Nepřítel Popenec

Jmenuje se popenec obecný, nebo taky břečťanovitý, což mu myslím vzhledem k jeho nemožnému chování pasuje lépe, latinsky glechoma heredacea a jedná se o léčivou rostlinu. Což mě s ním vůbec nesmiřuje. Bojuji s ním už léta. Máme totiž s manželkou rozdělené kompetence, já se na naší zahradě starám o plevel, ona o vetřelce ze zvířecí říše. Je to dáno našimi rozdílnými schopnostmi zaplašit nežádané hosty. Jde především o sousedova kocoura, který je jediným prvkem, ohrožující sousedské mírové spolunažívání. Nejen že spává na mém autě, aniž by si předtím umyl nohy a zanechává tedy každou noc na mém předním skle nezapíratelné stopy své přítomnosti. Ta bestie zjistila, že máme lepší trávník než jeho páníček (protože soused neumí česky, dovoluji si to sem napsat) a chodí se na něj vyvenčit. Přičemž jeho moč vypaluje do mého trávníku žluté díry. Jestliže si ovšem dovolil do mne během mých zahradních prací dokonce šťouchat hlavou, protože jsem mu stál v cestě, stačí jediný pohled mé ženy, aby se dal na panický útěk, maximálně si dovoluje vystrašeně vykukovat zpoza našeho živého plotu.
Já mám nepřítele mnohem úpornějšího, už proto, že utíkat neumí. Zato se umí plazit. Poté, co loňská povodeň utopila všechny krtky v okolí, postoupil popenec na místo hlavního škůdce mého trávníku. Už jsem o tom psal. Napřed jsem to s ním zkoušel po dobrém a snažil jsem mu vysvětlit, že na můj anglický trávník prostě nepatří. Bylo mu to jedno. Poté, co vytrhávání jednotlivých rostlin nevedlo ke kýženému výsledku,( i když tato taktika platila jak na pampelišky, tak i na žlutý jetel), zašel jsem do zahradnictví opatřit si patřičný jed. Zahradnice napřed nechtěla věřit, že chci bojovat s popencem (německy Gundelrebe) a vnucovala mi postřik proti Hirse, což je taky tráva, ovšem protivná. Mám ji v trávníku taky, je v pořadí jako kandidát na vyhubení (mám už na ni připravenou v zásobě jedovatou látku s slibným názvem PUMA), ale má štěstí, že mě popenec nasírá víc. Naštěstí jsem měl s sebou vzorek (nebyl jsem si jistý, zda si to jméno po cestě do zahradnictví zapamatuji). Zahradnice tedy uznala, že myslím skutečně Gundelrebe a dala mi nějaký roztok, který měl můj popenec spolehlivě zničit. Nezničil. Popenec se naprosto necítil být tímto prostředkem osloven a dařilo se mu lépe než předtím.

Je to s ním malér. Jak se plazí nízko při zemi, nezabere jej kosačka a protože zapouští každých několik centimetrů kořínky, není ho nikdy možno vytrhnout v celku.
Právě ale jeho šlahouny se mu mohly stát osudné. Při vertikutaci ostrými hráběmi jsem si všiml, že se mi daří popencové šlahouny vytrhávat. Zaradoval jsem se a dal se do boje ostrými hráběmi. Vloni ta taktika vcelku vycházela. Vloni! Letos už ne. Nevím, zda má ta rostlina nějakou inteligenci, ale začala se najednou kroutit. Šlahouny už nerostly rovně, ale mnohdy vytáčely zatáčky až devadesát stupňů, ostré hrábě najednou nezabíraly, dokázaly vždy vytrhnout jen malou, nepodstatnou část rostliny. Pochopil jsem, že mi to popenec dělá naschvál a znenáviděl jsem ho.
Letošní zima byla velmi mírná, bez sněhu a bez mrazu, prostě popencová. Ta bestie to využila a přešla do protiofenzívy. Na jaře byla najednou celá moje zahrada fialová. Možná si řeknete, proč se vztekám, fialová barva přece není vůbec škaredá. Jenže trávník, tedy pořádný trávník, má být zelený a jakákoliv jiná barva na něj nepatří. O tom se přesvědčily už pampelišky, které se mi podařilo po dlouhém a úporném boji vyhubit (občas se nesměle pokusí o návrat, ale nemají šanci). Pochopil jsem fialovou zahradu jako vyhlášení války. Vertikutace nepomohla, jenom jsem si přivodil tenisový loket ještě před tenisovou sezónou. To mě podráždilo ještě víc a začal jsem hledat zbraň hromadného ničení.
Protože v Rakousku očividně žádný pořádný jed nemají, opatřil jsem si ho v Česku. Bofix prý spolehlivě zničí všechny dvouděložní rostliny v mém trávníku a zůstanou jen jednoděložní, tedy trávy. Tak mi to tvrdil prodejce a tak to stálo i na doprovodné informaci. Namíchal jsem tedy ten strašný dryák a nalil ho do stříkačky. Protože jsem byl přísně varován, že se Bofix nesmí dostat ani na kousek listu jiné rostliny, protože se jinak tímto lístkem dostane až ke kořenům a každá kytka nenávratně zahyne. Má stříkačka je tedy opatřena ochranným trychtýřem, aby jed přišel jen na ten čtvereční centimetr, který já určím. Napumpoval jsem do stříkačky vzduch, namířil na popenec – a stříkačka nefungovala. Klel jsem jen málo, jsem bojovného ducha. Zajel jsem do OBI a koupil tam stříkačku novou. Nebylo síly, která by mě zadržela v boji s nepřítelem. Postříkal jsem trávník a sledoval účinek. V návodu na použití se psalo, že účinek se může objevit už po několika hodinách. Po několika hodinách se nedělo nic. Po několika dnech málo. Sice se mi zdálo, že popenec poněkud prořídl, zato ten, který přežil, pořádně zmohutněl a zkrásněl. Bofix mu očividně prospěl. Buď se necítil být dvouděložní, nebo jednu dělohu prostě obětoval. Já byl na infarkt.
Už několik let závidím sousedovi Fišerovi jeho trávník. Konečně tedy došlo na to, abych přišel ke křížku a zeptal se jeho ženy na její tajemství anglického trávníku. Řekla, že je to naprosto jednoduché. Kupuje už roky hnojivo „Substral mit Unkrautvernichter“, čili s přísadou na ničení plevele. V OBI toto hnojivo neměli. V Baumaxu jsem jej taky nemohl najít. AŽ když jsem se zeptal prodavačky (což byla těžká úloha, zkuste najít v Baumaxu prodavače!), vzala ze skříňky za pokladnou, připomínající trezor, klíč a zavedla mne k zamčenému kontejneru. Odemkla dva bezpečnostní zámky a vydala mi jedno balení hnojiva za nekřesťanských 68 Euro. Zaradoval jsem se. Jestliže je něco pod dvěma zámky s klíčem v trezoru a stojí tolik peněz, bude to určitě strašně jedovaté. A něco takového prostě potřebuji.
Bylo to jedovaté. Substrál vypálil do mého trávníku několik děr o ploše několika metrů čtverečních. Tráva tam zahynula i s kořínky. Na takto uprázdněných plochách se dařilo popenci zvlášť dobře, neměl tam totiž konkurenci. Rozzuřil jsem se do nepříčetnosti – ti kdo mě znají, vědí, že to umím, naběhne mi na čele žíla a všichni informovaní se dávají na útěk. Popenec ne.
Od toho osudového dne jej opět vytrhávám individuálně. Přešel jsem na boj z blízka. Protože se po všech těch jedovatých hnojivech spravil a zmohutněl, ulehčuje mi to situaci. Dá se mnohem lépe najít, uchopit a vytrhnout. Mám pocit, že začínám vítězit, plochy postižené tímto léčivým plevelem (mezitím ovšem tak nasáklým nejrůznějšími jedy, že bych si z něj čaj raději nevařil) se zmenšují.
Sotva jsem se ale mohl začít radovat, najednou ke mně do kuchyně dorazila delegace mravenců. Že prý jsem používal prostředky nepřátelské životnímu prostředí, dráždivě a dokonce jedovaté a oni, obyvatelé mého trávníku proti takovému postupu co nejdůrazněji protestují. Prý už podali stížnost na obecním úřadě, na úřadě pro ochranu životního prostředí a informovali o mém protiprávním postupu předsedkyni strany zelených ve Štýrsku, pani Lechner-Sonjek. Byl jsem překvapen a upozornil je na naši loňskou dohodu, podle níž měli můj trávník do jara opustit. Začali se vymlouvat na problémy v administrativě, personální změny, a že si prostě na takovou dohodu nematují. Měl jsem toho tak akorát dost. Oznámil jsem jim, že problémy s živočišným osazenstvem zahrady se zabývá má žena a aby se tedy obraceli výhradně na ni. Zbledli na smrt (viděli jste už někdy bílého černého mravence?) a kvapně zmizeli. Mraveniště pod keřem je vyklizeno, aniž jsem musel používat další jedovaté prostředky. Kde jsou, nevím, soustředím se na další boj s popencem.
Toho bohdá nebude, aby český zahradník z boje utíkal.