Maria Callas

               Vlastně jsem byl tou novou řeckou dvoueurovou mincí překvapen. Přiznám se upřímně, že jsem neměl tušení, koho Řekové tak oslavují. Kaji se, je to znak mé nevzdělanosti. Co se týká operních zpěvaček, znám Elinu Garanču, Annu Netrebko (pořadí jsem volil úmyslně, ta první je mi mnohem sympatičtější) a samozřejmě mi něco řekne jméno Emy Destinové. Ale jméno jedné z největších operních zpěvaček dvacátého století mi neřeklo nic, o to víc mě pak při rešerši uchvátil její pohnutý osud. K něčemu je to sbírání mincí dobré.

               V mladých letech oslavována jako „Božská“, „la Divina“ či „Primadonna assoluta“ v pozdějším věku v zapomnění, na ilegálních drogách, se zničeným hlasem. Zemřela v roce 1977, tedy ve věku pouhých 53 let. Vaz jí zlomil vzestup do společnosti miliardářů, créme de la créme“, kde byla ale jen ozdobou, aniž by si to uvědomovala. K stoletému výročí jejího narození má jít do kin film o jejím životě, trochu váhám, zda ho budu chtít vidět, hlavní roli má totiž hrát Angelina Jolie.

               Maria Callas se narodila právě před sto lety 2. prosince 1923 (proto ona řecká dvoueurovka) v New Yorku řeckým rodičům se sotva vyslovitelným jménem Kalogeropoulos. Její dětství byla naprostá katastrofa. Rok před jejím narozením zemřel rodičům prvorozený syn Vasil. Astrologové rodičům předpověděli, že dítě, které matka čekala, bude jeho znovuzrozením. Zklamání rodičů, když se narodila dcera, bylo obrovské a malé Marii toto zklamání nikdy neodpustili. Její narozeniny se z principu neslavily. Rodiče mínili, že není co. Když bylo Marii třináct let, rodiče se rozešli a matka se s ní a se starší sestrou Jackie přestěhovala do Athén. Neměli tam nic, žádné přátele, žádné příbuzné a žádné peníze. Žili uboze v napůl rozpadlém bytě. Matka doslova prodala starší dceru majetnému podnikateli Miltonovi Embirikovi, a to umožnilo Marii studovat zpěv. Dokonce si mohla pořídit klavír.

               Když začala válka, stala se matka prostitutkou pro italské a německé vojáky a nutila Marii, aby pro vojáky zpívala po barech. Když válka skončila, ukončila Maria jakýkoliv kontakt s matkou, odjela do New Yorku a tam živořila, když měla tři zaměstnání najednou – byla babysitterin, číšnice a asistentka operní zpěvačky současně.

               Ucházela se o místo v Medtropolitní opeře, byla ale odmítnuta a začala milostnou aféru s Eddym Baragozym, manželem operní zpěvačky Luise Casolettiové, která Marii vyučovala ve zpěvu. V Baragozym se Maria poprvé spálila – a nemělo to být naposledy. Eddy poznal její talent a slíbil jí velkou kariéru, když s ním podepíše smlouvu jako s jejím výlučným manažerem. Později, když byla úspěšná, vydíral ji s požadavky na velké finanční sumy a hrozil, že jinak zveřejní jejich společné fotky a milostné dopisy.

               Ředitel hudebního festivalu z Verony Giovanni Zenatello ji slyšel v New Yorku zpívat a poznal její talent. I on byl gauner. Nabídl jí angažmá – hlavní roli v opeře „La Gioconda“ – za 60 dolarů za vystoupení s podmínkou, že si cestu do Verony musí zaplatit sama. Problém byl, že Maria v tom čase nebyla nijak atraktivní. Byla tlustá, neforemná, nosila hrubé brýle a vypadala jako cikánka. Přesto se na ni nakonec usmálo štěstí. Oslovila v jedné restauraci výrobce cigaret tehdy 52letého Giovanniho Meneghiniho. Den nato se k němu přestěhovala a on se stal jejím manažerem.

               V roce 1949 zaskočila v Benátkách za nemocnou kolegyni v Beliniho opeře „I Puritani“. Dokázala se roli naučit za pouhých šest dní. Publikum šílelo a „hlas století“ byl zrozen.

               Během dvou let se z ní stala jiná žena. Zhubla čtyřicet kilo, zapracovali na ní plastičtí chirurgové, nový účes a způsob pohybu a řeči z ní během dvou let udělaly pravou „divu“, před kterou se třásli všichni manažeři velkých operních domů.

Měla po právu pověst náladové „divy“, která odříkala domluvené termíny, neobjevila se na koncertech, kde měla vystupovat – byla prostě nespolehlivým géniem.

               V roce 1951 zahájila svou kariéru v milánské Scale Verdiho operou „I vespri siciliani“. O rok později byla jako „Lady Macbeth“ už nespornou primadonou divadla. Začala její spolupráce s Leonardem Bernsteinem, který ji nazýval „Největší světovou zpěvačkou“. Po její árii v „Lucia di Lammermoor“ aplaudovala obecenstvo vstoje dvacet pět minut. Maria Callas stála na vrcholu své kariéry a tvořila nový obraz operního zpěvu, otvírala nové prostory, do nichž vstoupily později další zpěvačky.

               Jenže s muži to byl její věčný problém. V roce 1959 poznala Aristotela Onassise. Přijala pozvání na jeho jachtu, on měl tehdy 53 let, ona 35. On byl ženatý, ona vdaná. Na konci výletu byli milenecký pár. Maria se se s Meneghinim rozvedla. Snila o životě na slunci po boku miliardáře. Ovšem Maria naprosto nepochopila, oč Onassisovi šlo. Tento jeden z nejbohatších lidí světa miloval prezentovat se po boku slavných žen, které mohl vystavovat jako své trofeje. Ona ho milovala, on ji pouze vystavoval. Jenže Maria nebyla jako trofej ideální. Měla hustý program vystoupení, cestovala od jedné opery k druhé a na Onassise neměla tolik času, jak by si to on představoval. V jeho představách měla být k dispozici vždy, kdy si to přál nebo to potřeboval.

               Onassis začal aféru se sestrou Jacqueline Kennedyové Lee Radziwill a Maria se pokusila o sebevraždu. K tomu došlo ale až když se dozvěděla o poměru Onassise s vdovou po prezidentu J.K.Keneddym Jacqueline. Onassis miloval hru se slavnými ženami, zval je střídavě na svou jachtu. Marii pak odhodil jako nepotřebnou, když jí před celou posádkou vynadal: „Kdo jsi? Nic! Máš v hrdle píšťalku, která stejně už nefunguje.“

               Poté, co od něho odešla, poslouchal celou noc gramofonovou desku s jejími áriemi, pak ji rozlámal a hodil do moře.

               V roce 1968 se Onassis s Jacqueline Keneddyovou oženil. Byla to celosvětová aféra. Američané Jacqueline zavrhli jako zrádkyni a Aristoteles měl svůj podíl slávy, který si patřičně užíval. Maria se pokusila vrátit ke své kariéře, ale hlas jí selhával, musel odříkat vystoupení, a nakonec tišila své zklamání alkoholem a sedativy.

               Po Onassisově smrti v roce 1975 se zcela stáhla do ústranní a její poslední společník pianista Vasso Devetzi jí sháněl drogy. Na muže prostě neměla štěstí.

               V jednom z posledních interview řekla: „Ztratila jsem všechno, můj hlas, mého milého, nemám žádné děti, skoro by se tomu dalo smát.“

               Zemřela zapomenuta v Paříži 16. září 1977 ve věku 53 let.

               Po první světové válce zřetelně zesílil proud židovských osadníků do Izraele. Jednotlivé etapy přistěhovalectví se nazývají Alijah, protože měly svá specifika.

               Tzv čtvrtá Alijah přivedla do Palestiny v letech 1924–1931 80 000 přistěhovalců z Ruska a Polska.

               Skutečnou vlnou byla pátá Alijah v letech 1932–1938, kdy před nacistickým režimem hledalo záchranu v Palestině na 200 000 rakouských a německých Židů. Příliš alternativ totiž neměli. USA omezily právě v těch letech přistěhovalecké kvóty a evropské země se uprchlíkům z Německa houževnatě bránily. Tato vlna přistěhovalců ale vzbudila nevůli místních Arabů a znepokojila britské správní orgány, protože se jim situace začala vymykat z rukou. Proto vydali Britové 17.května 1939 tzv „Bílou knihu“, která omezovala židovské přistěhovalectví a možnosti prodeje pozemků židovským osadníkům. Prostě před Židy, prchajícími před nacistickým „konečným řešením“ zavírali dveře všichni.

               Přesto pokračovalo přistěhovalectví do Palestiny i v letech 1939–1947 ilegálně. Po skončení druhé světové války zůstaly v Evropě statisíce Židů, kteří přežili holocaust, ale nikdo je nechtěl. Pokud jejich domy a byty nepadly za oběť bombardování, byly zarizovány, měly nové majitele a ti nebyli ochotni se vystěhovat – ostatně ani většinou neměli kam. U přeživších Židů se jednalo většinou o mladé lidi, kteří prošli peklem koncentračních táborů, a proto nebyli žádné měkkoty. Byli ochotni si svůj nový osud vybojovat. Britové, tušící velký malér, se snažili zoufale této nové vlně přistěhovalectví zabránit – zřídili koncentrační tábory na Kypru, kde uprchlíky zadržovali – palestinští Arabové totiž už otevřeně hrozili násilím, pokud by tito noví přistěhovalci do Palestiny dorazili.

               V Palestině mezitím rostlo napětí mezi židovskými osadníky a britskou správou. Židé vytvořili militantní skupiny Lechi a Irgun, jejichž cílem bylo jednostranné vyhlášení Židovského státu. Britové si byli výbušnosti situace vědomi, nezakročili ale příliš šťastně. Na „Černou sobotu“ zvanou také „Černý sabbat“ 29. června 1946 pozatýkali Britové na 2700 osob a zkonfiskovali množství zbraní. Jen v jediném kibucu Jagur objevili 300 pušek, 100 minometů a 400 000 nábojů. Židovští odbojáři odpověděli 22.července bombovým útokem na Hotel Král David v Tel Avivu, sídlo britské správy.

Při útoku zahynulo 92 lidí z toho 28 Britů. Britská správa pochopila jednak, že situaci nemá a už ani nebude mít pod kontrolou. Navíc, protože se cítila být ochrannou mocí pro židovské osadníky a snažila se zmírňovat napětí mezi nimi a místními Araby, byli Britové na výsost uraženi židovským „nevděkem“ a rozhodli se ponechat Židy svému osudu.

               Začátkem roku 1947 si Britové definitivně nevěděli rady a předali palestinský problém Organizaci spojených národů. V té době žilo v Palestině asi 600 000 Židů a 1 200 000 Arabů.

Rozhodnutím rezoluce 181 OSN měla být Palestina rozdělena na dvě části, na palestinskou s židovskou. Židé dostali sice většinu území, 56,47 procent, ovšem zdání klame, protože do tohoto území byla započítána i Negevská poušť, která byla tehdy neobyvatelná. V podstatě se izraelský stát měl rozkládat ve třech víceméně oddělených enklávách spojených jen úzkými koridory. Většina obyvatelného území byla přiřčena Palestincům. Jeruzalém pak měl být pod mezinárodní správou.

Rezoluce byla přijata 29.listopadu 1947, hodně se v té věci angažoval na straně Izraele tehdejší československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Při hlasování pak hlasovalo 33 států včetně Československa, ale i USA, Sovětského svazu či Francie pro toto řešení dvou států. Proti bylo třináct zemí, varovným znamením byla skutečnost, že všechny arabské státy hlasovaly proti. Hlasování se zdrželo deset zemí, vedle Číny například i Velká Británie. Rezoluce předpokládala ukončení britského mandátu nejpozději k 1.srpnu 1948, suverénní židovský a palestinský stát měly být vyhlášeny o dva měsíce později tedy k 1.říjnu 1948.

               Věci ale nabraly svou vlastní dynamiku. Britové opustili Palestinu už na jaře 1948, a ještě před odchodem prohledávali židovské domy a kibucy a zabavovali zbraně, i když věděli, co Židy v arabském obklíčení čeká. Ale uraženost byla očividně příliš velká.

               Izraelci pak nebyli ochotni čekat až do října a vyhlásili nezávislý suverénní stát Izrael na von OSN přiděleném území už 14.května 1948. Den nato na nový stát zaútočila vojska všech okolních arabských států s cílem Židy povraždit či zahnat do moře a Palestinu od nich zcela vyčistit. Arabským jednotkám veleli většinou uprchlí velitelé německých vojsk z druhé světové války. Ani oni ale nedokázali pozdvihnout bojovou morálku svých jednotek natolik, aby dokázali porazit ke všemu odhodlané Židy. Válka skončila katastrofální porážkou arabských armád a Izraelci obsadili velké části území, přiřčeného původně Palestincům. 750 000 Palestinců uprchlo do okolních zemí, kde je ale místní vlády nikdy neintegrovaly do společnosti a nechaly je po celá desetiletí živořit v uprchlických táborech.

               V letech 1948–1951 se pod dojmem tohoto triumfálního vítězství přistěhovalo do Izraele 690 000 nových obyvatel z arabských zemí, Polska a Rumunska, čímž se počet Židů v Palestině zdvojnásobil.

               Izrael se od samého počátku přihlásil k tradici západní demokracie, problém byl se zavedením oficiálního jazyka. Nejčastější používanou řečí byla němčina a uvažovalo se o tom, zavést ji jako oficiální jazyk. Z důvodu, že by tím byly diskriminovány ostatní skupiny, bylo rozhodnuto zavést jako oficiální jazyk už dávno zapomenutou hebrejštinu, jazyk bible, kterou se ale v Palestině nemluvilo už ani za Kristových časů (Kristus sám hovořil aramejsky). Bylo heroickým činem, že se noví obyvatelé hebrejsky naučili a hovoří se zde tímto jazykem dodnes.

               25.ledna 1949 se konaly první volby do izraelského parlamentu (Knésetu), prvním premiérem se stal Ben Gurion a prezidentem Chaim Weizmann, spoluautor Balfourovy deklarace z roku 1917. 23.ledna 1950 byl západní Jeruzalém vyhlášen hlavním městem nového státu, což byla jasná provokace, protiřečící deklaraci 181, která počítala pro Jeruzalém s neutrálním stavem pod mezinárodní kontrolou. V letech 1955–1957 se do Izraele přistěhovalo dalších 100 000 Židů ze zemí severní Afriky, odkud byli arabským obyvatelstvem vyhnáni.

               Arabové se se svou ostudnou porážkou z roku 1948 nikdy nesmířili. Vztahy s novým sousedem byly poznamenány provokacemi a konflikty, které několikrát přerostly v ničivé války.

               Poprvé to bylo v roce 1956, kdy se Izrael s podporou Velké Británie a Francie aktivně zúčastnil bojů o Suezský kanál. Tento nechal egyptská prezident Násir znárodnit a zakázal plavbu izraelským lodím. Židovská vojska dosáhla poprvé Suezského kanálu, po rezoluci OSN, která tento útok odsoudila, se ale stáhl zpět na své území.

               5.června 1967 zaútočil Izrael na letiště okolních arabských států, které přesouvaly velké bojové svazy na izraelskou hranici a hrozily další válkou. V šesti dnech se Izraeli podařilo vojska, Egypta. Sýrie a Jordánska porazit, obsadil východní Jeruzalém, palestinská území na západním břehu Jordánu a syrské Golanské výšiny.

               V listopadu 1967 vyzvala OSN Izrael ke stažení na demarkační linii před 5.červnem 1967, tím de facto uznala územní zábor z roku 1948 a určila státní hranice, které oficiálně platí dodnes.

               Další válka, takzvaná „Válka Jom Kippur“ protože začala v den největšího židovského svátku Jom Kippur 6.října 1973, byla ze všech konfliktů nejbrutálnější. Izrael nebyl na útok připraven a brzy mu začala docházet technika i munice. Premiérka Golda Meierová údajně uvažovala i o nasazení atomových zbraní, i když je Izrael oficiálně nevlastnil. Teprve týden po začátku války začaly USA dodávat do Izraele vojenský materiál, poté se podařil protiútok, při kterém Izrael zahnal všechna útočící vojska a obsadil Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu. Válka tentokrát trvala tři týdny, Izrael ztratil 3000 vojáků, zahynuly ale desetitisíce Egypťanů a Syřanů. Na konci války stály izraelské jednotky 100 kilometrů od Káhiry a 65 kilometrů od Damašku.

               Od této války se stupňovalo úsilí Izraele uzavřít se svými sousedy mírové smlouvy. Postupně se to dařilo. V roce 1979 byla pod patronací USA podepsána mírová smlouva s Egyptem (což egyptského prezidenta Anvara Sadata stálo život), 26.října 1994 podepsal mír i jordánský král Husejn. V roce 1982 proběhla ještě válka v Libanonu. Organizace na osvobození Palestiny měla v Bejrútu svůj hlavní stan a odtud se pokoušela napadat Izrael – 3.června vpadl Izrael do Libanonu a 11.června obsadil Bejrút – Jásiru Arafatovi s jeho muži bylo umožněno odjet do Tuniska. Černou skvrnou izraelských dějin se staly masakry v utečeneckých táborech Sahra a Šatila, kde křesťanské libanonské milice za nečinného přihlížení izraelských vojáků povraždily 1000–3000 Palestinců. Tato válka měla za následek založení šíitských milicí Hizbollah v Libanonu, které mezitím tuto zemi ovládají a staly se pro Izrael trvalou hrozbou, zejména proto, že jsou vázány na Irán, který má zničení státu Izrael dokonce ve své ústavě.

               Jednání s Palestinci o novém dělení území probíhala prakticky stále. A čím déle trvají, tím horší je situace Palestinců – jsou to ale oni, kdo mírové plány tvrdošíjně odmítají.

               V roce 1993 se konečně dohodli Jásir Arafat s premiérem Jizchakem Rabinem na ustanovení palestinské samosprávy jako prvního kroku k vzniku nezávislého palestinského státu. Tento krok znamenal ukončení první Intifády, tedy palestinského odporu, který trval už od roku 1987. Oba státníci za tento čin dostali v roce 1994 Nobelovu cenu míru, byl to překvapivě Rabin, který za tuto svou vstřícnost vůči Palestincům zaplatil životem – 4.listopadu 1995 ho v Tel Avivu zastřelil radikální izraelský osadník.

               Problém k ukončení konfliktu a nalezení modus vivendi představují ale další a další izraelská sídliště na Západním břehu Jordánu, která jednoznačně porušují mezinárodní právo. I zeď, kterou Izrael vybudoval na hranici z palestinskému území na ochranu proti teroristickým útokům by byla akceptovatelná, kdyby nebyla z větší části postavena na palestinském území.

Radikálové na obou stranách se vzájemně potřebují a mír se tak jednou blíží jednou vzdaluje.

               Mírový plán Ehuda Olmerta z roku 2008, který nabízel výměnu území (Zhruba 5,8 procenta území Západního břehu) za židovská sídliště v okolí Jeruzaléma, která by se stala součástí Izraele, palestinský vůdce Mahmud Abbas okamžitě odmítl. Další šance byla tím zmařena.

               Velký problém navíc vznikl v roce 1987, kdy začala první intifáda – od Muslimského bratrstva se odštěpilo radikální hnutí Hamás, jehož proklamovaným cílem je zničení Izraele. Hamás zmařil jakákoliv mírová jednání. Přivítal teroristické útoky v New Yorku z 11.září 2001 a když o rok později začala mírová jednání mezi Izraelci a Palestinci z hnutí Fatah (umírněná část Hnutí za osvobození Palestiny), zmařil tato jednání stupňováním teroristických útoků. Hamás vyhrál v roce 2006 v pásmu Gazy jediné volby na palestinském území (na Západním břehu Jordánu vyhrál Fatah) a v roce 2007 se krvavým pučem zbavil Fatahu v Gaze. 12. června 2007 zavraždil politické vedení Fatahu v Gaze a převzal nad pásmem úplnou kontrolu. Mezinárodní plán udělat z Gazy hlavní námořní terminál pro blízký východ, tedy něco na způsob Singapuru, což by přineslo na toto území určitý blahobyt, narazil na odpor Hamásu. Ke svému plánu potřebuje toto hnutí zbídačené, a proto nenávidějící obyvatelstvo, ochotné se radikalizovat a přinášet oběti.

               Bohužel však mezitím i na izraelské straně došlo k radikalizaci. Vlivem fundamentálních osadníků se politická scéna Izraele posunula výrazně doprava. Jestliže moderní Izrael začal jako levicový (téměř komunistický) experiment, současný demokratický systém je ohrožen mnohem víc zprava – stát se fašizuje. Po létech umírněných vlád hledajících kompromis s Palestinci se dostala k moci pravicová strana Benjamina Netanjahua. Ten se zapletl do korupčních skandálů a když mu hrozilo vězení, byl ochoten vytvořit vládu i s nejhoršími izraelskými radikály – ministr jeho vlády Amichai Elijahu ze strany Ocma Jehudit navrhoval zničit Gazu jaderným útokem a budování dalších a dalších sídlišť na Západním břehu a útoky na tamější palestinské obyvatelstvo dosáhly zatím nevídané intenzity.

               A pak přišel 7.říjen 2023 a bestiální útok Hamásu na Izrael, který má za následek další krvavou válku.

               Mír je tak daleko jak ještě nikdy nebyl. A dokud budou u vlády lidé, kteří mír nepotřebují, ale naopak profitují – ať už politicky nebo hospodářsky – z války, ani se nepřiblíží.

               Palestina patří lidem, kteří v ní žijí, jedno, kdy tam přišli či na jaké předky se odvolávají. Jen by si museli zasednout k jednacímu stolu a být ochotni k smysluplným kompromisům. Takoví tam ale v současnosti nejsou. Ani na jedné straně.

               Přesto je to hlavně arabská nenávist, která mírovým hovorům brání. Nenávist, pocházející ze závisti a z pocitu bezmocnosti.

               Golda Meierová řekla: „Pokud složí Arabové zbraně, bude mír. Pokud složí zbraně Izraelci, budou zabiti. Mír bude tehdy, až Arabové budou své děti milovat víc než nenávidět Izrael.“

               Ta doba ale ještě nepřišla a zřejmě ještě dlouho nepřijde.

               Ta noc z osmého na devátého listopadu 1923 byla jakousi hrozivou předzvěstí toho, co mělo přijít o necelých deset let později.

               Byla to první velká zkouška Adolfa Hitlera a selhal v ní nejen, když před vojáky a policisty utekl, ale i když nedokázal zmáčknout spoušť pistole, kterou chtěl spáchat sebevraždu. Na to se ukázal být příliš zbabělý. Kdyby nebyl, mohly se možná dějiny ubírat jiným směrem.

               Události listopadu roku 1923 na páté výročí vzniku Německé republiky, zvané Výmarská, měly samozřejmě své důvody a svou předehru. Největším důvodem byla německá frustrace z prohrané války. Němci potřebovali někoho, kdo jim vrátí ztracenou sebedůvěru a tehdy ho našli.

               V listopadu 1918 Německo kapitulovalo před spojeneckými vojsky. Kapitulovalo, když jeho vojska stála ještě na cizím území, samotné Německo tedy zažilo hlad a válečnou nouzi, nebylo ale ničeno dělostřelbou či bombardováním jako Francie, Belgie či Nizozemí. Anebo Rusko, či Polsko.

               V Bavorsku vyhlásil 8.listopadu Kurt Eisner „Svobodný stát Bavorsko“ „Freistaat Bayern“, prohlásil posledního bavorského krále Ludvíka III. za sesazeného a oznámil, že nový stát bude republikou. Den nato se stalo něco podobného v Berlíně. Tam sesadili císaře a vyhlásili republiku – ovšem oficiální jméno státu se nezměnilo – nadále to byla „Německá říše – Deutsches Reich“.

               V Bavorsku visely černo – bílo – červené vlajky, v Berlíně černo-červeno-žluté. Německé císařství totiž mělo poněkud komplikovanou strukturu. Aby zachovali pocit identity jednotlivých někdejších německých států, ponechali pruští císaři po vzniku císařství v roce 1871 krále a vévody na jejich trůnech. Sice neměli žádnou moc, ale formálně nadále spravovali své státečky a státy.

Bavorský král Ludvík III. narozený 1845 a od roku 1912 princ regent za svého duševně zaostalého strýce Otta a od roku 1913 pak bavorský král, zemřel v maďarském exilu v roce 1921.

               Kurt Eisner se pokusil získat v Bavorsku moc demokratickou cestou, jeho krajně levicově orientovaná strana USPD (Unabhängige sozialdemokratische Partei Deutschlands) získala ale v bavorských volbách v únoru 1919 jen 2,5 procenta hlasů. Když šel Eisner do bavorského zemského sněmu, aby rezignoval, zastřelil ho hrabě von Arco auf Valley. Bavoráci říkají dodnes, že v Bavorsku existovaly až čtyři dobré důvody, proč Eisnera zastřelit.

1. Byl Prušák
2. Byl Žid
3. Byl komunista
4. Byl ateista.

Bavorsko se stalo po krátké čtyřtýdenní epizodě pokusu o ustanovení komunistické „Republiky rad v dubnu 1919 baštou konzervativních německých sil. Vedoucí silou byla Bayerische Volkspartei, která jmenovala po celou dobu až do převzetí moci nacisty bavorského předsedu vlády. Bavorsko přijalo svou ústavu 14.srpna 1919. Bavorská vláda si neustále hrála se separatistickými tendencemi, nedůvěra k „Prušákům“ v Berlíně je v Bavorácích přímo geneticky zakódovaná a nezbavili se jí dodnes. Navíc byla v Německu nejsilnější politickou stranou ve všech volbách až do roku 1932 sociální demokracie, zatímco Bavorsko volilo vždycky doprava.

Jenže problémů, se kterými muselo Německo a tím pádem i Bavorsko zápasit, bylo příliš.

Především to byla hyperinflace. Válka totiž v Německu nebyla financována jako v ostatních zemích z daní, ale prostřednictvím půjček. Takto vzniklý dluh vůči věřitelům byl nesplatitelný, a navíc muselo Německo podle rozhodnutí Versaillské mírové konference platit obrovské válečné reparace v zlaté měně. Jediným řešením bylo tištění obrovského množství nekrytých peněz, což vedlo k ožebračení obyvatelstva. Jestliže v červenci 1922 se jedna zlatá marka rovnala 120 papírovým v prosinci 1923 to byl bilion papírových marek za jednu zlatou. (S tímto motivem hraje Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“).

Kromě toho spojenci obsadili průmyslovou oblast Porúří a odváželi odtud všechny produkty do Francie a Belgie, což nouzi v zemi dále prohloubilo – ostatně Sársko zůstalo obsazeno až do roku 1935, kdy se v referendu 90procentní většinou rozhodlo zůstat v Německu – to už byli Němci díky svému „Vůdci“ zase hrdí na to, že jsou Němci.

Navíc byla demokracie Němcům cizí. Byli svým přesvědčením royalisté, ochotní poslouchat svého císaře a rozhodovat sami o sobě jim připadlo namáhavé a nejisté. Zejména protože demokratické volby měly za důsledek stálé změny v politických poměrech a na to nebyli zvyklí. Považovali republikánské uspořádání a s ním spojenou demokracii za něco, co jim bylo taky vnuceno vítěznými velmocemi a pokud demokracii přímo nenenáviděli, lásku k ní vypěstovat nedokázali.

V roce 1923 je ovládala frustrace a podléhali konspiračním teoriím. Ty jim servírovaly především dvě osoby. Mladý Rakušák Adolf Hitler, který se stal členem ministrany DAP – Deutsche Arbeitspartei (měl průkaz číslo sedm), který ve svým projevech v pivnici Hofbräukeller označoval za příčinu vší bídy Židy a slavný generál Erich Ludendorff. Ten šířil zase „Dolchstoßlegende – tedy rána dýkou do zad“, kdy tvrdil, že mu to v osobním rozhovoru řekl francouzský generál (se kterým se Ludendorff ve skutečnosti vůbec nepotkal). Že totiž spojenci převzali německý nápad s Leninem, který přivedl k pádu Rusko a platili v Německu spiknutí socialistů s pacifisty, kteří přesvědčili císaře ke kapitulaci, i když německá armáda byla ještě v plné síle schopná válku vyhrát. Stejně jako dnešní dezinformátoři Ludendorff zapomněl na to, že v říjnu 1918 hlásil do Německa, že je armáda na konci svých sil.

24.února 1920 se DAP přejmenovala na NSDAP, čili Národně socialistickou dělnickou stranu. Program této strany ještě psali jiní, ale Hitlerův vliv díky jeho nesporným řečnickým schopnostem rychle stoupal a posléze ve straně převzal vedení.

Hitler se nikdy necítil být Rakušákem. Ve své knize Mein Kampf píše o tom, jak nenáviděl skutečnost, že Braunau, kde se narodil, bylo na „špatné straně řeky Inn“. Tento malý kousek Bavorska, takzvanou Innskou čtvrť, dostalo Rakousko v roce 1779 jako kompenzaci za to, že se pod tlakem ostatních evropských velmocí vzdalo nároků na celé Bavorsko. Mladé roky prožil Hitler ve Vídni, kde se neúspěšně pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění – jeho kresby sice nebyly vysloveně špatné, ale zřejmě jim něco chybělo. Jenže kdo ho ve Vídni ovlivnil nejvíc, byl vídeňský starosta Karl Lueger. Ten dokázal vyhrát vídeňské volby několikrát díky nestoudnému antisemitismu (byl i antiklerikální, a i tyto stopy se u Hitlera dají v jeho další činnosti vystopovat). Císař ho třikrát odmítl starostou vyjmenovat, nakonec ale tlaku ulice podlehl. Když Lueger 10.března 1910 zemřel, tehdy dvacetiletý Hitler jeho smrt oplakal, jako ztrátu svého největšího učitele. V Mein Kampfu popisuje, jak stál na chodníku, když kolem něho projížděl katafalk s Luegerem a plakal zoufalstvím.

Kvůli své (zřejmě odůvodněné) nedůvěře v schopnosti rakouské armády nastoupil Hitler v první světové válce jako dobrovolník do armády německé, kde se stal desátníkem. Jeho velícím důstojníkem byl Žid, a to Hitlera dále utvrdilo v jeho nenávisti.

Židé byli vždycky vděčným terčem nenávisti. Protože nesměli po celý středově a ranný novověk vlastnit půdu a nemohli se živit zemědělstvím, museli přestoupit na peněžní obchody a podnikání, ale hlavně, vsadili v druhé polovině devatenáctého století, kdy přestali být otevřeně diskriminováni, na vzdělání. Mezi intelektuály měli velmi silné zastoupení, byli skvělými lékaři, žurnalisty, lékárníky, právníky, spisovateli. Prostě byli úspěšní, a to lůzu vždycky popuzuje. Hitler trefil správný nerv svých posluchačů a těch bylo stále víc. Stal se předsedou strany NSDAP a ta pod jeho vedením rostla a zvyšovala svůj vliv. To mu dalo pocit, že by mohl změnit poměry v Německu násilím. Věděl ale, že sám na to ještě potenciál nemá, proto se spojil s velmi populárním generálem Ludendorffem. Společně naplánovali státní převrat.

Vzorem jim byl Benito Mussolini se svými černými košilemi a jejich pochodem na Řím. Tím způsobem převzal Benito v Itálii 28.října 1922 moc a vládl tam podle vlastních představ bez otravné demokracie. Od jeho vítězství uplynul rok a jeho úspěch dělal školu. Plán německých spiklenců ostatně Mussoliniho přímo kopíroval. Hitler chtěl zůstat v Mnichově stejně jako Mussolini v Miláně a Ludendorff měl táhnout na Berlín – to bylo pragmatické, protože slavný generál měl větší šance, že se k němu přidají vojenské jednotky, pokud by je berlínská vláda proti povstalcům poslala.

Datum puče 8.listopadu nebylo voleno záměrně k pátému výročí vzniku Svobodného státu Bavorsko. Hitler chtěl provést povstání už 29. září, neměl ale úspěch. Jeho lidé s SA využili 8.listopadu skutečnosti, že v tento den svolali shromáždění lidu do pivnice Bürgerbräukeller reprezentanti pravicového křídla bavorské politiky pod vedením bývalého předsedy vlády a předsedy tzv „Deutsches Kampfbund“ – Gustava von Kahr – od 20. října, kdy vláda z Berlína zakázala noviny NSDAP „Völkischer Beobachter“ vytvořil jakousi separátní bavorskou vládu. Bavorská politika se dělala výhradně v pivnicích hlavního města. Kahr byl bezmála stejně radiální antisemita jako Hitler, v říjnu vykázal z Bavorska několik set židovských rodin, které se sem přistěhovaly z východní Evropy, tzv „Ostjuden“. 8. listopadu chtěl tedy promluvit k „lidu“ a s ním zde byli i velitel policejního sboru Hans von Seißer a velitel vojenských jednotek na území Bavorska Otto von Lossow.

Hitler využil situaci. Jeho lidé z SA obklíčili pivnici, on sám pak vnikl s Hermanem Göringem dovnitř, výstřelem do stropu si zjednal pozornost a pak nechal odvést triumvirát Kahr, Seißer a Lossow do vedlejší místnosti, zatímco úlohu řečníka převzal Göring. Ten vyhlásil vládu „zrádců“ v Berlíně za sesazenou. Mezitím oni tři politici souhlasili s tím, že se přidají k puči. Jestli to udělali dobrovolně nebo pod nátlakem se už dnes nedozvíme, později všichni tři tvrdili, že byli k souhlasu přinuceni hrozbou násilí. Mezitím přišel i Ludendorff, což je skutečně mohlo pohnout k souhlasu k spolupráci – Hitlerova autorita v tom čase ještě nebyla dostatečná. Současně obsadil Ernst Röhm se svými SA tlupami úřad Lossowa, tedy vojenské bavorské ředitelství.

30 ozbrojenců SA pod vedením Rudolfa Heße pak internovalo předsedu bavorské vlády Eugena von Knilling, ministra spravedlnosti Franze Gürtnera, ministra vnitra Franze Schwevera a další vlivné politiky.

Až sem běželo všechno jako na drátku a mohlo se zdát, že puč bude úspěšný. Ale objevily se první problémy. Zástupce předsedy vlády Franz Matt se zbytkem vlády se přesunul do Regensburgu, distancoval se od puče a požádal o pomoc armády a bavorským jednotkám udělil příkaz střílet na povstalce. Rozhodující bylo váhání Lossowa. Ten sice hrál navenek se spiklenci, měl ale výhrady a nebyl ochoten se podřídit Hitlerově autoritě. Německý prezident vyměnil ještě v noci velitele armády a vyhlásil výjimečný stav. Za těchto okolností vyhlásili i Kahr a Seißer, že byli k proklamaci spolupráce s pučisty přinuceni a distancovali se od nich. Už v noci došlo k prvnímu zatýkání povstalců.

Přesto 9.listopadu ráno byli ještě pučisté přesvědčeni o svém vítězství a na nové mnichovské radnici vlála černo-bílo – červená vlajka a několik radních bylo pučisty vzato jako rukojmí. Jenže mezitím už příslušníci Sicherheitspolizei – tedy polovojenské bezpečnostní policie – postupovali proti vojenskému velitelství, které držel Röhm. Při přestřelce byli zabiti dva pučisté a Röhm souhlasil s příměřím na dvě hodiny. Doufal, že mu za tu dobu přijde pomoc.

I Ludendorff chápal, že právě ona vojenská centrála je pro úspěch puče rozhodující a navrhl zorganizovat pochod od Bürgerbräukeller k onomu vojenskému velitelství. Tím pochodem chtěli pučisté strhnout na svou stranu obyvatelstvo a dosáhnout masovou demonstrací, že armáda přejde na jejich stranu. Ve dvanáct hodin vyrazili. V čele průvodu šel Ludendorff, který už převzal velení, vedle něho Göring, pak Hitler a vedle něho Max Erwin von Scheubner-Richter.  Jenže velitel jednotek obléhajících Röhma Godin dostal na telefonický dotaz od svého šéfa Seißera příkaz zastavit ten pochod VŠEMI PROSTŘEDKY. Godin měl 130 mužů, jedno dělo a několik kulometů.

V 12:45 začali policisté do blížícího se průvodu, který prorazil policejní zátarasy, střílet. Během jedné minuty bylo zabito třináct pučistů, ostatní se vrhli k zemi – Hitler byl údajně k zemi stržen Scheubner-Ritterem, s kterým se držel pod paží – tento byl zasažen smrtelně. Hitlerův tělesný strážce Ulrich Graf byl zasažen až jedenácti střelami a padl na Hitlera a zakryl ho svým tělem. Celý zásah rval přesně minutu a bylo po puči. Přeživší demonstranti se rozutekli, Röhm se svými muži se vzdal.

Hitler utekl s pomocí sanitky, legendu, že z palby odnesl do sanitky desetileté dítě, zpochybnili lidé okolo Ludendorffa, kteří byli svědky události, takže ji posléze i sám Hitler označil za výmysl. On sám se ukryl v domě Ernsta Hanfstaendla v Uffingu am Staffelsee. Tam údajně přemýšlel o sebevraždě, ale podle vlastního líčení se rozhodl, že by to byla zrada jeho hnutí a nechal se posléze 11.listopadu zatknout.

Puč byl poražen, jenže německá justice ukázala nebývalou shovívavost, která se měla v budoucnu nejen Německu, ale celému světu strašně vymstít. (Případ Donald Trump a jeho útok na Kapitol ve Washingtonu 6.ledna 2021 dává zdravit) Jednak byla justice prošpikována pravicovými radikály a Berlín se navíc obával ukázal vůči Bavorsku příliš velkou tvrdost, aby nerozdmýchal ještě větší separatistické tendence. Socialisté promrhali trestuhodně svou šanci. Ludendorff byl dokonce s ohledem na své zásluhy ve světové válce osvobozen a Hitler byl odsouzen k čtyřem a půl roku vězení, byl ale z vazby propuštěn za dobré chování už po devíti měsících. Za tu dobu stačil sepsat svůj ideologický spis „Mein Kampf“. NSDAP byla sice zakázána, její časopis „Völkischer Beobachter“ taky a majetek strany byl zkonfiskován. Jenže zákaz trval jen do 27.února 1925. Ve volbách v roce 1928 získala NSDAP pouhých 2,63 procent hlasů a zdálo se, že je nebezpečí ze strany extrémního rasismu a nacionalismu zažehnáno. Jenže pak přišla hospodářská krize a s ní bída srovnatelná s poválečnými roky, a to byly pro pravicové populisty opět pravé žně. V roce 1930 vystoupala NSDAP na 18,33 procent hlasů a v roce 6.listopadu 1932 už s 37,27 procent hlasů přesvědčivě vyhrála. Hitler nebyl nikdy poslancem v německém Reichstagu, protože jako cizinec neměl volební právo. Teprve v roce 1932 mu bylo přiznáno německé občanství, aby se mohl stát kancléřem. Vyjmenován byl 30 ledna 1933 a během několika měsíců proměnil německou demokracii v totalitární stát, který směřoval nezadržitelně ke konfrontaci se zbytkem světa a k druhé světové válce.

Patnáct padlých pučistů je vyjmenováno jako mučedníci za národní myšlenku v úvodu Hitlerovy knihy „Mein Kampf“. V roce 1933 byl tento diletantsky provedený puč stylizován nově k heroickému činu a každý rok připomenut pompézními oslavami.

Vzhledem ke svým důsledkům by neměl být zapomenut ani dnes.

               Na prosbu některých mých známých jsem se rozhodl přece jen reagovat a pokusím se přiblížit dějiny tohoto problematického území – i když jsou dějinné události území mezi Egyptem a Mezopotámií chronický známé, přece se stále vyskytují dezinformace, kterým lidé rádi věří, pokud odpovídají jejich vlastním představám. A ty jsou většinou velmi zjednodušené, zejména ty arabské.

               Omlouvám se, že i já budu muset být v této komplikované látce poměrně stručný, pokusím se ale problém nezjednodušovat.

               Proč se o toto území už ve starověku stále urputně bojovalo, je mi tak trochu záhadou, není tu totiž nic, co by vítěze za vynaloženou námahu a náklady odměnilo. Žádné nerostné bohatství, žádné skutečné poklady, snad jen dřevo libanonských cedrů mělo strategický význam pro stavbu lodí a chrámů. Jednalo se ovšem o nejdůležitější komunikaci mezi tehdejšími nejdůležitějšími říšemi světa Egyptem a Mezopotámií, kdo chtěl navštívit druhou zemi ať už v míru nebo s vojskem, musel tudy.

               Že se zde okolo roku tisíc před naším letopočtem usadili Židé, mělo mít pro budoucnost regionu rozhodující, a ne vždy pozitivní vliv. Jestliže se Palestinci považují za potomky Filištínů (nebo Pelištejců) nebo takzvaných mořských národů, které obsadily dočasně Palestinu, když byli Židé v egyptském zajetí, je jen oportunistické a nezakládá se na historickém základě. (Ještě se k tomu vrátím) Je to podobné, jako když se Maďaři považují za potomky Hunů, aby zdůvodnili svůj nárok na panonskou rovinu – jako by ho potřebovali zdůvodnit, jsou zde už přes tisíc let a nikdo jejich nárok nezpochybňuje – na rozdíl od Židů. I když svou zemi dobyli zbraněmi stejně jako Židé po příchodu z Egypta. Ostatně dnešní Židé jsou potomci jen dvou z dvanácti židovských kmenů, totiž Benjamin a Juda, ostatních deset zmizelo beze stopy v asyrském zajetí v osmém století před naším letopočtem. Palestinci jsou jedním z arabských kmenů, které ostatně v té době žily se Židy v míru, Arabové jsou ostatně se Židy blízce příbuzní (arabština s hebrejštinou svou příbuznost nemohou zapřít), oba národy patří k rase Semitů, takže používat v souvislosti s arabskou nenávistí vůči Židům zaběhlý termín antisemitismus je poněkud problematické, správně by bylo antijudaismus. Například rodina Herodeovců, která vládla v Judei na přelomu letopočtů, byla idumejského, tedy arabského původu. A mladý Herodes, později zvaný Veliký, hledal při perské invazi do Palestiny pomoc nejprve u svých arabských bratranců. Teprve když se mu jí tam nedostalo, obrátil se na Řím.

               Židé mají ovšem jeden problém, který se táhne celou jejich historií. Je to jejich dogma vyvoleného národa. Toto dogma se stalo hlavním tématem jejich dějin a když se někdo považuje za národ vyvolený, logicky to evokuje podprahově myšlenku, že se jedná o národ lepší. Což logicky vyvolává averzi všech ostatních. Když pak dojde ke kolizi národa vyvoleného s nadnárodem, jako se to stalo v čase nacistické diktatury, může to mít nedozírné fatální důsledky.

               Židé byli díky svému monotheismu a teorii vyvoleného národa považováni za problematické už ve starověku. Když Alexandr Makedonský dobyl celou perskou říši a helenizoval ji, takže řecká helenistická kultura se rozšířila až k řece Indu, zůstával jen jeden ostrůvek, který tuto kulturu, považovanou v té době za naprostý vrchol lidského vývoje, kategoricky odmítal. To byl Izrael na svém území, které se tehdy nazývalo Judea. Seleukovci, jako nástupci Alexandra Velikého se snažili všemi možnými prostředky obrátit Židy na „pravou víru“. Marně. Ti raději umírali v dalších a dalších povstáních, až si pod vedením bratrů Makabejských vybojovali nezávislost.

               Jejich striktní monotheismus pak dělal problémy nadále, i když se stali součástí římské říše. Římané byli polyteisté a v čase císařství byli zemřelí císařové tradičně vyhlašováni za bohy a byly jim stavěny chrámy s jejich sochami. To byla pro Židy naprosto nepřijatelná tradice, protože v jejich Písmu svatém, tedy v současném Starém zákoně Bůh výslovně zakazuje zobrazování božstva živými tvory. To byla očividně odpověď na egyptský zvyk, kdy stovky egyptských bohů nabíraly podoby nejrůznějších zvířat. Mimochodem tento zákaz převzali od Židů právě muslimové, snaha prosadit tento text starého zákona v křesťanském světě, ať už to bylo obrazoborectví v Byzantské říši nebo ničení svatých obrazů kalvíny, se trvale neprosadilo.

               S Římany se Židé logicky dostali do smrtelného sporu, když je tito nutili přinášet v chrámu oběti císařům. Židé na rozdíl od křesťanů mají jen jeden chrám a ten se musí nacházet v Jeruzalémě. Synagogy jsou jen modlitebny, nemají tedy statut svatostánku, ve kterém se přímá přítomnost Boha předpokládá. Povstání v letech 66 až 70 n.l. skončilo židovskou porážkou a zničením chrámu. Židé se ale ani poté nechtěli poddat „pohanské moci“. K výbuchu nahromaděných emocí došlo, když se císař Hadrián rozhodl skoncovat s židovskými zvyky. Kromě toho, že Židům zakázal obřízku, hodlal na místě zničeného Jeruzaléma vybudovat město Aelia Capitolina a na místě židovského chrámu římský chrám nejvyššímu římskému Bohu Jupiterovi. Hadrián byl zřejmě nejhelenističtější z římských císařů a chtěl prosadit to, na čem ztroskotali už Seleukovci. Jako detail můžu uvést, že Hadrián jako pravý helenistický panovník byl bisexuál, netajil se tím a na své cesty jezdil s milencem Antinoem, zatímco v Judei se za homosexualitu kamenovalo.  Důsledkem císařových kroků bylo ale další židovské povstání pod vedením Bar Kochby.

Židé se opět ukázali jako velmi tvrdý oříšek, Římané přišli o celou jednu legii, nakonec ale povstání porazili. Hadrián se rozhodl uskutečnit své plány na troskách židovského národa. Aelia Capitolina byla na místě Jeruzaléma postavena a Židům sem byl zakázán vstup. Na místě chrámu stál teď chrám římský se sochami Jupitera a Hadriána samotného. A Hadrián přistoupil i ke kroku, který má fatální důsledky dodnes. Přejmenoval území Judey podle někdejšího národa Pelištejců (kteří zde už ale více než tisíc let nežili) na Palestinu.

               Palestina tedy nedostala jméno podle arabského kmene Palestinců, ale Palestinci jsou nazýváni podle území, na kterém žili, ovšem až poté, co Palestina, ze které Hadrián Židy vyhnal a způsobil tak jejich diasporu, byla Araby dobyta na Byzantincích, což byl konec řecké a začátek arabské kultury v tomto regionu. A to se stalo až v roce 636 po Kristu. Před tímto datem zde Arabi nežili. Malé počty Židů sice na území Palestiny zůstaly nebo se sem v průběhu staletí přistěhovaly, Židé ale nehráli v následujících tisíc a tři sta letech žádnou podstatnou úlohu. Tedy v době, kdy se zde rvali muslimové s křižáky (ti zde měli svůj stát v letech 1099–1291, nakonec museli ale Palestinu vyklidit) a nakonec zemi obsadili a začlenili do své říše Turci.

               Jejich osud v diaspoře nebyl snadný. Hlavním problémem ale byla jejich pozitivní diskriminace. To znamená, že se prostě nadále cítili být vyvoleným národem a lpěli na svých obyčejích a náboženských rituálech. Tím samozřejmě budili nedůvěru ostatního obyvatelstva a byli stále znovu vystavováni útokům a pogromům. Křesťany jim byla stále předhazována vina za smrt Kristovu a citována věta z Matoušova evangelia, kde shromáždění Židé na Pilátovu větu: „Já nejsem vinen krví toho člověka, je to vaše věc“ odpovídá křikem „Krev jeho na nás a na naše děti.“

               Protože bylo Židům – původně zemědělskému a pasteveckému národu – zapovězeno vlastnit půdu, museli se živit jinak – využili křesťanského zákazu půjčovat peníze na úrok a stali se bankéři, obchodníky či hostinskými – čili provozovali povolání, ke kterým vlastnictví půdy nepotřebovali. Stále znovu se jim dařilo těmito činnostmi zbohatnout, a to budilo závist a s ní spojenou nenávist, s pogromy či vyháněním židovských komunit. Židé byli snadno identifikovatelní, protože žili v ghettech okolo synagog, dále praktikovali obřízku a byli stále znovu zneužíváni jako obraz nepřítele.

               Na území středověké Římské říše přežívali díky osobní ochraně císařů, kterým za to platili tzv: „židovský groš“. Protože to nebyl malý peníz, drželi nad nimi císaři ochrannou ruku a pokud v nějakém městě došlo k pogromu na Židy, skončilo to trestem pro ono město – i když většinou jen finančním. Což byl další zdroj příjmu pro stále insolventní panovníky. Této povinnosti se ve své Zlaté bule vzdal Karel IV. V době morové epidemie to panovník měl samozřejmě s ochranou svých poddaných velmi těžké. Židé byli často označováni za původce černé smrti (jejich komunity byly totiž morem mnohem méně postiženy. Protože žily v ghettech izolovaně, a navíc Židé nenavštěvovali veřejné lázně, které byly díky všudepřítomným krysám hlavním semeništěm nemoci.) Karel, který si za to vysloužil pověst antisemity, se jejich ochrany vzdal a přenesl ji na kurfiřty. Kteří se této funkce ujímali dost vlažně, jako první selhal Karlův syn Václav, který nedokázal zabránit příšernému pražskému pogromu 18.dubna 1389.

               Ostatně poslední protižidovský dekret před nacistickým holocaustem vydala 18.prosince 1744 císařovna Marie Terezie, která jako bigotní katolička Židy přímo bytostně nenáviděla. A v tom s ní nic nezmohl ani moderní a velmi tolerantní František Štěpán. Přes odpor mnoha evropských vládců, a dokonce i papeže, vykázala Židy z Prahy. Následné vyhnání v zimních měsících nepřežilo na 1400 Židů zejména dětí a starých lidí.

               Není se třeba tedy divit, že Židé snili o zemi, ve které by mohli žít sami bez nebezpečných sousedů a kde by si mohli vládnout podle vlastních představ a kde by je jejich bohoslužby a modlitby nedělaly cílem útoků zuřícího davu.

               Konkrétní podobu dostaly tyto myšlenky díky vídeňskému Židovi Theodorovi Herzlovi. Ten vyhlásil program sionismu (podle posvátné palestinské hory Sion), který hlásal myšlenku vytvoření Židovského státu (Herzl netrval na Palestině, jako alternativu uvažoval o území v Africe nebo v Jižní Americe).   Svou knihu „Der Judenstaat“ vydal v roce 1896, kdy tzv Dreyfusova aféra ve Francii ukázala, že se Židé ani v moderní době po zrušení diskriminačních zákonů, nemůžou v křesťanských státech cítit bezpečně. Krvavé pogromy v letech 1880–1900 v Rusku, které byly tamějšími úřady tolerovány, vedly k masivnímu vystěhovalectví, většina Židů z východní Evropy ale chtěla do USA, jen zlomek hledal svou novou domovinu v Palestině. V roce 1904, tedy v roce Herzlovy smrti, žilo v Palestině 24 000 Židů.  V tom roce ale nechal Herzlův následník David Wolffsohn po dalších hrozných pogromech v Ruské říši (Kišiněv) definitivně padnout myšlenky na zřízení židovského státu v Africe nebo v Jižní Americe a hnutí začalo podporovat stěhování evropských Židů do Palestiny. Do roku 1914 tak jejich počet narostl na 85 000.

               První světová válka přinesla velké změny. Turci se totiž nešťastně přidali na stranu centrálních mocností a tím se dostali do konfliktu s britským impériem. Britové se pokoušeli o invazi v Gallipoli, dopadli ale neslavně. Využili tedy nespokojenosti Arabů s tureckou nadvládou a příslibem nezávislosti je strhli na svou stranu a do odboje proti Konstantinopoli. Za odměnu měl každý z arabských kmenů dostat svůj vlastní nezávislý stát. V čase turecké kapitulace 30 října 1918 byla fronta u Aleppa, tedy v severní Sýrii a celou Palestinu kontrolovaly britské jednotky.

               Po válce byl britský slib Arabům víceméně splněn – s jednou výjimkou, a to byla právě Palestina. Už 2.listopadu 1917 totiž přijala Velká Británie tzv. Balfourovu deklaraci, která přislibovala britskou podporu myšlence vzniku židovského státu na území Palestiny. Tato deklarace sice dostala své jméno po tehdejším britském ministru zahraničních věcí Arthuru Jamesovi Balfourovi, její text ale sepsal sionistický aktivista Chaim Weizmann s poslancem sirem Markem Sykesem. Symptomatické ale je, že text této deklarace ještě před jejím schválením poslal Balfour Walterovi Rothschildovi, druhému baronovi Rotschildovi, protože právě tento muž hýbal nitkami britské zahraniční politiky v regionu předního východu. Dům Rothschildů hrál v tehdejší Británii velmi podstatnou úlohu. Nathan Mayer Rothschild se přistěhoval do Británie v roce 1799 a za svůj rychlý vzestup vděčil financování napoleonských válek. Po Napoleonově návratu z Elby nakupoval pro britskou vládu zlato na další financování války. Válku financovala Británie pomocí státních dluhopisů. Zda stál Rothschild osobně za falešnou zprávou o britské porážce u Waterloo, není zcela jisté, každopádně stihl skoupit za nahromaděné zlato státní dluhopisy, které masivně ztratily na ceně, ještě dřív, než dorazila pravdivá zpráva o vítězství, což jejich cenu okamžitě vyhnalo nahoru. Rothschild se stal tak největším věřitelem britské koruny a od toho se odvíjela i jeho mocenská pozice.

               Proto nedostali Palestinci svůj vlastní stát, ale území Palestiny bylo v roce 1920 – poněkud svévolně  – rozděleno na území pod britským mandátem a území pod francouzským mandátem (z tohoto území vznikla později Sýrie). Britské mandátní území pak bylo v roce 1922 rozděleno na Palestinu a Transjordánsko (to odpovídá dnešnímu Jordánskému království). Hranici Palestiny směrem na východ tedy tvořila řeka Jordán. To bylo území, na kterém byli Britové ochotni trpět další židovské přistěhovalectví. A teprve teď dostala dnešní „Palestina“ své hranice.

               Jak to bylo dál, o tom budu psát příští týden, dnes už by toho bylo moc.

               Ne, nebudu dnes psát o Izraeli a Hamasu, toho jste si určitě užili i s mnohými dobrými i horšími komentáři v v poslední době víc než dost. Obávám se, že ten můj by mohl patřit k těm horším. Ale přesto dnes zůstaneme v arabském světě.

Nedávná katastrofa v libyjském městě Derna ukázala znovu ve své nahotě, jak fatální je zasahování „západních“ mocností do vnitřních záležitostí jiných kultur. Jedno, zda se nám jejich politické uspořádání nelíbí, dokud nezasahují do našeho života, je nejlepší je ponechat ve stavu, ve kterém se nacházejí. I když katastrofální stav společnosti pak může vést k masivní migraci, jejíž jsme svědky.

               Libye je totiž naprosto umělý útvar, který nemá v historii žádné ukotvení a nesmyslná snaha držet toto území pohromadě jako jeden formální stát je tragická. Princip neporušitelnosti hranic je sice pěkná věc – pokud by se na něm USA a jeho spojenci skutečně důsledně drželi – příklad Kosova ukazuje, že tomu tak není – a Rusové na to kašlou zcela. Libye je umělý útvar, vzniklý ze tří osmanských provincií Kyrenaika, Tripolitana a Fessan. Ty dvě první jsou na pobřeží Středozemního moře, tu třetí tvoří náhorní plošina ve vnitrozemí – a poušť.

               Území dnešní Libye patřilo ve starověku k okruhu evropské kultury. Její vazba na starověký Egypt a řecká kolonizace oblasti Kyrenaiky ji činily nedílnou součástí řecko-římské kultury. Už tehdy ale na tom byla druhá – západní – část Libye jinak. Tripolis patřila do oblasti kartaginských zájmů a byla kolonizována Féničany. Tento kulturní zlom se za dva a půl tisíce let nikdy nepodařilo zcela překonat. Všechno sjednotila – aspoň zdánlivě – římská nadvláda, která celé severní pobřeží Afriky začlenila do mocenské zóny Říma. V libyjském městě Leptis Magna se dokonce narodil jeden z římských císařů – Septimus Severus. (O tom, jak rozsáhlý byl tehdejší římský kulturní prostor, svědčí skutečnost, že se Septimius Severus narodil v Leptis Magna v Libyi, císařem byl provolán v Carnuntu u Vídně a zemřel v Eboracu – dnešní York ve Velké Británii). Že ovšem dnešní dvě části Libye nikdy nepatřily dohromady, bylo zřejmé při dělení římské říše na její západní a východní část v roce 395. Kyrenaika byla přičleněna k východní (řecké) části říše – Tripolitana k její západní (latinské) části. Protože se západní říše rozpadla už v roce 476, ovládli Tripolitanu následně Vandalové a začlenili ji do svého afrického království. Opětné ovládnutí tohoto území Byzantinci za císaře Justiniána bylo jen stoletou epizodou, která v Tripolisu nezanechala kulturní stopy.

               Naprostý zlom v dějinách celého severního pobřeží Afriky byl vpád Arabů. Egypt padl v roce 639, Kyrenaika v roce 643, Tripolis v roce 647. Celé území severní Afriky se stalo součástí kalifátu a od tohoto okamžiku opustilo evropský kulturní prostor. Začalo „tikat“ jinak, a to se nezměnilo dodnes.

               Ale i teď žily Tripolitana a Kyrenaika odlišným životem. Obyvatelstvo Kyrenaiky se skládalo ze směsi Egypťanů (Hamitů) s Araby, zatímco v oblasti Tripolitany se Arabové mísili s Berbery, Tuaregy a jinými africkými kmeny.

Kyrenaika byla po rozpadu chalífátu navázána na egyptské vládnoucí dynastie, v Tripolitaně se střídaly dynastie Idrisů, Aghabidů, Almoravidů, Almahádů, Ziridů nebo Hafsidů, jejichž říše se rozkládaly v západní Africe a dlouho i na pyrenejském poloostrově. A hlavně, Tripolis byla po celá staletí hlavním hnízdem pirátů, napadajících ostrovy ve Středozemním moři a pobřeží Itálie či Španělska.  Na rozdíl od zemědělské Kyrenaiky žila Tripolitana vždy z kořistění. To vedlo ostatně i k intervenci zoufalých Španělů, kteří Tripolis v roce 1509 dobyli. Karel V. předal město v roce 1530 Johanitům, tedy Maltským rytířům, ti ho ale dlouho neudrželi. Znovu přišli piráti, nejdřív slavný Khair – al – Din, zvaný Barbarossa a po něm jeho žák a kapitán Turgut Reis, zvaný v Evropě Dragut. Ten se formálně podřídil tureckému sultánovi, který ho za to jmenoval admirálem tureckého loďstva ve Středomoří. Na sto padesát let byly obě části dnešní Libye zdánlivě sjednoceny pod tureckou vládou, moc „Velké porty“ sem sahala ale jen okrajově a provincie si žily svým vlastním a rozdílným životem. Tripolis žil z pirátství, Kyrenaika ze zemědělství a z karavanních cest z rovníkové Afriky.

               Na začátku osmnáctého století se místní vládce v Tripolisu Ahmed Karamanli „udělal pro sebe“ a podařilo se mu později ovládnout i Kyrenaiku a Fessan. Kuriozitou bylo, když vládce Tripolisu Jusuf Karamanli vyhlásil v roce 1801 válku Spojeným státům americkým (Protože odmítly platit poplatky za nenapadání svých lodí tripolskými piráty) a na území Libye se skutečně bojovalo (první berberská válka) – rozhodující bitva se odehrála v dubnu a květnu 1805 u města Derna, o kterém bude dnes ještě řeč. Konečně v roce 1815 zničila společná flotila Britů, Američanů a Holanďanů pirátskou flotilu a s piraterií byl konec – což uvrhlo obyvatelstvo dnešní Libye do neskutečné bídy. V roce 1835 ovládli území znovu Osmani.

               V této době vzniklo „Bratrstvo Sanúsijů“, které ovládlo Kyrenaiku a s ní i karavanní cesty a obchod s otroky. Ten byl hlavním zdrojem příjmů. Oficiálně byl sice zrušen v roce 1857, ale ilegálně probíhal až do roku 1890. To do značné míry vysvětluje i dnešní přístup Libyjců k migrantům přicházejících na jejich území z afrického jihu – obchoduje se s nimi jako kdysi s otroky, ta tradice tady je.

               V roce 1911 se do afrických záležitostí zapletli Italové. Po ovládnutí Tunisu Francouzi a Egypta Angličany se chtěli taky na dělení koláče podílet a 29.září 1911 vpochodovali do Tripolisu. Už 5.listopadu vyhlásil italský král Vittorio Emanuelle anexi tohoto území. Turecká obrana se ale ukázala pro italskou armádu příliš tvrdým oříškem, teprve poté, co byli Turci vázáni na Balkáně ve dvou balkánských válkách, kdy stály spojenecké armády až před Konstantinopolí, boj o Libyi vzdali a odstoupili jí v mírové smlouvě z Lausanne 18.10.1912 Itálii.

               Italové tedy měli svoji kolonii – a nevěděli dost dobře, co s ní. Země byla neuvěřitelně chudá, 90 procent obyvatelstva bylo negramotných. Italové ustanovili dvě lokální vlády v Tripolisu a v Benghází pod svou kontrolou, teprve v roce 1927 ukončili lokální identitu a zemi sjednotili pod jednou koloniální vládou a v roce 1931 definitivně zlomili odpor místního obyvatelstva, vůdce partyzánů Umar Mukhtar byl v Benghází popraven. Evropeizovat zemi se ale Italům nepodařilo. Poslali sem sice 100 000 italských kolonistů, budovali železnice a cesty a v roce 1934 vyhlásili italskou kolonii jménem Libia (v asociaci na starou římskou provincii Libye. Ovšem tato (vlastně dvě) římské provincie Libya superior a inferior zahrnovaly v době byzantské jen Kyrenaiku. V době římského císařství byly na území Libye dvě provincie – Kyrenaika a Afrika proconsularis, Tripolis patřila k té druhé). Ale to bylo vše. 1300 let vývoje se nedalo zvrátit a snaha udělat z místních Arabů Italy byla mise odsouzená k neúspěchu.

               Navíc přikázal 13.září 1940 Mussolini útok italské armády na Egypt, chráněný britskými jednotkami (Chtěl využít situace, kdy byli Britové po porážce u Dunquerqu zaměstnáni obranou vlastního území a Mussolini počítal s tím, že Egypt nebudou bránit). Útok skončil – jako všechny italské útoky – katastrofou. Britové útok odrazili a v únoru 1941 obsadili Benghází. Za cenu 600 padlých zajali 130 000 italských vojáků. Hitler musel zase jednou svému zoufalému spojenci na pomoc, v Africe se vylodil Afrikakorps generála Rommela. V červnu 1942 dobyl Rommel Tobruk na samém východě Libye, aby ale v říjnu 1942 utrpěl katastrofální porážku u El Alameinu a v květnu 1943 museli Němci s Italy v Tunisu kapitulovat.

               Libye (Tripolitana a Kyrenaika) se dostala pod britskou správu, Fessan spravovali Francouzi. Z Kyreinaky bylo vyhnáno 60 000 Italů, 40 000 v Tripolitaně mohlo zůstat. Protože se Italové počítali náhle díky svému přestoupení na spojeneckou stranu k vítězným mocnostem, došlo k rozdělení země – opět jednou. Kyreniaku spravovali nadále Britové (měli to z Egypta blízko), Fessan Francouzi a Tripolitanu dostali do správy Italové. Vše ale směřovalo k vyhlášení nezávislého libyjského státu. To se stalo 1.ledna 1952 a prvním (a jediným) králem nového státního útvaru se stal emír z Kyrenaiky Idrís I. vedoucí osobnost onoho bratrstva Sanúsijů. Pořádek se mu v zemi udělat nepodařilo, bratrstvo bylo všemocné a jeden z princů zavraždil v roce 1954 dokonce předsedu vlády Ibrahima al Shalhiho, který se snažil privilegia bratrstva okleštit. Země byla oficiálně opět federální, skládala se ze tří autonomních provincií s hlavními městy Tripolis, Benghází a Murzuq, do parlamentu vysílaly všechny tři provincie stejný počet poslanců.  

               A v roce 1958 byla v poušti u zálivu Velká Syrta objevena ropa. Začátek blahobytu (pro některé), korupce a politických bojů. V roce 1963 zrušil král federalismus a vyhlásil jednotný stát. Dočasným hlavním městem se stal Tripolis, ovšem král měl v plánu za peníze z ropy vybudovat nové hlavní město Al-Baida na východě.

Ropná pole a rafinerie v Libyi

               Určitou stabilitu v zemi zajišťovaly pouze opěrné vojenské body Britů a Američanů, ovšem libyjský parlament rozhodl, že obě tyto země mají své vojenské stanice vyklidit do roku 1973 (Britové) či 1971 (Američané). Američané nakonec opustili Libyi už v roce 1967, kdy v době šestidenní války v Palestině došlo k útokům na americké velvyslanectví a americké občany.

               A 1. září 1969 došlo k rozhodujícímu obratu v libyjských dějinách. Mladí důstojníci provedli vojenský puč, do jehož čela se postavil tehdy 27letý Muammar Kaddáfí a vyhlásili Libyjskou republiku (džamahírii). Král odešel do exilu do Egypta a tam v roce 1983 jako 94letý zemřel.

               Byla vyhlášena nová ústava, došlo k znárodňování bank a posléze i ropných společností, v roce 1970 museli zemi opustit všichni Britové, Američané, Italové a Židé. V roce 1973 vyhlásil Kaddáfí „Lidovou revoluci“. Pokusy spojit Libyi s Egyptem selhaly (Kaddáfí měl v plánu uznat Anvara Sadata prezidentem obou zemí a sám se stát velitelem egyptské armády – co by následovalo, si spočítal i Sadat a tyto pokusy stopl v zárodku). Libye vedla poté v roce 1977 pohraniční válku s Egyptem a v letech 1981–1994 s Čadem na jihu.

               V roce 1977 vyhlásil Muammar Kaddáfí přímou vládu lidu a přejmenoval svou zemi na „Velkou socialistickou libyjskou arabskou lidovou džamahírii“, jejímž hlavním zákonem byl korán. V roce 1979 odstoupil ze všech oficiálních funkcí, zůstal ale „revolučním vůdcem“ bez jehož vůle se ani lísteček nad těch několika libyjských stromech nepohnul.

Hlavním ideologickým zdrojem byla jeho „Zelená kniha“ (zelená je posvátná barva islámu), která byla na muslimskou zemi neobyčejně pokroková. Například v ní byla zakotvena rovnoprávnost žen, právo na vzdělání a takzvaná „přímá demokracie“. Muammar hodlal touto ideologií obrodit celý muslimský a následně i nemuslimský svět. Kvůli Kaddáfího podpoře teroristů uskutečnily USA dokonce v roce 1986 letecký útok na Tripolis, revolučního vůdce ale přitom bomby nezasáhly.  Po teroristickém útoku na letadlo UTA 772 v Lockerby se Libye dostala do mezinárodní izolace s přísnými sankcemi, které ale některé státy rády porušovaly – vedle socialistického tábora například i Rakousko, Jörg Haider byl dobrým přítelem Kaddáfího syna Saifa.

               V zemi byl jedinou povolenou politickou silou „Arabský socialistický svaz“, místně volené nebo jmenované orgány vysílaly do tisícihlavého „Všeobecného lidového kongresu“ své zástupce a ten volil vládu „Všeobecný lidový výbor“.  Přes všechny excesy a brutalitu jeho diktatury není možné hodnotit Kaddáfíjho vládu jen negativně. Zavedl povinnou školní docházku pro děti do patnácti let, díky čemž se podařilo snížit negramotnost na 30 % u mužů a 50 % u žen, zdravotní péče na slušné úrovni byla bezplatná. A hlavně – dal zemi stabilitu. To očividně jinými než brutálními metodami nebylo možné. To vidíme dnes, když Kaddáfí není. Popularita „vůdce“ u Libyjců přes autoritativní způsob vlády nebyla malá – zejména v Tripolitáně.

               Na přelomu tisíciletí Kaddáfí obrátil. Očividně hledal cestu z izolace. V roce 2001 odsoudil útok na newyorská dvojčata a přiznal USA právo na sebeobranu, v roce 2003 se vzdal zbraní hromadného ničení. V roce 2003 zahájil i privatizaci, která obratem zvýšila nezaměstnanost v zemi na 20 %. V roce 2006 založil dokonce burzu.

               Nicméně v roce 2011 přišlo arabské jaro. Libye se držela zpočátku bokem protestního hnutí nespokojených Arabů. V Tunisku padl místní vládce Ben Ali, v Egyptě už zúčtovali s Husním Mubarakem, v Libyi byl ale dlouho klid. Ne nadarmo volali Egypťané na Libyjce „Přikrčte se, ať vidíme na tuniské hrdiny.“ Pak ale přece jen nepokoje vypukly – logicky v Kyrenaice. Po počátečních úspěších ale Kaddáfího armáda povstalce táhnoucí na Tripolis porazila a hnala zpět do Benghází. Tehdy zasáhly evropské státy – hlavně Francie – a udělaly to naprosto nevhodně. V obavě z toho, že Kaddáfí by mohl dobýt Benghází, což by mělo za následek represe rovné genocidě a masový útěk milionů Libyjců, se Evropané rozhodli pomocí leteckých útoků Kaddáfího armádu zastavit. Tady se naskytla historická šance, která ale zůstala nevyužita. Bylo možné zemi rozdělit, Kaddáfího ponechat v Tripolitaně, kde byl stále velmi populární a Kyrenaiku před ním ochránit. (Otevřená by zůstala jen otázka, komu přidělit ropná pole ve Velké Syrtě, která se nešťastnou náhodou nachází právě uprostřed.) Naivní představa, že Libyi je možno udržet jako jednotný politický celek, vedla k tragickému rozhodnutí podpořit povstalce v tažení na Tripolis. Kaddáfí byl svržen a zlynčován, na rok 2012 byly vypsány svobodné volby – a ty se dokonce uskutečnily. Na rozdíl od Egypta či Tuniska volby vyhrála sekulární Aliance národních sil, která dostala dvakrát víc mandátů než religiózní strany. (Pro srovnání v Egyptě dostaly sekulární strany 3,5 % hlasů.) Stabilitu to do obrovské země nepřineslo, různé milice odmítly uznat zvolenou vládu a od roku 2014 zuří v zemi občanská válka.

               Země je rozdělená podle své historické – a kulturní – rozdílnosti. V Tripolisu sedí mezinárodně uznaná vláda Abdulhamida al-Ddheiby , která kasíruje a rozkrádá peníze posílané do země v rámci  humanitární pomoci, aby zadržela proud migrantů ze Salehu a rovníkové Afriky. Její moc se opírá jen o mafiánské milice. Na východě v Benghází sedí bývalý Kaddáfího generál Khalifa Haftar, opírající se o parlament, jehož mandát už dávno vypršel. Toho podporuje Egypt a Rusko. Je určitý paradox, že právě v Kyrenaice vládne pohrobek Kaddáfího režimu, jehož armáda se nazývá „Libyjská národní armáda“, ale Libye je plná paradoxů. Jednou už Haftarovy jednotky stály před branami Tripolisu, než ho tripolská vláda díky mezinárodní pomoci zahnala zpět. Velkým problémem neoficiálně rozdělené země je, že ropná pole se nacházejí právě uprostřed – tedy na linii dotyku. Což je logicky zdroj nekonečného konfliktu. Libyjská ropa je totiž velmi žádaná. Je to lehká ropa s malou příměsí jedovatých sloučenin, lehčí dokonce než ta z Perského zálivu – o těžké ruské ropě ani nehovoříc. Peníze za ni jsou víc než vítané – a hned se rozkradou.

               Právě tragédie v městě Derna ukázala slabiny země v plné nahotě. Libye je obrovská – je to čtvrtá největší země v Africe, na 1 759 451 km² zde žije ale jen 6,7 milionů obyvatel. Jedinou spojnicí je železnice a silnice na nekonečně dlouhém pobřeží. A má své specifické problémy. V zemi není ani jedna řeka. Existují zde jen vádí, které odvádějí dešťovou vodu v případě – zřídkavých – srážek. Ty činí asi 100 mm za rok. V okolí Derny se ale hned za městem, ležícím na pobřeží, zdvihají hory do výšky přes sedm set metrů. Odtud vede jedno z vádí do středu města.

Nebezpečí záplav tu bylo vždycky, a právě proto byly na onom suchém vodním korytě vybudovány dvě hráze. Jedna vysoko nad městem hráz Abu Mansour, vysoká 74 metrů s kapacitou 22,5 milionů kubíků vody. Pro jistotu pak byla postavena hned nad městem ještě jedna „nouzová“ hráz, která měla chránit obyvatele města, kterých bylo před katastrofou z 10. září 2023 100 000. V ten den dostihla město bouře „Daniel“. Během několik hodin spadlo 400 mm srážek na čtvereční metr. V 2:30 v noci praskla hráz Abu Mansour a následně i nouzová hráz nad městem. Obyvatele, kteří byli neustále vyzýváni, aby zůstali během bouře doma a neopouštěli své byty, zastihla přílivová vlna, která sahala až do pátého patra, ve spánku. Nejméně 20 000 se utopilo a voda je odnesla do moře nebo pohřbila pod bahnem. To rozhodnutí vyzývat obyvatele, aby zůstali doma, jde na účet samotného 79letého Khalifa Haftara, který tak rozhodl během zasedání nedělního krizového štábu. Tím zrušil pokyny městského starosty, který na své facebookové stránce vyzval občany, aby opustili město.

               Spisovatel Mustafa al-Trabelsi napsal na svůj facebook „Je to zde v takovém deští nebezpečné a hrozí nám katastrofa, vládne nám ale zkorumpovaný diktátor, který nic nepřipravil.“ V 21:37 napsal: „Máme v této těžké situaci jen jeden druhého. Držme pohromadě, než se utopíme.“ Pak ho záplava zabila. Právě on měl dostatečné informace o katastrofálním stavu hrází a v posledních týdnech před katastrofou se snažil dosáhnout, aby se začalo pracovat na jejich opravě. (Poslední sanační práce se zde provedly v roce 2002) Před dvěma roky převedla vláda z Tripolisu na opravu hrází 2,3 milionů Euro z mezinárodní pomoci do Benghází. Peníze zmizely, nestalo se nic. Jedna firma byla už dokonce pracemi na hrázích pověřena, ale projekt byl zastaven. Buď místní úředníci celou sumu rozkradli, nebo zůstalo příliš málo na Haftara a ten ze vzteku práce zastavil.

               Derna totiž nikdy nestála u diktátorů příliš v přízni. Po založení libyjského státu bylo město centrem kulturního života a umění. Svobodomyslnost místních intelektuálů (ano i takoví v této době v arabském světě žili) byla trnem v oku Kaddáfímu a po jeho represích velká část místních intelektuálů emigrovala. V roce 2011 byla právě Derna a její intelektuálové jedním z center vzniku arabského jara v Libyi, jejich vliv ale brzy musel ustoupit zbraním. Pravdu měli ne lidé s perem, ale ti s automatickými puškami. V roce 2014 bylo město dokonce ovládnuto bojovníky Islámského státu, ty ale v roce 2015 vyhnaly místní milice. Tři roky žila Derna vlastním životem, než ji v roce 2018 oblehly jednotky Libyjské národní armády Kalify Haftara. Tomu se podařilo všechny místní bojovníky zabít nebo vyhnat a připojit město ke své mocenské oblasti. Že jsou opravy infrastruktury v takto rozvrácené a korupcí prožrané zemi podružnou záležitostí, je nabíledni. Další katastrofy na sebe určitě nedají dlouho čekat.

               Tak je to v zemích, které nikdy neexistovaly a které byly uměle vytvořeny koloniálními mocnostmi a dnes jsou uměle udržovány na životě. A člověk se ptá – proč? Aby zadržovaly africké migranty – protože to je evropskou prioritou? A Evropané naivně věří, že zkorumpované vlády v Tripolisu a v Benghází s nimi budou spolupracovat? Pak dobrou noc!

               Od smrti nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1970 a autora „Souostroví Gulag“, „Jednoho dne Ivana Denisoviče“, ale i „Ruska v troskách“ či „Dvě stě let spolu“ uplynulo dnes patnáct let.

               Ten titulek článku je samozřejmě přehnaný. Solženicyn ruský nacionalismus nestvořil, ten tu byl vždycky. Jen ho oživil po rozpadu Sovětského svazu, velkého ruského koloniálního impéria, kdy se Rusové nedokázali smířit se ztrátou svého sebevědomí (a kdy se k nim bohužel i celý Západ choval navýsost přezíravě a zesiloval v nich komplexy méněcennosti a závist, která, jak víme velmi snadno přerůstá v nenávist.)

               Rusové byli vždycky orientovaní na expanzi, zejména od doby Kateřiny Velké a jejího vnuka Alexandra I., kdy skutečně rozšířili svůj vliv hluboko do Evropy. Vzhledem na velmi skromné materiální poměry doma a chybějící infrastrukturu, kterou prostě nebyli schopni ve své velké a zkorumpované zemi vybudovat, potřebovali pocit „být impérium“ nutně k vlastnímu sebevědomí. I své středoevropské satelity považovali vždy za „gubernie“ stejné jako třeba Ukrajinu nebo Čečensko. Když se na konferenci v Lisabonu v roce 1988 řešil problém Střední Evropy, označila ruská spisovatelka Tatjana Tolstá samotou myšlenku kulturní identity střední Evropy za protisovětskou a protiruskou.

               Rozpad sovětského impéria pak prostě nezkousli. A to nejen komunisté, kteří právě přišli o svou moc, ale dokonce i Rusové, kteří před komunismem uprchli a žili v zahraničí. Nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij napsal v roce 1992 posměšnou báseň upírající Ukrajině kulturní identitu a když si tuto báseň dovolil kritizovat Milan Kundera, nazval ho tento „velikán“ „hloupým českým dobytkem“

               Tak hluboce bylo v Rusech zakořeněno opovržení nad svými „poddanými.“ Poddaný mužik, jedno jak vzdělaný, je povinen bez odmlouvání poslouchat svého pána, jedno jak hloupého. Tak světu Rusové rozuměli a rozumí dodnes.

Solženicyn dul do stejného rohu. Všeobecné uznání vyjádřené udělením Nobelovy ceny propůjčilo těmto ruským nacionalistům velkou autoritu, zejména pak doma. Ne nadarmo citoval Putin při jednom ze svých setkání s novináři Solženicynovu myšlenku, že k Ukrajině nepatří nejen Donbas a Krym ale ani tzv. „Novaja Russija“ tedy regiony Melitopol, Cherson a Oděsa, protože jsou rusky hovořící. Ostatně Solženicyn si užíval u ruského novodobého diktátora velkého uznání, je dokumentováno několik jejich osobních setkání – například hned v roce 2000 ale i rok před spisovatelovou smrtí v roce 2007. V tom roce obdržel od Putina osobně předané „Státní vyznamenání Ruské federace“, dotované pěti miliony rublů.

Možná je v tom trochu božího řízení. Že se Solženicyn dožil bezmála devadesáti let (narodil se v Kislovodsku 11.prosicne 1918) se podobá tak trochu zázraku. Přežil nejen samotné věznění v gulagu a rakovinu, kterou mu v roce 1953 operovali v jedné taškentské nemocnici a do roku 1955 ozařovali (napsal o tom povídku), ale i otravu ricinem v roce 1971, o kterou se pokusilo KGB. (S těmi otravami to ruským agentům prostě nejde, jsou zvyklí na kulku do hlavy, ta je spolehlivější. Skákání z oken taky není špatné, ovšem jenom ruští sebevrazi se dokážou střelit do hlavy dvakrát – jako například Majakovský).

Solženicyn prodělal druhou světovou válku jako důstojník dělostřelectva, vyznamenal se v bitvě u Kurska či v „Operaci Bagration“ která vypudila Němce z Běloruska. Dostal „Řád velké vlastenecké války“ i „Řád rudé hvězdy“, ovšem v únoru 1945 ho náhle zatkli a odsoudili k osmi letům vězení a k „věčnému vyhnanství“. Příčinou byl už tehdy jeho proříznutý jazyk – vyjádřil se v dopisu příteli kriticky o Stalinovi.

V roce 1953 se tedy dostal na svobodu a v roce 1957 byl oficiálně rehabilitován. V tom roce se znovu oženil se svou manželkou Natašou, která se s ním během jeho věznění nechala rozvést (manželství ale nevydrželo a skončilo druhým rozvodem v roce 1972). Mezitím měl ovšem Solženicyn už dva syny s Natalií Dimitrijevnou Svetlovou a v roce 1973 mu porodila ještě třetího.

To už byl Solženicyn ovšem slavný. Jeho „Jeden den v životě Ivana Denisoviče“ publikovaný (s osobním souhlasem Chruščova) v roce 1962, byl v roce 1970 odměněn Nobelovou cenou za literaturu. Jenže mezitím už Chruščov v SSSR nevládl. Solženicyn, který se angažoval za odstranění cenzury, byl v roce 1969 pod záminkou, že bez povolení svazu publikoval v zahraničí, vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů. Žil u svého přítele čelisty Rostropoviče (který se natolik angažoval při snaze svého přítele rehabilitovat, že nakonec musel sám v roce 1974 Sovětský svaz opustit.)

Solženicyn byl zatčen v únoru 1974 a následně „vyvezen“ za hranice. Jedna jeho známá totiž upozornila KGB na právě dokončený první svazek románu „Souostroví Gulag“. Solženicyn byl obviněn z velezrady a ona známá pak spáchala sebevraždu.

V zahraničí našel podporovatele. V Německu to byl známý levicový spisovatel Heinrich Böll (díky své levicové orientaci vycházely jeho knihy i u nás – například „Ženy v údolí Rýna“) poté u švýcarského prezidenta Sigmunda Widmera. Konečnou stanicí jeho emigrace byly ale USA. Konkrétně městečko Cavendish ve státě Vermont. (Dodnes jsou tam na svého azylanta hrdí). Tam žil v letech 1976–1994, než mu bylo vráceno ruské občanství a mohl se vrátit „domů“. Během tohoto pobytu mu vycházely knihy jako už vzpomenuté „Souostroví Gulag“ „Dub a tele“ nebo „Rudé kolo“. Vděčnosti se ale Američané nedočkali. Solženicyn se vrátil do Ruska naplněn nenávistí ke svým hostitelům.

Je to fenomén. Rusové, kteří navštíví tzv. „Západ“ se nepokusí po svém návratu změnit poměry v Rusku západním směrem, ale právě naopak, jsou zatrpklí a nenávistní. To byl už případ Dostojevského. Po své cestě po západní Evropě v roce 1862, kdy navštívil Paříž či Londýn, se vrátil plný žluči a odmítání. Prý se tam k němu chovali jako k východnímu barbarovi. Otázka je, jak se choval on. Je to problém i současných ruských oligarchů. Marně se snaží dostat se do „lepší společnosti.“ Jsou tam odmítáni, protože se neumí chovat podle pravidel, které ani neznají a osvojit si nehodlají. Dostojevský označil Paříž za nesmírně nudné a smutné město, kde se vše měří jen penězi a kde člověk nedosáhne žádného uznání, aniž by měl hodně peněz, dokonce nemá právo ani na sebedůvěru, pokud není bohatý. Samozřejmě, že bylo to město pro něho nudné, když se ani nepokusil setkat se s tehdejšími velikány francouzské literatury jako byl Flaubert nebo Viktor Hugo, ale zabarikádoval se za hradbu stesku po domově a sebelítosti. (Fritz Glunk „Dostojevského Zločin a trest“). Ostatně Milan Kundera odmítl spolupracovat na zdramatizování Dostojevského „Idiota“, protože v tom díle viděl „svět exaltovaných gest, temných hlubin a agresivní sentimentality.“ Kdo mimo Rusko nasákl „Západem“, nemá v ruské společnosti právo na milost.

Podobně se choval i Solženicyn v USA. Je to neuvěřitelné, ale za svých osmnáct let pobytu v Americe se ani nepokusil naučit anglicky. Samozřejmě že se pak se svou rodinou nacházel v určitém druhu izolace. A řeč vede k pochopení kultury, Solženicyn se tedy o chápání americké kultury či mentality ani nepokusil. Zda to bylo z pohodlnosti nebo z imperiálního principu, je těžké říct. K nenávisti k USA byl přece od dětských let vychováván!  A hned po návratu z USA do Ruska svého někdejšího hostitele neustále napadal. Nejen kvůli bombardování Srbska v roce 1999, tehdy jeho kritika jen nabrala útočný tón. Svůj pobyt v exilu popsal v knize „Mezi dvěma mlýnskými kameny. Můj život v exilu.“

V knize „Mé americké roky“, vydané v roce 2005 píše: „V Americe jsem nebyl skutečně svobodný, ale nacházel jsem se zase v kleci. Moje svoboda spočívala v tom, že jsem nebyl prohledáván a mohl jsem psát o všem. Má pozice byla ale nejistá. Možná nebudu moci ještě dlouho, možná dokonce až do smrti, vkročit na ruskou půdu – tu americkou jsem ale nemohl cítit jako moji. Bez pevné půdy po nohama, bez viditelných spojenců. Mezi dvěma velmocemi, v mlýně.“

Nakolik se do té klece uchýlil dobrovolně, by mohl posoudit jen on sám. V Rusku byl obviňován, že je agentem CIA, protože své honoráře za knihy odevzdával do fondu na podporu pronásledovaných ruských emigrantů. Američané ovšem nepřehlédli jeho velkoruský nacionalismus a antisemitismus. A on to cítil.

Solženicyn našel po svém návratu Rusko v dezolátním stavu. Velmi rychle se stal tváří ruských nacionalistů. Vydal texty „Pokrok za každou cenu“ a „Ruská otázka na konci dvacátého století.“ Ruská televize mu dokonce opatřila vlastní relaci, kterou ovšem v důsledku nezájmu diváků krátce před parlamentními volbami 1995 zastavili. Předtím měl ještě příležitost promluvit v ruské dumě a v roce 1997 byl přijat do „Ruské společnosti věd“.

V roce 1998 vydal knihu „Rusko v troskách“, jakýsi návod na „Rekonquistu“, čili expanzi na ochranu ruských menšin, nacházejících se za hranicemi současného Ruska. Tady zpochybnil i ono území dnešní Ukrajiny, které „před Leninem Ukrajině nepatřilo.“ Šlo o ona převážně rusky hovořící území, jako Krym (odkud Rusové za druhé světové války vyhnali Tatary), Cherson, Oděsu či Melitopol. A tuto argumentaci převzal vděčně prezident Putin, za jehož vlády zažil Solženicyn svůj poslední vzestup. Ze spisovatele se stal ideologem. Na jedné straně měl sice Solženicyn pravdu v tom, že v mnohých následnických státech Sovětského svazu pocítily ruské menšiny nevůli místního obyvatelstva a nezřídka i diskriminaci (jako v Pobaltí nebo i na Ukrajině). Na druhé straně přehlédl, že se oni na pobřeží Černého moře usídlení Rusové už ruské mužické mentalitě odcizili a nejsou ochotni adorovat „neomylnému carovi.“  Solženicynovi ovšem přízeň nového „cara“ očividně lichotila, koneckonců od něho obdržel i vysoké státní vyznamenání. 

Posledním románem, který napsal v letech 2002–2004 „Dvě stě let spolu“ který pojednával o soužití Rusů a Židů, zasadil své pověsti definitivně smrtelnou ránu, když se uchýlil k antisemitismu, který byl a je nedílnou součástí ruské mentality. Solženicyn se při psaní své knihy opíral – zda úmyslně nebo z neznalosti – pouze o ruské zdroje a podle toho to i dopadlo. Carské Rusko bylo svými protižidovskými pogromy známé po celém světě, proto bylo tolik Židů zakladateli a funkcionáři komunistické strany, která se snažila carismus svrhnout. Dočkali se ale ještě mnohem horšího pronásledování stalinistických soudruhů. Svět byl přece podle komunistických ideologů (a naši současní dezinformátoři tuto teorii vděčně přejali) ovládán židovským celosvětovým spiknutím.

Solženicyn umřel 3.srpna 2008. Jeho odkaz je ale v současnosti aktuálnější než kdykoliv předtím. Bohužel v negativním smyslu.

„Imprérium je možné zničit, mnohem těžší je zničit imperialismus v sobě samém“ (Jekatěrina Margolis)

Rusům se to nepodařilo, ba dokonce se o to ani nepokusili. Solženicyn na tom nese nemalou vinu.

               Mercedes-Benz je symbol blahobytu. Ne bohatství, bohatci jezdí na Porsche, Ferrari, Lamborgini, Masseratti, Bugatti atd. Ale Mercedesem jezdí lidé, kteří se ve svém životě něčeho domohli, je to to symbol určitého statusu.

               Taky je to auto bohatých důchodců. Manageři jezdí na BMW, VW je pro střední třídu, ale spíš pro tu mladší, která se ještě dere nahoru, Opel je prý pro chudobný lid. Reklama, ve které účinkoval národem milovaný fotbalový trenér Jürgen Klopp dokázala na tomto vnímání změnit jen málo. Tak to vidí okolí okolo mne a já žasnu. Když jsem jen zvažoval, že bych si koupil Opel, vzbudilo to v mém okolí zděšení a přímo bouři nesouhlasu. Pan oberarzt přece nemůže přijet do práce na Opelu, i kdyby se mu bůhvíjak líbil. Naštěstí přestal Opel model Insignia, který se mi tak líbil, vyrábět.

               Mercedes jsem si ještě nekoupil, možná až na tom důchodu. Proč ne? Je bezpečný, pohodlný a dobře vypadá. Ideální auto pro někoho, kdo si zasloužil trochu toho pohodlí.

               Když se v čínské televizní relaci ptali jedné účinkující, proč je jí tak důležité bohatství jejího budoucího partnera, odpověděla: „Když jsem nešťastná, pláču raději v Mercedesu než na bicyklu.“

               Ale jak přišla značka ke svému jménu? Dozvěděl jsem se to z článku rakouského žurnalisty Petra Sichrovského, kterého budu vícekrát citovat. Své kořeny má totiž značka Mercedes na Moravě.

               26. června 1821 se v Drslavicích v okrese Uherské Hradiště v židovské rodině narodil Adolf Jellinek.

Jeho rodiče měli v obci palírnu kořalky, všichni tři jejich synové Adolf, Hermann a Moritz měli ale vyšší ambice. Vzdělanostní, politické i ekonomické. Hermann byl v roce 1848 popraven za účast na vídeňském povstání, jehož byl jedním z vůdců. Po porážce povstání odmítl opustit Vídeň, byl zatčen, odsouzen vojenským tribunálem k smrti a 23. listopadu 1848 zastřelen. Bylo mu dvacet šest let. Má památník ve vídeňském Währingerském parku. Moritz, který stál během povstání bratrovi po boku, utekl raději z Vídně do Budapešti. V roce 1864 založil první tramvajovou společnost v Maďarsku, o dva roky později jezdily po Budě první tramvaje – tažené ještě koňmi. V roce 1873 byla Buda konečně spojena s Peští na druhém dunajském břehu mostem, síť tramvajové dopravy se mohla rozbudovat a Moritz byl až do své smrti v roce 1883 Generálním ředitelem budapešťské tramvajové dopravy.

               Adolf se rozhodl pro jinou kariéru. Stal se rabínem, významným židovským učencem. Zachovalo se na dvě stě jeho spisů. Zabýval se i studiem Kabaly. Bývá považován za největšího židovského kazatele devatenáctého století. Byl hodně nekonvenční, jeho manželka Rosalie Bettelheimová nevedla košer domácnost, on sám odmítal sionismus, protože podle něho toto učení dokazovalo, že Židé jsou v evropské kultuře cizorodým prvkem. On naopak prosazoval plnou integraci Židů do společnosti. V roce 1892, tedy rok před smrtí, byl přes odpor konzervativců zvolen vrchním vídeňským rabínem, on sám se ale považoval především za kazatele.

               Všem svým synům poskytl nejlepší vzdělání. Nejstarší syn Georg se stal profesorem mezinárodního práva na univerzitě v Heidelbergu. Druhý Max Hermann byl profesorem filologie na vídeňské univerzitě a členem Rakouské akademie věd. Jenom nejmladší Emil, narozený v roce 1853 v Budapešti, byl černou ovcí rodiny a do učení se mu nechtělo. Několikrát měnil školu až v sedmnácti studia definitivně ukončil. V devatenácti zmizel ve Francii. Jenom díky známostem jeho otce ho vzal do svých služeb rakouský konzul v Tangeru. Tak se Emil stal diplomatem.

               Emil se oženil s Rachel Goggmannovou z francouzské rodiny separdských židů, což bylo v té době hodně neobvyklé. Měli spolu tři děti, Adolfa, Fernanda Raoula a Adrianu Ramonu Manuelu, které přezdívali Mercédes, narozenou v roce 1889 v Bádenu u Vídně. Proč právě tam? Emil totiž využil své diplomatické kontakty k vybudování úspěšného podniku obchodujícího s tabákem a přijal diplomatickou službu jako zástupce francouzské pojišťovací společnosti ve Vídni. A bydlel v Bádenu. Teprve po časné smrti své manželky se stáhl na své letní sídlo v Nizze. Jinak celá rodina trávila, jak se v bohaté společnosti slušelo, zimu ve Vídni, léto v Bádenu a prázdniny v Nizze.

               Emilovým hobby byly ale technické vynálezy a nejvíc ho fascinoval nový vynález – automobil. V roce 1896 se setkal s Gottliebem Daimlerem a Wilhelmem Mayrbachem a objednal si u nich svůj první automobil.  Jeho kvalitou byl tak nadšen, že začal auta ve Francii prodávat. Jeho zákazníci byli především francouzští šlechtici a Daimler se stal symbolem bohatství.

               Emil měl však nepokojnou duši a obchodování mu nestačilo. Na Daimlerových autech se účastnil pod pseudonymen „Monsieur Mercédes“ automobilových závodů a mnohá z nich vyhrál. Při vybírání pseudonymu si tedy vybral jméno své milované dcery.

Mělo mu přinést štěstí a zřejmě opravdu přineslo. Smrtelné nehody byly tehdy při automobilových závodech na denním pořádku, Emilovi Jellinkovi se ale nikdy nic nestalo. Mercédes byla skutečně tatínkovým miláčkem. Závodní auto „Mercedes 35“ bylo v té době bezkonkurenčně nejlepší a přineslo Daimlerovi slávu. Proto se rozhodl využít jeho popularity a v roce 1902 bylo jméno Mercedes nahlášeno Daimlerovou motorovou společností jako jméno firmy a patentováno. Mercédes Jellinek bylo tehdy právě jedenáct let. Emil poté změnil své jméno a nazýval se Emil Jellinek-Mercédes. Sám to rozhodnutí komentoval slovy: „Poprvé v historii nosí otec jméno své dcery.“

               Emil Jellinek-Mercédes zemřel v Nizze v roce 1917.

               Mercédes Jellinek čekal krátký ale pohnutý život. V devatenácti se provdala rakouského barona Karla von Schlosser a porodila mu dvě děti, dceru Elfriede a syna Hanse-Petra. V roce 1926 ale zahořela láskou k baronovi Rudolfovi von Weigl a rodinu opustila. Její nový muž ale zemřel už po několika měsících společného života na tuberkulózu. Sama Mercédes zemřela v roce 1929 ve věku 39 let na rakovinu kostí. Možná to bylo její štěstí. Nemusela zažít to, co zbytek její rodiny.

Bratr Mercédes Raoul Fernand vlastnil velkou sbírku hudebních instrumentů a obrazů a rozsáhlou knihovnu velké ceny. Jeho majetek byl v roce 1938 po Anschlussu Rakouska prohlášen za židovský a byl zkonfiskován. V únoru 1939 se Raoul Ferdinand po jednom z výslechů na Gestapu zastřelil.

               Syn Mercédes Hans-Peter utekl po Anschlussu do Francie, byl tam zatčen a v roce 1944 zachráněn americkou armádou krátce před transportem do koncentračního tábora. Dcera Mercédes Elfriede přežila jako zázrakem válku ve Vídni, musela se po celé ty roky skrývat a žít v zoufalých podmínkách.

               Jméno Mercédes se ale stalo nesmrtelným, potkáváme ho denně. Automobil, který ho nosí, je symbolem blahobytu, jako byla už první auta, která prodával Mercédesin otec Emil. Je to i dnes noblesní německá značka, jedna z hlavních stájí ve formuli jedna a možná – tedy až budu na důchodu – i moje budoucí auto. Jen si musím zvyknout na to, že se všechno ovládá na volantu. Ale zkušební jízdu jsem už absolvoval, když jsem si Mercedes třídy A půjčil na Fuerteventuře. Fungoval skvěle.

Tato impozantní postava vrcholného středověku se narodila koncem prosince 1122, tedy před devíti sty lety. Fridrich I z rodu Štaufů ovlivnil podstatným způsobem vývoj evropské společnosti a zůstalo po něm hodně památek, od portálu dómu ve Wormsu až po město Kaiserslautern, které sám založil. „Rudovouse“ jak zněla jeho přezdívka podle bohatého zrzavého plnovousu zná každý, komu není historie Evropy úplně fuk. Stal se symbolem německé velikosti, ne nadarmo jeho sochu umístili i na památníku věnovaném císaři Vilémovi I. v Kyffhausu, kde sedí novodobý císař na koni přímo nad portrétem Barbarossy.

Fridrich I. se stal symbolem velikosti a moci. Jak to dokázal?

               Narodil se symbolicky v roce, kdy byl podepsán Wormský konkordát, tedy smlouva o spolužití církevní a světské moci. Soužití hodně problematického, které poznamenalo neustálým politickým bojem celou dobu jeho vlády. Musel bojovat o udržení autority císařství a dělal to s velkým přehledem a šikovností. Že nakonec jeho rod tento boj prohrál, bylo dáno tím, že jednotlivé osobnosti na císařském trůně bojovaly proti instituci, která byla odolnější a představovala stabilnější kontinuitu moci. Navíc tato historická doba přinesla nevyhnutně boj císařské moci proti stále sebevědomějšímu bohatému měšťanstvu toužícím, zejména v Itálii, po autonomii a papežové tuto slabinu centrální moci poznali a nekompromisně využili. V roce 1268 byl v Neapoli popraven Barbarossův prapravnuk Konradin, čímž rod Štaufů vymřel a papežové slavili velké vítězství.

               Původ rodu byl skromný. Nepatřili k „říšským mocným“, tedy k vévodským rodům v Německé říši. Do velké politiky vstoupili Štaufové v roce 1077, kdy si německá knížata zvolila švábského vévodu Rudolfa z Rheinfelden protikrálem proti vládnoucímu Jindřichovi IV.

Jindřich zato sesadil Rudolfa z hodnosti vévody švábského a pověřil touto funkcí Fridricha z loajálního hraběcího rodu Štaufů. Když pak Rudolf o tři roky později v boji proti císaři Jindřichovi padl, etablovali se Štaufové ve Švábsku, tedy na jihozápadě Německa, jako vládnoucí vévodská rodina. Navíc se Fridrich mohl oženit s císařovou dcerou Agnes a přiženil se tak do císařské rodiny. To mělo mít v budoucnosti velký význam, protože němečtí magnáti dbali při volbě svého panovníka často na dědičný princip. Agnes se poté, co Fridrich v roce 1106 zemřel, provdala v druhém manželství za rakouského vévodu Leopolda III. z rodu Babenberků, později prohlášeného za svatého. S ním měla rovněž několik dětí, takže Štaufové a Babenberkové byli nevlastní sourozenci – to byl základ úzké spolupráce obou rodů a vzestupu Rakouska – do té doby pouhé pohraniční marky bránící říši před zlými Maďary.

               Už v roce 1125, když Jindřichem V. vymřela sálská dynastie, kandidoval Barborossův otec Fridrich na římského krále – byl přece švagrem posledního panovníka. Církevní opozice, která se bála pokračování církvi nepřátelské politiky sálských králů, zvolila saského vévodu Lothara III. Ten udělal ve vztahu k církvi několik fatálních chyb. Zaprvé si nechal svou volbu potvrdit papežem, z čeho papežové hned odvodili své právo schvalovat volbu i budoucích německých králů. Dále v Římě vykonal maršálskou službu papeži, kdy vedl za uzdu jeho koně a poté mu podržel při sesedání třmen, což byla služba leníka. A konečně dovolil sepsat v Lateránu nápis, který ho označoval na papežova leníka.

               Štaufové se s porážkou v královské volbě nesmířili a nechali zvolit proti Lotharovi mladšího Fridrichova bratra Konráda protikrálem. Po mnoha letech bojů se ale museli štaufští bratři v roce 1135 pokořit. V roce 1137 ale Lothar bezdětný zemřel a při nové volbě se podařilo prosadit Konráda na královský stolec. Konrád III. zemřel v roce 1152. Jeho starší syn Jindřich zemřel třináctiletý a mladší Konrád byl teprve malý šestiletý chlapec. Král si dobře uvědomoval, že by dítě nedokázalo v mocenském boji obstát a rozhodl se vybrat svého nástupce – svého synovce, stejnojmenného syna svého staršího bratra Fridricha, Fridricha – Barbarossu.

               Byla to skvělá volba. Fridrich byl jako třicetiletý zralý muž, byl vnukem Agnes, sestry posledního císaře sálské dynastie ale i syn Judith z rodu Welfů. Tento rod bavorských vévodů byl v německé politice dominantní a hlava tohoto rodu, Jindřich černý, ženatý s dcerou zemřelého krále Lothara III. Gertrudou, si mohl dělat rovněž nároky na královskou korunu. Fridrich na konci roku 1151 zprostředkoval mírovou smlouvu mezi svými strýci králem Konrádem a vévodou Welfem VI., která byla pro Welfa výhodná. Přesto si byl Fridrich vědom nebezpečí ze strany mocných Welfů, a proto se čtrnáct dní před smrtí krále Konráda setkal s Jindřichem Lvem, synem Jindřicha Černého a současnou hlavou tohoto roku a přesvědčil ho, aby nekandidoval. Za to dostal Jindřich příslib vévodství Bavorského (saské už měl) a práva investitury početných biskupství.

               Po vítězství v královské volbě Fridrich pouze „informoval“ papeže o svém zvolení a dával si dobrý pozor, aby hlavě církve nedal záminku, která by ji dala důvod volbu schválit. Fridrich si byl po celou dobu své vlády vědom nebezpečí které vycházelo z ambiciózních pontifiků, toužících po světovládě a snažil se tyto jejich snahy eliminovat. Už v roce 1153 ratifikoval v Kostnici zákon, který stavěl „honor regni“ na stejnou úroveň jako „honor papatus“.

               Fridrich byl člověk rozhodný, cílevědomý, vědomý si svého majestátu a podle potřeby i krutý. Když jel na svou korunovační cestu do Říma, vyžadovali po něm občané Verony poplatek za průjezd. Argumentovali tím, že ještě není korunovaný císař a nemá tedy na patřičnou úctu spojenou s tímto titulem právo. Barbarossa slíbil zaplatit a když si do jeho tábora pro peníze přišli, dal je oběsit. Když jeden argumentoval, že je ve vzdálené linii s císařem příbuzný, uznal Barbarossa jeho urozenost a nechal ho pověsit výš než ostatní. Pověst dělá hodně. Když v Česku mezi sebou vedli válku Přemyslovci, český kníže Bedřich a moravský Konrád Ota, pozval je císař v roce 1182 do Řezna a „usmířil“ je v sále vyzdobeném katovskými sekerami. Vzhledem k tomu, jaká pověst ho předcházela, pochopili pozvaní rychle, že to císař může taky myslet s těmi sekerami vážně a „rádi“ se usmířili.

               Barbarossa se rozhodl obnovit oslabenou mocenskou pozici římských králů v severní a střední Itálii.

Bylo to logický krok. Itálie byla nejbohatší částí tehdejší Římské říše, a navíc stále nebyly urovnány poměry kolem dědictví poslední toskánské vévodkyně Matyldy, (zemřelé v roce 1119). Což bylo sice podle světského práva léno propadlé císaři, Matylda ale ve své závěti věnovala své statky papeži. Itálie byla lákavý, ale současně i nebezpečný podnik. Severoitalské komuny zbohatly a toužily po politické nezávislosti (viz onen případ Verony). Vytvořily svaz proti císaři a samozřejmě se mohly spolehnout na podporu papeže. Ten byl ochoten udělat cokoliv, co by světskou moc v Itálii oslabilo. Barbarossa byl ovšem energický a schopný muž. Voják i diplomat.

               Při svém prvním tažení do Itálie byly ještě italské komuny naprosto nepřipraveny – jestliže se německá vojska za posledních sálských králů občas na italském území vyskytovala, za Barbarossových předchůdců Lothara a Konráda se tu ani neobjevila a Italové si zvykli na nezávislost. Barbarossa přinutil města, především odbojný Milán, k přísaze věrnosti a nechal se v Římě papežem Hadriánem IV. (jediným Angličanem na papežském trůnu) korunovat císařem. Jenže severoitalské komuny se nehodlaly jen tak lehce podřídit a Fridrich proti nim musel stále znova zasahovat. Celkem podnikl v třiceti letech 1154–1184 celkem šest válečných tažení, jejichž cílem byla Itálie. Do karet mu hrálo schizma v církvi, kdy byl proti papeži Alexandrovi III. zvolen protipapežem Viktor IV. Císař se přiklonil k Viktorovi a po jeho smrti nechal zvolit nástupcem Paschalise III.

               V roce 1162 se mu podařilo s pomocí českých jednotek krále Vladislava dobýt Milán. Nechal strhnout jeho hradby a mohl se domnívat, že toto odbojné město, hlavu odporu v severní Itálii, definitivně pokořil. Jenže papež Alexandr III. se nehodlal poddat. Utekl do Francie a snažil se řídit církev odtud. Byl pro císařskou moc stálou hrozbou.

               „Barbarossův“ papež Paschalis nechal na podnět Barbarossy vyhlásit za svatého císaře Karla I. Barbarossa se tak přihlásil bezprostředně k odkazu velkého císaře, nezapomínal tedy ani na ideologickou podporu svého vládnutí. Protože je Paschalis oficiálně církví označen za protipapeže, je ono svatořečení Karla Velikého uznáváno pouze na území Německa. Svatořečení v Cáchách v roce 1165 byla velká sláva a císař se připravoval na další útok na odboj v Itálii.

               V letech 1166 až 1167 byl pro Fridricha skutečně úspěšný. Obsadil Řím poté, co zlomil odpor Římanů, a nechal od Paschalise korunovat svou manželku Beatrix císařovnou. Jenže za jeho zády se formovaly svazy italských měst – Lombardský, který umožnil Miláňanům vrátit se do jejich zpustošeného města a znovu ho opevnit a Veronský. Spojily se do jedné organizace s jediným cílem – bojem proti císaři. Navíc císařskou vítěznou armádu postihla epidemie malárie, která jeho vojsko zdecimovala a v jeho vojsku zemřely desítky vysoce urozených Němců, což do budoucnosti ochotu posílat své syny na italská dobrodružství u Německých magnátů trvale snížilo na minimum. Páté italské tažení se tak císaři stalo osudným.

               V roce 1174 obléhal císař šest měsíců neúspěšně město Alessandria, založené v roce 1168, které dostalo provokativně jméno císařova hlavního protivníka, papeže Alexandra. A v roce 1176 utrpěl Barbarossa v bitvě u Legnana zdrcující porážku. Tentokrát s sebou neměl ani české jednotky, ale pomoc mu odepřel i nejmocnější vévoda v Říši, saský a bavorský vévoda Jindřich Lev. Důsledkem této porážky byla nutnost uznat papeže Alexandra a uzavřít s ním v Benátkách pokořující mír. Definitivně byl boj s italskými komunami uzavřen mírem v Kostnici z roku 1183 – moc císaře v Itálii zůstala nadále už jen formální.

               Hned po návratu do Německa v roce 1177 si Barbarossa začal vyrovnávat účet s Jindřichem Lvem. Údajně před ním císař při své prosbě o pomoc proti Italům i poklekl, což bylo gesto, které welfského vévodu zavazovalo k souhlasu. Jestliže podle tehdejších zvyklostí hodností vyšší poklekl před nižším, tento mu nesměl odepřít jeho prosbu. Jindřich Lev to ale udělal. Byl dlouhých 25 let spolutvůrcem říšské politiky a Barbarossovým nejbližším spojencem. V roce 1156 dostal k svému saskému vévodství i vévodství bavorské. Barbarossa ovšem i zde jednal takticky a od Bavorska oddělil Rakousko a učinil z něho pro své příbuzné Babenberky samostatné vévodství. Jindřich Lev se v roce 1165 oženil s dcerou anglického krále Jindřicha II. Plantageneta Matyldou a zřejmě mu sláva stoupla do hlavy. Dělal si očividně ambice na císařskou korunu. Boj Štaufů s Welfy měl být určujícím faktorem následujících desetiletí. Štaufové sice krátkodobě vyhráli, ovšem zatímco oni v roce 1268 vymřeli, Welfové jsou tady dodnes – patří k nim například současný anglický král Karel III. Barbarossa ale dokázal Jindřicha velmi rychle takticky vyšachovat, Bavorsko mu se souhlasem místní šlechty odebral a předal tamějšímu nejbohatšímu rodu Wittelsbachů a v Sasku proti němu vyvolal povstání, takže Jindřich musel nakonec utéct do azylu ke svému tchánovi do Anglie.

               Trvalým problémem Štaufů byl jejich poměrně malý rodový majetek, ze kterého mohli těžit finanční prostředky pro svou politiku. Většina jejich hradů ležela roztroušena ve Švábsku na jihozápadě Německa, na východě jim patřilo Chebsko. (V Chebu, který měl pro Štaufy velký strategický význam, nechal Barbarossa někdy po roce 1165 rozbudovat tamější hrad, z kostela na hradě pochází z jeho doby přízemí, poschodí nechal přibudovat jeho stejnojmenný vnuk). Barbarossa se snažil cílevědomě tuto rodinnou mocenskou bázi rozšířit. Hned po své volbě německým králem se nechal rozvést se svou první manželkou Adélou z Vohburgu a oženil se s bohatou burgundskou dědičkou Beatricí. Když v jeho vojsku v roce 1167 vypukla už vzpomenutá epidemie malárie, která stála život mnoho urozených mužů, byli mnozí z nich bezdětní vládci, jejichž statky Barbarossa z moci císařské zkonfiskoval a dále neudělil, nýbrž ponechal je ve vlastním držení. A konečně největším úspěchem byl v roce 1186 sňatek jeho syna Jindřicha s dědičkou Sicilského království Konstancií.

Konstancie sice byla o jedenáct let starší než Jindřich, nicméně z manželství vzešel syn Fridrich (v roce 1194, kdy už bylo Konstancii 40 let!), budoucí císař a sicilský král Fridrich II. který dovedl štaufský rod na vrchol moci. Po němž ale následoval strmý pád. Jindřicha samého nechal Barbarossa korunovat německým králem už ve věku čtyř let. Při odchodu na křížovou výpravu ho ponechal v Německu, kde mladý Jindřich odrazil pokus Jindřicha Lva o návrat a povstání a převzal po otcově smrti bezproblémově moc v říši. Barbarossa tedy ani v předání moci svému dědici v rámci rodu neponechal nich náhodě. Promyšlenost jeho činů byla v přímém protikladu k jeho impulsivní povaze, projevující se výbuchy vzteku. Když šlo o strategická rozhodnutí, uměl se ovládat. Dokázal správně identifikovat svého hlavního protivníka, kterým byla po světské moci bažící církev a použil všechny jemu dostupné prostředky, aby v boji s ní obstál. V cestě mu stál oportunismus jeho magnátů, kteří si přáli oslabení centrální císařské moci, aniž by si uvědomovali, že oslabením císaře se vydávají napospas moci mnohem nebezpečnější. Přesto odevzdal svému synovi Jindřichovi konsolidovanou vládu minimálně na sever od Alp s velkým mocenským a hospodářským zázemím na jihu Apeninského poloostrova, kterým sevřel papežský stát a jeho severoitalské spojence do kleští. Jindřich si samozřejmě musel své Sicilské dědictví ještě vybojovat, což se mu ale s pomocí výkupného, které zkasíroval za propuštění anglického krále Richarda, podařilo.

               Kompaktní český stát byl Barbarossovi trnem v oku. Vladislava II. sice za jeho zásluhy povýšil v roce 1158 na krále, ale po jeho smrti v roce 1174 využil sporů mezi Přemyslovci, aby tuto velkou mocenskou bázi českých panovníků rozdělil na tři části, když vytvořil Markrabství moravské, které mělo být podřízeno bezprostředně císaři a navíc vyňal z moci českého knížete statky pražského biskupa, kterého vyjmenoval nezávislým říšským knížetem (tato praxe se v Německu užívala už dávno a vedla k značné nezávislosti biskupů a arcibiskupů na centrální moci). Bylo jen věcí šťastné náhody, že se přemyslovští bratři Přemysl Otakar I. a Vladislav velmi dobře snášeli a přispěli k znovusjednocení země.

               Barbarossa byl tedy mistrem moci. Jak na poli válečném, tak na poli diplomatickém ukázal na svou dobu nesmírné schopnosti. Byl i svým zjevem impozantní postavou. Velký muž s rudými vlasy a plnovousem budil už svým vzhledem respekt a strach. K tomu se přidružila jeho inteligence a síť vztahů, kterou dokázal skvěle využívat a rozšiřovat. Neváhal nechat volit protipapeže a zase je nechat padnout, když už je nepotřeboval. Dokázal povyšovat své věrné a ničit protivníky.

               Jeho vláda byla jakýmsi vyvrcholením císařské tradice založené Karlem Velikým. S Barbarossou epocha středověkých rytířských císařů skončila. Jeho vnuk Fridrich II. odstartoval nový způsob vládnutí, kdy vzdělání, diplomacie, zákonodárství i umění měly hrát podstatně důležitější roli než řinčení zbraněmi. Po Barbarossovi přišel zlom, doba se změnila. On zůstal v tradici jako poslední velký středověký císař, na něhož se odvolávali i němečtí císaři novodobí, velebící válečný středověk jako zlatou dobu „furor teutonicus“, kdy se německých zbraní ještě všichni báli.

               Poslední dobrodružství na konci Barbarossova života bylo sice neuvážené, ale odpovídalo pověsti velkého bojovníka a rytíře, kterou si za svého života vybojoval. V roce 1189 se šedesáti šestiletý Barbarossa postavil do čela třetí křížové výpravy, která měla ve Svaté zemi napravit následky katastrofální porážky tamějších křižáků u Hattínu od sultána Saladina v roce 1177.

Barbarossa s armádou německých rytířů táhl po souši přes dnešní Turecko, provázen svým druhorozeným synem Fridrichem a rakouským vévodou Leopoldem. (Angličané pod vedením krále Richarda Lvího srdce a Francouzi krále Filipa II Augusta připluli po moři). Když se chtěl císař osvěžit koupelí v řece Saleph, utopil se. Jeho konec byl neslavný, stejně i ona křížová výprava. I jeho syn Fridrich zemřel pod hradbami města Akkon a byl tam pochován.

               Vláda rodu Štaufů v Římské říši přesto přetrvala – s krátkým přerušením Welfem Ottou IV. – dalších šedesát pět let.

               Smrtí Řehoře VII. boj o investituru neskončil, jen vstoupil do nové fáze. Císařský papež Kliment III. sice ovládl Řím, ale v obklíčení papežských spojenců, toskánské Matyldy na severu a neapolského Roberta Guiscarda na jihu, se nemohl cítit ve svém úřadě jistý. Kardinálové zvolili papežem nejprve slabého Viktora III. a po jeho smrti Urbana II., který se přihlásil k pokračování boje, začatém Řehořem VII.

               Oba papežové, Kliment a Urban, teď sídlili v Římě, hranicí jejich vlivu byl Tiber, žádný z nich nedokázal toho druhého vyhnat z města. V roce 1190 se Jindřich IV. rozhodl táhnout do Říma a podpořit svého papeže. Ale hlavně chtěl zatočit s hraběnkou Matyldou, která mu lezla nesmírně na nervy. Císař sice dobyl Mantovu, ale poté prohrál (zase jednou) s Matyldou dvě bitvy u Montebella a poté u Canossy, na kterou měl tak jako tak ne příliš dobré vzpomínky.

               Matylda se sama postavila do čela své armády, ke které přeběhli jak Jindřichův syn Konrád, tak i jeho druhá žena, kyjevská princezna Praxeda. Císař zůstal izolován v oblasti Mantovy a Verony a nemohl ani zpět do Německa. Neměl dost sil, aby si vynutil přechod přes alpské průsmyky. Musel odtud nečinně sledovat politický vývoj až do roku 1097. A mezitím se děly věci. Urban II. nechal korunovat Konráda italským králem a konečně obsadil Řím – Kliment III., který se ovšem projevil jako „nezničitelný“, se na další dva roky uzavřel v Andělském hradě. Zůstal stálou „osinou v zadku“, která Urbanovi II. nedala vydechnout, proto se papež zdržoval raději mimo Řím, pokud se nacházel v Římě, byl nucen žít v opevněném paláci rodiny Pierleoni.

               Na koncilu v Piacenze v březnu 1095 za účasti dvou set biskupů a pěti tisíc duchovních vyhlásil Urban II. první křížovou výpravu, která měla osvobodit svatou zemi a pomoci Turky tísněnému Východořímskému císařství. Papež si od tohoto činu sliboval zvýšení své prestiže. Důsledky byly dalekosáhlé. Přes Německo táhly hordy křižáků, vraždily Židy (které byl císař ze své pozice povinen chránit) a plundrovaly, zatímco izolovaný císař nemohl do dění nijak zasáhnout. Teprve sblížením s mocným rodem Welfů, vévodů saských, kterým předal do správy i Bavorsko, se jeho situace zlepšila natolik, že se mohl vrátit do Německa. Mladý sedmnáctiletý Welf se totiž oženil s Matyldou, která byla o dvacet šest let starší, samozřejmě v naději na dědictví po ní, aby se pak dozvěděl, že Matylda už své majetky odkázala papeži. Rozzuřený mladý muž zrušil své manželství (samozřejmě bez papežského souhlasu) a přešel na císařovu stranu.

               Urban zemřel v roce 1099 (ještě se stačil dozvědět o dobytí Jeruzaléma křižáky), na jeho místo byl zvolen Kardinál Rainer, který přijal jméno Paschalis II. Jednalo se opět o následovníka politiky Řehoře VII., císař musel zejména po smrti Klimenta III. v roce 1100 poznat, že šance na smír s papežstvím je mizivá. V době půstu roku 1102 obnovil papež exkomunikaci císaře, jenže v červenci stejného roku zemřel císařův syn a italský král Konrád, což papežskou pozici výrazně oslabilo.

               Někdy okolo roku 1103 usoudil bojem unavený německý klérus, že není naděje na smír mezi Římem a císařem, dokud je u moci Jindřich IV. V roce 1104 povstal proti otci jeho mladší syn Jindřich, kterého otec nechal před několika lety korunovat německým králem. Mladý Jindřich pokrytecky tvrdil, že důvodem jeho povstání je hledání smíru s církví. Na druhé straně ale rozděloval církevní úřady, aby si získal loajalitu nových biskupů. Mladému králi se podařilo otce zajmout, přinutit k abdikaci a uvěznit v Ingelheimu.  Jindřichovi IV. se ale podařilo z vězení uniknout do Lutychu, před jehož hradbami slavil své první (a poslední) válečné vítězství – a to nad jednotkami svého syna – krátce nato v roce 1106 zemřel.

               V roce 1107 šla příkladem možného řešení sporu Anglie. Zde zuřil také mocenský boj mezi králem Jindřichem I. a arcibiskupem z Canterbury. Nyní se dohodli na konkordátu, podle kterého nesměl žádný duchovní přijmout od krále investituru předáním berly a prstenu, na druhé straně nesměl být žádný duchovní vysvěcen ve svém úřadě, dokud nesložil přísahu věrnosti králi.

               Římská říše byla od takového řešení ještě daleko. Mladý Jindřich se ukázal být ještě lstivější a energičtější než jeho otec. Uděloval investituru, jak se mu zamanulo a tvrdil, že se chce s papežem dohodnout. 1100 vyrazil s velkým vojskem do Říma.

               9.února 1111 došlo k dohodě v Sutri, kde se císař formálně vzdal investitury a papež měl biskupům nařídit, aby vrátili majetek a desátky, které od císaře obdrželi. To byla past, kterou císař na papeže nastražil. Své biskupy dobře znal a věděl, že postavil papeže před nesplnitelný úkol. Biskupové se vzepřeli a císař, který mezitím v tichosti ovládl Řím, zajal papeže i kardinály a uvěznil je. Pod záminkou jejich ochrany před běsnícím římským lidem, který se bil s Němci, je držel v „ochranné vazbě“ pod zámkem. Papež marně čekal na normanskou pomoc. Když nepřišla, 12.dubna kapituloval a uzavřel potupnou dohodu v Ponte Mammolo. Papež přiznal králi právo na investituru prostřednictvím berly a prstenu ještě před vysvěcením s podmínkou, že budou biskupové vysvěceni bez simonie. Podmínka, která se nedala kontrolovat, a tedy ani uvést v platnost. Byla to úplná papežova kapitulace, navíc 13.dubna korunoval Jindřicha císařem a slavnostně přísahal, že ho nikdy v budoucnosti nebude exkomunikovat – mazaný mladý císař se poučil z chyb svého otce.

               Císař tedy dosáhl naprostého vítězství nad kurií a stál na vrcholu své moci. Symbolicky to dal najevo pohřbem svého otce ve Špýru do hrobky německých králů, kam jako exkomunikovaný pohřben být nesměl. Jindřich V. se v pozici patricia a vládce světa 7.ledna 1114 oženil s nesmírnou pompou s anglickou princeznou Matyldou.

               Jenže už v roce 1112 odvolal papež Paschalis dohodu z Ponte Mammola jako vynucenou a opět přísně zakázal laickou investituru. V Německu se proti císaři vzbouřil sever země – Frísko a Sasko – a císař tam – věrný otcovské tradici, utrpěl několik těžkých vojenských porážek, které jeho mocenskou základnu značně zredukovaly. Přesto se rozhodl v roce 1116 pro další římské tažení a začátkem roku 1117 vtáhl i s manželkou do Říma. Papež, paralyzovaný strachem, utekl do Monte Cassina, císaři a jeho ženě vložil korunu na hlavu arcibiskup Mauritius z Bragy. Kardinálové se korunovace odmítli zúčastnit a ustrašený Paschalis našel v sobě aspoň špetku cti a arcibiskupa Mauritia exkomunikoval.  Začátkem roku 1118 se papež vrátil do Říma a hned nato zemřel. Na jeho místo byl zvolen Jan Caetani jako Gelasius II. I když byl tento nový papež připraven k jednání s císařem o možném kompromisu, císaři očividně jeho moc stoupla do hlavy. Odmítl volbu uznat a jmenoval (v rodinné sálské tradici investitury papežů) Mauritia z Bragy protipapežem. Ten si dal jméno Řehoř VIII. Gelasius císaře na květnou neděli exkomunikoval (slib, který dal Paschalis za svou osobu, se na nového papeže nevztahoval). V Německu se povstalci na severu země vyhlásili za obránce zájmů církve a hrozili sesazením císaře, který se musel spěšně vrátit do Německa a nechal svého papeže na holičkách.

               Po brzké Gelasiově smrti se stal papežem v roce 1119 Kalixt II.

               Kalixt byl výrazná osobnost už svým původem. Guye de Vienne byl burgundským hrabětem, měl tedy vedle své církevní moci a nesporného diplomatického nadání i patřičný „network“ známostí a spojení s císařským dvorem. Potřeboval jen odstranění protipapeže Řehoře VIII. aby byla jeho pozice neotřesitelná a všichni si uvědomili že nastal čas učinit nekonečným bojům a sporům konec. Kalixt nespěchal do Říma ovládaném ještě jeho protivníkem Řehořem, svou první synodu zorganizoval v Remeši.

               Prvním úspěchem Kalixta bylo, že ho říšský sněm, svolaný v roce 1119 do Mohuče, uznal za právoplatného papeže a Řehoře VIII., sedícího v Římě mlčky sesadil. Nicméně, dokud neovládal Řím, nebyla papežova pozice dost silná, aby v jednáních s císařem prosadil svůj koncept. 3.června 1120 vstoupil za jásotu obyvatelstva do města, Řehoř VIII. utekl do Sutri. V roce 1121 se po osmidenním obléhání města podařilo obyvatelstvo Sutri přimět k tomu, aby Řehoře vydali, ten byl v řetězech doveden do Říma a poté internován v klášteře v Cava dei Tirreni, kde zemřel. Protipapežství bylo definitivně u konce, obě strany konfliktu už vykazovaly velké známky únavy z nekonečných bojů. Neustálé volby protipapežů a protikrálů, politické zápasy i ozbrojené boje dávaly oběma stranám zabrat. Císařství za vlády Jindřicha IV. značně oslabilo, ztratilo jakýkoliv vliv v Polsku a Uhersku, oslabilo i v severní Itálii a v Burgundsku. Papež ztratil kontrolu nad Anglií a oslabil svůj vliv ve Francii. Obě strany byly dost moudré na to, aby pochopily, že spor je třeba ukončit a že to bude možné jedině kompromisem, kdy si obě strany zachovají tvář.

                Kalixt II. zintenzivnil jednání s dvanácti německými knížaty, o nichž věděl, že jsou nakloněna papeži, formálně ale zastupovala obě strany. Ve Würzburgu vypracovali tito magnáti návrh dohody, který předložili papežské delegaci, vedené ostijským kardinálem Lambertem. Konečná jednání proběhla ve Wormsu a skončila podpisem dohody 23.září 1122.

               Podle této dohody přešlo právo duchovní investitury biskupů předáním prstenu a berly na papeže. Císaři byla zachována investitura světská čili obdarování církevního hodnostáře ekonomickými prostředky. Světská investitura v Německu předcházela biskupskému svěcení, v Itálii to bylo naopak. Dokument souhlasil s osobní přítomností císaře při volbě biskupa. To, oč usiloval Řehoř VII., totiž zrušení práva na církevní majetek, spojený s vykonávaným úřadem, bylo dosaženo.

               Po podepsání dokumentu byla zrušena exkomunikace císaře a tento byl slavnostně zase přijat za syna církve a v březnu 1123 následoval devátý ekumenický koncil v Lateránu, který všechny dokumenty potvrdil.

               Oba protagonisté se z tohoto úspěchu dlouho netěšili. Kalixt zemřel 13.prosince 1124 a Jindřich V. 23.května 1125. S ním vymřela i sálská dynastie, která vedla s papežstvím tento osudový boj.

               Wormský konkordát měl pro vývoj západní civilizace rozhodující význam. Církev poprvé vstoupila na politické kolbiště jako politický mocenský prvek. Konkordát byl možná kompromisem, ale papež dosáhl z nuly polovinu toho, oč usiloval, a císař polovinu ztratil. V dalším vývoji to vedlo k dalšímu posilování papežské moci na úkor moci světské. Císaři vedli s papežstvím úporný zápas, v němž měla navrch vždy jedna nebo druhá strana.

               Nejdřív to bylo papežství, které triumfovalo. Na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 se papež Inocenc III. nazýval „Imperator verus“ a věřil, že skutečně může po libosti dosazovat a sesazovat krále a císaře. Následníci sálských císařů Štaufové vedli boj s papežstvím s odhodláním a vytrvalostí. Papežové proti nim využívali rostoucí sebevědomí italských komun, toužících po samosprávě, císaři bojovali na mnoha frontách, aby vliv papeže omezili – ať už v zákonodárství, kdy vznikl první civilní zákoník z Melfi nebo na poli světského vzdělání či vzdělání – v roce 1222 byla založena neapolská univerzita a světlo světa spatřila renesanční kultura. Přesto Štaufové první kolo tohoto boje prohráli a papežům se podařilo tento rod v roce 1268 vyhubit.

Následný pocit všemocnosti se papežům vymstil. Vyrostl proti nim protivník v postavě francouzského krále, neváhajícího použít hrubé násilí. Veřejné zpolíčkování papeže Bonifáce VIII. v Anagni 1303 a následný únos jeho následníků do Avignonu byl první velkou porážkou, kdy se papežové stali služebníky francouzského krále.

Po návratu do Říma je dlouho oslabovalo schisma dvojpapežství, které mohla světská moc využívat. Koncilní hnutí se snažilo postavit moc církve na jiný, demokratičtější základ, ztroskotalo ale a na konci patnáctého století mohla přijít série renesančních papežů, kteří se mohli skutečně považovat za vládce světa – Sixtus IV., Inocenc VIII., Alexandr VI. a Julius II. Vládli, válčili a vraždili zcela podle vzoru světských vládců, navíc posíleni pozicí náměstků Kristových na zemi. Absolutní moc korumpovala, a to tak, že vyvolala neodvratně Lutherovu reformu a s ní i pád absolutní církevní moci.

Proti mocenskému monopolu papežů museli být světští panovníci vynalézaví, a to společnost jednoznačně obohacovalo a posouvalo vpřed. Ať už to byl boj vzděláním a kulturou, který vedl Friedrich II., nebo hrubá síla Filipa IV. sličného, diplomacie Ludvíka Bavora či Zikmunda Lucemburského, to vše byly i pro církevní hodnostáře výzvy, které je nutily myslet a pracovat. Na poli politickém i ideologickém. Boj mezi světskou a církevní mocí se do jisté míry stal hnací silou západní společnosti – silou, kterou orient pravoslaví či islámu postrádal.

A pak už díky všem předpokladům, které vznikaly ve světské společnosti a přinesly vynálezy jako například knihtisk, přišlo osvícenství a bylo jen otázkou krátkého času, než se s tímto novým učením sblížili světští panovníci a přivodili sekularizací mocenskému postavení církve konec. Obyvatelstvo bylo za staletí těchto zápasů na podobný vývoj připraveno a akceptovalo ho.

To všechno nemohl Hildebrand ze Soany, který se stal svatým papežem Řehořem VII., tušit. Ve svatém zápalu za očištění mravů v církvi se dal do boje, který přinesl netušené následky. Cítíme to ještě dnes. Vlastní účel svého snažení, tedy vymýcení simonie, nedosáhl. Kupčení s církevními úřady se jen přesunulo z rukou císaře k papežům do Vatikánu. Ale společnost dostala díky Řehoři a kouzlu nechtěného netušenou dynamiku. Stačí se podívat, kam se dostala západní společnost a kde zůstala trčet společnost východní. Možná bychom měli být mocichtivému mnichovi Hildebrandovi vděčni.

Na závěr jen citace historika De Stefana, který o Řehořovi VII. napsal: „Díky Řehořovi VII., který byl povolán k tomu, aby se stal soudcem mravů kléru, si lid vypěstoval nezávislejší a obezřetnější náboženské povědomí. A právě na této půdě měla velmi brzy vzklíčit lidová hereze, inspirovaná Biblí. A právě zde, v této silné náboženské a společenské zkušenosti, je třeba hledat kořeny budoucího vývoje občanského uvědomění lidu, které ohlašovalo zrod nové společenské vrstvy.“

               23.září 1122 byla podepsána smlouva, která měla rozhodujícím způsobem změnit uspořádání západoevropské společnosti. Jejími důsledky byl vzestup moci církve, trvalé soupeření svou mocenských center císařství a papežství, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo vývoj společnosti, myšlení lidí v tomto kulturním prostředí žijících. Západ se definitivně oddělil od východu, okcident a orient šly každý vlastní cestou. A jdou jí dodnes.

               Tomuto datu, kdy císař Jindřich V. a vyslanci papeže Kalixta II. podepsali v německém Wormsu tuto smlouvu, která vstoupila do dějin jako Wormský konkordát, předcházela desetiletí úporných bojů, válečných hrůz, intrik a vražd.

               O začátku boje o investituru platí zřejmě skutečně věta, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Tyto dobré úmysly měl mnich Hildebrand ze Soany, který chtěl reformovat církev, zlepšit její morálku a zabránit prodávání církevních úřadů (simonii). Všechno to byla chvályhodná předsevzetí, ale jak nato v tehdejším světě? Takové úsilí znamenalo nutně změnu pravidel, podle kterých tehdejší Evropa žila.

               Až do roku 1056, kdy zemřel císař Jindřich III., se mocenské poměry v Římské říši obnovené Karlem Velikým na západě jen málo lišily od poměrů ve Východořímské říši, kde byl patriarcha v Konstantinopoli bezprostředním podřízeným císaře. Na západě vděčil papež své určité emancipaci jen faktu, že sídlil v Římě a císař v Německu a Řím byl, zejména v zimě, kdy sněhem zapadly alpské průsmyky, pro císaře zatraceně daleko. Nicméně i tak považovali císaři otonské a poté sálské dynastie papeže za svého „dvorního kaplana“. A zasahovali rozhodujícím způsobem do jeho volby – investituovali nové hlavy církve – proto se následující desetiletí bojů nazývají „boji o investituru“. Císaři také uplatňovali právo jmenovat biskupy a přidělovat jim majetky na území, které ovládali, tedy v Německu (ale i Česku, které v době sálské dynastie stále více vrůstalo do říše) a v severní Itálii.

               Jenže když Jindřich III. zemřel, měl jeho syn právě šest let. Hlavou regentské rady mladého panovníka se stala jeho zbožná matka Anežka a papežové zacítili šanci se emancipovat. Vlastně ne přímo papežové, ale lidé, kteří stáli v pozadí.

               Nitkami moci v Římě, u papežského dvora a následně v celé katolické církvi, hýbala dvojice mužů, kteří se skvěle doplňovali. Hildebrand ze Soany byl skvělý diplomat, člověk s jasným politickým cílem emancipace církve od světské moci a jejího očištění od panujících zlořádů a člověk s touhou po moci. Jeho partner Petrus Damiani byl výřečný ideolog, vysoce morální člověk, který po moci netoužil ani v nejmenším, dokázal ale Hildebranda dokonale doplňovat dodáváním ideologických argumentů. (Později byli oba tito pánové katolickou církví vyhlášeni za svaté).

               Hildebrandův učitel a tutor mnich Jan Gratian se stal v roce 1045 papežem pod jménem Řehoř VI. (Koupil si ten úřad od skandálního papeže Benedikta IX. který byl papežem celkem třikrát) Hildebrand se tak dostal jako jeho kaplan do Říma na papežský dvůr. Když Řehoř o rok později umřel, Hildebrand se stáhl do kláštera v Cluny, papež Lev IX. (1049–1054) ho ale povolal do Říma zpět, všiml si velkých schopností mladého muže. Církev zápasila v té době s velkými problémy. V roce 1054 došlo k definitivní roztržce s Konstantinopolí a ve stejném roce se Lev pustil do války proti Normanům, kteří rozšiřovali své panství v jižní Itálii. V bitvě u Civitate nella Capitonata ale papežské vojsko Normanům podlehlo a papež skončil v zajetí.

               Po jeho smrti se stal Hildebrand hlavním politickým hybatelem na papežském dvoře. Nechal zvolit svého příbuzného papežem Viktorem II. a za dalšího nástupce – Mikuláše druhého – se už papežství pokusilo o první mocenskou provokaci – v bule vydané tímto papežem bylo právo volby papežů vyhrazeno pouze kardinálům biskupům. Tím byl vyřazen z volby římský lid, který do té doby často papeže svrhával a dosazoval většinou podle přání císařů, stejně tak i římská šlechta a nižší klérus – císař nebyl v tomto dokumentu takticky vůbec zmíněn. Aby si zajistil podporu proti císaři, s jehož nevolí musel počítat, usmířil se papež s Normany a v roce 1059 jim daroval všechna dobytá území na jihu Itálie jako dědičné léno. Půda pro přicházející konflikt byla připravena.

               V roce 1061 pak HIldebrand nechal zvolit podle onoho Mikulášova dekretu novým papežem Anselma z Luccy, který přijal jméno Alexandr II., aniž by vyčkal vyjádření císaře, ke kterému byla papežská delegace na cestě. To už byla otevřená provokace. I když císařský dvůr proti zvolenému papeži nic nemohl mít, (Hildebrand nechal úmyslně zvolit člověka, který by byl zřejmě i kandidátem císařské strany, jen ignoroval císařské právo ovlivnit a schválit volbu) němečtí biskupové přesto zvolili protipapeže, který přijal jméno Honorius II. Demonstrativně přiznali desetiletému králi Jindřichovi titul „Patricius“, který ho formálně opravňoval k uznávání papežské volby. Němci vtrhli do Říma, vyhnali Alexandra a dosadili Honoria, který ale musel vzápětí utéct před Normany. V Německu mezitím došlo k mocenskému puči, když kolínský arcibiskup Anno svrhnul z čela regentské rady císařovnu Anežku, unesl jedenáctiletého Jindřicha IV. (který se při pokusu o útěk skoro utopil v Rýně), a uznal právoplatným papežem Alexandra II.

               Když se Jindřich stal plnoletým a převzal vládu (což bylo tehdy ve věku patnácti let), zůstala v něm nedůvěra k velkým magnátům a rozhodl se opírat spíše o podporu svých ministrů, které jmenoval z nižší šlechty.

Knížata sice tiše nadávala, ale zatím neodporovala. Jindřich se seznámil osobně s Petrem Damianim v roce 1069, když mu přišel do Německa vysvětlit, že je rozvod s jeho ženou Bertou z Turína, se kterou byl oženěn tři roky předtím, je špatná věc. Jindřich se podřídil, ale začínal chápat, že má co do činění s novou situací, kterou jeho otec neznal. Že se v čase jeho nezletilosti něco změnilo, a to ne k lepšímu. A že s tím bude muset něco udělat.

               V roce 1073 zemřel Alexandr II. a římský lid si vynutil volbu Hildebranda novým papežem (Petrus Damiani zemřel o rok dřív na cestě z Ravenny do Říma ve Faenze). Hildebrandova volba tedy odporovala Mikulášovu dekretu a ani on sám po papežské tiáře moc netoužil. Mnohem víc mu vyhovovalo řídit věci z pozadí, než sám stát „ve světle reflektorů“, jak bychom řekli dnes. Bylo totiž jasné, že teď, když se stal hlavou církve, bude muset do otevřeného konfliktu s císařem vstoupit. Jinak by zklamal ty, kteří ho papežem provolali, a to pro něho mohlo mít fatální následky. Jestliže chtěl potřít simonii, tedy prodávání úřadů a konkubinát, ve kterém většina německých biskupů žila, musel je zbavit císařské ochrany. Kterou oni požívali právě za ty peníze, které za své úřady panovníkovi zaplatili.

               Papež se rozhodl jednat. Poslal dopisy všem křesťanským panovníkům, ve kterých jim vylíčil své odhodlání bojovat za nezávislost církve – až do té doby podléhala církev laické moci. Na rok 1074 svolal svůj první sněm. A na něm bylo rozhodnuto, že všichni klerici vysvěcení pomocí simonie nejsou nadále členy církve a všichni biskupové, kteří obdrželi své úřady za peníze, je musí pod hrozbou exkomunikace opustit. Král Jindřich slíbil svolat synodu německých biskupů a papežovo nařízení na ní prosadit (oficiálně přece žádné úplatky neexistovaly), ale její svolání stále odkládal. Papež suspendoval pět biskupů a zakázal Jindřichovi udělovat jakákoliv biskupství a poprvé mu pohrozil vyloučením z církve.

               V březnu 1075 vydal bulu „Dictatus papae“. Jí vstoupilo papežství na kolbiště politické moci. Papež vyhlásil svrchovanost římské církve nad všemi ostatními církvemi v říši. Papež si vyhrazoval výhradní právo propůjčit císaři jeho insignie moci a právo ho odvolat z funkce a jeho poddané zbavit přísahy věrnosti. Byla to otevřená výzva na souboj se světskou mocí.

               Jindřich, kterému bylo dvacet čtyři let a cítil se být dost silný, výzvu přijal. Považoval se upřímně za panovníka z vůle boží, a ne z vůle papeže. Zpochybnění svého mandátu cítil jako útok na samotnou podstatu královské moci – a tím „dictatus papae“ skutečně byl. Najednou se císaři hodila bula papeže Mikuláše, která kdysi císařský dvůr tak pobouřila. Odvolal se na ni s tím, že Hildebrand nebyl papežem zvolen legálně a jeho volba je tedy neplatná. Vyhlásil papeže za sesazeného a počítal očividně s tím, že jeho rozsudek uvede do praxe protipapežská opozice v Římě. Není zřejmé, zda za atentátem na Řehoře stál skutečně císař, ale na svátek vánoční 1075 vpadli ozbrojenci pod vedením prefekta Cencia do chrámu Santa Maria Maggiore, kde papež právě sloužil vánoční mši. Papeže srazili k zemi, zranili ho, odvlekli a uvěznili. Jenže římský lid, který svého papeže stále ještě miloval, ho na druhý den osvobodil. Papež se vrátil do chrámu Santa Maria Maggiore a pokračoval ve sloužení mše přesně od bodu, kde musel předcházejícího den skončit.

               Hned na začátku ledna vyzval papež císaře, aby se dostavil do Říma a požádal o odpuštění. Jindřich odpověděl svoláním shromáždění magnátů do Wormsu. Obvinění, která zde proti papeži byla vznesena, byla tak nesmyslná, že jim nemohl věřit skoro nikdo. Ale pod nátlakem odhlasovali němečtí biskupové papežovo sesazení. Jindřich to hodně přehnal, když papeže nechal obvinit z čarodějnictví a hříšného obcování s toskánskou vévodkyní Matyldou, která byla hlavní papežovou oporou.

               Papež svolal synodu na 22.únor stejného roku a vyobcoval Jindřicha z církve. Zajímavé bylo, že se na tomto aktu zúčastnila nejen toskánská vévodkyně Matylda, ale i Jindřichova matka Anežka, která se očividně od svého syna zcela odvrátila.

               Nespokojení magnáti v Německu vycítili svou šanci. S vládou mladého císaře, který je odstavil od moci, nebyli spokojení a teď je papež zprostil přísahy věrnosti. Hrozili povstáním a papež se je uvolil přijít podpořit a slíbil návštěvu v Augsburgu. Tehdy se Jindřich v nouzi nejvyšší rozhodl jednat a vydal se na cestu na jih. Byl to odvážný a hodně riskantní tah. Ale šlo o všechno. Papež se obával, že císař přijede s vojskem a uchýlil se k Matyldě na její hrad Canossu u Reggia.

               Císař ovšem dorazil 25.ledna 1077 v třeskuté zimě k hradu překvapivě jako poutník. Papež vpustil do hradu jen jeho manželku a syna, krále nechal stát tři dny v mrazu, bosého a v kajícném rouchu před branou. Zřejmě jen díky tomu, že se jednalo o mladého muže ve skvělé kondici, přečkal císař tyto tři dny bez výraznější zdravotní újmy. Po třech dnech válku nervů papež prohrál a pustil císaře do hradu. Ten tam vykonal pokání, slíbil poslušnost a amnestii pro papežovy příznivce v říši. Poté mu papež udělil absoluci a sňal z něho klatbu.

               Jenže věci už dostaly svou vlastní dynamiku. Německá knížecí opozice měla pocit, že už nemůže couvnout a v březnu 1077 zvolila protikrálem švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldenu. Stalo se tak v přítomnosti papežských legátů, kteří měli takové volbě zabránit. Řehoř sám byl tímto vývojem očividně zaskočen. Rozhodl se ale zůstat neutrální, aby mohl hrát úlohu soudce. Zřejmě mu to připadalo v dané situaci moudré, byla to ale fatální chyba. Jestliže jednou udělil králi absoluci a uznal ho právoplatným panovníkem, pak za ním měl i stát. Svým postojem ukázal jasně, že mu nejde primárně o očistu církve, jak stále hlásal, ale o politickou moc. A pro německé barony a hrabata se stal křivopřísežníkem, na jehož slovo se nelze spolehnout. Jindřich se cítil být podveden a stejně to cítila i většina německých magnátů. Teď se přidali na císařovu stranu. Jindřich sesadil švábského vévodu a jeho vévodství přenesl na Friedricha štaufského – tím začal vzestup rodu Štaufů, kteří měli sálskou dynastii o několik desetiletí později vystřídat na císařském trůnu. Nejsilnější podporu našel Jindřich u českého knížete Vratislava – za odměnu ho v roce 1085 povýšil na krále. Jindřich se utkal s Rudolfem v několika bitvách a všechny prohrál. To byl jeho největší deficit. Byl schopný diplomat a odhodlaný politik, ale mizerný vojevůdce. S výjimkou té poslední těsně před svou smrtí prohrál všechny bitvy, které musel svést. Nicméně se vždy dokázal z prohrané bitvy stáhnout včas, aby mohl bojovat znova. V bitvě na řece Elster sice Rudolfovo vojsko zase jednou zvítězilo, ale jejich velitel přišel v boji o pravou ruku (tu, kterou kdysi přísahal císaři věrnost) a na následky zranění zemřel. Papež sice v roce 1180 obnovil nad císařem klatbu, ten ale seděl tentokrát pevně v sedle a nikdo se neodvážil proti němu znovu vyvolat povstání. Papežův úder šel tentokrát do prázdna. Odpovědí na něho bylo jeho opětovné sesazení na sněmu německých biskupů v Brixenu, kde si biskupové zvolili nového protipapeže jménem Kliment III.

               A mělo být hůř. Jindřich se vydal na tažení proti Římu. Několik německých knížat sice ještě jednou zvolilo protikrálem Hermanna ze Salmu, ale ten nedosáhl žádného vlivu. Císař sice nedokázal v roce 1081 Řím obsadit, podařilo se mu ale šikovnou politikou stále víc obracet veřejné mínění římského lidu proti papeži. Nakonec Řehoře opustilo třináct kardinálů a císař vtáhl v březnu 1084 triumfálně do Říma. Papež se ukryl v Andělském hradě a bezmocně přihlížel, jak byl císař „svým“ papežem Klimentem i s manželkou Bertou korunován v lateránské bazilice. Jenže to už proti Římu táhl normanský vévoda Robert Guiscard. Císař si rychle uvědomil, že mu nemůže vzdorovat, a opustil Řím. Normani vtáhli do města a začali ho příšerně rabovat. Na dovršení neštěstí vznikl požár, který zničil dvě třetiny města, spousty kostelů a veřejných budov.

               Papež, na jehož pozvání Normani přišli, se stal nejnenáviděnější osobou ve městě. Kdysi dávno lidem tolik milovaný Hidebrand musel Řím opustit a zemřel o rok později ve vyhnanství v Salernu, kde je i pochován. V roce 1606 ho vyhlásil papež Pavel V. (to byl ten, který dal slavit vítězství katolických zbraní na Bílé Hoře) za svatého.

               Řehořova poslední slova měla být: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl špatnost, proto umírám ve vyhnanství.“

               Paradoxně měl pravdu.

               Po jeho smrti boj mezi církví a císařstvím pokračoval. O tom ale příští týden.