Rakouská politická krize

Tak už ji tady máme taky. Nejen v Česku, ale i v Rakousku politici poznali, že spolu nemůžou a rozhodli se řešit situaci novými volbami, aby po nich zjistili, že přece jen můžou.

Půjdeme volit skoro ve stejném termínu jako Češi, Schwarzenberkovy výroky o dvojčatech či o jednom národu hovořícím dvěma rozdílnými jazyka nabývají nového skurilního významu.

Jediný rozdíl je snad v prezidentovi.  Ten rakouský nepije, zato kouří „jako fabrika“. Nicméně je to slušný člověk, který nepotřebuje hrát trapná divadla, aby se zviditelnil – občas sice řekne hloupost, ale bonmoty jsou mu cizí. Čili se rakouští politikové mohou spolehnout – na rozdíl od těch českých, na celkem standardní průběh politické krize – o tom můžou čeští politici jen snít – zato je v Praze určitě veseleji než ve Vídni.

Ovšem u nás nejde o ministra financí, tedy podnikatele, který se rozhodl vést stát jako podnik a začal sanací rozpočtu. Tak to totiž dělají manažeři, politikům je rozpočet většinou naprosto u pr…. Tak i v Rakousku. Přes konjunkturu se naše republika nadále zadlužuje, protože je třeba kupovat si hlasy a volební boj je tu v podstatě nepřetržitý.

To se projevovalo v poslední době v práci vlády. Kdykoliv přišel jeden z koaličních partnerů (sociální demokrati a lidovci) s nějakým rozumným návrhem, byla druhá strana okamžitě proti – bála se, že by si její koaliční partner mohl připsat pozitivní body.

Když přišli sociální demokrati s návrhem reformy školství, která je už po celá desetiletí nutně potřebná, zablokovali ji lidovci.

Když přišli lidovci s návrhem daňové reformy, zablokovali ji sociální demokrati. Jen proto, že oba návrhy byly rozumné a mohly by se voličům líbit. A to nelze dovolit.

Hlavní problém rakouské politiky je ovšem v tom, že předsedové politických stran nejsou současně i jejími vůdci. Jestliže je formálním předsedou sociálních demokratů Christian Kern, ve skutečnosti je strana řízena už po celá desetiletí vídeňským starostou Michaelem Häuplem.

U lidovců to bylo ještě mnohem horší. Strana už dávno ztratila svou strukturu a stala se spíše jen spolkem nebo sdružením mnoha spolkům, které hájily především své zájmy, o nějaké politické linii se už dávno nedalo hovořit. Vedle devíti rakouských zemí a jejich hejtmanů (nejmocnější byli hejtmani z Dolního Rakouska Erwin Pröl a Horního Rakouska Josef Pühringer) to byl svaz rolníků, pak hospodářská komora a svaz důchodců, abych jmenoval jen ty nejdůležitější. A všichni měli právo veta a právo na rozhodující slovo. Že byla pozice předsedy strany Reinholda Mitterlehnera za takových okolností nezáviděníhodná, o tom nemusíme zřejmě vůbec diskutovat. Ostatně důkazem neovládatelnosti takové strany je skutečnost, že od roku 2007 vystřídala už 5 partajních šéfů.

Právě tady je třeba hledat jádro současné rakouské politické krize.

U lidovců už v podstatě nikdo nevěděl, jak dál. Reinhold Mitterlehner byl slušný člověk (nesmějte se, tady takoví skutečně ještě jsou) ovšem právě proto naprosto bezmocný proti výše popsané stranické struktuře a proti intrikám zemských hejtmanů. Byl sice místopředsedou vlády, neměl ale právo volit si ministry, které strana do vlády posílala. O tom rozhodoval všemocný Erwin Pröll. A ten měl v Dolním Rakousku po dlouhá léta svou pravou ruku, duševně nepříliš nadaného, ale poslušného muže pro špinavou práci Wolfganga Sobotku (vždyť jsem říkal, že jsou Rakušáci a Češi dvojčata – i my máme svého Sobotku a tentokrát opravdu není co závidět, to je Bohoušek v porovnáním s Wolfgangem ještě úplná hvězda). Nicméně s přibývajícími léty napadlo prvního dolnorakouského faraona Erwina, že by se mohl odebrat na zasloužený odpočinek. A představa, že by to po něm mohl převzít Wolfgang, mu vehnala studený pot na čelo. Že by Dolní Rakousko vládu faraona Wolfganga prvního nepřežilo bez dramatických škod (především například ztrátou hlasů pro ÖVP) bylo Erwinovi naprosto jasné. Bylo tedy třeba Sobotku někam uklidit. A nejlepší ze všeho je kop nahoru. Ze Sobotky byl proti vůli vicepremiéra učiněn ministrem vnitra a ministryně vnitra Mikl-Leitner se stala zástupkyní Erwina Prölla a jeho dezignovanou nástupkyní. Tedy naprosto jednoduchá klasická politická rošáda.

Sobotka dorazil do vlády v době, kdy její komando převzal reformně naladěný sociální demokrat Christian Kern a díky jeho spolupráci s Mitterlehnerem se zdálo, že snad přece jen něco bude fungovat a že se něco pohne. Na což voliči už několik let marně a stále méně trpělivě čekali. A právě v době, kdy se vláda dohodla na programu, na prioritách, které hodlá do konce řádného volebního období na podzim 2018 prosadit, vystoupil náhle Sobotka v televizi s emocionálním projevem, ve kterém obvinil premiéra Kerna z naprostého selhání a vládu z neschopnosti. Zcela pochopitelné jeho vystoupení nebylo. Naivní posluchači ho mohli přičítat jeho vrozené hlouposti, která mu doslova čiší z tváře. Ale jeho vystoupení mělo nedozírné (nebo možná pro některé dozírné) následky.

Jak už jsem řekl Mitterlehner byl slušný člověk a bohužel se cítil být povinen dodržovat pravidla. Když pochopil, že musí Sobotku z vlády vyrazit, informoval o tomto svém úmyslu novou hejtmanku Dolního Rakouska Mikl-Leitner. Cítil se k tomu být povinen – koneckonců delegovala Sobotku do rakouské vlády země Dolní Rakousko. A Mikl-Leitner mu řekla, že to nepřipadá v úvahu. Při představě, že by se Sobotka mohl vrátit do Sankt Pöltenu a domáhat se tam nějakého politického úřadu, se zřejmě skoro zhroutila. A Mitterlehner, protože byl slušný člověk a pochopil, že s idioty ve vládě dále vládnout nemůže, odstoupil.

Vzápětí se sešli grandi lidové strany v Tyrolsku, aby rozhodli, kdo může z jejich pohledu nastoupit jeho dědictví. Přišli tam i penzisti Pröll a Pühringer, kteří si stále ještě nárokovali rozhodující hlas. Už dávno si pěstovali mladého nadějného politika Sebastina Kurze. Ten se kdysi ještě jako student práv ve věku 25 let stal v roce 2011 sekretářem pro integraci (díky své politické kariéře se mu pak už nepodařilo školu dokončit a v Rakousku není zvyklé vystudovat práva během jednoho víkendu v Plzni – tak daleko ještě nejsme). V roce 2013 se pak stal ministrem zahraničí.

Všechna čest, za působení tohoto mladého dynamického muže se začaly hýbat ledy. Z jeho iniciativy jako ministra pro integraci proběhla analýza činnosti muslimských školek ve Vídni s výsledkem, že tam nikdo neumí německy, zato se už čtyřleté děti učí memorovat nazpaměť korán. On to byl, kdo se rozhodl (bez účasti Řecka, což mu Řekové nikdy neodpustili) svolat konferenci balkánských státu a zavřít takzvanou „balkánskou cestu“ uprchlíkům ze Sýrie, Iráku a ze všech ostatních chudých zemí světa. Samozřejmě tím získával body.

Diplomacii si rychle osvojil, ruského ministra Lavrova dost dopálil, když se nenechal v Moskvě chytit do nastražené pasti a nezmínil se o republikách Doneck a Lugansk, nýbrž oznámil, že hodlá navštívit Ukrajinu (právě v Donecku a Lugansku). Doběla rozpálil Erdogana (který ho nenávidí dodnes), když si ho po jednom Erdoganově předvolebním mítinku ve Vídni, na kterém Erdogan označil integraci za zločin proti lidskosti a Turky žijící v Evropě označil za prodlouženou ruku Velkého Turecka, pozval na ministerstvo zahraničních věcí a tam mu oznámil, že už žádné podobné mítinky ve Vídni nebudou, protože je prostě nedovolí.

To bylo v době, kdy ještě Evropa jednala s Erdoganem v rukavičkách a Angela Merklová mu ze všech sil pomáhala v jeho předvolební kampani návštěvou v Istanbulu a tím mu dopomohla k vítězství, na základě kterého přeměnil svou zemi v orientální diktaturu.

Samozřejmě, že všechny tyto kroky mladého ministra došly uznání u rakouského obyvatelstva unaveného a znejistěného invazí desítek tisíc utečenců, kteří nedošli do vytouženého Německa a rozhodli se, že Rakousko taky není zas až tak špatné. Ve straně měl mladý Kurz silnou pozici a staříci typu Prölla a Pühringera si mysleli, že by je a jejich stran zase mohl přivést k moci, kterou ztratili ve volbách v roce 2007 (díky neskutečným korupčním aférám tehdejší černomodré vlády v čele s lidovcem Wolfgangem Schüsselem – jen banka Alpe Adria nás přišla na 17 miliard euro, nákup nefunkčních Eurofighterů na 3 miliardy, prodejem vojenských bytů společnosti BUWOG zašantročil stát na kamarády ministra financí 1,2 miliardy atd. atd.)

A ten mladý kluk, kterého si pěstovali na prsou, se projevil jako onen příslovečný had. Když už ho vychválili do nebes jako jedinou naději jejich strany a před veřejností už nemohli couvnout, řekl jim, že on takovou stranu nepovede. Stanovil si sedm podmínek a řekl, že buď na ně přistoupí, nebo on nenastoupí. Podle principu žerte nebo chcípněte.

Mimo jiné to znamenalo, že on sám si určí do dalších voleb kandidátku.  Ta bude jen částečně z členů strany, zbytek doplní on sám experty, které bude potřebovat pro parlamentní práci. Kdysi jsem už psal o tom, že fungující demokracie se projevuje tím, že na kandidátkách stran samozřejmě figurují na prvním místě sympatické tváře, určené pro podávání rukou a stříhání pásek, ale na spolehlivě volitelných místech (například 2,5,7 – tedy nenápadně) figurují odborníci, kteří pak tvoří zákony. Protože ÖVP musela dával na volitelná místa zástupce ze všech 9 svazových zemí, zástupce rolníků, důchodců, hospodářské komory, lékařské komory atd. atd. na odborníky už prostě nezbylo místo. Tuto praxi se tedy Kurz rozhodl ukončit.

Dále si přisvojil moc nad zemskými hejtmany, místo aby rozkazovali oni jemu, jako to bylo do té doby zvykem, žádal, aby mohl vydávat rozkazy on jim.

Přisvojil si právo veta, pokud by na volebních listinách ve volbách do spolkových zemí byli kandidáti, kteří by mu nevyhovovali.

Právo vybírat si sám ministry do vlády, pokud by v ní byl předsedou nebo místopředsedou – do té doby něco neslýchaného.

Atd.atd.

Grandi nevěřili svým slzícím očím, nezbylo jim ale nic jiného, než souhlasit. Zašli už v PR nového předsedy strany příliš daleko, minuli už dávno „point of no return“ aniž by si toho všimli.

Aby byla pilulka, kterou museli spolknout ještě hořčí, vyhodil nový předseda obratem ze sekretariátu strany všechny jejich lidi a nahradil je svými z mládežnické organizace ÖVP, které dobře znal a kteří ho už rok podporovali a ke všemu změnil BARVU strany – místo tradiční černé (klerikální, protože lidovci vždy hlásali blízkost k církvi, která zde měla také hodně důležité slovo) na tyrkysovou a stranu nazval „Nová ÖVP“ a volební listinu „Liste Kurz – die neue ÖVP“.

Tedy politický převrat jak má být se všemi politickými důsledky.

Otázka je, jak se k tomu postaví rakouští voliči. První ozvuky jsou pozitivní, lidovci stoupli z 22 na 33 procent a dostali se na první místo – fenomén Kurz tedy táhne. Nejvíc ztratila neofašistická FPÖ a její předseda Heinz-Christan Strache. Kurz mu totiž sebral jeho témata – tedy uprchlíky a integraci. I Sociální demokrati pustili chlup ale jen jedno procento. Zda to tak zůstane do podzimních voleb, je otázka.

Kurz nicméně strategicky správně odmítl funkci vicepremiéra, přenechal ji ministru spravedlnosti z jeho strany. V podstatě dělá tedy vše správně, aby mohl na podzim jako historicky nejmladší premiér Rakouska (bude mu 31 let) převzít moc.

Pro mě zůstává jen jedna otázka. Využil Kurz přízeň chvíle nebo celý převrat organizoval sám. Tedy jinými slovy: bylo vystoupení Wolfganga Sobotky jen spontánním projevem jeho přirozené hlouposti – o které nikdo, kdo ho jednou viděl, nemůže pochybovat – nebo to Sobotka udělal na Kurzův podnět, aby přiměl Mitterlehnera k odchodu a zabránil tak práci vlády, která se zdála nabírat správný kurz a přinesla by body nejen ÖVP ale možná ještě ve větší míře SPÖ. Tedy zachoval se Kurz jako státník, který vycítil nezbytnou potřebu restrukturalizace mocenských struktur ve vlastní straně a který má jasnou vizi, kam chce vést Rakousko nebo jako politik, který zaintrikařil, aby odstranil svého šéfa a dostal se tak sám k moci.

Tato otázka zůstává otevřená. Wolfgang Sobotka je nadále ministrem vnitra. Kurz jakožto nadále fungující ministr zahraničních věcí jej odvolat nemůže. Ponechá si jej ale i v nové vládě, pokud by vyhrál volby? Pak by bylo vše jasné, ale bohužel už příliš pozdě. Protože bude po volbách