Svět se někam řítí

Myslím, že to vnímáme všichni. Svět se někam řítí. Nikdo sice nedokáže říci, kam, zato ale všichni cítí, že se tam žene proklatě rychle. Je zřejmé, že žijeme v době, jež předznamenává velké změny, po nichž už svět nebude takový, jako byl dříve. Zda bude lepší nebo horší, nedokáže asi nikdo říci, člověk má ale ve své většině ze změn spíše strach a proto se jich spíš bojí, než aby se na ně těšil.
Poslední velké změny v uspořádání světa proběhly před dvaceti lety a my jsme se na nich podíleli aktivně. Pád železné opony změnil poměr sil ve světě, změnil hranice, vyvolal ale i konflikty, naštěstí pro nás jen lokálního charakteru (Balkán nebo Kavkaz).
Jenže to, co se děje teď, změny z konce osmdesátých let minulého století nepřipomíná. Musíme zabloudit hodně dál do lidských dějin, abychom našli atmosféru odpovídající dnešku. A sice do let třicátých. Včetně hospodářské krize, stupňující sociálních problémy. Ale především stupňují nekontrolovaně mezinárodní napětí. Potíže poslední doby totiž přímo volají po diktátorech, slibujících jednoduchá řešení složitých problémů. A ti jsou už tady. Někdy víceméně směšní jako Orbán v Maďarsku, jiní ale proklatě nebezpeční jako Ahmadínežád v Iránu. Růst konfrontace mezi Iránem a USA nevěští nic dobrého. Haraší se zbraněmi, zkoušejí se rakety, vyrábí se atomové bomby. Pokud někdo podléhá pocitu, že Irán je tak daleko, že se nás taková konfrontace netýká, dovolím si upozornit, že žijeme v globálním světě, kde se nás týká doslova všechno. Odhlédnouc od faktu, že Irán údajně vlastní rakety schopné zasáhnout cíle v Evropě, už jen pouhá hrozba zablokování Hormuzského průlivu způsobí nepochybně další nárůst cen ropy a tím i pohonných hmot. Co by se stalo, kdyby k takové blokádě skutečně došlo?
Hormuzským průlivem proplouvá denně 15,5 milionů barelů ropy. Je to 33 procent světové produkce, přepravované po moři, 13 procent celkové světové produkce. 17 plně naložených tankerů. Z toho směřuje sice 75 procent do asijských zemí, ale i ten zbytek, jenž konzumujeme my a USA je velmi citlivým faktorem. Jestliže spekulantům stačila občanská válka v Lybii, která produkuje 2,4 procenta světové ropy k tomu, aby vyhnali cenu této suroviny o 20 procent do výšky, jak by asi využili konflikt v Perském zálivu? Že je to jen harašení zbraněmi, protože Irán je sám životně závislý na prodeji své ropy? Jestliže diktátorovi začne hořet pod pr…. je válka nejlepší zůsob, jak se udržet u moci. A je mu jedno, zda žene zemi do hospodářského bankrotu. V době války se hlava státu nemění a v diktaturách je jen zmímka o něčem takovém rovna velezradě a trestá se smrtí. Že bude národ hladovět? Za to může samozřejmě velký satan za mořem – USA a jeho západní spojenci – rozuměj, i my. V podstatě nejsou USA na tomto vývoji bez viny. V roce 2003 se tehdejší relativně umírněný iránský prezident Chomenejí pokoušel několikrát navázat diplomatické styky s USA a pokusit se je normalizovat. Narazil na aroganci administrativy tehdejšího prezidenta Bushe, jenž považoval Irán za osu zla a doufal, že se mu sankcemi a tvrdostí podaří svrhnout tamější režim. Marně, způsobil pád Chomenejího a k moci v Iránu přišli radikálové, kteří argumentují, že jakýkoliv pokus hovořit s USA a se západem se ukázal tak jako tak zbytečný. A sedí pevně v sedle. Samozřejmě velká část střední vrstvy iránské společnosti chce změnu politického režimu a dala to demonstracemi před několika lety dostatečně najevo. Ale na střední třídě diktatury nestojí. Ahmadínežád se poučil z chyb šáha Páhlavího a pojistil se. Místo armády, jež není nikdy zcela spolehlivá (viz Tunis nebo Egypt) a má někdy tendenci přidat se na stranu lidu, se opírá o své gardy fanatiků, jež jsou s ním a jeho mocí svázány existenčně. Stejně jako SA v Hitlerově Německu. Západu nezbude, než uznat Irán jako lokální velmoc a akceptovat jeho atomový program – atomová bomba přijde tak jako tak a možná už hodně brzy, možná letos.
Co se ale stane s arabským jarem? Kam směřuje takzvaný demokratizační proces v Egyptě, Tunisu Libyi atd? Sledovali jste výsledky prvních egyptských voleb? 40 procent hlasů dostali moslimští bratři. Dobrá, s těmi se snad dá aspoň mluvit, třeba to s tou šaríjou nebudou brát až tak doslova. Ale na druhém místě s 35 procenty jsou salafisté. Fanatičtí muslimové, hlásající návrat ke kořenům islámu, tedy návrat do sedmého století. Mimo jiné žádají zákaz koupání v bikinách a přetažení pyramid umělou hmotou (a to jen proto, že si na jejich zbourání technicky netroufají), protože odporují islámské kultuře. Na Luxor a Karnak ale jejich síly stačit budou. Rozlučte se s dovolenou v Egyptě. Pokud jste to nestihli za Mubaraka, už to nestihnete. Samozřejmě že pak se zhroutí egyptská ekonomika, jejíž příjmy pocházejí z 20 procent z turistiky. Člověk se zdravým rozumem si pomyslí, že Egypťané přece nemohou volit stranu, jež jim vezme jejich obživu. Nenechejte se mýlit. Mohou! A bude zbytečné pak tvrdit, že mají, co chtěli! Lidé, kteří demokracii neznají, si nejsou vědomi především jednoho – dopadu jejich volby na jejich vlastní privátní život.
Pamatuji si na časy časných devadesátých let, kdy jsem hovořil s voliči na Slovensku. Všichni moji pacienti na dialýze zbožňovali Mečiara a taky ho volili. Nikdo z nich nechtěl rozpad federace. Když jsem ji říkal, že pokud volby vyhraje Mečiar, Československo se rozpadne, tvářili se, že neslyší a četli Mečiarův plátek Slovenskou republiku. Pokusil jsem se jim tedy vysvětlit, co to bude znamenat pro ně. Že přijdou o lékaře, který je léčí a se o ně stará a pacienti na dialýze jsou na svém lékaři skutečně hodně závislí. Ani to je nepřesvědčilo. Volili Mečiara, republika se rozpadla, odcházel jsem a loučil jsem se s nimi. Někteří plakali, jiní naříkali – „Pán doktor, to predsa nemožete, kto sa o nás bude starať.“ „Ale vždyť jsem vám říkal, že když Mečiar vyhraje volby, budu muset odejít. Všem jsem vám to říkal.“ „Ale to my sme nevedeli, že to tak aj bude.“
Ne, ani Slováci v roce 1992, tím méně Egypťané v roce 2012 vědí, jaký dopad na jejich životy budou mít demokratické volby. V demokracii je to ale tak – když se k moci dostanou naprosto neschopní lidé, zanechají po sobě sice velké škody, ale nakonec při dalších volbách propadnou. To se stalo i Mečiarovi a jeho lidem. Demokracie totiž znamená především povinnost se moci vzdát. Tam, kde demokracie nefunguje, další volby už většinou nebývají. Když se začne hroutit ekonomika, hledají se prostě nepřátelé, kteří vývoj bojkotují. Pamatujete si na teorii permanentího třídního boje a procesů padesátých let, když se objevily první trhliny v teorii o výhodách plánovaného komunistického hospodářství? V Egyptě jsou pak nepřátelé přímo na dosah – 15 milionů křesťanských Koptů – lákavý terč. Následek – občanská válka. Bude Evropa schopna přijmout 15 milionů utečenců? Nezapomínejme, i Hitler či Ahmadínežád se k moci dostali v demokratických volbách. Ostatně i naši komunisté volby v roce 1946 vyhráli – a stejně jako každý jiný diktátor ty další prostě nedovolili. Iránská tragédie začala taky svržením diktátora – šáha. Jásot byl veliký a přivedl nakonec k moci diktátora o mnoho horšího než byl sice brutální, ale pokrokový a protiválečně laděný šáh.
Izrael, nad nímž drží ochranou ruku USA, se ocitne mezi fanatiky v Egyptě a v Iránu. Jak dlouho může trvat, než tam dojde k válce? A to v době, kdy jsou USA prakticky neovladatelné. Politická diskuse, jež je základní podmínkou fungování demokracie, tam prakticky nefunguje. Hlavními proudy jsou Tea Party na pravé a Ocupy Wall Streat na levé straně politického spektra. Mohou si mít tyto dvě skupiny co říci? Na funkci prezidenta Spojených států za republikánskou stranu kandiduje paní Michelle Bachmann, jež věří, že se stačí modlit a Bůh problémy Ameriky vyřeší sám. No dobrá, má mezi republikánskými voliči jen šestiprocentní podporu, ale že vůbec někdo takový může v politice fungovat, je na pováženou. Jsou USA dostatečně odolné vůči diktatuře? Spíš ne, vždyť už v diktatuře žijí – v diktatuře peněz, diktátu Wall Streat. V žádné jiné zemi nedošlo k takovému přesunu společenského bohatství k malé skupině několika stovek lidí. Vysáli a rozhodujícím způsobem oslabili střední třídu – nositele politické stability. Nedělejme si iluze, Amerika není stabilní a kdo se tam dostane k moci, může od neřešitelných problémů, jež na něj čekají, odvést pozornost jedině stejným způsobem jako Ahmadínežád v Iránu – válkou.
Válkou, která určitě nezůstane omezena na region, ale dostane globální charakter. Irán může poskytnout svou atomovou bombu Al Kaidě, co se ale stane, když USA ztratí kontrolu nad Pakistánem a jeho atomovými zbraněmi? V Pákistánu je Al Kaida všudypřítomná, nemusí se o atomové hlavice prosit, může si je prostě vzít. Stačí krátké mocenské vakuum.
Mimochodem všimli jste si už proměny Vladimíta Putina? Dokud mu prognózy slibovaly sedmdesátiprocentní volební vítězství, hrál dál svou roli milujícího otce národa. Když v Moskvě vyšly statisíce lidí do ulic, aby proti němu protestovaly, změnil se. Zatím to zkouší metodou Berlusconi, byli ostatně s Cavallierem dobří kamarádi. Ale pokud to nebude stačit? Jak daleko má v Rusku vládnoucí moc k tomu, aby popřela demokracii (nebo takzvanou demokraturu, jak je ona ruská obdoba demokracie nazývána) a vrátila se k přímému násilí v uplatňování moci? A ruský diktátor by seděl na dalším z rozhodujících zdrojů suroviny, bez níž současný svět nedokáže žít – ropy.
Ostatně, kolik zemí produkujících tuto surovinu má demokratické zřízení? Není třeba počítat dlouho, opravdu ne. Zdá se, jakoby ropa a z ní pocházející peníze demokratizaci společnosti brzdily. Petrodolary totiž stačí diktátorům držet jejich země nad vodou, aniž by museli investovat do výroby a do vzdělání obyvatelstva. I Rusko usnulo pod peřinou těchto příjmů z ropy jako šípková růženka. Modernizace průmyslu a vzdělání se nekonala. Nebylo proč.
Když napsal profesor Huntington v roce 1992 svou knihu Střet civilizací (v Čechách vydána v roce 2001 ve vydavatelství Rybka publishers), kde předpovídal globální konflikty a umístil jejich ohniska na styčných plochách islámské civilizace s ostatními kulturami, všichni se mu vysmívali. Jeho knihu dokonce dlouho nikdo nechtěl vydat. Kniha Francise Fukujamy „Konec dějin“, hlásající konec konfrontací na světě a věčný mír pod dohledem velkého bratra USA, jež bude dbát nad světovým blahobytem a demokracií, se četla i vydávala mnohem lépe. Pravdu měl ale očividně Huntington – od 11.září 2001 o tom ostatně asi už nikdo nepochybuje.
Evropa je poněkud mimo všechno toto napětí. Má svých problémů dost, s eurem, s dluhovou krizí, s korupcí prosáklou politikou, s rebelujícími izolacionalistickými Brity, s krachujícím Řeckem a přílivem afrických uprchlíků, které už prostě nemá kam dát. V případě globálního konflitku jí ale statut pozorovatele dopřán nebude. Nebude totiž dopřán nikomu.
Teď si možná mnozí z vás řeknou, že prostě šířím paniku. Netvrdím, že se všechno odehraje opravdu tak, jak jsem popsal, historická skušenost ale takovou možnost připouští. Možná je dobré hovořit i o nejhorší možné alternativě. Možná je právě to šancí takové alternativě zabránit.