Určitě to není něco, o co by
člověk stál. V noci má být člověk doma a v posteli, pokud se
samozřejmě nerozhodne sám a z vlastní svobodné vůle, že má v noci
něco lepšího na práci, než spánek (I když Voltaire označil právě spánek za
největší lidskou rozkoš, ale tady se můžou názory různit.)
Lékař většinou tráví noční čas
v nemocnici nedobrovolně a jen částečně ho uklidňuje skutečnost, že za to
dostává peníze. Protože bez těch nočních služeb by jeho výdělek nebyl zase tak
převratný, aby ho s jeho povoláním smířil. Vzpomenu opět jednou knížete
Karla Schwarzenberga, který na otázku, zda nebude mít problém podat ruku
prezidentovi Kosova Thacimu, který byl hledán mezinárodním zatykačem, protože
ještě v době svého odboje proti srbské „nadvládě“ nechal ve Francii zabít
několik svých spolubojovníků, kteří mu dělali ve vedení konkurenci, odpověděl:
„Víte, paní redaktorko, my politici jsme jako prostitutky. Pracujeme většinou
v noci a naše zákazníky si nemůžeme vybírat.“
Přidal bych k těmto dvěma
povoláním i povolání zdravotníků. I oni pracují v noci a klientelu, která
do ambulancí dorazí, si vybírat opravdu nemůžou.
Veřejnost samozřejmě díky
televizním seriálům vnímá lékařské služby jako příležitost svádět sestřičky
(případně dává příležitost sestřičkám, aby sváděly lékaře) a závidí pak
zdravotníkům eroticky nabité noci, za které je stát k tomu ještě platí.
Poněkud v rozpacích jsou lidé z toho, že je v službách
v nemocnicích stále více lékařek. Co provádějí ve službách ony? Svaly
oplývajících saniťáků (i když jich v tomto oboru přibývá) zase není až
tolik a pokud ano, loví tito v jiných vodách (v těch, ve kterých si
konkurují s lékaři). A s pacienty, zejména na interně, kde je věkový
průměr okolo osmdesáti let, to tady nebude nic moc.
Co se týká mé maličkosti, dveře
do služební místnosti jsem nikdy nezamykal, ovšem především proto, abych
v polospánku našel cestu z pokoje ven. Možná za tím byla i nějaká
postranní myšlenka, ovšem pocit naděje z mých mladých let postupně
přerostl do pocitu ohrožení. Nesplnilo se ani jedno ani druhé.
Zůstaňme na zemi. Buď ony seriály
neodpovídají skutečnosti, nebo jsem prostě neskutečně neschopný bambula.
K výše popsané aktivitě jsem se ve službě nikdy nedostal.
Noc je totiž tak nějak předurčena
k tomu, aby se lidem dařilo špatně a aby vyhledávali lékařskou pomoc.
Začne to mládeží, která si přihnula víc ze skleničky, než je schopna vydržet a
je pak v bezvědomí dopravena do nemocnice, aby se zde mladí opilci
vyspali. Nemám s nimi soucit. I já jsem se v mém mládí několikrát
opil nad přípustnou míru, ale nikdy jsem z toho důvodu nevyhledával lékařskou
pomoc, vždycky jsem to nějak zvládl sám. Dnes ovšem není nikdo ochoten převzít
za opilce zodpovědnost a nejlepší je, když nám ho do ambulance přiveze vlastní
maminka, protože její opilá ratolest – div se světe – zvrací. Otázka je, kdo by
si v této situaci zasloužil na prdel, zda opilý adolescent nebo jeho
matka. V létě se ve Wagně, kde stojí naše nemocnice, pořádají středeční
diskotéky v takzvaném Römerdorfu, čili „Římské vesnici“ (na území naší vesnice
stálo totiž kdysi římské město Flavia Slova, založené císařem
Vespasiánem). Pro nás to má následek, že
každou středeční noc přijímáme dva až tři opilce, kteří nebyli schopni dojít
domů a byli objeveni někde v příkopu nebo na kraji silnice.
Jenže i staří lidé jsou
v noci více ohroženi. „Černý vzduch“ nedělá nikomu dobře. Jednak zvyšuje
pravděpodobnost vzniku deliria u dementních osob, jednak naši staříci rádi
padají při noční cestě na toaletu – zejména když jsou navíc nacpáni
antipsychotiky a antidepresivy, které jejich rovnováze a stabilitě nijak zvlášť
nepřispívají. Navíc v noci mnozí nemůžou spát, a když se probudí a
přemýšlejí o světě a svém postavení v něm, dostanou tlak na prsou nebo nemůžou
popadnout dech. A nezapomeňme na zablokovanou krční páteř v důsledku
nepokojného spaní a následkem toho vzrušení a vysoký tlak.
Jakou souvislost mají s nocí
ledvinné koliky, nedokážu odhadnout, ale i ta moje se přihlásila ve dvě hodiny v noci.
Neptejte se mě proč. Jedinou výhodou bylo, že na cestě do nemocnice jsem byl
s mým autem úplně sám, což mi usnadňovalo zvracení z okýnka na
vozovku.
Noční služby mají samozřejmě
rozdílnou intenzitu. S láskou vzpomínám na služby v léčebně ve Štole pod
Vysokými Tatrami. Pacienti tam chodívali na odtučňovací kúry, takže se
skutečnými krizovými situacemi se nedalo počítat – zejména proto, že všichni
seděli v nedalekých Mengusovcích v hospodě, protože jim
v léčebně nedali nic pořádného k jídlu. Ta restaurace z toho
dobře žila a službukonající lékaři si taky nestěžovali.
Jsou služby na universitních
klinikách, kde se sice pacienti hrnou v naději na vysoce odborné ošetření,
tady mají ovšem lékaři na přijímacím oddělení či v ambulanci výhodu, že si
mohou pozvat na pomoc odborníka. Mají záda krytá kardiologem,
gastroenterologem, pulmologen, neurologem atd, atd. dokonce i revmatolog či
kožní lékař mají noční službu, i když tady se s akutním život ohrožujícím
onemocněním skutečně nedá počítat.
A pak jsou to služby
v periferních nemocnicích, což je to, co postihuje mně. Tady je člověk na
všechno sám (posilněn jen mladým kolegou po skončení školy) a musí vzdorovat
nájezdům útočníků přesvědčených, že jsou tak strašně nemocní, že potřebují
ihned a okamžitě nemocniční pomoc případně lůžko (a někteří opravdu i jsou). Je
to tak trochu boj v prvním ochranném zákopu, někdy je člověk náporem
útočníků doslova zadupán do země. V zápalu
boje musí lékař odlišit simulanty a kverulanty od opravdu nemocných. Ty pak
roztřídit na takové, které je možné léčit ambulantně – v naší nemocnici
jsou to v podstatě skoro všichni, kteří ještě můžou trošku chodit- na ty,
kteří si zaslouží lůžko na oddělení a na ty zralé pro jednotku intenzivní péče.
Kde je člověk pak musí i intenzivně léčit bez ohledu na to, co se právě děje v ambulanci.
Tak se v pátek
v podvečer objevil v ambulanci senior jednoho z největších
vinařství v Jižním Štýrsku Sabathi. V pátek se pacienti ve službě
zvlášť kumulují. Má to svou logiku. Přes týden čekají na to, že se jim možná
přece jen uleví. V pátek ráno chytí paniku, že se jim neulevilo a o
víkendu nebude pan doktor dosažitelný. Jsou tedy k němu. Odsedí si čekání
v ordinaci, protrpí vyšetření a dostanou lístek do nemocniční ambulance.
Protože správně tuší, že by tam mohli zůstat, jdou ještě domů, aby se pořádně
najedli (bůh ví, co jim v nemocnici dají k jídlu), pak se sbalí a
úderem třetí hodiny stojí před ambulancí. Kde chce doktora, který po namáhavé
denní směně právě zahajuje odpolední službu a je na všechno plně sám, trefit
šlak.
Pan Sabathi byl opravdu nemocný,
to se nedalo popřít. Svědčila o tom i jeho modrá barva kůže, kterou je možno
označit za nezdravou. Že by se mohlo jednat o taťku Šmoulu, jsem vyloučil. Navíc
se na rentgenu ukázala pěkný velký zápal plic, postihující skoro celé
pravé křídlo plic, z kterého na mě streptokoky přímo mávaly. Proto jsem ho
přijal na intenzivku, napíchl radiální arterii, naordinoval antibiotika a
inhalace. Ještě než jsem ale mohl odebrat za ním, abych pro něj založil
teplotku a zapsal do ní jeho léčbu, dorazila záchranka s dámou ve věku
okolo šedesáti let, která na pohřbu svého partnera upadla do bezvědomí. To se
samozřejmě může stát – jsou ženy, které své manžely či partnery skutečně
milují, ovšem ona neprocitla. Pohled na ni svědčil taky o tom, že je to vážný
stav. K vědomí se neprobírala ani u nás, a když přišly výsledky
laboratorních testů, vstaly mi na hlavě mé řídké vlasy. Pacientka se nacházela
v těžké acidóze, pH její krve bylo 6,7. Normální je 7,4 a stavy pod 7 jsou
naprosto kritické. Hodnota kyseliny mléčné byla 16 místo obvyklých 2 a měla
selhání ledvin.
Dodatečně se mi podařilo zjistit,
že od smrti svého partnera celý týden nic nejedla a nepila, zato ale brala
pravidelně své léky na cukrovku a proti srážení krve. Tím, že týden nic nepila,
selhaly ledviny a léky, které nemohly být z těla vyloučeny, dokonaly
zbytek. Takzvaná metforminová acidóza při selhání ledvin, v podstatě stav,
který by člověk neměl přežít. Když jsem rozhodl, že ji mají rychle převézt na
intenzivku (musel jsem si půjčit postel od chirurgů, protože na naší polovině
bylo plno), volala mi sestřička z intenzivky, že pan Sabathi právě upadl
do bezvědomí. Doběhl jsem právě včas, abych ho mohl zaintubovat a zjistit, že
milý vinař nemá měřitelný krevní tlak. Byl v septickém šoku.
Teď jsem opravdu nevěděl, kam
dřív. Oba pacienti potřebovali centrální žílu, dilema mi vyřešil fakt, že milá
paní diabetička měla žíly naprosto prázdné, téměř bez krve. Takže jsem do ní
přes žilní přístup na ruce, který se podařilo záchranářům nějakým zázrakem
založit, lil tekutiny v infuzích a zatím šel píchat milého pana vinaře.
Mezitím mi sestřičky oznámily, že onen venózní přístup u pacientky nefunguje.
Nepřekvapilo mě to, ale zato pořádně vyvedlo z míry.
Turnusartzka na ambulanci dostala
příkaz držet pozici a uklidňovat další pacienty, kteří se do ambulance hrnuli.
Ujala se této úlohy se ctí. Byl to pořádný kus ženské – rodiče se přistěhovali
z Ukrajiny – a podařilo se jí poměrně brzy vynutit si u pacientů potřebnou
trpělivost.
Situace vypadala asi tak.
Centrální žíla panu Sabathimu, zavolání rentgenu, aby udělali snímek na kontrolu
polohy centrálního katétru. Mezitím rychle do ambulance, vybavit dva lehčí, ale
netrpělivé pacienty a poslat je domů. Zpět na intenzivku, podívat se na rentgen, zahájit léčbu katecholaminy a infuzemi.
Píchnout centrální žílu pacientce
s acidózou – vzhledem na stále ještě nedostatečnou náplň dost těžká mise –
s pomocí ultrazvuku se nakonec podařilo trefit jugulární žílu, abychom mohli
začít skutečně se substitucí potřebných infuzí. Zavolat rentgen, utíkat dolů na
ambulanci, vyřídit další dva pacienty. Zpět na intenzivku, zkontrolovat pozici
centrálního katetru, zahájit léčbu. Zpět do ambulance vyčistit pole.
Zpět na intenzivku, tentokrát
centrální katetr pro plánovanou akutní dialýzu. Protože se mezitím žíly
pacientky už poměrně naplnily, podařilo se to mnohem snáze. Zavolat rentgen na
kontrolu polohy katetru.
Rychle na oddělení, kde právě
jeden stařík upadl do deliria a snažil se ve zmateném stavu utéct
z oddělení. Zpacifikovat ho, píchnout mu uklidňovací prostředek,
zaprotokolovat (taková injekce je totiž omezení osobní svobody, a kdybych o tom
nesepsal příslušný protokol a to hned, mohl bych mít pořádné potahovačky).
Zpět na intenzivku, kde sestřičky
už připravily dialýzu. Mezitím jsem zjistit, že pacientka už taky nemá krevní
tlak, takže katecholaminy a start dialýzy.
Nebudete věřit, jak to uběhlo,
najednou byla noc. A mně se vůbec nechtělo spát. Umřít ano, spát ne.
Oba pacienti nakonec přežili,
přežil jsem i já i moje turnusarztka a dokonce i onen delirující stařík na
oddělení. Případ pacientky jsme publikovali v odborném časopise, nad
záchranou vinaře seniora projevila rodina ukázněnou radost.
Samozřejmě jsem si vybral pro můj
článek extrém. Dva takové případy současně se objeví skutečně zřídka, občas
dorazí krvácení ze žaludku, ze střeva, otok plic, plicní embolie, srdeční
infarkt, akutní selhání ledvin, poruchy srdečního rytmu, reanimovaní pacienti
atd. atd., ale pokud mají trošku slušnosti, dorazí jeden za druhým a ne všichni
najednou. Jenže pokud se rozhodnou, že přijedou současně, tak s tím člověk taky
nic nenadělá.
Jednou jsem se ptal manželky,
která měla službu na universitní klinice, zda mohla ve službě spát. Řekla na
to: „no mohla, ale víš, jak mizerně se ve službě spí.“
„Nevím,“ odpověděl jsem. „My ve
Wagně ve službě nespíme.“
Nebyla to samozřejmě pravda.
Přiznám se, že za těch sedm let, co v naší nemocnici pracuji, jsem už
pětkrát spal víc než čtyři hodiny. Při šedesáti službách do roka a tedy zhruba
420 za popsané oddělení, je to pořád slušných 1,2 procenta. Ale nikomu to
neříkejte. Ještě by mi mohl někdo závidět.
Ono s tím spaním je to
taková věc. Člověk se uloží na lůžko s telefonem na dosah ruky. Snaží se
usnout a přitom ho ten hrozný černý přístroj na nočním stolíku irituje, protože
může kdykoliv zazvonit. A bohužel to i dělá. Pro pacienty je rozhodující, kdy
se ozve. Pokud začne blbnout ještě, než se mi podařilo usnout, sice se pořádně
naštvu, ale vstanu a za plného vědomí jdu pacienta ošetřit. Samozřejmě, že
s dalším pokusem o usnutí mám už větší problémy a pokud se o to musím
pokoušet potřetí, už se to většinou nepodaří.
Pokud telefon zazvoní, když jsem
spal dvě hodiny a víc, je všechno v pořádku. Už jsem odpočinutý a schopný
plného nasazení, třeba až do rána. Po ošetření pacienta je opětovné usnutí
obtížnější. Jako mladému lékaři se mi to dařilo skvěle, dokázal jsem usnout i
pětkrát za noc, dokonce i po půlhodinovém přerušení. Ve středním věku jsem to
dokázal maximálně jednou, pokud mě probudili podruhé, bylo se spánkem amen.
V poslední době se to zase lepší, možná se vracím do mladých let.
Zlé je, když telefon zazvoní
několik minut poté, co se mi podařilo upadnout do hlubokého spánku. Pacientovi,
kterého bych měl ošetřovat v tomto stavu, rozhodně nezávidím. To jsem
v takzvaném Zombie-modusu, kdy víceméně nevím, co dělám – ve skutečnosti více než méně. Stává se, že si na
takový telefonát ráno nevzpomenu, už jsem i žasl nad skutečností, že jsem
v tomto stavu přijal na oddělení pacienta, o čemž jsem ráno neměl tušení –
byl jsem překvapen, že léčba, kterou jsem mu v tom stavu předepsal, měla
dokonce hlavu a patu, zřejmě funguje nějaké podvědomí. Kolegyně Raggam
nezapomene do konce života, kdy mi jako mladá asistentka zavolala právě několik
minut po mém usnutí. Vyslechl jsem si údaje o pacientovi a naordinoval jsem
vyšetření a léčbu. Telefonicky a určitě správně. Bohužel jsem to vše nadiktoval
česky. Ráno měla šokovaná kolegyně dost práce mě o tom přesvědčit.
No dobrá, tak ať se holka naučí
česky ne?