Gynekologie je obor, na němž můj strýček vždy dokazoval diskriminaci mužského pohlaví, nebo, lépe řečeno zvýhodňování pohlaví ženského. „Žijí o sedm let déle, chodí dřív do důchodu a ještě mají i svého doktora.“ Řekněme ale hned, že si ho ženy i zaslouží. Jestliže totiž Stvořitel pracoval při tvorbě lidského těla velmi precizně, v oblasti ženských pohlavních orgánů ponechal příliš mnoho na náhodu. Možná už byl v poslední den tvoření odpoledne unavený.
Zlé jazyky tvrdí, že kvalita gynekologa se – podobně jako u urologa – se měří v centimetrech. Jen vedle ukazováčku, rozhodujícího pro práci urologa, se měří i prostředníček. Není to tak úplně pravda. Gynekolog má náročné a hlavně nesmírně zodpovědné povolání, v USA je to obor nejvíc postižený soudními procesy, což vedlo k tomu, že v některých státech se už lékaři tohoto oboru v soukromých praxích nevyskytují, protože pojistky proti těmto procesům o náhradu škody dosáhly nesplatitelných výšek.
Gynekolog jako by totiž měl ručit za všechno, co se s budoucím dítětem stane nebo by se mohlo stát. Má na ultrazvuku objevit každou i minimální anomálii a jakékoliv přehlédnutí je důvodem k soudnímu procesu. Samozřejmě většinou budoucí rodiče zajímá při vyšetření ultrazvukem, zda má budoucí potomek něco mezi nožičkama, tedy zda se bude jednat o holčičku či o chlapečka. Ne vždy to vyjde. Když očekávala dítě snacha mého primáře v Popradě a šla na ultrazvuk k primáři gynekologie, dostal tento úkol, zjistit pohlaví potomka, ale rodičům nic neprozradit, jen budoucímu dědečkovi. Ten se tak dozvěděl, že to bude holčička. Spolu s budoucí babičkou, tedy jeho manželkou, nakoupili růžové peřinky a dupačky, dokonce i růžový kočárek, což nebylo v časech komunismu tak jednoduché. A narodil se chlapeček. Pan primář při vyšetření očividně něco přehlédl, něco hodně důležitého.
Když se mělo mé dceři narodit druhé dítě, měla její první dcera Veronika už tři roky a tak byla u ultrazvukového vyšetření s rodiči. Samozřejmě, že jsme se pokusili vyzvědět, co to bude.
„Verčo, do to bude? Holčička nebo chlapeček?“
Vyvalila na nás oči (to ona umí) a vyrazila ze sebe: „To já nesmím říct. To je tajemství.“ Později jsme se dozvěděli, že za udržení tohoto tajemství měla od tatínka slíbený zmrzlinový dort.
„A jak se to bude jmenovat?“ Uznávám, že tato otázka byla zákeřná.
„Tatínkovi se líbí Michaela,“ pravilo to bezelstné dítě a tak jsme se k potřebné informaci dostali. Dort dostala stejně, kdyby ne od tatínka, dostala by ho od nás.
Tak nějak se mě osud snažil k tomuto oboru nasměrovat. Nevím proč. Když jsem odjel na prázdninovou famulaturu do srbského Niše, měl jsem jasně jako zájmový obor napsanou internu. Problém byl v tom, že v Niši nikdo neuměl anglicky – tedy nikdo z lékařů, studenti, kteří se o nás starali, ovládali tento jazyk dokonce velmi dobře. Hledali tedy, kam se mnou, kde se s někým domluvím a najednou jsem se našel na oddělení gynekologie a porodnictví. Nevím proč, ani tam nikdy neuměl anglicky. Když se ke mně konečně přiblížila lékařka černé pleti, zajásal jsem a oslovil ji: Helo, are you the physician, carying for me?“
Vytřeštila oči, utekla a už se nikdy neobjevila. Nezbylo mi, než se naučit rychle srbsky.
Práce na tom oddělení mě nijak neoslovila. Jednak se zde prováděly – jako ve všech komunistických zemích, kde se na antikoncepci příliš nedbalo – masově potraty, jednak mě překvapilo, že pan profesor (nehovořící anglicky) vyšetřoval rodičku se zapálenou cigaretou v ruce (v té druhé!) a odklepával popel na podlahu. Jak mě správně upozornil strýček po návratu do Československa, kterému jsem tuto příhodu líčil – o nic vlastně nešlo, popel z cigarety je sterilní. Horší to bylo se sterilitou na operačních sálech. Hlavně proto, že se klinika přestavovala a na chodbách probíhaly stavební práce. Když během operace vešel na sál zřízenec, vevalil se za ním dveřmi oblak bílého cementového prachu a stejný prach ležel v tlusté vrstvě na jeho botách – s úžasem jsem si všiml, že se jednalo o obyčejné polobotky, které určitě nosil i na ulici.
Prostě v Niši jsem se rozhodl, že se v tomto oboru nehodlám profesionalizovat, ale zůstanu v něm jen zvědavým amatérem.
V následujícím ročníku jsme měli výuku na olomoucké gynekologii. Většinu času pobytu na klinice jsme trávili čekáním na porod. Děti se ze mně nepochopitelných důvodů rodí hlavně v noci (zřejmě aby naštvaly službukonající lékaře) a my jsme tam byli dopoledne, kdy se toho většinou mnoho nedělo. Když pak nějaká žena rodila, směli jsme přihlížet. Protože jsem v Niši viděl několik desítek porodů, okázale jsem se nudil. A bohužel i komentoval. Což vytočilo paní docentku tak, že při dalším porodu vpadla do naší sociální místnosti a pravila: „Kde je ten přechytřelý kolega, co viděl už tolik porodů?“ Když jsem pochopil, že se jedná o mně a přihlásil jsem se, řekla suše: „Máte možnost dokázat, co jste se naučil. Pojďte, povedete porod samostatně.“
Což o to, porod je v podstatě přirozená záležitost, na které se zdravotnictví jen přiživuje. Ponechal jsem tedy věci přirozený průběh s vědomím, že to je to nejlepší, co můžu dělat. Hlavička se narodila víceméně sama a dívala se, jak to už bývá, směrem k hrázi, čili ke konečníku. Jenže to jsem už věděl, (ze studia i z pozorování) že se potom ta hlavička otočí tváří ke stehnu rodičky. Protože naprostá většina dětí leží v děloze v takzvaném levém postavení, tedy zády k levému boku maminky, otočí se tvářička logicky ke stehnu pravému. Moje mimino se neotáčelo. Koukalo stále zarputile k zemi a nejevilo žádnou chuť na tom něco měnit. Po nějaké době jsem si pomyslel, že bych s tím měl něco udělat. Když je dítě líné se točit, pomůžu mu. A tak jsem hlavičku dítěte otočil k pravému stehnu sám. Nato se to protivné mimino otočilo tváří znovu k hrázi. Pochopil jsem, že mě chce kompromitovat před přísným pohledem paní docentky a tak jsem ten jeho ksichtík opět natočil k pravému stehnu. A tu k mému velkému překvapení mimino otočilo hlavičku o 180 stupňů ke stehnu levému. Bylo totiž v děloze v pravém – méně častém – postavení, což mi tak nějak zapomněli sdělit. V tu chvíli mohli mou operační košili ždímat, protože mě oblilo několik litrů vlastního potu. Přesto jsem statečně vybral ramínka, pak celé řvoucí dítě (ani se mu moc nedivím, že řvalo jako pominuté, ale koneckonců je křik novorozence známkou jeho dobrého zdraví), přestřihl pupečník a slavil před všemi mými kolegy úspěch. Odnesl jsem si poznání, že miminka jsou nesmírně elastická a vydrží neuvěřitelně mnoho, aniž by se jim cokoliv stalo.
Přesto padlo tehdy definitivně mé rozhodnutí, že s tímto oborem nechci mít nic společného.
Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů, mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mě tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický nácvik porodu. Nevím už, kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsem pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec posoudil tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Od tohoto okamžiku jsme byli kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.
Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl štěstí. Dostal jsem starého znuděného profesora, který cizince, hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví, neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená, že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.
Vytáhl jsem si otázky. První z nich mě potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mě ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor měl ptát, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mě, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pak pan profesor tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.
Pustil jsem se do odpovídání. Rozebral jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mě dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“
Zamrazilo mě. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml, a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mě hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.
„Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.
„Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po z mého pohledu excelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá, zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.
„A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.
„Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, s nadějí že pochopí, že mu v oblasti ženského těla, která zajímá jeho, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.
Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické schopnosti v jeho oživování, až ho trefí šlak.
„Porod,“ zařval.
Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mě připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ spadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.
„Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco se mi můj žaludek mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Byl na ni vždycky hrdý. A očividně právem!
Jednu věc ale mám přece jen gynekologům za zlé. Má dcera se zetěm plánovali své potomky podle pouček Járy Cimrmana, tedy že rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že by mohli přivést na svět génia, by měli pro své potomky volit zapamatovatelná data porodu. S ohledem na děti, které se o tom někdy v budoucnosti budou muset učit.
U mladší Michaely to klaplo perfektně – přišla na svět 16. 8. 2016.
Starší Veronika byla naplánovaná na 12. 10. 2012, kdyby paní primářce na grazské gynekologii nepovolily už 11. října odpoledne nervy a nepřivedla naši první vnučku na svět císařským řezem. On je Jára Cimrman a jeho poučky v Rakousku jaksi dost neznámý – a to, i když byl občanem rakousko-uherského mocnářství.