Toto téma mne zaměstnává už dlouho. Už proto, že jsem od přírody na nespravedlnost citlivý a mám velké problémy nespravedlnost k mé osobě odpouštět. Vše ostatní je pro mne snazší než odpustit někomu, kdo ke mně nespravedlivý (podle mého názoru) byl.
Jenže, co je to vlastně spravedlnost? Abychom mohli definovat její opak, měli bychom v tom mít jasno. Nemáme. Nikdo v tom jasno nemá. Dokážeme ji popsat jednou větou? Asi ne. Protože příroda je ve své podstatě nespravedlivá a člověk se marně pokouší svými zásahy tento základní princip změnit.
Člověk se totiž z přírody vyčlenil. Mojžíšovými zákony z hory Sinaj si vyznačil hranici, jíž se chtěl odlišovat od všeho ostatního živého. Ty první tři definovaly jeho vztah k Bohu, faktoru, který ostatní živočichové neznají, dalšími sedmi se pokusil regulovat vztahy mezi lidmi. Už jen tím, jak velké má člověk problémy tyto zákony dodržovat, jak velké je pokušení tuto hranici vymezenou překročit a vrátit se zpět k živelnému životu, svědčí o tom, jak jsou tyto zákony umělé. Toužící po jakémsi ideálu. Možná i trochu příliš sebevědomé. Což neznamená, že špatné.
Největší nespravedlností je určitě vzít někomu život. Když kočka uloví myš, je to z myšího pohledu určitě nespravedlivé. Ani kočku ale ani nás to ovšem vzrušit nedokáže, takový je přece zákon přírody. Páté boží přikázání ovšem praví důrazně „nezabiješ“, lidstvo se s tímto zákonem ale nikdy tak docela nedokázalo spřátelit. Stejně tak jako s nepokradeš či nepožádáš manželky bližního svého. To všechno jsou nespravedlivé skutky. Někoho připravit o život, okrást o pracně vydobyté životní požitky, někomu rozbít rodinu, proti někomu křivě svědčit – to vše jsou projevy nespravedlnosti. Člověk se naučil hledat spravedlnost u soudů – a je často hořce zklamán. Protože soudy, jak mi vysvětlil jeden velmi erudovaný právník, se nezabývají nastolením spravedlnosti nýbrž výkladem práva. A to není totéž, může to dokonce stát i v přímém protikladu. Právo totiž vzniká zákony a ty tvoří lidé. Se svými přirozenými tendencemi Mojžíšovy zákony nebrat zas až tak vážně nebo je obcházet.
Setkávám se s nespravedlností dnes a denně. Téměř každý pacient, postižený vážnou chorobu, má na začátku pocit křivdy. Proč zrovna já? Stejně bych určitě myslel i já. A byl bych nad tou nespravedlností naštvaný a naplněný sebelítostí. Hledal bych důvod takového trestu a samozřejmě bych jej nenacházel. Rozsudek by byl nespravedlivý a naplňoval by mne bezmocným vztekem. Ani alkoholik nenachází příčinu své smrtící cirhózy ve svém knzumu alkoholu a kuřák se nebude obviňovat sám ze své rakoviny plic. Což je možná dobře, přiznání vlastní viny by mohlo zlomit docela. Ptá se tedy proč. Jde o naprosto přirozenou reakci, ale na tuto svou otázku nedostane žádnou odpověď. A zabývat se jí je kontraproduktivní, brání léčení a vyhojení choroby. Pocit ukřivdění odebírá příliš mnoho sil, negativní myšlení a hledání viníka spotřebuje síly potřebné k nastartování léčebného procesu. Pokud se pacient přestane ptát –proč zrovna já – ale vezme svou situaci jako nezvratný fakt, jeho šance se výrazně zlepšují.
Ztratí-li někdo blízkého člověka, tragédie jej oslepí. A první otázka je, proč zrovna já? Kdo za to může? Bůh ve své nevšímavosti je obvykle první na ráně, už proto, že se nemůže bránit. Ale dokud jsme ve smutku, pokud se zabýváme myšlenkou, proč právě nás taková strašná rána postihla, nedostaneme se z místa. A zaháníme se do izolace. Lidé totiž správně vytuší, že hledáme viníka našeho neštěstí a nechtějí být logicky v naší blízkosti a tím pádem na ráně. Překonat ztrátu znamená zapomenout na křivdu, smířit se s prožitou hrůzou jako s nezvratným faktem, patřící minulosti. Dokázat to je ale nesmírně těžké, dokáže to málokdo. A těm, kdo to nedokázali, to člověk vlastně ani nemůže mít za zlé.
Ale i štěstí je přece nespravedlivé. Proč právě soused vyhrál v lotu, když já bych ty peníze potřeboval mnohem víc než on? Vyplavilo sousedův dům a mému se voda vyhla? Měl jsem štěstí, soused to ale vidí úplně jinak. Má dcera si našla skvělého přítele. Napadne mne snad přemýšlet o tom, že pro mnoho mých známých to může být důvod k pocitu nespravedlnosti. Proč má zrovna on tak dobrého zeťáka? Čím si to zasloužil? Štěstí je sice nespravedlivé, ale takovou nespravedlnost vítáme. Té negativní říkáme smůla. A trápí nás. Pokud je to rána osudu, mučí nás pocit bezmocnosti. Pokud je na vině člověk, hojíme se nenávistí a snahou o pomstu. Proto hledáme viníky. Abychom se necítil tak hrozně bezmocní!
Jenže hledání viníků a sebelítost nad prožitou křivdou vyčerpává. Jednou mne jedna dlouholetá kamarádka obvinila mailem z činu, kterého jsem se nikdy nedopustil. Napsala, že se mnou proto ukončuje jakýkoliv kontakt a pokud bych se jí snažil na mail odpovědět, vymaže jej bez toho, že by jej četla. Obžaloba byla rovná rozsudku, obhajoba vyloučena. Co mne zranilo nejhlouběji, byla nespravedlnost faktu, že mi byla zapovězena jakákoliv obrana či vysvětlení jejího omylu. Bolelo to roky, takové rány se hojí pomalu, pokud vůbec. Že zavírají právě naše oddělení je kapitální nespravedlnost. Zejména proto, že vůbec nebyly analyzovány výkony a kvalita naší práce, ale za zavřením je jen přání, aby byli pacienti z našeho okresu léčeni v jiných zemích (Salcbursko a Korutany) a z ročpotu těchto zemí jejich léčba placena. Z pohledu oněch pacientů jakož i pracovníků našeho oddělení se jedná o do očí bijící nespravedlnost. Vedoucí resortu zdravotnictví štýrské vlády si to nemyslí a pokud si to myslí, tak tu myšlenku zatlačí co nejhouběji. Nikdo totiž nechce být nespravedlivý! I největší padouši, jež jsem v životě potkal, se viděli pozitivně a hlavně spravedlivě. Zloděj si bere, co vlastní někdo jiný a jemu chybí. Z jeho pohledu tedy jedná spravedlivě. Sexuální násilník cítí nespravedlnost, že se nedostane k sexu a bere si, co mu osud odepírá. Z jeho pohledu je to spravedlivé a trauma jeho oběti a její zničený život v té chvíli nejsou ani v nejmenším objektem jeho úvah.
Na internetu si občas přečtu emocionální kritiku některé mé knihy. Rád bych odpověděl, ale pokud je ona kritika bez faktů a jen emocionální, jak to mám udělat? Můžu si za to sasmozřejmě sám. Kdybych nebyl píchl do vosího hnízda a nenaštval na smrt fanynky krále Václava II, měl bych klid. Věděl jsem, že budu svou analýzou polarizovat. Musel jsem tedy počítat i s kritikou, nepočítal jsem s kritikou nespravedlivou. To byla má chyba. Zabýval jsem se tím člověkem léta, konzultoval jsem odborníky, přečetl spousty literatury. Přesto jsem měl nedobrý pocit, protože jsem samozřejmě mohl něco přehlédnout nebo špatně interpretovat a tím se k onomu dávno zemřelému králi zachovat – no přece nespravedlivě! I když jemu je to zřejmě dokonale ukradené. Ne ale těm, kdo jeho osobu a dílo milují. Těm jsem samozřejmě ublížil. Pokud se do diskuse dostanou emoce – a ty jsou ve sporu prakticky vždycky, není možné dosáhnout věcnosti a tím spravedlnosti. Pokud totiž někoho naštvete, zasáhnete mu do jeho duševního klidu a tím jste se dopustili nespravedlnosti. Rozbijte někomu mýtos o osobě, již miloval a bude vás nenávidět do smrti. Protože ztratil svou jistotu a sáhnout na ni je nespravedlivé. Řekli jste kolegovi, že jej podvádí manželka? A on vás od toho okamžiku nenávidí? Co jiného jste čekali. Jaké právo jste měli zbořit mu iluzi šťastné rodiny a způsobit mu tak ekonomické i morální problémy spojené s rozvodem a dělením majetku. Ale i pokud u své ženy zůstal a odpustil jí, věřte tomu, že když s ní uléhá do postele, vzpomene si nezřídka na vás a nejsou to žádné pěkné myšlenky.
Každý z nás prožívá denně desítky nespravedlivých situací a nezbývá, než se přes ně přenést a žít dál. Ať už je to ve styku se šéfem, se spolupracovníky, s pacienty či klienty. Je to součást našeho života, bolí to, nemáme to rádi, ale nevyhneme se tomu. Co si má myslet například dítě, jež es narodí se zdravotním postižením, s nějakou metabolickou či neurologickou chorobou, jež je od začátku v životě limituje a ničí jeho životní kvalitu. Samozřejmě se k němu příroda zachovala extrémně nespravedlivě. Ale kde má najít viníka svého neštěstí?
Kristus pravil, kdo tě udeří v pravou tvář, nastav mu i levou. V překladu to znamená, netrap se nad nespravedlností, stejně se jí nevyhneš. A budeš-li se jí trápit, nic nedokážeš. Nechej ji přebolet a žij dál.
Což ovšem neznamená, že by se myš neměla pokusit kočce utéci. A že bychom se měli nechat bez odporu okrádat spekulanty z burzy. Jen je zbytečné se trápit tím, když se jim to zase jednou povede.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.