V tento den se stalo něco, co mělo svět změnit víc než výbuch atomové bomby v Hirošimě, či let člověka na měsíc. Snad jen vynález knihtisku Johannem Guttenbergem v roce 1455 se dá s významem tohoto data porovnat.
V tento den opustil firmu Motorola první mobilní telefon. Motorola DynaTAC 8000x. Tak jak to už u velkých vynálezů bývá, netušil nikdo, co se z toho vynálezu vyvine. První přístroj byl velký neforemný, vážil 794 gramů, tedy přes tři čtvrtě kila, měl rozměry 33×4,5×8,9 cm a sloužil skutečně jen k telefonování. Dalo se s ním telefonovat hodinu a dokázal si uložit třicet telefonních čísel. Stál 3995 dolarů, a přesto ho za rok vlastnilo už 300 000 majitelů. Přes své dětské choroby znamenal tento přístroj průlom, protože poprvé byly signály přenášeny vzduchem bez pomoci drátu. První krůček byl nemotorný, ale i první přístroj na 24 hodinové EKG vážil 50 kilogramů a jeho vynálezci Holterovi se všichni smáli, z prvního ultrazvukového signálu bych dnes nevyčetl vůbec nic a přece odstartoval nejpřevratnější diagnostickou metodu konce dvacátého století.
Mobilní telefon čekal vývoj ještě převratnější. Především proto, že se stal nesmírně rychle masovým fenoménem. Umožnil dosažitelnost a každý ho chtěl mít. To motivovalo firmy, aby do vývoje investovaly velké peníze a telefony se staly rychle menšími, obratnějšími a šikovnějšími. Dnes jsou to v podstatě malé přenosné počítače, se kterými se kupodivu dá i telefonovat. Ostatně současný mobilní telefon má větší objem paměti, než měl v roce 1969 celý počítačový systém v Hustonu, který poslal Apollo 11 na měsíc.
Můj první mobilní telefon jsem si koupil v roce 1997. Byl jsem tehdy první na Stolzalpe, tedy jakýsi průkopník. Koupil jsem si poměrně velký přístroj značky Ericsson (čímž jsem velmi naštval svého finského přítele, který mě v roce 1999 v Madridu velmi peskoval za to, že nevlastním telefon značky Nokia). Moje hlavní motivace byla dosažitelnost během mých příslužeb. Bylo to obrovské osvobození, protože až do té doby jsem musel sedět v mém bytě na Stolzalpe. Pokud jsem ho opustil, musel jsem s sebou nosit takzvaný Pipser a když začal blikat a pištět, rychle hledat nejbližší síťový telefon, abych se dozvěděl, co po mně chtějí. A pokud žádný v blízkosti nebyl, pak prostě jen skočit do auta a ujíždět o život, aniž bych věděl, na co se mám připravit. Náhle jsem byl dosažitelný dokonce i v lese při sběru hub. Hned první léto mě takto mladý kolega ve službě zavolal, že má velké problémy s poruchou srdečního rytmu u mladého muže. Zavolal právě v okamžiku, kdy se přede mnou objevilo obrovské kolo nádherných žlutých kuřátek (tedy hub, kterým Češi říkají lišky). Stihl jsem dorazit na intenzitu v časovém limitu, i když jsem napřed samozřejmě posbíral ty houby. Pacient mezitím přeskočil do normálního rytmu, takže se zase jednou potvrdilo české přísloví „Dlouhé čekání, poloviční uzdravení.“
Stejně tak jsem si teď troufal mnohem odvážněji sám do hor v naději, že kdyby se něco stalo, budu si moci mobilním telefonem přivolat pomoc. Naštěstí jsem to nikdy nepotřeboval, zasíťování tehdy nebylo valné a zřejmě bych se pomoci tak lehce nedovolal, zejména pokud by se mi něco stalo v údolí, na vrcholech hor to bylo podstatně lepší.
To všechno zlepšilo dosažitelnost a zintenzívnělo komunikaci, nemělo by to ovšem onen revoluční efekt na náš život. Kdyby nepřišel internet. Ale ten přišel v roce 1989, v roce 1991 se zkomercializoval a krátce nato se provázal s mobilním telefonem bezmála do jedné jednotky. A tak to i zůstalo.
Mobilní telefony byly vedle PC (personal computer) hlavním nositelem hospodářského boomu devadesátých let. Vývoj byl přímo převratný. Firmy Motorola, Nokia, Ericsson, Samsung , Sony, atd. atd. se předháněly v inovacích. Vyvinula se psaná správa SMS (short message service) která revolucionovala psanou informaci. Od teď musela být jen krátká, informativní, bez ohledu na gramatiku a syntax. Mládež, která ve světě SMS vyrostla už ani gramatiku či syntaxi delších vět neovládá. V jazycích jako češtině navíc odpadly háčky čárky a člověk zjistil, že se dorozumí i bez nich.
Ale pak, jak už jsem řekl, přišel internet. S ním pak hry, které se daly na mobilu hrát, zprávy, televizní přenosy, you tube atd. atd. Člověk, aniž by si to uvědomil, začal na mobilním telefonu žít. Mobil už nebyl jen pomocníkem v komunikaci, ale začal ovládat veškerý čas jedince. Dosažitelnost je sice dobrá věc, ale může se stát prokletím. Šéf mého kamaráda bombardoval své náměstky zprávami na mobilu ve tři ráno a na sezení v osm jim nadával, že je nečetli. To si nemohou nastavit telefon tak hlasitě, aby je po doručení zprávy probudil? Dnes není řídkým fenoménem, že šéfové nahánějí své podřízené mobilním telefonem i na dovolené a nutí je přes tento telefon pracovat, jestliže dřív dovolená znamenala odpočinek od práce a odstřihnutí se od pracovního života, dnes už to neplatí. Intenzita odpočinku se tím značně snížila, někdy i zanikla. Když jsme byli minulý rok v Ramsau, setkali jsme se na Guttenbergově chatě s českým mladým párem. Zatímco děvče se s námi bavilo, její partner celou dobu vybavoval z horské chaty služební povinnosti. S námi se pozdravil jen na začátku a na konci pobytu u stolu před chatou.
Mobilní telefony zanechaly hlubokou stopu v sociálních vazbách. Člověk zůstává vlastně nepřerušeně svázán se svými blízkými. Jistý norský sociolog popsal už před řadou let fenomén, kdy musel při letu na kongres za polárním kruhem přistát s letadlem nouzově na malém letišti. Jestliže dříve by si cestující sedli spolu do hospody a seznamovali se, tentokrát každý vytáhl svůj mobilní telefon a komunikoval s příbuznými doma. Sledoval jsem jednou jeden mladý pár, který byl společně v restauraci na večeři. Každý z nich měl vedle sebe na stole mobilní telefon a vlastně bez přestání do něho něco ťukal, něco posílal či četl. Možná, že spolu během večeře taky promluvili pár slov, ale pokud tomu tak bylo, pak mi to uniklo. V jisté brněnské hospodě visí nápis: „Žádný WLAN – pokuste se spolu hovořit.“
Dost výmluvné.
Moje švagrová byla s dětmi na dovolené v Itálii. Přijeli na pobřeží, vybalila se v apartmánu, kochala se širokou bílou pláží a těšila se na to, až se ponoří do vody. Tu se k ní přihnaly děti se zoufalým výrazem v tváři: „Mami, musíme domů, tady nemůžeme zůstat?“ „Proč, proboha?“ vyděsila se a hledala v moři žraloka nebo jinou obludu. „Není tady WLAN,“ vykřikl její desetiletý syn zoufale. Zbytek dovolené strávil s naštvanou tváří na lehátku, aniž by tušil, co má dělat. Číst knihu nepřipadalo v úvahu, jeho generace už ani neví, co to kniha je. Mají problémy přečíst dokonce i článek v časopise. Když jsem trávil kdysi koupací dovolené, okolo bazénu či na pláži měl prakticky každý turista před sebou knihu a když se zrovna nekoupal nebo nespal, pak četl. Letos to dělali tři lidé okolo bazénu v našem albánském hotelu. Zbytek zíral do mobilních telefonů. Proč číst knihu, když může člověk sledovat, jak si oblíbený youtuber právě vaří oběd? Výkon mozku přitom může člověk snížit na nějakých deset procent. Není tedy divu, že 20 procent dětí nerozumí slyšenému či čtenému textu, tendence stoupá. Vznikají tak nevzdělavatelní lidé, kteří se ve společnosti, privilegované vzděláním automaticky dostávají do pozice outsiderů. A potom ve své frustraci volí Trumpa nebo Zemana, pokud v blízké budoucnosti vůbec ještě nějaké volby budou. Nevím, kolik to ty turisty v Albánii stálo, roaming mimo EU je drahý, ale jinak to už neumí. To, že v EU roaming není, věc samozřejmě hodně usnadnilo. V podstatě to sebralo peníze telefonním společnostem, množství stažených dat se ale po zrušení roamingu u Rakušáků trávící volný čas v zahraničí zečtyřnásobil.
S internetem přišly sociální – vlastně asociální – sítě jako facebook, twitter, ale i whats app. Pokud to nevypnete, zapíská vám telefon každých několik minut a nutí vás, abyste se podívali, kdo vám právě co napsal. Dcera mé dobré známé pracovala jednou doma. Každou minutu jí zapískal během její práci na počítači telefon, ona ho zvedla, přečetla si zprávu, zasmála se, napsala komentář nebo se vyfotila a poslal svou fotku. Její matce nebylo naprosto jasné, jak se může na svou práci soustředit a jak takto může vytvořit něco, co bude mít hlavu a patu. Mně, přiznám se, to taky jasné není. Přiznám se, že jsem na whats appu taky. Nemám jinou možnost. Spolupracovníci vytvořili skupinu, kde se řeší nepřítomnosti v práci, změny služeb i akutní medicínské případy na oddělení či v ambulanci. Být mimo znamená skutečně „BÝT MIMO“. Dalo by se to, ale je to spojeno nevyhnutně s nevýhodami.
Jenže samozřejmě to má své výhody. Můžeme posílat mé mamce fotky jejich pravnoučat a udržovat s ní mnohem bezprostřednější kontakt, než by byl možný bez telefonu a bez whats appu. Komunikace je extrémně rychlá a bezprostřední, ani emaily takového efektu nedosáhnou. Twitter dokonce profituje z toho, že zpráva musí být krátká, jen 280 znaků. Dokonce i nedávné zdvojnásobení objemu znaků nesli uživatelé nelibě – už to na ně bylo příliš mnoho textu.
Díky mobilním telefonům je člověk kdykoliv zaměřitelný – a taky je stále zaměřován. Soukromí je definitivně pryč v okamžiku, kdy zapnete mobil. Když jsem vystoupil ve Velké Lomnici z auta před domem mého kamaráda Vladimíra, ozval se můj mobil a oznámil mi – samozřejmě německy : „Pension Lenka, velmi oblíben mezi návštěvníky Velké Lomnice.“ Podíval jsem se na druhou stranu ulice – stál tam Pension Lenka. V okamžiku když jsme vyšli v Modeně z městského trhu – Mercata, objevila se na displeji mobilu zpráva: booking com. Ohodnoťte vaši návštěvu trhu v Modeně. Přiznám se, že mi to není tak úplně jedno. Ačkoliv nepřipravuji žádný teroristický úrok, není mi lhostejné, že mě může kdykoliv kterákoliv rozvědka či kontrarozvědka zaměřit a eventuálně i eliminovat. George Orwel si o něčem takovém ve svém románu „1984“ mohl jen nechat zdát. Přepočítal se v datu svého románu jen o jeden rok.
Mobilní telefony ovlivňují život i v oblastech, kde by to člověk vůbec nečekal. V dopravním provozu už předehnaly jako příčina nehod alkohol i přehnanou rychlost. Marně se snaží rakouské rádio svou kampaní používání telefonů za jízdy omezit, ta snaha jde do prázdna. Lidé telefonují bez bluetooth, posílají si SMSky, kontrolují whats app – a zabíjejí.
Od vyrobení prvního mobilního telefonu tedy uplynulo přesně třicet pět let. Za tu dobu se náš život změnil od základu. Mobilem telefonujeme i ze záchodu, posíláme si zprávy, komunikujeme přes whats app, twitter, Facebook, koukáme na fotky celebrit na instagramu, sledujeme zprávy či sportovní přenosy, používáme telefonem nabízenou navigaci při jízdě autem, převádíme peníze a podepisujeme smlouvy. A samozřejmě fotografujeme jako o závod. Mobilním telefonem se dá dosáhnout srovnatelná kvalita fotografií ( s výjimkou velkého zoomu) a je skladný a hlavně – je stále po ruce. Dokázali bychom bez mobilu žít, nebo jsme na něm už skutečně plně závislí? Život se neskutečně zrychlil a zintenzivnil, ne každý dokáže držet krok. Ani já. Kdysi jsme dostávali z obchodů jako OBI či Hervis sport po dosažení určitého počtu bodů za nákupy poukázky na slevu zboží. Teď se máme přes digitální kód napojit přes aplikaci a ta nám pak ukáže, kdy máme nárok na slevu. Vzdal jsem to, slevy už nemám. Život on-line je pro mne příliš intenzivní. Mobilní telefon určitě hraje podstatnou roli v novém charakteru společnosti, kterou sociologové nazývají „Štvaná společnost.“ Necháváme se štvát, máme pocit, že se musíme nechat štvát. Zaměstnavatelé a bosové získali díky smrtícímu propojení internetu s mobilem naprostou převahu a moc nad svými zaměstnanci. Ve společnosti, kde rozhoduje jen výkon (hodnocený pouze finančně) je to skutečně smrtonosná zbraň.
Děti si už život bez mobilního telefonu nedovedou vůbec představit, nedokážou si ani představit, jak jsme žili bez něho. Vtip, ve kterém učitelka mateřské školy vyzývá své žáčky: „A než vám přečtu pohádku, žádám vás všechny, abyste si vypnuli mobilní telefony.“, není už až tak absurdní. Moje ani ne dvouletá vnučka používá mobilní telefon k poslechu hudby. V jedné ruce koláč, v druhé mobil, listuje prstíkem mezi tituly písniček a pouští si je. Mobil je pro ni „mašinka.“ Že se s ním dá telefonovat a že tedy slouží ke komunikaci, samozřejmě ještě nezjistila.
Telefonování je ostatně stejně jen věc naprosto vedlejší, volaná osoba stejně buď není dosažitelná, nebo právě telefonuje.
Svět se změnil k nepoznání. Myslím, že není nikoho, kdo by odporoval tvrzení, že žijeme zcela jinak, než před třiceti pěti lety. Točíme se okolo osy, kterou představuje mobilní telefon a točíme se stále rychleji až z toho člověk dostává závrať.
- září byl vyhlášen za „Den mobilního telefonu.“ Který vynález by si to zasloužil víc?
