„Chvála bohu!“ a „Konečně!“, to byly dva výkřiky, které se mi vydraly z úst, když jsem se dnes dočetl, že Rakousko zavádí nošení roušek v obchodech.
Vedl jsem o tento příkaz soukromý boj už víc než týden. Už minulý víkend, když jsem projížděl okolo prodejny Hofera a viděl jsem tam řady zaparkovaných aut a spousty lidí, běhal mi mráz po zádech. Hned v ten den jsem psal mail mému kamarádovi – tedy bývalému kolegovi, kterého jsem vzdělal na internistu, aby se on poté rozhodl, že chce raději dělat politiku a je teď Bundesrátem – to je v Rakousku něco podobného jako senátor, ovšem na rozdíl od České republiky tam nejsou poslanci voleni, ale delegováni jednotlivými federálními zeměmi. Vzhledem, že tam je za vládnoucí stranu lidovců, doufal jsem, že bude mít přístup i do nejvyšších etáží politiky a sdělí mé obavy dál. Odpověď jsem nedostal žádnou.
Ve stejný den mi napsala dcera, že poslala dopis přímo kancléři Kurzovi na facebook, (něco takového bych do mé dcery nikdy neřekla, vyrostla v mých očích o několik poschodí) a prosila ho o totéž jako já mého známého poslance – aby zavedl v obchodech nošení roušek. Odpověděla jí nějaká Kurzova úřednice. Když jsem byl nakupovat ve čtvrtek, bylo sice ve Sparu lidí málo, ale chudáka trafikanta, u kterého podávám Lotto a se kterým jsem se už tak trochu skamarádil, který stál bezmocně ve svém kamrlíku, kde na něho mohl kdokoliv nakašlat megadávky koronavira, mi bylo opravdu líto. Požádal jsem ho aspoň, aby větral, větral a zase větral( při současném návratu zimy to v jeho tváři vyloudilo smutný úsměv) a napsal jsem na facebook přímo kancléři. Aby přikázal nošení roušek v obchodech, trafikách a ve veřejné dopravě.
Abychom si rozuměli, nejsem tak úplně zastáncem nošení roušek na veřejnosti. Proč? Protože největší nebezpečí z viru hrozí v uzavřených místnostech, kde může dosáhnout fatální koncentrace. Na ulici takové nebezpečí nehrozí, tam se ve vzduchu rozptýlí. Rouškou se sami nechráníte – to už je všeobecně známo – ale chráníte jiné přes svými slinami a hleny – tedy kapénkami, kde se viry můžou nacházet. Jedna rouška dokáže filtrovat jakž takž asi půl hodiny, než se promočí – pak propouští podstatně víc, než když jste si ji dali na tvář. Čili než dojdete k obchodu, už toho moc nezadrží. Ovšem v samotném obchodu nebo trafice sotva strávíte víc než půl hodiny – tím je účinek mnohem lepší. Jestliže ministr Vojtěch radí nosit roušku i v autě, kde sedíte úplně sám, dokazuje opět jen jedno, že je pořád ještě „mimo mísu“. Jako tam byl od samého začátku krize. Možná by konečně měl vzít roušku – nebo klobouk a jít. Jestliže totiž ministr vyhlásí, že státní hranice zůstanou zavřen možná dva roky, je to emocionální výkřik, vyvolávající paniku, s rozumem ale nemá nic společného.
Největším nebezpečím v době koronaviru jsou právě uzavřené prostory. Pacienti, kteří už byli v naší nemocnici pozitivně testováni na koronavirus – zejména ty těžké případy, které pak skončily i na ventilátoru, jsou následkem následujících akcí: Pohřeb bývalého starosty. Stanová slavnost podnikatele Gadyho v pátek 13.3.2020 (zákaz přece platil až od 15.3!) ve stejné obci. A autobusový zájezd spolku důchodců do Wolfsbergu v Korunatech následující sobotu. Ona nejmenovaná obec je opravdový hot-spot v našem okrese.
Čili stany, restaurace a autobus – uzavřené prostory! Pamatujeme, že nejtěžším pacientem v Česku je taxikář, který vezl nakaženého člověka – v malém uzavřeném prostoru taxíku!
Pohnulo se mnou, když jsem se ptal jedné naší sestřičky, jejíhož otce léčím – poměrně úspěšně – na jeho Crohnovu chorobu. Samozřejmě že dostává imunomodulační léčbu a je tím pádem vysokorizikovým pacientem – i když je mu 55 let. Řekla mi, že on se zavřel doma a pracuje „home office“, ale maminka je prodavačka v obchodě. A její šéf je proti tomu, aby se na pokladny nabudovalo plexisklo, protože to považuje za ZBYTEČNOU INVESTICI – ten virus přece nemůže být až tak zlý! To bylo další pohnutkou, abych psal našemu kancléři.
Zda i můj dopis pomohl k rozhodnutí, které teď konečně padlo, nevím, ale mám přesto dobrý pocit. Možná jsem přece jen přidal malý kamínek.
Od začátku krize s koronavirem se dala rozhodnutí politiků, ředitelů, managerů rozdělit na racionální a emocionální. Přičemž na začátku převládala ta emocionální, která jsou hodně kontraproduktivní, zdá se ale, že začíná přece jen převládat rozum. Dokonce už i ministr Hamáček může konečně převzít vedení krizového štábu, což předtím emocemi nabitý premiér Babiš v žádném případě nechtěl dovolit. Nošení roušek na veřejnosti má taky emocionální poselství – neodsuzuji ho, má symbolický význam a přiměje lidi k tomu, aby ty roušky opravdu nosili i tam, kde je to potřeba. Že měli masky na tváři i politici v televizi, mělo čistě symbolický – tedy emocionální význam – že to byly ovšem masky vyšší třídy, se mnou trošku pohnulo. Pane premiére, při rozhovoru s novináři by chirurgická rouška úplně stačila, tu FPP 2 či FPP 3 potřebují lékaři a sestřičky v nemocnicích! Zakazovat privátní laboratoři specializované na výzkum viru testovat, protože zde byl opět zájem o centralizování (zda z hospodářských důvodů či opravdu z důvodů dodržení kvality nehodlám posuzovat, ale myslím si své) bylo přímo perverzní. Emoce perverzní být mohou, rozum ne.
Ale symbolický pohled na politiky v maskách byl v podstatě pozitivní. Troška emocí zřejmě tak úplně neškodí. Jsem totiž na pochybách, zda je většina obyvatelstva zralá na to, aby dokázala rozlišovat mezi otevřenými a uzavřenými prostorami. Od začátku krize s naším milým virem jsem musel mou důvěru v lidstvo podstatně zredukovat.
Organizace odchytávání podezřelých pacientů v naší nemocnici je organizována velmi dobře. U vchodu do nemocnice sedí takzvaná triáž. Tam je lékař a sestřička, kteří musí rozhodnout, zda pacient smí jít do normální (čisté) ambulance nebo musí do takzvaného schockraumu, kde na něho čeká „infektolog“, čili kolega v ochranném obleku, který ho vyšetří, udělá mu odběr na koronavirus a rentgen plic a posoudí, zda pacient potřebuje hospitalizaci.
Pacient, který není na propuštění domů, je pak přijat na oddělení pro podezřelé případy – jednotlivě – jeden pacient v jednom pokoji. Tam se čeká na výsledek testu. V případě, že je negativní, je pacient buď přeložen na „čisté“ oddělení nebo poslán domů s doporučenou léčbou. V případě pozitivity je pak transferován do centrální nemocnice, vyčleněné pro pacienty s nákazou Covidem 19.
Organizace je tedy promyšlená dobře, – kdyby do ní nevstupoval lidský faktor. A ten bohužel vstupuje.
Začíná to v triáži. V podstatě má onen lékař, který tam sedí, položit pacientům čtyři otázky: „Kašlete?“ „Máte problémy s dýcháním?“ „Máte horečku?“ „Má horečnaté onemocnění někdo ve vaší rodině?“ a pak má změřit pacientovi teplotu.
Bohužel to kolegové nezvládají. (Nechci jmenovat obory, ve kterých tito kolegové normálně pracují, abych nebudil negativní emoce, ale internisté to nejsou. Ty totiž potřebujeme už v nemocnici při ošetřování podezřelých a nemocných). Vypadá to pak tak, že se kolegové v triáži zeptají „s čím jste přišel?“ a změří mu teplotu laserem, což při současné zimě je naprosto nespolehlivá metoda. Pacient řekne, že ho bolí břicho a fakt že má zápal plic, potom zjistíme až při CT břicha (protože chválabohu zabralo i spodní části plic). On sice už tři týdny kašlal, ale nepovažoval to za hlavní problém. Nebo řekne, že se v noci budí na poruchy srdečního rytmu a že je to proto, že silně kašle, zjistíme, až když byl přijat na oddělení. Pokusil jsem se kolegovi jeho úlohu v triáži vysvětlit. Napotřetí už byl schopen zopakovat otázky (má je sice na jeho stanovišti i napsané, ale s doprovodným textem, což může být příliš – kdo už dnes umí číst, že?) Zdálo se dokonce, že i pochopil, že pacienta s vyrážkou na nohách může poslat do normální ambulance – předtím ho chtěl rozhodně poslat do schockraumu. Jásal jsem předčasně. Až po několika hodinách mrtvého klidu v ambulanci jsme poznali, že to pochopil tak, že pokud pacient zodpoví všechny otázky negativně, nesmí do nemocnice, ale musí domů, i kdyby měl infarkt, nebo krvácející ránu na hlavě. Potřebovalo to další rozhovor. Den na to byl v triáži jiný kolega a naše paní doktorka si v podstatě mé zážitky zopakovala.
Dalším faktorem jsou testy. Mělo by jich být dost, není. Navíc vedoucí oddělení mikrobiologie nepovažoval za nutné oznámit, že mu docházejí a oznámil nám všem, že končí, až když mu došly – a to byly naše vzorky už v jeho laboratoři. Zaskočila universita, ovšem protože byla sama zaskočená, neměla patřičně připravený testovací přístroj a ten se pokazil. Takže se celý den netestovalo. Bylo to požehnání pro centrální nemocnici, která měla jasný a srozumitelný rozkaz brát jen pacienty s dokázanou infekci (aby se nemísili pozitivní s podezřelými, u nichž by se třeba infekce nemusela dokázat) Protože se netestovalo, neexistovali žádní pacienti s dokázanou infekcí a tím pádem nemuseli nikoho přebírat. Moje pacientka, která se zhoršovala a u níž byla infekce Covidem už jen z kliniky a rentgenu plic naprosto jistá, musela zůstat u nás až do příštího dne – nakonec skončila na ventilátoru, jak jsme z průběhu očekávali a doufáme, že se z toho dostane – na prognózu to zdržení nemělo samozřejmě žádný vliv, na moje nervy ano.
Počet internistických necovidových lůžek v našich dvou okresech byl zredukován pod vlivem emocí z 122 na 27 !!! Všechny ostatní byly připraveny pro epidemii – včetně všech lůžek v sousední nemocnic, kam mají být posíláni pacienti k REKONVALESCENCI – která ještě není u skoro žádného pacient a v dohledu. Když nám pacienti už pomalu vypadávali z oken, zvítězil přece jen zdravý rozum a byla otevřena přídatná lůžka. S tím rozumem to jde tak nějak líp.
Ochranných pomůcek je chválabohu ještě dost. Možná je to tím, že distribuce nebyla centralizovaná, jako v Česku, ale nemocnice už od ledna dělaly zásoby – měly to dokonce povolené. Když jsem viděl, že lékaři v Bergamu na jednotce intenzivní péče pracují v chirurgických rouškách, které jim neposkytují absolutně žádnou ochranu, chtělo se mi plakat. Tak vypadá kolaps zdravotnictví. Kvůli jednomu fotbalovému zápasu!
Důvod vymírání nádherného Bergama (kdo má zájem, může si o něm přečíst na mém webu článek) je už dostatečně známý, přesto ho ještě jednou vzpomenu.
Fotbalový klub Atalanta Bergamo se poprvé v historii kvalifikoval do Champion league. Pro malé město (na italské poměry malé, Bergamo má nebo spíš mělo 120 000 obyvatel) to byl epochální úspěch. A protože bergamský stadion svou kapacitou nestačil poptávce po vstupenkách, odehrál se osmifinálový zápas proti španělské Valencii 19. února 2020 na stadionu Giuseppe Meazy v Miláně – v epicentru propukající epidemie. Bergamští fanoušci tam byli přepraveni stovkami autobusů (v uzavřených prostorech) a po vítězství 4:1 bouřlivě slavili – samozřejmě i doma celou noc a se svými příbuznými – i se seniory, protože ty člověk z takového zážitku vyloučit nemůže. Těsný kontakt fanoušků na stadionu, pak přeprava v nevětraných autobusech a následně bouřlivé oslavy v malých italských bytech vykonaly své. Neuvěřitelná tragédie nabrala svůj směr.
Stejně tak kolabuje nemocnice v tyrolském Zamsu, které léčí oběti „Apre ski“ party v Ischglu, který tyrolské úřady zoufale osm dní!!! bránily před zavřením, i když už bylo z islandských hlášení jasné, že je zde další epicentrum nákazy. Znáte užší kontakt, než v přeplněných sálech „Apre Ski“?
Proto prosím, postupujte racionálně, ne emocionálně. Větrejte, noste masky, zejména tam, kde je vás víc najednou, držte od lidí bezpečností odstup – „social distancing“. Posilujte imunitu sportem na čerstvém vzduchu – nebo prací na zahrádce, pokud ji máte, a vitamíny D a B – ne nadarmo propuká epidemie chřipky vždy v zimě, kdy celá naše mírná klimatická zóna trpí nedostatkem vítamínu D. Toho vira nakonec stejně dostaneme všichni nebo skoro všichni. Každopádně většina z nás. Je ale obrovský rozdíl, zda jich dostanete najednou deset nebo deset miliard. V prvním případě si vybudujete imunitu, aniž byste onemocněli, v druhém s největší pravděpodobností zemřete nebo aspoň těžce onemocníte.
Mimochodem jedna pacientka se mě ptala, zda existuje nějaká dieta, která proti viru pomáhá. Doporučil jsem hodně česneku cibule a špatné nejsou ani fazole a čočka: Ne, vira to nezabíjí, ale signifikatně zvyšuje „social distancing“. Věřte tomu, že pokud jen jeden z přítomných tuto dietu konsekventně dodržuje – dřív nebo později vyvětráte!
Zůstávejte zdraví. Potřebuju vás!