9.září 1922, tedy před sty lety, vstoupila turecká armáda do Izmiru. Tím de facto skončila řecko-turecká válka, která se táhla od roku 1919 a je dějinami trošku zapomínaná, i když byla rozhodující pro vytvoření současné politické situace ve východním středomořském prostoru – kam jezdíme tak rádi na dovolenou.
Osmanská říše nebyla zdaleka etnicky homogenní stát. Vedle vládnoucích Turků zde žila velká arabská menšina, protože Osmanská říše před první světovou válkou zahrnovala i Arabský poloostrov, Palestinu a oblast dnešního Iráku, dále početná menšina Arménská (Arméni byli z velké části vyhubeni v letech 1915–1916, kdy bylo zavražděno možná až 1,5 milionu Arménů žijících na území Osmanské říše) a Řekové, kteří obývali západní pobřeží Malé Asie už od sedmého století před naším letopočtem. Největším městem v této oblasti byl (a je i dnes) Izmir (řecky Smyrna). V roce 1914 v něm víceméně v míru nažívalo obyvatelstvo skládající se z 50 procent muslimů, 40 procent Řeků a 6 procent Arménů.
Osmanská říše, frustrovaná ztrátami území na Balkáně v balkánských válkách 1912 a 1913 se rozhodla přidat v první světové válce na stranu centrálních mocností, tedy Německa a Rakouska. Bylo to fatální rozhodnutí, ovšem do značné míry logické. Turecko bylo už dlouho před válkou německým spojencem, odběratelem německého zboží – a jeho distributorem dál na východ – němečtí architekti stavěli v Turecku železnice a další infrastrukturu (například i hlavní nádraží v Istanbulu) a němečtí poradci vedli a vyzbrojovali tureckou armádu.
Turecko vstoupilo do války na straně Německa 29. října 1918 – hlavní význam spočíval v odříznutí komunikačních cest mezi spojenci (Ruskem, Francií a Británií přes průlivy Bospor a Dardanely do černomořských ruských přístavů.) Turecká flotila pod velením německého admirála von Souchona začala ostřelovat Sevastopol a Oděsu. Ovšem „Nemocný muž na Bosporu“, jak se turecké říši přezdívalo, si zadělal na obrovské problémy. Prvním důsledkem vstupu do války byla britská anexe Kypru, který byl stejně od roku 1878 pod britskou správou, i když formálně zůstával součástí Osmanské říše. 25.dubna 1915 se pak britská vojska vylodila na poloostrově Gallipoli ve snaze ovládnout mořské úžiny. V nesmyslné bitvě na tomto poloostrově zahynulo na sto tisíc mužů, čtvrt milionu utrpělo zranění a britská porážka stála křeslo lorda admirality Winstona Churchilla. Bitva ale měla do budoucna jeden velký význam – vyznamenal se zde mladý generál Mustafa Kemal a zahájil zde svou oslnivou kariéru. I když jeho popularita, kterou zde získal, byla solí v očích sultánovi a vládě v Istanbulu, nedokázali se ho zbavit, protože ho podporovala německá diplomacie.
Britům se díky působení plukovníka Lawrence podařilo vyvolat všeobecné povstání na územích obývaných Araby a v září 1918 utrpěli Turci v Palestině rozhodující porážku. Už v červnu se stal novým a posledním sultánem Mohamed VI. Vahideddin, který věřil talentu Mustafy Kemala a svěřil mu velení na palestinské frontě. Ovšem tento velitel si v rozhodující chvíli v červnu a červenci 1918 léčil zánět ledvin v Karlových Varech a na frontu se vrátil příliš pozdě. 30. října ho sultán vyjmenoval vrchním velitelem turecké armády, ale už následujícího dne Turecko kapitulovalo.
Porážka Osmanské říše vyvolala nepokoje u poddaných národů. Zejména Řekové chtěli slabosti odvěkého nepřítele využít. Řekové totiž během první světové války lavírovali. Germanofilský král Konstantin I. chtěl bojovat po boku Němců (byl ženatý s dcerou německého císaře Friedricha III. Sofií, a tedy švagrem císaře Viléma II.), předseda vlády Venizelos inklinoval k spolupráci se spojeneckými mocnostmi. Venizelos, nazývaný „tvůrce moderního Řecka“ donutil krále v roce 1917 k abdikaci ve prospěch jeho druhorozeného syna Alexandra a Řecko vstoupilo do války na straně spojenců, prolomilo bulharsko-tureckou frontu a řecká vojska vstoupila dokonce i do Istanbulu. Řecko tedy stálo na straně vítězů a hodlalo tuto situaci využít. Politické myšlení ovládala myšlenka „Megali idea“, tedy myšlenka Velkého Řecka, které mělo zahrnovat Thrákii, tedy evropskou část Turecka, oblasti v Malé Asii obydlené Řeky a hlavním městem velkého Řecka se měla stát Konstantinopol, jak Řekové dodnes nazývají Istanbul.
15.května 1919 se vylodila řecká vojska v Izmiru, následovalo vraždění muslimského obyvatelstva. Vrchní velitel tureckých ozbrojených sil Mustafa Kemal byl sultánem odvolán. Svlékl uniformu a svolal kongres národních sil do Erzurum a Sivas a 23.dubna 1920 založil Národní shromáždění v Ankaře. Vznikla tak paralelní vláda, namířená jak proti Řekům, tak i proti sultánovi. V Istanbulu tak proběhl soudní proces proti Kemalovi a byl v nepřítomnosti odsouzen za velezradu k trestu smrti. Sultán byl v zájmu udržení vlastní moci ochoten vyjednávat a podepsat v podstatě jakoukoliv dohodu. Ta vznikla v Sévres a byla 10. srpna 1920 v Istanbulu sultánem podepsána. V této smlouvě mělo Turecko odstoupit Řekům celou Thrákii a západní Anatolii, oblast okolo Marmarského moře se měla stát mezinárodní demilitarizovanou zónou. Východní Anatolie byla přiřčena Arménii a vytvořena oblast, ve které měli o své budoucnosti hlasováním rozhodnout Kurdové. Kromě toho měli části Anatolie, tedy Malé Asie, dostat pod svou kontrolu Italové a Francouzi.
Vláda v Ankaře pod vedením Mustafy Kemala tuto smlouvu odmítla jako velezrádnou a pokračovala ve válce proti Řecku. V lednu a v březnu 1921 dosáhli Turci prvních vítězství nad řeckou armádou a Mustafa Kemal se stal vrchním velitelem. Řekové neviděli jinou možnost, jak tuto vládu přinutit uznat smlouvu ze Sévres, než dobytí Ankary. V srpnu 1921 došlo na řece Sakarya k rozhodující bitvě. Mustafa Kemal se chytře stáhl za linii řeky, odkud mohl odrážet řecké útoky, které začaly 23.srpna. Řecké armádě velel osobně král Konstantin, který se po smrti svého syna Alexandra (tento mladý muž byl ve věku 27 let pokousán opicí a zemřel na otravu krve) a volební porážce premiéra Venizelose vrátil 19. prosince 1920 díky lidovému hlasování na řecký trůn. Řekové se probili až 50 kilometrů od Ankary, pak se ale jejich ofenzíva zhroutila. Turkům se díky jezdectvu operujícímu za řeckými liniemi podařilo přerušit zásobovací cesty a Řekové se museli stáhnout. Utrpěli porážku, přestože ztráty byly mnohem větší na turecké straně, proti 22 000 padlým a zraněným Řekům ztratili Turci 49 000 vojáků. Mustafa Kemal byl poté ankarskou vládou vyjmenován generálmaršálem a dostal čestný titul Gazi (dobyvatel).
Turecké vítězství mělo rozhodující roli především na diplomatickém poli. Spojenci najednou nechtěli mít s řeckou podporou nic společného. Lord Curson jako první stáhl anglickou podporu, Francouzi uzavřeli s Kemalem, který už měl titul Paša, mír smlouvou z Ankary. Rusové, kde už vládli bolševici, se vzdali svých ortodoxních bratrů a podepsali s Tureckem mírovou smlouvu v Karsu, přičemž se vzdali arménských nároků ve východní Anatolii.
Turci se tak mohli připravit na ofenzívu proti řecké armádě, jejíž vláda stále trvala na závěrech smlouvy ze Sévres – jinou možnost ostatně ani neměla. Turci nebyli připraveni s Řeky vyjednávat a sultán Mohamed VI. v Istanbulu už neměl na vývoj žádný vliv – novým hlavním městem se de facto stala Ankara, v roce 1923 se tak stalo i de jure.
Řekové v přípravě na tureckou ofenzívu vyměnili svůj generální štáb, odvolán byl generál Papoulas, kterého dělali zodpovědným za porážku na řece Sakaryas a na jeho místo byl vyjmenován generál Hatzianestis, který ovšem bojiště v Anatolii pořádně neznal. Obranná linie měla 700 kilometrů a existovalo jen jediné železniční spojení s Izmirem jako zásobovací trasa pro řecké jednotky. Navíc byla část řeckých sil stažena do Thrákie, odkud měla zaútočit na Istanbul, k tomuto útoku ale nikdy nedošlo. Síly na frontě byly v podstatě vyrovnané, proti 220 000 Řekům stálo 208 000 Turků. Mustafa Kemal věděl, že dostane jen jednu možnost k ofenzívě, protože v případě porážky by se k Řekům znovu přiklonili jejich někdejší spojenci. Proto útok dobře připravil a 26. srpna 1922 zahájili Turci útok na opevněné město Dumlupinar. Podařilo se jim přerušit železnici zásobující řeckou defenzívu a rozdělit řecké síly na dvě nekoordinovaně působící části. Řecké velení, sídlící v Izmiru nemělo o průběhu bojů po celou dobu žádnou ucelenou představu. 31. srpna se obklíčené řecké jednotky vzdaly, jen malé části se podařilo – bez těžkých zbraní – ustoupit do Izmiru, který vzápětí Řekové vyklidili.
9. září mohl tedy Mustafa Kemal Paša vstoupit triumfálně do Izmiru. Následovalo vraždění Řeků, Arménů a křesťanů všeobecně. Celkem padlo tomuto pogromu za oběť na 25 000 lidí, 200 000 bylo z města vyhnáno. Zahynul i ortodoxní arcibiskup Chrysostomos Kolafatis.
20. listopadu začala zprostředkováním Společnosti národů mírová jednání. Tato vedla za Turecko už vláda z Ankary, která vyhlásila 1.listopadu 1922 konec Osmanské říše a tím upřela sultánovi jakoukoliv politickou moc a oprávnění jednat ve jménu tureckého státu. Řecký král Konstantin I. abdikoval (už podruhé) na svůj trůn 27.září 1922 a na jeho místo nastoupil jeho syn Jiří. Myšlenka „Megali Idea“, kterou zastával, byla definitivně mrtvá, on sám zemřel v exilu v Palermu 11.ledna 1923. Výsledků jednání se tak už nedožil.
Spojenci museli tento vývoj akceptovat, neměli ani sílu ani zájem ho zvrátit. Jednání byla ukončena smlouvou z Lausanne z 24.července 1923.
Celá Anatolie i části Thrákie s městem Edirne byla přiřčena Turecku, ostrovy u tureckého pobřeží zůstaly řecké – s výjimkou Dodekanésu ovládaném Italy. Toto souostroví s ostrovy Rhodem, Kosem, Kalymnem a dalšími bylo k Řecku připojeno až v roce 1947. Turecku zůstala i východní Anatolie, arménské nároky byly smeteny ze stolu a o kurdském referendu ohledně nezávislosti se už nemluvilo – a nemluví se o něm dodnes. Turecko souhlasilo s anglickou anexí Kypru a s výměnou obyvatelstva podle náboženského klíče. Na základě toho bylo přesunuto půl milionů muslimů obývajících Chalkidiki a Soluň (Mustafa Kemal se sám narodil v roce 1881 v Soluni) do Anatolie, naproti tomu 1,5 milionu křesťanů se přestěhovalo z Anatolie do Thrákie. Tam založili nové vesnice, které nesou názvy jejich původních obcí anatolských, jen s přízviskem „Nový“ tedy „Neá“. Proto jsou na Chalkidikách obce se jmény Nea Potidea, Nea Plagia nebo Nea Skioni. Spousty lidí stály tyto násilné přesuny život.
Smlouva z Lausanne dala základ současnému politickému uspořádání ve východním středomoří. Mustafa Kemal dal v novém hlavním městě Ankaře vyhlásit 29.října 1923 Tureckou republiku a byl zvolen jejím prezidentem. Ústava této republiky byla neuvěřitelně moderní – například uzákonila jako jedna z prvních na světě i volební právo žen. Mustafa Kemal zavedl latinku jako písmo, reformoval školství, zakázal nošení fezů, tradiční turecké pokrývky hlavy a zahalování žen. Změnil i používání jmen. Do té doby byly v Turecku, jako v arabském světě dodnes používána jen křestní jména – jméno daného jedince se jménem otce a eventuálně i dědečka. Mustafa Kemal dal svým občanům jeden týden nato, aby si zvolili příjmení a zapsali se pod tímto novým příjmením na matrice. Jedinou výjimkou byl on sám. Nevybral si své příjmení sám, ale nechal si ho udělit od svého národa. Nemohlo to dopadnout jinak – bylo mu uděleno příjmení Atatürk, tedy „otec všech Turků“. Zemřel v roce 1938 na následky své záliby v nadměrném požívání rakije, zabila ho jaterní cirhóza. Prosím ale mé čtenáře, aby v debatách s Turky o této příčině smrti otce národa nehovořili, a hlavně se neodvolávali na mne. Podle oficiální verze vznikla tato jaterní cirhóza (kterou Turci nepopírají) nadměrným stresem při vykonávání státnických povinností. (Že by to byla příčina cirhózy našeho prezidenta Miloše Zemana? Možná jsme mu po celou dobu křivdili.)
Atatürkovo demokratizační úsilí neslo své plody skoro sto let. Teprve na začátku dvacátého prvního století se prezidentovi Tajipovi Erdoganovi podařilo odstranit základní pilíře turecké demokracie, ustanovit autoritativní režim a nechat si tyto změny posvětit lidovým hlasováním.
Je šťastnou okolností, že oba národy, které se dodnes na smrt nenávidí – Řekové a Turci, jsou od roku 1952 členy NATO (byli přijati současně), což v praxi vylučuje další válečné konfrontace mezi nimi. Jinak by se v oblasti Egejského moře určitě už dávno válčilo – a z dovolených u Egejského moře by nic nebylo.
Izmir zůstává dodnes nejevropštějším ze všech tureckých měst. Moderní svou architekturou i způsobem života. Při jeho návštěvě jsem viděl jen mladé ženy na vysokých podpatcích, prostovlasé a upravené, pouze dvě Rómky měly na hlavě šátek. Erdoganova strana v Izmiru nikdy nezvítězila, křeslo starosty tu má stále opozice. Nezbývá než tomu městu popřát, aby mu to vydrželo.
