Čínský olympijský paskvil – zrada olympijské myšlenky

V neděli 6.února jsem přijel z Moravy domů do Gössendorfu a zjistil jsem, že se pokazil satelit a že tedy nemám televizní příjem. První myšlenka byla, že tím pádem přijdu o olympiádu a druhá, že je mi to v podstatě jedno. Satelit mi opravili po dlouhém dohadování až toto pondělí, sledovanost olympiády v Pekingu se ale v naší domácnosti nezvýšila. A nejde jen o časový posun, který by mě nutil sledovat sportovní události v noci.

               Pořádat olympiádu v komunistické zemi, která celou událost zneužívá jen na propagaci svého zločinného režimu, je něco, při čem se mi obrací žaludek. A pan Pierre de Coubertin se zřejmě obrací v hrobě. Jeho myšlenku obnovení čestného sportovního zápolení jako náhradu za soupeření na válečných polích současný olympijský výbor zase jednou pochoval.

               Neučinil tak poprvé. Ano, nacistické Německo uspořádalo olympiádu v roce 1936 (jak zimní v Garmisch-Partenkirchenu, tak letní v Berlíně), ovšem Německo dostalo olympiádu přidělenu už v roce 1931, kdy zde existovala ještě demokratická Výmarská republika. Hitler se dostal k moci až v roce 1932. Ostatně Němci měli organizovat už olympiádu v roce 1916 (bylo to logické, po první olympiádě uspořádané symbolicky v Řecku se o organizaci podělily tehdejší velmoci – Francie v roce 1900, USA 1904, Velká Británie 1908 a v roce 1912 trošku překvapivě Švédsko, Němci jako tehdy nepopiratelná velmoc byli tedy na řadě). Olympiádu v roce 1916 zmařila válka, Němci byli jako agresoři vyloučeni z poválečných soutěží a v roce 1931 si olympijský výbor pohrával s myšlenkou, že by uspořádání olympijských her mohlo pomoci demokratickým německým stranám. Nepomohlo. Olympiáda 1936 se stala demonstrací nacistické ideologie. Pierre Coubertin se toho ještě dožil. Zemřel v roce 1937, v předsednictvu olympijského výboru byl ale jen do roku 1925. Olympijský výbor se v roce 1936 chválil, jak přiměl nacisty k dodržování lidských práv – pod jeho tlakem Hitler připustil dokonce start židovských sportovců. Ovšem protože tito nesměli měsíce před olympiádou trénovat, dopadla jejich účast neslavně a poskytla Hitlerovi jen munici pro jeho učení o podřadné rase. Trošku mu tuto teorii naboural atlet černé pleti Jesse Owens, který získal až čtyři zlaté medaile a ve skoku do dálky porazil německého šampiona – čistého árijce Luze Longa – a to přesto, že si tento byl před posledním skokem pro požehnání u samotného vůdce.

               Dobrá, stalo se, organizace byla Německu přiřčena v čase, když bylo ještě demokratické a volání po bojkotu olympiády, které zaznívalo od sportovců z mnoha zemí, olympijský výbor krotil argumenty, že není třeba Hitlera dráždit a že organizace olympiády pomůže posílení lidských práv v Německu. Jak to dopadlo, víme všichni. Co ví ale málokdo, že olympijský výbor byl tak nadšen organizací, že hned přislíbil Německu organizaci zimních olympijských her na rok 1940. (Alternativou bylo japonské Sapporo v době, kdy Japonci pořádali genocidu Číňanů). Nacistická rasová teorie tedy funkcionářům nevadila. A kdyby Hitler nerozpoutal světovou válku už v roce 1939, dočkal by se dalšího sportovního triumfu.

               V roce 1980 byla olympiáda organizována v Moskvě. Opět jednou v hlavním městě země s totalitním zločinným režimem. A k tomu napadl Sovětský svaz v roce 1979 Afghánistán – jeho nezbedná komunistická dítka se tam porvala a vraždila se bez moskevského požehnání. Tentokrát k bojkotu došlo, ovšem pokud olympiádu bojkotovaly západní demokratické státy, dostavili se na olympiádu sportovci těchto zemí pod vlajkami svých olympijských výborů – a byli komunistickými funkcionáři vřele vítáni jako bojovníci proti kapitalistické ideologii. Sověti samozřejmě nezapomněli olympijské hry nainscenovat jako obrovskou propagaci svého režimu. Nadopovaní sovětští a východoněmečtí sportovci vyhrávali jednu soutěž za druhou a dokazovali tak nadřazenost socialistického systému výchovy mládeže západnímu liberálnímu modelu. Že byli všichni jejich reprezentanti napíchání steroidy, o tom se nemluvilo a nemluví – jen tehdejší německé sportovkyně žalovaly Německo (po jeho sjednocení) za zdravotní škody, které jim tehdejší doping způsobil. Moskva nezapomněla „odpovědět“ na onen bojkot z roku 1980 a o čtyři roky později zakázala svým sportovcům účast na olympijských hrách v Los Angeles. A nejen svým, nýbrž i všem sportovcům socialistického tábora – zákaz ignoroval jen známý potížista Ceaucescu v Rumunsku a rumunští sportovci se stali čtvrtou nejúspěšnější výpravou v počtu získaných medailí. Pamatuji si na Helenu Fibingerovou, jak se slzami v očích vyprávěla, že se nemůže zúčastnit olympiády v Americe, protože USA nedokážou zajistit bezpečnost socialistických sportovců. Jiný důvod komunistům nenapadl – USA jak na potvoru zrovna nikde nevedly žádnou válku. Jarmilu Kratochvílovou tak připravilo rozhodnutí politbyra o jistou zlatou medaili. Že její světový rekord 1:53:28, který zaběhla 28 července 1983 v Mnichově, platí dodnes, vzbuzuje nemalé pochybnosti, ale to není tématem tohoto článku.

               Tvrzení, že politika nepatří do sportu, dostalo tvrdou ránu ostatně už v roce 1976, kdy olympiádu v Montrealu bojkotovala celá Afrika. Z poněkud podivného důvodu, že se ragbyová reprezentace Nového Zélandu utkala s reprezentací Jižní Afriky, kde byl tehdy ještě režim apartheidu (trval zde až do roku 1991) a Olympijský výbor nevyloučil Nový Zéland z účasti na hrách. Takže „normální“ olympijské hry se mohly konat zase až po dlouhých šestnácti letech až v roce 1988 v Soulu.

               Jenže pohoda netrvala dlouho. Mezinárodní olympijský výbor opět začal ukazovat, že mu nějaké porušování lidských práv nevadí. Jednak se s diktátorem vyjednává o uspořádání velké soutěže mnohem snadněji než s demokratickými vládami a jednak diktátor nekouká příliš na peníze – jde mu přece o jeho vlastní prezentaci – navenek i dovnitř své země. A je ochoten i přihrát nějaké ty úplatky do kapes hlasujících. Takové toky černých peněz se na rozdíl od demokratických zemí v diktaturách nevyšetřují. 2008 mohl tedy uspořádat letní olympijské hry čínský Peking, v roce 2014 ruské Soči (Zde se rozpočet díky korupci a lajdáctví vyšplhal z plánovaných 9 miliard dolarů na gigantických 40 miliard, ale kdo by už na to hleděl?) a letos zimní olympijské hry opět Peking. Je to k hořkému úsměvu, když si člověk poslechne argumentaci zdůvodnění přidělení olympijských her Pekingu 2008. Prý olympijská myšlenka podpoří dodržování lidských práv v komunistické Číně! Kde jsme to jen slyšeli? Nebylo to v roce 1936?

               A dopadlo to úplně stejně. Tak jako Hitler v roce 1936 tak i Číňané v roce 2008 vzali právo uspořádání olympijských her jako legitimizaci svého represivního systému a porušování lidských práv ještě znásobili. A PŘESTO Mezinárodní olympijský výbor neměl – stejně jako v roce 1936 – žádné zábrany, aby této zločinecké zemi přidělil organizování olympiády znova. I když o zločinnosti režimu nemohlo být pochyb. Opět hrály roli peníze. Vlastně se původně měly konat olympijské hry v Norsku, v zemi, která získává tradičně nejvíc zlatých medailí, je kolébkou zimních sportů a koneckonců zorganizovalo olympijské hry úspěšně – i když ne megalomansky – už v roce 1994 v Lillehammeru. Ale požadavky funkcionářů MOL na ubytování v pětihvězdičkových hotelech, a dokonce požadavek společného dinneru s norskou královskou rodinou byly na Nory trošku moc. Nehodlali se dohadovat s povýšenci, kteří místo aby sloužili vznešené myšlence, se chovají jako arabští šejkové. A tak nakonec MOL zbyly jen dvě alternativy, čínský Peking nebo kazašská Alma-ata – čili volba mezi morem a cholerou. Čína byla přece jen jistější jako organizátor i jako dodavatel úplatků – a tak vyhrála. Olympijská myšlenka byla zrazena a prodána tím nejnestoudnějším způsobem.

               A Čína neváhala a udělala z olympijských her paskvil podle svého scénáře. Od monumentálních sportovišť postavených v národním parku, kde nebyla ani vločka sněhu, které po olympiádě zřejmě nikdo nebude používat, přes nakupování amerických sportovců, aby získávali pro Čínu medaile, jako Eileen Gu. Přes propůjčování čínského občanství hokejistům a hokejistkám, kteří si ovšem poté museli změnit jméno, aby znělo čínsky až po neférové poškozování sportovců cizích zemí v disciplínách, kde mohl vyhrát Číňan – viz neexistující předčasný start kanadského rychlobruslaře Laurenta Debreuila v závodě na 500 metrů. Nebo skandalózní vítězství Číňanů v smíšené štafetě short track. Tady museli rozhodčí diskvalifikovat v semifinále hned dva týmy (USA a Rusko), aby Číňané vůbec postoupili do finále a tam zase diskvalifikovali vítězné Maďary. A zlato měla Čína! Čínští organizátoři šli dokonce tak daleko, že podsunovali soupeřům překážky pod brusle, aby jim přivodili pád. Ale šlo o první čínské zlato! Kolik konkurence Číňané eliminovali díky kovidovým PCR testům, které nikdo z mezinárodních rozhodčích nesměl kontrolovat, se už nikdo nedozví. Z olympiády udělali paskvil nejhoršího formátu. Zda jsou za daných okolností spokojeni s tím, že skončili v počtu medailí na třetím místě na Norskem a Německem, je těžké posoudit. Každopádně porazili o jednu zlatou medaili, a tedy o jedno místo USA a Rusko skončilo až na devátém místě se šesti zlatými (z nichž ovšem tři získal Alexandr Bolšunov.) a buďme rádi, že ruští hokejisté vůbec přijali stříbrné medaile a neutekli z ledu při soupeřově hymně jako v roce 2010 nebo 2015. Dá se čekat, že v Číně nastane státem organizovaný boom zimních sportů. Ve školách se budou vybírat talenty a v zahraničí nakupovat špičkoví trenéři. Za čtyři roky už chce být Čína první!

               Ne, sportovci za to všechno nemohou. Ester Ledecká si svou zlatou zasloužila stejně jako by si ji byla zasloužila Jarmila Kratochvílová v Los Angeles (dokonce možná o něco víc). Že naši hokejisté dopadli tak jak dopadli nemá s komunistickým čínským systémem co dělat. Když se na začátku euforicky vykřikovalo, že české hokejistky budou lepší než muži, nečekal nikdo, že se to naplní tak hořkým způsobem. Že se doping potvrdil zrovna u ruské sportovkyně asi nikoho nepřekvapilo – to je tradice, se kterou se nedá nic dělat. Samozřejmě, ani ta ubohá holka za nic nemůže, co jí míchali do jídla nebo do pití ani nevěděla a tu naivní lež, že si vzala omylem dědovy léky na srdce zřejmě taky nevymyslela ona. Je otázka, zda je ta lež tak hloupá z její naivity nebo naopak z arogance jejích trenérů v přesvědčení, že jsou všichni povinni věřit ruské lži, ať je jakkoliv hloupá (v tom ostatně je velkým učitelem sám Sergej Lavrov). Přímo ostudný systém dopingu v Soči, kde ho organizovala přímo KGB (pardon GRU) dává pozdravovat. A olympijský výbor nechal tu holku soutěžit s dodatkem, že pokud by získala medaili, nebude žádné slavnostní předávání cen – je to výsměch, arogance nebo jen hloupost? Vyberte si. Pierre de Coubertin by se zase jednou obrátil v hrobě. Možná že na hřbitově Bois- de Vaux v Lausanne zaznamenali zvýšenou seismickou aktivitu. Od současných funkcionářů MOL zůstala ale určitě i tato nepovšimnuta. Myšlenky velkého idealisty Pierra jsou jim totiž ukradené stejně jako diktátorům, používajícím Pierrovy myšlenky k vlastní prezentaci

               Ostatně, jak je diktátorům typu Vladimíra Putina a Si Ťin pchinga olympijská myšlenka vzdálená, demonstrovali celému světu hned v první den her, když si slibovali vzájemnou podporu v případě války o Ukrajinu nebo o Tchaj wan. A funkcionáři Mezinárodního olympijského výboru nečinně přihlíželi a tleskali. Koneckonců, když se Rusko a Gruzie pustily do sebe v první den olympiády v Pekingu v roce 2008 (připouštím že válku vyprovokovala Gruzie, která na olympijskou amnestii spoléhala) nikdo nikoho netrestal ani z olympiády nevyloučil. Je to opravdu náhoda, že Rusko anektovalo Krym v olympijském roce 2014 a teď útočí opět v olympijském roce na Ukrajinu? Nebo se jedná o cílenou provokaci, aby Rusové dokázali, že pro ně žádná pravidla – ani ta morální – neplatí?

               Vlastně mě vůbec nemrzí, že se mi satelit pokazil. Vlastně se pokazil v pravou chvíli. Chválabohu je ten čínský paskvil zvaný olympiáda dnešním dnem u konce.