Prostě neodolám, abych se o tento příběh nepodělil.
Dnes v noci o půl druhé dorazil do naší urgentní ambulance třicetiletý muž. Oznámil, že se s ním rozešla přítelkyně a že od nás potřebuje potvrzení, že ho tato skutečnost natolik duševně zasáhla, že nemůže jít dnes do práce.
Když jsem pochopil, že si ze mě turnusarzt, který mi tuto skutečnost telefonem oznamoval, opravdu nedělá legraci, ale že tam takového člověka má, zmohl jsem se pouze na otázku, zda má tento mladý muž sebevražedné úmysly. Odpověď zněla, že ne, ale že potřebuje to potvrzení.
Nato jsem mu nechal vzkázat, aby okamžitě zmizel, protože já dostávám právě úmysly vražedné.
Odešel, vraždit jsem nemusel.
Ale ptám se, kde jsou hranice lidské hlouposti. A existují vůbec?