Voltera je odlehlé hnízdo v toskánských horách. Zřejmě díky této své poloze byla posledním etruským městem, které se dostalo pod římskou nadvládu. A je na to patřičně hrdá. Voltera, to jsou Etruskové, ať už v muzeích nebo v obchodech se suvenýry.
Ostatně poslední, kdo uměl v etruské řeči číst a psát a který ji tedy uměl aktivně používat, byl císař Claudius, čili od té doby uplynulo už skoro dva tisíce let. Tak dlouho je už řeč kdysi tak mocného národa zapomenuta. Zlé jazyky – hlavně romanopisec Robert Graves – podsouvají Claudiovi, že jeho hlavní motivací, aby přijal po smrti svého synovce Caliguly císařskou korunu, po níž vůbec netoužil, byl fakt, že na jeho vědecké přednášky o etruské kultuře nikdo nechodil. Možná i v důsledku skutečnosti, že Claudius silně koktal. Když se stal císařem, pak už dvořané chodit musili, nezávisle na tom, jak se při tom nudili. A smát se koktajícímu císaři bylo přísně zakázáno.
Ale zpět k Volteře. Její poloha na vrcholu jednoho z toskánských kopců ji dodává monumentální vzhled, ne nadarmo je Voltera považována za jedno z nejkrásnějších toskánských měst – a že tady má silnou konkurenci.
Pevností se stala ve čtvrtém století před naším letopočtem, kdy Etruskové, vyděšeni skutečností, jak se jedno město jejich dvanáctičlenné federace po druhém dostávalo do římské moci, obehnali své osady sedmikilometrovým prstencem hradeb. A ty daly Římanům zabrat. Teprve v roce 79 před naším letopočtem se podařilo diktátorovi Sullovi po skoro dvouletém obléhání město dobýt a podřídit ho římské správě jako Municipium. Z etruských hradeb se dodnes dochovala jen jedna brána „Porta all´Arco“, vše ostatní vzalo v následujících stoletích za své.
Už během prvních sta let pod římskou nadvládou zapomněli Etruskové dokonce i svou řeč. Než město oživil turistický ruch ve dvacátém století, protože si Voltera na etruskou kulturu nechala patentovat monopol. Může za to poděkovat svému rodákovi, učenci Mariovi Guarnaccimu (žil v letech 1701 – 1785), který začal ve Volteře kopat a vykopávat a jeho nálezy vzbudily zájem o dávno zapomenutou kulturu. Muzeum etruské kultury má po něm své jméno „Museo Etrusco Guarnaci.“
Na příjezdu k městu jedete kolem spousty manufaktur na zpracování alabastru. Voltera je italským centrem tohoto umění – či spíše řemesla a ve městě samotném nemůže samozřejmě chybět muzeum alabastru v pinakotéce, ale i v budově radnice můžete obdivovat nádoby z různě barveného alabastru od sněhově bílého až po růžový či skoro červený.
Hlavní budovy městského centra pocházejí z třináctého století, z doby vrcholného rozvoje středověké Voltery, tehdy byla totiž prosperující samostatnou komunou, než ji v roce 1361 dostala pod svou kontrolu sousední mocná Florencie.
Záhadou pro mne zůstává, proč se každoroční městská slavnost, která se koná třetí a čtvrtou srpnovou neděli, vztahuje k roku 1398 (Giornata di Festa nell´Anno Domini 1398). Přes veškerou snahu se mi nepodařilo zjistit, co se v tomto roce tak památného stalo, že si ho Voltéřané tak intenzívně připomínají.
Měli jsme štěstí, že jsme město právě v tomto termínu navštívili, aniž bychom tušili, co na nás čeká. Velmi se nám vyplatilo, že vstáváme brzy ráno a navíc se má žena vždy po absolvování kulturní cesty chce odpoledne koupat. Takže jsme vyrazili z našeho opěrného bodu v Marina di Cecina tak brzy, že jsme ve Volteře neměli problémy s nalezením parkovacího místa a navíc jsme do města pronikli ještě než místní postavili zábrany a pokladny, aby mohli vybírat za vstup do města vstupné. Italové až tak časně ráno nevstávají a samozřejmě potřebují napřed své espresso a cornetto, než jsou schopni postavit silniční zátaras. Logickým následkem bylo, že jsme bez vstupenky pak nemohli město opustit a zase se do něho vrátit, ale nemuseli jsme se stěžovat, bylo se na co dívat. Průvody červenobíle oblečených mužů a žen s bubny a píšťalami, tanec s prapory, delegace spřátelených měst jako Prata v kostýmech s banery a erby i s kušemi a kopími, na náměstí před radnicí, kde byl střed oslav pak i souboje (dost vágně prováděné, takže bojovníci působili dojmem, že mají zbraň v ruce poprvé v životě – nesrovnatelné s tradičním českým historickým šermem), břišní tanečnice a nakonec i bitva srolovanými ponožkami, na které se zúčastnili všichni přítomní.
Všude v ulicích byly samozřejmě ukázky středověkých řemesel, ale i středověký kolotoč pro děti či mlýn, poháněný oslem. V ulicích byly postaveny plachtami zakryté jídelny pro každý cech jiný a jedlo se – jak jinak – dřevěnými lžícemi a rukama. K jídlu se podávalo vedle zeleninové kaše vepřové na rozmarýně s domácím vínem, nepoužitelným pro člověka trpícího na pálení žáhy, za eura ale člověk nic nekoupil, musel si napřed ve směnárně vyměnit evropskou měnu za místní „Il grosso Volterrano“. Obchodníci přijímali pouze tuto místní měnu (kterou si prý ale můžete znovu vyměnit za eura ještě i dva týdny po slavnosti).
Přes všechen ten vzruch na ulicích jsme se mohli věnovat i poznávání města. „Palazzo dei Priori“ na hlavním náměstí „Piazza dei Priori“ je monumentální vysoká budova ze třináctého století a údajně nejstarší městská radnice v Toskánsku a sloužila jako vzor pro „Palazzo vecchio“ ve Florencii.
K „Palazzo dei Priori“ vede nejkratší cesta právě od oné slavné a nejstarší voltérské brány „Porta all´Arco“ na níž je ovšem její stáří už dost vidět. V konferenční síni radnice, kde dnes zasedají místní volení zástupci městské rady, je čelná stěna ozdobena nádhernou freskou „Ukřižování Krista“ od Pietra Francesca Florentina. Křížová klenba s velmi širokými mramorovými oblouky s přímo filigránovou výzdobou dodává místnosti slavnostní ráz, jakož i městské prapory v rohu místnosti. A z malého předpokoje je nádherný výhled na náměstí z ptačí perspektivy. Opačnému konci náměstí dominuje „Palazzo Pretorio“ s mohutnou věží s kančí hlavou, podle které tato věž dostala své jméno „Torre del Porcelino“. (Prasečí věž)
„Catedrale Santa Maria Assunta“ je vzdálena jen pár kroků. Nepůsobí až tak vznešeně, očividně už v době stavby katedrály neměli Voltéřané až tolik finančních prostředků. Průčelí je zděné, jen vchod má mramorový rám a zvonice z cihel je od průčelí katedrály dost vzdálena, takže jako by s ním netvořila jednotný komplex. Vnitřek je bohatší než vnější dojem, lodě jsou od sebe odděleny sloupy s úzkými románskými oblouky, zdi jsou zdobeny pásy bílého a černého mramoru, renesanční strop je zlacený, kazatelna nesená čtyřmi lvy je mramorová gotická stavba, a nad oltářem se tyčí nádherný svatostánek z alabastru. Baptisterium naproti kostela má tradiční formu šestihranu, ovšem mramorem je ozdobena jen její čelní stěna, zřejmě víc už Voltéřané před příchodem moru a pak florentských vojsk nestihli. I vnitřek je jednoduchý, stěny bez výzdoby, uprostřed pak mramorová křtitelnice.
K etruskému muzeu je třeba vydat se z centra poněkud do kopce okolo kostela svatého Augustína. Tento kostel má barokní fasádu a románský vnitřek, v jeho blízkosti je muzeum mučení a muzeum sakrálního umění, jak se ty dvě věci spolu snášejí, těžko říct, ovšem bývaly časy, kdy měly k sobě velmi, velmi blízko.
Muzeum alabastru nemůže ve Voltéře samozřejmě chybět, na přízemí jsou díla moderním autorů z tohoto materiálu, ve vyšších patrech pak staré předměty až do etruských dob a rekonstrukce kamenické dílny.
Konečně se dostaneme k tomu, proč jsme do Voltery vlastně jeli a to je Etruské muzeum Guarnacci. Přivítá vás sbírka více než šesti set uren, které vypadají jedna jako druhá, vyzdobené většinou bojovými scénami a na víku s ležící postavou. Nejslavnější je terakota manželského páru, hledícího si do očí. Jenže proto jsme sem nejeli. Jedinečné je etruské sochařské umění, přesněji odlévání lidských skulptur z bronzu. Etruskové měli svůj osobitý figurální styl. Buď byli opravdu tak hubení nebo byla štíhlost ideálnem krásy anebo měly jejich do výšky tahané téměř niťovité postavy nějaký symbolický význam. Nejslavnějším exponátem je bronzová votivní soška, tzv „Ombra della Sera“ čili „Večerní stín.“ Samozřejmě ji prodávali v suvenýrovém obchodě a samozřejmě jsme si jednu koupili. Zda přináší štěstí nebo nás znovu má přivést do Voltery těžko říct. V podstatě ale proč ne?
Na nejvyšším bodě města ještě pár set metrů za etruským muzeem se tyčí k nebi kulatá věž „Fortezza Medicea“, čili Medicejské pevnosti. Pevnost je impozantní, není ale přístupná veřejnosti, vstupenkou je spáchání hrdelního zločinu, protože slouží jako vězení. Jenže pak se zase špatně opouští.
Když sestupujeme po „Via del Castello“ zpět k centru, zavede nás tato cesta na „Acropoli etrusca“ s románskou cisternou. Někdejší městská Akropole se dnes nazývá hrdě „Parco archeologico“, ale všechno zajímavé už zřejmě vykopáno bylo a nachází se v muzeu, kromě několika zchátralých etruských hrobek je zde jen hřiště pro děti.
Pokud ještě nemáte města dost, můžete přejít na jeho severní stranu, kde za hradbami města najdete zbytky někdejšího římského divadla a římských lázní.
Nejhezčí pohled na tuto ruinu je z městských hradeb, nejlépe z parku „Parco publico Il Bastione“, kde si je možné po namáhavém dni sednout a odpočinout si před odjezdem z města. V našem případě k moři, do Marina di Cecina, aby se manželka stihla ještě i okoupat.