O.k. byl pátek, ale ne třináctého. Byl úplněk, což prý dokáže mnohé vysvětlit. Sestřička Hanna mě upozornila, že momentálně je velmi silný vliv Uranu (čili Saturnu) a to je zlá hvězda a může působit negativně na leccos. Ale zda dokáže vysvětlit úplně všechno, co se toho pátečního dne odehrálo, to si nedovedu představit.

               Můj syn míní lakonicky, že je to pro mě typické, ty elektronické přístroje mě prostě nemají rády a dělají mi proto zle. Mám se zamyslet nad tím, kdo si začal.

               Ovšem nebylo to jen o přístrojích, Některé ze zážitků onoho březnového pátku můžu vysvětlit jako normální zlomyslnost počasí či osudu, jiné lidskou hloupostí, které není nikdy dost, ale všechno se tím vysvětlit nedá.

               Takže všechno pěkně po pořádku.

               Že ráno lilo jako z konve a mohl jsem v tom lijavci jet do práce po dálnici nanejvýš osmdesátkou, to se dá vysvětlit a pochopit, i když to na dobré náladě nepřidá.

               Zjištění, že v noci zemřel pacient, kterému jsem dva dny předtím léčil jícnové varixy bandingem, se mnou zatřáslo, ale vyšlo najevo, že nevykrvácel, ale dostal srdeční infarkt čili to s mou léčbou nesouviselo.

               Do ambulance byli objednaní tři pacienti a všichni na 7:30, i když jsem v osm už musel endoskopovat. Chyba plánování, to se může stát. Podařilo se mi to vyřešit s pomocí mladého kolegy, která zaskočil na kolonoskopii vyřešit.

               Jaterní punkce byla sama o sobě poněkud riziková. Protože radiologové cílenou punkci mohli dělat až za týden, rozhodl jsem se do nádoru píchnout naslepo – byl na to velký dost. Pacientka štíhlá čili jednoduchá záležitost. Nebyla. Měla tak hrubou a pohyblivou kůži, že jehla jezdila v onom podkoží a první punkce šla do prázdna. Až pak jsem se dozvěděl, že v posledním roce ztratila 30 kilo a že tedy byla hodně korpulentní – zůstala z toho jen ta hrubá kůže.

               To už mě volal mladý kolega, že kolonoskopie se mu nedaří. Byla skutečně těžká, ale zvládli jsme to, poté pacientka v slzách líčila nesnesitelné bolesti v podbřišku. Z obavy, že kolega střevo perforoval, nechali jsme udělat CT. Bylo v pořádku a když pacientka poté vypustila ze střeva plyny, byly bolesti pryč. Lidé balkánského původu prostě prožívají bolesti mnohem emocionálněji, než je u nás zvykem.

               Další pacient dorazil bez žilního přístupu. Nebylo divu, žádné žíly neměl. Po několika marných pokusech jsem našel žilku na noze. Při kolonoskopii jsem objevil víc než deset velkých polypů a při prohlídce jeho dokumentů jsem zjistil, že bere Clopidogrel, čili lék na blokádu krevních destiček. Kolegyně v ambulanci, která ho přijímala se ho zapomněla zeptat, zda ho vysadil nebo nahradil. Pacient, spící šťastně po dávce midazolamu a propofolu nám to zodpovědět nemohl. Probral se až těsně před koncem vyšetření, aby nám sdělil, že si ten lék vysadil. Takže znovu dovnitř a odstraňovat polypy.

               Vtom mi zavolali z ředitelství, že u onoho vzorku z jaterní punkce byly tří různé žádanky. Zarazilo mě to, ale upozornil jsem je, že jsem vyplnil a podepsal jen jednu, a to na patologii. Nato mi řekli, že nahoře byla žádanka na mikrobiologii, a proto ten vzorek poslali tam. To už se o mně pokoušela mrtvice a zeptal jsem se, proč to neposlali tam, kam jsem určil já. Odpověděli, že se ptali na oddělení, na intenzivce, kde jsem onu punkci dělal, ale nikdo nic nevěděl. Zeptal jsem se zvýšeným hlasem, proč se tedy nezeptali mně, když tam bylo mé jméno a můj podpis. Na druhé straně nastalo mrtvé ticho. Začali jsme nahánět taxikáře se vzorky a opravdu se ho podařil dostihnout a ujistil nás, že ten vzorek odveze na patologii.

               Když jsem před odchodem z práce kontroloval ultrazvukem onu pacientku po jaterní punkci, nepodařilo se její data zadat do počítače, a tak jsem výsledek – totiž že je všechno v pořádku – nemohl zdokumentovat.

               Šel jsem tedy z práce už poněkud roztřesený, ale ty opravdu mysteriózní věci na mně teprve čekaly.

               Auto mi ohlásilo poruchu nabíjení a vyzvalo mě, abych zavolal technikovi. Na to jsem neměl ani čas ani náladu. Rozhodl jsem se jeho rozmary ignorovat. Spěchal jsem na poštu, kde jsem si měl vyzvednou zásilku a věděl jsem, že tam jsou jen do pěti.

               Možná právě proto jsem absolvoval šest kilometrů k příjezdu na dálnici za traktorem s plnou vlečkou. Jel většinou dvacet kilometrů za hodinu, někdy i třicet. K tomu jsou po cestě tři kruhové objezdy, kde si rád a dlouho postál. Na oné cestě je prakticky stále provoz v opačném směru. Byl jsem v koloně sedmé auto, traktor dokázalo předjet jedno jediné. Těch šest kilometrů trvalo dvacet minut. Musel jsem změnit plány a jet napřed na poštu a až pak vyřizovat ostatní věci.

               Před nákupním centrem Murpark je železniční přejezd. Stojí se tam různě dlouho. Když jede vlak zprava, jde to dost rychle, když jede zleva, stojí se dlouho, protože vlak tam stojí na zastávce, nabírá lidi a závory jsou už v té době spuštěné. Závory byly dole jak po cestě do nákupního centra, tak i po cestě z nákupního centra. A vlak přijel vždy – můžete jednou hádat – zleva – tedy při výjezdu samozřejmě zprava, každopádně to byla vždycky ta delší varianta.

               To jsem bral už s humorem. Ten mě ale přešel v cestovní kanceláři, kde jsem chtěl zaplatit naši dovolenou. Terminál moji platební partu striktně odmítl a napsal, že transakce je odmítnuta. A to přesto, že jsem den předtím upravil limit plateb tak, aby byl dostatečně vysoký. Trvalo nějakou dobu, než jsem paní v cestovce přesvědčil, aby mi podklady přece jen vydala, že peníze převedu z domu internetem.

               Když jsem šel nakupovat potraviny do Sparu, zavřel se před mým košíkem vchod. Ony závory, které by se měly otevřít nebo zůstat otevřené se přesně přede mnou zavřely. Ustoupil jsem stranou a pokusil jsem se projet podruhé. Marně, Vchod zůstával zavřený. Stejně tak i potřetí. Pak přijel nějaký jiný zákazník, závory se před ním otevřely a já jsem proběhl za ním jako svého času Mistr Bean.

               A když jsem konečně dojel domů, neotevřela se mi brána. Sice blikala tak jak má, ale ani se nepohnula. Zkoušel jsem to třikrát, ale marně. Vystoupil jsem a zkontroloval, zda ji něco nebrzdí. Nebylo tomu tak. A tak jsem ji musel otevřít ručně. Kupodivu den nato už zase fungovala normálně, aniž bychom objevili nějakou chybu.

               Na uklidnění jsem si chtěl přečíst časopis NEWS. Chodí právě v pátek. Přišel. Jak se dostal déšť do naší uzavřené poštovní schránky to netuším, ale ten časopis byl tak promočený, že byl naprosto k nepotřebě, Všechny stránky byly slepené dohromady.

               Ale minimálně to se dá vysvětlit přírodními jevy. Jiné z příhod se dají zdůvodnit lidskou hloupostí. Jiné jako ten traktor nebo železniční přejezd prostě jen obyčejnou smůlou či malou boží zlomyslností. Ti, kdo čtou mé články už po léta vědí, že Pánubohu přiznávám značný smysl pro humor a jsem ochoten ho tolerovat, i když jsou jeho vtípky občas drsné.

               Ale ten zbytek? Ten platební terminál? Ta brána na vjezdu na náš pozemek? A ten vstup do Sparu?

               Úplněk, Saturn, nebo spiknutí elektroniky proti mému životu?

               Mimochodem v pondělí se hned ráno nepodařilo nastartovat počítač, na kterém vyhodnocuji spánkové apnoe. Náš počítačový expert zjistil, že počítač je pokažený a odnesl ho pryč. Bez náhrady. A speach make, tedy diktafon do počítače, se na mně vykašlal taky.

               Viděli jste Terminátora trojku? Mám zlý pocit.

NATO

               Tato „zločinecká organizace“, jak ji ve shodě s ruským diktátorem Putinem nazývá i kandidát na slovenského prezidenta Štefan Harabin, (s jehož myšlenkami se dokáže ztotožnit i Peter Pellegrini, který to pravil v rámci své prezidentské kampaně) slavila minulý týden 75 let své existence. 75 let je dlouhá doba, a ona organizace projevuje všechny znaky stařecké slabosti. Navenek se tváří silně a sebevědomě, ale to je podle pana Parkinsona úděl všech organizací těsně před jejich zánikem.

               Založena byla ve Washingtonu 4.dubna 1949 jako North Atlantic Treaty Organisation, a zakládajícími členy bylo deset evropských států, USA a Kanada. Byla to odpověď na stoupající nebezpečí ze strany Sovětského Svazu, který se netajil svými expansivními plány na dobytí zbytku Evropy. V roce 1948 došlo k takzvané Berlínské krizi, kdy se Sověti blokádou Západního Berlína pokusili toto město přinutit ke kapitulaci a připojení k východnímu bloku. V rámci této konfrontace poprvé Sověti hrozili použitím atomových zbraní (i když je ještě neměli a první pokusný výbuch atomové bomby provedli až 29. srpna 1949). NATO bylo založeno vysloveně za účelem tyto agresivní Stalinovy plány eliminovat, a hlavně – USA se ukázaly jako garant bezpečnosti starého kontinentu. Američané k tomu měli dobrý důvod. Už dvakrát (na začátku obou světových válek) se pokusili o politiku izolacionismu a tvářili se, že se jich rvačky v Evropě netýkají – jak Wilson tak Roosevelt vyhráli se sliby izolacionismu prezidentské volby, aby pak museli tahat za Evropany kaštany z ohně, což stálo život statisíců občanů USA i Kanady. A hlavně – USA jako tehdy jediná země vlastnící atomové zbraně mohla Evropě poskytnou ochranný deštník proti ruské expanzi i atomovému vydírání.

               Zakládajícími členy byly vedle USA a Kanady ještě Belgie, Dánsko, Nizozemí, Lucembursko, Francie, Island, Itálie, Norsko, Velká Británie a pro mě překvapivě i Portugalsko (kde v té době panovala vojenská diktatura Salazarova, ostatní země měly všechny demokratický systém vlády). V roce 1952 přistoupili hašteřiví sousedé z jihovýchodu Evropy Řecko a Turecko, což na jedné straně garantovalo, že se mezi sebou nepobijí a na druhé straně to NATU přineslo strategickou výhodu jižního křídla aliance – namířené proti Sovětskému Svazu. V roce 1955 přistoupila Spolková republika Německo (jako odpověď na tento přístup vznikla Varšavská smlouva čili vojenská aliance sovětských východoevropských satelitů). V roce 1982 se přidalo i Španělsko, které se zbavilo Frankovy diktatury a nakročilo k demokracii – Portugalsko bylo na této cestě už od roku 1974.  

               Další země se k NATO přidaly až po pádu železné opony. V roce 1999 Polsko, Česko a Maďarsko, v roce 2004 Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a tři pobaltské republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko. V roce 2009 přibyly Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 Černá Hora, v roce 2020 Severní Makedonie, 2023 Finsko a 2024 Švédsko. Momentálně je tedy členy Severoatlantického paktu 32 států. 8 z nich má k dispozici atomové zbraně. Nejvíc samozřejmě USA s 1770 atomovými hlavicemi, Velká Británie jich vlastní 120, Francie 280. Kromě toho byly od USA poskytnuty rakety s atomovými hlavicemi Turecku (90 kusů) Itálii (90) a po dvaceti Belgii, Nizozemí a Německu.  (To byl onen skandál s raketami Pershing, na který reagovala tehdejší Varšavská smlouva rozmístěním sovětských raket SS-20 na území sovětských satelitů – nás tehdy nutili jít demonstrovat na podporu rozmístění těchto raket v Československu, a to bylo poprvé, kdy jsem se vzepřel a řekl jsem, že tohle prostě NE!

               V devadesátých letech NATO přemýšlelo dokonce o svém rozpuštění, protože ztratilo nepřítele, proti kterému by se mělo jako obranný pakt bránit a tím smysl své existence, chválabohu to ale neudělalo. Na troskách komunistického Sovětského svazu vyrostlo fašistické Rusko toužící po pomstě za ztrátu svých kolonií a globálního vlivu, přinejmenším stejně nebezpečné, jako byl Sovětský svaz v časech Stalinovy diktatury – se kterou si ta současná příliš nezadá.

               Putin neustále vyhlašuje, že země NATO nehodlá napadnout, ale to rozhlašoval o všech zemích, které později napadl, takže NATO má svého nepřítele i dobrý důvod k své existenci a nejvyšší bdělosti.

               Navenek vypadá všechno dobře. NATO má ve zbrani 3 390 797 vojáků proti 1 320 000 ruských a investuje do zbrojení mnohonásobek ruských investic (dokonce i teď, když Rusko přešlo na válečnou ekonomiku). Jenže…

               Z těch vojáků NATO je 1 328 000 v ozbrojených silách USA a příští volby by mohl vyhrát Donald Trump, který se netají svým úmyslem z NATO vystoupit, přejít k tradičnímu americkému izolacionismu, a dokonce velkohubě vyhlašuje, že bude Putina povzbuzovat k útoku na evropské země. Politici nad tím jen krčí rameny, protože takové vystoupení z obranného paktu nemůže Trump provést ve vlastní režii. Takový krok podléhá schválení Kongresu a Senátu. Ovšem zaprvé se republikánská strana stala jednoznačně stranou vůdcovského typu s fašistickými rysy, kde byla jakákoliv vnitřní opozice už ze strany eliminována a vyžaduje se absolutní poslušnost vůdci. A navíc by Trumpův plán mohl znít zbrojařské lobby, která republikány podporuje, velmi lákavě. Vystoupit z NATO, povzbudit Putina k útoku na Evropu a pak evropským zemím prodávat americké vojenské systémy za ceny, které bude diktovat právě americký zbrojařský průmysl. A to vše navenek pod hesly míru a ochrany amerického obyvatelstva před válkou. Čili to vystoupení USA z NATO není nijak nerealistické, pokud Trump a s ním republikánská strana v USA získá moc.

               I pak by ovšem mělo NATO se zbývajícími 2 063 000 vojáky nad Ruskem značnou početní převahu, jenže…

               Jenže druhou největší armádou v NATO je Turecko s 639 551 vojáky. A byli by Turci skutečně ochotni zasáhnout při obraně pobaltských států nebo státu střední Evropy? Nebo by se dalo počítat spíše s taktikou „podivné války“, jako to praktikovala Francie a Velká Británie v roce 1939 při napadení Polska? Válku by sice vyhlásili, možná by se pokusili ovládnout Černé moře (ruská flotila je stejně válkou s Ukrajinou zdecimovaná) ale to by bylo asi tak všechno.

               A po odečtení tureckých vojáků zbývá náhle jen 1 423 246 a to je s Rusy už skoro jeden na jednoho. Ale ani tu ještě nejsem při výčtu slabin NATO u konce. NATO zdaleka není jednotná organizace jako diktátorské Rusko. Každý se států a státečků má své zájmy a některé, jako například Slovensko nebo Maďarsko se netají tím, že by své závazky v případě válečného konfliktu ignorovaly. Se slibem porušení článku 5 o vzájemné pomoci členských států paktu se totiž dají vyhrát volby – v Česku to sice Andreji Babišovi nevyšlo, na Slovensku ale Petrovi Pellegrinimu ano.

               Slovensko tak poskytlo Donaldu Trumpovi další silný argument k tomu, aby se USA z Evropy stáhly. Proč by měli Američané riskovat krky svých vojáků za zemi, která se netají svou nenávistí k USA a láskou k hlavnímu nepříteli NATO a hlavním sloganem prezidentského kandidáta bylo právě tvrzení, že by závazky paktu ignoroval? Pokud by měl generální sekretář Jens Stoltenberg „koule“, vyzval by teď nového slovenského prezidenta, aby se veřejně vyjádřil, zda je Slovensko připraveno podílet se na hájení území zemí NATO. Buď by musel Pellegrini přiznat, že svým voličům lhal a závazkům NATO by dostál, nebo by musel potvrdit, že to myslel vážně a že by závazky ignoroval a pak by ale mělo Slovensko NATO co nejrychleji opustit. Jenže Jens Soltenberg se Pellegriniho na nic nezeptá, protože „politici s koulemi“ už neexistují.

               Jak Slovensko, tak Maďarsko by v případě ruského útoku žádný odpor nekladly (samozřejmě by to bylo reálné jen po pádu a kapitulaci Ukrajiny, kteroužto variantu ale páni Fico a Orbán, jakož i Trump podporují). Na Slovensku by se zřejmě ruské tanky setkaly i s nadšeným vítáním podél ulic. Samozřejmě by tam nestáli všichni Slováci – abych předešel nedorozumění s mými přáteli, o kterých nepochybuji a kteří by zřejmě měli problém s tím, že když by Rusy nevítali, byli by obviněni z neonacismu – ale stačí, aby tam stáli voliči Harabína a Fica, aby to vypadalo velkolepě a víc by se jich stejně na chodníky slovenských měst nevešlo.

               Podobně by se zachovalo i Rakousko. To se sice ohání svou neutralitou, ale je to jen alibismus. 72 procent Rakušanů sice předpokládá, že v případě napadení jejich země by jim jejich sousedé přišli na pomoc, ale jen 14 % z nich je ochotno bránit svou zemi se zbraní v ruce. Podle hesla „Raději živý zbabělec než mrtvý hrdina“. Ostatně strana, která s největší pravděpodobnost na podzim vyhraje rakouské parlamentní volby, se svými sympatiemi k Putinovu režimu netají a má s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ smlouvu o spolupráci a dostává z Moskvy finanční dotace. Nevím, jestli je to náhoda, ale s Ruskem kolaborují země, které byly za druhé světové války fašistickými satelity hitlerovského Německa (Rakousko pak bylo za nadšeného jásotu většiny svého obyvatelstva anektováno). A po válce se na rozdíl od Německa za svůj fašismus nemusely kát. Je to snad skutečně geneticky dáno, když tyto fašistické tendence zůstávají v populaci těchto zemí živé i po čtyřech generacích?  Jak Orbán, tak Fico či Kickl by ruský patronát v podstatě přivítali. Členství v Euroasijské federaci místo EU a NATO by jim zajistilo doživotní vládu bez nutných pravidelných tanečků okolo kvazi demokratických voleb. A žádnou kontrolu ze strany justice či novinářů. Korupce by se mohla stát stejně jako v Rusku hlavním principem fungování státu, novináři by se nemuseli vraždit tajně, ale třeba i veřejně a opozice by byla mrtvá, zavřená nebo vyhnaná ze země. Putin stanovil podmínky pro země, které by se rozhodly opustit EU a vstoupit do jeho Euroasijské federace jasně. Žádné omezující podmínky demokratických voleb nebo právního státu, stačí jen loajalita s moskevským režimem. Pro politiky typu Roberta Fica má takový běloruský scénář nepochybně určitou přitažlivost. Hrozné je jen, to, že neděsí občany – voliče. Ostatně, kdyby stály ruské tanky na hranici nebo ji dokonce překročily, mohl by slovenský parlament zachovat stejně jako 14. března 1939, odhlasovat vystoupení z EU a vstup do Euroasijské federace.  Možná by pak Rusové méně rabovali a znásilňovali nebo by aspoň ty znásilněné ženy po znásilnění nezabíjeli. Protože to by opravdu mohlo dělat zlou krev.

               Jestliže by tedy Rusové bez odporu propochodovali až k Linzu, Salcburku a Bregenzu, prvním frontovým státem by se mohlo stát vedle Německa právě Česko, ale ne v Beskydech, nýbrž na jižní Moravě. Kde by byla obrana proti ruské soldatesce velmi těžká. A přiznejme si, že ani česká ani německá armáda by v přímé konfrontaci s ruskými zabijáky sotva obstála. Němce jsme od druhé světové války vychovávali tak intenzivně k pacifismu, až se pacifisty stali. Z celé evropské NATO má jakž takž funkční armádu Francie s 206 000 vojáky a Polsko (140 000). A pak jsou tu ještě odhodlaní trpaslíci na severu – Litevci, Lotyši, Estonci, Finové a Švédové. Rusové by museli být šílení, kdyby zaútočili na severním křídle aliance, když v jejím středu s žádným odporem počítat nemusí.

               A pokud se dostaneme k oněm vojenským výdajům – NATO skutečně investovalo do své obrany 1 304,9 miliard dolarů v roce 2023, jenže podíl USA byl bezmála 900 miliard. Čili je to slabota a Vladimír Vladimírovič to ví. Zatímco on investuje do zbrojení 30 procent HDP, řada členů NATO – s výjimkou USA – není ochotna investovat ani dvě procenta.

               V Moskvě otevřeli muzeum „Zločiny NATO“ a středoškoláci mají povinnou návštěvu tohoto muzea v osnovách – jedná se zde hlavně o války, které vedly USA ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu. Prostý Rus není schopen odlišit USA od NATO, tato pojmy mu splývají. NATO ještě nikdy nikoho nenapadlo, protože je to čistě obranný pakt. Jestliže vedly USA své války, buď na ochranu zkorumpovaných místních vlád jako ve Vietnamu, jako pomstu za útok na vlastní území jako v Afghánistánu nebo jen z lačnosti po ropě jako v Iráku, nebyly to akce NATO (v Iráku podporovali Američany dost naivně jedině Britové a potom toho hodně litovali). Členové NATO totiž nejsou povinni podporovat útočné akce svých členů, mírové mise jako v Afghánistánu se vedly pod hlavičkou Spojených národů a ne NATO. Ale vyprávějte to Rusovi v Moskvě! Nebo Harabínovu či Pellegriniho voliči!

               Obávám se, že Alianci hrozí umíráček. A v tom případě musíme počítat s apokalypsou. Rusové si takovou příležitost na dobytí Evropy a možnost rabování vymoženosti západní kultury nenechají ujít. A hlavně, lidé v EU, zpohodlnění blahobytem, ve kterém žijí, to nebezpečí nevidí. Protože ho vidět nechtějí. A volí raději kolaboranty, kteří jim slibují mír a sobě moskevskou ochranu při svých zločinech páchaných na vlastním obyvatelstvu.

               Přiznám se, že je to důsledek mého diletanstsví. V mém věku už bych měl mít rozum a vědět, že jestliže někde vznikne oddělení na redukování byrokracie, může to mít jen jeden jediný důsledek – totiž nárůst byrokracie. O tom hovoří Parkinsonovy zákony a knížku pana profesora Parkinsona jsem přece četl! Přesto jsem se nepoučil. Moje chyba!

               Ale člověk chce někdy věřit růžovým perspektivám. Koneckonců není ani jedné vlády, která by neproklamovala plán redukce papírování ve zdravotnictví. A člověk tak rád podléhá klamným představám.

               Když mi tedy z centrály našeho koncernu někdy v létě minulého roku poslali mail (poslali ho všem pracovníkům koncernu), že založili iniciativu „zuvielbürokratie.at“, čili „Přiliš mnoho byrokracie“ nechal jsem se zase jednou nachytat. Koneckonců byl u toho mailu hned i link, na který bychom měli posílat podněty k redukci přebujelé byrokracie.

               Už dlouho mi ležel v žaludku jeden moment. Vzhledem k ustanovení o ochraně osobních dat je možné posílat propouštěcí zprávy obvodním lékařům našich pacientů pouze s jejich výslovným souhlasem. Jenže víc něž polovina našich pacientů není ve stavu tento souhlas dát. Má to rozličné příčiny, v podstatě tytéž, o kterých jsem psal, když jsem se zmiňoval o problémech s komunikací na vizitě.

1. Pacient je dementní
2. Pacient je debilní od narození
3. Pacient je schizofrenický
4. Pacient je hluchý
5. Pacient neumí německy.

V případě, že tedy pacient z některého z výše uvedených důvodů nebyl schopen při svém příjmu dát souhlas se zasláním propouštěcí zprávy svému lékaři, nesmíme to podle zákona udělat. Vedení naší nemocnice se pokusilo tento nesmysl obejít vnitřní (ústní nikoliv písemnou) instrukcí, že pokud není k dispozici souhlas pacienta a u jeho příjmové dokumentace stojí, že nebyl schopen otázku zodpovědět, nesmí poslat propouštěcí zprávu obvodnímu lékaři sekretářka, nýbrž lékař osobně. Ten, který tu zprávu napsal. Ten si tedy vytáhl takzvanou „Arschkarte“. Nebudu tento termín překládat, internet nabízí dostatek možností, abyste si to přeložili sami.

               Ne, že by to totiž bylo jednoduché. Poté, co zprávu otevřu a zmáčknu knoflík „poslat“ objeví se zpráva, že pacient se zasláním zprávy nevyslovil souhlas. Což samozřejmě vím. Opět zmáčknu „poslat“. Objeví se upozornění, že pokud pacient se zasláním zprávy nesouhlasil, dopouštím se právě trestného činu. Zmáčknu opět „poslat“ Objeví se otázka, zda chci skutečně za těchto podmínek zprávu odeslat a nést za to právní důsledky. Podle dané instrukce jsem zmáčknul „poslat“ potřetí a s trochou štěstí zpráva k obvodnímu lékař odešla. Při troše smůly bylo potřeba kliknout ještě dvakrát až třikrát.

               I laik zřejmě pochopí, že daný proces je otravným zabírá čas, a hlavně je naprosto nesmyslný.

               Proto jsem tedy využil onen zaslaný link a popsal jsem daný problém i s návrhem řešení. Co kdyby změnili příslušní administrátoři otázku ze „Souhlasíte se zasláním dokumentace lékaři vaší důvěry“ na „Odmítáte zaslání své dokumentace lékaři své důvěry?“ Upozornil jsem i na skutečnost, že jestliže má pacient obvodního lékaře, uzavřel s ním smlouvu na základě vzájemné důvěry a tím pádem se dá předpokládat, že se zasláním své propouštěcí zprávy tomuto lékaři už ve vlastním zájmu a pokračování doporučené léčby souhlasil. Pokud to výslovně odmítne, má k tomu zřejmě určité důvody a ty budeme akceptovat. V podstatě by se jednalo o změnu z „Předpokládaného nesouhlasu“ pacienta s informováním jeho osobního lékaře, který musí být vyvrácen jasným ne, tedy vlastně ano, na „Předpokládaný souhlas.“ Což mi připadalo logičtější, protože koneckonců si pacient svého lékaře vybral, a tak by mu neměl své nálezy zatajovat.

               Někdy v září jsem mail odeslal – a nastalo podle očekávání naprosté ticho. Někdy v lednu přišla nová kolegyně a vzápětí se vzrušila nad tím, že má posílat lékařům zprávy místo sekretářky. Řekl jsem, že je to problém dlouhodobý a že jsem už kontaktoval iniciativu „Příliš mnoho byrokracie“ a od té doby čekám už půl roku na odpověď. To kolektiv neohodnotil jako uspokojující, takže jsem den nato napsal na onu iniciativu a domáhal se odpovědi.

               Dostal jsem poněkud podrážděnou odpověď, že mi odpověděli už 31.října. Prohledal jsem svou poštu a skutečně jsem našel mail s níže uvedeným textem. Omlouvám se, že ho podávám i v německém originálu, snad se mezi mými čtenáři najde génius, který smysl toho textu odhalí, každopádně jsem při této činnosti selhal nejen já, ale i můj šéf, vedoucí personálního oddělení a všichni kolegové z oddělení. Tedy odpověď byla následující:

               „Auch wenn der Vorschlag mit Sicherheit eine gewisse forensische Erhöhung mit sich bringt, so halten wir ihn im Sinne einer cost/benefit ratio für insgesamt pragmatisch, sofern prozesshaft sichergestellt ist, dass jeden entscheidungsfähige Patient die Frage gestellt bekommt. Es kann nicht dazu führen, dass ein entscheidungsfähiger Patient die Frage nicht gestellt bekommt und daher nicht dokumentiert ist, dass er nicht abgelehnt hat und daraufhin die Befunde versandt werden.“

               Prosím germanisty mezi mými čtenáři o pomoc. V mém překladu to vypadá následovně: „I když návrh jistěže přináší určité forenzní zvýšení, tak ho považujeme ve smyslu porovnání nákladů a zisků za všeobecně pragmatický, pokud je zajištěno, že každému pacientovi, který je schopen rozhodování, bude otázka položena. Nesmí to vést k tomu, že pacientovi schopnému rozhodování otázka položena nebude, a proto nebude dokumentováno, že neodmítl a poté budou nálezy odeslány.“

               Pochopil jsem, že jsem nepochopil. Tedy nepochopil jsem, že se jednalo o odpověď na mou otázku. Ale v tom jsem nebyl sám.

               Jak už jsem pravil, strávili jsme s mým šéfem – rodilým Rakušákem, u kterého řečovou bariéru nepředpokládám – několik konstruktivních chvil ve snaze dopátrat se smyslu tohoto textu. Nakonec jsme usoudili, že daní pracovníci centrály mou otázku nepochopili. Napsal jsem jim tedy znova, že se nejednalo o to, zda pacient dostane položenou otázku, ale jak bude tato otázka znít. Že místo: „Souhlasíte se zasláním dokumentace vašemu obvodnímu lékaři“   by mohla znít „Odmítáte zaslání dokumentace vašemu obvodnímu lékaři.“ A pokud by to pacient výslovně neodmítl, mohli bychom dokumentaci zaslat.

               Ano jsem nenapravitelný naivka. Po tomto mailu se strhl pravý Armageddon. Právní oddělení nám vzrušeně sdělilo, že zákon vyžaduje „pozitivně položenou otázku“, čili negativně položená otázka by byla protizákonná. Zřejmě jim až teď došlo, že jsme zprávy u pacientů, kteří nebyli schopni dát souhlas, obvoďákům posílali. (Samozřejmě ne u pacientů, kteří skutečně zaslání dokumentace odmítli – takové máme za rok asi tři, těch, kteří nejsou schopni říct „ano“ asi deset denně).  Právní oddělení koncernu další zasílání propouštěcích zpráv s okamžitou platností zakázalo.

               Šéf chtěl vědět, jak máme tedy obvodní lékaře informovat, že u nás pacient ležel, jak mu máme dát vědět, jakou léčbu má pacient mít a jaká opatření jsme pro něho organizovali. Právníci mínili, že je to naprosto jedno. Zda lékař bude vědět, že byl jeho pacient v nemocnici a jak ho má léčit, je naprosto podružná věc, nejdůležitější je ochrana pacientových osobních dat. Propouštěcí zpráva má být zaslána pacientovi a ten má navštívit a o své navrhnuté léčbě uvědomit obvodního lékaře.

               Skutečnost, že se jedná právě o pacienty, kteří takového úkonu naprosto nejsou schopni, protože buď svou poštu vůbec nevybírají nebo ji nejsou schopni číst, neudělala na právníky žádný dojem. Zda bude pacient po svém propuštění z nemocnice léčen, považovali za naprosto irelevantní skutečnost v porovnání se strašnou představou, že by mohl obvodní lékař dostat pacientovu dokumentaci, aniž k tomu pacient dal své jasné zřetelné a hlasité „ano“.

               Samozřejmě viníkem za tuto situaci jsem byl shledán já díky mé iniciativě. Hlasitě a zřetelně jsem se všem omluvil, zda mi bude odpuštěno, je ještě ve hvězdách.

               Šéf je naštěstí konstruktivní muž. Vydal směrnici, podle které na poslední vizitě před propuštěním bude pacient otázán, zda se zasláním propouštěcí zprávy svému lékaři souhlasí. Za souhlas bude považováno nejen „ano“, ale i „co?“, „eh?“ a kývnutí hlavy. Kývnutí hlavy musí vidět a dokumentovat účastníci vizity. Jedná se o subjektivní hodnocení, ale myslím, že pacienti kývat budou.  I kdyby nakrásně nekývali. Jedině „ne“ bude „ne“!

               Už k tomu účelu dal šéf vyrobit nový dotazník, který musí na oné vizitě lékař a sestřička podepsat.

               Tolik tedy k mé snaze snížit byrokracii na našem oddělení. Zřejmě mě na každé vizitě kolegové a sestřičky proklínají. Adresu „zuvieldokumentation.at“ jsem si ze svého adresáře vymazal. Ani mě nenapadne tam ještě jednou napsat. A úředníci na oné adrese si určitě zaznamenají, že vlastně žádná další iniciativa k snížení byrokracie nepřišla, takže té byrokracie očividně moc není. A o tom napíšou závěrečnou zprávu. Tedy závěrečnou…

               Samozřejmě průběžnou. Jinak by mohlo někoho napadnout toto nové zřízené oddělení v centrále koncernu zase zrušit.

Císař František Josef proslul svou větou „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“  Je úsměvné, že národ, který se s tímto krédem dokázal nejvíc ztotožnit, jsou očividně právě Češi, kteří jinak na „Starém Procházkovi“ nenechali niť suchou, stařičký mocnář byl vděčným cílem jejich sžíravého humoru.

Ovšem, odhlédnouc od skutečnosti, že František Josef skutečně nebyl politik největšího kalibru, politik, který by Čechy dokázal uspokojit, se zřejmě ještě nenarodil. V podstatě každý se dočká jen kritiky, a dokonce i nenávisti, jedno, zda dělá svou práci dobře nebo špatně, zda ctí pravidla demokracie a dobré mravy nebo po nich šlape. Češi mezi těmito dvěma póly nevidí žádný podstatný rozdíl. Všechno je vždycky špatně. V této věci jsem citoval Jana Nerudu v článku o Bedřichovi Smetanovi, nebudu se opakovat.

               „Svět se v kravskou prdel obrací,“ pravila často moje babička, což jsem doplňoval – většinou v duchu – dodatkem „obrací, obrací, ale neobrátí“.

               „Každá změna je k horšímu,“ píše Joseph Heller ve své knize „Gold nad zlato“.

               Ovšem přesto, že svět se mění stále, a to ve stále vyšším tempu, lidem se daří stále lépe. I když tomu nechtějí věřit. Ta matematika prostě nevychází.

               Pokud nevěříte, srovnejte si současnou životní úroveň s životním standardem před sto lety, tedy v roce 1923 nebo v roce 1823. A pokud je vám to příliš dávno, pak stačí podívat se o padesát let zpět do roku 1973. Pamatujete si ještě na fronty před masnou (ale i před knihkupectvími – obě zmizely i když z odlišných důvodů), na pořadníky na auta (škodovky a trabanty, zvlášť vyvolení se dostali i k Ladě), kdy reklamám v televizi, kterým se nesmělo říkat kapitalistickým termínem reklamy, ale televizní tipy, kraloval Pan Vajíčko?

               Dobrá, žádný vývoj není lineární, jsou v něm pohyby vpřed i zpět a každá změna přináší vedle výhod i nežádoucí účinky – to znám při předepisování léků. Takže ani euforie devadesátých let minulého století po pádu reálného socialismu se neobešla bez stínů, jako byla organizovaná kriminalita a změna korupce z mimofinanční na monetární.

               Jenže Češi jako by měli přímo panickou hrůzu z každé změny. A jsou ochotni volit kohokoliv, kdo jim slíbí, že nebudou muset nic měnit na svých zvycích a způsobu života, ale přesto bude všechno nové a lepší. Přejít ze spalovacích motorů na elektrické? To je kacířství, za které by se mělo znova upalovat. A přitom mají Češi díky svým dvěma atomovým elektrárnám v Dukovanech a v Temelínu proudu relativně dost, aby mohli na proud přestoupit. Rozhodně rychleji než třeba Rakušáci, kteří se sami blokují svým zatvrzelým odporem vůči atomové energii – kterou jinak v zimě rádi z Česka nebo z Francie kupují. Ale jejich věčné trauma se jmenuje Zwetendorf a nedokážou si připustit, že ono lidové hlasování z roku 1978, kterým spuštění už hotové atomové elektrárny v Dolním Rakousku zmařili, byla dětinská chyba.

               Mluvit o ekologii v Česku se rovná pokusu o sebevraždu nebo je to aspoň žadonění o to, aby byl člověk vyhozen z hospody. A přitom se přechodu na „čistou energii“ zabránit nedá. Samozřejmě že tyto technologie mají své chyby. Nabíjení aut trvá dvacet minut, čerpání benzínu pět. Dojezd s nádrží plnou nafty je tisíc kilometrů, s nabitou baterií čtyři sta. V mrazu si člověk v zácpě může v autě se spalovacím motorem zatopit, baterii si tím naopak může vybít a už se nepohne. Ovšem tak to bylo se všemi novými technologiemi. První 24hodinové EKG, takzvaný Holter – vážilo 50 kilogramů, dnes je to 20 deka. Co viděli gynekologové u těhotných žen, když poprvé použili ultrazvuk, tehdy 1D – nechápu ani v náznaku. Dnes je 2D standard a používá se i 3D, kdy se dá dítko v matčině děloze zobrazit prakticky do detailu. Jděte do muzea podívat se na první telefon nebo ještě lépe na první počítač, který zabíral celou místnost a měl výkon setiny dnešního mobilního telefonu. A jak dopadla Nokia, která se rozhodla nejít s trendem a ponechat své telefony výhradně k telefonování – kterážto funkce hraje u dnešních smartphonů jen naprosto podružnou roli? Čili změny se nám nemusí líbit, ale pokud zaspíme a nenaskočíme do vlny vývoje, zůstaneme nakonec stát vedle cesty, po které se kolem nás budou prohánět ti, kteří do trendu vývoje naskočili. Jenže zatímco i největší ekologický hříšník – Čína – buduje obrovské fotovoltaikové elektrárny a investuje ve velkém do výroby elektrických aut, v Česku – ale i v Rakousku – je volebním tahákem slib návratu k spalovacím motorům.

               Aby bylo jasno, nehájím tady současný „Green deal“, protože ho považuji za „špatný krok správným směrem“. Že se něco změnit musí, je snad jasné každému, minimálně těm, kterým zaplavilo dům nebo jim ho odneslo tornádo, zemědělcům s vyschlými poli a lyžařským střediskům bez sněhu. Ovšem na největšího ekologického hříšníka – stavební lobby – si nikdo netroufne, protože by to mohlo stát spoustu pracovních míst. Když se rakouští zelení pokusili zavést limit na betonování nových ploch, narazili na zuřivý odpor starostů obcí, kteří právě v budování nových nákupních center a poskytování stavebních pozemků vidí své – mnohdy osobní – příjmy – a boj prohráli. Jenže právě stále nové betonové plochy reflektují teplo do atmosféry místo aby ho pohltily, odhlédnouc od CO2 zátěže, vznikající při výrobě materiálu pro současnou skleněnou a železobetonovou architekturu. Stavět nákupní centra povinně s podzemními garážemi by stavbu prodražilo a leckdo by pak od projektu couvl, což zase nemůžou připustit lokální politici. A zazaleňovat stávající plochy? Náročné a nevynáší to. Koho už zajímá, že ve Vídni na ulici bez stromů je v létě 45 stupňů Celsia a o dvě ulice dál, kde je cesta lemovaná stromy, jen 25? Automobilová lobby se dala zlákat snadněji, protože představa, že všichni řidiči budou v dohledné době přinuceni přestoupit na elektrická auta, voní výhledem velkých zisků. A tak souhlasili s bojem proti výfukovým plynům, které jsou v nejlepším případě zodpovědné za 5 procent oteplení (včetně letadel a lodí). A to přesto, že už nemají šanci, protože jim show dávno ukradla Muskova Tesla a čínská elektrická vozidla. Pro poslance je ovšem jednodušší vyvíjet tlak na normálního občana než na velké průmyslové korporace. Ty se mohou bránit – penězi.

               Češi jsou svou podstatou xenofobní – i to je spojeno s tím, že příchod jinak vypadajících a jinak hovořících lidí je změna, které se bojí. Nejsou na to zvyklí, v době komunismu k nám přišla pouze komunita z Vietnamu. Ta se integrovala, je pracovitá a naučila se už v druhé generaci česky, studuje s úspěchem na univerzitách a sklízí úspěchy v pracovním procesu, přesto ji Češi mezi sebe nikdy nepřijali. Čechy Čechům! I kdyby neměl kdo pracovat!

               Rasismus je zbytečné popírat. Samozřejmě za ním stojí dlouhodobé negativní zkušenosti s romskou komunitou. Ale zkuste být slušným Rómem – myslíte že vám to pomůže a že předsudky k vaší osobě zmizí? Horší je už jen snad být na předním východě slušným Palestincem – v tom případě jste zřejmě brzy mrtvý. Ale český rasismus se šíří i na Asiaty, černochy – komické je, že nejvíc tyto nálady šíří japonský míšenec – ovšem to mnohým Čechům až tak nevadí. Hlavně že jim mluví z duše a ventiluje jejich strach, ukrytý hluboko v duši.

               Ne nadarmo mají Češi v germánském prostoru pověst „slovanských Prusů“. Tedy někoho, kdo si myslí, že je prostě lepší než ti všichni okolo. O nadřazenosti vlastní kultury nad kulturami ostatními je přesvědčeno 55 procent Čechů – mezi Slovany je porážejí jen Rusové s 69 procenty, ale to už je jiná kapitola. Mimochodem naprostou špičkou v této statistice jsou Řekové, kde je o výjimečnosti řecké kultury přesvědčeno 89 procent obyvatelstva – stačí se podívat na film „Moje tlustá řecká svatba“, abyste o tom dostali představu.

               Symbolem pocitu nadřazenosti se stala česká koruna. Sotva se prezident v novoročním projevu zmínil o možném přijetí Eura jako platidla, strhla se na sociálních sítích doslova apokalypsa. Je to tak emocionální debata, že zde má člověk ještě méně šancí někoho přesvědčit než u ekologie. „Dopadneme jako Řecko“, „Všechno se zdraží“ „Důchodci umřou hladem.“ A další argumenty nebo spíše pseudoargumenty! Ale vše zakryto sloganem „Jsme hrdí na naši českou korunu!“. Z něho není cítit, že hlavním argumentem v odmítání evropské měny je strach.

               Páni okolo někdejšího prezidenta a současného bojovníka za ruské vítězství v Evropě Václava Klause a české banky vytvořili společně za poslední desetiletí atmosféru strachu. Úspěšně zakořenila a není ji možné vymýtit. Strach je nejhorším plevelem lidské duše, ale není proti němu účinný postřik. Strach lidskou duši zabíjí nebo aspoň mrzačí. A pan Klaus a jeho spojenci v šíření strachu pokračují. Samozřejmě, že jde v první řadě o peníze.

               Kdo na koruně vydělává:

1. Banky. Srážejí si procenta za každý převod peněz do zahraničí (za nákup a prodej valut, to je samozřejmě hodně náročné a je třeba si za to započítat pořádný honorář). Kromě toho můžou půjčovat za podstatně vyšší úrok, než je tomu v Evropské Unii – proč má asi Agrofert většinu svých kreditů v Euru? Pan Babiš sice proti Euru statečně bojuje, ale jeho výhody s radostí využívá. Ostatně, pokud by Česko opravdu vstoupilo do Eurozóny, musela by národní banka propustit většinu svých skvěle placených manažerů – co by si ti pak počali? V Bruselu prý musela belgická národní banka propustit v roce 2000 osm set manažerů!
2. Pojišťovny. Výrobci, kteří chtějí české zboží exportovat, se musí pojistit proti výkyvům kurzu, jinak s nimi žádná firma v europrostoru neuzavře smlouvu. Je to samozřejmě další zátěž, která české zboží zdražuje a zhoršuje tak jeho konkurenceschopnost.
3. Stát. Může se totiž zadlužovat bez velkých skrupulí. Tak to dělali Italové nebo Řekové po celá desetiletí. A když jim dluhy přerostly přes hlavu, znehodnotili liru nebo drachmu. Spořitelé sice přišli o úspory, ale dlužníci, a hlavně zadlužený stát, se části dluhů zbavil. To byla právě ona řecká tragédie. Řekové si neuvědomili, že to v euru takhle dál nepůjde, protože o devalvaci měny se už v Athénách rozhodovat nebude. Pamatujete si ještě, jakou měla hodnotu italská lira před zavedením eura? Tisíc lir za jednu marku, dva tisíce lir za euro – přičemž při vzniku Itálie v devatenáctém století měla lira stejnou hodnotu jako rakouský zlatý.

Kdo prodělává:

1. Firmy, které vyrábějí a zboží vyvážení do zahraničí. Jednak musí platit bankám za převod peněz, jednak se musí pojišťovat proti pohybu kurzu. Pokud musí dovážet suroviny ze zahraničí, platí pak bankám dokonce dvakrát.
2. Občané. Musí si půjčovat peníze za vyšší úrok, při každé platbě do zahraničí musí zaplatit za onen nákup valut. A samozřejmě platí víc i na dovolených v zahraničí. Jestliže se převod peněz v eurozóně uskutečňuje v reálném čase, při převodu do Česka to trvá až dva dny. A navíc, nikdy nevím, kolik těch peněz vlastně dojde, jak se změní kurz a kolik si banka započítá. Na Slovensko můžu převést peníze bez jakýchkoliv problémů, platbám do Česka se pokud možno vyhýbám. I vysoká inflace požírala úspory občanů mnohem víc než v eurozóně, i když i v některých zemích eurozóny byla inflace vysoká, jako například v Pobaltí. Všude platí pravidlo, které objevil náš známý Koperník – čím víc oběživa a méně zboží, tím větší znehodnocení měny vzestupem cen zboží. A kdopak napumpoval v Česku do oběhu před volbami obrovská množství peněz?
3. Zahraniční turisté. Ti jsou vystaveni skutečnému sdírání ze strany českých bank. Při výběru peněz nebo při platbě to znamenalo dříve, zda s přepočtem nebo bez přepočtu. Když už turisté pochopili, že s přepočtem znamená desetiprocentní obolus pro příslušnou banku, přišel nový trik – otázka: „platíte v eurech nebo v korunách“? Pokud zaskočený turista, mající doma konto v eurech, řekne neopatrně, že v eurech, poslal opět oněch deset procent sumy české bance. K atraktivitě Česka jako turistické destinace to rozhodně nepřispívá. A na tom zase prodělávají hospodští a hoteliéři.

               Samozřejmě je ten výčet hodně neúplný, ale šlo jen o orientační vzorek. Přesto právě ti nejvíc postižení proti euru nejvíc protestují. Zaprvé se bojí, zadruhé jsou hrdí. Dobře se to doplňuje. Rádi si tedy za korunu připlatí. Peněz mají přece dost! Rozdal jim je pan Babiš!

               Strach se zdražení po přijetí eura není tak úplně zcestný. Záleží hodně na kurzu a na opatřeních vlády. Jestliže měli Němci vstupní kurs 1:2, špatně se s tím manipulovalo. V Rakousku to bylo horší. Kurs 13,78:1 sváděl prodejce, a hlavně hospodské k tomu, aby přešli rychle na 10:1. S odpovídajícím vzestupem cen. Slováci měli 30:1 a ceny se nepohnuly – i díky opatřením slovenské vlády. Kurs české koruny 25:1 je v současnosti poměrně vhodný. Sto korun jsou čtyři eura, moc se s tím manipulovat nedá. A je ostatně možná i ona slovenská cesta – tu razil tehdy ještě proevropský premiér Fico. Prostě na dva roky po přijetí eura zmrazil ceny. Samozřejmě, že po těch dvou letech ceny stouply, ale jen o onu normální inflaci.

               Ale proč o tom vůbec píšu? Euro je něco cizího, a proto nebezpečného a Češi se mu udatně ubrání. Ať to stojí, co to stojí. Mají na to!

               A to lithium z Krušných hor budeme raději vyvážet za pakatel do ciziny, ale vyrábět baterie u nás? To nepřipadá v úvahu. Je to něco nového a hrozně nebezpečného.

               Samozřejmě, že se musí všechno zlepšit. Ale nic se nesmí měnit! Stařičký mocnář by se potěšil. Škoda, že se toho nedožil.