Category: Blog

Sarvar

Sárvár ist für ausländische Besucher vor allem eine Stadt der warmen Quellen und Thermalbäder. Da mir seit zwanzig Jahren schon physisch übel wird, wenn ich an Viktor Orban denke, habe ich versucht, Ungarn in dieser Zeit zu meiden. Wenn wir uns schließlich doch dazu entschlossen haben, das Königreich Orbáns zu besuchen, lag das an mehreren Faktoren.

Zunächst hatten wir unsere Enkelinnen zu betreuen. Das bringt die Verpflichtung mit sich, ein Programm für sie zu entwickeln. Thermalbäder sind da die erste Wahl. Nicht, dass es in Österreich nicht genügend Thermalbäder gäbe – allein in der Steiermark gibt es innerhalb einer Stunde Fahrtzeit sechs solcher Möglichkeiten –, aber genau das war das Problem.

Da Enkelin Veronika morgens sehr ungern aufsteht, war klar, dass wir keines dieser steirischen Bäder rechtzeitig erreichen würden. Um einen Parkplatz zu finden, dann einen Umkleideschrank und schließlich auch eine Liege zu ergattern, muss man nämlich um neun Uhr morgens am Eingang sein. Das ist bei unserer Enkelin völlig unrealistisch. Wir mussten einen Ort finden, der weit genug entfernt war, um sie dazu zu bringen, aufzustehen und mit uns ins Bad zu gehen, schon allein deshalb, weil die Menschen um sie herum eine unverständliche Sprache sprechen (was Ungarisch reichlich erfüllt), was sie unselbstständig macht. So besteht eine gewisse Chance, sie vor elf Uhr aus dem Bett zu holen.

Deshalb fiel die Wahl auf das ungarische Sárvár. Erst später erfuhr ich, dass die Stadt auch für Historiker wie mich äußerst interessant ist.

Sárvár ist zum Beispiel die Hauptstadt der ungarischen Reformation. Was den religiösen Glauben der Ungarn betrifft, schätze ich diese Nation sehr. Obwohl sie sich zur Reformation des kalvinistischen Typs bekannten und ihr Heerführer Stephan Bocskai sogar einen Ehrenplatz am Reformationsdenkmal in Genf hat, sind sie die einzigen Calvinisten, die ihre Küche nicht ruiniert haben. Versuchen Sie, eine lokale Spezialität in Schottland, Bremen, Amsterdam oder sogar in Genf zu genießen – es ist nirgends besonders toll. Die Ungarn haben sich diesbezüglich tapfer gezeigt und ließen sich nicht von der Gefahr einer Todsünde durch gutes Essen einschüchtern. Gulasch, Langos, Pörkölt oder Halászlé und andere Köstlichkeiten haben sie sich nicht nehmen lassen. Das macht Ungarn trotz Viktors Eskapaden zu einem recht attraktiven Reiseziel.

Es war jedoch Sárvár, auch „das ungarische Wittenberg“ genannt, wo der ungarische Humanist János Sylvester tätig war, der hier 1539 das Buch „Grammatica hungarolatina“ herausgab, das nicht nur das erste Buch in ungarischer Sprache war, sondern im Grunde die Grundlagen der ungarischen Sprache legte (die Amtssprache in Ungarn war bis ins 18. Jahrhundert Latein). Danach folgte der nächste logische Schritt. Wie Luther in Deutschland, übersetzte auch Sylvester das Neue Testament ins Ungarische (1541). Im Schlosspark ist ihm eine Bank gewidmet.

János Sylvester Bank

Es wäre schön, sich vorzustellen, dass Sylvester gerade auf dieser Bank die ungarische Schriftsprache entwickelte, aber dem war nicht so. Die Burg von Nádasdy war bis 1810 von einem 30 Meter breiten Wassergraben umgeben, und erst dann beschloss der neue Besitzer Franz d´Este, aus der Festung einen angenehmen Wohnort zu machen. Der Graben wurde zugeschüttet, und später entstand dort der Park und die Bank noch viel später. Die meisten Bäume in diesem Park wurden etwa hundert Jahre später, in den 1930er Jahren, gepflanzt, und sie sind mittlerweile zu einer imposanten Größe herangewachsen. Sylvesters religiöse Orientierung ist mir etwas rätselhaft. Er war ein Schüler Melanchthons, also der rechten Hand von Martin Luther, sodass er noch keine Verbindung zu Calvin haben konnte. Ein anderer Gelehrter, Mátyás Bíró Dévay, veröffentlichte bereits 1538, also ein Jahr vor Sylvesters ungarischer Grammatik und somit vor der Entstehung der offiziellen ungarischen Schriftsprache, den ersten ungarischen Katechismus in Sárvár – die beiden Herren müssen eng zusammengearbeitet haben. Daher hat Sárvár seinen Titel als „Stadt der ungarischen Reformation“ erhalten.

Dennoch ist offensichtlich die Mehrheit der Einwohner von Sárvár katholisch.

Die Kirche des heiligen Ladislaus

Mindestens zwei große katholische Kirchen gibt es hier: die Kirche des heiligen Ladislaus am Kossuth-Platz und die Kirche des heiligen Michael. Die evangelische Kirche ist relativ klein und soll den Kampf von Franz II. Rákóczi für Religionsfreiheit symbolisieren. Nach Rákóczi ist auch die Hauptstraße benannt, die zu den Thermalbädern führt.

Evangelische Kirche

Ein weiteres Denkmal im Park um das Schloss ist dem Dichter der ungarischen Renaissance Sebestyén Lántos Tinódi gewidmet, der 1556 in Sárvár starb. Es gibt nicht viele Dichter, die sich einen Adelsstand ersungen haben. Tinódi hat es geschafft. Am 23. August 1553 wurde er auf Empfehlung des Palatins Tamás Nádasdy von König Ferdinand I. in den Adelsstand erhoben. Sein länglich geteiltes Wappen zeigt ein Schwert im roten und eine silberne Laute im blauen Feld.

Sebestyén Lántzos Tinódi Denkmal

Das letzte Denkmal im Park ist den Opfern des Holocausts gewidmet. In Sárvár lebten etwa 500 Juden. Sie waren gut integriert, und das Horthy-Regime schützte sie bis 1944. Doch im März 1944 besetzten die Deutschen Ungarn. Im Mai 1944 wurde in Sárvár ein jüdisches Ghetto errichtet, und im Juli begannen die Transporte, hauptsächlich in das Konzentrationslager Auschwitz. Nur wenige Juden aus Sárvár überlebten den Krieg, und selbst diese kehrten nicht nach Sárvár zurück. Die jüdische Gemeinde in dieser Stadt erlosch somit im Jahr 1944, und nur das Denkmal im Park unter den Festungsmauern erinnert an sie.

Holocaust-Denkmal

An der Fassade der Kirche des heiligen Ladislaus erinnert eine Gedenktafel daran, dass hier zwischen 1939 und 1941 polnische Flüchtlinge, vor allem Soldaten, für die Freiheit ihres Landes und den Ruhm Ungarns beteten. 1941 trat Horthys Ungarn dann an der Seite des nationalsozialistischen Deutschlands in den Krieg ein, und der Ruhm war dahin. Die Ungarn haben eine unfehlbare Neigung, immer auf der Seite der Verlierer zu kämpfen. Hoffen wir, dass sie diese Tradition auch heutzutage fortsetzen, da sich Orbán eindeutig auf die Seite des russischen Aggressors stellt. Vor der Kirche stehen die Büsten der Nationalhelden Sándor Petöfi und Lajos Batthyány, die beide ihr Leben in der Revolution von 1848 ließen. Petöfi fiel im Kampf gegen die Russen bei Világos, und Ministerpräsident Batthyány wurde 1849 nach Niederschlagung des Aufstandes von den Österreichern hingerichtet – obwohl er an dem Aufstand gar nicht teilgenommen hatte.

Das Rathaus am Kossuth-Platz hat über dem Eingang ein Glockenspiel.

Das Rathaus

Ich weiß nicht, wie oft es spielt, aber ich habe es um vier Uhr nachmittags gehört. Ich habe die künstliche Intelligenz gefragt und festgestellt, dass sie keine Ahnung hat. Sie behauptete, das Glockenspiel spiele um elf Uhr morgens und um sechs Uhr abends. Was sie nicht weiß, denkt sich dieser Schlaumeier einfach aus. Auf dem Platz gibt es auch ein Denkmal für die ungarischen Husaren aus Sárvár, die im Ersten Weltkrieg gefallen sind. Die Liste der Gefallenen auf den Tafeln, die an den Wänden der Kirche des heiligen Ladislaus befestigt sind, ist erschreckend lang. Die Angriffe der Kavallerie in Zeiten von Stacheldraht und Maschinengewehren waren offensichtlich selbstmörderische Missionen.

Die Stadt wird von einer großen Burg dominiert, die den Namen der berühmtesten Familie trägt, die hier residierte und die die Burg bauen ließ – der Familie Nádasdy.

Nádasdy Schloss

Die heutige Burg wurde um 1560 von Palatin Tamás Nádasdy als Renaissancefestung erbaut – das war notwendig, da die Stadt am Fluss Raab an der Frontlinie in den ständigen Kämpfen mit den Türken lag. Tamás’ Enkel Ferenc Nádasdy wurde auch aus diesem Grund zu einem berühmten ungarischen Kämpfer gegen die türkische Bedrohung. Ursprünglich stand hier offenbar eine Wasserburg, umgeben von Sümpfen, die eine natürliche Verteidigung darstellten. Sárvár bedeutet übersetzt „Lehmburg“. Obwohl die Burg später in barockem Stil umgebaut wurde, behielt sie ihren Namen. 1803 kaufte der habsburgische Herzog Franz IV. d’Este, Herzog von Modena und Reggio, die Burg. Er war es, der die Festung zu einem Lustschloss umbaute, den Wassergraben zuschütten ließ und den heutigen imposanten Park anlegte. 1875 ging die Burg an die bayerische Königsfamilie Wittelsbach über, da der Sohn des Prinzregenten Luitpold, Ludwig, mit Prinzessin Maria Theresia Dorothea d’Este verheiratet war und so kam das Anwesen von Sárvár in seinen Besitz. Das Schicksal wollte, dass Ludwig III. gerade hier, bereits als König, starb. Ludwig übernahm nach dem Tod seines Vaters 1912 die Regentschaft für den unfähigen König Otto. Im Jahr 1913 verloren die Bayern endgültig die Geduld, änderten die Verfassung und riefen Ludwig zum König aus, ohne Otto den Titel zu entziehen, sodass Bayern bis zu Ottos Tod 1916 zwei Könige hatte. Ludwig war beim Volk, wie sein Vater, sehr beliebt. Sein Hobby war die Landwirtschaft, und er führte einen großen Bauernhof nach modernen Methoden, wobei auf die Hygiene der Tiere geachtet wurde, sodass er bei den Bayern den liebevollen Spitznamen „Milchkönig“ erhielt. Leider brach bereits ein Jahr nach seiner Thronbesteigung der Erste Weltkrieg aus, der seine Reformpläne unterbrach, da Bayern als Teil des Deutschen Kaiserreichs gezwungen war, an der Seite der herrschenden Preußen in den Krieg zu ziehen. Aus dem geliebten König wurde dadurch ein gehasster, und am 7. November 1918 zwangen ihn Revolutionäre unter der Führung von Kurt Eisner zur Abdankung und riefen den „Freistaat Bayern“ aus. Da Ludwig keinen Widerstand leistete, durfte er sich auch später in Bayern aufhalten, starb jedoch am 21. Oktober 1921 in seiner ungarischen Residenz Sárvár. Die Nádasdy-Burg diente noch seinem Enkel, Ludwig Karl Maria, als Zuflucht vor der immer stärkeren Schikane der Nazis. (Sein Onkel, der Kronprinz Rupprecht, versteckte sich als Gegner der Nazis in Italien, seine Familie landete sogar in Konzentrationslagern.) Die Wittelsbacher betrieben in Sárvár eine Pferdezucht, und Ludwig Karl Maria gelang 1945 ein wahrer Husarenstreich, als er seine edlen Pferde durch die russischen Linien bis nach Deutschland brachte.

Der Eingang in die Burg. Die gemauerte Brücke gibt es seit 1810, bis dahin gab es hier eine 30 Meter lange Zugbrücke.

Der bereits erwähnte Enkel des Burgenbauers Ferenc Nádasdy ist in unseren Breitengraden aus zwei Gründen bekannt. Erstens war er unter dem Spitznamen „Schwarzer Beg“ ein Schrecken für die Türken und erfolgreich bei der Eroberung der Festungen Esztergom, Visegrád, Székesfehérvár und Vác. Es wird ihm auch die Eroberung von Győr (Raab) zugeschrieben, aber meine Leser wissen, dass dort der Vorfahre des ehemaligen tschechischen Außenministers Karl Schwarzenberg, Adolf, sowie Graf Miklós Pálffy durch Eroberung dieser Stadt berühmt wurden. Allerdings gelang es den Türken zu Lebzeiten Nádasdys nicht, eine einzige der von ihm eingenommenen Städte zurückzuerobern. Damals führte der Kaiser mit dem Sultan von 1593 bis 1606 den sogenannten „Langen Krieg“, der beide Seiten finanziell und moralisch ruinierte. Nádasdy war seit 1587 Oberbefehlshaber des kaiserlichen Heeres und seit 1594 Mitglied des „Kriegsrats“, 1598 wurde er zum Ritter geschlagen. Bemerkenswerterweise starb er – was für einen Feldherrn seiner Zeit ungewöhnlich war – im Bett, an einer Krankheit im Januar 1604.

Der zweite Grund für seine Bekanntheit war seine Ehe. Er war nämlich mit Erszébet (auf Deutsch Elisabeth) Báthory, bekannt als die „Blutgräfin“, verheiratet. Die Gräfin Elisabeth war keine gewöhnliche Person. Ihr Onkel Stephan Báthory war König von Polen, ihr Bruder, ebenfalls Stephan, war der Erzieher von Gabriel Báthory, der 1606 Fürst von Siebenbürgen wurde. Die Familie Báthory gehörte also zur höchsten Gesellschaft und vor allem – sie war außerordentlich reich. Franz und Elisabeth hatten zusammen fünf Kinder, von denen jedoch zwei im Kindesalter starben. Elisabeth lebte neben der slowakischen Burg Čachtice und Wien auch in Sárvár. Der Ort ihrer Verbrechen, wo sie angeblich junge Jungfrauen ermorden ließ, um in deren Blut zu baden und so ewig jung zu bleiben, befindet sich in Wien in der Augustinergasse 12, wo Nádasdy als wichtiger kaiserlicher Beamter, seinen Palast hatte. Der Skandal brach 1610 mit der Aufdeckung ihrer Morde aus und erschütterte das gesamte Kaiserreich.

Bis heute streiten sich Historiker darüber, ob Elisabeth wirklich eine blutrünstige Sadistin war oder ob alles nur eine Intrige des ehrgeizigen Palatins György Thurzó war. Elisabeth Báthory war nämlich außerordentlich reich und führte sich nach dem Tod ihres Mannes wie das Oberhaupt der Familie auf, was für eine Frau zu jener Zeit absolut ungewöhnlich und provokativ war. Während Elisabeth zur traditionellen ungarischen Hochadelsgesellschaft gehörte, war Thurzó ein Emporkömmling, dessen Vorfahren erst im 16. Jahrhundert durch die Zusammenarbeit mit der Augsburger Familie Fugger und damit erworbenen Reichtum in den Adelsstand erhoben worden waren. Am 29. Dezember 1610 stürmte Palatin Thurzó mit seinen Soldaten die Burg in Čachtice und ließ sie durchsuchen. Dabei wurden angeblich Leichen junger Mädchen entdeckt. Der darauffolgende Prozess (eigentlich zwei, da einer auf Latein und der andere auf Ungarisch geführt wurde) waren sehr fragwürdig. Schon allein deshalb, weil Elisabeth an diesem Prozess nicht einmal teilnehmen durfte, sondern in Abwesenheit allein auf Grundlage der Aussagen ihres Dienstpersonals verurteilt wurde, die unter Folter erpresst worden waren. Drei der vier Zeugen wurden nach der Folter lebendig verbrannt. Thurzó lehnte das Ersuchen des Kaisers Matthias ab, Elisabeth hinzurichten, und verurteilte sie stattdessen zu lebenslangem Hausarrest auf der Burg Čachtice, wo sie vier Jahre später starb. Ob sie wirklich lebendig eingemauert wurde, wie es der slowakische Regisseur Jakubisko in seinem Film „Báthory“ darstellte, ist sehr zweifelhaft. Mindestens konnte sie während ihrer Haft Kontakt zu ihren Kindern halten und sogar über Erbschaftsangelegenheiten entscheiden.

Was kann man also im Schloss von Sárvár sehen? Es gibt dort ein Museum mit einer Ausstellung über die Geschichte der Husaren, ein Museum für angewandte Kunst, man kann den repräsentativen Saal des Schlosses besichtigen und es gibt eine Sammlung historischer Karten Ungarns.

Der representative Saal im Schloss

Der Park auf dem ehemaligen Burggraben ist jedoch nicht die einzige Grünfläche in der Stadt. Der Hauptpark ist das Arboretum, das nur wenige Dutzend Meter vom Schloss auf der anderen Seite der Hauptstraße entfernt liegt.

Arboretum

Das Arboretum, also der botanische Garten in Sárvár, wurde bereits zur Zeit von Ferdinand I., also im 16. Jahrhundert, gegründet. Seitdem hat sich dort viel Interessantes angesammelt. Es gibt seltene und exotische Bäume, gigantische Platanen und Ginkgo-Bäume, Blumenbeete und Pflanzen, die die lokale Flora repräsentieren, Teiche und Seen mit Wasserpflanzen und Tieren. Leider blühte im August, als ich dort war, nichts – abgesehen von einem rosa Busch mit zwei Blüten. Aber für den Eintrittspreis eines Euros und zwanzig Cent war es trotzdem ein schöner Spaziergang.

Das Zentrum des Geschehens in Sárvár ist natürlich das Thermalbad.

Termalbad

Die warmen Quellen, die hier an die Erdoberfläche sprudeln, sollen heilend sein und angeblich so ziemlich alles heilen. Im Jahr 2012 wurde Sárvár nach Durchführung von Zertifizierungstests vom ungarischen Hauptgesundheitsamt offiziell zum Kurort erklärt. Dies haben vor allem tschechische Besucher entdeckt, von denen es hier viele gibt. Ich vermute jedoch, dass der Hauptgrund weniger die heilende Wirkung des Wassers, sondern eher die Tatsache, dass der Eintritt relativ günstig ist – deutlich günstiger als in den Thermen in Österreich. Ein Tagesticket kostet 7.900 Forint, was etwa 20 Euro entspricht. Eine Familienkarte für zwei Erwachsene und zwei Kinder kostet in der Hauptsaison 48 Euro pro Tag. Außerhalb der Hauptsaison – also auch jetzt in November – sind die Preise noch günstiger (16 bzw. 40 Euro). Alles ist neben Ungarisch, Deutsch und Englisch auch auf Tschechisch beschrieben.

In den Pools gibt es viele Attraktionen für Kinder: Rutschen, ein Piratenbecken und ein Wellenbecken. Kleine Rutschen gibt es im „Family Spa“ unter dem Dach, draußen im Gelände finden sich große Rutschen in verschiedenen Neigungen und Formen, wobei ich hier keine „Killer“-Rutschen wie in Moravske Toplice gesehen habe.

Übrigens, das Personal spricht Deutsch und zumindest grundlegendes Tschechisch, sowohl an der Kasse als auch in den Restaurants, sodass man Ungarisch nicht benötigt und selbst diejenigen zurechtkommen, die außer der Muttersprache keine andere Sprache beherrschen. Die Beschreibungen der Speisen auf Deutsch und Tschechisch wurden zwar offensichtlich von Ungarn eigenhändig erstellt und haben manchmal ein Lächeln zur Folge, sind aber verständlich. Und falls Ungarn auf den Anzeigetafeln Slowakisch mit Slowenisch verwechseln, ist das nichts, was einen Touristen aus der Ruhe bringen würde.

Lángos bleibt Lángos, Gulyás ist Gulasch und dass Suppe „leves“ heißt, ist nicht schwer zu verstehen. Eine Konditorei zu finden („cukrázda“) ist ebenfalls machbar für einen ausländischen Touristen, „kavézó“ bedeutet Kaffeehaus, nur bei „étterem“ – also Restaurant – könnte ein Tourist kurzfristig Schwierigkeiten haben. Aber satt wird man auf jeden Fall. In Sárvár gibt es fast so viele Restaurants wie Hotels und Apartments, also reichlich Auswahl.

Auch das Bierangebot hat sich offensichtlich den Besuchern angepasst. Hier bekommt man eine Menge tschechischen Biermarken, wie Krušovice, Budvar, Staropramen oder Pilsner Urquell.

Ein Nachteil ist, dass man in den Restaurants im Thermenbereich nicht mit den Armbändern zahlen kann, die man beim Eintritt, wie in Österreich, erhält. Man muss Bargeld oder eine Bankkarte mitnehmen, was natürlich Taschendiebe anzieht. Meiner Frau wurden während unseres Aufenthalts im warmen Wasser die Armbanduhr gestohlen. Mit Karte zu zahlen ist zwar bequem, aber leider teuer. Während der offizielle Wechselkurs bei 396 Forint pro Euro lag, wurde in den Thermen ein Kurs von 360 berechnet, was bei jeder Kartenzahlung automatisch einen Aufschlag von 10 Prozent bedeutet. Es ist also günstiger, Bargeld am Geldautomaten in der Stadt abzuheben (zu einem akzeptablen Kurs von 391:1) und bar zu bezahlen.

Gorizia – Görz

V lednu 1001 se vracel císař Otto III. ze své cesty po Itálii. Byl v dobré náladě. Právě zachránil svět a veškeré lidstvo bylo mladému dvacetiletému muži za to velmi vděčné. V roce 1000 se totiž s jistotou počítalo, že přijde konec světa, protože proroctví předpovídaly Armagedon tisíc let po narození Krista (a jen zasvěcení tehdy věděli, že se Kristus narodil o sedm let dřív. Mladý dvacetiletý císař se v předvečer posledního dne prvního tisíciletí modlil v jeskynní svatyni v Monte Sant Angelo v Apulii tak intenzivně, že se mu zjevil archanděl Michaela zvěstoval mu, že díky jeho zbožnosti se konec světa odkládá na neurčito.

               V lednu se zastavil v Cividale del Friuli, kteréžto město bylo od zničení Aquileje Huny sídelním městem aquilejského patriarchy. A císař patriarchovi věnoval rozsáhlá území na východ od Cividale až k pohraničním horám, za nimiž už žili Slované. Na jednom takovém kopci dal patriarcha postavit stráží věž, z níž se stal hrad a pod hradem vyrostlo postupně město. Na začátku dvanáctého století zde sídlil aquilejský fojt Meinhard I., který se jednal stal prvním hrabětem z Gorizie (německy Görzu) a založil dynastii Meinhardovců, která měla v historii oblasti ale i mimo ni, hrát podstatnou roli. Meinhardovci se stali postupně hrabaty tyrolskými, vévody korutanskými a jeden z nich, Jindřich, se stal dokonce na krátký čas v letech 1306 – 1310 českým králem a to hned dvakrát, ovšem ani jednou se na českém trůně neudržel.

Erb rodu Meinhardovců

               Na začátku patnáctého století to ale s rodinou Meinhardovců šlo z kopce. Hrabě Meinhard III. byl ekonomický diletant a jeho syn Jindřich VI. piják a chorobný hráč. Aby získal ochranu před expandující benátskou republikou uzavřel dědičnou smlouvu s císařem Fridrichem III., ve kterém se obě strany zavázaly, že v případě vymření jednoho z vládnoucích rodů, zdědí jejich majetky druhá strana.

               Pro Habsburky mělo hrabství Gorizia nesmírnou cenu. Od roku 1382 byli totiž ochrannou mocí důležitého přístavního města Terstu, neměli sem ale pozemní spojení a za zboží, které do přístavu vozili, museli platit – právě hrabatům z Gorizie – cla. Hrabství tvořilo právě onen pozemní most, získáním kterého se z Habsburků konečně mohla stát i námořní mocnost.

               Jindřich VI. se upil konečně v roce 1454 (dožil se navzdory svému životnímu stylu úctyhodných 78 let) a z jeho synů zůstal na živu brzy jediný, Leonard. Napřed zkoušel získat na úkor Friedricha III. území v Korutanech, ale po porážce (císař podle dobrého tehdejšího zvyku najal české žoldnéře, kteří měli výcvik od Jana Jiskry z Brandýsa a platili za neporazitelné zabijáky) se musel vzdát dokonce i sídla v hradu Brucku u Lienzu, kam hrabata mezitím z Goricie přesídlila (tento hrad a město dostal od císaře darem český vojevůdce Jan Vítovec z Hřebene, ale ve východním Tyrolsku ho to nebavilo a panství brzy prodal za čtyři tisíce zlatých).

               Leonard se potatil, hodně rád žil, a tak se finance jeho panství dostávaly do stále povážlivější situace. Fridrich chytil paniku, že by hrabě mohl začít odprodávat své pozemky Benátkám a zprostředkoval mu proto svatbu s bohatou nevěstou – s Paolou Gonzagoiu z Mantovy. Chudinka Paula byla chytré a vzdělané děvče, bohužel trpěla kostní tuberkulózou a měla hrb. Leonard s ní podle císařova očekávání žádné děti nezplodil a když v roce 1500 bezdětný zemřel, přešlo konečně vytoužené hrabství do habsburského majetku. Císař Maximilián si na Leonardovi krátce před jeho smrtí ještě vynutil potvrzení oné dědičné smlouvy, kterou uzavřel jeho otec. O významu Gorizie jako pohraniční pevnosti svědčí i návštěvy panovníků jako císaře Karla VI. v roce 1711, František Josef navštívil Gorizii dokonce dvakrát, naposledy v roce 1900.

               Nad městem se tyčí impozantní pevnost, původní hrad hrabat z Görzu, kterou dali ale do dnešní podoby rozbudovat až Habsburkové. Významně se na stavbě bašt a opevnění podílel slavný Edmond Halley – ten se ovšem neproslavil jako architekt, ale jako hvězdář, když v roce 1680 objevil kometu, která dostala jeho jméno. Jejího návratu, který vypočítal správně na rok 1756, se už nedožil, zemřel v roce 1742, Na hradě je muzeum, přibližující středověký život, muzeum „Velké války – La Grande Guerra“, jak Italové říkají první světové válce, je momentálně přesunuto do paláce Attems ve městě. Pod pevností je rozkošný kostelík Svatého ducha, který se ovšem právě přestavuje – jako mnoho jiného ve městě, k příčině se dostaneme.

Pevnost v Gorizii

               Gorizia hrála v první světové válce důležitou roli. V srpnu 1916 při šesté italské ofenzívě na Soši (Isonzo) ji dokázali Italové obsadit. Toto vítězství je stálo 100 000 vojáků (mrtvých a raněných), Rakušané, kteří právě v té době vzdorovali Brusilově ofenzívě na východě a nemohli na Soču dopravit dostatečné množství vojáků, ztratili 40 000 mužů. Všechno zbytečně. 24. října 1917 prolomili Němci spolu s Rakušany frontu u Caporetta (dnešní Kobarid) a zahnali Italy až k řece Piavě – Gorizia se vrátila do rakouského vlastnictví.

               Ne ale nadlouho. Po válce se Itálie jakožto vítězná mocnost zmocnila celého istrijského poloostrova a vydrželo jí to až do roku 1945. Tehdy odtud její vojáky vyhnali Titovi partyzáni. Ti dosáhli řeky Soči a nehodlali se odtud stáhnout. V Gorizii to znamenalo, že měli pod kontrolou nádraží. V roce 1947 byla hranice mezi Itálií a Jugoslávií tedy určena uprostřed náměstí před nádražím. Podobně jako v Těšíně v roce 1918, kdy nádraží zůstalo v Československu a město v Polsku, aby pak kolem onoho nádraží vznikl Český Těšín. Zde okolo nádraží vznikla slovinská Nová Gorica, kde není k vidění naprosto nic.

               Ta hranice vede i dnes prostředkem náměstí, které se na italské straně jmenuje „Piazza Transalpina“ a na slovinské „Trh Europy“.

Deska na náměstí Trg Evropy symbolizující někdejší “Železnou oponu”. Tudy vedla hranice.

Ta hranice nikdy nebyla tak neprostupná jako například v Berlíně a v roce 2004, když Slovinsko přistoupilo k EU, zmizela  – skoro – úplně. Byl zde až do tohoto roku sice ostnatý drát a kovové zábrany, ale s tou železnou oponou to tady nemysleli až tak vážně a mezi oběma nádražími jezdila například i tramvaj. Dnes se náměstí opravuje, protože Gorizia se připravuje na rok 2025, kdy se má stát „Kulturním hlavním městem Evropy“. Horečně se tedy přestavuje a opravuje z evropských fondů nejen v samotné Goricii ale i v Cividale a v celém regionu.

               Městu dominují dva kostely. Na náměstí „Piazza della Victoria“ je to obrovský barokní kostel svatého Ignáce, který zde postavili Jezuité, pozvaní sem arcivévodou Ferdinandem (pozdějším císařem Ferdinandem II) v roce 1615.

(Ve stejném roce vyvolal Ferdinand zbytečnou válku v regionu s Benátkami o hrad Gradisca, kde se poprvé vyznamenal mladý důstojník Albrecht z Valdštejna). V roce 1921 byly v kostele uloženy pozůstatky neznámého vojína (vlastně jedenácti vojínů z různých bojišť světové války).

               Druhým kostelem je Dóm uprostřed starého města s kouzelným moderním náměstíčkem před svým průčelím.

Je postaven v klasicistickém stylu a zasvěcen svatým Hilariovi a Tatianovi (Santi Illario e Taziano). Zde je i náhrobní kámen posledního hraběte z Goricie, už vzpomenutého Leonarda. Kostel zde sice stál už v třináctém století, ale v roce 1752 se stal kostelem arcibiskupským. V tom roce se totiž papež Benedikt XIV. rozhodl ukončit věčné hádky mezi Benátkami a Habsburskou monarchií, kdo je vlastně správcem patriarchátu v Aquilei, který byl od zničení Aquileje Huny ve čtvrtém století vlastně jen formálním titulem (sídlo patriarchy bylo od té doby v Cividale del Friuli). Papež patriarchát tedy zrušil a zřídil dvě arcibiskupství benátské v Udine a rakouské v Goricii. Prvním arcibiskupem se stal Karl-Michael von Attems. Jeho bratr Zikmund nechal v letech 1745–1750 vybudoval v Goricii obrovský barokní palác, kde je dnes hlavní muzeum města s různými výstavami a momentálně je tam v rámci přestavby přesunuto i muzeum první světové války.

Palác Attems

Rodina Attems pocházela se štýrského Grazu, dědeček Zikmunda žil ještě tam a psal dějiny své rodiny, které ukončil Zikmund v Gorizii, kde rodina našla svůj nový domov a hrála v historii regionu velmi významnou úlohu.

               Arcibiskupský palác s velkými zahradami je v podstatě naproti paláce Attems, je to palác Coronini-Cromberg. I v něm je možná prohlídka.

               Blízko centra u náměstí Piazza Cesare Battisti, kde je socha vojáka bez nohy, symbolizujícího útrapy „Velké války“ je nákupní ulice, slovinský kulturní dům a dvě naprosto rozdílné budovy – rozkošná krytá tržnice a příšerná hlavní pošta. Ta je postavena za Mussoliniho ve stylu fašistického realismu. Před stejně hroznou moderní budovou v centru je socha císaře Augusta. Proč tam je, jsem úplně nepochopil, možná jen proto, že blízké Cividale má před radnicí sochu Julia Caesara a Gorizia jako větší z těchto měst chtěla Cividale prostě překonat.

               Zůstalo tedy v Gorizii něco rakouského? Přinejmenším je to víno. Oblast mezi Cividale a Gorizií je jedna velká vinice s hlavním sídlem v Cormons. A typickým vínem, které se zde nalévá je tokai friulano, réva přivezená sem z Uherska, které se zde velmi dobře daří – našla zde zřejmě pravou půdu, což dobré víno potřebuje. Nemá ovšem nic společného se sladkým maďarským tokajem, snad jen, že révy mají společný původ. Je to suché a velmi dobré víno – samá chuť. V roce 2007 ovšem Maďaři prosadili, že se nesmí označovat jako Tokai a tak je to dnes oficiálně „Friulano“, jak mě číšnice s úsměvem v tváři opravila. Na chuti mu to neubralo.

               Možná proto jsou v Gorizii desítky barů. Na každém náměstí, v uličkách starého města. Ovšem najít restauraci je už mnohem větší výzva, místní očividně raději pijí než jedí. Volili jsme mezi dvěma Trattoriemi „Alla Luna“, kde ovšem nabízeli vedle čevabčiči i slivovici, což příliš připomínalo vliv místní slovinské menšiny a tak jsme se rozhodli pro Trattorii „Giani“. Byl to zážitek. Za nízké ceny zde servírují neskutečně velké porce – prakticky každá je minimálně pro dvě osoby, z „cotlette milanese“ čili z vídeňského řízku v tamějším podání se dokáže najíst celá rodina. Čili jednou v sobotu na oběd a máte na celý víkend vystaráno.

Zákusek v trattorii Gianni – “kremeš na italský způsob”

               Gorizia je prostě milé a pohostinné město s historií. A v příštím roce bude i kulturním hlavním městem Evropy. To už snad budou všechny ty otravné stavební úpravy hotové.

Vítězství lži a nenávisti

               Kdysi dávno před třiceti pěti lety byl v Česku jeden naivní politik, který řekl, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Je pravda, že on sám na stará kolena tento svůj slogan relativizoval, když napsal hru „Třígrošová opera“ s podtitulem, že „ne vždy vítězí pravda a láska nad lží a nenávistí“.

               Tento naivní politik naštěstí zemřel díky své vášni pro cigarety včas, aby nemusel dnes přihlížet, jak slaví lež a nenávist triumfální vítězné tažení prakticky na celém světě.

               Samozřejmě se mnou budou mnozí polemizovat – vlastně ani ne, protože tolik jich mé články zase nečte –  a vysvětlí mi, že listopad 1989 byl strašný omyl, který jim všechno vzal včetně životní perspektivy. Že dnes kvůli zdražování a rozkrádání státního bohatství mohou jezdit na dovolenou do Egypta jen dvakrát ročně, zatímco tehdy mohli do rekreačního zařízení ROH na Vysočině jezdit skoro každý rok. Je marné s těmito lidmi polemizovat – a bohužel je těchto nespokojených jedinců většina.

               A bohužel nejen u nás ale i v USA, což má samozřejmě fatální dopad na celý svět. Ti, kdo byli na mém webu minulý týden, určitě poznali, že jsem byl už tehdy skeptický. Vítězství Donalda Trumpa jsem viděl přicházet a zřejmě se mu nedalo zabránit.

               Trump totiž udělal ve své předvolební kampani prakticky všechny chyby, kterých se dopustit mohl. Vybral si za viceprezidenta člověka, který se vyznačoval jen naprostou loajalitou a nepřinesl mu ani jeden hlas navíc. Blamoval se v televizní debatě – poté už mu jeho poradci správně doporučili dalším debatám se vyhýbat. Pourážel skoro všechen svůj elektorát – a přesto zvítězil.

               Volily ho ženy, i když se o nich vyjadřuje pohrdavě.

               Volili ho náboženští fanatici, i když věděli, že své ženy podváděl.

               Volili ho Hispánci, i když se odmítl distancovat od nechutných vtipů na jejich adresu.

               Volili ho černoši, i když je nepokrytě rasistický.

               Čili se to nedá vysvětlit jinak než fenoménem Spasitele. Tomu je dovoleno všechno, ten stojí nad zákony a nad morálkou. Od něho se očekává, že vyřeší všechny problémy a zachrání svět a on to dokáže slíbit a poté přesvědčivě vysvětlí, že to skutečně udělal. Realita přitom nehraje žádnou nebo jen velmi podružnou roli.

               Když se člověk podívá na to, kdo Trumpa volil, jsou to zejména lidé s nižším vzděláním, lidé znevýhodnění, neúspěšní, frustrovaní. Funguje to zřejmě stejně jako u nás s Babišem. „Podívejte, jak je hloupý, vždyť neumí říct ani kloudnou větu, a přesto vydělal miliardy.“ To je ztělesnění amerického snu, který tito lidé ještě stále nepřestali snít.

               Odhlédnouc od toho, že Trump svůj majetek zdědil a už dvakrát ho dokázal prošustrovat, a kdyby ho nezachránily ruské finanční injekce, už by nebyl. Je sice hloupý a možná i duševně narušený, ale je mazaný. To se mu nedá upřít.

               Samozřejmě mu situaci usnadnilo, že jeho protikandidátka ztělesňovala všechno, co jeho voliči nenávidí – je barevná, je vzdělaná, je úspěšná a je žena. Čili naprostý protipól, proti kterému se dalo dobře vymezit. Že se demokratická strana nezmohla na kandidáta, který by mohl Trumpa ohrozit, je samozřejmě vyhlášení politického bankrotu. Což neznamená, že mi Kamala není sympatická. Ale v politice nerozhodují sympatie. Její šance byly od počátku mizivé. I když neudělal žádnou větší chybu, neměla reálnou naději na vítězství.

               Ve světové politice vidíme právě tento fenomén povstání nevzdělaných a neúspěšných. Dalo se to čekat. Od liberalizace světové politiky v devadesátých letech se nůžky mezi bohatými a chudými stále hrozivěji rozvíraly a bylo zřejmé, že dojde k reakci ze strany těch, na které z koláče zůstalo jen málo, jen pár drobků. Ale je tu jeden nový fenomén. Ty nespokojené kdysi vedli „chlapci ze Žižkova“, jak se nazývala parta kolem Gottwalda. Tedy politici, kteří sami vyrostli na periferii, kteří z onoho nemajetného prostředí pocházeli a mluvili se svými voliči stejnou řečí.

               Dnes vedou tyto masy do boje „proti elitám“ miliardáři. S tím jsem, po pravdě řečeno nepočítal ani já, i když před tímto vývojem varuji víc než dvacet let.  Ale má to svou logiku. Právě tito miliardáři, kteří přišli ke svému majetku často dost nekalým způsobem nebo dokonce způsobem kriminálním vědí velmi dobře, že by se nenávist mas mohla obrátit proti nim. Koupili si tedy televize a noviny, zaplatili povolné novináře, kteří odvedli nespokojenost mas do jiných kanálů. Za nepřítele byly vyhlášeny „Elity“ to znamená vzdělaní lidé kteří se svými schopnostmi domohli určitého majetku – domu, auta, exotické dovolené. Ti jsou totiž dosažitelní, ti žijí ve stejných městech jako oni méně šťastní – a jsou tak viditelným terčem. A ona střední třída svůj boj beznadějně prohrává. Už proto, že je stále tenčí a nejednotná. I její část se ráda přidá ke krysařům, vábících k revoltě, protože v novém diktátorském politickém režimu očekávají osobní výhody nebo teplé posty. Je zřejmé, že se režim nevzdělanců bez určité skupiny vzdělaných oportunistů neobejde.

               A přiznejme si, že ona demokratická levice jim hodně nahrávala. Celý ten extrém, co se týká genderu, kvót, změn ve výuce a extrémů, v zelené politice vedl k reakci. Tlak vyvolává protitlak. Přiznám se, že ačkoliv se počítám k demokratické levici, i já jsem zastánce dvou pohlaví a fakt že na dotazníku k očkování bylo uvedeno pohlaví šest, mě mírně zvedl ze židle. Nehodlám mluvit o „majiteli penisu“ nebo „majitelce vaginy“, v tom jsem zajedno s J.K.Rowling. Stejně jako mě rozčiluje zbytečné genderové přechylování v textech, či korektury knih s historickou hodnotou. Ať už je to Pippi dlouhá punčocha nebo Winettou. Šílená Greta, demonstrující za zničení Izraele je pak naprostý extrém, kterého se každý rozumný člověk musí leknout. Transgender a homosexuálové, demonstrující za práva Palestinců. jsou pak jen nonsens, nad kterým se člověk chytá za hlavu. V Gaze by tito demonstranti přežili maximálně hodinu a jejich konec by byl hodně bolestivý. A podobný tlak leze na nervy lidem napravo ode mě ještě mnohem víc než mně. Chtějí, aby to přestalo a hledají někoho, kdo jim to slíbí.

               A samozřejmě je tu migrace připomínající stěhování národů. Celé kontinenty se daly do pohybu a zaplavují země takzvaného Západu. Afrika, Přední a Střední Asie táhnou do Evropy, Jižní a Střední Amerika do USA. Ty proudy jsou nezvládnutelné a způsobují u lidí paniku. Právem. Jejich svět se mění a oni nechtějí, aby se měnil. Migrace je v každých volbách obrovským tématem, a to nejen v zemích, kde se skutečně vylila z břehů jako je Francie, Německo nebo USA, ale i v zemích, kde se imigranti prakticky nevyskytují, jako je Maďarsko nebo Česko. I tady se s tímto tématem dají vyhrát volby.

               Jen část imigrantů je totiž do západní společnosti integrovatelná. Jsou zde bariéry kulturní, náboženské nebo jen bariéry nedostatečné kvalifikace. Tyto davy dělají konkurenci na pracovním trhu právě oněm málo kvalifikovaným lidem a tlačí cenu práce dolů, protože jsou ochotni pracovat i za hladový plat. Část z nich do nedokáže a aby přežila, musí se pokusit protlouct, jak se dá, tedy i kriminalitou. Jíst se musí. V Chicagu, jednom z amerických měst s kdysi nejvyšší životní úrovní, se už po soumraku nedá jet z práce domů. A firmy odtud odcházejí.

               Přílišná tolerance, oslabování a zpochybňování policejních pravomocí, vedou k pocitu rezignace – a vzteku. V USA jako ve Švédsku. Všude to začalo přílišnou tolerancí, psychologickými analýzami příčin kriminality, kde jsou zločinci líčeni skoro jako oběti. Výsledek – lidé volí někoho, kdo slíbí, že bude kašlat na demokratická pravidla, na lidská práva a udělá pořádek. Samozřejmě ho neudělá, na ta lidská práva sice kašlat bude, ale u žurnalistů a intelektuálů, kteří se ho pokusí kritizovat. Jen tak mimochodem slibují tito muži normalizaci tradičního života čili i návrat žen k plotnám a jejich odstranění z veřejného života. Muži, kteří je volí, to slyší rádi, ženy se tváří, že to neslyšely.

               Samozřejmě podstatnou úlohu hrála i ekonomika. Navzdory tomu, že podle všech objektivních ukazovatelů odvedla Bidenova administrativa v boji s inflací a hospodářskými problémy dobrou práci, lidé byli nespokojení. Protože jim to Trump permanentně sugeroval. I Babiš vypráví svým voličům, že umírají hladem a zimou, a i kdyby to hned nebyla pravda, uvěří tomu, že by se měli mít líp. A že to právě Spasitel zařídí.  I když pro objektivitu je třeba říct, že státy s republikánskými guvernéry jako Texas nebo Florida vykazovaly mnohem lepší hospodářské výsledky než demokraty dominované státy jako například Ilinois.

               Tak nějak se dá těm frustrovaným lidem volícím Trumpa, Fica nebo Babiše rozumět. Dalo by se to odbýt slovy bible „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Že právě obětují vlastní svobodu, svá práva a vydají se na milost diktátorovi. Jenže pak už bude pozdě. Diktatura se v dnešním světě pokojnými prostředky odstranit nedá. Většina diktatur se k moci dostala demokratickými volbami. Tak se moci chopil Adolf Hitler nebo Alexandr Lukašenko. I Putin byl poprvé zvolen prezidentem v demokratických volbách. Jen pokaždé byly toto svobodné volby poslední. Trump dokonce otevřeně sliboval, že pokud bude zvolen, lidé už nikdy k volbám nebudou muset chodit – a přesto se alarmy u jeho voličů nezapnuly. Ostatně nikoho nezarazily ani jeho sliby po zvolení, které si přímo protiřečí: sníží daně, ale sanuje státní rozpočet, aby se dostal do přebytku. Zavede cla na zahraniční zboží, ale zkrotí inflaci. A ukončí války všude na světě, ale nepošle americké vojáky nikam mimo území USA. Myslím, že právě tuto poslední větu si velmi rádi poslechli v Moskvě – ale i v Pekingu.

               Jen pro úplnost, ministrem zdravotnictví se má stát odpůrce očkování dětí, hlasatel konspiračních teorií a někdejší narkoman Robert Kennedy junior. Má „make America healthy again“. No, servus!

               Čekají nás zlé čtyři roky. Zda se Trumpovi podaří přetvořit USA v klerikálně fašistickou diktaturu (nazývat ho nacistou je nesmysl, nacistickou ideologii v USA nestrávili, náboženský fanatismus ale ano), není zcela jisté, má k tomu ale dobře nakročeno. Jak už jsem psal minulý týden, pojistky americké demokracie jsou hodně oslabené, navíc získali republikáni očividně většinu jak v senátu, tak i v sněmovně reprezentantů čili budou moci přijímat zákony podle Trumpovy vůle. O té se v současné republikánské straně nediskutuje. Jak to skončí je těžko odhadnout. Jisté je, že Evropu čekají těžké chvíle. Protože není zvyklá se spoléhat sama na sebe.

               Hororový scénář by bylo dělení světa na americkou a ruskou zájmovou zónu. Nicméně si myslím, že i kdyby si to tak páni Putin a Trump v důvěrném rozhovoru domluvili, nebude to tak úplně možné. Jsou zde totiž i další diktátorské režimy, které chtějí hrát při dělení světa důležitou roli. Zejména Čína, ale i Irán. Ti se nespokojí s úlohou diváka. A Irán je blízkým spojencem Moskvy ale úhlavním nepřítelem Izraele, který je zase velmi navázán na USA. Ten Trump obětovat nemůže. Čili svět není tak jednoduchý, jak by ho páni Trump a Putin chtěli mít.  Stejně tak sice může Trump rád obětovat Slovensko, Česko nebo Maďarsko, těžko ale Polsko, věrného amerického spojence se silnou politickou lobby – právě v republikánské straně.

               Evropě nezbývá nic jiného než zbrojit, zbrojit a zbrojit a připravit se na ruský útok. Jenže Evropa je rozložená ruskou propagandou, hybridní válka působí. Lidé jsou přesvědčováni o tom, že nic nehrozí a že by bylo zbytečné vzdát se nějakých peněz, aby se mohli v budoucnosti bránit. Páni Orbán a Fico pak už otevřeně stojí na ruské straně a Orbánův poradce a jmenovec vyhlásil veřejně, že v případě ruského útoku by se Maďarsko nebránilo.

               Amerika má v čele poněkud pomateného staříka, sice hloupého ale mazaného (opět paralela s Andrejem), který je naprosto nevypočitatelný. Vrátí se k moci především, aby se pomstil. Co provádí Fico a co bude provádět Babiš po svém návratu k moci bude proti tomu jen slabý čajíček. Jak úředníci, tak soudci se mohou těšit na jeho brutální pomstu. A – abych znepokojil i ty poslední ignoranty – který má ve svých rukou kufřík s atomovými zbraněmi a může kdykoliv vyvolat apokalypsu, aniž by se někoho musel ptát. Byla ale vůle většiny Američanů, aby jim vládl právě on.

               Co mě ovšem vyděsilo nejvíc? Při průzkumu veřejného mínění mezi českými politiky preferovali Trumpa samozřejmě politici z SPD a z komunistické strany – ale i z ODS! Čili ani tato strana si demokracie neváží! Možná se už připravuje na koalici s Babišem po příštích volbách. Sice zatím každá strana, která se s Andrejem spojila, tím spáchala politickou sebevraždu, to ale zřejmě ono oportunistické křídlo v ODS neodradí. Ještě aspoň čtyři roky dobrých obchodů a zakázek a potom ať přijde potopa. Ostatně bude potom ještě Trump v USA u moci?

               Sliboval, že se už volit nebude. Čili otázka je ne zda budou následující čtyři roky špatné, ale zda to budou jen čtyři roky. Zda se v úterý nerozhodlo o celkové změně politického systému navždy. V čase umělé inteligence, monitorů a počítačů je svržení diktatury prakticky nemožné. I kdyby vystřízlivěl celý národ – jsme toho svědky jak v Bělorusku, tak v Iránu.

               Lidé v Rusku, Číně či Severní Koreji se už se svým osudem smířili a učí se být v něm spokojení nebo dokonce šťastní. Doufejme, že takový osud nečeká i nás.

               Mimochodem slovo „pravdoláskař“ je v Česku používáno jako sprostá nadávka.

Saalbach Hinterglemm

            Nach dem Artikel über Pinzgau vor 2 Wochen, kann ich nicht widerstehen, um den Bericht um das nächste Tal in der gleichen Region zu ergänzen, obwohl ich diesen Teil von Pinzgau bereits voriges Jahr besucht habe.

Saalbach-Hinterglemm war lange Zeit ein Schizentrum, das ich immer wieder verpasste. Ich war überall in der Umgebung – am Wilder Kaiser, in Kitzbühel, am Hochkönig –, doch das hochgelobte Saalbach blieb mir verborgen. Bis zu vorigem Winter, als ich endlich mit meinem Sohn hinfuhr, und es war wirklich großartig, auch wenn wir in drei Tagen Schifahrens nur 150 der insgesamt 650 Pistenkilometer bewältigten. Das war mehr als genug für uns. Am Ende unseres Aufenthaltes saßen wir dann auf der Terrasse der Hütte am Westgipfel des Schattbergs, genossen die Sonne, während mein Sohn über einen QR-Code Getränke bestellte, mit seinem Handy bezahlte, und diese dann tatsächlich ankamen – was mir ein kleines seelisches Trauma bereitete. Von dort sah ich den Weg zum nächsten Gipfel (es war der Stemmerkogel), der so greifbar nah war, dass ich den starken Wunsch verspürte, im Sommer mit meiner Frau zurückzukommen und sie auf diesen verlockend nahen Gipfel zu führen.

Wussten Sie, dass die Farbe Weiß Dinge näher erscheinen lässt? Ich hatte es geahnt, aber nicht, dass es so stark wirkt. Als wir dann im Sommer am Westgipfel des Schattbergs standen (kommend zu Fuß vom Ostgipfel, den wir mit der Seilbahn erreicht hatten), wirkte der Gipfel gar nicht mehr so nah. Trotzdem erklommen wir ihn tapfer – es war tatsächlich nicht schwierig.

Stemmerkogel

Auch im Sommer gibt es viele Touristen in Saalbach, vor allem Radfahrer. Mountainbiking und insbesondere Abfahrten auf den speziell präparierten Wegen vom Gipfel (wohin sie mit der Seilbahn gelangen) sind hier der große Renner. Wir Fußgänger waren eher eine geduldete Minderheit, aber es hat sich gelohnt. Der Saalbach-Hinterglemm-Kamm ist grün und sanft (deshalb wird hier im Winter Ski gefahren), bietet aber auf beiden Seiten atemberaubende Ausblicke. Im Norden sieht man den Hochkönig, dann die Steinberge (bei Berchtesgaden, Saalfelden und Löfler, nach welchen Städten Teile dieses Gebirges benannt sind). Es handelt sich hier um echte Felsgebirge mit Höhen über 2000 Metern, die Ehre ihrem Namen machen. Und ganz im Westen ragt das zerklüftete „Wilder Kaiser“-Gebirge auf, unter dem das Dorf Elmau liegt, das durch die TV-Serie „Der Bergdoktor“ berühmt wurde.

Im Süden erheben sich die Dreitausender der Hohen Tauern mit dem dominanten Kitzsteinhorn und dem Großvenediger (der Großglockner, Österreichs höchster Berg, ist eher im Hintergrund und eigentlich gar nicht so dominant). Das Panorama ist atemberaubend und absolut sehenswert.

Ein Vorteil ist, dass man mehrere Gipfel mit Seilbahnen erreichen kann. Das Beste daran: Wenn man in einer Unterkunft übernachtet, die Partner der sogenannten „Jokercard“ ist, sind alle diese Seilbahnfahrten im Übernachtungspreis inbegriffen, sodass man kostenlos fahren kann. Es lohnt sich also, zu prüfen, ob die gebuchte Unterkunft wirklich ein Jokercard-Partner ist. Andernfalls kann der Aufenthalt teurer werden – es sei denn, man ist ein begeisterter Wanderer, der die Gipfel wie einst Erzherzog Johann aus dem Tal erklimmt. Wir hatten ein Apartment, das der Partner war, und das hat sich sehr gelohnt (neben den Seilbahnen und anderen Kleinigkeiten kann man zum Beispiel in den Kapruner Thermen eine Stunde länger bleiben). Die Jokercard ermöglicht auch kostenloses Parken an den Seilbahnen – man muss nur das Ticket an der Kasse bestätigen lassen. Es gilt bis 18 Uhr, danach wird das Parken kostenpflichtig, um zu verhindern, dass raffinierte Touristen die Parkplätze für Abendessenbesuche nutzen.

Direkt von Saalbach aus führen zwei Seilbahnen auf die Schattberggipfel – der „Schattberg X-Press“ auf den Ostgipfel und die „Westgipfelbahn“ auf den Westgipfel. Es gibt noch einen Mittengipfel, der sogar der höchste der drei Schattberggipfel ist, aber zu diesem muss man zu Fuß gehen.

Zum Westgipfel fährt auch eine kurze Seilbahn, der „Schattberg Sprinter“, der jedoch für den Transport von Fahrrädern und Radfahrern dient, die dann auf den Winterabfahrten hinunterfahren und anschließend die chirurgischen Ambulanzen in Zell am See oder in Saalfelden füllen. Für die Radfahrer ist es ein wahres Paradies, weshalb es auch so viele davon gibt. Die Abfahrten sind unterschiedlich schwierig und farblich markiert gleich wie die Schipisten im Winter – blau, rot und schwarz. Die schwarzen Abfahrten sind natürlich nur für Lebensmüde, die blauen fahren auch Kinder hinunter. Auf den schwarzen gibt es Sprünge von bis zu fünf Metern, auf den blauen angeblich maximal einen Meter. Ich habe es nicht ausprobiert – mein zweimal operiertes Knie hätte mir wohl nach dem ersten, auch nur ein Meter hohen Sprung, ein paar Ohrfeigen verpasst. Das Problem stellen vor allem die roten Abfahrten dar. Auf diese wagen sich auch weniger Erfahrene und blockieren dann die schnelleren Fahrer, vor allem in Kurven, was gefährlich werden kann. Im Gegensatz zu Schipisten, wo man solchen langsamen Schifahrern ausweichen kann, gibt es hier nur eine Spur, dass Überholen praktisch unmöglich macht.

Für wirkliche Anfänger gibt es ein Übungsgelände direkt in Saalbach. Es ist nicht nötig, Fahrräder und Ausrüstung mitzubringen – praktisch überall gibt es Verleihstationen, wo der Wagemutige alles bekommt, vom Fahrrad über Helm bis zur vollständigen Rüstung, um die Unfallambulanzen doch etwas zu entlasten. Radfahrer haben mit der Jokercard zwei Fahrten pro Tag kostenlos (es wird davon ausgegangen, dass sie im Gegensatz zu Fußgängern den Weg nach unten eigenständig zurücklegen). Wer den ganzen Tag Seilbahn fahren möchte, muss ein Tagesticket kaufen, wobei die Jokercard einen Rabatt bietet.

Auf dem Ostgipfel des Schattbergs beginnt die attraktivste (und anstrengendste) Wanderung in dieser Region: die „7-Summits“-Tour.Auf dieser Tour besteigt man an einem Tag sieben Gipfel, überwindet insgesamt 1450 Höhenmeter, und die gesamte Strecke beträgt etwa 24 Kilometer. Es geht zwar über den Kamm, und man startet vom Ostgipfel des Schattbergs in über zweitausend Metern Höhe, aber der Kamm ist ein ständiges Auf und Ab, das kein Ende nimmt. Also nichts für ältere Wanderer über sechzig, es sei denn, sie sind täglich in den Bergen unterwegs. Niedrigere Gipfel wie der Saalbachkogel zählen nicht einmal zu den sieben Gipfeln, müssen aber dennoch erklommen werden. Vom Ostgipfel des Schattbergs geht es zuerst zum Westgipfel. Dann auf den Stemmerkogel (dorthin sind wir mit meiner Frau gekommen), und dann weiter zum Hochkogel (der hat mich noch gelockt, aber meine Frau nicht, und so hat er mir dann auch irgendwann meine Sympathie verloren). Danach wird es wirklich interessant und manchmal sogar spannend, besonders auf dem Weg zum Hochsaalbachkogel – der Aufstieg ist hier mit Seilen gesichert. Dann führt der Weg über den Bärensteigkogel und den Manlitzkogel zum Mittagskogel. Selbst wenn man mit der ersten Seilbahn losfährt, wird man bis zum „Mittagsgipfel“ nicht vor dem Mittag ankommen – vermutlich liegt der Gipfel einfach genau im Osten, „zur Mittagszeit“, und daher hat er seinen Namen. Schließlich erreicht man den mit 2363 Metern über dem Meer höchsten und glücklicherweise letzten Gipfel der Tour, den Geißstein. Doch wer glaubt, mit der Besteigung dieses Gipfels sei die Herausforderung gewonnen, liegt falsch: Der Abstieg über Birgel ins Tal ist lang und mühsam. Natürlich, wie überall in Österreich, ist der Weg von Berghütten gesäumt, wo man essen und trinken kann und erschöpfte Wanderer hier sogar übernachten könnten.

Nein, wir waren nicht so ehrgeizig. Stattdessen fuhren wir mit der Seilbahn „12er Kogelbahn“ auf den „12er Kogel“.

Die Talstation liegt diesmal in Hinterglemm, und es gibt auch hier genügend kostenlose Parkplätze. Was sich hier die Einheimischen alles einfallen lassen, um Touristen und vor allem Familien mit Kindern anzulocken, ist wirklich bewundernswert. Spielplätze für Kinder, Liegestühle, Restaurants, Aussichtsplattformen und ein absolut erstaunlicher Minigolfplatz mit originellen Holzschlägern.

Minigolf auf dem “12-er Kogel”

Wir aber machten uns auf den Weg zum „Hohen Penhab“, der den Zwölferkogel um etwa zweihundert Meter überragt. Es ist nichts besonders Anspruchsvolles. Von dort führt ein fantastischer „Panoramaweg“ entlang des Kamms mit wunderschönen Ausblicken auf das Kitzsteinhorn und den Großvenediger. Es ist ein Spaziergang von etwas mehr als einer halben Stunde, der unvergesslich bleibt.

Hinter einem Sattel gibt es noch einen Aufstieg zum Gipfel namens Schönhoferwand. Danach hat man als Wanderer mehrere Möglichkeiten: Man kann weiter entlang des Kamms gehen, über den „Heimat Rundweg“ zum Zwölferkogel zurückkehren oder zum Elmaualm absteigen und dort essen. Wir wählten die letzte Variante; nach einer Pause auf dem Elmaualm kann man zur Mittelstation der Seilbahn gehen (leider etwas bergauf, was meiner Frau nicht ganz gefiel) und von dort nach Hinterglemm zurückfahren. Diese Tour ist unvergesslich, und wer einmal in Saalbach ist, sollte sie auf jeden Fall machen. Selbst vierjährige Kinder haben sie geschafft, und das Erlebnis ist großartig.

Weitere Seilbahnen, die in der Jokercard enthalten sind, sind die Kohlmaisbahn, die vom Zentrum Saalbachs startet. Angeblich gibt es hier Parkplätze, aber wir haben keine gefunden – zumindest nicht an der Talstation der Seilbahn. Anders als die Seilbahnen, die wir nutzten, fährt diese nach Norden, also näher zu den Steinbergen, und auf eine etwas niedrigere Höhe von 1794 m.ü.M.

Die Reiterkogelbahn in Hinterglemm bringt Sie auf eine Höhe von nur 1480 Metern. Sie wird häufig von Skifahrern im Winter und Radfahrern im Sommer genutzt. Zu den Gipfeln der Berge ist es von hier aus noch weit (oder hoch, je nachdem, wie man es sieht).

Zur letzten Seilbahn im Angebot, der Asitzbahn/Steinbergbahn, muss man ein Stück mit dem Auto nach Leogang fahren, das ein Tal weiter liegt. Im Winter gibt es auf dieser Seite komfortable Abfahrten mit blauen Pisten (oder auch roten, die aber in Wirklichkeit auch blau – na sagen wir dunkelblau – sind). Im Sommer hat man die Möglichkeit, die Steinberge wirklich direkt vor sich zu sehen. Wer seine Nervenstärke testen möchte, kann den Flying Fox XXL erleben, auf den die Jokercard einen Rabatt von zehn Prozent gewährt. Ein Stück weiter im gleichen Tal, in Fieberbrunn, steht das berühmte Jakobskreuz. Das riesige Holzbauwerk auf dem Gipfel ist mit dreißig Metern Höhe das größte Gipfelkreuz der Welt, das man besteigen kann. Es hat fünf Aussichtsplattformen und war schon in zahlreichen österreichischen Filmen zu sehen. (In Krimis stürzt oder springt man häufig von diesem Kreuz – immer mit tödlichem Ausgang). Man kann mit der Pillersee-Seilbahn dorthin fahren, diese ist aber nicht in der Jokercard enthalten. Wer sich also Euros sparen möchte, kann die Höhe von 1456 Metern auch zu Fuß erreichen.

Jakobskreuz

Wir entschieden uns aber für einen Besuch des Kitzsteinhorns. Über den habe ich vor zwei Wochen berichtet, also heute nur sehr kurz..

Zum Kitzsteinhorn fährt man – wie schon erwähnt – über Kaprun. Dort gibt es eine Seilbahn, die jedoch nicht direkt aufs Kitzsteinhorn führt, sondern auf den Maiskogel. Von dort kann man angeblich mit der modernsten Gondelbahn zur Mittelstation des Kitzsteinhorns weiterfahren, allerdings kostete dieses Vergnügen 63 Euro pro Person. Wenn man Kaprun durchfährt und nach sechs Kilometern unter der „Gipfeljetbahn“ parkt, kostete die Fahrt zum Gipfel „Top of Salzburg“ immerhin „nur“ 54,50 Euro. Diese Seilbahnen sind nicht im Jocker-Card-Angebot enthalten. Es ist also kein günstiges Vergnügen, aber es lohnt sich. Für die Seilbahn „Aquilla di Midi“ am Mont Blanc in Chamonix haben wir schon vor zehn Jahren 55 Euro pro Person bezahlt. Ich will gar nicht wissen, was das heute bei der aktuellen Inflation kostet. Aus diesem Blickwinkel betrachtet ist der „Gletscherjet“ in Kaprun geradezu günstig.

Wer denkt, er fährt einfach mit der Gondel hoch, trinkt einen Kaffee und fährt dann wieder runter, und das sei ein Programm für eine Stunde, der irrt gewaltig. Man könnte einen ganzen Tag auf dem Kitzsteinhorn verbringen. Es gibt hier zahlreiche Attraktionen. Nach der Ankunft an der Bergstation der Seilbahn kann man sich entscheiden, ob man den Lift direkt zum Restaurant nimmt oder lieber über die letzten Überreste des Gletschers zur „Ice Arena“ läuft, einem sogenannten Schneestrand.

Dort gibt es einen Förderbandlift, der Touristen, insbesondere Kinder, die auf Plastikschlitten im Schnee rutschen wollen, auf 3000 Meter Höhe bringt. Wir rutschten nicht. Von dort führt ein Weg zur Aussichtsplattform „National Gallery Platform“, die einen Blick auf die österreichischen Dreitausender der Hohen Tauern mit dem Großglockner im Hintergrund bietet, der sich allerdings oft in Wolken versteckt. Es gibt hier auch einen Skywalk, auf dem sich Touristen fotografieren können, mit dem Großglockner im Hintergrund, auch wenn man ihn oft aus dem bereits erwähnten Grundhäufig nicht sehen kann. Ich hatte Glück, für gute halbe Stunde hat sich die Spitze über die Wolken gezeigt, aber das war auch schon.

Von der Aussichtsplattform führt ein Tunnel zum Restaurant. Der Tunnel ist 360 Meter lang und wurde in den sechziger Jahren des letzten Jahrhunderts gegraben. Heute befindet sich hier die „Nationalpark Gallery“, ein Lehrpfad zur Entstehung der Hohen Tauern vor 400 Millionen Jahren, über Flora und Fauna, Bergsteiger, Halbedelsteine in den Felsen und vieles mehr. Es gibt zweimal pro Tag eine Führung, die ungefähr eine Stunde dauert. So gelangt man schließlich zum „Gipfel Restaurant“. Es ist eine Gaststätte mit Selbstbedienung, gestresstem fremdsprachigem Personal und nicht gerade empfehlenswertem Essen. Wenn man aber den ganzen Tag in 3000 Metern Höhe verbringen möchte, bleibt als Alternative nur noch eine Jause im Rucksack. Also, bitte, vorsorgen!

Zurück zur Mittelstation kann man wieder mit dem Gletscherjet fahren, aber ab dem Restaurant fährt alle fünfzehn Minuten auch eine große Gondel, bei der man sich ein Umsteigen spart. Und man hat die Möglichkeit, das Kitzsteinhorn wieder aus einem etwas anderen Blickwinkel zu sehen.

Den Abschluss des Tages bildete dann ein Besuch in der Therme in Kaprun.

Therme Kaprun

Sie liegt direkt am Anfang des Ortes. Das Wasser ist zwar nicht besonders warm, aber für einen Sommerbesuch genau richtig, und man kann das gesamte Panorama der Berge direkt gegenüber aus dem Wasser beobachten. Außerdem wird man direkt im Wasser bedient. Der Kellner nimmt die Bestellungen am Schwimmbeckenrand auf, bringt das Getränk bis an den Pool und man bezahlt mit der Uhr am Handgelenk, die man an der Kasse bekommen hat. Also, wer es nicht möchte, muss das Wasser nicht einmal verlassen. Und mit der Joker-Card kann man eine Stunde länger bleiben, also wenn man ein Drei-Stunden-Ticket für 24 Euro kaufte, durfte man vier Stunden lang baden. Ich nehme an, auch hier ist inzwischen die Inflation zugeschlagen, also die aktuellen Preise werden woanders liegen.

Also findet fast jeder in dieser Region etwas für sich: Mountainbiker, Wanderer aber auch Menschen, die einfach nur entspannen wollen. Ob nun verschleiert oder unverschleiert. Vielleicht kommen wir hierher noch einmal zurück.

Volby v USA

               Tak máme zase jednou před sebou volby, které jsou osudové. Jako v poslední době všechny a přiznám se, že mě ta osudovost už unavuje. Jenomže například volby slovenské znamenaly obrat ze západu na východ jen u jednoho malého státečku, který se rozhodl otevřeně kolaborovat s fašistickým režimem Ruska (což ostatně není nic nového stejně tak kolaboroval v letech 1939–1945 s Hitlerovým režimem, a proto Ficovo vystoupení v ruské propagandistické televizi asi nijak moc nepřekvapí). Většina obyvatelstva je s tímto trendem spokojená a na náměstích bojují marně poslední hrdinové za zachování demokracie a západního směrování společnosti. (Mimochodem asi to nebude náhoda, že podpora Ruska je nejsilnější i v Maďarsku a Rakousku, tedy zemích, které rovněž s Hitlerem úzce spolupracovaly nebo se mu dobrovolně poddaly).

               Podobně to dopadne příští rok i v Česku, kde se obyvatelům země nepříčí, že si jistý oligarcha a spolupracovník STB (jedno, jaký glejt mu vystavilo spřátelené ministerstvo vnitra Slovenské republiky) hodlá udělat z České republiky servisní službu pro svůj soukromý business jménem Agrofert. Ale i tak Česko je jen lokální hráč, který světové dějiny nijak rozhodujícím způsobem neovlivní.

               Ovšem volby v USA, to je úplně jiná liga. Tam se rozhoduje o směrování světa, protože USA jsou poslední demokracií, která je schopna se postavit „ose zla“, tedy diktaturám, jejichž cílem je demokracii na celém světě zničit, protože je pro jejich vlastní utlačované obyvatelstvo příliš lákavá – mluvím o Iránu, Číně, Rusku a Severní Koreji – i když v některých z těchto zemí nemají o výdobytcích západních zemí ani potuchy a myslí si, že žijí v ráji, zatímco všude jinde je peklo.

               Rozhodující otázka je, nakolik je demokracie v USA ohrožená. Trump se sice netají svými diktátorskými sklony, hrozby demokracii jsou ale spíš podprahové. Ale funguje vůbec ještě v USA skutečná demokracie – čili, jsou si všichni občané před zákonem opravdu rovni? (V Česku to neplatí a neplatilo.) Nejvyšší americký soud to zpochybnil, když rozhodl o nevinně Donalda Trumpa při útoku na Kapitol 6.ledna 2021. Prezident podle nejvyššího soudu není stihatelný za nic, co vykonal v době své prezidentské funkce – a právě běžely poslední hodiny jeho prezidentského mandátu. Nejvyšší strážci práva a demokracie ukázali, že jsou naprosto straničtí čili jejich kontrolní funkci můžeme zapomenout. Protože je v nejvyšším soudu 6 soudců delegovaných republikány, odsouhlasí republikánskému prezidentovi zřejmě jak zavedení jakékoliv diktatury, tak i politické procesy či justiční vraždy. Na soudce nejvyššího soudu se už nelze spolehnout.  Jestliže to byl právě nejvyšší soud, který rozhodujícím způsobem zbrzdil Franklina Delano Rooswelta, mimochodem velkého obdivovatele Stalina, v jeho reformách, ohrožující svobodnou americkou společnost, dnes taková pojistka nefunguje.

               Nezávislá média mají být další pojistkou demokracie. Ale fungují skutečně? Za médii jsou jejich majitelé. A většina z nich jsou sociopati, kteří se dostali k penězům a chtějí si koupil i politickou moc. První v tom byl György Soros, ovšem jeho vliv není ničím proti současném vlivu Elona Muska či Jeffa Bezose. Musk si koupil Twitter a přejmenoval ho na „X“ jen, aby mohl přímo působit do politiky. V současnosti zahlcuje Twitter „hoaxy“ dehonestující Kamalu Harris a velebícími Donalda Trumpa. Bezos zase zakázal novinám Washington Post vyjádřit podporu Kamale Harris a je mu jedno, že tím list ztrácí tisíce předplatitelů. Televize Fox šíří zcela nestoudně lži a dezinformace. Média tedy nejsou nezávislá, ale závislá na svých majitelích a finančních podporovatelích. Rozhoduje tedy, na které straně tito majitelé stojí. A tu jsme udělali chybu, když jsme nechali vzniknout generaci oligarchů, miliardářů, kteří se rozhodli koupit si svět. Politika devadesátých a nultých let pod heslem svobodné ekonomiky nedokázala postavit žádnou obrannou zeď, aby tito oligarchové neovládli média a tím i politiku. Prvním byl Silvio Berlusconi, Andrej Babiš to udělal po něm, teď se snaží vládnout Elon Musk, i když nepřímo. A sympatie oligarchů na celém světě k ruskému systému vlády jsou očividné. Demokracie a zejména soudy je svazují. Proto nadávají justici a obviňují ji z levičáctví – je to pro snahu soudců o rovnost občanů před zákonem. Samozřejmě se soudy dají koupit a oligarchové na celém světě to i dělají, ale lepší je stát nad zákonem, kdy na vás soudy nemají vůbec žádný dopad, nebo dokonce, když soudům vládnete vy a dáváte jim úkoly, jak mají soudit. Je to snaha zavést zpět feudalismus, tentokrát se ale nejedná o šlechtu krevní ale finanční. Tehdy ve středověku baroni a hrabata soudili své poddané a ti neměli možnost se proti jejich „spravedlnosti“ odvolat. A nad oligarchy pak stojí jen císař – v současném pojetí absolutně vládnoucí prezident. Pokud se mu člověk neprotiví, může dělat, co jen chce, zákony pro něho neplatí. Tento systém je pro miliardáře lákavý, ani jeden z nich demokracii příliš nehoví. Diktatura by jim vyhovovala mnohem víc. A jsou ochotni pro její zavedení i něco ze svých peněz investovat.

               Financí má na svou kampaň víc než dost. Vedle oněch miliardářů oligarchů toužících po ruském systému vlády ho finančně podporuje samozřejmě i mocná zbraňová lobby, Rusko a jak jsme se dozvěděli nedávno, dokonce i Maďarsko. Otázka je, kde na to rozkradená země na Dunaji bere prostředky. Viktor Orbán prozradil, že se denně modlí za Trumpovo vítězství, protože pak by se „se slonem po boku“ konečně mohlo prosadit jeho vidění světa. Před čímž nás ochraňuj Bůh.

               Doba, kdy se politické strany v USA lišily jen marginálně (kdysi o nich jeden z žurnalistů prohlásil, že je mezi nimi rozdíl jako mezi Pepsi Colou a Coca Colou), je pryč. Republikánská strana se v posledním desetiletí zcela přeformovala na stranu fašistoidní, pokud ne fašistickou. Začalo to hnutím „Tea party“ bratří Kochů (oligarchů a miliardářů) a dospělo to do současné podoby, kdy se jedná o stranu jednoho muže, kterého musí všichni bezvýhradně podporovat, obdivovat a milovat, jinak jsou ztraceni. Sedm republikánských senátorů, kteří se odvážili odsoudit útok na Kapitol, už senátory není, všichni zmizeli v propadlišti politiky – zasloužil se o to neomezený vládce strany Donald Trump. Tymothy Snider jmenuje dva důvody, proč si ruská propaganda vybrala za svého kandidáta právě Donalda Trumpa. Zaprvé jim připadal dost hloupý, aby ho mohli manipulovat, zadruhé byl zase jednou prakticky v insolvenci a potřeboval nutně peníze, ty ruské mu tedy přišly velmi vhod. Nakolik je Trump Rusům zavázán a bude tedy dělat jejich politiku, nedovedu odhadnout, Doník, jak ho mile nazývala jeho tchýně Zelníčková, je totiž neřízená střela a je naprosto nevyzpytatelný.

               Co mu nahrává, je demografická situace v USA, kde se bílá populace stává pomalu menšinou. Po staletí určovala politiku a ekonomiku země a dovedla USA k prosperitě a teď se – do jisté míry oprávněně – obává o své dominantní postavení. Pokud chce zůstat u moci, i když je v menšině, musí to provést násilím, diktaturou.

               Dalším faktorem je nárůst sociálního napětí v zemi. Na jedné straně vzniklo v poslední době tolik miliardářů, jako nikdy předtím, většina obyvatelstva ale z bohatství země má málo nebo nic a infrastruktura je v USA stále zaostalejší. Nosným programem americké společnosti je onen „Americký sen“, čili, že se milionářem může stát každý. Tento sen je stále nedostižnější. Musk i Bezos platí svým zaměstnancům hladové platy, v Kalifornii už existují tzv. „zaměstnaní bezdomovci“, protože si ze svého platu nemohou dovolit platit nájem ani za jeden pokoj. Tito lidé už nevěří, že by mohli uskutečnit svůj americký sen vlastními silami a spoléhají na spasitele. Pokud se někdo tím spasitelem prohlásí, má velkou šanci získat jejich hlasy. Ne nadarmo se voliči Trumpa rekrutují právě s méně vzdělaných a sociálně slabých vrstev. Ačkoliv on se při svém mandátu snažil hlavně osvobodit od daní bohaté a ořezávat sociální programy. Pokud se někdo snaží nějaký sociální program uskutečnit, jako byl například program „Obama care“ povinného zdravotního pojištění, je to hned označeno jako program komunistický, zasahující do svobody člověka. Proto to mají demokraté paradoxně právě u této skupiny obyvatelstva těžké – ta je náchylná svou „americkou svobodu“ povýšit nad všechno ostatní – protože nic jiného nemá. A Musk zobrazuje na twiteru Kamalu v červeném oblečení se srpem a kladivem na čepici. Ví, že to u lidí, bojící se „komunismu“ platí.

               Do karet mu hraje, že zatímco v Evropě věří konspiračním teoriím asi třetina obyvatelstva (to je samozřejmě hodně a internet v jejich šíření hraje rozhodující roli) je to v USA celá polovina populace. Bajce o ukradených volbách v roce 2020 pak věří skoro bezvýhradně všichni republikánští voliči.

               Abychom si ještě ujasnili rozdíl mezi chápáním „komunismu“ v USA a v Evropě. V Evropě je komunismus chápán jako ideologie zavádějící diktaturu proletariátu, znárodňování, zatýkání a vraždění politických odpůrců. V USA je komunistou každý, kdo by chtěl vybírat daně a používat je na sociální programy. I kdyby to dělal demokratickým hlasováním v komorách parlamentu. Z amerického úhlu pohledu jsou v podstatě všechny vlády v Evropě komunistické, zatímco z pohledu českých komunistů tady řádí bezbřehý kapitalismus. Je zajímavé, co vyšlo při analýze voličských preferencí českých voličů. Donald Trump měl největší podporu u voličů SPD, což je celkem logické, ale bezmála stejnou podporu měl i u voličů Kateřiny Konečné, tedy komunistů. Přesto, že snižuje daně bohatým a ruší sociální programy a ochranu chudých. Čili čeští komunisté a jejich voliči nijak netrvají na sociální spravedlnosti, i když jí mají jejich lídři plnou hubu, jde jim především o zavedení diktatury, jedno za jakou cenu. Trumpa tedy volí radikálové zleva i zprava, demokratům zůstává stále se tenčící střed společnosti. Což nebudí optimismus.

               A teď se dostáváme ke klíčové otázce. Chce Trump přeměnit skutečně USA v klerofašistický stát a má na to politickou sílu? Náboženská otázka hraje v USA stále podstatně větší úlohu než v Evropě, proto je například i otázka umělého přerušení těhotenství jedním z klíčových bodů volební kampaně – vedle migrace a zahraniční politiky.

               On sám sice všemožně naznačuje, že by to chtěl, ovšem otázka je, nakolik se mu dá věřit. Už vyhrožoval „krvavou lázní“ pokud volby nevyhraje. U nábožensky orientovaných voličů sliboval, že když ho tentokrát zvolí, už nikdy nebudou muset k volbám chodit. Podprahově nechává prosakovat zprávy, že má seznam „nepřátel“, které po vítězných volbách dá okamžitě zatknout a budou následovat politické procesy. V šuplíku má mít i zákon o změně statutu státních úředníků, který by zrušil požadování určité kvalifikace a umožnil obsadit všechny úřady loajálními lidmi bez ohledu na jejich schopnosti. Loajalita by byla jediným kritériem. Otázka je, nakolik jsou tyto plány skutečné a nakolik jsou proveditelné.

               Pro nás je samozřejmě směrodatné, zda bude dělat na Putina „ramena“ nebo si s ním padne do náruče. Ta druhá alternativa by byla nejen pro Ukrajinu, ale i pro celou Evropu fatální. Ne, že by si to Evropa nezasloužila. Celá řada zemí se stále zdráhá dávat na obranu 2 procenta HDP, Maďarsko a Slovensko, ačkoliv jsou členy NATO, otevřeně kolaborují s nepřítelem a jejich evropští partneři tomu bezmocně přihlížejí. Nabízí se tedy oprávněná otázka, proč by si měly USA pálit v Evropě prsty, proč by neměly ponechat Evropu jejímu osudu. Jejich poloha za oceánem k tomuto náhledu na svět přímo láká.

               Jenže americký izolacionismus se USA už dvakrát nevyplatil. Jak ignorace evropských problémů u Woodrowa Wilsona či u Franklina Delano Rooswelta vedla vždy k tomu, že nakonec to byly USA, které musely přijít tahat za své evropské spojence kaštany z ohně a stálo to životy statisíců Američanů. Přenechat Evropu zcela Rusku a nechat ji začlenit do Euroasijské Unie, o které sní Vladimír Putin a jeho hlásné trouby Dmitrij Medvěděv a Alexandr Dugin, by v konečném důsledku znamenalo jak ekonomické, tak politické fiasko i pro USA. Čili to není v zájmu jejich politiky. Ovšem nedovedu odhadnout, nakolik si tuto skutečnost  Donald Trump uvědomuje a pokud ano, nakolik mu na ní záleží. Jak Wilson, tak Rooswelt byli intelektuálně nepoměrně výš než Doník a udělali stejnou chybu.

               Ovšem kdyby mi někdo promítl poslední vystoupení Roberta Fica v Ruské televizi a já byl americkým prezidentem, musel bych právem říct „kašlu na ně, ať mají, co chtějí.“

               Ovšem ani v případě vítězství Kamaly Harris se nedá odhadnout, nakolik se USA v Evropě budou v dalších čtyřech letech angažovat. Nakolik má Kamala vůbec silnou pozici ve vlastní straně. Američané už strávili Baraka Obamu, teď je to ale ještě okořeněno tím, že Kamala je žena. Tedy žena s cizími kořeny a úspěšná. Rozhodně nepatří do schématu „moudrého bílého muže“. Symbolizuje pravý opak tohoto mýtu. Jsou Američané už zralí na to, tento mýtus opustit? Muži nebudou Kamalu volit rádi, protože si ženu jako šéfku přeje jen málokdo z nich, a ženy ji volit nebudou už z pouhé závisti.

               5. listopadu se bude rozhodovat o budoucnosti. Nemůžeme ji ovlivnit, rozhodnou Američané. Bohužel jsme se na nich za posledních 80 let stali naprosto závislými. Taková situace nebyla ani v roce 1914 ani v roce 1939. Ovšem za to si může Evropa sama. A zdá se, že se stejně ještě neprobudila. Ten budíček může být hodně brutální.

Krize středního věku

               Ne, samozřejmě se mě to už netýká, střední věk už mám dávno za sebou, jenže na setkáních s kamarády a spolužáky se stále víc dozvídám o problémech jejich dětí, které se právě do toho kritického věku dostávají. A neodolám, abych tomu nevěnoval určité zamyšlení, i když tím možná u některých mých čtenářů – a hlavně čtenářek – hrábnu do vosího hnízda.

               Můj otec definoval střední věk jako „mládí v prdeli a do důchodu daleko.“ Jedná se v podstatě o věk, kdy by si člověk představoval, že to chtěl v životě dotáhnout dál nebo jinam a teď se mu na uskutečnění nebo aspoň korekci jeho plánů krátí čas.

               S ohledem na bibli se říkalo, že člověk se může stát prorokem do třicátého šestého roku věku, pak je už na to pozdě. Což se sice mezitím už změnilo, nicméně po čtyřicítce začíná být na nastartování úspěšné kariéry – pokud tedy už neběží – pozdě.

               A mnoho lidí začne blbnout. Dávají výpovědi, opouštějí partnery a rodiny, hledají novu práci, ve které by se lépe realizovali, začínají věřit na konspirační teorie, hledají své místo v různých sektách. Ti, kteří mají pocit úspěchu a chtějí ho demonstrovat, si nacházejí o dvacet let nebo i více mladší partnerky a plodí s nimi potenciální sirotky. Všeobecně stoupá připravenost si prostě NĚCO DOKAZOVAT. A prezentovat. Ať už úspěch nebo zdánlivý neúspěch. A to znamená emoce. A emoce jsou nebezpečné, protože jsou neovladatelné rozumem.

               Naše psycholožka mi donesla studie, které dokazují, že nejvíc psychických poruch se objevuje ve věku okolo čtyřiceti let, případně brzy po dovršení tohoto věku. Příčinou se ovšem psychologové zabývají pouze na oné psychické úrovni, pomíjejí tělesný aspekt. Kupodivu to dělají právě zastánci teorie takzvané „celostní medicíny“. A právě oni oddělují psychiku od těla, jako by netvořily jeden celek, jednoho člověka. Člověk byl sice obdařen duší, to ale neznamená, že tím byl zbaven svého těla.

                Stále víc mám dojem (a ony studie to potvrzují), že ona krize středního věku postihuje víc ženy než muže. Na své dcery a snachy si stěžují mí kamarádi, spolužáci i pacienti. Jedno mají ony ženy společné, a to je věk. Je to právě onen věk okolo čtyřiceti, případně v dekádě po čtyřicítce. Lékaři vědí, že mimo jiné je to i věk, kdy se objevuje nejvíce autoimunních onemocnění, ať už jsou to revmatická onemocnění, nemoci štítné žlázy i rakoviny, a to hlavně rakoviny pohlavních orgánů. Čili v těle se něco děje a tomu tělu se to očividně nelíbí. Otázka je, co to je a proč tomu tak je. Tu ještě nikdo zcela spolehlivě nezodpověděl. Jednu teorii si zde ale dovolím prezentovat. Jak říkám, je to teorie, nikdo není povinen s ní souhlasit, zejména pokud má jiné zkušenosti.

               Člověk je řízen třemi systémy. Prvním z nich je vyšší nervová činnost čili naše vědomé konání. Od vědomých pohybů svalstva až po učení a cílevědomou činnost, vytváření hodnot. Impulsy k tomuto chování se vytvářejí v šedé kůře mozkové, můžeme je ovládat vůlí, rozhodováním, zde je i sociální chování, kterému se učíme až naposledy, ve škole či v práci. A které se ve stáří, kdy činnost tohoto systému slábne, ztrácí většinou jako první.

               Druhým systémem je autonomní nervový systém. Ten je s tím prvním sice propojen, funguje ale na něm i do značné míry nezávisle. Musí totiž fungovat, i když je ona vyšší nervová soustava právě vypnutá. Tím nemyslím rybaření nebo koukání na fotbal, ale například spánek. I tehdy musí tlouct srdce, člověk musí dýchat, tvoří moč a tráví. Autonomní nervový systém se skládá ze dvou větví, sympatiku a parasympatiku. Sympatikus je systém stresový, aktivuje se v okamžiku, kdy se člověk musí vypořádat s nějakou výzvou. Jinými slovy a pro zjednodušení, sympatikus se aktivuje, když jsou nám někdo nebo něco nesympatičtí. Je to systém pro boj nebo útěk. Rozšiřuje zorničky v oku (abychom lépe viděli), rozšiřuje průdušky (abychom při útěku mohli lépe dýchat), zvyšuje rychlost srdeční činnosti (což je pro boj výhodné, zvyšuje to výkon), zastavuje trávení a močení (to se při běhu či zápasu moc nehodí) a tak dále. Tedy je to moc chytře vymyšleno. Látkami, které fungování tohoto systému zajišťují, jsou adrenalin, noradrenalin nebo dopamin. Parasympatikus naproti tomu je systém klidový. Aktivuje se zejména během spánku, po jídle, podporuje trávení a vyměšování, vytváří rezervy na horší časy. Zorničky a průdušky se zúží, srdce se zpomalí, střevo se naopak zrychlí a tak dál. Účinnými látkami tohoto systému jsou acetylcholin a nikotin. Ano, tělo vytváří svůj vlastní nikotin, aby se zklidnilo a dobře cítilo. V případě, že ho dodáváme zvenku, tedy cigaretami, zleniví a tento klidový hormon přestane produkovat. A člověk se stane na přívodu zvenku závislým.

               Třetím systémem je systém hormonální. Ten ty dva nervové systémy doplňuje a kompletizuje. A v něm je i rozhodující rozdíl mezi fungováním u ženy a u muže. Mužský hormonální systém je nastaven poměrně jednoduše. V době puberty začne stoupat hladina testosteronu, ve věku mezi třiceti a čtyřiceti dosáhne vrcholu a pak začne klesat. Testosteron je zodpovědný nejen za sekundární pohlavní znaky, ale i za agresivitu, růst svalů a mimo jiné i za rakovinu prostaty. Proto u muže, který ji dostane ve věku kdy je hladina testosteronu ještě relativně vysoká, tedy okolo padesátky, přestavuje rakovina prostaty vysoce zhoubné a agresivní onemocnění, u osmdesátníka je to už jen domácí zvířátko, které není třeba krmit ani dráždit, ale které neublíží. Navíc se tento hormon tvoří ve varlatech, nemá tedy s mozkem moc co do činění. Proto mají hormony na mužské chování jen nepřímý a omezený vliv.

Ovšem i u muže se klesající hladina testosteronu může projevit pocitem frustrace a vyvolat depresi či onu krizi středního věku, nicméně je to u mužského pohlaví víc psychický než hormonální problém. Jinými slovy „muž v krizi středního věku rozšiřuje svůj lovecký revír, ačkoliv mu už dochází munice.“

               U žen je situace mnohem složitější. Už v produktivním věku kolísají hladiny hormonů estrogenů a progesteronů ze dne na den a vytvářejí onen legendární měsíční cyklus. Ženské tělo je z principu naprogramováno na početí a rození dětí – jedno, co si o tom dotyčná žena myslí. To prostě svou šedou kůrou mozkovou neovlivní. Proto ono napětí v týdnu před menstruací – zvané premenstruální tenze – kdy je žena většinou nadměrně podrážděná a připravená k hádkám – tělo je frustrováno, že nepočalo a způsobuje emocionální nestabilitu.

               K ovulaci, tedy uvolnění vajíčka z vaječníku je potřebný folikulostimulační hormon (FSH). Je to hormon produkovaný v podvěsku mozkovém, takzvané hypofýze, žláze, která má přímou vazbu na mozek, přesněji na hypotalamus, sídlo emocí. Hypotalamus s hypofýzou spolu přímo komunikují. Proto jsou ženy, ať už si to chtějí či nechtějí připustit, principiálně emocionálnější než muži. V době okolo čtyřicítky začínají vaječníky slábnout a na to, aby vajíčko vypustily do vejcovodu k případnému oplodnění, potřebují stále více tohoto hormonu. A ten stoupá. Právě jeho hladina je měřítkem, zda může žena ještě počnout či ne. Tělo chce ještě zplodit dítě, i když mozek ví, že je to v tom věku většinou už nepraktické, na což ovšem vaječníky a hormony kašlou, ale ví, že už má jen málo času. Vzniká onen typický „syndrom zavírajících se dveří“.  

               FSH stoupá, hypofýza pracuje na plné obrátky, a dokonce i nad ně. To se samozřejmě přenáší na onen hypotalamus. I ten je postupně stále víc zatěžován a neví si s tím rady. A emoce planou. Žena se mění, hledá nové uplatnění, chce být atraktivní, a to i pro jiné muže než při toho svého. Manžel je bezradný, ženil se přece proto, aby měl navařeno a klid. S novou situací si naprosto neví rady a manželství se řítí do zkázy. Žena se cítí nepochopena (a v tom má pravdu) a hledá si kompenzaci – v práci, mezi kamarádkami, u šamanů, energetiků, kouzelníků nebo v jiném mužském náručí, často s podstatně mladším mužem. Probuzení bývá často tragické.

               Je to samozřejmě jen jeden aspekt, nechci, aby tady vznikl dojem, že ženy považuji pouze za hormonálně řízené bytosti. Nicméně ona hormonální nestabilita ostatní faktory psychických problémů nepochybně prohlubuje. Ovšem jak konstatovala moje maminka, dokud ženy pracovaly od rána do večera na poli, neměly na krizi středního věku čas. Jenže fyzická práce se už nenosí a už vůbec ne od úsvitu do setmění. Je víc času k přemýšlení, a to i k přemýšlení o sobě. O osobním úspěchu neúspěchu, spokojenosti a frustracích. A v době, kdy jsou části mozku, které nedokážeme vědomě ovládat, pod stresem, to není dobrý nápad. Kromě toho se ženy staly nezávislými, emancipovaly se. Ještě před několika desítkami let potlačily pocit neúspěšnosti či frustrace v sobě, protože se muže jako vládce rodiny neodvážily se svými problémy obtěžovat. Tato situace se také naprosto změnila – a muži na ni nejsou připraveni. Kromě toho, pokud není věkový rozdíl v páru příliš velký, i u muže začíná právě klesat hladina testosteronu, a to způsobuje nespokojenost a frustraci pro změnu zase u něho. Konfliktní potenciál tím stoupá.

               Takže poselství, které jsem chtěl oněm mužům a ženám v krizové situaci středního věku zprostředkovat je následující. Zachovejte klid, ono to přejde. Snažte se pochopit, že za to, co se právě děje, tak úplně nemůžete. Moje manželka říká, že „hormóni jsou svině“ a má v tom samozřejmě pravdu. Jestliže při oslavě padesátky ještě člověk může mít určitou frustraci, že něčeho nedosáhl a myslí si, že by to ještě mohl napravit, při oslavě šedesátky je to už jedno. Tehdy už nechal onen kritický věk definitivně za sebou.    ˇ

               Čili, dámy a pánové – vydržet, nepodléhat panice a nedělat nepředložené blbosti. Život vás za to odmění.

               A pánové, snažte se své protějšky pochopit, nemají to lehké. Ovšem, jak říkal Alain Delon, muž se musí rozhodnout, zda chce ženám rozumět nebo je milovat. Oboje prý nejde. Ovšem Alain Delon byl macho staré školy, dnes by už se svými názory sklidil jen odsouzení, případně zavržení. Doufám, že se mi to za tento článek nestane.

Pinzgau

Pinzgau ist die westlichste Region des österreichischen Bundeslandes Salzburg. Er ragt nach Westen zwischen Nord- und Osttirol hinein und besteht im Wesentlichen aus einem Gebirgstal rund um den Oberlauf des Flusses Salzach, dem Landeszentrum Zell am See und den nach Norden hinauslaufenden Gebieten um die Orte Saalbach und Saalfelden. Dies lässt vermuten, dass in diesem Teil des Landes ein anderer Fluss die Lebensader bildet, nämlich die Saalach. Und vor allem gibt es hier Berge, Berge und noch mehr Berge. Sehr viele Berge. Schließlich ist Pinzgau flächenmäßig der größte Bezirk Salzburgs. Doch gerade wegen dieser Berge kommen die Menschen seit der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts hierher, als der Tourismus begann. Also kamen auch wir hierher.

Das Ende der Welt liegt in Krimml. Oder zumindest war es das. Heute ist es durch eine mautpflichtige Passstraße über den Gerlos-Pass mit dem östlichsten Tal Tirols, dem Zillertal, verbunden. Doch dieses „Ende der Welt“ lohnt sich wegen seiner Wasserfälle zu besuchen. In drei Stufen stürzt hier das Wasser aus einer Höhe von 380 Metern hinab.

Krimmler Wasserfälle

Die Menge des Wassers ist beeindruckend; am Tag unseres Besuchs betrug sie 1700 Liter pro Sekunde, es können aber auch über 2000 Liter sein. Im Salzburgerland herrschte bis 1806 der Erzbischof von Salzburg, der die Position eines Reichsfürsten innehatte. Danach kam das Land unter habsburgische Herrschaft und wurde in Österreich eingegliedert. Für die Gebiete rund um die Stadt Mittersill, zu der Krimml gehörte, wurde ein sogenannter Pfleger, also Verwalter, eingesetzt. 1835 wurde ein bestimmter Ignaz von Kürsinger hierhergeschickt, und er erkannte sofort das Potenzial der Krimmler Wasserfälle. Er ließ hier einen Weg mit einer Gloriette und einem Pavillon für Maler errichten. Kürsinger ist heute die Aussichtsplattform am Fuß des Wasserfalls gewidmet. Kürsinger organisierte auch die erste Besteigung des Großvenediger, sodass dieser Berg zum ersten Mal von Norden und nicht von der Neuen Prager Hütte in Osttirol bestiegen wurde, wo wir uns im letzten Jahr dem Gipfel näherten. Weitere Aussichtspunkte tragen die Namen anderer Verwalter, die die immer wieder verfallenden Treppen um den Wasserfall herum reparieren und verbessern ließen, da der Zahn der Zeit unerbittlich war. Es handelte sich dabei überwiegend um Funktionäre des Deutschen und Österreichischen Alpenvereins (DuÖAV), wie Ernst Jung, Rudolf Riemann, Theodor Ritter von Sendtner oder Ernst Friedrich Berger. Anfang des 20. Jahrhunderts war der Weg mit den Aussichtsterrassen fertiggestellt und ist bis heute in Betrieb. Jeder Aussichtspunkt bietet ein schönes Erlebnis, sei es der Blick auf die Wassermassen oder in den Abgrund unterhalb der Wasserfälle. Oberhalb der dritten Stufe des Wasserfalls gibt es eine Hütte, und der Weg führt dann durch das Krimmler Achetal vorbei an zwei „Almen“, also Bergbauernhöfen, wo Erfrischungen angeboten werden, bis zum Hotel Krimmler Tauernhaus.

Krimmler Tauernhaus

Von dort führen Wege in alle Richtungen zu Hütten, die Ausgangspunkte für Aufstiege auf die Dreitausender darstellen, und zwar Warnsdorfer Hütte, Birnlückenhütte in Südtirol oder Richterhütte in Nordtirol.

Da der Weg zum Krimmler Tauernhaus ziemlich lang ist, kann man auch ein Taxi dorthin nehmen. Oder, wenn einem im Hotel die Kräfte ausgehen, kann man mit einem Taxi zurück nach Krimml fahren.

Auf dem Weg entlang der Salzach fällt die Menge an neuen Apartments in den Dörfern, durch die man fährt, auf. Die Erklärung ist einfach: Seilbahnen bringen einen von dort zu den Skipisten, die mit dem Skigebiet von Kitzbühel verbunden sind. Das heißt, man wohnt günstiger als in Kitzbühel, kann aber seine Pisten nutzen – vorausgesetzt, man ist schnell genug, denn es ist weit, das Schigebiet ist einfach riesig. Die drei Seilbahnen Panoramabahn, Smaragdbahn und Wildkogelbahn sind auch im Sommer in Betrieb, und von ihren Bergstationen aus sind leichte Gratwanderungen für die ganze Familie möglich.

Das Zentrum des Tals ist Mittersill.

Mittersill

Es ist ein charmantes Städtchen mit etwa fünftausend Einwohnern – und der Sitz der berühmten Firma Blizzard. Skier dieser Marke wurden hier seit 1953 von Anton Arnsteiner produziert. Dieser örtliche Tischler kehrte aus dem Zweiten Weltkrieg zurück, in dem er mehrmals verwundet worden war, und begann in seiner Werkstatt Skier herzustellen. Da er keine Angst vor Innovationen hatte, führte er als Erster Polyethylen für Skibeläge ein, später experimentierte er mit Glasfaser und Metallen. 1974 produzierte sein Unternehmen eine halbe Million Skier. 1996 präsentierte er die ersten Carving-Skier, musste aber im selben Jahr Insolvenz anmelden. Das Unternehmen wurde nach und nach von mehreren Investoren übernommen und gehört jetzt zur italienischen Technica-Gruppe, wobei die Produktion größtenteils in die Ukraine verlagert wurde. Arnsteiner verstarb 2013 und ist auf dem Friedhof im Ortsteil Felber beerdigt.

Felber ist der älteste Stadtteil, wo sich auch die romanische Kirche und der Felberturm befinden, in dem das örtliche Museum untergebracht ist. Dieses widmet sich den sogenannten „Säumern“, Händlern, die Waren über Gebirgspässe transportierten. Sie brachten auf Maultieren Salz nach Süden und Wein nach Norden über Pässe in Höhen von über 2000 Metern, oft unter Lebensgefahr. Mittersill war ein Umschlagplatz für diesen Handel, selbst isoliert von der Zivilisation bis 1898, als eine Schmalspurbahn von Zell am See gebaut wurde.

Die Familie Felber beherrschte die Stadt, die damals noch ein Markt war, vom 12. bis 14. Jahrhundert. Ihr Name blieb sowohl im Stadtteil Felber als auch im Felbertal erhalten, wo sich das größte Vorkommen des Minerals Scheelit in Europa befindet, aus dem Wolfram gewonnen wird. Ebenso heißen nach dieser Familie das Gebirge Felbertauern, unter dem ein Tunnel nach Osttirol führt.

In der Stadt gibt es zwei Kirchen. Die ältere, frühgotische, steht direkt neben dem Museum im Felberturm, die zweite, eine Rokokokirche der Heiligen Anna, befindet sich im Stadtzentrum. Am Friedhofseingang warnt ein Schild davor, dass es verboten ist, mit Fahrrädern oder Skiern den Friedhof zu betreten – wir sind schließlich in den Alpen!

Mittersill hat sich auch auf andere Weise einen Namen gemacht. 1948 gründete Hubert Baron von Pantz im örtlichen Schloss oberhalb der Stadt, wo sich heute ein Vier-Sterne-Hotel befindet, den „Sport and Shooting Club“, der damals das teuerste Unternehmen seiner Art war. Infolgedessen verkehrten hier die prominentesten Gäste, darunter Schah Reza Pahlavi mit seiner ersten Frau Soraya, die niederländische Königsfamilie, der Herzog von Windsor (ehemaliger König Eduard VIII.), Aga Khan, Henry Ford II., Gina Lollobrigida oder Clark Gable. Mittersill war bis Mitte der 1960er Jahre das Zentrum der Jetset-Gesellschaft.

Heute ist es ein entzückendes kleines Städtchen mit vielen Restaurants, Bars und Cafés sowie einem großen Krankenhaus, das als Relikt aus der Zeit geblieben ist, als Mittersill noch eine Bezirksstadt war. Seit 2005 gehört Mittersill zum Bezirk Zell am See.

Ein Tal weiter östlich führt von Uttendorf eine Straße ins Tal zum Erzinger Boden auf 1468 Metern Höhe, und von dort bringt eine Seilbahn Touristen zum Berghotel Rudolfshütte.

Rudolfshütte

Dieses steht zwischen zwei Stauseen, dem Weißsee und dem Tauernmoossee, auf 2311 Metern Höhe. Im Winter gibt es hier ein Skigebiet, im Sommer dient es als Ausgangspunkt für Wanderungen in die umliegenden Berge. Über den Kalser Tauernpass führt ein Wanderweg nach Osttirol ins Kalsertal.

Ein weiteres Tal weiter östlich liegt das legendäre Kaprun.

Kaprun

Auf dem dortigen Gletscher am Kitzsteinhorn konnte man noch vor nicht allzu langer Zeit das ganze Jahr über Skifahren – ich selbst bin hier im Juni 1997 Ski gefahren. Heute ist vom Gletscher nur noch ein kleiner kümmerlicher Rest übrig, und es wird hier nur noch im Winter Ski gefahren. Im Sommer wurde wenigstens eine kleine Schneefläche geschaffen, auf der Kinder und arabische Besucher auf Plastikschlitten herumrutschen können. Das Kitzsteinhorn erlangte traurige Berühmtheit durch die Katastrophe im Jahr 1999, als ein Feuer in einem Tunnel ausbrach, durch den damals eine Seilbahn fuhr. 155 Menschen starben, seitdem fährt man mit einer Gondelbahn auf den Gletscher. Oben zeigt sich das wahre Gesicht des Massentourismus: Tausende Menschen, Bagger und schwere Maschinen, die eine Restaurantkette nach der anderen und immer mehr Gebäude errichten – hier scheint der Umweltschutz keinen Einfluss zu haben. Das nahe Zell am See ist nämlich ein beliebtes Urlaubsziel für Saudis. Irgendwie kamen sie auf die Idee, dass Zell am See der Beschreibung des muslimischen Paradieses entspricht, und sie wollen sehen, was sie im Jenseits erwartet: Wasser, Wälder, Berge und Schnee. Und für jeden 77 Jungfrauen, die es allerdings in Zell am See nicht gibt, weshalb die Besucher mit ihren ganzen großen Familien anreisen. Überall gibt es Schilder auch auf Arabisch, und auf dem Kitzsteinhorn werden „Halal“-Menüs angeboten. Die Stadt ist voll dieser Besucher, doch in den Restaurants trifft man keinen von ihnen. Die Hotels, in denen sie wohnen, bieten ihnen Halal-Essen, daher gehen sie nicht in die gewöhnlichen Restaurants. Die vier Flüsse des Paradises mit kühlem Wasser, Wein, Honig und Milch gibt es auch – noch – nicht.

Ebenso trifft man die arabischen Besucher nicht in den Thermen von Kaprun an, wo man nach einem Aufenthalt in den Bergen im warmen Wasser baden kann. Getränke werden einem vom Kellner bis an den Rand des Pools gebracht. Und wer möchte, kann in Kaprun ein Oldtimer-Museum besuchen.

Aber zurück zum Kitzsteinhorn. Mit mehreren Gondeln gelangt man bis auf eine Höhe von 3029 Metern zur Aussichtsplattform „Top of Salzburg“, wo sich die Menschen in langen Schlangen anstellen, um ein Foto zu machen. Diese Plattform ist durch einen Tunnel mit Ausstellungsstücken aus dem Nationalpark mit einer anderen Aussichtsplattform verbunden, die in Richtung Großglockner und Großvenediger zeigt. Zweimal täglich werden kostenlose Führungen durch diesen Tunnel angeboten, die aber eine Stunde dauern. Die Projektion im Cinema 3000 hingegen dauert nur acht Minuten und ist sehenswert.

Für die Mutigen gibt es die Möglichkeit, den Gipfel des Berges zu erklimmen. Der Aufstieg über steiles Gestein ist mit einem Stahlseil gesichert und entspricht im Wesentlichen dem Charakter einer Klettersteigroute der Kategorien A bis B. Für Menschen mit Höhenangst oder weniger beweglichen Knien, was in meinem Alter häufig vorkommt, ist es ratsam, ein Kletterset mit Karabinern mitzunehmen. Das gibt einem die Sicherheit, sich in die Menge der Aufsteigenden zum Gipfel auf 3203 Metern Höhe einzuordnen. Von dort hat man einen atemberaubenden Blick auf zahlreiche Seen, die jedoch alle künstlichen Stauseen zur Stromerzeugung sind.

Blick von dem Gipfel von Kitzsteilhorn

Das Zentrum der Region ist natürlich das bereits erwähnte Zell am See. Die Stadt mit 10.000 Einwohnern hat eine lange Geschichte. Schon im Jahr 740 schickte der Salzburger Bischof Johannes Mönche in diese Gegend, um dort ein Kloster zu gründen. 743 wurde der Ort erstmals als Cella in Bisonzio erwähnt, woraus später der Name Zell entstand, und 1810 erhielt die Gemeinde ihren endgültigen Namen Zell am See. Zur Stadt wurde sie erst 1928 erhoben. Ihre Bedeutung verdankt sie dem Bürgermeister Josef Salzmann, der Zell am See von 1854 bis 1859 und dann wieder von 1860 bis 1880 leitete. Der weitsichtige Lokalpolitiker erkannte das touristische Potenzial des Ortes. 1860 kaufte die Gemeinde den See, und Salzmann ließ eine Promenade und einen Park anlegen. 1875 wurde Zell am See an die Eisenbahn (Giselabahn) angeschlossen, und dem Aufschwung der Stadt stand nichts mehr im Wege. Salzmann gelang es auch, durch Intervention in Wien sicherzustellen, dass Zell am See das Verwaltungszentrum der Region Pinzgau blieb, was es bis heute ist. Die Eröffnung des Grandhotels auf der Halbinsel, die in den See hineinragt, erlebte Salzmann jedoch nicht mehr.

Grandhotel mit Casino in Zell am See

Das Hotel wurde 1896 eröffnet, vier Jahre nach Salzmanns Tod. Im Jahr 2016 wurde das Hotel um ein Casino erweitert. Vor dem Grandhotel steht ein auffälliger Brunnen, entworfen vom berühmten österreichischen Architekten Friedensreich Hundertwasser. Der Brunnen wurde zwar erst nach seinem Tod im Jahr 2003 errichtet (Hundertwasser selbst starb 2000 während einer Reise im Pazifik), doch der Entwurf stammt bereits aus dem Jahr 1996, und 2003 wurde er vom Wiener Architekten Hans Muhr realisiert. Es handelt sich um den sogenannten „Österreichischen Brunnen“, bei dem neun Säulen die neun österreichischen Bundesländer darstellen. Ihre Höhe orientiert sich an der Einwohnerzahl, und die Farbe der Säulen entspricht der vorherrschenden Farbe im Landeswappen. Die Steiermark ist daher leicht zu erkennen – sie ist als einzige grün.

Österreichischer Brunnen von Friedensreich Hundertwasser

1927 wurde die erste Seilbahn auf den Schnittenhöhe-Gipfel oberhalb der Stadt gebaut (sie ist nur im Sommer in Betrieb, nicht im Winter, wo sie Zell am See mit dem Skigebiet in Saalbach verbinden könnte). In den Jahren 1952 bis 1974, als der See im Winter von einer dicken Eisschicht bedeckt war, fanden hier zu Ehren von Ferdinand Porsche Autorennen auf dem Eis statt. 1947 stach das erste Ausflugsschiff „Libelle“ in den See, heute gibt es vier Schiffe, die von der „Aktiengesellschaft Schnittenhöhe“ betrieben werden.

Die Stadt ist wunderschön gepflegt, das Rathaus befindet sich an der Hauptstraße, die durch die Stadt führt, in einem ehemaligen Schloss, das einmal von Carl und Hans Rosenberger erbaut und 1807 vom österreichischen Staat gekauft wurde.

Am Hauptplatz steht das älteste Gebäude der Stadt, der Vogtturm, der aus dem Jahr 1000 stammt und heute ein Museum beherbergt. Dort steht auch die Kirche St. Hippolytus, der im Stadtwappen als römischer Soldat mit einer Fahne dargestellt wird. Dies ist eine seiner traditionellen Darstellungen, doch Hippolytus selbst war ein Gelehrter und ein bedeutender Kirchenautor und sogar der erste Gegenpapst (gegen Papst Calixtus I.). Er starb 235 n. Chr. im Exil auf Sardinien bei Zwangsarbeit. Die Kirche selbst besteht aus zwei Teilen, eigentlich aus drei. Die winzige Krypta stammt noch aus vorromanischer Zeit im 8. Jahrhundert, die romanische Basilika mit flachem Dach und Fresken an den Wänden der Seitenschiffe stammt aus der Zeit um 1140, und der gotische Turm und Chor wurden nach 1450 hinzugefügt. Die Innenausstattung ist natürlich barock.

Auf dem Hauptplatz am Brunnen werden bedeutende Ereignisse der Stadtgeschichte gewürdigt, wie ihre Gründung und die Eröffnung des Straßentunnels im Jahr 1996, der den Transitverkehr aus der Stadt herausführte. Außerdem gibt es Tafeln, die berühmten einheimischen Sportlern gewidmet sind, die olympische Goldmedaillen gewonnen haben. Hans Peter Steinmacher, der zusammen mit seinem Partner Roman Hagara Goldmedaillen im Segeln in der Tornado-Klasse bei den Olympischen Spielen 2000 in Sydney und 2004 in Athen gewann, und der bekannteste Sportler aus Zell am See, Felix Gottwald, der am 13. Januar 1976 geboren wurde und in der Nordischen Kombination drei Goldmedaillen (Turin 2006 und Vancouver 2010), eine Silbermedaille und drei Bronzemedaillen bei den Olympischen Spielen gewann sowie insgesamt 18 Medaillen bei großen Veranstaltungen (Olympische Spiele und Weltmeisterschaften) errang.

Falls man nach einem Aufenthalt in den Kapruner Thermen oder nach einem Spaziergang auf der schönen Stadtpromenade oder auf der Hauptstraße in der Altstadt, die zu Recht den Namen des berühmten Bürgermeisters Salzmann trägt, Hunger bekommt, gibt es mehr als genug Möglichkeiten, um sich zu stärken. Wir entschieden uns für das Restaurant „Zum Hirsch“ und es war eine gute Wahl. Es war keine zufällige Entscheidung, wir bekamen einen „Insider-Tipp“. Also war das Restaurant für sein gutes Essen bereits bekannt gewesen.

Haben Sie Lust auf einen Besuch im Pinzgau bekommen? Das wundert mich nicht. Fahren Sie hin und sehen Sie es sich an.

Pinzgau

               Pinzgau je nejzápadnější region rakouské spolkové země Salcburska. Trčí na západ mezi Tyrolskem severním a východním a tvoří ho v podstatě horské údolí okolo horního toku řeky Salzach, zemské centrum Zell am See a od něho na sever vybíhající části země okolo Saalbachu a Saalfeldenu, což dává tušit, že v této části země je tepnou jiná řeka a sice Saalach. A hlavně jsou zde hory, hory a zase hory. Hodně hor. Koneckonců je Pinzgau rozlohou největší okres v Salcbursku. Ale právě kvůli těm horám sem lidé už od první poloviny devatenáctého století, kdy začal vznikat turismus, jezdí. Jeli jsme sem tedy i my.

               Konec světa je v Krimmlu. Nebo aspoň byl.  Dnes je spojen horskou mýtnou cestou přes průsmyk Gerlos s nejvýchodnějším tyrolským údolím – Zillertalem.

               Ten konec světa ale stojí za to, a to díky svým vodopádům. Ve třech stupních tu padá voda z výšky 380 metrů.

Vodopád v Krimmlu

To množství vody je impozantní, v den naší návštěvy tvořilo 1700 litrů za sekundu, může to být ale i přes dva tisíce. V Salcbursku vládl až do roku 1806 salcburský arcibiskup, který měl pozici říšského knížete. Poté se země dostala pod habsburskou nadvládu a byla začleněna do Rakouska. Pro oblasti okolo města Mittersillu, kam Krimml patřil, byl ustanovován takzvaný „Pfleger“, čili správce. V roce 1835 sem byl v této funkci poslán Ignaz von Kürsinger a ihned poznal potenciál vodopádů v Krimmlu. Nechal zde postavit chodník s gloriettou a pavilónem pro malíře. Kürsingerovi je věnována vyhlídka u dna vodopádu. Kürsinger organizoval ostatně i první výstup na Großvenediger, tato hora tedy byla poprvé zdolána ze severu, a ne od „Neue Prager Hütte“ ve východním Tyrolsku, kde jsme se ke jejímu vrcholu přiblížili minulého roku my.  Další vyhlídky pak nesou jména dalších správců, kteří opravovali a zlepšovali stále se rozpadající schodiště kolem vodopádu, protože zub času byl neúprosný. Byli to převážně funkcionáři „Německého a Rakouského alpského svazu“ (DuÖAV) jako Ernst Jung, Rudolf Riemann, Theodor Ritter von Sendtner nebo Ernst Friedrich Berger. Na začátku dvacátého století byl chodník s vyhlídkovými terasami hotov a slouží dodnes. Každá vyhlídka nabízí hezký zážitek pohledem na vodní masy i do propasti pod vodopády. Nad třetím stupněm vodopádu je chata a pak vede cesta údolím Krimmler Ache okolo dvou „Almů“ tedy horských hospodářství, kde nabízejí občerstvení až k hotelu Krimmler Tauernhaus.

Krimmler Tauernhaus

Odtud pak vedou cesty na všechny strany k chatám, které představují východisko k výstupu na třítisícové vrcholy Warnsdorferhütte, Birnlückenhütte v Jižním Tyrolsku nebo Richterhütte v Tyrolsku severním.

               Protože cesta ke Krimmlskému Tauernhausu je pořádně dlouhá, je možné zajet si tam i taxíkem. Nebo, když vám dojde síla v hotelu, dá se taxíkem do Krimmlu vrátit.

               Na cestě proti proudu Salzachu je nápadné množství nových apartmánů v obcích, kterými projíždíte. Vysvětlení je snadné. Lanovky vás odtud vyvezou k sjezdovkám, které jsou napojeny na kitzbühlský lyžařský areál. Čili bydlíte levněji než v Kitzbühlu, ale jeho sjezdovky můžete využít – pokud jste dost rychlí, protože je to daleko. Tři lanovky Panoramabahn, Smaragdbahn a Wildkogelbahn jsou v provozu i v létě a od jejich horních stanic jsou možné nenáročné hřebenové túry pro celou rodinu.

               Centrem údolí je Mittersill.

Mittersill

Milé městečko se zhruba pěti tisíci obyvateli – a firmou Blizzard. Lyže s touto značkou zde začal vyrábět v roce 1953 Anton Antsteiner. Tento místní stolař se vrátil z druhé světové války, kde byl víckrát zraněn a ve své stolařské dílně začal vyrábět lyže. A protože se nebál inovací, zavedl jako první polyethylen na lyžařské skluznice, později začal experimentovat s vláknovým sklem nebo kovy a jeho firma vyrobila jen v roce 1974 půl milionu lyží. V roce 1996 prezentoval první carvingové lyže, ale ve stejném roce musel nahlásit insolvenci. Firmu postupně koupilo několik podnikatelů, teď je součástí italské Technica-Groop, výroba byla ale z velké části přesunuta na Ukrajinu. Arnsteiner zemřel v roce 2013 a je pochován na hřbitově v místní části Felber, nejstarší části města, kde je i románský kostel a Felberturm, ve kterém je místní muzeum.

Náhrobní kámen Antona Arnsteinera

Věnuje se takzvaným „Säumerům“ což byli přepravci zboží přes horské průsmyky. Na mulách převáželi sůl na jih a víno na sever přes průsmyky ve výškách přes dva tisíce metrů, často v nebezpečí života. Mittersill byl překladiště takto transportovaného zboží, sám odstřižen od civilizace až do roku 1898, kdy sem z Zell am See postavili úzkokolejnou železnici.

               Rod Felberů ovládal město, které tehdy bylo ještě trhem, od dvanáctého do čtrnáctého století, po nich zůstalo jméno městské čtvrti ale i Felbertal, kde je největší naleziště nerostu scheelitu v Evropě, z něhož se získává wolfram nebo Felbertauern, pod kterými vede tunel do východního Tyrolska.

               Kostely jsou ve městě dva. Ten starší, ranně gotický, stojí hned vedle muzea ve Felberturmu, druhý rokokový kostel svaté Anny, je v centru města a před vstupem na hřbitov varuje výstražná tabule, že na hřbitov je zakázáno jezdit na kole a vstupovat Na LYŽÍCH – jsme holt v Alpách!

               Mittersill se proslavil i jinak. V roce 1948 zde v místním zámku nad městem, kde je i teď čtyřhvězdičkový hotel, založil Hubert baron von Pantz „Sport and shooting Club“, který byl ve své době nejdražším podnikem ve své kategorii. V důsledku toho se zde střídali nejprominentnější hosté, jako Šáh Réza Páhlaví se svou první manželkou Sorajou, holandská královská rodina, vévoda z Windsoru (bývalý král Eduard VIII.) Aga Khan, Henry Ford II., Gina Lollobrigida nebo Clarc Gable. Mittersill byl až do poloviny šedesátých let „pupkem světa“ pro jetset společnost.

               Dnes je to rozkošné malé městečko se spoustou restaurací, barů a kaváren a velkou nemocnicí, která zde zůstala jako relikt z časů, kdy byl Mittersill okresním městem a se kterou teď nikdo neví, co dělat. Od roku 2005 patří Mittersil k okresu Zell am See.

                O jedno údolí dál na východ vede z Uttendorfu cesta údolím k „Erzinger Boden“ v nadmořské výšce 1468 metrů a odtud dopraví turisty lanovka j horskému hotelu Rudolfshütte.

Ta stojí mezi dvěma přehradami Weißsee a Tauernmoossee ve výšce 2311 metrů. V zimě je zde lyžařské středisko, v létě východisko na túry do okolních kopců. Přes průsmyk Kalser Tauern vede chodník do východního Tyrolska do údolí Kalsu.

               Další údolí na východ je pak legendární Kaprun.

Kaprun z Kitzsteinhornu

Na zdejším ledovci na Kitzsteinhornu se kdysi ještě poměrně nedávno dalo lyžovat celý rok já sám jsem zde lyžoval v červnu v roce 1997. Dnes už z ledovce zůstal jen malý ubohý zbytek v nejvyšší poloze a lyžuje se zde jen v zimě, v létě tam zřídili aspoň malou sněhovou plochu, na níž se mohou děti a Arabové klouzat na plastikových lopatách. Kitzsteinhorn se neblaze proslavil katastrofou v roce 1999, kdy vypukl požár v tunelu, kterým tehdy jezdila lanovka. Zemřelo 155 lidí, od té doby se na ledovec jezdí gondolou. Nahoře je to pravý obraz masového turismu. Tisíce lidí, bagry a těžká technika, která zde staví restauraci za restaurací a další a další budovy – zde zřejmě ochránci životního prostředí nemohou říct ani „ň“.  Nedaleké Zell am See je totiž vyhledávaná dovolenková destinace Saúdú. Tak nějak přišli na to, že Zell am See odpovídá popisu muslimského ráje a chtějí tedy vidět, co na ně na onom světě čeká. Voda, lesy, hory a sníh. A k tomu pro každého 77 panen, ty ovšem v Zell am See v nabídce nejsou, návštěvníci tedy jezdí s celými početnými rodinami. Nápisy jsou všude i v arabštině, v restauracích na Kitzsteinhornu se nabízí „Halal“ menu. Ve městě je těchto návštěvníků plno, v restauracích ale nepotkáte ani jednoho. Hotely, ve kterých bydlí, jim nabízejí jídlo „halalL, a proto z nich do běžných restaurací nechodí.

               Stejně tak je nepotkáte v termálech v Kaprunu, kde se člověk může po pobytu v horách okoupat v teplé vodě. Nápoje vám číšník donese až na kraj bazénu. A kdo chce, může v Kaprunu navštívit muzeum oldtimerů.

               Ale zpět na Kitzsteinhorn.  Několika gondolami se dostanete až do výšky 3029 metrů na vyhlídkovou platformu „Top of Salzburg“, kde stojí fronty lidí, aby se zde mohly vyfotit. Tato platforma je propojena tunelem s vystavenými exponáty z národního parku s jinou vyhlídkou ve směru na Grossglockner a Grossvenediger. Dvakrát denně se pořádají bezplatné prohlídky onoho tunelu, prohlídka ale trvá hodinu. Projekce v Cinema 3000 trvá naproti tomu jen osm minut a stojí zato.

               A ti odvážní se mohou pokusit zdolat vrchol hory. Výstup po strmé skále je jištěný kovovým lanem, v podstatě ale odpovídá charakteru ferraty typ A až B. pro lidi se závratí nebo ne už právě ohebnými koleny, což je v mém věku obvyklé, je lepší vzít si s sebou úpony s karabinami. To člověku dodá jistotu, aby se zařadil do davu stoupajícího k vrcholu ve výšce 3203 metrů. Jsou odtud úžasné výhledy na početná jezera, která jsou ale všechna umělými přehradami sloužícími na výrobu elektrického proudu.

Pohled z vrcholu Kitzsteinhornu

               Centrem regionu je samozřejmě už vzpomenuté Zell am See. Městečko s 10 000 obyvateli má starou historii. Už v roce 740 poslal salcburský biskup Johannes mnichy do této destinace, aby zde založili klášter. V roce 743 pak je poprvé vzpomenuta „Cella in Bisonzio“, z toho jména později vznikl název obce Zell a v roce 1810 dostala obec definitivně své jméno Zell am See. Na město byla povýšena až v roce 1928. Za svůj význam vděčí svému starostovi Josefovi Salzmannovi, který byl starostou Zell am See v letech 1854–1859 a potom 1860–1880. Jasnozřivý lokální politik poznal potenciál obce pro vznikající turismus. V roce 1860 koupila obec jezero, Salzmann dal budovat promenádu a park a v roce 1875 bylo Zell am See napojeno na železnici (Giselabahn) a jeho rozkvětu už nestálo nic v cestě. Salzmann také dokázal intervencí ve Vídni, že Zell am See zůstalo administrativním centrem regionu Pinzgau a je jím dodnes.  Otevření Grandhotelu na poloostrově vybíhajícím do jezera se Salzmann už nedožil.

Zell am See Grandhotel und Casino

Hotel byl otevřen v roce 1896, Josef Salzmann zemřel o čtyři roky dříve. V roce 2016 byl hotel obohacen o Casino. Před Grandhotelem stojí nápadná studna, postavená slavným rakouským architektem Friedensreichem Hundertwasserem. Tedy vlastně byla postavena až po jeho smrti v roce 2003 (sám Hundertwasser zemřel v roce 2000 během výletu do Pacifiku), ale projekt vytvořil už v roce 1996 a v onom roce 2003 ho uvedl do reality vídeňský architekt Hans Muhr. Je to takzvaná „Rakouská studna“, devět sloupů znázorňuje devět rakouských spolkových zemí, jejich velikost je odvozena podle počtu obyvatel a barva sloupů podle převládající barvy na zemském erbu. Štýrsko se dá proto lehce poznat – je jako jediné zelené.

Hundertwasserova studna

               V roce 1927 byla postavena první lanovka na vrchol Schnittenhöhe nad městem (v provozu je jen v létě, ne v zimě, kdy by mohla spojit Zell am See s lyžařským střediskem v Saalbachu). V letech 1952–1974, kdy jezero v zimě pokrývala tlustá vrstva ledu, se zde pořádaly na počest Ferdinanda Porscheho (rodáka z Vratislavic nad Nisou) závody aut na ledě. V roce 1947 vyjela na jezero první vyhlídková loď Libelle, dnes jsou zde lodě čtyři a provozuje je „Akciová společnost Schnittenhhöhe“

               Město je krásně udržované, radnice je u hlavní cesty projíždějící městem v někdejším zámku, který postavili Carl a Hans Rosenbergerovci a který v roce 1807 odkoupil rakouský stát.

Na hlavním náměstí je nejstarší budova ve městě, z roku 1000 pocházející „Vogtturm“, kde je dnes muzeum a kostel svatého Hippolyta. Toho má město v erbu, a sice v podobě římského vojáka s praporem v ruce. To je jedno z jeho tradičních vyobrazení, ovšem Hippolyt sám byl učenec a významný církevní autor, který byl dokonce prvním vzdoropapežem (proti papeži Calixtovi I.) a zemřel ve vyhnanství na Sardínii na nucených pracích v roce 235 n.l. Kostel sám má dvě části, vlastně tři. Malinká krypta pochází ještě z předrománské doby z osmého století, románská bazilika s rovným stropem a freskami na stěnách bočních lodí pochází z let okolo 1140 a gotická věž a chór byly přistavěny po roce 1450. Vnitřní výzdoba je samozřejmě barokní.

               Na hlavním náměstí na kašně je vzdána čest významným datům dějin města, jako jeho vzniku a otevření silničního tunelu v roce 1996, který z města odvedl transitní dopravu. A pak jsou zde tabule věnované slavným rodákům, kteří získali olympijské zlaté medaile. Je to Hans Peter Steinmacher, který se svým partnerem Romanem Hagarou získali zlaté medaile v plachtění v třídě Tornádo na olympijských hrách 2000 v Sydney a 2004 v Athénách a nejslavnějším sportovcem pocházejícím z Zell am See je Felix Gottwald (narozený 13. ledna 1976), který v nordické kombinaci získal tři zlaté (Turín 2006 a Vancouver 2010), jednu stříbrnou a tři bronzové olympijské medaile a celkem 18 medailí z velkých podniků (olympijské hry a mistrovství světa).

               Pokud jste dostali po pobytu v lázních v Kaprunu a po procházce po krásné městské promenádě či po hlavní ulici ve starém městě, která po právu nese jméno slavného starosty Salzmanna, hlad, je možností, kde se najíst víc než dost. My jsme zvolili restauraci „Zum Hirsch“ a volili jsme dobře. Neudělali jsme to náhodou, dostali jsme na ni „insider tip“.

               Dostali jste chuť na Pinzgau? Ani se nedivím. Zajeďte se tam podívat.

600 let od smrti Jana Žižky z Trocnova

               11.října 1424  zavřel navždy oči válečník, který „časté bitvy míval, ale nikdy pole neztratil“.

               Což je skutečně kuriozita. I těm nejgeniálnějším vojevůdcům se občas stane, že nějakou tu bitvu prohrají. I Caesar dostal nakládačku u Drače od Pompejových vojsk (že republikáni toto vítězství nedokázali využít, je jiná historie), Napoleon pak tahal za kratší konec nejen u Aspern, ale i u Lipska, a nakonec u Waterloo. Janovi Žižkovi ale žádnou dokumentovanou porážku připsat neumíme. Víme toho o něm ovšem poměrně málo.

               Velmi kvalifikovaně a odborně se jeho životem zabýval Petr Čornej, takže kdo chce jít do detailu, ať si opatří jeho knihu.  Vyšla před pěti lety, a tak by ještě měla být k dostání. Ovšem právě jen tak krátký úsek života slavného husitského vojevůdce známe – pět let. Nesmírně krátká doba, ovšem v pohnutých časech, jako byly ty tehdejší, to uteče jako voda Na druhé straně je i tak krátký časový úsek plný událostí. Mnoho odpočinku si stárnoucí hejtman v těch pěti letech neužil, zato sklidil hodně slávy.

               Musíme si uvědomit, že husitské hnutí vzniklo jako spontánní výbuch lidového nadšení, a to nadšení především náboženského. Podobná vzepětí už svět zažil a katolická církev, která byla s podobnými „kacířskými učeními“ konfrontována, si vždy poradila, když „kacíře“ násilím vyhubila nebo aspoň zahnala do podzemí – tady pokud můžeme podzemím nazvat například opuštěná údolí Val dAosty, kam, se ukryli před křížovými pronásledovateli Valdenští.

Když vypukne něco takového, valí se to jako láva všemi možnými směry a usměrnit to do jakéhosi jednotného proudu je skoro nemožné. Mezi vůdci byli fanatičtí kazatelé s mocenskými ambicemi, chtějící prosadit své myšlenky násilím, jako byl například Jan Želivský, byli zde naprostí pacifisté jako Petr Chelčický, byli zde lidé kompromisu jako Jakoubek ze Stříbra, kterým šlo skutečně o reformu církve. Byli zde i extremisté jako například Adamiti. A byli zde lidé, kterým středověký společenský řád vyhovoval, ale viděli v husitském povstání nečekanou možnost kariéry negující tehdejší společenskou hierarchii. Jan Žižka patřil zřejmě k oné poslední skupině. Pro schopné lidi otvírají revoluce cesty, které by jim za normálních okolností zůstaly uzavřeny. Můžeme to nazýval oportunismem, ale v Žižkově případě se jednalo o člověka, který si svůj vzestup skutečně zasloužil. Za normálních okolností to chudý zeman z jižních Čech mohl dotáhnout nanejvýš na nějakého kapitána, velitele oddílu nebo na velitele lupičské družiny.    Podobná povstání mají společné aspekty. Napřed ničící nadšení, kdy se myšlenek chopí lůza, chtějící pod záminkou revoluce ničit (tento aspekt husitského hnutí popsal ve své knize „Češi mezi pravdou a lží“ Pavel Šafr.) Když se ale střetnou s organizovaným vojskem, vezme jejich nadšení poměrně rychlý konec. Tak to dopadlo s německými sedláky v letech 1525–1526, ale koneckonců i se selským povstáním u Chlumce od víc dvě stě let později. Jan Žižka byl právě faktorem, který tento stereotyp změnil.

               O jeho mládí nevíme skoro nic, sem tam se vyskytne v literatuře nějaká zmínka, které se interpretuje jako zmínka o něm. Vlastně ani nevíme, o které to oko v mládí vlastně přišel, proto se to od zobrazení k zobrazení liší. Ostatně zajímavé je to jen jeden rok, od roku 1421 už byl slepý na oči obě. To se to potom natáčení filmy o jeho mládí, když si člověk může vymyslet do chce a historici ho za to nemůžou napadnout. Žižka zřejmě skutečně pocházel z Trocnova a byl nemajetným zemanem – takových bylo hodně, sice patřili k nižší šlechtě, ale neměli co do huby. Právě proto se nechávali rádi najímat do vojenské služby. Sloužil u schopného hejtmana Jana z Lamberka a je velmi pravděpodobné, že s ním byl i v polských službách. V podstatě bojoval všude, kde ho zaplatili. Od roku 1412 byl hradním kapitánem v Praze. Což svědčí o tom, že už měl určité jméno a reputaci.

               První křest ohně si Žižka zažil na jaře roku 1420 u Sudoměře. To je právě onen bod obratu. Páni, kteří onen houf prchající z Plzně dostihli, si ani nedokázali představit, že by střetnutí mělo probíhat jinak, než tomu bylo po staletí pravidlem. Obrněná jízda na ty chudáky zaútočí, rozpráší je a potom ty, kteří nezahynou hned, pověsí po okolních stromech. O ztrátách pánů u Sudoměře se vedou dodnes spory. Kinematografie sloužící komunistickému režimu, který viděl v husitech své „předběžce“ a bojovníky za sociální spravedlnost, vylíčila bitvu jako velkolepé vojenské střetnutí se stovkami mrtvých útočníků. Ve skutečnosti se počet padlých počítal v nejlepším případě na desítky a část Žižkových bojovníků dokonce upadla do zajetí. Ale revoluční bylo něco jiného. Bylo tu poselství, že pánům je možné se postavit a úspěšně bránit. Že se před nimi neutíká, ale se s nimi bojuje. Na tuto skutečnost si tehdejší panstvo muselo několik let zvykat, natolik byla tato zkušenost šokující.

               Sudoměř byla důležitá ze dvou aspektů. Jednak si Žižka zasloužil takové uznání, že se stal posléze jedním ze čtyř táborských hejtmanů, jednak ho zřejmě právě tam napadla myšlenka obrany za vozovou hradbou. Bylo to něco nového a naprosto neobvyklého, nápad byl taky, jen se musel dopracovat do dokonalosti. Žižka byl očividně perfekcionista a dokázal tuto taktiku skutečně rozpracovat způsobem, který způsobil pravou revoluci ve vojenství.

               Rozhodující „průlom“ se mu podařil v roce 1420 na Vítkově. Byl jsem tam před dvěma týdny, k mé hanbě se přiznávám, že to bylo poprvé v životě, a tak jsem si mohl prohlédnout jeho nadživotně velkou jezdeckou sochu od Bohumila Kafky (celý ten bronzová kolos váží 16,5 tuny, kterému generálovi se poštěstilo mít ke své poctě tak obrovskou sochu?)

Hora Vítkov

               Bitva na Vítkově byla sice zase jednou jen spíš šarvátka, jenže obrnění rytíři opět prohráli – a to tentokrát přímo pod vedením římského císaře. Taková porážka se už musela brát vážně a taky se vážně brala – Zikmund křížovou výpravu k pokoření povstalé Prahy, kterou nedokázal financovat (což byl ostatně jeho celoživotní problém) ukončil a odtáhl. Žižka se stal hrdinou a všeobecně uznávaným vůdcem armády povstalců. Stal se nadějí, jakýmsi spasitelem. Bez něj by už zastánci Husova učení viseli po šibenicích a stromech, případně by hořeli na hranicích. Teď se stali faktorem, kterým se musela zabývat celá katolická Evropa včetně papeže a císaře. Ten ostatně několik měsíců později utrpěl další debakl u Vyšehradu – tentokrát v tom Žižka prsty neměl, ale jeho porážka hovoří o tom, jak rychle husitským povstalcům narostlo sebevědomí.

               Ta změna se odehrála velmi rychle. Z mladých náboženských nadšenců se stali profesionální zabijáci se skvělým výcvikem. Profesionálové se vším všudy, i s chybějící úctou ke kultuře či majestátu. Zhanobení mrtvoly krále Václava na Zbraslavi toho je jasným důkazem, stovky vypálených kostelů a klášterů mají stejnou vypovídající hodnotu.

               Středověké válečnictví se vyznačovalo celkem jednoduchou strategií, která se dala nazvat „hr na ně“. Vojska na sebe čelně zaútočila a kdo prorazil nepřátelský střed vyhrával. Občas se se sice našel nějaký fiškus, který postavil zálohu do týlu nepřátelského vojska a nechal nepřítele napadnout zezadu. Bylo to sice považováno za nečestné, ale bylo to účinné, viz porážka českého vojska na Moravském poli, kde se římský král Rudolf nestyděl tuto zákeřnou taktiku použít. Ale v podstatě žádná strategie neexistovala. Každý rytíř bojoval na vlastní pěst a snažil se především zajmout nějakého protivníka, který měl dostatečně hezké brnění, aby sliboval dostatečné výkupné. Na takovou nedisciplinovanost dojely křížové výpravy v roce 1395 u Nikopole či v roce 1444 u Varny. V obou případech narazili nedisciplinovaní chaotičtí křesťanští rytíři na dobře zorganizované a defenzivně postavené turecké vojsko, kde 12 000 janičářů představovalo do té době jediné profesionální vojsko na světě. Husité to měli změnit.

               Vozová hradba jako defenzivní taktika v době, kdy armády znaly pouze ofenzívu, byla revoluční. A hlavně, když byla doplněna Žižkovým vojenským řádem, který určoval každému jeho místo, zakazoval rabování a poprvé v historii křesťanského válečnictví zavedl ve vojsku disciplínu (jak už jsem psal, Turci v tom byli popředu). Spojení těžkých vozů s děly bylo naprosto geniální. Ona ta děla toho sice moc netrefila, ale hluk, který dělala, plašil koně útočníků natolik, že jich z nich víc spadlo, než bylo sestřeleno. A hlavně Žižka rozpracoval tuto techniku do detailu, takže husité dokázali z pochodové formace vytvořit bojovou během několika minut. Překvapení bylo prakticky vyloučeno. Není divu, že největší ztráty mívali husitští bojovníci při výpravách do Rakouska „na víno“. Z důvodů, které možná ani nemusím vysvětlovat (kronikář píše, že byli „ovíněni“) nebyli schopni postavit vozovou hradbu včas, když je napadli rozzuření okradení rakouští sedláci. Žižka byl ostatně už od července 1421 (tedy rok od vítězství na Vítkově) slepý na obě oči. Jak se dokázal v bitvách, které následně ještě sváděl (historici jich napočítali celkem třináct) orientovat v terénu, je dodnes pro všechny vojenské teoretiky záhadou.

Slepý Žižka vede Husity do bitvy – dobové zobrazení

               Faktem je, že Žižkova nová taktika se úspěšně používala i po porážce husitské revoluce u Lipan v roce 1434. Nebyl to jen Jan Jiskra z Brandýsa, který díky této taktice dokázal s třemi tisíci skvěle vycvičenými vojáky porazit u Lučence na 20 000 bojovníků Jánose Hunyadyho. Tuto bitvu glorifikoval Alois Jirásek, a proto tento stereotyp vstoupil do českých dějin. Jenže české zabijáky si najímal i Hunyady sám a díky jim slavil proti Turkům poprvé nemalé úspěchy. Turci zažili něco, co dosud neznali – spořádané vojsko s defenzivní taktikou. Trvalo jim několik let, než si na novou skutečnost zvykli. V roce 1448 dokázali sice Hunyadyho a jeho české bojovníky na Kosově Poli porazit (odřízli jim zásobovací cesty a čekali, až hlad křesťany přinutí zaútočit – správně tušili, že to neumí.) Ale u Bělehradu Hunyadyho vojáci 1456 Turky rozdrtili (víte, že se na kostelech zvoní ve dvanáct hodin právě na počest tohoto vítězství? Nařídil to papež Kalixt III – první Borgia na papežském trůnu, a vůbec mu nevadilo, že se vítězné vojsko skládalo i z „kacířů“.)

               Bývalé husity a hejtmany vycvičené Janem Jiskrou z Brandýsa si rád najímal i císař Fridrich III. Hejtman Jan Holub vedl jeho vojsko v roce 1469 v krvavé bitvě u Fürstenfeldu proti povstalcům Andrease Baumkirchera, Jan Vítovec z Hřebene pomohl zase císaři v roce 1459 vyhnat Leonharda z Goricie z východního Tyrolska.

               Ale to jsme hodně předběhli dobu, a tak zpět k Žižkovi. Už v roce 1421 dobyl hrádek u Litoměřic, dal si tam postavit pevný hrad Kalich a od té doby se psal „z Kalicha“. To mělo demonstrovat jeho zbožnost, v PR se tedy vyznal. Navíc tím postoupil v hierarchii, místo jednoho statku v Trocnově, který se rozpadal a který stejně už zřejmě dávno ztratil, měl teď svůj vlastní hrad. To už něco znamenalo. Ve stejném roce byl sněmem v Čáslavi sesazen král Zikmund a Žižka se stal členem provizorní zemské vlády o dvaceti členech. Vedle vojenské kariéry se tedy zabýval i politikou, pochopil vazbu těchto dvou faktorů, což nebylo v té době nijak obvyklé. Jeho význam spočíval především v jeho vojsku, které ho bylo ochotno kamkoliv slepě následovat. Dokázal vybudovat profesionální armádu o síle 7000 pěšáků a 300 jízdních, kteří se dokázali kdykoliv bleskově zformovat za hradbu o 300 vozech. Dalším revolučním prvkem bylo, že se vojsko opíralo o pěchotu. Ve středověku se tradovalo, že se jeden jezdec vyrovná deseti pěším, to se husitskou taktikou radikálně změnilo. Ostatně oni sami používali jízdu na průzkum, a v bitvách vyrážela z vozové hradby jen k pronásledování už prchajícího nepřítele. Negativním jevem bylo, že těchto 7000 mužů bylo třeba živit. Neuměli nic jiného než bojovat a představovali pro zdroje české země značnou zátěž. To se jim stalo nakonec i osudným, obléhání Plzně v roce 1433 nebylo nic jiného než snaha zaměstnat tyto zabijáky, a hlavně přimět je k tomu, by se z kořisti získané v bohatém městě dokázali nějakou dobu uživit (takzvané spanilé jízdy nebyly taky ničím jiným než kořistnými výpravami). Fakt, že Plzeň nedokázali dobýt, se jim stal osudným, následovaly Lipany.

               Poslední tři roky svého života byl tedy Žižka zcela slepý. Možná to zvyšovalo konfliktnost jeho osoby, jeho spory s ostatními hejtmany a husitskými proudy se stupňovaly. V roce 1424 se rozhádal do krve jak s radikálními Tábority, kteří zaváděli jakýsi komunismus, s kterým Žižka, uznávající feudální pořádky, nechtěl nic mít, i s pražským husitským svazem, se kterým měl ostatně problémy stále. Vydal se na východ, aby vybudoval svůj vlastní „Svatý Tábor“. Protože ho následovala jen část vojska, rozhodli se Pražané s hádavým dědkem zatočit. Dopadlo to špatně. Žižka předvedl u Malešova svůj nejgeniálnější strategický tah. Nechal své pronásledovatele napochodovat do úzkého údolí, zahradil ho na obou koncích a spustil na nepřátele vozy naplněné kamením, před kterými se neměli kam skrýt. 1700 zabitých nepřátel bylo na onu dobu skutečným masakrem, mrtví se v tehdejších v bitvách obvykle počítali na desítky, maximálně na stovky.

               Naštvaný vítězný Žižka se vydal k Praze, aby si se svými oponenty věc vyříkal. Muselo mu být ale jasné, že opevněné město nemůže dobýt, jedině snad zradou. Přitáhl k Libni a došlo k jednání. Žižka se nechal „ukecat“, v čemž určitě hrála podstatnou roli i částka 14 000 kop grošů, které mu byla Praha ochotna vyplatit. Poté si obě znepřátelené strany padly do náručí a rozhodly se společně táhnout na Moravu, kde vládl zeť krále Zikmunda Albrecht. Žižkovi to ale nedalo, aby se nedal do obléhání Přibyslavi. Místní pán Čeněk z Ronova měl u Žižky a jeho mužů vroubek, protože se podílel na vyvraždění husitů v Chotěboři v roce 1421. A během tohoto obléhání Jan Žižka 11. října zemřel. Zemřel přirozenou smrtí, o její příčině se vedly spory, protože podle kronikář zemřel „z hlízy“. „Hlíza“ tedy zduřelá lymfatická uzlina se spojovala obvykle s onemocněním morem, ovšem aby na mor zemřela v ležení jedna osoba a k tomu velitel, bylo velmi neobvyklé. Josef Thomayer, slavný internista na přelomu devatenáctého a dvacátého století (mimochodem radikální odpůrce operace slepého střeva), vytvořil hypotézu, že Žižka zemřel na karbunkl, tedy hnisavé onemocnění kůže a podkožní tkáně, což může vést k otravě krve a sepsi. Dnes se karbunkl operuje a léčí antibiotiky, tehdy ani jeden z těchto postupů dostupný nebyl.

               Žižka se stal legendou a jeho sláva ho přetrvala po celá století. Například arcivévoda Ferdinand Tyrolský na zámku Ambras umístil obraz Jana Žižky ve své sbírce vedle obrazu Vlada Draculy – Narážeče.

Obraz Jana Žižky na zámku v Ambrasu u Innsbrucku

Zůstal po něm tedy pocit hrůzy, obraz krutého válečníka neštítícího se jakýchkoliv surovostí. Ty ale tehdy patřily k vedení války a následovaly zejména po vítězných bitvách, kdy byli trestáni poražení a Žižka holt stále vyhrával.

               Stal se legendou a tou i zůstal. O tom ostatně svědčí jeho početné sochy v českých zemích, nejen u Sudoměře a na hoře Vítkov, ale samozřejmě i v jeho rodišti jihočeském Trocnově a samozřejmě i u Přibyslavi. I když toto město jeho smrt zřejmě zachránila od krutého osudu.

Gorizia

Im Januar 1001 war Kaiser Otto III. auf der Rückreise von seinem Italienbesuch zurück. Er war in guter Stimmung. Gerade hatte er die Welt gerettet, und die gesamte Menschheit war dem jungen, zwanzigjährigen Mann dafür sehr dankbar. Im Jahr 1000 war man sich nämlich sicher, dass der Weltuntergang bevorstand, da die Prophezeiungen das Jüngste Gericht tausend Jahre nach Christi Geburt vorhergesagt hatten (und nur die Eingeweihten damals wussten, dass Christus sieben Jahre früher geboren worden war). Das Warten auf das Ende der Welt brachte auf einer Seite eine Resignation, auf der anderen einen religiösen Fanatismus, abgesehen von denen vielen Menschen, die sich das Warten auf die Apokalypse mit Saufen und Orgien verkürzen wollten. Damit musste man etwas tun. Am Vorabend des letzten Tages des ersten Jahrtausends betete also der junge Kaiser in einer Höhlenkapelle in Monte Sant’Angelo in Apulien so innig, dass ihm der Erzengel Michael erschien und ihm verkündete, dass dank seiner Frömmigkeit das Ende der Welt auf unbestimmte Zeit verschoben würde. Die Welt atmete auf und der Kaiser wurde zum Helden und Weltretter.

Im Januar hielt er in Cividale del Friuli an, einer Stadt, die nach der Zerstörung von Aquileia durch die Hunnen zum Sitz des Patriarchen von Aquileia geworden war. Der Kaiser schenkte in seiner guten Laune dem Patriarchen ausgedehnte Gebiete östlich von Cividale bis zu den Grenzbergen, hinter denen die Slawen lebten. Auf einem solchen Hügel ließ der Patriarch einen Wachturm errichten, aus dem später eine Burg wurde, unter der allmählich eine Stadt entstand. Zu Beginn des zwölften Jahrhunderts residierte dort der aquileianische Vogt Meinhard I., der der erste Graf von Görz (Gorizia) wurde und die Dynastie der Meinhardiner gründete, die in der Geschichte der Region und darüber hinaus eine bedeutende Rolle spielen sollte. Die Meinhardiner wurden allmählich Grafen von Tirol, Herzöge von Kärnten, und einer von ihnen, Heinrich, wurde sogar für kurze Zeit in den Jahren 1306–1310 gleich zweimal König von Böhmen, konnte den böhmischen Thron jedoch beide Male nicht behaupten.

Das Wappen der Grafen von Görz

Zu Beginn des fünfzehnten Jahrhunderts ging es mit der Familie der Meinhardiner jedoch bergab. Graf Meinhard III. war ein wirtschaftlicher Dilettant, und sein Sohn Heinrich VI. war ein Trinker und krankhafter Spieler. Um Schutz vor der expandierenden Republik Venedig zu erhalten, schloss Heinrich VI. einen Erbvertrag mit Kaiser Friedrich III., in dem sich beide Seiten verpflichteten, dass im Falle des Aussterbens einer der herrschenden Familien das gesamte Besitz an die andere Seite übergehen würde.

Für die Habsburger war die Grafschaft Görz von unschätzbarem Wert. Seit 1382 waren sie nämlich die Schutzmacht der wichtigen Hafenstadt Triest, hatten aber keine Landverbindung dorthin und mussten für die Ware, die in den Hafen gebracht wurde, Zölle an die Grafen von Görz zahlen. Die Grafschaft bildete genau diese Landbrücke, durch deren Erwerb die Habsburger schließlich auch eine Seemacht werden konnten.

Heinrich VI. trank sich schließlich im Jahr 1454 zu Tode (er erreichte trotz seines Lebensstils das beachtliche Alter von 78 Jahren), und von seinen Söhnen überlebte bald nur noch einer, Leonard. Zunächst versuchte er, auf Kosten Friedrichs III. Gebiete in Kärnten zu erobern, doch nach einer Niederlage (der Kaiser hatte nach damaliger Sitte tschechische Söldner angeworben, die von dem husitischen Hauptmann Jan Jiskra von Brandeis ausgebildet worden waren und als unbesiegbare Killer galten) musste er sogar auf seine Residenz in der Burg Bruck bei Lienz verzichten, wohin die Grafen inzwischen von Görz umgezogen waren (diese Burg und die Stadt wurden vom Kaiser dem tschechischen Heerführer Jan Vitovec zum Greben geschenkt, doch er langweilte sich im östlichen Tirol und verkaufte das Anwesen bald für viertausend Gulden weiter). Leonhard musste wieder nach Gorizia umsiedeln.

Leonard kam nach seinem Vater. Er lebte sehr gerne, und so wurde die Lage der Finanzen seines Herrschaftsgebiets immer prekärer. Kaiser Friedrich geriet in Panik, dass der Graf beginnen könnte, seine Ländereien an Venedig zu verkaufen, und vermittelte ihm daher eine Ehe mit einer reichen Braut – Paola Gonzaga aus Mantua. Die arme Paola war ein kluges und gebildetes Mädchen, litt jedoch an Knochentuberkulose und hatte dadurch einen Buckel. Leonard zeugte mit ihr erwartungsgemäß keine Kinder, und als er 1500 kinderlos starb, ging die lang ersehnte Grafschaft schließlich in den Besitz der Habsburger über. Kaiser Maximilian hatte Leonard kurz vor dessen Tod noch zur Bestätigung des Erbvertrags gezwungen, den sein Vater geschlossen hatte. Von der Bedeutung der Grenzfestung Görz für die Habsburger zeugen auch die Besuche von Herrschern aus dieser Familie, wie Kaiser Karl VI. im Jahr 1711; Franz Josef besuchte Görz sogar zweimal, zuletzt im Jahr 1900.

Gorizia

Über der Stadt erhebt sich eine imposante Festung, die ursprüngliche Burg der Grafen von Görz, die jedoch erst von den Habsburgern in ihre heutige Form ausgebaut wurde. An den Bastionen und Befestigungsanlagen war der berühmte Edmond Halley maßgeblich beteiligt – allerdings machte er sich nicht als Architekt, sondern als Astronom einen Namen, als er 1680 den nach ihm benannten Kometen entdeckte. Die Rückkehr des Kometen, die er korrekt für das Jahr 1756 berechnete, erlebte er jedoch nicht mehr, da er 1742 starb. In der Burg befindet sich ein Museum, das das mittelalterliche Leben zeigt; das Museum des Großen Krieges also „La Grande Guerra“, wie die Italiener den Ersten Weltkrieg nennen, ist momentan in den Attems-Palast in der Stadt verlegt worden. Unter der Festung steht die entzückende Heilig-Geist-Kapelle, die jedoch gerade umgebaut wird – wie vieles andere in der Stadt, auf die Ursache des Baufiebers, der die ganze Stadt umfasste, werden wir noch eingehen.

Die Festung in Gorizia

Gorizia spielte im Ersten Weltkrieg eine wichtige Rolle. Im August 1916, während der sechsten italienischen Offensive am Isonzo (Soča), gelang es den Italienern, die Stadt einzunehmen. Dieser Sieg kostete Italien 100.000 Soldaten (Tote und Verwundete), während die Österreicher, die zu dieser Zeit der Brusilow-Offensive im Osten widerstanden und nicht genügend Soldaten an den Isonzo schicken konnten, 40.000 Mann verloren. Alles vergeblich. Am 24. Oktober 1917 durchbrachen die Deutschen zusammen mit den Österreichern die Front bei Caporetto (dem heutigen Kobarid) und trieben die Italiener bis zum Fluss Piave zurück – Gorizia kehrte in den österreichischen Besitz zurück.

Doch nicht für lange. Nach dem Krieg nahm Italien als Siegermacht den gesamten Halbinsel Istrien in Besitz, und das hielt bis 1945 an. Damals wurden ihre Truppen von Titos Partisanen vertrieben. Diese erreichten die Soča und wollten nicht weichen. In Gorizia bedeutete dies, dass sie den Bahnhof unter Kontrolle hatten. 1947 wurde die Grenze zwischen Italien und Jugoslawien mitten auf dem Platz vor dem Bahnhof festgelegt. Ähnlich wie in Teschen im Jahr 1918, als der Bahnhof in der Tschechoslowakei und die Stadt in Polen verblieben, wodurch um den Bahnhof herum das heutige Tschechische Teschen entstand, entstand hier um den Bahnhof die slowenische Stadt Nova Gorica, die jedoch nichts Sehenswertes bietet.

Die Grenze verläuft auch heute noch mitten über den Platz, der auf der italienischen Seite „Piazza Transalpina“ und auf der slowenischen „Trg Evrope“ heißt.

Erinnerung auf den “Eisernen Vorhang”

Diese Grenze war nie so undurchlässig wie beispielsweise in Berlin, und im Jahr 2004, als Slowenien der EU beitrat, verschwand sie – fast – vollständig. Bis zu diesem Jahr gab es zwar noch Stacheldraht und Metallbarrieren, aber es wurde nie allzu ernst mit dem „Eisernen Vorhang“, es fuhr beispielsweise auch eine Straßenbahn zwischen den beiden Bahnhöfen. Heute wird der Platz renoviert, da Gorizia sich auf das Jahr 2025 vorbereitet, in dem es zur „Kulturhauptstadt Europas“ ernannt werden soll. Daher wird fieberhaft renoviert und aus EU-Fonds nicht nur in Gorizia selbst, sondern auch in Cividale und in der ganzen Region umgebaut.

Die Stadt wird von zwei Kirchen dominiert. Auf der „Piazza della Vittoria“ steht die große barocke Kirche des Heiligen Ignatius, die hier von den Jesuiten errichtet wurde, die Erzherzog Ferdinand (dem späteren Kaiser Ferdinand II.) im Jahr 1615 hierhergebracht hat, errichtet wurde.

Die Kirche des Heiligen Ignatius

(Im selben Jahr verursachte Ferdinand einen unnötigen Krieg in der Region mit Venedig um die Burg Gradisca, wo sich der junge Offizier Albrecht von Wallenstein erstmals auszeichnete). Im Jahr 1921 wurden in der Kirche die Überreste eines unbekannten Soldaten (genauer gesagt elf Soldaten von verschiedenen Schlachtfeldern des Ersten Weltkriegs) beigesetzt.

Die zweite Kirche ist der Dom im Herzen der Altstadt, mit einem zauberhaften modernen Platz vor seiner Fassade.

Der Dom

Er ist im klassizistischen Stil erbaut und den Heiligen Hilarius und Tatian (Santi Illario e Taziano) geweiht. Hier befindet sich auch der Grabstein des letzten Grafen von Görz, des bereits erwähnten Leonhard. Die Kirche stand zwar schon im 13. Jahrhundert, wurde aber im Jahr 1752 zur Erzbischofskirche erhoben. In diesem Jahr beschloss Papst Benedikt XIV., die ewigen Streitigkeiten zwischen Venedig und der Habsburgermonarchie zu beenden, wer eigentlich der Verwalter des Patriarchats von Aquileia sei, das seit der Zerstörung Aquileias durch die Hunnen im vierten Jahrhundert eigentlich nur ein formaler Titel war (der Sitz des Patriarchen war seither in Cividale del Friuli). Der Papst hob das Patriarchat auf und errichtete zwei Erzbistümer, eines für das venezianische Udine und das zweite für das habsburgische Görz. Der erste Erzbischof wurde Karl-Michael von Attems. Sein Bruder Sigmund ließ in den Jahren 1745–1750 in Görz einen riesigen barocken Palast errichten, in dem sich heute das Hauptmuseum der Stadt mit verschiedenen Ausstellungen befindet, und momentan ist dort auch wegen Umbauarbeiten das Museum des Ersten Weltkriegs untergebracht. Die Familie Attems stammte aus dem steirischen Graz, der gleichnamige Großvater Sigmunds lebte noch dort und schrieb die Geschichte seiner Familie, die Sigmund in Görz vollendete, wo die Familie ihre neue Heimat fand und eine bedeutende Rolle in der Geschichte der Region spielte.

Palast Attems

Der Erzbischöfliche Palast mit großen Gärten liegt gegenüber dem Attems-Palast, es handelt sich um den Palast Coronini-Cromberg. Auch dieser kann besichtigt werden. Der Eintritt in die Garten ist kostenlos.

In der Nähe des Zentrums, am Platz Piazza Cesare Battisti, wo eine Statue eines Soldaten ohne Bein steht, der die Leiden des „Großen Krieges“ symbolisiert, gibt es eine Einkaufsstraße, ein slowenisches Kulturhaus und zwei völlig unterschiedliche Gebäude – einen reizenden überdachten Markt und die schreckliche Hauptpost. Diese wurde unter Mussolini im Stil des faschistischen Realismus erbaut. Vor einem ebenso schrecklichen modernen Gebäude im Zentrum steht eine Statue des Kaisers Augustus. Warum sie dort steht, habe ich nicht ganz verstanden, vielleicht einfach nur, weil das nahegelegene Cividale vor dem Rathaus eine Statue von Julius Caesar hat und Görz als größere Stadt Cividale einfach übertreffen wollte.

Ist also in Görz noch etwas Österreichisches geblieben? Zumindest ist es der Wein. Das Gebiet zwischen Cividale und Görz ist ein großes Weinanbaugebiet mit dem Hauptsitz in Cormons. Der typische Wein, der hier ausgeschenkt wird, ist der Tokai Friulano, eine Rebsorte, die aus Ungarn hierhergebracht wurde und die hier besonders gut gedeiht – sie hat offenbar den richtigen Boden gefunden, den ein guter Wein braucht. Er hat allerdings nichts mit dem süßen ungarischen Tokajer gemeinsam, außer dass die Reben denselben Ursprung haben. Es ist ein trockener und sehr guter Wein – voller Geschmack. Im Jahr 2007 setzten die Ungarn jedoch durch, dass er nicht mehr als Tokai bezeichnet werden darf, und so heißt er heute offiziell „Friulano“, wie mich die Kellnerin mit einem Lächeln auf den Lippen korrigierte. Dem Geschmack hat das jedoch keinen Abbruch getan.

Vielleicht gibt es deshalb in Görz dutzende Bars. Auf jedem Platz, in den Gassen der Altstadt. Ein richtiges Restaurant zu finden, ist jedoch eine viel größere Herausforderung, da die Einheimischen offensichtlich lieber trinken als essen. Wir wählten zwischen zwei Trattorien: „Alla Luna“, wo allerdings neben Ćevapčići auch Slivovitz angeboten wurde, was zu sehr an den Einfluss der lokalen slowenischen Minderheit erinnerte, und so entschieden wir uns für die Trattoria „Giani“. Es war ein Erlebnis. Zu niedrigen Preisen servieren sie hier unglaublich große Portionen – praktisch jede reichte für mindestens zwei Personen, und von einem „cotelette milanese“, also einem Wiener Schnitzel in der lokalen Interpretation, kann eine ganze Familie satt werden. Also einmal am Samstag zum Mittagessen hingehen und man ist für das ganze Wochenende versorgt.

Nachtisch in Trattoria Giani

Görz ist einfach eine liebenswerte und gastfreundliche Stadt mit Geschichte. Und im nächsten Jahr wird sie auch Kulturhauptstadt Europas. Dann werden hoffentlich alle diese nervigen Bauarbeiten abgeschlossen sein.