Možná bude ten článek jen pro opravdu historické fanoušky, ale neodpustím si trošku osvětlit poměry po první světové válce, které vedly k naprosté hospodářské nestabilitě a kterých bylo Československo – i díky restriktivní finanční politice ministra financí Rašína (ale nejen proto) ušetřeno. Zato Rakousko a zejména Německo dostaly této hospodářské katastrofy ochutnat víc než dost, což vedlo později k jejím sympatiím k fašismu a nastolení autoritativních systémů ( v Rakousku klerofašistický nebo jinak řečeno „stavovský stát“ a v Německo nacistickou diktaturu.

               Peníze jsou v každém státě „vždycky až na prvním místě“. O peníze jde především, odkdy byly kdysi v dávném starověku vymyšleny. A stabilní stát potřebuje i stabilní spolehlivou měnu. Rakousko – Uherská monarchie měla v tomto ohledu starou a velmi pozitivní tradici.

               Reforma Marie Terezie (i když já za ní cítím ruku jejího manžela, finančního génia Františka Štěpána) z roku 1748 zavedla v habsburských zemích takzvaný konvenční tolar.

Ten byl pak díky vídeňské smlouvě s Bavorskem zaveden ve střední Evropě. Z jedné marky stříbra 233,85 gramů se razilo 10 tolarů. Mince vážila 28 gramů a měla čistotu kovu 83,3 procenta (zbytek byl doplněn mědí). Jeden tolar odpovídal stu krejcarů. I krejcary byly raženy částečně ze stříbra, částečně ale i z mědi. Ne podle nominální hodnoty – čest i sedm krejcarů byly raženy ze stříbra třicetikrejcarová mince z mědi.

               Že se jednalo o velmi kvalitní a žádanou minci svědčí například i to, že veškerý import stříbra do vzdáleného Ománu se konal jen na základě dovozu těchto mincí. V nově vznikajících Spojených státech amerických byla mince s těmito parametry 6.července 1785 pod jménem americký dolar zavedena jako národní měna a platí tam dodnes.

               Tolar se rovnal dvěma zlatým a udržel se až do roku 1858. Tehdy došlo pod tlakem potřeby synchronizovat měnu s nově vznikajícím mocným německým sousedem opět vídeňskými smlouvami k reformě. Měnou byl určen jednotkou měny jeden zlatý – z jedné libry stříbra se razilo 45 zlatých, čistota byla opět oněch 83,5 procenta – šlo tedy jen o sladění měny s německou markou, což mělo usnadnit obchod mezi oběma zeměmi. Měna pod jménem „zlatý“, „gulden“ nebo „forint“ se udržela až do roku 1892, kdy došlo k další reformě a Rakousko přešlo ze zlatého na korunu. Jeden zlatý odpovídal dvěma korunám, až do roku 1900 byly akceptovány obě měny. Jedna koruna měla sto haléřů.

               I ona koruna byla velmi kvalitní mincí (i dnes ji sběratelé velmi rádi zařazují do svých sbírek.) Jedna koruna obsahovala 5 gramů 83,5procentního stříbra, Pětikoruna, jako největší stříbrná mince pak byla ražena z 24 gramů stříbra.

Od deseti korun už byly mince zlaté, stokoruna obsahovala jednu unci, tedy 33,875 gramů 90procentního zlata. Dnes se prodává za dva a půl tisíce eur.

               Mince byly raženy odděleně v Předlitavsku (Rakousku s českými zeměmi) a Zalitavsku (Uhersku), bankovky byly vydávány centrální bankou společně pro obě části mocnářství. Zajímavým detailem je možná, že na přední – rakouské – straně, byl text psán v němčině, češtině, polštině, rusínštině, italštině, slovinštině, chorvatštině, srbštině a rumunštině, zadní strana – Uherská – obsahovala vedle uherského erbu text pouze v maďarštině – slovenština se tedy na bankovkách nepoužívala.

               Po vypuknutí první světové války byly jak Německo, tak Rakousko přinuceny díky obrovským nákladům na válku zlatý standard. Což vedlo k zvýšení objemu oběživa a snížení hodnoty peněz. Pravá katastrofa však vypukla až po válce. Německo a Rakousko patřily k poraženým zemím a byly nuceny platit velké válečné reparace. Ty peníze prostě nebyly k dispozici a tak se roztočily rotačky tiskáren a peníze se tiskly.

               Rakousko mělo po první světové válce hned několik obrovských problémů.

1. Ony válečné reparace, které mělo platit vítězným mocnostem
2. Velký deficit státního rozpočtu. Rakousko a zejména Vídeň bylo vlastně jakýmsi úředním centrem obrovské říše. Pro malý  zbytkový rakouský stát byla úřednický aparát naprosto předimenzovaný. Jenže propustit desetitisíce lidí si v oba vě ze sociálních nepokojů nová republika netroufala.
3. Subvencování cen potravin ze státního rozpočtu. Zásobování měst, zejména pak Vídně potravinami bylo velmi problematické – zemědělským zázemí bývaly Uhry, stejně jako průmyslovým české země. Toto oboje teď odpadlo, proti rostoucím cenám potravin se vláda snažila působit vydáváním dalších a dalších peněz.
4. Snižování zlatých rezerv státu. Rakousko platilo za dovážené zboží, které dřív proudilo mezi zeměmi mocnářství zlatem ze zlatých rezerv centrální banky, i to vedlo k dalšímu znehodnocení měny.
5. Spekulace  na burze, vedly ke nekontrolovatelným skokům hodnoty peněz, rakouská republika neměla dost finančních rezerv, aby se spekulantům dokázala bránit.
6. Zpočátku byla inflace podporována vládou, která si od ní slibovala hospodářské oživení „útěk k hodnotám“ čili nákupu zboží místo spoření – tento efekt byl ale jen velmi krátkodobý.
7. Rakušané chápali vznik svého zbytkového státu jen jako přechodné opatření, jejich cílem bylo připojit se k Německu. Sami nepovažovali nový stát za schopný přežití, což vedlo k odlivu kapitálu. Tento pocit měl dlouhé trvání, teprve v sedmdesátých letech dvacátého století díky hospodářským úspěchům vlády Bruna Kreiskeho i úspěchům sportovním, jako vítězství Franze Klammera na olympiádě v Innsbrucku či vítězství rakouského fotbalového národního týmu nad Německem v argentinské Cordobě v roce 1978 se poprvé většina obyvatel území Rakouska necítila být Němci, ale Rakušany.

Ve strachu z toho, že by mohly být strženy do stejné inflační spirály, začaly následnické státy kolkovat (správněji razítkovat) bankovky, které se nacházely na jejich územích. Začalo s tím už v lednu 1919 Království Srbů Chorvatů a Slovinců, tedy pozdější Jugoslávie, v únoru se přidalo Československo. Od března tedy byl „Deutschösterreich“ jak se tehdejší zbytkové Rakousko nazývalo, přinuceno razítkovat své bankovky taky.

Československo zůstalo díky ministrovi Rašínovi dlouho u zlatého standartu, tedy u předválečného měnového systému. To vedlo ovšem k odlivu peněz (zahraniční banky si československé koruny ukládaly jako devizy místo zlata a československý turista byl povinen si peníze, které do ciziny přivezl ihned vyměnit z místní měnu) a k deflaci s nedostatkem hotovosti. Mimochodem vytvoření takzvané „komise na ověřování majetku“ bylo sice z praktického hlediska nesmyslem, vedlo ale k tomu, že obrovská množství peněz válečných spekulantů nepřicházela do oběhu nebo jen velmi pomalu – nikdo nechtěl být příliš vidět, aby k němu ona komise nepřišla. Rašínův nástupce Karel Engliš tedy zlatý standard v roce 1923 ihned opustil, ale pozitivní efekt už nastal, československá měna byla stabilizována a stabilní zůstala, Češi milují svou korunu ještě i dnes a jsou ochotni si za ni připlatit. Jak banky tak pojišťovny jim tahají z kapes peníze za přepočet kurzu vůči Euru, ale to Čechům nevadí, zřejmě si to můžou dovolit. Ostatně jako jediní zůstali u původního rakouského názvu své měny – koruna. Maďaři a Poláci se vrátili ke zlatému (zloty, forint) Jugoslávci zavedli dinár (Slovinci pak zřejmě z nostalgie za starým Rakouskem tolar, Rumuni leva (Češi taky uvažovali, že by se nová měna mohla jmenovat „Lev“) a Rakušáci se nakonec rozhodli pro Schilling – ale o tom dále.

Výsledkem všech těchto faktorů působících po rozpadu mocnářství v roce 1918 bylo, že v srpnu 1922 byl poměr zlaté koruny ke koruně papírové 1: 14 400.

Rekordu dosáhla inflace právě v srpnu 1922, kdy byla 129 procent za měsíc. Německo bylo ostatně postiženo hyperinflací ještě mnohem hůř než Rakousko. Jestliže v říjnu 1921 klesla hodnota marky na setinu předválečného kurzu, v říjnu 1922 to byla už jen tisícina.

V červenci 1923 dosáhla cena jednoho amerického dolaru bilión marek a 15. listopadu 1923 pak rekordního kurzu 4,2 biliony marek za dolar. Z této doby znají filatelisté poštovní známky s nominální hodnotou v stovkách miliard marek.

Problémy této doby popisuje sugestivně ale i vtipně Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“ Teprve pak byla v Německu zavedena takzvaná „Rentenmark“, zvaná taky „obilní marka“ v kurzu jedna nová marka za jeden bilion marek starých.

V Rakousku nedošlo až k takovému extrému díky kancléři Ignáci Seipelovi. Ten se snažil ze všech sil situaci stabilizovat. 16.září 1920 vstoupilo Rakousko do Společnosti národů. 4.října 1922 pak byly podepsány takzvané „ženevské protokoly“ mezi Rakouskem a Velkou Británií, Francií, Itálií a Československem. Rakousko obdrželo na stabilizaci svého hospodářství kredit ve výši 650 milionů zlatých korun (který pak splácelo až do sedmdesátých let) zato se ale zavázalo jednak skončit s iniciativami vedoucími ke spojení s Německem, bylo tedy přinuceno k samostatnosti. Dále mu byl vnucen stabilizační plán s reformami vedoucími k stabilizaci rozpočtu. Následkem bylo masové propouštění a vzestup nezaměstnanosti – ta mezi válkami v Rakousku dosáhla v roce 1930 až 25 procent a byla jednou z příčin sympatií rakouského obyvatelstva k ideologii jejich rodáka působícího v Německu – Adolfa Hitlera. Příjmy z tabáku a cel byly zálohovány věřitelům. Až do 30.7.1926 dohlížel na dodržování sanačního plánu generální komisař Alfréd Zimmermann z Nizozemí.

Nicméně v důsledku stabilizace měny se Seipel rozhodl provést měnovou reformu. Opustit zdiskreditovanou korunu a zavést novou měnu, volba padla na Schilling.

Ironií osudu odhlasoval rakouský parlament tuto změnu 20. prosince 1924, měsíc po Seipelově rezignaci. Schilling byl zaveden od 1.března 1925 a odpovídal 10 000 korunám. Měl sto grošů čili jeden groš byl 100 korun.

Díky přísné restriktivní měnové politice se stal tvrdou měnou, přezdívalo se mu „alpský dolar“.

Šilink zůstal Rakušanům do „Anschlussu“ v dubnu 1938. Pak byla zavedena říšská marka, která byla Rakušanům vyměněna v pro ně výhodném kurzu 1,5 ku 1. O rok později Hitler k Čechoslovákům tak shovívavý nebyl, tam se měnila marka k československé koruně 1:10 i když byla hodnota československé koruny podstatně vyšší.

K Schillingu se Rakušané vrátili po válce, už ale nebyl ze stříbra, ale z niklu, nicméně se podařilo po počátečních hladových letech ekonomiku i měnu stabilizovat.

Schilling sloužil až do zavedení Eura v roce 1999 – hotovost od roku 2002 (i když byl od 1.července 1976 pevně vázán na německou marku v kurzu 7:1, čili Rakušané se v podstatě vzdali vlastní emisní politiky – Rakousko přistoupilo k EU, jehož bylo Německo zakládajícím členem, až v roce 1995) a Rakušané na něj sentimentálně vzpomínají dodnes – i když si naprostá většina uvědomuje výhody společné evropské měny, které jejich peněženkám přináší.

Schilling byl ale „Erfolggeschichte“ rakouské státnosti.

Bitva u Pávie

               Jsou bitvy, které změní chod dějin na na celá staletí. Většinou je to při střetnutí velmocí, přičemž jedna z nich tímto střetem na dlouhou dobu ztratí svou sílu a musí uvolnit místo té druhé. Je otázka, jak by se vyvíjely světové dějiny, kdyby střet dvou armád u lombardské Pávie, který se odehrál před 500 lety 24. února 1525  dopadl podle očekávání a znamenal definitivní triumf francouzské moci v Itálii. V podstatě nikdo nic jiného nečekal a šance římského císaře Karla V. na obhájení své svrchovanosti nad severní Itálií, která byla stejně už po celá staletí jen čistě formální byly tak minimální, že by se dnes v sázkové kanceláři pohyboval kurs někde okolo 1:100. Kdo by si tehdy vsadil, mohl se stát boháčem, jenomže tehdy bookmakeři ještě nebyli.

               Není každodenní záležitostí, že najde válečné vraždění své zobrazení ve vnitřní výzdobě kostela. V Pávii to tak je, bitva je znázorněna a fresce kostela San Theodoro.

               Bitva u Pávie byla vyvrcholením  určitého vývoje posledních desetiletí, znamenala definitivní konec francouzské kavalerie jako rozhodující vojenské síly a prosadila definitivně sílu palných zbraní. Středověk v tento den na válečném poli definitivně skončil, začal novověk.

               Francouzi od konsolidace vlastního stoletou válkou rozvráceného státu lstivým a bezohledným králem Ludvíkem XI začali hned pokukovat po bohaté Itálii jako lákavé oběti a kořisti. Od konce patnáctého století podnikli několik pokusů Itálii ovládnout, což mělo za následek tvorbu různých protifrancouzských koalic, které se s rozdílnými úspěchy francouzské invazi bránily. V roce 1494 vpadl do Itálie Ludvíkův 24 letý syn Karel. Karel VIII sice nebyl bůhvíjaký rek, byl malý, neduživý a následkem obrny kulhal, o to větší ale byla jeho ctižádost. Vzpomněl si, že v roce 1442 Aragonci vyhnali z Neapole francouzský rod Anjou a rozhodl se tuto křivdu napravit. Propochodoval víceméně bez odporu Itálií a zbavil trůnu král Alfonse II. Jenže pak musel před novou koalicí z Neapole prchat a po cestě mu celá armáda zemřela na zcela novou nemoc – Syfilis, který proto dostal jméno francouzská nebo neapolská nemoc.

               Tento neúspěch se pokusil korigoval Karlův nástupce Ludvík XII ale ani on se v Miláně trvale neudržel – navíc se tehdy od Milána oddělila severní část vévodství a hledala ochranu před Francouzi ve švýcarském spříseženstvu – tak vznikl kanton Tessin s Luganem a Locarnem. Ludvíkův syn Fratišek I. vpadl do Milánska hned poté, co svého otce na trůnu následoval tedy v roce 1515 a podařilo se mu ho dobýt. Ovšem už v roce 1521 ho odtud vypudil nový císař Karel V, který se spojil s papežem Lvem X z rodu Medicejských.

               Karel s Františkem se utkali i ve volbě nového císaře. Poté, co císař Maximlián, známý jako „poslední rytíř“ v roce 1519 zemřel, ucházel se o uprázdněný trůn jednak jeho vnuk devatenáctiletý Karel a dvaceti pětiletý František. Díky úplatkům, na které Habsburkovi půjčily peníze bankovní domy Fuggerovců a Welserovců z Augsburku, byl zvolen Karel. Ten tak vládl v Německu, Burgundsku i ve Španělsku a Františkovi bylo v tom obklíčení trochu úzko.

               Koncem roku uzavřel spojenectví s novým papežem Clemensem VII a benátskou republikou a 26.října vtáhl do Milána. Nepoddalo se mu ale celé vévodství, některá města, jako Pavia, zůstala věrná císaři. 1.listopadu ji Francouzi začali obléhat. Byla to obtížná akce, Pavia platila už v časech Karla Velikého jako nedobytná, proto byla i hlavním městem Langobardského království a bránil ji kontingent 6000 vojáků. Císař musel jednat a poslal Pavii na pomoc armádu pod vedením neapolského vícekrále Charlese de Lanoy.

               Taktika obou armád byla naprosto rozdílná. Francouzi stále spoléhali na sílu obrněné těžké jízdy, i když  jim po boku stála i pěchota se střelnými zbraněmi. Císařští pak spoléhali na pěchotu ozbrojenou arkebuzami – těžkými puškami, které sice byl těžkopádné, ale jejich koule dokázaly na sto metrů prorazit brnění útočících jezdců. Jejich taktiku kdysi vymyslel dědeček mladého císaře Karla Maximilián. Byla to tak nějak z nouze ctnost. Poté, co se oženil s dědičkou burgundského vévodství Marií, vznesl na tuto zemi nároky i francouzský král Ludvík. Maximilián správně pochopil, že burgundské měšťany naučí dřív střílet než jezdit na koni a vymyslel defenzivní taktiku tercií, kdy střelci z arkebuz nebo mušket pod ochranou pikanýrů s dlouhými  píkami ostřelovali útočnou jízdu, jež se marně snažila prorazit přes hroty pík zaražených do země. Tato taktika přinesla Maximiliánovi vítězství a ono burgundské vévodství, ovšem platila jako defenzivní. Tercie byly sice proti útokům jízdy velmi odolné, ale těžkopádné a prakticky neschopné manévrování nebo dokonce útoku.

               Taktiku falangy s dlouhými píkami používali Švýcaři. V této formaci byli schopni i zaútočit a dokázali to v roce 1477 u Nancy, kdy ukončili expanzivní plány i život burgundského vévody Karla. Jenže při útocích na tercie složené z pikanýrů a arkebuzníků si vylámali zuby. To pocítili bolestivě v bitvě u Bicoccy v roce 1522 a tato porážka jim ještě seděla v kostech. 3000 Švýcarů se nacházelo ve francouzském vojsku a byli to oni, kdo se z bitvy zachránili – poučeni utekli včas.

               Císařská armáda, která dorazila k Pavii byla ovšem v nezáviděníhodné situaci. Císař opět jednou neměl peníze, aby platil svým vojákům žold. To byla jeho chronická slabina a to navzdory tomu, že z Ameriky proudily tuny zlata a stříbra – vždyť jen o čtyři roky dřív v roce 1521 dobyl Cortéz aztécký Tenochtitlan. Ovšem navzdory obrovským množstvím drahých kovů, které v Evropě způsobily nekontrolovatelnou inflaci a prakticky vedly k zániku rytířského stavu, bylo Španělsko stále na hranici platební neschopnosti (ostatně za Karlova syna Filipa muselo Španělsko až třikrát vyhlásit státní bankrot. Toto španělské hospodářství je dodnes důkazem, jak se dá i největší bohatství beze zbytku rozfofrovat, když se hospodaří bez rozumu. Kromě finančním problémů musel Karel zápasit i s rozmáhající se reformací Martina Luthera a právě v letech 1525 a 1526 vypukla selská válka, která zdevastovala celé jižní Německo. Karel měl tedy starostí nad hlavu, Itálie se ale nehodlal vzdát.

               Armáda de Lannoye byla tedy špatně placená a hladová a její bojová morálka byla pod psa. Dezerce byly na denním pořádku, Lannoy byl rád, že k Pavii přivedl aspoň 25 000 vojáků. František byl o situaci v nepřátelském vojsku dobře informován. Věděl, že císařští dlouho nevydrží, jejich armáda se spíš dřív než později rozpadne. Zvolil tedy obrannou taktiku a své vojsko stáhl d opevněného tábora u hradu Mirabello.

               Lannoy věděl, že je víceméně ztracen.  Z naprostého zoufalství se rozhodl na francouzský tábor zaútočit. S tím nemohl počítat skutečně nikdo, kdo se trochu vyznal v tehdejším válečnictví. Císařští zaútočili v noci na 24 února (byl to den 25.narozenin císaře) na francouzský tábor a podařilo se jim prolomit opevnění a vniknout do tábora. Současně zaútočili vojáci pavijské posádky. Framcouzi měli ovšem navzdory překvapení dost času se zformovat. František dostal své jezdce do útočné formace, ale v tom okamžiku na ně zaútočili císařští arkebuzíři  a dobyli předhradí Mirabella. Jízda v čele s Františkem zaútočila na císařské pěší útvary, ale bez úspěchu. Proti útokům jízdy byly tercie, jak už jsem psal, velmi odolné. Už tím, že byli Francouzi přinuceni k útoku, vlastně prohráli. Palba decimovala jezdce, 1500 baskických střelců z arkebuz proniklo až do centra francouzského vojska, kde se nacházel sám král. Ve snaze zachránit panovníka, pod nímž byl zastřelen kůň, zahynuli příslušníci nejvyšší francouzské šlechty, velitel jízdy admirál Bonnivet, vévoda Luis II de Trémouille, maršál Thomas de Fox, Jacques II de Chabennes nebo Richard de la Pole. Sám král a s ním celá řada vysokých hodnostářů včetně navarrského krále Jindřicha II upadla do zajetí.

               Zatímco ztráty přiznané vítěznou císařskou stranou kolísají od tisíce do 5000 padlých as zraněných, ztráty Francouzů se překvapivě shodují skoro ve všech historických zdrojích. Podle nich padlo 10 000 – 12 000 vojáků a dalších 9000 bylo zraněno nebo zajato. V podstatě tak byla zničena celá francouzská armáda.

               Triumf byl o to větší, že byl naprosto nečekaný a změnil taktiku válečnictví na dalších sto let. Jízda sesedla z koní a v armádách budoucnosti hrála jen podpůrnou vedlejší úlohu, hlavně úlohu průzkumu bojišť. Z těžkého brnění se stalo jen dekorativní s prsními pláty a brzy zmizelo zcela – bránilo vojákům v pohybu a před kulkami z arkebuz nebo Mušket stejně nechránilo. Teprve švédský král Karel Gustav dokázal taktiku pěších tercií skládajících se z pikanýrů a mušketýrů změnit a zmodernizovat, což přineslo Švédsku v sedmnáctém století velmocenské postavení, zlomené až porážkou u Poltavy v roce 1709.

               František byl Lannoyem dopraven do Madridu, kde byl přinucen v roce 1526 podepsat mírovou smlouvu. Tu sice nedodržel a po své propuštění ihned znovu zahájil válečné akce, ale jeho síla byla nalomena a Itálii už nikdy nedobyl. Nebylo z čeho brát. Ono vycvičit nové desetitisíce jezdců je dlouhodobá záležitost, pokud je vůbec možná. 5 srpna 1529 byl konečně uzavřel mír mezi francouzským králem a císařem Karlem. Byl to takzvaný „dámský mír, protože ho dojednaly v zastoupení obou panovníků, císařovy tety Markéty Rakouské a Františkovy matky Luisy Savojské. Nejhůř dopadl papež Klemens VII. Protože se s Francouzi spojil, stal se Řím cílem plundrujících císařských armád, které se ani po svém epochálním vítězství u Pavie nedočkaly svého žoldu. Nakonec se zoufalí vojáci rozhodli vzít Řím útokem, podařilo se jim hradby města 6.května 1527 překonat a následovalo tzv „Sacco di Roma“, několikatýdenní plenění Říma, které svou brutalitou překonalo i řádění Vandalů v roce 455. Papeži se podařilo díky statečnosti jeho švýcarské gardy (daru Františka I.) utéct před zuřícími žoldnéři (z nichž mnozí byli protestanti a papeže by si tedy rádi vychutnali) do Andělského hradu, kde pak přečkal hrůzy, které díky jeho nerozvážné politice postihly „věčné město.“

               Bitva u Pávie měla tedy hned několik revolučních významů.

               Rozhodujícím způsobem změnila způsob válčení a válečnou taktiku.

               Na dvě stě let přenechala moc v severní Itálii Španělům a po vymření španělských Habsburků Rakušanů, kteří se zde udrželi až do roku 1859, v roce 1849 se zde tedy mohl proslavit slavný český generál Josef Václav Radecký z Radče u Custozy, díky čemuž vznikla slavná melodie Radeckého pochodu.

               Francie, sahající po velmocenské pozici v Evropě, byla vržena zpět, znovu začala ohrožovat sousedy na své západní hranici až za Ludvíka XIV a definitivně tuto hranici prolomila až po francouzské revoluci pod vedením císaře Napoleona.

Margaret Thatcher

               Událost z 11.února 1975, tedy před padesáti lety, nevypadala na první pohled nijak revolučně a rozhodně se od ní neočekávalo, že změní chod dějin. Pokud se zpráva o volbě nové předsedkyně konzervativní britské strany dostala na přední stránky novin, bylo to spíš proto, že samotný fakt, že v čele jedné z tradičních britských politických stran stála poprvé žena. Takže jsme se nad tím zasmáli a počkáme si, kdy ji její spolustraníci zase odstřelí?

               Ti, kdo na něco takového čekali, se měli hrozně zmýlit. Margaret Thatcherová zůstala v čele své strany dlouhých patnáct let a změnila nejen Británii, ale iniciovala i změny na celém světě. Které nás právě svými důsledky dohánějí. Změna sociálního kapitalismu na kapitalismus divoký a egoistický musela logicky vystupňovat společenské napětí, rozevřít nůžky mezi bohatými a chudými, s čím se ovšem počítat nedalo, že do čela nespokojených se postaví právě miliardáři, kteří si koupili veřejná média a obrátí nenávist špatným směrem – proti elitám, tedy proti vzdělaným lidem.

               Přičemž právě u vzdělání to začalo. V Británii je vzdělání soukromé a drahé. V podstatě se pohybuje na třech úrovních. Elitní privátní školy pro nejbohatší, soukromé školy pro střední třídu a státní školy pro proletariát. Dostat se z jedné společenské vrstvy do druhé je velmi těžké, protože drahé a sotva si to někdo může dovolit. A když tak za cenu kreditů, které pak splácí po většinu svého výdělečného života. Labouristi, kteří byli po druhé světové válce u moci několik dekád, tuto diferenciaci vzdělání nezrušili. Stejně jako většina politiků ani oni neměli zájem na vzdělaném voličstvu, protože to nevzdělané se lépe manipuluje. Většina Britů měla jen základní vzdělání, ostatně i dnes je jen v Londýně údajně na 600 000 analfabetů.

               Ovšem od vzrušeného roku 1968, kdy stály státy západní Evropy, především Francie a Itálie před komunistickým převratem a zachránila je před ním jen sovětská intervence v tehdejším Československu, byl hlavním cílem všech vlád na „Západě“ sociální smír. Což vedlo k udržování zaměstnanosti za každou cenu, zvyšování platů, což rozpalovalo inflaci, státní zadlužení a vedlo k neomezené moci odborů, ochotných kdykoliv z jakékoliv příčiny stávkovat. (Známý je výrok rakouského premiéra Bruna Kreiského, že je mu milejší miliarda dluhu než 10 000 nezaměstnaných) Přičemž odboráři pracovali právě s nevzdělanými a lehce manipulovatelnými vrstvami společnosti. Ovšem takový sociální stát za každou cenu brzdil logicky výkonnost ekonomiky.

               Toryové, čili konzervativní britská strana, byla u vlády už v letech 1970 – 1974, moc toho ale nedokázala, ve Spojeném království totiž platil společenský konsenzus, že na veřejný sektor a sociální stát se nasahá, to bylo absolutní tabu. Zklamaní voliči dali tedy ve volbách v roce 1974 hlasy zase labouristům a zklamaní členové konzervativní strany přinutili k abdikaci svého předsedu Edwarda Heatha. Thatcherová, která byla v jeho vládě ministryní pro vzdělání a vědu (tedy právě v oboru, kde byly reformy nejpotřebnější, ale samozřejmě se ani za její éry nekonaly) patřila k při volbě nového předsedy outsiderům, už proto, že byla žena. Podařilo se jí ale zmobilizovat na svou stranu takzvané „poslance ze zadních lavic“, kterých si do té doby nikdo příliš nevšímal  – politické boje se odehrávaly v předsednictvu. 11. února pak ve druhém kole volby získala absolutní většinu 146 hlasů. Hned se projevila jako státnice, když svým zástupcem udělala poraženého protikandidáta Wiliama Whitelawa, který se pak stal jedním z jejích nejloajálnějších spolupracovníků – na rozdíl od bývalého předsedy Heatha, který ji ze srdce nenáviděl a dával to najevo při každé příležitosti.

               Po pravdě řečeno, Margaret si nikdy nedokázala získat srdce lidí. Její chladný odtažitý způsob jednání dráždil, nesnášela ji ani královna (i když jí udělila při odchodu z funkce řád za zásluhy a v roce 1992 ji povýšila do šlechtického stavu a umožnila jí tak zasedat v horní sněmovně) a nesnášejí ji dodnes intelektuálové a spisovatelé. Ať už v životopisném filmu, kde ji zobrazila Meryl Streepová nebo v seriálu Crown, kde si dal Peter Morgan záležet, a aby herečka hrající Margaret Thatcherovou skutečně působila nesympaticky, jak si to on představoval, nechal ji hrát své tehdejší partnerce Gillian Anderssonové – zvládla to perfektně.

               Margaret se narodila 13.října 1925 jako Margaret Hilda Roberts v rodině, kterou by bylo možno zařadit k nižší střední třídě. Otec byl obchodník, matka švadlena, oba členové metodistické církve, přičemž matčin fanatismus ji s dcerou zřejmě odcizil. Margaret se až do konce života nenaučila chovat v „lepší společnosti“, což právě královnu vyvádělo z míry. Ale Margaret neměla potřebu se móresům společenské smetánky přizpůsobovat. Do politiky vstoupila hned po válce, v roce 1950 se poprvé marně pokoušela o zvolení do dolní sněmovny. To se jí podařilo až o pět let později, mezitím ovšem došlo v jejím životě k rozhodující změně – provdala se za o deset let staršího, rozvedeného, ale majetného Denise Thatchera. Jeho peníze jí umožnily vystudovat práva, mezitím v roce 1953 přivedla na svět dvojčata. V roce 1955 už měla úspěch a stala se poslankyní v dolní sněmovně. Pak vedla její cesta už jen vzhůru a 11.února 1975 si ji zoufalí toryové zvolili za předsedkyni. Mysleli si zřejmě, že hůř už stejně být nemůže.

               Měla čtyři roky na to, aby se připravila na zápas o moc. Pochopila naprosto přesně, že hlavní kámen pod kolem britské ekonomiky jsou všemocné odbory. Na jejich odporu ztroskotala nejen konzervativní vláda jejího předchůdce Heatha, ale i následující labouristická vláda Jamese Calaghana. Vlna stávek v zimě 1978–1979, zvaná „zima úzkosti“ vedla k tomu, že volby vyhráli konzervativci vedení Thatcherovou. Margaret se stala předsedkyní vlády.

               A rozhodla se zem reformovat, a to bez ohledu na ztráty, ať se to Britům líbí nebo nelíbí. Vodu odborům ale zahřívala pomalu, zbavila je moci celkem pěti zákony přijatými postupně během tří jejích mandátů.  Také zreorganizovala policii, která dostala pravomoci potlačovat násilné útoky proti „stávkokazům“. Takzvané „stávkové lítací hlídky“ byly totiž ozbrojenou pěstí odborů, skoro jako naše lidové milice. Během prvního mandátu postupovala Thatcherová ještě opatrně, byla ostatně konfrontována s mnoha problémy – problém rebelujícího Severního Irska, hospodářské recese s třemi miliony nezaměstnaných nebo incidentu na iránském vyslanectví v Londýně, které obsadili iráčtí teroristé. Tuto situaci zvládla tím, že povolila použití síly, poprvé ukázala, že se nebojí odvážných rozhodnutí. Přesto byla její popularita v roce 1981 na dně a čelila rebelii ve vlastní straně – pánové už měli ženské vlády dost, přesně tak, jak to od začátku předvídal bulvár. Thatcherová povstání ve straně ustála a pak přišla – jako na zavolání – válka o Falklandské ostrovy – nebo Malvíny, jak jim říkají Argentinci a jak jsme jim během této války museli říkat i my v komunistických zemích.

               V Argentině vládla od roku 1976 vojenská junta. Každý diktátor potřebuje válku, aby zakryl své neúspěchy a ospravedlnil tvrdý postup proti svým „poddaným“. Ovšem válku nesmí prohrát. Nemusí ji vyhrát, ale porážka je nepřípustná. Stejně tak ale může vyhraná válka pomoci demokraticky zvolenému vládci. Je nepochybně pravda, že Britové Argentincům dávali nepokrytě naději, že by se ostrovů vzdálených 12 000 kilometrů od Londýna docela rádi vzdali. Už po celá desetiletí zde neinvestovali, podnikatelé odcházeli, nestavěly se silnice a letiště v Port Stanley vybudovali nakonec Argentinci sami. Argentinští generálové došli k závěru, že když ostrovy, o které se s Brity hádali už sto padesát let, obsadí, zmůže se Velká Británie nanejvýš na nějaký protest před radou bezpečnosti spojených národů a pak přijme daný stav. V dubnu 1982 obsadili ostrovy. Čas zvolili správně, na jižní polokouli byl podzim, správně počítali s tím, že než by Britové dopravili do blízkosti Falkland své vojáky, bude už zima a bouřlivé moře bude bránit ve vojenských akcích. Margaret ovšem pochopila svou šanci a hned se jí chopila. Poslala k Falklandským ostrovům flotilu, která dokázala po několikatýdenních bojích ostrovy získat pro Británii zpět. Zahynulo 259 britských vojáků a 777 jich bylo zraněno, ale vítězství přineslo toryům tak velkou popularitu, že pohodlně vyhráli volby v roce 1983. Argentinské generály prohraná válka stála jejich moc a některé i svobodu. Diktátoři prostě svou válku prohrát nesmí, že Vladimíre Vladimiroviči?

               Po velkém volebním vítězství v roce 1983 začala Margaret dělat pořádky. Napřed s hornickými odbory. Doly byly hned po válce znárodněny a jako státní podnik vytvářely velkou ekonomickou ztrátu, kterou jim vláda kompenzovala – ročně to dělalo kolo 100 milionů liber. Národní uhelná rada se rozhodla zavřít dvacet nejztrátovějších dolů a horníci vstoupili do stávky. Dost nešikovně v dubnu, kdy potřeba energie klesá, a navíc se vláda dobře připravila. Přesto že se nakonec nefáralo na 131 ze 174 šachet, ke kolapsu nedošlo. A policie zabránila útokům na „stávkokazy“. Boj trval bezmála rok, v té době jezdili zástupci hornických odborů i do Československa, aby si zde stěžovali na zlý kapitalismus. Samozřejmě nám nikdo neřekl, že právě doly byly v Británii obrazem socialistického hospodaření. Když ale zima 1984–1985 proběhla bez nějakých výpadků energie, horníci to vzdali a vrátili se do práce. 5.března 1985 vyhlásily odbory kapitulaci, 30 000 horníků přišlo o práci, neproduktivní doly byly zavřeny. Thatcherová triumfovala. V roce 1986 stejně porazila s pomocí vydavatele Murdocha všemocný odborový svaz tiskařů. Odbory ztratily svou moc a poté i členstvo. Ze 14 milionů v roce 1979 klesl počet členů v roce 1990 na 9 milionů. Pro svou neústupnost si Margaret vysloužila přízvisko „Železná lady“, pod kterým ji známe dodnes. Ostatně stejnou neústupnost ukázala už v roce 1981, kdy ignorovala hladovku severoirských odbojářů s poznámkou, že v sebevraždě nehodlá nikomu bránit. Deset uvězněných včetně iniciátora celé akci Bobbyho Sandse hladem zemřelo a Thatcherovou nepřiměla ke změně názoru ani skutečnost, že někteří z nich byli během hladovky zvoleni poslanci do dolní komory britského parlamentu. Nabízí se otázka, jak by ji mohl hladovkou vydírat Mahátma Gándhí, kdyby byla premiérkou v poválečných časech a zda by Indie nebyla ještě stále britskou.

               Thatcherová začala s velkým programem privatizace, během osmdesátých let bylo zprivatizováno 30 velkých státních společností, zaměstnávajících 900 000 lidí. Kapitál získaný privatizací použila vláda na umoření státního dluhu. Rafinované bylo, že předkupní právo na akcie privatizovaných společností měli jejich zaměstnanci a drobní investoři. Tím, že se stali spolumajiteli firem, ve kterých pracovali, zvýšila se zainteresovanost na produktivitě práce.

               Problém výroby automobilů vyřešila Margaret svým způsobem. V roce 1979 bylo ve Velké Británii 42 automobilek, které vyráběly neprodejné automobily a v zájmu plné zaměstnanosti na to braly dotace od státu. Zastavení finanční podpory vedlo ke krachu skoro všech výrobců, některé převzali zahraniční investoři, na britský trh vstoupila například Mazda, které zde začala vyrábět. Automobilový průmysl začal zase přinášet zisky na ulici ale zůstaly desetitisíce dělníků z tohoto odvětví. Žádaným suvenýrem byl hrnek na kávu s nápisem „I still hate Thatcher“.  Myslím, že to Margaret nevadilo, pokud na to dokonce nebyla hrdá. Vedle historicky nejvyšší nezaměstnanosti tu byly totiž i nepopiratelné hospodářské úspěchy.

               Thatcherové se podařilo snížit daně z 37,5 procenta na 25 procent a nejvyšší daňová sazba z investičních příjmů z 94 procent na 40 procent, aniž by zvyšovala státní dluh. Ovšem daň za její reformy byla bolestivá. Aby daňové výpadky kompenzovala, zavedla nakonec takzvanou „Pol tax“, všeobecně zvanou jako „daň z hlavy“, nejprve v roce 1989 ve Skotsku a v roce 1990 i v Anglii. Byl to v podstatě příspěvek na komunální služby, aby je nemusela platit centrální vláda, ale daň vzbudila velmi negativní reakce. Ve Skotsku během jednoho roku „zmizel“ jeden milion lidí, čili 20 procent skotského obyvatelstva. Lidé si měnili byty, přehlašovali adresy, aby nebyli dohledatelní. Popularita konzervativní vlády rychle klesala a dosáhla v roce 1990 30 procent. Popularita premiérky byla ještě nižší. což byl ostatně zajímavý úkaz celé doby jejího vládnutí. To vedlo k vnitrostranickému puči, kdy byla Thatcherová ve vedení strany nahrazena svým odchovancem Johnem Majorem. Důvodů bylo více. Kromě oné daně z hlavy to byl i zápas o přičlenění britské libry k evropskému měnovému systému a hlavně – po jedenácti letech vlády se Thatcherová už okoukala a její spolustraníci si mysleli, že to bez ní dokážou stejně dobře. Thatcherová svůj pád nikdy nestrávila. Majora napadala při každé příležitosti a věrna své protievropské orientaci jezdila po světě a útočila na EU a její instituce. K tomuto odkazu se ostatně hlásí i Václav Klaus a podobní lidé vyznávající „thatcherismus“. Od roku 2000 ji začaly brzdit opakované mozkové příhody, a nakonec i těžká demence. Zemřela 8.dubna 2013.

               Jaký tedy je její odkaz? Dosti rozporuplný.

               Margaret obětovala zcela sociální stát, odmítla přerozdělování státního bohatství. To mělo za následek úpadek určitých regionů, jako například severovýchodu Anglie okolo města Lincolnu, které se z její politiky nevzpamatovaly dodnes. Vylidnily se, infrastruktura se zde rozpadla, už tam není co řešit. Nezaměstnanost se držela vysoko, veřejné zdravotnictví upadalo vzdělání bylo nadále drahé. Thatcherismus popřel jakoukoliv společenskou solidaritu, podporoval egoismus a obohacování za každou cenu. Miliardáři se množili jako houby po dešti, být „jen multimilionářem“ už nebylo „in“. Londýnská City, která se stala „průmyslem na peníze“ produkovala nové a nové milionáře, kteří skupovali a skupují ještě stále bytové komplexy v Londýně, takže bydlení se pro normálního člověk stává stále nákladnějším bez naděje si byt moci koupit. A Británie se stala vzorem pro celý kapitalistický západ, zejména, když se americkým prezidentem stal v roce 1980 Ronald Reagan, který s Thatcherovou ideové velmi dobře souzněl. Společně zazvonili umíráčkem sociálnímu státu a odstartovali divoký bezohledný kapitalismus, kde jsou jedinou hodnotou úspěchu peníze. A peníze, jak je známo nemají morálku. Společnost, pokud chtěla být úspěšná, se tedy morálních hodnot musela vzdát také.

               Hodnocení Margaret Thatcherové historiky se velmi liší. Zatímco konzervativně orientovaní spisovatelé jako Paul Johnson v ní vidí hrdinku a zachránkyni, levicově orientovaní spisovatelé, jako Petr Morgan jí nemůžou přijít na jméno. Její zásluhy o britské hospodářství nikdo víceméně nezpochybňuje, i když byly draze vykoupené. Ale její politické působení uvedlo do pohybu temné proudy ve společnosti, které nakonec po padesáti letech vynesly k finanční a posléze i politické moci kreatury jako Donalda Trumpa, Elona Muska, Petra Thiela nebo Andreje Babiše.

               Toho 11.února 1975 se dal do pohybu první kamínek, který měl strhnout lavinu, která zavalila starý svět sociálního smíru. Paradoxně se to stalo v zemi, která si velmi potrpí na tradici a která se už vzdala svého staletého údělu být světovou velmocí.

Málokterý člověk se stal pro národ, ve kterém se narodil, takovým symbolem jako Petr Velký. Každý z ruských vládců má tendenci se s ním srovnávat, zejména pak muži, kteří by vedle něho tělesně vypadali jako trpaslíci. Jak Stalin, tak Putin nedorostli ani na 170 centimetrů. Petr se svou výškou, která je odhadována na něco mezi 201 a 215 centimetry, byl obrem ve své době a by byl jím ještě i dnes. Ovšem své přízvisko „Veliký“ nedostal pro svůj tělesný vzrůst, ale pro svůj politický výkon. 8.února (podle juliánského kalendáře, který se tehdy v Rusku používal 28.ledna) 1725 se jeho životní cesta uzavřela, tedy přesně před třemi sty lety.

Petrova cesta za mocí nebyl snadná. Jeho otec, car  Alexej Michajlovič, druhý car z rodu Romanovců zplodil totiž ze dvou manželství celkem 14 dětí a Petr byl z nich nejmladší, tedy čtrnáctý. PO předčasné smrti cara Alexeje (zemřel ve věku 47 let) nastoupil na trůn jeho nejstarší syn a Petrův nevlastní bratr Fjodor. Ten nebyl špatným carem, ale zemřel už v roce 1682 dvacetiletý a bez legitimního následníka, protože jeho jediný syn Ilja zemřel v roce 1681 už deset dní po porodu.

Po smrti Fjodora byl legitimním následníkem jeho mladší bratr Ivan, který byl ale slabomyslný. Vzápětí vypukla válka mezi rodinami manželek cara Alexeje a sice mezi jeho dcerou Sofií (narozenou 1657) a druhou manželkou Natálií Nariškinovou. Boj rozhodla carská garda, takzvaní „Střelci“, kteří už od dob Ivana Hrozného požívali velkou moc. Patriarcha Joachim správně pochopil, že Ivan se k vládě naprosto nehodí a vyhlásil za cara syna Natálie a ted ivanova nevlastního bratra Petra. Poté, co se roznesla zpráva, že rodina Natálie Naryškinové Ivana zavraždila, aby na jeho místo dosadila desetiletého Petra, střelci vnikli do Kremlu a před očima desetiletého chlapce zavraždili dva jeho strýce a jeho vychovatele Matvejeva. Petr do této chvíle střelce nenáviděl a dal jim to při jejich dalším povstání v roce 1698 spočítat.

Nakonec byl díky patriarchovi uzavřen kompromis. Ivan byl vyjmenován carem pod regentstvím jeho starší sestry Sofie Alexejevny a Petr jeho spoluvládcem „druhým carem“.

Ovšem v Kremlu sídlil jen „první car“ Ivan a jeho sestra, který za něj vládla. Petr se svou matkou žil v jakémsi luxusním vyhnanství ve vesnici Preobraženskoje nad Kljazmou. Tento pobyt na něj udělal dojem na celý život, protože v jeho sousedství žili kupci, podnikatelé a řemeslníci z evropského Západu (mezi nimi i předkové dnešního rakouského prezidenta Van den Bellena) a Petr stykem s nimi poznával jiný svět a rozhodl se Rusko změnit reformami, které by ho přiblížily tomuto západnímu způsobu života. A z kamarádů, většinou synů důstojníkl preobraženského pluku, se kterými si hrál pubertující Petr na válku vznikla později skupina jeho pobočníků a vojenských velitelů – jako například syn kaprála pluku Alexandr Danilovič Menšikov, , který se původně živil prodejem pirohů na moskevských trzích a pod Petrem to dotáhl až na knížete a maršála, nebo generalissimus Romodanovski, který pak velel Petrově osobní gardě. Menšikov se měl stát Petrovou pravou rukou a nejvlivnějším ministrem. Schopným, chytrým a nesírně zkorumpovaným – korupce patřila už tehdy v Rusku k nosným pilířům fungování státu. I když byl uznán vinným a odsouzen k obrovské pokutě 700 000 rublů (jedna kráva stála šest rublů), Petr ho nezavrhl a měl pro něj až do konce života slabost.

V roce 1689, tedy ve věku 17 let se Petrovi podařilo uchopit moc. Sofii Alexejevně totiž lezl dospívající konkurent jejího bratra stále víc na nervy a najala 600 střelců, aby Preobraženskoje přepadli a Petra i s matkou zabili. Komplot se ale prozradil, což vedlo k svržení Sofie i jejího ministra Golicyna. Ivan zůstal formálně spolucarem, ale do ničeho nezasahoval. Zemřel v roce 1696, ovšem stačil zplodit pět dcer, z nichž dvě měly hrát v ruských dějinách podstatnou roli. Petr se musel ovšem nejprve prosadit proti své mocichtivé matce. Zejména v jeho prvních letech vlády zasahovala do řízení země a vnutila Petrovi za manželku Jevdokii Lopuchinovou. Ta mu porodila v únoru 1690 syna Alexeje, ale její náboženská ortodoxie lezla Petrovi příliš na nervy a tak manželství bylo nakonec jen čistě formální a nakonec bylo rozvedeno. Ovšem Jevdokia si podržela vliv na syna a naočkovala mu nedůvěru k Petrovým světským reformám a jeho sekulárnímu stylu života, což přerostlo až do nenávisti mezi otcem a synem s tragickými důsledky.

Teprve po smrti Ivana se Petr odhodlal na svou dlouho plánovanou cestu do Západní Evropy.   V letech 1697–1698 cestoval „inkognito“ pod jménem Petr Michajlov po Evropě. Zejména se zajímal o stavbu lodí, námořnictví, pravidla obchodu a moderních řemesel. Sám se svou obrovskou postavou pracoval jako kovář nebo v loděnicích při stavbě lodí.

Do Ruska se musel vracet narychlo. Poté, co byl slavnostně přivítán v Praze i Vídni, spěchal do Moskvy, kde opět jednou vypuklo povstání střelců. Jenže stdřelci už neměli v Kremlu a jeho okolí monopol na ozbrojenou sílu. Petrovi přátelé vytvořili gardu, která se jim dokázala postavit. Podle legendy (která není doložena) nechal Petr střílet z děl do střelců, obléhajících Kreml z děl, když se před útokem podle tradice modlili. Prý se sarkastickou poznámkou, že tak je do nebe přijmou snadněji“. Povstání bylo potlačeno, sbor střelců zrušen a stovky z nich byly popraveny. Životopisný film o Petrovi přejal legendu o tom, že když Petrovi jeho syn Alexej vyčítal, že je jednoduché vynést rozsudky smrti a pak jen přihlížet, jak kati sekají odsouzencům hlavy, vstal car ze svého křesla, vzal od jednoho kata sekyru a dal se do krvavé práce osobně. Prostě Petrovi nebylo nic ruského cizí. Protože se Petr domníval – a zřejmě měl i pravdu – že ono povstání podnítila jeho žena Jevdokia, aby na trn dosadila jejich syna Alexeje a zmařila Petrovy reformy, nechal ji Petr zavřít do kláštera

Car se po svém návratu postil energicky do reforem, které narážely všude na odpor – bojarů i lidu. To je právě tak typické pro Rusko, které tiká přesně opačně než zbytek Evropy – tedy poud se Rusko za část Evropy dá považovat. Zatímco v Evropě vznikaly reformy pod tlakem lidových vrstev a panovníci museli svým poddaným ustupovat a reformy přijímat, tedy byl to vývoj zdola nahoru, v Rusku se reformy konaly shora. Car přikázal a lid se podvolil, i když nerad, protože by raději žil sice zaostalým ale nenáročným životem. Petr zreformoval říši, i když i za jeho vlády měla k modernímu státu hodně daleko. Bojaři byli rozděleni do 14 činů, ale nebyli uiž uzavřenou kastou – proto se mezi ně mohl dostat parvenu Menšikov. Městský stav byl rozdělen na tři gildy s autonomní městskou správou, bojarská duma byla nahrazena senátem, který měl poradní hlas ve vládě a dozor nad státní správou a soudnictvím. Říše byla rozdělena na 12 gubernií a ty na 43 provincie, byl zavedeno stálé vojsko a zavedena berní správa – čili začaly se pořádně vybírat daně. Petr zbavil moci i patriarchát, který přeměnil na synod jako nejvyšší úřad říšský pro věci duchovní, tedy udělal z patriarchy podle dobrého byzantského zvyku svého kaplana. Konec byl dob, kdy patriarchové rozhodovali o tom, kdo se stane carem – na což doplatil například reformní car Boris Godunov na začátku sedmnáctého století. Petr působil tak trochu jako později Atatürk v Turecku, rozhodl se udělat u Rusů Evropany, ať se jim to líbilo či nelíbilo. Můžeme rovnou říct, že nelíbilo, ale Petr postupoval s takovou rázností a surovostí, že jim nezbylo, než se podřídit. Jeho reformy šly až tak daleko, že přikázal bojarům holit si fousy či zakázal oblékání do ruských kaftanů.

Ovšem Petrovi byla jasná jedna věc. Rusko zůstane zaostalou asijskou zemí, pokud nezíská přístup k moři. Obchod po zemi byl v té době naprosto neproduktivní, pomalý a nepřinášel zisk. Moře bylo skutečným prostorem, po kterém se dopravovalo zboží a bylo tedy zdrojem bohatství. Jenže v tom byla svízel. Už v roce 1696 se Petr zúčastnil jako „prostý dělostřelec“ dobytí Azova na krymských Tatarech. Využil oslabení ochranné moci Tatarů, totiž Osmanské říše, která se po porážce u Vídně v roce 1683 nedokázala vzpamatovat. Mírem v Karlovicích v roce 1699 získalo Rusko Azov (Poláci pak Podolí a část Ukrajiny), ale nedokázalo ho udržet, vrátil ho Turkům v roce 1711, když už měl zcela jiné priority.  I když v roce 1698 založil Petr v ústí řeky Donu první námořní ruskou základnu Taganrog. Už v roce 1691 začal Petr s pomocí zahraničních odborníků stavět ruskou flotilu, ovšem jediným ruským přístavem byl v té době Archangelsk, který v zimě zamrzal.

Petrovo úsilí totiž směřovalo k Baltu. Odtud bylo mnohem blíž k vyspělým západním zemím a v cestě nestály průlivy Bospor a Dardanely, kontrolované nepřátelskými Turky. Jenže na severu stála jiná velmoc a to bylo Švédsko. Od třicetileté války platila švédská armáda za neporazitelnou a Švédsko ovládalo Finsko i území dnešních baltských republik.

Petr se rozhodl prorazit tento kruh a v roce 1700 začal severní válku, která měla trvat 21 let a území Kuronska doslova vylidnila (Riga ztratila například 90 procent svého obyvatelstva. Petr se spojil s Poláky a Dány podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Ovšem na začátku se nezdálo, že by sázka vycházela. Ve Švédsku totiž od roku 1697 vládl mladičký král Karel XII, energický voják a skvělý stratég, nazývaný ne bez příčiny „Lev severu“.

U Narvy utrpělo ruské vojsko o 40 000 vojácích katastrofální porážku od 8000 Švédů. Karel XII. vyřadil Dány a pak dobyl Varšavu a dosadil tam na trůn svého chráněnce Stanislava Leszynského. Petr zůstal proti „lvovi“ sám. Což ovšem neznamenalo, že by se hodlal své myšlenky dobytí Baltu vzdát.   Využil zaměstnanosti Švédů v Polsku a porazil jejich vojska 1701 u Erastferu v Livonsku a o rok později u Hummelhofu. 1703 obsadil ústí řeky Něvy a rozhodl se na tomto kusu bažiny postavit nové hlavní město. Petr Moskvu se jejími kláštery a mnichy divotvorci, jurodivými a tradičním způsobem života nenáviděl. V ústí Něvy se rozhodl postavit „Ruské okno do Evropy“. Dodnes převládá ovšem názor, že se mu podařilo pouze postavit kulisy, aby Evropa neviděla skutečné Rusko. To město stavěl doslova na kostech svých poddaných, které na stavbu nahnal, odhaduje se, že zahynuly až tři miliony lidí. On sám na stavbu osobně dohlížel, srub, který si dal postavit a kde v jednoduchých podmínkách bez jakéhokoliv luxusu žil, ukazují v Sankt Petersburgu dodnes. Volba jména je zajímavá. Samozřejmě jedná se o Petrův hrad, jenže Petr zvolil německou podobu názvu města. Stejně tak i námi nazývaný Petrodvorec, kde později vybudoval svůj císařský palác, se jmenuje v originále „Petergof“, čili „Petershof“. 

Na Petrohrad (Petrograd) bylo město přejmenováno až v březnu 1917 po únorové revoluci a pádu rodu Romanovců, dlouho mu to ale nevydrželo už v roce 1924 dostalo jméno po právě zemřelém vůdci bolševiků Leninovi. Ruština nebyla tehdy považovaná za jazyk, kterým by mohli vzdělaní lidé mezi sebou komunikovat. Jestliže tedy Petr, který své vzdělání získal především v Německu a v Holandsku zvolil pro svá města německá jména, v komunikaci mezi ruskou šlechtou se v průběhu osmnáctého století zabydlela francouzština. To se změnilo až po napoleonských válkách. Teprve pod dojmem faktu, že je napadli jejich „francouzští bohové“ a hlavně, že tyto „nadlidi“ Rusové dokázali porazit, začala vznikat na začátku devatenáctého století ruská literatura – v poezii položil základy Puškin v próze Turgeněv (mimochodem rozený Ukrajinec).

Mezitím ale severní válka pokračovala: Karel XII vyhnal Rusy z Kuronska a Livonska a rozhodl se s nimi skoncovat – udělal stejně fatální chybu, jako po něm Napoleon či Hitler – podcenil, jak je Rusko obrovské a jak kruté zimy tam panují. Protože jeho hlavním spojencem byl ukrajinský kozácké vůdce Mazepa (Ukrajinci se snažili napravit fatální chybu Bogdana Chmelnického, který Ukrajinu předal v roce 1654 Petrovu Otci Alexejevovi.) netáhl Karel přimo na Moskvu, ale na Ukrajinu. Zima 1708–1709 byla strašná i pro proti zimě odolné Švédy. Tři tisíce jich zmrzlo a další tisíce byly zmrzačeny omrzlinami. Karel přesto pokračoval v tažení. V únoru 1709 porazil u Charkova 7000 Rusů se 400 vojáky, poté 5000 Rusů se třemi sty. Pod vlivem těchto úspěchů se Karel pokusil přinutit Rusy k rozhodující bitvě a začal obléhat v červnu 1709 město Poltavu. Při jedné ze šarvátek byl ovšem švédský král postřelen na noze, rána se zanítila, nemohl se postavit do čela svého vojska. Rusové skutečně dorazili s vojskem o 44 000 mužích a se 70 děly. Švédové proti tomu měli k dispozici 17 000 mužů bez děl, tedy přesněji bez munice a střelného prachu.

Přesto to byl Karel, kdo zaútočil. Ostatně mu nic jiného nezbývalo, protože Petr, pučen předchozími neúspěchy zaujal obrannou pozici v opevněném táboře. I když se to zdá neuvěřitelné, Švédové měli vítězství jednu chvíli na dosah ruky, ale nakonec přece jen rozhodl počet vojáků – a odhodlání hlavního velitele Petra. Petr, tyčící se se svou obrovskou postavou vysoko nad svými vojáky byl skvělým terčem, zasáhly ho až tři kulky, jedna trefila sedlo koně, druhá mu smetla klobouk a třetí se odrazila od stříbrné ikony, kterou měl na řetízku na krku. Bůh byl na straně Ruska. Švédská armáda byla zničena, Karel utekl do Turecka a po návratu do Švédska zemřel v roce 1718 při obléhání dánské pevnosti Frederikstenu.

Když Petr ve svém stanu hostil zajaté švédské generály a pronesl přípitek na počest svých učitelů, zeptal se polní maršál Rehnsköld, koho tím myslel. Petr odpověděl „Vás, pánové“.

Severní válka trvala nicméně ještě dalších dvanáct let, teprve v roce 1721. Mírem v Nystadtu se Švédsko vzdalo svých území na jih od Finského zálivu. Petr změnil svůj titul z „Car veškeré Rusi“ na „Imperátor“, což definitivně mělo znamenat dědictví východořímského císařství.

Petr stál na vrcholu své moci. V rodinném životě to ale skřípalo. Měl v tom prsty Menšikov, který mu okolo roku 1703 přepustil svou milenku, sice negramotnou, ale krásnou a chytrou livonskou zajatkyni Martu Skauronskou. Ta se stala Petrovu osudovou ženou. Porodila mu celkem 12 dětí, přestoupila na pravoslaví, přijala přitom jméno Kateřina a v roce 1712 se s ní Petr oženil.

I to zřejmě přispělo k dalšímu odcizení se synem z prvního manželství Alexejem. Ten se pokusil z Ruska v roce 1717 utéct přes Rakousko do Itálie. Petr si ale vymohl jeho vydání. Zorganizoval Proti vlastnímu synovi proces, ve kterém byl Alexej odsouzen za velezradu k trestu smrti. Vykonání rozsudku se ale carevič nedožil, zemřel 28.června 1718 na následky mučení, kterého se zřejmě osobně zúčastnil i Petr. Vraždy vlastních synů sice měly v Rusku určitou tradici – Ivan Hrozný taky zabil svého syna, ale ten toho aspoň následně litoval. Aspoň pokud máme věřit obrazu Ilji Jefimoviče Repina. Petr nelitoval ničeho.

I velcí lidé mají zdravotní problémy. Petr se dvakrát léčil v Karlových Varech (v letech 1711 a 1712), před hotelem Červený orel jsem pil nejdražší kávu v mém životě- za dvě espresa jsem zaplatil 13,50 Euro – a to bylo v roce 2021. Petr trpěl na problémy s močením – v některých zdrojích jsem se dočetl, že mohl trpěl na pohlavní chorobu, možná to ale byla jen obyčejná prostata. Každopádně to vedlo k vzniku močové infekce, která se před dobou antibiotik nedala léčit a car zemřel 8.února 1725 na sepsi, tedy otravu krve. Ještě pře svou smrtí v roce 1724 založil Rusko akademii věd. Tolik chtěl, aby bylo Rusko jako jiné říše na západě! Mohl vědět, že se to nikdy nemůže podařit, protože to odporuje ruskému charakteru, ruské duši?

Po jeho smrti vznikl chaos typický pro ruský následnický systém, který se tolik podobal tomu byzantskému. V němž vládlo především násilí a kde hrály velmi podstatnou roli i ženy. Nebo možná především ženy. Po Petrovi se stala císařovnou jeho druhá manželka Kateřina jako Kateřina I. Po její smrti 1727 nastoupil na trůn syn umučeného Alexeje pod jménem Petr II. Ten se nedožil ani 15 let, zemřel 30 ledna 1730. Poté se rozpoutala pravá válka o moc. Tu na sebe strhla nejprve sestra cara Ivana, tedy Petrova nevlastní sestra Anna Ivanovna, původně kuronská vévodkyně. Jak se vyplácelo být jejím milencem, o tom svědčí zámek v lotyšské Rungale, který si nechal postavit její favorit Ernst Johann von Biron (jeho vnučka Kateřina Vilemína je kněžna z Babičky Boženy Němcové). Anna se držela na trůnu až do své smrti v roce 1740, po ní nastoupila na trůn její neteř (Ivanova vnučka) Anna Leopoldovna. Pocházela z Meklenburska a jako Němka si ruská srdce nedokázala získat. Navíc se zbavila Birona a sama byla neschopná vládnout. V roce 1741 následoval převrat, kdy se k moci na dalších dvacet let dostala s pomocí Preobraženského pluku, který kdysi založil její otec, dcera Petra Velikého Alžběta Petrovna. Nejtragičtější postavou se stal syn Anny Leopoldovny Ivan. Narodil se 23. srpna 1740, 17.října 1740 byl po smrti své pratety Anny vyhlášen ve věku dvou měsíců ruským carem Ivanem VI. 25 listopadu 1741 se moci zmocnila Alžběta. Anna Leopoldovna se svým mužem byli internováni v klášteře nedaleko Archangelska, kde Anna Leopoldovna v roce 1746 ve věku 28 let zemřela, roční Ivan byl ale od rodičů oddělen a uvězněn s příkazem carevny, v případě nemoci neposkytovat dítěti lékařskou pomoc. Ivan se ale ukázal jako zdravotně zdatný, věznění přežil, i když samota ve vězeňské cele na něm zanechala psychické následky, trpěl záchvaty zuřivosti a depresemi. Když se moci zmocnila další žena na ruském trůně Kateřina II. byl Ivan zabit, údajně při pokusu o útěk. Bylo mu 24 let a po celý svůj život neopustil vězeňskou celu. Ruské dějiny jsou na příšerné příběhy nezvykle bohaté. Například krásnou manželku Lžidimitrije II. Marinu oběsili v Moskvě v roce 1614 i s jejím tříapůlletým synáčkem. Ivan VI. si vlastně mohl v ruských poměrech gratulovat. Je zajímavé, že prakticky po celé osmnácté století po smrti Petra I. vládly Rusku ženy (se šestiměsíčním přerušením v době vlády Petra III. v roce 1762, než ho nechala jeho manželka Kateřina zavraždit). Ani pod jejich panováním se ale Rusko nestalo méně násilnickým, barbarským a opovrhujícím cenou lidského života. Nezměnila na tom ani sečtělá a Rousseaua obdivující Kateřina II. Lidu můžete jako panovník vnutit reformy, ale nemůžete změnit jeho duši. Ona brutalita a opovrhování životem je totiž základní vlastností Ruska.

Socha Petra Velikého, v sedle vzpínajícího se koně, zvaná „Měděný jezdec“ dominuje senátnímu náměstí v Sankt Petersburgu a stala se symbolem města ale i dobyvačné ruské politiky.

Ovšem závěť Petra Velikého, ve které měl vyzývat své následníky na ruském trůnu k dobytí Evropy je jednoznačně falsum, což bylo odhaleno už v roce 1812. Rusové si ale tento odkaz nenechají vzít. Každou chvíli se někdo stylizuje do Petrova nástupce a vykonavatele této jeho „poslední vůle“.

Petr žádnou závěť nezanechal. Na to přišla jeho smrt příliš neočekávaně a rychle. Jeho dílo sice bylo velkolepé a vydobyté nesmírně krutými prostředky. Ovšem jeho odkaz zůstal na půl cestě. Bolševici vrátili hlavní město do Moskvy a vrátili Rusko k jeho asijským kořenům. Odvrátili se od Evropy a považovali ji a považují jen za lákavou kořist. Petr na dobytí Evropy nepomýšlel. Šlo mu o obchod o peníze, o blahobyt. Naivně se domníval, že by z Rusů mohl Evropany udělat, třeba i násilím. Poprvé dorazili ruští vojáci do střední Evropy až za vlády jeho dcery Alžběty, a to na pozvání rakouské císařovny Marie Terezie, která potřebovala nutně pomoc proti pruskému Fritzovi. Rusové tehdy dobyli i Berlín a tak se jim v Evropě zalíbilo, že sem od té doby letou znova a znova a je hrozně těžké se jich zbavit. 

Zemřít na štědrý večer je samozřejmě pro příbuzenstvo nevhodné, protože se tím vánoce pokazí, ale na druhé straně se takové datum úmrtí dobře pamatuje. Zejména, když člověk zemře 24. prosince 24. roku v daném století. V této věci se tedy objevitel Indie Vasco da Gamma zachoval přesně podle doporučení Járy Cimrmana.

               Na štědrý den uplyne od jeho smrti pět set let. Ve svém rodném Portugalsku má objevitel námořní cesty do Indie postavení národního hrdiny a jeho skvostná hrobka je v klášteře svatého Jeronýma v Belému, ve stejném chrámu, kde jsou pochováni portugalští králové. I oni dva Manuel I. a Jan III. kteří Vascovi svou přízní zabezpečili bohatství a slávu. Život Vasca da Gamy je totiž příkladem klientelismu, jak se člověk, který je samozřejmě i velmi schopný, díky správným kontaktům dokáže vyšplhat až na samý vrchol společenského žebříčku.

               Narodil se v roce 1468 nebo 1469 v šlechtické rodině. Jeho otec Estevao da Gama byl guvernérem v Sives und Silves, členem rytířského řádu ze Santiaga a komtur v Cercalu do Alentejo. Rodina jeho matky Isabel Sodré měla anglické kořeny, jak se na správnou portugalskou šlechtu od památné bitvy u Aljobarotty v roce 1385, patřilo. Vasco měl tedy skvělé předpoklady pro kariéru. Ty se ale měly ještě podstatně zlepšit. Jeho otec byl správcem města Sives a patřil ke dvoru vévody z Viseu Ferdinanda. Zde se zřejmě vytvořilo přátelství mezi synem Estevaa da Gamy a synem vévody Manuelem. Oba byli stejně staří  a pohybovali se ve stejném prostředí. Toto přátelství mělo v životě Vasca da Gamy hrát stěžejní roli. Princ Manuel se totiž stal v roce 1495 portugalským králem.

               Původně nebyl pro tuto roli určen ani vychováván. Ale jediný syn krále Jana II. Alfons a králi se nepodařilo legitimizovat svého nemanželského syna Georga z Lancastre, kterého by si přál za svého následníka. Ale do věci se vložila Janova manželka Eleonora, která očividně ani královu milenku ani jejího bastarda nemohla vystát a prosadila na trůn Manuela z vedlejší větve rodu Avis, jak z otcovy, tak z matčiny strany byl pravnukem prvního krále dynastie Avis Jana I. Manuel nevyrůstal u královského dvora a když se musel ujmout trůnu, vzal s sebou logicky i své kamarády z dětství, kterým důvěřoval.

               Samozřejmě jen známosti by nestačily. Mladý Vasco da Gama musel ukázat své schopnosti. Už v roce 1492 ho král Jan II. pověřil velením loďstva, které mělo potrestat francouzské korzáry a chránit přístavy v Algarve a Setúbal. Za své zásluhy byl hned po nástupu Manuela na trůn odměněn jmenováním komturem řádu Santiago hned v obou komturátech rádu.

               V té době se Portugalci připravovali na otevření cest do Indie a zlomení arabského monopolu na obchod s kořením. Už osmdesát let od doby prince Jindřicha Mořeplavce postupovali pomalu a uvážlivé okolo pobřeží Afriky, studovali mořské proudy a směr větrů.  Byli tedy protikladem Španělů, kteří v roce 1492 prostě poslali Kolumba do neznáma na západ a čekali, zda to nějak dopadne.

V roce 1488 obeplul Batrolomeo Diaz mys dobré naděje a našel tedy cestu do Indie. Na druhé straně vyslal portugalský král na misi do Indie po zemi v letech 1488–1490 mnicha Pera de Covilhu a ten skutečně dorazil přes Egypt a Arabský poloostrov až do Indie. Stačil ještě poslat králi Janovi zprávu o tom, že mořská cesta do Indie je možná a žádoucí, informoval ho podrobně o poměrech zejména v knížectví Calicut, kam zamířila i první portugalská námořní výprava. Covilha sám skončil v Etiopii, v zemi bájného „kněze Jana“. Místní král byl vyslancem portugalského panovníka tak nadšen, že ho nenechal odejít a Covilha v Etiopii nakonec zemřel.

               Vše bylo tedy připraveno a výprava měla v roce 1497 vyrazit. K všeobecnému překvapení nebyl velitelem výpravy vyjmenován Bartolomeo Diaz, který se svými zkušenostmi nejvíc nabízel, ale v dálkových plavbách nezkušený Vasco da Gama. Král vyjmenoval svého kamaráda z dětství, kterému očividně nejvíc důvěřoval. Bartolomeo směl výpravu doprovázet po Kapverdské ostrovy, pak se ale musel vrátit. Vypraveny byly tři lodi, z nichž jedné velel bratr Vasca da Gamy Paulo. Pro toho byla cesta do Indie vítanou příležitostí, jak se rehabilitovat, ve stejném roce totiž v souboji v městě Setúbal poranil svého soupeře a byl poslán do vyhnanství.

 Doboví kronikáři Joao de Barros a Damiao de Góis se vyjadřují k důvodům vyjmenování de Gammy vrchním velitelem velmi mlhavě, Luis de Camoes, národní portugalský bard, který cestu Vasca da Gamy popsal ve svém eposu „Os Lusiadas“ pěje samozřejmě chválu na schopnosti admirála, ovšem celý jeho epos je jedna velká oslava portugalských námořních cest. Čili důvody zůstávají nejasné, ale zřejmě rozhodující bylo právě královo přátelství.

Aby vykompenzoval nezkušenost vrchního velitele, poslal král s Vascem absolutní špičku tehdejší portugalské navigace, na lodích byli nejlepší kormidelníci a navigátoři, jaké tehdy Portugalsko mělo. Král Manuel nenechával nic náhodě – tedy až na vyjmenování vrchního velitele. Obsazení lodí umožnilo plavbu po Atlanském oceánu daleko od afrického pobřeží, což cestu podstatně urychlilo. Po obeplutí Mysu dobré naděje pokračoval Vasco da Gama po východním africkém pobřeží a dorazil do Mombasy. Tam rychle pochopil, že jeho mise nebude právě procházkou růžovým sadem. Arabští obchodníci, kteří zde měli své zastoupení, rychle pochopili nebezpečí, které pro jejich monopolní postavení znamenali Portugalci a dělali vše pro to, aby další cestu znemožnili. Vasco da Gama měl ale diky Covilhovi dobré informace. Přeplul do města Malindi, které Mombase konkurovalo. Místní sultán mu pak půjčil navigátora Ahmada ibn Majida, který portugalské lodě zavedl spolehlivě do Calicutu na indickém pobřeží. 20, května 1498 byl cíl portugalského téměř staletého snažení konečně dosažen.

Jednání s calicutským sultánem sice neprobíhalo podle portugalských představ, nakonec ale přece jen mohli návštěvníci z Evropy nakoupit koření a naložit jím své lodě. Návrat byl pravým triumfem. Vasco da Gama poslal dopředu jednu ze svých lodí, aby referovala o úspěchu výpravy, on sám zůstal na ostrově Terceira na Azorech u lůžka svého smrtelně na tuberkulózu nemocného bratra Paula, který zde i zemřel. Teprve pak vyplul Vasco da Gama ve směru na Lisabon. Ať už byl důvod jeho zpoždění jakýkoliv, dal svému královskému příteli Manuelovi dost času na to, aby tento pro něj připravil triumfální přivítání. V paláci v Sintře ukazují okno, ze kterého měl král pozorovat blížící se lodě jeho indické mise. Vasco da Gama byl králem jmenován „Admirálem indického moře“, dostal čestný titul „Dom“ vyhrazený jinak jen nejvyšší šlechtě, a dostal do správy město Sintra. Tím si ovšem jak on tak jeho královský dobrodinec zadělali na nemalé problémy, protože jmenování správce tohoto města bylo v pravomoci řádu Santiago. Po mnohaletých soudních sporech Vasco da Gama tuto funkci vzdal a z řádu vystoupil. Král mu totiž umožnil jako kompenzaci vstup do Kristova řádu, následníku řádu Templářů, kde byl král sám velmistrem.

Portugalci nově objevenou cestu hned začali využívat, prakticky každý rok byla organizována výprava do Indie, při jedné z nich Pedro Alváres Cabral objevil v roce 1500 jaksi nedopatřením Brazílii, když ho nepříznivé větry zahnaly příliš daleko na západ. V roce 1501 vedl další výpravu Joao da Nova.

Jenže indičtí sultáni se ukázali jako obtížní partneři, a tak se král Manuel rozhodl demonstrovat sílu. Velením čtvrté výpravy do Indie v roce 1502 byl pověřen opět Vasco da Gama. Stalo se tak poté, co on osobně protestoval u svého královského přítele proti jmenování Cabrala velitelem portugalské flotily. Tentokrát se jednalo o zcela jinou misi. Celekm dvacet těžce ozbrojených lodí mělo indickým vládcům ukázat, že se vyplatí s novými partnery vycházet v dobrém. Aby si zajistil loajalitu svých kapitánů vzal Vasco da Gama s sebou celou svoji rodinu, doprovázel ho matčin bratr Vicente Sodré, bratranec Estévao da Gama, kteří veleli jednotlivým oddílům flotily. A spolu s nimi cestovali i další strýc Brás Sodré či švagr Lopo Mendes do Vansconcelos.

Ovšem takový normální rodinný výlet to nebyl. Arabové se snažili zabránit zlomení svého monopolu na obchod s kořením a tak na portugalskou flotilu před Calicutem čekalo na 100 nepřátelských lodí, které je napadly. Tady se ukázala technická převaha velkých galeass vyzbrojených dalekonosnými děly. Portugalci nepřátelskou flotilu rozstříleli na kaši, aniž by přitom utrpěli nějaké citlivé ztráty. Po této zkušenosti pochopili místní vládci na pobřeží Indie, že by měli být portugalským snahám o obchodní vztahy vstřícnejší. Teď to šlo ráz na ráz. Obchodní smlouvy se teď podepisovaly podle portugalských představ. Portugalci dostali významná obchodní privilegia, byla domluvena stálá přítomnost portugalských obchodní i královské flotily v indických přístavech. Vasco da Gama se s místními knížaty nemazal.

Portugalci ovládli město Goa, které jim mělo po další století sloužit jako hlavní opěrný bod, ještě v roce 1502 založili svá stanoviště v Kočinu, Kannanore, Mangalore a později i Čoulu, Bombaji, Baseinu a Damanu, v roce 1510 i v Kolombu na Cejlonu (dnešní Srí Lanca). V KOčinu nechal Vasco da Gama vybudoval pevnost pojmenovanou po svém královském příteli Fort Emmanuel, které se stala opěrným bodem. Základy portugalské koloniální říše byly založeny. Ostatně už po cestě do Indie zakládal Vasco da Gama portugalské opěrné body na východním pobřeží Afriky v Sofale, Mozambiku, Kibwě jakož i na Zanzibaru, v Mombase, Malindi a Mogadišu. Jedno se tomu prominentnímu dítěti nedá upřít. Měl strategické myšlení jako nikdo jiný a zabezpečil cestu na východ na generace dopředu. Díky jím založeným základnám pokračovala portugalská expanze na východ mílovými kroky. Macao na pobřeží Číny ovládli v roce 1557 a ve stejném desetiletí získali i monopol na obchod s Japonskem. Protože se Španělé drželi na rozhodnutí papeže Alexandra VI z roku 1494 o rozdělení sfér vlivu, byli jedinou konkurencí v tomto koutě světa Holanďané, kteří se jakožto protestanti necítili být papežovým rozhodnutím vázáni.

Portugalci se stali na určitý čas nejbohatší zemí v Evropě a král Manuel dostal přízvisko „Šťastný“. Budovy, které nechal z získané peníze postavit, v takzvaném dekorativním manuelském pozdněgotickém slohu, jsou dodnes dominantami portugalské architektury. Jen jeho skvostný královský palác, který si dal postavit na nábřeží řeky Teju v Lisabonu, spláchla 1.listopadu 1755 přívalová vlna a odnesla s sebou i zápisky Vasca da Gamy z jeho indických cest. Ale to už byli Manuel i Vasco da Gama dávno po smrti a Manuelovi jeho přízvisko Šťastný“ nikdo nemohl vzít, Štěstí se prostě někdy musí pomoci, třeba i kanóny.

Druhý návrat da Gamy do Lisabonu byl ještě triumfálnější než ten první. Král mu přiznal roční rentu 400 000 reálů a v roce 1513 ho osvobodil od všech daní a cel plynoucích z obchodu s Indií. Přesto byl Vasco da Gama nespokojen. V roce 1518 žádal od krále povolení opustit zemi. U dvora vznikla panika, protože této žádosti rozuměli jako snahu slavného mořeplavce přejít do španělských služeb (ve stejném roce udělal něco takového Fernando Mahalhaes). Protože ale v dopise současně žádal Vasco da Gama povýšení na hraběte, pochopil král jeho dopis správně. Vyjednal pro něj s vévodou Jaime de Braganca statky ve Vila da Vidigueira und Vila de Frades a v roce 1519 bvyl Vasco da Gama králem vyjmenován slavnostně Condé de Vidigueira. O útěku ze země už nebyla řeč a Vasco da Gama byl dokonce pozván jako čestný host na královu svatbu s Eleonorou španělskou v roce 1519.

Král Manuel zemřel v roce 1521. Jeho syn Jan III. byl už dlouhodobě nespokojen s hospodařením indického guvernéra Duarteho de Menezes. Rozhodl se tedy sáhnout k osvědčenému starému rodinnému příteli a vyslal do Indie Vasca da Gamu, který byl vyjmenován indickým vicekrálem. Většího vyznamenání se ctižádostivý čerstvý hrabě dočkat nemohl. 5.dubna 1524 vyrazila jeho flotila, na níž byli i dva jeho synové Estévao a Paulo Lisabon. V září stejného roku dorazila flotila do Indie a vicekrál se dal s energií jemu vlastní do práce. Guvernéra poslal hned domů. Během několika týdnů byli vyměněni všichni velitelé portugalských posádek, bylo zavedeno pravidelné vyplácení platu přítomným vojákům a námořníkům, obchody se opět dostaly pod královskou kontrolu. 

Ale zřejmě byla tato námaha pro 55letého veterána příliš. 24.prosince 1524, tedy pouhé tři měsíce po svém příjezdu do Indie zemřel. Uvažuje se, že vedle vyčerpání mohla hrát svou roli i malárie. Byl pochován v Kochi v klášteře Kristova řádu v Indii. Jeho syn Pedro da Silva da Gama zorganizoval přenos jeho pozůstatků v roce 1538 do kláštera Nossa Senhora das Relíquias v rodinném sídle Vidiguiera. Poté, co byly v Portugalsku v roce 1834 zrušeny všechny církevní řády, neměl se o hrob národního hrdiny kdo starat a tento chátral. V roce 1880 zasáhl portugalský stát a tělesné pozůstatky Vasca da Gamy byly přeneseny do nového skvostného hrobu v klášteře svatého Jeronýma v Belému. Tam tedy teď leží, jen několik metrů vzdálen od hrobu Luise de Camoese, který ho opěvoval ve svém eposu, největším portugalském literárním klenotu.

Vasco da Gama by si ale zřejmě svou slávu zasloužil i bez eposu „Os Lusiadas“. A protože zemřel podle doporučení Járy Cimrmana 24.prosince 1524, dá se jeho datum úmrtí skutečně lehce zapamatovat.

Otevřená zůstává jen otázka, zda je výhodnější činy konat nebo o nich psát. Den úmrtí Luise de Camoese je na rozdíl od dne úmrtí Vasca da Gamy portugalským státním svátkem. Z tohoto hlediska je 24.prosinec opravdu hodně špatné datum.

               V kapitole druhé Lukášova Evangelia se píše: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“

               Je třeba říct, že v té době byla římská provincie Sýrie ještě poměrně mladá, v roce 64 před Kristem Gnaeus Pompeius Magnus připojil k Římu poslední zbytky někdy mocné Seleukovské říše a nazval nově získané území Sýrie. Odvolával se přitom na řecký název pro tuto oblast, který pocházel z doby, kdy zde vládli Asyřané.

               Proč však byl tento údaj tak důležitý pro evangelistu Lukáše? V době, kdy Augustus vydal své nařízení, bylo Judské království pod vládou krále Heroda Velkého víceméně nezávislé. Ovšem v době, kdy Lukáš sbíral materiály pro své evangelium, tedy okolo doku 60 našeho letopočtu, byla Judea už prokuraturou v rámci syrské provincie a po porážce židovského povstání v roce 70 byla pak do Sýrie začleněna přímo. Proto budí určité znepokojení název současných vládců Sýrie, kteří svrhli režim Bašára Asada, protože ten zní „Haját Tamrír Aš- Šám“, což je „Hnutí za obnovení Velké Sýrie“. Do této „Velké Sýrie“ totiž patřilo i území dnešního Izraele.

               Ostatně svatý Pavel se obrátil a stal se z Šavla Pavlem na cestě do Damašku, hranice mezi Judeou a Sýrií tehdy neexistovala.

               Dnešní Sýrie je podivným mixem kultur a náboženství. Většinu zde sice tvoří sunnitští Arabové, ale okolo 12 procent obyvatelstva tvoří sekta Alevitů, 10 procent křesťané (v roce 1920 to bylo ještě třicet procent) a jsou zde i menšiny Drúzú a Jesidů. Židé byli ze země vyhnáni v roce 1949, v roce 1943 jich zde žilo 43 000. Abychom tento podivný mix pochopili, musíme o dějinách této oblasti vědět aspoň to nejpodstatnější.

               Sýrie byla bohatá a významná římská provincie. Zajišťovala spojení z Malé Asie do afrických provincií a zprostředkovávala obchod směrem na východ do Mezopotámie a Persie. Z tohoto obchodu profitovalo zejména město Palmyra v oáze uprostřed pouště, kde vyvěrají dva prameny, které daly této oáze život, Ovšem Palmyře stoupla sláva do hlavy, v roce 270 se vyhlásila samostatnou a nezávislou na Římské říši. Římané neměli pro takové extravagance nikdy moc pochopení, a proto v roce 273 město dobyli a zničili.

               Hlavním městem provincie byla Apameia na řece Orontes, i když hlavní říční tepnou, zajišťující vláhu pro místní zemědělství, byl a dodnes zůstal Eufrat. Postupně ale narůstal význam jiného města Antiochie, zejména pak proto, že se stala centrem křesťanství a objevuje se mezi pěti nejdůležitějšími patriarcháty ranné křesťanské církve – vedle Říma, Konstantinopole, Jeruzaléma a Alexandrie.

               Blahobyt provincie ale dostal rozhodující ránu v roce 636 n.l. V tomto roce Byzantská říše, vyčerpaná skoro dvacetiletou válkou s Persií, nedokázal odvrátit útok Arabů a po porážce v bitvě u Jarmúku v srpnu 636 museli Byzantinci, jako následníci Římanů (sami se Romaoi, tedy Římané, nazývali, Byzantinci jim říkáme dnes my, abychom je od starověkých Římanů odlišili) Sýrii vyklidit. Tím ztratili pozemní cestu do Egypta a poté i celé pobřeží severní Afriky. V roce 638 vstoupil chalífa Omar I. do Jeruzaléma a začalo období islamizace země. Sýrie ovšem už nebyla spojnicí, ale pohraničím, kde se stále střetávala vojska křesťanů a muslimy, což zemi samozřejmě neprospívalo.

               V roce 1095 vyhlásil papež Urban II. na synodě v Clermontu zvoláním „Deus vult“ tedy „Bůh to chce“ první křížovou výpravu s cílem osvobodit Svatou zemi z moci muslimů. V roce 1099 byl dobyt Jeruzalém a na území někdejší Sýrie vznikla celá řada křesťanských států. Království Jeruzalémské bylo z nich nejvýznamnější, ale bylo zde i hrabství Tripolské a knížectví Antiochijské a hrabství Edessa. Syrský emirát s těmito státečky vedl prakticky permanentní válku až konečně sultán Saladin (původně syrský sultán kterému se ale podařilo podrobit si i Egypt a poprvé tak spojil tyto dvě země pod jednou vládou) zničil v roce 1187 v bitvě u Hattínu křesťanská vojska a křesťané pak už jen živořili na pobřeží, než v roce 1291 padla jejich poslední bašta Akko a museli zemi vyklidit. Ovšem část křesťanského obyvatelstva zde zůstala, zejména v severní části na pobřeží, v dnešním Libanonu. Sýrie se stala kořistí egyptských Mameluků, jimž se podařilo zastavit expanzi Mongolů v bitvě u Ajn Džálútu v roce 1260 (poslední křižáci stáli v naději na obnovení své moci v Sýrii na straně Mongolů).

               Sýrie se stala egyptskou pohraniční provincií, než v roce 1517 turecký sultán Selim I. dobyl Egypt a připojil ho i se syrskou oblastí k Osmanské říši.

               Dnešní Sýrie vznikla na papíře v roce 1918, kdy si Britové a Francouzi dělili území poraženého Turecka. V roce 1916 si spolu sedli emisaři Mark Sykes za britskou a Francois Georges-Picot za francouzskou stranu a kreslili po poušti hranice, jak je to právě napadlo. V roce 1918 se jejich malůvky staly realitou a území předního východu bylo rozděleno na mandátní území britské (Palestina, Jordánsko a Irák) a francouzské (Libanon a Sýrie). Sliby, že každý arabský kmen dostane svůj nezávislý stát, byly zapomenuty.

               Po druhé světové válce ovšem situace vypadala jinak. Jak Francouzi, tak Britové, oslabeni vítěznou válkou ztratili o území bez nerostného bohatství zájem, a tak Francouzi akceptovali vyhlášení nezávislé Syrské republiky v roce 1946. Svůj vliv si tam ale podrželi.

               Francouzi využili rafinovaně napětí mezi skupinami obyvatelstva. Zatímco sunnitští Arabové, uraženi, že nedostali vlastní stát, spolupráci s „okupační mocností“ odmítali, menšinoví Alevité v spolupráci s Francouzi viděli svou šanci. A chopili se jí. Díky tomu ovládali v roce 1946 nejen většinu místních úřadů, ale – a to hlavně – i armádu. Většina vzdělaných lidí i důstojníků byla alevitského vyznání. Alevité jsou trošku spornou muslimskou sektou, sunnité je považují za kacíře, řada jejich rituálů je odvozena z křesťanství, slaví například i vánoce. Mají blíže k šíitskému islámu, což mělo ve vývoji Sýrie rozhodující význam.

               Už dva roky po vyhlášení samostatnosti se Sýrie zapletla do útoku na nově vznikající stát Izrael a utrpěla potupnou porážku, což spolu s vlnou uprchlíků, která ji zaplavila, vyvolalo v zemi chaos, který vláda nebyla schopna zvládat. Hledala východisko ve spojení s Egyptem a proto 1.února roku 1958 vznikla takzvaná „Sjednocená arabská republika“ (VAR), která měla ovšem jen krátké trvání. V září 1961 došlo k ozbrojenému puči syrských důstojníků, čímž VAR skončil.

               V květnu 1963 následoval další puč, kdy se k moci probojovala politická strana Baath, tedy „Arabská socialistická strana“. Vláda, vedená touto stranou se ovšem opět chybně podílela na šestidenní válce proti Izraeli v roce 1967 a důsledkem toho byla ztráta Golanských výšin, které Izraelci obsadili a drží je dodnes.

               16.listopadu 1970 se moci chopil Háfiz al Assad ze strany Baath, prezidenta Salaha Džahída a jeho lidi dal uvěznit a poté se 99,2% nechal zvolit syrským prezidentem a poté i generálním tajemníkem strany.

Začala víc než padesátiletá vláda dynastie rodiny Assadů. V roce 1973 se Sýrie pod vedením Assada ještě zúčastnila války Jom Kippur, kdy na krátkou dobu dobyla zpět část Golanských výšin, aby ovšem znovu utrpěla drtivou porážku a dál se už Assadův režim snažil o klidné vztahy s Izraelem – na Golanských výšinách byla hranice mezi oběma státy zajišťována modrými helmami OSN.

               Je třeba si uvědomit, že Assadovci patřili k sektě Alevitů a tím pádem byli pod permanentním tlakem sunnitských Arabů. Demokracie byla pro ně naprosto nemožná, protože by pak moc okamžitě ztratili a mohli by se stát obětmi genocidy. I ve straně Baath tedy měli všechny významné funkce Aleviti. Tento náboženský faktor byl tak významný, že i když v sousedním Iráku vládla také politicky spřízněná strana Baath a její vůdce Saddám Husajn, Sýrie se v První válce v zálivu v letech 1980–1988 postavila na stranu Iránu. Diplomatické vztahy s Irákem obnovil až Bašár Assad v roce 2006, tedy tři roky po smrti Saddáma Husajna.

               Háfiz al Assad vsadil na spolupráci se socialistickým táborem, tedy zejména se Sovětským svazem. RVHP byla hlavním obchodním partnerem Sýrie, Sověti měli v zemi námořní základnu v Tartúsu, kde operovala jejich pátá středomořská flotila a kterou jim Assad propůjčil už v roce 1971, tedy bezprostředně po uchopení moci v zemi.  Elektrárnu v Homsu stavěli například českoslovenští odborníci (mezi nimi i jeden můj strýček). A tajnou službu, hlavní oporu diktatury, školili odborníci z východoněmecké STASI. Komunistické režimy se Háfizovi nesnažily vnucovat nějaká lidská práva a Sýrie z této spolupráce nepochybně profitovala.

               Po celou dobu měli Assadovci problémy se sunnitskou sektou Muslimských bratří, která se snažila diktaturu Alevitů svrhnout. Při bombovém útoku na vojenskou akademii v Aleppu zemřelo 50 kadetů – logicky se jednalo skoro výhradně o Alevity, nikdo jiný vojenskou školu nenavštěvoval. V únoru 1982 vyvolali Muslimští bratři povstání v městě Hama – Assad nasadil armádu a v následujících bojích padlo v bojích na tisíc vojáků, ale až 30 000 civilních obětí – tento „Masakr z Hamy“ sice zlomil vaz Muslimským bratřím v Sýrii, ale vykopal nepřekročitelné příkopy mezi většinovými Sunnity a menšinovými Alevity – soužití v míru se stalo mezi oběma náboženskými uskupeními prakticky nemožným.

               Klan Assadů postihla těžká ztráta, když v roce 1994 zemřel při autonehodě nejstarší Assadův syn Basil al Assad. Háfiz al Assad povolal z Londýna svého druhorozeného syna Bašára. Ten vůbec nebyl na politickou kariéru připraven, byl vystudovaný lékař, měl fungující praxi v Londýně a do Sýrie se mu nechtělo. V Londýně poznal i svou manželku Asmu Fawaz al Akhras, sice sunnitskou Arabku ze syrské rodiny, ale narozenou v Londýně. Studovala na „King´s  college“ francouzskou literaturu a informatiku a pracovala jako investiční bankéřka.

               10. června 2000 zemřel Háfiz al Assad a Bašár převzal moc. 10.července byl „zvolen“ prezidentem, v prosinci 2000 pak následovala jeho svatba s Asmou, která ho do Sýrie následovala.

               S Bašárem byly spojovány velké naděje. Po nástupu do úřadu propustil 600 politických vězňů a začalo tzv „Damašské jaro“. To mělo ovšem jen krátké trvání. Bašár velmi rychle pochopil, že demokracie západního typu je v Sýrii vzhledem na etnické napětí nerealizovatelná a utáhl opět řetězy diktatury. V roce 2005 se Sýrie dost nešťastně angažovala v pokusu převzít moc v Libanonu. V únoru toho roku byl spáchán atentát na libanonského prezidenta Rafika Harrila, v květnu se ale musela Sýrie pod mezinárodním tlakem ze Sýrie stáhnout.

               A potom přišel tragický rok 2011 a s ním „arabské jaro“. Začalo to v Tunisku, přeskočilo do Egypta, poté se lidi začali zabíjet v Libyi, a nakonec přeskočila jiskra i do Sýrie. Jak víme, ani v jednom z arabských států to nedopadlo dobře. Libye se zcela jako stát rozpadla a panuje tam chaos a boj warlordů, Egypt se musel zbavit demokraticky zvoleného prezidenta Mursího, který se začal chovat jako farao a pronásledovat náboženské menšiny v zemi, nejdéle vzdorovalo Tunisko, ne i zde zvítězila znovuzavedená diktatura. Nejhůř ale dopadla právě Sýrie. Samozřejmě zde panovala, jako v každé diktatuře nekontrolovaná korupce, která blokovala hospodářský rozvoj a u diskriminované sunnitské většiny budila negativní emoce.

               Nepokoje začaly v městě Daraa, kde byli zatčeni a mučeni mladíci, kteří na stěny napsali graffiti, žádající pád režimu. Policie zasáhla s nesmírnou krutostí a demonstrace se rozrostly i do dalších měst – Hamy, Homsu nebo Aleppa.

               Ony „klidné demonstrace“ ovšem až tak klidné nebyly. Sice demonstranti nebyli násilní, ale hesla, která provolávali „křesťany do Libanonu, Alevity do rakve“ nemohly působit na vládnoucí třídu Alevitů nijak uklidňujícím dojmem. Bašár se rozhodl potlačit demonstrace násilím, aby nedopadl jako Husní Mubarak v Egyptě. Jenže se nepodařilo politické protivníky zlomit, jako se to kdysi podařilo jeho otci v Hama. Opozice se zmilitarizovala, vznikla „Svobodná syrská armáda“ (FSA), zatímco z vládní strany se dopouštěli krutostí příslušníci milic Šabiha. V zemi se rozpoutala občanská válka, která měla logicky od samého začátku náboženský charakter. A opozice se stále více nábožensky radikalizovala, což dělalo jakékoliv jednání nemožným. A pak na území Sýrie vpadl ze sousedního Iráku „Islámský stát“. Dobyl a zničil Palmyru a obsadil velkou část země. V září 2014 se IS střetl s kurskými milicemi u města Kobane – a po čtyřměsíčních úporných bojích utrpěl porážku navzdory tomu, že Turci Kurdům odmítli v boji proti teroristické organizaci pomoci.

               Ovšem IS pronikl až skoro k pobřeží a město Latakia zasypával letáky s vyhrůžkami o tom, že „kacířské obyvatelstvo“ bude vyvražděno do posledního dítěte. Tehdy vstoupilo v září 2015 do konfliktu Rusko. V devadesátých letech bezmála opuštěná základna v Tartúsu byla za Putinovy vlády zase oživena a v její blízkosti vybudovali Rusové i leteckou základnu v Hmiminu. Vstup do války na Bašárově straně byl rozhodujícím zlomem ve válce. Ovšem Rusové útočili na povstalce ze vzduchu, pozemní síly Bašárova režimu tvořili zejména dobrovolníci z Iránu a členové hnutí Hizballáh z Libanonu. Bez jejich pomoci, dané dlouholetým spojenectvím by byl Bašár už dávno ztracen, řady jeho věrných vojáků v občanské válce rychle řídly. Sám Bašár musel být v roce 2000 uznán za pravověrného muslima, aby mohl vykonávat svoji funkci vládce v zemi. Protože se nenašel ani jeden sunnitských duchovní, který by mu toto potvrzení vystavil, musel zaskočit iránský mullah.

               Sýrie měla pro Irán rozhodující strategický význam jako tranzitní země, přes kterou mohli Iránci vyzbrojovat Hizballáh v Libanonu, který byl jejich prodlouženou rukou v cíli, který má Irán dokonce zapsán v ústavě tím je zničení státu Izrael.

               Po dlouhých krvavých bojích se Bašárovi s pomocí Iránců a Rusů dobýt město Aleppo a zatlačit opozici do jediné provincie Idlíb na severozápadě, kde se ale těšili ochraně Turecka, a proto bylo dohodnuto příměří. Přelidněný Idlíb byl zasažen mimo jiné i tragickým zemětřesením v únoru 2023.

               Ale právě odtud vyrazila armáda opozice na své vítězné tažení před několika týdny. Politické vedení v Idlíbu (takzvaná Syrská vláda spásy) měl Muhammad Bašír, velitelem jednotek, které dobyly Damašek Abú Muhammad Dzúlání. Ten má titul inženýra a studoval islámské právo, tedy by neměl být žádný „ozbrojený primitiv“, jakým je vedení Talibanu v Afghánistánu. Využili toho, že Bašár Assad ztratil všechny své spojence.

               Rusové se zapletli do nesmyslného dobrodružství na Ukrajině, aby umožnili svému vůdce Vladimírovi položit květy k soše Vladimíra Velkého v Kyjevě, jehož je Putin inkarnací.

               Hizballáh se rozhodl podpořit Hamás m(s kterým má jinak nesmiřitelné náboženské spory, protože sám je šíitský zatímco Hámás sunitský, čili se vzájemně obviňují z kacířství), který napadl v bestiálním krutém útoku Izrael a dostal se tak pod drtivý izraelský tlak. Hizballáh sám utrpěl hrozivé ztráty, ztratil prakticky celé své velení a s tím i politický vliv a vojenskou sílu.

               Irán sám se spojil právě s těmito „loosry“, dodáváním techniky Rusům a podporou Hizballáhu a střelbou raket na Izrael, na což následovala tvrdá izraelská odplata, se sám oslabil a není schopen angažovat se momentálně mimo své hranice.

               To vše umožnilo pád Assadova režimu. Otázka je, nakolik se z toho máme radovat. Opoziční armáda se v průběhu let stále více islamizovala, současné vojenské jednotky jsou odnoží Al-Kajdy. V „osvobozeném“ Aleppu se ženy bojí vycházet na ulici. Panují obavy, že v Sýrii vznikne druhý Afghánistán. I když se současné vedení snaží vystupovat smířlivě – vyhlásilo, že nehodlají omezovat práva žen a spolupracuje dokonce i s kurdskými milicemi, za což zaplatilo okamžitou ztrátou turecké podpory – není jisté, jaký režim v zemi vznikne.  Jestliže se prosadí islamisté, běda křesťanům a alevitům. Pokud se Sýrie stane loutkovým státem pod vlivem sultána Erdogana, běda Kurdům. Demokracii západního typu skutečně očekávat nemůžeme. Je třeba jen doufat, že nedojde ke genocidě Alevitů. Když si vítězové demokraticky odhlasují, že je vraždění Alevitů povoleno, tak ho i provedou. Stejně nejistý může být osud zbylých křesťanů v zemi. Z prvních svobodných voleb mám spíš obavy. Víme, jak takové volby dopadly v Egyptě nebo v Iráku, přinesly jen politicky legitimizované násilí proti menšinám. Hrozba další vlny uprchlíků je velmi reálná. Současní vítězové sice vyzvali uprchlé Syřany, aby se vrátili domů, otázka je, nakolik tito uprchlíci žijící v Evropě projeví zájem o tento návrat. První vlna v roce 2015 byla ještě poměrně vzdělaná a ochotná se integrovat. Uprchlíci současní logicky v zemi, kde už čtrnáct let řádila občanská válka žádné použitelné vzdělání získat nemohli.

               Varovným znamením je, že nová vláda zrušila ústavu z důvodu, že v ní „ISLÁM NENÍ STÁTNÍM NÁBOŽENSTVÍM“. Myslím, že ostražitost je víc než na místě.

               Rusové vyjednávají se současnou vládou, jak by se mohli bez ztrát stáhnout, Američané se angažovat nebudou – Donald Trump už teď prohlásil, že: „To není naše válka“.

               Na druhé straně si sunnitská vláda v Sýrii sotva může dovolit otevřený vojenský konflikt s Iránem.

               Nezůstává nám, než čekat, jak se situace vyvine. A pro jistotu hlídat evropské hranice. O bávám se, že prominenti Assadova režimu a jeho služebníci s krví na rukou nebudou utíkat na svým vůdcem do Ruska, ale jinam.

               Giacomo Puccini tvoří spolu s Giuseppem Verdim dvojici operních tvůrců, která má v Itálii, a nejen v ní, naprosto kultovní status. Jejich tvorba se hraje dodnes po celém světě a neznalost jejich jmen a významu je výrazem kulturního analfabetismu. Vždy si v souvislosti s Puccinim vzpomenu na film „Corelliho mandolína“, kdy italský kapitán Corelli (v podání Nicolase Cage) na pozdrav nacistického důstojníka „Heil Hitler“ odpovídá zdviženou pravicí s odpovědí „Heil Puccini.“

               29. listopadu uplyne od Pucciniho smrti sto let. Giacomo se narodil 22.prosince 1858 v muzikantské rodině v městě Lucca a toto město je na něho patřičně hrdé. Na náměstíčku „Piazza Citadella“ před jeho rodným domem stojí jeho socha a onen rodný dům je i muzeem, věnujícím se jeho životu a tvorbě.

V tom to mělo město dost usnadněné samotným autorem, který, když už byl movitý, koupil celý dům, ve kterém jeho chudí rodiče obývali na poschodí pouze jeden bytík.  Navíc je jeho rodný dům dobře dosažitelný, protože se nachází přímo v centru města – ostatně Lucca je díky tomu, že zůstala sevřená ve svých hradbách, velice přehledná a najít něco ve starém městě není opravdu žádný problém. Stačí najít „Piazza San Michele“ se stejnojmenným kostelem připomínajícím tak trochu polárkový dort se spoustou šlehačky a odtud je to už je jen pár kroků.

A cesta je samozřejmě označená. I jinak v značení pamětihodností laxní Italové důležitost svého rodáka v žádném případě nepodceňují a chtějí ho zvědavým turistům nabídnout. Ten rodný Pucciniho dům má pečeť kulturního evropského dědictví.

               Puccini tu se svými sourozenci vyrůstal ve skromném bytě na poschodí, později ale, jak už jsem napsal, celý dům koupil. Dnes je zde tedy v onom bytě muzeum věnované jeho osobě i tvorbě. Jeho klavír, jeho diplom z hudebního lycea v Miláně, kde ukončil své hudební vzdělání. A mnoho dalších exponátů. V podstatě je to procházka  celým jeho životem. Jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho obrazy a busty z doby, když už byl slavný. Tedy poté, co v roce 1893 prorazil s operou Manon Lescaut – to mu bylo 35 let.

               Pucciniho otec Michele byl rovněž komponistou, skládal opery i mše a jeho dědeček se živil stejně, když skládal díla pro orchestr a pro klavír. Giacomo tedy jen následoval své předky ovšem na rozdíl od nich se nejen proslavil, ale vymanil se i z bídy, ve které jeho otec i dědeček žili. 

               Mladý Puccini se podle svého vlastního vyprávěni rozhodl být operním skladatelem poté, co v osmnácti letech zhlédl v Pise Verdiho operu Aida. Vedri se stal Puccinimu vzorem, ale Giacomo správně pochopil měnící se dobu, odmítl zbožňovaného mistra kopírovat a razil svou vlastní cestu.

               O dva roky později odešel do Milána, kdy mohl díky stipendiu studovat na tamější slavné konzervatoři u Amilcare Pontchieliho. Jeho diplomovou prací byla v roce 1883 skladba „Capricio simfonico“ – později použil melodii z této práce ve své opeře „La Bohéme“.

               Jeho první opera „Le Villi“ která měla premiéru 31.května 1884 v Teatro dal Verme v Miláně. Opera byla úspěšná, nicméně potom se Puccini nadlouho odmlčel. Dlouho pracoval na své druhé opeře „Edgar“ a sahal po hvězdách, když byla uvedena v Milánské Scale. Ale první hmat šel do prázdna, opera neměla úspěch.

               V té době už Puccini žil se svou životní partnerkou, o dva roky mladší Elvirou Bonturi.

Ta se do mladého a ještě neznámého skladatele zamilovala v roce 1886. Z vášnivé aféry vzešel syn Antonio, narozený právě v onom roce. Nebyl to vztah zcela bezproblémový, protože Bonturi byla vdaná, takže svatba s Puccinim nebyla možná. Elvíra opustila svého manžela, což byl v té době obrovský skandál. Anulování manželství nepřipadalo v úvahu, rozvod sám tehdy neumožňoval další církevní sňatek. A jiný byl v katolické Itálii nemyslitelný. Puccini s Elvírou museli tedy čekat až do roku 1904, kdy Elvířin první manžel zemřel. Skoro se svatby s Puccinim ani nedočkala, o rok dříve měl totiž vášnivý automobilový fanoušek Puccini při autonehodě těžký úraz, kdy jen těsně unikl smrti a ze kterého se zotavil až po mnohaměsíčním léčení.

               V té době byl už ale slavným mužem. Jeho umělecký průlom znamenala, jak už jsem zmínil, opera Manon Lescaut, která měla premiéru v roce 1893 v Teatro Regio v Turíně. V roce 1896 uvedl ve stejném divadle operu „La Bohéme“ a v roce 1900 „Toscu“. Turín už sice nebyl od roku 1867 hlavním městem Itálie, ale savojský královský rod měl ke svému někdejšímu sídelnímu městu úzký vztah. Na svůj někdejší neúspěch v milánské Scale – hlavním chrámu italské hudby – Puccini zřejmě nezapomněl a je možné, že ho trvale traumatizoval. Ve Scale každopádně už své opery neuváděl.

               V roce 1904 sice následoval další neúspěch s operou „Madamme Buterfly“, kterou ovšem poté přepracoval a při svém novém uvedení v Brescii už úspěch měla.

               Ale pak přišel definitivní průlom na světové jeviště, když v roce 1910 měla premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku jeho opera „La fanciulla del West“. Dirigentem byl slavný Arturo Toscanini a hlavní role zpívali tehdy nejlepší operní světoví pěvci Enrico Caruso a Ema Destinová.

               V New Yorku měl premiéru v roce 1918 i Tryptychon (Il Trittico), tři Pucciniho jednoaktové opery spojené do jedné kompozice.

               V té době ale Puccinimu už ubývaly tvůrčí síly. V soukromém životě ho to táhlo k moři, pryč z velkých měst. V letech 1919–1921 žil v městečku Orbetello jižně od Grosseta v jižním Toskánsku, potom se přestěhoval do Viareggia.  V Orbetellu existuje stále ještě věž, ve které bydlel, jmenuje se na jeho počest „Torre Puccini“.

Skutečnost, že opouštěl města, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století dušena smogem z rozmáhajícího se průmyslu a hledal čerstvý mořský vzduch, zřejmě souvisí s jeho další vášní, s kouřením. Šedesátiletý Puccini měl očividně v důsledku COPD, čili chronické obstruktivní plicní choroby, nemalé problémy s dechem, a to vysvětluje i jeho ochabující tvůrčí energii. Svou poslední operu Turandot tvořil několik závěrečných let svého života, zůstala ale nedokončená.

               V listopadu 1924 ho jeho kuřácká vášeň definitivně dohnala. Byla u něj diagnostikovaná rakovina hrtanu. Odešel do Švýcarska, kde ale několik dní po operaci nádoru 29. listopadu 1924 zemřel. Torzo opery Turandot bylo uvedeno po autorově smrti v roce 1926.

               Pucciniho pohřeb byl národní událostí, něco podobného, co zažila Česká republika po úmrtí Karla Gotta. Pohřební mše se konala v milánském dómu, slavnostní řeč nad rakví zemřelého pronesl osobně „duce“ Benito Mussolini. Takže jsme zase zpátky u „Heil Puccini“! Ale za to Giacomo opravdu nemohl.

               Byl to vášnivý člověk a nic nedělal napůl. Byl geniální skladatel, vášnivý milenec, kuřák i automobilový jezdec.

               O tom, jaký kultovní status v Itálii požívá, hovoří, že stačila jedna jeho návštěva v Meráně v roce 1923, když se v místních lázních na horském vzduchu rovněž snažil léčit své zdravotní problémy, aby po něm v rámci italianizace Jižního Tyrolska pojmenovali místní divadlo. Mimochodem, německy hovořící obyvatelstvo v Meráně se s tímto jménem svého divadla nikdy nesmířilo, stále ho nazývá „Stadttheater“, tedy „Městské divadlo.“

               Čili tam je Puccini pořád ještě „odsud potud“.

               Všude jinde je ovšem hvězda a v Itálii naprostý kult.

               11.října 1424  zavřel navždy oči válečník, který „časté bitvy míval, ale nikdy pole neztratil“.

               Což je skutečně kuriozita. I těm nejgeniálnějším vojevůdcům se občas stane, že nějakou tu bitvu prohrají. I Caesar dostal nakládačku u Drače od Pompejových vojsk (že republikáni toto vítězství nedokázali využít, je jiná historie), Napoleon pak tahal za kratší konec nejen u Aspern, ale i u Lipska, a nakonec u Waterloo. Janovi Žižkovi ale žádnou dokumentovanou porážku připsat neumíme. Víme toho o něm ovšem poměrně málo.

               Velmi kvalifikovaně a odborně se jeho životem zabýval Petr Čornej, takže kdo chce jít do detailu, ať si opatří jeho knihu.  Vyšla před pěti lety, a tak by ještě měla být k dostání. Ovšem právě jen tak krátký úsek života slavného husitského vojevůdce známe – pět let. Nesmírně krátká doba, ovšem v pohnutých časech, jako byly ty tehdejší, to uteče jako voda Na druhé straně je i tak krátký časový úsek plný událostí. Mnoho odpočinku si stárnoucí hejtman v těch pěti letech neužil, zato sklidil hodně slávy.

               Musíme si uvědomit, že husitské hnutí vzniklo jako spontánní výbuch lidového nadšení, a to nadšení především náboženského. Podobná vzepětí už svět zažil a katolická církev, která byla s podobnými „kacířskými učeními“ konfrontována, si vždy poradila, když „kacíře“ násilím vyhubila nebo aspoň zahnala do podzemí – tady pokud můžeme podzemím nazvat například opuštěná údolí Val dAosty, kam, se ukryli před křížovými pronásledovateli Valdenští.

Když vypukne něco takového, valí se to jako láva všemi možnými směry a usměrnit to do jakéhosi jednotného proudu je skoro nemožné. Mezi vůdci byli fanatičtí kazatelé s mocenskými ambicemi, chtějící prosadit své myšlenky násilím, jako byl například Jan Želivský, byli zde naprostí pacifisté jako Petr Chelčický, byli zde lidé kompromisu jako Jakoubek ze Stříbra, kterým šlo skutečně o reformu církve. Byli zde i extremisté jako například Adamiti. A byli zde lidé, kterým středověký společenský řád vyhovoval, ale viděli v husitském povstání nečekanou možnost kariéry negující tehdejší společenskou hierarchii. Jan Žižka patřil zřejmě k oné poslední skupině. Pro schopné lidi otvírají revoluce cesty, které by jim za normálních okolností zůstaly uzavřeny. Můžeme to nazýval oportunismem, ale v Žižkově případě se jednalo o člověka, který si svůj vzestup skutečně zasloužil. Za normálních okolností to chudý zeman z jižních Čech mohl dotáhnout nanejvýš na nějakého kapitána, velitele oddílu nebo na velitele lupičské družiny.    Podobná povstání mají společné aspekty. Napřed ničící nadšení, kdy se myšlenek chopí lůza, chtějící pod záminkou revoluce ničit (tento aspekt husitského hnutí popsal ve své knize „Češi mezi pravdou a lží“ Pavel Šafr.) Když se ale střetnou s organizovaným vojskem, vezme jejich nadšení poměrně rychlý konec. Tak to dopadlo s německými sedláky v letech 1525–1526, ale koneckonců i se selským povstáním u Chlumce od víc dvě stě let později. Jan Žižka byl právě faktorem, který tento stereotyp změnil.

               O jeho mládí nevíme skoro nic, sem tam se vyskytne v literatuře nějaká zmínka, které se interpretuje jako zmínka o něm. Vlastně ani nevíme, o které to oko v mládí vlastně přišel, proto se to od zobrazení k zobrazení liší. Ostatně zajímavé je to jen jeden rok, od roku 1421 už byl slepý na oči obě. To se to potom natáčení filmy o jeho mládí, když si člověk může vymyslet do chce a historici ho za to nemůžou napadnout. Žižka zřejmě skutečně pocházel z Trocnova a byl nemajetným zemanem – takových bylo hodně, sice patřili k nižší šlechtě, ale neměli co do huby. Právě proto se nechávali rádi najímat do vojenské služby. Sloužil u schopného hejtmana Jana z Lamberka a je velmi pravděpodobné, že s ním byl i v polských službách. V podstatě bojoval všude, kde ho zaplatili. Od roku 1412 byl hradním kapitánem v Praze. Což svědčí o tom, že už měl určité jméno a reputaci.

               První křest ohně si Žižka zažil na jaře roku 1420 u Sudoměře. To je právě onen bod obratu. Páni, kteří onen houf prchající z Plzně dostihli, si ani nedokázali představit, že by střetnutí mělo probíhat jinak, než tomu bylo po staletí pravidlem. Obrněná jízda na ty chudáky zaútočí, rozpráší je a potom ty, kteří nezahynou hned, pověsí po okolních stromech. O ztrátách pánů u Sudoměře se vedou dodnes spory. Kinematografie sloužící komunistickému režimu, který viděl v husitech své „předběžce“ a bojovníky za sociální spravedlnost, vylíčila bitvu jako velkolepé vojenské střetnutí se stovkami mrtvých útočníků. Ve skutečnosti se počet padlých počítal v nejlepším případě na desítky a část Žižkových bojovníků dokonce upadla do zajetí. Ale revoluční bylo něco jiného. Bylo tu poselství, že pánům je možné se postavit a úspěšně bránit. Že se před nimi neutíká, ale se s nimi bojuje. Na tuto skutečnost si tehdejší panstvo muselo několik let zvykat, natolik byla tato zkušenost šokující.

               Sudoměř byla důležitá ze dvou aspektů. Jednak si Žižka zasloužil takové uznání, že se stal posléze jedním ze čtyř táborských hejtmanů, jednak ho zřejmě právě tam napadla myšlenka obrany za vozovou hradbou. Bylo to něco nového a naprosto neobvyklého, nápad byl taky, jen se musel dopracovat do dokonalosti. Žižka byl očividně perfekcionista a dokázal tuto taktiku skutečně rozpracovat způsobem, který způsobil pravou revoluci ve vojenství.

               Rozhodující „průlom“ se mu podařil v roce 1420 na Vítkově. Byl jsem tam před dvěma týdny, k mé hanbě se přiznávám, že to bylo poprvé v životě, a tak jsem si mohl prohlédnout jeho nadživotně velkou jezdeckou sochu od Bohumila Kafky (celý ten bronzová kolos váží 16,5 tuny, kterému generálovi se poštěstilo mít ke své poctě tak obrovskou sochu?)

               Bitva na Vítkově byla sice zase jednou jen spíš šarvátka, jenže obrnění rytíři opět prohráli – a to tentokrát přímo pod vedením římského císaře. Taková porážka se už musela brát vážně a taky se vážně brala – Zikmund křížovou výpravu k pokoření povstalé Prahy, kterou nedokázal financovat (což byl ostatně jeho celoživotní problém) ukončil a odtáhl. Žižka se stal hrdinou a všeobecně uznávaným vůdcem armády povstalců. Stal se nadějí, jakýmsi spasitelem. Bez něj by už zastánci Husova učení viseli po šibenicích a stromech, případně by hořeli na hranicích. Teď se stali faktorem, kterým se musela zabývat celá katolická Evropa včetně papeže a císaře. Ten ostatně několik měsíců později utrpěl další debakl u Vyšehradu – tentokrát v tom Žižka prsty neměl, ale jeho porážka hovoří o tom, jak rychle husitským povstalcům narostlo sebevědomí.

               Ta změna se odehrála velmi rychle. Z mladých náboženských nadšenců se stali profesionální zabijáci se skvělým výcvikem. Profesionálové se vším všudy, i s chybějící úctou ke kultuře či majestátu. Zhanobení mrtvoly krále Václava na Zbraslavi toho je jasným důkazem, stovky vypálených kostelů a klášterů mají stejnou vypovídající hodnotu.

               Středověké válečnictví se vyznačovalo celkem jednoduchou strategií, která se dala nazvat „hr na ně“. Vojska na sebe čelně zaútočila a kdo prorazil nepřátelský střed vyhrával. Občas se se sice našel nějaký fiškus, který postavil zálohu do týlu nepřátelského vojska a nechal nepřítele napadnout zezadu. Bylo to sice považováno za nečestné, ale bylo to účinné, viz porážka českého vojska na Moravském poli, kde se římský král Rudolf nestyděl tuto zákeřnou taktiku použít. Ale v podstatě žádná strategie neexistovala. Každý rytíř bojoval na vlastní pěst a snažil se především zajmout nějakého protivníka, který měl dostatečně hezké brnění, aby sliboval dostatečné výkupné. Na takovou nedisciplinovanost dojely křížové výpravy v roce 1395 u Nikopole či v roce 1444 u Varny. V obou případech narazili nedisciplinovaní chaotičtí křesťanští rytíři na dobře zorganizované a defenzivně postavené turecké vojsko, kde 12 000 janičářů představovalo do té době jediné profesionální vojsko na světě. Husité to měli změnit.

               Vozová hradba jako defenzivní taktika v době, kdy armády znaly pouze ofenzívu, byla revoluční. A hlavně, když byla doplněna Žižkovým vojenským řádem, který určoval každému jeho místo, zakazoval rabování a poprvé v historii křesťanského válečnictví zavedl ve vojsku disciplínu (jak už jsem psal, Turci v tom byli popředu). Spojení těžkých vozů s děly bylo naprosto geniální. Ona ta děla toho sice moc netrefila, ale hluk, který dělala, plašil koně útočníků natolik, že jich z nich víc spadlo, než bylo sestřeleno. A hlavně Žižka rozpracoval tuto techniku do detailu, takže husité dokázali z pochodové formace vytvořit bojovou během několika minut. Překvapení bylo prakticky vyloučeno. Není divu, že největší ztráty mívali husitští bojovníci při výpravách do Rakouska „na víno“. Z důvodů, které možná ani nemusím vysvětlovat (kronikář píše, že byli „ovíněni“) nebyli schopni postavit vozovou hradbu včas, když je napadli rozzuření okradení rakouští sedláci. Žižka byl ostatně už od července 1421 (tedy rok od vítězství na Vítkově) slepý na obě oči. Jak se dokázal v bitvách, které následně ještě sváděl (historici jich napočítali celkem třináct) orientovat v terénu, je dodnes pro všechny vojenské teoretiky záhadou.

               Faktem je, že Žižkova nová taktika se úspěšně používala i po porážce husitské revoluce u Lipan v roce 1434. Nebyl to jen Jan Jiskra z Brandýsa, který díky této taktice dokázal s třemi tisíci skvěle vycvičenými vojáky porazit u Lučence na 20 000 bojovníků Jánose Hunyadyho. Tuto bitvu glorifikoval Alois Jirásek, a proto tento stereotyp vstoupil do českých dějin. Jenže české zabijáky si najímal i Hunyady sám a díky jim slavil proti Turkům poprvé nemalé úspěchy. Turci zažili něco, co dosud neznali – spořádané vojsko s defenzivní taktikou. Trvalo jim několik let, než si na novou skutečnost zvykli. V roce 1448 dokázali sice Hunyadyho a jeho české bojovníky na Kosově Poli porazit (odřízli jim zásobovací cesty a čekali, až hlad křesťany přinutí zaútočit – správně tušili, že to neumí.) Ale u Bělehradu Hunyadyho vojáci 1456 Turky rozdrtili (víte, že se na kostelech zvoní ve dvanáct hodin právě na počest tohoto vítězství? Nařídil to papež Kalixt III – první Borgia na papežském trůnu, a vůbec mu nevadilo, že se vítězné vojsko skládalo i z „kacířů“.)

               Bývalé husity a hejtmany vycvičené Janem Jiskrou z Brandýsa si rád najímal i císař Fridrich III. Hejtman Jan Holub vedl jeho vojsko v roce 1469 v krvavé bitvě u Fürstenfeldu proti povstalcům Andrease Baumkirchera, Jan Vítovec z Hřebene pomohl zase císaři v roce 1459 vyhnat Leonharda z Goricie z východního Tyrolska.

               Ale to jsme hodně předběhli dobu, a tak zpět k Žižkovi. Už v roce 1421 dobyl hrádek u Litoměřic, dal si tam postavit pevný hrad Kalich a od té doby se psal „z Kalicha“. To mělo demonstrovat jeho zbožnost, v PR se tedy vyznal. Navíc tím postoupil v hierarchii, místo jednoho statku v Trocnově, který se rozpadal a který stejně už zřejmě dávno ztratil, měl teď svůj vlastní hrad. To už něco znamenalo. Ve stejném roce byl sněmem v Čáslavi sesazen král Zikmund a Žižka se stal členem provizorní zemské vlády o dvaceti členech. Vedle vojenské kariéry se tedy zabýval i politikou, pochopil vazbu těchto dvou faktorů, což nebylo v té době nijak obvyklé. Jeho význam spočíval především v jeho vojsku, které ho bylo ochotno kamkoliv slepě následovat. Dokázal vybudovat profesionální armádu o síle 7000 pěšáků a 300 jízdních, kteří se dokázali kdykoliv bleskově zformovat za hradbu o 300 vozech. Dalším revolučním prvkem bylo, že se vojsko opíralo o pěchotu. Ve středověku se tradovalo, že se jeden jezdec vyrovná deseti pěším, to se husitskou taktikou radikálně změnilo. Ostatně oni sami používali jízdu na průzkum, a v bitvách vyrážela z vozové hradby jen k pronásledování už prchajícího nepřítele. Negativním jevem bylo, že těchto 7000 mužů bylo třeba živit. Neuměli nic jiného než bojovat a představovali pro zdroje české země značnou zátěž. To se jim stalo nakonec i osudným, obléhání Plzně v roce 1433 nebylo nic jiného než snaha zaměstnat tyto zabijáky, a hlavně přimět je k tomu, by se z kořisti získané v bohatém městě dokázali nějakou dobu uživit (takzvané spanilé jízdy nebyly taky ničím jiným než kořistnými výpravami). Fakt, že Plzeň nedokázali dobýt, se jim stal osudným, následovaly Lipany.

               Poslední tři roky svého života byl tedy Žižka zcela slepý. Možná to zvyšovalo konfliktnost jeho osoby, jeho spory s ostatními hejtmany a husitskými proudy se stupňovaly. V roce 1424 se rozhádal do krve jak s radikálními Tábority, kteří zaváděli jakýsi komunismus, s kterým Žižka, uznávající feudální pořádky, nechtěl nic mít, i s pražským husitským svazem, se kterým měl ostatně problémy stále. Vydal se na východ, aby vybudoval svůj vlastní „Svatý Tábor“. Protože ho následovala jen část vojska, rozhodli se Pražané s hádavým dědkem zatočit. Dopadlo to špatně. Žižka předvedl u Malešova svůj nejgeniálnější strategický tah. Nechal své pronásledovatele napochodovat do úzkého údolí, zahradil ho na obou koncích a spustil na nepřátele vozy naplněné kamením, před kterými se neměli kam skrýt. 1700 zabitých nepřátel bylo na onu dobu skutečným masakrem, mrtví se v tehdejších v bitvách obvykle počítali na desítky, maximálně na stovky.

               Naštvaný vítězný Žižka se vydal k Praze, aby si se svými oponenty věc vyříkal. Muselo mu být ale jasné, že opevněné město nemůže dobýt, jedině snad zradou. Přitáhl k Libni a došlo k jednání. Žižka se nechal „ukecat“, v čemž určitě hrála podstatnou roli i částka 14 000 kop grošů, které mu byla Praha ochotna vyplatit. Poté si obě znepřátelené strany padly do náručí a rozhodly se společně táhnout na Moravu, kde vládl zeť krále Zikmunda Albrecht. Žižkovi to ale nedalo, aby se nedal do obléhání Přibyslavi. Místní pán Čeněk z Ronova měl u Žižky a jeho mužů vroubek, protože se podílel na vyvraždění husitů v Chotěboři v roce 1421. A během tohoto obléhání Jan Žižka 11. října zemřel. Zemřel přirozenou smrtí, o její příčině se vedly spory, protože podle kronikář zemřel „z hlízy“. „Hlíza“ tedy zduřelá lymfatická uzlina se spojovala obvykle s onemocněním morem, ovšem aby na mor zemřela v ležení jedna osoba a k tomu velitel, bylo velmi neobvyklé. Josef Thomayer, slavný internista na přelomu devatenáctého a dvacátého století (mimochodem radikální odpůrce operace slepého střeva), vytvořil hypotézu, že Žižka zemřel na karbunkl, tedy hnisavé onemocnění kůže a podkožní tkáně, což může vést k otravě krve a sepsi. Dnes se karbunkl operuje a léčí antibiotiky, tehdy ani jeden z těchto postupů dostupný nebyl.

               Žižka se stal legendou a jeho sláva ho přetrvala po celá století. Například arcivévoda Ferdinand Tyrolský na zámku Ambras umístil obraz Jana Žižky ve své sbírce vedle obrazu Vlada Draculy – Narážeče.

Zůstal po něm tedy pocit hrůzy, obraz krutého válečníka neštítícího se jakýchkoliv surovostí. Ty ale tehdy patřily k vedení války a následovaly zejména po vítězných bitvách, kdy byli trestáni poražení a Žižka holt stále vyhrával.

               Stal se legendou a tou i zůstal. O tom ostatně svědčí jeho početné sochy v českých zemích, nejen u Sudoměře a na hoře Vítkov, ale samozřejmě i v jeho rodišti jihočeském Trocnově a samozřejmě i u Přibyslavi. I když toto město jeho smrt zřejmě zachránila od krutého osudu.

V roce 568 vnikl do Itálie nový germánský kmen Langobardů. Byli to v té době barbaři, žijící v oblasti dnešního Rakouska, Maďarska, Slovenska a Česka, kde někdejší římská kultura  v posledních sto letech upadala či upadla.

Langobardi přešli přes alpské průsmyky, které neměl kdo bránit, protože se italští Gótové dvacet let ničili ve vyhlazovací válce proti Byzantincům. Nakonec zvítězili Byzantinci, Góty vyhubili, ale sami se vyčerpali natolik, že neměli síly nově dobytou provincii Itálii bránit.

Langobardi postupovali zemí krok za krokem dobývali město za městem a zakládali jednotlivá vévodství, nakonec jich bylo 35.

Langobardi vytvořili svou specifickou kulturu, která kombinovala jejich původní germánské tradice s kulturou římskou a rozvíjeli ji čilými vztahy s tehdy nejrozvinutější kulturní zemí – s Byzancí. Postupně se zromanizovali, jejich životní úroveň výrazně stoupla a jejich germánské kořeny zůstaly jen v několika slovech, kterými obohatili latinský dialekt, používaný na apeninském poloostrově, jako například slovo pro pivo – birra.

Nikdy se ovšem nedokázali sjednotit do centrálně řízeného království, každý vévoda dbal na svou nezávislost, jejich král, který sídlil v Pavii a byl volen na sněmu, měl víceméně jen reprezentativní funkce. Mohl moderovat, diskutovat, nemohl poroučet.

V roce 773 vtrhli do Itálie ze severu Frankové. Jejich král se rozhodl, že chce být největším dobyvatelem v dějinách a že obnoví západořímskou říši ovšem pod svým žezlem. Měl podporu církve a papež jeho válečné tažení posvětil. Jednak Řím Langobardům nezapomněl, že byli původně Ariáni, a tedy kacíři a že toho využívali k rabování Říma pod záminkou lepší víry, než je to přestalo bavit a přestoupili taky na víru katolickou. A jednak byl papež vděčný za to, že mu otec krále Karla daroval stření Itálii jako jeho mocenskou oblast a slíbil mu ji bránit – právě před Langobardy. Přiznejme si, že langobardský král Desiderius nebyl žádný beránek a snažil se svou moc v roztříštěné říši upevňovat i silou. A papeže taky neposlouchal, dokonce se několikrát snažil prosadit svého kandidáta.

Langobardské dějiny se dochovaly, protože je sepsal rodák z Cividale de Friuli Paulus Diaconus v knize Historia Langobardorum. Je zajímavé, že se tato kniha dochovala ve více než stovce rukopisů, což je na texty z doby ranného středověku naprosto neobvyklé. Normálně se najde s bídou jeden nebo dva exempláře, spoustu spisů známe pouze z citací z jiných děl, protože se nedochovaly vůbec. Dílo Paula Diacona se tedy velmi pilně přepisovalo, musel být o něho velký zájem. Ovšem ani Paulus si netroufl psát o událostech pádu říše jeho národa, skončil své dějiny takticky v roce 744, tedy třináct let před nástupem Desideria na trůn. Proto bude Desiderius vždy obviňován, že tu válku s Franky spískal on. Historii píšou vítězové a s pravdou se obvykle příliš nemažou

Královské rody Franků a Langobardů byly spojeny manželskými svazky. Langobardský král Desiderius byl tchánem franského krále Karla. Karel se dal do boje se svým bratrem Karlomanem. Taková byla ve Franské říši tradice, že bratři mezi sebou bojovali o moc a vyhrál ten silnější, Obvykle pak nezapomněl pozabíjet syny poraženého bratra, aby nevznášeli v budoucnosti nároky na trůn. Když Karloman překvapivě ve věku dvaceti let zemřel, utekla jeho manželka Gerberga se svými syny do Pavie a požádala u krále Desideria o azyl. Ten jí ho poskytl, věděl, co by děti čekalo, kdyby je vydal do Francie. Pro Karla to byla vítaná záminka, aby vyhlásil válku a dosáhl svého – vlády nad celou křesťanskou Evropou.

Posílen posvěcením hlavy církve vtrhl Karel se svými barbarsky vypadajícími i se chovajícími hordami v létě 773 do Itálie, pot0, co zapudil svou manželku, Desideriovu dceru. Mezi Langobardy měl nemálo kolaborantů, kteří doufali po jeho vítězství na tučné renty a mocenské funkce. Ti mu pomohli najít cestu, aby obešel langobardské vojsko, které mu zahradilo cestu v Alpách. Poté vtáhl do pádské nížiny a oblehl hlavní langobardské město Pavii. Ta se statečně bránila, král Desiderius volal o pomoc a vyzýval ostatní langobardská vévodství, aby ho přišla z franského obklíčení vysvobodit. Volal marně. Vévodové se povětšinou tvářili, že se jich to netýká. Sice byli ochotni vyslovit podporu a odsoudit franskou agresi, nebyli ale připraveni sebrat vojsko a jít obleženou Pavii osvobodit. Čím dál od centra, tím menší byla připravenost k boji, zejména velká vévodství Spoleto a Benevento se tvářila, že se jich ta válka netýká. Je to ostatně přece soukromá záležitost Desideria, že poskytl azyl Karlomanově manželce a tím mocného franského krále tak rozzuřil.

Pavia vzdorovala devět měsíců. Za celou tu dobu mu nepřišlo na pomoc žádné vojsko ostatních vévodství. Gerberga s Desiderovým synem Adelchisem se bránili v obležené Veroně. Nedokázali ale město udržet, muselo kapitulovat, Adelchis uprchl do Kontantinopole, Gerberga se vzdala Karlovi na milost a vzápětí mizí jakékoliv stopy jak po ní, tak po jejích synech, Karlových synovcích. Co se s nimi stalo, neudávají žádné prameny, ale zřejmě se k nim Karel zachoval podle dobré franské tradice.

4.června 774 město Pavia kapitulovalo. Desiderius byl deportován i se svou manželkou do franského kláštera, kde někdy po roce 786 zemřel. Karel se hned na druhý den po dobytí Pavie prohlásil za langobardského krále a vyžadoval přísahu věrnosti od všech langobardských vévodů. Teď konečně pochopili, co se stalo, na vojenský odpor už ale neměli sílu ani odvahu. Kapitulovali a přijali cizí nadvládu. Vévodové ztratili svou moc a nezávislost, na které si tolik zakládali, museli přijmout kuratelu Karlových správců. Jejich svoboda i kultura byla ztracena, zůstaly po ní jen nepatrné zbytky. Franské nadvládě neušla ani ona jižní vévodství Spoleto a Benevento, jen Benevento si zachovalo aspoň formální nezávislost, i když jako satelitní stát franské říše.

25. prosince roku 800 korunoval papež Lev III. Karla císařem a vládcem nad celou západní Evropou. Sen velkého dobyvatele našel naplnění.

Dějiny mu daly jméno Charlemagne, čili Karel Veliký. Co víc si mohl přát?

Aha, proč o tom píšu? Opravdu vám to nic nepřipomíná?

Dějiny mají tendenci se opakovat, to schema je až podezřele podobné. A lidé jsou nepoučitelní a dělají stále stejné chyby.

               O příčinách, proč právě v roce 1974 došlo k tolika politickým otřesům a změnám politických systémů jsem už psal. V září 1974 pak ona instabilita, způsobená ropnou krizí a slabostí USA paralyzovaných aférou Watergate, dorazila i do východní Afriky.

               Ruské impérium, které si v té době říkalo Svaz sovětských socialistických republik, se snažilo zvyšovat svůj vliv na africkém kontinentu od dekolonizace Afriky v šedesátých letech. Poskytování finančních úvěrů, vojenské pomoci, dodávky zbraní a podpora diktátorů ochotných obviňovat ze všech problémů chudého obyvatelstva někdejší koloniální mocnosti, je taktikou, kterou Rusové používají dodnes. I když v poslední době je vytlačuje zejména ve finančním sektoru Čína – ta si ještě může dovolit riskovat posílení politického vlivu díky nesplatitelným úvěrům.

               V roce 1974 udeřili ale Rusové i v zemi, která nikdy kolonií nebyla, v jediné nezávislé africké zemi – Etiopii neboli v Habeši. A byli úspěšní. Z nestability, kterou tehdy v zemi způsobili se Etiopie nevzpamatovala dodnes.

               Etiopské císařství podle etiopské národní legendy Kebka Negest údajně založil Menelik I. který byl synem židovského krále Šalomouna a královny ze Sáby. Mělo by tedy mít skoro tři tisíce let a poslední etiopský císař (který sám nosil titul Negus Negesti, tedy král králů) Haile Selassie I. se považoval za 255 potomka z tohoto biblického spojení. Jen původ z tohoto „šalamounského“ rodu dával právo na královský titul.

               Etiopie dokázala na sklonku 19. století ubránit svou nezávislost, když císař Teworo (Teodor) II. odrazil britskou vojenskou expedici a poté císař Menelik II. druhý v bitvě u Adwy rozdrtil italský expediční sbor. Ovšem přiznejme si, že tuto zemi na rozloze 1 223 500 km² s 118 miliony obyvatel není snadné ovládat. (Mimochodem v roce 1994 měla Etiopie „jen“ 55 milionů obyvatel, za třiceti posledních let se tedy počet obyvatel víc než zdvojnásobil a to navzdory hladomorům a občanské válce.) Obyvatelstvo Etiopie tvoří 70–90 etnických skupin, už jen proto, že jejich počet není přesně znám, je jasné, že zde musí docházet permanentně k etnickým konfliktům. Největší etnickou skupinou jsou Amharové s 37,7% obyvatel – jejich jazyk je i oficiální řečí země, následují Oromové (35,5%), Tigriňové (8,6%). Guragové (3,3%), Ometové (2,7%), Sidamové (2,4%), Tigrejci (1,9%), Afarové (1,8%), Somálci (1,7%) a spousta dalších, jejichž počty jdou do promile, nicméně také se nechtějí vzdát politického vlivu.

               I s náboženstvím to není úplně jednoduché. Etiopané, kteří krátce ovládali i oblast Jemenu a Súdánu, přišli do kontaktu s Římskou říší a převzali odtud křesťanství, poté, co Egypt a Súdán dobyli Arabové, ztratili ale s křesťanským světem kontakt – po staletí se o Etiopii hovořilo jako o bájné zemi kněze Jana. Ortodoxní křesťanství vyznává 52 procent obyvatelstva, dalších 4,5 % je křesťany jiných vyznání, ale 31 procent vyznává muslimskou víru a 11 procent si dokonce podrželo tradiční přírodní víry.

               V roce 1928 nastoupil na trůn Täfäri Makonnen, který přijal při své korunovaci o dva roky později 2.listopadu 1930 jméno Haile Selassie I. Jeho předchůdce Iyasu (Ježíš) V. se totiž během první světové války zapletl do konfliktu na nesprávné straně (německé) a musel v roce 1916 rezignovat a poté zastávala formálně funkci hlavy státu jeho teta Zanditu.

               Haile Selassie, narozený v roce 1892, byl reformním vládcem.

Už v červenci 1931 vydal první ústavu země, v níž například zrušil otrokářství a zavedl volený parlament. Ovšem představovat si, že by se jednalo o demokratickou instituci, by bylo hodně naivní. Protože každý člověk ucházející se o místo v parlamentu, musel složit finanční kauci, který byla mimo možnosti 99 procent obyvatelstva a navíc si musel sám platit volební kampaň, byl parlament jen baštou bohaté oligarchie a protože císař nebyl rozhodnutím parlamentu vázán, jednalo se o absolutistickou monarchii s fíkovým listem rádobydemokracie. Čili polofeudální systém s liberálními prvky.

               3.října 1935 ovšem habešské císařství bez vypovězení války napadla Mussoliniho Itálie – Italové si očividně chtěli zahojit frustraci z bitvy u Aduy před čtyřiceti lety. Etiopie žádala o pomoc u Společenství národů, toto prohlásilo 8 října Itálii za agresora a 19.října na ni uvalilo „sankce“. Ovšem Francie nesouhlasila s embargem na ropu, USA, které ani nebyly členem Společenství národů, dodávaly ropu dál a Velká Británie zase odmítla zablokovat Suezský průplav. Zatímco se „velmoci“ handrkovaly, jak naložit s Mussolinim, obsadil Hitler 7.března 1936 demilitarizované Porýní. Smlouva se Stesy z dubna 1935 (o té jsem psal v článku o Lago Maggiore) byla stejně jen cárem papíru, protože teď byl Mussolini oficiálně nepřítel – proto už 1.listopadu 1936 hovořil o ose Berlín-Řím a uzavřel spojenectví s Hitlerem. . Italové útočili za masového nasazení letectva a chemických bojových plynů (jejich použití přiznali až v roce 1996 a v roce 1997 se italský prezident Oscar Luigi Salfaro za jejich použití oficiálně omluvil. 5.května 1936 vstoupili Italové do Addis Abeby a Haile Selassie utekl do exilu (ten strávil v britském Chartúmu). 9.května Mussolini Etiopii anektoval do provincie Východní Afrika. Poslední zbytky etiopské armády kapitulovaly až 19.února 1937 a přešly do guerillového způsobu boje. Místokrálové Rudolfo Graziani (1936 – 1937) a po něm Amedeo Savojský, vévoda z Aosty (po něm se jmenuje nejluxusnější hotel v Terstu a při návštěvě zámku Miramare můžete obdivovat jeho soukromé pokoje na prvním poschodí) zavedli v zemi politiku apartheidu, při níž důsledně vyvražďovali místní elity – celkem ve válce a během italské okupace zahynulo 330 000 – 760 000 Etiopanů – protože ale Itálie během druhé světové války změnila stranu, zůstaly žádosti Etiopie, aby se při norimberských procesech vyšetřovaly i zločiny proti lidfskosti, kterých se dopustila Itálie v jejich zemi, nevyslyšeny. Za ty statisíce mrtvých nebyl nikdy nikdo hnán k zodpovědnosti.

               Jenže v červnu 1940 vstoupila Itálie po boku Německa do druhé světové války, v Africe napadla britské kolonie v Keni a Súdánu  a v srpnu 1940 obsadila Britské Somálsko (francouzské Džibuti dostali Italové k používání po francouzské kapitulaci v roce 1940.) Protiofenzívě Britů ale nedokázali čelit. 5.května 1941, symbolicky přesně po pěti letech exilu, vstoupil Haile Selassie, který bojoval v britské armádě, do Addis Abbeby. Vévoda z Aosty kapituloval o několik týdnů později a odešel do britského zajetí.

               Haile Selassie dokázal v čase studené války skvěle lavírovat mezi světovými mocnostmi a těžit z toho. Indové mu školili armádu, Britové a Norové námořnictvo, Švédové letectvo, Francouzi měli pod kontrolou železniční dopravu, Bulhaři rybářskou flotilu, Italové ovládali etiopské pivovary, Češi obuvnický průmysl a Japonci přádelny. Cenzura byla jen marginální, císař například zakázal uvádět v Shakespearově Macbethovi  smrt krále, poté se stejně hra přestala hrát. Císař se ukázal i jako schopný diplomat na mezinárodní úrovni, Etiopie byla zakládajícím členem OSN a Organizace africké jednoty, které císař i několik let předsedal. Pokus sesadit ho vojenským pučem v roce 1960 se podařilo snadno potlačit, obyvatelstvo stálo totiž za panovníkem. V roce 1973 proběhly poslední parlamentní volby podle osvědčeného klíče, které moc mezitím už starého císaře dále upevnit.

               Jenže přišel rok 1974 a s ním jednak sucho a neúroda, ale i ropná krize a s ní spojená inflace a pád životní úrovně. Obyvatelé země byli ochotni tolerovat císaři jeho absolutistickou vládu, dokud se jim dařilo jakž takž dobře, ne ale v čase hladu. Přišly masové demonstrace studentů a vlna stávek. USA měly jiné starosti a Rusové se chopili příležitosti. Vojenská junta – takzvaná Derg-Junta svrhla císaře a přinutila ho 12. září 1974 k abdikaci. 21.března 1975 pak junta vyhlásila konec monarchie a  její přerod v „Lidovou etiopskou republiku“. Zmatený stařík se pak toulal jako bez duše v jednom z křídel svého paláce. Noví mocipáni, takzvaná „Prozatímní vojenská správní rada“, ho nechali žít v naději, že brzy umře, Když se k tomu neměl, byl jeho jediný sluha vyzván, aby 26.srpna 1975 spal mimo palác a ráno našel císaře mrtvého v posteli, zřejmě udušeného polštářem. Habešské císařství svým 255. potomkem krále Šalomouna skončilo, zemi, která se stala sovětským vazalem to ale ani v nejmenším neprospělo.

               Moci se chopil mladý podplukovník Mengisto Haile Mariam (narozený 1938) a začal zemi reformovat podle komunistického vzoru. Znárodňování, vyvlastňování, likvidace vzdělaných elit. To vedlo rychle k propadu ekonomiky, k bídě a masové nespokojenosti. Ožily separatistické tendence Eritreie a Tigre, které se dařilo potlačovat jen násilím. V letech 1977–1980 několikrát vpadli do země Somálci, které se podařilo odrazit jen díky ruské pomoci a kubánským žoldnéřům. Rusové rádi používali v Africe Kubánce, protože byli černí a měli tedy u místního obyvatelstva větší důvěru, a navíc tak šetřili vlastní vojáky. V roce 1979 bojovala Etiopie na třech frontách v Eritrei, Somálsku i uvnitř země a tyto boje měly za následek milion uprchlíků. Od roku 1984 pak v zemi řádila občanská válka, kterou Sověti udržovali v chodu dodávkami zbraní a dalších kubánských vojáků . Až v roce 1991, tedy po rozpadu Sovětského svazu se vláda Mengista Haile Mariama zhroutila. Komunistické důstojníky vyhnaly ze země jednotky spojené opozice.

               Ovšem Etiopie už cestu ke klidu nenašla. V roce 1993 vyhlásila nezávislost Eritrea, čímž Etiopie ztratila přístup k moři. V roce 1994 sice proběhly první svobodné volby a země byla reformována ve federaci devíti regionů, ale ani to klid nepřineslo. Ony volby totiž vyhrála „Etiopská lidová revoluční demokratická fronta“ (EPRDF), vládcem se stal její předseda Meles Zenawi (zemřel 2012) a dál už se příliš nevolilo. A pokud, pak byly volby manipulované a falšované a ona strana s tolika krásnými příjmeními vládla stále více autoritářsky s potlačováním opozice a lidských práv. V  letech1999 – 2001 byla Etiopie v nesmyslné válce s Eritreou, která obě země vyčerpala. V roce 2018 pak v ezmi vypuklo kmenové násilí a od roku 2020 občanská válka se separatistickým regionem Tigre. Válka a s ní spojený hladomor si vyžádal na půl milionu obětí.

               V tomto případě, tedy na rozdíl od Portulska a Řecka politická změna způsobená globálními hospodářskými a politickými otřesy nic pozitivního nepřinesla. Potomci krále Iyasa (tedy Ježíše) se sice svých nároků na etiopský trůn nikdy nevzdali, ale sotva by se našla politická síla, která by je na něj přivedla. Z Etiopie se stala díky onomu z Ruska organizovanému puči z roku 1974 klasická nestabilní africká země – failed state, jako mnohé další v regionu.

               Přesně podle hesla, že kam ruská noha vstoupí, už nikdy tráva neroste. V tomto případě doslova.