Category: Lékařské příhody

Gynekologie a porodnictví

               Gynekologie je obor, na němž můj strýček vždy dokazoval diskriminaci mužského pohlaví, nebo, lépe řečeno zvýhodňování pohlaví ženského. „Žijí o sedm let déle, chodí dřív do důchodu a ještě mají i svého doktora.“ Řekněme ale hned, že si ho ženy i zaslouží. Jestliže totiž Stvořitel pracoval při tvorbě lidského těla velmi precizně, v oblasti ženských pohlavních orgánů ponechal příliš mnoho na náhodu. Možná už byl v poslední den tvoření odpoledne unavený.

               Zlé jazyky tvrdí, že kvalita gynekologa se – podobně jako u urologa – se měří v centimetrech. Jen vedle ukazováčku, rozhodujícího pro práci urologa, se měří i prostředníček. Není to tak úplně pravda. Gynekolog má náročné a hlavně nesmírně zodpovědné povolání, v USA je to obor nejvíc postižený soudními procesy, což vedlo k tomu, že v některých státech se už lékaři tohoto oboru v soukromých praxích nevyskytují, protože pojistky proti těmto procesům o náhradu škody dosáhly nesplatitelných výšek.

               Gynekolog jako by totiž měl ručit za všechno, co se s budoucím dítětem stane nebo by se mohlo stát. Má na ultrazvuku objevit každou i minimální anomálii a jakékoliv přehlédnutí je důvodem k soudnímu procesu. Samozřejmě většinou budoucí rodiče zajímá při vyšetření ultrazvukem, zda má budoucí potomek něco mezi nožičkama, tedy zda se bude jednat o holčičku či o chlapečka. Ne vždy to vyjde. Když očekávala dítě snacha mého primáře v Popradě a šla na ultrazvuk k primáři gynekologie, dostal tento úkol, zjistit pohlaví potomka, ale rodičům nic neprozradit, jen budoucímu dědečkovi. Ten se tak dozvěděl, že to bude holčička. Spolu s budoucí babičkou, tedy jeho manželkou, nakoupili růžové peřinky a dupačky, dokonce i růžový kočárek, což nebylo v časech komunismu tak jednoduché. A narodil se chlapeček. Pan primář při vyšetření očividně něco přehlédl, něco hodně důležitého.

               Když se mělo mé dceři narodit druhé dítě, měla její první dcera Veronika už tři roky a tak byla u ultrazvukového vyšetření s rodiči. Samozřejmě, že jsme se pokusili vyzvědět, co to bude.

               „Verčo, do to bude? Holčička nebo chlapeček?“

               Vyvalila na nás oči (to ona umí) a vyrazila ze sebe: „To já nesmím říct. To je tajemství.“ Později jsme se dozvěděli, že za udržení tohoto tajemství měla od tatínka slíbený zmrzlinový dort.

               „A jak se to bude jmenovat?“ Uznávám, že tato otázka byla zákeřná.

               „Tatínkovi se líbí Michaela,“ pravilo to bezelstné dítě a tak jsme se k potřebné informaci dostali. Dort dostala stejně, kdyby ne od tatínka, dostala by ho od nás.

               Tak nějak se mě osud snažil k tomuto oboru nasměrovat. Nevím proč. Když jsem odjel na prázdninovou famulaturu do srbského Niše, měl jsem jasně jako zájmový obor napsanou internu. Problém byl v tom, že v Niši nikdo neuměl anglicky – tedy nikdo z lékařů, studenti, kteří se o nás starali, ovládali tento jazyk dokonce velmi dobře. Hledali tedy, kam se mnou, kde se s někým domluvím a najednou jsem se našel na oddělení gynekologie a porodnictví. Nevím proč, ani tam nikdy neuměl anglicky. Když se ke mně konečně přiblížila lékařka černé pleti, zajásal jsem a oslovil ji: Helo, are you the physician, carying for me?“

               Vytřeštila oči, utekla a už se nikdy neobjevila. Nezbylo mi, než se naučit rychle srbsky.

               Práce na tom oddělení mě nijak neoslovila. Jednak se zde prováděly – jako ve všech komunistických zemích, kde se na antikoncepci příliš nedbalo – masově potraty, jednak mě překvapilo, že pan profesor (nehovořící anglicky) vyšetřoval rodičku se zapálenou cigaretou v ruce (v té druhé!) a odklepával popel na podlahu. Jak mě správně upozornil strýček po návratu do Československa, kterému jsem tuto příhodu líčil – o nic vlastně nešlo, popel z cigarety je sterilní. Horší to bylo se sterilitou na operačních sálech. Hlavně proto, že se klinika přestavovala a na chodbách probíhaly stavební práce. Když během operace vešel na sál zřízenec, vevalil se za ním dveřmi oblak bílého cementového prachu a stejný prach ležel v tlusté vrstvě na jeho botách – s úžasem jsem si všiml, že se jednalo o obyčejné polobotky, které určitě nosil i na ulici.

               Prostě v Niši jsem se rozhodl, že se v tomto oboru nehodlám profesionalizovat, ale zůstanu v něm jen zvědavým amatérem.

               V následujícím ročníku jsme měli výuku na olomoucké gynekologii. Většinu času pobytu na klinice jsme trávili čekáním na porod. Děti se ze mně nepochopitelných důvodů rodí hlavně v noci (zřejmě aby naštvaly službukonající lékaře) a my jsme tam byli dopoledne, kdy se toho většinou mnoho nedělo. Když pak nějaká žena rodila, směli jsme přihlížet. Protože jsem v Niši viděl několik desítek porodů, okázale jsem se nudil. A bohužel i komentoval. Což vytočilo paní docentku tak, že při dalším porodu vpadla do naší sociální místnosti a pravila: „Kde je ten přechytřelý kolega, co viděl už tolik porodů?“ Když jsem pochopil, že se jedná o mně a přihlásil jsem se, řekla suše: „Máte možnost dokázat, co jste se naučil. Pojďte, povedete porod samostatně.“

               Což o to, porod je v podstatě přirozená záležitost, na které se zdravotnictví jen přiživuje. Ponechal jsem tedy věci přirozený průběh s vědomím, že to je to nejlepší, co můžu dělat. Hlavička se narodila víceméně sama a dívala se, jak to už bývá, směrem k hrázi, čili ke konečníku. Jenže to jsem už věděl, (ze studia i z pozorování) že se potom ta hlavička otočí tváří ke stehnu rodičky. Protože naprostá většina dětí leží v děloze v takzvaném levém postavení, tedy zády k levému boku maminky, otočí se tvářička logicky ke stehnu pravému. Moje mimino se neotáčelo. Koukalo stále zarputile k zemi a nejevilo žádnou chuť na tom něco měnit. Po nějaké době jsem si pomyslel, že bych s tím měl něco udělat. Když je dítě líné se točit, pomůžu mu. A tak jsem hlavičku dítěte otočil k pravému stehnu sám. Nato se to protivné mimino otočilo tváří znovu k hrázi. Pochopil jsem, že mě chce kompromitovat před přísným pohledem paní docentky a tak jsem ten jeho ksichtík opět natočil k pravému stehnu. A tu k mému velkému překvapení mimino otočilo hlavičku o 180 stupňů ke stehnu levému. Bylo totiž v děloze v pravém – méně častém – postavení, což mi tak nějak zapomněli sdělit. V tu chvíli mohli mou operační košili ždímat, protože mě oblilo několik litrů vlastního potu. Přesto jsem statečně vybral ramínka, pak celé řvoucí dítě (ani se mu moc nedivím, že řvalo jako pominuté, ale koneckonců je křik novorozence známkou jeho dobrého zdraví), přestřihl pupečník a slavil před všemi mými kolegy úspěch. Odnesl jsem si poznání, že miminka jsou nesmírně elastická a vydrží neuvěřitelně mnoho, aniž by se jim cokoliv stalo.

               Přesto padlo tehdy definitivně mé rozhodnutí, že s tímto oborem nechci mít nic společného.           

Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů, mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mě tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický nácvik porodu. Nevím už, kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsem pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec posoudil tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Od tohoto okamžiku jsme byli kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.

               Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl štěstí. Dostal jsem starého znuděného profesora, který cizince, hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví, neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená, že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.

               Vytáhl jsem si otázky. První z nich mě potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mě ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor měl ptát, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mě, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pak pan profesor tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.

               Pustil jsem se do odpovídání. Rozebral jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mě dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“

               Zamrazilo mě. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml, a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mě hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.

               „Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.

               „Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po z mého pohledu excelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá, zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.

               „A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.

               „Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, s nadějí že pochopí, že mu v oblasti ženského těla, která zajímá jeho, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.

               Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické schopnosti v jeho oživování, až ho trefí šlak.

               „Porod,“ zařval.

               Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mě připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ spadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.

               „Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco se mi můj žaludek mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Byl na ni vždycky hrdý. A očividně právem!

               Jednu věc ale mám přece jen gynekologům za zlé. Má dcera se zetěm plánovali své potomky podle pouček Járy Cimrmana, tedy že rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že by mohli přivést na svět génia, by měli pro své potomky volit zapamatovatelná data porodu. S ohledem na děti, které se o tom někdy v budoucnosti budou muset učit.

               U mladší Michaely to klaplo perfektně – přišla na svět 16. 8. 2016.

               Starší Veronika byla naplánovaná na 12. 10. 2012, kdyby paní primářce na grazské gynekologii nepovolily už 11. října odpoledne nervy a nepřivedla naši první vnučku na svět císařským řezem. On je Jára Cimrman a jeho poučky v Rakousku jaksi dost neznámý – a to, i když byl občanem rakousko-uherského mocnářství.

Traumatologie

               Traumačka čili úrazová chirurgie je ta pravá krvavá záležitost. Zde praskají kosti a stříká krev, je to tedy záležitost pro ty nejotrlejší. Ovšem dopravní a pracovní úrazy tvoří v pracovní náplni traumatologů jen mizivé procento případů. Jejich hlavní chlebíček, jsou staří lidé, kteří spadli. A polámali si při tom stehenní kost, obratle či předloktí. Většina z nich má poranění hlavy, protože většina starých lidí bere léky blokující srážení krve i s pořádnými modřinami – když mají štěstí tak jen na povrchu a ne v hlavě samotné. Někdy si v takových případech říkám, zda by nebylo rozumné zavést od určitého věku povinnost nosit přilbu.

               Jednou jsem ošetřoval chudinu starou paní, která šla v zimě krmit ptáčky. Uklouzla, spadla a polámala si žebra na obou stranách hrudníku, ta jí propíchla plíce a navíc dostala kožní emfyzém, kdy vzduch z plic vytvářel masově bubliny v jejím podkoží. Bylo hodně napínavé, píchat jí centrální žílu, uklidňovalo mě jen, že pneumotorax jsem jí už stejně způsobit nemohl, ten už měla. Naštěstí svůj hrůzostrašný úraz přežila. Člověk, jak mě poučil kdysi dávno primář Farkaš, vydrží strašně moc.

¨             Traumatologie neuznává plánované operace, úrazový chirurg na svou oběť trpělivě číhá. Když jsem dělal na úrazové chirurgii v Popradě své kolečko, čekalo se někdy marně i celý den. A sotva jsem jen na několik minut odešel, dozvěděl jsem se vždy od primáře: „Práve sme vás potrebovali, ale ste tu nebol.“

               Neměl jsem dost trpělivosti a to se vymstilo.

               A ne, že by měli v Popradě málo práce. Hlavně díky českým a německým turistům chodícím na zakázané trasy a za špatného počasí, protože si přece nějakou sněhovou vichřicí nenechají pokazit dovolenou, kterou si zaplatili. Program se musí splnit. Když byla na popradské úrazovce jako mladá lékařka na kolečku moje žena, pravila mi jednoho dne:

               „Vieš, čo je zaujímavé? Na tom oddelení ležia skoro samí cudzinci.“

               „A jak se s nimi bavíš?“ chtěl jsem vědět.

               Pokrčila rameny. „Po slovensky. Oni sú to väčšinou Česi.“

               Upozorňuji, že to bylo v roce 1986, republika se rozpadla až o sedm let později.

               Pády (a nejen z horských štítů) jsou častou příčinou úmrtí. Ať už zlomeniny krčku stehenní kosti nebo obratlů v páteři (kupodivu ne zlomenina předloktí). A nemusí to být ani zlomenina. Dědeček mé švagrové byl čiperný a aktivní starý pán, než v devadesáti dvou letech jednou v noci po cestě na záchod spadl. Nic si nezlomil, jen se potloukl, ale dostal strach a přestal se pohybovat. A šlo to s ním rychle s kopce.

               Úrazy mají typické věkové křivky s několika vrcholy. Ten první přichází mezi prvním a druhým rokem věku. Dítě začalo chodit a nejen padá, ale stahuje na sebe ubrusy, záclony a všechno, na co dosáhne. Druhý přichází v pubertě a adolescenci. Jsou to mopedy, motocykly a jízdní kola, pády ze stromů (v časném létě se pak jedná o třešňovou a na podzim o ořechovou zlomeninu předloktí), alkohol a nešťastné lásky a s nimi spojené – většinou demonstrativní – pokusy o sebevraždu. A do třetice je to věk po osmdesátce se zhoršenou koordinací a osteoporózou.

               Úrazy se ostatně nevyhýbají ani lékařům a jejich rodinám. A dokážou se řetězit.

               Žili jsme víceméně přípravou na svatbu mého syna. Měl jsem nedělní službu a ambulance zase jednou přetékala, když mi zazvonil telefon. Byla to moje žena.

               Plačtivým hlasem mě požádala, zda bych ji nějak mohl dostat do nemocnice, protože si zlomila ruku. Podařilo se mi zkontaktovat sousedy, kteří se naštěstí den předtím vrátili z dovolené na Cornwalu. Manželku mi přivezli, kolegové chirurgové už stáli v pozoru a hned se jí ujali. Předloktí bylo krásně zlomeno, jako při třešňové zlomenině, i když bylo ještě jaro a třešně nezrály. Ostatně bych mou ženu nepodezříval, že lezla na strom. Ne, ukládala prádlo do skříně z kolečkového křesla a ono odjelo. Když si všimla mého poněkud konsternovaného pohledu, doplnila, že takto ukládá prádlo do skříně už dvacet let a ještě se jí nikdy nic nestalo. Vinen jsem byl já. A to proto, že jsem to prádlo den předtím vyžehlil. Kdybych to nebyl udělal, prádlo by neukládala a nic by se jí nestalo. Na svou obhajobu můžu uvést, že jsem tak činil při sledování zápasu rakouské fotbalové ligy. Co jiného chcete při takovém televizním programu dělat, než žehlit?

               Ruku jí zasádrovali a dohodli se, že nejlepší bude předloktí odoperovat, jen co povolí otok. Už proto, že zlomenina byla mírně dislokovaná, tedy kosti se proti sobě posunuly, a kdyby jí dali sádru, sundala by si ji tři dny před synovou svatbou.  Operace proběhla v pátek se skvělým výsledkem, v neděli jsem měl manželku odvést domů, poněvadž jsem měl v sobotu službu.

               V neděli ráno začal pacient na intenzivce krvácet z jícnových varixů, boj o záchranu jeho života trval skoro hodinu. Dopotácel jsem se do místnosti k odevzdání služby s půlhodinovým zpožděním, a když jsem s předáváním služby začal, zazvonil telefon. Byla to moje dcera:

               „Tati, pošli pre ňa niekoho, ja som si zlomila nohu.“

               Dcera šla nakoupit na nedělní snídani čerstvé pečivo. Pekárna byla zavřená, což ji natolik vyvedlo z míry, že uklouzla na schodu a spadla.

               Myslím si, že mám smysl pro humor, ale to bylo už trochu nad moji hranici bolesti. Zejména zkuste sehnat někoho v půl osmé ráno v neděli! Nikdo nezvedá telefon, většina známých ještě spí. Naštěstí k pekárně, před níž moje dcera ležela, dorazilo auto s dalšími potenciálními zákazníky (kteří naštěstí taky nevěděli, že má pekárna zavřeno) a ti ji k nám do ambulance dovezli. Noha nebyla zlomená, kotník byl jen vymknutý a dcera měla potrhané vazy. Sádra to spravila, traumatolog, který ošetřoval už mou ženu, mínil, že třetí pacient z naší rodiny bude mít bonus.

               Předběžně to nebylo třeba, další úrazy v přípravě na svatbu mého syna šly už mimo naši rodinu. Napřed zavolal kapelník skupiny, která měla na svatbě hrát. Bubeník měl nehodu na motorce a zlomil si ruku a obě nohy. Což je zejména u muzikanta, který má hrát bicí, dost podstatný deficit. Kapela musel tedy pozastavit svou činnost a syn shánět jinou kapelu.

               Tři dny před svatbou zavolal kněz, který měl syna se snachou oddávat. Velmi se omlouval, že  nebude moci svatbu provést. Byl o víkendu na horské túře s kamarády, a jeden z nich spadl ze skály a zabil se, takže musí v sobotu na jeho pohřeb. Ovšem hned nás ujistil, že sehnal náhradu a že svatba se uskutečnit může. Mohla. Náhrada byl mladý, velmi sympatický kněz, který se ničím nedal vyvést z míry. Což bylo potřebné.

               Ráno v den svatby odjel otec nevěsty umýt auto, vystoupil z něho a vymknul si kotník. Hrdinně absolvoval svatbu se stále více nateklým a modrým kotníkem, dokonce i tancoval.

               A když jsme se z kostela přesunuli do restaurace, zafoukal vítr, převrátil jeden ze stolů a ten spadl na nohu sestřenici nevěsty. Zapracovali si tedy i traumatologové v nemocnici ve Valticích. Co bychom si bez nich počali?

               Ovšem můj syn si nemůže stěžovat, že nebyl osudem dostatečně varován. Teď mu už nezbývá, než být v manželství šťastný.

               A ten třetí z naší rodiny? Ale jistě, jen si museli chlapci v naší nemocnici počkat skoro rok, než jsem vzal u maminky na zahradě do ruky srp a skoro si odsekl ukazováček na levé ruce. Chirurg, který mi přetržené vazy sešíval, mi řekl: „Já věděl, že ten třetí budeš ty?“

               Odkud to proboha mohl vědět? Ale co bychom si bez úrazových chirurgů počali?

               Máme je rádi, ačkoliv se jich trošku bojíme. I když méně, než zubařů. Ale o tom někdy jindy.

Manažerský kurs

               Být ve vedoucí funkci znamená být manažer. A dnes nemůže být člověk manažerem, aniž by k tomu měl příslušné vzdělání. Tak se to prostě sluší, manažer bez příslušného kurzu by mohl vést svůj kolektiv nevědecky a tedy špatně. Mohl by třeba používat zdravý rozum, což je samozřejmě naprosto nepřípustné a neznal by pravidla rizikového managementu.

               Působil jsem už několik let v pozici zástupce primáře, když si tento všiml, že nemám manažerský kurs, což je pro tak důležitou funkci naprostá nutnost. A proto, ať se mi to líbilo nebo ne, byl jsem přihlášen a musel jsem se ho zúčastnit. Neptejte se mě, zda rád.

               Mé výsledky musely být mizerné, protože jsem jediným z dvacetičlenného kurzu, který se následně nestal nikde šéfem, ba dokonce jsem po zrušení mého oddělení na Stolzalpe přišel i o ono místo zástupce primáře. Čili naprosté selhání. Nenaučil jsem se totiž dvě rozhodující věci – vypínat zdravý rozum, který je bohužel u člověka s myšlením moravského sedláka příliš aktivní a brání se svému vypnutí zuby nehty a nenaučil jsem se delegovat práci. Což bylo naprosto esenciální. Zajímavé je, že moje manželka ovládá tuto činnost skvěle, a to, aniž by nějaký manažerský kurz absolvovala. Má to prostě v krvi.

               Všichni ostatní z tohoto kurzu se stali primáři, řediteli, prezidenty komor nebo jejich zástupci, prostě člověk na ně naráží na pestré louce štýrské medicíny, známosti s nimi nejsou samozřejmě k zahození. Takže tak úplně na nic to nebylo.

               Samozřejmě že manažerský kurz probíhá – tedy aspoň probíhal, než udeřil koronavirus – v klauzuře na odlehlém místě v hotelu, který z takových kurzů žije a žije vlastně hlavně jen z nich, protože je od civilizace vzdálen tak daleko, jak je to jen možné. Organizátoři takových kurzů jsou si vědomi nebezpečí, že by se jejich schovanci mohli dát v panice na útěk.

               Má to své výhody, večery po kurzu tráví deprimovaní účastníci na baru u vína nebo v tenisové hale při sportu, aby ze sebe vytloukli nahromaděnou agresivitu. Vyprávět jim, že ten chudák tenisový míček za jejich pokažený den nemůže, je zcela zbytečné. Někdo si do odskákat musí.

               Mezi instruktory těchto kurzů se vyskytují suspektní postavy, které se takovými přednáškami z velké části živí, už jen tato skutečnosti je dělá podezřelými, že mají ke skutečnému životu jen velmi omezený kontakt.

               Dost mě podráždil majitel agentury pro výběr personálu, tedy živící se castingem. Především když tvrdil, že není problém, aby všichni lidé pracovali do sedmdesáti let a že je tedy bez problémů možné posunout důchodovou hranici na tento limit – on přece taky pracuje a má už přes šedesát. Že se jeho práce s prací pokrývače nebo zedníka co se týká námahy a opotřebování organismu nedá porovnat, o tom nebyl ochoten diskutovat. Toto téma mu připadalo příliš medicínsky odborné – on byl manažer.

               Hlásal teorii osmdesáti procent. Podle ní je potřebné vyřídit jen osmdesát procent úkolů a papírů, které má člověk na stole. Zbytek je třeba hodit do koše. Zdůvodnění bylo to, že na těch posledních dvacet procent spotřebuje člověk stejné množství času a námahy jako na těch prvních osmdesát a tím pádem trpí produktivita práce. V praxi to tedy znamená, že se nechá dvacet procent problémů spadnout pod stůl. Po nějaké době si ovšem postižená strana všimne, že její problém nebyl projednán a urguje. Teď se už je třeba tomuto problému věnovat a to je mnohem namáhavější než by to bylo původně. Po nějaké době se takový pracovník věnuje už jen urgencím a „normální“ materiál padá pod stůl celý. Neztotožnil jsem se s touto teorií, výsledek už znáte – nikam jsem to nedotáhl.

               Největším šokem pro nás byl ale penzionovaný právník. Ten nás poučoval o našich právech a povinnostech v právních sporech a především o potřebě opatřit si DOBRÉHO právníka, tedy člověka jeho typu. Zdůvodnil nám to několika příklady z jeho praxe, které s námi opravdu otřásly a přesvědčily nás o určitém paralelním světě, ve kterém právo žije.

               Určitý lékař ORL (tedy česky krčař) měl operovat mandle u sedmiletého děvčete. Protože toto děvče mělo v genitální oblasti nějaký malý fibrom, měl být tento odstraněn při stejné narkóze, aby byla děvčeti ušetřena druhá operace a narkóza. Lékař vybral mandle, fibrom měl odstranit urolog. Jenže urolog nešel a nešel a anesteziolog byl nervóznější a nervóznější. Po nějaké době řekl doktor: „Dejte mi ten kauter, já to odpálím, je to sekundová práce.“

               Dostal kauter a v okamžiku, kdy spustil proud, začalo děvče močit. Elektrický proud jí vyvolal těžké popáleniny v genitální oblasti. Náš právník se případu ujal a nechal lékaře odsoudit – jednalo se o trestný čin překročení léčebné kompetence. Jako odborník v oboru ORL vykonal operaci, která byla v kompetenci urologa. Lékař byl odsouzen k placení horentní sumy odškodného a odnětí licence na několik let, jeho pojišťovna odmítla příslušnou sumu uhradit, následkem toho musel zavřít svou praxi, opustila ho žena a jeho život skončil v troskách.

               „Ale,“ pravil nám náš instruktor významně, „kdyby měl dobrého právníka, tak se to vůbec nemuselo stát. Soud by ho osvobodil. On měl totiž kvalifikaci i pro obvodního lékaře a ti takový zákrok provádět smějí. A pak by jeho pojišťovna škodu zaplatit musela a jeho licenci by mu nechali. Jenže jeho právník to nevěděl. A tak jsem vyhrál.“

               Zírali jsme na něho nevěřícnými pohledy. Ten člověk se nám právě chválil svým největším úspěchem – totiž že dal odsoudit nevinného člověka a zničil mu život.

               Ne, soudy zde nejsou na zjednávání spravedlnosti, pouze na výklad zákona. Pokud se tedy před ně dostanete, opatřete si skutečně dobrého právníka. Protože mezi právníky v soudní síni nejde o pravdu a lež, o spravedlnost pak už vůbec ne, ale jen o vítězství nebo porážku. Aspoň toto poznání jsem si z mého manažerského kurzu odnesl.

               Ti, kdo se s myšlenkami instruktorů dokázali ztotožnit, se stali později šéfy. V posledních měsících, co se objevil koronavirus a je třeba opravdu přijímat důležitá rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost, je člověk pozná po čichu. Všichni totiž mají plné kalhoty. Takže jsem zase tak špatně nedopadl. Někdy se vyplatí být rebelem.

               Mimochodem, nevíte někdo, kde je zdravý rozum pochován? Rád bych mu na hrobě zapálil svíčku. Měl jsem ho opravdu rád!

Chirurgie

               Byl bych velmi nerad, kdyby z mých předcházejících i následujících textů vznikl dojem, že chovám k chirurgům nějaký despekt. Právě naopak, obdivuji je, když dokážou hodiny stát uprostřed noci u operačního stolu a snaží se zachránit rozpadající se střevo, odhlédnouc od chirurgů srdečních, bojujících s bypasem či s disekcí aorty, chirurgů hrudních, schopných odstranit jakýkoliv kus plic či dokonce pacientce s akutním selháním plic na podkladě infekce covidovým virem transplantovat plíce nové nebo neurochirurgů, schopných odstranit jakýkoliv kus mozku. Na grazské klinice dokáže vedoucí transplantační chirurgie transplantovat játra za hodinu, aniž by potřeboval jedinou krevní konzervu. Smekám před lidmi, kteří dokážou takto věřit svým rukám a s takovou rutinou a šikovností je i nasadit. Patřím k lidem, kteří důvěřují své hlavě víc než rukám a proto mi tento obor zůstal zapovězen.

               Chirurgové jsou všeobecně obdivování, v nemocničních jídelnách dostávají větší porce a točí s o nich seriály pro televizi a filmy do kin. Nezávidím jim to, uznávám, že při filmu o internistech by diváci mnohem dřív usnuli – pokud jejich práce není okořeněna dostatečným množstvím humoru, jako tomu bylo v seriálu Scrubs.

               Chirurgické obory se rozdělují na obory, kde se operace plánují, jako je ortopedie, plicní chirurgové, či neurochirurgie, na obory, kde musí paralelně zvládat operace plánované i neplánované což postihuje chirurgy všeobecné, a konečně jsou obory jako je transplantační chirurgie nebo traumatologie, kde se čeká na kořist jako kočka na myš a operuje se podle akutní potřeby.

               Chirurg dokáže vybrat z člověka kdeco a přesvědčit ho, že mu to nebude chybět. A nejedná se jen o slepé střevo, které opravdu až tak nepotřebujeme, či o slezinu, o které můžeme diskutovat. Ale i metry střev, polovička jater či celý žaludek můžou opustit lidskou schránku, nehovoříc už vůbec o žlučníku a jeho kamenech. Chirurgy se stávají odvážní muži a ženy nebojící se námahy a problémů a jejich šéfy se pak stávají muži (a velmi zřídka i ženy) ještě odvážnější.

               V Popradě působil primář Režucha. Byl to chirurg staré školy, ve svém týmu udržoval kázeň železnou rukou a nápadné na něm bylo, že jako jediný primář v nemocnici nebyl členem komunistické strany, což v podstatě odporovalo ústavě, která zakotvovala vedoucí úlohu strany na všech úrovních společenského života. Byl prostě tak dobrý, že byl nepostradatelný. Chirurg, který měl nejen šikovné ruce, ale i skvělý diagnostický talent, o těch kdysi dávno kdosi napsal, že jsou „podobni bohu“. Staral se o to, aby lékaři na jeho oddělení dostali skvělé vzdělání. Strávil jsem na chirurgii několik podnětných měsíců, právě tak dlouho, abych se obávaného chirurgického šéfa naučil bát.

               Největší obavy jsem měl z nekonečných operací žaludku podle pana profesora Billrotha, které dokázaly trvat i čtyři hodiny. Držet háky takovou dobu a přitom neusnout bylo hodně obtížné. To, co na chirurzích nejvíc obdivuji, je skutečnost, že dokážou udržet pozornost i při nekonečných operacích. Přičemž po několika hodinách rutinní nudy přijde několik minut či dokonce sekund, které rozhodnou o úspěchu celého zákroku a oni musí být v té chvíli v plné pohotovosti a maximálně koncentrovaní. Billrothovy operace jsou dvojího typu (dnes už jsou extrémně zřídkavé, ale v mých mladých letech připadala jedna až dvě na každý den – v tomto případě to byli opravdu internisti, kteří chirurgům svými medikamenty ukradli jejich show) Billroth I, kdy se odoperuje jen menší část žaludku u jeho východu a přišije se tam střevo a Billroth II., kdy se odebere většina tohoto orgánu a našije se na jeho zbytek střevo tak, že z jedné strany ústí do dvanáctníku a na druhém konci do tenkého střeva – jejuna. Druhý typ operace byl mnohem častější. Jako mladý lékař jsem u těchto operací vykonával takzvanou druhou asistenci, což znamenalo držet operační háky a nezavazet operatérům. Říká se, že nejlepší druhá asistence je ta, na niž si chirurg po konci zákroku nedokáže vzpomenout. Plánovanou operaci Billroth II měl provést zástupce primáře Cpin, asistoval mu jiný zkušený chirurg. Během operace se ale Cpinovi zdálo, že by se dala provést způsobem Billroth I, což by bylo pro pacienta mnohem šetrnější. Zavolal primáře a ten tuto možnost potvrdil. Když odcházel, náhle se obrátil a upřel prst na asistujícího doktora „Už jste Billrotha I. dělal?“ A když tento zavrtěl hlavou, přikázal: „Okamžitě vyměnit. Operujete vy, Cpin vám bude asistovat.“ Měl tedy i ve vzdělání svých lékařů skvělý přehled.

               Jednou ležel na chirurgii pacient s diabetickou gangrénou prstu na noze. Chirurgové se snažili prst zachránit a léčili ho tedy konzervativně antibiotiky a léky na rozšíření cév. Když přišel primář Režucha na vizitu, vždycky byla noha v obvazech a ošetřující lékař mu referoval o zlepšování stavu. Když už to trvalo dva týdny, praskly šéfovi nervy.

               „Rozvažte to,“ přikázal.

               Sestřičky sňaly obvaz a ukázal se černý prst s takzvanou suchou gangrénou. Primář Režucha změřil své kolegy přísným pohledem a pak cvrnknul do černého prstu svým ukazováčkem. Černý prst odletěl, pod ním se odhalila zahojená kůže.

               „Odoperováno,“ konstatoval primář. „Pacient může jít domů.“

               Chirurgům se odpouští obvykle i drsnější slovník. Doktor Cpin byl známý tím, že u něho existovaly tři duševní stavy. Býval milý a usměvavý – to byl stav číslo I., při těžkých operacích, o kterých si byl jist, že je zvládne, klel s fantazií, přímo poeticky a sestřičky na sále jeho vyjadřovací schopnosti milovaly. U opravdových průšvihů pak klel bez fantazie a na oddělení panoval výjimečný stav.

               Jeho mladší kolega Bryja byl znám drsným slovníkem. Skoro každé třetí slovo nebylo použitelné v dámském salonu. Působil i v záchranné službě ve Vysokých Tatrách ve vrtulníku. Jednou nacvičovali záchranu zraněného ze skalní římsy. Doktor Bryja se spustil k figuríně, představující pacienta, na laně. V tom okamžiku se zhoršilo počasí, přišel nárazový vítr, vrtulník musel odletět a milý doktor přenocoval na skalní římse. Den nato se v jeho slovním projevu těžko hledalo slovo, které by se v dámském salonu vyslovit dalo.

               Napínavou se situace stala, když jsem se stal ve funkci náměstka pro léčebně preventivní péči Režuchovým nadřízeným. Spory s ním mě stály bušení srdce, bolesti žaludku a poruchy spánku. Nicméně se mi s ním i díky těmto obětem podařilo většinou najít funkční řešení problému. Neměl jsem ovšem pocit, že můj podíl na těchto řešením dokázal ocenit. Až v poslední den mého působení ve funkci, který se shodoval se jeho dnem odchodu do důchodu. Zavolal mi a požádal mě, zda bych k němu nemohl přijít do kanceláře. Šel jsem tam naplněn obavami.

               „Prepáčte, pán riaditeľ,“ začal. Proč mě vždy oslovoval „řediteli“ i když jsem zastával funkci náměstka, jsem pochopil až v Rakousku, protože moje funkce odpovídala zdejšímu „Ärztlicher direktor“, čili jakýsi lékařský ředitel. Režucha funkci náměstka, typickou pro komunistické podniky, z principu neuznával. „Prepáčte, že som vás volal ku mne, ale som predsa len o veľa starší ako vy a tak mi pripadalo čudné ísť za vami. Ale chcel som sa vám poďakovať za tie dva roky našej spolupráce. Boli to najkrajšie roky v mojej dlhej kariére.“

               „Ale pan primár“, užasl jsem. „Veď sme sa toľkokrát hádali.“

               „Ale konstruktívne, pán riaditeľ,“ řekl spokojeně. „Konstruktívně. Ešte nikdy som sa nehádal s takovou chuťou ako s vami. Lebo to niekde viedlo. Za to vám chcem poďakovať.“

               Nepamatuji se, že by se mi někdy dostalo většího uznání, nebo přesněji uznání, kterého bych si víc vážil.             

               Takže chci upřesnit, mám chirurgy rád a troška popichování prostě k našemu vztahu patří a bez něho by bylo fungování naší spolupráce jako pečeně bez soli a bez pepře. Zkuste něco takového jíst!

               Můj dobrý přítel Mirek je taky chirurg. S klasickou postavou výrazně nad sto kily, samozřejmě jezdí na motorce a má životní styl drsného muže, jak se na chirurga patří. Jednou jsme se na setkání s kamarády vzájemně dobírali tak dlouho a intenzivně, až se mě jeden z přítomných nesměle zeptal: „A poslouchej, jakou školu to Mirek vlastně studoval?“

               „On vystudoval úplně normální lékařskou fakultu,“ poučil jsem ho. „On se až potom rozhodl, že to nechce dělat.“

               Jsme kamarádi i nadále. Dobrý chirurg má dostatečné sebevědomí, aby přetrpěl podobné žerty od internisty, frustrovaného skutečností, že neumí operovat.

Tituly

              

Dnes něco ze života a přece pro zasmání. Není jen stress s Koronou.

Rakousko je země titulů. V tom si ostatně s našimi jižními sousedy moc nezadáme. I u nás byly tituly před jménem a za jménem, zejména v čas komunistických, kdy Češi spojili západní tituly profesorů a docentů před jménem s ruskými tituly kandidátů a doktorů věd za jménem. I když nikdo nevěděl, na co vlastně kandiduje kandidát věd, to C.s.c za jménem vypadalo velkolepě. Stejně jako titul RSDr., který uděloval institut výzkumu politických věd – a kterému lidi přezdívali „rozhodnutím strany doktorem.“

               V Rakousku zase existují tituly ještě z časů císaře pána  – a dokonce se i používají. Tak stále ještě existuje „Hofrat“, čili dvorní rada, i když už žádný císařský dvůr neexistuje, nebo dokonce „Geheimrat“ čili „tajný rada.“ Otázka je, zda jsou tajná fakta, kterými radí nebo skutečnost, že radí. Nejspíš bude tajné, komu radí, protože to neví opravdu nikdo, ani on sám. Můj přítel Riesenecker dostal titul dvorního rady, když ho potřebovali poslat z jeho úřadu na poště do důchodu, aby uvolnil místo mladšímu kolegovi.

               V medicíně se uděluje titul „Medicinalrat“ čili „medicinální rada“ nebo dokonce „Obermedicinalrat“, čili „vrchní  medicinální rada“. Je možné si o ně požádat po určitém počtu odpracovaných let v lékařské praxi. Doktor Pankesegger z Murau mínil, že titul „medicinální rada“ se uděluje lékařům, kteří už nemůžou v posteli, a „nejvyšší medicinální rada“, když už je jim to jedno. Musel vědět, o čem mluví, titul „obermedizinalrat“ vlastnil, jakož i o osmnáct let mladší ženu. Zajímavé je, že se tyto tituly začínají v poslední době udělovat i ženám. Nevím, co si o tom mám myslet.

               Samozřejmě nesmím zapomenout na titul „komerční rada“, tedy „komerzionalrat“. Ten můžete v Rakousku dostat, když vyděláte miliony a občas zaplatíte daně i do rakouské státní pokladny.

               Před několika lety byl rozšířen rejstřík titulů i u rakouských lékařů pracujících v nemocnici. Až do onoho památného okamžiku zde byli jen Arzti (lékaři) s titulem Dr. a Oberarzti (s titulem OA Dr.). Oberarzt byl prostě odborníkem v oboru, zatímco v Německu to byl titul vedoucího pracovníka.  Tam měli dokonce i titul „Promovaný lékař“ pro lékaře, kteří nenapsali na závěr svého studia doktorskou práci a neměli tedy nárok na titul doktor medicíny – v Rakousku stejně jako v Česku nebylo napsání takové práce k získání doktorského titulu potřebné. Někomu zřejmě tento nepřípustný rozdíl v rámci EU ležel v hlavě a tak rozdělil odborníky na FA (facharzty) a OA (oberarzty) s kratší nebo delší dobou praxe a poněkud odlišným platovým hodnocením.

               Ale to očividně byrokraty neuspokojilo. Z čí iniciativy se to stalo, nevím, ale z ničeho nic se vyrojily tituly GOA, FOA a AOA. Což v překladu znamenalo:

               GOA – Geschäftsführender Oberarzt  – čili zástupce primáře (dříve to byl 1.oberarzt, ale to se kolegům nelíbilo, nikdo zřejmě nechtěl být druhý nebo dokonce třetí.)

               FOA – Funktionsoberarzt – tedy lékař s nějakou vedoucí funkcí v ambulanci, na oddělení nebo ve funkční jednotce. Tento titul si vysloužila má manželka jakožto vedoucí lékařka plicní ambulance na klinice.

               AOA – Ausbildungsoberarzt – tedy lékař zodpovědný za vzdělávání dorostu.

               Počet těchto titulů byl přísně regulován, vedle GOA, který mohl být jen jeden na oddělení, muselo na udělení každého dalšího titulu pracovat na oddělení nejméně šest oberarztů.

               Kdo zná můj pozitivní vztah k výuce mládeže, ví, že mě poslední z těchto titulů nemohl minout. Ovšem když jsem ho poprvé uviděl pod mým jménem, aniž bych tušil, co to znamená, zůstal jsem hodně překvapený.

               „Co to je?“ ptal jsem se konsternovaně sekretářky. „Nepřeklepla ses?“

               „Ne, to je tvůj nový titul,“ pravila klidně.

               „A co to znamená?“

               „Nemám tušení,“ odpověděla.

               „Že by „arbeitender oberarzt“ (pracující oberarzt)?“

               Zavrtěla hlavou. „Protože tento titul má i pan oberarzt R., můžu tuto alternativu vyloučit.“

               Kolega R. byl znám svým poněkud vlažným vztahem k pracovnímu nasazení, i když byl jinak skvělý odborník a při vzdělávání mládeže v intenzivní medicíně těžko nahraditelný.

               Ovšem přes veškerou pestrost titulů nemají Rakušáci rádi, když jim někdo do tohoto komplikovaného pořádku chce vnést chaos. Jako například moje dcera.

               Problém byl v tom, že ačkoliv občanstvím Rakušačka, vystudovala medicínu v Brně. V Českých zemích se uděluje titul „Medicinae universae doctor“ čili doktor všeobecného lékařství, zkratka MUDr,. V Rakousku je to „Doctor medicinae universae“ zkratka „Dr.med.univ.“ A byl tu malér.

               Když přišla se zde neznámým titulem MUDr. do Rakouska, domníval jsem se, že bude snadné přepsat titul jednoduše u MUDr. na Dr.med.univ. na bude vymalováno. Obrátil jsem se s touto žádostí na lékařskou komoru, aniž bych tušil, co tím spustím. Kdybych to věděl, nebyl bych to dělal. Na lékařské komoře na odboru vzdělávání vzbudila tato žádost naprosté zděšení. Bylo mi řečeno, že něco takového není naprosto možné. Obrátil jsem se tedy na právní oddělení a očekával pomoc od něho. Právní oddělení se mou žádostí skutečně zabývalo, jak mi potvrdil v osobním rozhovoru jeho vedoucí, zjistili ale, že nejsou pro takové záležitosti kompetentní, čímž se jim velmi ulevilo. Zlé jazyky praví, že rakouský úředník se každé ráno modlí: „Můj bože, udělej mě dnes nekompententním.“

               Byl jsem odkázán na univerzitu a na určité oddělení, dokonce jsem od lékařské komory dostal i jméno příslušné osoby, zodpovědné za uznávání titulů. Zavolal jsem a dozvěděl jsem se, že je na mateřské dovolené a že ji nikdo nezastupuje. Počkal jsem tedy, až se z mateřské dovolené vrátila a dozvěděl jsem se, že je na školení. Vytrvalost ale přináší růže, napotřetí jsem se jí dovolal.

               Vznesl jsem svůj požadavek a ona se zrušila: „To nepřipadá v úvahu,“ řekla.

               „Jde mi jen o přepsání zkratky titulu,“ upřesnil jsem.

               „Řekla jsem, že to nepřipadá v úvahu.“

               „Ale cítíte totožnost titulu medicinae universae doctor s doctor medicinae universae.“

               Po delším váhání připustila, že jí to trošku podobné připadá.

               „Tak co vám brání ten titul přepsat?“

               „Protože to je zcela jiný titul. Pokud vaše dcera chce pracovat v Rakousku, musí nostrifikovat.“

               „My si nerozumíme,“ neztrácel jsem trpělivost. „Ona nemusí nostrifikovat své studium, jde jen o titul.“

               „Musí nostrifikovat stejně jako vy. Vy jste přece taky musel nostrifikovat.“

               „To bylo ale v době, kdy Česká republika ještě nebyla v Evropské Unii, Teď už je.“

               „Opravdu?“ zapochybovala.

               Pomyslel jsem si, že byla zřejmě na mateřské dovolené proklatě dlouho. Psal se rok 2011.

               „Ano, od roku 2005. A studia v zemích Evropské Unie jsou platná a nemusí se nostrifikovat. Jde opravdu jen o ten titul.“

               „Tak ten titul nostrifikovat musí.“

               „ Jak se to dělá?“

               „To já nevím,“ připustila. „Já jsem byla na mateřské dovolené.“

               Zkrátím to. Dohodli jsme se nakonec na tom, že když ministerstvo zdravotnictví české republiky dodá potvrzení, že moje dcera s titulem MUDr. je oprávněna pracovat jako lékařka v České republice, byla by ona paní ochotna její titul přepsat do rakouské podoby.

               Cítil jsem blížící se vítězství a napsal na ministerstvo zdravotnictví České republiky. Nikdo mi neodpověděl. Zavolal jsem do Prahy a skutečně jsem našel milou úřednici, která mi vysvětlila, že ministerstvo není v tomto bodě kompetentní (ach bože, ta krásná společná císařsko-královská tradice!) a podobná potvrzení vydávat nemůže. Že je třeba o takové potvrzení požádat na děkanátu lékařské fakulty university, kde dcera studovala.

               Napsal jsem takovou žádost, a když dcera jela do Brna, dal jsem ji tu žádost s sebou. Co se tam na sekretariátu lékařské fakulty stalo, mám jen z druhé, tedy její, ruky. Sekretářka nevěřila svým očím.

               „To nepřipadá v úvahu,“ prohlásila.

               „Ale jde jen o potvrzení, že s titulem MUDr., který jsem získala na vaší fakultě, můžu pracovat jako lékařka v České republice.“

               „Takové potvrzení vám v žádném případě nemůžeme vydat,“ řekla sekretářka rezolutně.

               „Proč ne? Vždyť přece lidi léčit můžu.“

               „O to nejde,“ poučila ji paní z děkanátu. „Ale my na to nemáme žádný formulář.“  

               „Na co formulář? Vždyť je to jen jedna věta s podpisem.“

               „Takovou zodpovědnost nemůžu převzít. Dokud nemáte příslušný formulář, nemůžu vám takové potvrzení vydat.“

               Dcera se vrátila se slzami v očích. Což o to, pracovat v Rakousku samozřejmě mohla, ale budou pacienti vědět, co znamená ten záhadný titul MUDr. na její vizitce?

               Přiznám se, že jsem vůl. Až při rozboru této myšlenky jsem se konečně podíval na mou vizitku na plášti. Stálo tam: „Dr. Antonin Polach.“

               Pochopil jsem, že jsem skoro rok řešil neexistující problém. Dcera nosí vizitku „Dr. Zdenka Sloup.“

Příběh dnešní noci

               Prostě neodolám, abych se o tento příběh nepodělil.

               Dnes v noci o půl druhé dorazil do naší urgentní ambulance třicetiletý muž. Oznámil, že se s ním rozešla přítelkyně a že od nás potřebuje potvrzení, že ho tato skutečnost natolik duševně zasáhla, že nemůže jít dnes do práce.

               Když jsem pochopil, že si ze mě turnusarzt, který mi tuto skutečnost telefonem oznamoval, opravdu  nedělá legraci, ale že tam takového člověka má, zmohl jsem se pouze na otázku, zda má tento mladý muž sebevražedné úmysly. Odpověď zněla, že ne, ale že potřebuje to potvrzení.          

               Nato jsem mu nechal vzkázat, aby okamžitě zmizel, protože já dostávám právě úmysly vražedné.

               Odešel, vraždit jsem nemusel.

               Ale ptám se, kde jsou hranice lidské hlouposti. A existují vůbec?

Počítače

               Samozřejmě mi to dělají naschvál. Od samého začátku mi bylo jasné, že je to spiknutí, které mě má zničit. Jediné, v čem jsem si nebyl jistý, bylo, zda mě chtějí ty zatracené komputery zničit proto, že se obávají mé neobyčejné inteligence, kterou považují ve své snaze o ovládnutí lidstva za překážku, nebo proto, že mě považují za idiota a tím pádem za lehkou kořist. Ale zle mi dělaly odjakživa. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do místnosti, kde se nacházely, odmítaly pracovat. Počítačový technik na Stolzalpe do dneška nechápe, proč jeho počítač přestal fungovat vždy v okamžiku, kdy jsem vstoupil do jeho kanceláře, i když jsem se prokazatelně ničeho nedotkl. Poprvé to považoval za náhodu, když se to stalo podruhé, už mě k sobě nepouštěl a raději přišel na mé pracoviště, aby zjistil, kde je problém. Nikdo jiný takové privilegium neměl.

               Samozřejmě, jsem analogový typ a nestydím se za to. „Digital native“ se ze mě nikdy nestane, možná dokonce ani ne „digital“. A to přesto, že jsem měl v Popradě jeden z prvních PC čili domácích počítačů, na Stolzalpe první mobilní telefon a dokonce i první smartphone. Tak nějak mě doba hnala před sebou a musel jsem používat přístroje, které jsem neuměl ovládat. A které to dobře věděly. Nevím, zda to byla moje vina. Naučil jsem se, že většina problémů se řeší tím, že se počítač vytáhne ze zásuvky a potom se znovu na proud napojí. U mých kamarádů a známých to funguje skoro vždycky, u mě někdy taky. Můj bratr ztrácel nervy, když jsem mu své problémy líčil a poté, co několikrát zoufale zvolal „Takhle blbej přece nemůžeš být!“ pochopil jsem, že je součástí onoho globálního spiknutí a už jsem ho raději nekontaktoval.

               Samozřejmě si myslíte, že přeháním. Že si vymýšlím a snažím se dělat zajímavým. Dobrá, tak tedy příběh z roku 2020. Tedy z doby, kdy by měly mít počítače své dětské choroby dávno za sebou a mohly by po dvaceti pěti letech marných pokusů mě zahubit, s těmito hrátkami přestat.

               V práci se mi najednou začalo objevovat hlášení, že mi za čtrnáct dní vyprší licence k programu CITRIX. Protože zřejmě většina mých čtenářů netuší, oč se jedná, jde o program, jehož prostřednictvím mohu vstoupit do programu MEDOCS, což je zase program, v němž jsou všechny úkony našeho zdravotnického koncernu. Přes něj se objednávají laboratorní a rentgenová vyšetření, podávají se žádanky, vystavují se recepty, píší se lékařské zprávy a dekurzy a v němž si člověk může prohlédnout nálezy svých pacientů nejen z naší nemocnice ale ze všech nemocnic  koncernu. Dokonce se tímto programem můžou programem s kouzelným jménem DAME, čili dáma, posílat bezpapírové zprávy obvodním lékařům. Čili jinými slovy, bez Medocsu si ani neprdnete, natož abyste bez něho mohli někoho léčit či vyšetřovat.

               Informace, že mi po určitém přesně definovaném čase vyprší licence k používání tohoto zprostředkovatelského programu, mě mírně zneklidnila, zejména když byla doplněna informací, že další používání tohoto programu po vypršení licence je trestným činem počítačové piraterie. Proto jsem zavolal našemu technikovi Christianovi a sdělil mu své znepokojení.

               „Klid“ pravil tento klidný muž. „Tohle dostáváme všichni. Je to hloupost, tu licenci samozřejmě koncern obnovil, to hlášení prostě ignoruj.“

               „Ale oni píší, že když budu ten program používat po vypršení oné doby, jde o trestný čin. Do vězení se mi nechce a pokutu platit nehodlám.“

               „Řekl jsem, abys to ignoroval,“ poučil mě milý Christian. „Dostáváme to všichni, a všechny nás zavřít nemůžou. Kdo by potom pracoval?“

               Ten argument se mi zdál být docela pádný a proto jsem se nezneklidnil, když mi počítač vždy po přihlášení hlásil, že mi licence vyprší v sedmi… pěti, třech, dvou.. dnech.

               Pak přišel den „D“, mimochodem jeden den po tradičním updatu, kdy obvykle nefunguje skoro nic. Počítač mi oznámil, že mi vypršela licence programu CITRIX a proto nemám oprávnění používat program MEDOCS. A opravdu mě do našeho programu nevpustil.

               Zavolal jsem Christanovi, byl jsem poněkud podrážděný.

               „Klid,“ řekl mi dost nepřesvědčivě. „Dnes je po updatu, v celém koncernu mají lidi problémy se vstupem do Medocsu, v centrále pracují na odstranění problémů. Ono to může trvat dost dlouho, musíš být trpělivý.“

               „Jenže u mě to trvá už čtvrt hodiny a hlavně, píše mi, že mi vypršela licence Citrixu, a proto nemám právo nahlédnout do programu Medocs.“

               „Cože?“ ozvalo se nevěřícně na druhé straně linky.

               „Přesně tohle.“

               „To není možné,“ mínil náš Ajťák.

               „Tak se hekni do mého počítače a uvidíš to.“

               Krátce nato jsem mu povolil vstup na mou obrazovku.

               „To nemůže být pravda,“ hlesl. „To jsem ještě nikdy neviděl.“

               „A co mám dělat?“ chtěl jsem vědět.

               „Ty zřejmě nemůžeš dělat vůbec nic. Počkej, já si tu tvoji obrazovku ofotím a pošlu ji do centrály. Tuhle poruchu určitě neznají.“

               „A jak mám pracovat?“

               „Ty zřejmě dneska pracovat nemůžeš,“ mínil.

               „A co uděláš ty?“

               „Já nemůžu udělat taky nic,“ řekl. „Musíme počkat, zda to někdo v centrále vyřeší.“

               Zkuste nedělat nic, když jste zodpovědný za JIPku, máte v denním programu jednu ERCP, jednu pleurální punkci a dvě punkce ascitu, jednu kolonoskopii s polypektomií a na přídavek několik konsilií. Musíte hledat řešení. Dlouhodobé naschvály počítačových systémů mě naučily být vynalézavým. Obětoval se mladý kolega Liebmann.

               Vstoupil do mého počítače na intenzivce a já jsem mohl celý den pracovat z jeho přístupu – samozřejmě pouze z tohoto jediného počítače. Svolal jsem sestry z intenzivky a oznámil jim, že ten počítač je posvátná kráva. Kdo porazí posvátnou krávu, bude stejně, jako je to zvykem v Indii, popraven. Čili že se toho počítače celý den nikdo nedotkne, pokud chce opustit nemocnici živý a zdravý. Zafungovalo to. Kolega Liebmann taky slíbil, že když bude pracovat z jiného počítače, na otravnou otázku, kterou počítač po přihlášení vždy klade: „Chcete pokračovat z tohoto přihlášení a rušíte všechny ostatní?“  odpoví „Ne,“ Svůj slib dodržel.

               Odměnou mu bude překvapení, až se dozví, co všechno v ten den udělal, aniž o tom měl nejmenší tušení. Samozřejmě, že to bylo namáhavé. Vyšetřit pacienta v ambulanci, potom běžet na první poschodí na JIPku, tam zadat požadavky na laboratoř a rentgen plic, potom nadiktovat zprávu a běžet zpět k pacientovi do ambulance na přízemí. Samozřejmě poté znovu na JIPku si rentgen plic prohlédnout. Ale zvládl jsem to. Bylo to dobré pro kondici a hlavně pro mé ego, které se nehodlalo vzdát tváří v tvář počítačovému spiknutí.

               Ve dvě hodiny odpoledne to počítače vzdaly. Můj vstup do programu byl obnoven. Nedaly mi to samozřejmě vědět – neudělal to ani Christian (možná je taky členem této spiklenecké skupiny), ale při konziliu na chirurgii jsem prostě už neměl chuť běžet znovu na JIPku, abych si prohlédl nálezy pacienta, které mi chirurgové zapomněli dodat písemně. Spustil jsem počítač a on mě milosrdně vpustil na stránky programu MEDOCs a tím pádem i k nálezům mého pacienta.

               Ano, bylo to vítězství. Ale vědomí, nakolik jsme vydání těm blbým mašinkám na milost a nemilost a že jsme na nich zcela závislí a bez nich nemůžeme dělat pro naše pacienty už bezmála vůbec nic, pro mě uklidňující rozhodně není.

               Zvláštní je pouze to, že toto hlášení o vypršení licence Citrix jsem z celé nemocnice (a obávám se, že z celého štýrského koncernu) dostal jenom já. Co to jen může znamenat…?

               PS: dnes, tedy v den publikování článku mi místo přihlášení do programu MEDOCs přišla zpráva, že daný App (nemám tušení jaký) není pro používání MEDOCs certifikovaný. Asi nepřekvapí, že milý Christian znovu pravil, že takovou poruchu nezná a že to musí hlásit do centrály. Ony si ty potvory prostě nedají pokoj!

Noční služby

               Určitě to není něco, o co by člověk stál. V noci má být člověk doma a v posteli, pokud se samozřejmě nerozhodne sám a z vlastní svobodné vůle, že má v noci něco lepšího na práci, než spánek (I když Voltaire označil právě spánek za největší lidskou rozkoš, ale tady se můžou názory různit.)

               Lékař většinou tráví noční čas v nemocnici nedobrovolně a jen částečně ho uklidňuje skutečnost, že za to dostává peníze. Protože bez těch nočních služeb by jeho výdělek nebyl zase tak převratný, aby ho s jeho povoláním smířil. Vzpomenu opět jednou knížete Karla Schwarzenberga, který na otázku, zda nebude mít problém podat ruku prezidentovi Kosova Thacimu, který byl hledán mezinárodním zatykačem, protože ještě v době svého odboje proti srbské „nadvládě“ nechal ve Francii zabít několik svých spolubojovníků, kteří mu dělali ve vedení konkurenci, odpověděl: „Víte, paní redaktorko, my politici jsme jako prostitutky. Pracujeme většinou v noci a naše zákazníky si nemůžeme vybírat.“

               Přidal bych k těmto dvěma povoláním i povolání zdravotníků. I oni pracují v noci a klientelu, která do ambulancí dorazí, si vybírat opravdu nemůžou.

               Veřejnost samozřejmě díky televizním seriálům vnímá lékařské služby jako příležitost svádět sestřičky (případně dává příležitost sestřičkám, aby sváděly lékaře) a závidí pak zdravotníkům eroticky nabité noci, za které je stát k tomu ještě platí. Poněkud v rozpacích jsou lidé z toho, že je v službách v nemocnicích stále více lékařek. Co provádějí ve službách ony? Svaly oplývajících saniťáků (i když jich v tomto oboru přibývá) zase není až tolik a pokud ano, loví tito v jiných vodách (v těch, ve kterých si konkurují s lékaři). A s pacienty, zejména na interně, kde je věkový průměr okolo osmdesáti let, to tady nebude nic moc.

               Co se týká mé maličkosti, dveře do služební místnosti jsem nikdy nezamykal, ovšem především proto, abych v polospánku našel cestu z pokoje ven. Možná za tím byla i nějaká postranní myšlenka, ovšem pocit naděje z mých mladých let postupně přerostl do pocitu ohrožení. Nesplnilo se ani jedno ani druhé.

               Zůstaňme na zemi. Buď ony seriály neodpovídají skutečnosti, nebo jsem prostě neskutečně neschopný bambula. K výše popsané aktivitě jsem se ve službě nikdy nedostal.

               Noc je totiž tak nějak předurčena k tomu, aby se lidem dařilo špatně a aby vyhledávali lékařskou pomoc. Začne to mládeží, která si přihnula víc ze skleničky, než je schopna vydržet a je pak v bezvědomí dopravena do nemocnice, aby se zde mladí opilci vyspali. Nemám s nimi soucit. I já jsem se v mém mládí několikrát opil nad přípustnou míru, ale nikdy jsem z toho důvodu nevyhledával lékařskou pomoc, vždycky jsem to nějak zvládl sám. Dnes ovšem není nikdo ochoten převzít za opilce zodpovědnost a nejlepší je, když nám ho do ambulance přiveze vlastní maminka, protože její opilá ratolest – div se světe – zvrací. Otázka je, kdo by si v této situaci zasloužil na prdel, zda opilý adolescent nebo jeho matka. V létě se ve Wagně, kde stojí naše nemocnice, pořádají středeční diskotéky v takzvaném Römerdorfu, čili „Římské vesnici“ (na území naší vesnice stálo totiž kdysi římské město Flavia Slova, založené císařem Vespasiánem).  Pro nás to má následek, že každou středeční noc přijímáme dva až tři opilce, kteří nebyli schopni dojít domů a byli objeveni někde v příkopu nebo na kraji silnice.

               Jenže i staří lidé jsou v noci více ohroženi. „Černý vzduch“ nedělá nikomu dobře. Jednak zvyšuje pravděpodobnost vzniku deliria u dementních osob, jednak naši staříci rádi padají při noční cestě na toaletu – zejména když jsou navíc nacpáni antipsychotiky a antidepresivy, které jejich rovnováze a stabilitě nijak zvlášť nepřispívají. Navíc v noci mnozí nemůžou spát, a když se probudí a přemýšlejí o světě a svém postavení v něm, dostanou tlak na prsou nebo nemůžou popadnout dech. A nezapomeňme na zablokovanou krční páteř v důsledku nepokojného spaní a následkem toho vzrušení a  vysoký tlak.

               Jakou souvislost mají s nocí ledvinné koliky, nedokážu odhadnout, ale i ta moje se přihlásila ve dvě hodiny v noci. Neptejte se mě proč. Jedinou výhodou bylo, že na cestě do nemocnice jsem byl s mým autem úplně sám, což mi usnadňovalo zvracení z okýnka na vozovku.

               Noční služby mají samozřejmě rozdílnou intenzitu. S láskou vzpomínám na služby v léčebně ve Štole pod Vysokými Tatrami. Pacienti tam chodívali na odtučňovací kúry, takže se skutečnými krizovými situacemi se nedalo počítat – zejména proto, že všichni seděli v nedalekých Mengusovcích v hospodě, protože jim v léčebně nedali nic pořádného k jídlu. Ta restaurace z toho dobře žila a službukonající lékaři si taky nestěžovali.

               Jsou služby na universitních klinikách, kde se sice pacienti hrnou v naději na vysoce odborné ošetření, tady mají ovšem lékaři na přijímacím oddělení či v ambulanci výhodu, že si mohou pozvat na pomoc odborníka. Mají záda krytá kardiologem, gastroenterologem, pulmologen, neurologem atd, atd. dokonce i revmatolog či kožní lékař mají noční službu, i když tady se s akutním život ohrožujícím onemocněním skutečně nedá počítat.

               A pak jsou to služby v periferních nemocnicích, což je to, co postihuje mně. Tady je člověk na všechno sám (posilněn jen mladým kolegou po skončení školy) a musí vzdorovat nájezdům útočníků přesvědčených, že jsou tak strašně nemocní, že potřebují ihned a okamžitě nemocniční pomoc případně lůžko (a někteří opravdu i jsou). Je to tak trochu boj v prvním ochranném zákopu, někdy je člověk náporem útočníků doslova zadupán do země.  V zápalu boje musí lékař odlišit simulanty a kverulanty od opravdu nemocných. Ty pak roztřídit na takové, které je možné léčit ambulantně – v naší nemocnici jsou to v podstatě skoro všichni, kteří ještě můžou trošku chodit- na ty, kteří si zaslouží lůžko na oddělení a na ty zralé pro jednotku intenzivní péče. Kde je člověk pak musí i intenzivně léčit bez ohledu na to, co se právě děje v ambulanci.

               Tak se v pátek v podvečer objevil v ambulanci senior jednoho z největších vinařství v Jižním Štýrsku Sabathi. V pátek se pacienti ve službě zvlášť kumulují. Má to svou logiku. Přes týden čekají na to, že se jim možná přece jen uleví. V pátek ráno chytí paniku, že se jim neulevilo a o víkendu nebude pan doktor dosažitelný. Jsou tedy k němu. Odsedí si čekání v ordinaci, protrpí vyšetření a dostanou lístek do nemocniční ambulance. Protože správně tuší, že by tam mohli zůstat, jdou ještě domů, aby se pořádně najedli (bůh ví, co jim v nemocnici dají k jídlu), pak se sbalí a úderem třetí hodiny stojí před ambulancí. Kde chce doktora, který po namáhavé denní směně právě zahajuje odpolední službu a je na všechno plně sám, trefit šlak.

               Pan Sabathi byl opravdu nemocný, to se nedalo popřít. Svědčila o tom i jeho modrá barva kůže, kterou je možno označit za nezdravou. Že by se mohlo jednat o taťku Šmoulu, jsem vyloučil. Navíc se na rentgenu ukázala pěkný velký zápal plic, postihující skoro celé pravé křídlo plic, z kterého na mě streptokoky přímo mávaly. Proto jsem ho přijal na intenzivku, napíchl radiální arterii, naordinoval antibiotika a inhalace. Ještě než jsem ale mohl odebrat za ním, abych pro něj založil teplotku a zapsal do ní jeho léčbu, dorazila záchranka s dámou ve věku okolo šedesáti let, která na pohřbu svého partnera upadla do bezvědomí. To se samozřejmě může stát – jsou ženy, které své manžely či partnery skutečně milují, ovšem ona neprocitla. Pohled na ni svědčil taky o tom, že je to vážný stav. K vědomí se neprobírala ani u nás, a když přišly výsledky laboratorních testů, vstaly mi na hlavě mé řídké vlasy. Pacientka se nacházela v těžké acidóze, pH její krve bylo 6,7. Normální je 7,4 a stavy pod 7 jsou naprosto kritické. Hodnota kyseliny mléčné byla 16 místo obvyklých 2 a měla selhání ledvin.

               Dodatečně se mi podařilo zjistit, že od smrti svého partnera celý týden nic nejedla a nepila, zato ale brala pravidelně své léky na cukrovku a proti srážení krve. Tím, že týden nic nepila, selhaly ledviny a léky, které nemohly být z těla vyloučeny, dokonaly zbytek. Takzvaná metforminová acidóza při selhání ledvin, v podstatě stav, který by člověk neměl přežít. Když jsem rozhodl, že ji mají rychle převézt na intenzivku (musel jsem si půjčit postel od chirurgů, protože na naší polovině bylo plno), volala mi sestřička z intenzivky, že pan Sabathi právě upadl do bezvědomí. Doběhl jsem právě včas, abych ho mohl zaintubovat a zjistit, že milý vinař nemá měřitelný krevní tlak. Byl v septickém šoku.

               Teď jsem opravdu nevěděl, kam dřív. Oba pacienti potřebovali centrální žílu, dilema mi vyřešil fakt, že milá paní diabetička měla žíly naprosto prázdné, téměř bez krve. Takže jsem do ní přes žilní přístup na ruce, který se podařilo záchranářům nějakým zázrakem založit, lil tekutiny v infuzích a zatím šel píchat milého pana vinaře. Mezitím mi sestřičky oznámily, že onen venózní přístup u pacientky nefunguje. Nepřekvapilo mě to, ale zato pořádně vyvedlo z míry.

               Turnusartzka na ambulanci dostala příkaz držet pozici a uklidňovat další pacienty, kteří se do ambulance hrnuli. Ujala se této úlohy se ctí. Byl to pořádný kus ženské – rodiče se přistěhovali z Ukrajiny – a podařilo se jí poměrně brzy vynutit si u pacientů potřebnou trpělivost.

               Situace vypadala asi tak. Centrální žíla panu Sabathimu, zavolání rentgenu, aby udělali snímek na kontrolu polohy centrálního katétru. Mezitím rychle do ambulance, vybavit dva lehčí, ale netrpělivé pacienty a poslat je domů. Zpět na intenzivku, podívat se na rentgen, zahájit léčbu katecholaminy a infuzemi.

               Píchnout centrální žílu pacientce s acidózou – vzhledem na stále ještě nedostatečnou náplň dost těžká mise – s pomocí ultrazvuku se nakonec podařilo trefit jugulární žílu, abychom mohli začít skutečně se substitucí potřebných infuzí. Zavolat rentgen, utíkat dolů na ambulanci, vyřídit další dva pacienty. Zpět na intenzivku, zkontrolovat pozici centrálního katetru, zahájit léčbu. Zpět do ambulance vyčistit pole.

               Zpět na intenzivku, tentokrát centrální katetr pro plánovanou akutní dialýzu. Protože se mezitím žíly pacientky už poměrně naplnily, podařilo se to mnohem snáze. Zavolat rentgen na kontrolu polohy katetru.

               Rychle na oddělení, kde právě jeden stařík upadl do deliria a snažil se ve zmateném stavu utéct z oddělení. Zpacifikovat ho, píchnout mu uklidňovací prostředek, zaprotokolovat (taková injekce je totiž omezení osobní svobody, a kdybych o tom nesepsal příslušný protokol a to hned, mohl bych mít pořádné potahovačky).

               Zpět na intenzivku, kde sestřičky už připravily dialýzu. Mezitím jsem zjistit, že pacientka už taky nemá krevní tlak, takže katecholaminy a start dialýzy.

               Nebudete věřit, jak to uběhlo, najednou byla noc. A mně se vůbec nechtělo spát. Umřít ano, spát ne.

               Oba pacienti nakonec přežili, přežil jsem i já i moje turnusarztka a dokonce i onen delirující stařík na oddělení. Případ pacientky jsme publikovali v odborném časopise, nad záchranou vinaře seniora projevila rodina ukázněnou radost.

               Samozřejmě jsem si vybral pro můj článek extrém. Dva takové případy současně se objeví skutečně zřídka, občas dorazí krvácení ze žaludku, ze střeva, otok plic, plicní embolie, srdeční infarkt, akutní selhání ledvin, poruchy srdečního rytmu, reanimovaní pacienti atd. atd., ale pokud mají trošku slušnosti, dorazí jeden za druhým a ne všichni najednou. Jenže pokud se rozhodnou, že přijedou současně, tak s tím člověk taky nic nenadělá.

               Jednou jsem se ptal manželky, která měla službu na universitní klinice, zda mohla ve službě spát. Řekla na to: „no mohla, ale víš, jak mizerně se ve službě spí.“

               „Nevím,“ odpověděl jsem. „My ve Wagně ve službě nespíme.“

               Nebyla to samozřejmě pravda. Přiznám se, že za těch sedm let, co v naší nemocnici pracuji, jsem už pětkrát spal víc než čtyři hodiny. Při šedesáti službách do roka a tedy zhruba 420 za popsané oddělení, je to pořád slušných 1,2 procenta. Ale nikomu to neříkejte. Ještě by mi mohl někdo závidět.

               Ono s tím spaním je to taková věc. Člověk se uloží na lůžko s telefonem na dosah ruky. Snaží se usnout a přitom ho ten hrozný černý přístroj na nočním stolíku irituje, protože může kdykoliv zazvonit. A bohužel to i dělá. Pro pacienty je rozhodující, kdy se ozve. Pokud začne blbnout ještě, než se mi podařilo usnout, sice se pořádně naštvu, ale vstanu a za plného vědomí jdu pacienta ošetřit. Samozřejmě, že s dalším pokusem o usnutí mám už větší problémy a pokud se o to musím pokoušet potřetí, už se to většinou nepodaří.

               Pokud telefon zazvoní, když jsem spal dvě hodiny a víc, je všechno v pořádku. Už jsem odpočinutý a schopný plného nasazení, třeba až do rána. Po ošetření pacienta je opětovné usnutí obtížnější. Jako mladému lékaři se mi to dařilo skvěle, dokázal jsem usnout i pětkrát za noc, dokonce i po půlhodinovém přerušení. Ve středním věku jsem to dokázal maximálně jednou, pokud mě probudili podruhé, bylo se spánkem amen. V poslední době se to zase lepší, možná se vracím do mladých let.

               Zlé je, když telefon zazvoní několik minut poté, co se mi podařilo upadnout do hlubokého spánku. Pacientovi, kterého bych měl ošetřovat v tomto stavu, rozhodně nezávidím. To jsem v takzvaném Zombie-modusu, kdy víceméně nevím, co dělám –  ve skutečnosti více než méně. Stává se, že si na takový telefonát ráno nevzpomenu, už jsem i žasl nad skutečností, že jsem v tomto stavu přijal na oddělení pacienta, o čemž jsem ráno neměl tušení – byl jsem překvapen, že léčba, kterou jsem mu v tom stavu předepsal, měla dokonce hlavu a patu, zřejmě funguje nějaké podvědomí. Kolegyně Raggam nezapomene do konce života, kdy mi jako mladá asistentka zavolala právě několik minut po mém usnutí. Vyslechl jsem si údaje o pacientovi a naordinoval jsem vyšetření a léčbu. Telefonicky a určitě správně. Bohužel jsem to vše nadiktoval česky. Ráno měla šokovaná kolegyně dost práce mě o tom přesvědčit.

               No dobrá, tak ať se holka naučí česky ne?

Organizace práce

               To je něco, co je potřebné a všichni to vědí, ale nikomu se to nechce dělat. Logicky, protože potom nese zodpovědnost za všechny případné neúspěchy – a ty se samozřejmě vždycky dostaví. Někdo onemocní, někdo zmizí na neohlášené vzdělávání, šéf má někde důležité sezení a vůbec – prostě ať děláte, co děláte, nikdy to nefunguje.

               V podstatě by měl být za organizaci práce zodpovědný šéf, ale ten má na to samozřejmě lidi. On sám nemá čas se o takové prkotiny, jako je fungování oddělení, starat, a to, i kdyby ho měl. Správný šéf umí věci delegovat, zejména pak takové, které smrdí průserem.

               Zažil jsem už šéfy různého charakteru. Na Slovensku komunistického šéfa, jehož organizace práce spočívala v tom, že bez něho nesměl nikdo nic dělat. Systém nebyl příliš efektivní, ale o efektivitu za komunismu nešlo, hlavní byla poslušnost.

               Další šéf byl intelektuál, který organizaci práce přímo nenáviděl, protože byla pro něj a jeho filosofického ducha příliš přízemní. Zejména při problémech nebyl nikdy k dosažení, o jeho šikovnosti svědčí to, že měl v takových případech vždy vypnutý mobilní telefon a nebyl nalezitelný. Měl na to člověka, tedy mě. Oddělení fungovalo, údajně dokonce velmi dobře, takže se politická reprezentace rozhodla ho zrušit. Lidé byli příliš spokojeni, hrozilo, že si nemocnici oblíbí a budou tam chtít chodit, což je politicky nepřípustné. Pacient se má nemocnice bát jako moru a nechat se tam odvézt jen se smrtí na jazyku.

               Další šéf byl organizačně velmi schopný, měl jasnou strategii a koncepci, co mu chybělo, byli lidi. V nejtěžších časech nás bylo 5,75 kvalifikovaných lékařů (jedna kolegyně pracovala na 0,75 úvazku a ze strachu z vyčerpání nebyla ochotna úvazek zvýšit.) Samozřejmě musel jeden lékař stále čerpat dovolenou (dva současně to dělat nemohli, takže se dovolenky musely rozprostřít na celý rok), jeden musel podle zákona o pracovní době v osm ráno po noční službě domů a další měl volno za sobotu či se nacházel na vzdělávání. Byli jsme tedy – zaokrouhleno na celá čísla – v nejlepším případě čtyři, většinou tři. A měli jsme zabezpečit tři lůžková oddělení, ambulanci, dialýzu, intenzivku a endoskopii, o odborných ambulancích (nefrologické, gastroenterologické a kontrol kardiostimulátorů) nehovoříc. Tak nějak došlo i schopnému šéfovi, že to asi nepůjde. Řešením bylo jen zapojit do práce aktivně naši mládež, tedy asistenty. Ti dostali na starost oddělení a oberarzti dohled. Asistenti byli nadšeni, že byli takto zhodnoceni a mohli pracovat samostatně, oberarzti ztrátu své absolutní moci nad pacienty časem skousli. Z asistentů se časem stali odborníci, systém se zastabilizoval, bylo nás víc a bylo nám dobře. Ale všeho dočasu. Šéf si vypracoval pověst tak schopného člověka, že ho povolali k vyšším úkolům. Dostali jsme nového, milého chlapa (skoro jsem měl chuť napsat kluka, šéfové jsou už v poslední době mladší než já – je s tím problém, protože ho nemůžu označovat obvyklým slovem „starý“ a „mladý“ se taky nehodí). Ten prohlásil, že miluje chaos, protože se v něm nejlépe vyzná. Současně odešly dvě kolegyně do Grazu na vzdělávání ve specializaci a jedna otěhotněla. A my ze zase scvrkli na existenční minimum. Dál se k tomu nebudu vyjadřovat, ale dovolím si popsat jeden pracovní den z nedávné minulosti.

               V podstatě to měl být odpočinkový den. Zjistil jsem si, že jsem na oddělení, mám k ruce asistenta a dokonce i mladého, tedy turnusarzta. Naplánoval jsem si tedy klidný den s vizitou a odpoledne seminář vzdělávání pro turnusarzty. Kromě toho jsem měl na odpoledne objednané dva pacienty do gastroenterologické ambulance, skoro jsem se na ně těšil.

               Ráno jsem tedy zašel s podklady těchto pacientů na ambulanci a oznámil staniční sestře, jaké odběry u nich potřebuji a co má dělat.

               „A na kdy mám objednat nefrologické pacienty?“ zeptala se.

               „Jaké nefrologické pacienty?“ nechápal jsem.

               „Je jich objednaných pět a kromě tebe není v nemocnici žádný nefrolog.“ (komickou shodou náhod mám dvě naprosto diametrálně odlišné specializace tedy nefrologii a gastroenterologii.)

               „Tak na jedenáct,“ odpověděl jsem, mírně zaražen novými nečekanými úkoly. Udělám vizitu, svěřím oddělení asistentovi a půjdu do ambulance, naplánoval jsem si. A na odpoledne musí vyjít ten vzělávací kurs. Bude to těsné, ale mohlo by to vyjít. „Moment,“ zarazil jsem se, „znamená to, že mám na starost i dialýzu?“

               „Zřejmě ano,“ odpověděla staniční. „Kdo jiný by to mohl dělat?“

               Už mírně podrážděný jsem přišel na ranní sezení. Asistent se dostavil v červených kalhotech. Zbystřil jsem.  „Poslouchej, ty máš dnes záchranku?“ zeptal jsem se ho.

               „Ano,“ přisvědčil a vzápětí mu zazvonil telefon. Zvedl ho, vyskočil, zmizel a už se nikdy neobjevil.

               Ztratil jsem barvu v tváři, protože jsem poprvé začal tušit opravdový průser. Kolegyně referovala o noční službě. S hrůzou jsem si uvědomil, že je to turnusarztka, která je přidělena na moje oddělení. Což znamenalo, že musí v osm hodin po službě jít domů. Teď už jsem zbledl opravdu a začal jsem cítit nepříjemné tlaky v oblasti srdeční.

               Jestliže jsem se dobře zorientoval, měl oddělení s výjimkou času mezi devátou jedenáctou, zabezpečovat úplně sám student, který u nás zrovna dělal praxi.

               Reklamoval jsem, že potřebuji nutně posily. Bylo mi vysvětleno, že nejsou. Začal jsem být poměrně emocionální. To přece jen nakonec pomohlo, jeden z asistentů, který byl přidělen na intenzivku, slíbil, že mé oddělení v mé nepřítomnosti pohlídá.

               Všechno nakonec dobře dopadlo. Nikdo neumřel, ani já. Přišli další dva další nenahlášení gastroenterologičtí pacienti, těch nefrologických bylo opravdu pět. Staniční mínila, že to nevadí, že umím pracovat rychle. Umím.

               Nezkolaboval jsem, i když jsem k tomu měl blízko. Dvě vizity na dialýze, devět pacientů v ambulanci, vizita na přeplněném oddělení, odpoledne informace příbuzným, propouštění (naši pacienti dostávají propouštěcí zprávy při odchodu z nemocnice, musíme je tedy nadiktovat, zkontrolovat a v počítači potvrdit, aby se mohly vytisknout) a příjmy. Naštěstí nebylo třeba nikoho reanimovat, nejblíž jsem k tomu měl asi já sám.

               Ach ano, ten seminář pro mladé kolegy jsem prostě nestihl. Nevím, zda se to dá hodnotit jako osobní selhání. Spíš selhala ona organizace práce.

Den na telefonu

Jsou  dny, kdy nefunguje vůbec nic, jsou dny, kdy funguje něco a něco ne a pak jsou prý dny, kdy funguje úplně všechno. O těch jsem sice slyšel, ale nikdy nezažil, myslím si, že se zde jedná o nějakou tvrdošíjně přežívající legendu čí fikci, zřejmě je přání otcem myšlenky.

               Abych uklidnil ty, kteří si stěžují na české poměry a naivně si myslí, že na západ od českých hranic všechno funguje perfektně, rozhodl jsem se popsat jeden den na rakouském oddělení. To abych pomohl odbourat frustraci českých kolegů.

               Jsou totiž dny, kdy člověk musí sáhnout k telefonu, aby domluvil speciální vyšetření, převzetí pacienta, či jen aby zjistil výsledky vyšetření, které ne a ne přijít. Sice staří lékaři, jako já, rádi delegují tyto povinnosti na mládež, ovšem má to dva háčky. Zaprvé mladý kolega ne vždy pochopí, oč jde a domluví pak něco úplně jiného, než jsem chtěl, případně zjistí výsledky naprosto odlišných vyšetření, než jsem potřeboval. Háček druhý je, že jsou dny, kdy prostě takového mladého kolegu nemám – chybná organizace práce a nedostatek pracovních sil jsou stále častějším důvodem takového fenoménu.

               A právě takový den, kdy jsem byl závislý na telefonických dohovorech a na oddělení sám jako Milouš v plotě, jsem zažil.

               Začalo to už ráno. Problém je, že pacientka patří skoro do rodiny, totiž moje šestiletá vnučka je těžce zamilovaná do šestiletého syna této dámy. Zda to může fungovat, si dovoluji silně pochybovat, protože vnučka je nesmírně ukecaná a její potenciální tchýně ještě víc. Nicméně byla u mě na vyšetření – problém se zažívacím traktem. Odebrali jsme různé vzorky s jednou výjimkou, žádnou stolici na určení možných patologických baktérií. Důvod byl prostý, tento vzorek odebrala už internistka v praxi, kterou pacientka navštívila o den dřív. Nicméně v úterý jsem byl přesvědčen, že by se výsledek stolice odebrané ve čtvrtek měl objevit. Sedl jsem k počítači ….a nic.

               Dobrá, zavolám, zjistím, řekl jsem si. Přece jen by člověk měl s budoucím příbuzenstvem vycházet v dobrém. Zavolal jsem tedy hygienický institut, kam vzorky posíláme, abych se zeptal, zda bude výsledek brzy k dispozici. Paní mi oznámila, že tam vzorek nemají. Když jsem jí řekl, že ho odebrala internistka v praxi, poučila mě, že vzorky od praktických lékařů nechodí k nim ale na universitu. Proč, to mi nedokázala vysvětlit. Zavolal jsem na universitu, na druhý pokus jsem přistál ve správné laboratoři – jenže vzorek tam nebyl. Paní byla milá, ale dušovala se, že tam žádný vzorek od mé pacientky nedorazil. Zavolal jsem tedy pacientku, abych se jí zeptal, kam vlastně její internistka vzorek odeslala. Ozvala se asi po půl hodině, že vzorek byl odeslán do laboratoře Sabin v Leibnitzu. To mě zarazilo, protože to je normální biochemická laboratoř a nebylo mi známo, že by tam vyšetřovali bakteriologii, čili infekční původce nemocí. Nicméně jsem zavolal do laboratoře Sabin. Tam mi po delším zmateném hovoru, který jsem slyšel v pozadí, sdělili, že k nim opravdu takový vzorek dorazil, a sice v pátek. Protože ale neměli tušení, co s ním mají dělat, odeslali ho dnes, tedy v ÚTERÝ na hygienický institut. Tedy tam, kde je stejně špatně, odhlédnouc od skutečnosti, že není po skoro týdenním skladování použitelný. Zavolal jsem tedy opět pacientce, abych jí řekl, že se vzorek nekoná a má nám donést do naší ambulance nový vzorek. Na její vzrušenou otázku, proč internistka poslala vzorek do laboratoře v Leibnitzu, jsem opravdu nedokázal odpovědět – možná je to tím, že ona paní doktorka, jak ji znám, má dost velké ego a ego s rozumem sídlí společně v hlavě a bojují o místo.  Čili čím větší ego…

               Telefonáty jsem strávil příliš mnoho času, musel jsem vyrazit na vizitu. Hned v prvním pokoji je pacient s hemolytickou anémií. Nechal jsem vyšetřit takzvaný Coombsův test, který byl pro další postup naprosto esenciální. Výsledek nebyl k dispozici. Zavolal jsem laboratoř, abych zjistil, proč. Vysvětlili mi, že normálně ten test sice dělají, ale že jedna z mých kolegyní naordinovala tolik dalších dodatečných vyšetření, že poslali krev do krevní banky do Grazu, aby udělali všechna vyšetření včetně onoho Coombsova testu tam. Zavolal jsem tedy krevní banku. To znamenalo vyčkat dlouhý čas na boxu centrály, která mi oznamovala, že jsou všechny linky obsazeny, že se o mne ale brzy postarají. Nakonec se skutečně ozvali a přepojili mě do laboratoře krevní banky. Paní, která mi zdvihla telefon, si vyslechla mou žádost a potom mi řekla, že jsem ve špatné laboratoři. Netušil jsem, že má krevní banka laboratoří více a požádal jsem ji, aby mě přepojila do správné laboratoře. Řekla, že to ZKUSÍ, protože si MYSLÍ, že VÍ, ve které laboratoři to dělají. Pokusila se a skončil jsem opět v centrále. Tam jsem požádal, aby mě spojili do jiné laboratoře krevní banky – ukázalo se, že jsou tam laboratoře jen dvě. Tam mi paní oznámila, že ano, že výsledek je hotový a že mě přepojí do sekretariátu, kde se výsledek nachází. Tam mi sekretářka řekla, že výsledek je hotový. Když jsem se zeptal, proč ho nevidím v počítači, vysvětlila mi, že krevní banka není napojena na počítačový systém koncernu a že mi výsledek poslali poštou. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že bych dost nerad čekal do příštího týdne, až přijde pošta, zda by mi tedy nemohla ten výsledek (pozitivní nebo negativní, čili jedno slovo) sdělit do telefonu. Řekla, že nesmí, protože existuje ochrana dat. Mírně se mi zvedl tlak a zeptal jsem se, kdo mi tedy může výsledek oznámit. Odvětila, že paní doktorka. Požádal jsem ji, aby mě k ní přepojila – a skončil jsem na centrále. Nicméně hned další pokus byl úspěšný, centrála mě spojila se SPRÁVNOU doktorkou a ta mi řekla, že výsledek je pozitivní. K tomu mě pak zavalila spoustou další výsledků, které dala vyšetřit ona zvědavá kolegyně, díky které se krev nacházela v Grazu a ne v naší laboratoři. Zeptal jsem se, zda mi může ony výsledky interpretovat, nato řekla, že nemůže. Poděkoval jsem, ostatně informaci, kterou jsem chtěl mít, jsem si vybojoval.

               Na dalším pokoji byla pacientka se zhoubným onemocněním kostní dřeně – plazmocytomem, která u nás leží s infektem a selháním ledvin. Protože se navíc výrazně zhoršil krevní obraz, pomyslel jsem si, že by nebylo špatné, kdyby si ji převzali zpět hematologové, kteří ji měli v dispenzáři a poslali ji k nám kvůli onomu infektu a selhání ledvin, které jsme ale už měli pod kontrolou. Zavolal jsem jejího ošetřujícího lékaře na kliniku. Protože mám zázračný – přísně tajný – sešitek, v němž jsou všechna telefonní čísla lékařů kliniky v Grazu, dovolal jsem se mu na první pokus. Řekl mi, že by pacientka opravdu měla být převzata na kliniku, ale on o tom nemůže rozhodnout. Že mám zavolat kolegyni, která je zodpovědná za přidělování postelí. Podařilo se. Tato kolegyně mi sdělila, že žádné postele nemá, nikdy neměla a ani v příštích měsících nebude mít. Zavolal jsem tedy opět ošetřujícího lékaře. Už nezdvihl, nebyl dosažitelný. Zavolal jsem tedy hematologickou ambulanci a tam mi zdvihla sestřička. Na otázku, zda můžu hovořit s oním nedostupným lékařem, řekla, že ne. Dala mi ale ochotně jiného. Ten mínil, že je to věc onoho kolegy a že mu tedy řekne, že jsem volal a že jsem žádnou postel nedostal. Možná mi to nebudete věřit, ale v 14:55 hodin tedy pět minut před koncem pracovní doby, přišel skutečně písemný nález konzilia s návrhem léčby. Sehnat všechny léky za oněch pět minut, než nám zavřou nemocniční lékárnu, byl sice úctyhodný výkon, ale podařilo se.

               Hned v pokoji vedle ležela pacientka s poruchami srdečního rytmu. Byla už kdysi léčena v Linci a právě jsem se dostal k nálezům, abych zjistil, že ji tehdy léčili na jiné poruchy, než má teď. Protože byla mezitím i v rytmologické ambulanci v Grazu (a tam byla další léčba s ohledem na nález z Lince odmítnuta), rozhodl jsem se zkontaktovat naše rytmology a vysvětlit jim změnu situace. Šéfa rytmologie znám osobně, je to moc milý a šikovný mladý chlapec, zavolal jsem tedy jeho číslo. Bylo vypnuté, pochopil jsem, že je zřejmě na dovolené. Zjistil jsem si tedy z lékařské zprávy, kdo pacientku v Grazu vyšetřoval a pokusil jsem se zavolat jeho. Telefon vyzváněl dlouho do prázdna, kolega nebral. Dobrá, možná je u zákroku, pomyslel jsem si a rozhodl jsem se zavolat později. Udělal jsem to odpoledne se stejným výsledkem. Poté jsem zavolal přímo rytmologickou ambulanci, aby mi sestřička mohla říct, kdo z rytmologů je přítomen, abych ho mohl konzultovat. Rytmologická ambulance vyzváněla do prázdna, očividně není obsazená. Je to ambulance na objednání, žádná akutní, není tedy problém, aby si všichni lékaři specialisté vzali dovolenou najednou a ambulanci na tu dobu zavřeli. Podezřívám, je že právě to udělali, každopádně jsem nikoho, komu bych mohl stav pacientky vylíčit, nenašel.

               O pokoj dál byl pacient s ischemickou chorobou srdce, kterého jsme nahlásili na srdeční katetr na kardiologii. Správně bychom měli dostat odpověď o termínu (akutní, pozdní nebo „Springer“ čili skákavý neboli rychlý, když se uvolní akutní termín) ve stejný den. Odfaxovali jsme dotaz včera, nepřišlo nic. Zavolal jsem tedy na kardiologii s dotazem, který lékař je za přidělování termínů zodpovědný. Sdělili mi jméno, zavolal jsem ho. Zvedla sestřička a oznámila, mi, že pan doktor nemůže k telefonu, protože je sterilní. Mínil jsem, že je mi ho líto, tedy zejména jeho paní, pokud touží po dítěti, ale že bych s ním přesto rád mluvil. Můj kousavý humor sestřička nepochopila a položila mi telefon. Kolega se přesto po slabé hodince na telefonu ozval. Řekl jsem mu, o kterého pacienta se jedná a že je dost nestabilní a prakticky nezatížitelný. Zeptal se mě, jakou jsme na naši žádost dostali odpověď. Řekl jsem, že žádnou. Mínil, že to je zajímavé. V tom bodě jsme byli jednotní. Slíbil se, že se na to podívá a opravdu poslal už ve dvě odpoledne odpověď, že pacient je na oné rychlé, čili skákavé listině, pokud jim vypadne nějaký plánovaný termín.

               Pacient s krásným českým jménem Svoboda (ovšem škaredým germánským křestním jménem Reinhold) přišel s podezřením a plicní embolii. Tu jsme vyloučili díky komputerové tomografii plic. Jenže tato ukázala, že se plíce pana Svobody podobají švýcarskému sýru, jsou plné podezřelých ošklivých děr a shodli jsme se s radiologem na tom, že je to zřejmě nezdravý stav. Mám v tomto případě tajný trumf, mou manželku plicařku a dokonce znám její telefonní číslo. Čili jsem ji mohl lehce dosáhnout. Prohlédla si snímky a řekla, že je třeba udělat bronchoskopii, ale že na klinice nemám šanci, nemají ani postele ani termíny. Nenechal jsem se vyvést z klidu. Máme totiž skvělou spolupráci s plicním oddělením v Enzenbachu u Grazu, bylo jasné, že pacienta pošlu tam. Zavolal jsem centrálu v  Enzenbachu a požádal o spojení s pulmologem, zodpovědným za příjmy. Přepojili mě a ozval se ošetřovatel, který nechápal, proč jsem byl přepojen k němu. Nechápal jsem to taky. Přepojil mě zpátky na centrálu a odtud mě spojili s oddělením. Tam zdvihla sestřička a řekla mi, že jsem úplně špatně, že jsem měl být přepojen do ambulance. Odpověděl jsem, že si to myslím taky, koneckonců jsem o to žádal. Pokusila se mě tam přepojit, ale skončil jsem opět na centrále. Mladý muž na telefonu byl už mírně podrážděný, ale trval jsem na tom, že mě má přepojit do ambulance. Zvedla sestřička a řekla, že o převzetí pacienta nemůže rozhodnout. To jsem si myslel taky, požádal jsem, zda by mi nedala k telefonu paní doktorku. V pozadí jsem pak slyšel vzrušený rozhovor dvou ženských hlasů. Sestřička řekla, že mě PŘEPOJÍ – očividně k doktorce, která stála vedle ní – a skončil jsem na centrále. Požádal jsem už očividně unaveného mladého muže, aby mě znova přepojil do ambulance, tedy na stejné číslo, kde jsem byl teď. Zvedla opět sestřička a podivila se, že přepojení nefungovalo. Poradil jsem jí, že by bylo možná lepší, kdyby dala svůj telefon do ruky paní doktorce, která stojí očividně vedle ní, protože slyším její nervózní hlas. Paní doktorka byla opravdu nervózní a sdělila mi, že za plánování postelí není zodpovědná a tedy mi nemůže pomoct. Požádal jsem ji tedy stále ještě slušně, zda by mě mohls spojit s osobou, která zodpovědná je. Řekla, že to zkusí – A ONO TO OPRAVDU FUNGOVALO. Zvedla mi paní doktorka, která byla velmi milá a dala mi termín pro transfer pacienta hned na druhý den ráno.

               Jistě chápete, že jsem byl už mírně vyčerpaný, jenže v tom mi zavolala kolegyně z endoskopie. Měla tam pacienta na ERCP (endoskopická retrográdní cholangiopankratografie, nesnažte se to slovo vyslovit, jde o vyšetření žlučových cest) a nedokázala to vyšetření dokončit. Prostě do srostlého žlučovodu nedokázala zavést sondovací drát. Navrhl jsem, aby tedy radiologové udělali zevní odvod žluči, tedy přes játra vpichem přes kůži (naši radiologové to umí). Ona si myslela, že by se o ERCP mohli pokusit kolegové na klinice. Dobrá, tam kolegy znám, rozhodl jsem se zavolat. Samozřejmě by člověk měl vědět, který z oberarztů je zodpovědný za přidělování termínů v endoskopii. To ví sestřička v centrále endoskopie. Zavolal jsem tam, telefon dlouho vyzváněl do prázdna, nikdo nezdvihl. Řekl jsem si, že to není problém, zavolám sekretariát gastroenterologie, který být obsazen MUSÍ, a zeptám se tam. Telefon vyzváněl dlouho do prázdna, až mě přepnul automaticky na centrálu, kde jsem se dozvěděl, že jsem v pořadí. Rozhodl jsem se řešit věc osobně. Zvolal jsem mladého kolegu, který toto vyšetření dělá s úmyslem se napřed omluvit za obtěžování a potom vyjednat termín. Kolega telefon nevzal, ocitl jsem se na centrále a ti mi řekli, že jeho telefon je vypnutý, tedy není přítomen. Zavolal jsem jiného. Ten zdvihl, nechal si vylíčit situaci a řekl, že to vyšetření nebude možné provést ani u nich. Udělal to šarmantně s komplimentem, že na klinice mají sice lepší přístroje, nejsou ale šikovnější než my. Zavolal jsem tedy radioložku, abych se jí zeptal, zda by bylo možné udělat ono odvedení žluči vpichem přes kůži. Řekla, že neví, zda někdo s kolegů, kdo to umí, je k dispozici. Ovšem že pacient je z Fürstenfeldu, který patří k nemocnici ve Feldbachu a ve Feldbachu je radiologie, čili by to mohli udělat tam. Zavolal jsem do Feldbachu a tentokrát jsem se poměrně rychle dozvěděl, že to tam nedělají. Znovu jsem tedy zavolal radioložku a vysvětlil jsem jí situaci. Řekla, že zjistí, co bude moci a už se neozvala.

               Samozejmě jsem mimo intenzivní telefonování musel stihnout vizitu na 27 postelích, nadiktovat a zkontrolovat 7 propouštěcích zpráv, přijmout 4 pacienty na oddělení, v ambulanci zvládnout dva pacienty s nemocnými játry, okořeněné tím, že pacientka nevěděla VŮBEC NIC a zvládnout nějaké to penzum ultrazvuků a echokardiografií. V podstatě tedy takový klidný normální den.

               Mohl jsem tedy opustit nemocnici s pocitem době vykonané práce. Co říkáte, není to nádhera, takhle konstruktivně si zapracovat?