Především chci předeslat, že žádné globální oteplení samozřejmě neexistuje. To nám páni prezidenti Trump nebo Klaus dostatečně jasně vysvětlili. Nějaké hurikány jako Irma nejsou žádným důkazem pro oteplování podnebí. Přesto mi leze na nervy, že zatímco v mých mladých letech bylo třicet stupňů v létě něco extrémního, dnes je to téměř každodenní realita a teploty lezou spíše k čtyřicetistupňové hranici.

Co je pro mě mnohem nevysvětlitelnější, jak přišli Číňané na své tvrzení, že chceš-li být celý život šťastný, staň se zahradníkem. Stal jsem se jím s velkým nadšením (samozřejmě i ovlivněn tím, že jsem toto čínské přísloví znal) a teď trpím. A jak!

Na podzim minulého roku jsem zažil opravdu několik šťastných týdnů. Trávník byl tak krásný jako ještě nikdy. Pampelišky se mi podařilo zničit, mravenci zalezli do krytu a tak kromě boje s plísní, která neustále napadala bobkovišni, jsem mohl být na zeleň v mé zahrádce hrdý. A taky jsem byl.

Protože mi první rok po zasazení bobkovitě listy rostliny prakticky spálil mráz se sluncem (ranní slunce nesmí dopadnout na zmrzlý list) zakrýval jsem listy zelených plotů tkaninovým krytem. Letos na jaře jsem se nestačil divit. Bobkovišně chytila pod oním krytem strašnou plíseň. Některé větve uschly úplně, musel jsem je vystříhat, nicméně si nakonec bobkovitě pod postřiky proti plísni odpočinula a zase vypadá krásně. Začal jsem se zase z pohledu na mou zahrádku těšit.

A pak jsme odjeli na dovolenou do Španělska. Tím pádem jsem nechal zahrádku deset dní bez dohledu. A při návratu jsem nevěřil svým očím. Možná i proto, že mi z nich tekly slzy. Rozsáhlé části trávníku byly spáleny dožluta, jako by se na trávník vyčural asi tak stokilový kocour. Protože sousedův zlý kocour, o němž jsem se už několikrát zmínil a který pořádá nadále noční párty na střeše mého nového auta (změna značky ho vůbec neodradila) je sice velký ale zdaleka ne stokilový, musel jsem vzít na vědomí, že očividně za tyto změny může letní slunce – už proto, že ona spálená místa byla výhradně na částech trávníku nechráněných stínem keřů či stromů. Ve stínu škody patrné nebyly. Než jsem si trávník prohlédl podrobněji.

Kde nebyl trávník spálený, byl prolezlý plevelem, kterému místní říkají Gerste. Němci mají stejné jméno o pro ječmen, proti kterému bych toho tolik neměl – už proto, že se z něj vyrábí pivní slad. Ale tato potvora, která sice nemá hluboký kořen, a proto se dobře dá vytrhnout, jenže roste do šířky a ničí tak všechno pod sebou. A když se rozmnoží natolik, že vytvoří kompaktní plochy, je vymalováno. Pak je spoušť srovnatelná se spálenými místy. Česky se ta bestie jmenuje troskut, latinsky cynodon dactylon, (Eszter díky za pomoc při odhalení jména zločince, je vždy dobré, když člověk ví, komu vyhlašuje válku) čili příjmením prstnatý – a to on je. Oficiální německé jméno je Hundszahngrass, čili tráva psího zubu, to už o nesympatičnosti této rostliny vypovídá lépe než onen zdánlivě nevinný ječmínek. Lidová pověra hovoří, že tato potvora se dá zničit častým kosením. Že pak zhyne sama. Lidové pověry jsou holt lidové pověry a trávě jsou úplně ukradené. Kosil jsem každý týden, na místech porostlých troskotem jsem dokonce nastavoval kosačku o zub níž, očividně se té pleveli krátký střih líbil, rozrostl se radostně do kompaktních ploch.

DSC_0511

Žlutá místa zhnědla, bylo tedy zřejmé, že se nevzpamatují. Některá byla i metr čtvereční velká, trávník vypadal katastrofálně. Pokusy dosévat ztroskotaly. Očividně byly kořeny spálených travin příliš kompaktní a ani fakt, že jsem semínka zasypal čerstvou hlínou, hnojil a zaléval, nepomohla. Nová travička se objevila na třech místech o velikosti několika čtverečních centimetrů. Musel jsem si přiznat neúspěch. Nezbylo než odstranit spálenou trávu i s kořeny.

Nastaly galeje, proti kterým byla obávaná ruční vertikutace odpočinkovou dovolenou.  Podkopat drn, otřepat z něj hlínu a pak jej odstranit. Během dvou dní jsem odvezl 170 kilo drnů, zničil jsem si ruce, záda a nervy. A kdekoliv jsem kopl, pod každým drnem jsem vykopal stovky červených mravenců s jejich kuklami. A to jsem se radoval, že letos nebyla žádná mraveniště, která mi minulého roku žrala nervy při kosení. Mravenci se tedy uchýlili do podzemí – konečně jsem pochopil termín „podzemní hnutí.“

V podstatě se nabízejí tři alternativy k vysvětlení této skutečnosti:

  • Mravenci sežrali kořínky trávy a proto chcípla – v tom případě by s touto skutečností nemělo pálivé slunce, globální oteplení ani prezidenti Trump a Klaus nic společného. Má nevůle by se musela od politiků přesunout k těm červeným malým kousavým potvorám (fakt, že jim odkopávám drny, se jim nelíbí a přecházejí do kousavých sebevražedných útoků).
  • Mravencům se líbí pod spáleným trávníkem, protože zde mají vzdušněji než pod neporušenou vegetací a proto ani nedělají své hromádky. Usídlili se zde a jsou zde spokojeni. O to víc jim jde na nervy má snaha trávník opravit, a proto zuřivě útočí.
  • Jsou všude. Tedy jak pod spáleným tak i pod nespálených trávníkem, jenže pod tím nespáleným je nevidím, protože zbytky zdravého trávníku nevykopávám. V tom případě je to na kapitulaci, mé šance na vítězství by se rovnaly nule.

Nicméně krátce poté, co jsem odkopal polovinu drnů, přišla průtrž mračen. Zbývá mi tedy naděje, že se mravenci utopili jako kdysi v roce 2013 krtci. Ovšem to je jen naděje, nevím, zda umí mravenci plavat.

Triumfujíc nad mým zoufalstvím se přidal i popenec. Zejména v oblastech zabydlených tím proklatým psím zubem se rozmohl a vytvořil téměř kompaktní plochy. Snažit se jej trhat s jeho dlouhými šlahouny je sice možné, ale beznadějné. Co jednoho dne vytrhám, je nazítří zase rozrostlé.  Popenec očividně uzavřel s troskutem koalici. Jsou všude spolu, očividně si vzájemně nevadí a soužití jim prospívá. Z jejich chování jsem pochopil, že chtějí v mém trávníku dosáhnout parlamentní většiny a pak zbytek trávy definitivně zničit. Oznámil jsem jim, že jsem proti. Aby si uvědomili, že jsou oba paraziti a z parazitů se žádná většinová koalice tvořit nesmí. Odvětili, abych jim jmenoval jedinou zemi, kde je to jinak. Snažil jsem se jim vysvětlit, že svých chováním veškerou ostatní vegetaci zničí a to nebude dobré ani pro ně. Odpověděli, že je to právo chytřejšího. Popenec navíc drze argumentoval, že je léčivá rostlina. Určitě ne na moje nervy. Doporučil jsem jim, aby navštívili integrační kurzy, aby se dozvěděli, jak se integrovat do společnosti.  Že jsou vetřelci, které jsem nezaséval a že se sem vetřeli. Řekli, že tam už byli a tam se naučili, že se jim většinová populace musí přizpůsobit a integrovat se do jejich společenských hodnot. Tak se to tam prý vyučuje. A až budou mít tu většinu, tak stejně nebude co řešit. Sice mi došly argumenty, ale prohlásil jsem, že ten trávník je můj a žádná parlamentní demokracie se na něm pěstovat nebude. To bychom dopadli! Moje zahrádka potřebuje diktaturu.

Nakoupil jsem jed. Má krásné slibné jméno Puma extra. Rozhodl jsem se s ním spojit mé poslední naděje na záchranu mé zahrádky. Očividně ale zřejmě nejsem jediný postižený a trpící. V jednom OBI obchodě postřik proti troskutovi neměli vůbec – vyprodáno. V druhém se mi to snažila prodavačka namluvit taky. Protože jsem se ale informoval, věděl jsem, že mají ještě tři balení. Neochotně to musela přiznat, když jsem ji dovlekl k regálu s jedy. Ten je totiž zamčený, takže postřiky si nemůžete odnést bez pomoci neochotné prodavačky.  Ale podařilo se, ukázal jsem jí Pumu extra a podrážděnou náladu, vyšlo to, postřik mám. Musel jsem si počkat. Podmínkou je, že několik hodin po postřiku nezaprší a týden po postřiku nesmíte kosit. Pokosil jsem, zapršelo. Počkal jsem, až uschne.  Pak jsem vyrazil do boje. Nestříkal jsem toho prevíta, ale natíral jsem ho štětkou. Aby se neměl kde schovat. První dny se tvářil, že se ho to netýká. Teď začíná hnědnout.  Popence sice zůstává zelený, ale bez svého spojence jeho kořínky slábnou a dá se lépe trhat. Možná si přece jen přiznal, že je plevel. Má naděje na vítězství se zvětšuje. Zítra odjíždím do Itálie, až se vrátím, chci vidět troskuta chcípnutého. Pokud ovšem nechcípne, netuším, co budu dělat.

Samozřejmě navozit hlínu na vybraná místa a zasít nový trávník. Zatím jsem navozil 500 litrů zeminy, stále to ještě není dost. Držte mi palce, aby mě to neuvrhlo do další deprese.

Na příští rok se musím vybavit nově. Automatické zalévání a automatická kosačka. Jak budu chránit bobkovišni, to ještě nevím. Ale nehodlám se vzdát. I když se nezdá, že bych mohl někdy vyhrát.

Tak řekněte, pokud jste někdo Číňan, můžu být za takových okolností šťastný?

DSC_0512

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.