Mrtvola na hřbitově

Neodolám,abych nenapsal o historce z mé poslední služby před dovolenou. I v maximálním stresu,kdy ambulanci mezi 15 a 19 hodinou navštívilo 16 pacientů (za celý den to bylo 93) jsme se dokázali aspoň jednou zasmát. Třeba se zasmějete i vy.
Přiznám se, že začátek historky znám jen z doslechu, jak nám ji vylíčil lékař ze záchranky, tu druhou část jsme prožili už autenticky.
V podvečer zazvonil na záchrance telefon. Vzrušený mužský hlas oznamoval, že na hřbitově v Leibnitzu je mrtvola.
„Proč vás to tak vzrušilo?“ zeptala se dáma na telefonu. „Mrtvoly na hřbitov patří, k tomu hřbitov je.“
„Jenže ona není pochovaná,“ koktal mužský hlas. „Leží mezi hroby.“
„Tak zavolejte policii,“ mínila služba. „Pro mrtvoly je příslušná ona.“
„Ale mně se zdá, že ona ještě trošku žije,“ mínil onen muž na telefonu.
„Tak se probuďte!“ vzrušila se službukonající paní. „Co se vám zdá, mě nezajímá. Žije nebo nežije?“
„Já si myslím, že žije,“ korigoval se onen muž.
„Myslet znamená h….. vědět. Zjistěte jestli dýchá a zda reaguje, když s ní zatřesete.“
„Já se jí nedotknu,“ protestoval onen muž. „Ještě by někdo řekl, že jsem ji zabil já. Podle mého mínění dýchá.“
Záchranka tedy vyrazila na hřbitov. Tam skutečně našla mezi hroby ležící starou ženu. Onen muž, který její stav hlásil, byl už pryč. Když doktor s paní zatřásl, okamžitě se probrala. Ovšem mluvit nemohla, byla prochladlá a zmateně sledovala, co se kolem ní děje. Naložili ji tedy do sanitky a přivezli k nám.
Hned na úvod, poté, co jsme ji uložili na lehátko, z toho lehátka s velkým krachem spadla, protože ignorovala příkaz, že má zůstat ležet. Mladý kolega mě zavolal, že se mu ta paní nelíbí. Nechápal jsem, proč by se třicetiletému lékaři musela 84 letá dáma nutně líbit. Vysvětlil mi to.
„Ona mluví úplně z cesty, nemůže dobře artikulovat a odpovídá naprosto neadekvátně. To bude mozková příhoda. Mám ji poslat na CT?“
„Má nějaké neurologické výpadky?“
„To ne. Ale co když ji někdo přetáhl po hlavě?“
Něco takového jsme už měli. Krvácení do mozku po rvačce, i když na kůži nebylo žádné zranění patrné. Dal jsem tedy kolegovi zelenou a paní jsme zavezli do CT.
Nález byl negativní. Žádné krvácení, žádná čerstvá mozková příhoda. Babka byla ale zmatená nadále. nevěděla kde je a kolegu oslovovala jménem svého syna. Samozřejmě, úplně čerstvou mozkovou příhodu CT nevidí, na to potřebuje několik hodin. Znovu jsem babku vyšetřil, reflexy byly v pořádku, oční zorničky symetrické s normální reakcí až na to, že mi vynadala, když jsem jí zasvítil do očí.
„Já nevím,“ povídá sestřička Christa. „Ale když se naše bábrle opije, vyvádí úplně stejně.“
„Cítíte alkohol?“ znejistil jsem.
„To ne, ale co když pila vodku?“
Pokrčil jsem nerozhodně rameny. „Tak dejte vyšetřit alkohol z krevního odběru. Ten už v laboratoři je.“
Pointu už zřejmě tušíte všichni, takže je zbytečně čtenáře dále napínat. Babka měla 1,5 promile alkoholu a když ses vyspala, přiznala druhý den ráno, že si dala se synem pivo a pak se s flaštičkou alkoholu Zirbenschnapsu (což je alkohol s naloženými piniovými jádry) vydala na hřbitov, aby umyla hrob svého nebožtíka muže. A tam tu flašku celou vypila. A potom si už nepamatovala nic, ani to, že byla považována za mrtvolu na správném místě – tedy na hřbitově.