Pátek třináctého – letos zvlášť nebezpečný

Proč je pátek třináctého nešťastný den? Nemusíte být zrovna pověrčiví, ale určitě jste při takové kombinaci přece jen trochu opatrnější než v obyčejný den. Tato pověra je hluboko v lidech zakořeněná. A zvlášť byste si měli dávat pozor, když takový pátek třináctého padne na říjen, jako letos.

Proč?

To se musíme dostat k samotnému kořenu této pověry.

Právě před 710 lety, v pátek 13. října 1307 zahájil francouzský král Filip IV., řečený Sličný, svůj útok proti řádu Templářů. Leželi mu už dlouho v žaludku a toho dne se rozhodl, že s tímto řádem zatočí.

Co mu na Templářích nejvíc vadilo? Že byli nesmírně bohatí. Řád Templářů vznikl v Jeruzalémě v roce 1120 pod jménem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu.“ Protože se Chrám řekne latinsky Templum, vzniklo jejich zkrácené označení. Ostatně byli skutečně založeni na místě někdejšího Šalomounova chrámu, na místě, kde dnes stojí mešita Al Akša, která je permanentním zdrojem sváru mezi Araby a Izraelci. Templáři byli na rozdíl od Johanitů nebo Německých rytířů, kteří měli za hlavní úkol zdravotnické zabezpečení poutníků do svaté země a jen sekundárně je bránili i zbraní (jakási první forma medicínské prevence), byli Templáři primárně řád bojový. Nebyli vždy pozitivním prvkem v bojích ve Svaté zemi. Svou někdy až nesmyslnou bojovností a bezvýhradnou oddaností papežskému stolci byli problémem pro Jeruzalémské krále i pro Římské císaře. Na příkaz papeže bojkotovali křížovou výpravu Friedricha II. v letech 1228 – 1229, už předtím vyprovokovali válku se sultánem Saladinem, která vedla ke katastrofální porážce křížového vojska u Hattinu v roce 1187, což vedlo de facto k zániku Jeruzalémské království.

Po pádu Akkonu 1291 ztratili Templáři ve Svaté zemi poslední kousek území, a protože se neusadili jako Johanité na Kypru nebo na Rhodu, či Němečtí rytíři v Pobaltí, ale vrátili se zpět do Francie, v podstatě ztratili oprávněnost své existence. Což ale nehodlali akceptovat. Stali se nejmocnějším bankovním domem Evropy, pod záminkou přípravy znovudobytí Svaté země nashromáždili obrovské finanční prostředky. Čili jejich původní název řádu působil spíš jako výsměch. Hlavní sídlo jejich moci „Templ“ se nacházel v Paříži na ostrově Seiny, po zániku řádu se stal královským palácem, a když králové přesídlili do Louvru, pak vězením, kde trávili své poslední dny jak Ludvík XVI., tak jeho žena Marie Antoinette. Hlavním dlužníkem Templářů byl právě král Filip IV. Potřeboval hodně peněz na své projekty, na boj s papežem i s povstalými provinciemi ve Flandrech. V roce 1307 dlužil řádu nesmírnou částku 600 000 zlatých, což byla polovina francouzského ročního hrubého hospodářského produktu. Dluh byl prostě nesplatitelný, král neměl ani na úroky a tak dluh dále narůstal.

Král Filip nikdy neměl daleko k činům. Postavil se papeži, který po něm chtěl církevní desátek. Když ho pak papež Bonifác VIII., který se nazýval „Imperator verus“ a věřil, že může rozhodovat o životě a smrti každého člověka na zemi, jedno zda sedláka nebo krále či císaře, dal do klatby, poslal Filip do papežského sídla v Agnani svého prokurátora Nogareta. Ten papeže vyvlekl na náměstí a tam ho před shromážděným davem veřejně zfackoval. Papež Bonifác takovou potupu nepřežil. Když se jeho nástupce Benedikt XI. odhodlal vydat rozsudek, v němž odsoudil a exkomunikoval Nogareta, jeho pomocníky z římského rodu Colonnů a nepřímo označil na původce agrese Filipa IV., pojedl otrávené fíky a zemřel. Benediktův nástupce Kliment, Francouz z Bretagne, vlastním jménem Bertrand du Got, se stal královou loutkou. Filip jej odvlekl z Říma do Lyonu a dal ho pod svou kuratelu. Kliment V., který byl slaboch a svého francouzského únosce se bál jako ohně, pak Filipovi podepsal listinu, která opravňovala francouzského krále prošetřit obvinění, které se proti řádu Templářů šířily (samozřejmě především z Paříže). Byla to obvinění z kacířství, sodomie – rozuměj homosexuality a neúcty k svátosti oltářní.

13. října 1307 vydal král rozkaz k zatčení všech členů templářského řádu.

Rytíři se královským vojákům překvapivě nepostavili na odpor a tak bylo zatčeno po celé Francii na 5000 členů řádu včetně velmistra Jakuba de Molay. Následovaly výslechy a mučení, při kterém se někteří rytíři k obviněním přiznali. V roce 1312 byl řád na koncilu ve Vienne oficiálně papežem Klimentem V. jako nepotřebný zrušen. Velmistr Jakub de Molay a komtur Geoffroy de Charney byli 18. března 1314 upáleni. Velmistr ještě předtím, než ho pohltily plameny, stačil proklít krále Filipa a celou královskou rodinu Kapetovců i Francii jakožto zemi, které tato rodina vládla a která templáře zradila. Své soudce –  krále Filipa, prokurátora Nogareta a papeže Klimenta pak pozval do roka před soud boží.

Nikdo tu kletbu nebral moc vážně. Král byl tehdy statný čtyřicátník v nejlepší tělesné kondici, měl tři dospělé syny, Francie byla nejbohatší zemí v Evropě (zejména teď po zabavení veškerého templářského majetku) s dvaceti miliony obyvateli a po rozkladu Římského impéria v důsledku vyhubení Štaufů i nejmocnější politickou silou v Evropě.

Jenže se začaly dít věci. Do roka od upálení velmistra zemřel král Filip tragicky na lovu (spadl z koně a ten ho uvláčel k smrti – tedy žádná pěkná smrt). Prokurátor Nogaret byl ve své kanceláři nalezen mrtvý bez známek jakéhokoliv poranění či otravy a papež Kliment brzy oba tyto muže následoval. Když byla papežova mrtvola vystavena na katafalku, vznítil se tento od svící a papežova mrtvola shořela, což bylo v této době považováno za tragédii – jak měl člověk bez těla vstoupit na nebesa? Do pekla to už nebyl takový problém a vzhledem k papežovým předchozím činům byla tato destinace pravděpodobnější – aspoň tak to lid chápal. I Dante ve své božské komedii vyhradil papeži Klimentovi místo v pekle:

„Toť nový Jáson, o němž v Písmě čte se:

a jako k němu jeho král byl měkký

tak k němu ten, jenž žezlo Franků nese.“

Filipův syn Ludvík zemřel v červnu 1316 (Jeho žena Markéta Burgundská byla v té době těhotná a skutečně porodila syna, který ovšem zemřel po šesti dnech, aby takto vešel do francouzských dějin jako král Jan I.). Ludvíkův mladší bratr Filip V. řečený Dlouhý, zemřel bezdětný v roce 1322 a poslední z rodu Kapetovců Karel IV., zvaný po otci Sličný, kmotr našeho Karla IV., který převzal jeho jméno a manžel sestry Jana Lucemburského Marie, následoval své bratry v roce 1328, rovněž bez potomků. (Jeho poslední manželka Johanna z Evreux byla v čase jeho smrti těhotná, porodila ale dceru).

Francouzští grandi nato se zdůvodněním „Lilie nepředou“ popřeli dědické nároky jak této ještě nenarozené Karlovy dcery, tak i dcery Filipa sličného Isabely (kterou si ve filmu Statečné srdce zahrála Sophie Marceau) a jejího syna, anglického krále Eduarda III. A bylo zaděláno na stoletou válku. Ta začala vyloděním Angličanů na severu Francie v roce 1337. V roce 1346 utrpělo francouzské vojsko pod vedením krále Filipa VI. z rodu Valois drtivou porážku u Kresčaku a sever země byl obsazen Angličany. Po další katastrofální porážce u Poitiers v roce 1356 se do anglického zajetí dokonce dostal i Filipův syn, francouzský král Jan II.

A k tomu v roce 1346 zahájila své smrtonosné tažení Evropou „Černá smrt“, tedy první masová morová epidemie, která nejvíc zasáhla právě Francii.

Suma sumárum – v roce 1357, tedy zhruba padesát let po onom neuváženém (nebo vlastně dobře uváženém) útoku na Templáře měla Francie 10 milionů obyvatel, tedy polovinu původního počtu, byla zpustošena a rozervána válkou a hladomorem, panovník seděl v anglickém vězení a budoucnost země byla víc než nejistá.

A lidé, z nichž ti nejstarší si ještě události s Templáři pamatovali a vyprávěli dál, tuto všechnu hrůzu vztahovali samozřejmě na kletbu Jakuba de Molay a na její prapůvod – tedy na onen pátek 13. října roku 1307, kdy to všechno začalo.

Takže, prosím, ať už jste pověrčiví nebo ne, právě letos pátek třináctého připadá na říjen a to právě 710 let poté, co k oné osudové události došlo.

Takže si dávejte pozor a pokud nemusíte, nevycházejte z domu.