Blog – Antonín Polách

Category: Blog

16
Jan
2025

Rok 2025 – celosvětový nástup fašismu

categories: Blog

Dějiny se neopakují doslova a přesně, protože svět se vyvíjí a jak věděl už Herodotos, nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Přesto rok 2025 vykazuje hodně znaků, které měl rok 1933. Svět se mění. A mění se za nadšeného jásotu davů, které tuto změnu chtěly. A aniž by tušily, co tím způsobily.

Liberální demokracie, o které si Fukujama myslel, že je posledním stupněm vývoje lidstva, po níž už nic nepřijde, je na globální ústupu. Lidé volí autoritativní vládce, kteří to se svobodou nemyslí zas až tak vážně. Slibují vládu pevné ruky, zavedení „pořádku“ bez ohledu na prostředky a s tím spojené ztráty.

Poměr sil mezi fašismem a demokracií se zviditelní po 20. lednu, kdy do Bílého domu ve Washingtonu nastoupí Donald Trump řízený nebo minimálně rozhodujícím způsobem ovlivňovaný klikou miliardářů vedených Elonem Muskem. Člověkem, který je přesvědčen o tom, že se dá koupit celý svět. Stačí jen mít dost peněz.

Protože svět se od roku 1933 zglobalizoval, je podoba jen rámcová. V roce 1933 byla Evropa nejsilnějším kontinentem, středem světového dění, dnes už není. Německo bylo tehdy nejsilnější ekonomikou v Evropě, a protože USA se oddávaly svému izolacionismu, vlastně v celém relevantním světě. Čínu tehdy nikdo nemohl brát vážně (pokud vůbec věděl, kde je) a Indie byla britskou kolonií a vládl jí král Spojeného království s titulem Indického císaře.

Dnes jsou na světě tři mocenská centra, která si dělají nároky na světovládu. USA, Čína a Rusko. Každý na to jde jinak, dvě z těchto mocností jsou ale diktaturami, ruská je fašistická, čínská komunistická. Bezprostředně hrozí, že do autoritářského způsobu vládnutí upadne i USA. Označovat současné fašistické režimy za nacistické je hodně nepřesné. S rasovu teorií a s ideou národního socialismu nepracuje dnes nikdo. Jak v Rusku, tak potenciálně v Americe se jedná o klerofašistické režimy čili něco, o co se pokoušel v třicátých letech minulého století Benito Mussolini či rakouský kancléř Dolfuss.

V Rusku se pravoslavná církev předhání v apelech na věrnost režimu potlačujícího základní lidská práva a vraždící obyvatelstvo sousední země. Patriarcha Kyrill se svou minulostí agenta KGB je pro Putina ideální „ministrant“, jak to trefně nazval papež František.

Stejně tak i Trump se snaží svou moc legalizovat prostřednictvím církve, nezapomenutelná byla scéna, když pózoval s biblí v červnu 2020 před kostelem Sankt John, když předtím nechal demonstraci, která mu bránila v přístupu k tomu místu, rozehnat slzným plynem.

Oba režimy zobrazují opozici jako „bezbožné liberály“, proti kterým je třeba bojovat, aby byl zachován pořádek.

Co je vlastně fašismus? Jaké jsou jeho rysy?

Fašismus odmítá principy demokratické společnosti čili individuální práva lidí definovaná „listinou práv a svobod“. Ta je součástí Ústavy EU. Odmítá dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ovládnutí justice zde hraje naprosto zásadní roli, protože to zabezpečuje vládnoucí skupině beztrestnost, a naopak se dá justice použít v politických procesech proti opozici. Potlačuje svobodu projevu a svobodu sdělovacích prostředků. Podle fašistů mají sdělovací prostředky sloužit šíření idejí, které jsou pro daný režim nosné. Tak Viktor Orbán přestavil Institut Sándora Petöfiho z vzdělávacího zařízení pro mladé maďarské spisovatele na výchovný nacionalistický institut, vychovávající mladé žurnalisty v nacionalistickém duchu. Fašistické režimy se nespoléhají na oficiální pořádkové jednotky jako je policie a armáda, ale budují vlastní, straně oddané – pokud možno ozbrojené – skupiny. To byly Mussoliniho Černé košile, Hitlerovy jednotky SA, slovenská Garda, či komunistické lidové milice. To jsou jednotky OMON v Rusku a Bělorusku, Revoluční gardy v Iránu. Slyšel jsem, že Robert Fico hodlá zakládat „dobrovolné pořádkové oddíly“, prý aby vykompenzoval nedostatečný personální stav policie.

Jenže autoritářské režimy s fašistickými prvky se šíří od jedné země k druhé, jako nákaza, kterou se nedaří zastavit. Po Maďarsku a Slovensku teď padlo i Rakousko. V tomto roce se čekají volby v Německu, kde fašistická AfD sílí ve volebních preferencích od průzkumu k průzkumu. A v pozadí je ještě v záloze Marie le Pen se svým marketingovým produktem a zetěm Jordanem Bardellou. Co mají všechny tyto strany ať už vládnoucí nebo ještě opoziční společného? Obdiv k ruskému diktátorovi a nabídku spolupráce s ním. Rusko chce mít Evropu, má ji tedy mít.

Místopředseda AfD s kouzelným germánským jménem Tino Chrupalla vyzval k tomu, aby Německo uznalo ruské vítězství na Ukrajině a uzavřelo s Ruskem smlouvu o spolupráci. Jako přípravu ke vstupu do Euroasijské Unie, kterou Rusko dlouhodobě propaguje jako svůj politický cíl. Současně vyzval k vystoupení z Evropské Unie, protože jinak není možné zrušit platnost listiny základních práv a svobod, se kterou má AfD nemalé problémy. Úsměvné je, že Chrupalla věří na rovnocenné partnerství s Putinem jako bylo kdysi mezi Hitlerem a Stalinem po smlouvě Molotov-Ribentropp. Nějak mu uniklo, že pro Rusko je současné Německo dekadentním trpaslíkem, ze kterého je možné udělat vazala, ne ale partnera a už vůbec ne rovnocenného. Za partnera je ochotno uznat Čínu, i když se před ní krčí. Šéf AfD v Durynsku Björn Hocke (mimochodem první gratulant rakouskému designovanému kancléři Kicklovi) byl odsouzen za provolávání nacistických hesel. Historické zpracování zločinů nacistické diktatury nazývá „trapnou politiku potlačování“ a žádá obrat o 180 stupňů v hodnocení vzpomínek na toto období. Čili místo odsouzení glorifikování nacismu.

Je zajímavé, že sklon etablovat autoritářské fašistické režimy mají země, které fašistické už jednou byly. Maďarsko, Rakousko či Slovensko bojovaly na Hitlerově straně a jejich vlády stály na fašistických ideálech. Jako by tyto sklony mělo obyvatelstvo těchto zemí ve svých genech. Přes tragédii, kterou všem přinesla druhá světová válka, jsou pořád připraveni oslavovat toto období jako heroické. A vykazují sklony k recidivě.

Ale proč mají takovou popularitu o obyvatelstva? Proč je lidé volí? I Adolf Hitler byl zvolen v demokratických volbách. Ale možné to bylo jen za podmínek společenské a hospodářské krize. Dnes se o tragédii porovnatelnou s lety 1929–1934 nedá mluvit. Přesto ve společnosti vládne nespokojenost a touha po změně. A tu změnu vidí velká část populace v odstranění pluralismu a předání moci energickému vládci. Jaké jsou příčiny?

Samozřejmě palčivým problémem je imigrace z předního východu a z Afriky. Velká část těchto imigrantů je jen těžko, pokud vůbec, integrovatelná do demokratické liberální společnosti. U části hraje roli jen nedostatečné a nekompatibilní vzdělání, u jiné je to náboženství se svými předsudky. I když většina přistěhovalců pracuje a vyplňuje díry na trhu práce, které by se bez nich nedaly zacelit (gastronomie, stavebnictví a turistický ruch všeobecně) zůstává určitá menšina, která zájem o integraci nemá. Přišla do Evropy za lepším životem s představou, že „jim budou bez práce padat pečení holubi do úst“. Když z té představy vystřízliví, stanou se díky své frustraci hrozbou. A i ti, kteří se o integraci snaží, zřídka dosáhnou ve společenském žebříčku lepšího postavení, tu je brzdí jejich nedostatečné vzdělání nebo jejich společenské návyky. Měli jsme kolegu ze Sýrie. Byl šikovný, chytrý a sečtělý. Líný nebyl ale lhal, kudy chodil. Prostě je to součástí kultury předního východu, u nás jsme zvyklí na to, že se mluví pravda, nemáme čas na odhalování, zda informace nám podaná je pravdivá nebo ne. Imigraci neintegrovatelné populace cítí lidé jako hrozbu, zejména pak ti, kteří imigranta nikdy v životě neviděli. Proto je nenávist vůči přistěhovalcům větší v Česku než v Rakousku a větší v Štýrsku než ve Vídni. A toto téma se dá politicky skvěle zneužít. Program odsouvání přistěhovalců tu byl vždy – a vždy se odsouvali jen ti integrovaní. Proč? Protože se dali snadněji najít. Chodili do práce a posílali děti do školy. Ti neintegrovaní, žijící jako ponorka se hledají těžko a policie až tak pracovitá taky není. Program „remigrace“, tedy odsunu milionů lidí bez ohledu na to, zda už mají občanství své hostitelské země nebo ne byl ještě před rokem považován za extremistický úlet. Dnes je to součástí politického programu jak Herberta Kickla v Rakousku, tak Donalda Trumpa v USA.
Dnešní generace mladých lidí vyrostla v blahobytu. Nepoznali prakticky nedostatek, onen blahobyt považují za samozřejmost a za svůj NÁROK! Poválečné generace budovaly tento blahobyt z trosek, musely tvrdě pracovat, aby se k přijatelnému životnímu standartu dopracovaly. Dnešní mladší generace pak už neznají nic jiného. Souvislost s prací a námahou jim uniká. Evropa stojí jednoznačně před procesem zchudnutí. Díky rostoucí konkurenci jiných světadílů bude blahobyt v Evropě zákonitě klesat. A už i minimální pokles je velmi citlivě vnímán. Lidé pak ihned obviňují z tohoto poklesu vládu a volí jako trucovité děti někoho, kdo jim slíbí modré z nebe. I když ví, že to nebude moci splnit. A který jim namlouvá, že se mají mnohem hůře, než se ve skutečnosti mají. A on že to změní. Že vrátí společnosti blahobyt, aniž by lidé museli pracovat a snažit se.
Lidé si zvykli na svobodu bez hranic. Jenže svoboda má své hranice a to tam, kde škodí jiným. Toto pravidlo není respektováno. Pandemie Covidu, která s sebou přinesla určitá omezení a povinnosti, byla vodou na mlýn stranám usilujícím o moc za každou cenu. Popírání Covidu a odpor vůči očkování udělal z rakouské FPÖ nejsilnější stranu v zemi. Všichni, kdo se báli injekční jehly, v této straně viděli své ochránce a jsou jim vděčni dodnes. Což dávají najevo hlasem při volbách. Šéfredaktorka časopisu News cituje mail, který dostala: „Mohu vás ubezpečit, že já a velká většina voličů FPÖ a AfD neopovrhují lidmi, nejsou pravicoví extrémisté, antisemité nebo rasisté a už vůbec ne nacisté.“

To je zřejmě pravda. Jenom tihle lidé nevědí, co činí. Že pomáhají změně systému ze svobodného a demokratického na autoritativní a nesvobodný. Obě tyto strany volí spousta žen, i když mají v programu řešení demografické situace odepřením vzdělání ženám, zrušení jeslí a školek, aby musely ženy sedět doma a rodit. Heslo „ženy zpátky do kuchyně“ je u nich vysoce aktuální a volí je i ženy, které se ani nenaučily vařit.

Snažil jsem se o tom debatovat s manželem kamarádky, který se chválil jím, že je voličem FPÖ. Jeho důvody byly obskurní a povětšině nepravdivé, ale nenechal si je vyvrátit. Není nácek ani fašista, ale odjakživa jsme ho znali jako naivního hloupého chlapa. A právě ovlivnitelní naivní hlupáci jsou pro fašisty vyhledávaná volitelská skupina. Nedávno jsem slyšel novou definici třídního boje: „třídní boj je boj lidí s menším počtem školních tříd proti těm s vyšším počtem školních tříd.“ Bohužel to do značné míry platí.

Podobní lidé se v minulosti z velké části o politiku nezajímali a nechodili k volbám. Fašistickým stranám se i s pomocí sociálních médií podařilo této skupině vysvětlit, jak jsou důležití, že jsou rozhodující silou společnosti. Dodali jim chybějící sebedůvěru a přivedli je k volbám. Zatímco intelektuálové přemýšlejí, jsou plni pochybností a nechtějí odpustit „svým“ stranám žádný přešlap, tito lidé těm „svým věří a odpustí jim cokoliv. Protože víra, to jsou emoce. O víře se nepochybuje!

Selhání liberální demokracie je dalším důvodem. Snaha o maximální korektnost, otravné genderování v řeči, bourání pomníků politiků a spisovatelů, kteří psali v minulých stoletích, korigování jejich knih. Zelený fanatismus s masivní propagací vegánství jako metodě záchrany planety (aniž by se někdo účinně pokusil zablokovat betonování nových a nových ploch). Zákazy spalovacích motorů místo věcné argumentace o výhodách elektromobility. “Politic correctness” dovedené “ad absurdum” v podstatě se zákazem humoru působilo na normálního občana jako červený hard na býka. Propagace komunity LGBT namísto toho, aby se jí zajistila akceptace ve společnosti byla dalším dráždidlem. Atd atd. To všechno lezlo většině lidí na nervy a ti byli ochotni volit kohokoliv, kdo byl proti této tendenci. Třeba Turka. Nebo Trumpa. Ten tlak ze strany levicových politických sil byl příliš velký, lidé ho pociťovali jako neúnosný, a to vedlo k tomu, že se kyvadlo vychýlilo dramaticky doprava.
Mnoho lidí pociťuje demokracii jako namáhavou. Jednak je třeba přemýšlet, orientovat se v komplikovaném politickém systému, v němž není těžké najít klientelismus a korupci. A navíc pro kariéru v demokracii jsou potřebné určité schopnosti. I politik musí prokázat určité kvality, aby byl zvolen a hlavně – ZVOLEN ZNOVU. To je nejtěžší. Diktatura je mnohem snazší. Společnost je rozdělena přehledně na my a oni a hlavně, za diktatury mohou udělat kariéru i lidé naprosto neschopní. Loajalita stačí, schopnosti se nevyžadují. Proto se velká část společnosti autoritářského režimu nebojí. Žít a nechat žít, čili, když nebudeme remcat, nic se nám nestane. Slováci mají pořekadlo, že „politika je panské huncútstvo“. Čili nic pro normální lidi. V tom se až nápadně podobají Rusům. Ani ti se o politiku nezajímají – tam nahoře se rozhodne a oni se podřídí. O podíl na rozhodování nestojí, dokonce by je zřejmě obtěžoval. Stejně lákavý je takový systém i pro politiky. Loajalita k vládci v Moskvě zaručuje doživotní moc bez otravných svobodných voleb. Běloruský příklad mnohé láká.
Zájmy oligarchů. Liberalizace světového trhu v devadesátých letech minulého století vedla k vytvoření úzké vrstvy superbohatých lidí. A tito lidé zatoužili po politické moci. Francouzská revoluce přinesla (aspoň na papíře) rovnost lidí před zákonem. To, že je miliardář souzen stejně jako bezdomovec (samozřejmě že ne, protože si opatří lepší advokáty, ale je souzen podle stejných zákonů) považuje ten miliardář za nespravedlnost a jasný důkaz levicovosti soudního systému. A touží po jeho odstranění. Snem oligarchů – ať už ruských, amerických nebo českých je to, aby stáli nad zákonem. Obnovení středověkého feudálního systému, kdy šlechta soudila své poddané, ale sama souzena být nemohla. Přičemž by se tentokrát jednalo ne o šlechtu pokrevní, ale o šlechtu finanční. Za tím účelem si jsou ochotni koupit politiky, nebo do politiky sami vstupovat. Takový systém ovšem musí mít logicky jako předpoklad ono už vzpomenuté odstranění demokratických principů dělení moci, čili oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. A nastolení autoritativního systému. A jak snadno se autoritativní systém změní v nepokrytou krvavou diktaturu jsme viděli právě v Rusku v roce 2022. Od autoritativního systému k diktatuře je jen malý krůček. Nazpět je to dlouhá a většinou i velmi krvavá cesta. Pokud je v současném světě možnosti sledování vůbec možná. Všechno se dá totiž pokrýt nákupem sdělovacích prostředků a tím jejich ovládnutím. Tady většina z finančních žraloků začala, ať už to byl Berlusconi, Babiš nebo Musk. Následky jsou katastrofální.
Je až dojemné, jak se sbratřili fašisté s komunisty. V podstatě se jedná o dvojčata se stejnými cíli a není problém přeskakovat z jedné ideologie do druhé. Mussolini byl komunista, než se stal fašistou. Stejně tak i Vladimír Putin či patriarcha Kyrill. Proto si Kateřina Konečná tak dobře rozumí s Filipem Turkem. Jestliže spolu vedli v Německu raných třicátých let komunisté s nacisty nesmiřitelnou válku, bylo to jen proto, že bojovali o stejnou skupinu voličů. Teď je ale spojuje společný cíl a tím je odbourání demokratického systému.

Jak jste již určitě pochopili, mám z roku 2025 strach. Je možné, že je to začátek nové politické éry, nového světového uspořádání. Doufám, že se to neuskuteční další krvavou a možná i globální válkou. Přejme si, ať se potkáme na začátku roku 2026 v pořádku a ve zdraví. Jistý si nejsem, ale přát si to můžeme. To je asi tak všechno, co pro to můžeme udělat.

12
Jan
2025

Albanien III – Durrës

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Das neue Jahr beginne ich, wo ich das alte beendte habe, in Albanien. Für die, die von meinen Erzählungen noch nicht müde sind, besuchen wir die Hafenstand Durrës – oder Durazzo.

Durrës war einst das griechische Dyrrachion, das römische Dyrrhachium, das türkische Dirac und das italienische Durazzo. Der Name der Stadt änderte sich je nachdem, wer dort herrschte, und die Herrscher wechselten hier in einem Tempo, das es nur selten anderswo gab. Es war das westliche Tor auf dem Balkan, um dessen Kontrolle sich viele bemühten. Und es hat seine Spuren im Charakter der Stadt hinterlassen.

Das Stadtzentrum ist – wie überall in Albanien – völlig neu, sauber, geräumig und schön. Die große Moschee war seit 1967 geschlossen (wie alle Kirchen in Albanien) und musste nach 1993 wiederhergestellt werden. Über den Platz hinweg sieht man das Rathaus aus dem Jahr 1929, also wieder ein Werk italienischer Architekten – und das „Aleksander-Moisiu-Theater“, ein wesentlich neueres Werk im kommunistischen Baustil.

Aleksander Moisiu war ein albanischer Schauspieler, der es sogar auf die internationale Bühne geschafft hat; 1935 spielte er in einem Film mit Lída Baarová, die damals eine der berühmtesten europäischen Schauspielerinnen war, sowie auch die Geliebte des Propagandaministers von Nazi-Deutschland Joseph Goebels. Im selben Jahr, als er mit Baarova gedreht hat, starb Moisiu, also weiß ich nicht, was Lída mit ihm gemacht hatte. Er hat ein kleines Museum in Durrës in der Colonel-Thompson-Straße.

Die Hauptattraktion von Durrës ist sein antikes Amphitheater.

Es wurde vom Kaiser Hadrian erbaut, wurde aber bereits durch ein großes Erdbeben im Jahr 345 zerstört. Erdbeben sind in dieser Region nicht so selten; Durrës wurde durch das Erdbeben von 1926 vollständig zerstört, und wir haben auch ein kleines erlebt – Stärke 5,0 auf der Richterskala – das ist eine Stärke, bei der zwar bereits Häuser wackeln, aber noch nicht abstürzen, und meine Liege am Pool nach vorne sprang. Meine Frau aber, die gerade eine Landsfrau aus der östlichen Slowakei entdeckt hatte und mit ihr im Pool plauderte, bemerkte das Erdbeben nicht einmal. Das letzte Erdbeben mit Todesopfern in Albanien gab es im Jahr 1967.

Das Amphitheater ist nicht vollständig ausgegraben, und vor allem – niemand versucht, es unsensibel zu rekonstruieren. Ein Teil des Amphitheaters befindet sich nämlich unter den umliegenden Häusern, deren Besitzer sich rechtlich gegen ihren Abriss wehren. Es war jedoch für nicht einmal 1 Euro zugänglich, und die Mosaiken einer – in den Umkreis des Amphitheaters eingebauten – Kirche aus byzantinischer Zeit sind interessant. Aus byzantinischer Zeit ist auch die Stadtmauer erhalten geblieben; sie ist imposant und führt bis zum Hafen, wo sie mit dem venezianischen Tor mit einer Bar auf der Terrasse endet.

Aber der schönere Ausblick ist von der Fly Bar auf dem Dach des Hochhauses direkt gegenüber dem venezianischen Tor; allein deshalb lohnt es sich, sie zu besuchen.

Entlang der Promenade mit Statuen von Helden des kommunistischen Widerstands im Zweiten Weltkrieg und Gladiatoren gelangt man zum Archäologischen Museum; es erstreckt sich bis zum Meer. Es gibt hier ein großes Zentrum mit Geschäften, Bars und Diskotheken mit einem schönen Blick auf die Stadt. Auch zur königlichen Villa, die die Bürger von Durrës 1927 ihrem König Zog I. schenkten. Leider wurde diese Villa bei den Unruhen im Jahr 1997 beschädigt und ist geschlossen und zum Verkauf angeboten. Die Albaner hatten nur einen König – Zog I. Im Jahr 1928 entschied sich der albanische Präsident Ahmet Zogu, dass das demokratische System für Albanien überhaupt nicht geeignet sei, und ließ sich zum “König aller Albaner” krönen, einschließlich der Albaner, die in den umliegenden Ländern lebten. Von da an war das Verhältnis zu Jugoslawien und Griechenland extrem angespannt, und Zog I. hielt sich auf dem Thron nur dank der italienischen Unterstützung. Albanien war so etwas wie ein Protektorat Mussolinis, daher wurden praktisch alle Gebäude dieser Zeit von italienischen Architekten erbaut. Im Jahr 1938 feierte Zog I. seine Aufnahme in den europäischen Adel durch die Hochzeit mit der ungarischen Gräfin Geraldine Apolonyi, und sie gebar ihm kurz vor seiner Flucht aus dem Land den einzigen Sohn Leka. Im April 1939 hatte Mussolini genug davon, auf den König aufzupassen, und beschloss, Albanien militärisch zu besetzen. Im Jahr 1941 nutzte er dann Albanien als Ausgangspunkt für seinen Angriff auf Griechenland. Er erlitt eine peinliche Niederlage, aus der ihn sein Verbündeter Hitler retten musste, der aufgrund der Kämpfe auf dem Balkan den Termin seiner “Operation Barbarossa” von März auf Juni verschieben musste und demzufolge seine Armee dann vor Moskau im russischen Frost erstarrt. König Zog I. ging ins Exil und blieb dort. Sein Sohn Leka wird immer noch als König Leka I. betrachtet. Im Jahr 1993 reiste er mit einem handgefertigten Pass “Königreich Albanien” nach Albanien, aber die Behörden ließen ihn mit diesem Pass nicht ins Land, also musste er am nächsten Tag das Land verlassen. Im Jahr 1997 entschieden sich die Albaner in einem Referendum gegen die Wiederherstellung der Monarchie, und Leka I. versuchte, seine “Rechte” mit Waffengewalt durchzusetzen. Er scheiterte, musste das Land verlassen, wurde in Abwesenheit verurteilt und 2002 begnadigt. Im Jahr 2006 erhielt er den ehemaligen königlichen Palast in Tirana zurück, und 2011 starb er. Sein Sohn, der 1982 in Johannesburg geboren wurde, führt den Titel Leka II. und soll angeblich ein sehr sympathischer junger Mann sein.

Das Archäologische Museum in Durrës zeigt zahlreiche Artefakte aus der antiken Geschichte der Stadt, fasst aber auch die bewegte Geschichte der Stadt zusammen, als sie besonders im dreizehnten und vierzehnten Jahrhundert buchstäblich von Hand zu Hand ging.

Am Eingang gibt es ein Schild, das das Fotografieren verbietet, aber als ich das nette Mädchen, das die Tickets verkauft hat, fragte, ob wirklich nicht fotografiert werden darf, zuckte sie mit den Schultern und sagte: “Nicht alles.” Also habe ich nicht alles fotografiert.

Durrës hatte seine Bedeutung, weil von hier aus die Via Egnatia führte, eine römische Straße, die im zweiten Jahrhundert vor Christus vom Konsul Egnatius gebaut wurde, bis nach Byzanz, dem späteren Konstantinopel, führte und eine direkte Fortsetzung der Hauptstraße Via Appia mit Ende in Brindisi war. In letzter Zeit gibt es Bestrebungen, diese Straße für Touristen zugänglich zu machen, die sie wie einst vor zweitausend Jahren entlanggehen möchten.

Am 10. Juli des Jahres 48 vor Christus kam es bei Durrës zu einer bedeutenden Schlacht zwischen Gnaeus Pompeius und Gaius Julius Caesar. Caesar erlitt hier eine empfindliche Niederlage. Nur dank des Zögerns seines Gegners, der Angst hatte, Caesars fliehende Armee zu verfolgen, endete Caesars politische Karriere nicht in Durrës. Die römische Republik hätte gerettet werden können. Sie wurde es nicht. Einen Monat später vernichtete Caesar die Armee der Republikaner bei Pharsalos, und der Weg zu seiner Alleinherrschaft war frei.

Nach der Eroberung durch die Türken sank die Bedeutung von Durrës. Aus der Hauptverbindung zwischen Italien und dem Balkan wurde eine Grenzfestung, und die Türken waren weder eine Seemacht noch Händler, die ihre Waren in Schiffen transportierten. Erst mit der Entstehung des unabhängigen Albaniens gewann es wieder an Bedeutung und ist heute der größte albanische Hafen und mit 220.000 Einwohnern nach Tirana die zweitgrößte albanische Stadt.

09
Jan
2025

Omán

categories: Blog, Zážitky z cest

Chcete mít v prosinci nebo v lednu pocit jako v Chorvatsku v červenci? Pak vyrazte do Ománu, konkrétně destinace Salalah v hotelu Fanar. Češi zde tvoří určitě relativní většinu, s bratry Slováky pak většinu absolutní. Pokud by se k nim přidali i Poláci a Maďaři (což pro Slováky samozřejmě nepřipadá v úvahu) pak by dosáhli i na většinu ústavní. Jen několik zbloudilých Italů a Němců vytváří dojem, že je člověk skutečně v cizině.

Samozřejmě pokud nezajdete na místní pláže. Dlouhé, široké, písečné, mírně se svažující, a hlavně s teplou mořskou vodou. Na přelomu let má voda Indického oceánu teplotu 25 stupňů a ke koupání tedy přímo láká. Z Čech i Slovenska tedy lítají charterové lety přímo do Salalahu, z Rakouska ještě ne. Proto jsme tam zastupovali Rakousko se ženou zřejmě sami dva. Jistý si samozřejmě nejsem, ale nikoho jiného jsme tam neobjevili. I když jsme se snažili.

Pro Čechy a Poláky zde firma Amazi buduje letní domicil – tedy vlastně zimní, aby si Češi i Poláci i v zimě mohli užít sluníčka. Inzeruje tu vily jednopodlažní i dvojpodlažní s dvěma až čtyřmi ložnicemi, přímo u vody s vlastním přístavištěm, ceny začínají bratru za 4 700 000 korun. Reklama na tyto nemovitosti tu běží všude, pro Čechy zprostředkuje stavbu vily paní Gabriela Pražáková, pro Poláky Marcelina Murkiewicz. Na začátek stačí záloha 20 procent z ceny a poté se platí každé tři měsíce 7,5 procenta. Což považuji za docela přitažlivé a seriózní. My ale rádi jezdíme každý rok někam jinam, takže jsme svodům nepodlehli.

Pozitivní bylo samozřejmě, tedy aspoň pro nás osobně, nechci mluvit za ostatní hosty, zejména ne za Maďary a Slováky, že jsme zde nepotkali ani jediného Rusa (když nepočítám Nadiju, pracující na recepci). Nevím, jak to mají s vízy, zda pro ně v Ománu platí jiná pravidla než v sousedních emirátech. Hlavním důvodem jejich nepřítomnosti ale může být omezený čas prodeje alkoholu. Do dvanácté hodiny se alkohol v hotelech nepodává, v pátek, kdy je velká modlitba v pravé poledne, pak až do druhé hodiny. Což platí i pro hotelové hosty, na které se povinnost páteční modlitby nevztahuje. Pro Rusa na dovolené tedy naprosto nepřijatelné omezení. Ománci jsou sice ibadité, sekta, která nemá s nesnášenlivým wahhábismem nic společného a jsou ochotni vykládat korán liberálněji. Proto prý nosí barevnější hábity (neviděli jsme, jen jsme o tom slyšeli) a co se týká alkoholu, korán ukládá věřícímu pouze, aby se k modlitbě nedostavil pod vlivem omamných látek. O absolutním zákazu alkoholu se prý ve svaté knize nepíše. Ovšem logisticky to přece jen může být problém: kdy si chcete při pěti povinných modlitbách v průběhu dne vypít, abyste v čase modlitby měli v krvi 0,0 promile?

Omán má pověst nejpřátelštější a světu nejotevřenější arabské země. Můžu to potvrdit. Už na letišti při příletu s námi celník žertoval, taxikáři se celou dobu snažili udržovat konverzaci a kupodivu se docela vyznali v politické světové situaci. Omán je velká země, na ploše 309 500 km²žije ale jen necelých pět milionů obyvatel a z toho jsou jen tři miliony rodilých Ománců. Zbytek jsou cizinci, pracující všude, kam se podíváte, většinou pocházejí z Indie, Pákistánu, Egypta nebo i z Turecka. Celou dobu se usmívají a mají očividně dobrou náladu, žertují totiž i mezi sebou. Jsou prý podstatně lépe placeni než v Dubaji nebo v Emirátech a nejsou považováni za méněcenné. Tak jsem slyšel.

Dějiny Ománu skutečně nejsou složité, vlastně začaly v roce 1970, když sultán Qabus ibn Said svrhl svého otce a začal vést zemi moderním směrem.

Ten převrat nebyl úplně mírumilovný, starý sultán Said ibn Talmur se nehodlal vzdát moci a střílel kolem sebe z pistole až se sám trefil do nohy. Čímž jeho odpor skončil a jeho syn mohl převzít správu země. Tomuto sultánovi jsou Ománci vděční za svůj blahobyt natolik, že i když už od roku 2020 vládne jeho bratranec Haitham ib Tariq, všude jsou na fotografiích sultáni oba. Příjem průměrného Ománce prý nepřesahuje 1100 euro, ale stát jim dává tolik sociálních dávek, že si nemusí stěžovat. A je to dostatečný důvod, aby svého sultána milovali (Omán je jedním ze dvou sultanátů na zeměkouli, ten druhý je Brunei na ostrově Borneo.)

Dějiny země samozřejmě nezačaly až v roce 1970. Omán byl odjakživa vývozcem kadidla, které se odtud rozváželo do celého světa na lodích (dhaus) vyrobených z palmových kmenů svázaných dohromady kokosovými vlákny, které se k úžasu Evropanů skutečně udržely na hladině a hodily se i na dálkové cesty. (Používat kovové hřebíky se Ománci naučili až od Portugalců) Proto znali Ománci mořské cesty na východ i na západ, a protože s sebou vozili sudy datlí (datlová palma je v Ománu nejcennějším stromem a nazývají ji „stromem života“) netrpěli na rozdíl od evropských námořníků na skorbut a zuby jim zůstávaly i v pozdějších letech života. I lodivod Ahmed bin Majid, který dovedl Vascu da Gama do Indie, byl Ománec. Portugalci se Ománcům odvděčili za jejich pomoc tím, že jejich pobřeží ovládli a sto padesát let zde vládli. O tom svědčí dvě pevnosti při vjezdu do přístavu ve starém Muscatu. (Ten nový, který je hlavním městem země, má datum narození – jak jinak – 1970). Hormuzský průliv, který spojuje Perský záliv s Indickým oceánem měl totiž vždy strategický význam, dnes víc než kdysi, protože jim projíždí většina ropných tankerů vozících ropu ze Saúdské Arábie, Iráku a Kuvajtu.

Území na hrotu poloostrova zasahujícího do Hormuzského průlivu je ománskou exklávou (jsou tam vlastně dvě, ale jedna z nich je tak prťavá, že sotva stojí za zmínku.) Místní obyvatelé se totiž v referendu v roce 1971, kterým se tvořily sjednocené arabské emiráty (Území dnešních sedmi spojených emirátů se v pozdním středověku nazývalo „Pirátské pobřeží“ jako celkem jasný důkaz, čím se zde lidé před objevem ropy živili) rozhodli, že se sjednotit nechtějí a zůstanou součástí Ománu. Sultán je hold sultán, nějaký emír mu v hodnosti nemůže konkurovat (je to něco jako král a kníže v naší terminologii) a nový sultán zřejmě budil v obyvatelích naděje, které se ukázaly jako oprávněné. Ta exkláva je skalnatá, hory zde padají přímo do moře a tvoří fjordy jako v Norsku, největším městem je zde al Hasab a území je dosažitelné z Ománu jedině letadlem nebo lodí, a to výhradně za pěkného počasí. Naštěstí je zde pěkné počasí skoro stále.

Protože nad Muskatem v horách dosahujících až tří tisíc metrů budují Ománci horské chodníky i ferraty, je to lákadlo i pro ty horské turisty, kterým Alpy nestačí a Himaláje jsou moc daleko a vysoko.

Na jihu okolo Salalahu jsou hory také, ale ty patří už k horám s vrcholy v blízkém Jemenu. Jemen je od Salalahu vzdálen jen 150 kilometrů a je důkazem, že vláda osvíceného sultána je přece jen lepší než komunistický experiment, z kterého se západní soused Ománu dodnes nevzpamatoval a zmítá se v občanské válce. Z ní ovšem v Ománu nezpozorujete nic, snad jen početná kasárna ománské armády a občasný přelet vrtulníku. Jemenci tady nezlobí, mají svých starostí dost a za svého hlavního nepřítele vyhlásili židovský stát na severu. Ne že by to komunisti nezkusili i tady. V roce 1965 se pokusili právě v provincii Dhofar, jejímž centrem je Salalah s podporou jemenských komunistů o ozbrojené povstání, což mělo v této provincii za důsledek občanskou válku, která skončila až v roce 1976. Od tohoto roku už měl sultán kontrolu nad celým územím svého státu – a to je z mého pohledu moc dobře. Slunce svítí v Salalahu prakticky stále (to jediné není sultánova zásluha) – s výjimkou měsíců května až července. To je monzunové období, kdy se slunce zase neukáže a nepřetržitě tu prší. Což je další turistický hit této oblastí. Zatímco od září do dubna sem jezdí Evropané za sluncem, v květnu až červenci se sem jezdí ochladit Arabové ze Saúdské Arábie a dalších pouštních zemí, kde teploty v létě šplhají přes 45 stupňů, zatímco v Salalahu je v té době „jen“ třicet. Největší vedra zde jsou koncem dubna a začátkem května, taxikář nám tvrdil že měli vloni 41 stupňů ve stínu a byl jsem mu ochoten to dokonce uvěřit. Jestliže je ovšem Omán z drtivé většině poušť, v oněch letních měsících prý hory, které se nad touto jižní provincií tyčí do výšky 2100 metrů nad mořem, se prý zazelenají. Což je pro Araby zázrak a obraz ráje – ne nadarmo má každá arabská země ve své vlajce nějaký zelený pruh (včetně Ománu).

Na horské vyhlídce ve výšce 1400 metrů, kam se dá jet autem a která je skutečně naprostým koncem světa, stojí z tohoto důvodu hotel – v provozu je ale právě jen po ony tři letní měsíce. Specializuje se na arabskou klientelu, která si chce užít toho zázraku, sedět v dešti a v mlze a čekat až se to aspoň trošku rozebere, aby se mohli podívat na zelená úbočí pod sebou. Čecha ani Slováka tady samozřejmě nenajdete. Ti mají mlhy dost doma.

Horský hotel – v lednu mimo provoz, protože neprší

Voda je v pouštní zemi zázrakem. Když jsme vyrazili na výlet do oněch hor, museli jsme navštívit všechna místa, kde jí trochu bylo. Jako ve Vádí Darbat s potokem a s malým jezírkem s vodopádem výškou skoro pět metrů (průvodce nám prozradil, že máme štěstí, v lednu ten vodopád ještě funguje, někdy v únoru prý skončí, protože mu došla voda a čeká na ony květnové deště).

I to malé jezírko pod vodopádem dlouhé asi padesát a široké deset metrů je pro místní turistickou atrakcí, ke tu odpočinkový park a dá se dokonce půjčit za pět riálů i na hodinu loďka. Mimochodem, je úplně jedno, který výlet si v hotelu koupíte, ve Vádí Darbat skončíte pokaždé. Ten riál, tedy místní měna, je dědictví po Portugalcích, kteří zde kdysi dávno na začátku šestnáctého století zavedli své reály, než se okolo roku 1650 museli poroučet. Jeden riál představuje asi 80 korun a je to tedy hodně tvrdá měna – prý jedna ze dvou nominálně nejsilnějších na světě – zatím jsem nezjistil, která je ta druhá.

Po Portugalcích zde zůstalo jen několik pobřežních pevností, později zde měli od roku 1798 rozhodující vliv Angličané, přesto se zde na cestách (nových s velmi dobrou kvalitou a spoustou kruhových objezdů) jezdí vpravo. Všechny nápisy v zemi jsou konsekventně dvojjazyčné, vedle arabského je zde vždy i text v angličtině. V Ománu samotném se po vyhnání Portugalců dostala k moci královská dynastie Said, která zde vládne dodnes. Zejména v devatenáctém století ománský sultanát expandoval, dobyl v roce 1730 ostrov Zanzibar i s přiléhajícím africkým pobřežím a do roku 1856 byl Zanzibar dokonce hlavním městem Ománské říše. Po jeho ztrátě začal katastrofální úpadek země, protože Ománci ztratili africké plantáže, příjmy z přístavních poplatků, a hlavně dominantní Evropané měli něco proti hlavnímu příjmu ománské státní kasy – obchodu s otroky. Otroctví ostatně zůstalo v Ománu legální až do roku 1970 – tedy opět až do nástupu reformního sultána Qubuse.

Nedaleko onoho Wadi Darbat se nachází i další přírodní zajímavost, propast Tawi Attair, kterou vyhloubila monzunová voda do hloubky až 200 metrů. V lednu už voda ba dně nebyla nebo nebyla viditelná, i bufet na začátku turistického chodníku už byl mimo provoz.

Na sever od Salalahu je i Wadi Dawkah s plantážemi kadidlových stromů. Kadidlo bylo po staletí hlavním vývozním artiklem země a dostanete ho samozřejmě i v suvenýrových obchodech, dokonce i v hotelu – k tomu obchodu vás přivede nádherná vůně kadidla, které nechá prodavač jako lákadlo v malých množstvích hořet. Existuje i kadidlový olej s léčivými účinky doslova na všechno, ale hlavně na kožní choroby. Pokud to není pravda, prodavač vás o těchto účincích ale zcela určitě přesvědčí. V jakémkoliv jazyce.

Muzeum kadidla „Al Baleed“ je v městě Salalahu. Dojet tam taxíkem není žádný problém – mimochodem cesty jsou v Ománu dobré, asfaltované a nové – samozřejmě se spoustou kruhových objezdů, semaforům zde příliš nedůvěřují. Hlavním problémem dopravy jsou ovšem velbloudi (viděl jsem pouze velbloudy jednohrbé čili dromedáry). Nejsou sice přímo ve městě, ale kdekoliv jinde je potkáte ve stádech po desítkách a nemají nejmenší problém pást se na kraji silnice ale i se po silnici jedno s kolika jízdními pruhy procházet. A velbloud má samozřejmě vždycky přednost. A ví to.

Velbloud na cestě, skoro na každém kilometru

Salalah je zcela nové město, které vděčí za svůj rozvoj jen a výhradně turismu. Ještě v roce 1940 ho popsal anglický cestovatel Wilfred Thesiger jako hnízdo skládající se z několika jílových chatrčí. Přesto to byl i tehdy už významný obchodní opěrný bok, protože široko daleko nic jiného nebylo (snad až na město Mirbat na západ od Salalahu). Dnes má toto moderní město s letištěm 300 000 obyvatel. Logicky je tedy i mešita pro 3200 věřících z doby po roce 1970.

(Návštěva je i pro nevěřící možná, ale samozřejmě bez bot, v dlouhých kalhotách a ženy musí mít na hlavě šátek – pronájem šátků neexistuje) stejně jako sultánova rezidence (hlavní palác je samozřejmě v Muskatu, ale i sultán potřebuje někdy dovolenou a okolí Salalahu má prostě nejkrásnější pláže. Písčité, široké, s teplou vodou Indického oceánu, kde ani v lednu neklesá teplota pod 25 stupňů. Sultánův palác je možné samozřejmě fotografovat jen zvenku.

V blízkém městečku Taqah je jedna milá malá pevnůstka, která je veřejnosti přístupná. Nechal si ji vybudovat v polovině devatenáctého století šejk Timman al Ma´ashani. Při návštěvě za tři riály vstupného je možné vidět tehdejší vybavení i s ložnicí s nebesy a poněkud už zašlými zrcadly. Do roku 1984 sloužila pevnůstka jako sídlo guvernéra provincie, než přesídlil do Salalahu. Dnes je tedy turistickou atrakcí.

I v Taqahu je velká mešita se zelenými kupolemi, jako ostatně všude. Když se vydáte do vnitrozemí, uvidíte každou chvíli minaret mešity a musíte si dát námahu, abyste objevili domy, pro které je ten svatostánek postaven. Tak trochu mi t v tomto bodě připomínalo Rakousko – i tam tvoří vesnici kostel, hřbitov a hospoda, domy jsou naprosto vedlejší a nepodstatnou záležitostí. V Ománu to tedy byla mešita bez hospody.

A i jinak, popravdě, toho okolí Salalahu pro historika a člověka milující poznávání cizích zejí, příliš mnoho nenabízí. Dokonce ani pro šťourala mého typu. Tady jde skutečně o písečné pláže, dobré jídlo (spousty ryb a mořských produktů) a odpočinek.

Zatímco jsme zde neobjevili žádného českého prominenta, ze Slovenska zde skutečně jezdí společenská smetánka. Na pláži jsme potkali Juraje Kukuru (a podal nám ruku, což ženu uvedlo do transu, protože stejně jako já si pamatuje na slovenské televizní inscenace například „Straty a nálezy“ od Jána Soloviča, které provázely pondělky našeho mládí a kde silná trojka mladých slovenských herců Milan Kňažko, Magda Vašáryová a Juraj Kukura předváděla své umění. Dnes už ovšem i na milém Jurajovi zanechal věk nepřehlédnutelné stopy, přesto chodil denně statečně plavat do moře až k bójkám – jako já.

Prý zde byli i prezident slovenského kontrolního úřadu Andráši a ředitel slovenské SISky Pavol Gašpar. Ohledně něho jsme dostali od naší neteře instrukce, že ho máme utopit. Nepodařilo se, uměl plavat. Jinak ovšem byla dovolená v Ománu úspěšná – a hlavně odpočinková.

Mimochodem, Salalah bylo jediné místo, které jsem zatím navštívil, kde se dal sledovat jak východ tak i západ slunce nad mořem. A nebylo třeba ani až tak brzo vstávat. Východ slunce byl o tři čtvrtě na sedm a západ okolo šesté večer. Byl přece jen konec prosince.

19
Dec
2024

500 let od smrti Vasca da Gamy

categories: Blog, Historie

Zemřít na štědrý večer je samozřejmě pro příbuzenstvo nevhodné, protože se tím vánoce pokazí, ale na druhé straně se takové datum úmrtí dobře pamatuje. Zejména, když člověk zemře 24. prosince 24. roku v daném století. V této věci se tedy objevitel Indie Vasco da Gamma zachoval přesně podle doporučení Járy Cimrmana.

Na štědrý den uplyne od jeho smrti pět set let. Ve svém rodném Portugalsku má objevitel námořní cesty do Indie postavení národního hrdiny a jeho skvostná hrobka je v klášteře svatého Jeronýma v Belému, ve stejném chrámu, kde jsou pochováni portugalští králové. I oni dva Manuel I. a Jan III. kteří Vascovi svou přízní zabezpečili bohatství a slávu. Život Vasca da Gamy je totiž příkladem klientelismu, jak se člověk, který je samozřejmě i velmi schopný, díky správným kontaktům dokáže vyšplhat až na samý vrchol společenského žebříčku.

Narodil se v roce 1468 nebo 1469 v šlechtické rodině. Jeho otec Estevao da Gama byl guvernérem v Sives und Silves, členem rytířského řádu ze Santiaga a komtur v Cercalu do Alentejo. Rodina jeho matky Isabel Sodré měla anglické kořeny, jak se na správnou portugalskou šlechtu od památné bitvy u Aljobarotty v roce 1385, patřilo. Vasco měl tedy skvělé předpoklady pro kariéru. Ty se ale měly ještě podstatně zlepšit. Jeho otec byl správcem města Sives a patřil ke dvoru vévody z Viseu Ferdinanda. Zde se zřejmě vytvořilo přátelství mezi synem Estevaa da Gamy a synem vévody Manuelem. Oba byli stejně staří a pohybovali se ve stejném prostředí. Toto přátelství mělo v životě Vasca da Gamy hrát stěžejní roli. Princ Manuel se totiž stal v roce 1495 portugalským králem.

Původně nebyl pro tuto roli určen ani vychováván. Ale jediný syn krále Jana II. Alfons a králi se nepodařilo legitimizovat svého nemanželského syna Georga z Lancastre, kterého by si přál za svého následníka. Ale do věci se vložila Janova manželka Eleonora, která očividně ani královu milenku ani jejího bastarda nemohla vystát a prosadila na trůn Manuela z vedlejší větve rodu Avis, jak z otcovy, tak z matčiny strany byl pravnukem prvního krále dynastie Avis Jana I. Manuel nevyrůstal u královského dvora a když se musel ujmout trůnu, vzal s sebou logicky i své kamarády z dětství, kterým důvěřoval.

Samozřejmě jen známosti by nestačily. Mladý Vasco da Gama musel ukázat své schopnosti. Už v roce 1492 ho král Jan II. pověřil velením loďstva, které mělo potrestat francouzské korzáry a chránit přístavy v Algarve a Setúbal. Za své zásluhy byl hned po nástupu Manuela na trůn odměněn jmenováním komturem řádu Santiago hned v obou komturátech rádu.

V té době se Portugalci připravovali na otevření cest do Indie a zlomení arabského monopolu na obchod s kořením. Už osmdesát let od doby prince Jindřicha Mořeplavce postupovali pomalu a uvážlivé okolo pobřeží Afriky, studovali mořské proudy a směr větrů. Byli tedy protikladem Španělů, kteří v roce 1492 prostě poslali Kolumba do neznáma na západ a čekali, zda to nějak dopadne.

V roce 1488 obeplul Batrolomeo Diaz mys dobré naděje a našel tedy cestu do Indie. Na druhé straně vyslal portugalský král na misi do Indie po zemi v letech 1488–1490 mnicha Pera de Covilhu a ten skutečně dorazil přes Egypt a Arabský poloostrov až do Indie. Stačil ještě poslat králi Janovi zprávu o tom, že mořská cesta do Indie je možná a žádoucí, informoval ho podrobně o poměrech zejména v knížectví Calicut, kam zamířila i první portugalská námořní výprava. Covilha sám skončil v Etiopii, v zemi bájného „kněze Jana“. Místní král byl vyslancem portugalského panovníka tak nadšen, že ho nenechal odejít a Covilha v Etiopii nakonec zemřel.

Vše bylo tedy připraveno a výprava měla v roce 1497 vyrazit. K všeobecnému překvapení nebyl velitelem výpravy vyjmenován Bartolomeo Diaz, který se svými zkušenostmi nejvíc nabízel, ale v dálkových plavbách nezkušený Vasco da Gama. Král vyjmenoval svého kamaráda z dětství, kterému očividně nejvíc důvěřoval. Bartolomeo směl výpravu doprovázet po Kapverdské ostrovy, pak se ale musel vrátit. Vypraveny byly tři lodi, z nichž jedné velel bratr Vasca da Gamy Paulo. Pro toho byla cesta do Indie vítanou příležitostí, jak se rehabilitovat, ve stejném roce totiž v souboji v městě Setúbal poranil svého soupeře a byl poslán do vyhnanství.

Doboví kronikáři Joao de Barros a Damiao de Góis se vyjadřují k důvodům vyjmenování de Gammy vrchním velitelem velmi mlhavě, Luis de Camoes, národní portugalský bard, který cestu Vasca da Gamy popsal ve svém eposu „Os Lusiadas“ pěje samozřejmě chválu na schopnosti admirála, ovšem celý jeho epos je jedna velká oslava portugalských námořních cest. Čili důvody zůstávají nejasné, ale zřejmě rozhodující bylo právě královo přátelství.

Aby vykompenzoval nezkušenost vrchního velitele, poslal král s Vascem absolutní špičku tehdejší portugalské navigace, na lodích byli nejlepší kormidelníci a navigátoři, jaké tehdy Portugalsko mělo. Král Manuel nenechával nic náhodě – tedy až na vyjmenování vrchního velitele. Obsazení lodí umožnilo plavbu po Atlanském oceánu daleko od afrického pobřeží, což cestu podstatně urychlilo. Po obeplutí Mysu dobré naděje pokračoval Vasco da Gama po východním africkém pobřeží a dorazil do Mombasy. Tam rychle pochopil, že jeho mise nebude právě procházkou růžovým sadem. Arabští obchodníci, kteří zde měli své zastoupení, rychle pochopili nebezpečí, které pro jejich monopolní postavení znamenali Portugalci a dělali vše pro to, aby další cestu znemožnili. Vasco da Gama měl ale diky Covilhovi dobré informace. Přeplul do města Malindi, které Mombase konkurovalo. Místní sultán mu pak půjčil navigátora Ahmada ibn Majida, který portugalské lodě zavedl spolehlivě do Calicutu na indickém pobřeží. 20, května 1498 byl cíl portugalského téměř staletého snažení konečně dosažen.

První cesta Evropanů do Indie 1497 – 1499

Jednání s calicutským sultánem sice neprobíhalo podle portugalských představ, nakonec ale přece jen mohli návštěvníci z Evropy nakoupit koření a naložit jím své lodě. Návrat byl pravým triumfem. Vasco da Gama poslal dopředu jednu ze svých lodí, aby referovala o úspěchu výpravy, on sám zůstal na ostrově Terceira na Azorech u lůžka svého smrtelně na tuberkulózu nemocného bratra Paula, který zde i zemřel. Teprve pak vyplul Vasco da Gama ve směru na Lisabon. Ať už byl důvod jeho zpoždění jakýkoliv, dal svému královskému příteli Manuelovi dost času na to, aby tento pro něj připravil triumfální přivítání. V paláci v Sintře ukazují okno, ze kterého měl král pozorovat blížící se lodě jeho indické mise. Vasco da Gama byl králem jmenován „Admirálem indického moře“, dostal čestný titul „Dom“ vyhrazený jinak jen nejvyšší šlechtě, a dostal do správy město Sintra. Tím si ovšem jak on tak jeho královský dobrodinec zadělali na nemalé problémy, protože jmenování správce tohoto města bylo v pravomoci řádu Santiago. Po mnohaletých soudních sporech Vasco da Gama tuto funkci vzdal a z řádu vystoupil. Král mu totiž umožnil jako kompenzaci vstup do Kristova řádu, následníku řádu Templářů, kde byl král sám velmistrem.

Portugalci nově objevenou cestu hned začali využívat, prakticky každý rok byla organizována výprava do Indie, při jedné z nich Pedro Alváres Cabral objevil v roce 1500 jaksi nedopatřením Brazílii, když ho nepříznivé větry zahnaly příliš daleko na západ. V roce 1501 vedl další výpravu Joao da Nova.

Jenže indičtí sultáni se ukázali jako obtížní partneři, a tak se král Manuel rozhodl demonstrovat sílu. Velením čtvrté výpravy do Indie v roce 1502 byl pověřen opět Vasco da Gama. Stalo se tak poté, co on osobně protestoval u svého královského přítele proti jmenování Cabrala velitelem portugalské flotily. Tentokrát se jednalo o zcela jinou misi. Celekm dvacet těžce ozbrojených lodí mělo indickým vládcům ukázat, že se vyplatí s novými partnery vycházet v dobrém. Aby si zajistil loajalitu svých kapitánů vzal Vasco da Gama s sebou celou svoji rodinu, doprovázel ho matčin bratr Vicente Sodré, bratranec Estévao da Gama, kteří veleli jednotlivým oddílům flotily. A spolu s nimi cestovali i další strýc Brás Sodré či švagr Lopo Mendes do Vansconcelos.

Ovšem takový normální rodinný výlet to nebyl. Arabové se snažili zabránit zlomení svého monopolu na obchod s kořením a tak na portugalskou flotilu před Calicutem čekalo na 100 nepřátelských lodí, které je napadly. Tady se ukázala technická převaha velkých galeass vyzbrojených dalekonosnými děly. Portugalci nepřátelskou flotilu rozstříleli na kaši, aniž by přitom utrpěli nějaké citlivé ztráty. Po této zkušenosti pochopili místní vládci na pobřeží Indie, že by měli být portugalským snahám o obchodní vztahy vstřícnejší. Teď to šlo ráz na ráz. Obchodní smlouvy se teď podepisovaly podle portugalských představ. Portugalci dostali významná obchodní privilegia, byla domluvena stálá přítomnost portugalských obchodní i královské flotily v indických přístavech. Vasco da Gama se s místními knížaty nemazal.

Portugalci ovládli město Goa, které jim mělo po další století sloužit jako hlavní opěrný bod, ještě v roce 1502 založili svá stanoviště v Kočinu, Kannanore, Mangalore a později i Čoulu, Bombaji, Baseinu a Damanu, v roce 1510 i v Kolombu na Cejlonu (dnešní Srí Lanca). V KOčinu nechal Vasco da Gama vybudoval pevnost pojmenovanou po svém královském příteli Fort Emmanuel, které se stala opěrným bodem. Základy portugalské koloniální říše byly založeny. Ostatně už po cestě do Indie zakládal Vasco da Gama portugalské opěrné body na východním pobřeží Afriky v Sofale, Mozambiku, Kibwě jakož i na Zanzibaru, v Mombase, Malindi a Mogadišu. Jedno se tomu prominentnímu dítěti nedá upřít. Měl strategické myšlení jako nikdo jiný a zabezpečil cestu na východ na generace dopředu. Díky jím založeným základnám pokračovala portugalská expanze na východ mílovými kroky. Macao na pobřeží Číny ovládli v roce 1557 a ve stejném desetiletí získali i monopol na obchod s Japonskem. Protože se Španělé drželi na rozhodnutí papeže Alexandra VI z roku 1494 o rozdělení sfér vlivu, byli jedinou konkurencí v tomto koutě světa Holanďané, kteří se jakožto protestanti necítili být papežovým rozhodnutím vázáni.

Portugalci se stali na určitý čas nejbohatší zemí v Evropě a král Manuel dostal přízvisko „Šťastný“. Budovy, které nechal z získané peníze postavit, v takzvaném dekorativním manuelském pozdněgotickém slohu, jsou dodnes dominantami portugalské architektury. Jen jeho skvostný královský palác, který si dal postavit na nábřeží řeky Teju v Lisabonu, spláchla 1.listopadu 1755 přívalová vlna a odnesla s sebou i zápisky Vasca da Gamy z jeho indických cest. Ale to už byli Manuel i Vasco da Gama dávno po smrti a Manuelovi jeho přízvisko Šťastný“ nikdo nemohl vzít, Štěstí se prostě někdy musí pomoci, třeba i kanóny.

Manuelské okno v klášteře v Tomaru, hlavním sídle Kristova řádu, symbol manuelské dekorativní gotiky.

Druhý návrat da Gamy do Lisabonu byl ještě triumfálnější než ten první. Král mu přiznal roční rentu 400 000 reálů a v roce 1513 ho osvobodil od všech daní a cel plynoucích z obchodu s Indií. Přesto byl Vasco da Gama nespokojen. V roce 1518 žádal od krále povolení opustit zemi. U dvora vznikla panika, protože této žádosti rozuměli jako snahu slavného mořeplavce přejít do španělských služeb (ve stejném roce udělal něco takového Fernando Mahalhaes). Protože ale v dopise současně žádal Vasco da Gama povýšení na hraběte, pochopil král jeho dopis správně. Vyjednal pro něj s vévodou Jaime de Braganca statky ve Vila da Vidigueira und Vila de Frades a v roce 1519 bvyl Vasco da Gama králem vyjmenován slavnostně Condé de Vidigueira. O útěku ze země už nebyla řeč a Vasco da Gama byl dokonce pozván jako čestný host na královu svatbu s Eleonorou španělskou v roce 1519.

Král Manuel zemřel v roce 1521. Jeho syn Jan III. byl už dlouhodobě nespokojen s hospodařením indického guvernéra Duarteho de Menezes. Rozhodl se tedy sáhnout k osvědčenému starému rodinnému příteli a vyslal do Indie Vasca da Gamu, který byl vyjmenován indickým vicekrálem. Většího vyznamenání se ctižádostivý čerstvý hrabě dočkat nemohl. 5.dubna 1524 vyrazila jeho flotila, na níž byli i dva jeho synové Estévao a Paulo Lisabon. V září stejného roku dorazila flotila do Indie a vicekrál se dal s energií jemu vlastní do práce. Guvernéra poslal hned domů. Během několika týdnů byli vyměněni všichni velitelé portugalských posádek, bylo zavedeno pravidelné vyplácení platu přítomným vojákům a námořníkům, obchody se opět dostaly pod královskou kontrolu.

Ale zřejmě byla tato námaha pro 55letého veterána příliš. 24.prosince 1524, tedy pouhé tři měsíce po svém příjezdu do Indie zemřel. Uvažuje se, že vedle vyčerpání mohla hrát svou roli i malárie. Byl pochován v Kochi v klášteře Kristova řádu v Indii. Jeho syn Pedro da Silva da Gama zorganizoval přenos jeho pozůstatků v roce 1538 do kláštera Nossa Senhora das Relíquias v rodinném sídle Vidiguiera. Poté, co byly v Portugalsku v roce 1834 zrušeny všechny církevní řády, neměl se o hrob národního hrdiny kdo starat a tento chátral. V roce 1880 zasáhl portugalský stát a tělesné pozůstatky Vasca da Gamy byly přeneseny do nového skvostného hrobu v klášteře svatého Jeronýma v Belému. Tam tedy teď leží, jen několik metrů vzdálen od hrobu Luise de Camoese, který ho opěvoval ve svém eposu, největším portugalském literárním klenotu.

Hrobka Vasca da Gamy v klášteře Svatého Jeronýma v Belému

Vasco da Gama by si ale zřejmě svou slávu zasloužil i bez eposu „Os Lusiadas“. A protože zemřel podle doporučení Járy Cimrmana 24.prosince 1524, dá se jeho datum úmrtí skutečně lehce zapamatovat.

Otevřená zůstává jen otázka, zda je výhodnější činy konat nebo o nich psát. Den úmrtí Luise de Camoese je na rozdíl od dne úmrtí Vasca da Gamy portugalským státním svátkem. Z tohoto hlediska je 24.prosinec opravdu hodně špatné datum.

15
Dec
2024

Albanien II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Die Architektur des Zentrums von Tirana wurde von den italienischen Architekten Florestino Di Fausto und Vittorio Morpurgo entworfen, die von Mussolini ins Land geschickt wurden. Rund um den Skanderbeg-Platz, dem Zentrum Tiranas, stehen Gebäude aus den 1920er- und 1930er-Jahren im Stil der italienischen Neorenaissance. Sie sind bunt bemalt, was auf die Initiative des früheren Bürgermeisters von Tirana, Edi Rama, zurückgeht, der die grauen Betonplattenbauten aus der kommunistischen Ära mit Farben verschönern ließ. Heute ist sein Freund Erion Veliaj Bürgermeister der Stadt. Edi Rama schaffte es bis zum Ministerpräsidenten Albaniens – übrigens der größte in Europa (mit einer Körpergröße von 202 cm – sein Geld hat er sich als Basketballspieler in Italien verdient). Mit Wladimir Putin (in seinen besten Jahren war er 168 cm klein, jetzt wird das wahrscheinlich noch schlimmer sein) wird er wohl nie zusammentreffen, das würde der kleinwüchsige russische Diktator psychisch nicht verkraften.

Tirana verfügt über breite Boulevards, viel Grün im Stadtzentrum, schöne Parks, die modernsten Fünf-Sterne-Hotels (wie das Hotel Piazza) und Überreste einer Burg, die man leicht übersehen könnte, wenn man nichts von ihr wüsste. Es ist fast unglaublich, dass 1991 das höchste Gebäude der Stadt das Minarett einer Moschee mit 35 Metern war, die der Diktator Enver Hoxha offenbar vergessen hatte, abreißen zu lassen. (Mit Kirchen und Moscheen ging er sonst rigoros um – die meisten ließ er entweder abreißen oder in Kinos, Sporthallen oder Erholungsheime für Mitglieder der kommunistischen Partei umbauen.)

Dennoch gibt es einiges zu sehen. Liebhaber historischer Denkmäler kommen aber nicht wirklich auf ihre Kosten. Ich muss gestehen, dass auch ich, bevor ich mich auf die Reise in den Süden begab, nur sehr vage Vorstellungen von der Geschichte Albaniens hatte. Der Name Skanderbeg war mir ein Begriff, ich wusste, dass in Apollonia der erste römische Kaiser Augustus Rhetorik studierte, und dass der unglückliche ermordete ungarische König Karl II. auch als Karl von Durrës bekannt war – was bedeutete, dass dieser Hafen im Mittelalter irgendwie zu Italien gehören musste. Viel mehr war mir nicht bekannt, was natürlich auch daran lag, dass sich das Land nach dem Zweiten Weltkrieg vom Rest der Welt vollständig isoliert hatte.

Zunächst zerstritt sich der albanische Diktator Enver Hoxha mit Tito, dann mit Breschnew und schließlich sogar mit Mao Zedong. Albanien lebte in seiner eigenen abgeschotteten Welt und es interessierte niemanden. Nur Diktator Enver war in seiner Paranoia überzeugt, dass die ganze Welt Albanien erobern und vor allem ihn persönlich umbringen wollte. Deshalb ließ er im ganzen Land Tausende von Bunkern bauen, die eine Eroberung Albaniens unmöglich machen sollten. Wahrscheinlich glaubte er bis zu seinem Lebensende, dass diese Taktik erfolgreich war und die Invasionsarmeen abgeschreckt hatte. In Wirklichkeit dachte niemand in der Welt auch nur im Traum daran, das arme Land anzugreifen.

Die Bunker sind buchstäblich überall. Im Zentrum von Tirana steht einer der größten von ihnen, der Platz für die gesamte albanische Regierung bot und heute das Museum Bunk’Art 2 beherbergt. Das Bild der Stadt prägen dann viele weitere kleinere Bunker für ein oder zwei Soldaten (falls sie sehr dünn waren – was bei der damaligen Ernährung durchaus möglich war, denn die Fleischration betrug angeblich nur ein Kilogramm pro Monat).

Der größte von allen ist allerdings Bunk’Art 1 und er befindet sich in einem Vorort von Tirana. Der war eigentlich der wichtigste von allen. Den Bunker im Stadtzentrum ließ Hoxha nämlich nur als Reserve bauen. Lediglich für den Fall, dass er es aus irgendeinem Grund nicht in sein Hauptquartier schaffen sollte.

Am Strand von Adria, wo wir wohnten, befand sich unweit unseres Hotels ein solcher Bunker direkt am Strand, sogar mit einer Schießscharte für eine Kanone.

Da wir aber den Strand zwei Kilometer nach Süden und zwei Kilometer nach Norden abwanderten und keinen weiteren Bunker fanden, musste dieser ganz allein offenbar eine Küstenlinie von mindestens vier Kilometern verteidigen – wie das möglich gewesen sein sollte, ist mir ein Rätsel. (Na gut, es gibt dort doch zwei Bunker, direkt nebeneinander. Ein findiger Albaner hatte die Idee, aus dem zweiten ein Restaurant und eine Bar mit Terrasse zu machen. Doch offensichtlich scheiterte das Projekt, und übrig sind nur übelriechende öffentliche Toiletten geblieben.)

Dafür sind die Hügel über dem Tal bei der Stadt Fier regelrecht von Bunkern mit Kanonenscharten durchlöchert. Ich zählte vierzehn und bin sicher, dass ich nicht alle entdeckt habe.

Albanien erklärte sich zum ersten „atheistischen Staat der Welt“. Das Praktizieren jeglicher Religion war streng verboten und wurde mit Aufenthalten in Straflagern geahndet. Die Geheimpolizei „Sigurimi“ war allgegenwärtig, und die Brutalität des albanischen Kommunismus war unvorstellbar – sie übertraf sogar das russische System. Heute dürfen sich die Menschen wieder zu einer Religion bekennen. Zehn Prozent sind Katholiken, zwanzig Prozent orthodoxe Christen und siebzig Prozent Muslime. Doch aufgrund des langjährigen Einflusses des Kommunismus ist das religiöse Empfinden der Menschen oft recht lau. Die Muslime in Albanien gehören zudem größtenteils der Bektaschi-Sekte an, die eng mit den syrischen Aleviten verwandt ist. Diese nehmen den Koran nicht allzu wörtlich ernst und feiern sogar Weihnachten. Die Unterschiede zu den Aleviten sind marginal; es handelt sich einfach um eine europäische, und daher noch weniger ernsthaft ausgelebte Form des Islam.

Die Heiligtümer ihrer Propheten – der Derwische – sind über ganz Albanien verteilt, oft in unzugänglichen Bergen, wo sie als Einsiedler lebten. Und Berge gibt es in Albanien viele! Ein solches Heiligtum befindet sich auf einem Aussichtspunkt auf einem Berg über der Stadt Kruja. Die Fahrt dorthin führt über endlose Serpentinen und ist nichts für Menschen mit Reisekrankheit. Die Besichtigung lohnt sich jedoch. Es handelt sich um eine kleine Höhle, in der Dutzende von Kerzen brennen. Natürlich muss man, wie in jedem muslimischen Heiligtum, die Schuhe vor dem Eingang ausziehen.

Während des Kommunismus mauerten die Menschen Kreuze in die Wände ein, um heimlich beten zu können, ohne dass die Geheimpolizei diese Kreuze entdecken konnte. Heute ist das Praktizieren von Religion wieder erlaubt, und überall stehen katholische und orthodoxe Kirchen sowie Moscheen nebeneinander. Der türkische Präsident Erdoğan, der versucht, in Albanien Einfluss zu gewinnen – obwohl die Albaner ihn bisher demonstrativ ignorieren – investierte 30 Millionen Dollar in den Bau einer großen Moschee in Tirana. Diese hat vier Minarette und war im Jahr 2018 noch nicht fertiggestellt.

Die Albaner nähern sich der Religion pragmatisch, ähnlich wie ihr Nationalheld Skanderbeg. Gjergj Kastrioti, genannt Skanderbeg, wechselte im Laufe seines Lebens mehrmals die Religion: vom Islam zum Katholizismus, dann zur Orthodoxie und wieder zurück zum Katholizismus – je nachdem, wie es ihm gerade passte und welche Verbündeten er gewinnen wollte. Das minderte seine Popularität bei den Albanern keineswegs, im Gegenteil, es stärkte sie vielleicht sogar. Zwar sieht man in Albanien auch Frauen im Tschador oder Hidschab, doch das ist bislang ein seltenes Phänomen. Allerdings wurde die Hauptmoschee in Shkodra mit saudischem Geld gebaut – und wo Saudi-Arabien erst einmal Fuß fasst…

Das letzte Mal machte Albanien im Jahr 1998 weltweit Schlagzeilen, als das Land einen vollständigen Zusammenbruch seines Finanzsystems erlebte. Es handelte sich um den sogenannten „Pyramiden-Skandal“: Banken sammelten Einlagen der Bevölkerung ein und versprachen Zinsen von bis zu fünfzig Prozent. Diese wurden den ersten „Investoren“ aus den Einlagen der späteren Anleger ausgezahlt, bis das gesamte System kollabierte. Die Banken gingen in Konkurs, und Albanien wurde zahlungsunfähig. Die Tatsache, dass die Menschen diesen Versprechen Glauben schenkten und auf ein so durchschaubares Pyramidensystem hereinfielen, zeigt, dass sie keinerlei Vorstellung von Finanzsystemen oder von dem Umgang mit Geld hatten.

Während die südlichen europäischen Länder traditionell einen eher lockeren Umgang mit Geld pflegen, hatten die Albaner vor dem Jahr 1989 und noch lange danach überhaupt keinen. In der kommunistischen Ära spielte Geld in Albanien tatsächlich keine Rolle. Die Menschen verdienten zwar kaum etwas, Wasser und Strom wurden dafür kostenlos geliefert. Hier stieß der tschechische Energiekonzern ČEZ auf Probleme, als er in die albanische Energiebranche investierte. Für Strom zahlte einfach niemand – weder Privatpersonen noch Behörden oder Krankenhäuser. Als verzweifelte Manager 2013 die Stromversorgung von Krankenhäusern einstellten, um Zahlung zu erzwingen, wurden sie wegen öffentlicher Gefährdung angeklagt. ČEZ zog sich daraufhin aus Albanien zurück, und die albanische Regierung verpflichtete sich schließlich 2014, die fehlenden Gelder teilweise nachzuzahlen. Die letzte Zahlung von 200 Millionen Kronen (ca 8 Millionen Euro) sollte in Jahr 2018 auf dem Konto von ČEZ eingehen.

Die positive Wirkung tschechischer Investoren in Albanien lässt sich recht einfach zusammenfassen: Die Albaner erfuhren die schockierende Nachricht, dass man für Strom zahlen muss – und akzeptierten diese Tatsache letztendlich. Heute ist dies weitgehend selbstverständlich.

Obwohl die Menschen wenig Geld haben, zögern sie nicht – und das ist sehr positiv –, in Bildung zu investieren.

Das durchschnittliche Einkommen eines Albaners betrug im Jahr 2018 etwa 200 Euro im Monat. Wie mir ein Taxifahrer erklärte, der uns – natürlich schwarz ohne Rechnung – nach Durrës fuhr, sind die Albaner noch nicht so weit, Steuern zu zahlen. Als Fahrlehrer in einer Fahrschule verdient er genau diese 200 Euro im Monat. Die Studiengebühren an der Universität, auf die er alle drei seiner Kinder schicken möchte (zwei sind bereits dort), kosten 1000 Euro pro Jahr. Für zwei Kinder gibt er also fast sein gesamtes offizielles Gehalt aus. Um zu überleben, braucht er ein zweites, inoffizielles Einkommen. Er war äußerst freundlich. Es ist bemerkenswert, wie gut sich Menschen verstehen, die eine Sprache gleich schlecht sprechen. In unserem Fall war das Italienisch, und wir haben uns hervorragend angefreundet.

Albanien entstand 1912 hauptsächlich auf Initiative von Österreich-Ungarn, wofür es bis heute dankbar ist. Allerdings war Österreich-Ungarn nicht von idealistischen Gedanken über das Selbstbestimmungsrecht der Völker geleitet, sondern verfolgte eigene Interessen. Es fürchtete eine zu große Stärkung Serbiens, das nach der Niederlage der Osmanen im Ersten Balkankrieg Anspruch auf dieses Gebiet erhob. Die Unabhängigkeit Albaniens wurde im Hafen von Vlora vom Balkon eines sehr bescheidenen Gebäudes ausgerufen, in dem sich heute das Unabhängigkeitsmuseum befindet. Ein repräsentativeres Gebäude konnte man damals trotz aller Bemühungen nicht finden, da es in der Stadt keines gab.

Den ersten Herrscher, Wilhelm zu Wied, stellten die Preußen. Die Vorstellung, dass ein Protestant in einem religiös gespaltenen Land allgemein akzeptiert würde, da er keiner der im Land vertretenen Gruppen angehörte, erwies sich als falsch. Zum Glück schlug der neue Herrscher nach seiner Ankunft in Albanien am 7. März 1914 sein Hauptquartier in Durrës auf, von wo aus es nicht schwer war, zu fliehen. Genau das tat er auch. Am 15. Juni erschossen nämlich die Albaner seinen Militärkommandanten, den niederländischen Oberst Ludwig Thomson (ihm zu Ehren gibt es in Durrës ein Denkmal, und eine Straße im Stadtzentrum trägt seinen Namen). Nach Ausbruch des Ersten Weltkriegs hatte Wilhelm endgültig genug von seiner Regentschaft in Albanien. Am 3. September 1914, nach nicht einmal 200 Tagen auf dem Thron, bestieg er ein Schiff und verließ Albanien für immer.

Um zukünftigen Herrschern die Lust auf so eine feige Flucht zu nehmen, wurde 1920 entschieden, die Hauptstadt ins Landesinnere nach Tirana zu verlegen, das damals eine unbedeutende Ortschaft mit einer einzigen kleinen Moschee war. Alle Gebäude, die man heute in Tirana sieht (mit Ausnahme der bereits erwähnten Moschee), entstanden also nach 1920, sodass auch die ältesten kaum älter als 100 Jahre sind. Dies prägt auch das Erscheinungsbild der Stadt. Hinzu kommt, dass seit 1991, als es endlich gelang, das kommunistische Regime zu stürzen, die Stadtbevölkerung von 200.000 auf die heutigen 650.000 Einwohner anwuchs.

Trotz der Bemühungen Italiens und des Königreichs der Serben, Kroaten und Slowenen (wie das spätere Jugoslawien damals hieß), die das verhindern wollten, wurde Albanien als unabhängiger Staat auf der Pariser Konferenz 1920 im Sinne des Selbstbestimmungsrechts der Völker anerkannt. Als Dank dafür steht auf einem der Plätze in Tirana eine Statue von Woodrow Wilson, der diese Konferenz – wenn auch nicht besonders erfolgreich – leitete.

Die kulturellen Sehenswürdigkeiten hebe ich mir für den nächsten Artikel auf. Das kommt im nächsten Jahr. Jetzt möchte ich mich in die Weihnachtspause verabschieden. Ich wünsche meinen Lesern, die genug Geduld mit meinem Deutsch hatten und meine Artikel lasen, frohe Weihnachten und alles Gute im neuen Jahr, das verspricht, spannend zu sein.

12
Dec
2024

Sýrie

categories: Blog, Historie

V kapitole druhé Lukášova Evangelia se píše: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“

Je třeba říct, že v té době byla římská provincie Sýrie ještě poměrně mladá, v roce 64 před Kristem Gnaeus Pompeius Magnus připojil k Římu poslední zbytky někdy mocné Seleukovské říše a nazval nově získané území Sýrie. Odvolával se přitom na řecký název pro tuto oblast, který pocházel z doby, kdy zde vládli Asyřané.

Proč však byl tento údaj tak důležitý pro evangelistu Lukáše? V době, kdy Augustus vydal své nařízení, bylo Judské království pod vládou krále Heroda Velkého víceméně nezávislé. Ovšem v době, kdy Lukáš sbíral materiály pro své evangelium, tedy okolo doku 60 našeho letopočtu, byla Judea už prokuraturou v rámci syrské provincie a po porážce židovského povstání v roce 70 byla pak do Sýrie začleněna přímo. Proto budí určité znepokojení název současných vládců Sýrie, kteří svrhli režim Bašára Asada, protože ten zní „Haját Tamrír Aš- Šám“, což je „Hnutí za obnovení Velké Sýrie“. Do této „Velké Sýrie“ totiž patřilo i území dnešního Izraele.

Ostatně svatý Pavel se obrátil a stal se z Šavla Pavlem na cestě do Damašku, hranice mezi Judeou a Sýrií tehdy neexistovala.

Dnešní Sýrie je podivným mixem kultur a náboženství. Většinu zde sice tvoří sunnitští Arabové, ale okolo 12 procent obyvatelstva tvoří sekta Alevitů, 10 procent křesťané (v roce 1920 to bylo ještě třicet procent) a jsou zde i menšiny Drúzú a Jesidů. Židé byli ze země vyhnáni v roce 1949, v roce 1943 jich zde žilo 43 000. Abychom tento podivný mix pochopili, musíme o dějinách této oblasti vědět aspoň to nejpodstatnější.

Sýrie byla bohatá a významná římská provincie. Zajišťovala spojení z Malé Asie do afrických provincií a zprostředkovávala obchod směrem na východ do Mezopotámie a Persie. Z tohoto obchodu profitovalo zejména město Palmyra v oáze uprostřed pouště, kde vyvěrají dva prameny, které daly této oáze život, Ovšem Palmyře stoupla sláva do hlavy, v roce 270 se vyhlásila samostatnou a nezávislou na Římské říši. Římané neměli pro takové extravagance nikdy moc pochopení, a proto v roce 273 město dobyli a zničili.

Hlavním městem provincie byla Apameia na řece Orontes, i když hlavní říční tepnou, zajišťující vláhu pro místní zemědělství, byl a dodnes zůstal Eufrat. Postupně ale narůstal význam jiného města Antiochie, zejména pak proto, že se stala centrem křesťanství a objevuje se mezi pěti nejdůležitějšími patriarcháty ranné křesťanské církve – vedle Říma, Konstantinopole, Jeruzaléma a Alexandrie.

Blahobyt provincie ale dostal rozhodující ránu v roce 636 n.l. V tomto roce Byzantská říše, vyčerpaná skoro dvacetiletou válkou s Persií, nedokázal odvrátit útok Arabů a po porážce v bitvě u Jarmúku v srpnu 636 museli Byzantinci, jako následníci Římanů (sami se Romaoi, tedy Římané, nazývali, Byzantinci jim říkáme dnes my, abychom je od starověkých Římanů odlišili) Sýrii vyklidit. Tím ztratili pozemní cestu do Egypta a poté i celé pobřeží severní Afriky. V roce 638 vstoupil chalífa Omar I. do Jeruzaléma a začalo období islamizace země. Sýrie ovšem už nebyla spojnicí, ale pohraničím, kde se stále střetávala vojska křesťanů a muslimy, což zemi samozřejmě neprospívalo.

V roce 1095 vyhlásil papež Urban II. na synodě v Clermontu zvoláním „Deus vult“ tedy „Bůh to chce“ první křížovou výpravu s cílem osvobodit Svatou zemi z moci muslimů. V roce 1099 byl dobyt Jeruzalém a na území někdejší Sýrie vznikla celá řada křesťanských států. Království Jeruzalémské bylo z nich nejvýznamnější, ale bylo zde i hrabství Tripolské a knížectví Antiochijské a hrabství Edessa. Syrský emirát s těmito státečky vedl prakticky permanentní válku až konečně sultán Saladin (původně syrský sultán kterému se ale podařilo podrobit si i Egypt a poprvé tak spojil tyto dvě země pod jednou vládou) zničil v roce 1187 v bitvě u Hattínu křesťanská vojska a křesťané pak už jen živořili na pobřeží, než v roce 1291 padla jejich poslední bašta Akko a museli zemi vyklidit. Ovšem část křesťanského obyvatelstva zde zůstala, zejména v severní části na pobřeží, v dnešním Libanonu. Sýrie se stala kořistí egyptských Mameluků, jimž se podařilo zastavit expanzi Mongolů v bitvě u Ajn Džálútu v roce 1260 (poslední křižáci stáli v naději na obnovení své moci v Sýrii na straně Mongolů).

Sýrie se stala egyptskou pohraniční provincií, než v roce 1517 turecký sultán Selim I. dobyl Egypt a připojil ho i se syrskou oblastí k Osmanské říši.

Dnešní Sýrie vznikla na papíře v roce 1918, kdy si Britové a Francouzi dělili území poraženého Turecka. V roce 1916 si spolu sedli emisaři Mark Sykes za britskou a Francois Georges-Picot za francouzskou stranu a kreslili po poušti hranice, jak je to právě napadlo. V roce 1918 se jejich malůvky staly realitou a území předního východu bylo rozděleno na mandátní území britské (Palestina, Jordánsko a Irák) a francouzské (Libanon a Sýrie). Sliby, že každý arabský kmen dostane svůj nezávislý stát, byly zapomenuty.

Po druhé světové válce ovšem situace vypadala jinak. Jak Francouzi, tak Britové, oslabeni vítěznou válkou ztratili o území bez nerostného bohatství zájem, a tak Francouzi akceptovali vyhlášení nezávislé Syrské republiky v roce 1946. Svůj vliv si tam ale podrželi.

Francouzi využili rafinovaně napětí mezi skupinami obyvatelstva. Zatímco sunnitští Arabové, uraženi, že nedostali vlastní stát, spolupráci s „okupační mocností“ odmítali, menšinoví Alevité v spolupráci s Francouzi viděli svou šanci. A chopili se jí. Díky tomu ovládali v roce 1946 nejen většinu místních úřadů, ale – a to hlavně – i armádu. Většina vzdělaných lidí i důstojníků byla alevitského vyznání. Alevité jsou trošku spornou muslimskou sektou, sunnité je považují za kacíře, řada jejich rituálů je odvozena z křesťanství, slaví například i vánoce. Mají blíže k šíitskému islámu, což mělo ve vývoji Sýrie rozhodující význam.

Už dva roky po vyhlášení samostatnosti se Sýrie zapletla do útoku na nově vznikající stát Izrael a utrpěla potupnou porážku, což spolu s vlnou uprchlíků, která ji zaplavila, vyvolalo v zemi chaos, který vláda nebyla schopna zvládat. Hledala východisko ve spojení s Egyptem a proto 1.února roku 1958 vznikla takzvaná „Sjednocená arabská republika“ (VAR), která měla ovšem jen krátké trvání. V září 1961 došlo k ozbrojenému puči syrských důstojníků, čímž VAR skončil.

V květnu 1963 následoval další puč, kdy se k moci probojovala politická strana Baath, tedy „Arabská socialistická strana“. Vláda, vedená touto stranou se ovšem opět chybně podílela na šestidenní válce proti Izraeli v roce 1967 a důsledkem toho byla ztráta Golanských výšin, které Izraelci obsadili a drží je dodnes.

16.listopadu 1970 se moci chopil Háfiz al Assad ze strany Baath, prezidenta Salaha Džahída a jeho lidi dal uvěznit a poté se 99,2% nechal zvolit syrským prezidentem a poté i generálním tajemníkem strany.

Začala víc než padesátiletá vláda dynastie rodiny Assadů. V roce 1973 se Sýrie pod vedením Assada ještě zúčastnila války Jom Kippur, kdy na krátkou dobu dobyla zpět část Golanských výšin, aby ovšem znovu utrpěla drtivou porážku a dál se už Assadův režim snažil o klidné vztahy s Izraelem – na Golanských výšinách byla hranice mezi oběma státy zajišťována modrými helmami OSN.

Je třeba si uvědomit, že Assadovci patřili k sektě Alevitů a tím pádem byli pod permanentním tlakem sunnitských Arabů. Demokracie byla pro ně naprosto nemožná, protože by pak moc okamžitě ztratili a mohli by se stát obětmi genocidy. I ve straně Baath tedy měli všechny významné funkce Aleviti. Tento náboženský faktor byl tak významný, že i když v sousedním Iráku vládla také politicky spřízněná strana Baath a její vůdce Saddám Husajn, Sýrie se v První válce v zálivu v letech 1980–1988 postavila na stranu Iránu. Diplomatické vztahy s Irákem obnovil až Bašár Assad v roce 2006, tedy tři roky po smrti Saddáma Husajna.

Háfiz al Assad vsadil na spolupráci se socialistickým táborem, tedy zejména se Sovětským svazem. RVHP byla hlavním obchodním partnerem Sýrie, Sověti měli v zemi námořní základnu v Tartúsu, kde operovala jejich pátá středomořská flotila a kterou jim Assad propůjčil už v roce 1971, tedy bezprostředně po uchopení moci v zemi. Elektrárnu v Homsu stavěli například českoslovenští odborníci (mezi nimi i jeden můj strýček). A tajnou službu, hlavní oporu diktatury, školili odborníci z východoněmecké STASI. Komunistické režimy se Háfizovi nesnažily vnucovat nějaká lidská práva a Sýrie z této spolupráce nepochybně profitovala.

Po celou dobu měli Assadovci problémy se sunnitskou sektou Muslimských bratří, která se snažila diktaturu Alevitů svrhnout. Při bombovém útoku na vojenskou akademii v Aleppu zemřelo 50 kadetů – logicky se jednalo skoro výhradně o Alevity, nikdo jiný vojenskou školu nenavštěvoval. V únoru 1982 vyvolali Muslimští bratři povstání v městě Hama – Assad nasadil armádu a v následujících bojích padlo v bojích na tisíc vojáků, ale až 30 000 civilních obětí – tento „Masakr z Hamy“ sice zlomil vaz Muslimským bratřím v Sýrii, ale vykopal nepřekročitelné příkopy mezi většinovými Sunnity a menšinovými Alevity – soužití v míru se stalo mezi oběma náboženskými uskupeními prakticky nemožným.

Klan Assadů postihla těžká ztráta, když v roce 1994 zemřel při autonehodě nejstarší Assadův syn Basil al Assad. Háfiz al Assad povolal z Londýna svého druhorozeného syna Bašára. Ten vůbec nebyl na politickou kariéru připraven, byl vystudovaný lékař, měl fungující praxi v Londýně a do Sýrie se mu nechtělo. V Londýně poznal i svou manželku Asmu Fawaz al Akhras, sice sunnitskou Arabku ze syrské rodiny, ale narozenou v Londýně. Studovala na „King´s college“ francouzskou literaturu a informatiku a pracovala jako investiční bankéřka.

10. června 2000 zemřel Háfiz al Assad a Bašár převzal moc. 10.července byl „zvolen“ prezidentem, v prosinci 2000 pak následovala jeho svatba s Asmou, která ho do Sýrie následovala.

S Bašárem byly spojovány velké naděje. Po nástupu do úřadu propustil 600 politických vězňů a začalo tzv „Damašské jaro“. To mělo ovšem jen krátké trvání. Bašár velmi rychle pochopil, že demokracie západního typu je v Sýrii vzhledem na etnické napětí nerealizovatelná a utáhl opět řetězy diktatury. V roce 2005 se Sýrie dost nešťastně angažovala v pokusu převzít moc v Libanonu. V únoru toho roku byl spáchán atentát na libanonského prezidenta Rafika Harrila, v květnu se ale musela Sýrie pod mezinárodním tlakem ze Sýrie stáhnout.

A potom přišel tragický rok 2011 a s ním „arabské jaro“. Začalo to v Tunisku, přeskočilo do Egypta, poté se lidi začali zabíjet v Libyi, a nakonec přeskočila jiskra i do Sýrie. Jak víme, ani v jednom z arabských států to nedopadlo dobře. Libye se zcela jako stát rozpadla a panuje tam chaos a boj warlordů, Egypt se musel zbavit demokraticky zvoleného prezidenta Mursího, který se začal chovat jako farao a pronásledovat náboženské menšiny v zemi, nejdéle vzdorovalo Tunisko, ne i zde zvítězila znovuzavedená diktatura. Nejhůř ale dopadla právě Sýrie. Samozřejmě zde panovala, jako v každé diktatuře nekontrolovaná korupce, která blokovala hospodářský rozvoj a u diskriminované sunnitské většiny budila negativní emoce.

Nepokoje začaly v městě Daraa, kde byli zatčeni a mučeni mladíci, kteří na stěny napsali graffiti, žádající pád režimu. Policie zasáhla s nesmírnou krutostí a demonstrace se rozrostly i do dalších měst – Hamy, Homsu nebo Aleppa.

Ony „klidné demonstrace“ ovšem až tak klidné nebyly. Sice demonstranti nebyli násilní, ale hesla, která provolávali „křesťany do Libanonu, Alevity do rakve“ nemohly působit na vládnoucí třídu Alevitů nijak uklidňujícím dojmem. Bašár se rozhodl potlačit demonstrace násilím, aby nedopadl jako Husní Mubarak v Egyptě. Jenže se nepodařilo politické protivníky zlomit, jako se to kdysi podařilo jeho otci v Hama. Opozice se zmilitarizovala, vznikla „Svobodná syrská armáda“ (FSA), zatímco z vládní strany se dopouštěli krutostí příslušníci milic Šabiha. V zemi se rozpoutala občanská válka, která měla logicky od samého začátku náboženský charakter. A opozice se stále více nábožensky radikalizovala, což dělalo jakékoliv jednání nemožným. A pak na území Sýrie vpadl ze sousedního Iráku „Islámský stát“. Dobyl a zničil Palmyru a obsadil velkou část země. V září 2014 se IS střetl s kurskými milicemi u města Kobane – a po čtyřměsíčních úporných bojích utrpěl porážku navzdory tomu, že Turci Kurdům odmítli v boji proti teroristické organizaci pomoci.

Ovšem IS pronikl až skoro k pobřeží a město Latakia zasypával letáky s vyhrůžkami o tom, že „kacířské obyvatelstvo“ bude vyvražděno do posledního dítěte. Tehdy vstoupilo v září 2015 do konfliktu Rusko. V devadesátých letech bezmála opuštěná základna v Tartúsu byla za Putinovy vlády zase oživena a v její blízkosti vybudovali Rusové i leteckou základnu v Hmiminu. Vstup do války na Bašárově straně byl rozhodujícím zlomem ve válce. Ovšem Rusové útočili na povstalce ze vzduchu, pozemní síly Bašárova režimu tvořili zejména dobrovolníci z Iránu a členové hnutí Hizballáh z Libanonu. Bez jejich pomoci, dané dlouholetým spojenectvím by byl Bašár už dávno ztracen, řady jeho věrných vojáků v občanské válce rychle řídly. Sám Bašár musel být v roce 2000 uznán za pravověrného muslima, aby mohl vykonávat svoji funkci vládce v zemi. Protože se nenašel ani jeden sunnitských duchovní, který by mu toto potvrzení vystavil, musel zaskočit iránský mullah.

Sýrie měla pro Irán rozhodující strategický význam jako tranzitní země, přes kterou mohli Iránci vyzbrojovat Hizballáh v Libanonu, který byl jejich prodlouženou rukou v cíli, který má Irán dokonce zapsán v ústavě tím je zničení státu Izrael.

Po dlouhých krvavých bojích se Bašárovi s pomocí Iránců a Rusů dobýt město Aleppo a zatlačit opozici do jediné provincie Idlíb na severozápadě, kde se ale těšili ochraně Turecka, a proto bylo dohodnuto příměří. Přelidněný Idlíb byl zasažen mimo jiné i tragickým zemětřesením v únoru 2023.

Ale právě odtud vyrazila armáda opozice na své vítězné tažení před několika týdny. Politické vedení v Idlíbu (takzvaná Syrská vláda spásy) měl Muhammad Bašír, velitelem jednotek, které dobyly Damašek Abú Muhammad Dzúlání. Ten má titul inženýra a studoval islámské právo, tedy by neměl být žádný „ozbrojený primitiv“, jakým je vedení Talibanu v Afghánistánu. Využili toho, že Bašár Assad ztratil všechny své spojence.

Rusové se zapletli do nesmyslného dobrodružství na Ukrajině, aby umožnili svému vůdce Vladimírovi položit květy k soše Vladimíra Velkého v Kyjevě, jehož je Putin inkarnací.

Hizballáh se rozhodl podpořit Hamás m(s kterým má jinak nesmiřitelné náboženské spory, protože sám je šíitský zatímco Hámás sunitský, čili se vzájemně obviňují z kacířství), který napadl v bestiálním krutém útoku Izrael a dostal se tak pod drtivý izraelský tlak. Hizballáh sám utrpěl hrozivé ztráty, ztratil prakticky celé své velení a s tím i politický vliv a vojenskou sílu.

Irán sám se spojil právě s těmito „loosry“, dodáváním techniky Rusům a podporou Hizballáhu a střelbou raket na Izrael, na což následovala tvrdá izraelská odplata, se sám oslabil a není schopen angažovat se momentálně mimo své hranice.

To vše umožnilo pád Assadova režimu. Otázka je, nakolik se z toho máme radovat. Opoziční armáda se v průběhu let stále více islamizovala, současné vojenské jednotky jsou odnoží Al-Kajdy. V „osvobozeném“ Aleppu se ženy bojí vycházet na ulici. Panují obavy, že v Sýrii vznikne druhý Afghánistán. I když se současné vedení snaží vystupovat smířlivě – vyhlásilo, že nehodlají omezovat práva žen a spolupracuje dokonce i s kurdskými milicemi, za což zaplatilo okamžitou ztrátou turecké podpory – není jisté, jaký režim v zemi vznikne. Jestliže se prosadí islamisté, běda křesťanům a alevitům. Pokud se Sýrie stane loutkovým státem pod vlivem sultána Erdogana, běda Kurdům. Demokracii západního typu skutečně očekávat nemůžeme. Je třeba jen doufat, že nedojde ke genocidě Alevitů. Když si vítězové demokraticky odhlasují, že je vraždění Alevitů povoleno, tak ho i provedou. Stejně nejistý může být osud zbylých křesťanů v zemi. Z prvních svobodných voleb mám spíš obavy. Víme, jak takové volby dopadly v Egyptě nebo v Iráku, přinesly jen politicky legitimizované násilí proti menšinám. Hrozba další vlny uprchlíků je velmi reálná. Současní vítězové sice vyzvali uprchlé Syřany, aby se vrátili domů, otázka je, nakolik tito uprchlíci žijící v Evropě projeví zájem o tento návrat. První vlna v roce 2015 byla ještě poměrně vzdělaná a ochotná se integrovat. Uprchlíci současní logicky v zemi, kde už čtrnáct let řádila občanská válka žádné použitelné vzdělání získat nemohli.

Varovným znamením je, že nová vláda zrušila ústavu z důvodu, že v ní „ISLÁM NENÍ STÁTNÍM NÁBOŽENSTVÍM“. Myslím, že ostražitost je víc než na místě.

Rusové vyjednávají se současnou vládou, jak by se mohli bez ztrát stáhnout, Američané se angažovat nebudou – Donald Trump už teď prohlásil, že: „To není naše válka“.

Na druhé straně si sunnitská vláda v Sýrii sotva může dovolit otevřený vojenský konflikt s Iránem.

Nezůstává nám, než čekat, jak se situace vyvine. A pro jistotu hlídat evropské hranice. O bávám se, že prominenti Assadova režimu a jeho služebníci s krví na rukou nebudou utíkat na svým vůdcem do Ruska, ale jinam.

05
Dec
2024

Urologie

categories: Blog, Lékařské příhody

Dnes tedy zase trošku medicíny.

Urologie je obor pro tvrdé chlapy. Když mi mladá kolegyně Josipa sdělila svůj plán stát se uroložkou, poněkud mě to zaskočilo. Josipa totiž vlastnila sex appeal za tři. Prostě děvče s chorvatskými kořeny a s nefalšovanými slovanskými tvary. Pomyslel jsem si, že sice její vzhled může přitahovat do její soukromé praxe starší pány jako světlo motýly, ovšem doufal jsem, že ji budou navštěvovat hlavně ti, kteří ovládají určité činnosti pro urologa zajímavých orgánů víceméně už jen teoreticky. Kvalita urologa se podle zlých jazyků měří v centimetrech, tedy v délce jejich ukazováčku- mimochodem Josipa měla ukazováček dlouhý a štíhlý, což dávalo pro plánovaný obor velmi dobré předpoklady. Ovšem není to jen prostata, kterou je živ urolog (i když je to pro něho nejfrekventovanější orgán). Existují i močovody a ledvinné kameny, existuje otravná močová inkontinence. Když dorazí pacient svíjející se bolestí při ledvinné kolice, není to legrace – pro nikoho, nejmíň ale pro toho pacienta. Můžu to potvrdit, zažil jsem si tuhle situaci z obou stran. Když se pak urologovi podaří kámen rozdrtit nebo ho překlenout dlahou – takzvaná „JJ sonda“, stane se pravým hrdinou a pacienti jsou ochotni mu líbat ruce. Urolog se stará o močové cesty a předstírá, že ho zajímají i ledviny. Nevěřte mu to, ledviny patří nefrologovi (tedy pokud v nich neroste nádor), tedy internistovi, ten totiž ví, co je to ledvinná funkce a co všechno ledviny umí. Na rozdíl od akční urologie je ovšem nefrologie se svou dialýzou poměrně nudným oborem, kde zas až tolik krve neteče a močové katétry se zavádějí do močového měchýře jen zřídka. Na urologii je to hlavní činnost. Když se totiž nemůžete vyčurat, jsou to pravá muka.

Francouzsky dramatik a spisovatel Voltaire sepsal seznam lidských rozkoší. Určil jich sedm a močení zařadil mezi ně na poslední, sedmé místo, hned za vyprazdňováním po jídle. Svědčí to o tom, že tento seznam sestavil ještě ve svých mladých letech, později by si nepřerušovaného proudu vážil podstatně víc, jen se zeptejte pánů po sedmdesátce, o čem sní. Každopádně trvá tato rozkoš u starších pánů déle, takže si ji můžou patřičně užít a tím pádem stoupá po Voltairově žebříčku směrem vzhůru.

Močení je důležitá tělesná funkce, močí se z těla odstraňují téměř všechny jedy, ať už ty, které se v něm tvoří následkem metabolismu, nebo ty, které do něho dodají lidé z vlastní vůle nebo z doporučení lékaře.

O důležitosti této funkce svědčí i to, kolik máme názvů pro její poruchy: Dysurie, Polyurie, Oligurie, Anurie, Polakisurie. K významu těchto slov se ještě dostaneme. Ty všechny napovídají, že s vylučováním moči není všechno v pořádku a mělo by se s tím něco udělat, než bude pozdě.

Ne vždy jsou ale poruchy močení skutečně způsobeny poruchami v močovém traktu. A ne vždy je jednoduché se dopátrat pravé příčiny. Do mé praxe přišla pacientka – naše dlouholetá dobrá známá s tím, že ji pálí žáha. Už brala léky, které blokují žaludeční kyselinu, už brala i mořské řasy, které mají vytvořit na jídle v žaludku vrstvu, která kyselině nedovolí vystoupat do jícnu a způsobit tam zánět. A nic nepomáhá. Když jsem se seznámil s její lékárničkou, všiml jsem si léku Spasmourgeninu, který tlumí nutkání na močení a bolesti s touto činností spojené, může ale jako vedlejší účinek oslabit peristaltiku a tím podporovat pálení žáhy.

Když jsem navrhl, aby s tím lékem přestala, zděsila se: „To nemůžu, ten lék musím brát, protože mám nervózní močový měchýř. To bych se vůbec nevyspala.“

V odborné terminologii se jednalo o polakisurii – časté močení.

Začalo mě to zajímat. „Musíš chodit na malou hlavně v noci?“

„Ano,“ přisvědčila. „Přes den je to dobré. Když jsem zaměstnaná, dá mi měchýř pokoj, ale když si lehnu, je zle. To musím běhat každou hodinu.“

„A vždy jen několik kapek?“

„Ne, poměrně hodně moče. A mnohokrát.“

Začalo mi svítat. Vzpomněl jsem si, jak jsem mé pacientce před několika roky na ultrazvuku zjistil nedomykavost aortální chlopně.

„Nemusíš kašlat?“

„Ano, to je z té žaludeční kyseliny. Určitě ji v noci aspiruji.“ V tom bodě musím poznamenat, že pacientka byla penzionovaná lékařka.

„Nemáš,“ řekl jsem jí. „Máš selhávaní srdce a jsi převodněná. Proto běháš v noci každou chvilku.“

Nechtěla mi věřit. Ale byl jsem nekompromisní. Dostala tabletky na odvodnění a Spasmourgenin jsem vysadil. Za týden byly její problémy pryč. Její močový měchýř se uklidnil a žáha přestala pálit. (Jak jsem zjistil, před nedávnem ho zase začala tajně brát, ale je jí už přes osmdesát, a tak jsem další pokusy o její uzdravení vzdal).

Močovou infekci měl v životě asi každý. Pálení při močení (Dysurie), krvavá moč, časté močení. Baktérie, způsobující tyto problémy, jsou potvory stále rafinovanější, vytvářejí rezistence, zejména proto, že lékaři, a to hlavně urologové léčili v minulosti každou babičku pozitivním močovým nálezem antibiotiky. A bylo jedno, zda měla problémy nebo ne. Výsledkem léčby bylo, že se moč na dva až tři dni vyčistila (než přišla další infekce, protože pacientka nedokázala udržet moč, čili byla inkontinentní), ale zato se vyvinuly rezistence a pokud měla stařenka smůlu, dostala z antibiotik ještě průjem. Chválabohu se už od této léčby upustilo, močové infekce léčíme jen, pokud dělají problémy. Nejčastější příčinou močových infekcí u mladých žen je sex – ne nadarmo se tomu říká „honey moon cystitis“. Přiznám se, jsem zlý, zakazuji těmto děvčatům další radosti na celý týden.

Problémy s močením jsou velmi závislé na pohlaví. Jestliže muži mají díky své prostatě problémy s tím, že se vymočit nedokážou, ženy spíš s tím, že jim moč uniká, když to vůbec nepotřebují. Má to anatomické důvody a profitují z toho výrobci vložek – reklamy na vložky při močové inkontinenci si člověk vyslechne v televizi několikrát za večer.

Množství moči souvisí s množstvím vypité tekutiny. Jsou lidé, kteří močí málo (oligurie), protože málo pijí. S těmi nemají urologové co do činění, léčba je jednoduchá, buď jim dáme napít a pokud nechtějí nebo nemůžou, dostanou infuze. Jiní pacienti pijí hodně a močí hodně (polyurie). To už je trošku složitější, zodpovědět otázku, zda močí hodně protože hodně pijí nebo hodně pijí, protože hodně močí. Malér začíná až tehdy, kdy pacient hodně pije ale močí málo případně vůbec (anurie). To je znamení selhání ledvin a víme, že se na nás hrne práce. Otázka je na koho? Na internisty nebo na urology?

Je to tak trochu genderová medicína. Když pacient přestane močit, lékař-muž vezme většinou do ruky ultrazvukovou sondu a podívá se na močový měchýř, zatímco lékařka – žena píchne tomu nebožákovi Furosemid. Ženy přece jen ten problém prostaty nemají tak hluboko v podvědomí.

Někdy můžou mít hodně moči paradoxně i lidé se selháváním ledvin. Problém je v tom, že jejich moč není plnohodnotná, je to jen voda a jedovaté látky zůstávají v těle. Tady právě může stát v cestě ona už vzpomenutá prostata. Jednou přijal kolega pacienta, který přišel do nemocnice s tím, že musí hodně pít, protože hodně močí. Že vymočí denně až 6 litů moči a už není v jeho silách tolik pít. Kolega, který měl vždycky trošku problémy se svým příliš velkým egem o tom ráno referoval a naordinoval už všechna možná vyšetření, od laboratorních vyšetření hormonálního stavu až po magnetickou rezonanci hlavy – Diagnóza Diabetes insipidus – tedy úplavice močová. Zvláštní bylo, že si kolega nevšiml, že pacient měl v laboratorních výsledcích selhání ledvin.

Ve skutečnosti stačilo jen vyšetření břicha ultrazvukom – které kolega neudělal, protože mu připadalo při takové vzácné diagnóze příliš podřadné. Obrovský močový měchýř s obsahem přes dva litry jsme vyřešili močovým katétrem a potom se upravily i ledvinné parametry i množství moče a následně i vypité vody. Až potom jsme ho představili na urologii, aby mu kolegové urologové tu jeho prostatu vyfrézovali. (Takzvaný TUPR)

Takový případ je ale spíš zřídkavý, častější je, že se pacient vymočit nemůže. Měli jsme na oddělení mladou kolegyni. Její příjmení prozrazovalo polské kořeny – jmenovala se Babcicky – o slovanském původu svědčil i její sex appeal, o který se mohla opřít (já vím, omlouvám se, je to v tomto článku už podruhé, ale nemůžu za to, ona ta slovanská děvčata jsou skutečně krev a mlíko), někteří muži z oddělení mluvili o naší Angeline Jolie. Polsky ale neuměla ani slovo, nevěděla ani, kolik generací Babcických už žilo v Rakousku. Děvče bylo velmi pracovité a hlavně samostatné. Když jsem s ní měl službu, mohl jsem se spolehnout na to, že mě zavolá, jen když půjde opravdu o život.

Co čert nechtěl, právě k ní přišli do ambulance dva Poláci. Jeden byl pacient, druhý tlumočník, protože pacient neuměl ani slovo německy. Když si přečetli na vizitce její jméno, rozzářili se a začali štěbetat polsky. Kolegyně je přerušila a řekla jim, že polštinu neovládá. To je vyvedlo z míry. Tlumočník se zarazil, rovnal si v hlavě slova a potom řekl:

„Pani doktorko, můj kamarád má problémy se svým ptákem.“

To byl okamžik, kdy kolegyně Babcicky sáhla po telefonu a zavolala mi. Nebyl to pták, byla to zase jednou obyčejná prostata.

Apropos, abych nezapomněl, hádejte, kterou z rozkoší dal Voltaire na první místo. Ne, neuhodli jste – je to spánek.

Mimochodem, abych nezapomněl, z Josipy se stala plastická chiruržka a věnuje se zkrášlování dam, které se svým vzhledem nejsou spokojené. Myslím, že je tam správně.

01
Dec
2024

Albanien

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Zážitky z cest

Als wir beschlossen, unseren Urlaub im Jahr 2018 in Albanien zu verbringen, wussten wir nicht, dass wir Zeugen zweier historischer Momente werden würden. Zum einen war das die Geburt des albanischen Massentourismus und zum anderen der kälteste Juni in der Geschichte Albaniens (obwohl hier erst seit etwa sechzig Jahren Temperaturen aufgezeichnet werden). Vor allem das zweite historische Ereignis hat uns überhaupt nicht erfreut, meine Frau noch weniger als mich.

Was Punkt eins betrifft, denke ich, dass Menschen, die dieses Land in den letzten zehn Jahren besucht haben, davon sprechen können, und auch diejenigen, die es in den kommenden Jahren besuchen werden. Die Entstehung der albanischen Tourismusindustrie ist nämlich ein langwieriger und schmerzhafter Prozess, der sich wahrscheinlich noch viele Jahre hinziehen wird. Ich hoffe nur, dass er letztendlich doch spontan entsteht und zu keiner gefährlichen Zangengeburt wird.

Albanien hat viel Italienisches in sich. Dies ist sicherlich eine Folge des langanhaltenden Einflusses, als Albanien zwischen den Weltkriegen unter der Herrschaft seines ersten (und letzten) Königs Zogu I. im Grunde ein italienisches Protektorat war, bevor Mussolini im März 1939 beschloss, es militärisch zu besetzen und zu einer italienischen Provinz zu machen. Neben vielen italienischen Wörtern wie dem schönen langobardischen Wort für Bier “birra” oder den Geschäftszeiten “orari” ist es vor allem das Aussehen der albanischen Mädchen und Frauen. Genau wie in Italien ist für sie “fare la bella figura” lebenswichtig, also gehen sie wunderschön gekleidet und gestylt aus, offensichtlich von derselben Maxime geleitet, mit der italienische Mütter ihre Töchter erziehen: “Du musst immer so aus dem Haus gehen, dass du jederzeit den Mann deines Lebens treffen könntest.” Für Männer wie mich ist das natürlich eine Augenweide, und albanische Mädchen sind offensichtlich das Schönste, was man in diesem Land sehen kann.

Außerdem gibt es überall einen echten guten italienischen Espresso für einen lächerlichen Preis von 70 Cent (Stand Jahr 2018) und ein italienisches Cornetto gehört zum Frühstück in Albanien gleich wie in Italien.

Aber auch viele andere Dinge sind sehenswert. Allerdings habe ich auch stressige Momente erlebt.

Es wurde mir zum Verhängnis, was mir bereits während meines Militärdienstes von Leutnant Fürstenzeller vorgeworfen wurde, nämlich dass ich keine Augen im Hinterkopf habe. Deshalb wurde ich nicht rechtzeitig genug gewarnt, als eine Reporterin des albanischen Fernsehens mit einem Kameramann auf mich zukam, um mich nach meinen albanischen Erfahrungen zu befragen. Ich hoffe nur, dass mein schwaches Englisch, das sich durch das Überraschungsmoment noch weiter verschlechterte, diesem Team ausreichte, um das Interview mit mir „ad acta“ zu legen und nicht irgendwo zu veröffentlichen. Denn als sie mich fragte, was mir in Albanien am besten gefallen hat, fiel mir nichts anderes ein, als den Pool und die Parks zu loben und den Sonnenuntergang über der Adria.

Ich erinnerte mich in diesem stressigen Moment nicht daran, das Wichtigste zu erwähnen (es ist mein lebenslanger Fluch, dass ich immer gute Ideen habe, aber immer zu spät): nämlich die freundliche und hilfsbereite Art des Personals und der Albaner im Allgemeinen. Sie sind wie Kinder, ein wenig ungeschickt, aber nett und ohne die Absicht, jemandem zu schaden. Mit einem liebenswerten Lächeln tun sie alles für einen Fremden, erwarten nichts dafür, und wenn Sie ihnen sogar nur ein symbolisches Trinkgeld geben, fällt es ihnen nicht schwer, auf Deutsch „danke“ oder sogar auf Tschechisch „děkuji“ zu sagen.

Die Albaner betrachten sich als Nachkommen der Illyrer, der ursprünglichen Bevölkerung, die die Westküste des Balkans vor der römischen Invasion im dritten Jahrhundert vor Christus bewohnte. Diese Theorie ist für sie ein Dogma, an dem nicht gezweifelt werden darf. Solche Zweifel sind strafbar. Ihre Königin Teuta leistete im Jahr 229 vor Christus einen erbitterten Widerstand gegen die Römer, die nach der Eroberung Italiens Appetit auf Gebiete jenseits der Adria bekamen.

Ich muss zugeben, dass mich diese Theorie über den Ursprung albanischen Nation nicht angesprochen hat. Die Albaner belegen sie mit der Übereinstimmung zeitgenössischer albanischer Taufnamen mit den Namen auf illyrischen Grabstelen, die Frage ist jedoch, ob der Schwanz hier nicht mit dem Hund wedelt.

Geben heutige Albaner ihren Kindern diese Namen, weil es eine über zweitausendjährige Tradition ist, oder um zu beweisen, dass sie Nachkommen jenes heldenhaften illyrischen Volkes sind? Dennoch wird die Figur des Anführers des illyrischen Aufstandes gegen die römische Herrschaft in den Jahren 6-9 n. Chr., namens Bata, hier als erster Skanderbeg gefeiert, und seine riesige Statue befindet sich im historischen Museum von Tirana.

Gegen diese illyrische Theorie werde ich einige Gegenargumente vorbringen, wobei ich mich derzeit außerhalb des Gebiets Albaniens befinde und es mir daher – hoffentlich – erlauben kann.

Über albanische Stämme wird erstmals im elften Jahrhundert berichtet, und erst nach dem Zusammenbruch des Byzantinischen Reiches im Jahr 1204 wurden sie zur eigentlichen herrschenden Kraft, als das Despotat von Epirus entstand, wo die Albaner eine bewaffnete Macht bildeten. Die Albaner lebten traditionell und leben eigentlich immer noch in einer gewissen Clan-Gesellschaft. Jedes Tal wurde von einem Klan beherrscht, dessen Häuptling weitgehend unabhängig von zentraler Macht war. Dieses System entstand genau zur Zeit des Despotats von Epirus, als die zentrale Macht weitgehend zerfiel. Ich kann mir nicht vorstellen, dass ein solches politisches System zu Zeiten des zentralisierten Römischen Reiches möglich gewesen wäre. Außerdem kann ich mir nicht vorstellen, dass die Illyrer nicht hellenisiert oder latinisiert worden wären, wie es praktisch allen Völkern erging, die unter die Herrschaft Roms gerieten. Daher müsste ihre Sprache entweder vom Lateinischen abgeleitet sein oder zumindest starke Elemente der im Römischen Reich dominierenden Sprachen, insbesondere des Griechischen, aufweisen – aber das ist nicht der Fall. Selbst für “Meer” hat das Albanische ein eigenes Wort “det”. Eine Reihe italienischer Wörter, die ins Albanische gelangten, wie “birra” oder “Orari”, sind modernen Charakters und kamen zwischen den Weltkriegen aus Italien hierher. Im zehnten Jahrhundert war die Bevölkerung Albaniens zweifellos zum großen Teil (wenn nicht sogar vollständig) slawisch. Davon zeugt die Mission der Schüler von Konstantin und Methodius genau in diesem Gebiet. Der heilige Naum ist in Ohrid an der Grenze zwischen Albanien und Mazedonien in einem heute rein albanischen Gebiet begraben (das bis nach Skopje reicht). Übrigens wurde Mutter Teresa, die berühmteste Albanerin, nach der sogar der Flughafen in Tirana benannt ist, in Skopje geboren, also auf dem Gebiet des heutigen Mazedoniens. Also streiten sich die slawischen Mazedonier mit Albanern über Mutter Teresa und mit Griechenland über Alexander den Großen (Denkmäler von beiden befinden sich in Skopje und reizen so die griechischen Nachbarn). Der heilige Gorazd hat sein Grab in der albanischen Stadt Berat in Zentralalbanien, und die Stadt wurde zum Ziel slowakischer Pilger, die kommen, um ihn zu verehren. Sowohl Naum als auch Gorazd haben zur Entwicklung der altkirchenslawischen Sprache beigetragen – Gorazd war sogar einer von vier Männern, die in Rom im Jahr 867 die Messe in Altkirchenslawischem lesen durften, und war der erste – und letzte – Nachfolger von dem heiligen Methodius im Amt des Erzbischofs im Großmährischen Reich. Mit der albanischsprachigen Bevölkerung würde er sich wahrscheinlich nicht verständigen können.

Aber lassen wir die Suche nach den Wurzeln des albanischen Volkes und schauen wir, was in ihrem Land besucht werden kann. Es gibt ziemlich viel zu sehen, besonders Denkmäler aus der frühen Antike. Diese können wir in Albanien an drei Orten bewundern: in Durrës, Apollonia und Butrint.

Aber darüber sowie auch über die Hauptstadt und andere Orte im Lande beginne in 2 Wochen zu berichten.

28
Nov
2024

Giacomo Puccini

categories: Blog, Historie

Giacomo Puccini tvoří spolu s Giuseppem Verdim dvojici operních tvůrců, která má v Itálii, a nejen v ní, naprosto kultovní status. Jejich tvorba se hraje dodnes po celém světě a neznalost jejich jmen a významu je výrazem kulturního analfabetismu. Vždy si v souvislosti s Puccinim vzpomenu na film „Corelliho mandolína“, kdy italský kapitán Corelli (v podání Nicolase Cage) na pozdrav nacistického důstojníka „Heil Hitler“ odpovídá zdviženou pravicí s odpovědí „Heil Puccini.“

29. listopadu uplyne od Pucciniho smrti sto let. Giacomo se narodil 22.prosince 1858 v muzikantské rodině v městě Lucca a toto město je na něho patřičně hrdé. Na náměstíčku „Piazza Citadella“ před jeho rodným domem stojí jeho socha a onen rodný dům je i muzeem, věnujícím se jeho životu a tvorbě.

V tom to mělo město dost usnadněné samotným autorem, který, když už byl movitý, koupil celý dům, ve kterém jeho chudí rodiče obývali na poschodí pouze jeden bytík. Navíc je jeho rodný dům dobře dosažitelný, protože se nachází přímo v centru města – ostatně Lucca je díky tomu, že zůstala sevřená ve svých hradbách, velice přehledná a najít něco ve starém městě není opravdu žádný problém. Stačí najít „Piazza San Michele“ se stejnojmenným kostelem připomínajícím tak trochu polárkový dort se spoustou šlehačky a odtud je to už je jen pár kroků.

A cesta je samozřejmě označená. I jinak v značení pamětihodností laxní Italové důležitost svého rodáka v žádném případě nepodceňují a chtějí ho zvědavým turistům nabídnout. Ten rodný Pucciniho dům má pečeť kulturního evropského dědictví.

Puccini tu se svými sourozenci vyrůstal ve skromném bytě na poschodí, později ale, jak už jsem napsal, celý dům koupil. Dnes je zde tedy v onom bytě muzeum věnované jeho osobě i tvorbě. Jeho klavír, jeho diplom z hudebního lycea v Miláně, kde ukončil své hudební vzdělání. A mnoho dalších exponátů. V podstatě je to procházka celým jeho životem. Jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho obrazy a busty z doby, když už byl slavný. Tedy poté, co v roce 1893 prorazil s operou Manon Lescaut – to mu bylo 35 let.

Pucciniho otec Michele byl rovněž komponistou, skládal opery i mše a jeho dědeček se živil stejně, když skládal díla pro orchestr a pro klavír. Giacomo tedy jen následoval své předky ovšem na rozdíl od nich se nejen proslavil, ale vymanil se i z bídy, ve které jeho otec i dědeček žili.

Mladý Puccini se podle svého vlastního vyprávěni rozhodl být operním skladatelem poté, co v osmnácti letech zhlédl v Pise Verdiho operu Aida. Vedri se stal Puccinimu vzorem, ale Giacomo správně pochopil měnící se dobu, odmítl zbožňovaného mistra kopírovat a razil svou vlastní cestu.

O dva roky později odešel do Milána, kdy mohl díky stipendiu studovat na tamější slavné konzervatoři u Amilcare Pontchieliho. Jeho diplomovou prací byla v roce 1883 skladba „Capricio simfonico“ – později použil melodii z této práce ve své opeře „La Bohéme“.

Jeho první opera „Le Villi“ která měla premiéru 31.května 1884 v Teatro dal Verme v Miláně. Opera byla úspěšná, nicméně potom se Puccini nadlouho odmlčel. Dlouho pracoval na své druhé opeře „Edgar“ a sahal po hvězdách, když byla uvedena v Milánské Scale. Ale první hmat šel do prázdna, opera neměla úspěch.

V té době už Puccini žil se svou životní partnerkou, o dva roky mladší Elvirou Bonturi.

Ta se do mladého a ještě neznámého skladatele zamilovala v roce 1886. Z vášnivé aféry vzešel syn Antonio, narozený právě v onom roce. Nebyl to vztah zcela bezproblémový, protože Bonturi byla vdaná, takže svatba s Puccinim nebyla možná. Elvíra opustila svého manžela, což byl v té době obrovský skandál. Anulování manželství nepřipadalo v úvahu, rozvod sám tehdy neumožňoval další církevní sňatek. A jiný byl v katolické Itálii nemyslitelný. Puccini s Elvírou museli tedy čekat až do roku 1904, kdy Elvířin první manžel zemřel. Skoro se svatby s Puccinim ani nedočkala, o rok dříve měl totiž vášnivý automobilový fanoušek Puccini při autonehodě těžký úraz, kdy jen těsně unikl smrti a ze kterého se zotavil až po mnohaměsíčním léčení.

V té době byl už ale slavným mužem. Jeho umělecký průlom znamenala, jak už jsem zmínil, opera Manon Lescaut, která měla premiéru v roce 1893 v Teatro Regio v Turíně. V roce 1896 uvedl ve stejném divadle operu „La Bohéme“ a v roce 1900 „Toscu“. Turín už sice nebyl od roku 1867 hlavním městem Itálie, ale savojský královský rod měl ke svému někdejšímu sídelnímu městu úzký vztah. Na svůj někdejší neúspěch v milánské Scale – hlavním chrámu italské hudby – Puccini zřejmě nezapomněl a je možné, že ho trvale traumatizoval. Ve Scale každopádně už své opery neuváděl.

V roce 1904 sice následoval další neúspěch s operou „Madamme Buterfly“, kterou ovšem poté přepracoval a při svém novém uvedení v Brescii už úspěch měla.

Ale pak přišel definitivní průlom na světové jeviště, když v roce 1910 měla premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku jeho opera „La fanciulla del West“. Dirigentem byl slavný Arturo Toscanini a hlavní role zpívali tehdy nejlepší operní světoví pěvci Enrico Caruso a Ema Destinová.

V New Yorku měl premiéru v roce 1918 i Tryptychon (Il Trittico), tři Pucciniho jednoaktové opery spojené do jedné kompozice.

V té době ale Puccinimu už ubývaly tvůrčí síly. V soukromém životě ho to táhlo k moři, pryč z velkých měst. V letech 1919–1921 žil v městečku Orbetello jižně od Grosseta v jižním Toskánsku, potom se přestěhoval do Viareggia. V Orbetellu existuje stále ještě věž, ve které bydlel, jmenuje se na jeho počest „Torre Puccini“.

Skutečnost, že opouštěl města, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století dušena smogem z rozmáhajícího se průmyslu a hledal čerstvý mořský vzduch, zřejmě souvisí s jeho další vášní, s kouřením. Šedesátiletý Puccini měl očividně v důsledku COPD, čili chronické obstruktivní plicní choroby, nemalé problémy s dechem, a to vysvětluje i jeho ochabující tvůrčí energii. Svou poslední operu Turandot tvořil několik závěrečných let svého života, zůstala ale nedokončená.

V listopadu 1924 ho jeho kuřácká vášeň definitivně dohnala. Byla u něj diagnostikovaná rakovina hrtanu. Odešel do Švýcarska, kde ale několik dní po operaci nádoru 29. listopadu 1924 zemřel. Torzo opery Turandot bylo uvedeno po autorově smrti v roce 1926.

Pucciniho pohřeb byl národní událostí, něco podobného, co zažila Česká republika po úmrtí Karla Gotta. Pohřební mše se konala v milánském dómu, slavnostní řeč nad rakví zemřelého pronesl osobně „duce“ Benito Mussolini. Takže jsme zase zpátky u „Heil Puccini“! Ale za to Giacomo opravdu nemohl.

Byl to vášnivý člověk a nic nedělal napůl. Byl geniální skladatel, vášnivý milenec, kuřák i automobilový jezdec.

O tom, jaký kultovní status v Itálii požívá, hovoří, že stačila jedna jeho návštěva v Meráně v roce 1923, když se v místních lázních na horském vzduchu rovněž snažil léčit své zdravotní problémy, aby po něm v rámci italianizace Jižního Tyrolska pojmenovali místní divadlo. Mimochodem, německy hovořící obyvatelstvo v Meráně se s tímto jménem svého divadla nikdy nesmířilo, stále ho nazývá „Stadttheater“, tedy „Městské divadlo.“

Čili tam je Puccini pořád ještě „odsud potud“.

Všude jinde je ovšem hvězda a v Itálii naprostý kult.

21
Nov
2024

Západní Tatry

categories: Blog, Zážitky z cest

O příteli Vladimírovi jsem už psal. To bylo ještě v době, kdy jsem ho podezříval, že je mimozemšťan. Co jiného jsem si o něm mohl myslet, když po dvanáctihodinovém přechodu Tater ze severu na jih přes Mořské Oko a Rysy na Popradské pleso se šel převléct a hrát hokej, aby potom s kamarády do tří do noci slavil a zpíval a v šest ráno vstal a odjel do práce?

Mezitím se Vladimír zcivilizoval, nebo dá-li se to tak říct – pozemštil. Nebo jsem si to aspoň myslel. Dokonce už objevil kouzlo lanovek, které turisty vyvezou do určité výšky, aby si ušetřili několik set výškových metrů. I túra s méně, než tisícem výškových metrů, je pro něj přece jen horská túra. A po túře si dá Demänovku a jde spát. Chová se tedy jako víceméně normální smrtelník. Díky tomu jsem podlehl falešnému pocitu bezpečí. Začal jsem Vladimíra považovat za neškodného, a to se mi mělo zase jednou vymstít.

Měl jsem být varován, i když mluvil o krásné hřebenové túře, přičemž prý skoro až na ten hřeben vyjedeme lanovkou. To všechno znělo ještě krásně, ale měl jsem nastražit uši, když pronesl nenápadně, že ta túra trvá šest a půl hodiny. Ony ty časy, kdy jsme zdolávali vzdálenosti v o třetinu kratších časech, než byly uvedeny na ukazatelích a smáli se, že ty časy jdou pro důchodce, jsou už pryč. Stali jsme se totiž oněmi důchodci. A jestliže jsme v letech minulých ještě jakž takž ony limity dodržovali, v letech posledních už s tím mám – tedy minimálně já – dost velké problémy. Místo toho jsem chtěl očividně slyšet jen, že ta túra je nádherná. Člověk slyší prostě jen to, co slyšet chce.

Ta túra je v Západních Tatrách. Češi znají povětšinou jen Tatry Vysoké, někteří si ještě dovedou představit, že existují i Tatry Nízké (proč jinak by se Tatry Vysoké jmenovaly Vysoké, že?) Ale ony existují i Tatry Západní, které jsou logicky na západ od těch Vysokých, zatímco Tatry, které se od nich nacházejí na východ, se kupodivu nejmenují Tatry východní, ale Belanské. Ale to jen na okraj. V Západních Tatrách jsem ještě nebyl, a tak mě to tam táhlo. Tedy byl jsem tam, ale nevěděl jsem o tom. Před několika lety jsme vystoupali z Oravy na Roháčské plesá, což už v Západních Tatrách, někdy nazývanými i Roháče, je. Ovšem co jsou plesá, i když jsou krásná, proti pochodu po horském hřebeni s výhledy na všechny světové strany.

Odjeli jsme tedy na Oravu a vydali se na horskou túru. Startuje se v obci Zuberec, odkud se dá jet autem k „Múzeu oravskej dediny“ v Zuberci-Brestovej. Lidé, kteří netouží stoupat do výšek, zůstávají tady, zejména proto, že je zde i – údajně dobrá – hospoda. Ti, kdo do výšek stoupat chtějí, jedou dál až k dolní stanici horské lanovky.

Ta vás vyveze až do výšky 1498 metrů, což je dost dobrá výhoda. To nás bylo ještě devět. Stoupali jsme chodníčkem se serpentinami na první z cílových vrcholů, a to byla Brestová. Vrchol ve výšce pouhých 1902 metrů uspokojil naprostou většinu členů naší skupiny. Uznali, že čtyři sta metrů převýšení je dost, že si už zasloužili pivko a rozhodli se vrátit. Kdybych měl rozum, udělal bych to taky. Už odtud byly nádherné výhledy na Oravskou přehradu, na Babiu horu či na Sivý vrch.

Šest z devíti účastníků, tedy naprostá většina, projevila zdravý rozum a vrátila se zpět. Kdyby se hlasovalo, mohl jsem si ušetřit stres následujících hodin. Snaha přesvědčit aspoň poměrně sportovního Kamila, aby se k nám přidal, se minula účinkem – večer jsem mu vyslovil svůj obdiv, jak si do pozdního věku zachoval schopnost i v horských podmínkách racionálně uvažovat. (Je ostatně o pět let mladší než já). Takže dál jsme se vydali už jen ve třech – Vladimír, já a Honza, ten je ovšem o dvacet pět let mladší, a tak se nepočítá.

Zpočátku všechno šlo hladce. Sestoupili jsme do sedla a pak vystoupali na vrchol Salatín. To už jsme překonali dvoutisícovou hranici (2047 m.n.m) a tenhle vrchol nabízí opravdu úžasné výhledy. Před sebou máte na východě Vysoké Tatry, na západě Fatru a na jihu modré okolo přehrady Liptovská Mara.

Netušili byste, jak je z té výšky maličká. Přátelé, až tam budete, užijte si ty výhledy, kochejte se nádherou, kterou nabízejí – ale rozhodně NECHOĎTE DÁL.

Ostatně i Vlado prohodil jakoby nic: – „odtiaľ sa devätdesiat percent turistov vracia.“ Bohužel musím přiznat, že to pronesl nahlas a naprosto zřetelně čili si za všechno můžu opravdu já sám. Jenže Vladimír s Honzou se rozhodli jít dál a mně bylo tak nějak hloupé vracet se sám. I když ten masiv, který se přede mnou tyčil, vypadal hodně hrozivě a vlastně nebyl v mém původním plánu. Nebylo by to hloupé, ale to jsem pochopil až později.

Ten „hrebienok“ nazývaný tajuplně Skriniarky nevypadal z dálky vůbec zle, i když celkový masiv, který se před námi tyčil, zlověstný byl. Ovšem z blízka to vypadalo mnohem hůř než z dálky. Představa, že když jdete po hřebeni, jdete v podstatě po rovině, protože ty vrcholy, které se za sebou řadí, jsou v podstatě ve stejné nebo hodně podobné výšce, je naprosto mylná. Ten hřeben připomíná hřeben, ovšem tu stranu, kterou se češete. Ty zářezy z dálky vidět nebyly, až teprve, když k nim člověk dorazil.

A to jsem vždy doufal, že ten zářez je poslední (nebo jediný, to zcela na začátku, když jsem byl ještě naivní). Skriniarky končí na vrcholu Spálená ve výšce 2083 metrů a tam jsem toho už měl plné kecky. A před námi byl další členitý „hrebienok“ nad nímž se tyčil masiv hory, kterou někdo zcela nepochopitelně pojmenoval „Pachoľa“.

Copak si neuvědomil, že když dal tomu hovadu tak nevinné zavádějící jméno, ohrozil tím životy naivních turistů? Jako jsem například já? Jestliže je tato horská bestie, tyčící se do výšky 2166 metrů, „pachole“ jak potom vypadá dospělák?

Krize mě postihla na transferu k té nepříjemně vypadající hoře a byla hrozná. Už dřív jsem občas dostával na horách křeče do nohou. Pár doušků kofoly to vždycky vyřešilo a šlo se dál. Tentokrát to ale byl stav, jaký jsem zatím neznal. Křeč do čtyřhlavého stehenního svalu je hodně bolestivá záležitost. Kofola to neřešila, pomohla až masáž. Jen po několika dalších krocích (tedy spíš po několika metrech lezení po vysokých kamenech) přišla křeč do druhého stehna. A poté i do krejčovských svalů stehen nejdřív vlevo, potom vpravo. V tu chvíli mi bylo jasné, že se z těch hor vlastními silami nedostanu a že se zřejmě zase jednou proletím vrtulníkem. Uklidňovalo mě jen, že jsem na značkovaném chodníku (i když to tak na prvních pohled vůbec nevypadalo) a že mám ÖAMTC Schutzbrief, který mi platí i pro záchranné akce v cizině. Někde v dálce bylo sedlo na začátku sestupu do Spálené doliny – a bylo nedosažitelně daleko. Když mé zoufalství dosáhlo vrcholu, řekl Vlado, že objevil traverz. Čili že nemusím lézt na Pachoľa, ale přejít VÍCEMÉNĚ po vrstevnici do onoho vytouženého sedla. A jen tak mimochodem prohodil k Honzovi „Honzo skoč na vrchol a urob tam dajaké fotky.“

A Honza řekl „Tak jo“ a zmizel. Vlado za ním nechápavě hleděl a pak řekl „Já som to myslel len jako vtip.“ Hleděl jsem závistivě za mizejícím Honzou a uvědomoval jsem, si, že před dvaceti pěti lety bych to zatracené Pachole zdolal taky. Až teď jsem pochopil, že obrovitost oné hory zvané Pachole byl jen subjektivní pocit stárnoucího muže.

I tak jsem byl šťastný, když se mi podařilo dovléct se na ono sedlo, odkud vedla sice nekonečná cesta do doliny k parkovišti, ale přece jen z kopce dolů – a přitom člověk namáhá zcela jiné skupiny svalů. Byl jsem zachráněn. Při sestupu jsem si mohl shora prohlédnout i ona Roháčská plesa, kde jsem byl před několika lety – jsou krásná i shora, možná dokonce i o něco hezčí.

Sestupem do lesa dostala túra ovšem zase napínavý náboj, a to díky všudypřítomným medvědům.

Oficiálně jich žije v slovenských horách 2000, neoficiálně se hovoří o 5000 kusech. Je jich příliš mnoho a mají hlad. Člověk sice nepatří do jejich obvyklého jídelníčku, ale co si budeme povídat, když je hlad, i člověčina dobrá. Místní, a tedy i Vlado, nosí proto u sebe zvonečky a celou dobu zvoní. Důvod té činnosti jsem tak úplně nepochopil, zřejmě to má v medvědovi vyvolat dojem, že se po chodníku pohybuje stádo ovcí. Ovce totiž do medvědího jídelníčku na rozdíl od člověka patří. Po pravdě řečeno, po setkání s hladovým medvědem, který právě zjistil, že byl takto nestoudně oklamán, což by mu určitě nepřidalo na náladě, jsem nijak netoužil. Naštěstí jsme žádného medvěda nepotkali, jen jsme nacházeli spousty medvědích hoven. K mému uklidnění do značné míry přispělo, že zvonečky v té medvědí stolici nebyly. Nejlepší ochranou před medvědem je mít ve skupině někoho, kdo běhá pomaleji než vy. V tomto bodě se tedy o sebe Vlado s Honzou dobře postarali.

Neprozřetelně jsem se s Vladem vsadil, že když k autu dorazíme „za vidna“, platím večeři. Nevěřil, jsem, že by to bylo možné. Ačkoliv to bylo poslední sobotu v říjnu a čas se přestavoval až v noci. Ale když jsme k autu dorazili a Vladimír s Honzou si podali ruce, musel jsem přiznat, že je vidím. I když naše túra netrvala oněch nahlášených šest a půl hodiny ale o hodinu déle. Čili jsme se vydali hledat hospodu, což není o půl šesté večer zrovna snadné. Že byla zavřená hospoda u dolní stanice lanovky, která přestává jezdit ve čtyři odpoledne, mě nijak nepřekvapilo. Že byla zavřena i hospoda u „Múzea oravskej dediny“, mě u podráždilo o něco víc. Ale muzeum zavírá ve čtyři a hospoda v pět. Ale když nám v kolibě Josu v Zuberci řekli, že nevaří, protože mají technickou poruchu v kuchyni, začal jsem být už trošku nevraživý. Nakonec se ale všechno v dobré obrátilo. Pustili nás do hospody a byli ochotni uvařit nám brynzové halušky. Byly dobré, syté a jejich cena je tradičně nevysoká. Takže mě ta sázka na příchod „za vidna“ nakonec přišla ještě ke všemu levně.

Podezřívám se, že trpím vůči Vladimírovi Stockholmských syndromem. Při něm máte určitou osobu tím raději, čím víc vás mučí. Obávám se, že se nechám nachytat i příště. Další lákavou túrou je totiž hřebenovka v Západních Tatrách ze Smutného sedla přes Tri Kopy a Hrubú Kopu na Baníkov, což je s 2178 metry nejvyšší hora Západních Tater. Vlado tvrdí, že je to nejkrásnější hřebenovka, ale i nejobtížnější – „sú tam reťaze“. Když Vlado řekne, že je to těžká túra, měly by svítit a houkat všechny kontrolky, které člověk má. Nehoukají a nesvítí. Bestie.

Tahle lákavá túra se začíná na Žiarskej chate, na kterou se dostanete z Liptovského Mikuláše přes obce Smrečiny a Žiar.

Od parkoviště je to k chatě krásná procházka po cestě mezi horami a lesy, chodí tam i rodiny s kočárky, trvá asi hodinu a půl. Chata samotná je v nadmořské výšce 1324 metrů, je tam hospoda a dá se tam přenocovat. Odtud se pak stoupá Prostredným Grúňom do Smutného sedla ve výšce 1966 metrů a pak se jde po hřebeni až na ten Baníkov. Jsem varován. Vím, jak vypadají hřebeny v Západních Tatrách. Že to není nic pro důchodce s nedostatečně vytrénovanými stehenními svaly. Žiarska chata je níž než horní stanice lanovky v Spálenom žlabe a Baníkov je výš než Pachoľa. Mám tedy dostatek důvodů tam nechodit. Ale mám vnitřní sílu odolat až Vlado řekne, že je to krásná hřebenovka a že by se vyplatilo tam zajít? Možná zaktivuji moje kolo ve sklepě a začnu posilovat stehna.

Ale možná ve mně přece jen zvítězí pud sebezáchovy. Vrtulníkem jsem už přece letěl, to když jsem si při lyžování na Tauplitzu vykloubil rameno. Nebylo to nic moc, takže to nemusím opakovat.