Očividně ne příliš mnoho. Stačí, aby ruský vládce trochu zatlačil, a už se drobí. Samozřejmě že hraje roli ruský plyn, na němž je Evropa životně závislá (norská těžba může hlad po plynu pokrýt jen z malé části). Ale to není jediný důvod.
Jistěže, s Ukrajinou vsadila Evropská Unie na špatného koně. V průběhu uplynulých měsíců se potvrdilo, co jsem svého času psal. Totiž že Ukrajina má velký problém s hledáním své vlastní identity. Ze čtyř znaků definujících národ, tedy území, dějiny, jazyk a kulturu má ukrajinský národ jen dvě, totiž jazyk a kulturu. Dějiny i nepochybné území chybí a tím i pocit národní sounáležitosti. Západní Ukrajinec ze Lvova má s východním Ukrajincem z Charkova opravdu jen velmi málo společného a proto není ani příliš ochoten jít na východ země nasazovat krk. Při posledních odvodech do armády se z povolaných 120 000 mladých mužů dostavilo k odvodu pouhých 6 000. Vedení války na východě je údajně chaotické, ukrajinští generálové o něm nemají ani ponětí. Výsledkem jsou katastrofální porážky Ukrajinců u Doněcku a Debalceve.
Rusové si vyzkoušeli nové zbrojní systémy v praxi a jsou očividně s výsledkem spokojeni. V Minsku se zavázali stáhnout své těžké zbraně z území Ukrajiny, na jejímž území samozřejmě nikdy nebyly. Lhát a zatloukat byla osvědčená komunistická metoda a Putin i Lavrov mají nejlepší bolševické školy.
Boj o Ukrajinu je ztracený, otázka je jen, s kolika územím se proruští rebelové uspokojí. Zda je jejich hlad už uspokojen, či zda se rozhodnout odloupnout ještě něco navíc (například onen Mariupol, po kterém touží nejen oni jako po důležitém přístavu pro své uhlí, ale i Putin jako po mostě na Krym.)
A pozor, u příležitosti ročního jubilea kyjevského převratu demonstrovaly v Moskvě desetitisíce lidí,kteří chtěli “vyléčit Majdan”. Tedy obsadit Kyjev, svrhnout současnou ukrajinskou vládu a dosadit tam vládce podle moskevského vkusu. Viktor Janukovič se okamžitě přihlásil, že by měl zájem. Putin ho sice odměnil ledovým mlčením, ta demonstace je ale nepochybně výsledkem působení ruských médií a vyjadřuje mínění velké části ruského zmanipulovaného obyvatelstva. Demonstranti si žádali “velkou válku” proti Ukrajině. Zatím bez výsledku.
Ta válka na východě má ale jiné, mnohem fatálnější důsledky. Putin se přesvědčil, že Evropa proti němu nic vážného nepodnikne. Směšné sankce, které sice škodí ruskému hospodářství, ale nadále posilují jeho vnitropolitickou pozici (zejména v těžkých časech je třeba držet s vůdcem a jakýkoliv projev nespokojenosti s ním je projevem velezrady). Teorii mezinárodního protiruského spiknutí se Putinovi podařilo rozvinout naplno, podobně jako to bylo za Stalina a Rusové, kteří si ještě Stalinovu hrůzovládu pamatují, porozuměli. Úplné hospodářské embargo si Evropa kvůli ruskému plynu prostě nemůže dovolit, pokud nechce zmrznout a o vojenské podpoře „Nemocného muže na Dněpru“ se ani nehovoří. Angela Merkelová dokonce vehementně brání dovozu amerických zbraní na Ukrajinu. Má to svou logiku, Ukrajinský bankrot stejně zaplatí Evropané, proč by za tyto peníze měli Ukrajinci nakupovat americké a ne německé zbraně, že ano?
Jenže Evropa stejně není ve svém odporu proti Putinovu režimu a jeho expansionismu jednotná. Na jeho stranu se celkem logicky stavějí země, které jsou v Bruselu nepříliš oblíbené ať už kvůli svému katastrofálnímu hospodaření (Řecko, Kypr) nebo díky autoritativnímu způsobu vlády popírající jeden ze základních principů fungování západní společnosti, totiž liberální demokracie (Maďarsko)-
Řecko se postavilo energicky proti jakýmkoliv protiruským sankcím a žádá zrušení i těch existujících, Kypr poskytl Ruskému námořnictvu (a to i vojenskému) k dispozici své přístavy. Viktor Orbán přijal Putina v Budapešti s fanfárami a znaky největší úcty.
A ruský vládce hned reagoval. Jeho hrozby se přesunuly na sever, do Pobaltí. Chce vědět, zda je NATO stejně bezzubé jako Evropská Unie a zda něco podnikne, pokud by se rozhodl zopakovat ukrajinský scénář i v třech pobaltských státečcích. Atomové války se už nikdo nebojí a v lokální válce ukázaly ruské zbrojní systémy na Ukrajině svou kvalitu a převahu.
Rusko provokuje Balty už dlouho. Běží procesy proti Litevcům, kteří v letech 1988 – 1991 odmítali nastoupit do sovětské armády. Jsou v Moskvě odsuzování za dezerci k trestům vězení, což v praxi sice znamená pouze to, že nikdy nesmí do Ruska, v diplomacii se ale jedná o jasnou provokaci. Putinův poradce Markov hrozil při návštěvě Švédska třem pobaltským státům úplným zničením. Estonci reagovali a pozvali do země americké vojáky. Americké tanky jezdily tento týden po ulicích Narvy, nejvýchodnějšího města Estonska (kde žije 97 procent ruského obyvatelstva). Narva je od Ruského města Ivanogradu oddělena jen proudem stejnojmenné řeky Narvy a na jejích březích se na sebe mračí dvě obrovské pevnosti. Ta jedna na levém břehu, Hermanni Linnus, kterou vybudovali ještě křižáci na obranu proti ruské expanzi, tu druhou na břehu pravém dal postavit Ivan Hrozný, jako důkaz ruské přítomnosti v tomto regionu. Po roce 1721, kdy se Pobaltí stalo součástí Ruského impéria, až do roku 1991 ztratila tato symbolika na významu, teď se ovšem znovu probouzí. Řeka Narva není Něva ani Daugava, její proud má spíše symbolický než strategický význam, překročit ji by nebylo těžké. A poslat do Narvy několik provokatérů, kteří by obsadili radnici, vyvěsili nějakou narychlo spíchnutou vlajku „Ruské estonské republiky“ a požádali o ruskou ochranu a pomoc, by byla ta nejsnazší věc na světě. Obyvatel města by se stejně nikdo neptal, a když, tak jen v referendu pod kontrolou samopalů „separatistů“.
Rusko přítomnost Američanů v Narvě považuje za provokaci a odpovídá přípravou velkých manévrů na estonské a lotyšské hranici, kde bude nacvičovat útok na tyto zemičky. Harašení šavlemi pokračuje a nabývá na intenzitě. Barack Obama prohlásil, že Tallinn či Riga jsou pro NATO stejně důležité jako Paříž či Berlín a že budou v případě potřeby stejně intenzivně bráněny. Už jen z faktu, že měl potřebu to zdůraznit, běhá člověku po zádech mráz.
Estonsko samozřejmě není Ukrajina. Má fungující ekonomiku navázanou na skandinávské státy, minimální státní dluh (nejmenší v EU, jen 6 procent HDP) a jeho občané mohou díky členství v Evropské Unii cestovat bez víz po celé Evropě a velké části světa. Proto zřejmě nebude motivace obyvatel Narvy stát se vazaly velkého Ruska tak velká jako obyvatel Doněcka, Slavjanska či Luhanska. Ovšem i Narvané poslouchají státní ruský rozhlas a dívají se na státní ruskou televizi (soukromá nezávislá média už v Rusku nejsou) a mozky jsou jim tedy vymývány stejně intenzivně jako občanům východní Ukrajiny.
Ostatně Baltové své ruské spoluobčany po získání samostatnosti skutečně diskriminovali, ať už se jednalo o volební právo či o právo na privatizaci státního majetku. Museli s tím přestat, až když si požádali o vstup do Evropské Unie. Pocity hořkosti z devadesátých let ale mohu být v místních Rusech ještě dost živé. Jestli se tím Baltové chtěli ruského obyvatelstva zbavit a přinutit ho k emigraci, pak plán nevyšel. Podle sčítání lidu v roce 2000 tvořili etničtí Rusové na Litvě 9 procent, v Estonsku 28 procent, v Lotyšsku dokonce 32 procent obyvatelstva, přičemž v Rize, hlavním lotyšském městě, je podíl Rusů přes šedesát procent.
Už slyším námitky, že jsme tedy tyto země neměli do NATO vůbec brát, byla to přece vždycky sféra ruských zájmů. Proč jsme je tedy neponechali jejich osudu? Možná proto, že si to tyto zemičky nepřály. Pro ně je ruská a německá okupace stejně tragická a nikdy se s ní nesmířili. I v roce 1938 se argumentovalo, že Čechy patří do sféry německých zájmů a proto si západ nechtěl v Mnichově pálit prsty. Jak to dopadlo, víme všichni. I tehdy Hitler argumentoval ochranou zájmů německy hovořícího obyvatelstva na území Československa. Stejnou písničku posloucháme i teď, po téměř osmdesáti letech. Neměla by nás nechávat lhostejnými.
Jsem vždy překvapen, když se stále znova přesvědčuji, kolik má Putin v Evropě příznivců (samozřejmě, stranu Marie Le Pen financuje, takže tato musí být loajální a všechny nacionalistické síly v něm vidí svůj vzor – jako jej viděly kdysi v třicátých letech minulého století v Adolfu Hitlerovi). Stejně tak ho chválí politici, kteří by chtěli vládnout jako on (Orbán, či Erdogan v Turecku, který přijetím nových zákonů tento týden, které podstatně rozšiřují pravomoci policie a omezují možnosti proti státních protestů, udělal další důležitý krok ruským směrem). Ale i prostí Slováci a stále více i Češi ho obdivují a fandí východoukrajinským ozbrojencům. Tady mi zůstává rozum stát. Jako by opravdu neměli žádnou paměť. Zapomněli už na ruské tanky v českých slovenských ulicích v srpnu 1968? Argumenty, že to bylo za Sovětského svazu a teď je Rusko úplně jiné, jsou tak směšné, že mám problém se jimi vůbec zabývat a je vyvracet. Putin, Lavrov a jejich blízcí mají všichni nejlepší komunistické školy, může mi někdo vysvětlit, kde se měli změnit? Ano, z komunistů se stali fašisty, stejnou proměnu provedl v roce 1919 i Benito Musolini, když zjistil, že je jednodušší vládnout totalitně jedné zemi než celému světu. To je totiž jediný bod, kde se tyto ideologie rozcházejí. Zatímco komunismus hlásá proletářský internacionalismus, fašisté jsou nacionalisté. Přesto si mohou rozumět, jak dokazuje Alexis Tsipras,který se hned po svém zvolení vrhnul do ruské náruče.
V Řecku existují samozřejmě i historické reminiscence. Řekové jsou stejně jako Rusové pravoslavní, ruští turisté jsou v řeckých hotelích častými hosty a na poloostrově Athos je mnohem více ruských mnichů než řeckých. Řekové si mohli vybojovat samostatnost i díky ruskému tlaku, který car vyvíjel na tureckého sultána na Balkánu. Řekové tedy měli k Rusku vždy pozitivní vztah (ne tak k Německu, protože Němci se během své okupace Řecka za druhé světové války chovali bestiálně a vzpomínky na toto jejich působení jsou ještě stále živé).
Ale že se Rusům vrhají do náruče Maďaři, to je pro mě šokující. Po tom, co zažili v roce 1848/1849 a poté v roce 1956 je proruský příklon národa, který Rusy v čase komunismu nenáviděl snad nejvíc (nebo aspoň o tuto pozici statečně bojoval s Poláky), naprosto nepochopitelný. Samozřejmě se dá argumentovat, že to dělá Orbán a ne maďarský národ. Viktor Orbán je ovšem legitimním představitelem maďarského národa, byl do své funkce zvolen a to dokonce opakovaně. Má tedy podporu, pokud ne většiny, pak podstatné části maďarských voličů. (Že se s méně než padesáti procenty hlasů dá získat Maďarsku ústavní většina, je samozřejmě svévole Orbánova volebního zákona, ovšem tento zákon nedokázal změnit ani soud ve Štrasburku.)
Další sympatizanti typu Robetra Fica, či Miloše Zemana nejsou až tak podstatní, Fico si to nechce s Bruselem rozházet a Zeman je stejně všem jen k smíchu.
Jestliže ve stejný den promluvil Putin a obvinil Ukrajinu z genocidy proti ruskému obyvatelstvu a Zeman volal „Smrt abstinentům a vegetariánům“ charakterizuje to zřejmě nejlépe postavení obou těchto politiků. Při Putinově řeči běhal všem posluchačům po zádech mráz, při Zemanových výrocích se mohli umlátit smíchy.
Jenže Putina je stále víc, je stále přítomnější a stále agresivnější. Kolik dokáže Evropská Unie vydržet? Zejména, když se k moci dostanou lidé jako Marie Le Pen ve Francii či Heinz-Christian Strache v Rakousku. Angela Merkelová to sama nezvládne. A Britům je to stejně jedno, ti jsou na svém ostrově. Sama snad Angela nezůstane. Ještě jsou tu Poláci. Protože kdyby i ti následovali maďarský příklad, znamenalo by to – a nejen v Polsku konec světa.
Putin ale infikuje jednu zemi za druhou. Má jasný plán a postupuje cílevědomě a efektivně. Na propagandu věnuje nejméně tolik prostředků jako na zbrojení. Vede válku na vojenské i diplomatické úrovni a má úspěch. Evropa se začíná drobit, stále více hrozí, že se kvůli Rusku rozhádá mezi sebou a půjde do kolen. Imunitní systém, který představovalo lpění na demokratických principech a existenci volného trhu as svobodě veřejného mínění slábne. Částečně i vlastní vinou, podhrabáván nenasytností bankéřů a burzovních makléřů a podvodníků. Evropa už má horečku a je otázka, zda ji dokáže překonat. Proti této infekci zvané Putin neexistuje totiž ani účinná léčba ani očkování.