Category: Blog

Estremadura II

Portugalští králové měli schopnost racionálního uvažování. Zřejmě poloha země na samém konci světa i pověst bojovníků proti islámu jim umožňovala vlastní interpretaci určitých situací a umožnila, aby rozum zvítězil na ideologií.

            13.října 1307 zaútočil francouzský král Filip IV Sličný na řád Templářů. Rytíři ve Francii byli pozatýkáni, mučeni a popravováni a jejich centrála – Tempel – v Paříži i s pokladem, který ukrývala, se stala královou kořistí. 22. března 1312 papež Klement V. (který žil v Lyonu jako Filipovo rukojmí) řád na koncilu ve Vienne zrušil. Obvinění proti členům řádu sahala od sodomie, tedy homosexuálního styku až po kacířství a uctívání ďábla. Dva roky později 18. března 1314 byl v Paříži upálen velmistr řádu Jacques de Molay spolu s Geoffroyem de Charnay.  Po celé Evropě byli příslušníci řádu pronásledováni, jejich hrady byly zabírány místními vládci.

            V Portugalsku seděl právě na královském trůně osvícený panovník Dionýz (Diniz), o kterém už víme, že založil univerzitu v Coimbře. Zkonfiskováním majetku bohatého řádu by určitě přišel k penězům, ale co dál? Diniz se rozhodl řešit situaci zcela jinak. Templářský řád přejmenoval na Řád Kristův a sám se vyjmenoval prvním velmistrem nového řádu. Jestliže v čele řádu stál křesťanský panovník (jehož manželka Isabel, jak už víme, se dokonce domohla svatořečení) tlak papeže na zničení kacířských rytířů ustal. Obvinit řád za těchto okolností z kacířství bylo i pro papeže příliš velké sousto, a tak se z kacířů opět stali bojovníci Kristovi, dokonce nesli teď i Kristovo jméno. Ani papež ani Filip IV. neměli zájem ale ani politickou sílu, aby Dinize přinutili Templáře exemplárně zničit. Diniz tak převedl majetek řádu bez prolévání krve pod vlastní správu, a navíc si ponechal elitní vojenskou jednotku, kterou mohl kdykoliv v budoucnosti použít – což se později i stalo, Kristův řád se výrazně podílel na dobývání měst na severním africkém pobřeží, jako například Ceuty.

            Monumentální portugalské sídlo řádu Templářů a později tedy Kristova řádu se nacházelo v městečku Tomar v provincii Estremadura na říčce Nabao.  Roce 1357 se stal Tomar oficiálně hlavním sídlem nového řádu.  Klášter „Convento de Cristo“ se tyčí na kopci nad městem a svědčí ještě dnes o moci a bohatství řádu. Klášter byl založen v roce 1160 velmistrem řádu templářů. Templáři tvořili v portugalské armádě, dobývající kus po kusu Pyrenejský poloostrov na Maurech velmi důležitou část a za své zásluhy byli odměněni pozemky, hrady a privilegii. Jak ovšem vypadal původní hrad se můžeme jen domýšlet, zbytky původní stavby se dochovaly jen při vstupu na nádvoří a z templářských časů pochází i Charola, tedy hradní kaple. Dnešní impozantní stavba je výsledkem pozdějších stavebních úprav. V roce 1418 se velmistrem řádu stal princ Jindřich Mořeplavec a nechal přistavět několik křížových chodeb. Největších stavebních úprav v manuelském stylu se pak klášter dočkal za vlády krále Jana III. (To je ten, který daroval univerzitě v Coimbře tamější královský palác a zato obdržel svou obrovskou sochu na univerzitním nádvoří).

            Pokud člověk vstoupí na nádvoří kláštera, ohromí ho obrovská stavba Charoly, tedy hradní kaple.

Je zde i zdobený portál v manuelském dekorativním stylu, někdejší hlavní vchod do kláštera (dnes jsou turisté vpouštěni vchodem vedlejším na opačném konci kláštera). Klenot tohoto stylu, slavné „manuelské okno“ je možné obdivovat z velké křížové chodby, údajně ho dostal architekt Joao de Castilho jako „domácí úlohu“, podle výsledku chtěl král Jan rozhodnout, zda architekta pověří stavbou kláštera svatého Jeronýma v Belému.

Král byl s výsledkem očividně spokojen a Joao de Castilho dostal smlouvu na portál kláštera svatého Jeronýma. To okno plné symboliky a filigránské kamenické práce je opravdovým architektonickým klenotem a bez fotky tohoto okna Portugalsko neopouštějte – to by bylo něco podobného jako neochutnat Portské víno. Jsou zde všechny symboly portugalského bohatství, od oněch sfér, používaných námořníky na objevných cestách, přes kříž až po erb portugalských králů, kteří byli, jak už jsem psal, velmistry řádu – pokud tuto funkci nedelegovali na některého ze svých synů, jako to udělal král Jan ve prospěch svého syna Jindřicha Mořeplavce. Klášter má až pět křížových chodeb, jednu větší a krásnější než druhou. Pod klenbou té první a nejstarší jsou pochováni rytíři řádu Templářů, tato chodba naléhá přímo na klášterní kapli, která se nad ní monumentálně tyčí do výšky.

Samotná Charola pochází z dvanáctého století, její výzdoba je ale opět ze století šestnáctého a je úžasná. Je to vysoká kruhovitá stavba s bohatou výzdobou. Ve středu je vnitřní stavba s freskami, architektonickými ozdobnými prvky a samozřejmě symboly – všude jsou sféry vedle templářských křížů a na portugalský erb se samozřejmě taky nezapomnělo – v tomto řádu splývala světská a církevní moc portugalského krále. Styly křížových chodeb se mění od časně gotické až po renesanční, je vidět, že se klášter stavěl po několik století a hlavně – že se při jeho stavbě nešetřilo.

Charola

Samotné městečko Tomar je milé s velkým parkem na břehu říčky Nabao, s kostelem Jana Křtitele na hlavním náměstí a renesanční bazilikou „Nossa Senhora da Conceicao“ na kopci pod klášterem „Convento de Cristo“. Mezi klášterem a městem je zahrada kláštera „Mata nacional dos Sete Montes“, tedy „Národní les sedmi pahorků“, kdo se chce v Tomaru zdržet déle, může se tam jít projít. Potom může navštívit i kuriózní „Muzeum zápalek“ s 43 000 různými krabičkami od zápalek s nejrůznějšími motivy od Dinosaurů až po nacistickou propagandu a židovské muzeum v někdejší synagoze, která sloužila jako židovská modlitebna do roku 1497, kdy byli Židé přinuceni Portugalsko opustit. Později stavba sloužila jako vězení.

Zajímavá – zejména v souvislosti s působením templářů v této obci – je slavnost „Festa dos Tabuleiros“, která se koná každé čtyři roky. Je oslavou plodnosti země a má zřejmě pohanský původ. Bíle oblečená děvčata nosí při této slavnosti na hlavách vysoké výtvory z chleba a květin – tento symbol zdobí i jeden z kruhových objezdů v městečku – zřejmě, aby návštěvník dostal představu, oč jde.

Než opustíme Estremaduru, musíme samozřejmě do Fátimy. Je to nejslavnější poutní místo v Portugalsku, srovnatelné s Lourdes ve Francii nebo s Čenstochovou v Polsku. V roce 2023 navštívilo toto místo 6,8 milionu poutníků – není mi jasné, jak je počítali, my jsme se nikde neregistrovali, obávám se, že denní návštěvníci se ani ve statistikách neobjevují. 13. května a 13.října tu bývá údajně najednou až milion lidí. Místo, kde dávaly lišky dobrou noc, se stalo slavným v roce 1917. 13.května 1917 se zde třem pasáčkům, desetileté Lucii dos Santos a jejímu bratranci Franciscovi Martovi a jeho sestře Jacintě zjevila v dubovém stromu zářící postava, která slíbila, že se bude příštích šest měsíců vždy třináctého zjevovat. 13.října 1917, kdy se toto zjevení mělo konat naposledy, se dostavilo 70 000 věřících. Stali se svědky slunečního zázraku, kdy se mohli dívat přímo do slunce a viděli ho jako stříbrnou mísu, které se otáčela jako ohnivé kolo a Lucia obdržela od onoho zjevení tři tajemství. Dvě tato tajemství sepsala Lucia v roce 1941(Francesco a Jacinta zemřeli v roce 1919 na španělskou chřipku) a tato tajemství byla i zveřejněna. To třetí sepsala Lucia, která se stala jeptiškou, v roce 1944 a bylo odevzdáno zapečetěno papeži s tím, že nemá být zveřejněno před rokem 1960. Jan XXIII. ale zájem na jeho zveřejnění neměl, a tak si muselo počkat až do roku 2000. O přesnou interpretaci oněch tajemství se přou teologové dodnes. Víceméně se shodli na tom, že první vize je vizí pekla, druhá předzvěstí války.

Nicméně Jan Pavel II. – sám velký příznivec mariánského kultu- interpretoval ono třetí – zapečetěné – tajemství jako odkaz na atentát, který na něm spáchal Mehmed Ali Agca v roce 1981. Protože k atentátu došlo 13.května, tedy na svátek Panny Marie fátimské, nepochyboval papež o tom, že ono zjevení v roce 1917 skutečně hovořilo o atentátu na něho, jakož i že ho panna Maria tehdy zachránila před smrtí. Oficiálně tuto interpretaci zveřejnil v červnu 2000 kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Už o měsíc dřív ale Jan Pavel II. vyhlásil při své návštěvě Fátimy Jacintu a Francesca za blahoslavené. (Lúcia měla smůlu, že ještě žila, zemřela až v roce 2005 v požehnaném věku 98 let, takže se ani blahořečení, ani svatořečení nedočkala.)

Papež Jan Pavel II. navštívil totiž v roce 1983 svého atentátníka ve vězení a ten se ho měl vícekrát ptát, jakáže to byla královna, která způsobila neúspěch jeho atentátu a zabránila papežově smrti. Pro Jana Pavla to byl další důkaz, že Panna Maria hovořila v roce 1917 o něm. Do Fátimy přijel poprvé přesně rok po atentátu 13.května 1982 a kulka, která ho tehdy zasáhla, je uložena v korunce sochy Panny Marie, nacházející se v Kapli zjevení, odkud je ale přenášena k slavnostním mším do velké „Růžencové baziliky“, nacházející se na dolním konci obrovského náměstí.

To je větší než náměstí svatého Petra v Římě – ve Fátimě bylo prostě místa dost. Protože bazilika svou kapacitou nestačila (ostatně i mše, které jsme se zúčastnili, se konala díky krásnému počasí na náměstí před bazilikou) byla na horním konci postavena a v roce 2007 zasvěcena moderní nová bazilika „Nejsvětější trojice“ kruhového tvaru s kapacitou 9000 věřících.

Nová bazilika

Poněkud avantgardní je kříž nad oltářem – Kristus jako by právě sestupoval z kříže, aby spasil svět.

Okolo Kostela Nejsvětější trojice jsou sochy papežů, kteří měli zvláštní vztah k Fátimě. Kromě Jana Pavla II., který samozřejmě chybět nemůže (byl ve Fátimě celkem třikrát, podruhé v roce 1991 při desátém výročí atentátu na něho),

jsou zde i Pavel VI. a Pius XII. A také biskup z Leirie José II. Alves Correia da Silva, který prověřoval hodnověrnost onoho zjevení a uznal ho v roce 1930 za pravé.

Tři pasáčkové, kteří viděli onen zázrak, jsou pochovaní v Růžencové bazilice, zázrak zjevení je zobrazen na skleněných oknech baziliky.

Růžencová bazilika

Kaplička zjevení, kde je uchovávána i socha panny Marie, se nachází na levé straně náměstí.

Kaple zjevení

Vede k ní z horního konce náměstí cesta, kterou můžou věřící absolvovat celou na kolenou. Je to několik sto metrů, než se dostanou ke kapli a mohou ji na kolenou obejít.

Cesta pro chůzi po kolenou

Ostatní věřící jsou drženi na distanc za zábradlím. Hned vedle se pálí svíčky, ovšem způsobem, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Věřící s koupenými obětními svícemi stojí v nekonečné řadě, aby pak mohli tyto svíčky hodit do vysoko plápolajícího ohně.

Samozřejmě Fátimu už zcela ovládla komerce. Obchody se suvenýry, restaurace a hotely proměnily někdejší opuštěnou vesnici v těžiště turistiky.

Fátima město míru

Ceny v hotelech jsou na portugalské poměry vysoké a v roce 2017, kdy měl Fátimu u příležitosti stého jubilea fátimského zázraku navštívit papež František, vyšplhaly ceny za noc až k tisíci eur. Když se o těchto vyděračských praktikách dozvěděl papež, rozčílil se natolik, že pohrozil jednak tím, že nepřijede, jednak tím, že to poutní místo vyškrtne ze svazu míst Mariiných zjevení (patří sem ještě Altötting v Německu, Einsiedeln ve Švýcarsku, Loreto v Itálii, Lourdes ve Francii, Mariazell v Rakousku a Čenstochová v Polsku).

Ceny prý poté klesly na normální úroveň, papež František přijel a vyhlásil Jacintu a Franciska za svaté.

Návštěva Fátimy byla určitě zážitkem. Nejsem příliš velký příznivec představy, že Panna Mária jezdí po světě jako na turné a zjevuje se lidem, aby jim něco oznámila nebo řešila jejich osobní problémy, jako v Šaštíně na Slovensku. Otázka je, zda ten určitý zvláštní flair místa vytvářejí ty davy poutníků věřících na zázraky nebo ten zázrak samotný a místo, kde se údajně stal.

Toto posouzení už přenechám mým čtenářům.

Coimbra

In Coimbra wird also studiert. Schon lange, genauer gesagt seit dem Jahr 1308. Der Übeltäter war ein aufgeklärter König mit dem für Portugal eher untypischen Namen Diniz (Dionysius), der die Universität zwar 1290 in Lissabon gründete, sie aber achtzehn Jahre später in das ruhigere Coimbra verlegte. Im Jahr 1338 verlegte sie einer der vielen Alfonsos auf dem portugiesischen Thron, der problematische Alfonso IV., von dem wir noch sprechen werden, zurück nach Lissabon, aber 1537 machte König Joao alias Johann III. (von Johanns, Alfonsos und Pedros wimmelt es geradezu in der Genealogie der portugiesischen Könige, andere Namen sind eher die Ausnahme) dem Umzug ein Ende und verlegte die Hochschule endgültig zurück nach Coimbra. Und 1544 schenkte er der Universität den königlichen Palast auf dem Gipfel des Hügels, auf dem Coimbra erbaut ist – als Zeichen des Dankes steht seine große Statue im Hof der Universität.

Diese Universität ist immer noch groß und hier studieren Zehntausende von Studenten, im Rahmen des Erasmus-Programms studierte hier auch der Sohn meines Freundes Jindřich Sobotka, Martin – zu meiner Schande muss ich gestehen, dass ich von ihm zum ersten Mal in meinem Leben von der Stadt Coimbra gehört habe. Coimbra hat 141.000 Einwohner und liegt am Fluss Mondego – wieder an einem richtigen Strom, im Gegensatz zu den ausgetrockneten spanischen Flüssen gibt es in den portugiesischen Strömen nämlich reichlich Wasser. Coimbra existierte zwar schon in römischer Zeit, aber die Stadt überlebte die Invasion der Sueben im Jahr 409 nicht und musste neu gegründet werden. Im Jahr 1131 schlug ihre Sternstunde. Graf Afonso Henriques, beeindruckt vom Sieg in der Schlacht von Ourique über die vereinte Armee von fünf maurischen Fürsten (die sich auf dem Schlachtfeld allerdings mehr untereinander gestritten als mit der relativ kleinen angreifenden christlichen Armee gekämpft haben), verlegte die Hauptstadt seines Landes von Guimaraes nach Coimbra. Im selben Jahr gab er den Befehl zum Bau des Klosters Santa Cruz, obwohl in der Stadt seit 1064 eine Kathedrale bereits gebaut wurde. Diese wurde jedoch erst im Todesjahr von Afonso Henriques 1185 fertiggestellt, sodass hier sein Sohn Sancho I. gekrönt werden konnte. Beide – Vater und Sohn – sind jedoch in der Kirche des Klosters Santa Cruz begraben. 1139 wurde Afonso Henriques so übermütig, dass er sich selbst zum König ausrief und sich krönen ließ. Damit verärgerte er zwar den leonischen König Alfonso sehr, aber letztendlich mussten sich die Spanier mit dieser Tatsache abfinden. Die feierliche Krönung des ersten portugiesischen Königs fand also in Coimbra statt.

Coimbra blieb die Hauptstadt bis zum Jahr 1246, als sie dem strategisch günstiger gelegenen Lissabon weichen musste. Der aufgeklärte König Diniz, der unter anderem auch für den ersten Freundschafts- und Handelsvertrag mit England aus dem Jahr 1294 verantwortlich war, der weitreichende Auswirkungen in der Geschichte Portugals haben sollte, die bis heute spürbar sind, versuchte, die Frustration der ehemaligen königlichen Metropole wenigstens dadurch zu mildern, dass er hier 1308 die Hochschule ansiedelte. Die Statue des Königs steht vor dem Universitätskomplex, der jedoch seinen Ausbau während der faschistischen Diktatur Salazars erlebte, sodass die Gebäude im Stil des sozialistischen (oder faschistischen) Realismus mit entsprechenden Skulpturen gestaltet sind. Übrigens studierte Antonio Salazar selbst an der Universität in Coimbra Wirtschaft und wollte ihr wohl auf diese etwas kontraproduktive Weise seine Dankbarkeit und Ehrfurcht erweisen. Dieser kleine Platz mit der Statue von Diniz befindet sich neben dem imposanten Aquädukt des heiligen Sebastian, das die Stadt mit Trinkwasser versorgte.

Das historische Zentrum der Universität ist allerdings sehenswert. Der Innenhof hat die Form eines offenen U mit Blick auf die umliegende Landschaft über dem Fluss Mondego, und die Innenräume sind natürlich königlich. In dem Raum, in dem die Könige gekrönt wurden, der „Sala Grande dos Actos“, finden heute die Abschlussfeiern der Studenten statt.

Die Bedeutung dieses Saals wird durch die Porträts der portugiesischen Könige, die die Wände schmücken, hervorgehoben. Er sieht also sehr prächtig aus. Die Besichtigung des Universitätsgebäudes ist ein schönes Erlebnis, aber der absolute Höhepunkt ist der Besuch der Bibliothek „Biblioteca Joanina“.

Biblioteca Joaninna

Diese ließ König Johann V. im Jahr 1717 erbauen (regierte von 1706 bis 1750). Es war gerade die Zeit, als in der portugiesischen Kolonie Brasilien große Goldvorkommen entdeckt wurden, und die Bibliothek sieht auch dementsprechend aus. Das Fotografieren ist dort streng verboten und unsere Führerin Christina bat uns so eindringlich, dieses Verbot einzuhalten, dass ich der Versuchung widerstand. Wie viele Bücher sich in der Bibliothek befinden, ist immer noch unsicher, meist wird die Zahl 300.000 genannt. Natürlich sind nicht die Bücher die größte Attraktion, sondern die Bibliothek selbst mit ihren holzgeschnitzten und vergoldeten Wänden und natürlich dem Porträt von König Johann V., der sich dort 1730 verewigen ließ.

Gleich neben der Bibliothek befindet sich die Kapelle des Erzengels Michael, der aufgrund der Kriegsgeschichte Portugals sehr verehrt wird. Die Kapelle ist klassisch mit blau-weißen Azulejos-Kacheln verziert und hat einen Altar, der interessant ist. Zumindest bis man feststellt, dass ähnliche Altäre in Nordportugal überall zu finden sind – in Form einer gestuften Pyramide. Die Universität selbst ist ein Mix aus architektonischen Stilen, vom gotischen Portal der Kapelle des heiligen Michael (im manuelischen Gothikstil, über den wir noch viel erzählen werden, und mit einem Altar, der mit den typischen portugiesischen Kacheln Azulejos verziert ist) über Renaissancehöfe und -säle bis zur Via Latina aus dem 18. Jahrhundert. Das Symbol der Universität, aber auch der Stadt, ist jedoch der Glockenturm (er ragt tatsächlich am höchsten über die Stadt hinaus und ist von überall zu sehen), der drei Glocken hat. Die bekannteste davon ist die „Cabra“, was „Ziege“ bedeutet. Angeblich wegen des Klangs, den sie erzeugt und der an das Meckern einer Ziege erinnert. Leider hatten wir keine Möglichkeit, das zu beurteilen, da sie während unseres Besuchs nicht geläutet hat. In den Bereich der alten Universität gelangt man durch das „Eiserne Tor“ „Porta Férrea“, das mit Statuen geschmückt ist, die das kanonische und zivile Recht sowie die Medizin und Literatur darstellen – das waren die Fächer, die hier bis 1770 studiert wurden, bevor der berühmte Reformator Marquis de Pombal (mit dem wir uns in Lissabon beschäftigen werden) die Studiengänge erheblich erweiterte.

Aber Coimbra ist nicht nur die Universität. Da die Stadt auf einem steilen Hügel liegt, ist es jedoch fast schneller, sich zu Fuß als mit dem Auto oder Bus zu bewegen. Wo der Bus auf den städtischen Straßen, die Bergserpentinen ähneln, einen Kilometer zurücklegen muss, sind es zu Fuß fünfzig Meter, allerdings bergauf.

Die Hauptgeschäftsstraße ist die „Rua da Fonte Nova“, die am „Praça da República“ beginnt, mit einer großen Statue des Reformers, der für das Verbot der Ordensgemeinschaften im Jahr 1834 verantwortlich war, dessen Name ich jedoch leider vergessen habe (ich wäre dankbar, wenn mir jemand diese Information geben könnte), der ebenfalls Absolvent der örtlichen Universität war und am Platz des 8. Mai vor der Kathedrale des Heiligen Kreuzes endet.

Kathedrale Santa Cruz

Das Gebäude ist zwar wieder einmal romanisch (ohne Krypta und mit einem gewölbten Dach), die Dekoration stammt jedoch aus der Zeit Königs Manuel, ebenso wie der „Claustro o Silencio“, also der Kreuzgang, und der Altarbereich, wo die ersten beiden portugiesischen Könige Afonso Henriques und Sancho begraben sind. Beeindruckend ist der Chor mit den vergoldeten Stühlen für prominente Besucher, die Sitze sind mit Wappen sowie dem unverzichtbaren Navigationsinstrument – Sphären, mit denen die Portugiesen die Weltmeere erkundeten und die in Portugal heiligen Status haben – verziert. Vom Kreuzgang kann man zum „Sanctuarium“ hinaufsteigen, wo eine große Anzahl von Reliquien der Heiligen aufbewahrt wird. Auf der einen Seite neben der Kirche befindet sich das Rathaus, auf der anderen Seite jedoch ein viel interessanteres Café mit gotischer Decke, das allein deshalb einen Besuch wert ist. Vor dem Café haben wir Kaffee getrunken und Fado gehört, die typische melancholische portugiesische Musik. Die Portugiesen lachen selten (wenn überhaupt, ich habe während der gesamten Zeit unserer Reise keinen lachenden Portugiesen gesehen) und ihre typische emotionale Verfassung ist „Saudade“, was etwas zwischen Melancholie und Depression ist. Die Musik war schön, aber Achtung, in Coimbra drückt man Anerkennung für Musiker nicht durch Applaus aus, sondern durch leises Husten. Da ich kein Portugiesisch kann, konnte ich die Unterschiede zwischen dem Fado aus Lissabon und dem Fado aus Coimbra nicht erkennen; die Lieder aus Coimbra sollen aufgrund der Universitätstradition angeblich viel intellektueller sein.

Während meine Frau auf der „Rua da Fonte Nova“ einkaufen ging, wurde ich von dem Tor „Torre de Almedina“ angelockt und machte mich auf den Weg in die Altstadt. Ich bereute es keine Sekunde, gleich hinter dem Tor wurde ich buchstäblich von einer Statue, die einen weiblichen Akt in Form einer Zither darstellt, ins Herz getroffen.

Vor Ort verliebte ich mich und es fiel mir schwer, weiterzugehen und zur „Sé Velha“, also zur alten Kathedrale, zu gelangen. Sie ist für Portugal typisch, eine an eine Festung erinnernde romanische Konstruktion.

Der etwas düstere Innenraum wird durch einen Altar aus dem Jahr 1502 belebt, der die Geburt Christi, seine Himmelfahrt und die Himmelfahrt der Jungfrau Maria darstellt. Dieser und der Altar im Querschiff sind wiederum Werke der manuelischen Epoche, in der in Portugal weder an Geld noch an Gold gespart wurde. Der Kreuzgang ist dagegen ziemlich schlicht. Am schönsten sind jedoch die Weihwasserbecken – es sind riesige Muscheln, die aus einer der portugiesischen Kolonien mitgebracht wurden.

Coimbra hat zwei Kathedralen. Die neue Kathedrale, hoch oben auf dem Hügel neben der Universität, war ursprünglich eine Jesuitenkirche und wurde nach dem Verbot des Jesuitenordens im Jahr 1759 im Jahr 1777 zum Bischofssitz.

Der Bischofspalast befindet sich allerdings bei der „Sé Velha“, also neben der alten Kathedrale. Der Bischof musste damit seit der zweiten Hälfte des achtzehnten Jahrhunderts einen ordentlichen Weg bergauf zu seiner neuen Kathedrale zurücklegen, vielleicht war das gut für seine Kondition. Hier befindet sich das „Museu Nacional Machado de Castro“ mit einer Ausstellung von Statuen, Gemälden und dem Kryptoportikus der römischen Stadt Aeminia mit einem römischen unterirdischen Labyrinth und Artefakten aus römischer und westgotischer Zeit. Der botanische Garten befindet sich unterhalb der Universität und es bietet sich einen schönen Blick auf ihn, gerade weil der Innenhof der Universität die Form eines U hat. Der Garten wurde im Jahr 1772 gegründet – von niemand anderem als dem Marquis de Pombal, was wir verstehen werden, wenn wir über Lissabon sprechen – er umfasst zwanzig Hektar und beherbergt 1200 seltene und exotische Pflanzen. Einen Besuch kann man sich nur erlauben, wenn man sich entscheidet, länger als einen Tag in Coimbra zu bleiben.

Am anderen Ufer des Flusses Mondego befinden sich zwei Klöster der heiligen Klara, also des weiblichen Astes des Franziskanerordens. Das ältere der beiden liegt näher am Fluss und wurde regelmäßig überschwemmt. Daher ließen sich die Nonnen zwischen 1649 und 1677 ein neues Kloster weiter oben am Hang bauen und verließen das alte. Das alte Kloster wurde 1314 von der Witwenkönigin Isabel von Aragón erbaut. Sie war die Ehefrau des aufgeklärten Königs Dinis und zusammen machten sie ein wahrhaft positives Bild eines Königspaares. Isabel war die Enkelin von König Manfred von Sizilien und damit Urenkelin des römischen Kaisers Friedrich II. Ihre Mutter Konstanze war als Kleinkind das einzige Familienmitglied Manfreds, das durch die Flucht nach Aragon gerettet wurde (seine Söhne verbrachten den Rest ihres Lebens im Gefängnis der Burg „Castel del Monte“). Der aragonesische König Peter III. heiratete sie auch aus dem Grund, um seine Ansprüche auf Sizilien zu legitimieren – und dieses eroberte er tatsächlich im Jahr 1282 nach den sogenannten Sizilianischen Vespern. Isabel selbst war bis zu ihrem Tod 1336 sehr aktiv in der Wohltätigkeit. 1625 wurde sie von Papst Urban VIII. heiliggesprochen. Ihr wird das gleiche Wunder zugeschrieben wie ihrer Großtante Elisabeth von Thüringen. Als sie nämlich den Armen im Januarfrost Brot brachte, überraschte sie ihr Mann Dinis und wollte wissen, was sie aus der Burg trug. Da sie Angst vor seiner Reaktion hatte (auch der aufgeklärte Dinis war nicht bereit, es mit der Wohltätigkeit zu übertreiben), sagte sie, es seien Rosen. Rosen im Januar waren keine besonders glaubwürdige Ausrede und Dinis wollte daher den Inhalt des Korbs sehen. Und tatsächlich, als Isabel das Tuch, das den Korb bedeckte, abnahm, waren Rosen im Korb. Wer es nicht glaubt, soll es nachprüfen – anscheinend hatten es diese Elisabeths in der Familie. Ursprünglich wurde die Heilige im alten Kloster der Klarissen beigesetzt, aber 1677 wurden ihre sterblichen Überreste in das höher gelegene neue Kloster überführt, wo sie heute bestattet ist. Heute ist auch das alte Klarissenkloster, das bereits eine Ruine war, restauriert; überraschenderweise haben die Anschwemmungen und der Sand die Klostermauern in überraschend gutem Zustand erhalten.

Im alten Klarissenkloster fand auch eine andere Frau für zwanzig Jahre ihre Ruhestätte, deren Schicksal mit Coimbra verbunden ist – Inés de Castro. Sie war etwas weniger heilig. Sie war nämlich die Geliebte des Kronprinzen Pedro. Pedro wurde von seinem Vater – dem Sohn von Dinis und Isabel – Alfons IV. (ja, das ist der, der die Universität vorübergehend von Coimbra nach Lissabon verlegte) im Jahr 1340 mit der kastilischen Prinzessin Constanza Manuel verheiratet. Obwohl er mit ihr einen Sohn, Ferdinand, zeugte, verliebte er sich in ihre Hofdame Inés de Castro. Als Constanza starb, lebte er öffentlich mit Inés zusammen und heiratete sie vielleicht sogar heimlich. Sie hatten mehrere Kinder, darunter zwei Söhne. Das gefiel seinem Vater, der andere Pläne für seinen Sohn hatte, überhaupt nicht. Alfons nutzte die Tatsache, dass Pedro auf der Jagd war, ließ Inés verhaften, des Hochverrats anklagen und eilig hinrichten (ich schrieb schon, dass er ein böser König war). Als Pedro von der Jagd zurückkehrte, empörte ihn das Verhalten seines Vaters so sehr, dass es zu einem Bürgerkrieg kam. Dieser endete erst mit dem Tod König Alfons’ im Jahr 1357. Das erste, was Pedro I. nach seinem Amtsantritt tat, war, sich vom kastilischen König die Vollstrecker des Urteils gegen seine Geliebte ausliefern zu lassen, die aus Angst vor Strafe nach Kastilien geflohen waren. Der kastilische König wollte gute Beziehungen zum neuen portugiesischen Herrscher pflegen und übergab ihm die Mörder. Pedro ließ sie foltern, ihnen bei lebendigem Leibe die Herzen herausreißen und er soll sie dann gegessen haben – was ihm den Beinamen „der Grausame“ einbrachte. In der portugiesischen königlichen Genealogie wird er jedoch unter dem Beinamen „der Gerechte“ geführt, da soll man sich noch auskennen!

Seine tote Geliebte ließ er exhumieren, mit einer königlichen Krone krönen und die portugiesischen Adligen mussten der Leiche die Hand küssen und ihr Treue schwören. Von ihrem Grab im Klarissenkloster ließ er sie zwanzig Jahre später in einen prächtigen Marmorsarkophag im Kloster Santa Maria da Alcobaça überführen, aber darauf werde ich in einem anderen Artikel zurückkommen.

Pedro heiratete nie wieder, zeugte jedoch dennoch einen Sohn namens João mit einer anderen Geliebten, Teresa Lourenço. Dieser João spielte eine sehr bedeutende Rolle in der portugiesischen Geschichte. Da Pedros legitimer Sohn Ferdinand, genannt der Schöne, ohne Nachkommen starb, erlosch mit ihm die burgundische Königsdynastie. Der kastilische König Juan beanspruchte das Recht auf den portugiesischen Thron. Die Portugiesen hatten jedoch nie viel Lust auf die spanische Herrschaft. Nachdem sie die Witwe Ferdinands, Leonor Teles, entmachtet hatten, riefen sie João, der eine neue Dynastie namens Avis gründete – zum König aus. Interessanterweise wurden Pedros Söhne João und Dinis, die er mit Inés hatte, übergangen, obwohl sie älter waren. Vielleicht waren sich die portugiesischen Adligen ihrer Loyalität nicht sicher. Auch wenn seit dem Tod von Inés 28 Jahre vergangen waren, war der Skandal nicht vergessen und ist es bis heute nicht.

Wir wohnten im Hotel „Dona Inés“. Sicherlich war dies kein Zufall, die Statue der hingerichteten Geliebten von König Pedro stand in der Lobby – mit abgeschlagenen Händen, was allerdings nur die freie Invention des Künstlers war. Keiner von uns schlief gut, besonders nach Mitternacht, vielleicht hat Inés immer noch nicht endgültig ihren Frieden gefunden.

Dona Inés

Estremadura

               K evropským volbám se nehodlám vyjadřovat. Co Češi poslali do Bruselu, aby je reprezentovalo, sice nahání hrůzu a smrdí děsnou ostudou a je mi líto těch, kteří ten stud skutečně pociťují, ale bohužel, je jich menšina.

               Poslanci Konečná, Turek, Dostálová, Nagyová či Jermanová mají plné právo v Bruselu reprezentovat, že oni jsou pravou tváří Česka. Tak krutá umí být demokracie, když není pochopena. Že se elity vzdálily lidu, a proto lidé volí takto, je pohodlná demagogie. Lid je populisty cíleně proti „elitám“, tedy vzdělaným lidem s vyšším životním standardem, štván. A tak to bylo vždycky a vždycky to přinášelo u méně vzdělaných lidí úspěch. A vždy to byla cesta k diktatuře a ničení kultury i svobody. Ať už v třicátých letech minulého století v Německu nebo ve čtyřicátých letech u nás. Protože vzdělanci stojí diktátorům a rádobydiktátorům v cestě.  

Lidé jsou trochu jako zhýčkané trucovité děti, které ve vzteku kopou do nábytku a do hraček a myslí si, že proto jim střecha na hlavu nespadne. Než se dostanou k sirkám.

               Ale pojďme raději cestovat. Snad tak přijdeme na jiné myšlenky.

               Estremadura není město, ale území. Je to oblast na jih od řeky Douro a odtud dostala i své jméno. Nenachází se zde žádné velké město, ale o to víc pamětihodností a skutečných klenotů portugalské architektury. A je tu krásně. Vůbec, v severní části Portugalska abyste pohledali kousek rovné země, všechno je kopečkovité a zelené a mezi těmi kopečky se skrývají městečka a kláštery.

               Začali jsme v městečku Obidos. Poté, co toto městečko dobyl Afonso Henriques, dal ho obehnat hradbami – s mnoha maurskými prvky, které se mu zdály být praktické, jako například cimbuří. A ty hradby se v celém rozsahu, včetně hradu, který sem dal první portugalský král postavit, se dochovaly dodnes – i když ten hrad jen proto, že je v něm Pousada, čili hospoda.

Městečko si zachovalo svůj středověký charakter a dokáže ze své zvláštnosti těžit, jak se jen dá. Zejména zde člověk musí ochutnat Grinju, jinak návštěva neplatí. Je to třešňový likér čili po našemu griotka, která se servíruje v pohárcích z čokolády, kterou potom člověk musí sníst.

Grinja

Městečko má kostel Santa Maria, kde se v roce 1441 oženil pozdější portugalský král Alfonzo V, tehdy desetiletý se svou osmiletou sestřenicí – opět jednou pro změnu Isabel.

               Před kostelem je pranýř, na němž je motiv rybářské sítě. Ten pranýř darovala městu královna Leonor, manželka krále Jana II., když jí rybáři přinesli v síti jejího utopeného syna, kterého se marně snažilo zachránit. Obidos totiž v té době ležela na břehu mořské zátoky, kterou mezitím moře zcela zaneslo, dnes je městečko ve vnitrozemí. Darovat městu z vděčnosti pranýř je z mého hlediska dárek poněkud pochybný, ale místní jsou na něj hrdí.

               K moři jsme se přece jen podívali, a to v městečku Nazaré. Město má dvě části. Ta stará je na 110 metrů vysokém útesu vysoko nad Atlantským oceánem, a proto jsou odtud úžasné výhledy.

Nazare dolní město

Na útesu je „Ermida da Memória“. Tady údajně v roce 1182 panna Maria zázračně zachránila místního šlechtice Fuase Roupinha, když se v mlze hnal za jelenem, který se zřítil z útesu. Ten zázrak je zobrazen v kostele „Nossa Senhora da Nazaré“. Zde se nachází i místní talisman, socha Marie Panny, kterou údajně přinesl nějaký mnich ve čtvrtém století z Nazaretu ve Svaté zemi a odtud má městečko i své jméno. Jako všude dokážou místní lidé příval turistů patřičně komerčně využít. Na útesu stojí desítky stánků se sušeným ovocem a různými oříšky a jádry, které prodávají místní dámy v minisukních. Ne, pánové, nejde o sexappeal, sukně mají sedm vrstev, ty dámy jsou už hodně v letech a nosí podkolenky, o to ale prožívají svůj den radostněji. Tancovaly, zpívaly – podezřívám je ale, že to dělaly, jen aby prodaly víc svého zboží.

               Dole ve městě je dlouhá a široká pláž, kde se pořádají závody surfařů – Atlantik dokáže vytvořit obrovské vlny, které můžou být pro normální turisty chtějící se jen koupat i nebezpečné. A podél pláže je promenáda se spoustou restaurací. Dali jsme si rybu v restauraci se slibným jménem „El Pescador“ a nebyli jsme zklamáni. Ať už zlatá pražma (dorada) nebo treska byly skvělé. Treska je ostatně v Portugalsku národní jídlo. Smál jsem se, že „treska stokrát jinak, pokaždé chutná a málo kalorická“ než mě uzemnili tím, že treska se v Portugalsku připravuje ne na sto způsobů, ale na 365 – tedy na každý den v roce jiným způsobem. No dobrá, všechno člověk vyzkoušet nemusí.

               Hlavní atrakcí oblasti Estremadura jsou ovšem místa náboženská – byla to přece jen oblast odebraná Maurům v krvavých bojích, která musela být znovu osídlena ve jménu Pána.

               Blízko u sebe stojí dva kláštery, oba nádherné, oba zasvěcené Panně Marii, a přece každý zcela jiný. To souvisí s tím, že jejich vznik dělí dvě stě let. Ten první je tedy logicky postaven ve stylu románském ten druhý je obrazem vrcholné gotiky.

               První z nich, „Santa Maria de Alcobaca“, založil v roce 1153 král Afonso Henriques po svém vítězství nad Maury u Santarému.

Přivolal do země Cisterciáky, což byl tehdy v celé Evropě rozšířený zvyk. Cisterciáci měli díky své skvělé organizaci s každoročním setkáním všech opatů v centrum v Cluny nejlepší informace o politickém dění na kontinentu, ovládali diplomacii a sloužili většinou jako poradci a nejbližší spolupracovníci panovníků. Ovšem zvykem bylo, že tyto kláštery byly stavěny v bezprostřední blízkosti sídelních měst. U Prahy to byla Zbraslav, u Grazu klášter Rein u Vídně Heiligenkreuz. Z toho pohledu je poloha kláštera v Alcobaca jedinečná, široko daleko se totiž žádné královské sídlo nenacházelo, i do Coimbry to bylo na tehdejší poměry dost daleko. Mniši se tedy mohli věnovat christianizaci obyvatelstva, aniž by se museli rozptylovat podáváním dobrých rad panovníkovi. Zřejmě neměl Afonso Henriques, zvaný Dobyvatel, potřebu si ve svém svatém bojovém zápalu nechat radit. Trvalo 70 let do roku 1223, než se mniši mohli do kláštera nastěhovat. V nejlepších letech kláštera zde žilo údajně 999 mnichů, což si sotva dokážu představit. Tomuto počtu odpovídá ale jak obrovská kuchyně, tak i ještě mnohem větší spižírna. Vtipně byl vyřešen přívod vody do kuchyně. Protože vodu přiváděli přímo z řeky protékající pozemkem, připlouvaly do vodního bazénku určeného na umývání špinavého nádobí i ryby. Tedy vítané obohacení jídelníčku, zejména v době půstu. Stavba je obrovská, město okolo vzniklo až po klášteru jako „zásobovací jednotka“ řádu. Osvícený král Diniz, o kterém jsme si už hodně povídali, nechal postavit v klášteře křížovou chodbu. Největší atrakcí kláštera   jsou sarkofágy Pedra I. s jeho milé Ines de Castro, jejichž milostný příběh jsem vyprávěl v článku o Coimbře. Jsou z bílého mramoru (Portugalsko je po Itálii největším producentem tohoto vzácného kamene v Evropě, v okolí města Estremoz se ročně vytěží na 500 000 tun tohoto vzácného kamene v bílé, růžové i zelené barvě) a přečkaly jen s mírným poškozením i řádění francouzských vojáků na začátku devatenáctého století.

Sarkofágy s bohatou sochařskou výzdobou jsou orientovány proti sobě a oba milenci tak leží nohama k sobě. To proto, aby první, co Pedro uvidí, až vstane při posledním soudu, byla tvář jeho milenky. Láska skutečně až za hrob. Pomůžou mu přitom andílci, jak jeho, tak i Ines drží po šesti malých andílcích, kteří mají mrtvé v den posledního soudu z jejich hrobů vyzvednout.

               Druhým klášterem, tentokrát dominikánským, je „Santa Maria da Victória“ a nachází se na místě jménem „Batalha“, což v portugalštině znamená bojiště.

Není tomu tak náhodou. V roce 1383 zemřel Ferdinand I. zvaný sličný – syn našeho dobře známého Pedra I. – a jím vymřela burgundská královská dynastie. Krátkou dobu vládla jeho vdova Leonora Teles de Menezes se svým milencem, ale už po šesti týdnech ji portugalští šlechtici svrhli a provolali králem nevlastního Ferdinandova bratra Jana z Avis. To nehodlal akceptovat kastilský král Juan, který byl ženatý s Ferdinandovou dcerou Beatrix. V roce 1384 marně obléhal Lisabon, o rok později vtáhl do země s velkou armádou 30 000 vojáků, přičemž ji posílil francouzskou kavalerií, protože francouzská jízda byla tehdy považována za nejlepší na světě.

               Joao z Avisu měl k dispozici jen 7000 vojáků, ovšem vedených geniálním generálem Nunem Alvaresem de Pereira. Johann prosil v modlitbách o pomoc pannu Marii, ale očividně se nehodlal spolehnout jen na ni. Proto si pronajal 1000 anglických lukostřelců – Anglie byla už od roku 1290 díky králi Dinizovi blízkým portugalským spojencem. Vojska se střetla u Aljubarotty a Nuno Alvares se rozhodl použít osvědčenou defenzivní anglickou taktiku, se kterou Angličané zvítězili v bitvách u Kresčaku v roce 1346 i u Poitiers v roce 1356. Portugalští rytíři sesedli z koní a postavili se mezi lukostřelce, aby jim poskytli ochranu před francouzskými rytíři.  Útočící francouzští jezdci se ocitli v dešti anglických šípů a zřejmě si vzpomněli, co jim o tom vyprávěli jejich otcové, kteří to zažili taky. Představuji si paniku v jejich řadách, když si uvědomili, že „ti angličtí ďábli jsou tady zase.“ Obrátili se na panický útěk, rozšlapali kastilské jednotky stojící za nimi a vystavili je tak bezbranné a demoralizované útoku portugalského vojska. Bitva trvala půl hodiny, na jejím konci bylo 8000 mrtvých a 5000 zajatých Španělů a konec pokusů krále Juana kastilského svrhnout svého portugalského jmenovce. Ten si pak u papeže koupil manželský původ (papež nějak odhalil, že Pedro vlastně s Janovou matkou Terezou přece jen ženatý byl nebo je možná oddal posmrtně) – a Joao, tedy Jan I. mohl založit novou královskou dynastii. Na oslavu svého vítězství založil velkolepý klášter v blízkosti bojiště. Je to úžasná stavba ve stylu vrcholné gotiky, zcela jiná než klášter v Alcobace. Nový klášter se stal i pohřebištěm nové královské dynastie, je zde pochován nejen sám Joao I., ale i jeho potomci, král Duarte nebo jeho další syn Jindřich zvaný Mořeplavec.

Hrobka Jindřicha Mořeplavce

Jen prvorozený Alfonso, který zemřel v deseti letech věku, je pochován v katedrále v městě Braga.

               Před klášterem je velká jezdecká socha onoho geniálního vojevůdce Nuňa Alvarese de Pereiry, k mému velkému překvapení portugalského světce. Na světě není zřejmě hodně svatých generálů, zejména takových, kteří mají na svědomí osm tisíc mrtvých, ale Nuňo je výjimka, Údajně nikdy nechtěl generálem být, chtěl se stát mnichem, ale pocit povinnosti k vlasti ho vyhnal na bojové pole. Po smrti své ženy ale konečně mohl do řádu karmelitánů vstoupit a působil v něm v Lisabonu. Za svatého ho vyhlásil papež Benedikt XVI. v roce 2009.

Nuňo Alvarez de Pereira

               Klášter je krásným příkladem pozdní gotiky s mnoha věžičkami a ozdobnými prvky, Pokud máte pocit, že jste v Anglii, není to zcela neodůvodněné, architekti pocházeli stejně jako oni lukostřelci i manželka krále Joaa I. z Anglie. Stavělo se po celu dobu života Joaa I. a ještě i za života jeho syna krále Duarteho I. Ten se pokusil postavit vedle kláštera královský pantheon, ale jeho smrtí práce na oné kapli skončily. Král Manuel I. dal práce definitivně zastavit ve prospěch kláštera svatého Jeronýma v Belému a tak tato kaple zůstala nedokončená.

Jméno krále Duarteho je taky poněkud netypické a pochopil jsem ho až když jsem zjistil, že to je portugalská forma jména Eduard a že jeho matku byla, jak už jsem psal, Angličanka. Joao I. se totiž jako výraz vděku za anglickou pomoc oženil s Filippou Lancasterskou – oba jsou pochováni v kapli zakladatelů kláštera a sice společně v mramorovém sarkofágu, který ovšem s kamenickou výzdobou Pedra a Ines de Castro nemůže soupeřit. Sarkofágy ostatních zde pochovaných členů královské rodiny, jako například Joaova syna, slavného Jindřicha Mořeplavce, jsou sice výstavnější, ale tito se museli spokojit s místy ve výklencích podél stěny kaple, Joao s Filippou mají svůj hrob uprostřed a sarkofág zdobí Joaovo motto „por bem“, čili „za dobro“.

Hrob Joaa a Filippy

               Klášter zosobňuje skutečně význam bojového střetnutí na vývoj nezávislého Portugalska. Pokud jsem se snažil najít v českých dějinách bitvu se srovnatelným významem, tak snad se bitvě u Aljubarotty přibližuje jen bitva na Vítkově. Ovšem husité kláštery spíš bourali než stavěli, proto je na hoře Vítkově socha Žižky a vojenské muzeum. V klášteře „Santa Maria da Vitória“ je v někdejší kapitulní síni hrob neznámého vojáka. Portugalci se sice zúčastnili první světové války jen expedičním sborem a druhé vůbec, kdy stejně jako sousední Španělsko zachovali neutralitu. Ale v koloniálních válkách v Angole a Mosambiku, vedených s neskutečnou krutostí, padlo nemálo portugalských vojáků, takže jsou uctěni na tomto posvátném místě portugalské vojenské historie.

Hrob neznámého vojáka

               Filipa Lancasterská byla plodná a dala Joaovi osm dětí. To ale čipernému králi nebránilo, aby měl i několik dětí nemanželských – s ohledem na budoucnost Portugalska chválabohu, protože jeden z jeho nemanželských synů Alfons, první vévoda z Braganzy, měl být praotcem pozdější portugalské královské dynastie, i když až v osmé generaci. Joao byl prý jednou přistižen v paláci v Sintře, jak líbá jednu z dvorních dam. Protože se to stalo samozřejmě hlavním tématem palácových drbů, nechal na strop oné místnosti vymalovat 165 strak, protože tolik se v paláci nacházelo dvorních dam.

Ale jak dokazují ony nemanželské děti, které měl s Ines Pires není kouře bez ohně a na každém šprochu je přece jen pravdy trochu.

               Příští týden v regionu Estremadura ještě zůstaneme.

Cesta do Valencie

Přesto, že stojíme před důležitými volbami, nebudu se jim v mém článku věnovat. Nebudu doporučovat, nebudu psát, koho budu volit, koho bych volil a koho bych v žádném případě nevolil a proč. Stejně je dáno, že vyhrají Orbán, Fico Kickl a jim podobní, takže proč se stresovat už teď. Vlastně bych měl volit extrémně vpravo, protože to, co hodlám dnes psát, je zase naprostá konspirační teorie a víme, že těm podléhají právě radikálové.

               Ale já věřím, že covid byl skutečně virus, že očkování proti chorobám chrání, nevěřím, že Trump vyhrál volby, a nevěřím, že je země placatá, zato věřím, že se otepluje. Takže jediná konspirace je ono spiknutí digitální techniky proti mému životu. To na volbu pravicových extrémistů nestačí.

               Předesílám, že si tyhle příběhy opravdu nevymýšlím. Moji čtenáři už vědí, že se jedná o ono celosvětové digitální spiknutí, které mě má zlikvidovat ať už srdečním infarktem nebo sebevraždou. Zatím odolávám.

               Uznávám, že první chybu jsem udělal já sám. Když jsme hledali letenku z Vídně do Valencie, nabídl se Ryanair jako nejvýhodnější opce. A tak jsem objednal let tam i zpátky. Teprve, když jsem zaplatil kreditní kartou, přišlo mi upozornění, že musím ještě mou objednávku ratifikovat u Ryanairu. Trošku v šoku jsem zjistil, že první nabídka na internetu  – ta úplně nahoře – nebyla od Ryanairu, ale od nějaké společnosti eSky, její maličké logo vpravo nahoře jsem při objednávce přehlédl. Zjistil jsem, že je to cestovní kancelář, nahlášená v Katowicích. To mě nijak neuklidnilo, zejména, když ona ratifikace nebyla vůbec snadná, pro analogového člověka, tedy mně, nemožná. Naštěstí mám digitálního syna. Ten mi sice nejprve vynadal, proč jsem neobjednal lístky přímo u Ryanairu, pak ale dokázal onu ratifikaci provést. Přišlo mi potvrzení od letecké společnosti s výtkou, proč jsem lístky neobjednal přímo u nich. Výtka byla na místě, ale už se s tím nedalo nic dělat. To jsem ještě netušil, jakou lavinu problémů jsem spustil.

               Esky píše, že provádí sama „check in“ do letadla, v případě, že tuto funkci chci dělat sám na letišti, je za to příplatek 66 eur. Jenže let se blížil, už zbývalo jen nějakých šestnáct hodin a „check-in“ nepřicházel. Naštěstí má eSky Hotline. Zavolal jsem tam a mladá dáma mi vysvětlila, že lístky nedostanu, protože nejsem ratifikován u Ryanairu. Poněkud vzrušeně jsem jí sdělil, že ratifikován jsem a že o této skutečnosti mám dokonce písemné potvrzení. Prošli jsme celý proces ratifikace, několikrát jsem jí musel nadiktovat mail, z kterého jsem ono potvrzení provedl a pak ho skutečně našla. Podivila se, že jim to uniklo, nicméně letenky jsem několik hodin před odletem dostal. Sice jsme se ženou seděli na zbytkových místech vzdáleni od sebe čtyři řady, ale to mě nijak zvlášť nerušilo. Holt, stalo se.

               Přespali jsme v hotelu Heinhotel v Manswörthu, objednali si taxíka na čtyři hodiny ráno, ten pro nás skutečně přijel, dovezl nás na letiště a poté jsme bez problémů přistáli ve Valencii a nechali se taxíkem odvézt k hotelu, který jsme taky objednali internetem. Slečna na recepci jménem Carmen byla milá, potvrdila, že skutečně pokoj máme, ale není ještě hotov (bylo 10 hodin dopoledne čili její informace byla naprosto logická). Že si máme pro klíče od pokoje přijít po čtrnácté hodině. Zavazadla jsme na recepci nechali.

               Přišli jsme až v šest, protože jsme si pochodili Valencii a stálo to opravdu zato, o tom budu psát několik dalších týdnů. Metro jsme hledali marně, ochotný Španěl nám poradil, abychom jeli raději autobusem číslo devatenáct. Na ten jsme nasedli, ale bohužel jsme vzali opačný směr, a tak jsme se místo do městského centra dostali nedopatřením až k nejhezčím valencijským plážím v Malva Rosa. Tak jsme zjistili, že máme přímé spojení od hotelu k těmto plážím, což hlavně z pohledu mé manželky výrazně ovlivnilo další pobyt ve Valencii.

               Zpět k hotelu jsem chtěl přece jen metrem, hlavně abych našel onu zastávku v blízkosti hotelu. Že se ovšem koridor z centrální stanice Xativa k lince číslo deset teprve staví, jsem z mapy na internetu nepochopil – moje chyba, ten podchod tam byl zobrazen čárkovaně. Takže jsme museli třikrát přesedat, ale nakonec jsme to dali.

Když jsme se vrátili do hotelu, byla na recepci dívka jménem Ksenia. Ta nám oznámila, že pokoj v hotelu nemáme. Namítl jsem, že jsme ho v deset hodin měli a teď už ne, což mi připadá nelogické a nehodlám to akceptovat. Řekla, že nám rezervovali pokoj v jiném hotelu na druhém konci města, takže se musíme přesunout tam. Protože jsme byli nevyspalí a unavení chozením po rozpáleném městě, neměl jsem na to ani nejmenší náladu a striktně jsem to odmítl. Milá Ksenia sáhla po telefonu a začala mluvit rusky. Že Rakušáci dělají problémy a nechtějí se přesunout do toho druhého hotelu. To už jsem se vzrušil dost a řekl jsem jí taky rusky, že rusky rozumím a hovořím a že se mi vůbec nelíbilo, co právě do telefonu říkala. Ksenja byla očividně tímto obratem nemile překvapena a řekla nám, že tedy můžeme zůstat jednu noc v tomto hotelu, ale nazítří se musíme přesunout do toho jiného. Myslím, že jsem byl hlučný. Poté dorazil jistý pán, který nám vysvětlil, že se jednalo o nedorozumění a že samozřejmě v hotelu zůstat můžeme. Problém se vysvětlil o den později. V hotelu byla ubytována velká skupina rusky hovořících hostů – zřejmě především z někdejších středoasijských republik Sovětského svazu – očividně se přepočítali a chyběl jim jeden pokoj. A tak se jejich manažer po dohodě s Ksenjou rozhodli vyhodit z pokoje hosty, kteří k žádné skupině nepatřili – potřebovali přece jen ten jeden. Byli jsme lehká kořist, nepatřili jsme k žádné skupině a klíč od pokoje jsme si ještě nevyzvedli. Nemohli tušit, že ti zatracení Rakušáci rozumí rusky.

               Šli jsme uklidněni spát, aby nás ve čtyři ráno probudil telefon. Taxikář nám oznamoval, že na nás čeká před hotelem Hainhotel a chce nás odvézt k letišti.  Vysvětlení, že už jsme ve Valencii a že to byla objednávka na den předtím, nepřijal příliš přátelsky, naštěstí nemluvil německy, a tak jsem mu nerozuměl. Jestli nám volali jen tu jednu noc anebo noci všechny nevím, pro jistotu jsem už telefon na noc vypínal. Neměl jsem chuť na turecké či arabské klení.

               Další dva dny proběhly až nápadně bezproblémově. Tedy ne úplně. Koupil jsem lístek na městskou dopravu na 72 hodin, a ačkoliv podle výpočtu měl lístek fungovat až do soboty do večera, byl v autobuse odmítnut už ráno. Myslel jsem si tedy, že se u těchto lístků jedná o tři kalendářní dny. Nebylo tomu tak, ženě fungoval lístek skutečně celých 72 hodin, jen ten můj šel do stávky. Ale to byla maličkost.

Teprve v sobotu večer při návratu z restaurace začalo být zle. Moje žena zjistila, že nemá mobil. Ačkoliv autobusy díky systému jednosměrek nejezdí po stejné cestě tam a zpátky, podařilo se rychle vystoupit a rychle najít zastávku devatenáctky v opačném směru. Mobil v restauraci našli, spadl pod stůl na zem, proto jsme ho při opouštění restaurace neviděli. Krize byla zažehnána, jak už jsem psal, ztráta mobilního telefonu v zahraničí je Super Gau, bez něho se domů prostě nedostanete.

               V neděli byla ve Valencii největší oslava roku, Boží tělo, pročež autobus do centra nejezdil. Rozhodli jsme se tedy použít metro. Kupovat lístek na 24 hodin u au by měla být věc hodně jednoduchá. Nebyla. Automat místo lístků vyplivl účet s potvrzením, že jsme zaplatili, ale lístky nevydal. Místo toho na mně křičel španělsky něco, čemu jsem nemohl rozumět. Pokusil jsem se funkci ukončit a zkusit to znova, ale nedalo se. Čekal jsem, že ho ten křik přestane bavit a po nějakých třech opakováních se vypne sám. Chyba lávky, opakoval své upozornění neustále, možná to dělá ještě teď. Účet pro případ kontroly jsme měli, a tak jsme nastoupili do metra. Až v něm se manželka zeptala, jak se dostaneme z metra ven – u východu se totiž branka otvírá taky jen po oskenování jízdenky. To už jsem se zpotil. Naštěstí byla u východu mladá dáma, hovořící dobře anglicky. Nebyla naší prosbou, zda by nás vypustila ven překvapena, očividně se to stává častěji. Z metra jsme se sice dostali, denní lístek jsme ale neměli – i když jsme ho zaplatili.

               Spíš mě znervózňovala skutečnost, že stále nemáme check-in od společnosti. eSky pro zpáteční let, i když čas k odletu byl už opět pod 24 hodin. Počítač mi na webové stránce eSky oznamoval, že tentokrát registrovaní jsme a že společnost čeká, až Ryanair dá letenky k dispozici. eSky to tvrdil tvrdohlavě stále, i když byl check-in aktivní už víc než 24 hodin.  Zavolal jsem tedy na hotline a dozvěděl jsem, že tato „horká linka“ u této společnosti pracuje jen pondělí až pátek od devíti do čtyř odpoledne – a že tedy zas až tak horká není. Byla neděle. Oznámili mi, že volám mimo pracovní hodiny společnosti, což mi na klidu nepřidalo. Syn ve Vídni mi nicméně sdělil, že sám check in po internetu udělat nemůžu, protože společnost nedodala všechny potřebné informace.  Ale že je check in  – snad – možný i na letišti dvě hodiny před odletem. To mě neuklidnilo, ale bylo jasné, že se s tím musím smířit. Nicméně letenky dorazily mailem odpoledne. Sice jsme měli lístky tentokrát 14 řad od sebe, ale třeba si v eSky mysleli, že mám manželky po pěti dnech ve Valencii dost a chci si odpočinout. Spíš si ale dali s check inem načas, a tak už dostali zase jenom zbytková místo. Přesto mi spadl kámen ze srdce. Jak jsem měl zjistit, předčasně.

               V pondělí jsme taxíkem dorazili na letiště – a letenky nefungovaly. Čtečka je tvrdohlavě odmítala, nechtěla nás pustit k bezpečnostní kontrole. Zaměstnankyně letiště to zkusila taky a pak nám řekla, že máme letenky ve špatném formátu a máme si je přeprogramovat do formátu správného. Jinak že se k letadlu nedostaneme, Ne, že bych měl tušení, jak se to dělá. Nedokázal to ale ani syn ve Vídni, kterému jsem moje letenky na přeprogramování poslal. Vrátili jsme se k okénku Ryanairu – milá slečna se nad zoufalými staříky smilovala a vytiskla nám letenky na papír. S těmi jsme se už přes bezpečnostní kontrolu dostali, abychom se dozvěděli, že náš let je o hodinu opožděn. Maličkost. Boardingu jsme se přece jen dočkali. Tentokrát mnohem méně milá slečna u vstupu do koridoru mi oznámila, že musím nechat tašku s nákupem, který žena udělala na letišti pro děti i vnučky, na zemi, protože je povoleno jen jedno zavazadlo na osobu. Pokusil jsem to šarmem a ukázal jí, co je v tašce a pro koho to je. Fotky vnuček jsem ukazovat nemusel, pustila mě s drsně vysloveným “sorry”. Že při boardingu tentokrát nefungoval ani onen vytištěný lístek a čtečka ho odmítla, bylo sice zajímavé, ale stejně pro mě jako i pro dámu z Ryanairu, která to kontrolovala. Sice něco vzrušeně španělsky štěbetala a malovala po mé letence prstem, ale pustila mě do letadla, i když čtečka svítila červeně.

               Že jsme měli za letu jedny z nejsilnějších turbulencí, které jsem za mého života zažil, mě ani tak nepřekvapilo, spíš mě překvapilo, že jsme v pořádku ve Vídni přistáli. Že dorazily i kufry se pak podobalo přímo zázraku. Prostě konec dobrý všechno dobré, na Valencii budeme určitě vzpomínat v dobrém.

               Domů jsme se dostali. Jaké jsem si vzal poučení?

  1. Nikdy více eSky!!! Budu si dávat při objednávce letenek zatracený pozor, jaké logo je vpravo nahoře na obrazovce, ale pro jistotu i co je na obrazovce vlevo či dole. Nebo to raději přenechám synovi – přece jen je digital native.
  2. Ryanair je sice levný, ale let s ním přináší řadu možných nepříjemností
  3. To, že máte potvrzené u bytování v hotelu, ještě zdaleka neznamená, že budete bydlet, pokud přijede rusky hovořící skupina hostů. Tu se očividně osvědčila má naběhlá žíla na spánku, podle mých kamarádů to prý opravdu nahání strach.
  4. Anebo vůbec raději budeme sedět na prdeli doma. To digitální spiknutí proti mé osobě zdaleka neskončilo.

               Pozitivní na celé věci je skutečnost, že moje žena míní, že se se mnou na cestách nenudí. Protože babička říkala, že nuda je počátkem všeho zla, můžeme konstatovat, že na tom všem je přece jen něco dobrého. Třeba zase někam poletíme.

Porto


          In Porto wird also gearbeitet. Auf den ersten Blick sah es jedoch nicht so aus, was daran liegen konnte, dass wir im Viertel „Ribeira“ am Ufer des Douro (was übersetzt „Goldener Fluss“ bedeutet) angekommen sind, das voller Restaurants und Bars war, in denen sich Einheimische und Touristen mischten, tranken und aßen – auch arbeitende Menschen müssen sich halt irgendwo amüsieren.

Ribeira

            Das Land erhielt seinen Namen Portucale nach dem römischen Namen der Stadt „Portus Cale“, und von dort war es nur ein kleiner Schritt zu Portugal. In römischer Zeit hatte die Siedlung jedoch keine große Bedeutung; erst die Westgoten machten sie im Jahr 540 zu einer wichtigen Stadt und zum Sitz eines Bistums.

Eine Stadt auf einem Hügel und dazu noch auf einem steilen Hügel zu bauen, ist gegenüber Touristen sehr rücksichtslos. Das ist jedoch ungefähr alles, was man der Stadt Porto vorwerfen kann. Auf der anderen Seite ist der bischöfliche Palast bei der Kathedrale, der hoch über den Ufern des Douro thront, einfach beeindruckend – anders kann man es nicht beschreiben – und verleiht Porto genau den Charme, der die Menschen dorthin zieht. Und – unter uns – man muss nicht zu Fuß gehen, Porto hat eine U-Bahn, die einen auf den Hügel hinaufbringt – obwohl ein Spaziergang, auch wenn er anstrengend ist, etwas für sich hat. Außerdem haben sich die Einwohner von Porto bereits vor dem Bau der U-Bahn abgesichert, und es führen mehrere Aufzüge in die Oberstadt. Es gibt nicht so viele wie in Lissabon, aber der „Funicular dos Guindais“ bringt den Besucher zur Kathedrale. Oder man kann sich von den alten romantischen Straßenbahnen herumfahren lassen, deren alte Holztüren ihnen einen unwiderstehlichen Retro-Charme verleihen.

            Porto liegt am Ufer des Douro. An dem Nordufer. Die Stadt auf dem Südufer ist die eigenständige Gemeinde „Vila Nova de Gaia“. Im Gegensatz zu Lissabon, wo die einzige Brücke über den Tejo täglich einen Verkehrskollaps verursacht, überspannen hier bis zu sechs Brücken den Fluss – und eine siebte ist in Planung. Die beeindruckendste ist natürlich die Brücke des Königs Luis I. mit einer imposanten Spannweite von 172 Metern.

Sie wurde von Gustave Eiffels Partner Théophile Seyrig gebaut und behält daher die für Eiffel typische Metallkonstruktion bei. Man kann auf zwei Ebenen den Fluss überqueren. Der Bau wurde auch persönlich von Eiffel überwacht; sein Büro mit Blick auf den Fluss befindet sich im Gebäude der städtischen Börse. Bis zur feierlichen Eröffnung dieser Brücke im Jahr 1886 wurde der Fluss nur mit Fähre überquert. Im Jahr 1806 wurde zwar die Pontonbrücke „Ponte das Barcas“ eingerichtet, die jedoch 1809 einbrach, als Menschen vor den Bajonetten der französischen Soldaten über den Fluss flohen. Damals ertranken bis zu 4000 Menschen im Douro. Die neueste Brücke ist die „Ponte da Arrábida“ des Architekten Edgar Cardoso. Als sie 1963 feierlich eröffnet wurde, kamen außergewöhnlich viele Politiker und Journalisten zu diesem Ereignis. Alle erwarteten nämlich, dass die Brücke einstürzen würde. Sie stürzte nicht ein und steht bis heute.

Zur Aussichtsplattform vor dem Kloster „Mosteiro da Serra do Pilar“ kann man auch mit der Kabinenseilbahn gelangen. Von dort hat man einen beeindruckenden Blick auf Porto. Von dieser Stelle soll angeblich Herzog Wellington im Jahr 1809 seinen Angriff auf die französischen Stellungen geplant haben, um am 12. Mai 1809 die Franzosen unter dem Kommando von Marschall Soult zu besiegen. Das war während des Krieges mit Napoleon, der Portugal in den Jahren 1807 bis 1811 verwüstete. Portugal hatte sich aufgrund seiner ausgezeichneten Beziehungen zu Großbritannien nicht der Kontinentalsperre angeschlossen und musste daher einer französischen Invasion entgegentreten. Die königliche Familie floh nach Brasilien und den Portugiesen kamen die Engländer unter dem Kommando von Herzog Wellington zu Hilfe. Er übte den Kampf mit den französischen Generälen ein, die er aus Portugal vertrieb, bevor er 1815 bei Waterloo dem großen Meister selbst gegenübertrat – und siegte. Das Denkmal „Monumento aos Heróis da Guerra Peninsular“, das an diesen Krieg erinnert, befindet sich im modernen Stadtteil Boavista westlich des Stadtzentrums, mitten in einem Park.

Auf der Spitze einer hohen Säule, umgeben von Kampfszenen, zertrampelt der englische Löwe den französischen Adler. Gleich daneben befindet sich die moderne Konzerthalle in einem Gebäude in Form eines geschliffenen Diamanten „Casa da Música“ aus dem Jahr 2005. Es soll die beste Konzerthalle der Stadt sein.

Diamant


            Aber zurück zu Vila Nova de Gaia. Hier, gleich hinter dem Kloster, befindet sich auch der Garten „Jardim do Morro“, der 1927 angelegt wurde, sowie die Kellereien, die zur Reifung des Portweins dienen. Der Portwein hat also wenig mit Porto selbst zu tun, vielleicht nur den Namen.

            Portwein ist die berühmteste lokale Spezialität. Angeblich entstand er durch einen unglücklichen Zufall, als eine Weinsendung für Indien vom dortigen britischen Vizekönig nicht angenommen wurde und somit zweimal den Äquator überqueren musste. In der Hitze reifte der Wein und bekam seinen spezifischen Geschmack. Ob diese Legende wahr ist oder nicht, die Briten verfielen dem Portwein, und angesichts der großartigen Handelsbeziehungen zwischen den beiden Ländern wurde Portwein zu einem der wichtigsten Exportprodukte Portugals. Natürlich ist er nichts für jemanden mit Sodbrennen Leiden wie mich. Außerdem wird er zu Süßigkeiten empfohlen, was sich mein Magen überhaupt nicht vorstellen kann und brennt noch bevor ich den ersten Bissen gegessen habe – wahrscheinlich vorbeugend. Aber nach entsprechender Vorbereitung mit Pantoprazol habe ich mich doch zu einer Portweinprobe aufgemacht. Portwein gibt es in Weiß und Rot, wobei der rote in Ruby und Tawny unterteilt wird. Ersterer behält seine rote Farbe, während letzterer zu hellbraun oxidiert. Neben dem gewöhnlichen Konsumwein, der etwa 7,50 Euro pro Flasche kostet, gibt es auch zehn-, zwanzig- oder dreißigjährige Weine. Diese sind Mischungen aus verschiedenen Jahrgängen, die im Durchschnitt die auf dem Etikett angegebenen Jahre ergeben. Die Herstellung von Portwein ist eine ganze Wissenschaft, die uns in der Kellerei Burmester ausführlich erklärt wurde, aber selbst mit Übersetzung war es für mich zu anspruchsvoll, um es im Detail zu verstehen und im Gedächtnis zu behalten. Wenn uns der Portwein nicht überzeugt hat, dann tat es der lokale Cognac aus Traubenwein namens Macieira. Er ist köstlich, mit 36 Prozent Alkohol, und er verursacht kein Sodbrennen.

            Was das Essen betrifft, ist die lokale Hauptspezialität Kutteln nach Porto-Art „Tripas à Moda do Porto“. Dieses Gericht ist so berühmt, dass die Einwohner von Porto „Tripeiros“, also so etwas wie „Kutteler“ genannt werden – auch wenn sie sich selbst lieber nach dem Stadion des Fußballclubs Boavista Porto „Dragão“ („Drachen“) nennen. (Das Stadion liegt im Nordosten der Stadt und in der Nähe der Endstation der Metrolinie B. Übrigens ist es eine der grundlegenden Bürgerpflichten der Einwohner der Stadt Porto, Fan dieses Vereins zu sein, dessen Namen die Einwohner von Porto viel kreativer gewählt haben als den ihrer eigenen Stadt, die einfach nur „Hafen“ bedeutet.) Zur Entstehung dieser lokalen Spezialität aus Rinderinnereien gibt es bis zu drei Legenden. Die bekannteste besagt, dass als sich im Jahr 1415 die portugiesische Armee unter der Führung von Prinz Heinrich dem Seefahrer in Porto auf den Aufbruch zur Eroberung der Stadt Ceuta vorbereitete (was auch gelang), wurde zur Versorgung der Armee mit Proviant sämtliches Rindvieh in der Umgebung geschlachtet und den Einheimischen nur die Innereien übrigblieben, mit denen sie aber kreativ umgingen. Eine andere Legende besagt, dass die Einwohner von Porto im Jahr 1384 all ihre Vorräte an das von Kastilien belagerte Lissabon schickten, und die dritte, dass während des Bürgerkriegs von 1832 bis 1834 die Lebensmittelversorgung der Stadt so miserabel war, dass die Einheimischen gerne auch zu Innereien griffen. Wie auch immer, in diesem Gericht sind nicht nur Kutteln, sondern auch Schmalz und Wurst, und vor allem – das Gericht muss mit Bohnen gekocht werden, wobei unverantwortliche Gastwirte die Bohnen oft erst zum fertigen Gericht hinzufügen. Daher ist es wichtig, das richtige Restaurant zu finden – auch wenn es etwas teurer ist.  Was allerdings nicht einfach ist, diese Gericht bieten bei weitem nicht alle Restaurants an.

            Ein weiteres typisches Gericht in Porto ist Francesinha – ein Sandwich mit Fleisch, Schinken und Wurst, überbacken mit Käse in einer pikanten Tomatensauce. Es war ein Essen für die Armen, jetzt ist es zu einer Touristenattraktion geworden – wenn die Kutteln schon so schwer zu bekommen sind.

Francescinha

            Am Ufer des Douro steht die Franziskanerkirche. Sie gehört zum Pflichtprogramm. So viel Gold, das überall an den Wänden und Plastiken zu sehen ist, findet man kaum anderswo. Fotografieren ist dort nicht erlaubt, anscheinend haben die Verwalter Angst um die Kameraobjektive, ob sie so viel Gold aushalten und nicht zerbrechen. Angeblich sind es bis zu 200 Kilogramm Gold an den Schnitzereien angebracht. Für die barfüßigen Franziskaner, die sich der Armut verschrieben haben, fast zu viel. So viel Gold kann man offensichtlich sparen, wenn man keine Schuhe kaufen würde. Was sagt ihr dazu, meine Damen?

Im Rahmen der Kirchenführung kann man auch die Katakomben besuchen, in denen – gegen entsprechende Gebühr – reiche Einwohner von Porto begraben sind. Das Kloster selbst ging im Bürgerkrieg von 1832–1834 zugrunde, und da im selben Jahr alle Orden in Portugal verboten wurden, gab es keinen Grund, es wiederherzustellen.


            Der Platz des zerstörten Klosters wurde viel praktischer genutzt. Im Jahr 1842 wurde hier der Börsenpalast errichtet. Hier wurden Geschäfte bis 1990 gemacht, als die Börse von Porto mit der von Lissabon fusioniert und in die Hauptstadt verlegt wurde. Heute ist dieses prächtige Gebäude eine Touristenattraktion. Besonders der „Pátio das Nações“ mit den Wappen aller Länder, mit denen die Portugiesen Handel trieben, und dann auch der schönste Raum – der „Arabische Saal“ mit gold-blauen Arabesken, inspiriert vom Königspalast Alhambra in Granada. Hier werden Staatsbesuche in Porto empfangen. Allerdings richtet sich das Pflaster des Bodens nicht direkt auf die Mitte der Eingangstür aus – das genau nach arabischem Brauch, weil „nur Allah vollkommen ist“.

            Direkt vor der Börse befindet sich ein Platz mit einer Statue von Heinrich dem Seefahrer, der nach Westen zeigt, sowie eine große Markthalle mit einem roten Dach.

            Der Stadt Porto verlieh ihr Aussehen großteils der italienische Architekt Niccolò Nasoni. Die barocken Türme – einschließlich des höchsten „Torre dos Clérigos“ mit seinen 75 Metern Höhe, der sich über der Stadt erhebt – sowie die weißen Palastwände sind sein Werk und gaben Porto sein typisches Aussehen. Der „Torre dos Clérigos“ ist das eigentliche Wahrzeichen der Stadt und von überall sichtbar. Zur Aussichtsplattform führen 240 Stufen und angeblich bietet sich von dort der schönste Blick auf die Stadt. Aber diese sportliche Leistung ist nicht unbedingt notwendig, sodass Menschen mit Gehproblemen nicht unbedingt traurig sein müssen. Porto ist nämlich auch von unten schön. Im Jahr 1772 wurde Nasoni auch mit dem Bau des Bischofspalastes beauftragt, leider musste der Bischof seinen Palast im Jahr 1832 verlassen. Im Bürgerkrieg wurde er nämlich von den Truppen Pedro IV. als Festung genutzt und der Palast litt natürlich darunter. Trotzdem kann man sich im Rahmen einer halbstündigen Besichtigung mit dem luxuriösen Lebensstil des Bischofs von Porto vertraut machen. Die Stadt war sicherlich nicht arm. Dank Nasoni, der der Stadt eine gewisse Geschlossenheit verlieh, wurde Porto mehrmals als attraktivstes europäisches Reiseziel ausgezeichnet.

            Nicht weit vom Palast entfernt steht die Kathedrale Sé. Wie in Portugal üblich, ist es ein romanisches Bauwerk, das an eine Festung erinnert – und ohne Krypta, also nur auf einer Etage gebaut. Innen ist sie jedoch barockisiert, nur das gotische Rosettenfenster erinnert an das ursprüngliche Gebäude. Der große Silberaltar wurde von den Einheimischen vor den Franzosen gerettet, indem sie die Kapelle, in der er sich befindet, einfach zumauerten. Französische Soldaten zerstörten nämlich in ihrem revolutionären Eifer alles, was ihnen in den Kirchen in die Hände fiel – fast wie heute die Russen.   

Kathedrale Sé

   

            Neben der Kathedrale steht eine Reiterstatue von Vimara Peres, der 868 die Stadt von den Mauren eroberte – noch nicht dauerhaft, aber die Reconquista, also die Rückeroberung der Iberischen Halbinsel von den Arabern, hatte bereits begonnen. Vimara Peres gründete so etwas wie die Grafschaft Portucale und eine kleine Burg Vimaranis, aus der später die erste Hauptstadt der Grafschaft Portugal, Guimarães, wurde.

Vimara Peres

Die Christen konnten Porto damals jedoch noch nicht halten, 997 eroberten es erneut die Mauren. Endgültig christlich wurde es erst 1050. Um die Statue von Vimara Peres gelangt man zur „Estação de São Bento“, dem Hauptbahnhof von Porto. Er wurde vom Architekten Jorge Colaço im Stil der Belle Époque erbaut, aber er fügte ihm etwas typisch Portugiesisches hinzu – nämlich Azulejos. Portugal ist ein Land der Kacheln. Diese Technik wurde von den Arabern übernommen und in einen eigenen Stil entwickelt. Während auf den arabischen Kacheln – blau-weiß – nur Ornamente und Blumenmuster waren, können die Portugiesen auf Kacheln wichtige Schlachten und andere Ereignisse ihrer Geschichte darstellen. Am Bahnhof São Bento ist unter anderem nicht nur die Eroberung von Ceuta durch Heinrich den Seefahrer, sondern auch einfache Szenen aus dem bäuerlichen und städtischen Leben abgebildet.

Azulejos am Bahnhof San Bento

            Von dort kann man zum Hauptplatz „Avenida dos Aliados“ mit dem Rathaus „Paços do Concelho“ an seinem oberen Ende hinuntergehen. Wenn man an diesem Ort das Gefühl hat, diesen Platz schon einmal gesehen zu haben, dann verrate ich, dass dieses deja-vu der Wenzelsplatz in Prag ist. Gleiche Größe, gleiche Neigung und die Gebäude, die ihn säumen, sind fast identisch mit denen in Prag. Nur statt des Nationalmuseums wird der Platz an seinem höchsten Punkt vom Rathaus gekrönt. Viele Häuser sind jedoch unbewohnt und ungenutzt. Der Grund dafür sind angeblich ungeklärte Eigentumsverhältnisse sowie hohe Kosten für notwendige Renovierungen. Also steht der Wenzelsplatz doch etwas besser da.

Wenn einen die Beine nach dem ständigen Auf und Ab in Porto nicht mehr tragen wollen, kann man auf ein Boot steigen und sich auf dem Fluss unter allen sechs Hafenbrücken herumfahren lassen. Die Fahrt führt auch an den ehemaligen Lagerhäusern vorbei, die heute ein Kongresszentrum beherbergen, und am Kristallpalast mit seinem Park. Der Hauptstadtpark „Parque da Cidade“ befindet sich jedoch am Meer und zu ihm führt eine lange Promenade entlang der Stadtstrände. Es ist fast unglaublich, aber die Portugiesen sind bereit, schon im Mai in die Wellen des Atlantiks zu springen, wenn das Wasser die Temperatur von nicht einmal sechzehn Grad Celsius hat. Sie sind es einfach gewohnt, mir lief allein bei dem Anblick eine Gänsehaut über den Rücken. In diesem Stadtpark direkt am Ozean befindet sich auch das unverzichtbare Oceanário, also das Aquarium, das erste seiner Art in Portugal, eröffnet im Jahr 2009.

Aber den Abend lässt man am besten am Ufer im Viertel Ribeira bei einem Glas Portwein (sofern Ihr Magen es verträgt) oder einem Macieira-Cognac ausklingen. Oder bei einem großartigen Kaffee von italienischer Qualität zu Preisen ab 80 Cent pro Tasse.

Franz Kafka

               Ve škole jsme se o něm neučili. A přitom jsme měli velmi dobrou učitelku češtiny. Že jsme se o pražském rodákovi Kafkovi neučili v rámci české literatury, mě až tak nepřekvapuje. Ale neučili jsme se o něm ani, když šlo o literaturu světovou. A to už je na pováženou. Protože Kafka je jednoznačně autor světového formátu.

               3.června uplyne od jeho smrti sto let.

               V české wikipedii jsem se dočetl, že Kafka byl německý spisovatel. Je to správně nebo ne? Ano, psal německy, ale žil v Praze a byl Žid. Kombinace, která očividně stála ze jeho pocitem odcizení, nezařaditelnosti vlastní osoby, natož pak své tvorby. Komunisté si s ním nevěděli rady. V podstatě se daly jeho knihy použít jako obraz ztráty osobnosti v neregulované kapitalistické společnosti začátku dvacátého století, jenže v knihách jako „Proces“ nebo „Zámek“ by si čtenář mohl velmi rychle uvědomit, že právě v komunistické společnosti v absurditě popisované v Kafkově díle žije. V procesu přece je Josef K. odsouzen za zločin, který nevykonal. Ale po nekonečných tahanicích a marných snahách dokázat svou nevinnu přijímá popravu spíš jako vykoupení než jako vyvrcholení na něm páchané nespravedlnosti. Stejně to vnímaly oběti procesů padesátých let. Aspoň to tak někteří z přeživších popisují. Čili Kafka je až nepříjemně nadčasový.

               Kafkovy knihy sice vycházely, ale v na tu dobu relativně malých nákladech, a hlavně v době, kdy se atmosféra v komunistické společnosti poněkud uvolňovala – v polovině šedesátých let nebo v letech osmdesátých. Knihy, které mám v mé knihovně – Zámek vyšel v roce 1964, Proces (v slovenském překladu) rovněž v roce 1964, Povídky vydalo nakladatelství Odeon v roce 1983 ke stému výročí Kafkova narození. „Brief an den Vater“ je z roku 1999.

               Přiznejme si hned na začátku, číst Kafku je těžká práce a chce to hodně odhodlání. Jeho texty nejsou nikdy lehké, ty krátké (hodně z nich má jen dvě nebo tři stránky) jsou samozřejmě stravitelnější než jeho nedokončené romány.

               Franz Kafka se stal symbolem rozervané osobnosti, podivína, který se neumí zorientovat ve společnosti, ve které žije. Sám Kafka ovšem takový ani zdaleka nebyl. Samozřejmě byl tu podivný vztah z autoritativním dominantním otcem, byly zde podivné vztahy erotické, ale jinak to byl člověk s dobrým vzděláním, s „teplým“ úřednickým místem v dělnické sociální pojišťovně, s dobrým příjmem a člověk, který se nestranil života ani přátel. „Měl hodně přátel, i když jen několika málo z nich dovoloval, aby byli jeho přáteli,“ napsal jeho důvěrný přítel Rudolf Fuchs.

               V práci byl úspěšný a dělal kariéru. Zůstával zaměstnán u jednoho zaměstnavatele postupoval po kariérním žebříčku, v roce 1910 byl koncipistou, 1913 zástupce sekretáře, 1920 sekretář a 1922 nadsekretář. Sociálně se měl dobře, práce ho nenamáhala, sám se podivoval, za co dostává tolik peněz, když nemusí vydávat žádné větší vypětí. Přesto se nezdá, že by byl se svým životem spokojen. Ostatně v roce 1917 – tedy ve věku třiceti čtyř let – udeřila smrtelná choroba, která ho měla provázet posledních sedm let jeho života. Tuberkulóza.

               Kafka zosobňuje tolik paradoxů, že se v něm člověk nemůže vyznat. A to i když on sám o sobě podal obsáhlé svědectví. Jednak ve svém „Dopisu otci“, jedna ve svých denících. Ty nejen že nezničil, ale dokonce část z nich daroval své velké lásce Mileně Jesenské. Měli bychom tedy vědět poměrně přesně, co se mu honilo v hlavě. Nevíme to.

               Kafka žil ve světě rozporů. Jako příslušník „menšiny v menšině, uprostřed národa, trpícího pod cizí nadvládou“ jak to popsal F.C. Weiskopf.

               Kafka si po celý život uvědomoval svou odlišnost a snažil se ji definovat, uchopit, několikrát si stěžoval, že mu chybí pevná půda pod nohama. To byl osud mnoha německých pražských intelektuálů, zejména pak po roce 1918, kdy se stali národnostní menšinou, která byla trpěna, ale ne vítána. Skoro všichni Prahu opustili, Kafka zůstal.

               Měl k Praze jakýsi vášnivý vztah. „Praha tě nepustí,“ psal a jinde: „tahle matička má drápy.“

               Pokusím se načrtnout aspoň několik rozporů v jeho existenci, neznám Kafku natolik, abych si mohl dovolit soudit jeho dílo – to udělali lidé mnohem povolanější, už v roce 1927, tedy krátce po Kafkově smrti ho vysoce hodnotili tehdejší hvězdy německé literatury Thomas Mann, který jeho texty označil za „nejcennější čtení, jaké kdy vytvořila světová literatura“  nebo Hermann Hesse či Rainer Maria Rilke, též pražský rodák, který ale na rozdíl od Kafky rodné město opustil  a mínil, že v Kafkově díle nečetl ani jediný řádek, který by nepociťoval osobně. Čili Kafka, nakolik sám neuměl svou pozici ve společnosti definovat, uměl ji podat tak, že se lidé s podobným osudem cítili jeho texty plně osloveni.

Franz Kafka
  1. Kafka jako Žid neměl na růžích ustláno. Teprve když císař František Josef v roce 1867 nechal napsat do ústavy svobodu vyznání, stali se Židé rovnocennými občany jeho říše a až od tohoto časového bodu se mohli volně stěhovat a podnikat. Franzův otec Hermann tuto příležitost využil. Ve třiceti letech se dobře oženil s bohatou nevěstou rovněž židovského původu Julií Löwy, přestěhoval se do Prahy a díky věnu své ženy otevřel na Starém městě obchod s galanterií. Protože byl usilovný, domohl se dobré životní úrovně. České prostředí se ale k Židům vždy stavělo nedůvěřivě a oni to opláceli tím, že se hlásili spíše k německé národnostní menšině a jejich komunikační řečí byla němčina. Národně socialistické Hitlerovo protižidovské tažení je zasáhlo o to citlivěji. Všechny tři Franzovy sestry Gabriele, Ottilie a Valerie zemřely v koncentračních táborech, stejný osud čekal i na jeho milenku Milenu Jesenskou. Toho se Kafka bohudík nedožil, je těžké si představit, jak by se on s rasovou nenávistí národa, jehož jazykem mluvil a psal, vyrovnal. Kafka nebyl praktikujícím Židem, náboženství pro něho neznamenalo existenční jistotu, kupodivu se ale hlásil k ideji Sionismu. Rozpor dokonce i jeho samotném židovství, možná ale jen zdánlivý, vždyť stát Izrael nakonec vznikl jako sekularizovaný státní útvar.
  • Němčina byla samozřejmě dalším problematickým faktorem. Kafka uměl česky mluvit, ne ale psát. V němčině dokázal vytvořit svou vlastní, naprosto čistou a úspornou formu, kterou ostatní velikáni německé literatury obdivovali. Jeho přátelé, se kterými se setkával, byli povětšinou německy hovořící, z velké části rovněž pražští Židé. Po roce 1918 se jeho situace dále zkomplikovala, v té době už byl navíc těžce nemocný a svou chorobu si i uvědomoval. Kafka psal těžce. Jeho rukopisy jsou plné oprav a korektur, k románům vždy bývá vydáván i celý rozsáhlý soubor nevydaných kapitol, fragmentů a oprav. Hledal stále perfektní formu a nikdy nebyl spokojen. V noci z 22 na 23 září 1912 napsal během osmi hodin svou povídku „Rozsudek“ Psal ji jedním dechem, bez spánku a bez jídla. To bylo to, co miloval a s čím byl spokojen. Jeden nepřerušovaný myšlenkový proud, který dokázal usměrnit do vět a slov. U románu je takový postup nemožný. Myšlenkový proud je přerušován spánkem, prací, jinými povinnostmi. Navázat na přerušenou myšlenku znamená vždy velké vypětí a výsledek nemůže být nikdy dokonalý. Přetržený provázek nenavážeš bez uzlíku. Kafka si toho byl zřejmě bolestně vědom, ani jeden ze svých románů nedokončil, zůstaly fragmenty a kdyby byl Kafkův přítel Max Brod vyplnil Kafkovo poslední přání a vše nevydané spálil, ani bychom o nich nevěděli. Kafka za svého života vydal jen šest útlých knížek prózy, všechno povídky a krátké texty, přesto byl už za svého života obdivován jako vůdčí osobnost německé literatury.
  • Sociální rozpor spočíval v tom, že on, jako dobře zajištěný úředník se setkával s těmi nejubožejšími. Dělníci, kteří si při práci přivodili zranění a žili z invalidního důchodu byli skutečně permanentně na hranici chudoby a mnohdy pod ní. Kafka trpěl s nimi, i když to nemohl dát najevo. Před přáteli si ale postěžoval? „Ti chudáci chodí prosit, místo aby tu pojišťovnu vzali útokem…“ Sociálně dobře zajištěný Kafka sympatizoval se socialismem, jako student nosil v knoflíkové dírce karafiát, symbol sociální demokracie. Ačkoliv, na rozdíl od sociálních demokratů, měl rád pěkné drahé oblečení a mondénní kavárny.
  • Byl intelektuálem v rodině, kde se to nenosilo. Jeho otec byl naprosto praktický muž, orientovaný na úspěch v podnikání a očekával od syna, kterému zaplatil vysokoškolské vzdělání, že se zapojí do provozu podniku, případně pomůže i s švagrovými azbestovými závody, které se nějak nemohly pohnout z místa. Matka Julie byla podstatně vzdělanější než její manžel – ostatně její bratr Siegfried Löwy byl lékař – námět na Kafkovu povídku „Der Landarzt“. Nicméně čtení a psaní nepatřilo k aktivitám, které byl Hermann Kafka vítal a oceňoval. Intelektuál byl pro něho vždy suspektní osobou, která se vyhýbá „poctivé práci.“
  • A pak přišla choroba a s ní další rozpor a sociální odloučenost. I když byl Kafka na začátku války uznán za schopného vojenské služby a jeho zaměstnavatel ho vyreklamoval jen jako „nepostradatelnou odbornou pracovní sílu“ v roce 1917 přišlo první chrlení krve. Je vlastně s podivem, že žil ještě dalších sedm let. Ovšem léčebné pobyty v Želízech, v Tatranských Matliarech, v Meráně, Riva di Garda a v Graal-Müritzu nepomáhaly. V roce 1922 se nechal penzionovat a ukončil tak svou úřednickou kariéru. Za pobytu v Berlíně v zimě 1923–1924 zasáhla tuberkulóza podobně jako u Jiřího Wolkera i hrtan. Kafka měl problém mluvit a polykat, vše bylo spojeno s permanentními bolestmi a velkým utrpením. Jeho poslední pobyt byl v Sanatoriu Hofmann v Kierlingu u Klosterneuburgu, kde 3. června 1924 zemřel. Byl jsem se tam podívat ještě koncem minulého tisíciletí, nebylo tam prakticky nic, co by jeho pobyt připomínalo, jen jeden malý pomníček. Snad se od té doby něco změnilo.
  • Největší záhadou jsou Kafkovy vztahy se ženami. Tím zmátl své životopisce tak, že mu diagnostikovali impotenci či homosexualitu. Ve skutečnosti se ženy Kafkovi líbily a on se líbil jim. Sexuálních zkušeností měl dost, a nejen s placeným sexem. Ale trpěl naprostou neschopností se vázat. Vztah vždy začal explozivně, Kafka dokázal psát až tři milostné dopisy denně, několikrát se i zasnoubil, ale pak přišlo skoro okamžitě ochlazení a ukončení vztahu. Se svou první vážnou známostí Felice Bauer to zkoušel dokonce dvakrát. V roce 1914 se s ní po šesti krátkých setkáních a třech stech milostných dopisech!!! zasnoubil a po šesti týdnech zasnoubení zase zrušil. V roce 1916 se během pobytu v Mariánských lázních znovu zasnoubili a pokusili se o trvalý vztah, v létě 1917 po vypuknutí Kafkovy choroby ale i tento druhý pokus ztroskotal. V roce 1919 poznal Kafka během svého léčebného pobytu v Želízích Julii Wohryzek, zasnoubil se s ní, termín svatby byl už určen na léto 1919, ale krátce předtím Kafka vztah znovu ukončil. V té době byl už zřejmě zamilován do Mileny Jesenské, jeho „femme fatale“, překladatelky jeho textů do češtiny.
Milena Jesenská
  • Milena byla sice vdaná, nicméně emancipovaná žena, údajně ne zcela odmítající požívání drog. Zejména během svého pobytu v Meráně (po Kafkovi tam nese jméno jedna ze středních škol) jí psal téměř nepřetržitě milostné dopisy, aby pak koncem roku 1920 přišel náhlý konec. Přesto zřejmě zůstali přáteli, Kafka jí dokonce daroval část svých deníků. Milena vstoupila v roce 1931 do komunistické strany, aby z ní zase v roce 1936 na protest proti stalinistickým čistkám vystoupila, účastnila se odboje proti nacistické okupaci, v roce 1939 byla zatčena, sice ji soud osvobodil, ale přesto skončila v koncentračním táboře, kde v roce 1942 zemřela na následky operace ledviny.

Poslední Kafkovou ženou byla Dora Diamant, kterou poznal během svého léčebného pobytu v Graal-Müritzu. Ke svatbě nedošlo, protože ji odmítal Dořin otec a koneckonců to nedovolil ani Kafkův zdravotní stav. Dora Franze nakonec doprovázela koncem jeho života, byla s ním i v Kierlingu při jeho umírání a smrti.

Kafka tedy jako mimořádně sensibilní člověk, který po celý svůj krátký život hledal, ale nenacházel. Stále měl pocit, že nevidí dobře realitu života a bál se proto o ní psát. A přece psal.

Roger Garaudy popisuje rozhovor Kafky s Gustavem Janouchem při příležitosti kubistické výstavy v Praze. Janouch prohlásil o Picassovi: „Je to úmyslný deformátor.“ „To si nemyslím,“ odpověděl Kafka. „Picasso jen zaznamenává deformaci, které ještě nepronikly do našeho vědomí. Umění je zrcadlo, které předbíhá, které jde dopředu jako hodinky.“

Kafka chtěl objevovat nové prostory. Jako svého času Michelangelo nebo nově například Joseph Heller. Že do těch nových prostorů neprorazil, může být způsobeno jeho strukturou osobnosti nebo krátkým časem, který mu život vyměřil. Dokázal jen popsat realitu měnícího se světa, ve kterém žil. Ale to udělal způsobem, jakým to nikdo jiný nedokázal.

Populismus a rozklad Evropy

               Možná jste si toho všimli, že se od posledních voleb poté, co jsem nepochopil taktiku Petra Pellegriniho a tím i celé pozadí slovenské politiky jakýchkoliv komentářů ohledně Slovenska zdržuji. V tom hodlám pokračovat. Robert Fico se svými věrnými dělá po volbách přesně to, co sliboval a preference neklesají ani jemu ani Pellegrinimu, čili dělá skutečně to, co od něho jeho voliči očekávali. Jeho zranění z atentátu další postup zkomplikovalo, ale dá se čekat, že se po jeho uzdravení „normalizace“ slovenské společnosti spíš urychlí. Ficova popularita zůstává stejně vysoká a dá se čekat, že díky atentátu i stoupne. Čili definitivně musím konstatovat, že slovenským poměrům nerozumím, a proto se nemám právo k nim vyjadřovat. Čemu nerozumím, do toho nekecám.

               Navíc mě jedna kamarádka varovala, že můj nejlepší přítel na Slovensku má prý strach se se mnou bavit o politice, aby nevyvolával konflikty. Ani já je vyvolávat nehodlám.

               Přesto nemůžu odhodlat pokušení analyzovat příčiny současného trendu pravicového populismu, který zasahuje celou Evropu a hrozí jejím rozpadem. Blížící se evropské volby tento trend s určitostí potvrdí. Zda se bude po těchto volbách ještě EU dát zachránit nebo se Evropa rozpadne do shluku vzájemně si konkurujících a mezi sebou bojujících států, se ukáže. Ten proces určitě nenastane okamžitě, EU bude ještě nějakou dobu živořit. Lidem se bude vtloukat do hlavy, že se evropské země budou moci omezit jen na hospodářkou spolupráci a poté, co jednotlivé země ve vlastní režii změní způsoby dotací a standardů svých výrob, začnou se vzájemně bombardovat cly. Až potom řeknou, že to nešlo, obviní samozřejmě ty druhé a zavřou hranice, pokud to neudělají už předtím. Pan Vilimsky v Rakousku chce zavřít hranice hned po těchto volbách.

               Dovolím si tedy za tímto účelem přerušit moji sérii cestopisů z Portugalska, ty ale půjdou dál, ovšem příští týden zřejmě neodolám nevzdat hold Franzi Kafkovi, od jehož smrti uplyne 3.června 100 let. Takže ty, kteří se těší na další cestování po Portugalsku prosím o trošku trpělivosti.

               Proč tedy vlastně ten projekt EU krachuje? Co je na tom soužití špatného? Proč chtějí mnozí zase vykopávat kostlivce nacionalismu a nenávisti? A hlavně – proč s tím mají takový úspěch?

               Těch důvodů ke samozřejmě hned několik. Především je tu ale skutečnost, že celý projekt EU, daný Lisabonskou smlouvou, byl postaven naprosto špatně. Na základě této smlouvy mohla EU fungovat jen pokud by všechny země v Unii vyznávaly stejné ideály, tedy ideály liberální demokracie a svobodného obchodu. V době okolo roku 2000 to tak skutečně vypadalo. Fukujama psal svou knihu „Konec dějin“, podle níž se všichni lidé měli stát bratry, protože pochopí, že nic lepšího, než liberální demokracie není a nebudou se jí chtít nikdy vzdát. Jak strašně se mýlil! Jenže na základě těchto ideí se tvořila Lisabonská smlouva s právem veta, které vytvořilo se společenství místo akceschopné organizace diskusní klub. Je pravda, že bez práva veta by zřejmě některé země v EU nezůstaly a bylo by to jejich svaté právo, ovšem právě tyto země by teď evropskému společenství ani nijak zvlášť nechyběly.

               Ve snaze sladit zákony a normy evropských zemí vznikl obrovský byrokratický aparát, který sám nad sebou ztratil kontrolu. Dobře placení úředníci v Bruselu měli samozřejmě eminentní zájem si udržet svá křesla, a tak vyráběli nové a nové předpisy, aby dokázali svou potřebnost. Výsledkem byla nedůvěra prostých lidí, protože celá řada těchto norem byla zbytečná a některé i mylné. Nedůvěra v EU se prohlubovala, zejména, když do této nespokojenost dmýchali nacionalisté většiny evropských zemí ve snaze získat hlasy a dostat se taky ke kousku koláče. A pak ruské dezinformační kanály, protože Rusko má eminentní zájem na destabilizace a rozpadu EU a nevynechá jedinou příležitost rozeštvávat evropskou společnost.

               Liberalismus jako ideologie zašla příliš daleko. V demokratických institucích se mu nikdo netroufal postavit. A tak nás ovládlo genderování, bezbřehá propagace LSBT*Q. Toto hnutí se stalo jakýmsi symbolem liberalismu, jenže společnost na to vůbec není připravená, a navíc ta propagace místo tolerance působí zejména na mladé lidi zmatečně. A jejich rodiče a prarodiče dostávají logicky strach. Nic proti homosexuálům nebo transgender, několik jich znám a jsou mezi nimi i moji kamarádi.  Ale je nutné, aby se s tím člověk setkával skutečně na každém kroku? Kyvadlo pak udeří opačným směrem. Ostatně byl jsem šokován tím, kde se v těchto „liberálech“ bere jejich antisemitismus. Agresivní, zlý, kdy jeden z jejich symbolů – šílená Greta Thunberg – v Malmö vyzývá k zničení státu Izrael, jediné demokracie na předním východě, jedno, jak nedokonalé a s ne právě dobrým premiérem. Je těžké si přiznat, že ten antisemitismus tu byl vždycky, že si tito hlasatelé svobod netroufali řvát své emoce navenek a teď mají pocit, že přišla chvíle, kdy se můžou odvázat a svým nejtemnějším pudům nechat volnou cestu. Spolužití to neprospívá, protože spolužití je založeno na vzájemné toleranci.

               Ale to všechno jsou v podstatě jen doprovodné efekty. Rozhodující je, že EU byla vytvořena jako projekt do hezkého počasí. Že se všichni máme dobře a chceme se mít ještě líp. Vůbec se nepočítalo s tím, že životní úroveň nestoupá lineárně, že jsou zde i poklesy, krize a nebyly zde zabudovány žádné mechanismy pro případ těchto stresových momentů. Finanční krizi z roku 2008 EU ještě ustála, ale pak přišly tři tvrdé údery, ze kterých se už vzpamatovat nedokázala.

  1. Jako první přišla v roce 2015 utečenecká krize. Arabské jaro v roce 2011 nevyšlo, pokus instalovat demokracii do zemí, které s ní nemají žádnou zkušenost, dopadl katastrofálně. Občanské války přinesly vlnu lidí se zemí, které s demokracií a s liberálním způsobem života nemají ani nejmenší zkušenost. Do Evropy taky z velké části netáhli kvůli svobodě, ale kvůli ekonomickým výhodám. Bez reálné představy o tom, jak se na našem kontinentu žije, jak se zde musí pracovat. Po příchodu přišlo vystřízlivění a zejména mladá generace se odmítla z velké části přizpůsobit evropskému způsobu života. Velká část těchto přistěhovalců vyznává jako náboženství islám a ať mě teď liberálové kamenují, ale islám je náboženství, kterému je tolerance cizí. Zejména wahhábismus, který v něm už po desetiletí hlásají Saúdové a jeho šíření financují, se nikdy nebude snažit žít s křesťanskými hodnotami v mírové symbióze, ale bude se snažit vnucovat většinové populaci své vlastní principy.  Demokratické instituce se ukázaly jako slabé, integrace při velkém množství nových uprchlíků selhávala nebo spíš nebyla možná. Země jako Francie ostatně selhaly při integraci imigrantů už v minulých generacích a vytvořily sociální napětí, které teď už jen vzrostlo. Kriminalita se zvýšila, protože nově příchozím chybí vzdělání, které by jim zabezpečilo životní standard a imigranti druhé či třetí generace zase nedosáhli na srovnatelnou úroveň vzdělání. Ať už proto, že je v tom blokovaly rodinné nebo kulturní poměry nebo skutečná diskriminace. Vlny příchozích se staly skutečným problémem a pravicoví populisté se chopili své šance. I když je těch nepřizpůsobivých menšina, i kdyby jich bylo deset procent, je to dost velký problém, aby společnost hledala řešení. Které jí demokratické instituce a soudy bohužel stále nenabízejí.
  2. 2019 přišla kovidová pandemie. Společnost neměla s tragédií takového dosahu žádnou zkušenost. Politici reagovali většinou chybně. Ve snaze se zalíbit svým voličům se postavili nejprve do role ochranné moci, aby, když viděli, že nejsou schopni obyvatelstvo skutečně ochránit, změnili taktiku a začali ochranná opatření včetně očkování odmítat. Problémem byl samozřejmě zdravotní systém. Co by se stalo, kdyby nemocnice s intenzivními jednotkami nebyly? Covid by proběhl jako kdysi ve středověku morové epidemie, ovšem s mnohem menším počtem obětí. Bergamo bylo ukázkou, jak by pandemie proběhla, kdyby ji nebrzdily restriktivní opatření. V 100 000 městě zemřelo pět tisíc obyvatel, tedy pět procent. Díky restrikcím zemřelo v Česku tři promile obyvatelstva, v Rakousku 10 000 čili jedno promile. Samozřejmě, ona opatření zachránila statisíce životů, ale lidé zvyklí na blahobyt a svobodu je přijali s nedůvěrou a posléze i nepřátelsky. Komunikace byla mizerná a vše urychlil internet. Už v roce 2011 jsem v jednom z mých prvních článků varoval před jeho působením na obyvatelstvo, protože to na jeho používání vůbec není připraveno, hlavně není vycvičeno v rozeznávání pravdy od lži. Lež je vždycky více sexy, šíři se mnohem rychleji, dezinformátoři ovládli během pandemie poprvé sociální prostor. Obrana proti dezinformacím neexistovala a neexistuje v podstatě dodnes. Pandemie i díky proklínanému očkování vyšuměla, toto vítězství si ale dezinformátoři, toužící po trošce pozornost a slávy nenechali vzít. A na jejich vlnu najela celá řada politiků a jejich stran. Našli v tom cestu k úspěchu.
  3. A konečně v roce 2022 přišla válka. Ne ještě do EU, ale klepe na její dveře. Společnost, která není ochotna vzdát se svého blahobytu, ji není ochotna akceptovat. Pštrosí taktika je nejoblíbenější, strany, které „chtějí mír“ získávají hlasy a derou se k moci. Jak dosáhnout míru s agresorem, který se netají skutečností, že chce vytvořit „jednotný kulturní prostor od Vladivostoku po Lisabon“? Jedinou cestou k takovému míru je kapitulace. To by znamenalo vzdát se svých výdobytků a převzít morální hodnoty ruského agresora, včetně jeho politického systému. Hlava zabořená v písku takové nebezpečí nevidí, protože ho vidět nechce, a proto ho nevnímá. Určití politici naopak neváhají situaci využít k uchopení moci. Je třeba si uvědomit, že běloruský model by mnohým politikům v EU vyhovoval. Vláda na doživotí, stát nad zákony, bezostyšně se moci obohacovat bez nebezpečí soudního stíhání, to vše jako odměna za bezbřehou loajalitu vládci v Kremlu. Proč ne? Lidem to ovšem podávají jinak. A ti jim chtějí věřit. Současný informační systém plný lží a dezinformací neumožňuje smysluplnou debatu o politických programech, o spolehlivosti nebo prolhanosti určitých politiků. Při obrovském přetlaku informací, kdy prostý volič není schopen odlišit lež od pravdy, se stává volba věcí VÍRY. A s vírou se nedá nic dělat. Ta se nedá vyvrátit žádnými argumenty. Jestliže volič vidí svého spasitele v Babišovi nebo v Orbánovi, můžou se tito lidé dopouštět jakýchkoliv nezákonností, ale jejich preference to nepoškodí. Spasiteli je dovoleno vše. Podvody, krádeže, únos vlastního syna, nevěra, rozvod s manželkou, lži a popírání sama sebe. Věřící člověk toto nevnímá. Populismus pochází ze slova „populus“, čili lid. Ve starém Římě se tato strana nazývala „populárové“ a její vůdcové Marius a poté Caesar dokázali římskou demokracii natolik poškodit, že už stačil jen jeden geniální manipulátor Augustus, aby skončila definitivně. Obracet se na lid jako na nositele moci, přesněji řečeno na zmanipulovaný lid, je nejjistější cestou k získání absolutní moci. Bylo to možné v každé době, tak vládli římští císaři i Medicejští ve středověké Florencii, tak vládne i Viktor Orbán v Maďarsku, Erdogan v Turecku a chtěl by tak vládnout i Kickl v Rakousku a Babiš v Česku. Vysvětlovat toto nebezpečí jejich příznivcům je nemožné. Je tedy třeba, aby ti, kdo ještě oné víře ve spasitele nepodlehli sevřeli řady. Není důležité, zda jsou se všemi kroky současné vlády spokojeni, je třeba aby si uvědomovali svou občanskou zodpovědnost za své konání.

Nemusíme si nic nalhávat, situace není dobrá. Zavedení diktatur ruského či běloruského typu aktuálně v Evropě nehrozí, systémy autoritativní tady ale už reálně jsou.  A nejednotnost politického systému vede logicky k nejednotnosti v politice obrany. A nejednotná Evropa je snadným soustem pro jakéhokoliv dobyvatele. Pokud se stáhne ochranná moc USA, což je po podzimních volbách možné, ba dokonce pravděpodobné, mohla by se Evropa bránit jen pokud tu bude všeobecná ochota hodnoty, na kterých stojí, bránit.

Přičemž většina lidí si neuvědomuje, že ta válka, zatím nekrvavá, už probíhá, a to v informačním prostoru. Rusové mají eminentní zájem na tom, aby demokratické systémy vlády v jednotlivých zemích padly a dělají pro to všechno. Jejich podpora stranám, které nabízejí systém „vlády pevné ruky“ jako je SPD nebo německá AFD či rakouská FPÖ je nepopiratelná, a přesto to většina lidí nechce vnímat. Rusové kromě toho zesilují svůj vliv v severní Africe, díky žoldnéřským jednotkám, které tam drží u moci diktátorské režimy. Proč právě tam? Protože se pak odtud valí proud uprchlíků do Evropy a žádá o azyl, což je pak vzhledem na poměry v oněch zemích těžké odmítnout. A Rusové vědí, že právě ty proudy neintegrovatelných imigrantů jsou jejich nejsilnější zbraní v boji za rozvrácení Evropského společenství.

Občané EU, ukolébáni blahobytem a osmdesát let trvajícím mírem ve vlastních zemích nechtějí věřit, že nějaké nebezpečí existuje. Je to tak pohodlnější. Hodně se modlím za to, aby je nečekalo hodně drastické probuzení z tohoto snu. Protože to by totiž postihlo i mně a mou rodinu. Ale to se netýká jen mne.

Lidé, kteří neznají dějiny, jsou náchylní chyby, které se v minulosti staly, opakovat. Lidé, kteří dějiny znají, jsou odsouzeni k tomu, pozorovat, jak ti ostatní ony chyby opakují.

Braga

In der Stadt Braga blieb die Zeit stehen. Es geschah um drei Uhr, zumindest zeigen dies die Uhren in der Kathedrale seit vielen Jahren. Die einzige unbeantwortete Frage bleibt, ob dies um drei Uhr morgens oder nachmittags geschehen ist. Historiker werden dies vielleicht irgendwann herausfinden, aber das ist nicht wirklich wichtig. Denn trotz oder gerade wegen des Stillstands der Zeit ist Braga ein attraktives Reiseziel.

In Portugal heißt es, dass Lissabon sich amüsiert, Coimbra lernt, Porto arbeitet und Braga betet. Braga ist ein Symbol des portugiesischen Katholizismus, wie die 35 Kirchen bezeugen, die sich hier befinden. Von hier aus startete General Gomez de Costa im Jahr 1926 einen Militärputsch, der die junge chaotische Republik stürzte und dem Land fast fünfzig Jahre lang eine faschistoide Diktatur brachte. Und am 25. April 1974, als junge Offiziere die Diktatur stürzten, die Menschen in Lissabon die Straßen füllten, um für Freiheit zu demonstrieren und das Hauptquartier der verhassten Geheimpolizei PIDE anzugreifen, rief der örtliche Erzbischof Francisco Maria da Silva in Braga zum Widerstand gegen die “Putschisten” auf und kämpfte für den Erhalt des bestehenden Regimes, das auch von der Unterstützung der katholischen Kirche abhängig war. Es half nicht. Die Zeit blieb nur an den Uhren in der Kathedrale stehen, der Lauf der Geschichte konnte nicht gestoppt werden. In der ehemaligen Bischofsresidenz befindet sich heute das Universitätsgebäude, und während unseres Besuchs gab es dort eine Ausstellung von Fotografien des berühmten portugiesischen Fotografen Alfredo Cunha, die genau die Ereignisse dieses 25. April dokumentierten – vielleicht, um der Kirche zu trotzen.

Die Kathedrale in Braga ist die älteste in Portugal, ihr Bau begann im 11. Jahrhundert, nachdem es dem König von León gelungen war, den Mauren das Gebiet Minho, den nördlichsten Teil des heutigen Portugals, abzunehmen. Er übertrug dieses Gebiet Heinrich von Burgund, den er zum Grafen ernannte. Und dieser ließ an der Stelle einer ehemaligen Moschee eine Kathedrale im frühen romanischen Stil bauen. Der romanische Stil in Portugal hat seine Besonderheiten, mit denen man überall konfrontiert wird, alle Kirchen haben mit einer einzigen Ausnahme anstelle einer flachen hölzernen Decke ein steinernes Gewölbe und die Portugiesen haben den Bau der unteren Teile der Kirchen, also der Krypten, die sonst zu einer klassischen romanischen Kirche untrennbar gehören, weggelassen. Natürlich ist das Innere der Kathedrale barockisiert, wir sind schließlich auf der Iberischen Halbinsel, wo dieser Stil, der den Sieg der wahren Kirche symbolisiert, sowie auch die Macht und den Reichtum der Kirche demonstriert, die weite Gebiete in Amerika und Asien eroberte und christianisierte, einfach nicht fehlen darf.

Auch der Chor mit den stehenden Uhren ist im barocken Stil gehalten. In der Kirche befindet sich das schön verzierte Grab von Prinz Alfons, dem erstgeborenen Sohn Königs Joao I., des Gründers der zweiten portugiesischen königlichen Dynastie von Avis. (Er regierte von 1385 bis 1433). Der Junge starb im Alter von zehn Jahren, und deshalb folgte seinem Vater Joao sein Zweitgeborener Eduard (auf Portugiesisch Duarte) auf den Thron. Dieser ungewöhnliche Name (normalerweise wimmelt es in der portugiesischen königlichen Genealogie von Alfonsen, Johannen – Joaos – und Peter – Pedros) wurde offensichtlich von seiner Mutter Filippa von Lancaster, die aus England stammte, durchgesetzt. Diese Ehe zwischen König JoaoI. und Filippa war die Grundlage für die ewige Freundschaft zwischen Portugal und Großbritannien, die bis heute besteht. Die Briten bilden immer noch die größte Touristengruppe in den Besuchern des Landes. Aber über die Gründe für diese Verbindung später.


            In der Nebenkapelle „Capela der Reis“ in der Kathedrale, die die Portugiesen Sé nennen (wie alle anderen Kathedralen, es ist nämlich eine Abkürzung für “Sedo episkopalis”, also den Sitz des örtlichen Bischofs), die jedoch nicht öffentlich zugänglich ist, befinden sich die Gräber der Gründer Portugals, Heinrichs von Burgund und seiner Frau Teresa von León, sowie des Erzbischofs Lourenco Vicente (heilig oder selig, das konnte ich nicht herausfinden). Die Legende besagt, dass er an der Seite von König Joao I. in der Schlacht von Aljubarrota im Jahr 1385 gegen die Spanier kämpfte, dort heldenhaft starb und sein unversehrter Körper angeblich zweihundert Jahre nach dieser Schlacht gefunden wurde, der Schlacht, die für Jahrhunderte die Unabhängigkeit Portugals von seinem großen Nachbarn sicherte. In Wirklichkeit starb der Erzbischof im Jahr 1397, aber das weiß ich nur, weil ich keine Ruhe geben kann und es in Wikipedia gefunden habe.

Außerdem befindet sich in der Kathedrale der Gräberraum der Erzbischöfe von Braga. Die Einheimischen behaupten, dass ihr Bistum das älteste der Welt ist, weil es angeblich bereits im Jahr 45 von einem gewissen Pedro de Rates gegründet wurde. (Damals war Braga eine recht bedeutende römische Stadt namens Brackara Augusta). Ich erinnere daran, dass Christus im Jahr 29 gekreuzigt wurde, im Jahr 45 erst der heilige Paulus seine Missionsarbeit startete und der heilige Lukas begann Informationen für sein Evangelium zu sammeln irgendwann um das Jahr 60. Aber ich denke, es lohnt sich nicht, den Bewohnern von Braga ihrem Glauben zu widersprechen. Wenn jemand stolz auf etwas ist, ob es seine Berechtigung hat oder nicht, sollte man es ihm nicht nehmen. Unbestritten ist jedoch der prächtige Marmorsarkophag des Erzbischofs Dom Diego de Sousa aus der Regierungszeit von König Manuel I., also aus der Zeit, als Portugal am reichsten war. Der Erzbischof trug dazu bei, dass ein Teil des damaligen Wohlstands auch nach Braga gelangte und sich dort in architektonischen Elementen des damaligen manuelischen Baustils zeigte – darüber werde ich noch öfter schreiben. Das schönste Beispiel für diese Kunst in der Stadt ist eben der Sarkophag des Erzbischofs und zeugt von der Zeit, als in Portugal das Geld keine Rolle spielte.

Braga ist trotz seines Konservatismus überhaupt keine dunkle Stadt. Im Gegenteil, es ist eine Stadt der Blumen. Dies liegt sicherlich auch daran, dass dieser nördliche Teil Portugals die meisten Niederschläge hat und daher auch am meisten landwirtschaftlich genutzt wird. Die Blumen schmücken sowohl die Freiheitsstraße (Avenida da Liberdade) als auch den Platz der Republik (Praca da Rebublica). Und an diesen Platz mit dem großen Rathaus schließt sich sofort ein langer Park mit viel Grünfläche und vielen Blumen und mehreren Denkmälern an. Eines davon – ziemlich avantgardistisch – erinnert an den Besuch von Papst Johannes Paul II im Jahr 1982 – damals, ein Jahr nach dem Attentat, das er überstanden hatte, hat der Papst den Pilgerort Fátima besucht und dabei auch einen Abstecher nach Braga gemacht. Auch hinter der Universität, dem ehemaligen Erzbischöflichen Palast, gibt es einen schönen Garten im französischen Stil, den „Jardim de Santa Barbara“.

Diese Blumen auf den Straßen und in den Parks werden von modernen Skulpturen durchsetzt, die überraschenderweise gut in den Gesamteindruck passen obwohl sie in einer streng katholischen Stadt zum Beispiel einen Drachen darstellen.

Ein archäologisches Museum mit Artefakten aus der Römerzeit befindet sich in einer etwas abgelegenen Villa namens „Palacio dos Biskanhos“, die im 16. Jahrhundert erbaut wurde und mit für Portugal typischen Azulejos verziert ist, die Jagdszenen darstellen.

Außerdem darf in keiner portugiesischen Stadt ein Fußballverein fehlen, in diesem Fall ist es Sporting Braga, dessen Einheimische (sowohl Männer als auch Frauen) leidenschaftliche Fans sind. Das Stadion ist speziell, da es sich in einem alten Steinbruch befindet, eine Kapazität von 30.286 Plätzen hat (was für eine Stadt mit 192.000 Einwohnern mehr als anständig ist) und dort auch zwei Spiele der Europameisterschaft 2004 ausgetragen wurden.

Aber zurück zu den kirchlichen Dingen, denn trotz der Säkularisierung, die im Jahr 1834 im ganzen Land alle kirchlichen Orden aufhob, prägen sie den Norden Portugals immer noch weitgehend. Zum eigentlichen Juwel der kirchlichen Architektur müssen wir etwa 5 Kilometer außerhalb der Stadt in die nahegelegenen Hügel fahren, wo sich „Bom Jesus de Monte“ (also der Gute Jesus auf dem Berg) befindet. Dieser Wallfahrtsort wurde 1722 in den Bergen hinter Braga vom Erzbischof Rodrigo de Mauro Teles errichtet, der Bau wurde jedoch erst 1811 abgeschlossen.

Es ist ein Kreuzweg im barocken Stil, der Aufstieg zu der (wie in Portugal fast alle Kirchen) Jungfrau Maria geweihten Kirche ist ziemlich anstrengend, aber wer schwache Beine oder Lunge hat, kann eine Seilbahn nutzen, die ihn nach oben bringt, obwohl ihm diese Fahrt keinen Blick auf das schöne Gebäude ermöglicht. Aber der Abstieg ist auf jeden Fall einfacher als der Aufstieg – dieser Hügel, auf dem der “gute Jesus” thront, ist ziemlich steil und erfordert beim Aufstieg einige Anstrengung. Auf den Plattformen der Treppe mit Springbrunnen gibt es viele Symbolik. Die Springbrunnen stellen zum Beispiel die drei göttlichen Tugenden, Glauben, Hoffnung und Liebe dar (im Sinne von “Caritas”, nicht “Eros”), oder auch die fünf Wunden Christi oder die einzelnen menschlichen Sinne (beim “Hören” fließt Wasser aus den Ohren, beim “Sehen” aus den Augen und beim “Riechen” aus der Nase, den “Tastsinn” habe ich irgendwie nicht entdeckt), außerdem gibt es Kapellen, die die Stationen des Kreuzweges darstellen.

Von Braga aus können Ausflüge in Richtung Südosten in die nahe gelegene Stadt Guimaraes unternommen werden, die erste Hauptstadt Portugals, nachdem der Sohn von Heinrich von Burgund und Teresa von León, Alfonso Henriques, sich zum König erklärt und damit die Unabhängigkeit vom Königreich León erlangt hatte (um seine Souveränität vom Papst bestätigt zu bekommen, musste er allerdings noch einige Jahre warten). Die Burg der Stadt Guimaraes schmückt das portugiesische Staatswappen – es ist dort sogar siebenfach dargestellt.

Westlich von Braga liegt das Städtchen Barcelos. Hier entstand die Legende vom portugiesischen Hahn, den man in Portugal überall finden wird – auf Stickereien, Tischdecken oder Taschen.

Barcelos liegt am südlichen Jakobsweg nach Santiago de Compostela. Einst war dort ein Pilger unterwegs und genau als er in der Stadt war, geschah hier ein Mord. Die Einheimischen waren sich sofort sicher, dass der Täter niemand aus der Gegend sein konnte – sie kannten sich schließlich alle gut – und so zeigten sie auf den Fremden. Dieser wurde sofort verhaftet und in einem kurzen Prozess zum Tode verurteilt, obwohl er beteuerte, unschuldig zu sein. Als das Urteil gesprochen wurde, sagte er, dass Hähne über seine Unschuld krähen würden, und das um die Mittagszeit, wenn sie das normalerweise nicht tun. Weil der örtliche Bürgermeister, der auch Richter war, sich vermutlich mit vollem Magen die Hinrichtung ansehen wollte, ließ er sich zum Mittagessen gebratenen Hahn servieren. Und dieser Hahn begann um zwölf Uhr auf seinem Teller zu krähen. Der Richter, entsetzt darüber, einen Unschuldigen verurteilt zu haben, eilte auf den Marktplatz und verhinderte in letzter Minute die Hinrichtung.

Braga war nie die Hauptstadt Portugals. Die erste “Metropole” war Guimaraes, dann übernahm Coimbra den Staffelstab, um ihn dann 1256 an Lissabon abzugeben. Aber Braga ist trotzdem eine historische und bemerkenswerte Stadt und hat für die Portugiesen eine große historische Bedeutung. Vielleicht habe ich deshalb meine literarische Reise nach Portugal gerade hier begonnen. Ich würde Braga jedoch eher zur Entspannung und Erholung nach hektischen Städten wie Porto oder Lissabon in das Reiseprogramm aufnehmen. In der Stadt, in der die Zeit stehen geblieben ist und die dennoch voller Blumen ist, lässt es sich gut ausruhen. Beten müssen Sie dabei nicht unbedingt.

Übrigens passt dazu hervorragend der lokale Wein, der sogenannte “Vinho Verde”, übersetzt bedeutet „der grüne Wein“. Er ist natürlich nicht grün, sondern weiß und leicht. Etwas säuerlich und mit einem Hauch von Luftbläschen wie Prosecco (aber deutlich weniger). Er hat nur etwa 10 Prozent Alkohol und schmeckt gekühlt hervorragend. Wenn man nach Braga kommt, sollte man nicht vergessen, sich ein Glas (oder eine Flasche) zu gönnen. Das passt hervorragend zu dieser blumigen Stadt.

Coimbra

               V Coimbře se tedy studuje. Už dlouho, přesněji od roku 1308. Pachatelem byl osvícený král s poněkud na Portugalsko netypickým jménem Diniz (Dionýz), který univerzitu sice založil v roce 1290 v Lisabonu, ale o osmnáct let později ji přesunul do klidnější Coimbry. V roce 1338 ji sice jeden z mnoha Alfonzů na portugalském trůnu, zlobivý Alfonzo IV., o kterém si ještě budeme povídat, přeložil zpět do Lisabonu, ale v roce 1537 udělal král Joao čili Jan III. (Jany, Alfonzy a Pedry se to v genealogii portugalských králů přímo hemží, jiná jména jsou spíš výjimkou) tomu stěhování konec a přesunul vysoké učení definitivně zpět do Coimbry. A v roce 1544 daroval univerzitě k užívání královský palác na vrcholu kopce, na němž je Coimbra postavená – zato stojí na nádvoří univerzity jeho velká socha jako znamení díků.

               Ta univerzita je stále velká a studují zde desetitisíce studentů, v rámci programu Erasmus zde studoval i syn mého přítele Jindřich Sobotky Martin – k mé hanbě musím přiznat, že právě od něj jsem o městě Coimbra slyšel poprvé v životě.

               Coimbra má 141 000 obyvatel a leží na řece Mondego – opět na jednom pořádném veletoku, na rozdíl od vyschlých španělských řek je v těch portugalských totiž vody spousta. Coimbra existovala sice už v římských časech, ale město nepřežilo invazi Suebů v roce 409 a muselo být založeno znova. V roce 1131 udeřila jeho hvězdná hodina. Hrabě Afonzo Henriques pod dojmem vítězství v bitvě u Ourique nad spojenou armádou pěti maurských knížat (které se ovšem na bojišti víc hádaly mezi sebou než s útočící poměrně malou křesťanskou armádou) přesunul hlavní město své země z Guimaraese právě do Coimbry. A ve stejném roce dal pokyn k budování kláštera Svatého kříže, ačkoliv se ve městě už od roku 1064 stavěla městská katedrála. Ta byla ovšem dokončena až v roce smrti Afonza Henriquese 1185, takže zde byl korunován jeho syn Sancho I. Oba – otec i syn – jsou ovšem pochováni v kostele onoho kláštera Svatého kříže. V roce 1139 narostl Afonsovi Heriquesovi hřebínek natolik, že se prohlásil králem a nechal se korunovat. Tím sice hodně naštval leonského krále Alfonza, ale nakonec se s touto skutečností Španělé museli smířit. A slavnostní korunovace prvního portugalského krále proběhla tedy v Coimbře.

               Coimbra zůstala hlavním městem až do roku 1246, kdy musela ustoupit výhodněji položenému Lisabonu. Onen osvícený král Diniz, který byl mimo jiné zodpovědný i za první smlouvu o přátelství a obchodní výměně s Anglií z roku 1294, jež měla v dějinách Portugalska dalekosáhlé důsledky, citelné dodnes, se pokusil frustraci někdejší královské metropole zmírnit aspoň tím, že zde umístil v roce 1308 ono vysoké učení. Králova socha stojí před komplexem univerzity, která ovšem prodělala hlavní stavební vývoj v době Salazarovy fašistické diktatury a její budovy tedy odpovídají stylu socialistického (či fašistického) realismu i s tomu odpovídajícími sochařskými „díly“. Ostatně sám Antonio Salazar na univerzitě v Coimbře studoval ekonomii a chtěl jí zřejmě tímto poněkud kontraproduktivním způsobem prokázat svou vděčnost a úctu. To náměstíčko se sochu Dinize je vedle impozantního akvaduktu svatého Sebastiána, který město zásoboval pitnou vodou.

               Historické jádro univerzity ovšem stojí za to. Nádvoří má tvar otevřeného U s výhledem na okolní krajina nud řekou Mondego a interiéry jsou samozřejmě královské. V místnosti, kde byli králové korunováni „Sala Grande dos Actos“ dnes mají studenti promoce.

Význam toho sálu připomínají portréty portugalských králů, které zdobí stěny sálu. Vypadá tedy velmi velkolepě. Prohlídka budovy univerzity je samozřejmě hezkým zážitkem ovšem naprostým vrcholem je návštěva knihovny „Bibioteca Joanina“.

Tu nechal vybudovat v roce 1717 král Jan V. (panoval v letech 1706–1750). Bylo to právě v době, kdy byla v portugalské kolonii Brazílii objevena velká ložiska zlaté rudy a knihovna vypadá podle toho. Je v ní přísně zakázáno fotografovat a naše průvodkyně Christina nás prosila o dodržení toho zákazu tak úpěnlivě, že jsem odolal pokušení. Kolik se v knihovně nachází knih je stále nejisté, většinou se udává číslo 300 000. Samozřejmě největší atrakcí nejsou ony knihy, ale sama knihovna s dřevěnými vyřezávanými a zlatem pokrytými stěnami a samozřejmě nesmí chybět ani portrét krále Jana V. Nechal se zde zvěčnit v roce 1730.

Fotografováno z pohlednice

               Hned vedle knihovny je kaple archanděla Michaela, vzhledem na válečnou historii Portugalska velmi ctěného. Kaple je zdobena klasicky modrobílými kachličkami Azulejos a má oltář, který je zajímavý, než člověk zjistí, že podobné oltáře jsou v severním Portugalsku všude – ve tvaru stupňovité pyramidy.

               Univerzita sama je směsí architektonických stylů, od gotického portálu kaple svatého Michaela (ve stylu manuelské gotiky, o které si ještě budeme mnohokrát vyprávět a s oltářem zdobeným typickými portugalskými kachličkami Azulejos) přes renesanční dvory a sály až po Via Latina z 18 století. Symbolem univerzity ale i města je ale zvonice (vyčnívá skutečně nejvýš nad městem a je vidět odevšad), která má tři zvony. Nejznámější z nich je Cabra, což znamená „koza“. Prý podle zvuku, který vydává a který připomíná kozí mečení. Neměli jsme bohužel možnost to posoudit, v době naší návštěvy nezvonila. Do areálu staré univerzity se vstupuje „Železnou branou“ „Porta Férrea“ zdobená sochami znázorňující kanonické i civilní právo, jakož i medicínu a literaturu – to byly obory, které se zde studovaly do roku 1770, než slavný reformátor markýz de Pombal (kterým se budeme zabývat v Lisabonu) podstatně rozšířil studijní osnovy.

               Ale Coimbra není jen univerzita. Díky tomu, že město stojí na strmém kopci, je ovšem pohyb pěšky skoro rychlejší než autem nebo autobusem. Kde musí autobus v městských ulicích, připomínajících horské serpentiny, zdolat kilometr, je to pěšky padesát metrů, ovšem do kopce.

               Hlavní nákupní ulice je „Rua da Fonte Nova“, která začíná na „Praca da Republica“ s velkou sochou reformátora zodpovědného za zákaz církevních řád v roce 1834, jehož jméno jsem ale bohužel zapomněl (přivítám, pokud mi někdo tuto informaci dodá), kterýž byl také absolventem místní univerzity a končí na náměstí osmého května před katedrálou Svatého kříže.

Kagtedrála Svatého Kříže

Stavba je sice opět jednou románská (bez krypty a s klenutým stropem) výzdoba je ale z doby krále Manuela, jakož i „Claustro o Silencio“ čili křížová chodba nebo oltářní prostor, kde jsou pochování první dva portugalští králové Afonso Henriques a Sancho. Impozantní je chór s pozlacenými křesly pro prominentní návštěvníky, sedadla jsou zdobena erby ale i nepostradatelným navigačním přístrojem – sférami, díky kterým Portugalci objevovali světové oceány a mají v Portugalsku přímo posvátný význam. Z křížové chodby se dá vystoupat k „Sanctuariu“, kde je uloženo velké množství relikvií svatých. Na jedné straně vedle kostela je radnice, na druhé ovšem mnohem zajímavější kavárna s gotickým stropem, která už proto stojí za návštěvu. Před ní jsme si dali kávu a poslouchali Fado, typickou portugalskou zádumčivou hudbu. Portugalci se smějí jen zřídka (pokud vůbec, smějícího Portugalce jsem za celou dobu neviděl) a jejich typickým emocionálním nastavením je „Saldade“, což je něco mezi melancholií a depresí. Hudba to byla pěkná, ale pozor, v Coimbře se uznání hudebníkovi neprojevuje potleskem, ale tichým kašlem. Protože neumím portugalsky, nedokázal jsem rozdíly mezi lisabonským fadem a fadem z Coimbry rozpoznat, ty písně z Coimbry jsou díky univerzitní tradici údajně mnohem intelektuálnější.

               Zatímco se moje žena vydala na „Rua da Fonte Nova“ nakupovat, mě zlákala brána „Torre de Almedina“ a vydal jsem se do starého města. Nelitoval jasem ani chvilku, hned za branou mě doslova chytila za srdce socha, znázorňující ženský akt ve tvaru Citery.

Na místě jsem se zamiloval a bylo těžko se rozloučit a pokračovat dál k „Sé velha“, tedy ke staré katedrále. Je to pro Portugalsko typická, pevnost připomínající románská stavba.

Sé velha

Poněkud temný interiér oživuje oltář z roku 1502, znázorňující narození Krista jeho nanebevstoupení i nanebevstoupení panny Marie. Ten i oltář v příčné lodi jsou opět výtvory manuelského období, kdy se v Portugalsku penězi ani zlatem nešetřilo. Křížová chodba je naproti tomu dost strohá. Nejkrásnější jsou ale nádoby na svěcenou vodu – jsou to obrovské mušle, dovezené z některé z portugalských kolonií.

               Coimbra má katedrály dvě. Ta nová je vysoko na kopci vedle univerzity byly původně jezuitským kostelem a po zákazu jezuitského řádu v roce 1759 se stala v roce 1777 sídlem biskupa.

Sé nova

               Biskupský palác se nachází u „Sé velha“, tedy vedle staré katedrály, pan biskup se tedy musel ke své nové katedrále od druhé poloviny osmnáctého století pořádně projít do kopce, možná to bylo dobré pro kondičku. Je zde „Museu Nacional Machado de Castro“ s výstavou soch, obrazů a taky kryptoporticus římského města Aeminia s římským podzemním labyrintem a artefakty z doby římské a vizigótské.

               Botanická zahrada se nachází pod univerzitou a je na ni výhled právě díky tomu, že má nádvoří univerzity tvar písmene U. Zahradu založil v roce 1772 – kdo jiný než markýz Pombal, což pochopíme, až budeme hovořit o Lisabonu – má dvacet hektarů a nachází se zde 1200 vzácných a exotických rostlin, návštěvu si může člověk dovolit jen, pokud se rozhodl pobývat v Coimbře déle než jeden den.

               Na druhém břehu řeky Mondego se nachází dva kláštery svaté Kláry, tedy řádu františkánek. Ten starší z nich je níž u řeky, a protože byl pravidelně zaplavován, daly si jeptišky v letech 1649–1677 postavit klášter nový výš na kopci a starý opustily. Ten starý klášter nechala v roce 1314 postavit královna vdova Izabela aragonská. Byla manželkou onoho osvíceného krále Dinize a společně vytvářeli skutečně pozitivní obraz královského páru. Isabela byla vnučkou krále Manfreda Sicilského, a tedy pravnučkou římského krále Fridricha II. kterého znají moji čtenáři z knihy „Ať zemře král“. Její matka Konstance se jako batole jediná z Manfredovy rodiny zachránila útěkem do Aragonu (jeho synové strávili celý zbytek svého života ve vězení Castel del Monte.) Aragonský král Petr III. si ji vzal za manželku i proto, aby tak zdůvodnil své nároky na Sicílii – a té se v roce 1282 po takzvaných Sicilských nešporách skutečně i zmocnil. Isabela sama byla velmi aktivní v dobročinnosti, a to až do své smrti v roce 1336. V roce 1625 byla svatořečena papežem, Urbanem VIII. Přisuzuje se jí stejný zázrak jako její pratetě Alžbětě durynské (narozené v Bratislavě). Když totiž nesla chudým v lednovém mrazu chléb, překvapil ji její manžel Diniz a chtěl vědět, co to z hradu vynáší. Protože měla z jeho reakce na svou dobročinnost strach, (ani osvícený Diniz to s dobročinností nebyl ochoten přehánět) řekla, že jsou to růže. Růže v lednu nebyla zrovna věrohodná výmluva a Diniz chtěl tedy obsah koše vidět. A skutečně, když Isabela sňala ubrus koš zahalující, byly v koši růže. Kdo nevěří, ať tam běží, prostě to ty Alžběty měly v rodině. Původně byla světice pohřbena v starém klášteře klarisek, v roce 1677 byly ale její tělesné pozůstatky přeneseny do výše položeného horního kláštera a tam je pochována dodnes. Dnes je i starý klášter klarisek, který byl už jen ruinou, restaurován, kupodivu uchovaly náplavy a písek klášterní zdi v překvapivě dobrém stavu.

               Ve starém klášteře klarisek našla na dvacet let svůj hrob i jiná dáma, jejíž osud se váže ke Coimbře – Inés de Castro. Ta byla poněkud méně svatá. Byla totiž milenkou korunního prince Pedra. Pedro byl svým otcem – synem Dinize a Isabel – Alfonzem IV. (ano, to je ten, který přeložil univerzitu dočasně z Coimbry do Lisabonu) oženěn v roce 1340 s kastilskou princeznou Constanzou Manuel. Zplodil s ní sice syna Ferdinanda, ale vzplanul láskou k její dvorní dámě Isabel de Castro. Když Constanza zemřela, začal žít s Inés veřejně, a dokonce se s ní snad i tajně oženil. Měl s ní několik dětí, z toho dva syny. To se nelíbilo ani v nejmenším jeho otci, který měl se synem jiné plány. Alfonz využil skutečnosti, že byl Pedro na lovu, nechal Inés zatknout, obvinit z velezrady a narychlo popravit. (Už jsem psal, že to byl zlobivý král.) Když se Pedro vrátil z lovu, chování otce se ho patřičně dotklo a byla z toho občanská válka. Tu ukončila až smrt krále Alfonza v roce 1357. První věc, kterou Pedro I. po svém nástupu na trůn udělal, byla, že si nechal od kastilského krále vydat vykonavatele rozsudku nad svou milenku, kteří ze strachu z trestu do Kastilie utekli. Kastilský král chtěl mít s novým portugalským panovníkem dobré vztahy a vrahy mu vydal. Pedro je dal mučit, poté jim zaživa vyříznout srdce a údajně ona srdce pak snědl – což mu vyneslo příjmení „Strašný“. Jinak je veden v portugalské královské genealogii pod příjmením „Spravedlivý“, pak se v tom vyznejte!

               Svou mrtvou milenku dal exhumovat, korunovat královskou korunou a portugalští šlechtici museli líbat mrtvole ruku a přísahat věrnost. Z jejího hrobu v klášteře Klarisek ji nechal o dvacet let později přenést do nádherného mramorového sarkofágu v klášteře Santa Maria da Alcabaca, ale k tomu se vrátím v jiném článku.

               Pedro se už znovu neoženil, nicméně přece jen zplodil syna Jana s další svou milenkou Terezou Lourenco. Tenhle Jan měl v portugalských dějinách sehrát velmi významnou roli. Protože Pedrův legitimní syn Ferdinand, zvaný Sličný, zemřel bez potomků, vymřela jím burgundská královská dynastie. O právo na portugalský trůn se přihlásil kastilský král Juan. Portugalci ale neměli na španělskou nadvládu nikdy moc chuti. Poté, co zbavili moci vdovu po Ferdinandovi Leonor Teles, provolali králem právě Jana – Joaa, který založil novou dynastii Avis. Kupodivu přitom přišli synové Pedra, které měl s Inés, Joao a Diniz, ačkoliv byli starší, zkrátka.  Možná si portugalští šlechtici nebyli jejich přízní zcela jisti. I když už od smrti Inés uplynulo 28 let, ten skandál nebyl zapomenut a není zapomenut dodnes.

               Bydleli jsme v hotelu „Dona Inés“. Jistěže to nebyla shoda jmen, socha popravené milenky krále Pedra stála ve vestibulu – s useknutýma rukama, ale to prý byla jen umělcova invence. Nikdo z nás nespal dobře, zejména po půlnoci, možná Inés ještě pořád nenašla definitivně svůj klid.

Dona Inés

Porto

               Jestliže se v Braze modlilo, v Portu se pracuje. Na první pohled to tak ovšem nevypadá, to může být dáno tím, že jsme přijeli na nábřeží řeky Douro (což v překladu znamená „Zlatá řeka“) ke čtvrti Ribeira, plné restaurací a barů, kde se mísí místní s turisty, popíjejí a jedí – i pracující lid se musí někde zabavit.

Ribeira

               Podle římského názvu města Portus Cale dostala země jméno Portucale a odtud už byl jen kousek k Portugalsku. V římských časech ale osada velký význam neměla, teprve Visigótové z ní udělali v roce 540 významné město a sídlo biskupství.

Postavit město na kopci a k tomu ještě na strmém je vůči turistům velmi neohleduplné. Ovšem to je asi tak všechno, co se dá městu Portu vyčítat. Ovšem na druhé straně biskupský palác u katedrály trůnící vysoko nad břehy Doura je prostě impozantní – jinak se to nedá nazvat – a dodává Portu právě ten šarm, za kterým tam lidé jezdí. A – mezi námi – není třeba šlapat pěšky, Porto má systém metra, které vás nahoru na kopec vyveze – ovšem procházka, i když namáhavá, má něco do sebe. Kromě toho se obyvatelé Porta pojistili už předtím, než metro postavili, a do horního města vede několik výtahů. Není jich tolik, jako v Lisabonu, ale ke katedrále vás Funicular dos Guindais vyveze. Anebo je možné nechat se povozit starými romantickými tramvajemi, kterým dodávají neodolatelný retro-šarm jejich dřevěné dveře.

Porto stojí na břehu řeky Douro. Na jejím severním břehu. Město, které je na jižním břehu je samostatná komuna Villa Nova di Gaia. Řeku překlenuje na rozdíl od Lisabonu, kde jediný most přes řeku Tejo způsobuje každý den dopravní kolaps, až šest mostů – a sedmý se plánuje. Nejimpozantnější je samozřejmě most krále Luise prvního s impozantním rozpětím 172 metry.

Postavil ho partner Gustava Eifela Théophile Seyring, proto zachovává Eifelovu kovovou konstrukci. Přecházet se po něm dá na dvou úrovních. Na stavbu dohlížel i Eifel osobně, jeho kancelář s výhledem na řeku je v budově městské burzy. Až do roku 1886, kdy byl tento most slavnostně otevřen, se přes řeku převáželo. V roce 1806 byl zřízen pontonový most Ponte das Barcas, který se ale v roce 1809 prolomil, když po něm prchali lidé před bajonety francouzských vojáků. Tehdy utonulo v Douru až 4000 lidí. Nejnovější je most „Ponte de Arabida“ od architekta Custozzy. Když ho v roce 1964 slavnostně otvírali, přišlo na tuto událost nebývale mnoho politiků a novinářů. Všichni se totiž těšili, že most spadne. Nespadl a stojí dodnes.

Na vyhlídku ke klášteru „Mosteiro da Serrs do Pilar“ je možné se dostat i kabinkovou lanovkou. Je odtud impozantní výhled na Porto. Odtud údajně plánoval vévoda Wellington v roce 1809 svůj útok na francouzské pozice, aby 12.května 1809 porazil Francouze pod velením maršála Soulta. To bylo za války s Napoleonem, která Portugalsko zpustošila v letech 1807–1811. Portugalsko se totiž díky svým nadstandartním vztahům s Británií nepřipojilo ke kontinentální blokádě, a proto muselo čelit francouzské invazi. Královská rodina utekla do Brazílie a Portugalcům přišli na pomoc Angličané pod velením                                                                                                                                                                            vévody Wellingtona. Ten si natrénoval boje s francouzskými generály, které z Portugalska vyhnal, než se v roce 1815 postavil u Waterloo samotnému velkému mistrovi. Pomník „Monumento aos Herois da Guerra Peninsular“, upomínající na tuto válku, je v moderní městské čtvrti Boavista západně od městského centra, uprostřed parku.

Na vrcholu vysokého sloupu obklopeného výjevy z bojů drtí anglický lev francouzského orla. Hned vedle je moderní koncertní síň v budově ve tvaru broušeného diamantu „Casa da Música“ z roku 2005. Je to prý nejlepší koncertní síň ve městě.

Diamant

Ale zpět k Villa Nova di Gaia. Tady se nachází hned za klášterem i zahrada „Jardim do Morro“, založená v roce 1927 a sklepy určené k zrání portského vína. Čili portské víno má se samotným Portem málo společného, Snad jen to jméno.

Portské víno je samozřejmě místní slavná specialita. Údajně vzniklo nešťastnou náhodou, když jedna zásilka vína pro Indii nebyla místním britským vícekrálem převzata a putovala tak na lodi dvakrát přes rovník a víno v tom horku dozrálo a získalo svou specifickou chuť. Ať už je ta legenda pravdivá nebo ne, Britové portskému propadli a vzhledem na skvělé obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se Portské víno stalo jedním ze nejdůležitějších vývozních produktů. Samozřejmě to není nic pro člověka s pálením žáhy jako jsem já. Navíc se doporučuje k sladkostem, což si můj žaludek vůbec nedokáže představit a pálí ještě, než jsem pozřel první sousto – zřejmě preventivně. Ale na ochutnávku portského po patřičné přípravě pantoprazolem jsem se přece jen vydal. Portské je bílé nebo červené, a to červené se dělí za Ruby a Tawni, přičemž to první si červenou barvu podrží, to druhé pak oxiduje do světle hnědé. Vedle běžného spotřebního vína s cenou za lahev okolo 7,50 euro existují i vína deseti-,dvaceti- nebo třicetiletá, což ovšem znamená, že jsou to směsky namíchané z různých ročníků, které v PRUMĚRU dají ony roky označené na obalu. Výroba portského je samozřejmě celá věda, kterou nám ve výrobně Burmester dlouho vysvětlovali, ale i s překladem to bylo na mně příliš náročné, abych si to v detailu zapamatoval. Nicméně jestliže nás neoslovilo portské víno, udělal to místní koňak vyráběný z vinných hroznů jménem Macieria. Lahodný, s 36 procenty alkoholu, a žáha po něm nepálí.

               Co se týká jídla, hlavní specialitou jsou dršťky na portský způsob „Tripas a modo do Porto“.  To jídlo je natolik slavné, že se obyvatelům Porta přezdívá „Tripeiros“, tedy „dršťkaři“ – i když oni sami se raději nazývají podle stadionu fotbalového klubu Boavista Porto „Dragao“ „draci“. (Ten stadion se nachází na severovýchodě města a je na konečné stanici metra linky B. Mimochodem být fanouškem tohoto klubu, při tvorbě jehož jména prokázali obyvatelé Porta mnohem více kreativity, než při názvu vlastního města, které znamená prostě jen „Přístav“, je jednou ze základních občanských povinností občana města.) K vzniku této místní speciality  tedy dršťek z hovězích vnitřností, existují až tři legendy. Ta nejznámější hovoří o tom, že když se v roce 1415 připravovala portugalská armáda pod vedením prince Jindřicha Mořeplavce právě v Portu k vyplutí za účelem dobytí města Ceuta (což se následně i podařilo), byla armáda zabezpečena proviantem, když byl poražen veškerý hovězí dobytek v okolí a místním zůstaly jen vnitřnosti, se kterými si ale s kreativitou jim vlastní poradili. Jiná legenda praví, že portští poslali veškeré své zásoby v roce 1384 Kastilci obléhanému Lisabonu, případně že v občanské válce 1832–1834 bylo zabezpečení města jídlem tak mizerné, že místní rádi sáhli i k vnitřnostem. Ať už tak nebo onak, v onom jídle nejsou jen dršťky, ale i sádlo a klobása a hlavně – pokrm se musí vařit s fazolemi a nezodpovědní hospodští často přidávají fazole až k hotovému jídlu. Proto je důležité najít správnou restauraci – i když bude o něco dražší.

               Jiným typickým jídlem v Portu je Francesinha – senvič s masem, šunkou a klobásou, zapečený se sýrem v pikantní rajské omáčce. Bylo to jídlo chudých, teď bylo povýšeno na turistickou atrakci – když už ty dršťky jsou tak těžko k dostání.

Francesinha

               Na nábřeží řeky Douro stojí Františkánský kostel. Ten patří k povinnému programu. Tolik zlata, které je tam všude po stěnách a plastikách je sotva někde k vidění. Fotografovat se tam nesmí, zřejmě mají strach o čočku aparátu, zda by tolik zlata zvládla a nepraskla. Prý je ho až 200 kilogramů. Na bosonohé Františkány, kteří se zaslíbili chudobě skoro až moc. Tolik zlata se dá očividně ušetřit, když se nekupují boty. Co vy na to, milé dámy?

V rámci prohlídky kostela se dají navštívit i katakomby, kde jsou – za příslušný peníz – pochovaní bohatí obyvatelé Porta. Klášter sám vzal za své během občanské války v letech 1832–1834 a protože v tom roce byly všechny řády v Portugalsku zakázány, nebyl důvod ho obnovovat.

               Místo po zničeném klášteru totiž bylo využito mnohem praktičtěji. Byl zde postaven v roce 1842 burzovní palác. Zde se dělaly obchody až do roku 1990, kdy byla portská burza sloučena s lisabonskou a přesunuta do hlavního města. Dnes je turistickou atrakcí. Hlavně „Pátio das Nacoes“ s erby všech zemí, se kterými Portugalci obchodovali a nejkrásnější místností je Arabský sál se zlato-modrými arabeskami, které jsou inspirovány královským palácem Alhambra v Granadě. Zde jsou v Portu vítány státní návštěvy. Ovšem dlažba podlahy nemíří přímo ke středu vstupních dveří – to je podle arabského zvyku, protože „dokonalý je jen Allah“.

               Přímo před burzou je náměstí se sochou Jindřicha mořeplavce ukazujícího k západu  velká tržnice s červenou střechou. 

               Městu Portu dal jeho vzhled italský architekt Niccolo Nassoni. Barokní věže – i ta nejvyšší „Torre dos Clerigos“ se svými 75 metry výšky, tyčící se nad městem, jakož i bílé stěny paláců, jsou jeho dílo a daly Portu jeho typický vzhled. „Torre dos Clerigos“ je skutečnou dominantou města a je vidět prakticky odevšad. Na vyhlídkovou platformu vede 240 schodů a je odtud údajně nejkrásnější výhled na město. Ale ten sportovní výkon není nezbytně nutný, takže lidé chabraví na nohy nemusí smutnit. Porto je totiž krásné i zdola. V roce 1772 byl Nassoni pověřen i stavbou biskupského paláce, bohužel musel biskup svůj palác v roce 1832 opustit. V občanské válce ho totiž jednotky Pedra IV. využívaly jako pevnost a tím palác samozřejmě utrpěl. Přesto se člověk může v rámci půlhodinové prohlídky seznámit s luxusním životním stylem portského biskupa. Město určitě nebylo chudé. I díky Nassonimu, který dal městu jakýsi kompaktní vzhled, bylo Porto hned několikrát vyhodnoceno jako nejatraktivnější evropská destinace.

Kousek od paláce je katedrála Sé. Jak je v Portugalsku zvykem, je to románská stavba připomínající pevnost – a bez krypty čili postavená jen na jednom poschodí. Vevnitř je ovšem barokizovaná, jen gotická rozeta připomíná původní stavbu. Velký oltář ze stříbra zachránili místní před Francouzi tím, že onu vedlejší kapli, ve které se nachází, prostě zazdili. Francouzští vojáci totiž ve svém revolučním zápalu ničili všechno, co jim v kostelech přišlo pod ruku – skoro jako dnes Rusové.

Katedrála Sé

               Vedle katedrály stojí jezdecká socha Vimary Perese, který v roce 868 město dobyl na Maurech – ještě ne nastálo, ale rekonquista, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova na Arabech, už začalo. Vimara Peres založil něco jako hrabství Portucale a malý hrad Vimaranis, ze kterého se později stalo první hlavní město portugalského hrabství Guimaraes.

Vimara Peres

Křesťané tehdy ale ještě Porto neudrželi, v roce 997 ho znovu dobyli Maurové. Definitivně křesťanským se stalo až v roce 1050. Kolem sochy Vimary Perese se člověk dostane k „Estacao de Sao Bento“, tedy k hlavním portskému nádraží.  Postavil ho architekt Jorge Colaco ve stylu Bele Epoche, ale dal mu něco typicky portugalského – totiž Azulejos. Portugalsko je země kachliček. Tuto techniku převzali od Arabů a rozvinuli ji do svého vlastního stylu. Jestliže u Arabů byly na kachličkách – modrobílých – jen ornamenty a květinové vzory, Portugalci dokážou na kachličkách zobrazovat důležité bitvy a jiné události ze svých dějin, na nádraží Svatého Benta je mimo jiné zobrazeno nejen dobytí Ceuty Jindřichem Mořeplavcem, ale i prosté výjevy z rolnického i městského života.

Azulejos na nádraží Svatého Benta

               Pak se dá sejít na hlavní náměstí „Avenida dos Alliados“ s městkou radnicí „Pacos do Conselho“ na jeho horním konci. Pokud máte na tomto místě pocit, že jste tohle náměstí už někde viděli, poradím, že to bylo Václavské náměstí v Praze. Stejná velikost, stejný sklon i ty budovy, které ho lemují, jsou skoro identické s těmi pražskými. Jen místo Národního muzea je náměstí na své vrcholu korunováno městsku radnicí. Hodně domů je ale neobydlených a nevyužívaných. Důvodem jsou údajně nevyrovnané vlastnické vztahy i velké náklady na potřebné renovace. Takže Václavák je na tom přece jen o něco líp.

Avenida dos Alliados

               Pokud tedy člověka už nohy po Portu z kopce do kopce odmítají nosit, je možné nastoupit na loď a nechat se povozit po řece pod všemi oněmi šesti přístavních mosty. Plavba vede i kolem někdejších skladů, ze kterých je dnes kongresové centrum a kolem Křišťálového paláce s parkem. Hlavní městský park „Parque da Cidade“ je ale až u moře a vede k němu dlouhá promenáda okolo městských pláží. Je to skoro neuvěřitelné, ale Portugalci jsou ochotni do vln Atlantiku vlézt i v květnu, kdy má voda slabých šestnáct stupňů Celsia. Jsou prostě zvyklí, mě jen z pohledu na to naskakovala husí kůže. V tom městském parku přímo u oceánu je i samozřejmě nepostradatelné Oceanário, tedy akvárium, zatím první v Portugalsku, otevřeno bylo v roce 2009.

               Ale večer se dá nejlépe nechat vyšumět na nábřeží ve čtvrti Ribeira u skleničky portského vína (pokud to váš žaludek snese) nebo u koňaku Maceiros. Anebo u skvělé kávy s italskou kvalitou a cenou od 80 centů za šálek.