Tenhle případ je dost typický pro současnou medicínu. Zachraňujeme často lidi, kteří se do svých problémů dostali vlastní vinou a od kterých nemůžeme očekávat ani špetku vděčnosti. Na jednotce intenzivní péče leží ze zhruba 70 procent lidé, kteří se do svého stavu propili, prokouřili nebo projedli. Ať už alkohol, cigarety nebo obezita zkracují – statisticky viděno – život zhruba o deset let (ta kumulace je samozřejmě pak menší, kdo pije, kouří a váží 150 kilo nežije o třicet let méně, ale zhruba o patnáct.)

               Pacient, o kterém chci dnes psát, je cukrovkář, už deset let na inzulínu. Od roku 2021 si přestal inzulín píchat, zavřel se ve svém bytě a nechal si tam nosit alkohol, cigarety a jídlo. Nikoho k sobě nepustil. Příbuzné nemá, nejbližší příbuzný je bratranec, s nímž neměl kontakt už od onoho roku 2021, kdy se stáhl do svého bytu.

               Jeho obvodní lékařka, kterou dobře znám, protože vzdělávání dělala u nás a jejíž kvalifikaci si cením, se pokusila dostat do jeho bytu, aby věc řešila, protože si už na zápach, odtud vycházející, stěžovali sousedi. Nepustil ji dovnitř, na příští den tedy objednala policii a ta dveře do bytu otevřela násilně. Jak to tam vevnitř vypadalo nevím, nikdo o tom nechtěl hovořit. Jak vypadal onen pacient vím ale dost dobře. Kachektický, tedy podvyživený, páchnoucí nejen po acetonu díky své diabetické ketoacidóze, ale i díky své hnijící noze.

               Ta noha měla otevřené hluboké rány a v nich byly hmyzí larvy. V podstatě se jednalo o hnijící maso a zápach odpovídal této zkušenosti. To byl očividně onen smrad, který iritoval sousedy. Ne ale onoho pacienta. Odvoz do nemocnice kategoricky odmítal, nechal se přesvědčit, až když mu lékařka slíbila, že půjde jen o převaz jeho otevřených ran na noze.

               Už v sanitce zkolaboval. Po ošetření jeho ran a odstranění larev hmyzu, byl předán nám na intenzivku. Zabezpečen centrálním katetrem, dostal inzulín v perfuzoru a infuze. Při jeho hodnotách krevního draslíku bylo s podivem, že ještě žije.

               Stál mě bezesnou noc. Nejprve bylo třeba zabezpečit jeho krevní oběh. Infuze s tekutinou a elektrolyty jakož i s albuminem, kterého měl v krvi zoufale málo (jednak díky nedostatečnosti jater jakož i ztrátám albuminu močí, protože jeho ledviny byly z diabetu těžce poškozeny. V ledvinách měl ochrnuté tubuly zodpovědné za zpětnou resorpci moči, takže co jsme do něho nalili, to vyšlo močí zase ven – tento stav se upravil až po šesti hodinách, potom začal močit méně a tekutina v těle zůstávala a tím se oběh pomalu stabilizoval. Až do té doby potřeboval katecholaminy, ty jsem ale pak v průběhu noci mohl pomalu vysadit.

               Jeho hodnoty byly dost neuvěřitelné. Hodnota takzvaného glykovaného hemoglobinu jako známka nastavení diabetu byla rekordních 230 mmol/mol. (normální je 42 a o dobře nastaveném diabetu můžeme mluvit do hodnoty 53, což v „starých jednotkách“ na něž jsem zvyklý, odpovídá 7 procentům.) Cukr v krvi se vždy váže na červené krevní barvivo, to množství glykovaného hemoglobinu odpovídá pak dlouhodobému metabolismu cukru v posledních třech měsících. Tabulka, kterou používám na přepočet nových hodnot (nevím, kdo ty nové hodnoty zavedl a proč, zřejmě abychom měli více práce) udává hodnoty jen do 108 mmol/mol. Musel jsem si tedy hodnotu pacienta vypočítat sám a vyšlo mi 23,5 procent, tedy čtvrtina jeho červeného krevního barviva byla pokryta cukrem. Jak říkával primář Farkaš ze Stolzalpe „Člověk vydrží neuvěřitelně moc.“ Zejména, když je mladý, pacientovi bylo 59 let.

               Druhou polovinu noci jsem pak strávil bojem s jeho deliriem. I když dostal nikotinovou náplast, aby nám na intenzivce nemusel kouřit, nestačilo to. Jednak bolesti v noze (i přes opiáty, které dostal) a náhlý nedostatek alkoholu způsobily stav zmatenosti, agresivitu. Absťák se projevil křikem, napadáním sester a snahou utéct z postele. Trvalo několik hodin, než se ho podařilo zklidnit. Protože odmítal cokoliv spolknout, byli jsme odkázáni na léky do žíly, a tak jsme používali léky na uklidnění benzodiazepiny, pak antipsychotikum Haldol a nakonec i narkotikum Propofol. O půl třetí ráno byl konečně jakž takž klid, pacient měl akceptovatelný krevní tlak a spal. Byl jsem hodně rád, že jsem ho nemusel intubovat a napojit na umělou ventilaci.

               Ráno ho přišli znovu navštívit chirurgové. Jestliže ještě předchozího den doufali, že se jim podaří nohu zachránit, tentokrát konstatovali, že jedinou šancí na přežití je amputace. A tím vzniklo ono dilema, po kterém jsem pojmenoval můj článek.

               Pacient byl v deliriu, tedy nebyl právně způsobilý o sobě rozhodovat. Na druhé straně zákon přikazuje, že zákroky na pacientovi je možné vykonávat jen s jeho souhlasem. Vzhledem na jeho chování před upadnutím do deliria bylo zřejmé, že by souhlas k amputaci nohy nikdy nedal. Nyní ovšem nemohl rozhodovat o ničem, díky lékům spal.

               Možnost první byla nechat ho umřít. Pokud by se noha neamputovala, dostal by v nejbližších hodinách sepsi, tedy otravu krve se selháním oběhu, což by vedlo nezvratně k smrti. Je prakticky jisté, že by nikdo nepátral, nač pacient zemřel, jeho jediný příbuzný – vzdálený bratranec – neprojevil o osud našeho pacienta ani nejmenší zájem. Tedy šlo jen o naše medicínské svědomí, právních následků by se v případě úmrtí nebylo třeba bát.

               Možnost druhá byla ona amputace. Tím bylo možné jeho život zachránit. Ovšem s důsledky, že musíme prakticky najisto počítat se soudem. Až se pacient probere z kómatu a zjistí, že mu chybí noha, bude při jeho asociální povaze určitě žalovat. On přece přišel do nemocnice jen na převaz a když nohu ztratil, znamená to pro něho, že doktoři něco pokazili.  Snažit se mu vysvětlit situaci bude naprosto zbytečné. Můžeme se o to pokusit, ale s úspěchem nepočítám. Čili je téměř jisté, že budeme muset před soud. A samozřejmě vyrobíme těžký sociální případ alkoholika, diabetika s amputovanou končetinou, neschopného se o sebe postarat, ale jen těžce zvládatelného péčí, jedno, zda doma nebo v domově důchodců. Čili vyrobíme velký problém, který bude i nás v příštích letech zatěžovat. Vzhledem na jeho věk může žít ještě několik desetiletí. Pokud se o něho bude někdo starat.

               Takže co dělat? Svědomí proti rozumu. Samozřejmě přijde argumentace Hippokratovy přísahy (mimochodem samozřejmě už nepřísaháme na Hippokrata, jeho slib je na dnešní dobu přece jen už poněkud zastaralý, ale jedná se o přísahu ze Ženevy, vypracovanou v roce 1948 a od té doby vícekrát přepracovanou, která z Hippokrata převzala podstatné části). Kdyby se lékaři drželi Hippokratovy přísahy, nesměli by například vůbec operovat, neřkuli vykonávat přerušení těhotenství. V původní verzi přísahy připisované Hippokratovi, i když nikdo neví, zda byl skutečně jejím autorem, se píše: „Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“ O.k. v té době, a ještě dlouho potom nebyli chirurgové považováni za lékaře. Dnes ale přísahají i oni. V antice, a i ještě ve středověku až do devatenáctého století obsahovala medicína jen vnitřní lékařství a chirurgie byla výsadou léčitelů. Na jiném místě se v přísaze píše: „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu.“ Dnes přísaha ani eutanázii ani interrupci výslovně nezakazuje. Ale to jen na okraj.

               Dilema zůstává stejné. Zachraňovat nebo nezachraňovat. Vyrobit si soudní proces a společnosti těžkou sociální zátěž nebo ne?

               Přirozeně, zvítězilo svědomí a chirurgové nohu odstranili. Že jsme dostali pacienta do stavu, kdy byla operace možná a že ji poměrně dobře přečkal, na to jsme mohli být medicínsky hrdí.  

               A poneseme za to zřejmě i následky.

Jak to vypadá dnes, dobrá věc se podařila, pacientovi se daří podstatně lépe, začal jíst a pít, je sice ještě dezorientovaný, ale už ne agresivní, ledviny fungují, oběh funguje a jeho zánětlivé parametry se lepší.  Že nemá nohu, ještě netuší. Ale až to zjistí, máme se na co těšit.

               Samozřejmě jsme se zabezpečili, jak se dalo. Chirurgové stanovili takzvanou „vitální indikaci“, čili zákrok zachraňující život, bez něhož pacient umře. My jsme dokumentovali, že pacient díky deliriu nemohl dát informovaný souhlas se zákrokem. Všechno konzultováno v týmu a zadokumentováno. Kontaktovali jsme i právní oddělení koncernu, abychom mohli použít skutečně neprůstřelnou formulaci. Nakolik to pomůže, uvidíme.

               Chtěl jsem jenom říct, že to není vždycky jednoduché. Člověka musíme zachraňovat, ať se nám to líbí nebo nelíbí, a to i když tím riskujeme problémy, kterým bychom se jinak mohli vyhnout. Ale tak to je.

               Atestace byla zkouška medicínské zralosti. Zřejmě ještě i je. Nevím ovšem, jak probíhá dnes, chci své čtenáře zavést do dávné minulosti minulého tisíciletí, kdy museli mladí lékaři vykonávat dvoustupňovou atestaci nejprve všeobecnou po třech letech lékařské praxe a pak druhou, prokazující jejich odbornost v daném specializovaném medicínském oboru. Samozřejmě, že každá zkouška je stres. Nikdo dopředu neví, jak to dopadne.

               Když jsem odjížděl na mou první atestaci do Košic, byl jsem samozřejmě hodně nervózní. Jel jsem tam už den dopředu s plánem přespat u mého kamaráda Václava Babky a ráno se dostavit na zkoušku. V cestovní tašce jsem měl vedle bílého pláště a stetoskopu i lahev bílého vína. Během mého medicínského studia se mi osvědčila taktika, večer před zkouškou se uklidnit malým množstvím vína (pivo se neosvědčilo, protože potom člověk musel v noci běhat na záchod), díky tomu se dobře vyspat a pak relaxovaný na zkoušce přesvědčit zkoušejícího, že se zkoušky nebojím, protože všechno vím. Že se jednalo o opožděný pozitivní účinek konzumu alkoholu, jsem samozřejmě nikomu na nos nevěšel. Taktika fungovala. Když jsem ji jednou nedodržel, protože se mi zkouška ze soudního lékařství nezdála být tak nebezpečná, abych musel mou taktiku nutně dodržet, skoro jsem z ní vyletěl. Od té doby jsem už byl konsekventní a bez mírné hladinky alkoholu v krvi jsem večer před zkouškou nikdy spát nešel.

               Na nádraží v Popradě jsem potkal dva spřátelené farmaceuty, nešťastnou náhodou měli taky cestu do Košic. Ihned mě unesli do restauračního vagónu a poručili ferneta pro všechny. Prý potřebuji uklidnění. Samozřejmě jsem musel rundu objednat taky, a protože cesta do Košic byla dlouhá, otočili jsme dvě kola. Poté, tedy po šesti fernetech, jsem vystoupil z vlaku na košickém hlavním nádraží a přesunul se ke kamarádovi Babkovi.  

               Když jsem se druhý den ráno probudil, bylo mi zle a bolela mě hlava. Matně jsem si vzpomínal, že jsem o něčem s Václavem někdy mezi desátou hodinou večerní a půlnocí u mé lahve vína vášnivě diskutoval, jenom jsem si nemohl vzpomenout o čem.

               Václav mě u snídaně opravil v několika bodech.

1. Nebylo to mezi desátou a půlnocí ale mezi půlnocí a druhou hodinou ranní
2. Nebylo to u mé lahve vína, protože tu jsme vypili už předtím, ale u jeho lahve, kterou měl u příležitosti mé návštěvy připravenou
3. Řešili jsme problém Perestrojky (psal se rok 1987) a já jsem ji hájil

Pochopil jsem, že je zle. V tomto stavu jsem v žádném případě nemohl nastoupit ke zkoušce, která měla rozhodnout o mé medicínské budoucnosti. Bylo mi zle a trpěl jsem bolestmi břicha a průjmem. Ale nebylo vyhnutí. Vyčistil jsem si zuby, vypláchl ústa ústní vodou, aby nikdo nepřišel na dechovou stopu po požitém alkoholu a vyrazil jsem. Bledý jsem dorazil ke zkoušce, zahajovali jsme zkouškou praktickou. Během vyšetření pacienta jsem musel třikrát navštívit toaletu. Sestřičky pro mě měly pochopení.

„Pán doktor? Neberte si tu skúšku až tak vážne, veď to urobíte.“

Moji bledost a průjem tedy děvčata interpretovala naprosto špatně, ale pro mne pozitivně.

Z praktické zkoušky jsme se přesunuli na fakultu, oporou v mých zdravotních problémech mi byl kolega z plicní nemocnice z Vyšných Hágů. U zkoušky jsem mu dal přednost, už proto, že jsem se ještě stále necítil ve své kůži. Bylo to správné rozhodnutí. Kolega byl opravdový fešák a zkoušela nás mladá asistentka, na kterou udělal velký dojem. Já se mezitím už docela dal do pořádku a otázky mi taky dobře sedly. Ostatně zkoušející byla během mé zkoušky ještě stále trošku zasněná, každopádně ve velmi dobré náladě, což mému úspěchu nemohlo uškodit. Naši zkoušku komentovala kolegyně, která doplňovala naši trojici, následovně:

„Najprv nastúpil ten krásavec, že som si myslela, že ho ta skúšajúca na mieste znásilní, potom ten múdry, od toho si myslela, že sa niečo nové dozvie, a potom som nastúpila ja, chudera.“

Nicméně prošli jsme všichni. I ona, chudera.

Horší to bylo s druhou atestací z nefrologie. Ta se konala v Bratislavě a páni profesoři se domnívali, že Bratislava leží uprostřed Slovenska. Není to pravda, málokteré hlavní město má tak nevýhodnou polohu jako Bratislava na Slovensku. Tak například změnili pravidla zkoušek pro plicní lékaře. Jestliže se zkouška, skládající se z praktické a teoretické části, konala předtím ve dvou na sebe navazujících dnech, změnili to a dali mezi zkouškami odstup měsíc. Velmi se pak divili, že toto rozhodnutí vyvolalo mezi zkoušenými nevůli, protože museli – i z východního Slovenska – cestovat do Bratislavy dvakrát. Pan profesor se omluvil, netušil prý, že nějací plicní lékaři existují i mimo Bratislavu.

Nefrologové sice věděli, že se nějací adepti tohoto oboru mimo Bratislavu vyskytují, ostatně byla doba otvírání nových dialyzačních center, ovšem pak profesor, kterého raději nebudu jmenovat, prohlásil, že napřed odatestují všichni jeho asistenti a až potom bude dávat termíny lékařům z periferních nemocnic. Což mohlo trvat roky.

Naštěstí jsem byl v té době náměstkem ředitele nemocnice pro léčebně preventivní péči a tak jsem se z ministerstva zdravotnictví dozvěděl, že si přes odpor bratislavské kliniky vymohla košická lékařská fakulta dvě vzdělávací místa v oboru nefrologie i s následnou zkouškou. Ihned jsem zavolal do Košic.

„Ale pán doktor,“ protestovala sekretářka. „Ja vás na to miesto nemôžem zapísať, veď my ani nevieme, či nám ho na ministerstve povolia. Ešte k tomu nemáme vyjadrenie.“

„Můžu vás ubezpečit, že to povolení dostanete, už je podepsané a bude vám doručeno. Takže mě tam napište jako prvního.“

Díky tomu jsem se tedy dostal na vzdělávací místo na košické fakultě. Byli jsme dva. Já a kolega Makohús z Michalovec. První dva předběžci prestižního projektu košických internistů Takáče a Mydlíka. Tito dva byli také v zkušební komisi. Jenže třetím byl pan profesor, kterého jsem už na začátku toho článku nechtěl jmenovat a to byl malér.

Jednak naprosto nesouhlasil s tím, že by košická fakulta měla také mít právo vychovávat nové nefrology a navíc musel cestovat vlakem z Bratislavy do Košic, což jeho nevůli ještě znásobilo. Rozhodl se dokázat, že Košice nové absolventy prostě vychovávat nemohou, protože je nic nenaučily. Já jsem nastoupil do ringu jako první. Otázka nefrotický syndrom mi sedla jako ušitá, byl jsem přesvědčen, že o této chorobě vím opravdu úplně všechno. Pan profesor byl jiného mínění.

„Ako vyzerá pacient s nefrotickým syndrómom?“

„Má opuchy.“

„Myslím ešte predtým. Ešte kým opuchy vzniknú. Ako vyzerá?“

To mě zaskočilo. Právě otoky jsou vedoucím příznakem nefrotického syndromu. Zauvažoval jsem, co asi chce pan profesor slyšet.

„Je bledý.“

„Čo to tárate, bledý! Ako vyzerá?“

„Má niekedy vysoký krvný tlak.“

„To máte dobré oči, keď vidíte, aký má pacient tlak. Ako vyzerá?“

Nechápal jsem, co chce pan profesor slyšet a raději jsem se proto odmlčel.

„Neviete? Toto neviete? No predsa má opuchy! To chcete byť nefrológom, keď toto neviete?“

Pochopil jsem, že nemám šanci pana profesora uspokojit a že každá má odpověď bude špatně. V čemž jsem se nezklamal. Ale současně jsem se i uklidnil. Jednak bylo zřejmé, že průběh zkoušky nemůžu svým výkonem nijak podstatně ovlivnit. Na druhé straně bylo zřejmé, že zkušební komise bude o výsledku hlasovat a hlasy obou košických internistů jsem měl jisté. Za daných emocionálně velmi vypjatých okolností nemohli přistoupit na bratislavskou hru a souhlasit s tím, že neumí vychovávat mladé kádry. Odpovídal jsem klidně za nesouhlasného křiku bratislavského a souhlasného přikyvování košických profesorů.

Naštěstí jsem za téma mé atestační práce vybral problém, o kterém neměl pan profesor ani tušení a to metabolický dopad bikarbonátové dialýzy. Volil jsem to téma proto, že jsem byl tehdy první na Slovensku, kdo tuto dialýzu provozoval. To mělo své důvody. Dialýza se provozovala do té doby acetátem, který muselo tělo pacienta metabolicky zpracovat. Ne každý pacient to dokázal. Výsledkem byly pády krevního tlaku během léčby a kachektizace, tedy ztráta tělesné hmotnosti. Dialyzovali jsme i tetu našeho kardiologa, která tuto léčbu naprosto nesnášela. Chřadla a obávali jsme se nejhoršího. Byla zima, leden, když za mnou kardiolog přišel s prosbou.

„Nemohol by si niečo urobiť? Keď teta zomrie, teraz v zime, veď je vonku tridsať pod nulou. Predstav si ten pohreb. Ani na cintoríne nevydržíme. Aspoň do jari keby prežila.“

Vzpomněl jsem si, že nám firma Gambro při otvírání dialyzačního centra darovala několik kapslí s bikarbonátem a řekl jsem si, že to na tetě vyzkouším. Ležely ve skladu zatím nepovšimnuty. Bylo to jako zázrak. Teta se vzpamatovala, začala přibírat na váze a přestala během dialýzy kolabovat. Jenže těch kapslí jsme měli jen na několik týdnů. Pak došly a teta začala trpět znovu. V červenci byla situace znovu kritická. Kardiolog se dostavil znova.

„Tonko, teraz v lete aby zomrela? V tej horúčave? Predstav si to na pohrebe, veď je tridsať stupňov. Potiť sa budeme, dýchať sa nedá. Nemohla by nejako vydržať do jesene?“

Dobrá rada byla drahá. Naštěstí náš šéf dialýzy znal dobře šéfa nemocniční lékárny. A ten se uvolil, že budou v lékárně pro tuto jednu pacientku míchat dialyzační bikarbonátový roztok – doslova na koleně, ale kreativně. Vždy čerstvý ráno před dialýzou. Fungovalo to, teta se vzpamatovala. A pak mi začalo být líto další pacientky, sympatické poměrně mladé paní, která acetátovou léčbu taky nesnášela. Náš magistr se skřípáním zubů svolil míchat roztoky pro obě pacientky. Když jsem ale přišel s prosbou pro třetí, namíchl se a našel firmu, která byla ochotna tyto roztoky dodávat. Byla až z Vysokého Mýta!

Fungovalo to až do chvíle, kdy k nám dorazila komise, která měla přezkoušet kvalitu naší dialyzační léčby. Členové nemohli uvěřit, že dialyzujeme bikarbonátem, když tato léčba není na Slovensku oficiálně dostupná. Následně se do toho obuli a roztoky se začaly vyrábět na Slovensku.

Měl jsem tedy největší soubor pacientů léčených bikarbonátem a jejich metabolickou situaci jsem prezentoval. Pan profesor neměl tušení, o čem mluvím, a proto se zdržel diskuze.

Zkoušku jsem dostal. Předpokládám, že při hlasování to dopadlo dva ku jedné.

Připravili jsme s kolegou Makohúsem pro naše zkoušející a další personál, který měl se zkouškou práci, malé pohoštění. Nalili jsme koňak do skleniček a já jsem si neodpustil malou pomstu.

„A predovšetkým by som sa chcel poďakovať u našich skúšajúcich za príjemnú atmosféru, ktorú nám pri skúške sprostredkovali a ktorá určite prispela k nášmu úspechu.“

Pan profesor postavil svou skleničku s koňakem na stůl, aniž by ochutnal a opustil místnost směrem na vlak do Bratislavy.

Po mé této mé druhé atestaci jsem přísahal, že to byla poslední zkouška v mém životě, že takový stres prostě nepotřebuji. Od té doby jsem vykonal včetně nostrifikačních zkoušek, řidičské zkoušky v Rakousku, manažerského kurzu a kurzu rizikového managementu  a echokardiografie nejméně deset dalších.

               Nikdy neříkejte „nikdy“.

               Je to prostě moderní, je to cool. Stejně jako tetování to patří k mladé generaci jako svého času „mládí k socialismu“. Může se nám to nelíbit, můžeme zu módu zpochybňovat, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Ostatně hráč fotbalového týmu bez tetování zřejmě vůbec nebude připuštěn na hřiště, aby svému týmu nedělal ostudu. A přiznejme si, že diskrétní tetování na správném místě může sex appeal tetované osoby zvýšit. Přiznám to i já, i když jsem v posuzování sex appealu žen a dívek v mém okolí už léta odsouzen do pozice pasívního pozorovatele.

               Tetování může být diskrétní, dráždivé, nápadné či úplně šílené. Jako jedna mladá – hodně kyprá dáma, která měla na celých svých rozlehlých zádech vytetovaný maďarský státní znak nebo jistá dívka v mé ambulanci, která si nechala vytetovat slunečnici – doprostřed čela.

               Ale zpět k onomu druhému druhu zkrášlování – piercingu. Proč si nechávají mladé dámy a stále více i mladí pánové prostrkávat kusy kovu nosem, ušima, tváří, bradavkami ale i ještě intimnějšími místy, je pro mě stále záhadou. Kdo viděl film Pulp fiction, ví, že i John Travolta měl podobný problém, kdy nevěděl, proč má jistá mladá dáma ten “bordel na ksichtě“ a hlavně, proč má cvoček v jazyku. Bylo mu vysvětleno, že „orál je lepší.“ Možná je. Zda si ze stejného důvodu nechávají jisté dámy implantovat pearcing i na klitoris, nedokážu odhadnout. Jsem tak strašně starý a nezkušený!

               Problém s piercingem ovšem vzniká, když se takový pacient má podrobit endoskopickému vyšetření. Zde se nekompromisně trvá na tom, že všechno cizí a hlavně kovové musí z těla zmizet. Je to hlavně pro případ, že by se muselo něco odstraňovat elektrickou kličkou. Polypy se při této proceduře zachytí kličkou a pak odpálí proudem. Kovové předměty v blízkosti takového procesu se přitom můžou rozpálit a způsobit pacientovi zranění. Čili pearcing musí, ať už se to pacientovi líbí nebo ne, na dobu vyšetření pryč.

               Na endoskopii k nám dorazila mladá dáma s vahou hodně převyšující hmotnost, kterou bych jí doporučil, prostě na svých dobrých osmdesát kilo zůstala se sto šedesáti centimetry příliš malá. Protože měla zažívací problémy, konkrétně průjmy, měla se u ní vykonat koloskopie. Pro toto vyšetření se musí pacienti připravit doma vypitím osmotického projímadla, aby bylo střevo vyčištěné, jinak samozřejmě vyšetřující lékař nic nevidí. Tedy vidí, stolici, ale o tu mu až tak nejde. A po koupeli ve stolici svého pacienta taky žádný doktor právě netouží – i když se mu občas takové pozornosti dostane. Ono vyčištění není právě příjemné. Osmotické projímadlo vyvolá masívní průjem, který člověk musí kompenzovat pitím velkého množství tekutin – až čtyři litry, což je pro mnohé starší pacienty prostě nesplnitelné. Veselá je hlavně následná přeprava autem k vyšetření, pokud čištění střeva ještě neskončilo. Ale pojišťovny nám udělaly ráznou čáru přes rozpočet. V nemocnici se na vyšetření nikdo připravovat nesmí, okolo cest jsou přece příkopy, kde může pacient v procesu čištění střeva pokračovat, pokud ho ještě neukončil doma na toaletě.

               Pacientka už ležela na lehátku, když se jí sestřička zeptala, zda nemá někde pearcing. Slečna se zarděním přiznala, že má. Na otázku kde, se zarděla ještě o něco víc a pravila, že na klitorisu. Představa, že by se pearcing mohl rozpálit působením elektrického proudu právě v této lokalizaci, byla dost děsivá i pro mě. Sestřička tedy pacientku rezolutně vyzvala, aby si pearcing odstranila. Tato odpověděla, že to nejde. Je to kroužek, který je připevněný nastálo, nedá se tedy rozšroubovat. Následovala delší vzrušená diskuse, které jsem se raději neúčastnil – necítil jsem se být dostatečně kompetentní. Nicméně pacientka se sestřičkou se nakonec shodly na tom, že pearcing bude odstraněn. Ovšem jak?

               Naštěstí máme ošetřovatele z operačního sálu Williho a ten si ví vždycky rady. Naše sestry to vědí a obracejí se na něho, když jsou ve věci technických záležitostí v koncích. Zavolaly ho a po chvíli se objevil Willi s kleštěmi, které mi nahnaly hrůzu. Pacientce taky.

               Nicméně Willi je odborník a odstranil pearcing tak, že klitoris zůstal nepoškozen. Byl taky na svůj výkon patřičně hrdý.

               Poté, co odešel, podala sestřička pacientce narkotikum, aby vyšetření prospala, a já jsem mohl začít s vyšetřením. Udělal jsem to a skoro mě trefil šlak.

               Pacientka nebyla vyčištěná. Prostě projímadlo nevzala – bála se průjmu. Ostatně kvůli průjmu přece přišla a možná tedy nechtěla zfalšovat výsledek.

               Odešla tedy domů bez vyšetření, svůj pearcing si odnesla v sáčku. Zda si ho nechala znovu naimplantovat, nevím, na vyšetření se už víckrát nedostavila.

               Tento obor volí zvlášť chytří lékaři. Je jim zřejmé, že:

1. Při chorobách, které léčí, jde jen zřídka o život
2. Chybění akutních život ohrožujících stavů slibuje klidné noční služby
3. K vybavení soukromé ambulance budou potřebovat pinzetu, lupu, a pokud se hodně rozšoupnou i tekutý dusík, čili náklady na vybavení ambulance a s tím spojené riziko finanční katastrofy je minimální
4. Kožní choroby jsou otravné a pacienti proto vděční, když jim dermatolog pomůže

Zlé jazyky ovšem o kožních odbornících rozhlašují, že jde o jediné lékaře, kteří choroby, které mají léčit, skutečně vidí – a stejně nikdy nevědí, co to je.

Nechci být k těmto zlým jazykům počítán, ale když jsem přišel se svým problémem na kliniku na vyšetření, měl jsem samozřejmě už nastudovánu literaturu (koneckonců jsem dermatologii vyučoval na střední zdravotnické škole) a měl jsem tedy naprosto konkrétní hypotézu, o jakou chorobu by se u mě mohlo jednat.

Paní profesorka si mě vyslechla, pak mě prohlédla, zasmála se a pravila: „Tak tohle to tedy určitě není.“

Znejistilo mě to a nesměle jsem se zeptal: „A co to tedy je?“

Na to pravila zamyšleně: „To samozřejmě nevím.“

Čili zrekapitulováno: Kožní lékař ví celkem spolehlivě, o kterou chorobu se v daném případě nejedná. To sice je taky něco, rozhodně lepší než nic, ale úplná výhra to není. Musím ovšem přiznat, že i když paní profesorka ani po několika návštěvách nedokázala dát mému onemocnění jméno, její mastičky mě vyléčily. Používám je už skoro deset let a daří se mi dobře.

Náš konziliární kožní lékař na Stolzalpe byl tajuplná osoba. Při svých konziliích zásadně nikdy nenapsal diagnózu (zřejmě z výše uvedených důvodů) a kategoricky odmítal předepisovat hotové přípravky. V naší ústavní lékárně deponoval čtyři své vlastnoručně vyrobené masti a v doporučení léčby psal vždy jen: Mast číslo 1, nebo Mast číslo 2 atd. nejčastěji Mast č .4. Důvodem, proč s ním nemocnice nakonec rozvázala smlouvu, nebyla jeho tajuplnost, nýbrž skutečnost, že ani jedna z jeho mastí nepomáhala a navíc je bylo dost těžké psát do doporučení další léčby po propuštění pacienta.

Aby se kožní lékaři nenudili, přibrali si do svého oboru i pohlavní choroby. Proto se jejich obor jmenuje Dermatologie a Venerologie. Kdo použil při zkoušce z kožního na olomoucké fakultě u profesora Jordy zkrácenou verzi „Dermatovenerologie“, byl už předem odsouzen k vyhazovu, pan profesor si potrpěl na to, že byl profesorem dvou medicínských oborů.

Ovšem existují i nebezpečné kožní choroby a mezi nimi kraluje melanom. Tento nenápadný kožní nádor není nadarmo nazýván „králem rakovin.“ Jeho zhoubnost je obrovská, navíc se člověk nikdy nemůže cítit být vyléčen – metastázy se můžou objevit i po mnoha letech, u matky naší kolegyně to bylo po sedmnácti letech, u jednoho mého pacienta se objevila metastáza v páteři po jedenácti letech. U mého kamaráda z dětství se melanom vytvořil v oku, a proto nemohl být ani včas poznán. Průběh byl pak velmi rychlý a velmi tragický.

       Většinou se na začátku jedná o nenápadné mateřské znamínko, které začne blbnout. Jde o takzvané ABCDE pravidlo, kdy se mění jeho vzhled:

A – Asymetrie – znamínko přestává být kulaté, ale rozšiřuje se jedním směrem.

B – Border, čili ohraničení. U nezhoubného znamínka je ostré, u malignity se rozostřuje.

C- Color, čili barva. Znamínko mění svou barvu, většinou začíná být barevně nehomogenní, čili „hraje všemi barvami“.

D – Diameter nebo Dynamik, čili zvětšování průměru znamínka, znamínko roste.

E – Elevation – znamínko začíná vystupovat nad úroveň kůže.

Zlé je, že znamínka bývají nezřídka na místech, kde nejsou dobře vidět, jako na zádech nebo na šlapce nohy nebo – nedejbože – v oku.

Kolega anesteziolog na Stolzalpe měl své znamínko někde dobře schované na zádech za ramenem, kde ho v zrcadle neviděl. Když ho objevil dermatolog, bylo už pozdě, diagnóza zněla melanom a to stádium Clark IV (podle hloubky, do které se melanom zažírá, rozlišujeme pět těchto stádií, jednička je povrchová, kdy má pacient ještě dobrou naději na vyléčení, pětka je nejhlubší s nejhorší prognózou.)  Kolegovi musel být jeho osud jasný, přesto zůstal dál milý, kamarádský pracovitý. Konec přišel o dva roky později a byl dost hrůzostrašný.

Jeho osud mě vyděsil. Poté, co na našem oddělení po dlouhém utrpení zemřel, rozhodl jsem se vyhledat dermatologa a nechat se vyšetřit. Nakonec jsem našel dermatoložku, velmi milou, pohlednou a upovídanou paní docentku Binder, sympatickou na první pohled. Vysvlékl jsem si košili a ona se dala do práce. Slyšel jsem jen:

       „o.k., o.k. ist gut, ist nichts,“

       Ještě než jsem stačil spokojeně zdřímnout, ozval se náhle výkřik „O, Gott!“ čili, pokud to vůbec musím překládat „Můj Bože!“

       Nemusím možná vysvětlovat, že jsem byl v tom okamžiku zralý na kolaps. „Co je?“ zeptal jsem se třesoucím hlasem.

       „Ale nic, vůbec nic,“ pravila paní docentka ovšem bez schopnosti mě o svých slovech přesvědčit.

       „Jak to, že nic, když křičíte Můj Bože?“

       „To je maličkost, hned to vyřízneme, taky mi podepište informovaný souhlas a dáme to hned do pořádku.“

       Podepsal jsem. Poté mě položila na břicho, umrtvila mi polovinu zad a koutkem oka jsem viděl, jak odnáší asi tak deset deka masa z mých zad někam mimo místnost. Nemůžu říct, že bych se cítil v tom okamžiku dobře a zdráv.

       Paní docentka se ukázala jako skvělá volba. Nejen, že mě záda přes poměrně velkou ránu vůbec nebolela, ale zavolala mi sama o týden později a nadšeně volala do telefonu: „Nebylo to zhoubné, máte štěstí. Bylo to už hodně změněné, to znamínko mělo už dvě hlavy, histologie popsala dysplazii vysokého stupně (buněčné změny, které předcházejí vzniku rakoviny), ale žádnou malignitu.“

       Od té doby chodím na pravidelné prohlídky. A občas si vzpomenu na nešťastného kolegu anesteziologa, který mi vlastně zachránil život.

               Gynekologie je obor, na němž můj strýček vždy dokazoval diskriminaci mužského pohlaví, nebo, lépe řečeno zvýhodňování pohlaví ženského. „Žijí o sedm let déle, chodí dřív do důchodu a ještě mají i svého doktora.“ Řekněme ale hned, že si ho ženy i zaslouží. Jestliže totiž Stvořitel pracoval při tvorbě lidského těla velmi precizně, v oblasti ženských pohlavních orgánů ponechal příliš mnoho na náhodu. Možná už byl v poslední den tvoření odpoledne unavený.

               Zlé jazyky tvrdí, že kvalita gynekologa se – podobně jako u urologa – se měří v centimetrech. Jen vedle ukazováčku, rozhodujícího pro práci urologa, se měří i prostředníček. Není to tak úplně pravda. Gynekolog má náročné a hlavně nesmírně zodpovědné povolání, v USA je to obor nejvíc postižený soudními procesy, což vedlo k tomu, že v některých státech se už lékaři tohoto oboru v soukromých praxích nevyskytují, protože pojistky proti těmto procesům o náhradu škody dosáhly nesplatitelných výšek.

               Gynekolog jako by totiž měl ručit za všechno, co se s budoucím dítětem stane nebo by se mohlo stát. Má na ultrazvuku objevit každou i minimální anomálii a jakékoliv přehlédnutí je důvodem k soudnímu procesu. Samozřejmě většinou budoucí rodiče zajímá při vyšetření ultrazvukem, zda má budoucí potomek něco mezi nožičkama, tedy zda se bude jednat o holčičku či o chlapečka. Ne vždy to vyjde. Když očekávala dítě snacha mého primáře v Popradě a šla na ultrazvuk k primáři gynekologie, dostal tento úkol, zjistit pohlaví potomka, ale rodičům nic neprozradit, jen budoucímu dědečkovi. Ten se tak dozvěděl, že to bude holčička. Spolu s budoucí babičkou, tedy jeho manželkou, nakoupili růžové peřinky a dupačky, dokonce i růžový kočárek, což nebylo v časech komunismu tak jednoduché. A narodil se chlapeček. Pan primář při vyšetření očividně něco přehlédl, něco hodně důležitého.

               Když se mělo mé dceři narodit druhé dítě, měla její první dcera Veronika už tři roky a tak byla u ultrazvukového vyšetření s rodiči. Samozřejmě, že jsme se pokusili vyzvědět, co to bude.

               „Verčo, do to bude? Holčička nebo chlapeček?“

               Vyvalila na nás oči (to ona umí) a vyrazila ze sebe: „To já nesmím říct. To je tajemství.“ Později jsme se dozvěděli, že za udržení tohoto tajemství měla od tatínka slíbený zmrzlinový dort.

               „A jak se to bude jmenovat?“ Uznávám, že tato otázka byla zákeřná.

               „Tatínkovi se líbí Michaela,“ pravilo to bezelstné dítě a tak jsme se k potřebné informaci dostali. Dort dostala stejně, kdyby ne od tatínka, dostala by ho od nás.

               Tak nějak se mě osud snažil k tomuto oboru nasměrovat. Nevím proč. Když jsem odjel na prázdninovou famulaturu do srbského Niše, měl jsem jasně jako zájmový obor napsanou internu. Problém byl v tom, že v Niši nikdo neuměl anglicky – tedy nikdo z lékařů, studenti, kteří se o nás starali, ovládali tento jazyk dokonce velmi dobře. Hledali tedy, kam se mnou, kde se s někým domluvím a najednou jsem se našel na oddělení gynekologie a porodnictví. Nevím proč, ani tam nikdy neuměl anglicky. Když se ke mně konečně přiblížila lékařka černé pleti, zajásal jsem a oslovil ji: Helo, are you the physician, carying for me?“

               Vytřeštila oči, utekla a už se nikdy neobjevila. Nezbylo mi, než se naučit rychle srbsky.

               Práce na tom oddělení mě nijak neoslovila. Jednak se zde prováděly – jako ve všech komunistických zemích, kde se na antikoncepci příliš nedbalo – masově potraty, jednak mě překvapilo, že pan profesor (nehovořící anglicky) vyšetřoval rodičku se zapálenou cigaretou v ruce (v té druhé!) a odklepával popel na podlahu. Jak mě správně upozornil strýček po návratu do Československa, kterému jsem tuto příhodu líčil – o nic vlastně nešlo, popel z cigarety je sterilní. Horší to bylo se sterilitou na operačních sálech. Hlavně proto, že se klinika přestavovala a na chodbách probíhaly stavební práce. Když během operace vešel na sál zřízenec, vevalil se za ním dveřmi oblak bílého cementového prachu a stejný prach ležel v tlusté vrstvě na jeho botách – s úžasem jsem si všiml, že se jednalo o obyčejné polobotky, které určitě nosil i na ulici.

               Prostě v Niši jsem se rozhodl, že se v tomto oboru nehodlám profesionalizovat, ale zůstanu v něm jen zvědavým amatérem.

               V následujícím ročníku jsme měli výuku na olomoucké gynekologii. Většinu času pobytu na klinice jsme trávili čekáním na porod. Děti se ze mně nepochopitelných důvodů rodí hlavně v noci (zřejmě aby naštvaly službukonající lékaře) a my jsme tam byli dopoledne, kdy se toho většinou mnoho nedělo. Když pak nějaká žena rodila, směli jsme přihlížet. Protože jsem v Niši viděl několik desítek porodů, okázale jsem se nudil. A bohužel i komentoval. Což vytočilo paní docentku tak, že při dalším porodu vpadla do naší sociální místnosti a pravila: „Kde je ten přechytřelý kolega, co viděl už tolik porodů?“ Když jsem pochopil, že se jedná o mně a přihlásil jsem se, řekla suše: „Máte možnost dokázat, co jste se naučil. Pojďte, povedete porod samostatně.“

               Což o to, porod je v podstatě přirozená záležitost, na které se zdravotnictví jen přiživuje. Ponechal jsem tedy věci přirozený průběh s vědomím, že to je to nejlepší, co můžu dělat. Hlavička se narodila víceméně sama a dívala se, jak to už bývá, směrem k hrázi, čili ke konečníku. Jenže to jsem už věděl, (ze studia i z pozorování) že se potom ta hlavička otočí tváří ke stehnu rodičky. Protože naprostá většina dětí leží v děloze v takzvaném levém postavení, tedy zády k levému boku maminky, otočí se tvářička logicky ke stehnu pravému. Moje mimino se neotáčelo. Koukalo stále zarputile k zemi a nejevilo žádnou chuť na tom něco měnit. Po nějaké době jsem si pomyslel, že bych s tím měl něco udělat. Když je dítě líné se točit, pomůžu mu. A tak jsem hlavičku dítěte otočil k pravému stehnu sám. Nato se to protivné mimino otočilo tváří znovu k hrázi. Pochopil jsem, že mě chce kompromitovat před přísným pohledem paní docentky a tak jsem ten jeho ksichtík opět natočil k pravému stehnu. A tu k mému velkému překvapení mimino otočilo hlavičku o 180 stupňů ke stehnu levému. Bylo totiž v děloze v pravém – méně častém – postavení, což mi tak nějak zapomněli sdělit. V tu chvíli mohli mou operační košili ždímat, protože mě oblilo několik litrů vlastního potu. Přesto jsem statečně vybral ramínka, pak celé řvoucí dítě (ani se mu moc nedivím, že řvalo jako pominuté, ale koneckonců je křik novorozence známkou jeho dobrého zdraví), přestřihl pupečník a slavil před všemi mými kolegy úspěch. Odnesl jsem si poznání, že miminka jsou nesmírně elastická a vydrží neuvěřitelně mnoho, aniž by se jim cokoliv stalo.

               Přesto padlo tehdy definitivně mé rozhodnutí, že s tímto oborem nechci mít nic společného.           

Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů, mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mě tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický nácvik porodu. Nevím už, kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsem pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec posoudil tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Od tohoto okamžiku jsme byli kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.

               Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl štěstí. Dostal jsem starého znuděného profesora, který cizince, hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví, neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená, že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.

               Vytáhl jsem si otázky. První z nich mě potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mě ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor měl ptát, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mě, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pak pan profesor tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.

               Pustil jsem se do odpovídání. Rozebral jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mě dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“

               Zamrazilo mě. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml, a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mě hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.

               „Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.

               „Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po z mého pohledu excelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá, zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.

               „A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.

               „Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, s nadějí že pochopí, že mu v oblasti ženského těla, která zajímá jeho, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.

               Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické schopnosti v jeho oživování, až ho trefí šlak.

               „Porod,“ zařval.

               Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mě připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ spadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.

               „Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco se mi můj žaludek mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Byl na ni vždycky hrdý. A očividně právem!

               Jednu věc ale mám přece jen gynekologům za zlé. Má dcera se zetěm plánovali své potomky podle pouček Járy Cimrmana, tedy že rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že by mohli přivést na svět génia, by měli pro své potomky volit zapamatovatelná data porodu. S ohledem na děti, které se o tom někdy v budoucnosti budou muset učit.

               U mladší Michaely to klaplo perfektně – přišla na svět 16. 8. 2016.

               Starší Veronika byla naplánovaná na 12. 10. 2012, kdyby paní primářce na grazské gynekologii nepovolily už 11. října odpoledne nervy a nepřivedla naši první vnučku na svět císařským řezem. On je Jára Cimrman a jeho poučky v Rakousku jaksi dost neznámý – a to, i když byl občanem rakousko-uherského mocnářství.

               Traumačka čili úrazová chirurgie je ta pravá krvavá záležitost. Zde praskají kosti a stříká krev, je to tedy záležitost pro ty nejotrlejší. Ovšem dopravní a pracovní úrazy tvoří v pracovní náplni traumatologů jen mizivé procento případů. Jejich hlavní chlebíček, jsou staří lidé, kteří spadli. A polámali si při tom stehenní kost, obratle či předloktí. Většina z nich má poranění hlavy, protože většina starých lidí bere léky blokující srážení krve i s pořádnými modřinami – když mají štěstí tak jen na povrchu a ne v hlavě samotné. Někdy si v takových případech říkám, zda by nebylo rozumné zavést od určitého věku povinnost nosit přilbu.

               Jednou jsem ošetřoval chudinu starou paní, která šla v zimě krmit ptáčky. Uklouzla, spadla a polámala si žebra na obou stranách hrudníku, ta jí propíchla plíce a navíc dostala kožní emfyzém, kdy vzduch z plic vytvářel masově bubliny v jejím podkoží. Bylo hodně napínavé, píchat jí centrální žílu, uklidňovalo mě jen, že pneumotorax jsem jí už stejně způsobit nemohl, ten už měla. Naštěstí svůj hrůzostrašný úraz přežila. Člověk, jak mě poučil kdysi dávno primář Farkaš, vydrží strašně moc.

¨             Traumatologie neuznává plánované operace, úrazový chirurg na svou oběť trpělivě číhá. Když jsem dělal na úrazové chirurgii v Popradě své kolečko, čekalo se někdy marně i celý den. A sotva jsem jen na několik minut odešel, dozvěděl jsem se vždy od primáře: „Práve sme vás potrebovali, ale ste tu nebol.“

               Neměl jsem dost trpělivosti a to se vymstilo.

               A ne, že by měli v Popradě málo práce. Hlavně díky českým a německým turistům chodícím na zakázané trasy a za špatného počasí, protože si přece nějakou sněhovou vichřicí nenechají pokazit dovolenou, kterou si zaplatili. Program se musí splnit. Když byla na popradské úrazovce jako mladá lékařka na kolečku moje žena, pravila mi jednoho dne:

               „Vieš, čo je zaujímavé? Na tom oddelení ležia skoro samí cudzinci.“

               „A jak se s nimi bavíš?“ chtěl jsem vědět.

               Pokrčila rameny. „Po slovensky. Oni sú to väčšinou Česi.“

               Upozorňuji, že to bylo v roce 1986, republika se rozpadla až o sedm let později.

               Pády (a nejen z horských štítů) jsou častou příčinou úmrtí. Ať už zlomeniny krčku stehenní kosti nebo obratlů v páteři (kupodivu ne zlomenina předloktí). A nemusí to být ani zlomenina. Dědeček mé švagrové byl čiperný a aktivní starý pán, než v devadesáti dvou letech jednou v noci po cestě na záchod spadl. Nic si nezlomil, jen se potloukl, ale dostal strach a přestal se pohybovat. A šlo to s ním rychle s kopce.

               Úrazy mají typické věkové křivky s několika vrcholy. Ten první přichází mezi prvním a druhým rokem věku. Dítě začalo chodit a nejen padá, ale stahuje na sebe ubrusy, záclony a všechno, na co dosáhne. Druhý přichází v pubertě a adolescenci. Jsou to mopedy, motocykly a jízdní kola, pády ze stromů (v časném létě se pak jedná o třešňovou a na podzim o ořechovou zlomeninu předloktí), alkohol a nešťastné lásky a s nimi spojené – většinou demonstrativní – pokusy o sebevraždu. A do třetice je to věk po osmdesátce se zhoršenou koordinací a osteoporózou.

               Úrazy se ostatně nevyhýbají ani lékařům a jejich rodinám. A dokážou se řetězit.

               Žili jsme víceméně přípravou na svatbu mého syna. Měl jsem nedělní službu a ambulance zase jednou přetékala, když mi zazvonil telefon. Byla to moje žena.

               Plačtivým hlasem mě požádala, zda bych ji nějak mohl dostat do nemocnice, protože si zlomila ruku. Podařilo se mi zkontaktovat sousedy, kteří se naštěstí den předtím vrátili z dovolené na Cornwalu. Manželku mi přivezli, kolegové chirurgové už stáli v pozoru a hned se jí ujali. Předloktí bylo krásně zlomeno, jako při třešňové zlomenině, i když bylo ještě jaro a třešně nezrály. Ostatně bych mou ženu nepodezříval, že lezla na strom. Ne, ukládala prádlo do skříně z kolečkového křesla a ono odjelo. Když si všimla mého poněkud konsternovaného pohledu, doplnila, že takto ukládá prádlo do skříně už dvacet let a ještě se jí nikdy nic nestalo. Vinen jsem byl já. A to proto, že jsem to prádlo den předtím vyžehlil. Kdybych to nebyl udělal, prádlo by neukládala a nic by se jí nestalo. Na svou obhajobu můžu uvést, že jsem tak činil při sledování zápasu rakouské fotbalové ligy. Co jiného chcete při takovém televizním programu dělat, než žehlit?

               Ruku jí zasádrovali a dohodli se, že nejlepší bude předloktí odoperovat, jen co povolí otok. Už proto, že zlomenina byla mírně dislokovaná, tedy kosti se proti sobě posunuly, a kdyby jí dali sádru, sundala by si ji tři dny před synovou svatbou.  Operace proběhla v pátek se skvělým výsledkem, v neděli jsem měl manželku odvést domů, poněvadž jsem měl v sobotu službu.

               V neděli ráno začal pacient na intenzivce krvácet z jícnových varixů, boj o záchranu jeho života trval skoro hodinu. Dopotácel jsem se do místnosti k odevzdání služby s půlhodinovým zpožděním, a když jsem s předáváním služby začal, zazvonil telefon. Byla to moje dcera:

               „Tati, pošli pre ňa niekoho, ja som si zlomila nohu.“

               Dcera šla nakoupit na nedělní snídani čerstvé pečivo. Pekárna byla zavřená, což ji natolik vyvedlo z míry, že uklouzla na schodu a spadla.

               Myslím si, že mám smysl pro humor, ale to bylo už trochu nad moji hranici bolesti. Zejména zkuste sehnat někoho v půl osmé ráno v neděli! Nikdo nezvedá telefon, většina známých ještě spí. Naštěstí k pekárně, před níž moje dcera ležela, dorazilo auto s dalšími potenciálními zákazníky (kteří naštěstí taky nevěděli, že má pekárna zavřeno) a ti ji k nám do ambulance dovezli. Noha nebyla zlomená, kotník byl jen vymknutý a dcera měla potrhané vazy. Sádra to spravila, traumatolog, který ošetřoval už mou ženu, mínil, že třetí pacient z naší rodiny bude mít bonus.

               Předběžně to nebylo třeba, další úrazy v přípravě na svatbu mého syna šly už mimo naši rodinu. Napřed zavolal kapelník skupiny, která měla na svatbě hrát. Bubeník měl nehodu na motorce a zlomil si ruku a obě nohy. Což je zejména u muzikanta, který má hrát bicí, dost podstatný deficit. Kapela musel tedy pozastavit svou činnost a syn shánět jinou kapelu.

               Tři dny před svatbou zavolal kněz, který měl syna se snachou oddávat. Velmi se omlouval, že  nebude moci svatbu provést. Byl o víkendu na horské túře s kamarády, a jeden z nich spadl ze skály a zabil se, takže musí v sobotu na jeho pohřeb. Ovšem hned nás ujistil, že sehnal náhradu a že svatba se uskutečnit může. Mohla. Náhrada byl mladý, velmi sympatický kněz, který se ničím nedal vyvést z míry. Což bylo potřebné.

               Ráno v den svatby odjel otec nevěsty umýt auto, vystoupil z něho a vymknul si kotník. Hrdinně absolvoval svatbu se stále více nateklým a modrým kotníkem, dokonce i tancoval.

               A když jsme se z kostela přesunuli do restaurace, zafoukal vítr, převrátil jeden ze stolů a ten spadl na nohu sestřenici nevěsty. Zapracovali si tedy i traumatologové v nemocnici ve Valticích. Co bychom si bez nich počali?

               Ovšem můj syn si nemůže stěžovat, že nebyl osudem dostatečně varován. Teď mu už nezbývá, než být v manželství šťastný.

               A ten třetí z naší rodiny? Ale jistě, jen si museli chlapci v naší nemocnici počkat skoro rok, než jsem vzal u maminky na zahradě do ruky srp a skoro si odsekl ukazováček na levé ruce. Chirurg, který mi přetržené vazy sešíval, mi řekl: „Já věděl, že ten třetí budeš ty?“

               Odkud to proboha mohl vědět? Ale co bychom si bez úrazových chirurgů počali?

               Máme je rádi, ačkoliv se jich trošku bojíme. I když méně, než zubařů. Ale o tom někdy jindy.

               Být ve vedoucí funkci znamená být manažer. A dnes nemůže být člověk manažerem, aniž by k tomu měl příslušné vzdělání. Tak se to prostě sluší, manažer bez příslušného kurzu by mohl vést svůj kolektiv nevědecky a tedy špatně. Mohl by třeba používat zdravý rozum, což je samozřejmě naprosto nepřípustné a neznal by pravidla rizikového managementu.

               Působil jsem už několik let v pozici zástupce primáře, když si tento všiml, že nemám manažerský kurs, což je pro tak důležitou funkci naprostá nutnost. A proto, ať se mi to líbilo nebo ne, byl jsem přihlášen a musel jsem se ho zúčastnit. Neptejte se mě, zda rád.

               Mé výsledky musely být mizerné, protože jsem jediným z dvacetičlenného kurzu, který se následně nestal nikde šéfem, ba dokonce jsem po zrušení mého oddělení na Stolzalpe přišel i o ono místo zástupce primáře. Čili naprosté selhání. Nenaučil jsem se totiž dvě rozhodující věci – vypínat zdravý rozum, který je bohužel u člověka s myšlením moravského sedláka příliš aktivní a brání se svému vypnutí zuby nehty a nenaučil jsem se delegovat práci. Což bylo naprosto esenciální. Zajímavé je, že moje manželka ovládá tuto činnost skvěle, a to, aniž by nějaký manažerský kurz absolvovala. Má to prostě v krvi.

               Všichni ostatní z tohoto kurzu se stali primáři, řediteli, prezidenty komor nebo jejich zástupci, prostě člověk na ně naráží na pestré louce štýrské medicíny, známosti s nimi nejsou samozřejmě k zahození. Takže tak úplně na nic to nebylo.

               Samozřejmě že manažerský kurz probíhá – tedy aspoň probíhal, než udeřil koronavirus – v klauzuře na odlehlém místě v hotelu, který z takových kurzů žije a žije vlastně hlavně jen z nich, protože je od civilizace vzdálen tak daleko, jak je to jen možné. Organizátoři takových kurzů jsou si vědomi nebezpečí, že by se jejich schovanci mohli dát v panice na útěk.

               Má to své výhody, večery po kurzu tráví deprimovaní účastníci na baru u vína nebo v tenisové hale při sportu, aby ze sebe vytloukli nahromaděnou agresivitu. Vyprávět jim, že ten chudák tenisový míček za jejich pokažený den nemůže, je zcela zbytečné. Někdo si do odskákat musí.

               Mezi instruktory těchto kurzů se vyskytují suspektní postavy, které se takovými přednáškami z velké části živí, už jen tato skutečnosti je dělá podezřelými, že mají ke skutečnému životu jen velmi omezený kontakt.

               Dost mě podráždil majitel agentury pro výběr personálu, tedy živící se castingem. Především když tvrdil, že není problém, aby všichni lidé pracovali do sedmdesáti let a že je tedy bez problémů možné posunout důchodovou hranici na tento limit – on přece taky pracuje a má už přes šedesát. Že se jeho práce s prací pokrývače nebo zedníka co se týká námahy a opotřebování organismu nedá porovnat, o tom nebyl ochoten diskutovat. Toto téma mu připadalo příliš medicínsky odborné – on byl manažer.

               Hlásal teorii osmdesáti procent. Podle ní je potřebné vyřídit jen osmdesát procent úkolů a papírů, které má člověk na stole. Zbytek je třeba hodit do koše. Zdůvodnění bylo to, že na těch posledních dvacet procent spotřebuje člověk stejné množství času a námahy jako na těch prvních osmdesát a tím pádem trpí produktivita práce. V praxi to tedy znamená, že se nechá dvacet procent problémů spadnout pod stůl. Po nějaké době si ovšem postižená strana všimne, že její problém nebyl projednán a urguje. Teď se už je třeba tomuto problému věnovat a to je mnohem namáhavější než by to bylo původně. Po nějaké době se takový pracovník věnuje už jen urgencím a „normální“ materiál padá pod stůl celý. Neztotožnil jsem se s touto teorií, výsledek už znáte – nikam jsem to nedotáhl.

               Největším šokem pro nás byl ale penzionovaný právník. Ten nás poučoval o našich právech a povinnostech v právních sporech a především o potřebě opatřit si DOBRÉHO právníka, tedy člověka jeho typu. Zdůvodnil nám to několika příklady z jeho praxe, které s námi opravdu otřásly a přesvědčily nás o určitém paralelním světě, ve kterém právo žije.

               Určitý lékař ORL (tedy česky krčař) měl operovat mandle u sedmiletého děvčete. Protože toto děvče mělo v genitální oblasti nějaký malý fibrom, měl být tento odstraněn při stejné narkóze, aby byla děvčeti ušetřena druhá operace a narkóza. Lékař vybral mandle, fibrom měl odstranit urolog. Jenže urolog nešel a nešel a anesteziolog byl nervóznější a nervóznější. Po nějaké době řekl doktor: „Dejte mi ten kauter, já to odpálím, je to sekundová práce.“

               Dostal kauter a v okamžiku, kdy spustil proud, začalo děvče močit. Elektrický proud jí vyvolal těžké popáleniny v genitální oblasti. Náš právník se případu ujal a nechal lékaře odsoudit – jednalo se o trestný čin překročení léčebné kompetence. Jako odborník v oboru ORL vykonal operaci, která byla v kompetenci urologa. Lékař byl odsouzen k placení horentní sumy odškodného a odnětí licence na několik let, jeho pojišťovna odmítla příslušnou sumu uhradit, následkem toho musel zavřít svou praxi, opustila ho žena a jeho život skončil v troskách.

               „Ale,“ pravil nám náš instruktor významně, „kdyby měl dobrého právníka, tak se to vůbec nemuselo stát. Soud by ho osvobodil. On měl totiž kvalifikaci i pro obvodního lékaře a ti takový zákrok provádět smějí. A pak by jeho pojišťovna škodu zaplatit musela a jeho licenci by mu nechali. Jenže jeho právník to nevěděl. A tak jsem vyhrál.“

               Zírali jsme na něho nevěřícnými pohledy. Ten člověk se nám právě chválil svým největším úspěchem – totiž že dal odsoudit nevinného člověka a zničil mu život.

               Ne, soudy zde nejsou na zjednávání spravedlnosti, pouze na výklad zákona. Pokud se tedy před ně dostanete, opatřete si skutečně dobrého právníka. Protože mezi právníky v soudní síni nejde o pravdu a lež, o spravedlnost pak už vůbec ne, ale jen o vítězství nebo porážku. Aspoň toto poznání jsem si z mého manažerského kurzu odnesl.

               Ti, kdo se s myšlenkami instruktorů dokázali ztotožnit, se stali později šéfy. V posledních měsících, co se objevil koronavirus a je třeba opravdu přijímat důležitá rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost, je člověk pozná po čichu. Všichni totiž mají plné kalhoty. Takže jsem zase tak špatně nedopadl. Někdy se vyplatí být rebelem.

               Mimochodem, nevíte někdo, kde je zdravý rozum pochován? Rád bych mu na hrobě zapálil svíčku. Měl jsem ho opravdu rád!

               Byl bych velmi nerad, kdyby z mých předcházejících i následujících textů vznikl dojem, že chovám k chirurgům nějaký despekt. Právě naopak, obdivuji je, když dokážou hodiny stát uprostřed noci u operačního stolu a snaží se zachránit rozpadající se střevo, odhlédnouc od chirurgů srdečních, bojujících s bypasem či s disekcí aorty, chirurgů hrudních, schopných odstranit jakýkoliv kus plic či dokonce pacientce s akutním selháním plic na podkladě infekce covidovým virem transplantovat plíce nové nebo neurochirurgů, schopných odstranit jakýkoliv kus mozku. Na grazské klinice dokáže vedoucí transplantační chirurgie transplantovat játra za hodinu, aniž by potřeboval jedinou krevní konzervu. Smekám před lidmi, kteří dokážou takto věřit svým rukám a s takovou rutinou a šikovností je i nasadit. Patřím k lidem, kteří důvěřují své hlavě víc než rukám a proto mi tento obor zůstal zapovězen.

               Chirurgové jsou všeobecně obdivování, v nemocničních jídelnách dostávají větší porce a točí s o nich seriály pro televizi a filmy do kin. Nezávidím jim to, uznávám, že při filmu o internistech by diváci mnohem dřív usnuli – pokud jejich práce není okořeněna dostatečným množstvím humoru, jako tomu bylo v seriálu Scrubs.

               Chirurgické obory se rozdělují na obory, kde se operace plánují, jako je ortopedie, plicní chirurgové, či neurochirurgie, na obory, kde musí paralelně zvládat operace plánované i neplánované což postihuje chirurgy všeobecné, a konečně jsou obory jako je transplantační chirurgie nebo traumatologie, kde se čeká na kořist jako kočka na myš a operuje se podle akutní potřeby.

               Chirurg dokáže vybrat z člověka kdeco a přesvědčit ho, že mu to nebude chybět. A nejedná se jen o slepé střevo, které opravdu až tak nepotřebujeme, či o slezinu, o které můžeme diskutovat. Ale i metry střev, polovička jater či celý žaludek můžou opustit lidskou schránku, nehovoříc už vůbec o žlučníku a jeho kamenech. Chirurgy se stávají odvážní muži a ženy nebojící se námahy a problémů a jejich šéfy se pak stávají muži (a velmi zřídka i ženy) ještě odvážnější.

               V Popradě působil primář Režucha. Byl to chirurg staré školy, ve svém týmu udržoval kázeň železnou rukou a nápadné na něm bylo, že jako jediný primář v nemocnici nebyl členem komunistické strany, což v podstatě odporovalo ústavě, která zakotvovala vedoucí úlohu strany na všech úrovních společenského života. Byl prostě tak dobrý, že byl nepostradatelný. Chirurg, který měl nejen šikovné ruce, ale i skvělý diagnostický talent, o těch kdysi dávno kdosi napsal, že jsou „podobni bohu“. Staral se o to, aby lékaři na jeho oddělení dostali skvělé vzdělání. Strávil jsem na chirurgii několik podnětných měsíců, právě tak dlouho, abych se obávaného chirurgického šéfa naučil bát.

               Největší obavy jsem měl z nekonečných operací žaludku podle pana profesora Billrotha, které dokázaly trvat i čtyři hodiny. Držet háky takovou dobu a přitom neusnout bylo hodně obtížné. To, co na chirurzích nejvíc obdivuji, je skutečnost, že dokážou udržet pozornost i při nekonečných operacích. Přičemž po několika hodinách rutinní nudy přijde několik minut či dokonce sekund, které rozhodnou o úspěchu celého zákroku a oni musí být v té chvíli v plné pohotovosti a maximálně koncentrovaní. Billrothovy operace jsou dvojího typu (dnes už jsou extrémně zřídkavé, ale v mých mladých letech připadala jedna až dvě na každý den – v tomto případě to byli opravdu internisti, kteří chirurgům svými medikamenty ukradli jejich show) Billroth I, kdy se odoperuje jen menší část žaludku u jeho východu a přišije se tam střevo a Billroth II., kdy se odebere většina tohoto orgánu a našije se na jeho zbytek střevo tak, že z jedné strany ústí do dvanáctníku a na druhém konci do tenkého střeva – jejuna. Druhý typ operace byl mnohem častější. Jako mladý lékař jsem u těchto operací vykonával takzvanou druhou asistenci, což znamenalo držet operační háky a nezavazet operatérům. Říká se, že nejlepší druhá asistence je ta, na niž si chirurg po konci zákroku nedokáže vzpomenout. Plánovanou operaci Billroth II měl provést zástupce primáře Cpin, asistoval mu jiný zkušený chirurg. Během operace se ale Cpinovi zdálo, že by se dala provést způsobem Billroth I, což by bylo pro pacienta mnohem šetrnější. Zavolal primáře a ten tuto možnost potvrdil. Když odcházel, náhle se obrátil a upřel prst na asistujícího doktora „Už jste Billrotha I. dělal?“ A když tento zavrtěl hlavou, přikázal: „Okamžitě vyměnit. Operujete vy, Cpin vám bude asistovat.“ Měl tedy i ve vzdělání svých lékařů skvělý přehled.

               Jednou ležel na chirurgii pacient s diabetickou gangrénou prstu na noze. Chirurgové se snažili prst zachránit a léčili ho tedy konzervativně antibiotiky a léky na rozšíření cév. Když přišel primář Režucha na vizitu, vždycky byla noha v obvazech a ošetřující lékař mu referoval o zlepšování stavu. Když už to trvalo dva týdny, praskly šéfovi nervy.

               „Rozvažte to,“ přikázal.

               Sestřičky sňaly obvaz a ukázal se černý prst s takzvanou suchou gangrénou. Primář Režucha změřil své kolegy přísným pohledem a pak cvrnknul do černého prstu svým ukazováčkem. Černý prst odletěl, pod ním se odhalila zahojená kůže.

               „Odoperováno,“ konstatoval primář. „Pacient může jít domů.“

               Chirurgům se odpouští obvykle i drsnější slovník. Doktor Cpin byl známý tím, že u něho existovaly tři duševní stavy. Býval milý a usměvavý – to byl stav číslo I., při těžkých operacích, o kterých si byl jist, že je zvládne, klel s fantazií, přímo poeticky a sestřičky na sále jeho vyjadřovací schopnosti milovaly. U opravdových průšvihů pak klel bez fantazie a na oddělení panoval výjimečný stav.

               Jeho mladší kolega Bryja byl znám drsným slovníkem. Skoro každé třetí slovo nebylo použitelné v dámském salonu. Působil i v záchranné službě ve Vysokých Tatrách ve vrtulníku. Jednou nacvičovali záchranu zraněného ze skalní římsy. Doktor Bryja se spustil k figuríně, představující pacienta, na laně. V tom okamžiku se zhoršilo počasí, přišel nárazový vítr, vrtulník musel odletět a milý doktor přenocoval na skalní římse. Den nato se v jeho slovním projevu těžko hledalo slovo, které by se v dámském salonu vyslovit dalo.

               Napínavou se situace stala, když jsem se stal ve funkci náměstka pro léčebně preventivní péči Režuchovým nadřízeným. Spory s ním mě stály bušení srdce, bolesti žaludku a poruchy spánku. Nicméně se mi s ním i díky těmto obětem podařilo většinou najít funkční řešení problému. Neměl jsem ovšem pocit, že můj podíl na těchto řešením dokázal ocenit. Až v poslední den mého působení ve funkci, který se shodoval se jeho dnem odchodu do důchodu. Zavolal mi a požádal mě, zda bych k němu nemohl přijít do kanceláře. Šel jsem tam naplněn obavami.

               „Prepáčte, pán riaditeľ,“ začal. Proč mě vždy oslovoval „řediteli“ i když jsem zastával funkci náměstka, jsem pochopil až v Rakousku, protože moje funkce odpovídala zdejšímu „Ärztlicher direktor“, čili jakýsi lékařský ředitel. Režucha funkci náměstka, typickou pro komunistické podniky, z principu neuznával. „Prepáčte, že som vás volal ku mne, ale som predsa len o veľa starší ako vy a tak mi pripadalo čudné ísť za vami. Ale chcel som sa vám poďakovať za tie dva roky našej spolupráce. Boli to najkrajšie roky v mojej dlhej kariére.“

               „Ale pan primár“, užasl jsem. „Veď sme sa toľkokrát hádali.“

               „Ale konstruktívne, pán riaditeľ,“ řekl spokojeně. „Konstruktívně. Ešte nikdy som sa nehádal s takovou chuťou ako s vami. Lebo to niekde viedlo. Za to vám chcem poďakovať.“

               Nepamatuji se, že by se mi někdy dostalo většího uznání, nebo přesněji uznání, kterého bych si víc vážil.             

               Takže chci upřesnit, mám chirurgy rád a troška popichování prostě k našemu vztahu patří a bez něho by bylo fungování naší spolupráce jako pečeně bez soli a bez pepře. Zkuste něco takového jíst!

               Můj dobrý přítel Mirek je taky chirurg. S klasickou postavou výrazně nad sto kily, samozřejmě jezdí na motorce a má životní styl drsného muže, jak se na chirurga patří. Jednou jsme se na setkání s kamarády vzájemně dobírali tak dlouho a intenzivně, až se mě jeden z přítomných nesměle zeptal: „A poslouchej, jakou školu to Mirek vlastně studoval?“

               „On vystudoval úplně normální lékařskou fakultu,“ poučil jsem ho. „On se až potom rozhodl, že to nechce dělat.“

               Jsme kamarádi i nadále. Dobrý chirurg má dostatečné sebevědomí, aby přetrpěl podobné žerty od internisty, frustrovaného skutečností, že neumí operovat.

Dnes něco ze života a přece pro zasmání. Není jen stress s Koronou.

Rakousko je země titulů. V tom si ostatně s našimi jižními sousedy moc nezadáme. I u nás byly tituly před jménem a za jménem, zejména v čas komunistických, kdy Češi spojili západní tituly profesorů a docentů před jménem s ruskými tituly kandidátů a doktorů věd za jménem. I když nikdo nevěděl, na co vlastně kandiduje kandidát věd, to C.s.c za jménem vypadalo velkolepě. Stejně jako titul RSDr., který uděloval institut výzkumu politických věd – a kterému lidi přezdívali „rozhodnutím strany doktorem.“

               V Rakousku zase existují tituly ještě z časů císaře pána  – a dokonce se i používají. Tak stále ještě existuje „Hofrat“, čili dvorní rada, i když už žádný císařský dvůr neexistuje, nebo dokonce „Geheimrat“ čili „tajný rada.“ Otázka je, zda jsou tajná fakta, kterými radí nebo skutečnost, že radí. Nejspíš bude tajné, komu radí, protože to neví opravdu nikdo, ani on sám. Můj přítel Riesenecker dostal titul dvorního rady, když ho potřebovali poslat z jeho úřadu na poště do důchodu, aby uvolnil místo mladšímu kolegovi.

               V medicíně se uděluje titul „Medicinalrat“ čili „medicinální rada“ nebo dokonce „Obermedicinalrat“, čili „vrchní  medicinální rada“. Je možné si o ně požádat po určitém počtu odpracovaných let v lékařské praxi. Doktor Pankesegger z Murau mínil, že titul „medicinální rada“ se uděluje lékařům, kteří už nemůžou v posteli, a „nejvyšší medicinální rada“, když už je jim to jedno. Musel vědět, o čem mluví, titul „obermedizinalrat“ vlastnil, jakož i o osmnáct let mladší ženu. Zajímavé je, že se tyto tituly začínají v poslední době udělovat i ženám. Nevím, co si o tom mám myslet.

               Samozřejmě nesmím zapomenout na titul „komerční rada“, tedy „komerzionalrat“. Ten můžete v Rakousku dostat, když vyděláte miliony a občas zaplatíte daně i do rakouské státní pokladny.

               Před několika lety byl rozšířen rejstřík titulů i u rakouských lékařů pracujících v nemocnici. Až do onoho památného okamžiku zde byli jen Arzti (lékaři) s titulem Dr. a Oberarzti (s titulem OA Dr.). Oberarzt byl prostě odborníkem v oboru, zatímco v Německu to byl titul vedoucího pracovníka.  Tam měli dokonce i titul „Promovaný lékař“ pro lékaře, kteří nenapsali na závěr svého studia doktorskou práci a neměli tedy nárok na titul doktor medicíny – v Rakousku stejně jako v Česku nebylo napsání takové práce k získání doktorského titulu potřebné. Někomu zřejmě tento nepřípustný rozdíl v rámci EU ležel v hlavě a tak rozdělil odborníky na FA (facharzty) a OA (oberarzty) s kratší nebo delší dobou praxe a poněkud odlišným platovým hodnocením.

               Ale to očividně byrokraty neuspokojilo. Z čí iniciativy se to stalo, nevím, ale z ničeho nic se vyrojily tituly GOA, FOA a AOA. Což v překladu znamenalo:

               GOA – Geschäftsführender Oberarzt  – čili zástupce primáře (dříve to byl 1.oberarzt, ale to se kolegům nelíbilo, nikdo zřejmě nechtěl být druhý nebo dokonce třetí.)

               FOA – Funktionsoberarzt – tedy lékař s nějakou vedoucí funkcí v ambulanci, na oddělení nebo ve funkční jednotce. Tento titul si vysloužila má manželka jakožto vedoucí lékařka plicní ambulance na klinice.

               AOA – Ausbildungsoberarzt – tedy lékař zodpovědný za vzdělávání dorostu.

               Počet těchto titulů byl přísně regulován, vedle GOA, který mohl být jen jeden na oddělení, muselo na udělení každého dalšího titulu pracovat na oddělení nejméně šest oberarztů.

               Kdo zná můj pozitivní vztah k výuce mládeže, ví, že mě poslední z těchto titulů nemohl minout. Ovšem když jsem ho poprvé uviděl pod mým jménem, aniž bych tušil, co to znamená, zůstal jsem hodně překvapený.

               „Co to je?“ ptal jsem se konsternovaně sekretářky. „Nepřeklepla ses?“

               „Ne, to je tvůj nový titul,“ pravila klidně.

               „A co to znamená?“

               „Nemám tušení,“ odpověděla.

               „Že by „arbeitender oberarzt“ (pracující oberarzt)?“

               Zavrtěla hlavou. „Protože tento titul má i pan oberarzt R., můžu tuto alternativu vyloučit.“

               Kolega R. byl znám svým poněkud vlažným vztahem k pracovnímu nasazení, i když byl jinak skvělý odborník a při vzdělávání mládeže v intenzivní medicíně těžko nahraditelný.

               Ovšem přes veškerou pestrost titulů nemají Rakušáci rádi, když jim někdo do tohoto komplikovaného pořádku chce vnést chaos. Jako například moje dcera.

               Problém byl v tom, že ačkoliv občanstvím Rakušačka, vystudovala medicínu v Brně. V Českých zemích se uděluje titul „Medicinae universae doctor“ čili doktor všeobecného lékařství, zkratka MUDr,. V Rakousku je to „Doctor medicinae universae“ zkratka „Dr.med.univ.“ A byl tu malér.

               Když přišla se zde neznámým titulem MUDr. do Rakouska, domníval jsem se, že bude snadné přepsat titul jednoduše u MUDr. na Dr.med.univ. na bude vymalováno. Obrátil jsem se s touto žádostí na lékařskou komoru, aniž bych tušil, co tím spustím. Kdybych to věděl, nebyl bych to dělal. Na lékařské komoře na odboru vzdělávání vzbudila tato žádost naprosté zděšení. Bylo mi řečeno, že něco takového není naprosto možné. Obrátil jsem se tedy na právní oddělení a očekával pomoc od něho. Právní oddělení se mou žádostí skutečně zabývalo, jak mi potvrdil v osobním rozhovoru jeho vedoucí, zjistili ale, že nejsou pro takové záležitosti kompetentní, čímž se jim velmi ulevilo. Zlé jazyky praví, že rakouský úředník se každé ráno modlí: „Můj bože, udělej mě dnes nekompententním.“

               Byl jsem odkázán na univerzitu a na určité oddělení, dokonce jsem od lékařské komory dostal i jméno příslušné osoby, zodpovědné za uznávání titulů. Zavolal jsem a dozvěděl jsem se, že je na mateřské dovolené a že ji nikdo nezastupuje. Počkal jsem tedy, až se z mateřské dovolené vrátila a dozvěděl jsem se, že je na školení. Vytrvalost ale přináší růže, napotřetí jsem se jí dovolal.

               Vznesl jsem svůj požadavek a ona se zrušila: „To nepřipadá v úvahu,“ řekla.

               „Jde mi jen o přepsání zkratky titulu,“ upřesnil jsem.

               „Řekla jsem, že to nepřipadá v úvahu.“

               „Ale cítíte totožnost titulu medicinae universae doctor s doctor medicinae universae.“

               Po delším váhání připustila, že jí to trošku podobné připadá.

               „Tak co vám brání ten titul přepsat?“

               „Protože to je zcela jiný titul. Pokud vaše dcera chce pracovat v Rakousku, musí nostrifikovat.“

               „My si nerozumíme,“ neztrácel jsem trpělivost. „Ona nemusí nostrifikovat své studium, jde jen o titul.“

               „Musí nostrifikovat stejně jako vy. Vy jste přece taky musel nostrifikovat.“

               „To bylo ale v době, kdy Česká republika ještě nebyla v Evropské Unii, Teď už je.“

               „Opravdu?“ zapochybovala.

               Pomyslel jsem si, že byla zřejmě na mateřské dovolené proklatě dlouho. Psal se rok 2011.

               „Ano, od roku 2005. A studia v zemích Evropské Unie jsou platná a nemusí se nostrifikovat. Jde opravdu jen o ten titul.“

               „Tak ten titul nostrifikovat musí.“

               „ Jak se to dělá?“

               „To já nevím,“ připustila. „Já jsem byla na mateřské dovolené.“

               Zkrátím to. Dohodli jsme se nakonec na tom, že když ministerstvo zdravotnictví české republiky dodá potvrzení, že moje dcera s titulem MUDr. je oprávněna pracovat jako lékařka v České republice, byla by ona paní ochotna její titul přepsat do rakouské podoby.

               Cítil jsem blížící se vítězství a napsal na ministerstvo zdravotnictví České republiky. Nikdo mi neodpověděl. Zavolal jsem do Prahy a skutečně jsem našel milou úřednici, která mi vysvětlila, že ministerstvo není v tomto bodě kompetentní (ach bože, ta krásná společná císařsko-královská tradice!) a podobná potvrzení vydávat nemůže. Že je třeba o takové potvrzení požádat na děkanátu lékařské fakulty university, kde dcera studovala.

               Napsal jsem takovou žádost, a když dcera jela do Brna, dal jsem ji tu žádost s sebou. Co se tam na sekretariátu lékařské fakulty stalo, mám jen z druhé, tedy její, ruky. Sekretářka nevěřila svým očím.

               „To nepřipadá v úvahu,“ prohlásila.

               „Ale jde jen o potvrzení, že s titulem MUDr., který jsem získala na vaší fakultě, můžu pracovat jako lékařka v České republice.“

               „Takové potvrzení vám v žádném případě nemůžeme vydat,“ řekla sekretářka rezolutně.

               „Proč ne? Vždyť přece lidi léčit můžu.“

               „O to nejde,“ poučila ji paní z děkanátu. „Ale my na to nemáme žádný formulář.“  

               „Na co formulář? Vždyť je to jen jedna věta s podpisem.“

               „Takovou zodpovědnost nemůžu převzít. Dokud nemáte příslušný formulář, nemůžu vám takové potvrzení vydat.“

               Dcera se vrátila se slzami v očích. Což o to, pracovat v Rakousku samozřejmě mohla, ale budou pacienti vědět, co znamená ten záhadný titul MUDr. na její vizitce?

               Přiznám se, že jsem vůl. Až při rozboru této myšlenky jsem se konečně podíval na mou vizitku na plášti. Stálo tam: „Dr. Antonin Polach.“

               Pochopil jsem, že jsem skoro rok řešil neexistující problém. Dcera nosí vizitku „Dr. Zdenka Sloup.“