Očkování

Očkovat – ano nebo ne?

Otázka více než provokativní. Jenže s těmito provokacemi musím žít už celá desetiletí.  Nyní celá diskuse znova vzplála – impuls je neobyčejně silná epidemie spalniček – jen v Německu 20 000 případů a dokonce jedno úmrtí – šestiměsíční kojenec tomuto onemocnění podlehl.  Spalničky (latinsky morbilli a slovensky osýpky, německy masern) sice platí za relativně málo nebezpečné onemocnění, přesto ale mohou být vedle vyrážky komplikovány životu nebezpečnými komplikacemi – zápaly plic a mozkových blan. V rozvojových zemích způsobují až 1,7 milionu úmrtí ročně (statistika z roku 2000). Světová zdravotnická organizace se snaží o vymýcení (eradikaci) tohoto onemocnění, její snaha ale stojí a padá s ochotou matek nechat své děti očkovat.

Co je principem očkování? Člověku je podán buď oslabený virus (živá vakcína), který není schopen rozvinout obraz infekční choroby, anebo mrtvý virus (mrtvá vakcína) která dodá do těla jen antigen viru s tím, že jej imunitní systém rozezná a vytvoří proti němu protilátky. Následkem je  tvorba protilátek, které dokážou zničit v případě nákazy virus ještě v zárodku, ještě než se dokáže rozmnožit a způsobit chorobu. Vytvoření těchto protilátek a aktivizace takzvaných „paměťových lymfozytů T“, které jsou schopny vir, s kterým tělo už jednou bylo v kontaktu okamžitě rozeznat, je principem očkování.

Rozdělení na živé a mrtvé vakcíny má význam – lidé s oslabenou imunitou, ať už vrozeně či následkem například chemoterapie, by se neměli nechat očkovat živými vakcínami, protože u nich hrozí, že i slabý virus může vyvolat plný obraz choroby, mrtvé vakcíny se ale bát nemusí.

Ačkoliv je prospěšnost očkování jednoznačně dokázána, najdou se totiž stále „osvícené matky“, které své děti očkovat nedávají – a ještě jsou na to pyšné. Zažil jsem dokonce i zdravotní sestry s tímto postojem, které přesvědčovaly své kolegyně, aby děti v žádném případě nenechávaly očkovat. A najdou se dokonce i lékaři, kteří odrazují své pacienty od očkování a argumentují, že se tím narušuje „přirozená imunita člověka“. A lékařská komora, která by měla proti takovým „lékařů“ nekompromisně zakročit, mlčí. I tito lékaři totiž platí lékařské komoře svých 2000 Euro měsíčně – bylo by škoda o ně přijít, je lepší dívat se jinam.

Podívejme se tedy, jak to na světě vypadalo, když měli všichni lidé ještě svou „přirozenou imunitu.“

Epidemie černých neštovic postihovaly evropskou populaci pravidelně, zemřeli na ně například i císař Josef I. či manželka císaře Josefa II. Kdo přežil, byl znetvořen, jako například francouzský revolucionář Marat, který se možná díky svému utrpení stal tak neúprosným a krvežíznivým – nepřímo tedy způsobily černé neštovice další stovky mrtvých, které poslal tento člověk na popraviště. Vedle černých neštovic řádila tuberkulóza, poliomyelitida, spalničky, záškrt a další a další choroby. Dětská úmrtnost byla prakticky padesátiprocentní. Až očkováním  (a samozřejmě i zlepšenou hygienou a výživou) se postupně podařilo dát dětem větší šanci na to, aby se dožily dospělého věku.

Historicky prvním očkováním byla vakcinace proti černým (pravým)neštovicím. Logicky, protože této epidemie se lidé vedle moru báli nejvíc. Byl to anglický lékař Jenner, který si všiml, že dojiči krav, kteří překonali tzv. „kravské neštovice“ se nenakazili neštovicemi černými. (Tyto dva viry jsou tak blízce příbuzné, že mají zkříženou imunitu). Údajně pana doktora na tento fakt upozornila jedna dojička, protože tento fakt byl mezi sedláky znám dlouho dřív, než si ho všimla lékařská veřejnost. Když doktor Jenner u oné dojičky vyslovil podezření na černé neštovice, vysmála se mu tato prostá žena slovy: „já přece nemůžu dostat neštovice, já už měla kravské.“ Uznání si pan doktor zaslouží, že se touto výpovědí zabýval, ověřil si ji a v roce 1796 začal používat viry kravských neštovic jako první očkovací vakcínu. V roce 1870 se očkování proti neštovicím stalo přímo bojovou zbraní. V čase prusko-francouzské války vypukla epidemie černých neštovic. Ve francouzském vojsku na ni zemřelo 23 000 vojáků, pruská (s německou důkladností očkovaná armáda) přečkala epidemii bez podstatných ztrát a ve válce zvítězila. Od roku 1919 bylo očkování proti pravým neštovicím v Československu určeno za povinné. Díky konsekventnímu očkování na celém světě se podařilo v osmdesátých letech hrozný virus eradikovat – tedy ve volné přírodě zničit. Posední případ byl popsán v Somálsku a v roce 1980 byl virus černých neštovic vyhlášen za eradikovaný. Viry černých neštovic se vyskytují už jen v laboratořích a tím pádem už i očkování proti nim přestalo být realizováno.

Proč se to podařilo? Protože tato choroba byla takovou strašnou hrozbou, že si vynutila spolupráci postižených nebo ohrožených. U dalších chorob to až tak úspěšné nebylo.

A přece, před očkováním umíraly stovky dětí strašnou smrtí udušením na záškrt. Dnes sice je možno proti Corynebacterium diphteriae – původci záškrtu – použít antibiotika, v čase rostoucích rezistencí baktérií proti všem dostupným antibiotikům nabývá ale očkování znovu masivně na aktuálnosti. Stejně je tomu i s černým kašlem (původce je baktérie Bordetella pertusis).

Dětská obrna přiváděla spousty dětí na kolečková křesla – pokud chorobu přežili. Letní mozková encefalitida přenášená klíšťaty způsobuje podobné těžké postižení. O tetanu ani nemluvě, strašné smrti v křečích udušením se báli už staří Řekové a proto sváděli své bitvy zásadně na loukách a ne na pooraném poli. Zarděnky, které jsou v podstatě – zejména u chlapců – neškodným onemocněním (pamatuji si, že to bylo nejlepší onemocnění, které jsem kdy měl – měl jsem nepatrnou vyrážku, cítil jsem se úplně zdravý, a přesto jsem týden nemusel do školy – bylo to něco jako mimořádné prázdniny) vedou u těhotných žen k děsivým malformacím plodu. Proti hepatitidě B neexistuje prakticky žádná úspěšná léčba, zato prakticky stoprocentně úspěšné očkování  – u hepatitidy C je to právě naopak.

Od časů geniálního Louise Pasteura se hledání očkovacích látek proti všem infekčním hrozbám stalo důležitým bodem medicínského výzkumu – A SAMOZŘEJMĚ I PRIORITOUFARMACEUNTICKÉHO PRUMYSLU. A v tom je ta svízel. Začalo se očkovat proti doslova všemu – aniž mohla být zajištěna stoprocentní úspěšnost, jako tomu je u černých neštovic či poliomyelitidy.  Očkuje se proti pneumokokům či chřipce a přesto může člověk onemocnět pneumokokovým zápalem plic či chřipkou. U chřipky je to vůbec vždy trochu loterie. Podle vývoje virů v posledních letech se připravuje vakcína, která by měla vystihnout vývoj viru. Právě letos to dopadlo naprosto špatně, vakcína se nepodařila. Chřipkový virus se vydal zcela jinou cestou vývoje, než očekávala vědecká veřejnost a vakcína neposkytla žádnou ochranu. První vakcíny chřipky (jedná se o živou vakcínu) způsobovaly vážné vedlejší účinky – buď horečky jako při pravé chřipce nebo pocit, který mi popsala řada starších očkovaných lidí „ že celou zimu sice nebyli vážně nemocní ale ani nebyli zdraví“.

Očkuje se proti rotavirům – určitě nepříjemné střevní onemocnění, v čase infuzí ale zvládnutelné – snad jen v případě, že matka průjem malého dítěte podcení, a přinese je k ošetření příliš pozdě, může mít fatální následky. Očkování živou vakcínou způsobuje ovšem slabou infekci s bolestmi bříška a to odrazuje mladé matky nejen od očkování proti rotavirům, ale slouží jim jako argument k všeobecnému odmítnutí očkování jako takového. Pak se ptám i já – je to opravdu nutné? Přiznám se, že i já mám někdy problém rozeznat, kde končí medicína a začíná pouhý business – prostý člověk pak nemá ani nejmenší šanci to rozeznat a musí se spolehnout na radu odborníků. Jejichž názory jsou ale bohužel často nejednotné.

Člověk si musí často vyslechnout argumentaci – mé děti nejsou očkované a jsou zdravé. Ano, protože profitují z toho, že absolutní většina populace je proočkovaná a proto se nebezpečné viry ve volné přírodě vyskytují jen velmi zřídka. Čím menší proočkovanost, tím větší nebezpečí nákazy – jako letos v případě oněch spalniček. Mimochodem, ono mrtvé dítě mělo jen šest měsíců, proti spalničkám se očkuje až v jedenáctém měsíci života – to dítě a jeho matka byly tedy nevinné, k zodpovědnosti by měly být hnány ony matky, které díky tomu, že své děti nedaly očkovat, rozpoutaly popsanou epidemii. Ohrozily tak nejen své vlastní děti, ale i děti jiné – v tomto případě se smrtelným koncem. Jak si to zodpoví před vlastním svědomím? Lehce, protože přímou zodpovědnost jim nikdo nepřičte.

V Německu zavedli znovu očkovací povinnost zákonem – matka, která dítě nedá očkovat, tedy porušuje zákon. Přiznám se, že o situaci v Česku nejsem dostatečně informován a budu vděčný, když touto informací někdo můj článek doplní. Rakousko se rozhodlo zase jednou pro falešný kompromis – vsadí prý na osvětovou činnost. Kdyby aspoň zakročilo proti lékařům, kteří dělají protiočkovací kampaň. Ale ani to se zřejmě nestane. V dnešním přetlaku informací, kdy na internetu může zveřejnit každý svůj názor, i kdyby to byl největší nesmysl, a řazení na stránce se řídí podle počtu kliků a ne podle kvality článku, je logicky každá mladá matka znejistěná,  protože zejména odpůrci jsou na sociálních sítích velmi aktivní. Kdo děti očkoval, nebude o tom psát, ten kdo neočkoval, bude se snažit před celým světem tento krok zdůvodnit a ospravedlnit.

Tady je prostor pro zákonodárce. Je třeba chránit děti proti přenosným chorobám, proti nezodpovědným  „osvíceným“ matkám i proti neočkovaným spolužákům a kamarádům.

Pokud tedy matka nedá své dítě očkovat a dítě onemocní – dopustila se v mých očích poškození zdraví z nedbalosti, v případě úmrtí pak se smrtelným následkem. Za takové trestné činy jsou normálně tresty odnětí svobody.

Lékař, který brojí proti očkovacímu programu, se pak dopouští trestného činu veřejného ohrožení. V žádném případě by neměl mít právo dále vykonávat lékařské povolání. Jestliže někdo bude tvrdit, že operovat slepé střevo je zranění pacienta a tím pádem nesmysl (mimochodem tvrdil to i velký profesor Josef Thomayer a jeho autorita byla tak velká, že to stálo život celou řadu lidí, kteří mohli po operačním zákroku přežít.) bude rychle stažen z provozu. Kdo brojí proti očkování proti nebezpečným chorobám, u kterých je ochrana očkováním SPOLEHLIVĚ DOKÁZÁNA, měl by sdílet stejný osud.

Velmi citlivě by se ale přitom musela stanovit hranice mezi povinným a nepovinným očkováním. A v tom může být problém, tady bude mít samozřejmě prsty ve hře farmakologický průmysl.

Proti čemu všemu se tedy dnes očkuje nebo se očkovat dá:

Záškrt

Tetanus

Černý kašel

Hemofilus influenzae B

Hepatitis B

Pneumokoky

Příušnice

Spalničky

Zarděnky

Dětská obrna

Meningokoky

Lidský Papilomavirus – původce rakoviny krčku dělohy

Letní meningoencefalitida

Plané neštovice

Herpes zoster

Proti tuberkulóze se neočkuje od roku 2010

Proti černým neštovicím se neočkuje od osmdesátých let minulého století