„If I feel my own pain, I know, i´am alive. If I feel the pain of other one, I know, I´am a human“

               Omlouvám se, pokud jsem tento citát nepodal přesně, moje angličtina by se zřejmě mohla utkat maximálně s jazykovými znalostmi Alenky Schillerové. Ale to poselství je i tak, myslím si, srozumitelné. „Pokud cítím vlastní bolest, vím, že žiji. Pokud cítím bolest někoho jiného, vím, že jsem člověk.“

               Takto citoval minulou neděli v kostele Sankt Paul v Liebenau v Grazu kněz papeže Lva XIV. Kněz byl černoch a cítil se v angličtině očividně mnohem lépe než v němčině, i když i tu ovládal bezchybně. Zřejmě byl původem z Nigérie, jak vyplynulo z několika krátkých odkazů na jeho vlastní život. Ale ten citát mě přiměl k tomu, abych napsal dnešní článek.

               Robert Francis Prevost byl zvolen 267. papežem 8.května 2025 v překvapivě krátkém konkláve už v pátém skrutiniu. Že si vzal jméno Lev má zřejmě symbolický význam (jako mívají ostatně jména papežů vždy), když navázal na Lva XIII. Ten byl papežem v letech 1878–1903, tedy v nejtěžším období katolické církve po sjednocení Itálie, kdy papež neměl vlastní území (to získal až od Mussoliniho v roce 1929 lateránskými dohodami) a italský stát se snažil moc církve definitivně zlomit. Lev XIII. dokonce zamýšlel přeložit sídlo papeže z Říma do Vídně. Lev XIII. byl ale nesmírně vzdělaný člověk a schopný politik a hlavně – ve své bule „Rerum novarum“ vyzval představitele vlád k dodržování zákonů morálky v soudnictví a k tomu, aby konkrétně pomáhali méně majetným a chudým občanům a aby podporovali vzájemný dialog vlastníků výrobních prostředků a jejich zaměstnanců. Bylo to poprvé, co se katolická církev ozvala k problémům nerovnosti v společnosti a zastala se chudých. Pokud zde šlo o politické gesto, už jí tehdy ujel vlak, dělníků se už zmocnili ateističtí socialisté a poté komunisté. Ale Lev se o to aspoň pokusil.

               Když se podíváme na současnost – kdo se vysmívá morálce, útočí na nezávislé soudy a snaží se zavést neofeudalismus s privilegovanými miliardáři jako finanční šlechtou a bezcennými masami „málo úspěšných“, je právě současná americká administrativa. Poselství Lva XIII. je tedy aktuální jako už sto let nebylo.

               Ovšem Lev XIV. odmítá naříkat nad zkažeností světa a nad bídou jeho velké části. Jeho heslem bylo vždycky „zůstaň aktivní, pomoz si.“ Není přítelem rozdávání sociální pomoci – chudí lidé si musí svou perspektivu vytvořit sami. Vždy varoval před tím, aby se obce staly závislými na cizí pomoci. Ano, přijmout ji, poděkovat a použít k vlastnímu rozvoji. Protože když pak pomoc zmizí, propadne se ona obec do sociální propasti.

               V podstatě bylo po Františkově smrti zřejmé, že novým papežem bude zvolen Američan – právě z výše uvedených důvodů. I když si jak Čína, tak Rusko dělají ambice zavádět nový světový řád, o směřování světa se stále ještě rozhoduje ve Washingtonu a americký papež má logicky podstatně větší vliv na toto směřování než papež pocházející z jiné země. Věděl to i Trump a jeho lidé a dělali vše pro to, aby na stolici svatého Petra dostali svého člověka.

               Těch kandidátů bylo hned několik. Timothy Dolan, který se netají svými sympatiemi k Donaldovi Trumpovi byl spíše „rozjížděčem“, pro skutečného favorita, nejvyššího komorníka „camerlenga“ Kevina Farrella. Ten byl ve Vatikánu po Františkovi nejmocnějším mužem, se svou volbou počítal a jeho sympatie k Trumpově vládě byly známy spíše jen úzkému okruhu. A pak se náhle objevila na displejích mobilních telefonů volících kardinálů jednoduchá zpráva – číslo „6“. A to tajemné poselství se podařilo rychle rozšifrovat – kardinál Farrell sdílel po celých dlouhých šest let společný byt s odsouzeným pedofilem Theodorem Mc. Carrickem). Že by tedy o řádění svého spolubydlícího celých šest let nevěděl bylo velmi nepravděpodobné. Kdo viděl film „Konkláve“, se skvělým Ralphem Fienesem v hlavní roli ví, že stačí zasít oprávněné podezření a kandidát ztratí šanci na zvolení. Navíc byl Farrell členem řádu „Legionářů Ježíše Krista“, jehož zakladatel Marcial Maciel Degollado byl usvědčen ze 60 případů sexuálního zneužívání.

               Jiný favorit Luis Antonio Tangle byl „odstřelen“ zveřejněním videa, na němž zpíval při karaoke píseň Johna Lennona „Imagine“.  „Představ si, že by nebylo žádné nebe…“

               Na Maria Grecha, který patřil k reformnímu křídlu přišlo tolik stížností z jeho diecéze na Maltě, že ztratil šance na zvolení a Pietrovi Parolinovi zase přisoudili zdravotní problémy.

               Opět se jednou potvrdilo pořekadlo, že kdo vstupuje do konkláve jako papež, odchází z něho jako kardinál.

               Robert Francis Prevost zůstal ve stínu, nenápadný a mimo palbu. Buď na něho jeho oponenti skutečně nic nenašli, nebo byl pro ně příliš nenápadný a přehlédli ho nebo onu profesionální dehonestační kampaň vedli jeho lidé, či lidé, kteří si jeho zvolení přáli. Prevostův odstup k Trumpovi a jeho politice nebyl neznámý – mezi svými řádovými bratřími, se kterými pravidelně navštěvoval ranní i večerní modlitbu a nevynechal společný oběd (jen večeři jedl sám ve své cele) byl známý svými „trumpovskými“ vtipy. Ostatně Donald nabízí pro vtipného člověka víc než dostatek munice. Prevost byl tedy poslední, co Trump a jeho lidé potřebovali – už František mu před jeho první volbou ztěžoval život, když ho nazval „ne pravým křesťanem“. A jestliže Trump patří aspoň k evangelikánské církvi, která papeže za svou hlavu neuznává, J.D.Vance v roce 2019 přestoupil na katolickou víru včetně křestu a biřmování a vyvěsil si obranu křesťanských hodnot na svůj prapor. Potřeboval byl tedy ve Vatikánu člověka, který by násilnické eskapády americké vlády schvaloval jako boj za pravou víru nebo jim aspoň neodporoval.

               Jen ti, kdo dokázali číst poselství věděli, že Prevost byl favoritem zemřelého papeže Františka. Aniž by o tom František mluvil – a Prevost se dokonce dokázal postavit na setkání jihoamerických biskupů v Manaosu proti Františkovým nápadům na zrušení celibátu a uvedení žen do církevní služby. Ale v roce 2023 povýšil papež Prevosta na kardinála – a to přímo na kardinála biskupa. Kardinálové mají tři hodnosti, je to něco jako u generálů. Brigádní generál čili generálmajor, nebo jednohvězdičkový generál, odpovídá kardinálu-diakonovi. Divizní generál čili generál dvojhvězdičkový či generálporučík, to je kardinál-kněz. A nejvyšší hodností je kardinál-biskup, což je armádní generál s třemi hvězdami. Prevost přeskočil dvě hodnosti – signál pro Františkem najmenované kardinály s právem volit (většina kardinálů najmenovaných Janem Pavlem II. a Benediktem XVI. překročila už věk 80 let a tím pádem volit nemohla) koho si František za svého následníka přeje. Poselství bylo pochopeno a volba proběhla rychle a pro konzervativce se šokujícím výsledkem. Už samotná rychlost volby jim vzala možnost vymyslet nějakou taktiku, který by volbu Lva XIV. znemožnila.

               Robert Francis Prevost se narodil v jižním předměstí Chicaga jménem Dolton. Tehdy to byla přistěhovalecká čtvrť, kde žili hlavně přistěhovalci z Itálie a Irska, a proto byla katolická. Dnes sdílí osud s jinými přistěhovaleckými čtvrtěmi na celém světě. Někdejší přistěhovalci se domohli lepšího postavení a přestěhovali se do lepších destinací – v Chicagu to znamená směrem na sever k jezeru Michigan a jejich místo zaujali sociálně slabí. Dnes žije v Doltonu 90 procent černochů, počet násilných činů je zde 37/100 000/rok, což je nad americkým průměrem 22/100 000. Podobně dopadla například vídeňská čtvrť Favoriten (i když bez oné masívní kriminality). Někdejší čtvrť českých přistěhovalců, kteří zde měli dokonce i „český Práter“, je dnes čtvrtí s většinou obyvatelstva z předního a středního Východu.

               Robertův otec byl ředitelem církevní školy, matka knihovnice. Vzpomínali, že malý Robert chtěl být vždy knězem a sloužil dokonce už jako malý chlapec doma „mše“. Prevost navštěvoval „elementary school“ v Doltonu, „high school“ v semináři svatého Augustina v Michiganu a studoval matematiku a filozofii na Univerzitě Vilanova u Philadelphie.  Ve studiu pak pokračoval na Catholic Theological Union v chicagské čtvrti Hyde Park přímo na břehu Lake Michigan.Už tehdy si získal popularitu mezi spolužáky – všeobecně byly ceněny jeho pedagogické schopnosti – říkalo se „když něčemu nerozumíš, jdi za Bobem, on ti to vysvětlí.“ Očekávalo se, že přejde plynule ze studentského do pedagogického stavu.

               O to nečekanější bylo jeho rozhodnutí, když v roce 1981 vstoupil do žebravého řádu Augustiánů a o rok později byl v Římě vysvěcen na kněze. Místo toho, aby vyučoval na nějaké katolické univerzitě a užíval si dobrého bydla, rozhodl se vzdát se jakéhokoliv životního luxusu. Dokonce i jako představený řádu, kterým se později stal, se musel spokojit s měsíčním kapesným ve výšce 120 euro. V roce 1985 přijal skutečnou výzvu, když odešel působit jako mnich svého řádu do Peru, zmítajícího se tehdy v občanské válce. Brutálnímu násilí tam podlehlo 19 000 lidí a v roce 1991 byli tři kněží řádu Augustiánů (dva Poláci a jeden Ital) členy maoistického „světlého chodníku“ popraveni. I on dostával vyhrůžky smrtí, a navíc byli mniši působící v Jižní Americe sledováni administrativou papežů Jana Pavla a Benedikta s velkou nedůvěrou. Mezi kněžími v Jižní Americe se totiž šířila takzvané „teorie osvobození“, která legitimizovala použití zbraní v boji proti vykořisťovatelskému systému. Jedna z vedoucích osobností tohoto hnutí, kněz Leonardo Boff, byla potrestána zákazem výkonu kněžského povolání. Vatikán podezříval v podstatě všechny kněží působící v této oblasti, že sympatizují s tímto násilným učením. I Prevost chápal, že lidé jsou hnáni ke svému jednání zoufalstvím – nikde na světě nejsou nůžky mezi bohatými a chudými tak široce rozevřené jako v Jižní Americe. Svou schopností řešit problémy a tišit spory mezi řádovými bratry dosáhl Prevost toho, že ho v roce 2001 zvolilo 2800 členů řádu generálním priorem, tedy svým šéfem. Přesto byl pro Vatikán stále „knězem na odstřel“:

               Vše se změnilo volbou Františka v roce 2013. František pocházel z Jižní Ameriky, rozuměl tedy problémům svého kontinentu a proto i uměl ocenit Prevostovu práci. V roce 2015 ho vyjmenoval biskupem – Prevost musel přitom přijmout peruánské občanství, protože tak to přikazuje státní smlouva Peru s Vatikánem. Přesto zůstal svázán se svým rodištěm – v Chicagu ho i dnes nazývají „Our pape.“, čili „náš papež“. A v roce 2020 se „Bob“ stal členem biskupské kongregace. Jeho úkolem bylo to, v čem se už tak osvědčil ve svém řádu – řešit spory mezi církevními hodnostáři. Brzy byl známý jako člověk, který si pozorně vyslechne názor obou stran, ale když jednou přijme rozhodnutí, je nekompromisní. František byl jeho úspěchy tak nadšen, že ho požádal, aby ho doprovázel na jeho cestách. Prevost se tak dostal do nejužšího mocenského kruhu – a přece zůstal málo viditelný. Nezastával žádnou veřejnou vysokou funkci. Jmenování kardinálem-biskupem v roce 2023 bylo gestem, určeným pro zasvěcené. František se připravoval na svůj odchod a nechtěl přenechat svůj úřad takzvaným „tradicionalistům“, doufajícím ve svůj návrat.

               Lev XIV. vykročil ve Františkových stopách, ale je přece jiný. Jestliže se Jan Pavel II. a Benedikt XVI. považovali za skutečné „náměstky Kristovy“ na zemi, a tedy povýšené nad ostatní věřící, František sice sestoupil mezi prostý lid, ale určitých rituálů spojených s důstojností papežského úřadu se nevzdal. Bydlel sice na rozdíl od svých předchůdců v prostém bytě, ale audience u něho si zachovaly svůj tradiční řád.

               U Lva je to jinak. Německý žurnalista Andreas Englisch vypráví o své audienci u nového papeže. Dělal Interview s Janem Pavlem II. s Benediktem i s Františkem. Vždy to mělo stejný průběh. Návštěvníka přivítala ve dveřích řádová sestra, zavedla ho do čekárny, usadila a vyzvala ho, aby vyčkal, až ho papež poctí svou přítomností. Benedikt XVI. měl k dispozici dokonce čtyři řádové sestry, takzvané „Memoris domini“, které vykonávaly tyto služby. Tentokrát ale Englischovi dveře otevřel sám papež, podal novináři ruku, zavedl ho do soukromé místnosti a pak s ním nenuceně debatoval jeden a půl hodiny (oficiální čas papežské soukromé audience byl vždy 15 minut).

               Englisch píše, že Jan Pavel měl v hlase vždy něco napomínajícího. V jeho očích nedokázal nikdo, ani on sám, splnit, co od něj Bůh očekává. Při rozhovoru s Josefem Ratzingerem  poznal člověk rychle jeho povahu. Benedikt za celý svůj život nikdy nehledal přátelství z vlastní iniciativy. Stačil si sám. U Františka měl Englisch vždy pocit, že se jej papež snaží o něčem přesvědčit. A náhle hovořil se Lvem, který nenuceně klábosil nenuceně a s vtipem o svém životě, svých cílech a překážkách, které musí překonat. Ano, i o Bohu a o církvi, ale bez toho, že by přitom ztišil hlas nebo obracel oči k nebi. Hovořil s onou mladistvou, skoro infantilní samozřejmostí, kvůli které si z Američanů děláme legraci, ale kterou jim vlastně závidíme.

               Englisch opustil audienci v šoku, za sedmnáct let práce ve Vatikánu něco takového nezažil a ani si nedovedl představit, že by to bylo možné. Robert Francis Prevost kašle na protokol – v tom zůstal Američanem. A taky při své zálibě v autech – rychlá jízda autem byla jeho jedinou skutečnou slabostí. V době, když bydlel jako prior řádu v Římě na dohled od Vatikánu, parkoval před jeho bytem vždy jeho Ford Mondeo – prostě zase jednou Američan.

               Lev se neváhal postavit Trumpovi. Ostatně jeho voliči to od něj zřejmě očekávali. Po únosu venezuelského prezidenta Madura zkritizoval Trumpa poprvé. Ne, že by si osobně nepřál změnu politického systému ve Venezuele. Ale zná poměry příliš dobře, aby nevěděl, že Trumpovi jde pouze o to, udělat z nespolupracujícího zločineckého režimu, režim stejně zločinný ale povolný. Poté Lev zcela otevřeně odsoudil řádění Trumpových SA oddílů čili ICE. Citátem z Matoušova evangelia: „Byl jsem cizí a bez přístřeší a vy jste mě přijali.“

               Ovšem jeho nekompromisní postup, zejména ve věci sexuálního zneužívání, naráží na silný odpor. Sám přiznává, že se určité oblasti proti jeho postoji brání. Tendence tyto přečiny bagatelizovat, zamlčovat a zametat pod koberec je velmi silná. Stále je tu pocit, přežívající z doby Jana Pavla II., že je důležitější, jak církev v očích věřících vypadá, než jaká ve skutečnosti je. Zatím nespokojenost takzvaných „tradicionalistů“ jen roste a bublá pod povrchem. Zřejmě ale nebude dlouho trvat a projeví se veřejně. Tito kardinálové měli dlouho svou oporu v emeritním papeži Benediktovi, který Františkovi svou přítomností ve Vatikánu dlouhé roky ztrpčoval život. Teď potřebují svého vůdce. Pokud ho najdou, je možná i otevřená revolta. Je otázkou, zda Lev, zvyklý po celý svůj život řešit spory, tuto situaci dokáže zklidnit a nespokojence izolovat a marginalizovat. Jeho volbou si totiž museli uvědomit, že volba Františka, kterou mohli ještě považovat za anomálii, byla začátkem nové éry, ve které tahají za kratší konec. Zda se podřídí nebo vyvolají v církvi rozkol, se ještě uvidí. Lev XIV. je poměrně mladý, je mu sedmdesát let a je plný životní síly. Má tedy relativně hodně času, který neměl ani František, ale ani Benedikt. Navíc – to říká Englisch – je to první papež po sto letech, který přesně ví, jak Vatikán funguje. František o tom neměl ani tušení a potřeboval roky, než se zapracoval, Jana Pavla nebo Benedikta to vůbec nezajímalo, pohybovali se v jiných sférách, daleko od žité každodenní praxe. Prevost byl dvanáct let přednostou augustiánského řádu, který se musel starat o každodenní činnost. Patřil k takzvané „pěchotě“, než si vysloužil svou maršálskou hůl. Stál ve frontách a vyjednával s vatikánskými úředníky. Zná je. A oni znají jeho!

Na katolickou církev určitě čekají napínavé časy. A přitom jí vládne klidný, navenek introvertovaný a usměvaný muž, milující rychlá auta a jehož největší radostí je narozeninový steak, který mu bratři jeho řádu každý rok připravovali.

„Bob“ tedy zůstal i jako papež lidský – viz první věta tohoto článku. Otázkou zůstává, zda má potenciál změnit tento svět k lepšímu. Že se o to pokusí, je jisté.

               Měl to prý říct Jeffrey Epstein (to je ten dodavatel nezletilých  – především ruských – děvčat do postelí mocných a bohatých, ale to dnes už zřejmě ví každý) „Zaveďme vládu kmenů. Rozdělme společnost na kmeny a až se tyto budou mezi sebou bít, budeme jim vládnout a počítat peníze.“

               A je pravda, že tuto taktiku provozují politici, hlavně ti podporující miliardáře čili ty „počítající peníze“, už několik desetiletí. A dělají to s úspěchem. Společnost je tak rozdělená, jako už dávno nebyla, a hlavně jsou vykopány přímo nepřekonatelné příkopy, které znemožňují i jakoukoliv smysluplnou debatu mezi znepřátelenými tábory. A konec diskuse je i koncem demokracie. Což je přesně to, oč lidem usilujícím o zavedení takzvaného „neofeudalismu“ nebo „technofašismu“ jde.

               To dělení probíhá na mnoha frontách.  Elity proti „lidu“, nevzdělaní proti „vzdělancům“, naši proti „cizím“, ženy proti mužům, bílí proti černým, antisemité proti Židům, heterosexuálové proti homosexuálům, ale i mladí proti starým. Nikdy ale bohatí proti chudým – to je tabu, o to se miliardáři nákupem sdělovacích prostředků postarali. S kartou konfrontace starých a mladých se dá velmi dobře hrát, protože antagonismus těchto skupin, které jsou jednak dostatečně velké, a navíc účastí na pracovním procesu poměrně dobře definovatelné, je daný a je věčný. Nedůvěra mezi mladou a starou generací se táhne lidskými dějinami jako červená niť.

               Mladým, kteří jsou plní energie, chybí zkušenosti a staří jsou sice bohatí zkušenostmi, ale jsou poznamenaní slábnoucí a mizící energií. Mladí chtějí staré nahradit při určování budoucnosti a staří jim tuto pozici odmítají poskytnout. Protože se bojí vyklizením svých mocenských pozicí pádu do bezvýznamnosti, a protože se díky svému stáří cítí být zranitelní.

               A přece mají staří stále v rukou lepší karty. Zaprvé jsou mnohem víc ochotni se zúčastňovat voleb a tím i rozhodovacího procesu a zadruhé vládci, tedy politické vedoucí osobnosti, patří téměř vždy ke generaci starší a tím pádem cítí sounáležitost právě se seniory. (Putinovi je 73 let, čínskému prezidentovi 72, Andrej Babiš má 71 let a Donald Trump bude co nevidět slavit osmdesátku. Viktor Orbán se 62 lety a Robert Fico se 61 jsou sice o něco mladší, ale o mladé generaci se ani v jejich případě nedá hovořit). Sociální studie prokázaly, že nic tak nespojuje lidi, jako věk. Ne sociální status, ne vzdělání ani místo narození, dokonce ani národnost, ale právě věk. A politici umí na tuhle kartu hrát. Zejména pak populisté, kteří nemají problém se sliby a nedělají si starosti s jejich plněním. Vědí, že právě senioři jsou velmi cenná a velká voličská skupina a hlavně – dá se levně koupit. Málokterý politik tedy odolá pokušení si ji získat.

               Před několika dny jsem se setkal s dobrým známým profesorem, který mínil, že by se zneužívání důchodců ve volebních kampaních mělo stát trestným činem, protože je to klasický příklad podvodu. Staříci v domovech důchodců, kteří se cítí být odstrčení a bezvýznamní, dostanou náhle návštěvu slavného politika, který s nimi vypije šálek čaje, potřese jim rukou a zeptá se jich, jak se mají (aniž by ho zajímala jejich odpověď). Staříci a zejména stařenky jsou v sedmém nebi a od té chvíle je onen politik jejich Mesiášem, za kterého by dali duši. Pan profesor má pravdu. Jde o trestný čin podvodu. Ale žádný poslanec by pro takový zákon nezvedl ruku.

               Senioři jsou také mnohem náchylnější k strachu. Zejména z věcí, které neznají. Můj strýc, když už byl starý a senilní, nedokázal hovořit o ničem jiném, než o „uprchlících“. I když v životě žádného neviděl. Bál se jich a byl ochoten dát hlas každému, kdo mu slíbil, že až do konce svého života žádného uprchlíka nepotká. A disciplinovaně chodil k volbám.

               Získat si hlasy mladých voličů je obtížnější – tedy kromě oněch mladých mužů, kteří zůstávají doživotně v pubertálním věku a milují hlasitě řvoucí motory. Ti se dají utáhnout na vařené nudli jednou fotkou se silnou motorkou a doutníkem v ústech.

               Ale většina mladých se ptá, co bude s jejich budoucností. A na tu staří politici nemají odpověď – hlavně proto, že je budoucnost nezajímá. Oni přece sami žádnou nemají a jde jim o jejich moc, bohatství a blahobyt teď a dnes. Zítřek je něco imaginárního, čím je zbytečné se zabývat. Vědí, že právě senioři jsou největší brzdou jakýchkoliv reforem, ale to jim nevadí. Právě z výše popsaných důvodů. Myslíte si, že si vymýšlím?

               Kdo nejvíc blokuje důchodovou reformu, kterou společnost nutně potřebuje? Právě důchodci, i když se jich tato reforma absolutně netýká. Je to hanba, ale oni si to neuvědomují. V tom dávám naprosto zapravdu Mirkovi Topolánkovi, i když jsem s ním v době jeho politického působení ne vždy souhlasil. 

               Poněkud kuriózní a podstatně méně škodlivý příklad se odehrává právě v Rakousku. Nový ministr školství, mladý a energický muž ze strany NEOS, která si dala vzdělání jako hlavní heslo svého politického programu, navrhl reformu školství. Mimo jiné šlo o změnu ve výuce latiny – relikt ještě z časů monarchie. Totiž změnu tohoto předmětu na nepovinný a jeho nahrazení buď sociální kompetencí nebo výukou počítačových technologií. Zatímco studenti tento nápad nadšeně pozdravili, okamžitě se vzedmula vlna rozhořčeného odporu. Samozřejmě od učitelských odborových organizací – je příliš mnoho učitelů, kteří vyučují právě tento obor a museli by se rekvalifikovat, což se jim nechce. Ale protest podepsalo 88 osob představující rakouskou intelektuální a uměleckou elitu. Petice dostala vznešený název: „Latina není luxus, je to vzdělanost!“ Hlavními mluvčími jsou nositelé Nobelovy ceny za literatury – Peter Handke, nositel Nobelovy ceny z roku 2019 – věk 83 let, Elfriede Jelinek – laureátka Nobelovy ceny z roku 2004 – 79 let, Anton Zeilinger – laureát Nobelovy ceny za rok 2022 za fyziku – 80 let! Opravdu si tito nepochybně vysoce vzdělaní lidé myslí, že dostali své Nobelovy ceny proto, že v mládí překládali Ceasarovy spisy z latiny do němčiny? Každopádně ani toto klasické vzdělání nezabránilo paní Jelinek, aby se stala přesvědčenou komunistkou!

               Trošku to připomíná dění v katolické církvi, kde se mladí kněží marně snaží zrušit celibát, houževnatě bráněný starými kardinály. Podle hesla „když jsme nesměli my, nebudete smět ani vy!“ Takže „Když jsem já musel překládat ty nesmysly o Hannibalově přechodu Alp, budete to muset dělat i vy.“ Na konflikt je zaděláno, otázka je, zda ministr pod tlakem tak významných starců couvne.

               Když bylo před několika lety referendum o zachování povinné vojenské služby, hlasovala většina Rakušanů pro její zachování. Paradoxem bylo, že muži do 35 let věku, kterých se to tedy týkalo, hlasovali v 70 procentech pro její zrušení, muži nad 70 let v 80 procentech pro její zachování. Čili opět jednou rozhodovali staří o mladých – hlavním důvodem byl prý strach, že by pak chyběli mladí muži vykonávající civilní službu – tedy ti, kteří službu v armádě buď odmítají nebo jsou jí neschopní – a kdo by pak jezdil sanitkami a kdo by se staral o staré lidi, neschopné se o sebe postarat samostatně? Připadá vám to ujeté? Mně tedy ano!

               Motivem byl egoismus staré generace. Starý člověk dokáže být ve svém strachu z osamělosti, choroby či smrti stejně sobecký jako malé dítě. Jak říkala teta Kateřina v knize Saturnin: „Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem.“

               Brexit je velmi podobným fenoménem. Pro vystoupení z EU hlasovali v Spojeném království převážně staří lidé. Jednou z motivací bylo, že jejich děti se nebudou toulat po Evropě, ale budou sedět doma a budou se o ně starat. U mladých voličů hlasovala pro Brexit jen menšina. Jenže příliš mnoho z nich k hlasování vůbec nepřišlo.

               A jak už jsem psal v jednom z mých dřívějších článků – je tak snadné přenést určité životní náklady z důchodců na mladé.

               Zaveďme zastropovanou cenu elektrického proudu nebo plynu. Důchodci ušetří pár korun, tyto náklady převezme „stát“. Stát jsou ovšem platiči daní, tedy pracovně aktivní část populace. Daně totiž důchodci v Česku – na rozdíl od Rakouska nebo Německa – ze svých důchodů neplatí. A jen tak mimochodem a nenápadně zaplatí tito daňoví poplatníci proud i pro provozy pana Babiše v Česku či pana Kaliňáka na Slovensku. A pokud by se jim to nelíbilo, v příštích volbách je jásající důchodci stejně přehlasují.

               Stejně je to i s koncesionářskými poplatky za televizi. Když se přenesou do státního rozpočtu, získá vláda vedle kontroly nad sdělovacími prostředky (podle hesla: čí chleba jíš toho píseň zpívej a nechceme slyšet ani jeden falešný tón) i vděčnost důchodců, zatímco náklady bude muset opět převzít daňový poplatník. Samozřejmě se dá vše platit na dluh, jak to paní Schillerová má v úmyslu. Vítejte na řecké cestě do záhuby. Jenže ta záhuba přijde až za řadu let – a to už většina současných seniorů stejně nebude žít – tak proč by si s tím rostoucím státním dluhem měli dělat starosti? A mladí si budou muset poradit. Jak řekla jedna členka spolku důchodců mé mamince „Ať si poradí, my jsme si taky museli poradit.“ Tečka.

               Můj blízký příbuzný (obdivující Babiše) si ztěžoval, že si nemůže pohovořit ani se svými syny, protože ti jsou „pražská kavárna“. V Polsku šla ta dělící čára před posledními volbami tak daleko, že senioři se odmítali setkávat s vlastními dětmi, volícími (zrzavého ďábla) Tuska. Vždyť Jaroslav Kacsynski jim přece slíbil jistoty, zvýšil důchody a neumí zacházet s mobilním telefonem ani s počítačem stejně jako oni. (Ostatně demonstrativní prezentace této „neschopnosti“ je i marketingovým trikem Andreje Babiše – ví, že seniory, trávící svůj čas v hospodě u piva a bojící se internetového bankovnictví či QR kódů jako čert kříže, tím osloví.)

               Tím vyvolaný vztek mladé generace docela chápu. Cítí se starými lidmi bržděni a okrádáni. Samozřejmě to vede k extrémům, které ještě zvyšují strach seniorů. Četl jsem (v Rakousku) už úvahy, že by se vyplácení důchodů mělo zastavit k sedmdesátému roku věku a člověk by k 70 narozeninám dostal tabletku cyankáli. (Zaplatila by mu ji pojišťovna – jak velkorysé!) Pokud si ji nevezme a rozhodne se umřít hladem, je to pak jeho svobodná volba. Nebo si měl dost našetřit!

               Jiná „socioložka“ (česká) dokonce navrhovala zabíjení přestárlých a pro společnost „neproduktivních“ osob, čili aktivní eutanázii, protože jsou „z vývojového hlediska“ v moderní společnosti nepotřební. Hitler a jeho SS dávají pozdravovat.

               Kandidát na předsedu ODS Radim Ivan chtěl údajně rušit sociální a zdravotní pojištění jako takové. Což se od té tabletky cyankáli příliš neliší. Získal na kongresu ODS při volbě 138 hlasů, což není tak málo. Příště už možná vyhraje! A stmelí seniory ještě pevněji pod Babišovou zástavou.

               Pokud se válka generací změní ve válku o přežití, mají mladí špatné karty. Už vzhledem na demografickou situaci. A páni jako Jeffrey Epstein (ten už osobně samozřejmě ne) si budou mnout ruce, vládnout a počítat peníze. Myslím, že to už někteří – a nejen v Americe, ale i v Česku  – dělají.

               Mladí musí najít cestu k změně kurzu sami. Především se musí sami naučit chodit k volbám a nepovažovat je za „uncool“. Zadruhé musí přesvědčit své vrstevníky, že mají hlasovat zodpovědně s ohledem na svou budoucnost, a ne na základě ramenatých řečí a „cool“ cigár. Vydupat si politologii a sociální kompetenci do školních osnov. Mentální puberťáci – i ti věční – dokážou pozitivně ovlivnit budoucnost stejně málo jako senilní staříci s Alzheimerem. Zatřetí musí mladí sami hledat komunikaci se svými staršími spoluobčany. S babičkami a dědečky. Rozptýlit jejich obavy, zbavit je pocitu opuštěnosti. Dát jim pocit, že návštěva vnuka či syna je lepší než oněch pět minut s předsedou vlády. Protože onoho vnuka či syna na rozdíl od toho premiéra skutečně zajímá, jak se stařence či staříkovi daří. Přijde-li do domova důchodců mladý politik, nemá proti starému politikovi šanci. Ale starý politik zase nemá šanci proti návštěvě vnuka či vnučky.

               A mladí musí sami najít cestu do politiky. A neprezentovat se jako nepřátelé oněch seniorů, ale jako jejich partneři. Vysvětlit jim, že sobectví není cesta. Že ani stáří nezbavuje člověka zodpovědnosti za vývoj společnosti. Že láska k potomstvu se neprojevuje jen pusinkováním a rozdáváním dárků pod vánočním stromkem, ale skutečnou zodpovědností a ochotou převzít svůj podíl nákladů na fungování společnosti.

               Já vím, je to moc komplikované a namáhavé. Ale pokud necháme nadále řádit nezodpovědné seniory ve vládě, skončí to nakonec onou tabletkou cyankáli. Kterou si ale budou muset zoufalí lidé bez prostředků koupit za své poslední peníze.

               Samozřejmě se to dá řešit i útěkem. Tak to dělají mladá Slováci a Maďaři, kteří už ve svůj stát ztratili víru. Jenže ve světě Trumpa a Putina brzy nebude kam utíkat.

               Slibuji, že je to na dlouhou dobu moje poslední politologická úvaha. Přenechávám to „Zlému panu Mizantropovi“ – jeho satira je božské čtení. Já se vrátím k cestování. Možná potřebujete taky trochu odlehčení.

Zdravotní škola

               Zdravotní škola vychovává budoucí sestřičky a je tedy nesmírně důležitou vzdělávací institucí. Na koho jsou pacienti odkázáni víc než na personál zodpovědný za jejich ošetřování?  Zdravotní sestry tvoří důležitou část léčebného týmu, ne všichni lékaři jsou to ochotni akceptovat. Občas jsou tedy sestry konfrontovány s arogancí „bohů v bílém“, kteří jsou ochotni říct „Uvědomte si, že jste JENOM sestra.“ Takový lékař má samozřejmě zaděláno na problém. Mezi sestrami, a ne zřídka na vedoucích pozicích, jsou totiž zase osoby, které lékaře nemají rády, zejména proto, že tito víc vydělávají a mají při léčbě rozhodující slovo. A takový doktor s nadměrně vyvinutým egem je vítaný cíl.

               Přirovnáním k armádě představují lékaři důstojnický sbor a sestry poddůstojníky – a bez těch nic nejde, na to se můžete zeptat v každých kasárnách.

               Neměl jsem tento problém, největším komplimentem byl pro mě vzdech sestřičky Bernadette, s kterou jsem šel na vizitu několik týdnů po mém nástupu v nemocnici v jižním Štýrsku: „Pane doktore, kde jste byl doteď? Teď konečně chodí člověk rád do práce.“

               Možná to bylo i proto, že jsem působil ve vzdělávacím procesu na zdravotních školách a to jak na Slovensku, tak v Rakousku. V obou zemích navštěvují tyto školy hlavně mladá a pěkná děvčata (v Rakousku i podstatný počet chlapců) a člověk mezi nimi tak nějak omládne a udržuje se svěží. A je za to i vděčný. Na Slovensku jsem svou pedagogickou kariéru na zdravotní škole zahájil po revoluci roku 1989, protože novým ředitelem zdravotní školy se stal můj kamarád a spolubojovník z listopadových dní, který byl pro svůj „nesouhlas s bratrskou pomocí spojeneckých vojsk v létě 1968“ donucen působit dvacet let v nemocnici jako údržbář, ačkoliv byl povoláním učitel. V Rakousku jsem pak nastoupil jako učitel na filiálku zdravotní školy na Stolzalpe brzy po mém příchodu – podle mého soudu příliš brzo, protože moje němčina nebyla ještě ani zdaleka zralá na to, abych se účastnil vyučovacího procesu. Ale kupodivu jsem i s tímto deficitem dokázal děvčata (a chlapce) naučit kožní lékařství a později i farmakologii – to poté, co byla ona filiálka zdravotní školy změněna na školu pro výuku fyzioterapie – to dávalo v nemocnici s důrazem na léčbu ortopedických pacientů smysl. Při maturitním večírku si sice mé žačky dělaly z mé lámané němčiny decentní legraci, ale uměly a to bylo hlavní. Na Slovensku byl můj nástupce vědomostmi děvčat v mé třídě dokonce nadšen.

               Mohl jsem tedy porovnávat oba systémy vzdělávání a musím říct, že ten slovenský (vlastně československý, protože systémy v obou částech někdejší federace byly v tomto bodě totožné) mi připadal lepší. V něm se totiž proplétala teorie s praxí, a to tak, že děvčatům (na Slovensku byli chlapci v tomto oboru naprostou raritou, neučil jsem ani jednoho – ostatně i v angličtině existuje pro toto povolání pouze ženské označení „Nurce“) opravdu umožnila pochopit, co s pacientem dělají. Pondělí až středu měly praxi u lůžka, čtvrtek a pátek teoretické vyučování a to si hned po neděli mohly zase ověřit přímo na pacientech. V Rakousku se vyučovalo v takzvaných blocích – tedy několik týdnů přednášek, po nichž následovala zkouška, praxe byla od teorie zcela oddělena. A co se člověk naučí rychle, to rychle zase zapomene.

               Na Slovensku jsem tedy moje žačky znal, už proto, že jsem je každý týden zkoušel. Na programu bylo vždycky zkoušení poslední látky, při níž jsem byl poměrně tolerantní, a zkoušení předposlední látky, kdy jsem už byl přísný (protože to děvčata, pokud dávala pozor, slyšela přece dvakrát). Takže jsem věděl, co v holkách vězí a protože jsem byl v té době i náměstkem pro léčebně preventivní péči v nemocnici, mohl jsem si z absolventek vybírat pro naši nemocnici ty nejlepší. V Rakousku jsem je naprosto neznal. Frontální přednášky musely doslova fičet, aby člověk stihl probrat celé učivo, na nějaké zkoušení či poznávání nebyl čas. Výsledky byly proto skromnější. Ostatně zdravotní sestry, které přišly z Česka do Rakouska a se kterými jsem pracoval, patřily v Rakousku k absolutní špičce, v Československu by patřily zřejmě k lepšímu průměru. A navíc jsem si s nimi mohl na jejich maturitním večírku zatančit! Manželka na ten večírek nechodila ráda, holt, střední zdravotní personál na Slovensku je prostě ženská záležitost!

               Jak jsem už vzpomněl, začínal jsem v Rakousku s výukou dermatologie, tedy oboru, v němž jsem nebyl právě honěný, ovšem díky této výuce jsem se s ním lépe seznámil. Po několika letech jsem byl pověřen výukou farmakologie, tedy oboru, ke kterému jsem měl mnohem blíž a který mě mnohem víc bavil. Problém byl, že v Rakousku neexistovala žádná učebnice farmakologie pro zdravotní školy.  Vytvořil jsem tedy vlastní skriptum, které mé žačky dostaly na začátku našeho bloku vytištěné, aby si do něho mohly dělat poznámky. Metoda byla několik let úspěšná. Zkoušel jsem ústně, což mi umožnilo pomoci nápovědou, pokud někdo v učební látce plaval a tuto metodu jsem si udržel dlouho do doby, kdy už ve zkouškách vládly „multiple choice.“ Za všechny ty roky u mě propadla jedna jediná žákyňka, která pak musela opakovat zkoušku před komisí. Ale ta neuměla opravdu nic.

               Pak ale nastoupil ročník, s nímž mi bylo od začátku jasné, že budou problémy. Okázale demonstrovaný nezájem při výuce, kdy nejdůležitější bylo v přestávce opustit útěkem učebnu za účelem kouření před budovou. Žádné otázky, mrtvé pohledy. Motivace této skupiny pro výuku byla náhle zcela jiná, mnohem obtížnější. Tušil jsem malér, a proto jsem kladl třídě na srdce dvě věci:

1. Aby se rozhodli pro ústní zkoušku (mohli sami volit mezi ústní a písemnou formou) protože tak jim můžu v případě výpadku paměti pomoci.
2. Aby zkoušku absolvovali ihned po skončení přednáškového bloku (měly po něm dva týdny na učení), aby si z mých přednášek aspoň něco ještě pamatovaly.

Samozřejmě se moji svěřenci rozhodli pro písemnou formu a zkoušku po skončení bloku odmítli. Pak si i dokonce nechali ještě jednou přeložit, takže se konala skoro šest měsíců po mých přednáškách. Výsledek se dostavil, propadlo jich hned pět. Ve škole vznikl poprask, musel jsem na koberec k paní ředitelce. Ta mi vyčetla, že neučím z učebnice a tak se moje děvčata nemohla na zkoušku připravit. Vysvětlil jsem jí, že taková učebnice v Rakousku neexistuje a že se podle mého skripta, které jsem z tohoto důvodu sám vytvořil, mezitím vyučuje už i na zdravotní škole v Grazu. Neobměkčilo ji to a poručila mi, abych takovou knihu našel. Nenašel jsem ji, našla ji ona. Německou – tedy knihu farmakologie z Německa.

Problémů se za tím skrývalo hned několik. Zaprvé se léky v Německu jmenovaly jinak než jejich rakouské ekvivalenty. Za druhé jsem vyučoval tak, že jsem se snažil vysvětlit, jak lék v těle působí a jaké může mít vedlejší účinky, aby sestřička včas poznala malér a mohla ho hlásit lékaři. Tento způsob mi byl teď zakázán, už proto, že učebnice to ani neumožňovala – byl to prostě jen seznam léků, rozdělených do příslušných skupin, který se takzvanou patofyziologií, tedy působením léku v těle nezabýval.  Paní ředitelka mi přikázala, že musím učit podle této knihy nebo vůbec.

Rozhodl jsem se pro „vůbec“ a ukončil tak mou pedagogickou kariéru v středním zdravotním školství. Paní ředitelka tedy uplatnila metodu fotbalových svazů – hraje-li tým špatně, vymění se trenér. O několik měsíců později jsem se dozvěděl, že škola za mě zoufale marně shání náhradu. Volal mi nějaký kolega až z Judenburgu, že ho paní ředitelka kontaktovala a prosila o spolupráci. Ono nebylo jednoduché najít někoho, kdo by dojížděl k nám na kopec do nadmořské výšky přes tisíc metrů. Školu posléze zavřeli a přesunuli do Leobenu. Určitě to nebylo kvůli mně, ale problém tím byl vyřešen.

Jak jsem už psal, mé rakouské absolventky jsem prostě neznal, zatímco na Slovensku ano. A tak když jsem šel jednou po popradském náměstí s mým tehdy šestiletým synem, zastavili jsme se u stánku se zmrzlinou, kde prodávala jedna z mých bývalých žaček.

„Dobrý deň pán doktor.“

„Dobrý deň, Janka.“

„Akú zmrzlinu si dáte? Toto je váš chlapček?“

Pokonverzovali jsme, vzali si zmrzlinu, zaplatil jsem a šli jsme dál. Syn si mě měřil podezřívavým pohledem.

„Odkud ji znáš?“ chtěl vědět. Janka byla pěkné děvče, což mu zřejmě neuniklo.

„To je moje žačka ze zdravotní školy.“

„A proč prodává zmrzlinu?“

„Asi si chce přivydělat,“ řekl jsem.

Syn se zamyslel a pak moudře pronesl. „No jo, on dneska z jednoho platu nikdo nevyžije. Ty taky musíš vedle práce v nemocnici vyučovat na zdravotní škole.“

Nevyvracel jsem mu jeho omyl, tedy že učím hlavně proto, že mě to baví. Ale peníze hrají přece jen určitou úlohu. V Rakousku mě taky výuka bavila víc, dokud jsem byl vyplácen přímo, což jsem jen minimálně zdaňoval. Když mi začali onu nepodstatnou sumu připočítávat k platu, kde byla zdaněna padesáti procenty a tak z ní po stažení zdravotního a sociálního pojištění a příspěvku do lékařské komory nezůstalo skoro nic, motivace podstatně poklesla. Ale rozhodnutí odejít padlo, až když jsem už nemohl učit podle mých představ. Práce musí totiž člověka bavit. V Rakousku, na Slovensku i v Čechách. Jinak to nemá smysl.

               Hned na začátku si dovolím připomenout, že diktatury či autoritativní režimy jako jejich předstupeň tvoří většinu států na této zemi a demokracie jen malou menšinu. To se ostatně projevuje i při hlasování v OSN, kde se proti většině tvořené podivnými režimy v Africe, Asii či Jižní Americe prosazují demokratické země jen díky své ekonomické síle – a v tom se poměry na světě dramaticky mění.

               Většina lidstva žije pod vládou diktátorů nebo aspoň autoritativních vládců, kteří to s demokracií nemyslí až tak úplně vážně. Takový systém zajišťuje dlouhodobou vládu, aniž by se museli bát příštích voleb – aniž by tedy museli dělat obyvatelstvu ústupky nebo vůbec dbát na jeho potřeby. Vůle diktátora, jeho prospěch a prospěch jeho nejbližších dvořanů stojí nade vším ostatním. Nejnověji to vidíme ve Spojených státech.

               V Asii je to především zločinecký ale ekonomicky prosperující čínský režim, potlačující jakoukoliv svobodu skrytě díky tajné policii, aniž by musel lidi střílet na ulicích (stačí, když to dělá ve věznicích a na stadionech). Naposledy to musel udělat v září 1989 a poučil se z toho. Iránský režim je brutální, protože se ekonomicky hroutí. Totéž se dá říct o Myanmaru, afrických diktaturách nebo diktaturách ve střední a  jižní Americe, jako je Kuba, Nicaragua nebo Kolumbie. Stejným způsobem ke stále větší brutalitě se vyvíjí Rusko, které se ale stále nehodlá vzdát svého snu o světovládě, i když ekonomicky chátrá.

               Těch pár zbývajících demokratických zemí je obklíčeno diktaturami, kterým demokratické systémy vadí už jen tím, že existují. A snem všech autoritářů na světě je, aby tyto systémy zanikly, protože pak nebudou mít utlačovaní lidé v jejich zemích žádný příklad a srovnání a spíše se smíří se svým osudem.

               Zeměkouli si rozdělují diktátoři, v absolutní většině starci, kteří touží zapsat se do dějin lidstva jako velcí vládci a dobyvatelé. A vědí, že se jim čas krátí.

               Vladimírovi Vladimírovičovi Putinovi je 73 let (narozen 7.října 1952)

               Si Ťin-pching je o necelý rok mladší – narozen je 15.června 1953)

               Donald Trump má 79 let (narozen 14.června 1949) – dobrá USA, ještě nejsou oficiálně diktatura, ale pilně se na tom pracuje a Trump se už jako diktátor cítí.

               A Ali Chamenei v Iránu je rekordmanem s 86 lety (narozen 19.dubna 1939)

               Toto jsou současné globálně relevantní diktatury, o těch dalších jako je Bělorusko, Severní Korea, Nicaragua, Venezuela, Myanmar, Vietnam či africké státy, se nemá cenu zmiňovat, hrají při dělení světa jen podřadnou úlohu.

               A nejhorší je, že demokratické země s nimi hledají kontakty, protože s nimi chtějí dělat obchody – hledají odbytiště pro své výrobky. Demokracie mají totiž volby a voliči volí převážně podle svých peněženek, principiální odmítnutí spolupráce se zločineckými režimy, které by zhoršilo jejich ekonomickou situaci by znamenalo volební porážku a vítězství politických sil, které by byly pro spolupráci s diktaturami přístupnější. A ti politici, kteří chtějí vládnout autoritativně a chtěli by ze své země přeměnit na nové Bělorusko, se k diktátorům lísají. Jako Fico a Orbán k Putinovi nebo Babiš k Trumpovi.

               Těch několik výše jmenovaných rozhoduje o budoucnosti světa, ačkoliv oni sami vzhledem na svůj věk žádnou budoucnost nemají. Jen hoří touhou zapsat se do dějin, než si je smrtka odnese. A je jim očividně úplně jedno, jak tam zapsáni budou, zda jako hrdinové nebo jako zločinci. Samozřejmě že oni sami se považují za hrdiny.

               Prakticky všichni hrají s nacionalistickou kartou, aby si u obyvatelstva získali aspoň nějakou popularitu a akceptaci – nacionalismus vždycky dobře působil na masy, vlastencem ochotným jít umřít za „vlast“ může být i člověk, který nemá co jíst. Jen v Iránu musí přitvrdit přidat k tomu i náboženský fanatismus – v Rusku k tomu nemá Putin daleko, i on církev a náboženství rád zneužívá k upevnění své moci i k zdůvodnění zločinů proti napadené zemi.

               V posledních desetiletích ani jedna diktatura nepadla, drží se u moci navzdory do očí bijícím hospodářským neúspěchům, neúspěšným válkám a rostoucímu odporu obyvatelstva. A člověk se ptá, jak je to možné. Co je odlišuje od diktatur dřívějších, které měly většinou jen krátkou dobu přežití a dřív nebo později musely kapitulovat (Chile, Španělsko, Portugalsko, Argentina či východoevropský komunistický blok).

               Zaprvé jsou tyto diktatury provázány a jsou si ochotny vzájemně pomáhat. Strach z demokracie je větší než jejich vzájemná nevraživost. Ti diktátoři se sice mezi sebou nemají zrovna v lásce, ale jsou na stejné lodi a cítí povinnost se vzájemně podpořit, když některému z nich začne téct do bot. A je úplně jedno, jakou zhovadilost právě jeden z nich udělal, kolik zabil lidí, jakou rozpoutal válku, vždy může počítat s podporou těchto režimů nebo aspoň s neutralitou. Proto Trump unese Madura, ale nemá nejmenší zájem měnit venezuelský politický systém, a i kdyby nechal zabít Chameneího, ponechá politický systém v Iránu beze změn. S diktátory, kteří mají nad svou zemí absolutní moc se totiž uzavírají obchody mnohem lépe než s hlavami státu odkázanými na souhlas voleného parlamentu.

               Zadruhé se diktatury poučily z toho, že se nelze spoléhat jen na policii a armádu čili na pravidelné ozbrojené složky. Každá z těchto diktatur má své milice, vychované a vyzbrojené, aby podržely režim za každých okolností. Ať jsou to revoluční gardy v Iránu, OMON v Rusku a Bělorusku nebo teď právě z řetězu vypuštěné jednotky ICE v USA. Stejně fungovaly i Hitlerovy SA milice. Důležité, aby obdržely dopředu amnestii na všechno, co spáchají, tak to udělal Göring v roce 1932. Slíbil policii, že případná střelba do lidí se nebude vyšetřovat. Armáda či policie může přejít na stranu demonstrantů, může odmítnout zabíjet neozbrojené lidi, může se obrátit proti režimu samotnému. To se stalo osudným například Rézovi Páhlavímu v Iránu v roce 1979. Nepravidelné jednotky jako ony iránské revoluční gardy jsou s režimem natolik provázány, že jsou na něm existenčně závislé. A to jak celek, tak i každý jednotlivec. Jejich členové spáchali už tolik zločinů, že by se v případě politického převratu stali obětí lynče nebo by se aspoň museli zodpovídat ze svých zločinů před soudem. Proto jsou ochotni postřílet i tisíce lidí, demonstrujících proti jejich moci. Uvědomují si velmi dobře nebezpečí, které by změna režimu znamenala pro jejich vlastní život. A proto jsou schopni jakéhokoliv sadismu, jen aby toto nebezpečí odvrátili.

               Zatřetí jsou dnešní sledovací metody na úrovni jako nikdy předtím nepoznaly. Prostřednictvím mobilních telefonů, všude přítomných kamer, satelitních systémů nebo dronů jsou diktátoři schopni sledovat své obyvatele do nejmenších detailů a každou nespokojenost zadusit v zárodku – tyto technologie dokážou efektivně využívat zatím jen Číňané, kde už sledování lidí dosáhlo naprosté dokonalosti a nějaký pád komunistického režimu nepřipadá v úvahu ani teoreticky. Každý občan tam má svůj „ranting“, kterým se musí prokázal při každé návštěvě úřadu ale třeba i při nákupu vlakové jízdenky. Ostatní režimy se od Číny musí ještě učit. A dělají to rády. Čínský systém sledování obyvatelstva „safe city“ Čína s velkým úspěchem vyváží do celého světa. Kupují si ho i demokratické země a tím vlastně legalizují používání tohoto systému k potlačování jakékoliv svobody v Číně samotné.

               A za čtvrté – sdělovací prostředky se vyvinuly rovněž nebývalým způsobem. To, co mělo sloužit k výměně informací a zvýšení vzdělanosti obyvatelstva, což by logicky vedlo k oslabení moci diktatur a autoritativních režimů, se obrátilo v pravý opak. Prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků ve spojení se „sociálními“ sítěmi se dá získat kontrola nad myšlením obyvatel, dá se spustit nenávistná kampaň proti každému oponentovi a navíc, tím, že zavalí průměrné obyvatele lavinou lží a dezinformací, způsobí v hlavách lidí takový zmatek, že jim nezbývá, než přestat čemukoliv věřit a spolehnout se na víru. A tady stojí diktátor okamžitě připraven stát se spasitelem a onu víru člověku nabídnout. „Zblbělost“ obyvatelstva v USA, ale i stále více v Evropě stoupá takovou rychlostí, že z toho jde děs. Mezi člověkem přirozeně hloupým

a zblbělým propagandou pak není v jeho chování velký rozdíl. Vyznačuje se velkou loajalitou k tomu, koho si jednou zvolil za svého zachránce a dokáže se zcela odtrhnout od každodenní reality, která mu říká, že něco není v pořádku. Je to podle hesla „Věříš tomu, co vidíš, nebo tomu, co ti říkají?“ Většina se rozhodne pro tu druhou variantu.

               Samozřejmě stane se, že režim zcela hospodářsky zkolabuje, jako se to stalo ve Venezuele nebo v Iránu. Pak už propaganda příliš nepomáhá, ale tu stojí v záloze ony nepravidelné ozbrojené a režimu naprosto oddané složky. Je důležité, aby tyto měly i v časech největší bídy co jíst a netrpěly nouzí. Tolik peněz ale každý stát nějak dohromady dá – když to nejde jinak, pak z humanitární pomoci, kterou demokratické země rády poskytnou – Mugabe tak mohl vládnout po celá desetiletí v hladovějícím Zimbabwe – jeho ozbrojenci dostali z toho, co do země poslala OSN, dostatek, aby se proti diktátorovi nebouřili. Kromě toho jsou jiné diktatury ochotny pomoci. Mugabeho nástupce Mnangagwa podepsal v září 2022 smlouvu na těžbu vzácných nerostů ve své zemi s Čínou za 2,8 miliardy dolarů. Z toho se dá nějakou dobu vyžít.              

               Diktátorské režimy mají pro jistou sortu politiků obrovskou přitažlivost. Znamenají obohacování se po celou dobu svého života, a hlavně naprostou amnestii, beztrestnost za všechno, co dělají – dokud se režim drží. To osvobozuje rétoriku populistů – slíbit můžou opravdu všechno, splnit nemusí nic. Je třeba po převzetí moci ovládnout sdělovací prostředky, vybudovat své milice a kdyby bylo nejhůř, mohou se spolehnout na spojeneckou diktaturu – jako například Lukašenko po zmanipulovaných volbách v roce 2020.

               Stále více zemí se přichyluje k autoritářskému způsobu vlády. Nejen Indie nebo Brazílie. Maďarsko nebo Slovensko nejsou ještě opravdovými diktaturami – v rámci EU si to nemůžou dovolit – ale jedná se o režimy jednoho člověk žíznícího po moci a po penězích, který se ale už natolik zapletl do zločinné činnosti, že se pro něj politický boj stává otázkou přežití (v EU se jedná o přežití na svobodě) a je pro to ochoten udělat cokoliv. Lhát, podvádět, zastrašovat, vyrábět fiktivního nepřítele… A hlásat nacionalismus a nenávist k jiným než „našim“ lidem…

               Jestliže Maďarsko nebo Slovensko mají svou fašistickou minulost (ke které se buď otevřeně nebo skrytě velká část obyvatelstva hlásí), Česko takovou tradici nemá. Přesto se většina voličů rozhodla volit autoritativní – fašistické síly – stejně jako v USA je to novum, se kterým si lidé ještě tak úplně nevědí rady. Zmatenost veřejnosti je zde patrná. Nová moc spoléhá na ovládnutí prostoru sdělovacích prostředků – v Maďarsku, na Slovensku i v Česku se to podařilo. Jediné, co zde režimy nemůžou kontrolovat, jsou sociální sítě, tedy internet – v tom jim brání legislativa EU (kterou proto patřičně nenávidí a před svými voliči očerňují). Dokážou ale získat na těchto sítích kvantitativní převahu, bombardovat lidi fejky a řetězovými maily, jakož i komentáři placených nebo fiktivních trollů. Minimálně u staré generace taková taktika funguje a vzhledem na stárnutí populace ve všech zemích demokratického světa jsou důchodci vděčnou voličskou skupinou – bázlivou, lehce manipulovatelnou a ekonomicky relativně slabou, a proto levně ke koupi.

               Jistěže, liberálové v posledních dekádách přispěli podstatnou mírou k tomu, aby autoritativní tendence (vydávající se za síly bránící konzervativní hodnoty) patřičně zesílily. Lidé jsou ve své podstatě v absolutní většině konzervativní a nemají rádi změny, zejména pak změny radikální. Abychom si rozuměli, nemám nic proti homosexuálům, znám jich celou řadu a ve své naprosté většině jsou to slušní a pracovití lidé – což se o zbytku populace na základě výsledku posledních voleb s klidným svědomím říct nedá. V Murau jsem poznal jednu transsexuální osobu, byla to číšnice s pleší, jenže skutečně myslela a jednala jako žena. Příroda si zde zahrála a je potřeba to akceptovat. Měli jsme „Anči“ rádi. Konečně byla hospoda útulná, pivo dobře vychlazené a sprchy i záchody čisté. Prostě se o své hosty starala jako máma – i když měla penis.

               Ale otázka je, zda bylo a je opravdu třeba této skupině dělat tak hlasitou reklamu. Ve filmech očividně už MUSÍ být povinně homosexuální vztah – stejně jako měli kdysi v USA (možná ho ještě mají) povinného „pozitivního“ černocha – někteří herci tmavé pleti si z toho udělali dobrou živnost. Nejoblíbenějším seriálem mé vnučky je „Heartstopper“. Je to o adolescentech na střední škole – a mezi studenty není ani jeden „normální“ heterosexuální vztah. Když už tam aspoň jeden chlapec chodí s dívkou, zjistíte nakonec, že on je „trans“. Takže zase nic. Zato jsou zde osoby homosexuální, bisexuální, transsexuální, pansexuální či asexuální, heterosexualita jako by byla mezi mladými zakázána. (Vnučka mě poučila, že právě naopak TOTO je naprosto normální). U dospívajících dětí to může způsobit jen zmatek v hlavách, v době dospívání se může při rozhodnutí změnit pohlaví jednat jen o trucovitou reakci nebo snahu o zviditelnění – děti v to věku si vůbec nedokážou domyslet důsledky svých rozhodnutí – a hlavně pod vlivem takových filmů počítají s akceptací či dokonce obdivem svého okolí.  Realita je pak jiná a často krutá.

               Jako by se autoři rozhodli bouřit se proti „zatuchlé“ morálce staré generace, především proti křesťanským hodnotám – a výsledkem je, že nahánějí voliče pravicovým extremistům, kteří slibují s takovými trendy „zatočit“.

               Lidé, zejména ti starší,  mají rádi humor, který „political correctness“ zabíjí. Jsem z generace, která má ráda komedie s Jean-Paulem Belmondem i seriál „Dva a půl chlapa“. Ano, je to sexistické, to nepopírám, ale je to i vtipné. A zákazy či vyloučení takové zábavy pak tato generace vnímá jako zásah do svých práv.

               Liberálové v posledních letech příliš „tlačili na pilu“ a to se teď hodně mstí. U velké části obyvatelstva se tím stali nepopulárními – a získat důvěru zpět je hodně problematické. Když totiž jednou autoritativní vláda vznikne, je hodně těžké se jí zbavit. A naopak, od autoritativního vládnutí k diktatuře je jen krůček – to jsme viděli v Rusku v roce 2022. A pak už není cesty zpět. Bohužel si to většina lidí neuvědomuje. Chtějí prostě „změnu“, aniž by tak úplně věděli proč. Je to spíš z nudy než z nedostatku. A naivně si myslí, že při příštích volbách to zase změní. Pokud ovšem další volby budou…

               Odevzdat se do náruče vůdce, který slíbí vyřešit všechny problémy, je přece tak pohodlné a lákavé! Zodpovědnost přebere on a občan má dokonalé alibi pro svou pasivitu.

               Proč se ovšem populisté snaží dalším svobodným a férovým volbám zabránit? Proč je to pro ně existenčně důležité? Prostě jen proto, že před volbami naslibovali nesplnitelné a nehodlají nikomu skládat z nesplněných slibů účty. Demokracie zaniká postupně a pomalu, jen zřídka náhle ozbrojeným pučem. Diktatury se v naprosté většině případů zmocňují moci nenápadně a nekrvavě. Jejich svržení ale pak prakticky vždy krvavé je – a v současné době už prakticky nemožné. Důvody této mé domněnky jsem popsal výše.

               Současný trend vzbuzuje oprávněné obavy, že svět ovládnou diktatury – za nadšeného křiku propagandou zpracovaných davů – Orwelova vize se může naplnit. I Iránci v roce 1979 jásali!

Předsevzal jsem si už po říjnových volbách, že se nebudu míchat do české politiky. Ostatně mi bylo od velmi blízkého člověka naznačeno, že na to nemám právo, protože v Česku nežiji a od kamarádů ochotných volit Babiše, Okamuru či Motoristy nebo dokonce Konečnou jsem se pravidelně na konci debat dozvídal, že „ty to vidíš zvenku“, čili přeloženo do češtiny „ty tomu nerozumíš.“

               Proto nehodlám rozebírat kolik knih má skutečně Filip Turek ve své garáži, kde hajloval a zda je upalování rómského dítěte polehčující okolnost. Nebudu polemizovat s tím, zda klimatická krize rozhodnutím ministra Macinky skutečně skončila a zda je ministerstvo pro ochranu životního prostředí vůbec potřebné.

               Nehodlám rozebírat ani střet zájmů premiéra, který zase jednou všechny převezl, když po emocionálním výstupu plném slz, že se vzdává svého životního díla Agrofertu, pověřil spravováním nově založeného fondu ženu, která mu ve společnosti dřív dělala audity, a nakonec se vzdal svého koncernu „na dobu, kdy bude předsedou vlády.“ Tak to aspoň je napsáno v zakládací listině onoho „slepého“ fondu. Protože hodlá zůstat předsedou vlády do konce svého života, vlastně si ani neprotiřečil, ale určitou pojistku v té formulaci můžeme cítit. Co kdyby…“¨?

               Nehodlám se ani zabývat bojem za svobodu slova postiženého ministra obrany Zůnu. Já bych sice na jeho místě po neskutečném veřejném ponížení okamžitě rezignoval na svou funkci, ale to rozhodnutí samozřejmě náleží jen jemu.

               Svěšování ukrajinské vlajky z vládních budov je jen očekávaným artefaktem. Každý, kdo volil Babiše, Okamuru a Turka musel vědět, že po volbách bude muset povinně nenávidět Ukrajinu a milovat Rusko. A rozhodla se pro to většina voličů čili je to obhajitelný oficiální postoj nové vlády. Zda budeme v konečném důsledku této politiky vítat květinami na ulicích ruské tanky, není úplně jisté, určité skupině politiků jako panu Rajchlovi či Okamurovi by se ale taková možnost určitě líbila. Jakož i jejich voličům.

               To vše, co jsem popsal, jsou emocionální záležitosti. Víra ve spasitele je emoce, na kterou nehodlám útočit, protože by to bylo stejně zbytečné. O tom jsem se při mém letním turné po Česku přesvědčil. Většina mých přátel se rozhodla ve spasitele věřit, jen málo z nich se rozhodlo věřit sami sobě. S těmi jsem si rád popovídal, v české společnosti ovšem tvoříme – bohužel – menšinu.

               O čem ale dnes chci psát, jsou peníze. Ty totiž emoce neznají, ty jsou objektivním měřítkem. Nemají ani morálku, a to ani pozitivní ani negativní, i když se s nimi dají dělat jak velmi dobré, tak i velmi zlé věci. A peníze byly téma voleb. Musel jsem opravdu litovat mou známou, která kvůli strašným cenám elektriky a plynu musela s manželem na celý měsíc utéct na dovolenou na Kanárské ostrovy – tam je opravdu spotřeba energií nižší. Zda tím v rodinném rozpočtu opravdu ušetřili, si musí spočítat sami. Jak už jsem napsal, peníze podléhají matematice a ta je nejlogičtější vědou a nelže. Emoce tam nemají místo.

               Ale když už jsme u těch energií, nová vláda se rozhodla zastropovat cenu elektřiny. Zatím, pokud jsem to dobře pochopil, jen převzetím nákladů na obnovitelné zdroje. Zatím byly tyto náklady rozděleny mezi stát a spotřebitele, od teď už bude platit jen stát.

               Právě v tom je skryta demagogie, které ale jednoduchý člověk uvěří. Byl to komunistický trik, poskytnout lidem levný plyn a elektřinu, protože to jsou každodenní starosti, zatímco zdražení v jiných oblastech nebo absence nezaplatitelného zboží pocítí jen občas. V Albánii, kde byl komunismus extrémní, byla elektřina dokonce zadarmo. K prosperitě země to nepřispělo. Právě zastropování ceny energií je břemeno, které ničí jak slovenský, tak maďarský státní rozpočet. Fico nedokáže zvládnout deficit rozpočtu, ačkoliv už vytvořil několik „konsolidačních“ balíčků a zvýšil daně. Občané tedy platí svou levnější elektriku oklikou, při každé návštěvě obchodu – protože stoupla DPH. Naštěstí pro Fica a jeho kumpány to mnoho lidí nechápe.

Co je totiž „stát“?

               Stát je komuna, jeho funkcí je zabezpečit spolunažívání občanů, chránit je před násilím, neštěstími, bídou a kriminalitou a poskytovat jim infrastrukturu umožňující pokud možno akceptovatelnou životní kvalitu. Pokud na to má prostředky. Ale ony potřebné finanční prostředky pocházejí od občanů, tedy od plátců daní. Čili jestliže určité náklady převezme „stát“ znamená to jen, že je přenese na daňové poplatníky. Ovšem zde je v České republice určitá, historicky daná asymetrie. Na rozdíl od důchodců v Německu nebo Rakousku důchodci v Česku daň z důchodu neplatí. Takže ten levný proud pro ně budou platit ti, kteří pracují, podnikají a platí daně. Je to jen převedení nákladů z jedné sociální skupiny na skupinu jinou. Střední třída, tedy ve slovníku populistů takzvané „elity“ můžou být tímto způsobem beztrestně vykořisťovány, protože ve své většině populisty nevolí. (Což ovšem neodpovídá mé loňské zkušenosti, mí kamarádi se k této třídě mohou počítat, ovšem část z nich je už v důchodu čili budou profitovat a těšit se z toho. Tedy pokud jsou dostatečně egoističtí.). Otloukánkem je zase jednou střední třída, ze které se ještě dá něco vycucat. Problém je, že tato skupina voličů nemá ve sněmovně nějaké zastoupení. Jedno jak si na to hraje ODS, ale ODS s kolaboranty typu Marka Bendy nebo obdivovatelů Trumpa, jako je Saša Vondra, není skutečně spolehlivým zástupcem. Očividně velká část ODS hájí především zájmy „svých“ oligarchů, se kterými se svázala ještě v době „opoziční smlouvy“. Jedná se tedy o neblahé dědictví „otce zakladatele“ Václava, s kterým si Petr Fiala prostě neporadil. Vondra svým obdivem Trumpa hájí onu ideologii neofeudalismu a tím i zájmy oligarchů. Zda budou pracující a podnikatelé muset platit vyšší daně, je mu zřejmě úplně jedno. A sociální demokrati si ve svém naprostém nepochopení situace a oslepeni ideologií vybrali právě tuto skupinu obyvatelstva jako cíl svých útoků ve jménu „chudého lidu“, který si už dávno přivlastnil oligarcha Babiš. Možná právě tam byla jejich šance, kterou propásli a odešli do propadliště dějin.

               Pro domácnost přinese zastropování ceny elektrického proudu zhruba 300 až 2000 korun ročně čili asi 25 až 160 korun měsíčně, což je asi 1 až 7 eur. (Těch 160 totiž dostanou majitelé whirpoolů a saun, kteří mají v důsledku toho větší spotřebu energie, těch 25 onen „chudý lid“, který svého spasitele tak miluje). Nemyslím, že by tu slevu běžný občan nějak výrazně pocítil. Komu to ale přinese milionové úspory, jsou továrny, a to hlavně ty, které jsou energeticky náročné, v první řadě továrny chemické. Kdo vyrábí nejvíc hnojiv v České republice? Kdo vlastní Dézu ve Valašském Meziříčí? Samozřejmě, pokud by tato státní dotace na elektřinu vedla k snížení cen hnojiv (toho si zemědělci určitě všimnou) nebo následně ke zlevnění potravin, dal by se takový krok obhájit. Jsem moc zvědavý, zda k tomu dojde nebo zda bude naopak daňový poplatník podporovat zisky koncernu Agrofert. Vždy mě dojímalo, jak českým voličům záleží na tom, aby se Agrofertu a jeho majiteli dařilo do nejlépe a byl ochoten si doslova odtrhnout od huby, aby majetek jejich „guru“ a spasitele rostl do závratných výšek. Ten proud pro Agrofert bude muset někdo přece zaplatit! Ale to Češi určitě udělají rádi.

               Nejsou v tom nadšení ostatně sami. Slováci při každém nákupu potravin díky zvýšené DPH platí proud panu Kaliňákovi a jeho zbrojařským podnikům. A pořád to nestačí, prý budou muset v novém roce platit víc. Protože ale DPH platí i důchodci, je to aspoň spravedlivě rozloženo na celou populaci. Na rozdíl od Česka tedy žádná diskriminace, platí všichni a část z nich i s nadšením – SMER se nadále drží na 17 procentech voličské podpory, ztratil tedy navzdory všem svým krokům jen tři procentní body.

               Navíc, pokud zastropujete cenu proudu, není dodavatel nucen jít s cenou dolů. Pokud zákazník náklady spojené se zvýšením ceny nepocítí, není důvod to udělat. Naopak, proč cenu nezvýšit? Proto má Slovensko podstatně dražší proud než Česko. A my jsme se teď vydali slovenskou cestou. Podnikatelé typu pana Tykače se určitě radují.

               Dalším krokem nové vlády na ekonomickém poli je zrušení koncesionářských poplatků za televizi a rozhlas. Zní to krásně, po tom volají i voliči FPÖ v Rakousku či AfD v Německu. Televizi převezme „stát“ a bude ji financovat. Důsledky jsou dvojí.

               Zaprvé převezme stát, tedy ministerstvo kultury, správu sdělovacích prostředků – to je maďarská a slovenská cesta. Problémem je, že k státní televizi (která z veřejnoprávní televize vznikne) neexistuje v Česku prakticky žádná alternativa. (Na rozdíl od Polska, kde se zrušení soukromé televize, plánované PiS díky protestu Bidenovy administrativy podařilo zabránit.) Všechny soukromé vysílače v Česku a na Slovensku ovládli oligarchové, kteří jsou přímo na vládu napojeni nebo chtějí s vládou dělat obchody, a proto se střeží jakékoliv kritiky. Příkladem je slovenská Markíza, která patří paní Kellnerové. V ní je kritika současné Ficovy vlády přísně zakázána a trestá se okamžitým propuštěním z práce.

               Ale to je jeden aspekt. Voliči ANO, SPD a Motoristů si očividně myslí, že od okamžiku, kdy budou zrušeny koncesionářské poplatky, bude televize fungovat zadarmo. Nebude potřebovat budovy, elektriku, topení a všichni zaměstnanci se nadšeně vzdají výplat. To jaksi nepůjde. Opět to postihne daňového poplatníka, na kterého se náklady přenesou. A důchodci, jak už jsem psal, v Česku daně neplatí. Jsou tedy jen tři možnosti.

První – zvýší se daňová zátěž platičů daní, aby se výpadek příjmů z koncesionářských poplatků neplatičů daní – tedy hlavně důchodců, ale i nezaměstnaných a lidí s minimálními příjmy – vykompenzoval.

Druhý – omezí se televizní produkce. Čili přestanou se vyrábět filmy, inscenace a televize se omezí na zpravodajství, které bude lidi bombardovat státní propagandou. Staré filmy se vysílat budou, včetně těch, které s láskou připomínají blahobyt komunismu. Propustí se spousta lidí, zejména těch, kteří chtějí tvořit, protože tvorba něco stojí. A samozřejmě v rámci konsolidace financí budou propuštěni nepohodlní redaktoři, tedy ti kteří mají vlastní názor a dovolili si kritizovat současné vládce.

Třetí – stát si peníze prostě půjčí a zaplatí později i s úroky. V podstatě ale budou i tak mladí lidé, kteří pracují a platí daně a kteří se na televizi stejně většinou nedívají, platit důchodcům jejich pravidelnou porci státní propagandy, aby tito v dalších volbách znovu dali své hlasy současné vládě. Kruh se tím uzavře.

Předpokládám, že vláda skombinuje všechny tyto tři aspekty. Čili část zaplatí daňoví poplatníci, částečně se sníží televizní produkce a její kvalita a zredukuje počet redaktorů a částečně si na to půjčí a zvýší tím státní dluh.

Zvýšením zadlužení bude vláda riskovat zhoršení rantingu a zvýšení úroků ze státního dluhu. Protože ony úroky se odvíjejí nejen od celkové výšky dluhu (v tom aspektu je na tom Česko v porovnání s Rakouskem, Německem nebo dokonce Itálii podstatně lépe a má tedy větší rezervu pro další zadlužování) ale i od fiskální politiky, tedy od toho, jak zodpovědně vláda k státním financím přistupuje. Odhlédnouc od pravidel EU, které stanovily nejvyšší přípustnou výšku rozpočtového deficitu na 3 procenta HDP a v případě překročení tohoto limitu zavádí proti daným státům kontrolní řízení – to je v současnosti rakouský příklad. Jistěže státní dluh se dá zredukovat i inflací – to jsme ostatně jako dědictví předchozí Babišovy vlády zažili – ta postihne především lidi, kteří si něco „odložili na horší časy“. Moc jim toho pak nezůstane – stát si ale oddychne. Tedy, pokud ten stát není v Eurozóně, tam totiž sám od sebe svou měnu znehodnotit nemůže. Na to právě dojeli Řekové, kteří to tak úplně nepochopili. Jestliže vždy znova znehodnocovali drachmu a tím se zachraňovali z dlužní pasti, po přijetí eura to najednou nešlo. Možná proto se současná vláda přijetí eura tak brání (chce dát zachování české koruny dokonce do ústavy) a chystá možná na spořící lidi inflační past. Jiný důvod se hledá těžko – setrvávání na české koruně stojí samozřejmě hodně peněz výrobce, exportéry a importéry, ale i prosté občany. Na koruně vydělávají jen banky a to hodně. A ty mají svou loby, která se euru pod záminkou národní hrdosti účinně brání.  Kromě toho, Česko má pozitivní obchodní bilanci a reálný kurz české koruny by byl někde okolo dvaceti korun za euro – kdyby se tomu centrální banka v zájmu výrobců, a zachování jejich konkurenceschopnosti na světovém trhu zoufale nebránila. Češi tedy platí za euro zhruba o čtyři koruny víc, než by museli. Ale když na to mají, nedá se jim nic vytýkat – jen by pak neměli tolik naříkat, že se jim daří špatně.

Ale jak pravil poslanec Kolovratník, nálada ve společnosti se po říjnových volbách revolučně zlepšila, lidé se konečně zase usmívají, mají dobrou náladu, nakupují a vědí, že jim teď bude jen dobře. Doufám, že jsem mým článkem tuto skvělou náladu nenarušil, To by mě opravdu mrzelo.

Takže šťastný nový rok!