V tom čase se Marek konečně dočkal toho, o čem snil celou vojnu. Na útvarovou ošetřovnu se dostavil poručík Maierhofer. Vstoupil nesměle, čepici v ruce a s potem oroseným čelem. Pohlédl na doktora za stolem, nesměle mávl rukou a šeptl: „Ahoj.“
„Dobrý den soudruhu poručíku, pojďte dál. Jste nemocný?“
Maierhofer se plaše rozhlédl po nastoupených zdravotnících a přisedl až k Markovi.
„Viete, súdruh doktor, mám ísť od stredy na služobnú cestu. A tak som myslel, či byste mi nemohol dať krátku maródku, abysom mohol odcestovať už v piatok. Stačia mi dva dni, pondelok a utorok.“
Marek měl pocit, že se mu to jen zdá. Maierhofer za ním přišel jako za nejlepším přítelem.
„Co jste říkal, soudruhu poručíku? Jste nemocen?“
„Hrdlo ma bolí.“ Nadskočil poručík vylekaně.
„Á, hrdlo. Jardo, podej mi špátli.“
Marek hluboce nahlédl do zcela zdravého hrdla, stlačil kořen jazyka a dotkl se mandlí, až důstojníka natáhlo na zvracení.
„Hm,“ konstatoval. „Začínající katar hrtanu. To nic, soudruhu poručíku. Jedna kalciovka to spraví.“
„Čože?“
„Jedna kalciová injekce. Pojďte vedle, do ošetřovny.“
„Injekcia?“ vytřeštil oči poručík. „A nešlo by to… trebárs…tabletkami?“
„Léčebný postup nechejte laskavě na mně, soudruhu poručíku. Vy se zase lépe vyznáte v pořadovém kroku. Antibiotika jsou ještě zbytečná.“
Maierhofer na malý okamžik očividně uvažoval o útěku, ale proti objemné postavě Jardy Páleníka neměl šanci. Ten ho svým břichem dostrkal na lehátko a začal odborně natahovat do stříkačky kalcium s celaskonem.
Když Marek k poručíkovi přistoupil, byl z něj už jen třesoucí se uzlíček nervů. Až ho Markovi zabylo líto. Proto snad i trefil žílu na první pokus. Poručík vystřídal během injekce všechny barvy pářícího se samečka chobotnice včetně pruhované.
„Tak to bychom měli,“ zhodnotil Marek. „Tu máte tampón, soudruhu poručíku, přitlačte si ho na vpich, aby se vám neudělala…“
Nedořekl. Průvan s ním zatočil ve dveřích, jak tudy proběhl poručík v košili, sako přes ruku, čepici v zpocené dlani. Tampon zůstal v Markových prstech. Zato na podlaze ošetřovny byly velké krvavé kapky jako roztroušené korálky lemující cestu poručíkova hanebného útěku.“
„Je to nervák nějakej,“ konstatoval Jarda a hodil tampón do koše. „Teď bude mít modřinu a ještě nás bude pomlouvat, že jsme ho špatně píchli.“
Ošetřovna získávala dobré jméno. Marek se dostal za manželkou jen zřídka a načerno, ale v té době ho zastoupil plně Jarda.
„S touhle figurou?“ smál se. Ať mi někdo řekne do očí, že nejsem doktor.“
„Podívej, Jardo, co bude nachlazení, tomu dáš Acyplyrin. Pokud bude někdo chtít na ošetřovnu, radši ho přijmi, aby se nehádal. A pokud se ti někdo nebude líbit, pošli ho do vojenské nemocnice. Radši ať si tam doktoři myslí, že jsem blbec, než aby naši lampasáci přišli na to, že jsem načerno pryč.“
Blízkost vojenské nemocnice byla nepochybně výhodou, i když spolupráce měla některá úskalí. Poprvé na to Marek narazil, když odvezl vojáka s reakcí na injekci prokainpenicilinu. Ve vojenské nemocnici měli právě bojové rozdílení, a tak byl vrátný neoblomný. Skutečnost, že pacient v sanitce nemá měřitelný krevní tlak ho nedokázal nijak rozházet, zřejmě nevěděl, co to krevní tlak je a k čemu je dobrý. Do nemocnice nikdo nesmí, trval na svém, a to dokud rozdílení neskončí. Rozdílení trvalo hodinu, takže protože naštěstí nešlo o alergický šok, chlapec vyzdravěl během čekání v sanitce a z hospitalizace sešlo.
Hůř dopadl vojáček Houska, kterého jednu krásnou středu Marek odeslal do vojenské nemocnice s podezřením na zánět slepého střeva.
Protože ani tam si nebyli jisti, zda se o zápal jedná, uložili chlapce do postele a naordinovali mu jako léčbu hladovku. Ve čtvrtek na vizitě bolesti ještě stále trvaly, a tak primář přikázal v hladovce pokračovat.
V pátek byla naneštěstí vizita až po obědě. Ale protože dlouhé čekání znamená poloviční uzdravení, cítil se Houska na vizitě skvěle a hlavně měl pořádný hlad.
„Ako sa máte, vojačik,“ zeptal se primář, starý plukovník, dobrácky při vidině brzkého konce pracovního týdne.
„Výborně, soudruhu doktore,“ vykřikl Houska v naději, že bude propuštěn.
„Výborne, výborne, myslím, že možme začať zaťažovať stravou,“ řekl plukovník spokojeně a odkráčel.
Houska byl spokojen, protože to znamenalo další dva dny povalování v nemocnici v kouzelném nicnedělání a na vydatné nemocniční stravě. Jenže v tom se měl právě hrozně mýlit.
Asi hodinu po vizitě vznikla na oddělení panika. Vojín Houska totiž s sebou nepřinesl od útvaru odhlášku ze stravy. Zatím to vzhledem na jeho povinnou hladovku nikomu nevadilo, ale teď v pátek ve tři odpoledne to způsobilo zděšení a chaos. Vojenské řády totiž nedovolovaly podávat v nemocnici stravu nikomu, kdo se neprokázal, že je odhlášen ze stravy u svého útvaru.
Ihned byl vyslán k útvaru rychlý posel, ale bylo už jen utopií a zbožným přáním v tomto čase hledat proviantního náčelníka. Takže odhlášku neměl kdo vydat a Houska se celou sobotu a neděli jen zoufale a se skučícím žaludkem díval na to, jak se jeho šťastnější kolegové nacpávají.
V pondělí byl už docela zesláblý a primář zase po víkendu nebyl zcela duševně přítomen.
„Aká liečba?“ zeptal se nad bledým Houskou.
Lékař se podíval do záznamu a ztuhl : „Hladovka,“ vykoktal.
„Tak dobre, pokračujte,“ pronesl duchem nepřítomný primář.
V úterý zmobilizoval vojín Houska v boji o záchranu života své poslední síly a vyděsil celou vizitu, když poklekl před primářem na podlahu a prosil zajíkavým hlasem o propuštění k útvaru. Tvrdil, že se má skvěle jak se ještě nikdy neměl a že se už vždy bude mít skvěle, takže už nikdy hospitalizaci ve vojenské nemocnici nebude potřebovat.
O dvě hodiny později potom vojín Houska s pohublými tvářemi a planoucíma očima hodil zdravotní knížku Markovi na stůl a zvolal:
„Nikdy, doktore! Už nikdy mne tam nedostaneš. To radši umřu na rotě.“
Markovi trvalo několik dní, než vypátral příčinu nevůle vojína Housky k vojenskému zdravotnictví.
Nicméně personál ošetřovny si přes to všechno nikdy nestěžoval na blízkost vojenské nemocnice.
Vzdor své téměř absolutní vytíženosti cítil doktor Marek občasnou potřebu cestování za manželkou. Ta se blížila k porodu, nicméně od budoucího otce se vyžadovalo, aby projevil zájem o svou vznikající rodinu a kromě toho Markova žena výborně vařila. Mělo to však háček. V případě legálního opušťáku by musel Marka někdo nahradit při zabezpečování sobotních letů. Protože podplukovníci si něco takového nepřipouštěli a Kotíka Marek podezříval, že vůbec neví, kde letiště je, jediným, kdo jako náhrada připadal v úvahu, byl absolvent Grexa. Jenže právě v sobotu hrála vysoká letecká škola své fotbalové mistrovské zápasy o postup do krajského přeboru a Grexa byl pro tým naprosto nepostradatelný.
A tak měl Marek jedinou naději a to bylo špatné počasí. Protože pak bylo v časném odpoledni létání zrušeno a on mohl rychle pádit k tetičce, kde se převlékl do civilu a pospíchal do Prešova jakýmkoliv dopravním prostředkem.
Samozřejmě že v nedělní pohotovosti potom Marka musel někdo zastoupit a ten někdo byl Jarda Páleník. Řešil to s přehledem skutečně dokonalým, dával acyplyriny i CIMky podle uvážení a osobních sympatií. Pokud byl volán na návštěvu, dal acylpyrin a penicilin a slíbil kontrolu na pondělí, kdy už pochopitelně dorazil Marek. Co se Jardovi nelíbilo, poslal do nemocnice. Tak to fungovalo dlouho a nebyly by s tím žádné problémy, kdyby nebylo vojína Marečka a jeho nezkrotné sexuální vášně.
Onu neděli Marek trávil u tchánovců u televize, Páleník právě na ošetřovně připravoval večeři a vojín Mareček se třemi kumpány pili pivo v hospodě Lípa blízko za kasárnami. Tehdy mu padla do oka dívka, která sice nebyla sama, ale na to byl Mareček zvyklý. Využil chvíli, kdy dívčin partner odešel za běžnou potřebou a začal dívce líčit své přednosti. Dívka se nicméně tvářila lhostejně i při velice plastickém líčení Marečkových rozměrů a schopností a Mareček se tak nechal uchvátit přesvědčováním, že si nestačil všimnout, že jsou už u stolu tři. A proto taky koupil dobře mířenou a přimeřeně silnou facku, po které mu odletěla čepice, již ostatně vůbec neměl mít na hlavě, až k pultu. Od vojenského stolu vstaly hrozivě tři postavy a hospodský začal křičet:
„Tu nie, choďte von. Ja tu mám drahé sklo a před mesiacom sme vymalovali. Choďte sa pobiť von, keď sa vám žiada.“
Mareček s kumpány se tehdy dopustil hrubé chyby tím, že se pustili s hospodským do hádky, čímž poskytli zamilovanému Košičanovi čas nejen na to, aby se se svou dívkou vytratil, ale i aby si sehnal pět kamarádů a s těmi čekal pod Lípou na roztoužené vojsko.
Tak dostal Mareček hned mezi dveřmi kopanec mezi nohy a vzápětí pořádným klackem po hlavě. Vojáci byli hned v nevýhodě. Bylo jich méně a nebyli ozbrojeni. Naštěstí je však hospoda Lípa na dohled od kasáren a v oknech právě polehávala celá třetí rota a náramně se nudila. Proto nudící se vojáci ihned zaregistrovali zoufalé výkřiky „Pomoc, bijou vojsko.“
Podporučík Panták, který ležel na kavalci a zuřivě luštil křížovku měl pocit, že se chodbou žene stádo slonů.
„Hergot ticho, čo blbnete?“ zařval do otevřených dveří.
Do místnosti nakoukla jedna vzrušená rozcuchaná vojenská hlava:
„Bijou vojáky!“
Panták ožil. Křížovka se mu najednou zazdála být značně nudnou záležitostí.
„Kde?“
„Před hospodou Lípa.“
„A sakra,“ zaklel důstojnický kádr od plic. „Počkajte na mňa.“
Vojáček sloužící v bráně byl o dvě minuty později úplně převálcován patnácti rozkuráženými vojáky. Ještě si nestačil upravit pootočené sako a nasadit čepici, když pře ním stál vzorně nažehlený a rozčílený Fedorčák, jenž sloužil dozorčího útvaru. Bylo zvláštní, jak jeho služby přitahovaly průšvihy.
„Čo to bolo?“ ptal se nepříjemným hlasem. „To mal byť odchod na vychádzku? Nemožné! Lebo ti vojaci sa nezapísali do vychádzkovej knihy. A vy ste ich pustil. Za to vás potrestám.“
„Bijou vojáky,“ vyrazil ze sebe vyděšený strážný.
Fedorčák se zamyslel. „Výhovorka,“ řekl pak a obrátil se k odchodu. „Socialistický občan nemože biť socialistického vojaka, lebo ho má rád a doveruje mu. Čo si tí vojaci všetko nevymyslia.“
Zatím to s Marečkem a jeho kamarády začínalo vypadat hodně zle. Rána dopadala za ranou a už by jich zřejmě ani moc nepadlo, když tu se zpoza rohu kasáren vynořilo nejméně patnáct vojáků v čele s důstojníkem zářícím podporučickou hvězdou na nárameníku, všichni mávající nad hlavami opasky.
Civili ztuhli a jeden z nich vyběhl po schodech do hospody a volal o pomoc. Zbývající vytrhli desky z lavičky a připravili se k obraně. Vzápětí je smetla zelená vlna.
Před hospodou Lípa se pak rozpoutala nádherná bitva, trvající téměř hodinu, ve které nakonec vojsko slavně zvítězilo, zlomilo odpor civilního obyvatelstva a ještě ho trochu poprohánělo po blízkých parcích.
Na ošetřovně začali přibývat ranění. Mezi prvními přivedli potlučeného Marečka.
„Do prdele, co ten vůl zase dělal?“ vybuchl Páleník, kterého vyrušili od večeře.
„Zbili ho. Civili. Kde je doktor?“
„Já jsem tady dneska doktor,“ řekl Páleník smutně. „Doktor je na ČOPu. (ČOP – černé opuštění posádky) Položte mi toho blba na lehátko.“
Páleník začal zručně odhalovat možné zlomeniny, přičemž Mareček naříkal víc, než když ho před Lípou tloukli.
„Neřvi blbe,“ napomínal ho vlídně Páleník. „Neměl jsi se rvát.“
„Já se nechtěl prát,“ protestoval ukřivděně vítkovický údržbář. „Já si chtěl jenom…“
„Já mu ty kule uřežu?“ zaječel vtom Dostál od dveří a měl proč. Právě přiváděli čtyři vojáky pokryté modřinami a tržnými ranami. „Jarouši, tohle nezvládneme.“
„Zavolej sanitku. A pošli to do nemocnice, než sem vletí Fedorčák.“
Sanitka naložená prvními zraněnými vyrazila právě z útvaru, když na ošetřovnu vkročil ostražitým krokem Fedorčák.
„Co sa tu robí?“
„Nic mimořádného,“ hlásil Dostál.
„Kde je doktor?“
„Odjel se zraněným do vojenské nemocnice,“ tvrdil Páleník.
„Kto je ranený?“
„Neznámý voják,“ vyrazil ze sebe dost stupidně Dostál.
„Ten vojak nie je neznámy, ale vy ho kryjete,“ řekl Fedorčák zamyšleně. „A to proto, že sa bil s civilným obyvateľstvom a bude za to potrestaný. A vy tiež, pretože ho kryjete, Dostál. Naši vojaci porušili dnes vojenský poriadok a opustili kasárne. Ich mená zistím. A potom budete všetci potrestaní.“
V tu chvíli se ve dveřích ošetřovny objevili další dva vojáci. Jeden neviděl přes oteklé oko, druhý krvácel z obočí.
„Ještě jsme tu zapomněli Marečka,“ ozval se z ošetřovny Páleník. „Má tržnou ránu na krku. Měl by jít taky do nemocnice.“
„Toho sešiju sám,“ zaječel bojovně Dostál. „A rád.“
„Ty to umíš?“ zapochyboval Páleník.
„Viděl jsi mě někdy zašívat košili?“
„No jo, ale na tohle tady je třeba jiné jehly. A nitě,“ namítl ještě Jarda.
„Já mu dám jiné jehly,“ zavyl zraněně Dostál a vletěl do ošetřovací místnosti.
Fedorčákovi se očividně uprostřed krve a potu udělalo nevolno. Usedl na židli v koutě a utíral si zpocené čelo. Vtom se ve dveřích objevil rozesmátý nic netušící doktor s taškou proviantu od tchýně. Dříve než uviděl krev a zranění, spatřil podplukovníka Fedorčáka, který právě na židli omdlel. Marek k němu přiskočil, chytil ho za nohy a strhl na zem. Hlava vyžehleného podplukovníka udeřila o zem a on se probral.
„Už ste sa vrátil?“ zeptal se při pohledu na doktora a dodal plačtivým hlasem: „Povedzte mi prečo sa stále bijú v mojej službe. Veď oni mi to robia naschvál.“
Marek vtom ztuhl a pustil podplukovníkovy nohy. Z ošetřovny vedle ambulance se ozval výkřik a za ním sténání. A když tam vpadl, viděl, jak Dostál právě protahuje úplně obyčejnou jehlu s úplně obyčejnou bílou nití kůží Marečkova krku.
„Říkal jsem ti, Jarouši, že jehla jako jehla,“ pravil Dostál vítězně.
„Do prdele,“ pronesl Marek duchaplně při pohledu na ty chirurgy. „Aspoň jste to zdezinfikovali?“
„No vidíš,“ obrátil se Dostál k Páleníkovi s výčitkou. „Taky můžeš na něco myslet ty.“
Byl to div divoucí, že rána na Marečkově krku se zahojila a dokonce bez jakékoliv infekce. Sláva svobodníka Dostála tím nesmírně stoupla a otrlejší vojáci si od toho dne nechávali ošetřovat drobné tržné rány výhradně od něho. Zvlášť, když je utrpěli při nějaké zakázané činnosti.