Rok 1974 byl opravdu hodně pohnutý, padly diktatury v Portugalsku a Řecku, naopak byla zavedena vojenským pučem komunistická diktatura v Etiopii, už v září 1973 provedl v Chile vojenský převrat Augusto Pinochet, zemřel Juan Perón v Argentině, což vedlo k pozdějšímu vojenskému režimu i v této zemi. USA zastavily vojenskou pomoc jižnímu Vietnamu, což mělo za následek nejen obsazení jižní části země komunisty v roce 1975, ale i nástup červených Kmérů v Kambodži. Turci vpadli na Kypr a obsadili jeho podstatnou část, což vedlo k rozdělení ostrova nepřekonaného dodnes.

               Historici vědí, že taková kumulace významných událostí musí mít nějakou společnou příčinu. V tomto případě to byly příčiny až dvě. Jednou byla ropná krize vyvolaná zeměmi OPEC redukcí těžby a tím zvýšením cen ropy 16. října 1973 a paralýza tehdejší nejvýznamnější světové velmoci USA aférou Watergate.

               Vše vlastně začalo útokem arabských zemí na Izrael 6.října 1973 v den židovského svátku Jom Kippur. Díky americké podpoře se Izrael dokázal z prvotního šoku vzpamatovat a válku vyhrát – skončila 25.října. Aby pomohli útočícím arabským státům, rozhodly se státy OPEC (tedy země vyvážející ropu) 16. října 1973 vyhlásit sankce na země podporující Izrael tím, že jim přestávaly ropu dodávat. V důsledku toho stoupla cena ropy v průběhu jednoho roku z 3 dolarů za barel na dvanáct. Útok byl sice namířen na USA, jejichž prosperita byla založena na dovozu levných surovin (podobně jako Německo Angely Merkelové na dovozu levného ruského plynu), zasáhla ale mnohem víc chudé země Afriky, Latinské Ameriky a Asie. A také evropské diktatury, které se opíraly nejen o armádu, ale i o ekonomický růst a tím koupený souhlas většiny obyvatelstva se ztrátou demokracie a svobody. Jenže teď se růst nejen zastavil, ale vývoj těchto zranitelných ekonomik se propadal do negativních čísel. A vojáci nakonec hodili diktátory přes palubu.

               Je třeba říct, že politická i ekonomická situace v Řecku byla od vzniku nezávislého Řecka v roce 1821 vždy nestabilní. Řekové chtěli od počátku republiku, ale je podporující velmoci jim vnutily monarchii. První kandidát na řeckého krále Leopold z rodiny Sachsen-Coburg a Gotha si to raději rozmyslel (a to bylo co říct, členové této rodiny jinak seděli skoro na všech tehdejších královských trůnech nebo se tam přiženili). Řekové nakonec udělali králem jiného Němce Ottu I. druhorozeného syna bavorského krále Ludvíka, aby ho v roce 1862 sesadili a ze země vyhnali. Snažil se v zemi zavést pořádek a na to byli Řekové vždy citliví. Zejména pak na vybíraní daní. Neplacení daní se tradičně v Řecku považovalo za hrdinství (protože se platily nenáviděným Turkům). Teď ovšem Řekové nějak přehlédli skutečnost, že ty peníze platí na fungování státu vlastního.

               V roce 1864 se jim podařilo přesvědčit jiného Němce Georga I. z rodu Schleswig-Holstein-Sondenburg-Glückburg, aby se stal jejich panovníkem, ale ani nová dynastie neměla na růžích ustláno. V roce 1893 vyhlásilo Řecko první (a zdaleka ne poslední) státní bankrot.

               První světová válka trvala v Řecku až do roku 1922. Protože byl král Konstantin I. Němec, chtěl, aby Řecko bojovalo na straně centrálních mocností (což by znamenalo společný postup s Tureckem a Bulharskem). Předseda vlády Vebizelos ale zastával ideu „Velkého Řecka“, tedy osvobození všech území obydlených řeckým obyvatelstvem, tedy i území na pobřeží Malé Asie.

V roce 1917 přinutil krále k abdikaci a emigraci (i s prvorozeným synem Georgem) a vstoupil do války na straně Spojenců. Králem se stal druhorozený princ Alexander.

               Válečné dobrodružství skončilo katastrofou u Ankary v roce 1922, masívním přesidlováním obyvatelstva a následně zrušením monarchie v roce 1924. Vládu převzal generál Pangalos, který zrušil ústavu, ovšem už v srpnu 1926 byl odstraněn. V roce 1935 byla monarchie znovu obnovena a král Georg II povolán z exilu domů, ve stejném roce ale armáda přinutila premiéra Tsaldarise k abdikaci, předsedou vlády se stal Ioans Metaxas Ten krvavě potlačil protesty, opět jednou zrušil ústavu a zavedl diktaturu, která vydržela až do roku 1941. Metaxovi se podařilo v roce 1940 odrazit útok Mussoliniho Italů, ale tím jen vyvolal německé balkánské tažení. Stačil zemřít ještě před německým útokem. Řecká armáda rychle kapitulovala, předseda vlády Alexandros Koryzis spáchal sebevraždu a země byla rozdělena na okupační zóny mezi Němce, Italy a Bulhary. 

               Poté, co se Němci v říjnu 1944 z Řecka stáhli, začala občanská válka mezi občanskými stranami a ELAS, což byla ozbrojená část komunistické strany. Válka měla tři fáze, nejkrvavější byla poslední v letech 1946–1949. Protože se zde angažovaly USA v rámci Trumanovy politiky zadržování komunismu (v Jaltě bylo ostatně Řecko přiřčeno Stalinem Západu – sovětský vliv neměl přesáhnout 10 procent), byla ELAS poražena. Válka přinesla zemi 100 000 mrtvých a na 700 000 uprchlíků (20 000 lidí skončilo ve vězení a z nich bylo na 5000 popraveno) a naprostý kolaps infrastruktury země. Mnoho utečenců tehdy přišlo do zemí východního bloku, v Československu převážně do tehdy vylidněného pohraničí – například Krnovu se dlouho přezdívalo „Athény“.

               V roce 1952 bylo Řecko spolu s Tureckem přijato do NATO – USA sledovaly své strategické cíle a potřebovaly „jižní křídlo aliance“. Slibovaly si od toho i že se věční rivalové Řekové a Turci přestanou mezi sebou rvát. Pod vlivem USA byl změněn i řecký volební systém z poměrného na většinový, což umožnilo pravicové straně Nea Demokracia získat sice jen 49% hlasů, ale 82% mandátů v řeckém parlamentu. Následovalo relativně stabilní období vlád Papagose (polního maršála, vítěze nad komunisty, který vládl od roku 1949 a pak až do své smrti v roce 1955) a poté Konstantina Karamanlise.

Řecké ekonomice pomohlo, že od roku 1954 byla řecká drachma po několikanásobném znehodnocení pevně vázána na americký dolar v poměru 30:1, což zabránilo další devalvaci a neřízené inflaci. Pravicové vlády to sice s občanskými právy nemyslely tak úplně vážně, jejich vládnutí provázely represe, ale Řecko se těšilo ekonomickému růstu. Jenže v roce 1963 volby vyhrála levicová strana EK Georgia Papandrea. Sice se tvářila jako centristická, ale podařilo se jí vstřebat i voliče komunistické strany.  Georgios Papandreu nebyl v podstatě tím hlavním problémem této vlády. Tím byl jeho syn Andreas. Aby se mohl stát poslancem, vzdal se svého amerického občanství, otec ho udělal vicepremiérem a poté i ministrem hospodářství. Vedle nepotismu se začala rozmáhat korupce a ekonomicky se Řecko začalo propadat. Přesto byl Papandreu jasným favoritem voleb v roce 1967.

               Aby jeho vítězství zabránili, provedli důstojníci řecké armády puč. Juntu, která převzala vládu, vedl Georgios Papadopoulos – později se ve volbách velmi podobných těm současným ruským nechal zvolit prezidentem.

Král Konstantin II. byl po nedařeném pokusu o „protipuč“ v prosinci 1967 vykázán ze země a za něho vykonávali monarchistické funkce „vicekrálové“. Referendem v roce 1973 byla monarchie zrušena a Řecko se stalo republikou. Oba Papandreové byli při puči v roce 1967 zatčeni, otec zemřel už 1 srpna 1968 ve věku osmdesáti let v domácím vězení, Andreas opustil zemi. Junta zavedla represivní režim, rozhodující úlohu hrála vojenská policie a její velitel Dimitrios Joannides. Až d roku 1973 se junta díky hospodářskému vzestupu držela u moci. A pak přišla ropná krize a s ní spojený cenový šok, inflace a náhlý propad životní úrovně.

               Protesty začaly na univerzitách. Studenti jsou svou povahou radikální, v listopadu obsadili budovu polytechniky a žádali změnu politických poměrů. Studentské protesty byly 17.listopadu, tedy na mezinárodní den studentstva, krvavě potlačeny. Podle nezávislých zdrojů tehdy zahynulo 23 studentů, na 200 jich bylo zraněno a 700–1000 zatčeno. I když vláda udávala jen dvanáct zraněných a z toho jednoho těžce zraněného policistu, vyvolal zásah na univerzitě v obyvatelstvu vztek a protesty. Pod tímto dojmem slíbil Papadopoulos na únor 1974 svobodné volby. To nehodlal akceptovat jeho všemocný šéf vojenské policie Ioannides.

               25. listopadu vyjely do centra Athén tanky. Papadopoulos byl izolován a sesazen, z rádia k lidu promluvil nový „prezident“ Phaidon Gizikis, premiérem se stal Adamantios Androutsopoulos. Režim se dál utužil, pronásledování opozice zintenzivnělo. Tehdy zcela selhaly USA, jako ochranná moc a vedoucí země NATO. Prezident Nixon byl paralyzován aférou Watergate a Henry Kissinger, který byl díky tomu nejmocnějším mužem USA a světa, zcela selhal. I když bylo zřejmé, že v řecké armádě, která byla součástí NATO, dochází k čistkám, kde jsou schopní velitelé nahrazováni loajálními „idioty“, rozhodl Bílý dům na zasedání 20.března 1974 o politice „nezasahování“, čímž v podstatě podpořil Joannidasův režim. A zadělal si na mnohem větší problémy.

               Hospodářská situace se nelepšila, diktátoři v takové chvíli potřebují válku. Je to spolehlivá metoda, která dokáže udržet na trůně jakkoliv neschopného vládce, ovšem pod jednou podmínkou. Nesmí tu válku prohrát. Nemusí ji vyhrát, ale porážka znamená prakticky vždy pád celého režimu. Ioannides potřeboval válku a zaměřil se na Kypr. Ten se mu zdál být dostatečně slabý. Jestliže byl Papadopoulos ve věci Kypru realista, Ioannides povýšil ideologii nad zdravý rozum.

               Ideologie ENOSIS, tedy sjednocení všech Řeků v jednom státě, byla v Řecku stále živá. Kypr získal nezávislost na Velké Británii až v roce 1960 (proto se tam jezdí vlevo) a prezidentem se stal arcibiskup Makarios. Ústava nového státu zaručovala rozsáhlá práva i turecké menšině, viceprezidentem s právem veta musel být vždy Turek. Mimo jiné zaručovala kyperská ústava volební právo žen, což v roce 1960 zdaleka nebyla samozřejmost. 

               Makarios sám byl poměrně problematickou osobou. V roce 1963 se pokusil o prosazení nové ústavy, která by práva Turků omezila, následovala občanská válka, kterou musely řešit jednotky UNO. Ioannides ho nenáviděl a označoval ho za „přítele komunistů“. Rozhodl se odstranit kyperského prezidenta ozbrojeným pučem a poté uspořádat na Kypru referendum o připojení k Řecku. (Krym 2014 nechává pozdravovat!)

               Jenže puč, který měl Makaria připravit o život, byl proveden s typickou řeckou nedůsledností. Makarios se zachránil útěkem na britskou vojenskou základnu Akrotiri a poté přepraven britským vojenským speciálem nejprve na Maltu a pak do Londýna. Tím už vlastně puč selhal. Ioannides ale hodlal přes tento neúspěch pokračovat. Ostrov se dostal do moci milic pod vedením sadistického Nikose Simpsona. Ioannides byl tak přesvědčen o tom, že Turecko nezakročí, že považoval tureckou flotilu, blížící se ke Kypru za vojenské cvičení. Buď byl slepý nebo slepý být chtěl. Hlava v písku ale ještě nikomu nepomohla.

               20. července se Turci vylodili na Kypru. Ioannides až teď pochopil, že si ukousl sousto, kterým by s mohl udávit. S konfliktem s Tureckem očividně nepočítal, zřejmě právě pro ono členství v NATO s spoléhal na to, že USA boje mezi členskými státy nedovolí. Přesto nechal mobilizovat 200 000 vojáků a nechal je nastoupit v Thrákii, oficiálně připraveny k útoku na Istanbul. Že ten plán není realizovatelný, věděl kdekdo, hlavně řečtí generálové. A v tureckém premiérovi Bülentovi Ecevitovi narazil Ioannides na stejně odhodlaného nacionalistu, který také vytušil svou šanci, o které by si jinak ani netroufal snít.

               Henry Kissinger jako reprezentant USA opět nedělal nic. Přiznejme si, že toho měl v poslední době hodně. Válka Jom Kippur, Vietnam, navázání diplomatických vztahů s Čínou, oživování vztahů se Sovětským svazem, ropná krize a s tím spojená vyjednávání s arabským světem. Problém východního Středomoří – hrozící válku mezi dvěma členskými zeměmi NATO však naprosto podcenil. Hlavní americký vyjednávač J.Sisco ztroskotal na obou stranách. Turci obsadili 37 procent území ostrova včetně převážně řecké Famagusty, následoval exodus statisíců uprchlíků na jih ostrova.

               Vrchní velitel řecké armády Bonamos odmítl bojovat. 22. července bylo prostřednictvím USA dojednáno přece jen jakési křehké příměří, Turci však obsazovali další území.

               23.července se do čela vzbouřených důstojníků postavil velitel námořnictva Petros Arapakis. Izoloval Ioannidise a junta rozhodla povolat do země Kamanlise, který se nacházel ve francouzském exilu. Ten přiletěl speciálem francouzského prezidenta Valery Giscard d Estaigna 24.července ve dvě hodiny v noci a byl přivítán jako spasitel.

               Kupodivu postupoval Karamanlis velmi opatrně. Zpočátku dokonce ponechal Ioannidise v jeho funkci i když pravomoci vojenské policie omezil jen na armádu. Teprve později byli vůdcové junty včetně Ioannidise zatčeni, odsouzeni k trestu smrti nebo doživotním u žaláři – ty tresty smrti byly všechny změněny na tresty vězení.

               1.srpna byla obnoven platnost ústavy, otázka státního uspořádání byla ale ponechána otevřená. 8.prosince 1974 bylo opakováno referendum z roku 1973 a většina Řeků se rozhodla pro ukončení monarchie a a zavedení republiky. Král Konstantin uznal toto referendum až v roce 2013, poté se mohl vrátit z exilu domů a zemřel v Athénách v roce 2023.

               Na 17. listopad, tedy na první výročí potlačení řeckých studentských protestů byly vypsány první svobodné parlamentní volby. Ty vyhrála Karamanlisova „Nea Demoratia“, nic ale nemohlo zabránit postupnému vzestupu levicově populistické strany PASOK Andrea Papandrea.

I on se vrátil z emigrace a shromáždil okolo sebe řeckou levici, od voleb 1977 byl už jejím nesporným vůdcem a 1981 se stal premiérem. Začal lavírovat mezi západem a východním blokem (na Maltě to fungovalo, v Řecku ne), státní deficit se prohluboval, inflace dosáhla 14 procent. Jen v roce 1985 mělo Řecko rozpočtový deficit 30 miliard dolarů! Když vyvolala úsporná opatření po jeho druhém zvolení v roce 1985 protesty, a dokonce generální stávku, ihned se podvolil a o prohlubující se deficit státních financí se dál nestaral. Neodvratná cesta do dalšího státního bankrotu začala.

               Papandreu se v roce 1989 rozvedl se svou manželkou a oženil se se svou dlouholetou milenkou, letuškou Dimitrou Liani. Zapletl se do skandálu Krétské banky, přes kterou se jeho strana PASOK měla obohatit o 200 milionů dolarů. Přesto Řekové neodolali pokušení a v roce 1993 ho znovu zvolili premiérem. Následně byl ze svých obvinění osvobozen pro „nedostatek důkazů“. Zemřel v roce 1996 a dostalo se mu pompézního státního pohřbu.

               Jeho syn a pokračovatel dynastie Giorgos Papandreu se stal řeckým premiérem v roce 2009, aby ho hned dostihla finanční krize, který uvrhla Řecko definitivně do ruin, které připravovali už jeho otec a dědeček.

Rok 1974 byl na události bohatý, ještě se k různým jubileím spojeným s tímto rokem budu vracet. Dnes ale přeruším moji portugalskou cestu, abych napsal krátký článek o jedné z nejobskurnějších postav dějin jižní Ameriky, která tento kontinent definitivně změnila. Přesněji řečeno, ukončila naději na pozitivní ekonomický vývoj i v zemi, která se tomuto modelu nejvíc blížila. Navždy pochovala naději, že se z Argentiny mohl stát bohatý a prosperující stát, který by byl vzorem pro ostatní jihoamerické země. I díky Juanovi Perónovi se Jižní Amerika potácí od chudoby k bankrotu a východisko není v dohledu. Ani nový argentinský prezident Javier Milei, který si dal za úkol skoncovat s Perónovým dědictvím, zřejmě nedokáže trend obrátit.

               Pokud vám jméno Juan Perón nic neříká, určitě jste už slyšeli o jeho druhé manželce Evě Perón. Byla to ona slavná Evita, kterou si zahrála v stejnojmenném filmu z roku 1996 Madonna, žena, která má v Argentině ještě stále kult světice. (Evita, ne Madonna!). Píseň „Don´t cry for me, Argentina“, zná zřejmě každý.

Já jsem měl možnost navštívit tento slavný muzikál na jevišti u Wörthersee u Klagenfurtu. Ale zpět k politickému vývoji Argentiny.

               Podle Paula Johnsona, který napsal „Dějiny dvacátého století“ byla Argentina kandidátem na status „spřátelené země“ s USA, které se už tehdy stavěly do role velmoci na západní části zeměkoule a směřovala ke statusu podobnému Kanadě nebo Austrálii.  Prožívala na začátku dvacátého století konjunkturu stejně jako Kanada, ve dvacátých letech se vývoj zpomalil, globální hospodářská krize uvrhla zemi do krátkodobé recese, ze které se ale vlastními silami dostala a vykazovala dvouprocentní hospodářský růst ročně s trvalým vzestupem ve výrobě, hornictví, v těžbě ropy, ve veřejných službách i energetice. Realizovala jako první jihoamerický stát úspěšný ekonomicky politický program. Měla tržná hospodářství, minimální administrativu, rozvíjející se střední společenskou vrstvu, svobodný tisk a právní řád. Za druhé světové války se těšila blahobytu a mzdy stouply na západoevropský průměr. Nahromadila na tu dobu úžasné finanční rezervy 1 500 milionů dolarů. Kdyby tyto peníze dokázala investovat do dalšího rozvoje průmyslu a infrastruktury, byla by v padesátých letech zcela nezávislá a dějiny Jižní Ameriky by dnes vypadaly zcela jinak.

               Jenže zde byl jeden háček. A ten se jmenoval vojenský puč. Už od devatenáctého století hned po získání nezávislosti na Španělsku se v jižní Americe stal vojenský puč obvyklým způsobem změny vlády, a to i po zavedení volebního práva. V letech 1920–1966 došlo na jihoamerickém kontinentě k osmdesáti vojenským převratům. Na prvním místě byly Bolívie a Ecuador s devíti převraty, hned za nimi ale Paraguay a Argentina se sedmi.

               V roce 1943 se to zase jednou stalo, tentokrát ale s dlouhodobými účinky. K moci se totiž na zádech vojenské junty prodral ambiciózní plukovník Juan Domingo Perón Sosa. Jeho strýc Tomas Perón byl jeden z nejznámějších argentinských lékařů té doby. Perón byl správný mix, z otcovy strany Ital ze Sardínie, z matčiny kastilský Španěl (v Argentině jsou italština a španělština v úředním styku rovnoprávné). Narodil se v roce 1895 a vystudoval vojenskou akademii a poté vysokou vojenskou školu, kterou ukončil v roce 1929. V té době byl poprvé ženatý s Aurélií Tizón, ta ale v roce 1938 zemřela.

               Juan Perón byl nepochybně charismatickou postavou. Byl skvělý lyžař a šermíř, zabýval se sociologií, byl to prostě oslňující pseudointelektuál s potenciálem být obdivován a milován.

               1930 se stal členem generálního štábu a ve stejném roce se podílel na vojenském puči proti legálně zvolenému prezidentovi Hipólitovi Yrigoyenovi a stal se sekretářem ministra obrany. V této funkci procestoval Evropu, tedy Itálii a Německo, stal se obdivovatelem italského fašismu. Po návratu v roce 1941 se stal členem tajné organizace důstojníků GOU, která zorganizovala další z vojenských pučů proti oligarchickému režimu prezidenta Ramóna Castilla v roce 1943. Stal se poté ministrem práce a v únoru 1944 viceprezidentem a ministrem obrany.

               Perón pochopil svoji šanci. Až do jeho doby zacházeli vojáci s odborovými organizacemi nepřátelsky. Perón poznal politický potenciál, který odborové organizace představovaly. Jako ministr práce převzal odbory do své péče. Jestliže byli doposud předáci odborů upláceni osobně, Perón začal uplácet celé dělnické hnutí a získal si obrovskou popularitu. Mluvit uměl, měl charisma a neváhal půjčovat si ideje od Lenina, Stalina stejně jako od Hitlera, Franca či Mussoliniho. Své odborářské funkcionáře nazýval „Descamisados“ čili „lidé bez košile“ i když byli od něho dobře placeni. To se masám líbilo. Perón správně pochopil, že se nemůže spoléhat jen na generály. V roce 1945 se uskutečnily masové demonstrace proti fašismu, žádající znovuzavedení demokracie a demonstranti žádali „Perónovu hlavu“. Perón vyhlásil výjimečný stav a vůdce protestů dal pozatýkat. Vojenská junta chtěla davy uklidnit a Peróna proto zbavila funkcí a přikázala mu opustit zemi. Když provokativně spálil dopis přikazující mu odejít do exilu, byl zatčen a internován na ostrově Martín García.

               Tehdy ukázal že jeho několikaletá práce přinesla plody. Lid byl zmanipulován v jeho prospěch, bylo to třeba využít. Masové demonstrace odborů si vynutily 17. října 1945 jeho propuštění. I když to současní historici zpochybňují, legenda praví, že tyto protesty organizovala herečka Maria Eva Duarte, která byla jeho milenkou a pět dní po jeho propuštění se s ní Perón oženil. Stala se Evou Perón, legendární „Evitou“.

Na 24. února 1946 byly vyhlášeny prezidentské volby a Perón v nich kandidoval. Americký prezident Truman si byl vědom nebezpečí, které pro rozvoj Argentiny a zejména pro vztahy s USA Perón představoval a dopustil se fatální chyby, když se pokusil do argentinských voleb zasáhnout. Perón to využil a vyhlásil volby jako „referendum mezi ním a Bradenem“, což byl vedoucí jihoamerického oddělení státního departmentu ve Washingtonu. Od tohoto momentu, kdy Perón jako kandidát „Dělnické strany“ s 52 procenty zvítězil, nastavil protiamerický kurz. Pochopil, jak je to praktické. Všechny úspěchy mohl připisovat sobě, neúspěchy byly od tohoto okamžiku vždy vinou zasahování USA do argentinských záležitostí. Postupně pak tuto praktickou demagogii převzaly všechny státy jižní a střední Ameriky. Těch neúspěchů bylo totiž víc než dost.  

Perón jako prezident předvedl, jak se jménem socialismu a nacionalismu dá zničit hospodářství. Znárodnil centrální banku, železnice, telekomunikace, plynárny, energetiku, rybolov, leteckou dopravu, ocelárny a pojišťovny. Zavedl státní podniky pro zahraniční obchod. Vznikly pětileté plány rozvoje hospodářství, z trhového hospodářství se tedy přešlo na plánované. Byla to ideologie tzv. „Justicialismu“, který měl být třetí cestou mezi komunismem a kapitalismem. Název „Justicialismus“ se ale neujal, dnes tuto ideologii známe právě jako „Peronismus“. Perón zavedl rozsáhlou státní administrativu a sociální stát. Právě ten, nově otvírané školy v každé vesnici a nemocnice v každém městečku, připisovali Argentinci působení Perónovy manželky Evity. Že to nebylo financovatelné, manžele Perónovy nezajímalo. Dělníci dostali za rok práce třináctý měsíční plat, placenou odvolenou a sociální vymoženosti na úrovni skandinávských států. Zmrazením cen potravin zasadil Perón těžkou ránu zemědělství, což byl hlavní zdroj státních příjmů. Do roku 1951 se mu podařilo vyčerpat všechny nahromaděné rezervy, oněch 1 500 milionů dolarů bylo „prožráno.“ Nicméně se mu podařilo v roce 1951 znovu vyhrát prezidentské volby, poprvé mohly volit ženy a ty daly na doporučení Perónovy ženy Evity. Perón tak získal dokonce 62 procent hlasů. Evity lobovala za režim svého muže i v Evropě, přijal ji dokonce i papež Pius XII. Jenže druhé Perónovo prezidentské období bylo méně euforické než to první.

Ekonomika neměla kapitál, vypukla inflace, v roce 1952 postihlo zemi sucho a krizová situace se ukázal ve své celé nahotě. Těžkou ranou pro Peróna byla smrt jeho ženy, která zemřela ve věku pouhých 33 let 26. července 1952 na rakovinu vaječníků. Když Perón pochopil, že jeho popularita klesá, přešel pragmaticky k tyranii. Rozpustil nejvyšší soud, převzal kontrolu nad rozhlasem a novinami. V ní byla ze všech problémů obviňovány USA a Velká Británie. V rámci boje „proti Elitám“ vypálili jeho stoupenci v roce 1953 Jezdecký klub a zničili přitom knihovnu a sbírku obrazů. V roce 1955 zaútočili Perónovi stoupenci i na církev a zničili dva nejkrásnější argentinské kostely San Francisco a Santo Domingo. Perón zakázal katolické noviny, legalizoval rozvody a prostituci a zrušil vyučování náboženství na školách. 16. června 1955 byl papežem Piem XII exkomunikován a ve stejném roce se druhým pokusem podařil vojenský puč, který ho přinutil opustit Argentinu. Byl totiž obžalován ze sexuálního styku s nezletilou, protože po smrti Evity s ním sdílela ložnici Nely Rivas (narozená 1939) – která se oficiálně starala o jeho psy. Utekl v paraguajském dělovém člunu.

Perón emigroval do Španělska, kde se znova oženil s tanečnicí z nočního klubu Isabel Martínez. (Bylo mu tehdy v roce 1961 66 let, Isabel měla 30 let).

Jenže spoušť, kterou způsobil v Argentině, se už nedala napravit. Jednou rozbujelá administrativa se nedá znova redukovat, za tím je už příliš mnoho osobních zájmů. Redukce zdravotnictví už vůbec nepřipadá v úvahu. Perónem založený „sociální stát“ stahuje Argentinu jako koule na noze dodnes do chudoby a ekonomické nestability. Občan, který je současně i voličem, zřídka vidí dál než na okraj svého talíře, zejména, když ví, že za všechno špatné můžou USA a zlý Západ.

Paradoxem byl Perónův návrat k moci. Ještě v roce 1968 přísahal generál Alejandro Lanusse, který tehdy zemi vládl, že: „Jestli ten chlap ještě jednou vkročí do téhle země, jednoho z nás odtud vynesou nohama dopředu, protože nepřipustím, aby moji synové museli snášet to, co jsem musel snést já.“

Jenže v roce 1973 si lidé demokratické volby skutečně vynutili. Perón žil ve Španělsku a do země se vrátit nemohl. 11.března 1973 se konaly volby, kde zvítězil Perónův muž Héctore José Cámpora. Ten udělil Perónovi milost a umožnil mu tak návrat do Argentiny a poté z úřadu odstoupil. Perónův návrat do země provázel neklid, nejhorší byl tzv. masakr z Ezeizy, kde ostřelovači zabili 13 demonstrantů vítajících někdejšího prezidenta. Ten volby skutečně 23.září 1973 vyhrál – lidé volili mezi „nadějí a zkušeností“. Rozhodli se pro naději, která měla být rychle zklamaná. Zdroje jako v roce 1946 nebyly k dispozici, Perón své sliby nemohl splnit. Začaly vraždy opozičníků a novinářů, Perón však už 1.července 1974 ve věku 79 let zemřel na infarkt. Dva roky pak vykonávala funkci prezidentky jeho manželka Isabel, než ji podle dobré argentinské tradice svrhl vojenský puč.

Proč jsem považoval za nutné tento článek napsat? Je v něm poučení pro všechny doby. Juan Perón je symbolem populismu, který se dnes rovněž v politice zhoubně rozmáhá. Populista, který touží po moci, neváhá rozdávat ze státního, co to jen dá a když už není co rozdávat, sáhne k manipulaci, kontrole veřejného mínění (dnes se tomu říká message control) a nakonec k násilí. A přesto jeho popularita může přetrvat – vzpomínka na „zlaté časy“, kdy se zvyšovaly platy, platila dovolená a dávaly třinácté platy zůstala v paměti Argentinců a udělala jejich zemi prakticky nereformovatelnou. Na to zlé se časem zapomene. Každý pokus o reformu a nastartování ekonomiky musel logicky ztroskotat na vůli voličstva. Hlavně je třeba mít nepřítele, který může za všechny neúspěchy. Pokud ovládáte sdělovací prostředky, většina lidí vám to uvěří. Je jedno, zda je to USA nebo zlý Brusel. Ostatně Fidel Castro se nechal Perónem inspirovat. A nebyl sám!

               Ve škole jsme se o něm neučili. A přitom jsme měli velmi dobrou učitelku češtiny. Že jsme se o pražském rodákovi Kafkovi neučili v rámci české literatury, mě až tak nepřekvapuje. Ale neučili jsme se o něm ani, když šlo o literaturu světovou. A to už je na pováženou. Protože Kafka je jednoznačně autor světového formátu.

               3.června uplyne od jeho smrti sto let.

               V české wikipedii jsem se dočetl, že Kafka byl německý spisovatel. Je to správně nebo ne? Ano, psal německy, ale žil v Praze a byl Žid. Kombinace, která očividně stála ze jeho pocitem odcizení, nezařaditelnosti vlastní osoby, natož pak své tvorby. Komunisté si s ním nevěděli rady. V podstatě se daly jeho knihy použít jako obraz ztráty osobnosti v neregulované kapitalistické společnosti začátku dvacátého století, jenže v knihách jako „Proces“ nebo „Zámek“ by si čtenář mohl velmi rychle uvědomit, že právě v komunistické společnosti v absurditě popisované v Kafkově díle žije. V procesu přece je Josef K. odsouzen za zločin, který nevykonal. Ale po nekonečných tahanicích a marných snahách dokázat svou nevinnu přijímá popravu spíš jako vykoupení než jako vyvrcholení na něm páchané nespravedlnosti. Stejně to vnímaly oběti procesů padesátých let. Aspoň to tak někteří z přeživších popisují. Čili Kafka je až nepříjemně nadčasový.

               Kafkovy knihy sice vycházely, ale v na tu dobu relativně malých nákladech, a hlavně v době, kdy se atmosféra v komunistické společnosti poněkud uvolňovala – v polovině šedesátých let nebo v letech osmdesátých. Knihy, které mám v mé knihovně – Zámek vyšel v roce 1964, Proces (v slovenském překladu) rovněž v roce 1964, Povídky vydalo nakladatelství Odeon v roce 1983 ke stému výročí Kafkova narození. „Brief an den Vater“ je z roku 1999.

               Přiznejme si hned na začátku, číst Kafku je těžká práce a chce to hodně odhodlání. Jeho texty nejsou nikdy lehké, ty krátké (hodně z nich má jen dvě nebo tři stránky) jsou samozřejmě stravitelnější než jeho nedokončené romány.

               Franz Kafka se stal symbolem rozervané osobnosti, podivína, který se neumí zorientovat ve společnosti, ve které žije. Sám Kafka ovšem takový ani zdaleka nebyl. Samozřejmě byl tu podivný vztah z autoritativním dominantním otcem, byly zde podivné vztahy erotické, ale jinak to byl člověk s dobrým vzděláním, s „teplým“ úřednickým místem v dělnické sociální pojišťovně, s dobrým příjmem a člověk, který se nestranil života ani přátel. „Měl hodně přátel, i když jen několika málo z nich dovoloval, aby byli jeho přáteli,“ napsal jeho důvěrný přítel Rudolf Fuchs.

               V práci byl úspěšný a dělal kariéru. Zůstával zaměstnán u jednoho zaměstnavatele postupoval po kariérním žebříčku, v roce 1910 byl koncipistou, 1913 zástupce sekretáře, 1920 sekretář a 1922 nadsekretář. Sociálně se měl dobře, práce ho nenamáhala, sám se podivoval, za co dostává tolik peněz, když nemusí vydávat žádné větší vypětí. Přesto se nezdá, že by byl se svým životem spokojen. Ostatně v roce 1917 – tedy ve věku třiceti čtyř let – udeřila smrtelná choroba, která ho měla provázet posledních sedm let jeho života. Tuberkulóza.

               Kafka zosobňuje tolik paradoxů, že se v něm člověk nemůže vyznat. A to i když on sám o sobě podal obsáhlé svědectví. Jednak ve svém „Dopisu otci“, jedna ve svých denících. Ty nejen že nezničil, ale dokonce část z nich daroval své velké lásce Mileně Jesenské. Měli bychom tedy vědět poměrně přesně, co se mu honilo v hlavě. Nevíme to.

               Kafka žil ve světě rozporů. Jako příslušník „menšiny v menšině, uprostřed národa, trpícího pod cizí nadvládou“ jak to popsal F.C. Weiskopf.

               Kafka si po celý život uvědomoval svou odlišnost a snažil se ji definovat, uchopit, několikrát si stěžoval, že mu chybí pevná půda pod nohama. To byl osud mnoha německých pražských intelektuálů, zejména pak po roce 1918, kdy se stali národnostní menšinou, která byla trpěna, ale ne vítána. Skoro všichni Prahu opustili, Kafka zůstal.

               Měl k Praze jakýsi vášnivý vztah. „Praha tě nepustí,“ psal a jinde: „tahle matička má drápy.“

               Pokusím se načrtnout aspoň několik rozporů v jeho existenci, neznám Kafku natolik, abych si mohl dovolit soudit jeho dílo – to udělali lidé mnohem povolanější, už v roce 1927, tedy krátce po Kafkově smrti ho vysoce hodnotili tehdejší hvězdy německé literatury Thomas Mann, který jeho texty označil za „nejcennější čtení, jaké kdy vytvořila světová literatura“  nebo Hermann Hesse či Rainer Maria Rilke, též pražský rodák, který ale na rozdíl od Kafky rodné město opustil  a mínil, že v Kafkově díle nečetl ani jediný řádek, který by nepociťoval osobně. Čili Kafka, nakolik sám neuměl svou pozici ve společnosti definovat, uměl ji podat tak, že se lidé s podobným osudem cítili jeho texty plně osloveni.

1. Kafka jako Žid neměl na růžích ustláno. Teprve když císař František Josef v roce 1867 nechal napsat do ústavy svobodu vyznání, stali se Židé rovnocennými občany jeho říše a až od tohoto časového bodu se mohli volně stěhovat a podnikat. Franzův otec Hermann tuto příležitost využil. Ve třiceti letech se dobře oženil s bohatou nevěstou rovněž židovského původu Julií Löwy, přestěhoval se do Prahy a díky věnu své ženy otevřel na Starém městě obchod s galanterií. Protože byl usilovný, domohl se dobré životní úrovně. České prostředí se ale k Židům vždy stavělo nedůvěřivě a oni to opláceli tím, že se hlásili spíše k německé národnostní menšině a jejich komunikační řečí byla němčina. Národně socialistické Hitlerovo protižidovské tažení je zasáhlo o to citlivěji. Všechny tři Franzovy sestry Gabriele, Ottilie a Valerie zemřely v koncentračních táborech, stejný osud čekal i na jeho milenku Milenu Jesenskou. Toho se Kafka bohudík nedožil, je těžké si představit, jak by se on s rasovou nenávistí národa, jehož jazykem mluvil a psal, vyrovnal. Kafka nebyl praktikujícím Židem, náboženství pro něho neznamenalo existenční jistotu, kupodivu se ale hlásil k ideji Sionismu. Rozpor dokonce i jeho samotném židovství, možná ale jen zdánlivý, vždyť stát Izrael nakonec vznikl jako sekularizovaný státní útvar.

• Němčina byla samozřejmě dalším problematickým faktorem. Kafka uměl česky mluvit, ne ale psát. V němčině dokázal vytvořit svou vlastní, naprosto čistou a úspornou formu, kterou ostatní velikáni německé literatury obdivovali. Jeho přátelé, se kterými se setkával, byli povětšinou německy hovořící, z velké části rovněž pražští Židé. Po roce 1918 se jeho situace dále zkomplikovala, v té době už byl navíc těžce nemocný a svou chorobu si i uvědomoval. Kafka psal těžce. Jeho rukopisy jsou plné oprav a korektur, k románům vždy bývá vydáván i celý rozsáhlý soubor nevydaných kapitol, fragmentů a oprav. Hledal stále perfektní formu a nikdy nebyl spokojen. V noci z 22 na 23 září 1912 napsal během osmi hodin svou povídku „Rozsudek“ Psal ji jedním dechem, bez spánku a bez jídla. To bylo to, co miloval a s čím byl spokojen. Jeden nepřerušovaný myšlenkový proud, který dokázal usměrnit do vět a slov. U románu je takový postup nemožný. Myšlenkový proud je přerušován spánkem, prací, jinými povinnostmi. Navázat na přerušenou myšlenku znamená vždy velké vypětí a výsledek nemůže být nikdy dokonalý. Přetržený provázek nenavážeš bez uzlíku. Kafka si toho byl zřejmě bolestně vědom, ani jeden ze svých románů nedokončil, zůstaly fragmenty a kdyby byl Kafkův přítel Max Brod vyplnil Kafkovo poslední přání a vše nevydané spálil, ani bychom o nich nevěděli. Kafka za svého života vydal jen šest útlých knížek prózy, všechno povídky a krátké texty, přesto byl už za svého života obdivován jako vůdčí osobnost německé literatury.
• Sociální rozpor spočíval v tom, že on, jako dobře zajištěný úředník se setkával s těmi nejubožejšími. Dělníci, kteří si při práci přivodili zranění a žili z invalidního důchodu byli skutečně permanentně na hranici chudoby a mnohdy pod ní. Kafka trpěl s nimi, i když to nemohl dát najevo. Před přáteli si ale postěžoval? „Ti chudáci chodí prosit, místo aby tu pojišťovnu vzali útokem…“ Sociálně dobře zajištěný Kafka sympatizoval se socialismem, jako student nosil v knoflíkové dírce karafiát, symbol sociální demokracie. Ačkoliv, na rozdíl od sociálních demokratů, měl rád pěkné drahé oblečení a mondénní kavárny.
• Byl intelektuálem v rodině, kde se to nenosilo. Jeho otec byl naprosto praktický muž, orientovaný na úspěch v podnikání a očekával od syna, kterému zaplatil vysokoškolské vzdělání, že se zapojí do provozu podniku, případně pomůže i s švagrovými azbestovými závody, které se nějak nemohly pohnout z místa. Matka Julie byla podstatně vzdělanější než její manžel – ostatně její bratr Siegfried Löwy byl lékař – námět na Kafkovu povídku „Der Landarzt“. Nicméně čtení a psaní nepatřilo k aktivitám, které byl Hermann Kafka vítal a oceňoval. Intelektuál byl pro něho vždy suspektní osobou, která se vyhýbá „poctivé práci.“
• A pak přišla choroba a s ní další rozpor a sociální odloučenost. I když byl Kafka na začátku války uznán za schopného vojenské služby a jeho zaměstnavatel ho vyreklamoval jen jako „nepostradatelnou odbornou pracovní sílu“ v roce 1917 přišlo první chrlení krve. Je vlastně s podivem, že žil ještě dalších sedm let. Ovšem léčebné pobyty v Želízech, v Tatranských Matliarech, v Meráně, Riva di Garda a v Graal-Müritzu nepomáhaly. V roce 1922 se nechal penzionovat a ukončil tak svou úřednickou kariéru. Za pobytu v Berlíně v zimě 1923–1924 zasáhla tuberkulóza podobně jako u Jiřího Wolkera i hrtan. Kafka měl problém mluvit a polykat, vše bylo spojeno s permanentními bolestmi a velkým utrpením. Jeho poslední pobyt byl v Sanatoriu Hofmann v Kierlingu u Klosterneuburgu, kde 3. června 1924 zemřel. Byl jsem se tam podívat ještě koncem minulého tisíciletí, nebylo tam prakticky nic, co by jeho pobyt připomínalo, jen jeden malý pomníček. Snad se od té doby něco změnilo.
• Největší záhadou jsou Kafkovy vztahy se ženami. Tím zmátl své životopisce tak, že mu diagnostikovali impotenci či homosexualitu. Ve skutečnosti se ženy Kafkovi líbily a on se líbil jim. Sexuálních zkušeností měl dost, a nejen s placeným sexem. Ale trpěl naprostou neschopností se vázat. Vztah vždy začal explozivně, Kafka dokázal psát až tři milostné dopisy denně, několikrát se i zasnoubil, ale pak přišlo skoro okamžitě ochlazení a ukončení vztahu. Se svou první vážnou známostí Felice Bauer to zkoušel dokonce dvakrát. V roce 1914 se s ní po šesti krátkých setkáních a třech stech milostných dopisech!!! zasnoubil a po šesti týdnech zasnoubení zase zrušil. V roce 1916 se během pobytu v Mariánských lázních znovu zasnoubili a pokusili se o trvalý vztah, v létě 1917 po vypuknutí Kafkovy choroby ale i tento druhý pokus ztroskotal. V roce 1919 poznal Kafka během svého léčebného pobytu v Želízích Julii Wohryzek, zasnoubil se s ní, termín svatby byl už určen na léto 1919, ale krátce předtím Kafka vztah znovu ukončil. V té době byl už zřejmě zamilován do Mileny Jesenské, jeho „femme fatale“, překladatelky jeho textů do češtiny.

• Milena byla sice vdaná, nicméně emancipovaná žena, údajně ne zcela odmítající požívání drog. Zejména během svého pobytu v Meráně (po Kafkovi tam nese jméno jedna ze středních škol) jí psal téměř nepřetržitě milostné dopisy, aby pak koncem roku 1920 přišel náhlý konec. Přesto zřejmě zůstali přáteli, Kafka jí dokonce daroval část svých deníků. Milena vstoupila v roce 1931 do komunistické strany, aby z ní zase v roce 1936 na protest proti stalinistickým čistkám vystoupila, účastnila se odboje proti nacistické okupaci, v roce 1939 byla zatčena, sice ji soud osvobodil, ale přesto skončila v koncentračním táboře, kde v roce 1942 zemřela na následky operace ledviny.

Poslední Kafkovou ženou byla Dora Diamant, kterou poznal během svého léčebného pobytu v Graal-Müritzu. Ke svatbě nedošlo, protože ji odmítal Dořin otec a koneckonců to nedovolil ani Kafkův zdravotní stav. Dora Franze nakonec doprovázela koncem jeho života, byla s ním i v Kierlingu při jeho umírání a smrti.

Kafka tedy jako mimořádně sensibilní člověk, který po celý svůj krátký život hledal, ale nenacházel. Stále měl pocit, že nevidí dobře realitu života a bál se proto o ní psát. A přece psal.

Roger Garaudy popisuje rozhovor Kafky s Gustavem Janouchem při příležitosti kubistické výstavy v Praze. Janouch prohlásil o Picassovi: „Je to úmyslný deformátor.“ „To si nemyslím,“ odpověděl Kafka. „Picasso jen zaznamenává deformaci, které ještě nepronikly do našeho vědomí. Umění je zrcadlo, které předbíhá, které jde dopředu jako hodinky.“

Kafka chtěl objevovat nové prostory. Jako svého času Michelangelo nebo nově například Joseph Heller. Že do těch nových prostorů neprorazil, může být způsobeno jeho strukturou osobnosti nebo krátkým časem, který mu život vyměřil. Dokázal jen popsat realitu měnícího se světa, ve kterém žil. Ale to udělal způsobem, jakým to nikdo jiný nedokázal.

               Předně se chci omluvit, že jsem text nedal na web už včera, kdy to výročí skutečně bylo. Ale zapomněl jsem svůj počítač v letadle a dostal jsem ho až dneska. Takže s jednodenním zpožděním, ale tím se historické téma nijak nemění.

               25.duben je v Portugalsku jeden z největších svátků. Jméno „25 dubna“ nesou náměstí, ulice, bulváry i most přes řeku Teju, který spojuje lisabonské staré město k druhým břehem, kde se vypíná socha Krista Spasitele.

               Jméno „Karafiátová revoluce“ dostala událost z roku 1974 podle červených karafiátů, které si vojáci, účastnící se na svržení diktátorského režimu, dali do hlavní svých zbraní jako znamení, že nemají v úmyslu střílet do demonstrujícího obyvatelstva. Samozřejmě, červený karafiát je květina sociální demokracie a v tomto kontextu je třeba toto gesto vnímat – ten převrat byl levicový a přivedl k moci levicové vlády. Ovšem revoluci 25 dubna v Portugalsku nevyvolal lid na ulicích, ten jen podpořil vojáky části armády, kteří zaútočili na Lisabon a převzali nad ním kontrolu. Davy lidu zaútočily jen na centrálu portugalské nenáviděné tajné policie PIDE, kde při střelbě do útočícího davu zahynuli čtyři lidé – jediné oběti portugalské revoluce. Portugalská StB, obklíčená ve své budově, se druhý den nato vzdala a předala – na rozdíl od StB československé – kompletní archívy, vypovídající o její represivní činnosti v době diktatury, která trvala od roku 1926, tedy čtyřicet osm let.

               Přesto není Antonio Salazar, zosobnění této diktatury, v Portugalsku vnímán jen negativně, i dnes se k jeho odkazu hlásí ještě značná část obyvatelstva i politických sil v zemi.

Kořeny má tento souhlas v tradičním štěpení portugalské společnosti na liberální a konzervativní katolické křídlo. Tento politický boj začal už v době reforem markýze de Pombal, který se snažil v letech vlády krále Josefa I. (1750–1777) znovu postavit zemětřesením z roku 1755 zničený Lisabon a posunout tradičně katolickou zemi ve směru k osvícenství. Mimo jiné zakázal v roce 1759 jezuitský řád i inkvizici. Od té doby se nepřetržitě střídala období, kdy byli u moci králové nakloněni pokroku a naopak vládci (jako například už dcera onoho osvíceného Josefa I. Marie, která onoho osvíceného markýze po nástupu na trůn hned zbavila funkce a poslala ho do domácího vězení), kteří se snažili za každou cenu obrátit kormidlo dějin do minulosti a opírali se přitom o katolickou církev a majitele latifundií.

               Portugalsko bylo v šestnáctém století díky svým objevitelským cestám a obchodem s Afrikou a Indií nejbohatší zemí Evropy. Bohatství bylo ale závislé od příjmů z kolonií. Zemi velmi poničily napoleonské války (válka mezi francouzskými generály na jedné a Portugalci s Angličany pod generálem Wellingtonem na druhé straně zuřila v Portugalsku v letech 1807–1811 a zanechala po sobě spálenou zemi). Poté vyhlásila nejbohatší kolonie – Brazílie – nezávislost. Portugalská královská rodina totiž utekla před Francouzi do Brazílie a pokoušela se několik let vládnout z Ria de Janeiro. Král Jan VI.se sice – poněkud nedobrovolně, protože v Brazílii se mu líbilo – vrátil v roce 1822 zpět do Portugalska, udělal ale osudovou chybu, když v Brazílii nechal svého syna Pedra, který obratem vyhlásil Brazílii za nezávislou a sebe za jejího císaře. Potom ho to ale v Brazílii přestalo bavit, hlavně proto, že jeho bratr Miguel zbavil v Portugalsku moci Petrovu  dceru Marii. Zavěsil tedy císařování na hřebík a vrátil se do Portugalska. Miguela ze země po několika letech občanské války vyhnal, dosadil na trůn svou dceru a zemřel na tuberkulózu. Pod jeho shovívavým dohledem byla přijat liberální ústava v září 1832 (od té doby se liberálové v Portugalsku nazývali vždy Septembristé a konzervativci Karlisté) a v roce 1834 nechal svého radiálního premiéra Aquieru zrušit všechny náboženské řády. Na malér a politickou konfrontaci bylo zaděláno. Ze všech těchto ran se země nedokázala vzpamatovat, začala jí cloumat hospodářská krize, ze které se Portugalsko vlastně tak úplně nevzpamatovalo dodnes. Každopádně má hodně daleko k období šestnáctého století, kdy se ve zlatě koupalo.

               V Portugalsku se nespokojenost obracela právě proti královské rodině, jedno, jak se králové z poslední saské dynastie Coburg Gotha (zase jednou ona durynská rodina, která měla své lidi prostě všude) snažili získat lásku lidu liberálními reformami. V roce 1908 byl v centru Lisabonu na „Praca do Comercio“ zastřelen král Karel I. i se svým nejstarším synem Ludvíkem Filipem a jeho druhorozený syn Emanuel II. byl o dva roky později přinucen abdikovat. Portugalsko se toho roku stalo republikou.

               Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá dnes pochybovat, ale tehdy jako ostatně skoro vždy dokáže revolucionářský zápal zcela zatemnit mozky lidí. Po pádu královské dynastie následovaly totiž roky naprosté politické nestability a dalšího hospodářského úpadku. Za šestnáct let se vystřídalo u moci 45 vlád a 9 prezidentů, než tomu chaosu udělala v roce 1926 přítrž armáda pod vedením generála Antonia Oscara de Fragoso Carnosy. Tento generál pak o dva roky pověřil vedením financí státu, ve kterých se nevyznal a které byly naprosto rozvrácené, Antonia de Oliveiru Salazara, tehdy mladého 39letého absolventa university v Coimbře. Jeho studium ekonomie financovala církev, ke které měl blízký vztah. A ona k němu, protože v něm viděla svou naději. Salazar dostal od svého tutora Carnosy naprosto volné ruce se všemi kompetencemi a zavedl takzvanou „finanční diktaturu“, která pak v roce 1932, kdy se Salazar stal předsedou vlády přešla v diktaturu skutečnou. Opřel se přitom o podporu společenských vrstev, které odmítaly republikánské a socialistické ideje – tedy o církev, monarchisty, aristokracii a armádu. To jsou ostatně vrstvy, které vzpomínají s nostalgií na Salazarovu vládu dodnes.

               V roce 1933 vydal Salazar novou ústavu takzvaného „Estado novo“, tedy „Nového státu“. V něm byla povolena jen jedna apolitická strana Uniao Nacional (Národní jednota), byla potvrzena už v roce 1926 zavedená cenzura, zakázány byly stávky, demonstrace, odborové hnutí a samozřejmě i jiné politické strany. Nad dodržováním „pořádku“ bděla tajná policie PVDE, přejmenovaná v roce 1945 na PIDE (Policia internacional e de defesa do Estado), postupující krajně brutálně proti politickým oponentům – vězněním, mučením, popravami nebo prostě „zmizením“ nepohodlných osob. (Jako například Salazarova oponenta generála Humberta Delgada, kterého PIDE vylákala v roce 1965 do Španělska, kde bylo jeho tělo nalezeno u města Badajozu – dnes se po něm jmenuje lisabonské letiště). Mnoho opozičníků uteklo do ciziny, například vůdce socialistů Mario Soares nebo vůdce komunistické strany Alvaro Cunhal (ten žil v exilu od roku 1960, poté, co se mu po třináctiletém věznění podařilo utéct z vězení v Peniche, nejprve v Moskvě a poslední roky prožil u nás v Praze).

Přesto mají historici potíže nazývat Salazarovu diktaturu fašistickou a nazývají ji spíše autoritativní diktatura s klerikálně fašistickými rysy. Když si uvědomíme, že velkým obdivovatelem Salazara po druhé světové válce byl Ivan Alexandrovič Iljin, tedy hlavní ideolog současného putinovského režimu, vyvstávají podobnosti mezi oběma režimy mnohem plastičtěji. Salazar založil „Legiao Portuguesa“, jakési paramilitaristické milice podobné německé SA a „Mocipade Portuguesa“, podobající se nejen Hitlerjugend ale i Putinově Jungagmii.

               Salazar dokázal velmi chytře vybalancovat druhou světovou válku. Spolu s Francem uzavřeli v roce 1939 takzvaný „Neutrální pakt“ zvaný i „Iberský blok“. Nechal sice Němce těžit v Portugalsku (za tučný peníz) strategicky důležitý wolfram, ale spojencům poskytl přístavy a letiště na Azorech a na Madeiře. Proto zůstal i po válce u moci a v roce 1949 vstoupilo dokonce Portugalsko, jako jediná diktatura mezi zakládajícími členy, do NATO.

               Salazar se snažil úmyslně potlačovat vzdělání, aby uchránil svůj lid před „Hnusem moderny“, (připomíná vám to něco?) odboural zadlužení státu a stabilizoval finance, ovšem za nesmírně vysokou cenu. Na konci jeho vlády mělo Portugalsko nejnižší HDP na hlavu, nejvyšší vojenské výdaje, nejvyšší kojeneckou úmrtnost a čtyřicetiprocentní negramotnost. Zatímco západní Evropa zažívala ekonomickou renesanci, potáceli se Portugalci na hranici existenčního minima. Celou zemi ovládalo 30 nejbohatších rodin, jejichž zástupci seděli i ve vládách „Nového státu“.  Protože zoufalá hospodářská situace měla za následek útěk lidí ze země, vyhlásil Salazar v roce 1967 zákaz opuštění země.

               Navíc v roce 1961 vypukly koloniální války. Portugalské kolonie v Africe Guinea Bissau, Angola a Mosambik začaly bojoval o nezávislost. Portugalská armáda postupovala proti povstalcům ale i proti civilnímu obyvatelstvu s nesmírnou krutostí, která přinesla celosvětové odsouzení, nikoliv ale vítězství. Kolonie pohlcovaly stále více finančních prostředků, místo aby do státní pokladny přispívaly.

               Antonio Salazar utrpěl v roce 1968 krvácení do mozku a prezident Americo Tomas vyjmenoval za jeho nástupce Marcella Caetana. Když se Salazarův stav zlepšil, nikdo si mu netroufl říct, že už není předsedou vlády a tak dál svolával její zasedání. Zemřel v roce 1970.

Caetana čekal stejný osud jako mnohé následníky velkých diktátorů – pokoušel se pokračovat v jeho politice, ale chyběla mu autorita, konspirační síť, zkušenosti a šarm.  Ekonomická situace se stávala neúnosnou, a dokonce i v armádě vzniklo levicové křídlo (zejména mezi mladšími důstojníky nižších hodností). Rozbuškou bylo vydání knihy velitele generálního štábu armády, a tedy druhého nejvyššího generála Antonia de Spinoly „Portugalsko a budoucnost“. Vyšla v únoru 1974. Kniha byla odsouzením tehdejšího režimu, Spinola žádal ukončení koloniálních válek, poskytnutí nezávislosti koloniím a připuštění lidu k politickým rozhodnutím. V armádě se vytvořilo tajné „Hnutí ozbrojených sil“ připravující změnu režimu. Když Caetano zorganizoval setkání nejvyšších vojenských představitelů a Spinola a šéf generálního štábu da Costa Gomez nebyli pozváni, a navíc se rozšířila zpráva, že se připravuje zatčení 22 vysokých důstojníků, přišel čas k akci.

               Domluveným signálem byla naprosto nevinná píseň. Zpěvák Paulo de Carvalho se s ní zúčastnil na Song Contestu 1974, kde s ní obsadil 14.místo (jak už víme, vyhrála ABBA). Její vysílání ve státní rozhlase 24.dubna v 22:55 hodin bylo signálem pro povstalce, aby se připravili. A pak po půlnoci zazněla revoluční a režimem zakázaná píseň „Grandola Vila Morena“. Vojáci nasedli do připravených tanků a dalších vozidel a vyrazili na Lisabon.  V poledne obklíčili ústřední policejní kasárna, kde se ukryl Caetano. Povstalci mu nabídli svobodný odchod, což přijal. Ochránili ho před lynčem, kterému by jinak zřejmě od shromážděného davu neušel, i tak se mu dostalo dostatek nadávek a plivanců. Převezli ho na vojenské letiště v Lisabonu, odkud odletěl do exilu na Madeiru a pak do Brazílie.

               Pod dohledem armády se tedy začalo s demokratizací země. Prvního května 1974 se konala velká demonstrace, na které mohli promluvit Mario Soares a Alvaro Cunhal. První svobodné volby se konaly ve výroční den revoluce 25.dubna 1975 a bylo v něm zvoleno Ústavodárné shromáždění. Socialisté v něm získali 118 mandátů, konzervativní strana 81 a komunisté 30. Nová ústava byla vyhlášena 2.dubna 1976 a znovu na výroční den revoluce 25.dubna 1976 se konaly první svobodné parlamentní volby a poté 27. června i volby prezidentské. Jak Portugalci žíznili po demokracii dokládá fakt, že prvních voleb v roce 1975 se zúčastnilo 92 procent voličů, a i parlamentní volby 1976 zaznamenaly neopakovatelnou účast 83% oprávněných voličů.

               Ve volbách roku 1976 se etablovaly čtyři politické strany, které měly na dlouhá desetiletí ovládat portugalskou politickou scénu. Vyhrála „Socialistická strana“ Maria Soarese s 35 % hlasů, druhá skončila konzervativně liberální demokratická strana (PPD) a 24 % hlasů, která se právě v roce 1976 rafinovaně přejmenovala na sociální demokracii, třetí pravicově konzervativní „Sociální a demokratické centrum“ se 16 % hlasů a čtvrtí Cunhalovi komunisté s 14 procenty.

               Zajímavé bylo, že se Mario Soares, poté, co byl nově zvoleným prezidentem Ramalhem Eanesem pověřen vytvořením vlády, rozhodl pro menšinovou vládu své socialistické strany s účastí armády a nezávislých odborníků. To bylo zřejmě lepší garancí stability, než nějaké koalice s konzervativními pravicovými stranami nebo dokonce s komunisty. Tento tah vyšel. Portugalsko nakročilo k politické stabilitě, která ho v roce 1986 – spolu se Španělskem, kde roku 1975 skončila Francova diktatura – přivedla do Evropské Unie.

               Ačkoliv Portugalsko stále poněkud hospodářsky zaostává za ostatními západními demokraciemi, obchod s EU je klíčový, 71 procent vývozu jde do EU a odtud přichází 75 procent importovaného zboží. Portugalsko mělo co do činění s těžkým dědictvím dlouholeté diktatury, a navíc textilní průmysl, který byl hlavním průmyslovým odvětvím, z velké části Evropu a tím i Portugalsko opustil. Přesto se země dokázala obdivuhodně dostat z hospodářské krize roku 2008 a to zcela jinou cestou než například Řecko. V porovnání s prakticky stoprocentní alfabetizací u nás, je v Portugalsku stále ještě asi 350 000 dospělých lidí, (alfabetizace 96,8 % v roce 2021) kteří neumí číst a psát – to jsou poslední dozvuky politiky diktátora Salazara, která skončila právě dnes (tedy vlastně už včera) před padesáti lety.

               O „Eurovision Song Contest“ můžeme mít různé názory. Za socíku jsme se na ní nedívali, proto u nás nikdy nedosáhla patřičné popularity, Slováci ji i nadále ignorují, Češi se v novodobé historii několikrát pokusili o účast, která ale končí pravidelně v semifinále. Objevují se zde každý rok noví zpěváci, kteří se snaží prorazit na světové jeviště – a jen velmi málo z nich se to opravdu podaří. Většinou je to úspěch pro jeden večer, v jejich domovině pro jeden dva roky a pak pomalu upadnou do zapomenutí. Ale i tak, reprezentovat svou zemi je pro většinu z nich čest – byli přece vybráni jako nejnadějnější kandidáti své domoviny, musí mít tedy určitou kvalitu. Aspoň ve vlastních očích. Někdy se jedná opravdu o freak show, jako při vítězství rakouské Conchity Wurst nebo finské skupiny Lordi.

               Ale jsou i výjimky. Rakušan Udo Jürgens, který vyhrál Song Contest v roce 1966 se svou písničkou „Merci, Cheri“ byl do konce svého života hvězdou v německy hovořícím prostoru (moje manželka byla do něj ve svých pubertálních letech hluboce zamilovaná – a nebyla sama).

               Nejfulminantnější start neuvěřitelné kariéry ale slavila 6.dubna 1974, (tedy právě před padesáti lety) švédská skupina ABBA.

Byl to skutečný průlom v popové hudbě, kde do té doby dominovaly pouze skupiny z Velké Británie a USA. ABBA byl skutečný fenomén – dokonce i v komunistických zemích nezůstali k jejich písním imunní – Švédsko a Rakousko to ovšem měly v socialistickém táboře díky své neutralitě a silným socialistickým rysům v politice svých zemí o něco snadnější než nenávidění Američané.

               Můj první kontakt s ABBOU byl dost kuriózní. Navštívil jsem naši učitelku v mé vesnici, jejíž manžel byl kovaný komunista (později se snažil zabránit mému přijetí na vysokou školu) a ten právě z magnetofonu poslouchal ABBU a představil mi tu skupinu jako hudbu nejbližší budoucnosti. To se i potvrdilo. Ale ABBA zůstává věčná.

               Nejen tím, že se prodalo na světě přes 400 milionů nosičů jejich hudby, nejen že muzikál s jejich písničkami, který slavil svou nesmírně úspěšnou premiéru v Londýně v roce 1999 se dokonce dočkal i úspěšného zfilmování v roce 2008 (a my jsme rádi odpustili Pierce Brosnanovi, že neumí zpívat) ale ve Stockholmu je od roku 2013 i ABBA Museum a když jsme s manželkou navštívili švédské hlavní město v roce 2007 konalo se právě slavnostní otevření parlamentní sezóny, před budovou parlamentu stála královská kapela a hrála – ABBU.

               Prostě ABBA se stala kulturním fenoménem, srovnatelným s Beatles a nebyla to náhoda. Kromě skutečně líbivé hudby a vtipným textům to byl i skvělý marketing a důraz na vizualizování hudby. Trošku extravagantní, ale atraktivní kostýmy, odpovídající právě době sedmdesátých let, samotný název skupiny, reflektující křestní jména členů skupiny Agnetha, Benny, Björn a Anne-Frid, ale i skvěle se doplňující vzhled zpěvaček (blondýna Agnetha a černovlasá Anne-Frid, jakož i jejich hlasy – Agnethin soprán a Fridin mezosoprán – tvořily prostě naprosto dokonalý produkt.

               Dnes by taková skupina vznikla na základě mnohých castingů, PR úvah a reklam, složitého výběru, co má taková skupina zpívat – a sotva by se stala takovým fenoménem jako byla ABBA. Ta totiž, ať se tomu chce nebo nechce věřit, vznikla skutečně spontánně ze dvou mileneckých párů s naprosto rozdílnými osudy a charaktery. Jestliže soukromý život protagonistů byl víc než turbulentní a jejich vztahy skončily v troskách (i díky extrémní pracovní a psychické zátěži pramenící z jejich popularity), zanechali za sebou spoustu krásné hudby. Někdo ji může považovat za plytkou, ale že je líbivá, může sotva popřít.

               Mozkem skupiny byl kytarista Björn Ulvaeus, narozený v roce 1945 který v roce 1966 potkal tehdejší idol pubertálních švédských dívek – klavíristu skupiny Hep Stars Bennyho Anderssona (celým jménem Göram Bror Benny Andersson). Stačila jedna divoká párty  ve Västerviku, na které vznikla první společná skladba „Isn´t It Easy to Say“, a vzniklo přátelství na celý život, Benny a Björn jsou přátelé i dnes a spolupracují na společných projektech, i když Björn se víc angažuje v politice.

Z jeho iniciativy vzniklo ono už vzpomínané ABBA muzeum ve Stockholmu, od roku 2005 je členem humanistického klubu „Humanisterna“ a v roce 2019 vzal pod ochranu Gretu Thunberg, když se o ní vyjádřil, že je „vzpurná a hluboce přemýšlivá Pippi dlouhá punčocha), Benny spíš v bussinessu – je majitelem produkční hudební firmy Mono Music AB, majitelem čtyřhvězdičkového hotelu ve Stockholmu a jezdecké stáje blízko hlavního města. Ostatně Björn právě v roce 1966 začínal studovat práva a po onom setkání s Bennym studium ihned ukončil.

               Benny, narozený v roce 1946 ve Stockholmu, syn stavebního inženýra, se zúčastnil v roce 1964 se svou tehdejší přítelkyní Christinou Grönwall, se kterou měl dvě děti (1963 syna a 1965 dceru – hippies generace mívala děti v poměrně časném věku) talentové soutěže. V té sice nevyhráli, ale mladého klavíristy si všimla skupina Hep Stars, která zde byla taky a angažovala ho.

Benny opustil v roce 1969 Hep Stars a s Björnem vytvořili skupinu Björn and Benny. Psali spolu hudbu a reprodukovali ji. Ale něco tomu ještě chybělo – pěkná děvčata. Benny poznal už v roce 1968 zpěvačku Anni-Frid Lyngstad, stal se jejím producentem a napsal pro ni písničku Peter Pan. V roce 1972 poznal Benny sólovou zpěvačku Agnethu Fältskog a to byla hodina vzniku skupiny ABBA. Zda ten nápad měl Benny nebo Björn se nedozvíme, oni tvrdí, že to byl nápad společný. Byl to nicméně nápad geniální.

Od roku 1972 vystupovali ve čtyřech a 6.dubna 1974 udeřila jejich hvězdná hodina. Vítězství v Eurovision Song Contest a to dokonce v kolébce popu ve Velké Británii (v lázeňském městě Brightonu), kde zazpívali Waterloo, je vynesl na piedestal a odstartoval jejich hvězdou světovou kariéru.

               Ten konec přišel proto, že se začaly rozpadat jejich soukromé vztahy. V červenci 1980 se rozvedla Agnetha s Björnem, když už od roku 1978 žili odděleně, v témže roce se sice Benny po devítiletém zasnoubení oženil s Anni-Frid, ale manželství nemělo dlouhého trvání a manželé se rozvedli už v roce 1981.

               Zatímco se oba muži po konci skupiny věnovali dále společné tvorbě – v roce 1984 uvedli v Londýně velmi úspěšný muzikál „Chess“, v devadesátých letech pak muzikál „Kristina fran Duvenala“ (který zůstal jen ve švédském originále) a konečně v roce 1999 veleúspěšný muzikál „Mamma mia“) a dokázali žít v poměrně uspořádaných poměrech, obě ženy měly osudy mnohem pohnutější. Ostatně právě na muzikál „Mamma mia“ mi koupil syn se snachou lístky při návštěvě Londýna – usoudili právem, že díky naší mizerné angličtině budeme aspoň při tomto kusu vědět, oč tam jde. A tak jsme definitivně poznali, že Pierce Brosnan skutečně zpívat neumí.

               Benny Anderson se už týden po rozvodu s Fridou oženil s televizní moderátorkou Monou Nörklit, má s ní syna a žijí spolu dodnes. Björn se v roce 1981 oženil s Lenou Kallersjö, měl s ní dvě dcery – v roce 2022 pár oznámil, že chce nadále žít odděleně.

               U zpěvaček začněme blondýnou Agnethou.

Byla ve skupině s odstupem nejmladší, narodila se v roce 1950. Zpívat začala v roce 1967 a její sólo kariéra byla natolik úspěšná, že byla jednou z nejoblíbenějších švédských zpěvaček. Ale právě že jen švédských. Až v roce 1972 poznala Björna Ulvaeuse. V roce 1973 s ním otěhotněla a přivedla na svět dceru Lindu. Už tahle zátěž dala jejich vztahu zabrat, protože těhotenství spolu s koncerty a s nimi spojeným cestováním snášela špatně. Ostatně celý život trpěla panickým strachem z létání, který se psychiatři marně snažili léčit. Přesto přivedla na svět v roce 1977 ještě společného syna Petra Christiana, než v roce 1978 oznámili odloučení a v roce 1980 se rozvedli.

V roce 1982 se Agnetha pokusila o kariéru herečky, když dostala hlavní roli ve švédském filmu Raskutam. Její sólová pěvecká kariéra po rozchodu s Abbou nebyla vysloveně neúspěšná, ale slávy Abby samozřejmě nedosáhla. V osobním životě se jí příliš nedařilo. Po několika krátkých vztazích se provdala v roce 1990 za švédského lékaře Tomase Sonnenfelda, ale už v roce 1992 následoval rozvod. Ještě horší to bylo pak, když měla v letech 1997–1999 poměr s Gertem van den Graafem, Holanďanem žijícím ve Švédsku, který ji po rozchodu pronásledoval – nakonec ho musela za stalking zažalovat. Od roku 1988 žije na statku v Helgö západně od Stockholmu se svou dcerou Lindou.

               Nejpohnutější osud měla nepochybně Anni-Frid Lyngstad.

Narodila se v roce 1945 v Norsku jako takzvaná Tyskerbarna. Tak byly označovány, děti, které vznikly ze vztahů norských děvčat s německými vojáky během německé okupace Norska.  Matky těchto dětí byly označovány jako Tyskertos, což se dá přeložit jako „německé poběhlice“. Po válce byly tyto děti označovány za rasově méněcenné, bylo dokonce zvažováno jejich vysídlení do Austrálie, byly pronásledovány, diskriminovány a psychiatrizovány. Němci poslali na podporu těchto dětí v roce 1959 50 milionů marek, které zmizely, aniž by se peníze dostaly k jedinému z nich. Matka Anni-Frid Synni měla v době porodu 19 let a zemřela dva roky později na selhání ledvin. Malá Anni Frid vyrůstala tedy u babičky a už ve dvanácti letech začala zpívat. V roce 1963 se jako osmnáctiletá provdala za Ragnaze Fredrikssona, měla s ním dvě děti a v roce 1968 se s ním rozvedla. To už žila ve Švédsku.

               V roce 1969 poznala Bennyho Anderssona a zbytek je už historie.  Po rozvodu s Bennym se už zpívání nevěnovala, v roce 1992 se provdala za Heinricha Ruzzo prince z Plauenu a žila s ním až do jeho smrti v roce 1999 ve švýcarském Freiburgu a poté v Zermattu. Pro šlechtice byla očividně hodně přitažlivá, dnes žije s Henrym Smithem 5 viskontem z Haubledenu na jeho sídle v Genolieru v jižním Švédsku.

               ABBA úplně nezemřela. V letech 2017–2021 vytvořila tato čtveřice ještě jedno – své deváté – album „Voyage“. Společné turné ale rozumně odmítli, i když jim za to byly nabízeny odměny v miliardové výši. I to svědčí o tom, že jsou Švédové, tedy rozumní lidé, kteří i slávy užívají s mírou.

               Ve filmu Mamma Mia se sice zúčastnili jako přísedící castingu, zvěčnit se ale dal nekolikasekundovým záběrem před koncem filmu jen Benny.

               Tento týden to tedy bude padesát let, co Abbu známe. A naše generace se jí nevzdá. Stejně jako Švédsko, kde jsou jedním ze základních kamenů švédské kultury.

               Moje generace si to ještě určitě pamatuje, jak jsme se v hodinách dějepisu učili o „Tusarově zradě.“ Bylo tím v komunistickém školství míněno jeho chování v září 1920, kdy jako předseda vlády Československé republiky raději podal demisi, než by se podvolil diktátu radikální levice ve straně Sociálních demokratů, která se později stala komunistickou stranou Československa.

               Abychom chování tehdejšího předsedy vlády pochopili, musíme se zabývat:

1. Situací v sociální demokracii
2. Celkovou politickou situací v Evropě, zejména pak ve střední
3. Osobou Vlastimila Tusara

Až pak dostaneme obraz velmi schopného politika, kterému sice chybělo charisma (zejména díky svému chatrnému zdravotnímu stavu a krční chorobě, v důsledku které mohl hovořit jen velmi tiše) ale zato byl mistr vyjednávání, génius v opatřování si informací a člověk hlásající pozitivní práci pro národ a stát – jev ještě i dnes velmi vzácný a v té době doslova neslýchaný.

1. Sociální demokracie vznikla v osmdesátých letech devatenáctého století jako hnutí zastupující zájmy proletariátu a měla jednoznačně internacionální charakter, což doložila i založením Druhé internacionály. Dělnictvo nemělo znát nacionalismus, přiřknutý pravici, ale působit ve věci světové revoluce společně. Centrum Rakousko-uherské sociální demokracie bylo tedy logicky ve Vídni a sociální demokraté v Čechách a na Moravě se při svých rozhodnutích museli řídit instrukcemi vídeňské centrály, kde kraloval zakladatel strany Viktor Adler (mimochodem narozený v Praze). Proto se sociální demokracie nepřidala k národnímu hnutí, které požadovalo federalizaci monarchie (a později i samostatnost). Hlasatelem setrvání v Rakousku Uhersku byl doktor Bohumír Šmeral. Navíc sociální demokracie neměla ani špetky konstruktivní politiky, jejím cílem bylo hledání „ne na každé ano“, čili permanentní bojovná opozice, tedy něco, co dnes vidíme u stran ANO a SPD. Nebyla tedy ani v nejmenším připravena převzít skutečně vládní úkoly – vyžívala se v rebelství. Právě Vlastmil Tusar přinesl do strany nový směr. Zaprvé, když přišel z Prahy na Moravu a zjistil, že tamější dělnické hnutí, jakkoliv většinově české, je ovládáno Němci a zejména nemocenskou pojišťovnou, která byla zcela v německých rukách. To se rozhodl změnit. Tehdy dorazil do Brna dokonce sám Viktor Adler, aby odbojnému Tusarovi napravil hlavu. Neuspěl, Tusar dostal kontrolu nad pojišťovnou do českých rukou. Sociální demokracie se naprosto nestarala o české školství, protože prosazování české výuky považovala za pravicový nacionalismus. Tusar zahájil propagandu „České dítě do české školy.“ A přijal za tím účelem dokonce místo v okresní školní radě. V boji o autonomii české Soc Dem ukázal nečekanou houževnatost. Když se ho rakouská centrála snažila všemi prostředky odstranit z vedení moravské organizace, nakonec prosadil v roce 1910 odloučení moravských a českých odborových organizací od vídeňského centra.

Tusar ale upustil od revoluční agitace a ukázal se ochoten spolupracovat s jakýmikoliv státotvornými organizacemi. Byl zastáncem Masarykovy „drobné práce“ místo Leninova revolučního nadšení, kterým byla sociální demokracie nakažena. Jeho heslem bylo: „Politik musí vědět, co chce. Nemusí toho chtít moc, ale k tomu, co chce, musí znát cestu“.

Anekdoticky působí jeho účast na brněnském plesu, který organizoval moravský místodržící Oktavian Regner von Bleyleben. Pozvánku na ples dostávali vždy všichni předsedové parlamentních stran, ovšem sociální demokraté tuto „buržoazní zábavu“ striktně odmítali. Tusar byl první, kdo na ples přišel, a to dokonce ve fraku (pro sociální demokraty byl už oblek urážkou proletářské myšlenky) a ke všemu ještě vyzval k tanci místodržitelovu manželku. To byl takový šok, že všichni ostatní přestali tančit a v Praze se rozhodovalo o Tusarově vyloučení ze strany. Tusar ale tak vyváděl stranu z třídní izolace, ve které si libovala a připravoval ji na účast v budoucích vládách.

Co se týká československé samostatnosti, byl dlouho proti, a to čistě z oportunismu, daném jeho opatrností. Zde byl na stejné straně se Šmeralem. Když ale vstoupily USA do války a bylo zřejmé, že země Osy válku prohrají a když se mu nepodařilo Šmerala zviklat, opustil ho. J.Stránský to komentoval později slovy: Tusar zradil Šmerala, když bylo zradou nezradit ho.“ 27. října dal Tusar z Vídně pokyn do Prahy, že je vhodný čas k vyhlášení samostatnosti, byl informován (jako ostatně často správně), že armáda už nebude do demonstrantů střílet (což byl 14. října, kdy chtěli samostatnost vyhlásit právě sociální demokrati, ještě dělala). Na tomto poli bylo tedy Tusarovou obrovskou zásluhou, že vyvedl stranu z izolace. Masaryk nebyl nadšen, když ho musel jmenovat na základě výsledků parlamentních voleb v dubnu 1920 předsedou vlády, našel v něm ale později zalíbení – a Tusar v Masarykovi, od kterého přejal mnoho teoretických politických vědomostí. Musíme si uvědomit, že česká sociální demokracie prakticky žádnou psanou ideologii neměla (ruští komunisté ale ano!), její „ne na každé ano“ bylo intuitivní a vůdcům strany chybělo i to nejzákladnější politologické vzdělání. Tusar si stykem s Masarykem ušetřil hodiny četby odborné literatury a dokázal to ocenit.

• Mezinárodní situace byla zejména po první světové válce komplikovaná. Nové Československo nemělo určeny pevné hranice (Tusar zůstal po 28. říjnu ve Vídni, aby na určení nových hranic aktivně spolupůsobil). Bylo tehdy v konfliktu s Maďarskem a Polskem. Radikální sociální demokraté sympatizovali s komunisty Bély Kuhna a s Republikami rad v Maďarsku a na Slovensku (tam byl Maďary dosazen za „předsedu vlády“ český sociální demokrat Antonín Janoušek). Úlohou předsedy vlády Tusara bylo ale bránit integritu Československa, což byla mezi radikály doslova zrada proletářské myšlenky. Někdejší Tusarův brněnský časopis „Rovnost“ ho volal před soud dějin a hradčanská organizace, jejímž byl členem, dokonce podala návrh na jeho vyloučení ze strany. Stejně problematické viděla strana vyhlášení neutrality ve válce Polska proti bolševickému Rusku v roce 1920 a umožnění transportu válečného materiálu bojujícímu Polsku přes československé území. (Marxistická levice požadovala samozřejmě podporu bolševického Ruska proti Polsku a Československo mělo ještě s Polskem nevyrovnané hraniční spory) I díky tomuto postoji Tusarovy vlády Polsko přistoupilo na arbitráž, která 28.července 1920 rozhodla o dělení Slezska. Československo dostalo tehdy právě to, co chtělo, včetně polského Karvínska a levého břehu řeky Olše se strategicky důležitým těšínským nádražím. Arbitráž byla pro Československo – zejména hospodářsky – relativně výhodná, i když tak na jeho území zůstala početná polská menšina. Tusar se bránil levému křídlu strany s argumentem, že vývoj Evropy bude určovat Západ a Československo s ním nesmí ztratit kontakt nějakou komunistickou revolucí a přestavbou hospodářství podle ruského vzoru.
• Osoba Vlastimila Tusara a jeho osud je v tomto kontextu velmi zajímavá.

• Sice nevstoupil do československých dějin jako velký premiér, jako později například Švehla, otázka ale je, zda to bylo v daných podmínkách vůbec možné. Narodil se 28. listopadu 1880 v Praze, V roce 1903 přišel jako novinář do Brna, pracoval v týdeníku Rovnost, který jako šéfredaktor v roce 1908 změnil na deník. V roce 1911 byl zvolen do rakouského parlamentu a zůstal jeho členem až do konce války. V říjnu 1918 se stal členem „Národního výboru“. V červnu 1919 se konaly první demokratické komunální volby. V nich zvítězili sociální demokraté před agrárníky, národní socialisté předsedy vlády Karla Kramáře skončili až třetí a Kramář v důsledku toho odstoupil. Sociální demokraté měli dodat předsedu vlády a až teď zjistili, jak jsou na tom personálně špatně. Předseda strany Antonín Němec nebyl takového úkolu schopen, ministr spravedlnosti Kramářovy vlády Soukup se zdiskreditoval, když chodil na demonstrace proti vlastním zákonům, nadějní mladíci Rudolf Bechyně nebo Antonín Hampl ještě nebyli zralí. Sociální demokraté tedy sáhli po jediném možném řešení a tím byl Vlastimil Tusar – člověk kompromisu a akceptovaný ostatními politickými stranami. Pracoval v pohnutých dobách s neuvěřitelným klidem, tím byl ostatně proslulý. Dochovala se anekdota, kdy v Tusarově domácnosti vypukl požár. Když přijeli požárníci, odešel Tusar klidně spát s tím, že teď se už nemůže nic přihodit. Podařilo se mu sestavit červeno-zelenou koalici s agrárníky, i když byly jejich programy naprosto rozdílné – Tusar ale dokázal, že tato vláda nejen jakž takž fungovala, ale tyto strany dokonce vyhrály i první parlamentní volby v dubnu 1920. Sociální demokraté získali pod jeho vedením (i když oficiálním volebním lídrem byl předseda strany Antonín Němec) 1 590 520 hlasů čili 25,7 procenta hlasů a 74 mandátů. Ovšem z celkových 281. Vytvořil koalici s agrárníky, kteří přispěli 28 mandáty a s československými socialisty Jiřího Stříbrného, kteří přispěli 21 mandáty. (Ve vládě měli sociální demokraté 7 křesel, agrárníci 5 a českoslovenští socialisté dvě) Ukázalo se, jak těžké bude i v budoucnosti tvořit stabilní vládní koalice v národnostně roztříštěném prostředí, kde se nedalo počítat s konstruktivní spoluprací Němců ale ani Slováků. Tusar se snažil získat do vlády německé sociální demokraty, ti ale neměli zájem. V budoucnosti se to pro ně ukázalo jako fatální chyba. Nakonec vládní prohlášení prošlo 140: 109 hlasům, s rebelujícími jednotlivci pomáhal i prezident Masaryk. Podporu vládnímu programu musel Tusar zajišťovat jednáními od případu k případu, a hlavně nedovolil sociálně demokratickým poslancům volnost hlasování – po právu se obával, že by krajní levice hlasovala proti. Zejména, když na žádost Masarykovu udělal minstrem financí doktora Engliše. Sociální demokraté se sice pojistili proti tomu, aby v parlamentním klubu získali většinu radikálové zavedením pevných volebních listin bez možnosti preferenčních hlasů a budoucí komunisty v té době tzv. „marxistickou levici“ zatlačili na dolní místa listin a stejně tak si zajistili i většinu v předsednictvu strany. Jenže v členstvu strany to vypadalo úplně jinak a Tusar byl od samého začátku pod obrovským tlakem členské základny. V čele levice stanul Bohumír Šmeral, v roce 1918 vyloučený pro své prorakouské postoje z politického života. Teď cítil svou novou šanci a byl silným Tusarovým protivníkem. Ideologické boj mezi demokratickým vývojem a diktaturou proletariátu štěpil stranu na dvě vzájemně nekomunikující křídla. Zvláštností českého vývoje ovšem bylo, že ani radikální levice neměla v roce 1920 chuť sáhnout ke zbraním. Chyběl jí leninský fanatismus, Šmeral byl spíš oportunista. Sám řekl: „Proletariát bitvu rozhodnou a poslední nenechá si vnutit v době, která je nejméně vhodnou. Neznamená to, že se jí vzdává. Je neodvratná a bude vybojována, až se naplní čas.“ Podle něho bylo úkolem levice „mařit konsolidaci měšťanského pořádku,“ čili destabilizovat stát, aby se rozpadl sám. Tisk reagoval na Šmeralovu taktiku karikaturou, ve které na Leninovu výzvu: „Připravujte ozbrojenou revoluci.“ Odpovídal „Nemůžeme, není čas. Připravujeme stranický ples.“ Šmeral i hlásná trouba komunismu Ivan Olbracht navštívili Rusko a byli přijati stranickými vůdci, ovšem ani nevylezli na ulici, aby se přesvědčili, jaká bída a míra destrukce v zemi panuje. Olbracht podle vlastních slov „pracoval tak intenzivně, že tři týdny nevylezl ze svého pokoje.“!!!

Tusar váhal se svoláním sjezdu strany. Jeho cílem bylo provést stranu ve vládě celým volebním obdobím a doufal, že poválečné vzbouřené emoce volající po revoluci časem díky stoupající životní úrovni ochabnou. Jenže sjezd se nedal odkládat do nekonečna. Šlo o to, zda se československá sociální demokracie připojí k druhé internacionále (tedy sociálně demokratické) nebo ke třetí internacionále, komunistické, stojící pod diktátem Moskvy. Zatímco účast československých vyslanců na druhé internacionále zastupitelstvo strany odmítlo, do Moskvy na druhá sjezd komunistické internacionály své tři vyslance poslalo. Tehdy bylo v Moskvě přijato 21 podmínek pro členství v komunistické internacionále, v bodě šestnáct se každá z členských stran zavazovala k naprosté poslušnosti moskevskému ústředí. Navíc se všechny sociálně demokratické strany měly přejmenovat na komunistické. Mimo jiné tak byl i bod revize poslaneckých mandátů a „pročišťování strany od maloměšťáckých živlů“, což nemohlo znamenat nic jiného, než že právě Tusar a jeho pravé křídlo strany budou po stranickém sjezdu, plánovaném na 25.září ze strany, vyloučeni. 23 poslanců a pět senátorů, hlásících se k „marxistické levici“ odmítali v parlamentu hlasovat pro vládní návrhy. (nakonec po rozštěpení strany vytvořilo nový komunistický poslanecký klub 18 poslanců u sociální demokracie jich zůstalo 56)

Tusar se rozhodl k rozhodujícímu útoku. Jednou záchranu sociální demokracie viděl v rozštěpení strany. 14 září svolal schůzi zastupitelstva a výkonného výboru, v kterých orgánech měla ještě pravice většinu a rozhodla o vystoupení ministrů sociální demokracie z vlády a že levice, která se staví na půdu komunistického programu třetí internacionály nemá právo se hlásit k sociální demokracii a nemá právo se účastnit jejího sjezdu. Místo koaliční vlády vznikla vláda úřednická, jejího předsedu, doktora Černého doporučil Masarykovi sám Tusar.

Radikální levice byla zaskočena jen krátce. Už 15. září se sešla v Karlíně a trvala zde na sjezdu 25.září, zatímco pravice ho prohlásila za vzdorosjezd, tedy ilegální. Na tento sjezd se dostavilo 321 poslanců z 527, tedy většina. Vůdcem strany po tomto sjezdu se stal Bohumír Šmeral, o vstupu do třetí internacionály se ale nehlasovalo, aby zůstal dojem, že se jedná i nadále o sociální demokracii – šlo o majetek strany. Šmeral byl prostě Šmeral.

Pravice uskutečnila svůj sjezd 26.listopadu 1920. I ona se prohlásila za pravou sociální demokracii, i když nebylo vůbec jasné, jakým způsobem bylo delegováno 500 účastníků sjezdu. Začátkem prosince 1920 pak zápas mezi oběma křídly kulminoval v tzv. Boji o Lidový dům. Budova centrály strany patřila nominálně předsedovi strany Antonínovi Němcovi, (protože v Československu politické strany nesměly vlastnit majetek) ovšem od září ho využívala Šmeralova strana. V prosinci dala vláda doktora Černého zapravdu formálnímu majiteli, policie obsadila Lidový dům a předala ho do užívání pravicové sociální demokracii. Následovala generální stávka a částečně i násilné nepokoje s mrtvými. Levicová marxistická strana pod vedením Šmerala ovšem nemohla být a ani nebyla připravena na násilné převzetí moci v zemi, a proto byl odpor snadno potlačen. Poté, co takto prohrála boj o majetek strany už nic nebránilo Šmeralově straně přejmenovat se na komunistickou stranu podle rozkazu Moskvy. Stalo se tak 16.května 1921.

Vlastimil Tusar se už v té době aktivní politiky neúčastnil. Po podání demise se odjel léčit do Hamburku, jeho zdravotní stav byl špatný, trpěl na výduť aorty a generalizovanou aterosklerózu. Přijal post velvyslance v Berlíně a 1.března 1921 rezignoval i na svůj poslanecký mandát. V Berlíně 23.března 1924 náhle zemřel Dožil se pouhých 43 let.

Tusar byl předsedou vlády v krajně obtížném období a provedl stát, za nějž nesl zodpovědnost, touto epizodou, jak nejlépe mohl. Víc se demokratickými prostředky dosáhnout nedalo. Jeho zásluhou bylo zachování československé sociální demokracie jako demokratické státotvorné strany. A to i za cenu rozštěpení československé levice, přičemž mu muselo být jasné, že sociální demokracie zůstane v souboji s populistickými komunisty slabší silou. To se potvrdilo. I když se další volby v Československu konaly až v roce 1925, což dalo sociálním demokratům čas na zotavení, získali v těchto volbách 631 403 hlasů a 29 poslaneckých mandátů a zaostali tak výrazně za komunisty (934 223 hlasů a 41 mandátů). Zůstali ale relevantní politickou silou a Tusarův „odchovanec“ Rudolf Bechyně členem takzvané pětky, která určovala politiku Československa ve dvacátých letech dvacátého století.

Vlastimil Tusar nikoho nezradil. A hlavně ne sebe. Byl sociální DEMOKRAT a ne revolucionář sázející na násilí a krev. Jeho akce ze 14.září 1920 byla pro komunistickou levici překvapivou a mohla být považována za zákeřnou, zejména proto, že to od „kliďase“ Tusara v žádném případě neočekávali. Ale on si dobře uvědomoval, co by znamenalo, kdyby vedení nejsilnější politické strany převzali radikálové poplatní moskevským komunistům.  K čemuž se nezvratně schylovalo a on to pochopil. Jeho úloha v politickém vývoji poválečného Československa bývá podceňována a komunisty dokonce démonizována. Ale možná právě tato nenávist, kterou na sebe od komunistických radikálů přivolal, svědčí o tom, že svou práci nedělal špatně. Nedočkal se úspěchu, ale úspěch, a to jakýkoliv, nebyl v té době, kdy se nový stát podobal velkému staveništi a v časovém intervalu, který mu dějiny poskytly, ani dosažitelný. Vzdejme tedy aspoň dnes čest jeho památce.

Někdy dokáže hobby člověka proslavit mnohem víc než jeho povolání. (Já sám jsem takovým malým příkladem. Ovšem kdyby se Niklas Koppernigk držel svého kopyta jako ekonom, ministr financí, lékař a kanovník (měl, jak vidno těch kopyt celou hromadu), znali by jeho jméno jen vědci, zabývající se dějinami Ermlandu v severním Polsku.

               Že vám to jméno i tak nic neříká? Své stěžejní dílo „De revolutionibus orbium coelestium“ podepsal latinskou formou svého jména Nicolaus Copernicus, už proto, že to dílo věnoval papeži Pavlovi III. a tak se slušelo k latinskému textu mít i latinsky znějící jméno. Už svítá?

               No a nakonec, když si tohoto slavného muže přivlastnili Poláci, se z něho stal Mikuláš Koperník. I když nebyl Polák a polsky zřejmě ani moc neuměl. Jeho rodnou řečí byla němčina. Ale tak už to na světě chodí. V knize “Osobnosti Evropy od starověku do současnosti“ z roku 1993 je uveden jako polský matematik a astronom. Slavné lidi si chce přivlastnit každý, s neřády nikdo nechce nic mít. Rakušáci jsou v této disciplíně ostatně mistři světa. Tak si přisvojili Beethovena, ale Hitlera rádi přenechali Němcům. Laureát Nobelovy ceny za rok 2023 Ferenc Krausz se sice narodil v Maďarsku a Nobelovu cenu dostal za výzkum, který provozuje v Německu. Ale nějakou dobu působil i na vídeňské univerzitě, a tak ho Rakušáci ihned vyhlásili za rakouského nositele Nobelovy ceny. Vždyť přece s bratrským maďarským národem žili čtyři sta let v jednom soustátí! Pomalu stačí, aby si nějaký slavný muž dal jednou vídeňský řízek, nebo snědl u Plachuty ve Vídni jeho Tafelspitz a už se stane Rakušákem. A Rakušáci nacvičují být na něho hrdí a tato disciplína jim opravdu jde.

               Ale zpět k našemu Niklasovi, nebo Mikuláši, jak chcete, od jehož narození uplyne 19. února 550 let. Jeho teorie heliocentrického systému totiž rozhodujícím způsobem změnila náhled na náš svět – i když bylo třeba ještě dalších 70 let, než Koperníkovu teorii svými neuvěřitelně geniálními výpočty potvrdil Johannes Kepler.

               Koperník se narodil v bohaté rodině v severopolském městě Toruni.

Tehdy ovšem Toruň polská nebyla, založena byla řádem Německých rytířů v roce 1231, patřila k Hanse a v době, kdy zde malý Niklas přišel na svět, patřila k biskupství Ermland, které mělo v čele biskupa s hodností říšského knížete a tím pádem oficiálně podléhalo jako nezávislé knížectví přímo římskému císaři. Což samozřejmě nebylo snadné. O toto území soupeřil Řád německých rytířů s polským královstvím a v roce 1466 bylo toto území mírem podepsaným právě v Toruni, který ukončil třináctiletou válku mezi Řádem a spolkem pruských měst odděleno od území Řádu a vstoupilo jako formálně nezávislé knížectví pod ochranu polské královské koruny.

               Mikuláš se narodil svému stejnojmennému otci a matce Barbaře Watzenrode, ovšem pokud navštívíte Toruň, nenechejte se zmást. Dům v ulici svaté Anny číslo 15-17, známý jako Koperníkův dům, sice rodině patřil, ale malý Mikuláš se narodil zřejmě v jiném domě na Ringstrasse blízko radnice (Dnes Rynek Staromiejski č.36) . Otec byl totiž vedle svého povolání obchodníka s mědí i městským radním. Otec zemřel už v roce 1483, když bylo Mikuláši deset let, ovšem jeho výchovy se ujal matčin bratr Lucas Watzerode, který se stal v roce 1489 ermlandským knížetem-biskupem. Ten zajistil jak Mikuláši, tak jeho staršímu bratrovi Andreasovi skvělé vzdělání. Andreas ovšem onemocněl v roce 1508 malomocenstvím a o deset let později na tuto chorobu zemřel.

               Mikuláš mohl zahájit své vysokoškolské studium na univerzitě v Krakově (1491–1494), kde studoval sedm svobodných umění, diplomu magistra ale nedosáhl. V roce 1495 se stal kanovníkem katedrální školy ve Fromborku a o rok později ho strýc Lucas poslal na studia do Itálie, která zahájil na univerzitě v Bologni. Tam zůstal do roku 1500 a dosáhl titulu magister svobodných umění. Poté, co strávil svatý rok 1500 v Římě, požádal o povolení k prodloužení studia na právnické a lékařské fakultě a po studiu na univerzitě v Padově obdržel v roce 1503 titul magistra církevního práva na univerzitě ve Ferraře. Perličkou je, že doktorského titulu v medicíně sice nedosáhl, přesto se stal později žádaným lékařem ve své rodné vlasti, kam se po roce 1503 vrátil. Jak rád to učinil je těžko odhadnout, každopádně svou zemi nazýval „in hoc remotissimo angula terrae“, čili „v nejzapadlejším koutě světa“. Strýc ale potřeboval schopného sekretáře a taky osobního lékaře a Mikuláš působil v obou těchto funkcích. Duo strýc – synovec odvádělo zřejmě dobrou práci. V složitých poměrech se jim podařilo uhájit nezávislost jejich knížectví, Koperník byl ostatně opakovaně zvolen kancléřem v letech 1510, 1519, 1525 a 1528. Reformoval státní finance (odhalil ve svém spise tehdy ještě nepochopenou inflaci, tedy skutečnost, že ceny zboží rostou s rostoucím objemem oběživa) staral se o rozdělování během válek opuštěných selských dvorů a poté, co vojska Řádu německých rytířů zničila v roce 1520 Frombork, přesunul své sídlo do Olsztyna a organizoval obranu tohoto města. V roce 1521 vedl delegaci k velmistrovi řádu, aby dosáhl navrácení obsazených měst. V roce 1537 kandidoval dokonce na biskupa (Ermland měl privilegium, že si biskupa mohli církevní hodnostáři volit sami – kandidáty musel ale schválit polský král – a papež jejich volbu pak jen potvrzoval. Koperník ale ve volbě podlehl Johannesovi Dantistovi von Höfen a na nejvyšší církevní funkci tedy nedosáhl.

               Jako velmi zaměstnaný muž ale potřeboval nějaké hobby. A tím se stala astronomie. Ve věži ve Fromborku, kde žil až do své smrti si pořídil observatoř, kde vykonával svá pozorování.

Astrologie a s ní spojená astronomie ho zajímala už během jeho studia v Itálii. Vedle studia medicíny a práva navštěvoval i přednášky z astronomie. Na universitě v Bologni působil od roku 1483 Domenico Maria da Novara. Tento učitel a skvělý pozorovatel vycházel z děl vídeňského profesora Regiomontana a Georga von Peuerbach, kteří zpochybnili do té doby neochvějně platný obraz světa Claudia Ptolemaia, zveřejněný v jeho díle Almagest. Da Novara byl Koperníkovým učitelem, Koperník vzpomíná ve své knize na společná pozorování. První semínko nedůvěry ke geocentrickému systému světa bylo tedy zaseto do Mikulášovy duše očividně už v Bologni. Novara ho zasvětil i do ideí neoplatonismu, ve kterých hrálo slunce jako hmotný obraz boha stěžejní roli. Odtud byl už jen kousek k myšlence, že je-li slunce Bůh, mohou se země i ostatní planety otáčet kolem něho.

               Po zbytek života se pak Koperník zabýval sledováním hvězd a jejich pohybů. Že je země kulatá bylo už v této době definitivně dokázáno Magellanovou plavbou okolo světa v letech 1517–1521. Známá byla i nesrovnalost v lodním deníku jeho vlajkové lodi Victoria, který po admirálově smrti vedl kapitán Elcano, kdy chyběl jeden den, což přinášelo myšlenku, že se země otáčí okolo své osy.

               Koperníkovy prostředky, kterými prováděl svá pozorování (známo je 63 pozorování) byly i na jeho dobu velmi primitivní a neporovnatelné například s přístroji, které používal o půl století později Tycho de Brahe. Koperník byl velmi dobrý matematik, a proto mu neuniklo, že jeho teorie, podle které se planety pohybují v kruhových drahách na společné úrovni okolo slunce, nesedí. Přisuzoval to ale nedokonalosti svých měřících přístrojů. Přesto byl velmi nejistý, zda má svou teorii zveřejnit.

               Kupodivu to byli právě církevní hodnostáři z jeho okolí, ermlandský biskup Johannes Danciscus von Höfen, biskup z Chelmna Tiedemann Giese a Nicolaus kardinál Schönberg, kteří ho povzbuzovali k tomu, aby svou teorii vydal tiskem a kardinál Schönberg byl dokonce ochoten převzít náklady za tisk. Teorie heliocentrického systému nebyla považována za kacířství, ale spíš za výstřední bláznovství, nicméně Koperníkovi přátelé (o Koperníkově společenské povaze svědčí i to, že biskup Danciscus von Höfen, který ho porazil ve volbě v roce 1537, zůstal až do konce jeho života jeho dobrým přítelem.)

               Koperník ale dlouho váhal se zveřejněním své teorie. Na jedné straně se bál výsměchu, protože si byl vědom, že planety se zřejmě nepohybují v kruzích, přičemž podle Aristotela právě kružnice je nejdokonalejší formou (a po jako jiné, než dokonalé dráze by se měly pohybovat planety okolo slunce, které je zosobněním Boha?). Na druhé straně se bál zveřejnění svých objevů tiskem a zpřístupnění svých myšlenek veřejnosti. Podle neoplatonismu, jehož byl Koperník zastáncem, totiž měly být podobné myšlenky zůstat doménou matematicky vzdělaných lidí.

               Nakonec se nechal přesvědčit svým žákem Georgem Joachimem Rhettikem. Tento zveřejnil v roce 1540 svůj spisek „Narratio prima“, tedy „První zpráva“, ve které popsal Koperníkovu teorii. Sám se pak ujal dozoru nad tiskem Koperníkovy knihy, která byla vydána v Norimberku u tiskaře Johanna Petreia. Podle legendy dostal Koperník první exempláře své knihy, když už ležel na smrtelné posteli.

               Stal se tak otcem myšlenky heliocentrického slunečního systému. Nebyl první, kdo v ni věřil ani první, kdo se jí zabýval, Byl ale první, kdo se ji odvážil zveřejnit. A proto mu tento primát právem náleží.

               Knihu věnoval Koperník papeži Pavlovi III. Sliboval si od toho určitou ochranu hlavy církve, pokud by se proti jeho dílu zdvihla hysterie a stala se objektem pronásledování. Nebyl to špatný tah. Ani špatná volba. Papež Pavel III. vlastním jménem Alessandro Farnese byl pravým dítětem renesance a otevřený novým myšlenkám. Kardinálem se stal díky tomu, že jeho krásná sestra Giulie byla milenkou papeže Alexandra VI. Borgii. Sám se oddával ve svém mladosti nevázanému životu a zplodil spoustu dětí, z nichž tři uznal za legitimní a vytvořil pro ně nové vévodství „Parma a Piacenza“ a oddělil tato dvě města od církevního státu. Podařilo se mu oženit svého vnuka Ottavia s Markétou Rakouskou, nemanželskou dcerou císaře Karla V. Svolal v roce 1547 i Tridentský koncil ve snaze urovnat spory mezi katolíky a luterány a dosáhnout tak sjednocení církve (že se později tento koncil zvrtl v protiprotestantskou demonstraci moci a k rozštěpení církve, za to už nemohl, to se stalo po jeho smrti).

               Žádný velký poprask okolo Koperníkovy knihy ale nenastal. Jeho práce byla víceméně ignorována, a to jak od katolické, tak i od evangelické strany. Není známo, zda papež nějak na jemu věnovanou knihu reagoval. Protestantský ideolog Melanchthon se o Koperníkově knize zmínil v roce 1549, ovšem označil ji jen za opakování antické teorie Aristarcha von Samos, která byla vyvrácena Ptolemaiem i Aristotelem. Astronomové s matematickým vzděláním správě poukázali na nesouhlas mezi pohyby planet a Koperníkovou teorií, o kterém ovšem věděl už sám autor. Martin Luther knihu zřejmě vůbec nezaznamenal, slova odsouzení mu vložili historici do úst až v devatenáctém století. Dokonce ještě Tycho Brahe Koperníkovu teorii odmítal a věřil na geocentrické uspořádání světa.

               Teprve Johann Kepler v roce 1609 definitivně dokázal, že měl Koperník pravdu. Tedy ne úplně, ale jeho teorie otevřela nový směr zkoumání. Heliocentrický systém se prosazoval i po Keplerových výpočtech těžce, než se stal nezpochybnitelným. Planety se ovšem nechovají podle Aristotela a nepohybují se po dokonalých kružnicích, ale po elipsách, a to dokonce ani ne stejnou rychlostí, ale zrychlují či zpomalují svůj pohyb podle vzdálenosti od Slunce. Jak toto dokázal Kepler vypočítat, zůstává pro mne nevysvětlitelnou záhadou. Podnětem k jeho zkoumání byla ale teorie, kterou zveřejnil těsně před svou smrtí hobbyastronom Koperník, který měl tak nesmrtelně vstoupit do historie lidstva.

               Jen týden po světovém vůdci proletariátu 3.2.1924 zemřel i jeho kontrahent z druhé části zeměkoule. Jakýsi Leninův protipól, i když se vzájemně ovlivňovali, vlastně se právě tehdy objevil náznak pozdějšího bipolárního světa.

               Zatímco Lenin založil brutální komunistickou diktaturu na východě, která v průběhu budoucích desetiletí měla ovládnout polovinu Evropy, Wilson využil skutečnosti, že Evropa spáchala sebevraždu rozpoutáním první světové války a povýšil Spojené státy na světovou velmoc, dominující západní polokouli.

               Vláda Woodrowa Wilsona znamenala předěl v amerických dějinách. Jestliže se až do jeho doby Amerika soustředila na řešení vlastních problémů, on ji poprvé, i když ne zcela dobrovolně, zapojil do řešení problémů globálních. Bohužel zde působil ne vždy šťastně. Předznamenal to, co Američany provází dodnes – snaží se řešit problémy, kterým vůbec nerozumí.

               Narodil se v roce 1856 ve Virginii, občanskou válku severu proti jihu tedy prožil v jižanském otrokářském státě, jako devítiletý zažil kapitulaci a zrušení otroctví. Teprve v tomto věku se naučil číst. Zda byl dyslektik nebo prostě v době války nefungovala škola, není zcela jasné. Logicky tedy jako přesvědčený Jižan pro černochy v době své vlády neudělal vůbec nic, spíš jejich osud zhoršil. Od vlivu své výchovy z dětství se totiž nikdy neodpoutal, a to i přes své rozsáhlé vzdělání. Pocházel ze skotsko-irské kalvínské rodiny a hluboká víra ho poznamenala na celý život. V roce 1915 prý řekl: „Můj život by neměl smysl, kdyby ho neposvěcovala víra.“ Dostal dokonce posměšnou přezdívku „Papež-laik.“

               Stal se vysokoškolským učitelem, tvrdí se o něm, že on v podstatě vymyslel politologii jako studijní obor. Kromě přednášek byl neuvěřitelně pilný i v psaní. Po své prvotině „Kongresová vláda“ z roku 1885, napsal pětidílné „Dějiny amerického lidu“, „Stát: Základy historické a praktické politiky nebo „Ústavní vláda ve Spojených státech.“

               Dospěl k názoru, že americký vládní systém je nejlepší na světě, i když je ho možné dále zdokonalovat. I v tom byl prvním Američanem s tímto názorem. V roce 1890 se stal profesorem na univerzitě v Princetonu a v roce 1902 jejím rektorem. Protože se mu nepodařilo univerzitu zreformovat podle vlastních představ – narážel na odpor místních elit, v roce 1910 na funkci rektora rezignoval, přestal o politice psát a začal ji prakticky dělat. Hned na první pokus se stal guvernérem ve státě New Jersey a vzápětí ho demokratická strana delegovala do prezidentských voleb v roce 1912.

               Do funkce guvernéra ho vyzdvihli místní zkorumpovaní straničtí bossové. Počítali s tím, že univerzitní profesor bez sítě vztahů ve straně se stane jen ctihodnou loutkou, se kterou si budou moci dělat, co budou chtít. Jenže nepodplatitelný nový guvernér je předčil v intrikách a brzy se stal jejich neomezeným vládcem. Mohli jen přihlížet a zuřivě skřípat zuby.

               V podstatě neměli mít demokrati ve volbách 1912 žádnou šanci. Je třeba si uvědomit, že volební potenciál amerických stran byl přesně opačný než dnes. Republikány tehdy volila vzdělanější vrstva, města a velcí majitelé pozemků, demokrati lovili své voliče mezi plebsem, dělníky a nevzdělanci. Dnes je to přesně naopak. A republikáni byli u moci posledních několik desetiletí, na přelomu století udělali z USA díky válce proti Španělsku nejmocnější zemí západní polokoule za Atlantikem, obsadili Hawai a získali kontrolu nad Filipínami, Mikronésií, Portorikem nebo Kubou. Dominantní osobou v republikánské straně byl Theodore Rooswelt, prezident v letech 1901–1909. Jenže po dvou prezidentských obdobích přenechal úřad svému nevýraznému nástupci Wiliamovi Howardovi Taftovi. Taft dokázal Rooswelta natolik rozčílit, že se tento rozhodl v roce 1912 znovu kandidovat. Republikáni tak měli dva prezidentské kandidáty a hlasy se rozdělily (Taft získal jen 3 485 082 hlasů a 8 volitelů, Rooswelt 4 119 582 hlasů a 88 volitelů. Jenže zase jednou se ukázalo, že kde se dva perou, třetí se směje. I když Woodrow Wilson získal jen 6 293 120 hlasů čili 41 procent, stačilo mu to bohatě k získání 435 volitelských hlasů a k triumfálnímu vstupu do Bílého domu. Dominance republikánů tak skončila a USA se měly navždy změnit.

               Nástup demokratů znamenal konec „divokého kapitalismu“ a začátek „dobrotivé vlády.“ Stát začal zasahovat do oblastí, kde to bylo až donedávna tabu.

               Wilson byl na svůj úřad díky svému vzdělání skvěle připraven a hořel ambicemi své plány uskutečnit. Ješitnost mu nechyběla, to se ostatně dalo vysledovat z vývoje jeho jména. Původní Thomas Wilson, zvaný Tommy, ho brzy přestal bavit a stal se Thomasem W. Wilsonem a se vstupem do politiky pak Woodrowem Wilsonem. To znělo lépe.

               Hned na začátku své vlády zrušil zákon o ochranářských clech, které bránily dovozu zahraničního zboží, což se projevilo poklesem jeho cen. Do chaotického finančního systému vnesl řád založením FED (Federálního rezervního systému) o kterém si dnes sice můžeme myslet své, ale tehdy to byl revoluční čin. V roce 1914 byla založena Federální komise pro obchod, která měla právo žádat od korporací výroční zprávy a kontrolovat tak jejich obchodní aktivity. Zákon o federálních půjčkách z roku 1916 zajistil farmářům levné úvěry a zákonem byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Zavedl progresivní daň z příjmu, což zejména makléře z Wall street přivedlo k šílenství, ale obyvatelstvo to přivítalo. Navíc byla tato daň zavedena těsně před vypuknutím první světové války a poskytla tak možnost financování americké účasti na světovém konfliktu. Ta daň nebyla z dnešního pohledu nijak vysoká, při ročním příjmu do 3000 dolarů ročně neplatil občan nic, nad 3000 dolarů jedno procento, při příjmu nad půl milionu ročně se daň vyšplhala na svou nejvyšší úroveň sedm procent.

               Když v roce 1914 vypukla první světová válka, vyhlásil Wilson neutralitu. Ovšem nastaly problémy s obchodem. Obchod s Německem poklesl na méně než jedno procento předválečného objemu, naproti tomu obchod s Británií se ztrojnásobil. Němci odpověděli ponorkovou válkou. Ale i poté, co v květnu 1915 německá ponorka potopila britský zaoceánský parník Lusitanii, kdy utonulo 1200 pasažérů a z toho 128 Američanů (Němci to zdůvodnili podobnou rétorikou, jako to dnes dělají Rusové při útocích na civilní cíle, podle jejich zpráv měl parník převážet náklad zbraní) se Wilson neodhodlal k žádným krokům. V roce 1916 ho totiž čekaly další prezidentské volby a byl si vědom nedostatečného voličského potenciálů demokratické strany (i když ho svými zákony výrazně vylepšil). Proto svou kampaň vedl z pozice pacifisty a varoval před republikánským kandidátem Hughesem, o kterém tvrdil, že „zavleče Ameriku do války“ – připomíná vám to něco?

               I díky této kampani Wilson svůj mandát obhájil, i když těsně. Získal 9 129 606 hlasů proti 8 538 221 hlasů Hugnesovým a i ve sboru volitelům to bylo jen těsné 277:254. Ovšem v lednu 1918 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku vůči všem lodím, tedy i neutrálním, což vedlo k masakrům civilních pasažérů na transatlantických linkách. A v dubnu 1918 se Britům podařilo dešifrovat depeši německého ministra zahraničí Zimmermana mexické vládě s návrhem mexicko-německé aliance, která měla Mexičanům přinést zpět Texas a další oblasti  na jihu USA. Wilson poté požádal 2.dubna 1917 Kongres o vyhlášení války.

               Němci USA podceňovali, protože na začátku roku 1917 měly armádu čítající 23 000 vojáků. Ovšem Amerika ukázala svůj neuvěřitelný potenciál. Do konce války dokázala zmobilizovat, vystrojit a vycvičit 2 800 000 vojáků a 75 procent z nich zasáhlo do bojů na západní frontě (a 112 432 jich tam padlo). Wilson se zachoval ovšem velmi racionálně. Protože USA neproklamoval jako jednu z válčících stran, ale jako „přidruženou mocnost“, zachoval si tak možnou úlohu rozhodčího při mírových jednáních. Tato taktika mu plně vyšla, při mírových jednáních ve Versailles v letech 1918 – 1919 hrály USA – a tedy Wilson sám – rozhodující roli. Z dnešního pohledu můžeme říct – bohužel.

               8. ledna 1918 definoval Wilson své válečné cíle ve slavných 14 bodech.

1. Odstranění kabinetní diplomacie. Změna stylu chování států, tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem udržovat mír.
2. Svobodná mořeplavba. V mezinárodních vodách měla platit absolutní svobodná plavba a také právo rovného přístupu ke svobodným zdrojům surovin.
3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu. Cílem bylo vytvoření svobodného, liberálního obchodního systému ve světě, prostřednictvím odstraňování obchodních překážek.
4. Omezení zbrojení. Všechny státy a národy se měly podílet na procesu odzbrojování.
5. Vyřešení koloniální otázky. Koloniální otázky a problémy se měly řešit nestranně s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
6. Evakuace cizích vojsk z ruského území. Německá vojska měla být stažena z okupovaných území v Rusku.
7. Obnova suverenity Belgie. Mělo dojít k znovuobnovení nezávislé Belgie
8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.  Francie měla být obnovena v předválečných hranicích a navíc měla opět získat Alsasko-Lotrinsko
9. Italské hranice podle národnostního principu. Co nejpřesnější vytvoření italských státních hranic na základě etnických hranic. Zde se jednalo hlavně o JIžní Tyrolsko.
10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící vRakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.
11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše.  Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bospor a Dardanely.
13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři. Polsko mělo mít přístup k Baltskému moři.
14. Založení Společnosti národů. Tato organizace měla za úkol garantovat dodržování mezinárodního práva, územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého z členských států. Byl zde uplatněn princip rovnosti všech členů, bez rozdílu mezi malými a velkými státy.

V podstatě se těm bodům nedá moc vyčítat, až na to, že měly za důsledek roztříštění střední Evropy a tím usnadnily vznik druhé světové války. Wilson si zřejmě vůbec neuvědomoval, jak těžké může být prosazení práva na sebeurčení národů, obsažené v bodě deset, v národnostně roztříštěné střední Evropě, kde se národnostní hranice nekryly s hranicemi historickými, a navíc do hry vstupovaly i ekonomické zájmy velkých podnikatelů.

Někde se rozhodovalo na základě lidového hlasování, někde i bez něho. Protože uhlobaroni v ostravské oblasti měli eminentní zájem zůstat v Československu, kde měli menší konkurenci než v Polsku, a navíc potřebovali nutně bohumínskou železnici, jako jediné spojení se Slovenskem, byla hranice jednoduše tažena po levém břehu řeky Olše, přičemž bylo hlavní město Těšínského vévodství rozděleno na dvě části. V Československu zůstalo právě ono životně důležité nádraží. Myšlenky na sebeurčení národů se ihned chopili i bolševici v Rusku, aby si zajistili loajalitu podrobených národů Ruského impéria. Tuto myšlenku samozřejmě neměli nikdy v úmyslu skutečně realizovat a uplatnili ji ve velmi okleštěné formě v Svazu sovětských socialistických republik. Tento projekt, který jsme museli ve škole ještě povinně obdivovat, prosadil na konci svého života Lenin proti Stalinovi, který se s tím párat nehodlal a chtěl všechny bolševiky dobytá území jednoduše připojit i Rusku.

Výsledkem Wilsonova plánu byl vznik malých mnohonárodnostních států, kde bylo etnické pnutí předprogramováno.

Poslední bod, tedy založení Společnosti národů Wilson nakonec sám bojkotoval, když zabránil vstupu USA do této organizace. To už byl ale jen troskou, která si v mnohém nezadala s jeho protivníkem v sovětském Rusku.

Wilson zřejmě trpěl na vysoký tlak a postupující ateroskleróza z něj udělala popudlivého staříka. To nebylo dobře v době, kdy se měl řešit osud světa po velkém válečném konfliktu, tedy proces srovnatelný s Vídeňským kongresem 1815. Jenže ve Vídni tehdy kraloval kancléř Metternich, muž na vrcholu sil, skvělý znalec světových poměrů, diplomat, intrikán a skvělý milenec. V roce 1919 to byl Wilson, americký izolacionista, popudlivý stařík neschopný ovládat své emoce. Jen s těmi ženami měl něco málo s Metternichem společného. Na ty opravdu trpěl. O tom svědčí jeho dochované milostné dopisy. Jeho první manželka Ellen mu trpěla jeho milostné úlety, zemřela ale mladá. Poté si našel další velkou lásku vdovu Edith Bolling Galtovou. Byla to sice emancipovaná žena, které vedla módní salón a klenotnictví a jako první žena v USA řídila automobil, ovšem vychodila pouze dvě třídy základní školy a měla tedy velké vzdělanostní deficity. Poté, co Wilsona vyřadily opakované mozkové příhody z aktivního života, vedla americkou administrativu tato žena.

      Wilson začal Němce bytostně nenávidět, což je vysoce emocionální stav s jednáním politika neslučitelný. A mělo to mít fatální následky. Jednak ho popudily vysoké americké ztráty při ofenzívě roku 1918. Týden poté, co Němci požádali o příměří potopila německá ponorka irský parník Leinster, přičemž zemřelo 450 lidí včetně hodně žena a dětí. Pak stačilo, když Němci přečetli svou nótu vstoje a ne poníženě, jak si Wilson představoval a on se rozhodl je pokořit, jak to jen půjde. Podmínky, které byly Němcům nabídnuty a na základě kterých kapitulovali byly náhle irelevantní. Na jednání nebyli vůbec přizváni a byli pak konfrontováni jen s hotovým dokumentem, kdy jim už nezbylo nic jiného, než tento „kartaginský mír“ podepsat. Odtud pak vznikla ona teorie generála Ludendorffa o „dýce vražené do zad“, kterou jeho spojenec Hitler obratně využil k teorii židovského spiknutí (kterému mnoho dezinformátorů věří dodnes). Bylo zaděláno na další velkou tragédii.

      Wilson utrpěl už v dubnu 1919 první mozkovou mrtvici. Tu se ještě podařilo utajit. Po návratu do USA ale přišla další 25. září a poté 10. října. Ta byla už velmi těžká, ochrnul na polovinu těla. Podobně jako později Eduard Beneš ale odmítl navzdory svému zlému stavu rezignovat. Jeho osobní lékař sice konstatoval, že „prezident postupně chřadne tělesně i duševně a nemá naději na uzdravení,“ neprohlásil ho ale za neschopného vykonávat úřad. A stejně se zachoval bohužel i víceprezident Thomas Marschall. Svět tedy v tomto citlivém období řídil ochrnutý a duševně těžce postižený muž. Lidé si vyprávěli (opět jedna podobnost s Leninem), že Wilson se nachází v terminálním stavu syfilidy. Vládla paní Wilsonová. Ta vyhodila ministra zahraničí Lansinga, zkušeného diplomata, jednoduše proto, že ho nemohla vystát. Podrážděný Wilson dokázal přimět senátory, kteří ho ještě stále uznávali za hlavu demokratické strany k tomu, aby nehlasovali pro vstup USA do Společnosti národů. Hlasování i proto dvakrát v letech 1919 a 1920 ztroskotalo. Společnost národů bez účasti USA bylo bezzubou organizací, která v žádném případě nedokázala zabránit novému válečnému konfliktu – což měla být její hlavní úloha.

      Paradoxně obdržel Woodrow Wilson právě v roce 1919 Nobelovu cenu míru „za zásluhy o ukončení první světové války a za inciativu k založení Společnosti národů.“ Ze zdravotních důvodů si ji převzal až o rok později. V té době bylo už zřejmé, že v politice skončil a ze zdravotních důvodů odchází do důchodu.

      Zní to neuvěřitelně, ale Wilson chtěl v roce 1920 znovu kandidovat na prezidenta. V tom mu sice jeho strana zabránila a kandidovala guvernéra z Ohia Coxe, ale kandidát republikánů Harding vyhrál volby s heslem „vraťme se k normálním poměrům“ – tedy k poměrům před vládou Woodrowa Wilsona.

Samozřejmě byly změny ve společnosti nezvratné, ale lidem se to dobře poslouchalo. A tak vláda demokratů v roce 1920 skončila.

Woodrow Wilson se utáhl do soukromí a na veřejnosti se objevil jen jednou, na pohřbu svého nástupce v Bílém domě Hardinga, který v roce 1923 nečekaně zemřel. Wilson zemřel 3.února 1924 a stal se tak prezidentem, který ze všech vládců Bílého domu nejkratší dobu pobíral prezidentský důchod. Byly to jen tři roky.

Svět změnil rozhodujícím způsobem. Po Wilsonovi se už nikdy nemohly vrátit poměry před Wilsonem. Svět dostal novou dynamiku, otevřel nové problémy. A USA najednou byly povinny tyto problémy pomáhat řešit. Jedno, že se členem Společnosti národů nestaly. Této povinnosti se nezbavily dodnes. Je to nevděčná úloha policajta. Všichni vědí, že ho potřebují (kromě zločinců), ale nikdo ho nemá rád. Pod Woodrowem Wilsonem vstoupily USA na tuto cestu. Zda Trumpova vláda po sto letech tuto éru ukončí, na to si musíme počkat do letošního listopadu.

Maria Callas

               Vlastně jsem byl tou novou řeckou dvoueurovou mincí překvapen. Přiznám se upřímně, že jsem neměl tušení, koho Řekové tak oslavují. Kaji se, je to znak mé nevzdělanosti. Co se týká operních zpěvaček, znám Elinu Garanču, Annu Netrebko (pořadí jsem volil úmyslně, ta první je mi mnohem sympatičtější) a samozřejmě mi něco řekne jméno Emy Destinové. Ale jméno jedné z největších operních zpěvaček dvacátého století mi neřeklo nic, o to víc mě pak při rešerši uchvátil její pohnutý osud. K něčemu je to sbírání mincí dobré.

               V mladých letech oslavována jako „Božská“, „la Divina“ či „Primadonna assoluta“ v pozdějším věku v zapomnění, na ilegálních drogách, se zničeným hlasem. Zemřela v roce 1977, tedy ve věku pouhých 53 let. Vaz jí zlomil vzestup do společnosti miliardářů, créme de la créme“, kde byla ale jen ozdobou, aniž by si to uvědomovala. K stoletému výročí jejího narození má jít do kin film o jejím životě, trochu váhám, zda ho budu chtít vidět, hlavní roli má totiž hrát Angelina Jolie.

               Maria Callas se narodila právě před sto lety 2. prosince 1923 (proto ona řecká dvoueurovka) v New Yorku řeckým rodičům se sotva vyslovitelným jménem Kalogeropoulos. Její dětství byla naprostá katastrofa. Rok před jejím narozením zemřel rodičům prvorozený syn Vasil. Astrologové rodičům předpověděli, že dítě, které matka čekala, bude jeho znovuzrozením. Zklamání rodičů, když se narodila dcera, bylo obrovské a malé Marii toto zklamání nikdy neodpustili. Její narozeniny se z principu neslavily. Rodiče mínili, že není co. Když bylo Marii třináct let, rodiče se rozešli a matka se s ní a se starší sestrou Jackie přestěhovala do Athén. Neměli tam nic, žádné přátele, žádné příbuzné a žádné peníze. Žili uboze v napůl rozpadlém bytě. Matka doslova prodala starší dceru majetnému podnikateli Miltonovi Embirikovi, a to umožnilo Marii studovat zpěv. Dokonce si mohla pořídit klavír.

               Když začala válka, stala se matka prostitutkou pro italské a německé vojáky a nutila Marii, aby pro vojáky zpívala po barech. Když válka skončila, ukončila Maria jakýkoliv kontakt s matkou, odjela do New Yorku a tam živořila, když měla tři zaměstnání najednou – byla babysitterin, číšnice a asistentka operní zpěvačky současně.

               Ucházela se o místo v Medtropolitní opeře, byla ale odmítnuta a začala milostnou aféru s Eddym Baragozym, manželem operní zpěvačky Luise Casolettiové, která Marii vyučovala ve zpěvu. V Baragozym se Maria poprvé spálila – a nemělo to být naposledy. Eddy poznal její talent a slíbil jí velkou kariéru, když s ním podepíše smlouvu jako s jejím výlučným manažerem. Později, když byla úspěšná, vydíral ji s požadavky na velké finanční sumy a hrozil, že jinak zveřejní jejich společné fotky a milostné dopisy.

               Ředitel hudebního festivalu z Verony Giovanni Zenatello ji slyšel v New Yorku zpívat a poznal její talent. I on byl gauner. Nabídl jí angažmá – hlavní roli v opeře „La Gioconda“ – za 60 dolarů za vystoupení s podmínkou, že si cestu do Verony musí zaplatit sama. Problém byl, že Maria v tom čase nebyla nijak atraktivní. Byla tlustá, neforemná, nosila hrubé brýle a vypadala jako cikánka. Přesto se na ni nakonec usmálo štěstí. Oslovila v jedné restauraci výrobce cigaret tehdy 52letého Giovanniho Meneghiniho. Den nato se k němu přestěhovala a on se stal jejím manažerem.

               V roce 1949 zaskočila v Benátkách za nemocnou kolegyni v Beliniho opeře „I Puritani“. Dokázala se roli naučit za pouhých šest dní. Publikum šílelo a „hlas století“ byl zrozen.

               Během dvou let se z ní stala jiná žena. Zhubla čtyřicet kilo, zapracovali na ní plastičtí chirurgové, nový účes a způsob pohybu a řeči z ní během dvou let udělaly pravou „divu“, před kterou se třásli všichni manažeři velkých operních domů.

Měla po právu pověst náladové „divy“, která odříkala domluvené termíny, neobjevila se na koncertech, kde měla vystupovat – byla prostě nespolehlivým géniem.

               V roce 1951 zahájila svou kariéru v milánské Scale Verdiho operou „I vespri siciliani“. O rok později byla jako „Lady Macbeth“ už nespornou primadonou divadla. Začala její spolupráce s Leonardem Bernsteinem, který ji nazýval „Největší světovou zpěvačkou“. Po její árii v „Lucia di Lammermoor“ aplaudovala obecenstvo vstoje dvacet pět minut. Maria Callas stála na vrcholu své kariéry a tvořila nový obraz operního zpěvu, otvírala nové prostory, do nichž vstoupily později další zpěvačky.

               Jenže s muži to byl její věčný problém. V roce 1959 poznala Aristotela Onassise. Přijala pozvání na jeho jachtu, on měl tehdy 53 let, ona 35. On byl ženatý, ona vdaná. Na konci výletu byli milenecký pár. Maria se se s Meneghinim rozvedla. Snila o životě na slunci po boku miliardáře. Ovšem Maria naprosto nepochopila, oč Onassisovi šlo. Tento jeden z nejbohatších lidí světa miloval prezentovat se po boku slavných žen, které mohl vystavovat jako své trofeje. Ona ho milovala, on ji pouze vystavoval. Jenže Maria nebyla jako trofej ideální. Měla hustý program vystoupení, cestovala od jedné opery k druhé a na Onassise neměla tolik času, jak by si to on představoval. V jeho představách měla být k dispozici vždy, kdy si to přál nebo to potřeboval.

               Onassis začal aféru se sestrou Jacqueline Kennedyové Lee Radziwill a Maria se pokusila o sebevraždu. K tomu došlo ale až když se dozvěděla o poměru Onassise s vdovou po prezidentu J.K.Keneddym Jacqueline. Onassis miloval hru se slavnými ženami, zval je střídavě na svou jachtu. Marii pak odhodil jako nepotřebnou, když jí před celou posádkou vynadal: „Kdo jsi? Nic! Máš v hrdle píšťalku, která stejně už nefunguje.“

               Poté, co od něho odešla, poslouchal celou noc gramofonovou desku s jejími áriemi, pak ji rozlámal a hodil do moře.

               V roce 1968 se Onassis s Jacqueline Keneddyovou oženil. Byla to celosvětová aféra. Američané Jacqueline zavrhli jako zrádkyni a Aristoteles měl svůj podíl slávy, který si patřičně užíval. Maria se pokusila vrátit ke své kariéře, ale hlas jí selhával, musel odříkat vystoupení, a nakonec tišila své zklamání alkoholem a sedativy.

               Po Onassisově smrti v roce 1975 se zcela stáhla do ústranní a její poslední společník pianista Vasso Devetzi jí sháněl drogy. Na muže prostě neměla štěstí.

               V jednom z posledních interview řekla: „Ztratila jsem všechno, můj hlas, mého milého, nemám žádné děti, skoro by se tomu dalo smát.“

               Zemřela zapomenuta v Paříži 16. září 1977 ve věku 53 let.

               Po první světové válce zřetelně zesílil proud židovských osadníků do Izraele. Jednotlivé etapy přistěhovalectví se nazývají Alijah, protože měly svá specifika.

               Tzv čtvrtá Alijah přivedla do Palestiny v letech 1924–1931 80 000 přistěhovalců z Ruska a Polska.

               Skutečnou vlnou byla pátá Alijah v letech 1932–1938, kdy před nacistickým režimem hledalo záchranu v Palestině na 200 000 rakouských a německých Židů. Příliš alternativ totiž neměli. USA omezily právě v těch letech přistěhovalecké kvóty a evropské země se uprchlíkům z Německa houževnatě bránily. Tato vlna přistěhovalců ale vzbudila nevůli místních Arabů a znepokojila britské správní orgány, protože se jim situace začala vymykat z rukou. Proto vydali Britové 17.května 1939 tzv „Bílou knihu“, která omezovala židovské přistěhovalectví a možnosti prodeje pozemků židovským osadníkům. Prostě před Židy, prchajícími před nacistickým „konečným řešením“ zavírali dveře všichni.

               Přesto pokračovalo přistěhovalectví do Palestiny i v letech 1939–1947 ilegálně. Po skončení druhé světové války zůstaly v Evropě statisíce Židů, kteří přežili holocaust, ale nikdo je nechtěl. Pokud jejich domy a byty nepadly za oběť bombardování, byly zarizovány, měly nové majitele a ti nebyli ochotni se vystěhovat – ostatně ani většinou neměli kam. U přeživších Židů se jednalo většinou o mladé lidi, kteří prošli peklem koncentračních táborů, a proto nebyli žádné měkkoty. Byli ochotni si svůj nový osud vybojovat. Britové, tušící velký malér, se snažili zoufale této nové vlně přistěhovalectví zabránit – zřídili koncentrační tábory na Kypru, kde uprchlíky zadržovali – palestinští Arabové totiž už otevřeně hrozili násilím, pokud by tito noví přistěhovalci do Palestiny dorazili.

               V Palestině mezitím rostlo napětí mezi židovskými osadníky a britskou správou. Židé vytvořili militantní skupiny Lechi a Irgun, jejichž cílem bylo jednostranné vyhlášení Židovského státu. Britové si byli výbušnosti situace vědomi, nezakročili ale příliš šťastně. Na „Černou sobotu“ zvanou také „Černý sabbat“ 29. června 1946 pozatýkali Britové na 2700 osob a zkonfiskovali množství zbraní. Jen v jediném kibucu Jagur objevili 300 pušek, 100 minometů a 400 000 nábojů. Židovští odbojáři odpověděli 22.července bombovým útokem na Hotel Král David v Tel Avivu, sídlo britské správy.

Při útoku zahynulo 92 lidí z toho 28 Britů. Britská správa pochopila jednak, že situaci nemá a už ani nebude mít pod kontrolou. Navíc, protože se cítila být ochrannou mocí pro židovské osadníky a snažila se zmírňovat napětí mezi nimi a místními Araby, byli Britové na výsost uraženi židovským „nevděkem“ a rozhodli se ponechat Židy svému osudu.

               Začátkem roku 1947 si Britové definitivně nevěděli rady a předali palestinský problém Organizaci spojených národů. V té době žilo v Palestině asi 600 000 Židů a 1 200 000 Arabů.

Rozhodnutím rezoluce 181 OSN měla být Palestina rozdělena na dvě části, na palestinskou s židovskou. Židé dostali sice většinu území, 56,47 procent, ovšem zdání klame, protože do tohoto území byla započítána i Negevská poušť, která byla tehdy neobyvatelná. V podstatě se izraelský stát měl rozkládat ve třech víceméně oddělených enklávách spojených jen úzkými koridory. Většina obyvatelného území byla přiřčena Palestincům. Jeruzalém pak měl být pod mezinárodní správou.

Rezoluce byla přijata 29.listopadu 1947, hodně se v té věci angažoval na straně Izraele tehdejší československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Při hlasování pak hlasovalo 33 států včetně Československa, ale i USA, Sovětského svazu či Francie pro toto řešení dvou států. Proti bylo třináct zemí, varovným znamením byla skutečnost, že všechny arabské státy hlasovaly proti. Hlasování se zdrželo deset zemí, vedle Číny například i Velká Británie. Rezoluce předpokládala ukončení britského mandátu nejpozději k 1.srpnu 1948, suverénní židovský a palestinský stát měly být vyhlášeny o dva měsíce později tedy k 1.říjnu 1948.

               Věci ale nabraly svou vlastní dynamiku. Britové opustili Palestinu už na jaře 1948, a ještě před odchodem prohledávali židovské domy a kibucy a zabavovali zbraně, i když věděli, co Židy v arabském obklíčení čeká. Ale uraženost byla očividně příliš velká.

               Izraelci pak nebyli ochotni čekat až do října a vyhlásili nezávislý suverénní stát Izrael na von OSN přiděleném území už 14.května 1948. Den nato na nový stát zaútočila vojska všech okolních arabských států s cílem Židy povraždit či zahnat do moře a Palestinu od nich zcela vyčistit. Arabským jednotkám veleli většinou uprchlí velitelé německých vojsk z druhé světové války. Ani oni ale nedokázali pozdvihnout bojovou morálku svých jednotek natolik, aby dokázali porazit ke všemu odhodlané Židy. Válka skončila katastrofální porážkou arabských armád a Izraelci obsadili velké části území, přiřčeného původně Palestincům. 750 000 Palestinců uprchlo do okolních zemí, kde je ale místní vlády nikdy neintegrovaly do společnosti a nechaly je po celá desetiletí živořit v uprchlických táborech.

               V letech 1948–1951 se pod dojmem tohoto triumfálního vítězství přistěhovalo do Izraele 690 000 nových obyvatel z arabských zemí, Polska a Rumunska, čímž se počet Židů v Palestině zdvojnásobil.

               Izrael se od samého počátku přihlásil k tradici západní demokracie, problém byl se zavedením oficiálního jazyka. Nejčastější používanou řečí byla němčina a uvažovalo se o tom, zavést ji jako oficiální jazyk. Z důvodu, že by tím byly diskriminovány ostatní skupiny, bylo rozhodnuto zavést jako oficiální jazyk už dávno zapomenutou hebrejštinu, jazyk bible, kterou se ale v Palestině nemluvilo už ani za Kristových časů (Kristus sám hovořil aramejsky). Bylo heroickým činem, že se noví obyvatelé hebrejsky naučili a hovoří se zde tímto jazykem dodnes.

               25.ledna 1949 se konaly první volby do izraelského parlamentu (Knésetu), prvním premiérem se stal Ben Gurion a prezidentem Chaim Weizmann, spoluautor Balfourovy deklarace z roku 1917. 23.ledna 1950 byl západní Jeruzalém vyhlášen hlavním městem nového státu, což byla jasná provokace, protiřečící deklaraci 181, která počítala pro Jeruzalém s neutrálním stavem pod mezinárodní kontrolou. V letech 1955–1957 se do Izraele přistěhovalo dalších 100 000 Židů ze zemí severní Afriky, odkud byli arabským obyvatelstvem vyhnáni.

               Arabové se se svou ostudnou porážkou z roku 1948 nikdy nesmířili. Vztahy s novým sousedem byly poznamenány provokacemi a konflikty, které několikrát přerostly v ničivé války.

               Poprvé to bylo v roce 1956, kdy se Izrael s podporou Velké Británie a Francie aktivně zúčastnil bojů o Suezský kanál. Tento nechal egyptská prezident Násir znárodnit a zakázal plavbu izraelským lodím. Židovská vojska dosáhla poprvé Suezského kanálu, po rezoluci OSN, která tento útok odsoudila, se ale stáhl zpět na své území.

               5.června 1967 zaútočil Izrael na letiště okolních arabských států, které přesouvaly velké bojové svazy na izraelskou hranici a hrozily další válkou. V šesti dnech se Izraeli podařilo vojska, Egypta. Sýrie a Jordánska porazit, obsadil východní Jeruzalém, palestinská území na západním břehu Jordánu a syrské Golanské výšiny.

               V listopadu 1967 vyzvala OSN Izrael ke stažení na demarkační linii před 5.červnem 1967, tím de facto uznala územní zábor z roku 1948 a určila státní hranice, které oficiálně platí dodnes.

               Další válka, takzvaná „Válka Jom Kippur“ protože začala v den největšího židovského svátku Jom Kippur 6.října 1973, byla ze všech konfliktů nejbrutálnější. Izrael nebyl na útok připraven a brzy mu začala docházet technika i munice. Premiérka Golda Meierová údajně uvažovala i o nasazení atomových zbraní, i když je Izrael oficiálně nevlastnil. Teprve týden po začátku války začaly USA dodávat do Izraele vojenský materiál, poté se podařil protiútok, při kterém Izrael zahnal všechna útočící vojska a obsadil Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu. Válka tentokrát trvala tři týdny, Izrael ztratil 3000 vojáků, zahynuly ale desetitisíce Egypťanů a Syřanů. Na konci války stály izraelské jednotky 100 kilometrů od Káhiry a 65 kilometrů od Damašku.

               Od této války se stupňovalo úsilí Izraele uzavřít se svými sousedy mírové smlouvy. Postupně se to dařilo. V roce 1979 byla pod patronací USA podepsána mírová smlouva s Egyptem (což egyptského prezidenta Anvara Sadata stálo život), 26.října 1994 podepsal mír i jordánský král Husejn. V roce 1982 proběhla ještě válka v Libanonu. Organizace na osvobození Palestiny měla v Bejrútu svůj hlavní stan a odtud se pokoušela napadat Izrael – 3.června vpadl Izrael do Libanonu a 11.června obsadil Bejrút – Jásiru Arafatovi s jeho muži bylo umožněno odjet do Tuniska. Černou skvrnou izraelských dějin se staly masakry v utečeneckých táborech Sahra a Šatila, kde křesťanské libanonské milice za nečinného přihlížení izraelských vojáků povraždily 1000–3000 Palestinců. Tato válka měla za následek založení šíitských milicí Hizbollah v Libanonu, které mezitím tuto zemi ovládají a staly se pro Izrael trvalou hrozbou, zejména proto, že jsou vázány na Irán, který má zničení státu Izrael dokonce ve své ústavě.

               Jednání s Palestinci o novém dělení území probíhala prakticky stále. A čím déle trvají, tím horší je situace Palestinců – jsou to ale oni, kdo mírové plány tvrdošíjně odmítají.

               V roce 1993 se konečně dohodli Jásir Arafat s premiérem Jizchakem Rabinem na ustanovení palestinské samosprávy jako prvního kroku k vzniku nezávislého palestinského státu. Tento krok znamenal ukončení první Intifády, tedy palestinského odporu, který trval už od roku 1987. Oba státníci za tento čin dostali v roce 1994 Nobelovu cenu míru, byl to překvapivě Rabin, který za tuto svou vstřícnost vůči Palestincům zaplatil životem – 4.listopadu 1995 ho v Tel Avivu zastřelil radikální izraelský osadník.

               Problém k ukončení konfliktu a nalezení modus vivendi představují ale další a další izraelská sídliště na Západním břehu Jordánu, která jednoznačně porušují mezinárodní právo. I zeď, kterou Izrael vybudoval na hranici z palestinskému území na ochranu proti teroristickým útokům by byla akceptovatelná, kdyby nebyla z větší části postavena na palestinském území.

Radikálové na obou stranách se vzájemně potřebují a mír se tak jednou blíží jednou vzdaluje.

               Mírový plán Ehuda Olmerta z roku 2008, který nabízel výměnu území (Zhruba 5,8 procenta území Západního břehu) za židovská sídliště v okolí Jeruzaléma, která by se stala součástí Izraele, palestinský vůdce Mahmud Abbas okamžitě odmítl. Další šance byla tím zmařena.

               Velký problém navíc vznikl v roce 1987, kdy začala první intifáda – od Muslimského bratrstva se odštěpilo radikální hnutí Hamás, jehož proklamovaným cílem je zničení Izraele. Hamás zmařil jakákoliv mírová jednání. Přivítal teroristické útoky v New Yorku z 11.září 2001 a když o rok později začala mírová jednání mezi Izraelci a Palestinci z hnutí Fatah (umírněná část Hnutí za osvobození Palestiny), zmařil tato jednání stupňováním teroristických útoků. Hamás vyhrál v roce 2006 v pásmu Gazy jediné volby na palestinském území (na Západním břehu Jordánu vyhrál Fatah) a v roce 2007 se krvavým pučem zbavil Fatahu v Gaze. 12. června 2007 zavraždil politické vedení Fatahu v Gaze a převzal nad pásmem úplnou kontrolu. Mezinárodní plán udělat z Gazy hlavní námořní terminál pro blízký východ, tedy něco na způsob Singapuru, což by přineslo na toto území určitý blahobyt, narazil na odpor Hamásu. Ke svému plánu potřebuje toto hnutí zbídačené, a proto nenávidějící obyvatelstvo, ochotné se radikalizovat a přinášet oběti.

               Bohužel však mezitím i na izraelské straně došlo k radikalizaci. Vlivem fundamentálních osadníků se politická scéna Izraele posunula výrazně doprava. Jestliže moderní Izrael začal jako levicový (téměř komunistický) experiment, současný demokratický systém je ohrožen mnohem víc zprava – stát se fašizuje. Po létech umírněných vlád hledajících kompromis s Palestinci se dostala k moci pravicová strana Benjamina Netanjahua. Ten se zapletl do korupčních skandálů a když mu hrozilo vězení, byl ochoten vytvořit vládu i s nejhoršími izraelskými radikály – ministr jeho vlády Amichai Elijahu ze strany Ocma Jehudit navrhoval zničit Gazu jaderným útokem a budování dalších a dalších sídlišť na Západním břehu a útoky na tamější palestinské obyvatelstvo dosáhly zatím nevídané intenzity.

               A pak přišel 7.říjen 2023 a bestiální útok Hamásu na Izrael, který má za následek další krvavou válku.

               Mír je tak daleko jak ještě nikdy nebyl. A dokud budou u vlády lidé, kteří mír nepotřebují, ale naopak profitují – ať už politicky nebo hospodářsky – z války, ani se nepřiblíží.

               Palestina patří lidem, kteří v ní žijí, jedno, kdy tam přišli či na jaké předky se odvolávají. Jen by si museli zasednout k jednacímu stolu a být ochotni k smysluplným kompromisům. Takoví tam ale v současnosti nejsou. Ani na jedné straně.

               Přesto je to hlavně arabská nenávist, která mírovým hovorům brání. Nenávist, pocházející ze závisti a z pocitu bezmocnosti.

               Golda Meierová řekla: „Pokud složí Arabové zbraně, bude mír. Pokud složí zbraně Izraelci, budou zabiti. Mír bude tehdy, až Arabové budou své děti milovat víc než nenávidět Izrael.“

               Ta doba ale ještě nepřišla a zřejmě ještě dlouho nepřijde.