Přiznám se bez mučení, od vypuknutí pandemie jsem v žádném letadle neseděl. Už samotná představa testování, respirátorů na obličeji během celého letu, všelijakých dotazníků a testů mě dokázala dostatečně preventivně znechutit, abych se o to ani nepokoušel.
Nicméně člověk si prý zvykne i na šibenici, když mu ji dost často ukazují, koneckonců jsem třikrát očkovaný. A přes veškerá varování odpůrců očkování jsem nezemřel ani neonemocněl na neléčitelnou rakovinu. Mimochodem jsem se před týdnem setkal v Grazu s novým fenoménem. Exaltovaná mladá dáma s megafonem kráčela po ulicích města a volala: „Ježíš říká, nenechejte se očkovat. Mnozí na následky očkování zemřou. Ti se nikdy nedostanou do nebe.“ Protože jsem v bibli jakž takž zběhlý a s tím nebem po smrti tak nějak trochu počítám, dovolil jsem se jí zeptat, zda mluvila s Ježíšem osobně, protože v bibli jsem se o očkování nic nedočetl. Dokonce ani evangelista Lukáš a ten byl lékař a musel by o tom tedy něco vědět, se o očkování ve svém evangeliu ani ve skutcích apoštolů, které taky napsal, nezmiňuje. Obdařila mě nepříčetným pohledem, přiložila megafon k ústům a zvolala: „Ježíš říká, nenechte se očkovat…“
No dobrá, už víme, že bez mobilního telefonu a zeleného pasu v něm se nikam nedostanete – v Jižním Tyrolsku ani na toaletu – o tom jsem psal. Dovolenou jsme si neodvážili organizovat osobně, spolehli jsme se na cestovní kancelář TUI, netušíc, že patří ruskému oligarchovi. Proto nám v původně plánované destinaci Seychely nutila stále ruský hotel. S Rusy jsem bydlel kdysi dávno v roce 1998 v Turecku a nemám to v žádném případě v úmyslu opakovat. Nemá to nic společného s jejich současným řáděním na Ukrajině. Ale jejich tehdejší arogance, agresivita a hlučnost, to všechno stačilo jednou. Ze Seychel se stala Tenerifa.
V noci před odletem jsem nemohl spát. Už od půl páté ráno se mi hlavou honily myšlenky, kde všude by mohl výlet ztroskotat. Co bylo v roce 2019 určitě neplatí dnes. Cestování znamená být závislý na mobilním telefonu, který mě tradičně neposlouchá a dělá mi zle, kde jen může. S jeho diverzními akcemi jsem musel počítat a započítat je do rizika. To můj spánek nezlepšilo. Snažil jsem se u vídeňského letiště zabezpečit parkování. Dozvěděl jsem, se, že lákavé parkoviště ve Fischamendu je obsazené a že dostanu zprávu, pokud by se něco uvolnilo. Čekal jsem několik posledních dní, zpráva nepřišla. Zjistil jsem si na internetu, že parkoviště číslo 3 ve Schwechatu stojí 89 euro za týden, parkoviště 4 pak 176 euro. Parkoviště Mazur, kde jsem parkovával, je prý trvale zavřené. Abych předešel komplikacím, rozhodl jsem si parkovací místo nerezervovat, určitě by to nefungovalo a stál bych bezmocně zuřící před vjezdem.
První otázka, která se vnucovala, byla, zda do Schwechatu vlastními silami dojedu. Původně plánovaný příjezd vlakem s přespáním u syna ve Vídni ztroskotal na jeho kovidové infekci. Navíc návrat o půl jedné v noci nezabezpečoval přesun vlakem do Vídně na hlavní nádraží, internet mi stále vnucoval, že musím jet do Meidlingu. Tam se mi nechtělo, Proto tedy auto. Že je v poslední době hlučné, mě zneklidňuje, jak moje manželka tak švagr zůstali náhle stát, když jim vypověděl motor. V servisu se mě snažili přesvědčit, že hlučné není auto ale pneumatiky. Nezbylo mi než jim věřit, i když jsem to udělal hodně nerad.
Nicméně auto mě do Schwechatu dovezlo. Zabočil jsem na parkoviště číslo tři, které mělo být levnější. U vjezdu stála informace, že týden parkování stojí 186 euro – poprvé jsem vypustil negativní emoce. Ale co už? Nabit negativními emocemi jsem špatně zahnul a stál jsem zase před výjezdem. Naštěstí se za minutu pobytu v garáží neplatí. Takže ještě jednu rundu s pohledem na to nasírací číslo 186
Při vstupu do odbavovací haly jsem se dozvěděl, že naše letadlo letí z terminálu 3 a letenky dostaneme u okének 331–338. Dorazili jsme tam, čekající fronta byla nekonečná. Postavili jsme se do fronty, potom jsem si všiml, že stojíme u přepážek Finnair. Měli jsme lístky na Austrian, šel jsem se tedy přesvědčit, zda stojíme správně. A zjistili jsme, že mezitím byly čísla přepážek na oznamovateli změněná a teď to bylo 351–368. Sláva, tam nečekal nikdo.
Přiznám se, že nemám důvěru k drop check luggage, mám rád, když se s někým u přepážky na letadle můžu bavit, automaty mě znervózňují. Jednak mi dělají zle, jednak jejich instrukcím nerozumím, a když to všechno zvládnu, pokazí se tiskárna. U jedné přepážky byla milá dáma. Vydala nám letenky, převzala zavazadla a pak se nás zeptala, zda jsme vyplnili on-line formulář pro vstup do země. V tu chvíli jsem pochopil, že je zle. Cestovka nám o nějakém formuláři nic neřekla a na internetu jsem taky nic takového nenašel. Čili jsme nic nevyplnili. Dáma nám napsala webovou stránku, na níž bychom to měli udělat, že prý to jde z mobilního telefonu. To už jsem věděl, že je zle hodně. A bylo!
Našli jsme onu stránku a začaly potíže. Bylo třeba zadat mail, na který mi měl být poslán bezpečnostní kód. Zadal jsem můj mail, ještě před „@“ mě mobil přerušil a oznámil mi, že je moje mailová adresa neplatná. Ženin mail uznal, můj ne. Hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl. U prvního zaměstnance letiště jsem vyvolal paniku. Odvedl mě k jiným dvěma děvčatům, která mi řekla, že by mi to mohli vysvětlit na informacích. V podstatě to jsem chtěl po onom prvním hochovi, ale ten byl – jak už jsem psal – v panice – a nebyl schopen racionálního uvažování. Našli jsme tedy informace. Tam se mladá dáma nad mou žádostí o pomoc vyděsila a pravila, že něco takového neumí. Pochopil jsem, že jsme odkázáni sami na sebe. Na pátý pokus mi mobil nabídl moji mailovou adresu v autokorekturách. Využil jsem to a prošel jsem do dalšího kola formuláře. Musel jsem ale vystoupit z programu, abych se podíval na onen mail s bezpečnostním kódem. V tom okamžiku ovšem přestal vyplňovaný formulář platit. Bylo třeba začít znova, ovšem teď už zase neplatil onen bezpečnostní kód a bylo třeba o něj požádat znova. Věřte nebo nevěřte, podařilo se mi už napodruhé zůstat ve formuláři a zadat do něho onen bezpečnostní kód, doručený mi druhým mailem.
Zdálo se, že bych mohl mít vyhráno. Neměl jsem. Bylo třeba zadat datum narození. A teď se mobil skutečně zaťal. Ani den, ani měsíc, ani rok. Ať jsem se pokusil zadat cokoliv, ihned mě to z programu vyhodilo. Vytrval jsem deset pokusů, pak jsem pochopil, že je moje datum narození očividně neakceptovatelné. Chápal bych to, kdyby takto diskriminoval po zadání roku narození – rozuměj – co už chce takový starý blbec na androidu, to může být jenom podvod. Ale jak to poznal už po zadání čísla dne či při volbě července jako měsíce? To nepochopím. Nicméně jsem po deseti marných pokusech a s vědomím, že čas odletu se neodvratně blíží, musel další pokusy vzdát.
Zašel jsem za onou dámou, která nám onu mysteriózní stránku pro vyplnění formuláře dala. Oznámil jsem jí, že vyplnění jejího formuláře není možné a jaké to bude mít pro mě konsekvence, když ho nevyplním. Zda mě pustí do letadla.
Řekla, že mě do letadla pustí, ale že budu mít zřejmě problémy v místě dovolené. V tom okamžiku mi spadl kámen ze srdce. Jestliže odletím, je mi všechno jedno. Z Tenerify mě domů kvůli nevyplněnému formuláři nepošlou. Budu se bránit.
Skutečně nebyl problém nasednout do letadla a doletět na Tenerifu – Jih. Ovšem tam jsem si všiml, že všichni cestující mávají nějakými papíry s vytištěným kódem, případně loví tento kód na mobilním telefonu. Bylo zřejmé, že jsou to ti, kteří poctivě vyplnili onen online formulář už doma. A místní úřady skutečně každého kontrolovaly. Proti nám kráčel zaměstnanec letiště a volal: „Vítejte v ráji. Připravte si vstupní kódy.“ Na čele mi vyrazil pot.
Stranou stála sympatická mladá dáma ve žluté vestě. Zeptal jsem se jí anglicky, jaký to kód potřebuji. Odpověděla lepší angličtinou, než byla ta moje a jmenovala tři hlásky, zřejmě jméno onoho kódu, které jsem si nebyl schopen zapamatovat. Ukázal jsem ji můj zelený pas. Zavrtěla hlavou. Já taky. Řekl jsem jí, že má pouze tento kód. Načež ona otevřela zábrany a pustila nás bokem mimo hlavní proud turistů. Dostali jsme se tak mnohem rychleji dopředu, kde stála další hezká sympatická mladá dáma, která po nás žádala důkaz o „vactination.“ Ukázali jsme jí zelený pas, ona ho oskenovala a byli jsme odbavení. Za námi se tlačil dav lidí se vstupními kódy nad hlavami.
Proto vám radím, vy, kteří jste starší analogová generace a digitální přístroje vám dělají zle. Nevzdávejte se, nenechejte se vystresovat, když vás mobily a počítače buzerují. Nakonec stále existuje nějaké analogové řešení.