Někdy prostě vznikne z nouze ctnost. A může to mír dalekosáhlé následky. Když se tříletý Louis Braille v roce 1812 poranil v sedlářské dílně svého otce šídlem na oku a ztratil ho a když následně onemocnělo i druhé oko autoimunní „sympatickou ophtalmií“ a oslepl docela, byl jeho osud jako vyděděnce z tehdejší společnosti zdánlivě zpečetěn.
Ale malý Luis nebyl ochoten svůj osud jen tak beze všeho přijmout. Toužil po vzdělání a trápilo ho, že mu musely být texty předčítány. Naštěstí našel malý chlapec podporu u své matky, která ho jednak – dokud ještě trochu viděl – nechala malovat předměty, aby si je uložil do paměti a předčítala mu knihy, aby nastartovala jeho fantazii. A konečně se našel i dobrý místní farář, který zařídil, že slepý ale nesmírně inteligentní chlapec mohl začít navštěvovat místní školu. Jako jediné slepé dítě ve třídě udivoval svou inteligencí a nápaditostí. To přimělo jeho finančně dobře situovaného otce, aby v roce 1818 odvezl devítiletého syna do školy Valentina Haüye v Paříži, která se jako jediná ve Francii věnovala výuce slepých žáků. Cesta k Brailleho epochálnímu vynálezu se tím otevřela.
Ne, že by se už před ním nesnažili určití inovátoři slepým lidem zpřístupnit psané texty.
První pokusy byly už v sedmnáctém století s pomocí indiánského písma Quipus, což byl systém vázaných uzlů s přívěsných šňůr, které používali od sedmého století Inkové. Ale tento systém byl příliš komplikovaný a nevyhovoval nárokům moderní doby.
Quipus
Prvním pionýrem byl Francesco Terzi, který v sedmnáctém století vyvinul slepecké písmo s vlastní abecedou, tento pokus ale nebyl úspěšný.
V roce 1784, tedy ještě před francouzskou revolucí a 25 let před Brailleho narozením, založil právě už vzpomenutý Valentin Haüy první školu pro slepce – „Institution Royale des Jeunes Aveugles“, čili „Královský institut pro mladé slepce“.
Valentin Haüy
Jeden z jeho žáků poznal, že pokud jsou písmena tištěna v rozdílné tloušťce, dají se číst hmatem. To přivedlo Haüye na myšlenku tisknout písmena, která budou v různé výšce vystupovat nad papír. Správně poznal, že právě hmat je smysl, který slepci ke kompenzaci svého deficitu nejvíc používají, a který je proto u nich mimořádně vyvinut. Toto písmo bylo uznáno a byly v něm napsány i knihy, ale jeho čtení bylo velmi pomalé, namáhavé a hlavně – výroba takových knih byla velmi drahá.
Haüy nebyl ve svých snahách sám. V roce 1804 založil ve Vídni školu pro slepé Johann Wilhelm Klein. V roce 1807 vyvinul písmo zvané „Stachelschrift“. Díky Kleinovi vznikly ústavy pro slepce v Praze, Brně, Linzi, Bratislavě, Freisingu, Švábském Gmündu a v Hamburgu.
11.srpna 1806 byla v Berlíně uvedena do provozu „Pruská královská instituce pro slepce“. Z podnětu krále Friedricha Viléma III. ji založil pedagog Johann August Zeune.
Braille od roku 1818 navštěvoval Haüyovu školu. V roce 1819 se seznámil se systémem, takzvaným „Nočním písmem“, který vyvinul kapitán Charles Barbier de la Serre k tomu, aby se vojáci mohli dorozumívat ve tmě. Jeho znaky se skládaly ze dvou svislých řad od jednoho do šesti bodů, kterým se dalo přiřadit všech 36 písmen francouzské abecedy. Tento systém byl ale velmi komplikovaný a pomalý. Braille navrhl Barbierovi zlepšení, ale ten desetiletého chlapce nebral vážně.
Braille se nevzdal a začal tvořit své vlastní písmo. Zredukoval počet bodů z dvanácti na šest v šabloně třikrát dva a vytvořil z toho 63 kombinací, které dokázaly pokrýt nejen všechna písmena francouzské abecedy, ale i číslice, a dokonce i noty. A daly se číst jednoduše horizontálním pohybem prstu po textu.
Brailleho písmo
Že Braille myslel i na hudební transkripci hudby, bylo důsledkem jeho známosti se slepou komponistkou, pianistkou a učitelkou hudby Marií Terezií Paradis, která pro psaní not vyvinula vlastní sázecí box. Během svého tříletého turné navštívila Paříž a logicky i Haüyovu školu. Haüye tento kontakt inspiroval k vyvinutí svého už vzpomenutého písma s rozdílnou výškou. Braille vyvinul v roce 1828 písmo, kterým se daly přepisovat celé partitury – sám pak se díky tomuto písmu stal varhaníkem. Hudbu miloval, sluch je další častou kompenzací deficitu vidění.
Luis Braille
Braille vsadil ve své práci na jednoduchost a tím vyhrál. Ale k vítězství vedla ještě dlouhá a trnitá cesta. Své písmo dokončil v roce 1825, kdy mu bylo šestnáct let! V roce 1829 zveřejnil svůj systém, jak se jeho písmem dá tvořit literární text, hudba i zpěv. V roce 1836 vydal básně anglického slepého básníka Johna Miltona ve svém písmu. Zorganizoval veřejné čtení, kde předvedl četbu těchto básní. Jenže posluchači si mysleli, že se jedná o podvod a že se ty texty naučil nazpaměť.
Navíc po Haüyvě smrti (zemřel v roce 1822), tedy ještě před dokončením Brailleho vynálezu, nebyl nový ředitel inovacím nakloněn a používání Brailleho písma dokonce zakázal. S podivným zdůvodněním, že skutečnost, že slepí budou číst v písmu, které umí číst jen oni, povede k jejich společenské izolaci. Braille, který mezitím už na škole vyučoval, byl propuštěn a jeho knihy byly zničeny. Hlouposti nebylo ve společnosti nikdy dost – tehdy jako i dnes.
Ale Braille neprokázal jen genialitu, ale i vytrvalost. Nevzdal se. Aby se uživil, stal se, jak už jsem vzpomenul, varhaníkem. Příslušné vzdělání ukončil v roce 1833. Hrál na varhany v pařížském kostele Saint Nicolas des Champs. V roce 1839 vyvinul písmo, které umožňovalo, aby slepí psali i vidícím. Písmo se skládalo z malých i velkých písmen, tvořených kombinací celkem deseti bodů. Toto písmo dostalo jméno Raphigraphie. Naštěstí neměl Braille jen oponenty, ale i přátele, kteří byli jeho prací nadšeni.
Jeden z nich, Francois-Pierre Foucault vyvinul v roce 1841 psací stroj (Radiograf), díky kterému se dalo Brailleho písmo lehce reprodukovat. V roce 1844 bylo toto písmo poprvé představeno v slepeckém ústavu a krátce nato vznikly i tiskařské stroje schopné tisknout tímto písmem texty. Objevily se první tištěné knihy. V roce 1850 bylo Brailleho písmo konečně povoleno k výuce na francouzských školách pro slepé.
Mezinárodního úspěchu se Louis Braille nedožil. Zemřel v roce 1852 ve věku pouhých 43 let na tehdy velmi rozšířenou tuberkulózu.
Uznání mu tedy byla udělena až posmrtně.
V roce 1878 bylo jeho písmo předvedeno na světové výstavě v Paříži jako oficiální metoda.
V roce 1879 bylo jeho písmo zavedeno oficiálně i v Německu, čímž zahájilo své celosvětové vítězné tažení
V roce 1952, tedy k stoletému výročí jeho smrti, byly jeho ostatky přeneseny do pařížského Pantheónu, kde odpočívají francouzští národní hrdinové.
V jeho rodném městě Coupvray bylo zřízeno jeho muzeum.
V roce 1999 byl po něm pojmenován jeden asteroid.
K dvousetletému výročí Brailleho narození v roce 2009 vydala jak Francie, tak i Belgie pamětní dvoueurovou minci. Francie s ukázkou jeho písma, Belgie s jeho portrétem.
2 Eura Francie 20092 Eura 2009 Belgie
Jeho osud je příběhem o člověku, který se nepoddal Ani nepřízni vlastního osudu, ani útokům hlupáků kteří nepochopili jeho dílo. Vytvořil něco, co umožnilo integraci do společnosti bezpočtu lidí, kteří byli předtím svým handicapem limitováni a izolováni. Úspěchu a uznání se, jak se to už mnoha géniům stává, nedožil.
Als Kapitän Lazare Picault diese Insel, 45 Kilometer von Mahé entfernt, entdeckte, nannte er sie etwas fantasielos „Isle des Palmes“, also „Palmeninsel“. Dieser Name hielt jedoch nicht lange; bereits im Jahr 1768 wurde sie nach dem damaligen französischen Marineminister César Gabriel de Choiseul, Duc de Praslin umbenannt.
Doch vielleicht wusste selbst Picault nicht, wie nah er bei der Namensgebung der Wahrheit war, denn gerade diese zweitgrößte Insel des Seychellen-Archipels ist zusammen mit ihrem kleinen Nachbarn Curieuse der einzige Ort der Welt, an dem die berühmteste und mysteriöseste Palme der Welt wächst – die „Coco de Mer“.
Diese Palme und ihre Früchte sind legendär – schon ihretwegen reisen viele Touristen auf die Seychellen. Und sie können sich dann ein Exemplar mit Zertifikat als Souvenir für 500 Euro kaufen. Würde man Sie am Flughafen mit einer Frucht ohne Zertifikat erwischen, drohen auf den Seychellen sieben Jahre „all inclusive“ im örtlichen Gefängnis. Im Mittelalter hatte ihre Frucht eine sakrale Bedeutung. Gelegentlich wurden diese gigantischen Nüsse, die bis zu 15 Kilogramm wiegen (manchmal entstehen Verbunde aus drei Früchten, die dann 45 Kilo erreichen), an die Küsten angeschwemmt, vor allem auf den Malediven – offensichtlich aufgrund der Meeresströmungen, die von den Seychellen in diese Richtung fließen. Doch es war nicht das Gewicht dieser Früchte, sondern ihre Form – die vorne an das weibliche Schoss und hinten an das weibliche Gesäß erinnert –, die die Fantasie beflügelte, und so ließ sich mancher Herrscher diese Seltenheit mit Gold aufwiegen.
Der Sultan der Malediven ließ seine Untertanen hinrichten oder ihnen zumindest die Hände abhacken, wenn sie eine gefundene Frucht nicht SOFORT den zuständigen Behörden übergaben. Da niemand wusste, woher die Früchte stammten, hielt sich über Jahrhunderte hartnäckig die Hypothese einer Unterwasserpalme, die ihre Früchte unter der Meeresoberfläche trug. Daher auch der etwas verwirrende Name „Coco de Mer“, also „Meereskokos“. Doch auch der lateinische Name, den ihr der deutsche Botaniker Karl Christian Gmelin im Jahr 1791 zu Ehren König Ludwigs gab (zwei Jahre nach der Französischen Revolution!), half ihr nicht weiter: „Lodoicea maldivica“. Selbst damals wusste man noch nicht, dass diese Früchte nicht von den Malediven stammen, sondern von den Seychellen.
Die Tatsache, dass die Palme nur endemisch auf zwei seychellischen Inseln vorkommt, obwohl ihre Früchte sporadisch auch an anderen Küsten angespült wurden, lässt sich leicht erklären. Erstens sind nur unreife Früchte leichter als Wasser und können schwimmen. Reife Früchte sind schwer und sinken sofort zu Boden. Außerdem gibt es „Coco de Mer“ eigentlich zweimal – als weibliche und als männliche Palme. Und sie brauchen einander. Selbst wenn irgendwo eine Palme gekeimt hätte, hätte sie nicht bestäubt und befruchtet werden können. Männliche Palmen tragen ihre Blüten auf riesigen zapfenartigen Gebilden, die mit kleinen Blüten übersät sind und an einen gigantischen männlichen Penis erinnern.
So entstand die Legende der geheimnisvollen Palme, die die Fruchtbarkeit symbolisiert. Gemäß dieser Legende paaren sich die Palmen nur während heftiger tropischer Stürme, und der Mensch, der sie dabei beobachtet, sei unweigerlich dem Tod geweiht, da diese Paarung ein Mysterium sei, das den Menschen verborgen bleiben müsste. In Wirklichkeit übertragen Insekten und Kolibris den Pollen von der männlichen auf die weibliche Palme – aber lassen wir die Vernunft ruhen und bei der Legende uns von Emotionen tragen, das ist viel interessanter.
Als ich diese riesigen Kokosnüsse sah, war mir nicht klar, wie sich eine solche Frucht überhaupt vermehren kann. Sie kann sich sicherlich nirgendwo in die Erde bohren und Wurzeln schlagen. Außerdem benötigt jede Frucht vom Zeitpunkt der Bestäubung bis zur Reife 5–6 Jahre! Erst dann fällt sie vom Baum auf den Boden. Doch die Natur weiß sich zu helfen. Nachdem die Nuss auf den Boden gefallen ist, passiert ein halbes Jahr lang gar nichts. Dann platzt die Kokosnuss auf und ein Keimling schiebt sich heraus. Dieser entfernt sich vom Mutterfruchtkörper, um aus ihrem Schatten zu gelangen, und bohrt sich in die Erde. Erst in einer Tiefe von 60 Zentimetern wendet er sich der Erdoberfläche zu. Dann bildet er das erste Blatt. Das alles dauert ein Jahr. Erst nach 2–3 Jahren beginnt die Palme Wurzeln zu bilden – bis dahin lebt sie von der nahrhaften Masse im Inneren der Nuss. Die Palme bildet pro Jahr nur ein einziges Blatt, die ersten Blüten erscheinen erst nach 25 Jahren. Die Pflanzen erreichen ein Alter von bis zu 300 Jahren – das gilt allerdings für männliche Palmen. Die weiblichen leben nur 150–180 Jahre.
Heute gibt es zwar bereits eine ganze Allee künstlich gepflanzter Palmen im Botanischen Garten von Victoria auf Mahé, aber wirklich endemisch kommt die „Coco de Mer“ nur auf den Inseln Praslin und Curieuse vor. Bis zu 6.000 Stück wachsen im Nationalpark „Vallée de Mai“. Der Name entstand ebenfalls recht einfach. Als in den dreißiger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts France Jumeau auf die Insel kam und, begeistert von der Schönheit der Natur, sofort die Grundstücke im Inselinneren aufkaufte – und zwar im Mai –, erhielt dieser Teil des tropischen Regenwaldes eben diesen Namen. In den sechziger Jahren übernahm die lokale Regierung die Verwaltung (die Seychellen waren damals noch eine britische Kolonie). 1979 wurde der Nationalpark von Praslin gegründet und 1983 in das „Weltnaturerbe“ aufgenommen. Der Park ist zugänglich, doch bitte seien Sie darauf vorbereitet, dass Sie in tropischen Temperaturen und hundertprozentiger Luftfeuchtigkeit steile Hügel hinaufsteigen müssen. Nehmen Sie also viel Wasser mit – Sie werden es auf jeden Fall ausschwitzen. Der Eintritt kostet dreihundert Rupien (etwa 18 Euro). Einen einfacheren Zugang vom Meer aus bietet „Fond Ferdinand“.
Fond Ferdinand – Eingang
Man kann auch einen Führer engagieren. Unser Derek mit den unglaublichen Dreadlocks war offensichtlich begeistert von seiner Arbeit und trieb uns durch den Park bis zu den Aussichtspunkten, von denen aus man einen wunderbaren Blick auf die Insel Praslin und die Nachbarinseln hat. Und wir sahen viele „Coco de Mer“, aber auch Kolibris und den einheimischen schwarzen Papagei.
Die ausgestellten Nüsse hatten neben vollkommenen auch verschieden deformierten Formen – also wieder etwas wie im richtigen Leben.
Nach Praslin fährt man allerdings hauptsächlich wegen seiner Strände. Einige von ihnen gelten – ebenso wie auf der Nachbarinsel La Digue – als „die schönsten der Welt“. Es ist ein bisschen so wie in Italien, wo fast jede Stadt „la più bella camera del mondo“ besitzt, also „das schönste Zimmer der Welt“, und niemand stellt das infrage.
Das Schiff von Mahé legt im Hafen Baie Sainte Anne an, die größte Siedlung der Insel ist Grand Anse. Anse bedeutet auf den Seychellen Strand – ich weiß wirklich nicht, aus welcher Sprache dieses Wort stammt; vielleicht haben die Einheimischen das Wort im Kreol selbst erfunden. Der Strand Grand Anse ist möglicherweise groß und lang, aber keinesfalls schön: er ist mit Meeresalgen bedeckt und durch eine Straße und ein Sumpfgebiet von den Hotels getrennt. Das heißt, von den hier befindlichen Hotels muss man entweder mit dem Bus oder einem Mietwagen zum Strand fahren.
Hotel Oasis in Grand Anse
Um den Titel des schönsten Strandes wetteifern gleich zwei: Anse Lazio und Anse Georgette.Der erste ist frei zugänglich, er ist lang, weiß, und Schatten spenden hier – wie an den meisten Stränden der Seychellen – die Takamaka-Bäume. Diesen Namen muss man sich unbedingt merken, und zwar nicht nur deshalb, weil so der zweithöchste Gipfel auf Praslin heißt (der höchste heißt schlicht Praslin, also leicht im Gedächtnis zu behalten). Takamaka ist nämlich auch die Marke des seychellischen Rums, der hier so etwas wie ein Nationalgetränk ist. Zwar haben die Briten hier auch die Bierbrauerei Seybrew gebaut und das Bier ist durchaus trinkbar, aber Rum ist eben Rum – und eine nationale Marke, nur knapp übertroffen von der „Coco de Mer“.
Den Rum kann man dunkel trinken; er hat 43 Prozent, ebenso wie der weiße. Doch es gibt auch veredelte Sorten wie zum Beispiel Kokosrum. Der hat nur 25 Prozent Alkohol und schmeckt süß nach Kokos. Ein Einheimischer belehrte mich, dass der dunkle Rum für Männer sei und der Kokosrum für Damen. Zwar können Mann und Frau das auch umgekehrt trinken, aber der Mann gilt dann vielleicht nicht als ein richtiger Mann und die Frau gerät in den Verdacht, sich mit den Männern messen zu wollen. Die Rezeptionistin im Hotel auf Mahé sagte uns, sie möge am liebsten Rum mit Vanillegeschmack – wie ich später feststellte, ist er allerdings ebenfalls 43 Prozent stark. Ich weiß also nicht, was sich die Rezeptionistin beweisen wollte.
Überhaupt war uns die Rezeptionistin etwas suspekt. Wir mussten das Zimmer wechseln und ließen daher morgens vor dem Gang zum Strand unsere Koffer bei ihr an der Rezeption. Als wir ein paar Stunden später zurückkamen, wusste sie nicht mehr, wer wir waren. Außerdem hatten wir offenbar große Schwierigkeiten, ihr den Unterschied zwischen den Wörtern „room“ und „rhum“ zu erklären. Während wir unsere zwei Flaschen Takamaka in den Kühlschrank stellen wollten, glaubte sie, wir wollten ein Zimmer mit Kühlschrank. Vielleicht hatte sie schon etwas von der Vanille probiert.
Die Rumfabrik befindet sich in Victoria auf der Insel Mahé (genau wie die erwähnte Brauerei), aber die Marke Takamaka hat trotzdem mehr mit Praslin zu tun. Hier sind nicht nur die Bäume dieses Namens reichlich vertreten, sondern auch ein gleichnamiger Berggipfel und ein Strand. Daher ist es wohl Praslin, das das Zentrum des seychellischen Tourismus bildet, und sein Besuch ist einfach ein Muss, wenn man seinen Ausflug auf das Archipel wirklich festhalten möchte.
Anse Lazio
Anse Lazio ist ein sehr schöner Ort, doch manche Touristen und manche Reiseführer bevorzugen manchmal die konkurrierende Anse Georgette an der äußersten Nordspitze der Insel. Das Problem ist, dass dieser Strand nur durch das Gelände eines Hotels mit einem großen Golfplatz zugänglich ist und die Zahl der Personen, die hineingelassen werden, begrenzt ist. Außerdem wird Eintritt verlangt. Unserem Reiseführer Martin wurde mitgeteilt, dass für den Tag, an dem wir den Strand besuchen wollten, die Reservierungen bereits ausgeschöpft seien. Unser Fahrer hingegen meinte, das werde kein Problem sein.
Und das war es auch nicht. Er fuhr mit unserem kleinen Bus durch das Hoteltor, der Wachmann drohte ihm mit dem Finger – aber mit dem richtigen, nämlich dem Zeigefinger. Offensichtlich kannten sie einander; schließlich leben auf Praslin gerade einmal 8.500 Einwohner, und angesichts des lebhaften gesellschaftlichen Lebens der Einheimischen kennen sich bestimmt alle – sei es von irgendeiner Hochzeit, einem Begräbnis oder einem anderen Ereignis.
Wir gingen also über den 18-Loch-Golfplatz und vorbei an unglaublichen Abschlagplätzen, etwa hoch oben auf einem Felsen, und besuchten auch jenen zweiten legendären Strand. Er war schön. Wieder weiß – denn 95 Prozent der Korallen, die die Seychellen-Inseln umgeben, sind weiß, und der Sand an den Stränden stammt von ihnen –, aber unter uns – Anse Lazio war schöner.
Anse Georgette
Wenn man vorhat, länger auf Praslin zu bleiben, steht ihm noch weitere weiße Strände zur Verfügung, zum Beispiel Anse Volbert im Osten der Insel oder natürlich Anse Takamaka im Nordosten. Und viele weitere.
Ganz ehrlich, ein Historiker wie ich hat auf Praslin eigentlich nichts verloren. Meine Frau hingegen war begeistert von der Möglichkeit, im Wasser zu „plantschen“. Und was tut man nicht alles für den Familienfrieden!
Ostrov La Digue, vzdálený jen 5 kilometrů od Praslinu, svou velikostí čtvrtý a počtem obyvatel třetí (žije zde 2500 obyvatel!) největší ostrov Seychell je nazýván „Seychellskou perlou“. Místní tvrdí, že je z jejich ostrovů nejkrásnější, a to i když se zde palma „Coco de Mer“ nevyskytuje.
Ostrov La Digue
Ovšem pokud máte rádi koupací dovolenou s lenošením na pláži, jste zde naprosto špatně. Bezmála celý ostrov obklopuje korálový útes, který ke břehu vodu nepouští nebo ji pouští jen velmi málo. Čili když dorazíte k moři, máte pocit, že voda došla – nebo tedy vlastně nedošla.
Pláž Anse Source d´Argent ráno
Ráno za odlivu ani nemá cenu k moři chodit, okolo poledne zvedne příliv přece jen hladinu oceánu natolik, že se něco málo vody ke břehu dostane. Na sedací koupel to stačí, na plavání ne. Ovšem krásné velké a barevné ryby plavou přímo okolo vás a nijak jim nevadíte.
A na plážích, kde korálový útes chybí, narážejí na břeh zase vlny velkosti pláže v Malibu, ovšem bez Pobřežní hlídky, takže plavání se zde velmi nedoporučuje, a to ve všech možných jazycích. Samozřejmě v kreolštině, francouzštině a angličtině, ale i v italštině a němčině – aby náhodou někoho z těchto bláznivých národů nepadalo se do boje s vlnami dát. Plavčíci se na plážích nevyskytují, plavání je jen na vlastní riziko a mořské proudy jsou zde silné a záludné. Řečeno v kreolštině „Kouran tre danzere. Naz a ou prop risk“. Když si to člověk přečte i ve francouzštině: „Courants tres dangereux. Nager a vos propres risques“, dojde mu, že kreolština je v podstatě francouzština, se kterou se místní moc nemažou. Odpočinkovou koupací dovolenku si ovšem musíte škrtnout ve všech jazycích, moje žena se „nečlupkala“ a byla tím značně frustrovaná.
Jako náhradu může člověk vnímat pobřežní túrky z jedné pláže na druhou.Zejména pěší cesta k Anse Caiman (kde na vyčerpaného člověka čeká bar s nápoji) se dá nazvat přírodním boulderingem a vyžaduje nemalou obratnost, srovnatelnou s cestou po horských chodnících v Tatrách či v Alpách.
Cayman Beach
A i cesta z „Grand´Anse“ přes „Petite Anse“ k „Anse Cocos“ pobřežním tropickým pralesem je krásná. Jakož i všechny tyto tři pláže. Jsou bílé korálovým pískem, ohraničené krásnými hnědými granitovými bloky, ovšem vlny jsou zde velké a varování, že plavání je nebezpečné a jen na vlastní riziko platí i tady. Na „Anse Cocos“ nám nabídli oběd vařený v opravdu bojových či spíše plážových podmínkách. Byl v tom i kousek ryby, ale ten jsem musel v rýži dlouho hledat, protože mé dioptrické sluneční brýle jsem utopil v Indickém oceánu hned první den pobytu. Ovšem ostré curry přispělo velkou měrou k pročištění mých střev, zácpou na La Digue trpět nebudete. Nazval jsem ono pohoštění „lehkým obědem na těžké peníze“. Seychelly – na to se člověk musí psychicky připravit – opravdu nejsou levné ostrovy.
Nicméně krása ostrova je jednou daná, a proto se zde filmoval nejen jeden díl německého seriálu „Traumschiff“, ale v roce 1988 i film Robinson Crusoe a v roce 1976 dokonce i erotický film „Goodbye Emmanuelle“. Takže se zde skloubí romantika s dobrodružstvím i erotikou – a potom svodům toho zázraku odolejte!
La Digue je tedy zážitkový ostrov a lidé sem jezdí, aby si užili dobrodružství. K čemuž stačí, když si půjčí jízdní kolo, které je zde bezkonkurenčně nejpoužívanějším dopravním prostředkem. Aut je tu velmi málo, ale z pohledu cyklisty by jich tu mohlo být ještě méně. Jezdí totiž po úzkých cestách poměrně středem, takže na kraji cesty zůstává prostor právě pro to jedno jízdní kolo, a i to jen tak tak. Domorodci zvládají vjet do té skuliny s bravurou, která cizinci, zejména pokud naposledy seděl na bicyklu v květnu 1989, poněkud chybí. Kromě toho okolo vás frčí šťastní majitelé elektrokol (je to praktické, protože pro konvenční kolo jsou svahy cest dost strmé a část výletu se tedy projdete vedle něho). Přilby tu neznají, ale co je horší, neznají ani světla na oněch kolech. Což jim ale nikterak nebrání v tom, aby se po uličkách ostrova neproháněli i po západu slunce nezmenšenou rychlostí. Přičemž je nelimituje ani chybějící pouliční osvětlení. A protože jsou černí (to rozhodně není rasismus, ale skutečnost), nejsou prakticky v temné rovníkové noci vidět. A jízda na kole se po západu slunce (což je něco po šesté večer) jakož i chůze po městečku se stává prvním z dobrodružství, které La Digue nabízí. Každou chvíli někdo spadne, což sice z výše uvedených důvodů nevidíte, ale jen slyšíte, ovšem na klidu to nepřidá. Samozřejmě by bylo možné chodit i pěšky, koneckonců má ostrov pět kilometrů na délku a tři na šířku a celkovou plochu deseti kilometrů čtverečních, ale vzhledem na všude přítomné domorodce (kterých žije na ostrově 2800) na svých často už hodně opotřebovaných bicyklech to taky není úplně bezpečné řešení. Domorodci jsou zkušení a dokážou na kolech přepravovat neuvěřitelné náklady – viděl jsem jednoho, který mezi koleny a bradou držel tři přepravky nápojů, a ještě i svůj vlastní oběd v plastikové krabičce z nedalekého „take away“. To jsou výdejny jídla v přijatelné ceně okolo 80 rupií, u místních ale i u turistů velmi oblíbené. Kouzelné jsou děti, ujíždějící ráno na kolech do školy – všechny mají barvu čokolády, kudrnaté účesy a jsou okouzlující.
Manželce se podařilo v tropické bouři z kola spadnout a poranit si loket, který pak bylo třeba zašít (dík patří kolegyni Barči z Košic), u mě byl největší hrozící tragédií okamžik, když mi pod kola vběhla slepice se dvěma maličkými kuřaty. Podařilo se mi v poslední chvíli zabrzdit, kuřata zmizela vpravo od cesty, jejich matka vlevo a musel jsem čekat, než se vzpamatovala a přeběhla přes cestu své nezvedené potomky hledat. Obešlo se to tedy bez krveprolití.
Hlavní atrakcí ostrova je ale potápění a šnorchlování. Aby umožnili spojení se světem, prokopali místní útes a vytvořili umělý přístav v osadě „La Passe“. Tady přistává trajekt z Praslinu a odtud se organizují výpravy na loďkách k ostrovům „Félicité“, „Petite Soeur“, „Grande Soeur“ a „Ile Cocos“, aby si turisté trošku užili podmořského světa.
Ile Cocos
Tam můžete při šnorchlování pozorovat hejna ryb, barevné korály, želvy obrovské a při troše štěstí (tedy pokud se o štěstí dá mluvit) i žraloka. Průvodci nás ubezpečovali, že žralok je plaché zvíře a před nestvůrou s brýlemi a ploutvemi z umělé hmoty uteče, otázka je, nakolik se jim dá věřit. Já jsem tedy štěstí vidět žraloka neměl, několik potápěčů z naší skupiny ale tvrdilo, že to štěstí měli. A opravdu utekl, ani neměli čas si ho nafilmovat.
Nejkrásnější pláží na ostrově – a samozřejmě opět jednou na celém světě – je „Anse Source d´Argent“, čili „Pláž stříbrného pramene“. Vybírá se zde vstupné 150 rupií a zlé jazyky pláž proto nazývají „Pláž peněžního pramene“. Jenže bez návštěvy této pláže je návštěva La Digue neúplná a neplatná. U vstupní brány dostanete na ruku lepicí pásek, který vás opravňuje dokonce onu pláž během jednoho dne opustit a zase se do ní vrátit – pokaždé ale budete kontrolováni, a to i v monzunové bouřce, když jedete zachraňovat ztracenou manželku – ale o tom později. Vjezd na pláž je kousek za místním kostelem „Notre Dame de l´Assomption“ a jedinou místní školou.
Kousek za vjezdem je mohutný čtyřicet metrů vysoký granitový blok „Giant Union Rock“.
Zabírá plochu 4000 čtverečních metrů a kolem něho je výběh obrovských želv. Součástí areálu je i farma „L´Union Estate“, jako připomínka někdejší zemědělské tradice ostrova. Pěstovala se zde vanilka (která, jak jsme byli poučeni, není parazitem na stromech, které obtáčí, ale žije s nimi v symbióze) a tlačil se zde z dřeně kokosových ořechů kokosový olej, takzvaná kopra. V sedmdesátých letech koupil plantáž německý podnikatel Herbert Mittermayer. Tehdy zde pracovalo 350 lidí. Mittermayer, jako starostlivý podnikatel, postavil nemocnici, vodovody a přístaviště. Jenže poté se Seychelly staly samostatnými a prezident, předseda vlády René si právě hrál na komunistu a MIttermayer byl z jednoho dne na druhý vyvlastněn. Osud farmy tím byl zpečetěn – dnes zde chodí dokola jeden vůl, aby turistům předvedl, jak se kdysi olej z kokosů tlačil. Hovězího dobytka je ostatně na ostrově velmi málo – potkal jsem jednu krávu a jednoho vola táhnoucího vagón naložený turisty – samozřejmě je to „sight seeing“ za poplatek.
Z „Anse Source d´Argent“ se jezdí na expedice v kánoích s průhledným dnem, aby člověk mohl v mělké vodě obdivovat korály a ryby. Dobře vymyšleno, a ne právě levné. Ovšem to by se nesměla během našeho pobytu na moři strhnout ona monzunová bouře. Nepršelo totiž civilizovaně, středoevropsky, ono na nás padalo nebe. Lodě se plnily dešťovou vodou a náš průvodce, podobající se Jacku Sparowovi z Pirátů Karibiku, se trval navzdory dešti větru a zimě na slnění slíbeného programu včetně návštěvy pláže Robinsona Crusoa či rozbíjení kokosových ořechů.
Náš Jack Sparow
Byl imunní vůči všem prosbám o ukončení utrpení, zřejmě se bál o výdělek. Ostatně v programu výletu bylo i „přežití“, takže jsme si to vyzkoušeli „live“. Aspoň že měl průvodce tolik rozumu, že nás nenechal pádlovat z nejvzdálenější pláže „Anse Bonnet Care“ zpět v kánoích, ale odvezl nás tam motorovým člunem. Díky tomu nedošlo k nenávratným ztrátám. Když se na La Digue rozprší, myslí to ten déšť skutečně vážně. Na cestě bylo tolik vody, že jsem v ní točil pedály kola. A manželka si po pádu odnesla roztržený loket a tržnou ránu na ruce.
Trauma bylo velké, a tak jsem večer nedával pozor. Když jsem mou sklenici na vodu našel do poloviny naplněnou rumem (bílým, ale s obsahem alkoholu 43 procent) nepátral jsem po tom, kdo to spáchal, ale ten rum jsem vypil. Co jsem měl taky dělat, vylít rum značky Takamaka je jen o něco menší zločin než vyhodit plod „Coco de Mer“! Moje obětavost měla fatální následky. I když jsem byl obklopen mladými atraktivními ženami, odplazil jsem se v podnapilém stavu potupně do postele. Takže ani tomuto zážitku jsem se nevyhnul. Kdo mi tu zákeřnou dávku rumu nalil, jsem nezjistil.
Západ slunce nad ostrovem Praslin
Nicméně jsem se ještě dokázal z prožitého vzpamatovat, a proto jsem se zúčastnil výstupu na nejvyšší vrch ostrova „Nid d´Aigle“, což v překladu znamená „Orlí hnízdo“. Ten název mě měl varovat, ale nevaroval. Možná tu hrála role ctižádost nebo i začínající senilita a s ní ztráta pudu sebezáchovy. Ten kopec má přece jen 333 metrů nad mořem a v průvodci píšou, že je to sice poněkud strmá ale příjemná procházka, kterou dávají i děti! Už samotný výjezd na kolech k restauraci „Belle Vue“ je hodně náročný a velký kus cesty je třeba kola tlačit – Lance Armstrong by to sice určitě dal v sedle, ale já nejsem Lance Armstrong. „Belle Vue“ je mimochodem na nádherném místě. Je to restaurace, která večer nabízí úžasný výhled na západ slunce a stojí za to tedy minimálně jednou během pobytu tam rezervovat místo. Jenže je jen v polovině nadmořské výšky, kterou je třeba zdolat. A to „poněkud“ v popisu „strmá procházka“ je hodně velký eufemismus. Navíc stoupáte v teplotách okolo třicet stupňů a v stoprocentní vlhkosti vzduchu. A chodník se dá spíš vyšit než vidět. Občas šplháte po červené klouzavé půdě, naštěstí jsou tu skoro všude stromy nebo aspoň jejich kořeny, kterých se člověk může zachytit. A tak jsem se na vrchol kopce vyškrábal, i když naprosto promočené tričko jsem si musel už v polovině výstupu vysvléct a následně jsem žasl, jak strašně jsem bez toho trička na vrcholu vypadal. Fotky z tohoto mého vítězství v žádném případě zveřejňovat nebudu – možná jste už něco slyšeli o králi Pyrrhovi.
Ovšem jinak nabízí vrchol kopce úžasné výhledy na Praslin pod nohama, na Mahé a Silhouette na obzoru a když přejdete na druhý vyhlídkový vrchol na severovýchodě, leží vám pod nohama onen potápěčský ráj s ostrovy Félicité, Marianne, Petit Soeur a Grand Soeur a skupinou kolem Ile Cocos. Možná to přece jen stálo zato, ale měl jsem tam být o dvacet let dřív.
Prostě – La Digue je zážitkový ostrov. Sice se na něm nevykoupete ale odnesete si nezapomenutelné zážitky.
Krátký souhrn obsahuje:
Šnorchlování či potápění
Jízdu na kajacích s průhledným dnem s pozorováním podmořského života
Monzunovou bouřku s naprosto šíleným tropickým deštěm
Alkoholové opojení
Extrémní horský výstup
Noční jízda na neosvětlených kolech po neosvětlených ulicích
Túry z pláže na pláž přes žulové skály a prales
Ale to vše se moji milí, přece jen nevyrovná návštěvě nákupního centra v Seiersbergu u Grazu, kde jsem si musel jet koupit nové sluneční brýle, protože ty moje staré jsem utopil v Indickém oceánu. Pokud chcete zažít opravdové dobrodružství, pak musíte tam. Až tam jde skutečně o život!
Na závěr zdravím všechny účastníky výletu Flying Banana a děkuji jim za krásný pobyt.
Mahé ist die größte der sogenannten „Inneren Seychellen“, die – mit zwei Ausnahmen – aus 650 Millionen Jahre alten Granitgebirgen bestehen, die damals hier vom Urkontinent Gondwana zurückgelassen wurden. Die wichtigste Ausnahme ist die Insel Silhouette, die vor 65 Millionen Jahren aus dem Meeresgrund emporstieg; sie ist im Vergleich zu den übrigen Inseln also ein Jungspund. Die Äußeren Seychellen sind Korallenatolle, die über 1000 Kilometer von den Inneren Seychellen entfernt liegen. Man besucht sie separat per Schiff. Die Überfahrt von Mahé dorthin dauert zwei Tage.
Der schönste Strand auf Mahé ist Beau Vallon, also „Schönes Tal“.
Beau Vallon
Er ist über eineinhalb Kilometer lang und bietet Restaurants und Infrastruktur einschließlich eines kürzlich errichteten Marktes. Wir suchten uns das Restaurant La Plage aus und freundeten uns dort nach und nach mit der Kellnerin Yule an. Auffällig war, dass sie als Einzige im Personal eine Weiße war, weshalb ich mich traute, sie zu fragen, woher sie stammt. Die Antwort überraschte nur teilweise: Yule war eine gebürtige Südafrikanerin. Das Wasser am Strand von Beau Vallon ist ruhig, keine großen Wellen – vorausgesetzt, der Monsun bläst gerade nicht. Er blies nicht. Am oberen Ende des Strandes steht die katholische Kirche St. Roch, die als eine der schönsten auf den Seychellen gilt. Die Maßstäbe sind hier allerdings recht bescheiden.
Wenn das einem nicht reicht und man Mahé ein wenig genauer kennenlernen möchte, muss man sich auf der kurvenreichen Sans Souci Road auf den Weg machen. Das ist nur etwas für starke Nerven – nicht nur, weil hier wie in jeder ordentlichen ehemaligen britischen Kolonie links gefahren wird, sondern auch, weil die Straße mit ihren vielen Serpentinen keine Leitplanken hat und nicht gerade breit ist. Aber es geht. Und von dieser Straße aus gibt es drei Möglichkeiten, auf die lokalen Berggipfel zu wandern. Man sollte allerdings den geringen Höhenunterschied nicht unterschätzen. Man geht durch Dschungel, und die hohen Temperaturen und die fast hundertprozentige Luftfeuchtigkeit verlangt einem einiges ab.
Zum Glück wählten wir den Weg auf den Berg Copolia, was insgesamt 450 Höhenmeter bedeutete. Die beiden anderen Gipfel sind anstrengender. Le Trois Frères, also „Die drei Brüder“, ist um zweihundert Meter höher, und der höchste Berg, Morne Seychellois, ragt sogar 905 Meter über dem Meer auf. Für alle Wege wird Eintritt verlangt; für den „Morne Seychellois“ braucht man einen lokalen Führer, denn vor zwei Jahren verirrte sich dort eine ganze Gruppe, die mit Hubschraubern im Dschungel gesucht werden musste. Überhaupt sollte man für den Aufstieg auf den „Morne Seychellois“ sechs bis acht Stunden einplanen – es ist also ein ganztägiger Ausflug.
Copolia genügte völlig. Vom felsigen Gipfel hat man eine herrliche Aussicht auf die Hauptstadt Victoria; direkt zu Füßen liegt einem jenes luxuriöse, auf einer künstlich aufgeschütteten Insel errichtete Viertel Eden, etwas weiter rechts das Flughafenfeld und links davon das Stadion.
Blick von dem Berg Copolia auf die künstliche Insel Eden
All das befindet sich auf der aufgeschütteten Ebene, die die Briten dem Meer abgerungen haben. Das Stadion wurde von Prinzessin Margaret eröffnet, der Flughafen sogar von Königin Elisabeth II. Und als die Briten das alles gebaut hatten, inklusiv einer Bierbrauerei, kamen die Einwohner (Ureinwohner sie zu bezeichnen wäre nicht korrekt, denn auf den Seychellen lebte vor der Ankunft der Franzosen kein einziger Mensch) zu dem Schluss, dass sie die Briten nicht mehr brauchten, und erklärten die Unabhängigkeit.
Auf dem Gipfel der Copolia wachsen ganze Bestände fleischfressender Pflanzen. Sie locken Insekten mit süßem Saft in ihrem Innern an und besitzen einen „Deckel“ – nicht etwa, um sich hinter unvorsichtigen Mücken zu schließen, sondern um sich vor Regen zu schützen, der den Lockstoff verwässern könnte. Der Vorteil ist: Auf dem Gipfel der Copolia wird man von keinen Mücken oder anderen lästigen Insekten belästigt. Die befinden sich gerade im Innern dieser Fleischfresser im Prozess der Verdauung.
Was historische Sehenswürdigkeiten betrifft – vom „House 1776“, in dem einst der zyprische Erzbischof Makarios seinen unfreiwilligen Aufenthalt verbrachte, sieht man nur geschlossenes Tor. Also nichts Besonderes.
House 1776
Ein Stück hinter dem Pass, in einer Höhe von 500 Metern, befindet sich ein Denkmal aus alten Kolonialzeiten – eine „Heritage Site“, also ein geschütztes Gebiet, das die Überreste einer Schule umfasst, die die Briten einst für die Kinder ehemaliger Sklaven bauten, als eine Art Versuch, alte Ungerechtigkeiten wiedergutzumachen. Die Schule hatte keinen Erfolg – ob deshalb, weil sie an einem so abgelegenen Ort stand, oder weil sich dort jene für Internatsschulen typischen Missstände ereigneten, ist nicht bekannt. Jedenfalls hielt im Jahr 1972 Königin Elisabeth II. persönlich hier an und trank eine Tasse Tee – aus diesem Anlass wurde hier ein Aussichtspavillon errichtet.
Dieser Tee wird ein Stück weiter in Richtung Westküste angebaut. In den sechziger Jahren gründete hier der Schotte Bill Henderson eine Teeplantage. Im Jahr 1961 kaufte er Grundstücke und erwarb aus Kenia Samen. Insgesamt war die Plantage in ihrer Blütezeit 120 Hektar groß und konnte damals den lokalen Bedarf decken. Heute sind es nur noch 45 Hektar, und die Teeplantage ist ein nettes Relikt, das Touristen mit einer Tasse Tee und einem Museumsbesuch für einen symbolischen Eintritt von 25 Rupien (mit englischsprachigem Führer 50 Rupien – also etwa 3 Euro) anlockt. Viel gibt es dort nicht zu sehen, dafür kann man jedoch Hendersons Hochzeitsfoto bewundern und die Tatsache, dass ein solches Ereignis es bis in die seychellische Presse schaffte. Unser lieber Schotte war offensichtlich eine lokale Berühmtheit. Heute gehört die Teeplantage der „Seychelles Trading Company“ und – wie das bei staatlichen Firmen so ist – sie siecht langsam dahin.
Die „San Souci Road“ endet in Port Launay. Ein Stück weiter beginnt der „Morne Seychellois Nationalpark“, und weitere Strände im Norden der Insel – der „Port Launay Marine National Park“, der „Baie Ternay Marine Nationalpark“ sowie der Strand „Anse Major“ – sind nur zu Fuß erreichbar. Letzteren besucht man am besten vom Ort „Bel Ombre“ aus: an der Endhaltestelle des Busses aussteigen und dann hoch über dem Meer zu dieser wunderschönen Bucht wandern. Auf der anderen Seite von „Beau Vallon“, also östlich, liegt die Gemeinde Glacis. Das war der erste Ort, an dem sich britische Honoratioren niederließen und Immobilien erwarben – dort kam Ian Fleming übrigens auch auf die Idee zu seinem James Bond und begann, seinen ersten Bond-Roman „Mister No.“ zu schreiben.
Ein Hotel, wo die Geschichte von 007 begonnen hat.
Die seychellische Gemütlichkeit endet in dem Moment, in dem man sich entschließt, mit dem Boot auf eine der weiteren Inseln der Inneren Seychellen überzusetzen, also entweder nach Praslin oder La Digue. In dem Augenblick, in dem man im Hafen ankommt, stockt einem der Atem. Hunderte, vielleicht Tausende von Touristen erzeugen mit ihrem Gepäck ein unglaubliches Chaos – es erinnerte mich ein wenig an die Atmosphäre auf der sinkenden Titanic. Ich verabschiedete mich schnell von der Vorstellung, dass wir überhaupt auf die bereitstehende Fähre kommen würden, ungeachtet unserer bereits gekauften Tickets – und vor allem davon, dass wir unsere Koffer jemals wiedersehen würden. Ein Hafenmitarbeiter zeigte echten seychellischen Gleichmut, als er uns sagte, wir sollten die Koffer einfach vor dem Gebäude, in dem die Fahrkarten abgefertigt wurden, auf dem Gehsteig stehen lassen und gehen. Ich verstand es nicht, warf meinem neuen Koffer einen letzten Blick zum Abschied zu und begab mich in die Schlange zur Fähre. Ihr werdet es nicht glauben, aber die Koffer kamen tatsächlich in Praslin an – und sogar mit unserem Schiff! Die Einheimischen haben das alles unter Kontrolle, auch wenn es auf den ersten Blick überhaupt nicht so aussieht.
Mit me iner Frau zu reisen hat einen zusätzlichen spannenden Aspekt: Man langweilt sich nie, denn sie schafft es, überall Chaos zu erzeugen. In diesem Fall wollte sie nicht mit Ethiopian Airlines über Addis Abeba fliegen, weil ich unvorsichtigerweise erwähnt hatte, dass es ein Flugzeug dieser Gesellschaft war, das einst mit dem missglückten neuen Boeing-Modell abstürzte – damals kamen drei unserer österreichischen Kollegen ums Leben. Wie dem auch sei, wir flogen also statt über Addis Abeba über Dubai. Das bedeutete aber auch, dass wir das Rückfahrticket für das Schiff umbuchen mussten, denn unser Rückflug war schon am Morgen verbucht, während der Rest der Gruppe am Abend flog. Die Dame im Ticketbüro auf Mahé wollte sich mit dem Problem nicht befassen (Ich ließ es unseren Gruppenleiter Martin regeln, denn ich hätte schon nach den ersten Sätzen aufgegeben). Auf Mahé sagte man Martin, er solle das auf La Digue klären – ein taktisch hinterhältiger Rat, denn auf La Digue gibt es kein Ticketbüro, und mein Reiseführer warnte sehr eindringlich davor, das Rückticket nicht schon auf Mahé oder Praslin zu besorgen.
Wir gingen also zum Schalter auf Praslin. Die Dame dort erklärte uns, dass sie das nicht interessiere, weil wir es auf Mahé hätten regeln sollen. Als Martin ihr sagte, dass man ihn auf Mahé abgewiesen habe, folgte ein längeres erregtes Telefonat auf Kreolisch. Martin argumentierte, dass das Reisebüro aus Bratislava im Voraus auf dieses Problem hingewiesen habe und ihm eine Lösung zugesagt worden sei. Die Dame hatte allerdings von einer derartigen Kommunikation keinerlei Kenntnis und hatte offensichtlich auch nicht die Absicht, sich diese zu verschaffen. Um irgendwelche E-Mails kümmert sich auf den Seychellen offensichtlich niemand. Martin ließ sich die gesamte Kommunikation von Zentrale in Bratislava auf sein Handy weiterleiten und legte sie ihr vor. Diese moderne Welt der Mobiltelefone übersteigt eindeutig meine Fähigkeit, mich an neue Gegebenheiten anzupassen. Doch die Dame am Schalter zeigte zum ersten Mal Interesse an unserem Anliegen und nach weiteren zwanzig Minuten Computerarbeit und einigen zusätzlichen Telefonaten erhielten wir tatsächlich zwei ausgedruckte Rückfahrkarten von La Digue nach Mahé.
Ich begriff endgültig, dass ich in solche Destinationen nur mit einer Reiseagentur fahren kann. Allein würde ich vermutlich nie wieder nach Hause kommen und müsste mir meine Rente nach La Digue überweisen lassen. Und billig ist es auf den Seychellen nicht!
Und so erreichten wir die Insel Praslin und fanden eine Unterkunft in einem schönen Hotel namens Oasis.
Smrtí známého „caudilla“, čili „vůdce“ skončila právě před padesáti lety poslední diktatura v západní Evropě (Salazarova diktatura v Portugalsku se zhroutila o rok dříve). Francisco Franco je fenomén – jeho vojenská diktatura, které za cenu statisíců obětí potlačovala jakýkoliv odpor, je příkladem nesmírné odsouzeníhodné brutality, na druhé straně ukončila období chaosu a Španělsko svým způsobem profituje z diktátorem zavedeného „pořádku“ dodnes. Ne nadarmo i dnes existují politické strany, které se na jeho odkaz odvolávají a považují se za jeho dědice. (V tom ostatně není Španělsko osamocené, Giorgia Meloni se odvolává na Mussoliniho a AFD v Německu na Hitlerův režim, i když se zatím nedovažuje vyslovit vůdcovo jméno). V Toledu jsme v katedrále viděli Francův meč, uchovávaný tam jako svatá relikvie. V církevních kruzích má caudillo pověst zachránce a to přesto, že mu papež Pavel VI. hrozil vyloučením z církve kvůli provozování nelidských poprav členů baskické organizace ETA garotou. (Franco ustoupil a popravy garotou zrušil, poslední se uskutečnily 2.března 1974, nicméně popravy zastřelením pokračovaly až do září 1975 tedy až do Francovy smrti).
Co umožňuje generálovi, aby provedl úspěšný vojenský puč, převzal v zemi vládu a zavedl diktaturu?
Zaprvé musí být situace v zemi nestabilní a natolik chaotická, že si většina lidí přeje JAKOUKOLIV změnu, která by tento stav ukončila.
Zadruhé musí být puč podporován relevantní částí společnosti, která z něj profituje.
Zatřetí je potřebné, aby tento generál měl dost odvahy vydat rozkaz, za který musí převzít plnou zodpovědnost. A to jednak v případě neúspěchu, kdy ho s největší pravděpodobností čeká poprava, ale i v případě úspěchu, protože si musí být vědom, že pustil z řetězu lotry a sadisty, kterým poskytl pro jejich řádění plnou imunitu. To platilo jak pro Franca, tak i například pro Pichocheta – který byl velkým Francovým obdivovatelem.
Vojenský puč ve Španělsku v roce 1936 i následná čtyřicetiletá vláda Francisca Franca splňovala všechny tyto předpoklady.
Francisco Franco Balamonde se narodil 4.12.1892 ve Španělsku, které právě prožívalo naprostý kolaps svého geopolitického postavení. Krátká španělsko-americká válka (25.4 až 12.8 1898) skončila ponižující porážkou a ztrátou posledních zámořských kolonií Kuby, Portorika, Filipín a Guamu. Nešlo o to, že Španělsko prohrálo, ale i o to, jak prohrálo – v námořní bitvě v Manilské zátoce například zničilo americké námořnictvo celou španělskou tichomořskou flotilu za cenu devíti zraněných bez jediného padlého!
Někdejší světová velmoc byla nejen poražena ale i zesměšněna, a hlavně se ukázalo, že není konkurenceschopná. Španělsko se nikdy zcela nevzpamatovalo z napoleonských válek, kdy bylo po určitou dobu francouzským satelitem, kde vládl Napoleonův bratr Josef. V následujících desetiletích ztratilo všechna svá území v Jižní Americe a tím i příjmy z kolonií. Východiskem by byla industrializace, aby mohlo prodávat své zboží na evropském trhu, ale tady beznadějně zaostávalo – vlastní kapitál chyběl a pro zahraniční kapitál bylo Španělsko neatraktivní svou zeměpisnou polohou i nevyvinutou infrastrukturou. Průmyslová revoluce zasáhla jen Katalánsko s Barcelonou a do určité místy Madrid, zbytek země zůstával zemědělský – a hlavně konzervativní. Církev měla na Pyrenejském poloostrově vždy velkou moc a v prvních desetiletích dvacátého století byla konfrontována s rostoucím ateismem městského proletariátu, který zejména po roce 1917 viděl svůj vzor v bolševickém Rusku, což vedlo k její další radikalizaci.
Franco toto národní ponížení bolestivě vnímal už jako chlapec, proto se rozhodl vstoupit do armády. Byla v tom i rodinná tradice, jeho otec Nicolás byl námořním důstojníkem. Ve věku dvanácti let vstoupil i Francisco k španělskému námořnictvu, problém byl, že po oné už vzpomenuté americko-španělské válce nemělo Španělsko prakticky žádné vojenské námořnictvo a v letech 1906–1913 nevychovávalo žádné námořní důstojníky. Francisco se přesto rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře a v patnácti letech vstoupil do kadetní školy v Toledu – monumentální budova této školy ční i dnes hrozivě na skále nad řekou Tajo.
Francisco jako 18 letý kadet
V devatenácti letech se dobrovolně přihlásil do bojů v Maroku, kde Španělsko drželo dvě enklávy Ceutu a Mellilu (drží je dodnes a neví co s nimi). Proběhly zde až tři tzv Rifské války, první už v roce 1893, druhá v roce 1909 okolo města Melilla a konečně třetí nejintenzivnější trvala od roku 1921 do roku 1926. Po porážce Berberů u Melilly se španělský vláda rozhodla rozšířit španělské území v Maroku, což nakonec vedlo v roce 1912 smlouvou z Fezu k vytvoření protektorátu Španělské Maroko na severu marockého sultanátu. Mimochodem proti této z jejich pohledu nesmyslné válce protestovali ve Španělsku dělníci generální stávkou, což vedlo k takzvanému „Tragickému týdnu“ s mrtvými, mnoha zraněnými a pěti popravenými.
Španělský protektorát Severní Maroko
Franco nikdy o právu Španělska expandovat nepochyboval. Ve své vojenské kariéře postupoval díky své rozhodnosti a statečnosti velmi rychle. Ve věku devatenácti let se stal poručíkem a velitelem „Regular Regimentes“, jednotky složené s maurských žoldnéřů, která proslula v boji proti berberským povstalcům svou brutalitou. V roce 1913 dostal nejvyšší vojenské vyznamenání „Cruz al Melito militar“ a v roce 1914 se stal kapitánem. Ze 41 původních vojáků jednotky patřil k pouhým pěti, kteří přežili boje bez zranění.
V roce 1916 už tolik štěstí neměl. Byl zasažen do břicha kulometnou palbou, která mu poškodila játra a přišel o jedno varle. Několik měsíců strávil v nemocnici, v únoru 1917 byl králem Alfonsem XIII. povýšen na majora. Následující tři roky strávil v Oviedu, přičemž už v srpnu 1917 měl hlavní zásluhu za potlačení generální stávky v regionu. To mu vyneslo uznání nejen krále Alfonse XIII., ale i budoucího diktátora Miguela Primy de Rivery.
V roce 1920 byla založena „Legion Espaňola“, jednotka po vzoru francouzské cizinecké legie a Franco v ní převzal velení a vrátil se do Afriky. V roce 1921 vypukla třetí rifská válka a 22. července utrpěla španělská armáda strašlivou porážku, ve které zahynulo 8000 vojáků. Franco se svou legií pomstil porážku, neváhal bombardovat nepřítele chemickými zbraněmi – hořčičným plynem. Jeho popularita ve španělské společnosti stoupala, zejména ve vysokých kruzích. Jeho snoubenka Carmen Polo y Martinez-Valdez byla šlechtična z Ovieda a Francovým svědkem na svatbě 22.října 1923 byl sám král Alfons XIII. Z toho manželství se v roce 1926 narodila jeho jediná dcera Marid del Carmen. Franco vystoupal do nejvyšších kruhů společnosti, byl jmenován královským komorníkem, povýšen na podplukovníka, v roce 1925 na plukovníka a v únoru 1926 se stal nejmladším brigádním generálem španělských dějin. Po ukončení rifské války v Maroku v roce 1927, kterou Španělsko nakonec s pomocí Francie vyhrálo, se stal ředitelem vojenské školy v Zaragoze. Je zřejmé, že tím se dá vysvětlit jeho loajalita k monarchii, kterou pak během své diktatury nechal obnovit – a ta trvá dodnes.
Ve Španělsku třicátých let totiž monarchie rychle ztrácela své příznivce a 14.dubna 1931 byla provolána republika. Franco mobilizoval své kadety k podpoře odstupujícího krále Alfonsa, včas ale poznal bezvýchodnost takového podniku a deklaroval loajalitu novému státnímu zřízení.
Španělská „druhá republika“ nebyla, to je třeba přiznat, žádným úspěšným modelem. Vlády se střídaly v krátkých intervalech, žádná nedokázala v parlamentu získat dostatečnou většinovou podporu. Sociální napětí rostlo, stávka stíhala stávku. Snaha o agrární reformu s rozdělením půdy latifundistů, byla neúspěšná, už i z důvodů, že si socialisté a anarchisté nebyli jednotní, jak chtějí půdu rozdělit. Socialisté chtěli vytvořit vrstvu soukromých drobných rolníků, anarchisté trvali na tvoření kolchozů podle sovětského typu. Trpěla i církev, v zemi hořely kostely a vláda se zdráhala vystoupit na jejich ochranu – předseda vlády měl říct, že je mu milejší, když shoří všechny kostely v zemi, než aby kvůli tomu zahynul jeden jediný člověk.
Armáda byla podstatně redukována, Nový ministr obrany Azaňa nechal propustit 9000 důstojníků, z toho 84 generálů a školu v Zaragoze, kterou Franco vedl, zavřít. Francovu řeč při zavření školy považoval za urážlivou a nechal Franca šest měsíců sledovat tajnou policií. Je zřejmé, že Franco k novému systému nemohl pociťovat žádné sympatie, i když byl nucen přísahat republice poslušnost. V roce 1932 vyloučil nový dekret z vojenské služby prakticky všechny Francovy kadety – žádný div, že poté v občanské válce 95 procent z nich bojovalo v jeho armádě. Po zkrácení vojenské služby na 12 měsíců a reorganizaci vojenských soudů, které ztratily svou autonomii, se Franco definitivně rozešel s republikánským zřízením. V roce 1933 pak vznikla strana složená z monarchistů, fašistů a protirepublikánských sil Španělská konfederace autonomních pravicových sil.
Už v roce 1932 se armáda pokusila o vojenský puč vedený generálem Sanjurjem. Franco byl v té době vojenským guvernérem v provincii La Caruňa na severu Španělska. I když povstání začalo právě v jeho provincii, Franco správně odhadl, že doba ještě není zralá, a i když se ho Sanjurjo pokoušel pro věc získat, odmítl účast. Přesto byl poté převelen na Baleárské ostrovy. Vláda chtěla mít nebezpečného muže co nejdál. Franco ale i tak jednal a díky svým kontaktům v šlechtických kruzích mu byla dopřána audience u italského krále Viktora Emanuela i u Mussoliniho, který poté podporoval španělské pravicové síly penězi i zbraněmi.
V roce 1933 sice pravice vyhrála volby, ale klid to nepřineslo. Anarchisté vyprovokovali povstání, většina socialistů svou porážku nestrávila a rozhodla se opustit parlamentární cestu převzetí moci a inspirovala se násilím bolševiků v Rusku. V říjnu 1934 vypuklo v Asturii ozbrojené povstání. Jeho potlačením byl pověřen Franco a jeho Španělská legie. Boje si vyžádaly 1200 mrtvých mezi povstalci a okolo 300 vojáků. Franco nechal pozatýkat na 30 000 lidí. Jeho popularita u prostých lidí byla definitivně pryč. Od té chvíle se mohl spoléhat už jen na armádu. Nový ministr války Jose Maria Gil-Robles y Quiňones ho vyjmenoval šéfem generálního štábu a tím velitelem celé španělské armády.
Ovšem pravicová vláda se rozpadla v roce 1935 a na rok 1936 byly vypsány nové volby. Výsledky byly těsné. Levice získala 47,1 % a pravice 45,6 %. Díky volebnímu systému ovšem měla levicová národní fronta v parlamentu 156 poslanců a pravice jen 54. Ministr Gil-Robles se pokusil zabránit volbám vyhlášením válečného stavu, Franco se ale nepřipojil. Přesto byl po ustanovení nové levicové vlády jmenován guvernérem na Kanárských ostrovech, což bylo v podstatě vyhnanství. Nová vláda zbavila funkce prezidenta Zamoru, náležející politickému středu a obsadila úřad vlastním kandidátem. Zápasila s vlnou stávek a rostoucím násilím – odbory se zradikalizovaly, na druhé straně stála pravicová „Falanga“. Ta byla vládou zakázána, pokračovala ale ve svých aktivitách. Levicoví aktivisté zapalovali kostely, kláštery, synagogy. V zemi panoval chaos a násilí, které se nedařilo dostat pod kontrolu.
Franco ale váhal. Na rozdíl od jiných generálů, kteří chtěli provést vojenský puč a převzít moc v zemi, nebyl o úspěchu takové akce přesvědčen. Neúspěchy předchozích povstání mu byly varováním. A opět měl pravdu. Když povstání proti vládě 16. července 1936 ve Španělském Maroku začalo, odletěl tam z Gran Canaria (v Las Palmas ukazují hotel Madrid, kde strávil svou poslední noc, než se vydal převzít vedení povstalců), ale i když se podařilo získat španělské Maroko a části Andalusie, většina velkých měst, zejména Madrid, Barcelona nebo Valencie zůstaly věrné vládě, a hlavně – španělské námořnictvo zůstalo loajální a zablokovalo Gibraltarský průliv, takže se povstalci nemohli dostat do Evropy. Museli si za své hlavní město zvolit severošpanělský Burgos.
Hotel Madrid v Las Palmas na Grand Canaria
Z puče se stala občanská válka. Jen díky pomoci Itálie, která pro Francovy vojáky vytvořila mezi Marokem a Sevillou letecký most, se podařilo udržet pozice na pevnině a posléze je s pomocí Itálie (Mussolini poslal Corpo truppe volontare) a Německa rozšiřovat. I portugalský diktátor Salazar poslal na pomoc 20 000 vojáků.
Ovšem Franco neměl vůbec jisté vedoucí postavení mezi povstalci. K jeho štěstí zahynul jeho hlavní konkurent generál Sanjurja už 20. července 1936 při leteckém neštěstí, ale přesto zde byla celá řada generálů, kteří se nehodlali podřídit jeho velení – už proto, že tak dlouho váhal s tím, aby se k povstání připojil.
Nicméně se mu podařilo šikovným vyjednáváním a díky autoritě, kterou u vojáků měl, dosáhnout, že byl 21.září 1936 téměř jednomyslně zvolen Generalissimem čili vrchním velitelem. 19. dubna 1937 se mu podařilo založit politickou stranu (později jedinou povolenou) „Falanga Espaňola Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva“, čímž si upevnil svou politickou moc. Povstalci poměrně rychle obsadili katolický španělský sever (Galicii se Santiagem de Compostella) jen Asturie a zejména Baskicko jim v této oblasti kladly houževnatý odpor. Ke zlomení Basků byla potřebná pomoc německé luftwafe, která si na městě Guernica vyzkoušela ničivost plošných náletů, Německo už nacvičovalo na světovou válku. Madrid, Barcelona a Valencie zůstávaly až do hořkého konce věrny zvolené vládě.
Španělská občanská válka
Nehodlám se zde rozpisovat o detailech občanské války, to by překročilo rozsah článku. Je třeba jen říct, že se vedla s nesmírnou brutalitou Kromě obětí na frontě se zabíjelo v zázemí, páchaly se válečné zločiny. Znásilňovalo se, popravovalo se bez soudu, a to na obou stranách. Jestliže republikáni zastřelili tímto způsobem 38 tisíc lidí, Francovi nacionalisté je překonali – povraždili na 150 tisíc lidí během války a dalších 15 – 25 000 bylo popraveno po jejím konci. V zemi bylo zřízeno celkem 190 koncentračních táborů, kolik lidí v nich bylo internováno a kolik jich tam zemřelo, už nikdo nezjistí. Otázka, zda Franco o tom všem věděl, zůstává otevřená. S detaily seznámen určitě nebyl, ale vzhledem k tomu, jakým bezohledným a brutálním způsobem vedl ve svém mládí bojové akce v Maroku, určitě své muže nebrzdil. To je to, co jsem napsal na začátku. Muž, který vyvolá povstání, nemusí dávat nutně rozkazy k bestialitám, které páchají sadisté, které pustil z řetězu, nese za jejich činy ale plnou zodpovědnost. Takovou odvahu nemá každý, Franco ji měl. Byl svou bezohledností proslulý, a proto se i mezi povstaleckými generály prosadil jako přirozený vůdce.
27 února 1939 ho anglická i francouzská vláda uznala za politického reprezentanta Španělska čili ještě předtím, než 1.dubna kapitulovaly poslední republikánské jednotky a válka skončila. Je třeba vidět tyto události v evropských souvislostech. 15. března obsadil Hitler zbytek Česka, 24.srpna podepsali Molotov a Ribentropp spojeneckou smlouvu mezi Německem a Sovětským svazem (kterou měl Franco Hitlerovi velmi zazlé) 1.září začala druhá světová válka.
Franco musel postupovat opatrně. 8.dubna sice vystoupil na žádost Mussoliniho ze Společnosti národů, ale 1.září vyhlásilo Španělsko neutralitu. Když to u spojenců Německa a Itálie nepadlo na úrodnou půdu, přihlásil se Franco sice na stranu Osy, ale jako neválčící země. K účasti na válce se nenechal vyprovokovat, ani když mu Němci slibovali dobytí Gibraltaru, když umožní německým jednotkám průchod Španělskem. Nezměnil svůj názor ani po setkání s Wilhemlem Canarisem. Argumentoval tím, že je země zničená válkou a nemá ani finanční ani vojenské zdroje, aby se válečného konfliktu zúčastnila. V tom měl i pravdu, Od roku 1943 klesla výroba v zemědělství tak hluboce, že prakticky deset let až do roku 1953 bylo jídlo na příděl, a to v naprosto nedostatečných dávkách, které měly za následek hladomor.
Ze své zdrženlivosti profitoval Franco po válce. Sice byl až do roku 1950 izolován a Španělsko nebylo přijato do nově založeného OSN a neměl tedy přístup ke zdrojům Marschallova plánu. Ale zato se mu podařilo postupně stabilizovat a uklidnit situaci v zemi – i když partyzánské skupiny bojovaly proti jeho vládě až do padesátých let.
Podržel si zákonodárství ve vlastních rukou, obnovil sice parlament, ale ten měl jen poradní funkci.
Francesco Franco jako “El Caudillo”
V roce 1947 obnovil Franco monarchii, aniž by ovšem jmenoval nějakého panovníka. Juan de Borbón, syn Alfonse XIII., který si dělal na trůn nároky, se s Francem rozhádal. Franco se sám vyjmenoval generálním kapitánem království, oficiálně měl titul „Caudillo de Espaňa por la gracia de Dios“, čili „vůdce Španělska z vůle boží.“ Franco určil za budoucího krále Juanova syna Juana Carlose a v roce 1948 ho převzal do výchovy (chlapci bylo deset let).
Franco a jeho země měli několik kardinálních problémů.
Mezinárodní izolace. Fašistický režim nedodržující lidská práva byl vyloučen z OSN, plného členství se Španělsko domohlo až v roce 1955. Franco ale šikovně využil studené války. Nabídl spolupráci NATO, v roce 1953 byla ve Španělsku zřízena vojenská základna USA – umístění atomových zbraní ale striktně odmítl. Díky spolupráci s USA se z izolace postupně dostal – a s tím přišly i zahraniční investice do zničené ekonomiky. Triumfem byla návštěva amerického prezidenta Nixona v Madridu 2.- 3.října 1970.
Ekonomika byla nejbolestivějším problémem. Hladomor a nedostatek potravin po celých deset let, zničená průmyslová výroba, vyloučení z Marschallova plánu. Franco zavedl cla a izolacionismus, aby se domácí výroba nějak rozběhla, v šedesátých letech pak začal ekonomiku liberalizovat a současně začal i turistický ruch. Španělsko mělo v roce 1970 růst HDP 7% – po Japonsku druhý největší na světě a nezaměstnanost 2 procenta. V porovnání s republikou třicátých let to vypadalo jako zázrak, i když platová úroveň byla úmyslně držena nízko.
Boj se separatismem. Zejména Baskové a Katalánci usilovali o autonomii, kterou jim republikáni slíbili. Franco potlačoval jakékoliv odstředivé tendence s nesmírnou brutalitou – v Barceloně v pevnosti Castel de Montjuic ukazují skálu, ze které shazovali odsouzené Katalánce, kteří chtěli autonomii na centrální vládě. Jako každý diktátor trval Franco na centrálním řízení státu, v padesátých letech bylo dokonce zakázáno komunikovat v jiné řeči než Španělštině, Galicijština, Katalánština i Baskičtina byly zákone zakázány. Až v šedesátých letech bylo povoleno v ní aspoň komunikovat. Výsledkem této politiky byl v roce 1959 vznik ETA, teroristické baskické organizace bojující za autonomii Baskicka.
Vztah s církví. Církev si osobovala ve Francově diktatuře ideologicky výsadní postavení. Franco jí vycházel vstříc, protože její podporu potřeboval. V roce 1953 byl uzavřel konkordát s Vatikánem, zákonem byly zakázány rozvody, antikoncepce i potraty. Přesto byl v roce 1967 prodáno ve Španělsku milion antikoncepčích tabletek! Čili zákaz tu byl, ale se nepraktizoval. Vlk (církev) se nažral a koza (veřejnost) zůstala celá. Tewnto racionální přístup je pro celou Francovu úru příznačný.
Koloniální politika. Španělsko v době Francovy diktatury mělo v podstatě už jen jedno významné zámořské území – protektorát v severním Maroku. Navíc to bylo území, na které byl Franco emočně velmi vázán – tam zažil své první vojenské úspěchy a odtud vzešlo i povstání, které ho přivedlo k moci: Přesto dal Maroku v roce 1963 autonomii a v roce 1968 nebránil vyhlášení nezávislosti.
Vzdělání. Jako každý diktátor ani Franco vzdělání příliš nefandil – ostatně univerzity byly stálým ohniskem neklidu, protesty studentů musel několikrát násilně potlačovat a byly přitom i lidské oběti. Nicméně nehnal svůj odpor do extrému jako Salazar v Portugalsku, který z Portugalců udělal národ analfabetů, ostatně v roce 1966 uvolnil Franco i cenzuru tisku a v roce 1967 vyhlásil dokonce – k nevůli katolické církve – svobodu náboženského vyznání.
Ať tak či onak, Španělsku se na konci Francovy vlády dařilo mnohem lépe než na jejím začátku. Anarchie třicátých let zůstala jen odstrašující vzpomínkou, životní úroveň stoupala a Španělsko se zbavilo své politické izolace. I když Franco vstup do EU rezolutně odmítal, měla jeho země nakročeno k integraci do evropských struktur. Bilance života španělského diktátora je tedy velmi rozporuplná. Zůstaly za ním statisíce mrtvých, potlačování lidských práv, ale i země připravená na vstup do vyspělého světa.
Prezident Nixon řekl u příležitosti Francovy smrti 20. listopadu 1975 (Franco umíral dlouho a v bolestech, protože ho jeho straníci v předtuše – která se i vyplnila – že s jeho smrtí se zhroutí celý jeho systém – udržovali nehledě na jeho utrpění na životě, jak dlouho to ještě šlo) „Generál Franco byl vždy věrný přítel a spolehlivý spojenec Spojených států.“
Soudit ho bude jen Bůh. Zda v něj opravdu věřil, je na pozadí jeho činů těžko říct, ale nekompromisně hájil víru v něho. Vlastní svědomí zřejmě neměl.
Zehn Minuten müssen nicht unbedingt überall auf der Welt auch tatsächlich zehn Minuten bedeuten. Wenn ein Taxifahrer in Victoria, der Hauptstadt der Republik Seychellen, sagt, dass er in zehn Minuten am vereinbarten Ort sein wird, bedeutet das lediglich, dass er den Anruf angenommen hat und versuchen wird, so schnell wie möglich dorthin zu gelangen. Es heißt jedoch bei Weitem nicht, dass er vorhat, in irgendeiner Weise schneller zu fahren oder sich gar stressen zu lassen. Beim ersten Mal wird Sie das vielleicht nervös machen, aber die Ruhe und Gelassenheit der Einheimischen ist so ansteckend, dass Sie beim zweiten Mal die Wartezeit genießen werden – in der Sonne, unter Wolken oder im tropischen Regenschauer, der jedoch genauso schnell verschwindet, wie er gekommen ist. Er ist offenbar der Einzige, der es hier eilig hat.
Victoria auf der Insel Mahé rühmt sich damit, die kleinste Hauptstadt der Welt zu sein. Mit ihren 24.000 Einwohnern ist sie tatsächlich ein Städtchen, das man in einer halben Stunde zu Fuß von einem Ende zum anderen durchqueren kann. Doch Vaduz in Liechtenstein ist mit seinen 8.000 Einwohnern sicher kleiner. Allerdings ist Vaduz streng genommen nicht einmal eine Stadt, sondern hat nur den Status eines „Marktes“, also eines zentralen Dorfes. Ich weiß nicht, wie es mit Andorra la Vella steht, und ich habe nicht vor, es zu untersuchen – einigen wir uns darauf, dass Victoria eine der kleinsten Hauptstädte der Welt ist.
Dass wir für ihre Erkundung zwei Anläufe brauchten, hatte nur einen einzigen Grund: Am Montag, dem 27. Oktober, überraschte uns ein staatlicher Feiertag anlässlich der Inauguration des neuen Präsidenten, weshalb alle Geschäfte und Museen geschlossen waren – die Seycheller feierten, und sie feiern gerne. Nur unser Taxifahrer Rony feierte nicht. Einerseits musste er arbeiten (angeblich gibt es in Victoria bis zu 400 Taxifahrer, die Konkurrenz ist also groß, da muss man sich anstrengen), andererseits war ein sozialistischer Präsident gewählt worden, und Rony zeigte uns, dass er ihm am liebsten die Kehle durchgeschnitten hätte. Offensichtlich war er nicht dessen Wähler.
Victoria erhielt seinen Namen aus einem romantischen Grund, nämlich anlässlich der Hochzeit von Kronprinzessin Victoria mit Albert aus dem Haus Coburg-Gotha. Es war eine Hochzeit aus wahrer Liebe – schließlich mussten die Prinzen aus diesem deutschen Geschlecht wirklich fesche Männer gewesen sein, sie heirateten Prinzessinnen auf der ganzen Welt: von Brasilien und Portugal über Bulgarien und Griechenland bis nach England. Die Hochzeit fand im Jahr 1841 statt.
Die Geschichte des Archipels, das nur 355 Quadratkilometer feste Land, dafür aber 350.000 Quadratkilometer Meer besitzt und auf dem 98.000 Menschen leben, ist nicht viel länger. Die Inseln waren zwar schon den Arabern bekannt (und im Museum ist sogar ein altgriechischer Krater, also ein riesiges Keramikgefäß für den Warentransport, ausgestellt), doch niemand kam auf die Idee, die Inseln zu besiedeln. Auch nicht die Portugiesen, obwohl Vasco da Gama sie auf seiner Reise nach Indien in die Seekarten eintrug.
Über mehrere Jahrhunderte dienten sie lediglich als Piratenstützpunkt – besonders berühmt wurde der Pirat Olivier de Vasseur, genannt La Buse, also „der Bussard“. Sein Schatz, den er angeblich auf der Insel Mahé nahe der Siedlung Bel Ombre vergraben haben soll und dessen heutiger Wert auf 4,5 Milliarden Euro geschätzt wird, motiviert Schatzsucher bis heute. Der Boden in der Gemeinde Bel Ombre ist aus diesem Grund an mehreren Stellen aufgebrochen, doch den Schatz hat bisher noch niemand gefunden.
Solange die Piraten nur portugiesische Schiffe überfielen, die mit wertvollen Waren aus Indien zurückkehrten, war das den Franzosen auf den Inseln Maurice und Bourbon (dem heutigen Mauritius und Réunion) ziemlich egal. Als jedoch auch französische Schiffe betroffen waren, beschloss der damalige Gouverneur der Insel Mauritius, Bernard François Mahé de La Bourdonnais, die Seychellen mit französischen Siedlern zu kolonisieren und so die Piratenaktivitäten zu unterbinden. Sein Kapitän Lazare Picault landete 1742 auf der größten der Inseln, nannte sie „Insel des Überflusses“, doch damit endeten seine Aktivitäten auch schon wieder. Auf eine Besiedlung musste der Archipel noch einige Jahre warten.
Der erste Versuch im Jahr 1770, geleitet vom ehrgeizigen Leutnant Brayer du Barre, scheiterte noch. Die ersten 28 Siedler, die auf der Insel Saint Anne ausgesetzt wurden, hielten es nicht durch und kehrten im folgenden Jahr nach Hause zurück. Immerhin hinterließen sie auf der Insel den Stein „Stone of Possession“ mit drei französischen Lilien, der symbolisierte, dass der Archipel von da an zu Frankreich gehörte. Dieser Stein ist heute, in recht mitgenommenem Zustand, im historischen Museum im Stadtzentrum zu sehen.
Stone of Possesion
Zwei Jahre später konnten sich die Siedler auf der Insel bereits halten, und 1790 zählte die Bevölkerung der Insel 572 Menschen, davon allerdings nur 65 Franzosen – der Rest waren schwarze Sklaven, eingefangen in Madagaskar, dem heutigen Mosambik, aber auch in Indien. Die Sklaven arbeiteten lediglich für Nahrung und wohnten in Hütten abseits der weißen Siedlung.
Die Insel erwies sich als ungewöhnlich fruchtbar (auch wenn sie im Grunde der Gipfel eines granitenen Unterwasserbergs ist), und so wurden hier Baumwolle, Kokosnüsse, Guano, Zimt, Kautschuk und eine Pflanze namens Patchuli angebaut, die für Dufterzeugung verwendet wird, von der ich aber bis dahin nichts gehört habe. Und sicher auch Zuckerrohr, denn der Rum Takamaka, benannt nach einem Baum, der die Strände der Insel säumt, wird hier hergestellt und schmeckt sehr gut.
Zu einem Machtwechsel kam es im Rahmen der Napoleonischen Kriege, die nicht nur auf dem europäischen Kontinent geführt wurden, wo die Franzosen lange siegten, sondern auch auf dem Meer, wo seit der Schlacht bei Trafalgar 1805 die Briten die Oberhand hatten. Und so erschien bei der Insel Mahé – benannt 1756, drei Jahre nach dem Tod des mauritischen Gouverneurs – kurz nach der Kapitulation von Mauritius eine britische Flotte. Auf den Inseln amtierte ein sehr vernünftiger französischer Gouverneur, Jean Baptiste Quéau de Quincy. Er hatte nicht vor, den Helden zu spielen. Zum ersten Mal kapitulierte er bereits 1794, als eine britische Fregatte vor der Insel erschien, doch da die Briten nach Annahme der Kapitulation sofort wieder abreisten, blieb alles beim Alten. Erst 1811 wurde es ernst, als am 21. April Kapitän Bartholomew Sullivan eintraf. Quincy kapitulierte erneut und durfte dafür im Amt bleiben – bis zu seinem Tod im Jahr 1827. Einen Gouverneur für dieses Ende der Welt aufzutreiben, war keine einfache Sache, und so gaben sich die Briten mit einem loyalen Franzosen zufrieden. Sie verboten lediglich den Sklavenhandelauf der Insel; das eigentliche Sklavereiverbot folgte erst 1835. Auf dem Wiener Kongress wurde der Archipel am 9. Juni 1815 endgültig Großbritannien zugesprochen.
Die Briten investierten beträchtliche Mittel in die Insel, verbanden sie mit Afrika durch Unterseekabel, bauten ein Stadion (eröffnet von Prinzessin Margaret) und schließlich 1972 den internationalen Flughafen auf einer aufgeschütteten Bucht – eingeweiht höchstpersönlich von Königin Elisabeth II. Das öffnete die Tür für den Tourismus, von dem die Insel heute lebt. 28 Prozent der Bevölkerung arbeiten im Tourismussektor, der 60 Prozent des Bruttoinlandsprodukts erzeugt. Und als die Inselbewohner all dies hatten, entschieden sie sich von der Britten loszusagen. Am 29. Juni 1976 erklärte der Archipel seine Unabhängigkeit als Republik Seychellen.
Präsident wurde der Vorsitzende der konservativen Partei James R. Mancham, Premierminister der Sozialist France-Albert René. Dieser führte ein Jahr später einen unblutigen Staatsstreich durch, entfernte Mancham aus dem Amt, verbot dessen Partei, errichtete ein Einparteiensystem und begann, mit dem kommunistischen Block zu liebäugeln. Als dieser Anfang der 1990er-Jahre zerfiel, stellte er fest, dass es keine gescheite Idee war. Die Seycheller setzten sich also zusammen, René und Mancham trafen sich, einigten sich erneut auf eine Zweiparteien-Demokratie, und bei den ersten wie auch den zweiten freien Wahlen gewann – zur allgemeinen Überraschung – René. Erst später war der konservative Präsident Alex Michel drei Wahlperioden lang an der Macht. Der neue Präsident Patrick Herminie, dessen Inauguration uns das Leben schwer machte, ist allerdings wieder ein Sozialist.
Es ist interessant, dass die Seychellen sich trotz nur 40 Jahren französischer und 160 Jahren britischer Herrschaft eher einen französischen, also kreolischen Charakter bewahrt haben, und dass auch heute noch 80 Prozent der Einwohner katholisch sind. (Seit den siebziger Jahren haben die Katholiken auf der Insel sogar ihren eigenen Bischof, während die Anglikaner ihren noch immer auf Mauritius haben.) Die Briten machten offensichtlich in den kulturellen und religiösen Sachen keinen größeren Druck, obwohl sie im Zentrum der Hauptstadt die Kathedrale St. Paul errichten ließen.
Sankt Paul Kathedrale
Sie kann jedoch keinesfalls mit der Stadtkathedrale der Unbefleckten Empfängnis mithalten, die auf einer Erhebung über der Stadt steht, samt Uhrturm; neben der Kathedrale befindet sich zudem das imposante „Priesterhaus“, das 1934 von Schweizer Pilgern erbaut wurde.
Katholische Kathedrale der Unbeflegten Empfängnis
Victoria ist bis heute ein liebenswertes Städtchen mit beinahe dörflichem Charakter – ein gutes Gasthaus zu finden, ist hier gar nicht so einfach. Der zentrale Punkt ist die Standuhr mitten auf der Kreuzung – der Clock Tower von 1903.
Es ist keine Kopie des Big Bens, wie man vermuten könnte. Und vor allem bedeutet die gelbe Schraffierung auf der Straße um diese Uhr bei Weitem nicht, dass dort keine Autos fahren. Ein Fußgänger, besonders der, der das Geschichtsmuseum mit dem bunten Schriftzug „Seychelles“ fotografieren möchte, befindet sich praktisch in Lebensgefahr. Trotzdem versuchen es viele. Die bunten Farben sind auf der Insel überall – die Einheimischen lieben sie einfach, und wenn man sich die Farbenvielfalt der lokalen Flora vor Augen hält, versteht man sie vollkommen. Und beim Museum spielt jeden Tag eine Band, denn gleich nebenan ist ein Café, und Gäste brauchen schließlich zum Genuss von Kaffee und Kuchen auch Musik. Kreolische Atmosphäre in ihrer reinsten Form – der Kaffee ist übrigens ausgezeichnet.
Auf der einen Seite der Uhr befindet sich der ziemlich erschreckende Präsidentenpalast „State House“.
State House
Von der ursprünglichen Eleganz des kolonialen Gebäudes aus den Jahren 1909–1913 ist nach den Modernisierungen nicht mehr viel übriggeblieben. Gleich bei der Uhr, auf der anderen Seite des Museums, steht der „Liberty House“ von 1953 – das Haus wurde zur Krönung von Königin Elisabeth eröffnet. Dort befinden sich die zentrale Post und das Finanzministerium.
Geht man von der Uhr aus nach rechts, gelangt man zum Markt „Sir Selwyn Selwyn-Clarke Market“, benannt nach dem Gouverneur, der der Meinung war, dass Früchte und Fische nicht unter freiem Himmel verkauft werden sollten, und den örtlichen Händlern deshalb eine Überdachung verschaffte. Der Markt wird allerdings gerade dieses Jahr renoviert; Gemüse wird daher im nahegelegenen Camion Building verkauft, das so heißt, weil hier einst das Zentrum des lokalen Verkehrs lag. Ursprünglich wurden von hier aus ab 1900 Touristen per Rikscha über die Insel gefahren; 1943 kostete eine Fahrt 40 Cent. Später setzte man überdachte Lastwagen („Camions“) ein, die in den siebziger Jahren von Bussen abgelöst wurden, die bis heute den öffentlichen Verkehr bedienen. Immer noch dieselben. Mit ihnen zu fahren ist allerdings eine Angelegenheit für „Digital Natives“. Den gesamten öffentlichen Verkehr betreibt die staatliche Gesellschaft „Seychelles Public Transport Corporation“ – SPTC. Reisen kann man nur mit einer App auf dem Mobiltelefon. Sie herunterzuladen ist einfach, aber dann muss man sie mit Geld aufladen, und da beginnt der Ärger. Niemand konnte mir sagen, wie viel eine Fahrt kostet, damit ich wüsste, wie viel Geld ich in die App laden muss. Denn zurück aufs Konto bekommt man die überschüssigen Beträge nicht. Also fuhren wir in die Stadt mit „Mister Rony“ im Taxi.
Von der Kathedrale der Unbefleckten Empfängnis („Cathedral of the Immaculate Conception“) gelangt man über die Quincy Street zum hinduistischen Tempel „Arul Mihu Navasakthi Vinayagar Temple“ aus dem Jahr 1992. In Victoria leben heute etwa 5.000 Inder, laut Taxifahrer Rony „too much“. Interessant ist, dass sie offenbar alle Lebensmittelläden der Insel kontrollieren.
Die letzte religiöse Gruppe sind die Muslime. Es gibt nicht viele, die Frauen erkennt man natürlich an den bedeckten Köpfen und ihre Moschee an der gelben Kuppel in der Poudrière Lane.
Alle Kulturen leben hier angeblich in vollkommenem Frieden. Ich würde es fast glauben, denn Konflikte sind eine anstrengende Angelegenheit und passen daher nicht zur lokalen Mentalität.
Von hier aus sind es nur ein paar Schritte (eigentlich ist in Victoria alles nur ein paar Schritte entfernt) zur Nationalbibliothek – einem monumentalen modernen Gebäude im klassizistischen Stil. Dahinter befindet sich eine Boulangerie, in der man wirklich hervorragenden Kaffee bekommt, und der Orangensaft wird aus frisch gepressten Orangen hergestellt.
Gestärkt machten wir uns von dort auf den Weg zum Botanischen Garten. Es sind vielleicht zweihundert Meter, und es lohnt sich, sie zurückzulegen. Tropische Pflanzenwelt, insbesondere die legendären Kokospalmen Coco de Mer, die „Königinnen der Palmen“, die äußerst erotisch wirkende Früchte tragen (und die man mit Zertifikat für 500 Euro kaufen kann!!!).
Coco de Mer
Die erste dieser Palmen pflanzte im Garten Prinz Philip, also der „Duke of Edinburgh“, nach dem die gesamte Hauptallee benannt ist. Heimisch sind diese Palmen auf den Inseln Praslin und Curieuse; auf Mahé kamen sie ursprünglich nicht vor. Jetzt pflanzt jede ausländische Delegation eine.
Aber es gibt auch viele andere schöne Blumen und Bäume, zum Beispiel den „Kanonenkugelbaum“, dessen Früchte tatsächlich Kanonenkugeln ähneln, der aber bei unserem Besuch gerade wunderschön blühte; außerdem Seerosen, die beeindruckenden Blüten der Heliconia rostrata und viele weitere Blumen in allen Farben, darunter 150 Orchideenarten.
Kanonenkugelbabum in der Blüte
Die Hauptattraktion ist jedoch das Gehege der Riesenschildkröten. Diese freundlichen Giganten darf man streicheln und füttern; sie verschmähen kein einziges Blatt. Von den Palmblättern, die sie sonst bekommen, verdauen sie allerdings wenig – zumindest ihrem überall herumliegenden Kot nach zu urteilen.
Wenn wir schon beim Essen sind: Die Seychellois bauen zwar viele Früchte und Gemüse an – Kokos, Mangold, Mango, Brotfrucht, Äpfel usw. –, aber Milch- und Fleischprodukte werden importiert. Ich habe auf der Insel keine einzige Kuh und kein einziges Schaf gesehen; offenbar taugt der Dschungel der Zucht nicht, und die Insel ist im Grunde ein großer Granitfels mit tropischer Vegetation. Also werden Lebensmittel von überall her eingeführt: Käse aus Holland, Schinken aus Italien, Joghurts aus England – und dann sind wir auf eine tschechische „Ungarische Salami“ aus dem Betrieb des Oligarchen und Premierminister Andrej Babis gestoßen. Das war für mich ein echter Kulturschock. Also ist Andrej schon auch hier. So habe ich verstanden, dass die Einheimischen beim Essen nicht besonders anspruchsvoll sind und essen halt alles. Ich ließ meine Frau, die aus Oberungarn – also aus Slowakei – stammt, die Salami probieren. Sie befand, dass sie überhaupt nicht wie ungarische Salami schmeckt (was mich nicht überraschte), aber sonst hat ihr die Salami nichts Böses getan (was mich eher überraschte). Wie bei unbekannten Pilzen lasse ich verdächtige Lebensmittel zuerst meine Gattin essen und warte 24 Stunden ab. Es scheint, dass diese Salami, auch wenn sie keine ungarische, harmlos war. Ihre Magenprobleme hatte meine Frau angeblich vom Besuch eines indischen Restaurants.
Victoria ist also ein kleines und nettes Städtchen. In seinem Vorort Sans Souci hielten die Briten in einem Luxusgefängnis den zyprischen Erzbischof Makarios fest – ein Jahr lang, von März 1956 bis April 1957. Dann ließen sie ihn leider frei, und dieser Mann vermochte danach viel Unheil anzurichten; unter anderem löste er auch den Zypernkrieg von 1974 aus. Mahé wurde als luxuriöses Exil von vielen Herrschern aufgesucht, sei es unfreiwillig wie Makarios oder der ägyptische Rebell Zaghloul Pascha im Jahr 1922, oder freiwillig nach Staatsstreichen in ihren Ländern, wie der Sultan von Perak Raja Abdulla Khan, König Kabarega, König Nana Agyeman Prempeh I., Sultan Mahmood Ali Ina Shirreh oder der Präsident der Vereinigten Republik Suvadive (fragt mich nicht, wo das ist oder war) Abdullah Afif.
Heute hat man hier für Milliardäre eine künstliche Insel namens Eden gegenüber dem Flughafen aufgeschüttet. (Ruhe haben die Reichen also nicht). Sie ist mit Festland mit einer einzigen Brücke verbunden, jede Wohnung hat dort ihren eigenen Yachthafen und einen Autoabstellplatz. Angeblich soll das eine Konkurrenz zu den Arabern in Dubai sein.
Když kapitán Lazare Picault objevil tento ostrov, vzdálený od Mahé 45 kilometrů, nazval ho poněkud nenápaditě „Isle des Palmes“ tedy ostrov palem. Ten název dlouho nevydržel, už v roce 1768 ho přejmenovali na Praslin podle tehdejšího francouzského ministra námořnictva.
Ovšem ani Picault možná nevěděl, jak blízko byl pravdě, protože právě tento druhý největší ostrov souostroví Seychelly je spolu se svým malým sousedem Couriese jediným místem na světě, kde rostou nejslavnější mysteriózní palmy na světě – „Coco de Mer“.
Tato palma a její plody jsou legendou – už jen kvůli ní se na Seychelly vydávají spousty turistů. A mohou si pak jeden exemplář s certifikátem koupit za 500 Euro jako suvenýr. Pokud by vás chytili na letišti s jedním plodem bez certifikátu, je za to na Seychellách sazba 7 let „all inklusive“ v místním vězení. Ve středověku měl její plod posvátný význam. Občas totiž byly tyto gigantické ořechy, vážící až 15 kilogramů (někdy vytvářejí slepence až třech plodů a pak váží 45 kilo) vyplavovány na pobřeží, zejména na Maledivách. Očividně v důsledku mořských proudů, které od Seychell proudí tímto směrem. Ovšem nebyla to váha těchto plodů, ale jejich tvar, připomínající zepředu ženské lůno a zezadu pak ženský zadek, která vzrušovala fantazii a leckterý vládce si nechal tuto vzácnost vyvážit zlatem.
Coco de Mere ženská palma
Maledivský sultán pak nechával popravit své poddané nebo jim aspoň nechal useknout ruce, pokud nalezený plod neodevzdali OKAMŽITĚ příslušným úřadům. Protože nikdo nevěděl, odkud ty plody pocházejí, držela se po celá staletí tvrdohlavě hypotéza o podmořské palmě, která plodí své plody pod mořskou hladinou. Odtud i ten poněkud zmatečný název „Coco de Mer“, tedy „Mořský kokos“ Ovšem palma si nepomohla ani co se týká jejího latinského názvu, který jí dal německý botanik Karl Christian Gmelin v roce 1791 na počest krále Ludvíka.(2 roky po francouzské revoluci!) „Lodoicea Maldivica“. Ještě ani tehdy nevěděl, že ty plody nepocházejí z Malediv ale ze Seychell?
Skutečnost, že se palma nachází jen endemicky na dvou seychelských ostrovech i když její plody byly sporadicky vyplavovány i na jiných kontinentech, se dá lehce vysvětlit. Zaprvé jen nezralé plody jsou lehčí než voda a mohou plavat. Zralé plody jsou těžké a padnou ihned ke dnu. A navíc „Coco de Mer“ jsou vlastně dvě palmy – ženská a mužská. A potřebují jedna druhou. Takže i když snad někde palma vzklíčila, nemohla být opylena a oplodněna. Mužské palmy mají květy na obrovských kuželech posetých drobnými květy, připomínající obrovský mužský penis.
Coco de Mer mužská palma
Čili legenda o tajuplné palmě, symbolizující plodnost, byla zrozena. Podle ní se palmy páří jen při silných tropických bouřkách a člověk, který je přitom pozoruje, je neodvratně odsouzen k smrti, protože toto páření je mystérium, které je lidem zapovězeno. Ve skutečnosti přenáší pyl z mužské palmy na ženskou hmyz a kolibříci, ale nechejme rozum spát a nechejme se unášet emocemi – je to mnohem zajímavější.
Když jsem viděl ty obrovské kokosy, nebylo mi jasné, jak se takový plod může rozmnožovat. Určitě se nikde nemůže zabořit do země a zapustit tam kořeny. Kromě toho každý z plodů potřebuje od opylení do zralosti 5-6 let! Až pak ze stromu spadne na zem. Jenže příroda si ví rady. Poté, co ořech dopadne na zem, neděje se půl roku vůbec nic. Potom kokos praskne a vyrazí z něho klíček. Ten se vzdálí od mateřského plodu, aby se zbavil jeho stínu a zaboří se do země. Teprve v hloubce 60 centimetrů se obrátí směrem k zemskému povrchu. Pak vytvoří první list. To vše trvá rok. Teprve za 2-3 roky začne palma tvořit kořeny – až do té doby žije z výživné hmoty, vyplňující ořech. Palma vytvoří za rok pouze jeden list, první květy vypučí až po 25 letech. Rostliny se dožívají až 300 let, což se ovšem týká palem mužských. Ženské žijí jen 150 – 180 let.
Dnes je už celá alej uměle vysazených palem v botanické zahradě ve Victorii na Mahé, ale skutečně endemicky se „Coco de Mer“ vyskytuje jen na ostrovech Praslin a Curiouse.
Až 6000 se jich nachází v národním parku „Valée de Mai“. Ten název vznikl taky poněkud jednoduše. Když ve třicátých letech dvacátého století přišel na ostrov France Jumeau a nadšen krásou přírody obratem skoupil pozemky ve vnitrozemí ostrova – protože nákup uskutečnil v květnu, dostala ta část tropického pralesa toto jméno. V šedesátých letech převzala správu lokální vláda (Seychelly byly ještě tehdy britskou kolonií, v roce 1979 byl vytvořen Praslinský národní park a v roce 1983 byl zapsán do „Světového přírodního dědictví“: Ten park se dá navštívit, ale prosím připravte se na to, že budete stoupat do strmých kopců v tropických teplotách a ve stoprocentní vlhkosti vzduchu. Čili vzít s sebou hodně vody, kterou určitě vypotíte. Za vstup se platí tři sta rupií (asi 500 korun). Jednodušší přístup je od moře z „Fond Ferdinand“.
Fond Ferdinand
Dá se najmout i průvodce, náš Derek s neskutečnými dredy byl svou prací očividně nadšen a prohnal nás parkem až na vyhlídky, ze kterých byl nádherný výhled na ostrov Praslin i na ostrovy sousední. A viděli jsme spoustu „Coco de Mer“, ale i kolibříky a místního černého papouška.
Výhled od hory Takamaka
Vystavené ořechy měly vedle dokonalých i různě deformované tvary – čili opět něco jako ve skutečném životě.
Na Praslin se ovšem jezdí hlavně kvůli jeho plážím. Některé z nich jsou, stejně jako na vedlejším ostrově La Digue „nejkrásnější na světě“. Je to něco, jako v Itálii, kde mají skoro v každém městě „piú bella camera del mondo“, tedy „nejkrásnější místnost na světě“ a nikdo to nezpochybňuje.
Loď z Mahé přijíždí do přístavu Baie Sante Anne, největší osadou na ostrově je Grand Anse. Anse znamená na Seychellách pláž a opravdu nevím, z kterého jazyka to slovo pochází, možná si to v kreolštině pojmenovali místní sami. Pláž Grand Anse je možná velká, dlouhá, ale rozhodně ne krásná. Pokrytá mořskými řasami a od hotelů oddělená cestou a močálem. Čili z hotelů, které zde jsou, se musí k pláži buď autobusem nebo půjčeným autem.
Hotel Oasis
O titul oné nejkrásnější pláže bojují hned dvě pláže a sice Anse Lazio a Anse Georgette.
Ta první je volně přístupná, je dlouhá, bílá a stín zde vytvářejí jako na většině seychelských pláží stromy Takamaka.
Anse Lazio
Toto jméno je třeba si nutně zapamatovat, a to nejen proto, že se tak jmenuje druhý nevyšší vrchol na Praslinu (ten nejvyšší se jmenuje Praslin čili zapamatovat si ho není problém). Ale Takamaka je i značka seychelského rumu, což je zde jakýsi národní nápoj. Je sice pravda, že tu Britové postavili i pivovar Seybrew a to pivo je docela pitné, ale rum je prostě rum a je to národní značka jen těsně předstižená onou „Coco de Mer“.
Rum Takamaka
Ten rum se dá pít tmavý a má 43 procent, ve stejné síle je i bílý, ale pak jsou tu i upravené sorty jako například kokosový rum. Ten má jen 25 procent alkoholu a chutná sladce po kokose. Místní domorodec mě poučil, že ten tmavý rum je pro muže a ten kokosový pro dámy. Sice je možné, aby to pili muž a žena obráceně, ale muž pak nemusí být považován za pravého muže a žena upadne v podezření, že se chce mužům vyrovnat. Recepční v hotelu na Mahé nám řekla, že má nejraději rum s vanilkovou příchutí, ovšem ten má, jak jsem poté zjistil, také oněch 43 procent alkoholu. Takže nevím, co si paní recepční chtěla dokazovat.
Paní recepční nám byla stejně tak trochu podezřelá. Museli jsme měnit pokoj, a tak jsme si ráno před odchodem na pláž nechali kufry u ní na recepci. Když jsme se za pár hodin vrátili, nevěděla, kdo jsme. Kromě toho jsme měli očividně velký problém vysvětlit rozdíl slov „room“ a „rhum“. Zatímco my jsme chtěli dát naše dvě lahve Takamaky do chladničky, ona se domnívala, že chceme pokoj s chladničkou. Možná si už trochu té vanilky dopřála.
Výrobna rumu je ve Victorii na ostrově Mahé (stejně jako onen pivovar), ale ta značka Takamaka má přece jen víc společného s Praslinem. Jsou tu nejen bohatě zastoupeny stromy toho jména, ale i stejnojmenný horský vrchol a pláž. Takže je to zřejmě Praslin, který je středem seychellské turistiky a jeho návštěva je prostě povinností, pokud si chcete výlet na souostroví opravdu zaznamenat.
Anse Lazio je velmi pěkné místo, od některých turistů a turistických průvodců je někdy preferovaná ona konkurenční Anse Georgette na samém severním výběžku ostrova.
Anse Georghette
Problém je, že tato pláž je přístupná jen přes areál hotelu s velkým golfovým hřištěm a počet osob, které jsou vpouštěny, je omezený. A platí se na ni vstupné. Našemu průvodci Martinovi oznámili, že na den, kdy jsme ji chtěli navštívit, jsou už rezervace vyčerpány. Ovšem náš řidič naproti tomu mínil, že to nebude problém.
A nebyl. Projel naším malým autobusem hotelovou branou, hlídač na něj hrozil prstem, ale tím správným, tedy ukazováčkem. Očividně se znali, ostatně na Praslinu žije všeho všudy 8500 obyvatel a vzhledem na rušný společenský život domácích obyvatel se určitě všichni znají. Ať už z nějaké svatby, pohřbu nebo jiné události.
Prošli jsme tedy osmnáctijamkovým golfovým hřištěm a neskutečnými odpaly například vysoko na skále a navštívili i onu druhou legendární pláž. Byla pěkná. Opět bílá, protože 95 procent korálů, které obklopují seychellské ostrovy mají bílou barvu a písek na plážích pochází z nich, ale – jen mezi námi – Anse Lazio byla hezčí.
Pokud se hodláte na Praslinu zdržet déle, pak jsou zde k dispozici ještě další bílé pláže jako například Anse Volvert na východě ostrova nebo samozřejmě Anse Takamaka na severovýchodě. A spousta dalších.
Ovšem naprosto upřímně, historik jako já na Praslinu skutečně nemá co pohledávat. Naopak manželka byla možností se „člupkať“ nadšená. A co by člověk pro klid v rodině neudělal!
Mahé je největší z ostrovů takzvaných „Vnitřních Seychell“, což jsou až na dvě výjimky granitová horstva stará 650 milionů let, kdy je tu zapomněl prakontinent Godwana. Jedinou výjimkou je ostrov Silhouette, který vyvřel z mořského dna před 65 miliony let, je to tedy v porovnání s ostatními ostrovy mladík.
Vnější Seychelly jsou korálovými atoly vzdálenými od vnitřních Seychell přes 1000 kilometrů a navštěvují se separátně a lodí. Přesun z Mahé tam trvá dva dny.
Nejkrásnější pláží na Mahé je Beau Vallon, čili Krásné údolí.
Je dlouhá přes jeden a půl kilometru s restauracemi a infrastrukturou včetně nedávno vybudovaného trhu. Našli jsme si restauraci La Plage a v něm se postupně skamarádili s číšnicí Yule. Nápadná byla tím, že byla mezi personálem jediná běloška, tak jsem se jí odvážil zeptat, odkud pochází. Odpověď překvapila jen částečně. Yule byla rodilá Jihoafričanka. Voda je na pláži Beau Vallon klidná, žádné velké vlny, teda pokud zrovna nefouká monzun. Nefoukal. U horního konce pláže je katolický kostel svatého Rocha, považovaný za jeden z nejkrásnějších na Seychellách. Kritéria jsou zde poměrně skromná.
Pokud vám to nestačí a chcete poznat Mahé trošku víc, je třeba se vydat po serpentinách po cestě San Souci Road. Je to pro pevné nervy nejen proto, že se zde jako v každé řádné bývalé britské kolonii jezdí vlevo, ale cesta z mnoha serpentinami nemá svodidla a není zrovna z nejširších. Ale dá se. A z této cesty jsou až tři možnosti turistiky na místní horské vrcholy. Prosím, nepodceňujte poměrně malý výškový rozdíl. Jde se přes džungli a bezmála stoprocentní vlhkost vzduchu dá člověku zabrat.
Naštěstí jsme si vybrali cestu na vrch Copolia, což znamenalo celkových 450 metrů převýšení. Oba ostatní vrcholy jsou namáhavější. „Le trois Fréres“, čili „Tři bratři“ jsou o dvě stě metrů vyšší a nejvyšší hora „Morne Seychellois“ má dokonce 905 metrů nad mořem. Na všechny stezky se platí vstupné, na Morne Seychellois je potřebné mít místního průvodce, protože se tam před dvěma roky ztratila celá výprava a museli ji v džungli hledat vrtulníky. Ostatně na výstup na Morne Seychellois je třeba plánovat šest až osm hodin a je to tedy celodenní výlet.
Victoria shora – Eden je uprostřed.
Copolia úplně stačila. Ze skalnatého vrcholku je nádherný výlet na hlavní město Viktorii, přímo pod nohama má člověk onu luxusní na uměle nasypaném ostrově postavenou čtvrť Eden, kousek dál letiště a vpravo zase stadion. To vše na nasypané rovině, kterou Britové odebrali moři. Stadion otvírala princezna Margarete, letiště dokonce sama královna Alžběta II. A když to všechno Britové vybudovali, usoudili místní obyvatelé (domorodci není správně, protože na Seychellách nežil před příchodem Francouzů ani jeden člověk), že Brity už nepotřebují a vyhlásili samostatnost.
Na vrcholu Copolie jsou celé porosty masožravých rostlin.
Lákají hmyz sladkou šťávičkou ve svém nitru a mají na sobě deklík, ne aby se za neopatrným komárem zavřely, ale aby se chránily před deštěm, který by mohl ono lákadlo v jejich nitru naředit. Výhoda je, že vás na vrcholu Copolie nebudou otravovat žádní komáři nebo jiný otravný hmyz. Ten je právě tráven v nitru oněch masožravek.
Co se týká historických památek, z „Domu 1776“, kde trávil kdysi svůj nedobrovolný azyl kyperský arcibiskup Makarios, uvidíte jen zavřenou vránu. Čili nic moc.
Kousek za průsmykem ve výšce 500 metrů je památka na staré koloniální časy, je to „Heritage site“ tedy památková oblast a zahrnuje zbytky školy, kterou zde kdysi postavili Britové pro děti někdejších otroků jako jakýsi pokus o napravení starých křivd. Škola neuspěla, zda proto, že byla na tak odlehlém místě nebo že se zde děly nepravosti typické pro internátní školy není známo. Nicméně v roce 1972 se zde zastavila sama královna Alžběta II. a vypila zde šálek čaje – při té příležitosti zde postavili vyhlídkový pavilón.
Ten čaj se pěstuje o kousek dál směrem k západnímu pobřeží. V šedesátých letech zde založil čajovou plantáž Skot Bill Henderson. Nakoupil tady v roce 1961 pozemky a z Keni nakoupil semena. Celkem měla čajová plantáž v čase svého největšího rozkvětu 120 hektarů a v té době dokázala pokrýt místní spotřebu. Dnes á už jen 45 hektarů a je to milý artefakt lákající turisty na šálek čaje a do muzea za symbolické vstupné 25 rupií (s anglicky hovořícím průvodcem 50 rupií – asi 70 korun). Moc tam toho vidět není, ale zato můžete obdivovat i svatební fotku Billa Hendersona i skutečnost, že se taková událost dostala až do seychellského tisku. Byl očividně místní celebritou, dnes vlastní čajovou plantáž „Seychelles trading Company“ a jak už to je u všech státních firem, umírá na úbytě.
„San Souci Road“ končí v Port Launay. O kousek dál začíná „Morne Seychellos Nationalpark“ a další pláže na severu ostrova „Port Launay Marine National Park“, „Baie Ternay Marine Nationalpark“ jako i pláž „Anse Major“ je možné navštívit jen pěšky. Ten poslední je pak lépe navštívit ze směru od „Bel Ombre“. Vystoupit na konečné autobusu a pak pěšky nad mořem až k oné krásné zátoce. Na opačné straně od „Beau Vallon“, tedy na východ, je obec Glacis. To bylo první místo, kde se začali usazovat britští prominenti a kupovali si tam nemovitosti, tam ostatně dostal Ian Flemming nápad na svého Jamese Bonda a začal psát svou první bondovku „Mister No.“
Hotel, kde Ian Fleming vymyslel Jamese Bonda
Seychellská pohoda končí v okamžiku, kdy se rozhodnete přejet lodí na některý z dalších ostrovů vnitřních Seychell, tedy buď na ostrov Praslin nebo na La Digue. V okamžiku, kdy dorazíte do přístavu, zarazí se vám dech. Stovky, možná tisíce turistů tu vytváří se svými zavazadly neskutečný chaos, trošku mi to připomínalo atmosféru na potápějícím se Titaniku. Poměrně rychle jsem se rozloučil s představou, že se na přistavený trajekt dostaneme, bez ohledu na to, že jsme měli zakoupené lístky, a především, že se ještě někdy v našem životě shledáme s našimi kufry. Zaměstnanec v přístavu projevil pravý seychellský klid, když nám řekl, ať tam ty kufry prostě jednoduše necháme před budovou, kde se vybavovaly jízdenky a jdeme. Nechápal jsem, poslal jsem mému novému kufru poslední pohled na rozloučenou a odebral se do fronty na trajekt. Nebudete věřit, ale ty kufry na Praslin skutečně dorazily, a to dokonce naší lodí. Oni ti domorodci to mají pod kontrolu, i když to tak na první pohled vůbec nevypadá.
Cestovat s mojí ženou má jeden dodatečný aspekt, totiž, že se nikdy nenudíte, protože dokáže vyvolat chaos kdekoliv. V tomto případě šlo o to, že nechtěla letět s Etiopean Airlines přes Addis Abebu, protože jsem neprozřetelně řekl, že to bylo letadlo právě této společnosti, které kdysi spadlo s oním nepodařeným novým Boeingem – přitom tenkrát zahynuli tři naši rakouští kolegové. Což o to, tak jsme to vzali místo přes Addis Abebu přes Dubaj. Jenže to znamenalo i přeobjednat zpáteční lístek na loď, protože zpáteční let máme už ráno, zatímco zbytek skupiny večer. Dáma v prodejně lístků na Mahé se problémem nehodlala zabývat (vyřizoval to vedoucí naší supiny Martin, protože já bych to vzdal už po prvních větách). Na Mahé Martinovi řekli, aby se o to staral na La Digue – bylo to takticky zákeřné, protože na La Digue žádná kancelář prodávající lístky není a můj průvodce velmi varuje před tím, nevybavit si zpáteční lístek už na Mahé nebo na Praslinu. Šli jsme tedy k přepážce na Praslinu. Místní dáma nám oznámila, že ji to nezajímá, protože jsme si to měli vybavit na Mahé. Když jí Martin sdělil, že ho na Mahé vyhodili, následoval delší vzrušený telefonát v kreolštině. Martin argumentoval tím, že cestovka z Bratislavy na tento problém upozorňovala předem, a že jí bylo slíbeno řešení. Ona dáma ovšem neměla o podobné komunikaci ani tušení a očividně ho ani nehodlala získat. Maily se na Seychellách nikdo nezabývá. Martin si nechal přeposlat celou onu komunikaci na mobilní telefon a předložil jí ji. Ten moderní svět mobilních telefonů jde opravdu už přes moji schopnost adaptace na nové poměry. Nicméně dáma za přepážkou poprvé projevila o naši věc zájem a po dalších dvaceti minutách práce na počítači a několika dalších telefonátech jsme skutečně dostali dva vytištěné zpáteční lístky z La Digue na Mahé. Pochopil jsem definitivně, že do podobných destinací můžu jezdit jen s cestovní kanceláří. Já osobně bych se zřejmě domů už nikdy nedostal a musel bych si nechat posílat důchod na La Digue. A na Seychellách není levně!
A tak jsme tedy dorazili na ostrov Praslin a ubytovali se v krásném hotelu Oasis. Ale o tom až příště.
Deset minut nemusí nutně všude na světě znamenat deset minut. Když vám taxikář v hlavním městě Seychellské republiky Victorii řekne, že bude na domluveném místě za deset minut, znamená to jen, že přijal váš hovor a pokusí se na domluvené místo v co možno nejkratší době dostat. Zdaleka to ale neznamená, že by hodlal nějakým způsobem zrychlit nebo se dokonce nechat stresovat. Poprvé vás to možná vzruší, ale ten klid a pohoda domorodců je tak nakažlivá, že už podruhé si budete čas čekání užívat. Na sluníčku, nebo pod mraky případně v tropickém deštíku, který ale stejně rychle odejde, jak přišel. Ten je jediný, který zde má očividně naspěch.
Viktoria na ostrově Mahé se chlubí tím, že je nejmenším hlavním městem na světě. Se svými 24 000 obyvateli je to skutečně městečko, které se dá přejít pěšky z jednoho konce na druhý za půl hodiny. Ovšem Vaduz v Lichtenštejnsku je se svými 8000 obyvateli určitě menší. Jenže Vaduz zase není vlastně ani město, má jen statut „trhu“ tedy střediskové vesnice. Nevím, jak je to s Andorrou la Vellou a nehodlám to zkoumat, shodněme se na tom, že Viktoria je jedním z nejmenších hlavních měst na světě.
Že jsme na její prozkoumání potřebovali až dva pokusy mělo jen jeden důvod. V pondělí 27.října nás překvapilo státní volno u příležitosti inaugurace nového prezidenta, z kterého důvodu byly všechny obchody a muzea zavřená – Seychellané slavili a oni slaví rádi. I když náš taxikář Rony neslavil. Jednak musel pracovat (ve Viktorii působí údajně až 400 taxikářů, a tak se musí ohánět) ale navíc byl zvolen socialistický prezident a Rony ukazoval, že by mu nejraději podřezal krk. Očividně nebyl jeho voličem.
Victoria dostala své jméno z romantického důvodu a sice u příležitosti svatby princezny Viktorie s Albertem z rodu Coburg Gotha. Byla to svatba z opravdové lásky, ostatně princové z tohoto rodu museli být opravdu krásní chlapi, ženili se s princeznami po celém světě, od Brazílie a Portugalska, přes Bulharsko a Řecko až právě do Anglie. Stalo se tak v roce 1841.
Děiiny souostroví, které má jen 355 kilometrů čtverečních pevné půdy, zato ale 350 000 čtverečních kilometrů moře a žije na něm 98 000 obyvatel, nejsou o mnoho delší. Ostrovy sice už znali Arabi (a v muzeu je vystaven i starořecký kratér, čili obrovská keramická nádoba na transport zboží), ale nikoho nenapadlo tyto ostrovy osídlit. Ani Portugalce, i když je Vasco da Gama na své cestě do Indie zanesl do námořních map.
Po několik století sloužily jen jako pirátská základna, zejména proslul pirát Olivier de Vasseur, zvaný „La Buse“, čili „Káně“. Jeho poklad, který prý zakopal na ostrově Mahé v osadě Bel Ombre a který má mít dnešní hodnotu 4,5 miliardy Euro je stále motivací pro hledače pokladů, obec Bel Ombre je na několika místech z tohoto důvodu rozkopaná, ale poklad ještě stále nikdo nenašel. Zlodějna očividně vynášela – tehdy jako i dnes.
Dokud piráti přepadávali portugalské loděk vracející se s cennými náklady zboží z Indie, bylo to Francouzům na ostrovech Maurice a Bourbon (dnešní Mauritius a Reunion) celkem jedno. Ale když přepady postihly i francouzské lodě, rozhodl se tehdejší guvernér ostrova Mauritius Bernard Francois Mahé de Bourdonnais osídlit Seychelly francouzskými osadníky a tím pirátské aktivity podvázat. Jeho kapitán Lazare Picault přistál v roce 1742 na největším z ostrovů, pojmenoval ho „Ostrov přebytku“ ale tím jeho aktivity i skončily. Na osídlení si muselo souostroví ještě pár let počkat.
První pokus v roce 1770, který vedl ambiciózní poručík Brayer du Barre, ještě neuspěl. Prvních 28 osadníků, vysazených na ostrově Saint Anne to nevydrželo a vrátili se příštího roku domů. Nicméně po nich zůstal na ostrově kámen „Stone of Possesion“ se třemi francouzskými liliemi, který symbolizoval, že souostroví patří od té chvíle Francii. Ten kámen v poměrně zuboženém stavu je možno vidět v historickém muzeu v centru města.
O dva roky později se osadníci na ostrově už udrželi a v roce 1790 čítala populace ostrova 572 lidí, z toho ovšem jen 65 Francouzů, zbytek byli černí otroci, pochytaní na Madagaskaru, v dnešním Mosambiku ale i v Indii. Otroci pracovali jen za stravu a bydleli v chýších stranou od osady bílých.
Ostrov se ukázal jako neobyčejně úrodný (i když se jedná v podstatě o vrchol granitové podmořské hory) a tak se zde pěstovala bavlna. Kokosové ořechy, guáno, skořice, kaučuk a něco jménem Patchouli, což nedokážu při nejlepší vůli identifikovat. A určitě cukrová třtina, protože rum Takamaka, pojmenovaný podle strom roubící místní pláže, je místní výroby a chutná moc dobře. K změně mocenských poměrů došlo v rámci napoleonských válek, které se nevedly jen na evropském kontinentě, kde Francouzi dlouho vyhrávali, ale i na moři, kde měli navrch od bitvy u Trafalgaru v roce 1805 naopak Britové. A tak se u ostrova Mahé, pojmenovaného na počest mauricijského guvernéra tři roky po jeho smrti v roce 1756, objevila krátce po kapitulaci Mauritia britská flotila. Na ostrovech byl velmi rozumný francouzský guvernér Jean Baptist Queau Quincy. Ten nehodlal hrát hrdinu. Poprvé kapituloval už v roce 1794, ale protože Angličané po přijetí kapitulace hned zase odjeli, zůstalo všechno při starém. Až v roce 1811 přituhlo, když sem připlul 21. dubna kapitán Bartolomey Sulllivan. Quincy kapituloval opět a byl za to ponechán v úřadu guvernéra až do své smrti v roce 1827. Ono shánět guvernéra na takový konec světa nebylo nic jednoduchého, a tak se Angličané spokojili i s loajálním Francouzem. Jen na ostrově zakázali obchod s otroky, zákaz otroctví samotného přišel ale až v roce 1835. Na Vídeňském kongrese bylo pak souostroví 9.června 1815 přiřčeno definitivně Británii.
Britové investovali do ostrova nemalé prostředky, spojili ho podmořskými telegrafickými kabely s Afrikou, vybudovali tu stadion (otvírala ho princezna Margaret) a konečně v roce 1972 i mezinárodní letiště na zasypaném zálivu – ten zase křtila sama královna Alžběta II. To otevřelo dveře pro turismus, z něho ostrov žije dodnes. Pracuje v něm 28 procent obyvatelstva a vytvářejí 60 procent hrubého národního produktu. A když to všechno tedy ostrované už měli, rozhodli se pro samostatnost. 29.června 1976vyhlásilo souostroví nezávislost jako Seychellská republiky.
Prezidentem se stal předseda konzervativní strany James R. Mancham, předsedou vlády socialista France-Albert René. Ten provedl o rok později nekrvavý puč, odstranil Manchama z funkce, zakázal jeho stranu, vytvořil systém jedné strany a začal koketovat se spoluprací s komunistickým blokem. Když se tento začátkem devadesátých let rozpadl, dali Seychellané hlavy dohromady, René se sešel s Manchamem, dohodli se opět na demokracii dvou stran a v prvních i druhých svobodných volbách k všeobecnému překvapení vyhrál René. Teprve později byl konzervativní prezident Alex Michel u moci až tři volební období.
Je zajímavé, že i když Francouzi zde vládli jen 40 a Angličané 160 let, zachovaly si Seychelly spíš francouzský, tedy kreolský charakter a 80 procent obyvatel je i dnes katolického vyznání. (Od sedmdesátých let mají katolíci na ostrově i svého biskupa, zatímco anglikáni mají toho svého na Mauritiu). Britové očividně ani později nijak zvlášť netlačili na pilu, i když dali vybudovat v centru hlavního města Katedrálu Sankt Paul.
Katedrála Sankt Paul
Stejně nemůže konkurovat městské katedrále Neposkvrněného početí na vyvýšenině nad městem i s věží s hodinami a vedle katedrály se nachází i impozantní „Dům kněží“, který tu dali postavit švýcarští poutníci v roce 1934.
Katedrála Neposkvrněného početí
Victoria zůstala dodnes milým městečkem vesnického charakteru – dobrá hospoda se zde neshání až tak snadno. Centrálním bodem jsou hodiny uprostřed křižovatky – Clock Tower z roku 1903.
Clock Tower
Není to kopie Big Benu, jak by se nabízelo. A hlavně, žluté šrafování okolo těchto hodin neznamená ani zdaleka, že po něm nejezdí auta. Chodec, zejména takový, který chce vyfotografovat muzeum historie s mnohobarevným nápisem Seychelly, se nachází v podstatě v nebezpečí života. Přesto to mnozí zkoušejí. Ony ty barvy jsou na ostrově všude, místní je prostě milují a když si člověk uvědomí mnohobarevnost místní flóry, naprosto je chápe.
A u muzea vyhrává každý den kapela, protože vedle je kavárna a hosté přece k požitku z kávy a zákusků hudbu potřebují. Kreolská atmosféra v nejčistší formě – káva se servíruje mimochodem výtečná.
Na jednu stranu od oněch hodin se nachází dost otřesný prezidentský palác „State House“.
State House
Z původní elegance budovy v koloniálním stylu z let 1909–1913 se po modernizačních přestavbách mnoho nedochovalo. Hned u hodin na druhé straně od muzea je „Liberty House“ z roku 1953 – byl otevřen u příležitosti korunovace královny Alžběty. Je v něm centrální pošta a ministerstvo financí.
Cestou od hodin doprava se člověk dostane k trhu „Sir Selwyn Selwan-Clarke Market“, pojmenovaném po guvernérovi, který mínil, že není dobré, když se ovoce a ryby prodávají pod holým nebem a zastřešil místní obchodníky střechou. Trh se letos bohužel právě letos rekonstruuje, zelenina se prodává nedalekém v Camion Building, pojmenovaném tak protože zde bylo centrum místní dopravy. Původně odtud od roku 1900 rozvážely po ostrově turisty rikše, v roce 1943 stála jedna jízda 40 centů. Poté se přešlo na zastřešené náklaďáky (Camiony) které v sedmdesátých letech vystřídaly autobusy, které zabezpečují místní dopravu dnes. Ještě pořád ty stejné. Jezdit jimi je ovšem věc pro „digital natives“. Veškerou veřejnou dopravu obhospodařuje státní společnost „Seychelles Public Transport Corporation“ – SPTC. Cestovat se dá jen s Appkou v mobilním telefonu. Stáhnout si ji je snadné, ovšem pak je ji třeba nabít penězi a tady je svízel. Nikdo mi nebyl schopen říct, kolik stojí jedna jízda, abych věděl, kolik peněz si mám do appky stáhnout. Protože nazpět na konto už ty přebytečné peníze nedostanu. A tak jsme jezdili taxíkem s mistrem Ronym.
Od katedrály Neposkvrněného početí „Cathedral of the Immaculate Conception“ se po Quincy Street člověk dostane k hinduistickému chrámu „Arul Mihu Navasakthi Vinayagar Temple“ z roku 1992. Ve Victorii žije dnes asi 5000 Indů, podle soudu taxikáře Ronyho „to much“, zajímavé je, že ovládají očividně všechny obchody s potravinami na ostrově.
Poslední náboženskou skupinou jsou muslimové. Není jich mnoho, ženy poznáte samozřejmě podle zahalených hlav a jejich mešitu podle žluté kopule na ulici Poudriére Lane. Všechny kultury prý zde žijí v naprostém souladu. Skoro bych tomu věřil, konflikty jsou namáhavou záležitostí a neodpovídají tedy místní mentalitě.
Mešita
Odtud je jen pár kroků (ono je ve Victorii všechno jen pár kroků) k National Library – monumentální moderní budově v klasicistickém stylu. Za ní je kavárna, ve které dělají ale opravdu skvělou kávu a pomerančovou šťávu tlačí z čerstvých pomerančů.
Posilnění jsme se odtud vydali k botanické zahradě. Je to možná dvě stě metrů a stojí to za to. Tropická květena, zejména pak legendární kokosové palmy „Coco de Mer“, „královny palem“ vytvářející velmi eroticky působící plody (a které si můžete s certifikátem koupit na 500 euro!!!)
První tuto palmu vysadil v zahradě princ Filip, tedy „Duke of Edinburg“ po kterém se jmenuje celá hlavní alej. Doma jsou tyto palmy na ostrovech Praslin a Curieuse, na Mahé se původně nevyskytovaly. Teď je tam sadí každá zahraniční návštěva.
Coco de Mer
Ale jsou tu i další krásné květiny a stromy, například „Strom dělových koulí“, jehož plody tyto dělové koule opravdu připomínají, při naší návštěvě ale teprve nádherně kvetl,
lekníny, úžasné květy Heliconia ros-trata a další květy všech barev, včetně 150 druhů orchidejí. Ovšem hlavní atrakcí je výběh želv obrovských. Tyto přátelské giganty je možné hladit i krmit, neopovrhnou jakýmkoliv listím. Toho palmového listí, které dostávají jinak jako pokrm mnoho nestráví – aspoň podle jejich trusu, který tam všude leží.
A když už jsme u toho jídla. Seychellané vypěstují sice mnoho ovoce a zeleniny. Kokos, mangold, mango, chlebovník, jablka atd atd, ale mléčné a masové výrobky dovážejí. Neviděl jsem ani jednu krávu či ovci, očividně jim džungle nesvědčí a ostrov je v podstatě jedna velká žulová skála s tropickou vegetací. A tak jsou dovážené potraviny odevšad. Sýry z Holanska, šunka z Itálie, jogurty z Anglie, a pak jsme narazili na Uherák z Kosteleckých uzenin. To byl pro mě skutečný kulturní šok. Takže Andrej je už i tady. Pochopil jsem, že místní nejsou nijak nároční a sežerou všechno. Nechal jsem ten uherák ochutnat mé manželce, pocházející z Horních Uher. Posoudila, že to jako Uherák vůbec nechutná (což mě nepřekvapilo), ale jinak to s ní nic neudělalo (což mě překvapilo). Stejně jako u neznámých hub nechávám podezřelé potraviny jíst napřed ji a vyčkávám 24 hodin. Zdá se, že je ten salám, i když žádný uherák, neškodný. Žaludeční problémy má žena prý z návštěvy indické restaurace. Možná tentokrát počkám 48 hodin. Ale můžete tedy i ve Victorii na seychellském ostrově Mahé zažít kus domova (dnes jsme objevili i paštiky firmy Hamé).
Victorie je tedy městečko malé a milé, na jeho předměstí Sans Souci drželi Britové v parádním vězení kyperského arcibiskupa Makariose – trvalo to rok od března 1956 do dubna 1957. Potom ho ale bohužel pustili a ten člověk dokázal poté napáchat mnoho zlého, mimo jiné vyvolal i kyperskou válku z ŕoku 1974. Mahé vyhledávali jako luxusní azyl mnozí vládci ať už nedobrovolně jako Makarios nebo egyptský rebel Zaghloul Paša v roce 1922, jiní dobrovolně po státních převratech ve svých zemích jako sultán Perak Raja Abdulla Khan, král Kabarega, král Nana Agyiman Prempeh I., sultán Mahmood Ali Ina Širreh nebo prezident Sjednocené republiky Suvadive (neptejte se mě, kde to je nebo bylo) Abdullah Afif.
Dnes zde pro miliardáře nasypali umělý ostrov jménem Eden naproti letišti (klid tam tedy nemají). Je bez přímého přístupu z pevniny, každý apartmán tam má své přístaviště na jachtu a parkovací místo na auto. Prý to má být konkurence Arabům z Dubaje.
Asi tady těm emigrantům a vyhnancům nebylo až tak špatně, ale on ten Karel Havlíček Borovský si taky na Brixen stěžoval.
Někdy vděčí lidstvo za část své kultury – (a v Rakousku zdaleka ne nepodstatné) – rodinným sporům. Johann Strauss starší (mimo jiné autor Pochodu Radeckého), podvedl svou manželku Annu Streim v době, když byla pošesté těhotná, přerušil s rodinnou jakékoliv styky a se svou milenkou Emílií Trampusch (rozvod byl v Rakousku v té době nemožný o čemž se měl později bolestivě přesvědčit i jeho syn) zplodil dalších osm dětí.
Johann Strauss otec
Kdyby k tomu nedošlo, neměli bychom dnes téměř jistě operety jako Netopýr nebo Cikánský baron a už vůbec ne ikonický valčík „Na krásném modrém Dunaji“ – v originále „Donauwalzer“ nebo taky „Wienerwalzer“.
Svému nejstaršímu synovi Johannovi totiž jeho otec určil dráhu úředníka, ovšem když od rodiny odešel, rozhodla se mu zhrzená manželka pomstít a udělala vše pro to, aby poskytla svému nejstaršímu synovi, v jehož talent pevně věřila (a měla pravdu) hudební vzdělání, například u tehdy skvělého hudebního pedagoga Josefa Drechslera. Rodina bez živitele to neměla lehké, jestliže do rozchodu s manželem žila paní Anna s dětmi v celkem čtyřech spojených bytech ve Vídni (no dobrá jen ve třech, ten čtvrtý používal Johann senior jako pracovnu), teď přežívali jen ztěžka. Děti se musely snažit vypomáhat, a i proto odstartovala jeho kariéra velmi časně.
První svůj koncert měl Johann mladší už ve svých devatenácti letech 15.října 1844 v Casinu Donmayer (tehdejší „Melodion Konzertsalon“) a hned měl obrovský úspěch. Jeho otec synův úspěch nikdy úplně nestrávil mezi oběma Straussy panovala rivalita, která skončila až otcovou smrtí – zemřel na spálu v roce 1849, rok poté, co triumfoval se svou nejslavnější skladbou – 31.srpna 1848 byl v revolučním roce uveden Radeckého pochod, oslavující vítězství rakouských zbraní pod vedením maršála Radeckého z Radče u Custozzy. Je zajímavé, že rivalita otce a syna se promítla očividně i do jejich politických názorů, i když tady mohl hrát roli i tradiční generační konflikt>Zatímco Johann senior byl tedy pevný loajalista a revoluci roku 1848 odmítal, Johann s revolučními událostmi sympatizoval a složil dokonce pro revolucionáře dvě skladby – Revoluční pochod a Freiheitliederwalzer. To mu vyneslo nepřízeň nového císaře Františka Josefa – dvorním muzikantem byl díky tomu přes neustávající úspěchy vyjmenován až v roce 1863. Nicméně po smrti svého otce převzal syn otcův orchestr a zabudoval ho do svého.
Johann Strauss syn
Johann Strauss svou hudbou totiž přesně trefil náladu doby Biedermaier, což bylo období Metternichova absolutismu v letech 1815–1848. Protože politické debaty byly zakázány a tajnou policií pronásledovány, utíkali se lidé k lehké zábavě, pojmenované podle vymyšlené postavy Gottlieba Biedermaiera (s troškou nadsázky se to jméno dá přeložit jako „řádný či spořádaný muž“) Biedermaierovské umění se věnovalo lásce, romantice, přírodě, rodině, domovu atd atd. Po roce 1848 zavedl nový ministr vnitra Alexander von Bach ještě tužší cenzuru a takzvaný Neoabsolutismus a duch Biedermaiera tu byl zpět.
Johann Strauss v letech 1856–1865 cestoval každý rok do Ruska na pozvání „Ruské železniční společnosti“ a vystupoval v Pavlovsku či v Sankt Petersburgu. Měl zde i vášnivou milostnou aféru s ruskou komponistkou Olgou Smimitskou, což jeho tehdejší manželka Jetty Treftz na rozdíl od maminky strávila. Ostatně Johann junior se na rozdíl od svého otce k zákonité manželce vracel. Všechna tři Straussova manželství zůstala bezdětná, z rozdílných důvodů, zda syn na rozdíl od velmi plodného otce očividně syn trpěl nějakou poruchou, není známo, ovšem v době, kdy zemřela jeho první žena Jetty, na tom už zdravotně nebyl nejlépe a stranil se společnosti, což přivodilo dramatické komplikace v jeho druhém manželství. Poprvé se Strauss oženil v roce 1862, jeho manželka zpěvačka Henriette Chalupetzky, která vystupovala pod uměleckým jménem Jetty Treffz, byla o sedm let starší než on. Bylo jí tedy už 44 let. Když Jetty v roce 1878 ve věku šedesáti let zemřela, zatoužil Strauss zřejmě po mladé ženě. Neudělal dobře.
Už několik málo týdnů po smrti své první ženy se Strauss oženil ve vídeňské Karlskirche s o 25 let mladší herečkou pocházející ze slezské Wroclawi Angelikou Dittrich. Mladá žena chtěla žít, těšilo se, že se slavným umělcem bude obletovanou hvězdou plesů a bylo frustrováno manželem, který se společnosti vyhýbal. Výsledkem byla Angeličina nevěra s nějakým důstojníkem, se kterou se mladá paní Straussová netajila a manžela před vídeňskou společností zesměšnila. Manželství se tedy ještě v prvním roce svého trvání rozpadlo, ovšem Strauss byl postaven před těžko řešitelný problém. V Rakousku-Uhersku byl rozvod v kostele uzavřeného manželství nemožný. V roce 1885 se Strauss nakonec rozhodl situaci vyřešit tím, že se vzdal rakouského občanství as vystoupil z katolické církve. Získal občanství Sachsen-Coburg Gotha a tedy německé. Poté, co bylo jeho druhé manželství civilně rozvedeno (Angelika písemně souhlasila) se potřetí oženil s Adele Deutsch (mladší od něho o 31 let), se kterou pak žil až do smrti. Na plození potomků byl už ale zřejmě přece jen příliš starý. Protože mu byl vystaven pas umožňující cestovat a žít ve všech cizích zemích, vrátil se jako německý občan zpět do Vídně a tam žil až do smrti v roce 1899.
Umělecky byl pro něho zlomem rok 1871. Tehdy autor valčíku „Na krásném modrém Dunaji“ (zkomponoval ho v letech 1866/1867) setkal s Jacquesem Offenbachem a ten ho dokázal motivovat k psaní operet – v té době se tomu říkalo „komická opera“.
Rakouská poštovní známka k narození autora nejslavnějšího valčíku
Strauss se vzdal vedení dvorního orchestru i titulu „C.K.dvorní muzikant“, dostal na rozloučenou od císaře „Řád Františka Josefa“ a dal se do tvorby operet. Už v roce 1871 měla premiéru jeho první opereta „Indigo a čtyřicet loupežníků“, skutečný umělecký průlom zaznamenala až jeho opera „Netopýr“, která měla premiéru 8.4.1874. Ta byla v roce 1894 zařazena do stálého repertoáru Vídeňské státní opery a je tam jako jediná opereta dodnes. Právě letos, v jubilejním roce, se dočkala nového uvedení, které ovšem s původním Netopýrem má jen velmi málo společného. V inscenaci Stefana Herheima se „Královna všech operet“ dočkala kompletního přepracování a je spíš průřezem Straussovou tvorbou, kde nechybí samozřejmě ani onen slavný Wienerwalzer nebo císař František Josef I, působící tam v roli dirigenta. Možná by se sám Johann v hrobě obrátil, ale publikum přijalo tento experiment pozitivně a tato revoluční verze Netopýra prý rozhodně stojí za zhlédnutí.
Inscenace Netopýra 2025
Strauss je totiž symbolem takzvané „Zlaté éry vídeňské operety“, jejímž byl hlavním tvůrcem. Vedle Netopýra a několika dalších operet uzavřel své dílo operetou „Cikánský baron“ v roce 1885. Vlastně neuzavřel. Svou poslední operetu „Bohyně rozumu“ dokončil jen proto, že ho k tomu zavazovala smlouva s Alexandrinou von Schönerer. Protože odmítl libreto Alfreda Marii Willnera, distancoval se od svého posledního díla a nepřišel ani na premiéru, která se konala – jek jinak – opět ve Vídeňské státní opeře 13.března 1897.
Johann Strauss zemřel ve věku 73 let 3.června 1899 na zápal plic a byl pochován na vídeňském centrálním hřbitově v čestném hrobě vedle jiných slavných hudebníků. Leží jen několik metrů od hrobu svého slavného otce, se kterým měl celý život napjatý vztah. Oba jsou pochováni v sekci 32A, Junior v robě číslo 27, seniorův hrob má číslo 42. Třeba se smířili aspoň po smrti, s těmi ženami to měli přece složité oba dva. Takže snad syn otci nakonec přece jen odpustil.
Nicméně paní Anna mohla být spokojena. Pomsta se podařila, syn otcovu slávu překonal.
