Modlím se za tuto zemi a obdivuji ji.

S úžasem sleduji hrdinný odpor Ukrajinců proti obrovské přesile ruských vojsk, které vpadly bezdůvodně do jejich země. Muži se hlásí dobrovolně, aby si mohli zastřílet na Rusy, i když vědí, že v naprosté většině nemají šanci a zřejmě zemřou.

Je to fascinující a nahání to strach. Přiznám se, že už několik nocí špatně spím, protože mě budí myšlenky na to, co se právě děje v Kyjevě. Obdivuji ukrajinské muže, ochotné zemřít za svou zemi. Ale současně se ptám, jak je to možné? Jak to, že se nenaplnil afgánský scénář, ve který očividně Vladimír Putin a jeho okolí věřili. Totiž, že ukrajinská armáda složí bez odporu zbraně, případně převážně rusky hovořící jednotky přejdou na ruskou stranu. Tyto představy se nenaplnily, Putinovy výzvy, aby ukrajinská armáda svrhla demokraticky zvoleného prezidenta a vládu a převzala moc, ukrajinské vojenské velení ignorovalo. Ukrajinci bojují a umírají a způsobují politickému velení v Kremlu bolení hlavy a záchvaty zuřivosti. Prezentovaná představa ukrajinského ubohého lidu, utiskovaného nacistickými bojůvkami hlásícími se k odkazu Bandery a čekajícího na ruské osvoboditele, se dá stále hůř obhajovat i před vlastním zmanipulovaným lidem.

Ale kde se ta vůle k odporu u Ukrajinců vzala? Argumentovat historickou nenávistí mezi těmito dvěma národy je příliš plytké. Ano, Ukrajinci stalinský teror nezapomněli, ale ti současní ani nezažili. Nenávist nedělá z lidu národ. I tomu je třeba národní myšlenka. Psal jsem o tom i já v článku z března 2014 – tehdy Ukrajina svou identitu ještě jen hledala. Teď ji našla. Jak je to v tak krátké době možné?

V roce 2014, tedy před pouhými osmi lety, tu ještě nebyla. Ukrajina byla rozpolcenou zemí mezi evropským západem a asijským východem bez společné historie a pocitu sounáležitosti.

Vytvoření jednotného ukrajinského národa je totiž dílem Vladimíra Vladimiroviče Putina. Sice dílem nechtěným, je to jakýsi nežádoucí vedlejší efekt jeho politiky, ale je to tak. Za tím je hned několik faktorů:

1. Ještě v roce 2014 byla životní úroveň v Rusku vyšší než na Ukrajině. Lidé z Charkova jezdili za prací přes hranici do Ruska a vydělávali tam víc než doma. To byla samozřejmě motivace vzhlížet se k velkému bratrovi. Podobně to bylo v třicátých letech v krizí zmítaném Rakousku, kdy lidé jezdili za prací do Německa, kde dobře vydělávali a vraceli  se se zprávami o sice nedemokratickém, ale přece jen blahobytu. Jenže v posledních osmi letech se situace obrátila. Zatímco Ukrajina se pomalu ale přece jen začala pohybovat ve směru zlepšování životní úrovně, v Rusku nabral vývoj – i díky sankcím – opačný směr. Rusko jako pracovní místo ztratilo na své atraktivitě – a nenabízí nic, co by tuto ztrátu mohlo kompenzovat.
2. Obyvatelstvo separatistických republik Doneck a Luhansk si slibovalo od odštěpení od Ukrajiny zlepšení své životní úrovně. To se nenaplnilo. Místo toho se k moci dostali warlordi, dobrodruzi se samopaly okolo krku čečenského typu, o nějaké demokracii tam není ani vidu ani slechu. Obyvatelé těchto samozvaných „republik“ si tedy nepolepšili v žádném ohledu. Tedy nevytvořili žádný atraktivní model, který by obyvatelstvo zbytku Ukrajiny chtělo následovat.
3. Ruské oslavování minulosti a jeho imperiální síly, především pak oživení Stalinova kultu možná dokázalo zvednout sebevědomí Rusů potýkajících se stále se špatnou životní úrovní a s denními problémy, jak přežít, na Ukrajině ale oslavování Stalina zapůsobilo přesně opačně. Až teď se naplno prosadila vzpomínka na vyvražďování Ukrajinců, hladomor zimy 1932–1933 a ruské sociální inženýrství s vysídlením Tatarů z Krymu do oblasti Kazaně a s osídlováním Rusů na pobřeží Černého moře. Čím víc Rusové Stalina zdvihali na piedestal, tím víc se od nich Ukrajinci odvraceli.
4. Putin dovedl potlačování politické opozice k dokonalosti. Nejen zákazem nezávislých médií a vyhnáním zahraničních neziskových organizací. Ale pokus o vraždu Alexeje Navalného a jeho následné odsouzení – v podstatě k doživotnímu trestu šlo přes jakoukoliv čáru akceptovatelnosti. Rusové tím celému světu demonstrovali poslušnost své justice vůči politickému vedení, jejich režim se ale tím atraktivnějším nestal. Právě naopak, až teď začal budit pravou hrůzu. Samozřejmě že ruská justice má především budit strach u vlastního obyvatelstva, ale tento účinek překračuje logicky politické hranice. Tento vývoj brutálního potlačování opozice začal sice už v roce 2012, ale v roce 2014 ještě nebyl až tak zřejmý. Dnes ho už nevidí jenom slepý, že, soudružko Konečná? nebo někdo z Moskvy za svou slepou oddanost placený – to hovořím o vás, pane Tomio Okamuro.
5. Nikdo nemá rád, když se o něm nestoudně lže. A Ukrajinci mohli s úžasem sledovat stále agresivnější vylhanou argumentaci ruské propagandy. Že jsou nacisté, antisemité, že provádějí genocidu etnických Rusů. Tohle vše cpala ruská propaganda do svých občanů a Ukrajinci se proti těmto lžím nemohli bránit. Mohli se jen naštvat, což udělali. A mohli si zvolit za prezidenta Žida – což udělali. Prostí Rusové se to ovšem neměli jak dozvědět.
6.  A konečně poslední kapkou bylo Bělorusko. Když Bělorusové hromadně povstali proti svému diktátorovi, když i běloruská státní televize odmítla sadistickému gangsterovi Lukašenkovi sloužit, když se zdálo, že jeho konec je otázkou hodin či nejvýše dní, přispěchali mu Rusové na pomoc. Posílili represivní aparát, dodali loajální redaktory a hlasatele do běloruské televize. Putinovi se totiž líbí myšlenka satelitních států, kde vládnou lidem nenávidění diktátoři jen z jeho milosti a musí ho na slovo poslouchat, protože ví, že jinak skončí na nejbližší lucerně se smyčkou na krku. Jenže Ukrajinci mohli z nejbližší blízkosti sledovat svou možnou budoucnost. Tedy, co je čeká, pokud se skutečně stanou na Rusku závislým státem. Model Bělorusko se sice líbí Putinovi a Lukašenkovi, možná i jejich Omonovcům, ale nikomu s normálních lidí. Navíc běloruský režim vraždil i na ukrajinském území – příkladem byl Vital Šyšov. Bylo to jasné poselství, co bude Ukrajince čekat, až je Rusové ovládnou nebo pokud se před nimi skloní. Putin si ostatně už takového diktátora, který by vládl z jeho milosti, určitě vybral. Má na výběr řadu oportunistů a oligarchů, kteří by byli ochotni sloužit. Jednou takovou alternativou je například Viktor Medvedčuk. Rus narozený na Sibiři v Krasnojarské oblasti, zbohatl ale na Ukrajině a zde představuje i proruskou pátou kolonu – momentálně je v domácím vězení a určitě by neváhal pod ochranou Kremlu převzít moc a zavést lukašenkovský režim. Tato představa zřejmě stačí k tomu, aby se Ukrajinci chopili zbraní.

Držím Ukrajincům zoufale palce a modlím se denně, aby vydrželi. Modlím se za to, aby Němci konečně přestali s nesmyslnou ochranou putinovského režimu. Ukrajinský velvyslanec v Německu se přiznal, že plakal, když prosil německé ministry o podporu a oni mu odpověděli: „Máte před sebou několik hodin existence, nevyplatí se vám pomáhat.“ Tato skrytá tolerance ruské agrese zůstane doživotní hanbou pro vládu Olafa Scholze. To že teď posílá na Ukrajinu pancerfausty z osmdesátých let, které jsou proti současným ruským tankům naprosto neúčinné, je jen umývání rukou, které by mu mohl závidět i Pilát Pontský. Ale i Angela Merklová měla po celá léta pro ruského diktátora těžko vysvětlitelnou slabost. A modlím se za to, aby Putin, kterému v případě porážky hrozí skutečně fyzický konec, nesáhl ve své nepříčetné zuřivosti k zbraním hromadného ničení, jako jsou vakuové či atomové bomby. Statut válečného zločince už má, nemá tedy co ztratit, i když bude vraždit desetitisíce civilistů. V Rusku se to stejně nikdo nedozví.

Mimochodem, obdivuji hrdinství Rusů, kteří vyšli do ulic protestovat proti válce, i když věděli, že budou zatčeni, zbiti, mučeni, či posláni do vězení. Smekám před nimi. Nevím, zda bych takovou odvahu měl. Ale možná, že nám nic jiného nezbude, až budou ruské tanky jezdit po Praze a po Vídni.

U Kyjeva se bojuje nejen za Prahu ale i za Vídeň a ať to Němci chtějí chápat nebo ne i za Berlín. Pokud to současná německá reprezentace nevidí, pak je slepá. V Rakousko odmítla odsoudit ruskou agresi jen strana FPÖ Herberta Kickla – placená stejně jako Tomio Okamura z Moskvy. Kickl se už možná těší na post rakouského Lukašenka a Tomio českého.

Ukrajinské hrdinství musí člověk obdivovat. Dimitrij Medveděv nabubřele prohlásil, že Rusko nepotřebuje žádné diplomatické styky s demokratickými zeměmi, že se na sebe můžeme dívat přes pušky. Tohle poselství už mohou nechápat jenom úplní zabedněnci nebo zrádci. Takže jedno poselství na konec: „Držte už konečně hubu, soudružko Konečná.“

Tento článek jsem psal v úterý 23.února. Nedokončil jsem ho, nebo přesněji nedokázal jsem ho už zkorigovat do publikovatelné formy, protože mě zlomila únava po úterní noční službě. Dnes je už všechno jinak. Mohl bych ten článek jednoduše smazat, mohl bych ho přepsat nebo ho doplnit současnými komentáři. Rozhodl jsem se pro třetí variantu, takže mi čtenář snad některé anachronismy odpustí. Smysl článku se tím nemění. Jen jsem doufal, že Vladimír Putin počká se svou invazí, o které jsem nepochyboval, o jeden den déle. Ale byl příliš netrpělivý.

               Ta konference, která ho měla zadržet, se konala přímo symbolicky v Mnichově. Těžko říct, zda to byl úmysl a zda mělo místo konání připomenout zúčastněným onu hanebnou smlouvu z 30. září 1938, kterou bylo do rukou nacistického Německa a jeho šíleného vůdce vydáno Československo. Mělo-li to být memento, které mělo zabránit podobné smlouvě, pak mělo toto shromáždění hned několik odlišností.

               Za prvé se mohli dostavit představitelé Ukrajiny, tedy ohrožené země – a taky se dostavili, včetně prezidenta Zelenského, kterého před touto cestou dokonce varovali se zdůvodněním,  že by Rusko mohlo využít jeho nepřítomnosti k vpádu do země. Českoslovenští představitelé tehdy nebyli k jednání vůbec přizváni.

               Za druhé se nedostavili zástupci agresora, tedy Ruské federace, zatímco Hitler byl v Mnichově dokonce organizátorem konference.

               Za třetí nic se nepodepsalo, protože ani nebylo s kým. Na rozdíl od Mnichova vyslovili účastníci konference plnou solidaritu a podporu Ukrajině – a tím dali najevo, že to je tak zhruba všechno, co pro ni mohou udělat. Zbytkovému Československu tehdy všechny čtyři mocnosti Německo, Itálie, Francie a Velká Británie slíbily samostatnost a neporušitelnost nových hranic. Hitler to vyřešil tím, že přinutil slovenský sněm 14.března 1939 vyhlásit samostatnost Slovenska – tím Československo přestalo existovat a cesta k okupaci zbytku země byla otevřená. Jak Francie, tak Velká Británie se s tímto argumentem spokojily. Hrozné je, že ve filmu „Mnichov“, který se objevil na Netflixu letos, je Chamberleinův appeasement na konci filmu dokonce oslavován jako moudré rozhodnutí, které umožnilo Francouzům a Britům se na válku lépe připravit a tím ji nakonec i vyhrát. Při tomhle nesmyslu mi vstaly vlasy na hlavě. Jako by nebylo pádu Paříže v roce 1940, jako by nebyl Dunkirk. S historií se zachází velmi volně, to se jaksi stalo díky romanopiscům hledajícím místo pravdy senzaci pravidlem.

               Ale zpět k Ukrajině a k Rusku. Kdysi před několika lety jsem poprvé nazval Putinovu politiku fašistickou. Tehdy to ještě nikdo neříkal, dnes už maluje kdekdo na mapu Ruska hákové kříže a podoba Putinových projevů s Hitlerovými je do očí bijící, že to vidí i ti, kdo chtěli být slepí. Ano, ruský expanzivní nacionalismus je fašismus. Jeho ideologickým otcem je spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn – ve své knize „Rusko v troskách“, kde oplakal rozpad Sovětského svazu a osud Rusů, kteří zůstali za hranicemi nové Ruské federace. Ta kniha je přímo inspirací pro rekonqistu, tedy znovudobytí někdejších svazových republik – a středoevropských satelitů – prostý Rus mezi těmito dvěma kategoriemi nikdy nerozlišoval. Československo byla pro něho stejná gubernie jako Tadžikistán. Toto znovudobytí ztracených území se stalo pro Vladimíra Putina obsedantní neurózou.

               Proč?

               To je jednoduché. Chce se udržet u moci, protože jak v někdejší Byzanci, tak i v Rusku nemají pensionovaní vládci dlouhou životnost. Za metody, jak upevňoval svou moc, by mohl skončit na šibenici jako Saddam Hussajn nebo minimálně v gulagu. Udržení prezidentského úřadu je pro něho tedy absolutní nutností. Současné země ale expandují následujícími způsoby: rozvojem ekonomiky, technologií a vývozem know how a kapitálu. Ve všech těchto čtyřech „moderních“ oblastech nemá Rusko šanci. Proto se upřelo na velmocenskou politiku devatenáctého století, která spočívala v dobývání nových území. Každý diktátor potřebuje válku a čím víc mu teče do bot, tím víc. V putinovském Rusku po 22 letech vlády cara Vladimíra Vladimiroviče nedošlo k žádnému zlepšení životní úrovně. Přes 40 procent vesnic nemá dodnes asfaltovanou příjezdovou cestu, polovina domácností nemá splachovací záchod. Ekonomika chřadne (i díky na Rusko uvaleným sankcím) lidé chudnou. Rusko je nejrychleji se vylidňující země na světě, ročně se jeho populace scvrkává o půl milionu osob. Je to dílem minimální porodnosti, nízkého průměrného věku obyvatelstva (včetně nezvládnuté koronavirové pandemie) a masového vystěhovalectví. Jak tedy Rusům předvést, že je politika velkého vládce úspěšná, jak je o tom přesvědčit?

               Jedině agresí, která ale musí být úspěšná. Putin se na svůj útok připravoval dlouho. Jeho dezinformační weby bombardují už dlouho evropské země svými vylhanými zprávami a konspiračními teoriemi. Putin financuje všechny extrémně pravicové strany v zemích Evropské Unie (mezi ně patří i SPD), protože tyto strany žádají prakticky bez výjimky vystoupení z Evropské Unie, tedy její rozbití. Za ruské peníze byli zvoleni určití politici, jak například český prezident Zeman, který věrně sloužil svému chlebodárci. (Až dnes dostal strach z obžalování z velezrady a náhle otočil o 180 stupňů) Podařilo se získat diktátora v rámci EU Orbána, který je neskrývaným spojencem Putina a pátou kolonou v rámci EU. A EU nemá mechanismy, jak se ho zbavit.  Gasprom, tedy ruská firma oficiálně privátní ale poslouchající na slovo kremelského vládce v jeho politických rozhodnutích, si minulého roku pronajal evropské zásobníky na plyn a pak je „zapomněl“ naplnit. Náhoda? Sotva.

               Doba nemůže být pro válečné dobrodružství ani příhodnější. Evropa se ještě nevzpamatovala z koronaviru a je rozhádaná, USA jsou slabé jako nikdy jindy, ať už je u moci fašista Trump – tedy možný spojenec, nebo chaotický slabý Biden. USA svou slabost ukázaly chaotickým stažením z Afghánistánu, není náhodou, že ruská agresivita začala růst hned poté.

Putin se připravil i doma. Budováním Stalinova kultu – kultu vítěze a dobyvatele světa, kterému se chce nový vládce vyrovnat, pokud ho ne i překonat a potlačením jakéhokoliv politického odporu či jakékoliv známky svobodného myšlení. Od roku 2012 se mu v posledních deseti letech podařilo zavést diktaturu, která si s Hitlerovou kontrolou společnosti nezadá. A k tomu je tu i kult „vůdce“. Prostý Rus si už život a budoucnost země bez velkého Vladimíra ani nedovede představit. Jako když zemřel Stalin a lidé, kteří přežili jeho krvavý režim skutečně upřímně plakali v obavách „Co teď s námi bude?“

               Ještě bylo třeba si pokrýt záda setkáním s čínským diktátorem a ujasnit problémy kolem Kazachstanu, k tomu posloužila olympiáda v Pekingu. Pro Putina to byla hořká pilulka. Si Ťin Pching mu nedal žádné prominentní místo, ale nechal ho sedět mezi ostatními diktátory, kteří poctili jeho olympijský paskvil svou návštěvou a zřejmě ho upozornil, že ruští vojáci musí z Kazachstánu ale okamžitě pryč – Kazachstán je Asie a že patřil kdysi Rusům čínského vládce nezajímá. Pokus rozšířit ruskou říši tímto směrem, který dostal díky nepokojům v této středoasijské zemi nečekanou šanci na úspěch, tedy narazil, zůstal pouze směr na západ. Ostatně Čína se dnes vyjádřila, že Rusko jako svrchovaná země má právo přijímat vlastní rozhodnutí. Čili invazi na Ukrajinu schválila. A posílá válečné lodě k Tchai-wanu.

               Co se týká Ukrajiny, je zajímavé sledovat vývoj Putinova myšlení – nebo spíš jeho projevů. V roce 2004, když slavnostně vyhlásil konec studené války, ještě nezpochybňoval ani právo na existenci nezávislé Ukrajiny, ani její hranice. To ho ještě svět uznával, jezdil na návštěvy k anglické královně a kamarádil se s Tonym Blairem. V roce 2014 po anexi Krymu na tiskové konferenci řekl, že Ukrajina má samozřejmě právo na nezávislou existenci, otázka je, na jakém území. Tehdy poprvé označil za ruské oblasti nejen Krym a východní Ukrajinu ale i oblast takzvaného „Nového Ruska“, rozprostírajícího se na pobřeží Černého moře přes Mariopol, Cherson a Oděsu až k Moldavským hranicím (kde se nachází nikým neuznaná podněsterská republika vyhlášená ruskými separatisty už roku 1990. V roce 2022 začal hovořit o jednotném ruském lidu v Rusku a na Ukrajině a při příkazu na vpád ruských vojsk do Luganska a Doněcka 22.února 2022 (Jára Cimrman by měl z toho data určitě radost) už právo Ukrajiny na samostatnou existenci jednoznačně zpochybnil.

               Jedinou otázkou zůstává, jak silné je ukrajinské odhodlání bránit svou samostatnost. Že jejich armáda nemá šanci v přímém boji obstát, v tom se shodují všichni odborníci. Zejména převaha ve vzduchu je zdrcující, proto 45 ukrajinským moderním stihačkám mohou Ruskové postavit něco přes tisíc. A kdo ovládá vzduch, ovládne i bojiště. Je tedy několik variant vývoje.

1. Že se Putin spokojí se současným územím „lidových republik“, nechá v nich proběhnout referendum o připojení k Rusku a dá pokoj. Tato varianta byla od začátkuk velmi nepravděpodobná, bylo jasné že se Putin se určitě s „vrabcem v hrsti“ neuspokojí. – dnes se to potvrdilo.
2. Obě „lidové republiky“ se kdysi vyhlásily na území celých správních oblastí Doněcké a Luhanské, ovládají ale jen jejich menší část s oběma hlavními městy. Putin tedy mohl požadovat, aby Ukrajina odstoupila celé území oněch oblastí. Pro Ukrajinu je to samozřejmě nepřijatelné, dojde k válce o tyto oblasti a Rusko je obsadí a zvětší tak oblasti, která se pak ve „svobodném lidovém hlasování“ rozhodne připojit se k Rusku. – ani na tuto šanci na zdůvodnění agrese psychopat v Moskvě nečekal.
3. Rusko mohlo využít ukrajinský odpor v obsazování těchto oblastí k velké válce, rozbití a obsazení celé Ukrajiny. Zda se pak uskuteční referendum o spojení s matičkou Rusí, nedokážu odhadnout, ale pro „Anšlus“ hlasovalo na patřičné kontroly Hitlerových úderek v Rakousku 1938 99,7 procent voličů. Otázka je, jakému odporu bude muset Rusko v případě obsazení Ukrajiny čelit. Nenávist Ukrajinců je po zkušenosti se Stalinovými represemi a hladomory velká a současnou Putinovou politikou dále roste. I tento model Putin nevyužil.
4. Je možný afgánský model, totiž že ukrajinská armáda nenajde odvahu k nerovnému boji a složí zbraně bez odporu. To by byl pro Putina obrovský triumf, nebylo by nic snadnějšího než pak dosadit v Kyjevě sobě věrné loutky a nahnat obyvatelstvo do ulic, aby vítalo „osvoboditele“ od Banderovských band.
5. Ukrajina může klást odpor, který ale bude zlomen a Rusko za cenu určitých ztrát zemi svého slovanského bratra obsadí a pokoří. Ukrajina se poddá, stejně jako v roce 1920 a smíří se se svým osudem.
6. Ukrajina sice válku prohraje, zůstane ale v odporu jako afgánští mudžahedínové a bude způsobovat Rusům další a další bolestivé lidské ztráty až tito budou nakonec nuceni zemi buď opustit nebo jí aspoň poskytnou určitou samosprávu. Ovládat dnes cizí zemi a přimět ji k tomu, aby přijala cizí chomout není zas až tak snadné.

Je ale nepochybné, že Putin od své agresivní politiky neupustí – nemá totiž tuto možnost. A ví, že proti němu stojí slabý soupeř. Sankce EU jsou směšné a Rusku neublíží a pokud, tak jen málo. Vycházejí z předpokladu, že když bohatí Rusové oligarchové přijdou díky Putinově politice o peníze a navíc budou přinuceni žít v Rusku, že Putina svrhnou. Evropští politici zase jednou posuzují Rusko podle sebe a nechápou, že tam jsou poměry zcela jiné. Především tam nerozhodují peníze o politice jako v EU, ale politika o penězích. Oligarchové budou držet hubu a krok, i kdyby přišli o všechno. Pokud nechtějí skončit v Gulagu nebo být otráveni novičokem, budou se tak muset chovat. Nemají prostředky, aby Putinovu diktaturu svrhli. Mimochodem se dají tyto sankce rychle obejít. Stačí si v Kyperském Limasolu koupit imobilii a dostat prostřednictvím toho kyperské a tím i EU občanství. Na občany EU se samozřejmě sankce vztahovat nemohou.

Na sankce, které by Rusku skutečně ublížily jako odpojení od platebního systému SWIFT „nemají Evropani koule“. (i když o tom dnes jak van der Leyen a dokonce i prezident Zeman mluvili.)  Protože by to ublížilo některým jejich bankám, u kterých Rusové splácení svůj státní dluh. Sankce musí být, ale nesmí bolet nás. Proto zůstanou jen na symbolické úrovni. Putin to ví, a proto na ně může kašlat. Bude nás bolet víc, až na nás budou padat bomby a po našich ulicích jezdit ruské tanky? A o velkohubě ohlášených sankcích přímo proti Putinovi se teď taktně mlčí. Vladimír by se mohl naštvat! To je jediné, co by ho opravdu rozzuřilo. Zda jeho Rusové dále zchudnou, zda Rubl ztratí jakoukoliv hodnotu, to jsou všechno věcí v Rusku nepodstatné. Tam se jásá na povel. Ostatně Rusové jsou už na případné strádání ideologicky připraveni. Dělají to rádi v rámci spásy zkaženého světa, kterému jen oni mohou přinést zpět nezkaženou výhradně heterosexuální kulturu. O této své úloze jsou přesvědčeni ve svém nitru, stejně jako o nespravedlivém nepřátelství celého světa. A na chudobu jsou zvyklí, nikdy nic jiného nepoznali a tluče se jim do hlavy, že jsou chudí jen díky tomu, že je vykořisťuje nepřátelský kapitalistický západ. Ale až ho dobudou…

Přiznám se, že sám nevidím východisko. Odpojit se od ruského plynu a ropy a najít alternativní zdroje, i kdyby měly být dražší by měl být první krok. Rusko sice může dodávat své suroviny do Číny, stane se tak ale čínským satelitem. Na východě vydírat nemůže. Britové už údajně snížili závislost na ruském plynu na tři procenta své spotřeby. Ekologický Green deal, jedno jak chybně naplánovaný, je očividně potřebnou cestou za energetickou nezávislostí. Dokud visíme na pupeční šňůře ruského plynu a ropy, můžeme sice křičet, vyvěšovat ukrajinské vlajky a uvalovat sankce na ruské oligarchy, ale to je asi tak všechno. A přihlížet, jak se na obzoru blíží velká válka.

Mimochodem, nedá se hodnotit současné jednání Tomia Okamury či organizátorů hnutí „Chcípl pes“ jako velezrada? Tolerování veřejného podporování nepřátelské země (která se svým nepřátelstvím netají, Česká republika je vedle USA na seznamu Rusku nepřátelských zemí) je něco, co nechápu. Proč už není nebo se aspoň nepřipravuje zákon na ochranu republiky? Nebo na to taky nemáme koule?

Co tedy chce Putin dosáhnout? Řekl to dost jasně. Demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. Čili dosazení vlády loajální Moskvě, poslušné jako Lukašenko v Bělorusku. Bělorusko Putina očividně inspirovalo. Instalovat vládce, kterého jeho vlastní obyvatelstvo nenávidí a nejraději by ho vidělo viset a který se tedy drží u moci jen z milosti velkého Vladimíra. A který vládne ve své gubernii jako krvavý diktátor, stejný jako jeho pán v Moskvě. Kdo se stane vládcem na Ukrajině ještě nevíme, Janukovič to nebude, toho Putin už odepsal. V Rakousku by to byl Herbert Kickl (členové a sympatizanti FPÖ odmítají ruskou agresi odsoudit), v Maďarsku má Viktor Orbán dobré šance (i když dnes zradil a podpořil protiruské sankce – za zradu bývá k mání Novičok) v Česku Tomio Okamura, na Slovensku si bude Vladimír moci vybrat mezi Kotlebou, Harabínem či Ficem. Putinovým nepřítelem nejsou jednotlivé země, ale demokracie jako taková. Protože ta je to jediné, co ho osobně ohrožuje. A v boji proti ní nepoleví.

Ukrajinou to všechno zdaleka nekončí. Je to teprve začátek. – Tuhle větu jsem napsal už včera.

V neděli 6.února jsem přijel z Moravy domů do Gössendorfu a zjistil jsem, že se pokazil satelit a že tedy nemám televizní příjem. První myšlenka byla, že tím pádem přijdu o olympiádu a druhá, že je mi to v podstatě jedno. Satelit mi opravili po dlouhém dohadování až toto pondělí, sledovanost olympiády v Pekingu se ale v naší domácnosti nezvýšila. A nejde jen o časový posun, který by mě nutil sledovat sportovní události v noci.

               Pořádat olympiádu v komunistické zemi, která celou událost zneužívá jen na propagaci svého zločinného režimu, je něco, při čem se mi obrací žaludek. A pan Pierre de Coubertin se zřejmě obrací v hrobě. Jeho myšlenku obnovení čestného sportovního zápolení jako náhradu za soupeření na válečných polích současný olympijský výbor zase jednou pochoval.

               Neučinil tak poprvé. Ano, nacistické Německo uspořádalo olympiádu v roce 1936 (jak zimní v Garmisch-Partenkirchenu, tak letní v Berlíně), ovšem Německo dostalo olympiádu přidělenu už v roce 1931, kdy zde existovala ještě demokratická Výmarská republika. Hitler se dostal k moci až v roce 1932. Ostatně Němci měli organizovat už olympiádu v roce 1916 (bylo to logické, po první olympiádě uspořádané symbolicky v Řecku se o organizaci podělily tehdejší velmoci – Francie v roce 1900, USA 1904, Velká Británie 1908 a v roce 1912 trošku překvapivě Švédsko, Němci jako tehdy nepopiratelná velmoc byli tedy na řadě). Olympiádu v roce 1916 zmařila válka, Němci byli jako agresoři vyloučeni z poválečných soutěží a v roce 1931 si olympijský výbor pohrával s myšlenkou, že by uspořádání olympijských her mohlo pomoci demokratickým německým stranám. Nepomohlo. Olympiáda 1936 se stala demonstrací nacistické ideologie. Pierre Coubertin se toho ještě dožil. Zemřel v roce 1937, v předsednictvu olympijského výboru byl ale jen do roku 1925. Olympijský výbor se v roce 1936 chválil, jak přiměl nacisty k dodržování lidských práv – pod jeho tlakem Hitler připustil dokonce start židovských sportovců. Ovšem protože tito nesměli měsíce před olympiádou trénovat, dopadla jejich účast neslavně a poskytla Hitlerovi jen munici pro jeho učení o podřadné rase. Trošku mu tuto teorii naboural atlet černé pleti Jesse Owens, který získal až čtyři zlaté medaile a ve skoku do dálky porazil německého šampiona – čistého árijce Luze Longa – a to přesto, že si tento byl před posledním skokem pro požehnání u samotného vůdce.

               Dobrá, stalo se, organizace byla Německu přiřčena v čase, když bylo ještě demokratické a volání po bojkotu olympiády, které zaznívalo od sportovců z mnoha zemí, olympijský výbor krotil argumenty, že není třeba Hitlera dráždit a že organizace olympiády pomůže posílení lidských práv v Německu. Jak to dopadlo, víme všichni. Co ví ale málokdo, že olympijský výbor byl tak nadšen organizací, že hned přislíbil Německu organizaci zimních olympijských her na rok 1940. (Alternativou bylo japonské Sapporo v době, kdy Japonci pořádali genocidu Číňanů). Nacistická rasová teorie tedy funkcionářům nevadila. A kdyby Hitler nerozpoutal světovou válku už v roce 1939, dočkal by se dalšího sportovního triumfu.

               V roce 1980 byla olympiáda organizována v Moskvě. Opět jednou v hlavním městě země s totalitním zločinným režimem. A k tomu napadl Sovětský svaz v roce 1979 Afghánistán – jeho nezbedná komunistická dítka se tam porvala a vraždila se bez moskevského požehnání. Tentokrát k bojkotu došlo, ovšem pokud olympiádu bojkotovaly západní demokratické státy, dostavili se na olympiádu sportovci těchto zemí pod vlajkami svých olympijských výborů – a byli komunistickými funkcionáři vřele vítáni jako bojovníci proti kapitalistické ideologii. Sověti samozřejmě nezapomněli olympijské hry nainscenovat jako obrovskou propagaci svého režimu. Nadopovaní sovětští a východoněmečtí sportovci vyhrávali jednu soutěž za druhou a dokazovali tak nadřazenost socialistického systému výchovy mládeže západnímu liberálnímu modelu. Že byli všichni jejich reprezentanti napíchání steroidy, o tom se nemluvilo a nemluví – jen tehdejší německé sportovkyně žalovaly Německo (po jeho sjednocení) za zdravotní škody, které jim tehdejší doping způsobil. Moskva nezapomněla „odpovědět“ na onen bojkot z roku 1980 a o čtyři roky později zakázala svým sportovcům účast na olympijských hrách v Los Angeles. A nejen svým, nýbrž i všem sportovcům socialistického tábora – zákaz ignoroval jen známý potížista Ceaucescu v Rumunsku a rumunští sportovci se stali čtvrtou nejúspěšnější výpravou v počtu získaných medailí. Pamatuji si na Helenu Fibingerovou, jak se slzami v očích vyprávěla, že se nemůže zúčastnit olympiády v Americe, protože USA nedokážou zajistit bezpečnost socialistických sportovců. Jiný důvod komunistům nenapadl – USA jak na potvoru zrovna nikde nevedly žádnou válku. Jarmilu Kratochvílovou tak připravilo rozhodnutí politbyra o jistou zlatou medaili. Že její světový rekord 1:53:28, který zaběhla 28 července 1983 v Mnichově, platí dodnes, vzbuzuje nemalé pochybnosti, ale to není tématem tohoto článku.

               Tvrzení, že politika nepatří do sportu, dostalo tvrdou ránu ostatně už v roce 1976, kdy olympiádu v Montrealu bojkotovala celá Afrika. Z poněkud podivného důvodu, že se ragbyová reprezentace Nového Zélandu utkala s reprezentací Jižní Afriky, kde byl tehdy ještě režim apartheidu (trval zde až do roku 1991) a Olympijský výbor nevyloučil Nový Zéland z účasti na hrách. Takže „normální“ olympijské hry se mohly konat zase až po dlouhých šestnácti letech až v roce 1988 v Soulu.

               Jenže pohoda netrvala dlouho. Mezinárodní olympijský výbor opět začal ukazovat, že mu nějaké porušování lidských práv nevadí. Jednak se s diktátorem vyjednává o uspořádání velké soutěže mnohem snadněji než s demokratickými vládami a jednak diktátor nekouká příliš na peníze – jde mu přece o jeho vlastní prezentaci – navenek i dovnitř své země. A je ochoten i přihrát nějaké ty úplatky do kapes hlasujících. Takové toky černých peněz se na rozdíl od demokratických zemí v diktaturách nevyšetřují. 2008 mohl tedy uspořádat letní olympijské hry čínský Peking, v roce 2014 ruské Soči (Zde se rozpočet díky korupci a lajdáctví vyšplhal z plánovaných 9 miliard dolarů na gigantických 40 miliard, ale kdo by už na to hleděl?) a letos zimní olympijské hry opět Peking. Je to k hořkému úsměvu, když si člověk poslechne argumentaci zdůvodnění přidělení olympijských her Pekingu 2008. Prý olympijská myšlenka podpoří dodržování lidských práv v komunistické Číně! Kde jsme to jen slyšeli? Nebylo to v roce 1936?

               A dopadlo to úplně stejně. Tak jako Hitler v roce 1936 tak i Číňané v roce 2008 vzali právo uspořádání olympijských her jako legitimizaci svého represivního systému a porušování lidských práv ještě znásobili. A PŘESTO Mezinárodní olympijský výbor neměl – stejně jako v roce 1936 – žádné zábrany, aby této zločinecké zemi přidělil organizování olympiády znova. I když o zločinnosti režimu nemohlo být pochyb. Opět hrály roli peníze. Vlastně se původně měly konat olympijské hry v Norsku, v zemi, která získává tradičně nejvíc zlatých medailí, je kolébkou zimních sportů a koneckonců zorganizovalo olympijské hry úspěšně – i když ne megalomansky – už v roce 1994 v Lillehammeru. Ale požadavky funkcionářů MOL na ubytování v pětihvězdičkových hotelech, a dokonce požadavek společného dinneru s norskou královskou rodinou byly na Nory trošku moc. Nehodlali se dohadovat s povýšenci, kteří místo aby sloužili vznešené myšlence, se chovají jako arabští šejkové. A tak nakonec MOL zbyly jen dvě alternativy, čínský Peking nebo kazašská Alma-ata – čili volba mezi morem a cholerou. Čína byla přece jen jistější jako organizátor i jako dodavatel úplatků – a tak vyhrála. Olympijská myšlenka byla zrazena a prodána tím nejnestoudnějším způsobem.

               A Čína neváhala a udělala z olympijských her paskvil podle svého scénáře. Od monumentálních sportovišť postavených v národním parku, kde nebyla ani vločka sněhu, které po olympiádě zřejmě nikdo nebude používat, přes nakupování amerických sportovců, aby získávali pro Čínu medaile, jako Eileen Gu. Přes propůjčování čínského občanství hokejistům a hokejistkám, kteří si ovšem poté museli změnit jméno, aby znělo čínsky až po neférové poškozování sportovců cizích zemí v disciplínách, kde mohl vyhrát Číňan – viz neexistující předčasný start kanadského rychlobruslaře Laurenta Debreuila v závodě na 500 metrů. Nebo skandalózní vítězství Číňanů v smíšené štafetě short track. Tady museli rozhodčí diskvalifikovat v semifinále hned dva týmy (USA a Rusko), aby Číňané vůbec postoupili do finále a tam zase diskvalifikovali vítězné Maďary. A zlato měla Čína! Čínští organizátoři šli dokonce tak daleko, že podsunovali soupeřům překážky pod brusle, aby jim přivodili pád. Ale šlo o první čínské zlato! Kolik konkurence Číňané eliminovali díky kovidovým PCR testům, které nikdo z mezinárodních rozhodčích nesměl kontrolovat, se už nikdo nedozví. Z olympiády udělali paskvil nejhoršího formátu. Zda jsou za daných okolností spokojeni s tím, že skončili v počtu medailí na třetím místě na Norskem a Německem, je těžké posoudit. Každopádně porazili o jednu zlatou medaili, a tedy o jedno místo USA a Rusko skončilo až na devátém místě se šesti zlatými (z nichž ovšem tři získal Alexandr Bolšunov.) a buďme rádi, že ruští hokejisté vůbec přijali stříbrné medaile a neutekli z ledu při soupeřově hymně jako v roce 2010 nebo 2015. Dá se čekat, že v Číně nastane státem organizovaný boom zimních sportů. Ve školách se budou vybírat talenty a v zahraničí nakupovat špičkoví trenéři. Za čtyři roky už chce být Čína první!

               Ne, sportovci za to všechno nemohou. Ester Ledecká si svou zlatou zasloužila stejně jako by si ji byla zasloužila Jarmila Kratochvílová v Los Angeles (dokonce možná o něco víc). Že naši hokejisté dopadli tak jak dopadli nemá s komunistickým čínským systémem co dělat. Když se na začátku euforicky vykřikovalo, že české hokejistky budou lepší než muži, nečekal nikdo, že se to naplní tak hořkým způsobem. Že se doping potvrdil zrovna u ruské sportovkyně asi nikoho nepřekvapilo – to je tradice, se kterou se nedá nic dělat. Samozřejmě, ani ta ubohá holka za nic nemůže, co jí míchali do jídla nebo do pití ani nevěděla a tu naivní lež, že si vzala omylem dědovy léky na srdce zřejmě taky nevymyslela ona. Je otázka, zda je ta lež tak hloupá z její naivity nebo naopak z arogance jejích trenérů v přesvědčení, že jsou všichni povinni věřit ruské lži, ať je jakkoliv hloupá (v tom ostatně je velkým učitelem sám Sergej Lavrov). Přímo ostudný systém dopingu v Soči, kde ho organizovala přímo KGB (pardon GRU) dává pozdravovat. A olympijský výbor nechal tu holku soutěžit s dodatkem, že pokud by získala medaili, nebude žádné slavnostní předávání cen – je to výsměch, arogance nebo jen hloupost? Vyberte si. Pierre de Coubertin by se zase jednou obrátil v hrobě. Možná že na hřbitově Bois- de Vaux v Lausanne zaznamenali zvýšenou seismickou aktivitu. Od současných funkcionářů MOL zůstala ale určitě i tato nepovšimnuta. Myšlenky velkého idealisty Pierra jsou jim totiž ukradené stejně jako diktátorům, používajícím Pierrovy myšlenky k vlastní prezentaci

               Ostatně, jak je diktátorům typu Vladimíra Putina a Si Ťin pchinga olympijská myšlenka vzdálená, demonstrovali celému světu hned v první den her, když si slibovali vzájemnou podporu v případě války o Ukrajinu nebo o Tchaj wan. A funkcionáři Mezinárodního olympijského výboru nečinně přihlíželi a tleskali. Koneckonců, když se Rusko a Gruzie pustily do sebe v první den olympiády v Pekingu v roce 2008 (připouštím že válku vyprovokovala Gruzie, která na olympijskou amnestii spoléhala) nikdo nikoho netrestal ani z olympiády nevyloučil. Je to opravdu náhoda, že Rusko anektovalo Krym v olympijském roce 2014 a teď útočí opět v olympijském roce na Ukrajinu? Nebo se jedná o cílenou provokaci, aby Rusové dokázali, že pro ně žádná pravidla – ani ta morální – neplatí?

               Vlastně mě vůbec nemrzí, že se mi satelit pokazil. Vlastně se pokazil v pravou chvíli. Chválabohu je ten čínský paskvil zvaný olympiáda dnešním dnem u konce.

„Demokracie není slučitelná se svobodou člověka“. Tuto zdánlivě paradoxní větu jsem si nevymyslel, je to motto Petra Thiela, jednoho z nejúspěšnějších amerických podnikatelů ze Silicon Valley – a poradce Donalda Trumpa. (Mimochodem nejnověji i zaměstnavatele bývalého rakouského kancléře Sebastiána Kurze)

Thiel ve svých knihách a přednáškách hlásá ideu, která nám nezní tak cize, protože ji před nedávnem prohlašoval i jistý český premiér: „Firmy existují lépe, než vlády, protože mají jen jednoho šéfa – tedy fungují jako diktatura.“

Jak to dopadlo v Česku, víme všichni – možná proto, že státy jsou mnohem komplexnější záležitostí než firma specializovaná na výrobu jednoho produktu. Podobných států vedených jedním člověkem, který nestrpí jiný názor, než svůj známe několik a s výjimkou jediného – Číny, se jim dobře nevede. Ať už je to Rusko, Bělorusko, Turecko nebo Venezuela. Jenže tyhle myšlenky jsou přesto masově přijímané – a představují pro světovou demokracii smrtelné nebezpečí.

Do politiky vstoupil v posledním desetiletí nový typ lidí – lidé z podnikatelského sektoru, kteří zatoužili po slávě a moci. Jejich pohnutky jsou rozdílné. Může to být jen snaha egomana, jako je například Donald Trump, stát se slavným a mocným (i když samozřejmě nezapomene upravit zákony o vybírání daní tak, aby z nich profitoval). Ale může to být jako v Česku, totiž snaha udělat si ze státu servisní firmu pro svůj soukromý byznys a dostat se snadněji k dotacím vylepšujícím kvartálovou bilanci vlastního podnikání.

Samozřejmě ideální představa je – geniální manažer, který se obklopuje schopnými poradci a řídí s jejich analýzami. Ve skutečnosti je to trochu jinak. Úspěšní podnikatelé nepatří většinou k nejinteligentnějším lidem – proto mají onu energii se prosadit. Nezdržují je totiž žádné zbytečné úvahy a pochyby. Jenže nesnesou kolem sebe lidi, kteří jsou chytřejší než oni sami. A tak se hlupák obklopuje ještě většími hlupáky – myslím, že jsme na poslední vládu ještě nezapomněli, ta byla přímo učebnicovým příkladem takového postupu.

Druhým důvodem, proč Thielova hypotéza nefunguje, je nekontrovatelná korupce, která k diktaturám neodmyslitelně patří. Vládnoucí vrstva totiž odstraní jakoukoliv kontrolu a nekontrolovaná moc prostě ke korupci neodolatelně svádí.

Nedokážu se ubránit údivu, když vidím, kolik lidí tyto myšlenky přijímá za své. V myšlenkovém světě podnikatele Thiela zažívají lidé svobodu jedině v diktatuře společnosti uspořádané jako firma. Jsou oproštěni od dilemat myšlení ale i od protestů a diverzních názorů, které zatěžují jejich mysl. Vše je jasně dáno, stačí se s tím ztotožnit a člověk nemá žádný problém. Člověk je v tomto industriálním fašismu roven stroji. Je dobrý, funguje spolehlivě podle naprogramování a pokud nefunguje podle potřeb firmy, buď je opraven nebo odstraněn. V diktatuře je člověk svobodný jen když se vzdá myšlení a své identity. Je to pohodlné a svůdné, ale fatální pro společnost. Pohodlnost je tedy fatální – nabízí prostor demagogům a populistům. Demokracie nenabízí na komplexní problémy jednoduchá řešení, demagogové ano.

Demokratické státy představují na mapě světa zanedbatelnou menšinu. Nezanedbatelné jsou jen díky své ekonomické a vojenské síle. A bez USA a jejich vojenské síly by se tyto režimy nebyly schopny bránit stále silnějším diktaturám. Celý demokratický svět tedy visí na dobré vůli Ameriky a ta se svým demokratickým principům začala nebezpečně vzdalovat.

Není určitě náhodou, že republikánskou stranu přebudovali k pravicově radikální „Tea party“ právě bratři Charles a David Kochovi, majitelé „Koch Industrie“, jednoho z největších podnikatelských subjektů ve Spojených státech. Republikánská strana musela reagovat na demografickou změnu amerického obyvatelstva se stále narůstajícím podílem černochů a hispánců. Jestliže tedy před několika desetiletím byly pro republikány agresivní fašistické skupinky jen okrajovým fenoménem, který sledovali s opovržením, dnes jsou to pro ně kmenoví voliči – ochotní případně sáhnout i k násilí či dokonce vyvolat občanskou válku. Nedisciplinovaný spolek demokratů nemá proti této falanze co nabídnout, to dokazuje už celý rok od zvolení Joa Bidena americkým prezidentem. Okamžik Trumpova znovuzvolení se nezadržitelně blíží. A s ním nebezpečí nástupu onoho industriálního fašismu bratrů Kochů a Petra Thiela ve Spojených státech. A pak sbohem!

Evropa se k demokracii propracovávala osm set let. A i tak není demokratický systém v tom podivném evropském spolku samozřejmostí. A navíc Evropa podléhá jakémusi sebezničujícímu procesu. Začala se bičovat za svou minulost, ačkoliv k tomu nemá žádný důvod. Je to něco, co Octavio Paz nazval „moralizující masochismus“. Stydíme se za ti, že je naše kultura vyspělá, a proto ne každému srozumitelná. Proto je v představách levicových radikálů kulturu třeba natolik zjednodušit, aby ji chápal každý. V roce 1987 napsal francouzský spisovatel Alain Finkelkraut knihu „Porážka myšlení“. Kritizoval v ní kulturní relativismus a chránil vysokou kulturu. Levičáci ho ihned obvinili z „elitářského myšlení“. Masová kultura musí být podle nich bráněna ve jménu rovnosti. Začíná to zjednodušováním jazyka, pokračuje pořady bavičů v televizi či seriály typu Most. Masám se vyšlo vstříc!

Hitler chtěl evropskou kulturu zničit, ta to teď dělá sama, jako by plánovala gigantické autodafé.

Demokracii jako by chyběla vůle se bránit. Jak útokům zvenku od ji obklopujících diktatur, tak i proti rozvratným vlivům ve svém nitru (těmito diktaturami nezřídka podporovanými).  Blahobyt snižuje aicky chuť bojovat. Blahobytné společnosti mají tendenci k samodestrukci. Z nedostatku existenčních problémů hledají problémy nepodstatné a dělají z nich existenční. A těch je pak příliš.

Má se Evropa vzdát své kultury ve jménu tolerance? Evropa se k demokracii probojovala až vlivem osvícenství, až po osvobození z nadvlády katolické církve. Má teď snad ustupovat ve jménu tolerance jiné diktátorské ideologii islámu? Islám osvícenství neprodělal a ani nemohl. Nemůže za to, ale je to tak. Zůstal nesnášenlivý a diktátorsky orientovaný. Jenže na druhé straně spektra společnosti se formují jiné radikální skupiny. Demokracie znamená ve své podstatě diskusi.  Současná polarizace ji prakticky znemožňuje. Místo diskuse se vyhrožuje šibenicemi a exekutiva ve jménu falešně chápané tolerance nečinně přihlíží.

Milan Kundera napsal, že „Být moderní znamená dospívat na zděděné cestě k novým objevům.“ Proč tuto cestu opouštět ve jménu multikulturní společnosti?

Přesto, že máme s demokracií staletou zkušenost ještě z doby Rakouska Uherska, spousta lidí její principy nechápe. A není to jen zničujícím působením komunismu. Totalita není, když musí všichni dodržovat určitá pravidla. Totalita je, když je určití vyvolení jedinci dodržovat nemusí. Co se odehrává v hlavách lidí, kteří nazývají totalitou očkovací program jen proto, že se bojí injekční jehly? J tam kromě strachu a sním spojené nenávisti ještě něco jiného?

Václav Havel řekl, že: „Problém demokracie je v tom, že toho, kdo ji bere vážně, nesmírně omezuje, zatímco tomu, do ji ignoruje, dovoluje skoro vše.“

Jenže naše demokracie jdou tak daleko, že pochlebují diktaturám ve jménu „tolerance“ – aby je neurazily. Zoufalým příkladem takové falešné tolerance je, když Australané zakážou návštěvníkům tenisového Grand Slamu v Melbourne nosit trička na podporu čínské tenistky. A ohánějí se směšnými argumenty, že politika do sportu nepatří. Co dělá Čína z olympiády jiného, než politickou demonstraci síly? A dělali Sověti v roce 1980, Rusové v Soči v roce 2014 nebo Němci v roce 1936 něco jiného?

Diktátoři nejsou zvyklí vyjednávat a každou ochotu jim vyjít vstříc považují za slabost a za pobídku ke stupňování požadavků. To bude vždycky stejné. Od Hitlera, přes Putina až k Si ťi-pchingovi. A diktátoři potřebují konflikt, nejlépe válečný, aby udrželi své obyvatelstvo pod kontrolou. Zejména, když se jim ekonomicky nedaří. A v takové době prohlásí bavorský předseda vlády Söder, v německé politice určitě žádná lehká váha – že Rusko není nepřítel a je třeba mu vyjít v jeho požadavcích vstříc. A to není kremelský sluha, jako Viktor Orbán nebo Miloš Zeman! Ale jde přece o Nord Stream II a tedy o kšeft. Demokracie se ráda prodává ve jménu ekonomické prosperity. Jak má pak Putin brát evropskou unii vážně? Pak přicházejí jeho ideologové s myšlenkou osvobození Evropy z cizího (rozuměj amerického) vlivu a její sjednocení do jednotného prostoru od Lisabonu až po Vladivostok. Samozřejmě s hlavním městem v Moskvě a s ruským politickým systémem. Důkazem evropské bezvýznamnosti, do které se EU sama vmanipulovala, je skutečnost, že Rusko jedná o Ukrajině s USA a Evropané nejsou k hovorům ani přizváni.

Demokracie se opírá v podstatě o tři pilíře:

1. Systém zastupitelské parlamentní demokracie se svobodnými volbami
2. Nezávislost justice
3. Svobodnou žurnalistiku

Že fungování takového systému není vytesáno do kamene vidíme u našich sousedů. V Maďarsku se prakticky podařilo zlikvidovat nezávislou žurnalistiku, v Polsku zase nezávislost justice (útok na nezávislou televizi zatím nevyšel – přece jen Američané zařvali příliš hlasitě, než aby to mohl Jaroslaw Kaczynski ignorovat).

               Jenže novou módou je, že si podnikatelé toužící po moci, sdělovací prostředky kupují. Začal s tím Silvio Berlusconi a skutečně byl díky svému mediálnímu impériu prvním italským premiérem, který přečkal v úřadě navzdory všem svým skandálům celé volební období. V Česku udělal totéž Andrej Babiš – a dokud svou Mafru má, není odepsán, ale může se kdykoliv vrátit jako vítěz. Zejména když si „nezávislá žurnalistika“ teď vzala jako terč novou vládu. Zřejmě aby dokázala, že nebyla proti Babišovi zaujatá, ovšem její plnou palbu do nové vlády chápou voliči tak, že se nic nezměnilo. A bohužel se nová mocenská struktura nemá kde bránit – na rozdíl od svého předchůdce „svoje“ placené novináře nemá.  Takže se vše dostává do šikmé optiky a hrozí nedobrým koncem.

               Ovšem největší nebezpečí nevychází z Agrofertu a Mafry, dokonce ani ne z Moskvy, ale z Washingtonu. Pokud padne demokracie tam, padne všude. A znovu si ji vybojovat bude těžké, ne-li nemožné. Když se Césarovi a Augustovi podařilo odstranit demokracii ve starém Římě, trvalo to dlouhých 1800 let, než si ji lidé znovu vybojovali. A to všechny diktatury v té době neměly k dispozici sledovací kamery, scany obličejů, internet a družice sledující každý pohyb mobilních telefonů – a nejen nich. Stačí přece se jen trochu znelíbit režimu a člověk dostane hodnocení DDD jako v Číně a nekoupí si ani jízdenku na autobus, nebo zmizí v gulagu jako v Rusku či se mu do mobilu nabourá systém Pegasus, jako polským soudcům a píše jejich jménem věci, na které by oni sami ani nepomysleli. Kriminalizovat nepohodlnou osobu? Pro diktaturu používající moderní technické vymoženosti je to naprostá hračka. Moderní diktatura dokáže zlikvidovat každého – a lid bude jásat. Jako kdysi, když komunisté popravovali Miladu Horákovou.