Je tomu něco málo přes tři roky, když jsem se chystal na dovolenou do Egypta. Samozřejmě že v mém případě to bylo trochu komplikované, protože jsem chtěl vidět Káhiru s egyptologickým muzeem, pak samozřejmě Karnak, Luxor a Abu Simbel, zatímco moje žena se chtěla hlavně koupat. Hledání kompromisu nebylo snadné, ale protože jsme Evropané, vychovaní v demokracii a zvyklí na hledání společných ploch i když jsou mizivě malé, podařilo se mi nakonec slepit dohromady program na 14 dní s návštěvou všech oněch míst a ještě zbyl skoro týden na koupání v Rudém moři. Žena nakonec ale jet nechtěla. Že ona by raději do Itálie a že do Egypta můžeme někdy jindy. Namítl jsem, že právě do té Itálie můžeme kdykoliv jindy, zatímco u Egypta to není vůbec tak jisté. Dokud je tam Mubarak, řekl jsem jí tehdy, ničeho se tam nebojím. Až tam nebude a to je jen otázkou času, pak se tam už nepodíváme.
Neuspěl jsem. Trpím totiž Hektorovým syndromem. Ti, kdo viděli film Trója, ví, o čem mluvím. Tam měl totiž princ Hektor v podání Erica Bany vždycky pravdu, ale nikdo ho nikdy neposlouchal. A Trója následkem toho zanikla.
Před dvěma lety vypukla v Egyptě revoluce. Mubaraka svrhli a zatímco náš rakouský televizní komentátor Karim el Ghowari (bez ohledu na jméno je to Rakušák narozený v Mnichově!) nadšeně referoval z náměstí Tahir o lidském nadšení a touze po svobodě, já jsem poprvé pronesl depresivně, že s Egyptem a dovolenou v této zemi je definitivně šmytec. Dostalo se mi poučení, že jsem rozený pesimista a že právě naopak, teprve teď to bude to pravé, až v Egyptě zavládne demokracie a svoboda. Byl jsem skeptický, protože jedna má kolegyně se provdala za Egypťana a jezdila každý rok do této země na prázdniny. A ta mi vědoucně řekla, že to nevidí dobře, protože pro Egypťana svoboda znamená především svobodu nemuset chodit do práce.
Krátce nato byly v Egyptě volby a v nich zvítězili Muslimští bratři. Na druhém místě pak skončili Salafisté, tedy fanatičtí islamisté, sekularistické strany zůstaly někde na sotva postřehnutelném okraji spektra a ztratily jakýkoliv význam. Heslo “Modlete se a Alláh vám dá blahobyt” mělo přece jen podstatně větší úspěch než “Pracujte, abyste se měli dobře”
Tehdy se dal slyšet jeden z egyptských podnikatelů, žijící ve Vídni, který potvrdil mé obavy. Prohlásil, že Muslimští bratři jsou přijatelní dokud jsou v opozici. To se starají o lidi a mají sociální rozměr. Jakmile se ale dostanou k moci, myslí si, že mají patent na rozum a budou se snažit prosadit všechno, co je napadne, bez ohledu na mínění zbytku obyvatelstva. Měl mít naprostou pravdu, znal své lidi. Poslední nadějí byly volby prezidentské. Prezident mohl tvořit protiváhu k parlamentu, jenž na svém prvním sezení vypověděl mírovou smlouvu s Izraelem a rozhodl se šířit nenávist a nesnášenlivost za každou cenu, až jej armáda raději rozpustila. Jenže v prezidentských volbách vyhrál – i když poměrně těsně – zase kandidát Muslimských bratří Mursí a naděje na politickou rovnováhu byla ta tam. Brzy začalo islamizování země a útoky na křesťanskou koptskou menšinu. Koptové to určitě nemají v Egyptě lehké. Přežili už 1400 let diskriminace, odkdy Arabové Egypt odtrhli od Byzantské říše. Mají svého vlastního patriarchu, v Alexandrii, jednoho z původních pěti, kteří měli vést křesťanskou církev (Řím, Konstantinopol, Jeruzalém, Antiochie a Alexandrie) ale už jen skutečnost, že se údaje o jejich počtu pohybují mezi 4 a 15 procenty egyptského obyvatelstva, je velmi podezřelá. Očividně někomu nevyhovuje je opravdu spočítat, podle oficiálních údajů egyptské vlády z časů Mubaraka je jich v Egyptě 6 procent, což by pořád znamenalo 5 milionů lidí. Lidí, kteří se pod novou vládou prezidenta Mursího stali bezprávnou menšinou.
Rakouská televize promítala v pořadu „Křížem krážem“ reportáž z nového „revolučního“ Egypta. Bylo to vyprávění z pohledu tří různých Egypťanů, koptského mladíka, povoláním automechanika, egyptské studentky z vysoké školy a salafistického učitele. Zatímco Kopt popisoval svou stále větší diskriminaci (jak ho například kvůli jeho náboženství odmítá dále stříhat místní holič, jeho dobrý známý ale muslim), studentka byla plná optimismu a naděje na nový demokratický Egypt dodržující lidská práva ( což se jí zoufale snažila rozmluvit jedna její přítelkyně), salafista nechal rakouského kameramana dokonce nahlédnout do své třídy a filmařský štáb se mohl zúčastnit jeho výuky, na niž by očividně velmi hrdý. Učil asi tak devítileté až desetileté chlapce a položil jim otázku: „Co uděláme s našimi koptskými spoluobčany.“ Chlapci se postavili v lavicích a začali skandovat: „Zabít, zabít, všechny zabít!“ On se usmál a zeptal se „A neměli bychom být k nim milosrdní? Když se budou řídit našimi příkazy.“ Znejistění chlapci se dívali rozpačitě do kamery a pak našli odpověď. „Pokud se budou řídit islámskými příkazy, pak ano, ale jinak zabít, zabít, všechny zabít.“ Tak trochu mi běhal mráz po zádech, protože mi bylo jasné, že pokud islamisté u moci zůstanou, nebudeme moci pětimilionové vlně křesťanských uprchlíků z Egypta odepřít politický azyl v Evropě – protože kam jinam by utíkali? A jestliže někoho na základě jeho náboženství v jeho domovské zemi chtějí zabít, nebo dokonce zabíjejí, je mu dost obtížné vysvětlit, že tam měl zůstat nebo se tam dokonce vrátit.
Mursi se začal skutečně chovat jako nový faraon. A to přesto, že studoval v USA a princip demokracie měl tedy možnost pochopit. Jenže to není jeho problém to není ani problém Egypta samotného, Ve všech zemích, kde byla demokracie naordinována tak nějak zhora, aniž by v daných zemích měla tradici, končí každé svobodné volby nakonec občanskou válkou. Lidé v Africe totiž nevolí prezidenta v našem slova smyslu, ale faraona nebo sultána. Jenž má pocit, že volbami získal absolutní moc a může ignorovat jakýkoliv jiný názor než svůj vlastní. Bez ohledu na to, že jej volilo třeba jen 51,5 procenta obyvatelstva. Prezident demokratického státu by měl vědět, že je reprezentantem VŠECH občanů své země a nejen svých voličů a že by měl spojovat a ne rozdělovat. Toto by ostatně nebylo navškodu připomínat i našemu milému Miloši Zemanovi, jenž na tuto pravdu taky rád zapomíná. Ovšem něco jiného je polarizující prezident v zemi se zažitou demokratickou tradicí a něco jiného v zemi bez této tradice – tedy například v Egyptě. Umění demokracie je totiž se moci umět vzdát, tedy pokud jsou lidé s mou vládou nespokojení, přistihnou mne při něčem špatném či když prohraji další volby, měl bych se stáhnout a předat kormidlo někomu jinému. To je v afrických státech naprosto nemyslitelné. Svobodné volby jsou víceméně vždy jednorázová záležitost, ty další jsou už manipulovány a pokud je vládce i tak prohraje, svůj palác zaručeně nevyklidí, dokud ho odtud někdo nevystřílí. Budování demokracie v Evropě trvalo přes osm set let a prodělalo mnoho krizí a úskalí. Máme mít tedy Adfričanům opravdu za zlé, že se jim demokratické principy nezažraly pod kůži během jedné až dvou generací?
Hodně mi zatrnulo, když náhle Hamas napadl egyptskou pohraniční stanici na hranici s Izraelem a zabil 13 egyptských pohraničníků. Nikdy dřív se to nestalo a teď to Mursí ihned využil, aby sesadil vrchního velitele armády. Bylo zřejmé, že jde o mocenský boj s armádou a že Mursí využívá i ty nejšpinavější metody včetně vraždění – kontakty Muslimských bratří k Hamasu byly známé. Snaha obvinit z onoho atentátu beduínské kmeny ze Sinaie byla tak průhledným závojíčkem, že představitele armády musela jen dodatečně naštvat. Nejen, že se je prezident takto nečistým způsobem pokusil zbavit moci, ale ještě je i považoval za blbce. Ne nadarmo je právě tento útok Hamasu na Egypt hlavním bodem obžaloby proti Mursímu po jeho zatčení. Jestliže popsané souvislosti došly mně v dalekém Rakousku, samozřejmě nemohly ujít ani místním soudům a policii a už vůbec ne postižené armádě. Mursí řídil zemi v konfrontačním kursu a nehleděl na ekonomické ztráty – například z turistiky, jež je jedním z nosných pilířů egyptské ekonomiky.
Pak protlačil prezident novou ústavu – tentokrát už za pomoci masivních volebních podvodů a manipulací, která postavila sekularizovanou část společnosti i křesťanskou menšinu pod diktát islámu a jeho vykladačů a nakonec už ztratil zcela soudnost, když vyjmenoval za guvernéra Luxoru někdejšího teroristu zodpovědného za vyvraždění německých turistů v roce 1997.
Teď už proti sobě vyvolal svým konfrontačním kurzem obrovský odpor. Podnikatelé, jimž ruinoval obchody a celá střední třída, jakkoliv v Egyptě tenká, měla jeho vyvádění právě dost. V Luxoru nepustili místní podnikatelé jeho guvernéra vůbec do úřadu, v Káhiře se na ulicích vytvořily statisícové demonstrace. Kdo seje vítr, sklízí bouři. A ta byla tady. V podstatě se mohl Mursí ještě zachránit. Stačilo naznačit ochotu jednat s nespokojeným obyvatelstvem, změnit některá problematická ustanovení. Mursí ale jednat odmítl. Faraon a Mohamedův posel neměl přece co vyjednávat s lidmi, nepodporujícími bezvýhradně jeho politiku. Faraon byl vždy syn boha Rea a tím pádem bohem na zemi. Nemohl se tedy snížit k plebejcům, protestujícím proti jeho rozhodnutím.
Teď se na to stále rádo zapomíná, ale armáda zasáhla, sesadila prezidenta a převzala moc až když už byla situace v Káhiře neudržitelná a Mursího stoupenci a odpůrci si na ulicích rozbíjeli hlavy v pouličních bitkách. Ne že by na svou šanci nečekala, Mursí svým jednáním a snahou armádu zbavit moci generály dráždil, vyčkali ale chytře až do okamžiku, kdy se situace na ulicích stala neudržitelnou a něco se stát muselo. Mursí si svým mučednickým rozhodnutím podepsal sám svůj ortel a konec své politické kariéry.
Jestliže pak Muslimští bratři odmítli účast na jakýchkoliv jednáních o vytvoření nové vlády a trvali nekompromisně na návratu „demokraticky zvoleného“ bohužel ale nedemokratického prezidenta do funkce, prokázali opět jednou svou naprostou neschopnost vést zemi a vůbec účastnit se běžné demokratické parlamentní politiky. Rozhodli se pro konfrontaci na ulici a provokovali tak dlouho, až si vynutili vojenský zásah se spoustou mrtvých. Tím zdiskreditovali novou moc před světem, sobě tím ale nepomohli.
Muslimští bratři a jejich příznivci nepředstavovali v Káhiře nikdy většinu. Když pochodují ulicemi, aby protestovali proti současnému režimu, házejí na ně obyvatele města odpadky a lahve a nádávají jim do teroristů. Jenže Káhira není celý Egypt. V Egyptě jako všude jinde na světě se revoluce dělají v hlavním městě, v případě všeobecných demokratických voleb ale rozhoduje venkov. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout poslední prezidentské volby v České republice.
Západ a s ním především Spojené státy americké mají nezáviděníhodné dilema. Je zřejmé, že současní vládcové nemají žádný demokratický mandát a svým krvavým postupem proti islamistům ženou zemi do občanské války. Muslimští bratří na čele s Mursím ale svůj mandát ztratili svou nekompetencí. A občanskou válku provokují ještě intenzivněji než samotná armáda, protože v ní vidí jedinou možnost dostat se zpět k moci a spoléhají se na svou podporu na egyptském venkově. V Káhiře se nechávají masakrovat, aby mohli přejít do protiútoku ve venkovských krajích. Během své krátké vlády se dokázali rozhádat s Izraelem a tím ohrozit svého času tolik slavené závěry z Camp Davidu a zruinovat ekonomiku země. Což nebylo zas až tak obtížné. Egypt nemá skoro žádné nerostné bohatství, minimální průmysl a musí dovážet skoro polovinu potravin pro svých 83 milionů obyvatel. Egypťané jsou skromní a vystačí si s málem. Jíst ale musí. Jestliže se podaří znechutit cizincům turistiku, pak nastane hlad. Přesně to, co chtějí muslimští teroristé. Hladem a bídou chtějí lidi odvracet od svodů západního blahobytu a vychovávat z nich mučedníky ochotné vyhazovat se do vzduchu při sebevražedných atentátech. Není tedy náhodou, že USA přes veškerou svou kritiku na postup armády nezastavily svou finanční podporu ve výšce jedné miliardy dolarů ročně. Aspoň nějaké peníze se do země dostat musí a je zřejmé, že v USA tiše postup armády proti islamistům schvalují, i když ji navenek hlasitě kritizují a kritizovat musí.
Budoucnost země na Nilu je nejistná jako ještě nikdy. Revoluce se nepodařila a je jedno že náš Karim al Ghowari hovoří o revolučním procesu, který vstoupil do další fáze. Co je jisté a co mrzí mne, je skutečnost, že šance na dovolenou v Egyptě, šance na návštěvu Luxoru, Karnaku, pyramid v Gíze atd. se odkládá na neurčito, možná do tak vzdálené budoucnosti, že ji už nemusím zažít. Muzeum v Káhiře je po oné slavné revoluci ostatně stejně vykradené a není tam nic, co by člověk chtěl a musel vidět. Ke svým rozkradeným exponátům se už nedostane, takže pokud chci skutečně zažít starověký Egypt, stačí zajet si do Turína. Tam je momentálně exponátů víc než v Káhiře. Koupání v Hurgadě mne nezajímá natolik, abych tam jezdil.