Někdy prostě vznikne z nouze ctnost. A může to mír dalekosáhlé následky. Když se tříletý Louis Braille v roce 1812 poranil v sedlářské dílně svého otce šídlem na oku a ztratil ho a když následně onemocnělo i druhé oko autoimunní „sympatickou ophtalmií“ a oslepl docela, byl jeho osud jako vyděděnce z tehdejší společnosti zdánlivě zpečetěn.

               Ale malý Luis nebyl ochoten svůj osud jen tak beze všeho přijmout. Toužil po vzdělání a trápilo ho, že mu musely být texty předčítány. Naštěstí našel malý chlapec podporu u své matky, která ho jednak – dokud ještě trochu viděl – nechala malovat předměty, aby si je uložil do paměti a předčítala mu knihy, aby nastartovala jeho fantazii. A konečně se našel i dobrý místní farář, který zařídil, že slepý ale nesmírně inteligentní chlapec mohl začít navštěvovat místní školu. Jako jediné slepé dítě ve třídě udivoval svou inteligencí a nápaditostí. To přimělo jeho finančně dobře situovaného otce, aby v roce 1818 odvezl devítiletého syna do školy Valentina Haüye v Paříži, která se jako jediná ve Francii věnovala výuce slepých žáků. Cesta k Brailleho epochálnímu vynálezu se tím otevřela.

Ne, že by se už před ním nesnažili určití inovátoři slepým lidem zpřístupnit psané texty.

               První pokusy byly už v sedmnáctém století s pomocí indiánského písma Quipus, což byl systém vázaných uzlů s přívěsných šňůr, které používali od sedmého století Inkové. Ale tento systém byl příliš komplikovaný a nevyhovoval nárokům moderní doby.

               Prvním pionýrem byl Francesco Terzi, který v sedmnáctém století vyvinul slepecké písmo s vlastní abecedou, tento pokus ale nebyl úspěšný.

               V roce 1784, tedy ještě před francouzskou revolucí a 25 let před Brailleho narozením, založil právě už vzpomenutý Valentin Haüy první školu pro slepce – „Institution Royale des Jeunes Aveugles“, čili „Královský institut pro mladé slepce“.

Jeden z jeho žáků poznal, že pokud jsou písmena tištěna v rozdílné tloušťce, dají se číst hmatem. To přivedlo Haüye na myšlenku tisknout písmena, která budou v různé výšce vystupovat nad papír. Správně poznal, že právě hmat je smysl, který slepci ke kompenzaci svého deficitu nejvíc používají, a který je proto u nich mimořádně vyvinut. Toto písmo bylo uznáno a byly v něm napsány i knihy, ale jeho čtení bylo velmi pomalé, namáhavé a hlavně – výroba takových knih byla velmi drahá.

               Haüy nebyl ve svých snahách sám. V roce 1804 založil ve Vídni školu pro slepé Johann Wilhelm Klein. V roce 1807 vyvinul písmo zvané „Stachelschrift“.  Díky Kleinovi vznikly ústavy pro slepce v Praze, Brně, Linzi, Bratislavě, Freisingu, Švábském Gmündu a v Hamburgu.

               11.srpna 1806 byla v Berlíně uvedena do provozu „Pruská královská instituce pro slepce“. Z podnětu krále Friedricha Viléma III. ji založil pedagog Johann August Zeune.

               Braille od roku 1818 navštěvoval Haüyovu školu. V roce 1819 se seznámil se systémem, takzvaným „Nočním písmem“, který vyvinul kapitán Charles Barbier de la Serre k tomu, aby se vojáci mohli dorozumívat ve tmě. Jeho znaky se skládaly ze dvou svislých řad od jednoho do šesti bodů, kterým se dalo přiřadit všech 36 písmen francouzské abecedy.  Tento systém byl ale velmi komplikovaný a pomalý. Braille navrhl Barbierovi zlepšení, ale ten desetiletého chlapce nebral vážně.

               Braille se nevzdal a začal tvořit své vlastní písmo. Zredukoval počet bodů z dvanácti na šest v šabloně třikrát dva a vytvořil z toho 63 kombinací, které dokázaly pokrýt nejen všechna písmena francouzské abecedy, ale i číslice, a dokonce i noty. A daly se číst jednoduše horizontálním pohybem prstu po textu.

Že Braille myslel i na hudební transkripci hudby, bylo důsledkem jeho známosti se slepou komponistkou, pianistkou a učitelkou hudby Marií Terezií Paradis, která pro psaní not vyvinula vlastní sázecí box. Během svého tříletého turné navštívila Paříž a logicky i Haüyovu školu. Haüye tento kontakt inspiroval k vyvinutí svého už vzpomenutého písma s rozdílnou výškou. Braille vyvinul v roce 1828 písmo, kterým se daly přepisovat celé partitury – sám pak se díky tomuto písmu stal varhaníkem. Hudbu miloval, sluch je další častou kompenzací deficitu vidění.

               Braille vsadil ve své práci na jednoduchost a tím vyhrál. Ale k vítězství vedla ještě dlouhá a trnitá cesta. Své písmo dokončil v roce 1825, kdy mu bylo šestnáct let! V roce 1829 zveřejnil svůj systém, jak se jeho písmem dá tvořit literární text, hudba i zpěv. V roce 1836 vydal básně anglického slepého básníka Johna Miltona ve svém písmu. Zorganizoval veřejné čtení, kde předvedl četbu těchto básní. Jenže posluchači si mysleli, že se jedná o podvod a že se ty texty naučil nazpaměť.

               Navíc po Haüyvě smrti (zemřel v roce 1822), tedy ještě před dokončením Brailleho vynálezu, nebyl nový ředitel inovacím nakloněn a používání Brailleho písma dokonce zakázal. S podivným zdůvodněním, že skutečnost, že slepí budou číst v písmu, které umí číst jen oni, povede k jejich společenské izolaci. Braille, který mezitím už na škole vyučoval, byl propuštěn a jeho knihy byly zničeny. Hlouposti nebylo ve společnosti nikdy dost – tehdy jako i dnes.

               Ale Braille neprokázal jen genialitu, ale i vytrvalost. Nevzdal se. Aby se uživil, stal se, jak už jsem vzpomenul, varhaníkem. Příslušné vzdělání ukončil v roce 1833. Hrál na varhany v pařížském kostele Saint Nicolas des Champs. V roce 1839 vyvinul písmo, které umožňovalo, aby slepí psali i vidícím. Písmo se skládalo z malých i velkých písmen, tvořených kombinací celkem deseti bodů. Toto písmo dostalo jméno Raphigraphie. Naštěstí neměl Braille jen oponenty, ale i přátele, kteří byli jeho prací nadšeni.

               Jeden z nich, Francois-Pierre Foucault vyvinul v roce 1841 psací stroj (Radiograf), díky kterému se dalo Brailleho písmo lehce reprodukovat. V roce 1844 bylo toto písmo poprvé představeno v slepeckém ústavu a krátce nato vznikly i tiskařské stroje schopné tisknout tímto písmem texty. Objevily se první tištěné knihy. V roce 1850 bylo Brailleho písmo konečně povoleno k výuce na francouzských školách pro slepé.

               Mezinárodního úspěchu se Louis Braille nedožil. Zemřel v roce 1852 ve věku pouhých 43 let na tehdy velmi rozšířenou tuberkulózu.

               Uznání mu tedy byla udělena až posmrtně.

               V roce 1878 bylo jeho písmo předvedeno na světové výstavě v Paříži jako oficiální metoda.

               V roce 1879 bylo jeho písmo zavedeno oficiálně i v Německu, čímž zahájilo své celosvětové vítězné tažení

               V roce 1952, tedy k stoletému výročí jeho smrti, byly jeho ostatky přeneseny do pařížského Pantheónu, kde odpočívají francouzští národní hrdinové.

               V jeho rodném městě Coupvray bylo zřízeno jeho muzeum.

               V roce 1999 byl po něm pojmenován jeden asteroid.

               K dvousetletému výročí Brailleho narození v roce 2009 vydala jak Francie, tak i Belgie pamětní dvoueurovou minci. Francie s ukázkou jeho písma, Belgie s jeho portrétem.

               Jeho osud je příběhem o člověku, který se nepoddal Ani nepřízni vlastního osudu, ani útokům hlupáků kteří nepochopili jeho dílo. Vytvořil něco, co umožnilo integraci do společnosti bezpočtu lidí, kteří byli předtím svým handicapem limitováni a izolováni. Úspěchu a uznání se, jak se to už mnoha géniům stává, nedožil.

               Letos uplynulo od jeho vynálezu dvě stě let.

               Smrtí známého „caudilla“, čili „vůdce“ skončila právě před padesáti lety poslední diktatura v západní Evropě (Salazarova diktatura v Portugalsku se zhroutila o rok dříve). Francisco Franco je fenomén – jeho vojenská diktatura, které za cenu statisíců obětí potlačovala jakýkoliv odpor, je příkladem nesmírné odsouzeníhodné brutality, na druhé straně ukončila období chaosu a Španělsko svým způsobem profituje z diktátorem zavedeného „pořádku“ dodnes. Ne nadarmo i dnes existují politické strany, které se na jeho odkaz odvolávají a považují se za jeho dědice. (V tom ostatně není Španělsko osamocené, Giorgia Meloni se odvolává na Mussoliniho a AFD v Německu na Hitlerův režim, i když se zatím nedovažuje vyslovit vůdcovo jméno). V Toledu jsme v katedrále viděli Francův meč, uchovávaný tam jako svatá relikvie. V církevních kruzích má caudillo pověst zachránce a to přesto, že mu papež Pavel VI. hrozil vyloučením z církve kvůli provozování nelidských poprav členů baskické organizace ETA garotou. (Franco ustoupil a popravy garotou zrušil, poslední se uskutečnily 2.března 1974, nicméně popravy zastřelením pokračovaly až do září 1975 tedy až do Francovy smrti).

               Co umožňuje generálovi, aby provedl úspěšný vojenský puč, převzal v zemi vládu a zavedl diktaturu?

               Zaprvé musí být situace v zemi nestabilní a natolik chaotická, že si většina lidí přeje JAKOUKOLIV změnu, která by tento stav ukončila.

               Zadruhé musí být puč podporován relevantní částí společnosti, která z něj profituje.

               Zatřetí je potřebné, aby tento generál měl dost odvahy vydat rozkaz, za který musí převzít plnou zodpovědnost. A to jednak v případě neúspěchu, kdy ho s největší pravděpodobností čeká poprava, ale i v případě úspěchu, protože si musí být vědom, že pustil z řetězu lotry a sadisty, kterým poskytl pro jejich řádění plnou imunitu. To platilo jak pro Franca, tak i například pro Pichocheta – který byl velkým Francovým obdivovatelem.

               Vojenský puč ve Španělsku v roce 1936 i následná čtyřicetiletá vláda Francisca Franca splňovala všechny tyto předpoklady.

               Francisco Franco Balamonde se narodil 4.12.1892 ve Španělsku, které právě prožívalo naprostý kolaps svého geopolitického postavení. Krátká španělsko-americká válka (25.4 až 12.8 1898) skončila ponižující porážkou a ztrátou posledních zámořských kolonií Kuby, Portorika, Filipín a Guamu. Nešlo o to, že Španělsko prohrálo, ale i o to, jak prohrálo – v námořní bitvě v Manilské zátoce například zničilo americké námořnictvo celou španělskou tichomořskou flotilu za cenu devíti zraněných bez jediného padlého!

               Někdejší světová velmoc byla nejen poražena ale i zesměšněna, a hlavně se ukázalo, že není konkurenceschopná. Španělsko se nikdy zcela nevzpamatovalo z napoleonských válek, kdy bylo po určitou dobu francouzským satelitem, kde vládl Napoleonův bratr Josef. V následujících desetiletích ztratilo všechna svá území v Jižní Americe a tím i příjmy z kolonií. Východiskem by byla industrializace, aby mohlo prodávat své zboží na evropském trhu, ale tady beznadějně zaostávalo – vlastní kapitál chyběl a pro zahraniční kapitál bylo Španělsko neatraktivní svou zeměpisnou polohou i nevyvinutou infrastrukturou. Průmyslová revoluce zasáhla jen Katalánsko s Barcelonou a do určité místy Madrid, zbytek země zůstával zemědělský – a hlavně konzervativní. Církev měla na Pyrenejském poloostrově vždy velkou moc a v prvních desetiletích dvacátého století byla konfrontována s rostoucím ateismem městského proletariátu, který zejména po roce 1917 viděl svůj vzor v bolševickém Rusku, což vedlo k její další radikalizaci.

               Franco toto národní ponížení bolestivě vnímal už jako chlapec, proto se rozhodl vstoupit do armády. Byla v tom i rodinná tradice, jeho otec Nicolás byl námořním důstojníkem. Ve věku dvanácti let vstoupil i Francisco k španělskému námořnictvu, problém byl, že po oné už vzpomenuté americko-španělské válce nemělo Španělsko prakticky žádné vojenské námořnictvo a v letech 1906–1913 nevychovávalo žádné námořní důstojníky. Francisco se přesto rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře a v patnácti letech vstoupil do kadetní školy v Toledu – monumentální budova této školy ční i dnes hrozivě na skále nad řekou Tajo.

               V devatenácti letech se dobrovolně přihlásil do bojů v Maroku, kde Španělsko drželo dvě enklávy Ceutu a Mellilu (drží je dodnes a neví co s nimi). Proběhly zde až tři tzv Rifské války, první už v roce 1893, druhá v roce 1909 okolo města Melilla a konečně třetí nejintenzivnější trvala od roku 1921 do roku 1926. Po porážce Berberů u Melilly se španělský vláda rozhodla rozšířit španělské území v Maroku, což nakonec vedlo v roce 1912 smlouvou z Fezu k vytvoření protektorátu Španělské Maroko na severu marockého sultanátu. Mimochodem proti této z jejich pohledu nesmyslné válce protestovali ve Španělsku dělníci generální stávkou, což vedlo k takzvanému „Tragickému týdnu“ s mrtvými, mnoha zraněnými a pěti popravenými.

               Franco nikdy o právu Španělska expandovat nepochyboval. Ve své vojenské kariéře postupoval díky své rozhodnosti a statečnosti velmi rychle. Ve věku devatenácti let se stal poručíkem a velitelem „Regular Regimentes“, jednotky složené s maurských žoldnéřů, která proslula v boji proti berberským povstalcům svou brutalitou. V roce 1913 dostal nejvyšší vojenské vyznamenání „Cruz al Melito militar“ a v roce 1914 se stal kapitánem. Ze 41 původních vojáků jednotky patřil k pouhým pěti, kteří přežili boje bez zranění.

               V roce 1916 už tolik štěstí neměl. Byl zasažen do břicha kulometnou palbou, která mu poškodila játra a přišel o jedno varle. Několik měsíců strávil v nemocnici, v únoru 1917 byl králem Alfonsem XIII. povýšen na majora. Následující tři roky strávil v Oviedu, přičemž už v srpnu 1917 měl hlavní zásluhu za potlačení generální stávky v regionu. To mu vyneslo uznání nejen krále Alfonse XIII., ale i budoucího diktátora Miguela Primy de Rivery.

               V roce 1920 byla založena „Legion Espaňola“, jednotka po vzoru francouzské cizinecké legie a Franco v ní převzal velení a vrátil se do Afriky. V roce 1921 vypukla třetí rifská válka a 22. července utrpěla španělská armáda strašlivou porážku, ve které zahynulo 8000 vojáků. Franco se svou legií pomstil porážku, neváhal bombardovat nepřítele chemickými zbraněmi – hořčičným plynem. Jeho popularita ve španělské společnosti stoupala, zejména ve vysokých kruzích. Jeho snoubenka Carmen Polo y Martinez-Valdez byla šlechtična z Ovieda a Francovým svědkem na svatbě 22.října 1923 byl sám král Alfons XIII.  Z toho manželství se v roce 1926 narodila jeho jediná dcera Marid del Carmen. Franco vystoupal do nejvyšších kruhů společnosti, byl jmenován královským komorníkem, povýšen na podplukovníka, v roce 1925 na plukovníka a v únoru 1926 se stal nejmladším brigádním generálem španělských dějin. Po ukončení rifské války v Maroku v roce 1927, kterou Španělsko nakonec s pomocí Francie vyhrálo, se stal ředitelem vojenské školy v Zaragoze. Je zřejmé, že tím se dá vysvětlit jeho loajalita k monarchii, kterou pak během své diktatury nechal obnovit – a ta trvá dodnes.

               Ve Španělsku třicátých let totiž monarchie rychle ztrácela své příznivce a 14.dubna 1931 byla provolána republika. Franco mobilizoval své kadety k podpoře odstupujícího krále Alfonsa, včas ale poznal bezvýchodnost takového podniku a deklaroval loajalitu novému státnímu zřízení.

               Španělská „druhá republika“ nebyla, to je třeba přiznat, žádným úspěšným modelem. Vlády se střídaly v krátkých intervalech, žádná nedokázala v parlamentu získat dostatečnou většinovou podporu. Sociální napětí rostlo, stávka stíhala stávku. Snaha o agrární reformu s rozdělením půdy latifundistů, byla neúspěšná, už i z důvodů, že si socialisté a anarchisté nebyli jednotní, jak chtějí půdu rozdělit. Socialisté chtěli vytvořit vrstvu soukromých drobných rolníků, anarchisté trvali na tvoření kolchozů podle sovětského typu. Trpěla i církev, v zemi hořely kostely a vláda se zdráhala vystoupit na jejich ochranu – předseda vlády měl říct, že je mu milejší, když shoří všechny kostely v zemi, než aby kvůli tomu zahynul jeden jediný člověk.

               Armáda byla podstatně redukována, Nový ministr obrany Azaňa nechal propustit 9000 důstojníků, z toho 84 generálů a školu v Zaragoze, kterou Franco vedl, zavřít. Francovu řeč při zavření školy považoval za urážlivou a nechal Franca šest měsíců sledovat tajnou policií. Je zřejmé, že Franco k novému systému nemohl pociťovat žádné sympatie, i když byl nucen přísahat republice poslušnost. V roce 1932 vyloučil nový dekret z vojenské služby prakticky všechny Francovy kadety – žádný div, že poté v občanské válce 95 procent z nich bojovalo v jeho armádě. Po zkrácení vojenské služby na 12 měsíců a reorganizaci vojenských soudů, které ztratily svou autonomii, se Franco definitivně rozešel s republikánským zřízením. V roce 1933 pak vznikla strana složená z monarchistů, fašistů a protirepublikánských sil Španělská konfederace autonomních pravicových sil.

               Už v roce 1932 se armáda pokusila o vojenský puč vedený generálem Sanjurjem. Franco byl v té době vojenským guvernérem v provincii La Caruňa na severu Španělska. I když povstání začalo právě v jeho provincii, Franco správně odhadl, že doba ještě není zralá, a i když se ho Sanjurjo pokoušel pro věc získat, odmítl účast. Přesto byl poté převelen na Baleárské ostrovy. Vláda chtěla mít nebezpečného muže co nejdál. Franco ale i tak jednal a díky svým kontaktům v šlechtických kruzích mu byla dopřána audience u italského krále Viktora Emanuela i u Mussoliniho, který poté podporoval španělské pravicové síly penězi i zbraněmi.

               V roce 1933 sice pravice vyhrála volby, ale klid to nepřineslo. Anarchisté vyprovokovali povstání, většina socialistů svou porážku nestrávila a rozhodla se opustit parlamentární cestu převzetí moci a inspirovala se násilím bolševiků v Rusku. V říjnu 1934 vypuklo v Asturii ozbrojené povstání. Jeho potlačením byl pověřen Franco a jeho Španělská legie. Boje si vyžádaly 1200 mrtvých mezi povstalci a okolo 300 vojáků. Franco nechal pozatýkat na 30 000 lidí. Jeho popularita u prostých lidí byla definitivně pryč. Od té chvíle se mohl spoléhat už jen na armádu. Nový ministr války Jose Maria Gil-Robles y Quiňones ho vyjmenoval šéfem generálního štábu a tím velitelem celé španělské armády.

               Ovšem pravicová vláda se rozpadla v roce 1935 a na rok 1936 byly vypsány nové volby. Výsledky byly těsné. Levice získala 47,1 % a pravice 45,6 %. Díky volebnímu systému ovšem měla levicová národní fronta v parlamentu 156 poslanců a pravice jen 54. Ministr Gil-Robles se pokusil zabránit volbám vyhlášením válečného stavu, Franco se ale nepřipojil. Přesto byl po ustanovení nové levicové vlády jmenován guvernérem na Kanárských ostrovech, což bylo v podstatě vyhnanství. Nová vláda zbavila funkce prezidenta Zamoru, náležející politickému středu a obsadila úřad vlastním kandidátem. Zápasila s vlnou stávek a rostoucím násilím – odbory se zradikalizovaly, na druhé straně stála pravicová „Falanga“. Ta byla vládou zakázána, pokračovala ale ve svých aktivitách. Levicoví aktivisté zapalovali kostely, kláštery, synagogy. V zemi panoval chaos a násilí, které se nedařilo dostat pod kontrolu.

               Franco ale váhal. Na rozdíl od jiných generálů, kteří chtěli provést vojenský puč a převzít moc v zemi, nebyl o úspěchu takové akce přesvědčen. Neúspěchy předchozích povstání mu byly varováním. A opět měl pravdu. Když povstání proti vládě 16. července 1936 ve Španělském Maroku začalo, odletěl tam z Gran Canaria (v Las Palmas ukazují hotel Madrid, kde strávil svou poslední noc, než se vydal převzít vedení povstalců), ale i když se podařilo získat španělské Maroko a části Andalusie, většina velkých měst, zejména Madrid, Barcelona nebo Valencie zůstaly věrné vládě, a hlavně – španělské námořnictvo zůstalo loajální a zablokovalo Gibraltarský průliv, takže se povstalci nemohli dostat do Evropy. Museli si za své hlavní město zvolit severošpanělský Burgos.

               Z puče se stala občanská válka. Jen díky pomoci Itálie, která pro Francovy vojáky vytvořila mezi Marokem a Sevillou letecký most, se podařilo udržet pozice na pevnině a posléze je s pomocí Itálie (Mussolini poslal Corpo truppe volontare) a Německa rozšiřovat. I portugalský diktátor Salazar poslal na pomoc 20 000 vojáků.

               Ovšem Franco neměl vůbec jisté vedoucí postavení mezi povstalci. K jeho štěstí zahynul jeho hlavní konkurent generál Sanjurja už 20. července 1936 při leteckém neštěstí, ale přesto zde byla celá řada generálů, kteří se nehodlali podřídit jeho velení – už proto, že tak dlouho váhal s tím, aby se k povstání připojil.

               Nicméně se mu podařilo šikovným vyjednáváním a díky autoritě, kterou u vojáků měl, dosáhnout, že byl 21.září 1936 téměř jednomyslně zvolen Generalissimem čili vrchním velitelem. 19. dubna 1937 se mu podařilo založit politickou stranu (později jedinou povolenou) „Falanga Espaňola Tradicionalista y de las Juntas de Ofensiva“, čímž si upevnil svou politickou moc. Povstalci poměrně rychle obsadili katolický španělský sever (Galicii se Santiagem de Compostella) jen Asturie a zejména Baskicko jim v této oblasti kladly houževnatý odpor. Ke zlomení Basků byla potřebná pomoc německé luftwafe, která si na městě Guernica vyzkoušela ničivost plošných náletů, Německo už nacvičovalo na světovou válku. Madrid, Barcelona a Valencie zůstávaly až do hořkého konce věrny zvolené vládě.

               Nehodlám se zde rozpisovat o detailech občanské války, to by překročilo rozsah článku. Je třeba jen říct, že se vedla s nesmírnou brutalitou Kromě obětí na frontě se zabíjelo v zázemí, páchaly se válečné zločiny. Znásilňovalo se, popravovalo se bez soudu, a to na obou stranách. Jestliže republikáni zastřelili tímto způsobem 38 tisíc lidí, Francovi nacionalisté je překonali – povraždili na 150 tisíc lidí během války a dalších 15 – 25 000 bylo popraveno po jejím konci. V zemi bylo zřízeno celkem 190 koncentračních táborů, kolik lidí v nich bylo internováno a kolik jich tam zemřelo, už nikdo nezjistí. Otázka, zda Franco o tom všem věděl, zůstává otevřená. S detaily seznámen určitě nebyl, ale vzhledem k tomu, jakým bezohledným a brutálním způsobem vedl ve svém mládí bojové akce v Maroku, určitě své muže nebrzdil. To je to, co jsem napsal na začátku. Muž, který vyvolá povstání, nemusí dávat nutně rozkazy k bestialitám, které páchají sadisté, které pustil z řetězu, nese za jejich činy ale plnou zodpovědnost. Takovou odvahu nemá každý, Franco ji měl. Byl svou bezohledností proslulý, a proto se i mezi povstaleckými generály prosadil jako přirozený vůdce.

               27 února 1939 ho anglická i francouzská vláda uznala za politického reprezentanta Španělska čili ještě předtím, než 1.dubna kapitulovaly poslední republikánské jednotky a válka skončila. Je třeba vidět tyto události v evropských souvislostech. 15. března obsadil Hitler zbytek Česka, 24.srpna podepsali Molotov a Ribentropp spojeneckou smlouvu mezi Německem a Sovětským svazem (kterou měl Franco Hitlerovi velmi zazlé) 1.září začala druhá světová válka.

               Franco musel postupovat opatrně. 8.dubna sice vystoupil na žádost Mussoliniho ze Společnosti národů, ale 1.září vyhlásilo Španělsko neutralitu. Když to u spojenců Německa a Itálie nepadlo na úrodnou půdu, přihlásil se Franco sice na stranu Osy, ale jako neválčící země. K účasti na válce se nenechal vyprovokovat, ani když mu Němci slibovali dobytí Gibraltaru, když umožní německým jednotkám průchod Španělskem. Nezměnil svůj názor ani po setkání s Wilhemlem Canarisem. Argumentoval tím, že je země zničená válkou a nemá ani finanční ani vojenské zdroje, aby se válečného konfliktu zúčastnila. V tom měl i pravdu, Od roku 1943 klesla výroba v zemědělství tak hluboce, že prakticky deset let až do roku 1953 bylo jídlo na příděl, a to v naprosto nedostatečných dávkách, které měly za následek hladomor.

               Ze své zdrženlivosti profitoval Franco po válce. Sice byl až do roku 1950 izolován a Španělsko nebylo přijato do nově založeného OSN a neměl tedy přístup ke zdrojům Marschallova plánu. Ale zato se mu podařilo postupně stabilizovat a uklidnit situaci v zemi – i když partyzánské skupiny bojovaly proti jeho vládě až do padesátých let.

               Podržel si zákonodárství ve vlastních rukou, obnovil sice parlament, ale ten měl jen poradní funkci.

               V roce 1947 obnovil Franco monarchii, aniž by ovšem jmenoval nějakého panovníka. Juan de Borbón, syn Alfonse XIII., který si dělal na trůn nároky, se s Francem rozhádal. Franco se sám vyjmenoval generálním kapitánem království, oficiálně měl titul „Caudillo de Espaňa por la gracia de Dios“, čili „vůdce Španělska z vůle boží.“ Franco určil za budoucího krále Juanova syna Juana Carlose a v roce 1948 ho převzal do výchovy (chlapci bylo deset let).

               Franco a jeho země měli několik kardinálních problémů.

1. Mezinárodní izolace. Fašistický režim nedodržující lidská práva byl vyloučen z OSN, plného členství se Španělsko domohlo až v roce 1955. Franco ale šikovně využil studené války. Nabídl spolupráci NATO, v roce 1953 byla ve Španělsku zřízena vojenská základna USA – umístění atomových zbraní ale striktně odmítl. Díky spolupráci s USA se z izolace postupně dostal – a s tím přišly i zahraniční investice do zničené ekonomiky. Triumfem byla návštěva amerického prezidenta Nixona v Madridu 2.- 3.října 1970.
2. Ekonomika byla nejbolestivějším problémem. Hladomor a nedostatek potravin po celých deset let, zničená průmyslová výroba, vyloučení z Marschallova plánu. Franco zavedl cla a izolacionismus, aby se domácí výroba nějak rozběhla, v šedesátých letech pak začal ekonomiku liberalizovat a současně začal i turistický ruch. Španělsko mělo v roce 1970 růst HDP 7% – po Japonsku druhý největší na světě a nezaměstnanost 2 procenta. V porovnání s republikou třicátých let to vypadalo jako zázrak, i když platová úroveň byla úmyslně držena nízko.
3. Boj se separatismem. Zejména Baskové a Katalánci usilovali o autonomii, kterou jim republikáni slíbili. Franco potlačoval jakékoliv odstředivé tendence s nesmírnou brutalitou – v Barceloně v pevnosti Castel de Montjuic ukazují skálu, ze které shazovali odsouzené Katalánce, kteří chtěli autonomii na centrální vládě. Jako každý diktátor trval Franco na centrálním řízení státu, v padesátých letech bylo dokonce zakázáno komunikovat v jiné řeči než Španělštině, Galicijština, Katalánština i Baskičtina byly zákone zakázány. Až v šedesátých letech bylo povoleno v ní aspoň komunikovat. Výsledkem této politiky byl v roce 1959 vznik ETA, teroristické baskické organizace bojující za autonomii Baskicka.
4. Vztah s církví. Církev si osobovala ve Francově diktatuře ideologicky výsadní postavení. Franco jí vycházel vstříc, protože její podporu potřeboval. V roce 1953  byl uzavřel konkordát s Vatikánem, zákonem byly zakázány rozvody, antikoncepce i potraty. Přesto byl v roce 1967 prodáno ve Španělsku milion antikoncepčích tabletek! Čili zákaz tu byl, ale se nepraktizoval. Vlk (církev) se nažral a koza (veřejnost) zůstala celá. Tewnto racionální přístup je pro celou Francovu úru příznačný.
5. Koloniální politika. Španělsko v době Francovy diktatury mělo v podstatě už jen jedno významné zámořské území – protektorát v severním Maroku. Navíc to bylo území, na které byl Franco emočně velmi vázán – tam zažil své první vojenské úspěchy a odtud vzešlo i povstání, které ho přivedlo k moci: Přesto dal Maroku v roce 1963 autonomii a v roce 1968 nebránil vyhlášení nezávislosti.
6. Vzdělání. Jako každý diktátor ani Franco vzdělání příliš nefandil – ostatně univerzity byly stálým ohniskem neklidu, protesty studentů musel několikrát násilně potlačovat a byly přitom i lidské oběti. Nicméně nehnal svůj odpor do extrému jako Salazar v Portugalsku, který z Portugalců udělal národ analfabetů, ostatně v roce 1966 uvolnil Franco i cenzuru tisku a v roce 1967 vyhlásil dokonce – k nevůli katolické církve – svobodu náboženského vyznání.

               Ať tak či onak, Španělsku se na konci Francovy vlády dařilo mnohem lépe než na jejím začátku. Anarchie třicátých let zůstala jen odstrašující vzpomínkou, životní úroveň stoupala a Španělsko se zbavilo své politické izolace. I když Franco vstup do EU rezolutně odmítal, měla jeho země nakročeno k integraci do evropských struktur. Bilance života španělského diktátora je tedy velmi rozporuplná. Zůstaly za ním statisíce mrtvých, potlačování lidských práv, ale i země připravená na vstup do vyspělého světa.

               Prezident Nixon řekl u příležitosti Francovy smrti 20. listopadu 1975 (Franco umíral dlouho a v bolestech, protože ho jeho straníci v předtuše – která se i vyplnila – že s jeho smrtí se zhroutí celý jeho systém – udržovali nehledě na jeho utrpění na životě, jak dlouho to ještě šlo) „Generál Franco byl vždy věrný přítel a spolehlivý spojenec Spojených států.“

               Soudit ho bude jen Bůh. Zda v něj opravdu věřil, je na pozadí jeho činů těžko říct, ale nekompromisně hájil víru v něho. Vlastní svědomí zřejmě neměl.

               Někdy vděčí lidstvo za část své kultury – (a v Rakousku zdaleka ne nepodstatné) – rodinným sporům. Johann Strauss starší (mimo jiné autor Pochodu Radeckého), podvedl svou manželku Annu Streim v době, když byla pošesté těhotná, přerušil s rodinnou jakékoliv styky a se svou milenkou Emílií Trampusch (rozvod byl v Rakousku v té době nemožný o čemž se měl později bolestivě přesvědčit i jeho syn) zplodil dalších osm dětí.

Kdyby k tomu nedošlo, neměli bychom dnes téměř jistě operety jako Netopýr nebo Cikánský baron a už vůbec ne ikonický valčík „Na krásném modrém Dunaji“ – v originále „Donauwalzer“ nebo taky „Wienerwalzer“.

               Svému nejstaršímu synovi Johannovi totiž jeho otec určil dráhu úředníka, ovšem když od rodiny odešel, rozhodla se mu zhrzená manželka pomstít a udělala vše pro to, aby poskytla svému nejstaršímu synovi, v jehož talent pevně věřila (a měla pravdu) hudební vzdělání, například u tehdy skvělého hudebního pedagoga Josefa Drechslera. Rodina bez živitele to neměla lehké, jestliže do rozchodu s manželem žila paní Anna s dětmi v celkem čtyřech spojených bytech ve Vídni (no dobrá jen ve třech, ten čtvrtý používal Johann senior jako pracovnu), teď přežívali jen ztěžka. Děti se musely snažit vypomáhat, a i proto odstartovala jeho kariéra velmi časně.

               První svůj koncert měl Johann mladší už ve svých devatenácti letech 15.října 1844 v Casinu Donmayer (tehdejší „Melodion Konzertsalon“)  a hned měl obrovský úspěch. Jeho otec synův úspěch nikdy úplně nestrávil mezi oběma Straussy panovala rivalita, která skončila až otcovou smrtí – zemřel na spálu v roce 1849, rok poté, co triumfoval se svou nejslavnější skladbou – 31.srpna 1848 byl v revolučním roce uveden Radeckého pochod, oslavující vítězství rakouských zbraní pod vedením maršála Radeckého z Radče u Custozzy. Je zajímavé, že rivalita otce a syna se promítla očividně i do jejich politických názorů, i když tady mohl hrát roli i tradiční generační konflikt>Zatímco Johann senior byl tedy pevný loajalista a revoluci roku 1848 odmítal, Johann s revolučními událostmi sympatizoval a složil dokonce pro revolucionáře dvě skladby – Revoluční pochod a Freiheitliederwalzer. To mu vyneslo nepřízeň nového císaře Františka Josefa – dvorním muzikantem byl díky tomu přes neustávající úspěchy vyjmenován až v roce 1863. Nicméně po smrti svého otce převzal syn otcův orchestr a zabudoval ho do svého.

               Johann Strauss svou hudbou totiž přesně trefil náladu doby Biedermaier, což bylo období Metternichova absolutismu v letech 1815–1848. Protože politické debaty byly zakázány a tajnou policií pronásledovány, utíkali se lidé k lehké zábavě, pojmenované podle vymyšlené postavy Gottlieba Biedermaiera (s troškou nadsázky se to jméno dá přeložit jako „řádný či spořádaný muž“) Biedermaierovské umění se věnovalo lásce, romantice, přírodě, rodině, domovu atd atd.  Po roce 1848 zavedl nový ministr vnitra Alexander von Bach ještě tužší cenzuru a takzvaný Neoabsolutismus a duch Biedermaiera tu byl zpět.

               Johann Strauss v letech 1856–1865 cestoval každý rok do Ruska na pozvání „Ruské železniční společnosti“ a vystupoval v Pavlovsku či v Sankt Petersburgu. Měl zde i vášnivou milostnou aféru s ruskou komponistkou Olgou Smimitskou, což jeho tehdejší manželka Jetty Treftz na rozdíl od maminky strávila. Ostatně Johann junior se na rozdíl od svého otce k zákonité manželce vracel. Všechna tři Straussova manželství zůstala bezdětná, z rozdílných důvodů, zda syn na rozdíl od velmi plodného otce očividně syn trpěl nějakou poruchou, není známo, ovšem v době, kdy zemřela jeho první žena Jetty, na tom už zdravotně nebyl nejlépe a stranil se společnosti, což přivodilo dramatické komplikace v jeho druhém manželství. Poprvé se Strauss oženil v roce 1862, jeho manželka zpěvačka Henriette Chalupetzky, která vystupovala pod uměleckým jménem Jetty Treffz, byla o sedm let starší než on. Bylo jí tedy už 44 let. Když Jetty v roce 1878 ve věku šedesáti let zemřela, zatoužil Strauss zřejmě po mladé ženě. Neudělal dobře.

               Už několik málo týdnů po smrti své první ženy se Strauss oženil ve vídeňské Karlskirche  s o 25 let mladší herečkou pocházející ze slezské Wroclawi Angelikou Dittrich. Mladá žena chtěla žít, těšilo se, že se slavným umělcem bude obletovanou hvězdou plesů a bylo frustrováno manželem, který se společnosti vyhýbal. Výsledkem byla Angeličina nevěra s nějakým důstojníkem, se kterou se mladá paní Straussová netajila a manžela před vídeňskou společností zesměšnila. Manželství se tedy ještě v prvním roce svého trvání rozpadlo, ovšem Strauss byl postaven před těžko řešitelný problém. V Rakousku-Uhersku byl rozvod v kostele uzavřeného manželství nemožný. V roce 1885 se Strauss nakonec rozhodl situaci vyřešit tím, že se vzdal rakouského občanství as vystoupil z katolické církve. Získal občanství Sachsen-Coburg Gotha a tedy německé. Poté, co bylo jeho druhé manželství civilně rozvedeno (Angelika písemně souhlasila)  se potřetí oženil s Adele Deutsch (mladší od něho o 31 let), se kterou pak žil až do smrti. Na plození potomků byl už ale zřejmě přece jen příliš starý. Protože mu byl vystaven pas umožňující cestovat a žít ve všech cizích zemích, vrátil se jako německý občan zpět do Vídně a tam žil až do smrti v roce 1899.

               Umělecky byl pro něho zlomem rok 1871. Tehdy autor valčíku „Na krásném modrém Dunaji“ (zkomponoval ho v letech 1866/1867) setkal s Jacquesem Offenbachem a ten ho dokázal motivovat k psaní operet – v té době se tomu říkalo „komická opera“.

               Strauss se vzdal vedení dvorního orchestru i titulu „C.K.dvorní muzikant“, dostal na rozloučenou od císaře „Řád Františka Josefa“ a dal se do tvorby operet. Už v roce 1871 měla premiéru jeho první opereta „Indigo a čtyřicet loupežníků“, skutečný umělecký průlom zaznamenala až jeho opera „Netopýr“, která měla premiéru 8.4.1874. Ta byla v roce 1894 zařazena do stálého repertoáru Vídeňské státní opery a je tam jako jediná opereta dodnes. Právě letos, v jubilejním roce, se dočkala nového uvedení, které ovšem s původním Netopýrem má jen velmi málo společného. V inscenaci Stefana Herheima se „Královna všech operet“ dočkala kompletního přepracování a je spíš průřezem Straussovou tvorbou, kde nechybí samozřejmě ani onen slavný Wienerwalzer nebo císař František Josef I, působící tam v roli dirigenta. Možná by se sám Johann v hrobě obrátil, ale publikum přijalo tento experiment pozitivně a tato revoluční verze Netopýra prý rozhodně stojí za zhlédnutí.

               Strauss je totiž symbolem takzvané „Zlaté éry vídeňské operety“, jejímž byl hlavním tvůrcem. Vedle Netopýra a několika dalších operet uzavřel své dílo operetou „Cikánský baron“ v roce 1885. Vlastně neuzavřel. Svou poslední operetu „Bohyně rozumu“ dokončil jen proto, že ho k tomu zavazovala smlouva s Alexandrinou von Schönerer. Protože odmítl libreto Alfreda Marii Willnera, distancoval se od svého posledního díla a nepřišel ani na premiéru, která se konala – jek jinak – opět ve Vídeňské státní opeře 13.března 1897.

               Johann Strauss zemřel ve věku 73 let 3.června 1899 na zápal plic a byl pochován na vídeňském centrálním hřbitově v čestném hrobě vedle jiných slavných hudebníků. Leží jen několik metrů od hrobu svého slavného otce, se kterým měl celý život napjatý vztah. Oba jsou pochováni v sekci 32A, Junior v robě číslo 27, seniorův hrob má číslo 42. Třeba se smířili aspoň po smrti, s těmi ženami to měli přece složité oba dva. Takže snad syn otci nakonec přece jen odpustil.

               Nicméně paní Anna mohla být spokojena. Pomsta se podařila, syn otcovu slávu překonal.

Narozena 7. dubna 1878

Zemřela po dlouhé a těžké nemoci 6. října 2025

Obraz spícího opilého Miloše Zemana vedle zoufalé Jany Maláčové ve volebním štábu hnutí Stačilo byl přímo symbolický. Tak tristně skončila strana s nejdelší historií v dějinách Česka, tato trvala 147 a půl roku. Už jen proto je dobré se touto politickou silou zabývat a zavzpomínat na její zásluhy, na její státotvornou činnost i na činnost destrukční a na problémy spojené s její existencí a politickou prací.

I když umělá inteligence drze tvrdí, že česká sociální demokracie byla založena v obci Vysoká Pec na Karlovarsku, my víme, že vznikla v restauraci „U Kaštanu“ v Praze-Břevnově – dokonce jsem se tam byl kdysi velmi dávno podívat.

Začátek to byl onoho 7.dubna 1878 skromný. V zadní místnosti hospody se sešlo sedm delegátů, kteří museli při policejní šťáře – protože je někdo udal – hledat záchranu v útěku oknem. Nosnými osobami těchto začátků nové levicové strany byli novináři z časopisů „Dělnické listy“ a „Budoucnost“ Ladislav Zápotocký a Josef Boleslav Pecka. Ten se stal i prvním předsedou strany.

Vznik takového politického hnutí bylo víc než potřebné. Průmyslová revoluce přilákala do měst po celé Evropě miliony lidí, kteří zde živořili na hranici bídy nebo pod touto hranicí. Práce šest dní v týdnu až 12 hodin za mizerný plat, žádná dovolená a ženská i dětská práce za almužnu byly pravidlem. V malých bytech se tlačily početné rodiny, hygiena byla zanedbána, řádily choroby, zejména tuberkulóza a dětské choroby, dětská úmrtnost byla otřesná.

Na novou stranu tedy čekal úkol hodný Herkula. Oslovit tyto chudé a povětšinou nevzdělané vrstvy znamenalo skutečnou práci v terénu, pod stálým dohledem státní exekutivy. Být „Socanem“ platilo za urážku, do „slušné společnosti“ nebyli představitelé dělnictva zváni. Buržoazie je považovala za škodnou, která chce snížit jejich zisky. Starost o dělnictvo měla zůstat výhradně v rukou zaměstnavatele – a často i byla, jako pozitivní příklad můžu uvést rodinu Liebig v Liberci a později Tomáše Baťu. Ovšem problémem, který továrníci nechápali (chápal ho ale například princ Rudolf, který měl díky tomu nemalé problémy se svým otcem, konzervativním a ne právě osvíceným císařem Františkem Josefem) byla nedostatečná kupní síla dělníků. A dokud neměli dělníci peníze, nemohli kupovat zboží, které vyráběli. Zboží, kupící se na skladu zisk nepřinášelo, tento postoj výrobců vedl k první velké hospodářské krizi v roce 1896.

V té době – od roku 1887 – byl předsedou Sociálně demokratické strany českoslovanské, jak se strana nazývala, Josef Hybeš. Sociálně demokratické hnutí už nabylo mezinárodní rozměr, při dělnických protestech docházelo nezřídka k násilí a krvavá srážka demonstrantů s policií v Chicagu 1.května 1886, která si vyžádala 27 mrtvých (z toho 7 policistů) se stala následně důvodem k pravidelným prvomájovým setkáním dělnictva – vznikla tradice „Dne práce“.  Poprvé se dělnictvo sešlo na prvomájové demonstraci v Praze stejně jako ve Vídni 1.května 1890. Už rok předtím, tedy v roce 1889, vznikla socialistická internacionála – takzvaná druhá, protože ta první se kvůli sporům Karla Marxe s anarchistou Bakuninem po osmileté existenci v roce 1876 rozpadla.  Postupně se dosáhlo velkých úspěchů – zkrácení pracovní doby, placená dovolená, zlepšení životních podmínek. Za to vše vděčili dělníci působení a politickému tlaku „socanů.“ Rostoucí kupní síla dělníků zvyšovala i obrat zboží a všeobecný blahobyt. Vše by bylo dobré, kdyby se určití politici nedomnívali, že v Evropě je nuda a vyvolali naprosto nesmyslnou válku (ony smyslné zřejmě ani neexistují, ale tato byla extrém) aby ukojili svá ega a dali mládeži zážitek hrdinství. Stálo to život deset milionů lidí, a hlavně utrpěla socialistická internacionála, protože nacionalismus během válečného konfliktu nějaký proletářský internacionalismus zatlačil do pozadí. 2.socialistická internacionála nakonec ve víru války v roce 1916 zanikla.

Sociální demokracie působila do roku 1893 jako část stejné strany rakouské, až poté se emancipovala, přejmenovala se na Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou, zůstávala ale se svým rakouským bratrem v úzkém kontaktu – ostatně hlásala přece proletářský internacionalismus, což solidaritu dělníků v různých zemích předpokládalo. V roce 1907 koupilo „Tiskové a stavební družstvo dělnické“ budovu Paláce Losyů z Losinthalu na Hybernské ulici (někdejší palác Kinských) a přejmenovalo ho na „Lidový dům“ Toto družstvo bylo součástí strany, a tak dostala strana budovu, kterou mohla používat jako své oficiální ústředí. V roce 1913 přikoupila část sousedního hotelu s parcelou a mohla tak být postavena tiskárna a administrativní budova. Už v roce 1912 se zde konala 6.všeruská konference sociálně demokratické strany Ruska, které předsedal Vladimír Iljič Lenin.  Předsedy české sociálně demokratické strany byli Josef Steiner (1893–1905), Antonín Němec (1905–1915) a konečně během války Bohumír Šmeral (1916–1917).

Šmeralova politická kariéra skoro skončila na jeho internacionalismu. Jako jediný z vlivných českých politiků odmítal rozpad Rakouska-Uherska a zůstával loajalistou, po vzniku samostatného Československa musel tedy ustoupit do pozadí a nezažil tak ve vedoucí funkci poválečný hvězdný vzestup své strany. Předsedou se v roce 1917 stal opět Antonín Němec a zůstal jím až do roku 1925.

Sociální demokracie vyhrála v novém státě jak komunální volby v roce 1919, tak i následné volby parlamentní v dubnu 1920 a její člen Vlastimil Tusar se stal předsedou vlády. 

Jenže sociální demokracie měla jeden velký problém. Jejímu voličstvu šly změny příliš pomalu. Lidé zaznamenali, že v Rusku bolševici přivedli stávající řád k pádu násilím a viděli v tom svůj vzor. O hrůzách, které tato změna Rusku přinesla, se dělnictvo nedozvídalo. Bylo krmeno zprávami o ruském rozvoji, o novém světě, kde dnes už znamená zítra, spisovatelé jako Ivan Olbracht jezdili do Ruska a psali odtud oslavné ódy (i když Olbracht vůbec nevylezl z moskevského hotelu, kde byl ubytován). Sociální demokracie se začala masívně radikalizovat a hesla o změně systému násilím nalézala v nevzdělaném voličstvu hlasitou ozvu. A většina voličů sociální demokracie byla nevzdělaná. Poté, co velká část sociálně demokratických poslanců v národním shromáždění odmítla podpořit rozpočet vlády, podal Tusar v září 1920 demisi. My jsme se učili o takzvané „Tusarově zradě“, o tom, že mu buržoové za jeho demisi zaplatili. To hlásala komunistická propaganda. Ve skutečnosti byl Tusar profesionálním politikem, který jako první sociální demokrat oblékal i frak a chodil na plesy a hledal kontakty a spojence. Teď ho ovšem zradila jeho vlastní strana.

Protože existovala reálná hrozba, že se za sociální demokracii do nového parlamentu po volbách dostanou jen stoupenci radikální levice, zavedla strana před volbami v dubnu 1920 pevné volební listiny bez preferenčních hlasů a snažila se umístit radikály co nejníž na obtížně volitelná místa. Ani to ale nepomohlo, nebo přesněji řečeno nepomohlo dost, aby zabránilo rozštěpení strany a oné zářiové krizi.

Výsledkem vládní demise v září 1920 byl rozkol ve straně, boj o vlastnictví Lidového domu, který si podrželo konzervativní křídlo strany, a nakonec rozdělení strany – z radikálního křídla vznikla v roce 1921 komunistická strana, do jejíhož čela se vrátil nezničitelný Bohumír Šmeral.

Komunisté obsadili v následujících volbách v roce 1925 druhé místo (41 mandátů), ale sociální demokracie byla na čtvrtém místě (29 poslaneckých mandátů) a nebyla tedy nijak odepsaná. O deset let později, v době po hospodářské krizi a v čase ohrožení nacistickým Německem, komunisty dokonce předehnala, když skončila třetí s 38 mandáty – komunisté se museli spokojit se čtvrtým místem a 30 mandáty – radikalizace pod vedením žižkovských kluků, tedy křídla kolem Klementa Gottwalda, voliče zas až tak neoslovila.

Sociální demokracie na rozdíl od komunistů hrála v oněch dvaceti letech první republiky pozitivní státotvornou roli. Vzhledem na počet radikálů a nacionalistů v parlamentu bylo vždy nesmírně těžké vytvořit stabilní vládu – navíc tehdy neexistovala pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu, a tak tam bylo nekonečné množství stran a straniček, některé z nich třeba i jen s jedním poslancem. Stabilitu udržovala takzvaná „pětka“, vzniklá po krizi roku 1920. Byl to mimoparlamentní útvar vyjednavačů pěti nejvýznamnějších demokratických stran, kteří se dokázali vždy dohodnout na rozumných kompromisech a vytvořit hráz proti extremismu, představovaným nejen komunisty ale i slovenskými separatisty z Hlinkovy strany a posléze Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina. To darovalo Československu v době mezi válkami jak politickou, tak i ekonomickou stabilitu. Za sociální demokracii byl v tomto neoficiálním útvaru Rudolf Bechyně, za národní demokraty Alois Rašín, za stranu lidovou Jan Šrámek, za agrárníky Antonín Švehla a za národní socialisty Jiří Stříbrný. O demokracii v tehdejší Sociální demokracii svědčí i to, že na rozdíl od agrárníků nebo lidovců je v tomto útvaru nezastupoval předseda strany, ale muž, který měl největší důvěru, že dokáže vyjednat přijatelný kompromis. Předsedou strany po Antonínu Němcovi byl v letech 1925–1938 Antonín Hampl. Ten zažil i zákaz strany po německé okupaci, nepomohlo ani přejmenování na „Národní stranu práce“, která působila po Mnichovu do okupace Němci, pak byly jakékoliv politické strany zakázány.

Po válce se strana vrátila jako Československá sociální demokracie, jejím novým předsedou byl v Rusku zradikalizovaný Zdeněk Fierlinger.

Benešův experiment okleštěné demokracie, ve které byly povoleny jen čtyři politické strany – aby upokojil Stalina, se kterým podepsal už v roce 1943 smlouvu o poválečné spolupráci, nevyšel. Jestliže si Beneš slibovat že jeho Národně socialistická strana nasaje hlasy, které dostávali v první republice teď zakázaní agrárníci, naprosto se zklamal. Volby v České části republiky vyhráli komunisté a vykročili za mocí. Sociální demokrati získali jako nejslabší z oněch čtyř stran registrovaných v Česku jen 12,1 % hlasů a v nové vládě tři křesla. Fierlinger sice musel po tomto neúspěchu uvolnit místo předsedy strany umírněnému centristovi Laušmanovi, podržel si ale ve straně vliv.

O „Vítězném únoru“ nemusím v tomto článku psát, to by text nechalo narůst do nestravitelného rozsahu. Skutečností je, že novým předsedou strany se po únorovém puči stal opět Zdeněk Fierlinger a v červnu 1948 souhlasil se sloučením sociální demokracie s komunistickou stranou. Za to dostal stranické funkce, podílel se na politických procesech, kde svědčil proti Heliodorovi Píkovi a byl členem komise dohlížející na činnost církví. Žil až do roku 1976, čili zažil ještě i Pražské jaro. Na pokuse sociální demokracii v roce 1968 obnovit, se nepodílel.

Ovšem sociální demokracie nezanikla. Jestliže přestala existovat na území Československa, obnovila svou působnost v emigraci. Po Blažeji Vilímovi se stal v roce 1948 předsedou strany Václav Majer (do roku 1972), po něm Vilém, Bernard (1972–1989) a konečně Karel Hrubý (1989–1990). Strana byla oficiálně uznána za člena socialistické internacionály, založené v roce 1951 ve Frankfurtu nad Mohanem, i když v komunistickém Československu se o tom nesmělo mluvit.

V roce 1989 byl sociální demokracie jednou z prvních tradičních stran, která po obnově demokratického systému obnovila svou činnost. Prvním předsedu byl Slavomír Klaban a po něm v letech 1990–1993 Jiří Horák. Tehdy se ale rozhořel boj o směrování strany. Horák se snažil ze sociální demokracie vybudovat stranu podle západního vzoru, uznávající demokratické principy politické práce (přišel z USA), bránil se přílivu někdejších komunistů do strany a snažil se zabránit její vulgarizaci. Svůj boj ale prohrál. V roce 1993 pak odcestoval znechuceně zpět do USA a psal odtud kritické články o poměrech ve straně, kterou pomáhal znovuzakládat.

Předsedou strany se stal Miloš Zeman. To, co se zdálo být na začátku pro stranu požehnáním, se stalo v konečném důsledku jejím prokletím a jedním z důvodů jejího zániku. Zeman vedl stranu do roku 2001 a postaral se, aby ze strany byli vyhnáni všichni lidé, kteří měli nějaké charisma a popularitu u voličů (například otřesná akci „Olovo“, jež měla za cíl zlikvidování Petry Buzkové). Nicméně Zeman přesně poznal chutě „prostého lidu“ – jak on říkal, těch „spodních deseti milionů“ a dovedl Sociální demokracii k volebnímu vítězství. Aby vzápětí postavil vše na hlavu a definitivně rozvrátil jakoukoliv politickou morálku v zemi uzavřením „opoziční smlouvy“ s občanskou demokratickou stranou a se svým oponentem ale i přítelem Václavem Klausem. Důvěryhodnost strany byla těžce poškozena, ale hlavně byl nenapravitelně poškozen celý demokratický politický systém a důvěra občanů v něj.

Po Zemanovi převzali stranu lidé sice slušní, ale naprosto postrádající jakékoliv charisma – ať už to byl Vladimír Špidla v letech 2001–2004 nebo Bohuslav Sobotka (2005–2006 a poté 2010–2017). Epizoda nešťastného šéfování Stanislava Grosse (2004–2005) zůstala víceméně jen úsměvnou, trochu víc škody napáchal svým levicovým populismem Jiří Paroubek (2006–2010).

Osudným se pro stranu stalo rozhodnutí nepodpořit v parlamentu volbu Miloše Zemana prezidentem republiky v roce 2003. Kdo sledoval jeho pozdější působení v této funkci, musí toto rozhodnutí chápat. Ale nesmírně ješitný a mstivý Zeman upřel všechny své síly na zničení strany, která ho „zradila“ a to se mu i podařilo. Ostatně v roce 2007 po hádce s Jiřím Paroubkem demonstrativně ČSSD opustil. Jestliže jeho vlastní projekt strany „Strana práv občanů – Zemanovci“ ještě propadl, v roce 2013 mu osud přihrál Andreje Babiše a jeho hnutí ANO.

Zeman vyhrál prezidentské volby 26.ledna 2013 a inaugurován byl 8.března. V srpnu rozpustil po aféře premiéra Nečase (která zřejmě žádnou aférou nebyla) parlament a volby proběhly 25 a 26.října. Sociální demokracie vyhrála s 20,45 procenty hlasů, na druhém místě skončilo ANO s 18,65. Komunisté pod Vojtěchem Filipem získali úctyhodných 14,91 %. ČSSD byla ve vítězném transu – její odvěký soupeř ODS ležel se 7,72 % v kómatu, při tvorbě koalice se rozhodla pro ANO. Bylo to fatální rozhodnutí, které předznamenalo konec sociálně demokratické strany. Což ovšem ještě nikdo nemohl vědět. Ano se prezentovalo jako liberální strana – dokonce se stalo členem Liberální frakce v Evropském parlamentu, spojení se socialisty se tedy programově přímo nabízelo. Ovšem ANO nebylo demokratické uskupení, ale strana jednoho muže, který si poslance jako své zaměstnance platil. A šlo mu o osobní moc a o přeměnu státu na servisní centrum pro jeho byznys v koncernu Agrofert. To snad mohlo varovat, ale nevarovalo. Andrej Babiš totiž rychle pochopil, kde se dají hlasy voličů získat nejsnadněji – a to u potenciálně sociálně ohrožených – důchodců a málo kvalifikovaných dělníků. Což byla klasická voličská základna ČSSD. Andrej se opíral o skvělý marketing – v tom mu socialisté s Bohuslavem Sobotkou nesahali ani po kotníky – a začal mohutně odsávat voliče levého politického spektra. Když se Sobotka vzpamatoval a pokusil se Babiše zbavit, narazil na mstivého Zemana, který ho před kamerami bezmála zbil svou holí.

Strategie ANO fungovala – snad až příliš dobře. Ve volbách v roce 2017 vyhrálo ANO s 29,6 procenty hlasů. Jak ČSSD (7,3 %), tak komunisté (7,8 %) se propadli – jejich voliče už získal Andrej svým populistickým programem, který už s liberalismem neměl nic společného. Vyhlásil se za „catch all party“ a na jeho sliby mu naletěli především voliči tradiční levice. Ti hleděli jen na výšku svého příštího důchodu a byli ochotni spasiteli Andrejovi odpustit i všechny přešlapy a neskutečný chaos při managementu covidové pandemie, či otrávenou řeku Bečvu. ČSSD ztrácela půdu pod nohama a nechala se ještě jednou přemluvit k sňatku s ďáblem. Tentokrát už bez Sobotky. Po krátké epizodě Milana Chovance se předsedou strany stal Jan Hamáček. Horší volbu mohla strana sotva udělat. Hamáček vstoupil do koalice s ANO s podporou komunistů. Jeho občasná snaha se od spasitele Andreje emancipovat působila až komicky (jako onen Sputnik z Ruska). Andrej luxoval hlasy svých potenciálních spojenců, kteří ztráceli své voliče. I když se to například rakouským socialistům ani trochu nelíbí, jejich voliči jsou především důchodci. Mladí dělníci, zejména pak ti méně kvalifikovaní, volí už dávno fašisty a tento trend je zřejmý i v Česku, kde volí SPD a Motoristy.

ČSSD potřebovala nutně najít jinou voličskou základnu, protože u důchodců neměla proti ANO šanci. Nepochopila to. Zůstávala u tradiční a už hodně vousaté politiky, že je tu pro dělníky a sociálně slabé – ti všichni už byli ale dávno u ANO a SPD. Místo aby se pokusila získat si drobné podnikatele, kteří neměli v oligarchické české společnosti žádné zastání, začala se po nich vozit. „Hustá dvojka“ Jana Maláčová a Matěj Stropnický začali přepadávat drobné provozy a prezentovali se jako odhalovači podvodů – pro ČSSD v této podobě byl každý podnikatel potenciální podvodník.

Krajně nešikovná politika přinesla své plody ve volbách v roce 2021. ČSSD padla pod pětiprocentní hranici na 4,65 % a Komunistická strana dokonce na 3,6 %. Obě strany musely hledat cestu ven z dusícího Andrejova obětí. Najít si nové voliče. Zatímco komunisté se zbavili poměrně umírněného Vojtěcha Filipa a zradikalizovali se pod vedením Kateřiny Konečné do nenávistného stalinistického extrému, ČSSD hledala řešení svého problému dlouho a marně. Po Romanovi Onderkovi byl předsedou strany Michal Šmarda. Nepomohlo přejmenování strany na Sociální demokracii, poslední hřebík do rakve kdysi slavné a mocné strany se stala volba Jany Maláčové předsedkyní 5.října 2024. Po snahách přetrumfnout Andreje ve slibech sociálních výhod se nakonec rozhodla i s Lubošem Zaorálkem spojit se se zradikalizovanými komunisty. Opustili společně jakýkoliv sociální program, začali šířit nenávist a proruské narativy stejně jako komunisté sami nebo SPD. Začali podporovat vystoupení z EU a NATO, jak jim komunistické hnutí Stačilo poručilo. Vystoupení Luboše Zaorálka byla tak tragická, že člověk nevěděl, zda má při nich plakat nebo se smát. Už jen dostat se do společnosti osob jako Sterzik nebo Bobošíková, nemluvě o Konečné, znamenalo ztrátu jakýchkoliv morálních principů. Oběma politikům šlo jen a jen o poslanecké platy a byli pro to ochotni udělat cokoliv.

Spící opilý Zeman, který je přišel ve volbách podpořit, se stal symbolem morálního rozpadu strany, která vznikla před jeden a půl stoletím.

Co mě ovšem šokovalo nejvíc a proč si myslím, že je s ČSSD skutečně konec, byl rozhovor s vedoucím funkcionářem mladých socialistů, tedy dorostu ČSSD. Ten zcela nestoudně obhajoval spojení s komunisty a potřebu zůstat s nimi v koalici i v budoucnosti. Naprosto nepochopil a s ním zřejmě i členská základna včetně mladých, že je to cesta do pekel. Že z této žumpy se už sociální demokracie nikdy nedostane, že v podstatě přestala existovat. Kdo zradí důvody své existence ztratil na tuto existenci nárok.

               Ve Vratislavicích nad Nisou na předměstí Liberce je v rodném domě místního slavného rodáka malé muzeum.

Osudy tohoto člověka jsou v Česku málo známé, zřejmě proto, že byl národnostní Němec, ve světě je ale jeho jméno pojmem. Porsche zná zřejmě bezmála každý člověk na zeměkouli. Jeho životní osudy jsou natolik rozporuplné, že se i po smrti vedly a vedou spory, zda se po něm může jmenovat nějaká ulice. Jeho busta ve Wolfsburgu na radnici zůstat mohla, jméno ulice v Linzi ne. A jeho osud stále znovu otvírá otázky, nakolik je technokratovi, který je zapálený pro svou práci povoleno kolaborovat se zločineckým režimem, například, zda jeho členství v SS (jejíž uniformu ale nikdy nenosil) nebo NSDAP, je zločinem. Mnohem větším problémem, za který strávil po druhé světové válce 22 měsíců ve francouzském vězení, bylo jeho využívání vězňů z koncentračních táborů a lidí z nucených prací ve svých firmách, kde z 20 000 „zaměstnanců“ 500 nepřežilo a zejména pak ona osudná „Ausländerkinder pflegestätte“ kde nepřežilo s tam umístěných dětí žádné a správce tohoto „ústavu po zahraniční děti“ Hans Körbel byl za své působení v tomto ústavu v roce 1947 popraven. Porsche byl údajně podle výpovědí o situaci v ústavu informován, nic ale pro záchranu dětí nepodnikl. To všechno jsou temné skvrny na pověsti vynikajícího konstruktéra, které relativizují jeho zásluhy.

               3.září roku 1875, tedy právě před 150 lety, přišel ve Vratislavicích na svět jako třetí dítě klempíře Antona Porscheho jeho syn Ferdinand. Od dětství prokazoval zájem o techniku, už v dětském věku například vyvinul systém osvětlení pro otcovu dílnu. V 18 letech nastoupil do elektrofirmy B.Egger and Co ve Vídni. Proto zřejmě na počátku své kariéry experimentoval u svých automobilových projektů zejména s elektrickým pohonem jako byl například „motor náboje kola“, který si nechal patentovat už v roce 1896 nebo první elektrické auto v roce 1899, pohon na všechna čtyři kola v roce 1900 a první hybridní vozidlo v roce 1902. To už pracoval ve firmě Lohner ve Vídni. Ovšem jeho experimenty si firma Lohner nemohla finančně dovolit, a tak v roce 1904 přestoupil k Daimlerovi ve Vídeňském novém městě jako šéf vývojového a produkčního oddělení. Bylo mu 29 let!

               Tam vyvíjel motory pro sportovní vozy, ale i pro letadla a vzducholodi. V roce 1917 se stal u Daimlera generálním ředitelem, díky své vysoké pozici ve firmě nemusel narukovat na frontu první světové války. Dostal v roce 1917 čestný doktorát vídeňské technické univerzity a Řád Františka Josefa. O povýšení do šlechtického stavu přišel jen proto, že se monarchie rozpadla, ještě než stačil císař Karel návrh na jeho nobilitaci zpracovat.

               V roce 1923 přešel do Stuttgartu, protože zde našel lepší podmínky než v krizí a nezaměstnaností zmítaném Rakousku. Na základě svého bydliště ve Vratislavicích nad Nisou si mohl vzít československé občanství, což mu v té době umožňovalo mnohem volnější bezvízové cestování. Je velmi pravděpodobné, že Porsche měl minimálně základní znalosti češtiny, mezi jeho spolupracovníky se objevují Češi.

               Daimler totiž musel v roce 1926 fúzovat s Benzem, Porsche ztratil svou výsadní pozici, a nakonec se s firmou rozešel ve zlém. Jeho spor skončil u soudu a nakonec vyrovnáním.

               Proto založil v roce 1931 Ferdinand Porsche vlastní konstrukční kancelář, která nadále pracovala jen na zakázky velkých firem. Ve firmě vlastnil Ferdinand 80 procent, další desetiprocentní podíly měli jeho zeť Anton Piech (dodnes vlastní společnost Porsche rodina Porsche – Piech a patří tak k nejbohatším v Rakousku) a obchodník a automobilový závodník židovského původu Adolf Rosenberger. Ten z firmy v roce 1935 vystoupil a odevzdal svůj podíl synu Ferdinada Porscheho, rovněž Ferdinadovi, zvaného Ferry. V dopisech, které se dochovaly a které Rosenberger napsal po válce, byl údajně vystaven velkému tlaku, protože Adolf Hitler, který se měl stát brzy největších objednávatelem u firmy Porsche, odmítal s firmou spolupracovat, dokud nebyla „judenfrei“.

               Rosenberger byl v roce 1935 kvůli „prznění rasy“ (měl nežidovskou manželku) zatčen a umístěn v koncentračním táboře, odkud byl propuštěn a přes Paříž se mu podařilo včas emigrovat do USA. Tam si změnil jméno na Robert a po válce žaloval Porscheho na 200 000 marek odškodného – nakonec dostal 50 000 a jedno auto.

               Nicméně jako „judenfrei“ mohla Porscheho kancelář teď ve velkém pracovat pro nacistické Německo. Už v roce 1934 dostal Porsche od vůdce pověření sestrojit levné lidové auto, které nemělo stát víc než 1000 marek. Tak vznikl legendární brouk. Porsche si přitom pomohl návrhy Bély Barényiho a Hanse Ledwinky z kopřivnické Tatry. V témže roce se vzdal československého občanství a přijal občanství německé. V roce 1937 se stal členem NSDAP. V roce 1938 byl Porsche vedoucím Akciové společnosti Volkswagen v Berlíně, která byla založena v roce 1937. Obdržel od nacistického režimu řadu vyznamenání, v roce 1938 byl logicky velkým zastáncem záboru Sudet – jeho rodná ves se tak dostala do Německé říše.

               Během války se továrny na území Německa, tedy i ve Stuttgartu a ve Wolfsburgu staly terčem spojeneckého bombardování. Porsche přesunul svou konstrukční kancelář do Rakouska do Gmündu v Korutanech.

Tam ho v hlubokém údolí mezi horskými masivy spojenecké bombardéry nenašly. Porsche měl lví podíl na vývoji nového typu tanku „Tiger“ a ke konci války i na sedmdesátitunovém protitankovém obrněnci, který dostal podle něho jméno „Ferdinand“. Ten se ale už nepodařilo na frontě prakticky nasadit. Největším problémem Němců byl nedostatek pohonných hmot, a to nakonec limitovalo i jinak všem ostatním tankům nadřazeného Tigra. Ani T 34 ani americký Shermann v přímé konfrontaci s Tigry neobstály. V bitvě u Prochorovky u Kursku, kde došlo k prvnímu přímému střetnutí tankových formací, o kterém jsme se učili jako o velkém sovětském vítězství, byly ztráty 10:1 (okolo 40 německých a 400 sovětských tanků) a jeden z německých tanků, který sám zničil na dvacet sovětských, dostal 65 zásahů, a přesto se bez většího poškození dokázal vrátit do základního postavení.

               Za své zásluhy byl Porsche jmenován čestným Oberführerem zbraní SS, dostal válečný kříž prvního stupně a tzv „Totenkopfring“ od velitele zbraní SS Himmlera.

               Jak už jsem psal na začátku článku, jde o temnou část jeho životopisu, zejména kvůli nasazení dělníků dovezených do Říše na nucené práce, vězňů z koncentračního tábora Arbeitsdorf a německých dezertérů. Pracovní a životní podmínky byly v jeho továrnách katastrofální. Ještě v únoru 1945 nechal Porsche přivézt vězně z koncentračního tábora v Buchenwaldu, aby hloubili štoly, do nichž měla být výroba přesunuta. Od ledna 1945 žil v Gmündu a v Zell am See. Zde byl pak spolu se synem Ferrym a zetěm Antonem Piechem zatčen francouzskými okupačními úřady, a to na příkaz samotného francouzského ministra spravedlnosti Pierra-Henriho Teitgena. Bylo mu dáváno za vinu, že způsobil zatčení ředitelů firmy Peugeot a jejich věznění v koncentračním táboře. Z tohoto obvinění byl nakonec pro nedostatek důkazů v roce 1948 francouzským soudem osvobozen. V čase, který strávil ve vyšetřovací vazbě (22 měsíců) pomáhal s projektem prototypu nového Renaultu 4CV.

               Po propuštění dostal smlouvu s italskou firmou Cisitalia na výrobu závodního vozu pro Formuli 1. Porsche vyvinul 112válcovýmotor s obsahem 1493 kubíků, který se ale díky tomu, že Cisitalia zkrachovala, nikdy nepostavil na start závodu.

               Ferdinandův sen, zkonstruovat vlastní auto, které by neslo jeho jméno, uskutečnil během Ferdinandova věznění jeho syn Ferry – byl to sportovní vůz Porsche 356.

První prototypy byly zhotoveny ještě v rakouském Gmündu, od roku 1950 vyráběla firma ale v německém Stuttgartu-Zuffenhausenu. V roce 1950 jel Porsche na autosalón v Paříži, aby představil své auto Porsche 356. Měsíc po návratu z Paříže byl Porsche na svatbě svého synovce ve Stuttgartu. Poté, co se vrátil domů, utrpěl mozkovou příhodu, z níž už se nevzpamatoval a zemřel 30.ledna 1951.

               Jeho odkaz je tedy velmi rozporuplný. Nakolik se dokázal ztotožnit s nacistickou ideologií a nakolik režim pouze využíval pro své experimenty a pro svůj odborný růst, se dá retrospektivně těžko posoudit. Nicméně nekladl zločinům nacistů ani nejmenší odpor (nebyl to tedy druhý Schindler se svým slavným seznamem). Byl dítě doby, s největší pravděpodobností prostě pouhý ochotný kolaborant. A velmi schopný konstruktér.

               Jeho jméno nese hned několik muzeí, jedno je v rakouském Gmündu, druhé ve Stuttgartu a třetí ve Vratislavicích nad Nisou. Toto muzeum koupila v roce 2011 společnost Škoda, která rodný dům zčásti nechala strhnout a znovu postavit a od roku 2015 je tam už vzpomenuté muzeum.

               Ferdinad Porsche je pochován v Zell am See, jeho urna se nachází v domácí kapli usedlosti Schütthof.

               Tak už to začalo! I česká televize začala vysílat monumentální epos o maďarském vojevůdci Jánošovi Hunyadym. Koneckonců se na produkci Česká republika podílela, čeští herci dostali několik epizodních rolí, jako například Karel Roden v postavě Matejcyka.

               Pro mě je ale tato série důkazem nového trendu maďarské literatury, vychované v Petöfiho institutu, který má nově podle představ Viktora Orbána vychovávat pouze národně uvědomělé spisovatele a žurnalisty. Pokud tomu skutečně tak je, pak odvedli učitelé dobrou práci.

               Scénář psalo hned několik autorů, jak už to při takových produkcích bývá zvykem. Bohužel je neznám a nemůžu se tedy vyjádřit k jejich vzdělání, ale vypjatý nacionalismus se jim upřít nedá. Román, podle kterého film vznikl, napsal Jánoš Bán Mór, který se podílel i na scénáři, dá se tedy očekávat, že se filmový příběh od jeho románu příliš neodchýlil. Bohužel jsem se o něm mnoho nedozvěděl, všechny příspěvky na wikipedii byly v maďarštině. Dále scénář vytvořili Balász Lengyel (který se podílel i na režii), Balász Lovas, Zsófia Ruttkay a Attila Veres. Zvolili metodu, která se tak osvědčila při seriálu „Boj o trůny“, tedy hodně krve, hodně sexu a nahé – nejen ženské – kůže. To přitáhne diváky a zvýší se tím i dosah díla. Rozpočet na desetidílný seriál byl impozantní – 60 milionů Eur je největší produkcí, která se kdy ve středoevropském prostoru uskutečnila a velkou část zasponzoroval maďarský národní filmový institut – když je zapotřebí, maďarská vláda nešetří, i když je země jinak v bankrotu. Film se natáčel celkem v devíti řečech na filmové pozemku o 1500 čtverečních metrech u Budapešti, kde se filmoval například i britský seriál Last Kingdom.

               Proč píšu tento článek? Aby náhodou diváky u českých televizních obrazovek nenapadlo, tomu, co tam uvidí, i věřit. Samozřejmě my, lidé starší generace, známe Hunyadyho ještě z jiráskovské tradice jako netvora, který zajatým Slovákům vypichoval oči a usekával ruce (román Bitva u Lučence) a jako neschopného i když krutého velitele, který ostudně prohrál s 20 000 vojáky bitvu proti třem tisícům Jana Jiskry z Brandýsa. Tady varuji, že ani Jiráska není možno brát tak docela vážně. Protože jsem možnost vidět celý seriál v rakouské verzi, prozradím zřejmě věci, které ještě neviděli a možná tím některé diváky naštvu. Ale u historie to není tak velký malér, Husa stejně nakonec upálí a Titanic se potopí. Jen Quentin Tarantino nechá Hitlera zastřelit v pařížském kině.

               Tak tedy k historické realitě. Hunaydy byl nepochybně velmi schopný vojenský velitel. Byl to jediný generál, který v pohnutých třicátých až padesátých letech patnáctého století dokázal porážet Turky a zadržoval jejich další expanzi na sever. V tom je opravdu jeho velká zásluha, především pak svým vítězstvím z Bělehradu 21.července 1456 zastavil turecký nápor – sultán Mehmed II. zvaný Dobyvatel měl tehdy skutečně v úmyslu po dobytí Konstantinopole táhnout i na Řím a vztyčit vlajku s půlměsícem nad oběma hlavními městy křesťanství. Díky Hunyadymu se to nepodařilo, a proto taky od toho roku zvoní každý den ve dvanáct hodin všechny zvony na kostelích (jen v Brně už v jedenáct), protože to na oslavu vítězství u Bělehradu přikázal papež Kalixt III. (a ne Evžen IV. jako je to v seriálu – ale to je ta nejmenší nepřesnost a pochopitelná – autoři raději nechali hrát papeže jednoho herce, než by je střídali podle toho, jak rychle tehdejší Svatí otcové umírali – to bych jim dokázal odpustit). Ve filmu je zdůrazněna úloha Jana Kapistránského, který byl za svůj přínos při obraně Bělehradu vyhlášen za svatého. Mám s tímto světcem nemalý problém, protože hrál například klíčovou úlohu v procesu se Židy v roce 1453 ve Wroclawi. Ti byli – jako obvykle – obviněni ze znesvěcení hostie, Kapistrán se osobně podílel na jejich mučení a následně bylo 41 Židů upáleno. I jinak se celý svůj život fanaticky snažil o co nejtvrdší pronásledování Židů, papež Martin V. odvolal své toleranční buly v roce 1427 právě pod jeho vlivem. Zda si takový fanatický antisemita zasloužil svatořečení, ponechám na posouzení jiným. Ve Wroclawi se po něm ovšem jmenuje jedna ulice a v aule univerzity je jeho portrét.

               Odpustit můžu autorům i to, že Hunyadyho hraje Kádár L. Gellért, urostlý muž s obrovskými svaly a plnovousem, i když Hunyady byl spíše malé postavy, trošku tělnatý a nosil, jak se na pravého Maďara sluší, knír. Že by jezdil po lese na koni do pasu nahý (hned úvodní scéna filmu), bylo sice v té době pro šlechtice naprosto nemyslitelné, ale autorsky je to pochopitelné. Je třeba ukázat hodně nahé kůže, a to nejen ženské – aby si i dámy u televizních obrazovek přišly na své.

               Ovšem už mnohem hůř můžu autorům odpustit celkové pojetí díla. Maďaři jsou zde jediní pozitivní (tedy snad ještě kromě Turků, kteří jsou zde líčeni jako nepřátelé, ale čestní), zato všichni ostatní jsou intrikáni a lumpové, kteří chtějí Maďarsku jen ublížit. Ať už jsou do Rumuni, Rakušáci, Slovinci nebo Italové. A hlavně Srbové – což má trošku historické pozadí, protože v bitvě u Nikopole v roce 1395 to byli skutečně Srbové, bojující na turecké straně, kteří rozhodli o porážce Zikmundovy křížové výpravy. Češi jsou překvapivě vynechaní, i když právě s nimi měl Jánoš největší problémy. Ať už s Jiskrou, Talafúsem nebo Petrem Aksamitem. Ale nezapadlo by to do konceptu filmu, protože si s nimi neporadil, to musel udělat až jeho syn Matyáš. Celým filmem prostupuje hlavní motiv, totiž zřejmý úmysl udělat z Maďarů JEDINÉ ochránce křesťanské víry, což historické pravdě až tak neodpovídá.  Maďaři jsou všichni líčeni pozitivně, i ten jediný, který se dlouho nachází pod vlivem zloducha Celského, Miklos Úljaky, v poslední části seriálu prohlédne a přejde na správnou stranu. Pozitivní postavu jiné národnosti aby člověk pohledal – snad jedině sultána Murada můžeme hodnotit pozitivně. Což zřejmě odpovídá historické skutečnosti. Murad byl skutečně rozhleděný a vzdělaný sultán, básník, který netoužil po válce a byl dokonce v roce 1443 ochoten se vzdát velkých částí Balkánu jen aby dosáhl míru. Nakonec se opravdu vzdal trůnu ve prospěch svého syna Mehmeda a odešel na zasloužený důchod. Ve skutečnosti se z něho ale ještě jednou musel vrátit, protože mladý Mehmed svou roli nezvládl a vzbouřili se mu janičáři. Mehmed převzal vládu definitivně až po otcově smrti v roce 1451.

               Murad byl skutečně ženat s dcerou srbského despoty Durada Brankoviče Marou – ve filmu velkou láskou právě Hunyadyho, což není právě věrohodné. Na vztah s princeznou byl mladý Janko (tak zněla jeho přezdívka, kterou byl skutečně po celý život, a proto i ve filmu oslovován) moc malý pán – což je ve filmu diskrétně naznačeno. Ale dobrá, v zájmu romantiky, proč ne? Jediné místo, kde se sultán Murad projevuje jako krutý orientální vládce je, když nechává vykastrovat a oslepit Mařiny bratry po dobytí Smeredeva. Ti byli skutečně v roce 1439 na sultánův rozkaz oslepeni, jejich další osudy byly ale jiné než ve filmu. Nespáchali ze zoufalství sebevraždu v tureckém zajetí, jak nám film sugeruje. Štefan se stal dokonce navzdory své slepotě posledním srbským despotou z rodu Brankovičů – vládl v letech 1458–1459 a zemřel v italském exilu v roce 1476. Mara, která hraje v seriálu klíčovou roli, se skutečně po smrti svého manžela sultána Murada vrátila do Srbska a zemřela až v roce 1487, dožila se tedy na tehdejší dobu požehnaného věku 71 let.

               Největšího zloducha představuje hrabě Hermann z Celje – musí se nějak zdůvodnit, proč ho v roce 1457 Hunyadyho syn Ladislav zabil – podle toho předpokládám, že se připravuje pokračování seriálu. Že se Hermann prohlašuje za uherského barona taky není zcela přesné. Hrabství Celje je ve Slovinsku a nebylo součástí Uherského království. Jednalo se o nezávislé hrabství v rámci Svaté říše Římské. Hermann byl sice Zikmundův poddaný, ale ne jako uherskému králi nýbrž jako králi německému. Ale to je detail.

               Ovšem co autoři provedli s Habsburky, je opravdu nestoudné a já se hrozně divím, že Rakousko do projektu vstoupilo a že herci Cornelius Obonya a Laurenc Rupp byli ochotni převzít role císaře Fridricha III. a krále Albrechta II. Třetí z Rakouských herců Murathan Muslu, jehož jméno prozrazuje jeho turecké kořeny, si pak zahrál sultána Murada II. – a tady to měl podstatně snazší.

               Nejvíc to schytal Albrecht II. (kterému v českém překladu říkají nepochopitelně Albert – ale za to Maďaři opravdu nemůžou) Historická osoba zetě krále Zikmunda, který za něho provdal svou jedinou dceru Alžbětu, vzbuzovala určitý respekt. Říkalo se o něm, že „málo spí, málo mluví a málo myslí.“ Zato si bral meč i do postele a způsob, jakým vykonal politický převrat v Praze v roce 1437, svědčí o tom, že jako panovník dokázal být tvrdý a schopný prosazovat svou vůli. Ostatně jinak by si ho Zikmund nevybral za svého zetě a následníka na trůnu. S manželkou Alžbětou zplodil čtyři děti. Starší syn ale umřel ještě jako dítě, obě dcery ale vyrostly ve výrazné osobnosti, které hrály později významnou politickou úlohu. Jen jeho poslední dítě Ladislav se narodilo až po jeho smrti, když zemřel na úplavici při přípravě vojenského tažení proti Turkům.

               Seriál z něho dělá slabocha a impotenta, který není schopen s Alžbětou spát, a tak si její jediné !!! dítě musí královna opatřit nevěrou s Hermanem z Celje – který hraje, jak už víme, zloducha. Albrecht je neschopný, ve vojenském ležení se buď opíjí nebo pláče a prosí svou ženu, aby ho vzala kočárem domů. Tedy, co je moc, to je moc!

               Fridrich III. naopak slaboch byl, ale film z něj dělá jedovatého intrikána. Co mě pobouřilo nejvíc? Že z chudáka Friedricha, který byl ještě ve svých třiceti letech panic a o sex se vůbec nezajímal (jak si později trpce stěžovala jeho manželka Eleonora Portugalská) udělali zvrhlíka, který se ve své pracovně nechá vykouřit od Alžběty Lucemburské s poznámkou, že žena má vědět, na co má ústa.

               Jen na okraj – Albrecht nebyl Fridrichovým synovcem, jak se nám snaží film vsugerovat, byli bratranci z druhého kolena, jejich dědečkové Albrecht III. a Leopold III. byli bratři. A „synovec“ Albrecht byl ve skutečnosti o osmnáct let starší než „strýc“ Fridrich. A v roce 1428, kdy se Zikmund neúspěšně pokoušel dobýt hrad Golubac, což je ve filmu skutečně poměrně věrně ukázáno, bylo tomu „zlému intrikánovi“ právě 13 let a byl ještě pod kuratelou svého strýce, rovněž Fridricha, kterému se přezdívalo „s prázdnými kapsami.“ Proč asi?

               S historickými fakty si autoři vůbec nedělali velké problémy, hlavně že jejich vykonfabulované příběhy zapadaly do konceptu děje. Zákeřné je, že někdy se historických událostí drželi až detailně, což vyvolává pocit, že skutečně historii studovali a že jsou tedy i ty jiné, zcela vylhané části, taky pravdivé.

               Taková je například doba po Albrechtově smrti. Film ukazuje, že se královna Alžběta zmocnila protiprávně královské svatoštěpánské koruny na Višegrádě a odjela s ní do Vídně. (Ve skutečnosti se osobně krádeže neúčastnila, ale udělala to za ni její dvorní dáma Ilona Kottanerová) a proto korunovali nového krále Vladislava čelenkou kterou vybrali z hrobu svatého Štěpána. (Ve skutečnosti z relikviáře, ale otvírání hrobu působí mnohem efektivněji, to objektivně uznávám.) Skutečně se uvažovalo o tom, že by si Alžběta, tehdy zhruba třicetiletá, vzala nového krále za muže (bylo mu patnáct). Měla to být dokonce jedna z podmínek korunovace Vladislava uherským králem. Ve filmu z toho vznikne velká láska, ve skutečnosti Alžběta obrátila a zahájila proti novému králi s pomocí rot Jana Jiskry z Brandýsa otevřenou válku. Ke smíru došlo až když Vladislavovi nabídli za ženu Alžbětinu dceru Annu (která ve filmu díky Albrechtově – Albertově  impotenci samozřejmě nemůže existovat.

               Autoři ale potřebovali, aby Alžběta s Vladislavem otěhotněla a tím zpochybnila nástupnické právo Ladislava Pohrobka. A proto ji zloduch Celský zavraždí, aby nároky „svého“ syna uhájil. Alžběta skutečně zemřela 17.prosince 1442 ve věku 33 let, o otravě se ale ani nespekulovalo. Natož o těhotenství!

               I Alžbětin otec král Zikmund je vyobrazen jako ješitný slaboch, který by se bez Hunyadyho pomoci ani nestal císařem. Ve filmu ho nechávají umřít na gangrénu v královském paláci v Budíně, kdy všichni členové dvora musí sedět v zápachu, který jeho hnijící noha vydává. Ve skutečnosti zemřel ve Znojmě na útěku z Prahy na následky amputace postižené končetiny. Ale to je detail.

               Aby bylo jasno, nehodlám vůbec snižovat vojenské zásluhy Jánose Hunaydyho. Byl to zřejmě jediný tehdejší vojevůdce, který byl schopen Turky porážet. Podařilo se mu to v roce 1437, kdy je vyhnal ze Smeredeva, podruhé na stejném místě zvítězil v roce 1441, o rok později zničil turecké vojsko u Brašova a následně vyhrál bitvu v Dunajské soutěsce. I křížová výprava v roce 1443 začala díky němu vítězstvím nad Turky u Snaimu – díky tomu dezertoval z turecké armády albánský hrdina Skanderberg – o tom jsem psal v článku věnovaném jemu. A konečně nejslavnější je jeho vítězství u Bělehradu v roce 1456.

               Ale ve své kariéře utrpěl i několik drtivých porážek. Ať už to bylo u Varny 9. listopadu 1444, nebo na Kosově poli v roce 1448 a konečně nejpotupnější byla jeho už vzpomenutá porážka v roce 1453 u Lučence. O těchto událostech se ve filmu diskrétně mlčí.

               Porážku u Varny autoři zamlčet nemohli, nechali tedy Hunyadyho bojovat do posledního dechu, aby ho poté mohli jeho věrní těžce zraněného transportovat přes Rumunsko do Maďarska, kde upadl do rukou šíleného Vlada Draculy. (Tady si autoři trochu pohráli se záměnou Vlada III., který si vysloužil příjmení „Tepeš“ čili „Narážeč“ pro jeho brutální koníček narážet odsouzence na kůly s jeho otcem Vladem II. Draculem který toto neprováděl – ve filmu ale ano). O porážce na Kosově Poli nebo u Lučence se film nezmíní ani náznakem, oněch deset let mezi volbou Hunyadyho uherským správcem v roce 1446 po obranu Bělehradu film diskrétně přeskočí. Ve skutečnosti byl Hunyady skutečně geniální v tom, že vždy správně poznal, kdy je bitva prohraná, aby mohl včas utéct. Přesně podle taktiky, kterou vyznával už Karel IV. Kdo uteče z prohrané bitvy včas, může bojovat příště. Mimochodem, jednou byl skutečně na svém útěku zajat a uvězněn. Ale bylo to po porážce na Kosově Poliv roce 1448 a neuvěznil ho Vlad ale srbský despota Brankovič, kterému předtím zplundroval zemi.

               Co nám Lojzík Jirásků ovšem zamlčel a film to naopak ukazuje, je, že Hunyady neměl žádné zábrany verbovat do svého vojska i bývalé husity. To dělali v té době všichni vládci, například i císař Zikmund nebo Fridrich III. Byli to prostě v té době nejlepší zabijáci. I když jim ve filmu přisuzuje poměrně bezvýznamnou úlohu a nechává je v bitvě u Varny bojovat ne s děly ale s řeckým ohněm, ke kterému určitě neměli přístup (ale z hlediska atraktivity filmových obrazů je to určitě přínosné), minimálně naznačuje jejich význam – ve filmu dokonce svěřuje Čechům svého syna Ladislava. Ve skutečnosti použil Hunyady husity a jejich taktiku vozové hradby při tažení ke Kosovu poli v roce 1448. Ovšem taktika nevyšla, jak husité, tak Turci vyznávali defenzivní taktiku a neuměli útočit. A protože zásobovací cesty byly pro maďarskou armádu mnohem delší než pro tureckou, museli husité nakonec zaútočit, což neuměli a katastrofálně selhali.

               Čili seriál má potenciál, aby byl úspěšný. Je tu mnoho krve, mnoho sexu, troška romantiky, je zde zloduch, úklady, vraždy i láska. Čili se na něho samozřejmě podívejte, určitě se pobavíte. Jenom prosím neberte vážně jeho vzdělávací stránku. S historickými událostmi a osudy historických postav nakládá místy hodně volně a vše podřizuje jednomu cíli, a to je buzení maďarské národní hrdosti. Nic proti tomu, ale prostředky, použité v tomto seriálu, jsou poněkud sporné. 

               Všechny národy mají své hrdinské ságy. A potřebují je. Maďaři, potýkající se v současnosti s obrovskými ekonomickými problémy své rozkradené země, autoritativní vládou a všeobecně označovaní za kolaboranty s fašistickým moskevským režimem a za problémové děti v společnosti Evropských národů pak něco takového potřebují o to více. Otázka je, kde končí národně zbarvený hrdinský epos a kde už začíná propaganda. Zdá se, že v Petöfiho institutu v Budapešti v tom ještě nemají tak úplně jasno.

               1.srpna 1975, tedy před padesáti lety byl podepsán závěrečný akt Helsinské konference, která měla znamenat revoluční změny v soužití dvou evropských politických bloků – demokratického západu a pod sovětskou diktaturou žijícím komunistickým východem.

               Revoluční bylo už to, že se oba bloky rozhodly spolu hovořit, protože do té doby se jednalo spíš o konfrontaci a vyhrožování, zejména ze strany východního bloku, který se hned po druhé světové válce ještě pod vedení Josefa Vissarionoviče Stalina připravoval na pokračování války a dobytí západní Evropy a od tohoto plánu ho odradily pouze atomové zbraně v americkém arzenálu. Americký ochranný atomový deštník byl v té době nezbytně nutný, protože zatímco Sovětský Svaz získal svou atomovou zbraň už v roce 1949, Velká Británie provedla svůj první atomový test v roce 1952 a Francie v roce 1960.

               Tendence k diplomatické komunikaci s východním blokem rostla v šedesátých letech hned z několika důvodů. Byla to snaha oslabit americký vliv v Evropě, což bylo cílem zejména francouzského prezidenta Charlese de Gaulla a jeho nástupce Georgese Pompidoua (prezidentem 1969–1974). Západní vlády stály pod obrovským levicovým tlakem, který vrcholil v roce 1968 v masivních pouličních nepokojích zejména ve Francii a Itálii. Zejména francouzská komunistická strana byla v té době silná, její kandidát Jacques Duclois získal ve volbách 1969 21,3 % hlasů a jen o dvě procenta neprošel do druhého kola voleb. V západním Německu sílila sociálnědemokratická strana a v roce 1969 pak skutečně poprvé převzala moc – premiérem se po volbách 28.září 1969 stal Willy Brandt, usilující po celý život o komunikaci se Sovětským svazem (Brandt mluvil údajně velmi dobře rusky, když si ale vymohl osobní setkání s Leonidem Brežněvem 14. srpna 1970, zjistil šokován, že tento byl po reanimaci rok předtím prakticky neschopen komunikace – to aspoň tvrdí neoficiální zdroje). 12.srpna 1970 byla v Moskvě podepsána tzv „Moskevská smlouva“ o spolupráci, která uznávala mimo jiné německou hranici na Odře a Nise a existenci dvou německých států. Willy Brandt se ostatně snažil i o znormalizování vztahů s Polskem, slavným se stal jeho „Kniefall“, tedy pád na kolena u pomníku ve Varšavském Ghettu 7.prosince 1970 jako projev lítosti nad německými zločiny za druhé světové války. Za tyto své snahy dostal Brandt v roce 1971 Nobelovu cenu míru. I v Británii vládl v letech 1964–1970 a potom 1974–1976 labouristický ministerský předseda Harold Wilson. Ve Francii sice vládli Gaullisti čili konzervativci, ale i oni (Pompidou) usilovali o rozvolnění struktur NATO a vytlačení amerického vlivu. Američané sami, kteří se zapletli do války ve Vietnamu, měli jiné starosti. Evropa pro ně v té době představovala jen vedlejší jeviště.

               Iniciativa k jednání ale vyšla překvapivě ze strany komunistických stran východního bloku. 24. – 26 dubna 1967 se konala konference komunistických stran v Karlových Varech a odtud vyšlo „Vyhlášení z Karlových Varů“, které vyzývalo Západ k jednání. Důvod byl jednoznačný – ekonomické zaostávání východního bloku se už nedalo nadále zamlčovat a země RVHP potřebovaly nutně obnovit hospodářskou spolupráci se západem, aby se dostaly k určitým komponentům, které nebyly schopny samy produkovat.

               Intervence vojsk Varšavské smlouvy v Československu 21.srpna 1968 sice znovu zamíchala karty, vedla hlavně k postupnému oslabení komunistických hnutí v západní Evropě, ale nepřerušila už započatá jednání.

               17.března 1969 vyzvala západ k jednání tzv Budapešťská výzva a NATO reagovalo vyhlášením o připravenosti k jednání 11. dubna 1969. 9.května 1969 pak bylo zveřejněno memorandum finské vlády o připravenosti zorganizovat jednání ve svém hlavním městě Helsinky.

               Finsko se pro jednání nabízelo hned z několika důvodů, hlavní bylo ale že se jednalo sice o stát demokratický, ale se silnými ekonomickými i historickými vazbami na Rusko (jehož koloniální říše si tehdy říkala Svaz sovětských socialistických republik) a Finsko nebylo členem vojenských paktů (Varšavská smlouva a NATO), nýbrž vojensky neutrální zemí.

               10.prosince 1971 signalizovalo NATO připravenost k multilaterálním jednáním, trvalo ale na tom, že jednání se musí zúčastnit i USA a Kanada, tedy transatlantičtí členové Severoatlantické aliance. I když původním cílem komunistických zemí bylo právě tomuto zabránit, nyní tuto podmínku akceptovaly.  Mezitím totiž už sovětská diplomacie zaznamenala značné úspěchy, jako byla například ona už vzpomenutá Moskevská smlouva s Německem z roku 1970.

               Přípravná jednání probíhala v době mezi 28.listopadem 1972 a 8.červnem 1973 celkem čtyři. Samotná jednání se pak táhla po dva roky v Ženevě, zahájena byla 18.září 1973 a skončila 21.července 1975,

       Závěrečný dokument, který byl pak podepsán v Helsinkách 1.srpna 1975 měl několik hlavních částí.

1. svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,
2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly,
3. neporušitelnost hranic,
4. územní celistvost států,
5. pokojné urovnávání sporů,
6. nevměšování do vnitřních záležitostí,
7. respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,
8. rovná práva a sebeurčení národů,
9. spolupráce mezi státy v oblasti vědy, hospodářství a životního prostředí
10. poctivé plnění závazků mezinárodního práva.

Byla založena Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která měla ony dohodnuté body uvést do života.

Ve všeobecnosti se výsledky konference prezentovaly jako úspěch východního bloku. Sovětský Svaz dosáhl příslib hospodářské spolupráce čili zrušení sankcí a zákazu vývozu určitých strategicky důležitých technologií do zemí Varšavské smlouvy a slib nevměšování se do vnitřních záležitostí čili Západ se vzdal podpory prodemokratické opozice v komunistických zemích. Konečně byla i oficiálně uznána východní hranice Německa na řekách Odře a Nise, Německo se definitivně vzdalo rozsáhlých území, o které přišlo po druhé světové válce.

Čili šlo ve zkratce o potvrzení hranic sovětského vlivu a příslib hospodářské spolupráce za slib dodržování lidských práv v zemích východního bloku.

Ovšem sliby dané ohledně práva na sebeurčení národů a dodržování lidských práv nebral ve východním bloku nikdo vážně – otázka je, nakolik tyto sliby brali vážně vůbec politici Západu v Helsinkách a zda to nebyla jen zástěrka pro ekonomické zájmy. Právě během podpisu závěrů konference chtěla totiž Organizace svobodných Lotyšů v Helsinkách demonstrovat, aby poukázala na okupaci baltských států a porušování jejich práva na sebeurčení. Na žádost sovětských představitelů byli tito aktivisté zatčeni finskou policií už na letišti. Tento incident zabral ve finském tisku víc místa než zprávy o podpisu závěrů konference.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě neměla žádné výkonné orgány, nemohla tedy dodržování závěrů konference žádným způsobem kontrolovat ani sankcionovat jejich porušování. Tím pádem se stala naprosto bezzubou organizací, jakýmsi fíkovým listem pro další potlačování opozice v komunistických zemích. Výkonné předsednictví této organizace bylo ustanoveno až v roce 1995 a první zemí, které toto cirkulující předsednictví převzala, bylo Maďarsko.

Příslib dodržování lidských práv nebyl samozřejmě žádný z komunistických funkcionářů ochoten dodržovat, helsinská dohoda byla pro ně jen cár papíru, kterým se není třeba zabývat. V metodách prosazování komunistické diktatury a potlačování jinak myslících se nic nezměnilo a měnit nemělo. Komunisté si gratulovali k naivitě západních zemí, kde doufali v postupný přechod k státnímu kapitalismu. Jak už jsem psal, v době podpisu smlouvy vládly socialistické vlády v Německu, Rakousku, Švédsku či Velké Británii a tzv státní socialismus byl považován za budoucnost demokratických zemí.

Že něco soudruzi ve své bohorovnosti přehlédli, zjistili až v roce 1977. Pregnantní porušování dohod z Helsinek totiž vedlo k organizování disidentského hnutí v zemích komunistického bloku. Takzvané „protistátní“ aktivity, které se zde objevily, se všechny odvolávaly na porušování právě těchto dohod k jejichž dodržování se komunistické země svým podpisem zavázaly. Byla to „Charta 77“ v Československu či „Solidarnosc“ v roce 1980v Polsku. Dokonce i v zemích Sovětského svazu vznikal „helsinské výbory“ například na Ukrajině, v Bělorusku či v baltských státech. Tvrdý postup proti těmto hnutím, které v podstatě nevyžadovala nic jiného než dodržování závazných mezinárodních dohod, které jejich vlády podepsaly a zavázaly se tedy k jejich dodržování, strhl definitivně masku totalitě a otevřel oči i posledním naivním snílkům na Západě, kteří si mysleli, že se s komunisty dá politická situace deeskalovat prostřednictvím jednání a ústupků.

Toto zklamání z proradného jednání komunistů vedlo k oslabení prestiže levicově orientovaných vlád na Západě a pomohlo dostat se k moci „žralokům“, kteří jakékoliv ústupky a ekonomickou podporu zločinných východních systémů odmítali, jako byla Margaret Thatcherová ve Velké Británii (ministerská předsedkyně v letech 1979–1990) či Ronald Reagan (prezidentem v letech 1981–1989) v USA. I v Německu byli socialisté odvoleni a v letech 1982–1998 zde byla konzervativní vláda pod vedením Helmuta Kohla. Zejména nekompromisní politika dvojice Reagan/Thatcherová vedla k ekonomickému kolapsu východního bloku a změně politického systému.

Helsinská konference sice přinesla krátkodobé úspěchy komunistickým režimům, dlouhodobě ale znamenala začátek jejich pádu. A politika, to je běh na dlouhou trať.

               Před nedávnem jsem dočetl knihu Robertra Harrise o Cicerovi – vlastně jsou to knihy tři, trilogie, v níž je ale díky podrobným rešerším autora velmi dobře popsán zánik římské demokracie. Způsobilo mi to „deja vu“, jako bych viděl dnešní model vývoje politiky.

               Nejprve krátce o demokracii v antice pro ty, kteří se tím nezabývali. Ostatní mi to snad odpustí. V podstatě byly zde dva rozlišné typy demokracie (ono jich bylo v detailech samozřejmě víc, (přesto tvořily i v antickém světě jen menšinu) ale vybral jsem ty dva neznámější.

1. Athénský typ demokracie (demos kratos – vláda lidu) pracoval systémem, že každý občan má jeden rovnocenný hlas. Ten systém se podobal našemu dnešnímu s několika výjimkami – volit směli jen svobodní občané mužského pohlaví, tedy vyloučeni byli otroci, přistěhovalci a ženy. V obavách, aby na sebe někdo přemírou popularity nestrhl moc ve státě existoval dokonce princip tzv. „ostrakizace“, kdy občané mohli napsat na úlomky nádob jméno člověka, který podle jejich úsudku ohrožoval demokracii. Pokud se našlo 6000 takových hlasů, musel onen občan odejít do vyhnanství. Hlasovalo se nejen ve volbách do státních orgánů, ale například i o potrestání velitelů, kteří prohráli námořní bitvu a kvůli rozbouřenému moři nemohli posbírat mrtvoly padlých vojáků – a ti byli tímto soudem skutečně odsouzeni k smrti.

Tento systém byl vrcholně nestabilní, protože občané byli lehce manipulovatelní a vyhánění nejschopnějších lidé ze země nebo jejich popravování (závist jako motiv k negativnímu hlasování existovala už i tehdy) zemi taky neprospívalo. Proto tento systém demokracie prožíval časté krize a dlouho se neudržel. Aristoteles ho považoval za nejhorší ze všech politických systémů už proto že „hlupáci mají ve společnosti vždycky většinu“.

• Římský typ demokracie pracoval na jiném principu. Obyvatelstvo bylo rozděleno do pěti tříd, které hlasovaly odděleně. Volební obvody, takzvané „centurie“ (comitia centuriata) měly naprosto odlišný počet voličů. V některých centuriích bylo jen několik desítek či stovek bohatých voličů, v jiných byly desetitisíce chudých. Centurie hlasovaly odděleně a bylo třeba získat většinu ve většině z nich. Obyvatelstvo bylo rozděleno na několik tříd. První třída byli senátoři čili občané, kteří vlastnili víc než jeden milion sesterciů. V této třídě se nacházelo jen několik stovek mužů. Druhou třídou byli takzvaní jezdci s majetkem nad 400 000 sesterciů, bylo jich několik tisíc. Třetí třídou byla střední třída řemeslníků a drobných podnikatelů a majitelů zemědělské půdy, tedy sedláků, čtvrtá byli dělníci a pátá nezaměstnaný plebs odkázaný na milodary státu (rozdělování obilí). Protože byla povinna osobní účast na volbách, zúčastnili se jich většinou jen lidé žijící v Římě, sedláci z provincií se voleb nezúčastňovali, i když měli k tomu právo. V podstatě platilo, že když se obě horní třídy shodly na společných kandidátech, byly volby už rozhodnuty.  Tento systém byl mnohem stabilnější, protože rozhodující slovo měla majetná vrstva, která nebyla lehce ovlivnitelná, a navíc jí záleželo na celkové prosperitě státu, protože z toho profitovali i oni osobně. Prostě – nerozhazovalo se a nežilo se na dluh.

Existovalo ale ještě jedno dělení, a to na patricie a plebeje. Plebejci jako chudá a utlačovaná vrstva společnosti si vymohli úřad tribuna lidu, který mohl zákony vydané senátem vetovat, pokud se mu zdálo, že škodí prostému lidu. Tribunové mohli i sami navrhovat zákony, které byly schvalovány lidovým hlasováním – ve kterých měl pak každý občan jeden hlas.

Tento způsob demokracie přečkal pět set let. V době, kdy do politiky vstupoval Marcus Tullius Cicero – jako takzvaný „homo novus“ nový člověk, protože jeho rodina do té doby nezastávala nikdy žádný důležitý úřad, měla tato demokracie za sebou už pohnuté časy a dobu občanských válek a dvou diktatur Maria a Sully. Zejména Sulla výrazně omezil práva tribunů lidu, možnost přijímání zákonů lidovým hlasováním a privilegoval tak senát a vrstvu patriciů. Byl to poslední pokus stabilizovat demokratický systém – ovšem ta stabilizace proběhla silou a bezuzdným násilím, což systém samozřejmě v očích lidí zdiskreditovalo.

V téže době ale začal vzestup příznivce někdejšího konzula Maria Gaia Julia Caesara. Mariovci byli takzvaní populárové, (dnes jim říkáme populisté), kteří se snažili získat přízeň prostého lidu a s jeho pomocí se domoci vlády. Při volbě prostředků přitom nebyli zrovna vybíraví. Caesar se v tom projevil jako geniální manipulátor. Jeho cílem bylo od samého začátku demokracii zničit, odstranit a zavést autokratický systém, na jehož špici měl být samozřejmě on sám jak neomezený vládce. Použil k tomu následující metody, metody, které fungují skvěle i dnes. Jemu ale platí primát.

1. Zmobilizovat masy. Čili probudit u příslušníků nejnižších vrstev společnosti zájem o politiku (vzhledem k systému, kde nemohli lidé dolních tříd skoro nic rozhodnout, nebyli tito příliš politicky aktivní). Caesar jim dal představu, že oni jsou „hlas lidu“, který musí privilegovaní patriciové akceptovat – „musí lidu naslouchat“. A lid se dal koupit, jako třeba zákonem o bezplatném rozdělování obilí – samozřejmě že se na to musely najít finance, a to zadlužováním, vyvlastňováním bohatých a válkami spojenými s rabováním dobytého území.
2. Probudit nenávist vůči „elitám“. Elitami byli tehdy senátoři a jezdci. To nebylo nesnadné. Závist je věčná lidská vlastnost a popudit nemajetné proti „privilegovaným“ nebylo nic těžkého. Jestliže do té doby se senát a lid vzájemně akceptovali (zkratka SPQR – senatus populusque romanum – tuto symbiózu lidu a senátu symbolizovala), teď byli postaveni proti sobě. Společnost se podařilo úspěšně polarizovat, diskuse mezi oběma skupinami se staly nemožnými. Místo diskusí a hledání kompromisu nastala doba konfrontace.
3. Zvulgarizovat volební kampaně. Jestliže se dříve volební kampaň vedla učenými nekonečnými projevy (ale samozřejmě i podplácením a kupováním hlasů voličů) teď se začala vést brutálně. Protikandidáta Caesarova Bibula polili kýblem výkalů a kdykoliv chtěl vyjít z domu, ohrožovali ho a házeli na něho špínu, že si nakonec netroufal vyjít z domu. Tehdejší hanopisy i někteří současní autoři popisují Bibula jako hlupáka, ve skutečnosti se jednalo o velmi schopného člověka (což dokázal jako velitel loďstva v čas občanské války), kterého bylo prostě třeba násilím umlčet. Řeč předvolebních kampaní se zvulgarizovala, nejednou byli nežádoucí kandidáti zbiti nebo dokonce i zabiti.
4. Přenesení moci na lidová shromáždění. Caesar neváhal umožnit přechod patricije Publia Clodia Pulchera z patricijského do stavu plebejců jen aby mohl přijmout jako lidový tribun zákony lidovým hlasováním. Clodius, člen staré patricijské rodiny, ale osoba zapletená do skandálů a známý svým výtržnictvím a alkoholismem) byl přitom zapřisáhlým nepřítelem demokraticky smýšlejících senátorů – zejména Cicera, kterého svým zákonem přijatým lidovým hlasováním poslal do vyhnanství. Caesarovi se tak podařilo výrazně oslabit demokratickou opozici.
5. Ovládnutí sdělovacích prostředků. To zní z dnešního pohledu směšně, ale tehdy žádné nebyly. Caesar vymyslel noviny, ve kterých zveřejňoval diskuse a přijímání zákonů v senátu – samozřejmě byly tyto zprávy modifikovány jeho pohledem na věc.
6. Nakonec, když se mu senát vzepřel – neváhal použít ani armádu. Ta mu byla oddaná, protože s ním zažila slavná vítězství, a hlavně byla skvěle vycvičená a zocelená bojovými zkušenostmi. V rozhodující bitvě u Farsalu sice měla senátní armáda, vedená Pompejem Magnem, početní převahu, ale proti Caessarovým zabijákům neměli rekruti čerstvě naverbovaní do Pompejovy armády žádnou šanci.

Je zajímavé, jak se i z odstupu dvou tisíc let liší pohledy na ničitele římské demokracie. Zatímco Harris v něm vidí démona, vidícího jen svůj vlastní vzestup k absolutní moci, jiná spisovatelka Colleen Mc Cullough v něm ve své pentalogii vidí hrdinu zodpovědného za vzestup Říma a všechny jeho soupeře označuje ve svém románu za neschopné hlupáky. Takže ani ničitelé svobody se nemusí bát, že by byli v budoucnosti hodnoceni výhradně negativně. Pro mnohé budou hrdiny.

               Diktátoři vždycky najdou dostatek lidí, kteří jsou v demokratickém systému neúspěšní nebo si to aspoň myslí a jsou ochotni sloužit člověku u něhož stačí poslušnost k tomu, aby se domohli velké kariéry. Někteří to budou dělat z čistého prospěchu, jiní z přesvědčení, že sloužit „géniovi“ je dobré, jiní si budou dokonce myslet, že tím dělají něco dobrého pro svou zemi.

               Caesarovi se demokracii zničit podařilo. A tak důkladně, že ani jeho smrt nedokázala už starý systém zachránit. Trvalo bezmála dva tisíce let, než se podařilo znovu nastolit demokratický systém vlády s dodržováním lidských práv.

               Jak jednou demokracie padne, je velmi těžké ji obnovit. To vidíme i u nás, jak je naše demokracie po čtyřiceti letech komunistické diktatury stále slabá a zranitelná. A noví diktátoři, kteří touží po moci, ale nemají zájem na férových volbách, se derou k vládě nejen ve vratkých demokraciích postkomunistického světa, ale i v demokratických baštách jako byly vždy USA. Metody se nezměnily, jen se přizpůsobily současným podmínkám. A lidé zůstávají stále stejní. Aristoteles nebyl rozhodně žádný hlupák.

               Možná bude ten článek jen pro opravdu historické fanoušky, ale neodpustím si trošku osvětlit poměry po první světové válce, které vedly k naprosté hospodářské nestabilitě a kterých bylo Československo – i díky restriktivní finanční politice ministra financí Rašína (ale nejen proto) ušetřeno. Zato Rakousko a zejména Německo dostaly této hospodářské katastrofy ochutnat víc než dost, což vedlo později k jejím sympatiím k fašismu a nastolení autoritativních systémů ( v Rakousku klerofašistický nebo jinak řečeno „stavovský stát“ a v Německo nacistickou diktaturu.

               Peníze jsou v každém státě „vždycky až na prvním místě“. O peníze jde především, odkdy byly kdysi v dávném starověku vymyšleny. A stabilní stát potřebuje i stabilní spolehlivou měnu. Rakousko – Uherská monarchie měla v tomto ohledu starou a velmi pozitivní tradici.

               Reforma Marie Terezie (i když já za ní cítím ruku jejího manžela, finančního génia Františka Štěpána) z roku 1748 zavedla v habsburských zemích takzvaný konvenční tolar.

Ten byl pak díky vídeňské smlouvě s Bavorskem zaveden ve střední Evropě. Z jedné marky stříbra 233,85 gramů se razilo 10 tolarů. Mince vážila 28 gramů a měla čistotu kovu 83,3 procenta (zbytek byl doplněn mědí). Jeden tolar odpovídal stu krejcarů. I krejcary byly raženy částečně ze stříbra, částečně ale i z mědi. Ne podle nominální hodnoty – čest i sedm krejcarů byly raženy ze stříbra třicetikrejcarová mince z mědi.

               Že se jednalo o velmi kvalitní a žádanou minci svědčí například i to, že veškerý import stříbra do vzdáleného Ománu se konal jen na základě dovozu těchto mincí. V nově vznikajících Spojených státech amerických byla mince s těmito parametry 6.července 1785 pod jménem americký dolar zavedena jako národní měna a platí tam dodnes.

               Tolar se rovnal dvěma zlatým a udržel se až do roku 1858. Tehdy došlo pod tlakem potřeby synchronizovat měnu s nově vznikajícím mocným německým sousedem opět vídeňskými smlouvami k reformě. Měnou byl určen jednotkou měny jeden zlatý – z jedné libry stříbra se razilo 45 zlatých, čistota byla opět oněch 83,5 procenta – šlo tedy jen o sladění měny s německou markou, což mělo usnadnit obchod mezi oběma zeměmi. Měna pod jménem „zlatý“, „gulden“ nebo „forint“ se udržela až do roku 1892, kdy došlo k další reformě a Rakousko přešlo ze zlatého na korunu. Jeden zlatý odpovídal dvěma korunám, až do roku 1900 byly akceptovány obě měny. Jedna koruna měla sto haléřů.

               I ona koruna byla velmi kvalitní mincí (i dnes ji sběratelé velmi rádi zařazují do svých sbírek.) Jedna koruna obsahovala 5 gramů 83,5procentního stříbra, Pětikoruna, jako největší stříbrná mince pak byla ražena z 24 gramů stříbra.

Od deseti korun už byly mince zlaté, stokoruna obsahovala jednu unci, tedy 33,875 gramů 90procentního zlata. Dnes se prodává za dva a půl tisíce eur.

               Mince byly raženy odděleně v Předlitavsku (Rakousku s českými zeměmi) a Zalitavsku (Uhersku), bankovky byly vydávány centrální bankou společně pro obě části mocnářství. Zajímavým detailem je možná, že na přední – rakouské – straně, byl text psán v němčině, češtině, polštině, rusínštině, italštině, slovinštině, chorvatštině, srbštině a rumunštině, zadní strana – Uherská – obsahovala vedle uherského erbu text pouze v maďarštině – slovenština se tedy na bankovkách nepoužívala.

               Po vypuknutí první světové války byly jak Německo, tak Rakousko přinuceny díky obrovským nákladům na válku zlatý standard. Což vedlo k zvýšení objemu oběživa a snížení hodnoty peněz. Pravá katastrofa však vypukla až po válce. Německo a Rakousko patřily k poraženým zemím a byly nuceny platit velké válečné reparace. Ty peníze prostě nebyly k dispozici a tak se roztočily rotačky tiskáren a peníze se tiskly.

               Rakousko mělo po první světové válce hned několik obrovských problémů.

1. Ony válečné reparace, které mělo platit vítězným mocnostem
2. Velký deficit státního rozpočtu. Rakousko a zejména Vídeň bylo vlastně jakýmsi úředním centrem obrovské říše. Pro malý  zbytkový rakouský stát byla úřednický aparát naprosto předimenzovaný. Jenže propustit desetitisíce lidí si v oba vě ze sociálních nepokojů nová republika netroufala.
3. Subvencování cen potravin ze státního rozpočtu. Zásobování měst, zejména pak Vídně potravinami bylo velmi problematické – zemědělským zázemí bývaly Uhry, stejně jako průmyslovým české země. Toto oboje teď odpadlo, proti rostoucím cenám potravin se vláda snažila působit vydáváním dalších a dalších peněz.
4. Snižování zlatých rezerv státu. Rakousko platilo za dovážené zboží, které dřív proudilo mezi zeměmi mocnářství zlatem ze zlatých rezerv centrální banky, i to vedlo k dalšímu znehodnocení měny.
5. Spekulace  na burze, vedly ke nekontrolovatelným skokům hodnoty peněz, rakouská republika neměla dost finančních rezerv, aby se spekulantům dokázala bránit.
6. Zpočátku byla inflace podporována vládou, která si od ní slibovala hospodářské oživení „útěk k hodnotám“ čili nákupu zboží místo spoření – tento efekt byl ale jen velmi krátkodobý.
7. Rakušané chápali vznik svého zbytkového státu jen jako přechodné opatření, jejich cílem bylo připojit se k Německu. Sami nepovažovali nový stát za schopný přežití, což vedlo k odlivu kapitálu. Tento pocit měl dlouhé trvání, teprve v sedmdesátých letech dvacátého století díky hospodářským úspěchům vlády Bruna Kreiskeho i úspěchům sportovním, jako vítězství Franze Klammera na olympiádě v Innsbrucku či vítězství rakouského fotbalového národního týmu nad Německem v argentinské Cordobě v roce 1978 se poprvé většina obyvatel území Rakouska necítila být Němci, ale Rakušany.

Ve strachu z toho, že by mohly být strženy do stejné inflační spirály, začaly následnické státy kolkovat (správněji razítkovat) bankovky, které se nacházely na jejich územích. Začalo s tím už v lednu 1919 Království Srbů Chorvatů a Slovinců, tedy pozdější Jugoslávie, v únoru se přidalo Československo. Od března tedy byl „Deutschösterreich“ jak se tehdejší zbytkové Rakousko nazývalo, přinuceno razítkovat své bankovky taky.

Československo zůstalo díky ministrovi Rašínovi dlouho u zlatého standartu, tedy u předválečného měnového systému. To vedlo ovšem k odlivu peněz (zahraniční banky si československé koruny ukládaly jako devizy místo zlata a československý turista byl povinen si peníze, které do ciziny přivezl ihned vyměnit z místní měnu) a k deflaci s nedostatkem hotovosti. Mimochodem vytvoření takzvané „komise na ověřování majetku“ bylo sice z praktického hlediska nesmyslem, vedlo ale k tomu, že obrovská množství peněz válečných spekulantů nepřicházela do oběhu nebo jen velmi pomalu – nikdo nechtěl být příliš vidět, aby k němu ona komise nepřišla. Rašínův nástupce Karel Engliš tedy zlatý standard v roce 1923 ihned opustil, ale pozitivní efekt už nastal, československá měna byla stabilizována a stabilní zůstala, Češi milují svou korunu ještě i dnes a jsou ochotni si za ni připlatit. Jak banky tak pojišťovny jim tahají z kapes peníze za přepočet kurzu vůči Euru, ale to Čechům nevadí, zřejmě si to můžou dovolit. Ostatně jako jediní zůstali u původního rakouského názvu své měny – koruna. Maďaři a Poláci se vrátili ke zlatému (zloty, forint) Jugoslávci zavedli dinár (Slovinci pak zřejmě z nostalgie za starým Rakouskem tolar, Rumuni leva (Češi taky uvažovali, že by se nová měna mohla jmenovat „Lev“) a Rakušáci se nakonec rozhodli pro Schilling – ale o tom dále.

Výsledkem všech těchto faktorů působících po rozpadu mocnářství v roce 1918 bylo, že v srpnu 1922 byl poměr zlaté koruny ke koruně papírové 1: 14 400.

Rekordu dosáhla inflace právě v srpnu 1922, kdy byla 129 procent za měsíc. Německo bylo ostatně postiženo hyperinflací ještě mnohem hůř než Rakousko. Jestliže v říjnu 1921 klesla hodnota marky na setinu předválečného kurzu, v říjnu 1922 to byla už jen tisícina.

V červenci 1923 dosáhla cena jednoho amerického dolaru bilión marek a 15. listopadu 1923 pak rekordního kurzu 4,2 biliony marek za dolar. Z této doby znají filatelisté poštovní známky s nominální hodnotou v stovkách miliard marek.

Problémy této doby popisuje sugestivně ale i vtipně Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“ Teprve pak byla v Německu zavedena takzvaná „Rentenmark“, zvaná taky „obilní marka“ v kurzu jedna nová marka za jeden bilion marek starých.

V Rakousku nedošlo až k takovému extrému díky kancléři Ignáci Seipelovi. Ten se snažil ze všech sil situaci stabilizovat. 16.září 1920 vstoupilo Rakousko do Společnosti národů. 4.října 1922 pak byly podepsány takzvané „ženevské protokoly“ mezi Rakouskem a Velkou Británií, Francií, Itálií a Československem. Rakousko obdrželo na stabilizaci svého hospodářství kredit ve výši 650 milionů zlatých korun (který pak splácelo až do sedmdesátých let) zato se ale zavázalo jednak skončit s iniciativami vedoucími ke spojení s Německem, bylo tedy přinuceno k samostatnosti. Dále mu byl vnucen stabilizační plán s reformami vedoucími k stabilizaci rozpočtu. Následkem bylo masové propouštění a vzestup nezaměstnanosti – ta mezi válkami v Rakousku dosáhla v roce 1930 až 25 procent a byla jednou z příčin sympatií rakouského obyvatelstva k ideologii jejich rodáka působícího v Německu – Adolfa Hitlera. Příjmy z tabáku a cel byly zálohovány věřitelům. Až do 30.7.1926 dohlížel na dodržování sanačního plánu generální komisař Alfréd Zimmermann z Nizozemí.

Nicméně v důsledku stabilizace měny se Seipel rozhodl provést měnovou reformu. Opustit zdiskreditovanou korunu a zavést novou měnu, volba padla na Schilling.

Ironií osudu odhlasoval rakouský parlament tuto změnu 20. prosince 1924, měsíc po Seipelově rezignaci. Schilling byl zaveden od 1.března 1925 a odpovídal 10 000 korunám. Měl sto grošů čili jeden groš byl 100 korun.

Díky přísné restriktivní měnové politice se stal tvrdou měnou, přezdívalo se mu „alpský dolar“.

Šilink zůstal Rakušanům do „Anschlussu“ v dubnu 1938. Pak byla zavedena říšská marka, která byla Rakušanům vyměněna v pro ně výhodném kurzu 1,5 ku 1. O rok později Hitler k Čechoslovákům tak shovívavý nebyl, tam se měnila marka k československé koruně 1:10 i když byla hodnota československé koruny podstatně vyšší.

K Schillingu se Rakušané vrátili po válce, už ale nebyl ze stříbra, ale z niklu, nicméně se podařilo po počátečních hladových letech ekonomiku i měnu stabilizovat.

Schilling sloužil až do zavedení Eura v roce 1999 – hotovost od roku 2002 (i když byl od 1.července 1976 pevně vázán na německou marku v kurzu 7:1, čili Rakušané se v podstatě vzdali vlastní emisní politiky – Rakousko přistoupilo k EU, jehož bylo Německo zakládajícím členem, až v roce 1995) a Rakušané na něj sentimentálně vzpomínají dodnes – i když si naprostá většina uvědomuje výhody společné evropské měny, které jejich peněženkám přináší.

Schilling byl ale „Erfolggeschichte“ rakouské státnosti.

Bitva u Pávie

               Jsou bitvy, které změní chod dějin na na celá staletí. Většinou je to při střetnutí velmocí, přičemž jedna z nich tímto střetem na dlouhou dobu ztratí svou sílu a musí uvolnit místo té druhé. Je otázka, jak by se vyvíjely světové dějiny, kdyby střet dvou armád u lombardské Pávie, který se odehrál před 500 lety 24. února 1525  dopadl podle očekávání a znamenal definitivní triumf francouzské moci v Itálii. V podstatě nikdo nic jiného nečekal a šance římského císaře Karla V. na obhájení své svrchovanosti nad severní Itálií, která byla stejně už po celá staletí jen čistě formální byly tak minimální, že by se dnes v sázkové kanceláři pohyboval kurs někde okolo 1:100. Kdo by si tehdy vsadil, mohl se stát boháčem, jenomže tehdy bookmakeři ještě nebyli.

               Není každodenní záležitostí, že najde válečné vraždění své zobrazení ve vnitřní výzdobě kostela. V Pávii to tak je, bitva je znázorněna a fresce kostela San Theodoro.

               Bitva u Pávie byla vyvrcholením  určitého vývoje posledních desetiletí, znamenala definitivní konec francouzské kavalerie jako rozhodující vojenské síly a prosadila definitivně sílu palných zbraní. Středověk v tento den na válečném poli definitivně skončil, začal novověk.

               Francouzi od konsolidace vlastního stoletou válkou rozvráceného státu lstivým a bezohledným králem Ludvíkem XI začali hned pokukovat po bohaté Itálii jako lákavé oběti a kořisti. Od konce patnáctého století podnikli několik pokusů Itálii ovládnout, což mělo za následek tvorbu různých protifrancouzských koalic, které se s rozdílnými úspěchy francouzské invazi bránily. V roce 1494 vpadl do Itálie Ludvíkův 24 letý syn Karel. Karel VIII sice nebyl bůhvíjaký rek, byl malý, neduživý a následkem obrny kulhal, o to větší ale byla jeho ctižádost. Vzpomněl si, že v roce 1442 Aragonci vyhnali z Neapole francouzský rod Anjou a rozhodl se tuto křivdu napravit. Propochodoval víceméně bez odporu Itálií a zbavil trůnu král Alfonse II. Jenže pak musel před novou koalicí z Neapole prchat a po cestě mu celá armáda zemřela na zcela novou nemoc – Syfilis, který proto dostal jméno francouzská nebo neapolská nemoc.

               Tento neúspěch se pokusil korigoval Karlův nástupce Ludvík XII ale ani on se v Miláně trvale neudržel – navíc se tehdy od Milána oddělila severní část vévodství a hledala ochranu před Francouzi ve švýcarském spříseženstvu – tak vznikl kanton Tessin s Luganem a Locarnem. Ludvíkův syn Fratišek I. vpadl do Milánska hned poté, co svého otce na trůnu následoval tedy v roce 1515 a podařilo se mu ho dobýt. Ovšem už v roce 1521 ho odtud vypudil nový císař Karel V, který se spojil s papežem Lvem X z rodu Medicejských.

               Karel s Františkem se utkali i ve volbě nového císaře. Poté, co císař Maximlián, známý jako „poslední rytíř“ v roce 1519 zemřel, ucházel se o uprázdněný trůn jednak jeho vnuk devatenáctiletý Karel a dvaceti pětiletý František. Díky úplatkům, na které Habsburkovi půjčily peníze bankovní domy Fuggerovců a Welserovců z Augsburku, byl zvolen Karel. Ten tak vládl v Německu, Burgundsku i ve Španělsku a Františkovi bylo v tom obklíčení trochu úzko.

               Koncem roku uzavřel spojenectví s novým papežem Clemensem VII a benátskou republikou a 26.října vtáhl do Milána. Nepoddalo se mu ale celé vévodství, některá města, jako Pavia, zůstala věrná císaři. 1.listopadu ji Francouzi začali obléhat. Byla to obtížná akce, Pavia platila už v časech Karla Velikého jako nedobytná, proto byla i hlavním městem Langobardského království a bránil ji kontingent 6000 vojáků. Císař musel jednat a poslal Pavii na pomoc armádu pod vedením neapolského vícekrále Charlese de Lanoy.

               Taktika obou armád byla naprosto rozdílná. Francouzi stále spoléhali na sílu obrněné těžké jízdy, i když  jim po boku stála i pěchota se střelnými zbraněmi. Císařští pak spoléhali na pěchotu ozbrojenou arkebuzami – těžkými puškami, které sice byl těžkopádné, ale jejich koule dokázaly na sto metrů prorazit brnění útočících jezdců. Jejich taktiku kdysi vymyslel dědeček mladého císaře Karla Maximilián. Byla to tak nějak z nouze ctnost. Poté, co se oženil s dědičkou burgundského vévodství Marií, vznesl na tuto zemi nároky i francouzský král Ludvík. Maximilián správně pochopil, že burgundské měšťany naučí dřív střílet než jezdit na koni a vymyslel defenzivní taktiku tercií, kdy střelci z arkebuz nebo mušket pod ochranou pikanýrů s dlouhými  píkami ostřelovali útočnou jízdu, jež se marně snažila prorazit přes hroty pík zaražených do země. Tato taktika přinesla Maximiliánovi vítězství a ono burgundské vévodství, ovšem platila jako defenzivní. Tercie byly sice proti útokům jízdy velmi odolné, ale těžkopádné a prakticky neschopné manévrování nebo dokonce útoku.

               Taktiku falangy s dlouhými píkami používali Švýcaři. V této formaci byli schopni i zaútočit a dokázali to v roce 1477 u Nancy, kdy ukončili expanzivní plány i život burgundského vévody Karla. Jenže při útocích na tercie složené z pikanýrů a arkebuzníků si vylámali zuby. To pocítili bolestivě v bitvě u Bicoccy v roce 1522 a tato porážka jim ještě seděla v kostech. 3000 Švýcarů se nacházelo ve francouzském vojsku a byli to oni, kdo se z bitvy zachránili – poučeni utekli včas.

               Císařská armáda, která dorazila k Pavii byla ovšem v nezáviděníhodné situaci. Císař opět jednou neměl peníze, aby platil svým vojákům žold. To byla jeho chronická slabina a to navzdory tomu, že z Ameriky proudily tuny zlata a stříbra – vždyť jen o čtyři roky dřív v roce 1521 dobyl Cortéz aztécký Tenochtitlan. Ovšem navzdory obrovským množstvím drahých kovů, které v Evropě způsobily nekontrolovatelnou inflaci a prakticky vedly k zániku rytířského stavu, bylo Španělsko stále na hranici platební neschopnosti (ostatně za Karlova syna Filipa muselo Španělsko až třikrát vyhlásit státní bankrot. Toto španělské hospodářství je dodnes důkazem, jak se dá i největší bohatství beze zbytku rozfofrovat, když se hospodaří bez rozumu. Kromě finančním problémů musel Karel zápasit i s rozmáhající se reformací Martina Luthera a právě v letech 1525 a 1526 vypukla selská válka, která zdevastovala celé jižní Německo. Karel měl tedy starostí nad hlavu, Itálie se ale nehodlal vzdát.

               Armáda de Lannoye byla tedy špatně placená a hladová a její bojová morálka byla pod psa. Dezerce byly na denním pořádku, Lannoy byl rád, že k Pavii přivedl aspoň 25 000 vojáků. František byl o situaci v nepřátelském vojsku dobře informován. Věděl, že císařští dlouho nevydrží, jejich armáda se spíš dřív než později rozpadne. Zvolil tedy obrannou taktiku a své vojsko stáhl d opevněného tábora u hradu Mirabello.

               Lannoy věděl, že je víceméně ztracen.  Z naprostého zoufalství se rozhodl na francouzský tábor zaútočit. S tím nemohl počítat skutečně nikdo, kdo se trochu vyznal v tehdejším válečnictví. Císařští zaútočili v noci na 24 února (byl to den 25.narozenin císaře) na francouzský tábor a podařilo se jim prolomit opevnění a vniknout do tábora. Současně zaútočili vojáci pavijské posádky. Framcouzi měli ovšem navzdory překvapení dost času se zformovat. František dostal své jezdce do útočné formace, ale v tom okamžiku na ně zaútočili císařští arkebuzíři  a dobyli předhradí Mirabella. Jízda v čele s Františkem zaútočila na císařské pěší útvary, ale bez úspěchu. Proti útokům jízdy byly tercie, jak už jsem psal, velmi odolné. Už tím, že byli Francouzi přinuceni k útoku, vlastně prohráli. Palba decimovala jezdce, 1500 baskických střelců z arkebuz proniklo až do centra francouzského vojska, kde se nacházel sám král. Ve snaze zachránit panovníka, pod nímž byl zastřelen kůň, zahynuli příslušníci nejvyšší francouzské šlechty, velitel jízdy admirál Bonnivet, vévoda Luis II de Trémouille, maršál Thomas de Fox, Jacques II de Chabennes nebo Richard de la Pole. Sám král a s ním celá řada vysokých hodnostářů včetně navarrského krále Jindřicha II upadla do zajetí.

               Zatímco ztráty přiznané vítěznou císařskou stranou kolísají od tisíce do 5000 padlých as zraněných, ztráty Francouzů se překvapivě shodují skoro ve všech historických zdrojích. Podle nich padlo 10 000 – 12 000 vojáků a dalších 9000 bylo zraněno nebo zajato. V podstatě tak byla zničena celá francouzská armáda.

               Triumf byl o to větší, že byl naprosto nečekaný a změnil taktiku válečnictví na dalších sto let. Jízda sesedla z koní a v armádách budoucnosti hrála jen podpůrnou vedlejší úlohu, hlavně úlohu průzkumu bojišť. Z těžkého brnění se stalo jen dekorativní s prsními pláty a brzy zmizelo zcela – bránilo vojákům v pohybu a před kulkami z arkebuz nebo Mušket stejně nechránilo. Teprve švédský král Karel Gustav dokázal taktiku pěších tercií skládajících se z pikanýrů a mušketýrů změnit a zmodernizovat, což přineslo Švédsku v sedmnáctém století velmocenské postavení, zlomené až porážkou u Poltavy v roce 1709.

               František byl Lannoyem dopraven do Madridu, kde byl přinucen v roce 1526 podepsat mírovou smlouvu. Tu sice nedodržel a po své propuštění ihned znovu zahájil válečné akce, ale jeho síla byla nalomena a Itálii už nikdy nedobyl. Nebylo z čeho brát. Ono vycvičit nové desetitisíce jezdců je dlouhodobá záležitost, pokud je vůbec možná. 5 srpna 1529 byl konečně uzavřel mír mezi francouzským králem a císařem Karlem. Byl to takzvaný „dámský mír, protože ho dojednaly v zastoupení obou panovníků, císařovy tety Markéty Rakouské a Františkovy matky Luisy Savojské. Nejhůř dopadl papež Klemens VII. Protože se s Francouzi spojil, stal se Řím cílem plundrujících císařských armád, které se ani po svém epochálním vítězství u Pavie nedočkaly svého žoldu. Nakonec se zoufalí vojáci rozhodli vzít Řím útokem, podařilo se jim hradby města 6.května 1527 překonat a následovalo tzv „Sacco di Roma“, několikatýdenní plenění Říma, které svou brutalitou překonalo i řádění Vandalů v roce 455. Papeži se podařilo díky statečnosti jeho švýcarské gardy (daru Františka I.) utéct před zuřícími žoldnéři (z nichž mnozí byli protestanti a papeže by si tedy rádi vychutnali) do Andělského hradu, kde pak přečkal hrůzy, které díky jeho nerozvážné politice postihly „věčné město.“

               Bitva u Pávie měla tedy hned několik revolučních významů.

               Rozhodujícím způsobem změnila způsob válčení a válečnou taktiku.

               Na dvě stě let přenechala moc v severní Itálii Španělům a po vymření španělských Habsburků Rakušanů, kteří se zde udrželi až do roku 1859, v roce 1849 se zde tedy mohl proslavit slavný český generál Josef Václav Radecký z Radče u Custozy, díky čemuž vznikla slavná melodie Radeckého pochodu.

               Francie, sahající po velmocenské pozici v Evropě, byla vržena zpět, znovu začala ohrožovat sousedy na své západní hranici až za Ludvíka XIV a definitivně tuto hranici prolomila až po francouzské revoluci pod vedením císaře Napoleona.