Václav Havel – neobyčejný obyčejný člověk

Samozřejmě, že vím, že momentálně píše o Havlovi kde kdo. A že nemám větší právo než kdokoliv jiný psát, co si o něm a jeho působení myslím. Ale neodolal jsem a sedl jsem si k počítači, protože mne jeho smrt skutečně zasáhla. Třeba bude někoho můj osobní názor zajímat, proto si odvážím dát tento článek na můj web. Jsou to vzpomínky člověka, který Havla nikdy osobně nepotkal, ale pro něhož náš první polistopadový prezident něco důležitého znamenal.
Myslím, že nám všem bude chybět. I těm, kteří si to zatím neuvědomují. Těm, kdo ho měli rádi, i těm, kdo ho rádi neměli. Těm, kdo ho milovali i těm, kdo se mu vysmívali. Symboly, jež odešly, vždy chybí a Havel symbolem byl. Symbolem světa, jenž odchází. Odchází s ním. Mohl ještě sledovat jeho slábnutí, naštěstí se nedočkal jeho úplného zániku. Světa, kde měla vítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Ideál, jenž se nenaplnil, což Havel hořce konstatoval ve své divadelní hře „Žebrácká opera“. Pravda a láska jsou totiž namáhavější a hlavně vyžadují víc statečnosti, než lež a nenávist. Přinášejí sice prospěch, ale až po dlouhé době. Ze „šikovné“ lži, či vyintrikování nepohodlného konkurenta můžeme profitovat ihned a bezprostředně. A lhář nepotřebuje být statečný! Proč taky? Svou lež může další lží vždy zapřít.
O Havlově existenci jsem dlouho nic nevěděl. Věděl jsem o Chartě 77, ale neměl jsem ji možnost číst, její signatáře jsem neznal. Ani Jana Patočku, ani Václava Havla. I s jejich literárními díly jsem se mohl seznámit až po roce 1989. (A mám-li být upřímný, Patočka se mi líbil víc). Bylo mi tehdy 18 let a čím mne okolnosti Charty oslovily, byl fakt, že náš profesor občanské nauky Minář protest proti Chartě prostě nepodepsal. Prostý čin občanské důstojnosti a jistěže i statečnosti. Nevyhodili jej ze školství. Poselství, jež jsem si odnesl, bylo, že je možné nepodepisovat, co nám režim k podpisu předkládá. Proto jsem náhle přestal pociťovat povinnost chodit na manifestace prvního máje a když byli studenti olomoucké university důrazně vyzváni, aby demonstrovali na podporu rozmístění raket SS 20 na území Československa, zůstal jsem prostě na internátě. A nic se mi nestalo. Možná to nebylo moc, ale Charta pro mne znamenala poznání, že režim nemůže bít každého.
Se jménem Václava Havla jsem se seznámil poprvé až v létě 1989 (Nepochopitelné? Žil jsem pod Tatrami v Popradě a ne v Praze a rušičky vysílání Svobodné Evropy byly pro mne nepřekonatelným problémem). A pak šlo náhle po 17.listopadu 1989 všechno ráz na ráz. Vedl jsem stávkový výbor v nemocnici, poté Veřejnost proti násilí a pak se náhle připravovala volba prezidenta a já jsem musel z mé tribuny vysvětlovat, proč se prezidentem má stát Havel, jehož nikdo neznal a ne Dubček, jehož na Slovensku znali všichni. Argument, že Dubček byl a je stále komunista, i když „reformovaný“ neplatil, nacionalisté na Slovensku poprvé zacítili svou šanci, již pak dále rozvinuli v „pomlčkové válce“ a poté při přijímání zákona o slovenském jazyku. Pamatuji si, jak jsme se – my federalisti – scházeli „U Lva“ na dunajském nábřeží a pak šli na náměstí SNP a mimo jiné volali „Nech žije Havel.“ Proti nám stáli nacionalisté, křičící “Dosť bolo Havla!” bylo jich mnohem víc a mně bylo jasné, že nemáme šanci společný stát zachránit. Ale o to hlasitěji jsme provolávali prezidentovo jméno. Protože byl zase jednou symbolem, symbolem společného státu.Minimálně jsme tím dokázali naše protějšky nasrat.
Federace byla ztracená a Havel to pochopil. Odstoupil, když zjistil, že jako prezident nemá koho reprezentovat. Hodně lidí mu to mělo za zlé, já jsem ho chápal. Byl to projev zbabělosti? Rezignace? Byl to prostě jen čin zklamaného člověka. Zůstat sedět u stolu, od něhož se již nedá nic dělat, je určitě horší, než od něj odejít.
Havel se totiž vždycky choval překvapivě prostě lidsky. Flámy na Hrádečku byly legendární. Ale ty přece patřily k obrazu komunistické společnosti. Dovoleno bylo pouze pít a souložit. Dokonce i dizidentům. I při jeho početných aférách se ženami se Havel choval jako každý jiný mužský. Ženu sice svést, ale pak zatloukat a zatloukat. A pokud mu manželka odpoví stejnou měrou, pak se cítit podvedený, protože „to je přece něco úplně jiného.“ Prostě lidské, pochopitelné, blízké. Ne sice vzor počestnosti, ale prostě jeden z nás. Na rozdíl od většiny jiných se nebyl ochoten dobrodružství s něžným pohlavím vzdát, ani když ho už dávno opustily tělesné síly. Vlastně tedy statečnost. Ta mu vlastně nikdy nechyběla.
Statečnost se podobá mnoha jiným vlastnostem a bývá s nimi porovnávána. Mimo jiné hlouposti. Ale i zásadovosti. Nebo sebeúcty. Statečnost budí obdiv a lásku u těch, kdo si netroufli jít až tak daleko. Ale i závist a nenávist těch, kdo sami sebe zradili a cítí se při konfrontaci s ní odhaleni, obnaženi a potupeni. Ti na svou potupu nezapomínají a snižují pocit svého vlastního selhání pomluvami. Havel se jim nemohl vyhnout. A ani nevyhýbal. Měl kam?
V politice byl přišelec. Takového mohla do politiky vynést jen revoluce. V demokratických zaběhlých systémech by neměl šanci. Byl prostě nový člověk bez zkušeností, skutečným profesionálním politikem se vlastně ani nikdy nestal. Idealista! Ti do politiky prostě nepatří, protože se s nimi špatně uzavírají kompromisy. A politika je svou podstatou kompromis. Tedy pravý opak zásadovosti. Ze zásadovosti pramení politické chyby. Jako porevoluční zbytečné zredukování zbrojního průmyslu či propuštění vězňů při amnestii po Havlově první volbě prezidentem. Havel byl vždy spíše prorokem. V zákulisí politky se nikdy moc nevyznal a možná ani nechtěl. Traduje se historka, kdy představoval svého kancléře Schwarzenberka španělské královně aniž věděl, že z těch dvou jejich rodiče kdysi dávno chtěli udělat pár. Že měli spolu ve Vídni několik randes-vous, než přišli na to, že se k sobě nehodí. Odkud to taky měl vědět? Faux paux? Možná u někoho jiného, u Havla opět projev té lidské obyčejnosti, jíž zůstával ostatním lidem stále nablízku. Stejně jako když si po smrti své ženy Olgy vzal Dagmar, o níž stejně všichni věděli, že je jeho dlouhodobou přítelkyní. Rozhodl se na nic si nehrát a přiznat barvu. Bez ohledu na posměch, s nímž musel počítat. Opět jednou byl statečný.
Havel byl a zůstal symbolem. Nejen za komunismu a po jeho pádu. Byl symbolem společnosti, jež uznává jiné hodnoty než peníze. Společnosti, jež se nedá ujařmit novou totalitou burz a ratingových společností. Protože je její žebříček hodnot prostě jiný. Společnosti, jež je na odchodu. Její symbol Václav už odešel.
Bude mi chybět.