Category: Blog

Sto let inzulínu

27. července 1921 se podařil objev, který měl změnit medicínu – poprvé se podařilo izolovat látku zodpovědnou v lidském těle za regulaci metabolismu cukru – inzulín. Dnes si už život bez substituce tohoto esenciálního hormonu nedokážeme představit. Až do tohoto roku před sto lety byl diabetes smrtící chorobou, proti níž nebylo žádné pomoci.

               Diabetes mellitus čili cukrovka, je známý už nejméně tři a půl tisíce let, první zmínka o chorobě s nekontrolovatelným množstvím močí je už v tzv „Ebersově papyru“, tedy egyptské medicínské knize z doby Nové dynastie z let okolo 1530 před naším letopočtem. Indičtí lékaři nazývali tu chorobu Mahumeha, čili „Medový moč“. Své jméno doslala choroba v Egyptě v roce 230 př.n.l., kdy jí dal lékař Apollonius z Memphis jméno „Diabetes“. I arabský učenec Avicena popsal úplavici cukrovou ve svém díle „Kánon medicíny“ (Al Quanun fi at-Tibb). Stále ovšem nikdo neznal příčinu choroby ani její léčbu. Diagnóza byla naprosto smrtelná a postihovala převážně mladé lidi.

Řecký lékař Aretaios z Kappadokie popsal chorobu ve třetím století takto: „Choroba, která se jmenuje diabetes je zvláštní, ale naštěstí poměrně zřídkavá. Její podstatou je zkapalnění masa a kostí a jejich přeměna v moč. Život je pro pacienta vyčerpávající a plný bolestí. Potřeba pít je stále silnější, ale jedno, jaké množství člověk vypije, nikdy ho to neuspokojí, protože ztrácí víc moči než kolik vody vypil. Postižení jsou zoufalí, smrt nastává brzy za příznaků pálícího odvodnění a žízně, jako by byla způsobena pálícím ohněm.“

Samozřejmě se zde jednalo o cukrovku prvního typu, typ druhý, který tvoří dnes devadesát procent nemocných, byl tehdy neznámý, už proto, že nastupuje v pozdějším věku a má mnohem mírnější příznaky – u něho umírají pacienti spíše na pozdní komplikace této choroby než na cukrovku samotnou.

Pro orientaci těm, kteří se v problematice nevyznají:

Diabetes mellitus I. typu čili diabetes mladistvých, je dán absolutním nedostatkem inzulínu. Langerhansovy ostrůvky přestanou tento životně důležitý hormon vylučovat. Choroba postihuje především mladé lidi, může se ale vyskytnout i v dospělém věku v případě takzvané LADA (latent autoimmun diabetes of adults). Může se vyskytnout i po těžkém zánětu slinivky břišní nebo po jejím operativním odstranění (takzvaný pankreatoprivní diabetes) Jedinou léčbou v tomto případě je právě podávání inzulínu, čili substituce toho, co tělu chybí.

Diabetes II Typu je způsoben takzvanou inzulinovou rezistencí při dostatečném množství inzulínu v těle. Postihuje především obézní dospělé jedince, (ale dnes i extrémně obézní mladé) protože viscerální tuk (tedy tuk vyskytující se v břiše okolo střevních kliček) je aktivní tkáň, která účinek vlastního inzulínu snižuje. Výjimečně se vyskytuje i u mladistvých, kteří nejsou obézní – zde se jedná o genetickou poruchu – tzv MODY diabetes (mature onset diabetes of youngs) a jeho důvodem je genetická úchylka. Diabetes II typu se většinou léčí léky, které se snaží prolomit onu inzulínovou rezistenci, aby tělu vlastní inzulín mohl lépe působit. I zde ale může dojít později k takzvaného sekundárnímu selhání, kdy vyčerpaný pankreas, který byl celý život přetěžován, produkci inzulínu zastaví – a pak je opět inzulínová léčba nepostradatelná.

Na diabetes údajně zemřel i římský diktátor Sulla. Už tehdy věděli lékaři, že do určité míry pomáhá dieta bez sladkostí – údajně doporučili Sullovi pít pouze kyselé, tedy z našeho pohledu suché víno – v té době platilo za dobré jen víno doslazované. K diagnóze používali lékaři té doby otroky, kteří moč pacientů ochutnávali, nebo byla moč vystavena před dům a pokud se k ní slétaly včely, mouchy a hromadili se u ní mravenci, byla diagnóza hotová.

Teprve v roce 1776 ovšem objevil Michael Dobson, že příčinou choroby je vysoký cukr v krvi a identifikoval sladkou substanci v moči jako cukr, o čtyřicet let později byl tento cukr identifikován jako glukóza. Teprve koncem devatenáctého století se věci pohnuly vpřed. Oskar Minkowski a Joseph von Mehring zjistili, že rozhodující substance ovlivňující metabolismus cukru musí pocházet ze slinivky břišní – pankreasu.  V roce 1893 vyslovil Gustave Edouard Languesse hypotézu, že tato látka se tvoří v Langerhansových ostrůvcích v pankreasu, které byly anatomicky známy už od roku 1869. A v roce 1909 nazval Jean de Mayer onu důležitou látku inzulín.

Za izolaci této látky a její medicínské užití vděčíme nadšení jednoho mladého muže, vlastně dvou. Kanadský veterán z první světové války Frederick Banting byl chirurg, záhadná a neléčitelná choroba ho ale fascinovala. Podařilo se mu pro svou věc získat profesora Johna Mc Leoda na katedře fysiologie na univerzitě v Torontu, který mu poskytl pro jeho pokusy laboratorní místnosti a získal pro spolupráci stejně nadšeného studenta medicíny Charlese Besta.

Do té doby se nepodařilo inzulín izolovat, protože ho při pokusech ničily trávící enzymy, které pankreas produkuje. Banting podvázal u pokusných psů vývody trávicích žláz (ductus pancreaticus) a tím tuto funkci pankreasu zablokoval, zatímco produkce z Langerhansových ostrůvků nerušeně pokračovala. 27.července se podařilo z pokusných psů izolovat poprvé inzulín. (Objevitelé ji sice nazvali Isletin, ale nakonec se prosadilo ono pojmenování Jeana de Mayera) Banting látku aplikoval ihned psu, kterému předtím pankreas vybrali (a kteří v krátké době umírali za příznaků diabetu). Protože u pokusného psa došlo ihned k poklesu krevního cukru a zlepšení jeho stavu, odhodlal se Banting (přes odpor Mc Leoda) aplikovat inzulín čtrnáctiletému pacientovi Leonardovi Thompsonovi. Ten se nacházel v důsledku neléčeného  diabetu v terminálním stavu, byl kachektický, vážil 29 kilo. Poprvé by inzulín takto použit u člověka už 22. ledna 1922. nejednalo se ale o inzulín získaný z psů ale z nenarozených telat (pankreas telecích embryí neprodukuje zažívací enzymy, proto bylo získání hovězího inzulínu snadnější než inzulínu psího. Navíc se podařilo s pomocí biochemika Jamese Collipa zlepšit způsob získávání zvířecího inzulínu a zvýšit jeho čistotu. Jestliže v jednom filmu, který jsem viděl, byl Mc Leod líčen jako brzda pokroku, který házel mladým nadšencům Bantingovi a Bestovi klacky pod nohy, ve skutečnosti se nemůžeme jeho zdrženlivému postoji divit. Dnes by zřejmě nebyly pokusy takového typu vůbec možné, musely by předcházet rozsáhlé preklinické studie. Aplikování zvířecí bílkoviny člověku byl riskantní čin, který mohl skončit tragicky a profesor Mc Leod samozřejmě za výsledky pokusů ručil. Nechal se přemluvit hlavně proto, že chlapci Leonardovi stejně už nebylo pomoci a byl by v nejbližší době zemřel. Inzulín způsobil okamžité zlepšení jeho stavu, další pacient, pětiletý Theodore Ryder, který dostal inzulín poprvé v červenci 1922, se dožil 76 let a zemřel v roce 1993 a přežil všechny tři vynálezce. Onen film se opíral zřejmě o pozdější napjatý vztah Mc Leoda a Bantinga.

               O jak převratný objev se jednalo, svědčí i skutečnost, že McLeod a Banging dostali Nobelovu cenu za medicínu už v roce 1923! Komise se nedokázala odhodlat udělit Nobelovu cenu studentovi medicíny, tedy Bestovi a naprázdno vyšel i Collip. McLeod a Banting se se svými spolupracovníky podělili o finanční odměnu s Nobelovou cenou spojenou.

Struktura Inzulínu

               Nicméně dohra byla tragická. Mc Leod ale i Best a Collip byli zaintegrováni do výzkumných programů ontarijské univerzity v Torontu. Banting, který se věnoval ve dne a v noci praktickým pokusům, ale zanedbával vědeckou práci a publikace, se dostal na vedlejší kolej. Začal si myslet, že mu Mc Leod chce upřít prvenství převratného objevu, univerzitu opustil a vrátil se k armádě. 21 února 1941 zemřel na následky úrazu, který utrpěl při nouzovém přistání bombardéru Hudson, kde působil jako styčný důstojník. Nebylo mu ani padesát let.

               Inzulín se stal masové používaným lékem. V roce 1925 ho vyrábělo už 12 (slovy dvanáct!) farmakologických firem. Velmi dlouho se používal vepřový nebo hovězí inzulín ve dvou formách, jako inzulín krátkodobě ale silně působící a dlouhodobý se slabším ale trvalejším účinkem. Ten druhý měl pokrýt bazální spotřebu inzulínu, kterou tělo má bez ohledu na přívod potravy, ten krátkodobý pak pomáhal se zpracováním přijaté potravy a píchá se k jídlu. Vepřový a hovězí inzulín byly vhodné proto, že se od lidského liší jen minimálně (vepřový v jedné jediné aminokyselině, hovězí ve třech) a proto nevyvolává nežádoucí imunologické reakce. Od osmdesátých let minulého století se začal vyrábět semi-syntetický inzulín lidský. Samozřejmě nebylo možné získávat lidský inzulín stejně jako vepřový či hovězí ze slinivek poražených zvířat. Zasáhla tedy genová manipulace, kterou byla ve vepřovém inzulínu vyměněna ona jedna aminokyselina, aby inzulín dostal podobu totožnou s inzulínem lidským. Později se přešlo na syntetickou výrobu, na kterou už slinivky zvířat nebyly potřebné. V prvních letech tohoto tisíciletí se pak podařilo vyvinout inzulín s prodlouženou dobou účinku, kterým se dala pokrýt bazální spotřeba inzulínu, která je nezávislá na množství požité potravy.

               Ovšem i tento humánní inzulín měl určitý deficit. Působil sice stejně jako ten tělu vlastní, ovšem musel se píchat pod kůži. A tím se samozřejmě jeho účinek opozdí, látka se napřed musí vstřebat, pak se dostat do krve a až pak začne působit. To mělo za následek, že člověk musel inzulín píchat před jídlem s určitým individuálním odstupem, kolísajícím mezi půlhodinou až hodinou. Když pak šel do restaurace, objednal jídlo, píchnul si inzulín a číšník nebyl z nejrychlejších, mohl dostat dost velké problémy. Na vysoký cukr se totiž tak rychle neumře, na to člověk potřebuje týdny až roky, na nízký cukr se dá umřít hned. Zažil jsem takovou situaci s kamarádem, který byl závislý na inzulínu. Když uplynula jeho půlhodina a jídlo ještě stále nebylo na stole, musel se zahraňovat hroznovým cukrem (glukózou), kterou stále nosil v kapse. Největší legrace pak byla v nemocnici, kde se babka rozhodla, že tuhle večeři ona jíst nebude, i když už inzulín dostala. A doma to mohlo vypadat stejně, jen ještě nebezpečněji. Případně se bábina rozhodne v polovině porce, že už dál nebude, i když dostala dávku inzulínu na porci celou.

               I ten dlouhodobý inzulín nepůsobil celý den, musel se píchat dvakrát a jeho hladina v krvi kolísala (v podstatě se jen přísadami zpomalovala jeho resorpce zpod kůže).

               Proto byla vyvinuta takzvaná inzulínová analoga. Nebudeme si nic nalhávat, jsou to genově manipulované inzulíny, jenže tohle slovo se nesmí používat, aby lidi nedostali paniku. V době, kdy má obyvatelstvo panickou hrůzu z genově manipulovaných rajčat či kukuřice, píchat někomu – a to dokonce i těhotným ženám – genově manipulovanou látku, to by společnost neudýchala. Samozřejmě že takto upravená látka nemá na genetickou informaci žádný vliv. Dokonce i ona magická mRNA, podle které se v těle inzulín tvoří, sice vznikne v jádře buňky a pak ho opustí, aby vykonala svou práci v ribozomech buňkové plasmy a nikdy se už do jádra nevrátí – ale vysvětlujte to někomu, kdo chce žít v souladu s přírodou!

Inzulínová analoga

               Výhodou těchto inzulínových analog je, že působí buď rychleji než lidský inzulín nebo déle. Toho prvního efektu se dosáhne výměnou pořadí aminokyselin v struktuře inzulínu, toho druhého, že se na konec molekuly přidají další aminokyseliny, které prodlouží účinek molekuly, ale současně sníží intenzitu účinku. Eventuálně může být použito obou metod současně, jako například u inzulínu Lantus, kde je jednak vyměněna aminokyselina Asparagin za Glycin na pozici 21 a současně jsou na konec molekuly zavěšeny ještě dva Argininy.

               Výsledek je podstatné prodloužení účinku na 24 hodin, a dokonce i na 36 (Preparát Toujeo) a velmi plochá křivka účinku, což snižuje výrazně nebezpečí hypoglykemie, tedy nízkého krevního cukru. Ta „rychlá“ analoga se pak dají píchat, až když mají diabetici své jídlo skutečně před nebo na stole nebo – v případě oné zarputilé babky – až když své jídlo snědla.

Na evropském trhu působí v podstatě jen tři firmy, vyrábějící inzulín. Novo Nordisk (dánská firma, která se věnuje Inzulínu prakticky od jeho vzniku, jeho laboratoře pro výzkum a výrobu inzuůínu vznikly už v roce 1923, tedy v roce, kdy objevitelé dostávali Nobelovu cenu, Lilly (americká firma, která rovněž dodala na trh první inzulín Iletin už v roce 1923 a Sanofi (francouzský koncern, rovněž s licencí na výrobu inzulínu od roku 1923, který se ale v roce 2019 stáhl z výzkumu diabetu, ačkoliv měl se svými inzulíny (Lantus, Toujeo, Apidra) velký úspěch. Sanofi je koncern orientovaný až extrémně na zisk a expanzi, další výzkum v oblasti diabetu se mu zdál očividně příliš draný a neperspektivní.

Na trhu jsou tedy k dispozici následující inzulíny:

Rychle působící: Apidra – Insulin glulisin (Sanofi), Humalog  – Insulin lispro (Lilly) a Novorapid – Insulinaspart (Novo Nordisk)

Inzulíny s prodlouženou dobou účinku: Lantus, Toujeo (Sanofi) – účinná látka je u obou preparátů insulinglardin, Huminsulin (Lilly) a Levemir (Insulin detemir), Tresiba (Insulindegludec) – od Novo Nordisk.

               Inzulín se stal nepostradatelnou součástí léčby, vrátil lidem životní kvalitu, umožnil například diabetičkám mít děti, což bylo předtím nemožné.

               Letos tedy slaví sto let. Rozhodně důvod k oslavě. Málo dní v historii medicíny bylo tak převratných jako onen 27.červenec 1921

Ferrara

Ferrara – nach fünfjähriger Pause wieder einmal eine Italienreise

            „Tempi passati“ sagen die Italiener, wenn sie sich an die alten guten Zeiten erinnern. Die Zeiten ändern sich aber und sie taten es auch in der Vergangenheit. Im Jahr 1152 brach der Fluss Po Schutzdämmer bei dem Städtchen Ficarolo und die Folge war eine katastrophale Flut, nach der der Fluss seine Flussrichtung änderte. Wenn also vorher Ferrara direkt an dem Fluss Po lag, der es sogar von Süden umfloss, danach verlagerte sich der Fluss weit nach Norden. Trotzdem erlebte die Stadt wunderbare Zeiten, die mit der Tätigkeit der Familie d´Este verbunden waren. Diese Familie beherrschte die Stadt im Namen des Papstes in den Kämpfen gegen Kaiser Friedrich II.  im Jahr 1242 und blieb hier bis 1597. Die reichen d´Este, anfangs Markgrafen, seit 1452 dann Herzöge, bauten Ferrara zu ihrer Residenz aus und sparten dabei nicht. Sie bauten eine riesige uneinnehmbare Wasserburg (die sie allerdings eher gegen eigene Untertanen als gegen Feinde von außen schützen sollte), sie lockten in die Stadt viel Prominenz, die hier weitere schöne Paläste baute und Herzog Alfonso II. schaffte es sogar, die Kaisertochter Barbara zur Frau zu nehmen. Na gut, Kaiser Ferdinand I. hatte zwölf Töchter und es war also nicht einfach, alle in hochgeborene und reiche Familien, die nicht auf einer großen Mitgift pochten, einzuheiraten, trotzdem war diese Heirat eine Bestätigung, wie groß die Bedeutung des Herzogs von Ferrara war. Der Herzog schätzte diese Verbindung auch sehr und in seinem Diamantenpalast ließ er für Barbara einen großen Saal „Sala grande d´Onorio“ einrichten. Aber nicht einmal das half. Alfonso starb kinderlos und seine verlockende Residenz konfiszierten die unersättlichen Päpste. Und mit dem Einzug der päpstlichen Verwalter begann der unaufhaltsame Niedergang der Stadt.

            Heute ist Ferrara eine verschlafene – mit seinen 133 000 Einwohner für italienische Verhältnisse eher kleine Stadt in dem Podelta. Verschlafen ist sie besonders am Sonntag und wenn das Thermometer 35 Grad im Schatten zeigt. Ich gebe zu, dass solche Temperaturen für die Erkundung der Stadt nicht die beste Voraussetzung waren. Es hilft auch die Volksweisheit nicht: “Wenn ihr so viel über die 35 Grad im Schatten jammert, dann, verdammt, geht in den Schatten nicht“. In der Sonne ist das nämlich keine Spur besser.  Trotzdem kann man in Ferrara viel sehen (seit dem Jahr 1995 gehört die Altstadt zum Weltkulturerbe UNESCO, die Erinnerungen an die ruhmreiche Vergangenheit wurden zwar durch ein Erdbeben am 30.Mai 2012 beschädigt, die Spuren der Verwüstung sind aber heutzutage nicht mehr sichtbar, wenn wir die verhüllte Fassade der Kathedrale nicht einrechnen. (Die Kathedrale selbst ist für Besucher nicht zugänglich, ob diese Tatsache mit dem Erdbeben vor neun Jahren zusammenhängt, habe ich nicht erfahren).

Gleichfalls ist auch die Statue des berühmtesten Bürgers von Ferrara verhüllt – im Jahr 1452 wurde in Ferrara der Prediger Girolamo Savonarola geboren, der neben Wyclif und Hus zu den bedeutendsten Kirchenreformern vor Luther gehörte. Es war ihm gelungen, Florenz zu beherrschen und die Medici aus der Stadt zu vertreiben, bevor er selbst auf dem Schafott im Jahr 1498 endete. (zuerst wurde er gehängt und dann verbrannt) Langsam muss ich mich daran gewöhnen, dass die Italiener vor mir ihre Kulturdenkmäler verhüllen, in Bologna konnte ich den berühmten Neptun auch nicht sehen.

            Die Geschichte der Stadt ist untrennbar mit der Familie d´Este verbunden. Der erste der berühmten Familienmitgliedern war Azzolino II. In der Zeit der Kämpfe zwischen Kaiser Friedrich II. und den Päpsten stellte er sich auf die päpstliche Seite und es zahlte sich aus. Im Jahr 1242 wurde er vom Papst Gregor IX. zum Podesta der Stadt ernannt und im Jahr 1259 gelang es ihm ein Husarenstück, als er das Haupt der Ghibellinen in Norditalien, Ezzelino di Romano, gefangen nehmen konnte. Die Päpste haben realisiert, dass sie sich auf diese Familie verlassen konnten und so wurde Azzelinos Enkel Obizzo II. zum Generalkapitän und Beschützer des Kirchenstaates ernannt. (Ferrara gehörte de jure zur Pippins Schenkung und damit zum Kirchenstaat). D´Este ließen sich definitiv in Ferrara nieder und wurden zu seinen Herrschern. Formal waren sie zwar Lehensmänner des Papstes, das hinderte sie aber nicht daran, ihre eigene Machtbasis auszubauen. Von der Tatsache, dass sie sich unter ihren Untertanen nicht ganz sicher gefühlt haben, zeugt das gigantische „Castello Estense“ in einer Ecke der Altstadt.

Die riesige Wasserburg begann Niccolo II. im Jahr 1385 zu bauen, weil aber seine Nachfolger noch während der Bauarbeiten entschieden, anstatt einer gotischen Festung einen Renaissanceschloss haben zu wollen, zogen sich die Arbeiten über beinahe zweihundert Jahre. Man kann allerdings nicht sagen, dass die d´Este sich um ihre Stadt nicht gekümmert hätten, die Universität gründete bereits Alberto, der Sohn Niccolos im Jahr 1391. Die Öffnungszeiten des Castellos sind merkwürdig, am Samstag und am Sonntag ist es geschlossen. Niemand konnte mir diese Tatsache erklären, die Dame an der Kasse im Palast Schiafonia, die ich gefragt habe, schämte sich ein bisschen, sie gab zu, dass es so „einfach ist“. Wir waren in Italien und dort müssen die Dinge nicht unbedingt einen nachvollziehbaren Grund haben. Also mussten wir mit dem Besuch bis Montag warten. Man kann dort ziemlich viel sehen, besonders dann die Säle mit Fresken an den Decken, die man in raffiniert positionierten Spiegeln sehen kann, ohne sich den Nacken zu versteifen, die größten Säle sind „Sala dei Giganti“ und „Salone dei Giochi“ Man kann auf das Löwentor steigen, wo einmal Ugo d´Este inhaftiert war, – darüber aber später. Man kann auch die Kapelle der Renée der France besuchen, einer Tochter des französischen Königs Ludwig XII., die Herzog Ercole II. d´Este geheiratet hat. Die Herrscher von Ferrara verkehrten wirklich in der höchsten Gesellschaft. Renée verursachte ihrem Mann durch ihre Zuneigung zu Protestantismus nicht gerade kleine Probleme (Ferrara war verdammt nah am Papst und seinem Machtinteresse), also musste sie Ercole letztendlich unter Hausarrest stellen, um den wütenden Papst zu beruhigen. Im Hof des Castellos gab es heuer eine Statuenausstellung „Le Done, i Cavallieri, gli Armi e gli Amori“, also „Die Damen, die Ritter, die Waffen und die Liebschaften“. Sie war interessant, manche der Gepanzerten gehen in der Sache der Liebe hart an die Sache, andere wirken, als ob sie aus den heutigen Zeiten stammen würden.

            Castello Estense ist durch einen langen Gang in der ersten Etage mit dem Palazzo Communale verbunden, von dem aus d´Este geherrscht hatten, bevor sind ihre Burg fertiggebaut haben. Über den Eingang ins Gebäude, das heute als Rathaus dient, gibt es zwei Statuen bedeutender d´Este aus Bronze, die hier Ercole I., der größte Erbauer der Stadt, aufstellen ließ.

            Auf einem Pferd ist hier der Vater Ercoles Niccolo III. d´Este dargestellt.

Er war eine der skurrilsten und tüchtigsten Personen in der Familie. Niccolo war ein sehr aktiver Mann. Er zeugte insgesamt 24 Kinder, einige eheliche und viel mehr uneheliche, er machte allerdings zwischen ihnen keinen Unterschied. Sie lebten alle unter einem Dach wie eine Familie, inklusiv seiner Gattinnen und Geliebten, die Burg war groß genug für alle. Seine [AP1] erste Frau Gigliola da Carara war unfruchtbar, weshalb die Position der wahren Herrscherin im Palast Stella di Tolomei eingenommen hat, die fruchtbar[AP2]  bis geht nicht mehr war. Das Problem entstand, als Niccolo nach dem Tod von Gigliola im Jahr 1418 eine neue junge Frau Parisina aus der Familie Malatesta aus Rimini heiratete. Die vierzehnjährige Braut war durch die Verhältnisse in der großen Familie, wo manche der Kinder in ihrem Alter waren, total überfordert. Besonders als Stella di Tolomei 1419 am „gebrochenen Herzen“ starb. Parisina sollte die Hausherrin spielen und sich um eine Menge Stiefkinder kümmern. Der Markgraf war um zwanzig Jahre älter als sie, das Mädchen hat eine verwandte Seele gesucht und leider auch gefunden – in der Person von Niccolos Sohn Ugo. Junge Leute, die beinahe gleich alt waren, verliebten sich einander und die Liebe blieb nicht nur platonisch, sondern wurde auch vollzogen. Das geschah im Jahr 1425, als Parisina einundzwanzig und Ugo zwanzig Jahre alt waren. Als es dem Markgrafen gemeldet wurde, wollte es das nicht glauben – er war also nicht wie Othello, der schon bei Verdacht tötete. Seine Diener ermöglichten ihm aber, seinen Sohn mit seiner Frau in flagranti zu erwischen, er wurde Augenzeuge ihrer Liebe. Der wütende Niccolo ließ beide im „Castello Estense“ inhaftieren – jeden in einem anderen Turm (der Turm, wo Parisina eingesperrt wurde, heißt bis heute Torre Malatestiana) und dann in einem unterirdischen Gefängnis (man kann es besuchen) beide enthaupten. Es dauerte weitere sechs Jahre, bis Niccolo seine Trauer überwunden hat und das dritte Mal heiratete. Zu seiner dritten Frau wurde Ricarda di Saluzzo, die ihm den Sohn Ercole gebar, der auf entscheidende Weise das Aussehen der Stadt verändern sollte. Nach dem Niccolos Tod wechselten sich auf dem Thron von Ferrara seine drei Söhne ab und sie herrschten insgesamt 64 Jahre lang – es war möglich, da zwischen ihnen 24 Jahre Altersunterschied war.

            Niccolo war aber nicht nur in Ehe- und anderen Betten aktiv. Er schaffte es, sehr geschickt zwischen den konkurrierenden Mächten Papsttums und Kaisertums zu taktieren. Kaiser Sigismund erweiterte sein Machtgebiet und schlug seine Söhne zu Rittern, danach aber unterstützte Niccolo auf eine entscheidende Art den Papst. Im Jahr 1417 wurde auf dem Konzil in Konstanz Papst Martin V. gewählt, damit wurde das Dreipapsttum beendet. Der neue Papst musste sich verpflichten, alle zehn Jahre ein neues Konzil einzuberufen, das über religiöse Fragen entscheiden sollte. Das bedeutete deutliche Abschwächung der Macht des Papstes und deshalb hatte es Martin mit der Einberufung des Konzils nicht eilig. Er tat es nur knapp vor seinem Tod im Jahr 1431 und das Konzil begann in Basel zu tagen. Martins Nachfolger Eugen IV. hatte tausend gute Gründe, um diesem Konzil fernzubleiben. Den Vorwand zum Torpedieren der Tagung der Kirchenväter gab ihm die Bereitschaft des byzantinischen Kaisers Johann über die Einigung der katholischen und orthodoxen Kirche zu verhandeln. (Kaiser Johann stand das Wasser bis zum Hals, da vor den Mauern Konstantinopels bereits Türken standen). Niccolo d´Este bot dem Papst seine Stadt als Tagungsort des Alternativkonzils an, da dem Kaiser Johann nicht in Träumen eingefallen wäre, sich nach dem weit entfernten Basel zu plagen – nach Ferrara konnte er sich auf einem Schiff bringen lassen. Für den Papst war der Ort auch sehr passend. Offiziell empfing er Kaiser Johann in seinem Machtgebiet (aber doch nicht so richtig, was wieder dem Kaiser gefiel, da ein Hauch Neutralität gewahrt werden konnte). Die Kosten für den Aufenthalt des aufwändigen kaiserlichen Gastes trugen die Herren von Ferrara, namentlich Niccolo III. Das Konzil begann in Ferrara im Jahr 1437, im Januar 1439 wurde es dann nach Florenz verlegt. Cosimo der Ältere Medici bestach die Kirchenväter und die unter dem Vorwand, dass in Ferrara ein Pestausbruch drohen sollte, verlegten das Konzil nach Florenz. Niccolo war wahrscheinlich deswegen nicht besonders traurig, Kaiser Johann benahm sich wie eine echte „Diva“ – das Dach seines Hauses musste im Sommer mit Wasser begossen werden, damit er sich abkühlen konnte und das Konzil hatte sein Zweck bereits erfüllt – Ferrara und mit ihm Niccolo traten in die Geschichte und wurden sichtbar. Im Jahr 1452 schlug dann die Stunde der Familie d´Este. Seit 1450 war Borso d´Este an der Macht, der Sohn von Stella Tolomei, nicht weniger tüchtig als sein Vater. Auch seine Statue schmückt den Eingang von Palazzo Communale, Borso sitzt aber nicht im Sattel eines Pferdes, sondern auf einem Thron – im Gegensatz zu seinem Vater war er ein Fürst.

Im Jahr 1452 zog der Kaiser Friedrich III. durch Ferrara zu seiner Kaiserkrönung nach Rom. Der Kaiser sollte bei dieser Gelegenheit auch heiraten, und zwar eine der reichsten Bräute der damaligen Welt, die portugiesische Infantin Eleonore. Der Kaiser war sehr geizig und hatte tief in die Tasche gegriffen, also fürchtete er eine Schande. (Es kam letztendlich tatsächlich zu einer Schande, aber nicht Geldes wegen, sondern in Folge seiner fehlenden Bereitschaft, die Ehe vollzuziehen. Der damals schon über dreißig Jahre alte Herrscher war immer noch Jungfrau). Borso war bereit zu helfen. Er stattete den Kaiser mit einem Geldbetrag aus, der die Geldsorgen des Kaisers hinfällig machte, dieser beförderte ihn im Gegenzug zum Herzog, also in den Rang des Souveräns (dorthin gehören die Könige und Fürsten, ein Herzog ist einem Fürsten gleichgestellt).

            Es folgte mehr als hundert Jahre des Ruhmes von Ferrara, bis der letzte d´Este Alfonso II. starb – seine Ehe mit der Kaisertochter Barbara blieb kinderlos. Nach dem Tod Alfonsos erkannte der Papst sein Testament, in dem er sein Land seinem Neffen Cesare vererbte, nicht an und annektierte Ferrara für den Kirchenstaat. Dann wechselten sich Kardinäle als Verwalter ab, die nur an ihre eigene Bereicherung dachten und der Ruhm der Stadt ging rasch zu Ende.

            Besuchswert sind drei Paläste der Familie d´Este. Neben dem monumentalen „Castello Estense“ sind das noch der Palast Schifanoia und der Diamantenpalast (Palazzo dei Diamanti). Schifanoia bedeutet Langweile und zur Wehr gegen sie bauten d´Este am Rande der Stadt einen Palast mit einer damals bunt bemalten Fassade, die heutzutage langweilig weiß ist. Im Gebäude ist das „Museo civico“ und die Wände des größten Sales sind mit schönen Fresken bemalt.

Auf dem Weg zum Palast zahlt sich ein kurzer Stopp in der monumentalen Kirche Santa Maria in Vado aus. Nicht weit von hier gibt es einen weiteren großartigen Palast, den sich in Ferrara der Herzog von Mailand Ludovico il Moro bauen ließ. Er hatte offensichtlich sehr gute Beziehungen zu den d´Este, letztendlich war er der Onkel von der ersten Frau Herzogs Alfonso I. Anna. Nach dem Tod seiner ersten Frau heiratete Alfonso die legendäre Lucrezia Borgia, Tochter des Skandalpapstes Alexander VI. Ihr wird Inzest, Giftmordanschläge und unmoralisches Leben nachgesagt. In Wirklichkeit gebar die unglückselige Lucrezia Alfonso einige Kinder und starb mit 39 Jahre im Kindbett. Heute gibt es im Palast Ludovicos il Moro das Archäologische Museum. Der „Palazzo dei Diamanti“ (seinen Namen bekam der Palast wegen seiner Fassade aus Marmor, der in die Form der Diamanten geschnitten wurde – Marmor ist in Ferrara rar, die absolute Mehrheit der Gebäude hat Fassaden aus Backsteinen) befindet sich am anderen Ende der Stadt.

Das hat einen Grund. Im Jahr 1492 entschied sich Ercole I. Ferrara zu vergrößern. Die Stadt verdoppelte sich, das neue Stadtviertel (eigentlich Hälfte) wurde nach den Plänen des Architekten Biaggio Rosseti gebaut. In Gegensatz zum alten Ferrara mit engen krümmen Gässchen wurden lange schnurgerade Boulevards angelegt, um die dann Paläste im Stil der Renaissance gebaut, sowie auch große Parkanlagen angelegt wurden (in den neuen Mauerring wurde auch der riesige Friedhof „Cimitero della Certosa“, eingeführt). In diesem Viertel kaufte sich auch der Hofdichter Ercoles Ludovico Ariosto ein Haus. Sein Haus kann man besuchen (zur Mittagszeit ist es geschlossen) in dem neuen Viertel findet man auch einen Ariostoplatz mit seiner Statue auf einer hohen antiken Säule, der Platz wurde nach dem Vorbild eines römischen Amphitheaters angelegt.

Später wirkte in Ferrara auch der berühmte Dichter Torquato Tasso (geboren in Sorent in Kampanien). Sein bewegtes Leben, gezeichnet durch seine seelische Krankheit, inspirierte auch Johann Wolfgang Goethe zu einem seiner Werke.

            Der Diamantenpalast war also die repräsentative Residenz der Familie d´Este. Heute gibt es hier die Pinakothek, die Säle veränderten sich aber nicht und so kann man den „Sala grande d´Onorio“ besuchen, den Kardinal Luigi d´Este bei der Gelegenheit der Ankunft seiner neuen Schwägerin Barbara von Habsburg umgestalten ließ. Hier, in dem rieseigen Sal, der zwei Stockwerke einnimmt, wurden Banketts und Festmahle organisiert, aber auch das konnte nichts an der Tatsache ändern, dass die Ehe von Alfonso und Barbara mit keinen Kindern beschenkt wurde. Also waren die Umbauten des Diamantenpalastes das letzte Echo des Ruhmes der Familie d´Este in Ferrara (weiter war die Familie nur in Modena tätig, das Papst dem Cesare bereit war zu überlassen.

            Wer viel Zeit hätte, könnte einen Spaziergang auf den für die Touristen zugänglichen Stadtmauern machen, bei den Temperaturen oberhalb von 35 Grads Celsius ist das aber keine gute Idee. Weil die Altstadt dank Ercole I. wirklich groß ist, wird empfohlen, sie mit einem Fahrrad zu erkunden. Fahrräder werden in allen Hotels in der Stadt zur Vermietung angeboten und in der Stadt gibt es markierte Fahrradwege. Bei relativ schwachem Autoverkehr in der Stadt ist das eine verlockende Möglichkeit – natürlich bei akzeptablen Temperaturen.

            Wem das noch immer zu wenig wäre, für den gibt es nicht weit von Ferrara die Abtei Santa Maria Pomposa.

Es handelt sich um eines der ältesten Benediktinerkloster, gegründet bereits im siebenten Jahrhundert. Hier haben die Mönche die Tonleiter erfunden und begannen die Musik mit Noten zu schreiben. (Offiziell wird diese Tat Guido von Arezzo zugeschrieben). Hier verbrachte auch der bereits totkranke Dante Alighieri seine letzte Nacht bei Rückkehr von Venedig nach Ravenna im September 1321. Es führt ein Weg durch die Poebene zwischen Feldern mit Mais, Getreide und Sonnenblumen hin, aus Fruchtbarkeit des Bodens Podeltas schöpften die d´Estes ihr Reichtum. Das war noch in der Zeit, als für Reichtum die Erträge der Felder und nicht die Industrieproduktion oder die Börsengeschäfte ausschlaggebend waren. Heute kann Ferrara von seiner ehemaligen Prosperität nur träumen.

            Es tut das aber sehr schön.


 [AP1]

 [AP2]

Cestování v čase koronaviru

               Co si budeme povídat, jsou to nervy. Zejména pro lidi, kteří nepatří k digitální generaci – ovšem nemyslím si, že by to měli „digital native“ až o tolik snazší. Možná je pro ně jednodušší převést si své certifikáty na mobilní telefon, ovšem napřed se musí dostat k očkování – a to není pro mládež vůbec snadné. A mutace delta řádí.   

V Rakousku zavedli takzvané pravidlo tří „G“. (Geimpft, genesen, getestet), tedy očkovaný, vyléčený nebo testovaný. První týdny ho dostávali jen testovaní a vyléčení, protože se řešil problém, zda informace o tom, zda je člověk očkovaný, nepodléhá ochraně osobních dat. Dobrá, konečně se dostali do systému i očkovaní, ale jak se dostat k certifikátu, který by mi umožňoval vycestovat přes hranici? Mladý kolega mi doporučil, abych si opatřil „občanskou kartu“ nebo „digitální signaturu na mobilním telefonu – německy „Handysignatur“. Dobrá rada. Tu občanskou kartu už jsem si kdysi před lety vyřizoval, protože jsem ji potřeboval v době, kdy jsem měl soukromou praxi, po těch letech jsem ovšem už neměl ani tušení, jak se to používá, ba dokonce ani co to je. Rozhodl jsem se tedy pro onu Handysignatur. Stránka ministerstva vnitra uváděla dvě možnosti – buď si ji opatřit online na finančním úřadě nebo vyhledat místo v blízkosti bydliště, kde se ta registrace provádí. Našel jsem místo – bylo to ve vedlejší vesnici Hausmannstätten. Poněkud mě zarazila pracovní doba – od pěti do sedmi večer, a to jen v pondělí. Zavolal jsem tam v tuto dobu, ale nikdo mi telefon nezvedl. Pomyslel jsem si, že je třeba si termín pro tuto dobu vyřídit v normální pracovní době. Zavolal jsem tam tedy druhý den dopoledne, telefon vyzváněl do prázdna. Tudy cesta nevedla.

Rad nerad rozhodl jsem se pro online cestu a vstoupil jsem na stránku finanzonline. Ztroskotal jsem poměrně brzy. Když jsem se chtěl zaregistrovat, oznámila mi ona stránka, že už zaregistrován jsem a požadovala po mě nekompromisně PIN. Snažil jsem se jí – digitálně – vysvětlit, že PIN neznám, protože jsem naposledy dělal daňové přiznání sám někdy v roce 2005. To nepomohlo. Zkontaktoval jsem mého daňového poradce a poprosil jsem ho, aby pro mě mé údaje z finančního úřadu zjistil. Odpověděl, že to není potřebné a požadované informace mi finanční úřad neposkytne.

V době, kdy jsem si už zoufal, objevil jsem náhodně v obchodním centru, že Handysignatur poskytuje bezplatně síť A1 a to i zákazníkům jiných sítí. Zašel jsem tam, milý mladý muž mi pomohl rychle celou věc vyřídit a já jsem si doma mohl konečně vytisknout můj certifikát o očkování. Sice to není ta krásná PDF na displeji telefonu, která po osvícení celníkem krásně zezelená, ale přece mezinárodní certifikát s kódem, který je povinen jakýkoliv úředník v EU uznat.

Takže s certifikátem hurá do Itálie. Předešlu hned, že ten certifikát ode mě během celého pobytu nikdo nechtěl, ani na hranici, ani v hotelech, neřkuli v restauracích.

Italové mě překvapili i tím, že ještě stále platila povinnost nosit roušku nebo respirátor v exteriéru čili na ulici, a to i když teploty přesahovaly 37 stupňů ve stínu a pod respirátorem to bylo na udušení. Ještě víc mě ale překvapili, že když od pondělí 28.června byla povinnost nošení roušek omezena na vnitřní prostory, starší Italové nosili roušky na veřejnosti dál. A když jsme se k nim blížili, obcházeli nás obloukem o poloměru několika metrů. Strach byl tedy všude přítomný, očividně italská společnost šok z první vlny pandemie, která si vybírala spousty lidských obětí (i když ne tolik, jako v Česku za moudré vlády premiér Babiše a jeho mnoha ministrů zdravotnictví) ještě nepřekonala.

Nakolik byly kovidu přizpůsobeny otvírací doby muzeí nedokážu posoudit, každopádně nám ubytovatel ve Florencii kladl na srdce, abychom se na návštěvy muzeí přihlásili online, že se jinak nemusíme dovnitř dostat. Rozhodl jsem se jeho rady neignorovat a dal jsem se do toho. U „Palazzo vecchio“ proběhla rezervace online vcelku bez problémů, musel jsem jen na mobil nahrát novou aplikaci a ta pak nabídla vstupenku do muzea. Horší to bylo s Bargelem. Jednak jsem musel vyhrabat starý PIN, protože ho při platbě VISOU vyžadovali. Poté se objevila rezervace na jméno Antonín Polách bytem na Broadway New York. Současně s upozorněním, že se nejedná o vstupenku, tu že si musím vybrat na pokladně v Bargelu. To jsem dostal šok v přesvědčení, že jsem sedl na lep podvodníkům, kteří teď vysávají moje konto přes kreditní kartu, kterou jsem při platbě musel zadat. Moje pochyby se rozhodně nezmenšily, když jsme dorazili do Bargela a paní na pokladně prohlásila, že to číslo rezervace, které mi poslali mailem, je určitě špatné, protože žádné takové ona nemá. To jsem se začal potit. Poté se ale zeptala na moje jméno a zjistila, že rezervaci na jméno Polách tam má. Naštěstí nekontrolovala můj pas – určitě by musela vyžadovat americký, ale Italové nejsou chválabohu až tak důslední. Takže jsme dostali vstupenky, mohli muzeum navštívit a já se zapřisáhl, že už takové experimenty s online rezervací nikdy nebudu dělat.

Pozitivní na koronavirové pandemii – nesmějte se, ani nevztekejte – i korona má své pozitivní stránky – byla skutečnosti, že turistů nebylo nadbytek ani na nejfrekventovanějších místech. Ani Florencie, a dokonce ani Cinque Terre nebyly zavaleny davy turistů, všude se dalo poměrně rozumně pohybovat. Samozřejmě za stálého – roušku nasadit, roušku sundat. Lezlo to na nervy, ale dalo se to vydržet.

Po návratu do Rakouska se žena rozhodla, že bychom mohli navštívit Klosterneuburg. Nádherný klášter u Vídně, o němž jsem jí pěl ódy už roky. Navštívil jsem ho někdy v letech 2002 nebo 2003, když jsem rešeržoval na můj román o Elišce Rejčce. (Schoval si ji tam tehdy její milenec Friedrich Sličný Habsburský) Tehdy jsem tam měl prohlídku s paní Otavou – byli jsme sami dva, ona jako průvodkyně a já, prodebatovali jsme hodinu a čtvrt, ačkoliv měla za hodinu už další skupinu, která na ni musela kvůli mně čekat. Všechno bylo tehdy v pohodě, hned u kláštera byla malá restaurace s dobrým a levným jídlem, prostě měl jsem nejkrásnější vzpomínky, zejména pak na Verdunský oltář, který považuji za jedno z nejgeniálnějších děl světové kultury a který v Klosterneuburgu mají. Tak jsme tedy se ženou vyrazili a taky dorazili, i když mě můj GPS vedl podivnými cestičkami přes Vídeň – ale za to koronavirus (snad) opravdu nemůže.

Překvapilo mě obrovské podzemní parkoviště, které tam před bezmála dvaceti lety nebylo. Míst na parkování bylo víc než dost, cena za parkování 2,50 Euro za hodinu, ovšem s poznámkou, že v případě koupení vstupenky do kláštera je parkování čtyři hodiny gratis. Pochválil jsem organizátory – to byla taky moje poslední pochvala.

U prodeje vstupenek mi slečna sdělila, že další návštěva s průvodcem je v 15:15. Byla jedna hodina, pochopil jsem, že blažené časy návštěv každou hodinu byly z nějakého důvodu zrušeny Protože jsme měli pořádný hlad, zeptal jsem, se, kde se během čekání na vstup do kláštera můžeme najíst. Ukázala mi na bar Egon hned vedle vstupní haly. Tam nám ale číšník sdělil, že on má pouze frankfurtské párky, toast nebo guláš z konzervy. Ovšem máme jít na nádvoří a tam je restaurace s menu a s nabídkou jídel. Šli jsme tedy na nádvoří. Byla tam malá restaurace, nabízela ale pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Myslel jsem si, že je to trochu málo. Přece bezprostředně u Vídně a ve frekventovaném turistické lokalitě musí být nějaká dobrá restaurace! Vždyť tu přece před dvaceti lety byla! Hledali jsme a našli jsme směrovku ke klášterní restauraci „Stiftkeller Leopold“. Ovšem to upozornění na onu restauraci tam bylo jen jednou. Prošli jsme celé okolí, a nakonec jsme ji už napůl mrtví hlady našli – stálo tam, že bude otevřena od pátého srpna. Na mobilu jsme našli Hotel restaurant Anker. Měl být vzdálen od kláštera jen 200 metrů, nabízel ale jen jídla na odnos – očividně tedy ještě nepřešel z koronavirového do normálního provozu. Poslední šancí tedy byla ona restaurace, kterou jsme kvůli její skromné nabídce minuli. Jmenuje se Caféhaus Holler. Silně demotivovaná číšnice potvrdila, že mají skutečně v nabídce pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Když si všimla nespokojeného výrazu v mé a vražedného v tváři mé manželky, připustila, že bych mohl ještě dostat řecký selský salát s houskou. Souhlasil jsem, žena si objednala polévku. Salát se skládal z padesáti procent z červené cibule. Ještě nikdy jsem tolik cibule nesnědl, v důsledku toho odpadly pak polibky při vítání se snachou, kterou jsme následně navštívili. V čase kovidu se ale lidi stejně líbat nemají. V salátu bylo i trochu papriky, několik oliv a kousky řeckého sýra, z rajčat tam byly ovšem maximálně čtyři kousky – očividně poté, co kuchař uvařil rajskou polévku a omáčku na noky, už mu rajčat nezbylo. Ostatně ta polévka byla tak hustá, že jsme se právem domnívali, že je používána ve stejné podobě i jako ona omáčka na noky. Poté, co ji manželka snědla, oznámila, že se jí něco pohnulo ve střevech. Nastaly obavy, zda to dovezeme až k synovi, ale podařilo. Pročistila se až u syna na návštěvě a měla poté velmi dobou náladu. Minimálně lidé trpící zácpou by mohli být s pobytem v Klosterneuburgu spokojeni.

Vlastně bylo za daných okolností štěstím, že jsme vstupenky do kláštera nedostali. S Audioguidem se dala navštívit pouze pokladnice kláštera, do kláštera vpouštěli jen s průvodcem. Chtěl jsem koupit lístky na oněch 15:15, jak mi avizovali původně, dozvěděl jsem, se ale, že to je pouze prohlídka vinného sklepa, do kláštera vpouštějí turisty až o půl páté odpoledne. Vzdal jsem to a opustil klášter, aniž bych ženě ukázal Verdunský oltář. Zřejmě by si to ale s ohledem na pohyb ve střevech v důsledku požití rajské polévky stejně neužila.

Šok z této návštěvy jsme ještě úplně nepřekonal. Čím to je, že je určitá kulturní památka dělána turistům tak odpudivou? Je v tom úmysl? Jak je možné, že člověk nedostane nic k jídlu? V Rakousku, kde je gastronomie kult? Připomínalo mi to hodně stav v čase komunismu, kdy bylo problematické u kulturních památek najít restauraci s jídlem a člověk na výlety jezdil se smaženými řízky. Samozřejmě je za tím korona. Který Rakušák by se už postavil do kuchyně v hnízdě jako je Klosterneuburg? Raději bude brát podporu v nezaměstnanosti. Kuchaři, číšníci, to všechno byl personál, který do Rakouska jezdil z Maďarska, Slovenska eventuálně i z Česka. Teď prostě nejsou. Po zavření restaurací byli posláni domů. Tam si mezitím z větší části našli nějakou práci. Teď se Rakušáci marně snaží přilákat je zpět. Nevaří se. Nejsou kuchaři, nejsou číšníci. V místech jako je Klosterneuburg, tedy mimo velká města, je ten problém nejvypuklejší a přímo fatální. Lepší to zřejmě v dohledné době nebude.

Průvodci sice byli Rakušáci, ale v čase zavřených památek si zřejmě taky z velké části našli jiný džob. Prohlídky se zredukovaly na dvě denně. Až v Klosterneuburgu jsem pochopil, že se zřejmě turistika vzpamatuje z korony – pokud to mutace delta a další, které budou následovat vůbec dovolí – jen velmi pomalu. Pro Rakousko špatná zpráva. Pro nás, zvědavé turisty, ještě horší.

Klosterneuburgu se raději vyhněte. A pokud už tam pojedete, zabalte si podle dobré staré české tradice chleba s řízkem a nakládanými okurkami. Potom možná tu návštěvu přečkáte s méně nabuzeným adrenalinem, než to bylo u mě a mé ženy.

Den nato jsme jeli na Slovensko. Bohužel právě poté, co Slováci z obavy z delta varianty viru přitvrdili. Údajně na určitých hraničních přechodech, které zavírali, stavěli bariéry, takže Moravák, který si zajel do hospody za kamarády se už neměl jak vrátit domů. Syn mě vybavil zeleným pasem, konečně jsem tedy měl na mobilu vše tak, jak jsem si to představoval. Stejně tak i moje žena a syn s manželkou. Plni optimismu jsme dorazili na slovenskou hranici. Ukázali jsme naše zelené pasy a mysleli jsme, že je přechod hranice vybavený. Chyba lávky!

„Ste elektronicky zaregistrovaní?“ ptal se přátelský ale nekompromisní celník.

Skoro mě trefil šlak. Zatím jsem se vždycky registroval. Do Česka, do Itálie, nikdy to zatím nikdo nechtěl vidět. Tentokrát jsme se samozřejmě nezaregistrovali. Už proto, že poslední noc před přechodem hranice jsme nestrávili doma, ale na návštěvě u syna. Takže žádný přechod hranice! Zacouvali jsme na jedno parkovací místo přímo na hranici a následovala registrace přes mobil. Já bych byl zřejmě na mrtvici. Na počítači jsem sice tuhle koronavirovou registraci prováděl už několikrát, ale na mobilu je to pro mě stále mnohem komplikovanější – už proto, že displej je nepoměrně menší. Naštěstí jsme měli v autě syna a snachu, tedy dva digital native, ti nás zaregistrovali a pak už stačilo jen čekat na SMS, která potvrdila, že můžeme na Slovensko vstoupit a že máme výjimku ze čtrnáctidenní karantény. Mně přišla hned, ženě vůbec. Ale zato jsme tu zprávu objevili v jejím mail boxu. Mohli jsme tedy vyrazit. Samozřejmě bylo třeba koupit elektronickou dálniční nálepku. To dělávám vždy na prvním dálničním odpočívadle v Járovcích. Automat na dálniční nálepky nefungoval, zřejmě byl zavirovaný koronavirem. Platba kartou nebyla možná, zřejmě byl terminál zavirován koronavirem. Platba byla možná jen v hotovosti, jako za oněch zlatých komunistických časů. Hotovost ve výši deseti eur jsem měl. Začal jsem chápat, proč se Slováci toho viru tak bojí. Do Rakouska jsme se vraceli ještě týž den. Celník nahlédl do auta, žena se ho zeptala, zda chce vidět naše certifikáty. Usmál se a zeptal se: „Máte je všichni?“ Potvrdili jsme s důvěryhodným úsměvem, že je máme. „Tak pokračujte,“ usmál se a pustil nás přes hranici.

Tedy aspoň na závěr troška normality. Ale že bych měl chuť tu hranici překračovat častěji, to nemůžu říct. Koronavirus už zase nechal vztyčit hraniční ploty.

Ferrara

Po pětileté pauze zpět do Itálie – sice s respirátorem, ale přece.

               Tempi passati, říkají Italové, když vzpomínají na zašlé dobré časy. Jenže časy se mění a měnily se i v minulosti. V roce 1152 prolomila řeka Pád hráze u městečka Ficarolo a způsobila katastrofální záplavy, po nichž zcela změnila svůj tok. Jestliže tedy Ferrara předtím ležela na řece Pádu, který ji omýval z jihu, teď se řeka přesunula daleko na sever. Přesto zažilo město další skvělé časy, spojené s působením rodiny d´Este. Ta město ovládla ve jménu papeže v boji proti císaři Friedrichovi II. v roce 1242 a zůstala zde do roku 1597. Bohatí d´Este, původně markrabata, od roku 1452 pak vévodové, vybudovali z města svou rezidenci a nešetřili přitom. Postavili zde obrovský nedobytný vodní hrad (který měl ale spíš chránit je před jejich poddanými než město před zevními nepřáteli, přitáhli do města spoustu prominentů, kteří si zde stavěli paláce a Alfonso II. se dokázal dokonce oženit s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou. (Císař měl dcer dvanáct a provdat je všechny do urozených a bohatých rodin, které nelpěly na velkém věnu, nebylo snadné, přesto byl tento sňatek potvrzení nebývalého významu ferrarského vévody). Vévoda si toho taky patřičně vážil, ve svém „Diamantovém paláci“ nechal pro Barbaru vybudovat obrovskou „Síň slávy – Sala grande d´Onorio“- Jenže ani to nepomohlo, Alfonso zemřel bezdětný a jeho lákavou rezidenci zkonfiskovali nenasytní papeži. A s příchodem papežských správců začal nezadržitelný pád města.

               Dnes je Ferrara ospalé – se svými 133 000 obyvateli na italské poměry malé – město v deltě Pádu. Ospalé je zejména v neděli a když teploměr ukazuje 35 stupňů ve stínu. Uznávám, že takové teploty nejsou na poznávání města úplně nejpříhodnější a nepomůže ani lidová moudrosti „Když tolik naříkáte nad 35 stupni ve stínu, tak do toho stínu proboha nelezte.“ Na slunci to opravdu není o nic lepší.“ Přesto je toho ve Ferraře hodně vidět, (od roku 1995 patří ke kulturnímu dědictví lidstva UNESCO) vzpomínky na slavnou minulost byly sice poškozeny zemětřesením z 30. května 2012, ale znovu obnoveny, dnes zde stopy po přírodní katastrofě nejsou vidět, pokud nepočítáme zahalenou fasádu katedrály (katedrála sama není návštěvníkům přístupná, zda to ale souvisí s oním zemětřesením před devíti lety, se mi nepodařilo zjistit.

Stejně tak je zahalena i socha jednoho z nejslavnějšího z ferrarských rodáků – v roce 1452 se zde narodil kazatel Girolamo Savonarola, považovaný vedle Wiclefa a Husa za jednoho z nejdůležitějších církevních reformátorů před Lutherem, jemuž se podařilo ovládnout Florencii a vyhnat odtud Medicejské, než sám skončil v roce 1494 na popravišti. Už si víceméně zvykám, že Italové přede mnou své kulturní památky zahalují, v Bologni jsem slavného Neptuna taky vidět nemohl.

               Dějiny města Ferrary jsou ale nerozlučně spojeny s rodinou d´Este. První ze slavných reprezentantů tohoto rodu byl Azzolino II. V době bojů mezi císařem Friedrichem II. a papeži se postavil na papežskou stranu – a vyplatilo se. V roce 1242 ho papež Řehoř IX. vyjmenoval stálým podestou města a v roce 1259 se mu podařil husarský kousek, když se mu zajal hlavu ghibellinů v severní Itálii Ezzelina da Romana. Papežové si uvědomili, že se na tuto rodinu můžou spolehnout, a tak byl Azzolinův vnuk Obizzo II. vyjmenován generálním kapitánem a ochráncem církevního státu (Ferrara patřila de jure k Pippinovu obdarování, a tedy k papežskému státu). D´Este se definitivně usadili ve Ferraře a stali se jejími vládci. Formálně sice jako papežští leníci, ale to jim nebránilo v budování vlastní moci. O skutečnosti, že se mezi svými poddanými necítili tak úplně bezpečně, svědčí gigantické Castello Estense v rohu starého města.

Obrovský vodní hrad začal stavět Niccolo II. v roce 1385, protože se ale během stavby jeho potomci rozhodli změnit pevnost na renesanční rezidenci, protáhla se stavba paláce na skoro dvě stě let. Nedá se ovšem říct, že by se d´Este o své město nestarali, například univerzitu založil Niccolův syn Alberto už v roce 1391. Otvírací doba castella je dost překvapivá, v sobotu a v neděli má totiž zavřeno. Nikdo mi to nedokázal vysvětlit, paní v paláci Schiafonia, kterou jsem se na to ptal, se poněkud styděla, ale připustila, že to „tak prostě je“. Jsme v Itálii, tam nemusí mít věci srozumitelný důvod. Takže jsme si museli počkat na pondělí. Vidět je tam poměrně dost, sály se stropními freskami, které člověk může vidět v rafinovaně nastavených zrcadlech na zemi, aniž by si tedy musel vykroutit krk, největšími sály jsou Sala dei Giganti a Salone dei Giocchi. Dá se vystoupat na Lví věž, kde byl kdy si vězněn Ugo d´Este – ale o tom později. Navštívit je možné i kapli Renée de France, dcery francouzského krále Ludvíka XII, kterou si vzal za ženu vévoda Ercole II. d´Este – ferrarští vládcové se pohybovali v nejvyšší společnosti. I když Renée způsobila svými sympatiemi k protestantství svému muži nemalé potíže (Ferrara byla zatraceně blízko papeži a jeho mocenským zájmům), takže ji její manžel musel nakonec zavřít do domácího vězení, aby zuřícího papeže uklidnil. Na nádvoří castella byla letos expozice „Le Done, i Cavallieri, gli Armi e gli Amori“, čili „Dámy, rytíři, zbraně a lásky“. Je zajímavá, někteří z obrněnců jdou tvrdě v záležitostech lásky na věc, jiní jako by přišli ze současnosti.

               Castello Estense je spojeno dlouhou chodbou na prvním poschodí s Palazzo Communale, odkud vládli d´Este předtím, než si postavili svůj hrad. Nad vchodem do budovy, která slouží dnes jako městská radnice, jsou bronzové sochy dvou významných d´Este, které sem dal umístit Ercole I., největší budovatel města.

               Na koni je tu znázorněn Ercoleův otec Niccolo III. D´Este. Jedna z nejskurilnějších, ale i nejschopnějších postav rodu.

Niccolo byl velmi aktivním mužem. Zplodil celkem 24 dětí, řadu manželských, a ještě více nemanželských, ovšem on mezi nimi nedělal rozdíl. Žili všichni jako jedna rodina, i jeho manželky s milenkami – hrad byl velký dost. Jeho první žena Gigliola da Carrara byla neplodná, pročež roli vládkyně v paláci převzala oficiální milenka Stela de Tolomei, která byla plodná až až. Problém nastal, když si Niccolo po smrti Giglioly přivedl v roce 1418 novou mladou ženu Parisinu z rodu Malatestů z Rimini. Čtrnáctiletá nevěsta byla poměry v početné rodině značně zmatená, zejména, když markraběcí děti byly částečně v jejím věku. Navíc Stela de Tolomei zemřela už rok po Parisinině svatbě na „zlomené srdce“. Parisina tedy měla hrát paní domu a starat se o spousty nevlastních dětí. Markrabě byl o dvacet let starší než ona, děvče hledalo nějakou spřízněnou duši – a bohužel ji i našlo v osobě Niccolova syna Uga. Mladí lidé, kteří byli stejně staří, se do sebe zamilovali a láska nezůstala platonickou, ale dočkala se i naplnění. To se stalo v roce 1425, kdy bylo Parisině dvacet jedna a Ugovi dvacet let. Když se to markraběti doneslo, nechtěl tomu věřit – nebyl tedy jako Othello, vraždící jen z podezření. Ale jeho lidé mu umožnili přistihnout manželku se synem in flagranti, aby se přesvědčil na vlastní oči. Stalo se. Zuřící Niccolo dal oba internovat v paláci Estenze – každého v jiné věži (ta, ve které byla uvězněna Parisina se na její počest dodnes jmenuje Torre Malatestiana) a pak v podzemním vězení (je ho možné navštívit) stít. Nakonec ale Niccolo smutek ze zrady překonal a oženil se o šest let později potřetí, jeho třetí žena Ricarda de Saluzzo mu porodila syna Ercoleho, který měl rozhodujícím způsobem změnit vzhled města. Po smrti Niccoly se na ferrarském trůně vystřídali tři jeho synové Leonelo, Borso a Ercole, kteří vládli dohromady 64 let – bylo to možné, protože byl mezi nimi dvacetičtyřletý věkový rozdíl.

               Niccolo byl ale aktivní nejen v manželských a nemanželských postelích. Dokázal velmi šikovně lavírovat mezi soupeřícími mocnostmi císařství a papežství. Císař Zikmund rozšířil jeho mocenské území a pasoval jeho syny na rytíře, potom ale Niccolo rozhodujícím způsobem podpořil papeže. V roce 1417 byl na církevním koncilu v Kostnici zvolen papežem Martin V., čímž bylo ukončeno trojpapežství.  Nový papež se mimo jiné musel zavázat, že svolá každých deset let nový koncil, aby tento mohl rozhodnout o věroučných otázkách. To znamenalo značné omezení papežské moci, proto se k tomu Martin neměl. Svolal koncil až těsně před svou smrtí v roce 1431 do Basileje, jeho nástupce Eugen IV. měl ale tisíc výmluv, proč tam nemůže jet. Záminku k torpédování jednání církevních otců mu dala ochota byzantského císaře Jana jednat o sjednocení katolické a ortodoxní církve. (Císaři Janovi teklo do bot, protože před hradbami Konstantinopole stáli Turci).  Niccolo d´Este nabídl své město papeži jako místo alternativního koncilu za účasti císaře Jana, kterého ani nenapadlo trmácet se do Basileje – koneckonců do Ferrary se mohl nechat přivézt lodí. Papeži toto místo taky maximálně vyhovovalo. Oficiálně přijal císaře Jana na svém území, (ale ne tak úplně, což císaři vyhovovalo, Ferrara tak poskytovala dojem neutrality) náklady na pobyt náročného hosta ale nesli ferrarští páni, konkrétně Niccolo III. Koncil začal ve Ferraře v roce 1437–v lednu 1439 byl pak přeložen do Florencie (Cosimo starší Medici podplatil církevní otce a ti pod záminkou, že ve Ferraře hrozí vypuknutí moru – doloženo to není – přesunuli koncil do Florencie). Niccolo z toho asi nešťastný nebyl, protože císař Jan se choval jako pravá „diva“ – na střechu jeho paláce se například neustále v létě musela lít voda, aby se ochladil a koncil už svůj účel splnil – Ferrara a s ní Niccolo vstoupili do dějin. V roce 1452 pak udeřila hodina rodiny d´Este. Od roku 1450 byl u moci Borso d´Este, syn Stely Tolomei, neméně schopný než jeho otec. (I jeho socha zdobí průčelí Palazo Communale, Borso ale nesedí na koni jako jeho otec ale rozvážně na trůně – na rozdíl od svého otce se totiž stal knížetem).

V roce 1452 táhl na svou korunovaci do Říma císař Friedrich III. Císař se měl při té příležitosti i ženit s jednou z nejbohatších nevěst tehdejšího světa Eleonorou infantkou portugalskou a měl hodně hluboko do kapsy, takže se bál ostudy. (K té nakonec došlo, ne ale kvůli penězům, nýbrž v důsledku jeho neochoty manželství naplnit, více než třicetiletý císař byl ještě panic). Borso byl ochoten pomoci. Císaře vybavil peněžním obnosem, který panovníka zbavil starostí, ten ho zato povýšil na vévodu, čili do rangu suverénů (tam patří králové a knížata, vévoda je v hodností s knížetem shodný).

               Následovalo něco víc než sto let ferrarské slávy, než zemřel poslední d´Este Alfonso II.  – jeho manželství s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou zůstalo bezdětné.  Po Alfonsově smrti neuznal papež Klement VIII. jeho poslední vůli, v níž Alfonso odkazoval své území synovci Cesaremu a zabral Ferraru pro papežský stát. Pak se střídali kardinálové, správcové, kteří měli na mysli hlavně vlastní obohacení a sláva města rychle pohasla.

               Za návštěvu stojí tři paláce rodiny d´Este. Vedle monumentálního Castella Estense je to ještě palác Schifanoia a Diamantový palác (Palazzo dei diamanti). Schifanoia znamená nudu a proti ní si D´Este postavili palác na okraji města, tehdy s pestře pomalovanou fasádou, dnes nudně bílou. Vevnitř je Museo civico a stěny největšího sálu jsou pomalovány krásnými freskami.

Po cestě k paláci se vyplatí krátká zastávka v monumentálním kostele Santa Maria in Vado. Nedaleko se nachází i impozantní palác, který si ve Ferraře nechal postavil Ludovico il Moro, vévoda milánský, který měl s d´Este očividně velmi dobré vztahy. Koneckonců byl strýčkem první manželky vévody Alfonsa I.  Anny. (Alfonso I. se po smrti své první manželky oženil s legendární Lukrécií Borgiou, dcerou slavného skandálního papeže Alexandra VI. Okolo její osoby se šířily legendy o incestu, travičství a nemravném životě, ve skutečnosti porodila nešťastná Lukrecie Alfonsovi několik dětí a zemřela ve věku 39 let na horečku omladnic.) Dnes je v paláci Ludovica il Mora archeologické muzeum. Palazzo dei Diamanti (Jméno dostal tento palác podle své fasády z mramoru řezaného do tvaru diamantů – mramor je ve Ferraře vzácný, naprostá většina budov má fasády z cihel.)

se nachází na opačném konci města. To má svůj důvod. V roce 1492 se Ercole I. d´Este rozhodl Ferraru zvětšit. Město se víc než zdvojnásobilo, nová čtvrť (vlastně polovina) města byla postavena podle plánů architekta Biaggia Rosettiho.  Na rozdíl od staré Ferrary s klikatými úzkými středověkými uličkami byly založeny široké rovné bulváry, okolo nichž se stavěly renesanční paláce a rozsáhlé zahrady a parky (do hradeb byl zahrnut i obrovský hřbitov – Cimitero della Certosa). V této čtvrti si koupil domek i dvorní básník Ercoleho Ludovico Ariosto. Jeho dům se dá navštívit (přes poledne má zavřeno) v této nové čtvrti se nachází i velké Ariostovo náměstí s jeho sochou na antickém sloupu, náměstí je vytvořeno po vzoru římských amfiteátrů.

Později působil ve Ferraře i slavný básník Torquato Tasso (rodák z kampánského Sorenta), jehož pohnutý život poznačený psychickou chorobou ztvárnil Johann Wolfgang Goethe.

               Diamantový palác byl tedy reprezentačním sídlem rodiny d´Este. Dnes je zde pinakotéka, sály se ale nezměnily, a tak je možno navštívit Sala grande d´Onorio, čili Síň slávy, který nechal přestavět kardinál Luigi d´Este při příležitosti příjezdu jeho nové švagrové Barbary habsburské. Zde se v obrovském sále zahrnující dvě poschodí paláce pořádaly slavnostní bankety a hostiny, ani to ale nemohlo nic změnit na tom, že manželství Alfonsa II. s Barbarou, jak už bylo řečeno, nebylo obdařeno potomky. A tak byly tyto úpravy Diamantového paláce jakousi labutí písní slávy rodu d´Este ve Ferraře (dále působila už jen v Modeně, kterou byl papež Cesaremu ochoten ponechat.

               Kdo má času nazbyt, může se projít i po pro turisty přístupných městských hradbách, při teplotách nad 35 stupňů Celsia to ale není zrovna dobrý nápad. Protože je staré město díky Ercolemu I. opravdu rozsáhlé, doporučuje se půjčit si jízdní kolo. Nabízejí to skoro všechny hotely a ve městě jsou vyznačeny trasy pro cyklisty. Vzhledem na poměrně malý automobilový provoz je to lákavá alternativa – samozřejmě za přijatelných venkovních teplot.

               Komu by to bylo málo, nedaleko od Ferrary je klášter Santa Maria Pomposa, jeden z nejstarších benediktýnských klášterů, založeném v sedmém století, kde mniši vynalezli hudební stupnici a začali zaznamenávat hudbu notami.

Tady strávil v září roku 1321 svou poslední noc před návratem do Ravenny smrtelně nemocný Dante Alighieri. Vede tam cesta rovinou pádské delty mezi poli kukuřice, obilí a slunečnic, z úrodnosti této oblasti čerpali d´Este své bohatství. To bylo v době, kdy o bohatství ještě rozhodovaly výnosy polí, a ne průmyslová výroba. Dnes může Ferrara o své někdejší prosperitě jen snít.

               Ale dělá to pěkně.

Glatz – Klodzko-Kladsko

               Auf dem Weg von Wroclaw nach Süden fährt man über Pässe zwischen Wäldern und Hügeln entlang des Flusses Nysa Klodzka und plötzlich öffnet sich vor dem Reisenden ein schönes, breites grünes Tal, von allen Seiten umgeben von Bergen. Man ist in Glatz, in einem Land mit bewegter Geschichte, das zwischen Polen und Tschechien so lange den Besitzer wechselte, bis es von Preußen eingenommen wurde.

               In Süden umarmen das Land das Adlergebirge (Orlické Hory ) und ein Massiv der Glatzer Schneekoppe (Kralický Sněžník – Masyw Snežnika), im Norden berühren sich beinahe das Eulengebirge (Sovi Hory – Góry Sowie) im Westen mit dem Reichensteinen Gebirge (Rychlebske Hory – Góry Zlote) im Osten. Es hat sich immer gerade angeboten, diese enge Lücke zwischen den Bergen durch eine Staatsgrenze zu verschließen. Einmal, es ist sehr lange her, war es auch so. Der erste dokumentierte Besitzer von „Castellum Glacium“ war der tschechische Fürst Slavnik. Nachdem der Stamm des Fürsten Slavnik von den Premysliden brutal blutig an einem einzigen Tag ausgerottet wurde, fiel Glatz an die Premysliden und damit an die Tschechische Krone. Premysl Otakar II. erteilte der Stadt Glatz ihr Wappen, einen silbernen zweischwänzigen Löwen im Sprung auf rotem Hintergrund, dieses Wappen besitzt die Stadt Klodzko (der derzeitige polnische Name von Glatz) bis heute.

               Im Jahr 1297 wurde in Glatz Arnošt z Pardubic (Ernst von Pardubitz) geboren, sein Vater war hier als königlicher Burggraf tätig. In Glatz begann Ernst sein Studium bei dortigen Johannitern, die hier seit 1310 tätig waren, bis er zu weiterem Studium nach Italien ging (Bologna und Padova) um im Jahr 1344 zum ersten tschechischen Erzbischof zu werden, einem der besten, den Tschechien in seiner Geschichte hatte. Er war die rechte Hand Kaisers Karl IV. und half ihm beim Aufbau des neuen tschechischen Staates – „Die Länder der tschechischen Krone“. Nach seinem Tod im Jahr 1364 ließ er sich in Glatz in der Kirche Maria Himmelfahrt bestatten, die er als von ihm gegründeten Stiftung bauen ließ. Also sein Geburtsort wuchs ihm ans Herz.

               In Jahr 1459 machte der tschechische König Georg von Podiebrad aus Glatz eine Grafschaft, die mit der tschechischen Krone lockerer verbunden war. Der König wollte auf diese Art seine Söhne versorgen. Weil ihm klar war, dass er allein gegen den ungarischen König Matthias Corvinus und Papst Pius II. nicht bestehen konnte, schloss er ein Bündnis mit Jagellonen, an die sollte dann als Gegenleistung für ihre Hilfe im Krieg der Königstitel nach seinem Tod übergehen. Das geschah dann im Jahr 1571 tatsächlich. Georg hatte aber eine Menge Söhne und er wollte sie absichern und ihnen eine privilegierte Stellung im Vergleich mit den übrigen tschechischen Baronen verleihen. Bis zu der Schlacht auf dem Weisen Berg galt zwischen den tschechischen Adeligen eine Vereinbarung, also ein „gentleman agreement“, dass keiner von ihnen nach einer höheren Stellung trachten würde. Alle blieben Freiherren, aus der internationalen Sicht also Barone, was die niedrigste Stufe des Hochadels ist. Für die königliche Söhne war es doch ein bisschen zu wenig. Durch die Ausgliederung der Grafschaft Glatz ermöglichte Georg seinen Söhnen sich Grafen zu titulieren, was in der adeligen Hierarchie doch eine Stufe höher war. Kladsko hörte auf, ein untrennbarer Teil des Tschechischen Königsreiches zu sein, es blieb ein tschechisches Lehen. Nichtsdestotrotz bestimmte das Privilegium aus dem Jahr 1472 (vom König Vladislav I. Jagiello unterschrieben und im Jahr 1578 von Kaiser Rudolf II. bestätigt), dass dieses Land niemals vom tschechischen Königreich getrennt werden darf. Glatz war also niemals ein Teil von Schlesien, obwohl die Söhne von Georg zu schlesischen Herzögen aufgestiegen sind und sich dort zu Hause zu sein fühlten.

               Das Schicksal meinte es aber mit diesem Stück Land ein bisschen anders. Glatz fiel bei einer Verteilung der Erbschaft zwischen die zahlreichen Nachkommen des flinken hussitischen Königs Georg an Heinrich I. den Älteren, der zugleich auch Herzog von Minsterberg war. Dieses Herzogtum lag in Schlesien und so war Glatz das erste Mal zumindest durch die Person des Herrschers mit Schlesien verbunden. Im Jahr 1501 verkauften drei Söhne Heinrichs Albrecht, Karl und Georg zur Tilgung ihren Schulden die Grafschaft Glatz trotz Widerstandes der tschechischen Stände für 70 000 Gulden an den österreichischen Herrn Ulrich von Hardegg, der damit auch den Graftitel übernahm, der mit dem Besitz von Glatz verbunden war. Obwohl die Hardegger die Grafschaft bereits im Jahr 1534 an den König Ferdinand I. verkauft haben, benutzen sie den Titel der Grafen von Glatz bis heute. Deshalb wurde die Gattin von Fürst Karl Schwarzenberg, des Herren von Murau und tschechischen Außenministers und Präsidentenkandidaten Theresa als Gräfin von Hardegg, Glatz und Machland geboren. Weil Ulrich von Hardegg später die Tochter des Herzogs von Minsterberg, Albrecht, Sidonia heiratete, gab es also in den Adern der Frau Theresa ein paar Tropfen des Blutes des tschechischen Königs Georg.

               In den Jahren 1620 – 1622 verteidigte die Festung von Glatz tapfer Franz Thurn, ein Sohn des Anführers des Aufstandes der tschechischen Stände gegen den Kaiser Ferdinand II., Matthias Thurn. Matthias Thurn führte die Rebellen bei dem weltberühmten Prager Fenstersturz im Jahr 1618. Dank des militärischen Genies von Franz Thurn (er war an diesem Gebiet unvergleichlich besser, als sein Vater, der auf den Schlachtfeldern des Dreißigjährigen Krieges eher eine tragische Figur machte) konnte sich die Festung noch zwei Jahre nach der Niederlage am Weißen Berg halten. Glatz war also die letzte Bastion der ständischen Opposition, die die Armee der Habsburger einzunehmen vermochte. Die Festung, sowie auch die Stadt, wurden bei den Kämpfen dem Boden gleich gemacht und danach neu aufgebaut. Die neue Festung sollte uneinnehmbar sein, sie war es aber nicht.

Im Jahr 1741 marschierte in Schlesien die preußische Armee Friedrichs II. ein und dieser Herrscher erkannte sofort die strategische Bedeutung der Stadt und der Festung an dem Fluss Nysa. Die Festung fiel nach dem Frieden von Wroclaw im Jahr 1742 in preußische Hände. Glatz wurde dabei definitiv von Böhmen getrennt und wurde als ein Land mit besonderem Status ein Teil des Preußischen Königtums. Im Jahr 1760 in Rahmen des Siebenjährigen Krieges ist es den Österreichern gelungen, die Festung zurückzuerobern, dann aber starb am 5.Januar 1762 die russische Zarin Elisabeth, eine treue Verbündete von Maria Theresias (Der Krieg wurde auch Krieg der drei Röcke genannt – die dritte in Bande war Madame Pompadour, die wichtige Entscheidungen anstatt ihres Liebhabers Ludwig XV. traf). Der Neffe Elisabeths Peter III., ein leidenschaftlicher Bewunderer alles was von Preußen kam, schloss gleich im März mit Friedrich, der inzwischen sogar Berlin räumen und an die Russen abgeben musste, einen Waffenstillstand. Damit war der Ausgang des Krieges sowie auch das Schicksal von Glatz besiegelt. Glatz blieb ein Teil von Preußen und nach dem zweiten Weltkrieg ging es in die polnische Oberherrschaft. Im Jahr 1946 wurden aus dem Gebiet der (in dieser Zeit bereits vollständig germanisierter) Grafschaft Glatz 97 000 deutsche Einwohner vertrieben. Heute hat der Verwaltungsbezirk Glatz etwas über 123 000 Einwohner, davon leben ungefähr 28 000 in der Bezirkshauptstadt.

Glatz ist ein schönes kleines Städtchen mit einem riesigen Rathaus mitten am Hauptplatz und mit einer mächtigen Festung, die über die Stadt emporragt. Die Festung mit ihrem Labyrinth ist die Hauptattraktion der Stadt und ist sicher besuchswert. Der Besuch ist nur mit einer Führung möglich, der Eintritt kostete (vor 5 Jahren) 12 Zloty, also ca. 3 Euro, was man sicher überleben konnte. Es zahlt sich aus. Der Komplex der Festung, den Friedrich II. aufbauen ließ, hat 900 Meter Länge und 500 Meter Breite. Außerdem ließ Friedrich II. auf dem gegenüberliegenden Ufer des Flusses Nysa auf dem Schafberg eine weitere Festung bauen, die allerdings heutzutage nur eine Ruine ist, weil sie im Gegensatz zur Festung von Glatz nicht restauriert wurde. (Nach den Worten unseres „Prziewodniks“ also Führers, wartet sie auf bessere Zeiten, die nicht kommen wollen). In der Festung erfährt man viel über die damalige Kriegsführung, über die Artillerie, das Zielen der Kanone, über die Versorgung der Armee sowie auch über das Leben der Soldaten. Die Garnison hatte unter normalen Umständen 1300 Personen. Auf die Hygiene wurde geachtet, ein Soldat konnte sogar mit Gewalt zwei Mal im Jahr !!!! gezwungen werden, sich selbst und seine Kleider zu waschen. Wenn in einem Raum im Festungsteil, genannt „Große Zange“ bis zu 20 Männer schliefen, wäre nur ein Hygieneverweigerer genug, um den Rest der Mannschaft im Schlaf in die Narkose zu versetzen.  Die Festung hatte eine eigene Bäckerei und im so genannten Donjon, also in dem zentralen und sichersten (weil am höchsten) Teil der Festung, gab es auch Wohnungen für Prominente, die in der Zeit der Belagerung die Zuflucht in der Festung suchen durften. Die gemeine Bevölkerung von Glatz hatte so ein Privileg nicht. Sie musste in den Kriegszeiten in der Stadt ausharren und die Kanonade von beiden Seiten aushalten – zum Schutz gegen die Kanonenkugel und durch sie verursachte Feuer legte man auf die Hausdächer in den Kriegszeiten den Stallmist. Die Idee war grundsätzlich gut, die Einschläge der Kugel wurden dadurch gemildert und Feuer kann im feuchten Mist nicht entstehen, die Dächer waren aber leider nicht wirklich dicht und wenn die Belagerung länger dauerte – und das tat sie leider oft – war das Wohnen in so einem Haus nicht gerade angenehm. Die Prominenz im Donjon der Festung hatte es doch etwas besser.

Die Kathedrale „Maria Himmelfahrt“, die in seinem Testament Arnošt von Pardubice bauen ließ und wo er auch seine letzte Ruhe fand, ist von außen ein Bau im Stil der Frühgotik, ein Werk der Werkstatt von Peter Parler, der auch die St Veith Kathedrale in Prag oder die Mathiaskirche in Budapest baute, innen ist die Kirche aber vollständig barockisiert. Auch die Zufahrt in die Stadt, die St. Johanns Brücke erinnert ein bisschen an Prag, da nach dem Muster der Karlsbrücke in Prag gebaut wurde – hier waren nämlich die gleichen Architekten wie bei der Kirche am Werk – also die Schüler Peter Parlers. Es ist nur ein weiteres Denkmal der ehemaligen fester Bindung von Glatz an Böhmen.

Ein Besuch von Glatz zahlt sich also aus. Aber auch die Umgebung der Stadt ist schön. In der Region Glatz ist eine ganze Reihe von Thermen, da hier an vielen Orten thermales Wasser an die Erdoberfläche sprudelt. Also ist es möglich, die Plätze wie Ladek Zdrój (Zdrój bedeutet auf Polnisch Bad), Kudowa Zdrój, Duszniki Zdrój, die schönste Therme in der Region ist angeblich Polanica Zdrój zu besuchen. Ladek Zdrój hat eine berühmte Vergangenheit. Es wurde natürlich auch von Johann Wolfgang Goethe besucht, der hier seinen 41. Geburtstag feierte und Ausgaben für die Feier in der Höhe von 2 Tollar und 4 Groschen verzeichnete. Wie groß die Geburtstagsparty war, kann ich leider aus der angegebenen Summe nicht abschätzen. Goethe besuchte alle thermalen Bäder in Mitteleuropa, bis er letztendlich seinen Wohnsitz mehr oder weniger in Karlsbad fand. Aber in Ladek Zdrój, das allerdings zu damaliger Zeit Bad Landeck hieß, verbrachte den Sommer des Jahres 1813 der preußische König Friedrich Wilhelm IV. und er traf hier den russischen Zaren Alexander I., der hier mit seinem ganzen Hof am 2.- 18 August 1813 wohnte. Die zwei Herrscher hatten damals mehr als genug Sorgen. Die Russisch-preußische Koalition erlitt in Frühjahr 1813 einige katastrophale Niederlagen im Krieg gegen Napoleon und nach der Schlacht bei Bautzen 21.Mai 1813 wurde ein Waffenstillstand vereinbart. Fürst Metternich täuschte vor, eine Friedenkonferenz in Prag organisieren zu wollen. Letztendlich war sein Herr, Kaiser Franz I., der Schwiegervater und ein Verbündeter des französischen Kaisers. Nach dem Besuch bei Napoleon in Dresden entschied sich aber Metternich anders. Am 12.August 1813, also in der Zeit, als sich der preußische und der russische Herrscher ihre Kriegswunden in Ladek Zdrój leckten und auf neue Verbündete hofften, hat Österreich Napoleon Krieg erklärt. Wahrscheinlich gerade hier, in Ladek Zdrój, vereinbarten der König mit dem Zaren eine neue Strategie, die dann bei Leipzig im Oktober 1813 zu einer entscheidenden Niederlage Napoleons führte.

Auch denen, die Bergwanderungen lieben, hat Glatz mit seinem Glatzer Bergland etwas anzubieten. Wir wählten den Glatzer Schneeberg (Kralický Sněžník). Diesen Berg bestieg Kaiser Josef II. sowie auch die Prinzessin Marianne von Oranjen-Nassau, die in Glatz im neunzehnten Jahrhundert zahlreiche Besitzungen hatte. Sie kümmerte sich vorbildlich um ihre Untertanen und um die wirtschaftliche Entwicklung in der Region, bis heute wird sie „die gute Prinzessin“ genannt – sie war die Gattin des Prinzen Albrechts von Preußen. Letztendlich kletterte auf die Glatzer Schneekoppe im Jahr 1886 auch der tschechische Schriftsteller Alois Jirásek, der bekannteste Autor historischer Romane in der tschechischen Literatur, also ein Kollege von mir (halt ein bisschen berühmter). Hundert und dreißig Jahre nach ihm gingen auch wir (also ich mit meiner Frau) zum Gipfel dieses Berges.  

Das Internet jagte mir ein bisschen Angst ein. Es beschrieb, dass es sich um einen vierstundenlangen Aufstieg handeln sollte. Als ich meinen Freund Vladimir fragte, der dank seiner polnischen Freundin gute Kontakte nach Polen hatte und der in den Bergen nicht wandert, sondern läuft, bestätigte er meine Befürchtungen mit dem Nachsatz, dass es sich sogar um fünf Stunden handeln könnte. Aus diesem Grund ließen wird unser Frühstück in Hotel Kalina in Ladek Zdrój von acht Uhr auf halb sieben verlegen – das unglaublich zuvorkommende Personal war wirklich bereit, die Köchin um sechs in der Früh zu holen und die Nacht im Hotel inklusiv dieses Frühstück kostete 20 Euro pro Nacht!

Allerdings nichts wird so heiß gegessen wie gekocht wurde. Aus dem Zentrum eines bezaubernden Dorfes Medzygorce gibt es wirklich einen vierstundenlangen Weg zum Gipfel. Er führt an einem schönen Wasserfall „Wodospad Wilczki“ vorbei, wo einige Aussichtsterrassen die legendäre gute Prinzessin Marianne bauen ließ. Wenn man aber mit dem Auto weiter der roten Markierung folgt, kommt man in den Dorfteil Jaworica, wo es den letzten Parkplatz gibt und von dort dauert der Aufstieg zur Berghütte „Schronisko po Sneznikom“ eineinhalb Stunde (nur zwei kurze Abschnitte sind wirklich steil) und dann eine weitere halbe Stunde bis zum Gipfel. Also in zwei Stunden ist der Aufstieg leicht zu bewältigen und dann kann man in „Schronisko“ eine der fünf hier angebotenen Suppen und Bier genießen.

Wem das zu wenig wäre, kann noch einen weiteren halben Kilometer vom Gipfel auf die tschechische Seite zum Ursprung des Flusses March laufen – der Höheunterschied ergibt nur vierzig Meter, die man natürlich dann wieder bei der Rückkehr aufsteigen muss. Diese Tatsache konnte meine Neugier nicht mildern. Ich konnte nicht widerstehen und besuchte den Ursprung des längsten mährischen Flusses, der die Grenze zwischen Österreich und der Slowakei bildet und an dessen Ufern schicksalhafte Schlachten ausgetragen wurden (in den Jahren 1260 und 1278) sowie auch der berühmte österreichische Spargel angebaut wird – ich konnte mir nicht vorstellen, bis Ende meiner Tage mit so einem Defizit leben zu müssen, sollte ich es nicht tun. Meine Frau hat dieser Verführung widerstanden, sie hat nämlich einen unglaublich starken Willen. Sie wartete auf mich auf dem Gipfel.

Also was wäre mit einem Ausflug nach Glatz? Das Land ist schön, die Preise niedrig – zum Beispiel in einer Familienpension Cecylia in Ladek Zdrój aßen wir beide mit meiner Frau inklusiv Wein für 15 Euro – die Menschen sind lieb und zuvorkommend und es ist einiges zu sehen. Für einen Historiker ebenso wie für einen Naturliebhaber. Ich genoss beides.

Babiš na hrad !

V létě nebo na podzim roku 2023 by se mohl v moskevském Kremlu odehrát následující rozhovor.

               „Tak co máš, Serjožo? Prosím tě rychle, nemám čas. Musím jít zastřelit tygra a v zoologické zahradě už to všechno naaranžovali tak, aby to vypadalo jako na Sibiři, a kromě toho noviny už pustily zprávu o lidožravém tygrovi, od kterého může vysvobodit své občany jedině sám prezident. Takže rychle. Něco důležitého?“

               „Je tu jedna věc, kterou můžete rozhodnout jen vy, Vladimíre Vladimiroviči. Nikdo jiný nemá ten politický rozhled a mohl by tak rozhodnout nesprávně. Spoléháme se pouze na vaši moudrost.“

               „Velmi si tě vážím Serjožo. Nepouštíš se do nějakých samostatných akcí. Uvědomuješ si, že jsi tu na to, abys žehlil, žehlil a zase žehlil. Jsi ministr zahraničí k nezaplacení.

               „V Česku se budou konat prezidentské volby Vladimíre Vladimiroviči.“

               „Česko? Není to ta zemička, která je tak přecitlivělá, když jim vyhodíme do vzduchu jeden muniční sklad. A co potom hned hysterčí?“

               „Ano, to je ona. Vypověděla nám tehdy celou centrálu naší evropské rozvědky:“

               „To bylo pěkné svinstvo. Je ještě na seznamu nepřátelských zemí?“

               „Samozřejmě Vaše blahorodí, je tam úplně sama.“

               „Nepřeháněj Serjožo. Známe se přece už tolik let! Pro tebe stále jen Vladimír Vladimirovič. Proč by nás mělo zajímat, kdo tam bude prezidentem?“

               „Prezident Zeman byl jediný, kdo se nás účinně zastával. Udělal se svými lidmi spoustu dobré práce. Je to náš člověk, Vladimíre Vladimiroviči.“

               „Tak ať se nechá znova zvolit a je vymalováno, ne?“

               „To nejde, Vladimíre Vladimiroviči. Mají tam v ústavě, že prezident se může ucházet o úřad jen dvakrát. A on už byl zvolen podruhé.“

               „A to neumí změnit ústavu? Jako já? U nás se prezident přece taky může ucházet jenom dvakrát, Ale když změníte ústavu, je logické, že se předcházející úřední období škrtají. A může se kandidovat donekonečna.“

               „Ono to tam prý není možné. Už jsme se ptali. Jsou ještě pořád v té Evropské Unii a tam to nejde.“

               „Tak to se ten náš Zeman zas až tak nevyznamenal. Dobře, odepíšeme ho. Koho tedy uděláme v tom Česku prezidentem? Doufám, že naši internetoví trolové jsou už připraveni.“

               „Samozřejmě Vaše blahorodí, promiňte Vladimíre Vladimiroviči, někdy si nemůžu pomoci. Jenom potřebují znát jméno. Ty ostatní kandidáty už samozřejmě pomlouvají. Tedy ty, co si dovolili nahlásit kandidaturu bez našeho, tedy vašeho, svolení.“

               „Máš nějaký nápad, Serjožo? Nebuď tak skromný. Vím, že se tam vyznáš. Koho bychom tam mohli udělat tím prezidentem.“

               „Nabízí se Václav Klaus.“

               „To je syn toho Klause, co nám poslal začátkem devadesátých let tu miliardu dolarů? A Zeman ji potom nechtěl zpět? To by šlo, můžeme ukázat, že umíme být vděční.“

               „To není jeho syn, Vladimíre Vladimiroviči?“

               „Ne? Tedy jen shoda jmen?“

               „To ne. To je on sám.“

               „Poslouchej, Serjožo, ten byl přece předsedou české vlády, když já ještě vedl KGB v Drážďanech. Ten musí mít už sto let.“¨

               „To ne. Jenom osmdesát jedna.“

               „Není to moc? Aby nám neumřel v úřadě, To by byla moc špatná investice.“

               „Podle našich zpráv je v dobré kondici. Trošku dementní, ale srdce, plíce ledviny, všechno v pořádku. Kromě toho se můžeme spolehnout na českou medicínu. Ta je na vysoké úrovni. Zemana udržovali v úřadě v podstatě v stádiu klinické smrti dobré čtyři roky. Dokonce v tom stavu i vyhrál druhé volby.“

               „Serjožo, mně se to nelíbí. Já samozřejmě v osmdesáti klidně do voleb nastoupím, protože nebudu mít protikandidáta. Ale tam určitě protikandidáti budou a co když to potom kvůli Klausovu věku prohrajeme? Já prohrávám nerad.“

               Sergej Lavrov zbledl a naprázdno polkl. Pochopil, že případná porážka by byla přičtena jemu a nemusela by mu být odpuštěna.

               „Tak koho tam ještě máme na výplatní listině.“

               „Tomia Okamuru. Předsedu strany SPD.“

               „No vidíš. Tak ho pošli to boje.“

               „Já nevím, jestli to půjde.“

               „Proč by to nešlo? Platíme ho, je to náš člověk. Ví, že nemůže otočit, protože by se dostal do pozice zrádce. To jsem myslím deklaroval jasně. S nepřáteli umím žít, jsou to prostě jen protivníci, s nimiž se rád utkám v přímém čestném boji. Zrádci nemají na další život právo. Předpokládám, že to ten Okamura ví. Dej mu podepsat smlouvu o loajalitě. Žádný velký tlak, prostě jako obvykle. Na pravou stranu listinu na podpis a na levou lahvičku s Novičokem. To zatím pochopil každý, snad nebude ten Okamura příliš natvrdlý.“

               „Já se bojím, že ho Češi nezvolí.“

               „Proč by ho nezvolili? Když to na internetu pořádně rozjedeme…“

               „On je napůl Japonec. A bohužel tak i vypadá.“

               „A to má být problém? Každý z nás má v sobě něco asijské krve. O to se Mongolové postarali.“

               „Když oni tehdy Čechy nedobyli. Takže tam nejsou na mongolskou krev zvyklí.“

               „Co je to potom za Slovany, k čertu! Chceš mi tvrdit, že národ, který porazil nás, Rusy, si potom neporadil s těmi Číšky? Děláš si ze mě legraci Sergeji? Víš, že je humor v Rusku přísně zakázaný! Za vtipy s politickým pozadím je deset let v Gulagu. Tak neprovokuj. Ještě tě potřebuji.“

               „Ne, Vaše blahorodí, Vladimíre Vladimiroviči, to bych si nikdy nedovolil. Oni nás sice tehdy Mongolové porazili, ale stálo je to tolik sil, způsobili jsme jim takové strašné ztráty, že sice potom dokázali zdolat Poláky a Maďary, ale na Čechy už neměli.“

               „Takže za to vlastně můžeme my, že ti Češi nejsou žádní pořádní Slovani?“

               „My dva ne, Vladimíre Vladimiroviči. Naši předkové.“

               „No dobrá. Tak koho tam máme ještě?“

               „Byla by tu manželka jednoho našeho člověka, nějaká Bobošíková. My toho Bobošíka sice neplatíme, ale necháváme ho podnikat za nadstandartních podmínek v naší zemi. Přijde si na pěkné peníze. A on i jeho manželka jsou za to patřičně vděční. Ona sice už jednou neúspěšně kandidovala, ale tehdy bez naší podpory. Takže prohrála.“

               „Jak vypadá?“

               „Mám tady fotku,“ řekl rychle Lavrov a vytáhl třesoucí se rukou fotku z tašky.

               „Proboha, tohle! To je naprosto nevolitelné! Jak to, že si ji ten Bobošík vzal? To měla tolik peněz?“

               Lavrov se až teď podíval na fotku, kterou prezidentovi Putinovi předložil.

               „Promiňte Vaše blahorodí?“ zasténal. „To není ona. To je její pravá ruka, věrná služebnice a bojovnice za poruštění české televize slečna Lipovská. Tu si opravdu nikdo nevzal. Bobošíkovou mám taky, počkejte.“

               Putin si fotku prohlédl se zalíbením. „To by šlo. Pěkná holka. Tu bych potom pozval na státní návštěvu. Mohli bychom se pobavit i mezi čtyřma očima. Ale Sergeji, upřímně, mně se to nelíbí.“

               Lavrov zbledl. „Proč, vaše blahorodí?“

               „Je to ženská. Ženská patří do kuchyně. Samozřejmě že trpíme nějaké poslankyně v státní dumě, jako soudružku Těreškovovou. Ale zaprvé, je úplně jedno, kdo v té dumě sedí, protože stejně o ničem nerozhoduje. A zadruhé, něco jiného je sedět v parlamentu a číst návrhy zákonů, které jim dáme a něco jiného je rozhodovat o budoucnosti státu. V Česku určitě ani nemají takový zákon jako my, že muž může ženu beztrestně zbít, když neposlouchá. Co když si ta ženská začne moc vyskakovat a my ji potom nezvládneme. Ženské se zvládají těžko, Sergeji. Podívej se do Německa! Neměli jsme už dost problémů s matkou Merkelovou nebo s tou malou, jak se jmenuje…“

               „Ursula von den Layen, Vladimíre Vladimiroviči.“

               „Ano ta. Já bych to s ženskou radši neriskoval. To by se nemuselo vyplatit.“

               „Máte naprostou pravdu Vladimíre Vladimiroviči,“ zablekotal Lavrov. „Oni Češi ještě nikdy žádnou ženskou nezvolili. Aby to…“

               „Tak proč jsi mě s tím vůbec otravoval? Nesnaž se mě zklamat, Serjožo. Dělej, tygr čeká.“

               „Potom by tu byl ještě ten Babiš.“

               „Moment,“ vzrušil se moskevský vládce. „Ten nám přece vyčetl ty Vrbětice. Je za to na seznamu nepřátelských osob.“

               „On už se za to mockrát omluvil. Prý ho to strašně mrzí, ale byl pod obrovským politickým tlakem. Je ochoten to odčinit vystoupením z Evropské Unie a vstoupením do celní unie s naším impériem.“

               „To slíbil? To zní zajímavě. Ví ale, že pokud ty sliby nesplní, změní statut z nepřítele na zrádce? A zrádci…“

               „Nemají právo žít, vaše blahorodí. Já vím.“

               „Jen aby to věděl i on.“

               „Dáme mu to patřičnými diplomatickými kanály na vědomí.“

               „Jedno varovné balení Novičoku?“

               „Jak jste řekl, Vladimíre Vladimiroviči.“

               „Co o něm víme?“

               „Byl v komunistické straně. Pracoval pro státní bezpečnost.“

               „Á, ta dceřina organizace naší KGB, pardon, GRU. Stále si nemůžu na ten nový název zvyknout. Tedy kolega?“

               „To ne, Vladimíre Vladimiroviči, obyčejný fízl a donašeč.“

               „Ach tak. Těmi sice opovrhuji, ale prezidenta v té gubernii by přesto dělat mohl.“

               „Existuje poměrně velká šance, že by tu zemi mohl úplně zruinovat. Už teď tam za jeho vlády nefunguje skoro žádná demokratická instituce a zadlužování země nabírá venezuelské poměry.“

               „To zní zajímavě. Zruinovaná zemička se bude ovládat mnohem snadněji. A EU od ní dokonce možná dá ruce pryč. To vypadá na dobrou šanci. Měl bych mu ty Vrbětice odpustit? Co myslíš, Serjožo.“

               „Možná ano Vladimíre Vladimiroviči, ale o tom rozhodnete samozřejmě vy, ne já ani nikdo jiný. On ten Babiš je dost chytrý. Tvářil se, že okrádá Evropskou unii a zatím okrádal jen své české daňové poplatníky. Ale oni byli tak šťastní, že nemusí do Bruselu vracet žádné peníze, že ho volí dál. A s radostí mu dál přispívají na jeho podnikání. Trošku mafián, ale s takovými se dohodneme nejsnadněji. Ty nezdržují ohledy na nějakou demokracii či podobné blbůstky. A má na té funkci obrovský zájem. Jinak by totiž mohl skončit v kriminále. Za ty ukradené peníze. Navíc nás nepřijde až tak draho. Není odkázaný jen na naše noviny a weby, koupil si většinu novin v Česku a televize mu taky hraje na ruku. Soukromé televize vlastní jeho kamarádi a tu veřejně právní zlikvidovala dozorčí rada, kterou nechal zvolit.“

               „Podívej, šikovný chlapec, Skoro jako Viktor v Maďarsku. Dobrá. Podívej se Sergeji, nemám čas. Tygr čeká na svou kulku, nemůže čekat věčně. Stejně jako ty štáby, co to budou točit a novináři, kteří o tom budou psát. Je to plně v tvé režii a je to teď na tvoji zodpovědnost. Ať to klapne. Nezklam. Dej Babišovi podepsat spolupráci, s tím má zkušenost. Novičok mu dáme až později. Spusť prezidentskou kampaň pro toho donašeče. Aktivuj Sputnik, Aeronet, Parlamentní listy, anebo co tam ještě všechno máme. Plnou palbu. Hnojomety na konkurenty, chválu na našeho kandidáta. Střední Evropa byla a zase bude naše. Až tam zase přijedou naše tanky, nebudou nám lidi nadávat jako v šedesátém osmém, ale budou nás vítat květinami jako v čtyřicátém pátém. Mám svůj sen a ten se jmenuje Berlín. Byli tam vojáci carevny Alžběty, byli tam vojáci Stalinovi. A nejsem snad větší než ti dva, které jsem jmenoval?“

               „Rozhodně, Vaše blahorodí. Větší. Největší.“

               „Tak do toho, Sergeji, spoléhám se na tebe.“

               Možná se takový rozhovor v Kremlu příští rok neodehraje. Ale je opravdu hodně nepravděpodobné, že by se odehrát takto nebo hodně podobně mohl?

Poprava 27 pánů a její historické důsledky

               Já vím, že mám tři dny zpoždění. Ale událost, o které budu spát – jako v Česku momentálně kde kdo ukázala své důsledky po letech, ba dokonce po staletích. Takže aktuální zůstane navždycky.

               V pondělí uplynulo čtyři sta let od jedné z nejvýraznějších a nejtragičtější události českých dějin. Na Staroměstském náměstí v Praze bylo 21.června 1621 popraveno 27 politických představitelů poraženého povstání proti českému králi a císaři Ferdinandovi II. Dvacet sedm poprav najednou je samozřejmě hodně, ovšem v českých dějinách byly i mnohem krvavější dny. Ovšem v tomto případě zastínila všechny ostatní podobné spektákly skutečnost, že se jednalo o nejvyšší zemské představitele čili něco, jako kdyby dnes popravovali Babiše, Hamáčka či Hřiba.

               Abychom zase nepřeháněli, pojmenování popravy jako popravy dvaceti sedmi českých pánů není zcela správné. Svobodnými pány, tedy z mezinárodního hlediska barony a tím pádem příslušníky vyšší šlechty byli jen tři z nich, Jáchym Ondřej Šlik, svobodný pán z Holejše, Václav Starší Budovec, svobodný pán z Budova a Kryštof Harant svobodný pán z Polžic a Bezdružic. Dalších sedm popravených patřilo k rytířskému stavu, tedy do řad nižší šlechty, naprostá většina popravených byli tedy měšťané. I označení popravených “českými pány” hodně pokulhává, výslech devíti z nich se musel vést v němčině, protože česky neuměli. Nicméně i tak byla taková hromadná poprava politických odpůrců něco naprosto nevídaného, a to nejen v Čechách, ale v celé Evropě. A samozřejmě se nabízela a stále nabízí otázka, proč k tomu došlo a jak k tomu vůbec dojít mohlo.

               Centrální postavou byl samozřejmě císař Ferdinand II. Tento tehdy 43letý panovník představoval vládce nového ražení. Evropské elity si během patnáctého, a hlavně šestnáctého století zvykly na stavovské uspořádání společnosti, kdy panovníkovi náleželo stále méně moci, protože byl – zejména finančně – odkázán na libovůli svých poddaných, přesněji šlechty a městského stavu. Tento systém byl těžkopádný a paralyzoval evropské státy při řešení nejnaléhavějších otázek, zejména při obraně proti osmanskému nebezpečí na jihu kontinentu (kde měl sultán absolutní moc a nemusel se tedy takovými prkotinami, jako vyjednáváním o peníze na válečné tažení zdržovat).  Zejména Ferdinandův dědeček Ferdinand I. trávil většinu času svého panování objížděním zemských sněmů zemí, ve kterých vládl a vyjednáváním o daních na výdaje spojené s fungováním státu a jeho obrany.

               Ferdinand II. měl za sebou velmi tvrdou výchovu od své matky Marie Bavorské a poté neméně tvrdou školu na jezuitské vysoké škole v Ingolstadtu. Poněvadž mu pán Bůh příliš mnoho ducha svatého nenadělil, výsledkem bylo jednoduché myšlení vládce, který se sám viděl jako ochránce pravé víry a byl ochotný za ni bojovat do posledního dechu (opravdu do posledního vlastního dechu, ne, jak bylo tehdy zvykem, do posledního dechu svých poddaných). Ne nadarmo varoval jeho strýc, světák Ferdinand Tyrolský, když mladý Ferdinand odešel do Ingolstadtu, že: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je už od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“

               Teď byl tedy produkt této výchovy a chybějící inteligence tady a vládl. A právě vyhrál válku. On sám se sice bojů nezúčastnil, to za něj odvedl jeho švagr Maximilián Bavorský a vojsko, které platil císař, dovedl na Bílé Hoře k vítězství osvědčený generál Bonaventura Buquoy. Teď šlo o to, co udělat s vítězstvím. A císař se rozhodl postupovat na nejvyšší hraně tvrdosti. To bylo něco, na co tehdejší společnost naprosto nebyla připravena. Povstalci se domnívali, že to dopadne jako vždycky veřejnými omluvami, nějakými pokutami či konfiskacemi majetku, případně že si pobudou nějaký čas v nějakém příjemném kriminále, než je rodina vykoupí. Že mají co do činění s nelítostným „vymítačem kacířství“ jim došlo příliš pozdě.

               Ferdinand své sesazení z trůnu v roce 1619 bral nejen jako osobní urážku, ale i jako urážku boha. On byl přece panovníkem „z vůle boží“ (bez ohledu na to, že byl v roce 1617 českými stavy zvolen) a jeho svržení z trůnu bylo tedy hříchem kacířství, které bylo třeba vymýtit. Ostatně mezi sedmadvaceti popravenými byl jen jeden katolík, rytíř Diviš Černín z Chudenic. Nakolik Ferdinanda povstání proti jeho „božímu“ majestátu urazilo, se dalo poznat i podle toho, jak brutálně byl popraven rektor univerzity Ján Jesenský, který si dovolil ve Vídni císaři onu „opověď“ přečíst. Před smrtí mu byl vyříznut jazyk, kterým ten bezbožný text přednesl a pravá ruka, kterou ho sepsal.

               Císař měl spíš problém najít lidi, kteří by byli ochotni povstalce soudit a odsoudit. Dokonce i oba pánové, vyhození z okna pražského hradu v roce 1618 Slavata a Martinic odmítli takovou čest a argumentovali – trochu alibisticky – že jsou zaujatí. Očividně si to nechtěli u české šlechtické obce polepit, zřejmě si ještě stále nikdo nedokázal představit, k jakým změnám v zemském uspořádání ale i ve struktuře obyvatelstva dojde. A vévoda Maximilián poté co Prahu vyplundroval a poslal svému švagrovi nenáviděný Rudolfům „Majestát“, aby ho tento mohl zničit, rychle zmizel domů do Bavorska. Nakonec se stal vykonavatelem císařovy vůle Karel z Lichtenštejna. Lichtenštejn kalil vodu v politickém rybníce už dvě desetiletí, víceméně ale neúspěšně, i když se v roce 1604 stal vévodou opavským (ve Slezsku, ke kterému Opava patřila a patří, gentlemanská dohoda českých pánů, že se nikdo nebude snažit povýšit nad stav svobodného pána, tedy barona, neplatila a Lichtenštejnové zůstali knížaty – titul knížete a vévody jsou v podstatě totožné, proto zpíváme „svatý Václave, vévodo české země“ – dodnes).

               Lichtenštejn byl 17. ledna 1621 vyjmenován místodržitelem v Čechách a tím mu zůstal černý Petr nejvyššího prokurátora. Když už ho to neštěstí ovšem potkalo, rozhodl se z něho vytřískat co nejvíc – po roce 1621 se stal nejbohatším magnátem v království. Císař dal vypracovat seznam šedesáti dvou osob, které měly být zatčeny, bylo to třicet direktorů (členů vlády v době povstání) a dalších 32 osob – některé z nich, jako například žatecký starosta Maximilián Hošťálek z Javořic se provinili jen tím, že odmítli dát Ferdinandovi při jeho volbě v roce 1617 svůj hlas.

               Lichtenštejn nehodlal posílat vojáky do domů obžalovaných, vylamovat dveře za velkého povyku davů, prostě tyto osoby pozval na pražský hrad – a ony k všeobecnému, a hlavně Lichtenštejnovu úžasu opravdu přišly. Kromě několika málo, jako byl Jindřich Matyáš Thurn, se všichni spoléhali na český právní systém, který jim zajišťoval prakticky beztrestnost. Lichtenštejn je tak mohl bez problémů nechat odvést v poutech ze své kanceláře.

               Český právní systém té doby vypadal následovně: Nejvyšším soudem byl zemský soud. V něm sedělo dvanáct pánů a osm rytířů, jmenováni byli zemským sněmem, některé rody jako například Rožmberkové, měli na své místo v zemském soudu dědičné právo.  Existoval sice i soud dvorní a komorní, kde měl panovník více možností, ale odsouzenci se od těchto soudů mohli odvolat k soudu zemskému. Jediné právo, které měl panovník, bylo udělování milostí. Psané zákony neexistovaly i když se o to kdysi Václav II. či Karel IV. pokoušeli. Prací soudu bylo „nalézat právo“, soudní rozhodnutí bylo vázáno na minulé rozsudky. Jednalo se tedy o jakési právo precedenční. Ovšem aby soudci zabránili advokátům odvolávat se na bývalé rozsudky, zakázal zemský sněm v roce 1497 soudícím se stranám přístup k zemským deskám, kde byly staré procesy zaznamenány. Zemský soud tedy mohl soudit podle libovůle a taky to dělal. Precedens procesu, kde by bylo celé vedení země souzeno pro velezradu, samozřejmě nebyl a zemský soud tedy mohl rozhodnout podle hesla – kamarádům příliš neublížit a císaře rozsudkem příliš nepodráždit. Obžalovaní v celku v klidu očekávali, že vrána vráně oči nevyklove a páni v zemském soudu zůstanou kamarády i ve vážné době. Ta přece vyžaduje, aby všichni tahali za jeden provaz.

               Ani Ferdinandův dědeček Ferdinand I. si po potlačení stavovské revolty z roku 1547 nedovolil tento soudní systém zrušit. Vymohl si sice dozor nad soudnictvím měst a zavedl instanci apelačního soudu, k němuž se odsouzenci mohli odvolávat od dvorského a komorního soudu místo k soudu zemskému, víc ale nedokázal.

               Povstalci tedy spoléhali na neprůstřelnost českého právního systému a domnívali se, že bude stačit plačtivá prosba o odpuštění, kterou jejich jménem pronesl Zdeněk Popel z Lobkovic. Měli se strašlivě mýlit.

               Ferdinand se musel vyhnout českému soudu i českým zákonům. Rozpustil zemský soud a ustanovil soud mimořádný. Tomu předsedal Karel z Lichtenštejna a nebyl tím zrovna nadšen. O soud v pravém slova smyslu se totiž nejednalo ani náhodou, byl to jen nástroj císařovy pomsty. První dekret z 6.února 1621 obsahoval jména obviněných, druhý z 11.února z nich udělal v podstatě už odsouzené. Žalobce se podle tohoto dekretu neměl vůbec pouštět do dokazování viny. Měl jen konstatovat, co se obžalovaným klade za vinu a skončit tím, že skutková podstata i trestný úmysl jsou notoricky známé a žádné další dokazování nepotřebují. A pak už byl jen vynesen rozsudek.

               Potvrzení rozsudků ovšem náleželo císaři osobně. Když v podstatě dobrácký císař držel v ruce 27 rozsudků smrti i se všemi barbarskými dodatky čtvrcení, vyřezávaní jazyka a utínání rukou, ztratil odvahu. Jeho vídeňští rádci mu ale téměř jednohlasně rozsudky smrti schválili (pouze dvorský rada Strahlendorf chtěl odsouzené místo toho poslat veslovat na galéry – už jen představa stařičkých vetchých pánů Šlika či Budovce za vesly galéry byla natolik absurdní, že nic jiného než poprava nepřipadala v úvahu.

               Ferdinand podepsal rozsudky údajně 23.května 1621 tedy tři roky po defenestraci, která povstání zahájila. Podepisoval třesoucí se rukou a v slzách a v den popravy 21. června 1621 hledal útěchu na svém oblíbeném poutním místě v štýrském Mariazellu, kde se modlil za duše popravovaných (i když to byli všechno až na jednu výjimku kacíři). Opatovi kláštera měl vysvětlit svou návštěvu takto: „Dnes budou mít mí pánové v Praze jeden z nejžalostnějších dní, ale jakkoliv je to kruté, nechám, aby se stalo, co se musí stát. Mezi jiným je právě toto hlavní důvod mé pouti na toto svaté místo, abych aspoň takto těm, které jinak nesmím ušetřit, přispěchal na pomoc. Když je nemohu nechat dále žít, pak chci aspoň prosit podle příkladu našeho Spasitele za mé nepřátele, aby zemřeli šťastní.“  

               Myslím, že větší příklad falešnosti by se těžko hledal. A nejhorší na tom je, že to Ferdinand myslel opravdu „upřímně“. O několik měsíců později Ferdinand omilostnil všech dvacet moravských pánů odsouzených k smrti stejně jako jejich čeští kolegové. Celý proces a poprava byla znásilněním práva a měl hlavně symbolický význam. Šlo o to, že tímto dnem ztratily české země svou autonomii, své zákony, byly vydány na milost a nemilost vládci, který mohl dávkovat svou brutalitu podle vlastní úvahy. Do Čech dorazil absolutismus ve své nejhorší podobě. Dovršen byl pak Nový zemským zřízením z roku 1627, kdy se Čechy, Morava a vůbec všechny Země koruny české stávaly obyčejnými provinciemi dědičné habsburské říše a byly zbaveny všech svých práv.

               Mnohem fatálnější byla ale jiná skutečnost. Poprava oněch 27 pánů byla skutečně jen symbolem. O mnoho horší bylo následné vyvlastňování, masová emigrace a likvidace české intelektuální elity. Vlastníka změnilo 90 procent pozemkového fondu v Čechách a na Moravě. Český národ ztratil nenapravitelně svou elitu. A bez vzdělané elity je národ odsouzen k zániku. Jeho znovuzrození v devatenáctém století vycházelo z maloměstského prostředí, byli to především obchodníci a továrníci, tedy zbohatlíci, kteří se začali hlásit k obrozované české národnosti a propůjčili jí svou mentalitu. Časem se k tomuto hnutí sice připojila i část šlechty (jako například Schwarzenbergové nebo Štenberkové), ale ten národní pramen zůstal už navždy zakotven v pivnicích, a tedy v rukou „prostého lidu“. Jan Patočka ve své knize „Kdo jsou Češi“ považuje právě tento fakt za největší deficit chování české společnosti. Věčná nedůvěra k elitám, k vzdělaným čili „lepším“ lidem, prosakuje touto společností dodnes. Tato nedůvěra k „pánům“ a legalizace plebejského chápání života a politiky vedla k volebnímu vítězství sociální demokracie v roce 1919, komunistů v roce 1946 a nakonec i k vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách v letech 2013 a 2018. Stačí jeden pohled na Pražský hrad, kde momentálně vládne pravý symbol tohoto opovržení k inteligenci, nazývanou současným prezidentem s neskrývaným despektem „Pražská kavárna“. Tento prezident byl legálně zvolen čili do značné míry zobrazuje morálně deficitní charakter svých voličů. Jan Patočka by nad tím obrazem zaplakal. Možná že ani zas až tak pravdu mít nechtěl.

               Od popravy českých pánů, kterou začala likvidace vzdělaného, sebevědomého a privilegovaného českého národa v srdci Evropy, uplynulo 400 let. Existuje ale dost příznaků, že český národ tuto tragédii stále ještě nepřekonal.

Breslau – Wroclaw – Vratislav

               Die Stadt an der Oder nördlich der tschechischen Nordgrenze hat alle diese Namen, was dadurch verursacht ist, dass sie mehrmals ihre Herrscher wechselte. Sie wurde um das Jahr 900 vom tschechischen Fürst Vratislav auf einer Insel des Flusses Oder gegründet, schon im zehnten Jahrhundert ging sie aber in die Herrschaft der polnischen Fürsten aus der Piast Familie über, bis sie vom Herzog Heinrich V. dem tschechischen König Johann von Luxembourg vermacht wurde. Seit dem Jahr 1335 war die Stadt mit dem umliegenden Herzogtum ein Teil des tschechischen Königreiches, davon zeugt der tschechische zweischwanzige Löwe, den man nicht nur im Stadtwappen von Wroclaw findet, aber zum Beispiel auch an der Fassade der Franziskanerkirche der Heiligen Dorothea, Wenzel und Stanislav auf dem Freiheitsplatz (Plac Wolnosči).

Im Jahr 1526 übernahmen die Habsburger die Herrschaft über die Stadt und im Jahr 1741 marschierte die preußische Armee Friedrichs II. ein. Die Stadt blieb preußisch bzw. deutsch bis zum Jahr 1945, als sie der Polnischen Republik übergeben wurde. Also verdient diese Stadt ihren deutschen Namen ebenso wie ihren tschechischen oder den polnischen, den sie heute trägt.

               Ich habe gehört, dass Wroclaw eine sehr schöne Stadt wäre, also entschied ich mich, sie zu besuchen. Ich habe aber zu diesem Zeitpunkt noch nicht geahnt, wie WUNDERSCHÖN die Stadt ist. Historisch, sowie auch modern, gepflegt und sauber. Einfach zum Verlieben. Wer dort noch nicht war, sollte es unbedingt nachholen.

               Auf dem Platz, an dem die Stadt entstanden ist, also auf der Insel im Fluss Oder, befindet sich heutzutage das religiöse Zentrum der Stadt. Der Name Wroclaw ist im polnischen männlich, auf Deutsch Breslau natürlich Neutrum, tschechisch Vratislav aber weiblich. Ich glaube, ohne meine tschechische Herkunft hervorheben zu wollen, dass der tschechische Name zu der Stadt am besten passt, ihre Schönheit ist nämlich wirklich vom weiblichen Typ. Übrigens, der lateinische Name der Stadt behält die tschechische Form Vratislavia. Wroclaw wurde im Jahr 1000 zum Bistum – es war die Arbeit des polnischen Königs Boleslaw Chrobry (der Tapfere), der sich dadurch seine Statue im Park auf der Stelle der ehemaligen Stadtbefestigung verdiente. Heute liegt das Zentrum nicht mehr auf einer Insel, weil der nördliche Arm der Oder zugeschüttet wurde. Die Gebäude, die sich hier befinden, sind einfach atemberaubend. Schon die spätromanische Kirche „St. Maria auf dem Sande“ ist imposant, aber sie ist nur ein Vorspiel vor der „Kirche des Heiligen Kreuzes“, die der Fürst Heinrich IV. bauen ließ. Er trug den Beinahmen „der Gerechte“. Jeder Herrscher, auch der gerechteste, hat aber ein paar Sünden, die er durch Kirchenbauten gut machen möchte. Der Herzog wurde vergiftet, angeblich von seinem Leibarzt. Weil er aber von seiner Schuld nicht überzeugt war, ließ er den Arzt außer Landes bringen, damit dem Medikus nach seinem eigenen Tod nichts passieren würde. Also doch ein gerechter Herrscher bis zum letzten Atemzug. Das Bauwerk der Kirche ist so imposant, dass man es eigentlich gar nicht fotografieren kann. Es wettfeiert um den Titel der schönsten Kirche der Stadt mit der Erzbischofskathedrale „St Johann der Täufer“, in der unmittelbaren Nachbarschaft. Übrigens, alle Gebäude auf der ehemaligen Insel sind sehr schön, wie das ehemalige Waisenhaus oder die theologische Fakultät, die Verwaltungsgebäude des Erzbistums oder der zwar bescheiden aussehende aber trotzdem sehr elegante Bischofpalast.

               Es gibt natürlich eine Menge Kirchen in Wroclaw, wie übrigens auch in ganz Polen (Obwohl die höchste Konzentration der Kirchen auf einem Quadratkilometer gibt es in Vilnius im benachbarten Litauen). Alle wurden nach der deutschen Art aus Backsteinen gebaut – der Stein war hier einfach Mangelware. Ihre Türme sind in eine unglaubliche Höhe gezogen und die Gebäude schauen unglaublich imposant aus. Ob es sich um die Kirche des Fronleichnams unweit vom Denkmal Boleslaws Chrobry oder um die bereits erwähnte Franziskanerkirche der Heiligen Dorothea, Stanislaus und Wenzel handelt oder um die Dominikanerkirche mit der Kapelle des seligen Cieslaw, eines Dominikanermönches, der hier in der Zeit des Mongoleneinfalls im Jahr 1241 lebte. Nachdem die mongolische Streitkraft die Armee der schlesischen Herzöge, die vom Herzog Heinrich II. angeführt wurde, in der Schlacht bei Liegnitz vernichtet hatte, plünderten die Eindringlinge das ganze Land furchtbar aus. Cieslaw überlebte das Toben der Plünderer, er starb im Jahr 1242. Viel interessanter als sein Leben ist aber das Schicksal seiner Kapelle, wo seine irdischen Überreste begraben sind. Am Ende des zweiten Weltkrieges litt Breslau furchtbar. Hitler erklärte die Stadt zur Festung und ließ die Mehrheit der 630 000 Einwohner evakuieren. Am 15.Februar 1945 wurde die Stadt von der Roten Armee eingekesselt. Die Kämpfe in der Stadt, wo um jedes Haus gekämpft wurde, dauerten bis 6.Mai. Sie kosteten 6000 deutschen und 7000 russischen Soldaten das Leben. Es wurden 75% aller Gebäude vernichtet und die Zerstörung schonte auch die Kirchen nicht. Von der Dominikanerkirche blieb so gut wie nichts übrig – außer der Kapelle des seligen Cieslaw, die das Toben des Krieges ohne den geringsten Schaden überstanden hat. Ich verstehe nicht, wieso Johann Paul II. es nicht geschafft hat, diesen seinen Landsmann heilig zu sprechen. Es war doch sein größtes Hobby und er sprach 483 Menschen heilig (mehr als alle Päpste vor ihm zusammen).

               Nahe dem Stadtzentrum ragt die Kirche der heiligen Agnes in den Himmel empor. Sie wird hier richtig Agnes von Ungarn genannt, weil sie als ungarische Prinzessin in Bratislava – im damaligen Preßburg (oder ungarisch Pozsony) – das Licht der Welt erblickte. In Deutschland wird sie als Agnes von Thüringen verehrt – dorthin wurde sie verheiratet. Diese Kirche wurde von Johann Paul II. zu Basilika Minor erhoben. Es zahlt sich aus, den Aussichtsturm zu besteigen, obwohl man dafür mehr als 300 Stufen in einem engen Turm mit Gegenverkehr überwinden muss. Der Blick vom Turm ist aber fantastisch. Direkt gegenüber steht eine ziemlich düstere „Kirche der Maria Magdalena“. Auffällig ist, dass nur einer ihrer zwei Türme ein Dach hat. Bei der Gelegenheit des 90. Geburtstages Kaisers Wilhelm I. im Jahr 1887 wurde von diesem Dach ein Feuerwerk abgefeuert und das Dach verbrannte. Weil die Einwohner von Wroclaw, das damals noch Breslau hieß, dieses Ereignis als Strafe Gottes verstanden, reparierten sie das Dach nicht und dieses fehlt der Kirche bis heute.

               Das Stadtzentrum bildet der „Rynek“ – also der Hauptlatz. Er ist ein bisschen untypisch in seiner Mitte verbaut. Hier steht das Rathaus, eines der schönsten Gebäude in Mitteleuropa.

Wroclaw war eine ungemein reiche Stadt. Es war nämlich ein Mitglied der Hansa, der Handelsgesellschaft der nordeuropäischen Städte und durch diese Städte liefen alle Warenströme nach Mitteleuropa – der Fluss Oder eignete sich dafür hervorragend. Die Oder war der Segen für die Stadt, obwohl sie ab und zu auch gefährlich werden und große Schäden einrichten konnte, wie das letzte Mal im Jahr 1997. Sie war aber die Ader für die gewinnbringenden Geschäfte. Die größeren Schiffe konnte gerade noch nach Wroclaw fahren, dort musste dann die Ware umgeladen werden. Als Karl IV. Prag zur Hauptstadt des Heiligen römischen Reiches machte, profitierte gerade Wroclaw von den neuen Warenströmen am meistens. Übrigens im Jahr 1346, als Karl an die Macht kam und Prag gerade 8000 Menschenseelen zählte, lebten in den Mauern von Wroclaw bereits 35 000 Einwohner und diese Stad war also damals die größte im Tschechischen Königreich. Den damaligen Reichtum sieht man heute noch. Ob an dem prächtigen Rathaus oder an den Häusern auf dem „Rynek“ oder in den umliegenden Straßen. Wie zum Beispiel das „Haus zu sieben Kurfürsten“ oder das „Haus unter den Gryfen“, aber nicht nur diese, sind wirklich sehenswert. Der Reichtum weckt aber Unruhe, besonders dann, wenn der Wohlstand nicht gerecht verteilt wird. Bei einem Aufstand der Handwerker gegen das Patriziat im Jahr 1418 kam es zu dem ersten europäischen Fenstersturz. Prag, das dadurch später sogar zweimal in die Weltgeschichte einging, kann sich die Idee, sich auf diese Weise der unpopulären Politiker zu entledigen, nicht patentieren lassen. In Wroclaw wurden damals sechs Stadträte aus den Fenstern des Rathauses rausgeworfen, der siebente, der im Turm seine Rettung suchte, wurde ebenso hinuntergeworfen – mit einem noch verlässlicheren Ergebnis. Der Aufstand der Zünfte wurde von Kaiser Sigismund im Jahr 1420 niedergeschlagen, der in Wroclaw den Kreuzzug gegen Prag vorbereitete (der dann mit einer beschämenden Niederlage auf dem Berg Vitkov bei Prag zu Ende ging). Sigismund ließ damals exemplarisch 27 Anführer des Aufstandes hinrichten und die Patrizier kehrten zurück an die Macht.

               Von der Bedeutung von Wroclaw zeugt auch die Tatsache, dass gerade in dieser Stadt, in der ehemaligen Kapelle des Rathauses, die schlesischen Stände im Jahr 1741 ihrem neuen Herrn, dem preußischen Könige Friedrich II. huldigten. Das Museum der Stadtgeschichte gibt es aber nicht im Rathaus, sondern im königlichen Palast Kazimirs des Großen. Leider begrüßte mich hier eine Tafel mit Anschrift: „Expozycia niedzynna, przeprasamy“. (Wir entschuldigen uns, die Ausstellung ist außer Betrieb). Das Museum war wegen Rekonstruktionsarbeiten geschlossen. Ich hatte nicht vor zu verzeihen, wie mich die Tafel bat, aber was sollte ich schon tun? Es ging mir sonst in dieser Stadt doch so gut!

               Ein Erlebnis, das sich ein Besucher in Wroclaw nicht entgehen lassen darf, ist ein Besuch der Universität. Ihre erste Gründung im Jahr 1505 von König Vladislav Jagiello misslang noch. Die zweite Gründung von Kaiser Leopold I. hatte aber schon Erfolg. Deshalb heißt die Universität zur Ehre des Kaisers „Universitas leopoldiana vratislaviensis“. Das Universitätsgebäude wurde in nur zwei Jahren fertig gebaut, die Universität dann dem Jesuitenorden zur Verwaltung übergeben. Atemberaubend ist die Aula der Universität, geschmückt mit Fresken und Statuen des Kaisers und seiner zwei Söhne, der späteren Kaiser Josef I. und Karl VI. Viel zurück in seiner Schönheit bleibt auch das Oratorium Marianum nicht. Es ist ein prächtiges Zimmer ebenso bedeckt mit Fresken, die gleich wie die der Aula sowie auch in der Jesuitenkirche „Zum heiligen Jesusnamen“ der Maler Christoph Handgke aus Olmütz schuf. Auch die Statuen in allen Universitätsgebäuden haben einen mährischen Ursprung, sie wurden von Franz Josef Mangold aus Brünn geschaffen. Das Oratorium, sowie auch die ganze Universität wurde in den Kämpfen des zweiten Weltkrieges vernichtet. Seine Restaurierung wurde von der Bundesrepublik Deutschland finanziert. Es war eine schöne Geste für die Versöhnung, die aber nicht ganz die erhofften Früchte brachte, sonst wäre in Polen nicht Jaroslaw Kaczynski an der Macht. (In Wroclaw übrigens hat seine Partei „Recht und Gerechtigkeit“ nicht gewonnen, die Bevölkerung von Wroclaw war immer sehr sensibel gegen jede Totalität, Wroclaw war auch eines der Widerstandzentren gegen das kommunistische Regime – auch die Bewegung Solidarność (Solidarität) war hier seit dem Jahr 1981 aktiv).

In den Nischen der Aula sind Philosophen und Gelehrte wie Sokrates oder auch der Rektor der Pariser Universität Sorbonne Gerson abgebildet. Auch Johann Capistranus hat hier sein Portrait, das ich weniger gutheißen kann. Dieser Mensch wurde von der katholischen Kirche im Jahr 1690 heiliggesprochen (er ist ein Patron der Staatsanwälte und Feldkuraten). Er kam nach Wroclaw im Jahr 1453. Er wurde in die Stadt von König Ladislaus Postumus entsandt, um einen Fall der Hostienschändung zu untersuchen. Capistranus war so etwas wie ein Familienkaplan und Beichtvater der Königsfamilie, unter anderem vermählte er auch Anna, die Schwester des Ladislaus mit dem polnischen König Kazimir IV. Durch Folter erzwang er von örtlichen Juden ein Geständnis und in weiterer Folge wurden 41 Juden auf dem Scheiterhaufen verbrannt und weitere mehr als 400 aus der Stadt vertrieben. Ihr Besitz wurde eingezogen, was wahrscheinlich der ursprüngliche Grund der Mission von Capistran war. Es war die Gier, die die Menschen zu Tode hetzte. Im Jahr 1455 hat Ladislaus für die Stadt das „Privilegium de non tolerantis iudaeis“ erlassen, das den Juden den Verbleib im Stadtgebiet von Wroclaw untersagte. Mit einigen katholischen Heiligen wie Capistranus habe ich ein echtes Problem. Er hat sich seine Heiligsprechung verdient, als er an dem Kriegszug von Janos Hunyady und dem Sieg über die Türken bei Belgrad im Jahr 1456 teilgenommen hat. Er hat sich dabei gleich wie auch der Heerführer Hunyady mit Pest angesteckt und starb.

               Die Universität in Wroclaw produzierte acht Nobelpreisträger, was eine wirklich bewundernswerte Zahl ist. Unter ihnen war zum Beispiel der Schriftsteller Theodor Mommsen, der Atomphysiker Max Born, der Chemiker Eduard Buchner oder der Vater der deutschen Epidemiologie Paul Ehrlich. Leider war die Mehrheit von ihnen Juden und als im Jahr 1933 in Schlesien wie in ganz Deutschland Nazi die Macht übernahmen, hat das hohe Level der Universität ein jähes Ende genommen. Heute hat sie eine passable Qualität und fünf Fakultäten, medizinische, juristische, philosophische und zwei theologischen, eine katholische und eine evangelische. Weitere Nobelpreisträger zeugt sie aber nicht mehr.

               Ich wurde ein wenig von einem Burschen mit einem Degen in der Hand im Universitätsmuseum überrascht. Burschenschaften, die als Studentenvereine im neunzehnten Jahrhundert entstanden sind, sind heutzutage die Hauptträger der pangermanischen und rechtsradikalen Ideen. Das Fechten ohne Gesichtsschutz ist hier eine Pflicht und deshalb rühmt sich ein echter Bursche mit zumindest einer Hiebwundenarbe im Gesicht. In Wroclaw schockierte mich diese Tatsache nur kurz. In der Zeit, als diese Studentenvereine entstanden sind, gab es hier Preußen. Auch deshalb gibt es auf dem Brunnen vor der Universität eine Statue eines Burschen, der sich auf einem Degen stützt.

               Nicht weit von der Universität gibt es ein prachtvolles Gebäude des Ossolineums, des Museums des Grafen Ossolinski, das auch einen Teil des Manuskriptes des Romans „Pan Tadeas“ (Herr Thadeus) von Adam Mickiewicz (den zweiten Teil gibt es in Warschau) besitzt. Dieses Buch hat für die polnische Kultur als ein Symbol der nationalen Identität eine zentrale Bedeutung und dementsprechend groß ist die Verehrung des Werkes.

               Eine Kuriosität von Wroclaw, die sehenswert ist, ist das „Panorama von Raclawice“, das im „Park J-Slowacki“ unter der ehemaligen Stadtfestung, von der nur die Grundmauern erhalten blieben, steht. Dieses monumentale Werk ehrt ein Sieg der polnischen Rebellen unter der Anführung von Tadeus Kosciusko über die russische Übermacht bei dem Städtchen Raclawice am 4. April 1794. Dieses 14 Meter lange und 5 Meter hohe Bild stellt den Kampf dar– wahrscheinlich malten die Autoren Jan Styka und Wojciech Kossak jeden einzelnen Soldaten, weil in dem Scharmützel um die 2000 polnische Soldaten gegen ungefähr eine gleiche Zahl Russen kämpften. Die Schlacht hatte keine strategische Bedeutung, weil die Polen nicht im Stande waren, die geschlagenen Russen zu verfolgen, geschweige sie aus Kleinpolen zu verdrängen. Für den polnischen Nationalstolz hat aber dieses Ereignis eine riesige Symbolkraft.

Das Schicksal dieses Panoramabildes dokumentiert wieder einmal die bewegte Geschichte Polens. Ursprünglich wurde es in Lwow (Lemberg) gemalt und ausgestellt.  Lemberg gehörte bis zum Jahr 1939 zu Polen. Dann aber wurde der Ostteil Polens von der Roten Armee besetzt (Infolge des Vertrages zwischen Molotov und Ribbentrop, der den Deutschen den Westteil und den Russen den Ostteil Polens zusprach) und Russen zogen sich aus dem besetzten Land – wie es schon immer ihr Brauch war – nie mehr zurück. Auf der anderen Seite war Wroclaw, das vor dem Krieg 630 000 Einwohner hatte, nach dem Krieg praktisch entvölkert. Im Jahr 1946 lebten hier lediglich 170 000 Menschen und das waren überwiegend neue Einsiedler aus Lwow, die Stalin nicht mehr dort haben wollte. Sie mussten also nach Schlesien übersiedeln, das ein Teil von Polen wurde und sie durften ihr Raclawice-Monument mitnehmen. In der Sowjetunion wäre eine Verehrung des Sieges der polnischen Waffen über die russischen störend gewesen. Zumindest ließ es Stalin nicht vernichten, sondern im Jahr 1946 nach Wroclaw übertragen. Seit dem Jahr 1985 hat das Monument eine eigene Rotunde, die man besuchen kann. Auf den Eintritt muss man allerdings bis zu zwei Stunden warten, weil der Besuch des Monuments ein Pflichtprogramm aller polnischen Schulausflügen ist, die Wroclaw besuchen möchten.

               An dem Oderufer kann man die Markthalle besuchen. Sie ist riesig und es wird hier einfach alles angeboten. Am schönsten waren aber die Blumengeschäfte. Es gab hier eine unglaubliche Menge an Begräbniskränzen, alle sehr schön mit Schnittblumen, Orchideen, Rosen usw. In Wroclaw muss es einfach ein Vergnügen sein zu sterben. Der Kai und die Parkanlagen sind alle schön gepflegt und sauber, die Stadt ist dazu auch voll von schönen Mädchen. Eigentlich habe ich so viele hübsche junge Frauen noch nie gesehen, vielleicht mit Ausnahme Kopenhagen, aber im Gegensatz zu gleich schönen, lächelnden und gepflegten Däninnen sprechen die Polinnen nicht mit dem furchtbaren dänischen Dialekt, sondern mit einer lustigen, flotten polnischen Sprache (die ich dazu auch noch verstehen kann). Wenn ich aber in diesem Punkt meine männlichen Leser zum Besuch dieser Stadt motivieren konnte – die, wie bekannt, meistens nur wenige sind – kann ich auch meine weibliche Leserschaft beruhigen – an Wroclaw werden auch sie Gefallen finden. Nicht einmal moderne Kunst kommt zu kurz, es gibt in der Stadt eine Menge interessanter Freilichtskulpturen. Am Oderufer gibt es moderne Skulpturen und direkt vor unserem Hotel stiegen aus dem Boden Figuren der nach dem zweiten Weltkrieg vertriebenen Menschen. Wroclaw ist bereit, sogar mit seiner Vergangenheit abzurechnen.

               Wroclaw war im Jahr 2016 eine der zwei Kulturhauptstädte Europas (neben dem baskischen San Sebastian) und verdiente sich sicherlich diese Ehre. Hier trifft sich die alte Geschichte mit der neuen, die moderne Kultur mit der klassischen und sollte jemand die polnische Küche meiden wollen (die nicht gerade den besten Ruf genießt), gibt es eine verlockende Alternative im tschechischen Originalrestaurant in Swidnicka ulica 8a (ich hoffe nur, dass dieses Lokal die Coronakrise überlebt hat). Es wird hier das tschechische Prazdroj (Pilsner Urquel, bekanntlich das gesündeste Bier der Welt und dazu auch sehr wohl trinkbar) serviert und das Essen ist hervorragend – die Portionen waren so riesig, dass sie für zwei Personen ausreichten. Ich habe nicht widerstehen können und beide Entenkeulen aufgegessen. So konnte ich mir am nächsten Tag das Frühstück im Hotel ersparen.

               Aber am besten sind die Zwerge. Sie sind allanwesend. Sie kriechen überall hin und vermehren sich offensichtlich sehr schnell. Ihre kleinen Statuen aus Metall sind auf den Gehsteigen vor allen wichtigen Gebäuden, mit Laptop oder als Feuerwehrmänner oder vor der Universität als ein Herr Professor mit Brille. Sie verleihen der sowieso freundlichen Stadt den echten goldenen Punkt. Sie sind eine Erinnerung an die Studentenbewegung „Die Orangenalternative“ aus dem Ende der Achtziger, als diese an der örtlichen Universität entstanden ist. Der erste Zwerg entstand auf einer Metallkugel in der Swidnickastraße, nur ein paar Schritte von dem gezapften Pilsner Bier entfernt. Einen solchen Zwerg kann man bei „Towarystwo milostnikow wroclawie“ vor der Kirche der heiligen Elisabeth kaufen. Einen schöneren und lieberen findet man sonst nirgends.

               Also, wer in Wroclaw noch nicht war, sollte dieses kulturelles Defizit wettmachen.

Máme se bát Přísahy?

Na obzoru se objevil nový Spasitel. Ti se v českých poměrech objevují periodicky, aby získali ve volbách nějaké hlasy, dostali se do parlamentu a pak buď zanikli jako „Věci veřejné“ nebo využili situaci k vlastnímu obohacení a z boje proti korupci se stanou největšími korupčníky, jako Babiš se svým Faltýnkem.

               Tak teď tu máme Roberta Šlachtu s jeho Přísahou. Opět jednou hnutí, tedy beztvarý útvar bez jasných stranických struktur, který je těžko definovat. Ovšem co si o něm máme myslet a hlavně, vyplatí se ho volit? A pokud ho volit nechceme, máme se ho bát?

               Že Robert Šlachta vstoupil do politiky, se v podstatě dalo čekat. Že to udělal tak šikovně v opravdu nejpříhodnější době, vzbuzuje respekt ale i údiv. Je to opravdu jeho myšlenka, nebo někomu slouží?

               ODS se svými přívrženci má samozřejmě ihned jasno. U Přísahy jde o „B tým“ Babiše a jeho hnutí ANO. Když už preference ANO s komunisty a SPD nedávaly naději na vznik nové vlády pod Babišovým vedení, objevila se Přísaha. Pro toho, kdo tomu chce věřit, to dává naprosto jasnou a nevyvratitelnou logiku. Ostatně Babiš se hned dal slyšet, jak mu je toto hnutí sympatické, dokonce že mu připomíná jeho samého v roce 2013, kdy vstupoval do politiky. Fakt, že ho za toto vyjádření Šlachta nežaloval ani se proti němu neohradil, je podezřelé. Pro ODS je to jasným důkazem, že je Přísaha druhou Babišovou stranou. Pokud by to tak bylo, vykonal by Babiš svým vyjádřením Šlachtovi opravdovou medvědí službu. Nevylučuji, že tomu tak je, Babiš se v politice pohybuje jako slon v porcelánu, protože jí prostě nerozumí, ovšem pravděpodobnější je, že se už ucházel o možného koaličního partnera.

               ODS totiž v Šlachtovi vidí ďábla v lidské podobě. Jeho zátah na úřadu vlády, který vedl k demisi premiéra Petra Nečase, je označován za plukovnický puč a svržení legální demokraticky zvolené vlády. K tomu se ovšem Šlachta vyjádřil celkem srozumitelně. Obvinění bylo podáno na paní Nagyovou, v té době oficiálně sekretářku předsedy vlády. Jestliže takové obvinění vede k pádu vlády, pak něco opravdu není v pořádku. A ono to opravdu v pořádku nebylo. Kdyby totiž bylo, nevolili by lidi Babiše jako nového spasitele, který sliboval zatočit s korupcí v politice – a poté ji dovedl na vyšší úroveň – z obálkové korupce se stala korupce organizovaná, stát byl v podstatě proměněn v servisní službu soukromého byznysu předsedy vlády. Ostatně pan Babiš se netají tím, že jakýkoliv útok na Agrofert považuje za útok na českou suverenitu čili mu tyto dva pojmy – Agrofert a Česká republika – naprosto splývají.

               Jenže ODS hraje na to, že lidi zapomínají. Připomeňme si tedy, jak se Nečasova vláda houževnatě bránila vyjmenování Lenky Bradáčové za hlavní pražskou prokurátorku. Měli z ní plné kalhoty. Když ji ministr Jiří Pospíšil chtěl vyjmenovat, byl narychlo 27.června 2012 odvolán z funkce. Nakonec to jeho nástupce Červíček vzhledem na emoce v obyvatelstvu, které toto Nečasovo rozhodnutí vyvolalo, neustál a se skřípěním zubů Bradáčovou 30. července 2012 onou prokurátorkou jmenoval. Podobně to bylo v případě policejního ředitele Petra Lessyho. Stačilo, když vyzval policii, aby vyšetřovala bez ohledu na politické tlaky, aby byl vzápětí obviněn z politického akcionismu a odvolán 29 srpna 2012 z funkce. Nakonec musel být 3. prosince 2013 do funkce vyjmenován znova a policie měla do konce února 2014 ředitele dva – no prostě jeden pomáhal a ten druhý chránil.

               Není třeba zapomínat na aféru slunečních elektráren, na které se rozhodnutím Nečasovy vlády určití lidé s dobrými kontakty obohacují dodnes. Nečas zřejmě osobně opravdu nekradl. Neměl ale ani sílu ani vůli postavit se oligarchům z vlastní strany, kteří byli zřejmě dědictvím opoziční smlouvy. Že je v ODS stále ještě silné Klausovské křídlo se ostatně ukázalo i nedávno, když se značná část poslanců odmítla při hlasování ve sněmovně postavit řádění Hany Lipovské v radě české televize. Jak se vláda ODS úporně bránila zavedení registrace tržeb, bylo už z pohledu přes hranici až směšné. Česko bylo poslední zemí v Evropě, které nemělo registraci tržeb ani v lékárnách. Samozřejmě to vedlo k obrovským daňovým únikům. Ovšem i když Babiš dokázal příjmy státního rozpočtu bezmála zdvojnásobit, výdaje ztrojnásobil. I tady byla ona výměna cestou do pekla.

               Vypráví se, že paní Nagyová, tehdy „jen“ sekretářka, řídila svého šéfa přes telefon, když běhala v Pařížské ulici po obchodě ve spodním prádle (zkoušela zrovna šaty) a křičela na něho do telefonu: „No tak ho snad vyhodíš Péťo, ne? Uvědom si, že jsi premiér, uvědom si to Péťo!“

               Netvrdím, že je to pravda, i když mám tuto historku z poměrně důvěryhodného zdroje, ale jen fakt, že se něco takového vyprávět mohlo, svědčí o nezdravých poměrech v tehdejší vládě. Babiš nebyl Šlachtovým, ale Nečasovým produktem. To, že ODSce stále chybí jakákoliv sebereflexe a neúnavně zdůrazňuje, jak byla tehdy skvělá, je brzdou, pokud chce získat všeobecnou důvěru. Pokud se stanou chyby, někdy pomůže je přiznat. Zatloukat, zatloukat a zatloukat podle rady doktora Plzáka, je možná dobré v manželství, ale ne v politice. Protože pak oslovujete jen své přesvědčené, ale nikoho víc. Pan Fiala stranu po oné katastrofě v roce 2013 stabilizoval a buď mu vzdána chvála, že to dokázal i přes odstřelování svého někdejšího předsedy Václava Klause (porovnejme, jak dopadla sociální demokracie při porovnatelné palbě Miloše Zemana.) To sice stačí na dvouciferné volební preference, ne ale na pozici nového předsedy vlády.

               Ale zpět ke Šlachtovi a jeho hnutí. Když se objevil, zbystřil jsem pozornost. Přiznám se – a příslušně se za to kaju – že i já jsem Babišovi málem skočil v roce 2013 na špek. Myslel jsem si, že chce skutečně onu „obálkovou“ korupci potřít, aby se mu bezkorupčním prostředí lépe podnikalo. Myslím, že si nemusíme namlouvat, že by v Česku v době opoziční smlouvy všechno fungovalo. Vadily mi ale na něm od začátku dvě věci a těmi jsem se netajil. Zaprvé jeho charakter, protože spolupráce z STB dávala tušit, že tu něco nehraje. A pak samozřejmě struktura hnutí ANO, která byla asymetrická k demokratickým modelům. V demokratických stranách volí členové vedení, v hnutích, které si vytváří oligarcha, rozhoduje on o tom, kdo ve straně může být a jakou funkci tam může zastávat. Tedy, jestliže v demokracii aspoň teoreticky platí princip zdola nahoru, v ANO platil od začátku nekompromisně princip shora dolů. Čili nedemokratický. Do českého ještě stále nezralého parlamentarismu vstoupil asymetrický prvek, schopný ho rozvrátit. I Babišovo vyjádření, že chce řídit stát jako firmu, mě zarazilo – takové firmy známe, tak funguje, nebo spíš nefunguje Bělorusko či Rusko. Proto jsem byl přece jen opatrný a moje obavy se bohužel nejen potvrdily, ale byly mnohokrát překonány.

               Vztah nového hnutí Přísaha k ANO je tedy pro mě naprosto klíčový. Babiš se už o Přísahu aktivně uchází. Pro mě bylo spíš zajímavé, zda se Robert Šlachta vůči nějakému politickému subjektu vymezí. Neudělal to, a to dokonce ani vůči SPD nebo vůči komunistům. Nechává si tedy otevřená vrátka i v tomto směru. Samozřejmě, jeho koaliční potenciál s demokratickými stranami je téměř nulový, na to je nenávist ODS k jeho osobě příliš velká. A bez ODS demokratická opozice vládu nepostaví. Čili pokud chce Šlachta do vlády, pak jedině s nedemokratickými silami – a že chce být ministrem vnitra, je veřejné tajemství – proto do politiky šel.

               Dalším varovným prvkem je orientace strany a její sponzoři. Jak říká české přísloví „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Hlavním sponzorem Přísahy třemi miliony korun (víc jeden subjekt darovat nesmí) je Miloslav Fürst. Podnikatel, někdejší podporovatel Babišova hnutí. V tom opět mnozí vidí souvislost, že Fürst byl k podpoře Šlachty vyzván samotným Babišem. On sám tvrdí, že ho Babiš zklamal, a proto se rozhodl podporovat nové hnutí. Můžeme mu věřit a nemusíme. Ale co je nepopíratelné a co Fürst sám řekl – podmínkou finanční podpory bylo, že hnutí „Přísaha“ musí být protievropské. (Fürst tomu sice diskrétně říká evropakritické, ale současně se prořekl, že si myslí, že jsme se stali otroky Bruselu a otrok se pochopitelně chce osvobodit). Hnutí musí trvat na zachování koruny bez navázání na evropský finanční prostor, což už samo o sobě vzbuzuje podezření, že bude Babiše podporovat v odbourávání obrovského státního dluhu hyperinflací, tedy znehodnocením koruny, protože jiný plán proti gigantickému nekontrolovanému zadlužování země, které vzbuzuje obavy už i u ratingových agentur nemá. A samozřejmě, pokud by došlo na lámání chleba, nebude stát v cestě vypsání referenda o vystoupení z Evropské Unie. Šlachta sám o vystoupení z EU zřejmě aktivně bojovat nebude, ale ani se takovým tendencím nepostaví na odpor.

               Stačí se podívat na možnou povolební koalici. SPD je placena z Moskvy a vede agresivní agitaci za vystoupení z Evropské Unie s opcí připojit se k východoevropskému politickému a hospodářskému prostoru. Komunisté nemají jiný program než bezmezný obdiv ke všemu ruskému, přičemž si ani nestačili všimnout, že místo komunismu teď vládne v Kremlu fašismus. Evropská Unie s demokratickými pravidly je pro ně červený hadr. Babiš je ochoten zůstat v EU jen pokud mu bude Unie vyplácet dotace. To, jak víme, už neplatí. EU Agrofertu dotace neproplatí, a proto si je Babiš bere ze státního rozpočtu a ani se nesnaží o ně v EU žádat. A i za to ho evropský parlament kritizuje, protože mu vadí rabování českého státního rozpočtu. EU se logicky bojí nového Řecka, a proto se snaží zasahovat i do „vnitřních záležitostí české republiky.“ Babiš už se svou rétorikou a odmítání být kolonií Bruselu a o nežádoucích cizácích v českých hospodách přepnul plně na protievropskou rétoriku. Čili koalici ANO-SPD-KSČM – Přísaha by nikdo nezabránil, aby zemi vyvedla z „jařma“ EU a obdařila je ruskou svobodou. Pro Agrofert by ostatně takové otevření východních potravinami chronicky podzásobených trhů, na nichž kvalita potravin hraje jen naprosto marginální roli, nemuselo být úplně marné.

               Ovšem nejnetrpělivěji jsem čekal na Šlachtovu odpověď na otázku: „Byl by pro vás problém být ve vládě s premiérem, který se nachází ve střetu zájmů?“ To je totiž otázka všech otázek. A Šlachta potvrdil mé nejhorší obavy. Odpověděl: „Pokud se střet zájmů prokáže, pak by to problém byl.“

               Jenže onen střet zájmů je už mnohokrát prokázaný, je odhlasovaný evropským parlamentem zabývá se jím evropská komise a evropský soudní dvůr. Taková odpověď může znamenat jen jediné – zpochybňování evropských institucí, aby si udržel otevřenou cestu ke koalici s Babišem a jeho ANO. A pokud do koalice vstoupí, nebude střet zájmů premiéra pro Šlachtu nikdy prokázaný. Fakt, že je Babiš uveden jako skutečný příjemce finančních zisků Agrofertu prý není důkazem, že koncern ovládá. To je možné vyprávět někomu, kdo žere seno nebo si dává denně svých deset piv v hospodě. Pokud něco takového tvrdí Babišovi služebníci Havlíček či Schillerová, ví každý, o co se jedná. Pokud to říká Šlachta, je to nadbíhání možné povolební koaliční spolupráci.

               Čili abych se vrátil k původní otázce – máme se bát Přísahy?

               Odpověď je jasná – ano, rozhodně. Toto hnutí je nečitelné, protievropské a může se stát jazýčkem na vahách, až se Česko bude rozhodovat, zda zůstane na západě Evropy nebo se vydá na dobrodružnou cestu na východ. Do otevřené náruče cara Putina.

               Česká republika dalšího Spasitele opravdu nepotřebuje. Jen je třeba, aby si to uvědomili i voliči. Oni rozhodnou o budoucnosti své země. A zdá se, že chleba se bude skutečně a neodvolatelně lámat v říjnu tohoto roku. Český volič zatím velký cit pro zodpovědnost za svá rozhodnutí neprokázal. Byl by ale už opravdu nejvyšší čas, aby se změnil.

Cizáci na pivu

„Nechceme, aby sem zase z celé Evropy chodili popíjet cizáci, potom je z toho velký problém.“

            Tenhle výrok předsedy české vlády mi tak trochu vyrazil dech. Hlavně nevím, vztahuje se to na mě nebo ne? Díky rakouským zákonům a panu Klausovi staršímu mi české občanství odebrali, když jsem se provinil tím, že jsem obdržel občanství rakouské.  Zřejmě je tedy má návštěva v české hospodě nebo baru z pohledu pana premiéra nežádoucí. Asi se to týká i tchána mého syna, který sice žije a pracuje v Praze, ale má rakouské občanství a mluví česky s cizím přízvukem. Jek velký je to malér z pohledu pana premiéra? Smí ředitel Raiffeisen Imobilien v Praze na pivo? On ho pije rád a chutná mu. Týká se to zřejmě i všech Britů (kteří se opravdu jezdili do Prahy opíjet, zejména zapíjení svobody bylo populární), Němců, kteří si zajíždějí do Chebu na oběd, protože to mají blízko a levněji. Zřejmě nejsou vítáni ani Rakušané nebo Američané, o Rusech a Číňanech je možno diskutovat. Ti jsou, minimálně z pohledu hradu „naši“.

            Andrej Babiš tak překonal i Tomia Okamuru. Ten jen nechce, aby tu žili, Babiš jim chce zakázat dokonce i jít na pivo. Je dojemné, jak Japonec (teď jsem samozřejmě zlý, Okamura je Čech a v Česku vyrostl, i když na to tak na první pohled nevypadá) se Slovákem bojují za to, aby místa štamgastů v českých hospodách neobsadil nějaký přišelec.

            Otázka je, jak to narafičit. Zákonem? Po zákonu o povinném podílu českých potravin v nákupním košíku v českých obchodech bych se tomu ani tak moc nedivil. ANO s SPD a komunisty by vstup cizáků do českých hospod mohlo pohodlně zákonem zakázat. Hlasů by na to měli dost. Sice by museli počítat se žalobou u evropského soudního dvora od naštvaných neobsloužených cizáků, ale takový proces se může tahat roky a aspoň po ty roky by měli čeští hosté v hospodách klid a nerušila by je nějaká cizí nesrozumitelná hatmatilka. Ale jak provádění takového zákona kontrolovat. Kontroly dokladů při vstupu do hospody? Bude na hospodské spolehnutí. Mohli by v zájmu mrzkého zisku zahraničním hostům i přes odmítavé stanovisko premiéra přece jen načepovat. Možná by to mohly kontrolovat úderky SPD, sympatizanti této strany jsou v hospodách hodně často, mohli by mít služby, třeba i placené. V deficitním českém rozpočtu by se na to peníze určitě našly. Zda už bude deficit 390 miliard nebo 400 miliard, není to jedno, když jde o dobrou věc? Hlavně aby se ti cizáci do hospod nedostali. Ostatně tomu napomáhá i nedávné vyhlášení ministra zdravotnictví Vojtěcha, že Česko nebude uznávat očkování z jiných zemí Evropské Unie. Kdo nebyl naočkován v Česku, bude mít smůlu.

            Česko opravdu není zemí „vítačů“. A svět si to očividně začíná uvědomovat. Když jsem se v neděli vracel z Moravy domů, poslouchal jsem rakouské dopravní informace. Na všech hranicích se čekalo, na slovenské hodinu a půl, na maďarské dokonce dvě hodiny, na italské hodinu, na německé čtyřicet minut až hodinu. Jen česko-rakouské hraniční přechody zívaly prázdnotou – na tom mém jsem byl sám.

            Ona to opravdu není legrace, člověk musí mít chuť Česko poznávat, ale i vůli, aby překonal všechny překážky, které mu jsou kladeny do cesty. Pozitivní bylo, že tentokrát byl automat na kupování dálničních nálepek na hranici už označen, a dokonce se k němu – na rozdíl od situace před měsícem – dalo zajet. Před měsícem byl ještě z obou stran uzavřen závorami. Ono sice jak v Maďarsku nebo na Slovensku se elektronická dálniční nálepka dá koupit jak on-line tak i v každé benzínové stanici. Prostě tam přijdete, udáte poznávací značku auta a Slovák či Maďar vám dá účet a můžete jet. To v Čechách možné není. Pokud jste si nekoupili dálniční nálepku doma na počítači, můžete mít smůlu. Můj bratr mi vysvětlil, že je mé remcání naprosto bezpředmětné. Přece si každý před cestou do ciziny prostuduje na počítači všechny problémy, které by ho v oné zemi mohly potkat. Můžu ujistit – a nejen jeho – že to většina lidí, tedy aspoň v Rakousku – nedělá. Už ta myšlenka, že by to každý, kdo chce poctít Českou republiku svou návštěvou, měl dělat, aby byl při překážkách vstupu do země „up to date“ mi připadá poněkud zvláštní. Možná, že jsem prostě beznadějně zaostalý, ale asi si na to nezvyknu.

            Když jsem jel za maminkou v květnu, ukradli mi hned za Mikulovem cestu. Kodrcal jsem se za třemi běloruskými kamiony po cestičkách určených pro vinařské traktory. Prostě tak nějak bylo návštěvníkovi dáváno najevo, že může navštívit noční klub Casanova nebo kasino Abbas, ale dál do Česka ať se necpe. Oba ty podniky byly ale z důvodu koronavirových opatření zavřené. O tomto víkendu už zase cestu vrátili na své místo, i ony dobrodružné objížďky zavřené hráze u Mušova přes Brod nad Dyjí po cestě na sever a přes Drnholec po cestě na jih (kde byla cesta sjízdnější tankem než osobním vozidlem) se už nekonaly.  Přesto zůstává Rakousko jedinou sousední zemí, která není s Českou republikou spojená dálnicí. A očividně není ani o takový projekt zájem, a to i když rakouská strana už své domácí úkoly zvládla a natáhla svůj úsek až po Drasenhofen.

            Zato na mně čekalo po cestě do Starojické Lhoty osm stavenišť s délkou až osm kilometrů. Vzhledem k tomu, že řada z nich byla na místech, kde byla už před dvěma či třemi lety, potom ne a teď zase, nemohou mít jiný důvod než znemožnit průjezd zemí žíznivým cizákům. Uvažoval jsem o tom, jít na oběd v Mikulově. Ale hlad nebyl ještě tak velký a tlak v močovém měchýři ještě akceptovatelný, a tak jsem se rozhodl, že pojedeme až k motorestu Podkova u Prostějova. Byl jsem tam už vícekrát a vždy to tam bylo skvělé. Jídlo i obsluha. Chyba lávky. Díky opravě dálnice byl příjezd k motorestu uzavřen. Čili jsem pokračoval dál s prázdným žaludkem a plným močovým měchýřem. Adrenalin mi kapal z nosu.

            To jsem ještě nevěděl, že se tímto způsobem snaží dálniční pracovníci plnit směrnici předsedy vlády, aby nepouštěli cizáky do hospod. Stejně tam chodili hlavně Poláci.

            Takže bude mít zřejmě i v budoucnosti host, který si objedná „two beers“, „zwei Beer“ nebo „dve pivá“ problémy. Anebo je budou mít hospodští, které se stejně Babišova vláda snažila víc než rok zlikvidovat. Možná i proto, aby se opuštěné lokály daly levně skoupit.

            Ovšem všechny, kteří mají opravdu z „cizáků“ takový strach, můžu uklidnit. Uzávěry příjezdů k hospodám, překážky na dálnicích a nenávistné projevy pánů Okamury a Babiše jsou zbytečné. Češi mají totiž jeden trumf, který každého vetřelce spolehlivě odradí, aby chtěl v Česku zůstat.

            Tím trumfem je čeština.

Existuje jen málo světových jazyků, které jsou pro cizince tak těžce naučitelné, jako je čeština. Obdivuji každého, kdo to dokáže. Ale ten, kdo to dokáže, určitě není hlupák, který by chtěl zatěžovat český sociální systém. Na to jsou angličtina, italština, španělština ale i němčina mnohem schůdnější.

Takže prosím vydechněte a odbourejte ty zábrany na dálnicích.

A neposlouchejte lidi, kteří vám chtějí nahnat strach. Ať už je to pan Okamura, Zeman nebo Babiš.