Tento obor volí zvlášť chytří lékaři. Je jim zřejmé, že:
- Při chorobách, které léčí, jde jen zřídka o život
- Chybění akutních život ohrožujících stavů slibuje klidné noční služby
- K vybavení soukromé ambulance budou potřebovat pinzetu, lupu, a pokud se hodně rozšoupnou i tekutý dusík, čili náklady na vybavení ambulance a s tím spojené riziko finanční katastrofy je minimální
- Kožní choroby jsou otravné a pacienti proto vděční, když jim dermatolog pomůže
Zlé jazyky ovšem o kožních odbornících rozhlašují, že jde o jediné lékaře, kteří choroby, které mají léčit, skutečně vidí – a stejně nikdy nevědí, co to je.
Nechci být k těmto zlým jazykům počítán, ale když jsem přišel se svým problémem na kliniku na vyšetření, měl jsem samozřejmě už nastudovánu literaturu (koneckonců jsem dermatologii vyučoval na střední zdravotnické škole) a měl jsem tedy naprosto konkrétní hypotézu, o jakou chorobu by se u mě mohlo jednat.
Paní profesorka si mě vyslechla, pak mě prohlédla, zasmála se a pravila: „Tak tohle to tedy určitě není.“
Znejistilo mě to a nesměle jsem se zeptal: „A co to tedy je?“
Na to pravila zamyšleně: „To samozřejmě nevím.“
Čili zrekapitulováno: Kožní lékař ví celkem spolehlivě, o kterou chorobu se v daném případě nejedná. To sice je taky něco, rozhodně lepší než nic, ale úplná výhra to není. Musím ovšem přiznat, že i když paní profesorka ani po několika návštěvách nedokázala dát mému onemocnění jméno, její mastičky mě vyléčily. Používám je už skoro deset let a daří se mi dobře.
Náš konziliární kožní lékař na Stolzalpe byl tajuplná osoba. Při svých konziliích zásadně nikdy nenapsal diagnózu (zřejmě z výše uvedených důvodů) a kategoricky odmítal předepisovat hotové přípravky. V naší ústavní lékárně deponoval čtyři své vlastnoručně vyrobené masti a v doporučení léčby psal vždy jen: Mast číslo 1, nebo Mast číslo 2 atd. nejčastěji Mast č .4. Důvodem, proč s ním nemocnice nakonec rozvázala smlouvu, nebyla jeho tajuplnost, nýbrž skutečnost, že ani jedna z jeho mastí nepomáhala a navíc je bylo dost těžké psát do doporučení další léčby po propuštění pacienta.
Aby se kožní lékaři nenudili, přibrali si do svého oboru i pohlavní choroby. Proto se jejich obor jmenuje Dermatologie a Venerologie. Kdo použil při zkoušce z kožního na olomoucké fakultě u profesora Jordy zkrácenou verzi „Dermatovenerologie“, byl už předem odsouzen k vyhazovu, pan profesor si potrpěl na to, že byl profesorem dvou medicínských oborů.
Ovšem existují i nebezpečné kožní choroby a mezi nimi kraluje melanom. Tento nenápadný kožní nádor není nadarmo nazýván „králem rakovin.“ Jeho zhoubnost je obrovská, navíc se člověk nikdy nemůže cítit být vyléčen – metastázy se můžou objevit i po mnoha letech, u matky naší kolegyně to bylo po sedmnácti letech, u jednoho mého pacienta se objevila metastáza v páteři po jedenácti letech. U mého kamaráda z dětství se melanom vytvořil v oku, a proto nemohl být ani včas poznán. Průběh byl pak velmi rychlý a velmi tragický.
Většinou se na začátku jedná o nenápadné mateřské znamínko, které začne blbnout. Jde o takzvané ABCDE pravidlo, kdy se mění jeho vzhled:
A – Asymetrie – znamínko přestává být kulaté, ale rozšiřuje se jedním směrem.
B – Border, čili ohraničení. U nezhoubného znamínka je ostré, u malignity se rozostřuje.
C- Color, čili barva. Znamínko mění svou barvu, většinou začíná být barevně nehomogenní, čili „hraje všemi barvami“.
D – Diameter nebo Dynamik, čili zvětšování průměru znamínka, znamínko roste.
E – Elevation – znamínko začíná vystupovat nad úroveň kůže.
Zlé je, že znamínka bývají nezřídka na místech, kde nejsou dobře vidět, jako na zádech nebo na šlapce nohy nebo – nedejbože – v oku.
Kolega anesteziolog na Stolzalpe měl své znamínko někde dobře schované na zádech za ramenem, kde ho v zrcadle neviděl. Když ho objevil dermatolog, bylo už pozdě, diagnóza zněla melanom a to stádium Clark IV (podle hloubky, do které se melanom zažírá, rozlišujeme pět těchto stádií, jednička je povrchová, kdy má pacient ještě dobrou naději na vyléčení, pětka je nejhlubší s nejhorší prognózou.) Kolegovi musel být jeho osud jasný, přesto zůstal dál milý, kamarádský pracovitý. Konec přišel o dva roky později a byl dost hrůzostrašný.
Jeho osud mě vyděsil. Poté, co na našem oddělení po dlouhém utrpení zemřel, rozhodl jsem se vyhledat dermatologa a nechat se vyšetřit. Nakonec jsem našel dermatoložku, velmi milou, pohlednou a upovídanou paní docentku Binder, sympatickou na první pohled. Vysvlékl jsem si košili a ona se dala do práce. Slyšel jsem jen:
„o.k., o.k. ist gut, ist nichts,“
Ještě než jsem stačil spokojeně zdřímnout, ozval se náhle výkřik „O, Gott!“ čili, pokud to vůbec musím překládat „Můj Bože!“
Nemusím možná vysvětlovat, že jsem byl v tom okamžiku zralý na kolaps. „Co je?“ zeptal jsem se třesoucím hlasem.
„Ale nic, vůbec nic,“ pravila paní docentka ovšem bez schopnosti mě o svých slovech přesvědčit.
„Jak to, že nic, když křičíte Můj Bože?“
„To je maličkost, hned to vyřízneme, taky mi podepište informovaný souhlas a dáme to hned do pořádku.“
Podepsal jsem. Poté mě položila na břicho, umrtvila mi polovinu zad a koutkem oka jsem viděl, jak odnáší asi tak deset deka masa z mých zad někam mimo místnost. Nemůžu říct, že bych se cítil v tom okamžiku dobře a zdráv.
Paní docentka se ukázala jako skvělá volba. Nejen, že mě záda přes poměrně velkou ránu vůbec nebolela, ale zavolala mi sama o týden později a nadšeně volala do telefonu: „Nebylo to zhoubné, máte štěstí. Bylo to už hodně změněné, to znamínko mělo už dvě hlavy, histologie popsala dysplazii vysokého stupně (buněčné změny, které předcházejí vzniku rakoviny), ale žádnou malignitu.“
Od té doby chodím na pravidelné prohlídky. A občas si vzpomenu na nešťastného kolegu anesteziologa, který mi vlastně zachránil život.