Category: Historie

Fridrich Barbarossa – vrchol středověku

Tato impozantní postava vrcholného středověku se narodila koncem prosince 1122, tedy před devíti sty lety. Fridrich I z rodu Štaufů ovlivnil podstatným způsobem vývoj evropské společnosti a zůstalo po něm hodně památek, od portálu dómu ve Wormsu až po město Kaiserslautern, které sám založil. „Rudovouse“ jak zněla jeho přezdívka podle bohatého zrzavého plnovousu zná každý, komu není historie Evropy úplně fuk. Stal se symbolem německé velikosti, ne nadarmo jeho sochu umístili i na památníku věnovaném císaři Vilémovi I. v Kyffhausu, kde sedí novodobý císař na koni přímo nad portrétem Barbarossy.

Památník v Kyffhausu

Fridrich I. se stal symbolem velikosti a moci. Jak to dokázal?

               Narodil se symbolicky v roce, kdy byl podepsán Wormský konkordát, tedy smlouva o spolužití církevní a světské moci. Soužití hodně problematického, které poznamenalo neustálým politickým bojem celou dobu jeho vlády. Musel bojovat o udržení autority císařství a dělal to s velkým přehledem a šikovností. Že nakonec jeho rod tento boj prohrál, bylo dáno tím, že jednotlivé osobnosti na císařském trůně bojovaly proti instituci, která byla odolnější a představovala stabilnější kontinuitu moci. Navíc tato historická doba přinesla nevyhnutně boj císařské moci proti stále sebevědomějšímu bohatému měšťanstvu toužícím, zejména v Itálii, po autonomii a papežové tuto slabinu centrální moci poznali a nekompromisně využili. V roce 1268 byl v Neapoli popraven Barbarossův prapravnuk Konradin, čímž rod Štaufů vymřel a papežové slavili velké vítězství.

               Původ rodu byl skromný. Nepatřili k „říšským mocným“, tedy k vévodským rodům v Německé říši. Do velké politiky vstoupili Štaufové v roce 1077, kdy si německá knížata zvolila švábského vévodu Rudolfa z Rheinfelden protikrálem proti vládnoucímu Jindřichovi IV.

Erb rodu Štaufů

Jindřich zato sesadil Rudolfa z hodnosti vévody švábského a pověřil touto funkcí Fridricha z loajálního hraběcího rodu Štaufů. Když pak Rudolf o tři roky později v boji proti císaři Jindřichovi padl, etablovali se Štaufové ve Švábsku, tedy na jihozápadě Německa, jako vládnoucí vévodská rodina. Navíc se Fridrich mohl oženit s císařovou dcerou Agnes a přiženil se tak do císařské rodiny. To mělo mít v budoucnosti velký význam, protože němečtí magnáti dbali při volbě svého panovníka často na dědičný princip. Agnes se poté, co Fridrich v roce 1106 zemřel, provdala v druhém manželství za rakouského vévodu Leopolda III. z rodu Babenberků, později prohlášeného za svatého. S ním měla rovněž několik dětí, takže Štaufové a Babenberkové byli nevlastní sourozenci – to byl základ úzké spolupráce obou rodů a vzestupu Rakouska – do té doby pouhé pohraniční marky bránící říši před zlými Maďary.

               Už v roce 1125, když Jindřichem V. vymřela sálská dynastie, kandidoval Barborossův otec Fridrich na římského krále – byl přece švagrem posledního panovníka. Církevní opozice, která se bála pokračování církvi nepřátelské politiky sálských králů, zvolila saského vévodu Lothara III. Ten udělal ve vztahu k církvi několik fatálních chyb. Zaprvé si nechal svou volbu potvrdit papežem, z čeho papežové hned odvodili své právo schvalovat volbu i budoucích německých králů. Dále v Římě vykonal maršálskou službu papeži, kdy vedl za uzdu jeho koně a poté mu podržel při sesedání třmen, což byla služba leníka. A konečně dovolil sepsat v Lateránu nápis, který ho označoval na papežova leníka.

               Štaufové se s porážkou v královské volbě nesmířili a nechali zvolit proti Lotharovi mladšího Fridrichova bratra Konráda protikrálem. Po mnoha letech bojů se ale museli štaufští bratři v roce 1135 pokořit. V roce 1137 ale Lothar bezdětný zemřel a při nové volbě se podařilo prosadit Konráda na královský stolec. Konrád III. zemřel v roce 1152. Jeho starší syn Jindřich zemřel třináctiletý a mladší Konrád byl teprve malý šestiletý chlapec. Král si dobře uvědomoval, že by dítě nedokázalo v mocenském boji obstát a rozhodl se vybrat svého nástupce – svého synovce, stejnojmenného syna svého staršího bratra Fridricha, Fridricha – Barbarossu.

               Byla to skvělá volba. Fridrich byl jako třicetiletý zralý muž, byl vnukem Agnes, sestry posledního císaře sálské dynastie ale i syn Judith z rodu Welfů. Tento rod bavorských vévodů byl v německé politice dominantní a hlava tohoto rodu, Jindřich černý, ženatý s dcerou zemřelého krále Lothara III. Gertrudou, si mohl dělat rovněž nároky na královskou korunu. Fridrich na konci roku 1151 zprostředkoval mírovou smlouvu mezi svými strýci králem Konrádem a vévodou Welfem VI., která byla pro Welfa výhodná. Přesto si byl Fridrich vědom nebezpečí ze strany mocných Welfů, a proto se čtrnáct dní před smrtí krále Konráda setkal s Jindřichem Lvem, synem Jindřicha Černého a současnou hlavou tohoto roku a přesvědčil ho, aby nekandidoval. Za to dostal Jindřich příslib vévodství Bavorského (saské už měl) a práva investitury početných biskupství.

Území ovládaná Jindřichem Lvem z rodu Welfů

               Po vítězství v královské volbě Fridrich pouze „informoval“ papeže o svém zvolení a dával si dobrý pozor, aby hlavě církve nedal záminku, která by ji dala důvod volbu schválit. Fridrich si byl po celou dobu své vlády vědom nebezpečí které vycházelo z ambiciózních pontifiků, toužících po světovládě a snažil se tyto jejich snahy eliminovat. Už v roce 1153 ratifikoval v Kostnici zákon, který stavěl „honor regni“ na stejnou úroveň jako „honor papatus“.

               Fridrich byl člověk rozhodný, cílevědomý, vědomý si svého majestátu a podle potřeby i krutý. Když jel na svou korunovační cestu do Říma, vyžadovali po něm občané Verony poplatek za průjezd. Argumentovali tím, že ještě není korunovaný císař a nemá tedy na patřičnou úctu spojenou s tímto titulem právo. Barbarossa slíbil zaplatit a když si do jeho tábora pro peníze přišli, dal je oběsit. Když jeden argumentoval, že je ve vzdálené linii s císařem příbuzný, uznal Barbarossa jeho urozenost a nechal ho pověsit výš než ostatní. Pověst dělá hodně. Když v Česku mezi sebou vedli válku Přemyslovci, český kníže Bedřich a moravský Konrád Ota, pozval je císař v roce 1182 do Řezna a „usmířil“ je v sále vyzdobeném katovskými sekerami. Vzhledem k tomu, jaká pověst ho předcházela, pochopili pozvaní rychle, že to císař může taky myslet s těmi sekerami vážně a „rádi“ se usmířili.

               Barbarossa se rozhodl obnovit oslabenou mocenskou pozici římských králů v severní a střední Itálii.

Evropa okolo roku 1100

Bylo to logický krok. Itálie byla nejbohatší částí tehdejší Římské říše, a navíc stále nebyly urovnány poměry kolem dědictví poslední toskánské vévodkyně Matyldy, (zemřelé v roce 1119). Což bylo sice podle světského práva léno propadlé císaři, Matylda ale ve své závěti věnovala své statky papeži. Itálie byla lákavý, ale současně i nebezpečný podnik. Severoitalské komuny zbohatly a toužily po politické nezávislosti (viz onen případ Verony). Vytvořily svaz proti císaři a samozřejmě se mohly spolehnout na podporu papeže. Ten byl ochoten udělat cokoliv, co by světskou moc v Itálii oslabilo. Barbarossa byl ovšem energický a schopný muž. Voják i diplomat.

               Při svém prvním tažení do Itálie byly ještě italské komuny naprosto nepřipraveny – jestliže se německá vojska za posledních sálských králů občas na italském území vyskytovala, za Barbarossových předchůdců Lothara a Konráda se tu ani neobjevila a Italové si zvykli na nezávislost. Barbarossa přinutil města, především odbojný Milán, k přísaze věrnosti a nechal se v Římě papežem Hadriánem IV. (jediným Angličanem na papežském trůnu) korunovat císařem. Jenže severoitalské komuny se nehodlaly jen tak lehce podřídit a Fridrich proti nim musel stále znova zasahovat. Celkem podnikl v třiceti letech 1154–1184 celkem šest válečných tažení, jejichž cílem byla Itálie. Do karet mu hrálo schizma v církvi, kdy byl proti papeži Alexandrovi III. zvolen protipapežem Viktor IV. Císař se přiklonil k Viktorovi a po jeho smrti nechal zvolit nástupcem Paschalise III.

               V roce 1162 se mu podařilo s pomocí českých jednotek krále Vladislava dobýt Milán. Nechal strhnout jeho hradby a mohl se domnívat, že toto odbojné město, hlavu odporu v severní Itálii, definitivně pokořil. Jenže papež Alexandr III. se nehodlal poddat. Utekl do Francie a snažil se řídit církev odtud. Byl pro císařskou moc stálou hrozbou.

               „Barbarossův“ papež Paschalis nechal na podnět Barbarossy vyhlásit za svatého císaře Karla I. Barbarossa se tak přihlásil bezprostředně k odkazu velkého císaře, nezapomínal tedy ani na ideologickou podporu svého vládnutí. Protože je Paschalis oficiálně církví označen za protipapeže, je ono svatořečení Karla Velikého uznáváno pouze na území Německa. Svatořečení v Cáchách v roce 1165 byla velká sláva a císař se připravoval na další útok na odboj v Itálii.

               V letech 1166 až 1167 byl pro Fridricha skutečně úspěšný. Obsadil Řím poté, co zlomil odpor Římanů, a nechal od Paschalise korunovat svou manželku Beatrix císařovnou. Jenže za jeho zády se formovaly svazy italských měst – Lombardský, který umožnil Miláňanům vrátit se do jejich zpustošeného města a znovu ho opevnit a Veronský. Spojily se do jedné organizace s jediným cílem – bojem proti císaři. Navíc císařskou vítěznou armádu postihla epidemie malárie, která jeho vojsko zdecimovala a v jeho vojsku zemřely desítky vysoce urozených Němců, což do budoucnosti ochotu posílat své syny na italská dobrodružství u Německých magnátů trvale snížilo na minimum. Páté italské tažení se tak císaři stalo osudným.

               V roce 1174 obléhal císař šest měsíců neúspěšně město Alessandria, založené v roce 1168, které dostalo provokativně jméno císařova hlavního protivníka, papeže Alexandra. A v roce 1176 utrpěl Barbarossa v bitvě u Legnana zdrcující porážku. Tentokrát s sebou neměl ani české jednotky, ale pomoc mu odepřel i nejmocnější vévoda v Říši, saský a bavorský vévoda Jindřich Lev. Důsledkem této porážky byla nutnost uznat papeže Alexandra a uzavřít s ním v Benátkách pokořující mír. Definitivně byl boj s italskými komunami uzavřen mírem v Kostnici z roku 1183 – moc císaře v Itálii zůstala nadále už jen formální.

               Hned po návratu do Německa v roce 1177 si Barbarossa začal vyrovnávat účet s Jindřichem Lvem. Údajně před ním císař při své prosbě o pomoc proti Italům i poklekl, což bylo gesto, které welfského vévodu zavazovalo k souhlasu. Jestliže podle tehdejších zvyklostí hodností vyšší poklekl před nižším, tento mu nesměl odepřít jeho prosbu. Jindřich Lev to ale udělal. Byl dlouhých 25 let spolutvůrcem říšské politiky a Barbarossovým nejbližším spojencem. V roce 1156 dostal k svému saskému vévodství i vévodství bavorské. Barbarossa ovšem i zde jednal takticky a od Bavorska oddělil Rakousko a učinil z něho pro své příbuzné Babenberky samostatné vévodství. Jindřich Lev se v roce 1165 oženil s dcerou anglického krále Jindřicha II. Plantageneta Matyldou a zřejmě mu sláva stoupla do hlavy. Dělal si očividně ambice na císařskou korunu. Boj Štaufů s Welfy měl být určujícím faktorem následujících desetiletí. Štaufové sice krátkodobě vyhráli, ovšem zatímco oni v roce 1268 vymřeli, Welfové jsou tady dodnes – patří k nim například současný anglický král Karel III. Barbarossa ale dokázal Jindřicha velmi rychle takticky vyšachovat, Bavorsko mu se souhlasem místní šlechty odebral a předal tamějšímu nejbohatšímu rodu Wittelsbachů a v Sasku proti němu vyvolal povstání, takže Jindřich musel nakonec utéct do azylu ke svému tchánovi do Anglie.

               Trvalým problémem Štaufů byl jejich poměrně malý rodový majetek, ze kterého mohli těžit finanční prostředky pro svou politiku. Většina jejich hradů ležela roztroušena ve Švábsku na jihozápadě Německa, na východě jim patřilo Chebsko. (V Chebu, který měl pro Štaufy velký strategický význam, nechal Barbarossa někdy po roce 1165 rozbudovat tamější hrad, z kostela na hradě pochází z jeho doby přízemí, poschodí nechal přibudovat jeho stejnojmenný vnuk). Barbarossa se snažil cílevědomě tuto rodinnou mocenskou bázi rozšířit. Hned po své volbě německým králem se nechal rozvést se svou první manželkou Adélou z Vohburgu a oženil se s bohatou burgundskou dědičkou Beatricí. Když v jeho vojsku v roce 1167 vypukla už vzpomenutá epidemie malárie, která stála život mnoho urozených mužů, byli mnozí z nich bezdětní vládci, jejichž statky Barbarossa z moci císařské zkonfiskoval a dále neudělil, nýbrž ponechal je ve vlastním držení. A konečně největším úspěchem byl v roce 1186 sňatek jeho syna Jindřicha s dědičkou Sicilského království Konstancií.

Jindřich VI.

Konstancie sice byla o jedenáct let starší než Jindřich, nicméně z manželství vzešel syn Fridrich (v roce 1194, kdy už bylo Konstancii 40 let!), budoucí císař a sicilský král Fridrich II. který dovedl štaufský rod na vrchol moci. Po němž ale následoval strmý pád. Jindřicha samého nechal Barbarossa korunovat německým králem už ve věku čtyř let. Při odchodu na křížovou výpravu ho ponechal v Německu, kde mladý Jindřich odrazil pokus Jindřicha Lva o návrat a povstání a převzal po otcově smrti bezproblémově moc v říši. Barbarossa tedy ani v předání moci svému dědici v rámci rodu neponechal nich náhodě. Promyšlenost jeho činů byla v přímém protikladu k jeho impulsivní povaze, projevující se výbuchy vzteku. Když šlo o strategická rozhodnutí, uměl se ovládat. Dokázal správně identifikovat svého hlavního protivníka, kterým byla po světské moci bažící církev a použil všechny jemu dostupné prostředky, aby v boji s ní obstál. V cestě mu stál oportunismus jeho magnátů, kteří si přáli oslabení centrální císařské moci, aniž by si uvědomovali, že oslabením císaře se vydávají napospas moci mnohem nebezpečnější. Přesto odevzdal svému synovi Jindřichovi konsolidovanou vládu minimálně na sever od Alp s velkým mocenským a hospodářským zázemím na jihu Apeninského poloostrova, kterým sevřel papežský stát a jeho severoitalské spojence do kleští. Jindřich si samozřejmě musel své Sicilské dědictví ještě vybojovat, což se mu ale s pomocí výkupného, které zkasíroval za propuštění anglického krále Richarda, podařilo.

               Kompaktní český stát byl Barbarossovi trnem v oku. Vladislava II. sice za jeho zásluhy povýšil v roce 1158 na krále, ale po jeho smrti v roce 1174 využil sporů mezi Přemyslovci, aby tuto velkou mocenskou bázi českých panovníků rozdělil na tři části, když vytvořil Markrabství moravské, které mělo být podřízeno bezprostředně císaři a navíc vyňal z moci českého knížete statky pražského biskupa, kterého vyjmenoval nezávislým říšským knížetem (tato praxe se v Německu užívala už dávno a vedla k značné nezávislosti biskupů a arcibiskupů na centrální moci). Bylo jen věcí šťastné náhody, že se přemyslovští bratři Přemysl Otakar I. a Vladislav velmi dobře snášeli a přispěli k znovusjednocení země.

               Barbarossa byl tedy mistrem moci. Jak na poli válečném, tak na poli diplomatickém ukázal na svou dobu nesmírné schopnosti. Byl i svým zjevem impozantní postavou. Velký muž s rudými vlasy a plnovousem budil už svým vzhledem respekt a strach. K tomu se přidružila jeho inteligence a síť vztahů, kterou dokázal skvěle využívat a rozšiřovat. Neváhal nechat volit protipapeže a zase je nechat padnout, když už je nepotřeboval. Dokázal povyšovat své věrné a ničit protivníky.

               Jeho vláda byla jakýmsi vyvrcholením císařské tradice založené Karlem Velikým. S Barbarossou epocha středověkých rytířských císařů skončila. Jeho vnuk Fridrich II. odstartoval nový způsob vládnutí, kdy vzdělání, diplomacie, zákonodárství i umění měly hrát podstatně důležitější roli než řinčení zbraněmi. Po Barbarossovi přišel zlom, doba se změnila. On zůstal v tradici jako poslední velký středověký císař, na něhož se odvolávali i němečtí císaři novodobí, velebící válečný středověk jako zlatou dobu „furor teutonicus“, kdy se německých zbraní ještě všichni báli.

               Poslední dobrodružství na konci Barbarossova života bylo sice neuvážené, ale odpovídalo pověsti velkého bojovníka a rytíře, kterou si za svého života vybojoval. V roce 1189 se šedesáti šestiletý Barbarossa postavil do čela třetí křížové výpravy, která měla ve Svaté zemi napravit následky katastrofální porážky tamějších křižáků u Hattínu od sultána Saladina v roce 1177.

Barbarossa s armádou německých rytířů táhl po souši přes dnešní Turecko, provázen svým druhorozeným synem Fridrichem a rakouským vévodou Leopoldem. (Angličané pod vedením krále Richarda Lvího srdce a Francouzi krále Filipa II Augusta připluli po moři). Když se chtěl císař osvěžit koupelí v řece Saleph, utopil se. Jeho konec byl neslavný, stejně i ona křížová výprava. I jeho syn Fridrich zemřel pod hradbami města Akkon a byl tam pochován.

               Vláda rodu Štaufů v Římské říši přesto přetrvala – s krátkým přerušením Welfem Ottou IV. – dalších šedesát pět let.

900 let od Wormského konkordátu část II

               Smrtí Řehoře VII. boj o investituru neskončil, jen vstoupil do nové fáze. Císařský papež Kliment III. sice ovládl Řím, ale v obklíčení papežských spojenců, toskánské Matyldy na severu a neapolského Roberta Guiscarda na jihu, se nemohl cítit ve svém úřadě jistý. Kardinálové zvolili papežem nejprve slabého Viktora III. a po jeho smrti Urbana II., který se přihlásil k pokračování boje, začatém Řehořem VII.

               Oba papežové, Kliment a Urban, teď sídlili v Římě, hranicí jejich vlivu byl Tiber, žádný z nich nedokázal toho druhého vyhnat z města. V roce 1190 se Jindřich IV. rozhodl táhnout do Říma a podpořit svého papeže. Ale hlavně chtěl zatočit s hraběnkou Matyldou, která mu lezla nesmírně na nervy. Císař sice dobyl Mantovu, ale poté prohrál (zase jednou) s Matyldou dvě bitvy u Montebella a poté u Canossy, na kterou měl tak jako tak ne příliš dobré vzpomínky.

               Matylda se sama postavila do čela své armády, ke které přeběhli jak Jindřichův syn Konrád, tak i jeho druhá žena, kyjevská princezna Praxeda. Císař zůstal izolován v oblasti Mantovy a Verony a nemohl ani zpět do Německa. Neměl dost sil, aby si vynutil přechod přes alpské průsmyky. Musel odtud nečinně sledovat politický vývoj až do roku 1097. A mezitím se děly věci. Urban II. nechal korunovat Konráda italským králem a konečně obsadil Řím – Kliment III., který se ovšem projevil jako „nezničitelný“, se na další dva roky uzavřel v Andělském hradě. Zůstal stálou „osinou v zadku“, která Urbanovi II. nedala vydechnout, proto se papež zdržoval raději mimo Řím, pokud se nacházel v Římě, byl nucen žít v opevněném paláci rodiny Pierleoni.

Evropa okolo roku 1100

               Na koncilu v Piacenze v březnu 1095 za účasti dvou set biskupů a pěti tisíc duchovních vyhlásil Urban II. první křížovou výpravu, která měla osvobodit svatou zemi a pomoci Turky tísněnému Východořímskému císařství. Papež si od tohoto činu sliboval zvýšení své prestiže. Důsledky byly dalekosáhlé. Přes Německo táhly hordy křižáků, vraždily Židy (které byl císař ze své pozice povinen chránit) a plundrovaly, zatímco izolovaný císař nemohl do dění nijak zasáhnout. Teprve sblížením s mocným rodem Welfů, vévodů saských, kterým předal do správy i Bavorsko, se jeho situace zlepšila natolik, že se mohl vrátit do Německa. Mladý sedmnáctiletý Welf se totiž oženil s Matyldou, která byla o dvacet šest let starší, samozřejmě v naději na dědictví po ní, aby se pak dozvěděl, že Matylda už své majetky odkázala papeži. Rozzuřený mladý muž zrušil své manželství (samozřejmě bez papežského souhlasu) a přešel na císařovu stranu.

               Urban zemřel v roce 1099 (ještě se stačil dozvědět o dobytí Jeruzaléma křižáky), na jeho místo byl zvolen Kardinál Rainer, který přijal jméno Paschalis II. Jednalo se opět o následovníka politiky Řehoře VII., císař musel zejména po smrti Klimenta III. v roce 1100 poznat, že šance na smír s papežstvím je mizivá. V době půstu roku 1102 obnovil papež exkomunikaci císaře, jenže v červenci stejného roku zemřel císařův syn a italský král Konrád, což papežskou pozici výrazně oslabilo.

               Někdy okolo roku 1103 usoudil bojem unavený německý klérus, že není naděje na smír mezi Římem a císařem, dokud je u moci Jindřich IV. V roce 1104 povstal proti otci jeho mladší syn Jindřich, kterého otec nechal před několika lety korunovat německým králem. Mladý Jindřich pokrytecky tvrdil, že důvodem jeho povstání je hledání smíru s církví. Na druhé straně ale rozděloval církevní úřady, aby si získal loajalitu nových biskupů. Mladému králi se podařilo otce zajmout, přinutit k abdikaci a uvěznit v Ingelheimu.  Jindřichovi IV. se ale podařilo z vězení uniknout do Lutychu, před jehož hradbami slavil své první (a poslední) válečné vítězství – a to nad jednotkami svého syna – krátce nato v roce 1106 zemřel.

               V roce 1107 šla příkladem možného řešení sporu Anglie. Zde zuřil také mocenský boj mezi králem Jindřichem I. a arcibiskupem z Canterbury. Nyní se dohodli na konkordátu, podle kterého nesměl žádný duchovní přijmout od krále investituru předáním berly a prstenu, na druhé straně nesměl být žádný duchovní vysvěcen ve svém úřadě, dokud nesložil přísahu věrnosti králi.

               Římská říše byla od takového řešení ještě daleko. Mladý Jindřich se ukázal být ještě lstivější a energičtější než jeho otec. Uděloval investituru, jak se mu zamanulo a tvrdil, že se chce s papežem dohodnout. 1100 vyrazil s velkým vojskem do Říma.

               9.února 1111 došlo k dohodě v Sutri, kde se císař formálně vzdal investitury a papež měl biskupům nařídit, aby vrátili majetek a desátky, které od císaře obdrželi. To byla past, kterou císař na papeže nastražil. Své biskupy dobře znal a věděl, že postavil papeže před nesplnitelný úkol. Biskupové se vzepřeli a císař, který mezitím v tichosti ovládl Řím, zajal papeže i kardinály a uvěznil je. Pod záminkou jejich ochrany před běsnícím římským lidem, který se bil s Němci, je držel v „ochranné vazbě“ pod zámkem. Papež marně čekal na normanskou pomoc. Když nepřišla, 12.dubna kapituloval a uzavřel potupnou dohodu v Ponte Mammolo. Papež přiznal králi právo na investituru prostřednictvím berly a prstenu ještě před vysvěcením s podmínkou, že budou biskupové vysvěceni bez simonie. Podmínka, která se nedala kontrolovat, a tedy ani uvést v platnost. Byla to úplná papežova kapitulace, navíc 13.dubna korunoval Jindřicha císařem a slavnostně přísahal, že ho nikdy v budoucnosti nebude exkomunikovat – mazaný mladý císař se poučil z chyb svého otce.

               Císař tedy dosáhl naprostého vítězství nad kurií a stál na vrcholu své moci. Symbolicky to dal najevo pohřbem svého otce ve Špýru do hrobky německých králů, kam jako exkomunikovaný pohřben být nesměl. Jindřich V. se v pozici patricia a vládce světa 7.ledna 1114 oženil s nesmírnou pompou s anglickou princeznou Matyldou.

JIndřich V a Matylda anglická

               Jenže už v roce 1112 odvolal papež Paschalis dohodu z Ponte Mammola jako vynucenou a opět přísně zakázal laickou investituru. V Německu se proti císaři vzbouřil sever země – Frísko a Sasko – a císař tam – věrný otcovské tradici, utrpěl několik těžkých vojenských porážek, které jeho mocenskou základnu značně zredukovaly. Přesto se rozhodl v roce 1116 pro další římské tažení a začátkem roku 1117 vtáhl i s manželkou do Říma. Papež, paralyzovaný strachem, utekl do Monte Cassina, císaři a jeho ženě vložil korunu na hlavu arcibiskup Mauritius z Bragy. Kardinálové se korunovace odmítli zúčastnit a ustrašený Paschalis našel v sobě aspoň špetku cti a arcibiskupa Mauritia exkomunikoval.  Začátkem roku 1118 se papež vrátil do Říma a hned nato zemřel. Na jeho místo byl zvolen Jan Caetani jako Gelasius II. I když byl tento nový papež připraven k jednání s císařem o možném kompromisu, císaři očividně jeho moc stoupla do hlavy. Odmítl volbu uznat a jmenoval (v rodinné sálské tradici investitury papežů) Mauritia z Bragy protipapežem. Ten si dal jméno Řehoř VIII. Gelasius císaře na květnou neděli exkomunikoval (slib, který dal Paschalis za svou osobu, se na nového papeže nevztahoval). V Německu se povstalci na severu země vyhlásili za obránce zájmů církve a hrozili sesazením císaře, který se musel spěšně vrátit do Německa a nechal svého papeže na holičkách.

               Po brzké Gelasiově smrti se stal papežem v roce 1119 Kalixt II.

               Kalixt byl výrazná osobnost už svým původem. Guye de Vienne byl burgundským hrabětem, měl tedy vedle své církevní moci a nesporného diplomatického nadání i patřičný „network“ známostí a spojení s císařským dvorem. Potřeboval jen odstranění protipapeže Řehoře VIII. aby byla jeho pozice neotřesitelná a všichni si uvědomili že nastal čas učinit nekonečným bojům a sporům konec. Kalixt nespěchal do Říma ovládaném ještě jeho protivníkem Řehořem, svou první synodu zorganizoval v Remeši.

               Prvním úspěchem Kalixta bylo, že ho říšský sněm, svolaný v roce 1119 do Mohuče, uznal za právoplatného papeže a Řehoře VIII., sedícího v Římě mlčky sesadil. Nicméně, dokud neovládal Řím, nebyla papežova pozice dost silná, aby v jednáních s císařem prosadil svůj koncept. 3.června 1120 vstoupil za jásotu obyvatelstva do města, Řehoř VIII. utekl do Sutri. V roce 1121 se po osmidenním obléhání města podařilo obyvatelstvo Sutri přimět k tomu, aby Řehoře vydali, ten byl v řetězech doveden do Říma a poté internován v klášteře v Cava dei Tirreni, kde zemřel. Protipapežství bylo definitivně u konce, obě strany konfliktu už vykazovaly velké známky únavy z nekonečných bojů. Neustálé volby protipapežů a protikrálů, politické zápasy i ozbrojené boje dávaly oběma stranám zabrat. Císařství za vlády Jindřicha IV. značně oslabilo, ztratilo jakýkoliv vliv v Polsku a Uhersku, oslabilo i v severní Itálii a v Burgundsku. Papež ztratil kontrolu nad Anglií a oslabil svůj vliv ve Francii. Obě strany byly dost moudré na to, aby pochopily, že spor je třeba ukončit a že to bude možné jedině kompromisem, kdy si obě strany zachovají tvář.

                Kalixt II. zintenzivnil jednání s dvanácti německými knížaty, o nichž věděl, že jsou nakloněna papeži, formálně ale zastupovala obě strany. Ve Würzburgu vypracovali tito magnáti návrh dohody, který předložili papežské delegaci, vedené ostijským kardinálem Lambertem. Konečná jednání proběhla ve Wormsu a skončila podpisem dohody 23.září 1122.

               Podle této dohody přešlo právo duchovní investitury biskupů předáním prstenu a berly na papeže. Císaři byla zachována investitura světská čili obdarování církevního hodnostáře ekonomickými prostředky. Světská investitura v Německu předcházela biskupskému svěcení, v Itálii to bylo naopak. Dokument souhlasil s osobní přítomností císaře při volbě biskupa. To, oč usiloval Řehoř VII., totiž zrušení práva na církevní majetek, spojený s vykonávaným úřadem, bylo dosaženo.

               Po podepsání dokumentu byla zrušena exkomunikace císaře a tento byl slavnostně zase přijat za syna církve a v březnu 1123 následoval devátý ekumenický koncil v Lateránu, který všechny dokumenty potvrdil.

               Oba protagonisté se z tohoto úspěchu dlouho netěšili. Kalixt zemřel 13.prosince 1124 a Jindřich V. 23.května 1125. S ním vymřela i sálská dynastie, která vedla s papežstvím tento osudový boj.

               Wormský konkordát měl pro vývoj západní civilizace rozhodující význam. Církev poprvé vstoupila na politické kolbiště jako politický mocenský prvek. Konkordát byl možná kompromisem, ale papež dosáhl z nuly polovinu toho, oč usiloval, a císař polovinu ztratil. V dalším vývoji to vedlo k dalšímu posilování papežské moci na úkor moci světské. Císaři vedli s papežstvím úporný zápas, v němž měla navrch vždy jedna nebo druhá strana.

               Nejdřív to bylo papežství, které triumfovalo. Na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 se papež Inocenc III. nazýval „Imperator verus“ a věřil, že skutečně může po libosti dosazovat a sesazovat krále a císaře. Následníci sálských císařů Štaufové vedli boj s papežstvím s odhodláním a vytrvalostí. Papežové proti nim využívali rostoucí sebevědomí italských komun, toužících po samosprávě, císaři bojovali na mnoha frontách, aby vliv papeže omezili – ať už v zákonodárství, kdy vznikl první civilní zákoník z Melfi nebo na poli světského vzdělání či vzdělání – v roce 1222 byla založena neapolská univerzita a světlo světa spatřila renesanční kultura. Přesto Štaufové první kolo tohoto boje prohráli a papežům se podařilo tento rod v roce 1268 vyhubit.

Následný pocit všemocnosti se papežům vymstil. Vyrostl proti nim protivník v postavě francouzského krále, neváhajícího použít hrubé násilí. Veřejné zpolíčkování papeže Bonifáce VIII. v Anagni 1303 a následný únos jeho následníků do Avignonu byl první velkou porážkou, kdy se papežové stali služebníky francouzského krále.

Po návratu do Říma je dlouho oslabovalo schisma dvojpapežství, které mohla světská moc využívat. Koncilní hnutí se snažilo postavit moc církve na jiný, demokratičtější základ, ztroskotalo ale a na konci patnáctého století mohla přijít série renesančních papežů, kteří se mohli skutečně považovat za vládce světa – Sixtus IV., Inocenc VIII., Alexandr VI. a Julius II. Vládli, válčili a vraždili zcela podle vzoru světských vládců, navíc posíleni pozicí náměstků Kristových na zemi. Absolutní moc korumpovala, a to tak, že vyvolala neodvratně Lutherovu reformu a s ní i pád absolutní církevní moci.

Proti mocenskému monopolu papežů museli být světští panovníci vynalézaví, a to společnost jednoznačně obohacovalo a posouvalo vpřed. Ať už to byl boj vzděláním a kulturou, který vedl Friedrich II., nebo hrubá síla Filipa IV. sličného, diplomacie Ludvíka Bavora či Zikmunda Lucemburského, to vše byly i pro církevní hodnostáře výzvy, které je nutily myslet a pracovat. Na poli politickém i ideologickém. Boj mezi světskou a církevní mocí se do jisté míry stal hnací silou západní společnosti – silou, kterou orient pravoslaví či islámu postrádal.

A pak už díky všem předpokladům, které vznikaly ve světské společnosti a přinesly vynálezy jako například knihtisk, přišlo osvícenství a bylo jen otázkou krátkého času, než se s tímto novým učením sblížili světští panovníci a přivodili sekularizací mocenskému postavení církve konec. Obyvatelstvo bylo za staletí těchto zápasů na podobný vývoj připraveno a akceptovalo ho.

To všechno nemohl Hildebrand ze Soany, který se stal svatým papežem Řehořem VII., tušit. Ve svatém zápalu za očištění mravů v církvi se dal do boje, který přinesl netušené následky. Cítíme to ještě dnes. Vlastní účel svého snažení, tedy vymýcení simonie, nedosáhl. Kupčení s církevními úřady se jen přesunulo z rukou císaře k papežům do Vatikánu. Ale společnost dostala díky Řehoři a kouzlu nechtěného netušenou dynamiku. Stačí se podívat, kam se dostala západní společnost a kde zůstala trčet společnost východní. Možná bychom měli být mocichtivému mnichovi Hildebrandovi vděčni.

Na závěr jen citace historika De Stefana, který o Řehořovi VII. napsal: „Díky Řehořovi VII., který byl povolán k tomu, aby se stal soudcem mravů kléru, si lid vypěstoval nezávislejší a obezřetnější náboženské povědomí. A právě na této půdě měla velmi brzy vzklíčit lidová hereze, inspirovaná Biblí. A právě zde, v této silné náboženské a společenské zkušenosti, je třeba hledat kořeny budoucího vývoje občanského uvědomění lidu, které ohlašovalo zrod nové společenské vrstvy.“

900 let od Wormského konkordátu – část I.

               23.září 1122 byla podepsána smlouva, která měla rozhodujícím způsobem změnit uspořádání západoevropské společnosti. Jejími důsledky byl vzestup moci církve, trvalé soupeření svou mocenských center císařství a papežství, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo vývoj společnosti, myšlení lidí v tomto kulturním prostředí žijících. Západ se definitivně oddělil od východu, okcident a orient šly každý vlastní cestou. A jdou jí dodnes.

               Tomuto datu, kdy císař Jindřich V. a vyslanci papeže Kalixta II. podepsali v německém Wormsu tuto smlouvu, která vstoupila do dějin jako Wormský konkordát, předcházela desetiletí úporných bojů, válečných hrůz, intrik a vražd.

               O začátku boje o investituru platí zřejmě skutečně věta, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Tyto dobré úmysly měl mnich Hildebrand ze Soany, který chtěl reformovat církev, zlepšit její morálku a zabránit prodávání církevních úřadů (simonii). Všechno to byla chvályhodná předsevzetí, ale jak nato v tehdejším světě? Takové úsilí znamenalo nutně změnu pravidel, podle kterých tehdejší Evropa žila.

               Až do roku 1056, kdy zemřel císař Jindřich III., se mocenské poměry v Římské říši obnovené Karlem Velikým na západě jen málo lišily od poměrů ve Východořímské říši, kde byl patriarcha v Konstantinopoli bezprostředním podřízeným císaře. Na západě vděčil papež své určité emancipaci jen faktu, že sídlil v Římě a císař v Německu a Řím byl, zejména v zimě, kdy sněhem zapadly alpské průsmyky, pro císaře zatraceně daleko. Nicméně i tak považovali císaři otonské a poté sálské dynastie papeže za svého „dvorního kaplana“. A zasahovali rozhodujícím způsobem do jeho volby – investituovali nové hlavy církve – proto se následující desetiletí bojů nazývají „boji o investituru“. Císaři také uplatňovali právo jmenovat biskupy a přidělovat jim majetky na území, které ovládali, tedy v Německu (ale i Česku, které v době sálské dynastie stále více vrůstalo do říše) a v severní Itálii.

Svatá říše římská okolo roku 1000

               Jenže když Jindřich III. zemřel, měl jeho syn právě šest let. Hlavou regentské rady mladého panovníka se stala jeho zbožná matka Anežka a papežové zacítili šanci se emancipovat. Vlastně ne přímo papežové, ale lidé, kteří stáli v pozadí.

               Nitkami moci v Římě, u papežského dvora a následně v celé katolické církvi, hýbala dvojice mužů, kteří se skvěle doplňovali. Hildebrand ze Soany byl skvělý diplomat, člověk s jasným politickým cílem emancipace církve od světské moci a jejího očištění od panujících zlořádů a člověk s touhou po moci. Jeho partner Petrus Damiani byl výřečný ideolog, vysoce morální člověk, který po moci netoužil ani v nejmenším, dokázal ale Hildebranda dokonale doplňovat dodáváním ideologických argumentů. (Později byli oba tito pánové katolickou církví vyhlášeni za svaté).

               Hildebrandův učitel a tutor mnich Jan Gratian se stal v roce 1045 papežem pod jménem Řehoř VI. (Koupil si ten úřad od skandálního papeže Benedikta IX. který byl papežem celkem třikrát) Hildebrand se tak dostal jako jeho kaplan do Říma na papežský dvůr. Když Řehoř o rok později umřel, Hildebrand se stáhl do kláštera v Cluny, papež Lev IX. (1049–1054) ho ale povolal do Říma zpět, všiml si velkých schopností mladého muže. Církev zápasila v té době s velkými problémy. V roce 1054 došlo k definitivní roztržce s Konstantinopolí a ve stejném roce se Lev pustil do války proti Normanům, kteří rozšiřovali své panství v jižní Itálii. V bitvě u Civitate nella Capitonata ale papežské vojsko Normanům podlehlo a papež skončil v zajetí.

               Po jeho smrti se stal Hildebrand hlavním politickým hybatelem na papežském dvoře. Nechal zvolit svého příbuzného papežem Viktorem II. a za dalšího nástupce – Mikuláše druhého – se už papežství pokusilo o první mocenskou provokaci – v bule vydané tímto papežem bylo právo volby papežů vyhrazeno pouze kardinálům biskupům. Tím byl vyřazen z volby římský lid, který do té doby často papeže svrhával a dosazoval většinou podle přání císařů, stejně tak i římská šlechta a nižší klérus – císař nebyl v tomto dokumentu takticky vůbec zmíněn. Aby si zajistil podporu proti císaři, s jehož nevolí musel počítat, usmířil se papež s Normany a v roce 1059 jim daroval všechna dobytá území na jihu Itálie jako dědičné léno. Půda pro přicházející konflikt byla připravena.

               V roce 1061 pak HIldebrand nechal zvolit podle onoho Mikulášova dekretu novým papežem Anselma z Luccy, který přijal jméno Alexandr II., aniž by vyčkal vyjádření císaře, ke kterému byla papežská delegace na cestě. To už byla otevřená provokace. I když císařský dvůr proti zvolenému papeži nic nemohl mít, (Hildebrand nechal úmyslně zvolit člověka, který by byl zřejmě i kandidátem císařské strany, jen ignoroval císařské právo ovlivnit a schválit volbu) němečtí biskupové přesto zvolili protipapeže, který přijal jméno Honorius II. Demonstrativně přiznali desetiletému králi Jindřichovi titul „Patricius“, který ho formálně opravňoval k uznávání papežské volby. Němci vtrhli do Říma, vyhnali Alexandra a dosadili Honoria, který ale musel vzápětí utéct před Normany. V Německu mezitím došlo k mocenskému puči, když kolínský arcibiskup Anno svrhnul z čela regentské rady císařovnu Anežku, unesl jedenáctiletého Jindřicha IV. (který se při pokusu o útěk skoro utopil v Rýně), a uznal právoplatným papežem Alexandra II.

               Když se Jindřich stal plnoletým a převzal vládu (což bylo tehdy ve věku patnácti let), zůstala v něm nedůvěra k velkým magnátům a rozhodl se opírat spíše o podporu svých ministrů, které jmenoval z nižší šlechty.

Císař Jindřich IV.

Knížata sice tiše nadávala, ale zatím neodporovala. Jindřich se seznámil osobně s Petrem Damianim v roce 1069, když mu přišel do Německa vysvětlit, že je rozvod s jeho ženou Bertou z Turína, se kterou byl oženěn tři roky předtím, je špatná věc. Jindřich se podřídil, ale začínal chápat, že má co do činění s novou situací, kterou jeho otec neznal. Že se v čase jeho nezletilosti něco změnilo, a to ne k lepšímu. A že s tím bude muset něco udělat.

               V roce 1073 zemřel Alexandr II. a římský lid si vynutil volbu Hildebranda novým papežem (Petrus Damiani zemřel o rok dřív na cestě z Ravenny do Říma ve Faenze). Hildebrandova volba tedy odporovala Mikulášovu dekretu a ani on sám po papežské tiáře moc netoužil. Mnohem víc mu vyhovovalo řídit věci z pozadí, než sám stát „ve světle reflektorů“, jak bychom řekli dnes. Bylo totiž jasné, že teď, když se stal hlavou církve, bude muset do otevřeného konfliktu s císařem vstoupit. Jinak by zklamal ty, kteří ho papežem provolali, a to pro něho mohlo mít fatální následky. Jestliže chtěl potřít simonii, tedy prodávání úřadů a konkubinát, ve kterém většina německých biskupů žila, musel je zbavit císařské ochrany. Kterou oni požívali právě za ty peníze, které za své úřady panovníkovi zaplatili.

Řehoř VII.

               Papež se rozhodl jednat. Poslal dopisy všem křesťanským panovníkům, ve kterých jim vylíčil své odhodlání bojovat za nezávislost církve – až do té doby podléhala církev laické moci. Na rok 1074 svolal svůj první sněm. A na něm bylo rozhodnuto, že všichni klerici vysvěcení pomocí simonie nejsou nadále členy církve a všichni biskupové, kteří obdrželi své úřady za peníze, je musí pod hrozbou exkomunikace opustit. Král Jindřich slíbil svolat synodu německých biskupů a papežovo nařízení na ní prosadit (oficiálně přece žádné úplatky neexistovaly), ale její svolání stále odkládal. Papež suspendoval pět biskupů a zakázal Jindřichovi udělovat jakákoliv biskupství a poprvé mu pohrozil vyloučením z církve.

               V březnu 1075 vydal bulu „Dictatus papae“. Jí vstoupilo papežství na kolbiště politické moci. Papež vyhlásil svrchovanost římské církve nad všemi ostatními církvemi v říši. Papež si vyhrazoval výhradní právo propůjčit císaři jeho insignie moci a právo ho odvolat z funkce a jeho poddané zbavit přísahy věrnosti. Byla to otevřená výzva na souboj se světskou mocí.

               Jindřich, kterému bylo dvacet čtyři let a cítil se být dost silný, výzvu přijal. Považoval se upřímně za panovníka z vůle boží, a ne z vůle papeže. Zpochybnění svého mandátu cítil jako útok na samotnou podstatu královské moci – a tím „dictatus papae“ skutečně byl. Najednou se císaři hodila bula papeže Mikuláše, která kdysi císařský dvůr tak pobouřila. Odvolal se na ni s tím, že Hildebrand nebyl papežem zvolen legálně a jeho volba je tedy neplatná. Vyhlásil papeže za sesazeného a počítal očividně s tím, že jeho rozsudek uvede do praxe protipapežská opozice v Římě. Není zřejmé, zda za atentátem na Řehoře stál skutečně císař, ale na svátek vánoční 1075 vpadli ozbrojenci pod vedením prefekta Cencia do chrámu Santa Maria Maggiore, kde papež právě sloužil vánoční mši. Papeže srazili k zemi, zranili ho, odvlekli a uvěznili. Jenže římský lid, který svého papeže stále ještě miloval, ho na druhý den osvobodil. Papež se vrátil do chrámu Santa Maria Maggiore a pokračoval ve sloužení mše přesně od bodu, kde musel předcházejícího den skončit.

               Hned na začátku ledna vyzval papež císaře, aby se dostavil do Říma a požádal o odpuštění. Jindřich odpověděl svoláním shromáždění magnátů do Wormsu. Obvinění, která zde proti papeži byla vznesena, byla tak nesmyslná, že jim nemohl věřit skoro nikdo. Ale pod nátlakem odhlasovali němečtí biskupové papežovo sesazení. Jindřich to hodně přehnal, když papeže nechal obvinit z čarodějnictví a hříšného obcování s toskánskou vévodkyní Matyldou, která byla hlavní papežovou oporou.

               Papež svolal synodu na 22.únor stejného roku a vyobcoval Jindřicha z církve. Zajímavé bylo, že se na tomto aktu zúčastnila nejen toskánská vévodkyně Matylda, ale i Jindřichova matka Anežka, která se očividně od svého syna zcela odvrátila.

               Nespokojení magnáti v Německu vycítili svou šanci. S vládou mladého císaře, který je odstavil od moci, nebyli spokojení a teď je papež zprostil přísahy věrnosti. Hrozili povstáním a papež se je uvolil přijít podpořit a slíbil návštěvu v Augsburgu. Tehdy se Jindřich v nouzi nejvyšší rozhodl jednat a vydal se na cestu na jih. Byl to odvážný a hodně riskantní tah. Ale šlo o všechno. Papež se obával, že císař přijede s vojskem a uchýlil se k Matyldě na její hrad Canossu u Reggia.

               Císař ovšem dorazil 25.ledna 1077 v třeskuté zimě k hradu překvapivě jako poutník. Papež vpustil do hradu jen jeho manželku a syna, krále nechal stát tři dny v mrazu, bosého a v kajícném rouchu před branou. Zřejmě jen díky tomu, že se jednalo o mladého muže ve skvělé kondici, přečkal císař tyto tři dny bez výraznější zdravotní újmy. Po třech dnech válku nervů papež prohrál a pustil císaře do hradu. Ten tam vykonal pokání, slíbil poslušnost a amnestii pro papežovy příznivce v říši. Poté mu papež udělil absoluci a sňal z něho klatbu.

               Jenže věci už dostaly svou vlastní dynamiku. Německá knížecí opozice měla pocit, že už nemůže couvnout a v březnu 1077 zvolila protikrálem švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldenu. Stalo se tak v přítomnosti papežských legátů, kteří měli takové volbě zabránit. Řehoř sám byl tímto vývojem očividně zaskočen. Rozhodl se ale zůstat neutrální, aby mohl hrát úlohu soudce. Zřejmě mu to připadalo v dané situaci moudré, byla to ale fatální chyba. Jestliže jednou udělil králi absoluci a uznal ho právoplatným panovníkem, pak za ním měl i stát. Svým postojem ukázal jasně, že mu nejde primárně o očistu církve, jak stále hlásal, ale o politickou moc. A pro německé barony a hrabata se stal křivopřísežníkem, na jehož slovo se nelze spolehnout. Jindřich se cítil být podveden a stejně to cítila i většina německých magnátů. Teď se přidali na císařovu stranu. Jindřich sesadil švábského vévodu a jeho vévodství přenesl na Friedricha štaufského – tím začal vzestup rodu Štaufů, kteří měli sálskou dynastii o několik desetiletí později vystřídat na císařském trůnu. Nejsilnější podporu našel Jindřich u českého knížete Vratislava – za odměnu ho v roce 1085 povýšil na krále. Jindřich se utkal s Rudolfem v několika bitvách a všechny prohrál. To byl jeho největší deficit. Byl schopný diplomat a odhodlaný politik, ale mizerný vojevůdce. S výjimkou té poslední těsně před svou smrtí prohrál všechny bitvy, které musel svést. Nicméně se vždy dokázal z prohrané bitvy stáhnout včas, aby mohl bojovat znova. V bitvě na řece Elster sice Rudolfovo vojsko zase jednou zvítězilo, ale jejich velitel přišel v boji o pravou ruku (tu, kterou kdysi přísahal císaři věrnost) a na následky zranění zemřel. Papež sice v roce 1180 obnovil nad císařem klatbu, ten ale seděl tentokrát pevně v sedle a nikdo se neodvážil proti němu znovu vyvolat povstání. Papežův úder šel tentokrát do prázdna. Odpovědí na něho bylo jeho opětovné sesazení na sněmu německých biskupů v Brixenu, kde si biskupové zvolili nového protipapeže jménem Kliment III.

               A mělo být hůř. Jindřich se vydal na tažení proti Římu. Několik německých knížat sice ještě jednou zvolilo protikrálem Hermanna ze Salmu, ale ten nedosáhl žádného vlivu. Císař sice nedokázal v roce 1081 Řím obsadit, podařilo se mu ale šikovnou politikou stále víc obracet veřejné mínění římského lidu proti papeži. Nakonec Řehoře opustilo třináct kardinálů a císař vtáhl v březnu 1084 triumfálně do Říma. Papež se ukryl v Andělském hradě a bezmocně přihlížel, jak byl císař „svým“ papežem Klimentem i s manželkou Bertou korunován v lateránské bazilice. Jenže to už proti Římu táhl normanský vévoda Robert Guiscard. Císař si rychle uvědomil, že mu nemůže vzdorovat, a opustil Řím. Normani vtáhli do města a začali ho příšerně rabovat. Na dovršení neštěstí vznikl požár, který zničil dvě třetiny města, spousty kostelů a veřejných budov.

               Papež, na jehož pozvání Normani přišli, se stal nejnenáviděnější osobou ve městě. Kdysi dávno lidem tolik milovaný Hidebrand musel Řím opustit a zemřel o rok později ve vyhnanství v Salernu, kde je i pochován. V roce 1606 ho vyhlásil papež Pavel V. (to byl ten, který dal slavit vítězství katolických zbraní na Bílé Hoře) za svatého.

               Řehořova poslední slova měla být: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl špatnost, proto umírám ve vyhnanství.“

               Paradoxně měl pravdu.

               Po jeho smrti boj mezi církví a císařstvím pokračoval. O tom ale příští týden.

Gregor Mendel – nepochopený génius, který měl štěstí

Tento článek jsem měl psát už v červenci, když uplynulo 200 let od narození tohoto génia, narozeného v Hynčicích na Novojičínsku. Podnětem, abych ho skutečně napsal, byl ovšem článek Petra Sichrovského, redaktora rakouského časopisu News, který Mendela označil za rakouského vědce pocházejícího z Rakouského Slezska tři hodiny jízdy autem od Vídně.

               Tak dost, řekl jsem si. Dobře Sigmunda Freuda, narozeného v Příboře,  si Rakušáci už zcela přivlastnili, s tím se člověk tak nějak musí smířit. Momentálně objevili Janáčka, narozeného v Hukvaldách a uvádějí ve velkém jeho opery, vloni měla premiéru Jenůfa v Grazu (Tak se v němčině jmenuje “Její pastorkyňa”, protože tento titul se v němčině prostě přeložit nedá) a vídeňská opera připravuje premiéru „Schlaues Füchslein“ za kterýmžto titulem hledejte „Příhody lišky Bystroušky“. Samozřejmě že je Janáček „reprezentantem rakouské moderny“ – i když byl fanatickým českým nacionalistou, který své manželce zakazoval doma hovořit a číst německy, ačkoliv to byla její rodná řeč. Ještě že Rakušáci nechávají na pokoji Palackého, narozeného v Hodslavicích, Komenského, působícího ve Fulneku nebo Karla Kryla, který se sice narodil v Kroměříži, kam se jeho rodiče po okupaci Sudet přestěhovali, ale své dětství a mládí prožil v Novém Jičíně. (Tomu rakouské občanství skutečně vnutit nemůžou) Okres Nový Jičín je očividně semeniště geniálních mozků, a tak jsem se rozhodl, že si Gregora Mendla ukrást nedáme – i když byl etnický Němec a němčina byla jeho rodným jazykem. Mimochodem Hynčice se německy jmenují Heinzendorf a národnostní poměry v dnešním okrese Nový Jičín byly před druhou světovou válkou víc než spletité, prakticky každá obec měla své menšiny a většiny a Hynčice byly tehdy většinově německé.

               Sám Georg Mendel se začal učit česky až během svého studia na filozofické fakultě v Olomouci. Když ho v roce 1843 doporučil profesor Franz augustiánskému opatovi Nappovi, zmínil se, že: „Nemá sice dostatečné znalosti češtiny, je ale připraven se v tomto jazyce zdokonalit.“

               Gregor Mendel se narodil manželskému sedláckému páru Antonovi a Rosině Mendelovým jako Johannes.

Mendlův rodný dům v Hynčicích

Jako jediný syn v rodině malorolníka musel pomáhat na poli a fascinovalo ho zejména roubování stromů. Už jako chlapec převzal do své péče otcův ovocný sad. Jenže v obecní škole v Hynčicích si místní učitel všiml, že malý Johannes předbíhá ve svých vědomostech i své mnohem starší spolužáky – tehdy existovaly jen takzvané jednotřídky, kdy se všechny děti bez ohledu na věk učily společně v jedné třídě. Přemluvil tedy Antona Mendla, aby poslal nadaného chlapce na gymnázium v Opavě.

               Jako šestnáctiletý gymnazista, který nemohl od rodičů očekávat prakticky žádnou finanční pomoc, se malý Johann v Opavě protloukal doučováním bohatých, ale méně nadaných dětí. Když se otec Anton zranil, byl tlak na Johanna, aby se vzdal studia a vrátil na statek, velký. Mendel se ale vzdal svého dědického podílu na statku a přenechal ho své sestře Tereze, takže statek převzal jeho švagr. Po maturitě začal studovat filozofii na univerzitě v Olomouci, když ho ovšem švagr se sestrou přestali finančně zcela podporovat, musel studium ukončit a vstoupil v roce 1843 pod řádovým jménem Gregor do kláštera svatého Tomáše v Brně.

               Tento klášter na dnešním Mendlově náměstí založila kdysi dávno v roce 1323 královna Eliška Rejčka jako klášter cisterciaček.

Starobrněnský klášter

Ten byl ale v roce 1782 císařem Josefem II. zrušen a o rok později dostali jeho budovy do správy Augustiáni, kterým císař vyvlastnil jejich budovy v centru města u kostela svatého Tomáše. Mimochodem v tomto klášteře požíval své hudební vzdělání z thunovské hudební nadace už vzpomenutý Leoš Janáček a z klášterního pivovaru vznikl pivovar Starobrno – produkující k mému úžasu nejpopulárnější české pivo v Rakousku – dostanete ho na mnoha místech v Korutanech, v Grazu například v hospodě Eschenlaube. Janáčkovu hudbu jsme si poslechli při návštěvě Mendlova muzea, které se v bývalém klášteře nachází. Podbarvuje symbolicky prohlídku muzea.

               Vstup do kláštera měl pro nemajetného mladíka několik výhod. Jednak střechu nad hlavou a pravidelnou stravu. Zadruhé obrovskou knihovnu, která nakupovala nová díla a neštítila se ani knih, které církevní ideologii přímo odporovaly, jako byla například díla Charlese Darwina „O vzniku druhů“. Tato kniha byla vydána v roce 1859 a do němčiny přeložena o rok později. Darwin (1809–1882) a Mendel (1822–1883) byli současníci. To, že se v klášterní knihovně nacházela i moderní literatura přímo odporující učení církve, nebyla náhoda, ale zásluha opata Cyrilla Franze Nappa.

Tento pokrokový kněz se zasloužil o rozkvět kláštera na poli kulturním i vědeckém. Sám byl profesorem na bohosloveckém učilišti, ředitel moravských i slezských gymnázií a funkcionář mnoha spolků a institucí. Mendel měl prostě vedle svého nesmírného talentu i velké štěstí.

               Mendel byl na pochopení Darwinových děl připraven. V roce 1857 dostal kněžské svěcení, ovšem brzy přišel opat na to, že je jako kněz prostě nepoužitelný. Místo, aby se koncentroval na Písmo svaté, experimentoval v klášterní zahradě s rostlinami. Poslali ho tedy jako učitele na gymnázium ve Znojmě. Propadl ovšem při přijímacích zkouškách a nebyl přijat ani ke studiu na vídeňskou univerzitu. Teprve díky Nappově intervenci mohl Mendel v letech 1851–1853 jako stipendista studovat biologii a fyziku ve Vídni, ale při závěrečných zkouškách, které by mu umožnily působit jako učitel v těchto oborech, znovu propadl. To bylo zřejmě jak pro Mendela, tak i pro světovou vědu největší štěstí. Ve Vídni měl ovšem možnost navštěvovat kurzy Franze Ungera, zastánce vývojové teorie, který vydal v roce 1851 knihu „Die Urwelt in ihren verschiedenen Bildungsperioden“ čili „Pravěký svět v jeho různých fázích tvoření“. Půda pro budoucí pionýrskou Mendelovu práci byla tedy připravena.

               Mendel Darwina četl, jeho učení ale v některých důležitých bodech korigoval. Zda znal Darwin Mendelovy práce je dodnes otázkou sporu. Jisté je, že Mendelovy práce nebyly natolik populární, aby se do Anglie k poněkud nedůtklivému Darwinovi dostaly. V Mendelově muzeu v Brně se ale traduje, že Mendel svou knihu Darwinovi osobně donesl během svého pobytu v Londýně v roce 1862, kdy se tam zúčastnil velké hospodářské výstavy. a to dokonce s věnováním. Darwin jeho práci ale  nečetl a pokud ji četl, pak genialitu Mendelových zákonů nepochopil. Což nebyl žádný div. Mendelova kniha je prý napsána tak složitě, že naše průvodkyně po muzeu, sama studující genetiku, přiznala, že tomu textu nerozuměla. Mendel nebyl pedagog, ne náhodou u učitelských zkoušek vícekrát propadl. Darwin se navíc zabýval komplexním vývojem přírody a domníval se, že jsou to vlivy okolí, které mění vývoj jedince prostřednictvím miniaturních částic, tzv „gemmul“, která se vlivem prostředí mění. Při opylování rostlin pak podle Darwina byly bylo potřebné přenést množství různých gemmul, aby rostlina dosáhla optimálního vývoje. Mendel se zabýval jednou jedinou rostlinou, hrachem – a definoval dědičnost jako přenos celistvého prvku – genu. Dokázal, že je možné rostlinu opylit i jen jediným zrnkem pylu, aby vznikla plnohodnotná dceřina rostlina.

               Mendelovo stěžejní dílo, ve kterém definoval své zákony dědičnosti platné dodnes, bylo publikováno v roce 1866.

               Jsou to zákony fenotypové (fenotyp je soubor zevních, tedy viditelných znaků)

  1. Zákon o uniformitě hybridů – křížíme-li dominantního homozygota s homozygotem recesivním, jsou všichni potomci stejní – mají znaky dominantního jedince

Jestliže tedy Mendel zkřížil hrách červenokvětý se žlutokvětým, měly všechny rostliny druhé generace červené květy

  • Zákon o štěpení v potomstvu hybridů – Při křížení heterozygotů je možno poměr vzniklých fenotypů vyjádřit poměrem malých čísel (3:1 nebo 1:2:1)

Když křížil rostliny druhé generace, měly tři ze čtyř květy červené a jeden květ žlutý, genetická informace tedy nezmizela, byla přenášena dále, i když ve fenotypu nebyla viditelná.

  • Zákon o nezávislosti dědičnosti znaků – různé vlastnosti rostlin jsou dědičné nezávisle na sobě, tedy každý znak je vázán na svůj vlastní gen

Zákony genotypové se zabývají přenosem genů a říkají:

  • Zákon o samostatnosti alel: Genotyp je soubor samostatných genů určujících znaky. Každý znak je určen dvojicí samostatných alel.
  • Zákon o segregaci alel: Dvojice samostatných alel se při zrání rozcházejí a do každé gamety přechází jedna z obou alel.
  • Zákon o nezávislé kombinaci alel

Mendel se nezabýval jen a pouze svým hrachem ale jeho práce na zahradě ho logicky přivedla i ke sledování počasí. Hlásil pravidelně lokální změny klimatu na „Centrální úřad pro meteorologii a zemský magnetismus“, založený v roce 1851 ve Vídni – od tohoto data máme měření teplot a srážek, s kterými se porovnáváme dodnes.

Mendel měl štěstí, že opat Cyrill Franz Napp jeho práce podporoval, i když mu muselo být zřejmé, že odporují církevním dogmatům. Když opat v roce 1867 zemřel, zvolili mniši jedenácti hlasy z dvanácti Gregora Mendela svým novým opatem. Mendel byl uznávaným odborníkem v oboru pěstování a šlechtění rostlin. I když jeho genetickou nauku nikdo v té době nepochopil, byl za své zásluhy v oboru zemědělského bádání vyznamenán v roce 1872 komturským křížem řádu Františka Josefa za zásluhy ve veřejném životě a církvi.

Mendel zemřel v roce 1884. Requiem v kostele Starobrněnského kláštera dirigoval Leoš Janáček. V témže roce dal jeho nástupce na klášterním dvoře všechny jeho práce veřejně spálit. Všechny jeho poznámky, deníky a nepublikované práce byly tak zničeny.

               Mendel zemřel nepochopen. V roce 1883 krátce před svou smrtí, prohlásil: „Mé vědecké práce mi přinesly mnoho uspokojení a jsem přesvědčen, že to nebude dlouho trvat, než celý svět uzná výsledky mé práce.“ 

Gregor Mendel

            Teprve okolo roku 1900 byly Mendelovy spisy znovu objeveny, pochopeny a uvedeny do praxe.

               Věděli jste, že řepkový olej byl původně odporně hořký a byl používán pouze jako svítidlo do lamp? Díky křížení rostlin řepky podle Mendelových zákonů se postupně podařilo vyvinout rostlinu produkující chutný olej, bez něhož si dnešní kuchyni sotva dokážeme představit.

               Uznání se géniovi z moravských (ne slezských, jak mylně tvrdí Peter Sichrovsky) Hynčic dostalo až po jeho smrti.

               V 2.října 1910 byla na „Klášterním náměstí v Brně postavena jeho socha a náměstí bylo přejmenováno na „Georg-Mendel Platz“, a tak se jmenuje – v české verzi – dodnes.

               V témže roce byla v Lundu ve Švédsku založena „Mendelska Sällskapet“ čili Mendelova společnost. Vysoká zemědělská škola v Brně, založená 35 let po Mendlově smrti, se jmenuje Mendlova univerzita. Od roku 1965 se uděluje „Medaile Gregora Mendla“ za výzkum na poli všeobecné biologie.  A hlavní budova „Universität für Bodenkultur“ ve Vídni nese jeho jméno. Ale to už jsme zase tam, kde jsme byli na začátku tohoto článku. Ale upřímně – Gregor Mendel byl skutečně mnohem víc občanem Rakousko-Uherské monarchie než Čechem.

Návrat italského fašismu – 100 let od Mussoliniho “Pochodu na Řím”

               Vlastně jsem chtěl tento článek publikovat až koncem října, ale výsledky (i když očekávané) italských voleb mě nutí, abych stoleté výročí vítězství italského fašismu vzpomenul už o měsíc dřív – protože bez jednoho měsíce o sto let později se tento fenomén zase vrací.

               Vítězka voleb Giorgia Meloni se svými „Fratelli d´Italia“ se totiž k odkazu Benita Mussoliniho nepokrytě hlásila a neváhala někdejšího fašistického diktátora označit za „velkého politika“. Sice před volbami svou rétoriku zmírnila a snažila se od někdejšího fašistického režimu držet odstup, což se ovšem dá vzhledem na její předchozí působení považovat pouze za předvolební taktiku. Znamená to, že na rozdíl od našich fašistů není hloupá a o to je nebezpečnější.

               V Bruselu způsobilo vítězství Meloniové paniku, nejinak je tomu zřejmě i v centrále NATO. I když Itálie, svou zadlužeností odkázaná na finanční pomoc EU, zřejmě nebude chtít z Unie vystupovat, dají se očekávat velké problémy, které řádově převýší problémy, které EU působí už po řadu let Viktor Orbán. Ostatně ten, stejně jako Vladimír Putin v Moskvě, vítězství italské pravice euforicky pozdravil. Meloniová se totiž – pokud bude chtít vytvořit pravicovou vládu – bude muset spojit s Mattheem Salvinim, jehož strana Liga Nord je už po roky financována z Moskvy a Salvini rád pózuje v tričku s portrétem kremelského diktátora, a s politickou zkamenělinou Silviem Berlusconim, který je známý svým osobním přátelstvím s Vladimírem Putinem.

Mají údajně stejného plastického chirurga. Berlusconi svými intrikami přivedl vládu Maria Draghiho k pádu a už před volbami dal jasný signál, kam se bude italská politika, na níž se bude podílet, ubírat, když vyhlásil, že Putin byl k válce donucen a chtěl pouze vyměnit vládu v Kyjevě za slušné lidi.  Stejně jako Viktor Orbán dává Berlusconi vinu za napadení Ukrajiny Západu. Můžeme tedy počítat s odklonem Itálie od jednotné protiruské fronty a příklonu k ruské agresivní politice. Italové s podporou fašistického moskevského režimu nebudou mít velké problémy. Dalo by se říct, že se Itálie „vrací ke svým kořenům“.

               Benito Mussolini neměl problém spojit se s nacistickým režimem v Berlíně. Jeho politická dědička Giorgia Meloni nebude mít problém spojit se s nacistickým režimem v Moskvě.

               Ale napřed si řekněme něco o Benitovi Mussolinim a jeho politickému vzestupu po první světové válce.  Benito se narodil 29.července 1883 v městečku Predappio v provincii Emilia Romana nedaleko města Forli. Byl původně nadšeným marxistou, ovšem Leninovo hospodářské fiasko v Rusku ho od idey znárodnění průmyslu odradilo. Podle Paula Johnsona se Mussolini v roce 1919 rozhodl, že kapitalismus nezničí, ale využije. 25.března 1919 založil s e svými přáteli novou stranu. Ta měla v programu částečnou konfiskaci finančního kapitálu, kontrolu zbývajícího hospodářství korporativními hospodářskými radami, vyvlastnění církevních statků, zemědělskou reformu a odstranění monarchie a senátu. Program nové strany byl inspirován myšlenkami Kurta Eisnera, na kterého se Mussolini hojně odvolával. Kurt Eisner se pokusil v listopadu 1918 vytvořit komunistickou republiku v Bavorsku. Byl 21.února 1919 zastřelen na mnichovské ulici, k čemuž – jak mě poučila mnichovská průvodkyně – měli Bavoráci hned čtyři dobré důvody – byl komunista, Žid, Prušák a intelektuál. Každý jednotlivý z těchto důvodů už prý v Bavorsku stačí na zdůvodnění vraždy.

               Už tato skutečnost, že budoucí fašistická strana čerpala svou ideologii v komunismu, svědčí o tom, jak si mají tyto dva politické směry blízko. Jejich problémem je, že bojují o stejné voliče a neváhají sáhnout k násilí. Násilně se ale v té době chovali především italští socialisté, v Mussolinim hledalo občanstvo hlavně ochranu před násilnostmi. Mussolini sám násilí rád neměl, (chtěl z politiky vlastně jen dobře žít, o čem svědčí jeho 169 dokumentovaných milenek) i když s trochou strachu akceptoval řádění svého spojence Itala Balby, který táhl se svými komandy střední Itálií a zanechával za sebou spáleniště lidových domů a hromady mrtvol.

Benito Mussolini v mladých letech

               Italské království se po válce potýkalo s nesmírnou chudobou, korupcí a od roku 1871 bylo na nože s katolickou církví. Kněží z kazatelen kritizovali neděli co neděli poměry v zemi, což vládě na autoritě nepřidalo. Navíc byla Itálie frustrována i výsledky první světové války. I když patřila k vítězným mocnostem a dostala po válce Jižní Tyrolsko (což jí Rakušáci neodpustili dodnes) a Istrii s Terstem (což jsou ochotni odpustit ještě méně), nedostala dalmatské pobřeží, které si také nárokovala. 11.září 1919 obsadil básník a válečný hrdina Gabriele d´Annunzio s hordou dobrodruhů a válečných dezertérů město Fiume (Rijeka) a Británie s Francií, které měly město až do referenda hlídat, se stáhly. D´Annuncio zde vyhlásil svobodnou (lidovou?) republiku a poté dal hlasovat o připojení k Itálii. Ne, není to podobnost čistě náhodná. Takto se chovají fašistické režimy vždy znova. Mussoliniho ovšem tento snadný úspěch motivoval.

               Po volbách v roce 1921 vstoupil spolu s dalšími 53 poslanci dostal do italského parlamentu, tvořil zde ovšem menšinu. Ve stejném roce ho členové jeho strany přinutili ke kompromisu. Za to, že dostal titul „duce“, tedy „vůdce“, souhlasil s použitím násilí a rok 1922 se tak stal rokem teroru. Fašisté táhli od města k městu, všude za mlčenlivého souhlasu místních úřadů obsadili radnice, vyhnali odtud všechny socialistické poslance, a prefekty, kteří se odvážili protestovat, prostě propustili. Předsedou italské vlády byl Giovannni Gioliotti z liberální strany, vytvoření demokratické koalice pravicových katolických stran s umírněnými socialisty ale svými intrikami úspěšně blokoval papež (území Vatikánu jako svou svéprávnou enklávu dostal papež až v roce 1929 v Lateránské smlouvě právě od Mussoliniho.) Vláda tedy fašistickému teroru příliš nebránila, protože nebojoval vlastně proti státu a komunisté doufali, že se fašistický režim uskuteční a uspíší tak komunistickou revoluci. To byl jejich fatální omyl.

               Italo Balbo se v červenci 1922 zmocnil Ravenny a socialisté odpověděli generální stávkou, která uvrhla zemi do naprostého chaosu. Mussolini se rozhodl uchopit moc a uspořádal takzvaný „Pochod na Řím“. Celkem asi 40 000 jeho mužů v černých košilích vyrazilo na pochod proti hlavnímu městu. Tato špatně vyzbrojená, mizerně oblečená a hladová armáda dorazila 28. října 1922 k Římu – lilo jako z konve a byla zima a promočení bojovníci byli ochotni se při prvním útoku armády rozutéct. Mussolini u svých bojovníků nebyl, pro jistotu se zdržoval v Miláně. Římská vojenská posádka 28 000 dobře ozbrojených vojáků se schopným velením by dokázala rozehnat tento houf za hodinu, jenže král, kterému vyprávěli o davu 100 000 zuřivých a po zuby ozbrojených fašistů a pouhých 6000 neukázněných vojácích propadl panice a odmítl podepsat dekret o mimořádném stavu. Místo toho byl Mussolini požádán, aby vytvořil novou vládu. Až potom nasedl v Miláně do vlaku a odjel do Říma.

               „Duce“ začal svou vládu nadějně. Nevytvořil tajnou policii, tisk zůstal svobodný a opoziční politici nebyli zatčení a zavřeni. Vraždilo se sice dál, ale méně než před převzetím moci. Volby v roce 1924, kdy u volebních uren stála komanda v černých košilích, se sice sotva daly označit za svobodné, ale fašisté v nich získali většinu hlasů. Jenže moc je svůdná a diktátoři – i ti budoucí – nesnášejí kritiku. 10. června 1924 zavraždili fašisté opozičního poslance Giacoma Matteotiho. Bylo jasné, že za vraždou stojí Mussolini. U obyvatelstva ztratil „duce“ náhle většinu své popularity, poslanci opozičních stran odešli z parlamentu a komunista Giovanni Corvi zastřelil jako pomstu za Matteotiho fašistického poslance Casaliniho.

               Mussolini se rozhodl reagovat zrušením i zdánlivé demokracie. 3.ledna 1925 převzal „morální, politickou i historickou zodpovědnost“ za Matteotiho vraždu, aniž by se k svému podílu na ní přiznal, současně zrušil parlament a vyhlásil počátek fašistického zřízení. Nezávislé noviny byly zrušeny, opoziční politici internováni a on sám se stal „Duce del fascismo“ a „Capo del governo“, tedy neomezeným vládcem – diktátorem. Následovalo ovládnutí Libye, která tehdy z Mussoliniho iniciativy dost nesmyslně vznikla z dvou provincií Tripolitany a Cyrenaiky, (tímto chybným spojením dvou vzájemně znenáviděných provincií trpíme dodnes), pak přišla nesmyslná válka v Habeši (Etiopii) v roce 1936 a obsazení Albánie v dubnu 1939. Diktátor, který potlačuje svobodu svého obyvatelstva a není schopen nabídnout slíbený blahobyt, potřebuje nutně válku a v ní úspěch, který může triumfálně prezentovat.

               Útok na Řecko v říjnu 1940 ovšem skončil pro italskou armádu katastrofou, ze které ji musel tahat spojenecký wehrmacht. Kvůli balkánskému tažení v dubnu 1941 musel Hitler odložit útok na Sovětský svaz z jara na červen, a i díky tomuto zpoždění zmrzla jeho armáda pod Moskvou. Aspoň takto udělal Mussolini pro svět něco užitečného, i když neúmyslně.

               Jeho poslední roky byly tragické. Po vylodění spojenců na Sicílii v červenci 1943, kterému italské jednotky nedokázaly klást odpor, byl Mussolini 25.července, tedy čtyři dny před svými šedesátými narozeninami, při audienci u krále zbaven hodnosti ministerského předsedy a zatčen. Itálie poté začala vyjednávat o kapitulaci, což vedlo k obsazení země (a ostrovů v Jaderském i Egejském moři – viz film „Corelliho mandolína“ s Nicolasem Cagem a Penelope Cruz v hlavních rolích) německou armádou. Italové Mussoliniho převáželi z místa na místo, protože se báli, že ho Němci osvobodí. Právem. Když ho internovali v hotelu v horském masivu „Gran Sasso“ v provincii Abruzzo nedaleko Pescary, podařilo se ho německému komandu pod vedením vídeňáka oberststurmbannführera SS Otta Skorzenyho 12. září osvobodit. (Mimochodem Skorzeny proslul i jako lovec partyzánů v našich Beskydech – o tom se píše v románu Ladislava Mňačka „Smrt si říká Engelchen“ – byl po válce obžalován z válečných zločinů, před výslechem v norimberském procesu se mu podařilo utéct, po znovuobjevení v roce 1950 zastával významné funkce – například jako zástupce rakouského koncernu VÖEST – a zemřel v roce 1975 v Madridu).  

               Mussolini byl dopraven do Milána a stal se předsedou vlády loutkové severoitalské „Republiky ze Saló“ pod německou kuratelou. 25. dubna 1945 utekl před postupujícími spojeneckými armádami z Milána, o dva dny později byl zajat komunistickými partyzány a 28.dubna 1945 spolu se svou milenkou popraven.

               Co vede současné Italy k tomu, aby volili stranu odvolávající se na odkaz této poněkud groteskní ale i tragické postavy? Je zřejmé, že pro takovou volbu nemůžou být racionální ale hlavně emocionální důvody. Důvodů takového chování je více a jsou hodně podobné situaci v letech 1919-1922:

  1. Sociální nejistota a chudoba nebo strach z ní. Jistěže, Italové se nepotýkají s chudobou srovnatelnou s dobou po roce 1918. Ale nezaměstnanost, pochybená zaměstnanecká politika posledních let, diskriminující mladé lidi, současná inflace a ekonomické problémy s růstem cen energií jsou podhoubím pro nespokojenost, která volá po změně vlády a poměrů.
  2. Masové přistěhovalectví ze severní Afriky, které se nedaří zastavit nebo nad ním získat kontrolu vyvolává pochybnosti, zda jsou toho demokratické vlády vůbec schopny. V Itálii je afrických přistěhovalců spousta, jen část z nich se dokáže integrovat. Italská demografie se rychle mění, což souvisí i s extrémně nízkou porodností rodilých Italů (což zase souvisí se sociální nejistotou, vzpomenutou v bodě jedna.)
  3. Tlak levicových radikálů, kteří chtějí měnit strukturu společnosti – genderové hnutí, ekologické hnutí, me too, liberalizace potratů nebo propagace homosexuality budí u velké části společnosti strach. Není třeba agresivitu této skupiny podceňovat, i když se snaží prosadit své zásady „zákonnou cestou“, tedy lobováním u politických stran. Jestliže německý předseda společnosti na ochranu zvířat veřejně proklamuje zákaz sexu a tím pádem i rozmnožování pro muže, kteří jedí maso, vzbudí to sice u vzdělaných lidí soucitný úsměv, u voličů pravicových extrémistů je to ale při jejich rozhodování vodou na mlýn. Lidé se pitomců podvědomě bojí a hledají před nimi ochranu. A podobní pitomci dostávají bohužel v médiích nepřiměřeně mnoho prostoru podle hesla, že „skandál prodává náklad“.
  4. Nedostatečné historické vzdělání. Mladá generace už sotva ví něco o Benitovi Mussolinim a druhé světové válce. Je to jen látka z učebnic, na kterou už zapomněli. Nevědomost je pak nevaruje, že režim podobný Mussoliniho fašismu jim vezme jejich svobody, mimo jiné i možnost změnit režim v případě nespokojenosti v dalších volbách. Mussolini vyhlásil „organizovanou, centralistickou a autoritativní demokracii na národním základě“. Tedy něco velmi podobného „iliberální demokracii“ propagované Viktorem Orbánem. Opozice je zbytečná a nežádoucí. Mussolini k tomu řekl, že „opozice vůči monolitickému národu je zbytečná. Pokud nějaké bude zapotřebí, dokáže ji najít on sám v sobě a v odporu objektivních sil.“ Vsadím se, že tyto duceho výroky nezná ani jedno procento volících Italů. Proto se nebojí návratu starých duchů. Většina Italů nevolila vědomě fašisty, volila změnu, aniž si byla vědoma toho, co vlastně volí.
  5. Internet se svými „fake news“ a dezinformacemi hraje podstatnou roli. Zejména Rusové jsou velmi aktivní v ovlivňování jakýchkoliv voleb v „nepřátelských“ zemích a snaží se, aby se zde dostaly k moci síly jim nakloněné. Jako to bylo při volbě prezidenta Zemana, Trumpa či teď při volbě Meloniové, Salviniho i Berlusconiho.

Fašismus v Itálii je po sto letech od svého vzniku znovu na vzestupu. Ale nejen tam. Ve Španělsku je strana Vox třetí nejsilnější, rakouská FPÖ bojuje v Rakousku o druhé místo, Marie Le Pen opakovaně bojuje v druhém kole prezidentských voleb ve Francii (se stoupajícím úspěchem), ve Švédsku vstoupili do vlády „Švédští demokraté“. Není to tedy náhodný vývoj. Je to ale vývoj, z něhož jde strach. Zejména v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami v USA.

100 let od pádu Izmiru – vznik moderního Turecka

               9.září 1922, tedy před sty lety, vstoupila turecká armáda do Izmiru. Tím de facto skončila řecko-turecká válka, která se táhla od roku 1919 a je dějinami trošku zapomínaná, i když byla rozhodující pro vytvoření současné politické situace ve východním středomořském prostoru – kam jezdíme tak rádi na dovolenou.

               Osmanská říše nebyla zdaleka etnicky homogenní stát. Vedle vládnoucích Turků zde žila velká arabská menšina, protože Osmanská říše před první světovou válkou zahrnovala i Arabský poloostrov, Palestinu a oblast dnešního Iráku, dále početná menšina Arménská (Arméni byli z velké části vyhubeni v letech 1915–1916, kdy bylo zavražděno možná až 1,5 milionu Arménů žijících na území Osmanské říše) a Řekové, kteří obývali západní pobřeží Malé Asie už od sedmého století před naším letopočtem. Největším městem v této oblasti byl (a je i dnes) Izmir (řecky Smyrna). V roce 1914 v něm víceméně v míru nažívalo obyvatelstvo skládající se z 50 procent muslimů, 40 procent Řeků a 6 procent Arménů.

               Osmanská říše, frustrovaná ztrátami území na Balkáně v balkánských válkách 1912 a 1913 se rozhodla přidat v první světové válce na stranu centrálních mocností, tedy Německa a Rakouska. Bylo to fatální rozhodnutí, ovšem do značné míry logické. Turecko bylo už dlouho před válkou německým spojencem, odběratelem německého zboží – a jeho distributorem dál na východ – němečtí architekti stavěli v Turecku železnice a další infrastrukturu (například i hlavní nádraží v Istanbulu) a němečtí poradci vedli a vyzbrojovali tureckou armádu.

               Turecko vstoupilo do války na straně Německa 29. října 1918 – hlavní význam spočíval v odříznutí komunikačních cest mezi spojenci (Ruskem, Francií a Británií přes průlivy Bospor a Dardanely do černomořských ruských přístavů.) Turecká flotila pod velením německého admirála von Souchona začala ostřelovat Sevastopol a Oděsu. Ovšem „Nemocný muž na Bosporu“, jak se turecké říši přezdívalo, si zadělal na obrovské problémy. Prvním důsledkem vstupu do války byla britská anexe Kypru, který byl stejně od roku 1878 pod britskou správou, i když formálně zůstával součástí Osmanské říše. 25.dubna 1915 se pak britská vojska vylodila na poloostrově Gallipoli ve snaze ovládnout mořské úžiny. V nesmyslné bitvě na tomto poloostrově zahynulo na sto tisíc mužů, čtvrt milionu utrpělo zranění a britská porážka stála křeslo lorda admirality Winstona Churchilla. Bitva ale měla do budoucna jeden velký význam – vyznamenal se zde mladý generál Mustafa Kemal a zahájil zde svou oslnivou kariéru. I když jeho popularita, kterou zde získal, byla solí v očích sultánovi a vládě v Istanbulu, nedokázali se ho zbavit, protože ho podporovala německá diplomacie.

               Britům se díky působení plukovníka Lawrence podařilo vyvolat všeobecné povstání na územích obývaných Araby a v září 1918 utrpěli Turci v Palestině rozhodující porážku. Už v červnu se stal novým a posledním sultánem Mohamed VI. Vahideddin, který věřil talentu Mustafy Kemala a svěřil mu velení na palestinské frontě. Ovšem tento velitel si v rozhodující chvíli v červnu a červenci 1918 léčil zánět ledvin v Karlových Varech a na frontu se vrátil příliš pozdě. 30. října ho sultán vyjmenoval vrchním velitelem turecké armády, ale už následujícího dne Turecko kapitulovalo.

               Porážka Osmanské říše vyvolala nepokoje u poddaných národů. Zejména Řekové chtěli slabosti odvěkého nepřítele využít. Řekové totiž během první světové války lavírovali. Germanofilský král Konstantin I. chtěl bojovat po boku Němců (byl ženatý s dcerou německého císaře Friedricha III. Sofií, a tedy švagrem císaře Viléma II.), předseda vlády Venizelos inklinoval k spolupráci se spojeneckými mocnostmi. Venizelos, nazývaný „tvůrce moderního Řecka“ donutil krále v roce 1917 k abdikaci ve prospěch jeho druhorozeného syna Alexandra a Řecko vstoupilo do války na straně spojenců, prolomilo bulharsko-tureckou frontu a řecká vojska vstoupila dokonce i do Istanbulu. Řecko tedy stálo na straně vítězů a hodlalo tuto situaci využít. Politické myšlení ovládala myšlenka „Megali idea“, tedy myšlenka Velkého Řecka, které mělo zahrnovat Thrákii, tedy evropskou část Turecka, oblasti v Malé Asii obydlené Řeky a hlavním městem velkého Řecka se měla stát Konstantinopol, jak Řekové dodnes nazývají Istanbul.

Územní vývoj Řecka

               15.května 1919 se vylodila řecká vojska v Izmiru, následovalo vraždění muslimského obyvatelstva. Vrchní velitel tureckých ozbrojených sil Mustafa Kemal byl sultánem odvolán. Svlékl uniformu a svolal kongres národních sil do Erzurum a Sivas a 23.dubna 1920 založil Národní shromáždění v Ankaře. Vznikla tak paralelní vláda, namířená jak proti Řekům, tak i proti sultánovi. V Istanbulu tak proběhl soudní proces proti Kemalovi a byl v nepřítomnosti odsouzen za velezradu k trestu smrti. Sultán byl v zájmu udržení vlastní moci ochoten vyjednávat a podepsat v podstatě jakoukoliv dohodu. Ta vznikla v Sévres a byla 10. srpna 1920 v Istanbulu sultánem podepsána. V této smlouvě mělo Turecko odstoupit Řekům celou Thrákii a západní Anatolii, oblast okolo Marmarského moře se měla stát mezinárodní demilitarizovanou zónou. Východní Anatolie byla přiřčena Arménii a vytvořena oblast, ve které měli o své budoucnosti hlasováním rozhodnout Kurdové. Kromě toho měli části Anatolie, tedy Malé Asie, dostat pod svou kontrolu Italové a Francouzi.

Smlouva ze Sevres

               Vláda v Ankaře pod vedením Mustafy Kemala tuto smlouvu odmítla jako velezrádnou a pokračovala ve válce proti Řecku. V lednu a v březnu 1921 dosáhli Turci prvních vítězství nad řeckou armádou a Mustafa Kemal se stal vrchním velitelem. Řekové neviděli jinou možnost, jak tuto vládu přinutit uznat smlouvu ze Sévres, než dobytí Ankary. V srpnu 1921 došlo na řece Sakarya k rozhodující bitvě. Mustafa Kemal se chytře stáhl za linii řeky, odkud mohl odrážet řecké útoky, které začaly 23.srpna. Řecké armádě velel osobně král Konstantin, který se po smrti svého syna Alexandra (tento mladý muž byl ve věku 27 let pokousán opicí a zemřel na otravu krve) a volební porážce premiéra Venizelose vrátil 19. prosince 1920 díky lidovému hlasování na řecký trůn. Řekové se probili až 50 kilometrů od Ankary, pak se ale jejich ofenzíva zhroutila. Turkům se díky jezdectvu operujícímu za řeckými liniemi podařilo přerušit zásobovací cesty a Řekové se museli stáhnout. Utrpěli porážku, přestože ztráty byly mnohem větší na turecké straně, proti 22 000 padlým a zraněným Řekům ztratili Turci 49 000 vojáků. Mustafa Kemal byl poté ankarskou vládou vyjmenován generálmaršálem a dostal čestný titul Gazi (dobyvatel).

               Turecké vítězství mělo rozhodující roli především na diplomatickém poli. Spojenci najednou nechtěli mít s řeckou podporou nic společného. Lord Curson jako první stáhl anglickou podporu, Francouzi uzavřeli s Kemalem, který už měl titul Paša, mír smlouvou z Ankary. Rusové, kde už vládli bolševici, se vzdali svých ortodoxních bratrů a podepsali s Tureckem mírovou smlouvu v Karsu, přičemž se vzdali arménských nároků ve východní Anatolii.

               Turci se tak mohli připravit na ofenzívu proti řecké armádě, jejíž vláda stále trvala na závěrech smlouvy ze Sévres – jinou možnost ostatně ani neměla. Turci nebyli připraveni s Řeky vyjednávat a sultán Mohamed VI. v Istanbulu už neměl na vývoj žádný vliv – novým hlavním městem se de facto stala Ankara, v roce 1923 se tak stalo i de jure.

               Řekové v přípravě na tureckou ofenzívu vyměnili svůj generální štáb, odvolán byl generál Papoulas, kterého dělali zodpovědným za porážku na řece Sakaryas a na jeho místo byl vyjmenován generál Hatzianestis, který ovšem bojiště v Anatolii pořádně neznal. Obranná linie měla 700 kilometrů a existovalo jen jediné železniční spojení s Izmirem jako zásobovací trasa pro řecké jednotky. Navíc byla část řeckých sil stažena do Thrákie, odkud měla zaútočit na Istanbul, k tomuto útoku ale nikdy nedošlo. Síly na frontě byly v podstatě vyrovnané, proti 220 000 Řekům stálo 208 000 Turků. Mustafa Kemal věděl, že dostane jen jednu možnost k ofenzívě, protože v případě porážky by se k Řekům znovu přiklonili jejich někdejší spojenci. Proto útok dobře připravil a 26. srpna 1922 zahájili Turci útok na opevněné město Dumlupinar. Podařilo se jim přerušit železnici zásobující řeckou defenzívu a rozdělit řecké síly na dvě nekoordinovaně působící části. Řecké velení, sídlící v Izmiru nemělo o průběhu bojů po celou dobu žádnou ucelenou představu. 31. srpna se obklíčené řecké jednotky vzdaly, jen malé části se podařilo – bez těžkých zbraní – ustoupit do Izmiru, který vzápětí Řekové vyklidili.

               9. září mohl tedy Mustafa Kemal Paša vstoupit triumfálně do Izmiru. Následovalo vraždění Řeků, Arménů a křesťanů všeobecně. Celkem padlo tomuto pogromu za oběť na 25 000 lidí, 200 000 bylo z města vyhnáno. Zahynul i ortodoxní arcibiskup Chrysostomos Kolafatis.

               20. listopadu začala zprostředkováním Společnosti národů mírová jednání. Tato vedla za Turecko už vláda z Ankary, která vyhlásila 1.listopadu 1922 konec Osmanské říše a tím upřela sultánovi jakoukoliv politickou moc a oprávnění jednat ve jménu tureckého státu. Řecký král Konstantin I. abdikoval (už podruhé) na svůj trůn 27.září 1922 a na jeho místo nastoupil jeho syn Jiří. Myšlenka „Megali Idea“, kterou zastával, byla definitivně mrtvá, on sám zemřel v exilu v Palermu 11.ledna 1923. Výsledků jednání se tak už nedožil.

Spojenci museli tento vývoj akceptovat, neměli ani sílu ani zájem ho zvrátit. Jednání byla ukončena smlouvou z Lausanne z 24.července 1923.

Celá Anatolie i části Thrákie s městem Edirne byla přiřčena Turecku, ostrovy u tureckého pobřeží zůstaly řecké – s výjimkou Dodekanésu ovládaném Italy. Toto souostroví s ostrovy Rhodem, Kosem, Kalymnem a dalšími bylo k Řecku připojeno až v roce 1947. Turecku zůstala i východní Anatolie, arménské nároky byly smeteny ze stolu a o kurdském referendu ohledně nezávislosti se už nemluvilo – a nemluví se o něm dodnes. Turecko souhlasilo s anglickou anexí Kypru a s výměnou obyvatelstva podle náboženského klíče. Na základě toho bylo přesunuto půl milionů muslimů obývajících Chalkidiki a Soluň (Mustafa Kemal se sám narodil v roce 1881 v Soluni) do Anatolie, naproti tomu 1,5 milionu křesťanů se přestěhovalo z Anatolie do Thrákie. Tam založili nové vesnice, které nesou názvy jejich původních obcí anatolských, jen s přízviskem „Nový“ tedy „Neá“. Proto jsou na Chalkidikách obce se jmény Nea Potidea, Nea Plagia nebo Nea Skioni. Spousty lidí stály tyto násilné přesuny život.

Smlouva z Lausanne dala základ současnému politickému uspořádání ve východním středomoří.  Mustafa Kemal dal v novém hlavním městě Ankaře vyhlásit 29.října 1923 Tureckou republiku a byl zvolen jejím prezidentem. Ústava této republiky byla neuvěřitelně moderní – například uzákonila jako jedna z prvních na světě i volební právo žen. Mustafa Kemal zavedl latinku jako písmo, reformoval školství, zakázal nošení fezů, tradiční turecké pokrývky hlavy a zahalování žen. Změnil i používání jmen. Do té doby byly v Turecku, jako v arabském světě dodnes používána jen křestní jména – jméno daného jedince se jménem otce a eventuálně i dědečka. Mustafa Kemal dal svým občanům jeden týden nato, aby si zvolili příjmení a zapsali se pod tímto novým příjmením na matrice. Jedinou výjimkou byl on sám. Nevybral si své příjmení sám, ale nechal si ho udělit od svého národa. Nemohlo to dopadnout jinak – bylo mu uděleno příjmení Atatürk, tedy „otec všech Turků“. Zemřel v roce 1938 na následky své záliby v nadměrném požívání rakije, zabila ho jaterní cirhóza. Prosím ale mé čtenáře, aby v debatách s Turky o této příčině smrti otce národa nehovořili, a hlavně se neodvolávali na mne. Podle oficiální verze vznikla tato jaterní cirhóza (kterou Turci nepopírají) nadměrným stresem při vykonávání státnických povinností. (Že by to byla příčina cirhózy našeho prezidenta Miloše Zemana? Možná jsme mu po celou dobu křivdili.)

Atatürkovo demokratizační úsilí neslo své plody skoro sto let. Teprve na začátku dvacátého prvního století se prezidentovi Tajipovi Erdoganovi podařilo odstranit základní pilíře turecké demokracie, ustanovit autoritativní režim a nechat si tyto změny posvětit lidovým hlasováním.

Je šťastnou okolností, že oba národy, které se dodnes na smrt nenávidí – Řekové a Turci, jsou od roku 1952 členy NATO (byli přijati současně), což v praxi vylučuje další válečné konfrontace mezi nimi. Jinak by se v oblasti Egejského moře určitě už dávno válčilo – a z dovolených u Egejského moře by nic nebylo.

Izmir zůstává dodnes nejevropštějším ze všech tureckých měst. Moderní svou architekturou i způsobem života. Při jeho návštěvě jsem viděl jen mladé ženy na vysokých podpatcích, prostovlasé a upravené, pouze dvě Rómky měly na hlavě šátek. Erdoganova strana v Izmiru nikdy nezvítězila, křeslo starosty tu má stále opozice. Nezbývá než tomu městu popřát, aby mu to vydrželo.

500 let od obeplutí zeměkoule

               Před pěti sty lety, přesněji 6.září 1522 se v přístavu Sanlúcar de Barrameda (severně od Cádizu v ústí řeky Guadalquivir, protékající Sevillou, což tomuto přístavu dodávalo v této době strategicky důležitý význam) objevila uboze vypadající loď. Přední stěžeň byl poškozený bouřkou, dřevo trupu bylo rozežrané červotočem a obrostlé mušlemi a řasami. Štěrbiny mezi trámy trupu propouštěly tolik vody, že musela být nepřetržitě odčerpávána, aby se loď udržela nad hladinou.

               Posádku tvořilo sedmnáct mužů, to byli všichni, kteří přečkali cestu okolo světa, na kterou se o bezmála tři roky dřív 21. září 1519 vydalo 260 námořníků na pěti lodích pod velením admirála Francesca Magellana). Magellan na lodi nebyl, zemřel před rokem a půl 27.dubna 1521 v nesmyslné vojenské potyčce na filipínském ostrově Mactan. Velitelem Viktorie, jak se ona poslední loď jmenovala byl Juan Sebastian El Cano, který se tak stal prvním člověkem, který obeplul zeměkouli a dodal tak definitivní důkaz v té době už dlouho známého faktu, že je země kulatá.

Juan Sebastian El Cano

               El Cano se narodil v roce 1486 v Baskicku, v roce 1509 se zúčastnil námořní expedice proti Alžíru a Oranu, poté se stal v Seville kapitánem obchodní lodi. Příliš se mu ale v podnikání nedařilo, byl nucen kvůli dluhům prodat svou loď janovskému obchodníkovi, čímž ovšem porušil španělské zákony. Aby dostal královskou milost, přihlásil se k expedici Fernanda Magellana (portugalsky Magalhaese)  která měla objevit jižní průjezd okolo nově objeveného světadílu  – Ameriky  – a dosáhnout ostrovy koření – Moluky – západním směrem.

               Východní cesta okolo Afriky byla totiž Španělům uzavřena. Ve smlouvě z Alcácovas z roku 1479 se zavázali, že se jejich lodě nebudou smět plavit jižně od mysu Bojador (Boujdour v dnešní Západní Sahaře). Tuto smlouvu ostatně dodržel i Kryštof Kolumbus – do Ameriky se plavil severně od této hranice. Africké pobřeží na jih od tohoto mysu bylo doménou Portugalců a měli právo zde zajmout a zkonfiskovat jakoukoliv cizí loď.

               Tato smlouva byla uzavřen ještě před objevením Ameriky Kolumbem. Po jeho návratu (musel při své návratu přistát v Lisabonu, což krále Jana okamžitě přimělo k tomu, aby vznesl nároky na všechny země na západě na jih od oné demarkační linie). Musel zasáhnout papež, kterým byl zrovna náhodou Španěl Alexandr VI. Borgia, a ten rozdělil svět mezi svá katolická dítka Portugalsko a Španělsko (aby se mezi sebou nervala) bulou „Inter caetera“ a omezil portugalské državy čarou procházející 100 mil západně od Azorských ostrovů. Portugalci protestovali a vytrucovali si nakonec ve smlouvě z Tordesillas z 4.května 1494 posun této hranice na západ 370 leguas (tedy 2282 kilometrů) západně od Kapverdských ostrovů čili na 46 stupeň a 37 minutu západní délky. Tato čára ležela uprostřed mezi Evropou a Karibikem, který objevil Kolumbus a v konečném důsledku odřízla od jihoamerického kontinentu Brazílii, která se tak stala Portugalskou. Severojižní hranice u mysu Bojador ale zůstávala v platnosti.

               Paradoxem bylo, že velitelem španělské flotily, která se vydala onoho 20. září 1519 na cestu na západ, byl Portugalec.

Fernando Magellan

Fernando Magellan, o kterém jsem už psal, měl vroubek u portugalského krále a když žádal, aby mohl vstoupit do služeb jiného panovníka, odpověděl mu portugalský král znechuceně „Dělejte si, co uznáte za vhodné“. Magellan uznal za vhodné vstoupit do služeb španělské konkurence, což Portugalce pořádně namíchlo. Portugalský vyslanec u španělského dvora Alvarez se snažil Magellana u španělského krále Karla očernit, nezabránil ale tomu, aby ho král přece jen nevyslal s pěti loďmi Trinidad, Victoria, Conception, San Antonio a Santiago a 260 muži na západ.

               V expedici panovalo napětí už proto, že důstojníky byli převážně Španělé a admirál byl Portugalec. Magellan si byl vědom své vratké pozice a snažil se ji přebít autoritářským vystupováním, kdy odmítal jakoukoliv diskuzi a trval na absolutní poslušnosti. El Cano plul v hodnosti loďmistra na lodi Concepcion – třetí největší ve flotile se 44 muži posádky.

               Flotila dosáhla pobřeží Jižní Ameriky a postupovala pomalu na jih. Po zklamání, když se z očekávaného průlivu do Pacifiku vyklubala řeka La Plata, postoupili 31.března k zátoce, kde je dnes argentinský přístav San Julián. Magellan se zde rozhodl přezimovat, zatímco jeho španělští důstojníci, kteří se už dávno vzdali naděje, že se tímto způsobem dostanou na bohaté ostrovy koření Moluky, se rozhodli pro povstání, aby si vynutili návrat. Zejména když se Magellan rozhodl racionalizovat příděly potravin (což jeho muže v budoucnosti mělo zachránit před smrtí hladem). Povstání vedl kapitán Juan de Cartagena. Mezi povstalci byl i El Cano. Magellan se ale o vzpouře včas dozvěděl a potlačil ji v zárodku. Jednoho z kapitánů dal rozčtvrtit a Cartagenu s jedním knězem vysadil někde na pobřeží v Patagonii. Nemohl si dovolit potrestat víc vzbouřenců, potřeboval každého muže. El Cano byl jen degradován a ztratil svou hodnost loďmistra.

               Hned po zimním slunovratu se Magellan rozhodl pokračovat v cestě na jih. Vyslal na průzkum loď Santiago, ta ale ztroskotala u dnešního přístavu Santa Cruz asi sto kilometrů jižně. Posádka se zachránila, loď ale byla ztracena. Záchranné práce se protáhly, a tak byla už polovina října, když flotila vyplula ze Santa Cruz, aby o tři dny později doplula k Mysu panen (Cabo Virgenes) u kterého začínal průliv, kterým se flotila dostala do Pacifiku – dnešní Magellanův průliv. Ne ale celá. Loď San Antonio využila spletitých poměrů mezi skalami průlivu, obrátila se a dezertovala – odplula zpět do Španělska.

Magellanův průliv

               Zbývající tři lodi zažily nekonečnou dvouměsíční hladovou cestu Pacifikem, která si vyžádala v důsledku kurdějí hodně životů, než přistály na Marianách. Měli neskutečné štěstí, že za celou dobu nezažili žádnou bouřku – proto nazval Magellan oceán „Mare pacifico“, tedy „Klidné moře“.

               Jenže poté, co námořníci dosáhli Filipín, narostl admirálovi hřebínek. Protože místní náčelník ostrova Cebo byl ve válce se sousedním ostrovem Mactan, nabídl mu Magellan ochranu a vojenskou pomoc za to, že se náčelník se svým kmenem nechá pokřtít – kněze vezly výpravy té doby vždy s sebou.

               Náčelník Cebu to udělal a následovalo fiasko vojenské intervence na ostrove Mactan. Na rozdíl od Fernanda Cortéze, který se právě v té době vylodil v Mexiku a s dvěma sty vojáky dobyl obrovskou říši Aztéků, se Magellan neukázal jako dobrý vojevůdce. Přesto, že Španělé měli brnění a střelné zbraně, od nichž si slibovali odstrašující účinek na domorodce, tito se nezalekli a vetřelce zahnali, přičemž Magellan sám v boji zahynul (už od roku 1513, kdy utrpěl v Maroku zranění kolena kulhal a nedokázal se tedy dostatečně rychle z bitvy stáhnout).

               Za jeho nástupce byli zvoleni Juan Serrano a Duarte Barbosa. Náčelník Cebu je pozval na poradu o dalším postupu. Ovšem díky porážce, kterou Španělé v boji s domorodci utrpěli, ztratil k nim jakoukoliv úctu a dal oba důstojníky zavraždit. Zbytek výpravy v panice uprchl, Novým velitelem si zvolili kormidelníka Joaa Lopese Carvalla, ale toho brzy nato sesadili pro neschopnost. Až teď přišla chvíle El Cana, který se stal kapitánem na lodi Victoria.

               Protože už neměli dost mužů (zbylo jich už jen 115), aby dokázali obsluhovat všechny tři lodi, zapálili nejvíc poškozenou Concepcion a zbývající dvě lodi Trinidad a Victoria pluly k Molukám, ostrovům koření. Začátkem listopadu 1521 dorazily obě lodě na ostrovy Ternate a Tidor a dosáhly tak původního cíle výpravy. Tam doplnily zásoby potravin a naložily podpalubí drahocenným kořením.

               Teď zbývala otázka – jak domů? Zpátky přes Tichý oceán se nikomu moc nechtělo, cesta na západ přes Indický oceán byla ale uzavřena Portugalci. Navíc byl Trinidad natolik poškozený, že oprava vyžadovala několik měsíců prací. Proto se dohodli, že se Victoria vydá na zpáteční cestu sama. (Trinidad se později zkusil vrátit přes Pacifik, ale nezvládl to a musel se vrátit na Moluky).

               El Cano se rozhodl pro riskantní cestu napříč Indickým oceánem k Mysu dobré naděje a pak okolo Afriky na sever. Musel se vyhýbat portugalským přístavům a posádka hladověla a umírala na kurděje. Nakonec musel přistát na Kapverdských ostrovech, patřících Portugalcům a pokusil se zachránit vymyšlenou historkou, že jsou španělskou výpravou plující do Ameriky, kterou na jih zahnala bouře. Portugalci ale pojali podezření a zajali 13 mužů posádky. Zbytek utekl na loď a pokračoval balancujíc mezi životem a smrtí na sever do Španělska. Cestu nakonec přežilo 17 mužů.

               El Cano byl dopraven jako hrdina do Sevilly, kde ho přijal sám král Karel V. Povýšil námořníka do rytířského stavu a daroval mu erb, ve kterém byly zkřížené snítky skořice, muškátové oříšky a hřebíčky, na helmě nad štítem byla pak zeměkoule s nápisem „ Primus circum dedisti me“, tedy „první, který jsi mě obeplul“.

               Dostalo se mu tak slávy, které se měl těšit vlastně Magellan. Ale zaprvé byl Magellan Portugalec a za druhé vylíčila posádka lodi San Antonio, která dezertovala při proplouvání Magellanovým průlivem admirála jako diktátora a bezmála zločince. El Cano, který se povstání proti Magellanovi také zúčastnil, neměl důvod toto vyprávění korigovat, a tak zůstal pro španělského krále Portugalec Magellan padouch a Španěl El Cano hrdina.

               El Cano se tedy dožil uznání, historie na něho ale téměř zapomněla. Nebo někomu z vás jeho jméno něco říkalo? Vinu nese mimo jiné i kronikář výpravy Ital Antonio Pigafetta. Ten „vzbouřenci“ El Canovi nikdy neodpustil a ve své zprávě o Magellanově výpravě El Cana ani nezmínil. A právě z tohoto spisu, Magellana rehabilitujícího, čerpali pozdější historici ve svých popisech výpravy, která se stala slavnou právě tím, že jako první obeplula zeměkouli.

               Je známý i zajímavý fenomén, který byl tehdy poprvé objeven. V lodním deníku Victorie, který byl kapitán povinen denně vést, bylo datum 7.září, ve Španělsku měli ale teprve šestého září. Otáčením zeměkoule se stane, že na každém poledníku se čas cestujícího posouvá o čtyři minuty, 360×4 je 1440 minut, což se rovná přesně dvaceti čtyřem hodinám. Pokud pojedete na západ, jako to udělal Magellan, jeden den tak ztratíte, pokud se vydáte na východ, jeden den získáte. Proto se uprostřed Pacifiku nachází linie změny data. Tento fenomén využil ve svém románu „Cesta okolo světa za 80 dní“ Jules Verne či Umberto Eco v románu „Ostrov včerejšího dne“.

               Hospodářské a politické důsledky Magellanovy výpravy byly na rozdíl od vědeckých mizivé. V roce 1521 dobyl Hernán Cortéz Mexiko a v roce 1532 vyvrátil Francesco Pizzaro říši Inků. Poklady, které byly dopravovány z dobytých území do Španělska, daly zcela zapomenout na zájem španělské koruny o ostrovy koření na dalekém východě. V roce 1529 postoupil španělský král Karel V. Moluky za 350 000 dukátů portugalskému králi. Jak se později ukázalo, mohl si Portugalec dokonce i tuto „směšnou“ sumu ušetřit, protože jak se později přesnějšími měřeními dokázalo, ležely Moluky v portugalské sféře vlivu – tato sahala až 295 mil východně od těchto bohatých ostrovů.

               El Canovi se ale staly tyto ostrovy osudnými.

               Žil po svém návratu v Seville, dokonce se i oženil a zplodil jednu dceru. Jeho zkušenosti chtěl ale využít admirál Garcia Jofre de Loaísa, který se rozhodl Magellanův kousek zopakovat. Výprava, která vyplula 24.července 1525, se stala osudnou jak Loaísovi, tak El Canovi. Oba zemřeli hladem uprostřed vod nekonečného Pacifiku.

Falcone a Borsellino – 30 let války s mafií

               19.července 1992 explodoval v Palermu Fiat 126 plně naložený trhavinami. Stalo se tak před domem matky vyšetřujícího soudce Paola Borsellina. Při výbuchu zemřeli Emanuela Loi (první žena, zaměstnaná u policie jako členka bezpečnostní eskorty, Agostino Catalano, Vicenzo Li Muli, Walter Edie Cusina, Claudio Traina a Paolo Borsellino.

Paolo Borsellino

Tomu byl atentát určen, ostatní mrtví byli policisté, kteří měli zabezpečovat jeho bezpečnost. Válka italského státu proti sicilské mafii právě kulminovala a vstupovala do nové fáze, na jejímž konci měla být porážka všemocného zločineckého uskupení, ovládající z horského hnízda Corleone dění na sicilském ostrově.

               Cosa nostra, jak se sicilská mafie nazývá sama, vznikla někdy na začátku devatenáctého století jako organizace, která měla chránit majetky statkářů proti povstáním sedláků. Brzy sice ztratila tento způsob obživy, podržela si ale zbraně a tím pádem moc, kterou pak na Sicílii po dlouhou dobu udržovala a zvětšovala. Členové mafie, v naší terminologii mafiáni, se sami nazývali „Uomini d´onore“, čili „Muži cti“. Tento termín ostatně nese i životopisný román o druhém z vyšetřovacích soudců Giovannim Falconem „Men of honour, Truth about the Mafia“, který sepsal Giovanni Falcone spolu se žurnalistou Marcellem Padovanim – román vyšel rok před jeho smrtí a je možné, že právě on byl rozsudkem smrti pro oba vyšetřující soudce. Tehdejší „capo di tutti capi“, Salvatore „Toto“ Riina, zvaný Bestie, 158 cm malý mužík s pověstí nemilosrdného zabijáka, který dokázal unikat italské justici dlouhých 24 let, vydal rozkaz k likvidaci vyšetřovacích soudců, jdoucích mafii nekompromisně po krku. Netušil, že tím překročí Rubikon. Mafie se vydala na cestu, kterou jít rozhodně neměla, a to vedlo k jejímu oslabení, ze kterého se už nevzpamatovala.

               Cosa nostra dosáhla vrcholu své moci na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, tehdy ovládala život na Sicílii na všech frontách a měla i svou dceřinou organizaci v USA, které pomáhala prát špinavé peníze. Tehdy totiž vstoupil do obchodů podsvětí rozhodujícím způsobem obchod s drogami (kdo si pamatuje na trilogii „Kmotr“ natočenou podle románu Maria Puza nebo jeho romány dokonce četl – věřím, že mezi mými čtenáři takoví jsou – ví, že právě odpor vůči obchodu s drogami byl podnětem k atentátu na Dona Vita Corleoneho, kterého hrál Marlon Brando. Nejen v New Yorku, ale i na Sicílii se rozhořela válka mezi jednotlivými gangy a množící se násilná úmrtí zvýšila aktivitu státního aparátu. Ovšem mafii chránil zákon mlčenlivosti „omerta“. Tento nepsaný zákon si nedovolil žádný člověk na Sicílii prolomit, policie měla tedy velmi těžkou úlohu, protože nikdy nikdo „nic neslyšel a nic neviděl.“

               V roce 1980 vznikl „Protimafiánský pool“ skládající se ze tří vyšetřujících soudců a dvou komisařů, jejichž jediným úkolem byl boj proti Cose nostře.  Byli to šéf Rocco Chinnici, soudci Giovanni Falcone, Paolo Borsellino a Emanuelle Barrile, a komisaři Ninni Casora a Giuseppe Montana. Ani jeden z nich neměl válku s mafií přežít.

V roce 1980 se podařilo zatknout prvních šest mafiánů – podíleli se na tom Paolo Borsellino a Emanuelle Barrile. Ještě ve stejném roce byl zavražděn Barille, v roce 1983 zabila autobomba i šéfa Poolu Rocca Chinniciho. Po něm převzal velení poolu přes odpor palermského starosty Salvatora Limy, navázaného na mafii, Antonio Caponetto, který ale v roce 1987 ze své funkce odstoupil, údajně ze zdravotních důvodů. Na jeho místo byl vyjmenován Antonio Meli.

Hlavními silami v boji proti mafii byli ale vyšetřující soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellino. Byli skoro stejně staří – Falcone se narodil 18.5.1939, Borsellino 19.ledna 1940 shodou okolností ve stejné palermské čtvrti „La Kalsa“. Falcone ovšem pocházel z bohaté rodiny právníků, Borsellino naproti tomu z velmi chudých poměrů.

V letech 1981–1983 zuřila druhá mafiánská válka mezi gangy, ve které se podařilo corleonskému gangu zcela zničit konkurenční klany. Právě to ale mělo mít pro mafii fatální následky.

V roce 1984 se totiž Falconemu podařil husarský kousek. Dokázal přesvědčit mafiána Tommasa Buscettu, aby s policií spolupracoval. Buscetta pocházel shodou okolností ze stejné palermské čtvrti jako Falcone a Borsellino „La Kalsa“. Patřil pod přezdívkou „Don Masino“ k prominentním mafiánům v době první války gangů v letech 1962–1972, ale ještě před začátkem druhé mafiánské války, kterou správně vytušil, emigroval v lednu 1981 do Brazílie. Jeho příběh vypráví film „Il Traditore“, tedy „Zrádce“ režiséra Marca Bellocchia z roku 2019, kde si jeho postavu zahrál italský herec Pierfrancesco Favino. Buscetta byl v Brazílii zatčen a vydán do Itálie. Falconemu se ho podařilo v dlouhých rozhovorech získat pro spolupráci. O tom, že se mezi oběma muži vyvinulo něco jako přátelství, svědčí i skutečnost, že po zavraždění Falconeho 18.května 1992 opustil Buscetta svůj azyl v USA, kde byl veden v programu ochrany svědků, vrátil se do Itálie a doplnil svou výpověď, která mimo jiné vedla i k zatčení osnovatele atentátů Salvatoreho „Tota“ Riiny.

ARCHIV – Mafia-Boss Toto Riina, aufgenommen bei seiner Festnahme am 16.1.1993 in Palermo. Italiens einst meist gefürchteter Mafia-Boss könnte das Gefängnis unter Umständen wegen seines schlechten Gesundheitszustands bald verlassen. Salvatore «Toto» Riina, der ehemalige Anführer der sizilianischen Cosa Nostra, habe wie jeder Häftling das «Recht auf einen Tod in Würde», urteilte das oberste italienische Gericht am 05.06.2017. (zu dpa “Italiens berüchtigter Mafia-Boss Riina könnte Gefängnis verlassen” vom 05.06.2017) Foto: -/epa ansa/dpa +++(c) dpa – Bildfunk+++

V roce 1985 začalo na základě výpovědí Tommasa Buscetty masové zatýkání členů Cosy Nostry. Za mřížemi jich skončilo 400. Ve stejném roce udeřila i Cosa nostra, zavraždění byli oba komisaři z protimafiánského poolu Nenni Cassara a Giuseppe Montana. Falcone a Borsellino byli od toho roku ve speciálním ochranném programu. Pohybovali se vždy jen v koloně tří pancéřovaných vozů, přičemž o pořadí vozů se rozhodovalo vždy až na poslední chvíli, aby mafie nemohla vědět, ve kterém autě se soudci nacházejí.

V roce 1986 začal soudní proces proti oněm zatčeným 400 mafiánům. Soud se odehrával v k tomu speciálně vybudovaném bunkru, chráněném obrněnými auty a se sledováním vzdušného prostoru. Po celou dobu procesu, který trval 22 měsíců, chránilo soudní budovu – pokud se tak dá onen bunkr nazvat – 500 policistů.

Zřejmě všichni lidé v mém věku si pamatují na televizní seriál „Chobotnice“, kde hrál hlavní roli sympatického komisaře Corrada Cataniho italský herec Michele Placido. Není náhodou, že si filmoví tvůrci troufli začít s prací v roce 1984 a pokračovali v natáčení přes výhrůžky smrtí ze strany mafie. Michele Placido měl po čtyřech sériích dost a nechal svou postavu raději zastřelit, aby mohl z práce na filmu vystoupit. Bez fešáka Placida to ovšem už nebylo ono, seriál neměl ani zdaleka porovnatelnou sledovanost a po šesti sériích byl ukončen. V šesté sérii, která se v roce 1992 natáčela z velké části v Praze, si zahráli i čeští herci jako Rudolf Hrušínský nebo Oto Wärfel.

Americký režisér Francis Ford Coppola se odhodlal už v roce 1972 zfilmovat román Maria Puza „Kmotr“, který popisuje osudy corleonské filiálky mafie v USA. V roce 1977 následoval druhý a v roce 1990 třetí díl. Tehdy si už Coppola troufl přenést děj i do Itálie a na Sicílii. Mimochodem otec Al Pacina, představitele Michaela Corleoneho, Salvatore Pacino se narodil přímo v hlavním sídle Cosy nostry Corleone (jméno města vzniklo se spojení slov Cuore Leone (tedy „Lví srdce“) a vystěhoval se do USA v roce 1940 krátce před narozením svého syna, který se měl stát slavným hercem.

V roce 1986 slavil italský stát vítězství, ovšem mafie chystala protiúder. Měla ve svém žoldu nemálo vlivných politiků, jako ministerského předsedu Giulia Andreottiho (kterému nakonec v několika procesech spojení s mafií neprokázali) nebo dlouholetého palermského starostu Salvatora Limu. Už v březnu 1992 byl zavražděn Lima, který se stal pro mafii nepohodlným. 18.května 1992 pak vybuchla pod dálnicí A 29 u Capaci nastražená bomba po síle 50 tun TNT, když po dálnici projížděl Giovanni Falcone se svou manželkou Franciscou Morvillo

Giovanni Falcone

. Bomba sice vybuchla pod prvním autem kolony, ve kterém seděli tři osobní strážci (kteří okamžitě zemřeli), ale síla výbuchu zničila i druhý pancéřovaný vůz, ve kterém seděli Falcone s manželkou. Oba utrpěli těžká zranění, kterým podlehli. Atentát osobně provedl Giovanni Brusca, pravá ruka capa Riiny.

19.července pak následoval už vzpomenutý atentát na Paola Borsellina před domem jeho matky.

Následoval návrat Buscetty z USA do Itálie a 15.ledna 1993 zatčení Tota Riiny. V Cosa nostře se rozhořel boj o moc. Na jedné straně stála umírněná skupina vedená Bernardem Provenzanem, který apeloval na ústup a zneviditelnění mafie, aby se tak vyhnula policejnímu pronásledování, vyhrála ale radikální část vedená Riinovým švagrem Leolucou Bagarellou.

Ta se rozhodla přenést válku s italským státem na pevninu a zastrašit státní moc atentáty, které by prokázaly její neschopnost se bránit.

14.května 1993 byl v Římě zavražděn novinář Maurizio Costanzo.

27.května 1993 následoval atentát v muzeu Uffizi ve Florencii, při kterém zemřelo pět lidí a bylo nenapravitelně zničeno nebo poškozeno mnoho uměleckých děl.

27.července 1993 následoval masakr na Via Palestro v Miláně, při kterém bylo zabito pět lidí.

Největší z plánovaných atentátů – bombový atentát na stadionu Lazia v Římě během zápasu Lazia proti Udinese 16.října 1993 selhal, protože se nepodařilo zaktivovat rozbušku.

Taktika ale nevyšla. Italská administrativa se nenechala zastrašit.  24.května 1995 byl Bagarella zatčen, v roce 1996 následovalo zatčení Bruscy. A co bylo pro Cosu nostru nejhorší, zákon omerty padl. Nepomohla snaha lidi k mlčení přivést násilím. Byl to Brusca osobně, který unesl dvanáctiletého syna Santina di Mattea, který začal spolupracovat s policií. Dva roky ho držel v kůlně a když se nepodařilo Mattea přivést vydíráním k mlčení, Brusca patnáctiletého chlapce po třech letech věznění zardousil a jeho tělo rozpustil v kyselině sírové. To už bylo opravdu moc. Cosa Nostra ztratila poslední zbytky image Robina Hooda a začala být obyvatelstvem vnímána jako čistě kriminální organizace. Lidé začali vypovídat a svědčit, najednou viděli i slyšeli, korunním svědkem se nakonec po svém zatčení v roce 1996 stal sám Brusca.

Po Falconem a Borsellinovi bylo pojmenováno palermské letiště.

V roce 2012 byl zatčen rybář Cosimo D´Amato, který opatřil výbušninu na bombu použitou při atentátu na Falconeho – údajně získal trinitrotoluen z nevybuchlých amerických bomb z druhé světové války.

 Vedení Cosy nostry převzal Bernardo Provenzano, který vyvedl mafii do neviditelnosti. Samozřejmě působí dál. Nevybírá výpalné, ale má pojišťovací společnosti, u kterých je velmi žádoucí se pojistit proti požáru. Tyto pojistky jsou sice drahé, ale pokud se pojistíte jinde, zřejmě určitě vyhoříte. Cosa nostra se stará o bezpečnost turistů na Sicílii a potlačuje drobnou kriminalitu, která by mohla turisty od návštěvy ostrova odradit. Palermo už dávno vypadlo v pořadí italských měst s nejvyšší kriminalitou z první desítky, což je ovšem i zásluha dlouhodobého palermského starosty Leolucy Orlanda (který ovšem právě letos ve svém úřadě končí). Koneckonců z každé návštěvy baru či nevěstince jdou peníze i Cose nostře, každý příchozí je tedy vítaný. Zloději si dobře rozmyslí, aby cizince okradli. Zatímco policie by s nimi sepsala protokol o přestupku, Cosa nostra jim usekne ruku nebo je nechá zmizet definitivně. V každém případě je Cosa nostra dnes mnohem méně nebezpečná pro fungování italského státu než Camorra v Kampánii nebo N´drangetta v Kalábrii.

Smrt obou neúplatných soudců Falconeho a Borsellina tedy nebyla nadarmo. I proto se dokumentární film, natočený v roce 2012 k dvacátému jubileu Falconeho smrti jmenuje „Ho vinto io“, tedy v překladu „Vyhrál jsem“.

John Churchill, 1.vévoda z Malborough

               Zřejmě i méně zdatným znalcům historie říká něco jméno Winston Churchill, ty, kteří listují rádi v časopisech pro ženy, zase osloví jméno Spencer – no jistě Diana, manželka prince Charlese a královna srdcí. Před třemi sty let 16.června 1722 zemřel jejich společný předek a zakladatel slávy rodu John Churchill.

               Jeho kariéra je natolik zajímavá, že neodolám, abych o něm nenapsal malý medailon. Koneckonců ovlivnil v nemalé míře i dějiny naší země. John Churchill dělal neuvěřitelně strmou kariéru díky svým schopnostem politickým i vojenským, ale i díky štěstí a postelovým romancím, které dokázal vhodně využít. A přitom do té postele nemusel vůbec lézt sám.

               Narodil se 26.května 1650 v Devonschiru malému a v té době dokonce vyvlastněnému, a proto nesmírně chudému šlechtici Winstonu Churchillovi. Winston měl tu smůlu, že bojoval v občanské válce na straně krále Karla I. Za to ho zbavili veškerého majetku. Měl vlastně štěstí, že nepřišel jako jeho pán král Karel I. o hlavu – krále popravili 30.ledna 1649. Winston přežil, a tak mohl se svou manželkou Elisabeth Drake zplodit celou řadu dětí, mezi nimi dceru Arabelu a syna Johna. John vyrůstal v chudých poměrech, dostal protestantskou výchovu (a4koliv  byli jeho rodiče očividně katolíci) a v letech 1662–1665 navštěvoval dokonce londýnskou školu St.Paul.

               Po roce 1660 se po restauraci Stuartovců, kdy na trůn nastoupil syn popraveného Karla I. Karel II., situace royalistů zlepšila a Arabela Churchill se dostala v roce 1665 do jedné z nejvýznamnějších postelí království, stala se favoritkou králova bratra Jakuba. Arabela zabezpečila svého patnáctiletého bratra tím, že pro něho získala místo pážete u dvora. Mladík padl do oka milence krále Karla II. Barbaře Villiers, což neuniklo bdělému královskému oku a král zařadil mladíka do gardy, aby ho odstranil z chodeb královského paláce. A mladý John mohl projevit svůj obrovský vojenský talent. Bojoval jako kapitán ve francouzské armádě, která byla tehdy anglickým spojencem v boji proti Holanďanům a v roce 1678 se stal plukovníkem.

               Těsně předtím, někdy na přelomu let 1677 a 1678 došlo ale v Johnově životě k rozhodujícímu zlomu. Oženil se se Sarah Jenningsovou, blízkou přítelkyni princezny Anny, sestry krále Karla. To přátelství bylo VELMI blízké. Princezna Anna byla totiž lesbička a Sarah její milenkou. Anna pocítila silné přátelství ke své o tři roky starší společnici už ve věku osmi let a vydrželo jim to skoro celý život. Anna byla sice vdaná za prince Jiřího dánského, ale s tím nedokázala udělat nic nejen ona. Jiřího švagr král Karel II. o něm řekl „Zakusil jsem ho opilého, zakusil jsem ho střízlivého, ale tady se nedá nic dělat.“ Anna byla se svým manželem celkem sedmnáctkrát těhotná, ale ani jedno dítě nepřežilo.

Queen Anna

               Johnovi vztah jeho ženy k princezně Anně nijak nevadil. Anna měla na své bratry dosti velký vliv, aby to manželu její milenky pomohlo v postupu v kariéře. V roce 1682 ho král Karel II. povýšil na Peerage of Scotland a Lord Churchill of Eyemouth a Karlův nástupce, jeho bratr Jakub II. z něj v roce 1685 udělal brigádního generála. V královských službách se Churchill podílel rozhodujícím způsobem na potlačení Montmouthova povstání v roce 1685. Král ho za to vyjmenoval generálmajorem a povýšil na Lorda Churchilla Peearage of England a hlavně – svěřil mu funkci guvernéra Hudsonova zálivu, což bylo spojeno s bohatými finančními příjmy.

               Churchill správě pochopil, že se doba neoblíbeného katolického krále Jakuba chýlí ke konci, a proto během takzvané „Slavné revoluce“ v roce 1688 přešel obratně na stranu prince oranžského Viléma (manžela královny Marie, dcery Jakuba z prvního manželství) a umožnil vylodění oranžských vojsk. Zato byl povýšen na generálporučíka a stal se Earlem z Malborough. Ve vláce proti Francii slavil svá první vítězství jako vrchní velitel. Jenže milý Churchill si očividně nechtěl spálit mosty ani k vyhnanému králi Jakubovi a udržoval s ním korespondenci. Když to vyšlo najevo, upadl u krále Viléma do nemilosti a v roce 1692 strávil dokonce šest nepříjemných týdnů v Toweru.

               V roce 1695 se dokázal do královy přízně vrátit. V tom roce zemřela královna Marie. V podstatě měla na trůn usednout její mladší sestra Anna, přítelkyně Churchillovy manželky Sarah. Vilém byl totiž něco jako princ Filip jen manželem královny Marie. Manželé Churchillovi ale správně odhadli mizivé šance, které by Anna v možné občanské válce měla a proto se vzdala vlády ve prospěch bezdětného Viléma. Vilém zato v roce 1698 Churchilla plně rehabilitoval a svěřil mu znovu velení armády. Král ještě stihl vyjmenovat svého oblíbeného generála vrchním velitelem anglické armády ve válce o Španělské dědictví, která vypukla v roce 1701 a rok nato zemřel. Královnou se stala Anna, která se ráda nechala vést „moudrými radami“ své favoritky Sarah.

               Pokles královské prestiže ale vedl v prvních letech osmnáctého století k tomu, že moc převzal parlament a jimi jmenovaní ministerští předsedové, prvním se stal v roce 1700, tedy ještě za vlády Viléma III. Sidney Godolphin. V letech 1702–1710, tedy po nástupu královny Anny, vykonával tuto funkci sám John Churchill, který se právě v roce 1702 stal prvním vévodou z Malborough, markýzem z Blandfordu a členem podvazkového řádu. Jeho manželka Sarah se očividně snažila, získáním vévodského titulu postoupil lord Churchill (a s ním i jeho manželka) mezi nejvyšší britskou šlechtu.

               Funkce ministerského předsedy nebránila Malboroughovi, aby nadále vedl anglická vojska ve vyčerpávající válce na kontinentě. Byl totiž úzce spojen se Sidneym Godolphinem, kterého královna na radu Sarah vyjmenovala kancléřem pokladu a ten řídil jednání vlády v Británii, zatímco Malborough se toulal po kontinentě v čele anglické armády. Královna byla určitě ráda, že se manžel její přítelkyně zdržuje daleko ode dvora. Dochovalo se více než tisíc dopisů, které královna napsala Sarah, své vlastní dopisy královně Sarah po královnině smrti zničila. Francie Ludvíka XIV. měla ambice ovládnout evropský kontinent. Vojensky i ekonomicky to byla nejsilnější země a Ludvík dobýval jednu zemi za druhou, aby dosáhl hranic na Rýně a udělal následně z Německa svého vazala. Kromě toho se po vymření Habsburků ve Španělsku v roce 1700 pokoušel získat pro sebe nebo pro svou rodinu i španělskou královskou korunu spojenou s vládou nad zámořskými početnými koloniemi. Ludvík získal v Římské říši mocného spojence v osobě bavorského kurfiřta Maximiliána II. Emanuela, kterému slíbil římskou císařskou korunu, již ovšem v té době nosil na hlavě rakouský arcivévoda Leopold, ověnčený právě vítězstvími nad Turky. Přesto se zdálo, že francouzské přesile nedokáže nikdo vzdorovat. Tehdy udeřila Malboroughova nejslavnější hodina. Měl ovšem velké štěstí, že vedle jeho vojenského génia našel rovnocenného partnera ve princi Evženovi Savojském, vrchním veliteli rakouských vojsk.

               V roce 1704 dokázali tito dva pánové zdánlivě nemožné, když rozdrtili 13.srpna francouzskou armádu maršála Tallarda a bavorského kurfiřta v bitvě u Blenheimu (v německé literatuře je tato bitva uváděna jako bitva u Höchstädtu) na horním toku Dunaje a tím zcela změnili nejen průběh války, ale i poměr sil na kontinentě. Malborough si vítězstvím v této legendární bitvě zasloužil nesmrtelnou slávu, která provází jeho potomky dodnes. Angličané sice ve spojenecké armádě tvořili z 52 000 vojáky jen menšinu o 9000 mužích, ale právě útok anglických jednotek, které vedl Malborough do bitvy osobně na bílém koni, oblečen do šarlatového pláště a s podvazkovým řádem na noze, rozhodl bitvu, vedl ke kapitulaci Francouzů a k zajetí maršála Tallarda.

               Palác, který si vévoda postavil v okrese Oxfordshire, dostal na počest jeho největšího úspěchu jméno Blenheim Palace a je dodnes sídlem vévodské rodiny z Malborough.

               V následujících letech šel Malborough od vítězství k vítězství. Francouzi byli v defenzívě a spojenci plánovali dokonce útok na samotnou Paříž, když tu v roce 1711 zemřel nečekaně německý císař Josef I. na neštovice. To změnilo cíle války, protože Josefův bratr Karel, který se měl stát španělským králem, se musel vrátit do Rakouska, aby se stal císařem Karlem VI. V mírových jednáních nakonec získali španělskou korunu Bourboni s podmínkou, že nikdy nespojí vládu Francie a Španělska v jedněch rukou. Británie obdržela mimo jiné Gibraltar, který drží dodnes.

               V době, kdy se zdálo, že je Malborough naprosto neotřesitelný, rozhodly ženské vrtochy. Stárnoucí královna Anna se po smrti svého manžela Jiřího rozhádala v roce 1709 se svou důvěrnicí Sarah Churchillovou, vyměnila ji za její příbuznou Abigail Mashamovou, zbavila funkce Godolphina a ve volbách 1710 vyhráli Toryové. Malborough, patřící ke straně whingů se musel vzdát všech svých úřadů, byl královnou zbaven i vrchního velení armády a odešel do vyhnanství do Hannoveru.

               Jeho vyhnanství ale netrvalo dlouho. Královna Anna zemřela v roce 1714 a na trůn byl uveden hannoverský kurfiřt Jiří I. Pobyt v Hannoveru očividně Malborouhovi pomohl, v roce 1714 ho král, který se nikdy nenaučil anglicky, dosadil zpět do všech jeho funkcí.

               Jenže teď už mu osud nepřál. V roce 1716 utrpěl první mozkovou mrtvici, při které na určitý čas ztratil řeč, v roce 1721 se vzdal všech úřadů a 16.června 1722 ve věku 72 let zemřel. Z jeho dětí ho přežila jen jeho dcera Henrietta, (jeho syn John zemřel už v roce 1703 ve věku 17 let a jeho milovaná dcera Anna v roce 1716.) Protože od roku 1706 platilo v Anglii dědictví titulů i po ženské linie, stala se Henrietta vévodkyní z Malborough. Poté zdědil titul syn Anny Churchillové George Spencer Earl ze Sunderlandu. Převzal s titulem i palác Blenheim a své majetky v Sunderlandu přenesl na svého mladšího bratra Johna (1708 – 1746), zakladatele větve Spencerů, ze které pocházela princezna Diana. Pátý vévoda z Malborough George se na počest svého někdejšího předka začal nazývat Spencer-Churchill. Winston Churchill, britský slavný premiér byl vnukem sedmého vévody z Malborough Johna Spencera-Churchila, Winstonův otec Randolph byl jeho třetím synem. Titul vévody přecházel v Británii vždy jen na prvorozeného syna, další synové klesali do stavu nižší šlechty.

Spencerovi působí dodnes v hodnosti earlů ze Sunderlandu a díky Dianě se jednou jejich potomci stanou britskými králi.

Dějiny pravoslavné církve III

               V roce 1077 prohráli Byzantinci bitvu u Manzikertu proti Seldžuckým Turkům a začal nezadržitelný úpadek jejich říše. Museli vyklidit celou Anatolii a už nikdy ji nedokázali získat zpět. Říše se omezila na přímořské oblasti a egejské ostrovy. Expanze Turků měla za následek křížové výpravy a čtvrtá z nich v roce 1204 se obrátila proti samotným Řekům. Křižáci dobyli Konstantinopol, zřídili zde latinské císařství.

Dobytí Konstantinopole v roce 1204 čtvrtou křížovou výpravou

Zřejmě po dojmem tohoto triumfu nechal roce 1215 papež Inocenc III. na 4.lateránském koncilu zanést „filioque“ do oficiálního vyznání víry jako církevní dogma. Zřejmě měl pocit definitivního vítězství nad ortodoxií, která se musela stáhnou do takzvaného Nikajského císařství. Katolíci ovládali obě hlavní města někdejší římské říše a chtěli diktovat, co je správné.

               Řekové ale nekapitulovali. V roce 1261 dobyli zpět Konstantinopol a následovalo dalších dvě stě let postupného skomírání Východořímského císařství, než v roce 1453 definitivně zaniklo. Dobyvatel Konstantinopole Michal Palailogos se snažil o vytvoření církevní unie se Západem a v Lyonu tato unie v roce 1274 skutečně vznikla. V Byzanci ale narazila na všeobecný odpor a císař, jakkoliv se proslavil znovudobytím hlavního města a založením nové dynastie, zemřel ve vyhnanství. Víra a s ní spojené emoce porazily rozum, který se snažil používat moudrý panovník.

               Turecké nebezpečí vnímali ale velmi dobře i lidé na Západě, zejména pak uherský král a německý císař Zikmund, který byl na své jižní hranici s tímto nebezpečím konfrontován nepřetržitě. Plán velké křížové výpravy drhl právě na rozporech v církvi. Vojenské expedice v letech 1395 (Nikopol) a 1444 (Varna) skončily katastrofou.

               Byzantští císaři si byli naprosto dobře vědomi, že se bez pomoci Západu turecké expanzi neubrání a hledali zde pomoc. Ale papežové byli neústupní. Byli ochotni pomoci jen když se Řekové vrátí do lůna všeobecné církve, tedy když se smíří se změnami v rituálech a ve vyznání víry. K tomu účelu svolaný koncil papežem Eugenem do Ferrary začal v roce 1438. Zajímavé je, že katolickou delegaci vedl papež Eugen IV. (který využil – či zneužil –  tuto příležitost jako možnost bojkotoval koncil v Bazileji, který zasedal už od roku 1431 a kde byl papež povinen sedět), zatímco řeckou delegaci vedl císař Jan VIII Palailogos. Patriarcha, který přijel s ním, směl sice diskutovat, závěry musel ale schvalovat císař. Na tom se po celých tisíc let nic nezměnilo. Po dlouhých vyjednáváních a přeložení koncilu z Ferrary do Florencie byla 6.července 1439 v katedrále ve Florencii vyhlášena slavnostně církevní Unie. Za řeckou stranu listinu podepsalo 31 biskupů včetně patriarchy Josefa II., který hned nato zemřel a je pochován ve florentském chrámu Santa Maria Novella.

               Jenže v Konstantinopoli narazila tato smlouva na nepřekonatelný odpor. Nenávist vůči Západu byla obrovská. Nejen jako reminiscence na potupné dobytí hlavního města v roce 1204. Byla to nenávist slabého, který se nedokáže ubránit a nic jiného než nenávist už nemá. Heslem ortodoxních křesťanů se stalo „Raději turecký turban než kardinálský klobouk.“ Císaři loajální patriarchové Metrophanes II., (1440 – 1443) Řehoř III. Mammas (1443 – 1450) a Athanasios II. (1450 – 1453) nedokázali pro věc záchrany „věčného města“ získat lid. Pro prosté Řeky byla představa heterodoxie, tedy kacířství, tak strašná, že se raději rozhodli bojovat ztracený boj proti Turkům sami. 21 z jedenatřiceti biskupů, kteří podepsali listinu o Unii ve Florencii, svůj podpis pod tlakem lidu odvolalo. Hlavním aktérem odporu proti Unii byl mnich Gennadios Scholarios a ten se taky stal z milosti sultána Mehmeda prvním konstantinopolským patriarchou poté, co Turci město v roce 1453 ovládli. Gennadios Scholarios byl nejlepší filozof své doby. Zúčastnil se koncilu ve Florencii jako osobní císařův sekretář a podepsal dokonce i listinu o Unii. Poté ale změnil fronty, svůj podpis odvolal a po vyhlášení Unie v Hagii Sofii 12. října 1452 (tak dlouho trvalo, než se k tomu poslední byzantský císař Konstantin Palailogos odhodlal) se na protest stáhl do kláštera a odtud působil dál jako symbolická osoba ztělesňující neochvějnou pravou víru.

               Pod tureckou vládou, bez císaře, ztratil konstantinopolský patriarcha svůj význam. Ortodoxie hledala nové vedení, které by nebylo poplatné muslimskému vládci.

               V roce 1448 získala ortodoxní církev vzdáleného moskevského knížectví takzvanou autokefalii čili autonomii. Ortodoxní církev nebyla nikdy organizována tak přísně hierarchicky jako církev katolická. Jednotlivé národy, hlásící se k ortodoxnímu vyznání víry, dostávaly povětšinou právo řídit si své věci ve vlastní církevní provincii nezávisle. Tak je tomu i dnes, prakticky každý národ hlásící se k pravoslavné víře má svého patriarchu – od 15. prosince 2018 i Ukrajina. K tomu se ještě vrátíme.

               Prvním moskevským metropolitou se v roce 1448, tedy ještě před dobytím Konstantinopole Turky, stal biskup Jona. Nicméně v této době ještě uznávali moskevští metropolité nadřazenost konstantinopolského patriarchy. V roce 1547 se nechal Ivan Hrozný korunovat za „Cara veškeré Rusi“ a tím oficiálně přenesl císařskou korunu Východořímské říše do Moskvy. Ivan ale neměl zájem o současné přenesení patriarchátu. Patriarcha v daleké Konstantinopoli mu byl milejší, než kdyby seděl v Kremlu vedle něho a četl mu levity. (Což by u Ivana zřejmě nedělal dlouho)

               Vytvoření moskevského patriarchátu bylo dílem jiného ruského politika, Borise Godunova.

Boris Godunov byl na svou dobu geniální stratég a v Rusku neměl v podstatě konkurenci. Vládl jako poručník za mentálně postiženého syna Ivana Hrozného Fjodora I. Pochopil, že k legitimizaci nároků Ruska zvát se dědicem a nástupcem Východořímského císařství potřebuje Moskva, aby se stala hlavou ortodoxní církve. S přípravou toho kroku začal hned po Ivanově smrti v roce 1584. V roce 1589 byl vyhlášen Moskevský patriarchát a o rok později schválila jeho vznik synoda v Konstantinopoli – co už mohla jiného dělat? Prvním patriarchou se stal Jove a odměnil se Borisi Godunovovi tím, že měl po smrti Fjodora I v roce 1598 rozhodující podíl na jeho volbě carem.  Borisovi koruna nepřinesla štěstí, až do své smrti v roce 1605 musel zápasit s rebelií bojarů, s intervencí Poláků, neúrodou a hladomorem, to vše bylo interpretováno fanatickými mnichy jako boží trest (údajně za vraždu nejmladšího syna Ivana Hrozného Dimitrije, kterou ale Borisovi nikdy nikdo nedokázal). Boris Godunov je v ruské literatuře asi nejčastěji zpracovávaná postava (Puškin a Alexej Tolstoj o něm napsali dramata, Modest Mussorgskij operu a Sergej Bondarčuk o nešťastném carovi natočil film). Osud Borise Godunova je osudem člověka, který chce v Rusku něco pohnout dopředu a ztroskotá na ruském mysticismu, fatalismu a pasivitě.

               Reformovat Rusko dokázal jen Petr Veliký, který byl brutálnější než všichni jeho odpůrci a neváhal sekat hlavy povstalcům osobně. Po dobrém to nešlo nikdy, že pane Gorbačove?

               Jenže – Moskva sice převzala mocenské nároky Konstantinopole, pokud se týče vůdčího postavení v ortodoxní církvi, ovšem zcela oproštěné od jemné a vysoce vyvinuté řecké filozofie. Na to prostě Ruská říše neměla kapacity. Ani mít nemohla. Znalosti řečtiny byly rudimentální a ruština byla samotnými Rusy až do počátku devatenáctého století považována za literárně nepoužitelnou. Lepší společnost konverzovala ve francouzštině a ta horší neuměla ani číst ani psát. Teprve Puškin s Gogolem (mimochodem rodilým Ukrajincem) udělali z ruštiny řeč salónů. Místo filozofů rázu Fócia, Gennadia Scholaria nebo Řehoře Naziánského měli směr vývoje ortodoxní církve v Rusku určovat proroci, jurodiví a Rasputinové. Byla to cesta zpět do temného středověku a tuto cestu ruská ortodoxie dodnes neopustila.

               Patriarchové zaujali v životě Ruska velmi důležitou úlohu a zakonzervovali středověké zvyky. Moskva byla centrem jejich působení – a zpátečnictví. To lezlo nesmírně na nervy reformnímu císaři Petrovi Velikému.

V roce 1721 odebral patriarchátu právní privilegia a podřídil církev státu – tedy sobě. O organizačních věcech v patriarchátu rozhodovala „Svatá synoda“ pod státním dozorem a místo patriarchy předsedal Synodě od roku 1742 Nejvyšší prokurátor „Svaté synody“.

               Zajímavé je, že patriarchát byl obnoven po Velké říjnové revoluci, tedy po převzetí moci bolševiky. Komunisté šli sice nesmlouvavě proti náboženství jako takovému (opium lidstva), Stalin si ale uvědomil možnosti, které mu zbožnost ruského lidu nabízela. Přeměnil tedy patriarchát s jeho strukturami a popy na filiálku KGB. V podstatě každý kněz musel s KGB spolupracovat, mnozí měli v této organizaci i významné postavení. Jako současný patriarcha Kyril či jeho předchůdce Alexios (1990–2009). Stalin propagoval ortodoxní církev i na „osvobozených“ evropských územích. Na východním Slovensku lákali ortodoxní popi různými výhodami ke konverzi především příslušníky řeckokatolické církve a mnoho z nich svodům podlehlo. KGB měla radost.

               Rusové našli po roce 1990 velmi rychle cestu zpět k pravoslaví. Například chrám Alexandra Něvského v Tallinnu, který chtěla estonská vláda nechat zbourat, se stal velmi rychle shromaždištěm Rusů žijících v Estonsku. Rusové se vrátili ochotně do lůna své církve. Komunisté je od náboženství oddělili násilím, skutečný ateismus, vyrůstající na podkladě osvícenství zde ale nikdy nevznikl. Vzdání se ortodoxie chápali Rusové v podstatě jako odstřižení od svých kulturních kořenů. Osvícenství v Rusku nikdy kořeny nezapustilo. Dokonce i carevna Kateřina II. Veliká, nadšená vyznavačka ideálů Jeana – Jacquese Rousseaua se rychle vzdala snahy tyto ideály v Rusku šířit, když zjistila, s jakým odporem by byla konfrontována a že by ji to s největší pravděpodobností stálo jak korunu, tak i hlavu. Jako Němka a evangelička, tedy heterodoxní – musela denně dokazovat, že to s konverzí k pravoslaví myslela vážně a že se s touto vírou dokáže identifikovat. Jenže bez vlivu osvícenství chybí v uvažování obyvatelstva rozum, zůstává slepá víra – v Boha, v cara a patriarchu. Jejich příkazy je třeba slepě následovat, kritické myšlení není žádoucí. Co víc si může panovník – diktátor přát? Zejména pokud je hlava církve patriarcha zvyklý a ochotný carovi sloužit.

               Ortodoxní církev se stala jedním z pilířů současného totalitního ruského systému. Její odmítání všeho západního je symptomatické, jde o čistotu víry! Dokonce není ochotna ani reformovat kalendář, protože to přikázal papež Řehoř a dále trvá na juliánském kalendáři. Z principu. I když se opožďuje už o čtrnáct dní. Byla by ochotná slavit Vánoce třeba i v létě, jen aby prezentovala své odmítání papežství. Nic na tom nezměnilo ani to, že bolševici gregoriánský kalendář z praktických důvodů přijali.  Ruská ortodoxie nezná žádné praktické důvody, jen ideologické. A hlavní ideologií je nenávist k západu. Církve (ani ta katolická) se nikdy nedokázaly nadchnout pro demokracii, jejich struktura je totalitní a s totalitními režimy si tedy lépe rozumí (Byla to koneckonců katolická církev, která jako první uznala Mussoliniho fašistický režim výměnou za Lateránské smlouvy). Putina navíc spojuje s Kyrilem i společná minulost v KGB a oba mluví plynně německy (Kyrill miluje pobyty ve Švýcarsku, kde má své luxusní sídlo). Jakou roli v současném chování Putina má jeho zpovědník Tichon, kterého mu Kyrill přihrál, se můžeme jen dohadovat, zdá se, že tato šedá eminence má významný podíl na rozpoutání současné války na Ukrajině. Možná za to slíbil Putinovi místo v nebi a odpuštění všech jeho hříchů. A Putinovi musí být jasné, že těch vroubků nemá pro poslední soud zrovna málo. Proč by to ale Tichon dělal?

               Ruský patriarchát nikdy nestrávil vyhlášení ukrajinské autokefalní církve v roce 2018. Ukrajinci si o autokefalii zažádali u patriarchy v Konstantinopoli (jak Řekové a ortodoxní věřící stále ještě nazývají Istanbul) a konstantinopolská synoda jejich žádost posoudila přes zuřivé protesty z Moskvy pozitivně. Kyrill tak ztratil třetinu svých věřících.  Přesto hodně ortodoxních věřících na Ukrajině nadále uznávalo priorát Moskvy – až do 24.února 2022. Od tohoto dne už s Kyrillem nechce mít na Ukrajině nikdo nic společného.

               Výroky jako ten, který jsem citoval na začátku mého prvního článku: „Ruský voják je dnes válečník světla, který bojuje za záchranu pravé víry a Ruska, on je doslovně bojovník nebeského vojska, v jehož týlu stojí vojska andělů pod vedením archanděla Michaela.“  jen zřídka zvednou morálku bojujícího vojska, zato dopředu ospravedlňují všechny zločiny, kterých se toto „svaté“ vojsko dopustí. Zločinec si nemůže přát nic jiného než amnestii předem na všechny zločiny, které má v úmyslu spáchat. S o to větší radostí se jich pak dopouští. Jako v roce 1099 křižáci v Jeruzalémě, tak v roce 2022 Rusové v Buči a dalších ukrajinských městech.

Na ortodoxní církvi, světící zbraně (popi dokonce světili i raketu se jménem „Satan“, což jen ukazuje současný ruský bizár) zůstane nesmazatelná krvavá skvrna. Na víru prostých Rusů v neomylnost cara a patriarchy jakož i vykoupení prostřednictvím přesného plnění jejich příkazů se tím ale zřejmě nic nezmění. Že byl válečný štváč Kyrill zařazen Evropskou Unií do seznamu sankciovaných osob, bylo víc než logické. O to víc udivilo, že si Viktor Orbán vymohl jeho vyškrtnutí s tohoto seznamu a hrozil bojkotováním balíčku sankcí na odběr ruské ropy. V jeho jednání určitě nehrála žádnou roli skutečnosti, že kalvíni (tedy Maďaři) přijímají kvašený chléb stejně jako ortodoxní věřící. Nešlo zřejmě ani o budování vlastního Viktorova ega. Pokyn, aby Orbán zablokoval sankcionování hlavy ruské církve, přišel nepochybně z Moskvy, zřejmě od samotného Putina. Možná mu jeho zpovědník Tichon sdělil, že předpokladem jeho vlastního spasení je, aby Kyrill mohl strávil léto 2022 jako obvykle ve své rezidenci ve švýcarských horách. O to překvapivější je, že Orbán poslechl a nezhrozil se ani nebezpečí vlastní blamáže. To otvírá otázku, co Putin na strýčka Viktora má, čím ho může vydírat. O čem se jednalo na Orbánově setkání s Putinem v Moskvě v únoru 2022 bezprostředně před zahájením ruské invaze na Ukrajinu? Slíbil tehdy Putin Orbánovi zakarpatskou Ukrajinu? Bylo to něco jako smlouva Molotov-Ribbentrop a teď je Orbán v pasti, protože buď něco podepsal nebo byl jeho rozhovor nahrán? Myslitelné by to bylo. Možná se to jednou dozvíme. Patriarcha Kyrill smí ovšem dále díky Orbánovi štvát beztrestně své ovečky do války. A ony budou i nadále slepě poslouchat.

               Bez vlivu osvícenství není možné spojit víru s rozumem. Používání rozumu smrdí heterodoxií, tedy kacířstvím. Za to se na Západě ve středověku upalovalo. Na Východě se to děje ještě i dnes.