Zemřít na štědrý večer je samozřejmě pro příbuzenstvo nevhodné, protože se tím vánoce pokazí, ale na druhé straně se takové datum úmrtí dobře pamatuje. Zejména, když člověk zemře 24. prosince 24. roku v daném století. V této věci se tedy objevitel Indie Vasco da Gamma zachoval přesně podle doporučení Járy Cimrmana.

               Na štědrý den uplyne od jeho smrti pět set let. Ve svém rodném Portugalsku má objevitel námořní cesty do Indie postavení národního hrdiny a jeho skvostná hrobka je v klášteře svatého Jeronýma v Belému, ve stejném chrámu, kde jsou pochováni portugalští králové. I oni dva Manuel I. a Jan III. kteří Vascovi svou přízní zabezpečili bohatství a slávu. Život Vasca da Gamy je totiž příkladem klientelismu, jak se člověk, který je samozřejmě i velmi schopný, díky správným kontaktům dokáže vyšplhat až na samý vrchol společenského žebříčku.

               Narodil se v roce 1468 nebo 1469 v šlechtické rodině. Jeho otec Estevao da Gama byl guvernérem v Sives und Silves, členem rytířského řádu ze Santiaga a komtur v Cercalu do Alentejo. Rodina jeho matky Isabel Sodré měla anglické kořeny, jak se na správnou portugalskou šlechtu od památné bitvy u Aljobarotty v roce 1385, patřilo. Vasco měl tedy skvělé předpoklady pro kariéru. Ty se ale měly ještě podstatně zlepšit. Jeho otec byl správcem města Sives a patřil ke dvoru vévody z Viseu Ferdinanda. Zde se zřejmě vytvořilo přátelství mezi synem Estevaa da Gamy a synem vévody Manuelem. Oba byli stejně staří  a pohybovali se ve stejném prostředí. Toto přátelství mělo v životě Vasca da Gamy hrát stěžejní roli. Princ Manuel se totiž stal v roce 1495 portugalským králem.

               Původně nebyl pro tuto roli určen ani vychováván. Ale jediný syn krále Jana II. Alfons a králi se nepodařilo legitimizovat svého nemanželského syna Georga z Lancastre, kterého by si přál za svého následníka. Ale do věci se vložila Janova manželka Eleonora, která očividně ani královu milenku ani jejího bastarda nemohla vystát a prosadila na trůn Manuela z vedlejší větve rodu Avis, jak z otcovy, tak z matčiny strany byl pravnukem prvního krále dynastie Avis Jana I. Manuel nevyrůstal u královského dvora a když se musel ujmout trůnu, vzal s sebou logicky i své kamarády z dětství, kterým důvěřoval.

               Samozřejmě jen známosti by nestačily. Mladý Vasco da Gama musel ukázat své schopnosti. Už v roce 1492 ho král Jan II. pověřil velením loďstva, které mělo potrestat francouzské korzáry a chránit přístavy v Algarve a Setúbal. Za své zásluhy byl hned po nástupu Manuela na trůn odměněn jmenováním komturem řádu Santiago hned v obou komturátech rádu.

               V té době se Portugalci připravovali na otevření cest do Indie a zlomení arabského monopolu na obchod s kořením. Už osmdesát let od doby prince Jindřicha Mořeplavce postupovali pomalu a uvážlivé okolo pobřeží Afriky, studovali mořské proudy a směr větrů.  Byli tedy protikladem Španělů, kteří v roce 1492 prostě poslali Kolumba do neznáma na západ a čekali, zda to nějak dopadne.

V roce 1488 obeplul Batrolomeo Diaz mys dobré naděje a našel tedy cestu do Indie. Na druhé straně vyslal portugalský král na misi do Indie po zemi v letech 1488–1490 mnicha Pera de Covilhu a ten skutečně dorazil přes Egypt a Arabský poloostrov až do Indie. Stačil ještě poslat králi Janovi zprávu o tom, že mořská cesta do Indie je možná a žádoucí, informoval ho podrobně o poměrech zejména v knížectví Calicut, kam zamířila i první portugalská námořní výprava. Covilha sám skončil v Etiopii, v zemi bájného „kněze Jana“. Místní král byl vyslancem portugalského panovníka tak nadšen, že ho nenechal odejít a Covilha v Etiopii nakonec zemřel.

               Vše bylo tedy připraveno a výprava měla v roce 1497 vyrazit. K všeobecnému překvapení nebyl velitelem výpravy vyjmenován Bartolomeo Diaz, který se svými zkušenostmi nejvíc nabízel, ale v dálkových plavbách nezkušený Vasco da Gama. Král vyjmenoval svého kamaráda z dětství, kterému očividně nejvíc důvěřoval. Bartolomeo směl výpravu doprovázet po Kapverdské ostrovy, pak se ale musel vrátit. Vypraveny byly tři lodi, z nichž jedné velel bratr Vasca da Gamy Paulo. Pro toho byla cesta do Indie vítanou příležitostí, jak se rehabilitovat, ve stejném roce totiž v souboji v městě Setúbal poranil svého soupeře a byl poslán do vyhnanství.

 Doboví kronikáři Joao de Barros a Damiao de Góis se vyjadřují k důvodům vyjmenování de Gammy vrchním velitelem velmi mlhavě, Luis de Camoes, národní portugalský bard, který cestu Vasca da Gamy popsal ve svém eposu „Os Lusiadas“ pěje samozřejmě chválu na schopnosti admirála, ovšem celý jeho epos je jedna velká oslava portugalských námořních cest. Čili důvody zůstávají nejasné, ale zřejmě rozhodující bylo právě královo přátelství.

Aby vykompenzoval nezkušenost vrchního velitele, poslal král s Vascem absolutní špičku tehdejší portugalské navigace, na lodích byli nejlepší kormidelníci a navigátoři, jaké tehdy Portugalsko mělo. Král Manuel nenechával nic náhodě – tedy až na vyjmenování vrchního velitele. Obsazení lodí umožnilo plavbu po Atlanském oceánu daleko od afrického pobřeží, což cestu podstatně urychlilo. Po obeplutí Mysu dobré naděje pokračoval Vasco da Gama po východním africkém pobřeží a dorazil do Mombasy. Tam rychle pochopil, že jeho mise nebude právě procházkou růžovým sadem. Arabští obchodníci, kteří zde měli své zastoupení, rychle pochopili nebezpečí, které pro jejich monopolní postavení znamenali Portugalci a dělali vše pro to, aby další cestu znemožnili. Vasco da Gama měl ale diky Covilhovi dobré informace. Přeplul do města Malindi, které Mombase konkurovalo. Místní sultán mu pak půjčil navigátora Ahmada ibn Majida, který portugalské lodě zavedl spolehlivě do Calicutu na indickém pobřeží. 20, května 1498 byl cíl portugalského téměř staletého snažení konečně dosažen.

Jednání s calicutským sultánem sice neprobíhalo podle portugalských představ, nakonec ale přece jen mohli návštěvníci z Evropy nakoupit koření a naložit jím své lodě. Návrat byl pravým triumfem. Vasco da Gama poslal dopředu jednu ze svých lodí, aby referovala o úspěchu výpravy, on sám zůstal na ostrově Terceira na Azorech u lůžka svého smrtelně na tuberkulózu nemocného bratra Paula, který zde i zemřel. Teprve pak vyplul Vasco da Gama ve směru na Lisabon. Ať už byl důvod jeho zpoždění jakýkoliv, dal svému královskému příteli Manuelovi dost času na to, aby tento pro něj připravil triumfální přivítání. V paláci v Sintře ukazují okno, ze kterého měl král pozorovat blížící se lodě jeho indické mise. Vasco da Gama byl králem jmenován „Admirálem indického moře“, dostal čestný titul „Dom“ vyhrazený jinak jen nejvyšší šlechtě, a dostal do správy město Sintra. Tím si ovšem jak on tak jeho královský dobrodinec zadělali na nemalé problémy, protože jmenování správce tohoto města bylo v pravomoci řádu Santiago. Po mnohaletých soudních sporech Vasco da Gama tuto funkci vzdal a z řádu vystoupil. Král mu totiž umožnil jako kompenzaci vstup do Kristova řádu, následníku řádu Templářů, kde byl král sám velmistrem.

Portugalci nově objevenou cestu hned začali využívat, prakticky každý rok byla organizována výprava do Indie, při jedné z nich Pedro Alváres Cabral objevil v roce 1500 jaksi nedopatřením Brazílii, když ho nepříznivé větry zahnaly příliš daleko na západ. V roce 1501 vedl další výpravu Joao da Nova.

Jenže indičtí sultáni se ukázali jako obtížní partneři, a tak se král Manuel rozhodl demonstrovat sílu. Velením čtvrté výpravy do Indie v roce 1502 byl pověřen opět Vasco da Gama. Stalo se tak poté, co on osobně protestoval u svého královského přítele proti jmenování Cabrala velitelem portugalské flotily. Tentokrát se jednalo o zcela jinou misi. Celekm dvacet těžce ozbrojených lodí mělo indickým vládcům ukázat, že se vyplatí s novými partnery vycházet v dobrém. Aby si zajistil loajalitu svých kapitánů vzal Vasco da Gama s sebou celou svoji rodinu, doprovázel ho matčin bratr Vicente Sodré, bratranec Estévao da Gama, kteří veleli jednotlivým oddílům flotily. A spolu s nimi cestovali i další strýc Brás Sodré či švagr Lopo Mendes do Vansconcelos.

Ovšem takový normální rodinný výlet to nebyl. Arabové se snažili zabránit zlomení svého monopolu na obchod s kořením a tak na portugalskou flotilu před Calicutem čekalo na 100 nepřátelských lodí, které je napadly. Tady se ukázala technická převaha velkých galeass vyzbrojených dalekonosnými děly. Portugalci nepřátelskou flotilu rozstříleli na kaši, aniž by přitom utrpěli nějaké citlivé ztráty. Po této zkušenosti pochopili místní vládci na pobřeží Indie, že by měli být portugalským snahám o obchodní vztahy vstřícnejší. Teď to šlo ráz na ráz. Obchodní smlouvy se teď podepisovaly podle portugalských představ. Portugalci dostali významná obchodní privilegia, byla domluvena stálá přítomnost portugalských obchodní i královské flotily v indických přístavech. Vasco da Gama se s místními knížaty nemazal.

Portugalci ovládli město Goa, které jim mělo po další století sloužit jako hlavní opěrný bod, ještě v roce 1502 založili svá stanoviště v Kočinu, Kannanore, Mangalore a později i Čoulu, Bombaji, Baseinu a Damanu, v roce 1510 i v Kolombu na Cejlonu (dnešní Srí Lanca). V KOčinu nechal Vasco da Gama vybudoval pevnost pojmenovanou po svém královském příteli Fort Emmanuel, které se stala opěrným bodem. Základy portugalské koloniální říše byly založeny. Ostatně už po cestě do Indie zakládal Vasco da Gama portugalské opěrné body na východním pobřeží Afriky v Sofale, Mozambiku, Kibwě jakož i na Zanzibaru, v Mombase, Malindi a Mogadišu. Jedno se tomu prominentnímu dítěti nedá upřít. Měl strategické myšlení jako nikdo jiný a zabezpečil cestu na východ na generace dopředu. Díky jím založeným základnám pokračovala portugalská expanze na východ mílovými kroky. Macao na pobřeží Číny ovládli v roce 1557 a ve stejném desetiletí získali i monopol na obchod s Japonskem. Protože se Španělé drželi na rozhodnutí papeže Alexandra VI z roku 1494 o rozdělení sfér vlivu, byli jedinou konkurencí v tomto koutě světa Holanďané, kteří se jakožto protestanti necítili být papežovým rozhodnutím vázáni.

Portugalci se stali na určitý čas nejbohatší zemí v Evropě a král Manuel dostal přízvisko „Šťastný“. Budovy, které nechal z získané peníze postavit, v takzvaném dekorativním manuelském pozdněgotickém slohu, jsou dodnes dominantami portugalské architektury. Jen jeho skvostný královský palác, který si dal postavit na nábřeží řeky Teju v Lisabonu, spláchla 1.listopadu 1755 přívalová vlna a odnesla s sebou i zápisky Vasca da Gamy z jeho indických cest. Ale to už byli Manuel i Vasco da Gama dávno po smrti a Manuelovi jeho přízvisko Šťastný“ nikdo nemohl vzít, Štěstí se prostě někdy musí pomoci, třeba i kanóny.

Druhý návrat da Gamy do Lisabonu byl ještě triumfálnější než ten první. Král mu přiznal roční rentu 400 000 reálů a v roce 1513 ho osvobodil od všech daní a cel plynoucích z obchodu s Indií. Přesto byl Vasco da Gama nespokojen. V roce 1518 žádal od krále povolení opustit zemi. U dvora vznikla panika, protože této žádosti rozuměli jako snahu slavného mořeplavce přejít do španělských služeb (ve stejném roce udělal něco takového Fernando Mahalhaes). Protože ale v dopise současně žádal Vasco da Gama povýšení na hraběte, pochopil král jeho dopis správně. Vyjednal pro něj s vévodou Jaime de Braganca statky ve Vila da Vidigueira und Vila de Frades a v roce 1519 bvyl Vasco da Gama králem vyjmenován slavnostně Condé de Vidigueira. O útěku ze země už nebyla řeč a Vasco da Gama byl dokonce pozván jako čestný host na královu svatbu s Eleonorou španělskou v roce 1519.

Král Manuel zemřel v roce 1521. Jeho syn Jan III. byl už dlouhodobě nespokojen s hospodařením indického guvernéra Duarteho de Menezes. Rozhodl se tedy sáhnout k osvědčenému starému rodinnému příteli a vyslal do Indie Vasca da Gamu, který byl vyjmenován indickým vicekrálem. Většího vyznamenání se ctižádostivý čerstvý hrabě dočkat nemohl. 5.dubna 1524 vyrazila jeho flotila, na níž byli i dva jeho synové Estévao a Paulo Lisabon. V září stejného roku dorazila flotila do Indie a vicekrál se dal s energií jemu vlastní do práce. Guvernéra poslal hned domů. Během několika týdnů byli vyměněni všichni velitelé portugalských posádek, bylo zavedeno pravidelné vyplácení platu přítomným vojákům a námořníkům, obchody se opět dostaly pod královskou kontrolu. 

Ale zřejmě byla tato námaha pro 55letého veterána příliš. 24.prosince 1524, tedy pouhé tři měsíce po svém příjezdu do Indie zemřel. Uvažuje se, že vedle vyčerpání mohla hrát svou roli i malárie. Byl pochován v Kochi v klášteře Kristova řádu v Indii. Jeho syn Pedro da Silva da Gama zorganizoval přenos jeho pozůstatků v roce 1538 do kláštera Nossa Senhora das Relíquias v rodinném sídle Vidiguiera. Poté, co byly v Portugalsku v roce 1834 zrušeny všechny církevní řády, neměl se o hrob národního hrdiny kdo starat a tento chátral. V roce 1880 zasáhl portugalský stát a tělesné pozůstatky Vasca da Gamy byly přeneseny do nového skvostného hrobu v klášteře svatého Jeronýma v Belému. Tam tedy teď leží, jen několik metrů vzdálen od hrobu Luise de Camoese, který ho opěvoval ve svém eposu, největším portugalském literárním klenotu.

Vasco da Gama by si ale zřejmě svou slávu zasloužil i bez eposu „Os Lusiadas“. A protože zemřel podle doporučení Járy Cimrmana 24.prosince 1524, dá se jeho datum úmrtí skutečně lehce zapamatovat.

Otevřená zůstává jen otázka, zda je výhodnější činy konat nebo o nich psát. Den úmrtí Luise de Camoese je na rozdíl od dne úmrtí Vasca da Gamy portugalským státním svátkem. Z tohoto hlediska je 24.prosinec opravdu hodně špatné datum.

               V kapitole druhé Lukášova Evangelia se píše: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“

               Je třeba říct, že v té době byla římská provincie Sýrie ještě poměrně mladá, v roce 64 před Kristem Gnaeus Pompeius Magnus připojil k Římu poslední zbytky někdy mocné Seleukovské říše a nazval nově získané území Sýrie. Odvolával se přitom na řecký název pro tuto oblast, který pocházel z doby, kdy zde vládli Asyřané.

               Proč však byl tento údaj tak důležitý pro evangelistu Lukáše? V době, kdy Augustus vydal své nařízení, bylo Judské království pod vládou krále Heroda Velkého víceméně nezávislé. Ovšem v době, kdy Lukáš sbíral materiály pro své evangelium, tedy okolo doku 60 našeho letopočtu, byla Judea už prokuraturou v rámci syrské provincie a po porážce židovského povstání v roce 70 byla pak do Sýrie začleněna přímo. Proto budí určité znepokojení název současných vládců Sýrie, kteří svrhli režim Bašára Asada, protože ten zní „Haját Tamrír Aš- Šám“, což je „Hnutí za obnovení Velké Sýrie“. Do této „Velké Sýrie“ totiž patřilo i území dnešního Izraele.

               Ostatně svatý Pavel se obrátil a stal se z Šavla Pavlem na cestě do Damašku, hranice mezi Judeou a Sýrií tehdy neexistovala.

               Dnešní Sýrie je podivným mixem kultur a náboženství. Většinu zde sice tvoří sunnitští Arabové, ale okolo 12 procent obyvatelstva tvoří sekta Alevitů, 10 procent křesťané (v roce 1920 to bylo ještě třicet procent) a jsou zde i menšiny Drúzú a Jesidů. Židé byli ze země vyhnáni v roce 1949, v roce 1943 jich zde žilo 43 000. Abychom tento podivný mix pochopili, musíme o dějinách této oblasti vědět aspoň to nejpodstatnější.

               Sýrie byla bohatá a významná římská provincie. Zajišťovala spojení z Malé Asie do afrických provincií a zprostředkovávala obchod směrem na východ do Mezopotámie a Persie. Z tohoto obchodu profitovalo zejména město Palmyra v oáze uprostřed pouště, kde vyvěrají dva prameny, které daly této oáze život, Ovšem Palmyře stoupla sláva do hlavy, v roce 270 se vyhlásila samostatnou a nezávislou na Římské říši. Římané neměli pro takové extravagance nikdy moc pochopení, a proto v roce 273 město dobyli a zničili.

               Hlavním městem provincie byla Apameia na řece Orontes, i když hlavní říční tepnou, zajišťující vláhu pro místní zemědělství, byl a dodnes zůstal Eufrat. Postupně ale narůstal význam jiného města Antiochie, zejména pak proto, že se stala centrem křesťanství a objevuje se mezi pěti nejdůležitějšími patriarcháty ranné křesťanské církve – vedle Říma, Konstantinopole, Jeruzaléma a Alexandrie.

               Blahobyt provincie ale dostal rozhodující ránu v roce 636 n.l. V tomto roce Byzantská říše, vyčerpaná skoro dvacetiletou válkou s Persií, nedokázal odvrátit útok Arabů a po porážce v bitvě u Jarmúku v srpnu 636 museli Byzantinci, jako následníci Římanů (sami se Romaoi, tedy Římané, nazývali, Byzantinci jim říkáme dnes my, abychom je od starověkých Římanů odlišili) Sýrii vyklidit. Tím ztratili pozemní cestu do Egypta a poté i celé pobřeží severní Afriky. V roce 638 vstoupil chalífa Omar I. do Jeruzaléma a začalo období islamizace země. Sýrie ovšem už nebyla spojnicí, ale pohraničím, kde se stále střetávala vojska křesťanů a muslimy, což zemi samozřejmě neprospívalo.

               V roce 1095 vyhlásil papež Urban II. na synodě v Clermontu zvoláním „Deus vult“ tedy „Bůh to chce“ první křížovou výpravu s cílem osvobodit Svatou zemi z moci muslimů. V roce 1099 byl dobyt Jeruzalém a na území někdejší Sýrie vznikla celá řada křesťanských států. Království Jeruzalémské bylo z nich nejvýznamnější, ale bylo zde i hrabství Tripolské a knížectví Antiochijské a hrabství Edessa. Syrský emirát s těmito státečky vedl prakticky permanentní válku až konečně sultán Saladin (původně syrský sultán kterému se ale podařilo podrobit si i Egypt a poprvé tak spojil tyto dvě země pod jednou vládou) zničil v roce 1187 v bitvě u Hattínu křesťanská vojska a křesťané pak už jen živořili na pobřeží, než v roce 1291 padla jejich poslední bašta Akko a museli zemi vyklidit. Ovšem část křesťanského obyvatelstva zde zůstala, zejména v severní části na pobřeží, v dnešním Libanonu. Sýrie se stala kořistí egyptských Mameluků, jimž se podařilo zastavit expanzi Mongolů v bitvě u Ajn Džálútu v roce 1260 (poslední křižáci stáli v naději na obnovení své moci v Sýrii na straně Mongolů).

               Sýrie se stala egyptskou pohraniční provincií, než v roce 1517 turecký sultán Selim I. dobyl Egypt a připojil ho i se syrskou oblastí k Osmanské říši.

               Dnešní Sýrie vznikla na papíře v roce 1918, kdy si Britové a Francouzi dělili území poraženého Turecka. V roce 1916 si spolu sedli emisaři Mark Sykes za britskou a Francois Georges-Picot za francouzskou stranu a kreslili po poušti hranice, jak je to právě napadlo. V roce 1918 se jejich malůvky staly realitou a území předního východu bylo rozděleno na mandátní území britské (Palestina, Jordánsko a Irák) a francouzské (Libanon a Sýrie). Sliby, že každý arabský kmen dostane svůj nezávislý stát, byly zapomenuty.

               Po druhé světové válce ovšem situace vypadala jinak. Jak Francouzi, tak Britové, oslabeni vítěznou válkou ztratili o území bez nerostného bohatství zájem, a tak Francouzi akceptovali vyhlášení nezávislé Syrské republiky v roce 1946. Svůj vliv si tam ale podrželi.

               Francouzi využili rafinovaně napětí mezi skupinami obyvatelstva. Zatímco sunnitští Arabové, uraženi, že nedostali vlastní stát, spolupráci s „okupační mocností“ odmítali, menšinoví Alevité v spolupráci s Francouzi viděli svou šanci. A chopili se jí. Díky tomu ovládali v roce 1946 nejen většinu místních úřadů, ale – a to hlavně – i armádu. Většina vzdělaných lidí i důstojníků byla alevitského vyznání. Alevité jsou trošku spornou muslimskou sektou, sunnité je považují za kacíře, řada jejich rituálů je odvozena z křesťanství, slaví například i vánoce. Mají blíže k šíitskému islámu, což mělo ve vývoji Sýrie rozhodující význam.

               Už dva roky po vyhlášení samostatnosti se Sýrie zapletla do útoku na nově vznikající stát Izrael a utrpěla potupnou porážku, což spolu s vlnou uprchlíků, která ji zaplavila, vyvolalo v zemi chaos, který vláda nebyla schopna zvládat. Hledala východisko ve spojení s Egyptem a proto 1.února roku 1958 vznikla takzvaná „Sjednocená arabská republika“ (VAR), která měla ovšem jen krátké trvání. V září 1961 došlo k ozbrojenému puči syrských důstojníků, čímž VAR skončil.

               V květnu 1963 následoval další puč, kdy se k moci probojovala politická strana Baath, tedy „Arabská socialistická strana“. Vláda, vedená touto stranou se ovšem opět chybně podílela na šestidenní válce proti Izraeli v roce 1967 a důsledkem toho byla ztráta Golanských výšin, které Izraelci obsadili a drží je dodnes.

               16.listopadu 1970 se moci chopil Háfiz al Assad ze strany Baath, prezidenta Salaha Džahída a jeho lidi dal uvěznit a poté se 99,2% nechal zvolit syrským prezidentem a poté i generálním tajemníkem strany.

Začala víc než padesátiletá vláda dynastie rodiny Assadů. V roce 1973 se Sýrie pod vedením Assada ještě zúčastnila války Jom Kippur, kdy na krátkou dobu dobyla zpět část Golanských výšin, aby ovšem znovu utrpěla drtivou porážku a dál se už Assadův režim snažil o klidné vztahy s Izraelem – na Golanských výšinách byla hranice mezi oběma státy zajišťována modrými helmami OSN.

               Je třeba si uvědomit, že Assadovci patřili k sektě Alevitů a tím pádem byli pod permanentním tlakem sunnitských Arabů. Demokracie byla pro ně naprosto nemožná, protože by pak moc okamžitě ztratili a mohli by se stát obětmi genocidy. I ve straně Baath tedy měli všechny významné funkce Aleviti. Tento náboženský faktor byl tak významný, že i když v sousedním Iráku vládla také politicky spřízněná strana Baath a její vůdce Saddám Husajn, Sýrie se v První válce v zálivu v letech 1980–1988 postavila na stranu Iránu. Diplomatické vztahy s Irákem obnovil až Bašár Assad v roce 2006, tedy tři roky po smrti Saddáma Husajna.

               Háfiz al Assad vsadil na spolupráci se socialistickým táborem, tedy zejména se Sovětským svazem. RVHP byla hlavním obchodním partnerem Sýrie, Sověti měli v zemi námořní základnu v Tartúsu, kde operovala jejich pátá středomořská flotila a kterou jim Assad propůjčil už v roce 1971, tedy bezprostředně po uchopení moci v zemi.  Elektrárnu v Homsu stavěli například českoslovenští odborníci (mezi nimi i jeden můj strýček). A tajnou službu, hlavní oporu diktatury, školili odborníci z východoněmecké STASI. Komunistické režimy se Háfizovi nesnažily vnucovat nějaká lidská práva a Sýrie z této spolupráce nepochybně profitovala.

               Po celou dobu měli Assadovci problémy se sunnitskou sektou Muslimských bratří, která se snažila diktaturu Alevitů svrhnout. Při bombovém útoku na vojenskou akademii v Aleppu zemřelo 50 kadetů – logicky se jednalo skoro výhradně o Alevity, nikdo jiný vojenskou školu nenavštěvoval. V únoru 1982 vyvolali Muslimští bratři povstání v městě Hama – Assad nasadil armádu a v následujících bojích padlo v bojích na tisíc vojáků, ale až 30 000 civilních obětí – tento „Masakr z Hamy“ sice zlomil vaz Muslimským bratřím v Sýrii, ale vykopal nepřekročitelné příkopy mezi většinovými Sunnity a menšinovými Alevity – soužití v míru se stalo mezi oběma náboženskými uskupeními prakticky nemožným.

               Klan Assadů postihla těžká ztráta, když v roce 1994 zemřel při autonehodě nejstarší Assadův syn Basil al Assad. Háfiz al Assad povolal z Londýna svého druhorozeného syna Bašára. Ten vůbec nebyl na politickou kariéru připraven, byl vystudovaný lékař, měl fungující praxi v Londýně a do Sýrie se mu nechtělo. V Londýně poznal i svou manželku Asmu Fawaz al Akhras, sice sunnitskou Arabku ze syrské rodiny, ale narozenou v Londýně. Studovala na „King´s  college“ francouzskou literaturu a informatiku a pracovala jako investiční bankéřka.

               10. června 2000 zemřel Háfiz al Assad a Bašár převzal moc. 10.července byl „zvolen“ prezidentem, v prosinci 2000 pak následovala jeho svatba s Asmou, která ho do Sýrie následovala.

               S Bašárem byly spojovány velké naděje. Po nástupu do úřadu propustil 600 politických vězňů a začalo tzv „Damašské jaro“. To mělo ovšem jen krátké trvání. Bašár velmi rychle pochopil, že demokracie západního typu je v Sýrii vzhledem na etnické napětí nerealizovatelná a utáhl opět řetězy diktatury. V roce 2005 se Sýrie dost nešťastně angažovala v pokusu převzít moc v Libanonu. V únoru toho roku byl spáchán atentát na libanonského prezidenta Rafika Harrila, v květnu se ale musela Sýrie pod mezinárodním tlakem ze Sýrie stáhnout.

               A potom přišel tragický rok 2011 a s ním „arabské jaro“. Začalo to v Tunisku, přeskočilo do Egypta, poté se lidi začali zabíjet v Libyi, a nakonec přeskočila jiskra i do Sýrie. Jak víme, ani v jednom z arabských států to nedopadlo dobře. Libye se zcela jako stát rozpadla a panuje tam chaos a boj warlordů, Egypt se musel zbavit demokraticky zvoleného prezidenta Mursího, který se začal chovat jako farao a pronásledovat náboženské menšiny v zemi, nejdéle vzdorovalo Tunisko, ne i zde zvítězila znovuzavedená diktatura. Nejhůř ale dopadla právě Sýrie. Samozřejmě zde panovala, jako v každé diktatuře nekontrolovaná korupce, která blokovala hospodářský rozvoj a u diskriminované sunnitské většiny budila negativní emoce.

               Nepokoje začaly v městě Daraa, kde byli zatčeni a mučeni mladíci, kteří na stěny napsali graffiti, žádající pád režimu. Policie zasáhla s nesmírnou krutostí a demonstrace se rozrostly i do dalších měst – Hamy, Homsu nebo Aleppa.

               Ony „klidné demonstrace“ ovšem až tak klidné nebyly. Sice demonstranti nebyli násilní, ale hesla, která provolávali „křesťany do Libanonu, Alevity do rakve“ nemohly působit na vládnoucí třídu Alevitů nijak uklidňujícím dojmem. Bašár se rozhodl potlačit demonstrace násilím, aby nedopadl jako Husní Mubarak v Egyptě. Jenže se nepodařilo politické protivníky zlomit, jako se to kdysi podařilo jeho otci v Hama. Opozice se zmilitarizovala, vznikla „Svobodná syrská armáda“ (FSA), zatímco z vládní strany se dopouštěli krutostí příslušníci milic Šabiha. V zemi se rozpoutala občanská válka, která měla logicky od samého začátku náboženský charakter. A opozice se stále více nábožensky radikalizovala, což dělalo jakékoliv jednání nemožným. A pak na území Sýrie vpadl ze sousedního Iráku „Islámský stát“. Dobyl a zničil Palmyru a obsadil velkou část země. V září 2014 se IS střetl s kurskými milicemi u města Kobane – a po čtyřměsíčních úporných bojích utrpěl porážku navzdory tomu, že Turci Kurdům odmítli v boji proti teroristické organizaci pomoci.

               Ovšem IS pronikl až skoro k pobřeží a město Latakia zasypával letáky s vyhrůžkami o tom, že „kacířské obyvatelstvo“ bude vyvražděno do posledního dítěte. Tehdy vstoupilo v září 2015 do konfliktu Rusko. V devadesátých letech bezmála opuštěná základna v Tartúsu byla za Putinovy vlády zase oživena a v její blízkosti vybudovali Rusové i leteckou základnu v Hmiminu. Vstup do války na Bašárově straně byl rozhodujícím zlomem ve válce. Ovšem Rusové útočili na povstalce ze vzduchu, pozemní síly Bašárova režimu tvořili zejména dobrovolníci z Iránu a členové hnutí Hizballáh z Libanonu. Bez jejich pomoci, dané dlouholetým spojenectvím by byl Bašár už dávno ztracen, řady jeho věrných vojáků v občanské válce rychle řídly. Sám Bašár musel být v roce 2000 uznán za pravověrného muslima, aby mohl vykonávat svoji funkci vládce v zemi. Protože se nenašel ani jeden sunnitských duchovní, který by mu toto potvrzení vystavil, musel zaskočit iránský mullah.

               Sýrie měla pro Irán rozhodující strategický význam jako tranzitní země, přes kterou mohli Iránci vyzbrojovat Hizballáh v Libanonu, který byl jejich prodlouženou rukou v cíli, který má Irán dokonce zapsán v ústavě tím je zničení státu Izrael.

               Po dlouhých krvavých bojích se Bašárovi s pomocí Iránců a Rusů dobýt město Aleppo a zatlačit opozici do jediné provincie Idlíb na severozápadě, kde se ale těšili ochraně Turecka, a proto bylo dohodnuto příměří. Přelidněný Idlíb byl zasažen mimo jiné i tragickým zemětřesením v únoru 2023.

               Ale právě odtud vyrazila armáda opozice na své vítězné tažení před několika týdny. Politické vedení v Idlíbu (takzvaná Syrská vláda spásy) měl Muhammad Bašír, velitelem jednotek, které dobyly Damašek Abú Muhammad Dzúlání. Ten má titul inženýra a studoval islámské právo, tedy by neměl být žádný „ozbrojený primitiv“, jakým je vedení Talibanu v Afghánistánu. Využili toho, že Bašár Assad ztratil všechny své spojence.

               Rusové se zapletli do nesmyslného dobrodružství na Ukrajině, aby umožnili svému vůdce Vladimírovi položit květy k soše Vladimíra Velkého v Kyjevě, jehož je Putin inkarnací.

               Hizballáh se rozhodl podpořit Hamás m(s kterým má jinak nesmiřitelné náboženské spory, protože sám je šíitský zatímco Hámás sunitský, čili se vzájemně obviňují z kacířství), který napadl v bestiálním krutém útoku Izrael a dostal se tak pod drtivý izraelský tlak. Hizballáh sám utrpěl hrozivé ztráty, ztratil prakticky celé své velení a s tím i politický vliv a vojenskou sílu.

               Irán sám se spojil právě s těmito „loosry“, dodáváním techniky Rusům a podporou Hizballáhu a střelbou raket na Izrael, na což následovala tvrdá izraelská odplata, se sám oslabil a není schopen angažovat se momentálně mimo své hranice.

               To vše umožnilo pád Assadova režimu. Otázka je, nakolik se z toho máme radovat. Opoziční armáda se v průběhu let stále více islamizovala, současné vojenské jednotky jsou odnoží Al-Kajdy. V „osvobozeném“ Aleppu se ženy bojí vycházet na ulici. Panují obavy, že v Sýrii vznikne druhý Afghánistán. I když se současné vedení snaží vystupovat smířlivě – vyhlásilo, že nehodlají omezovat práva žen a spolupracuje dokonce i s kurdskými milicemi, za což zaplatilo okamžitou ztrátou turecké podpory – není jisté, jaký režim v zemi vznikne.  Jestliže se prosadí islamisté, běda křesťanům a alevitům. Pokud se Sýrie stane loutkovým státem pod vlivem sultána Erdogana, běda Kurdům. Demokracii západního typu skutečně očekávat nemůžeme. Je třeba jen doufat, že nedojde ke genocidě Alevitů. Když si vítězové demokraticky odhlasují, že je vraždění Alevitů povoleno, tak ho i provedou. Stejně nejistý může být osud zbylých křesťanů v zemi. Z prvních svobodných voleb mám spíš obavy. Víme, jak takové volby dopadly v Egyptě nebo v Iráku, přinesly jen politicky legitimizované násilí proti menšinám. Hrozba další vlny uprchlíků je velmi reálná. Současní vítězové sice vyzvali uprchlé Syřany, aby se vrátili domů, otázka je, nakolik tito uprchlíci žijící v Evropě projeví zájem o tento návrat. První vlna v roce 2015 byla ještě poměrně vzdělaná a ochotná se integrovat. Uprchlíci současní logicky v zemi, kde už čtrnáct let řádila občanská válka žádné použitelné vzdělání získat nemohli.

               Varovným znamením je, že nová vláda zrušila ústavu z důvodu, že v ní „ISLÁM NENÍ STÁTNÍM NÁBOŽENSTVÍM“. Myslím, že ostražitost je víc než na místě.

               Rusové vyjednávají se současnou vládou, jak by se mohli bez ztrát stáhnout, Američané se angažovat nebudou – Donald Trump už teď prohlásil, že: „To není naše válka“.

               Na druhé straně si sunnitská vláda v Sýrii sotva může dovolit otevřený vojenský konflikt s Iránem.

               Nezůstává nám, než čekat, jak se situace vyvine. A pro jistotu hlídat evropské hranice. O bávám se, že prominenti Assadova režimu a jeho služebníci s krví na rukou nebudou utíkat na svým vůdcem do Ruska, ale jinam.

               Giacomo Puccini tvoří spolu s Giuseppem Verdim dvojici operních tvůrců, která má v Itálii, a nejen v ní, naprosto kultovní status. Jejich tvorba se hraje dodnes po celém světě a neznalost jejich jmen a významu je výrazem kulturního analfabetismu. Vždy si v souvislosti s Puccinim vzpomenu na film „Corelliho mandolína“, kdy italský kapitán Corelli (v podání Nicolase Cage) na pozdrav nacistického důstojníka „Heil Hitler“ odpovídá zdviženou pravicí s odpovědí „Heil Puccini.“

               29. listopadu uplyne od Pucciniho smrti sto let. Giacomo se narodil 22.prosince 1858 v muzikantské rodině v městě Lucca a toto město je na něho patřičně hrdé. Na náměstíčku „Piazza Citadella“ před jeho rodným domem stojí jeho socha a onen rodný dům je i muzeem, věnujícím se jeho životu a tvorbě.

V tom to mělo město dost usnadněné samotným autorem, který, když už byl movitý, koupil celý dům, ve kterém jeho chudí rodiče obývali na poschodí pouze jeden bytík.  Navíc je jeho rodný dům dobře dosažitelný, protože se nachází přímo v centru města – ostatně Lucca je díky tomu, že zůstala sevřená ve svých hradbách, velice přehledná a najít něco ve starém městě není opravdu žádný problém. Stačí najít „Piazza San Michele“ se stejnojmenným kostelem připomínajícím tak trochu polárkový dort se spoustou šlehačky a odtud je to už je jen pár kroků.

A cesta je samozřejmě označená. I jinak v značení pamětihodností laxní Italové důležitost svého rodáka v žádném případě nepodceňují a chtějí ho zvědavým turistům nabídnout. Ten rodný Pucciniho dům má pečeť kulturního evropského dědictví.

               Puccini tu se svými sourozenci vyrůstal ve skromném bytě na poschodí, později ale, jak už jsem napsal, celý dům koupil. Dnes je zde tedy v onom bytě muzeum věnované jeho osobě i tvorbě. Jeho klavír, jeho diplom z hudebního lycea v Miláně, kde ukončil své hudební vzdělání. A mnoho dalších exponátů. V podstatě je to procházka  celým jeho životem. Jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho obrazy a busty z doby, když už byl slavný. Tedy poté, co v roce 1893 prorazil s operou Manon Lescaut – to mu bylo 35 let.

               Pucciniho otec Michele byl rovněž komponistou, skládal opery i mše a jeho dědeček se živil stejně, když skládal díla pro orchestr a pro klavír. Giacomo tedy jen následoval své předky ovšem na rozdíl od nich se nejen proslavil, ale vymanil se i z bídy, ve které jeho otec i dědeček žili. 

               Mladý Puccini se podle svého vlastního vyprávěni rozhodl být operním skladatelem poté, co v osmnácti letech zhlédl v Pise Verdiho operu Aida. Vedri se stal Puccinimu vzorem, ale Giacomo správně pochopil měnící se dobu, odmítl zbožňovaného mistra kopírovat a razil svou vlastní cestu.

               O dva roky později odešel do Milána, kdy mohl díky stipendiu studovat na tamější slavné konzervatoři u Amilcare Pontchieliho. Jeho diplomovou prací byla v roce 1883 skladba „Capricio simfonico“ – později použil melodii z této práce ve své opeře „La Bohéme“.

               Jeho první opera „Le Villi“ která měla premiéru 31.května 1884 v Teatro dal Verme v Miláně. Opera byla úspěšná, nicméně potom se Puccini nadlouho odmlčel. Dlouho pracoval na své druhé opeře „Edgar“ a sahal po hvězdách, když byla uvedena v Milánské Scale. Ale první hmat šel do prázdna, opera neměla úspěch.

               V té době už Puccini žil se svou životní partnerkou, o dva roky mladší Elvirou Bonturi.

Ta se do mladého a ještě neznámého skladatele zamilovala v roce 1886. Z vášnivé aféry vzešel syn Antonio, narozený právě v onom roce. Nebyl to vztah zcela bezproblémový, protože Bonturi byla vdaná, takže svatba s Puccinim nebyla možná. Elvíra opustila svého manžela, což byl v té době obrovský skandál. Anulování manželství nepřipadalo v úvahu, rozvod sám tehdy neumožňoval další církevní sňatek. A jiný byl v katolické Itálii nemyslitelný. Puccini s Elvírou museli tedy čekat až do roku 1904, kdy Elvířin první manžel zemřel. Skoro se svatby s Puccinim ani nedočkala, o rok dříve měl totiž vášnivý automobilový fanoušek Puccini při autonehodě těžký úraz, kdy jen těsně unikl smrti a ze kterého se zotavil až po mnohaměsíčním léčení.

               V té době byl už ale slavným mužem. Jeho umělecký průlom znamenala, jak už jsem zmínil, opera Manon Lescaut, která měla premiéru v roce 1893 v Teatro Regio v Turíně. V roce 1896 uvedl ve stejném divadle operu „La Bohéme“ a v roce 1900 „Toscu“. Turín už sice nebyl od roku 1867 hlavním městem Itálie, ale savojský královský rod měl ke svému někdejšímu sídelnímu městu úzký vztah. Na svůj někdejší neúspěch v milánské Scale – hlavním chrámu italské hudby – Puccini zřejmě nezapomněl a je možné, že ho trvale traumatizoval. Ve Scale každopádně už své opery neuváděl.

               V roce 1904 sice následoval další neúspěch s operou „Madamme Buterfly“, kterou ovšem poté přepracoval a při svém novém uvedení v Brescii už úspěch měla.

               Ale pak přišel definitivní průlom na světové jeviště, když v roce 1910 měla premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku jeho opera „La fanciulla del West“. Dirigentem byl slavný Arturo Toscanini a hlavní role zpívali tehdy nejlepší operní světoví pěvci Enrico Caruso a Ema Destinová.

               V New Yorku měl premiéru v roce 1918 i Tryptychon (Il Trittico), tři Pucciniho jednoaktové opery spojené do jedné kompozice.

               V té době ale Puccinimu už ubývaly tvůrčí síly. V soukromém životě ho to táhlo k moři, pryč z velkých měst. V letech 1919–1921 žil v městečku Orbetello jižně od Grosseta v jižním Toskánsku, potom se přestěhoval do Viareggia.  V Orbetellu existuje stále ještě věž, ve které bydlel, jmenuje se na jeho počest „Torre Puccini“.

Skutečnost, že opouštěl města, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století dušena smogem z rozmáhajícího se průmyslu a hledal čerstvý mořský vzduch, zřejmě souvisí s jeho další vášní, s kouřením. Šedesátiletý Puccini měl očividně v důsledku COPD, čili chronické obstruktivní plicní choroby, nemalé problémy s dechem, a to vysvětluje i jeho ochabující tvůrčí energii. Svou poslední operu Turandot tvořil několik závěrečných let svého života, zůstala ale nedokončená.

               V listopadu 1924 ho jeho kuřácká vášeň definitivně dohnala. Byla u něj diagnostikovaná rakovina hrtanu. Odešel do Švýcarska, kde ale několik dní po operaci nádoru 29. listopadu 1924 zemřel. Torzo opery Turandot bylo uvedeno po autorově smrti v roce 1926.

               Pucciniho pohřeb byl národní událostí, něco podobného, co zažila Česká republika po úmrtí Karla Gotta. Pohřební mše se konala v milánském dómu, slavnostní řeč nad rakví zemřelého pronesl osobně „duce“ Benito Mussolini. Takže jsme zase zpátky u „Heil Puccini“! Ale za to Giacomo opravdu nemohl.

               Byl to vášnivý člověk a nic nedělal napůl. Byl geniální skladatel, vášnivý milenec, kuřák i automobilový jezdec.

               O tom, jaký kultovní status v Itálii požívá, hovoří, že stačila jedna jeho návštěva v Meráně v roce 1923, když se v místních lázních na horském vzduchu rovněž snažil léčit své zdravotní problémy, aby po něm v rámci italianizace Jižního Tyrolska pojmenovali místní divadlo. Mimochodem, německy hovořící obyvatelstvo v Meráně se s tímto jménem svého divadla nikdy nesmířilo, stále ho nazývá „Stadttheater“, tedy „Městské divadlo.“

               Čili tam je Puccini pořád ještě „odsud potud“.

               Všude jinde je ovšem hvězda a v Itálii naprostý kult.

               11.října 1424  zavřel navždy oči válečník, který „časté bitvy míval, ale nikdy pole neztratil“.

               Což je skutečně kuriozita. I těm nejgeniálnějším vojevůdcům se občas stane, že nějakou tu bitvu prohrají. I Caesar dostal nakládačku u Drače od Pompejových vojsk (že republikáni toto vítězství nedokázali využít, je jiná historie), Napoleon pak tahal za kratší konec nejen u Aspern, ale i u Lipska, a nakonec u Waterloo. Janovi Žižkovi ale žádnou dokumentovanou porážku připsat neumíme. Víme toho o něm ovšem poměrně málo.

               Velmi kvalifikovaně a odborně se jeho životem zabýval Petr Čornej, takže kdo chce jít do detailu, ať si opatří jeho knihu.  Vyšla před pěti lety, a tak by ještě měla být k dostání. Ovšem právě jen tak krátký úsek života slavného husitského vojevůdce známe – pět let. Nesmírně krátká doba, ovšem v pohnutých časech, jako byly ty tehdejší, to uteče jako voda Na druhé straně je i tak krátký časový úsek plný událostí. Mnoho odpočinku si stárnoucí hejtman v těch pěti letech neužil, zato sklidil hodně slávy.

               Musíme si uvědomit, že husitské hnutí vzniklo jako spontánní výbuch lidového nadšení, a to nadšení především náboženského. Podobná vzepětí už svět zažil a katolická církev, která byla s podobnými „kacířskými učeními“ konfrontována, si vždy poradila, když „kacíře“ násilím vyhubila nebo aspoň zahnala do podzemí – tady pokud můžeme podzemím nazvat například opuštěná údolí Val dAosty, kam, se ukryli před křížovými pronásledovateli Valdenští.

Když vypukne něco takového, valí se to jako láva všemi možnými směry a usměrnit to do jakéhosi jednotného proudu je skoro nemožné. Mezi vůdci byli fanatičtí kazatelé s mocenskými ambicemi, chtějící prosadit své myšlenky násilím, jako byl například Jan Želivský, byli zde naprostí pacifisté jako Petr Chelčický, byli zde lidé kompromisu jako Jakoubek ze Stříbra, kterým šlo skutečně o reformu církve. Byli zde i extremisté jako například Adamiti. A byli zde lidé, kterým středověký společenský řád vyhovoval, ale viděli v husitském povstání nečekanou možnost kariéry negující tehdejší společenskou hierarchii. Jan Žižka patřil zřejmě k oné poslední skupině. Pro schopné lidi otvírají revoluce cesty, které by jim za normálních okolností zůstaly uzavřeny. Můžeme to nazýval oportunismem, ale v Žižkově případě se jednalo o člověka, který si svůj vzestup skutečně zasloužil. Za normálních okolností to chudý zeman z jižních Čech mohl dotáhnout nanejvýš na nějakého kapitána, velitele oddílu nebo na velitele lupičské družiny.    Podobná povstání mají společné aspekty. Napřed ničící nadšení, kdy se myšlenek chopí lůza, chtějící pod záminkou revoluce ničit (tento aspekt husitského hnutí popsal ve své knize „Češi mezi pravdou a lží“ Pavel Šafr.) Když se ale střetnou s organizovaným vojskem, vezme jejich nadšení poměrně rychlý konec. Tak to dopadlo s německými sedláky v letech 1525–1526, ale koneckonců i se selským povstáním u Chlumce od víc dvě stě let později. Jan Žižka byl právě faktorem, který tento stereotyp změnil.

               O jeho mládí nevíme skoro nic, sem tam se vyskytne v literatuře nějaká zmínka, které se interpretuje jako zmínka o něm. Vlastně ani nevíme, o které to oko v mládí vlastně přišel, proto se to od zobrazení k zobrazení liší. Ostatně zajímavé je to jen jeden rok, od roku 1421 už byl slepý na oči obě. To se to potom natáčení filmy o jeho mládí, když si člověk může vymyslet do chce a historici ho za to nemůžou napadnout. Žižka zřejmě skutečně pocházel z Trocnova a byl nemajetným zemanem – takových bylo hodně, sice patřili k nižší šlechtě, ale neměli co do huby. Právě proto se nechávali rádi najímat do vojenské služby. Sloužil u schopného hejtmana Jana z Lamberka a je velmi pravděpodobné, že s ním byl i v polských službách. V podstatě bojoval všude, kde ho zaplatili. Od roku 1412 byl hradním kapitánem v Praze. Což svědčí o tom, že už měl určité jméno a reputaci.

               První křest ohně si Žižka zažil na jaře roku 1420 u Sudoměře. To je právě onen bod obratu. Páni, kteří onen houf prchající z Plzně dostihli, si ani nedokázali představit, že by střetnutí mělo probíhat jinak, než tomu bylo po staletí pravidlem. Obrněná jízda na ty chudáky zaútočí, rozpráší je a potom ty, kteří nezahynou hned, pověsí po okolních stromech. O ztrátách pánů u Sudoměře se vedou dodnes spory. Kinematografie sloužící komunistickému režimu, který viděl v husitech své „předběžce“ a bojovníky za sociální spravedlnost, vylíčila bitvu jako velkolepé vojenské střetnutí se stovkami mrtvých útočníků. Ve skutečnosti se počet padlých počítal v nejlepším případě na desítky a část Žižkových bojovníků dokonce upadla do zajetí. Ale revoluční bylo něco jiného. Bylo tu poselství, že pánům je možné se postavit a úspěšně bránit. Že se před nimi neutíká, ale se s nimi bojuje. Na tuto skutečnost si tehdejší panstvo muselo několik let zvykat, natolik byla tato zkušenost šokující.

               Sudoměř byla důležitá ze dvou aspektů. Jednak si Žižka zasloužil takové uznání, že se stal posléze jedním ze čtyř táborských hejtmanů, jednak ho zřejmě právě tam napadla myšlenka obrany za vozovou hradbou. Bylo to něco nového a naprosto neobvyklého, nápad byl taky, jen se musel dopracovat do dokonalosti. Žižka byl očividně perfekcionista a dokázal tuto taktiku skutečně rozpracovat způsobem, který způsobil pravou revoluci ve vojenství.

               Rozhodující „průlom“ se mu podařil v roce 1420 na Vítkově. Byl jsem tam před dvěma týdny, k mé hanbě se přiznávám, že to bylo poprvé v životě, a tak jsem si mohl prohlédnout jeho nadživotně velkou jezdeckou sochu od Bohumila Kafky (celý ten bronzová kolos váží 16,5 tuny, kterému generálovi se poštěstilo mít ke své poctě tak obrovskou sochu?)

               Bitva na Vítkově byla sice zase jednou jen spíš šarvátka, jenže obrnění rytíři opět prohráli – a to tentokrát přímo pod vedením římského císaře. Taková porážka se už musela brát vážně a taky se vážně brala – Zikmund křížovou výpravu k pokoření povstalé Prahy, kterou nedokázal financovat (což byl ostatně jeho celoživotní problém) ukončil a odtáhl. Žižka se stal hrdinou a všeobecně uznávaným vůdcem armády povstalců. Stal se nadějí, jakýmsi spasitelem. Bez něj by už zastánci Husova učení viseli po šibenicích a stromech, případně by hořeli na hranicích. Teď se stali faktorem, kterým se musela zabývat celá katolická Evropa včetně papeže a císaře. Ten ostatně několik měsíců později utrpěl další debakl u Vyšehradu – tentokrát v tom Žižka prsty neměl, ale jeho porážka hovoří o tom, jak rychle husitským povstalcům narostlo sebevědomí.

               Ta změna se odehrála velmi rychle. Z mladých náboženských nadšenců se stali profesionální zabijáci se skvělým výcvikem. Profesionálové se vším všudy, i s chybějící úctou ke kultuře či majestátu. Zhanobení mrtvoly krále Václava na Zbraslavi toho je jasným důkazem, stovky vypálených kostelů a klášterů mají stejnou vypovídající hodnotu.

               Středověké válečnictví se vyznačovalo celkem jednoduchou strategií, která se dala nazvat „hr na ně“. Vojska na sebe čelně zaútočila a kdo prorazil nepřátelský střed vyhrával. Občas se se sice našel nějaký fiškus, který postavil zálohu do týlu nepřátelského vojska a nechal nepřítele napadnout zezadu. Bylo to sice považováno za nečestné, ale bylo to účinné, viz porážka českého vojska na Moravském poli, kde se římský král Rudolf nestyděl tuto zákeřnou taktiku použít. Ale v podstatě žádná strategie neexistovala. Každý rytíř bojoval na vlastní pěst a snažil se především zajmout nějakého protivníka, který měl dostatečně hezké brnění, aby sliboval dostatečné výkupné. Na takovou nedisciplinovanost dojely křížové výpravy v roce 1395 u Nikopole či v roce 1444 u Varny. V obou případech narazili nedisciplinovaní chaotičtí křesťanští rytíři na dobře zorganizované a defenzivně postavené turecké vojsko, kde 12 000 janičářů představovalo do té době jediné profesionální vojsko na světě. Husité to měli změnit.

               Vozová hradba jako defenzivní taktika v době, kdy armády znaly pouze ofenzívu, byla revoluční. A hlavně, když byla doplněna Žižkovým vojenským řádem, který určoval každému jeho místo, zakazoval rabování a poprvé v historii křesťanského válečnictví zavedl ve vojsku disciplínu (jak už jsem psal, Turci v tom byli popředu). Spojení těžkých vozů s děly bylo naprosto geniální. Ona ta děla toho sice moc netrefila, ale hluk, který dělala, plašil koně útočníků natolik, že jich z nich víc spadlo, než bylo sestřeleno. A hlavně Žižka rozpracoval tuto techniku do detailu, takže husité dokázali z pochodové formace vytvořit bojovou během několika minut. Překvapení bylo prakticky vyloučeno. Není divu, že největší ztráty mívali husitští bojovníci při výpravách do Rakouska „na víno“. Z důvodů, které možná ani nemusím vysvětlovat (kronikář píše, že byli „ovíněni“) nebyli schopni postavit vozovou hradbu včas, když je napadli rozzuření okradení rakouští sedláci. Žižka byl ostatně už od července 1421 (tedy rok od vítězství na Vítkově) slepý na obě oči. Jak se dokázal v bitvách, které následně ještě sváděl (historici jich napočítali celkem třináct) orientovat v terénu, je dodnes pro všechny vojenské teoretiky záhadou.

               Faktem je, že Žižkova nová taktika se úspěšně používala i po porážce husitské revoluce u Lipan v roce 1434. Nebyl to jen Jan Jiskra z Brandýsa, který díky této taktice dokázal s třemi tisíci skvěle vycvičenými vojáky porazit u Lučence na 20 000 bojovníků Jánose Hunyadyho. Tuto bitvu glorifikoval Alois Jirásek, a proto tento stereotyp vstoupil do českých dějin. Jenže české zabijáky si najímal i Hunyady sám a díky jim slavil proti Turkům poprvé nemalé úspěchy. Turci zažili něco, co dosud neznali – spořádané vojsko s defenzivní taktikou. Trvalo jim několik let, než si na novou skutečnost zvykli. V roce 1448 dokázali sice Hunyadyho a jeho české bojovníky na Kosově Poli porazit (odřízli jim zásobovací cesty a čekali, až hlad křesťany přinutí zaútočit – správně tušili, že to neumí.) Ale u Bělehradu Hunyadyho vojáci 1456 Turky rozdrtili (víte, že se na kostelech zvoní ve dvanáct hodin právě na počest tohoto vítězství? Nařídil to papež Kalixt III – první Borgia na papežském trůnu, a vůbec mu nevadilo, že se vítězné vojsko skládalo i z „kacířů“.)

               Bývalé husity a hejtmany vycvičené Janem Jiskrou z Brandýsa si rád najímal i císař Fridrich III. Hejtman Jan Holub vedl jeho vojsko v roce 1469 v krvavé bitvě u Fürstenfeldu proti povstalcům Andrease Baumkirchera, Jan Vítovec z Hřebene pomohl zase císaři v roce 1459 vyhnat Leonharda z Goricie z východního Tyrolska.

               Ale to jsme hodně předběhli dobu, a tak zpět k Žižkovi. Už v roce 1421 dobyl hrádek u Litoměřic, dal si tam postavit pevný hrad Kalich a od té doby se psal „z Kalicha“. To mělo demonstrovat jeho zbožnost, v PR se tedy vyznal. Navíc tím postoupil v hierarchii, místo jednoho statku v Trocnově, který se rozpadal a který stejně už zřejmě dávno ztratil, měl teď svůj vlastní hrad. To už něco znamenalo. Ve stejném roce byl sněmem v Čáslavi sesazen král Zikmund a Žižka se stal členem provizorní zemské vlády o dvaceti členech. Vedle vojenské kariéry se tedy zabýval i politikou, pochopil vazbu těchto dvou faktorů, což nebylo v té době nijak obvyklé. Jeho význam spočíval především v jeho vojsku, které ho bylo ochotno kamkoliv slepě následovat. Dokázal vybudovat profesionální armádu o síle 7000 pěšáků a 300 jízdních, kteří se dokázali kdykoliv bleskově zformovat za hradbu o 300 vozech. Dalším revolučním prvkem bylo, že se vojsko opíralo o pěchotu. Ve středověku se tradovalo, že se jeden jezdec vyrovná deseti pěším, to se husitskou taktikou radikálně změnilo. Ostatně oni sami používali jízdu na průzkum, a v bitvách vyrážela z vozové hradby jen k pronásledování už prchajícího nepřítele. Negativním jevem bylo, že těchto 7000 mužů bylo třeba živit. Neuměli nic jiného než bojovat a představovali pro zdroje české země značnou zátěž. To se jim stalo nakonec i osudným, obléhání Plzně v roce 1433 nebylo nic jiného než snaha zaměstnat tyto zabijáky, a hlavně přimět je k tomu, by se z kořisti získané v bohatém městě dokázali nějakou dobu uživit (takzvané spanilé jízdy nebyly taky ničím jiným než kořistnými výpravami). Fakt, že Plzeň nedokázali dobýt, se jim stal osudným, následovaly Lipany.

               Poslední tři roky svého života byl tedy Žižka zcela slepý. Možná to zvyšovalo konfliktnost jeho osoby, jeho spory s ostatními hejtmany a husitskými proudy se stupňovaly. V roce 1424 se rozhádal do krve jak s radikálními Tábority, kteří zaváděli jakýsi komunismus, s kterým Žižka, uznávající feudální pořádky, nechtěl nic mít, i s pražským husitským svazem, se kterým měl ostatně problémy stále. Vydal se na východ, aby vybudoval svůj vlastní „Svatý Tábor“. Protože ho následovala jen část vojska, rozhodli se Pražané s hádavým dědkem zatočit. Dopadlo to špatně. Žižka předvedl u Malešova svůj nejgeniálnější strategický tah. Nechal své pronásledovatele napochodovat do úzkého údolí, zahradil ho na obou koncích a spustil na nepřátele vozy naplněné kamením, před kterými se neměli kam skrýt. 1700 zabitých nepřátel bylo na onu dobu skutečným masakrem, mrtví se v tehdejších v bitvách obvykle počítali na desítky, maximálně na stovky.

               Naštvaný vítězný Žižka se vydal k Praze, aby si se svými oponenty věc vyříkal. Muselo mu být ale jasné, že opevněné město nemůže dobýt, jedině snad zradou. Přitáhl k Libni a došlo k jednání. Žižka se nechal „ukecat“, v čemž určitě hrála podstatnou roli i částka 14 000 kop grošů, které mu byla Praha ochotna vyplatit. Poté si obě znepřátelené strany padly do náručí a rozhodly se společně táhnout na Moravu, kde vládl zeť krále Zikmunda Albrecht. Žižkovi to ale nedalo, aby se nedal do obléhání Přibyslavi. Místní pán Čeněk z Ronova měl u Žižky a jeho mužů vroubek, protože se podílel na vyvraždění husitů v Chotěboři v roce 1421. A během tohoto obléhání Jan Žižka 11. října zemřel. Zemřel přirozenou smrtí, o její příčině se vedly spory, protože podle kronikář zemřel „z hlízy“. „Hlíza“ tedy zduřelá lymfatická uzlina se spojovala obvykle s onemocněním morem, ovšem aby na mor zemřela v ležení jedna osoba a k tomu velitel, bylo velmi neobvyklé. Josef Thomayer, slavný internista na přelomu devatenáctého a dvacátého století (mimochodem radikální odpůrce operace slepého střeva), vytvořil hypotézu, že Žižka zemřel na karbunkl, tedy hnisavé onemocnění kůže a podkožní tkáně, což může vést k otravě krve a sepsi. Dnes se karbunkl operuje a léčí antibiotiky, tehdy ani jeden z těchto postupů dostupný nebyl.

               Žižka se stal legendou a jeho sláva ho přetrvala po celá století. Například arcivévoda Ferdinand Tyrolský na zámku Ambras umístil obraz Jana Žižky ve své sbírce vedle obrazu Vlada Draculy – Narážeče.

Zůstal po něm tedy pocit hrůzy, obraz krutého válečníka neštítícího se jakýchkoliv surovostí. Ty ale tehdy patřily k vedení války a následovaly zejména po vítězných bitvách, kdy byli trestáni poražení a Žižka holt stále vyhrával.

               Stal se legendou a tou i zůstal. O tom ostatně svědčí jeho početné sochy v českých zemích, nejen u Sudoměře a na hoře Vítkov, ale samozřejmě i v jeho rodišti jihočeském Trocnově a samozřejmě i u Přibyslavi. I když toto město jeho smrt zřejmě zachránila od krutého osudu.

V roce 568 vnikl do Itálie nový germánský kmen Langobardů. Byli to v té době barbaři, žijící v oblasti dnešního Rakouska, Maďarska, Slovenska a Česka, kde někdejší římská kultura  v posledních sto letech upadala či upadla.

Langobardi přešli přes alpské průsmyky, které neměl kdo bránit, protože se italští Gótové dvacet let ničili ve vyhlazovací válce proti Byzantincům. Nakonec zvítězili Byzantinci, Góty vyhubili, ale sami se vyčerpali natolik, že neměli síly nově dobytou provincii Itálii bránit.

Langobardi postupovali zemí krok za krokem dobývali město za městem a zakládali jednotlivá vévodství, nakonec jich bylo 35.

Langobardi vytvořili svou specifickou kulturu, která kombinovala jejich původní germánské tradice s kulturou římskou a rozvíjeli ji čilými vztahy s tehdy nejrozvinutější kulturní zemí – s Byzancí. Postupně se zromanizovali, jejich životní úroveň výrazně stoupla a jejich germánské kořeny zůstaly jen v několika slovech, kterými obohatili latinský dialekt, používaný na apeninském poloostrově, jako například slovo pro pivo – birra.

Nikdy se ovšem nedokázali sjednotit do centrálně řízeného království, každý vévoda dbal na svou nezávislost, jejich král, který sídlil v Pavii a byl volen na sněmu, měl víceméně jen reprezentativní funkce. Mohl moderovat, diskutovat, nemohl poroučet.

V roce 773 vtrhli do Itálie ze severu Frankové. Jejich král se rozhodl, že chce být největším dobyvatelem v dějinách a že obnoví západořímskou říši ovšem pod svým žezlem. Měl podporu církve a papež jeho válečné tažení posvětil. Jednak Řím Langobardům nezapomněl, že byli původně Ariáni, a tedy kacíři a že toho využívali k rabování Říma pod záminkou lepší víry, než je to přestalo bavit a přestoupili taky na víru katolickou. A jednak byl papež vděčný za to, že mu otec krále Karla daroval stření Itálii jako jeho mocenskou oblast a slíbil mu ji bránit – právě před Langobardy. Přiznejme si, že langobardský král Desiderius nebyl žádný beránek a snažil se svou moc v roztříštěné říši upevňovat i silou. A papeže taky neposlouchal, dokonce se několikrát snažil prosadit svého kandidáta.

Langobardské dějiny se dochovaly, protože je sepsal rodák z Cividale de Friuli Paulus Diaconus v knize Historia Langobardorum. Je zajímavé, že se tato kniha dochovala ve více než stovce rukopisů, což je na texty z doby ranného středověku naprosto neobvyklé. Normálně se najde s bídou jeden nebo dva exempláře, spoustu spisů známe pouze z citací z jiných děl, protože se nedochovaly vůbec. Dílo Paula Diacona se tedy velmi pilně přepisovalo, musel být o něho velký zájem. Ovšem ani Paulus si netroufl psát o událostech pádu říše jeho národa, skončil své dějiny takticky v roce 744, tedy třináct let před nástupem Desideria na trůn. Proto bude Desiderius vždy obviňován, že tu válku s Franky spískal on. Historii píšou vítězové a s pravdou se obvykle příliš nemažou

Královské rody Franků a Langobardů byly spojeny manželskými svazky. Langobardský král Desiderius byl tchánem franského krále Karla. Karel se dal do boje se svým bratrem Karlomanem. Taková byla ve Franské říši tradice, že bratři mezi sebou bojovali o moc a vyhrál ten silnější, Obvykle pak nezapomněl pozabíjet syny poraženého bratra, aby nevznášeli v budoucnosti nároky na trůn. Když Karloman překvapivě ve věku dvaceti let zemřel, utekla jeho manželka Gerberga se svými syny do Pavie a požádala u krále Desideria o azyl. Ten jí ho poskytl, věděl, co by děti čekalo, kdyby je vydal do Francie. Pro Karla to byla vítaná záminka, aby vyhlásil válku a dosáhl svého – vlády nad celou křesťanskou Evropou.

Posílen posvěcením hlavy církve vtrhl Karel se svými barbarsky vypadajícími i se chovajícími hordami v létě 773 do Itálie, pot0, co zapudil svou manželku, Desideriovu dceru. Mezi Langobardy měl nemálo kolaborantů, kteří doufali po jeho vítězství na tučné renty a mocenské funkce. Ti mu pomohli najít cestu, aby obešel langobardské vojsko, které mu zahradilo cestu v Alpách. Poté vtáhl do pádské nížiny a oblehl hlavní langobardské město Pavii. Ta se statečně bránila, král Desiderius volal o pomoc a vyzýval ostatní langobardská vévodství, aby ho přišla z franského obklíčení vysvobodit. Volal marně. Vévodové se povětšinou tvářili, že se jich to netýká. Sice byli ochotni vyslovit podporu a odsoudit franskou agresi, nebyli ale připraveni sebrat vojsko a jít obleženou Pavii osvobodit. Čím dál od centra, tím menší byla připravenost k boji, zejména velká vévodství Spoleto a Benevento se tvářila, že se jich ta válka netýká. Je to ostatně přece soukromá záležitost Desideria, že poskytl azyl Karlomanově manželce a tím mocného franského krále tak rozzuřil.

Pavia vzdorovala devět měsíců. Za celou tu dobu mu nepřišlo na pomoc žádné vojsko ostatních vévodství. Gerberga s Desiderovým synem Adelchisem se bránili v obležené Veroně. Nedokázali ale město udržet, muselo kapitulovat, Adelchis uprchl do Kontantinopole, Gerberga se vzdala Karlovi na milost a vzápětí mizí jakékoliv stopy jak po ní, tak po jejích synech, Karlových synovcích. Co se s nimi stalo, neudávají žádné prameny, ale zřejmě se k nim Karel zachoval podle dobré franské tradice.

4.června 774 město Pavia kapitulovalo. Desiderius byl deportován i se svou manželkou do franského kláštera, kde někdy po roce 786 zemřel. Karel se hned na druhý den po dobytí Pavie prohlásil za langobardského krále a vyžadoval přísahu věrnosti od všech langobardských vévodů. Teď konečně pochopili, co se stalo, na vojenský odpor už ale neměli sílu ani odvahu. Kapitulovali a přijali cizí nadvládu. Vévodové ztratili svou moc a nezávislost, na které si tolik zakládali, museli přijmout kuratelu Karlových správců. Jejich svoboda i kultura byla ztracena, zůstaly po ní jen nepatrné zbytky. Franské nadvládě neušla ani ona jižní vévodství Spoleto a Benevento, jen Benevento si zachovalo aspoň formální nezávislost, i když jako satelitní stát franské říše.

25. prosince roku 800 korunoval papež Lev III. Karla císařem a vládcem nad celou západní Evropou. Sen velkého dobyvatele našel naplnění.

Dějiny mu daly jméno Charlemagne, čili Karel Veliký. Co víc si mohl přát?

Aha, proč o tom píšu? Opravdu vám to nic nepřipomíná?

Dějiny mají tendenci se opakovat, to schema je až podezřele podobné. A lidé jsou nepoučitelní a dělají stále stejné chyby.

               O příčinách, proč právě v roce 1974 došlo k tolika politickým otřesům a změnám politických systémů jsem už psal. V září 1974 pak ona instabilita, způsobená ropnou krizí a slabostí USA paralyzovaných aférou Watergate, dorazila i do východní Afriky.

               Ruské impérium, které si v té době říkalo Svaz sovětských socialistických republik, se snažilo zvyšovat svůj vliv na africkém kontinentu od dekolonizace Afriky v šedesátých letech. Poskytování finančních úvěrů, vojenské pomoci, dodávky zbraní a podpora diktátorů ochotných obviňovat ze všech problémů chudého obyvatelstva někdejší koloniální mocnosti, je taktikou, kterou Rusové používají dodnes. I když v poslední době je vytlačuje zejména ve finančním sektoru Čína – ta si ještě může dovolit riskovat posílení politického vlivu díky nesplatitelným úvěrům.

               V roce 1974 udeřili ale Rusové i v zemi, která nikdy kolonií nebyla, v jediné nezávislé africké zemi – Etiopii neboli v Habeši. A byli úspěšní. Z nestability, kterou tehdy v zemi způsobili se Etiopie nevzpamatovala dodnes.

               Etiopské císařství podle etiopské národní legendy Kebka Negest údajně založil Menelik I. který byl synem židovského krále Šalomouna a královny ze Sáby. Mělo by tedy mít skoro tři tisíce let a poslední etiopský císař (který sám nosil titul Negus Negesti, tedy král králů) Haile Selassie I. se považoval za 255 potomka z tohoto biblického spojení. Jen původ z tohoto „šalamounského“ rodu dával právo na královský titul.

               Etiopie dokázala na sklonku 19. století ubránit svou nezávislost, když císař Teworo (Teodor) II. odrazil britskou vojenskou expedici a poté císař Menelik II. druhý v bitvě u Adwy rozdrtil italský expediční sbor. Ovšem přiznejme si, že tuto zemi na rozloze 1 223 500 km² s 118 miliony obyvatel není snadné ovládat. (Mimochodem v roce 1994 měla Etiopie „jen“ 55 milionů obyvatel, za třiceti posledních let se tedy počet obyvatel víc než zdvojnásobil a to navzdory hladomorům a občanské válce.) Obyvatelstvo Etiopie tvoří 70–90 etnických skupin, už jen proto, že jejich počet není přesně znám, je jasné, že zde musí docházet permanentně k etnickým konfliktům. Největší etnickou skupinou jsou Amharové s 37,7% obyvatel – jejich jazyk je i oficiální řečí země, následují Oromové (35,5%), Tigriňové (8,6%). Guragové (3,3%), Ometové (2,7%), Sidamové (2,4%), Tigrejci (1,9%), Afarové (1,8%), Somálci (1,7%) a spousta dalších, jejichž počty jdou do promile, nicméně také se nechtějí vzdát politického vlivu.

               I s náboženstvím to není úplně jednoduché. Etiopané, kteří krátce ovládali i oblast Jemenu a Súdánu, přišli do kontaktu s Římskou říší a převzali odtud křesťanství, poté, co Egypt a Súdán dobyli Arabové, ztratili ale s křesťanským světem kontakt – po staletí se o Etiopii hovořilo jako o bájné zemi kněze Jana. Ortodoxní křesťanství vyznává 52 procent obyvatelstva, dalších 4,5 % je křesťany jiných vyznání, ale 31 procent vyznává muslimskou víru a 11 procent si dokonce podrželo tradiční přírodní víry.

               V roce 1928 nastoupil na trůn Täfäri Makonnen, který přijal při své korunovaci o dva roky později 2.listopadu 1930 jméno Haile Selassie I. Jeho předchůdce Iyasu (Ježíš) V. se totiž během první světové války zapletl do konfliktu na nesprávné straně (německé) a musel v roce 1916 rezignovat a poté zastávala formálně funkci hlavy státu jeho teta Zanditu.

               Haile Selassie, narozený v roce 1892, byl reformním vládcem.

Už v červenci 1931 vydal první ústavu země, v níž například zrušil otrokářství a zavedl volený parlament. Ovšem představovat si, že by se jednalo o demokratickou instituci, by bylo hodně naivní. Protože každý člověk ucházející se o místo v parlamentu, musel složit finanční kauci, který byla mimo možnosti 99 procent obyvatelstva a navíc si musel sám platit volební kampaň, byl parlament jen baštou bohaté oligarchie a protože císař nebyl rozhodnutím parlamentu vázán, jednalo se o absolutistickou monarchii s fíkovým listem rádobydemokracie. Čili polofeudální systém s liberálními prvky.

               3.října 1935 ovšem habešské císařství bez vypovězení války napadla Mussoliniho Itálie – Italové si očividně chtěli zahojit frustraci z bitvy u Aduy před čtyřiceti lety. Etiopie žádala o pomoc u Společenství národů, toto prohlásilo 8 října Itálii za agresora a 19.října na ni uvalilo „sankce“. Ovšem Francie nesouhlasila s embargem na ropu, USA, které ani nebyly členem Společenství národů, dodávaly ropu dál a Velká Británie zase odmítla zablokovat Suezský průplav. Zatímco se „velmoci“ handrkovaly, jak naložit s Mussolinim, obsadil Hitler 7.března 1936 demilitarizované Porýní. Smlouva se Stesy z dubna 1935 (o té jsem psal v článku o Lago Maggiore) byla stejně jen cárem papíru, protože teď byl Mussolini oficiálně nepřítel – proto už 1.listopadu 1936 hovořil o ose Berlín-Řím a uzavřel spojenectví s Hitlerem. . Italové útočili za masového nasazení letectva a chemických bojových plynů (jejich použití přiznali až v roce 1996 a v roce 1997 se italský prezident Oscar Luigi Salfaro za jejich použití oficiálně omluvil. 5.května 1936 vstoupili Italové do Addis Abeby a Haile Selassie utekl do exilu (ten strávil v britském Chartúmu). 9.května Mussolini Etiopii anektoval do provincie Východní Afrika. Poslední zbytky etiopské armády kapitulovaly až 19.února 1937 a přešly do guerillového způsobu boje. Místokrálové Rudolfo Graziani (1936 – 1937) a po něm Amedeo Savojský, vévoda z Aosty (po něm se jmenuje nejluxusnější hotel v Terstu a při návštěvě zámku Miramare můžete obdivovat jeho soukromé pokoje na prvním poschodí) zavedli v zemi politiku apartheidu, při níž důsledně vyvražďovali místní elity – celkem ve válce a během italské okupace zahynulo 330 000 – 760 000 Etiopanů – protože ale Itálie během druhé světové války změnila stranu, zůstaly žádosti Etiopie, aby se při norimberských procesech vyšetřovaly i zločiny proti lidfskosti, kterých se dopustila Itálie v jejich zemi, nevyslyšeny. Za ty statisíce mrtvých nebyl nikdy nikdo hnán k zodpovědnosti.

               Jenže v červnu 1940 vstoupila Itálie po boku Německa do druhé světové války, v Africe napadla britské kolonie v Keni a Súdánu  a v srpnu 1940 obsadila Britské Somálsko (francouzské Džibuti dostali Italové k používání po francouzské kapitulaci v roce 1940.) Protiofenzívě Britů ale nedokázali čelit. 5.května 1941, symbolicky přesně po pěti letech exilu, vstoupil Haile Selassie, který bojoval v britské armádě, do Addis Abbeby. Vévoda z Aosty kapituloval o několik týdnů později a odešel do britského zajetí.

               Haile Selassie dokázal v čase studené války skvěle lavírovat mezi světovými mocnostmi a těžit z toho. Indové mu školili armádu, Britové a Norové námořnictvo, Švédové letectvo, Francouzi měli pod kontrolou železniční dopravu, Bulhaři rybářskou flotilu, Italové ovládali etiopské pivovary, Češi obuvnický průmysl a Japonci přádelny. Cenzura byla jen marginální, císař například zakázal uvádět v Shakespearově Macbethovi  smrt krále, poté se stejně hra přestala hrát. Císař se ukázal i jako schopný diplomat na mezinárodní úrovni, Etiopie byla zakládajícím členem OSN a Organizace africké jednoty, které císař i několik let předsedal. Pokus sesadit ho vojenským pučem v roce 1960 se podařilo snadno potlačit, obyvatelstvo stálo totiž za panovníkem. V roce 1973 proběhly poslední parlamentní volby podle osvědčeného klíče, které moc mezitím už starého císaře dále upevnit.

               Jenže přišel rok 1974 a s ním jednak sucho a neúroda, ale i ropná krize a s ní spojená inflace a pád životní úrovně. Obyvatelé země byli ochotni tolerovat císaři jeho absolutistickou vládu, dokud se jim dařilo jakž takž dobře, ne ale v čase hladu. Přišly masové demonstrace studentů a vlna stávek. USA měly jiné starosti a Rusové se chopili příležitosti. Vojenská junta – takzvaná Derg-Junta svrhla císaře a přinutila ho 12. září 1974 k abdikaci. 21.března 1975 pak junta vyhlásila konec monarchie a  její přerod v „Lidovou etiopskou republiku“. Zmatený stařík se pak toulal jako bez duše v jednom z křídel svého paláce. Noví mocipáni, takzvaná „Prozatímní vojenská správní rada“, ho nechali žít v naději, že brzy umře, Když se k tomu neměl, byl jeho jediný sluha vyzván, aby 26.srpna 1975 spal mimo palác a ráno našel císaře mrtvého v posteli, zřejmě udušeného polštářem. Habešské císařství svým 255. potomkem krále Šalomouna skončilo, zemi, která se stala sovětským vazalem to ale ani v nejmenším neprospělo.

               Moci se chopil mladý podplukovník Mengisto Haile Mariam (narozený 1938) a začal zemi reformovat podle komunistického vzoru. Znárodňování, vyvlastňování, likvidace vzdělaných elit. To vedlo rychle k propadu ekonomiky, k bídě a masové nespokojenosti. Ožily separatistické tendence Eritreie a Tigre, které se dařilo potlačovat jen násilím. V letech 1977–1980 několikrát vpadli do země Somálci, které se podařilo odrazit jen díky ruské pomoci a kubánským žoldnéřům. Rusové rádi používali v Africe Kubánce, protože byli černí a měli tedy u místního obyvatelstva větší důvěru, a navíc tak šetřili vlastní vojáky. V roce 1979 bojovala Etiopie na třech frontách v Eritrei, Somálsku i uvnitř země a tyto boje měly za následek milion uprchlíků. Od roku 1984 pak v zemi řádila občanská válka, kterou Sověti udržovali v chodu dodávkami zbraní a dalších kubánských vojáků . Až v roce 1991, tedy po rozpadu Sovětského svazu se vláda Mengista Haile Mariama zhroutila. Komunistické důstojníky vyhnaly ze země jednotky spojené opozice.

               Ovšem Etiopie už cestu ke klidu nenašla. V roce 1993 vyhlásila nezávislost Eritrea, čímž Etiopie ztratila přístup k moři. V roce 1994 sice proběhly první svobodné volby a země byla reformována ve federaci devíti regionů, ale ani to klid nepřineslo. Ony volby totiž vyhrála „Etiopská lidová revoluční demokratická fronta“ (EPRDF), vládcem se stal její předseda Meles Zenawi (zemřel 2012) a dál už se příliš nevolilo. A pokud, pak byly volby manipulované a falšované a ona strana s tolika krásnými příjmeními vládla stále více autoritářsky s potlačováním opozice a lidských práv. V  letech1999 – 2001 byla Etiopie v nesmyslné válce s Eritreou, která obě země vyčerpala. V roce 2018 pak v ezmi vypuklo kmenové násilí a od roku 2020 občanská válka se separatistickým regionem Tigre. Válka a s ní spojený hladomor si vyžádal na půl milionu obětí.

               V tomto případě, tedy na rozdíl od Portulska a Řecka politická změna způsobená globálními hospodářskými a politickými otřesy nic pozitivního nepřinesla. Potomci krále Iyasa (tedy Ježíše) se sice svých nároků na etiopský trůn nikdy nevzdali, ale sotva by se našla politická síla, která by je na něj přivedla. Z Etiopie se stala díky onomu z Ruska organizovanému puči z roku 1974 klasická nestabilní africká země – failed state, jako mnohé další v regionu.

               Přesně podle hesla, že kam ruská noha vstoupí, už nikdy tráva neroste. V tomto případě doslova.

               Rok 1974 byl opravdu hodně pohnutý, padly diktatury v Portugalsku a Řecku, naopak byla zavedena vojenským pučem komunistická diktatura v Etiopii, už v září 1973 provedl v Chile vojenský převrat Augusto Pinochet, zemřel Juan Perón v Argentině, což vedlo k pozdějšímu vojenskému režimu i v této zemi. USA zastavily vojenskou pomoc jižnímu Vietnamu, což mělo za následek nejen obsazení jižní části země komunisty v roce 1975, ale i nástup červených Kmérů v Kambodži. Turci vpadli na Kypr a obsadili jeho podstatnou část, což vedlo k rozdělení ostrova nepřekonaného dodnes.

               Historici vědí, že taková kumulace významných událostí musí mít nějakou společnou příčinu. V tomto případě to byly příčiny až dvě. Jednou byla ropná krize vyvolaná zeměmi OPEC redukcí těžby a tím zvýšením cen ropy 16. října 1973 a paralýza tehdejší nejvýznamnější světové velmoci USA aférou Watergate.

               Vše vlastně začalo útokem arabských zemí na Izrael 6.října 1973 v den židovského svátku Jom Kippur. Díky americké podpoře se Izrael dokázal z prvotního šoku vzpamatovat a válku vyhrát – skončila 25.října. Aby pomohli útočícím arabským státům, rozhodly se státy OPEC (tedy země vyvážející ropu) 16. října 1973 vyhlásit sankce na země podporující Izrael tím, že jim přestávaly ropu dodávat. V důsledku toho stoupla cena ropy v průběhu jednoho roku z 3 dolarů za barel na dvanáct. Útok byl sice namířen na USA, jejichž prosperita byla založena na dovozu levných surovin (podobně jako Německo Angely Merkelové na dovozu levného ruského plynu), zasáhla ale mnohem víc chudé země Afriky, Latinské Ameriky a Asie. A také evropské diktatury, které se opíraly nejen o armádu, ale i o ekonomický růst a tím koupený souhlas většiny obyvatelstva se ztrátou demokracie a svobody. Jenže teď se růst nejen zastavil, ale vývoj těchto zranitelných ekonomik se propadal do negativních čísel. A vojáci nakonec hodili diktátory přes palubu.

               Je třeba říct, že politická i ekonomická situace v Řecku byla od vzniku nezávislého Řecka v roce 1821 vždy nestabilní. Řekové chtěli od počátku republiku, ale je podporující velmoci jim vnutily monarchii. První kandidát na řeckého krále Leopold z rodiny Sachsen-Coburg a Gotha si to raději rozmyslel (a to bylo co říct, členové této rodiny jinak seděli skoro na všech tehdejších královských trůnech nebo se tam přiženili). Řekové nakonec udělali králem jiného Němce Ottu I. druhorozeného syna bavorského krále Ludvíka, aby ho v roce 1862 sesadili a ze země vyhnali. Snažil se v zemi zavést pořádek a na to byli Řekové vždy citliví. Zejména pak na vybíraní daní. Neplacení daní se tradičně v Řecku považovalo za hrdinství (protože se platily nenáviděným Turkům). Teď ovšem Řekové nějak přehlédli skutečnost, že ty peníze platí na fungování státu vlastního.

               V roce 1864 se jim podařilo přesvědčit jiného Němce Georga I. z rodu Schleswig-Holstein-Sondenburg-Glückburg, aby se stal jejich panovníkem, ale ani nová dynastie neměla na růžích ustláno. V roce 1893 vyhlásilo Řecko první (a zdaleka ne poslední) státní bankrot.

               První světová válka trvala v Řecku až do roku 1922. Protože byl král Konstantin I. Němec, chtěl, aby Řecko bojovalo na straně centrálních mocností (což by znamenalo společný postup s Tureckem a Bulharskem). Předseda vlády Vebizelos ale zastával ideu „Velkého Řecka“, tedy osvobození všech území obydlených řeckým obyvatelstvem, tedy i území na pobřeží Malé Asie.

V roce 1917 přinutil krále k abdikaci a emigraci (i s prvorozeným synem Georgem) a vstoupil do války na straně Spojenců. Králem se stal druhorozený princ Alexander.

               Válečné dobrodružství skončilo katastrofou u Ankary v roce 1922, masívním přesidlováním obyvatelstva a následně zrušením monarchie v roce 1924. Vládu převzal generál Pangalos, který zrušil ústavu, ovšem už v srpnu 1926 byl odstraněn. V roce 1935 byla monarchie znovu obnovena a král Georg II povolán z exilu domů, ve stejném roce ale armáda přinutila premiéra Tsaldarise k abdikaci, předsedou vlády se stal Ioans Metaxas Ten krvavě potlačil protesty, opět jednou zrušil ústavu a zavedl diktaturu, která vydržela až do roku 1941. Metaxovi se podařilo v roce 1940 odrazit útok Mussoliniho Italů, ale tím jen vyvolal německé balkánské tažení. Stačil zemřít ještě před německým útokem. Řecká armáda rychle kapitulovala, předseda vlády Alexandros Koryzis spáchal sebevraždu a země byla rozdělena na okupační zóny mezi Němce, Italy a Bulhary. 

               Poté, co se Němci v říjnu 1944 z Řecka stáhli, začala občanská válka mezi občanskými stranami a ELAS, což byla ozbrojená část komunistické strany. Válka měla tři fáze, nejkrvavější byla poslední v letech 1946–1949. Protože se zde angažovaly USA v rámci Trumanovy politiky zadržování komunismu (v Jaltě bylo ostatně Řecko přiřčeno Stalinem Západu – sovětský vliv neměl přesáhnout 10 procent), byla ELAS poražena. Válka přinesla zemi 100 000 mrtvých a na 700 000 uprchlíků (20 000 lidí skončilo ve vězení a z nich bylo na 5000 popraveno) a naprostý kolaps infrastruktury země. Mnoho utečenců tehdy přišlo do zemí východního bloku, v Československu převážně do tehdy vylidněného pohraničí – například Krnovu se dlouho přezdívalo „Athény“.

               V roce 1952 bylo Řecko spolu s Tureckem přijato do NATO – USA sledovaly své strategické cíle a potřebovaly „jižní křídlo aliance“. Slibovaly si od toho i že se věční rivalové Řekové a Turci přestanou mezi sebou rvát. Pod vlivem USA byl změněn i řecký volební systém z poměrného na většinový, což umožnilo pravicové straně Nea Demokracia získat sice jen 49% hlasů, ale 82% mandátů v řeckém parlamentu. Následovalo relativně stabilní období vlád Papagose (polního maršála, vítěze nad komunisty, který vládl od roku 1949 a pak až do své smrti v roce 1955) a poté Konstantina Karamanlise.

Řecké ekonomice pomohlo, že od roku 1954 byla řecká drachma po několikanásobném znehodnocení pevně vázána na americký dolar v poměru 30:1, což zabránilo další devalvaci a neřízené inflaci. Pravicové vlády to sice s občanskými právy nemyslely tak úplně vážně, jejich vládnutí provázely represe, ale Řecko se těšilo ekonomickému růstu. Jenže v roce 1963 volby vyhrála levicová strana EK Georgia Papandrea. Sice se tvářila jako centristická, ale podařilo se jí vstřebat i voliče komunistické strany.  Georgios Papandreu nebyl v podstatě tím hlavním problémem této vlády. Tím byl jeho syn Andreas. Aby se mohl stát poslancem, vzdal se svého amerického občanství, otec ho udělal vicepremiérem a poté i ministrem hospodářství. Vedle nepotismu se začala rozmáhat korupce a ekonomicky se Řecko začalo propadat. Přesto byl Papandreu jasným favoritem voleb v roce 1967.

               Aby jeho vítězství zabránili, provedli důstojníci řecké armády puč. Juntu, která převzala vládu, vedl Georgios Papadopoulos – později se ve volbách velmi podobných těm současným ruským nechal zvolit prezidentem.

Král Konstantin II. byl po nedařeném pokusu o „protipuč“ v prosinci 1967 vykázán ze země a za něho vykonávali monarchistické funkce „vicekrálové“. Referendem v roce 1973 byla monarchie zrušena a Řecko se stalo republikou. Oba Papandreové byli při puči v roce 1967 zatčeni, otec zemřel už 1 srpna 1968 ve věku osmdesáti let v domácím vězení, Andreas opustil zemi. Junta zavedla represivní režim, rozhodující úlohu hrála vojenská policie a její velitel Dimitrios Joannides. Až d roku 1973 se junta díky hospodářskému vzestupu držela u moci. A pak přišla ropná krize a s ní spojený cenový šok, inflace a náhlý propad životní úrovně.

               Protesty začaly na univerzitách. Studenti jsou svou povahou radikální, v listopadu obsadili budovu polytechniky a žádali změnu politických poměrů. Studentské protesty byly 17.listopadu, tedy na mezinárodní den studentstva, krvavě potlačeny. Podle nezávislých zdrojů tehdy zahynulo 23 studentů, na 200 jich bylo zraněno a 700–1000 zatčeno. I když vláda udávala jen dvanáct zraněných a z toho jednoho těžce zraněného policistu, vyvolal zásah na univerzitě v obyvatelstvu vztek a protesty. Pod tímto dojmem slíbil Papadopoulos na únor 1974 svobodné volby. To nehodlal akceptovat jeho všemocný šéf vojenské policie Ioannides.

               25. listopadu vyjely do centra Athén tanky. Papadopoulos byl izolován a sesazen, z rádia k lidu promluvil nový „prezident“ Phaidon Gizikis, premiérem se stal Adamantios Androutsopoulos. Režim se dál utužil, pronásledování opozice zintenzivnělo. Tehdy zcela selhaly USA, jako ochranná moc a vedoucí země NATO. Prezident Nixon byl paralyzován aférou Watergate a Henry Kissinger, který byl díky tomu nejmocnějším mužem USA a světa, zcela selhal. I když bylo zřejmé, že v řecké armádě, která byla součástí NATO, dochází k čistkám, kde jsou schopní velitelé nahrazováni loajálními „idioty“, rozhodl Bílý dům na zasedání 20.března 1974 o politice „nezasahování“, čímž v podstatě podpořil Joannidasův režim. A zadělal si na mnohem větší problémy.

               Hospodářská situace se nelepšila, diktátoři v takové chvíli potřebují válku. Je to spolehlivá metoda, která dokáže udržet na trůně jakkoliv neschopného vládce, ovšem pod jednou podmínkou. Nesmí tu válku prohrát. Nemusí ji vyhrát, ale porážka znamená prakticky vždy pád celého režimu. Ioannides potřeboval válku a zaměřil se na Kypr. Ten se mu zdál být dostatečně slabý. Jestliže byl Papadopoulos ve věci Kypru realista, Ioannides povýšil ideologii nad zdravý rozum.

               Ideologie ENOSIS, tedy sjednocení všech Řeků v jednom státě, byla v Řecku stále živá. Kypr získal nezávislost na Velké Británii až v roce 1960 (proto se tam jezdí vlevo) a prezidentem se stal arcibiskup Makarios. Ústava nového státu zaručovala rozsáhlá práva i turecké menšině, viceprezidentem s právem veta musel být vždy Turek. Mimo jiné zaručovala kyperská ústava volební právo žen, což v roce 1960 zdaleka nebyla samozřejmost. 

               Makarios sám byl poměrně problematickou osobou. V roce 1963 se pokusil o prosazení nové ústavy, která by práva Turků omezila, následovala občanská válka, kterou musely řešit jednotky UNO. Ioannides ho nenáviděl a označoval ho za „přítele komunistů“. Rozhodl se odstranit kyperského prezidenta ozbrojeným pučem a poté uspořádat na Kypru referendum o připojení k Řecku. (Krym 2014 nechává pozdravovat!)

               Jenže puč, který měl Makaria připravit o život, byl proveden s typickou řeckou nedůsledností. Makarios se zachránil útěkem na britskou vojenskou základnu Akrotiri a poté přepraven britským vojenským speciálem nejprve na Maltu a pak do Londýna. Tím už vlastně puč selhal. Ioannides ale hodlal přes tento neúspěch pokračovat. Ostrov se dostal do moci milic pod vedením sadistického Nikose Simpsona. Ioannides byl tak přesvědčen o tom, že Turecko nezakročí, že považoval tureckou flotilu, blížící se ke Kypru za vojenské cvičení. Buď byl slepý nebo slepý být chtěl. Hlava v písku ale ještě nikomu nepomohla.

               20. července se Turci vylodili na Kypru. Ioannides až teď pochopil, že si ukousl sousto, kterým by s mohl udávit. S konfliktem s Tureckem očividně nepočítal, zřejmě právě pro ono členství v NATO s spoléhal na to, že USA boje mezi členskými státy nedovolí. Přesto nechal mobilizovat 200 000 vojáků a nechal je nastoupit v Thrákii, oficiálně připraveny k útoku na Istanbul. Že ten plán není realizovatelný, věděl kdekdo, hlavně řečtí generálové. A v tureckém premiérovi Bülentovi Ecevitovi narazil Ioannides na stejně odhodlaného nacionalistu, který také vytušil svou šanci, o které by si jinak ani netroufal snít.

               Henry Kissinger jako reprezentant USA opět nedělal nic. Přiznejme si, že toho měl v poslední době hodně. Válka Jom Kippur, Vietnam, navázání diplomatických vztahů s Čínou, oživování vztahů se Sovětským svazem, ropná krize a s tím spojená vyjednávání s arabským světem. Problém východního Středomoří – hrozící válku mezi dvěma členskými zeměmi NATO však naprosto podcenil. Hlavní americký vyjednávač J.Sisco ztroskotal na obou stranách. Turci obsadili 37 procent území ostrova včetně převážně řecké Famagusty, následoval exodus statisíců uprchlíků na jih ostrova.

               Vrchní velitel řecké armády Bonamos odmítl bojovat. 22. července bylo prostřednictvím USA dojednáno přece jen jakési křehké příměří, Turci však obsazovali další území.

               23.července se do čela vzbouřených důstojníků postavil velitel námořnictva Petros Arapakis. Izoloval Ioannidise a junta rozhodla povolat do země Kamanlise, který se nacházel ve francouzském exilu. Ten přiletěl speciálem francouzského prezidenta Valery Giscard d Estaigna 24.července ve dvě hodiny v noci a byl přivítán jako spasitel.

               Kupodivu postupoval Karamanlis velmi opatrně. Zpočátku dokonce ponechal Ioannidise v jeho funkci i když pravomoci vojenské policie omezil jen na armádu. Teprve později byli vůdcové junty včetně Ioannidise zatčeni, odsouzeni k trestu smrti nebo doživotním u žaláři – ty tresty smrti byly všechny změněny na tresty vězení.

               1.srpna byla obnoven platnost ústavy, otázka státního uspořádání byla ale ponechána otevřená. 8.prosince 1974 bylo opakováno referendum z roku 1973 a většina Řeků se rozhodla pro ukončení monarchie a a zavedení republiky. Král Konstantin uznal toto referendum až v roce 2013, poté se mohl vrátit z exilu domů a zemřel v Athénách v roce 2023.

               Na 17. listopad, tedy na první výročí potlačení řeckých studentských protestů byly vypsány první svobodné parlamentní volby. Ty vyhrála Karamanlisova „Nea Demoratia“, nic ale nemohlo zabránit postupnému vzestupu levicově populistické strany PASOK Andrea Papandrea.

I on se vrátil z emigrace a shromáždil okolo sebe řeckou levici, od voleb 1977 byl už jejím nesporným vůdcem a 1981 se stal premiérem. Začal lavírovat mezi západem a východním blokem (na Maltě to fungovalo, v Řecku ne), státní deficit se prohluboval, inflace dosáhla 14 procent. Jen v roce 1985 mělo Řecko rozpočtový deficit 30 miliard dolarů! Když vyvolala úsporná opatření po jeho druhém zvolení v roce 1985 protesty, a dokonce generální stávku, ihned se podvolil a o prohlubující se deficit státních financí se dál nestaral. Neodvratná cesta do dalšího státního bankrotu začala.

               Papandreu se v roce 1989 rozvedl se svou manželkou a oženil se se svou dlouholetou milenkou, letuškou Dimitrou Liani. Zapletl se do skandálu Krétské banky, přes kterou se jeho strana PASOK měla obohatit o 200 milionů dolarů. Přesto Řekové neodolali pokušení a v roce 1993 ho znovu zvolili premiérem. Následně byl ze svých obvinění osvobozen pro „nedostatek důkazů“. Zemřel v roce 1996 a dostalo se mu pompézního státního pohřbu.

               Jeho syn a pokračovatel dynastie Giorgos Papandreu se stal řeckým premiérem v roce 2009, aby ho hned dostihla finanční krize, který uvrhla Řecko definitivně do ruin, které připravovali už jeho otec a dědeček.

Rok 1974 byl na události bohatý, ještě se k různým jubileím spojeným s tímto rokem budu vracet. Dnes ale přeruším moji portugalskou cestu, abych napsal krátký článek o jedné z nejobskurnějších postav dějin jižní Ameriky, která tento kontinent definitivně změnila. Přesněji řečeno, ukončila naději na pozitivní ekonomický vývoj i v zemi, která se tomuto modelu nejvíc blížila. Navždy pochovala naději, že se z Argentiny mohl stát bohatý a prosperující stát, který by byl vzorem pro ostatní jihoamerické země. I díky Juanovi Perónovi se Jižní Amerika potácí od chudoby k bankrotu a východisko není v dohledu. Ani nový argentinský prezident Javier Milei, který si dal za úkol skoncovat s Perónovým dědictvím, zřejmě nedokáže trend obrátit.

               Pokud vám jméno Juan Perón nic neříká, určitě jste už slyšeli o jeho druhé manželce Evě Perón. Byla to ona slavná Evita, kterou si zahrála v stejnojmenném filmu z roku 1996 Madonna, žena, která má v Argentině ještě stále kult světice. (Evita, ne Madonna!). Píseň „Don´t cry for me, Argentina“, zná zřejmě každý.

Já jsem měl možnost navštívit tento slavný muzikál na jevišti u Wörthersee u Klagenfurtu. Ale zpět k politickému vývoji Argentiny.

               Podle Paula Johnsona, který napsal „Dějiny dvacátého století“ byla Argentina kandidátem na status „spřátelené země“ s USA, které se už tehdy stavěly do role velmoci na západní části zeměkoule a směřovala ke statusu podobnému Kanadě nebo Austrálii.  Prožívala na začátku dvacátého století konjunkturu stejně jako Kanada, ve dvacátých letech se vývoj zpomalil, globální hospodářská krize uvrhla zemi do krátkodobé recese, ze které se ale vlastními silami dostala a vykazovala dvouprocentní hospodářský růst ročně s trvalým vzestupem ve výrobě, hornictví, v těžbě ropy, ve veřejných službách i energetice. Realizovala jako první jihoamerický stát úspěšný ekonomicky politický program. Měla tržná hospodářství, minimální administrativu, rozvíjející se střední společenskou vrstvu, svobodný tisk a právní řád. Za druhé světové války se těšila blahobytu a mzdy stouply na západoevropský průměr. Nahromadila na tu dobu úžasné finanční rezervy 1 500 milionů dolarů. Kdyby tyto peníze dokázala investovat do dalšího rozvoje průmyslu a infrastruktury, byla by v padesátých letech zcela nezávislá a dějiny Jižní Ameriky by dnes vypadaly zcela jinak.

               Jenže zde byl jeden háček. A ten se jmenoval vojenský puč. Už od devatenáctého století hned po získání nezávislosti na Španělsku se v jižní Americe stal vojenský puč obvyklým způsobem změny vlády, a to i po zavedení volebního práva. V letech 1920–1966 došlo na jihoamerickém kontinentě k osmdesáti vojenským převratům. Na prvním místě byly Bolívie a Ecuador s devíti převraty, hned za nimi ale Paraguay a Argentina se sedmi.

               V roce 1943 se to zase jednou stalo, tentokrát ale s dlouhodobými účinky. K moci se totiž na zádech vojenské junty prodral ambiciózní plukovník Juan Domingo Perón Sosa. Jeho strýc Tomas Perón byl jeden z nejznámějších argentinských lékařů té doby. Perón byl správný mix, z otcovy strany Ital ze Sardínie, z matčiny kastilský Španěl (v Argentině jsou italština a španělština v úředním styku rovnoprávné). Narodil se v roce 1895 a vystudoval vojenskou akademii a poté vysokou vojenskou školu, kterou ukončil v roce 1929. V té době byl poprvé ženatý s Aurélií Tizón, ta ale v roce 1938 zemřela.

               Juan Perón byl nepochybně charismatickou postavou. Byl skvělý lyžař a šermíř, zabýval se sociologií, byl to prostě oslňující pseudointelektuál s potenciálem být obdivován a milován.

               1930 se stal členem generálního štábu a ve stejném roce se podílel na vojenském puči proti legálně zvolenému prezidentovi Hipólitovi Yrigoyenovi a stal se sekretářem ministra obrany. V této funkci procestoval Evropu, tedy Itálii a Německo, stal se obdivovatelem italského fašismu. Po návratu v roce 1941 se stal členem tajné organizace důstojníků GOU, která zorganizovala další z vojenských pučů proti oligarchickému režimu prezidenta Ramóna Castilla v roce 1943. Stal se poté ministrem práce a v únoru 1944 viceprezidentem a ministrem obrany.

               Perón pochopil svoji šanci. Až do jeho doby zacházeli vojáci s odborovými organizacemi nepřátelsky. Perón poznal politický potenciál, který odborové organizace představovaly. Jako ministr práce převzal odbory do své péče. Jestliže byli doposud předáci odborů upláceni osobně, Perón začal uplácet celé dělnické hnutí a získal si obrovskou popularitu. Mluvit uměl, měl charisma a neváhal půjčovat si ideje od Lenina, Stalina stejně jako od Hitlera, Franca či Mussoliniho. Své odborářské funkcionáře nazýval „Descamisados“ čili „lidé bez košile“ i když byli od něho dobře placeni. To se masám líbilo. Perón správně pochopil, že se nemůže spoléhat jen na generály. V roce 1945 se uskutečnily masové demonstrace proti fašismu, žádající znovuzavedení demokracie a demonstranti žádali „Perónovu hlavu“. Perón vyhlásil výjimečný stav a vůdce protestů dal pozatýkat. Vojenská junta chtěla davy uklidnit a Peróna proto zbavila funkcí a přikázala mu opustit zemi. Když provokativně spálil dopis přikazující mu odejít do exilu, byl zatčen a internován na ostrově Martín García.

               Tehdy ukázal že jeho několikaletá práce přinesla plody. Lid byl zmanipulován v jeho prospěch, bylo to třeba využít. Masové demonstrace odborů si vynutily 17. října 1945 jeho propuštění. I když to současní historici zpochybňují, legenda praví, že tyto protesty organizovala herečka Maria Eva Duarte, která byla jeho milenkou a pět dní po jeho propuštění se s ní Perón oženil. Stala se Evou Perón, legendární „Evitou“.

Na 24. února 1946 byly vyhlášeny prezidentské volby a Perón v nich kandidoval. Americký prezident Truman si byl vědom nebezpečí, které pro rozvoj Argentiny a zejména pro vztahy s USA Perón představoval a dopustil se fatální chyby, když se pokusil do argentinských voleb zasáhnout. Perón to využil a vyhlásil volby jako „referendum mezi ním a Bradenem“, což byl vedoucí jihoamerického oddělení státního departmentu ve Washingtonu. Od tohoto momentu, kdy Perón jako kandidát „Dělnické strany“ s 52 procenty zvítězil, nastavil protiamerický kurz. Pochopil, jak je to praktické. Všechny úspěchy mohl připisovat sobě, neúspěchy byly od tohoto okamžiku vždy vinou zasahování USA do argentinských záležitostí. Postupně pak tuto praktickou demagogii převzaly všechny státy jižní a střední Ameriky. Těch neúspěchů bylo totiž víc než dost.  

Perón jako prezident předvedl, jak se jménem socialismu a nacionalismu dá zničit hospodářství. Znárodnil centrální banku, železnice, telekomunikace, plynárny, energetiku, rybolov, leteckou dopravu, ocelárny a pojišťovny. Zavedl státní podniky pro zahraniční obchod. Vznikly pětileté plány rozvoje hospodářství, z trhového hospodářství se tedy přešlo na plánované. Byla to ideologie tzv. „Justicialismu“, který měl být třetí cestou mezi komunismem a kapitalismem. Název „Justicialismus“ se ale neujal, dnes tuto ideologii známe právě jako „Peronismus“. Perón zavedl rozsáhlou státní administrativu a sociální stát. Právě ten, nově otvírané školy v každé vesnici a nemocnice v každém městečku, připisovali Argentinci působení Perónovy manželky Evity. Že to nebylo financovatelné, manžele Perónovy nezajímalo. Dělníci dostali za rok práce třináctý měsíční plat, placenou odvolenou a sociální vymoženosti na úrovni skandinávských států. Zmrazením cen potravin zasadil Perón těžkou ránu zemědělství, což byl hlavní zdroj státních příjmů. Do roku 1951 se mu podařilo vyčerpat všechny nahromaděné rezervy, oněch 1 500 milionů dolarů bylo „prožráno.“ Nicméně se mu podařilo v roce 1951 znovu vyhrát prezidentské volby, poprvé mohly volit ženy a ty daly na doporučení Perónovy ženy Evity. Perón tak získal dokonce 62 procent hlasů. Evity lobovala za režim svého muže i v Evropě, přijal ji dokonce i papež Pius XII. Jenže druhé Perónovo prezidentské období bylo méně euforické než to první.

Ekonomika neměla kapitál, vypukla inflace, v roce 1952 postihlo zemi sucho a krizová situace se ukázal ve své celé nahotě. Těžkou ranou pro Peróna byla smrt jeho ženy, která zemřela ve věku pouhých 33 let 26. července 1952 na rakovinu vaječníků. Když Perón pochopil, že jeho popularita klesá, přešel pragmaticky k tyranii. Rozpustil nejvyšší soud, převzal kontrolu nad rozhlasem a novinami. V ní byla ze všech problémů obviňovány USA a Velká Británie. V rámci boje „proti Elitám“ vypálili jeho stoupenci v roce 1953 Jezdecký klub a zničili přitom knihovnu a sbírku obrazů. V roce 1955 zaútočili Perónovi stoupenci i na církev a zničili dva nejkrásnější argentinské kostely San Francisco a Santo Domingo. Perón zakázal katolické noviny, legalizoval rozvody a prostituci a zrušil vyučování náboženství na školách. 16. června 1955 byl papežem Piem XII exkomunikován a ve stejném roce se druhým pokusem podařil vojenský puč, který ho přinutil opustit Argentinu. Byl totiž obžalován ze sexuálního styku s nezletilou, protože po smrti Evity s ním sdílela ložnici Nely Rivas (narozená 1939) – která se oficiálně starala o jeho psy. Utekl v paraguajském dělovém člunu.

Perón emigroval do Španělska, kde se znova oženil s tanečnicí z nočního klubu Isabel Martínez. (Bylo mu tehdy v roce 1961 66 let, Isabel měla 30 let).

Jenže spoušť, kterou způsobil v Argentině, se už nedala napravit. Jednou rozbujelá administrativa se nedá znova redukovat, za tím je už příliš mnoho osobních zájmů. Redukce zdravotnictví už vůbec nepřipadá v úvahu. Perónem založený „sociální stát“ stahuje Argentinu jako koule na noze dodnes do chudoby a ekonomické nestability. Občan, který je současně i voličem, zřídka vidí dál než na okraj svého talíře, zejména, když ví, že za všechno špatné můžou USA a zlý Západ.

Paradoxem byl Perónův návrat k moci. Ještě v roce 1968 přísahal generál Alejandro Lanusse, který tehdy zemi vládl, že: „Jestli ten chlap ještě jednou vkročí do téhle země, jednoho z nás odtud vynesou nohama dopředu, protože nepřipustím, aby moji synové museli snášet to, co jsem musel snést já.“

Jenže v roce 1973 si lidé demokratické volby skutečně vynutili. Perón žil ve Španělsku a do země se vrátit nemohl. 11.března 1973 se konaly volby, kde zvítězil Perónův muž Héctore José Cámpora. Ten udělil Perónovi milost a umožnil mu tak návrat do Argentiny a poté z úřadu odstoupil. Perónův návrat do země provázel neklid, nejhorší byl tzv. masakr z Ezeizy, kde ostřelovači zabili 13 demonstrantů vítajících někdejšího prezidenta. Ten volby skutečně 23.září 1973 vyhrál – lidé volili mezi „nadějí a zkušeností“. Rozhodli se pro naději, která měla být rychle zklamaná. Zdroje jako v roce 1946 nebyly k dispozici, Perón své sliby nemohl splnit. Začaly vraždy opozičníků a novinářů, Perón však už 1.července 1974 ve věku 79 let zemřel na infarkt. Dva roky pak vykonávala funkci prezidentky jeho manželka Isabel, než ji podle dobré argentinské tradice svrhl vojenský puč.

Proč jsem považoval za nutné tento článek napsat? Je v něm poučení pro všechny doby. Juan Perón je symbolem populismu, který se dnes rovněž v politice zhoubně rozmáhá. Populista, který touží po moci, neváhá rozdávat ze státního, co to jen dá a když už není co rozdávat, sáhne k manipulaci, kontrole veřejného mínění (dnes se tomu říká message control) a nakonec k násilí. A přesto jeho popularita může přetrvat – vzpomínka na „zlaté časy“, kdy se zvyšovaly platy, platila dovolená a dávaly třinácté platy zůstala v paměti Argentinců a udělala jejich zemi prakticky nereformovatelnou. Na to zlé se časem zapomene. Každý pokus o reformu a nastartování ekonomiky musel logicky ztroskotat na vůli voličstva. Hlavně je třeba mít nepřítele, který může za všechny neúspěchy. Pokud ovládáte sdělovací prostředky, většina lidí vám to uvěří. Je jedno, zda je to USA nebo zlý Brusel. Ostatně Fidel Castro se nechal Perónem inspirovat. A nebyl sám!

               Ve škole jsme se o něm neučili. A přitom jsme měli velmi dobrou učitelku češtiny. Že jsme se o pražském rodákovi Kafkovi neučili v rámci české literatury, mě až tak nepřekvapuje. Ale neučili jsme se o něm ani, když šlo o literaturu světovou. A to už je na pováženou. Protože Kafka je jednoznačně autor světového formátu.

               3.června uplyne od jeho smrti sto let.

               V české wikipedii jsem se dočetl, že Kafka byl německý spisovatel. Je to správně nebo ne? Ano, psal německy, ale žil v Praze a byl Žid. Kombinace, která očividně stála ze jeho pocitem odcizení, nezařaditelnosti vlastní osoby, natož pak své tvorby. Komunisté si s ním nevěděli rady. V podstatě se daly jeho knihy použít jako obraz ztráty osobnosti v neregulované kapitalistické společnosti začátku dvacátého století, jenže v knihách jako „Proces“ nebo „Zámek“ by si čtenář mohl velmi rychle uvědomit, že právě v komunistické společnosti v absurditě popisované v Kafkově díle žije. V procesu přece je Josef K. odsouzen za zločin, který nevykonal. Ale po nekonečných tahanicích a marných snahách dokázat svou nevinnu přijímá popravu spíš jako vykoupení než jako vyvrcholení na něm páchané nespravedlnosti. Stejně to vnímaly oběti procesů padesátých let. Aspoň to tak někteří z přeživších popisují. Čili Kafka je až nepříjemně nadčasový.

               Kafkovy knihy sice vycházely, ale v na tu dobu relativně malých nákladech, a hlavně v době, kdy se atmosféra v komunistické společnosti poněkud uvolňovala – v polovině šedesátých let nebo v letech osmdesátých. Knihy, které mám v mé knihovně – Zámek vyšel v roce 1964, Proces (v slovenském překladu) rovněž v roce 1964, Povídky vydalo nakladatelství Odeon v roce 1983 ke stému výročí Kafkova narození. „Brief an den Vater“ je z roku 1999.

               Přiznejme si hned na začátku, číst Kafku je těžká práce a chce to hodně odhodlání. Jeho texty nejsou nikdy lehké, ty krátké (hodně z nich má jen dvě nebo tři stránky) jsou samozřejmě stravitelnější než jeho nedokončené romány.

               Franz Kafka se stal symbolem rozervané osobnosti, podivína, který se neumí zorientovat ve společnosti, ve které žije. Sám Kafka ovšem takový ani zdaleka nebyl. Samozřejmě byl tu podivný vztah z autoritativním dominantním otcem, byly zde podivné vztahy erotické, ale jinak to byl člověk s dobrým vzděláním, s „teplým“ úřednickým místem v dělnické sociální pojišťovně, s dobrým příjmem a člověk, který se nestranil života ani přátel. „Měl hodně přátel, i když jen několika málo z nich dovoloval, aby byli jeho přáteli,“ napsal jeho důvěrný přítel Rudolf Fuchs.

               V práci byl úspěšný a dělal kariéru. Zůstával zaměstnán u jednoho zaměstnavatele postupoval po kariérním žebříčku, v roce 1910 byl koncipistou, 1913 zástupce sekretáře, 1920 sekretář a 1922 nadsekretář. Sociálně se měl dobře, práce ho nenamáhala, sám se podivoval, za co dostává tolik peněz, když nemusí vydávat žádné větší vypětí. Přesto se nezdá, že by byl se svým životem spokojen. Ostatně v roce 1917 – tedy ve věku třiceti čtyř let – udeřila smrtelná choroba, která ho měla provázet posledních sedm let jeho života. Tuberkulóza.

               Kafka zosobňuje tolik paradoxů, že se v něm člověk nemůže vyznat. A to i když on sám o sobě podal obsáhlé svědectví. Jednak ve svém „Dopisu otci“, jedna ve svých denících. Ty nejen že nezničil, ale dokonce část z nich daroval své velké lásce Mileně Jesenské. Měli bychom tedy vědět poměrně přesně, co se mu honilo v hlavě. Nevíme to.

               Kafka žil ve světě rozporů. Jako příslušník „menšiny v menšině, uprostřed národa, trpícího pod cizí nadvládou“ jak to popsal F.C. Weiskopf.

               Kafka si po celý život uvědomoval svou odlišnost a snažil se ji definovat, uchopit, několikrát si stěžoval, že mu chybí pevná půda pod nohama. To byl osud mnoha německých pražských intelektuálů, zejména pak po roce 1918, kdy se stali národnostní menšinou, která byla trpěna, ale ne vítána. Skoro všichni Prahu opustili, Kafka zůstal.

               Měl k Praze jakýsi vášnivý vztah. „Praha tě nepustí,“ psal a jinde: „tahle matička má drápy.“

               Pokusím se načrtnout aspoň několik rozporů v jeho existenci, neznám Kafku natolik, abych si mohl dovolit soudit jeho dílo – to udělali lidé mnohem povolanější, už v roce 1927, tedy krátce po Kafkově smrti ho vysoce hodnotili tehdejší hvězdy německé literatury Thomas Mann, který jeho texty označil za „nejcennější čtení, jaké kdy vytvořila světová literatura“  nebo Hermann Hesse či Rainer Maria Rilke, též pražský rodák, který ale na rozdíl od Kafky rodné město opustil  a mínil, že v Kafkově díle nečetl ani jediný řádek, který by nepociťoval osobně. Čili Kafka, nakolik sám neuměl svou pozici ve společnosti definovat, uměl ji podat tak, že se lidé s podobným osudem cítili jeho texty plně osloveni.

1. Kafka jako Žid neměl na růžích ustláno. Teprve když císař František Josef v roce 1867 nechal napsat do ústavy svobodu vyznání, stali se Židé rovnocennými občany jeho říše a až od tohoto časového bodu se mohli volně stěhovat a podnikat. Franzův otec Hermann tuto příležitost využil. Ve třiceti letech se dobře oženil s bohatou nevěstou rovněž židovského původu Julií Löwy, přestěhoval se do Prahy a díky věnu své ženy otevřel na Starém městě obchod s galanterií. Protože byl usilovný, domohl se dobré životní úrovně. České prostředí se ale k Židům vždy stavělo nedůvěřivě a oni to opláceli tím, že se hlásili spíše k německé národnostní menšině a jejich komunikační řečí byla němčina. Národně socialistické Hitlerovo protižidovské tažení je zasáhlo o to citlivěji. Všechny tři Franzovy sestry Gabriele, Ottilie a Valerie zemřely v koncentračních táborech, stejný osud čekal i na jeho milenku Milenu Jesenskou. Toho se Kafka bohudík nedožil, je těžké si představit, jak by se on s rasovou nenávistí národa, jehož jazykem mluvil a psal, vyrovnal. Kafka nebyl praktikujícím Židem, náboženství pro něho neznamenalo existenční jistotu, kupodivu se ale hlásil k ideji Sionismu. Rozpor dokonce i jeho samotném židovství, možná ale jen zdánlivý, vždyť stát Izrael nakonec vznikl jako sekularizovaný státní útvar.

• Němčina byla samozřejmě dalším problematickým faktorem. Kafka uměl česky mluvit, ne ale psát. V němčině dokázal vytvořit svou vlastní, naprosto čistou a úspornou formu, kterou ostatní velikáni německé literatury obdivovali. Jeho přátelé, se kterými se setkával, byli povětšinou německy hovořící, z velké části rovněž pražští Židé. Po roce 1918 se jeho situace dále zkomplikovala, v té době už byl navíc těžce nemocný a svou chorobu si i uvědomoval. Kafka psal těžce. Jeho rukopisy jsou plné oprav a korektur, k románům vždy bývá vydáván i celý rozsáhlý soubor nevydaných kapitol, fragmentů a oprav. Hledal stále perfektní formu a nikdy nebyl spokojen. V noci z 22 na 23 září 1912 napsal během osmi hodin svou povídku „Rozsudek“ Psal ji jedním dechem, bez spánku a bez jídla. To bylo to, co miloval a s čím byl spokojen. Jeden nepřerušovaný myšlenkový proud, který dokázal usměrnit do vět a slov. U románu je takový postup nemožný. Myšlenkový proud je přerušován spánkem, prací, jinými povinnostmi. Navázat na přerušenou myšlenku znamená vždy velké vypětí a výsledek nemůže být nikdy dokonalý. Přetržený provázek nenavážeš bez uzlíku. Kafka si toho byl zřejmě bolestně vědom, ani jeden ze svých románů nedokončil, zůstaly fragmenty a kdyby byl Kafkův přítel Max Brod vyplnil Kafkovo poslední přání a vše nevydané spálil, ani bychom o nich nevěděli. Kafka za svého života vydal jen šest útlých knížek prózy, všechno povídky a krátké texty, přesto byl už za svého života obdivován jako vůdčí osobnost německé literatury.
• Sociální rozpor spočíval v tom, že on, jako dobře zajištěný úředník se setkával s těmi nejubožejšími. Dělníci, kteří si při práci přivodili zranění a žili z invalidního důchodu byli skutečně permanentně na hranici chudoby a mnohdy pod ní. Kafka trpěl s nimi, i když to nemohl dát najevo. Před přáteli si ale postěžoval? „Ti chudáci chodí prosit, místo aby tu pojišťovnu vzali útokem…“ Sociálně dobře zajištěný Kafka sympatizoval se socialismem, jako student nosil v knoflíkové dírce karafiát, symbol sociální demokracie. Ačkoliv, na rozdíl od sociálních demokratů, měl rád pěkné drahé oblečení a mondénní kavárny.
• Byl intelektuálem v rodině, kde se to nenosilo. Jeho otec byl naprosto praktický muž, orientovaný na úspěch v podnikání a očekával od syna, kterému zaplatil vysokoškolské vzdělání, že se zapojí do provozu podniku, případně pomůže i s švagrovými azbestovými závody, které se nějak nemohly pohnout z místa. Matka Julie byla podstatně vzdělanější než její manžel – ostatně její bratr Siegfried Löwy byl lékař – námět na Kafkovu povídku „Der Landarzt“. Nicméně čtení a psaní nepatřilo k aktivitám, které byl Hermann Kafka vítal a oceňoval. Intelektuál byl pro něho vždy suspektní osobou, která se vyhýbá „poctivé práci.“
• A pak přišla choroba a s ní další rozpor a sociální odloučenost. I když byl Kafka na začátku války uznán za schopného vojenské služby a jeho zaměstnavatel ho vyreklamoval jen jako „nepostradatelnou odbornou pracovní sílu“ v roce 1917 přišlo první chrlení krve. Je vlastně s podivem, že žil ještě dalších sedm let. Ovšem léčebné pobyty v Želízech, v Tatranských Matliarech, v Meráně, Riva di Garda a v Graal-Müritzu nepomáhaly. V roce 1922 se nechal penzionovat a ukončil tak svou úřednickou kariéru. Za pobytu v Berlíně v zimě 1923–1924 zasáhla tuberkulóza podobně jako u Jiřího Wolkera i hrtan. Kafka měl problém mluvit a polykat, vše bylo spojeno s permanentními bolestmi a velkým utrpením. Jeho poslední pobyt byl v Sanatoriu Hofmann v Kierlingu u Klosterneuburgu, kde 3. června 1924 zemřel. Byl jsem se tam podívat ještě koncem minulého tisíciletí, nebylo tam prakticky nic, co by jeho pobyt připomínalo, jen jeden malý pomníček. Snad se od té doby něco změnilo.
• Největší záhadou jsou Kafkovy vztahy se ženami. Tím zmátl své životopisce tak, že mu diagnostikovali impotenci či homosexualitu. Ve skutečnosti se ženy Kafkovi líbily a on se líbil jim. Sexuálních zkušeností měl dost, a nejen s placeným sexem. Ale trpěl naprostou neschopností se vázat. Vztah vždy začal explozivně, Kafka dokázal psát až tři milostné dopisy denně, několikrát se i zasnoubil, ale pak přišlo skoro okamžitě ochlazení a ukončení vztahu. Se svou první vážnou známostí Felice Bauer to zkoušel dokonce dvakrát. V roce 1914 se s ní po šesti krátkých setkáních a třech stech milostných dopisech!!! zasnoubil a po šesti týdnech zasnoubení zase zrušil. V roce 1916 se během pobytu v Mariánských lázních znovu zasnoubili a pokusili se o trvalý vztah, v létě 1917 po vypuknutí Kafkovy choroby ale i tento druhý pokus ztroskotal. V roce 1919 poznal Kafka během svého léčebného pobytu v Želízích Julii Wohryzek, zasnoubil se s ní, termín svatby byl už určen na léto 1919, ale krátce předtím Kafka vztah znovu ukončil. V té době byl už zřejmě zamilován do Mileny Jesenské, jeho „femme fatale“, překladatelky jeho textů do češtiny.

• Milena byla sice vdaná, nicméně emancipovaná žena, údajně ne zcela odmítající požívání drog. Zejména během svého pobytu v Meráně (po Kafkovi tam nese jméno jedna ze středních škol) jí psal téměř nepřetržitě milostné dopisy, aby pak koncem roku 1920 přišel náhlý konec. Přesto zřejmě zůstali přáteli, Kafka jí dokonce daroval část svých deníků. Milena vstoupila v roce 1931 do komunistické strany, aby z ní zase v roce 1936 na protest proti stalinistickým čistkám vystoupila, účastnila se odboje proti nacistické okupaci, v roce 1939 byla zatčena, sice ji soud osvobodil, ale přesto skončila v koncentračním táboře, kde v roce 1942 zemřela na následky operace ledviny.

Poslední Kafkovou ženou byla Dora Diamant, kterou poznal během svého léčebného pobytu v Graal-Müritzu. Ke svatbě nedošlo, protože ji odmítal Dořin otec a koneckonců to nedovolil ani Kafkův zdravotní stav. Dora Franze nakonec doprovázela koncem jeho života, byla s ním i v Kierlingu při jeho umírání a smrti.

Kafka tedy jako mimořádně sensibilní člověk, který po celý svůj krátký život hledal, ale nenacházel. Stále měl pocit, že nevidí dobře realitu života a bál se proto o ní psát. A přece psal.

Roger Garaudy popisuje rozhovor Kafky s Gustavem Janouchem při příležitosti kubistické výstavy v Praze. Janouch prohlásil o Picassovi: „Je to úmyslný deformátor.“ „To si nemyslím,“ odpověděl Kafka. „Picasso jen zaznamenává deformaci, které ještě nepronikly do našeho vědomí. Umění je zrcadlo, které předbíhá, které jde dopředu jako hodinky.“

Kafka chtěl objevovat nové prostory. Jako svého času Michelangelo nebo nově například Joseph Heller. Že do těch nových prostorů neprorazil, může být způsobeno jeho strukturou osobnosti nebo krátkým časem, který mu život vyměřil. Dokázal jen popsat realitu měnícího se světa, ve kterém žil. Ale to udělal způsobem, jakým to nikdo jiný nedokázal.

               Předně se chci omluvit, že jsem text nedal na web už včera, kdy to výročí skutečně bylo. Ale zapomněl jsem svůj počítač v letadle a dostal jsem ho až dneska. Takže s jednodenním zpožděním, ale tím se historické téma nijak nemění.

               25.duben je v Portugalsku jeden z největších svátků. Jméno „25 dubna“ nesou náměstí, ulice, bulváry i most přes řeku Teju, který spojuje lisabonské staré město k druhým břehem, kde se vypíná socha Krista Spasitele.

               Jméno „Karafiátová revoluce“ dostala událost z roku 1974 podle červených karafiátů, které si vojáci, účastnící se na svržení diktátorského režimu, dali do hlavní svých zbraní jako znamení, že nemají v úmyslu střílet do demonstrujícího obyvatelstva. Samozřejmě, červený karafiát je květina sociální demokracie a v tomto kontextu je třeba toto gesto vnímat – ten převrat byl levicový a přivedl k moci levicové vlády. Ovšem revoluci 25 dubna v Portugalsku nevyvolal lid na ulicích, ten jen podpořil vojáky části armády, kteří zaútočili na Lisabon a převzali nad ním kontrolu. Davy lidu zaútočily jen na centrálu portugalské nenáviděné tajné policie PIDE, kde při střelbě do útočícího davu zahynuli čtyři lidé – jediné oběti portugalské revoluce. Portugalská StB, obklíčená ve své budově, se druhý den nato vzdala a předala – na rozdíl od StB československé – kompletní archívy, vypovídající o její represivní činnosti v době diktatury, která trvala od roku 1926, tedy čtyřicet osm let.

               Přesto není Antonio Salazar, zosobnění této diktatury, v Portugalsku vnímán jen negativně, i dnes se k jeho odkazu hlásí ještě značná část obyvatelstva i politických sil v zemi.

Kořeny má tento souhlas v tradičním štěpení portugalské společnosti na liberální a konzervativní katolické křídlo. Tento politický boj začal už v době reforem markýze de Pombal, který se snažil v letech vlády krále Josefa I. (1750–1777) znovu postavit zemětřesením z roku 1755 zničený Lisabon a posunout tradičně katolickou zemi ve směru k osvícenství. Mimo jiné zakázal v roce 1759 jezuitský řád i inkvizici. Od té doby se nepřetržitě střídala období, kdy byli u moci králové nakloněni pokroku a naopak vládci (jako například už dcera onoho osvíceného Josefa I. Marie, která onoho osvíceného markýze po nástupu na trůn hned zbavila funkce a poslala ho do domácího vězení), kteří se snažili za každou cenu obrátit kormidlo dějin do minulosti a opírali se přitom o katolickou církev a majitele latifundií.

               Portugalsko bylo v šestnáctém století díky svým objevitelským cestám a obchodem s Afrikou a Indií nejbohatší zemí Evropy. Bohatství bylo ale závislé od příjmů z kolonií. Zemi velmi poničily napoleonské války (válka mezi francouzskými generály na jedné a Portugalci s Angličany pod generálem Wellingtonem na druhé straně zuřila v Portugalsku v letech 1807–1811 a zanechala po sobě spálenou zemi). Poté vyhlásila nejbohatší kolonie – Brazílie – nezávislost. Portugalská královská rodina totiž utekla před Francouzi do Brazílie a pokoušela se několik let vládnout z Ria de Janeiro. Král Jan VI.se sice – poněkud nedobrovolně, protože v Brazílii se mu líbilo – vrátil v roce 1822 zpět do Portugalska, udělal ale osudovou chybu, když v Brazílii nechal svého syna Pedra, který obratem vyhlásil Brazílii za nezávislou a sebe za jejího císaře. Potom ho to ale v Brazílii přestalo bavit, hlavně proto, že jeho bratr Miguel zbavil v Portugalsku moci Petrovu  dceru Marii. Zavěsil tedy císařování na hřebík a vrátil se do Portugalska. Miguela ze země po několika letech občanské války vyhnal, dosadil na trůn svou dceru a zemřel na tuberkulózu. Pod jeho shovívavým dohledem byla přijat liberální ústava v září 1832 (od té doby se liberálové v Portugalsku nazývali vždy Septembristé a konzervativci Karlisté) a v roce 1834 nechal svého radiálního premiéra Aquieru zrušit všechny náboženské řády. Na malér a politickou konfrontaci bylo zaděláno. Ze všech těchto ran se země nedokázala vzpamatovat, začala jí cloumat hospodářská krize, ze které se Portugalsko vlastně tak úplně nevzpamatovalo dodnes. Každopádně má hodně daleko k období šestnáctého století, kdy se ve zlatě koupalo.

               V Portugalsku se nespokojenost obracela právě proti královské rodině, jedno, jak se králové z poslední saské dynastie Coburg Gotha (zase jednou ona durynská rodina, která měla své lidi prostě všude) snažili získat lásku lidu liberálními reformami. V roce 1908 byl v centru Lisabonu na „Praca do Comercio“ zastřelen král Karel I. i se svým nejstarším synem Ludvíkem Filipem a jeho druhorozený syn Emanuel II. byl o dva roky později přinucen abdikovat. Portugalsko se toho roku stalo republikou.

               Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá dnes pochybovat, ale tehdy jako ostatně skoro vždy dokáže revolucionářský zápal zcela zatemnit mozky lidí. Po pádu královské dynastie následovaly totiž roky naprosté politické nestability a dalšího hospodářského úpadku. Za šestnáct let se vystřídalo u moci 45 vlád a 9 prezidentů, než tomu chaosu udělala v roce 1926 přítrž armáda pod vedením generála Antonia Oscara de Fragoso Carnosy. Tento generál pak o dva roky pověřil vedením financí státu, ve kterých se nevyznal a které byly naprosto rozvrácené, Antonia de Oliveiru Salazara, tehdy mladého 39letého absolventa university v Coimbře. Jeho studium ekonomie financovala církev, ke které měl blízký vztah. A ona k němu, protože v něm viděla svou naději. Salazar dostal od svého tutora Carnosy naprosto volné ruce se všemi kompetencemi a zavedl takzvanou „finanční diktaturu“, která pak v roce 1932, kdy se Salazar stal předsedou vlády přešla v diktaturu skutečnou. Opřel se přitom o podporu společenských vrstev, které odmítaly republikánské a socialistické ideje – tedy o církev, monarchisty, aristokracii a armádu. To jsou ostatně vrstvy, které vzpomínají s nostalgií na Salazarovu vládu dodnes.

               V roce 1933 vydal Salazar novou ústavu takzvaného „Estado novo“, tedy „Nového státu“. V něm byla povolena jen jedna apolitická strana Uniao Nacional (Národní jednota), byla potvrzena už v roce 1926 zavedená cenzura, zakázány byly stávky, demonstrace, odborové hnutí a samozřejmě i jiné politické strany. Nad dodržováním „pořádku“ bděla tajná policie PVDE, přejmenovaná v roce 1945 na PIDE (Policia internacional e de defesa do Estado), postupující krajně brutálně proti politickým oponentům – vězněním, mučením, popravami nebo prostě „zmizením“ nepohodlných osob. (Jako například Salazarova oponenta generála Humberta Delgada, kterého PIDE vylákala v roce 1965 do Španělska, kde bylo jeho tělo nalezeno u města Badajozu – dnes se po něm jmenuje lisabonské letiště). Mnoho opozičníků uteklo do ciziny, například vůdce socialistů Mario Soares nebo vůdce komunistické strany Alvaro Cunhal (ten žil v exilu od roku 1960, poté, co se mu po třináctiletém věznění podařilo utéct z vězení v Peniche, nejprve v Moskvě a poslední roky prožil u nás v Praze).

Přesto mají historici potíže nazývat Salazarovu diktaturu fašistickou a nazývají ji spíše autoritativní diktatura s klerikálně fašistickými rysy. Když si uvědomíme, že velkým obdivovatelem Salazara po druhé světové válce byl Ivan Alexandrovič Iljin, tedy hlavní ideolog současného putinovského režimu, vyvstávají podobnosti mezi oběma režimy mnohem plastičtěji. Salazar založil „Legiao Portuguesa“, jakési paramilitaristické milice podobné německé SA a „Mocipade Portuguesa“, podobající se nejen Hitlerjugend ale i Putinově Jungagmii.

               Salazar dokázal velmi chytře vybalancovat druhou světovou válku. Spolu s Francem uzavřeli v roce 1939 takzvaný „Neutrální pakt“ zvaný i „Iberský blok“. Nechal sice Němce těžit v Portugalsku (za tučný peníz) strategicky důležitý wolfram, ale spojencům poskytl přístavy a letiště na Azorech a na Madeiře. Proto zůstal i po válce u moci a v roce 1949 vstoupilo dokonce Portugalsko, jako jediná diktatura mezi zakládajícími členy, do NATO.

               Salazar se snažil úmyslně potlačovat vzdělání, aby uchránil svůj lid před „Hnusem moderny“, (připomíná vám to něco?) odboural zadlužení státu a stabilizoval finance, ovšem za nesmírně vysokou cenu. Na konci jeho vlády mělo Portugalsko nejnižší HDP na hlavu, nejvyšší vojenské výdaje, nejvyšší kojeneckou úmrtnost a čtyřicetiprocentní negramotnost. Zatímco západní Evropa zažívala ekonomickou renesanci, potáceli se Portugalci na hranici existenčního minima. Celou zemi ovládalo 30 nejbohatších rodin, jejichž zástupci seděli i ve vládách „Nového státu“.  Protože zoufalá hospodářská situace měla za následek útěk lidí ze země, vyhlásil Salazar v roce 1967 zákaz opuštění země.

               Navíc v roce 1961 vypukly koloniální války. Portugalské kolonie v Africe Guinea Bissau, Angola a Mosambik začaly bojoval o nezávislost. Portugalská armáda postupovala proti povstalcům ale i proti civilnímu obyvatelstvu s nesmírnou krutostí, která přinesla celosvětové odsouzení, nikoliv ale vítězství. Kolonie pohlcovaly stále více finančních prostředků, místo aby do státní pokladny přispívaly.

               Antonio Salazar utrpěl v roce 1968 krvácení do mozku a prezident Americo Tomas vyjmenoval za jeho nástupce Marcella Caetana. Když se Salazarův stav zlepšil, nikdo si mu netroufl říct, že už není předsedou vlády a tak dál svolával její zasedání. Zemřel v roce 1970.

Caetana čekal stejný osud jako mnohé následníky velkých diktátorů – pokoušel se pokračovat v jeho politice, ale chyběla mu autorita, konspirační síť, zkušenosti a šarm.  Ekonomická situace se stávala neúnosnou, a dokonce i v armádě vzniklo levicové křídlo (zejména mezi mladšími důstojníky nižších hodností). Rozbuškou bylo vydání knihy velitele generálního štábu armády, a tedy druhého nejvyššího generála Antonia de Spinoly „Portugalsko a budoucnost“. Vyšla v únoru 1974. Kniha byla odsouzením tehdejšího režimu, Spinola žádal ukončení koloniálních válek, poskytnutí nezávislosti koloniím a připuštění lidu k politickým rozhodnutím. V armádě se vytvořilo tajné „Hnutí ozbrojených sil“ připravující změnu režimu. Když Caetano zorganizoval setkání nejvyšších vojenských představitelů a Spinola a šéf generálního štábu da Costa Gomez nebyli pozváni, a navíc se rozšířila zpráva, že se připravuje zatčení 22 vysokých důstojníků, přišel čas k akci.

               Domluveným signálem byla naprosto nevinná píseň. Zpěvák Paulo de Carvalho se s ní zúčastnil na Song Contestu 1974, kde s ní obsadil 14.místo (jak už víme, vyhrála ABBA). Její vysílání ve státní rozhlase 24.dubna v 22:55 hodin bylo signálem pro povstalce, aby se připravili. A pak po půlnoci zazněla revoluční a režimem zakázaná píseň „Grandola Vila Morena“. Vojáci nasedli do připravených tanků a dalších vozidel a vyrazili na Lisabon.  V poledne obklíčili ústřední policejní kasárna, kde se ukryl Caetano. Povstalci mu nabídli svobodný odchod, což přijal. Ochránili ho před lynčem, kterému by jinak zřejmě od shromážděného davu neušel, i tak se mu dostalo dostatek nadávek a plivanců. Převezli ho na vojenské letiště v Lisabonu, odkud odletěl do exilu na Madeiru a pak do Brazílie.

               Pod dohledem armády se tedy začalo s demokratizací země. Prvního května 1974 se konala velká demonstrace, na které mohli promluvit Mario Soares a Alvaro Cunhal. První svobodné volby se konaly ve výroční den revoluce 25.dubna 1975 a bylo v něm zvoleno Ústavodárné shromáždění. Socialisté v něm získali 118 mandátů, konzervativní strana 81 a komunisté 30. Nová ústava byla vyhlášena 2.dubna 1976 a znovu na výroční den revoluce 25.dubna 1976 se konaly první svobodné parlamentní volby a poté 27. června i volby prezidentské. Jak Portugalci žíznili po demokracii dokládá fakt, že prvních voleb v roce 1975 se zúčastnilo 92 procent voličů, a i parlamentní volby 1976 zaznamenaly neopakovatelnou účast 83% oprávněných voličů.

               Ve volbách roku 1976 se etablovaly čtyři politické strany, které měly na dlouhá desetiletí ovládat portugalskou politickou scénu. Vyhrála „Socialistická strana“ Maria Soarese s 35 % hlasů, druhá skončila konzervativně liberální demokratická strana (PPD) a 24 % hlasů, která se právě v roce 1976 rafinovaně přejmenovala na sociální demokracii, třetí pravicově konzervativní „Sociální a demokratické centrum“ se 16 % hlasů a čtvrtí Cunhalovi komunisté s 14 procenty.

               Zajímavé bylo, že se Mario Soares, poté, co byl nově zvoleným prezidentem Ramalhem Eanesem pověřen vytvořením vlády, rozhodl pro menšinovou vládu své socialistické strany s účastí armády a nezávislých odborníků. To bylo zřejmě lepší garancí stability, než nějaké koalice s konzervativními pravicovými stranami nebo dokonce s komunisty. Tento tah vyšel. Portugalsko nakročilo k politické stabilitě, která ho v roce 1986 – spolu se Španělskem, kde roku 1975 skončila Francova diktatura – přivedla do Evropské Unie.

               Ačkoliv Portugalsko stále poněkud hospodářsky zaostává za ostatními západními demokraciemi, obchod s EU je klíčový, 71 procent vývozu jde do EU a odtud přichází 75 procent importovaného zboží. Portugalsko mělo co do činění s těžkým dědictvím dlouholeté diktatury, a navíc textilní průmysl, který byl hlavním průmyslovým odvětvím, z velké části Evropu a tím i Portugalsko opustil. Přesto se země dokázala obdivuhodně dostat z hospodářské krize roku 2008 a to zcela jinou cestou než například Řecko. V porovnání s prakticky stoprocentní alfabetizací u nás, je v Portugalsku stále ještě asi 350 000 dospělých lidí, (alfabetizace 96,8 % v roce 2021) kteří neumí číst a psát – to jsou poslední dozvuky politiky diktátora Salazara, která skončila právě dnes (tedy vlastně už včera) před padesáti lety.