Category: Blog

Česká xenofobie

Císař František Josef proslul svou větou „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“  Je úsměvné, že národ, který se s tímto krédem dokázal nejvíc ztotožnit, jsou očividně právě Češi, kteří jinak na „Starém Procházkovi“ nenechali niť suchou, stařičký mocnář byl vděčným cílem jejich sžíravého humoru.

Ovšem, odhlédnouc od skutečnosti, že František Josef skutečně nebyl politik největšího kalibru, politik, který by Čechy dokázal uspokojit, se zřejmě ještě nenarodil. V podstatě každý se dočká jen kritiky, a dokonce i nenávisti, jedno, zda dělá svou práci dobře nebo špatně, zda ctí pravidla demokracie a dobré mravy nebo po nich šlape. Češi mezi těmito dvěma póly nevidí žádný podstatný rozdíl. Všechno je vždycky špatně. V této věci jsem citoval Jana Nerudu v článku o Bedřichovi Smetanovi, nebudu se opakovat.

               „Svět se v kravskou prdel obrací,“ pravila často moje babička, což jsem doplňoval – většinou v duchu – dodatkem „obrací, obrací, ale neobrátí“.

               „Každá změna je k horšímu,“ píše Joseph Heller ve své knize „Gold nad zlato“.

               Ovšem přesto, že svět se mění stále, a to ve stále vyšším tempu, lidem se daří stále lépe. I když tomu nechtějí věřit. Ta matematika prostě nevychází.

               Pokud nevěříte, srovnejte si současnou životní úroveň s životním standardem před sto lety, tedy v roce 1923 nebo v roce 1823. A pokud je vám to příliš dávno, pak stačí podívat se o padesát let zpět do roku 1973. Pamatujete si ještě na fronty před masnou (ale i před knihkupectvími – obě zmizely i když z odlišných důvodů), na pořadníky na auta (škodovky a trabanty, zvlášť vyvolení se dostali i k Ladě), kdy reklamám v televizi, kterým se nesmělo říkat kapitalistickým termínem reklamy, ale televizní tipy, kraloval Pan Vajíčko?

               Dobrá, žádný vývoj není lineární, jsou v něm pohyby vpřed i zpět a každá změna přináší vedle výhod i nežádoucí účinky – to znám při předepisování léků. Takže ani euforie devadesátých let minulého století po pádu reálného socialismu se neobešla bez stínů, jako byla organizovaná kriminalita a změna korupce z mimofinanční na monetární.

               Jenže Češi jako by měli přímo panickou hrůzu z každé změny. A jsou ochotni volit kohokoliv, kdo jim slíbí, že nebudou muset nic měnit na svých zvycích a způsobu života, ale přesto bude všechno nové a lepší. Přejít ze spalovacích motorů na elektrické? To je kacířství, za které by se mělo znova upalovat. A přitom mají Češi díky svým dvěma atomovým elektrárnám v Dukovanech a v Temelínu proudu relativně dost, aby mohli na proud přestoupit. Rozhodně rychleji než třeba Rakušáci, kteří se sami blokují svým zatvrzelým odporem vůči atomové energii – kterou jinak v zimě rádi z Česka nebo z Francie kupují. Ale jejich věčné trauma se jmenuje Zwetendorf a nedokážou si připustit, že ono lidové hlasování z roku 1978, kterým spuštění už hotové atomové elektrárny v Dolním Rakousku zmařili, byla dětinská chyba.

               Mluvit o ekologii v Česku se rovná pokusu o sebevraždu nebo je to aspoň žadonění o to, aby byl člověk vyhozen z hospody. A přitom se přechodu na „čistou energii“ zabránit nedá. Samozřejmě že tyto technologie mají své chyby. Nabíjení aut trvá dvacet minut, čerpání benzínu pět. Dojezd s nádrží plnou nafty je tisíc kilometrů, s nabitou baterií čtyři sta. V mrazu si člověk v zácpě může v autě se spalovacím motorem zatopit, baterii si tím naopak může vybít a už se nepohne. Ovšem tak to bylo se všemi novými technologiemi. První 24hodinové EKG, takzvaný Holter – vážilo 50 kilogramů, dnes je to 20 deka. Co viděli gynekologové u těhotných žen, když poprvé použili ultrazvuk, tehdy 1D – nechápu ani v náznaku. Dnes je 2D standard a používá se i 3D, kdy se dá dítko v matčině děloze zobrazit prakticky do detailu. Jděte do muzea podívat se na první telefon nebo ještě lépe na první počítač, který zabíral celou místnost a měl výkon setiny dnešního mobilního telefonu. A jak dopadla Nokia, která se rozhodla nejít s trendem a ponechat své telefony výhradně k telefonování – kterážto funkce hraje u dnešních smartphonů jen naprosto podružnou roli? Čili změny se nám nemusí líbit, ale pokud zaspíme a nenaskočíme do vlny vývoje, zůstaneme nakonec stát vedle cesty, po které se kolem nás budou prohánět ti, kteří do trendu vývoje naskočili. Jenže zatímco i největší ekologický hříšník – Čína – buduje obrovské fotovoltaikové elektrárny a investuje ve velkém do výroby elektrických aut, v Česku – ale i v Rakousku – je volebním tahákem slib návratu k spalovacím motorům.

               Aby bylo jasno, nehájím tady současný „Green deal“, protože ho považuji za „špatný krok správným směrem“. Že se něco změnit musí, je snad jasné každému, minimálně těm, kterým zaplavilo dům nebo jim ho odneslo tornádo, zemědělcům s vyschlými poli a lyžařským střediskům bez sněhu. Ovšem na největšího ekologického hříšníka – stavební lobby – si nikdo netroufne, protože by to mohlo stát spoustu pracovních míst. Když se rakouští zelení pokusili zavést limit na betonování nových ploch, narazili na zuřivý odpor starostů obcí, kteří právě v budování nových nákupních center a poskytování stavebních pozemků vidí své – mnohdy osobní – příjmy – a boj prohráli. Jenže právě stále nové betonové plochy reflektují teplo do atmosféry místo aby ho pohltily, odhlédnouc od CO2 zátěže, vznikající při výrobě materiálu pro současnou skleněnou a železobetonovou architekturu. Stavět nákupní centra povinně s podzemními garážemi by stavbu prodražilo a leckdo by pak od projektu couvl, což zase nemůžou připustit lokální politici. A zazaleňovat stávající plochy? Náročné a nevynáší to. Koho už zajímá, že ve Vídni na ulici bez stromů je v létě 45 stupňů Celsia a o dvě ulice dál, kde je cesta lemovaná stromy, jen 25? Automobilová lobby se dala zlákat snadněji, protože představa, že všichni řidiči budou v dohledné době přinuceni přestoupit na elektrická auta, voní výhledem velkých zisků. A tak souhlasili s bojem proti výfukovým plynům, které jsou v nejlepším případě zodpovědné za 5 procent oteplení (včetně letadel a lodí). A to přesto, že už nemají šanci, protože jim show dávno ukradla Muskova Tesla a čínská elektrická vozidla. Pro poslance je ovšem jednodušší vyvíjet tlak na normálního občana než na velké průmyslové korporace. Ty se mohou bránit – penězi.

               Češi jsou svou podstatou xenofobní – i to je spojeno s tím, že příchod jinak vypadajících a jinak hovořících lidí je změna, které se bojí. Nejsou na to zvyklí, v době komunismu k nám přišla pouze komunita z Vietnamu. Ta se integrovala, je pracovitá a naučila se už v druhé generaci česky, studuje s úspěchem na univerzitách a sklízí úspěchy v pracovním procesu, přesto ji Češi mezi sebe nikdy nepřijali. Čechy Čechům! I kdyby neměl kdo pracovat!

               Rasismus je zbytečné popírat. Samozřejmě za ním stojí dlouhodobé negativní zkušenosti s romskou komunitou. Ale zkuste být slušným Rómem – myslíte že vám to pomůže a že předsudky k vaší osobě zmizí? Horší je už jen snad být na předním východě slušným Palestincem – v tom případě jste zřejmě brzy mrtvý. Ale český rasismus se šíří i na Asiaty, černochy – komické je, že nejvíc tyto nálady šíří japonský míšenec – ovšem to mnohým Čechům až tak nevadí. Hlavně že jim mluví z duše a ventiluje jejich strach, ukrytý hluboko v duši.

               Ne nadarmo mají Češi v germánském prostoru pověst „slovanských Prusů“. Tedy někoho, kdo si myslí, že je prostě lepší než ti všichni okolo. O nadřazenosti vlastní kultury nad kulturami ostatními je přesvědčeno 55 procent Čechů – mezi Slovany je porážejí jen Rusové s 69 procenty, ale to už je jiná kapitola. Mimochodem naprostou špičkou v této statistice jsou Řekové, kde je o výjimečnosti řecké kultury přesvědčeno 89 procent obyvatelstva – stačí se podívat na film „Moje tlustá řecká svatba“, abyste o tom dostali představu.

               Symbolem pocitu nadřazenosti se stala česká koruna. Sotva se prezident v novoročním projevu zmínil o možném přijetí Eura jako platidla, strhla se na sociálních sítích doslova apokalypsa. Je to tak emocionální debata, že zde má člověk ještě méně šancí někoho přesvědčit než u ekologie. „Dopadneme jako Řecko“, „Všechno se zdraží“ „Důchodci umřou hladem.“ A další argumenty nebo spíše pseudoargumenty! Ale vše zakryto sloganem „Jsme hrdí na naši českou korunu!“. Z něho není cítit, že hlavním argumentem v odmítání evropské měny je strach.

               Páni okolo někdejšího prezidenta a současného bojovníka za ruské vítězství v Evropě Václava Klause a české banky vytvořili společně za poslední desetiletí atmosféru strachu. Úspěšně zakořenila a není ji možné vymýtit. Strach je nejhorším plevelem lidské duše, ale není proti němu účinný postřik. Strach lidskou duši zabíjí nebo aspoň mrzačí. A pan Klaus a jeho spojenci v šíření strachu pokračují. Samozřejmě, že jde v první řadě o peníze.

               Kdo na koruně vydělává:

  1. Banky. Srážejí si procenta za každý převod peněz do zahraničí (za nákup a prodej valut, to je samozřejmě hodně náročné a je třeba si za to započítat pořádný honorář). Kromě toho můžou půjčovat za podstatně vyšší úrok, než je tomu v Evropské Unii – proč má asi Agrofert většinu svých kreditů v Euru? Pan Babiš sice proti Euru statečně bojuje, ale jeho výhody s radostí využívá. Ostatně, pokud by Česko opravdu vstoupilo do Eurozóny, musela by národní banka propustit většinu svých skvěle placených manažerů – co by si ti pak počali? V Bruselu prý musela belgická národní banka propustit v roce 2000 osm set manažerů!
  2. Pojišťovny. Výrobci, kteří chtějí české zboží exportovat, se musí pojistit proti výkyvům kurzu, jinak s nimi žádná firma v europrostoru neuzavře smlouvu. Je to samozřejmě další zátěž, která české zboží zdražuje a zhoršuje tak jeho konkurenceschopnost.
  3. Stát. Může se totiž zadlužovat bez velkých skrupulí. Tak to dělali Italové nebo Řekové po celá desetiletí. A když jim dluhy přerostly přes hlavu, znehodnotili liru nebo drachmu. Spořitelé sice přišli o úspory, ale dlužníci, a hlavně zadlužený stát, se části dluhů zbavil. To byla právě ona řecká tragédie. Řekové si neuvědomili, že to v euru takhle dál nepůjde, protože o devalvaci měny se už v Athénách rozhodovat nebude. Pamatujete si ještě, jakou měla hodnotu italská lira před zavedením eura? Tisíc lir za jednu marku, dva tisíce lir za euro – přičemž při vzniku Itálie v devatenáctém století měla lira stejnou hodnotu jako rakouský zlatý.

Kdo prodělává:

  1. Firmy, které vyrábějí a zboží vyvážení do zahraničí. Jednak musí platit bankám za převod peněz, jednak se musí pojišťovat proti pohybu kurzu. Pokud musí dovážet suroviny ze zahraničí, platí pak bankám dokonce dvakrát.
  2. Občané. Musí si půjčovat peníze za vyšší úrok, při každé platbě do zahraničí musí zaplatit za onen nákup valut. A samozřejmě platí víc i na dovolených v zahraničí. Jestliže se převod peněz v eurozóně uskutečňuje v reálném čase, při převodu do Česka to trvá až dva dny. A navíc, nikdy nevím, kolik těch peněz vlastně dojde, jak se změní kurz a kolik si banka započítá. Na Slovensko můžu převést peníze bez jakýchkoliv problémů, platbám do Česka se pokud možno vyhýbám. I vysoká inflace požírala úspory občanů mnohem víc než v eurozóně, i když i v některých zemích eurozóny byla inflace vysoká, jako například v Pobaltí. Všude platí pravidlo, které objevil náš známý Koperník – čím víc oběživa a méně zboží, tím větší znehodnocení měny vzestupem cen zboží. A kdopak napumpoval v Česku do oběhu před volbami obrovská množství peněz?
  3. Zahraniční turisté. Ti jsou vystaveni skutečnému sdírání ze strany českých bank. Při výběru peněz nebo při platbě to znamenalo dříve, zda s přepočtem nebo bez přepočtu. Když už turisté pochopili, že s přepočtem znamená desetiprocentní obolus pro příslušnou banku, přišel nový trik – otázka: „platíte v eurech nebo v korunách“? Pokud zaskočený turista, mající doma konto v eurech, řekne neopatrně, že v eurech, poslal opět oněch deset procent sumy české bance. K atraktivitě Česka jako turistické destinace to rozhodně nepřispívá. A na tom zase prodělávají hospodští a hoteliéři.

               Samozřejmě je ten výčet hodně neúplný, ale šlo jen o orientační vzorek. Přesto právě ti nejvíc postižení proti euru nejvíc protestují. Zaprvé se bojí, zadruhé jsou hrdí. Dobře se to doplňuje. Rádi si tedy za korunu připlatí. Peněz mají přece dost! Rozdal jim je pan Babiš!

               Strach se zdražení po přijetí eura není tak úplně zcestný. Záleží hodně na kurzu a na opatřeních vlády. Jestliže měli Němci vstupní kurs 1:2, špatně se s tím manipulovalo. V Rakousku to bylo horší. Kurs 13,78:1 sváděl prodejce, a hlavně hospodské k tomu, aby přešli rychle na 10:1. S odpovídajícím vzestupem cen. Slováci měli 30:1 a ceny se nepohnuly – i díky opatřením slovenské vlády. Kurs české koruny 25:1 je v současnosti poměrně vhodný. Sto korun jsou čtyři eura, moc se s tím manipulovat nedá. A je ostatně možná i ona slovenská cesta – tu razil tehdy ještě proevropský premiér Fico. Prostě na dva roky po přijetí eura zmrazil ceny. Samozřejmě, že po těch dvou letech ceny stouply, ale jen o onu normální inflaci.

               Ale proč o tom vůbec píšu? Euro je něco cizího, a proto nebezpečného a Češi se mu udatně ubrání. Ať to stojí, co to stojí. Mají na to!

               A to lithium z Krušných hor budeme raději vyvážet za pakatel do ciziny, ale vyrábět baterie u nás? To nepřipadá v úvahu. Je to něco nového a hrozně nebezpečného.

               Samozřejmě, že se musí všechno zlepšit. Ale nic se nesmí měnit! Stařičký mocnář by se potěšil. Škoda, že se toho nedožil.

Kairo

„Kairo ist die größte und prächtigste Stadt Ägyptens, der arabischen Welt und Afrikas. Sie hat ihre eigene Atmosphäre, ihren eigenen Charakter, ihren eigenen Zauber. Breite Boulevards mit zehn- und zwanzigstöckigen Gebäuden im modernsten Stil wechseln sich mit verwinkelten Gassen des traditionellen Orients ab. Die Stadt ist geschmückt mit vierhundert Moscheen mit schlanken Minaretten und vierzig Kirchen mit Kreuzen auf den Türmen. Antike Basare in den Gassen liegen neben luxuriösen Geschäftshäusern und malerischen Märkten unter freiem Himmel. Kairo kann mit zwanzig Museen, zehn Theatern, fünf Hochschulen, hundert Parks und Gärten unter Palmen sowie einer der schönsten Uferpromenaden der Welt prahlen.”

Diesen Text schrieb der tschechische Schriftsteller Vojtěch Zamarovský in seinem Buch “Ihre Majestäten die Pyramiden”. Ich gestehe, dass ich Zweifel hatte, ob Zamarovský wirklich die gleiche Stadt besucht hatte wie ich, nämlich Kairo. Aber er war dort im Jahr 1986, als diese Stadt “nur” neun Millionen Einwohner hatte. Heute ist es eine unglaubliche Ameisenkolonie, in der sich zweiundzwanzig Millionen Menschen drängen, und die überwiegende Mehrheit von ihnen ist sehr arm. Dies hat natürlich mit der demografischen Situation zu tun. Als Napoleon im Jahr 1798 nach Ägypten kam, hatte Frankreich 35 Millionen Einwohner, und Ägypten zwei Millionen. Heute hat Frankreich (einschließlich massiver Einwanderung aus der arabischen Welt) 65 Millionen Einwohner, Ägypten 110 Millionen. Ägypten ist zwar ein großes Land mit einer Million Quadratkilometern Fläche, was es auf den 29. Platz weltweit bringt, aber die Bevölkerung drängt sich auf weniger als fünf Prozent dieser Fläche, der Rest ist unbewohnbare Wüste. Die Massen drängen sich also in große Zentren, wo ihr Leben zu einem täglichen brutalen Überlebenskampf wird.

Natürlich, wenn man das moderne Ägypten kennenlernen möchte, sollte man nicht mit einem Reisebüro dorthin fahren. Das haben wir aber getan. Es war also eine Reise nach Ägypten für Anfänger, und ich kann nicht sauer sein, dass wir nur das obligatorische Grundprogramm gesehen haben. Auch wenn unser Führer im Ägyptischen Museum etwas gereizt sagte, dass es für ihn interessant sei, Dinge zu hören, die er normalerweise selbst erzählt. Dann schwieg ich lieber. Aber es war immer noch praktisch, etwas über das alte Ägypten zu wissen. Unser zweiter Führer Mustafa, der uns von Assuan nach Luxor begleitete, war nämlich nicht gerade der fleißigste und gab uns meistens “freie Zeit”, um die Tempel auf eigene Faust zu erkunden, damit er selbst die Zeit im Schatten vor dem Tempel verbringen konnte. Dann waren meine Kenntnisse der ägyptischen Kultur sehr nützlich – ich kann mich rühmen, dass ich zum Beispiel die Kartusche mit dem Namen des Pharaos Ramses lesen kann. Ich werde verraten, dass es ziemlich einfach ist, der Name beginnt logischerweise mit dem Buchstaben “R”, den die alten Ägypter mit einer Sonnenscheibe darstellten, weil diese mit dem Gott Re identifiziert wurde (und Vokale wurden nicht geschrieben). Übrigens war dies der erste Buchstabe, den Jean-Francois Champolion entzifferte, als er das Geheimnis der Hieroglyphen knackte.


            Ein Tourist aus Europa muss sich also mit der Tatsache abfinden, dass er für die von Armut geplagten Ägypter vor allem ein Opfer ist. Nicht Opfer von Raubüberfällen, denn die Kriminalität soll angeblich in Ägypten niedriger sein als in Europa, sondern als Verbraucher von Dienstleistungen, die er meistens gar nicht braucht und will. Sei es der Kauf von Souvenirs, verschiedener Waren (Vorsicht, Kleidung aus der gepriesenen ägyptischen Baumwolle, die auf den Basaren angeboten wird, stammt fast ausschließlich aus China) oder die Fahrt mit dem Taxi oder der Kutsche. Mit Trinkgeld kommt man in die geschlossene koptische Kathedrale genauso wie in den wegen Renovierungsarbeiten geschlossenen Tempel des Gottes Chonsu in Karnak. Einfach gesagt, der Ägypter sieht im bleichen Touristen mit der Kamera um den Hals eine Geldquelle, die ihm das Abendessen sichert. Als wir dort waren, war gerade Ramadan, und die Ägypter durften erst nach Sonnenuntergang essen und trinken, das Mittagessen war also kein Thema. Das galt jedoch nicht ganz. Am ersten Tag haben wir noch mit unserem Führer Hašib ausverhandelt, dass wir nirgendwo zum Mittagessen gehen werden, weil wir auch in der Fastenzeit vor Ostern fasten. Er war davon nicht begeistert, akzeptierte es jedoch unwillig. Am zweiten Tag hat er uns nichts mehr gefragt. Er hat uns einfach mit dem Fahrer zu einem – nicht gerade einladenden – Restaurant gebracht, uns an einen Tisch gesetzt, und bevor wir protestieren konnten, legte das Personal Vorspeisen und dann etwas gegrilltes Hackfleisch und Gemüse vor uns auf den Tisch. Für zwei Portionen und zwei Flaschen Wasser haben wir 38 Euro bezahlt. Das Rätsel des relativ hohen Preises wurde schnell gelöst. Sowohl Hašib als auch der Fahrer nahmen große Plastiktüten voller Essen aus dem Restaurant mit, offensichtlich für das Iftar-Fest während des Ramadans – ich glaube nicht, dass sie etwas bezahlt haben.

            Ich habe festgestellt, dass ich ein verbissener und unangepasster Europäer bin. Wir haben in einem Hotel in der Nähe des Flughafens gewohnt, also weit weg vom Stadtzentrum. Mit dem Taxi könnte man ins Stadtzentrum gelangen. Ein Taxi im Hotel zu bestellen, war kein Problem, aber die Vorstellung, dass ich auch wieder zurückkommen muss, ließ mir den Schweiß auf die Stirn treten. Und dann würde natürlich der Taxifahrer den Preis diktieren. Die Voraussetzung für einen solchen Ausflug ist viel Bargeld, Kreditkarten gelten nicht als Geld. Ein Auto zu mieten und versuchen, ins Stadtzentrum selbständig zu kommen, wäre gleichbedeutend mit einem Selbstmord. Selbst der Reiseführer warnt eindringlich vor solchen verrückten Ideen. Ich schätzte meine Überlebenschancen im Kairo-Verkehr auf etwa dreißig Minuten. Vielleicht hat der Verkehr in der Stadt irgendwelche Regeln, aber wenn es welche gibt, habe ich sie nicht entdeckt – außer, dass man – hauptsächlich – auf der rechten Seite fährt. Vorfahrtrecht gibt es nicht, und an den Kreuzungen gab es zwar Ampeln, aber meiner Meinung nach hatten sie rein dekorativen Charakter. Die Änderung des Lichts an der Ampel hat nichts am Fahren unseres Busses geändert.

Es scheint möglich zu sein, im Stadtzentrum spazieren zu gehen. Ich weiß es nicht, wir haben es nicht geschafft. Aber als wir in Luxor am dortigen Nilufer spazieren gehen wollten, das nur einen halben Kilometer entfernt war, schafften wir es nicht. Durch die Menge der Taxifahrer vor dem Hotel haben wir uns noch irgendwie durchgeschlagen, dann kamen jedoch die Kutscher, die versuchten, uns mit Gewalt in ihre Kutsche zu ziehen. Und als wir Widerstand leisteten, erhielten wir aggressive Beschimpfungen – glücklicherweise auf Arabisch, also weiß ich nicht, wie uns der Kutscher genannt hat – seinem Gesichtsausdruck nach zu urteilen, war es sicher nichts Schönes. Es blieb uns nichts anderes übrig, als den Versuch eines Spaziergangs aufzugeben und ins Hotel zurückzukehren. Ich hatte einfach nicht die Nerven oder genug Bargeld in der Geldbörse. Ägyptische Pfund sind bei Kutschern oder Taxifahrern nicht besonders willkommen – sie haben viel lieber Dollar oder Euro. Das liegt an der enormen Inflation. Als Ägypten sich im Jahr 1922 unabhängig machte, übernahm es das britische Pfund als seine Währung. Damals hatte es den Wert von fünf US-Dollar. Der aktuelle Wert des ägyptischen Pfunds beträgt drei US-Cent und sinkt ständig.

So habe ich leider weder den Tahrir-Platz noch die schönste Uferpromenade der Welt gesehen. Und das, obwohl wir dem Nil sehr nahegekommen sind – das Ägyptische Museum liegt im Stadtzentrum, und nur das Hilton Hotel trennt es vom Tahrir-Platz. Ich war nicht ausreichend vorbereitet, um genug Druck auf unseren Hašib auszuüben (ich wusste nicht, dass es SO NAHE ist!). Aber wahrscheinlich hätte selbst eine gründliche Vorbereitung nichts an unserem Schicksal geändert. Hašib hatte eine kranke Hüfte und hatte daher nicht vor, auch nur einen Meter mehr zu gehen als nötig, und die Vorstellung, uns ohne persönliche Aufsicht spazieren zu lassen, war für ihn ein Albtraum. Stattdessen stand der Besuch des Basars auf dem Programm – was ich WIRKLICH nicht gebraucht habe – aber es war schwer, sich in der überfüllten Gasse zu verlaufen, was Hašib, der im Auto geblieben war, die Ruhe behalten ließ.

Kairo blieb für mich also ein Ameisenhaufen von Menschen, die in Häusern leben, die teilweise im Entstehen und teilweise im Verfall begriffen sind, viele von ihnen durchlaufen beide Phasen gleichzeitig. Die Sozialwohnungen von Präsident Nasser (mit dem das sozialistische Lager so herzliche Beziehungen hatte, dass er den Ägyptern den Bau des Assuan-Staudamms ermöglichte) waren schreckliche Löcher.

Sozialwohnungen

In einigen fehlte sogar das Dach, aber an der Wand war immer eine Klimaanlage befestigt. Warum eine Klimaanlage in einer Wohnung, die Löcher in den Wänden hat, war mir nicht ganz klar – aber ich habe viele andere Dinge auch nicht verstanden.

Auf meinen Reisen durch Europa gewöhnte ich mir an, häufig John Travolta aus dem Film “Pulp Fiction” zu paraphrasieren, wo er über die Niederlande sagt: “Es ist dort alles wie bei uns, nur gibt es dort kleine Unterschiede.” Dieses Mal konnte ich diesen Satz jedoch nicht paraphrasieren – es gab keine kleinen Unterschiede, nicht einmal große, es war einfach alles komplett anders. Ich hätte sogar einen Gemüsemarkt besuchen können, aber ihn als “malerischen Markt unter freiem Himmel”, wie Zamarovský es genannt hat, zu bezeichnen, würde ich mich nicht trauen. Der Himmel war zwar hoch, aber ich habe dort nichts Malerisches gesehen – nur eine unglaubliche Menschenmenge.

In Kairo gibt es auch moderne Neubaugebiete (am Stadtrand in der Wüste, da es in Ägypten gesetzlich verboten ist, auf fruchtbarer Erde zu bauen) und sogar Siedlungen mit großen Erholungsparks – in Richtung Gizeh, wohin eine siebenspurige Autobahn führt. Wie viele Bewohner von Kairo sich jedoch einen solchen Luxus leisten können, kann ich nicht abschätzen. Es schien, dass viele dieser Wohnungen leer standen, obwohl die Gebäude fertig waren. Das ist ein ziemlich seltsamer Zustand, die meisten Häuser (auch Hotels) werden nie fertiggestellt. Für ein unfertiges Haus muss nämlich (ähnlich wie in der Türkei oder auch in Griechenland) keine Grundsteuer gezahlt werden. Daher ragen an der Spitze immer Drähte in den Himmel, als Zeichen, dass der Besitzer plant, ein weiteres Stockwerk hinzuzufügen – und das kann Jahre, Jahrzehnte oder vielleicht sogar eine Ewigkeit dauern.

Auf dem Weg ins Zentrum passierten wir die “Stadt der Toten”, also den zentralen Friedhof.

Es erstreckt sich über eine riesige Fläche von mehreren Quadratkilometern – jede Familie hat ihr kleines Haus, in dem sich zwei Massengräber befinden, eines für Männer und eines für Frauen. Männer dürfen also selbst nach dem Tod nicht mit Frauen vermischt werden – vielleicht, damit sie zumindest nach dem Tod etwas Ruhe haben. Diese Häuser unterscheiden sich sehr in Größe und Qualität – einige von ihnen ähneln auffällig Nasser’schen Sozialwohnungen, während bedeutende Männer sich Paläste bauen ließen, sogar mit Moscheen. Über der Stadt der Toten erheben sich viele von ihnen.

Die Dominante des historischen Kairos ist die Festung, die hier der legendäre Herrscher und Eroberer von Jerusalem Saladin (arabisch Salah-al Din) von 1173 bis 1186 errichten ließ.

Die Festung steht noch ein wenig – sie wurde 1992 durch ein Erdbeben beschädigt. Dieses Erdbeben hatte zwar eine Stärke von “nur” 5,8 auf der Richter-Skala, also in Tokio würde sich kein Blatt bewegen, aber in Kairo führte es zu 500 Toten und 50.000 Obdachlosen. Um ehrlich zu sein, schienen mir auch die heutigen Häuser – mit Ausnahme der Gebäude staatlicher Ämter, Museen und Krankenhäuser – nicht besonders erdbebensicher zu sein. Die Ägypter haben es in dreißig Jahren immer noch nicht geschafft, diese Saladin-Festung zu reparieren, sie warten anscheinend darauf, dass es jemand anders für sie tut. Die Dominante ist die sogenannte “Alabastermoschee” oder die Moschee von Muhammad Ali.

Alabastesermoschee

Nein, es handelt sich nicht um den berühmten amerikanischen Boxer, der ursprünglich Cassius Clay hieß, sondern um den Gründer der modernen ägyptischen Königsdynastie. Die Ägypter haben eine zwiespältige Meinung über ihn. Sie sprechen von ihm als “dem Albaner, den die Franzosen nach Ägypten gebracht haben”, können ihm aber nicht absprechen, dass sie diesem Mann viel zu verdanken haben. Vielleicht auch für diese Dominante, die über der Stadt aufragt. Die Verkleidung aus Alabaster, die ursprünglich die ganze Moschee bedecken sollte, ist jedoch unvollendet, weil die Nachkommen dieses Königs nach seinem Tod das ursprüngliche Projekt einfach ignorierten.

Ägypten verlor seine Unabhängigkeit im Jahr 1517, als es von den Türken erobert wurde und Sultan Selim (mit dem Beinamen „der Eroberer“ in der europäischen und „der Dichter“ in der moslemischen Tradition, was sich angeblich nicht widerspricht) den letzten mamelukischen Herrscher Tuman brutal ermorden ließ. Nachdem Ägypten von den französischen Truppen Napoleons erobert wurde – und sie den dort lebenden Arabern zeigten, auf welchem Schatz sie saßen, ohne etwas über seinen Wert zu wissen – und diese dann von den Briten vertrieben wurden, setzte sich in den politischen Kämpfen eben jener “Albaner” Muhammad Ali durch. Im Jahr 1805 lud er die Eliten der Mameluken zu einem Abendessen ein, was die herrschende Kaste der ägyptischen Gesellschaft war, und ließ sie alle massakrieren. Danach balancierte er geschickt zwischen der türkischen Regierung der “Großen Pforte” in Istanbul (weil Ägypten formal ein Teil des Osmanischen Reiches blieb) und den Briten, unter deren Schutz (Protektorat) er seinen Einfluss auf Jordanien und Syrien erweiterte und dessen Armeen sogar mehrmals vor Konstantinopel standen – also vor Istanbul.

So gründete er eine neue ägyptische regierende Königsdynastie, die erst 1952 durch einen Putsch der Offiziere endete, die den letzten König Faruq zwangen abzudanken. Der erste “Präsident” wurde Abdul Nasser mit einer Neigung zum kommunistischen Lager, gefolgt nach seinem Tod von Anwar Sadat, der eine Annäherung an USA suchte und sich mit Israel versöhnte, was ihm das Leben kostete. Nach dem Attentat auf ihn im Jahr 1981 begann die dreißigjährige Ära von Husni Mubarak, die mit dem “Arabischen Frühling” im Jahr 2011 endete. Nachdem die Ägypter bei freien Wahlen islamische Fanatiker unter der Führung des erstmals demokratisch gewählten Präsidenten Mohammed Mursi gewählt hatten, der das Land innerhalb eines einzigen Jahres seiner Amtszeit in politische Isolation und wirtschaftlichen Zusammenbruch führte, übernahm die Armee erneut die Kontrolle. Nachdem General Al Sisi die Uniform abgelegt hatte, wurde er  zum Präsidenten “gewählt”, und sein Bild ist jetzt an allen Ecken und Regierungsgebäuden zu sehen.

In Kairo gibt es wirklich viele große Moscheen. Zum Beispiel die Al-Hasana-Moschee, wo der iranische Schah Reza Pahlavi begraben liegt. Nach seiner Flucht aus dem Iran nach der Revolution von 1978 fand er schließlich Asyl gerade in Ägypten, wo er 1980 an Prostatakrebs starb. Mir hat besonders die Ibn-Tulun-Moschee gefallen, die auch die größte ist. Keine von ihnen ist jedoch für Touristen und erst recht nicht für Christen frei zugänglich, auch nicht barfuß. Fotografieren konnten wir sie von außen.

Normalerweise reist ein gewöhnlicher Tourist nach Kairo, um das ägyptische Museum und die Pyramiden von Gizeh und Sakkara zu besuchen. Dieses Programm haben wir erfolgreich absolviert. Natürlich ist das ägyptische Museum etwas ganz Besonderes.

Man konnte viel über Ägypten lesen und Fotos und Filme anschauen, aber wenn man vor diesem Stuhl steht, auf dessen Lehne die Frau von Pharao Tutanchamun seine Schulter mit Öl einreibt, ist das Erlebnis mit diesen Bildern nicht vergleichbar. Ich hatte dieses Bild des Stuhls vielleicht schon hundertmal auf Fotos gesehen, aber die Realität hat mich dennoch umgehauen. Ich konnte dort fotografieren (im Gegensatz zu dem Saal, in dem die goldene Totenmaske von Tutanchamun ist), aber als ich mir später das Foto ansah, war es eine riesige Enttäuschung. Einige Dinge muss man einfach live sehen.

Das gilt auch für die Pyramiden. Heutzutage stehen sie eigentlich schon in der Stadt oder am Stadtrand (Gizeh ist bereits mit Kairo zu einem Komplex verschmolzen).

Aus der Ferne wirken sie nicht besonders beeindruckend, aber wenn man zu ihnen kommt und ihre Größe begreift (eine Reihe von Steinen, die 17 Tonnen wiegen, in der untersten Reihe ist so hoch wie ein Mensch – nun ja, wie meine Frau, ich überragte sie etwas). Wer will, kann sogar in die Pyramide treten – entweder in die von Cheops (Khufu) oder die von Chefren (Khafre) – die zweite ist billiger und die Tickets leichter zu bekommen.

Im Inneren der Cheops-Pyramide, neben dem Sarkophag des Pharaos, wo der anwesende Araber gerne ein Foto von Ihnen für Trinkgeld macht, befinden sich die Graffiti des ersten Archäologen und Grabräubers Giovanni Belzoni, der hier am 2. März 1818 ankam. Es ist etwas schwieriger sich vorzustellen, wie diese Pyramiden aussahen, als sie neu waren. Ihre Oberfläche war nämlich mit Kalksteinplatten bedeckt, die die Sonne reflektierten und weiß in die Ferne leuchteten, und ihre Spitzen waren mit Gold geschmückt. Außerdem stehen die Pyramiden auf einer Anhöhe über dem Nil-Tal, das Ihnen zu Füßen liegt, mit seinen Palmen, Feldern und Wohngebieten. Eine wirklich atemberaubende Vorstellung. Aber nur eine Vorstellung.

Die berühmte Sphinx ist ein Stück weiter – sie bewachte den Zugang zu den Pyramiden und sollte Diebe abschrecken.

Das ist ihr nicht gelungen. Bei ihr gibt es ein Städtchen voller Geschäfte und Souvenirstände. Von weitem sah das Hotel Cleopatra schön aus. Aus der Nähe, wenn man sieht, wie viel Müll und Schmutz vor seinem Eingang liegt, eher abstoßend.

Die heutigen Ägypter betrachten sich zwar als Nachkommen der antiken Ägypter, die diese unglaublichen Werke gebaut haben, haben jedoch nur sehr wenig mit ihnen gemeinsam. Diese alte Kultur verschwand zuerst unter dem Sand, um dann in die Museen zu wandern, und von der Atmosphäre der einstigen einer der beiden ältesten Kulturen der Welt spürt man nicht viel. Sie werden bald verstehen, dass die Ägypter zu diesen Denkmälern eine rein kommerzielle Beziehung haben, nicht aber die emotionale, die man von den Nachkommen einer uralten Kultur erwarten würde. Die Universität von Kairo hat Fakultäten, die angeblich alle Sprachen der Welt unterrichten – sogar die Fakultät für Bohemistik hat angeblich ganze 198 Studenten. Es geht nur darum, die Sprache gut genug zu lernen, damit der Ägypter Touristen in ihrer Sprache führen kann. Die Ergebnisse sind manchmal zweifelhaft. Unser Führer Mustafa behauptete stolz, Germanistik an der Universität Kairo studiert zu haben. Sein gebrochenes Deutsch entsprach meinem etwa aus den Jahren 1998/1999. Aber es blieb nichts anderes übrig, als zufrieden zu sein. Wir waren Touristen mit einem Standardprogramm – wenn ich mehr wollte, müsste ich wahrscheinlich einen privaten Führer bestellen – und bezahlen. Ich weiß nicht, ob ich es versuchen werde. Auch wenn mich der Tahrir-Platz, die Nilpromenade, das Parlamentsgebäude oder der Palast von König Faruq sehr reizen würden. Oder die zweitgrößte Stadt Ägypten, die Alexandria. Aber nur mit einem eigenen Taxi und ohne Kutschenfahrer.

Věc svědomí

               Tenhle případ je dost typický pro současnou medicínu. Zachraňujeme často lidi, kteří se do svých problémů dostali vlastní vinou a od kterých nemůžeme očekávat ani špetku vděčnosti. Na jednotce intenzivní péče leží ze zhruba 70 procent lidé, kteří se do svého stavu propili, prokouřili nebo projedli. Ať už alkohol, cigarety nebo obezita zkracují – statisticky viděno – život zhruba o deset let (ta kumulace je samozřejmě pak menší, kdo pije, kouří a váží 150 kilo nežije o třicet let méně, ale zhruba o patnáct.)

               Pacient, o kterém chci dnes psát, je cukrovkář, už deset let na inzulínu. Od roku 2021 si přestal inzulín píchat, zavřel se ve svém bytě a nechal si tam nosit alkohol, cigarety a jídlo. Nikoho k sobě nepustil. Příbuzné nemá, nejbližší příbuzný je bratranec, s nímž neměl kontakt už od onoho roku 2021, kdy se stáhl do svého bytu.

               Jeho obvodní lékařka, kterou dobře znám, protože vzdělávání dělala u nás a jejíž kvalifikaci si cením, se pokusila dostat do jeho bytu, aby věc řešila, protože si už na zápach, odtud vycházející, stěžovali sousedi. Nepustil ji dovnitř, na příští den tedy objednala policii a ta dveře do bytu otevřela násilně. Jak to tam vevnitř vypadalo nevím, nikdo o tom nechtěl hovořit. Jak vypadal onen pacient vím ale dost dobře. Kachektický, tedy podvyživený, páchnoucí nejen po acetonu díky své diabetické ketoacidóze, ale i díky své hnijící noze.

               Ta noha měla otevřené hluboké rány a v nich byly hmyzí larvy. V podstatě se jednalo o hnijící maso a zápach odpovídal této zkušenosti. To byl očividně onen smrad, který iritoval sousedy. Ne ale onoho pacienta. Odvoz do nemocnice kategoricky odmítal, nechal se přesvědčit, až když mu lékařka slíbila, že půjde jen o převaz jeho otevřených ran na noze.

               Už v sanitce zkolaboval. Po ošetření jeho ran a odstranění larev hmyzu, byl předán nám na intenzivku. Zabezpečen centrálním katetrem, dostal inzulín v perfuzoru a infuze. Při jeho hodnotách krevního draslíku bylo s podivem, že ještě žije.

               Stál mě bezesnou noc. Nejprve bylo třeba zabezpečit jeho krevní oběh. Infuze s tekutinou a elektrolyty jakož i s albuminem, kterého měl v krvi zoufale málo (jednak díky nedostatečnosti jater jakož i ztrátám albuminu močí, protože jeho ledviny byly z diabetu těžce poškozeny. V ledvinách měl ochrnuté tubuly zodpovědné za zpětnou resorpci moči, takže co jsme do něho nalili, to vyšlo močí zase ven – tento stav se upravil až po šesti hodinách, potom začal močit méně a tekutina v těle zůstávala a tím se oběh pomalu stabilizoval. Až do té doby potřeboval katecholaminy, ty jsem ale pak v průběhu noci mohl pomalu vysadit.

               Jeho hodnoty byly dost neuvěřitelné. Hodnota takzvaného glykovaného hemoglobinu jako známka nastavení diabetu byla rekordních 230 mmol/mol. (normální je 42 a o dobře nastaveném diabetu můžeme mluvit do hodnoty 53, což v „starých jednotkách“ na něž jsem zvyklý, odpovídá 7 procentům.) Cukr v krvi se vždy váže na červené krevní barvivo, to množství glykovaného hemoglobinu odpovídá pak dlouhodobému metabolismu cukru v posledních třech měsících. Tabulka, kterou používám na přepočet nových hodnot (nevím, kdo ty nové hodnoty zavedl a proč, zřejmě abychom měli více práce) udává hodnoty jen do 108 mmol/mol. Musel jsem si tedy hodnotu pacienta vypočítat sám a vyšlo mi 23,5 procent, tedy čtvrtina jeho červeného krevního barviva byla pokryta cukrem. Jak říkával primář Farkaš ze Stolzalpe „Člověk vydrží neuvěřitelně moc.“ Zejména, když je mladý, pacientovi bylo 59 let.

               Druhou polovinu noci jsem pak strávil bojem s jeho deliriem. I když dostal nikotinovou náplast, aby nám na intenzivce nemusel kouřit, nestačilo to. Jednak bolesti v noze (i přes opiáty, které dostal) a náhlý nedostatek alkoholu způsobily stav zmatenosti, agresivitu. Absťák se projevil křikem, napadáním sester a snahou utéct z postele. Trvalo několik hodin, než se ho podařilo zklidnit. Protože odmítal cokoliv spolknout, byli jsme odkázáni na léky do žíly, a tak jsme používali léky na uklidnění benzodiazepiny, pak antipsychotikum Haldol a nakonec i narkotikum Propofol. O půl třetí ráno byl konečně jakž takž klid, pacient měl akceptovatelný krevní tlak a spal. Byl jsem hodně rád, že jsem ho nemusel intubovat a napojit na umělou ventilaci.

               Ráno ho přišli znovu navštívit chirurgové. Jestliže ještě předchozího den doufali, že se jim podaří nohu zachránit, tentokrát konstatovali, že jedinou šancí na přežití je amputace. A tím vzniklo ono dilema, po kterém jsem pojmenoval můj článek.

               Pacient byl v deliriu, tedy nebyl právně způsobilý o sobě rozhodovat. Na druhé straně zákon přikazuje, že zákroky na pacientovi je možné vykonávat jen s jeho souhlasem. Vzhledem na jeho chování před upadnutím do deliria bylo zřejmé, že by souhlas k amputaci nohy nikdy nedal. Nyní ovšem nemohl rozhodovat o ničem, díky lékům spal.

               Možnost první byla nechat ho umřít. Pokud by se noha neamputovala, dostal by v nejbližších hodinách sepsi, tedy otravu krve se selháním oběhu, což by vedlo nezvratně k smrti. Je prakticky jisté, že by nikdo nepátral, nač pacient zemřel, jeho jediný příbuzný – vzdálený bratranec – neprojevil o osud našeho pacienta ani nejmenší zájem. Tedy šlo jen o naše medicínské svědomí, právních následků by se v případě úmrtí nebylo třeba bát.

               Možnost druhá byla ona amputace. Tím bylo možné jeho život zachránit. Ovšem s důsledky, že musíme prakticky najisto počítat se soudem. Až se pacient probere z kómatu a zjistí, že mu chybí noha, bude při jeho asociální povaze určitě žalovat. On přece přišel do nemocnice jen na převaz a když nohu ztratil, znamená to pro něho, že doktoři něco pokazili.  Snažit se mu vysvětlit situaci bude naprosto zbytečné. Můžeme se o to pokusit, ale s úspěchem nepočítám. Čili je téměř jisté, že budeme muset před soud. A samozřejmě vyrobíme těžký sociální případ alkoholika, diabetika s amputovanou končetinou, neschopného se o sebe postarat, ale jen těžce zvládatelného péčí, jedno, zda doma nebo v domově důchodců. Čili vyrobíme velký problém, který bude i nás v příštích letech zatěžovat. Vzhledem na jeho věk může žít ještě několik desetiletí. Pokud se o něho bude někdo starat.

               Takže co dělat? Svědomí proti rozumu. Samozřejmě přijde argumentace Hippokratovy přísahy (mimochodem samozřejmě už nepřísaháme na Hippokrata, jeho slib je na dnešní dobu přece jen už poněkud zastaralý, ale jedná se o přísahu ze Ženevy, vypracovanou v roce 1948 a od té doby vícekrát přepracovanou, která z Hippokrata převzala podstatné části). Kdyby se lékaři drželi Hippokratovy přísahy, nesměli by například vůbec operovat, neřkuli vykonávat přerušení těhotenství. V původní verzi přísahy připisované Hippokratovi, i když nikdo neví, zda byl skutečně jejím autorem, se píše: „Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“ O.k. v té době, a ještě dlouho potom nebyli chirurgové považováni za lékaře. Dnes ale přísahají i oni. V antice, a i ještě ve středověku až do devatenáctého století obsahovala medicína jen vnitřní lékařství a chirurgie byla výsadou léčitelů. Na jiném místě se v přísaze píše: „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu.“ Dnes přísaha ani eutanázii ani interrupci výslovně nezakazuje. Ale to jen na okraj.

               Dilema zůstává stejné. Zachraňovat nebo nezachraňovat. Vyrobit si soudní proces a společnosti těžkou sociální zátěž nebo ne?

               Přirozeně, zvítězilo svědomí a chirurgové nohu odstranili. Že jsme dostali pacienta do stavu, kdy byla operace možná a že ji poměrně dobře přečkal, na to jsme mohli být medicínsky hrdí.  

               A poneseme za to zřejmě i následky.

Jak to vypadá dnes, dobrá věc se podařila, pacientovi se daří podstatně lépe, začal jíst a pít, je sice ještě dezorientovaný, ale už ne agresivní, ledviny fungují, oběh funguje a jeho zánětlivé parametry se lepší.  Že nemá nohu, ještě netuší. Ale až to zjistí, máme se na co těšit.

               Samozřejmě jsme se zabezpečili, jak se dalo. Chirurgové stanovili takzvanou „vitální indikaci“, čili zákrok zachraňující život, bez něhož pacient umře. My jsme dokumentovali, že pacient díky deliriu nemohl dát informovaný souhlas se zákrokem. Všechno konzultováno v týmu a zadokumentováno. Kontaktovali jsme i právní oddělení koncernu, abychom mohli použít skutečně neprůstřelnou formulaci. Nakolik to pomůže, uvidíme.

               Chtěl jsem jenom říct, že to není vždycky jednoduché. Člověka musíme zachraňovat, ať se nám to líbí nebo nelíbí, a to i když tím riskujeme problémy, kterým bychom se jinak mohli vyhnout. Ale tak to je.

Bedřich Smetana 200 let od narození zakladatele moderní české hudby

Bedřich Smetana – dvě stě let od narození zakladatele moderní české hudby.

               Co potřebuje člověk, aby měl úspěch a něčeho v životě dosáhl? Talent, vůli a štěstí. Bedřich Smetana měl naštěstí pro českou kulturu všechno potřebné. Jako by nad ním Bůh bděl a když bylo nejhůř, vždy zasáhl nějakým zázrakem, aby géniovi umožnil přežít – a tvořit. Stvořitel zřejmě nehodlal nechat schopnosti, které do sládkova syna Bedřicha vložil, nechat ležet ladem.

               Ovšem pokud platí, že géniové tvoří nejlépe, když jim život dává zabrat a osobní štěstí se zdá být nedosažitelné, pak obdržel Smetana dostatek negativních podnětů, aby se mohl ve své hudbě realizovat. Stvořitel mu poskytl dvě manželství, první tragické, druhé nešťastné a smrtelnou chorobu, která ho jako hudebního génia postihla na nejcitlivějším místě, když mu vzala sluch. A navíc: Aby génius dosáhl věhlasu už za svého života, nesměl by se narodit v české kotlině. Češi bytostně nesnášejí každého, kdo nad ně vyčnívá.

               Jan Neruda, který s tímto „čecháčkovstvím“ celý život – přiznejme si, že marně – bojoval, to shrnul právě u příležitosti štvavé kampaně proti Smetanovi do následujícího textu: „Nás, Čechy, nepochopíš. Máme-li v literatuře něco výborného, málokdo to zná. Máme-li v umění někoho vynikajícího, buď si ho nevšimnem nebo ho zničíme, nebo mu alespoň, můžeme-li, vezmeme všechnu možnost, aby se velkým stal. Máme-li v politice muže poctivého, hned ho pošpiníme, máme-li nějaký ústav ve svých rukou, zajisté ho zanedbáme. Věru, kdybychom měli národní a politickou svou existenci zcela ve svých rukou, snad bychom šli a oběsili se.“

Bedřich Smetana

               Přímo prorocká slova, platná bohužel i dnes. Ale zpět k našemu Friedrichovi. Vlastně mě vždycky iritovalo, když ho Rakušáci s naprostou samozřejmostí nazývali Friedrich Smetana. Ovšem Bedřich skutečně Friedrich byl. I když byl od mládí přesvědčeným Čechem, vzdělání dostal v německých školách (s velmi nevalným prospěchem), doma mu říkali Fricku, a jeho druhá žena Betty ho na veřejnosti neoslovovala jinak než „Fritz“. Často na veřejnosti, a ne právě slušným způsobem. Její výkřiky: „Mlč Fritz a hrej! Řeči si nech napotom,“ vstoupily do dějin hudebního světa. Smetana sice vždy uměl dobře česky mluvit, s pravopisem měl ale obrovské problémy, jeho dopisy psané česky se hemží přímo neuvěřitelným množstvích chyb. Byl si toho vědom a čitatelům těchto dopisů se předem omlouval.

               Přesto je Smetana zakladatelem moderní české hudby a jeho věhlas překročil i české hranice. Ovšem zatímco Dvořák či Janáček jsou opravdu považování za klasiky světové hudby, Smetana zůstal přes všechno autorem především českým. Určitě v tom hraje svou úlohu i volba témat jeho oper, v zahraničí se hraje „Prodaná nevěsta“ či „Hubička“, ovšem s Libuší, Daliborem či Branibory v Čechách by mělo zahraniční publikum skutečně nemalé problémy. I když právě Braniboři v Čechách byli tím velkolepým startem „velké“ česká hudby. Co je ovšem Smetanova v zahraničí naprosto nejslavnější skladba, považovaná za jednu z nejvelkolepějších hudebních kompozicí vůbec, která se hraje všude na světě a hudebníci si považují za čest, když ji mohou hrát, je „Má vlast“. Jedno, že vznikla jako vyznání lásky české domovině, její hudba si podmaňuje posluchače na celém světě dodnes.  Jen na okraj dodávám, že právě tuto geniální skladbu skládal Smetana v letech 1874–1879, kdy byl již zcela hluchý.

               Nehodlám se v tomto článku zabývat podrobně jeho životem, na to mám příliš málo prostoru. Snad jen tolik, že se narodil v zámožné rodině sládka Františka Smetany, jako jeho první syn. (František Smetana zplodil ve třech manželstvích celkem 18 dětí!). Už jako dítě prokázal – podobně jako Mozart – geniální hudební nadání a v šesti letech už ho vozili jako cvičenou opičku, aby hrál společnosti hudební skladby na klavíru. Hraběnka Valdštejnová ze zámku v Litomyšli mu prý líbala zázračné prstíky. Poté, co se protrápil gymnázii v Jindřichově Hradci, Jihlavě, Praze a v Plzni, opustil v necelých dvaceti letech domov a s dvaceti zlatými v kapse odešel za nejistou budoucností hudebníka do Prahy. Jeho vzory byli moderní autoři Liszt a Berlioz, ale obdivoval i Wágnera (později mu především závislost na Wágnerovi vyčítali a nazývali ho skoro zrádcem národa). Lisztovi si dovolil dokonce napsat dopis (ve kterém ho mimo jiné prosil o půjčku 400 zlatých, kterou mu Liszt neposlal) a jednou se i setkali.

               Když mu reálně hrozila smrt hladem, zachránil ho zázrak, když se stal učitelem hudby dcer hraběte Leopolda Thuna. Tak přežil první tři roky v Praze, než si otevřel vlastní hudební školu. Jezdil na Hradčany hrát excísaři Ferdinandovi (ten mu platil 4 zlaté za hodinu, ale hlavně mu udělal v Praze reklamu, takže se o Smetanovu školu začala zajímat i „lepší“ společnost – ochotná platit.)

               Smetana, teď už sociálně zabezpečený, se v srpnu 1849 oženil, bylo mu dvacet pět let, nevěstě Kateřině Kolářové dvacet dva a znali se od dětství, už celých sedmnáct let. Což neznamená že se jejich vztah dá nazvat láskou z pískoviště. Smetana byl sice v citových záležitostech velmi aktivní (jsme o jeho avantýrách podrobně informováni, protože si vedl – občas poněkud naivně šifrovaný – deník). Tělesnou krásou ho ovšem Bůh neobdařil. Měřil pouhých 156 centimetrů (podle antropologického výzkumu z roku 1988 údajně 164 cm) a byl silně krátkozraký – jeho brýle měly 7 dioptrií. Měl díky úrazu z dětství deformovanou čelist (zřejmě i proto nosil po celý život plnovous). Přesto mohlo být jeho první manželství šťastné, kdyby nezasáhl osud. Napřed zemřely tři z jeho čtyř dcer, z toho i hudebně mimořádně nadaná prvorozená Bedřiška a poté i manželka Kateřina. V roce 1859 po dlouhém trápení na tehdy smrtelnou tuberkulózu.

               To už byl Bedřich ve Švédsku – dostal nabídku řídit orchestr ve švédském Göttenborgu. Jeho bezchybná němčina se hodně hodila, přes ni skutečně není těžké zvládnout i švédštinu. Strávil tam pět let 1856 – 1861. Ekonomicky byl zabezpečen velmi dobře, časem ale přišel na to, že  působí v „luxusním zapadákově“, a zatoužil po návratu domů. I ve Švédsku měl svou velkou lásku. Jmenovala se Fröjda Beneck a přáteli zůstali do konce Smetanova života – v době jeho choroby pořádala ve Švédsku sbírku, aby si mohl dovolit léčbu u nejlepších specialistů – marně, na neurosyfilis tehdy žádná léčba neexistovala.

               Jak ke své chorobě přišel? Krátce po smrti své první ženy se opět zamiloval a v roce 1860 se oženil s krásnou rudovláskou Bettynou Ferdinandiovou.

Manželka byla o šestnáct let mladší. I když byla poměrně vzdělaná, hudbě neholdovala a génia svého muže tedy nectila. Porodila mu dvě dcery a poté ho definitivně vyhnala ze své ložnice. (Milence ovšem měla, právě když Smetana v roce 1871 onemocněl, přiznala se k mileneckému poměru s jistým důstojníkem). Smetana měl třicet devět let, své sexuální potřeby tedy ukojoval tehdy obvyklým způsobem. Kromě toho jeho génius oslnil i přes nevábný zevnějšek nejednu dámu z hudebního světa. Jak to glosoval František Pivoda „Pan Smetana nedokáže zapřít vůči slabému pohlaví převelikou galantnost.“

               Právě v roce 1863 dopsal Smetana svou první operu „Braniboři v Čechách.“. Bylo mu 39 let, premiéru měla opera o tři roky později v lednu 1866. Pro srovnání W.A Mozart zemřel ve věku 35 let. Smetana tedy začal tvořit poměrně pozdě.  Podnětem k napsání Braniborů byla soutěž vypsaná hrabětem Harrachem u příležitosti otevření samostatné české scény v Prozatímním divadle – to se konalo 18. listopadu 1862. Smetana se zde chtěl stát kapelníkem, ovšem neuspěl. To by nesměl říct nejvlivnějšímu českému politikovi Františku Ladislavovi Rieglovi (zeti Františka Palackého), když mu tento radil, jak má skládat „lidovou operu opírající se o českou lidovou píseň“, „Radil bych vám pane doktore, nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte.“ Vysloužil si touto jedinou větou doživotní Rieglovu nenávist – holt jsme v Česku.

               Ale premiéra „Braniborů v Čechách“ v lednu 1866 byla průlomem. Smetana sklidil nejen obrovský aplaus, ale dostal i onu Harrachovu cenu a ono místo kapelníka (dirigenta), které ho finančně zabezpečilo.

               Tu lidovou operu skutečně v květnu 1866 uvedl. Pod vlivem obrovského úspěchu Braniborů očekával něco podobného. Úspěch se nedostavil. Byla to Prodaná nevěsta a měla smůlu. Jedna byla premiéra v čase začátku války proti Prusku, a navíc ji Smetana skutečně napsal jako hru se zpěvy, se spoustou mluveného textu. Čtyři roky je přepracovával, než se dostala do podoby, jak ji známe dnes. Premiéru v nové podobě měla v roce 1870, když už byl Smetana obětí mediální štvanice. Možná to dílu dokonce prospělo, vystihuje českou povahu skutečně natolik, že se po právu stala českou lidovou operou. 

Přes původní neúspěch Prodané nevěsty se Smetanovi dostalo cti, aby složil operu k příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Jmenovala se Dalibor a premiéru měla 16.května 1868.

               Darmo ji Smetana považoval za svou nejlepší operu. Lidé ji nepochopili, kritika a Smetanovi nepřátelé ucítili šanci. Strhlo se pravé peklo, Smetana byl obviněn, že kopíruje Wágnera, že je napodobitel německé kultury. V xenofobii byli Češi vždycky mistři světa a německý vliv se rovnal vlastizradě.  Množily se žádosti, aby byl zbaven funkce dirigenta, orchestr se ale za něho v roce 1872 postavil. Libuši, kterou právě v roce 1872 dopsal, se neodvážil uvést, už samotná ouvertura vyvolala další vlnu nenávisti, že je jeho hudba načichlá němectvím. (Ostatně, je známo, že původní libreto k Libuši, opeře doslova reprezentující českou národnost vycházející z Rukopisu zelenohorského, napsal jeho autor Josef Wenzig německy a do češtiny ho překládal E.Špindler? Vlastně je to skvělý výsledek mezinárodní spolupráce bez ohledu na národní animozity, ale vyprávějte to někomu!) Libuše si na svou premiéru musela počkat devět let.

               Na jaře 1871 uprostřed křížového tažení proti němu, začaly Smetanovy zdravotní problémy. Po vyrážkách v oblasti pohlavních orgánů přišel chrapot, křeče, záněty v krku. A pak hluchota, způsobená odumřením sluchového nervu čili neléčitelná. A s prognózou, že si choroba najde cestu dále do mozku. Což i udělala. Ještě v březnu 1874 dokázal oddirigovat premiéru Dvou vdov, ale v říjnu 1874 ohluchl úplně. Byl konec. Smetana se musel vzdát místa kapelníka Prozatímního divadla a smířit se s penzí 100 zlatých ročně.

               Ale pro jeho tvorbu jako by byla hluchota požehnáním. Ve svém tichu se mohl věnovat jen jí. Neuvěřitelnou vlastností jeho génia bylo, že tu hudbu slyšel (stejně jako Beethoven). Až teď naplno rozvinul svou tvorbu. Měl k ní konečně klid, byl jen sám se sebou s svým tichem a hudbou, kterou slyšel ve svém nitru. Zázemí našel u své dcery z prvního manželství Žofie v Jabkenicích, kde se její manžel stal nadlesním.

               Jediné, co ho limitovalo, byl postup jeho nemoci. Trpěl pocitem hluku v hlavě, závratěmi, ztrátou paměti a zvyšující se dezorientací. Poslední tři týdny života prožil v ústavu pro choromyslné v Praze.

               Až svou smrtí se stal národním mýtem. Pohřeb se konal 15.května 1884. Rakev se stovkami věnců byla vynesena z Týnského chrámu, pak zamířila k Národnímu Divadlu a poté na Vyšehrad na Slavín. Když projížděla branou Vyšehradu rozezněly se tóny Libuše, tato opera se pak hrála večer v Národním divadle. Smetana se stal českým symbolem a zůstal jím dodnes.

               S očekávaným důsledkem. Copak mohl symbol národa zemřít na „chorobu gentlemanů“ jedno nakolik byla v té době v „lepší společnosti“ rozšířena. I když obdukce, kterou provedl Profesor Hlavata určila jako příčinu smrti jednoznačně progresivní paralýzu, část národa (tedy ta, které to nebylo jedno) se nedokázala s diagnózou smířit. Smetanovy ostatky byly exhumovány a v roce 1988 zkoumány docentem Jiřím Rambou. Ten přišel s poněkud vykonstruovanou hypotézou opakovaných osteomyelitid (bakteriálních zánětů) tvářových kostí s postupem do vnitřního ucha (oboustranně?) a poté s postižením čelní kosti a mozkových plen. Což podle docenta Ramby naprosto objasňuje umělcovo onemocnění. Při nejlepší vůli nemůžu tuto interpretaci posuzovat jinak, než jako poněkud křečovitý pokus o rehabilitaci Bedřicha Smetany (zejména v časech komunismu byly pohlavní choroby považovány za něco degradujícího, implikující nemravný život mrtvého, což bylo pro národní symbol nepřijatelné – o syfilisu V.I. Lenina se samozřejmě mlčelo a jeho připomenutí se rovnalo velezradě).

               Ve výzkumech publikovaných Emanuelem Vlčkem, z mého pohledu největší kapacity antropologie v Československu 20 století byly všechny serologické testy na přítomnost treponemy palidum, čili původce syfilidy, u Bedřicha Smetany pozitivní.

               I géniové jsou jen lidé. Tato skutečnost jejich genialitu nijak nesnižuje.

Ideologische Quellen des russischen Faschismus

Meine Leser wissen, dass ich mich bereits mit dem Thema befasst habe, woher der aktuelle Faschismus in Russland kommt (der Imperialismus war hier immer, danach musste ich nicht suchen). In meinem letzten Artikel habe ich Alexander Isayevich Solzhenitsyn als den Vater des russischen Faschismus bezeichnet. Aber ich selbst habe gespürt, dass etwas nicht vollständig war. Ja, Solzhenitsyn tritt in seinen späten Werken als Faschist und Antisemit auf, der nach Diktatur und Revanchismus ruft. Aber Solzhenitsyn war “nur” ein Schriftsteller, und er traf sich mit Wladimir Putin nachweislich nur zweimal. Also habe ich meine Suche nicht beendet.

Entscheidend hat mir das Buch des Professors der Yale University, Timothy Snyder, “Der Weg in die Unfreiheit” (The Road to Unfreedom), geholfen, aus dem ich mir erlauben werde, mehrmals zu zitieren, auch wenn es größtenteils Zitate von russischen Ideologen sind, die er zitiert, also handelt sich um Zitate aus zweiter Hand.

Dank ihm habe ich also den ideologischen Vater des russischen Faschismus, Iwan Iljin, kennengelernt. Iljin wurde ähnlich wie Lenin in einer aristokratischen Familie geboren, allerdings direkt in Moskau, also nicht im damaligen politischen, sondern spirituellen Zentrum Russlands, voller Klöster, Mönche und Propheten, was ihn offensichtlich für sein ganzes Leben geprägt hat. Für die Moskauer war Sankt Petersburg immer eine von westlicher Kultur verdorbene Stadt, der russische kulturelle Geist residierte in Moskau. Iljin war von der Idee der Besonderheit der russischen Nation begeistert, stand zur Zeit der bolschewistischen Revolution logischerweise auf der Seite der “Weißen”. Im Jahr 1922 wurde er nach seiner Verhaftung durch die Tscheka zusammen mit 160 weiteren Intellektuellen auf dem sogenannten “Philosophenschiff” ins Exil geschickt. Das waren Menschen, die Lenin ins Exil schickte, damit er sie nicht erschießen musste. Unter Stalin hätten sie dieses Glück nicht mehr gehabt. Iljin lebte von 1922 bis 1938 in Berlin, weil seine Mutter eine Deutsche war (wieder eine Ähnlichkeit mit Wladimir Iljitsch Lenin), er sprach und schrieb sehr gut Deutsch und setzte auch im Exil seine Publikationsarbeit fort. Er feierte den Aufstieg Hitlers zur Macht und nannte ihn „Retter Europas“, wurde jedoch 1934 verhaftet und mit einem Publikationsverbot belegt. Es ist möglich, dass dies auf Druck aus Russland geschah; Deutschland und Russland waren bis 1941 Verbündete und die Länder kamen diplomatisch sehr gut miteinander aus. Im Jahr 1938 emigrierte Iljin nach Genf, wo er im Schweizer Exil in Vergessenheit geriet und im Jahr 1954 starb. Nach der Niederlage des deutschen Nationalsozialismus konzentrierte er sich auf die Bewunderung faschistischer Regime von Franco in Spanien und Salazar in Portugal.

Die Hauptaxiome seiner Werke sind:

  1. Die Verherrlichung von Willen und Gewalt anstelle von Vernunft und Recht
  2. Die Förderung der Rolle des Führers, der durch das Mysterium mit “seinem Volk” verbunden ist
  3. Die Hypothese, dass die Globalisierung (die erste Globalisierung der Weltwirtschaft fand in den Jahren 1880–1914 statt, also in Ilyins Jugend) ist eine jüdische Verschwörung zur Unterdrückung der nationalen Identität – Hitlers Verfolgung der Juden hat er in seinen Schriften begrüßt. Nach Iljin war das Universum unter der göttlichen Totalität großartig, die vor der Erschaffung der Welt existierte. Gerade durch die Schöpfung leugnete allerdings Gott die absolute Wahrheit, also sich selbst, und räumte seine dominante Position aus, und deshalb muss ein Erlöser kommen, der diese perfekte Totalität wiederherstellen wird. Dazu ist das russische Volk vorherbestimmt, das auf wundersame Weise der von Fakten und Leidenschaften bestimmten historischen Entwicklung entkommen ist und in der Ewigkeit unberührt geblieben ist. Iljin hielt Fakten und Leidenschaften für sinnlos und unmoralisch; seiner Meinung nach sollten Fakten dem historischen Kontext untergeordnet werden.”


            Die verkommene Welt muss durch Gewalt geheilt werden, und zwar durch Russland unter der Führung eines starken Führers, der die Demokratie in ein bloßes Ritual der Zustimmung verwandeln wird. Dem Volk freie Wahl zu erlauben, war für Iljin, als würde man einem Embryo erlauben zu entscheiden, welche Tierart es werden möchte. Die Welt ist nicht sie selbst, wenn sie nicht von russischen Werten gelenkt wird. Die Menschen in dieser Welt müssen aufhören, als Individuen zu existieren, denn Individualität ist die Quelle der Fehlerhaftigkeit der Welt. Insbesondere die Mittelklasse hasste Iljin am meisten, weil die Hoffnung auf den sozialen Aufstieg des Einzelnen seiner Meinung nach die Menschen zu der schlechtesten Sorte macht. Nach seiner Auffassung war die Nation ein lebender Organismus. Eine einzelne Zelle im Körper kann weder ihren Platz noch ihre Aufgaben wählen. Unter “Gesetz” verstand Iljin die Beziehung zwischen den Launen des Erlösers und bedingungslosem Gehorsam der anderen. Die Pflicht der russischen Massen besteht darin, jeden Gedanken des Erlösers als gesetzliche Pflicht zu betrachten. Die Russen haben jedoch eine einzigartige geistige Eigenschaft, die es ihnen ermöglicht, ihren eigenen Verstand zu unterdrücken und dem “Gesetz des Herzens” zu folgen.

Nun fragen Sie sich wahrscheinlich, warum ich Sie mit diesem Geschwätz mehr als eine ganze Seite Text ermüde. Jeder vernünftige Mensch muss doch verstehen, dass dies unrealisierbare Unsinnigkeiten sind. Fehler! Putin hat Iljins Ideale übernommen und versucht sie seit über zehn Jahren erfolgreich umzusetzen. Beweise? Nun gut, hier sind sie:

Im Jahr 2005 ließ Putin die sterblichen Überreste von Iljin von der Schweiz zum Donskoy-Kloster in Moskau überführen und dort feierlich beisetzen. (Zusammen mit den sterblichen Überresten von General Denikin) An der Beerdigung nahm nicht nur er teil, sondern auch der Patriarch der gesamten Russischen Kirche Alexius II. und zum Beispiel auch Regisseur Mikhail Mikhalkov, der Sohn des Komponisten, der die Melodie der sowjetischen (und damit auch der heutigen russischen) Hymne schuf. Dieser war offenbar der Initiator der gesamten Aktion.

Im Jahr 2009 legte Putin Blumen auf Iljins Grab, begleitet von seinem Beichtvater Tikhon Shevkunov, der rechten Hand von Patriarch Alexius und dem Mann, der Putin für die Inkarnation von Fürst Wladimir I. erklärt hat, der von 978 bis 1015 die Kiewer Rus regierte und nach russischem Verständnis durch seinen Übertritt zum Christentum die russische Geschichte eingeleitet hat (die Taufe fand auf der damals byzantinischen Krim statt – daher hat die Halbinsel für Putin eine so zentrale Bedeutung).

Im Jahr 2012 zitierte Putin Iljins Texte im Radio, im Jahr 2013 bei einem Treffen des Valdai-Clubs und im Jahr 2014 erhielten alle Gouverneure, wichtigen Beamten und Funktionäre der Partei “Einiges Russland” Iljins Werk “Unsere Aufgaben” als Anleitung zum Verständnis der Geschichte und der russischen Rolle darin.

Der Vorsitzende der Partei „Vereinigtes Russland“ Dmitri Medwedew empfahl die Schriften von Iljin der russischen Jugend als Pflichtlektüre und Iljin wurde sogar von dem Vorsitzenden des russischen Verfassungsgerichtes zitiert, obwohl er selbst den Rechtstaat dezidiert abgelehnt hatte.

In diesem Kontext scheinen Iljins Geschwätz überhaupt nicht irrelevant zu sein, denn seine Ideen sind offensichtlich die bestimmende ideologische Vision der gegenwärtigen russischen Politik. Also lassen Sie uns fortfahren:

Das Wort “Ukrainer” schrieb Iljin immer nur in Anführungszeichen, weil er an die Existenz der Ukrainer nicht glaubte. Das Wort “Ukrainer” kann seiner Meinung nach nur ein tödlicher Feind Russlands verwenden, weil er damit einen Teil des russischen Körpers herausreißen will. Die russische Expansion nach Sibirien und in Mitteleuropa war nur “Selbstverteidigung”. Russland ist das ewige Opfer einer “kontinentalen Blockade”. Dank seiner jungfräulichen Unschuld kann Russland nichts Unrechtes tun; Unrecht kann nur an ihm begangen werden. Fakten spielen dabei keine Rolle, und historische Verantwortung existiert nicht. Die russische Rechtswidrigkeit ist daher eine patriotische Tugend.

Russland benötigt nach Iljin also einen Retter, der durch das ‘ritterliche Tugend’ des Vergießens von Blut der Anderen eine Erlösung bringt und die Macht gewinnt. Ein faschistischer Putsch ist ein Akt der Erlösung, der erste Schritt zur Rückkehr zur universellen perfekten Totalität. Russland ist die einzige Quelle der göttlichen Totalität. Gott bedeutet den ewigen Kampf gegen die Feinde der göttlichen Ordnung auf Erden. Der Retter wird Fakten beseitigen, Leidenschaften manipulieren und Mythen schaffen, wenn er den Angriff auf den von ihm erkannten Feind befiehlt. Ein echter Faschist verachtet Politik, die sich um die Gesellschaft kümmert, um ihre Interessen, Bedürfnisse, Vorlieben und Vorstellungen von der Zukunft.

Alles in allem ergibt sich daraus, dass Krieg gerechtfertigt ist, wenn die spirituellen Errungenschaften der Nation bedroht sind, was immer der Fall ist, solange der Individualismus nicht vollständig ausgelöscht ist.

Das reicht meiner Meinung nach als Beispiel aus. Kriegen Sie auch schon Gänsehaut, wie ich? Halten Sie durch, es wird schlimmer, eigentlich viel schlimmer.

Aus der Ablehnung des Individualismus, den die Russen unter dem Einfluss von Iljins Lehren als eine tödliche Bedrohung sehen und der das Prinzip der Demokratie ist, entsteht der Hass gegen den Westen. Der Westen wird vom politischen System Russlands nicht gehasst, weil er etwas gegen Russland unternehmen würde, sondern einfach, weil er existiert. Natürlich wird dieser Hass bei einfachen Russen, also Empfängern der Propaganda, durch Neid auf den Lebensstandard jenseits der russischen Grenze gewürzt. Aber dies allein würde nicht als ideologische Rechtfertigung für Aggression ausreichen.

Der zweite Pfeiler der gegenwärtigen russischen Ideologie ist der Eurasismus. Dieser entstand zwar bereits in den Zwanziger- oder Dreißigerjahren des zwanzigsten Jahrhunderts, aber sein hauptsächlicher zeitgenössischer Verfechter ist Alexander Dugin. Laut Dugin kann Russland nichts Unrechtes tun, weil es kein Rechtsstaat ist. Der Versuch, hier Demokratie einzuführen, wäre ein Angriff auf seine Souveränität.

Gemäß den Idealen des Eurasismus (Eurasien ist der Raum vom Pazifik bis zum Atlantik oder, wie es Dmitrij Medwedew benutzt, von Wladiwostok bis Lissabon) ist Russland berechtigt, seinen Nachbarn seine eigene Variante von Frieden zu bringen. Nationen existieren nicht, sie sind eine Erfindung des Westens. Nur die russische Zivilisation ist die Quelle der Brüderlichkeit. In dieser Zivilisation gibt es keine Nationen, keine nationalen Minderheiten, nur das Prinzip der Identifikation von Freund und Feind, das sich nur aus der gemeinsamen Kultur ableitet.

Die Stabilität des Staates in einer normalen Gesellschaft wird durch Recht und das Nachfolgeprinzip gewährleistet. Russland vermisst beide diese Merkmale, der brüchige Staat funktioniert nur auf dem Prinzip der Korruption. Nach Dugin wird der gesellschaftliche Erfolg nicht am Wohlstand und an der Freiheit gemessen, sondern an der Einstellung zur Sexualität und Kultur.

Bereits im Jahr 2010 äußerte Putin (damals Premierminister) die Idee, dass Russland nicht in der Lage sei, europäische Werte für seine Integration ins Europa anzunehmen, Europa sei also verpflichtet, im Interesse der Integration russische Werte anzunehmen. Im Jahr 2011, als er sich wieder um das Präsidentenamt bewarb und erstmals Gewalt gegen Demonstrationen gegen gefälschte Wahlen einsetzte, äußerte er erstmals das Konzept der Eurasischen Union.

Nach diesem Projekt wird Russland Staaten vereinen, deren Mitgliedschaft in der EU sich als unpraktikabel erweist, und alle Staaten willkommen heißen, die aus der Union austreten. Die Eurasische Union wird neue Mitglieder ohne lästige Bedingungen integrieren, die mit der EU-Mitgliedschaft verbunden sind, also ohne die Verpflichtung zur Rechtsstaatlichkeit oder freien Wahlen. Wer nicht in Eurasien eintritt, unterstützt den Separatismus. Im Jahr 2012 verschärfte Putin dies, indem er erklärte, dass das Projekt der Eurasischen Union eine Methode sei, die EU aufzulösen, und Russland in dieser Union die Führungsrolle übernehmen und zum Gravitationszentrum werden wird. Nach einer der Gründerideen von Eurasien, Carl Schmitt, kann Eurasien von jedem beherrscht werden, der es erobern kann.

Hier kommt die Theorie des dritten russischen Denkers Lew Gumiljow (1912–1992) ins Spiel, der den Russen mongolische Wurzeln zuschrieb, die sie vor dem westlichen Verfall schützen und gleichzeitig die Legitimation für Aggression im Namen der Rettung der Welt darstellen.”

Diese Gedanken von Iljin, Dugin und Gumiljow verbindet neben Putin selbst auch sein Propagandist Prochorow, der ein ständiger Gast in russischen Staatsmedien war. Da die Russen praktisch täglich diese Gedanken hören, verändert sich ihre Denkweise logischerweise vollständig. Bedenken Sie, dass 90 Prozent der Russen ihre Informationen nur aus staatlichen Fernsehsendern beziehen. Das Internet spielt hier (auch aufgrund gezielter ‘Trolling’-Aktivitäten) bisher eine untergeordnete Rolle.

Europa wird in ihren Augen zu einem Abscheu, das gelernt hat, abscheuliche Dinge mit schönen Namen zu bezeichnen. Russland wurde absichtlich mit der AIDS-Krankheit infiziert, weil es sich in seiner Unschuld niemals damit hätte anstecken können. Die Welt wird von einer jüdischen Verschwörung kontrolliert, die vor allem die sogenannten ‘Meeresvölker’, also die USA und Großbritannien, beherrscht hat. Russland ist verpflichtet, zumindest die kontinentalen Völker vor dieser Verschwörung zu retten. Damit verbunden ist die Verschwörung der Homosexuellen, die die Geburtenrate einschränken und die Völker zum Untergang führen wollen. Durch die Ablehnung von Fakten gemäß Iljins Lehren hat die russische Ideologie einen unendlich großen Raum für Lügen geöffnet. Jede Aussage wird daher nicht nach ihrer Wahrheit, sondern nach ihrer Nützlichkeit beurteilt.

Es ist interessant, dass die gesamte gegenwärtige russische Politik extrem antisemitisch ist (z.B. die Dämonisierung von Trotzki oder gute Kontakte zur Hamas), obwohl ein großer Teil der gegenwärtigen russischen Oligarchen jüdischer Herkunft ist (einschließlich Putins gutem Freund und angeblichem ‘Besitzer’ von Putins Palast am Schwarzen Meer, Arkadij Rotenberg). Es liegt also im Ermessen des ‘Retters’, ‘böse Juden’ von den ‘guten’ zu unterscheiden. Es ist offensichtlich, dass selbst die ‘Guten’ dann seinem Willen auf Gedeih und Verderb ausgeliefert sind.

Wie ein anderer zeitgenössischer russischer Ideologe Surkov schrieb: ‘Die Säulen der russischen Staatsmacht sind Zentralisierung, Personalisierung und Idealisierung.’ In Wirklichkeit basiert das Funktionieren der russischen Gesellschaft auf Korruption; ohne sie würde der fragile Staat in sehr kurzer Zeit zusammenbrechen.

Die Russen, die sich unterbewusst der Schwächen ihres Landes bewusst sind, haben jedoch ihren Retter gefunden. Putin wird einerseits als Held aus seiner KGB-Vergangenheit dargestellt (obwohl er dort nichts Heldenhaftes getan hat, aber sein Bild wird oft mit dem legendären russischen Spion Stierlitz aus der beliebten Serie ‘Siebzehn Augenblicke des Frühlings’ in Verbindung gebracht, Putin hat dem Schauspieler, der Sterlitz dargestellt hat, persönlich einen Orden verliehen). Der Mönch Tichon kam dann mit der Theorie der Reinkarnation des Kiewer Fürsten Wladimir. Es spielt keine Rolle, dass Wladimir tatsächlich Waldermar hieß (in der altrussischen Tradition dann Wolodymyr) und kein Slawe, sondern ein skandinavischer Wikinger war.

Glauben Sie mir jetzt endlich, dass Wladimir Wladimirowitsch tatsächlich beabsichtigte, bei der Feier seines siebzigsten Geburtstags Blumen zur Statue des großen Wladimir in Kiew niederzulegen, von dem er seine Wiedergeburt sei? Und dass dies der Grund für das Timing der russischen Intervention in die Ukraine war? Putin enthüllte eine Statue von Wladimir dem Großen am 4. November 2016 auch in Moskau, aber das ist irgendwie nicht dasselbe. An dem Ort, an dem der ehemalige Wikingerfürst tätig war, in Kiew, steht seine Statue bereits seit 1853.

Russische Ideologie ist voller Widersprüche, aber solange die Menschen nicht darüber nachdenken (und das ist ihnen verboten worden), macht das nichts. So bekennen sich die Russen zum Pan-Slawismus, aber aufgrund der Verdorbenheit des Westens schützt sie ihr mongolischer Ursprung als Schutzschild, und sie betrachten einen schwedischen Wikinger als Gründer ihres Staates. (Übrigens hat Waldermar es mit dem Christentum auch nicht so ernst gemeint; ursprünglich versuchte er es mit dem Islam, aber als der byzantinische Kaiser die Bedingung für die Heirat von Waldermar/Volodymyr mit seiner Tochter Anna die Taufe stellte, ließ er sich taufen.)

Die Russen haben einen überzeugten Faschisten und Bewunderer Hitlers, Iljin, zum Hauptideologen gemacht, erklären sich jedoch selbst zu Kämpfern gegen den Faschismus. Wenn sie jemanden als Faschisten bezeichnen würde, würden sie dies als Rechtschreibfehler betrachten, ohne zu bemerken, dass man es ernst meinen könnte.

Von dem Vorsitzenden des russischen Höchstgerichtes wird ein Autor zitiert, der den Rechtstaat abgelehnt hatte.

Iljin, der von den Tschekisten aus Russland verbannt wurde, wird mit viel Pomp von einem KGB-Offizier begraben, also einer Nachfolgeorganisation der Tscheka, und von einem KGB Agenten, und niemand wundert sich darüber. Immerhin ist die Tscheka, die für Millionen Tote in ganz Russland verantwortlich ist, bereits vollständig rehabilitiert, und ihrem Gründer Dserschinski werden in Russland Denkmäler errichtet.

Die Russen sind besessen von der Idee „des dritten Roms“ nach Rom und Konstantinopel soll Moskau das dritte Zentrum der europäischen Kultur werden – die Ähnlichkeit mit dem „Dritten Reich“ ist nicht zufällig.

Aber worin besteht die größte Gefahr des russischen Modells und des Exports seiner Ideologie? Während in den 1990er und 2000er Jahren der Einfluss auf die Gesellschaft unter dem Einfluss des hohen Lebensstandards im Westen von Westen nach Osten gerichtet war, hat sich der Kurs seit Anfang der 2010er Jahre unter dem Einfluss gezielter russischer Propaganda geändert. Der Osten beeinflusst heute den Westen viel stärker als umgekehrt – das beste Beispiel war die Wahl von Donald Trump zum US-Präsidenten im Jahr 2016. Aber die größte Gefahr besteht darin, dass amerikanische Oligarchen das russische oligarchische Kleptokratiesystem mögen. Über dem Gesetz zu stehen, unantastbar zu sein und nur von der Gnade des Führers abhängig zu sein, ist besser, als vor Gerichten und Finanzbehörden Angst zu haben.    Die Oligarchen in Russland haben eine Position ähnlich den ehemaligen russischen Fürsten, amerikanische Milliardäre würden gerne eine ähnliche Position in den USA haben. Daher gründeten die Koch-Brüder (Oligarchen) die Tea Party und verwandelten allmählich die Republikanische Partei in eine Partei mit autoritärem Prinzip, die immer mehr faschistische Züge annimmt. Die Leugnung von Fakten wurde übrigens aktiv von Donald Trump betrieben. Seine ‘alternativen Fakten’ als Synonym für Lügen wurden akzeptiert und die amerikanischen Massen lehnten sie deshalb nicht ab. Die Lüge wurde zu einem legitimen und akzeptablen politischen Mittel. Wenn dieses Führungsmodell in Amerika durchgesetzt würde, wäre dies für Russland ein riesiger Sieg. Dann stünde nichts mehr im Wege, die Welt aufzuteilen, und das Projekt Eurasien würde in greifbare Nähe rücken.

Allerdings, wenn Russland, erschöpft von seinen phantastischen Vorstellungen, sein eigentlicher geopolitischer Gegner nicht verschlingt, und das ist China. Dieser schaut bisher nur zu und profitiert (hat derzeit genug eigene Probleme).

Leider spielt das Europa in dieser Kräftemessung eine absolut untergeordnete Rolle eines machtlosen Beifahrers.

Být důchodcem v cizině

               Být důchodcem je samozřejmě určitý zlom v životní kvalitě. Více volného času, méně peněz a u mnoha lidí pád do bezvýznamnosti. Tedy hodně životních změn, které musí čerstvý důchodce zvládnout. Pokud jste ovšem část svého života pracovali v jiné zemi, dostáváte z této země i určitou část důchodu, odpovídající tam odpracovaným rokům. Že není úplně snadné se toho důchodu domoci, jsem zažil, když jsem na Slovensku požádal o jeho vyplacení v říjnu 2022 (nárok jsem měl od června 2022 – po mnoha peripetiích (musel jsem dokazovat mé roky studia na gymnáziu a na univerzitě, protože jsem studoval v „zahraničí“, tedy v Česku v době tehdejšího Československa) mi důchod přišel v červenci 2023. Protože všechny splátky přišly najednou, mohl jsem se chvíli považovat za bohatého muže. Samozřejmě, pro mě, který dále v Rakousku pracuje, nebyly ty chybějící měsíční platby nijak existenčně ohrožující, nedovedu si představit, co by dělali lidé, kteří by byli na tento  příjem existenčně odkázaní.

               Ovšem představa, že bych tím měl vyhráno, byla mylná. V lednu mi přišel dopis od Sociálnej slovenskej poisťovne – pracoval jsem přece na Slovensku. V něm stálo – tedy kromě potěšitelné zprávy, že můj důchod byl valorizován, „Dôchodky sa v súlade s § 116 ods. 2 zákona č 461/2003 Z.z. o sociálnom poistení vyplácajú do štátov Európskeho hospodárskeho priestoru a do Švajčiarskej konfederácie vopred v pravidelných mesačných lehotách. Aby sme mohli zabezpečiť plynulú výplatu Vášho dôchodku, žiadame Vás o preukázanie Vášho žitia.“

               Aha. Tak tedy musím dokázat, že žiju, což je v podstatě oprávněný požadavek, ovšem proč nemají státy Evropské unie vzájemně přístup k registru obyvatel, kde by se o smrti dané osoby okamžitě dozvěděly, tak úplně nechápu. Ale tak daleko digitalizace očividně nepokročila.  Dobrá tedy. Jak tedy dokázat moje „žitie“?

               Přišel i formulář s návodem: „Potvrdenie o žití vyplňte, podpíšte a pravosť vášho podpisu dajte úradne overiť notárom alebo zamestnancom inštitúcie sociálneho poistenia príslušnej podľa miesta Vášho bydliska.“

               O.k. Situace jasná a srozumitelná. Zašel jsem k notáři, před jeho sekretářkou jsem formulář podepsal, přiložil k tomu můj cestovní pas a po čtvrt hodině jsem dostal formulář zpět s pečetí a notářským potvrzením. Zaplatil jsem 50,30 euro, na poštovném k tomu dalších 5,05 a věc byla vyřízena. Stejnou proceduru budu muset opakovat každý rok.

               To jsem ještě nevěděl, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na Slovensku, a ne v Česku. Moji známí tolik štěstí neměli. I oni dostávají patřičný formulář, ovšem české úřady (zřejmě z nedostatku práce) požadují toto potvrzení KAŽDÝ MĚSÍC!

               Na druhé straně nepožaduje česká strana notáře, ale: „Vlastnoruční podpis důchodce ověřuje cizozemský orgán, úřad, instituce apod, který je podle vnitrostátních předpisů státu, bydliště důchodce nebo jeho opatrovníka oprávněn úředně ověřovat podpisy občanů (např. místní, obecní, městský úřad, radnice, matrika, příp. místní pobočka instituce odpovědná za důchodové pojištění apod.“) Vlastnoruční podpis může být ověřen i českým zastupitelským úřadem (velvyslanectvím, konzulátem) v cizině.“

               Až do konce minulého roku to bylo jednoduché. Čech v Rakousku zašel na obecní úřad, předložil průkaz totožnosti s fotkou (pas, občanský nebo řidičský průkaz) a nechal si podpis bezplatně ověřit. Poté ho poslal do Česka a čekal na důchod. Na rozdíl od Slovenska nechodil důchod pravidelně, protože příslušný český úřad byl množstvím agendy přetížen (což mě nepřekvapuje a někdy trvalo vyřízení onoho formuláře i 2 nebo 3 měsíce). Ale přinejmenším to kromě poštovného nic nestálo.

               Ovšem od ledna vstoupil do hry rakouský stát. Podle nového zákona místní ani městský úřad taková potvrzení podpisu nemůžou už vydávat. Je to doménou tzv. „Standesamtu“. Úřadu, který má přístup k centrálnímu registru stavu osob. (Das zentrale Personenstandregister).

Das Zentrale Personenstandsregister (ZPR) ist ein bundesweit eingesetztes Register bei allen Personenstandsbehörden, in dem die Daten über Personenstandsfälle (Geburt, Ehe, Eingetragene Partnerschaft, Tod) und damit in Zusammenhang stehende Sachverhalte (z. B. Namen) erfasst werden.

               Pro čtenáře, kteří nejsou mocni němčiny tedy krátké vysvětlení: na Standesamtu  se konají civilní svatby ( a to i v případě, že byl člověk už oddán v kostele, protože Rakousko, na rozdíl od Česka církevní svatby neuznává jako občanský akt), zde se hlásí pohřby a narození. No dobrá, řekl bych si, tak místo do Gössendorfu, který nemá statut Standesamtu musím do nedalekého Fernitzu a bude vymalováno.

               Chyba lávky. Osobní přítomnost s osobním dokladem s fotografií totiž není důkazem vaší existence. Přítomný úřadník musí požádat o zprávu z onoho Centrálního registru stavu osob, aby si nechal poslat důkaz, že osoba, stojící před ním, opravdu žije. A skutečně, mé známé Evě přišlo k jejímu ulehčení potvrzení, že:

               „Úřadem pro stav osob se potvrzuje, že SMRT DANÉ OSOBY JEŠTĚ NEBYLA ZANESENA“.

               Přičemž ji zvlášť to slovo „Ještě“ přimělo k zamyšlení. Potěšilo ji přinejmenším, že u toho nestálo „bohužel.“

               Samozřejmě, že tak složitá služba už není zadarmo, ale je zatížena správním poplatkem pět euro. Při této platbě každý měsíc přijde tedy moje známá na stejný peníz jako já s jednorázovou návštěvou notáře, na poštovném každý měsíc se jí to trošku prodraží. Dá se očekávat, že výše poplatku bude stoupat, inflace je svině.

               Otázka je, co by stalo, kdyby člověk (nezapomeňme, software je omylný) mezi mrtvé už zanesen byl. Dokázala by jeho reálná přítomnost na úřadě toto rozhodnutí úřadů zvrátit? Obávám se, že ne. Jednou úředně mrtvý, vždycky úředně mrtvý, jedno, nakolik se nad tím faktem daná osoba rozčiluje.

               Představuji si to asi tak: „Bohužel nemůžu vás podpis ověřit, protože podle centrálního registru stavu osob tam byla zanesena vaše smrt.“

               „Ale já jsem přece tady. To znamená že žiju.“

               „To není vůbec žádný důkaz. Fakt, že žijete, musí být potvrzen v centrálním registru stavu osob. Dokud tomu tak není, jste úředně mrtvý a nemůžete tedy konzumovat žádné služby rakouských úřadů.

               „Ale já potřebuji můj důchod.“

               „To není předmětem našeho dnešního jednání. To je záležitostí sociální pojišťovny v zemi, kde jste předtím pracoval.“

               „Ale oni mi bez vašeho potvrzení žádný důchod nevyplatí.“

               „Pokud to je tak ošetřeno v sbírce zákonů daného státu, mají na to samozřejmě plné právo.“

               „Ale já ty peníze potřebuji!“

               „Nebuďte směšný. Mrtví žádný důchod nepotřebují. Proto jim taky není vyplácen.“

               „Ale já jsem na živu.“

               „Jak to chcete dokázat?“

               „Protože jsem tady. S platným občanským průkazem.“

               „To nehraje žádnou roli. Podle zákona Z3 PStG 2013, paragraf 58, odstavec 1 můžeme vydávat příslušná potvrzení jen osobám, jejichž smrt ještě není v registru zanesena.“

               „Mám tedy požádat o změnu tohoto stavu?“

               „To byste teoreticky mohl. Ale pochybuji, že se někdo bude žádostí úředně mrtvé osoby zabývat. Zřejmě bude odložena jako nevyřešitelná.“

               „A co mám tedy dělat?“

               „Podívejte se. Ani vy ani já nechceme přece mít žádné potíže, ne? Je tady očividně rozpor mezi vaším úředním a tělesným stavem. Změnit vás stav úřední bude těžká, možná neřešitelná úloha, to jsme si už objasnili. Je tedy na vás, abyste se přizpůsobil a uvedl ty dva stavy do souladu. Jak to uděláte, to už nechám na vás, my nejsme oprávněni poskytovat poradenství úředně mrtvým osobám. Ale nevyplácení důchodu by v tom mohlo pomoci, ne?“

               Škoda, že se toho Franz Kafka nedožil! Ale co když to Rakušáci udělali na počest stoletého výročí jeho úmrtí? Aby obdivovanému autorovi udělali posmrtně radost!

550 let od narození tvůrce heliocentrického systému

Někdy dokáže hobby člověka proslavit mnohem víc než jeho povolání. (Já sám jsem takovým malým příkladem. Ovšem kdyby se Niklas Koppernigk držel svého kopyta jako ekonom, ministr financí, lékař a kanovník (měl, jak vidno těch kopyt celou hromadu), znali by jeho jméno jen vědci, zabývající se dějinami Ermlandu v severním Polsku.

               Že vám to jméno i tak nic neříká? Své stěžejní dílo „De revolutionibus orbium coelestium“ podepsal latinskou formou svého jména Nicolaus Copernicus, už proto, že to dílo věnoval papeži Pavlovi III. a tak se slušelo k latinskému textu mít i latinsky znějící jméno. Už svítá?

               No a nakonec, když si tohoto slavného muže přivlastnili Poláci, se z něho stal Mikuláš Koperník. I když nebyl Polák a polsky zřejmě ani moc neuměl. Jeho rodnou řečí byla němčina. Ale tak už to na světě chodí. V knize “Osobnosti Evropy od starověku do současnosti“ z roku 1993 je uveden jako polský matematik a astronom. Slavné lidi si chce přivlastnit každý, s neřády nikdo nechce nic mít. Rakušáci jsou v této disciplíně ostatně mistři světa. Tak si přisvojili Beethovena, ale Hitlera rádi přenechali Němcům. Laureát Nobelovy ceny za rok 2023 Ferenc Krausz se sice narodil v Maďarsku a Nobelovu cenu dostal za výzkum, který provozuje v Německu. Ale nějakou dobu působil i na vídeňské univerzitě, a tak ho Rakušáci ihned vyhlásili za rakouského nositele Nobelovy ceny. Vždyť přece s bratrským maďarským národem žili čtyři sta let v jednom soustátí! Pomalu stačí, aby si nějaký slavný muž dal jednou vídeňský řízek, nebo snědl u Plachuty ve Vídni jeho Tafelspitz a už se stane Rakušákem. A Rakušáci nacvičují být na něho hrdí a tato disciplína jim opravdu jde.

               Ale zpět k našemu Niklasovi, nebo Mikuláši, jak chcete, od jehož narození uplyne 19. února 550 let. Jeho teorie heliocentrického systému totiž rozhodujícím způsobem změnila náhled na náš svět – i když bylo třeba ještě dalších 70 let, než Koperníkovu teorii svými neuvěřitelně geniálními výpočty potvrdil Johannes Kepler.

               Koperník se narodil v bohaté rodině v severopolském městě Toruni.

Tehdy ovšem Toruň polská nebyla, založena byla řádem Německých rytířů v roce 1231, patřila k Hanse a v době, kdy zde malý Niklas přišel na svět, patřila k biskupství Ermland, které mělo v čele biskupa s hodností říšského knížete a tím pádem oficiálně podléhalo jako nezávislé knížectví přímo římskému císaři. Což samozřejmě nebylo snadné. O toto území soupeřil Řád německých rytířů s polským královstvím a v roce 1466 bylo toto území mírem podepsaným právě v Toruni, který ukončil třináctiletou válku mezi Řádem a spolkem pruských měst odděleno od území Řádu a vstoupilo jako formálně nezávislé knížectví pod ochranu polské královské koruny.

Knížectví Ermland na mapě tehdejšího polského království

               Mikuláš se narodil svému stejnojmennému otci a matce Barbaře Watzenrode, ovšem pokud navštívíte Toruň, nenechejte se zmást. Dům v ulici svaté Anny číslo 15-17, známý jako Koperníkův dům, sice rodině patřil, ale malý Mikuláš se narodil zřejmě v jiném domě na Ringstrasse blízko radnice (Dnes Rynek Staromiejski č.36) . Otec byl totiž vedle svého povolání obchodníka s mědí i městským radním. Otec zemřel už v roce 1483, když bylo Mikuláši deset let, ovšem jeho výchovy se ujal matčin bratr Lucas Watzerode, který se stal v roce 1489 ermlandským knížetem-biskupem. Ten zajistil jak Mikuláši, tak jeho staršímu bratrovi Andreasovi skvělé vzdělání. Andreas ovšem onemocněl v roce 1508 malomocenstvím a o deset let později na tuto chorobu zemřel.

               Mikuláš mohl zahájit své vysokoškolské studium na univerzitě v Krakově (1491–1494), kde studoval sedm svobodných umění, diplomu magistra ale nedosáhl. V roce 1495 se stal kanovníkem katedrální školy ve Fromborku a o rok později ho strýc Lucas poslal na studia do Itálie, která zahájil na univerzitě v Bologni. Tam zůstal do roku 1500 a dosáhl titulu magister svobodných umění. Poté, co strávil svatý rok 1500 v Římě, požádal o povolení k prodloužení studia na právnické a lékařské fakultě a po studiu na univerzitě v Padově obdržel v roce 1503 titul magistra církevního práva na univerzitě ve Ferraře. Perličkou je, že doktorského titulu v medicíně sice nedosáhl, přesto se stal později žádaným lékařem ve své rodné vlasti, kam se po roce 1503 vrátil. Jak rád to učinil je těžko odhadnout, každopádně svou zemi nazýval „in hoc remotissimo angula terrae“, čili „v nejzapadlejším koutě světa“. Strýc ale potřeboval schopného sekretáře a taky osobního lékaře a Mikuláš působil v obou těchto funkcích. Duo strýc – synovec odvádělo zřejmě dobrou práci. V složitých poměrech se jim podařilo uhájit nezávislost jejich knížectví, Koperník byl ostatně opakovaně zvolen kancléřem v letech 1510, 1519, 1525 a 1528. Reformoval státní finance (odhalil ve svém spise tehdy ještě nepochopenou inflaci, tedy skutečnost, že ceny zboží rostou s rostoucím objemem oběživa) staral se o rozdělování během válek opuštěných selských dvorů a poté, co vojska Řádu německých rytířů zničila v roce 1520 Frombork, přesunul své sídlo do Olsztyna a organizoval obranu tohoto města. V roce 1521 vedl delegaci k velmistrovi řádu, aby dosáhl navrácení obsazených měst. V roce 1537 kandidoval dokonce na biskupa (Ermland měl privilegium, že si biskupa mohli církevní hodnostáři volit sami – kandidáty musel ale schválit polský král – a papež jejich volbu pak jen potvrzoval. Koperník ale ve volbě podlehl Johannesovi Dantistovi von Höfen a na nejvyšší církevní funkci tedy nedosáhl.

               Jako velmi zaměstnaný muž ale potřeboval nějaké hobby. A tím se stala astronomie. Ve věži ve Fromborku, kde žil až do své smrti si pořídil observatoř, kde vykonával svá pozorování.

Věž ve Fromborku, kde Koperník žil a provozoval svá pozorování

Astrologie a s ní spojená astronomie ho zajímala už během jeho studia v Itálii. Vedle studia medicíny a práva navštěvoval i přednášky z astronomie. Na universitě v Bologni působil od roku 1483 Domenico Maria da Novara. Tento učitel a skvělý pozorovatel vycházel z děl vídeňského profesora Regiomontana a Georga von Peuerbach, kteří zpochybnili do té doby neochvějně platný obraz světa Claudia Ptolemaia, zveřejněný v jeho díle Almagest. Da Novara byl Koperníkovým učitelem, Koperník vzpomíná ve své knize na společná pozorování. První semínko nedůvěry ke geocentrickému systému světa bylo tedy zaseto do Mikulášovy duše očividně už v Bologni. Novara ho zasvětil i do ideí neoplatonismu, ve kterých hrálo slunce jako hmotný obraz boha stěžejní roli. Odtud byl už jen kousek k myšlence, že je-li slunce Bůh, mohou se země i ostatní planety otáčet kolem něho.

               Po zbytek života se pak Koperník zabýval sledováním hvězd a jejich pohybů. Že je země kulatá bylo už v této době definitivně dokázáno Magellanovou plavbou okolo světa v letech 1517–1521. Známá byla i nesrovnalost v lodním deníku jeho vlajkové lodi Victoria, který po admirálově smrti vedl kapitán Elcano, kdy chyběl jeden den, což přinášelo myšlenku, že se země otáčí okolo své osy.

               Koperníkovy prostředky, kterými prováděl svá pozorování (známo je 63 pozorování) byly i na jeho dobu velmi primitivní a neporovnatelné například s přístroji, které používal o půl století později Tycho de Brahe. Koperník byl velmi dobrý matematik, a proto mu neuniklo, že jeho teorie, podle které se planety pohybují v kruhových drahách na společné úrovni okolo slunce, nesedí. Přisuzoval to ale nedokonalosti svých měřících přístrojů. Přesto byl velmi nejistý, zda má svou teorii zveřejnit.

               Kupodivu to byli právě církevní hodnostáři z jeho okolí, ermlandský biskup Johannes Danciscus von Höfen, biskup z Chelmna Tiedemann Giese a Nicolaus kardinál Schönberg, kteří ho povzbuzovali k tomu, aby svou teorii vydal tiskem a kardinál Schönberg byl dokonce ochoten převzít náklady za tisk. Teorie heliocentrického systému nebyla považována za kacířství, ale spíš za výstřední bláznovství, nicméně Koperníkovi přátelé (o Koperníkově společenské povaze svědčí i to, že biskup Danciscus von Höfen, který ho porazil ve volbě v roce 1537, zůstal až do konce jeho života jeho dobrým přítelem.)

               Koperník ale dlouho váhal se zveřejněním své teorie. Na jedné straně se bál výsměchu, protože si byl vědom, že planety se zřejmě nepohybují v kruzích, přičemž podle Aristotela právě kružnice je nejdokonalejší formou (a po jako jiné, než dokonalé dráze by se měly pohybovat planety okolo slunce, které je zosobněním Boha?). Na druhé straně se bál zveřejnění svých objevů tiskem a zpřístupnění svých myšlenek veřejnosti. Podle neoplatonismu, jehož byl Koperník zastáncem, totiž měly být podobné myšlenky zůstat doménou matematicky vzdělaných lidí.

               Nakonec se nechal přesvědčit svým žákem Georgem Joachimem Rhettikem. Tento zveřejnil v roce 1540 svůj spisek „Narratio prima“, tedy „První zpráva“, ve které popsal Koperníkovu teorii. Sám se pak ujal dozoru nad tiskem Koperníkovy knihy, která byla vydána v Norimberku u tiskaře Johanna Petreia. Podle legendy dostal Koperník první exempláře své knihy, když už ležel na smrtelné posteli.

               Stal se tak otcem myšlenky heliocentrického slunečního systému. Nebyl první, kdo v ni věřil ani první, kdo se jí zabýval, Byl ale první, kdo se ji odvážil zveřejnit. A proto mu tento primát právem náleží.

               Knihu věnoval Koperník papeži Pavlovi III. Sliboval si od toho určitou ochranu hlavy církve, pokud by se proti jeho dílu zdvihla hysterie a stala se objektem pronásledování. Nebyl to špatný tah. Ani špatná volba. Papež Pavel III. vlastním jménem Alessandro Farnese byl pravým dítětem renesance a otevřený novým myšlenkám. Kardinálem se stal díky tomu, že jeho krásná sestra Giulie byla milenkou papeže Alexandra VI. Borgii. Sám se oddával ve svém mladosti nevázanému životu a zplodil spoustu dětí, z nichž tři uznal za legitimní a vytvořil pro ně nové vévodství „Parma a Piacenza“ a oddělil tato dvě města od církevního státu. Podařilo se mu oženit svého vnuka Ottavia s Markétou Rakouskou, nemanželskou dcerou císaře Karla V. Svolal v roce 1547 i Tridentský koncil ve snaze urovnat spory mezi katolíky a luterány a dosáhnout tak sjednocení církve (že se později tento koncil zvrtl v protiprotestantskou demonstraci moci a k rozštěpení církve, za to už nemohl, to se stalo po jeho smrti).

               Žádný velký poprask okolo Koperníkovy knihy ale nenastal. Jeho práce byla víceméně ignorována, a to jak od katolické, tak i od evangelické strany. Není známo, zda papež nějak na jemu věnovanou knihu reagoval. Protestantský ideolog Melanchthon se o Koperníkově knize zmínil v roce 1549, ovšem označil ji jen za opakování antické teorie Aristarcha von Samos, která byla vyvrácena Ptolemaiem i Aristotelem. Astronomové s matematickým vzděláním správě poukázali na nesouhlas mezi pohyby planet a Koperníkovou teorií, o kterém ovšem věděl už sám autor. Martin Luther knihu zřejmě vůbec nezaznamenal, slova odsouzení mu vložili historici do úst až v devatenáctém století. Dokonce ještě Tycho Brahe Koperníkovu teorii odmítal a věřil na geocentrické uspořádání světa.

               Teprve Johann Kepler v roce 1609 definitivně dokázal, že měl Koperník pravdu. Tedy ne úplně, ale jeho teorie otevřela nový směr zkoumání. Heliocentrický systém se prosazoval i po Keplerových výpočtech těžce, než se stal nezpochybnitelným. Planety se ovšem nechovají podle Aristotela a nepohybují se po dokonalých kružnicích, ale po elipsách, a to dokonce ani ne stejnou rychlostí, ale zrychlují či zpomalují svůj pohyb podle vzdálenosti od Slunce. Jak toto dokázal Kepler vypočítat, zůstává pro mne nevysvětlitelnou záhadou. Podnětem k jeho zkoumání byla ale teorie, kterou zveřejnil těsně před svou smrtí hobbyastronom Koperník, který měl tak nesmrtelně vstoupit do historie lidstva.

Mauritius II

Mahé de Labournais erschuf auch eine weitere große Attraktion der Insel. Er hatte nämlich kein Interesse daran, sein Leben in den stinkenden Straßen des Hafens von Port Louis zu verbringen, und ließ sich daher im Jahr 1736 in der Stadt Pamplemousses ein Schloss mit dem vielversprechenden Namen “Mon Plaisier” also “Mein Vergnügen“ oder „Mein Genuss” bauen.

Das Schloss steht dort zwar immer noch (obwohl von den Engländern umgebaut), würde aber die Besucher allein nicht anlocken. Aber der freundliche Gouverneur ließ auf dem 209-Morgengroßen-Grundstück mithilfe von Sklaven aus Madagaskar einen Garten anlegen. Zwar hatte er hier hauptsächlich Obstbäume und ließ Gemüse für seine Küche anbauen, aber 1767 übernahm der wirkliche Biologe Pierre Poivre die Verwaltung und ließ aus dem Gemüsegarten einen botanischen Garten entstehen, der zu einer der wichtigsten Attraktionen der Insel wurde. Bis 1785 ließ Poivre hier 600 verschiedene Pflanzenarten pflanzen. Poivre verdiente sich dafür seine Büste, die sich im Zentrum des Gartens befindet. Hier kann man rosa und weiße Lotusblumen bewundern, Wasserhyazinthen, riesige Wasserlilien aus dem Amazonas, alle Arten von Palmen, sogar eine, die nur alle dreißig Jahre blüht (sie heißt Talipot, und ich hatte Glück, dass sie gerade blühte). Aber es gibt auch Zimtbäume, Nelken, Muskatnuss, Vanille (die nur als Parasit an Bäumen wächst), Brotfrucht, Mango und viele andere Früchte. Mahagoni- und Ebenholzbäume sind ebenfalls vorhanden, sowie der sogenannte “Blutende Baum” mit rotem Harz, das angeblich zur Behandlung von Ekzemen verwendet wird, und natürlich der Baobab. Es lohnt sich auf jeden Fall, neben dem Eintrittsgeld auch für ein kleines Honorar  einen Führer zu nehmen. Sie sind meistens Showmänner, die die Besucher wirklich für ein Euro unterhalten. Sie sprechen alle Sprachen, auch wenn der Unterschied schwer zu identifizieren ist. Trotzdem, als er uns zum Schloss mit der Anweisung “Mak foto and kom bak,” schickte, konnte ich seiner Anweisung mehr oder weniger folgen. Französisch kommt den Einheimischen eben doch besser von den Lippen.

Der weiße Lotus

Übrigens wird das Pflanzen von Bäumen fortgesetzt. Offensichtlich muss jeder Staatsmann, der Mauritius besucht, nach Pamplemousses gehen und eine Schaufel in die Hand nehmen. Schon 1956 pflanzte Prinzessin Margaret hier einen Baum, 1998 folgte dem Beispiel auch Prinzessin Anne. Außerdem pflanzten hier Indira Gandhi, Nelson Mandela, Francois Mitterand, aber auch der gangsterhafte Präsident von Simbabwe, Mugabe. Und natürlich darf auch der Vater der Nation, Seewoosagur Ramgoolam, nicht fehlen, der hier am 12. März 1973 einen Baum gepflanzt hat. Nach ihm ist der ganze Garten übrigens benannt, also SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam Botanischer Garten).

In Pamplemousses ist auch die örtliche Kirche St. Franziskus sehenswert, und auf dem angrenzenden Friedhof liegt der Beichtvater von Kaiser Napoleon, Abbé Buonavita, der Napoleon nach St. Helena begleitete und nach dem Tod des Kaisers nach Mauritius umzog, wo er auch starb. Und Vorsicht, in Pamplemousses gibt es auch das Café “Wiener Walzer”. Neben dem Sacherkuchen wird hier aber auch Curryhühnchen angeboten.

Im Gegensatz zum stark bewohnten Norden und Zentrum der Insel ist der Süden nur sporadisch besiedelt. Vielleicht liegt das daran, dass es hier viel mehr regnet. Luxushotels und Golfplätze finden Sie hier natürlich auch (Der österreichische Film „O Palmenbaum“ wurde im Süden unter dem Berg Le Morne Brabant gedreht.) Im Südwesten befindet sich der Bezirk “Black River”. Der Fluss dieses Namens mündet in Tamarin ins Meer, sein Wasser ist jedoch nicht schwarz. Der Name geht auf eine historische Tatsache zurück. Gerade in der fast unbewohnten Gegend um diesen Fluss suchten entflohene Sklaven von den Zuckerrohrplantagen Zuflucht. Und die Sklaven aus Madagaskar waren – wenn man das heute noch schreiben kann – schwarz. Heute ist der Black River das größte Naturschutzgebiet auf Mauritius.

Und es gibt hier viel zu sehen. Die größte Attraktion ist der hinduistische heilige See Grand Bassin. Im Jahr 1897 hatte der hinduistische Priester Shri Jhummon Giri Gosagne (ich hoffe, ich habe den Namen richtig geschrieben, mit diesen indischen Namen habe ich einige Probleme) die Vision, dass das Wasser im Kratersee im Zentrum der Insel den gleichen heiligen Wert hat wie das Wasser des Ganges, wohin sich Hindus regelmäßig zur rituellen Reinigung begeben. Offenbar hatten die hinduistischen Einwohner der Insel keine Lust, mit dem Schiff nach Indien zum rituellen Bad zu fahren – schließlich konnten sich das nur die Wenigsten leisten. Heutzutage könnten sie viel einfacher nach Kalkutta fliegen, aber sie bevorzugen immer noch die jährliche Pilgerreise zum Grand Bassin. Angeblich versammeln sich hier während des heiligen Frühlingsfestes Maha-Shivaratree binnen einer Woche bis zu 600.000 Menschen. Am Anfang des Geländes stehen riesige Statuen der Götter Shiva und Durga.

Die Göttin Durga

Sie sind 34 und 37 Meter hoch, wobei die Durga, die immer mit einem Löwen abgebildet wird, da sie eine Kämpferin gegen alles Böse ist, größer (und jünger) ist. Der heilige See ist ein Stück weiter entfernt, alle Menschen haben einen freien Zugang zu seinem Ufer. Im Gegensatz zu Muslimen hindern Hindus auch ungläubige Touristen nicht am Betreten des Tempels, wo sie sogar den Segen des Priesters erhalten können. Der Priester möchte nur wissen, woher die Person kommt, sein Verhältnis zum Hinduismus interessiert ihn nicht, und dann zeichnet er heilige Zeichen auf die Stirn der Person. Nur Schuhe müssen – genauso wie in einer Moschee vor dem Eingang abgelegt werden. Im See befinden sich Statuen weiterer Götter, auch die Heilige Dreifaltigkeit Trimurti, die den Schöpfer Brahma, den Zerstörer Shiva und den Beschützer Vishnu darstellen. Es gibt angeblich viele Fische im See, aber sie dürfen nicht gefangen werden, sie sind genauso heilig wie das Wasser, in dem sie schwimmen. Auch ein Fisch muss bei seiner Geburt den richtigen Ort wählen können um in Sicherheit zu leben.

Die hinduistische Trinitas, Brahma, Vishna und Schiva

Eine weitere Route führt nach „Plaine Champagne“ – eine Hochebene, von der aus die höchsten Berge der Insel aufragen. Sie erreichen jedoch nur eine Höhe von etwas über 800 Metern über dem Meeresspiegel, in Gegenteil zu Reunion gibt es auf Mauritius keine höheren Berge. Aber es reicht. Von der Aussichtsterrasse aus kann man bis zum Meer und zum Wasserfall des Flusses Black River schauen. Dann geht es serpentinenartig in das Dorf Chamarel. Entlang der Straße befindet sich die echte mauritische Flora, die anderswo auf der Insel längst durch importierte Pflanzen ersetzt wurde. Hier dominiert daher noch immer die einzige Palme, die auf der Insel vor der Ankunft der Menschen wuchs – die Flachpalme. Alle anderen, einschließlich der Kokospalme, die auf der Insel am häufigsten vorkommt, sind Importe. Sie gedeihen jedoch hervorragend im lokalen Klima, es gibt so viele Kokosnüsse, dass überall Schilder vor ihnen warnen – “Beware of falling Coconuts”.

Das Dorf Chamarel hat mehrere Attraktionen. Erstens ist es das Dorf, nach dem der bekannteste mauritische Rum benannt wurde. Das allein würde dem Ruf des Dorfes genügen, aber der Mensch lebt nicht nur von Rum. Chamarel ist auch der einzige Ort, an dem Kaffee angebaut wird. Auf der Plantage nahe des Dorfes wird 100% Arabica produziert – das als Souvenir gekauft werden kann, ist aber ziemlich teuer. Die Restaurants in Chamarel bieten einen wunderschönen Blick auf die Westküste, und deshalb machen Touristengruppen hier gerne halt für das Mittagessen. Dann erwartet sie die Hauptattraktion, der „Seven Colored Earths“. Hier hat der Vulkan wirklich schön und kreativ gespielt. Der Boden, der hart genug ist, um auch den Zyklonen zu widerstehen, hat einen hohen Gehalt an Eisen und Aluminium. Diese beiden Metalle, oder genauer gesagt ihre Verbindungen, vermischen sich in verschiedenen Verhältnissen, so dass auf kleinem Raum die unterschiedlichsten Farbtöne entstehen, von Rot über Braun, Violett, Grün, Purpur, Blau und Gelb. Es sollen sieben sein und ich möchte es glauben, aber ich habe auch Grau und Weiß gesehen. Diese zählen vielleicht nicht, sie sind zu gewöhnlich.

Der Anblick ist wirklich erstaunlich. Um es ein wenig aufzulockern, haben die Einheimischen einen Auslauf für riesige Schildkröten eingerichtet (wenn man bei diesen Tieren ihre Bewegung überhaupt als Laufen bezeichnen kann), die nicht einheimisch sind, da die Kolonialherren die ursprüngliche Population dieser Schildkröten auf Mauritius ausgerottet und verspeist haben. Dann kam jedoch Charles Darwin, entschloss sich zu experimentieren und brachte neue riesige Schildkröten von den Seychellen mit. Er wollte wissen, ob sich die Tiere an die neuen Lebensbedingungen anpassen würden. Sie haben sich angepasst, und wie! Sie erreichen bis zu einem Meter Länge und leben 150 Jahre lang. Die ersten, die sich noch an Darwin erinnern könnten und um 1880 nach Mauritius kamen, haben gerade jetzt ihr Alter erreicht und bald erinnert sich niemand mehr an Herrn Charles persönlich.

Im äußersten Südwesten der Insel befindet sich eine große Attraktion – der Berg Le Morne Brabant. Dieser Berg befindet sich auf einer Landzunge, die ins Meer ragt, was ihm einen unverwechselbaren Charme verleiht.

Hier ereignete sich die Tragödie, nämlich der Massenselbstmord der Sklaven im Jahr 1834, als die Engländer ihnen die Freiheit in ihrer unverständlichen Sprache verkündeten. Dieses Ereignis wird hier durch ein Denkmal aus dem Jahr 2009 erinnert. Heutzutage werden auf der Halbinsel ständig neue Hotels gebaut, denn hier gibt es schöne Strände und einen Golfplatz. Die eigentliche Attraktion ist jedoch der Berg, der wie ein unüberwindlicher Felsen über der Halbinsel aufragt. Er kann erklommen werden, ein Weg führt zum Gipfel. Die offizielle Information lautete, dass es erlaubt ist, nur den Weg bis zu einem Aussichtspunkt etwa zweihundert Meter über dem Meer zu besteigen, und zum Gipfel sollte man mit einem Führer gehen. Sogar das Video im Internet sah ziemlich gefährlich aus und verursachte meiner Frau Angst. Sie wies mich darauf hin, dass unser drittes Enkelkind bald in Wien geboren wird und “Opa wird gebraucht.” Also suchte ich nach Hilfe für Familienfrieden und fand einen gewissen Tomáš Naňák, der auf Mauritius lebt und solche Dienstleistungen anbietet – meine Frau konnte sich nämlich nicht vorstellen, dass ich alleine auf den Gipfel klettern würde. Wir kontaktierten das Reisebüro Likexpats, erhielten jedoch die Antwort, dass die Mindestteilnehmerzahl zwei Personen und der Preis auch bei einem Teilnehmer 400 Euro beträgt. Also machte ich mich alleine ohne Führer auf den Weg. Im Gegensatz zu den Gerüchten, die mir im Hotel erzählt wurden, gab es dort kein Verbot, den Gipfel ohne Führer zu besteigen. Es wird nur empfohlen, dass es sich um einen erfahrenen Bergsteiger und kein Kind handelt, der ein angemessenes Schuhwerk und genug Wasser hat. Ich kam zu dem Schluss, dass ich alle erforderlichen Voraussetzungen erfüllte (meine Wanderstiefel habe ich zehn Stunden im Flugzeug transportiert. Sie nahmen die Hälfte meines Koffers ein, und es wäre also schade, sie nicht zu benutzen), und so erklomm ich den Gipfel. Es war eine Wanderung “leicht bis etwas schwer” – auf jeden Fall war “Hilfe der Hände notwendig für den weiteren Fortschritt”.

Aber ich habe in meinem Leben bereits schlimmere Berge bestiegen. Die Belohnung war eine erstaunliche Panoramaaussicht vom Berg über das Land bis zum Meer und zu dem den Insel umgebenden Korallenriff – einfach wie ein Traum, aus dem man nicht aufwachen möchte. Ich wollte von dort nicht weggehen, es war einer der schönsten Bergaufstiege in meinem Leben – vielleicht sogar der allerschönste. Aber meine Flasche mit 1,5 Litern Wasser war knapp bemessen. Bei Temperaturen bis zu dreißig Grad und einer Luftfeuchtigkeit von über neunzig Prozent schwinden die Kräfte schneller als in den Alpen, man schwitzt viel und der Wasserbedarf ist groß. Gott sei Dank breitete sich über meinem Kopf gnädig eine riesige Wolke aus, die die Sonnenhitze dämpfte. Also wenn man nach Mauritius reist, sollte man die Wanderschuhe nicht vergessen. Der Aufstieg, so anstrengend er auch sein mag, lohnt sich auf jeden Fall.

Und – bevor ich es vergesse, ich habe versprochen, noch die romantische Geschichte über das mauritische „Romeo und Julia Paar“ zu erzählen, nämlich in der örtlichen Ausführung über Paul und Virginie. Dieses Versprechen werde ich natürlich einhalten. Die Geschichte erzählt von einer unerfüllten Liebe des armen Jungen Paul und Virginie, des Mädchens aus einer reichen Familie. Sie kannten sich seit ihrer Kindheit, und ihre Kindheitsfreundschaft entwickelte sich zu einer leidenschaftlichen Liebe. Virginies Eltern erschraken jedoch, weil sie für ihre Tochter einen anderen Bräutigam im Sinn hatten als den armen Paul. Sie schickten also ihre Tochter zum Studium nach England und hofften, dass die Jugend darüber hinwegkommen würde. Aber das geschah nicht. Virginie konnte es in England ohne Paul nicht aushalten (vielleicht spielte auch das Wetter eine Rolle, das man wirklich nicht mit dem sonnigen Mauritius vergleichen kann), sie schiffte sich heimlich auf das Schiff namens „Saint Géran“ ein und begab sich damit auf den Weg zu Paul nach Hause. Aber einige Kilometer von der Küste entfernt zerschellte das Schiff, als es auf das Korallenriff fuhr, brach in zwei Hälften und die Besatzung sowie die Passagiere ertranken. Nur neun Menschen überlebten, darunter war nicht Victoria. Paul fand nur ihren Leichnam, und kurz darauf starb er selbst – an einem gebrochenen Herzen.

Paul und Virginia

Diese Geschichte hat sich Mauritius bereits angeeignet und ist Teil seiner Kultur. Das Denkmal von Paul und Virginie findet man in Curepipe und in Port Louis. Die zwei liebenden waren auch im botanischen Garten in Pamplemousses, dort blieb nur der Sockel von ihnen übrig, die Statuen sind jetzt in der Kirche. Hotels und Restaurants tragen ihre Namen, und in der Stadt Tamarin ist sogar die Grundschule nach ihnen benannt.

Die ganze Geschichte hat nur einen Haken: Sie ist nie passiert. Auf dem Schiff Saint Géran mit einem Verdrängungsgewicht von 600 Tonnen, das am 24. März 1744 tatsächlich vor der Nordküste der Insel versank, kamen zwar drei Mädchen ums Leben, aber keines von ihnen hieß Virginie. Die Passagierlisten sind erhalten geblieben. Die neunzehnjährige Marie Anne Mallet, die sechzehnjährige Louise Augustine Callou und die zwölfjährige Jeanne Heléne Neiznein sind gestorben. Aber im Jahr 1768 kam der Schriftsteller Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre auf Mauritius an, und als er von der Schiffstragödie erfuhr, küsste ihn die Muse. Er verfasste also einen Roman über die Tragödie zweier jugendlicher Verliebter, und das im Jahr 1788 veröffentlichte Buch wurde zum Bestseller und anschließend ein integraler Bestandteil der mauritischen Kultur. Wenn interessiert schon, ob Paul und Virginie wirklich gelebt haben?

Glaubt vielleicht jemand wirklich, dass Julia Capulet sich tatsächlich in Romeo Montague verliebt hat?

Ideologické zdroje ruského fašismu

               Moji čtenáři vědí, že jsem se tématikou, odkud se v Rusech vzal současný fašismus (imperialismus v nich byl vždy, po tom jsem nemusel pátrat) už zabýval. Za otce ruského fašismu jsem v mém nedávném článku označil Alexandra Isajeviče Solženicyna. Ovšem sám jsem cítil, že něco není úplné. Ano, Solženicyn ve svých pozdních dílech vystupuje jako fašista a antisemita, volající po diktatuře a revanšismu. Ale Solženicyn byl „jen“ spisovatel a s Vladimírem Putinem se setkal prokazatelně jen dvakrát. Neustal jsem tedy v hledání.

               Rozhodujícím způsobem mi pomohla kniha profesora Yale University Timothyho Snydera „Cesta do nesvobody“ (The Road to Unfreedom“), z níž si dovolím víckrát citovat. Ačkoliv jsou to povětšinou citáty ruských ideologů, které cituje on, čili citáty z druhé ruky.

               Díky němu jsem se tedy seznámil s ideologickým otcem ruského fašismu Ivanem Iljinem. Iljin se podobně jako Lenin narodil v aristokratické rodině, ovšem přímo v Moskvě, tedy ne v tehdejším mocenském ale spirituálním centru Ruska, plném klášterů, mnichů a proroků, což ho zřejmě poznamenalo na celý život. Pro Moskvany byl Sankt Petersburg vždy západní kulturou zkaženým městem, ruský kulturní duch sídlil v Moskvě. Iljin se nadchl pro ideu výjimečnosti ruského národa, v době bolševické revoluce stál logicky na straně „bílých“. V roce 1922 byl po zatčení Čekou poslán do vyhnanství spolu s dalšími 160 intelektuály na takzvané „lodi filozofů“. To byli lidé, které Lenin poslal do vyhnanství, aby je nemusel dát zastřelit.  Za Stalina by takové štěstí neměli. Iljin se usadil v letech 1922–1938 v Berlíně, protože jeho matka byla Němka (opět podobnost s Vladimírem Iljičem) mluvil i psal bezchybně německy a pokračoval i ve vyhnanství v publikování. Oslavil nástup Hitlera k moci jako zachránce Evropy, přesto byl v roce 1934 zatčen a dostal zákaz publikování. Je možné, že to bylo na nátlak z Ruska. Německo a Rusko byli až do roku 1941 spojenci a země spolu diplomaticky velmi dobře vycházely. V roce 1938 emigroval iljin do Ženevy, ve švýcarském exilu pak v zapomnění zemřel. Po porážce německého nacismu se soustředil na obdiv fašistických režimů Franka ve Španělsku a Salazara v Portugalsku.

Hlavní axiomy jeho děl jsou:

  1. Propagace vůle a násilí místo rozumu a práva
  2.  Propagace úlohy vůdce, který je prostřednictvím mystéria spojen se „svým lidem“
  3. Globalizace (první globalizace světové ekonomiky proběhla v letech 1880–1914, tedy v době Iljinova mládí) je židovské spiknutí na potlačení národní identity – Hitlerovo pronásledování Židů ve svých spisech přivítal.

Podle Iljina bylo universum skvělé pod božskou totalitou, která existovala před stvořením světa. Právě aktem stvoření Bůh popřel absolutní pravdu, tedy sebe sama a vyklidil svou dominantní pozici, a proto musí přijít spasitel, který tuto dokonalou totalitu obnoví. A k tomu je předurčen ruský národ, který se zázračným způsobem vyhnul dějinnému vývoji určovanému fakty a vášněmi a zůstal nezkažený ve věčnosti. Iljin považoval fakta a vášně za nesmyslné a nemorální, podle něho je třeba fakta podřizovat historickému kontextu.

Upadající svět musí být vyléčen násilím, a to Ruskem po vedením silného vůdce, který demokracii promění v pouhý rituál souhlasu. Dovolit lidem svobodné volby bylo pro Iljina jako dovolit embryu rozhodnout o tom, kterým živočišným druhem se chce stát. Svět není sebou samým, pokud se neřídí ruskými hodnotami. Lidé v tomto světě musí přestat existovat jako individua, protože individualita je zdrojem chybnosti světa. Zejména střední třídu nenáviděl Iljin nejvíc, protože naděje na společenský vzestup individua dělá podle něj z lidí tu nejhorší sortu. Podle něj byl národ živoucí organismus. Jednotlivá buňka si v těle nemůže vybírat ani své místo ani své úkoly. Pod „zákonem“ rozuměl Iljin vztah mezi rozmary spasitele a bezpodmínečnou poslušností ostatních. Povinností ruských mas je vnímat každý nápad spasitele jako zákonnou povinnost. Rusové ovšem mají jedinečnou duševní vlastnost, který jim umožňuje potlačit vlastní rozum a akceptovat „zákon srdce“

Teď se zřejmě ptáte, proč vás těmito bláboly už skoro celou stránku textu unavuji. Každý rozumný člověk přece musí chápat, že to jsou nerealizovatelné nesmysly. Chyba lávky! Iljinovy ideály totiž převzal nový ruský gosudar Vladimír Putin a už víc než deset let se je snaží uvést do praxe. A to s úspěchem!  Důkazy? Dobrá, tady jsou:

V roce 2005 nechal Putin přenést tělesné ostatky Iljina ze Švýcarska do Donského kláštera v Moskvě a tam je slavnostně pochovat. (Spolu s tělesnými ostatky generála bílých Denikina) Pohřbu se účastnil nejen on, ale i patriarcha celé Rusi Alexis II. a například i režisér Michail Michalkov, syn komponisty, který vytvořil melodii sovětské (a tedy i současné ruské) hymny. Ten byl zřejmě iniciátorem celé akce.

V roce 2009 byl Putin položit na Iljinův hrob květy, doprovázel ho při tom jeho zpovědník Tichon Ševkunov, pravá ruka patriarchy Alexise a člověk, který Putina prohlásil za inkarnaci knížete Vladimíra I. který vládl Kyjevské Rusi v letech 978–1015 a podle ruského chápání zahájil svým přestupem na křesťanskou víru ruské dějiny (křest proběhl na tehdy byzantském Krymu – proto má tento poloostrov pro Putina tak centrální důležitost). 

V roce 2012 citoval Putin Iljinovy texty v rádiu, v roce 2013 pak na setkání valdajského klubu a v roce 2014 dostali všichni guvernéři, důležití úředníci a funkcionáři strany „Jednotné Rusko“ iljinův spis „Naše úkoly“ jako návod na chápání dějin a ruské úlohy v nich.

V tomto kontextu už Iljinovy bláboly nevypadají vůbec irelevantní, protože jsou očividně určující ideologickou vizí současné ruské politiky. Takže pokračujme:

Slovo „Ukrajinec“ psal Iljin vždy v uvozovkách, protože v existenci Ukrajinců nevěřil. Slovo Ukrajinec může podle něho použít pouze smrtelný nepřítel Ruska, protože tím chce vyrvat část ruského těla. Ruská expanze na Sibiř a do střední Evropy byla jen „sebeobranou“. Rusko je věčnou obětí „kontinentální blokády“. Díky své panenské nevinnosti nemůže Rusko vykonat nic bezprávného, bezpráví může být spácháno pouze na něm. Fakta přitom nehrají žádnou roli a historická zodpovědnost neexistuje. Ruská nezákonnost je totiž patriotická ctnost.

Rusko tedy potřebuje podle Iljina spasitele, který přinese „rytířskou ctnost“ prolitím krve jiných a získá moc. Fašistický puč je aktem spásy, prvním krokem v návratu k vesmírné dokonalé totalitě. Rusko je jediným pramenem božské totality. Bůh znamená věčný boj proti nepřátelům božského pořádku na zemi. Spasitel odstraní fakta, manipuluje vášně a vytvoří mýty, když zavelí k útoku na nepřítele, kterého rozpoznal. Pravý fašista opovrhuje politikou, která se stará o společnost, o její zájmy, potřeby, záliby a představy o budoucnosti.

Z toho všeho pramení, že válka je oprávněná, když jsou ohroženy spirituální úspěchy národa, což je vždy, dokud nebude zcela vymýcen individualismus.

Tak to, myslím, už jako ukázka, stačí. Běhá vám už po zádech mráz jako mně? Vydržte, bude hůř, vlastně mnohem hůř.

Z odmítání individualismu, v němž Rusové pod vlivem Iljinova učení vidí smrtelné ohrožení a který je principem demokracie, pramení nenávist vůči Západu. Západ není ruským politickým systémem nenáviděn proto, že by proti Rusku něco dělal, ale jednoduše proto, že existuje. Samozřejmě je ta nenávist u prostých Rusů, a tedy příjemců propagandy okořeněna závistí nad životní úrovní za ruskou hranicí. Ale ta sama by na ideologické zdůvodnění agrese nestačila.

Druhým pilířem současné ruské ideologie je Eurasismus. Ten sice vznikl už někdy v dvacátých či třicátých letech dvacátého století, ale jeho hlavním současným hlasatelem je Alexandr Dugin. Podle Dugina Rusko nemůže dělat nic bezprávného, a to z jednoduchého důvodu, není přece není právním státem! Pokus zavést zde demokracii by byl útokem na jeho suverenitu.

Ovšem podle ideálů Eurasismu (Eurasii máme rozumět jako prostor od Pacifiku k Atlantiku nebo, jak to používá Dmitrij Medvěděv, od Vladivostoku po Lisabon) je Rusko oprávněno svým sousedům přinést svou vlastní mírovou variantu. Národnosti neexistují, národy jsou výmysl Západu. Jen ruská civilizace je pramenem bratrství. V této civilizaci nejsou žádné národy, žádné národnostní menšiny, pouze princip identifikace přítel/nepřítel a ten se odvozuje jen ze společné kultury.

Stabilitu státu v normální společnosti zabezpečuje právo a následnictví moci. Tyto atributy ruský stát postrádá. Potřebuje tedy jiné zdůvodnění své existence. Podle Dugina se společenský úspěch neměří blahobytem a svobodou, ale postojem k sexualitě a kultuře.

Už v roce 2010 vyslovil Putin (tehdy předseda vlády) myšlenku, že Rusko není schopno v rámci integrace do Evropy přijmout evropské hodnoty, Evropa je tedy povinna v zájmu integrace přijmout hodnoty ruské. V roce 2011 v době, kdy se opět ucházel o funkci prezidenta a poprvé použil násilí proti demonstracím proti zfalšovaným volbám vyslovil poprvé projekt Euroasijské unie.

Podle tohoto projektu Rusko sjednotí státy, jejichž členství v EU se ukáže nepraktické a rádo přijme všechny státy, které z Unie vystoupí. Eurasijská Unie bude nové členy integrovat bez podmínek spojených s členstvím v EU čili povinnost právního státu či svobodných voleb. Kdo do Eurasie nevstoupí, podporuje separatismus. V roce 2012 Putin přitvrdil, když vyhlásil, že projekt Eurasijské Unie je metodou na rozpuštění EU a Rusko převezme v této Unii vůdčí roli a stane se gravitačním centrem. Podle jednoho ze zakladatelů myšlenky Eurasie Carla Schmitta může totiž Eurasii ovládnout kdokoliv, kdo ji bude schopný dobýt.

Tady přichází teorie třetího ruského myslitele Lva Gumiljova (1912–1992), který Rusům určil mongolský původ, který je pro ně ochranným štítem před západní dekadencí. A tím současně i legitimací k agresi ve jménu spásy světa.

Tyto myšlenky Iljina, Dugina i Gumiljova spojuje vedle samotného Putina i jeho propagandista Prochorov, který byl stálým hostem v ruské státní televizi. Jestliže Rusové slyší prakticky denně myšlenky, které jsem zde citoval, zcela logicky se jejich myšlení mění. Uvědomme si, že 90 procent Rusů čerpá své informace jen ze státní televize. Internet zde hraje (i díky svému cílenému „zatrolování“) zatím naprosto podružnou roli.

Evropa se v jejich očích stává odpadem, který se naučil odporné věci nazývat krásnými jmény. Rusko bylo úmyslně nakaženo chorobou AIDS, protože samo ve své nevinnosti by ji nikdy dostat nemohlo. Svět je ovládán židovským spiknutím, které ovládlo především takzvané „mořské národy“, tedy USA a Británii, kontinentální národy je Rusko povinno před tímto spiknutím zachránit. S tím je spojeno spiknutí homosexuálů, které má v úmyslu omezit porodnost a vést národy k záhubě. Tím, že v souladu s Iljinovým učením ruská ideologie odmítá fakta, otevřela si nekonečně velký prostor pro lež. Každý výrok tak není posuzován podle své pravdivosti, ale podle užitečnosti.

Je zajímavé, že celá současná ruská politika je extrémně antisemitská (démonizování Trockého nebo dobré kontakty na Hamás), přesto je velká část současných ruských oligarchů židovského původu (i Putinův dobrý přítel a údajný „majitel“ Putinova paláce na pobřeží Černého moře Arkadij Rotenberg). Je totiž na vůli „Spasitele“, aby odlišil „zlé Židy“ od těch „dobrých“. Je zřejmé, že i ti dobří jsou pak vydáni na milost a nemilost jeho libovůli.

Jak napsal jiný současný ruský ideolog Surkov: „sloupy ruské státnosti jsou centralizace, personifikace a idealizace.“ Ve skutečnosti je principem fungování ruské společnosti korupce, bez ní by se křehký stát zhroutil ve velmi krátkém časovém horizontu.

Rusové, kteří si podvědomě slabiny své země uvědomují, ovšem našli svého spasitele. Putina jednak vyobrazují jako hrdinu z časů jeho minulosti v KGB (i když tam nic hrdinného nevykonal, ale jeho obraz bývá spojován s legendárním ruským špionem Stierlitzem z populárního seriálu „Sedmnáct zastavení jara“. Herci, který Stierlitze hrál, propůjčil Vladimír Vladimirovič dokonce státní řád). Mnich Tichon pak přišel s teorií reinkarnace kyjevského knížete Vladimíra. Co na tom, že Vladimír se jmenoval Waldemar (v staroruské tradici pak Volodymyr) a že nebyl Slovan ale skandinávský Viking!

Už mi konečně věříte, že chtěl Vladimír Vladimirovič skutečně při oslavě svých sedmdesátých narozenin položit v Kyjevě květy k soše velkého Volodymyra, jenž se v jeho osobě údajně znovu zrodil? A že to bylo důvodem načasování ruské intervence? Sochu Vladimíra Velikého odhalil Putin 4.listopadu 2016 i v Moskvě, ale tam to tak nějak není ono. Na místě, kde někdejší vikingský kníže působil, tedy v Kyjevě, stojí jeho socha už od roku 1853.

Ruské teorie jsou plné protimluv, ale pokud nad nimi lid nepřemýšlí (a to má zakázáno) nevadí to. Tak se Rusové hlásí k panslavismu, ale od zkaženosti západu je jako ochranný štít chrání jejich mongolský původ a za zakladatele svého státu považují švédského Vikinga. (Mimochodem to Waldemar s tím křesťanstvím taky nemyslel až tak vážně, původně to zkoušel s islámem, ale když si byzantský císař dal za podmínku svatby Waldemara/Volodymyra s jeho dcerou Annou křest, nechal se tedy pokřtít).

Hlavním ideologem si Rusové udělali přesvědčeného fašistu a Hitlerova obdivovatele Iljina, ale sami se vyhlašují za bojovníky proti fašismu. Pokud by je někdo označil za fašisty, budou to považovat za pravopisnou chybu, ani je nenapadne, že byste to mohli myslet vážně.

Iljina, vyhnaného z Ruska čekisty, pochovávají s velkou pompou důstojník KGB, tedy následnické organizace Čeky a její agent a nikdo se tou nediví. Ostatně Čeka, zodpovědná za miliony mrtvých po celém Rusku, je už plně rehabilitována a jejímu zakladateli Džeržinskému se v Rusku staví pomníky.

Rusové jsou posedlí ideou “Třetího Říma”, podle které se po Římu a Konstantinopoli právě Moskva má stát centrem evropské kultury. Podobnost s “Třetí říší” není zcela náhodná.

Jenže v čem je největší nebezpečí ruského modelu a jeho vývozu ideologie? Jestliže v devadesátých a nultých letech byl směr ovlivňování společnosti pod vlivem vysoké životní úrovně na západě ze západu na východ, od začátku desátých let se pod vlivem cílené ruské propagandy směr obrátil. Východ dnes ovlivňuje západ mnohem více než naopak – nejlepším příkladem bylo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Ale největší nebezpečí je v tom, že americkým oligarchům se ruský oligarchický kleptokratický systém zalíbil. Být nad zákonem, být nedotknutelný a záviset jen na dobré vůli vůdce je lepší, než se bát soudů a finančních úřadů. Oligarchové v Rusku mají postavení někdejších ruských knížat, američtí miliardáři by chtěli mít podobné postavení v USA. Proto založili bratři Kochové (oligarchové) Tea party a postupně přeměnili republikánskou stranu na stranu vůdcovského principu, která má stále více fašistických rysů. Popření faktů už ostatně Donald Trump aktivně prováděl. Jeho „alternativ facts“ jako synonymum pro lež se ujalo a americké masy ho proto neodmítly. Lež se stala legitimním a akceptovatelným politickým prostředkem. Pokud by se tento systém vůdce v Americe prosadil, bylo by to pro Rusy obrovské vítězství. Pak by nic nebránilo, rozdělit si svět a projekt Eurasie by se přiblížil na dosah.

Pokud ovšem Rusko vyčerpané svými fantasmagorickými představami nespolkne její skutečný geopolitický protivník a tím je Čína. Ta zatím jen přihlíží a profituje (má v současnosti svých starostí dost). Je smutnou pravdou, že Evropa v tomto měření sil hraje naprosto podružnou roli pasažéra.

Woodrow Wilson

               Jen týden po světovém vůdci proletariátu 3.2.1924 zemřel i jeho kontrahent z druhé části zeměkoule. Jakýsi Leninův protipól, i když se vzájemně ovlivňovali, vlastně se právě tehdy objevil náznak pozdějšího bipolárního světa.

               Zatímco Lenin založil brutální komunistickou diktaturu na východě, která v průběhu budoucích desetiletí měla ovládnout polovinu Evropy, Wilson využil skutečnosti, že Evropa spáchala sebevraždu rozpoutáním první světové války a povýšil Spojené státy na světovou velmoc, dominující západní polokouli.

               Vláda Woodrowa Wilsona znamenala předěl v amerických dějinách. Jestliže se až do jeho doby Amerika soustředila na řešení vlastních problémů, on ji poprvé, i když ne zcela dobrovolně, zapojil do řešení problémů globálních. Bohužel zde působil ne vždy šťastně. Předznamenal to, co Američany provází dodnes – snaží se řešit problémy, kterým vůbec nerozumí.

               Narodil se v roce 1856 ve Virginii, občanskou válku severu proti jihu tedy prožil v jižanském otrokářském státě, jako devítiletý zažil kapitulaci a zrušení otroctví. Teprve v tomto věku se naučil číst. Zda byl dyslektik nebo prostě v době války nefungovala škola, není zcela jasné. Logicky tedy jako přesvědčený Jižan pro černochy v době své vlády neudělal vůbec nic, spíš jejich osud zhoršil. Od vlivu své výchovy z dětství se totiž nikdy neodpoutal, a to i přes své rozsáhlé vzdělání. Pocházel ze skotsko-irské kalvínské rodiny a hluboká víra ho poznamenala na celý život. V roce 1915 prý řekl: „Můj život by neměl smysl, kdyby ho neposvěcovala víra.“ Dostal dokonce posměšnou přezdívku „Papež-laik.“

               Stal se vysokoškolským učitelem, tvrdí se o něm, že on v podstatě vymyslel politologii jako studijní obor. Kromě přednášek byl neuvěřitelně pilný i v psaní. Po své prvotině „Kongresová vláda“ z roku 1885, napsal pětidílné „Dějiny amerického lidu“, „Stát: Základy historické a praktické politiky nebo „Ústavní vláda ve Spojených státech.“

               Dospěl k názoru, že americký vládní systém je nejlepší na světě, i když je ho možné dále zdokonalovat. I v tom byl prvním Američanem s tímto názorem. V roce 1890 se stal profesorem na univerzitě v Princetonu a v roce 1902 jejím rektorem. Protože se mu nepodařilo univerzitu zreformovat podle vlastních představ – narážel na odpor místních elit, v roce 1910 na funkci rektora rezignoval, přestal o politice psát a začal ji prakticky dělat. Hned na první pokus se stal guvernérem ve státě New Jersey a vzápětí ho demokratická strana delegovala do prezidentských voleb v roce 1912.

               Do funkce guvernéra ho vyzdvihli místní zkorumpovaní straničtí bossové. Počítali s tím, že univerzitní profesor bez sítě vztahů ve straně se stane jen ctihodnou loutkou, se kterou si budou moci dělat, co budou chtít. Jenže nepodplatitelný nový guvernér je předčil v intrikách a brzy se stal jejich neomezeným vládcem. Mohli jen přihlížet a zuřivě skřípat zuby.

Woodrow Wilson

               V podstatě neměli mít demokrati ve volbách 1912 žádnou šanci. Je třeba si uvědomit, že volební potenciál amerických stran byl přesně opačný než dnes. Republikány tehdy volila vzdělanější vrstva, města a velcí majitelé pozemků, demokrati lovili své voliče mezi plebsem, dělníky a nevzdělanci. Dnes je to přesně naopak. A republikáni byli u moci posledních několik desetiletí, na přelomu století udělali z USA díky válce proti Španělsku nejmocnější zemí západní polokoule za Atlantikem, obsadili Hawai a získali kontrolu nad Filipínami, Mikronésií, Portorikem nebo Kubou. Dominantní osobou v republikánské straně byl Theodore Rooswelt, prezident v letech 1901–1909. Jenže po dvou prezidentských obdobích přenechal úřad svému nevýraznému nástupci Wiliamovi Howardovi Taftovi. Taft dokázal Rooswelta natolik rozčílit, že se tento rozhodl v roce 1912 znovu kandidovat. Republikáni tak měli dva prezidentské kandidáty a hlasy se rozdělily (Taft získal jen 3 485 082 hlasů a 8 volitelů, Rooswelt 4 119 582 hlasů a 88 volitelů. Jenže zase jednou se ukázalo, že kde se dva perou, třetí se směje. I když Woodrow Wilson získal jen 6 293 120 hlasů čili 41 procent, stačilo mu to bohatě k získání 435 volitelských hlasů a k triumfálnímu vstupu do Bílého domu. Dominance republikánů tak skončila a USA se měly navždy změnit.

               Nástup demokratů znamenal konec „divokého kapitalismu“ a začátek „dobrotivé vlády.“ Stát začal zasahovat do oblastí, kde to bylo až donedávna tabu.

               Wilson byl na svůj úřad díky svému vzdělání skvěle připraven a hořel ambicemi své plány uskutečnit. Ješitnost mu nechyběla, to se ostatně dalo vysledovat z vývoje jeho jména. Původní Thomas Wilson, zvaný Tommy, ho brzy přestal bavit a stal se Thomasem W. Wilsonem a se vstupem do politiky pak Woodrowem Wilsonem. To znělo lépe.

               Hned na začátku své vlády zrušil zákon o ochranářských clech, které bránily dovozu zahraničního zboží, což se projevilo poklesem jeho cen. Do chaotického finančního systému vnesl řád založením FED (Federálního rezervního systému) o kterém si dnes sice můžeme myslet své, ale tehdy to byl revoluční čin. V roce 1914 byla založena Federální komise pro obchod, která měla právo žádat od korporací výroční zprávy a kontrolovat tak jejich obchodní aktivity. Zákon o federálních půjčkách z roku 1916 zajistil farmářům levné úvěry a zákonem byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Zavedl progresivní daň z příjmu, což zejména makléře z Wall street přivedlo k šílenství, ale obyvatelstvo to přivítalo. Navíc byla tato daň zavedena těsně před vypuknutím první světové války a poskytla tak možnost financování americké účasti na světovém konfliktu. Ta daň nebyla z dnešního pohledu nijak vysoká, při ročním příjmu do 3000 dolarů ročně neplatil občan nic, nad 3000 dolarů jedno procento, při příjmu nad půl milionu ročně se daň vyšplhala na svou nejvyšší úroveň sedm procent.

               Když v roce 1914 vypukla první světová válka, vyhlásil Wilson neutralitu. Ovšem nastaly problémy s obchodem. Obchod s Německem poklesl na méně než jedno procento předválečného objemu, naproti tomu obchod s Británií se ztrojnásobil. Němci odpověděli ponorkovou válkou. Ale i poté, co v květnu 1915 německá ponorka potopila britský zaoceánský parník Lusitanii, kdy utonulo 1200 pasažérů a z toho 128 Američanů (Němci to zdůvodnili podobnou rétorikou, jako to dnes dělají Rusové při útocích na civilní cíle, podle jejich zpráv měl parník převážet náklad zbraní) se Wilson neodhodlal k žádným krokům. V roce 1916 ho totiž čekaly další prezidentské volby a byl si vědom nedostatečného voličského potenciálů demokratické strany (i když ho svými zákony výrazně vylepšil). Proto svou kampaň vedl z pozice pacifisty a varoval před republikánským kandidátem Hughesem, o kterém tvrdil, že „zavleče Ameriku do války“ – připomíná vám to něco?

               I díky této kampani Wilson svůj mandát obhájil, i když těsně. Získal 9 129 606 hlasů proti 8 538 221 hlasů Hugnesovým a i ve sboru volitelům to bylo jen těsné 277:254. Ovšem v lednu 1918 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku vůči všem lodím, tedy i neutrálním, což vedlo k masakrům civilních pasažérů na transatlantických linkách. A v dubnu 1918 se Britům podařilo dešifrovat depeši německého ministra zahraničí Zimmermana mexické vládě s návrhem mexicko-německé aliance, která měla Mexičanům přinést zpět Texas a další oblasti  na jihu USA. Wilson poté požádal 2.dubna 1917 Kongres o vyhlášení války.

Průběh bojů první světové války

               Němci USA podceňovali, protože na začátku roku 1917 měly armádu čítající 23 000 vojáků. Ovšem Amerika ukázala svůj neuvěřitelný potenciál. Do konce války dokázala zmobilizovat, vystrojit a vycvičit 2 800 000 vojáků a 75 procent z nich zasáhlo do bojů na západní frontě (a 112 432 jich tam padlo). Wilson se zachoval ovšem velmi racionálně. Protože USA neproklamoval jako jednu z válčících stran, ale jako „přidruženou mocnost“, zachoval si tak možnou úlohu rozhodčího při mírových jednáních. Tato taktika mu plně vyšla, při mírových jednáních ve Versailles v letech 1918 – 1919 hrály USA – a tedy Wilson sám – rozhodující roli. Z dnešního pohledu můžeme říct – bohužel.

               8. ledna 1918 definoval Wilson své válečné cíle ve slavných 14 bodech.

  1. Odstranění kabinetní diplomacie. Změna stylu chování států, tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem udržovat mír.
  2. Svobodná mořeplavba. V mezinárodních vodách měla platit absolutní svobodná plavba a také právo rovného přístupu ke svobodným zdrojům surovin.
  3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu. Cílem bylo vytvoření svobodného, liberálního obchodního systému ve světě, prostřednictvím odstraňování obchodních překážek.
  4. Omezení zbrojení. Všechny státy a národy se měly podílet na procesu odzbrojování.
  5. Vyřešení koloniální otázky. Koloniální otázky a problémy se měly řešit nestranně s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
  6. Evakuace cizích vojsk z ruského území. Německá vojska měla být stažena z okupovaných území v Rusku.
  7. Obnova suverenity Belgie. Mělo dojít k znovuobnovení nezávislé Belgie
  8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.  Francie měla být obnovena v předválečných hranicích a navíc měla opět získat Alsasko-Lotrinsko
  9. Italské hranice podle národnostního principu. Co nejpřesnější vytvoření italských státních hranic na základě etnických hranic. Zde se jednalo hlavně o JIžní Tyrolsko.
  10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící vRakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.
  11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
  12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše.  Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bospor a Dardanely.
  13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři. Polsko mělo mít přístup k Baltskému moři.
  14. Založení Společnosti národů. Tato organizace měla za úkol garantovat dodržování mezinárodního práva, územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého z členských států. Byl zde uplatněn princip rovnosti všech členů, bez rozdílu mezi malými a velkými státy.

V podstatě se těm bodům nedá moc vyčítat, až na to, že měly za důsledek roztříštění střední Evropy a tím usnadnily vznik druhé světové války. Wilson si zřejmě vůbec neuvědomoval, jak těžké může být prosazení práva na sebeurčení národů, obsažené v bodě deset, v národnostně roztříštěné střední Evropě, kde se národnostní hranice nekryly s hranicemi historickými, a navíc do hry vstupovaly i ekonomické zájmy velkých podnikatelů.

Někde se rozhodovalo na základě lidového hlasování, někde i bez něho. Protože uhlobaroni v ostravské oblasti měli eminentní zájem zůstat v Československu, kde měli menší konkurenci než v Polsku, a navíc potřebovali nutně bohumínskou železnici, jako jediné spojení se Slovenskem, byla hranice jednoduše tažena po levém břehu řeky Olše, přičemž bylo hlavní město Těšínského vévodství rozděleno na dvě části. V Československu zůstalo právě ono životně důležité nádraží. Myšlenky na sebeurčení národů se ihned chopili i bolševici v Rusku, aby si zajistili loajalitu podrobených národů Ruského impéria. Tuto myšlenku samozřejmě neměli nikdy v úmyslu skutečně realizovat a uplatnili ji ve velmi okleštěné formě v Svazu sovětských socialistických republik. Tento projekt, který jsme museli ve škole ještě povinně obdivovat, prosadil na konci svého života Lenin proti Stalinovi, který se s tím párat nehodlal a chtěl všechny bolševiky dobytá území jednoduše připojit i Rusku.

Výsledkem Wilsonova plánu byl vznik malých mnohonárodnostních států, kde bylo etnické pnutí předprogramováno.

Poslední bod, tedy založení Společnosti národů Wilson nakonec sám bojkotoval, když zabránil vstupu USA do této organizace. To už byl ale jen troskou, která si v mnohém nezadala s jeho protivníkem v sovětském Rusku.

Wilson zřejmě trpěl na vysoký tlak a postupující ateroskleróza z něj udělala popudlivého staříka. To nebylo dobře v době, kdy se měl řešit osud světa po velkém válečném konfliktu, tedy proces srovnatelný s Vídeňským kongresem 1815. Jenže ve Vídni tehdy kraloval kancléř Metternich, muž na vrcholu sil, skvělý znalec světových poměrů, diplomat, intrikán a skvělý milenec. V roce 1919 to byl Wilson, americký izolacionista, popudlivý stařík neschopný ovládat své emoce. Jen s těmi ženami měl něco málo s Metternichem společného. Na ty opravdu trpěl. O tom svědčí jeho dochované milostné dopisy. Jeho první manželka Ellen mu trpěla jeho milostné úlety, zemřela ale mladá. Poté si našel další velkou lásku vdovu Edith Bolling Galtovou. Byla to sice emancipovaná žena, které vedla módní salón a klenotnictví a jako první žena v USA řídila automobil, ovšem vychodila pouze dvě třídy základní školy a měla tedy velké vzdělanostní deficity. Poté, co Wilsona vyřadily opakované mozkové příhody z aktivního života, vedla americkou administrativu tato žena.

      Wilson začal Němce bytostně nenávidět, což je vysoce emocionální stav s jednáním politika neslučitelný. A mělo to mít fatální následky. Jednak ho popudily vysoké americké ztráty při ofenzívě roku 1918. Týden poté, co Němci požádali o příměří potopila německá ponorka irský parník Leinster, přičemž zemřelo 450 lidí včetně hodně žena a dětí. Pak stačilo, když Němci přečetli svou nótu vstoje a ne poníženě, jak si Wilson představoval a on se rozhodl je pokořit, jak to jen půjde. Podmínky, které byly Němcům nabídnuty a na základě kterých kapitulovali byly náhle irelevantní. Na jednání nebyli vůbec přizváni a byli pak konfrontováni jen s hotovým dokumentem, kdy jim už nezbylo nic jiného, než tento „kartaginský mír“ podepsat. Odtud pak vznikla ona teorie generála Ludendorffa o „dýce vražené do zad“, kterou jeho spojenec Hitler obratně využil k teorii židovského spiknutí (kterému mnoho dezinformátorů věří dodnes). Bylo zaděláno na další velkou tragédii.

      Wilson utrpěl už v dubnu 1919 první mozkovou mrtvici. Tu se ještě podařilo utajit. Po návratu do USA ale přišla další 25. září a poté 10. října. Ta byla už velmi těžká, ochrnul na polovinu těla. Podobně jako později Eduard Beneš ale odmítl navzdory svému zlému stavu rezignovat. Jeho osobní lékař sice konstatoval, že „prezident postupně chřadne tělesně i duševně a nemá naději na uzdravení,“ neprohlásil ho ale za neschopného vykonávat úřad. A stejně se zachoval bohužel i víceprezident Thomas Marschall. Svět tedy v tomto citlivém období řídil ochrnutý a duševně těžce postižený muž. Lidé si vyprávěli (opět jedna podobnost s Leninem), že Wilson se nachází v terminálním stavu syfilidy. Vládla paní Wilsonová. Ta vyhodila ministra zahraničí Lansinga, zkušeného diplomata, jednoduše proto, že ho nemohla vystát. Podrážděný Wilson dokázal přimět senátory, kteří ho ještě stále uznávali za hlavu demokratické strany k tomu, aby nehlasovali pro vstup USA do Společnosti národů. Hlasování i proto dvakrát v letech 1919 a 1920 ztroskotalo. Společnost národů bez účasti USA bylo bezzubou organizací, která v žádném případě nedokázala zabránit novému válečnému konfliktu – což měla být její hlavní úloha.

      Paradoxně obdržel Woodrow Wilson právě v roce 1919 Nobelovu cenu míru „za zásluhy o ukončení první světové války a za inciativu k založení Společnosti národů.“ Ze zdravotních důvodů si ji převzal až o rok později. V té době bylo už zřejmé, že v politice skončil a ze zdravotních důvodů odchází do důchodu.

      Zní to neuvěřitelně, ale Wilson chtěl v roce 1920 znovu kandidovat na prezidenta. V tom mu sice jeho strana zabránila a kandidovala guvernéra z Ohia Coxe, ale kandidát republikánů Harding vyhrál volby s heslem „vraťme se k normálním poměrům“ – tedy k poměrům před vládou Woodrowa Wilsona.

Samozřejmě byly změny ve společnosti nezvratné, ale lidem se to dobře poslouchalo. A tak vláda demokratů v roce 1920 skončila.

Woodrow Wilson se utáhl do soukromí a na veřejnosti se objevil jen jednou, na pohřbu svého nástupce v Bílém domě Hardinga, který v roce 1923 nečekaně zemřel. Wilson zemřel 3.února 1924 a stal se tak prezidentem, který ze všech vládců Bílého domu nejkratší dobu pobíral prezidentský důchod. Byly to jen tři roky.

Svět změnil rozhodujícím způsobem. Po Wilsonovi se už nikdy nemohly vrátit poměry před Wilsonem. Svět dostal novou dynamiku, otevřel nové problémy. A USA najednou byly povinny tyto problémy pomáhat řešit. Jedno, že se členem Společnosti národů nestaly. Této povinnosti se nezbavily dodnes. Je to nevděčná úloha policajta. Všichni vědí, že ho potřebují (kromě zločinců), ale nikdo ho nemá rád. Pod Woodrowem Wilsonem vstoupily USA na tuto cestu. Zda Trumpova vláda po sto letech tuto éru ukončí, na to si musíme počkat do letošního listopadu.