V lednu 1001 se vracel císař Otto III. ze své cesty po Itálii. Byl v dobré náladě. Právě zachránil svět a veškeré lidstvo bylo mladému dvacetiletému muži za to velmi vděčné. V roce 1000 se totiž s jistotou počítalo, že přijde konec světa, protože proroctví předpovídaly Armagedon tisíc let po narození Krista (a jen zasvěcení tehdy věděli, že se Kristus narodil o sedm let dřív. Mladý dvacetiletý císař se v předvečer posledního dne prvního tisíciletí modlil v jeskynní svatyni v Monte Sant Angelo v Apulii tak intenzivně, že se mu zjevil archanděl Michaela zvěstoval mu, že díky jeho zbožnosti se konec světa odkládá na neurčito.
V lednu se zastavil v Cividale del Friuli, kteréžto město bylo od zničení Aquileje Huny sídelním městem aquilejského patriarchy. A císař patriarchovi věnoval rozsáhlá území na východ od Cividale až k pohraničním horám, za nimiž už žili Slované. Na jednom takovém kopci dal patriarcha postavit stráží věž, z níž se stal hrad a pod hradem vyrostlo postupně město. Na začátku dvanáctého století zde sídlil aquilejský fojt Meinhard I., který se jednal stal prvním hrabětem z Gorizie (německy Görzu) a založil dynastii Meinhardovců, která měla v historii oblasti ale i mimo ni, hrát podstatnou roli. Meinhardovci se stali postupně hrabaty tyrolskými, vévody korutanskými a jeden z nich, Jindřich, se stal dokonce na krátký čas v letech 1306 – 1310 českým králem a to hned dvakrát, ovšem ani jednou se na českém trůně neudržel.
Na začátku patnáctého století to ale s rodinou Meinhardovců šlo z kopce. Hrabě Meinhard III. byl ekonomický diletant a jeho syn Jindřich VI. piják a chorobný hráč. Aby získal ochranu před expandující benátskou republikou uzavřel dědičnou smlouvu s císařem Fridrichem III., ve kterém se obě strany zavázaly, že v případě vymření jednoho z vládnoucích rodů, zdědí jejich majetky druhá strana.
Pro Habsburky mělo hrabství Gorizia nesmírnou cenu. Od roku 1382 byli totiž ochrannou mocí důležitého přístavního města Terstu, neměli sem ale pozemní spojení a za zboží, které do přístavu vozili, museli platit – právě hrabatům z Gorizie – cla. Hrabství tvořilo právě onen pozemní most, získáním kterého se z Habsburků konečně mohla stát i námořní mocnost.
Jindřich VI. se upil konečně v roce 1454 (dožil se navzdory svému životnímu stylu úctyhodných 78 let) a z jeho synů zůstal na živu brzy jediný, Leonard. Napřed zkoušel získat na úkor Friedricha III. území v Korutanech, ale po porážce (císař podle dobrého tehdejšího zvyku najal české žoldnéře, kteří měli výcvik od Jana Jiskry z Brandýsa a platili za neporazitelné zabijáky) se musel vzdát dokonce i sídla v hradu Brucku u Lienzu, kam hrabata mezitím z Goricie přesídlila (tento hrad a město dostal od císaře darem český vojevůdce Jan Vítovec z Hřebene, ale ve východním Tyrolsku ho to nebavilo a panství brzy prodal za čtyři tisíce zlatých).
Leonard se potatil, hodně rád žil, a tak se finance jeho panství dostávaly do stále povážlivější situace. Fridrich chytil paniku, že by hrabě mohl začít odprodávat své pozemky Benátkám a zprostředkoval mu proto svatbu s bohatou nevěstou – s Paolou Gonzagoiu z Mantovy. Chudinka Paula byla chytré a vzdělané děvče, bohužel trpěla kostní tuberkulózou a měla hrb. Leonard s ní podle císařova očekávání žádné děti nezplodil a když v roce 1500 bezdětný zemřel, přešlo konečně vytoužené hrabství do habsburského majetku. Císař Maximilián si na Leonardovi krátce před jeho smrtí ještě vynutil potvrzení oné dědičné smlouvy, kterou uzavřel jeho otec. O významu Gorizie jako pohraniční pevnosti svědčí i návštěvy panovníků jako císaře Karla VI. v roce 1711, František Josef navštívil Gorizii dokonce dvakrát, naposledy v roce 1900.
Nad městem se tyčí impozantní pevnost, původní hrad hrabat z Görzu, kterou dali ale do dnešní podoby rozbudovat až Habsburkové. Významně se na stavbě bašt a opevnění podílel slavný Edmond Halley – ten se ovšem neproslavil jako architekt, ale jako hvězdář, když v roce 1680 objevil kometu, která dostala jeho jméno. Jejího návratu, který vypočítal správně na rok 1756, se už nedožil, zemřel v roce 1742, Na hradě je muzeum, přibližující středověký život, muzeum „Velké války – La Grande Guerra“, jak Italové říkají první světové válce, je momentálně přesunuto do paláce Attems ve městě. Pod pevností je rozkošný kostelík Svatého ducha, který se ovšem právě přestavuje – jako mnoho jiného ve městě, k příčině se dostaneme.
Gorizia hrála v první světové válce důležitou roli. V srpnu 1916 při šesté italské ofenzívě na Soši (Isonzo) ji dokázali Italové obsadit. Toto vítězství je stálo 100 000 vojáků (mrtvých a raněných), Rakušané, kteří právě v té době vzdorovali Brusilově ofenzívě na východě a nemohli na Soču dopravit dostatečné množství vojáků, ztratili 40 000 mužů. Všechno zbytečně. 24. října 1917 prolomili Němci spolu s Rakušany frontu u Caporetta (dnešní Kobarid) a zahnali Italy až k řece Piavě – Gorizia se vrátila do rakouského vlastnictví.
Ne ale nadlouho. Po válce se Itálie jakožto vítězná mocnost zmocnila celého istrijského poloostrova a vydrželo jí to až do roku 1945. Tehdy odtud její vojáky vyhnali Titovi partyzáni. Ti dosáhli řeky Soči a nehodlali se odtud stáhnout. V Gorizii to znamenalo, že měli pod kontrolou nádraží. V roce 1947 byla hranice mezi Itálií a Jugoslávií tedy určena uprostřed náměstí před nádražím. Podobně jako v Těšíně v roce 1918, kdy nádraží zůstalo v Československu a město v Polsku, aby pak kolem onoho nádraží vznikl Český Těšín. Zde okolo nádraží vznikla slovinská Nová Gorica, kde není k vidění naprosto nic.
Ta hranice vede i dnes prostředkem náměstí, které se na italské straně jmenuje „Piazza Transalpina“ a na slovinské „Trh Europy“.
Ta hranice nikdy nebyla tak neprostupná jako například v Berlíně a v roce 2004, když Slovinsko přistoupilo k EU, zmizela – skoro – úplně. Byl zde až do tohoto roku sice ostnatý drát a kovové zábrany, ale s tou železnou oponou to tady nemysleli až tak vážně a mezi oběma nádražími jezdila například i tramvaj. Dnes se náměstí opravuje, protože Gorizia se připravuje na rok 2025, kdy se má stát „Kulturním hlavním městem Evropy“. Horečně se tedy přestavuje a opravuje z evropských fondů nejen v samotné Goricii ale i v Cividale a v celém regionu.
Městu dominují dva kostely. Na náměstí „Piazza della Victoria“ je to obrovský barokní kostel svatého Ignáce, který zde postavili Jezuité, pozvaní sem arcivévodou Ferdinandem (pozdějším císařem Ferdinandem II) v roce 1615.
(Ve stejném roce vyvolal Ferdinand zbytečnou válku v regionu s Benátkami o hrad Gradisca, kde se poprvé vyznamenal mladý důstojník Albrecht z Valdštejna). V roce 1921 byly v kostele uloženy pozůstatky neznámého vojína (vlastně jedenácti vojínů z různých bojišť světové války).
Druhým kostelem je Dóm uprostřed starého města s kouzelným moderním náměstíčkem před svým průčelím.
Je postaven v klasicistickém stylu a zasvěcen svatým Hilariovi a Tatianovi (Santi Illario e Taziano). Zde je i náhrobní kámen posledního hraběte z Goricie, už vzpomenutého Leonarda. Kostel zde sice stál už v třináctém století, ale v roce 1752 se stal kostelem arcibiskupským. V tom roce se totiž papež Benedikt XIV. rozhodl ukončit věčné hádky mezi Benátkami a Habsburskou monarchií, kdo je vlastně správcem patriarchátu v Aquilei, který byl od zničení Aquileje Huny ve čtvrtém století vlastně jen formálním titulem (sídlo patriarchy bylo od té doby v Cividale del Friuli). Papež patriarchát tedy zrušil a zřídil dvě arcibiskupství benátské v Udine a rakouské v Goricii. Prvním arcibiskupem se stal Karl-Michael von Attems. Jeho bratr Zikmund nechal v letech 1745–1750 vybudoval v Goricii obrovský barokní palác, kde je dnes hlavní muzeum města s různými výstavami a momentálně je tam v rámci přestavby přesunuto i muzeum první světové války.
Rodina Attems pocházela se štýrského Grazu, dědeček Zikmunda žil ještě tam a psal dějiny své rodiny, které ukončil Zikmund v Gorizii, kde rodina našla svůj nový domov a hrála v historii regionu velmi významnou úlohu.
Arcibiskupský palác s velkými zahradami je v podstatě naproti paláce Attems, je to palác Coronini-Cromberg. I v něm je možná prohlídka.
Blízko centra u náměstí Piazza Cesare Battisti, kde je socha vojáka bez nohy, symbolizujícího útrapy „Velké války“ je nákupní ulice, slovinský kulturní dům a dvě naprosto rozdílné budovy – rozkošná krytá tržnice a příšerná hlavní pošta. Ta je postavena za Mussoliniho ve stylu fašistického realismu. Před stejně hroznou moderní budovou v centru je socha císaře Augusta. Proč tam je, jsem úplně nepochopil, možná jen proto, že blízké Cividale má před radnicí sochu Julia Caesara a Gorizia jako větší z těchto měst chtěla Cividale prostě překonat.
Zůstalo tedy v Gorizii něco rakouského? Přinejmenším je to víno. Oblast mezi Cividale a Gorizií je jedna velká vinice s hlavním sídlem v Cormons. A typickým vínem, které se zde nalévá je tokai friulano, réva přivezená sem z Uherska, které se zde velmi dobře daří – našla zde zřejmě pravou půdu, což dobré víno potřebuje. Nemá ovšem nic společného se sladkým maďarským tokajem, snad jen, že révy mají společný původ. Je to suché a velmi dobré víno – samá chuť. V roce 2007 ovšem Maďaři prosadili, že se nesmí označovat jako Tokai a tak je to dnes oficiálně „Friulano“, jak mě číšnice s úsměvem v tváři opravila. Na chuti mu to neubralo.
Možná proto jsou v Gorizii desítky barů. Na každém náměstí, v uličkách starého města. Ovšem najít restauraci je už mnohem větší výzva, místní očividně raději pijí než jedí. Volili jsme mezi dvěma Trattoriemi „Alla Luna“, kde ovšem nabízeli vedle čevabčiči i slivovici, což příliš připomínalo vliv místní slovinské menšiny a tak jsme se rozhodli pro Trattorii „Giani“. Byl to zážitek. Za nízké ceny zde servírují neskutečně velké porce – prakticky každá je minimálně pro dvě osoby, z „cotlette milanese“ čili z vídeňského řízku v tamějším podání se dokáže najíst celá rodina. Čili jednou v sobotu na oběd a máte na celý víkend vystaráno.
Gorizia je prostě milé a pohostinné město s historií. A v příštím roce bude i kulturním hlavním městem Evropy. To už snad budou všechny ty otravné stavební úpravy hotové.