Category: Blog

Saalbach-Hinterglemm a Kitzsteinhorn

Saalbach-Hinterglemm byl dlouho lyžařským centrem, které mi unikalo. Byl jsem všude okolo, na Wilder Kaiser, v Kitzbühlu, na Hochkönigu, ale vychvalovaný Saalbach mi stále unikal. Až do letošní zimy, konečně jsme tam se synem zajeli a bylo to opravu úžasné, i když jsme za tři dny lyžování z 650 kilometrů tamějších sjezdovek zvládli jen 150. I tak jsme toho měli plné kecky. Jenže když jsme na závěr našeho pobytu seděli na terase hospody na západním vrcholu Schattbergu a užívali si sluníčka (syn mezitím objednal přes QR kód nápoje, zaplatil je mobilem a ony skutečně dorazily, z čehož mám těžké duševní trauma), viděl jsem cestičku na nejbližší další vrchol (jednalo se o Stemmerkogel) a ten vrchol byl tak blízko, že jsem dostal silné nutkání přivézt sem v létě manželku a na ten svůdně blízký vrchol ji dovést.

               Víte o tom, že bílá barva přibližuje? Tušil jsem to, ale ne, že až tak moc. Když jsme tedy v létě na západní vrchol Schattbergu dorazili (pěšky z východního vrcholu, kam jsme se dovezli lanovkou), nevypadal ten vrchol už vůbec tak blízko. Nicméně jsme ho statečně zdolali – skutečně to nebylo náročné.

Stemmerkogel

               Turistů je v Saalbachu i v létě hodně, hlavně jsou to cyklisti. Horská kola a zejména sjezdy po připravených cestičkách z vrcholu (kam je vyveze lanovka) dolů jsou tady hlavní hit. My pěšáci jsme byli jen tak spíš na okraji, ale stálo to za to. Hřeben Saalbachu s Hinterglemmem je zelený a oblý (proto se tady taky v zimě lyžuje), ovšem na obě strany jsou úžasné výhledy. Na sever je to Hochkönig, pak Steinberge (nach Berchtesgadenem, Saalfeldenem a Löflerem, po kterých městečkách dostala jednotlivá pohoří svá jména). Tedy dostala je, protože jsou to skutečné skalnaté kopce s výškou něco nad 2000 metrů nad mořem, ale tvoří několik skupin pojmenovaných podle oněch obcí. A zcela na západě vykukuje rozeklané pohoří „Wilder Kaiser“, čili Divoký Císař, pod kterým leží osada Elmau, slavná díky seriálu o „Doktorovi z hor“.

               Na jihu se pak tyčí třítisícovky Vysokých Taurů s dominantou Kitzsteinhornu a Grossvenedigu (Grossglockner, tedy nejvyšší hora Rakouska, je trochu v pozadí a vlastně vůbec není tak dominantní.) Je to úžasné panoráma, stojí to za to.

               Výhodou je, že se na několik vrcholů dostanete lanovkami. A co je na tom nejlepší, pokud se ubytujete v apartmánu nebo hotelu, který je partnerem takzvané „Jockercard“, máte všechny tyto lanovky v ceně ubytování a jezdíte tedy zadarmo. Je tedy rozhodně zjistit, zda ubytování, které jste si objednali, partnerem Jockercard opravdu je. Pokud ne, pobyt se prodraží – tedy pokud nejste nadšení turisté zdolávající vrcholy z údolí jako kdysi arcivévoda Johann. My jsme měli apartmán, který partnerem byl, a to se hodně vyplatilo (vedle lanovek a dalších drobností, můžete například v lázních v Kaprunu zůstat o hodinu déle). Jockercard zajišťuje i bezplatné parkování u lanovek, jen je třeba nechat si na pokladně potvrdit lístek. Platí do 18 hodin, potom se už za parkování platí, to aby rafinovaní turisté nevyužívali parkovišť při posezení na večeři.

               Přímo ze Saalbachu vedou dvě lanovky na vrcholy Schattbergu – „Schattberg X-Press“ na východní vrchol a „Westgipfelbahn“ na vrchol západní. Existuje ještě vrchol střední „Mittelgipfel“, který je dokonce z těch tří vrcholů Schattbergu nejvyšší, ale na ten už musíte pěšky.

Schattberg

Na západní vrchol je v provozu i krátká lanovka „Schattberg Sprinter“, ten ale slouží k dopravě kol a cyklistů, kteří se pak spouštějí po zimních sjezdovkách a plní pak chirurgické ambulance v Zell am See nebo v Mittersilu.  Pro ty cyklisty je to tam pravý ráj, a proto je jich tam i tolik. Sjezdy jsou rozdílně náročné a jsou označené barvami jako sjezdovky v zimě, tedy modré, červené a černé. Ty černé jsou samozřejmě jen pro sebevrahy, ty modré sjíždějí i děti. Na těch černých jsou skoky až pět metrů, na modrých prý maximálně metr. Nezkoušel jsem to, moje dvakrát operované koleno by mi zřejmě dalo pár facek hned po tom prvním – třeba i jen metrovém – skoku. Problémem jsou především ty červené. Na ty si troufají i méně zkušení a blokují pak cestu těm rychlejším, zejména v zatáčkách, což může být nebezpečné. Na rozdíl od sjezdovek, kde se takovému moulovi můžete vyhnout, je zde jen jedna stopa, takže předjet ho prakticky není možné.

Pro úplné začátečníky je zkušební areál přímo v Saalbachu. Není třeba vozit kola a výstroj s sebou, prakticky všude jsou půjčovny, kde dostane odvážlivec všechno, od kola přes přilbu a všechno ostatní brnění, aby ty úrazové ambulance přece jen až tak nezatěžoval. Cyklisti mají v Jockercard zadarmo dvě jízdy za den (předpokládá se logicky, že se dolů, na rozdíl od pěšáků, dostanou po vlastní ose). Chtějí-li jezdit lanovkami celý den, musí si koupit celodenní lístek, Jockercard pak poskytuje určitou slevu.

               Na východním vrcholu Schattbergu startuje nejatraktivnější (a nejnamáhavější) túra v tomto regionu „7-Summit“. Při této túře zdoláte za jeden den sedm vrcholů, celkové převýšení je 1450 metrů a celá túra měří okolo 24 kilometrů. Ono je to sice po hřebenu a startujete z onoho východního vrcholu Schattbergu z výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, ale ten hřeben je zatraceně nahoru a pak zase dolů a nemá to konce. Čili nic pro staříky nad šedesát let, pokud neběhají po horách denně. Přičemž nižší vrcholy jako Saalbachkogel se mezi těch sedm vrcholů vůbec nepočítají, ale vylézt na ně musíte stejně.  Z východního vrcholu Schattbergu musíte napřed na vrchol západní. Pak na Stemmerkogel (tam jsme s manželkou došli), pak pokračuje cesta na Hochkogel (ten mě ještě sváděl, ale manželku ne, takže se mi taky časem přestal líbit), až pak to začne být opravdu zajímavé a někdy i napínavé, to po cestě na Hochsaalbachkogel – výstup je zde jištěný lany. Pak cesta pokračuje přes Bärensteigkogel a Manlitzkogel k Mittagskogelu. I kdybyste vyrazili první lanovkou, do oběda to na ten „polední vrchol“ nestihnete, zřejmě byl ten vrchol přímo na východ, tedy „na poledni“ a odtud pochází jeho jméno. Pak vede cesta na nejvyšší, a chválabohu poslední – vrchol celé túry Geißstein s 2363 metry nad mořem. Ovšem pokud si myslíte, že jste zdoláním tohoto vrcholu vyhráli, není to ještě tak úplně pravda. Sestup přes Birgel do údolí je dlouhý a namáhavý. Ovšem samozřejmě, jako v Rakousku všude, je cesta lemována horskými chatami, kde se můžete najíst, napít a vyčerpaní turisté zde můžou i přespat.

               Ne, nejsme až tak ctižádostiví. Místo toho jsme vyjeli lanovkou „12er Kogelbahn“ na „12er Kogel“.  

Údolní stanice je tentokrát v Hinterglemmu a i zde je dostatek bezplatných parkovacích míst. Co všechno Rakušákům napadlo, aby sem přilákali turisty a zejména rodiny s dětmi, je skutečně obdivuhodné. Hřiště pro děti, lehátka, samozřejmě restaurace, vyhlídky a naprosto neuvěřitelný minigolf s originálními dřevěnými hůlkami.

My jsme ale směřovali na „Hohe Penhab“, což je kopec přesahující 12-er Kogel asi o dvě stě metrů. Nic mimořádně náročného. Odtud pak vede přímo úžasný „Panoramaweg“ po hřebeni s nádhernými výhledy na Kitzsteinhorn či na Grossvenediger. Je to něco přes půl hodiny trvající procházka, na kterou se nezapomíná.

Großvenediger z Panoramaweg

Za sedlem je ještě výstup na kopec jménem Schönhoferwand. Poté má turista několik možností.  Dá se pak pokračovat dál po hřebeni, vrátit se po „Heimat Rundweg“ zpět na vrchol Zwölferkogelu nebo sestoupit k Elmaualmu a tam se najíst. Volili jsme tu poslední variantu, po odpočinku na Elmaualmu se pak dá přejít (k nevůli mé manželky trošku do kopce) ke střední stanici lanovky, kterou se člověk vrátí do Hinterglemmu. Právě tahle túra je nezapomenutelná a kdo už jednou v Saalbachu je, měl by ji rozhodně absolvovat. Zvládly ji i čtyřleté děti, ale zážitek je to veliký.

               Další lanovky, které jsou ještě v Jockercard obsaženy, jsou Kohlmaisbahn, která startuje z centra Saalbachu. Parkovací místa jsou prý k dispozici, ale nenašli jsme je. Přinejmenším ne u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od námi použitých lanovek jede tato na sever, tedy blíže k Steinberge a do poněkud nižší výšky 1794 m.n.m.

               Reiterkogelbahn z Hinterglemmu vás pak vyveze jen do výšky 1480 metrů. Je to lanovka, kterou hojně používají lyžaří v zimě a cyklisti v létě. K vrcholům hor je odtud ještě dost daleko (nebo vysoko, pokud chcete).

               K poslední z lanovek, které jsou v nabídce, Asitzbahn/Steinbergbahn. musíte kousek autem do Leogangu, to je o údolí dál. V zimě je na této straně pohodlné lyžování s modrými sjezdovkami (nebo červenými, které jsou ale ve skutečnosti taky modré). V létě máte možnost vidět Steinberge skutečně vis a vis přímo před sebou a kdo si chce prověřit pevnost svých nervů, může absolvovat Flying Fox XXL, na což mu Jockercard garantuje 10procentní slevu. Ve Fieberbrunnu o kousek dál ve stejném údolí je slavný Jakobskreuz. Obrovská dřevěná stavba na vrcholu kopce je s třiceti metry výšky největší vrcholový kříž na světě, na který se dá vystoupat. Má pět vyhlídkových platforem a hrála už v nespočetných rakouských filmech. (V kriminálkách se z toho kříže občas padá nebo skáče – vždy se smrtelným koncem). Vyjet se sem dá i lanovkou s Pillersee, ale tato lanovka není v Jockercard. Pokud tedy chcete ušetřit eura, do výšky 1456 metrů se dá vyšlapat i pěšky.

Jakobskreuz

               My jsme se ale rozhodli pro návštěvu Kitzsteinhornu. Zell am See se svým jezerem a nad ním se trčícími velikány se zasněženými vrcholky prý odpovídá popisu muslimského ráje. Což tuto lokalitu učinilo nejoblíbenějším dovolenkovým cílem Saúdských Arabů. Jsou doslova všude. V lanovkách, na kopcích, v ulicích města, na cestách (ve vypůjčených autech a svým stylem jízdy velmi nebezpeční) ne ale v restauracích. Tam jsme neviděli ani jednoho. Zřejmě mají z rakouské stravy strach, co kdyby nebyla „Halal“? Pak by se mohl vstup do opravdového ráje ztížit a tam jsou navíc ještě ony čtyři řeky se studenou vodou, mlékem, medem a vínem, které v Zell am See – zatím – nejsou k dispozici. Zřejmě se tedy tito návštěvníci stravují v hotelech, kde jim halal strava může být zajištěna. Pohybují se ve větších skupinách, většinou jeden muž, tři až čtyři ženy a několik dětí. Hierarchii v jejich rodinách jsem úplně nepochopil. Jedna z manželek bývala zcela zahalena a ta fotografovala manžela, děti i ostatní manželky, které měly jen hidžáb.

               Tady si svého času střelila rakouská modročerná vláda (lidovci se svobodnými, kteří představují trošku civilizovanější verzi českého SPD Tomia Okamury – nebo spíš představovali tehdy, od té doby se pod novým vedením zradikalizovali a už si s Okamurou moc nezadají) do vlastního kolena. Zakázala totiž zahalování tváře všem osobám zdržujících se na území Rakouska. Mezi saúdskými turisty to vzbudilo naprosté zděšení a problém se řešil až na nejvyšší diplomatické úrovni. Hoteliéři v Zell am See se obávali bankrotu, když jim přestanou lukrativní arabští turisté jezdit. Tuto vyhlášku přijala rakouská vláda na podzim roku 2019. Na jaře 2020 přišel zakukleným osobám na pomoc covid a vláda naopak přikázala všem občanům nošení roušek a ochranných masek. A bylo vymalováno. Zahalovali jsme se všichni.

               Ke Kitzsteinhornu se člověk musí přesunout do Kaprunu. Tam je lanovka, která ale nevede přímo na Kitzsteinhorn ale na Maiskogel. Ono se sice dá přejet údajně nejmodernější kabinkovou lanovkou z Maiskogelu na prostřední stanici Kitzsteinhornu, ovšem cena takového požitku je 63 euro na osobu. Pokud projedete Kaprunem a po šesti kilometrech zaparkujete pod „Gipfeljetbahn“, přijde výjezd na samotný vrchol „Top of Salzburg“ na „pouhých“ 54,50 euro. Tyhle lanovky v Jockercard obsaženy nejsou. Není to tedy právě levný špás, ale stojí to za to. Ostatně za lanovku na „Aquilla di Midi“ u Mont Blancu v Chamonix jsme platili 55 eur na osobu už před deseti lety. Nechci ani vědět, kolik to stojí při současné inflaci teď. Z tohohle úhlu pohledu je tedy kaprunský „Gletscherjet“ vlastně levný.

               Byl jsem na Kitzsteinhornu v roce 1997. Tehdy se tam jezdilo ještě lanovkou, projíždějící tunelem v hoře. Bylo to impozantní, člověk vjel po sto metrech do tunelu a vyjel až na prostřední stanici. Bohužel zde došlo 11.listopadu 2000 k požáru, při kterém zemřelo 155 lidí. Poté se už nesnažili tuto lanovku opravit, ale nahradili ji gondolami. Musí se sice celkem třikrát přestupovat, ale cesta nad údolím je o to hezčí. Ovšem ledovec, na kterém jsem tehdy před mnoha lety lyžoval, je dnes už pryč. Na místě, kde jsem nedojel do cíle našeho závodu (protože byl mokrý sníh a u jedné branky byla po mých předchůdcích – měl jsem vysoké startovní číslo – vydraná hluboká díra), je dnes zelená louka. Ledovec se stáhl zcela nahoru, představuje jen malou bílou plochu, na které se dnes turisté kloužou na plastikových lopatách. Svět se za poslední desetiletí opravdu hodně změnil.

               Pokud má člověk představu, že prostě vyjede lanovkou nahoru, dá si tam kafe a sjede zase dolů, a to všechno je program na hodinu, pak se dost mýlí. Pokud by chtěl, může strávit na Kitzsteinhornu celý den. Atrakcí je tam nabudovaných víc než dost. Po příjezdu na horní stanici lanovky se může rozhodnout, zda se vyveze výtahem přímo k restauraci nebo se chce raději projít po ubohých zbytcích ledovce pěšky. Pěšky dojde do „Ice areny“ k takzvané sněhové pláži.

Je zde pojízdný koberec, který vyveze turisty a především děti, které se chtějí klouzat na plastikových lopatách, do výšky 3000 metrů. My jsme se neklouzali. Odtud vede cesta k vyhlídce „National gallery platform“. Je odtud výhled na rakouské třítisícovky Vysokých Taurů, v pozadí s Grossglocknerem, který se samozřejmě zase schovával v mracích. Je tady i Skywalk, aby se na něm mohli turisté vyfotit právě s oním Grossglocknerem za zády, ačkoliv on sám z těch mraků stejně nikdy nevyleze.

               Z vyhlídky pak vede tunel k restauraci. Má hodně zastávek s naučnou tématikou, zřejmě aby se děti nenudily. Ten tunel má celkem 360 metrů a vykopali ho už někdy v šedesátých letech minulého století. Teď je zde „Nationalpark Gallery“, tedy ona naučná cesta, vyprávějící o vzniku Vysokých Taurů před 400 miliony let, o fauně a floře hor, o horolezcích, polodrahokamech, ukrytých ve skalách a podobně. Tak dorazíte až k restauraci „Gipfel Restaurant“. Je to obyčejná samoobsluha s otráveným cizojazyčným personálem, ale chcete-li strávit v nadmořské výšce 3000 metrů celý den, je alternativou jedině svačina, kterou jste si přinesli v batohu. Ve stejné budově o poschodí níž je „Cinema 3000“, kde se na osmimetrovém plátně prezentuje příroda Vysokých Taurů ve filmu „Kitzsteinhorn – THE NATURE“.

               Nejvíc lidí se ovšem tlačí na vyhlídkové platformě „Top of Salzburg 3029 m“. Což je nadmořská výška, na které se nacházíte. Na fotky tam stojí fronty, ovšem fotografie s logem tohoto místa holt patří k dokumentaci návštěvy Kitzsteinhornu.

               Z této platformy vede cesta na samotný vrchol hory do výšky 3203 metrů. Není to tedy ani dvě stě výškových metrů, ovšem cesta je hodně příkrá a většinou i kluzká díky tajícímu sněhu. V průvodci se sice píše, že výstup je možný jen s průvodcem, není to ale pravda. V dobré obuvi se dá na vrchol kopce vyšplhat, bohužel většina těchto horských turistů zdolává vrchol v teniskách, a to není úplně dobrý nápad. Jak jsem už napsal, hodně to klouže. Většina cesty je sice zajištěna lany a řetězy, ale i tak je dobrá obuv podmínkou a samozřejmě by člověk neměl trpět závratí. Pak je za dobrou půlhodinku na vrcholu.

               Zpátky ke střední stanici je možné odjet zase Gletscherjetem, ale od restaurace jezdí každých patnáct minut i velká gondola, ve které si člověk ušetří jedno přesedání. A má možnost vidět Kitzsteinhorn zase z trochu jiného úhlu.

               Završením dne je pak návštěva terme v Kaprunu.

Jsou hned na začátku obce. Voda sice není až tak teplá, ovšem na letní návštěvu naprosto správná a člověk může z vody sledovat celé panoráma hor přímo proti sobě. Navíc se obsluhuje přímo ve vodě. Objednávky přijímá číšník na břehu, přinese vám nápoj až k bazénu a zaplatíte jen hodinkami na ruce, které jste dostali u pokladny. Kdo nechce nemusí z vody ani vylézat. A s Jockercard můžete zůstat o hodinu déle, tedy pokud si koupíte tříhodinový lístek za 24 euro, můžete se koupat čtyři hodiny.

               Takže si tu najde své skoro každý. Horští cyklisti, pěší turisté i lidé, kteří si přišli jen užívat. Ať už zahalení nebo nezahalení. Večeřeli jsme v Zell am See u onoho jezera, připomínající muslimský ráj v restauraci Zum Hirschen, tedy „U jelena“. Může jen doporučit Jak jídlo, tak obsluha byly prvotřídní a ceny naprosto přijatelné. Prostě ráj a nejen muslimský. Možná se sem ještě vrátíme.

Věřte nebo ne, tohle jsou garnely v restauraci “Zum Hirschen” v Zella m See. Byly skvělé.

Como

Die Stadt Como trat in die europäische Geschichte etwas unfreiwillig und unglücklich ein. Am Ende des 11. und zu Beginn des 12. Jahrhunderts, während der Herrschaft der letzten Herrscher der salischen Dynastie, verringerte sich in Italien die Macht der römischen Kaiser, die in Deutschland jenseits der Alpen residierten und Italien nur sehr sporadisch, wenn überhaupt besuchten. Die einzelnen italienischen Stadtgemeinden wurden unabhängiger und nahmen den entfernten Kaiser zwar zur Kenntnis, sie waren aber nicht gewillt, sich ihm zu unterwerfen. Allerdings begannen sie dann untereinander zu kämpfen. Es ging um die Macht und um das liebe Geld. Das wohlhabende Como wurde schließlich zur Beute des mächtigeren Mailands. Die Mailänder eroberten Como im Jahr 1127, zerstörten seine Mauern und alle Häuser außer den Kirchen.

Die Bürger von Como wollten das nicht einfach hinnehmen und beschwerten sich beim Kaiser. Sie hatten Glück, dass Friedrich Barbarossa seit 1152 Kaiser war. Er war ein ehrgeiziger und fähiger Politiker und die italienischen Angelegenheiten ließen ihn nicht kalt. Er entschied zugunsten der Bürger von Como und schickte eine Botschaft nach Mailand, die den Mailändern befahl, sich aus Como zurückzuziehen und die entstandenen Schäden zu erstatten. Doch Mailand wurde überheblich und demütigte die Boten des Kaisers so sehr, dass dem Kaiser nichts anderes übrigblieb, als – ob er es wollte oder nicht – nach Italien zu ziehen, um mit militärischer Macht seine kaiserliche Reputation wiederherzustellen. Dies sollte ihn den Rest seines Lebens beschäftigen, bis hin zur demütigenden Niederlage bei Legnano im Jahr 1176. Mailand wurde von dem Kaiser jedoch diesmal im Jahr 1158 erobert (auch mit Hilfe tschechischer Soldaten, die angeblich Teigfiguren von Kindern vor den Mauern brieten, um den Stadteinwohner von Mailand die Angst einzujagen und sich damit den Ruf der Kannibalen verdienten). Für diese Hilfe wurde der tschechische Fürst Vladislav zum König, und die Herren von Kunštát erhielten ein halbes Pferd in ihrem Wappen, da das andere angeblich von dem Gitter des Stadttores abgetrennt wurde – wohl bemerkt, es geschah auf der Flucht aus der Stadt, also wurde der Hinterteil des Pferdes abgetrennt). Der Kaiser zerstörte nach dem Sieg die Mauern von Mailand und Como durfte seine Mauern wieder errichten. Seitdem sind sie nahezu vollständig erhalten geblieben und durchziehen die städtische Bebauung. Manchmal überrascht den Besucher einer ihre Türme an Stellen, wo man es nicht erwarten würde, sogar in der unmittelbaren Nähe vom städtischen Bahnhof.

Como liegt am westlichen der beiden südlichen Zipfel des Comer Sees. Übrigens ist es der See, wo George Clooney seinen Wohnsitz hat, er liegt etwas nördlich der Stadt am westlichen Ufer im Dorf Laglio. Da der See nur einen Abfluss hat, und zwar am östlichen Ende in der Stadt Lecco, wurde Como häufig von Frühlingsfluten heimgesucht. Heutzutage gibt es hier Abflusskanäle, die das überschüssige Wasser abführen. Die Stadt war schon in der Römerzeit wichtig und ist stolz darauf. An einem Denkmal an der Wand eines Hauses findet man Auszüge aus dem Werk des Schriftstellers Strabon, der die Stadt in seinem Werk “Geographie” beschrieben hat, und an der Fassade des Doms sind sogar zwei Darstellungen von Plinius Caecilius Secundus zu sehen. Dieser bekannte römische Senator wurde im Jahr 61 nach Christus in “Novum Comum”, wie Como damals genannt wurde, geboren. Er wurde durch seine Beschreibung des verheerenden Ausbruchs des Vesuvs im Jahr 79 berühmt, der die Städte Pompeji und Herculaneum zerstörte und den der damals noch junge Plinius persönlich miterlebte – und überlebte.

Como wurde später vor allem durch seine Seidenproduktion berühmt. Die Maulbeerbäume verschwanden zwar zu Beginn des 20. Jahrhunderts aufgrund von Krankheiten und der industriellen Revolution, aber die Seidenverarbeitung findet hier immer noch statt und man kann hier Seidenprodukte – als Souvenir – immer noch günstig kaufen.

Der wichtigste und von Touristen meistbesuchte Teil der Stadt ist natürlich die Seepromenade. Hier befinden sich auch die luxuriösen Hotels „Metropole Suisse“ und „Barchetta Excelsior“. Hier gibt es einen schönen großen Park, der Mafalda von Savoyen gewidmet ist.

Diese savoyische Prinzessin, die Schwester von König Viktor Emanuel III. von Italien, wurde 1902 geboren. Ihre Schönheit erbte sie von ihrer Mutter, die eine von vielen Töchtern von König Nikola I. von Montenegro war. (Über Nikola, der als den Schwiegervater Europas galt, habe ich in meinem Artikel über Montenegro geschrieben). Mafalda heiratete 1925 den hessischen Prinzen Philipp und hatte mit ihm vier Kinder. Prinz Philipp war ein wichtiger Vermittler zwischen Mussolini und Hitler. Nach dem Sturz Mussolinis im Jahr 1943, als Italien auf die Seite der Alliierten wechselte und Deutschland den Krieg erklärte, schickte Hitler acht Divisionen nach Italien. König Viktor Emanuel III. und seine Familie retteten sich durch die Flucht ins Exil. Hitler wollte sich jedoch rächen. Er verdächtigte Philipp von Hessen, an Mussolinis Sturz beteiligt gewesen zu sein. Deshalb ließ er seine Frau, die sich gerade bei ihrer Schwester Zariza Johanna in Bulgarien, aufhielt, da ihr Ehemann, König Boris III. von Bulgarien, gerade verstorben war, in die deutsche Botschaft in Sofia locken. Dort wurde sie verhaftet und nach München und dann ins Konzentrationslager Buchenwald gebracht. Am 24. August 1944 unternahmen die Alliierten einen Luftangriff auf das Konzentrationslager, bei dem Mafalda verschüttet wurde und schwere Verbrennungen erlitt. Es dauerte drei Tage, bis sie operiert werden konnte, wobei ihr ein Arm amputiert wurde. Dennoch starb sie noch am selben Tag an den Folgen der Verletzungen. In Bezug auf ihr Vermächtnis gibt es im Park ein großes Denkmal für den antifaschistischen Widerstand mit Texten und Namen bedeutender Künstler und Schriftsteller, die dem schrecklichen faschistischen Regime zum Opfer fielen – es gibt hier zum Beispiel auch Auszüge aus dem Tagebuch von Anne Frank. Ein Stück entfernt vom Denkmal befindet sich ein Stein, der an Giovanni Palatucci erinnert. Er sollte als Regent der Republik Fiume über 5000 Juden gerettet haben und wurde deshalb 1990 in Israel als “Gerechter unter den Völkern” anerkannt. Im Jahr 1944 wurde er wie auch viele andere italienische Beamte aus Rijeka und Triest von der deutschen Besatzungsverwaltung wegen Hochverrats verhaftet und zum Tode verurteilt. Er starb im Februar 1945 an Typhus in Dachau. Seit 2000, als Palatucci von Johannes Paul II. als “Märtyrer des 20. Jahrhunderts” erklärt wurde, läuft das Verfahren für seine Heiligsprechung.

Im Kontrast zu Mafaldas Park mit modernen Denkmälern des antifaschistischen Widerstands stehen am Ufer des Sees zwei dominante Gebäude aus der Zeit von Mussolinis faschistischer Diktatur. Das erste von ihnen, „Tempio Voltiano“, wurde von Mussolini in den Jahren 1927-1928 zu Ehren des berühmtesten Sohnes der Stadt, Alessandro Volta, erbaut. Volta war der Erfinder der elektrischen Batterie. Er wurde 1745 in Como geboren und starb dort im Jahr 1827

. Im Jahr 1810 wurde er für seine Verdienste in den Adelsstand erhoben und sogar zum Grafen ernannt. In dem Tempel-förmigen Denkmal gibt es eine Ausstellung über sein Leben. Volta ist übrigens in Como auch begraben, sein Grab befindet sich jedoch an einer anderen Stelle, nämlich in einem kleinen Mausoleum auf dem historischen Friedhof „Cimitero Monumentale“.

Wenn man sich mit dem „Tempio“ noch innerlich arrangieren kann, wird man von dem monumentalen Denkmal für die Gefallenen des Ersten Weltkriegs umso mehr überrascht sein. Dieses Monument wurde von den Architekten Giuseppe und Attilio Terragnil im Zeitraum von 1930-1933 geschaffen.

Offensichtlich hatte Mussolini eine Schwäche für Como. Er verbrachte hier einen großen Teil seiner Kindheit, weil sein Vater hier Lehrer war und der kleine Benito die Grundschule besuchte. Später als “Duce”, besaß er in der Nähe des Sees eine Villa, in der er gerne den Sommer verbrachte. Auch nach seinem politischen Sturz im Jahr 1943, als er als ein Marionetten-Vorsitzender der Regierung der “Republik von Salò” fungierte, empfing er hier Politiker und spielte politische Verhandlungen vor, obwohl alle wichtigen Entscheidungen längst von der deutschen Besatzungsverwaltung getroffen wurden. Paradoxerweise wurde er gerade in Como nach seiner Gefangennahme von Partisanen im April 1945 festgehalten, bevor er hingerichtet wurde. Seine Leiche wurde jedoch nicht auf dem Platz in Como, sondern in dem bedeutenderen Mailand ausgestellt. Der Kreis der Geschichte schloss sich. Da Mussolini Como so sehr liebte, ließ er die Stadt mit einigen Werken faschistischer Architektur bereichern, die den Werken des sozialistischen Realismus ähnlich waren. Wenn man versteht, warum sie dort stehen, erschreckt man vor ihnen etwas weniger.

Als Ausgleich für diese faschistischen Bauwerke ließ die Stadt Como zu Ehren Alessandro Voltas noch ein weiteres Denkmal errichten, das dem polnisch-jüdischen Künstler Daniel Liebeskind anvertraut wurde. Dieses Denkmal namens “The Life Electric” besteht aus Stahl, ist 13,75 Meter hoch, wiegt 29 Tonnen und steht in der Mitte des Sees vor der Uferpromenade von Como. Es ist über eine lange Brücke erreichbar, die den Namen des Physikers Piero Cardiolo trägt. Sowohl Volta als auch Cardiolo arbeiteten im gleichen Bereich. Das Liebeskind-Denkmal wurde im Jahr 2015 enthüllt.

Nicht nur dieses Denkmal, sondern auch der gesamte Park am Ufer und das Denkmal des europäischen Widerstands gegen den Faschismus sollen offensichtlich zeigen, dass sich die Stadt Como von ihrem berühmt-berüchtigten Sohn Benito distanziert.

Auf dem Hauptplatz “Piazza del Duomo” befinden sich sowohl das Rathaus, das im Jahr 1435 etwas angepasst wurde, um Platz für das schönste Gebäude, den Comer Dom Santa Maria Maggiore, zu schaffen. Schon von außen ist es ein beeindruckendes Gebäude, vor allem die unglaublich hohe Marmorfassade mit zahlreichen Skulpturen von verschiedenen Künstlern, wobei die wichtigsten von Tomasso Rodari stammen, sowie auch die hohe achteckige grüne Kuppel. Aber der Innenraum der Kirche raubt dem Besucher einfach den Atem. Es ist regelrecht gigantomanisch,

es handelt sich um eine riesige dreischiffige Kirche, die auch ohne die zwischen den Schiffen hängenden Gobelins beeindruckend wäre. Aber sie hängen dort und verleihen der Kirche noch mehr Erhabenheit und Schönheit. Der Bau begann im Jahr 1395, als Bischof Luchino da Brossano den Architekten Lorenzo Degli Spazzi mit dem Auftrag für den Baubeginn beauftragte. Die Seitenschiffe sind daher noch im spätgotischen Stil. Das Hauptschiff hingegen ist bereits ein Prachtstück der Hochrenaissance. An der Wand des linken Seitenschiffs befindet sich das Porträt eines weiteren berühmten Sohnes der Stadt, Es ist Benedetto Odescalchi, der im Jahr 1611 in Como geboren wurde und es 1676 bis zur Wahl zum Papst Innozenz XI. brachte. Die Kuppel, die eine Höhe von 75 Metern erreicht, ist wesentlich jünger und wurde in den 1730er Jahren im barocken Stil erbaut. Der Dom wurde im Jahr 1774 fertiggestellt, der Bau dauerte also fast vierhundert Jahre. Aber das Ergebnis ist es wert.

Vom Comer Dom möchte man nicht weggehen und eigentlich auch nicht aus Como. Es gibt hier viele Touristen, und für Bootsfahrten auf dem See stehen lange Schlangen. Vielleicht möchten alle sehen, wo der berühmte Nespresso-Mann George wohnt. Wenn Sie hier vorbeikommen, sollten Sie auf jeden Fall in Como anhalten. So wie wir es getan haben.

Slovenské volby

               Když se na souseda řítí katastrofa, nemělo by to člověka nechávat v klidu, protože to může nepřímo postihnout i jeho. Navíc jsem na Slovensku 11 let žil, znám poměrně dobře místní poměry a o to víc sleduji s obavami blížící se parlamentní volby. Ty se mají odehrát 30.září 2023 a jejich výsledek může dlouhodobě nebo dokonce trvale změnit jak politické klima v zemi, tak i směrování Slovenska a jeho politické uspořádání. To, co se tam odehrává a co ukazují předvolební průzkumy, neslibuje nic dobrého. Nicméně co na první pohled vypadá katastrofálně, nabízí při bližším pohledu přece jen určitou naději. Možná dokonce větší než v Česku

               Voleb na Slovensku se hodlá zúčastnit celkem 24 politických subjektů, což jen potvrzuje roztříštěnost slovenské politické scény, kde rostou nové strany jako houby po dešti, a především před volbami se tvoří nové subjekty, které hodlají nahradit ty strany, které už voliče zklamaly. Udržet se na politické slovenské scéně dlouhodobě je umění. Umění, které ovládá nejlépe nestor slovenské politiky s přezdívkou „karpatský kmotr“ Robert Fico. Zdá se, že není síly, která by mu vítězství v nastávajících volbách mohla vzít. Navzdory všem skandálům, navzdory faktu jeho provázanosti se slovenským kriminálním podsvětím, a dokonce vazbami na italskou Ndranghetu. Dokázal okolo sebe shromáždit protestní voliče, lidi naštvané, zklamané, lidi podléhající dezinformacím a lidi toužící po stabilitě a nepřemýšlející o tom, zda je to bude stát osobní svobodu. Ovšem jakkoliv Fico v průzkumech vede a shromáždil ve voličstvu své strany protestní voliče, jeho preference nikdy nepřekročily 20 procent a podle posledních srpnových průzkumů poklesly dokonce na 17,8 procent. Možná proto radikalizuje své výroky, v poslední době označil Gustáva Husáka za jednoho z největších Slováků a otevřeně začíná adorovat komunistickému režimu. Snad aby přivábil k volbách důchodce, kterým se dávná doba komunismu už ve vzpomínkách nezdá být až tak strašná. Byli tehdy přece mladí a už proto jim tehdy bylo dobře. Ficova pravá ruka Blaško ohromil obhajováním dávno vyvrácené verze, že Slovenské národní povstání vedla komunistická strana. Návrat ke komunismu se stává programem. Ostatně komunismus a fašismus si jsou svou totalitní podstatou velmi blízko.

               Ale není to jen Fico. Hned několik dalších stran je vysloveně fašistoidních nebo fašistických a některé z nich mají dobrou šanci být v příštím slovenském parlamentu zastoupené.

               Je to například fašistická „Republika“ Milana Uhríka, která požaduje vystoupení z EU a z NATO a příklon k Rusku. Preference této strany překročily deset procent.

               Nezadá si s nimi příliš ani „Slovenská národná strana“ Andreje Danka. I ta požaduje okamžité zastavení pomoci Ukrajině.

               Pak jsou to Kotlebovci, „Ľudová strana Naše Slovensko“ už tradiční extrémně pravicová strana, jejíž předseda byl dokonce už jednou hejtmanem Banskobystrického kraje. Tentokrát se ale pohybuje daleko pod prahem zvolitelnosti.

               Tyto tři strany jsou jednoznačně na pravém okraji politického spektra, mají ale šanci na poměrně slušný úspěch.

               Na extrémní levici se zase nacházejí „Vlastenecký blok“ Ivana Stanoviča a „Komunistická strana Slovenska“ pod vedením Jozefa Hrdličky.

               Na rozdíl od pravicových extrémistů mají levicoví o hodně menší šanci domoci se zastoupení ve slovenském parlamentu. Ovšem se Smerom Roberta Fica jsou pravicoví extrémisté ochotni vytvořit parlamentní většinu a s tím i vládu. Když totiž uvážíme, že milion Slováků nehodlá jít k volbám, je prakticky většina voličů pro změnu systému z demokratického na autoritativní typu Viktora Orbána. Fico se ostatně netají tím, že je pro něj Orbán vzorem. Pro Fica je existenčně důležité získat moc, vyřadit nezávislou justici a ovládnout sdělovací prostředky. Má másla na hlavě tolik, že mu hrozí trestní stíhání ze všech stran. Zatím to jeho lidé v policejních složkách dokázali uhrát do ztracena, otázka ale je, zda to půjde natrvalo. Stejně jako Netanjahuovi v Izraeli nebo Trumpovi v USA mu jde nejen o politické přežití ale i o osobní svobodu. Do tepláků se nechce ani jednomu ze vzpomenutých pánů.

               Demokratické strany se naproti tomu pohybují – s jednou výjimkou – na hranici volitelnosti. Je to samozřejmě důsledek katastrofálního působení Igora Matoviče ve vládě po posledních volbách. Matovič se prezentoval jako důsledný bojovník proti korupci, což jeho straně OLANO přineslo v posledních volbách překvapivé vítězství. Jako předseda vlády se ale ukázal naprosto nepoužitelný, očividně trpí duševní poruchou a způsobil tak úplný krach důvěry ve vládu ale s tím i v demokratické instituce.

               Nejsilnější z demokratických stran a jediná, která by mohla hrát podstatnou úlohu je „Progresívne Slovensko“ europoslance (od roku 2019) Michala Šimečky. Michal Šimečka je vnuk disidenta a filosofa Milana Šimečky a syn publicisty Martina M. Šimečky, který prodělal bohatou kariéru v novinách s demokratickým obsahem, ať už to byl deník SME, Respekt nebo v současnosti Denník N. Michal Šimečka založil „Progresívne Slovensko“ v roce 2017, jednou ze zakládajících členek byla i Zuzana Čaputová. Ve volbách 2020 ale dostali jen 6,97 procent hlasů a nestali se součástí vládní koalice – což pro ně možná bylo i dobře. PS se pohybuje v průzkumech na druhém místě, v srpnovém průzkumu některých agentur dohnalo dokonce SMER, ovšem otázka je, zda to není jen zbožné přání. Vyjádření Michala Šimečky že myslí na reformu – rozuměj snížení – důchodů před volbami určitě straně nepomohlo.

               Ostatní prozápadní strany jsou vedeny převážně obskurními figurkami s velmi pohnutými životopisy.

               Oľano má bohužel v čele Igora Matoviče, kterého po jeho působení ve vládě sotva může volit člověk se zdravým rozumem.

               Eduard Heger, poslední předseda vlády před ustanovením vlády úřednické se od Matoviče odpoutal a založil svou stranu „Demokrati“ příliš pozdě, než aby získal vlastní identitu. I když se jedná o očividně slušného člověka a přesvědčeného demokrata, jeho strana se pohybuje pod hranicí zvolitelnosti.

               Strana „Sme rodina“ předsedy slovenského parlamentu Borisa Kolára je podivné uskupení, jejíž předseda zplodil s dvanácti ženami už třináct dětí. (Možná dokonce šestnáct s patnácti ženami, otázka je, jestli se v tom vyzná aspoň on) Prostě je to velká rodina. Kromě toho mu určitě neprospěly skandály, kdy si během svých oblíbených aktivit na zadním sedadle auta při nehodě zlomil krční obratel a jeho přítelkyně a matky jeho dětí pak obtěžovaly svými požadavky zdravotnický personál.

               Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka byla skoro ve všech posledních vládách – a každou, ve které byla, i potopila. Sulík je neobyčejně „úspěšný killer“ vládních koalic. Nejhorším jeho skutkem bylo povalení vlády Ivety Radičové v roce 2011. Jediné slovenské vlády, která v posledních desetiletích za něco stála. Ale Sulík byl protievropský, a proto odmítl schválit rozšíření záchranného balíčku EFSF. Sulík se do parlamentu zřejmě znovu dostane, vzít ho ale do vládní koalice by se rovnalo politické sebevraždě.

               KDH s předsedou Milanem Majerským se pokusí dostat do parlamentu, v roce 2020 zůstalo s 4,65 procenty před branami. Jestli k tomu pomůže aktivizace zkamenělin typu Františka Mikloška je hodně velká otázka. Zatím se zdá, že by mohli mít úspěch. Jejich preference se pohybují okolo šesti procent. Ovšem KDH byla vždycky nevypočitatelná a její priority se západní Evropou nijak nesouzní.

               Stranu „Za Ľudí“ založil kdysi prezident Kiska, nyní ji vede Veronika Remišová. V roce 2020 se veškeré dezinformace orientovaly právě proti této straně, což nečekaně pomohlo Oľanu k vítězství ve volbách. Do parlamentu se snaží dostat ve volební koalici s Oľano a Kresťanskou Úniou, kterou vede Anna Záborská. Bez Kisky totiž na samostatný vstup do parlamentu nemá. Společně ovšem potřebují 7 procent a pohybují se jen těsně nad touto hranicí. Právě jejich vstup do slovenského parlamentu se ale může ukázat jako klíčový.

               Nevypočitatelným, a proto nejistým prvkem na slovenské politické scéně je „Hlas“ Petra Pellegriniho. Ten se po aféře kolem vraždy Jána Kuciaka distancoval od Fica a vytvořil vlastní stranu, jakýsi „SMER light“. Podpora strany postupně klesá, do parlamentu se ale zřejmě dostane. Většina voličů dala přece jen přednost Ficovu originálu před Pellegrinovou kopií někdejší vládnoucí strany, část jeho voličů pak přešla k Progresívnemu Slovensku, když pochopili, že Pellegrini Fica neporazí.

               Pochopit slovenskou politickou scénu není úplně snadné. Je mladá, Slováci o svém osudu samostatně rozhodují teprve třicet let. Mají za sebou celou řadu politických traumat, Mečiara, Dzurindu s aférou „Gorila“, Fica. Politický vývoj na Slovensku má ale svá pravidla a své důvody. Pokusím se je krátce načrtnout tak, jak jsem jim porozuměl já.

  1. Rusofilie je na Slovensku nepochopitelně silná. Bez ohledu na okupaci z roku 1968 nebo řádění Rusů při osvobozování Slovenska v letech 1944–1945. Jejich chování na východním Slovensku pomohlo Němcům na celou zimu zastabilizovat frontu na Liptově. Většina Slováků ve válce na Ukrajině už přesto přešla na ruskou stranu. Fico neváhá hlásat, že válka na Slovensko vždycky přišla ze západu a mír z východu a naznačuje tím „mírotvornou úlohu Ruska“. Kořeny má tato nepochopitelná sympatie v tradičním panslavismu. Ten pochází ještě z devatenáctého století, kdy ho hlásal Svetozár Hurban Vajanský a nakažen jím byl i Ľudovít Štúr. To byla doba, kdy slovenskému národu hrozil pod tlakem maďarizace zánik a tito bojovníci za slovenský jazyk a kulturu viděli spásu jen ve „velkém bratru na východě.“ Tato tradice se nějak nedaří vymýtit, momentálně je jejím přesvědčeným průkopníkem někdejší předseda slovenské vlády a KDH Ján Čarnogurský. Jestliže se Fico stal proruským z vypočítavosti, Čarnogurský to dělá z přesvědčení a je ochoten dokonce jít podpořit demonstrace komunistů, i když byl jako disident komunisty pronásledován. Otázka je, nakolik je touto ideologií nakaženo celé KDH. Tedy, stejně jako otázka v Česku, kolik Klause je v současné ODS, je i otázka, kolik Čarnogurského je v současném KDH. Slováci si vypěstovali mýtos malého utlačovaného národa (od Maďarů, od Čechů, teď od EU) a malý národ touží být součástí něčeho velkého a respektovaného – například velké slovanské rodiny pod vedením mocné atomové velmoci Ruska.
  2. Slovenský fašismus je u části obyvatelstva stále idealizován. Slovensko se díky slovenskému národnímu povstání nemuselo za svou fašistickou minulost kát, postavilo se přímo na stranu vítězů. V Popradě neváhali z iniciativy KDH pojmenovat jednu z hlavních ulic po starostovi, který organizoval transporty Židů do koncentračních táborů a arizování jejich majetku. Jmenuje se tak dodnes. Stejní činitelé KDH se o týden později účastnili piety za v koncentračních táborech zavražděné popradské Židy. Z jejich chování přímo sálala politická schizofrenie, ale je to prostě tak a nedá se s tím nic dělat. Nicméně část Slováků se fašismu nebojí a dobu fašistického „Štátu“ si idealizuje jako nejlepší období slovenských dějin. Poprava představitelů tohoto režimu Tuky, a především Tisa, byla Benešovou politickou chybou, která dodnes budí negativní emoce vůči Čechům, Západu a demokracii a touhu po pomstě. Fašistická strana Republika se ale s 10 procenty pohybuje na stejné úrovni jako Okamurova SPD, přičemž Češi žádného Tisa, Tuku ani Macha neměli.
  3. Nenávist k USA. Je dost nevysvětlitelná, ale je tady. Kořeny má zřejmě z doby komunismu, kdy se to současní starší voliči učili ve škole. Michal Šimečka správně řekl, že Slováky nepovažuje ohledně jejich nenávisti k USA za oběti dezinformací. Že tuto šířenou nenávist vyhledávali a sáli jako mateřské mléko. A jako protipól onoho antiamerikanismu vidí ideál v Rusku – to je pozůstatek studené války druhé poloviny dvacátého století. Je trošku úsměvné, že v nenáviděné Americe žije momentálně milion Slováků, v rovněž s nedůvěrou sledované EU 440 000, ale v milovaném Rusku přesně 350. Je otázka, nakolik ovlivní tito zahraniční Slováci výsledky voleb a nakolik jsou jejich hlasy započítávány do výsledků předvolebních průzkumů. Slováci mají – jako naprostá většina civilizovaných zemí – korespondenční volbu, volit je tedy pro občany žijící v zahraničí poměrně snadné. Otázka je, zda tuto možnost využijí nebo se své domovině už definitivně obrátili zády.
  4. Ekonomická frustrace postihla Slováky ještě víc než Čechy. Ekonomický spád mezi Bratislavou a regiony je nepoměrně větší než v Česku. Bohatství se hromadí jen v hlavním městě, zbytek země zaostává. Od revoluce 1989 lidé očekávali blahobyt, aniž by ovšem chtěli měnit způsob svého života. Zatímco v českých vesnicích se to po roce 1990 jen hemžilo drobnými podnikateli (i když většina časem zkrachovala, ale to je normální vývoj) Slováci na venkově seděli v hospodách a nadávali na vládu „ktorá im nedala prácu.“ Myšlení stále více ovládala závist vůči západním zemím a jejich životní úrovni a závist má vždy blízko k nenávisti. Nenávist je projevem bezmoci a rezignace na změnu.
  5. Díky tomu se Slováci stali ochotnými konzumenty dezinformací. S frustrací neúspěchu se žije těžko, pokud člověk ale je „informovaný“ a ví víc než „hloupé stádo“, žije se mu hned o hodně lépe a v hospodě je o čem mluvit. Tam snadno najde duševně spřízněné, za jejichž neúspěch může taky „někdo jiný“. Dezinformační scéna je na Slovensku mnohem agresivnější než v Česku, a navíc tuto šanci využili ruští trolové, aby doslova rozložili prodemokratické síly v sociálních médiích.  Informační válku zde Putin s Prigožinem vyhráli. A politickou scénu ovládla nenávist jako hlavní program. Jejím hlavním nositelem je Robert Fico se svou pravou rukou Lubomírem Blaškem. Že to nevydržela prezidentka Čaputová je zklamání. Jistěže, ona byla hlavním cílem nenávistných kampaní, Blaško ji na demonstracích nazýval „americkou kurvou“, ovšem její odchod z politiky je výraz kapitulace a určitě nepřispěje k mobilizaci demokratického potenciálu slovenského voličstva. Lidsky je sice její rezignace pochopitelná, jako politička by ale měla vydržet trošku víc. Jestliže ještě před několika měsíci správně uvedla, že není z ústavy povinna pověřit sestavením vlády vítěze voleb, zdá se že to i v této věci vzdala a nedávno oznámila, že to udělá. Tedy i kdyby vyhrál nenávistný Fico. Snažit se na slovenské dezinformační scéně něco zvládnout osvětou nemá naději na úspěch. Když se objevil dokumentární film o zavraždění Jána Kuciaka „Killing the journalist“, mohl jsem si počíst v nenávistných komentářích o „lžích za americké peníze.“ Vliv na preference Roberta Fica neměl ten film žádný.
  6. A nakonec – není třeba podceňovat vliv slovenské církve. Ten je zde mnohem silnější než v Česku a bohužel i hodně neblahý. Slovenská katolická církev je hodně rigidní a odolává jakýmkoliv pokusům o reformy. Pamatuji si, jak jsem těžce bojoval v popradském děkanátě o to, aby kněží přestali bojovat proti dárcovství orgánů pro transplantace. Reformně orientovaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák vydržel ve funkci jen tři roky.  Slovenští biskupové se vždy snažili zasahovat do politiky a chovali se tam jako slon v porcelánu. Hodně se angažovali za samostatnost Slovenska (mé švagrové byla na zpovědi slíbena absoluce jen pokud bude volit Slovenskou národní stranu). Velmi se tehdy angažoval kardinál Tomko nebo arcibiskup Tkáč. Naprosto obskurní bylo podávání eucharistie ministrům první Mečiarovy vlády, i když řada z nich byla bývalými komunisty a nebyli v životě nikdy u zpovědi. Politická podpora slovenských biskupů je snadno k mání. Ovládá je totiž homofobie a stačí slíbit potírání homosexuality a vše ostatní z politického programu se stává vedlejším. Tak byli ochotni odpustit Štefanovi Harabínovi dokonce i to, že jako angažovaný komunistický soudce posílal kněze za jejich pastorační činnost do vězení a vyslovili mu při jeho kandidatuře na slovenského prezidenta svou podporu.

                              To všechno jsou rizikové faktory pro chování slovenského voliče, který ve velké své části chce dát při volbách pouze výraz své naštvanosti a frustraci, aniž by byl schopen domyslet možné důsledky svého chování.

               Přesto jsem ale opatrně optimistický. Podle posledních průzkumů by Smer s Republikou a SNS dali dohromady jen 59 mandátů, což je daleko od parlamentní většiny. Na tu je třeba 76 poslaneckých křesel. Samozřejmě je zde nevypočitatelný Hlas a problematické KDH, ale zdá se, že přece jen existuje naděje na vytvoření sice široké a tím pádem hodně těžkopádné a nestabilní, ale přece jen demokratické a prozápadní koalice.

               Nezbývá než držet naším východním sousedům palce. Protože změna směrování jejich země by neodvratně měla vliv i na nás.

Maďarská iredenta

               Strýček Viktor přitvrzuje. Zřejmě musí. Ekonomicky se jeho zemi nedaří, má nejvyšší inflaci v Evropě, forint se propadá (i když se od konce roku 2022 zase trošku vzpamatoval a zločinný Brusel blokuje část dotací, na kterých je maďarská ekonomika bytostně závislá. Země je už skoro úplně Orbánovými kamarády rozkradená, mladí vzdělaní lidé utíkají do zahraničí, a tak si Viktor Orbán musel nechat něco napadnout, aby jeho popularita u většiny maďarského obyvatelstva zůstala vysoká. Naštěstí pro Viktora nejsou Maďaři výjimkou z pravidla, i u nich jako u všech ostatních národů platí Aristotelova poučka, že většina obyvatelstva není příliš duchem nadaná a tím pádem snadno manipulovatelná. A na co maďarské obyvatelstvo vždycky slyšelo, slyší a slyšet bude, je příslib obnovení impéria, tedy Velkého Maďarska. Maďarská iredenta. Protože Uherské království bylo kdysi skutečně obrovským mnohonárodnostním státem. Budovaným po staletí a zničeným během několika let. Ovšem snahy o maďarizování obyvatelstva ostatních národů, které byly v druhé polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století dost nevybíravé, vedly k tomu, že se ony národy v onom soustátí necítily příliš dobře.

               Nešťastné okolnosti po první světové válce, kdy místo rozumného a diplomaticky schopného hraběte Károlyho převzali moc komunisté Bély Kuhna vedly k tomu, že mírovou smlouvou v Sankt. Germainu bylo Maďarsko skutečně znetvořeno, osekáno ze všech stran a za hranicemi nového státu zůstalo pět milionů etnických Maďarů. Přiznejme ovšem, že právě netaktický postup vítězných velmocí, které Maďary nutily vyklidit převážně maďarským obyvatelstvem obydlené severní Sedmihradsko vedl k pádu oné Károlyho vlády, se kterou by se dalo jednat a mohla být zárukou demokratického vývoje nového Maďarska. Nestalo se. Károlyho vláda byla na dlouhou dobu poslední demokratickou vládou v Maďarsku – odmyslíme-li si krátkou epizodu mezi lety 1990 – 2000, vlastně opravdu poslední.

               Ano nové hranice byly vůči Maďarsku nespravedlivé a Maďaři od té doby nikdy nepřestali snít o jejich korektuře. Příležitost k tomu jim dala druhá světová válka. Jako Hitlerovi spojenci obdrželi už v listopadu 1938 v první vídeňské arbitráží jižní oblasti Slovenska a Podkarpatskou Ukrajinu, 30. srpna 1940 přinutilo Německo a Itálie v druhé vídeňské arbitráži Rumunsko, aby odstoupilo Maďarsku severní část Sedmihradska a po vpádu německých vojsk do Srbska v roce 1941 zabrali Maďaři okamžitě část Jugoslávie, takzvané Prekmurje – o tom jsem psal v článku věnovanému tomuto regionu.

               Jediná část, která se tehdy Maďarsku nevrátila, byl rakouský Burgenland, protože ten se stal jako část nové Ostmarky součástí Německé říše a zas až tak daleko Hitlerův smysl pro spravedlnost nešel.

               Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do stavu z roku 1919 a Maďaři si z toho odnesli novou frustraci. A taky jeden poznatek. Demokratické země se staví k změně stávajících hranic odmítavě a nechtějí je připustit. Fašistické režimy, opírající se o národnostní myšlenku, s tím nemají problém. Zde můžeme cítit kořen sympatií k moskevskému fašistickému režimu, kdy je velká část maďarského obyvatelstva ochotna odpustit Rusům i násilné potlačení revoluce v roce 1956. A stejně tak i neskrývané sympatie Viktora Orbána k Donaldu Trumpovi a jeho fašizující se republikánskou stranou v USA.

               Tváří v tvář ekonomickým problémům současnosti se Viktor Orbán rozhodl hrát plně na nacionalistickou strunu a začal najednou naznačovat možnost revize hranic. Ví, že to v rámci EU není možné, ovšem jeho voliči na to slyší a jemu – stejně jako například Andreji Babišovi v Česku, Jaroslavu Kaszinskému v Polsku nebo Robertovi Ficovi na Slovensku – nejde o nic jiného, než o udržení nekontrolované moci nad „svou“ zemí. K tomu je mu každý prostředek dobrý.

               To, že na tuto strunu hraje, není nic nového, ale letos to začal dělat otevřeně. To je nový aspekt.

               Mí čtenáři vědí, že jsem přesvědčen, že při návštěvě u Vladimíra Putina dva dny před ruskou invazí na Ukrajinu dostal Orbán příslib, že bude moci obsadit Podkarpatskou Ukrajinu a že to Rusko bude akceptovat. Zda existuje nějaký dokument, který tuto dohodu zaznamenal a díky kterému je Viktor Orbán vydíratelný, nevím, ale je to dost možné.

               22.července 2023 vystoupil Viktor Orbán na Letní Universitě v Baile Tusnad – maďarsky Tusványos (Tusnádfürdö). Viktor Orbán tam jezdí každý rok a seznamuje své příznivce v Rumunsku se svými myšlenkami. Zde například zveřejnil v roce 2014 koncept „illiberální demokracie“. Vlají tam samozřejmě vlajky iredentistů ze Szeklerlandu a Orbán rozčílil politiky ve skoro všech sousedních zemích. Rumuny proto, že Sedmihradsko a Szeklerland (území na východě Sedmihradska v oblouku Karpat) nepovažoval za rumunská území, Slováky pak tím, že prohlásil že je třeba něco udělat pro otčinu v odštěpených severních územích, kde desetiprocentní maďarská menšina nemá zastoupení v parlamentu. (Zajímavé je, že tuto větu jsem v německém překladu Orbánova projevu nenašel) Čechy pak odsoudil jen za to, že se přiklonili k federalistům, jak Orbán nazývá stoupence integrace v Evropské unii na rozdíl od suverenistů, kam počítá sebe, Poláky a bohužel už ne Brity, kteří byli podle jeho vyjádření vedoucí silou této skupiny.

               Oficiálně protestovalo Slovensko, které si dokonce předvolalo maďarského velvyslance a Rumunsko, které označilo Orbána za extremistického štváče, a ne za státníka. Premiér Fiala se omezil pouze na konstatování, že Česko dělá svou vlastní politiku a necítí se být povinno v rámci V4 sdílet společné politické směrování.

               Mimochodem, maďarská menšina skutečně od roku 2020 ve slovenském parlamentu zastoupení nemá. Tradiční straně Most- Híd politického matadora Bély Bugára uškodila účast v poslední Ficově vládě a dostala jen 2,05 procenta hlasů a maďarská nacionalistická koalice MKÖ-MKS se dostala na 3,9 procenta hlasů. To svědčí o tom, že nacionalistická struna na Slovensku zní stále méně, a to musí Viktora Orbána bolet. Jeho dětičky za severní hranicí se odnárodňují! Je třeba jim domluvit.

               A hle. 18.srpna 2023 se objevil v novinách Magyar Nemzet článek, který se věnoval invazi „spojeneckých vojsk“ do Československa 21.srpna 1968 a označil tuto invazi za promarněnou příležitost ke korektuře hranic. Mimo jiné tvrdil, že se nejednalo o invazi ale o osvobozovaní akci, a že maďarské jednotky byly vítány květinami. Samozřejmě je to pouhá provokace a pokud by se proti tomuto článku někdo oficiálně ohradil, znamenalo by to, že to byl názor redaktora a maďarská vláda by se bránila svobodou projevu.

               Jenže Magyar Nemzet je plně pod kontrolou vlády a o svobodně slova v Maďarsku už dávno není ani slechu. Čili jestliže takový článek mohl vyjít, pak jen se souhlasem nebo přímo na popud předsedy maďarské vlády. Orbán se tedy rozhodl eskalovat.

               Ve své řeči v Sedmihradsku vychválil do nebe Čínu a za podněcovatele napětí na světě označil USA, protože ty se prý nebudou chtít smířit s tím, že ztratí pozici vedoucí velmoci na světě a budou to řešit válečným konfliktem s Čínou. Vyjádřil se o nezbytnosti další spolupráce s Ruskem, kde prý zůstalo 84 procent světových firem a jen 8,5 procenta zemi opustilo. O Ukrajině upustil jen jednu poznámku – opovržení nad údajnou ungarofobií, která na Ukrajině údajně je. Opozice v Maďarsku a Polsku je prý financována ze zahraničí prostředky politické korupce. O EU neztratil ani jedno dobré slovo a vychválil do nebe ekonomické úspěchy své vlády za posledních dvacet let a novou maďarskou ústavu, jako nacionálně-křesťanskou a naprosto odlišnou od všech ostatních ústav zemí EU. Což možná je, ale přiznám se, že jsem ji nečetl a ani to nemám v úmyslu.

               Orbánovy snahy zapadají do sebe a kromě toho, že mu jde o vládu v Maďarsku na doživotí podle vzoru Vladimíra Putina nebo Tayipa Erdogana, je jeho orientace na ruský nacistický režim stále srozumitelnější. Zdaleka zde nejde jen o ekonomické zájmy.

  1. Podkarpatská Ukrajina je na seznamu Orbánových zájmů na prvním místě. Je zdánlivě nejsnadněji získatelná. Pokud by Ukrajina skutečně padla, mohli by Maďaři – po předchozí domluvě s moskevským režimem, ke které zřejmě už došlo, vstoupit na toto území v zájmu „ochrany práv maďarské menšiny.“ Dočasný mandát UNO by se mohl po čase změnit na trpěnou nebo dokonce legální anexi. Proto má Orbán eminentní zájem na ruském vítězství. Naději na zisk tohoto území nevzdal, jen ji musel díky ukrajinskému statečnému odporu posunout.
  2. Odtržení východních ukrajinských území – Donbasu – a Krymu by byl vítaný precedens změny státních hranic. Pokud by svět souhlasil se změnou hranic Ukrajiny, proč by neměl souhlasit se změnou hranic Slovenska a Rumunska. Pod stejnou záminkou – vůle národnostní menšiny připojit se k mateřskému státu. Orbán by mohl zvýšit tlak.
  3. Ruský model vyvolání nepokojů v oblastech obývaných ruskou národnostní menšinou, poté vyhlášení „nezávislých“ národních republik a pozdější anexe těchto území na základě „svobodného hlasování“ by se dal následovat. Podmínkou ovšem je, aby neexistovala EU a pokud možno ni NATO, které by se proti podobným aktivitám ohradilo – zakazuje totiž konflikty mezi členskými státy. Proto má NATO tolik práce s Řeky a Turky a podmínkou vstupu Rakouska do EU bylo podepsání prohlášení, že nemá žádné územní nároky na Itálii – zde šlo o problém Jižního Tyrolska. Proto je v zájmu Viktora Orbána aby byla EU co nejslabší a co nejméně akceschopná.
  4. Oslabování Evropské Unie zejména ve vztahu k válce a ekonomickým sankcím dává Orbánovi navíc stále větší prostor jako člověka, který má dobré kontakty na východ. Samozřejmě politicky Maďarsko do EU už dávno nepatří. Ale v EU je Orbán Putinovi mnohem cennější, než kdyby z ní vystoupil. Takže to zřejmě Maďarsko neudělá, i kdyby EU zaškrtila tok peněz do Maďarska úplně. Ať už jsou to instrukce z Moskvy nebo samostatná Orbánova iniciativa, zůstane v EU ruským koněm.
  5. V případě globálního konfliktu s nejistým koncem, jakkoliv si ho nemůže přát ani sám Viktor, je lepší být – stejně jako v letech 1938 – 1941 na straně ochotné měnit současné hranice.
  6. Kdyby se válečná situace přece jen obrátila na stranu Ruska a Západ ztrácející zájem na podpoře bránicí se Ukrajiny (zejména po příštích prezidentských volbách v USA je ukončení pomoci Ukrajině velmi pravděpodobné – Orbán si Trumpovo vítězství přímo zbožně přeje, jak se vyjádřil tento týden) může se Orbán nabídnout za prostředníka. Je ostatně jediný z evropských premiérů, který má osobní vazbu na Vladimíra Vladimiroviče a Rusko a Putin jsou dnes totéž. Samozřejmě by pak mohl zprostředkovávat za podmínek, které by si  – v Bruselu – diktoval on. I proto je v jeho bytostném zájmu, aby Ukrajina prohrála válku nebo aspoň aby ji nevyhrála.

Orbán má navíc výhodu, že své apely na znovupřipojení „odtržených území“ může hned doplnit dodatkem, že to teď, v EU samozřejmě není možné. Tím udržuje své voliče v blaženém očekávání, ale nic neriskuje. A stupňuje image zlého Bruselu, proti kterému jeho obyvatelstvo dokáže chránit jen on. Aristotelova poučka platí i dnes. Masy je třeba zmanipulovat, říct jim to, co chtějí slyšet. Pak je jejich loajalita a přízeň zajištěna navždy.

Jedno je třeba strýčkovi Viktorovi přiznat. Tuto Aristotelovu aritmetiku ovládá skvěle.

Bozen – Bolzano

Kann eine so perverse Ideologie wie der Faschismus auch etwas Positives hervorbringen? Bozen ist der Beweis dafür, dass selbst aus Taten, die von eindeutig bösen Absichten geleitet sind, etwas Positives entstehen kann.

Im Jahr 1919 wurde Südtirol durch den Vertrag von Saint Germain Italien zugesprochen und vom Rest des Landes Tirol abgetrennt. Mit der Grenze am Brennerpass haben sich die Österreicher bis heute nicht abgefunden. Zu dieser Zeit lebten in der Provinz Bozen 7000 Italiener, der Rest der Bevölkerung sprach Deutsch. Mussolini entschied sich, dieses Land zu romanisieren. In Bozen erhielten ab sofort nur Italiener Stellen als Beamte und Polizisten (hauptsächlich aus dem armen Süden, wo es keine Arbeitsmöglichkeiten gab), sondern es flossen auch staatliche Investitionen in den Aufbau von Industrie, um italienische Arbeiter anzuziehen. Da diese Investitionen im Gegensatz zu Kampanien oder Kalabrien nicht veruntreut wurden, profitiert die Stadt davon bis heute. Alle Vororte von Bozen sind industrielle Ballungsgebiete (obwohl traditionelle Tiroler Obstgärten und Weinberge bis unmittelbar zu den ersten Hochhäusern am Rand der Stadt reichen) und die Stadt ist auf 100.000 Einwohner angewachsen. Im Jahr 1939 schloss Mussolini dann einen Deal mit Hitler. Die Südtiroler erhielten die Möglichkeit, ins Deutsche Reich umzuziehen. 75 Prozent von ihnen entschieden sich dafür. Hitler brauchte Soldaten für die Armee und Siedler in den neu eroberten Gebieten. Viele junge Männer starben in einem Krieg, der sie eigentlich nicht interessierte, und viele von ihnen kehrten nach dem Krieg zurück. Der Kampf um die Selbstbestimmung der deutschsprachigen Bevölkerung erhielt 1957 einen neuen Impuls, als sich über dreißigtausend Südtiroler auf der Burg Sigmundskron im Vorort von Bozen trafen und Silvio Magnago, ein Aktivist, den Ruf “Weg vom Trident” (der südliche Teil Südtirols um die Stadt Trient ist im Gegensatz zur Bozner Provinz größtenteils italienisch) ausstieß. Der Kampf um die Autonomie dauerte lange an, forderte Tote und langjährige Haftstrafen für “Terroristen”. Schließlich erhielt die Provinz 1992 ihre Autonomie, lebt also seitdem für sich und lebt sehr gut. Zu den letzten Auseinandersetzungen zwischen italienisch- und deutschsprachigen Bürgern kam es im Jahr 2002, als der Stadtrat von Bozen beschloss, den Platz vor Mussolinis triumphalem Denkmal von “Siegesplatz” in “Feiheitplatz“ umzubenennen, was jedoch von der heute bereits größtenteils italienischsprachigen Bevölkerung von Bozen abgelehnt wurde.

Seitdem herrscht Ruhe. Die gemeinsame Proklamation Italiens und Österreichs, dass sie keine strittigen Fragen haben, war übrigens die Bedingung für Österreichs Beitritt zur EU im Jahr 1995. Auch die Tiroler Deutschen haben sich daran gewöhnt, dass auf den Straßen der Stadt hauptsächlich Italienisch gesprochen wird, obwohl die Straßen nach Tiroler Persönlichkeiten mit vorwiegend deutschen Namen benannt sind. Neben der Stadtkathedrale befindet sich ein Denkmal für den Tiroler Nationalhelden Peter Mayr, der am 19. Februar 1810 hingerichtet wurde. Er war einer der engsten Mitstreiter von Andreas Hofer, der dank der Bitten seiner Frau, mit der er fünf Kinder hatte, die Möglichkeit bekam, sein Leben zu retten, indem er lügen würde. Er lehnte es jedoch ab, zu behaupten, dass er nie von dem Erlass über das Waffenverbot gehört habe, und daher blieb den Franzosen nichts anderes übrig, als ihn hinzurichten. Einfach ein echter stolzer Tiroler. Heutzutage sprechen jedoch fast alle Bewohner der Stadt beide Sprachen und leben in Frieden. Beide Volksgruppen können schätzen, dass Südtirol eine der reichsten Provinzen Italiens ist, direkt nach dem Piemont und vor der Lombardei oder Rom.

Der städtische Fortschritt ist offensichtlich. Der Aufbau der Stadt ist noch nicht abgeschlossen, Man kämpft sich bei der Anfahrt in die Stadt durch Baustellen und Industriekomplexe zum Zentrum und ein Foto einer Sehenswürdigkeit zu machen, ohne einen Baukran darauf zu haben, ist eine echte Herausforderung. Dennoch ist das Stadtzentrum ruhig, malerisch und das Parken in der Tiefgarage unter dem Walterplatz ist zwar nicht gerade billig, aber bequem und die Garage ist problemlos erreichbar.

Interessanterweise liegt Bozen nicht am Fluss Etsch (italienisch: Adige), der das Tal vom Brennerpass bis Verona durchquert und auf dem sich über Jahrhunderte deutsche Kaiser zu ihren italienischen Feldzügen begeben mussten. Eine strategische Rolle bei diesen Reisen spielten die lokalen geistlichen Herrscher, die Bischöfe von Brixen und Trient, mit denen der Kaiser sich gutstellen musste, um nach Italien zu reisen (und ebenso mit dem Stadtrat von Verona). Bozen spielte zu dieser Zeit eine untergeordnete Rolle, was auch seine Lage am Zusammenfluss der Flüsse Talfer (italienisch: Talvaro) und Eisack (Isarco) widerspiegelt, die erst einige Kilometer von der Stadt entfernt in die Etsch münden.

Der Waltherplatz ist nach Walther von der Vogelweide benannt, dem Hofdichter von Kaiser Friedrich II., der angeblich in der Nähe von Bozen geboren wurde.

Dieser erste und wohl berühmteste Minnesänger des Mittelalters verfasste seine Verse in Deutsch – genauer gesagt in einem südtirolerischen Dialekt, der der deutschen Sprache entfernt ähnlich war, was zu Beginn des 13. Jahrhunderts etwas noch nie Dagewesenes war. Der Kaiser, der damals bereits den Heiligen Stuhl und damit auch die von der Kirche kontrollierte lateinische Poesie herausforderte, unterstützte Walther und verhalf ihm zum heutigen Ruhm. Seine große Statue steht in der Mitte des Platzes, der seinen Namen trägt.

Am Rand des Platzes steht der Bozner Dom.

Er ist imposant und es lohnt sich, ihn zu besuchen. Hier ist der österreichische Erzherzog Rainer begraben, einer von vielen Söhnen Kaisers Leopold II., ein Bruder von Erzherzog Johann und Kaiser Franz I. Rainer war von 1818 bis 1848 mehrmals Vizekönig des Königreichs Lombardo-Venetien, das auf dem Wiener Kongress geschaffen wurde. Nachdem er in der revolutionären Zeit 1848 von seinem Amt zurückgetreten war, kaufte er den “Palazzo Capofranco” am Waltherplatz. Rainers Sohn Heinrich wurde hier 1889 von Kaiserin Sissi besucht, die einen Ginkgo-Baum in den Hof pflanzte.

Heute ist daraus ein riesiger Baum geworden und natürlich ein Kult – alles, was mit den Habsburgern und damit mit der österreichischen Geschichte der Stadt zu tun hat, hat ein riesiges Potenzial, zum Kult zu werden – und auf Sissi, wie ich bereits in meinem Artikel über Meran erwähnt habe, werden Sie überall in Südtirol stoßen.

In der Kathedrale gibt es mehrere Selige (keine Heiligen) wie Heinrich von Bozen, der im frühen 14. Jahrhundert lebte, Johann Nepomuk von Tschiderer (geboren in jenem Palazzo Capofranco, aber bereits im Jahr 1777), der von Johannes Paul II. im Jahr 1995 seliggesprochen wurde, und Josef Mayr Nusser, ein ziviler Mitarbeiter des Bozener Dekanats, der Opfer der nationalsozialistischen Ideologie wurde. Nachdem sich Italien auf die Seite der Alliierten geschlagen und Deutschland den Krieg erklärt hatte, besetzte Deutschland Norditalien. Die ethnischen Deutschen in Südtirol waren verpflichtet, in die deutsche Armee einzurücken. Nusser wurde zur SS eingezogen, aber er weigerte sich, dem Führer Treue zu schwören. Dafür wurde er zum Tode verurteilt. Auf dem Weg ins Konzentrationslager Buchenwald blieb der Zug mehrere Tage am Bahnhof in Erlangen stehen, und die Gefangenen starben in überfüllten Viehwaggons an Hunger und Durst. So erging es auch Josef Mayr Nusser. Er wurde 2017 von Papst Franziskus seliggesprochen.

Ein Stück von der Kathedrale entfernt befindet sich die Dominikanerkirche. Für eine Reihe von Kirchen in Bozen kam der schicksalhafte Tag am 29. März 1944. An diesem Tag unternahmen die Alliierten einen massiven Luftangriff auf die Stadt, weil Bozen logischerweise ein wichtiger Knotenpunkt in der Versorgung der deutschen Einheiten an der italienischen Front war. Statt den Bahnhof trafen die Bomben jedoch sowohl die Dominikanerkirche als auch die Franziskanerkirche. Die Kirche St. Nikolaus neben dem Dom verschwand sogar vollständig. Die Narben an den Gebäuden der Bozener Kirchen sind unübersehbar. Doch wie durch ein Wunder blieb die Kapelle des Heiligen Johannes des Täufers erhalten, das Kostbarste nicht nur in der Dominikanerkirche, sondern wohl in ganz Bozen. Diese Kapelle ließ der florentinische Bankier Giovanni de Bartolomeo di Rossi irgendwann um 1330 als Begräbnisstätte für seine Familie errichten. Und er ließ sie mit wunderschönen Fresken schmücken, die von Künstlern der Schule von Giotto geschaffen wurden. Die Bozener Fresken ähneln denjenigen in Padua von Giotto wie ein Ei dem anderen, und der Bankier selbst ist zusammen mit seiner Frau dargestellt, kniend unter dem Kreuz mit Jesus Christus. Das wertvollste Fresko ist jedoch der “Triumph des Todes” als Bild des Jüngsten Gerichts – diese Abbildung des Todes versprüht wirklich Angst.

Wenn Sie den erstaunlichen riesigen Gemüsemarkt durchqueren, der jeden Tag in Bozen stattfindet, gelangen Sie zu den Franziskanern. Von der ursprünglichen Kirche ist wenig übriggeblieben, an der erhaltenen Wand befinden sich Fresken von Brüdern, die es in ihrem Leben weit gebracht haben, Päpsten, Kardinälen, Bischöfen und vor allem Theologie-Doktoren. Die Franziskaner legten immer Wert auf Bildung.

Es gibt noch einige weitere interessante Kirchen in Bozen, die älteste überhaupt ist die romanische Kirche “St. Johann im Dorf”. Dann gibt es die Kirche des Deutschen Ritterordens mit den Wappen und Fahnen bedeutender Mitglieder des Ordens. Auch ihr Turm fiel dem Bombardement von 1944 zum Opfer. Und dann gibt es noch die neoromanische Kirche “Herz Jesu”, die 1909 zum hundertjährigen Jubiläum des Tiroler Aufstands gegen die Franzosen erbaut wurde, sowie die unauffällige Kapuzinerkirche mit einem großen Klostergarten direkt im Stadtzentrum.

In Bozen und seiner Umgebung gibt es noch mehr Burgen als Kirchen. Eine von ihnen, Maretsch, befindet sich direkt in der Stadt und kann besichtigt werden. In ihr befinden sich Renaissance-Fresken. Der Innenhof sieht so aus, als wäre er nach einem erfolgreichen Treffer einer alliierten Bombe aus Beton gegossen worden, aber die Burgwartin versicherte mir, dass dieses Aussehen nichts mit dem Zweiten Weltkrieg zu tun hat. Am nördlichen Stadtrand befindet sich die Burg Firmian. Einst als Burg Sigmundskron bekannt, wo 1957 der Kampf für die Tiroler Autonomie begann. Sie erhielt ihren Namen von einem Tiroler Herrscher, der “Sigmund der Münzreiche” genannt wurde, Allerdings schaffte es Sigmund, den Reichtum des Landes, das große Mengen an Silber abbaute, mit vielen unsinnigeren Aktionen zu verschwenden, wie auch mit dem Kauf dieser Burg. Eine Vielzahl unehelicher Kinder kostete ihn ebenfalls viel Geld. Schließlich wurde er seiner Herrschaft enthoben und in den vorzeitigen Ruhestand geschickt – für damalige Verhältnisse eine recht humane und nicht gerade eine übliche Methode, um einen Herrscher von der Macht zu entfernen. Heutzutage befindet sich in dieser Ruine eines der fünf Museen von Reinhold Messner, dem wohl berühmtesten Südtiroler der heutigen Zeit. Er war der erste Bezwinger des Mount Everest ohne Sauerstoff, er bestieg als erster alle vierzehn Achttausender – einige sogar mehrmals.

Das Museum ist logischerweise den Bergen, dem Bergsteigen und der Kultur Tibets gewidmet und es lohnt sich, dort hinzufahren. Weitere Burgen in der Nähe von Bozen sind Runkelstein, von wo aus eine Seilbahn nach San Genesio fährt, die Burg Flavon Haselburg südlich der Stadt und die Burg Gries am rechten Ufer der Talfer. Und wenn wir schon bei den Seilbahnen sind, gibt es noch eine weitere “Funikulare”, die Seilbahn „Funivia de Renon“, die am nordwestlichen Rand der Altstadt in der Nähe der Kirche Sankt Magdalena startet und über die Stadt nach Oberbozen hinauffährt, von wo aus man den schönsten Blick auf die Stadt aus einer Höhe von 1221 Metern über dem Meeresspiegel hat. Und noch eine weitere Seilbahn, diesmal am linken Ufer der Eisack, führt auf eine Höhe von 1134 Metern zur Kirche in Colle-Kohlern. Also, wenn man genug Zeit hat, kann man die Stadt aus drei verschiedenen Perspektiven von oben betrachten.Formularbeginn

Aber Bozen besteht bei weitem nicht nur aus Kirchen und Burgen. Die Einkaufsstraßen konzentrieren sich auf die Laubengasse und die Josef Steinert Straße, die durch mehrere Passagen miteinander verbunden sind – von sehr engen, durch die nur eine Person gehen kann, bis hin zu wunderschönen breiten Einkaufspassagen. Angesichts des bergigen und im Sommer auch heißen Klimas der Stadt befinden sich die Geschäfte oft in Laubengängen oder Passagen, eine davon – die Galeria Greif – liegt direkt am Walterplatz. Bozen ist also bestens für Shopping geeignet.

Interessant ist die Verbindung von historischer und moderner Architektur. Manchmal ist es sogar atemberaubend, wie zum Beispiel das riesige Gebäude des städtischen Theaters, entworfen vom Architekten Marco Zanus (das alte Theater wurde beim alliierten Bombardement 1943 zerstört).

Das neue Theater aus riesigen Marmorblöcken ist wirklich beeindruckend, glücklicherweise befindet sich in unmittelbarer Nähe des romantischen Gartens des Kapuzinerklosters.

Das Siegesdenkmal Mussolinis befindet sich am anderen Ufer des Flusses Talvera und beeinträchtigt daher nicht das Stadtbild. Das Naturmuseum befindet sich in der Nähe der Kirche des Deutschen Ritterordens und ist in einem Renaissancegebäude untergebracht, das Kaiser Maximilian zwischen 1500 und 1512 errichten ließ – zu dieser Zeit gehörte Bozen zum Habsburgerreich.

Aber Bozen wäre nicht Bozen ohne sein Archäologisches Museum und die berühmteste europäische Mumie – den Ötzi, den Mann aus dem Eis. Im Jahr 1992 wurde er von Touristen im Ötztaler Alpenpass gefunden. Reinhold Messner wurde hinzugerufen und stellte fest, dass sich Ötzi auf der italienischen Seite des Passes befand – angeblich gute hundert Meter jenseits der Staatsgrenze. Die Österreicher haben ihm das nie verziehen und machen weiterhin Ansprüche auf die berühmte Mumie geltend – schließlich erhielt sie ihren Namen nach dem Ötztal, einem eindeutig österreichischen Tal. Die Österreicher haben also ein Konkurenzmuseum im Ötztal eingerichtet, und da sie die originale Mumie nicht haben, stellen sie dort eine Kopie aus. In Bozen befindet sich das Original in dem archäologischen Museum, aber da dort nur kleine Gruppen der Besucher eingelassen werden, ist es notwendig, die Besichtigung im Voraus zu reservieren.

Bevor man hingehen darf, kann man durch die Gassen von Bozen schlendern, die Schönheit des Gemüsemarktes bewundern oder durch die zahlreichen Geschäfte in den Laubengängen und Passagen der Stadt bummeln. Man kann sich ein Glas des hervorragenden Südtiroler Weines oder einen Aperolspritz in den unzähligen Bars gönnen oder Tiroler Spezialitäten in den vielen Gasthäusern probieren. Oder man kann die bekannteste Tiroler Spezialität, den “Speck”, also den Tiroler Schinken, kosten. Und Vorsicht! Vergessen Sie nicht den in Meran bereits erwähnten Apfelstrudel. Angesichts der bereits erwähnten Produktion von einer Million Tonnen Äpfel pro Jahr (aber nur einer Tausend Tonnen Birnen) müssen diese Äpfel irgendwie verbraucht werden (obwohl die meisten natürlich exportiert werden). Daher bieten jede Bar und jedes Restaurant logischerweise Apfelsaft und Apfelstrudel an.

Solange Sie also den Apfelstrudel nicht probiert haben, verlassen Sie Tirol nicht. Es wäre eine Missachtung der lokalen Kultur. Und die Tiroler sind ein stolzes und traditionsbewusstes Volk.

Formularbeginn

Rakouská kolaborace s Ruskem a její symbol

               Píšu tenhle článek úmyslně už 18. srpna, i když ho mým čtenářům nabídnu až příští čtvrtek. Ale právě dnes je to pět let, když jsem zažíval zase jednou nezasloužený stres jen proto, že se rakouská politika rozhodla lézt do zadku válečnému zločinci Vladimíru Vladimíroviči Putinovi. Přišel jsem k tomu, jak říkávala moje babička, „jako slepá kura k zrnu“. A naštěstí byl osud ke mně milosrdný a nepřipravil mi žádnou zákeřnost.

               V ten se totiž vdávala na v obci Gamlitz v pohostinství vinařské rodiny Tscheppe tehdejší rakouská ministryně zahraničí Karin Kneissl. Už ne právě mladá a už vůbec ne hezká nevěsta (bylo jí 54 let) si brala podnikatele Wolfganga Meilingera. A očekávala vzácného hosta. Na její svatbu se nahlásil ruský prezident Vladimír Putin. Upozorňuji, že to bylo v roce 2018, tedy čtyři roky po okupaci ukrajinského Krymu a sestřelení holandského letadla s 298 lidmi na palubě ruskou raketou, kterou Putinova vláda dodala separatistům na Donbasu. V té době už opravdu nikdo nemohl pochybovat, že Putin válečný štváč je, to ovšem tehdejší rakouské vládě skládající se z lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ) ani v nejmenším nevadilo. Předseda vlády Sebastian Kurz se těšil stejně jako německá kancléřka Angela Merkel na ruský plyn a koaliční strana  FPÖ vedená místopředsedou vlády Strachem měla už několik let smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“, v rámci které dostávala z Moskvy štědré finanční dary. A za tuto stranu byla do rakouské vlády delegována i Karin Kneissl. Mnoho lidí ji tehdy obdivovalo i můj někdejší primář ze Stolzalpe jako vzdělanou ženu orientalistku, mluvící i arabsky. Nechtěli poslouchat moje námitky, že když někoho do vlády dosadila FPÖ, nemůže se jednat o nezávadnou osobu.

               Pozvání ruského prezidenta na její svatbu bylo jakousi protihodnotu za obdržené peníze v stranické pokladně, mělo tím válečného vyvrhele učinit zase společensky přijatelným. Putin přistál na letišti v Grazu ve 12:20 hodin, poté byla uzavřena celá dálnice A9 mezi státní hranicí a Grazem (upozorňuji, že to bylo v sobotu v nejrušnější dovolenkové sezóně, kdy se turisté vracejí z Chorvatska či tam jedou právě po této dálnici). Putin dorazil na svatbu v autě společně s rakouským premiérem Sebastianem Kurzem a dorazil tam přesně v 14:08 hodin. Pobyl hodinu a půl zatančil si s nevěstou jeden taneček, za což se ona poděkovala pokleknutím a on jí políbil ruku. Tato fotka kolovala v médiích po celém světě a propůjčila rakouské ministryni několik dní pochybné popularity.

               Poté byla opět uzavřena na hodinu dálnice mezi Spielfeldem a Grazem, aby se pan Putin mohl vrátit na letiště a pokračovat ve svém letu do Berlína za svou oblíbenou Angelou o které věděl, že mu zobe z ruky. Ostatně obyvatelé Gamlitzu mají z té ruské návštěvy trauma dodnes. Pochází odtud jedna naše endoskopická sestra, a právě dnes mi spontánně začala vyprávět, jak se tehdy nemohla přes policejní zátarasy dostat domů k dětem. Proto jsem si uvědomil, že od onoho slavného dne uplynulo právě pět let.

               A jak se to týkalo mě? To jsem popsal v mém článku ze 6. září 2018 a odkazuji tedy na něho. V podstatě jsem měl za úkol dbát na zdraví ruského prezidenta a celého jeho doprovodu, protože jsem měl v ten den službu v nemocnici vzdálené po cestě patnáct a vzdušnou čarou šest kilometrů od místa konání svatby. Naštěstí se žádný z ruských kozáků neopil a naši nemocnici nenavštívil, takže jsme zhruba od šestnácté hodiny mohli zase začít žít normálním životem.

               Ovšem historie paní ministryně pokračovala, a to je vlastně téma mého dnešního článku. Její manželství bylo rozvedeno už v roce 2020. Poté, co svého manžela napadla pěstmi 26. března 2020 po jeho návratu domů, trefil ji v sebeobraně do nosu, za což ho žalovala a žádala, aby mu soud zakázal vstoupit do jejich společného bytu. Soud v Bádenu její žalobu zamítl, protože stačilo se na paní už bývalou ministryni podívat a soudci bylo jasné, kdo byl agresor. Naražený nos označil jako následek nutné obrany a manželovi dále dovolil spát pod vlastní střechou. Pan podnikatel Meilinger totiž pochází od nás z okresu Leibnitz (proto se tam taky konala ona svatba) a někteří moji známí ho znají. Popisují ho jako v podstatně neškodného nekňubu, který podnikal nikdo neví s čím, ale ať to bylo cokoliv, nijak zvlášť se mu nedařilo. Peněz nikdy neměl nazbyt. Jak se dostal k paní ministryni, není úplně jasné, prý se seznámili ve Vídni v tramvaji. Kdo nevěří ať tam běží.

               Manželský spor, který skončil rozvodem, odnesl Meilingerův pes Niklas, který dva dny poté, co paní Kneissl svému muži vyhrožovala, že je oba odpraví, dostal z plného zdraví nevysvětlitelný záchvat slabosti, po němž ho známá veterinářka uspala. Poté, co paní Kneissl zažaloval jeden švýcarský advokát za týrání zvířat, bylo zvíře exhumováno a pitváno a paní Karin od žaloby osvobozena, načež ona zase žalovala onoho advokáta za pomluvu – proces skončil mimosoudním vyrovnáním.

               Čili tolik na okraj k morálnímu profilu paní, s kterou tančil na její svatbě Putin. Ministryní přestala být v roce 2019, kdy se vláda lidovců se svobodnými rozpadla poté, co vyšlo najevo, že předseda strany Svobodných Heinz Christian Strache slíbil půl Rakouska neteři ruského oligarchy za to, když mu pomůže ovládnout nejvlivnější rakouské noviny, totiž „Krone Zeitung“. Jak se ukázalo, nebyla to neteř, ale herečka, která se za onu neteř vydávala a byla to všechno nastražená past. Každopádně ona černomodrá vláda byla minulostí a paní Kneissl bez zaměstnání. V roce 2020 uváděla při rozvodovém konání, že nemá vůbec žádné příjmy.

               Na podzim 2020 opustila Rakousko a vyhlásila, že její život byl zničen. Tehdy podal pomocnou ruku její tanečník. Paní Kneissl dostala místo v dozorčí radě ruské ropné společnosti Rosnefť s ročním platem 500 000 dolarů. Hrozba smrti hladem byla tak odvrácena. Navíc se stala dobře placenou kolumnistkou v „Rossia today“ – ono žít z jednoho platu není legrace.

               Žila by si dobře, kdyby nezačala ona „Speciální vojenská operace“ v únoru 2022. Na rozdíl od svého německého kolegy v dozorčí radě Gerharda Schrödera neustála politické tlaky a onoho lukrativního postu se vzdala. Brzy pochopila, že to byla chyba, odstěhovala se nejdřív do jižní Francie, pak do Portugalska, pak se ale obrátila Evropě zády, prohlásila, že je na území EU politicky pronásledována a přestěhovala se v srpnu 2022 do Libanonu a pak do Arabských emirátů.  Když se jí novináři dotazovali na její názor na válku na Ukrajině, odpověděla, že drony v Afganistanu a v Iráku přinášejí lidem stejné utrpení. Dveře k svému tanečníkovi chtěla tedy rozhodně udržet otevřené. A ony otevřené zůstaly.

               V červnu 2023 se tedy odstěhovala do Ruska. V podstatě jí jiná možnost nezbyla, protože na semináři v Moskvě hlásala, že z EU by se do Ruska chtěly přestěhovat statisíce obyvatel znechucených životními podmínkami v Evropě, ale že jim v tom brání vlády jejich států. Poté už musela jít sama příkladem, a tak našla nový domov ve vesnici Petruševo. Pracuje údajně na univerzitě v Petrohradu, plat bere v rublech, je šťastná a spokojená. Čeká zřejmě na ony statisíce Evropanů, které budou následovat jejího příkladu. Nezbývá než ji popřát hodně štěstí. Třeba si v Petruševu najde i muže svého života. Jen nevím, zda je jí známo, že ruské zákonodárství povoluje manželovi zbít kdykoliv manželku – pokud k tomu má dobrý důvod. Ten dobrý důvod by se v případě paní Karin určitě snadno našel a mohlo by to tedy skončit hůř než naraženým nosem.

               Nicméně slavnou se už stala, její sláva se začíná podobat popularitě Vidkuda Quislinga, který se stal symbolem kolaborace s nacistickým režimem. Možná jednou kolaboranty s ruským nacismem budou nazývat Kneisslovci, jako to byli v době nacismu německého Quislingovci. Ostatně, Vidkuda Quislinga Norové 24. října 1945 pověsili.

               Karin Kneissl je symbolem kolaborace se zločinným režimem v Moskvě, není ale na západě zdaleka sama. Teď nemyslím věčně opilého Depardieho, který do Ruska utekl před placením daní a snaží se k současné politické situaci nevyjadřovat – před novináři použil styl ponorka. Jsou to ale například někdejší prezident světové hokejové federace René Fasel, který jako přídavek ke svému novému ruskému občanství dostal podíl na továrně na zpracování jablek v Kazani. Je to už vzpomenutý Gerhard Schröder, někdejší německý premiér a otec projektu Nord Stream II, který za svůj post „Nezávislého ředitele správní rady Rosněftu“ bere 250 000 dolarů ročně (ať už ta funkce znamená, co chce) Nesmazatelnou ostudou pro stranu SDP zůstává fakt, že nedokázala vyloučit svého někdejšího předsedu ze svých řad. Marie Le Pen dostala z Moskvy přes česko-ruskou banku na financování své volební kampaně 9 milionů Eur a mohli bychom pokračovat přes Mathea Salviniho, německou AdF, jejíž poslanci předčítali v německém bundestagu projevy, které dostali hotové z Moskvy až po rakouskou FPÖ, dostávající z Moskvy příspěvky na základě platné smlouvy o spolupráci. Ostatně Rakousko spolupracuje s Ruskem potichu i po vypuknutí války dál. Nákup plynu neomezilo ani o zlomky procenta (prý nemůže, protože smlouva na přesně dané množství je podepsána za asistence Putina i kancléře Kurze do roku 2040) a Raiffeisen Bank International válku financuje. Poté, co hrozilo, že se banka dostane na americký sankční seznam, oznámila, že Rusko opustí, aby před nedávnem svůj názor změnila a v dobré víře že válka brzy skončí hodlá ve svých ziskových aktivitách v Rusku pokračovat. (Podle dnešního hlášení se přece jen Raiffeisen rozhodla tuto svoji ruskou filiálku prodat, strach z amerických sankcí byl tedy asi příliš velký) Tedy to, co dělá Maďarsko nahlas, dělá Rakousko potichu.

               Protože strana FPÖ s největší pravděpodobností vyhraje příští rakouské volby na podzim příštího roku, není vyloučeno, že se paní Kneissl vrátí na svůj někdejší post rakouské ministryně zahraničí. S Evropou sice podle svých slov už nechce mít nic společného, ale její straničtí přátelé usilují o vystoupení z EU a pak by byla situace zase docela jiná. Důvěrné vztahy k ruskému diktátorovi by se pak mohly hodit.

               Řady kolaborantů nejsou řídké a díky soustavnému vymývání mozků dezinformacemi jsou v celé Evropě na vzestupu. Je možné, že se brzy taneček s Vladimírem Vladimirovičem zase vyplatí.

Případ soudce Fremra a nezávislost justice

               Ten případ otřásal sociálními médii několik týdnů, než se pan Fremr konečně rozhodl to skoncovat a svého jmenování soudcem ústavního soudu se vzdát. Že mu to ale trvalo! A neodešel se ctí, ale uražen, tvrdíc, že se jedná o kampaň, kdy vůbec nejde o něho. Ale je pryč!

               Není div, že to tak dlouho vzdát nechtěl. Podle jeho životopisu byl vždy orientován na budování kariéry, a i když by mohl v 66 letech už spokojeně odejít do důchodu, není u této sorty lidí zvykem to dělat. Samozřejmě se opět objevily komentáře obou typů. Jedni žádali, aby okamžitě odešel ze soudnictví a vzdal se své kandidatury. Jiní začali s obvyklou argumentací, že taková byla holt doba, dělali to všichni, proč tedy panu Fremrovi zazlíváme pár stovek rozsudků ohledně „nepovoleného opuštění republiky“ a jeden politický proces sledovaný tehdy horečně socialistickými sdělovacími prostředky – myslím tím proces „Olšanské hřbitovy“, na který si dokonce i já dokážu mlhavě vzpomenout. Takovou pozornost mu věnoval tehdejší tisk a televize. Pak vyšel dokonce najevo rozsudek pro člena komunistické strany, kterého soudce Fremr odsoudil za „diskreditaci socialistického zřízení“ na deset měsíců natvrdo, což bylo dokonce i komunistickému odvolacímu soudu moc a změnil trest na podmínku. Až to očividně přimělo pana Fremra, aby svou kandidaturu doporučenou prezidentem republiky a schválenou horní komorou parlamentu, konečně stáhl. Byl prostě v časech komunismu angažovanější, než bylo nezbytně nutné. Samozřejmě proto, že chtěl dělat kariéru a rychle postupovat na kariérním žebříčku. Proto zřejmě i to nadstandartní množství rozsudků za opuštění republiky. Tyhle soudy v nepřítomnosti obžalovaného šly rychle, soudci tak narůstal počet rozsudků a získal pověst pilného a angažovaného úředníka.

               Robert Fremr dokončil studium právnické fakulty v roce 1981 a už v únoru 1989, tedy ve věku třiceti dvou let, se stal soudcem nejvyššího soudu Československé socialistické republiky. V předcházejícím roce se ujal veřejností extrémně sledovaného procesu s třemi adolescenty, kteří měli zhanobit na Olšanských hřbitovech hroby ruských a bulharských vojáků. Takto sledovaný proces byl určitě slibný pro další kariéru, a to se i potvrdilo. Stačilo soudit tvrdě a ignorovat výpovědi hovořící o vynucovacích metodách StB. Což splnil na výtečnou. No dobře, na jedna mínus, protože odvolací soud jeho tresty ještě zvýšil. Navíc, protože soudce Fremr vstoupil do Komunistické strany Československa v říjnu 1989 (a pobyl v ní jen necelé dva měsíce), byl v čase konání procesu kandidátem na členství ve straně. Status kandidáta měli uchazeči o členství ve straně dva roky čili si Robert Fremr o vstup do strany musel zažádat někdy v roce 1987, tedy ještě před oním procesem.

               Mimochodem byl to Robert Fremr, který vynesl poslední rozsudek smrti v dějinách Československa, ten ale už nebyl vykonán, protože byl po roce 1990 zrušen.

               Všechno tedy svědčí o tom, že pan Fremr byl prostě jen VELMI AMBICIÓZNÍ. Což ho neopustilo ani po revoluci. V roce 2004 se stal soudcem nejvyššího soudu České republiky, v roce 2011 dokonce soudcem Mezinárodního trestního soudu a v roce 2020 se stal Právníkem roku v oboru trestního práva. Odborně je tedy zřejmě na výši. Jinak by takových ocenění nedosáhl. Jen s tou morálkou má problém.

               Mandát u Mezinárodního trestního osudu mu vypršel v roce 2021, do důchodu se mu nechtělo, a tak vznikl malér který otřásal v poslední době veřejným míněním a opět poškodil už i tak dost pošramocenou pověst české justice. A naštípl i důvěru v prezidenta. Ovšem tvrzení, že bývalý komunista (Pavel) chtěl dostat na ústavní soud bývalého komunistu Fremra, je podle mého soudu hodně přitažené za vlasy. Soudce nejvyššího soudu veřejnost nezná. Soudce ústavního soudu ano. V tom měl Fremr smůlu.

               Ostatně není třeba zas až tak naříkat. U sousedů na Slovensku mladý soudce Štefan Harabín odsuzoval na soudu v Popradě kněze za protistátní činnost. Když pak kandidoval za prezidenta, podpořila jeho kandidaturu slovenská biskupská konference. Stačilo pár homofobních vyjádření a bylo mu vše odpuštěno. Tak zle na tom ještě nejsme.

               Otázka je, nakolik se jednalo o opravdový problém a nakolik to byla bouře ve sklenici vody, která vyplnila letní okurkovou sezónu. Co se dá soudci Fremrovi jednoznačně vyčíst, je jeho BEZCHARAKTERNOST. Není ovšem bezcharakternost jedním z předpokladů ke kariéře v justičním systému? A obejdeme se bez takových právníků? Kdo by pak soudil? Za jeden z nejlepších vtipů v mém životě považuji skutečnost, že se můj švagr – fanatický katolík – místo naší stříbrné svatby zúčastnil vysvěcení advokátské kanceláře.

               V Západním Německu měli podobný problém po válce. Osmdesát procent soudců bylo členy NSDAP a soudilo v politických procesech na objednávku strany. Rozsudků smrti bylo nepoměrně více. Nicméně v německé justici působili tito soudci ještě dlouho do šedesátých let, a proto se například dezertéři z německé armády nebo odsouzení partyzáni marně dožadovali rehabilitace. Analogie se situací v Česku po roce 1990 se nabízí.

               Můžeme si ale klást i následující otázku. Copak justiční systém po roce 1989 nevychoval dostatek kvalifikovaných soudců nové generace, kteří by mohli takové posty zastávat? Těžko říct. Kdo chodí ponejvíc studovat právo? Synové a dcery právníků. A ti si nesou s sebou i výchovu z dětství. Proto je v Rakousku v justici ještě stále silná lobby strany FPÖ. Rozsudek soudce Jana Šrotta v kauze „Čapí hnízdo“ vzbuzuje oprávněné pochybnosti, nakolik jsou tito mladí soudci politicky nezávislí a nakolik jsou schopni odolávat politickým tlakům. Přesto bych uvažoval o povinném pensionování soudců po dovršení 65 let věku. Možná by se to tam časem trošku pročistilo.

               Hlavním omylem, kterého se obyvatelstvo dopouští, je totiž domněnka, že soudy jsou zde na sjednání spravedlivosti. To je zásadní chyba. Soudy jsou tu jen a jen k výkladu zákona. Pokud je zákon nastaven špatně, dá se křivdit i v rámci zákona. I když soudce má vždy určitý subjektivně daný prostor výkladu.

               Ovšem soudce je jediné povolání, ve kterém člověk neručí za škody, které svým chybným rozsudkem způsobil. Nikde jinde to není možné. Lékaři jsou stále ohrožení žalobami, i když léčí podle svého nejlepšího svědomí. Pokud soudce pošle někoho nespravedlivě do vězení a ten pak musí být odškodněn, platí to stát, daného soudce se to netýká. Nemusí mít tedy ani pojistku, která by jeho možná podíl na odškodnění pokrývala. Lékaři ji mít musí.

               Samozřejmě, že působení právníků typu pana Fremra či někdejší ministryně spravedlivosti Marie Benešové důvěru obyvatel v právní systém nezvyšuje. Navíc se právníci kontrolují sami, tedy rozhodují i o postizích pro členy své komory. Je to podobné jako u lékařů a chytrý Čech si hned řekne „Vrána vráně oči nevyklove, všechno je to podvod a zametání pod koberec.“ Jenže kdo by měl lékařské pochybení posuzovat, když ne lékař? A u právníků je to obdobné. Doba lidových soudů je už, doufejme, za námi.

               V okamžiku, kdy kontrolu nad soudnictvím převezme politika, je s objektivitou soudů konec. Jako v Rusku, či svého času v nacistickém Německu či komunistických zemích. Ovšem pro obyvatelstvo, které justici nedůvěřuje, je takový krok lákavý a může dokonce přinést hlasy. Jako v Polsku pro stranu PaS. Jistěže, kontrolu a to nepřímou, mají „demokratičtí“, tedy zvolení politici. Ale je strana Právo a Spravedlnost opravdu stranou demokratickou? Propaganda ve státní televizi a pokusy odstranit televizi soukromou, která poskytuje prostor i opozici, o tom budí dost velké pochyby. A jak je to v autoritářských zemích typu Turecka nebo Maďarska? Troufl by si tam soudce skutečně soudit jinak, než si přeje všemocný Viktor nebo Recep Tajip? A abychom zůstali doma – dovede si někdo představit, co by se dělo, kdyby se ministrem spravedlnosti v Česku s pravomocí řídit soudnictví stal člen Okamurovy SPD? Což není po příštích volbách vůbec nereálná možnost.

               Justice trpí pod útoky extrémně pravicových stran. Už proto, že většina z představitelů těchto stran má problémy se zákonem. Ať už je to Netanjahu v Izraeli, Trump v Americe nebo Babiš v Česku. Proto se všechny tyto strany, už proto, že jsou to strany vůdcovského typu, snaží justici oslabit, případně úplně zrušit. Do vězení se nechce nikomu. Jak Trump, tak Netanjahu obviňují justici ve své zemi, že jde o „levicové spiknutí“.  Co je totiž na justici skutečně levicové je skutečnost, že všichni občané – aspoň formálně – jsou si před zákonem rovni. Pro takového Trumpa je nepředstavitelné, že by mohl být souzen podle stejného paragrafu jako nějaký Pepa z Dolní Lhoty. Cítí se být svým majetkem a mocí privilegovaný a měl by podle svých představ tedy mimo dosah justice. Netanjahu se to snaží dosáhnout tím, že by parlament dokázal každý rozsudek nejvyššího soudu zrušit hlasováním prosté většiny poslanců (a tu momentálně v parlamentu má). Trump by justici nejraději zcela zrušil. Jeden z jeho příznivců v Rakousku mi u piva vyprávěl, že on je taky pro úplně zrušení soudů. Stačí mít doma pušku a každý se o spravedlnost postará sám. Myslel to vážně. Běhal mi mráz po zádech.

               Je to bohužel tak. Přes veškerou nedůvěru a skepsi, kterou částečně taky sdílím, je nezávislá justice nedílnou součástí demokratického systému západního typu. Ať už se nám to líbí nebo ne. Odstranění její nezávislosti by bylo smrtelnou ranou pro onu demokracii. Sice nedokonalou, těžkopádnou, užvaněnou, ale pořád se jedná o nejlepší ze všech špatných politických systémů, které lidstvo vymyslelo. V Rakousku jde justice i po předsedovi vlády či po jeho ministru financí. Výsledkem není, že by skončili ve vězení. Ale musí si dávat pozor. A protože tu demokracie – ještě – funguje, může jedno či druhé odhalení vést k tomu, že se určité osoby s politikou musí rozloučit. Ve fungující demokracii je to tak. A mělo by to tak i zůstat.

Meran

Meine Frau hat bei der Wahl der Urlaubdestination ziemlich hohe Ansprüche. Sie reiste mit mir durch ganz Italien und fand fast immer etwas auszusetzen. Wenn sie also erklärt, dass sie sich in eine bestimmte Stadt verliebt hat und dorthin zurückkehren möchte, sollte man das ernst nehmen. Und genau das ist in Meran passiert.

Ich musste ihr recht geben. Meran (auf Italienisch Merano, da sich ein Italiener nicht vorstellen kann, ein Wort mit einem Konsonanten abzuschließen) hat wirklich das Potenzial, dass man sich in die Stadt verlieben könnte.

Es wurde als eine Handelsstadt von den Tiroler Grafen gegründet, die auf einem nahegelegenen Hügel in der Burg Tirol residierten. Sie akzeptierten dabei auch, dass diese neue Stadt jedes Frühjahr regelmäßig von den Fluten des Flusses Passer, einem Nebenfluss der Etsch (auf Italienisch Adige genannt), überschwemmt wurde, wenn der Schnee in den Bergen zu schmelzen begann.

Aber die goldene Ära der Stadt begann erst viel später, als heiße Quellen entdeckt wurden, denen aufgrund ihres hohen Radongehalts eine heilende Wirkung zugeschrieben wurde. Und als im Jahr 1870 Kaiserin Elisabeth – Sissi mit ihrer kränkenden Tochter Maria Valeria in der Stadt auftauchte und sogar im Jahr 1889 noch einmal zurückkehrte, war das Schicksal der Stadt endgültig besiegelt.

Statue von Sissi im Stadtpark

Die Erfolgskurve ging von diesem Moment an steil nach oben. Und mit ihr auch die Besucherzahlen. Meran benötigte also keine Industrie, um prosperieren zu können, es kam vollständig mit dem Tourismus aus. Und das ist bis heute so. Um die Stadt herum gibt es jedoch endlose Obstgärten und Weinberge, die sogar an so steilen Terrassen angelegt sind, dass es den Atem raubt. Die eine Million Tonnen Äpfel, die Südtirol jedes Jahr produziert (und 600.000 Kilogramm Honig, denn ohne Bienen wäre das nicht möglich), müssen irgendwo angebaut werden. Und die Südtiroler Weine sind sehr gut, sei es der rote Lagrein oder der weiße Traminer, aber auch andere Sorten, die an den Berghängen in angenehmem mediterranem Klima wachsen. Die warme Luft aus dem Süden erreicht diesen Ort, über die Berge in den Norden schafft es der warme Wind aber nicht weiter und bleibt hier im Tal hängen. Genauso wie der Regen. Das heißt, in Südtirol gedeiht alles. Einschließlich Palmen, die sogar die Promenade in Meran säumen und so – für Mitteleuropäer etwas überraschend – das Panorama der schneebedeckten Dreitausender ergänzen.

Die Heilquellen sprudeln am linken Ufer des Flusses und dort gibt es heute die Therme mit vielen warmen Wasserbecken, ideal für einen Besuch nach einem anstrengenden Tag in den Bergen.

Heutzutage ist es ein modernes Gebäude in der Form eines großen Würfels, aber überall ist zu sehen, dass Meran als Kurstadt gewachsen ist. Sowohl das riesige Kurhaus als auch die überdachte Promenade – Wandelhalle – sind im Jugendstil erbaut, einem Stil, der Ende des 19. Jahrhunderts in der österreichischen (und nicht nur österreichischen) Architektur dominierte. In der Wandelhalle trafen sich Kurgäste ab März oder April, je nach Wetter, zu Konzerten oder einfach nur zu Gesprächen beim Kaffee. Ursprünglich stand hier eine sogenannte Wandelbahn aus Holz, in den Jahren 1890-1891 wurde diese durch eine Eisenkonstruktion der Firma Gridl ersetzt (die unter anderem auch das Palmenhaus im Wiener Schönbrunn baute). Und sie steht dort noch heute. Am Flussufer lädt eine breite und schön angelegte Promenade mit vielen Blumen zu Spaziergängen ein.

Hier spazierte auch Franz Kafka, der hier im Jahr 1920 einen dreimonatigen Kuraufenthalt absolvierte. Das Radonwasser half zwar seiner Tuberkulose nicht, aber an seinen Aufenthalt in Meran erinnert eine örtliche höhere Handelsschule, die seinen Namen trägt.

Das Wahrzeichen der Stadt ist jedoch das große Theatergebäude, das im Jahr 1900 vom Architekten Martin Düfler erbaut wurde.

Die deutschsprachige Bevölkerung nennt es einfach “Stadttheater”, die Italiener nennen es “Teatro Puccini”. Der legendäre Opernkomponist Giacomo Puccini war hier im Jahr 1928, und zur Erinnerung an seinen Besuch wurde das Theater im Jahr 1937 während der faschistischen Diktatur in “Puccini-Theater” umbenannt – die deutschsprachige Bevölkerung der Stadt hat diesen Namen jedoch nie vollständig akzeptiert. Das Gebäude ist von außen klassizistisch mit nur dezenten Jugendstil-Elementen, innen ist es jedoch reiner Jugendstil, wie es für diese Zeit typisch war.

Meran ist zwischen dem Fluss Passer und den Bergen eingeklemmt. Es ist also eine lange und schmale Stadt, von der ehemaligen Befestigung sind zwei Stadttore erhalten geblieben. Das eine, das “Bozentor”, ist zum Fluss hin ausgerichtet, von wo regelmäßige Überschwemmungen kamen. Angeblich saß der Meraner Henker gerne in der darüber liegenden Kneipe. Das andere erhaltene Tor, das “Passeirertor”, verschloss die Stadt in Richtung des Passer-Tals. Hier führte der Weg über die Jaufer- und Brenner-Pässe nach Innsbruck und Deutschland. Durch dieses Tor betraten die Grafen von Tirol die Stadt, wenn sie von ihrer Burg Tirol herabstiegen.

Die Hauptachse der Stadt ist die Laubengasse.

Es ist eine lange Einkaufsstraße mit vielen Geschäften, Boutiquen und Restaurants, mit Arkaden auf beiden Seiten. Dort steht auch das etwas langweilige Rathaus, und diese Straße führt zur Hauptkirche in Meran, zur Kirche St. Nikolaus. An der Kirchenwand wird man von einem Fresko mit dem Heiligen Christophorus begrüßt. Er sollte im Mittelalter Glück bringen. Wer ihn anblickte, starb an diesem Tag nicht. Die dreischiffige Kirche ist gotisch mit modernen Glasfenstern und einem gotischen geschnitzten Altar. Gleich nebenan befindet sich die Kapelle der Heiligen Barbara, die stark an ein klassisches italienisches Baptisterium erinnert, und ich kann dem Verdacht nicht widerstehen, dass sie auch für den Zweck der Taufe genutzt wurde. Offiziell diente die Kapelle als Beinhaus, in der darunterliegenden Krypta wurden die Knochen der Verstorbenen aufbewahrt, für die es auf dem örtlichen Friedhof keinen Platz mehr gab. Dies entspricht auch der etwas makabren Ausstattung der Kapelle. Es gibt zwei Schreine mit den Gebeinen von zwei heiligen Märtyrern Paulanus und Telius. Trotz meiner Bemühungen konnte ich über sie nichts herausfinden, weder im Internet noch im Oxford Lexikon der Heiligen, und sogar nicht in dem Buch von Schaub und Schindler über die Heiligen im Laufe des ganzen Jahres, in dem wirklich praktisch alle aufgeführt sind, die heiliggesprochen wurden. Das Einzige, was ich herausgefunden habe, ist, dass sie im Jahr 1730 aus den römischen Katakomben hierhergebracht wurden. An der Eingangswand befindet sich auch ein Fresko mit dem Heiligen Christophorus (wohl damit die Leute nicht um die Ecke gehen müssen, um den größeren an der Kirchenwand anzusehen).

Die Kirche des Heiligen Nikolaus, die Barbarakapelle rechts

Etwa in der Mitte der Laubengasse biegt man links zur Sesselbahn ab. Man fährt mit ihr einzeln, und der Prospekt verspricht, dass sie den Stadtbesucher zur Burg Tirol bringt, also zum Sitz der ehemaligen Grafen von Tirol. Das ist nicht ganz wahr. Von der Bergstation der Seilbahn aus hat man zwar einen herrlichen Blick auf die Stadt Meran von oben, aber zur Burg ist es noch fast eine Stunde eines relativ schnellen Gehens. Die Wegweiser versprechen in regelmäßigen Zwanzigminuten-Abständen, dass der Weg zur Burg genau zwanzig Minuten dauern sollte. Offensichtlich wurde das gleiche Wegweiser Schild mehrmals hergestellt und dann in regelmäßigen Abständen auf dem Weg zur Burg aufgestellt. Insbesondere der letzte Abschnitt, der zwischen blühenden Bäumen oberhalb der Obstplantagen und unterhalb des Dorfes Tirol führt, ist jedoch schon für sich allein einen Spaziergang wert.

Die Burg ist eines Besuches wert. Man begann mit dem Bau irgendwann um das Jahr 1120, der letzte Ausbau wurde von Gräfin Margarete Maltausch durchgeführt. Die Burg verlor an Bedeutung, als die neuen Landesherren, die Habsburger, ihren Hauptsitz in das günstiger gelegene Innsbruck verlegten. Auf der Burg gibt es eine Ausstellung zur Geschichte Tirols mit Gemälden der Grafen von Tirol. Hier findet man auch das Porträt des unglücklichen Bruders Karls IV., Johann Heinrich, der vergeblich versuchte, die Jungfräulichkeit Margarete Maltausch zu beenden, bevor seine Ehe wegen seiner angeblichen Impotenz geschieden wurde. (Später hat er allerdings mit seinen weiteren Gattinnen sechs Kinder gezeugt). Es gibt hier auch eine wunderschöne zweistöckige Kapelle und in einem Turm eine Ausstellung zum Kampf Tirols für Autonomie, nachdem Südtirol nach dem Ersten Weltkrieg an Italien angeschlossen wurde. Dieser Kampf, der nach dem Zweiten Weltkrieg seinen Höhepunkt erreichte, endete erst im Jahr 1992. Noch in den 1980er Jahren zündeten die Tiroler Autos italienischer Urlauber an. Die Burg Tirol, von der aus die Tiroler Grafen regierten, erlangte vor allem im 19. Jahrhundert den Status eines nationalen Heiligtums. Hier verkündete der nationale Held Andreas Hofer im Jahr 1809 die Wiederherstellung der alten Landesverfassung, die Napoleon aufgehoben hatte, als er Tirol seinem Vasallen Bayern geschenkt hatte. Tiroler Dichter kamen hierher, um Verse zu schaffen, und Maler, um die Burg und ihre umliegende Landschaft zu verewigen. Die Stadt Meran verschenkte die Burg im Jahr 1816 an Kaiser Franz I. Aber erst in den Jahren 1878 bis 1914 fanden Restaurierungsarbeiten statt, die die Burg vor dem Verfall retteten. Im Jahr 1940 wurden dann bestimmte Teile des Neubaus, die den gotischen Eindruck störten, von der Burg wieder entfernt.

In der Nähe von Meran gibt es außer des Liftes zu Dorf Tirol auch andere Seilbahnen. Die bekannteste ist wahrscheinlich die M 2000, die den Besucher tatsächlich auf eine Höhe von 2000 Metern über dem Meeresspiegel bringt, von wo aus man zu Bergwanderungen aufbrechen kann.

Im Stadtpark vor der Kirche Heiliger Geist steht eine Statue von Kaiserin Sissi. Und gleich nebenan gibt es ein Café, das ihren Namen trägt, also „Elisabeth“. Entlang des Flusses Passer erstreckt sich eine Promenade, die nach ihr benannt ist Es ist bekannt, dass die Kaiserin, wenn sie nicht reiten konnte, lange und schnelle Spaziergänge machte, um in Form zu bleiben und ihre schlanke Figur zu erhalten (es gab sicherlich auch ein bisschen Anorexie dabei). Entlang des Flusses führt die sogenannte Winterpromenade bis zur Brücke mit dem Namen „Steinerner Steg“. Es war lange Zeit die einzige Brücke, die jedes Jahr das Hochwasser überstehen konnte – solide Arbeit aus Stein, auf der auch die österreichische Kaiserin den Fluss überquerte.

Aber das Schönste im Meran liegt am Stadtrand und das ist der Garten von Schloss Trauttmansdorff.

Nicht umsonst wurde er im Jahr 2005 zum schönsten italienischen Garten erklärt (und es gibt hier eine harte Konkurrenz), und im Jahr 2013 wurde er sogar zum internationalen Garten des Jahres gekürt. Meiner Meinung nach zu Recht. Für einen Moment hatte ich das Gefühl, dass ich wahrscheinlich schon gestorben bin und mich im Paradies befinde. Natürlich verdient, schließlich habe ich es mit meinem vorbildlichen Leben verdient. Viele Rosen, Palmen, Azaleen, Rhododendren, Zitronenbäume – nicht nur die Augen, sondern auch die Nase kommen auf ihre Kosten, überall duftet es wunderschön und berauschend. Es ist nur schade, dass die Tulpen bereits im Mai verblüht waren, sonst wäre es noch erstaunlicher gewesen. Inmitten darf ein See mit einem Café nicht fehlen und an den Hängen des Hügels, an dem der Garten liegt – natürlich der Sissi-Pfad. Bei ihrem zweiten Besuch im Jahr 1889 residierte die Kaiserin gerade im Schloss Trauttmansdorff, und um ihr entgegenzukommen, wurden eilig mit Schotter bedeckte Pfade am Hang des Hügels angelegt – wieder für ihre konditionellen Spaziergänge. Diese Pfade sind im Laufe der Zeit zwar zugewachsen, aber die heutigen Meraner haben den Zauber und das kommerzielle Potenzial dieser historisch umstrittenen, aber mit unwiderstehlichem Charme ausgestatteten Persönlichkeit entdeckt, die Pfade wieder gefunden, gereinigt und mit neuem Schotter bedeckt, sodass es kein Problem ist, einen ganzen Vormittag auf den Spuren der Kaiserin zu wandern – natürlich nur, wenn man Lust und Kondition hat. Natürlich erinnert dort eine Büste an Sissi. Der Pfad führt bis zur Aussichtsterrasse von Schloss Trauttmansdorff, hoch über dem Garten und – ehrlich gesagt – nichts für schwindelgeplagte Menschen.


Der Blick von hier ist allerdings atemberaubend. Danach kann man noch höher zur “Garten der Liebe” spazieren. Er ist wunderschön, aber er ist ziemlich hoch und meine liebe Frau meinte, dass sie nicht so hoch klettern würde, egal wie sehr es um die Liebe geht. Also bin ich alleine dorthin gekommen, aber es hat sich trotzdem gelohnt.

Im Schloss gibt es ein großes Restaurant, und auf der Terrasse vor dem Schloss auf einer Bank mit einem Buch in der Hand – raten Sie mal wer – natürlich Sissi.

Da konnten wir nicht widerstehen und ließen uns mit ihr von vorbeigehenden Touristen fotografieren – wir hatten dabei eine große Auswahl. Im Restaurant haben wir das Tiroler Nationalgericht – Apfelstrudel – gegessen. Solange man es nicht probiert hat, darf man Südtirol nicht verlassen. Solange es noch Grenzen in Europa gab, wurde das sicherlich überprüft. Übrigens war es keine falsche Investition, der Strudel war großartig, es gibt eben genug Äpfel in Tirol.

Am Ende dieses Beitrags muss ich jedoch meine neuen Landsleute aus der Steiermark ansprechen. Meran hat eine sehr enge Beziehung zu ihrem Land. Natürlich hängt das mit dem “steirischen Prinzen” Johann zusammen. Für die wenigen meiner Leser, die noch nicht von ihm gehört haben (die Steirer und die eser meiner Serie über Graz dürfen den folgenden Text über ihn überspringen): Johann wurde im Jahr 1782 in der Toskana als achter Sohn des zukünftigen Kaisers Leopold II. geboren. Als sein Vater Kaiser wurde, zog er nach Wien um. Nach einem unglücklichen Zwischenfall im Krieg gegen Napoleon im Jahr 1809, als er eine entscheidende Rolle bei der Niederlage in der Schlacht bei Wagram spielte, zog er sich aus dem öffentlichen Leben zurück. Er kaufte in der Steiermark in der Nähe von Mariazell den Bauernhof Brandhof und begann mit Reformen der Steiermark. Es waren nicht nur Experimente mit dem Anbau von Pflanzen unter bergigen Bedingungen und Aufklärungsvorträge. Er gründete eine Getreidebörse, die den Bauern feste Preise beim Getreideankauf garantierte, die Versicherung Grazer Wechselseitige, bei der sie sich gegen Missernten versichern konnten, und die Sparkasse-Bank, die Kleinkredite vergab. So blieben die steirischen Gelder in der Steiermark und bildeten die Grundlage des örtlichen Wohlstands. Darüber hinaus gründete er nach dem Vorbild seiner Großmutter Maria Theresia eine Bergbau-Hochschule, wo Carl Friedrich Christian Mohs die Härteskala der Mineralien erfand – wir erinnern uns zumindest teilweise daran, wir mussten das alle in der Schule lernen – der härteste ist natürlich der Diamant. In Graz erinnert an den Erzherzog das Museum Johanneum, das er ebenso gegründet hat.

Aber zu seiner Lebenspartnerin wählte der liebe Johann die Tochter des Postmeisters aus Bad Aussee, Anna Plochl, was zu dieser Zeit einen enormen Skandal darstellte. Es dauerte zehn Jahre, bis er von seinem Bruder – Kaiser Franz – die Erlaubnis zur Heirat erwirkte. Und um den Skandal nicht allzu groß werden zu lassen, erhob der Kaiser die liebe Anna zur Gräfin von Meran. Johann kaufte daraufhin in der Nähe von Meran, im Dorf Schenna, ein Schloss. Sein Sohn Franz zog dann dauerhaft nach Südtirol und als Johann im Jahr 1859 starb (bis zu seinem Tod bekleidete er das Amt des Bürgermeisters in der Stadt Stainz in der Steiermark), beauftragte sein Sohn den Architekten Moritz Wappler mit dem Bau eines Mausoleums im neugotischen Stil, das als Familiengrabstätte dienen sollte.

Das Mausoleum in Schenna

Es wurde 1869 fertiggestellt, und im selben Jahr wurden auch die leiblichen Überreste von Erzherzog Johann hierher überführt. Später wurden hier im Jahr 1885 auch seine Frau Anna und später auch sein Sohn Franz mit seiner Frau beigesetzt. Das Mausoleum inmitten der Tiroler Berge ist sehr schön. Das nahe gelegene Schloss ist etwas vom Zahn der Zeit gezeichnet und kann nur zu bestimmten Besuchszeiten besichtigt werden – als wir dort waren, war es gerade geschlossen. Natürlich gibt es in Schenna auch das Hotel “Erzherzog Johann”, und die Stadt pflegt eine Partnerschaft – Sie können einmal raten – natürlich mit Stainz in der Steiermark.

Schenna liegt etwa zehn Kilometer von Meran entfernt im Passertal und von hier aus fahren Seilbahnen in die Berge. Die Stadt ist hübsch und hat zwei Kirchen, die interessant ineinander gebaut sind (und natürlich mit einem Fresko des Heiligen Christophorus an der Außenwand), ein schönes Zentrum mit dem Rathaus und dem Restaurant Schlosswirt, mit einer Terrasse und Blick auf das Mausoleum. Und natürlich kann man hier einen Apfelstrudel genießen, aber nicht nur das. Zu den Tiroler Spezialitäten gehören Knödel mit verschiedenster Füllung von Hackfleisch, Käse über verschiedene Gemüsesorten bis hin zu roter Beete und natürlich „Tyroler Gröstl“. Es ist ein recht einfaches Gericht, gebratene Kartoffeln mit Zwiebeln, Speck (Speck wird in Tirol an jeder Ecke angeboten, es gibt sogar Geschäfte, die sich darauf spezialisiert haben), Fleischstückchen oder Blutwurst und oben drauf gibt es ein Spiegelei. Auf den ersten Blick nichts Besonderes, aber es schmeckt gut, besonders beim Skifahren ist es mein Lieblingsessen in der Mittagspause.

Wenn man Glück hat wie wir und Schenna am ersten Sonntag im Mai besucht, wenn der Feiertag des heiligen Florian gefeiert wird, wird man auch das große Fest der örtlichen Freiwilligen Feuerwehr erleben. Zur Kirche marschierte eine große Blaskapelle in Tiroler Tracht unter tirolerischen Fahnen, dann eine große Anzahl von Feuerwehrleuten in Uniformen, wieder unter wehenden Fahnen. Übrigens haben wir auch in Meran eine große Prozession mit dem Bildnis der Jungfrau Maria erlebt, wieder in Trachten und mit wehenden Fahnen. Die Tiroler lassen sich ihre Traditionen nicht nehmen, sie haben immer noch einen Teil ihres nationalen Helden, des Rebellen Andreas Hofer, in sich. Zumindest in Meran ist der italienische Einfluss marginal, und man kann sich überall auf Deutsch verständigen.

Und trotzdem verleiht gerade diese Mischung aus österreichischer und italienischer Kultur Meran anscheinend ihren besonderen Charme. Es herrscht Ordnung wie in Österreich, aber die Architektur hat einen italienischen Touch, alles ist mit viel Geschmack gemacht. Und es gibt dort unglaublich viele Blumen – das ist offensichtlich auf das lokale Klima zurückzuführen.

Also hatte meine Frau mehr als genug Gründe, sich in Meran zu verlieben.

Formularbeginn

Formularende

Fašismus v současné Evropě

               Paradoxně vznikl název fašismu podle znaků demokraticky zvolených funkcionářů v Římské říši a svazky prutů, které poukazovaly na výkonné pravomoci římských hodnostářů, byly tedy vlastně symboly demokracie. Ve dvacátém století dostaly naprosto opačný význam. Ale diktatury dvacátého století se nějak zhlédly v Římské říši, a to jak ti, kteří se určitým způsobem mohli považovat za dědice tohoto antického státu (Italové), tak i ti, kteří ho zničili (Germáni). Ale Řím symbolizoval jakousi neporazitelnost a hlavně stabilitu. Byla to říše, která přečkala tisíc let, a to se nikomu před ní ani po ní nepodařilo. To očividně imponovalo, proto převzali fašisté i římský pozdrav vztyčené pravice a Hitler svou plánovanou říši nazval „Třetí říší“ jako následnický stát říše římské a říše Karla Velikého.

               Symbolika hraje u agresivních režimů vždy velmi důležitou roli, ať už to byl hákový kříž nacistů nebo písmeno „Z“ fašistů současných. Jenže ta symbolika a odkazy na někdejší fašistické režimy prosakují i do západní Evropy – a mají úspěch. Strana „Fratelli d´Italia“ Giorgie Meloni má ve znaku tříbarevný plamen jako odkaz na věčný plamen na hrobě Benita Mussoliniho – samozřejmě je onen plamen vyvedený v italských národních barvách – národní motivy zaberou u části populace vždycky.

               Fašistická ideologie teď sklízí úspěchy prakticky ve všech zemích Evropy, ať už je to Francie či Maďarsko. Fratelli d´Italia se otevřeně hlásí k odkazu Mussoliniho a španělská strana Vox dokonce k fašistickému režimu Francisca Franca. Německá AfD a rakouská FPÖ by se zřejmě taky rády přihlásily k dědictví Adolfa Hitlera, brání jim v tom ale právní systém, protože by se jednalo o takzvané „Wiederbetätigung“, což je stále ještě trestný čin. Ostatně se rakouští svobodní už roky snaží tento paragraf zakazující adoraci nacistického systému ze zákoníku odstranit. Zatím bez úspěchu, uvidíme, jak to bude, až příští rok v Rakousku vyhrají volby.

               Odkud se ale bere voličská základna těchto stran, která navíc stále roste? Vždyť fašismus přinesl do Evropy válku s miliony mrtvých a nesmírné utrpení. To určitě není to, co by tito lidé, kteří jmenované strany volí, chtěli. Jde především o to, že tyto strany slibují stabilitu. To demokracie nabídnout neumí. Jak už jsem psal, demokracie je ve své podstatě nestabilní, dokáže lidem nabídnout svobodu, ale v žádném případě stabilitu. Jenže lidé jsou už ze svobody unavení a touží po stabilitě. Tuto souvislost, že ona stabilita znamená vzdát se osobní svobody, jim nedochází. Demokracii považují za samozřejmou, nebo, jako v Rusku nebo v Maďarsku, za nepotřebnou. Ostatně i Mussolini, čekající na milánském nádraží na vlak, který ho měl odvézt do Říma k převzetí moci, poznamenal: „Od teď budou vlaky jezdit načas.“ Nestalo se. Ale lidé, kteří za ním šli, věřili, že to dokáže. Následování spasitele je prostě o víře, ne o skutečnostech. A víra, to jsou emoce. To vidíme i v Česku, kde podpora strany ANO neklesá, ale naopak stoupá, bez ohledu na to, jaké hlouposti její členové hlásají a jak se jejich neschopnost stále více odhaluje. Víra je víra a ta je neotřesitelná. Stejně tak věří Maďaři svému Viktorovi, že je provede přes všechna úskalí a ochrání před všemi nebezpečími. Pokud navíc ještě připojí k Maďarsku Podkarpatskou Ukrajinu, Sedmihradsko nebo „Odtržená území na severu“ rozuměj Slovensko, budou jásat ještě víc. Nejhezčí na tom je, že vůbec tato území připojovat nemusí. Stačí, když o tom bude mluvit a znovuzvolení je jisté.

               To je princip diktatur. Dostávají se k moci převážně demokratickou cestou. Naslibují nesplnitelné věci a poté, co uchvátily moc, se postarají, že nikdo plnění těchto slibů nebude moci kontrolovat. Případně nebudou žádné další volby, které by jim vystavily účet.

               Jaké jsou ale příčiny obliby těchto stran, nazývaných sice kulantně populistickými, v podstatě ale fašistických? Co spojuje jejich voliče?

  1. Odmítání elit a nenávist vůči nim. Kdo je ale dnes elita? Definovat ji je nesnadné, populisté si s tím ale nedělají velký problém. Elita jsou vzdělanci. Mají do jisté míry pravdu, vzdělání skutečně pomáhá rozhodujícím způsobem při postupu na společenském žebříčku. Jsou to tedy vzdělanci, politici a vláda. U vládních představitelů se jakési vzdělání předpokládá, pokud se ukážou jako naprostí nevzdělanci, jako to bylo za vlády Andreje Babiše, jejich popularita spíše stoupá. Peníze očividně nehrají žádnou podstatnou roli, Je zajímavé, že se tito občané dokážou spíše identifikovat s nevzdělaným miliardářem typu Babiše či Trumpa než s universitním profesorem, který očividně bohatý není. Je to onen syndrom: „Podívej, ten taky moc do školy nechodil a kam to dotáhl.“ Zato absolvent vysoké školy, který chce rozdávat rozumy, tvrdě narazí. Vzdělanci ve vysokých funkcích se stávají dokonce jakýmisi symboly nenávisti, ať už to byl Havel nebo Obama. Ten si dokonce dovolit stát se elitou, i když byl černý. To se neodpouští, to je předjíždění zleva, s tím se frustráti nikdy nesmíří. Politici usilující o přízeň této voličské skupiny přizpůsobují svůj slovník vkusu těchto lidí. Ať už to byl Zeman, Babiš, Trump nebo v Rakousku Kickl. Aby nebyl český intelektuál frustrovaný, tento „Volkskanzler“, jak se sám nazývá, tedy lidový kancléř, klidně označí prezidenta republiky za senilní mumii a jeho voliči mu tleskají. Něco ještě před deseti lety v Rakousku nepředstavitelné. Ficův „muž pro špinavou práci“ Blaško, zase označí prezidentku za „americkou kurvu“. Elity je třeba připravit o jejich moc a pak si rozdělit jejich majetek. Připomíná vám to něco? Komunisté a fašisté měli vždy velmi podobný program. Vzájemně se nenáviděli jen proto, že bojovali o stejnou voličskou základnu. Hlavní je vzbudit u lidí závist. Protože závist je starší sestra nenávisti. A nenávist je to, co tito politici pro svůj politický program nutně potřebují.  Nenávist principiálně oslabuje demokracii, protože demokracie je o komunikaci. Nenávist je ovšem emocionální stav, který komunikaci mezi subjekty, které se navzájem nenávidí, prakticky vylučuje. Tam je možná jen konfrontace.
  2.  Strach. Někdy odůvodněný, někdy méně. Každopádně se politici fašistoidních stran snaží ze všech sil, aby se jejich voliči báli a aby se pak oni mohli prezentovat jako ochránci či dokonce zachránci. Důvodů ke strachu bylo v poslední době víc než dost – z covidu, z očkování a teď z války. Jestliže se takový zachránce postaví k mikrofonu a prohlásí, že pokud člověk bude brát denně vitamin C a v případě že by přesto onemocněl Ivermektin a nemůže se mu nic stát, člověk si oddychne. Že někdo z jeho přátel přece jen zemřel? Pak zřejmě nebral vitamín denně, nebo prostě jen nenáviděl život, že pane Dušku? Hlavně, že se občan nemusel nechat očkovat, jehla v ramenním svalu je něco hrozného. Bolí to a kdo ví, co to s člověkem udělá. Určitě jsou všechny rakoviny po kovidové pandemii a infarkty důsledkem očkování.   A pokud rakovinu nebo infarkt dostane člověk neočkovaný, tak prostě nenáviděl život. Dobře mu tak. A strach z války? Není přece nic jednoduššího než ji ukončit. Viktor Orbán je prorok tohoto řešení. Nedodávejte Ukrajině žádné zbraně, nechejte ji vykrvácet, bude se muset vzdát a bude po válce. Tedy aspoň na nějakou dobu. Neville Chamberlain dává pozdravovat.
  3. Hlavním tématem jsou samozřejmě migranti. A strach lidí s nepřizpůsobivých přistěhovalců je i částečně oprávněný. Vidíme to ve Francii, ovšem tam dělají randál přistěhovalci druhé či dokonce třetí generace. Všichni už ve Francii narození, s francouzským občanstvím a tím pádem ze země nevypověditelní. Tady se něco v posledních desetiletích nepovedlo. Společenský vzestup byl v těchto ghettech (velmi podobným americkým na předměstích velkých měst) prakticky nemožný. Místo vzdělání se mládež věnovala kriminalitě, jako možnému zdroji blahobytu. Knihovny a klubovny, které pro ně stavěl Macron, lehly všechny při posledních nepokojích popelem. Jediná státní zařízení, která nebyla zapálena, byla střediska, kde se vydávají sociální dávky. A z Afriky a předního východu sem proudí davy. Hnané jednak neúnosnou politickou situací, jako v Sýrii či v Eritreji nebo v Súdánu, nebo prostě jen touhou po lepším životě. Jenže bohužel mnoho z nich chce sice evropský blahobyt, chce ale žít stejně jako doma. Nekladou si otázku, proč to u nich doma nefunguje. Ideologové jim vyprávějí, že celý blahobyt západu pochází z toho, že kapitalistické země vyplundrovaly jejich nerostné bohatství. Nikdo jim neřekne, že za blahobytem Evropy jsou desetiletí tvrdé práce. Že zejména poválečná generace dřela, aniž by se za svou práci někdy dočkala spravedlivé odměny. To je něco, co by se dobře neposlouchalo a určitě to migranti neuslyší od pašeráků, hledajících v migraci jen zisk. Naprostá většina migrantů přichází sice s představou, že budou v Evropě pracovat, ale neuvědomují si, že jejich kvalifikace na blahobytnou budoucnost naprosto nestačí. Nebo nezvládnou pracovní tempo. Měli jsme kolegu Syřana. Chytrý, vzdělaný, ale naprosto nestíhal tempo, ve kterém musel pracovat. A pak přijde frustrace. Zajímavé ovšem je, že největší problém s touto migrací mají státy, kde se migranti prakticky nevyskytují. Tedy ne Francie, Itálie nebo Německo, ale země jako je Maďarsko, Slovensko nebo Česko. Je to něco jako poválečný antisemitismus bez Židů. Ti byli sice za druhé světové války prakticky vyhubeni, ale určité politické síly je nutně potřebovaly pro své konspirativní teorie jako osvědčený obraz nepřítele. Jenže Evropa se bez přistěhovalců prostě neobejde. Vzhledem na demografickou katastrofu vymírající a stárnoucí populace potřebuje na udržení sociálního systému nutně pracovní síly. Tato nezbytnost dává lidem pocit bezmocnosti. Hledají tedy zázračné řešení. Ať už jim ho nabídne Salvini, Meloniová nebo AfD v Německu.
  4. Levicoví radikálové ženou politikům fašistoidního ražení vodu na mlýn. Všechen ten přehnaný gender, politic corectness, klimaaktivisté a vegáni vzbuzují negativní emoce u většiny populace. Čím jsou při prosazování svých cílů – částečně srozumitelných a potřebných – agresivnější, tím víc budí jejich činy odpor. Pokud se lidé nedostanou ráno do práce, protože se na cestu přilepili klimatičtí aktivisté nebo dokonce nemůžou odletět na dovolenou, protože se přilepili na startovací dráhu v Düsseldorfu, sílí logicky volání po tom, aby s tím někdo udělal pořádek. A demokracie si s tím jaksi neví rady. A pak se zde dobře loví hlasy, když se populistický politik prohlásí za ochránce „normálně myslících lidí.“ To se dobře poslouchá. Ovšem v okamžiku, kdy začneme dělit lidi na „normální“ a „nenormální“ otvíráme Pandořinu skříňku. Samozřejmě nemám nic proti homosexuálům nebo transvestitům. V Murau v tenisové hale působila Ančí, která byla žena v mužském těle. Byla to společenská, veselá a přátelská osoba. Obsluha v restauraci byla super a hala včetně záchodů a sprch byla poprvé naprosto čistá. Ale nemůžeme tyto lidi prostě nechat v klidu žít? Musí se stále homosexualita a změna pohlaví tematizovat? Demonstracemi, filmy, knihami? Je třeba pálit před domem Joanne Rowling její knihy jen proto, že řekla, že pro ni zůstávají lidé mužem a ženou a že nehodlá používat termíny majitel penisu a nemající penis, jak to vyžadují genderoví fanatici. Samozřejmě, že to těm „normálním“ leze na nervy a žádají od svých oblíbených politiků, aby tomu udělali přítrž. A oni to rádi slíbí a pokud mají možnost, i udělají. V Rusku je už mnoho let policii zakázáno vyšetřovat vraždy homosexuálů.  Věřte tomu, že pokud se k moci dostanou fašisté v Evropě, stane se z této neškodné skupiny štvaná zvěř. Na někom se sadisté vyřádit musí.
  5. Ale hlavně je to ona touha po stabilitě. Lidé touží po tom, aby se nic neměnilo. Aby mohli žít ve světě, na který jsou zvyklí. Aby mohli kouřit v hospodách, aby mohli jezdit auty se spalovacími motory, aby mohli plácat holky po zadku a šahat jim na prsa, aniž by se museli bát právního postihu. „Green deal“ se stal pro voliče fašistů negativním symbolem. Je to zvláštní, že právě v době, kdy teploty v jižní Evropě stoupají na 46 stupňů ve stínu a všude řádí požáry, počet popíračů změny klimatu exponenciálně stoupá. Je to něco, jako když se člověk nemocný rakovinou rozhodne, že tu rakovinu nemá. Vytlačí problém ze svého vědomí a věří, že tím zmizel. Nezmizel. Ale naši populisté – fašisté samozřejmě slibují spalovací motory s co největší spotřebou, bojovali ze všech sil proti zákazu kouření a slibují „návrat k normalitě.“ To se znejistěným občanům dobře poslouchá. A ženou se za těmito proroky.

Popularita krajně pravicových stran stoupá prakticky všude. Výjimkou je snad jen Španělsko, kde strana Vox utrpěla v posledních volbách porážku. Na Frankovu diktaturu si vzpomíná očividně ještě příliš mnoho Španělů a po obnově tohoto systému netouží. Mussolini a Hitler už jsou známi jen z učebnic a vzpomínek vymírající válečné generace. Ti voliče odstrašit nedokážou. Nad Evropou se vznáší přízrak fašismu. Protože podstatou fašistické teorie je důraz ne slovo národ, je tato ideologie akutní hroznou pro celý projekt sjednocené Evropy. Ostatně ani jedna z těchto strach nešetří kritikou Bruselu a jeho byrokratů. Sice částečně oprávněnou, ale ideologicky zneužívanou. Pokud se ovšem Evropa rozpadne na národní státy, konflikty na sebe nedají dlouho čekat. Třeba až bude chtít strýček Viktor připojit k Maďarsku „severní odtržená území.“ Konrád Adenauer a Charles de Gaulle si kdysi podali ruce, aby podobnému scénáři navždy zabránili. Ale „navždy“ může mít taky datum expirace.

Alexandr Isajevič Solženicyn – otec velkoruského nacionalismu

               Od smrti nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1970 a autora „Souostroví Gulag“, „Jednoho dne Ivana Denisoviče“, ale i „Ruska v troskách“ či „Dvě stě let spolu“ uplynulo dnes patnáct let.

               Ten titulek článku je samozřejmě přehnaný. Solženicyn ruský nacionalismus nestvořil, ten tu byl vždycky. Jen ho oživil po rozpadu Sovětského svazu, velkého ruského koloniálního impéria, kdy se Rusové nedokázali smířit se ztrátou svého sebevědomí (a kdy se k nim bohužel i celý Západ choval navýsost přezíravě a zesiloval v nich komplexy méněcennosti a závist, která, jak víme velmi snadno přerůstá v nenávist.)

               Rusové byli vždycky orientovaní na expanzi, zejména od doby Kateřiny Velké a jejího vnuka Alexandra I., kdy skutečně rozšířili svůj vliv hluboko do Evropy. Vzhledem na velmi skromné materiální poměry doma a chybějící infrastrukturu, kterou prostě nebyli schopni ve své velké a zkorumpované zemi vybudovat, potřebovali pocit „být impérium“ nutně k vlastnímu sebevědomí. I své středoevropské satelity považovali vždy za „gubernie“ stejné jako třeba Ukrajinu nebo Čečensko. Když se na konferenci v Lisabonu v roce 1988 řešil problém Střední Evropy, označila ruská spisovatelka Tatjana Tolstá samotou myšlenku kulturní identity střední Evropy za protisovětskou a protiruskou.

               Rozpad sovětského impéria pak prostě nezkousli. A to nejen komunisté, kteří právě přišli o svou moc, ale dokonce i Rusové, kteří před komunismem uprchli a žili v zahraničí. Nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij napsal v roce 1992 posměšnou báseň upírající Ukrajině kulturní identitu a když si tuto báseň dovolil kritizovat Milan Kundera, nazval ho tento „velikán“ „hloupým českým dobytkem“

               Tak hluboce bylo v Rusech zakořeněno opovržení nad svými „poddanými.“ Poddaný mužik, jedno jak vzdělaný, je povinen bez odmlouvání poslouchat svého pána, jedno jak hloupého. Tak světu Rusové rozuměli a rozumí dodnes.

Solženicyn dul do stejného rohu. Všeobecné uznání vyjádřené udělením Nobelovy ceny propůjčilo těmto ruským nacionalistům velkou autoritu, zejména pak doma. Ne nadarmo citoval Putin při jednom ze svých setkání s novináři Solženicynovu myšlenku, že k Ukrajině nepatří nejen Donbas a Krym ale ani tzv. „Novaja Russija“ tedy regiony Melitopol, Cherson a Oděsa, protože jsou rusky hovořící. Ostatně Solženicyn si užíval u ruského novodobého diktátora velkého uznání, je dokumentováno několik jejich osobních setkání – například hned v roce 2000 ale i rok před spisovatelovou smrtí v roce 2007. V tom roce obdržel od Putina osobně předané „Státní vyznamenání Ruské federace“, dotované pěti miliony rublů.

Možná je v tom trochu božího řízení. Že se Solženicyn dožil bezmála devadesáti let (narodil se v Kislovodsku 11.prosicne 1918) se podobá tak trochu zázraku. Přežil nejen samotné věznění v gulagu a rakovinu, kterou mu v roce 1953 operovali v jedné taškentské nemocnici a do roku 1955 ozařovali (napsal o tom povídku), ale i otravu ricinem v roce 1971, o kterou se pokusilo KGB. (S těmi otravami to ruským agentům prostě nejde, jsou zvyklí na kulku do hlavy, ta je spolehlivější. Skákání z oken taky není špatné, ovšem jenom ruští sebevrazi se dokážou střelit do hlavy dvakrát – jako například Majakovský).

Solženicyn prodělal druhou světovou válku jako důstojník dělostřelectva, vyznamenal se v bitvě u Kurska či v „Operaci Bagration“ která vypudila Němce z Běloruska. Dostal „Řád velké vlastenecké války“ i „Řád rudé hvězdy“, ovšem v únoru 1945 ho náhle zatkli a odsoudili k osmi letům vězení a k „věčnému vyhnanství“. Příčinou byl už tehdy jeho proříznutý jazyk – vyjádřil se v dopisu příteli kriticky o Stalinovi.

V roce 1953 se tedy dostal na svobodu a v roce 1957 byl oficiálně rehabilitován. V tom roce se znovu oženil se svou manželkou Natašou, která se s ním během jeho věznění nechala rozvést (manželství ale nevydrželo a skončilo druhým rozvodem v roce 1972). Mezitím měl ovšem Solženicyn už dva syny s Natalií Dimitrijevnou Svetlovou a v roce 1973 mu porodila ještě třetího.

Solženicyn se svými syny během vyhnanství ve Vermontu

To už byl Solženicyn ovšem slavný. Jeho „Jeden den v životě Ivana Denisoviče“ publikovaný (s osobním souhlasem Chruščova) v roce 1962, byl v roce 1970 odměněn Nobelovou cenou za literaturu. Jenže mezitím už Chruščov v SSSR nevládl. Solženicyn, který se angažoval za odstranění cenzury, byl v roce 1969 pod záminkou, že bez povolení svazu publikoval v zahraničí, vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů. Žil u svého přítele čelisty Rostropoviče (který se natolik angažoval při snaze svého přítele rehabilitovat, že nakonec musel sám v roce 1974 Sovětský svaz opustit.)

Solženicyn byl zatčen v únoru 1974 a následně „vyvezen“ za hranice. Jedna jeho známá totiž upozornila KGB na právě dokončený první svazek románu „Souostroví Gulag“. Solženicyn byl obviněn z velezrady a ona známá pak spáchala sebevraždu.

V zahraničí našel podporovatele. V Německu to byl známý levicový spisovatel Heinrich Böll (díky své levicové orientaci vycházely jeho knihy i u nás – například „Ženy v údolí Rýna“) poté u švýcarského prezidenta Sigmunda Widmera. Konečnou stanicí jeho emigrace byly ale USA. Konkrétně městečko Cavendish ve státě Vermont. (Dodnes jsou tam na svého azylanta hrdí). Tam žil v letech 1976–1994, než mu bylo vráceno ruské občanství a mohl se vrátit „domů“. Během tohoto pobytu mu vycházely knihy jako už vzpomenuté „Souostroví Gulag“ „Dub a tele“ nebo „Rudé kolo“. Vděčnosti se ale Američané nedočkali. Solženicyn se vrátil do Ruska naplněn nenávistí ke svým hostitelům.

Je to fenomén. Rusové, kteří navštíví tzv. „Západ“ se nepokusí po svém návratu změnit poměry v Rusku západním směrem, ale právě naopak, jsou zatrpklí a nenávistní. To byl už případ Dostojevského. Po své cestě po západní Evropě v roce 1862, kdy navštívil Paříž či Londýn, se vrátil plný žluči a odmítání. Prý se tam k němu chovali jako k východnímu barbarovi. Otázka je, jak se choval on. Je to problém i současných ruských oligarchů. Marně se snaží dostat se do „lepší společnosti.“ Jsou tam odmítáni, protože se neumí chovat podle pravidel, které ani neznají a osvojit si nehodlají. Dostojevský označil Paříž za nesmírně nudné a smutné město, kde se vše měří jen penězi a kde člověk nedosáhne žádného uznání, aniž by měl hodně peněz, dokonce nemá právo ani na sebedůvěru, pokud není bohatý. Samozřejmě, že bylo to město pro něho nudné, když se ani nepokusil setkat se s tehdejšími velikány francouzské literatury jako byl Flaubert nebo Viktor Hugo, ale zabarikádoval se za hradbu stesku po domově a sebelítosti. (Fritz Glunk „Dostojevského Zločin a trest“). Ostatně Milan Kundera odmítl spolupracovat na zdramatizování Dostojevského „Idiota“, protože v tom díle viděl „svět exaltovaných gest, temných hlubin a agresivní sentimentality.“ Kdo mimo Rusko nasákl „Západem“, nemá v ruské společnosti právo na milost.

Podobně se choval i Solženicyn v USA. Je to neuvěřitelné, ale za svých osmnáct let pobytu v Americe se ani nepokusil naučit anglicky. Samozřejmě že se pak se svou rodinou nacházel v určitém druhu izolace. A řeč vede k pochopení kultury, Solženicyn se tedy o chápání americké kultury či mentality ani nepokusil. Zda to bylo z pohodlnosti nebo z imperiálního principu, je těžké říct. K nenávisti k USA byl přece od dětských let vychováván!  A hned po návratu z USA do Ruska svého někdejšího hostitele neustále napadal. Nejen kvůli bombardování Srbska v roce 1999, tehdy jeho kritika jen nabrala útočný tón. Svůj pobyt v exilu popsal v knize „Mezi dvěma mlýnskými kameny. Můj život v exilu.“

V knize „Mé americké roky“, vydané v roce 2005 píše: „V Americe jsem nebyl skutečně svobodný, ale nacházel jsem se zase v kleci. Moje svoboda spočívala v tom, že jsem nebyl prohledáván a mohl jsem psát o všem. Má pozice byla ale nejistá. Možná nebudu moci ještě dlouho, možná dokonce až do smrti, vkročit na ruskou půdu – tu americkou jsem ale nemohl cítit jako moji. Bez pevné půdy po nohama, bez viditelných spojenců. Mezi dvěma velmocemi, v mlýně.“

Nakolik se do té klece uchýlil dobrovolně, by mohl posoudit jen on sám. V Rusku byl obviňován, že je agentem CIA, protože své honoráře za knihy odevzdával do fondu na podporu pronásledovaných ruských emigrantů. Američané ovšem nepřehlédli jeho velkoruský nacionalismus a antisemitismus. A on to cítil.

Solženicyn našel po svém návratu Rusko v dezolátním stavu. Velmi rychle se stal tváří ruských nacionalistů. Vydal texty „Pokrok za každou cenu“ a „Ruská otázka na konci dvacátého století.“ Ruská televize mu dokonce opatřila vlastní relaci, kterou ovšem v důsledku nezájmu diváků krátce před parlamentními volbami 1995 zastavili. Předtím měl ještě příležitost promluvit v ruské dumě a v roce 1997 byl přijat do „Ruské společnosti věd“.

V roce 1998 vydal knihu „Rusko v troskách“, jakýsi návod na „Rekonquistu“, čili expanzi na ochranu ruských menšin, nacházejících se za hranicemi současného Ruska. Tady zpochybnil i ono území dnešní Ukrajiny, které „před Leninem Ukrajině nepatřilo.“ Šlo o ona převážně rusky hovořící území, jako Krym (odkud Rusové za druhé světové války vyhnali Tatary), Cherson, Oděsu či Melitopol. A tuto argumentaci převzal vděčně prezident Putin, za jehož vlády zažil Solženicyn svůj poslední vzestup. Ze spisovatele se stal ideologem. Na jedné straně měl sice Solženicyn pravdu v tom, že v mnohých následnických státech Sovětského svazu pocítily ruské menšiny nevůli místního obyvatelstva a nezřídka i diskriminaci (jako v Pobaltí nebo i na Ukrajině). Na druhé straně přehlédl, že se oni na pobřeží Černého moře usídlení Rusové už ruské mužické mentalitě odcizili a nejsou ochotni adorovat „neomylnému carovi.“  Solženicynovi ovšem přízeň nového „cara“ očividně lichotila, koneckonců od něho obdržel i vysoké státní vyznamenání. 

Solženicyn u Putina v roce 2007

Posledním románem, který napsal v letech 2002–2004 „Dvě stě let spolu“ který pojednával o soužití Rusů a Židů, zasadil své pověsti definitivně smrtelnou ránu, když se uchýlil k antisemitismu, který byl a je nedílnou součástí ruské mentality. Solženicyn se při psaní své knihy opíral – zda úmyslně nebo z neznalosti – pouze o ruské zdroje a podle toho to i dopadlo. Carské Rusko bylo svými protižidovskými pogromy známé po celém světě, proto bylo tolik Židů zakladateli a funkcionáři komunistické strany, která se snažila carismus svrhnout. Dočkali se ale ještě mnohem horšího pronásledování stalinistických soudruhů. Svět byl přece podle komunistických ideologů (a naši současní dezinformátoři tuto teorii vděčně přejali) ovládán židovským celosvětovým spiknutím.

Solženicyn umřel 3.srpna 2008. Jeho odkaz je ale v současnosti aktuálnější než kdykoliv předtím. Bohužel v negativním smyslu.

„Imprérium je možné zničit, mnohem těžší je zničit imperialismus v sobě samém“ (Jekatěrina Margolis)

Rusům se to nepodařilo, ba dokonce se o to ani nepokusili. Solženicyn na tom nese nemalou vinu.