Tak jsem si tedy koupil nové auto. Nebyl to Mercedes, poněvadž ještě nejsem důchodce. Nepoučen minulostí jsem se rozhodl znovu pro BMW. Jak to bylo s tou minulostí? V mém životě jsem měl zatím deset aut, a to vždy dvakrát stejnou značku po sobě. Bylo to dáno spokojeností s prvním autem. To druhé bylo pravidelně hodně problémové.

               První byla samozřejmě Škoda 120. To první, které jsem si koupil těsně před revolucí v říjnu 1989, jezdilo spolehlivě. Samozřejmě jsem si musel vozit v autě náhradní součástky, to byl tehdy dokonce předpis, ale kromě toho, že se občas zadřela převodovky či vypadla olejová pumpa, jezdilo dobře. A opravy byly jednoduché. Po 90 000 kilometrech jsem se ho rozhodl vyměnit za stejný typ – bylo to tchánovo auto, které kvůli majitelově nemoci stálo několik let nepoužité v garáží a mělo najeto asi 5000 kilometrů. Následovaly dva vysoce stresové roky, kdy auto stálo, kde mu to napadlo, v servisu trávilo víc času než na cestách, a nakonec se rozloučilo v Rakousku ohňostrojem, když shořelo na parkovišti před naším bytem. Účty od požárníků jakož i od ochránců životního prostředí chodily ještě několik měsíců.

               Poté jsem se rozhodl pro Huynday. Bylo to dáno i tím, že jsme měli ještě hodně hluboko do kapsy a tato značka se dala z rodinného rozpočtu nějak ufinancovat. První auto bylo zničeno ve Vídni, když do něho narazilo na Praterbrücke zezadu desetitunové Volvo. Protože se nám přitom nic nestalo a přežilo dokonce i synovo Nintendo v kufru, byl jsem natolik nadšený, že jsem koupil Huynday znova. Následovaly časté návštěvy servisu, přičemž cena za servis byla vysoká (prý kvůli dovozu náhradních součástek z daleké Koreje).

               V roce 2000 jsem tedy přesedlal k Volkswagenu. A byl jsem svým Passatem naprosto nadšen. Jezdil jako hodinky, neměl nejmenší poruchu, měl – to jsem zažil poprvé – tempomat a řadu dalších vymožeností. Po čtyřech letech dosáhl stavu 180 000 kilometrů a já jsem s nadšením koupil stejný model, ovšem z roku 2004. To, co přišlo, bylo opravdové peklo. Během garanční dvouleté doby mělo auto osm velkých poruch. Vypadávalo osvětlení, diesel vytékal přes motor, vypadla vodní pumpa a s ní chlazení motoru atd. atd. Poslední bylo, když se mi po cestě do práce zablokovala zadní kola a auto křičelo, že jestli okamžitě nezastavím, utrhne se mi zadní část auta. Tehdy jsem se dozvěděl, že VW se zabývá především výrobou Currywurstu, což je německé národní jídlo, a auta vyrábí jenom jako vedlejšák. Poté, co VW odmítlo kulantní řešení, aby mi nabídlo určitý bonus při koupi nového auta, přestalo pro mě existovat. Když se mě primář později ptal, zda při koupi nového auta myslím i na VW, odpověděl jsem mu, že ze zdravotních důvodů ne. Po currywurstu mě strašně pálí žáha.

               Přesedlal jsem k Peugeotu, což mělo především uklidňující vliv při cestách do Itálie (protože Pažouti se nekradou, jak mě použil můj bratr). A moje 407 jezdila skutečně jako hodinky. Nemohl jsem si autíčko vynachválit, bylo pohodlné, spolehlivé a softwarově promyšlené. Jenže po čtyřech letech mělo opět oněch 180 000 kilometrů, a tak jsem se rozhodl koupit si Peugeota 508 (protože 407 se už nevyrábělo). Tentokrát to byla zřejmě moje chyba.  Ponechal jsem si toto auto šest let a tím pádem do 240 000 kilometrů. A v šestém roce se začaly dít věci. Tekl mu olej, vyvřel mi chladič (samozřejmě že v dalekých Vysokých Tatrách, takže návrat do Rakouska byl dost napínavý). Poté, co jsem do oprav musel investovat asi 5000 euro, prodal jsem ho za 6000 a přesedlal k BMW.

               BMW 3 GT byl elegantní (v kráse soupeřil jen s Julií od Alfa Romeo a při volbě nakonec zvítězil rozum nad srdcem – Julia byla přece jen ještě o chlup krásnější, ale moje důvěra k Italům o něco menší než k Němcům). Nelitoval jsem. Po čtyřech letech jsem měl na tachometru „pouze“ 130 000 a tak jsem si auto po ukončení leasingu odkoupil a jezdil s ním další rok. Jenže pak už mělo auto 160 000 a s vědomím, že se blíží důchod a s ním i redukce finančních prostředků, rozhodl jsem se můj vozový park opět jednou obnovit. Jenže 3 GT přestalo BMW vyrábět. Tedy vyrábí ho, ale jen v čistě elektrické podobě. A ta je pro moje dlouhé cesty na Moravu na Slovensko či do Itálie nepříliš lákavá. Moje žena navíc začala zdůrazňovat, že s narůstajícím věkem narůstají i problémy s klouby a nastupování do nízkého auta může být problematické a měl bych si koupit SUV. Navíc nemělo být auto příliš velké, abych s ním mohl i zaparkovat, především v podzemní garáži u praxe mé ženy, kde není místa nazbyt. Tím vypadlo například BMW X4, ale i Mercedes GLC, krásný, ale zbytečně velký ( a drahý). Moje ego si velikostí auta zvyšovat nemusím. Hledal jsem dlouho, u různých značek (kromě VW, i když jsem slyšel, že už s tou výrobou currywurstů sekli) a pak se jako zjevení objevil nový BMW typ X1. (Starý se mi nelíbil) Právě v den, kdy jsem u prodejce byl, přivezli první prototyp a byla to láska na první pohled. Díky tomu jsem si začátkem letošního února odvezl jedno z prvních dvaceti aut tohoto typu, které do Grazu dorazily.

               Tedy SUV, hybrid na benzínový pohon a s nesmírně složitým ovládáním na displeji, protože software! Pro jistotu jsem si přečetl v časopise Autotouring hodnocení. Pěli na tento nový model chválu, jen se zmínili, že ovládání je poněkud komplikované. Pochopil jsem, že mám problém. My analogoví lidé máme nemalý problém se s takovými přechytřelými vozidly skamarádit.

               Moje čtenáři už samozřejmě tuší, co muselo neodvratně přijít.

               Bylo to ráno, chtěl  – a jsem odjet do práce, když mě moje nové auto přivítalo nápisem „Antrieb defekt“ „Pannenhilfe kontaktieren“. Čili: Pohon vašeho vozu je defektní. Zavolejte si technickou pomoc.“ A odmítlo startovat.

               Zavolal jsem. ÖAMTC, což je klub, ve kterém jsem členem. Poslali svého zaměstnance rychle, byl u mě během tři čtvrtě hodiny. Napojil se na moje přechytřelé stávkující auto a zjistil, že nemá software, aby se mohl napojit. Prostě nový model! Snažil se opakovaně, bez úspěchu. Zato se mu podařilo spustit alarm, což nebylo v půl sedmé ráno zrovna žádoucí. Většina mých sousedů jsou důchodci a v tuto časnou ranní hodinu ještě spí. Vypnout ten alarm neuměl, ale uklidňoval mě, že ono to přejde samo. Přešlo, asi po pěti minutách. To už v Gössendorfu určitě nikdo nespal. Řekl jsem si, že musím zavolat do BMW, aby mi řekli, co mám dělat. Byl to naprosto naivní nápad, bylo půl sedmé ráno! Ale ve stresových situacích nefunguje mozek tak, jak by měl.

               Což jsem vzápětí potvrdil. Zjistil jsem, že mám telefonní číslo zástupce BMW doma a vstoupil jsem do domu, aniž bych si uvědomil, že je už zajištěný. A tak jsem spustil alarm pro změnu já. V panice jsem zadal PIN kód, ovšem od mého starého alarmu – v létě jsme ho vyměnili za nový. Alarm se urazil, a i když jsem následně zadal kód správně, alarmoval dál.  Nakonec jsem ho dokázal inaktivovat, ale stále hrozivě červeně blikal, připraven spustit se znova. Potřeboval jsem akutně pomoc. Zavolal jsem technikovi od onoho bezpečnostního systému. S hrůzou jsem zjistil, že můj telefon je hluchý. Zřejmě si řekl, že kdy ž už odmítá fungovat auto a bezpečnostní systém v domě, tak se s nimi dá do party. Telefonovat se nedalo, telefon prostě nefungoval. Vzápětí mi volala manželka, které přišla zpráva, že se někdo vloupal do našeho domu (předpokládala logicky, že jsem už dávno v práci). Nemohl jsem ji uklidnit, mohl jsem do telefonu mluvit, ale nikdo mě neslyšel. Telefon odmítal spolupráci. Poslal jsem ženě SMSku v naději, že nebude aktivovat policii. Neudělala to, zavolala jen souseda, aby se přišel podívat. Naštěstí ještě spal – asi jako jediný v obci – a tak hovor nepřevzal.

               Mezitím se technik rozhodl konat jako za starých dobrých časů, když byla auta ještě hloupá a poslušná. Usoudil, že problém je v baterii na startování a nastartoval mé auto prostřednictvím káblů. Řekl mi, že mám odjet s tím autem do servisu a ať v žádném případě nevypínám motor, než tam dojedu. A odjel.

               Nechal jsem tedy nezajištěný dům s hrozivě červeně blikajícím alarmem a s nefungujícím telefonem jsem se vydal na cestu přes celý Graz. Dorazil jsem k BMW, odstavil jsem auto na parkovišti a šel jsem hlásit technickou poruchu. Naštěstí jsem si ten text, který mi auto hlásilo, ofotografoval. A tak jsem mohl mladé dámě ukázat, co mi auto sdělilo. Ona to telefonicky oznámilo technikovi a řekla mi, že s autem v žádném případě nemám jezdit a že mám zavolat odtahovou službu.

               Pokusil jsem jí vysvětlit, že stojím na parkovišti ve firmě tedy asi dvacet metrů od ní, to ale chytila hysterický záchvat a znovu a znovu mi opakovala, že s tím autem v žádném případě nesmím jezdit. Požádal jsem ji, zda by nemohla toho technika zavolat, že bych s ním třeba mohl mluvit přímo. Zavolala.

               Onen technik přišel, ukázněně se podivil, že auto stojí před jejích dílnou a mínil, že auto musí u nich zůstat. Zeptal jsem se tedy, zda můžu dostat náhradní auto a odpověď zněla, že v žádném případě, že jsou všechna obsazena.

               Poněkud jsem se vzrušil a ptal jsem se, jak se tedy dostanu do nemocnice, kde na mě čekají nezaopatření pacienti. Poté se strhla mezi zaměstnanci vzrušená debata, a nakonec se našlo řešení. BMW sice žádné auto k dispozici nemělo, zato Fiat, který má servis u stejné firmy. Dostal jsem tedy k dispozici zbrusu nového Fiata Tipo a odjel do práce. Stihl jsem to právě k vizitě. Personál už na mě čekal. I když jsem jim nemohl zavolat. Ale whats app překvapivě fungoval a přes něho jsem mohl kolegy informovat o aktuální situaci a jejím vývoji.

               Telefon začal v průběhu dopoledne fungovat čili jsem se dovolal i onomu technikovi od alarmu a s jeho pomocí, jsem ten systém odpoledne opravil. Zbývalo tedy jen ono auto.

               Den nato mi servis zavolal, aby mi sdělil, že žádnou závadu na mém autě neobjevili. Že není v počítači zaznamenaná. Ovšem že nejsem sám, že už mají dalšího majitele stejného modelu, který přišel se stejným hlášením. A že BMW už pracuje na novém software, které by mělo být do všech těchto nových aut nainstalováno v průběhu měsíce března.

               Nemůžu říct, že by toto sdělení důvěru k mému autu zvýšilo. Zeptal jsem se, jak moc je pravděpodobné, že se ona porucha objeví znova. Dostal jsem poněkud nejistou odpověď, že poměrně malá. Moje důvěra se po tomto sdělení příliš nezvýšila. Je to totiž opět jednou moje druhé auto stejné značky.

               Sám jsem si na vině. Člověk se prostě nepoučí.

               Ale něco pozitivního z té historie můžu přece jen vyvodit. Jestliže jsem nedostal onoho osudného rána infarkt, tak ho tak brzy nedostanu. Mé tělo má ještě rezervy.

               24. února dal tedy Putin rozkaz k útoku na sousední zemi. Už o dva dny dříve vstoupila ruská vojska do separatistických republik na Donbase, přičemž mnoho politických pozorovatelů předpokládalo, že právě udržení a případné těchto oblastí je Putinovým cílem. Nikdo si nedovedl (nebo nechtěl) představit, že jsou jeho cíle mnohem větší. Tedy nikdo z politiků. Americká špionážní služba pracovala ovšem velmi dobře a útok předpověděla. Nemohla například přehlédnout pontonový most v oblasti Černobylu, který tam najednou vyrostl z ničeho nic a směřoval na území Ukrajiny.

               Putin měl hned několik plánů, jak Ukrajinu rychle dostat do kolen. Byly ostatně určité precedenty, které přinesly v minulosti úspěch, přinejmenším dočasný.

               Plán A by se dal nazvat Československo-afgánskou variantou. Jak v roce 1968 v Praze, tak v roce 1979 v Kábulu postupovali Rusové stejně. Obsadili letiště v hlavním městě, odkud pak speciální výsadkové jednotky obsadily vládní budovy přepadené země a paralyzovali tak organizaci jakéhokoliv odporu. K tomu využili pokaždé místních kolaborantů, kteří výsadek usnadnili. V Československu se jim to podařilo bez prolévání krve, téměř celý ústřední výbor a vláda (s výjimkou předsedy vlády Štrougala a prezidenta Svobody) se podařilo zajmout a unést do Sovětského svazu, kde byli přinuceni k podepsání kapitulace. V Afganistánu to bylo krvavější, výsadkáři speciálního komanda narazili na houževnatý odpor Aminovy osobní stráže a museli celé osazenstvo prezidentského paláce včetně afgánského prezidenta povraždit. I tak se podařilo během první noci paralyzovat jakýkoliv odpor, což vedlo k rychlému obsazení hlavního města a poté i země. Že se Afganistán se svými přírodními podmínkami trvale obsadit ani kontrolovat nedá, měli Rusové poznat až následně. Samotná akce okupace proběhla bleskově a úspěšně.

               Na Ukrajině měli ale Ukrajinci od americké zpravodajské služby přesné zprávy a na centrálním kyjevském letišti Hostomel na ruské výsadkáře čekali. Podařilo se jim je během krátké doby eliminovat. Moment překvapení, na kterém se taková akci zakládá, zde nebyl, a proto plán A skončil fiaskem.

               Nicméně pro tento případ měl Vladimír Vladimirovič připraven plán B. Ruská armáda se nacházela v Bělorusku jen několik desítek kilometrů od ukrajinského hlavního města. Dosáhnout ho v průběhu jednoho maximálně dvou dnů neměl být problém. Že by Ukrajinci během tak krátké doby dokázali zorganizovat účinný odpor Rusy ani nenapadlo. Proto taky ruské tanky postupovaly v kolonách po dálnici – nevím z historie o žádném podobném útoku – tak se můžou útočníci chovat jen když nepočítají s žádným odporem. Ostatně vojáci dostali rozkaz vzít s sebou i parádní uniformy, aby je měli k dispozici pro slavnostní parádu na Chresčatiku po dobytí Kyjeva. Jenže…

               Rusové byli v Bělorusku zhruba čtrnáct dní. V té době čile obchodovali s místními, zejména oblíbený byl prodej pohonných hmot výměnou za alkohol. O útoku na Ukrajinu nebyli předem informováni, z důvodu utajení nevěděli o datu útoku ani vrchní velitelé. Když tedy vyráželi směrem na Kyjev, řada tanků měla poloprázdné nádrže a palivo jim prostě na oněch zhruba sedmdesát kilometrů nevystačilo. Ukrajincům se podařilo zlikvidovat cisterny, které vezly vozidlům palivo na doplnění nádrží a kolona se zastavila, když prvním tankům došlo palivo. Cisterny se k nim neměly jak dostat a celá kolona se stala nepohyblivým a tím pádem bezbranným cílem ukrajinských útoků. Mezitím se podařilo v Kyjevě připravit město na obranu před útokem ze severu, pokud by Rusové vůbec byli schopni postoupit k městu, očekával je už organizovaný odpor, zátarasy a protitankové střely. Rusové museli vědět, že Ukrajinci mají Javeliny, přesto jejich velitelé tuto skutečnost naprosto ignorovali. Výsledkem byl pravý masakr mezi jejich obrněnými vozidly. Vychvalovaná pancéřová ochrana proti těmto střelám, které útočí přes horní poklop, nefungovala. Rusové se sice pokusili probojovat se ke Kyjevu od východu, nedokázali se ale dostat až k městu, a nakonec se museli kvůli logistickým problémům s doplňováním paliva a munice stáhnout. Blesková válka se nevydařila, plán B selhal.

               Putin měl ovšem ještě plán C. Jeho zpravodajci mu sdělovali po několik let, že v řadách ukrajinské armády je řada vysoce postavených důstojníků, kteří jsou ochotni převzít velení a provést státní převrat. Svrhnout Zelenského, instalovat Janukoviče, který čekal na své znovuuvedení do funkce v Minsku a přimět ukrajinskou armádu k přechodu na ruskou stranu nebo přinejmenším ke kapitulaci. Přesvědčení, že budou Rusové vítání jako osvoboditelé od „nacismu“ bylo tak silné, že mnozí vojáci ale zřejmě i Putin sám, očekávali, že budou vítáni květinami (v únoru dost nepravděpodobné, ale budiž). Tomu odpovídají i výpovědi ruských zločinců z Buči a dalších měst na sever od Kyjeva. Údajně měli instrukce, že je lidé budou vítat jako osvoboditele. Kdo to nebude dělat, je nacista a je ho třeba zlikvidovat. Výsledky tohoto sebeklamu byly otřesné, tisíce mrtvých civilistů. Prostí ruští vojáci – většinou příslušníci menšin z daleké Sibiře – se chovali prostě podle instrukcí a u jejich důstojníků zřejmě převládly jejich sadistické rysy a své vojáky v jejich bestialitách nijak nebrzdili. Jenže se jednalo o ruský sebeklam. Ukrajinská armáda se během osmi let bojů s doněckými separatisty podporovanými ruskými žoldnéři zcelila a nebyla ani zdaleka tím chaotickým útvarem jako v roce 2014. Když si Putin uvědomil, že jak plán A, tak plán i B selhaly, vyzval velení ukrajinské armády, aby svrhlo své „nacistické vedení“ a převzalo v zemi moc. Výzva zazněla do prázdna a zůstala bez reakce. Až v tomto okamžiku si zřejmě Putin uvědomil, jakou udělal chybu. Z bleskového vítězství nebylo nic (ostatně nepočítal s ním jen on ale například i němečtí politici, kteří odmítli ukrajinskému velvyslanci pomoc se slovy „není důvod vám pomáhat, máte před sebou několik hodin existence“) Byl to začátek trapného německého lavírování, které trvá dodnes. Po celá desetiletí budovalo Německo svou prosperitu na základě levného ruského plynu, takže mnozí si zřejmě i rychlou porážku Ukrajiny přáli. Podepsali by protestní nótu a pak se smířili s danou skutečností. Život by šel dál a „Nord stream II“ byl dodával do německé ekonomiky ruský plyn.

               Problémem je, že ruský prezident nemohl připustit, že se katastrofálně zmýlil a stáhnout své vojáky za hranice sousedního státu. Porážky se v Rusku neodpouštějí, byl by to jeho politický (a možná i fyzický) konec. Osud cara Mikuláše II. a jeho rodiny na něho sáhl ledovou rukou. Proto nezbylo, ať se to už armádě líbilo nebo ne, pokračovat ve válce, která se měnila z bleskové ve vleklou a z útočné na poziční. Musel být vytvořen plán D. A ten je klasický ruský. Spolehnout se na nevyčerpatelné zdroje vlastní země – lidské i ekonomické a vyčerpat soupeře. Evropa visela na ruské ropě a plynu. Putin byl přesvědčen, že už jen pouhá hrozba odstavení plynovodu a dodávek ropy přinutí Evropany k vyjednávání. Ekonomické sankce nebyly dostatečně důrazné a ani být nemohly. Kdyby Evropa ztratila ze dne na den přístup k surovinám, zkolabovala by velmi rychle. Proto například nebyly odstřihnuty všechny ruské banky od systému SWIFT, proto dodnes v Rusku podniká například Raiffeisen international. Evropou oslabení zásobování plynem a ropou skutečně zatřáslo. Zejména plyn a elektřina extrémně zdražily a jejich ceny byly pro obyvatelstvo šokem. Putin nepočítal s tím, že evropské vlády, odkázané na přízeň svých voličů, budou riskovat pokles životní úrovně a setrvají jednotně v protiruské linii (výjimkou bylo Maďarsko, ale to je jiná kapitola). Přes omezení dodávek plynu, přes diverzní útok na Nord stream I se Evropa nezlomila a v sankcích pokračovala. Navíc se Bidenova americká administrativa ukázala jako rozhodná a solidární s Evropou. Evropě se podařilo extrémně rychle doplnit zásobníky plynu a mrznutí v nevytopených bytech přestalo hrozit. Extrémně teplá zima Rusy taky potěšit nemohla. Ani plán D tedy nevyšel.

               Ale je tu ještě plán E. Ne nadarmo investovali Rusové po celá desetiletí do pravicově radikálních stran po celé Evropě. Volební prezidentská kampaň Marie Le Penové byla financována rusko-českou bankou, rakouská FPÖ má už řadu let smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ a snaží se ze všech sil, aby rakouská vláda zrušila protiruské sankce. Ostatně Rakousko si ve svém lavírování s Němci nezadá. Tajně nakupuje ruský plyn a jeho objem dosáhl v lednu předválečné úrovně. Na jednání „Rady pro bezpečnost a spolupráci v Evropě“ (OBSE), které se bude konat ve Vídni vydalo Rakousko navzdory celosvětovým protestům víza ruským diplomatům, kteří se nacházejí na sankčním seznamu EU. A rakouská banka Raiffeisen International financuje Rusům válku a skvěle na tom vydělává. Italský Salvini stejně jako český Okamura přijímali po celé roky peníze z Ruska a museli se tedy ukázat být vděční a za tyto peníze odvést patřičnou práci. S jinými politiky jako se Silviem Berlusconim, Wolfgangem Schüsslem nebo Gerhardem Schröderem udržuje Putin osobní srdečné přátelské vztahy. Ne všichni jsou ovšem prakticky použitelní. Rakouská bývalá ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl, se kterou Putin tancoval v roce 2018 (tedy čtyři roky po okupaci Krymu!) na její svatbě v rakouském Gamlitzu, emigrovala kvůli údajnému „politickém pronásledování“ do Arabských emirátů – nechápu proč ne do Moskvy. Prakticky v každé evropské zemi mají Rusové svou pátou politickou kolonu. Jedná se prakticky výlučně o extrémně pravicové strany, které to s demokracií moc vážně neberou (Viktor Orbán pro takovou demokracii vymyslel výraz „iliberální demokracie“ a úspěšně ji praktikuje). Očekává se tedy, že pokud by se jim podařilo dostat se k moci, získají dostatek moci, aby mohly obrátit veřejné mínění ve prospěch Ruska, zrušit sankce a rozvrátit evropskou jednotu. Ta je právě tím, co ruskému diktátorovi leze na nervy nejvíc. I tady ho ovšem potkalo už jedno tragické zklamání. Po volbách v Itálii se dostala k moci Giorgia Meloni a i když vytvořila koalici s proruskými stranami Salviniho a Berlusconiho, nezměnila kurs italské politiky. Pokračuje v protiruských sankcích a přihlásila se k evropské jednotě. Přesto může tento plán E přinést výsledky. V Rakousku hrozí naprosto reálně, že příští volby vyhraje FPÖ, která má, jak už jsem uvedl, s jednotným Ruskem spojeneckou smlouvu a celou dobu tvrdí, že za všechny nesnáze, které vznikly od inflace po drané energie můžou jen a pouze protiruské sankce a žádá vehementně jejich zrušení. Na Slovensku je situace ještě fragilnější. Několikaletá hybridní válka na internetu obrátila už slovenské chápání reality natolik, že bezmála polovina Slováků přešla na ruskou stranu. To vycítily populistické strany, zejména SMĚR Roberta Fica, a přešly ve své argumentaci rychle k odporu vůči podpoře Ukrajiny. Volání po zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, protože „prodlužují válku“ se ozývá stále častěji nejen od proruských kolaborantů, ale i od naivních matek a babiček, které nemají tušení, co to vlastně žádají. Fico jde do volební kampaně se sloganem „Ani náboj pro Ukrajinu“ a bude s ním mít úspěch. Po příštích volbách může být opět ve vládě a vytvořit s Viktorem Orbánem koalici, která jednotu Evropy naštěpí. V Česku chválabohu prohrál Andrej Babiš jak parlamentní, tak i prezidentské volby a v Polsku nemá jakákoliv proruská agitace šanci. Na to historická nenávist mezi oběma národy příliš velká. Ovšem největším trumfem měli být američtí republikáni. Díky Donaldu Trumpovi se v jejich straně vytvořilo silné radikální křídlo, které nemá vůči fašismu žádné výhrady a Putinův způsob politiky jim imponuje. Rusové velmi spoléhali na vítězství republikánů ve „Midterms“ volbách. Cherson nevyklízeli až do oznámení výsledků, protože čekali, že v USA „naši chlapci vyhrají.“ Teprve když toto vítězství nenastalo, stáhli se za Dněpr.

               Nedá se tedy zatím říct, že by plán E vycházel. Ovšem Rusové mají výdrž a spoléhají na únavu západu. Kolaboranty si získali na mnohých vlivných místech. Předseda olympijského výboru Thomas Bach dostal přece od Putina v Soči vysoké státní vyznamenání a může se roztrhat úsilím dostat ruské sportovce na olympiádu, aby to jeho přítel Vladimír mohl dostatečně propagandisticky využít. Dlouholetý předseda Mezinárodní hokejové federace René Fasel, původem Švýcar, přijal ruské občanství – spolu s většinovým podílem v továrně na výrobu jablek v Krasnojarské oblasti – dokonce letos, tedy v době, kdy by si člověk myslel, že dobrovolně by se chtěl stát Rusem jen blázen. Pierre de Gaule, nejmladší vnuk někdejšího francouzského prezidenta navštívil slavnost sovětského vítězství u Stalingradu a popřál ruskému lidu úspěch v jeho spravedlivém boji. Slabinou demokratických systémů jsou totiž volby a svoboda vyjadřování, což dává ruským dezinformátorům a politickým spojencům obrovské možnosti. Je zřejmé, že by při dlouhém trvání konfliktu mohli začít spojenci a s nimi i Ukrajina tahat za kratší konec provazu. Než sankce skutečně bolestivě naruší ruskou ekonomiku, může to ještě trvat – zejména když ve zbraních vyplnily trhlinu Irán a Severní Korea, ekonomicky Čína a Turecko (člen NATO!). Teď jde opravdu o to, kdo vydrží déle. V tom má ještě Vladimír Vlamirovič Putin šanci. Ještě zdaleka neprohrál.  Ostatně za dva roky jsou v USA prezidentské volby. Narozeniny mu sice Ukrajinci pokazili (skoro vůbec je neslavil), ale ztracen ještě není. Ovšem zda budou ty tisíce mrtvých Ukrajinců stačit na to, aby se po smrti dostal do nebe, mu zřejmě nemůže slíbit ani jeho zpovědník Tichon.

Vymyslet k narozeninám nějaký originální dárek není snadná záležitost. Zejména když vládnete rozlohou největší zemi na světě, máte absolutní moc a v podstatě všechno, na co vzpomenete včetně nádherných paláců, jacht a soukromých letadel (i když jsou oficiálně psány na oligarchy čili na poručíky v mafiánském systému, kde jste vy sám capo di tutti capi).

               Potom to chce něco opravdu výjimečného. Aby člověk mohl zářit štěstím a aby veškerý lid jásal s ním, aby se v nezměrném štěstí spojila duše vládce a milovaného i milujícího lidu.

               Dobrá, stačí!

               Vladimír Vladimirovič se rozhodl darovat si ke kulatým narozeninám Ukrajinu. Aby mohl vstoupit do šlépějí velkého dobyvatele Josefa Visarionoviče a stát se obnovitelem rozpadlého sovětského impéria. Věděl, že ruský národ, posedlý svým imperiálním myšlením a frustrovaný ztrátou odpadlých „gubernií“, přičemž prostý Rus nerozlišoval mezi svazovými republikami a východoevropskými satelity, přijme tento dárek s nadšením a Putinova popularita dosáhne hvězd – čili hodnot něco nad sto procent.

               Možná si teď čtenáři myslí, že tady jen bezcílně fantazíruji. Ano, to, co teď budou číst, je skutečně jen hypotéza, jenže všechno mluví pro to, že právě tato výše popsaná pohnutka byla hlavní motivací v okamžiku, kdy ruský diktátor 24.února zavelel k útoku na sousední zemi. Plán byl, že Kyjev bude dobyt buď prvního dne nebo nejpozději do tří dní. Ukrajinská armáda měla kapitulovat nejpozději do deseti dnů. Do konce léta měla být Ukrajina vyčištěna od partizánských skupin, kladoucích ruské okupaci odpor. A 7. října 2023 mělo být vítězství velkolepě slaveno, přičemž ještě nebylo určeno, zda oslavy vládcových narozenin proběhnou velkou vítěznou parádou na Rudém náměstí se stejnou pompou, jako se tam slavil konec druhé světové války, nebo dokonce v Kyjevě samotném za jásotu podrobeného ale šťastného ukrajinského obyvatelstva.

               Otázka je jen, kdy tento nápad vznikl. Určitě to nebylo nic náhlého, na tuto invazi se Putin a jeho nejbližší připravovali delší dobu. Troufám si říct, že od roku 2019. Samozřejmě, že Rusko bylo skrytě ve válce s Ukrajinou od roku 2014, ale něco jiného je kamuflovaná pomoc separatistům na východě Ukrajiny a něco jiného otevřená invaze. Od roku 2019 ovšem rapidně stouplo pronásledování vnitrostátní opozice. Podle Leonida Volkova, pravé ruky Alexeje Navalného, který byl právě v tom roce přinucen emigrovat, šlo o to, důkladně potlačit jakýkoliv vnitrostátní odpor, který byl mohl ohrozit všeobecné nadšení z války.

               Proč právě v roce 2019? V tom roce se staly dvě důležité události, obě na Ukrajině ale s důsledky pro rusko-ukrajinské vztahy. Jednou z nich byly prezidentské volby, které překvapivě vyhrál herec a komik (i když studovaný právník) Wolodymyr Zelenskij. Rusko sledovalo tyto volby s velkým zaujetím. Rusové doufali, že tehdejší prezident Petro Porošenko volby prohraje. Porošenko byl neúprosným odpůrcem dohody s východoukrajinskými separatisty, které nazýval bandity a ruskými teroristy. Byl to on, kdo dal koncem roku 2018 banderovcům statut válečných veteránů a konečně byl to on, z jehož podnětu došlo 15.prosince 2018 ke spojení tří pravoslavných církví působících na území Ukrajiny do jedné organizace, což bylo pro Moskvu, a hlavně patriarchu Kyrilla, něco jako červený hadr pro býka.

               6.ledna 2019 uznala konstantinopolská synoda autokefalii (čili svéprávnost) ukrajinské církve tedy její nezávislost na moskevském patriarchátu. V říjnu 2019 ji uznala i řecká autokefalní ortodoxní církev a v listopadu stejného roku následovala i koptská církev v egyptské Alexandrii. Jen ruská ortodoxní církev nebyla v žádném případě ochotna uznat odštěpení Ukrajinců, patriarcha by tak ztratil třetinu svých věřících.

               Nevíme, kdy se Vladimír Putin dozvěděl o svém zhoubném onemocnění. (Oficiálně o něm vlastně neví nikdo, protože ho nemá). Nicméně se dá předpokládat, že to bylo někdy v roce 2019. Jinak by se sotva dalo vysvětlit jeho panické skrývání se před covidem a jakoukoliv jinou infekcí ve svém podzemním bunkru, kde strávil bez jakéhokoliv kontaktu s veřejností dva roky. Každý, kdo ho měl navštívit, se musel napřed podrobit třítýdenní karanténě a mnohonásobnému testování (mnoho olympijských vítězů z Pekingu se proto této pochybné cti být prezidentem přijat raději vzdalo). Svědčí to o tom, že věděl nebo aspoň předpokládal, že jeho imunita je oslabena.

               Na Putina sáhla smrt a zřejmě od této chvíle začal hrát v jeho životě rostoucí úlohu jeho zpovědník Tichon. Někdejší důstojník KGB, sloužící ateistickému komunistickému režimu, se totiž stal věřícím člověkem. Zpočátku zřejmě jen z oportunismu, aby si získal přízeň církve, která začala po roce 1991 hrát u ruského lidu stále důležitější úlohu, (chrám Alexandra Něvského v Tallinu je hlavním místem setkávání ruské komunity v Estonsku), později zřejmě stále více z přesvědčení. Stačilo, aby mu kolega z KGB, patriarcha Kyrill vysvětlil, že jedná v souladu s božími úmysly a těší se boží ochraně. Tak dostal Putin i svého zpovědníka a nejen tak někoho. Tichon Ševkunov je rozhodně zajímavá a velmi nebezpečná postava. Původně student kinematografie (díky tomu umí své myšlenky mediálně velmi účinně prodávat) dnes opat prestižního moskevského kláštera s titulem biskupa. V roce 2011 vydal knihu „Nesvatí svatí“ o své konverzi a osudech křesťanů za sovětské éry. Už v ní popisuje ruské pravoslaví jako obrodný proces křesťanství proti zahnívajícímu pasivnímu katolicismu na západě. V roce 2017 rozbouřil židovskou světovou komunitu, když označil vraždu cara Mikuláše a jeho rodiny za „židovskou rituální vraždu“. Tichon je považován za pravou ruku patriarchy Kyrilla a stejně jako patriarcha sám i současný ruský prezident působil v KGB (tam působili ostatně všichni kněží, kteří chtěli za sovětského systému vykonávat své povolání). Jestliže tedy Putin před sebou při sdělení diagnózy uviděl brány pekla, mohl mu jen jeho zpovědník dát naději na spasení a nebe – a tím mohlo být obnovení jednoty východní pravoslavné církve opětným přivedením ukrajinských odpadlíků do lůna moskevské církve a tím do náruče jeho bosse patriarchy Kyrilla, který Ukrajinu nejpozději od roku 2019 živelně nenávidí. Za to Bůh Putinovi odpustí všechny zlé činy, kterých se dopustil, všechny vraždy a války, protože ty všechny byly jen prostředkem k tomu, aby mohl vést svatou válku k zvýšení slávy boží.

               Nadějí na mírové ovládnutí Ukrajiny byly ony už vzpomenuté prezidentské volby v dubnu 2019. Porošenko skutečně drtivě prohrál (vyhrál jen v tradičně nacionalisticky orientovaném Lvově) a prezidentem se stal Zelenskij. Do něho vkládala Moskva velké naděje. Znali ho jako komika, vždyť vystupoval i v moskevské televizi a byl poměrně populární i v Rusku. Očekávali vstřícnost, podřízení se a naplňování minských dohod podle ruského diktátu. Byla to naděje, že se Ukrajina vzdá východních oblastí a Krymu a přijme svou úlohu ruského satelitu po vzoru Běloruska. Jenže přišlo rychlé vystřízlivění. Zelenskij se ukázal v otázce suverenity Ukrajiny jako věrný následník Porošenka. A bylo zřejmé, že jinou politiku ani žádný budoucí ukrajinský prezident dělat nemůže. Tak nějak ruským pozorovatelům uniklo, že je to proto, že Ukrajinci se naučili Rusy živelně nenávidět a snaha jim ustoupit by byla politickou smrtí, jakéhokoliv ukrajinského politika. Nicméně Putin uvěřil svým poradcům, že „nacistické“ vedení Ukrajiny je izolováno od přání obyvatelstva a rozhodl se pro silové řešení.

               Co ho ovšem znepokojovalo nejvíc, bylo pomalé ekonomické zlepšování ukrajinské situace. Zelenskij vyhlásil skutečně boj korupci, kterou byla (a ještě stále je) Ukrajina prolezlá. Korupce ovšem není na Ukrajině princip fungování státu jako v Rusku, ale faktor státní systém narušující. Pomalu se začal otáčet ekonomický vektor. Jestliže ještě kolem roku 2010 chodili Rusové žijící v Charkově za prací do Belgorodu a dalších ruských měst za hranicí, protože tam vydělali podstatně víc než doma, okolo roku 2019 se tento vektor začal otáčet. Rusko se nehýbalo z místa (ani nemohlo), Ukrajina se začala sice pomalu ale přece jen vzmáhat. To bylo vnímáno v Kremlu jako bezprostřední ohrožení ruského politického systému. Negativní příklad, kterému bylo třeba připravit konec.

               V prosinci 2019 byla ukončena stavba Kerčského mostu, který spojil Krym s ruským pevninským územím. Tento most byl strategicky nesmírně důležitý jednak pro obranu okupovaného poloostrova jednak pro možnost invaze z jihu. Možná že Putin plánoval útok na Ukrajinu už v roce 2020, ovšem do cesty se postavil Kovid. Ten způsobil ochrnutí života nejen v Evropě ale i v Rusku. Logistické problémy mohly být za těchto okolností pro útočící armádu nezvládnutelné. Putin se stáhl do svého bunkru a pokud i měl plány na útok, zatím je odložil.

               Rok 2020 mu nabídl příležitost, kterou musel považovat za dar nebes. Po zfalšovaných prezidentských volbách v Bělorusku se režim tamějšího diktátora Lukašenka bezmála zhroutil. Udržel se jen díky ruské pomoci (když například odmítli běloruští komentátoři v televizi podpořit Lukašenka, byli okamžitě z televize vyhnáni a nahrazeni „kolegy“ dovezenými z Moskvy). Bělorusko mělo pro Putina dva významy. Podle Volkova sloužilo Bělorusko Putinovi vždy jako jakási laboratoř, kde sledoval, co je všechno v diktatuře možné. V roce 2020 se přesvědčil, že diktátor se může udržet u moci, i když se proti němu postaví prakticky celý národ, pokud si udrží loajalitu represivních složek. Zadruhé se Bělorusko stalo na Rusku naprosto závislé. Lukašenko věděl, že jeho vláda i život visí doslova na vlásku, který drží Putin a byl ochoten dělat cokoliv, co mu z Kremlu poručili. Díky společným vojenským manévrům na začátku února 2022 se tak ruská vojska dostala do bezprostřední blízkosti hlavního ukrajinského města, které je v oblasti Černobylu vzdáleno od běloruské hranic jen několik desítek kilometrů.

               Určitou komplikací byly koncem roku 2020 prohrané volby amerického prezidenta Trumpa. Putin se spoléhal na americkou nečinnost, která by zřejmě v případě invaze na Ukrajinu i nastala. Trumpův slogan „America first“ a masívní zhoršení transatlantických vztahů s evropskými spojenci bylo velkou šancí. Putin se ovšem spoléhal na to, že Trump volby opět vyhraje, ostatně Rusové nemálo do těchto voleb investovali a nedovedli si představit, že by senilní Biden mohl dynamického diktátora typu Trumpa porazit a hlavně, že by se toto vítězství i uvedlo do politické praxe. Nakonec ale Trump prohrál, útok na Kapitol 6.ledna zůstal taky bez politických důsledků, ovšem Putin Američany pohrdal a nedovedl si představit, že by dokázali Ukrajinu prakticky podpořit. I když byla ztráta Trumpa bolestivá, nevedla ke korekci plánů.

               Putin byl totiž i jinak naprosto falešně informován. Od března 2020 prakticky nevylezl ze svého bunkru. Putin zásadně nepoužívá internet, protože se bojí hackerů. Jediným kontaktem s vnějším světem byly tak červené složky, které mu přinášejí jeho poradci. Nikdo z nich nechtěl diktátora rozčílit, a proto mu podávali pouze takové zprávy, o kterých předpokládali, že se mu budou líbit. Kdyby se zmínili, že na Ukrajině sílí odpor vůči Rusku, dostalo by se jim vzteklé prezidentovy reakce „Tak s tím něco udělejte!“ Lepší bylo referovat, jak je ukrajinský národ s novým prezidentem nespokojený (což byla pravda, popularita Zelenského klesla na začátku roku 2022 na 20 procent), že si přeje připojení k Rusku (což pravda nebyla) a že v ukrajinské armádě jsou vlivné síly, které dokážou přimět ukrajinskou armádu k okamžité kapitulaci případně přímo k přeběhnutí na ruskou stranu (což byl sice nesmysl, ale dobře se poslouchal). Putin se tak ocitl ve vlastním paralelním světě a vydával rozkazy na základě naprosto chybných premis. Jako když Stalin přikázal 23. června 1941, tedy v době, kdy se jeho armáda zhroutila pod německým náporem, ale jeho politruci mu ve strachu o vlastní život referovali o obrovských vítězstvích nad agresorem, protiútok. Tento fenomén je obecný, nepostihl tedy jen Putina. Ovšem žádný z Putinových poradců zřejmě nepočítal s tím, že díky jejich vymyšleným zprávám vyvolá prezident válku obrovského formátu.

               20. srpna 2020 došlo k pokusu o vraždu Alexeje Navalného, posledního opozičníka, který Putinovi znepříjemňoval život, protože poukazoval na systém korupce, který byl ale nosnou strukturou prezidentovy moci a fungování politického systému. (V této věci odkazuji opět jednou na knihu Leonida Volkova Putinland, rozpisovat se o této věci by znásobilo objem mého textu). Útokem na korupci podkopával Navalnyj přímo základy Putinovy moci. Vražda sice nevyšla, Navalnyj se ale vrátil z léčby v Německu a byl neutralizován vykonstruovaným procesem, v němž byl odsouzen k dlouholetému trestu vězení.

               V podstatě od konce roku 2020, když byla běloruská opozice definitivně rozdrcena a Navalnyj jako poslední zbytek domácí opozice eliminován, byly podmínky pro invazi na Ukrajinu dány.

               Možná tehdy se zrodila ona myšlenka správně invazi načasovat, aby si mohl prezident vítězství věnovat k narozeninám. Proč to nevyšlo, o tom příště.

               Tenhle text z Prodané nevěsty je jedno z mála optimistických míst v české kultuře. Češi optimismus tak nějak neradi. Ani když je k tomu důvod.

               Zda je volba generála Pavla „jackpot“, ještě nevíme (mně by se tam asi víc líbil Pavel Fischer nebo Danuše Nerudová, ale generál má šarm a uvidíme, co s tím udělá). Zaslouží si šanci. Ale v každém případě se podařilo zabránit tomu, aby se na prezidentský stolec dostal podvodník, lhář a hlupák. To je myslím dostatečný důvod, aby se otvíralo šampaňské a aby se přiměřeně radovalo. Kdy, když ne teď?

               Ovšem místo onoho radostného zpěvu „Dobrá věc se podařila,“ slyším stále „Dobře, ale…“ nebo „No jo…“

               když on Babiš ale neodchází, zůstává v politice a on může vyhrát příští volby.

               když ale on ten Pavel je voják, jestli on bude té politice rozumět.

               když ale jeho manželka je podplukovnice v záloze. Sluší se to vůbec na první dámu?

               když on ale v té komunistické straně skutečně byl.

a vůbec, kdo ví, jak je to s tím jeho výcvikem na rozvědčíka….

Atd.atd.

V momentě, kdy se podařilo zabránit požáru v rodinném domě, který by ten dům zničil, se ve Francii či v Německu otvírá šampaňské a všichni se nepokrytě radují (ve Francii o něco víc než v Německu, ovšem pokud zrovna nestávkují nebo nedemonstrují). V Česku se řekne: „No jo, ale prý ten požár může vzniknou i někdy později. A ten šéf hasičů byl stejně nějaký nepříjemný. Je to všechno v hajzlu.“

Já nevím, kde se ten negativismus bere, ale z některých sarkastických komentářů mých kamarádů jsem v šoku. „Prý chce zavést pořádek a klid, fuj! To jsme tu měli za bolševika!“ Přitom to jsou vzdělaní lidé a nemyslím si, že by byli frustrovaní tím, že nevyhrál Babiš (tedy pokud si na něho nevsadili nějakou vyšší sumu, ale natolik jejich inteligenci důvěřuji).

Ona tahle věčná nespokojenost má i něco společného s nechutí převzít zodpovědnost za vývoj ve vlastní zemi. Pokud jsou u moci „blbci“ je to super. Dá se nadávat, dá se jim předhazovat vina za jakékoliv vlastní selhání. V okamžiku, kdy se politika vrátí k normálu a do čela se dostanou lidi, co nedělají ostudu, přijde obava – koho budu teď moci obviňovat? Nebude panovat nuda? Aby to nebylo jako v Rakousku za prezidentování Heinze Fischera! Ten byl tak korektní, že na něho ani nejlepší humoristi nedokázali nic vymyslet. Co bude dělat chudák Jindřich Šídlo se svým „Šťastným pondělím“? Bude mít vůbec si z čeho dělat srandu?

Dovolím si citovat z dopisu amerického velvyslance v Československu Laurence A. Steinhardta. Ve svém dopise z 30.dubna 1948 napsal státnímu tajemníkovi Georgi Marshallovi tajnou depeši s informací v zemi právě lámané bolševickou revolucí. V ní píše: „Emigrační vlny po roce 1620 opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný talent k tichému rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci…“

Prostě Češi musí vždycky kritizovat a být nespokojeni, jedno jak dobře či špatně se jim daří. Je to samozřejmě pohodlné, tvoření je mnohem namáhavější. Na někoho si zanadávat musíme, samozřejmě na ráně je naše vlastní vláda, ale pak je tu ještě Brusel, na ten se nadává mnohem líp a ten se ani neumí bránit.

Přál bych si, aby se Češi dokázali docela prostě a možná – připouštím – i naivně – radovat. Myslím, že by jim to hodně pomohlo. A ať se na mně „zklamaní“ lidé nezlobí, ale při téhle prezidentské volbě skutečně hrozila katastrofa apokalyptických rozměrů. Kdo se díval na televizní debaty, nemohl vycházet z údivu (tedy pokud nebyl mentálně oslaben buď dědičně nebo následkem stařecké demence) jak se člověk s intelektuálním potenciálem Andreje Babiše může ucházet o funkci prezidenta státu. Kdysi jsem četl jistou sociologickou studii, která dokazovala, že nejúspěšnější podnikatelé, tedy lidé, jejichž firmy nejrychleji rostou a vykazují největší zisky, zejména na začátku své existence, mají v naprosté většině IQ pod 100 bodů. V podnikání je to nebrzdí, nejsou tlumeni myšlenkami na možné nečekané problémy, nerozebírají potenciální nebezpečí příliš podrobně. Stačí když jsou odhodlaní, mají určitou vizi a dostatek bezohlednosti – případně i ochotu jít přes mrtvoly. Šéfové italských mafií nikdy nadměrnou inteligencí nevynikali (výjimkou může být současný šéf Cosa Nostry Bernardo Provenzano) a přesto vybudovali kvetoucí „business“. Andrej Babiš tímto způsobem mohl vybudovat svůj Agrofert, jenže v politice se vyžaduje přece jen více sofistikované myšlení a stát se nedá řídit jako firma (no dobrá ne všude, ve Venezuele může být prezidentem řidič autobusu, ovšem podle toho to tam i vypadá).

Překvapením bylo, že Pavel vyhrával nejen ve velkých městech, kde se s tím počítalo, ale v městech malých, na vesnicích, a dokonce i v baštách hnutí ANO jako například ve Valašském Meziříčí (kde je hlavním zaměstnavatelem podnik DEZA koncernu Agrofert). Babiš vítězil jen v okresech někdejších Sudet, a i tam většinou na venkově, největší počet hlasů a jediný výsledek nad 60 procent získal v okrese Bruntál (v okresním městě dostal Babiš dokonce 61,14 %). Moji maminku samozřejmě mohlo potěšit, že Petr Pavel vyhrál i na Starém Jičíně s 58,2% hlasů (a to přesto, že se jedná o rodnou obec poslední bojovnice na komunistickou budoucnost Kateřiny Konečné). Už se tolik nemusí bát chodit do klubu důchodců.

Pozitivní pro Česko je, že Babiš během prezidentské kampaně – zejména když z hrůzou zjistil, že mu ujíždí vlak – odhodil všechny zábrany, ukázal se jaký skutečně je a všichni, kdo to chtěli vidět, viděli, že císař je skutečně nahý. Televizní diskuze, billboardy, a nakonec šílená výzva lidem, aby si na něho vsadili a šli volit. Očividně se Babiš rozhodl řídit si kampaň sám a nespoléhat se na svůj marketingový tým. Možná mu to poradil Miloš Zeman, koneckonců Babiš o své kandidatuře rozhodl bezprostředně po rozhovoru se současnou hlavou státu (aniž by čekal na zasedání předsednictva hnutí, které ho mělo kandidovat na druhý den). Pro jeho Píáristy měla jeho kampaň tragický dopad. Marek Prchal, hlava Babišových kampaní, hodil ručník do ringu a od politické divize Agrofertu – hnutí ANO – odchází. Mezitím je jeho pověst naprosto zruinovaná, naposledy byl vyloučen z profesního sdružení kreativců v reklamě „Art Directors Club“, kde v minulosti obdržel až pět ocenění ADC Creative Awards Louskáček a Zlatý středník. Nevíme nakolik se snažil Babišovu kampaň v posledních týdnech usměrňovat, ale všechno nasvědčuje tomu, že v tom byl víceméně nevinně, protože Babiš vzal svou kampaň do vlastních rukou. Ovšem lítost nad Prchalem nějak nedokážu cítit – kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti – a on chtěl. Že od Babiše odcházejí další členové jeho nejbližšího týmu Tünde Bartha a Vladimír Vořechovský je jasným signálem, že to s ním prostě už nejde. Snad to časem pochopí i voliči – i když budou paní Schillerová a pak Havlíček za svého šéfa bojovat do posledního dechu. Poslouchat Havlíčkovy argumentace je taky věc pro silný žaludek. V podstatě volí metodu, které jsme na fakultě říkali „Systém Paťchová“ podle kolegyně, která měla jednoduchou taktiku. Když u zkoušky nevěděla, mluvila páté přes deváté a hrozně rychle, čímž zkoušejícího brzy vyčerpala a on zapomněl, na co se jí vlastně ptal – většinou zkouškou touto metodou prošla. Havlíček používá podobnou metodu, po několika větách už nikdo neví, o čem vlastně mluví, Babišovi a Havlíčkovi fandové mu sice nerozumí taky, ale ponechávají si víru, že onen „Superkarel“ mluví moudře.

To zoufalství v hnutí ANO i zoufalství Andreje Babiše, které bylo tak patrné, že ho musela od tiskové konference doslova odvést jeho žena Monika (od které bych tolik autonomie vlastně ani nečekal) je přece pozitivním signálem pro celou společnost.

Samozřejmě, Petr Pavel se ještě musí osvědčit. Dejme mu na to čas. Velkým překvapením pro mě bylo, když už do jeho volebního štábu přijela Zuzana Čaputová. Očividně měla radost, už se s tím plesnivým zlým dědkem na hradě natrápila dost. Ostatně, Pavlovu volební kampaň řídil Michal Repa – stejný manager, který byl i za zvolením paní Zuzany. Odnesla si flanelovou košili jako suvenýr – moje žena českou „flanelovou revoluci“ určitě hodnotila pozitivně, jejím oblíbeným nočním oblečením je flanelové pyžámko.  

Moje maminka dostala šanci přece jen zažít pár let s prezidentem, za něhož se nebude muset stydět. Moc jsem jí to přál, už skoro nevěřila, že se toho dožije.

Takže moc prosím všechny skeptiky. Vypněte své výhrady, nepřipojujte se k hnojometům řízených z Ruska a z Číny, kde novou hlavu státu nebudou moci vyblít. Je třeba věřit, že se věci v dobré obrátí. Samozřejmě že to není jisté, ale ta naděje, ta tady je. Takže se zkuste aspoň nějakou dobu prostě jen radovat. Uvidíte, že vám to udělá dobře.

A nebojte se, on si Jindřich Šídlo něco najde. I když taková sranda jako s Milošem to možná nebude.