Zkoušky

Dělal jsem jich už moc a několikrát jsem si přísahal, že už s tím skončím, že už to není nic pro člověka v mém věku a vůbec – že mi to nestojí zato. A stále znova se proti tomu slibu prohřešuji. Když jsem dělal druhou atestaci z interny, přísahal jsem si po jejím velmi stresujícím průběhu, že to byla má zkouška poslední. To bylo v roce 1992. Od té doby jsem dělal sedm nostrifikačních zkoušek, (o těch jsem psal v mém článku nostrifikace) zkoušku na rakouský řidičský průkaz,(toto martýrium jsem také popisoval v článku řidičský průkaz) zkoušku na závěru manažerského kurzu, zkoušku na rizikového manažera a konečně – a u té bych se chtěl zastavit – zkoušku ze srdečního ultrazvuku, tedy řečeno nesrozumitelným medicínským jazykem – echokardiografie.
Samozřejmě si za to zase jednou můžu sám. Kurzy na „Echo“ jsem dělal už v letech 1998 a 1999, zkoušku jsem tedy mohl dělat už v roce 1999, nebo, jak jsem se nakonec po určitém váhání rozhodl – v roce 2002. Ovšem měl jsem zkoušek, jak už jsem řekl, právě tak dost a vlastně jsem pro svou práci v nemocnici žádnou takovou zkoušku nepotřeboval. Protože jsem v té době neměl ani ten nejmenší úmysl jít do soukromé praxe a koncem roku 2002 vyvstala akutní potřeba operace mého levého kolena, rozhodl jsem se pro onu operaci a zkoušku jsem odložil. Operace mi připadala sice možná více bolestivá, ale rozhodně méně otravná. Netušil jsem ještě, jakou jsem měl tehdy pravdu. A to i přesto, že ona operace se nakonec ukázala jako naprosto nebolestivá (opiáty, které mi po operaci dávali, mi pouze zlepšovaly náladu, koleno nebolelo), zato rekonvalescence trvající 14 měsíců mi dala zabrat. Přesto, kdybych měl znovu volit mezi operací a zkouškou z echokardiografie…
Osud si se mnou totiž opět zahrál. Mé oddělení bylo zrušeno a v čase, když už bylo o jeho zrušení rozhodnuto, odvážil jsem se začít pracovat soukromě – jako druhou nohu či druhý sloup mé existence podle hesla – člověk nikdy neví. A tehdy jsem se dozvěděl překvapující zprávu, že sice gastroskopie, koloskopie, ergometrie, ultrazvuky břicha, cév, štítné žlázy atd. atd. můžu vykonávat jen na základě doložených počtů vykonaných vyšetření, ne ale ultrazvukové vyšetření srdce. Na to je potřebný diplom a ten člověk může dostat pouze po úspěšně složené zkoušce. Jinak řečeno, člověk s mou zkušeností, tedy několika tisíci takových vyšetření, toto vyšetření vykonávat samozřejmě smí, nedostane za ně od zdravotního pojištění ale ani cent. Nějakou dobu jsem to akceptoval a vyšetření jsem dělal zadarmo. Na účtu jsem musel echokardiografii vždy vyškrtnout, protože když jsem to neudělal, přišlo mi vyúčtování s vyškrtnutím výkonu a s poznámkou „chybějící důkaz o příslušném vzdělání.“ Po nějaké době mi to začalo lézt na nervy. Nejen ony poznámky ale hlavně ty utíkající peníze a rozhodl jsem se jednat proti svému přesvědčení a tu zkoušku přece jen udělat.
Zavolal jsem tedy na sekretariát kardiologie AKH ve Vídni, který funguje i jako sekretariát rakouské kardiologické společnosti a požádal jsem, zda bych nemohl dostat termín na zkoušku v nejbližším možném termínu. To bylo v říjnu minulého roku. Dozvěděl jsem se, že žádné termíny nejsou vypsány. Zeptal jsem se, kdy vypsány budou. Bylo mi sděleno, že to nikdo neví. Dovolil jsem si otázku, jak se tedy o oněch termínech dozvím a paní sekretářka mi mile sdělila, že budou vypsány na internetu a že mám tedy pravidelně kontrolovat příslušnou stránku. Ale abych si dal pozor, protože termíny bývají po vypsání rychle rozebrány. Kontroloval jsem tedy. Pravidelně každý týden. V říjnu se nic neobjevilo, v listopadu taky nic. V prosinci samozřejmě taky nic, ani jako dárek pod stromeček. V lednu (na jeho konci) se konečně objevil termín koncem května. Ihned jsem vyplnil příslušný formulář na internetové stránce a odeslal jsem jej. Nepřišla žádná odpověď. Zkontroloval jsem vyplněný formulář a našel malý řádek u patky stránky, který upozorňoval, že přihláška je platná pouze po zaplacení příslušného poplatku. Potěšilo mě, že tam bylo uvedeno i číslo konta, na které je třeba ony peníze převést. Převedl jsem je a čekal na potvrzení – žádné nepřišlo. Protože jsem měl vytištěno potvrzení o zaplacení poplatku, nijak mne to nevzrušovalo, rozhodl jsem se spolehnout na tento důkaz spolu s vytištěným přihlašovacím vyplněným formulářem. Učil jsem se a čekal na zprávu, kdy a kde se má zkouška konat (tedy den jsem věděl, šlo mi tedy o místo a hodinu zkoušky). Nic nepřišlo.
V polovině května jsem ztratil nervy a podíval jsem se na internet – nic tam nebylo. Teprve týden před zkouškou se objevila zpráva, že zkouška se koná ve dvě hodiny odpoledne v přednáškovém centru AKH ve Vídni. Protože jsem tam nestudoval, jsem naivní – neměl jsem představu, jak takové centrum vypadá a navíc jsem se naivně domníval, že konkrétní místo zkoušky tam bude určitě někde u vchodu vyznačeno. Pro jistotu – jsem opatrný člověk – jsem ale dorazil do AKH víc než půl hodiny před začátkem zkoušky. Mělo se to vyplatit. Přednáškové centrum vyplňuje celé sedmé poschodí onoho příšerného molocha zvaného Allgemeines Krankenhaus. U vchodu ani nikde v jeho okolí nebyla o zkoušce z echokardiografie zmínka. Prošel jsem všechny přednáškové sály, ani tam nic nenaznačovalo tomu, že by se tam mělo něco tak důležitého odehrát. Poněkud znervózněn jsem si všiml telefonu, kam měl člověk volat v případě nouzové situace. Posoudil jsem mou situaci jako nouzovou a vytočil dané číslo. Ozval se mi otrávený mužský hlas. Zeptal jsem se ho, kde v přednáškovém centru se koná v ten den zkouška z echokardiografie. Chvíli mlčel a pak odpověděl – „Nic takového tam není.“ Stačil jsem ho zarazit, ještě než zavěsil. „Musí tam něco takového být, buď z echokardiografie, nebo ze srdečního ultrazvuku, podívejte se.“ Po nějaké chvíli mlčení se ozvalo: „A jo, máte pravdu, ale to jste úplně špatně.“
„A kde budu dobře?“ chtěl jsem vědět. „Kam mám jít.“
„To je moc složité,“ mínil onen dobrý muž. „To byste nepochopil.“ A zavěsil.
Poprvé jsem se začal potit. Napadlo mě zavolat na sekretariát kardiologické společnosti. Ozval se mi hlas automatu, který mi oznamoval, že všechna čísla v AKH byla přečíslována a číslo, jež jsem volil, je tedy neplatné. Zavolal jsem tedy centrálu a žádal, aby mě spojili s paní Tanzl. Oznámili mi, že paní Tanzl je na dovolené. Hlas se mi už třásl, když jsem se ptal, zda ji někdo zastupuje. Zastupoval. Ona dáma, jež paní sekretářku zastupovala, mi sdělila, že zkouška se koná v seminární místnosti číslo jedenáct. Zeptal jsem se, kde to je a ona odpověděla, že si to musím najít sám. Dal jsem se tedy do hledání a měl jsem úspěch. Za šatnami v jednom z nejzazších cípů onoho přednáškového centra byla místnost číslo jedenáct, o níž jsem předpokládal, že je seminární. Ani zde ale nevisel ani jediný papírek, který by dával najevo, že by se zde měla konat nějaká zkouška. Zato před dveřmi stály dvě mladé dámy, stejně nervózní jako já, které na mně ihned zaútočily otázkou, jestli vím, zda se v této místnosti má konat zkouška z echokardiografie. Jediné pozitivní, co jsem v tom okamžiku pocítil, bylo, že v tom průšvihu nejsem sám.
Sedli jsme si a čekali. Postupně se sál plnil dalšími uštvanými tvářemi. Nervozita stoupala i tím, že dvě hodiny už byly dávno pryč, neobjevoval se ale nikdo ochotný nás zkoušet. Ve čtvrt na tři se konečně objevil i zkoušející, ihned nás ale opustil s vysvětlením, že si přinesl špatné otázky. Čekali jsme další čtvrt hodinu, než se objevil s otázkami správnými. Pak už vše dostalo spád. K obsahu zkoušky se necítím kompetentní se vyjadřovat, i když to byla jedna z nejtěžších, které jsem v mém životě dělal. Celkem 160 otázek rozdělených do dvou částí po dvou hodinách jsem přežil díky zásobám čokolády, kterou jsem si prozíravě vzal s sebou. Zkoušející, jehož nebudu jmenovat, abych neriskoval soudní spor, nám poté oznámil, že v průběhu dvou týdnů dostaneme zprávu, zda jsme uspěli a bude nám přidělen zkoušející na praktickou část.
Odešel jsem (velmi euforický výraz, ve skutečnosti jsem se odplazil) domů a čekal. Nebyly to slibované dva týdny, ani tři. Až v pátém týdnu po zkoušce jsem dostal mailem zprávu, že jsem ve zkoušce uspěl a že mi byl za zkoušejícího v praktické části určen doktor Weihs v Grazu. Doktor Weihs byl jediným světlým momentem celého tohoto martýria. Když jsem mu zavolal, dohodli jsme se okamžitě na termínu, který vyhovoval nám oběma. Protože mne už roky zná a zná i mé nálezy, zkouška proběhla v kolegiálním duchu s pozitivním závěrem. Ovšem na rozloučenou mě varoval. Řekl mi, že zpracuje výsledky zkoušky ještě ten den a kolega Grasser z Kremsu, jemuž tyto výsledky pošle, pracuje taky rychle, Ale pak to může trvat.
„Co?“ nechápal jsem. Nebylo m jedno, jak dlouho to trvat bude. Každý týden mi totiž v praxi utíkaly peníze za ultrazvukové vyšetření. Záleželo mi tedy na každém týdnu.
Neodpověděl. „Víte co?“ poradil mi. „Pokud vám ten diplom dlouho nebude chodit, zavolejte na kardiologický sekretariát. Paní Tanzl je velmi ochotná pomoci.“
Čekal jsem tedy tři týdny, čekal jsem čtyři. Poté jsem napsal paní Tanzl mail s otázkou, zda neví něco o mém diplomu. Odpověděla, že je hotový a čeká na podpis. Zeptal jsem se, jak dlouho to může trvat, odpověděla, že panu profesorovi odnesla diplom k podpisu minulý týden, víc ale neví a ani vědět nebude. Že mám čekat. Čekal jsem, Kdo si počká, ten se dočká. Dočkal jsem se po sedmi týdnech, kdy mi konečně diplom s podpisem přišel poštou.
Nakopíroval jsem si ho a rozeslal po pojišťovnách. Některé mi odpověděly, že mé právo na vyšetřování srdce ultrazvukem akceptují, jiné ne. Od toho dne ale tyto výkony účtuji, zatím mi žádná negativní odpověď nepřišla.
O tři týdny později mi přišel ještě jeden dopis. Lékařská komora mi oznamovala, že se dozvěděla, že jsem složil zkoušku z echokardiografie, jež mě opravňuje v vykonávání tohoto vyšetření v mé praxi a že bude o tomto faktu informovat všechny zdravotní pojišťovny. Ještě že jsem na pomoc mé odborné organizace nečekal.
Dostal jsem pocit že nastal čas si znova a už opravdu naposledy odpřisáhnout – už nikdy žádné zkoušky! Udělal jsem to.
Den nato mi můj šéf sdělil, že mě zařadil do vzdělávání v interním podoboru gastroenterologie. Nesměle jsem se zeptal, zda je toto vzdělávání ukončeno zkouškou. Připustil, že to není vyloučeno!
Tak já tedy nevím. Mám vůbec ještě někdy na něco zapřísahat?
A hlavně – hrozně mě svrbí prsty napsat tenhle článek i v němčině. S kolika soudními procesy pak musím počítat? Jak známo potrefená husa zakejhá – a někdy kejhá hodně hlasitě a hlavně – v současné době se kejhá za pomoci právníků.