V létě nebo na podzim roku 2023 by se mohl v moskevském Kremlu odehrát následující rozhovor.
„Tak co máš, Serjožo? Prosím tě rychle, nemám čas. Musím jít zastřelit tygra a v zoologické zahradě už to všechno naaranžovali tak, aby to vypadalo jako na Sibiři, a kromě toho noviny už pustily zprávu o lidožravém tygrovi, od kterého může vysvobodit své občany jedině sám prezident. Takže rychle. Něco důležitého?“
„Je tu jedna věc, kterou můžete rozhodnout jen vy, Vladimíre Vladimiroviči. Nikdo jiný nemá ten politický rozhled a mohl by tak rozhodnout nesprávně. Spoléháme se pouze na vaši moudrost.“
„Velmi si tě vážím Serjožo. Nepouštíš se do nějakých samostatných akcí. Uvědomuješ si, že jsi tu na to, abys žehlil, žehlil a zase žehlil. Jsi ministr zahraničí k nezaplacení.
„V Česku se budou konat prezidentské volby Vladimíre Vladimiroviči.“
„Česko? Není to ta zemička, která je tak přecitlivělá, když jim vyhodíme do vzduchu jeden muniční sklad. A co potom hned hysterčí?“
„Ano, to je ona. Vypověděla nám tehdy celou centrálu naší evropské rozvědky:“
„To bylo pěkné svinstvo. Je ještě na seznamu nepřátelských zemí?“
„Samozřejmě Vaše blahorodí, je tam úplně sama.“
„Nepřeháněj Serjožo. Známe se přece už tolik let! Pro tebe stále jen Vladimír Vladimirovič. Proč by nás mělo zajímat, kdo tam bude prezidentem?“
„Prezident Zeman byl jediný, kdo se nás účinně zastával. Udělal se svými lidmi spoustu dobré práce. Je to náš člověk, Vladimíre Vladimiroviči.“
„Tak ať se nechá znova zvolit a je vymalováno, ne?“
„To nejde, Vladimíre Vladimiroviči. Mají tam v ústavě, že prezident se může ucházet o úřad jen dvakrát. A on už byl zvolen podruhé.“
„A to neumí změnit ústavu? Jako já? U nás se prezident přece taky může ucházet jenom dvakrát, Ale když změníte ústavu, je logické, že se předcházející úřední období škrtají. A může se kandidovat donekonečna.“
„Ono to tam prý není možné. Už jsme se ptali. Jsou ještě pořád v té Evropské Unii a tam to nejde.“
„Tak to se ten náš Zeman zas až tak nevyznamenal. Dobře, odepíšeme ho. Koho tedy uděláme v tom Česku prezidentem? Doufám, že naši internetoví trolové jsou už připraveni.“
„Samozřejmě Vaše blahorodí, promiňte Vladimíre Vladimiroviči, někdy si nemůžu pomoci. Jenom potřebují znát jméno. Ty ostatní kandidáty už samozřejmě pomlouvají. Tedy ty, co si dovolili nahlásit kandidaturu bez našeho, tedy vašeho, svolení.“
„Máš nějaký nápad, Serjožo? Nebuď tak skromný. Vím, že se tam vyznáš. Koho bychom tam mohli udělat tím prezidentem.“
„Nabízí se Václav Klaus.“
„To je syn toho Klause, co nám poslal začátkem devadesátých let tu miliardu dolarů? A Zeman ji potom nechtěl zpět? To by šlo, můžeme ukázat, že umíme být vděční.“
„To není jeho syn, Vladimíre Vladimiroviči?“
„Ne? Tedy jen shoda jmen?“
„To ne. To je on sám.“
„Poslouchej, Serjožo, ten byl přece předsedou české vlády, když já ještě vedl KGB v Drážďanech. Ten musí mít už sto let.“¨
„To ne. Jenom osmdesát jedna.“
„Není to moc? Aby nám neumřel v úřadě, To by byla moc špatná investice.“
„Podle našich zpráv je v dobré kondici. Trošku dementní, ale srdce, plíce ledviny, všechno v pořádku. Kromě toho se můžeme spolehnout na českou medicínu. Ta je na vysoké úrovni. Zemana udržovali v úřadě v podstatě v stádiu klinické smrti dobré čtyři roky. Dokonce v tom stavu i vyhrál druhé volby.“
„Serjožo, mně se to nelíbí. Já samozřejmě v osmdesáti klidně do voleb nastoupím, protože nebudu mít protikandidáta. Ale tam určitě protikandidáti budou a co když to potom kvůli Klausovu věku prohrajeme? Já prohrávám nerad.“
Sergej Lavrov zbledl a naprázdno polkl. Pochopil, že případná porážka by byla přičtena jemu a nemusela by mu být odpuštěna.
„Tak koho tam ještě máme na výplatní listině.“
„Tomia Okamuru. Předsedu strany SPD.“
„No vidíš. Tak ho pošli to boje.“
„Já nevím, jestli to půjde.“
„Proč by to nešlo? Platíme ho, je to náš člověk. Ví, že nemůže otočit, protože by se dostal do pozice zrádce. To jsem myslím deklaroval jasně. S nepřáteli umím žít, jsou to prostě jen protivníci, s nimiž se rád utkám v přímém čestném boji. Zrádci nemají na další život právo. Předpokládám, že to ten Okamura ví. Dej mu podepsat smlouvu o loajalitě. Žádný velký tlak, prostě jako obvykle. Na pravou stranu listinu na podpis a na levou lahvičku s Novičokem. To zatím pochopil každý, snad nebude ten Okamura příliš natvrdlý.“
„Já se bojím, že ho Češi nezvolí.“
„Proč by ho nezvolili? Když to na internetu pořádně rozjedeme…“
„On je napůl Japonec. A bohužel tak i vypadá.“
„A to má být problém? Každý z nás má v sobě něco asijské krve. O to se Mongolové postarali.“
„Když oni tehdy Čechy nedobyli. Takže tam nejsou na mongolskou krev zvyklí.“
„Co je to potom za Slovany, k čertu! Chceš mi tvrdit, že národ, který porazil nás, Rusy, si potom neporadil s těmi Číšky? Děláš si ze mě legraci Sergeji? Víš, že je humor v Rusku přísně zakázaný! Za vtipy s politickým pozadím je deset let v Gulagu. Tak neprovokuj. Ještě tě potřebuji.“
„Ne, Vaše blahorodí, Vladimíre Vladimiroviči, to bych si nikdy nedovolil. Oni nás sice tehdy Mongolové porazili, ale stálo je to tolik sil, způsobili jsme jim takové strašné ztráty, že sice potom dokázali zdolat Poláky a Maďary, ale na Čechy už neměli.“
„Takže za to vlastně můžeme my, že ti Češi nejsou žádní pořádní Slovani?“
„My dva ne, Vladimíre Vladimiroviči. Naši předkové.“
„No dobrá. Tak koho tam máme ještě?“
„Byla by tu manželka jednoho našeho člověka, nějaká Bobošíková. My toho Bobošíka sice neplatíme, ale necháváme ho podnikat za nadstandartních podmínek v naší zemi. Přijde si na pěkné peníze. A on i jeho manželka jsou za to patřičně vděční. Ona sice už jednou neúspěšně kandidovala, ale tehdy bez naší podpory. Takže prohrála.“
„Jak vypadá?“
„Mám tady fotku,“ řekl rychle Lavrov a vytáhl třesoucí se rukou fotku z tašky.
„Proboha, tohle! To je naprosto nevolitelné! Jak to, že si ji ten Bobošík vzal? To měla tolik peněz?“
Lavrov se až teď podíval na fotku, kterou prezidentovi Putinovi předložil.
„Promiňte Vaše blahorodí?“ zasténal. „To není ona. To je její pravá ruka, věrná služebnice a bojovnice za poruštění české televize slečna Lipovská. Tu si opravdu nikdo nevzal. Bobošíkovou mám taky, počkejte.“
Putin si fotku prohlédl se zalíbením. „To by šlo. Pěkná holka. Tu bych potom pozval na státní návštěvu. Mohli bychom se pobavit i mezi čtyřma očima. Ale Sergeji, upřímně, mně se to nelíbí.“
Lavrov zbledl. „Proč, vaše blahorodí?“
„Je to ženská. Ženská patří do kuchyně. Samozřejmě že trpíme nějaké poslankyně v státní dumě, jako soudružku Těreškovovou. Ale zaprvé, je úplně jedno, kdo v té dumě sedí, protože stejně o ničem nerozhoduje. A zadruhé, něco jiného je sedět v parlamentu a číst návrhy zákonů, které jim dáme a něco jiného je rozhodovat o budoucnosti státu. V Česku určitě ani nemají takový zákon jako my, že muž může ženu beztrestně zbít, když neposlouchá. Co když si ta ženská začne moc vyskakovat a my ji potom nezvládneme. Ženské se zvládají těžko, Sergeji. Podívej se do Německa! Neměli jsme už dost problémů s matkou Merkelovou nebo s tou malou, jak se jmenuje…“
„Ursula von den Layen, Vladimíre Vladimiroviči.“
„Ano ta. Já bych to s ženskou radši neriskoval. To by se nemuselo vyplatit.“
„Máte naprostou pravdu Vladimíre Vladimiroviči,“ zablekotal Lavrov. „Oni Češi ještě nikdy žádnou ženskou nezvolili. Aby to…“
„Tak proč jsi mě s tím vůbec otravoval? Nesnaž se mě zklamat, Serjožo. Dělej, tygr čeká.“
„Potom by tu byl ještě ten Babiš.“
„Moment,“ vzrušil se moskevský vládce. „Ten nám přece vyčetl ty Vrbětice. Je za to na seznamu nepřátelských osob.“
„On už se za to mockrát omluvil. Prý ho to strašně mrzí, ale byl pod obrovským politickým tlakem. Je ochoten to odčinit vystoupením z Evropské Unie a vstoupením do celní unie s naším impériem.“
„To slíbil? To zní zajímavě. Ví ale, že pokud ty sliby nesplní, změní statut z nepřítele na zrádce? A zrádci…“
„Nemají právo žít, vaše blahorodí. Já vím.“
„Jen aby to věděl i on.“
„Dáme mu to patřičnými diplomatickými kanály na vědomí.“
„Jedno varovné balení Novičoku?“
„Jak jste řekl, Vladimíre Vladimiroviči.“
„Co o něm víme?“
„Byl v komunistické straně. Pracoval pro státní bezpečnost.“
„Á, ta dceřina organizace naší KGB, pardon, GRU. Stále si nemůžu na ten nový název zvyknout. Tedy kolega?“
„To ne, Vladimíre Vladimiroviči, obyčejný fízl a donašeč.“
„Ach tak. Těmi sice opovrhuji, ale prezidenta v té gubernii by přesto dělat mohl.“
„Existuje poměrně velká šance, že by tu zemi mohl úplně zruinovat. Už teď tam za jeho vlády nefunguje skoro žádná demokratická instituce a zadlužování země nabírá venezuelské poměry.“
„To zní zajímavě. Zruinovaná zemička se bude ovládat mnohem snadněji. A EU od ní dokonce možná dá ruce pryč. To vypadá na dobrou šanci. Měl bych mu ty Vrbětice odpustit? Co myslíš, Serjožo.“
„Možná ano Vladimíre Vladimiroviči, ale o tom rozhodnete samozřejmě vy, ne já ani nikdo jiný. On ten Babiš je dost chytrý. Tvářil se, že okrádá Evropskou unii a zatím okrádal jen své české daňové poplatníky. Ale oni byli tak šťastní, že nemusí do Bruselu vracet žádné peníze, že ho volí dál. A s radostí mu dál přispívají na jeho podnikání. Trošku mafián, ale s takovými se dohodneme nejsnadněji. Ty nezdržují ohledy na nějakou demokracii či podobné blbůstky. A má na té funkci obrovský zájem. Jinak by totiž mohl skončit v kriminále. Za ty ukradené peníze. Navíc nás nepřijde až tak draho. Není odkázaný jen na naše noviny a weby, koupil si většinu novin v Česku a televize mu taky hraje na ruku. Soukromé televize vlastní jeho kamarádi a tu veřejně právní zlikvidovala dozorčí rada, kterou nechal zvolit.“
„Podívej, šikovný chlapec, Skoro jako Viktor v Maďarsku. Dobrá. Podívej se Sergeji, nemám čas. Tygr čeká na svou kulku, nemůže čekat věčně. Stejně jako ty štáby, co to budou točit a novináři, kteří o tom budou psát. Je to plně v tvé režii a je to teď na tvoji zodpovědnost. Ať to klapne. Nezklam. Dej Babišovi podepsat spolupráci, s tím má zkušenost. Novičok mu dáme až později. Spusť prezidentskou kampaň pro toho donašeče. Aktivuj Sputnik, Aeronet, Parlamentní listy, anebo co tam ještě všechno máme. Plnou palbu. Hnojomety na konkurenty, chválu na našeho kandidáta. Střední Evropa byla a zase bude naše. Až tam zase přijedou naše tanky, nebudou nám lidi nadávat jako v šedesátém osmém, ale budou nás vítat květinami jako v čtyřicátém pátém. Mám svůj sen a ten se jmenuje Berlín. Byli tam vojáci carevny Alžběty, byli tam vojáci Stalinovi. A nejsem snad větší než ti dva, které jsem jmenoval?“
„Rozhodně, Vaše blahorodí. Větší. Největší.“
„Tak do toho, Sergeji, spoléhám se na tebe.“
Možná se takový rozhovor v Kremlu příští rok neodehraje. Ale je opravdu hodně nepravděpodobné, že by se odehrát takto nebo hodně podobně mohl?