Trochu dál od politiky pojďme zase trošku cestovat. Článek o tomto městě mám v zásobě už skoro dva roky a stále se mi ho nedařilo publikovat v češtině. Až dnes. Protože je dost dlouhý, rozdělím ho raději na dva díly.

               Jako všechny ostatní komuny vyhlásila i Lucca po smrti poslední toskánské markraběnky Mathildy v roce 1165 nezávislost. A jako všechny ostatní komuny se hned zapletla do zápasu o moc a peníze v tomto regionu. V roce 1314 byla Lucca nakrátko ovládnuta mocným sousedem z Pisy, jenže pak se moci ve městě ujal Castruccio Castracani. Ten nejprve pomohl pisánským město obsadit, sledoval přitom ale své vlastní cíle. O dva roky později se postavil pisánskému správci města a byl dokonce uvězněn. Jenže obyvatelstvo Luccy ho vyvedlo z vězení a on se stal městským vládcem (podobnost se současnou politikou není čistě náhodná, odsouzenci a tedy kriminálníci se určité části společnosti vždycky líbili). Jako přesvědčený ghibellin, tedy císařův spojenec se správně Castruccio rozhodl pro podporu císaře Ludvíka IV. Bavorského při jeho tažení do Itálie. Díky tomu spojenectví ovládl nejen Pistoiu a načas i Pisu, ale hlavně oblast Carrary, kde se dodnes těží nejkrásnější mramor v Itálii. Na Lucce je to dodnes vidět. Její nesčetné chrámy jsou vyzdobeny mramorovými fasádami a vevnitř sloupy, na mramoru se opravdu nešetřilo – koneckonců byl k mání za pořizovací cenu bez obchodní přirážky. Výsledkem je, že například kostel San Michele působí svou fasádou skutečně jako poněkud příliš načačkaný šlehačkový dort.

San Michele

Při pohledu na každou další fasádu zářící bílým mramorem (občas už trochu nažloutlým nebo našedlým, ale kdo má tolik fasád pořád udržovat?) informovaný člověk neodolá, aby si nevzpomněl na slavného condiotiera Castracaniho tak často, že musí trpět v hrobě škytavkou.

               Castracani zemřel v roce 1328 a Lucca se musela bát o své postavení, a hlavně o ony mramorové doly. Rozhodla se pro řešení, které se neukázalo jako nejšťastnější. Požádala o ochranu českého krále Jana Lucemburského, který právě v severní Itálii budoval své malé impérium a z Luccy udělal dokonce hlavní město městské konfederace. Vyřešil minimálně jeden problém města Luccy a to byly přebytky státního rozpočtu. Ty byly nenávratně ty tam. Malou radost luckých patriciů z tohoto vývoje popsal Jan Procházka v scénáři filmu „Slasti otce vlasti.“ Ovšem svůj účel tato ochrana splnila, přiznejme si, že město bohaté a bezbranné láká útočníky mnohem více než město vydrancované ale zato po zuby ozbrojené. Jan Lucemburský byl jak známo permanentně ve finančních problémech, posléze svá města prodal, ponechal si pouze Luccu a ta byla lucemburská až do roku 1369. Tehdy se město od Janova syna císaře Karla vykoupilo za 100 000 zlatých a stalo se nezávislou republikou. Vědychtivý Karel (ve spolupráci s papežem Urbanem V.) daroval městu jako třešničku na dortu i právo založit univerzitu. Lucca zřejmě toto privilegium tak zcela nepochopila, protože univerzita byla – na velmi krátkou dobu – založena ve městě až v roce 1790. Karel se ovšem zapsal do dějin oblasti Luccy i jinak – a sice založením hradu Montecarlo asi třináct kilometrů od Luccy. Dnes je z hradu zřícenina, ale pod ním vyrostlo městečko, které je hlavním střediskem pěstování vína v severozápadním Toskánsku. Čili českou stopu v této oblasti ještě stále můžete najít. Ochutnali jsme, a to víno je naprosto pitné. Ať žije otec vlasti!

               Lucca zůstala svobodnou republikou až do roku 1797, nestala se tedy součástí Toskánského velkovévodství rodiny Medici a následně habsburských vládců, čímž ji bohužel minuly ekonomické reformy Františka Štěpána a jeho syna Leopolda, z kterých Toskánsko prosperuje dodnes.

               V roce 1804 se Napoleon Bonaparte korunoval císařem. Členové jeho rodiny dostali tituly princů s výjimkou jeho sester Karoliny a Elisy provdané Bacciocchi. Dámy mu udělaly takovou scénu, že rychle pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl se je odškodnit. Karolína se stala po boku svého manžela královnou neapolskou a Elisa vévodkyní v Lucce. Elisa vzala věc do ruky a postarala se o to, aby poněkud zaostalé město dostalo nové impulsy. Kromě pěstování bource morušového a s tím spojenou produkcí hedvábí, reformovala i školství, založila dodnes existující botanickou zahradu a přivedla do Luccy i tehdy ještě mladého talentovaného Nicollu Paganiniho. Po Napoleonově pádu se v roce 1817 ujali vlády nad Toskánskem a Luccou Bourboni, ale nová vévodkyně Marie Luisa pokračovala v díle své předchůdkyně, takže Lucca za svůj vývoj v moderní době vděčí těmto dvěma dámám.

               Lucca je roztomilé městečko sevřené ze třech stran horami a ze všech čtyř hradbami. Ty hradby město vybudovalo v šestnáctém století, když staré středověké opevnění (z kterého se dochovaly dvě brány) neodpovídalo požadavkům na kladení odporu dělostřelbě. A protože město nestálo nikomu za obléhání, neutrpěly tyto nové hradby žádné škody. A to ani, když bylo město vyhlášeno za otevřené. Běžně se pak na „Glacis“, tedy ve vzdálenosti dostřelu děla, nesmělo stavět a po otevření měst se staly tyto pozemky nejcennějšími pro budování nových městských čtvrtí. Ne tak v Lucce. Hradby zůstaly nepoškozené (pokud nepočítáme jednu novou bránu Porta Elisa, kterou nechala prorazit Napoleona sestra) a byly přetvořeny na park. Procházka po nich okolo celého starého města je pěkným zážitkem, na dvacet metrů širokých valech jsou vysázeny stromy, poskytující stín a jsou tu dokonce i restaurace. A oblast Glacis je součástí toho parku, beze stromů, s širokým pásem zatravněného prostoru, takže v Lucce může člověk skutečně vidět, jak takové opevnění v době renesance a baroka vypadalo a jak sloužilo.

               Ovšem Lucca, to jsou, jak už jsem zmínil, především kostely. Prý je jich na sto. Já je nepočítal, ovšem ten jejich počet má své výhody. Řada z nich je sice zavřená a některé jsou přebudovány na muzea či knihovny, ovšem před každým kostelem je logicky přinejmenším malé náměstíčko a na každém náměstíčku v Itálii musí být Trattoria, Osteria nebo přinejmenším bar. Takže žádný strach, v Lucce hladem či žízní určitě neumřete.

               Největším chrámem je samozřejmě katedrála, věnovaná svatému Martinovi.

Katedrála svatého Martina

Je to úžasná – samozřejmě mramorem obložená – stavba s vysokou kampanilou, na niž je možno vystoupat. Ovšem bůhvíjaké pohledy se odtud nenaskýtají, protože okna jsou zamřížovaná tlustou kovovou mříží. Město odtud nevyfotíte – na to má Lucca jiné věže. V katedrále je největší atrakcí kříž Volto Santo, který měl podle legendy vyřezat osobně svatý Nikodém (vzpomínaný v Bibli v Janovu evangeliu, podle kterého se měl podílet na balzamování Kristova těla).

Volto Santo

Kříž sice prokazatelně pochází z jedenáctého století, ovšem tato skutečnost jeho uctívání nijak neškodí. 13. září je kříž nesen městem v slavnostním procesí, ozdoben korunou a oděvem ze stříbrných pozlacených šperků, zdobených diamanty, tyto artefakty je možné vidět v katedrálním muzeu (vstupenka pro návštěvu katedrály, muzea i s výstupem na kampanilu je společná). Z obrazů vyvěšených po stěnách kostela (luccké kostely, nakolik jsou zvenku úžasné, jsou vevnitř poměrně skromně zdobeny, na holých kamenných stěnách jsou zavěšeny obrazy z období renesance či baroka) je nejcennější „Poslední večeře“ od Tintoretta. V levé lodi je náhrobek Ilarie del Caretto. Tato mladá žena, manželka Paola Guinigiho, zemřela v roce 1406 ve věku 24 let při porodu. Truchlící manžel jí nechal od tehdejšího největšího mistra Jacopa dela Querciu zhotovit mramorový (jak jinak) náhrobek a prosadil jeho umístění na místě nejprestižnějším – v samotné katedrále.

               Paolo Guinigi totiž nebyl jen tak někdo. V roce 1400 se mu podařilo uchvátit moc ve městě a na třicet let přerušit její republikánské fungování. Na rodinu Guinigi upomíná jednak jejich palác, kde je dnes místní pinakotéka (Museo Nazionale di Villa Guinigi), jakož i vyhlídková věž Torre Guinigi (která je jinde, totiž v „Casa dei Guinigi“ v centru města).

Za šest Eur se dá po 240 schodech vystoupat na její vrchol, kde překvapivě rostou stromy, poskytující během fotografování města z ptačí perspektivy stín. Guinigi hájil v roce 1429 město před útočícími Florenťany, zatímco jeho syn Ladislav přivedl z Milána pomoc, pod vedením budoucího milánského vládce Francesca Sforzy (v té době ještě povoláním condottiera), která město zachránila. Ovšem nevděk světem vládne, vzápětí následovala lidová vzpoura, Guinigi byl zatčen a odsouzen k smrti. Popravit si ho ale přece jen nedovolili, zemřel o dva roky později ve vězení v Pavii.

               Centrem městského života je Piazza Napoleone s vévodským palácem. I když byla Lucca republikou, jaksi preventivně postavila v šestnáctém století palác pro případného vládce.

Což se hodilo, když vládu ve městě převzala Elisa Bonaparte a po ní Marie Lusia Bourbonská. Dnes je zde „Palazzo della Provincia“, tedy správní středisko. Kousek na sever odtud se nachází zřejmě nejkrásnější kostel v Lucce „San Michele in Foro“. Kult archanděla Michaela byl vlastní germánským kmenům, zejména pak Langobardům a Lucca leží skutečně na spojnici kláštera Saint Michelle v Bretagni a pohřebiště langobardských králů v chrámu „Monte Sant´ Angelo“ v Apulii. San Michele tedy v Lucce hrál, stejně jako v Pavii, nejdůležitější roli. Kostel byl postaven na někdejším římském fóru (odtud jeho název) mezi lety 1070 a 1383 a mramorem se při jeho stavbě opravdu nešetřilo. Vevnitř může člověk obdivovat kazatelnu od Andrey della Robbia (který se mimo jiné podílel na výzdobě původní fasády florentského dómu nebo obraz od Filippina Lippiho napravo od apsidy.

               Pokud má někdo chuť, může samozřejmě navštívit ještě další kostely. Například „San Frediano“ (s úžasnou původně byzantskou zrekonstruovanou mozaikou na průčelí kostela a s obrovskou románskou křtitelnicí jakož i mramorovým triptychonem Madona s dítětem a svatými od Jacopa della Quercii. Původní kostel dal zde vystavět svatý Frigidianus, irský mnich, který se stal v Lucce biskupem (zemřel v roce 580). V Lucce mají poněkud morbidní zvyk, že pod oltářem kostela je skoro vždy vystavena nějaká mrtvola svatého či blahořečeného jako svatá relikvie. San Frediano nemá na svém biskupovi dost, je zde i relikvie svaté Zity. Zita byla prostá služka, žijící v letech 1212–1272 v Lucce. Proslula péčí o nemocné a slabé, ne nadarmo nese domov důchodců v blízkosti svatého Frediana její jméno. Dalším kostelem hodným návštěvy je San Francisko na okraji města či Santa Maria Forisportam (název napovídá, že ležela mimo středověké hradby, což dokazuje nedaleká brána svatého Gervasia s dvěma opevněnými věžemi i kanál tekoucí dnes vnitřkem města, kdysi ale tvořící součást opevnění.

               Ovšem nejen kostely je živ člověk. Ale o tom za týden.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.