Category: Historie

ABBA – 50 let

               O „Eurovision Song Contest“ můžeme mít různé názory. Za socíku jsme se na ní nedívali, proto u nás nikdy nedosáhla patřičné popularity, Slováci ji i nadále ignorují, Češi se v novodobé historii několikrát pokusili o účast, která ale končí pravidelně v semifinále. Objevují se zde každý rok noví zpěváci, kteří se snaží prorazit na světové jeviště – a jen velmi málo z nich se to opravdu podaří. Většinou je to úspěch pro jeden večer, v jejich domovině pro jeden dva roky a pak pomalu upadnou do zapomenutí. Ale i tak, reprezentovat svou zemi je pro většinu z nich čest – byli přece vybráni jako nejnadějnější kandidáti své domoviny, musí mít tedy určitou kvalitu. Aspoň ve vlastních očích. Někdy se jedná opravdu o freak show, jako při vítězství rakouské Conchity Wurst nebo finské skupiny Lordi.

               Ale jsou i výjimky. Rakušan Udo Jürgens, který vyhrál Song Contest v roce 1966 se svou písničkou „Merci, Cheri“ byl do konce svého života hvězdou v německy hovořícím prostoru (moje manželka byla do něj ve svých pubertálních letech hluboce zamilovaná – a nebyla sama).

               Nejfulminantnější start neuvěřitelné kariéry ale slavila 6.dubna 1974, (tedy právě před padesáti lety) švédská skupina ABBA.

Byl to skutečný průlom v popové hudbě, kde do té doby dominovaly pouze skupiny z Velké Británie a USA. ABBA byl skutečný fenomén – dokonce i v komunistických zemích nezůstali k jejich písním imunní – Švédsko a Rakousko to ovšem měly v socialistickém táboře díky své neutralitě a silným socialistickým rysům v politice svých zemí o něco snadnější než nenávidění Američané.

               Můj první kontakt s ABBOU byl dost kuriózní. Navštívil jsem naši učitelku v mé vesnici, jejíž manžel byl kovaný komunista (později se snažil zabránit mému přijetí na vysokou školu) a ten právě z magnetofonu poslouchal ABBU a představil mi tu skupinu jako hudbu nejbližší budoucnosti. To se i potvrdilo. Ale ABBA zůstává věčná.

               Nejen tím, že se prodalo na světě přes 400 milionů nosičů jejich hudby, nejen že muzikál s jejich písničkami, který slavil svou nesmírně úspěšnou premiéru v Londýně v roce 1999 se dokonce dočkal i úspěšného zfilmování v roce 2008 (a my jsme rádi odpustili Pierce Brosnanovi, že neumí zpívat) ale ve Stockholmu je od roku 2013 i ABBA Museum a když jsme s manželkou navštívili švédské hlavní město v roce 2007 konalo se právě slavnostní otevření parlamentní sezóny, před budovou parlamentu stála královská kapela a hrála – ABBU.

               Prostě ABBA se stala kulturním fenoménem, srovnatelným s Beatles a nebyla to náhoda. Kromě skutečně líbivé hudby a vtipným textům to byl i skvělý marketing a důraz na vizualizování hudby. Trošku extravagantní, ale atraktivní kostýmy, odpovídající právě době sedmdesátých let, samotný název skupiny, reflektující křestní jména členů skupiny Agnetha, Benny, Björn a Anne-Frid, ale i skvěle se doplňující vzhled zpěvaček (blondýna Agnetha a černovlasá Anne-Frid, jakož i jejich hlasy – Agnethin soprán a Fridin mezosoprán – tvořily prostě naprosto dokonalý produkt.

               Dnes by taková skupina vznikla na základě mnohých castingů, PR úvah a reklam, složitého výběru, co má taková skupina zpívat – a sotva by se stala takovým fenoménem jako byla ABBA. Ta totiž, ať se tomu chce nebo nechce věřit, vznikla skutečně spontánně ze dvou mileneckých párů s naprosto rozdílnými osudy a charaktery. Jestliže soukromý život protagonistů byl víc než turbulentní a jejich vztahy skončily v troskách (i díky extrémní pracovní a psychické zátěži pramenící z jejich popularity), zanechali za sebou spoustu krásné hudby. Někdo ji může považovat za plytkou, ale že je líbivá, může sotva popřít.

               Mozkem skupiny byl kytarista Björn Ulvaeus, narozený v roce 1945 který v roce 1966 potkal tehdejší idol pubertálních švédských dívek – klavíristu skupiny Hep Stars Bennyho Anderssona (celým jménem Göram Bror Benny Andersson). Stačila jedna divoká párty  ve Västerviku, na které vznikla první společná skladba „Isn´t It Easy to Say“, a vzniklo přátelství na celý život, Benny a Björn jsou přátelé i dnes a spolupracují na společných projektech, i když Björn se víc angažuje v politice.

Z jeho iniciativy vzniklo ono už vzpomínané ABBA muzeum ve Stockholmu, od roku 2005 je členem humanistického klubu „Humanisterna“ a v roce 2019 vzal pod ochranu Gretu Thunberg, když se o ní vyjádřil, že je „vzpurná a hluboce přemýšlivá Pippi dlouhá punčocha), Benny spíš v bussinessu – je majitelem produkční hudební firmy Mono Music AB, majitelem čtyřhvězdičkového hotelu ve Stockholmu a jezdecké stáje blízko hlavního města. Ostatně Björn právě v roce 1966 začínal studovat práva a po onom setkání s Bennym studium ihned ukončil.

               Benny, narozený v roce 1946 ve Stockholmu, syn stavebního inženýra, se zúčastnil v roce 1964 se svou tehdejší přítelkyní Christinou Grönwall, se kterou měl dvě děti (1963 syna a 1965 dceru – hippies generace mívala děti v poměrně časném věku) talentové soutěže. V té sice nevyhráli, ale mladého klavíristy si všimla skupina Hep Stars, která zde byla taky a angažovala ho.

Benny opustil v roce 1969 Hep Stars a s Björnem vytvořili skupinu Björn and Benny. Psali spolu hudbu a reprodukovali ji. Ale něco tomu ještě chybělo – pěkná děvčata. Benny poznal už v roce 1968 zpěvačku Anni-Frid Lyngstad, stal se jejím producentem a napsal pro ni písničku Peter Pan. V roce 1972 poznal Benny sólovou zpěvačku Agnethu Fältskog a to byla hodina vzniku skupiny ABBA. Zda ten nápad měl Benny nebo Björn se nedozvíme, oni tvrdí, že to byl nápad společný. Byl to nicméně nápad geniální.

Od roku 1972 vystupovali ve čtyřech a 6.dubna 1974 udeřila jejich hvězdná hodina. Vítězství v Eurovision Song Contest a to dokonce v kolébce popu ve Velké Británii (v lázeňském městě Brightonu), kde zazpívali Waterloo, je vynesl na piedestal a odstartoval jejich hvězdou světovou kariéru.

               Ten konec přišel proto, že se začaly rozpadat jejich soukromé vztahy. V červenci 1980 se rozvedla Agnetha s Björnem, když už od roku 1978 žili odděleně, v témže roce se sice Benny po devítiletém zasnoubení oženil s Anni-Frid, ale manželství nemělo dlouhého trvání a manželé se rozvedli už v roce 1981.

               Zatímco se oba muži po konci skupiny věnovali dále společné tvorbě – v roce 1984 uvedli v Londýně velmi úspěšný muzikál „Chess“, v devadesátých letech pak muzikál „Kristina fran Duvenala“ (který zůstal jen ve švédském originále) a konečně v roce 1999 veleúspěšný muzikál „Mamma mia“) a dokázali žít v poměrně uspořádaných poměrech, obě ženy měly osudy mnohem pohnutější. Ostatně právě na muzikál „Mamma mia“ mi koupil syn se snachou lístky při návštěvě Londýna – usoudili právem, že díky naší mizerné angličtině budeme aspoň při tomto kusu vědět, oč tam jde. A tak jsme definitivně poznali, že Pierce Brosnan skutečně zpívat neumí.

               Benny Anderson se už týden po rozvodu s Fridou oženil s televizní moderátorkou Monou Nörklit, má s ní syna a žijí spolu dodnes. Björn se v roce 1981 oženil s Lenou Kallersjö, měl s ní dvě dcery – v roce 2022 pár oznámil, že chce nadále žít odděleně.

               U zpěvaček začněme blondýnou Agnethou.

Byla ve skupině s odstupem nejmladší, narodila se v roce 1950. Zpívat začala v roce 1967 a její sólo kariéra byla natolik úspěšná, že byla jednou z nejoblíbenějších švédských zpěvaček. Ale právě že jen švédských. Až v roce 1972 poznala Björna Ulvaeuse. V roce 1973 s ním otěhotněla a přivedla na svět dceru Lindu. Už tahle zátěž dala jejich vztahu zabrat, protože těhotenství spolu s koncerty a s nimi spojeným cestováním snášela špatně. Ostatně celý život trpěla panickým strachem z létání, který se psychiatři marně snažili léčit. Přesto přivedla na svět v roce 1977 ještě společného syna Petra Christiana, než v roce 1978 oznámili odloučení a v roce 1980 se rozvedli.

V roce 1982 se Agnetha pokusila o kariéru herečky, když dostala hlavní roli ve švédském filmu Raskutam. Její sólová pěvecká kariéra po rozchodu s Abbou nebyla vysloveně neúspěšná, ale slávy Abby samozřejmě nedosáhla. V osobním životě se jí příliš nedařilo. Po několika krátkých vztazích se provdala v roce 1990 za švédského lékaře Tomase Sonnenfelda, ale už v roce 1992 následoval rozvod. Ještě horší to bylo pak, když měla v letech 1997–1999 poměr s Gertem van den Graafem, Holanďanem žijícím ve Švédsku, který ji po rozchodu pronásledoval – nakonec ho musela za stalking zažalovat. Od roku 1988 žije na statku v Helgö západně od Stockholmu se svou dcerou Lindou.

               Nejpohnutější osud měla nepochybně Anni-Frid Lyngstad.

Narodila se v roce 1945 v Norsku jako takzvaná Tyskerbarna. Tak byly označovány, děti, které vznikly ze vztahů norských děvčat s německými vojáky během německé okupace Norska.  Matky těchto dětí byly označovány jako Tyskertos, což se dá přeložit jako „německé poběhlice“. Po válce byly tyto děti označovány za rasově méněcenné, bylo dokonce zvažováno jejich vysídlení do Austrálie, byly pronásledovány, diskriminovány a psychiatrizovány. Němci poslali na podporu těchto dětí v roce 1959 50 milionů marek, které zmizely, aniž by se peníze dostaly k jedinému z nich. Matka Anni-Frid Synni měla v době porodu 19 let a zemřela dva roky později na selhání ledvin. Malá Anni Frid vyrůstala tedy u babičky a už ve dvanácti letech začala zpívat. V roce 1963 se jako osmnáctiletá provdala za Ragnaze Fredrikssona, měla s ním dvě děti a v roce 1968 se s ním rozvedla. To už žila ve Švédsku.

               V roce 1969 poznala Bennyho Anderssona a zbytek je už historie.  Po rozvodu s Bennym se už zpívání nevěnovala, v roce 1992 se provdala za Heinricha Ruzzo prince z Plauenu a žila s ním až do jeho smrti v roce 1999 ve švýcarském Freiburgu a poté v Zermattu. Pro šlechtice byla očividně hodně přitažlivá, dnes žije s Henrym Smithem 5 viskontem z Haubledenu na jeho sídle v Genolieru v jižním Švédsku.

               ABBA úplně nezemřela. V letech 2017–2021 vytvořila tato čtveřice ještě jedno – své deváté – album „Voyage“. Společné turné ale rozumně odmítli, i když jim za to byly nabízeny odměny v miliardové výši. I to svědčí o tom, že jsou Švédové, tedy rozumní lidé, kteří i slávy užívají s mírou.

               Ve filmu Mamma Mia se sice zúčastnili jako přísedící castingu, zvěčnit se ale dal nekolikasekundovým záběrem před koncem filmu jen Benny.

               Tento týden to tedy bude padesát let, co Abbu známe. A naše generace se jí nevzdá. Stejně jako Švédsko, kde jsou jedním ze základních kamenů švédské kultury.

Vlastimil Tusar – sto let od jeho úmrtí

               Moje generace si to ještě určitě pamatuje, jak jsme se v hodinách dějepisu učili o „Tusarově zradě.“ Bylo tím v komunistickém školství míněno jeho chování v září 1920, kdy jako předseda vlády Československé republiky raději podal demisi, než by se podvolil diktátu radikální levice ve straně Sociálních demokratů, která se později stala komunistickou stranou Československa.

               Abychom chování tehdejšího předsedy vlády pochopili, musíme se zabývat:

  1. Situací v sociální demokracii
  2. Celkovou politickou situací v Evropě, zejména pak ve střední
  3. Osobou Vlastimila Tusara

Až pak dostaneme obraz velmi schopného politika, kterému sice chybělo charisma (zejména díky svému chatrnému zdravotnímu stavu a krční chorobě, v důsledku které mohl hovořit jen velmi tiše) ale zato byl mistr vyjednávání, génius v opatřování si informací a člověk hlásající pozitivní práci pro národ a stát – jev ještě i dnes velmi vzácný a v té době doslova neslýchaný.

  1. Sociální demokracie vznikla v osmdesátých letech devatenáctého století jako hnutí zastupující zájmy proletariátu a měla jednoznačně internacionální charakter, což doložila i založením Druhé internacionály. Dělnictvo nemělo znát nacionalismus, přiřknutý pravici, ale působit ve věci světové revoluce společně. Centrum Rakousko-uherské sociální demokracie bylo tedy logicky ve Vídni a sociální demokraté v Čechách a na Moravě se při svých rozhodnutích museli řídit instrukcemi vídeňské centrály, kde kraloval zakladatel strany Viktor Adler (mimochodem narozený v Praze). Proto se sociální demokracie nepřidala k národnímu hnutí, které požadovalo federalizaci monarchie (a později i samostatnost). Hlasatelem setrvání v Rakousku Uhersku byl doktor Bohumír Šmeral. Navíc sociální demokracie neměla ani špetky konstruktivní politiky, jejím cílem bylo hledání „ne na každé ano“, čili permanentní bojovná opozice, tedy něco, co dnes vidíme u stran ANO a SPD. Nebyla tedy ani v nejmenším připravena převzít skutečně vládní úkoly – vyžívala se v rebelství. Právě Vlastmil Tusar přinesl do strany nový směr. Zaprvé, když přišel z Prahy na Moravu a zjistil, že tamější dělnické hnutí, jakkoliv většinově české, je ovládáno Němci a zejména nemocenskou pojišťovnou, která byla zcela v německých rukách. To se rozhodl změnit. Tehdy dorazil do Brna dokonce sám Viktor Adler, aby odbojnému Tusarovi napravil hlavu. Neuspěl, Tusar dostal kontrolu nad pojišťovnou do českých rukou. Sociální demokracie se naprosto nestarala o české školství, protože prosazování české výuky považovala za pravicový nacionalismus. Tusar zahájil propagandu „České dítě do české školy.“ A přijal za tím účelem dokonce místo v okresní školní radě. V boji o autonomii české Soc Dem ukázal nečekanou houževnatost. Když se ho rakouská centrála snažila všemi prostředky odstranit z vedení moravské organizace, nakonec prosadil v roce 1910 odloučení moravských a českých odborových organizací od vídeňského centra.

Tusar ale upustil od revoluční agitace a ukázal se ochoten spolupracovat s jakýmikoliv státotvornými organizacemi. Byl zastáncem Masarykovy „drobné práce“ místo Leninova revolučního nadšení, kterým byla sociální demokracie nakažena. Jeho heslem bylo: „Politik musí vědět, co chce. Nemusí toho chtít moc, ale k tomu, co chce, musí znát cestu“.

Anekdoticky působí jeho účast na brněnském plesu, který organizoval moravský místodržící Oktavian Regner von Bleyleben. Pozvánku na ples dostávali vždy všichni předsedové parlamentních stran, ovšem sociální demokraté tuto „buržoazní zábavu“ striktně odmítali. Tusar byl první, kdo na ples přišel, a to dokonce ve fraku (pro sociální demokraty byl už oblek urážkou proletářské myšlenky) a ke všemu ještě vyzval k tanci místodržitelovu manželku. To byl takový šok, že všichni ostatní přestali tančit a v Praze se rozhodovalo o Tusarově vyloučení ze strany. Tusar ale tak vyváděl stranu z třídní izolace, ve které si libovala a připravoval ji na účast v budoucích vládách.

Co se týká československé samostatnosti, byl dlouho proti, a to čistě z oportunismu, daném jeho opatrností. Zde byl na stejné straně se Šmeralem. Když ale vstoupily USA do války a bylo zřejmé, že země Osy válku prohrají a když se mu nepodařilo Šmerala zviklat, opustil ho. J.Stránský to komentoval později slovy: Tusar zradil Šmerala, když bylo zradou nezradit ho.“ 27. října dal Tusar z Vídně pokyn do Prahy, že je vhodný čas k vyhlášení samostatnosti, byl informován (jako ostatně často správně), že armáda už nebude do demonstrantů střílet (což byl 14. října, kdy chtěli samostatnost vyhlásit právě sociální demokrati, ještě dělala). Na tomto poli bylo tedy Tusarovou obrovskou zásluhou, že vyvedl stranu z izolace. Masaryk nebyl nadšen, když ho musel jmenovat na základě výsledků parlamentních voleb v dubnu 1920 předsedou vlády, našel v něm ale později zalíbení – a Tusar v Masarykovi, od kterého přejal mnoho teoretických politických vědomostí. Musíme si uvědomit, že česká sociální demokracie prakticky žádnou psanou ideologii neměla (ruští komunisté ale ano!), její „ne na každé ano“ bylo intuitivní a vůdcům strany chybělo i to nejzákladnější politologické vzdělání. Tusar si stykem s Masarykem ušetřil hodiny četby odborné literatury a dokázal to ocenit.

  • Mezinárodní situace byla zejména po první světové válce komplikovaná. Nové Československo nemělo určeny pevné hranice (Tusar zůstal po 28. říjnu ve Vídni, aby na určení nových hranic aktivně spolupůsobil). Bylo tehdy v konfliktu s Maďarskem a Polskem. Radikální sociální demokraté sympatizovali s komunisty Bély Kuhna a s Republikami rad v Maďarsku a na Slovensku (tam byl Maďary dosazen za „předsedu vlády“ český sociální demokrat Antonín Janoušek). Úlohou předsedy vlády Tusara bylo ale bránit integritu Československa, což byla mezi radikály doslova zrada proletářské myšlenky. Někdejší Tusarův brněnský časopis „Rovnost“ ho volal před soud dějin a hradčanská organizace, jejímž byl členem, dokonce podala návrh na jeho vyloučení ze strany. Stejně problematické viděla strana vyhlášení neutrality ve válce Polska proti bolševickému Rusku v roce 1920 a umožnění transportu válečného materiálu bojujícímu Polsku přes československé území. (Marxistická levice požadovala samozřejmě podporu bolševického Ruska proti Polsku a Československo mělo ještě s Polskem nevyrovnané hraniční spory) I díky tomuto postoji Tusarovy vlády Polsko přistoupilo na arbitráž, která 28.července 1920 rozhodla o dělení Slezska. Československo dostalo tehdy právě to, co chtělo, včetně polského Karvínska a levého břehu řeky Olše se strategicky důležitým těšínským nádražím. Arbitráž byla pro Československo – zejména hospodářsky – relativně výhodná, i když tak na jeho území zůstala početná polská menšina. Tusar se bránil levému křídlu strany s argumentem, že vývoj Evropy bude určovat Západ a Československo s ním nesmí ztratit kontakt nějakou komunistickou revolucí a přestavbou hospodářství podle ruského vzoru.
  • Osoba Vlastimila Tusara a jeho osud je v tomto kontextu velmi zajímavá.
  • Sice nevstoupil do československých dějin jako velký premiér, jako později například Švehla, otázka ale je, zda to bylo v daných podmínkách vůbec možné. Narodil se 28. listopadu 1880 v Praze, V roce 1903 přišel jako novinář do Brna, pracoval v týdeníku Rovnost, který jako šéfredaktor v roce 1908 změnil na deník. V roce 1911 byl zvolen do rakouského parlamentu a zůstal jeho členem až do konce války. V říjnu 1918 se stal členem „Národního výboru“. V červnu 1919 se konaly první demokratické komunální volby. V nich zvítězili sociální demokraté před agrárníky, národní socialisté předsedy vlády Karla Kramáře skončili až třetí a Kramář v důsledku toho odstoupil. Sociální demokraté měli dodat předsedu vlády a až teď zjistili, jak jsou na tom personálně špatně. Předseda strany Antonín Němec nebyl takového úkolu schopen, ministr spravedlnosti Kramářovy vlády Soukup se zdiskreditoval, když chodil na demonstrace proti vlastním zákonům, nadějní mladíci Rudolf Bechyně nebo Antonín Hampl ještě nebyli zralí. Sociální demokraté tedy sáhli po jediném možném řešení a tím byl Vlastimil Tusar – člověk kompromisu a akceptovaný ostatními politickými stranami. Pracoval v pohnutých dobách s neuvěřitelným klidem, tím byl ostatně proslulý. Dochovala se anekdota, kdy v Tusarově domácnosti vypukl požár. Když přijeli požárníci, odešel Tusar klidně spát s tím, že teď se už nemůže nic přihodit. Podařilo se mu sestavit červeno-zelenou koalici s agrárníky, i když byly jejich programy naprosto rozdílné – Tusar ale dokázal, že tato vláda nejen jakž takž fungovala, ale tyto strany dokonce vyhrály i první parlamentní volby v dubnu 1920. Sociální demokraté získali pod jeho vedením (i když oficiálním volebním lídrem byl předseda strany Antonín Němec) 1 590 520 hlasů čili 25,7 procenta hlasů a 74 mandátů. Ovšem z celkových 281. Vytvořil koalici s agrárníky, kteří přispěli 28 mandáty a s československými socialisty Jiřího Stříbrného, kteří přispěli 21 mandáty. (Ve vládě měli sociální demokraté 7 křesel, agrárníci 5 a českoslovenští socialisté dvě) Ukázalo se, jak těžké bude i v budoucnosti tvořit stabilní vládní koalice v národnostně roztříštěném prostředí, kde se nedalo počítat s konstruktivní spoluprací Němců ale ani Slováků. Tusar se snažil získat do vlády německé sociální demokraty, ti ale neměli zájem. V budoucnosti se to pro ně ukázalo jako fatální chyba. Nakonec vládní prohlášení prošlo 140: 109 hlasům, s rebelujícími jednotlivci pomáhal i prezident Masaryk. Podporu vládnímu programu musel Tusar zajišťovat jednáními od případu k případu, a hlavně nedovolil sociálně demokratickým poslancům volnost hlasování – po právu se obával, že by krajní levice hlasovala proti. Zejména, když na žádost Masarykovu udělal minstrem financí doktora Engliše. Sociální demokraté se sice pojistili proti tomu, aby v parlamentním klubu získali většinu radikálové zavedením pevných volebních listin bez možnosti preferenčních hlasů a budoucí komunisty v té době tzv. „marxistickou levici“ zatlačili na dolní místa listin a stejně tak si zajistili i většinu v předsednictvu strany. Jenže v členstvu strany to vypadalo úplně jinak a Tusar byl od samého začátku pod obrovským tlakem členské základny. V čele levice stanul Bohumír Šmeral, v roce 1918 vyloučený pro své prorakouské postoje z politického života. Teď cítil svou novou šanci a byl silným Tusarovým protivníkem. Ideologické boj mezi demokratickým vývojem a diktaturou proletariátu štěpil stranu na dvě vzájemně nekomunikující křídla. Zvláštností českého vývoje ovšem bylo, že ani radikální levice neměla v roce 1920 chuť sáhnout ke zbraním. Chyběl jí leninský fanatismus, Šmeral byl spíš oportunista. Sám řekl: „Proletariát bitvu rozhodnou a poslední nenechá si vnutit v době, která je nejméně vhodnou. Neznamená to, že se jí vzdává. Je neodvratná a bude vybojována, až se naplní čas.“ Podle něho bylo úkolem levice „mařit konsolidaci měšťanského pořádku,“ čili destabilizovat stát, aby se rozpadl sám. Tisk reagoval na Šmeralovu taktiku karikaturou, ve které na Leninovu výzvu: „Připravujte ozbrojenou revoluci.“ Odpovídal „Nemůžeme, není čas. Připravujeme stranický ples.“ Šmeral i hlásná trouba komunismu Ivan Olbracht navštívili Rusko a byli přijati stranickými vůdci, ovšem ani nevylezli na ulici, aby se přesvědčili, jaká bída a míra destrukce v zemi panuje. Olbracht podle vlastních slov „pracoval tak intenzivně, že tři týdny nevylezl ze svého pokoje.“!!!

Tusar váhal se svoláním sjezdu strany. Jeho cílem bylo provést stranu ve vládě celým volebním obdobím a doufal, že poválečné vzbouřené emoce volající po revoluci časem díky stoupající životní úrovni ochabnou. Jenže sjezd se nedal odkládat do nekonečna. Šlo o to, zda se československá sociální demokracie připojí k druhé internacionále (tedy sociálně demokratické) nebo ke třetí internacionále, komunistické, stojící pod diktátem Moskvy. Zatímco účast československých vyslanců na druhé internacionále zastupitelstvo strany odmítlo, do Moskvy na druhá sjezd komunistické internacionály své tři vyslance poslalo. Tehdy bylo v Moskvě přijato 21 podmínek pro členství v komunistické internacionále, v bodě šestnáct se každá z členských stran zavazovala k naprosté poslušnosti moskevskému ústředí. Navíc se všechny sociálně demokratické strany měly přejmenovat na komunistické. Mimo jiné tak byl i bod revize poslaneckých mandátů a „pročišťování strany od maloměšťáckých živlů“, což nemohlo znamenat nic jiného, než že právě Tusar a jeho pravé křídlo strany budou po stranickém sjezdu, plánovaném na 25.září ze strany, vyloučeni. 23 poslanců a pět senátorů, hlásících se k „marxistické levici“ odmítali v parlamentu hlasovat pro vládní návrhy. (nakonec po rozštěpení strany vytvořilo nový komunistický poslanecký klub 18 poslanců u sociální demokracie jich zůstalo 56)

Tusar se rozhodl k rozhodujícímu útoku. Jednou záchranu sociální demokracie viděl v rozštěpení strany. 14 září svolal schůzi zastupitelstva a výkonného výboru, v kterých orgánech měla ještě pravice většinu a rozhodla o vystoupení ministrů sociální demokracie z vlády a že levice, která se staví na půdu komunistického programu třetí internacionály nemá právo se hlásit k sociální demokracii a nemá právo se účastnit jejího sjezdu. Místo koaliční vlády vznikla vláda úřednická, jejího předsedu, doktora Černého doporučil Masarykovi sám Tusar.

Radikální levice byla zaskočena jen krátce. Už 15. září se sešla v Karlíně a trvala zde na sjezdu 25.září, zatímco pravice ho prohlásila za vzdorosjezd, tedy ilegální. Na tento sjezd se dostavilo 321 poslanců z 527, tedy většina. Vůdcem strany po tomto sjezdu se stal Bohumír Šmeral, o vstupu do třetí internacionály se ale nehlasovalo, aby zůstal dojem, že se jedná i nadále o sociální demokracii – šlo o majetek strany. Šmeral byl prostě Šmeral.

Pravice uskutečnila svůj sjezd 26.listopadu 1920. I ona se prohlásila za pravou sociální demokracii, i když nebylo vůbec jasné, jakým způsobem bylo delegováno 500 účastníků sjezdu. Začátkem prosince 1920 pak zápas mezi oběma křídly kulminoval v tzv. Boji o Lidový dům. Budova centrály strany patřila nominálně předsedovi strany Antonínovi Němcovi, (protože v Československu politické strany nesměly vlastnit majetek) ovšem od září ho využívala Šmeralova strana. V prosinci dala vláda doktora Černého zapravdu formálnímu majiteli, policie obsadila Lidový dům a předala ho do užívání pravicové sociální demokracii. Následovala generální stávka a částečně i násilné nepokoje s mrtvými. Levicová marxistická strana pod vedením Šmerala ovšem nemohla být a ani nebyla připravena na násilné převzetí moci v zemi, a proto byl odpor snadno potlačen. Poté, co takto prohrála boj o majetek strany už nic nebránilo Šmeralově straně přejmenovat se na komunistickou stranu podle rozkazu Moskvy. Stalo se tak 16.května 1921.

Vlastimil Tusar se už v té době aktivní politiky neúčastnil. Po podání demise se odjel léčit do Hamburku, jeho zdravotní stav byl špatný, trpěl na výduť aorty a generalizovanou aterosklerózu. Přijal post velvyslance v Berlíně a 1.března 1921 rezignoval i na svůj poslanecký mandát. V Berlíně 23.března 1924 náhle zemřel Dožil se pouhých 43 let.

Tusar byl předsedou vlády v krajně obtížném období a provedl stát, za nějž nesl zodpovědnost, touto epizodou, jak nejlépe mohl. Víc se demokratickými prostředky dosáhnout nedalo. Jeho zásluhou bylo zachování československé sociální demokracie jako demokratické státotvorné strany. A to i za cenu rozštěpení československé levice, přičemž mu muselo být jasné, že sociální demokracie zůstane v souboji s populistickými komunisty slabší silou. To se potvrdilo. I když se další volby v Československu konaly až v roce 1925, což dalo sociálním demokratům čas na zotavení, získali v těchto volbách 631 403 hlasů a 29 poslaneckých mandátů a zaostali tak výrazně za komunisty (934 223 hlasů a 41 mandátů). Zůstali ale relevantní politickou silou a Tusarův „odchovanec“ Rudolf Bechyně členem takzvané pětky, která určovala politiku Československa ve dvacátých letech dvacátého století.

Vlastimil Tusar nikoho nezradil. A hlavně ne sebe. Byl sociální DEMOKRAT a ne revolucionář sázející na násilí a krev. Jeho akce ze 14.září 1920 byla pro komunistickou levici překvapivou a mohla být považována za zákeřnou, zejména proto, že to od „kliďase“ Tusara v žádném případě neočekávali. Ale on si dobře uvědomoval, co by znamenalo, kdyby vedení nejsilnější politické strany převzali radikálové poplatní moskevským komunistům.  K čemuž se nezvratně schylovalo a on to pochopil. Jeho úloha v politickém vývoji poválečného Československa bývá podceňována a komunisty dokonce démonizována. Ale možná právě tato nenávist, kterou na sebe od komunistických radikálů přivolal, svědčí o tom, že svou práci nedělal špatně. Nedočkal se úspěchu, ale úspěch, a to jakýkoliv, nebyl v té době, kdy se nový stát podobal velkému staveništi a v časovém intervalu, který mu dějiny poskytly, ani dosažitelný. Vzdejme tedy aspoň dnes čest jeho památce.

550 let od narození tvůrce heliocentrického systému

Někdy dokáže hobby člověka proslavit mnohem víc než jeho povolání. (Já sám jsem takovým malým příkladem. Ovšem kdyby se Niklas Koppernigk držel svého kopyta jako ekonom, ministr financí, lékař a kanovník (měl, jak vidno těch kopyt celou hromadu), znali by jeho jméno jen vědci, zabývající se dějinami Ermlandu v severním Polsku.

               Že vám to jméno i tak nic neříká? Své stěžejní dílo „De revolutionibus orbium coelestium“ podepsal latinskou formou svého jména Nicolaus Copernicus, už proto, že to dílo věnoval papeži Pavlovi III. a tak se slušelo k latinskému textu mít i latinsky znějící jméno. Už svítá?

               No a nakonec, když si tohoto slavného muže přivlastnili Poláci, se z něho stal Mikuláš Koperník. I když nebyl Polák a polsky zřejmě ani moc neuměl. Jeho rodnou řečí byla němčina. Ale tak už to na světě chodí. V knize “Osobnosti Evropy od starověku do současnosti“ z roku 1993 je uveden jako polský matematik a astronom. Slavné lidi si chce přivlastnit každý, s neřády nikdo nechce nic mít. Rakušáci jsou v této disciplíně ostatně mistři světa. Tak si přisvojili Beethovena, ale Hitlera rádi přenechali Němcům. Laureát Nobelovy ceny za rok 2023 Ferenc Krausz se sice narodil v Maďarsku a Nobelovu cenu dostal za výzkum, který provozuje v Německu. Ale nějakou dobu působil i na vídeňské univerzitě, a tak ho Rakušáci ihned vyhlásili za rakouského nositele Nobelovy ceny. Vždyť přece s bratrským maďarským národem žili čtyři sta let v jednom soustátí! Pomalu stačí, aby si nějaký slavný muž dal jednou vídeňský řízek, nebo snědl u Plachuty ve Vídni jeho Tafelspitz a už se stane Rakušákem. A Rakušáci nacvičují být na něho hrdí a tato disciplína jim opravdu jde.

               Ale zpět k našemu Niklasovi, nebo Mikuláši, jak chcete, od jehož narození uplyne 19. února 550 let. Jeho teorie heliocentrického systému totiž rozhodujícím způsobem změnila náhled na náš svět – i když bylo třeba ještě dalších 70 let, než Koperníkovu teorii svými neuvěřitelně geniálními výpočty potvrdil Johannes Kepler.

               Koperník se narodil v bohaté rodině v severopolském městě Toruni.

Tehdy ovšem Toruň polská nebyla, založena byla řádem Německých rytířů v roce 1231, patřila k Hanse a v době, kdy zde malý Niklas přišel na svět, patřila k biskupství Ermland, které mělo v čele biskupa s hodností říšského knížete a tím pádem oficiálně podléhalo jako nezávislé knížectví přímo římskému císaři. Což samozřejmě nebylo snadné. O toto území soupeřil Řád německých rytířů s polským královstvím a v roce 1466 bylo toto území mírem podepsaným právě v Toruni, který ukončil třináctiletou válku mezi Řádem a spolkem pruských měst odděleno od území Řádu a vstoupilo jako formálně nezávislé knížectví pod ochranu polské královské koruny.

Knížectví Ermland na mapě tehdejšího polského království

               Mikuláš se narodil svému stejnojmennému otci a matce Barbaře Watzenrode, ovšem pokud navštívíte Toruň, nenechejte se zmást. Dům v ulici svaté Anny číslo 15-17, známý jako Koperníkův dům, sice rodině patřil, ale malý Mikuláš se narodil zřejmě v jiném domě na Ringstrasse blízko radnice (Dnes Rynek Staromiejski č.36) . Otec byl totiž vedle svého povolání obchodníka s mědí i městským radním. Otec zemřel už v roce 1483, když bylo Mikuláši deset let, ovšem jeho výchovy se ujal matčin bratr Lucas Watzerode, který se stal v roce 1489 ermlandským knížetem-biskupem. Ten zajistil jak Mikuláši, tak jeho staršímu bratrovi Andreasovi skvělé vzdělání. Andreas ovšem onemocněl v roce 1508 malomocenstvím a o deset let později na tuto chorobu zemřel.

               Mikuláš mohl zahájit své vysokoškolské studium na univerzitě v Krakově (1491–1494), kde studoval sedm svobodných umění, diplomu magistra ale nedosáhl. V roce 1495 se stal kanovníkem katedrální školy ve Fromborku a o rok později ho strýc Lucas poslal na studia do Itálie, která zahájil na univerzitě v Bologni. Tam zůstal do roku 1500 a dosáhl titulu magister svobodných umění. Poté, co strávil svatý rok 1500 v Římě, požádal o povolení k prodloužení studia na právnické a lékařské fakultě a po studiu na univerzitě v Padově obdržel v roce 1503 titul magistra církevního práva na univerzitě ve Ferraře. Perličkou je, že doktorského titulu v medicíně sice nedosáhl, přesto se stal později žádaným lékařem ve své rodné vlasti, kam se po roce 1503 vrátil. Jak rád to učinil je těžko odhadnout, každopádně svou zemi nazýval „in hoc remotissimo angula terrae“, čili „v nejzapadlejším koutě světa“. Strýc ale potřeboval schopného sekretáře a taky osobního lékaře a Mikuláš působil v obou těchto funkcích. Duo strýc – synovec odvádělo zřejmě dobrou práci. V složitých poměrech se jim podařilo uhájit nezávislost jejich knížectví, Koperník byl ostatně opakovaně zvolen kancléřem v letech 1510, 1519, 1525 a 1528. Reformoval státní finance (odhalil ve svém spise tehdy ještě nepochopenou inflaci, tedy skutečnost, že ceny zboží rostou s rostoucím objemem oběživa) staral se o rozdělování během válek opuštěných selských dvorů a poté, co vojska Řádu německých rytířů zničila v roce 1520 Frombork, přesunul své sídlo do Olsztyna a organizoval obranu tohoto města. V roce 1521 vedl delegaci k velmistrovi řádu, aby dosáhl navrácení obsazených měst. V roce 1537 kandidoval dokonce na biskupa (Ermland měl privilegium, že si biskupa mohli církevní hodnostáři volit sami – kandidáty musel ale schválit polský král – a papež jejich volbu pak jen potvrzoval. Koperník ale ve volbě podlehl Johannesovi Dantistovi von Höfen a na nejvyšší církevní funkci tedy nedosáhl.

               Jako velmi zaměstnaný muž ale potřeboval nějaké hobby. A tím se stala astronomie. Ve věži ve Fromborku, kde žil až do své smrti si pořídil observatoř, kde vykonával svá pozorování.

Věž ve Fromborku, kde Koperník žil a provozoval svá pozorování

Astrologie a s ní spojená astronomie ho zajímala už během jeho studia v Itálii. Vedle studia medicíny a práva navštěvoval i přednášky z astronomie. Na universitě v Bologni působil od roku 1483 Domenico Maria da Novara. Tento učitel a skvělý pozorovatel vycházel z děl vídeňského profesora Regiomontana a Georga von Peuerbach, kteří zpochybnili do té doby neochvějně platný obraz světa Claudia Ptolemaia, zveřejněný v jeho díle Almagest. Da Novara byl Koperníkovým učitelem, Koperník vzpomíná ve své knize na společná pozorování. První semínko nedůvěry ke geocentrickému systému světa bylo tedy zaseto do Mikulášovy duše očividně už v Bologni. Novara ho zasvětil i do ideí neoplatonismu, ve kterých hrálo slunce jako hmotný obraz boha stěžejní roli. Odtud byl už jen kousek k myšlence, že je-li slunce Bůh, mohou se země i ostatní planety otáčet kolem něho.

               Po zbytek života se pak Koperník zabýval sledováním hvězd a jejich pohybů. Že je země kulatá bylo už v této době definitivně dokázáno Magellanovou plavbou okolo světa v letech 1517–1521. Známá byla i nesrovnalost v lodním deníku jeho vlajkové lodi Victoria, který po admirálově smrti vedl kapitán Elcano, kdy chyběl jeden den, což přinášelo myšlenku, že se země otáčí okolo své osy.

               Koperníkovy prostředky, kterými prováděl svá pozorování (známo je 63 pozorování) byly i na jeho dobu velmi primitivní a neporovnatelné například s přístroji, které používal o půl století později Tycho de Brahe. Koperník byl velmi dobrý matematik, a proto mu neuniklo, že jeho teorie, podle které se planety pohybují v kruhových drahách na společné úrovni okolo slunce, nesedí. Přisuzoval to ale nedokonalosti svých měřících přístrojů. Přesto byl velmi nejistý, zda má svou teorii zveřejnit.

               Kupodivu to byli právě církevní hodnostáři z jeho okolí, ermlandský biskup Johannes Danciscus von Höfen, biskup z Chelmna Tiedemann Giese a Nicolaus kardinál Schönberg, kteří ho povzbuzovali k tomu, aby svou teorii vydal tiskem a kardinál Schönberg byl dokonce ochoten převzít náklady za tisk. Teorie heliocentrického systému nebyla považována za kacířství, ale spíš za výstřední bláznovství, nicméně Koperníkovi přátelé (o Koperníkově společenské povaze svědčí i to, že biskup Danciscus von Höfen, který ho porazil ve volbě v roce 1537, zůstal až do konce jeho života jeho dobrým přítelem.)

               Koperník ale dlouho váhal se zveřejněním své teorie. Na jedné straně se bál výsměchu, protože si byl vědom, že planety se zřejmě nepohybují v kruzích, přičemž podle Aristotela právě kružnice je nejdokonalejší formou (a po jako jiné, než dokonalé dráze by se měly pohybovat planety okolo slunce, které je zosobněním Boha?). Na druhé straně se bál zveřejnění svých objevů tiskem a zpřístupnění svých myšlenek veřejnosti. Podle neoplatonismu, jehož byl Koperník zastáncem, totiž měly být podobné myšlenky zůstat doménou matematicky vzdělaných lidí.

               Nakonec se nechal přesvědčit svým žákem Georgem Joachimem Rhettikem. Tento zveřejnil v roce 1540 svůj spisek „Narratio prima“, tedy „První zpráva“, ve které popsal Koperníkovu teorii. Sám se pak ujal dozoru nad tiskem Koperníkovy knihy, která byla vydána v Norimberku u tiskaře Johanna Petreia. Podle legendy dostal Koperník první exempláře své knihy, když už ležel na smrtelné posteli.

               Stal se tak otcem myšlenky heliocentrického slunečního systému. Nebyl první, kdo v ni věřil ani první, kdo se jí zabýval, Byl ale první, kdo se ji odvážil zveřejnit. A proto mu tento primát právem náleží.

               Knihu věnoval Koperník papeži Pavlovi III. Sliboval si od toho určitou ochranu hlavy církve, pokud by se proti jeho dílu zdvihla hysterie a stala se objektem pronásledování. Nebyl to špatný tah. Ani špatná volba. Papež Pavel III. vlastním jménem Alessandro Farnese byl pravým dítětem renesance a otevřený novým myšlenkám. Kardinálem se stal díky tomu, že jeho krásná sestra Giulie byla milenkou papeže Alexandra VI. Borgii. Sám se oddával ve svém mladosti nevázanému životu a zplodil spoustu dětí, z nichž tři uznal za legitimní a vytvořil pro ně nové vévodství „Parma a Piacenza“ a oddělil tato dvě města od církevního státu. Podařilo se mu oženit svého vnuka Ottavia s Markétou Rakouskou, nemanželskou dcerou císaře Karla V. Svolal v roce 1547 i Tridentský koncil ve snaze urovnat spory mezi katolíky a luterány a dosáhnout tak sjednocení církve (že se později tento koncil zvrtl v protiprotestantskou demonstraci moci a k rozštěpení církve, za to už nemohl, to se stalo po jeho smrti).

               Žádný velký poprask okolo Koperníkovy knihy ale nenastal. Jeho práce byla víceméně ignorována, a to jak od katolické, tak i od evangelické strany. Není známo, zda papež nějak na jemu věnovanou knihu reagoval. Protestantský ideolog Melanchthon se o Koperníkově knize zmínil v roce 1549, ovšem označil ji jen za opakování antické teorie Aristarcha von Samos, která byla vyvrácena Ptolemaiem i Aristotelem. Astronomové s matematickým vzděláním správě poukázali na nesouhlas mezi pohyby planet a Koperníkovou teorií, o kterém ovšem věděl už sám autor. Martin Luther knihu zřejmě vůbec nezaznamenal, slova odsouzení mu vložili historici do úst až v devatenáctém století. Dokonce ještě Tycho Brahe Koperníkovu teorii odmítal a věřil na geocentrické uspořádání světa.

               Teprve Johann Kepler v roce 1609 definitivně dokázal, že měl Koperník pravdu. Tedy ne úplně, ale jeho teorie otevřela nový směr zkoumání. Heliocentrický systém se prosazoval i po Keplerových výpočtech těžce, než se stal nezpochybnitelným. Planety se ovšem nechovají podle Aristotela a nepohybují se po dokonalých kružnicích, ale po elipsách, a to dokonce ani ne stejnou rychlostí, ale zrychlují či zpomalují svůj pohyb podle vzdálenosti od Slunce. Jak toto dokázal Kepler vypočítat, zůstává pro mne nevysvětlitelnou záhadou. Podnětem k jeho zkoumání byla ale teorie, kterou zveřejnil těsně před svou smrtí hobbyastronom Koperník, který měl tak nesmrtelně vstoupit do historie lidstva.

Woodrow Wilson

               Jen týden po světovém vůdci proletariátu 3.2.1924 zemřel i jeho kontrahent z druhé části zeměkoule. Jakýsi Leninův protipól, i když se vzájemně ovlivňovali, vlastně se právě tehdy objevil náznak pozdějšího bipolárního světa.

               Zatímco Lenin založil brutální komunistickou diktaturu na východě, která v průběhu budoucích desetiletí měla ovládnout polovinu Evropy, Wilson využil skutečnosti, že Evropa spáchala sebevraždu rozpoutáním první světové války a povýšil Spojené státy na světovou velmoc, dominující západní polokouli.

               Vláda Woodrowa Wilsona znamenala předěl v amerických dějinách. Jestliže se až do jeho doby Amerika soustředila na řešení vlastních problémů, on ji poprvé, i když ne zcela dobrovolně, zapojil do řešení problémů globálních. Bohužel zde působil ne vždy šťastně. Předznamenal to, co Američany provází dodnes – snaží se řešit problémy, kterým vůbec nerozumí.

               Narodil se v roce 1856 ve Virginii, občanskou válku severu proti jihu tedy prožil v jižanském otrokářském státě, jako devítiletý zažil kapitulaci a zrušení otroctví. Teprve v tomto věku se naučil číst. Zda byl dyslektik nebo prostě v době války nefungovala škola, není zcela jasné. Logicky tedy jako přesvědčený Jižan pro černochy v době své vlády neudělal vůbec nic, spíš jejich osud zhoršil. Od vlivu své výchovy z dětství se totiž nikdy neodpoutal, a to i přes své rozsáhlé vzdělání. Pocházel ze skotsko-irské kalvínské rodiny a hluboká víra ho poznamenala na celý život. V roce 1915 prý řekl: „Můj život by neměl smysl, kdyby ho neposvěcovala víra.“ Dostal dokonce posměšnou přezdívku „Papež-laik.“

               Stal se vysokoškolským učitelem, tvrdí se o něm, že on v podstatě vymyslel politologii jako studijní obor. Kromě přednášek byl neuvěřitelně pilný i v psaní. Po své prvotině „Kongresová vláda“ z roku 1885, napsal pětidílné „Dějiny amerického lidu“, „Stát: Základy historické a praktické politiky nebo „Ústavní vláda ve Spojených státech.“

               Dospěl k názoru, že americký vládní systém je nejlepší na světě, i když je ho možné dále zdokonalovat. I v tom byl prvním Američanem s tímto názorem. V roce 1890 se stal profesorem na univerzitě v Princetonu a v roce 1902 jejím rektorem. Protože se mu nepodařilo univerzitu zreformovat podle vlastních představ – narážel na odpor místních elit, v roce 1910 na funkci rektora rezignoval, přestal o politice psát a začal ji prakticky dělat. Hned na první pokus se stal guvernérem ve státě New Jersey a vzápětí ho demokratická strana delegovala do prezidentských voleb v roce 1912.

               Do funkce guvernéra ho vyzdvihli místní zkorumpovaní straničtí bossové. Počítali s tím, že univerzitní profesor bez sítě vztahů ve straně se stane jen ctihodnou loutkou, se kterou si budou moci dělat, co budou chtít. Jenže nepodplatitelný nový guvernér je předčil v intrikách a brzy se stal jejich neomezeným vládcem. Mohli jen přihlížet a zuřivě skřípat zuby.

Woodrow Wilson

               V podstatě neměli mít demokrati ve volbách 1912 žádnou šanci. Je třeba si uvědomit, že volební potenciál amerických stran byl přesně opačný než dnes. Republikány tehdy volila vzdělanější vrstva, města a velcí majitelé pozemků, demokrati lovili své voliče mezi plebsem, dělníky a nevzdělanci. Dnes je to přesně naopak. A republikáni byli u moci posledních několik desetiletí, na přelomu století udělali z USA díky válce proti Španělsku nejmocnější zemí západní polokoule za Atlantikem, obsadili Hawai a získali kontrolu nad Filipínami, Mikronésií, Portorikem nebo Kubou. Dominantní osobou v republikánské straně byl Theodore Rooswelt, prezident v letech 1901–1909. Jenže po dvou prezidentských obdobích přenechal úřad svému nevýraznému nástupci Wiliamovi Howardovi Taftovi. Taft dokázal Rooswelta natolik rozčílit, že se tento rozhodl v roce 1912 znovu kandidovat. Republikáni tak měli dva prezidentské kandidáty a hlasy se rozdělily (Taft získal jen 3 485 082 hlasů a 8 volitelů, Rooswelt 4 119 582 hlasů a 88 volitelů. Jenže zase jednou se ukázalo, že kde se dva perou, třetí se směje. I když Woodrow Wilson získal jen 6 293 120 hlasů čili 41 procent, stačilo mu to bohatě k získání 435 volitelských hlasů a k triumfálnímu vstupu do Bílého domu. Dominance republikánů tak skončila a USA se měly navždy změnit.

               Nástup demokratů znamenal konec „divokého kapitalismu“ a začátek „dobrotivé vlády.“ Stát začal zasahovat do oblastí, kde to bylo až donedávna tabu.

               Wilson byl na svůj úřad díky svému vzdělání skvěle připraven a hořel ambicemi své plány uskutečnit. Ješitnost mu nechyběla, to se ostatně dalo vysledovat z vývoje jeho jména. Původní Thomas Wilson, zvaný Tommy, ho brzy přestal bavit a stal se Thomasem W. Wilsonem a se vstupem do politiky pak Woodrowem Wilsonem. To znělo lépe.

               Hned na začátku své vlády zrušil zákon o ochranářských clech, které bránily dovozu zahraničního zboží, což se projevilo poklesem jeho cen. Do chaotického finančního systému vnesl řád založením FED (Federálního rezervního systému) o kterém si dnes sice můžeme myslet své, ale tehdy to byl revoluční čin. V roce 1914 byla založena Federální komise pro obchod, která měla právo žádat od korporací výroční zprávy a kontrolovat tak jejich obchodní aktivity. Zákon o federálních půjčkách z roku 1916 zajistil farmářům levné úvěry a zákonem byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Zavedl progresivní daň z příjmu, což zejména makléře z Wall street přivedlo k šílenství, ale obyvatelstvo to přivítalo. Navíc byla tato daň zavedena těsně před vypuknutím první světové války a poskytla tak možnost financování americké účasti na světovém konfliktu. Ta daň nebyla z dnešního pohledu nijak vysoká, při ročním příjmu do 3000 dolarů ročně neplatil občan nic, nad 3000 dolarů jedno procento, při příjmu nad půl milionu ročně se daň vyšplhala na svou nejvyšší úroveň sedm procent.

               Když v roce 1914 vypukla první světová válka, vyhlásil Wilson neutralitu. Ovšem nastaly problémy s obchodem. Obchod s Německem poklesl na méně než jedno procento předválečného objemu, naproti tomu obchod s Británií se ztrojnásobil. Němci odpověděli ponorkovou válkou. Ale i poté, co v květnu 1915 německá ponorka potopila britský zaoceánský parník Lusitanii, kdy utonulo 1200 pasažérů a z toho 128 Američanů (Němci to zdůvodnili podobnou rétorikou, jako to dnes dělají Rusové při útocích na civilní cíle, podle jejich zpráv měl parník převážet náklad zbraní) se Wilson neodhodlal k žádným krokům. V roce 1916 ho totiž čekaly další prezidentské volby a byl si vědom nedostatečného voličského potenciálů demokratické strany (i když ho svými zákony výrazně vylepšil). Proto svou kampaň vedl z pozice pacifisty a varoval před republikánským kandidátem Hughesem, o kterém tvrdil, že „zavleče Ameriku do války“ – připomíná vám to něco?

               I díky této kampani Wilson svůj mandát obhájil, i když těsně. Získal 9 129 606 hlasů proti 8 538 221 hlasů Hugnesovým a i ve sboru volitelům to bylo jen těsné 277:254. Ovšem v lednu 1918 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku vůči všem lodím, tedy i neutrálním, což vedlo k masakrům civilních pasažérů na transatlantických linkách. A v dubnu 1918 se Britům podařilo dešifrovat depeši německého ministra zahraničí Zimmermana mexické vládě s návrhem mexicko-německé aliance, která měla Mexičanům přinést zpět Texas a další oblasti  na jihu USA. Wilson poté požádal 2.dubna 1917 Kongres o vyhlášení války.

Průběh bojů první světové války

               Němci USA podceňovali, protože na začátku roku 1917 měly armádu čítající 23 000 vojáků. Ovšem Amerika ukázala svůj neuvěřitelný potenciál. Do konce války dokázala zmobilizovat, vystrojit a vycvičit 2 800 000 vojáků a 75 procent z nich zasáhlo do bojů na západní frontě (a 112 432 jich tam padlo). Wilson se zachoval ovšem velmi racionálně. Protože USA neproklamoval jako jednu z válčících stran, ale jako „přidruženou mocnost“, zachoval si tak možnou úlohu rozhodčího při mírových jednáních. Tato taktika mu plně vyšla, při mírových jednáních ve Versailles v letech 1918 – 1919 hrály USA – a tedy Wilson sám – rozhodující roli. Z dnešního pohledu můžeme říct – bohužel.

               8. ledna 1918 definoval Wilson své válečné cíle ve slavných 14 bodech.

  1. Odstranění kabinetní diplomacie. Změna stylu chování států, tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem udržovat mír.
  2. Svobodná mořeplavba. V mezinárodních vodách měla platit absolutní svobodná plavba a také právo rovného přístupu ke svobodným zdrojům surovin.
  3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu. Cílem bylo vytvoření svobodného, liberálního obchodního systému ve světě, prostřednictvím odstraňování obchodních překážek.
  4. Omezení zbrojení. Všechny státy a národy se měly podílet na procesu odzbrojování.
  5. Vyřešení koloniální otázky. Koloniální otázky a problémy se měly řešit nestranně s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
  6. Evakuace cizích vojsk z ruského území. Německá vojska měla být stažena z okupovaných území v Rusku.
  7. Obnova suverenity Belgie. Mělo dojít k znovuobnovení nezávislé Belgie
  8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.  Francie měla být obnovena v předválečných hranicích a navíc měla opět získat Alsasko-Lotrinsko
  9. Italské hranice podle národnostního principu. Co nejpřesnější vytvoření italských státních hranic na základě etnických hranic. Zde se jednalo hlavně o JIžní Tyrolsko.
  10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící vRakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.
  11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
  12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše.  Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bospor a Dardanely.
  13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři. Polsko mělo mít přístup k Baltskému moři.
  14. Založení Společnosti národů. Tato organizace měla za úkol garantovat dodržování mezinárodního práva, územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého z členských států. Byl zde uplatněn princip rovnosti všech členů, bez rozdílu mezi malými a velkými státy.

V podstatě se těm bodům nedá moc vyčítat, až na to, že měly za důsledek roztříštění střední Evropy a tím usnadnily vznik druhé světové války. Wilson si zřejmě vůbec neuvědomoval, jak těžké může být prosazení práva na sebeurčení národů, obsažené v bodě deset, v národnostně roztříštěné střední Evropě, kde se národnostní hranice nekryly s hranicemi historickými, a navíc do hry vstupovaly i ekonomické zájmy velkých podnikatelů.

Někde se rozhodovalo na základě lidového hlasování, někde i bez něho. Protože uhlobaroni v ostravské oblasti měli eminentní zájem zůstat v Československu, kde měli menší konkurenci než v Polsku, a navíc potřebovali nutně bohumínskou železnici, jako jediné spojení se Slovenskem, byla hranice jednoduše tažena po levém břehu řeky Olše, přičemž bylo hlavní město Těšínského vévodství rozděleno na dvě části. V Československu zůstalo právě ono životně důležité nádraží. Myšlenky na sebeurčení národů se ihned chopili i bolševici v Rusku, aby si zajistili loajalitu podrobených národů Ruského impéria. Tuto myšlenku samozřejmě neměli nikdy v úmyslu skutečně realizovat a uplatnili ji ve velmi okleštěné formě v Svazu sovětských socialistických republik. Tento projekt, který jsme museli ve škole ještě povinně obdivovat, prosadil na konci svého života Lenin proti Stalinovi, který se s tím párat nehodlal a chtěl všechny bolševiky dobytá území jednoduše připojit i Rusku.

Výsledkem Wilsonova plánu byl vznik malých mnohonárodnostních států, kde bylo etnické pnutí předprogramováno.

Poslední bod, tedy založení Společnosti národů Wilson nakonec sám bojkotoval, když zabránil vstupu USA do této organizace. To už byl ale jen troskou, která si v mnohém nezadala s jeho protivníkem v sovětském Rusku.

Wilson zřejmě trpěl na vysoký tlak a postupující ateroskleróza z něj udělala popudlivého staříka. To nebylo dobře v době, kdy se měl řešit osud světa po velkém válečném konfliktu, tedy proces srovnatelný s Vídeňským kongresem 1815. Jenže ve Vídni tehdy kraloval kancléř Metternich, muž na vrcholu sil, skvělý znalec světových poměrů, diplomat, intrikán a skvělý milenec. V roce 1919 to byl Wilson, americký izolacionista, popudlivý stařík neschopný ovládat své emoce. Jen s těmi ženami měl něco málo s Metternichem společného. Na ty opravdu trpěl. O tom svědčí jeho dochované milostné dopisy. Jeho první manželka Ellen mu trpěla jeho milostné úlety, zemřela ale mladá. Poté si našel další velkou lásku vdovu Edith Bolling Galtovou. Byla to sice emancipovaná žena, které vedla módní salón a klenotnictví a jako první žena v USA řídila automobil, ovšem vychodila pouze dvě třídy základní školy a měla tedy velké vzdělanostní deficity. Poté, co Wilsona vyřadily opakované mozkové příhody z aktivního života, vedla americkou administrativu tato žena.

      Wilson začal Němce bytostně nenávidět, což je vysoce emocionální stav s jednáním politika neslučitelný. A mělo to mít fatální následky. Jednak ho popudily vysoké americké ztráty při ofenzívě roku 1918. Týden poté, co Němci požádali o příměří potopila německá ponorka irský parník Leinster, přičemž zemřelo 450 lidí včetně hodně žena a dětí. Pak stačilo, když Němci přečetli svou nótu vstoje a ne poníženě, jak si Wilson představoval a on se rozhodl je pokořit, jak to jen půjde. Podmínky, které byly Němcům nabídnuty a na základě kterých kapitulovali byly náhle irelevantní. Na jednání nebyli vůbec přizváni a byli pak konfrontováni jen s hotovým dokumentem, kdy jim už nezbylo nic jiného, než tento „kartaginský mír“ podepsat. Odtud pak vznikla ona teorie generála Ludendorffa o „dýce vražené do zad“, kterou jeho spojenec Hitler obratně využil k teorii židovského spiknutí (kterému mnoho dezinformátorů věří dodnes). Bylo zaděláno na další velkou tragédii.

      Wilson utrpěl už v dubnu 1919 první mozkovou mrtvici. Tu se ještě podařilo utajit. Po návratu do USA ale přišla další 25. září a poté 10. října. Ta byla už velmi těžká, ochrnul na polovinu těla. Podobně jako později Eduard Beneš ale odmítl navzdory svému zlému stavu rezignovat. Jeho osobní lékař sice konstatoval, že „prezident postupně chřadne tělesně i duševně a nemá naději na uzdravení,“ neprohlásil ho ale za neschopného vykonávat úřad. A stejně se zachoval bohužel i víceprezident Thomas Marschall. Svět tedy v tomto citlivém období řídil ochrnutý a duševně těžce postižený muž. Lidé si vyprávěli (opět jedna podobnost s Leninem), že Wilson se nachází v terminálním stavu syfilidy. Vládla paní Wilsonová. Ta vyhodila ministra zahraničí Lansinga, zkušeného diplomata, jednoduše proto, že ho nemohla vystát. Podrážděný Wilson dokázal přimět senátory, kteří ho ještě stále uznávali za hlavu demokratické strany k tomu, aby nehlasovali pro vstup USA do Společnosti národů. Hlasování i proto dvakrát v letech 1919 a 1920 ztroskotalo. Společnost národů bez účasti USA bylo bezzubou organizací, která v žádném případě nedokázala zabránit novému válečnému konfliktu – což měla být její hlavní úloha.

      Paradoxně obdržel Woodrow Wilson právě v roce 1919 Nobelovu cenu míru „za zásluhy o ukončení první světové války a za inciativu k založení Společnosti národů.“ Ze zdravotních důvodů si ji převzal až o rok později. V té době bylo už zřejmé, že v politice skončil a ze zdravotních důvodů odchází do důchodu.

      Zní to neuvěřitelně, ale Wilson chtěl v roce 1920 znovu kandidovat na prezidenta. V tom mu sice jeho strana zabránila a kandidovala guvernéra z Ohia Coxe, ale kandidát republikánů Harding vyhrál volby s heslem „vraťme se k normálním poměrům“ – tedy k poměrům před vládou Woodrowa Wilsona.

Samozřejmě byly změny ve společnosti nezvratné, ale lidem se to dobře poslouchalo. A tak vláda demokratů v roce 1920 skončila.

Woodrow Wilson se utáhl do soukromí a na veřejnosti se objevil jen jednou, na pohřbu svého nástupce v Bílém domě Hardinga, který v roce 1923 nečekaně zemřel. Wilson zemřel 3.února 1924 a stal se tak prezidentem, který ze všech vládců Bílého domu nejkratší dobu pobíral prezidentský důchod. Byly to jen tři roky.

Svět změnil rozhodujícím způsobem. Po Wilsonovi se už nikdy nemohly vrátit poměry před Wilsonem. Svět dostal novou dynamiku, otevřel nové problémy. A USA najednou byly povinny tyto problémy pomáhat řešit. Jedno, že se členem Společnosti národů nestaly. Této povinnosti se nezbavily dodnes. Je to nevděčná úloha policajta. Všichni vědí, že ho potřebují (kromě zločinců), ale nikdo ho nemá rád. Pod Woodrowem Wilsonem vstoupily USA na tuto cestu. Zda Trumpova vláda po sto letech tuto éru ukončí, na to si musíme počkat do letošního listopadu.

Maria Callas, největší operní pěvkyně 20 století a její muži

Maria Callas

               Vlastně jsem byl tou novou řeckou dvoueurovou mincí překvapen. Přiznám se upřímně, že jsem neměl tušení, koho Řekové tak oslavují. Kaji se, je to znak mé nevzdělanosti. Co se týká operních zpěvaček, znám Elinu Garanču, Annu Netrebko (pořadí jsem volil úmyslně, ta první je mi mnohem sympatičtější) a samozřejmě mi něco řekne jméno Emy Destinové. Ale jméno jedné z největších operních zpěvaček dvacátého století mi neřeklo nic, o to víc mě pak při rešerši uchvátil její pohnutý osud. K něčemu je to sbírání mincí dobré.

               V mladých letech oslavována jako „Božská“, „la Divina“ či „Primadonna assoluta“ v pozdějším věku v zapomnění, na ilegálních drogách, se zničeným hlasem. Zemřela v roce 1977, tedy ve věku pouhých 53 let. Vaz jí zlomil vzestup do společnosti miliardářů, créme de la créme“, kde byla ale jen ozdobou, aniž by si to uvědomovala. K stoletému výročí jejího narození má jít do kin film o jejím životě, trochu váhám, zda ho budu chtít vidět, hlavní roli má totiž hrát Angelina Jolie.

               Maria Callas se narodila právě před sto lety 2. prosince 1923 (proto ona řecká dvoueurovka) v New Yorku řeckým rodičům se sotva vyslovitelným jménem Kalogeropoulos. Její dětství byla naprostá katastrofa. Rok před jejím narozením zemřel rodičům prvorozený syn Vasil. Astrologové rodičům předpověděli, že dítě, které matka čekala, bude jeho znovuzrozením. Zklamání rodičů, když se narodila dcera, bylo obrovské a malé Marii toto zklamání nikdy neodpustili. Její narozeniny se z principu neslavily. Rodiče mínili, že není co. Když bylo Marii třináct let, rodiče se rozešli a matka se s ní a se starší sestrou Jackie přestěhovala do Athén. Neměli tam nic, žádné přátele, žádné příbuzné a žádné peníze. Žili uboze v napůl rozpadlém bytě. Matka doslova prodala starší dceru majetnému podnikateli Miltonovi Embirikovi, a to umožnilo Marii studovat zpěv. Dokonce si mohla pořídit klavír.

               Když začala válka, stala se matka prostitutkou pro italské a německé vojáky a nutila Marii, aby pro vojáky zpívala po barech. Když válka skončila, ukončila Maria jakýkoliv kontakt s matkou, odjela do New Yorku a tam živořila, když měla tři zaměstnání najednou – byla babysitterin, číšnice a asistentka operní zpěvačky současně.

               Ucházela se o místo v Medtropolitní opeře, byla ale odmítnuta a začala milostnou aféru s Eddym Baragozym, manželem operní zpěvačky Luise Casolettiové, která Marii vyučovala ve zpěvu. V Baragozym se Maria poprvé spálila – a nemělo to být naposledy. Eddy poznal její talent a slíbil jí velkou kariéru, když s ním podepíše smlouvu jako s jejím výlučným manažerem. Později, když byla úspěšná, vydíral ji s požadavky na velké finanční sumy a hrozil, že jinak zveřejní jejich společné fotky a milostné dopisy.

               Ředitel hudebního festivalu z Verony Giovanni Zenatello ji slyšel v New Yorku zpívat a poznal její talent. I on byl gauner. Nabídl jí angažmá – hlavní roli v opeře „La Gioconda“ – za 60 dolarů za vystoupení s podmínkou, že si cestu do Verony musí zaplatit sama. Problém byl, že Maria v tom čase nebyla nijak atraktivní. Byla tlustá, neforemná, nosila hrubé brýle a vypadala jako cikánka. Přesto se na ni nakonec usmálo štěstí. Oslovila v jedné restauraci výrobce cigaret tehdy 52letého Giovanniho Meneghiniho. Den nato se k němu přestěhovala a on se stal jejím manažerem.

               V roce 1949 zaskočila v Benátkách za nemocnou kolegyni v Beliniho opeře „I Puritani“. Dokázala se roli naučit za pouhých šest dní. Publikum šílelo a „hlas století“ byl zrozen.

               Během dvou let se z ní stala jiná žena. Zhubla čtyřicet kilo, zapracovali na ní plastičtí chirurgové, nový účes a způsob pohybu a řeči z ní během dvou let udělaly pravou „divu“, před kterou se třásli všichni manažeři velkých operních domů.

Měla po právu pověst náladové „divy“, která odříkala domluvené termíny, neobjevila se na koncertech, kde měla vystupovat – byla prostě nespolehlivým géniem.

               V roce 1951 zahájila svou kariéru v milánské Scale Verdiho operou „I vespri siciliani“. O rok později byla jako „Lady Macbeth“ už nespornou primadonou divadla. Začala její spolupráce s Leonardem Bernsteinem, který ji nazýval „Největší světovou zpěvačkou“. Po její árii v „Lucia di Lammermoor“ aplaudovala obecenstvo vstoje dvacet pět minut. Maria Callas stála na vrcholu své kariéry a tvořila nový obraz operního zpěvu, otvírala nové prostory, do nichž vstoupily později další zpěvačky.

               Jenže s muži to byl její věčný problém. V roce 1959 poznala Aristotela Onassise. Přijala pozvání na jeho jachtu, on měl tehdy 53 let, ona 35. On byl ženatý, ona vdaná. Na konci výletu byli milenecký pár. Maria se se s Meneghinim rozvedla. Snila o životě na slunci po boku miliardáře. Ovšem Maria naprosto nepochopila, oč Onassisovi šlo. Tento jeden z nejbohatších lidí světa miloval prezentovat se po boku slavných žen, které mohl vystavovat jako své trofeje. Ona ho milovala, on ji pouze vystavoval. Jenže Maria nebyla jako trofej ideální. Měla hustý program vystoupení, cestovala od jedné opery k druhé a na Onassise neměla tolik času, jak by si to on představoval. V jeho představách měla být k dispozici vždy, kdy si to přál nebo to potřeboval.

               Onassis začal aféru se sestrou Jacqueline Kennedyové Lee Radziwill a Maria se pokusila o sebevraždu. K tomu došlo ale až když se dozvěděla o poměru Onassise s vdovou po prezidentu J.K.Keneddym Jacqueline. Onassis miloval hru se slavnými ženami, zval je střídavě na svou jachtu. Marii pak odhodil jako nepotřebnou, když jí před celou posádkou vynadal: „Kdo jsi? Nic! Máš v hrdle píšťalku, která stejně už nefunguje.“

               Poté, co od něho odešla, poslouchal celou noc gramofonovou desku s jejími áriemi, pak ji rozlámal a hodil do moře.

               V roce 1968 se Onassis s Jacqueline Keneddyovou oženil. Byla to celosvětová aféra. Američané Jacqueline zavrhli jako zrádkyni a Aristoteles měl svůj podíl slávy, který si patřičně užíval. Maria se pokusila vrátit ke své kariéře, ale hlas jí selhával, musel odříkat vystoupení, a nakonec tišila své zklamání alkoholem a sedativy.

               Po Onassisově smrti v roce 1975 se zcela stáhla do ústranní a její poslední společník pianista Vasso Devetzi jí sháněl drogy. Na muže prostě neměla štěstí.

               V jednom z posledních interview řekla: „Ztratila jsem všechno, můj hlas, mého milého, nemám žádné děti, skoro by se tomu dalo smát.“

               Zemřela zapomenuta v Paříži 16. září 1977 ve věku 53 let.

Komu patří Palestina II

               Po první světové válce zřetelně zesílil proud židovských osadníků do Izraele. Jednotlivé etapy přistěhovalectví se nazývají Alijah, protože měly svá specifika.

               Tzv čtvrtá Alijah přivedla do Palestiny v letech 1924–1931 80 000 přistěhovalců z Ruska a Polska.

               Skutečnou vlnou byla pátá Alijah v letech 1932–1938, kdy před nacistickým režimem hledalo záchranu v Palestině na 200 000 rakouských a německých Židů. Příliš alternativ totiž neměli. USA omezily právě v těch letech přistěhovalecké kvóty a evropské země se uprchlíkům z Německa houževnatě bránily. Tato vlna přistěhovalců ale vzbudila nevůli místních Arabů a znepokojila britské správní orgány, protože se jim situace začala vymykat z rukou. Proto vydali Britové 17.května 1939 tzv „Bílou knihu“, která omezovala židovské přistěhovalectví a možnosti prodeje pozemků židovským osadníkům. Prostě před Židy, prchajícími před nacistickým „konečným řešením“ zavírali dveře všichni.

               Přesto pokračovalo přistěhovalectví do Palestiny i v letech 1939–1947 ilegálně. Po skončení druhé světové války zůstaly v Evropě statisíce Židů, kteří přežili holocaust, ale nikdo je nechtěl. Pokud jejich domy a byty nepadly za oběť bombardování, byly zarizovány, měly nové majitele a ti nebyli ochotni se vystěhovat – ostatně ani většinou neměli kam. U přeživších Židů se jednalo většinou o mladé lidi, kteří prošli peklem koncentračních táborů, a proto nebyli žádné měkkoty. Byli ochotni si svůj nový osud vybojovat. Britové, tušící velký malér, se snažili zoufale této nové vlně přistěhovalectví zabránit – zřídili koncentrační tábory na Kypru, kde uprchlíky zadržovali – palestinští Arabové totiž už otevřeně hrozili násilím, pokud by tito noví přistěhovalci do Palestiny dorazili.

               V Palestině mezitím rostlo napětí mezi židovskými osadníky a britskou správou. Židé vytvořili militantní skupiny Lechi a Irgun, jejichž cílem bylo jednostranné vyhlášení Židovského státu. Britové si byli výbušnosti situace vědomi, nezakročili ale příliš šťastně. Na „Černou sobotu“ zvanou také „Černý sabbat“ 29. června 1946 pozatýkali Britové na 2700 osob a zkonfiskovali množství zbraní. Jen v jediném kibucu Jagur objevili 300 pušek, 100 minometů a 400 000 nábojů. Židovští odbojáři odpověděli 22.července bombovým útokem na Hotel Král David v Tel Avivu, sídlo britské správy.

Hotel King David po teroristickém útoku 22.července 1946

Při útoku zahynulo 92 lidí z toho 28 Britů. Britská správa pochopila jednak, že situaci nemá a už ani nebude mít pod kontrolou. Navíc, protože se cítila být ochrannou mocí pro židovské osadníky a snažila se zmírňovat napětí mezi nimi a místními Araby, byli Britové na výsost uraženi židovským „nevděkem“ a rozhodli se ponechat Židy svému osudu.

               Začátkem roku 1947 si Britové definitivně nevěděli rady a předali palestinský problém Organizaci spojených národů. V té době žilo v Palestině asi 600 000 Židů a 1 200 000 Arabů.

Židovské osady v Palestině 1947

Rozhodnutím rezoluce 181 OSN měla být Palestina rozdělena na dvě části, na palestinskou s židovskou. Židé dostali sice většinu území, 56,47 procent, ovšem zdání klame, protože do tohoto území byla započítána i Negevská poušť, která byla tehdy neobyvatelná. V podstatě se izraelský stát měl rozkládat ve třech víceméně oddělených enklávách spojených jen úzkými koridory. Většina obyvatelného území byla přiřčena Palestincům. Jeruzalém pak měl být pod mezinárodní správou.

Rezoluce OSN 181

Rezoluce byla přijata 29.listopadu 1947, hodně se v té věci angažoval na straně Izraele tehdejší československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Při hlasování pak hlasovalo 33 států včetně Československa, ale i USA, Sovětského svazu či Francie pro toto řešení dvou států. Proti bylo třináct zemí, varovným znamením byla skutečnost, že všechny arabské státy hlasovaly proti. Hlasování se zdrželo deset zemí, vedle Číny například i Velká Británie. Rezoluce předpokládala ukončení britského mandátu nejpozději k 1.srpnu 1948, suverénní židovský a palestinský stát měly být vyhlášeny o dva měsíce později tedy k 1.říjnu 1948.

               Věci ale nabraly svou vlastní dynamiku. Britové opustili Palestinu už na jaře 1948, a ještě před odchodem prohledávali židovské domy a kibucy a zabavovali zbraně, i když věděli, co Židy v arabském obklíčení čeká. Ale uraženost byla očividně příliš velká.

               Izraelci pak nebyli ochotni čekat až do října a vyhlásili nezávislý suverénní stát Izrael na von OSN přiděleném území už 14.května 1948. Den nato na nový stát zaútočila vojska všech okolních arabských států s cílem Židy povraždit či zahnat do moře a Palestinu od nich zcela vyčistit. Arabským jednotkám veleli většinou uprchlí velitelé německých vojsk z druhé světové války. Ani oni ale nedokázali pozdvihnout bojovou morálku svých jednotek natolik, aby dokázali porazit ke všemu odhodlané Židy. Válka skončila katastrofální porážkou arabských armád a Izraelci obsadili velké části území, přiřčeného původně Palestincům. 750 000 Palestinců uprchlo do okolních zemí, kde je ale místní vlády nikdy neintegrovaly do společnosti a nechaly je po celá desetiletí živořit v uprchlických táborech.

I

               V letech 1948–1951 se pod dojmem tohoto triumfálního vítězství přistěhovalo do Izraele 690 000 nových obyvatel z arabských zemí, Polska a Rumunska, čímž se počet Židů v Palestině zdvojnásobil.

               Izrael se od samého počátku přihlásil k tradici západní demokracie, problém byl se zavedením oficiálního jazyka. Nejčastější používanou řečí byla němčina a uvažovalo se o tom, zavést ji jako oficiální jazyk. Z důvodu, že by tím byly diskriminovány ostatní skupiny, bylo rozhodnuto zavést jako oficiální jazyk už dávno zapomenutou hebrejštinu, jazyk bible, kterou se ale v Palestině nemluvilo už ani za Kristových časů (Kristus sám hovořil aramejsky). Bylo heroickým činem, že se noví obyvatelé hebrejsky naučili a hovoří se zde tímto jazykem dodnes.

               25.ledna 1949 se konaly první volby do izraelského parlamentu (Knésetu), prvním premiérem se stal Ben Gurion a prezidentem Chaim Weizmann, spoluautor Balfourovy deklarace z roku 1917. 23.ledna 1950 byl západní Jeruzalém vyhlášen hlavním městem nového státu, což byla jasná provokace, protiřečící deklaraci 181, která počítala pro Jeruzalém s neutrálním stavem pod mezinárodní kontrolou. V letech 1955–1957 se do Izraele přistěhovalo dalších 100 000 Židů ze zemí severní Afriky, odkud byli arabským obyvatelstvem vyhnáni.

               Arabové se se svou ostudnou porážkou z roku 1948 nikdy nesmířili. Vztahy s novým sousedem byly poznamenány provokacemi a konflikty, které několikrát přerostly v ničivé války.

               Poprvé to bylo v roce 1956, kdy se Izrael s podporou Velké Británie a Francie aktivně zúčastnil bojů o Suezský kanál. Tento nechal egyptská prezident Násir znárodnit a zakázal plavbu izraelským lodím. Židovská vojska dosáhla poprvé Suezského kanálu, po rezoluci OSN, která tento útok odsoudila, se ale stáhl zpět na své území.

               5.června 1967 zaútočil Izrael na letiště okolních arabských států, které přesouvaly velké bojové svazy na izraelskou hranici a hrozily další válkou. V šesti dnech se Izraeli podařilo vojska, Egypta. Sýrie a Jordánska porazit, obsadil východní Jeruzalém, palestinská území na západním břehu Jordánu a syrské Golanské výšiny.

               V listopadu 1967 vyzvala OSN Izrael ke stažení na demarkační linii před 5.červnem 1967, tím de facto uznala územní zábor z roku 1948 a určila státní hranice, které oficiálně platí dodnes.

               Další válka, takzvaná „Válka Jom Kippur“ protože začala v den největšího židovského svátku Jom Kippur 6.října 1973, byla ze všech konfliktů nejbrutálnější. Izrael nebyl na útok připraven a brzy mu začala docházet technika i munice. Premiérka Golda Meierová údajně uvažovala i o nasazení atomových zbraní, i když je Izrael oficiálně nevlastnil. Teprve týden po začátku války začaly USA dodávat do Izraele vojenský materiál, poté se podařil protiútok, při kterém Izrael zahnal všechna útočící vojska a obsadil Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu. Válka tentokrát trvala tři týdny, Izrael ztratil 3000 vojáků, zahynuly ale desetitisíce Egypťanů a Syřanů. Na konci války stály izraelské jednotky 100 kilometrů od Káhiry a 65 kilometrů od Damašku.

               Od této války se stupňovalo úsilí Izraele uzavřít se svými sousedy mírové smlouvy. Postupně se to dařilo. V roce 1979 byla pod patronací USA podepsána mírová smlouva s Egyptem (což egyptského prezidenta Anvara Sadata stálo život), 26.října 1994 podepsal mír i jordánský král Husejn. V roce 1982 proběhla ještě válka v Libanonu. Organizace na osvobození Palestiny měla v Bejrútu svůj hlavní stan a odtud se pokoušela napadat Izrael – 3.června vpadl Izrael do Libanonu a 11.června obsadil Bejrút – Jásiru Arafatovi s jeho muži bylo umožněno odjet do Tuniska. Černou skvrnou izraelských dějin se staly masakry v utečeneckých táborech Sahra a Šatila, kde křesťanské libanonské milice za nečinného přihlížení izraelských vojáků povraždily 1000–3000 Palestinců. Tato válka měla za následek založení šíitských milicí Hizbollah v Libanonu, které mezitím tuto zemi ovládají a staly se pro Izrael trvalou hrozbou, zejména proto, že jsou vázány na Irán, který má zničení státu Izrael dokonce ve své ústavě.

               Jednání s Palestinci o novém dělení území probíhala prakticky stále. A čím déle trvají, tím horší je situace Palestinců – jsou to ale oni, kdo mírové plány tvrdošíjně odmítají.

               V roce 1993 se konečně dohodli Jásir Arafat s premiérem Jizchakem Rabinem na ustanovení palestinské samosprávy jako prvního kroku k vzniku nezávislého palestinského státu. Tento krok znamenal ukončení první Intifády, tedy palestinského odporu, který trval už od roku 1987. Oba státníci za tento čin dostali v roce 1994 Nobelovu cenu míru, byl to překvapivě Rabin, který za tuto svou vstřícnost vůči Palestincům zaplatil životem – 4.listopadu 1995 ho v Tel Avivu zastřelil radikální izraelský osadník.

               Problém k ukončení konfliktu a nalezení modus vivendi představují ale další a další izraelská sídliště na Západním břehu Jordánu, která jednoznačně porušují mezinárodní právo. I zeď, kterou Izrael vybudoval na hranici z palestinskému území na ochranu proti teroristickým útokům by byla akceptovatelná, kdyby nebyla z větší části postavena na palestinském území.

Palestina – zeď

Radikálové na obou stranách se vzájemně potřebují a mír se tak jednou blíží jednou vzdaluje.

               Mírový plán Ehuda Olmerta z roku 2008, který nabízel výměnu území (Zhruba 5,8 procenta území Západního břehu) za židovská sídliště v okolí Jeruzaléma, která by se stala součástí Izraele, palestinský vůdce Mahmud Abbas okamžitě odmítl. Další šance byla tím zmařena.

Olmertův plán na uspořádání území na západního břehu Jordánu

               Velký problém navíc vznikl v roce 1987, kdy začala první intifáda – od Muslimského bratrstva se odštěpilo radikální hnutí Hamás, jehož proklamovaným cílem je zničení Izraele. Hamás zmařil jakákoliv mírová jednání. Přivítal teroristické útoky v New Yorku z 11.září 2001 a když o rok později začala mírová jednání mezi Izraelci a Palestinci z hnutí Fatah (umírněná část Hnutí za osvobození Palestiny), zmařil tato jednání stupňováním teroristických útoků. Hamás vyhrál v roce 2006 v pásmu Gazy jediné volby na palestinském území (na Západním břehu Jordánu vyhrál Fatah) a v roce 2007 se krvavým pučem zbavil Fatahu v Gaze. 12. června 2007 zavraždil politické vedení Fatahu v Gaze a převzal nad pásmem úplnou kontrolu. Mezinárodní plán udělat z Gazy hlavní námořní terminál pro blízký východ, tedy něco na způsob Singapuru, což by přineslo na toto území určitý blahobyt, narazil na odpor Hamásu. Ke svému plánu potřebuje toto hnutí zbídačené, a proto nenávidějící obyvatelstvo, ochotné se radikalizovat a přinášet oběti.

               Bohužel však mezitím i na izraelské straně došlo k radikalizaci. Vlivem fundamentálních osadníků se politická scéna Izraele posunula výrazně doprava. Jestliže moderní Izrael začal jako levicový (téměř komunistický) experiment, současný demokratický systém je ohrožen mnohem víc zprava – stát se fašizuje. Po létech umírněných vlád hledajících kompromis s Palestinci se dostala k moci pravicová strana Benjamina Netanjahua. Ten se zapletl do korupčních skandálů a když mu hrozilo vězení, byl ochoten vytvořit vládu i s nejhoršími izraelskými radikály – ministr jeho vlády Amichai Elijahu ze strany Ocma Jehudit navrhoval zničit Gazu jaderným útokem a budování dalších a dalších sídlišť na Západním břehu a útoky na tamější palestinské obyvatelstvo dosáhly zatím nevídané intenzity.

               A pak přišel 7.říjen 2023 a bestiální útok Hamásu na Izrael, který má za následek další krvavou válku.

               Mír je tak daleko jak ještě nikdy nebyl. A dokud budou u vlády lidé, kteří mír nepotřebují, ale naopak profitují – ať už politicky nebo hospodářsky – z války, ani se nepřiblíží.

               Palestina patří lidem, kteří v ní žijí, jedno, kdy tam přišli či na jaké předky se odvolávají. Jen by si museli zasednout k jednacímu stolu a být ochotni k smysluplným kompromisům. Takoví tam ale v současnosti nejsou. Ani na jedné straně.

               Přesto je to hlavně arabská nenávist, která mírovým hovorům brání. Nenávist, pocházející ze závisti a z pocitu bezmocnosti.

               Golda Meierová řekla: „Pokud složí Arabové zbraně, bude mír. Pokud složí zbraně Izraelci, budou zabiti. Mír bude tehdy, až Arabové budou své děti milovat víc než nenávidět Izrael.“

               Ta doba ale ještě nepřišla a zřejmě ještě dlouho nepřijde.

Vývoj území ovládané Palestinci do roku 1947 do roku 2005

Sto let od Hitlerova mnichovského puče

               Ta noc z osmého na devátého listopadu 1923 byla jakousi hrozivou předzvěstí toho, co mělo přijít o necelých deset let později.

               Byla to první velká zkouška Adolfa Hitlera a selhal v ní nejen, když před vojáky a policisty utekl, ale i když nedokázal zmáčknout spoušť pistole, kterou chtěl spáchat sebevraždu. Na to se ukázal být příliš zbabělý. Kdyby nebyl, mohly se možná dějiny ubírat jiným směrem.

               Události listopadu roku 1923 na páté výročí vzniku Německé republiky, zvané Výmarská, měly samozřejmě své důvody a svou předehru. Největším důvodem byla německá frustrace z prohrané války. Němci potřebovali někoho, kdo jim vrátí ztracenou sebedůvěru a tehdy ho našli.

               V listopadu 1918 Německo kapitulovalo před spojeneckými vojsky. Kapitulovalo, když jeho vojska stála ještě na cizím území, samotné Německo tedy zažilo hlad a válečnou nouzi, nebylo ale ničeno dělostřelbou či bombardováním jako Francie, Belgie či Nizozemí. Anebo Rusko, či Polsko.

               V Bavorsku vyhlásil 8.listopadu Kurt Eisner „Svobodný stát Bavorsko“ „Freistaat Bayern“, prohlásil posledního bavorského krále Ludvíka III. za sesazeného a oznámil, že nový stát bude republikou. Den nato se stalo něco podobného v Berlíně. Tam sesadili císaře a vyhlásili republiku – ovšem oficiální jméno státu se nezměnilo – nadále to byla „Německá říše – Deutsches Reich“.

               V Bavorsku visely černo – bílo – červené vlajky, v Berlíně černo-červeno-žluté. Německé císařství totiž mělo poněkud komplikovanou strukturu. Aby zachovali pocit identity jednotlivých někdejších německých států, ponechali pruští císaři po vzniku císařství v roce 1871 krále a vévody na jejich trůnech. Sice neměli žádnou moc, ale formálně nadále spravovali své státečky a státy.

Německé císařství

Bavorský král Ludvík III. narozený 1845 a od roku 1912 princ regent za svého duševně zaostalého strýce Otta a od roku 1913 pak bavorský král, zemřel v maďarském exilu v roce 1921.

               Kurt Eisner se pokusil získat v Bavorsku moc demokratickou cestou, jeho krajně levicově orientovaná strana USPD (Unabhängige sozialdemokratische Partei Deutschlands) získala ale v bavorských volbách v únoru 1919 jen 2,5 procenta hlasů. Když šel Eisner do bavorského zemského sněmu, aby rezignoval, zastřelil ho hrabě von Arco auf Valley. Bavoráci říkají dodnes, že v Bavorsku existovaly až čtyři dobré důvody, proč Eisnera zastřelit.

  1. Byl Prušák
  2. Byl Žid
  3. Byl komunista
  4. Byl ateista.

Bavorsko se stalo po krátké čtyřtýdenní epizodě pokusu o ustanovení komunistické „Republiky rad v dubnu 1919 baštou konzervativních německých sil. Vedoucí silou byla Bayerische Volkspartei, která jmenovala po celou dobu až do převzetí moci nacisty bavorského předsedu vlády. Bavorsko přijalo svou ústavu 14.srpna 1919. Bavorská vláda si neustále hrála se separatistickými tendencemi, nedůvěra k „Prušákům“ v Berlíně je v Bavorácích přímo geneticky zakódovaná a nezbavili se jí dodnes. Navíc byla v Německu nejsilnější politickou stranou ve všech volbách až do roku 1932 sociální demokracie, zatímco Bavorsko volilo vždycky doprava.

Jenže problémů, se kterými muselo Německo a tím pádem i Bavorsko zápasit, bylo příliš.

Především to byla hyperinflace. Válka totiž v Německu nebyla financována jako v ostatních zemích z daní, ale prostřednictvím půjček. Takto vzniklý dluh vůči věřitelům byl nesplatitelný, a navíc muselo Německo podle rozhodnutí Versaillské mírové konference platit obrovské válečné reparace v zlaté měně. Jediným řešením bylo tištění obrovského množství nekrytých peněz, což vedlo k ožebračení obyvatelstva. Jestliže v červenci 1922 se jedna zlatá marka rovnala 120 papírovým v prosinci 1923 to byl bilion papírových marek za jednu zlatou. (S tímto motivem hraje Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“).

Kromě toho spojenci obsadili průmyslovou oblast Porúří a odváželi odtud všechny produkty do Francie a Belgie, což nouzi v zemi dále prohloubilo – ostatně Sársko zůstalo obsazeno až do roku 1935, kdy se v referendu 90procentní většinou rozhodlo zůstat v Německu – to už byli Němci díky svému „Vůdci“ zase hrdí na to, že jsou Němci.

Obsazená německá území po první světové válce

Navíc byla demokracie Němcům cizí. Byli svým přesvědčením royalisté, ochotní poslouchat svého císaře a rozhodovat sami o sobě jim připadlo namáhavé a nejisté. Zejména protože demokratické volby měly za důsledek stálé změny v politických poměrech a na to nebyli zvyklí. Považovali republikánské uspořádání a s ním spojenou demokracii za něco, co jim bylo taky vnuceno vítěznými velmocemi a pokud demokracii přímo nenenáviděli, lásku k ní vypěstovat nedokázali.

V roce 1923 je ovládala frustrace a podléhali konspiračním teoriím. Ty jim servírovaly především dvě osoby. Mladý Rakušák Adolf Hitler, který se stal členem ministrany DAP – Deutsche Arbeitspartei (měl průkaz číslo sedm), který ve svým projevech v pivnici Hofbräukeller označoval za příčinu vší bídy Židy a slavný generál Erich Ludendorff. Ten šířil zase „Dolchstoßlegende – tedy rána dýkou do zad“, kdy tvrdil, že mu to v osobním rozhovoru řekl francouzský generál (se kterým se Ludendorff ve skutečnosti vůbec nepotkal). Že totiž spojenci převzali německý nápad s Leninem, který přivedl k pádu Rusko a platili v Německu spiknutí socialistů s pacifisty, kteří přesvědčili císaře ke kapitulaci, i když německá armáda byla ještě v plné síle schopná válku vyhrát. Stejně jako dnešní dezinformátoři Ludendorff zapomněl na to, že v říjnu 1918 hlásil do Německa, že je armáda na konci svých sil.

24.února 1920 se DAP přejmenovala na NSDAP, čili Národně socialistickou dělnickou stranu. Program této strany ještě psali jiní, ale Hitlerův vliv díky jeho nesporným řečnickým schopnostem rychle stoupal a posléze ve straně převzal vedení.

Mladý Adolf Hitler

Hitler se nikdy necítil být Rakušákem. Ve své knize Mein Kampf píše o tom, jak nenáviděl skutečnost, že Braunau, kde se narodil, bylo na „špatné straně řeky Inn“. Tento malý kousek Bavorska, takzvanou Innskou čtvrť, dostalo Rakousko v roce 1779 jako kompenzaci za to, že se pod tlakem ostatních evropských velmocí vzdalo nároků na celé Bavorsko. Mladé roky prožil Hitler ve Vídni, kde se neúspěšně pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění – jeho kresby sice nebyly vysloveně špatné, ale zřejmě jim něco chybělo. Jenže kdo ho ve Vídni ovlivnil nejvíc, byl vídeňský starosta Karl Lueger. Ten dokázal vyhrát vídeňské volby několikrát díky nestoudnému antisemitismu (byl i antiklerikální, a i tyto stopy se u Hitlera dají v jeho další činnosti vystopovat). Císař ho třikrát odmítl starostou vyjmenovat, nakonec ale tlaku ulice podlehl. Když Lueger 10.března 1910 zemřel, tehdy dvacetiletý Hitler jeho smrt oplakal, jako ztrátu svého největšího učitele. V Mein Kampfu popisuje, jak stál na chodníku, když kolem něho projížděl katafalk s Luegerem a plakal zoufalstvím.

Kvůli své (zřejmě odůvodněné) nedůvěře v schopnosti rakouské armády nastoupil Hitler v první světové válce jako dobrovolník do armády německé, kde se stal desátníkem. Jeho velícím důstojníkem byl Žid, a to Hitlera dále utvrdilo v jeho nenávisti.

Židé byli vždycky vděčným terčem nenávisti. Protože nesměli po celý středově a ranný novověk vlastnit půdu a nemohli se živit zemědělstvím, museli přestoupit na peněžní obchody a podnikání, ale hlavně, vsadili v druhé polovině devatenáctého století, kdy přestali být otevřeně diskriminováni, na vzdělání. Mezi intelektuály měli velmi silné zastoupení, byli skvělými lékaři, žurnalisty, lékárníky, právníky, spisovateli. Prostě byli úspěšní, a to lůzu vždycky popuzuje. Hitler trefil správný nerv svých posluchačů a těch bylo stále víc. Stal se předsedou strany NSDAP a ta pod jeho vedením rostla a zvyšovala svůj vliv. To mu dalo pocit, že by mohl změnit poměry v Německu násilím. Věděl ale, že sám na to ještě potenciál nemá, proto se spojil s velmi populárním generálem Ludendorffem. Společně naplánovali státní převrat.

Vzorem jim byl Benito Mussolini se svými černými košilemi a jejich pochodem na Řím. Tím způsobem převzal Benito v Itálii 28.října 1922 moc a vládl tam podle vlastních představ bez otravné demokracie. Od jeho vítězství uplynul rok a jeho úspěch dělal školu. Plán německých spiklenců ostatně Mussoliniho přímo kopíroval. Hitler chtěl zůstat v Mnichově stejně jako Mussolini v Miláně a Ludendorff měl táhnout na Berlín – to bylo pragmatické, protože slavný generál měl větší šance, že se k němu přidají vojenské jednotky, pokud by je berlínská vláda proti povstalcům poslala.

Generál Erich Ludendorff

Datum puče 8.listopadu nebylo voleno záměrně k pátému výročí vzniku Svobodného státu Bavorsko. Hitler chtěl provést povstání už 29. září, neměl ale úspěch. Jeho lidé s SA využili 8.listopadu skutečnosti, že v tento den svolali shromáždění lidu do pivnice Bürgerbräukeller reprezentanti pravicového křídla bavorské politiky pod vedením bývalého předsedy vlády a předsedy tzv „Deutsches Kampfbund“ – Gustava von Kahr – od 20. října, kdy vláda z Berlína zakázala noviny NSDAP „Völkischer Beobachter“ vytvořil jakousi separátní bavorskou vládu. Bavorská politika se dělala výhradně v pivnicích hlavního města. Kahr byl bezmála stejně radiální antisemita jako Hitler, v říjnu vykázal z Bavorska několik set židovských rodin, které se sem přistěhovaly z východní Evropy, tzv „Ostjuden“. 8. listopadu chtěl tedy promluvit k „lidu“ a s ním zde byli i velitel policejního sboru Hans von Seißer a velitel vojenských jednotek na území Bavorska Otto von Lossow.

Hitler využil situaci. Jeho lidé z SA obklíčili pivnici, on sám pak vnikl s Hermanem Göringem dovnitř, výstřelem do stropu si zjednal pozornost a pak nechal odvést triumvirát Kahr, Seißer a Lossow do vedlejší místnosti, zatímco úlohu řečníka převzal Göring. Ten vyhlásil vládu „zrádců“ v Berlíně za sesazenou. Mezitím oni tři politici souhlasili s tím, že se přidají k puči. Jestli to udělali dobrovolně nebo pod nátlakem se už dnes nedozvíme, později všichni tři tvrdili, že byli k souhlasu přinuceni hrozbou násilí. Mezitím přišel i Ludendorff, což je skutečně mohlo pohnout k souhlasu k spolupráci – Hitlerova autorita v tom čase ještě nebyla dostatečná. Současně obsadil Ernst Röhm se svými SA tlupami úřad Lossowa, tedy vojenské bavorské ředitelství.

30 ozbrojenců SA pod vedením Rudolfa Heße pak internovalo předsedu bavorské vlády Eugena von Knilling, ministra spravedlnosti Franze Gürtnera, ministra vnitra Franze Schwevera a další vlivné politiky.

Až sem běželo všechno jako na drátku a mohlo se zdát, že puč bude úspěšný. Ale objevily se první problémy. Zástupce předsedy vlády Franz Matt se zbytkem vlády se přesunul do Regensburgu, distancoval se od puče a požádal o pomoc armády a bavorským jednotkám udělil příkaz střílet na povstalce. Rozhodující bylo váhání Lossowa. Ten sice hrál navenek se spiklenci, měl ale výhrady a nebyl ochoten se podřídit Hitlerově autoritě. Německý prezident vyměnil ještě v noci velitele armády a vyhlásil výjimečný stav. Za těchto okolností vyhlásili i Kahr a Seißer, že byli k proklamaci spolupráce s pučisty přinuceni a distancovali se od nich. Už v noci došlo k prvnímu zatýkání povstalců.

Přesto 9.listopadu ráno byli ještě pučisté přesvědčeni o svém vítězství a na nové mnichovské radnici vlála černo-bílo – červená vlajka a několik radních bylo pučisty vzato jako rukojmí. Jenže mezitím už příslušníci Sicherheitspolizei – tedy polovojenské bezpečnostní policie – postupovali proti vojenskému velitelství, které držel Röhm. Při přestřelce byli zabiti dva pučisté a Röhm souhlasil s příměřím na dvě hodiny. Doufal, že mu za tu dobu přijde pomoc.

I Ludendorff chápal, že právě ona vojenská centrála je pro úspěch puče rozhodující a navrhl zorganizovat pochod od Bürgerbräukeller k onomu vojenskému velitelství. Tím pochodem chtěli pučisté strhnout na svou stranu obyvatelstvo a dosáhnout masovou demonstrací, že armáda přejde na jejich stranu. Ve dvanáct hodin vyrazili. V čele průvodu šel Ludendorff, který už převzal velení, vedle něho Göring, pak Hitler a vedle něho Max Erwin von Scheubner-Richter.  Jenže velitel jednotek obléhajících Röhma Godin dostal na telefonický dotaz od svého šéfa Seißera příkaz zastavit ten pochod VŠEMI PROSTŘEDKY. Godin měl 130 mužů, jedno dělo a několik kulometů.

V 12:45 začali policisté do blížícího se průvodu, který prorazil policejní zátarasy, střílet. Během jedné minuty bylo zabito třináct pučistů, ostatní se vrhli k zemi – Hitler byl údajně k zemi stržen Scheubner-Ritterem, s kterým se držel pod paží – tento byl zasažen smrtelně. Hitlerův tělesný strážce Ulrich Graf byl zasažen až jedenácti střelami a padl na Hitlera a zakryl ho svým tělem. Celý zásah rval přesně minutu a bylo po puči. Přeživší demonstranti se rozutekli, Röhm se svými muži se vzdal.

Hitler utekl s pomocí sanitky, legendu, že z palby odnesl do sanitky desetileté dítě, zpochybnili lidé okolo Ludendorffa, kteří byli svědky události, takže ji posléze i sám Hitler označil za výmysl. On sám se ukryl v domě Ernsta Hanfstaendla v Uffingu am Staffelsee. Tam údajně přemýšlel o sebevraždě, ale podle vlastního líčení se rozhodl, že by to byla zrada jeho hnutí a nechal se posléze 11.listopadu zatknout.

Puč byl poražen, jenže německá justice ukázala nebývalou shovívavost, která se měla v budoucnu nejen Německu, ale celému světu strašně vymstít. (Případ Donald Trump a jeho útok na Kapitol ve Washingtonu 6.ledna 2021 dává zdravit) Jednak byla justice prošpikována pravicovými radikály a Berlín se navíc obával ukázal vůči Bavorsku příliš velkou tvrdost, aby nerozdmýchal ještě větší separatistické tendence. Socialisté promrhali trestuhodně svou šanci. Ludendorff byl dokonce s ohledem na své zásluhy ve světové válce osvobozen a Hitler byl odsouzen k čtyřem a půl roku vězení, byl ale z vazby propuštěn za dobré chování už po devíti měsících. Za tu dobu stačil sepsat svůj ideologický spis „Mein Kampf“. NSDAP byla sice zakázána, její časopis „Völkischer Beobachter“ taky a majetek strany byl zkonfiskován. Jenže zákaz trval jen do 27.února 1925. Ve volbách v roce 1928 získala NSDAP pouhých 2,63 procent hlasů a zdálo se, že je nebezpečí ze strany extrémního rasismu a nacionalismu zažehnáno. Jenže pak přišla hospodářská krize a s ní bída srovnatelná s poválečnými roky, a to byly pro pravicové populisty opět pravé žně. V roce 1930 vystoupala NSDAP na 18,33 procent hlasů a v roce 6.listopadu 1932 už s 37,27 procent hlasů přesvědčivě vyhrála. Hitler nebyl nikdy poslancem v německém Reichstagu, protože jako cizinec neměl volební právo. Teprve v roce 1932 mu bylo přiznáno německé občanství, aby se mohl stát kancléřem. Vyjmenován byl 30 ledna 1933 a během několika měsíců proměnil německou demokracii v totalitární stát, který směřoval nezadržitelně ke konfrontaci se zbytkem světa a k druhé světové válce.

Patnáct padlých pučistů je vyjmenováno jako mučedníci za národní myšlenku v úvodu Hitlerovy knihy „Mein Kampf“. V roce 1933 byl tento diletantsky provedený puč stylizován nově k heroickému činu a každý rok připomenut pompézními oslavami.

Vzhledem ke svým důsledkům by neměl být zapomenut ani dnes.

Komu patří Palestina?

               Na prosbu některých mých známých jsem se rozhodl přece jen reagovat a pokusím se přiblížit dějiny tohoto problematického území – i když jsou dějinné události území mezi Egyptem a Mezopotámií chronický známé, přece se stále vyskytují dezinformace, kterým lidé rádi věří, pokud odpovídají jejich vlastním představám. A ty jsou většinou velmi zjednodušené, zejména ty arabské.

               Omlouvám se, že i já budu muset být v této komplikované látce poměrně stručný, pokusím se ale problém nezjednodušovat.

               Proč se o toto území už ve starověku stále urputně bojovalo, je mi tak trochu záhadou, není tu totiž nic, co by vítěze za vynaloženou námahu a náklady odměnilo. Žádné nerostné bohatství, žádné skutečné poklady, snad jen dřevo libanonských cedrů mělo strategický význam pro stavbu lodí a chrámů. Jednalo se ovšem o nejdůležitější komunikaci mezi tehdejšími nejdůležitějšími říšemi světa Egyptem a Mezopotámií, kdo chtěl navštívit druhou zemi ať už v míru nebo s vojskem, musel tudy.

               Že se zde okolo roku tisíc před naším letopočtem usadili Židé, mělo mít pro budoucnost regionu rozhodující, a ne vždy pozitivní vliv. Jestliže se Palestinci považují za potomky Filištínů (nebo Pelištejců) nebo takzvaných mořských národů, které obsadily dočasně Palestinu, když byli Židé v egyptském zajetí, je jen oportunistické a nezakládá se na historickém základě. (Ještě se k tomu vrátím) Je to podobné, jako když se Maďaři považují za potomky Hunů, aby zdůvodnili svůj nárok na panonskou rovinu – jako by ho potřebovali zdůvodnit, jsou zde už přes tisíc let a nikdo jejich nárok nezpochybňuje – na rozdíl od Židů. I když svou zemi dobyli zbraněmi stejně jako Židé po příchodu z Egypta. Ostatně dnešní Židé jsou potomci jen dvou z dvanácti židovských kmenů, totiž Benjamin a Juda, ostatních deset zmizelo beze stopy v asyrském zajetí v osmém století před naším letopočtem. Palestinci jsou jedním z arabských kmenů, které ostatně v té době žily se Židy v míru, Arabové jsou ostatně se Židy blízce příbuzní (arabština s hebrejštinou svou příbuznost nemohou zapřít), oba národy patří k rase Semitů, takže používat v souvislosti s arabskou nenávistí vůči Židům zaběhlý termín antisemitismus je poněkud problematické, správně by bylo antijudaismus. Například rodina Herodeovců, která vládla v Judei na přelomu letopočtů, byla idumejského, tedy arabského původu. A mladý Herodes, později zvaný Veliký, hledal při perské invazi do Palestiny pomoc nejprve u svých arabských bratranců. Teprve když se mu jí tam nedostalo, obrátil se na Řím.

Judea za Herodese Velikého

               Židé mají ovšem jeden problém, který se táhne celou jejich historií. Je to jejich dogma vyvoleného národa. Toto dogma se stalo hlavním tématem jejich dějin a když se někdo považuje za národ vyvolený, logicky to evokuje podprahově myšlenku, že se jedná o národ lepší. Což logicky vyvolává averzi všech ostatních. Když pak dojde ke kolizi národa vyvoleného s nadnárodem, jako se to stalo v čase nacistické diktatury, může to mít nedozírné fatální důsledky.

               Židé byli díky svému monotheismu a teorii vyvoleného národa považováni za problematické už ve starověku. Když Alexandr Makedonský dobyl celou perskou říši a helenizoval ji, takže řecká helenistická kultura se rozšířila až k řece Indu, zůstával jen jeden ostrůvek, který tuto kulturu, považovanou v té době za naprostý vrchol lidského vývoje, kategoricky odmítal. To byl Izrael na svém území, které se tehdy nazývalo Judea. Seleukovci, jako nástupci Alexandra Velikého se snažili všemi možnými prostředky obrátit Židy na „pravou víru“. Marně. Ti raději umírali v dalších a dalších povstáních, až si pod vedením bratrů Makabejských vybojovali nezávislost.

               Jejich striktní monotheismus pak dělal problémy nadále, i když se stali součástí římské říše. Římané byli polyteisté a v čase císařství byli zemřelí císařové tradičně vyhlašováni za bohy a byly jim stavěny chrámy s jejich sochami. To byla pro Židy naprosto nepřijatelná tradice, protože v jejich Písmu svatém, tedy v současném Starém zákoně Bůh výslovně zakazuje zobrazování božstva živými tvory. To byla očividně odpověď na egyptský zvyk, kdy stovky egyptských bohů nabíraly podoby nejrůznějších zvířat. Mimochodem tento zákaz převzali od Židů právě muslimové, snaha prosadit tento text starého zákona v křesťanském světě, ať už to bylo obrazoborectví v Byzantské říši nebo ničení svatých obrazů kalvíny, se trvale neprosadilo.

               S Římany se Židé logicky dostali do smrtelného sporu, když je tito nutili přinášet v chrámu oběti císařům. Židé na rozdíl od křesťanů mají jen jeden chrám a ten se musí nacházet v Jeruzalémě. Synagogy jsou jen modlitebny, nemají tedy statut svatostánku, ve kterém se přímá přítomnost Boha předpokládá. Povstání v letech 66 až 70 n.l. skončilo židovskou porážkou a zničením chrámu. Židé se ale ani poté nechtěli poddat „pohanské moci“. K výbuchu nahromaděných emocí došlo, když se císař Hadrián rozhodl skoncovat s židovskými zvyky. Kromě toho, že Židům zakázal obřízku, hodlal na místě zničeného Jeruzaléma vybudovat město Aelia Capitolina a na místě židovského chrámu římský chrám nejvyššímu římskému Bohu Jupiterovi. Hadrián byl zřejmě nejhelenističtější z římských císařů a chtěl prosadit to, na čem ztroskotali už Seleukovci. Jako detail můžu uvést, že Hadrián jako pravý helenistický panovník byl bisexuál, netajil se tím a na své cesty jezdil s milencem Antinoem, zatímco v Judei se za homosexualitu kamenovalo.  Důsledkem císařových kroků bylo ale další židovské povstání pod vedením Bar Kochby.

Povstání Bar Kochby (území ovládané povstalci zbarveno modře)

Židé se opět ukázali jako velmi tvrdý oříšek, Římané přišli o celou jednu legii, nakonec ale povstání porazili. Hadrián se rozhodl uskutečnit své plány na troskách židovského národa. Aelia Capitolina byla na místě Jeruzaléma postavena a Židům sem byl zakázán vstup. Na místě chrámu stál teď chrám římský se sochami Jupitera a Hadriána samotného. A Hadrián přistoupil i ke kroku, který má fatální důsledky dodnes. Přejmenoval území Judey podle někdejšího národa Pelištejců (kteří zde už ale více než tisíc let nežili) na Palestinu.

               Palestina tedy nedostala jméno podle arabského kmene Palestinců, ale Palestinci jsou nazýváni podle území, na kterém žili, ovšem až poté, co Palestina, ze které Hadrián Židy vyhnal a způsobil tak jejich diasporu, byla Araby dobyta na Byzantincích, což byl konec řecké a začátek arabské kultury v tomto regionu. A to se stalo až v roce 636 po Kristu. Před tímto datem zde Arabi nežili. Malé počty Židů sice na území Palestiny zůstaly nebo se sem v průběhu staletí přistěhovaly, Židé ale nehráli v následujících tisíc a tři sta letech žádnou podstatnou úlohu. Tedy v době, kdy se zde rvali muslimové s křižáky (ti zde měli svůj stát v letech 1099–1291, nakonec museli ale Palestinu vyklidit) a nakonec zemi obsadili a začlenili do své říše Turci.

Křesťanské státy na území Palestiny – 11 – 13, století

               Jejich osud v diaspoře nebyl snadný. Hlavním problémem ale byla jejich pozitivní diskriminace. To znamená, že se prostě nadále cítili být vyvoleným národem a lpěli na svých obyčejích a náboženských rituálech. Tím samozřejmě budili nedůvěru ostatního obyvatelstva a byli stále znovu vystavováni útokům a pogromům. Křesťany jim byla stále předhazována vina za smrt Kristovu a citována věta z Matoušova evangelia, kde shromáždění Židé na Pilátovu větu: „Já nejsem vinen krví toho člověka, je to vaše věc“ odpovídá křikem „Krev jeho na nás a na naše děti.“

               Protože bylo Židům – původně zemědělskému a pasteveckému národu – zapovězeno vlastnit půdu, museli se živit jinak – využili křesťanského zákazu půjčovat peníze na úrok a stali se bankéři, obchodníky či hostinskými – čili provozovali povolání, ke kterým vlastnictví půdy nepotřebovali. Stále znovu se jim dařilo těmito činnostmi zbohatnout, a to budilo závist a s ní spojenou nenávist, s pogromy či vyháněním židovských komunit. Židé byli snadno identifikovatelní, protože žili v ghettech okolo synagog, dále praktikovali obřízku a byli stále znovu zneužíváni jako obraz nepřítele.

               Na území středověké Římské říše přežívali díky osobní ochraně císařů, kterým za to platili tzv: „židovský groš“. Protože to nebyl malý peníz, drželi nad nimi císaři ochrannou ruku a pokud v nějakém městě došlo k pogromu na Židy, skončilo to trestem pro ono město – i když většinou jen finančním. Což byl další zdroj příjmu pro stále insolventní panovníky. Této povinnosti se ve své Zlaté bule vzdal Karel IV. V době morové epidemie to panovník měl samozřejmě s ochranou svých poddaných velmi těžké. Židé byli často označováni za původce černé smrti (jejich komunity byly totiž morem mnohem méně postiženy. Protože žily v ghettech izolovaně, a navíc Židé nenavštěvovali veřejné lázně, které byly díky všudepřítomným krysám hlavním semeništěm nemoci.) Karel, který si za to vysloužil pověst antisemity, se jejich ochrany vzdal a přenesl ji na kurfiřty. Kteří se této funkce ujímali dost vlažně, jako první selhal Karlův syn Václav, který nedokázal zabránit příšernému pražskému pogromu 18.dubna 1389.

               Ostatně poslední protižidovský dekret před nacistickým holocaustem vydala 18.prosince 1744 císařovna Marie Terezie, která jako bigotní katolička Židy přímo bytostně nenáviděla. A v tom s ní nic nezmohl ani moderní a velmi tolerantní František Štěpán. Přes odpor mnoha evropských vládců, a dokonce i papeže, vykázala Židy z Prahy. Následné vyhnání v zimních měsících nepřežilo na 1400 Židů zejména dětí a starých lidí.

               Není se třeba tedy divit, že Židé snili o zemi, ve které by mohli žít sami bez nebezpečných sousedů a kde by si mohli vládnout podle vlastních představ a kde by je jejich bohoslužby a modlitby nedělaly cílem útoků zuřícího davu.

               Konkrétní podobu dostaly tyto myšlenky díky vídeňskému Židovi Theodorovi Herzlovi. Ten vyhlásil program sionismu (podle posvátné palestinské hory Sion), který hlásal myšlenku vytvoření Židovského státu (Herzl netrval na Palestině, jako alternativu uvažoval o území v Africe nebo v Jižní Americe).   Svou knihu „Der Judenstaat“ vydal v roce 1896, kdy tzv Dreyfusova aféra ve Francii ukázala, že se Židé ani v moderní době po zrušení diskriminačních zákonů, nemůžou v křesťanských státech cítit bezpečně. Krvavé pogromy v letech 1880–1900 v Rusku, které byly tamějšími úřady tolerovány, vedly k masivnímu vystěhovalectví, většina Židů z východní Evropy ale chtěla do USA, jen zlomek hledal svou novou domovinu v Palestině. V roce 1904, tedy v roce Herzlovy smrti, žilo v Palestině 24 000 Židů.  V tom roce ale nechal Herzlův následník David Wolffsohn po dalších hrozných pogromech v Ruské říši (Kišiněv) definitivně padnout myšlenky na zřízení židovského státu v Africe nebo v Jižní Americe a hnutí začalo podporovat stěhování evropských Židů do Palestiny. Do roku 1914 tak jejich počet narostl na 85 000.

               První světová válka přinesla velké změny. Turci se totiž nešťastně přidali na stranu centrálních mocností a tím se dostali do konfliktu s britským impériem. Britové se pokoušeli o invazi v Gallipoli, dopadli ale neslavně. Využili tedy nespokojenosti Arabů s tureckou nadvládou a příslibem nezávislosti je strhli na svou stranu a do odboje proti Konstantinopoli. Za odměnu měl každý z arabských kmenů dostat svůj vlastní nezávislý stát. V čase turecké kapitulace 30 října 1918 byla fronta u Aleppa, tedy v severní Sýrii a celou Palestinu kontrolovaly britské jednotky.

               Po válce byl britský slib Arabům víceméně splněn – s jednou výjimkou, a to byla právě Palestina. Už 2.listopadu 1917 totiž přijala Velká Británie tzv. Balfourovu deklaraci, která přislibovala britskou podporu myšlence vzniku židovského státu na území Palestiny. Tato deklarace sice dostala své jméno po tehdejším britském ministru zahraničních věcí Arthuru Jamesovi Balfourovi, její text ale sepsal sionistický aktivista Chaim Weizmann s poslancem sirem Markem Sykesem. Symptomatické ale je, že text této deklarace ještě před jejím schválením poslal Balfour Walterovi Rothschildovi, druhému baronovi Rotschildovi, protože právě tento muž hýbal nitkami britské zahraniční politiky v regionu předního východu. Dům Rothschildů hrál v tehdejší Británii velmi podstatnou úlohu. Nathan Mayer Rothschild se přistěhoval do Británie v roce 1799 a za svůj rychlý vzestup vděčil financování napoleonských válek. Po Napoleonově návratu z Elby nakupoval pro britskou vládu zlato na další financování války. Válku financovala Británie pomocí státních dluhopisů. Zda stál Rothschild osobně za falešnou zprávou o britské porážce u Waterloo, není zcela jisté, každopádně stihl skoupit za nahromaděné zlato státní dluhopisy, které masivně ztratily na ceně, ještě dřív, než dorazila pravdivá zpráva o vítězství, což jejich cenu okamžitě vyhnalo nahoru. Rothschild se stal tak největším věřitelem britské koruny a od toho se odvíjela i jeho mocenská pozice.

               Proto nedostali Palestinci svůj vlastní stát, ale území Palestiny bylo v roce 1920 – poněkud svévolně  – rozděleno na území pod britským mandátem a území pod francouzským mandátem (z tohoto území vznikla později Sýrie). Britské mandátní území pak bylo v roce 1922 rozděleno na Palestinu a Transjordánsko (to odpovídá dnešnímu Jordánskému království). Hranici Palestiny směrem na východ tedy tvořila řeka Jordán. To bylo území, na kterém byli Britové ochotni trpět další židovské přistěhovalectví. A teprve teď dostala dnešní „Palestina“ své hranice.

Britský mandát v Palestině 1920

               Jak to bylo dál, o tom budu psát příští týden, dnes už by toho bylo moc.

Libye

               Ne, nebudu dnes psát o Izraeli a Hamasu, toho jste si určitě užili i s mnohými dobrými i horšími komentáři v v poslední době víc než dost. Obávám se, že ten můj by mohl patřit k těm horším. Ale přesto dnes zůstaneme v arabském světě.

Nedávná katastrofa v libyjském městě Derna ukázala znovu ve své nahotě, jak fatální je zasahování „západních“ mocností do vnitřních záležitostí jiných kultur. Jedno, zda se nám jejich politické uspořádání nelíbí, dokud nezasahují do našeho života, je nejlepší je ponechat ve stavu, ve kterém se nacházejí. I když katastrofální stav společnosti pak může vést k masivní migraci, jejíž jsme svědky.

               Libye je totiž naprosto umělý útvar, který nemá v historii žádné ukotvení a nesmyslná snaha držet toto území pohromadě jako jeden formální stát je tragická. Princip neporušitelnosti hranic je sice pěkná věc – pokud by se na něm USA a jeho spojenci skutečně důsledně drželi – příklad Kosova ukazuje, že tomu tak není – a Rusové na to kašlou zcela. Libye je umělý útvar, vzniklý ze tří osmanských provincií Kyrenaika, Tripolitana a Fessan. Ty dvě první jsou na pobřeží Středozemního moře, tu třetí tvoří náhorní plošina ve vnitrozemí – a poušť.

               Území dnešní Libye patřilo ve starověku k okruhu evropské kultury. Její vazba na starověký Egypt a řecká kolonizace oblasti Kyrenaiky ji činily nedílnou součástí řecko-římské kultury. Už tehdy ale na tom byla druhá – západní – část Libye jinak. Tripolis patřila do oblasti kartaginských zájmů a byla kolonizována Féničany. Tento kulturní zlom se za dva a půl tisíce let nikdy nepodařilo zcela překonat. Všechno sjednotila – aspoň zdánlivě – římská nadvláda, která celé severní pobřeží Afriky začlenila do mocenské zóny Říma. V libyjském městě Leptis Magna se dokonce narodil jeden z římských císařů – Septimus Severus. (O tom, jak rozsáhlý byl tehdejší římský kulturní prostor, svědčí skutečnost, že se Septimius Severus narodil v Leptis Magna v Libyi, císařem byl provolán v Carnuntu u Vídně a zemřel v Eboracu – dnešní York ve Velké Británii). Že ovšem dnešní dvě části Libye nikdy nepatřily dohromady, bylo zřejmé při dělení římské říše na její západní a východní část v roce 395. Kyrenaika byla přičleněna k východní (řecké) části říše – Tripolitana k její západní (latinské) části. Protože se západní říše rozpadla už v roce 476, ovládli Tripolitanu následně Vandalové a začlenili ji do svého afrického království. Opětné ovládnutí tohoto území Byzantinci za císaře Justiniána bylo jen stoletou epizodou, která v Tripolisu nezanechala kulturní stopy.

               Naprostý zlom v dějinách celého severního pobřeží Afriky byl vpád Arabů. Egypt padl v roce 639, Kyrenaika v roce 643, Tripolis v roce 647. Celé území severní Afriky se stalo součástí kalifátu a od tohoto okamžiku opustilo evropský kulturní prostor. Začalo „tikat“ jinak, a to se nezměnilo dodnes.

               Ale i teď žily Tripolitana a Kyrenaika odlišným životem. Obyvatelstvo Kyrenaiky se skládalo ze směsi Egypťanů (Hamitů) s Araby, zatímco v oblasti Tripolitany se Arabové mísili s Berbery, Tuaregy a jinými africkými kmeny.

Kyrenaika byla po rozpadu chalífátu navázána na egyptské vládnoucí dynastie, v Tripolitaně se střídaly dynastie Idrisů, Aghabidů, Almoravidů, Almahádů, Ziridů nebo Hafsidů, jejichž říše se rozkládaly v západní Africe a dlouho i na pyrenejském poloostrově. A hlavně, Tripolis byla po celá staletí hlavním hnízdem pirátů, napadajících ostrovy ve Středozemním moři a pobřeží Itálie či Španělska.  Na rozdíl od zemědělské Kyrenaiky žila Tripolitana vždy z kořistění. To vedlo ostatně i k intervenci zoufalých Španělů, kteří Tripolis v roce 1509 dobyli. Karel V. předal město v roce 1530 Johanitům, tedy Maltským rytířům, ti ho ale dlouho neudrželi. Znovu přišli piráti, nejdřív slavný Khair – al – Din, zvaný Barbarossa a po něm jeho žák a kapitán Turgut Reis, zvaný v Evropě Dragut. Ten se formálně podřídil tureckému sultánovi, který ho za to jmenoval admirálem tureckého loďstva ve Středomoří. Na sto padesát let byly obě části dnešní Libye zdánlivě sjednoceny pod tureckou vládou, moc „Velké porty“ sem sahala ale jen okrajově a provincie si žily svým vlastním a rozdílným životem. Tripolis žil z pirátství, Kyrenaika ze zemědělství a z karavanních cest z rovníkové Afriky.

               Na začátku osmnáctého století se místní vládce v Tripolisu Ahmed Karamanli „udělal pro sebe“ a podařilo se mu později ovládnout i Kyrenaiku a Fessan. Kuriozitou bylo, když vládce Tripolisu Jusuf Karamanli vyhlásil v roce 1801 válku Spojeným státům americkým (Protože odmítly platit poplatky za nenapadání svých lodí tripolskými piráty) a na území Libye se skutečně bojovalo (první berberská válka) – rozhodující bitva se odehrála v dubnu a květnu 1805 u města Derna, o kterém bude dnes ještě řeč. Konečně v roce 1815 zničila společná flotila Britů, Američanů a Holanďanů pirátskou flotilu a s piraterií byl konec – což uvrhlo obyvatelstvo dnešní Libye do neskutečné bídy. V roce 1835 ovládli území znovu Osmani.

               V této době vzniklo „Bratrstvo Sanúsijů“, které ovládlo Kyrenaiku a s ní i karavanní cesty a obchod s otroky. Ten byl hlavním zdrojem příjmů. Oficiálně byl sice zrušen v roce 1857, ale ilegálně probíhal až do roku 1890. To do značné míry vysvětluje i dnešní přístup Libyjců k migrantům přicházejících na jejich území z afrického jihu – obchoduje se s nimi jako kdysi s otroky, ta tradice tady je.

               V roce 1911 se do afrických záležitostí zapletli Italové. Po ovládnutí Tunisu Francouzi a Egypta Angličany se chtěli taky na dělení koláče podílet a 29.září 1911 vpochodovali do Tripolisu. Už 5.listopadu vyhlásil italský král Vittorio Emanuelle anexi tohoto území. Turecká obrana se ale ukázala pro italskou armádu příliš tvrdým oříškem, teprve poté, co byli Turci vázáni na Balkáně ve dvou balkánských válkách, kdy stály spojenecké armády až před Konstantinopolí, boj o Libyi vzdali a odstoupili jí v mírové smlouvě z Lausanne 18.10.1912 Itálii.

               Italové tedy měli svoji kolonii – a nevěděli dost dobře, co s ní. Země byla neuvěřitelně chudá, 90 procent obyvatelstva bylo negramotných. Italové ustanovili dvě lokální vlády v Tripolisu a v Benghází pod svou kontrolou, teprve v roce 1927 ukončili lokální identitu a zemi sjednotili pod jednou koloniální vládou a v roce 1931 definitivně zlomili odpor místního obyvatelstva, vůdce partyzánů Umar Mukhtar byl v Benghází popraven. Evropeizovat zemi se ale Italům nepodařilo. Poslali sem sice 100 000 italských kolonistů, budovali železnice a cesty a v roce 1934 vyhlásili italskou kolonii jménem Libia (v asociaci na starou římskou provincii Libye. Ovšem tato (vlastně dvě) římské provincie Libya superior a inferior zahrnovaly v době byzantské jen Kyrenaiku. V době římského císařství byly na území Libye dvě provincie – Kyrenaika a Afrika proconsularis, Tripolis patřila k té druhé). Ale to bylo vše. 1300 let vývoje se nedalo zvrátit a snaha udělat z místních Arabů Italy byla mise odsouzená k neúspěchu.

               Navíc přikázal 13.září 1940 Mussolini útok italské armády na Egypt, chráněný britskými jednotkami (Chtěl využít situace, kdy byli Britové po porážce u Dunquerqu zaměstnáni obranou vlastního území a Mussolini počítal s tím, že Egypt nebudou bránit). Útok skončil – jako všechny italské útoky – katastrofou. Britové útok odrazili a v únoru 1941 obsadili Benghází. Za cenu 600 padlých zajali 130 000 italských vojáků. Hitler musel zase jednou svému zoufalému spojenci na pomoc, v Africe se vylodil Afrikakorps generála Rommela. V červnu 1942 dobyl Rommel Tobruk na samém východě Libye, aby ale v říjnu 1942 utrpěl katastrofální porážku u El Alameinu a v květnu 1943 museli Němci s Italy v Tunisu kapitulovat.

               Libye (Tripolitana a Kyrenaika) se dostala pod britskou správu, Fessan spravovali Francouzi. Z Kyreinaky bylo vyhnáno 60 000 Italů, 40 000 v Tripolitaně mohlo zůstat. Protože se Italové počítali náhle díky svému přestoupení na spojeneckou stranu k vítězným mocnostem, došlo k rozdělení země – opět jednou. Kyreniaku spravovali nadále Britové (měli to z Egypta blízko), Fessan Francouzi a Tripolitanu dostali do správy Italové. Vše ale směřovalo k vyhlášení nezávislého libyjského státu. To se stalo 1.ledna 1952 a prvním (a jediným) králem nového státního útvaru se stal emír z Kyrenaiky Idrís I. vedoucí osobnost onoho bratrstva Sanúsijů. Pořádek se mu v zemi udělat nepodařilo, bratrstvo bylo všemocné a jeden z princů zavraždil v roce 1954 dokonce předsedu vlády Ibrahima al Shalhiho, který se snažil privilegia bratrstva okleštit. Země byla oficiálně opět federální, skládala se ze tří autonomních provincií s hlavními městy Tripolis, Benghází a Murzuq, do parlamentu vysílaly všechny tři provincie stejný počet poslanců.  

               A v roce 1958 byla v poušti u zálivu Velká Syrta objevena ropa. Začátek blahobytu (pro některé), korupce a politických bojů. V roce 1963 zrušil král federalismus a vyhlásil jednotný stát. Dočasným hlavním městem se stal Tripolis, ovšem král měl v plánu za peníze z ropy vybudovat nové hlavní město Al-Baida na východě.

Ropná pole a rafinerie v Libyi

               Určitou stabilitu v zemi zajišťovaly pouze opěrné vojenské body Britů a Američanů, ovšem libyjský parlament rozhodl, že obě tyto země mají své vojenské stanice vyklidit do roku 1973 (Britové) či 1971 (Američané). Američané nakonec opustili Libyi už v roce 1967, kdy v době šestidenní války v Palestině došlo k útokům na americké velvyslanectví a americké občany.

               A 1. září 1969 došlo k rozhodujícímu obratu v libyjských dějinách. Mladí důstojníci provedli vojenský puč, do jehož čela se postavil tehdy 27letý Muammar Kaddáfí a vyhlásili Libyjskou republiku (džamahírii). Král odešel do exilu do Egypta a tam v roce 1983 jako 94letý zemřel.

               Byla vyhlášena nová ústava, došlo k znárodňování bank a posléze i ropných společností, v roce 1970 museli zemi opustit všichni Britové, Američané, Italové a Židé. V roce 1973 vyhlásil Kaddáfí „Lidovou revoluci“. Pokusy spojit Libyi s Egyptem selhaly (Kaddáfí měl v plánu uznat Anvara Sadata prezidentem obou zemí a sám se stát velitelem egyptské armády – co by následovalo, si spočítal i Sadat a tyto pokusy stopl v zárodku). Libye vedla poté v roce 1977 pohraniční válku s Egyptem a v letech 1981–1994 s Čadem na jihu.

               V roce 1977 vyhlásil Muammar Kaddáfí přímou vládu lidu a přejmenoval svou zemi na „Velkou socialistickou libyjskou arabskou lidovou džamahírii“, jejímž hlavním zákonem byl korán. V roce 1979 odstoupil ze všech oficiálních funkcí, zůstal ale „revolučním vůdcem“ bez jehož vůle se ani lísteček nad těch několika libyjských stromech nepohnul.

Hlavním ideologickým zdrojem byla jeho „Zelená kniha“ (zelená je posvátná barva islámu), která byla na muslimskou zemi neobyčejně pokroková. Například v ní byla zakotvena rovnoprávnost žen, právo na vzdělání a takzvaná „přímá demokracie“. Muammar hodlal touto ideologií obrodit celý muslimský a následně i nemuslimský svět. Kvůli Kaddáfího podpoře teroristů uskutečnily USA dokonce v roce 1986 letecký útok na Tripolis, revolučního vůdce ale přitom bomby nezasáhly.  Po teroristickém útoku na letadlo UTA 772 v Lockerby se Libye dostala do mezinárodní izolace s přísnými sankcemi, které ale některé státy rády porušovaly – vedle socialistického tábora například i Rakousko, Jörg Haider byl dobrým přítelem Kaddáfího syna Saifa.

               V zemi byl jedinou povolenou politickou silou „Arabský socialistický svaz“, místně volené nebo jmenované orgány vysílaly do tisícihlavého „Všeobecného lidového kongresu“ své zástupce a ten volil vládu „Všeobecný lidový výbor“.  Přes všechny excesy a brutalitu jeho diktatury není možné hodnotit Kaddáfíjho vládu jen negativně. Zavedl povinnou školní docházku pro děti do patnácti let, díky čemž se podařilo snížit negramotnost na 30 % u mužů a 50 % u žen, zdravotní péče na slušné úrovni byla bezplatná. A hlavně – dal zemi stabilitu. To očividně jinými než brutálními metodami nebylo možné. To vidíme dnes, když Kaddáfí není. Popularita „vůdce“ u Libyjců přes autoritativní způsob vlády nebyla malá – zejména v Tripolitáně.

               Na přelomu tisíciletí Kaddáfí obrátil. Očividně hledal cestu z izolace. V roce 2001 odsoudil útok na newyorská dvojčata a přiznal USA právo na sebeobranu, v roce 2003 se vzdal zbraní hromadného ničení. V roce 2003 zahájil i privatizaci, která obratem zvýšila nezaměstnanost v zemi na 20 %. V roce 2006 založil dokonce burzu.

               Nicméně v roce 2011 přišlo arabské jaro. Libye se držela zpočátku bokem protestního hnutí nespokojených Arabů. V Tunisku padl místní vládce Ben Ali, v Egyptě už zúčtovali s Husním Mubarakem, v Libyi byl ale dlouho klid. Ne nadarmo volali Egypťané na Libyjce „Přikrčte se, ať vidíme na tuniské hrdiny.“ Pak ale přece jen nepokoje vypukly – logicky v Kyrenaice. Po počátečních úspěších ale Kaddáfího armáda povstalce táhnoucí na Tripolis porazila a hnala zpět do Benghází. Tehdy zasáhly evropské státy – hlavně Francie – a udělaly to naprosto nevhodně. V obavě z toho, že Kaddáfí by mohl dobýt Benghází, což by mělo za následek represe rovné genocidě a masový útěk milionů Libyjců, se Evropané rozhodli pomocí leteckých útoků Kaddáfího armádu zastavit. Tady se naskytla historická šance, která ale zůstala nevyužita. Bylo možné zemi rozdělit, Kaddáfího ponechat v Tripolitaně, kde byl stále velmi populární a Kyrenaiku před ním ochránit. (Otevřená by zůstala jen otázka, komu přidělit ropná pole ve Velké Syrtě, která se nešťastnou náhodou nachází právě uprostřed.) Naivní představa, že Libyi je možno udržet jako jednotný politický celek, vedla k tragickému rozhodnutí podpořit povstalce v tažení na Tripolis. Kaddáfí byl svržen a zlynčován, na rok 2012 byly vypsány svobodné volby – a ty se dokonce uskutečnily. Na rozdíl od Egypta či Tuniska volby vyhrála sekulární Aliance národních sil, která dostala dvakrát víc mandátů než religiózní strany. (Pro srovnání v Egyptě dostaly sekulární strany 3,5 % hlasů.) Stabilitu to do obrovské země nepřineslo, různé milice odmítly uznat zvolenou vládu a od roku 2014 zuří v zemi občanská válka.

               Země je rozdělená podle své historické – a kulturní – rozdílnosti. V Tripolisu sedí mezinárodně uznaná vláda Abdulhamida al-Ddheiby , která kasíruje a rozkrádá peníze posílané do země v rámci  humanitární pomoci, aby zadržela proud migrantů ze Salehu a rovníkové Afriky. Její moc se opírá jen o mafiánské milice. Na východě v Benghází sedí bývalý Kaddáfího generál Khalifa Haftar, opírající se o parlament, jehož mandát už dávno vypršel. Toho podporuje Egypt a Rusko. Je určitý paradox, že právě v Kyrenaice vládne pohrobek Kaddáfího režimu, jehož armáda se nazývá „Libyjská národní armáda“, ale Libye je plná paradoxů. Jednou už Haftarovy jednotky stály před branami Tripolisu, než ho tripolská vláda díky mezinárodní pomoci zahnala zpět. Velkým problémem neoficiálně rozdělené země je, že ropná pole se nacházejí právě uprostřed – tedy na linii dotyku. Což je logicky zdroj nekonečného konfliktu. Libyjská ropa je totiž velmi žádaná. Je to lehká ropa s malou příměsí jedovatých sloučenin, lehčí dokonce než ta z Perského zálivu – o těžké ruské ropě ani nehovoříc. Peníze za ni jsou víc než vítané – a hned se rozkradou.

               Právě tragédie v městě Derna ukázala slabiny země v plné nahotě. Libye je obrovská – je to čtvrtá největší země v Africe, na 1 759 451 km2 zde žije ale jen 6,7 milionů obyvatel. Jedinou spojnicí je železnice a silnice na nekonečně dlouhém pobřeží. A má své specifické problémy. V zemi není ani jedna řeka. Existují zde jen vádí, které odvádějí dešťovou vodu v případě – zřídkavých – srážek. Ty činí asi 100 mm za rok. V okolí Derny se ale hned za městem, ležícím na pobřeží, zdvihají hory do výšky přes sedm set metrů. Odtud vede jedno z vádí do středu města.

Město Derna

Nebezpečí záplav tu bylo vždycky, a právě proto byly na onom suchém vodním korytě vybudovány dvě hráze. Jedna vysoko nad městem hráz Abu Mansour, vysoká 74 metrů s kapacitou 22,5 milionů kubíků vody. Pro jistotu pak byla postavena hned nad městem ještě jedna „nouzová“ hráz, která měla chránit obyvatele města, kterých bylo před katastrofou z 10. září 2023 100 000. V ten den dostihla město bouře „Daniel“. Během několik hodin spadlo 400 mm srážek na čtvereční metr. V 2:30 v noci praskla hráz Abu Mansour a následně i nouzová hráz nad městem. Obyvatele, kteří byli neustále vyzýváni, aby zůstali během bouře doma a neopouštěli své byty, zastihla přílivová vlna, která sahala až do pátého patra, ve spánku. Nejméně 20 000 se utopilo a voda je odnesla do moře nebo pohřbila pod bahnem. To rozhodnutí vyzývat obyvatele, aby zůstali doma, jde na účet samotného 79letého Khalifa Haftara, který tak rozhodl během zasedání nedělního krizového štábu. Tím zrušil pokyny městského starosty, který na své facebookové stránce vyzval občany, aby opustili město.

               Spisovatel Mustafa al-Trabelsi napsal na svůj facebook „Je to zde v takovém deští nebezpečné a hrozí nám katastrofa, vládne nám ale zkorumpovaný diktátor, který nic nepřipravil.“ V 21:37 napsal: „Máme v této těžké situaci jen jeden druhého. Držme pohromadě, než se utopíme.“ Pak ho záplava zabila. Právě on měl dostatečné informace o katastrofálním stavu hrází a v posledních týdnech před katastrofou se snažil dosáhnout, aby se začalo pracovat na jejich opravě. (Poslední sanační práce se zde provedly v roce 2002) Před dvěma roky převedla vláda z Tripolisu na opravu hrází 2,3 milionů Euro z mezinárodní pomoci do Benghází. Peníze zmizely, nestalo se nic. Jedna firma byla už dokonce pracemi na hrázích pověřena, ale projekt byl zastaven. Buď místní úředníci celou sumu rozkradli, nebo zůstalo příliš málo na Haftara a ten ze vzteku práce zastavil.

               Derna totiž nikdy nestála u diktátorů příliš v přízni. Po založení libyjského státu bylo město centrem kulturního života a umění. Svobodomyslnost místních intelektuálů (ano i takoví v této době v arabském světě žili) byla trnem v oku Kaddáfímu a po jeho represích velká část místních intelektuálů emigrovala. V roce 2011 byla právě Derna a její intelektuálové jedním z center vzniku arabského jara v Libyi, jejich vliv ale brzy musel ustoupit zbraním. Pravdu měli ne lidé s perem, ale ti s automatickými puškami. V roce 2014 bylo město dokonce ovládnuto bojovníky Islámského státu, ty ale v roce 2015 vyhnaly místní milice. Tři roky žila Derna vlastním životem, než ji v roce 2018 oblehly jednotky Libyjské národní armády Kalify Haftara. Tomu se podařilo všechny místní bojovníky zabít nebo vyhnat a připojit město ke své mocenské oblasti. Že jsou opravy infrastruktury v takto rozvrácené a korupcí prožrané zemi podružnou záležitostí, je nabíledni. Další katastrofy na sebe určitě nedají dlouho čekat.

               Tak je to v zemích, které nikdy neexistovaly a které byly uměle vytvořeny koloniálními mocnostmi a dnes jsou uměle udržovány na životě. A člověk se ptá – proč? Aby zadržovaly africké migranty – protože to je evropskou prioritou? A Evropané naivně věří, že zkorumpované vlády v Tripolisu a v Benghází s nimi budou spolupracovat? Pak dobrou noc!

Alexandr Isajevič Solženicyn – otec velkoruského nacionalismu

               Od smrti nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1970 a autora „Souostroví Gulag“, „Jednoho dne Ivana Denisoviče“, ale i „Ruska v troskách“ či „Dvě stě let spolu“ uplynulo dnes patnáct let.

               Ten titulek článku je samozřejmě přehnaný. Solženicyn ruský nacionalismus nestvořil, ten tu byl vždycky. Jen ho oživil po rozpadu Sovětského svazu, velkého ruského koloniálního impéria, kdy se Rusové nedokázali smířit se ztrátou svého sebevědomí (a kdy se k nim bohužel i celý Západ choval navýsost přezíravě a zesiloval v nich komplexy méněcennosti a závist, která, jak víme velmi snadno přerůstá v nenávist.)

               Rusové byli vždycky orientovaní na expanzi, zejména od doby Kateřiny Velké a jejího vnuka Alexandra I., kdy skutečně rozšířili svůj vliv hluboko do Evropy. Vzhledem na velmi skromné materiální poměry doma a chybějící infrastrukturu, kterou prostě nebyli schopni ve své velké a zkorumpované zemi vybudovat, potřebovali pocit „být impérium“ nutně k vlastnímu sebevědomí. I své středoevropské satelity považovali vždy za „gubernie“ stejné jako třeba Ukrajinu nebo Čečensko. Když se na konferenci v Lisabonu v roce 1988 řešil problém Střední Evropy, označila ruská spisovatelka Tatjana Tolstá samotou myšlenku kulturní identity střední Evropy za protisovětskou a protiruskou.

               Rozpad sovětského impéria pak prostě nezkousli. A to nejen komunisté, kteří právě přišli o svou moc, ale dokonce i Rusové, kteří před komunismem uprchli a žili v zahraničí. Nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij napsal v roce 1992 posměšnou báseň upírající Ukrajině kulturní identitu a když si tuto báseň dovolil kritizovat Milan Kundera, nazval ho tento „velikán“ „hloupým českým dobytkem“

               Tak hluboce bylo v Rusech zakořeněno opovržení nad svými „poddanými.“ Poddaný mužik, jedno jak vzdělaný, je povinen bez odmlouvání poslouchat svého pána, jedno jak hloupého. Tak světu Rusové rozuměli a rozumí dodnes.

Solženicyn dul do stejného rohu. Všeobecné uznání vyjádřené udělením Nobelovy ceny propůjčilo těmto ruským nacionalistům velkou autoritu, zejména pak doma. Ne nadarmo citoval Putin při jednom ze svých setkání s novináři Solženicynovu myšlenku, že k Ukrajině nepatří nejen Donbas a Krym ale ani tzv. „Novaja Russija“ tedy regiony Melitopol, Cherson a Oděsa, protože jsou rusky hovořící. Ostatně Solženicyn si užíval u ruského novodobého diktátora velkého uznání, je dokumentováno několik jejich osobních setkání – například hned v roce 2000 ale i rok před spisovatelovou smrtí v roce 2007. V tom roce obdržel od Putina osobně předané „Státní vyznamenání Ruské federace“, dotované pěti miliony rublů.

Možná je v tom trochu božího řízení. Že se Solženicyn dožil bezmála devadesáti let (narodil se v Kislovodsku 11.prosicne 1918) se podobá tak trochu zázraku. Přežil nejen samotné věznění v gulagu a rakovinu, kterou mu v roce 1953 operovali v jedné taškentské nemocnici a do roku 1955 ozařovali (napsal o tom povídku), ale i otravu ricinem v roce 1971, o kterou se pokusilo KGB. (S těmi otravami to ruským agentům prostě nejde, jsou zvyklí na kulku do hlavy, ta je spolehlivější. Skákání z oken taky není špatné, ovšem jenom ruští sebevrazi se dokážou střelit do hlavy dvakrát – jako například Majakovský).

Solženicyn prodělal druhou světovou válku jako důstojník dělostřelectva, vyznamenal se v bitvě u Kurska či v „Operaci Bagration“ která vypudila Němce z Běloruska. Dostal „Řád velké vlastenecké války“ i „Řád rudé hvězdy“, ovšem v únoru 1945 ho náhle zatkli a odsoudili k osmi letům vězení a k „věčnému vyhnanství“. Příčinou byl už tehdy jeho proříznutý jazyk – vyjádřil se v dopisu příteli kriticky o Stalinovi.

V roce 1953 se tedy dostal na svobodu a v roce 1957 byl oficiálně rehabilitován. V tom roce se znovu oženil se svou manželkou Natašou, která se s ním během jeho věznění nechala rozvést (manželství ale nevydrželo a skončilo druhým rozvodem v roce 1972). Mezitím měl ovšem Solženicyn už dva syny s Natalií Dimitrijevnou Svetlovou a v roce 1973 mu porodila ještě třetího.

Solženicyn se svými syny během vyhnanství ve Vermontu

To už byl Solženicyn ovšem slavný. Jeho „Jeden den v životě Ivana Denisoviče“ publikovaný (s osobním souhlasem Chruščova) v roce 1962, byl v roce 1970 odměněn Nobelovou cenou za literaturu. Jenže mezitím už Chruščov v SSSR nevládl. Solženicyn, který se angažoval za odstranění cenzury, byl v roce 1969 pod záminkou, že bez povolení svazu publikoval v zahraničí, vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů. Žil u svého přítele čelisty Rostropoviče (který se natolik angažoval při snaze svého přítele rehabilitovat, že nakonec musel sám v roce 1974 Sovětský svaz opustit.)

Solženicyn byl zatčen v únoru 1974 a následně „vyvezen“ za hranice. Jedna jeho známá totiž upozornila KGB na právě dokončený první svazek románu „Souostroví Gulag“. Solženicyn byl obviněn z velezrady a ona známá pak spáchala sebevraždu.

V zahraničí našel podporovatele. V Německu to byl známý levicový spisovatel Heinrich Böll (díky své levicové orientaci vycházely jeho knihy i u nás – například „Ženy v údolí Rýna“) poté u švýcarského prezidenta Sigmunda Widmera. Konečnou stanicí jeho emigrace byly ale USA. Konkrétně městečko Cavendish ve státě Vermont. (Dodnes jsou tam na svého azylanta hrdí). Tam žil v letech 1976–1994, než mu bylo vráceno ruské občanství a mohl se vrátit „domů“. Během tohoto pobytu mu vycházely knihy jako už vzpomenuté „Souostroví Gulag“ „Dub a tele“ nebo „Rudé kolo“. Vděčnosti se ale Američané nedočkali. Solženicyn se vrátil do Ruska naplněn nenávistí ke svým hostitelům.

Je to fenomén. Rusové, kteří navštíví tzv. „Západ“ se nepokusí po svém návratu změnit poměry v Rusku západním směrem, ale právě naopak, jsou zatrpklí a nenávistní. To byl už případ Dostojevského. Po své cestě po západní Evropě v roce 1862, kdy navštívil Paříž či Londýn, se vrátil plný žluči a odmítání. Prý se tam k němu chovali jako k východnímu barbarovi. Otázka je, jak se choval on. Je to problém i současných ruských oligarchů. Marně se snaží dostat se do „lepší společnosti.“ Jsou tam odmítáni, protože se neumí chovat podle pravidel, které ani neznají a osvojit si nehodlají. Dostojevský označil Paříž za nesmírně nudné a smutné město, kde se vše měří jen penězi a kde člověk nedosáhne žádného uznání, aniž by měl hodně peněz, dokonce nemá právo ani na sebedůvěru, pokud není bohatý. Samozřejmě, že bylo to město pro něho nudné, když se ani nepokusil setkat se s tehdejšími velikány francouzské literatury jako byl Flaubert nebo Viktor Hugo, ale zabarikádoval se za hradbu stesku po domově a sebelítosti. (Fritz Glunk „Dostojevského Zločin a trest“). Ostatně Milan Kundera odmítl spolupracovat na zdramatizování Dostojevského „Idiota“, protože v tom díle viděl „svět exaltovaných gest, temných hlubin a agresivní sentimentality.“ Kdo mimo Rusko nasákl „Západem“, nemá v ruské společnosti právo na milost.

Podobně se choval i Solženicyn v USA. Je to neuvěřitelné, ale za svých osmnáct let pobytu v Americe se ani nepokusil naučit anglicky. Samozřejmě že se pak se svou rodinou nacházel v určitém druhu izolace. A řeč vede k pochopení kultury, Solženicyn se tedy o chápání americké kultury či mentality ani nepokusil. Zda to bylo z pohodlnosti nebo z imperiálního principu, je těžké říct. K nenávisti k USA byl přece od dětských let vychováván!  A hned po návratu z USA do Ruska svého někdejšího hostitele neustále napadal. Nejen kvůli bombardování Srbska v roce 1999, tehdy jeho kritika jen nabrala útočný tón. Svůj pobyt v exilu popsal v knize „Mezi dvěma mlýnskými kameny. Můj život v exilu.“

V knize „Mé americké roky“, vydané v roce 2005 píše: „V Americe jsem nebyl skutečně svobodný, ale nacházel jsem se zase v kleci. Moje svoboda spočívala v tom, že jsem nebyl prohledáván a mohl jsem psát o všem. Má pozice byla ale nejistá. Možná nebudu moci ještě dlouho, možná dokonce až do smrti, vkročit na ruskou půdu – tu americkou jsem ale nemohl cítit jako moji. Bez pevné půdy po nohama, bez viditelných spojenců. Mezi dvěma velmocemi, v mlýně.“

Nakolik se do té klece uchýlil dobrovolně, by mohl posoudit jen on sám. V Rusku byl obviňován, že je agentem CIA, protože své honoráře za knihy odevzdával do fondu na podporu pronásledovaných ruských emigrantů. Američané ovšem nepřehlédli jeho velkoruský nacionalismus a antisemitismus. A on to cítil.

Solženicyn našel po svém návratu Rusko v dezolátním stavu. Velmi rychle se stal tváří ruských nacionalistů. Vydal texty „Pokrok za každou cenu“ a „Ruská otázka na konci dvacátého století.“ Ruská televize mu dokonce opatřila vlastní relaci, kterou ovšem v důsledku nezájmu diváků krátce před parlamentními volbami 1995 zastavili. Předtím měl ještě příležitost promluvit v ruské dumě a v roce 1997 byl přijat do „Ruské společnosti věd“.

V roce 1998 vydal knihu „Rusko v troskách“, jakýsi návod na „Rekonquistu“, čili expanzi na ochranu ruských menšin, nacházejících se za hranicemi současného Ruska. Tady zpochybnil i ono území dnešní Ukrajiny, které „před Leninem Ukrajině nepatřilo.“ Šlo o ona převážně rusky hovořící území, jako Krym (odkud Rusové za druhé světové války vyhnali Tatary), Cherson, Oděsu či Melitopol. A tuto argumentaci převzal vděčně prezident Putin, za jehož vlády zažil Solženicyn svůj poslední vzestup. Ze spisovatele se stal ideologem. Na jedné straně měl sice Solženicyn pravdu v tom, že v mnohých následnických státech Sovětského svazu pocítily ruské menšiny nevůli místního obyvatelstva a nezřídka i diskriminaci (jako v Pobaltí nebo i na Ukrajině). Na druhé straně přehlédl, že se oni na pobřeží Černého moře usídlení Rusové už ruské mužické mentalitě odcizili a nejsou ochotni adorovat „neomylnému carovi.“  Solženicynovi ovšem přízeň nového „cara“ očividně lichotila, koneckonců od něho obdržel i vysoké státní vyznamenání. 

Solženicyn u Putina v roce 2007

Posledním románem, který napsal v letech 2002–2004 „Dvě stě let spolu“ který pojednával o soužití Rusů a Židů, zasadil své pověsti definitivně smrtelnou ránu, když se uchýlil k antisemitismu, který byl a je nedílnou součástí ruské mentality. Solženicyn se při psaní své knihy opíral – zda úmyslně nebo z neznalosti – pouze o ruské zdroje a podle toho to i dopadlo. Carské Rusko bylo svými protižidovskými pogromy známé po celém světě, proto bylo tolik Židů zakladateli a funkcionáři komunistické strany, která se snažila carismus svrhnout. Dočkali se ale ještě mnohem horšího pronásledování stalinistických soudruhů. Svět byl přece podle komunistických ideologů (a naši současní dezinformátoři tuto teorii vděčně přejali) ovládán židovským celosvětovým spiknutím.

Solženicyn umřel 3.srpna 2008. Jeho odkaz je ale v současnosti aktuálnější než kdykoliv předtím. Bohužel v negativním smyslu.

„Imprérium je možné zničit, mnohem těžší je zničit imperialismus v sobě samém“ (Jekatěrina Margolis)

Rusům se to nepodařilo, ba dokonce se o to ani nepokusili. Solženicyn na tom nese nemalou vinu.