O příteli Vladimírovi jsem už psal. To bylo ještě v době, kdy jsem ho podezříval, že je mimozemšťan. Co jiného jsem si o něm mohl myslet, když po dvanáctihodinovém přechodu Tater ze severu na jih přes Mořské Oko a Rysy na Popradské pleso se šel převléct a hrát hokej, aby potom s kamarády do tří do noci slavil a zpíval a v šest ráno vstal a odjel do práce?
Mezitím se Vladimír zcivilizoval, nebo dá-li se to tak říct – pozemštil. Nebo jsem si to aspoň myslel. Dokonce už objevil kouzlo lanovek, které turisty vyvezou do určité výšky, aby si ušetřili několik set výškových metrů. I túra s méně, než tisícem výškových metrů, je pro něj přece jen horská túra. A po túře si dá Demänovku a jde spát. Chová se tedy jako víceméně normální smrtelník. Díky tomu jsem podlehl falešnému pocitu bezpečí. Začal jsem Vladimíra považovat za neškodného, a to se mi mělo zase jednou vymstít.
Měl jsem být varován, i když mluvil o krásné hřebenové túře, přičemž prý skoro až na ten hřeben vyjedeme lanovkou. To všechno znělo ještě krásně, ale měl jsem nastražit uši, když pronesl nenápadně, že ta túra trvá šest a půl hodiny. Ony ty časy, kdy jsme zdolávali vzdálenosti v o třetinu kratších časech, než byly uvedeny na ukazatelích a smáli se, že ty časy jdou pro důchodce, jsou už pryč. Stali jsme se totiž oněmi důchodci. A jestliže jsme v letech minulých ještě jakž takž ony limity dodržovali, v letech posledních už s tím mám – tedy minimálně já – dost velké problémy. Místo toho jsem chtěl očividně slyšet jen, že ta túra je nádherná. Člověk slyší prostě jen to, co slyšet chce.
Ta túra je v Západních Tatrách. Češi znají povětšinou jen Tatry Vysoké, někteří si ještě dovedou představit, že existují i Tatry Nízké (proč jinak by se Tatry Vysoké jmenovaly Vysoké, že?) Ale ony existují i Tatry Západní, které jsou logicky na západ od těch Vysokých, zatímco Tatry, které se od nich nacházejí na východ, se kupodivu nejmenují Tatry východní, ale Belanské. Ale to jen na okraj. V Západních Tatrách jsem ještě nebyl, a tak mě to tam táhlo. Tedy byl jsem tam, ale nevěděl jsem o tom. Před několika lety jsme vystoupali z Oravy na Roháčské plesá, což už v Západních Tatrách, někdy nazývanými i Roháče, je. Ovšem co jsou plesá, i když jsou krásná, proti pochodu po horském hřebeni s výhledy na všechny světové strany.
Odjeli jsme tedy na Oravu a vydali se na horskou túru. Startuje se v obci Zuberec, odkud se dá jet autem k „Múzeu oravskej dediny“ v Zuberci-Brestovej. Lidé, kteří netouží stoupat do výšek, zůstávají tady, zejména proto, že je zde i – údajně dobrá – hospoda. Ti, kdo do výšek stoupat chtějí, jedou dál až k dolní stanici horské lanovky.
Ta vás vyveze až do výšky 1498 metrů, což je dost dobrá výhoda. To nás bylo ještě devět. Stoupali jsme chodníčkem se serpentinami na první z cílových vrcholů, a to byla Brestová. Vrchol ve výšce pouhých 1902 metrů uspokojil naprostou většinu členů naší skupiny. Uznali, že čtyři sta metrů převýšení je dost, že si už zasloužili pivko a rozhodli se vrátit. Kdybych měl rozum, udělal bych to taky. Už odtud byly nádherné výhledy na Oravskou přehradu, na Babiu horu či na Sivý vrch.
Šest z devíti účastníků, tedy naprostá většina, projevila zdravý rozum a vrátila se zpět. Kdyby se hlasovalo, mohl jsem si ušetřit stres následujících hodin. Snaha přesvědčit aspoň poměrně sportovního Kamila, aby se k nám přidal, se minula účinkem – večer jsem mu vyslovil svůj obdiv, jak si do pozdního věku zachoval schopnost i v horských podmínkách racionálně uvažovat. (Je ostatně o pět let mladší než já). Takže dál jsme se vydali už jen ve třech – Vladimír, já a Honza, ten je ovšem o dvacet pět let mladší, a tak se nepočítá.
Zpočátku všechno šlo hladce. Sestoupili jsme do sedla a pak vystoupali na vrchol Salatín. To už jsme překonali dvoutisícovou hranici (2047 m.n.m) a tenhle vrchol nabízí opravdu úžasné výhledy. Před sebou máte na východě Vysoké Tatry, na západě Fatru a na jihu modré okolo přehrady Liptovská Mara.
Netušili byste, jak je z té výšky maličká. Přátelé, až tam budete, užijte si ty výhledy, kochejte se nádherou, kterou nabízejí – ale rozhodně NECHOĎTE DÁL.
Ostatně i Vlado prohodil jakoby nic: – „odtiaľ sa devätdesiat percent turistov vracia.“ Bohužel musím přiznat, že to pronesl nahlas a naprosto zřetelně čili si za všechno můžu opravdu já sám. Jenže Vladimír s Honzou se rozhodli jít dál a mně bylo tak nějak hloupé vracet se sám. I když ten masiv, který se přede mnou tyčil, vypadal hodně hrozivě a vlastně nebyl v mém původním plánu. Nebylo by to hloupé, ale to jsem pochopil až později.
Ten „hrebienok“ nazývaný tajuplně Skriniarky nevypadal z dálky vůbec zle, i když celkový masiv, který se před námi tyčil, zlověstný byl. Ovšem z blízka to vypadalo mnohem hůř než z dálky. Představa, že když jdete po hřebeni, jdete v podstatě po rovině, protože ty vrcholy, které se za sebou řadí, jsou v podstatě ve stejné nebo hodně podobné výšce, je naprosto mylná. Ten hřeben připomíná hřeben, ovšem tu stranu, kterou se češete. Ty zářezy z dálky vidět nebyly, až teprve, když k nim člověk dorazil.
A to jsem vždy doufal, že ten zářez je poslední (nebo jediný, to zcela na začátku, když jsem byl ještě naivní). Skriniarky končí na vrcholu Spálená ve výšce 2083 metrů a tam jsem toho už měl plné kecky. A před námi byl další členitý „hrebienok“ nad nímž se tyčil masiv hory, kterou někdo zcela nepochopitelně pojmenoval „Pachoľa“.
Copak si neuvědomil, že když dal tomu hovadu tak nevinné zavádějící jméno, ohrozil tím životy naivních turistů? Jako jsem například já? Jestliže je tato horská bestie, tyčící se do výšky 2166 metrů, „pachole“ jak potom vypadá dospělák?
Krize mě postihla na transferu k té nepříjemně vypadající hoře a byla hrozná. Už dřív jsem občas dostával na horách křeče do nohou. Pár doušků kofoly to vždycky vyřešilo a šlo se dál. Tentokrát to ale byl stav, jaký jsem zatím neznal. Křeč do čtyřhlavého stehenního svalu je hodně bolestivá záležitost. Kofola to neřešila, pomohla až masáž. Jen po několika dalších krocích (tedy spíš po několika metrech lezení po vysokých kamenech) přišla křeč do druhého stehna. A poté i do krejčovských svalů stehen nejdřív vlevo, potom vpravo. V tu chvíli mi bylo jasné, že se z těch hor vlastními silami nedostanu a že se zřejmě zase jednou proletím vrtulníkem. Uklidňovalo mě jen, že jsem na značkovaném chodníku (i když to tak na prvních pohled vůbec nevypadalo) a že mám ÖAMTC Schutzbrief, který mi platí i pro záchranné akce v cizině. Někde v dálce bylo sedlo na začátku sestupu do Spálené doliny – a bylo nedosažitelně daleko. Když mé zoufalství dosáhlo vrcholu, řekl Vlado, že objevil traverz. Čili že nemusím lézt na Pachoľa, ale přejít VÍCEMÉNĚ po vrstevnici do onoho vytouženého sedla. A jen tak mimochodem prohodil k Honzovi „Honzo skoč na vrchol a urob tam dajaké fotky.“
A Honza řekl „Tak jo“ a zmizel. Vlado za ním nechápavě hleděl a pak řekl „Já som to myslel len jako vtip.“ Hleděl jsem závistivě za mizejícím Honzou a uvědomoval jsem, si, že před dvaceti pěti lety bych to zatracené Pachole zdolal taky. Až teď jsem pochopil, že obrovitost oné hory zvané Pachole byl jen subjektivní pocit stárnoucího muže.
I tak jsem byl šťastný, když se mi podařilo dovléct se na ono sedlo, odkud vedla sice nekonečná cesta do doliny k parkovišti, ale přece jen z kopce dolů – a přitom člověk namáhá zcela jiné skupiny svalů. Byl jsem zachráněn. Při sestupu jsem si mohl shora prohlédnout i ona Roháčská plesa, kde jsem byl před několika lety – jsou krásná i shora, možná dokonce i o něco hezčí.
Sestupem do lesa dostala túra ovšem zase napínavý náboj, a to díky všudypřítomným medvědům.
Oficiálně jich žije v slovenských horách 2000, neoficiálně se hovoří o 5000 kusech. Je jich příliš mnoho a mají hlad. Člověk sice nepatří do jejich obvyklého jídelníčku, ale co si budeme povídat, když je hlad, i člověčina dobrá. Místní, a tedy i Vlado, nosí proto u sebe zvonečky a celou dobu zvoní. Důvod té činnosti jsem tak úplně nepochopil, zřejmě to má v medvědovi vyvolat dojem, že se po chodníku pohybuje stádo ovcí. Ovce totiž do medvědího jídelníčku na rozdíl od člověka patří. Po pravdě řečeno, po setkání s hladovým medvědem, který právě zjistil, že byl takto nestoudně oklamán, což by mu určitě nepřidalo na náladě, jsem nijak netoužil. Naštěstí jsme žádného medvěda nepotkali, jen jsme nacházeli spousty medvědích hoven. K mému uklidnění do značné míry přispělo, že zvonečky v té medvědí stolici nebyly. Nejlepší ochranou před medvědem je mít ve skupině někoho, kdo běhá pomaleji než vy. V tomto bodě se tedy o sebe Vlado s Honzou dobře postarali.
Neprozřetelně jsem se s Vladem vsadil, že když k autu dorazíme „za vidna“, platím večeři. Nevěřil, jsem, že by to bylo možné. Ačkoliv to bylo poslední sobotu v říjnu a čas se přestavoval až v noci. Ale když jsme k autu dorazili a Vladimír s Honzou si podali ruce, musel jsem přiznat, že je vidím. I když naše túra netrvala oněch nahlášených šest a půl hodiny ale o hodinu déle. Čili jsme se vydali hledat hospodu, což není o půl šesté večer zrovna snadné. Že byla zavřená hospoda u dolní stanice lanovky, která přestává jezdit ve čtyři odpoledne, mě nijak nepřekvapilo. Že byla zavřena i hospoda u „Múzea oravskej dediny“, mě u podráždilo o něco víc. Ale muzeum zavírá ve čtyři a hospoda v pět. Ale když nám v kolibě Josu v Zuberci řekli, že nevaří, protože mají technickou poruchu v kuchyni, začal jsem být už trošku nevraživý. Nakonec se ale všechno v dobré obrátilo. Pustili nás do hospody a byli ochotni uvařit nám brynzové halušky. Byly dobré, syté a jejich cena je tradičně nevysoká. Takže mě ta sázka na příchod „za vidna“ nakonec přišla ještě ke všemu levně.
Podezřívám se, že trpím vůči Vladimírovi Stockholmských syndromem. Při něm máte určitou osobu tím raději, čím víc vás mučí. Obávám se, že se nechám nachytat i příště. Další lákavou túrou je totiž hřebenovka v Západních Tatrách ze Smutného sedla přes Tri Kopy a Hrubú Kopu na Baníkov, což je s 2178 metry nejvyšší hora Západních Tater. Vlado tvrdí, že je to nejkrásnější hřebenovka, ale i nejobtížnější – „sú tam reťaze“. Když Vlado řekne, že je to těžká túra, měly by svítit a houkat všechny kontrolky, které člověk má. Nehoukají a nesvítí. Bestie.
Tahle lákavá túra se začíná na Žiarskej chate, na kterou se dostanete z Liptovského Mikuláše přes obce Smrečiny a Žiar.
Od parkoviště je to k chatě krásná procházka po cestě mezi horami a lesy, chodí tam i rodiny s kočárky, trvá asi hodinu a půl. Chata samotná je v nadmořské výšce 1324 metrů, je tam hospoda a dá se tam přenocovat. Odtud se pak stoupá Prostredným Grúňom do Smutného sedla ve výšce 1966 metrů a pak se jde po hřebeni až na ten Baníkov. Jsem varován. Vím, jak vypadají hřebeny v Západních Tatrách. Že to není nic pro důchodce s nedostatečně vytrénovanými stehenními svaly. Žiarska chata je níž než horní stanice lanovky v Spálenom žlabe a Baníkov je výš než Pachoľa. Mám tedy dostatek důvodů tam nechodit. Ale mám vnitřní sílu odolat až Vlado řekne, že je to krásná hřebenovka a že by se vyplatilo tam zajít? Možná zaktivuji moje kolo ve sklepě a začnu posilovat stehna.
Ale možná ve mně přece jen zvítězí pud sebezáchovy. Vrtulníkem jsem už přece letěl, to když jsem si při lyžování na Tauplitzu vykloubil rameno. Nebylo to nic moc, takže to nemusím opakovat.
