Přidám zase jednou příběh ze starých pověstí českých, snad se bude líbit.

Krucinál, ta ženská si ta svá proroctví mohla odpustit. Tedy myslím tu pramáti, kněžnu Libuši. Někdy jsou schopnosti vidět do nitra kopců zhoubné. To ona tehdy volala, že Březový vrch je plný stříbra a Jílový vrch plný zlata, ještě že byla tehdy Kutná hora mimo oblast vlády našich knížat, jinak by už tehdy utíkali všichni tam k té její „hoře tříhřbetné“.

               Ale i bez tříhřbetné hory byl malér dost veliký, jen co se dostal na knížecí stolec kníže Křesomysl. Za jeho předchůdců Nezamysla, Mnaty, Vojena a Vnislava to ještě šlo, jenže lidi na taková proroctví, jaká tehdy pronášela Libuše, nezapomínají, ale vyprávějí si je z otce na syna a hlavně – všichni sní o tom, jak zbohatnout. Rychle a pokud možno bez práce.

               Aby bylo jasno, v naší době ještě nebyly banky ani burza, na které by se dalo vydělávat (nebo krást?) zmáčknutím jedné klávesy na počítači. I to zlato a stříbro bylo třeba z kopců vynášet ručně a byla to pořádná dřina. Jenže kníže Křesomysl se zahleděl do peněz a drahých kovů a vyhlásil zemědělství za zastaralý způsob obživy. Vždyť se všechno dá dovézt a nakoupit, jen když budeme mích dost chechtáků. Jednou ho v tom napodobí předseda vlády Václav Klaus a tvrzení, že i bez práce jsou koláče mu přinese takovou popularitu, že si ho Češi zvolí prezidentem. Dokonce dvakrát!!! O tu popularitu šlo ostatně i Křesomyslovi.

               Lidi se hromadně hnali za dolováním stříbra, posedávali u potoků a hledali v písku zlatá zrnka. Otcové marně hledali následníky pro své statky, jejich synové se hnali za snazším a rychlejším výdělkem.

               U nás v Neumětelích, jsem tomu udělal přítrž. Pořádal jsem osvětové přednášky, ve kterých jsem vysvětloval, že zlato není jedlé, stříbro taky ne a chleba, který dovezeme odněkud z Německa, bude zbytečně drahý, a ne nutně lepší než ten náš – což se týká i chleba z Penamu pana Babiše. O Nutele ani nehovoříc.

               No, chlapi zůstali. Sice dělali kyselé obličeje, ale obdělávali svá pole nadále. A já jsem si vyplňoval volný čas jízdou na koni. Měl jsem skvělého grošáka, jmenoval se Šemík a s ním jsem vynalezl novou disciplínu, skákání přes překážky. Jednou se tomu bude říkat parkúr a udělají z toho olympijskou disciplínu. Jenže tehdy jsem byl jakýmsi průkopníkem a tenhle sport byl ještě v plenkách. Ovšem Šemík byl talent, dával i tři břevna postavená nad sebou a přes vysoké křoví skákal naslepo aniž by věděl, co se za ním skrývá. Ani Taxisova příkopu by se nezalekl! Kvůli tomu jsem ho dal pořádně okovat – podkovy se tehdy ještě moc nenosily – ale Šemík je měl – a jaké! Nechal jsem mu je udělat u samého knížecího kováře na Vyšehradě. Ostatní chlapy z vesnice jsem pro ten nový sport nadchnout nedokázal. Ostatně koho už zajímalo, co ve volném čase dělám? Chlapi v Neumětelích seděli po práci u piva a medoviny a nadávali na poměry. To mají Češi v krvi.

               Potom ale za mnou přišli sousedi. Vladykové z okolních vesnic. Už delší dobu u nás nakupovali chleba, protože jim nezůstalo dost chlapů, aby obdělávali svá pole. Že prý musíme jít za knížetem a požádat ho, aby odchod dalších mužů do dolů zakázal. Že jinak nebude brzy co jíst. Nebyl jsem tím nadšený, doporučil jsem jim osvětové přednášky, ale poslali mě někam. Že prý mě zvolili jejich mluvčím, (aniž bych na tu funkci kandidoval, ale o vyspělé demokracii jsme tehdy ještě moc nevěděli), a tak ať jdu s nimi pěkně na Vyšehrad a přednesu knížeti naše námitky.

               Co jsem měl s nimi dělat? Je pravda, že ani jeden z nich nebyl dost výmluvný. Ani aby držel přednášky o výhodě soběstačnosti v zásobování potravinami vlastním lidem ani aby si ztěžovali u knížete. A tak jsem slíbil, že tam s nimi půjdu. Tak to jsem si naběhl!

               Křesomysl nás ani pořádně nevyslechl. Jenom vrčel něco o tom, že chceme zavádět nevolnictví, ale na to že ještě není zralá doba, to prý si musíme pár století počkat. Že on je pro svobodu podnikání, nic se nikomu zakazovat nebude a kdyby celý národ chtěl kopat v Březovém vrchu, tak tam prostě kopat bude.

               Nic jsme nepořídili, jenže zprávu o naší návštěvě někdo donesl těm horníkům. A ti se naštvali. Že prý jsem chtěl zasahovat do jejich svobod, že jsem je chtěl ZOTROČIT a oni že to tak nenechají. Že mi dají na pamětnou, rozbijí mi hlavu a když mám strach o chleba, že mi ho do hrdla nacpou tolik, že se jím udávím. V noci se vydali se zbraněmi na Neumětely. Ještě že jeden z mých sedláků trpěl nespavostí (možná za tím byla jeho prostata, kdo ví) a tak viděl, jak se ženou lesem na vesnici a vyvolal poplach. Na obranu už nebyl čas, ale stihl jsem ještě vyskočit na Šemíka a cestou necestou prchat před těmi šílenci. Hnali se za mnou a řvali, že mě rozsekají na kousky. Samozřejmě že na Šemíka neměli. Byl trénovaný, přeskakoval překážky i za tmy, kde si oni rozbili huby. Ale vesnici jsem nezachránil. Jen zdálky jsem viděl, jak hoří naše domy. Všechno, všechno spálili! Domy, stodoly, sýpky s obilím. Domy vyrabovali, odnesli odtud všechno, co nebylo přibité, i všechen chleba a odvedli i dobytek. Dokonce i veškerou medovinu ukradli, opilci jedni! Ukradli i koně a vozy a na nich odvezli svou kořist. Potom ve svém táboře u Březového vrchu projedli a propili celý den, aby oslavili svůj úspěch.

               Po pravdě řečeno jsem ještě nikdy v životě nebyl tak naštvaný. Tohle volalo po pomstě! Jít za knížetem? Tam bychom se dozvěděli, že si za to můžeme sami. Neměli jsme provokovat! V lepším případě by přikázal vyšetřování, ve kterém by chyběli svědci a po několika letech by bylo zastaveno jako promlčený případ. Znáte soudy! Musíte být pořádný oligarcha, aby vás osvobodily i za Čapí hnízdo a rozhodly, že ryby v Bečvě spáchaly dobrovolně sebevraždu.  Čím bych asi tak soudce uplatil, když mi nic nezůstalo?

               Jenže moji chlapi z Neumětel byli naštvaní stejně jako já. A sousedi, kteří byli se mnou u knížete a věděli, proč se ten přepad mé vesnice udál a měli i trochu špatné svědomí, se přidali taky. S meči, oštěpy a loučemi jsme se vydali k Březovému vrchu.

               Ten přepad byl snadný. Horníci byli po celodenní žranici a pijatyce unavení a spali jako zabití. Někteří se ani neprobudili a přešli přímo ze spánku dočasného do spánku věčného. No, nebudu zacházet do detailů, ale vyřádili jsme se. Nevím, kolik jsme jich zabili, ale zničili jsme jejich boudy a stroje, doly jsme zavalili balvany. Šlo to rychle, protože nikdo nebyl schopen klást odpor. Ještě v noci jsme se vrátili domů a já spěchal na Vyšehrad, abych tam byl dřív než horníci se svými žalobami. Byl jsem před vyšehradskou bránou ještě před úsvitem, ale zatracená stráž mě nepustila dovnitř ani za úplatek, a tak mělo moje alibi určité díry.

               Ty se hodně hodily horníkům, kteří dorazili hned dopoledne a křičeli o překot, že jsem je pozabíjel, že jsem je zruinoval a žádali okamžitě moji smrt.

               Samozřejmě jsem se nepřiznal. Argumenty, že kdybych je pozabíjel, nebyli by teď tady, nepomáhaly. Žádal jsem o spravedlivý proces a předvolání svědků – sousedi by mi rádi dosvědčili, že jsem s nimi celou noc pil pivo na spáleništi v Neumětelích. Ostatně řada vladyků dorazila na Vyšehrad taky a svědčila v můj prospěch. Ale horníci byli hlučnější a žádali, aby mě dal kníže zaživa upálit. Taková drzost, jako bych byl nějaký čaroděj! Křesomysl viděl zřejmě ušlé zisky z těžby (možná jsme ty doly neměli zavalovat, ale v emocích až tak do detailu nepřemýšlíš) a tak svědectví vladyků neuznal jako věrohodná, zato horníkům věřil a odsoudil mě k smrti. Tedy ne k upálení ale ke stětí mým vlastním mečem – to abych měl pocit, že je lidumil. Mimochodem se mě zeptal, zda je můj meč dobře nabroušený. Byla to léčka, samozřejmě byl po celonoční bitce otupený. Tedy nechat si useknout hlavu takovým tupým mečem jsem neměl ani nejmenší chuť.

               Zavřeli mě do vězení a nechali mě přemýšlet. Jejich chyba! Protože v té díře mě něco napadlo.

               „Vážený vladaři,“ řekl jsem ráno knížeti, když mě vedli na popravu. „Poněvadž nemůžu zůstat na živu, dovol mi, abych se ještě jednou mohl projet na mém koni. Potom se mnou udělej, co chceš.“

               Kníže Křesomysl se jen zasmál: „Jeď si,“ řekl mi. „Ale Šemík bez křídel ti nepomůže.“

               Došel jsem tedy do stáje, objal svého Šemíka a vyrazili jsme na nádvoří. To všichni koukali! Můj grošovaný bělouš byl pastva pro oči. I kníže na něm mohl oči nechat a určitě už přemýšlel, jak na něho po mé popravě vznese nárok. Projeli jsme se několikrát okolo dvora a na zahřátí jsem Šemíka nechal přeskočit studnu a prkna, na kterých se sušily zvířecí kůže. A pak jsem ho obrátil přímo proti hradbám.

               Ano, bylo to k němu nefér, to uznávám. Můj koník si zvykl mi slepě důvěřovat, a tak skočil. Val a dřevěná hradba na něm nebyly problém, ovšem ta skála za ní! Taxisův příkop je proti tomu jen slaboučký čajíček. Věděl jsem sice o místě, kde skála netrčela kolmo nad řekou, ale byla jen příkrým a tvrdým svahem, ale i tak to bylo k Šemíkovi hodně nešetrné. Ale když vám jde o život a mají vám useknout hlavu tupým mečem? To by se kat natrápil!

               Šemík to dal! Udržel se na nohou, zarývajíc kopyta do hlíny i do skály – ještě že jsem nebyl líný ho dát skvěle okovat, ty podkovy hodně pomohly. Bylo to ovšem i tak hodně o držku! O jeho i o moji. Snažil jsem se to nějak vybalancovat, skoro jsem na něm ležel, myslím, že jsem se v panice dokonce chytil jeho ocasu. A snažil jsem se neřvat strachem, když se pode mnou ta strašná díra otevřela. Ale pořád lepší si zlomit vaz než si ho nechat na několikrát přesekávat.  Ovšem chlapi na hradě moje nedůstojné chování při pádu do strže neviděli. Než se probrali z úžasu a doběhli k hradbám, byli jsme už dole pod svahem a mohl jsem zase sedět pevně v sedle a vypadat cool. Dal jsem Šemíkovi ostruhy a uháněli jsme k Radotínu. Za námi se nesl křik mužů, kteří nás nevěřícně sledovali z vyšehradských hradeb. Jenže já jsem cítil, že něco není v pořádku. Šemík sice uháněl k rodné obci, ale ten běh nebyl plynulý, pak přešel v klus, nakonec jsem musel sesednout a vést ho za uzdu. Pak jsem to uviděl. Někde musel udeřit břichem o skálu, měl tam velkou ránu a zřejmě i vnitřní zranění. Jeho krok byl stále těžší. Když jsme došli do toho, co zbylo z Neumětel, už se jen vlekl a pak ulehl. Měl takové smutné oči, to vám povím. Trhalo mi to srdce, když jsem si uvědomil, že umře vlastně místo mě. Nebo se mnou. Protože mi bylo jasné, že pokud pro mě kníže pošle eskortu, nemám teď jak před ní utéct.

               Knížecí stráže opravdu okolo poledne dorazily. Ovšem se správou, že kníže mi udělil milost. Uchvácen mým sportovním výkonem usoudil, že sekat takovému hrdinovi hlavu tupým mečem je blbost. Vyhnal tedy nadávající horníky z hradu a očekává mou návštěvu. Osedlal jsem jiného koně a dojel na Vyšehrad. Tam jsem pochopil, že Křesomysl chtěl vlastně vidět Šemíka – zřejmě očekával, že mu ho jako výraz vděku za udělenou milost daruji. Když jsem mu řekl, že je Šemík zraněn a že si dělám starost o jeho život, dělal hodně zklamané držky. Ale milost už zpátky nevzal. To by se před vladyky hodně shodil. Potvrdil mi tedy udělenou milost a nechal mě odejít.

               Spěchal jsem domů, ale milému koníkovi už nebylo pomoci. Koukal na mě svýma smutnýma očima a těžce oddychoval. Jako bych v jeho pohledu četl přání, které jsem mu hned hodlal splnit.

               „Neboj se, Šemíku můj milý. Nenechám tě na pospas dravé zvěří, ale pochováme tě pod zem, jak se patří a opatříme tvůj hrob kamenem, který bude navždy připomínat tvůj hrdinný čin. Všichni vítězové Velké Pardubické i s tím směšným Taxisovým příkopem ti budou takový hrob závidět.“

               A tak se i stalo. Když Šemík umřel, dal jsem ho zakopat na okraji vesnice a jeho hrob opatřil kamenem ve tvaru koňské hlavy. Samozřejmě, to, co si lidé vyprávějí, totiž, že jsem pod ním zakopal poklad, je naprostý nesmysl. Už jste někdy viděli někoho, kdo zbohatl ze sedlačení?

Rozhodl jsem se pokračovat v mé verzi starých pověstí českých. Snad se vám bude líbit. Předchozí díly najdete na mém webu pod kapitolami – Články – Staré pověsti české

               Ale teď už o lucké válce

               Jmenuji se Straba, jsem sedlák z rodu Lučanů a můj statek leží v Chlumčanském kraji. Že nevíte, kde to je? Kmen Lučanů, svého času nejmocnější v zemi zvané Bohemia, vládl v pěti krajích. Největší a nejúrodnější byl kraj okolo Žatce, nazývaný Luka a podle něho měl náš kmen i jméno. Pak to byl kraj okolo Březnice, další okolo Chomutova, čtvrtý kraj byl u hradu Lokte a pátý kraj, odkud pocházím já, byl na horním toku řeky Mže.

               Našemu kmeni vládl úžasný velkolepý kníže Vlastislav. S nikým se nepáral, jeho rozkazy byly jasné a čisté a pod jeho vládou se nám všem skvěle žilo. Samozřejmě že se našli nespokojenci, kteří mínili, že se nám až tak dobře nežije, protože musíme Vlastislavovi odvádět nekřesťanské daně, ale ti byli Vlastislavovými muži rychle umlčeni, přišli o jazyk nebo o celou hlavu případně viseli na stromě za vesnicí ostatním pro výstrahu, a tak v celém našem kraji vládla spokojenost a rozléhala se jen chvála na našeho moudrého vládce.

               To dá přece rozum, že válka něco stojí, a protože Vlastislav musel stále válčit s našimi sousedy, kteří se nám nechtěli podrobit po dobrém, musely být ty daně logicky vysoké. A proč někdo naříká nad nekřesťanskými daněmi, když jsme stejně byli všichni ještě pohani?

               Uprostřed země Bohemia se usadil kmen Čechů. Měli tam nejúrodnější půdu, v horách stříbro a zlato, a hlavně naprosto neschopného knížete Neklana. Nedokázal si udělat v zemi pořádek, Češi, kteří jsou od přírody remcalové, se dokonce podíleli na vládě a rozhodnutí se přijímala v radě starších hlasováním. Kdo něco takového někdy slyšel? Aby bylo jasno, my proti Čechům nic nemáme. Jsou to naši bratři a my je milujeme. Jenže je přece nemůžeme nechat trpět pod neschopnou a zkorumpovanou vládou. My jsme je chtěli jen osvobodit. Že to nechápali, to byl jejich problém.

               Vlastislav se to rozhodl napravit, ten prohnilý režim v Praze svrhnout a nahradit takovým, který by ho poslouchal a on mohl zavést náš blahobyt i do české země. Samozřejmě že by to šlo po dobrém, kdyby se Češi bez boje vzdali a platili Vlastislavovi daně. Ale to oni ne! A tak jsme na ně museli vlétnout. Spálili jsme jejich vesnice, aby je přešla chuť se tam vrátit, odvedli jsme je do naší země jako otroky, aby na vlastní kůži poznali náš blahobyt a zatoužili po něm. Samozřejmě jsme některé z nich museli prodat franckým kupcům, za to si mohli sami, protože někdo ty náklady za válku zaplatit musel. Ostatně ti, co na dobytém území přežili, museli platit daně i za ty zabité. Myslím, že to bylo naprosto spravedlivé a svědčí to o státnické moudrosti našeho knížete Vlastislava.

               Tak jsme dobyli Slaný i Budeč a oblehli Levý Hradec, odkud byl už jen skok k Hradčanům, kde se krčil ustrašený kníže Neklan. Jenže když už obléhaní neměli co jíst, vpadli nám do zad Litoměřici a Lemuzi, a tak jsme se museli stáhnout. Proradná cháska, hned to olitovali, protože Vlastislav s nimi udělal pořádek.

               A já jsem si z toho tažení dovedl domů českou otrokyni. Moc pěkná holka, dobře rostlá. Kromě toho uměla dobře vařit a byla samé, Strabíku, dej si medovinky, Strabíku, nahřeju ti postýlku, Strabíku, jsi po práci tolik unavený, je mi tě líto, dáš si vepřovinku se zelím a knedlíkem a k tomu pivečko? Prostě ženská, falešná jak pětník. Jenže já jsem se do ní dočista zbláznil a rozhodl jsem se, že se s ní ožením. Statek potřebuje dědice, a to pokud možno legitimního, a tak proč bych ho neměl zplodit s pěknou českou holkou. Macecha, vdova po tátovi, byla proti. Varovala, že se kultury nemají míchat, že oni ti Pražáci jsou úplně jiní než my z venkova, že to nebude dělat dobrotu. Jenže vykládejte něco zamilovanému oslovi!  A hlavně když jste jenom nevlastní máma. Byla svatba a já jsem si myslel, že jsem šťastný.

               Jenže Vlastislav tu pohanu od Levého Hradce nehodlal jen tak strávit. A vyhlásil speciální vojenskou operaci. Cílem bylo během tří dnů svrhnout prohnilý režim na pražském hradě a dosadit tam režim přátelský, tedy poslušný nebo v případě, že by se takový nenašel, se tam usadit sám. Aby se mohli mít Češi zase dobře.

               Na takovou akci se je třeba dobře připravit. A tak jezdili od kraje ke kraji Vlastislavovi poslové s jeho mečem a každý, kdo byl větší, než ten meč, musel nastoupit do armády. Kromě toho musel každý Lučan vzít s sebou své lovecké psy a lovecké ptáky, aby je mohl na ty zbabělé Čechy vypustit. Každý dostal demokratickou volbu, buď narukovat nebo se nechat popravit za odpírání vojenské služby. To si myslím bylo docela fér, jinak se to dělat nedá. Ostatně nadšení bylo mezi lidem veliké, všichni se těšili na kořist, na to, že si konečně naplní žaludky, protože ten náš blahobyt spočíval i v pravidelném hladovění, aby se chlapi nerozkynuli a udrželi si postavy, ze kterých jde strach. Zejména u nás na Chlumčansku, kde byla půda neúrodná a peníze na daně se sbíraly jen velmi ztěžka, bylo nadšení nezměrné. Ten Vlastislavův meč byl sice velký, ale ne zas až tam moc, takže ho převyšovali i desetiletí kluci. A tak museli na vojnu i oni. Jen ať se  otrkají, může se jim to v budoucnosti hodit.

               I já jsem se s nadšením připravoval na účast ve speciální vojenské operaci. Ze stěny jsem sejmul štít a přilbu, nabrousil meč, upravil šípy a na luk napnul novou tětivu. A osedlal jsem si nejlepšího z mých koní. Co vám budu povídat, byla na mě radost pohledět, takový jsem byl junák. Žena neremcala, že jedu bojovat proti jejím krajanům, mlčky mi pomáhala, nosila mi houni, plášť, řemeny a jídlo, chleba i sýr, abych netrpěl hladem, než dorazím k Vlastislavově armádě. Ale dělala držky, to jsem si všiml. No co, náladovost k ženám patří, ony za to nemůžou to jsou hormony. Aspoň jsem si to myslel.

               Jenže macecha se ke mně přitočila a řekla mi, abych přišel večer po západu slunce do úvalu, že se mnou musí mluvit. Moc chuti jsem neměl, ale co naděláte, s ženskými si člověk nemá dělat problémy, pokud to není nutné a macecha kromě toho ráda čarovala, a tak jsem byl ve styku s ní ještě opatrnější.

               Když jsem večer k dubu v úvalu přišel, skoro jsem se jí lekl. Měla rozpuštěné své šedivé vlasy a pomalovaný obličej. Když jsem dorazil, hodila do ohně nějaké divné koření a řekla „Mlha přede mnou, mlha za mnou. Ať nás nikdo nevidí než běsi sami.“

               O takovou společnost jsem sice zrovna nestál, ale ona hned pokračovala. Moc mě svými proroctvími nepotěšila. Řekla mi, že speciální vojenská operace nedopadne dobře. Že české kouzelnice mají mocné čáry a že se z luckého vojska nikdo domů nevrátí. A tak abych si v boji moc netrhal triko. Že mám jen prvnímu, kterého v boji zasáhnu, odříznout uši a potom vzít nohy na ramena, než bude pozdě. Vůbec se mi to nelíbilo, ale běhal mi mráz po zádech, když jsem ji viděl, a hlavně když jsem slyšel její skřehotavý hlas. Skoro jsem odtamtud utekl a běžel jsem k mé ženě, abych přišel na jiné myšlenky. No to jsem si pomohl! Seděla na dvoře a zpívala nějakou divnou zádumčivou píseň a když jsem se jí zeptal, co to zpívá, ani se nenamáhala odpovědět. Z ženskýma je prostě svízel, se starýma stejně jako s mladýma.

               Když jsem ale dorazil k Vladislavovu hradu a viděl jsem, jaká velká armáda se tam shromáždila, vrátila se mi odvaha. Proč bych měl věřit na ženské žvásty, když nás kníže ujistil, že nás čeká velké vítězství a že se Češi ani nezmůžou na obranu. Protože ten jejich kníže Neklan ani bojovat neumí. A tak jsme vyrazili.

               Jenže Češi jsou lstivá čeládka. Protože se Neklan krčil někde v nejzastrčenějším pokoji svého hradu a bál se vylézt ven, chopil se jeho úlohy nějaký Čestmír. Neptejte se mě, kdo to byl, já jsem o něm do té doby neslyšel, ale oblékl si knížecí zbroj a postavil se do čela vojska, které se už už chtělo rozutéct. Když uviděli chlapa, kterého považovali za knížete, (toho pravého knížete už zřejmě dlouho nikdo neviděl, protože se bál vylézt ze svých komnat) bojová morálka se pozdvihla, seřadili se a táhli nám naproti. Okolo Kozích Hřbetů a Levého Hradce až na Tursko.

               Tam obsadili nějaký kopec a čekali na nás. Zákeřná čeládka! Takhle se přece nebojuje! Místo, aby se nám postavili čestně na rovině, opevnili se na kopci, abychom my na ně museli útočit. A do kopce se zadýcháte, a i to kopí se nahoru háže hůř než dolů. Prostě si zabezpečili nečestné výhody a ten Čestmír, kterého považovali za Neklana, je proti nám hecoval. Že prý my jsme válku začali, že prý my pálíme a vraždíme. No, ne že by to nebyla tak trochu pravda, ale dělali jsme to přece jen pro jejich dobro! A prý: „Chtíc nebo nechtíc musíme se Lučanům postavit, abychom ubránili naše rodiny a abychom nezhanobili českou zemi. My za svobodu, za poslední naši spásu bojujeme. Raději tu své kosti složíme, nebo hanby mít nebudeme, jako kdybychom utekli. Nebudeme utíkat a zůstaneme a já půjdu před vámi, Padne-li má hlava, nelekejte se, žeňte se vřed a zvítězíte. A až zvítězíte, pak mne tady na tomto místě pochovejte!“

               Taková štvavá řeč. Pravý fašista! Právě od takových jsme přece chtěli Čechy osvobodit! A oni křičeli, že se do neslo až k nám „Kde padne tvá hlava, i naše hlavy složíme! Zvítězíme! „Lučany pobijeme!“

               Křičeli, jako kdyby byli v nějaké válce! Ale to byla přece jen SPECIÁLNÍ VOJENSKÁ OPERACE a kdo tvrdí něco jiného, zaslouží si viset na stromě!

               Když jsem ale slyšel jejich řev, vzpomněl jsem si na tu čarodějnici nevlastní matku a pomyslel jsem si, že to možná přece jen nebude tak snadné a že bych se měl zachovat, jak mi ona poradila. I kdybych tak přišel o podíl na kořisti, pokud bychom přece jen zvítězili. Ale z těch zfanatizovaných Čechů šel strach!

               Zřejmě znejistěli i další z našeho vojska, a tak nás Vlastislav povzbuzoval: „Podívejte se na ty zbabělce! Chytají se vršků. Ale to jim nijak nepomůže, protože jsou slabší než my, a hlavně jsou podělaní strachy. Jakmile se na ně oboříme, rozutečou se jako hejno vrabců. Žeňte se na ně úprkem a pusťte na ně psy i ptáky ať se nakrmí jejich masem a napijí jejich krve.“

               Řeč to nebyla špatná a byla by i fungovala, kdyby byli Češi opravdu podělaní strachem a hned se rozutekli. Tedy oni se do běhu dali, ale špatným směrem. Místo aby pádili zpět k Praze valili se z kopce na nás. S tím jaksi naši chlapi po tom Vlastislavově projevu nepočítali a zaskočeni vývojem, nechali Vlastislava vpředu docela samého. Ten se vrhl statečně na Čestmíra, jenže jednak to měl do kopce, jednak tam byl sám, a tak to trvali jen chvilku a náš udatný kníže ležel na zemi zalitý krví a mrtvý.

               To morálku našich chlapů nezvýšilo. Jednak je neměl kdo vést a jednak si dělali hlavu z toho, kdo teď bude rozdělovat kořist, když je vévoda mrtvý. A tak zapomněli bojovat a když si zase vzpomněli, bylo už pozdě. Nepomohlo ani, když se jim podařilo zabít toho Čestmíra. Podle dobré tradice se má vojsko, které ztratí velitele, rozutéct. Ale Češi neznali dobré móresy a bojovali po smrti svého velitele ještě zuřivěji. Co s takovými? To prostě nemá cenu, když se nebojuje podle pravidel.

Já jsem bodl prvního Čecha, který se na mě vrhl, oštěpem, podle macešiny rady jsem mu uřezal uši a potom jsem obrátil koně, abych z bitvy vycouval. Ne že bych byl sám, kdo to udělal, ale byl jsem první, a tak jsem dokázal utéct, ještě než Češi, nadšení tím, že vítězili, pobili účastníky speciální vojenské operace skoro do posledního. Možná, kdybychom jim vyhlásili normální válku, nedopadlo by to tak tragicky. Ale pozdě bycha honit.

               Večer jsem byl doma. Ale místo nadšeného přivítání jsem viděl jen zachmuřené obličeje služek. Prý jsem přišel v neblahou chvíli. Ve zlém tušení jsem vtrhl do ložnice a tam leželo pod bílou plachtou mrtvé tělo. Okno bylo otevřené, aby duše mohla odejít. Strhl jsem plachtu a viděl jsem mou ženu. Zsinalý obličej, vlasy rozpuštěné a v prsou hluboká rána po oštěpu. Ještě než jsem stačil vykřiknout hrůzou, objevila se za mnou macecha.

               „Odhrň jí vlasy,“ řekla.

               Udělal jsem to jako ve snách a viděl jsem, že mrtvole chybí uši. Vybral jsem z brašny ty, které jsem uřezal Čechovi, který mě v bitvě napadl a přesně pasovaly. Byla to tedy ona, kdo mě chtěl zabít! A já jsem z ní z otrokyně udělal paní domu. Takový nevděk, ani jsem tomu nechtěl věřit.

               „Ty jsi to věděla!“ vykřikl jsem na macechu.

               „Věděla,“ přikývla. „Ale ty bys mi neuvěřil. Láska z tebe udělal blázna. Ona nás nenáviděla. Pojď, půjdeme obětovat bohům.“

               To jsme udělali, Ale moc to nepomohlo. Netrvalo ani pár měsíců a Češi byli u nás. Museli jsme se podrobit. Jednak neměl kdo proti nim bojovat a vlastně neměl ani kdo pracovat. A tak jsme se uvolili, že přijmeme jejich nadvládu i s tím jejich nemužným knížetem, pokud nám na pár let odpustí daně. Což udělali, protože Čechům je státní rozpočet stejně vždycky ukradený. Ovšem, že celou Bohemii přejmenovali na Čechy, to byla nebetyčná drzost! Protože tak jsme se stali obyvateli Čech a tedy Čechy i my. Aniž by se nás někdo ptal, zda souhlasíme.

               Stali jsme se tak jejich poddanými. Nastal konec krásných časů za knížete Vlastislava, kdy každý věděl, co má dělat, protože dělal jen to, co kníže poručil. Najednou jsme se měli rozhodovat sami, kdy zasít a co zasít, kdy sklidit, kdy cestovat, kdy připravit dříví na zimu. Řeknu vám, ne každý je na takovou spoustu svobody a demokracie dělaný. Hodně našich chlapů nadávalo a vzpomínalo na krásné časy, kdy byl člověk za křivé slovo hned pověšen na stromě, a proto žádná kritika na poměry neexistovala. Tehdy jsme věděli, že je nám skvěle, i když jsme hladověli. Teď jsme nevěděli, jak se vlastně máme, i když jsme byli sytí. Strašný život!

               Ale my to jednou těm Čechům spočítáme. Stali jsme se členy jejich národa, budeme mít jednou volební právo. A potom jim zvolíme nějakého cizince, pokud možno primitiva a zloděje a on se jim za nás pomstí. Bude to sice možná pár set let trvat, ale pomsta chutná stejně nejlíp studená, ne?

               Přechod od matriarchátu k patriarchátu je bolestivá záležitost. V pravém slova smyslu, tedy aspoň pro nás, ženy. Provázejí ho modřiny, vyražené zuby, a dokonce i zlomeniny, protože chlapi prostě neradi diskutují a když jim dojdou argumenty, použijí své svalstvo. To samozřejmě souvisí s tím, že jsou líní na hubu. Já to chápu. Na lovu je třeba mlčet, abyste nevyplašili zvěř. Ale co jiného chcete dělat při draní peří, vydělávání kůží nebo vaření, než propírat sousedce prádlo? Pro chlapa je řeč prostředkem předávání nutných informací, pro nás ženy je to hlavní zdroj zábavy. Prý jim tím lezeme na nervy. A když je chlap ztratí, může to dost bolet. Zejména v naší době, kdy ještě nebylo žádné hnutí „me too“ a o „politic correctness“ naše horší ale silnější polovičky ještě ani neslyšely. Domácí násilí, a to dokonce i sexuálního typu, bylo na denním pořádku.

               Dokud na Vyšehradě vládla kněžna Libuše, bylo kam jít si stěžovat, a tak se chlapi drželi zpátky. Ještě i když si přivedla toho svého Přemysla, dalo se to vydržet, protože se člověk – tedy ženská – mohla ke kněžně vetřít a sdělit jí svou stížnost a aspoň nepřímo prostřednictvím knížecí postele se jí mohlo dostat spravedlnosti. Jenže co kněžna umřela, padla i tato poslední možnost. A našim machům narostla křídla.

               Abychom si vyjasnili názory. Já uznávám, že matriarchát má určitě slabiny. Pokud totiž nechcete, aby váš rod incestem dočista zdegeneroval, musíte si přivést ženichy z jiných rodů a kmenů. Ti se přistěhují k vám, protože matka rodu či kněžna vás pryč nepustí. To funguje, chlapi se starají o obživu a víceméně poslouchají, protože se mezi sebou nedomluví. Jenže v okamžiku, kdy začne být v životním prostoru těsno a nějaký jiný kmen si začne dělat nároky na vaše loviště nebo dokonce polnosti, měli by se vaši chlapi dát dohromady a jít ta pole bránit. Jenže oni si místo toho, aby vzali do ruky kopí a meč vzpomenou, že se vlastně jen přistěhovali a stejně je nikdo nikdy nebral vážně. Jejich bojová morálka klesne na nulu a utečou k mamince. Takže ten přechod k patriarchátu byl evolučně viděno potřebný, jenže problém leží, jak už to bývá – v detailech, tedy v praktickém provedení.

               Chlapi si mysleli, že si můžou dovolit úplně všechno, a dokonce se nám ženským i vysmívat. Prý jsme jako bludné ovce. To neměli říkat a zejména ne tak, aby je slyšela Vlasta. Vlasta byla kdysi velitelkou Libušiny osobní stráže. Velká, silná – no prostě kus baby. A chlapy stejně nemohla nikdy vystát – byla na ženské. A navíc uměla mluvit.

               Jak ta uměla mluvit!

               Stačilo pár jejích projevů o ženské emancipaci, volebním právu a právu na stejný plat za stejnou práci a z naších ženských se staly sufražetky. Vlasta shromáždila nespokojené ženy na kopci na druhém břehu Vltavy a založila tam hrad, který nazvala Děvín. Dobrý ne? Ta řeka mezi nimi a chlapy na Vyšehradě poskytovala přece jen určitý pocit bezpečí. Zejména pak v zimě, kdy byla voda studená a chlapům se přes řeku nechtělo, aby si své neposlušné ženy přivedli domů. Místo toho seděli zabalení v kožešinách na vyšehradské skále, popíjeli medovinu a dělali si z nás legraci. Protože já jsem se k holkám připojila taky. Sice jsem ještě žádnému manžela neměla, táta mě varoval, že se ženu do neštěstí a brácha jen suše poznamenal, že se mnou mávají hormony a že to přejde. Jenže mě lákalo dobrodružství.

               Abych se představila. Jmenuji se Šárka, dcera vladyky z Okořína. Moje výhoda spočívala a stále ještě spočívá v tom, že jsem nejhezčí a moje síla v tom, že to vím. Dokonce i Vlasta ze mě nemohla spustit oči a brzy jsem byla v její ložnici. Tedy aby bylo jasno, já nejsem žádná lesba. Chlapi se mi líbí. Jenže sdílet ložnici se šéfkou přináší nemalé výhody a byla to ostatně zajímavá zkušenost. Netušila jsem, že ta drsná Vlasta dokáže být i milá a laskavá, z téhle stránky jsem ji znala jen já. Takže jsem se nemusela dřít na stavbě hradeb a hospodářských budov v nové pevnosti.

Ale cvičení ve zbrani jsem nezanedbávala. Vlasta nás učila jezdit na koni, střílet z luku, ale i bojovat mečem a kopím. To o něco méně, protože nás poučila: „Děvčata, většina z vás nikdy nebude mít svaly a kondičku jako ti neotesanci na druhém břehu. Naše síla je v přesnosti a rychlosti. Přesně střílet z luku dokáže každá z vás, když se bude snažit. A pak rychle pryč, na koni nebo pěšky, naše síla musí být v rychlosti.“

Cvičily jsme tedy denně a na Vyšehradě seděli chlapi a pošklebovali se nám, někdy i křičeli přes řeku urážlivé poznámky. A těšili se na jaro. Prý máme hodně cvičit, abychom měli pěkné figury, až si pro nás na jaře přijdou. Perverzníci!

Jen starý kníže Přemysl byl prý zádumčivý. Ten vývoj se mu nelíbil, přece jen v něm jeho manželka dokázala oživit to lepší, co se v chlapovi skrývá. Prý svoje družiníky varoval slovy: „Poslyšte si, proč se s vámi nesměji. Taky byste se nesmáli, kdybyste měli sny jako já. Byla noc a v povětří plno čpavého dýmu a v záři požáru jsem viděl dívku v přilbě. Pod přilbou jí vlály dlouhé vlasy, v jedné ruce měla meč a v druhé číši. Na zemi leželi v prachu a v krvi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak brala do číše jejich krev a pila ji jako šelma v zuřivé dychtivosti. Dejte na toto boží znamení a neberte moji řeč na lehkou váhu.“

Kníže byl prý ochoten dokonce vyjednávat a zřídit komisi, která by posuzovala domácí a sexuální násilí v rodinách, ale ostatní chlapi se mu jen vysmáli.

Ostatně na druhé straně taky nebyla ochota k vyjednávání. Vlasta chlapy prostě nenáviděla a chtěla je do jednoho vyhubit. Co to udělá s demografickou situací ji ani v nejmenším nezajímalo. Já bych osobně byla spíš pro jiné řešení. Slyšela jsem o skytských kmenech daleko na východě, kmenech Plavců nebo Pečeněgů, kde si ženy, které stejně jako muži bojují a loví, samy volí muže, s kterými chtějí žít. Jenže v tom je právě ten ideologický problém matriarchátu proti patriarchátu. Tento názor se neprosadil, zůstal menšinový, Vlasta trvala na vyvraždění. Dokonce i ta děvčata, která mínila, že by možná bylo lepší muže nevyhubit úplně, ale ponechat si aspoň ty nejhezčí na noční radovánky, byla umlčena jako nežádoucí opozice. Nebudeme si nic nalhávat, vést ženský kolektiv není úplně snadná záležitost. Demokracie se v něm neosvědčuje a jednání se většinou zvrhne v bezcílné tlachání. Diktatura je jediný způsob, jak udržet ženský kolektiv pohromadě, s odstupem času si ale kladu otázku, jestli to Vlasta nepřeháněla.

Zpočátku to ale vypadalo moc dobře. Když chlapi na jaře přišli, dostali pořádnou nakládačku. Samozřejmě že nám nahrálo, že nás naprosto podcenili. Přišli neuspořádaní, někteří byli opilí a všichni se hlavně těšili na to, co přijde po předpokládaném vítězství. Můžu vám to prozradit – těšili se na sexuální orgie.

Co je ale ani ve snu nenapadlo, že se neskryjeme za hradbami a budeme trpně čekat na svůj osud a pak prosit o milost, ale že na ně vyletíme. Vlasta, oblečená do kroužkového brnění arabské výroby – dárek od kněžny Libuše – s přilbou na hlavě a s kopím v ruce, promluvila k ještě se trochu strachem chvějícím ženuškám sešikovaným na nádvoří. Co vám budu povídat, moc jí to slušelo. „Pokud se dáme přemoci,“ volala, „muži se nám vysmějí. Budete pak jen na práci a na sex, hůř než otrokyně! Líp je nám zahynout, než se jim vydat na milost! Na ně. Neživte nikoho, bijte každého, ať je to kdokoliv, ať bratr nebo otec!“

A pak jsme na ně vylítly. Po pravdě řečeno, držela jsem se trochu vzadu, člověk, a hlavně ženská, nikdy neví. Co kdybych si z toho válčení odnesla nějakou škaredou jizvu! Ale za Vlastou se hnaly Mlada, Svatava, Hodka, Radka, Častava a další. Všechny se chtěly vyznamenat a některé mě chtěly vystřídat v pozici Vlastiny favoritky. Na ženskou solidaritu se nikdy spoléhat nemůžete, je to konkurenční boj.

Nicméně ti chlapi před hradem si museli připadat jako ve špatném filmu. S útokem vůbec nepočítali, proti dešti šípů se ani pořádně nekryli. Řada z nich padla hned na začátku, ostatní propadli panice. Když jsme pak počítali mrtvoly, napočítali jsme skoro stovku zabitých chlapů. Vlasta nechala z propagandistických důvodů to číslo narůst na tři sta. Trošku to přehnala. Kde by se tehdy v kmeni Čechů vzalo tři sta bojeschopných chlapů? Ale splnilo to svůj účel, ty údaje převzaly další zdroje přes pana Kosmase až po pana Jiráska. A chlapi dostali strach. Byl konec jejich pýchy a pohrdání. A domácí násilí se v zemi otočilo. Pokud se chlap nechtěl probudit – tedy vlastně neprobudit – s podřezaným hrdlem nebo nožem v srdci, musel si dávat doma dobrý pozor na to, co dělá, a dokonce i na to, co říká. Protože každá ženská po vykonané vraždě měla kam jít – totiž na Děvín. Některé přicházely hledat azyl, aniž by svého manžela předtím podřezaly, ale Vlasta jim to byla ochotna odpustit. Nikdo není dokonalý, a i statečnost se musí trénovat.

               Člověk, tedy ženská, se někdy diví, jak ti chlapi dokážou být naivní. Samolibí a domýšliví. Když uvidí pěknou tvářičku, kulaté poprsí a pěkný pevný zadek, uvěří hned, že je ženská miluje. A tak se hodně mládenců nechalo vylákat na noční rande do lesa, kde pak přišli o život a pravý husarský kousek se podařil Mladě, která jim nalhala, že chce Vlastu zradit a vpustí je v noci tajně na Děvín, aby ji mohli zabít a hrad ovládnout. Vpustili jsme jich do hradu právě jen tolik, kolik jsme pak byli schopny bez problémů pobít. Mlada dostala vyznamenání, ale moji pozici převzít ani potom nedokázala. Dost ji to žralo. Proto zřejmě přišel ten ďábelský plán od ní.

               Už celé měsíce nám nejvíc lezl na nervy vladyka Ctirad. Nenechal se nikdy nachytat na hruškách, jeho chlapi byli výborně vycvičení a opatrní. Nevlezli do žádné pasti a několikrát se jim podařilo pobít holky, co na ně zaútočily. A nejen pobít. Některé si odvedli na svou tvrz a v posteli je přesvědčili, že je takový život lepší než válčit. Navíc je nebili. Krmili si je, hýčkali a skoro by se dalo říct, že je na rukou nosili. Prostě se cíleně snažili rozvrátit naši bojovou morálku. Vlasta se bála, že by to mohlo dělat školu, hodně holek těm poraženým a uneseným závidělo. Bylo jasné, že se Ctirada musíme zbavit. A Mlada se rozhodla nasadit do té sebevražedné akce mně. Ptala jsem se proč. A ona?

               S nevinným úsměvem řekla: „Protože jsi nejhezčí Šárko. Kdo by ti už odolal?“ Asociálka!

               A pak se Vlasta dozvěděla od jedné své špionky, že se Ctirad chystá k cestě na pražský hrad. Udeřila tedy naše hodina. Odvedly mě do lesa k cestě, po níž Ctirad musel do Prahy jet. Tam mě přivázaly ke stromu. Mlada si dala záležet, aby byly uzly pořádně utaženy a aby to bolelo – to prý, aby můj nářek zněl přesvědčivě a otlaky po uzlech rozptýlily ve vladykovi jakékoliv podezření, že by se mohlo jednat o lest. Ještě víc si pak dala záležet, aby moje oblečení bylo upraveno tak, aby to nejhezčí, co na mně je, bylo zahaleno jen velmi diskrétně, tedy víc odhaleno než zahaleno. Ovšem donaha mě nevysvlékly, že prý budu poloodhalená ještě svůdnější než nahá. Něco na tom bylo, ten plán byl opravdu ďábelský! Kolem krku mi uvázaly roh a vedle položily měch s medovinou. Pak se schovaly do lesa.

               Provaz tlačil opravdu strašně, takže jsem naříkala ještě, než se Ctirad se svými chlapy objevil. Skoro by nám to všechno pokazil krkavec, který poletoval nad Ctiradem a zlověstně krákal, jako by ho chtěl varovat, ale naštěstí chlapi většinou takovými znameními opovrhují, a to byl i případ toho mladého vladyky. A jeho osud.

               Přiváben mým nářkem přijel na mýtinu, kde jsem byla přivázána. Jenže – on to byl takový fešák! Vysoký, urostlý, černovlasý a hlavně usměvavý. Měl sex appeal, že by se o něho mohl opřít. A k tomu ho provázela ta zatracená pověst, že je ke svým zajatkyním milý, netýrá je, ale na rukou je nosí. Prosákly i pověsti – i když se je Vlasta snažila umlčet jako „fake news“, že je sex s ním prostě pohádkový. No, abych to zkrátila, když přijel ke mně a rozsekal ty Mladiny uzly, takže jsem znova mohl dýchat a pohladil mi otlaky na pažích a na nohou, zasáhlo mě to přímo do srdce.

               A já měla najednou dilema. Zradit či nezradit? Varovat Ctirada, že se jedná o léčku nebo zatroubit na roh a přivolat Vlastiny bojovnice. Rozhodla jsem se pro kompromis. Nevarovat a nezatroubit. Počkat, jak se to vyvrbí. Jak se rozhodne mé srdce – pro Vlastu nebo pro Ctirada. Vyvrbovalo se to stále víc pro Ctirada, zejména, když jsme pomalu vyprazdňovali vak s medovinou. Jeho chlapi si lehli do stínu pod stromy a usnuli, protože nechtěli šéfa ve flirtu rušit a on flirtoval opravdu ze všech sil. Vysvětlila jsem mu, že mě ke stromu přivázaly Vlasta a její družky, protože jsem s nimi nechtěla jít na Děvín připojit se k tomu jejich debilnímu povstání. Protože já se chci vdávat, mám muže ráda (teď jsem skoro ani nelhala) a nemám nejmenší zájem je zabíjet nebo jim jinak škodit.

               „Nač máš ten roh na krku?“ zeptal se.

               „Ten mi přivázaly na krk, abych si prý přivolala pomoc. Jako bych mohla, když mi svázaly ruce. I ten vak medoviny mi položily k nohám, abych se prý napila, až budu mít žízeň. Tak se mi vysmívaly a trápily mě, protože jsem se k nim odmítla připojit.“

               „Víš, že jsi krásná?“ zeptal se.

               Samozřejmě jsem to věděla. Ale vykulila jsem na něho naivně oči a zeptala se nesměle: „Opravdu? To mi ještě žádný muž neřekl.“ V tom jsem měla pravdu, zatím k tomu žádný neměl příležitost.

               „Jaký má ten roh zvuk?“ zeptal se a než jsem mu v tom stačila zabránit, přiložil si ten roh k ústům a zatroubil. A malér byl tady.

               Samozřejmě se v okamžiku vyrojily Vlastiny bojovnice. Ctiradovi chlapi se ani nestačili probudit a už byli mrtví, Ctirad nedostal příležitost zdvihnout meč, který odložil do trávy, aby nás při milostné konverzaci nerušil. Vrhly se na něho a spoutaly ho. Podíval se na mně vyčítavým pohledem, který lámal srdce. Ale nemohla jsem jinak než se mu smát, stejně jako všechny ostatní. Jinak by Mlada referovala Vlastě a byla bych v háji. Zuřil, klel a proklínal ženskou proradnost, přivolával na mě běsy, aby mě potrestali za můj úskok a já jsem začala chápat, že mi to nikdy neodpustí a že bude muset umřít. Přivázali ho dokonce k mému koni, když jsme ho odváděli na Děvín. Celou dobu klel a nadával a já mlčela. Bylo mi jasné, že by na mě už nikdy něžný nebyl.

               Ovšem potom to holky ve svém opojení úspěchem prostě přehnaly. Mohly mu useknout hlavu, mohly ho shodit ze skály, ale vplétat ho do kola? Takovou hroznou smrt si opravdu nezasloužil. A vystavit ho tak, aby bylo jeho tělo vidět z Vyšehradu, to byla už úplná blbost. Ale Vlasta nestrpěla námitky. Moc jí stoupla do hlavy, a to byla její záhuba. Zatímco Ctiradovo tělo chlapy, do té doby rozhádané, sjednotilo a byli dokonce výjimečně ochotni poslouchat i svého knížete, tedy starého Přemysla, ona se teď rozhodla zaútočit přímo na Vyšehrad, dobýt ho a všechny muže pobít. Nevěřila jsem na úspěch. Zůstala jsem raději na Děvíně – někdo řece musel hrad bránit, kdyby se chlapi rozhodli k protiútoku. Vlasta mi to schválila, takže jsem zůstala na hradě. Co se dělo dál, jsem se tak dozvěděla jen později z doslechu.

Pýcha předchází pád. Vlasta jako by zapomněla, co nám vtloukala do hlavy. Být přesný a rychlý, nebát se rychle utéct a zaútočit znova. Teď se vrhla dopředu jako medvědice a zapomněla, že její spolubojovnice ani zdaleka nemají její postavu a sílu. A najednou byla uprostřed mužů sama. Strhli ji z koně a rozsekali na kousky. Ostatní holky v tom okamžiku ztratily kuráž. Když byla velitelka mrtvá, obrátily se na útěk a prchaly k Děvínu. Viděla jsem je, pochopila jsem celý malér a vzala jsem roha. Muži samozřejmě prchající pronásledovali a vtrhli s nimi do hradu. A pak nepomohlo ani prošení ani pláč, zejména když na hradbách ještě stále viselo Ctiradovo tělo. Nestačila jsem ho dát sundat, měla jsem jiné starosti. Masakru, který se pak v hradbách Děvína odehrál a ve kterém byly povražděny bezmála všechny Vlastiny spolubojovnice, jsem unikla.

Vrátila jsem se na Okořín. Táta měl radost a bráchovi jsem řekla, že měl pravdu. Byly to hormony a už se uklidnily. O mém činu nikdo nevěděl, ani jeden z mužů Ctiradovy družiny nepřežil, aby mě mohl obvinit. Ostatně měla jsem stejně polehčující okolnost – já jsem přece na ten roh nezatroubila. Každý svého štěstí i neštěstí strůjcem.

Proto jsem si taky muže vybrala podle mých představ. Táta mi nedokázal nic odmítnout a já jsem VĚDĚLA, že jsem krásná ženská a vybírat si můžu. I když teď máme ten patriarchát. Takže nakonec všechno dobře dopadlo, ne?

Řeknu vám, nejhorší ze všeho je, když ženská nemá co dělat a nudí se. Moje babička říkávala, že zahálka je počátek všeho zla. Nevím, zda tím myslela i chlapy, ale na ženy to platí stoprocentně. I nevěru páchají z nudy, zatímco u chlapa je to ospravedlnitelný lovecký pud. Až tak zlé to sice s mou Libuškou nebylo, ale fakt, že poté, co mi odevzdala žezlo a kamenný trůn na Vyšehradě, na kterémn jsem si každodenně otláčel zadek, neměla toho zas až tak moc na práci.

               A samozřejmě měla pocit, že ji teď naši poddaní neberou dostatečně vážně. Předtím se jí klaněli až k zemi, teď ji sice zdravili, ale bylo zřejmé, že se jí už tolik nebojí. V čemž neměli pravdu. Samozřejmě, že jsem NEOVLIVNITELNÝ, ale jako chlap a manžel chcete mít trochu toho klidu. A když vám ženská stále něco hučí do ucha, nakonec jí vyhovíte, už jen proto, abyste měli na baráku klid. Tak jsem jí tu Chrudošovu hlavu dal, ostatně měl ten starý korupčník másla na hlavě až až, a ostatní vladykové nebyli tak úplně nešťastní, že se ho zbavili. Zejména pak onen Štáhlav. Sice trochu remcali, že dřív bylo za kradení cizího majetku jen napomenutí a eventuálně malý dar do knížecí pokladny, ale všichni si ještě pamatovali, jak ten osel urazil tehdy vládnoucí kněžnu a že díky němu mají teď na trůně místo laskavé vladařky přísného vládce, a tak radši drželi hubu. Ne nadarmo jsem je poučil i ve Stadicích, když pro mě přijeli a já jim prostřel na obráceném pluhu. Moc nechápali, co se děje, ale já je poučil – protože jsem věděl, že mám knížecí korunu už v kapse. Kdyby se tehdy kníže volil, tak bych to samozřejmě nedělal. Do předvolební kampaně by takový čin určitě nepatřil.

               „Proto jím na železném stole,“ poučil jsem je tehdy, „abyste věděli, že rod můj bude železný ve vládě. Železo mějte v úctě! Orejte jím pole v míru a v zlých dobách braňte se jím proti nepřátelům. Dokud budou mít Čechové takový stůl, své nepřátele přemohou. Pokud jim ale cizozemci ten stůl seberou, pozbydou Čechové své svobody.“

               Pamatovali si, co jsem jim tím sdělil, pro nejhorší případ jsem měl stále za trůnem schovaný meč dostatečně dlouhý, aby se jím dala dobře utnout hlava povstalci, a audience jsem udílel pouze neozbrojeným žadatelům.  A tak mou vládu nikdo nezpochybňoval. Jen moje žena mi stále po večerech vysvětlovala, co by ona udělala líp. Znáte to přece. Radit, to umí ženské ze všeho nejlíp. Jenže dny byly dlouhé, o naše děti, které na sebe nedaly dlouho čekat, se staraly chůvy a služebné a moje drahá polovička se prostě nudila. A to rozhodně nebylo dobře!

               Jednou jsme tak seděli po namáhavém dni a koukali na Vltavu a jak za kopci a lesy za ní zapadá slunce. Dal jsem přinést medovinu, protože jsem pozval pár starých zasloužilých vladyků, aby si s námi přihnuli. Staříci mají ve zvyku vzpomínat na staré zlaté časy, tihle nebyli výjimkou.

               „Vzpomínám si, jaká tu byla pustina, tedy, kde teď sedíme. Les, stejně jako tam na obzoru“, ukázal k severozápadu, neptejte se mě, proč právě tam. Každopádně se tam všichni podívali – to je prostě reflex, kterému neodoláte. Všude tam byly lesy, nebo chcete-li hvozdy, ještě nedotčené lidskou rukou. Jen na jednom místě vystupoval z lesa kouř ohně.

               Ani jsem si nevšiml, kdy se Libuše zvedla a postavila na plošinu nad řekou. Všiml jsem si toho, až když všichni zmlkli. Zírali na ni a ona byla ve vytržení. Pochopil jsem, že se blíží malér, ale neměl jsem už nic, čím bych tomu mohl zabránit.

               „Vidím město veliké, jehož sláva se bude hvězd dotýkat,“ zvolala a staříci na ni zírali s otevřenými hubami. Ono na Libušku se vždycky koukalo dobře. „Tam v lese je místo třicet honů odtud, které obíhá Vltava. Na západě je to místo ohrazeno potokem Brusnicí a na východě skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka uprostřed lesa, jak tesá práh domu. Nazvete tedy hrad, který tam postavíte, Prahou. Jako vévodové a knížata sklánějí hlavu, když přecházejí přes práh, tak se budou klanět i městu mému.“

               Tak – jejímu městu. A já byl vosk. Moje drahá polovička se rozhodla zase jednou emancipovat. Vyšehrad už jí nebyl dost dobrý! Hrad, co dal vybudovat její taťka blahé paměti? No jistě, ten přece už víceméně patřil mně.

               Samozřejmě, že se tam moji muži hned vydali a koho nenašli? Samozřejmě chlapa, který tesal práh domu. Chybička krásy byla jen v tom, že to byl Libušin někdejší dveřník, kterého – prý – týden předtím propustila ze svých služeb. Tesal práh na kopci, na který se sotva dalo vylézt, to určitě neměl ze své hlavy! Což o to, místo to bylo zvolené dobře, velký a prakticky nedobytný prostor, ale copak taková rozhodnutí nemá dělat KNÍŽE OSOBNĚ? Tady se někdo snažil podlamovat moji autoritu – ovšem dělal to šikovně, to jsem musel své polovičce nechat. Zase byla za vědmu a já se musel podřídit nadpřirozeným silám. Někdy to není úplně jednoduché být knížetem i manželem v jedné osobě.

               Ještě jsem tenhle večer tak úplně nestrávil a vyklučování a opevňování toho nového místa bylo v plném proudu, když na hrad dorazila delegace vladyků. Samozřejmě přišli remcat, to je takový český národní sport. Prý mají dostatek dobytka, obilí, zvěře i ryb. Ale nedostává se jim kovů. Zejména toho železa, na které jsem je prý v den převzetí vlády tak důsledně upozorňoval. Železo prý nemají, a tak ho musí draze kupovat od cizích kupců a platí kožešinami, medem i koňmi. Všechno, co by mohlo zůstat doma, kdybychom byli ve výrobě soběstační. Ale import je drahý a negativní obchodní bilance nemůže prospět našemu státnímu rozpočtu. Kdybychom ovšem někde našli ložiska stříbra nebo zlata, mohli bychom ten problém vyřešit. To prý berou ti kupci ještě raději než kožešiny. A dalo by se za to nakoupit třeba i víno, z medoviny už je prý pálí žáha.

               Babo raď!

               No, přiznám se, že tu chybu jsem udělal já. Večer v posteli jsem se manželce svěřil s tímhle problémem. A baba radila.

               „S tím si poradíme,“ povídá jakoby mimochodem. „Svolej je na patnáctého.“

               Zíral jsem na ni zřejmě trochu nepřítomným pohledem, protože zopakovala: „Svolej je na patnáctého.“ Obrátila se ke mně v posteli zády a tvářila se, že usnula.

               Co jsem měl dělat? Svolal jsem je na patnáctého.

               Když přišli, byli samozřejmě napjatí, co jim chce kněžna říct, což ale nebylo nic proti tomu, jak jsem byl napjatý já. A ještě jsem musel to její PR uvést úvodní řečí. Byl jsem přece kníže!

               „Tak poslouchejte, stateční vladykové a muži této země. Naslouchejte slovům své matky, obohatí vás i vaše potomky svými slovy.“

               Libuše se bez slova zvedla a šla na tu svou oblíbenou terasu nad Vltavou, odkud dala před nedávnem pokyny k vyklučování pražského návrší. Všichni samozřejmě za ní jako za krysařem. Jsem přesvědčen, že kdyby skočila dolů do Vltavy, skočili by všichni taky. Dokázala ty lidi opravdu hypnotizovat, sám jsem měl problém se tomu ubránit.

               Když se tam zastavila, vychutnala si, jak na ni všichni zírají a pak se začala točit. Napřed k západu. Viděla tam Březový vrch a v něm žíly stříbra. Ovšem prý tam bude chodit soused ze západu a bude nám chtít to stříbro brát. No prosím, ze západu může přijít jenom Němec, tedy pokud se mu bude chtít přes ty naše hraniční hvozdy. S tím si poradíme.

               Potom prý na severu našla kopec Jílový, plný zlata. A to nejlepší nakonec, někde daleko na východě má být hora tříhřbetá, plná stříbra, který prý bude dávat své poklady věčně. Tedy věčně ne, ale třikrát se ta těžba zhroutí a třikrát zase povznese. Já bych to tedy odhadoval na ty tři kopce Kuklík, Kaňk a Sukov, ale ty jsou zatraceně daleko, tam ani naše moc ještě nesahá. Tam se roztahují a budou roztahovat konkurenční Slavníkovci, a dokud je nevyvraždíme, tak si z toho stříbra ani neodloupneme. A já dědu Slavníka docela můžu. To abych vedl proti němu nějaké války a propracoval se až tam, k soutoku Doubravy a Labe? No servus!

               Nakonec ještě na jihu vyprorokovala cín a olovo v Krupnatém vrchu.

               A co je nejhorší, všude tam, co prorokovala, jsme i něco našli. Stříbro, zlato, olovo i cín!

               Z toho zlata, co jsme našili v Jílovém, jsem jí nechal udělat kolébku pro našeho syna. Nedala to najevo, ale líbila se jí. Neřekla ani děkuji.

               Nic mi neříkejte, moje žena očividně provozovala nepozorovaně ilegální geologický průzkum. Jinak se to vysvětlit nedá! Alternativou k tomu by bylo, kdyby byla opravdu vědma – ale ruku na srdce, kdo už něčemu takovému může věřit? I když jsem se samozřejmě tvářil, že věřím a se mnou i všichni vladykové. Co jsme už mohli dělat? Ženské se svého vlivu jen tak lehce nikdy nevzdají.

               A nezapomenou nás nikdy poučovat. Proto se nakonec obrátila k všem těm chlapům a pravila:

               „Lesk sedmi kovů v půdě vaší svítí

               A klasů zlatem žírný lán.

               Váš rod tu bude žíti věky věků,

               A silný bude, požehnán.

               Když svatou jemu bude otců země

               Jich krví prací, hlaholem,

               Když cizím neskloněn, mrav starý uctí

               A bratr bude bratřím svým.“

               Kdyby ji aspoň poslouchali! Ale pořádek jsem mezi těmi hádavci stejně musel udržovat svým mečem. A navíc mě Libuše děsila večer, co večer hrůznými předpověďmi o budoucnosti naší země. Prý vidí žár požárů, v nich dědiny, hrady i velké stavby, všechno prý hyne a hyne. A v požáru krvavé boje. Zsinalá těla, plná ran a krve. Bratr prý zabíjí bratra a cizinec jim šlape na krk. Prý vidí bídu, ponížení atd atd. A to jsem měl mít klidné spaní! Nejradši bych byl pro oddělené ložnice, ale to se tehdy ještě nenosilo ani v knížecích rodinách. A prášky na spaní taky nikdo neměl, snad jen Kazi, ale té jsem se bál ptát, aby to Libuši nevyzvonila.

               A pak jsem jednou hledal tu zlatou kolébku a nenašel. A když jsem na Libuši uhodil, přiznala, že ji potopila ve Vltavě. Prý tam má odpočívat, až ji povolá čas, aby do ní položil zachránce národa.

               To už jsem pochopil, že je zle. Mně je jedno, jestli ten zachránce bude Přemysl, Václav nebo Karel. Ale pro něho jsem tu kolébku dělat nedal! Všechno to věštění jí lezlo na mozek. Zejména, když zemřely Kazi a Teta a neměla si s kým popovídat. Udělala svou důvěrnicí nějakou Vlastu, ta se od ní nehnula, připadal mi ale ještě pomatenější než moje žena. Cítil jsem v kostech malér, to chlap cítí a čím je starší, tím je na takové věci citlivější.

               V zoufalství jsem šel obětovat bohům. Ne abych věřil, že by jí mohli vrátit zdravý rozum, ale přesto jsem se modlil upřímně a z celého srdce:

               „Moji drazí bohové. Vy víte, jak velmi mám rád mou ženu. Ale pokud ji máte vy ještě radši, staň se vůle vaše.“

               Bozi mě vyslyšeli a povolali mou božskou ženu k sobě. Národ plakal, já jsem plakal, celá země plakala, dokonce i vladykové vytlačili nějakou tu slzu. Jenom Vlasta neplakala. To bylo hodně podezřelé. Napadlo mě, že bychom ji mohli obětovat, aby svou kněžnu na věčnost doprovodila. Ale tenhle zvyk se zatím u nás Slovanů neujal.

               Škoda.

               Měli jsme toho hořce litovat.

               Já jsem věděl, že jednou se mi ta makačka vyplatí. A ne že by to byla makačka malá! Pokud chcete být opravdu „Mister Universae“, musíte na tom pracovat usilovně a vytrvale. Ženským se svaly samozřejmě líbí. Když si je vypracujete, budete mít sexu, kolik se vám zachce a možná dokonce i víc. Ale pokud chcete ulovit holku s knížecí rodiny, je to už o něčem jiném. Tyhle na systém MG, (mocny a glupy, jak tomu říkají bratrské kmeny na východ od nás), nezabírají. Nesmíte mít tedy v hlavě vylízáno a musíte si vypracovat prsní svaly, tedy pectoralis, potom taky trapezius, biceps a triceps a potom budete mít tu správnou trojúhelníkovou postavu, po jaké ženské jedou. Jednou v budoucnosti po mně to zopakuje nějaký Rakušák Arnold, tuším Schwarzenegger, který tím způsobem uloví Marii Schriverovou a přižení se tak do knížecí rodiny Kennedyovců. Ale patent na tu metodu mám definitivně já. Já, Bivoj, syn Sudivoje, český vladyka. Ať se ten Mister Universae postaví třeba na hlavu, tohle mi nevezme! Je jen ubohý plagiátor!

               Samozřejmě vybudovat si dobré fitko nebylo v mých časech úplně jednoduché. Hlavně to bylo inovativní, nikdo mi s tím nemohl poradit, ale dal jsem do toho všechno. A fungovalo to. Ostatně ostatní vesničané byli ochotni svému vladykovi vždycky pomoci, někteří rádi, jiní po dobrém. Protože být se mnou po zlém nikdo netoužil.

               Potom začal řádit okolo Kavčí hory kanec. Kavčí hora je moc pěkné místo, tedy aspoň mně se vždycky líbilo. Koukáte odtud přímo na Vyšehrad, je to coby kamenem dohodil a přece už máte na tom vršku klid od všech politických intrik, které se odehrávají na tom vedlejším kopci. Až bude jednou televize, postavil bych na Kavčí hoře generální ředitelství té instituce. Ať mají páni manažeři přehled. Teď tu byl ale prales, okolo něho stezka a v tom pralese zlý divočák. Následkem toho si nikdo na tu stezku pod Kavčí horou, co se jednou bude jmenovat „Na Dolinách“, netroufal. Zejména když si tam jednou vyjel Božejův syn Svatoslav na koni. Ten kanec rozpáral jeho koni břicho a Svatoslav se zachránil jen zázrakem. Zatímco se to vraždící prase vyhrabávalo z koňských střev, vyšplhal na nejbližší dub. A držel se na něm jako klíště, nemohli jsme ho ani dostat dolů, tak měl prsty z hrůzy zaseknuté do kůry.

               Jenže právě po té stezce okolo Kavčí hory jsme nosili naše produkty na trh na Velehrad a ten trh byl hlavní zdroj příjmů pro moji vesnici. A tak za mnou přišli chlapi, že prý vladyko, co s tím uděláš.

               „No co by,“ povídám. „Půjdeme na lov.“

               Tvářili se, že nechápou, a když pochopili, rozplynuli se jako pára nad hrncem. Jednoho píchlo v kříži, jiný najednou špatně viděl, třetímu měla právě rodit žena a tak dále a tak dále. Když jste jednou náčelník, máte zodpovědnost, ale nepomůže vám nikdo.

                Tak jsem šel na ten lov sám. Vzal jsem si pořádný oštěp s kovovou špicí a řekl jsem si, že když tu potvoru překvapím, mohlo by se mi podařit vrazit do ní tu zbraň, ještě než stačí zaútočit ona sama. Jenom musíte vědět, jak na to. Takový kanec se rád válí v bahně. Komáři ho žerou stejně jako nás, když má srst plnou bahna, mají to těžší. A když přece jen ten krunýř propíchnou, potom si takový kanec dře záda o kůru dubů. A to zanechává stopy. Proto jsem vystopoval, kde se v poledním vedru válí, a řekl jsem si, že si tam na něho počkám. Až se zase přežere na našich polích a půjde se válet do bláta, potom přijde moje chvíle a jeho poslední hodinka.

               Jako by ta bestie tušila, že jí jde o kejhák. Překvapila mě dokonale. Zřejmě se ta svině divoká ten den nešla pást, protože bylo ještě časné dopoledne. Vyřítila se proti mně tak rychle, že jsem nestačil oštěp ani namířit. V noci pršelo, stezka byla kluzká, to ji trošku zbrzdilo a stačil jsem uskočit do strany, když se na mě vyřítila. Minula mě a slyšel jsem, jak vztekle brzdí na mokré zemi. Rychle jsem se rozhlédl. Ne, že bych si Svatoslava nějak moc vážil, ale ten jeho nápad se stromem nebyl tak úplně špatný. Jenže jako na potvoru široko daleko žádný strom nebyl, tedy aspoň ne ve vzdálenosti, kterou bych mohl urazit, ještě než mi ta bestie rozpáře břicho. Ona to ta svině myslela opravdu vážně. Otočila se a zaútočila znova. Uskočil jsem znovu do boku, bylo to jen o fous, o který minula svými tesáky moje lýtko, a vtom jsem uklouzl.

               Zatracený déšť, pomyslel jsem si ještě a už jsem letěl. Když letíte, snažíte se něčeho zachytit. Topící se i stébla chytá, praví naše pěkné české přísloví. A já bych se raději topil, než zápasil s tou bestií. Hmátl jsem do prázdna a tak úplně prázdno tam nebylo. Něco jsem chytil a sevřel, ještě jsem nevěděl, co to je, ale když se ozvalo hrozné kvičení, pochopil jsem, že toho kance držím za uši.  Sevřel jsem je ještě pevněji a on kvičel až bych z toho ohluchnul – ale zastavil se. Nevláčel mě po lese, zůstal stát a přemýšlel, co se s ním děje. Moc rozumu tedy nepobral, to bych ostatně od šestiletého kance ani nečekal. Kdyby totiž pobral, bylo by se mnou amen. Rozjely se mu nohy a padl na břicho. Asi si taky pomyslel něco o zatraceném dešti, já se tomu dešti už mezitím omluvil, zřejmě mi zachránil život. Ležel jsem na něm a tahal za uši ze všech sil, on chrochtal, trhal sebou a snažil se mě setřást. Jenže ležel na tom břichu, nohy rozcapené a nemohl se postavit. Vztekle klepal zuby, jenže já mu ležel na hřbetě a tak na mě nedosáhl. Byla to taková patová situace. On nemohl vstát, protože jsem ho držel a já nemohl vstát, protože jsem ho držel. Mohli jsme takhle ležet celý den, na pomoc by mi (ale ani jemu) stejně nikdo nepřišel.

Musel jsem najít řešení. Na co jsem na těch svých svalech tolik let pracoval? Samozřejmě jsem to dělal, aby na mě letěly ženské, ale teď mohly být konečně užitečné i jinak. Napřed jsem se musel otočit, abychom byli záda na záda. Kanec nevěděl co se děje a měl z těch svých uší takové nervy, že se ani nepohnul. A teď to bylo to nejtěžší, postavit se tak, aby mi ta potvora zůstala viset na zádech. Byla to fuška, prostě na samé hranici mých sil. Myslel jsem, že mi prasknou záda, ale vydržela. Byl jsem mladý, silný, kompaktní a ta svině byla v šoku.

Teď jsem měl toho kance na zádech, ale to bylo jen první vítězství. Teď ho bylo třeba ještě donést někam, kde budou chlapi, co ho zapíchnou. Byly jen dvě možnosti. Jedna byla donést ho do naší vesnice. Jenže kdo by to ocenil? Vyšehrad byl skoro stejně daleko. Sice víc do kopce, ale mladý chlap se výzev osudu nebojí. A tak jsem šlapal i s tím těžkým batohem na zádech k hradu. Před branou už jsem toho měl dost, skoro jsem šel do kolen. Jenže to mě někdo zahlédl, a najednou bylo okolo mě plno lidí, jásali, povzbuzovali, někdo dokonce troubil na roh. To mi dodalo síly. Nic vás tak neposilní jako jásot diváků, doslova mi to nalilo novou krev do žil a tak jsem dorazil až pod schody do knížecí síně.

Když jsem tam zvedl hlavu, uviděl jsem na schodech dvě ženy. Bylo mi hned jasné, kdo to je. Ta jedna, blondýna, musela být kněžna Libuše, ta druhá, bruneta, její sestra Kazi. Kdysi jsem ji už viděl v lese u Jezerky, házela tam po mně žádostivými pohledy, jenž tehdy jsem si ještě netroufl ji oslovit. Bylo jasné, že pokud se chci přiženit do knížecí rodiny, musí to být ona. Jednak se mi vždycky líbily brunetky, jednak manželství s kněžnou by znamenalo spoustu úkolů, o které jsem v žádném případě nestál. A nejdůležitější byl ten pohled, kterým mě Kazi sledovala. Věděl jsem, že mám šanci. Teď to jen nepokazit.

„Nesu to škodlivé zvíře, divokého kance z Kavčí Hory. Jestli je to tvá vůle, kněžno, pak zahyne.“

Libuše nemohla nesouhlasit. Chlapi okolo vytáhli meče a oštěpy, ale já jsem je okřikl. To víte, aby mi někdo pokazil moji show!

„Já jsem ho chytil, já ho zabiju,“ okřikl jsem je. „Postavte se dokola, aby neutekl. A položte mi někdo k nohám oštěp. Pořádný, s kovovou špicí, aby se nezlomil.“

Když mi takovou zbraň k nohám položili, rozhodl jsem se jednat. Ohnul jsem se, sevřel ty prasečí uši, až kanec, který se už po té dlouhé době na mých zádech stal apatickým, znovu zakvičel, až to rvalo uši a pak jsem ho obloukem hodil před sebe na zem. Dopadl na břicho, to byla pecka. A zůstal ležet s roztaženýma nohama na zemi. Byl z toho všeho úplně zpitomělý. Místo v lese, kde se cítil doma, se teď nacházel na nádvoří knížecího hradu, kde se rozhodně doma necítil. Ležel na zemi se zavřenýma očima a hrál mrtvolu. Mohl jsem ho lehce probodnout zezadu, ale to by neudělalo na tu krasavici stojící na schodech nad námi potřebný dojem. Píchl jsem kance jen lehce do zadnice. To ho probralo. Naštvaný musel být už předtím, teď se v něm všechny ty negativní emoce probudily. Vyskočil, zaklepal zuby, otočil se a uviděl mě. Tolik nenávisti a vzteku v jednom pohledu jsem ještě neviděl a doufám, že už ani neuvidím. Jenže emoce jsou špatný rádce. Rozběhl se proti mně jako blázen, vzpomněl si na ty bolavé uši, na tu potupu, když jsem ho nesl do kopce na Vyšehrad na všechny ty posměšky a jásot přihlížejícího davu. Za to všechno jsem mohl samozřejmě já. Jestli ten kanec nějakou taktiku znal, tak ji nepoužil. Šel na to přímým útokem – naběhl si přímo na můj oštěp. Nebylo snadné se při té srážce udržet na nohou, ale oštěp byl ostrý a pronikl mu tlamou hluboko do vnitřností, což náraz ztlumilo a nepadl jsem tedy na zadek, což by opět mé šance u krásné brunetky na schodech knížecího paláce snížilo. Ustál jsem to! Řekněte, kdo by to jiný dokázal. Ten Schwarzenegger? Ten se natahoval v New Yorku s medvědem a ještě ani ten nebyl pravý. Kdeže, utekl by na strom jako Svatoslav.

Vytrhl jsem oštěp z mrtvého kance a dupl jsem mu na hlavu. Aplaus byl obrovský a ne že bych si ho nezasloužil.

„Pojď k nám a při poháru medoviny a talíři jídla povyprávěj nám, jak jsi tu bestii ulovil,“ řekla kněžna. Pokynula mi, abych ji a její sestru následoval.

Posadili mě v síni dopředu k jednomu stolu a dámy se hned vytratily. Trošku se mě to dotklo, než jsem si uvědomil, že zřejmě smrdím jako kanec. Sám jsem to necítil, ale i otrlí chlapi ode mě udržovali odstup, jako bych měl koronavira. Když jsem si s nimi chtěl přiťuknout korbelem, měli jsme skoro krátké ruce. Pochopil jsem, že se stala chyba, ale umýt se nebylo kde. Ohlížel jsem se po dveřích, kterými kněžna a její sestra odešly, ale trvalo dlouho, než se zase objevily. Buď čekaly, až vysmrdím – to ovšem čekaly marně, po takovém kanci smrad hned tak nevyprchá – nebo až se zápach rozšíří po celé místnosti a lidi si na něho zvyknou. Každopádně se objevily až pozdě večer, když už zapadlo slunce a chlapi v sále byli pořádně opilí. Na krku měly obě pytlíky s levandulí – jestli to pomohlo, to si neodvažuju odhadnout. Ale všechna čest, došly až ke mně a kněžna mi podala dárek, který pro mě připravily. Byl to široký pás prošitý červenými řemínky, pobitý stříbrnými hřeby, s bronzovou přezkou a stříbrným řetízkem, který chřestil o kování, když se pasem pohnulo.

„To je pas našeho otce Kroka,“ řekla Libuše. „Vybrala ho z otcova pokladu má sestra Kazi.“

Kazi se začervenala a dodala:  „V tom pasu je zašitá větvička mocné byliny a hadí zub. Když budeš ten pas nosit, nikdy nezabloudíš, protože odoláš bludnému kořeni a všem nočním příšerám.“

Sice bych se obešel i bez takové pomoci, ještě nikdy jsem v lese nezabloudil a nočních příšer se opravdu nebojím. Ale darovanému koni i ze zadku voní. Uklonil jsem se, ale než jsem stačil poděkovat, byly zase pryč.

Nu což, pilo a jedlo se až do noci, až potom mě správce hradu dovedl k pokoji, kde jsem měl spát.

„Poslouchej,“ povídám mu. „Nemohl bych se někde umýt?“

„Proč?“ zeptal se nechápavě. „Je léto.“

„Protože smrdím po tom kanci,“ vysvětlil jsem mu.

Přičichl ke mně a nakrčil nos: „Ani ne,“ řekl. „Dá se to vydržet.“

„Nedá,“ zařval jsem na něho. „Buď máš rýmu, nebo sis na ten smrad tak zvykl, že ho necítíš. Neprodělal jsi náhodou koronavirovou infekci?  Nechej mi donést vědro vody nebo mi ukaž, kde se můžu umýt. K řece teď nepoběžím, na to mám po medovině už hodně těžké nohy.“

Cosi remcal, ale nakonec mi to vědro nechal donést. Smýval jsem ze sebe pot i smrad z kance, jak se jen dalo. Tušil jsem, že se to může vyplatit. Až potom jsem padl do postele a spal jako zabitý.

„Vstávej?“ budil mě ráno správce. „Máš na nádvoří dárek, běž si ho převzít.“

Oblékl jsem se, opásal tím novým pásem a vyběhl ze síně. Co vám budu povídat, byl jsem prostě fešák. Při pohledu na takového krasavce – při vší skromnosti – padají ženy do mdlob.

Kazi do mdlob nepadla. Seděla už v sedle a vedle ní byl ještě jeden kůň bez jezdce. Prý je to dárek od kněžny – krásný hnědák jako z katalogu, něco takového, co koupil pan Kellner své dceři.

Na bráně hradu byla přibita hlava mé kořisti, toho zatraceného sekáče, díky kterému jsem měl ke štěstí přijít. Nejsem blbec, abych nepochopil, že tu nešlo o náhodu. Přidal jsem se ke Kazi a dali jsme se do řeči. Když chci, dokážu být i vtipný a když se chci dobře oženit, dokážu vydržet i ženské řeči a to dokonce, když vyprávějí o léčivých bylinkách a zdravé výživě. Nač nám dali bohové uši ve stejné výšce, že? Když jsme přijeli na rozcestí, zahrál jsem takový zájem o její plky, že jsem zapomněl odbočit a když jsem si toho omylu „všiml“, bylo už pozdě se vracet. A tak jsem dojel až pod Kazin hrad vysoko nad Mží a pak i do hradu, do koupelny, a nakonec i do Kaziny ložnice a do její postele. Byl jsem u cíle.

Kazi byla krásná a vášnivá milenka, ale já se přece nelekl ani kance sekáče, tak neuteču ani před ženskou, která vám vráží v rozkoši nejvyšší nehty do zad. Mělo to něco do sebe.

Ráno už byla prostřena snídaně. Tak z toho jsem byl trošku na hlavu.

„Na mém hradě,“ pravila Kazi, „dbáme na zdravou výživu.  V podstatě se držím vegánské stravy, ale tobě jsem přece jen přikázala přichystat sýr a vejce. Potřebuješ bílkoviny, aby sis udržel svou svalovou hmotu a sílu. Hlavně ale se napij toho bylinkového čaje, který jsem pro tebe speciálně připravila, působí léčivě proti všem chorobám, občerstvuje a je mnohem, mnohem zdravější než medovina nebo víno. Určitě si ho oblíbíš a po alkoholických nápojích už ani nezatoužíš.

Díval jsem se vytřeštěnýma očima do talíře. Ano, milovala mě sestra samotné kněžny, byl jsem na nejlepší cestě přiženit se do knížecí rodiny. Tak jak jsem si to přál! Jenom mě teď napadlo, zda cena za to není příliš vysoká. Ale věděl, jsem, že už není cesty zpátky. Knížecí sestru nesmíte urazit. Zejména pokud chcete i nadále žít. A zejména pokud se tato vyzná v míchání nápojů zdravých ale i jedovatých. Chvíli jsem zhluboka dýchal, pak jsem se konečně zmohl na šťastný úsměv a s tím jsem se otočil k mé nové urozené milence.

„Samozřejmě, miláčku,“ řekl jsem. „Z lásky k tobě i čaj. Třeba i zdravé jídlo. Ale tu vepřovou, tu vepřovou si dát prostě musím.“

Zamračila se a po chvilce řekla: „O tom si ještě promluvíme. Ale teď jez zlatíčko. Ať jsi při síle. Doufám, že domů nespěcháš, postel je ještě teplá.“

Cítil jsem, jak mi po zádech teče pot. Jako když se proti mně řítil ten zatracený kanec. Přiženit se do knížecí rodiny, moji milí, to není procházka růžovým sadem.

               Tak aby bylo jasno, vládnout Čechům není žádné lízání medu. Zkuste to a za chvíli toho budete mít plné kecky. Taťka to taky dělat nechtěl, ale přemluvili ho. Když ctěný praotec Čech odešel na věčnost, aniž by zanechal potomka způsobilého převzít panování, a když naše starší poslal Čechův brácha Lech s nabídkou vlády někam, shodli se starší na tátovi Krokovi. Zřejmě proto, že byl takový dobrák a nikdo se ho nebál. Marně protestoval, že má dost starostí se svými třemi dcerami, na které se právě sápe puberta, nepomohlo to. Posadili ho nad Čechovým hrobem na kamenný stolec a dali mu na hlavu Čechovu čepici a jeho hůl a už mu nebylo pomoci. Táta prostě nikdy nedokázal říct dostatečně rezolutně „ne“. Což jsme samozřejmě my, jeho dcery, patřičně využívaly. Bohužel jeho dvořané taky.

               Táta byl vždycky spíš praktická povaha, nechal sepsat všechny vesnice a dvory, což mělo za následek, že se páni zemani těžko ulévali při placení daní. Nelíbilo se jim to, ale nakonec to skousli. Táta se zato postaral, aby se nám líp bydlelo a jako nový kníže našel na skále nad Vltavou krásný nový bejvák a nechal si ho tam za peníze daňových poplatníků postavit.  Pojmenovali ho Vyšehrad a fakt se tam bydlelo dobře. Tam jsme vyrostly, tedy my tři jeho holky. Kromě toho nám nechal postavit každé jeden hrádek, kdyby nám to doma lezlo na nervy, abychom se měly kam zdejchnout. Ten můj se logicky jmenoval Libušín. Já byla nejmladší a samozřejmě jsem byla tatínkův miláček. To nebylo až tak těžké. Když jste jednou blonďatý a modrooký andílek, stačí se zasmát nebo udělat smutný kukuč a položíte na lopatky jakéhokoliv tatínka nebo dědečka.

               Co musím otci započítat k dobru, že se nás nesnažil za každou cenu provdat, jako to dělají jiní náčelníci. Buď za nějakého kamaráda, aby byl ještě lepším kamarádem nebo – a to je horší – za nějakého nepřítele, aby se kamarádem stal.  Otec nás k ničemu nenutil. Samozřejmě že jsem měla spoustu nápadníků, jenže to byl samý macho, který se chtěl přiženit do knížecí rodiny. Většinu jsem zaplašila už konverzací – chlapi většinou od modrooké blondýny neočekávají, že by dala dohromady tři souvislé věty. Když zjistili, že jsem chytrá, chytili paniku a utekli. A pokud bylo úplně nejhůř, použila jsem své pověsti vědmy a prorokovala jsem neodbytnému nápadníkovi, že je mu souzeno brzy po svatbě zemřít. Když si přebrali, že jejich budoucí žena má dokonce reálnou možnost proroctví naplnit a že já jako vědma se nemůžu mýlit, zařadili zpátečku i ti poslední.

               Jenže pak táta onemocněl a přiblížil se jeho konec. Svolal nás k svému úmrtnímu loži, a protože neměl syna, hledal mezi námi následnici na trůn. Nejdřív oslovil nejstarší Kazi. A ta měla najednou řečí jako koza bobků. Že to momentálně nejde, že pracuje na nějakém farmakologickém projektu, na kterém by mohla pohádkově zbohatnout a musí se tomu věnovat naplno. Vládnout jako vedlejšák by smrdělo střetem zájmů, což by mohlo dělat problémy, až bude hledat zahraniční investory a tak že radši ne.

               Táta se obrátil na naši prostřední Tetu. Jenže ona nebyla nikdy tak úplně normální. Napřed tak úplně nechápala, co po ní táta vlastně chce a pak prý, že její království není z tohoto světa, že ona se oddala službě bohům a že se ona ze svého hradu Tetína, kde je prý nejkrásnější západ slunce a kde ona cítí magické síly, v žádném případě stěhovat nebude.

               Táta se obrátil se smutným pohledem na mně a povídá: „A co ty, Libuš?“

               A než jsem se stačila začít bránit, zavřel oči na věčnost. A tak to přischlo mně. To jste měli vidět ty škodolibé pohledy mých sester. Pokud máte takové příbuzné, nepotřebujete už žádné nepřátele – a těch budete mít jakožto český kníže víc než dost, i kdybyste byl chlap. Ženská to má samozřejmě ještě mnohem těžší, všichni ti machové, co si říkali urození nebo družiníci, už dávno zapomněli, že kdysi i u nás Čechů vládl matriarchát. Snažila jsem se jim to vysvětlit a taky sdělit, že když ještě vládly ženské, byl mír a nevedly se žádné války. Starší odpověděli, že to bylo v době, kdy byl životní prostor tak velký, že měl každý dost půdy a nebyl důvod o ni bojovat – a kromě toho se rozdílné kmeny prakticky v těch pralesech ani nepotkaly, aby mohly vykopávat válečnou sekyru. Jenže teď že je doba jiná, někde daleko na západě jsou Němci, na jihu Langobardi a na východě možná ještě Huni, pokud tedy už neodtáhli někam do pryč a proto je důležité, aby kníže vedl svůj kmen i v dobách válečných. Řekla jsem, jim, že na to budu mít lidi. Pokývali hlavou a dělali mi dál zle. Spoléhali se prostě na to, že ženská nevytáhne tak lehce zpod trůnu meč, aby jim, kverulantům, usekla hlavu. Ostatně i táta to dělal příliš zřídka a tak mu ta jeho šlechta zvlčila.

               Být náčelníkem – nebo knížetem, jak chcete – znamená starat se o to, aby lidi platili daně, což dělají vždycky dost neradi – a hlavně soudit jejich věčné spory. Je to v podstatě dost sedavé zaměstnání a musela jsem tedy dávat hodně pozor, aby se mi nerozjela postava. Víte, pokud chlapi hezké ženské ještě leccos odpustí, škaredé neodpustí nic.

               Řešila jsem to pravidelnými vyjížďkami na Todorovi, to byl můj bělouš. Dvě hodinky v sedle vám udrží dobrou postavu. A díky těm vyjížďkám jsem poznala Přemka. To jsem jednou zabloudila a dorazila do vesnice Stadice – no vesnice, byla to díra s několika roubenkami, ale ten chlap mi hned padl do oka. Krásný, velký, svalnatý – no prostě sladký. Zrovna oral, a když držel ten pluh, vystupovaly mu svaly na pažích i na prsou tak krásně, až se mi zatajil dech. Jediná chybička na kráse byly jeho otřesné boty. On si je snad dělal sám z kůry nebo z lýčí, zřejmě v těch Stadicích neměli ani pořádného ševce. No dobrá, nikdo není dokonalý, rozhodla jsem se, že se na jeho nohy nebudu dívat. Oral dvěma voly – samozřejmě používat na takovou práci koně by byla marnotratnost – oba byli strakatí, jeden měl bílou hlavu, ten druhý zase hřbet a zadní nohy. Nemohla jsem z něho spustit oči, až si všiml on mně, zastavil své volky a přišel ke mně, aby se zeptal, co v té jeho díře chci. Zřejmě tam tak hezkou ženskou ještě nikdy neviděli. Přemek zřejmě vůbec nevěděl, kdo jsem. Zatím jsem znala jen takové, kteří mě chtěli za ženu, aby se přiženili do knížecí rodiny nebo teď, když jsem byla vládkyní, aby ode mě převzali žezlo. Kdepak láska, vypočítavci to byli, když horovali o tom, jak jsem krásná a moudrá (jako by moudrost nějaký chlap uměl ocenit, to přece berou spíš jako postižení). Když jsem ho oslovila, byl nesmělý, dokonce snad stydlivý, něco takového jsem na Vyšehradě nikdy nezažila. Řekla jsem mu, že mám žízeň a on mi donesl džbán mléka. Obvykle mléko nepiji, ale byla jsem z něho a jeho nesmělého uhýbavého pohledu tak na větvi, že jsem vypila ten džbán celý. A dostala jsem z toho takové bolení břicha, že jsem to sotva dovezla na Vyšehrad.

               Když jsem se ve Stadicích objevila podruhé, dal se se mnou už trošku do řeči, a když jsem přijela potřetí, konečně mu došlo, že to není náhoda. No co vám budu povídat, byla to láska na první pohled, tedy z mojí strany, z jeho, jestli dobře počítám, na třetí.

               Jenže když jsme pak po nocích přemítali o naší budoucnosti, bylo mi jasné, že to bude problém. Jak by se naši družiníci, co se považují za urozené a pak i rada starších, smířili s obyčejným sedlákem po mém boku. Bylo mi jasné, že je to úplné no-go. Samozřejmě že jsme si ty noci užívali i jinak než diskuzemi o naší budoucnosti. Přemek nebyl možná příliš něžný, ale silný a vytrvalý, mě se to tak líbilo. Jenže když musíte na druhý den vyřizovat politickou agendu, musíte si i trochu pospat. A mně na spánek zbývala vždy jen cesta ze Stadic na Vyšehrad – pospala jsem si v sedle a Todor šel jako hodinky, nikdy se nezmýlil, nesešel z cesty a nezrychlil ani nezpomalil, prostě se staral, aby se jeho paní aspoň trochu vyspala a neměla pak na druhý den nápadné kruhy pod očima. Což jsem ovšem měla stejně, přisuzovala jsem to oficiálně vládcovským starostem, které mi způsobují bezesné noci.

               Bylo mi jasné, že musím čekat, až se naskytne příležitost. A ta se opravdu naskytla. K soudu se dostavili dva sousedé, Chrudoš a Sťáhlav se jmenovali. Ten mladší, Štáhlav, si stěžoval, že mu soused pobral pole. Byl očividně z těch dvou slabší a chudší stranou, rozum radil dát za pravdu Chrudošovi. Ten s takovým rozsudkem taky počítal. Vzpomněla jsem si, že to byl jeden z těch, kterým se zvlášť těžko vysvětlovaly výhody matriarchátu. Řekla jsem si, že se taková příležitost hned tak nenaskytne, zvlášť když u sebe neměl zbraň a nehrozilo tedy, že by se mě pokusil zabít. A tak jsem mu přikázala, aby pole, která Šťáhlavovi právem silnějšího sebral, zase vrátil.

               Napřed myslel, že špatně slyšel. Nechal si rozsudek zopakovat a já si užívala jeho vytřeštěné oči a otevřená ústa. Potom se udeřil čtyřikrát do hlavy a kyjem, který najednou odněkud vyhrabal, až mi ztuhla krev v žilách, třikrát do země. Poslintal si celé vousy, jak mu tekly sliny z té jeho rozšklebené huby. Jenže pak se z těch úst začala hrnout slova, jaké Vyšehrad ještě neslyšel. A ne právě lichotivá: „Ó křivda veliká a mužům všem nesnesitelná, že žena bídná nás má soudit. Copak nevíme, že žena má dlouhé vlasy ale krátký rozum? Ona umí lépe příst a jehlou šít než muže soudit! Jistě pravím, že je lépe mužům zemřít, než takovou křivdu trpět. Jsme jiným národům na posměch, že správce svého pohlaví nemáme a sužují nás ženská práva.“

               Uznáte sami, že to ten mamlas přehnal. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych mu mohla nechat tu jeho hlavu srazit. Ale tím bych jen všechno pokazila. Jen ať si slintá, pomyslela jsem si, na vyúčtování bude dost času, až tu bude Přemek, tedy Přemysl. Jenže jak ho sem, pokud možno nenápadně, dostat? Není třeba křičet, Libuško, povídám si, pomstu si vychutnáme zastudena.

               „Máš pravdu,“ řekla jsem a on se poslintal úžasem ještě víc. „Jsem žena a jako žena se chovám. Asi vám chybí, že vás nemrskám železnou metlou až k smrti. Chybí vám strach a z toho pramení vaše pohrdání. Je zapotřebí, abyste dostali správce ukrutnějšího. Holubi si kdysi zvolili za královnu holubici a pak jí pohrdali. Zvolili si tedy jestřába, který je dodnes živ z jejich masa. Běžte domů a až nastane čas, dostanete nového pána, který mi bude manželem.“

               Rozcházeli se pomalu, asi jim docházelo, že něco pokašlali. Chrudošovi nadávali a klepali si na čelo, on jen vztekle rozhazoval rukama a trhal rameny. Začali chápat, že blažené časy Krokovy a Libušiny končí a že si za to můžou sami. Zřejmě se celou noc hádali, koho mi vnutí za manžela, aby přece jen bylo po jejich a mohli loupit a prát se dál.

               Zavolala jsem si na poradu Kazi a Tetu. Ono to dobře působí, když člověk nerozhoduje sám, ale pozve si na pomoc poradní sbor. A když jde o výběr manžela, není nad sestry. Bylo mi jasné, že rada starších bude naše rozhodnutí ignorovat, ale je přece jen těžší znepřátelit si tři knížecí dcery než jednu.

               Kazi nebyla moc prospěšná, samozřejmě, byla zamilovaná až po uši do svého nového manžela – o tom jindy. Teta se tvářila jako obvykle nepřítomně, už jsem si myslela, že ta celá porada bude pro kočku. Vysvětlila jsem jim, že potřebuji dostat nějak nenápadně Přemka na hrad a na knížecí stolec. Kazi mínila, že to zemané nestráví, že by z toho mohla být i válka nebo převrat. A tu najednou Teta, koukající z okna a tvářící se, jako by ani neposlouchala, povídá: „Vždyť jsi přece věštkyně.“

               „No jo“, povídám. „Hrála jsem si na ni, když jsem odplašovala nápadníky.“

               „A kdo to ví?“ povídá ona. „Pro prostý lid i pro ty nafoukané zemany máš dar věštění. Tak si toho ženicha vyvěšť.“

               „Ségro,“ povídám. „Ty jsi geniální.“

               „Já vím,“ odpověděla skromně. „Proto jsem taky ještě žádného chlapa nenašla.“

               Kazi najednou ožila a začala se vyptávat, jak jsme se s Přemkem seznámili, jaký je, jak vypadá a jaký je v posteli, no prostě najednou chtěla vědět všechno. Holky, hlavně sestry, před sebou tajnosti nemají, tak jsme proplkaly celou noc. A potom povídá Kazi: „Mám nápad.“

               „Sem s ním,“ řekla jsem, protože mi holky už hodně zlepšily náladu.

               „Ten tvůj kůň, jak on se jmenuje…?“

               „Todor,“ povídám.

               „Tak ten tvůj Todor určitě cestu do těch Stadic nebo jak se ta díra jmenuje, zná.“

               „Jistěže zná.“

               „Došel by tam, i kdybys na něm neseděla?“

               „Sice jsem na něm seděla, ale vždycky na zpáteční cestě jsem spala. Takže cestu zná a umí ji nazpaměť.“

               „Tak ho pro toho ženicha pošli,“ řekla Kazi a jedovatě se zasmála. „Tak jim vypálíš rybník. Bude to vypadat jako řízení boží. Ty jsi měla vidění a kůň dojde pro nového knížete. Ukažte mi někoho, kdo s před takovým řízením osudu neskloní. A Chrudoš se poslintá znova, tentokrát ovšem  ne vztekem, ale strachem. Pokud přímo nepustí do kalhot.“

               „Holky,“ povídám. „Měla jsem vám dost za zlé, že jste mě v téhle kaši nechaly, když táta zemřel. Ale dneska vám děkuju. Jste dobré sestřičky, jsem tak ráda, že vás mám.“

               „Dobrý dobrý,“ povídá Kazi. „Já na vládnutí stejně moc nejsem. Aspoň že mám pod kontrolou toho mého Bivoje. Doufám, že to se svým Přemyslem zvládneš stejně. Navenek ať si vládne, ale doma musí být pořádek.“

               „To jo,“ povídám. „Hlavně ty svoje hrozné škrpály si vyzuje ještě před dveřma. Kníže, nekníže, v těch hrozných botách mi po bytě běhat nebude.“

               Druhý den jsem nechala svolat chlapy před knížecí stolec. Samozřejmě že se celou noc radili, až se jim pařilo z hlavy, aby mi vnutili knížete podle svých představ.

               „Vážená kněžno a panovnice naše,“ začal mi předsedající rady starších mazat med kolem huby. „Dlouho a poctivě jsme se radili, abychom ti vybrali důstojného manžela…“

               „Ne vy,“ přerušila jsem ho, až zmlkl a zůstal stát s otevřenou hubou. „Ne vy a ne já. Bohové vybrali knížete, kterého budete uctívat.“

               „Bohové?“ zapochyboval.

               „Moje sestry potvrdí, že jsem měla v noci vidění. Teta, která se nade všechny v umění uctívání bohů a chápání jejich úmyslů vyzná, potvrdí, že to byl Svantovít, ale i Perun. A další. Všichni si dělají starost o vás a vaši budoucnost. A tak mi zjevili tato slova:

               Za horami na severu je nevelký potok Bílina a blízko něho vesnice jménem Stadice. Tam oře váš kníže se dvěma strakatými voly, jeden je bíle přepásaný a má bílou hlavu, druhý má bílé čelo a zadní nohy. Ten muž se jmenuje Přemysl, přiveďte ho, protože on a jeho rod vám bude panovat pět set osmdesát čtyři let.“

               To číslo jsem samozřejmě vypustla nazdařbůh, proroctví tak vypadalo prostě líp a z přítomných stejně nikdo nikdy nebude moci kontrolovat, zda jsem se spletla nebo řekla pravdu.

               Chrudoš se ještě nevzdával: „Jistěže nás tam zavedeš, paní, protože tu cestu určitě dobře znáš“

               Nedal si prostě pokoj.

               „Neznám a nikdy jsem tam nebyla,“ odpověděla jsem tak přesvědčivě, jak jsem jen dokázala.

               „Jak tam tedy najdeme cestu?“ ptal se předsedající rady starších.

               „Můj kůň vás tam zavede,“ řekla jsem. „Jestliže bohové našli cestu ke mně a zjevili mi svou vůli, pak dokážou přivést i mého koně ke správnému muži, kterého mi vybrali za manžela. Ten vás povede a před kterým mužem se pokloní a zařehtá, toho mi přiveďte, protože ten bude mým manželem.“

               Vrtěli se, šeptali si mezi sebou, samozřejmě tušili levárnu. Jenže jak mi to chtěli dokázat? Teta byla autorita ve věcech božských, o které nebylo radno pochybovat, a potvrdila má slova. Kazi na ně mohla v nejhorším případě vypustit svého Bivoje, ze kterého měli všichni strach.

               Nakonec tedy vybrali ze svého středu třicet chlapů, já jsem poplácala Todora po šíji a zašeptala mu do ucha „K Přemkovi“. On vyrazil a to poselstvo za ním.

               Když jsem se se sestrami vrátila do paláce, mohly jsme se umlátit smíchy. Hned jsme si nalily medoviny, i když mě po ní obvykle pálí žáha, ale tohle stálo za to. Vypálily jsme všem těm nafoukaným machům rybník a jak!

               Přemysla přivedli na druhý den. Naproti mu vyšli služebníci i dvořané, i ten poslintaný Chrudoš, protože cítil, že mu teče do bot a chtěl si nového vládce naklonit, aby nepřišel o hlavu, až si o to řeknu. Něco by manžel své nevěstě ve svatební den splnit měl, ne?

               A představte si, ty jeho škrpály nesli slavnostně v průvodu za ním. On si snad z těch svých nemožných bot udělal nějaký symbol nebo co. To jste měli vidět ty ksichty dvořanů, kteří ty smradlavé boty museli nést! Moc dobrý! Takže v těch botech po našem hradě běhat nebude, uložím je ke korunovačním symbolům. Ať si tam smrdí, mě tam vadit nebudou

               Svatba se konala ještě toho dne. Ještě aby mi Přemka někdo narychlo zabil! Posadili ho na knížecí stolec, korunovali a dlouho se mu jednotlivě klaněli a slibovali věrnost a poslušnost. Užívala jsem si to, všechno bylo tak, jak jsem chtěla.

               Tedy všechno…

 V noci, když jsme se pomilovali, povídá Přemek. „Že se toho nedožil táta. Ten vždycky věřil, že jednou jeho syn nebo vnuk usednou na knížecí stolec. Snil o tom dnem i nocí. Takže, když ses objevila u nás ve Stadicích, věděl, jsem, že tě přivedl osud, který on po celý život vzýval…“

Posadila jsem se na posteli. Takže on věděl??? A tvářil se, jako by nevěděl? Hrál nesmělého, nevědoucího a neškodného! A já mu to spolkla i s navijákem! Takhle je tedy mazaný? Takhle mě dostal? Hned bych mu jednu vrazila. Ale bijte knížete a ještě k tomu takového silného a svalnatého o svatební noci. Už nebylo cesty zpátky. Češi dostali svého knížete a já svého manžela. A nejen silného ale i mazaného. To bude hodně těžká mise ho ovládnout přimět k tomu, aby dělal to, co chci já. Ale s pomocí bohů a věšteb, trošky erotiky a chytrosti to snad půjde.

Musí to jít!!!

  Povídka            

Tak abych to hned na začátku uvedl na pravou míru, já byl vždycky proti. Povídám: „Je nám tady špatně? Moře, slunce, víno, pár bohatých měst, které jsme ještě nevyplundrovali a která jsou dokonce ochotná platit za to, že je nevyplundrujeme, tedy aspoň ne letos. Co nám tady chybí? Pěkně zůstaňme sedět na zadku a počkejme, jak se to vyvrbí. Třeba to dobře dopadne.“

               A na to šéf, že si myslí, že to nedopadne, a když, tak špatně.

               Dobrá, připouštím, že mohl mít pravdu. Ale to byl čistě jeho osobní problém. Když už se rozhodl někoho zabít, tak to měl být náčelník kmene méně početného než je náš a hlavně méně bojovného. Jenže on právě naopak poslal na věčnost náčelníka kmene většího a bojovnějšího, než je ten náš. Chybička se vloudila. Ale teď to máme všichni odskákat?

               „O.k.“ povídám. „Tak je prostě přepadneme v noci, když budou spát. Pár jich pobijeme, uděláme hluk, založíme pár ohníků a budou pádit, jak Šemík k Neumětelům (to já jsem měl kdysi takové vidění do budoucna a tohle vidění se mi moc líbilo.) A my budeme moci zůstat tady.“

               Na to zase starý, že se takový způsob boje nesluší. Že je to nečestné, že to jsou skoro řecké způsoby.

               Ha, povídám: Řekové se takovým způsobům učili od nás! Zákeřnost byla nám Slovanům odjakživa vlastní, to není žádný řecký vynález. Přepadávání ze zálohy, rabování zásobovacích kolon, pronikání do měst kanalizací, čí to byl patent? Náš! Řekové se to všechno učili od nás, do té doby je takové vedení války ani nenapadlo. Jenže jsem nic nezmohl. Zasedla rada starších a rozhodla, že odejdeme. A my mladí? Ptal se nás někdo? Žádná rada mladších není, a i kdyby byla, nebude mít ani poradní hlas. To mě dokáže vždycky vytočit, pořád je to stejné. Už nekonečně generací pořád to stejné! Staří rozhodují o nás mladých a náš názor nikoho nezajímá. Kdy se to konečně změní? Já se toho možná už nedožiju, ale jednou se to změnit musí! Jde přece o naší budoucnost, staří už žádnou nemají.

               A nejvíc mě dokáže rozhodit jejich argumentace. Prý to dělají pro nás, pro naši budoucnost! Že pro nás najdou zemi, kde nás nebude nikdo ohrožovat, kde budeme moci v míru vychovávat naše potomky. Prdlačky! Pustili do kalhot, a proto chtěli utéct, ještě než nepřítel chytne čichovou stopu. Při současné populační explozi a prcháním celých národů před těmi hroznými Huny nenajdete nikde kus země, kde by nikdo neseděl a netvářil se, že je jeho. A pokud ano, bude ta země stát za…. Víte za co.

Jenže náčelník se už očividně rozhodl. On má problém se svým přerostlým egem. Vzal si do hlavy, že nebude jen obyčejným náčelníkem, ale že se stane zakladatelem nového národa. Nechává si proto říkat praotec, no není to na hlavu? Oficiálně je náčelník, mezi námi mu říkáme, jak je to zvykem „starý“ nebo „šéf“, rada starších mu maže med kolem huby, když ho nazývá dokonce knížetem, to by mu mělo stačit. Ale on ne, on chce být praotec. Snad se ten nový národ dokonce má jmenovat po něm! No to mě podrž! To by se potom museli členové toho národa jmenovat Čechové nebo Češi nebo já nevím jak, každopádně se náš starý se jmenuje Čech. Ta druhá varianta, tedy Češi by se mi líbila o něco víc – když by to už muselo být – ale jak znám radu starších, rozhodnou se pro tu první formu. Není to sice úplně špatné, je to krátké, dobře se to vyslovuje, ale nemohlo by to jméno být trošku hrdinnější? Aby z toho národa už podle jména šel strach. Například Vandalové, to je jméno! Ani Frankové nejsou špatní. Ale Čechové? Češi? Bude se nás vůbec někdo bát? No jo, možná se s tím budeme muset smířit. Jednou bude o sobě starý rozhlašovat, že musel Balkán opustit, protože bojoval statečně proti Byzantincům. Když opomenu, že jsme se pod jeho vedením podíleli na vypálení předměstí města Salony, tak se o žádném statečném odporu nedá mluvit. Ale vezměte na to jed, že okolo sebe takovou pověst vytvoří. To on umí a lidi mu to žerou. V PR on je mistr. No prostě, praotec nemůže být obyčejný vrah a ještě k tomu v opilosti.

               Já si totiž myslím, že on ten nápad se zakládáním nového národa stejně nemá ze své hlavy. Pamatuju si, jak se u nás ocmrdával ten řecký misionář. Pořád něco o jednom bohu a o pekle zatracení pro ty, kdo ho neuznají. No, jednou ho potom našli s proříznutým hrdlem a byl na baráku klid. Jenže on se tehdy sčuchl právě s praotcem a vím, že mu vykládal o nějakém jiném praotci, který prý vodil své lidi čtyřicet let po poušti, až se z nich stal nový národ a on se tak stal otcem, nebo chcete-li praotcem zakladatelem. Nevím sice, co je poušť, ale i kdyby tam bylo krásně, čtyřicet let se nikde tahat nehodlám.

               „Praotče,“ povídám mu, protože po takovém oslovení je větší šance u něho něčeho dosáhnout. „My přece nejsme žádní nomádi. Germáni jsou nomádi a mají na to i tělesnou konstrukci. Podívej se na ty jejich Brunhildy, Kremhildy a Helmtrúdy. To jsou ženské jako dub. Sice žádná prsa a žádný pořádný sexy zadek, ale zato dokážou hodit vykolejený vůz zpátky do stopy nebo porazit krávu. Ale naše slovanská děvčata jsou křehká, dobře stavěná, měkoučká, chceš tohle ohrozit? Podívej se na ten jejich sex appeal, chceš to zničit? Kvůli nim přece válčíme už po celá staletí tak, abychom přežili a mohli se vrátit k rodinnému krbu, zatímco Germáni se nemůžou dočkat, až jim někdo rozbije hlavu a oni se dostanou do té své Walhaly. My nejsme na daleké putování stavění a naše holky už vůbec ne.“

               Víte co mi na tuhle skvělou argumentaci řekl? Že prý stejně žádné vozy nebudeme mít. Jako bych mluvil do skály. Doufal jsem aspoň, že ho dokáže přemluvit jeho brácha Lech, ten je trošku rozumnější než náš stařík a ten na něho někdy i dá. Tentokrát ne. A tak Lech povídá, že půjde s námi. Povídám si chválabohu, aspoň nás bude víc. Ale už jsem raději neremcal. Ještě by mi mohl někdo při návratu z hospody nebo dokonce v noci v posteli vrazit nůž mezi žebra. Od té doby, co pěstujeme kontakty s Byzantinci, se mravy hrozně spustily. U Řeků patří takové noční vraždění k politickému folklóru a některým našim se to docela zalíbilo. Tak jsem si řekl, že bude lepší držet hubu. Když máte náčelníkem popudlivého staříka, není dobré hrát opozici.

               Sbalili jsme se a vyrazili. Na jihu bylo obsazeno, na východě taky, na západě moře a my žádní mořeplavci, žádné lodě. Takže jsme logicky museli putovat na sever. Proč tam bylo volno? To si lehce domyslíte. Protože tam nikdo putovat nechtěl!!! Všichni, kdo na to mají, se tlačí na jih, jen my holt na sever! Jízda v protisměru! Aspoň nás všichni považovali za blázny a šli nám z cesty. Cesta nebyla nic moc. Jediné, co můžu starému přičíst k dobru, že to nevzal přes Alpy. Do těch průsmyků někde blízko u nebe by se mi tedy určitě nechtělo. Ale nemyslím si, že se těm horám vyhnul s ohledem na nás a naše děvčata. On by je prostě už nedal. Sedmdesátka na krku, to není žádná sranda, ale stejně mu to na jeho věk šlapalo docela dobře, všechna čest. Dokonce i děvčata si bral na noc do stanu a možná si s nimi ještě užíval mužských radovánek. Jak jste si už asi všimli, nemám o našem starém bůhvíjaké mínění, ale chlap – to on je! Protloukali jsme se nějakými kopečky, potom čekali, jak se přepravit přes Dunaj – to jsem mu mohl říct už dopředu, že to bude průser. Ale nakonec se to podařilo a mohli jsme se zamotat do hvozdů na sever od té řeky.

               Vy tomu možná dneska říkáte lesy. Tehdy to žádné lesy nebyly, to byly HVOZDY, rozumíte? A hvozdy, to je jiné slovo pro prales. A tímhle jsme se prosekávali. Není divu, že tu bylo skoro liduprázdno. Tedy  – skoro. Občas jsme narazili na mýtinku a na ní na nějakou vesničku podivných lidí. Kdyby jim člověk aspoň rozuměl! Ale křičeli nějakou hatmatilkou, které nerozumíš ani slovo, chovali se jako němí lidé, prostě Němci. Jediné, co pořád opakovali, bylo: „Bite, nicht téten“ nebo „tóten“, už si přesně nepamatuju. No, co chcete s takovým dělat? Tak jsem ho vzal sekyrkou přes hlavu a byl klid. Jejich ženské jsme vzali s sebou, mohly se hodit. Ženská, které nerozumíte, co štěbotá, není k zahození. Co to bylo za lidi, nevím, prý možná Langobardi. Tomu nevěřím. Ti totiž, jak vím, odtáhli za lepším, do Itálie.  A byli to pořádní chlapi, které vzít sekyrkou po hlavě nebylo až tak jednoduché. Takže to mohli být tak maximálně jejich parťáci, co byli slabí na nohy nebo se báli do Itálie vyrazit. Pořádný Germán by se určitě bránil víc.

               Jak se tak probíjíme tím nekonečným hvozdem, povídám starému: „Praotče, kam nás to čerti nesou?“

               A on na to: „Na čerty budeme věřit, až budeme křesťané. Teď jdeme cestou, kterou nám ukazují naši bohové.“

               Tak na tu partu bych se určitě nespoléhal! Svantovít, Radegast, Perun, Dažbog, Veles,  a tak dále. Věčně se to mezi sebou hádá a na sebe žárlí, obětuješ jednomu a nasereš tím druhého a pak jim máš důvěřovat! Skoro to mají ti Řekové se svým jedním bohem lepší, ale ten jim taky někdy dává pořádně zabrat. Jenže když náčelník jednou sleduje cestu, kterou mu ukázali bohové, jak ho chcete z takové cesty odvést? Hned by to byla svatokrádež a ještě by vás mohli těm rozčíleným bohům na usmíření obětovat. A já hořím nerad. Takže jsem sklapnul.

               Prosekávali jsme se těmi HVOZDY, občas jsme pro změnu zapadli do bažin, a měli jsme toho pomalu tak akorát dost. Starý vycítil, že v manšaftu klesá morálka a že musí něco dělat. Jako na zavolanou se objevil na obzoru takový malý připosraný kopeček. Žádná hora, ale zřejmě maximum, co byl náčelník schopen zdolat. A tak jsme vylezli nahoru a on měl vidění.

               Měl toho po tom výstupu plné kecky, takže si musel sednout na pařez, aby chytil dech. Jenže ho pak bohužel chytil. A najednou se rozkecal: „Milí přátelé a tovaryši, kteří jste se mnou putovali a snášeli četné útrapy na cestách, v hustých lesích i v bezcestných pustinách, zastavte se, obětujme příjemnou a vzácnou oběť svým bohům, s jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, osudem vám předurčené. Neboť toto je ta země, o které jsem vám často vyprávěl a slíbil dovésti vás do ní, země vám zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající. Podnebím k obývání je velmi příhodná, hojná vodami nad obyčej rybnými. Tady se vám nebude ničeho nedostávati a nepřátelé nebudou vám moci škoditi.“

               Řečnit teda uměl, všechna čest. Takový ti dokáže popsat něco, co nevidíš, tak dokonale, že se z toho neexistujícího obrazu dokonce i raduješ. Koukal jsem z toho kopce a co jsem viděl? HVOZDY! Dobrá, zvěře a ptáků byla plná, už jsme si za pochodu užili medvědů víc než dost a ptáci nám žrali naše jídlo, že jsme si museli pořád dávat pozor, aby něco zbylo. Kde viděl to mléko, to nevím, těch několik kravek, co jsme sebrali oněm nepovedeným Langobardům, nebo prostě Němcům, nás z bídy nevytrhlo. Například med tu opravdu byl, o tom se mohl starý zmínit, hned jsem si poškrábal pozadí, kam mě posledně dopíchaly včely, ale STRDÍ??? Co je to proboha STRDÍ? Rada starších měla zřejmě stejný problém. Stařešinové řešili, čím to ta zaslíbená země vlastně oplývá a než přišli na to, že nevědí, co to znamená, prošla lhůta k vznášení námitek a bylo rozhodnuto, že tu zůstaneme.

               A náčelník, jak byl v ráži, pokračoval: „Krajina je to přeutěšená a velmi úrodná. Jakým jménem by se tato naše nová vlast měla jmenovat?“

               Prostě velký manipulátor!  Ani ho nemůžete kopnout do prdele, protože na něj všichni zírají, jako na svatý obrázek a samozřejmě je narychlo nemůže nic pořádného napadnout. A tak to dopadlo, jak to dopadnout muselo.

               „Kníže a pane náš,“ volali starší a bohužel i někteří mladší. „Tvým jménem ať se jmenuje, protože ty jsi Čech, též ona ať Čechova země nadále sluje.“

               A bylo vymalováno. Náčelník, který byl teď už nesporným praotcem, dosáhl svého.

               Přitočil jsem se k Lechovi, který na to všechno nevěřícně zíral, a povídám mu: „Lechu, nemohl bys něco podniknout? Vždyť je to trapné až k pláči. Promluv s bráchou, třeba ještě dostane rozum.“

               „Já mu na to prdím,“ pravil Lech oduševněle. „Já beru svoje lidi a táhneme dál. Na sever – možná tam bude míň toho strdí. Ostatně, nevíš náhodou, co to je, to strdí…?

               Když se mi pak podíval do očí a zaregistroval můj zoufalý pohled, pokrčil rameny, svolal své lidi a začal sestupovat z kopce.

               A my začali zúrodňovat ty hvozdy dookola. Samozřejmě, že jsme napřed museli vysekat kus lesa pod kopcem a postavit dam dům pro starého. Praotec přece nemůže bydlet v lese pod stanem! Na jídlo jsme toho moc neměli, ještě tak žaludy nebo kyselá jablka, z kterých Germáni pálí kořalku a o pivu nebo vínu, které jsme kdysi kupovali od Řeků,  – no kupovali, řekněme půjčovali – jsme si mohli nechat zdát.

               Něco vám řeknu. Jednou to vezmu do ruky já nebo moji potomci. Můj syn se bude jmenovat stejně jako já, jeho syn po tátovi a jeho syn opět. Aby jednou, až to moje famílie tady vezme do ruky a udělá tu pořádek, se můj potomek jmenoval stejně jako já. Já měl kdysi vidění a v tom vidění seděl na kamenném stolci knížat můj kluk. Nebo prakluk, to je jedno. Sice se mi zdálo, že byl doma dost pod pantoflem, měl takovou přechytřelou ženskou, prý dokonce vědmu, ale národ ho poslouchal.  To stačí, domácí poměry se dají před prostým lidem utajit.

Takže si musíme počkat, až ta přechytřelá kněžna najde zalíbení v klukovi z mého rodu. Zatím tu budeme v klidu vyklučovat lesy a orat půdu, o které starý tvrdí, že je úrodná. A budeme čekat na naši příležitost. Ta přijde. Bohové nebo Bůh, to je jedno, přejí odvážným. A trpělivým. Jednou se moje rodina dočká a převezme v tomhle novém národě komando. Potom to budu já, kdo se může nazývat praotcem. A moji kluci, jedno, v které generaci, tu udělají pořádek a potom dobudou i země na jihu až k moři, které jsme museli opustit a naučí všechny mluvit česky (sakra, už používám praotcovu terminologii, ale když ono je to tak chytlavé!) A kdyby se to nepodařilo, budou tam na jih, k tomu moři, jezdit moji potomci aspoň na dovolenou.

               Aha – pardon – myslím, že jsem se zapomněl představit. Mé jméno je Přemysl. Dobře si ho zapamatujte!