Mahé de Labournais se postaral i o další velkou atrakci ostrova. Neměl totiž zájem trávit svůj život v páchnoucích ulicích přístavu Port Louis a tak si nechal postavit v roce 1736 v městečku Pamplemousses zámeček se slibným jménem „Mon Plaisier“, čili „Moje příjemnost, či Rozkoš“ .
Ten tam sice stojí stále, sám o sobě by ale návštěvníky nelákal. Ovšem milý pan guvernér dal na pozemku o 209 jitrech s pomocí otroků dovezených z Madagaskaru vytvořit zahradu. On tam sice měl hlavně ovocné stromy a nechal tam pěstovat zeleninu pro svou kuchyni, ovšem v roce 1767 to vzal do ruky skutečný biolog Pierre Poivre a ze zeleninové zahrádky nechal vytvořit botanickou zahradu, která se stala jednou z nejdůležitějších atrakcí ostrova. Do roku 1785 zde dal zasadit 600 druhů různých rostlin Poivre si za to zasloužil svou bustu, která se nachází v centru zahrady. Můžete zde obdivovat růžové i bílé lotusy, vodní hyacinty, gigantické vodní lilie z Amazonky, všechny možné druhy palem, dokonce i takovou, která kvete jen jednou za třicet let (jmenuje se Talipot a já jsem měl štěstí, že zrovna kvetla). Ale jsou tu i stromy skořice, hřebíčku, muškátového oříšku, vanilky (Ta na stromech jen parazituje), chlebovníku, manga a dalších a dalších plodů. Stromy mahagonu, ebenu, ale i takzvaný „Krvácející strom“ s červenou pryskyřicí, která se prý používá na léčbu ekzémů a nechybí ani baobab. Rozhodně se vyplatí k vstupence připlatit i průvodce, jsou to většinou šoumeni, kteří za 50 korun návštěvníky skutečně pobaví. Mluví všemi jazyky, i když ten rozdíl se dost těžko identifikuje. Nicméně, když nás odeslal k zámečku s instrukcí „Mak pikčr and kom bak.“, dalo se tomu víceméně rozumět. Francouzština jde místním z huby přece jen líp.
Ostatně v sázení stromů se pokračuje, zřejmě každý státník, který navštíví Mauritius, musí do Pamplemousses a musí vzít lopatu do ruky. Tak už v roce 1956 tady zasadila strom princezna Margaret, v roce 1998 následovala tetina příkladu i princezna Anna. Kromě toho zde sázeli Indira Gándhiová, Nelson Mandela, Francois Mitterand, ale i gangsterský prezident Zimbabwe Mugabe. A jistěže, nemůže chybět ani otec národa Seewoosagur Ramgoolam, který zde sázel 12. března 1973. Po něm se ostatně celá zahrada jmenuje, tedy SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam botanic garden)
V Pamplemousses stojí za vidění už jen místní kostel svatého Františka a na přilehlém hřbitově je pochovaný zpovědník císaře Napoleona Abbé Buonavita, který Napoleona doprovázel na Svatou Helenu a po císařově smrti přesídlil na Mauricius, kde i zemřel. A pozor, v Pamplemousses se nachází i kavárna „Wiener Walzer,“ tedy „Vídeňský Valčík.“ Ovšem vedle Sacherova dortu tu nabízejí i kuře na kari.
Na rozdíl od hojně obydleného severu a centra ostrova je jih obydlen jen sporadicky. Možná je to proto, že tady mnohem víc prší. I když luxusní hotely a golfová hřiště najdete samozřejmě i tady.
Na Jihozápadě je okres „Black River“. Řeka toho jména ústí do moře v Tamarinu, její voda ale černá není. Jméno je dáno historicky – právě v téměř neobydlené oblasti okolo této řeky hledali útočiště uprchlí otroci z plantáží cukrové třtiny. A otroci původem z Madagaskaru byli – pokud se to ještě dnes dá napsat – černí. Dnes je Black River největší přírodní rezervací na Mauriciu.
A je tu co vidět. Největší atrakcí je hinduistické posvátné jezero Grand Bassin. V roce 1897 měl totiž hinduistický kněz Shri Jhummon Giri Gosagne (doufám, že jsem to jméno napsal správně, s těmi indickými jmény mám nemalé problémy), vizi, že voda v kráterovém jezírku v centru ostrova má stejnou posvátnou hodnotu jako voda z řeky Gangy, kam se hinduisté pravidelně scházejí k očistné koupeli. Zřejmě se ostrovním hinduistům nechtělo jezdit lodí do Indie – ostatně si takovou cestu mohl dovolit jen málokdo. Dnes už by do Kalkaty zaletět mohli mnohem snáze, dávají ale přednost každoroční pouti ke Grand Bassin. Údajně se zde v posvátném týdnu na jaře při slavnosti Maha-Shivaratree sejde až 600 000 lidí. Na začátku areálu stojí obrovské sochy boha Šivy a bohyně Durgy.
Mají 34 a 37 metrů, přičemž Durga zobrazovaná se lvem, protože je bojovnice proti všemu zlému, je větší (a mladší). Posvátné jezero je kousek dál, přístup k němu mají všichni, na rozdíl od muslimů nebrání hinduisté i nevěřícím turistům ve vstupu do chrámu, kde dokonce můžou dostat požehnání od samotného kněze. Chce vědět pouze odkud člověk je, jeho vztah k hinduismu ho nezajímá a pak namaluje člověku na čelo posvátná znamení. Jenom boty je třeba – stejně jako v mešitě – odložit před vchodem. V jezeře jsou pak sochy dalších bohů i svatá trojice Trimurti zobrazující stvořitele Brahmu, ničitele Šivu i ochránce Višnu. V jezeře je prý hodně ryb, ale nesmí se lovit, jsou stejně posvátné jako voda, ve které plavou. I ryba se musí umět narodit.
Další cesta vede na Plaine Champagne – náhorní planinu, z níž se zdvihají nejvyšší hory ostrova. Dosahují ale jen výšky něco nad 800 metrů nad mořem. Z vyhlídkové terasy je vidět až k moři jakož i vodopád Black River. Potom se sjíždí serpentinami do obce Chamarel. Okolo cesty je skutečná mauricijská flóra, která byla jinde na ostrově už dávno vyměněna rostlinami dovezenými. Proto zde dominuje jediná palma, která na ostrově byla před příchodem lidí – plochá palma. Všechny ostatní včetně té kokosové, která je na ostrově nejčastější, jsou dovoz. Daří se jim v místním klimatu ale skvěle, Kokosových ořechů je tolik, že před nimi varují nápisy – „beware of falling coconuts.“
Vesnice Chamarel má hned několik atrakcí. Jednak je to vesnice, po které byl pojmenován nejznámější mauricijský rum. Už to by na slávu obce stačilo, ale nejen rumem je živ člověk. Je to i jediné místo, kde se pěstuje kávovník. Na plantáži z Chamarelu se produkuje 100procentní arabica – dá se koupit jako suvenýr, ale je pořádně drahá. Z restaurací v Chamarelu je nádherný výhled na západní pobřeží, a proto se tu turistické výpravy zastavují rády na oběd. Potom totiž čeká hlavní atrakce, a to je sedmibarevná půda. Tady si totiž sopka skutečně zahrála. Půda, která je dostatečně tvrdá, aby ji nesmyly ani občasné cyklóny, má vysoký obsah železa a hliníku. A tyto dva kovy nebo přesněji řečeno jejich sloučeniny, se smíchaly v různých poměrech, takže na malém prostoru vytvářejí nejrůznější barevné odstíny, od červené přes hnědou, fialovou zelenou, purpurovou, modrou a žlutou. Prý je jich tedy sedm a já tomu chci věřit, já tam viděl ale i šedou a bílou. Ty se možná nepočítají, jsou příliš obyčejné.
Pohled je to skutečně úžasný. Aby to trošku oživili, udělali tam místní výběh (pokud se to tak dá nazývat, protože o běhu nemůže být u těchto zvířat řeč) želv obrovských. Ty nejsou původní, protože kolonizátoři původní populaci těchto želv na Mauriciu vyhubili a snědli. Pak ale přišel pan Darwin, rozhodl se experimentovat a dovezl nové obrovské želvy ze Seychell. Chtěl vědět, zda se zvířata přizpůsobí novým životním podmínkám. Přizpůsobila se, a jak! Dosahují až jeden metr délky a žijí 150 let. Ty první, které pamatují Darwina a přijely na Mauritius okolo roku 1880, tedy už dožívají a na pana Charlese se už nepamatují.
Na samém jihozápadě ostrova se nachází skutečná atrakce – hora Le Morne Brabant – na poloostrově vyčnívajícím do moře, což jí dodává neopakovatelný šarm.
Zde došlo k oné tragédii, totiž hromadné sebevraždě otroků v roce 1834, když jim Angličané přišli zvěstovat svobodu svým nesrozumitelným jazykem. Tuto událost zde připomíná památník z roku 2009. Dnes se na poloostrově staví nové a nové hotely, protože jsou zde i pěkné pláže a jedno z golfových hřišť. Atrakcí je ale samotná hora, která se tyčí jako nezdolatelná skála nad poloostrovem. Zdolat se ale dá a na vrchol vede cesta. Oficiální informace zněla, že je dovoleno vyšlapat jen trail k vyhlídce ve výšce asi dvě stě metrů nad mořem a na vrchol se má chodit s průvodcem. I video na internetu vypadalo dost nebezpečně a nahnalo mojí ženě strach. Upozornila mě na skutečnost, že se nám má brzy ve Vídni narodit třetí vnouče a „bude potrebovať dedu .“ Proto jsem pro klid v rodině vyhledal pomoc a našel jistého Tomáše Naňáka, žijícího na Mauriciu a nabízejícího takové služby – moje žena si totiž odmítala představit, že bych na vrchol lezl sám. Zkontaktovali jsme onu cestovku likexpats, dostali jsme ale odpověď, že minimální počet účastníků jsou dva a cena je i v případě jednoho účastníka 9000 korun. A tak jsem se tam vydal sám bez průvodce. Na rozdíl od fám, které mi byly předkládány, není tam žádný zákaz vystoupit na vrchol bez průvodce. Pouze se doporučuje, aby se jednalo o zkušeného horského turistu, aby nebyl dítě, měl patřičnou obuv a dostatek vody. Usoudil jsem, že splňuji všechny požadované předpoklady (moje pohorky jsem transportoval v letadle deset hodin, zabraly mi polovinu kufru a bylo by tedy škoda je nevyužít) a tak jsem na ten vrchol vylezl. Byla to túra podle bratrů Andrášiovců „ľahká až trocha ťažká“ – každopádně byla „pomoc rúk nutnosťou na ďalší postup“.
Odměnou byl ale úžasný panoramatický pohled z hory přes pevninu na moře a korálový útes ostrov obklopující – prostě něco jako sen, ze kterého se nechcete probudit. Nechtělo se mi odtud odejít, byl to jeden z nejkrásnějších horských výstupů v mém životě – pokud ne ten úplně nejkrásnější. Ale moje lahev s 1,5 litrů vody byla hraničně malá. V teplotách do třiceti stupňů a vlhkosti vzduchu přes devadesát procent ubývají síly rychleji než v Alpách, člověk se hodně potí a potřeba vody je velká. A to se ještě nad mou hlavou rozprostřel milosrdně velký mrak, který tlumil sluneční žár. Ale pokud někdy pojedete na Mauricius, nezapomeňte si vzít pohorky s sebou. Ten výstup, jakkoliv namáhavý, se rozhodně vyplatí.
A – abych nezapomněl, slíbil jsem ještě romantickou historii o mauricijském Romeovi a Julii, tedy v místním provedení o Paulovi a Virginii. Slib samozřejmě dodržím. Ten příběh vypráví o nenaplněné lásce chudého chlapce Paula a dívky z bohaté rodiny Virginie. Znali se od dětství a jejich dětské kamarádství přerostlo ve vášnivou lásku. Rodiče Virginie se ovšem polekali, protože pro dceru měli vyhlédnutého jiného ženicha než chudého Paula. Poslali tedy dceru na studia do Anglie a doufali, že to mládež přejde. Nepřešlo. Virginie to v Anglii bez Paula nemohla vydržet (možná hrálo svou roli i počasí, které se se slunečným Mauriciem srovnávat opravdu nedá) nalodila se tajně na loď Saint Géran a vydala se na ní domů za Paulem. Jenže několik kilometrů od pobřeží loď ztroskotala, když najela na korálový útes, rozlomila se na dvě půlky a posádka i pasažéři se utopili. Přežilo jen devět lidí, Viktorie mezi nimi nebyla. Paul našel jen její mrtvolu a krátce nato zemřel sám – na zlomené srdce.
Tuhle historii si už Mauricius přisvojil a je součástí jeho kultury. Sousoší Paula a Virginie najdete v Curepipe i v Port Louis. Byli i v botanické zahradě v Pamplemousses, tam po nich zůstal jen podstavec, sochy jsou teď v kostele. Jejich jména nesou hotely a restaurace, v městečku Tamarin se po nich jmenuje dokonce základní škola.
Celý příběh má jen jeden háček, totiž že se nikdy nestal. Na lodi Saint Géran s výtlakem 600 tun, která se u severního pobřeží ostrova 24.března 1744 skutečně potopila, zahynuly sice tři dívky, ale žádná z nich se nejmenovala Virginie. Seznamy pasažérů se totiž zachovaly. Zemřely devatenáctiletá Marie Anne Mallet, šestnáctiletá Louise Augustine Callou a dvanáctiletá Jeanne Heléne Neiznein.
Jenže v roce 1768 dorazil na Mauricius spisovatel Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre a když se o tragédii lodi dozvěděl, kopla ho múza. Sepsal tedy román o mladistvé tragédii dvou zamilovaných a kniha vydaná v roce 1788 se stala bestsellerem a následně nedílnou součástí mauricijské kultury. Koho už zajímá, zda Paul a Virginie skutečně žili?
Věří snad někdo vážně, že se Julie Capuletová skutečně zamilovala do Rómea Monteka?
Tímto se pro letošní rok loučím s mými čtenáři, přeji všem krásné vánoce, hodně zdraví a optimismu, jedno jak neodůvodněného do nového roku a těším se s nimi na setkání v lednu.