Category: Blog


Jun
2021

Cizáci na pivu

categories: Blog

„Nechceme, aby sem zase z celé Evropy chodili popíjet cizáci, potom je z toho velký problém.“

            Tenhle výrok předsedy české vlády mi tak trochu vyrazil dech. Hlavně nevím, vztahuje se to na mě nebo ne? Díky rakouským zákonům a panu Klausovi staršímu mi české občanství odebrali, když jsem se provinil tím, že jsem obdržel občanství rakouské.  Zřejmě je tedy má návštěva v české hospodě nebo baru z pohledu pana premiéra nežádoucí. Asi se to týká i tchána mého syna, který sice žije a pracuje v Praze, ale má rakouské občanství a mluví česky s cizím přízvukem. Jek velký je to malér z pohledu pana premiéra? Smí ředitel Raiffeisen Imobilien v Praze na pivo? On ho pije rád a chutná mu. Týká se to zřejmě i všech Britů (kteří se opravdu jezdili do Prahy opíjet, zejména zapíjení svobody bylo populární), Němců, kteří si zajíždějí do Chebu na oběd, protože to mají blízko a levněji. Zřejmě nejsou vítáni ani Rakušané nebo Američané, o Rusech a Číňanech je možno diskutovat. Ti jsou, minimálně z pohledu hradu „naši“.

            Andrej Babiš tak překonal i Tomia Okamuru. Ten jen nechce, aby tu žili, Babiš jim chce zakázat dokonce i jít na pivo. Je dojemné, jak Japonec (teď jsem samozřejmě zlý, Okamura je Čech a v Česku vyrostl, i když na to tak na první pohled nevypadá) se Slovákem bojují za to, aby místa štamgastů v českých hospodách neobsadil nějaký přišelec.

            Otázka je, jak to narafičit. Zákonem? Po zákonu o povinném podílu českých potravin v nákupním košíku v českých obchodech bych se tomu ani tak moc nedivil. ANO s SPD a komunisty by vstup cizáků do českých hospod mohlo pohodlně zákonem zakázat. Hlasů by na to měli dost. Sice by museli počítat se žalobou u evropského soudního dvora od naštvaných neobsloužených cizáků, ale takový proces se může tahat roky a aspoň po ty roky by měli čeští hosté v hospodách klid a nerušila by je nějaká cizí nesrozumitelná hatmatilka. Ale jak provádění takového zákona kontrolovat. Kontroly dokladů při vstupu do hospody? Bude na hospodské spolehnutí. Mohli by v zájmu mrzkého zisku zahraničním hostům i přes odmítavé stanovisko premiéra přece jen načepovat. Možná by to mohly kontrolovat úderky SPD, sympatizanti této strany jsou v hospodách hodně často, mohli by mít služby, třeba i placené. V deficitním českém rozpočtu by se na to peníze určitě našly. Zda už bude deficit 390 miliard nebo 400 miliard, není to jedno, když jde o dobrou věc? Hlavně aby se ti cizáci do hospod nedostali. Ostatně tomu napomáhá i nedávné vyhlášení ministra zdravotnictví Vojtěcha, že Česko nebude uznávat očkování z jiných zemí Evropské Unie. Kdo nebyl naočkován v Česku, bude mít smůlu.

            Česko opravdu není zemí „vítačů“. A svět si to očividně začíná uvědomovat. Když jsem se v neděli vracel z Moravy domů, poslouchal jsem rakouské dopravní informace. Na všech hranicích se čekalo, na slovenské hodinu a půl, na maďarské dokonce dvě hodiny, na italské hodinu, na německé čtyřicet minut až hodinu. Jen česko-rakouské hraniční přechody zívaly prázdnotou – na tom mém jsem byl sám.

            Ona to opravdu není legrace, člověk musí mít chuť Česko poznávat, ale i vůli, aby překonal všechny překážky, které mu jsou kladeny do cesty. Pozitivní bylo, že tentokrát byl a na kupování dálničních nálepek na hranici už označen, a dokonce se k němu – na rozdíl od situace před měsícem – dalo zajet. Před měsícem byl ještě z obou stran uzavřen závorami. Ono sice jak v Maďarsku nebo na Slovensku se elektronická dálniční nálepka dá koupit jak on-line tak i v každé benzínové stanici. Prostě tam přijdete, udáte poznávací značku auta a Slovák či Maďar vám dá účet a můžete jet. To v Čechách možné není. Pokud jste si nekoupili dálniční nálepku doma na počítači, můžete mít smůlu. Můj bratr mi vysvětlil, že je mé remcání naprosto bezpředmětné. Přece si každý před cestou do ciziny prostuduje na počítači všechny problémy, které by ho v oné zemi mohly potkat. Můžu ujistit – a nejen jeho – že to většina lidí, tedy aspoň v Rakousku – nedělá. Už ta myšlenka, že by to každý, kdo chce poctít Českou republiku svou návštěvou, měl dělat, aby byl při překážkách vstupu do země „up to date“ mi připadá poněkud zvláštní. Možná, že jsem prostě beznadějně zaostalý, ale asi si na to nezvyknu.

            Když jsem jel za maminkou v květnu, ukradli mi hned za Mikulovem cestu. Kodrcal jsem se za třemi běloruskými kamiony po cestičkách určených pro vinařské traktory. Prostě tak nějak bylo návštěvníkovi dáváno najevo, že může navštívit noční klub Casanova nebo kasino Abbas, ale dál do Česka ať se necpe. Oba ty podniky byly ale z důvodu koronavirových opatření zavřené. O tomto víkendu už zase cestu vrátili na své místo, i ony dobrodružné objížďky zavřené hráze u Mušova přes Brod nad Dyjí po cestě na sever a přes Drnholec po cestě na jih (kde byla cesta sjízdnější tankem než osobním vozidlem) se už nekonaly.  Přesto zůstává Rakousko jedinou sousední zemí, která není s Českou republikou spojená dálnicí. A očividně není ani o takový projekt zájem, a to i když rakouská strana už své domácí úkoly zvládla a natáhla svůj úsek až po Drasenhofen.

            Zato na mně čekalo po cestě do Starojické Lhoty osm stavenišť s délkou až osm kilometrů. Vzhledem k tomu, že řada z nich byla na místech, kde byla už před dvěma či třemi lety, potom ne a teď zase, nemohou mít jiný důvod než znemožnit průjezd zemí žíznivým cizákům. Uvažoval jsem o tom, jít na oběd v Mikulově. Ale hlad nebyl ještě tak velký a tlak v močovém měchýři ještě akceptovatelný, a tak jsem se rozhodl, že pojedeme až k motorestu Podkova u Prostějova. Byl jsem tam už vícekrát a vždy to tam bylo skvělé. Jídlo i obsluha. Chyba lávky. Díky opravě dálnice byl příjezd k motorestu uzavřen. Čili jsem pokračoval dál s prázdným žaludkem a plným močovým měchýřem. Adrenalin mi kapal z nosu.

            To jsem ještě nevěděl, že se tímto způsobem snaží dálniční pracovníci plnit směrnici předsedy vlády, aby nepouštěli cizáky do hospod. Stejně tam chodili hlavně Poláci.

            Takže bude mít zřejmě i v budoucnosti host, který si objedná „two beers“, „zwei Beer“ nebo „dve pivá“ problémy. Anebo je budou mít hospodští, které se stejně Babišova vláda snažila víc než rok zlikvidovat. Možná i proto, aby se opuštěné lokály daly levně skoupit.

            Ovšem všechny, kteří mají opravdu z „cizáků“ takový strach, můžu uklidnit. Uzávěry příjezdů k hospodám, překážky na dálnicích a nenávistné projevy pánů Okamury a Babiše jsou zbytečné. Češi mají totiž jeden trumf, který každého vetřelce spolehlivě odradí, aby chtěl v Česku zůstat.

            Tím trumfem je čeština.

Existuje jen málo světových jazyků, které jsou pro cizince tak těžce naučitelné, jako je čeština. Obdivuji každého, kdo to dokáže. Ale ten, kdo to dokáže, určitě není hlupák, který by chtěl zatěžovat český sociální systém. Na to jsou angličtina, italština, španělština ale i němčina mnohem schůdnější.

Takže prosím vydechněte a odbourejte ty zábrany na dálnicích.

A neposlouchejte lidi, kteří vám chtějí nahnat strach. Ať už je to pan Okamura, Zeman nebo Babiš.


Jun
2021

Mainz II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Über die Altstadt ragt die Zitadelle empor.  Diese Festung ließ nach dem Westfälischen Frieden im Jahr 1648 Erzbischof Johann Philipp von Schönborn bauen. (Sollte der Namen jemanden an den amtierenden Erzbischof von Wien, Kardinal Christoph Schönborn erinnern, handelt sich hier um keine zufällige Ähnlichkeit, der Kardinal stammt aus dieser berühmten Kurfürstenfamilie). Nachdem die Festung dem Ansturm der französischen Truppen im Pfälzischen Erbfolgekrieg nicht statthalten konnte, gab ihr das heutige Aussehen Lothar Franz von Schönborn, der hier bis zum Jahr 1729 herrschte.

Im Jahr 1792 nach der Eroberung durch Franzosen wurde aus dem Tor der Festung das Wappen der Erzbischöfe ausgekratzt, heutzutage gibt es in der Festung neben dem bereits erwähnten Drususstein ein Städtisches historisches Museum mit lieben freiwilligen Führern – der Eintrittspreis ist auch freiwillig.

Mit Mainz ist eine der größten Erfindungen der Menschheit verbunden, eine Erfindung, die das Mittelalter beendete und die Neuzeit einläutete – der Buchdruck. Johann Guttenberg (mit eigenem Namen Gensfleisch) war ein mainzer Patrizier. Um die Ehre, der Geburtsort der modernen Zeit zu sein, kämpft Mainz mit Straßburg. In den Jahren 1434 – 1444 oder möglicherweise sogar bis zum Jahr 1448 lebte nämlich Guttenberg in Straßburg und führte dort seine Versuche durch, bei denen er nach einer Legierung für die Erzeugung seiner beweglichen Lettern suchte, die dem Druck der Druckmaschine standhalten könnten. Aus diesem Grund findet man ein Guttenberg-Denkmal auch in Straßburg. Die Stadt behauptet, dass Guttenberg seine Erfindung bereits dort vollendet hatte und nur dann nach Mainz zurückkehrte.  Die Tatsache ist, dass er nach seiner Rückkehr nach Mainz von mainzer Bürger Johann Fust einen Kredit in der Höhe 800 Gulden nahm und sich entschied, sein Werk zu realisieren. Es sollte sich um den Druck von 500 Stück Bibel handeln – das Alte- sowie auch das Neue Testament. Das Buch wurde auf der Frankfurter Messe im Jahr 1455 vorgestellt – und veränderte für immer den Lauf der Geschichte. Interessant ist, dass in Frankfurt gerade zu dieser Zeit Aeneas Silvius Piccolomini weilte, der Sekretär des Kaisers Friedrich III. und späterer Papst Pius II. Er erkannte sofort die Bedeutung der neuen Erfindung und versuchte ein kirchliches Monopol für den Buchdruck zu erlangen. Es gelang ihm nicht, gerade der Buchdruck verlieh der Reform von Luther Flügel und schwächte auf entscheidende Weise die Macht der Päpste. Aus ökonomischer Sicht war die Ausgabe der Bibel für Guttenberg eine Katastrophe. Er schätzte falsch die Produktionskosten ab, er ließ über die Alpen das beste Papier aus Italien holen (weil damals in Deutschland noch kein Papier produziert wurde) und die Auflage war bereits vor ihrer Erscheinung ausverkauft, daher war es nicht mehr möglich, den Preis zu erhöhen, um die Betriebskosten abzudecken. Guttenberg war nicht im Stande, Fust seine Investition zurückzuzahlen, beide Herren landeten vor Gericht und Fust gründete einen eigenen Buchdruckbetrieb. Guttenberg spezialisierte sich danach auf Druck von Flugblättern und Ablassbestätigungen, dadurch wurde er letztendlich doch vermögend.

An sein Wirken in der Stadt erinnert das Guttenberg-Museum in einem architektonisch ein bisschen inkompakten Stadtzentrum. Neben schönen historischen Gebäuden und supermodernen gläsernen Einkaufzentren gibt es hier auch formlose moderne Bauten mit Geschäften (am furchtbarsten ist das Kaufhaus Douglas vor dem Stadttheater, das ein echtes Architekturverbrechen ist). Mainz konnte nicht die katastrophalen Schäden, die es im zweiten Weltkrieg erlitten hatte, vollständig beseitigen. Im Museum im Untergeschoß gibt es eine Replik der historischen Druckerei von Guttenberg, hier gibt es auch Vorführungen des Druckes in der ursprünglichen Weise, auf den Geschoßen gibt es dann Darstellung der Buchdruckgeschichte von den Handschriften bis zum Buchdruck und das inklusiv China und Japan, wo die Entwicklung einen eigenen Weg nahm. Die wertvollsten Exponate sind drei Drucke der Guttenberg Bibel aus dem Jahr 1455. Wenn das erste Exemplar dieser Bibel im Jahr 1926 50 000 Reichsmark kostete, wurde die Zweibandbibel im Jahr 1979 in New York für 6 Millionen Mark ersteigert. Der Bürgermeister von Mainz schaute damals nicht auf die Kosten, er wollte um jeden Preis die Bibel in seiner Stadt haben. Die Folge ist ein furchtbares Gedränge um den Tresor, wo die Bibel ausgestellt wird, das Museum war (natürlich noch vor der Corona Krise) immer sehr übervölkert (Ich war dort im Jahr 2018 das vierte Mal und es war dort immer mehr Menschen, besonders Asiaten). Aber ein Besuch zahlt sich trotzdem aus. In dem Souvenirshop kann man Faksimile einzelner Seiten der Guttenberg Bibel kaufen, der Preis schwankt zwischen 35 und 20 000 Euro. Ich habe zwar nicht widerstehen können, habe mich allerdings für die billigere Variante entschieden.

Das Grab von Guttenberg findet man in Mainz nicht. Er wurde im Franziskanerkloster bestattet, das aber dem französischen Beschuss im Jahr 1793 zum Opfer fiel. Unter den Ruinen des Gebäudes verschwand auch das Grab eines der größten Entdecker der Menschengeschichte. Nach Guttenberg trägt auch die örtliche Universität ihren Namen, die im Jahr 1977 fünfhundert Jahre ihres Bestehens feierte, obwohl sie zwischen den Jahren 1802 und 1946 außer Betrieb war (sie wurde aber nicht offiziell aufgelöst).

Um nicht zu vergessen, wo kann man in Mainz gut essen? Gut und in einem interessanten Ambiente! Dann kann ich das „Heilig-Geist-Spital“ nahe dem Rheinufer empfehlen. Das Ufer wird mit drei furchtbaren Gebäuden geschmückt, mit dem Rathaus, mit der Rheingoldhalle als ein großes Konferenzzentrum und zum dritten steht hier das Hotel Hilton. Alle drei verderben unverbesserlich das Stadtbild, wenn man sie vom Fluss her betrachtet. Das Restaurant „Heilig Geist Spital“ ist dagegen hübsch. Ein ehemaliges mittelalterliches Spital für die Kranken und Armen gebaut im gotischen Stil, wurde in ein elegantes Restaurant mit einer sehr guten italienischen Küche umgebaut. Die Seele eines Historikers und die eines Gourmands jubeln bei dem Besuch gemeinsam.

In Mainz gibt es natürlich noch viele weiteren Sehenswürdigkeiten. Es gibt hier die St. Stephan Kirche mit Fenstern, die Marc Chagall entworfen hat. Der Künstler war bei diesem Auftrag im Jahr 1982 bereits 95 Jahre alt, aber das Ergebnis ist berauschend. Die blaue Farbe des Lichtes füllt die ganze Kirche, sogar die Orgel scheint blau zu sein, obwohl es natürlich nicht ist. Die Kirche ist übrigens die älteste in der Stadt, sie wurde bereits im Jahr 990 im Auftrag von Bischof Willigis gebaut.

Es gibt mehr als genug Kirchen in Mainz, nicht umsonst war die Stadt die Residenz des Erzbischofs und Kurfürsten. Die Kirche des Johanns des Täufers direkt neben der Kathedrale gehört jetzt den Protestanten, die Kirche des heiligen Quintinius, die monumentale rein barocke Kirche des Heiligen Petrus, die einen mit feinen Farben der Innenausstattung beeindruckt, oder die Kirche des Klosters der Karmeliten, direkt gegenüber des Hotel Hilton, die im Krieg vollständig vernichtet, aber später im gotischen Stil erneuert wurde. Weniger Glück hatte die Kirche des heiligen Christophorus, nicht weit von den Karmeliten. Nach den Grauen des Krieges blieb von ihr eine Ruine, es wurde lediglich die Kapelle des Heiligen Johannes wieder aufgebaut, der Rest blieb als ein Mahnmal des Schreckens, das der Krieg mit sich brachte und aus dem Hauptschiff der Kirche wurde ein Museum, die den Opfern des Nationalsozialismus gewidmet ist.

Als eine Erinnerung an die ruhmreichen römischen Zeiten von Mogontiacum gibt es in der Stadt römische Steine als Reste eines damaligen Aquädukts. Das „Römisch germanisches Zentralmuseum“ im ehemaligen Kurfürstenpalast neben dem heutigen Landtag ist ein zentrales deutsches archäologisches Institut für die Erforschung der römischen historischen Epoche. Man kann es nicht besuchen, die Ausstellung, die man besuchen kann, wurde in das bereits erwähntes Museum der römischen Schifffahrt übersiedelt. Das Naturhistorische Museum ist besonders durch sein imposantes Gebäude interessant, in dem es sich befindet – es ist ein ehemaliges Kloster der Klarissinnen, das bei der Säkularisation im Jahr 1791 aufgehoben wurde. Von außen ist es ein prächtiges Gebäude einer gotischen Kirche, typisch für damalige Bettlerorden.

Von der Stadtbefestigung blieben einige Tore erhalten, Eisenturm nahe dem Rheinufer und Holzturm im südlichen Stadtteil.

Mainz ist hübsch trotz Narben, die auf seinem Körper das Wüten des Krieges hinterlassen hat. Es hat an seiner Bedeutung nichts verloren, dafür hilft die zentrale Lage am Rhein. In der Zeit nach Wiener Kongress gab es hier eine Zentrale des österreichischen Geheimdienstes, die hier Fürst Metternich gründete. Heute gewinnt die Öffentlichkeit. Im Stadtteil Lerchenberg befindet sich die Zentrale von ZDF (Zweites deutsche Fernseher) Im Jahr 1964 erwarb hier die Stadt Mainz ein Grundstück von der Größe eine Million Quadratmeter und gründete hier die Sendezentrum von ZDF.

Aber auch die Umgebung von Mainz ist sehenswert. Wer Zeit hat, kann auch das erzbischöfliche Schlösschen in Eltville am Rheinufer besuchen. Dieses begann Balduin von Luxemburg zu bauen, als er der Administrator des Erzbistums war, und hier schloss am 26. Mai 1349 Karl IV. Frieden mit seinem letzten Widersacher bei seiner Königswahl, dem todkranken (wahrscheinlich vergifteten) Günther von Schwarzburg. Wenn man am Flussufer sitzt und beobachtet, wie ein Frachtschiff nach dem anderen vorbeifährt, versteht man, welche Bedeutung der Rhein für die deutsche Wirtschaft hatte (und noch immer hat).

Nahe von Mainz befindet sich auch das Stift Eberbach, wo der Film „Der Name der Rose“ mit Sean Connery in der Rolle von William von Baskerwille gedreht wurde. Wenn man das Schlafzimmer der Mönche besucht, das im Film als Skriptorium diente, hat man das Gefühl, als ob die Tür in jedem Moment aufgehen und der große Sir Sean eintreten sollte.

Ungefähr fünfzig Kilometer flussabwärts zwischen endlosen Weinbergen gibt es dann ein Städtchen Bingen, wo die heilige Hildegard tätig war, ein Stück weiter gibt es dann den Felsen, wo die legendäre Lorelei sang und auf dem anderen Ufer dann die Stadt Rüdesheim, der Ort, wo der deutsche Cognac Asbach produziert wird mit einem Viertel der Weinkeller und Bordelle. Übrigens in Rüdesheim aß ich die wahrscheinlich beste Ente mit Orangensauce in meinem Leben.

Im Gebiet des Erzbischofs von Mainz konnte die Reformation, besonders die calvinische, nichts Böses anstellen. Meine Leser haben sicher bereits erkannt, dass Mainz meine Lieblingsstadt in Deutschland ist – und bleibt.


Jun
2021

Dívčí válka

categories: Blog, Staré pověsti české

               Přechod od matriarchátu k patriarchátu je bolestivá záležitost. V pravém slova smyslu, tedy aspoň pro nás, ženy. Provázejí ho modřiny, vyražené zuby, a dokonce i zlomeniny, protože chlapi prostě neradi diskutují a když jim dojdou argumenty, použijí své svalstvo. To samozřejmě souvisí s tím, že jsou líní na hubu. Já to chápu. Na lovu je třeba mlčet, abyste nevyplašili zvěř. Ale co jiného chcete dělat při draní peří, vydělávání kůží nebo vaření, než propírat sousedce prádlo? Pro chlapa je řeč prostředkem předávání nutných informací, pro nás ženy je to hlavní zdroj zábavy. Prý jim tím lezeme na nervy. A když je chlap ztratí, může to dost bolet. Zejména v naší době, kdy ještě nebylo žádné hnutí „me too“ a o „politic correctness“ naše horší ale silnější polovičky ještě ani neslyšely. Domácí násilí, a to dokonce i sexuálního typu, bylo na denním pořádku.

               Dokud na Vyšehradě vládla kněžna Libuše, bylo kam jít si stěžovat, a tak se chlapi drželi zpátky. Ještě i když si přivedla toho svého Přemysla, dalo se to vydržet, protože se člověk – tedy ženská – mohla ke kněžně vetřít a sdělit jí svou stížnost a aspoň nepřímo prostřednictvím knížecí postele se jí mohlo dostat spravedlnosti. Jenže co kněžna umřela, padla i tato poslední možnost. A našim machům narostla křídla.

               Abychom si vyjasnili názory. Já uznávám, že matriarchát má určitě slabiny. Pokud totiž nechcete, aby váš rod incestem dočista zdegeneroval, musíte si přivést ženichy z jiných rodů a kmenů. Ti se přistěhují k vám, protože matka rodu či kněžna vás pryč nepustí. To funguje, chlapi se starají o obživu a víceméně poslouchají, protože se mezi sebou nedomluví. Jenže v okamžiku, kdy začne být v životním prostoru těsno a nějaký jiný kmen si začne dělat nároky na vaše loviště nebo dokonce polnosti, měli by se vaši chlapi dát dohromady a jít ta pole bránit. Jenže oni si místo toho, aby vzali do ruky kopí a meč vzpomenou, že se vlastně jen přistěhovali a stejně je nikdo nikdy nebral vážně. Jejich bojová morálka klesne na nulu a utečou k mamince. Takže ten přechod k patriarchátu byl evolučně viděno potřebný, jenže problém leží, jak už to bývá – v detailech, tedy v praktickém provedení.

               Chlapi si mysleli, že si můžou dovolit úplně všechno, a dokonce se nám ženským i vysmívat. Prý jsme jako bludné ovce. To neměli říkat a zejména ne tak, aby je slyšela Vlasta. Vlasta byla kdysi velitelkou Libušiny osobní stráže. Velká, silná – no prostě kus baby. A chlapy stejně nemohla nikdy vystát – byla na ženské. A navíc uměla mluvit.

               Jak ta uměla mluvit!

               Stačilo pár jejích projevů o ženské emancipaci, volebním právu a právu na stejný plat za stejnou práci a z naších ženských se staly sufražetky. Vlasta shromáždila nespokojené ženy na kopci na druhém břehu Vltavy a založila tam hrad, který nazvala Děvín. Dobrý ne? Ta řeka mezi nimi a chlapy na Vyšehradě poskytovala přece jen určitý pocit bezpečí. Zejména pak v zimě, kdy byla voda studená a chlapům se přes řeku nechtělo, aby si své neposlušné ženy přivedli domů. Místo toho seděli zabalení v kožešinách na vyšehradské skále, popíjeli medovinu a dělali si z nás legraci. Protože já jsem se k holkám připojila taky. Sice jsem ještě žádnému manžela neměla, táta mě varoval, že se ženu do neštěstí a brácha jen suše poznamenal, že se mnou mávají hormony a že to přejde. Jenže mě lákalo dobrodružství.

               Abych se představila. Jmenuji se Šárka, dcera vladyky z Okořína. Moje výhoda spočívala a stále ještě spočívá v tom, že jsem nejhezčí a moje síla v tom, že to vím. Dokonce i Vlasta ze mě nemohla spustit oči a brzy jsem byla v její ložnici. Tedy aby bylo jasno, já nejsem žádná lesba. Chlapi se mi líbí. Jenže sdílet ložnici se šéfkou přináší nemalé výhody a byla to ostatně zajímavá zkušenost. Netušila jsem, že ta drsná Vlasta dokáže být i milá a laskavá, z téhle stránky jsem ji znala jen já. Takže jsem se nemusela dřít na stavbě hradeb a hospodářských budov v nové pevnosti.

Ale cvičení ve zbrani jsem nezanedbávala. Vlasta nás učila jezdit na koni, střílet z luku, ale i bojovat mečem a kopím. To o něco méně, protože nás poučila: „Děvčata, většina z vás nikdy nebude mít svaly a kondičku jako ti neotesanci na druhém břehu. Naše síla je v přesnosti a rychlosti. Přesně střílet z luku dokáže každá z vás, když se bude snažit. A pak rychle pryč, na koni nebo pěšky, naše síla musí být v rychlosti.“

Cvičily jsme tedy denně a na Vyšehradě seděli chlapi a pošklebovali se nám, někdy i křičeli přes řeku urážlivé poznámky. A těšili se na jaro. Prý máme hodně cvičit, abychom měli pěkné figury, až si pro nás na jaře přijdou. Perverzníci!

Jen starý kníže Přemysl byl prý zádumčivý. Ten vývoj se mu nelíbil, přece jen v něm jeho manželka dokázala oživit to lepší, co se v chlapovi skrývá. Prý svoje družiníky varoval slovy: „Poslyšte si, proč se s vámi nesměji. Taky byste se nesmáli, kdybyste měli sny jako já. Byla noc a v povětří plno čpavého dýmu a v záři požáru jsem viděl dívku v přilbě. Pod přilbou jí vlály dlouhé vlasy, v jedné ruce měla meč a v druhé číši. Na zemi leželi v prachu a v krvi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak brala do číše jejich krev a pila ji jako šelma v zuřivé dychtivosti. Dejte na toto boží znamení a neberte moji řeč na lehkou váhu.“

Kníže byl prý ochoten dokonce vyjednávat a zřídit komisi, která by posuzovala domácí a sexuální násilí v rodinách, ale ostatní chlapi se mu jen vysmáli.

Ostatně na druhé straně taky nebyla ochota k vyjednávání. Vlasta chlapy prostě nenáviděla a chtěla je do jednoho vyhubit. Co to udělá s demografickou situací ji ani v nejmenším nezajímalo. Já bych osobně byla spíš pro jiné řešení. Slyšela jsem o skytských kmenech daleko na východě, kmenech Plavců nebo Pečeněgů, kde si ženy, které stejně jako muži bojují a loví, samy volí muže, s kterými chtějí žít. Jenže v tom je právě ten ideologický problém matriarchátu proti patriarchátu. Tento názor se neprosadil, zůstal menšinový, Vlasta trvala na vyvraždění. Dokonce i ta děvčata, která mínila, že by možná bylo lepší muže nevyhubit úplně, ale ponechat si aspoň ty nejhezčí na noční radovánky, byla umlčena jako nežádoucí opozice. Nebudeme si nic nalhávat, vést ženský kolektiv není úplně snadná záležitost. Demokracie se v něm neosvědčuje a jednání se většinou zvrhne v bezcílné tlachání. Diktatura je jediný způsob, jak udržet ženský kolektiv pohromadě, s odstupem času si ale kladu otázku, jestli to Vlasta nepřeháněla.

Zpočátku to ale vypadalo moc dobře. Když chlapi na jaře přišli, dostali pořádnou nakládačku. Samozřejmě že nám nahrálo, že nás naprosto podcenili. Přišli neuspořádaní, někteří byli opilí a všichni se hlavně těšili na to, co přijde po předpokládaném vítězství. Můžu vám to prozradit – těšili se na sexuální orgie.

Co je ale ani ve snu nenapadlo, že se neskryjeme za hradbami a budeme trpně čekat na svůj osud a pak prosit o milost, ale že na ně vyletíme. Vlasta, oblečená do kroužkového brnění arabské výroby – dárek od kněžny Libuše – s přilbou na hlavě a s kopím v ruce, promluvila k ještě se trochu strachem chvějícím ženuškám sešikovaným na nádvoří. Co vám budu povídat, moc jí to slušelo. „Pokud se dáme přemoci,“ volala, „muži se nám vysmějí. Budete pak jen na práci a na sex, hůř než otrokyně! Líp je nám zahynout, než se jim vydat na milost! Na ně. Neživte nikoho, bijte každého, ať je to kdokoliv, ať bratr nebo otec!“

A pak jsme na ně vylítly. Po pravdě řečeno, držela jsem se trochu vzadu, člověk, a hlavně ženská, nikdy neví. Co kdybych si z toho válčení odnesla nějakou škaredou jizvu! Ale za Vlastou se hnaly Mlada, Svatava, Hodka, Radka, Častava a další. Všechny se chtěly vyznamenat a některé mě chtěly vystřídat v pozici Vlastiny favoritky. Na ženskou solidaritu se nikdy spoléhat nemůžete, je to konkurenční boj.

Nicméně ti chlapi před hradem si museli připadat jako ve špatném filmu. S útokem vůbec nepočítali, proti dešti šípů se ani pořádně nekryli. Řada z nich padla hned na začátku, ostatní propadli panice. Když jsme pak počítali mrtvoly, napočítali jsme skoro stovku zabitých chlapů. Vlasta nechala z propagandistických důvodů to číslo narůst na tři sta. Trošku to přehnala. Kde by se tehdy v kmeni Čechů vzalo tři sta bojeschopných chlapů? Ale splnilo to svůj účel, ty údaje převzaly další zdroje přes pana Kosmase až po pana Jiráska. A chlapi dostali strach. Byl konec jejich pýchy a pohrdání. A domácí násilí se v zemi otočilo. Pokud se chlap nechtěl probudit – tedy vlastně neprobudit – s podřezaným hrdlem nebo nožem v srdci, musel si dávat doma dobrý pozor na to, co dělá, a dokonce i na to, co říká. Protože každá ženská po vykonané vraždě měla kam jít – totiž na Děvín. Některé přicházely hledat azyl, aniž by svého manžela předtím podřezaly, ale Vlasta jim to byla ochotna odpustit. Nikdo není dokonalý, a i statečnost se musí trénovat.

               Člověk, tedy ženská, se někdy diví, jak ti chlapi dokážou být naivní. Samolibí a domýšliví. Když uvidí pěknou tvářičku, kulaté poprsí a pěkný pevný zadek, uvěří hned, že je ženská miluje. A tak se hodně mládenců nechalo vylákat na noční rande do lesa, kde pak přišli o život a pravý husarský kousek se podařil Mladě, která jim nalhala, že chce Vlastu zradit a vpustí je v noci tajně na Děvín, aby ji mohli zabít a hrad ovládnout. Vpustili jsme jich do hradu právě jen tolik, kolik jsme pak byli schopny bez problémů pobít. Mlada dostala vyznamenání, ale moji pozici převzít ani potom nedokázala. Dost ji to žralo. Proto zřejmě přišel ten ďábelský plán od ní.

               Už celé měsíce nám nejvíc lezl na nervy vladyka Ctirad. Nenechal se nikdy nachytat na hruškách, jeho chlapi byli výborně vycvičení a opatrní. Nevlezli do žádné pasti a několikrát se jim podařilo pobít holky, co na ně zaútočily. A nejen pobít. Některé si odvedli na svou tvrz a v posteli je přesvědčili, že je takový život lepší než válčit. Navíc je nebili. Krmili si je, hýčkali a skoro by se dalo říct, že je na rukou nosili. Prostě se cíleně snažili rozvrátit naši bojovou morálku. Vlasta se bála, že by to mohlo dělat školu, hodně holek těm poraženým a uneseným závidělo. Bylo jasné, že se Ctirada musíme zbavit. A Mlada se rozhodla nasadit do té sebevražedné akce mně. Ptala jsem se proč. A ona?

               S nevinným úsměvem řekla: „Protože jsi nejhezčí Šárko. Kdo by ti už odolal?“ Asociálka!

               A pak se Vlasta dozvěděla od jedné své špionky, že se Ctirad chystá k cestě na pražský hrad. Udeřila tedy naše hodina. Odvedly mě do lesa k cestě, po níž Ctirad musel do Prahy jet. Tam mě přivázaly ke stromu. Mlada si dala záležet, aby byly uzly pořádně utaženy a aby to bolelo – to prý, aby můj nářek zněl přesvědčivě a otlaky po uzlech rozptýlily ve vladykovi jakékoliv podezření, že by se mohlo jednat o lest. Ještě víc si pak dala záležet, aby moje oblečení bylo upraveno tak, aby to nejhezčí, co na mně je, bylo zahaleno jen velmi diskrétně, tedy víc odhaleno než zahaleno. Ovšem donaha mě nevysvlékly, že prý budu poloodhalená ještě svůdnější než nahá. Něco na tom bylo, ten plán byl opravdu ďábelský! Kolem krku mi uvázaly roh a vedle položily měch s medovinou. Pak se schovaly do lesa.

               Provaz tlačil opravdu strašně, takže jsem naříkala ještě, než se Ctirad se svými chlapy objevil. Skoro by nám to všechno pokazil krkavec, který poletoval nad Ctiradem a zlověstně krákal, jako by ho chtěl varovat, ale naštěstí chlapi většinou takovými znameními opovrhují, a to byl i případ toho mladého vladyky. A jeho osud.

               Přiváben mým nářkem přijel na mýtinu, kde jsem byla přivázána. Jenže – on to byl takový fešák! Vysoký, urostlý, černovlasý a hlavně usměvavý. Měl sex appeal, že by se o něho mohl opřít. A k tomu ho provázela ta zatracená pověst, že je ke svým zajatkyním milý, netýrá je, ale na rukou je nosí. Prosákly i pověsti – i když se je Vlasta snažila umlčet jako „fake news“, že je sex s ním prostě pohádkový. No, abych to zkrátila, když přijel ke mně a rozsekal ty Mladiny uzly, takže jsem znova mohl dýchat a pohladil mi otlaky na pažích a na nohou, zasáhlo mě to přímo do srdce.

               A já měla najednou dilema. Zradit či nezradit? Varovat Ctirada, že se jedná o léčku nebo zatroubit na roh a přivolat Vlastiny bojovnice. Rozhodla jsem se pro kompromis. Nevarovat a nezatroubit. Počkat, jak se to vyvrbí. Jak se rozhodne mé srdce – pro Vlastu nebo pro Ctirada. Vyvrbovalo se to stále víc pro Ctirada, zejména, když jsme pomalu vyprazdňovali vak s medovinou. Jeho chlapi si lehli do stínu pod stromy a usnuli, protože nechtěli šéfa ve flirtu rušit a on flirtoval opravdu ze všech sil. Vysvětlila jsem mu, že mě ke stromu přivázaly Vlasta a její družky, protože jsem s nimi nechtěla jít na Děvín připojit se k tomu jejich debilnímu povstání. Protože já se chci vdávat, mám muže ráda (teď jsem skoro ani nelhala) a nemám nejmenší zájem je zabíjet nebo jim jinak škodit.

               „Nač máš ten roh na krku?“ zeptal se.

               „Ten mi přivázaly na krk, abych si prý přivolala pomoc. Jako bych mohla, když mi svázaly ruce. I ten vak medoviny mi položily k nohám, abych se prý napila, až budu mít žízeň. Tak se mi vysmívaly a trápily mě, protože jsem se k nim odmítla připojit.“

               „Víš, že jsi krásná?“ zeptal se.

               Samozřejmě jsem to věděla. Ale vykulila jsem na něho naivně oči a zeptala se nesměle: „Opravdu? To mi ještě žádný muž neřekl.“ V tom jsem měla pravdu, zatím k tomu žádný neměl příležitost.

               „Jaký má ten roh zvuk?“ zeptal se a než jsem mu v tom stačila zabránit, přiložil si ten roh k ústům a zatroubil. A malér byl tady.

               Samozřejmě se v okamžiku vyrojily Vlastiny bojovnice. Ctiradovi chlapi se ani nestačili probudit a už byli mrtví, Ctirad nedostal příležitost zdvihnout meč, který odložil do trávy, aby nás při milostné konverzaci nerušil. Vrhly se na něho a spoutaly ho. Podíval se na mně vyčítavým pohledem, který lámal srdce. Ale nemohla jsem jinak než se mu smát, stejně jako všechny ostatní. Jinak by Mlada referovala Vlastě a byla bych v háji. Zuřil, klel a proklínal ženskou proradnost, přivolával na mě běsy, aby mě potrestali za můj úskok a já jsem začala chápat, že mi to nikdy neodpustí a že bude muset umřít. Přivázali ho dokonce k mému koni, když jsme ho odváděli na Děvín. Celou dobu klel a nadával a já mlčela. Bylo mi jasné, že by na mě už nikdy něžný nebyl.

               Ovšem potom to holky ve svém opojení úspěchem prostě přehnaly. Mohly mu useknout hlavu, mohly ho shodit ze skály, ale vplétat ho do kola? Takovou hroznou smrt si opravdu nezasloužil. A vystavit ho tak, aby bylo jeho tělo vidět z Vyšehradu, to byla už úplná blbost. Ale Vlasta nestrpěla námitky. Moc jí stoupla do hlavy, a to byla její záhuba. Zatímco Ctiradovo tělo chlapy, do té doby rozhádané, sjednotilo a byli dokonce výjimečně ochotni poslouchat i svého knížete, tedy starého Přemysla, ona se teď rozhodla zaútočit přímo na Vyšehrad, dobýt ho a všechny muže pobít. Nevěřila jsem na úspěch. Zůstala jsem raději na Děvíně – někdo řece musel hrad bránit, kdyby se chlapi rozhodli k protiútoku. Vlasta mi to schválila, takže jsem zůstala na hradě. Co se dělo dál, jsem se tak dozvěděla jen později z doslechu.

Pýcha předchází pád. Vlasta jako by zapomněla, co nám vtloukala do hlavy. Být přesný a rychlý, nebát se rychle utéct a zaútočit znova. Teď se vrhla dopředu jako medvědice a zapomněla, že její spolubojovnice ani zdaleka nemají její postavu a sílu. A najednou byla uprostřed mužů sama. Strhli ji z koně a rozsekali na kousky. Ostatní holky v tom okamžiku ztratily kuráž. Když byla velitelka mrtvá, obrátily se na útěk a prchaly k Děvínu. Viděla jsem je, pochopila jsem celý malér a vzala jsem roha. Muži samozřejmě prchající pronásledovali a vtrhli s nimi do hradu. A pak nepomohlo ani prošení ani pláč, zejména když na hradbách ještě stále viselo Ctiradovo tělo. Nestačila jsem ho dát sundat, měla jsem jiné starosti. Masakru, který se pak v hradbách Děvína odehrál a ve kterém byly povražděny bezmála všechny Vlastiny spolubojovnice, jsem unikla.

Vrátila jsem se na Okořín. Táta měl radost a bráchovi jsem řekla, že měl pravdu. Byly to hormony a už se uklidnily. O mém činu nikdo nevěděl, ani jeden z mužů Ctiradovy družiny nepřežil, aby mě mohl obvinit. Ostatně měla jsem stejně polehčující okolnost – já jsem přece na ten roh nezatroubila. Každý svého štěstí i neštěstí strůjcem.

Proto jsem si taky muže vybrala podle mých představ. Táta mi nedokázal nic odmítnout a já jsem VĚDĚLA, že jsem krásná ženská a vybírat si můžu. I když teď máme ten patriarchát. Takže nakonec všechno dobře dopadlo, ne?


May
2021

Gynekologie a porodnictví

categories: Blog, Lékařské příhody

               Gynekologie je obor, na němž můj strýček vždy dokazoval diskriminaci mužského pohlaví, nebo, lépe řečeno zvýhodňování pohlaví ženského. „Žijí o sedm let déle, chodí dřív do důchodu a ještě mají i svého doktora.“ Řekněme ale hned, že si ho ženy i zaslouží. Jestliže totiž Stvořitel pracoval při tvorbě lidského těla velmi precizně, v oblasti ženských pohlavních orgánů ponechal příliš mnoho na náhodu. Možná už byl v poslední den tvoření odpoledne unavený.

               Zlé jazyky tvrdí, že kvalita gynekologa se – podobně jako u urologa – se měří v centimetrech. Jen vedle ukazováčku, rozhodujícího pro práci urologa, se měří i prostředníček. Není to tak úplně pravda. Gynekolog má náročné a hlavně nesmírně zodpovědné povolání, v USA je to obor nejvíc postižený soudními procesy, což vedlo k tomu, že v některých státech se už lékaři tohoto oboru v soukromých praxích nevyskytují, protože pojistky proti těmto procesům o náhradu škody dosáhly nesplatitelných výšek.

               Gynekolog jako by totiž měl ručit za všechno, co se s budoucím dítětem stane nebo by se mohlo stát. Má na ultrazvuku objevit každou i minimální anomálii a jakékoliv přehlédnutí je důvodem k soudnímu procesu. Samozřejmě většinou budoucí rodiče zajímá při vyšetření ultrazvukem, zda má budoucí potomek něco mezi nožičkama, tedy zda se bude jednat o holčičku či o chlapečka. Ne vždy to vyjde. Když očekávala dítě snacha mého primáře v Popradě a šla na ultrazvuk k primáři gynekologie, dostal tento úkol, zjistit pohlaví potomka, ale rodičům nic neprozradit, jen budoucímu dědečkovi. Ten se tak dozvěděl, že to bude holčička. Spolu s budoucí babičkou, tedy jeho manželkou, nakoupili růžové peřinky a dupačky, dokonce i růžový kočárek, což nebylo v časech komunismu tak jednoduché. A narodil se chlapeček. Pan primář při vyšetření očividně něco přehlédl, něco hodně důležitého.

               Když se mělo mé dceři narodit druhé dítě, měla její první dcera Veronika už tři roky a tak byla u ultrazvukového vyšetření s rodiči. Samozřejmě, že jsme se pokusili vyzvědět, co to bude.

               „Verčo, do to bude? Holčička nebo chlapeček?“

               Vyvalila na nás oči (to ona umí) a vyrazila ze sebe: „To já nesmím říct. To je tajemství.“ Později jsme se dozvěděli, že za udržení tohoto tajemství měla od tatínka slíbený zmrzlinový dort.

               „A jak se to bude jmenovat?“ Uznávám, že tato otázka byla zákeřná.

               „Tatínkovi se líbí Michaela,“ pravilo to bezelstné dítě a tak jsme se k potřebné informaci dostali. Dort dostala stejně, kdyby ne od tatínka, dostala by ho od nás.

               Tak nějak se mě osud snažil k tomuto oboru nasměrovat. Nevím proč. Když jsem odjel na prázdninovou famulaturu do srbského Niše, měl jsem jasně jako zájmový obor napsanou internu. Problém byl v tom, že v Niši nikdo neuměl anglicky – tedy nikdo z lékařů, studenti, kteří se o nás starali, ovládali tento jazyk dokonce velmi dobře. Hledali tedy, kam se mnou, kde se s někým domluvím a najednou jsem se našel na oddělení gynekologie a porodnictví. Nevím proč, ani tam nikdy neuměl anglicky. Když se ke mně konečně přiblížila lékařka černé pleti, zajásal jsem a oslovil ji: Helo, are you the physician, carying for me?“

               Vytřeštila oči, utekla a už se nikdy neobjevila. Nezbylo mi, než se naučit rychle srbsky.

               Práce na tom oddělení mě nijak neoslovila. Jednak se zde prováděly – jako ve všech komunistických zemích, kde se na antikoncepci příliš nedbalo – masově potraty, jednak mě překvapilo, že pan profesor (nehovořící anglicky) vyšetřoval rodičku se zapálenou cigaretou v ruce (v té druhé!) a odklepával popel na podlahu. Jak mě správně upozornil strýček po návratu do Československa, kterému jsem tuto příhodu líčil – o nic vlastně nešlo, popel z cigarety je sterilní. Horší to bylo se sterilitou na operačních sálech. Hlavně proto, že se klinika přestavovala a na chodbách probíhaly stavební práce. Když během operace vešel na sál zřízenec, vevalil se za ním dveřmi oblak bílého cementového prachu a stejný prach ležel v tlusté vrstvě na jeho botách – s úžasem jsem si všiml, že se jednalo o obyčejné polobotky, které určitě nosil i na ulici.

               Prostě v Niši jsem se rozhodl, že se v tomto oboru nehodlám profesionalizovat, ale zůstanu v něm jen zvědavým amatérem.

               V následujícím ročníku jsme měli výuku na olomoucké gynekologii. Většinu času pobytu na klinice jsme trávili čekáním na porod. Děti se ze mně nepochopitelných důvodů rodí hlavně v noci (zřejmě aby naštvaly službukonající lékaře) a my jsme tam byli dopoledne, kdy se toho většinou mnoho nedělo. Když pak nějaká žena rodila, směli jsme přihlížet. Protože jsem v Niši viděl několik desítek porodů, okázale jsem se nudil. A bohužel i komentoval. Což vytočilo paní docentku tak, že při dalším porodu vpadla do naší sociální místnosti a pravila: „Kde je ten přechytřelý kolega, co viděl už tolik porodů?“ Když jsem pochopil, že se jedná o mně a přihlásil jsem se, řekla suše: „Máte možnost dokázat, co jste se naučil. Pojďte, povedete porod samostatně.“

               Což o to, porod je v podstatě přirozená záležitost, na které se zdravotnictví jen přiživuje. Ponechal jsem tedy věci přirozený průběh s vědomím, že to je to nejlepší, co můžu dělat. Hlavička se narodila víceméně sama a dívala se, jak to už bývá, směrem k hrázi, čili ke konečníku. Jenže to jsem už věděl, (ze studia i z pozorování) že se potom ta hlavička otočí tváří ke stehnu rodičky. Protože naprostá většina dětí leží v děloze v takzvaném levém postavení, tedy zády k levému boku maminky, otočí se tvářička logicky ke stehnu pravému. Moje mimino se neotáčelo. Koukalo stále zarputile k zemi a nejevilo žádnou chuť na tom něco měnit. Po nějaké době jsem si pomyslel, že bych s tím měl něco udělat. Když je dítě líné se točit, pomůžu mu. A tak jsem hlavičku dítěte otočil k pravému stehnu sám. Nato se to protivné mimino otočilo tváří znovu k hrázi. Pochopil jsem, že mě chce kompromitovat před přísným pohledem paní docentky a tak jsem ten jeho ksichtík opět natočil k pravému stehnu. A tu k mému velkému překvapení mimino otočilo hlavičku o 180 stupňů ke stehnu levému. Bylo totiž v děloze v pravém – méně častém – postavení, což mi tak nějak zapomněli sdělit. V tu chvíli mohli mou operační košili ždímat, protože mě oblilo několik litrů vlastního potu. Přesto jsem statečně vybral ramínka, pak celé řvoucí dítě (ani se mu moc nedivím, že řvalo jako pominuté, ale koneckonců je křik novorozence známkou jeho dobrého zdraví), přestřihl pupečník a slavil před všemi mými kolegy úspěch. Odnesl jsem si poznání, že miminka jsou nesmírně elastická a vydrží neuvěřitelně mnoho, aniž by se jim cokoliv stalo.

               Přesto padlo tehdy definitivně mé rozhodnutí, že s tímto oborem nechci mít nic společného.           

Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů, mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mě tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický nácvik porodu. Nevím už, kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsem pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec posoudil tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Od tohoto okamžiku jsme byli kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.

               Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl štěstí. Dostal jsem starého znuděného profesora, který cizince, hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví, neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená, že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.

               Vytáhl jsem si otázky. První z nich mě potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mě ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor měl ptát, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mě, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pak pan profesor tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.

               Pustil jsem se do odpovídání. Rozebral jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mě dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“

               Zamrazilo mě. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml, a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mě hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.

               „Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.

               „Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po z mého pohledu excelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá, zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.

               „A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.

               „Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, s nadějí že pochopí, že mu v oblasti ženského těla, která zajímá jeho, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.

               Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické schopnosti v jeho oživování, až ho trefí šlak.

               „Porod,“ zařval.

               Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mě připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ spadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.

               „Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco se mi můj žaludek mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Byl na ni vždycky hrdý. A očividně právem!

               Jednu věc ale mám přece jen gynekologům za zlé. Má dcera se zetěm plánovali své potomky podle pouček Járy Cimrmana, tedy že rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že by mohli přivést na svět génia, by měli pro své potomky volit zapamatovatelná data porodu. S ohledem na děti, které se o tom někdy v budoucnosti budou muset učit.

               U mladší Michaely to klaplo perfektně – přišla na svět 16. 8. 2016.

               Starší Veronika byla naplánovaná na 12. 10. 2012, kdyby paní primářce na grazské gynekologii nepovolily už 11. října odpoledne nervy a nepřivedla naši první vnučku na svět císařským řezem. On je Jára Cimrman a jeho poučky v Rakousku jaksi dost neznámý – a to, i když byl občanem rakousko-uherského mocnářství.


May
2021

Mainz I

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Wenn ich in dem Artikel über Wiesbaden über eine junge Stadt schrieb, deren Bedeutung höchstens zweihundert Jahre zurückliegt, befindet sich auf dem gegenüberliegenden Rheinufer eine weitere deutsche Landeshauptstadt (Die Hauptstädte der Bundesländer Hessen und Rheinland-Pfalz trennt wirklich nur der Fluss und damit ca. 10 Kilometer), und die Geschichte dieser Stadt beginnt noch vor Christi Geburt.

Am 14. September des Jahres 9 vor Christi Geburt stürzte hier der adoptierte Sohn des Kaisers Augustus (der Sohn seiner Gattin Livia) Drusus vom Pferd und starb an den Folgen dieses Sturzes. An sein ruhmloses Ende erinnert der so genannte Drususstein, der in der Zitadelle der Stadt steht – derzeit überdeckt von einem grünen Netz, wahrscheinlich um seinen weiteren Zerfall durch Witterung zu verhindern. Drusus wurde in Rom verbrannt und begraben, in Mainz handelt es sich also um ein Scheingrab, ein so genanntes Kenotaph.

Mogontiacum, wie Mainz damals hieß, entwickelte sich in weiterer Folge zu einem wichtigen römischen Stützpunkt an der östlichen Grenze des Reiches und diese Tatsache hatte mehrere Gründe. Hier mündet nämlich der Fluss Main in den Rhein als eine Pforte in das damals barbarische Germanien und deshalb war Mainz ein wichtiger römischer Flusshafen. Zweitens ist die Region sehr günstig für Weinanbau – der berühmte Rheinwein stammt großteils aus der Umgebung von Mainz, es gibt hier riesige Weinproduzenten wie Kupfenberg (er hat in Mainz auch sein repräsentatives Restaurant „Kupfenberg Terrassen“ auf der Terrasse über die Altstadt) oder Henkel – der größte Sektproduzent. Auf dem gegenüber liegendem Rheinufer gab es dann warme Quellen, nach denen die Römer süchtig waren. Gerade deshalb bauten sie gerade in Mogontiacum die einzige Brücke über den Rhein, die auf dem östlichen Ufer durch eine Festung geschützt war – noch heute heißt dieses Stadtviertel Kastel – aus dem lateinischen Wort „castrum“.

An die römische Vergangenheit der Stadt erinnert neben dem bereits erwähnten Drususstein auch das römische Theater unter der Zitadelle,

das ausgegraben worden ist, als die Mainzer den Südbahnhof ausbauen wollten, und vor allem ein hervorragendes Museum der römischen Schifffahrt. Ehrlich gesagt, habe ich gar nicht so viel erwartet, als ich das Museum besuchen wollte. Aber die Mainzer schafften es aus dem Fund einiger Reste der römischen Flussschiffe ein absolutes Maximum zu holen, vielleicht noch ein bisschen mehr. Das Museum stellt nicht nur diese Schiffreste aus Holz aus, es gibt hier Modelle der römischen Schiffe in der natürlichen Größe, detailliert beschriebene Vorgänge beim Schiffbau seit dem alten Ägypten bis heute, detaillierte Informationen über die römische Flotte mit Beschreibung der einzelnen Funktionen in der Flotte sogar auch mit entsprechendem Lohn. Es gibt wirklich mehr als genug zum Schauen und wenn sich jemand für römische Geschichte interessiert, ist er hier absolut richtig – ein besseres Museum habe ich bisher nicht besucht.

Allerdings überwunden die Germanen im fünften Jahrhundert den Rhein und von Mogontiacum blieben nur rauchende Ruinen. Die Stadt musste wieder von Null beginnen und ihr Wideraufbau gelang. Ein großer Verdienst an der Auferstehung der Stadt hatte ein Bistum, das in achtem Jahrhundert zum Erzbistum erhoben wurde und für die Stadtentwicklung im Mittelalter und der frühen Neuzeit eine essentielle Rolle spielen sollte.

Zum ersten Mainzer Erzbischof wurde der heilige Bonifatius ernannt. Seine Statue kann man vor der Mainzer Kathedrale sehen.

Dieser Heilige hieß ursprünglich Winfried und er war ein Engländer. Den Namen Bonifatius (also „ein gutes Gesicht“) gab ihm der Papst, als er ihn zu einer Mission nach Mainz entsandte, um dort Ordnung in das damals noch chaotische germanische Christentum zu bringen. Bonifatius gab sein Bestes und war auch erfolgreich. Er errang eine wichtige Stellung am fränkischen königlichen Hof und setzte auf die richtige Karte, als er die Majordomus aus der Familie der Karolinger gegen die machtlosen Könige aus der Familie der Merowinger unterstützte. Nach einer Legende, die allerdings angezweifelt wird, war es Bonifatius, der im Jahr 751 den ersten König der neuen Dynastie Pippin „den Kurzen“ krönte. Weil ihm das Amt des mainzer Erzbischofs offensichtlich zu langweilig war, entschied er sich für den Märtyrertod und in seinen alten Jahren – er war schon achtzig – unternahm er eine Reise nach Norden, um die Friesen zu taufen. Die hatten aber nicht die geringste Lust sich taufen zu lassen und erschlugen den alten Missionar bei Dokkum. Der Leichnam von Bonifatius wurde nicht in Mainz begraben, sondern in Fulda, in einem Kloster, das er zu gründen half.

Die Machtbereiche der einzelnen Erzbistümer im Reich teilte Karl der Große ein und er war zu Mainz sehr freigiebig. Möglicherweise spielte dabei noch die Dankbarkeit Karls Vaters Pippin eine Rolle. Dieses Erzbistum wurde zu dem größten nördlich der Alpen, in seinen Machtbereich gehörte die ganze Mitte Deutschlands und bis 1346 sogar auch Tschechien mit Bistümern in Prag und Olmütz.

Die Dominante der Stadt ist die romanische Kathedrale, eine der vier berühmtesten in Deutschland (neben Speyr, Worms und Trier). Es ist ein Bau aus dem elften Jahrhundert und mit Ausnahme einiger späteren gotischen Zubauten ist es ein monumentaler homogener Bau im hochromanischen Stil.

Mit dem Bau hat Kaiser Heinrich IV. begonnen, der sich gerade im Kampf mit dem Papst um die Investitur befand und mit diesem Bau dem Papst den Wind aus den Segeln nehmen wollte. Das Ergebnis ist imposant. Die Kathedrale macht besonders in den Frühmorgenstunden einen düsteren Eindruck, in ihren drei Schiffen mit riesigen Säulen fühlt man sich verloren, aber im Moment, wenn durch die Fenster die ersten Sonnenstrahlen in das Kircheninnere dringen, bekommt der Raum ein unglaubliches Flair. Die Kirche hat zwei Apsiden, sie ist in Gegensatz zu anderen Kirchen nach Westen orientiert und der Westchor gehörte dem Erzbischof. Im Ostchor saß der König, nur eine Spur niedriger als der Domherr auf der anderen Seite der Kirche. Die Krypta befindet sich aber unter dem Ostchor.  Interessant sind die Grabsteine der mainzer Erzbischöfe. Die Nummer 1 und 2 gehören den so genannten Kaisermachern. Einer davon war Peter von Aspelt, ein Kanzler des tschechischen Königs Wenzel II. Dieser Bürger der Stadt Basel machte eine unglaubliche Karriere – er wurde durch die Intervention Wenzels zum Erzbischof von Mainz. Er hatte ein Verdienst an der Wahl Heinrichs VII. von Luxemburg zum Kaiser und nach seinem Tod hatte er den entscheidenden Einfluss auf die Wahl seines Nachfolgers Ludwig IV. von Bayern. Ein nicht-adeliger wurde so zum mächtigsten Mann in Deutschland. Auf seinem Grabstein ducken sich unter dem rechten Arm des riesigen Erzbischofs diese zwei Kaiser, während unter seinem linken Ellbogen steht der tschechische König Johann von Luxemburg, dem er zur tschechischen Königskrone verhalf.  Alle drei natürlich deutlich kleiner als der große Erzbischof.

Aspelt gegenüber gibt es den Grabstein von Siegfried III. von Eppstein. Dieser ließ gegen den damaligen Kaiser Friedrich II. gleich zwei Gegenkönige wählen, zuerst Landgraf von Thüringen Heinrich Raspe, den er sogar im mainzer Dom selbst krönte und als dieser viel zu früh starb, ließ er Wilhelm von Holland zu seinem Nachfolger wählen. Beide ducken sich auf dem Grabstein unter seine Arme und sind laut ihrem Gesichtsausdruck ihrem Wohltäter entsprechend dankbar. In den Fenstern der Kathedrale gibt es Porträts der Erzbischöfe aus Glas, diese Reihe endet mit Aspelt. Seit seinem Nachfolger Mathias von Buchegg werden die Porträts durch Wappen der neuen Herrn von Mainz ersetzt. Es wurde nämlich eine Regel erlassen, dass zum Erzbischof von Mainz nur ein Adeliger, der mindestens in sechs Generationen seine adelige Herkunft nachweisen konnte, werden durfte. Somit wurde mit dem Treiben gemeiner Bürger von Typ Aspelt, die sich einbildeten, die höchste Politik machen zu dürfen, Schluss gemacht.

Die Erzbischöfe von Mainz gehörten zu den sieben Reichskurfürsten, also zu Herren mit dem Wahlrecht bei der Wahl der römischen Könige. Wenn der tschechische König als der erste die Stimme abgeben durfte und damit die Richtung andeuten konnte, hatte der Erzbischof von Mainz das Recht, als der letzte die Stimme abzugeben, was ihm bei Stimmengleichheit eine besondere Bedeutung verlieh. Die Stadt mit der Umgebung beherrschten die Erzbischöfe bis zum Jahr 1792 als französische Truppen in die Stadt einmarschierten und mit dem kirchlichen Fürstentum ein schnelles Ende machten. Nicht immer war die Fürstenkrone des Erzbischofs ein Segen. Der Thron in Mainz war viel zu verlockend und so kämpften nicht nur einmal zwei Kandidaten um dieses Privileg. Im Jahr 1462 wurde die Stadt von den Truppen des päpstlichen Kandidaten Adolf II. von Nassau eingenommen und ausgeplündert und verlor alle ihre Rechte. Damals musste auch der berühmteste Bürger von Mainz Johann Guttenberg die Stadt verlassen (später durfte er aber zurückkehren).

Übrigens auch die Luthers Reformation hat indirekt mit Mainz zu tun. Albrecht von Brandenburg war im Jahr 1514 der Erzbischof von Magdeburg und der Administrator in Halberstadt. Das war ihm aber nicht genug. Er sehnte sich nach dem Titel eines Kurfürsten, war aber nicht bereit, auf die Einkünfte aus Magdeburg zu verzichten. Zwei verschiedene Erzbistümer zu verwalten (und besonders zwei Einkünfte zu konsumieren) widersprach den damaligen kirchlichen Gesetzen. Papst Leo X. (Giovanni Medici aus einer Kaufmannfamilie) war bereit, eine Ausnahme zu machen – wenn er dafür genug Geld bekommen würde, das der Fertigstellung des Petersdomes in Vatikan zugutekommen könnte. Albrecht ließ also in ganz Deutschland Ablässe verkaufen, er beauftragte mit dem Verkauf den größten Bankier der Zeit, Jakob Fugger, der dafür einen beträchtlichen Teil des Geldes selbst behalten durfte. Diese Unverschämtheit hat Martin Luther zu seinem Auftreten in Wittenberg am 31. Oktober 1517 veranlasst. Albrecht wurde trotzdem zum Kurfürsten von Mainz und blieb in dieser Funktion bis zum Jahr 1545, er wurde sogar zum Kardinal und Erzkanzler des Römischen Reiches. An seine Person erinnert der Rohrbrunnen auf dem Markt vor der Kathedrale und ein Grabstein drinnen, in den der Autor unter dem Porträt des Erzbischofs ein bisschen böswillig einen Teufel gemeißelt hat.


May
2021

Kdo potřebuje válku?

categories: Blog

               Kdo potřebuje válku? To je otázka, která mě zaměstnává už léta. Žádný rozumný člověk si válku přát nemůže, protože ohrožuje v nejlepším případě jeho blahobyt a v nejhorším jeho život. Přesto se na světě pořád válčí. Musí být tedy významné síly, které válku chtějí.

               Především politici. Zejména tam, kde jim teče do bot, kdy jejich zeměmi cloumá hospodářská krize a stoupá nespokojenost obyvatelstva, potřebuje vládce nutně válku. Aby odvedl pozornost od vnitropolitických problémů, aby mohl každou kritiku svého vládnutí označit za velezradu placenou nepřátelskou stranou. Válku vedou především diktatury, protože tam je možné vyvolat válku jednodušeji, prostě rozkazem diktátora. K této metodě sahá se stále rostoucí oblibou ruský car Putin (Gruzie. Sýrie, Ukrajina), turecký sultán Erdogan (Sýrie, Ázerbájdžán), ekonomicky se hroutící teroristická vláda Hamásu nebo iránský režim ajatolláhů.

               Ale válku můžou vyvolat i demokratické státy, zejména když dlouholetému premiérovi hrozí vězení za korupci a přes veškerou snahu není schopen sestavit už několik let vládu, protože s ním nikdo do koalice jít nechce.

               A najednou je válka tady. Znovu na onom výbušném Předním východě, kde se lidé z nepochopitelných důvodů mydlí už šest tisíc let. A pořád ještě nikdo nepřišel na to, proč to dělají, když na tom kousku země zhola nic není.

               Současný konflikt má tolik front, že je skoro obtížné je spočítat. Důvody jsou víceméně vymyšlené, hlavním důvodem je snaha získat si politické body – to se týká jak izraelského jestřába Netanjahua, tak teroristického Hamásu nebo zkorumpovaného režimu Al Fatahu. A kupodivu si zde chtějí přihřát svou polívčičku nejen turecký diktátor Erdogan, ale i rakouský premiér Kurz nebo český prezident Zeman. Kdo chce být vidět, má k tomu příležitost, na jedné nebo na druhé straně.

               Je vždy těžké postavit se ve válce na jednu stranu, vinu na vyvolání konfliktu mají totiž většinou strany obě. Tak i tentokrát. Můžeme zvažovat, že vina Izraele je menší, ale nevinný není z politiků nikdo. Jen jejich oběti.

  1. První fronta je klasická. Izrael proti Palestincům žijícím na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Tuto bojovou linii známe už od roku 1967 ne-li od roku 1948. Jablkem sváru je východní Jeruzalém. Jeruzalém byl smlouvou z roku 1948 rozdělen na dvě části, přičemž jeho východní část i se starým historickým městem připadla Palestincům. V šestidenní válce 1967 Židé město dobyli. Aby ušetřili mešity a chrámy, vzdali se použití těžkých zbraní. 183 padlých Židů zahynulo právě při dobývání Starého jeruzalémského města. Na Sionské bráně je dodnes vidět stopy střelby, pomocí které Židé vnikli do města. V roce 1980 prohlásili Izraelité Jeruzalém za jednotné a nedílné hlavní město Izraele. Na rozdíl od muslimů, kteří v letech 1948–1967 zakazovali Židům vstup do Starého města a tím i modlitbu u Zdi nářků, přenechali Izraelité po roce 1967 Chrámovou horu muslimské autonomní správě.  Jenže od roku 1967 mění pomalu ale nezadržitelně demografickou strukturu východního Jeruzaléma. V onom válečném roku nežil ve Východním Jeruzalémě ani jeden Žid – ostatně by zde ani nepřežil. Stavěním sídlišť s byty, kde je nájem podstatně nižší než v Západním Jeruzalémě nalákala izraelská vláda do této části města statisíce mladých židovských rodin, které si bydlení v západní části města nemohly dovolit. A mladé židovské rodiny mají děti. Židů ve Východním Jeruzalémě přibývá, za několik desetiletí zde můžou tvořit většinu. A právě vyvlastňování domů, aby vznikly stavební pozemky pro izraelské stavební projekty bylo rozbuškou současného konfliktu. Odpálenou tak promyšleně, že se nedá nevidět úmysl. Zaprvé těsně před židovskou oslavnou dobytí východního Jeruzaléma, zadruhé v čase postního měsíce Ramadán, kdy jsou hladoví a žízniví muslimové dráždivější a v čase, kdy byl premiér Netanjahu poprvé skutečně reálně ohrožen, že se vytvoří vládní koalice bez něho. Soudní výměr o vyvlastnění oněch sporných domů byl údajně už několik let starý. A teď se najednou přistoupilo k exekuci. Palestinci okamžitě skočili na špek – Netanjahu zná své Pappenheimské a může se na své nepřátele spolehnout. Následoval obvyklé demonstrace, násilné pouliční nepokoje, molotovovy koktejly a střelba oslepujícími granáty a gumovými projektily. Zatímco zkorumpovaný Al Fatah v Ramalláhu se zmohl jen na protesty, teroristé v pásmu Gazy okamžitě pochopili svou šanci na upevnění svého režimu a získání mezinárodní pozornosti, protože po nich v poslední době už ani neštěkl pes, začali tedy na podporu demonstrujícím pálit rakety na Izrael. Přičemž se ukázalo, že jich mají několik tisíc a hlavně, že tyto rakety mají stále delší dostřel – dokáží pokrýt prakticky celé území Izraele. To bylo zřejmě to nejúděsnější poznání – válka nabyla nové dimenze, jakou Izrael v posledních desetiletích neznal. Nicméně zde se jednalo o obvyklou bojovou linii, která nikoho nemohla překvapit.
  2. Náhle vzplanula potlačovaná nenávist mezi Židy a Araby – obyvateli Izraele. Arabové mající izraelské občanství tvoří 20,9 procenta obyvatel Izraele. Mají všechna občanská práva, nemají ale povinnost sloužit v izraelské armádě. Jejich životní úroveň je nepoměrně vyšší než jejich krajanů na západním břehu neřkuli v pásmu Gazy. Obývají hlavně centra starých historických měst jako je Akko nebo Jaffa nebo města jako Nazareth či Kaana, kam se stáhli po válce v roce 1948. Netanjahu investoval v posledních letech mnoho peněz do těchto komunit, budoval tam infrastrukturu (v historických centrech měst je to logicky namáhavější než na nových sídlištích Tel Avivu) s cílem koupit si tak loajalitu místního obyvatelstva. Marně. Nenávist mezi etniky je příliš silná, byl jsem hodně nepříjemně překvapen, když prodavači v Kaaně, tedy na území Izraele odmítali ode mne přijmout platbu v šekelech a trvali na amerických dolarech – oficiální platidlo „jejich“ státu jim nevonělo. (Samozřejmě nakonec platbu přijali, když se ujistili, že dolary nemám). Jestliže v židovských částech Izraele jsou nápisy trojjazyčné (hebrejsky, arabsky a anglicky) v arabských částech jsou pouze v arabštině. Místní si zřejmě neuvědomují, jak se tím diskreditují. Navíc k nárůstu napětí přispěla koronavirová epidemie. Jednak omezením oněch investic, na které si Arabi už zvykli, jednak byly izraelské pořádkové síly vůči arabským komunitám přísnější – protože Arabové příkazy nenáviděné izraelské vlády odmítali akceptovat a tím pádem zde byla mnohem větší nemocnost i úmrtnost. Teď náhle došlo k pouličním bojům v ulicích izraelských měst, k lynčování židovských obyvatel jejich arabskými spoluobčany a naopak. Ničily se židovské obchody a hořely synagogy. Arabská mládež, zfanatizovaná přes sociální sítě, zaútočila na křehké spolužití obou etnik ve státě Izrael. Tyto rány se budou hojit těžko a dlouho, nedůvěra už zůstane. Tato bojová fronta byla zcela nová a Netanjahu s ní zřejmě nepočítal.
  3. Další fronta se otevřela mezi sekularizovanými Židy nakloněnými jednání a příměří a ultraortodoxními Židy, chtějícími stejně jako militantní Arabové svatou válku. Ultraortodoxní Židé tvoří uzavřené komunity, jako například v jeruzalémské čtvrti Me´a Sche´arim, v Izraeli jich žije zhruba půl milionu, jejich podíl ale neustále vzrůstá. Mají totiž hodně dětí – okolo deseti na rodinu. Velká část z nich neuznává stát Izrael a čeká na Mesiáše. I oni byli postiženi koronavirovou epidemií víc než zbytek obyvatelstva, už proto, že z principu odmítají všechna vládní opatření. A máte-li devět sourozenců a každý z nich má deset dětí – kolik lidí se sejde na narozeninové oslavě každého z dětí? Nebo dokonce při Bar micvě některého ze synů? A jak často se takové oslavy při tomto počtu příbuzenstva konají? Jenže jsou ortodoxní Židé, kteří chodí k volbám, a dokonce kandidují do Knésetu, izraelského parlamentu – koalice tří ortodoxních stran se do parlamentu dostala a Netanjahu je závislý na jejich podpoře. Jinak mu hrozí otevřený konflikt s touto komunitou, což by byla jeho politická smrt. Je na nich závislý stejně jako Donald Trump na lidech věřící na Quanon – jestli se jim to líbí nebo nelíbí, potřebují je. Ultraortodoxní Židé se mohli díky současné válce zviditelnit a samozřejmě si svou šanci nenechali ujít.
  4. Muslimský svět otevřel další všeobecnou antisemitskou frontu všude na světě. Je to trošku paradoxní, označit Araba za antisemitu, protože on sám je Semita, geneticky i jazykově s Izraelci spřízněný. Ale raději to žádnému neříkejte! Muslimské státy sice už Palestince dávno odepsaly jako nepotřebnou přítěž, hospodářské vztahy s Izraelem jim byly důležitější. Palestinci si za to mohli ze značné části sami. V době, kdy měli možnost vyjednávat, to kategoricky odmítali a když chtěla OSN nechat v Gaze budovat největší blízkovýchodní přístav, který by městu přinesl obrovskou prosperitu, chopili se tam moci teroristé Hamásu. Jenže teď, ať už chtěli nebo ne, museli arabští vládci za skřípění zubů vyjádřit Palestincům solidaritu. A hrozit Izraeli, i když to z velké části nemysleli vážně. Otevřeli tak další – mezinárodní frontu, zatím jen na diplomatickém poli ale s dostatečně hrozivým charakterem. Protože k obvyklým bezzubým protestům arabských vládců přibyl nový faktor. Turecký vládce Erdogan usilující o pozici hegemona v oblasti i v islámském světě. Jestliže chce totiž Erdogan „uštědřit Izraeli lekci, na kterou nezapomene“ měli by všichni nastražit uši. Protože Erdogan potřebuje nutně další válku. Turecká lira je ve volném pádu, rezervy turecké národní banky jsou nulové a úroky na úvěry představují momentálně v Turecku 19 procent. Kromě toho se nevyplatila sázka na očkování čínskou a ruskou vakcínou – momentálně zuří v Istanbulu pandemie nejvíc za celou dobu – téměř porovnatelně s Indií. A Erdogan chce být vedoucí silou muslimského světa, brání v tom pouze maličkost, že Turci nejsou Arabové. Disponují ale jednoznačně největší armádou v regionu, ostatně jednou z největších na světě.
  5. A Erdoganova politika vede k otevření další fronty. Muslimská a křesťanská kultura na sebe tvrdě narazily. Spíš se oživil odvěký konflikt orient versus okcident, protože na Západě se už o křesťanství jako vedoucí ideologii nedá hovořit. V okamžiku, kdy na kancléřském úřadě v Rakousku zavlála jako výraz solidarity s Izraelem izraelská vlajka, vypukly ve vídeňských ulicích nepokoje. Organizované z Istanbulu, už minulý rok si to Erdogan vyzkoušel, když sem poslal agenty své rozvědky, aby aktivovali hnutí „Šedých vlků“ a vyvolali pouliční boje s místními Kurdy. Mezi Erdoganem a Kurzem panuje nenávist – oba z toho získávají politické body. Datuje se to už z doby, kdy tehdejší ministr zahraničí Kurz předvolal tureckého prezidenta a zakázal mu konat předvolební mítinky na území Rakouska. To ponížení turecký sultán nikdy nestrávil, teď si dovolil ve svém projevu Rakousko dokonce „proklít“. Což je signál pro jeho v Rakousku žijící věrné, aby pokračovali v násilnostech. Podobné problémy můžou čekat všechny země s muslimskou, a hlavně tureckou či palestinskou menšinou – nejvíc Turků žije v Německu.
  6. Americko-Iránský konflikt znovu vzplane. A ten znamená ohrožení skutečně globální. Přiznám se, že jsem nebyl nadšený Trumpovou politikou vůči Iránu. Zrušit dohodu o omezení výroby obohaceného uranu a uvalit na iránský režim sankce jsem považoval za kontraproduktivní. Mezi teroristy zodpovědnými za útoky v Evropě a USA nebyl ani jediný šíita, jednalo se bez výjimky o muslimy sunnitské orientace. Irán se samozřejmě angažoval v Sýrii (bez pomoci iránských dobrovolníků byl režim Bašára Assada dávno padl) a podporoval Hizballáh v Libanonu. Tedy teroristickou organizaci, která politicky destabilizovala tuto malou ale prosperující zemičku na sever od Izraele. Teď už z její někdejší prosperity nezbylo nic. Že je ale Irán hlavním dodavatelem vojenské techniky (tedy raket a jejích komponent) pro Hamás v pásmu Gazy, to mě opravdu překvapilo. Nenávist mezi sunnity a šíity je větší než je jejich společná nenávist ke křesťanům. Irák je se svým náboženským terorem nejlepším příkladem. Ale očividně je nepřítel mého nepřítele můj přítel. Pokud by se – poprvé v historii – dokázali zkoordinovat sunnitští bojovníci Hamásu se šíity z Hisballáhu, nastala by pro Izrael nová a to hodně nebezpečná situace. Rakety pro Gazu se pašují z Iránu do Súdánu, odtud do Egypta a beduíni na Sinaji si z pašování zbraní udělali úžasný obchod. I když se Egypt zoufale snaží ničit a blokovat podzemní tunely, které vedou z pásma Gazy na jeho území. Nepomáhá ani ochranná zóna 1500 metrů od hranice, ani betonové zdi, zapuštěné pět metrů pod zemský povrch. Irán okamžitě odřekl účast na jednání o uranovém obohacování ve Vídni. Ona vlajka na budově kancléřství byla dostačující záminkou. Joe Biden toho zřejmě hodně nedosáhne. I proto, že jeho demokrati nejsou v otázce Izraele zdaleka tak jednotní jako Trumpovi republikáni. Což je další bojová fronta v tomto izraelském konfliktu.

V době, kdy dopisuji tento článek, se začíná vyjednávat o příměří. Hamásu zřejmě přece jen docházejí rakety a Netanjahu dosáhl svého, žádná koalice proti němu se neutvoří a do vězení – zatím – nepůjde. Dovolím si ale zkonstatovat, že vítězem tohoto konfliktu jsou v podstatě arabští teroristé v pásmu Gazy. Podařilo se jim otrávit atmosféru nažívání Židů a Arabů přímo v Izraeli, otevřeli tedy další frontu, o které nedávno ještě ani nesnili. Po čerstvých ranách zůstanou jizvy, které se budou hojit těžko, pokud vůbec. Izrael a s ním i svět se stal zase o něco nestabilnějším

Nevím, kolik z toho premiér Netanjahu zamýšlel, když se rozhodl vyvlastňovat arabské domy právě v nejvýbušnějším období. Možná mu šlo skutečně jen o jeho vlastní osobní záchranu. Ale co už by politik neudělal, aby se zachránil před kriminálem. Nemusíme pro příklady chodit tak daleko. Jen musíme doufat, že izraelský příklad nebude dělat školu i u nás. I když ona dotace podniku Fatra jakožto zkušební sonda na vyvolání soudního procesu o dotace pro Agrofert a to i za cenu, že by Česká republika několik let žádné dotace dostávat nemusela, je taky těžko pochopitelná jinak, než že se tu někdo snaží vyvolat konflikt. Zatím neozbrojený. Že toto srovnání kulhá? To uznávám. Ale jestliže Babišovsko-Zemanovská klika zůstane po podzimních volbách u moci a žádné dotace nepotečou, může se Babišova proevropská orientace rychle změnit na protievropskou. S agitací pro vystoupení z Evropské Unie a spojenectví s Ruskem. A pak už to bude o něčem jiném. Jsou režimy, které se zbraní neštítí.

               To je to, co mě zneklidňuje nejvíc. Diktátorů na světě stále přibývá a hodně z nich už své země dovedlo do tak neutěšené ekonomické situace, že jim pro udržení moci nic jiného než válka nezbývá.


May
2021

Komunisté slaví sto let

categories: Blog, Historie

               Mají štěstí, že jejich stoleté jubileum přišlo ještě předtím, než definitivně zmizí v propadlišti dějin, jako důkaz ideologie, která zkrachovala. Vznikla totiž v dobách, které se se současností nedají vůbec srovnávat a neposkytuje žádné odpovědi na otázky moderní doby. Komunisté už žijí jen ze vzpomínek na „krásné časy“, když byli u moci a z podpory těch, kteří ty časy skutečně jako krásné vnímali a z lidí, kteří jejich zvrácené ideologii prostě nerozumí nebo rozumět nechtějí. Snaha přizpůsobit svět ideologii funguje jen v „Haló novinách“. Ne ve skutečnosti.

               Ale zpět k vzniku strany, založené na ustanovujícím sjezdu v pražském Karlíně 14. – 16 května 1921.

               První světová válka přinesla v důsledku neuvěřitelného utrpení a obrovských lidských i materiálních ztrát do společnosti silné sociální napětí. Jen zemědělská výroba v nově vzniklém Československu poklesla oproti roku 1913 o 30 – 40%. Prosperující předválečné hospodářství leželo v troskách. Ve snaze zabezpečit aspoň základní zabezpečení obyvatelstva základními potřebami přistoupila československá vláda na takzvané „vázané hospodářství“ s vládou určenými pevnými cenami. To vedlo k dalšímu prohloubení sociální nerovnosti, nejvíc trpěli zaměstnanci, jejichž platy nedokázaly držet krok s inflací – zejména té na černém trhu.  Vůči správnosti kapitalistického způsobu fungování společnosti vznikly díky zničujícímu válečnému běsnění tak velké pochyby, že společnost hledala alternativy. Zde se nabízel už od poloviny devatenáctého století komunismus, definovaný svými tvůrci Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu, publikovaném v roce 1848. Ten převzala za svůj základní dokument sociální demokracie, už před válkou silná politická síla, celosvětově sdružená do II. Internacionály

               Není náhodou, že nejvíc byly sociálním neklidem postiženy země, které válku prohrály. Ke katastrofální hospodářské situaci se přidala ještě frustrace z porážky. V Rusku tak komunistická revoluce díky naprostému rozkladu státní moci zvítězila, v Německu byla poražena a její vůdcové Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová a Kurt Eisner zavražděni. (U místa, kde byl 21.února 1919 v Mnichově zavražděn vůdce bavorských komunistů Eisner mi místní průvodkyně poněkud sarkasticky vyprávěla, že existovaly až čtyři dobré důvody, kvůli kterým může být člověk v Bavorsku zastřelen -1) byl komunista, 2) byl Žid, 3) byl intelektuál a 4) byl Prušák.) Maďarská republika rad Bély Kuhna nevydržela nápor dohodových mocností.

               Z toho pohledu byla situace v Československu relativně stabilní. I když bylo součástí poraženého Rakouska-Uherska a tím pádem utrpělo masivní hospodářské i lidské ztráty. Kompenzovalo to novou samostatností a v důsledku toho pocitem, že patří k vítězným mocnostem. Dělnictvo zastupovala především sociální demokracie a ta měla ve svém čele zkušené a rozhleděné politiky.  Vlastimil Tusar byl poslancem rakouského sněmu ve Vídni, byl to on, kdo 27.října 1918 informoval Aloise Rašína, že nastal vhodný okamžik k vyhlášení nezávislosti. Navíc měl velmi dobrý vztah s prezidentem Masarykem, řada jeho státoprávních idejí pocházela přímo od prezidenta zakladatele. Navíc nebyl sám, k jeho týmu patřili i političtí pragmatici typu Antonína Hampla nebo Rudolfa Bechyněho, kteří pak tvořili páteř státoprávní politiky československé sociální demokracie po celou dobu mezi dvěma válkami. Na rozdíl od jiných zemí, jako Rakouska, či Německa, kde byla sociální demokracie zničena, zůstala československá sociální demokracie po celou dobu členem vládních koalic a formovala úspěšně meziválečnou československou (tradičně výrazně doleva vychýlenou) politiku. Tusar byl ostatně od 8.července 1919 předsedou vlády, když po výsledcích komunálních voleb nahradil v této funkci Karla Kramáře. Dokázal vytvořit takzvanou rudozelenou koalici s agrárníky (pravicovou stranou, ta zelená barva neznamenala tehdy ekologii jako dnes, ale byla barvou zemědělců), která díky jeho umírněnému ale pevnému postoji fungovala.

Vlastimil Tusar , (1880-1924) soc.dem. politik , pøedseda vlády v letech 1919-1920.

               I díky tomu vyhrála sociální demokracie s přehledem první svobodné parlamentní volby v dubnu 1920. Získala 25,7% hlasů a 74 poslaneckých mandátů (z 281). Pro srovnání, na druhém místě skončila strana lidová s 699 728 hlasy a 33 mandáty. Tusar neváhal pokračovat v úspěšném konceptu spolupráce s agrárníky a vedl druhou „rudozelenou“ vládu. Dohromady měla vládní koalice těsnou většinu 144 poslanců.

               Jenže československá demokracie měla velký problém a tím byli levicoví radikálové. Ti neváhali útočit na Tusara, když v okamžiku maďarské komunistické agrese na Slovensku 30. května 1919 vyzval k obraně vlasti. Časopisy jako brněnská „Rovnost“ nebo kladenská „Svoboda“, už tehdy ovládané levicovými radikály, ho za to volaly před soud dějin a co bylo horší – před stranický soud. Sociální demokracie zažila po roce 1918 obrovský příliv nového členstva, v naprosté většině ale ruskou revolucí ovlivněných radikálů, které staré vedení strany nedokázalo dostat pod kontrolu. Zejména, když se do jejich čela postavil zkušený politický harcovník Bohumír Šmeral. Šmeral se totiž politicky zcela zdiskreditoval, když až do poslední chvíle trval na zachování Rakouska-Uherska. Musel se po říjnu 1918 stáhnout z aktivní politiky, teď ale zacítil šanci na návrat. V roce 1920 navštívil Rusko, jednal osobně s Leninem a stal se mluvčím radikálního stranického křídla.

               V roce 1920 musela totiž československá sociální demokracie učinit jedno důležité rozhodnutí – a právě to se stalo štěpícím prvkem strany. Šlo o to, zda se strana přihlásí k II. Internacionále, jejíž činnost se po letech války obnovovala, nebo k III. internacionále komunistických stran, jejíž jakousi „ústavou“ bylo 21 podmínek přijetí, které sepsal v roce 1919 sám Lenin.

               Jen namátkou několik článků:

  1. Veškerá propaganda a agitace stran, ucházejících se o vstup, musí mít skutečný komunistický charakter a odpovídat programu a usnesením Třetí internacionály. Orgány strany musí být řízeny zkušenými komunisty. Tisk musí být zcela podřízen představenstvu strany. Autonomie tisku je nepřípustná.
  2. Strana musí ze všech míst odstranit reformisty a centristy a nahradit je osvědčenými komunisty, aniž by se ohlížela na to, že zvláště z počátku na místo „zkušených“ oportunistů přijdou prostí dělníci z davu

10) Každá komunistická strana je povinna vést tvrdošíjný boj proti sociálně demokratické odborové internacionále se sídlem v Amsterodamu.

13) Čas od času je třeba pročistit členstvo organizací, aby byla strana soustavně očišťována od maloměšťáckých živlů

16) všechna usnesení Třetí internacionály jakož i usnesení jejího výkonného výboru jsou pro komunistické strany závazná. Komunistická internacionála musí být vybudována mnohem centralističtěji, než byla internacionála sociálně demokratická.

Jasněji to nemohlo být řečeno. Kdo přijal tyto podmínky, vzdával se jakékoliv vlastní suverenity a musel slepě plnit direktivy z Ruska. Tyto podmínky byly přijaty na druhém kongresu Komunistické internacionály v Moskvě v roce 1920. Československá sociální demokracie byla na tomto kongresu zastoupena třemi pozorovateli (byl mezi nimi i kladenský vůdce Antonín Zápotocký) – Tusar se postaral, aby tam mohli cestoval s řádnými pasy. Naproti tomu představenstvo sociálně demokratické strany zamítlo poslat pozorovatele na sjezd druhé internacionály do Ženevy a sice 93 proti 46 hlasům představenstva strany. Navíc levicové křídlo osmnácti poslanců sociální demokracie odmítlo hlasovat pro programové vyhlášení vlády.

Sociální demokracie bojovala po válce o svou vlastní identitu. Z klasické opoziční strany se stala stranou vládnoucí, tedy státotvornou. Tusar představoval tzv. aktivistické křídlo strany, které muselo bojovat s křídlem revolucionistickým. Tusar stejně jako vůdce sociálních demokratů v německých Sudetech Seliger trvali na Marxově poučce, že moc má převzít „vzdělaná elita dělnictva“ a to demokratickou cestou. Levicoví radikálové, jejichž hlásnou troubou se stal spisovatel Ivan Olbracht („Jsem jako starý Cato a opakuji, že jen ve Třetí internacionále je naše spása!) volali po ozbrojeném převratu a diktatuře mas čili nevzdělaného proletariátu. Tusar apeloval na „pozitivní orientaci dělnictva“ a proti „okázalým projevům.“ Mínil, že „socializace se organicky rodí jako kuřátko z vejce.“ Díky zavedení pevných kandidátních listin bez preferenčních hlasů se sociálním demokratům podařilo ve volbách roku 1920 z velké části eliminovat radikály a prosadit do voleb umírněné kandidáty, kteří teď tvořili většinu v poslaneckém klubu. Členstvo strany ale vypadalo zcela jinak.

Nejpozději po zamítavém stanovisku k cestě pozorovatelů do Ženevy pochopilo vedení sociální demokracie, že je zle. Sněm strany byl plánován na 25 září, odhady hovořily, že dvě třetiny až 80 procent delegátů bude patřit k radikální levici (nepomohlo ani omezení, že se delegátem mohl stát pouze člen strany, který byl ve straně už nejméně tři roky). Bylo zřejmé, že sjezd odvolí současné vedení, a to nové se přidá i Leninovým myšlenkám. V polovině července 1920 zahájila „pravice“ ve straně boj proti levici na sněmu na Smíchově, 14.září pak svolala schůzi zastupitelstva a výkonného výboru strany, kde měla ještě stále většinu. Vyhlásila, že levice, která se hlásí ke komunistickému programu nemá právo hlásit se k sociální demokracii a nemá právo zúčastnit se sjezdu. Tento byl přeložen na prosinec.

Následkem toho ale ztratila Tusarova vláda podporu 26 levicových poslanců a tím i většinu ve sněmovně. Tusar podal 14.září demisi, což znamenalo odstoupení celé vlády. O tom jsme se ve škole učili pod názvem „Tusarova zrada“- To, co byla z komunistického pohledu zrada, byl ve skutečnosti logický čin politika, uvažujícího v dimenzích parlamentní demokracie.

Jednalo se v podstatě o chytrý taktický tah. I prezident Masaryk litoval Tusarova odstoupení a loučil se s ním slovy: Odcházíte v okamžiku, kdy Vaše politika dodělala velmi značných úspěchů za hranicemi i doma.“

Jenže Tusar věděl, že ztratil většinu ve sněmovně a tím i podporu pro svou vládu. Před nadcházejícím bojem s radikály nechtěl být vázán povinnostmi, ke kterým by ho zodpovědnost ministerského předsedy zavazovala. A navíc sám navrhl Masarykovi za předsedu úřednické vlády, která měla jeho vládu nahradit, svého známého, doktora Černého, jemuž důvěřoval.

Boj o moc ve straně mohl začít. A začal. Ještě 15 září převzal dav vedený Šmeralem a Stanislavem Kostkou Neumanem Lidový dům a s ním redakci časopisu „Právo lidu“ a byla tam zavedena levicová cenzura. Dozorcem nad cenzurou listu byl jmenován Ivan Olbracht. Sociální demokracie si vymohla, že levice nesměla vydávat časopis pod starým názvem – přejmenovala ho tedy na „Rudé právo“, které jsme znali ještě i my.

25. září zorganizovala levice sjezd strany v původně plánovaném termínu. Protože pravice sněm bojkotovala, dostavilo se 321 delegátů z 527, to byla ale většina a sněm se vyhlásil za zasedání schopný. Novým předsedou strany byl zvolen Šmeral. Ten ještě doufal, že dostane pod kontrolu celou stranu, představenstvo ale výsledky sjezdu neuznalo a dál pokračovalo v přípravách na prosincový sjezd. Ten se nakonec uskutečnil 26.listopadu 1920.

Rozhodujícím bodem se ale stal tzv. „boj o Lidový dům“ v prosinci 1920. Šlo o to, že politické strany v poválečném Československu nesměly vlastnit nemovitosti. Lidový dům, kde se nacházela i redakce a tiskárna „Práva lidu“ a který byl od 15.září obsazen levicovými radikály, byl formálně zapsán na člena strany Antonína Němce. Ten zůstal věrný tusarově křídlu a teď dal k soudu žalobu na porušení majetkových práv. A soud mu dal za pravdu. Vlastně ani nemohl nedat. Podle zákona byl majitelem Němec, i když všichni věděli, že ve skutečnosti to byla strana, kterou ve své většině ovládli ti, kdo teď v Lidovém domě seděli. Věděli to samozřejmě i soudci, kteří vynesli rozsudek. Podraz to byl zřejmý, ale podle zákona. Když levičáci odmítli budovu vyklidit udělala to policie. Lehce přemohla dělnické bojůvky, které předstíraly, že chtějí dům bránit a předala ho Němcovi, čili zpět tusarovskému křídlu strany.

Levičáci vyhlásili generální stávku, která ale naprosto propadla. Došlo i k přestřelkám, na Kladně, kde místní vůdce Muna začal budovat Rusou armádu, nebo v Brně, kde radikálové obsadili elektrárnu a vypnuli městu proud. Vláda vyhlásila stanné právo a poslala armádu. Vzpoura byla snadno potlačena, měla ale za následek 14 mrtvých a 3000 zatčených. A definitivní rozkol strany.

Slovenští komunisté založili svou stranu, která se přihlásila k myšlenkám třetí internacionály už 16. – 17. ledna 1921 v Ľubochni, čeští komunisté založili svou stranu 14. -16. května. K slučovacímu sjezdu, ke kterému se přidaly i německé a maďarské, polské a židovské strany, došlo pak v listopadu 1921.

Přesto si Komunistická strana Československa udržovala pod vedením Bohumíra Šmerala umírněnou podobu. Ne nadarmo se objevila v tehdejších český novinách karikatura s telefonátem mezi Leninem a Šmeralem, kde Lenin požadoval okamžité zahájení příprav ozbrojené revoluce a Šmeral odporoval „Nemožno, připravujeme právě komunistický ples.“ V roce 1925 vedla tato opatrná politika k převratnému úspěchu ve volbách. Komunisté získali 13 procent hlasů, 20 senátorských a 41 poslaneckých křesel, strana skončila druhá za agrárníky. Pro srovnání, sociální demokracie vedená Antonínem Hamplem (Tusar zemřel už v roce 1924 – působil v letech 1920–1924 jako velvyslanec v Berlíně) skončila čtvrtá s 29 poslanci.

Pod dojmem tohoto úspěchu byla v roce 1925 zahájena takzvaná „bolševizace strany“, která měla odstranit umírněné vedení strany. Jestliže byl tedy Šmeral v sociální demokracii „vlevo“, ocitl se v nové straně náhle „vpravo“. Vedení strany pod předsedou Bohumilem Jílkem čekal „tusarovský“ osud. Na pátém sjezdu strany v roce 1929 převzali vedení „karlínští kluci“ pod vedení Klementa Gottwalda, který stranu konečně zavedl definitivně do sovětské náruče a učinil z ní Stalinův satelit. 

Pøedseda èeskoslovenské vlády Klement Gottwald.

Popularita této radikální partaje mezi obyvatelstvem ale klesla – Češi nikdy neměli sklon k radikalismu a k extrémním násilným řešením – v roce 1935 dosáhla ve volbách na 30 mandátů a klesla na čtvrté místo (a to navzdory těžké hospodářské krizi, kterou nedokázala využít), přičemž ji předehnala dokonce i „mateřská“ sociální demokracie. Na protest proti novému směřování vystoupila z komunistické strany její intelektuální elita: spisovatelé Stanislav Kostka Neumann, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Helena Malířová, Josef Hora, Marie Majerová a dokonce i hlavní agitátor převratu v roce 1921 Ivan Olbracht. Ti všichni vystřízlivěli ze svého oblouznění krásnou myšlenkou sociální rovnosti a sepsali takzvaný „Manifest sedmi“. Naopak věrni straně zůstali a proti těmto sedmi se tvrdě ohradili Vítězslav Nezval, Julis Fučík, Vladimír Clementis či Ladislav Novomeský. Většina z nich měla později pocítit tvrdost stalinského režimu na vlastních osudech.

Šance pro komunisty přišla po druhé světové válce. Komunisté se vrátili s Rudou armádou (jejich vedení strávilo válku v moskevském azylu) a profitovali teď jak z masky „osvoboditelů“, tak i z krátkozraké politiky prezidenta Beneše, který v Košickém vládním programu přistoupil na zákaz „pravicových“ politických stran. Což postihlo hlavně nejsilnější politickou sílu české meziválečné politické scény agrárníky, kteří se po celou dobu zodpovědně starali o to, aby se doleva vychýlená politická scéna tím směrem nepřevrhla. Ve volbách 1946, které je už těžko možné označit za svobodné, získali komunisté 38,1 procenta hlasů (V Čechách 43,3, na Moravě 34,5 a na Slovensku 30,5 procent hlasů) a 114 poslaneckých mandátů v 300členném parlamentu.

Volby 1946, podíl hlasů pro Komunistickou stranu

To jim stačilo, aby připravili násilné převzetí moci v únoru 1948 a udělali z Československa ruskou gubernii. Sami převzali úlohu správců této provincie pod moskevským dohledem, podobně jako dnes Ramzan Kadyrov v Čečensku. Opětnému štěpení strany v roce 1968. kdy v ní z nezbytnosti odstranění ekonomického zaostávání za rozvinutým světem vzniklo reformní křídlo, bylo zabráněno ruskými tanky. A tak mohla komunistická strana ztuhnout v stalinských poučkách, kterých se nezbavila dodnes. Je posledním rudimentem komunistické minulosti Evropy a světa, disponuje i jedinou poslankyní za komunisty v Evropském parlamentu. Prostě jakýsi skanzen minulosti, na kterou bychom rádi zapomněli, ale nemůžeme.

Zdá se, že strana Stalinových pohrobků přežije na politickém poli dokonce i svou mateřskou sociální demokracii, kterou prolhaní oportunisti typu Jana Hamáčka vedou k definitivnímu zániku. Stoleté strany nemají čím oslovit mladé voliče, bojují o přízeň penzistů, protože problémy moderní doby prostě nechápou a ani chápat nemohou. Nemají na to prostě intelektuální potenciál a ideologie se dnes už nenosí.

Zdá se, že pozici moderní levice přebírají Piráti, ovšem i je čeká jako každou mladou levicovou stranu ještě boj o konečnou podobu. Zápas mezi státotvornou umírněnou frakcí a radikálním levicovým křídlem. Zda se bude opakovat rok 1921 s jinými herci a na jiném jevišti, na to si ještě musíme počkat. Je už ale nejvyšší čas, aby komunisté to jeviště konečně vyklidili pro někoho, kdo má publiku co říct.

a            


May
2021

Die Reise über die Grenze in den Coronazeiten

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Corona

Ich sage voraus, dass ich immer ein Befürworter der Maßnahmen zum Eindämmen der Pandemie war, solange diese logisch, begründbar und verständlich waren. Ich bin ein Befürworter der Impfung, weil dies meiner Meinung nach der einzige Weg ist, wie man die Pandemie überwinden kann. Natürlich konnte man manche Sachen rationaler machen und zum Beispiel anstatt des wochenlangen Leugnens der Thrombosen, die mit der Impfung mit dem Vakzin Astra Zeneca verbunden waren, einfach zugeben, dass es diese Thrombosen gab und dass sie beinahe ausschließlich Frauen vor der Menopause betrafen und dass diese Gruppe aus der Impfung mit diesem Vakzin ausgenommen werden sollte.

Ich bin auch ein Befürworter des Tragens der FFP2 Masken in geschlossenen Räumen und ich bin überzeugt, hätte man in Sommer genug von diesen Masken gekauft oder produziert und gleich in Oktober das Tragen von ihnen befohlen, solange die Akzeptanz bei der Bevölkerung noch ausreichend hoch war, hätte man sich einen großen Teil des Lockdowns und viele Tote ersparen können.

               Niemals habe ich ganz verstanden, warum kleine Geschäfte geschlossen werden mussten (und die großen offenbleiben durften), solange Menschen dort die FFP2 Masken getragen hätten und auch nicht das Verbot der Unterkunft in den Appartements um die Schipisten, die im Betrieb bleiben durften. Möglicherweise spielte hier die Angst, dass die Menschen in den Appartements sich gegenseitig besuchen und zusammen trinken würden, eine Rolle. Warum man im Freien kein Doppel beim Tennis spielen darf, verstehe ich auch nicht. Die Wahrscheinlichkeit, dass sich ein Beinahesenior beim Single verletzen könnte, ist tausendmal höher als sich dabei mit Covid anzustecken. Aber o.k. Verboten ist verboten, dann spielen wir halt nicht.

               Trotz dieser Einwände war ich für das Einhalten der Regel. Bis ich mich entschieden habe, meine Mutter in Tschechien zu besuchen. Es war nämlich nach einem halben Jahr bei ihrem Alter von 84 Jahren schon dringend notwendig. Dafür musste ich aber die österreichisch-tschechische Grenze überqueren. Weil ich ein disziplinierter Bürger bin, entschied ich mich, es nach den gegebenen Regeln zu tun. Und das zeigte mir die Absurdität des gesamten Systems.

               Ich muss zuerst klarmachen, dass ich seit Februar geimpft bin – dieses Privileg habe ich mir durch die Arbeit auf der Intensivstation bei den Covidpatienten verdient. Ich habe eine Bestätigung über die Anwesenheit der Antikörper gegen Coronavirus in meinem Blut, also über eine ausreichende Immunisierung und wie wir wissen, reduziert die Impfung auch die Wahrscheinlichkeit, sich mit dem Virus anzustecken und das Virus weiter zu verbreiten um sagenhafte 96%. Diese Tatsache wird aber nirgends berücksichtigt, sie spielt bei den Vorschriften, die die Bewegungsfreiheit einschränken, keine Rolle.

               Der Übertritt der Grenze ist nur mit einem negativen Antigentest aus den letzten 24 Stunden möglich. Das ist kein so großes Problem, weil ich im Krankenhaus arbeite, wo ich ohnehin zu wöchentlicher Testung verpflichtet bin. Es ist mir gelungen auch bei einer wahnsinnigen Arbeitsbelastung im letzten Moment noch unseren Laborassistenten Laszlo zu erwischen, der diese Tests am Freitag machte, noch bevor er den Testraum verließ. Er war sehr lieb, machte bei mir den Test und ich durfte nicht vergessen vor dem Verlassen meines Arbeitsplatzes die Bestätigung auszudrucken.

               Bereits am Donnerstag füllte ich in der Webseite der tschechischen Botschaft in Österreich ein Onlineformular über meine Absicht, die Tschechische Republik zu besuchen, aus. Es war ziemlich lustig. Als ich den Ort Starojicka Lhota angegeben habe, den ich besuchen wollte, bekam ich eine Antwort, dass dieser Ort unbekannt wäre. Ich gab also die benachbarte Marktgemeinde Stary Jicin an. Wieder mit einem negativen Ergebnis. Ich gab die Bezirkshauptstadt Novy Jicin an. Der Computer kannte nicht einmal diese Stadt, er verlangte von mit um so energischer das wahre Ziel meiner Reise anzugeben. Aus Verzweiflung gab ich die Kreishauptstadt Ostrava an. Siehe, der Computer kannte das. Die nächste Frage war, ob ich mit einem Kind jünger als 18 Jahre reisen würde. Ich klickte „nein“ an und sandte das Formular ab. Die Stelle wurde bedrohlich rot und verlange „mindestens ein Kind unter 18 Jahre anzugeben.“ Ich wurde unsicher. Ich kontrollierte, ob ich nicht zufällig bei der Frage, ob ich mit Kindern reise, das „ja“ aktivierte. Nein, aktiviert war der Punkt „nein“. Ich sandte das Formular erneut ab und der Computer schrieb mir das gleiche. Ohne mindestens ein Kind unter 18 Jahre keine Einreise nach Tschechien! Ich begann nachzudenken, wo ich mir so ein Kind ausborgen könnte und ob es mit mir fahren möchte.

               Die rettende Idee war, die Seite zu verlassen und dann wieder zu öffnen. Jetzt verlangte das Formular kein Kind mehr. In diesem Moment fiel mir ein, die deutsche Tastatur auf meinem Computer gegen die tschechische auszutauschen. Damit hatte ich die „Striche und Hackerl“ zur Verfügung. Ich gab „Starý Jičín“ an – und es hat funktioniert! Wie das ein Österreicher machen soll, der diese Tastatur auf seinem Computer logischerweise nicht hat, weiß ich nicht. Die Österreicher und Deutschen müssen also nur nach Praha, Brno, oder Ostrava fahren, also in die Ortschaften, die in ihren Namen keine Striche und Hackerl haben.

               Ich durfte also die Reise antreten. An der Grenze kontrollierte mich niemand, kein Zollbeamte war in Sicht, weder an der österreichischen noch an der tschechischen Seite. Obwohl auf meinem Beifahrersitz ein ausgefülltes und ausgedrucktes Formular, mein Impfpass, sowie auch die Bestätigung über den negativen Antigentest lag.

               Nur an der ersten Tankstelle verstand ich, dass ich noch nicht gewonnen habe. Mein Wunsch, eine Autobahnvignette zu kaufen, wurde abgeschlagen. Es wäre nur online möglich. Ich muss betonen, dass ich ein Analogtyp bin und das Internet auf dem Handy hasse – schon deshalb, weil dort alles sehr klein ist und ich dort kaum etwas lesen kann. Die Dame an der Tankstelle war aber sehr lieb und teilte mir mit, dass man die Vignetten an den Tankstellen der Firma Eurooil kaufen könnte, allerdings befand sich im Umkreis von 100 Kilometer keine solche Tankstelle. Dann verriet sie mit aber, dass es an der Grenze einen Automaten gab. Ich müsste nur zurück zur Grenze fahren, an den LKW-Abstellplatz abbiegen und dort gäbe es den Automaten, wo man die Autobahnvignette kaufen konnte. Sie gab mir sogar eine Zeichnung, wie ich den Automaten finden konnte, weil „er ist versteckt, damit ihn die Menschen nicht finden“ (Ende des Zitates). Dank dieser Zeichnung fand ich den Automaten wirklich. Von beiden Seiten mit Schranken unzugänglich gemacht, damit man mit dem Auto nicht hinkommen konnte. Der Einkauf der Vignette war selbsterklärend und einfach – sogar für eine analoge Person wie mich – und die Vignete ist für Dauer eines Jahres gültig, also nicht nur für das Kalenderjahr. Das war die erste positive Überraschung. Wie aber diese Situation ein gebürtiger Österreicher oder Deutscher meistern kann, der der tschechischen Sprache nicht mächtig ist, blieb für mich ein Rätsel.

               Ich kam zu meiner Mutter und trat die verpflichtende fünftägige Quarantäne an. Dem negativen Test, Impfung und Antikörpernachweis zum Trotz. Freilich gab es eine Möglichkeit sich aus der Quarantäne durch einen negativen PCR-Test freitesten zu lassen. Beim besten Willen konnte ich aber in dem ganzen Nordmährischen- sowie auch Olmützerkreis, also im Umkreis ca. 150 Kilometern, keine einzige Teststelle finden, wo man sich zwischen Freitag und Montag 16 Uhr testen lassen konnte. Also habe ich auf der Webseite einen Termin in Nový Jičín für Montag, 16 Uhr reserviert. Bis zu diesem Zeitpunkt durfte ich das Haus meiner Mutter nicht verlassen und keine Besuche empfangen. Bezahlen musste man direkt bei der Bestellung online, ob man dann auch zu dem Termin kommt, war meine Sache. Die Kosten 1350 Kronen – ungefähr 54 Euro.

               Am Montag ließ ich mich testen und nach dem negativen Ergebnis erhielt ich die Bewegungsfreiheit. Theoretisch, nicht praktisch. Das Ergebnis erhält man nämlich binnen 48 Stunden. Also konnte ich eigentlich zu keinem, weder früheren noch späteren, Termin als am Montag zum Test gehen, weil sonst bis Mittwoch, als ich zurückfahren musste, das Ergebnis nicht fertig wäre. Es ist sicher gut, dass das Testergebnis 72 Stunden gültig ist, damit kann man zumindest 24 Stunden Freiheit genießen. Genießt man aber nicht, weil Mittwoch der letzte mögliche Tag war, zurückzufahren, damit man die fünftägige Pflichtquarantäne in Österreich antreten konnte. Der Grund?

               Trotz der Impfung, der nachgewiesenen Antikörper und des aktuellen negativen PCR-Tests musste man für weitere fünf Tage in der Quarantäne zu Hause sitzen, um sich dann am Sonntag wieder testen zu lassen, um in die Arbeit gehen zu dürfen. Sonst wäre der Arbeitsgeber nicht verpflichtet, das Gehalt zu zahlen, wenn ich die ganzen vorgeschriebenen zehn Tage zu Hause bleiben würde. Abgesehen davon, wer an meiner statt inklusiv der Nachtdienste arbeiten würde. Natürlich musste ich vor der Abfahrt in Richtung Österreich wieder ein Onlineformular ausfüllen, damit die österreichischen Behörden wussten, dass sich so eine brandgefährliche Person in Richtung österreichische Grenze in Bewegung setzt.

               An der Grenze kontrollierten mich österreichische Zollbeamten. Sie waren sehr freundlich, zuvorkommend, aber genau. Sie verlangten den Reisepass, das Zertifikat über den PCR Test und die Registrierung. Dabei haben sie entdeckt, dass ich ein falsches Formular ausgefüllt habe. Wo das richtige im Internet zu finden ist, habe ich keine Ahnung. Sie waren allerdings bereit sogar das richtige Formular mit den Daten, die ich in das falsche Formular geschrieben habe, selbst auszufüllen. Es hat gereicht, es zu unterschreiben und dann die Heimreise anzutreten – in die fünftägige Quarantäne. Also grobgerechnet: wenn man nur einen einzigen Tag in Tschechien verbringen möchte, muss man mindestens 10 Tage Urlaub nehmen.

               Solche Maßnahmen, die auch eine geimpfte Person einhalten muss, haben mit einem Hausverstand nichts zu tun. Es ist einfach nur ein Machtspiel und ein Mobbing des Bürgers. Sogar die Verfassungsjuristen machen sich Gedanken, ob es vertretbar ist, die Freiheit eines Menschen, der nachweislich nicht mehr ansteckend sein kann, so massiv einzuschränken. Nur unsere Regierungen nicht! Von der tschechischen und österreichischen Seite gleichermaßen. Ist das nur ein Zufall, dass diese Regierung immer wieder Probleme mit der Verfassung und dem Verfassungsgericht hat? Die Symmetrie der Maßnahmen zeugt allerdings davon, dass diese unsinnigen Maßnahmen nach einer Einigung beider Seiten (der tschechischen und der österreichischen) beschlossen wurden. Wenn man schon die Reisen zwischen den EU-Staaten nicht verbieten konnte, machte man sie zumindest unmöglich. Es ist klar, dass jeder, der diese alle Regel einhalten würde (mein Beispiel) sich logischerweise wie ein Trottel fühlen müsste. Es wundert mich nicht, dass die absolute Mehrheit der Menschen solche Vorschriften ignoriert. Fatal ist aber eine andere Sache. Wenn man schon bestimmte Regel, die man wirklich nicht einhalten kann, ignoriert, hält man sich auch an die anderen Regeln nicht. Weil sie von den gleichen Personen, also von unseren Politikern bestimmt wurden. Von denen, die um unsere Stimmen kämpfen werden. Ich sage gleich, meine haben sie schon verloren.

               Ich mag niemanden, der einen Dummkopf aus mir machen will. Weil ich mich in meiner Würde beleidigt fühle.

               Ich bin sehr gespannt, wie es die Regierung mit dem Frohleichnam regeln würde, wo sich schon halb Österreich Unterkünfte in Norditalien gebucht hatte. Wenn sich nichts ändern würde, dann verbringen sie alle bei der Rückkehr mindestens 24 Stunden an der Grenze bei den Kontrollen und danach 5 Tage in der Quarantäne. Abgesehen davon, ob es genug PCR Tests in Grado geben würde. Ich wünsche einen schönen und entspannten Aufenthalt. Zumindest werden sie aber wissen, wem sie dafür zu danken haben.

NACHTRAG. Gestern habe ich erfahren, dass eine Lockerung der Maßnahmen kommen sollte. Infolge der Äußerungen der Verfassungsjuristen oder wegen Frohleichnam? Für mich aber definitiv zu spät.


May
2021

Cesta přes hranici v čase koronaviru

categories: Blog, Korona

               Předesílám, že jsem byl vždy příznivcem vládních opatření na omezení virové pandemie, pokud se dala logicky zdůvodnit a dalo se jim porozumět. Jsem zastáncem očkování, protože je to podle mého soudu jediná cesta, jak pandemii překonat. Samozřejmě se to dalo dělat rozumněji a například místo mnohatýdenního zatloukání, že Astra Zeneca žádné trombózy nedělá přiznat, že dělá, ale prakticky výhradně u žen před menopauzou a tuto skupinu z očkování touto vakcínou prostě vyjmout. Nebo očkovat ty, kteří chorobu už prodělali a jsou tedy imunní, až nakonec.

               Byl jsem i příznivcem nošení FPP 2 masek v uzavřených prostorech a jsem přesvědčen, že kdyby se přes léto nakoupilo nebo vyrobilo dostatek těchto masek a hned v říjnu se přikázalo jejich nošení, mohli jsme si velkou část lock downu a velký počet mrtvých ušetřit.

               Nikdy jsem zcela nepochopil uzavření obchodů, pokud by tam lidi ty masky nosili ani zákaz ubytování v apartmánech na sjezdovkách, které v provozu byly (teď mluvím o Rakousku). Tady zřejmě hrál svou úlohu strach, že by se lidi v apartmánech navštěvovali a společně opíjeli. což bylo dost možné. Dost dobře jsem nepochopil, proč se nesmí hrát pod širým nebem tenisová čtyřhra, když je pro skoroseniora jako já nebezpečí zranění při dvojhře tisíckrát větší než nebezpečí nákazy virem. Ale dobře, je to zakázáno, nehrajeme.

               Přesto jsem byl stále i přes tyto výhrady pro dodržování pravidel. Až jsem se rozhodl navštívit mamku. Za tím účelem totiž musím přes rakousko-českou hranici. A protože jsem spořádaný občan, rozhodl jsem se to udělat podle předepsaných pravidel. A pochopil jsem absurdnost celého systému.

               Předesílám, že jsem od února proti koronaviru naočkovaný – zasloužil jsem si toto privilegium prací na JIPce s koronavirovými pacienty. Mám potvrzení o přítomnosti protilátek proti koronaviru, tedy o dostatečné imunizaci a jak víme, očkování snižuje i pravděpodobnost se koronavirem nakazit a dál ho roznášet o 96 procent. Tato skutečnost není ale nikde zohledňována, nehraje tedy při předpisech omezujících volnost pohybu osob žádnou roli.

               Přechod hranice je možný s antigenním testem z posledních dvaceti čtyř hodin. To nebyl až tak velký problém, i když jsem v přímo šíleném pracovním stresu zachytil laboranta Laszla, který tyto testy v pátek prováděl, v posledním momentu, když už své pracoviště opouštěl. Byl milý, test udělal a já jsem nezapomněl před odjezdem vytisknout potvrzení o negativním výsledku.

               Už ve čtvrtek jsem vyplnil na stránce českého velvyslanectví v Rakousku online formulář o úmyslu jet do České republiky. Bylo to docela veselé. Když jsem zadal místo, kam hodlám jet Starojicka Lhota, napsal mi počítač, že to místo nezná. Dobrá, pomyslel jsem si, má rodná vesnička je přece jen díra, která možná nestála za zaznamenání. Zadal jsem tedy obec střediskovou Stary Jicin. Opět negativní výsledek. Zadal jsem město okresní Novy Jicin. Počítač neznal ani toto město ale vyžadoval po mně o to naléhavěji, a abych zadal cíl cesty. Ze zoufalství jsem zadal Ostrava, tedy město krajské a hle, počítač ji znal. Další otázka byla, zda se mnou cestuje dítě pod osmnáct let. Klikl jsem na „ne“ a dotazník jsem odeslal. Kolonka výhružně zčervenala a žádala, že „minimálně jedno dítě pod osmnáct let musím uvést“.  To mě znejistilo. Podíval jsem se, zda jsem omylem nekliknul při otázce, zda vezu s sebou děti na „ano“. Nebylo tomu tak. Aktivován byl bok „ne“. Odeslal jsem dotazník znova a napsal mi to samé. Bez dítěte pod osmnáct let mě prostě do Česka nepustí. Začal jsem přemýšlet, kde si mám to dítě půjčit a zda se mnou bude chtít cestovat.

               Spásnou myšlenkou bylo vystoupit ze stránky a potom tam znovu vstoupit. Teď už po mně formulář dítě nevyžadoval. Tehdy mě napadla spásná myšlenka přehodit německou klávesnici na českou, čímž jsem měl k dispozici čárky a háčky. Zadal jsem Starý Jičín a hle – ono to fungovalo. Jak to dělají Němci, kteří na počítači nemají českou klávesnici, nevím. Musí zřejmě jezdit jen do Prahy nebo do Brna, tedy do měst, která žádné háčky a čárky nemají.

               Mohl jsem se vydat na cestu. Na hranici mě nikdo nekontroloval, pohraničník nebyl v dohledu ani na rakouské ani na české straně. I když jsem měl na sedadle spolujezdce připravený jak vytištěný formulář, tak i potvrzení o negativním antigenovém testu a pas s očkovacím průkazem.

               Až na benzinové pumpě jsem pochopil, že to nebude tak snadné, když jsem chtěl koupit dálniční nálepku. Velmi milá paní mi sdělila, že to nejde, že je to možné jen online. Upozorňuji, že jsem analogový typ a internet na mobilním telefonu nenávidím – už proto že je to tam všechno hrozně maličké a já na to nevidím. Ona velmi milá paní mi sdělila, že se dálniční nálepky dají koupit na pumpách Eurooil, ovšem žádná taková se v okruhu sto kilometrů nenachází. Pak mi ale prozradila, že když pojedu zpět na hranici a tam zabočím na odstavné místo kamionů, je tam a, na kterém se nálepka koupit dá. On je sice „schovaný, aby ho lidi nenašli“ – konec citátu, ale dala mi náčrtek, díky kterému (JEN DÍKY KTERÉMU) jsem ho našel. Nákup dálniční nálepky byl jednoduchý i pro analogovou osobu mého typu a – první pozitivní překvapení, nálepka platí na dobu jednoho roku, tedy ne na rok kalendářní! Překvapení to bylo milé, jen nevím, jak si s tou situací poradí rodilý Rakušák nebo Němec. Ale to není můj problém. Česko přece není žádná země vítačů!

               Dojel jsem k mamince a nastoupil povinnou pětidenní karanténu. Navzdory negativnímu testu, očkování a důkazu protilátek. Samozřejmě existuje možnost se z karantény nechat vytestovat negativním PCR testem. Při nejlepší vůli jsem ale v celém Severomoravském a Olomouckém kraji nenašel ani jediné testovací místo, které by testovalo mezi pátkem večer a pondělím 16 hodin. Takže jsem se přes rezervaci nahlásil na test v Novém Jičíně na 16 hodin v pondělí. Do té doby jsem oficiálně nesměl opustit maminčin dům, což ovšem usnadňovalo deštivé počasí. Jako bych si ho objednal, ven by ani psa nevyhnal. Ani toho Blatného PSA zřejmě ne.

               V pondělí jsem se tedy dostavil k testu a po jeho výsledku jsem získal volnost pohybu. Teoreticky. V praxi ne. Výsledek totiž člověk dostane do 48 hodin. Takže jsem vlastně ani jindy než v pondělí na test jít nemohl, protože jinak bych do středy, kdy jsem nejpozději musel zpátky, nedostal výsledek. Ještě že je ten test platný 72 hodin, takže jeden den byste se mohli cítit volní. Ale necítíte, protože ve středu nejpozději musíte zpět, abyste do neděle odseděli povinnou karanténu v Rakousku. Důvod? Navzdory očkování, protilátkám a negativnímu aktuálnímu PCR testu jsem musel na dalších pět dní do karantény. Při nástupu do této karantény ve středu mi tato končila v neděli, abych se musel v neděli nechat opět otestovat a v pondělí mohl nastoupit do práce. V případě, že bych z důvodu karantény do práce nastoupit nemohl, není zaměstnavatel povinen mi vyplácet za dny, kdy bych musel zůstat doma, plat. Odhlédnouc od faktu, že by za mě neměl kdo pracovat neřkuli nastoupit do nočních služeb.

               Samozřejmě jsem byl povinen před odjezdem do Rakouska opět vyplnit příjezdový formulář. Na hranici mě zastavili rakouští celníci a svědomitě zkontrolovali cestovní pas, výsledek PCR testu a ptali se na registraci. Přitom zjistili, že jsem vyplnil špatný formulář. Kde je na internetu ten správný, netuším. Byli ale velmi milí a slíbili, že ten formulář na základě údajů, které jsem uvedl ve „špatném“ formuláři, ten správný vyplní. Stačilo podepsat a vyrazit na cestu do Rakouska – do oné pětidenní karantény

               Daná opatření, kterým se musí podrobit i očkovaná osoba, nemají se zdravým rozumem nic společného. Je to prostě mocenská hra a buzerace občana. Ze strany české stejně jako ze strany rakouské. Dokonce i rakouští ústavní právníci se vyjádřili, že taková omezení osobní svobody jen na principu solidarity (s neočkovanými) nejsou ústavně zdůvodnitelná. Zřejmě to není náhoda, že obě vlády na obou stranách hranice mají permanentní problémy s ústavou a s ústavními soudy. Je zřejmé, že kdo by všechna tato pravidla skutečně přesně dodržoval, si musí sám o sobě myslet, že je blbec (to je můj případ). Nedivím se, že naprostá většina lidí na taková pravidla kašle. Ale fatální je jiná věc. Jestliže už kašle na pravidla, která se prostě chápat ani dodržovat nedají, kašle i na všechna ostatní. Protože je určili ti stejní lidé – tedy naši milovaní politici. Kteří se budou ucházet o naše hlasy. Říkám už teď, že marně.

               Nevolím blbce a už vůbec ne lidi, kteří dělají blbce ze mě. Protože mě to uráží.

PS: Už po dopsání tohoto článku jsem se dozvěděl, že se prý bude rozvolňovat. Zřejmě proto, že si polovina Rakouska už na nadcházející svátek Božího těla objednala ubytování v Itálii. A za daných podmínek by tam prostě jet nemohla. Pro mne příliš pozdě.


May
2021

Napoleon Bonaparte

categories: Blog, Historie

5. května uplyne 200 let od smrti člověka, kterého Francouzi stále ctí jako národního hrdinu. Zemřel nenápadně na dalekém ostrově uprostřed Atlantiku a trvalo čtyřicet let, než mohla být jeho mrtvola převezena do Paříže a tam slavnostně pochována v Invalidovně. Nakolik tohoto člověk nemám rád, neodolal jsem, abych při návštěvě Paříže a Invalidovny (Pracovníci Louvre právě zase jednou stávkovali, a tak jsem se rozhodl pro náhradní program) k jeho hrobu nezašel.

Ať už se mi to líbí nebo nelíbí (nelíbí!) jedná se v osobě Napoleona o jednu z nejvýznamnějších osob světových dějin. Bez ohledu na to, kolik jeho sláva stála lidských životů.

               Je to fascinující, jak lidé dokážou zbožňovat člověka, který proměnil polovinu Evropy v ruiny a v důsledku válek, které vedl zemřely miliony lidí. Je to něco perverzního, ale je to prostě tak. Němci Hitlera nesmí obdivovat jen proto, že se dopustil holocaustu (a přesto to někteří dělají). V imperiálních ambicích se Napoleon od Hitlera zase až tak moc nelišil – jen nezastával žádné rasové teorie a hromadné vraždění nevinných lidí neprováděl. Lidé umírali za jeho časů převážně na bojištích nebo v důsledku hladu a nemocí, způsobených válkami.

               Co vede Francouze k tomu, aby svého někdejšího císaře tak obdivovali? Malého popudlivého diktátora, který ostatně ani nebyl Francouz a nikdy se francouzsky pořádně nenaučil. Možná mají nějakou slabost pro prťavé přistěhovalce – posledním takovým příkladem byl francouzský prezident Nikolas Sarkozy.

               Napoleon se narodil na Korsice, která až do roku 1755 patřila Janovské republice. Jak Francouzi dokážou tuto skutečnost elegantně obejít, jsem byl svědkem v San Bonifaciu, kde pamětní tabule v městské citadele připomíná statečný odpor obránců citadely v roce 1553 proti „Turkům a jejich spojencům“. Že tito spojenci byli Francouzi a že byla posádka citadely po jejím dobytí zmasakrována, se už nedozvíme. Korsičané nebyli nikdy hodní poddaní, rádi zlobili (dělají to ostatně dodnes) a v roce 1755 vyhlásili nezávislost. Naštvaní Janované neposlušný ostrov obratem prodali Francouzskému králi Ludvíkovi XV. A tomu se podařilo korsický odpor v bitvě u Ponte Nuovo 9.května 1769 zlomit a udělat z ostrova francouzskou kolonii. Jen o tři měsíce později 15.srpna 1769 se v Ajaciu v rodině Karla Marii Bonaparta narodil jeho manželce Leticii jejich druhý syn který dostal jméno Napoleon.

               Bonapartovi měli celkem osm dětí, opět chlapců a tři dcery. Napoleon nebyl ani nejstarší (to byl Josef) ani nejchytřejší (Lucien) ani nejhezčí (tady si odnesla primát sestra Paulína, jejíž nahou sochu může návštěvník obdivovat v paláci Borghese v Římě)

a už vůbec ne největší. Se svou výškou 168 centimetrů byl i na svou dobu podprůměrně velký (zlé jazyky mu dokonce přisuzovaly výšku 159 centimetrů, což bylo údajně průzkumem jeho ostatků vyvráceno – řekněme, že tomu chceme věřit, i když tento výzkum prováděli Francouzi.

               Co ho ale charakterizovalo od útlého dětství, byla jeho vůle. Jako dítě byl rváč, kterého se ve třídě všichni báli, dokonce i jeho starší bratr Josef, který byl buď od mladšího bratra zbit, anebo když náhodou vyhrál, musel počítat a s tím, že na něho bude ten spratek žalovat.

               Napoleonův otec zemřel v roce 1785 ve věku pouhých osmatřiceti let na rakovinu žaludku. Legenda mu přisuzuje, že v kómatu před smrtí, volal: „Kde je Napoleon!? Kde je můj syn Napoleon, před jehož mečem se budou třást králové a který změní obraz světa? Obránil by mě před nepřáteli! Zachránil by mi život!“

               Matka Leticia, která se za Karla Mariu provdala v roce 1764, když jí bylo čtrnáct let, se dožila osmdesáti šesti let a přežila svého manžela o padesát jedna a svého druhorozeného syna o patnáct let. Zemřela až v roce 1836. Napoleonův vztah k dominantní matce byl po celý život problematický, od rebelie po touhu po pochvale, nikdy se od jejího vlivu nedokázal oprostit.

               Napoleon měl to štěstí, že se jeho otec stal v roce 1778 poslancem za šlechtu, jako jeden ze tří delegátů provincionálních stavů na Korsice na zasedání generálních stavů v Paříži. Využil svého postavení k tomu, aby získal pro své děti stipendia a mohl je nechat studovat – i když neovládali francouzštinu. Napoleon nastoupil nejprve do koleje v Autunu, kde zůstal ale jen tři měsíce, aby se aspoň trošku naučil francouzsky a pak přesídlil do „královské vojenské školy v Brienne“.

               Mezi spolužáky nenašel jediného kamaráda, ostatně v té době ještě snil o nezávislosti Korsiky a psal verše v korsickém nářečí, spřízněném s italštinou. Svému spolužáku Bourriennovi měl říct: „Způsobím tvým Francouzům tolik neštěstí, kolik jen budu moci.“

               Tento slib měl skutečně později splnit, netušil ale zřejmě, že ho za to budou Francouzi navždy zbožňovat. To je kouzlo nechtěného.

               Nehodlám v tomto článku popisovat Napoleonovu kariéru, zajímala mě jeho osobnost. Popudlivý, nezkrotný, ješitný, slabého zdraví ale nezlomný a s nesmírným citem uchopit příležitost ke kariéře, když se naskytla. Že byl osobně statečný o tom není pochyby. Při svém italském tažení v roce 1796 vedl své vojáky při sebevražedném útoku přes most u Arcole, a když padl praporečník, nesl prapor sám. Rakušané ho kupodivu netrefili, zda proto, že byl malý nebo že měl prostě jen štěstí, nebylo až tak podstatné.

               Zřejmě je třeba odlišovat Napoleona jako vojáka a jako politika. Jako voják byl nepochybně geniální. Změnil tradiční způsob válčení. Jako první si troufl použít děla v městských ulicích. Do té doby panovala představa, že při dělostřelecké palbě v úzkých ulicích tehdejších měst budou dělostřelci zasypáni hroutícími se budovami. 15. října 1795 rozstřílel děly v ulicích Paříže royalisty, kteří tehdy povstali proti republice a chtěli obnovit království. Při bojích byl pod ním zastřelen kůň, znovu měl štěstí, bojoval v první linii.

               Jeho silou bylo manévrování, francouzské oddíly útočily z pohledu nepřítele ze všech stran. Jistý rakouský plukovník měl v roce 1796 po svém zajetí, říct: „Nevím, jak to skončí, ale nerozumíme tomu ani trochu. Poslali nás, abychom vás porazili. Mladého špačka, který na vás útočí zprava, zleva zepředu i zezadu. Nevíme již, co se stane. Tento způsob je nesnesitelný, jsem také zcela spokojen, že to skončilo.“

               Použití dělostřelectva v polních bitvách také zcela změnil. Jestliže se do jeho doby ostřeloval nepřítel před zahájením útoku difúzně po celé délce fronty, Napoleon použil koncentrovanou palbu na určitý úsek nepřátelského postavení, který měl pro něho zvláštní význam, většinou pak vedl do tohoto zdecimovaného a zdemoralizovaného oddílu nepřítele rozhodující útok. Jeho geniální tah u Slavkova vstoupil do učebnic válečné strategie. Protože byl početně slabší a dorazil na bojiště dřív než Rusové a Rakušané, mohl si zvolit výchozí postavení. Podle tehdejší strategie bylo pravidlem obsadit vrcholky kopců a odtud odrážet útoky nepřátel. Tímto způsobem by mohl zabránit porážce. Napoleon přes odpor svých důstojníků vydal toto postavení na kopcích nepříteli, aby ho pak překvapil koncentrovaným útokem na střed formace na kopci Prace a ruskou armádu tím rozdrtil.

               Tyto výhody se ale časem redukovaly. Nepřátelští generálové od Napoleona mnohé odkoukali a používali proti němu, navíc mu stále víc chyběl moment překvapení – geniální nápady nemůžete mít stále znova. A jeho generálové, kteří s ním vyrostli a rozuměli mu (i jeho nesrozumitelné francouzštině) hynuli jeden po druhém – nebo přešli k nepříteli. Bitvy u Borodina, Lipska nebo u Waterloo už byly jen masakry, ve kterých měla o vítězství rozhodnout vyšší morálka francouzských vojáků, nikoliv lepší strategie.

               Jako politik byl Napoleon mnohem problematičtější. Choval se v politice jako v armádě, vyžadoval naprostou poslušnost, vůbec si nepřipouštěl, že takové chování vyvolává logicky odpor, a i když se jeho „poddaní“ bojí tento odpor projevit, dokud je silný, zradí ho okamžitě ve chvíli slabosti. Stát se nedá řídit jako armáda – a ani jako firma. Klasickým příkladem oportunismu byl jeho ministr zahraničí Charles-Maurice Talleyrand – Perigold. Napoleon ho potřeboval – on sám byl plebejec, který se neuměl pohyboval ve vysokých kruzích a už vůbec ne v kruzích diplomatických. Neustále ale svého ministra zahraničí ponižoval, aby si tím hojil svůj komplex méněcennosti, který ho musel přepadat, když viděl, jak se například car Alexandr choval k Talleyrandovi a jak k němu. Talleyrand ho samozřejmě při první příležitosti zradil – ostatně říkalo se, že nebylo věrnějšího politika než Talleyrand, který byl věrný jen jednomu muži. Vždy tomu, kdo byl právě u moci.

               Za svůj vzestup na vrchol francouzské politiky vděčil Napoleon svému bratrovi Lucienovi. Ten byl 18. brumairu (podle francouzského revolučního kalendáře, jinak 9.listopadu 1799) jako předsedající Rady pěti set, tedy republikánského parlamentu, rozhodující silou, která Napoleonovi umožnila provedení puče, rozpuštění parlamentu pomocí vojska a ustanovení konzulátu, kdy byl on jmenován prvním konzulem, tedy hlavou republiky – v roce 1804 se pak nechal „zvolit“ francouzským lidem císařem. Charakteristické pro něho bylo, že i když to vůbec nebylo třeba – Francouzi velkou většinou v plebiscitu změnu státního uspořádání na císařství schválili – osobně „upravoval“ výsledky, když se mu zdálo, že od vojáků své armády by měl přece dostat víc hlasů, než ve skutečnosti dostal.

               Lucien se vděčnosti nedočkal, právě naopak, Napoleon na svého chytrého bratra žárlil, ten nakonec zcela odešel z politiky a žil jako soukromá osoba v Římě. Byl jediným z bratrů, kterého Napoleon neudělal nikde králem – Lucien o to ostatně ani nestál. Podle svědectví současníka, „měl Napoleon chvíle, kdy Luciena nenáviděl a chvíle, kdy ho miloval. Cítil k němu to, co nám dává zakoušeti zbožňovaná milenka, o níž víme, že bychom se jí měli zbavit.“ Lucien se nehodlal bratrovi podřizovat, odmítl nevěsty, které mu vnucoval a oženil se se ženou, kterou miloval, Alexandrinou Laurencií de Beschamp, čímž Napoleona přivedl skoro k šílenství. (Zplodil se svou ženou devět dětí, jedno z nich, syn Charles-Louis, se mělo jednou v roce 1852 stát Napoleonem III.) Napoleon jakoukoliv neposlušnost nesnášel, všichni členové jeho rodiny byli jako důstojníci jeho armády povinni k naprosté poslušnosti. Lucien prokázal svou velikost, když se po Napoleonově návratu z Elby k němu vrátil a pokusil se jako člen císařské panské sněmovny pomoci bratrovi k vojenské diktatuře. Po neúspěchu se definitivně stáhl do Říma tam jako soukromá osoba zemřel v roce 1840.

               Vděčnost byla citem, který byl Napoleonovi cizí. Jeho první žena Josefína mu pomohla rozhodujícím způsobem ke kariéře.

Když se s ní oženil, dostal od direktora Barrase (jehož byla Josefína milenkou, které se potřeboval nutně zbavit, a proto sňatek s mladým ale už penzionovaným a beznadějně chudým generálem přivítal) velení Italské armády. Josefínu zavrhl, když mu nemohla dát dědice (byla o šest let starší než on) a vyměnil ji za rakouskou princeznu Marii Luisu, aby získal spojenectví rakouského císaře.

Od této svatby si mimo jiné sliboval, že bude konečně ve společnosti korunovaných hlav akceptován jako rovnocenný člen této vysoko urozené společnosti. Jenže k tomu mu chyběl nejen původ. I jeho nevycválané chování ve společnosti se záchvaty vzteku a nemaskovanou agresivitou ho v této společnosti diskvalifikovaly.

               Přímo symbolicky pro jeho sebestřednost proběhla jeho korunovace francouzským císařem 2.prosince 1804. I když nechal pro obřad přivézt papeže Pia VII. z Říma, císařskou korunu si na hlavu posadil sám a papež směl tomu aktu pouze požehnat. Pak korunoval on sám Josefínu císařovnou.

               Jeho tragédie spočívala v tom, že nerozuměl diplomacii a choval se v ní jako generál na bojišti čili jako slon v porcelánu. Proto permanentně padal do pastí diplomacií nastavené a byl nucen vést další a další války, o které už neměl zájem. Zdaleka nedosahoval formátu Metternicha ale ani Talleyranda. V podstatě po Slavkovu a po dobytí Španělska a severní Itálie neměl další ambice. Římská říše národa německého zanikla a stal se z ní Německý spolek podřízený jemu. Francie dosáhla hranic na Rýně, po nichž vždy toužila. Piemont se stal francouzským (Piemonťany považovali Francouzi za své krajany, kteří mluví prostě špatným dialektem) a ovládnutím Španělska a Neapole získal kontrolu i na Středozemním mořem. Co si naprosto neuvědomoval, že tím narušil rozhodujícím způsobem systém, na němž Evropa od roku 1648 fungovala, systém daný Vestfálským mírem – systém rovnováhy sil. Tato rovnováha se hrozivě naklonila ve prospěch jedné dominující síly – Francie – a to bylo pro ostatní mocné neakceptovatelné. Chytré nebylo ani to, že ze svých sourozenců dělal evropské krále. Josef byl králem neapolským a poté španělským, Ludvík králem holandským, švagr Murat, manžel sestry Karolíny, králem Neapolským, nejstarší sestra Eliška se stala velkovévodkyní toskánskou a pro nejmladšího bratra Jeronýma dal vytvořit na severu Německa království Westfálské. Toto obsazování tradičních monarchií francouzskými „parvenü“ budilo u etablovaných královských rodů silnou nevůli. Napoleon po roce 1809 vykřikoval, že Evropě „vnutí mír“, že bude „mír diktovat“. To bylo naprosto nemožné. Mír může vzniknout jen na základě konsenzu, mír vnucený strachem nemůže být trvalý. O tom se bolestně přesvědčil v roce 1813, kdy mu nejprve vypovědělo poslušnost pokořené Prusko a pak se od něj odvrátilo i spojenecké Rakousko (které také ještě nezapomnělo na své pokoření z roku 1809. Jestliže se tedy Napoleon domníval, že právě svatbou s Marií Luisou vstoupil do společnosti urozených korunovaných hlav, měl z toho pocitu vystřízlivět. Pro cara Alexandra nebo císaře Františka byl vždy jen povýšencem a plebejcem, který uchvátil svévolně císařskou hodnost. Když označoval cara Alexandra za spřízněnou duši a svého bratra (myslel si, že mu tím lichotí, koneckonců ho právě u Pruského Jílového porazil), akceptoval Alexandr tento „kompliment“ se štítivou odtažitostí.

               Charakteristické bylo, že ho Rakousko v roce 1813 opustilo ne na základě jeho vojenské slabosti (právě vyhrál nad Rusy a Prusy tři bitvy), ale na základě jeho psychické lability, kterou geniální Metternich správně ohodnotil jako výraz slabosti. A se slabým panovníkem nehodlal zůstat ve spojeneckém vztahu, protože slabí nakonec prohrají.

               Tečku za jeho kariérou pak udělaly chyby, které jako by náhle přenesl ze svých politických katastrof do podoby vojenské. U Lipska si nezabezpečil cestu k ústupu, protože na možnou porážku ani nepomyslel (přestože proti jeho 150 000 vojákům stála přesila 330 000 nepřátel). A u Waterloo tvrdohlavostí danou zřejmě i stále rostoucími zdravotními problémy vyčerpal armádu a poslal na smrt i svou jednotku nejvěrnější – Starou gardu.

               Jestliže tedy můžeme Napoleonu Bonapartovi jako vojáku klidně přiznat genialitu, s níž změnil způsob válčení, jako politik byl neobratný diktátor, nerozumějící tomu, co dělal. A tím pádem ani následkům svého chování.

               Že byl nakonec odsunut až na dalekou Svatou Helenu a tam snad dokonce otráven, bylo jen důsledkem snahy evropských národů na tu krvavou a nesmyslnou epochu svých dějin zapomenout. I když – minimálně na začátku svého působení – přinesly francouzské armády do Evropy myšlenky na demokracii a svobodu občanů a koneckonců i nový styl v oblékání a architektuře (Empír). Znamenalo to konec nabubřelého baroka s parukami, nepohodlnými obleky a krinolínami. Byl to začátek osvobození člověka, a šíření myšlenek osvícenství. Zda by se tak stalo, kdyby tyto myšlenky nebyly po Evropě šířeny Napoleonovými armádami, či zda by se tak stalo v jiném časovém horizontu, je těžko posoudit.  Zda bylo ale toto urychlení v šíření myšlenek svobody hodno oněch milionů mrtvých, to je jiná otázka. Tu si netroufám zodpovědět.

               Napoleon Bonaparte zemřel v Longwood House na ostrově Svatá Helena 5.května 1821 ve věku nedožitých 52 let.