Traumačka čili úrazová chirurgie je ta pravá krvavá záležitost. Zde praskají kosti a stříká krev, je to tedy záležitost pro ty nejotrlejší. Ovšem dopravní a pracovní úrazy tvoří v pracovní náplni traumatologů jen mizivé procento případů. Jejich hlavní chlebíček, jsou staří lidé, kteří spadli. A polámali si při tom stehenní kost, obratle či předloktí. Většina z nich má poranění hlavy, protože většina starých lidí bere léky blokující srážení krve i s pořádnými modřinami – když mají štěstí tak jen na povrchu a ne v hlavě samotné. Někdy si v takových případech říkám, zda by nebylo rozumné zavést od určitého věku povinnost nosit přilbu.
Jednou jsem ošetřoval chudinu starou paní, která šla v zimě krmit ptáčky. Uklouzla, spadla a polámala si žebra na obou stranách hrudníku, ta jí propíchla plíce a navíc dostala kožní emfyzém, kdy vzduch z plic vytvářel masově bubliny v jejím podkoží. Bylo hodně napínavé, píchat jí centrální žílu, uklidňovalo mě jen, že pneumotorax jsem jí už stejně způsobit nemohl, ten už měla. Naštěstí svůj hrůzostrašný úraz přežila. Člověk, jak mě poučil kdysi dávno primář Farkaš, vydrží strašně moc.
¨ Traumatologie neuznává plánované operace, úrazový chirurg na svou oběť trpělivě číhá. Když jsem dělal na úrazové chirurgii v Popradě své kolečko, čekalo se někdy marně i celý den. A sotva jsem jen na několik minut odešel, dozvěděl jsem se vždy od primáře: „Práve sme vás potrebovali, ale ste tu nebol.“
Neměl jsem dost trpělivosti a to se vymstilo.
A ne, že by měli v Popradě málo práce. Hlavně díky českým a německým turistům chodícím na zakázané trasy a za špatného počasí, protože si přece nějakou sněhovou vichřicí nenechají pokazit dovolenou, kterou si zaplatili. Program se musí splnit. Když byla na popradské úrazovce jako mladá lékařka na kolečku moje žena, pravila mi jednoho dne:
„Vieš, čo je zaujímavé? Na tom oddelení ležia skoro samí cudzinci.“
„A jak se s nimi bavíš?“ chtěl jsem vědět.
Pokrčila rameny. „Po slovensky. Oni sú to väčšinou Česi.“
Upozorňuji, že to bylo v roce 1986, republika se rozpadla až o sedm let později.
Pády (a nejen z horských štítů) jsou častou příčinou úmrtí. Ať už zlomeniny krčku stehenní kosti nebo obratlů v páteři (kupodivu ne zlomenina předloktí). A nemusí to být ani zlomenina. Dědeček mé švagrové byl čiperný a aktivní starý pán, než v devadesáti dvou letech jednou v noci po cestě na záchod spadl. Nic si nezlomil, jen se potloukl, ale dostal strach a přestal se pohybovat. A šlo to s ním rychle s kopce.
Úrazy mají typické věkové křivky s několika vrcholy. Ten první přichází mezi prvním a druhým rokem věku. Dítě začalo chodit a nejen padá, ale stahuje na sebe ubrusy, záclony a všechno, na co dosáhne. Druhý přichází v pubertě a adolescenci. Jsou to mopedy, motocykly a jízdní kola, pády ze stromů (v časném létě se pak jedná o třešňovou a na podzim o ořechovou zlomeninu předloktí), alkohol a nešťastné lásky a s nimi spojené – většinou demonstrativní – pokusy o sebevraždu. A do třetice je to věk po osmdesátce se zhoršenou koordinací a osteoporózou.
Úrazy se ostatně nevyhýbají ani lékařům a jejich rodinám. A dokážou se řetězit.
Žili jsme víceméně přípravou na svatbu mého syna. Měl jsem nedělní službu a ambulance zase jednou přetékala, když mi zazvonil telefon. Byla to moje žena.
Plačtivým hlasem mě požádala, zda bych ji nějak mohl dostat do nemocnice, protože si zlomila ruku. Podařilo se mi zkontaktovat sousedy, kteří se naštěstí den předtím vrátili z dovolené na Cornwalu. Manželku mi přivezli, kolegové chirurgové už stáli v pozoru a hned se jí ujali. Předloktí bylo krásně zlomeno, jako při třešňové zlomenině, i když bylo ještě jaro a třešně nezrály. Ostatně bych mou ženu nepodezříval, že lezla na strom. Ne, ukládala prádlo do skříně z kolečkového křesla a ono odjelo. Když si všimla mého poněkud konsternovaného pohledu, doplnila, že takto ukládá prádlo do skříně už dvacet let a ještě se jí nikdy nic nestalo. Vinen jsem byl já. A to proto, že jsem to prádlo den předtím vyžehlil. Kdybych to nebyl udělal, prádlo by neukládala a nic by se jí nestalo. Na svou obhajobu můžu uvést, že jsem tak činil při sledování zápasu rakouské fotbalové ligy. Co jiného chcete při takovém televizním programu dělat, než žehlit?
Ruku jí zasádrovali a dohodli se, že nejlepší bude předloktí odoperovat, jen co povolí otok. Už proto, že zlomenina byla mírně dislokovaná, tedy kosti se proti sobě posunuly, a kdyby jí dali sádru, sundala by si ji tři dny před synovou svatbou. Operace proběhla v pátek se skvělým výsledkem, v neděli jsem měl manželku odvést domů, poněvadž jsem měl v sobotu službu.
V neděli ráno začal pacient na intenzivce krvácet z jícnových varixů, boj o záchranu jeho života trval skoro hodinu. Dopotácel jsem se do místnosti k odevzdání služby s půlhodinovým zpožděním, a když jsem s předáváním služby začal, zazvonil telefon. Byla to moje dcera:
„Tati, pošli pre ňa niekoho, ja som si zlomila nohu.“
Dcera šla nakoupit na nedělní snídani čerstvé pečivo. Pekárna byla zavřená, což ji natolik vyvedlo z míry, že uklouzla na schodu a spadla.
Myslím si, že mám smysl pro humor, ale to bylo už trochu nad moji hranici bolesti. Zejména zkuste sehnat někoho v půl osmé ráno v neděli! Nikdo nezvedá telefon, většina známých ještě spí. Naštěstí k pekárně, před níž moje dcera ležela, dorazilo auto s dalšími potenciálními zákazníky (kteří naštěstí taky nevěděli, že má pekárna zavřeno) a ti ji k nám do ambulance dovezli. Noha nebyla zlomená, kotník byl jen vymknutý a dcera měla potrhané vazy. Sádra to spravila, traumatolog, který ošetřoval už mou ženu, mínil, že třetí pacient z naší rodiny bude mít bonus.
Předběžně to nebylo třeba, další úrazy v přípravě na svatbu mého syna šly už mimo naši rodinu. Napřed zavolal kapelník skupiny, která měla na svatbě hrát. Bubeník měl nehodu na motorce a zlomil si ruku a obě nohy. Což je zejména u muzikanta, který má hrát bicí, dost podstatný deficit. Kapela musel tedy pozastavit svou činnost a syn shánět jinou kapelu.
Tři dny před svatbou zavolal kněz, který měl syna se snachou oddávat. Velmi se omlouval, že nebude moci svatbu provést. Byl o víkendu na horské túře s kamarády, a jeden z nich spadl ze skály a zabil se, takže musí v sobotu na jeho pohřeb. Ovšem hned nás ujistil, že sehnal náhradu a že svatba se uskutečnit může. Mohla. Náhrada byl mladý, velmi sympatický kněz, který se ničím nedal vyvést z míry. Což bylo potřebné.
Ráno v den svatby odjel otec nevěsty umýt auto, vystoupil z něho a vymknul si kotník. Hrdinně absolvoval svatbu se stále více nateklým a modrým kotníkem, dokonce i tancoval.
A když jsme se z kostela přesunuli do restaurace, zafoukal vítr, převrátil jeden ze stolů a ten spadl na nohu sestřenici nevěsty. Zapracovali si tedy i traumatologové v nemocnici ve Valticích. Co bychom si bez nich počali?
Ovšem můj syn si nemůže stěžovat, že nebyl osudem dostatečně varován. Teď mu už nezbývá, než být v manželství šťastný.
A ten třetí z naší rodiny? Ale jistě, jen si museli chlapci v naší nemocnici počkat skoro rok, než jsem vzal u maminky na zahradě do ruky srp a skoro si odsekl ukazováček na levé ruce. Chirurg, který mi přetržené vazy sešíval, mi řekl: „Já věděl, že ten třetí budeš ty?“
Odkud to proboha mohl vědět? Ale co bychom si bez úrazových chirurgů počali?
Máme je rádi, ačkoliv se jich trošku bojíme. I když méně, než zubařů. Ale o tom někdy jindy.