„Demokracie není slučitelná se svobodou člověka“. Tuto zdánlivě paradoxní větu jsem si nevymyslel, je to motto Petra Thiela, jednoho z nejúspěšnějších amerických podnikatelů ze Silicon Valley – a poradce Donalda Trumpa. (Mimochodem nejnověji i zaměstnavatele bývalého rakouského kancléře Sebastiána Kurze)
Thiel ve svých knihách a přednáškách hlásá ideu, která nám nezní tak cize, protože ji před nedávnem prohlašoval i jistý český premiér: „Firmy existují lépe, než vlády, protože mají jen jednoho šéfa – tedy fungují jako diktatura.“
Jak to dopadlo v Česku, víme všichni – možná proto, že státy jsou mnohem komplexnější záležitostí než firma specializovaná na výrobu jednoho produktu. Podobných států vedených jedním člověkem, který nestrpí jiný názor, než svůj známe několik a s výjimkou jediného – Číny, se jim dobře nevede. Ať už je to Rusko, Bělorusko, Turecko nebo Venezuela. Jenže tyhle myšlenky jsou přesto masově přijímané – a představují pro světovou demokracii smrtelné nebezpečí.
Do politiky vstoupil v posledním desetiletí nový typ lidí – lidé z podnikatelského sektoru, kteří zatoužili po slávě a moci. Jejich pohnutky jsou rozdílné. Může to být jen snaha egomana, jako je například Donald Trump, stát se slavným a mocným (i když samozřejmě nezapomene upravit zákony o vybírání daní tak, aby z nich profitoval). Ale může to být jako v Česku, totiž snaha udělat si ze státu servisní firmu pro svůj soukromý byznys a dostat se snadněji k dotacím vylepšujícím kvartálovou bilanci vlastního podnikání.
Samozřejmě ideální představa je – geniální manažer, který se obklopuje schopnými poradci a řídí s jejich analýzami. Ve skutečnosti je to trochu jinak. Úspěšní podnikatelé nepatří většinou k nejinteligentnějším lidem – proto mají onu energii se prosadit. Nezdržují je totiž žádné zbytečné úvahy a pochyby. Jenže nesnesou kolem sebe lidi, kteří jsou chytřejší než oni sami. A tak se hlupák obklopuje ještě většími hlupáky – myslím, že jsme na poslední vládu ještě nezapomněli, ta byla přímo učebnicovým příkladem takového postupu.
Druhým důvodem, proč Thielova hypotéza nefunguje, je nekontrovatelná korupce, která k diktaturám neodmyslitelně patří. Vládnoucí vrstva totiž odstraní jakoukoliv kontrolu a nekontrolovaná moc prostě ke korupci neodolatelně svádí.
Nedokážu se ubránit údivu, když vidím, kolik lidí tyto myšlenky přijímá za své. V myšlenkovém světě podnikatele Thiela zažívají lidé svobodu jedině v diktatuře společnosti uspořádané jako firma. Jsou oproštěni od dilemat myšlení ale i od protestů a diverzních názorů, které zatěžují jejich mysl. Vše je jasně dáno, stačí se s tím ztotožnit a člověk nemá žádný problém. Člověk je v tomto industriálním fašismu roven stroji. Je dobrý, funguje spolehlivě podle naprogramování a pokud nefunguje podle potřeb firmy, buď je opraven nebo odstraněn. V diktatuře je člověk svobodný jen když se vzdá myšlení a své identity. Je to pohodlné a svůdné, ale fatální pro společnost. Pohodlnost je tedy fatální – nabízí prostor demagogům a populistům. Demokracie nenabízí na komplexní problémy jednoduchá řešení, demagogové ano.
Demokratické státy představují na mapě světa zanedbatelnou menšinu. Nezanedbatelné jsou jen díky své ekonomické a vojenské síle. A bez USA a jejich vojenské síly by se tyto režimy nebyly schopny bránit stále silnějším diktaturám. Celý demokratický svět tedy visí na dobré vůli Ameriky a ta se svým demokratickým principům začala nebezpečně vzdalovat.
Není určitě náhodou, že republikánskou stranu přebudovali k pravicově radikální „Tea party“ právě bratři Charles a David Kochovi, majitelé „Koch Industrie“, jednoho z největších podnikatelských subjektů ve Spojených státech. Republikánská strana musela reagovat na demografickou změnu amerického obyvatelstva se stále narůstajícím podílem černochů a hispánců. Jestliže tedy před několika desetiletím byly pro republikány agresivní fašistické skupinky jen okrajovým fenoménem, který sledovali s opovržením, dnes jsou to pro ně kmenoví voliči – ochotní případně sáhnout i k násilí či dokonce vyvolat občanskou válku. Nedisciplinovaný spolek demokratů nemá proti této falanze co nabídnout, to dokazuje už celý rok od zvolení Joa Bidena americkým prezidentem. Okamžik Trumpova znovuzvolení se nezadržitelně blíží. A s ním nebezpečí nástupu onoho industriálního fašismu bratrů Kochů a Petra Thiela ve Spojených státech. A pak sbohem!
Evropa se k demokracii propracovávala osm set let. A i tak není demokratický systém v tom podivném evropském spolku samozřejmostí. A navíc Evropa podléhá jakémusi sebezničujícímu procesu. Začala se bičovat za svou minulost, ačkoliv k tomu nemá žádný důvod. Je to něco, co Octavio Paz nazval „moralizující masochismus“. Stydíme se za ti, že je naše kultura vyspělá, a proto ne každému srozumitelná. Proto je v představách levicových radikálů kulturu třeba natolik zjednodušit, aby ji chápal každý. V roce 1987 napsal francouzský spisovatel Alain Finkelkraut knihu „Porážka myšlení“. Kritizoval v ní kulturní relativismus a chránil vysokou kulturu. Levičáci ho ihned obvinili z „elitářského myšlení“. Masová kultura musí být podle nich bráněna ve jménu rovnosti. Začíná to zjednodušováním jazyka, pokračuje pořady bavičů v televizi či seriály typu Most. Masám se vyšlo vstříc!
Hitler chtěl evropskou kulturu zničit, ta to teď dělá sama, jako by plánovala gigantické autodafé.
Demokracii jako by chyběla vůle se bránit. Jak útokům zvenku od ji obklopujících diktatur, tak i proti rozvratným vlivům ve svém nitru (těmito diktaturami nezřídka podporovanými). Blahobyt snižuje automaticky chuť bojovat. Blahobytné společnosti mají tendenci k samodestrukci. Z nedostatku existenčních problémů hledají problémy nepodstatné a dělají z nich existenční. A těch je pak příliš.
Má se Evropa vzdát své kultury ve jménu tolerance? Evropa se k demokracii probojovala až vlivem osvícenství, až po osvobození z nadvlády katolické církve. Má teď snad ustupovat ve jménu tolerance jiné diktátorské ideologii islámu? Islám osvícenství neprodělal a ani nemohl. Nemůže za to, ale je to tak. Zůstal nesnášenlivý a diktátorsky orientovaný. Jenže na druhé straně spektra společnosti se formují jiné radikální skupiny. Demokracie znamená ve své podstatě diskusi. Současná polarizace ji prakticky znemožňuje. Místo diskuse se vyhrožuje šibenicemi a exekutiva ve jménu falešně chápané tolerance nečinně přihlíží.
Milan Kundera napsal, že „Být moderní znamená dospívat na zděděné cestě k novým objevům.“ Proč tuto cestu opouštět ve jménu multikulturní společnosti?
Přesto, že máme s demokracií staletou zkušenost ještě z doby Rakouska Uherska, spousta lidí její principy nechápe. A není to jen zničujícím působením komunismu. Totalita není, když musí všichni dodržovat určitá pravidla. Totalita je, když je určití vyvolení jedinci dodržovat nemusí. Co se odehrává v hlavách lidí, kteří nazývají totalitou očkovací program jen proto, že se bojí injekční jehly? J tam kromě strachu a sním spojené nenávisti ještě něco jiného?
Václav Havel řekl, že: „Problém demokracie je v tom, že toho, kdo ji bere vážně, nesmírně omezuje, zatímco tomu, do ji ignoruje, dovoluje skoro vše.“
Jenže naše demokracie jdou tak daleko, že pochlebují diktaturám ve jménu „tolerance“ – aby je neurazily. Zoufalým příkladem takové falešné tolerance je, když Australané zakážou návštěvníkům tenisového Grand Slamu v Melbourne nosit trička na podporu čínské tenistky. A ohánějí se směšnými argumenty, že politika do sportu nepatří. Co dělá Čína z olympiády jiného, než politickou demonstraci síly? A dělali Sověti v roce 1980, Rusové v Soči v roce 2014 nebo Němci v roce 1936 něco jiného?
Diktátoři nejsou zvyklí vyjednávat a každou ochotu jim vyjít vstříc považují za slabost a za pobídku ke stupňování požadavků. To bude vždycky stejné. Od Hitlera, přes Putina až k Si ťi-pchingovi. A diktátoři potřebují konflikt, nejlépe válečný, aby udrželi své obyvatelstvo pod kontrolou. Zejména, když se jim ekonomicky nedaří. A v takové době prohlásí bavorský předseda vlády Söder, v německé politice určitě žádná lehká váha – že Rusko není nepřítel a je třeba mu vyjít v jeho požadavcích vstříc. A to není kremelský sluha, jako Viktor Orbán nebo Miloš Zeman! Ale jde přece o Nord Stream II a tedy o kšeft. Demokracie se ráda prodává ve jménu ekonomické prosperity. Jak má pak Putin brát evropskou unii vážně? Pak přicházejí jeho ideologové s myšlenkou osvobození Evropy z cizího (rozuměj amerického) vlivu a její sjednocení do jednotného prostoru od Lisabonu až po Vladivostok. Samozřejmě s hlavním městem v Moskvě a s ruským politickým systémem. Důkazem evropské bezvýznamnosti, do které se EU sama vmanipulovala, je skutečnost, že Rusko jedná o Ukrajině s USA a Evropané nejsou k hovorům ani přizváni.
Demokracie se opírá v podstatě o tři pilíře:
- Systém zastupitelské parlamentní demokracie se svobodnými volbami
- Nezávislost justice
- Svobodnou žurnalistiku
Že fungování takového systému není vytesáno do kamene vidíme u našich sousedů. V Maďarsku se prakticky podařilo zlikvidovat nezávislou žurnalistiku, v Polsku zase nezávislost justice (útok na nezávislou televizi zatím nevyšel – přece jen Američané zařvali příliš hlasitě, než aby to mohl Jaroslaw Kaczynski ignorovat).
Jenže novou módou je, že si podnikatelé toužící po moci, sdělovací prostředky kupují. Začal s tím Silvio Berlusconi a skutečně byl díky svému mediálnímu impériu prvním italským premiérem, který přečkal v úřadě navzdory všem svým skandálům celé volební období. V Česku udělal totéž Andrej Babiš – a dokud svou Mafru má, není odepsán, ale může se kdykoliv vrátit jako vítěz. Zejména když si „nezávislá žurnalistika“ teď vzala jako terč novou vládu. Zřejmě aby dokázala, že nebyla proti Babišovi zaujatá, ovšem její plnou palbu do nové vlády chápou voliči tak, že se nic nezměnilo. A bohužel se nová mocenská struktura nemá kde bránit – na rozdíl od svého předchůdce „svoje“ placené novináře nemá. Takže se vše dostává do šikmé optiky a hrozí nedobrým koncem.
Ovšem největší nebezpečí nevychází z Agrofertu a Mafry, dokonce ani ne z Moskvy, ale z Washingtonu. Pokud padne demokracie tam, padne všude. A znovu si ji vybojovat bude těžké, ne-li nemožné. Když se Césarovi a Augustovi podařilo odstranit demokracii ve starém Římě, trvalo to dlouhých 1800 let, než si ji lidé znovu vybojovali. A to všechny diktatury v té době neměly k dispozici sledovací kamery, scany obličejů, internet a družice sledující každý pohyb mobilních telefonů – a nejen nich. Stačí přece se jen trochu znelíbit režimu a člověk dostane hodnocení DDD jako v Číně a nekoupí si ani jízdenku na autobus, nebo zmizí v gulagu jako v Rusku či se mu do mobilu nabourá systém Pegasus, jako polským soudcům a píše jejich jménem věci, na které by oni sami ani nepomysleli. Kriminalizovat nepohodlnou osobu? Pro diktaturu používající moderní technické vymoženosti je to naprostá hračka. Moderní diktatura dokáže zlikvidovat každého – a lid bude jásat. Jako kdysi, když komunisté popravovali Miladu Horákovou.