V mém minulém článku před týdnem jsem slíbil Niebelungy a lásku až za hrob. Za oběma těmito historkami musíme opustit úzký prostor Wachau – ten název platí skutečně jen pro onu dunajskou soutěsku – ostatně název přeložen znamená něco jako „Strážný luh“, jednalo se tedy opravdu o místo, kde Germáni bránili své území před tehdy ještě zlými Maďary a teprve, když se tito zklidnili, odvážili se rozšiřovat svůj životní prostor dál na východ – na území obývané tehdy slovanskými kmeny. Z tohoto důvodu bylo první hlavní město území zvaného Ostarrichi, čili jakési východní bavorské marky v Melku, tedy až za onou soutěskou.
. „Das Niebelungenlied“, tedy „Píseň Niebelungů“, jakožto nejslavnější germánská hrdinská sága má k prostoru Dolního Rakouska úzký vztah. Byla totiž někde tady ve dvanáctém století napsána. Sice se o místo vzniku uchází i německý Pasov, ale to je skoro totéž, ten se nachází hned za rakouskou hranicí. Tato hrdinská sága má v podstatě dvě části. Ta první se odehrává na Rýnu v okolí Wormsu, tam končí zavražděním Siegfrieda Hagenem a Hagen poté potopí v Rýně bájný poklad Niebelungů, aby jen on věděl, kde se zlato vykopané trpaslíky nachází a aby nemohlo zvýšit moc burgundských králů – bratrů Guntera, Gernota a Giselhera.
V druhé části se jedná o pomstu vdovy po Siegfriedovi, královny Kremhild. Přiznejme si, že se tato dáma nechovala příliš oduševněle – a neomlouvá ji ani to, že byla pravá germánská blondýna. To že napřed rozzuřila královnu Brunhildu líčením, jak ji Siegfried přelstil a přivolala tak Brunhildinu pomstu, by se ještě dalo omluvit ženskou samolibostí. (Koneckonců byl její muž Siegfried mnohem větší hrdina než Brunhildin muž král Gunter). Ale že pak prozradila Hagenovi, kde má Siegfried své jediné zranitelné místo a že toto místo pak na manželově haleně dokonce označila (aby ho mohl Hagen lépe chránit!!!), to už bylo hloupost, která volala do nebe. A zřejmě se i rozkřiklo, že královna není zrovna z nejchytřejších – každopádně se po smrti a pohřbu svého muže v bezmocném vzteku stáhla a snila o pomstě.
Příležitost se naskytla, když se o její ruku začal ucházet král Hunů Etzel (tedy ve skutečnosti Attila). Když se ve Wormsu objevil Attilův vyslanec, markrabě Rüdiger von Pöchlarn, poměrně rychle souhlasila. Východnímu despotovi zřejmě pověst poněkud slabomyslné královny nevadila, nestál o nějakou přemoudřelou partnerku na trůnu, krásná germánská blondýna měla být pro něho především potěšením a také samozřejmě prestižní záležitostí. Je zajímavé, že podle ságy se na Attilově dvoře vyskytovala spousta germánských šlechticů a králů, očividně v jeho službách, vedle už vzpomenutého správce oblasti Rakouska Rüdigera z Pöchlarn tam najdeme například i Dietricha z Bernu. Pod tímto jménem se skrývá Theodorich Velký, král Gótů, který samozřejmě ve skutečnosti na Attilově dvoře být nemohl, narodil se až rok po Attilově smrti v roce 453 n.l.
Autor si teď dává záležet, aby cestu nevěsty popsal do detailů, protože se v této oblasti očividně dobře vyznal, zatímco v zeměpise v oblasti Rýna spíš dost plave. Královna dorazila napřed do Pasova, kde ji přijal biskup Pilgrim. Potom pokračovali do Pöchlarn – dnes je to městečko na Dunaji se skoro čtyřmi tisíci obyvateli, kde Kremhildu přijal Rüdiger se svou manželkou Gotlind a dcerou Dietlind, do které s měl později zamilovat jeden z burgundských králů Giselher. Cesta vedla dál do Medelike, ve které poznáme snadno dnešní Melk a pak do Mautern, kde královna čekala týden na zprávy o svém hunském ženichovi. Až když se dozvěděla, že dorazil do Tullnu, vydala se mu tam naproti.
Tam se i setkali a tam se konala velkolepá svatba, trvající dva týdny. Na setkání Kremhildy s Attilou (Etzelem) upomíná velký monument v Tullnu na nábřeží Dunaje, který zde byl odhalen v roce 2005. Tulln skutečně už v této době existoval, dokonce už mnohem dříve jako římská jezdecká základna Comagene. Až potom táhli novomanželé do Attilova hradu a Kremhilda mohla začít realizovat svou pomstu.
Když se jí narodil syn, pozvala své bratry – krále – na návštěvu a nezapomněla zdůraznit, že očekává i Hagena, tedy vraha svého manžela. I blbce by muselo trknout, že se za takovým „srdečným“ pozváním něco zlého skrývá. Ovšem hrdinové jako Burgundi nemohli dopustit, aby byli obviněni ze zbabělosti a tak se navzdory všem varováním na cestu vydali.
Zkrátím vyprávění o nekonečných bojích v Etzelburgu, kde Hagen napřed zabil při hostině Attilova a Kremhildina syna – zřejmě aby zlepšil narušené diplomatické vztahy. Jeho zdůvodnění, že onen syn byl neduživý, nemohl vztah Kermhildy k tomuto burgundskému hrdinovi zlepšit. Poté marně prosila Kremhild bratry, aby odtáhli domů a nechali jí jen Hagena. To jim hrdost nedovolila a tak poté, co vyvraždili skoro všechny Huny a všechny přítomné Góty, jakož i Rüdigerovy muže včetně samotného Rüdigera, musel to vzít do ruky sám Theodorich Velký, který dokázal Hagena a Guntera spoutat a předat královně. Ta se snažila vymámit z Hagena informaci, kde ukryl poklad Niebelungů, a když tento tvrdil, že to nemůže udělat, dokud žije i jen jeden burgundský král, kterému ten poklad po právu patří, dala Kremhild zabít dokonce i svého posledního žijícího bratra Guntera. Když ani pak Hagen nic neprozradil, zabila ho vlastní rukou. Což Theodorichův zbrojmistr Hildebrand považoval za takovou urážku mužství, že Kremhildu zabil taky.
V lidové řeči se tomu říká: „Niebelungenende“ – to je konec příběhu, kde nikdo nepřežije.
Sága se vztahuje k roku 437, kdy Hunové zničili říši Burgundů na Rýně – jména králů Gundaharius (Gunter) , Godomaris (Gernot) a Gislaharius (Giselher) jsou historicky doložena, Kremhilda a Brunhilda ne (a ani Siegfried). Napsaná byla někdy ve dvanáctém století a je stále považována za klenot rané německé poezie (něco jako rukopis Královedvorský, kdyby byl pravý).
Celou ságu jsme si mohli v obrazech prohlédnout na hradě Aggsteinu, na levém břehu Dunaje.
Vypíná se vysoko nad řekou, je z něho úžasný výhled a je prý opředen nespočtem legend. Turistický průvodce píše, že od Dunaje je k hradu nádherná túra (s převýšením 300 metrů), ovšem manželka zjistila, že se k hradu dá vyjet autem a bylo po túře. Aggstein stejně jako Dürnstein patřil rodu Kuenringů, kteří takto ovládali dunajskou soutěsku a bohatli loupením. Ten hrad k tomu prostě sváděl. Každý z pánů, který hrad dostal, se stal dřív nebo později loupežným rytířem – ať už to byl Jörg Scheck von Wald nebo po něm Georg von Stein. Nakonec převzali hrad do vlastnictví raději rakouští vévodové sami. 1529 hrad vyhladověli a dobyli Turci a při ústupu ho nezapomněli zapálit, současnou podobu monumentální zřícenině – nejnavštěvovanější hradní zřícenině v Rakousku s 55 000 návštěvníky ročně – dala jeho pozdější majitelka paní Anna von Polheim und Parz a hlavně rekonstrukce v letech 2003 – 2004, kdy byly do úprav hradní zříceniny investováno 50 000 Euro.
Dnes se tu loupí s mírou, vstupenka pro dospělého stojí 7,50 a pro děti 5,50. Výhledy jsou úžasné, stojí to opravdu zato.
Abychom se ale dostali k historce o lásce až za hrob, musíme opustit Wachau ve směru na severozápad, v Pöchlarn překročit Dunaj a navštívit zámek Artstetten. Tento kouzelný zámek patří rodině Hohenberg. Že vám to nic neříká? Když se následník rakouského císařského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este zamiloval do tehdy už dvacetisedmileté (na tehdejší dobu pokročilý věk, dívka vlastně neprodatelná a měla být už dávno v klášteře) Žofie Chotkové, byla tato jen „obyčejnou“ hraběnkou.
Pro konzervativního císaře Františka Josefa I., který svého synovce stejně nesnášel, něco naprosto nepředstavitelného. Budoucí císaři jeho impéria se měli narodit z lůna nějaké obyčejné hraběnky? Když si Ferdinand d´Este svatbu se svou vyvolenou nakonec vytrucoval, musel se pro své děti vzdát nároků na trůn (oficiálně nebyly jeho děti členy habsburské rodiny – o to surovější bylo jejich vyvlastnění československým státem, který sirotky vyhnal z jejich hlavního sídla na Konopišti v rámci zákona o vyvlastnění Habsburků, kterými oni nebyli). Císař novomanželku povýšil na vévodkyni z Hohenbergu, aby to aspoň trochu vypadalo. (Mimochodem Gertrude von Hohenberg byla manželkou prvního významného Habsburka, krále Rudolfa I., poté toto jméno zmizelo. Co tím císař chtěl naznačit, neví dodnes nikdo) Nezapomněl ale novopečenou vévodkyní opovrhovat a gratulaci k narození prvního syna Maxmiliána napsal svému synovci „gratuluji ti a tvé ženě“, přičemž německé slovo „Frau“, které se píše s velkým „F“ napsal úmyslně s „f“ malým.
Císařova nenávist a opovržení nemohly zabránit vévodkyni Žofii z Hohenbergu, aby vychovala ze svých dětí slušné lidi. Ona sama byla velmi milá dáma, na kterou na Konopišti dodnes s láskou vzpomínají. Slušné vychování neznamená vždy lehký život (vlastně je pro něho spíš překážkou). Oba synové Maxmilián a Ernst skončili v koncentračním táboře v Dachau, protože odmítli kolaboraci s nacisty. Maxmilián tam sice strávil jen 4 měsíce a pak byl na intervenci Hermana Göringa propuštěn, Ernst strávil ve vězení delší dobu (byl přeložen do Buchenwaldu, kde byl vězněn až do roku 1943) a proto na následky věznění po válce poměrně mladý 55 letý zemřel. Dcera arcivévodského páru Sophie se dožila ještě pádu komunismu (zemřela v roce 1990) a mohla tedy navštívit Konopiště – aniž by vznesla restituční nároky.
Zámek v Artstetten patří dnes vnučce Maxmiliána Anitě (ročník 1958) a zřídila zde – logicky – muzeum svým slavným předkům Františku Ferdinandovi a Žofii, tedy prababičce a pradědečkovi.
Stojí za prohlídku, samozřejmě hlavním tématem je vedle rodinných památek atentát v Sarajevu, kterému oba podlehli. Auto stojící na nádvoří, které má být oním vozidlem, ve kterém zemřeli, není autentické, je to jen stejný typ, autentické auto i s průstřely v kapotě stojí v „Heeresgeschitliches Museum“ ve Vídni. Hlavní atrakcí zámku v Artstetten je ale samozřejmě rodinná hrobka.
František Ferdinand měl samozřejmě nárok být jako člen habsburské rodiny pochován v kryptě kapucínského kláštera ve Vídni. Jeho poslední vůle musela být ale pro císaře další bolestivou ranou. František Ferdinand si přál být pochován po boku své ženy. Žofie Chotková ale podle názoru starého senilního císaře nesměla být u kapucínů pochována ani náhodou. František Ferdinand má tedy v habsburské rodinné hrobce ve Vídni jen pamětní desku, odpočívá ale po boku své ženy v hrobce pod kostelem v rodinném sídle zámku Artstetten. Tomu se říká láska až za hrob. Dnes jsou zde pochováni i oba synové Maxmilián a Ernst se svými manželkami a už i několik jejich vnuků. Je to jaksi přirozeně milé, rodinné, jako i zámecká kaple a park, stojí to za návštěvu. A v městečku pod zámkem je milá restaurace, v níž se člověk může dobře najíst.
Za týden se podíváme za východ od Wachau – i tam je co vidět a kupodivu to má co do činění i s českými dějinami žádný div, vždyť je to od našich hranic skoro na dohled.
