Především napřed gratuluji Čechům k výsledkům říjnových voleb. Rozhodli se zůstat součástí západní evropské kultury, odmítli mafiánské praktiky a tah na východ do Ruska. Pomohla při tom i náhoda (protidemokratické strany získaly o půl milionu hlasů víc než ty prodemokratické, ale protože se nedokázaly sjednotit, zůstaly mimo sněmovnu), takže zdá se, že se Česko může spolehnout i na ochrannou boží moc. Ta mimochodem vyřadila i Miloše Zemana ze hry těsně předtím, než mohl Andreje Babiše pověřit navzdory porážce ve volbách sestavením vlády.

               Ale snad bude teď, když hlavní napětí z voleb pominulo a kdy bude zřejmě vyjednávání o nové vládě díky indispozici prezidenta republiky nějakou dobu trvat, i čas podívat se přes hranici k sousedům, tedy přesněji do Rakouska. I tady se děly věci a pokusím se je českému čtenáři trošku přiblížit.

               Hlavním hráčem je bývalý ministerský předseda Sebastián Kurz. (možná si budete myslet, že jsem zlý, ale to slovo „bývalý“ jsem si opravdu vychutnal.

               Kdysi byl nazván s odkazem na reklamu na čokoládu Milka „Nejsladším pokušením, odkdy existuje populismus.“ A skutečně, jeho vzhled milého a hezkého chlapce (s poněkud přehnaně velkýma ušima, ale nikdo není dokonalý) působil zejména na dámy v pokročilejším věku jako neodolatelně svůdný. Viděly v něm ideálního zetě a byly ochotny dát mu hlas za každých okolností. Jenže za politickým vzestupem tohoto „zázračného dítěte“ byla tvrdá práce, intriky bez konce a boj s hodně tvrdými bandážemi. Ovšem Kurz byl ochoten zasazovat své údery i pod pás, na své cestě za mocí byl ochoten obětovat cokoliv, i zájmy Rakouska a jeho obyvatel. To mu teď právě spadlo na hlavu. Začátek konce kariéry vídeňského krasavce už přišel. Jak dlouho bude jeho sestup pokračovat, je otázka, nový vzestup mu neprorokuje ani jeden politický pozorovatel. Což je dobrá zpráva o stavu rakouské demokracie.

               Sebastián Kurz , narozený v roce 1986, začal svou kariéru v mládežnické organizaci ÖVP, čili rakouské lidové strany. Tam převzal v roce 2009 vedení. Už v roce 2011, tedy v útlém věku 25 let se stal státním sekretářem pro integraci – kvůli povolání do rakouské vlády přerušil svá studia – vysokoškolský diplom tedy nemá dodnes. V mládežnické organizaci si cílevědomě budoval svou síť spolupracovníků. Nejdůležitějším kritériem dostat se do okruhu jeho spolupracovníků byla především loajalita – tito lidé, kteří z velké části sedí dnes v rakouské vládě jako ministr financí Gernot Blümel, ministr vnitra Karl Nehammer, ministryně zemědělství a turistiky Elisabeth Köstinger, ministryně pro EU Karoline Edtstadler atd. Ti vidí v Sebastiánovi Kurzovi přímo Spasitele, bez něhož je politika nemyslitelná. Mnozí z nich totiž nejsou schopni samostatné politické činnosti a potřebují tedy přísné a detailní vedení svého mentora. Sami se nazývají po vzoru osobní gardy římských císařů „pretoriány“. Ale za těmito „veřejnými tvářemi“ stojí druhá linie důvěrníků, kteří pracovali vždy neveřejně, o to víc mohli z mocenské pozice svého šéfa získat ekonomicky. Bernhard Bonelli, Stefan Steier, Alex Melchior a centrální roli hrál Thomas Schmid, jehož vášeň komunikovat přes whats app nakonec stála jeho mentora funkci rakouského kancléře.

               V roce 2013 se Kurz stal ministrem zahraničí ve vládě velké koalice socialistů s lidovci. Lidová strana fungovala jako junior partner, už několikery volby po sobě skončila druhá a situace v ní byla poměrně nestabilní. Předsedové strany (partaiobmani) se střídali rychle po sobě. V roce 2011 odstoupil z této pozice po třech letech působení Josef Pröll, vystřídal ho Michael Spindelegger, ale ani on nevydržel déle než tři roky a v roce 2014 odstoupil. Na jeho místo nastoupil Reinhold Mitterlehner. Lidová strana působila spíš jako zastřešující organizace mnoha zájmových spolků – svazu důchodců, zemědělců, jednotlivých spolkových zemí, předseda měl poměrně malý vliv na fungování strany jakož i na sestavování volebních kandidátek, kde samozřejmě každá taková organizace chtěla mít své zastoupení. Mitterlehner byl slušný člověk, možná poslední v rakouských vládách, ale slušnost, jak víme, se v politice nevyplácí.

               V pozadí totiž už intrikoval mladý ministr zahraničí Sebastian Kurz. Jeho popularita nesmírně vzrostla v době migrační krize 2015, kde se jako první vyslovil pro uzavření tzv. „balkánské cesty“. Dokázal se postavit řádění Erdogana v Rakousku a zakázat mu předvolební mítinky (Erdogan ho za to nenávidí dodnes). Kurz viděl přicházet svou hvězdnou hodinu a rozhodl se odstranit Mitterlehnera všemi prostředky. Právě o tomto boji 2017 se dochovaly záznamy na mobilních telefonech zúčastněných, které vedly k zahájení trestního stíhání a k odstoupení Sebastiana Kurze z postu kancléře. Po pravdě řečeno to chatování na mobilech o státních záležitostech a o intrikách v akci s krycím názvem „Balhausplatz“ (adresa úřadu rakouského ministerského předsedy) připomíná trošku pubertální hry s mobilními telefony. Právě toto pubertální chování usnadnilo práci prokuratuře.

               Centrální roli v celé akci hrál Thomas Schmid, který už tehdy zastával významnou roli na ministerstvu financí a tím měl přístup k finančním zdrojům, které Kurz pro své intriky nutně potřeboval. Kurz se Schmidem se rozhodli spojit s vydavatelem Wolfgangem Fellnerem, který platí v obci rakouských žurnalistů jako velmi problematická osobnost.  Jeho způsob práce se dokonce nazývá „fellnerismus“. Poslední, čím by se jeho deník „Österreich“ zabýval, je seriozita a ochrana osobních dat. Protože tento deník kupuje málo lidí, bývá rozdáván zadarmo a žije z reklam a inzerátů. Je známo, že Fellner neváhá zavolat některému politikovi a vyzve ho, aby si u něho zaplatil reklamu, jinak ho zničí. Předseda socialistů Kern odmítl Fellnerovi platit a stálo ho to vítězství ve volbách roku 2017. Kurz nebo Schmid si vybral právě tuto osobu za nástroj svých politických intrik. Důležité bylo, že se Schmidovi podařilo „zmonopolizovat“ zadávání průzkumů veřejného mínění „spolehlivé osobě“. Přes ministryni Sophie Karmasin, která je studovaná v tomto oboru a po rodičích zdědila i firmu specializovanou na průzkumy veřejného mínění, byly tyto průzkumy zadány její blízké známé Sabine Beinschab. Výsledky pak byly přikrášleny zejména do podoby, že pokud půjde ÖVP do voleb s Mitterlehnerem v čele, prohraje, že si voliči přejí Sebastiana Kurze. Schmid sám chatuje: „V průzkumu leží SPÖ před námi. To jsem otočil.“ Fellner věděl o tom, že jsou průzkumy falšované, ale byl je ochoten za peníze zveřejnit. Jako protislužbu dostal z ministerstva financí vládní inzeráty v celkové hodnotě 1,3 milionu eur. Schmid k tomu ve svém chatu psal: „ Geniální investice. Fellner je pravý kapitalista. Kdo platí, ten zařizuje. To miluji“.

               Unikly ale mnohem horší chaty. Jednak ty, kde se ministr Kurz baví se Schmidem a nazývá Mitterlehnera „Riesenarschem“ – to je zkrácená forma slova „ Obrovský Arschlosch“, což je nejhorší nadávka v německém jazykovém prostoru. V překladu to znamená „díra do prdele“, ale v češtině by to byl ču…. (o nadávkách v německém jazyku odkazuji na můj příslušný článek na webu z 13.února 2015 Malý česko rakouský slovník nekonvenčních výrazů). Kromě toho se baví o tehdejších lidoveckých grandech jako o starých debilech. V Česku, vytrénovaném Milošem Zemanem a Andrejem Babišem by to vedlo zřejmě maximálně k pokrčení ramen, v Rakousku, kde je prezidentem ruský šlechtic Van den Bellen, ale na takový způsob komunikace mezi politiky nejsou zvyklí. Přesto by tohle Kurz ještě zřejmě udýchal. Ovšem nejhorší, co skutečně vedlo ke Kurzově pádu, byl chat, kde se bavili o tom, že Mitterlehner s Kernem se sjednotili na finanční podpoře odpoledního zabezpečení dětí ve školách a školkách a uvolnili na to 1,2 miliardy eur. Kurz se vyděsil, že by to mohlo jeho konkurentovi zvýšit popularitu a snažil se za každou cenu tento zákon zmařit – ptá se Schmida, zda by bylo možné poštvat proti tomu aspoň jednu spolkovou zemi.  

               Právě v tomto okamžiku, kdy se zdálo že by červeno černá koalice mohla začít fungovat a pro Rakousko skutečně přinést něco pozitivního, vystoupil náhle před novináře ministr vnitra Wolfgang Sobotka a označil koalici za naprosto nefunkční. Sobotka nebyl a není žádný pretorián, patřil ke skupině oněch „starých deppů“, ovšem byl ochoten se s Kurzem a jeho skupinou spojit. Vycítil, kdo v politickém boji plném špinavých podrazů vyhraje. Slušný Mitterlehner to být nemohl. Mitterlehner odstoupil, Kurz na narychlo svolané poradě nejvyšších funkcionářů strany převzal vedení za „svých“ podmínek, kdy byly jeho pravomoci nesmírně zvýšeny – dokonce přebarvil stranu z tradiční černé na tyrkysovou.

               Následovaly volby 2017, které s pomocí Wolfganga Fellnera vyhrál a stal se kancléřem. Jeho spojenci se dočkali odměny. Sobotka se stal předsedou parlamentu, Schmid pak dostal nesmírně lukrativní post ředitele ÖBAG, což je společnost spravující podíly majetku Rakouska na soukromých firmách. Jedná se o majetek ve výšce zhruba 23 miliard Euro. Tento systém umísťování nejvěrnějších spolupracovníků za odměnu za vykonání špinavé práce do lukrativních pozic, se v Rakousku nazývá „systém Kurz.“ Před ním to nikdo totiž nedělal tak okatě.

               Právě Schmid se stal prvním Kurzovým problémem. Kurz se před parlamentním výborem dušoval, že s dosazením Schmida to strategicky významné funkce neměl nic společného, aby vzápětí vyšly najevo chaty, kde mu Schmid píše, že pokud by ta funkce nebyla spojena s opravdovými pravomocemi, pak o ni nemá zájem a Kurz mu odpovídá: „Dostaneš všechno, co chceš. Patříš přece k rodině.“ Pravá cosa nostra a následkem je ono první stíhání Kurze ve věci falešné výpovědi před parlamentním výborem.

               Na rozdíl od Česka totiž v Rakousku funguje státní zastupitelství pro potírání korupce, a pracuje opravdu bez ohledu na funkci podezřelého. Teď sedí tyrkysové skupině v týlu a je za to patřičně nenáviděno a veřejně napadáno. Kurz si zřejmě rve vlasy, že tyrkysoví předali ministerstvo spravedlnosti svému koaličnímu partnerovi – zeleným. Ti tento post obsadili tehdy těhotnou Almou Zadič, narozenou v Bosně a Kurzovi lidé si od ní slibovali povolnost. V Rakousku je totiž nepsaný zákon, že v koaliční vládě nesmí být ministerstva vnitra a spravedlnosti v jedněch rukách. A Zadič ukázala nečekanou tvrdost a odhodlanost. Přestože lidovci pálili proti jejím lidem ze všech zbraní a snažili se je zdiskreditovat a obvinit z politické zaujatosti, postavila se za ně veškerou svou autoritou a umožnila, že mohli nerušeně pracovat dál. Domovní prohlídka v kanceláři kancléře Kurze byla pak vyvrcholením jejich práce.  Zpětně se při takových zprávách může těšit Andrej Babiš z toho, jak dobré je „mít Marušku“.

               Po zveřejnění chatů z mobilu Schmida a Kurze už byla pozice kancléře neudržitelná. Držel se svého křesla sice ze všech sil, ale když mu hrozili odebráním podpory všemocní zemští hejtmani, kapituloval. První krysy začaly opouštět loď, jako první největší rakouská politická krysa tyrolský hejtman Platter. Jestliže ještě ve čtvrtek byl mluvčím všech hejtmanů a vyslovil Kurzovi neochvějnou důvěru, už v pátek se od něj distancoval. Ovšem Kurzův ústup je jen částečný. Navrhl za nového ministerského předsedu ministra zahraničí Alexandra Schallenberga, který sice nepatří přímo k oné tyrkysové skupině nejbližších spolupracovníků, čili pretoriánům, platí ale za Kurzova „intima“ a navíc není členem lidové strany, čili nemá ve straně žádnou vlastní mocenskou pozici. Sám se zdiskreditoval už první den ve funkci, kdy ve své inaugurační řeči prohlásil, aniž by to od něj někdo vyžadoval či očekával, že obvinění vůči Kurzovi považuje za nepravdivá. Když mu pak předsedkyně opoziční strany Neos  Beate Meinl-Reisinger předala protokoly z vyšetřování prokuratury, hodil je demonstrativně na zem. Bylo mu důležitější demonstrovat oddanost svému šéfovi než se pokusit získat si nalomenou důvěru obyvatelstva. Mluvil jen k věrným, kteří nerozumí a ani rozumět nechtějí. Připomíná vám to něco? Ne nadarmo se vydavatel týdeníku News Horst Pirker obává, že Rakousko bude brzy jmenováno v jedné větě s Maďarskem či Polskem. (Česko pod čerstvým dojmem výsledku voleb vynechal) Bového premiéra tedy už po prvním dni nemůže nikdo brát vážně, satirici a kabaretisté se už předhánějí ve vtipech o tom, že mu jeho řeč psal Kurz se zákazem na ní něco měnit. Kurz sám přebírá pozici předsedy poslaneckého klubu a zůstává předsedou strany čili bez jeho souhlasu nemůže nový ministerský předseda podniknout prakticky nic. Politologové se tedy domnívají, že „systém Kurz“ bude pokračovat – dokud neuzavře policie svou práci a neobviní Schmida a jeho spolupracovníky, jakož i Kurze ze zpronevěry oněch 1,3 milionu eur. Celkem je obviněno devět lidí, vedle Kurze a Schmida dalších sedm z nejbližšího kancléřova okolí. Za onu zpronevěru je deset let natvrdo. Falsifikátorka oněch průzkumů veřejného mínění Beinschab byla v úterý zatčena a dnes zase propuštěna. Všichni jsou hodně nervózní, protože nevědí, zda ji propustili, protože obvinění na vyšetřovací vazbu nestačila nebo proto, že se rozhodla s policií spolupracovat. Kruh se tedy začíná stahovat. Pokud bude vypovídat i Schmid, bude to pro Kurze hodně horké. Zatím je totiž problém, že je nesporné, že Schmid protizákonně jednal, není ale zřejmé, zda jednal z vlastní iniciativy (což je vrcholně nepravděpodobné) nebo na Kurzův příkaz (což je sice pravděpodobné, ale zatím nedokázané). Kurz sice v jednom chatu přiznává že musel v tříhodinovém rozhovoru zpracovat Sofii Karmazin, aby se k nim přidala, víc jasných důkazů ale texty neposkytují. Že budou padat tresty odnětí svobody je jasné, jak blízko to ale k někdejšímu „nejkrásnějšímu kancléři v Evropě“ a k „nejsladšímu pokušení od vzniku populismu“ dorazí, zatím nelze odhadnout.

               Nicméně všichni se shodují v tom, že Kurzova kariéra dostala ránu, ze které se už nevzpamatuje. Zlá zpráva pro Orbána, Babiše či Kaczynského, jejichž chtěl být mluvčím. Angela Merklová Kurze bytostně nesnášela a viděla v něm – očividně právem – nebezpečí pro demokracii. Když letos v létě žádal o setkání s ním, měla prý říct, že „to má za pár a ty poslední dny v úřadě si nebude kazit setkáním s Kurzem.“

               No holt, ani v Rakousku není vše ideální. Ale vedle zkorumpované vlády, kdy se Gernot Blümel liší od Aleny Schillerové ve své nekompetentnosti jen kvantitativně, máme fungující nezávislou vyšetřující policii a fungujícího prezidenta. Ten se rakouskému obyvatelstvu za vulgarity chatů Kurze se Schmidem omluvil – protože Kurz se omluvit jaksi zapomněl.

               Ostatně demonstranti před kancléřským úřadem nesli transparent s nápisem „Basti in knasti“. Pokud vám to něco připomíná, není to podobnost čistě náhodná.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.