Chcete mít v prosinci nebo v lednu pocit jako v Chorvatsku v červenci? Pak vyrazte do Ománu, konkrétně destinace Salalah v hotelu Fanar. Češi zde tvoří určitě relativní většinu, s bratry Slováky pak většinu absolutní. Pokud by se k nim přidali i Poláci a Maďaři (což pro Slováky samozřejmě nepřipadá v úvahu) pak by dosáhli i na většinu ústavní. Jen několik zbloudilých Italů a Němců vytváří dojem, že je člověk skutečně v cizině.

               Samozřejmě pokud nezajdete na místní pláže. Dlouhé, široké, písečné, mírně se svažující, a hlavně s teplou mořskou vodou. Na přelomu let má voda Indického oceánu teplotu 25 stupňů a ke koupání tedy přímo láká. Z Čech i Slovenska tedy lítají charterové lety přímo do Salalahu, z Rakouska ještě ne. Proto jsme tam zastupovali Rakousko se ženou zřejmě sami dva. Jistý si samozřejmě nejsem, ale nikoho jiného jsme tam neobjevili. I když jsme se snažili.

               Pro Čechy a Poláky zde firma Amazi buduje letní domicil – tedy vlastně zimní, aby si Češi i Poláci i v zimě mohli užít sluníčka. Inzeruje tu vily jednopodlažní i dvojpodlažní s dvěma až čtyřmi ložnicemi, přímo u vody s vlastním přístavištěm, ceny začínají bratru za 4 700 000 korun. Reklama na tyto nemovitosti tu běží všude, pro Čechy zprostředkuje stavbu vily paní Gabriela Pražáková, pro Poláky Marcelina Murkiewicz. Na začátek stačí záloha 20 procent z ceny a poté se platí každé tři měsíce 7,5 procenta. Což považuji za docela přitažlivé a seriózní. My ale rádi jezdíme každý rok někam jinam, takže jsme svodům nepodlehli.

               Pozitivní bylo samozřejmě, tedy aspoň pro nás osobně, nechci mluvit za ostatní hosty, zejména ne za Maďary a Slováky, že jsme zde nepotkali ani jediného Rusa (když nepočítám Nadiju, pracující na recepci). Nevím, jak to mají s vízy, zda pro ně v Ománu platí jiná pravidla než v sousedních emirátech. Hlavním důvodem jejich nepřítomnosti ale může být omezený čas prodeje alkoholu. Do dvanácté hodiny se alkohol v hotelech nepodává, v pátek, kdy je velká modlitba v pravé poledne, pak až do druhé hodiny. Což platí i pro hotelové hosty, na které se povinnost páteční modlitby nevztahuje. Pro Rusa na dovolené tedy naprosto nepřijatelné omezení. Ománci jsou sice ibadité, sekta, která nemá s nesnášenlivým wahhábismem nic společného a jsou ochotni vykládat korán liberálněji. Proto prý nosí barevnější hábity (neviděli jsme, jen jsme o tom slyšeli) a co se týká alkoholu, korán ukládá věřícímu pouze, aby se k modlitbě nedostavil pod vlivem omamných látek. O absolutním zákazu alkoholu se prý ve svaté knize nepíše. Ovšem logisticky to přece jen může být problém: kdy si chcete při pěti povinných modlitbách v průběhu dne vypít, abyste v čase modlitby měli v krvi 0,0 promile?

               Omán má pověst nejpřátelštější a světu nejotevřenější arabské země. Můžu to potvrdit. Už na letišti při příletu s námi celník žertoval, taxikáři se celou dobu snažili udržovat konverzaci a kupodivu se docela vyznali v politické světové situaci. Omán je velká země, na ploše 309 500 km² žije ale jen necelých pět milionů obyvatel a z toho jsou jen tři miliony rodilých Ománců. Zbytek jsou cizinci, pracující všude, kam se podíváte, většinou pocházejí z Indie, Pákistánu, Egypta nebo i z Turecka. Celou dobu se usmívají a mají očividně dobrou náladu, žertují totiž i mezi sebou. Jsou prý podstatně lépe placeni než v Dubaji nebo v Emirátech a nejsou považováni za méněcenné. Tak jsem slyšel.

               Dějiny Ománu skutečně nejsou složité, vlastně začaly v roce 1970, když sultán Qabus ibn Said svrhl svého otce a začal vést zemi moderním směrem.

Ten převrat nebyl úplně mírumilovný, starý sultán Said ibn Talmur se nehodlal vzdát moci a střílel kolem sebe z pistole až se sám trefil do nohy. Čímž jeho odpor skončil a jeho syn mohl převzít správu země. Tomuto sultánovi jsou Ománci vděční za svůj blahobyt natolik, že i když už od roku 2020 vládne jeho bratranec Haitham ib Tariq, všude jsou na fotografiích sultáni oba. Příjem průměrného Ománce prý nepřesahuje 1100 euro, ale stát jim dává tolik sociálních dávek, že si nemusí stěžovat. A je to dostatečný důvod, aby svého sultána milovali (Omán je jedním ze dvou sultanátů na zeměkouli, ten druhý je Brunei na ostrově Borneo.)

               Dějiny země samozřejmě nezačaly až v roce 1970. Omán byl odjakživa vývozcem kadidla, které se odtud rozváželo do celého světa na lodích (dhaus) vyrobených z palmových kmenů svázaných dohromady kokosovými vlákny, které se k úžasu Evropanů skutečně udržely na hladině a hodily se i na dálkové cesty. (Používat kovové hřebíky se Ománci naučili až od Portugalců) Proto znali Ománci mořské cesty na východ i na západ, a protože s sebou vozili sudy datlí (datlová palma je v Ománu nejcennějším stromem a nazývají ji „stromem života“) netrpěli na rozdíl od evropských námořníků na skorbut a zuby jim zůstávaly i v pozdějších letech života. I lodivod Ahmed bin Majid, který dovedl Vascu da Gama do Indie, byl Ománec. Portugalci se Ománcům odvděčili za jejich pomoc tím, že jejich pobřeží ovládli a sto padesát let zde vládli. O tom svědčí dvě pevnosti při vjezdu do přístavu ve starém Muscatu. (Ten nový, který je hlavním městem země, má datum narození – jak jinak – 1970). Hormuzský průliv, který spojuje Perský záliv s Indickým oceánem měl totiž vždy strategický význam, dnes víc než kdysi, protože jim projíždí většina ropných tankerů vozících ropu ze Saúdské Arábie, Iráku a Kuvajtu.

               Území na hrotu poloostrova zasahujícího do Hormuzského průlivu je ománskou exklávou (jsou tam vlastně dvě, ale jedna z nich je tak prťavá, že sotva stojí za zmínku.) Místní obyvatelé se totiž v referendu v roce 1971, kterým se tvořily sjednocené arabské emiráty (Území dnešních sedmi spojených emirátů se v pozdním středověku nazývalo „Pirátské pobřeží“ jako celkem jasný důkaz, čím se zde lidé před objevem ropy živili) rozhodli, že se sjednotit nechtějí a zůstanou součástí Ománu. Sultán je hold sultán, nějaký emír mu v hodnosti nemůže konkurovat (je to něco jako král a kníže v naší terminologii) a nový sultán zřejmě budil v obyvatelích naděje, které se ukázaly jako oprávněné. Ta exkláva je skalnatá, hory zde padají přímo do moře a tvoří fjordy jako v Norsku, největším městem je zde al Hasab a území je dosažitelné z Ománu jedině letadlem nebo lodí, a to výhradně za pěkného počasí. Naštěstí je zde pěkné počasí skoro stále.

               Protože nad Muskatem v horách dosahujících až tří tisíc metrů budují Ománci horské chodníky i ferraty, je to lákadlo i pro ty horské turisty, kterým Alpy nestačí a Himaláje jsou moc daleko a vysoko.

               Na jihu okolo Salalahu jsou hory také, ale ty patří už k horám s vrcholy v blízkém Jemenu. Jemen je od Salalahu vzdálen jen 150 kilometrů a je důkazem, že vláda osvíceného sultána je přece jen lepší než komunistický experiment, z kterého se západní soused Ománu dodnes nevzpamatoval a zmítá se v občanské válce.  Z ní ovšem v Ománu nezpozorujete nic, snad jen početná kasárna ománské armády a občasný přelet vrtulníku. Jemenci tady nezlobí, mají svých starostí dost a za svého hlavního nepřítele vyhlásili židovský stát na severu. Ne že by to komunisti nezkusili i tady. V roce 1965 se pokusili právě v provincii Dhofar, jejímž centrem je Salalah s podporou jemenských komunistů o ozbrojené povstání, což mělo v této provincii za důsledek občanskou válku, která skončila až v roce 1976. Od tohoto roku už měl sultán kontrolu nad celým územím svého státu – a to je z mého pohledu moc dobře. Slunce svítí v Salalahu prakticky stále (to jediné není sultánova zásluha) – s výjimkou měsíců května až července. To je monzunové období, kdy se slunce zase neukáže a nepřetržitě tu prší. Což je další turistický hit této oblastí. Zatímco od září do dubna sem jezdí Evropané za sluncem, v květnu až červenci se sem jezdí ochladit Arabové ze Saúdské Arábie a dalších pouštních zemí, kde teploty v létě šplhají přes 45 stupňů, zatímco v Salalahu je v té době „jen“ třicet. Největší vedra zde jsou koncem dubna a začátkem května, taxikář nám tvrdil že měli vloni 41 stupňů ve stínu a byl jsem mu ochoten to dokonce uvěřit. Jestliže je ovšem Omán z drtivé většině poušť, v oněch letních měsících prý hory, které se nad touto jižní provincií tyčí do výšky 2100 metrů nad mořem, se prý zazelenají. Což je pro Araby zázrak a obraz ráje – ne nadarmo má každá arabská země ve své vlajce nějaký zelený pruh (včetně Ománu).

               Na horské vyhlídce ve výšce 1400 metrů, kam se dá jet autem a která je skutečně naprostým koncem světa, stojí z tohoto důvodu hotel – v provozu je ale právě jen po ony tři letní měsíce. Specializuje se na arabskou klientelu, která si chce užít toho zázraku, sedět v dešti a v mlze a čekat až se to aspoň trošku rozebere, aby se mohli podívat na zelená úbočí pod sebou. Čecha ani Slováka tady samozřejmě nenajdete. Ti mají mlhy dost doma.

               Voda je v pouštní zemi zázrakem. Když jsme vyrazili na výlet do oněch hor, museli jsme navštívit všechna místa, kde jí trochu bylo. Jako ve Vádí Darbat s potokem a s malým jezírkem s vodopádem výškou skoro pět metrů (průvodce nám prozradil, že máme štěstí, v lednu ten vodopád ještě funguje, někdy v únoru prý skončí, protože mu došla voda a čeká na ony květnové deště).

I to malé jezírko pod vodopádem dlouhé asi padesát a široké deset metrů je pro místní turistickou atrakcí, ke tu odpočinkový park a dá se dokonce půjčit za pět riálů i na hodinu loďka. Mimochodem, je úplně jedno, který výlet si v hotelu koupíte, ve Vádí Darbat skončíte pokaždé. Ten riál, tedy místní měna, je dědictví po Portugalcích, kteří zde kdysi dávno na začátku šestnáctého století zavedli své reály, než se okolo roku 1650 museli poroučet. Jeden riál představuje asi 80 korun a je to tedy hodně tvrdá měna – prý jedna ze dvou nominálně nejsilnějších na světě – zatím jsem nezjistil, která je ta druhá.

               Po Portugalcích zde zůstalo jen několik pobřežních pevností, později zde měli od roku 1798 rozhodující vliv Angličané, přesto se zde na cestách (nových s velmi dobrou kvalitou a spoustou kruhových objezdů) jezdí vpravo. Všechny nápisy v zemi jsou konsekventně dvojjazyčné, vedle arabského je zde vždy i text v angličtině. V Ománu samotném se po vyhnání Portugalců dostala k moci královská dynastie Said, která zde vládne dodnes. Zejména v devatenáctém století ománský sultanát expandoval, dobyl v roce 1730 ostrov Zanzibar i s přiléhajícím africkým pobřežím a do roku 1856 byl Zanzibar dokonce hlavním městem Ománské říše. Po jeho ztrátě začal katastrofální úpadek země, protože Ománci ztratili africké plantáže, příjmy z přístavních poplatků, a hlavně dominantní Evropané měli něco proti hlavnímu příjmu ománské státní kasy – obchodu s otroky. Otroctví ostatně zůstalo v Ománu legální až do roku 1970 – tedy opět až do nástupu reformního sultána Qubuse.

               Nedaleko onoho Wadi Darbat se nachází i další přírodní zajímavost, propast Tawi Attair, kterou vyhloubila monzunová voda do hloubky až 200 metrů. V lednu už voda ba dně nebyla nebo nebyla viditelná, i bufet na začátku turistického chodníku už byl mimo provoz.

               Na sever od Salalahu je i  Wadi Dawkah s plantážemi kadidlových stromů. Kadidlo bylo po staletí hlavním vývozním artiklem země a dostanete ho samozřejmě i v suvenýrových obchodech, dokonce i v hotelu – k tomu obchodu vás přivede nádherná vůně kadidla, které nechá prodavač jako lákadlo v malých množstvích hořet. Existuje i kadidlový olej s léčivými účinky doslova na všechno, ale hlavně na kožní choroby. Pokud to není pravda, prodavač vás o těchto účincích ale zcela určitě přesvědčí. V jakémkoliv jazyce.

               Muzeum kadidla „Al Baleed“ je v městě Salalahu. Dojet tam taxíkem není žádný problém – mimochodem cesty jsou v Ománu dobré, asfaltované a nové – samozřejmě se spoustou kruhových objezdů, semaforům zde příliš nedůvěřují. Hlavním problémem dopravy jsou ovšem velbloudi (viděl jsem pouze velbloudy jednohrbé čili dromedáry). Nejsou sice přímo ve městě, ale kdekoliv jinde je potkáte ve stádech po desítkách a nemají nejmenší problém pást se na kraji silnice ale i se po silnici jedno s kolika jízdními pruhy procházet. A velbloud má samozřejmě vždycky přednost. A ví to.

Salalah je zcela nové město, které vděčí za svůj rozvoj jen a výhradně turismu. Ještě v roce 1940 ho popsal anglický cestovatel Wilfred Thesiger jako hnízdo skládající se z několika jílových chatrčí. Přesto to byl i tehdy už významný obchodní opěrný bok, protože široko daleko nic jiného nebylo (snad až na město Mirbat na západ od Salalahu). Dnes má toto moderní město s letištěm 300 000 obyvatel. Logicky je tedy i mešita pro 3200 věřících z doby po roce 1970.

(Návštěva je i pro nevěřící možná, ale samozřejmě bez bot, v dlouhých kalhotách a ženy musí mít na hlavě šátek – pronájem šátků neexistuje) stejně jako sultánova rezidence (hlavní palác je samozřejmě v Muskatu, ale i sultán potřebuje někdy dovolenou a okolí Salalahu má prostě nejkrásnější pláže. Písčité, široké, s teplou vodou Indického oceánu, kde ani v lednu neklesá teplota pod 25 stupňů. Sultánův palác je možné samozřejmě fotografovat jen zvenku.

               V blízkém městečku Taqah je jedna milá malá pevnůstka, která je veřejnosti přístupná. Nechal si ji vybudovat v polovině devatenáctého století šejk Timman al Ma´ashani. Při návštěvě za tři riály vstupného je možné vidět tehdejší vybavení i s ložnicí s nebesy a poněkud už zašlými zrcadly. Do roku 1984 sloužila pevnůstka jako sídlo guvernéra provincie, než přesídlil do Salalahu. Dnes je tedy turistickou atrakcí.

I v Taqahu je velká mešita se zelenými kupolemi, jako ostatně všude. Když se vydáte do vnitrozemí, uvidíte každou chvíli minaret mešity a musíte si dát námahu, abyste objevili domy, pro které je ten svatostánek postaven. Tak trochu mi t v tomto bodě připomínalo Rakousko – i tam tvoří vesnici kostel, hřbitov a hospoda, domy jsou naprosto vedlejší a nepodstatnou záležitostí. V Ománu to tedy byla mešita bez hospody.

               A i jinak, popravdě, toho okolí Salalahu pro historika a člověka milující poznávání cizích zejí, příliš mnoho nenabízí. Dokonce ani pro šťourala mého typu. Tady jde skutečně o písečné pláže, dobré jídlo (spousty ryb a mořských produktů) a odpočinek.

               Zatímco jsme zde neobjevili žádného českého prominenta, ze Slovenska zde skutečně jezdí společenská smetánka. Na pláži jsme potkali Juraje Kukuru (a podal nám ruku, což ženu uvedlo do transu, protože stejně jako já si pamatuje na slovenské televizní inscenace například „Straty a nálezy“ od Jána Soloviča, které provázely pondělky našeho mládí a kde silná trojka mladých slovenských herců Milan Kňažko, Magda Vašáryová a Juraj Kukura předváděla své umění. Dnes už ovšem i na milém Jurajovi zanechal věk nepřehlédnutelné stopy, přesto chodil denně statečně plavat do moře až k bójkám – jako já.

               Prý zde byli i prezident slovenského kontrolního úřadu Andráši a ředitel slovenské SISky Pavol Gašpar. Ohledně něho jsme dostali od naší neteře instrukce, že ho máme utopit. Nepodařilo se, uměl plavat. Jinak ovšem byla dovolená v Ománu úspěšná – a hlavně odpočinková.

Mimochodem, Salalah bylo jediné místo, které jsem zatím navštívil, kde se dal sledovat jak východ tak i západ slunce nad mořem. A nebylo třeba ani až tak brzo vstávat. Východ slunce byl o tři čtvrtě na sedm a západ okolo šesté večer. Byl přece jen konec prosince.

               O příteli Vladimírovi jsem už psal. To bylo ještě v době, kdy jsem ho podezříval, že je mimozemšťan. Co jiného jsem si o něm mohl myslet, když po dvanáctihodinovém přechodu Tater ze severu na jih přes Mořské Oko a Rysy na Popradské pleso se šel převléct a hrát hokej, aby potom s kamarády do tří do noci slavil a zpíval a v šest ráno vstal a odjel do práce?

               Mezitím se Vladimír zcivilizoval, nebo dá-li se to tak říct – pozemštil. Nebo jsem si to aspoň myslel. Dokonce už objevil kouzlo lanovek, které turisty vyvezou do určité výšky, aby si ušetřili několik set výškových metrů. I túra s méně, než tisícem výškových metrů, je pro něj přece jen horská túra. A po túře si dá Demänovku a jde spát. Chová se tedy jako víceméně normální smrtelník. Díky tomu jsem podlehl falešnému pocitu bezpečí. Začal jsem Vladimíra považovat za neškodného, a to se mi mělo zase jednou vymstít.

               Měl jsem být varován, i když mluvil o krásné hřebenové túře, přičemž prý skoro až na ten hřeben vyjedeme lanovkou. To všechno znělo ještě krásně, ale měl jsem nastražit uši, když pronesl nenápadně, že ta túra trvá šest a půl hodiny. Ony ty časy, kdy jsme zdolávali vzdálenosti v o třetinu kratších časech, než byly uvedeny na ukazatelích a smáli se, že ty časy jdou pro důchodce, jsou už pryč. Stali jsme se totiž oněmi důchodci. A jestliže jsme v letech minulých ještě jakž takž ony limity dodržovali, v letech posledních už s tím mám – tedy minimálně já – dost velké problémy. Místo toho jsem chtěl očividně slyšet jen, že ta túra je nádherná. Člověk slyší prostě jen to, co slyšet chce.

               Ta túra je v Západních Tatrách. Češi znají povětšinou jen Tatry Vysoké, někteří si ještě dovedou představit, že existují i Tatry Nízké (proč jinak by se Tatry Vysoké jmenovaly Vysoké, že?) Ale ony existují i Tatry Západní, které jsou logicky na západ od těch Vysokých, zatímco Tatry, které se od nich nacházejí na východ, se kupodivu nejmenují Tatry východní, ale Belanské. Ale to jen na okraj. V Západních Tatrách jsem ještě nebyl, a tak mě to tam táhlo. Tedy byl jsem tam, ale nevěděl jsem o tom. Před několika lety jsme vystoupali z Oravy na Roháčské plesá, což už v Západních Tatrách, někdy nazývanými i Roháče, je. Ovšem co jsou plesá, i když jsou krásná, proti pochodu po horském hřebeni s výhledy na všechny světové strany.

               Odjeli jsme tedy na Oravu a vydali se na horskou túru. Startuje se v obci Zuberec, odkud se dá jet autem k „Múzeu oravskej dediny“ v Zuberci-Brestovej. Lidé, kteří netouží stoupat do výšek, zůstávají tady, zejména proto, že je zde i – údajně dobrá – hospoda. Ti, kdo do výšek stoupat chtějí, jedou dál až k dolní stanici horské lanovky.

Ta vás vyveze až do výšky 1498 metrů, což je dost dobrá výhoda. To nás bylo ještě devět. Stoupali jsme chodníčkem se serpentinami na první z cílových vrcholů, a to byla Brestová. Vrchol ve výšce pouhých 1902 metrů uspokojil naprostou většinu členů naší skupiny. Uznali, že čtyři sta metrů převýšení je dost, že si už zasloužili pivko a rozhodli se vrátit. Kdybych měl rozum, udělal bych to taky. Už odtud byly nádherné výhledy na Oravskou přehradu, na Babiu horu či na Sivý vrch.

Šest z devíti účastníků, tedy naprostá většina, projevila zdravý rozum a vrátila se zpět. Kdyby se hlasovalo, mohl jsem si ušetřit stres následujících hodin. Snaha přesvědčit aspoň poměrně sportovního Kamila, aby se k nám přidal, se minula účinkem – večer jsem mu vyslovil svůj obdiv, jak si do pozdního věku zachoval schopnost i v horských podmínkách racionálně uvažovat. (Je ostatně o pět let mladší než já). Takže dál jsme se vydali už jen ve třech – Vladimír, já a Honza, ten je ovšem o dvacet pět let mladší, a tak se nepočítá.

               Zpočátku všechno šlo hladce. Sestoupili jsme do sedla a pak vystoupali na vrchol Salatín. To už jsme překonali dvoutisícovou hranici (2047 m.n.m) a tenhle vrchol nabízí opravdu úžasné výhledy. Před sebou máte na východě Vysoké Tatry, na západě Fatru a na jihu modré okolo přehrady Liptovská Mara.

Netušili byste, jak je z té výšky maličká. Přátelé, až tam budete, užijte si ty výhledy, kochejte se nádherou, kterou nabízejí – ale rozhodně NECHOĎTE DÁL.        

Ostatně i Vlado prohodil jakoby nic: – „odtiaľ sa devätdesiat percent turistov vracia.“ Bohužel musím přiznat, že to pronesl nahlas a naprosto zřetelně čili si za všechno můžu opravdu já sám. Jenže Vladimír s Honzou se rozhodli jít dál a mně bylo tak nějak hloupé vracet se sám. I když ten masiv, který se přede mnou tyčil, vypadal hodně hrozivě a vlastně nebyl v mém původním plánu. Nebylo by to hloupé, ale to jsem pochopil až později.

               Ten „hrebienok“ nazývaný tajuplně Skriniarky nevypadal z dálky vůbec zle, i když celkový masiv, který se před námi tyčil, zlověstný byl. Ovšem z blízka to vypadalo mnohem hůř než z dálky. Představa, že když jdete po hřebeni, jdete v podstatě po rovině, protože ty vrcholy, které se za sebou řadí, jsou v podstatě ve stejné nebo hodně podobné výšce, je naprosto mylná. Ten hřeben připomíná hřeben, ovšem tu stranu, kterou se češete. Ty zářezy z dálky vidět nebyly, až teprve, když k nim člověk dorazil.

A to jsem vždy doufal, že ten zářez je poslední (nebo jediný, to zcela na začátku, když jsem byl ještě naivní). Skriniarky končí na vrcholu Spálená ve výšce 2083 metrů a tam jsem toho už měl plné kecky. A před námi byl další členitý „hrebienok“ nad nímž se tyčil masiv hory, kterou někdo zcela nepochopitelně pojmenoval „Pachoľa“.

Copak si neuvědomil, že když dal tomu hovadu tak nevinné zavádějící jméno, ohrozil tím životy naivních turistů? Jako jsem například já? Jestliže je tato horská bestie, tyčící se do výšky 2166 metrů, „pachole“ jak potom vypadá dospělák?

               Krize mě postihla na transferu k té nepříjemně vypadající hoře a byla hrozná. Už dřív jsem občas dostával na horách křeče do nohou. Pár doušků kofoly to vždycky vyřešilo a šlo se dál. Tentokrát to ale byl stav, jaký jsem zatím neznal. Křeč do čtyřhlavého stehenního svalu je hodně bolestivá záležitost. Kofola to neřešila, pomohla až masáž. Jen po několika dalších krocích (tedy spíš po několika metrech lezení po vysokých kamenech) přišla křeč do druhého stehna. A poté i do krejčovských svalů stehen nejdřív vlevo, potom vpravo. V tu chvíli mi bylo jasné, že se z těch hor vlastními silami nedostanu a že se zřejmě zase jednou proletím vrtulníkem. Uklidňovalo mě jen, že jsem na značkovaném chodníku (i když to tak na prvních pohled vůbec nevypadalo) a že mám ÖAMTC Schutzbrief, který mi platí i pro záchranné akce v cizině. Někde v dálce bylo sedlo na začátku sestupu do Spálené doliny – a bylo nedosažitelně daleko. Když mé zoufalství dosáhlo vrcholu, řekl Vlado, že objevil traverz. Čili že nemusím lézt na Pachoľa, ale přejít VÍCEMÉNĚ po vrstevnici do onoho vytouženého sedla. A jen tak mimochodem prohodil k Honzovi „Honzo skoč na vrchol a urob tam dajaké fotky.“

               A Honza řekl „Tak jo“ a zmizel. Vlado za ním nechápavě hleděl a pak řekl „Já som to myslel len jako vtip.“ Hleděl jsem závistivě za mizejícím Honzou a uvědomoval jsem, si, že před dvaceti pěti lety bych to zatracené Pachole zdolal taky. Až teď jsem pochopil, že obrovitost oné hory zvané Pachole byl jen subjektivní pocit stárnoucího muže.

               I tak jsem byl šťastný, když se mi podařilo dovléct se na ono sedlo, odkud vedla sice nekonečná cesta do doliny k parkovišti, ale přece jen z kopce dolů – a přitom člověk namáhá zcela jiné skupiny svalů. Byl jsem zachráněn. Při sestupu jsem si mohl shora prohlédnout i ona Roháčská plesa, kde jsem byl před několika lety – jsou krásná i shora, možná dokonce i o něco hezčí.

               Sestupem do lesa dostala túra ovšem zase napínavý náboj, a to díky všudypřítomným medvědům.

Oficiálně jich žije v slovenských horách 2000, neoficiálně se hovoří o 5000 kusech. Je jich příliš mnoho a mají hlad. Člověk sice nepatří do jejich obvyklého jídelníčku, ale co si budeme povídat, když je hlad, i člověčina dobrá. Místní, a tedy i Vlado, nosí proto u sebe zvonečky a celou dobu zvoní. Důvod té činnosti jsem tak úplně nepochopil, zřejmě to má v medvědovi vyvolat dojem, že se po chodníku pohybuje stádo ovcí. Ovce totiž do medvědího jídelníčku na rozdíl od člověka patří. Po pravdě řečeno, po setkání s hladovým medvědem, který právě zjistil, že byl takto nestoudně oklamán, což by mu určitě nepřidalo na náladě, jsem nijak netoužil. Naštěstí jsme žádného medvěda nepotkali, jen jsme nacházeli spousty medvědích hoven. K mému uklidnění do značné míry přispělo, že zvonečky v té medvědí stolici nebyly. Nejlepší ochranou před medvědem je mít ve skupině někoho, kdo běhá pomaleji než vy. V tomto bodě se tedy o sebe Vlado s Honzou dobře postarali.

Neprozřetelně jsem se s Vladem vsadil, že když k autu dorazíme „za vidna“, platím večeři. Nevěřil, jsem, že by to bylo možné. Ačkoliv to bylo poslední sobotu v říjnu a čas se přestavoval až v noci. Ale když jsme k autu dorazili a Vladimír s Honzou si podali ruce, musel jsem přiznat, že je vidím. I když naše túra netrvala oněch nahlášených šest a půl hodiny ale o hodinu déle. Čili jsme se vydali hledat hospodu, což není o půl šesté večer zrovna snadné. Že byla zavřená hospoda u dolní stanice lanovky, která přestává jezdit ve čtyři odpoledne, mě nijak nepřekvapilo. Že byla zavřena i hospoda u „Múzea oravskej dediny“, mě u podráždilo o něco víc. Ale muzeum zavírá ve čtyři a hospoda v pět. Ale když nám v kolibě Josu v Zuberci řekli, že nevaří, protože mají technickou poruchu v kuchyni, začal jsem být už trošku nevraživý. Nakonec se ale všechno v dobré obrátilo. Pustili nás do hospody a byli ochotni uvařit nám brynzové halušky. Byly dobré, syté a jejich cena je tradičně nevysoká. Takže mě ta sázka na příchod „za vidna“ nakonec přišla ještě ke všemu levně.

               Podezřívám se, že trpím vůči Vladimírovi Stockholmských syndromem. Při něm máte určitou osobu tím raději, čím víc vás mučí. Obávám se, že se nechám nachytat i příště. Další lákavou túrou je totiž hřebenovka v Západních Tatrách ze Smutného sedla přes Tri Kopy a Hrubú Kopu na Baníkov, což je s 2178 metry nejvyšší hora Západních Tater. Vlado tvrdí, že je to nejkrásnější hřebenovka, ale i nejobtížnější – „sú tam reťaze“. Když Vlado řekne, že je to těžká túra, měly by svítit a houkat všechny kontrolky, které člověk má. Nehoukají a nesvítí. Bestie.

               Tahle lákavá túra se začíná na Žiarskej chate, na kterou se dostanete z Liptovského Mikuláše přes obce Smrečiny a Žiar.

Od parkoviště je to k chatě krásná procházka po cestě mezi horami a lesy, chodí tam i rodiny s kočárky, trvá asi hodinu a půl. Chata samotná je v nadmořské výšce 1324 metrů, je tam hospoda a dá se tam přenocovat. Odtud se pak stoupá Prostredným Grúňom do Smutného sedla ve výšce 1966 metrů a pak se jde po hřebeni až na ten Baníkov. Jsem varován. Vím, jak vypadají hřebeny v Západních Tatrách. Že to není nic pro důchodce s nedostatečně vytrénovanými stehenními svaly. Žiarska chata je níž než horní stanice lanovky v Spálenom žlabe a Baníkov je výš než Pachoľa. Mám tedy dostatek důvodů tam nechodit. Ale mám vnitřní sílu odolat až Vlado řekne, že je to krásná hřebenovka a že by se vyplatilo tam zajít? Možná zaktivuji moje kolo ve sklepě a začnu posilovat stehna.

               Ale možná ve mně přece jen zvítězí pud sebezáchovy. Vrtulníkem jsem už přece letěl, to když jsem si při lyžování na Tauplitzu vykloubil rameno. Nebylo to nic moc, takže to nemusím opakovat.

V lednu 1001 se vracel císař Otto III. ze své cesty po Itálii. Byl v dobré náladě. Právě zachránil svět a veškeré lidstvo bylo mladému dvacetiletému muži za to velmi vděčné. V roce 1000 se totiž s jistotou počítalo, že přijde konec světa, protože proroctví předpovídaly Armagedon tisíc let po narození Krista (a jen zasvěcení tehdy věděli, že se Kristus narodil o sedm let dřív. Mladý dvacetiletý císař se v předvečer posledního dne prvního tisíciletí modlil v jeskynní svatyni v Monte Sant Angelo v Apulii tak intenzivně, že se mu zjevil archanděl Michaela zvěstoval mu, že díky jeho zbožnosti se konec světa odkládá na neurčito.

               V lednu se zastavil v Cividale del Friuli, kteréžto město bylo od zničení Aquileje Huny sídelním městem aquilejského patriarchy. A císař patriarchovi věnoval rozsáhlá území na východ od Cividale až k pohraničním horám, za nimiž už žili Slované. Na jednom takovém kopci dal patriarcha postavit stráží věž, z níž se stal hrad a pod hradem vyrostlo postupně město. Na začátku dvanáctého století zde sídlil aquilejský fojt Meinhard I., který se jednal stal prvním hrabětem z Gorizie (německy Görzu) a založil dynastii Meinhardovců, která měla v historii oblasti ale i mimo ni, hrát podstatnou roli. Meinhardovci se stali postupně hrabaty tyrolskými, vévody korutanskými a jeden z nich, Jindřich, se stal dokonce na krátký čas v letech 1306 – 1310 českým králem a to hned dvakrát, ovšem ani jednou se na českém trůně neudržel.

               Na začátku patnáctého století to ale s rodinou Meinhardovců šlo z kopce. Hrabě Meinhard III. byl ekonomický diletant a jeho syn Jindřich VI. piják a chorobný hráč. Aby získal ochranu před expandující benátskou republikou uzavřel dědičnou smlouvu s císařem Fridrichem III., ve kterém se obě strany zavázaly, že v případě vymření jednoho z vládnoucích rodů, zdědí jejich majetky druhá strana.

               Pro Habsburky mělo hrabství Gorizia nesmírnou cenu. Od roku 1382 byli totiž ochrannou mocí důležitého přístavního města Terstu, neměli sem ale pozemní spojení a za zboží, které do přístavu vozili, museli platit – právě hrabatům z Gorizie – cla. Hrabství tvořilo právě onen pozemní most, získáním kterého se z Habsburků konečně mohla stát i námořní mocnost.

               Jindřich VI. se upil konečně v roce 1454 (dožil se navzdory svému životnímu stylu úctyhodných 78 let) a z jeho synů zůstal na živu brzy jediný, Leonard. Napřed zkoušel získat na úkor Friedricha III. území v Korutanech, ale po porážce (císař podle dobrého tehdejšího zvyku najal české žoldnéře, kteří měli výcvik od Jana Jiskry z Brandýsa a platili za neporazitelné zabijáky) se musel vzdát dokonce i sídla v hradu Brucku u Lienzu, kam hrabata mezitím z Goricie přesídlila (tento hrad a město dostal od císaře darem český vojevůdce Jan Vítovec z Hřebene, ale ve východním Tyrolsku ho to nebavilo a panství brzy prodal za čtyři tisíce zlatých).

               Leonard se potatil, hodně rád žil, a tak se finance jeho panství dostávaly do stále povážlivější situace. Fridrich chytil paniku, že by hrabě mohl začít odprodávat své pozemky Benátkám a zprostředkoval mu proto svatbu s bohatou nevěstou – s Paolou Gonzagoiu z Mantovy. Chudinka Paula byla chytré a vzdělané děvče, bohužel trpěla kostní tuberkulózou a měla hrb. Leonard s ní podle císařova očekávání žádné děti nezplodil a když v roce 1500 bezdětný zemřel, přešlo konečně vytoužené hrabství do habsburského majetku. Císař Maximilián si na Leonardovi krátce před jeho smrtí ještě vynutil potvrzení oné dědičné smlouvy, kterou uzavřel jeho otec. O významu Gorizie jako pohraniční pevnosti svědčí i návštěvy panovníků jako císaře Karla VI. v roce 1711, František Josef navštívil Gorizii dokonce dvakrát, naposledy v roce 1900.

               Nad městem se tyčí impozantní pevnost, původní hrad hrabat z Görzu, kterou dali ale do dnešní podoby rozbudovat až Habsburkové. Významně se na stavbě bašt a opevnění podílel slavný Edmond Halley – ten se ovšem neproslavil jako architekt, ale jako hvězdář, když v roce 1680 objevil kometu, která dostala jeho jméno. Jejího návratu, který vypočítal správně na rok 1756, se už nedožil, zemřel v roce 1742, Na hradě je muzeum, přibližující středověký život, muzeum „Velké války – La Grande Guerra“, jak Italové říkají první světové válce, je momentálně přesunuto do paláce Attems ve městě. Pod pevností je rozkošný kostelík Svatého ducha, který se ovšem právě přestavuje – jako mnoho jiného ve městě, k příčině se dostaneme.

               Gorizia hrála v první světové válce důležitou roli. V srpnu 1916 při šesté italské ofenzívě na Soši (Isonzo) ji dokázali Italové obsadit. Toto vítězství je stálo 100 000 vojáků (mrtvých a raněných), Rakušané, kteří právě v té době vzdorovali Brusilově ofenzívě na východě a nemohli na Soču dopravit dostatečné množství vojáků, ztratili 40 000 mužů. Všechno zbytečně. 24. října 1917 prolomili Němci spolu s Rakušany frontu u Caporetta (dnešní Kobarid) a zahnali Italy až k řece Piavě – Gorizia se vrátila do rakouského vlastnictví.

               Ne ale nadlouho. Po válce se Itálie jakožto vítězná mocnost zmocnila celého istrijského poloostrova a vydrželo jí to až do roku 1945. Tehdy odtud její vojáky vyhnali Titovi partyzáni. Ti dosáhli řeky Soči a nehodlali se odtud stáhnout. V Gorizii to znamenalo, že měli pod kontrolou nádraží. V roce 1947 byla hranice mezi Itálií a Jugoslávií tedy určena uprostřed náměstí před nádražím. Podobně jako v Těšíně v roce 1918, kdy nádraží zůstalo v Československu a město v Polsku, aby pak kolem onoho nádraží vznikl Český Těšín. Zde okolo nádraží vznikla slovinská Nová Gorica, kde není k vidění naprosto nic.

               Ta hranice vede i dnes prostředkem náměstí, které se na italské straně jmenuje „Piazza Transalpina“ a na slovinské „Trh Europy“.

Ta hranice nikdy nebyla tak neprostupná jako například v Berlíně a v roce 2004, když Slovinsko přistoupilo k EU, zmizela  – skoro – úplně. Byl zde až do tohoto roku sice ostnatý drát a kovové zábrany, ale s tou železnou oponou to tady nemysleli až tak vážně a mezi oběma nádražími jezdila například i tramvaj. Dnes se náměstí opravuje, protože Gorizia se připravuje na rok 2025, kdy se má stát „Kulturním hlavním městem Evropy“. Horečně se tedy přestavuje a opravuje z evropských fondů nejen v samotné Goricii ale i v Cividale a v celém regionu.

               Městu dominují dva kostely. Na náměstí „Piazza della Victoria“ je to obrovský barokní kostel svatého Ignáce, který zde postavili Jezuité, pozvaní sem arcivévodou Ferdinandem (pozdějším císařem Ferdinandem II) v roce 1615.

(Ve stejném roce vyvolal Ferdinand zbytečnou válku v regionu s Benátkami o hrad Gradisca, kde se poprvé vyznamenal mladý důstojník Albrecht z Valdštejna). V roce 1921 byly v kostele uloženy pozůstatky neznámého vojína (vlastně jedenácti vojínů z různých bojišť světové války).

               Druhým kostelem je Dóm uprostřed starého města s kouzelným moderním náměstíčkem před svým průčelím.

Je postaven v klasicistickém stylu a zasvěcen svatým Hilariovi a Tatianovi (Santi Illario e Taziano). Zde je i náhrobní kámen posledního hraběte z Goricie, už vzpomenutého Leonarda. Kostel zde sice stál už v třináctém století, ale v roce 1752 se stal kostelem arcibiskupským. V tom roce se totiž papež Benedikt XIV. rozhodl ukončit věčné hádky mezi Benátkami a Habsburskou monarchií, kdo je vlastně správcem patriarchátu v Aquilei, který byl od zničení Aquileje Huny ve čtvrtém století vlastně jen formálním titulem (sídlo patriarchy bylo od té doby v Cividale del Friuli). Papež patriarchát tedy zrušil a zřídil dvě arcibiskupství benátské v Udine a rakouské v Goricii. Prvním arcibiskupem se stal Karl-Michael von Attems. Jeho bratr Zikmund nechal v letech 1745–1750 vybudoval v Goricii obrovský barokní palác, kde je dnes hlavní muzeum města s různými výstavami a momentálně je tam v rámci přestavby přesunuto i muzeum první světové války.

Rodina Attems pocházela se štýrského Grazu, dědeček Zikmunda žil ještě tam a psal dějiny své rodiny, které ukončil Zikmund v Gorizii, kde rodina našla svůj nový domov a hrála v historii regionu velmi významnou úlohu.

               Arcibiskupský palác s velkými zahradami je v podstatě naproti paláce Attems, je to palác Coronini-Cromberg. I v něm je možná prohlídka.

               Blízko centra u náměstí Piazza Cesare Battisti, kde je socha vojáka bez nohy, symbolizujícího útrapy „Velké války“ je nákupní ulice, slovinský kulturní dům a dvě naprosto rozdílné budovy – rozkošná krytá tržnice a příšerná hlavní pošta. Ta je postavena za Mussoliniho ve stylu fašistického realismu. Před stejně hroznou moderní budovou v centru je socha císaře Augusta. Proč tam je, jsem úplně nepochopil, možná jen proto, že blízké Cividale má před radnicí sochu Julia Caesara a Gorizia jako větší z těchto měst chtěla Cividale prostě překonat.

               Zůstalo tedy v Gorizii něco rakouského? Přinejmenším je to víno. Oblast mezi Cividale a Gorizií je jedna velká vinice s hlavním sídlem v Cormons. A typickým vínem, které se zde nalévá je tokai friulano, réva přivezená sem z Uherska, které se zde velmi dobře daří – našla zde zřejmě pravou půdu, což dobré víno potřebuje. Nemá ovšem nic společného se sladkým maďarským tokajem, snad jen, že révy mají společný původ. Je to suché a velmi dobré víno – samá chuť. V roce 2007 ovšem Maďaři prosadili, že se nesmí označovat jako Tokai a tak je to dnes oficiálně „Friulano“, jak mě číšnice s úsměvem v tváři opravila. Na chuti mu to neubralo.

               Možná proto jsou v Gorizii desítky barů. Na každém náměstí, v uličkách starého města. Ovšem najít restauraci je už mnohem větší výzva, místní očividně raději pijí než jedí. Volili jsme mezi dvěma Trattoriemi „Alla Luna“, kde ovšem nabízeli vedle čevabčiči i slivovici, což příliš připomínalo vliv místní slovinské menšiny a tak jsme se rozhodli pro Trattorii „Giani“. Byl to zážitek. Za nízké ceny zde servírují neskutečně velké porce – prakticky každá je minimálně pro dvě osoby, z „cotlette milanese“ čili z vídeňského řízku v tamějším podání se dokáže najíst celá rodina. Čili jednou v sobotu na oběd a máte na celý víkend vystaráno.

               Gorizia je prostě milé a pohostinné město s historií. A v příštím roce bude i kulturním hlavním městem Evropy. To už snad budou všechny ty otravné stavební úpravy hotové.

               Pinzgau je nejzápadnější region rakouské spolkové země Salcburska. Trčí na západ mezi Tyrolskem severním a východním a tvoří ho v podstatě horské údolí okolo horního toku řeky Salzach, zemské centrum Zell am See a od něho na sever vybíhající části země okolo Saalbachu a Saalfeldenu, což dává tušit, že v této části země je tepnou jiná řeka a sice Saalach. A hlavně jsou zde hory, hory a zase hory. Hodně hor. Koneckonců je Pinzgau rozlohou největší okres v Salcbursku. Ale právě kvůli těm horám sem lidé už od první poloviny devatenáctého století, kdy začal vznikat turismus, jezdí. Jeli jsme sem tedy i my.

               Konec světa je v Krimmlu. Nebo aspoň byl.  Dnes je spojen horskou mýtnou cestou přes průsmyk Gerlos s nejvýchodnějším tyrolským údolím – Zillertalem.

               Ten konec světa ale stojí za to, a to díky svým vodopádům. Ve třech stupních tu padá voda z výšky 380 metrů.

To množství vody je impozantní, v den naší návštěvy tvořilo 1700 litrů za sekundu, může to být ale i přes dva tisíce. V Salcbursku vládl až do roku 1806 salcburský arcibiskup, který měl pozici říšského knížete. Poté se země dostala pod habsburskou nadvládu a byla začleněna do Rakouska. Pro oblasti okolo města Mittersillu, kam Krimml patřil, byl ustanovován takzvaný „Pfleger“, čili správce. V roce 1835 sem byl v této funkci poslán Ignaz von Kürsinger a ihned poznal potenciál vodopádů v Krimmlu. Nechal zde postavit chodník s gloriettou a pavilónem pro malíře. Kürsingerovi je věnována vyhlídka u dna vodopádu. Kürsinger organizoval ostatně i první výstup na Großvenediger, tato hora tedy byla poprvé zdolána ze severu, a ne od „Neue Prager Hütte“ ve východním Tyrolsku, kde jsme se ke jejímu vrcholu přiblížili minulého roku my.  Další vyhlídky pak nesou jména dalších správců, kteří opravovali a zlepšovali stále se rozpadající schodiště kolem vodopádu, protože zub času byl neúprosný. Byli to převážně funkcionáři „Německého a Rakouského alpského svazu“ (DuÖAV) jako Ernst Jung, Rudolf Riemann, Theodor Ritter von Sendtner nebo Ernst Friedrich Berger. Na začátku dvacátého století byl chodník s vyhlídkovými terasami hotov a slouží dodnes. Každá vyhlídka nabízí hezký zážitek pohledem na vodní masy i do propasti pod vodopády. Nad třetím stupněm vodopádu je chata a pak vede cesta údolím Krimmler Ache okolo dvou „Almů“ tedy horských hospodářství, kde nabízejí občerstvení až k hotelu Krimmler Tauernhaus.

Odtud pak vedou cesty na všechny strany k chatám, které představují východisko k výstupu na třítisícové vrcholy Warnsdorferhütte, Birnlückenhütte v Jižním Tyrolsku nebo Richterhütte v Tyrolsku severním.

               Protože cesta ke Krimmlskému Tauernhausu je pořádně dlouhá, je možné zajet si tam i taxíkem. Nebo, když vám dojde síla v hotelu, dá se taxíkem do Krimmlu vrátit.

               Na cestě proti proudu Salzachu je nápadné množství nových apartmánů v obcích, kterými projíždíte. Vysvětlení je snadné. Lanovky vás odtud vyvezou k sjezdovkám, které jsou napojeny na kitzbühlský lyžařský areál. Čili bydlíte levněji než v Kitzbühlu, ale jeho sjezdovky můžete využít – pokud jste dost rychlí, protože je to daleko. Tři lanovky Panoramabahn, Smaragdbahn a Wildkogelbahn jsou v provozu i v létě a od jejich horních stanic jsou možné nenáročné hřebenové túry pro celou rodinu.

               Centrem údolí je Mittersill.

Milé městečko se zhruba pěti tisíci obyvateli – a firmou Blizzard. Lyže s touto značkou zde začal vyrábět v roce 1953 Anton Antsteiner. Tento místní stolař se vrátil z druhé světové války, kde byl víckrát zraněn a ve své stolařské dílně začal vyrábět lyže. A protože se nebál inovací, zavedl jako první polyethylen na lyžařské skluznice, později začal experimentovat s vláknovým sklem nebo kovy a jeho firma vyrobila jen v roce 1974 půl milionu lyží. V roce 1996 prezentoval první carvingové lyže, ale ve stejném roce musel nahlásit insolvenci. Firmu postupně koupilo několik podnikatelů, teď je součástí italské Technica-Groop, výroba byla ale z velké části přesunuta na Ukrajinu. Arnsteiner zemřel v roce 2013 a je pochován na hřbitově v místní části Felber, nejstarší části města, kde je i románský kostel a Felberturm, ve kterém je místní muzeum.

Věnuje se takzvaným „Säumerům“ což byli přepravci zboží přes horské průsmyky. Na mulách převáželi sůl na jih a víno na sever přes průsmyky ve výškách přes dva tisíce metrů, často v nebezpečí života. Mittersill byl překladiště takto transportovaného zboží, sám odstřižen od civilizace až do roku 1898, kdy sem z Zell am See postavili úzkokolejnou železnici.

               Rod Felberů ovládal město, které tehdy bylo ještě trhem, od dvanáctého do čtrnáctého století, po nich zůstalo jméno městské čtvrti ale i Felbertal, kde je největší naleziště nerostu scheelitu v Evropě, z něhož se získává wolfram nebo Felbertauern, pod kterými vede tunel do východního Tyrolska.

               Kostely jsou ve městě dva. Ten starší, ranně gotický, stojí hned vedle muzea ve Felberturmu, druhý rokokový kostel svaté Anny, je v centru města a před vstupem na hřbitov varuje výstražná tabule, že na hřbitov je zakázáno jezdit na kole a vstupovat Na LYŽÍCH – jsme holt v Alpách!

               Mittersill se proslavil i jinak. V roce 1948 zde v místním zámku nad městem, kde je i teď čtyřhvězdičkový hotel, založil Hubert baron von Pantz „Sport and shooting Club“, který byl ve své době nejdražším podnikem ve své kategorii. V důsledku toho se zde střídali nejprominentnější hosté, jako Šáh Réza Páhlaví se svou první manželkou Sorajou, holandská královská rodina, vévoda z Windsoru (bývalý král Eduard VIII.) Aga Khan, Henry Ford II., Gina Lollobrigida nebo Clarc Gable. Mittersill byl až do poloviny šedesátých let „pupkem světa“ pro jetset společnost.

               Dnes je to rozkošné malé městečko se spoustou restaurací, barů a kaváren a velkou nemocnicí, která zde zůstala jako relikt z časů, kdy byl Mittersill okresním městem a se kterou teď nikdo neví, co dělat. Od roku 2005 patří Mittersil k okresu Zell am See.

                O jedno údolí dál na východ vede z Uttendorfu cesta údolím k „Erzinger Boden“ v nadmořské výšce 1468 metrů a odtud dopraví turisty lanovka j horskému hotelu Rudolfshütte.

Ta stojí mezi dvěma přehradami Weißsee a Tauernmoossee ve výšce 2311 metrů. V zimě je zde lyžařské středisko, v létě východisko na túry do okolních kopců. Přes průsmyk Kalser Tauern vede chodník do východního Tyrolska do údolí Kalsu.

               Další údolí na východ je pak legendární Kaprun.

Na zdejším ledovci na Kitzsteinhornu se kdysi ještě poměrně nedávno dalo lyžovat celý rok já sám jsem zde lyžoval v červnu v roce 1997. Dnes už z ledovce zůstal jen malý ubohý zbytek v nejvyšší poloze a lyžuje se zde jen v zimě, v létě tam zřídili aspoň malou sněhovou plochu, na níž se mohou děti a Arabové klouzat na plastikových lopatách. Kitzsteinhorn se neblaze proslavil katastrofou v roce 1999, kdy vypukl požár v tunelu, kterým tehdy jezdila lanovka. Zemřelo 155 lidí, od té doby se na ledovec jezdí gondolou. Nahoře je to pravý obraz masového turismu. Tisíce lidí, bagry a těžká technika, která zde staví restauraci za restaurací a další a další budovy – zde zřejmě ochránci životního prostředí nemohou říct ani „ň“.  Nedaleké Zell am See je totiž vyhledávaná dovolenková destinace Saúdú. Tak nějak přišli na to, že Zell am See odpovídá popisu muslimského ráje a chtějí tedy vidět, co na ně na onom světě čeká. Voda, lesy, hory a sníh. A k tomu pro každého 77 panen, ty ovšem v Zell am See v nabídce nejsou, návštěvníci tedy jezdí s celými početnými rodinami. Nápisy jsou všude i v arabštině, v restauracích na Kitzsteinhornu se nabízí „Halal“ menu. Ve městě je těchto návštěvníků plno, v restauracích ale nepotkáte ani jednoho. Hotely, ve kterých bydlí, jim nabízejí jídlo „halalL, a proto z nich do běžných restaurací nechodí.

               Stejně tak je nepotkáte v termálech v Kaprunu, kde se člověk může po pobytu v horách okoupat v teplé vodě. Nápoje vám číšník donese až na kraj bazénu. A kdo chce, může v Kaprunu navštívit muzeum oldtimerů.

               Ale zpět na Kitzsteinhorn.  Několika gondolami se dostanete až do výšky 3029 metrů na vyhlídkovou platformu „Top of Salzburg“, kde stojí fronty lidí, aby se zde mohly vyfotit. Tato platforma je propojena tunelem s vystavenými exponáty z národního parku s jinou vyhlídkou ve směru na Grossglockner a Grossvenediger. Dvakrát denně se pořádají bezplatné prohlídky onoho tunelu, prohlídka ale trvá hodinu. Projekce v Cinema 3000 trvá naproti tomu jen osm minut a stojí zato.

               A ti odvážní se mohou pokusit zdolat vrchol hory. Výstup po strmé skále je jištěný kovovým lanem, v podstatě ale odpovídá charakteru ferraty typ A až B. pro lidi se závratí nebo ne už právě ohebnými koleny, což je v mém věku obvyklé, je lepší vzít si s sebou úpony s karabinami. To člověku dodá jistotu, aby se zařadil do davu stoupajícího k vrcholu ve výšce 3203 metrů. Jsou odtud úžasné výhledy na početná jezera, která jsou ale všechna umělými přehradami sloužícími na výrobu elektrického proudu.

               Centrem regionu je samozřejmě už vzpomenuté Zell am See. Městečko s 10 000 obyvateli má starou historii. Už v roce 740 poslal salcburský biskup Johannes mnichy do této destinace, aby zde založili klášter. V roce 743 pak je poprvé vzpomenuta „Cella in Bisonzio“, z toho jména později vznikl název obce Zell a v roce 1810 dostala obec definitivně své jméno Zell am See. Na město byla povýšena až v roce 1928. Za svůj význam vděčí svému starostovi Josefovi Salzmannovi, který byl starostou Zell am See v letech 1854–1859 a potom 1860–1880. Jasnozřivý lokální politik poznal potenciál obce pro vznikající turismus. V roce 1860 koupila obec jezero, Salzmann dal budovat promenádu a park a v roce 1875 bylo Zell am See napojeno na železnici (Giselabahn) a jeho rozkvětu už nestálo nic v cestě. Salzmann také dokázal intervencí ve Vídni, že Zell am See zůstalo administrativním centrem regionu Pinzgau a je jím dodnes.  Otevření Grandhotelu na poloostrově vybíhajícím do jezera se Salzmann už nedožil.

Hotel byl otevřen v roce 1896, Josef Salzmann zemřel o čtyři roky dříve. V roce 2016 byl hotel obohacen o x. Před Grandhotelem stojí nápadná studna, postavená slavným rakouským architektem Friedensreichem Hundertwasserem. Tedy vlastně byla postavena až po jeho smrti v roce 2003 (sám Hundertwasser zemřel v roce 2000 během výletu do Pacifiku), ale projekt vytvořil už v roce 1996 a v onom roce 2003 ho uvedl do reality vídeňský architekt Hans Muhr. Je to takzvaná „Rakouská studna“, devět sloupů znázorňuje devět rakouských spolkových zemí, jejich velikost je odvozena podle počtu obyvatel a barva sloupů podle převládající barvy na zemském erbu. Štýrsko se dá proto lehce poznat – je jako jediné zelené.

               V roce 1927 byla postavena první lanovka na vrchol Schnittenhöhe nad městem (v provozu je jen v létě, ne v zimě, kdy by mohla spojit Zell am See s lyžařským střediskem v Saalbachu). V letech 1952–1974, kdy jezero v zimě pokrývala tlustá vrstva ledu, se zde pořádaly na počest Ferdinanda Porscheho (rodáka z Vratislavic nad Nisou) závody aut na ledě. V roce 1947 vyjela na jezero první vyhlídková loď Libelle, dnes jsou zde lodě čtyři a provozuje je „Akciová společnost Schnittenhhöhe“

               Město je krásně udržované, radnice je u hlavní cesty projíždějící městem v někdejším zámku, který postavili Carl a Hans Rosenbergerovci a který v roce 1807 odkoupil rakouský stát.

Na hlavním náměstí je nejstarší budova ve městě, z roku 1000 pocházející „Vogtturm“, kde je dnes muzeum a kostel svatého Hippolyta. Toho má město v erbu, a sice v podobě římského vojáka s praporem v ruce. To je jedno z jeho tradičních vyobrazení, ovšem Hippolyt sám byl učenec a významný církevní autor, který byl dokonce prvním vzdoropapežem (proti papeži Calixtovi I.) a zemřel ve vyhnanství na Sardínii na nucených pracích v roce 235 n.l. Kostel sám má dvě části, vlastně tři. Malinká krypta pochází ještě z předrománské doby z osmého století, románská bazilika s rovným stropem a freskami na stěnách bočních lodí pochází z let okolo 1140 a gotická věž a chór byly přistavěny po roce 1450. Vnitřní výzdoba je samozřejmě barokní.

               Na hlavním náměstí na kašně je vzdána čest významným datům dějin města, jako jeho vzniku a otevření silničního tunelu v roce 1996, který z města odvedl transitní dopravu. A pak jsou zde tabule věnované slavným rodákům, kteří získali olympijské zlaté medaile. Je to Hans Peter Steinmacher, který se svým partnerem Romanem Hagarou získali zlaté medaile v plachtění v třídě Tornádo na olympijských hrách 2000 v Sydney a 2004 v Athénách a nejslavnějším sportovcem pocházejícím z Zell am See je Felix Gottwald (narozený 13. ledna 1976), který v nordické kombinaci získal tři zlaté (Turín 2006 a Vancouver 2010), jednu stříbrnou a tři bronzové olympijské medaile a celkem 18 medailí z velkých podniků (olympijské hry a mistrovství světa).

               Pokud jste dostali po pobytu v lázních v Kaprunu a po procházce po krásné městské promenádě či po hlavní ulici ve starém městě, která po právu nese jméno slavného starosty Salzmanna, hlad, je možností, kde se najíst víc než dost. My jsme zvolili restauraci „Zum Hirsch“ a volili jsme dobře. Neudělali jsme to náhodou, dostali jsme na ni „insider tip“.

               Dostali jste chuť na Pinzgau? Ani se nedivím. Zajeďte se tam podívat.

Valencii měl rád i jiný král aragonské dynastie Alfons V. zvaný Velkomyslný. Tento panovník vládnoucí v letech 1416–1458, dobyvatel Neapole a neapolský král, město bohatě obdaroval, k tomu se dostaneme, až navštívíme městskou katedrálu.

Když vejdete do starého města od hlavního nádraží, tedy Estacio Nord, přivítá vás hlavní náměstí Placa d´Adjuntament“, čili „Vládní náměstí“. Proti sobě zde stojí dvě impozantní budovy z třicátých let minulého století, radnice a centrální pošta. V radnici je i malé muzeum k dějinám města – návštěva je bezplatná. Balkón nad náměstím sloužil diktátorovi Franciscu Francovi, aby odtud hovořil k shromážděnému obyvatelstvu. Tehdy stála na náměstí i jeho socha a náměstí se jmenovalo „Placa de Caudillo“ tedy „Vůdcovo náměstí“. V roce 1982 byla Francova socha nahrazena sochou středověkého místního hrdiny Francesca de Vinatey.

Pokud odbočíte doprava, dostanete se k budově staré univerzity, na nádvoří jsou už vzpomenuté lunety s podobiznami prvních profesorů z let 1499 a 1502, je zde i restaurace, kostel a muzeum patriarchy antiochijského Juana de Ribera, po kterém se jmenuje náměstí před univerzitou. Juan de Ribera žil v letech 1533–1611 a je to jeden z pro mě velmi problematických světců katolické církve. V roce 1568 se stal jak patriarchou z Antiochie, což byl víceméně jen čestný titul, ale současně i arcibiskupem ve Valencii. Byla to především jeho iniciativa, které vedla v roce 1609 k tomu, že král Filip III. vyhnal ze Španělska Morisky, tedy potomky Maurů, kteří se sice dali pokřtít, ale žili dále svým vlastním životem. Protože se domohli svou pracovitostí značného majetku, byli trnem v oku španělské chudině. Juan de Ribera přesvědčil krále, že se jich je třeba zbavit a jejich majetek zkonfiskovat ve prospěch španělské koruny, která se tradičně topila v dluzích. Zejména tento poslední aspekt se panovníkovi líbil. V letech 1609–1614 tedy bylo do Tuniska a do Maroka odstransportováno na 300 000 lidí. Královská pokladna sice nakrátko zbohatla, v konečném důsledku vedlo toto rozhodnutí zbavit se tolika pracovitých lidí k nenapravitelným hospodářským škodám. Juan de Ribera byl vyhlášen blahořečeným papežem Piem VI. v roce 1796 a v roce 1960 pak Janem XXIII. svatořečen. Možná zde hrála roli jeho úloha na Tridentském koncilu, kde představoval radikální katolické křídlo, které způsobilo konečné rozštěpení církve na katolíky a protestanty. V Colegiu de Patriarcha je krásný kostel s manýristickými freskami od Bartolomé Matarany. V předsálí kostela visí na stěně krokodýl, kterého údajně světec ulovil při své návštěvě Peru.

Pár kroků odtud je nejhonosnější palác Valencie – rokokový „Palau del Marqués“ de Dosaigües s impozantním vstupním portálem z alabastru, znázorňující dvě řeky Túrii a Júcar, mezi nimiž hrabství Dosaigües leželo.

Je v něm muzeum keramiky, ovšem keramika zde hraje jen podružnou úlohu. Město očividně nevědělo, co s palácem, když se dostal do její správy a aby nalákalo návštěvníky, uložilo sem sbírku porcelánu. Samotný palác ale stojí za návštěvu, vstupné je tři eura a v neděli je vstup, stejně jako ve všech muzeích spravovaných městem Valencií, zadarmo. Jako historika mě zaujala keramická soška papeže Benedikta XIII, jehož osud je také spojen s Valencií. Byl to jeden ze tří papežů v čase trojpapežství, které řešil kostnický koncil. Když ho koncil sesadil, Benedikt své sesazení nikdy neuznal. Stáhl se so městečka Peninscola nedaleko Valencie a až do konce života se zde nazýval papežem, věřil tomu ale jen on sám a tři poslední kardinálové, kteří mu zbyli. Peninscola s hradem, kde papež (a později vzdoropapež) sídlil, kde je i papežova socha, má prý nejkrásnější pláže na valencijském pobřeží, ovšem není od Valencie zas až tak blízko, je to na celodenní výlet.

Od paláce markýze de Dosaigües je to jen pár kroků na náměstí „Placa de Reina“, tedy „Královnino náměstí“, kterému vévodí obrovská katedrála Seu.

Ta je největší městskou atrakcí a ukrývá hodně klenotů, na které je Valencie hrdá. Proto by ji návštěvník města měl rozhodně navštívit. Těch devět euro vstupného (včetně audiioguaida) se rozhodně vyplatí. Hned po vstupu do katedrály je po pravici kaple Borgiů. Tedy jmenuje se Kaple svatého Petra, ale nechali ji vyzdobit oba papežové z této rodiny. Sousední kaple je pak věnována pravnukovi Alexandra VI. Francescovi de Borgia, dalšímu valencijskému rodákovi, který to dotáhl až na světce. V kapli jsou dva obrazy od Francesca Goyi, znázorňujícího výjevy ze života tohoto svatého. V kapli svatého Josefa je přechovávána největší monstrance na světě. Váží 600 kilogramů, zdobená je zlatem a stříbrem, je čtyři metry vysoká a její základna měří dvakrát dva metry. Vynášena je z kostela na svátek Božího těla, tedy v neděli po tomto svátku, který připadá tradičně na čtvrtek. V průchodu za hlavním oltářem je socha Madony s dítětem. Kult panny Marie je ve Španělsku velmi rozšířen, skoro všechny katedrály jsou zasvěceny právě jí. Tato socha je z alabastru s květy zdobeným pláštěm a zlatou královskou korunou. U ní se modlí těhotné ženy, modlitba prý slibuje snadný porod. Podmínkou ovšem je, aby těhotná obešla devětkrát katedrálu, za každý měsíc těhotenství jednou. V kapličce Vzkříšení přechovávají relikvii svatého Vincenta, ochránce města. Zemřel mučednickou smrtí za velkého pronásledování křesťanů v roce 304, muslimové jeho ostatky vykopali a roztrousili, ale ruka světce byla nalezena a je tedy vystavována v relikviáři v kapli Vzkříšení (další jeho kosti jsou prý v katedrále Sé v Lisabonu – Valencie se musí s Lisabonem o tohoto světce dělit) – reliéf vzkříšení v kapli je opět a alabastru, z kamene, který je ve Valencii používán nápadně často.

Hlavní oltář je působivý. Je to směs všech možných stylů. Samozřejmě vévodí barokní styl, do kterého byla tato část kostela upravena v osmnáctém století. Ale cimburium, které přivádí k oltáři shora světlo, je krásně gotické a největším klenotem jsou renesanční fresky zpívajících andělů nad oltářem. I ti jsou z éry Alexandra VI.

Protože ve Španělsku nebyli umělci, kteří by dokázali takové fresky vytvořit, poslal kardinál Rodrigo de Borgia do Valencie malíře z Itálie. Ti se mu odměnili tím, že jeden z oněch zpívajících andělů má jeho tvář.  Fresky přežily staletí ukryty pod druhou klenbou, kterou tam postavila barokní přestavba, až při rekonstrukčních pracích ve století dvacátém byl tento poklad renesanční kultury objeven.

Kazatelna na pravé straně oltáře (viděno od oltáře) je také svatou relikvií a upomíná na dalšího světce, taky Vincenta, ale příjmením Ferrer. Tento páter dominikán působil ve Valencii ve čtrnáctém století, kdy byla část obyvatelstva ještě muslimská nebo židovská. Měl prý svými kázáními, která pronášel právě z této kazatelny takový úspěch, že byl později vyhlášen za svatého. Ve starém městě je mu věnován obrovský cihlový kostel, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Abych pravdu řekl, ve Valencii se to místními světci jen hemží.

Největším pokladem katedrály ve Valencii je ale svatý kalich.

Dostanete se k němu, když projdete muzeem s církevními relikty do velké čtvercové místnosti o délce stěn třináct metrů, která sloužila jako shromaždiště církevních otců. Zde je uchováván svatý kalich. Valencijští tvrdí, že je to kalich, který použil Kristus při poslední večeři. Uhlíková analýza skutečně potvrdila, že kalich pochází z prvního století před Kristem a je z materiálu, který se v Palestině hojně používal. Jak se dostal do Valencie? Svatý Petr vzal onen kalich do Říma a první papežové údajně skutečně sloužili eucharistii s tímto kalichem. V roce 304 za velkého pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem poslal tehdejší papež Marcellinus (vyhlášený za svatého mučedníka, i když se zřejmě císaři podvolil a obětoval pohanským bohům. Ovšem císař mu tak úplně neuvěřil a nechal ho přece jen pro jistotu setnout) svého služebníka Laurencia s kalichem do Španělska, aby ho uchránil před zničením. Laurencius ho odnesl do svého rodného městečka Huesca v Pyrenejích a odtud se kalich dostal do majetku aragonských králů. Král Alfons V. Velkomyslný ho pak věnoval katedrále ve Valencii.

Od něho ostatně pocházejí i mohutné řetězy visící na stěně této kaple – jsou to řetězy, které zahrazovaly přístav v Marseille.

Král Alfons se snažil získat vedle svého aragonského království i království Neapolské. Tamější královna Jana ho prohlásila svým nástupcem. Ovšem v roce 1521 své rozhodnutí změnila a adoptovala Ludvíka z Anjou. Alfons se pokusil změnit její rozhodnutí silou, ale neuspěl a byl přinucen Neapol opustit. Po cestě domů se rozhodl pomstít a vyplundrovat Ludvíkovo město Marseille. Protože všichni anjouovští vojáci byli v Neapoli a v Marseille zůstalo jen 350 mizerně vyzbrojených žoldnéřů, měl Alfons poté, co se mu podařilo přetrhnout řetězy zahrazující vjezd do přístavu, lehkou práci. Město bylo pleněno tři dny, svaté relikvie, které Aragonci tehdy uloupili, se do Marseille vrátily až v roce 1956. Ony řetězy si Alfons odvezl a daroval je katedrále ve Valencii. Ostatně, nakonec to v Neapoli přece jen dokázal. Když Jana zemřela, dobyl Alfons po pětiletém obléhání v roce 1442 Neapol, stal se zde králem a v roce 1458 v Neapoli zemřel. Co se týká onoho kalicha, mši s ním v poslední době sloužil při své návštěvě Valencie jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. a oba jeho pravost potvrdili. A protože jsou papeži neomylní…

Zejména pro Jana Pavla to musel být omračující zážitek – sloužit mši s kalichem, který držel ve svých rukou i sám Kristus.

Kdo má chuť, může po 204 poměrně vysokých mramorových schodech vystoupat na zvonici katedrály Micalet. Je odtud krásný výhled, ale výstup není zrovna snadný.

Za katedrálou na náměstí s velkolepou kašnou se nachází kostel s nezapamatovatelným jménem „Basilica de la Mar de Déu dels Desémparats“. Je to kruhovitá svatyně s nádhernou freskou na stropě. Samotná Matka Boží (Mare de Déu) má až 200 různých plášťů, které mění podle církevních svátků. Před kostelem je ona nádherná kašna. Socha uprostřed, kterou jsem považoval na boha Neptuna, znázorňuje „Pana Túriu“, tedy řeku, která kdysi Valencii obtékala.

Po obvodu kašny stojí osm dam se džbány, představující osm zavlažovacích kanálů, které kdysi odváděly vodu z řeky na zavlažování polí v okolí Valencie a staraly se o její blahobyt. Ovšem pokud chce člověk vidět skutečné umění fresky, musí do kostela svatého Mikuláše. Opět se jednalo o italského umělce Antonia Palomina, který tu pokryl stěny i strop svými malbami, ne nadarmo se tomu to kostelu říká „Valencijská sixtinská kaple“.

Vstupné stojí sedm euro a je v něm obsažena i návštěva Muzea hedvábí, které by zřejmě jinak trpělo nedostatkem návštěvníků. Kostelů není ve Valencii nedostatek, většina má gotický zevnějšek a barokní výzdobu vevnitř, ať už je to San Martí nebo Santa Catalina s dominantní zvonicí viditelnou přímo z Placa de la Reina. Vedle tohoto kostela je kouzelná „Placa Redona“ – kruhové kompaktní náměstí s obchůdky se suvenýry a spoustou malých restaurací.

Gigantický je konvent svatého Dominika. Je na kraji města u parku Túria, je dost možné, že stál dokonce za městskými hradbami – dominikány si nikdo rád do města nevpouštěl. Odtud byl veden boj proti nevěřícím, konvertitům a kacířům. Podle nápisu nad portálem se jednalo o  sídlo generála řádu.

Naproti jsou nádherné secesní budovy, patřící jisté nadaci, v jedné z nich sídlilo v době pobytu republikánské vlády ve Valencii v letech 1936–1937 ministerstvo propagandy.

Z městského opevnění se dochovaly dvě brány. Symbolem Valencie je „Torres dels Serrans“ na severu města, na kterou navazuje kamenný most „Pont dels Serrans“.

Po tomto mostě a touto branou, která dostala svůj vzhled v roce 1550, vstupovaly do města významné návštěvy. Násilím tato brána nikdy dobývána nebyla, když Francouzi v roce 1808 dobývali Valencii, pronikli do města jinou branou „Torres de Quart“ na západě. O úpornosti tehdejších bojů svědčí početné díry ve zdivu věží – 132 od děl a okolo 1000 od pušek – nicméně ani toto intenzivní ostřelování nepřivedlo masívní zdi z roku 1441 k pádu.

Na hrdinný odpor obránců upomíná pamětní deska na vnitřní zdi brány, z platformy na jejím vrcholu ve výšce 34 metrů je krásný výhled na město. Nedaleko brány se nachází jezuitský konvent, obrovský kostel s budovou internátu školy, která je zřejmě ještě stále v provozu.

K povinnému programu návštěvy Valencie patří návštěva centrálního trhu „Mercat central“.

Samotná stavba je impozantní, stavěla se čtrnáct let mezi roky 1914–1928 valenciánského modernismu, když člověk vstoupí dovnitř, najde stánky prakticky ze vším. Prý tu prodává víc než dvě stě prodejců, jsou zde stánky s jamónem, tedy se španělskou šunkou (vepřová šunka, jakož i vepřové všeobecně mají vzhledem na staleté zápasy s muslimy ve Španělsku přímo symbolický význam – jednou z věcí, kterou se křesťan – tedy pravověrný člověk – lišil od muslima a tedy heretika, bylo právě pojídání vepřového masa) s ovocem a se zeleninou, s rybami a mořskými plody, za krátkou návštěvu to určitě stojí.

Naproti centrálnímu trhu stojí impozantní gotická budova hedvábné burzy „Llotja de la Seda.“. Stavěla se v době největšího rozkvětu města, stavba začala v roce 1483. Impozantní je hlavní sál „Sala de Contratación“, čili sál, kde se dělaly obchody. Sloupy nesoucí strop tohoto sálu jsou sedmnáct metrů vysoké a měly symbolizovat palmy v ráji – edenu. Strop byl původně modrý ozdobený hvězdami.

Ovšem dnešní Valencie by nebyla Valencií bez svého přístavu. Dosažitelný je snadno autobusy nebo metrem. Dominuje ho správní budova, „Edificio del Reloj“ která je kopií nádražní budovy „Gare de Lyon“ v Paříži.

Někdejší sklady „Tinglados“ ve stylu modernismu sloužily kdysi na skladování zboží, než bylo převezeno na lodě. V „Tinglados 4“ byly boxy, když se zde v letech 2008–2012 jezdily závody formule jedna. Ve valencijském přístavu se konal i „American´s Cup“ a v současnosti závody v letecké akrobatice organizované Red Bullem – prostě stále se něco děje. Tak našla uplatnění i budova „Veles E Vents“ na kraji přístavu, kterou spáchal architekt David Chopperfield. Dlouho se pro ni hledalo uplatnění a stála prázdná, dnes jsou zde diskotéky a párty pro prominenty, když se v přístavu něco děje. A ono se tam toho děje poměrně hodně.

Hned u přístavu začíná valencijská pláž s „Passage de Neptun“ – dlouhou pasáží s nespočetnými restauracemi, hotely a bary, která vede až do deset kilometrů vzdálené Malva Rosa. Ale tam jsme už byli

Takže Valencie – dovolená ideální pro celou rodinu. Pokud se ubytujete v hotelích na pláži, můžete kdykoliv navštívit metrem nebo autobusem historické staré město nebo Oceánográfico a „Ciutad de les Arts i les Ciencies“. 

Oceánográfico je skutečně velkolepé akvárium s mnoha budovami, akvária jsou rozdělená podle různých oceánů na Atlantik, Pacifik, Indický oceán nebo Jižní či Severní ledový oceán. Kromě ryb a želv, krokodýlů a ptáků v impozantní už z dálky několika kilometrů viditelné voliéře jsou zde i delfíni s každodenní show, a dokonce i velryby Beluga. Tunel pod vodou, kde žraloci, mečouni, rejnoci a další ryby plavou nad vašimi hlavami, samozřejmě nesmí chybět. V podstatě se zde dá strávit celý den, otvírá se v deset dopoledne.

Pokud by měly děti chuť dá se navštívit impozantní muzeum vědy, kde jsou jednotlivé exponáty interaktivní, protože v tomto muzeu otevřeném v roce 2000 je zakázáno „nedotýkat se, necítit a nemyslet.“ A restaurací je všude nespočetně. Trošku problematické může být přizpůsobení se španělskému dennímu rytmu, co se konzumace jídel týče, ale na plážích mají restaurace otevřenou kuchyni celé odpoledne bez přestávky – i když mezi druhou a třetí hodinou je bez rezervace těžké najít v nějakém lokále volné místo.

Bydlíte-li raději ve městě, není problém si kdykoliv zajet na pláž a okoupat se. Pokud to povolí počasí – a ono to povoluje rádo a často.

Valencie získala v roce 2022 titul „Evropské  město dizajnu“ a v roce 2024 „Hlavní zelené město Evropy“. Oba zřejmě právem. Valencie je totiž skutečně krásná. Pokud bych měl pojmenovat dojem, kterým na mne budovy s vysokými fasádami a ozdobnými balkóny ve starém městě působily, bylo by to „vzdušné“. A ten dojem neodkáže zničit ani jedna superošklivá budova na hlavním náměstí „Plaza d´Adjuntament“ ze skla a betonu – je na to totiž sama. Ale zbytek se předhání ve velkoleposti, ať už jsou do budovy gotické, klasicistické městské divadlo naproti kostelu svatého Martina nebo secesní budova Banca de Valencia.

V posledních desetiletích ve městě řádí valencijský rodák architekt Santiago Calatrava. Jeho budovy mají vizionářský dizajn a místní občané mu proto rádi odpouštějí, že jsou většinou nefunkční, nedají se pořádně udržovat a náklady při jejich stavbách explodují pravidelně podobně jako při stavbě olympijské vesnice v Soči. Ale jeho „Ponte de Exposício“ a hlavně celá „Ciutad de les Arts i les Ciencies“ se staly symboly města a jsou pro jeho současný vzhled neodmyslitelné.

A pak je tu i obrovské množství zeleně. Nejen krásné „Jardim Real“ ale hlavně park Túria, který se jako široká zelená tepna táhne v délce devíti kilometrů středem města. Tudy kdysi tekla řeka Túria, na které byla někdejší římská Valentia založena. Jenže ona řeka často zlobila záplavami a v roce 1957 to opravdu přehnala. Katastrofální záplavy v městě zabily přes sto lidí. Městská správa se rozhodla udělat řádění řeky přítrž – a odvedla ji do kanálu na jih od města. Vznikla otázka, co teď s jejím vysušeným korytem. Naštěstí byl původní plán vést tudy dálnici z letiště do města zavrhnut a Valencijští zde vytvořili krásný park a v něm pak vznikly budovy městské části Ciudat de les Arts i les Ciencies, které svou architekturou dává městu jeho charakter. Ale o tom později.

Valencie je se svými 800 000 obyvateli třetí největší město ve Španělsku, ale netrpí žádnými komplexy jako druhá Barcelona – to už je osud třetích, kteří nebojují o prvenství, a přece mohou být se svým výkonem spokojeni. Valencie je jakožto někdejší království autonomní španělskou oblastí. Ovšem království to bylo poněkud zvláštní. Poslední nezávislý panovník Valencie byl muslim Banu Mardanish Zayyan. Po dobytí města katalánským králem Jaumem I. 9.října 1237 se sice Valencie stala křesťanským královstvím o čem svědčí i královská koruna v erbu města, ovšem vlastního krále nikdy neměla, byla vždy v personální unii s Aragonem a vládli zde tedy aragonští králové z Barcelony. I její jazyk je – neformálně viděno – katalánským nářečím a že byla valencianština uznána v roce 1982 jako samostatný jazyk sledovalo zřejmě jen jediný cíl – naštvat Katalánce. V této disciplíně jsou Kastilci mistři a Katalánci jim rádi oplácejí stejnou mincí. Obyvatelé Valencie berou skutečnost svého vlastního jazyka dost sportovně. Sice se mezi sebou baví v místním dialektu, ale nemají problém kdykoliv přejít do kastilštiny. Ostatně i jména ulic jsou trošku konfuzní, ulice, která začíná jako Carrer, což je katalánské – pardon valenciánské – označení pro ulici, pokračuje po několika krocích jako Callé, což je označení ulice v kastilštině, tedy ve spisovné španělštině. V Barceloně by se něco takového považovalo za velezradu, ve Valencii je to součást místního nenuceného životního stylu.

Valencie postrádá i jakoukoliv pevnost nebo královský palác. Na místě, kde kdysi ten palác stál, je dnes park krásný park „Jardin real“ a na někdejší hrad upomíná jen několik decentně odhalených kamenů základů jedné z hradních bran.

Valencie byla založena v roce 138 před Kristem konzulem Juniem Brutem jako kolonie pro vysloužilé legionáře na řece Thúrii a vůbec nebyla myšlena jako přístav. Až do devatenáctého století dělilo město od moře několik kilometrů polí, dnes sem k osmdesát metrů široké a deset kilometrů dlouhé písčité pláži jede nejen metro – linky 4,6 a 8, ale i autobusy číslo 19 (přímo z centra) 94 a řada dalších – tedy všechny, které jedou do Malva Rosa, což je městská čtvrť přímo na pobřeží, kdysi známá pěstováním růží na výrobu oleje a parfémů – ty růže daly městečku jeho jméno – dnes žije ze svých pláží a jejich návštěvníků.

A Valencie se stala chca nechca největším španělským přístavem – možná spíš nechca, proti jeho rozbudování pokračují masivní protesty, které ale zřejmě dalšímu rozšíření přístavu, jistícího městu jeho blahobyt, nic nezmůžou. Důvod je jednoduchý. Valencie je madridským hlavním přístavem, vzdálenost do hlavního města je 350 kilometrů, zatímco z nespolehlivé Barcelony je to celých 650 kilometrů. A Valencie je navíc loajální a nemá separatistické tendence. Překládá se zde ročně víc než 5 milionů kontejnerů, po Rotterdamu, Antverpách a Hamburku je to objemem zboží čtvrtý největší přístav v Evropě.

Přístav zabezpečuje městu prosperitu. Valencie byla bohatá vždycky. Napřed to bylo pěstování rýže a hedvábí, pak to byly pomeranče. Většina pomerančů, které v Rakousku nabízejí supermarkety, pochází z Valencijské oblasti. A rýže se pěstuje v okolí jezera L´Albufera, kde je díky dostatku vody snadné zavlažování rýžových polí – z letadla je to impozantní pohled.

Od těchto skutečností se odvíjí i místní jídelníček. Valencie je rodné město španělského národního jídla – paelly. Protože ona rýže! Originál „Paella de Valencia“ je s kousky kuřete, králíka, zelených fazolových lusků a se šneky – i s jejich domečky.

Některé restaurace šneky z důvodů protivných háklivých turistů vypouštějí. Měl jsem štěstí, v restauraci, kde jsem si paellu objednal, šneci v rýži byli. Variant paelly je spousta, dá se do ní dát prakticky všechno, stejně jako v Itálii na pizzu. Zvláštní je jen „Aroz niger“ – kde je rýže zabarvena načerno tekutinou, kterou vylučují sépie, ty kousky sépie tam samozřejmě mezi rýží najdete taky. Pozor! Mezi rodnými Valencijskými se paella nejí večer – je to jednoznačně jídlo na oběd, na večer prý rýže tlačí v žaludku. Aby ne, když místní chodí na večeři až někdy okolo deváté večer. Většina restaurací má odpoledne zavřeno a otvírá nejdřív v osm – to ovšem neplatí pro hospody okolo pláží – ty mají otevřenou kuchyni po celý den. Pokud ale půjdete večeřet do nějaké restaurace ve městě, paellu si nedávejte, budete ihned odhalen jako turista, který nezná místní zvyky. Je to něco podobného, jako si dát v Itálii po obědě kapučíno. Otázka je, jak Španělé tak dlouho vydrží o hladu, než si sednou k večeři. Je to proto, že oběd se podává až mezi druhou a pátou odpoledne, tedy v čase siesty, a to je zase možné, protože v denním plánu jsou až dvě snídaně. Ta první po probuzení je jako všude ve středomoří hodně střídmá. Je to jen káva s kouskem pečiva, ale kolem jedenácté přijde na stůj takzvaná druhá snídaně a ta už je vydatnější, může se k ní už pít i pivo nebo víno, pokud to horké počasí dovolí.

Co s týká pití, neměl by turista vynechat dvě místní speciality. Jednou je „Aqua de Valencia“, čili valencijská voda – je to pomerančová šťáva – bez ní by to nešlo – smíchaná se sektem a troškou vodky. A pak je tu horchata. Toto mandlové mléko podávají v řadě barů, originální Horchateria s dvousetletou tradicí a výzdobou z keramických kachliček je v blízkosti kostela Santa Catalina.

Horchata se podává chlazená a je třeba k ní objednat Fartón, sladkou pečivovou tyčku, kterou si v onom mandlovém mléku můžete namáčet. Přiznám se, že mi to dost chutnalo a číšnice byly v této Horchaterii taky pěkné a milé.

Ale nepřijeli jsme jen za jídlem a pitím, nýbrž seznámit se s Valencií jako takovou, se všemi jejími historickými i architektonickými skvosty. Překvapením je spousta opravdu obrovitých paláců – pocházejících z rozdílných dob, město očividně stále mohlo stavět, aniž by bralo přehnaný ohled na náklady. Z muslimské minulosti se nedochovalo nic – i když zde muslimové vládli od roku 713 do roku 1237, s krátkým přerušením v letech 1095–1102. kdy město ovládli zbojníci Rodriga Diaze de Vivara, známého spíše pod jménem El Cid. Jeho jezdecká socha je na náměstí „Placa da Espaňa“. Být Cidem, tak protestuji – je to už mimo staré město a jeho socha tam stojí tak trochu ztracená mezi paneláky.

Cid byl impozantní postava. Nejprve sloužil ve vojsku krále Sancha II. kastilského.  Po králově smrti ale ztratil své výsadní postavení vlajkonoše a dal se do služeb muslimů. Když v jedné bitvě zajal potupným způsobem svého následníka ve funkci vlajkonoše, hraběte z Nájery, (bojujícího taky za peníze v jiné arabské armádě) upadl v nemilost u krále Alfonse VI. a byl poslán do vyhnanství. Shromáždil okolo sebe skupinu dobrodruhů, ochotných živit se jen kořistí získanou válkou, a protože byl úspěšný, tato skupina stále rostla. Nakonec se mu v roce 1095 podařilo zmocnit se města Valencie – aby měl klid, vyhlásil, že to udělal ve jménu křesťanství – bylo právě období první křížové výpravy do svaté země a papež Urban vyzýval k boji proti nevěřícím a k osvobození Jeruzaléma, v této zjitřené atmosféře se i loupežné tažení mohlo vydávat za bohulibý skutek.

Po Cidově smrti ale jeho vdova Jimena Diaz dokázala držet město pouhé tři roky. Pod tlakem muslimských armád, nakonec Cidovi lidé město v roce 1102 vyklidili, když ho předtím zapálili. Valencie tedy na Cida a jeho bandu příliš dobré vzpomínky nemá, ale křesťanský dobyvatel je jednou křesťanský dobyvatel, a tak se patří postavit mu sochu – i když mezi paneláky.

Město se dostalo do rukou křesťanů definitivně v roce 1237, dobyl ho katalánský král Jaume I. zvaný Dobyvatel, město tehdy opustilo na 50 000 muslimů, přesto tvořili se 120 000, kteří zůstali, většinu. Vedle nich zde žilo 65 000 křesťanů a 2000 Židů. Zpočátku dokázali žít spolu v míru, než se do toho vložili dominikánští a jezuitští kazatelé. I Jaume I. má svoji jezdeckou sochu na náměstí „Placa d´Alfons el Magnánim“ na kraji starého města.

Tehdy v roce 1237 dostalo město i svůj erb. Zlaté a červené svislé pruhy byly ozdobeny královskou korunou a do klenotu dostal městský erb netopýra. O tom, jak se tam toto neobvyklé zvíře dostalo, existují dvě hypotézy. Jedna z nich hovoří o tom, že jedné noci, kdy muslimové z obléhané Balanssie (Valencie) chytali výpad proti vojsku krále Jaumeho, obléhajícího město, zabloudil jeden netopýr do králova stanu a ve snaze stan opustit dělal takový hluk, že krále a jeho vojáky probudil. Díky tomu si křesťané všimli muslimského vojska včas a zahnali ho zpět do města. Druhé a pravděpodobnější vysvětlení je, že se jedná o záměnu. Jaume I. nosil na své přilbě draka a určitá podoba s netopýrem se nedá popřít.

Dynastie katalánských králů vládla ve Valencii do roku 1410, kdy ji vystřídala dynastie aragonská. Právě v této době začala zlatá éra města. O ní svědčí budovy z této doby pozdní gotiky, ať už je to budova policejní generality, hedvábné burzy, katedrály Seu, kostela Santa Catalina ale i několika dalších. A samozřejmě i palác Borja, který se váže na nejslavnější rodinu, mající svůj původ ve Valencii. Borja, kteří si své jméno po přesídlení do Říma změnili na Borgia, dodali na papežský stolec až dva papeže, Kalixta III. (papežem v letech 1455–1458) a jeho synovce, slavného a skandály opředeného Alexandra VI.

Ten byl papežem v letech 1492–1503 a i když v Itálii vyváděl psí kusy (zejména ale jeho syn Césare) na svou domovinu, tedy Valencii, nezapomněl. Převedl sem finanční toky, nechal postavit luxusní palác své rodiny, kde za občanské války v letech 1936–1937 sídlila republikánská vláda, která musela před Francem uprchnout z Madridu, ale založil zde v roce 1499 i univerzitu.

Stará univerzita se nachází ve středu města na „Placa de Patriarca“ a na jejím průčelí má kromě tehdejších panovníků katolických králů Isabely Kastilské a Fernanda Aragonského svou sochu i sám Alexandr VI. Čili ani takový gangster, kterým Alexandr nepochybně byl, nekonal jen zlé skutky. Nádvoří univerzity je klasicky renesanční a zdobí ho lunety profesorů, kteří pomáhali uvést nové vysoké učení do chodu. Uprostřed nádvoří je socha humanisty Johanna Ludovica Vivese.

Tento pán měl ovšem s Valencií společného jen to, že se zde narodil, a to zhruba v době, kdy byla univerzita založena, stalo se to v roce 1492. Jako syn pokřtěných Židů to neměl snadné. Tito novokřtěnci byli pronásledováni i po svém obrácení na katolickou víru. Vivesův otec byl zaživa upálen, kosti jeho matky nechali na katolickém hřbitově vykopat a spálit. Johann Luvovicus tedy své rodné město záhy opustil, studoval v Bruggách a pak působil jako poradce na dvoře krále Jindřicha osmého anglického. Byl učitelem jeho dcery Marie. I když Vives patřil vedle Erasma Rotterdamského k největším myslitelům a pedagogům své doby, v tomto případě jeho výchova hlubší stopy na jeho žákyni nezanechala. Marie později proslula jako královna Marie krvavá, snažící se krvavým terorem přivést Angličany zpět do lůna katolické církve. Později se Vives králi Jindřichovi znelíbil, když mu radil nerozvádět se s královou první manželkou Kateřinou aragonskou. Zemřel v Nizozemí v roce 1540. Takže ona socha by se dala chápat jako jakási omluva velkému mysliteli, který ale ve Valencii ani nestudoval, ani zde nevyučoval. Vives patří k zakladatelům nového způsobu pedagogiky s důrazem na experiment a systém, tedy jakýsi předchůdce Jana Amose Komenského. Zda Jan Ámos znal jeho spisy, se mi nepodařilo zjistit, je to ale velmi pravděpodobné, přinejmenším v době Komenského azylu v Amsterodamu byly Vivesovy spisy lehce dostupné. Nová univerzita je za parkem Túria, u stanice metra Facultas. Budovy rektorátu a medicínské fakulty jsou ve stylu socialistického (nebo fašistického) realismu, pocházejí z éry diktátora Franca. Technická univerzita je pak zcela na periferii města směrem k moři.

               Sárvár je pro Čechy především město teplých pramenů a lázní. Protože se mi ze strýčka Viktora dělá už dvacet let fyzicky zle, snažil jsem se návštěvě Maďarska v této době vyhýbat. Jestliže jsme se nakonec přece jen rozhodli se překonat a do Orbánova království přicestovat, bylo to dáno několika faktory.

               Především dostali jsme na starost vnučky. Což s sebou nese povinnost vymyslet pro ně program. Termální lázně se nabízejí jako první volba. Tedy ne, že by v Rakousku nebylo lázní dostatek a samotné Štýrsko nabízí ve vzdálenosti do jedné hodiny autem až šest takových možností, ale v tom byl právě ten problém.

               Protože vnučka Veronika velmi nerada ráno vstává, bylo zřejmé, že to prostě do žádných těchto štýrských lázní nestihneme. Aby člověk zaparkoval, pak dostal k dispozici skříňku na převlečení, a nakonec ještě lehátko, je nutné být u vstupu okolo deváté ráno. Což je u naší vnučky naprosto nereálný termín. Bylo nutné najít místo, kde by byla dostatečně daleko, což by ji nutilo přece jen vstát a jít s námi do lázní, už proto, že lidé okolo ní mluví nesrozumitelným jazykem (což maďarština bohatě splňuje), což ji dělá nesamostatnou. Tím vzniká určitá šance, dostat ji z postele před jedenáctou hodinou.

               Proto padla volba na maďarský Sárvár.  Až poté jsem se dozvěděl, že je to vlastně město i pro historika nesmírně zajímavé.

               Sárvár je například hlavní město maďarské reformace. Maďarů si, co se týká jejich náboženského vyznání, vážím. I když se přihlásili k reformaci kalvínského typu a jejich vojevůdce Štefan Bocskai má dokonce čestné místo na památníku reformace ve švýcarské Ženevě, jsou to jediní Kalvíni, kteří si nezničili svou kuchyni. Zkuste si dát nějakou místní specialitu ve Skotsku, Brémách, Amsterodamu a ani v té Ženevě to není nic moc. Maďaři se v tom ukázali být stateční a nebezpečí smrtelného hříchu při požití dobrého jídla je nezastrašilo. Guláš, lángoše, pérkelt či halászlé a další lahůdky si nenechali vzít. Což samozřejmě maďarskou destinaci navzdory Viktorovým skopičinám dělá poměrně atraktivní.

               Byl to ale právě Sárvár, nazývaný i „maďarský Wittenberk“ kde působil maďarský humanista János Sylvester, který zde vydal v roce 1539 knihu „Grammatica hungarolatina“, což byla nejen první maďarsky psaná kniha, ale založila v podstatě základy spisovné maďarštiny (úřední řečí v Maďarsku byla až do osmnáctého století latina). Poté následoval další logický krok. Stejně jako Luther v Německu, přeložil i Sylvester Nový zákon do maďarštiny (1541). V parku u zámku je mu věnována jedna lavička.

Bylo by krásné si představit, jak právě na této lavičce tvořil Sylvester spisovnou maďarštinu, ale není tomu tak. Nádasdyho hrad obklopoval až do roku 1810 třicet metrů široký vodní příkop, teprve pak se rozhodl nový majitel František z rodu d´Este udělat z pevnosti příjemné místo k pobytu. Příkop byl zasypán a vznikl tam onen park a lavička ještě mnohem později. Většina stromů v onom parku byla pak zasazena asi o sto let později, v třicátých letech dvacátého století, stačily ale zatím vyrůst do impozantní velikosti. Trošku záhadou mi je Sylvestrova náboženská orientace. Byl žákem Melanchthona, čili pravé ruky Martina Luthera, ke Kalvínovi tedy ještě vztah mít nemohl.  Jiný učenec Mátyás Bíró Dévay vydal tiskem právě v Sárváru už v roce 1538 první maďarský katechismus – tedy rok předtím, než se objevila Sylvestrova maďarská gramatika a tím pádem rok před zrodem spisovné maďarštiny, ti pánové určitě těsně spolupracovali. Proto má Sárvár tedy onen svůj titul „město maďarské reformace“.

               Přesto je očividně většina obyvatelstva Sárváru katolická.

Minimálně jsou zde dva velké katolické kostely, kostel svatého Ladislava na Kosuthově náměstí a kostel svatého Michala. Evangelický kostel je poměrně malý a má symbolizovat boj Františka Rákocziho II. za náboženskou svobodu. Po Rákocsim se jmenuje i hlavní ulice, vedoucí k lázním.

               Další památník v parku okolo zámku je věnován básníkovi maďarské renesance Sebestyénovi Lántosovi Tinódimu, který v Sárváru v roce 1556 zemřel. Není mnoho básníků, kteří si vyzpívali šlechtický titul. Tinódovi se to podařilo. 23. srpna 1553 byl na doporučení palatina Tamáse Nádasdyho povýšen králem Ferdinandem I. do šlechtického stavu. Do podélně děleného erbu dostal šavli v červeném a stříbrnou loutnu v modrém poli.

               Poslední památník v parku je věnován obětem holocaustu. V Sárváru žilo asi 500 Źidů. Byli výborně integrovaní a Hortyho režim je až do roku 1944 chránil. Jenže v březnu 1944 obsadili Maďarsko Němci. V květnu 1944 bylo zřízeno v Sárváru židovské ghetto a v červenci začaly transporty, především do koncentračního tábora v Osvětimi. Jen málo sárvárských Židů se dožilo konce války a ani ti se do Sárváru nevrátili. Židovská komunita v tomto městě tedy v roce 1944 zanikla a připomíná ji jen onen památník v parku pod pevnostními hradbami.

               Na průčelí katedrály svatého Ladislava upomíná pamětní tabule, že se zde v letech 1939 až 1941 modlili polští uprchlí vojáci za svobodu své vlasti a slávu Maďarska. V roce 1941 pak Hórtyho Maďarsko vstoupilo do války po boku hitlerovského Německa a bylo po slávě. Maďaři mají jakousi neomylnou tendenci bojovat vždy na straně poraženého. Doufejme, že v této tradici budou pokračovat i dnes, kdy se Orbán staví jednoznačně na stranu ruského agresora. Před kostelem jsou busty národních hrdinů Sándora Petöfiho a Lájose Batthyániho, kteří oba položili život v revoluci roku 1948. Petöfi padl v boji proti Rusům u Világoše a ministerský předseda Batthányi byl v roce 1849 Rakušáky popraven.

¨            Radnice na náměstí Lajose Kosutha má nad vchodem zvonkohru.

Nevim, jak často hraje, já jsem zažil její hru ve čtyři odpoledne. Zeptal jsem se umělé inteligence a zjistil jsem, že ta ví prd. Tvrdila, že zvonkohra hraje v jedenáct dopoledne a v šest večer. Co neví, to si ten prevít vymyslí. Na náměstí je i památník maďarských husarů ze Sárváru, padlých v první světové válce. Seznam padlých na tabulích, připevněných na zdech kostela svatého Ladislava, je hrůzostrašně dlouhý. Útoky jízdy v čase ostnatých drátů a kulometů byly očividně sebevražednou misí. 

               Městečku dominuje velký hrad nesoucí jméno nejslavnější rodiny, která zde sídlila a která hrad nechala vybudovat – rodiny Nádasdy.

Současný hrad byl vybudován okolo roku 1560 palatinem Tamásem Nádasdym jako renesanční pevnost – bylo to potřebné, protože město stálo na frontové linii ve věčných bojích s Turky. Támásův vnuk – Férenc Nádasdy –  byl slavným maďarským bojovníkem proti tureckému nebezpečí. Původně zde stála očividně vodní pevnost, obklopená močály jako přirozenou obranou, Sárvár se dá přeložit jako „Jílový hrad“. Hrad sice později přebudovali do barokní podoby, jméno mu ale zůstalo. V roce 1803 koupil hrad habsburský vévoda František IV. d´Este, vévoda z Modeny a Reggia. Právě on pevnost přebudoval na zámek vhodný k odpočinku a pobytu, nechal zasypat vodní příkop a založit zde současný impozantní park. V roce 1875 přešel hrad na bavorskou královskou rodinu Wittelsbachů, protože syn prince regenta Liutpolda Ludvík byl ženat s princeznou Marií Terezou Doroteou d´Este a s ní se dostal k vlastnictví sárvárského hradu. A osud chtěl, že zde měl, už jako král Ludvík III, zemřít. Ludvík převzal po smrti svého otce v roce 1912 regentství za vlády nezpůsobilého krále Otu. V roce 1913 Bavoráci definitivně ztratil nervy, přepsali ústavu a provolali Ludvíka za krále, aniž zbavili titulu Otu, takže až do Otovy smrti v roce 1916 měli krále dva. Ludvík byl u obyvatelstva stejně jako jeho otec velmi populární. Jeho koníčkem bylo zemědělství, vedl velký statek moderním způsobem, kde se u zvířat dbalo na hygienu, takže si u Bavoráků vysloužil milou přezdívku „Milikuni“ tedy něco jako „Mléčný král“. Bohužel už rok po jeho nástupu na trůn vypukla první světová válka, která jeho možnosti reforem přerušila, protože Bavorsko muselo jako součást německého císařství narukovat po boku vládnoucích Prušáků do války. Z milovaného krále se tak stal král nenáviděný a 7.listopadu 1918 ho revolucionáři pod vedením Kurta Eisnera přinutili k abdikaci a vyhlásili „Svobodný stát Bavorsko“. Protože Ludvík nekladl odpor, mohl se i později v Bavorsku zdržovat, zemřel ale ve své maďarské rezidenci Sárváru 21.října 1921. Nádasdyho hrad posloužil ještě jeho vnukovi Ludvíkova Karlu Máriovi jako útočiště před stále stoupající šikanou nacistů. (Jeho strýc, korunní princ Ruprecht, se jako odpůrce nacistů ukrýval v Itálii a jeho rodina skončila dokonce v koncentračních táborech). Wittelsbachové provozovali v Sárváru chov koní a Ludvíkovi Karlu Máriovi se v roce 1945 podařil vpravdě husarský kousek, když své šlechtěné koně prohnal ruskými liniemi přes frontu až do Německa.

               Už vzpomenutý vnuk stavitele hradu Férenz Nádasdy je slavný v naších zeměpisných šířkách až ze dvou důvodů. Zaprvé byl pod přezdívkou „černý beg“ postrachem Turků a byl úspěšný při dobývání pevností Ostřihom, Višegrád, Stoličný Bělehrad či Vác. Je mu připisováno i dobytí Györu (Rábu), ale moji čtenáři vědí, že tam se proslavil předek našeho Karla Schwarzenberga Adolf a hrabě Miklós Pálffy. Nicméně žádné z měst, které už jednou Nádasdy dobyl, nedokázali Turci během jeho života získat zpět. Tehdy vedl císař se sultánem v letech 1593–1606 takzvanou „dlouhou válku“, která obě strany finančně i morálně zcela zruinovala. Nádasdy byl od roku 1587 vrchním velitelem císařského vojska a od roku 1594 zasedal ve „válečné radě“ a v roce 1598 byl pasován na rytíře. A dokázal, což bylo na vojevůdce v té době neobvyklé, zemřít v posteli – na nemoc v lednu 1604.

               Druhou věcí, která ho proslavila, bylo jeho manželství. Byl totiž ženat s Erszébet Báthory, známou čachtickou paní. Alžběta Bátoryová, jak ji nazýváme my Češi, nebyla jen tak někdo. Její strýc Štěpán Báthory byl polským králem, její bratr, taky Štěpán, byl vychovávatelem Gabriela Báthoryho, který se v roce 1606 stal sedmihradským vévodou. Rodina Báthory patřila tedy k té nejvyšší společnosti a hlavně – byla nesmírně bohatá. František a Alžběta měli spolu pět dětí, z toho dvě ale zemřely ještě v dětském věku. Alžběta žila vedle Čachtic a Vídně i v Sárváru. Místo jejích zločinů, kde údajně nechávala vraždit mladé panny, abys se mohla koupat v jejich krvi a zůstala tak věčně mladá, se nachází ve Vídni na Augustinergasse 12, kde měl Nádasdy, jako důležitý císařský úředník, svůj palác. Skandál vypukl odhalením jejích vražd v roce 1610 a otřásl celou monarchií.

               Dodnes se přou historici, zda byla Alžběta skutečně krvelačnou sadistkou nebo to všechno byla jen intrika ctižádostivého palatina Jiřího Thurza. Alžběta byla totiž nesmírně bohatá, a navíc se chovala po smrti svého manžela jako hlava rodiny, což bylo pro ženu v té době naprosto neobvyklé. A provokativní. A zatímco Alžběta patřila k tradiční nejvyšší uherské šlechtě, Thurzo byl povýšenec, jehož předkové se domohli šlechtického titulu teprve v šestnáctém století díky spolupráci s augsburskou rodinou Fuggerů. 29.prosince 1610 vpadl palatin Thurzo s vojáky na čachtický hrad a nechal ho prohledat. Přitom byly údajně objeveny mrtvoly mladých děvčat. Následný proces (vlastně dva, protože jeden se vedl v latině a druhý v maďarštině) byly velmi podivné. Už proto, že Alžběta k tomuto soudu vůbec nebyla připuštěna, byla tedy odsouzena v nepřítomnosti, a to jen na základě výpovědí jejího služebnictva, které byly vynuceny na mučidlech a tři ze čtyř vyslýchaných byli pak po mučení zaživa upáleni. Thurzo odmítl žádost císaře Matyáše, aby byla Alžběta popravena, odsoudil ji k doživotnímu domácímu vězení na hradě Čachtice, kde o čtyři roky později zemřela. Zda byla opravdu zazděna zaživa, jak to znázornil Jakubisko ve svém filmu, je velmi sporné, přinejmenším se mohla stýkat se svými dětmi, a dokonce rozhodovat i ve věcech dědictví.

               Co je možné v zámku v Sárváru vidět? Je tam muzeum s výstavou o historii husarů, muzeum užitého umění, je možné vidět reprezentační sál zámku a je zde sbírka historický map Uherska.

Park na ploše někdejšího hradního příkopu ovšem není jedinou zelenou plochou ve městě. Hlavním parkem je Arboretum, vzdálené jen několik desítek metrů od zámku na druhé straně hlavní cesty.

               Arboretum, tedy botanická zahrada, v Sárváru bylo založeno už v době vlády Ferdinanda I. tedy v šestnáctém století. Od té doby se zde nasbíralo hodně zajímavého. Jsou zde vzácné a exotické stromy, gigantické platany a ginkgo biloba, záhony květin a rostlin, reprezentující místní flóru, rybníky a jezírka s vodními rostlinami a živočichy. Bohužel v srpnu, kdy jsem tam byl já, nekvetlo vůbec nic – tedy pardon jeden růžový keřík měl dva květy. Ale za třicet korun vstupného to byla stejně pěkná procházka.

               Centrem dění v Sárváru jsou samozřejmě lázně.

Teplé prameny, které zde prýští na zemský povrch, jsou léčivé a vyléčí údajně úplně všechno. V roce 2012 po provedení cetrifikačních testů byl úřadem hlavního maďarského lékaře Sárvár vyhlášen za lázeňské město. Což odhalili zejména čeští návštěvníci, kterých je tu plno. Podezřívám je ovšem, že hlavním důvodem nejsou ani tak léčebné účinky místní vody, jako skutečnost, že vstupné je poměrně levné, podstatně levnější než v termálech v Rakousku. Vstupenka na celý den stojí 7900 forintů. Což ke zhruba 500 korun, rodinný lístek pro dva dospělé a dvě děti přijde na 1200 korun na den v hlavní sezóně. Mimo hlavní sezónu je vstupné ještě podstatně levnější (400 a 1000 korun). A vše je popsáno vedle maďarštiny, němčiny a angličtiny i česky. Čeština mezi hosty kraluje!

               V bazénech je spousta atrakcí pro děti, skluzavky, pirátský bazén, bazén s mořskými vlnami. Malé skluzavky jsou ve „family spa“ pod střechou, venku v areálu pak velké nejrůznějších sklonů a tvarů, i když zabijáky jako v Moravských Toplicích jsem tady neviděl.

               Mimochodem, dokonce i personál ovládá aspoň základy češtiny, a to jak u pokladny, tak i v restauracích, takže maďarštinu nepotřebujete a protlučou se i takoví, kteří kromě češtiny žádný jiný jazyk neovládají. Popisy jídel v češtině sice stvořili Maďaři očividně svépomocí, ale srozumitelné to je a pletou-li si slovenštinu se slovinštinou, není to něco, co by českého turistu rozhodilo.

               Lángos je jednou lángoš, gulyás je guláš a že se polévka řekne léves není tak těžké pochopit. Cukrázdu najít je také v silách českého turisty, kavézó je kavárna, snad jenom s „étterem“ tedy restaurací může mít český turista přechodně problém. Ale nají se. Restaurací je v Sárváru bezmála tolik jako hotelů a apartmánů. Tedy spousty.

               A návštěvníkům se očividně přizpůsobila i nabídka piva. Dostanete tu Krušovice, Budvar, Staropramen i Prazdroj.

Malý tip na závěr. Platit platební kartou je určitě elegantní, ale drahé. V celém areálu lázní počítají místo oficiálního kurzu 396 forintů za euro kurs 360 forintů. Čili přirážejí si nějakých deset procent. Je podstatně výhodnější vyzdvihnout peníze u bankomatu ve městě (kurs 391) a platit v hotovosti.

Jen tak mimochodem poslední otázka – už jste tam byli všichni nebo někdo ještě chybí?

Centrem dolního města jsou dvě na sebe navazující náměstí „Praca de Figueira“ s velkou jezdeckou sochou krále Joaa I., které nechal markýz de Pombal postavit jako centrální tržnici a  „Praca Pedro IV.“ se sochou tohoto reformám nakloněného krále, ovšem tomuto náměstí nikdo neřekne jinak než „Rossio“, podle jména centrálního lisabonského nádraží, které je hned vedle.

Proto toto jméno prosím používat i když si objednáte taxíka do centra města, s Pedrem IV. by mohl mít taxikář problémy.  Stanice metra před nádražím se ovšem nejmenuje, nýbrž „Restauradores“ stejně jako náměstí před ním, jméno má to náměstí po bojovnících za obnovení nezávislosti Portugalska po šedesátileté španělské nadvládě. Po vymření dynastie Avis v roce 1580 se stal portugalským králem Filip II. z rodu Habsburků. Habsburkové ale přes všechny své sliby stále více degradovali Portugalsko do pozice jedné ze svých provincií, což vedlo nakonec v roce 1640 k povstání, do jehož čela se postavil vévoda Jan z rodu Braganza (v osmé generaci potomek Alfonsa, nemanželského syna Jana (Joaa) I. z rodu Avis – ještě si vzpomínáte?) Stál za tím neuvěřitelně schopný intrikán kardinál Richelieu, kterému bylo vzhledem na trvalý konflikt s Habsburky a Španělskem každé oslabení nepřítele vhod. (Probíhala ještě třicetiletá válka, ve které Francouzi k úžasu celého světa bojovali na straně protestantů). Jan IV. se obratně spojil s Angličany, tradičním spojencem Portugalců, kteří ovšem za svou pomoc požadovali Tanger a Bombaj. Jan IV. dokázal uzavřít spojeneckou smlouvu s Karlem I., po jeho porážce v občanské válce pak s Oliverem Cromwellem a nakonec i s Karlem II., který si vzal v roce 1662 za ženu Janovu dceru Kateřinu Henriettu. V roce 1668 to Španělé konečně vzdali a uznali portugalskou nezávislost a Janova syna Alfonsa IV. portugalským králem.

               Náměstí Rossio je dominováno sochou Pedra IV. a v jeho horní části je městské divadlo nesoucí jméno Pedrovy dcery Marie II. Hned vedle něho je zajímavý kostel dominikánů, založený Sanchem II. v roce 1241 a kterým byl nejen místem královských svateb, ale i sídlem inkvizice, která zde odsuzovala kacíře s smrti upálením a exekuce se prováděly hned před kostelem na Rossiu.

Před tímto kostelem je památník upomínající na židovský pogrom z 19 dubna 1506. Město Lisabon ho zřídilo k pětisetletému výročí pogromu v roce 2006. Historie portugalských Židů je hodně zajímavá. Když se král Manuel I. v roce 1497 ucházel o ruku dcery španělských katolických králů Isabely, bylo podmínkou Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské, že pokud Manuelovi svou dceru dají, musí on, stejně jako oni ve Španělsku, vyhnat ze země všechny Židy. Španělská koruna byla příliš lákavá, aby Manuel odolal, zejména, když jediný syn Isabely a Ferdinanda a následník trůnu Infant Juan v roce 1497 zemřel. Manuel nicméně nebyl tak hloupý, aby si zemi zruinoval po španělském vzoru. Svolal si představené židovské obce a udělal s nimi dohodu. Část Židů se měla dát naoko pokřtít, přičemž Manuel slíbil přivřít oko, pokud budou dále žít tradičním životem a provozovat nadále s tím spojené rituály. Aby nemuseli chodit jednotlivě ke křtu do kostelů, udělal z nich Manuel křesťany královským dekretem a v roce 1499 jim zakázal opustit zemi. Ti, kteří se pokřtít odmítli, odjeli do Antverp, kde pro ně byly vytvořeny patřičné podmínky, aby převzali celý portugalský obchod s drahokamy – diamantová židovská čtvrť je v tomto městě dodnes. Obchod běžel jako na drátkách, bohatli jako Židé, tak i král Manuel, který neměl nadarmo příjmení „Šťastný.“ Jen s tím spojením se španělským trůnem mu štěstí nepřálo. Jeho manželka Isabela zemřela při porodu prvního syna Miguela už v roce 1498 a chlapec rok po ní. Manuel se pokusil ještě zachránit své nároky na španělskou korunu svatbou s mladší sestrou Isabely Marií, ale španělskou korunu nakonec zdědila starší Mariina sestra Johana (zvaná šílená) a Španělsko tak připadlo Habsburkům. Mimochodem nejmladším dítětem katolických králů byla Kateřina, nešťastná první z osmi manželek anglického krále Jindřicha VIII. Dcer tedy měli Ferdinand s Isabelou dostatek, jen synů bylo kriticky málo.

               Jenže navzdory Manuelově náboženské toleranci se 19. dubna 1506 stalo v Lisabonu něco strašného. V dominikánském kostele se lidé modlili za konec sucha a moru, které sužovaly zemi. Někdo z modlících viděl zázračné světlo vycházející z kříže v jedné z kaplí a jeden z nově pokřtěných Židů se tomu zázraku vysmál. Následky byly strašné. Městská spodina se vrhla na novokřtěnce, kterým stejně nedůvěřovala a záviděla jim jejich dobrý ekonomický stav. Přímo na Rossiu byly postaveny hranice, kam házeli lynčované novokřtěnce, mrtvé či ještě živé. Nesmírně brutálním způsobem bylo zavražděno za tři dny na 2000 lidí, mužů, žen i dětí. Mniši Dominikáni povzbuzovali plebs k jejich násilnickým činům a vyzývali k „vyvraždění zlé rasy“.

Král, který byl kvůli moru mimo města, poručil guvernérovi potlačit povstání násilím. Pět set pachatelů bylo popraveno, dva dominikánští mniši, kteří byli identifikováni jako hlavní štváči, byli uškrceni a jejich mrtvoly spáleny. Činnost dominikánského řádu byla na několik let v Lisabonu pozastavena.

Samotný kostel postihl boží trest. Po poškození zemětřesením v roce 1531 padl v roce 1755 za oběť tsunami a byl zcela zničen. Poté byl v barokním stylu znovu postaven, ale v roce 1959 ho postihl velký požár. Po něm už byla postavena znovu jen klenba, další restaurátorské práce se neuskutečnily a v kostele, který je od roku 1994 znovu v provozu, jsou všude vidět stopy po požáru, vedrem popraskané kameny, ohořené zdi, výzdoba v kostele chybí. Pokud člověk ví, co se v tomto kostele odehrávalo a chápe poškození jako projev božího hněvu, běhá mu mráz po zádech.

Od Rossia vedou k „Praca do Comercio“ rovné ulice pojmenované po řemeslech, které se zde v době markýze de Pombal provozovaly, hlavní je ale „Rua Augusta“. Tady je jedna restaurace vedle druhé, mezi nimi bary se stoly uprostřed ulice pozývající k občerstvení. Ne nadarmo je právě zde obchod se suvenýry obou lisabonských fotbalových klubů. Kupodivu mají obchod společný. Obchod je červenozelený, tedy v portugalských národních barvách. Benfica Lisabon má totiž barvu červenou a Sporting Lisabon zelenou. Vchodu kraluje samozřejmě socha nejslavnějšího současného Portugalce Christiana Ronalda, ale nějakou tu slabost musí člověk hostitelské zemi odpustit.

Protože je Lisabon na vysokých kopcích, pomohli si obyvatelé města nejen oněmi tramvajemi, které dokážou stoupat do strmých kopců, ale i výtahy a lanovkami. Jeden z nich „Elevador da Glória“ vás vyveze na vyhlídku „Miradouro de Sao Pedro da Alcantára“, nejznámější je ale „Elevador Santa Justa“. Kovová konstrukce připomíná ne náhodou práce Gustava Eifela (výtah postavil jeho žák Raoul Mesnier du Ponsard). Výtah vyváží do výšky 32 metrů k „Largo do Carmo“, od výtahu vede pak kovový most pro chodce do horního města, je odtud úžasný výhled na střed Lisabonu.

Když jsem zde byl v roce 1999, byla nahoře ve výtahu kavárna, kde jsme si spolu s pohledem na město shora dali skvělou a levnou portugalskou kávu. Dnes už tam není nic, příchod na horní platformu, kde kavárna byla, je zavřený. Přesto se vyplatí nahoru vyjet, nebo si tam zajít pěšky z Rossia. Nahoře je „Igreja do Carmo“, gotický kostel, který se zhroutil při zemětřesení v roce 1755 během mše, pochoval pod svými troskami desítky věřících a nebyl obnoven. Zůstal jako němá výčitka a upomínka na události roku 1755.

Kostel je památkou na onoho slavného svatého vojevůdce Nuna Alvárese de Pereiru, vítěze od Adjabarruty v roce 1385. Když vstoupil do řádu Karmelitánů, nechal tento kostel postavit. Toho času to byl největší kostel v Lisabonu. Dnes je v jeho troskách archeologické muzeum se sbírkou sarkofágů, soch a archeologických nálezů z římských dob i z doby Vizigótů.

               Pokud se vydáte nahoru pěšky, pak pozor na lisabonské chodníky. Jsou z malých kamenných krychlí, dobře uhlazené, lesknoucí se a vytvářející zajímavé obrazce, které dodávají chodníku vzhled, jako by byl nerovný. On sice rovný je, ale chodit se po něm stejně moc nedá. Aspoň ne v botách s hladkou podrážkou, zatraceně to klouže. Navíc je to pořád z kopce do kopce. Mladý muž, kterého jsem objal, abych se zachránil před pádem, se sice asi trochu divil, ale možná situaci pochopil, když jsem mu poděkoval portugalským „Obrigado“.

               Náměstí a ulice Lisabonu jsou osázeny stromy Jacaranda. Je to strom, který má nádherné fialové květy. Když rozkvete, je celé město nádherně fialové. Normálně kvete v červnu, kdy je tedy Lisabon nejkrásnější, my jsme měli štěstí, že byla vegetace v tomto roce hodně posunutá, a tak stromy – i když ještě ne zcela naplno – kvetly už v dubnu.

               V roce 1998 hostil Lisabon světovou výstavu Expo. K této příležitosti tu postavili výstavní prostor, který se stal následně díky zajímavé architektuře svých pavilónů turistickou atrakcí. Nachází se poněkud mimo centrum města na sever proti proudu Teja. Dá se tam dostat kabinkovou lanovkou a je zde, jak se na přístavní město patří – „Oceanário“, tedy obrovské akvárium, rozdělené na životní prostor Atlantiku, Pacifiku, ale i Indického oceánu a Jižního polárního moře.

               Co ovšem člověk navštívit musí, to je Belém. Tato část městě ve směru k ústí řeky Tejo je neodmyslitelnou součástí návštěvy portugalského hlavního města. Symbolizuje totiž nejslavnější období portugalských dějin, období zámořských plaveb, které přineslo do této země na konci Evropy, dnes nazývané s trochou despektu „Balkón Evropy“ neuvěřitelné bohatství.

               Vše začalo aktivitami prince Jindřicha Mořeplavce (1394–1460), syna Jana I. zakladatele dynastie Avis. Princ se stal v roce 1418 velmistrem Kristova řádu, když už v roce 1415 v čele rytířů tohoto řádu dobyl pro Portugalsko město Ceutu. Poté, co ztroskotaly jeho pokusy sebrat Španělům Kanárské ostrovy, vrhl se plně na podporu zkoumání afrického pobřeží. Financoval a podporoval objevné výpravy. Nechal stavět nový typ lodí, karavely, které se pro dlouhé cesty hodily. V roce 1434 obeplul kapitán Gil Eanes mys Bojador, což byl naprosto revoluční čin. Až do té doby se věřilo, že za tímto mysem končí svět, moře se propadá do nekonečných hloubek, kde na zvědavce čeká přímá cesta do pekla. Poté byl tento strach pryč a Portugalci pronikali stále dál podél afrického pobřeží na jih až konečně v roce 1498, tedy 38 let po smrti Jindřicha Mořeplavce Vasco da Gama obeplul Afriku a dosáhl břehů Indie.

               Jindřich mořeplavec stojí, s modelem karavely v ruce, v čele 33 soch, které zdobí památník objevitelů v Belému.

Stavba je to ve stylu „socialistického realismu“, příliš nápadně mi připomínala Stalinův pomník na Letné, onu legendární „Frontu na maso“, než abych se nezačal zajímat o možné souvislosti. Stalina v Praze začali bourat v roce 1962, pomník v Lisabonu postavil Leopoldo de Almeida v roce 1960. Takže podezření trvá. Zda byl Almeida v Praze a nechal se tam inspirovat, se mi nepodařilo zjistit. Nicméně pomník v Belému je přece jen o hodně vkusnější. Má podobu přídě karavely, na jeho zadní straně je kříž přecházející v meč, aby bylo zřejmé, jakými prostředky Portugalci kolonizovali nová území a získávali je pro křesťanskou víru. Sympatické je, že modlící se král Manuel je zobrazen až zcela na konci oné fronty vytvořené z objevitelů, mořeplavců a misionářů.

               Do Belému se ale jezdí hlavně kvůli klášteru svatého Jeronýma. Ten dal také založit onen Manuel, zvaný Šťastný, stavba byla dokončen za jeho nástupce Jana III. Je to gigantická stavba v jednotném stylu manuelské dekorativní gotiky.

Na vstup do kláštera se čeká hodiny, pokud jste už navštívili Tomar a ostatní kláštery v Estramaduře, čekání se nevyplatí. Kdo chce navštívit jen Lisabon, musí si ovšem frontu odestát. Už portál kostela, kterému trůní socha Jindřicha Mořeplavce, je příkladem této dekorativní architektury. Uvnitř pak ohromí vysoká klenba se štíhlými sloupy ve tvaru palem. Do kostela je možné se dostat podstatně snadněji než do kláštera. I on je příkladem manuelské gotiky, s výjimkou apsidy, která je ve stylu manýrismu. Ale k tomu až trošku později. U vchodu do chrámu jsou dva sarkofágy mužů, kteří objevné plavby symbolizují, na levé straně je nádherný mramorový sarkofág Vasca da Gamy.

Na pravé straně je pak neméně krásný sarkofág Luize Vaz de Camoese (jeho jméno se vyslovuje jako snadno zapamatovatelný „kámoš“). Je to portugalský národní spisovatel, žil v letech 1524 až 1580. V roce 1572 vydal knihu „Os Lusíadas“, národní epos o portugalských zámořských hrdinstvích. On sám prožil hodně pohnutý život. Jako rebel byl vyhnán od královského dvora, jako voják přišel v bojích v Severní Africe o oko, při plavbě do Indie byla jeho loď jediná z celé flotily, která přečkala bouři, která Portugalce v Indickém oceánu zastihla. Den jeho smrti, 16.červen, je největším portugalským národním svátkem, slaví se, trošku podezřele, jako „Den portugalské rasy.“ Můžeme si o tom myslet co, chceme, každopádně se zdá, že není až tak důležité objevovat nebo dobývat, nejdůležitější je o tom napsal. To se Camoesovi očividně podařilo.

               Oltářní prostor kostela je podstatně mladší a byl zřízen v roce 1572 v manýristickém stylu královnou Kateřinou habsburskou, manželkou Jana III. Jsou zde královské hroby Manuela I. a jeho ženy Marie Aragonské, jakož i jeho syna Jana III. a jeho manželky Kateřiny. Hrobky jsou neseny slony. I když ani Manuel ani Jan slona nikdy přímo neviděli, tato obrovská zvířata, o nichž se vyprávěly legendy, se stala symbolem královské vznešenosti. Kuriozitou je ovšem další hrob, poněkud stranou v příčné lodi. Je to hrob krále Sebastiána I.

               Tento mladu král podlehl v roce 1578 pocitu důležitosti a neporazitelnosti a vyrazil na křížovou výpravu do Afriky. Jeho megalomanským cílem bylo dobýt celé pobřeží Afriky, dostat se do Egypta a pak do Palestiny, vyhnat odtud Turky a dobýt Jeruzalém pro křesťanství. Na jeho omluvu je třeba říct, že mu bylo devatenáct let a trpěl zřejmě na fimózu, což by vysvětlovalo jeho nezájem o ženy a ženitbu. Navíc se narodil po smrti svého otce, tedy jako pohrobek a jeho matka Johanna ho opustila, když byly nemluvněti tři měsíce, aby převzala ve Španělsku regentství za svého bratra krále Filipa II. Děcko tedy vyrůstalo bez rodičů, vychovávala ho energická a fanaticky katolická babička Kateřina (ta která dala zřídit ono pohřebiště ve svatém Jeronýmovi a v roce 1567 zavedla v Portugalsku inkvizici). Sebastián byl vychováván jezuity a králem se stal už ve věku tří let. Mladý muž jednak neznal, co je to sebekritika a zřejmě si potřeboval něco kompenzovat, zvolil ale dost nešťastný způsob. V bitvě u Ksal-el-Kebir v Maroku byla jeho armáda zcela zničena (z 18 000 vojáků prý přežilo jen šedesát) a Sebastián sám zahynul. Protože ale jeho mrtvola nebyla nikdy nalezena, žili Portugalci poté, co ztratili svou samostatnost a museli se podřídit španělské habsburské vládě, v naději, že Sebastián žije a přijde je z cizího jha osvobodit. Tedy měl být něco jako portugalský blanický rytíř.

               Novému králi Filipovi II. (jako portugalský král je veden jako Filip I.) lezla tato pověra strašně na nervy. Dal tedy mrtvolu Sebastiána hledat. Poté vyhlásil, že byla nalezena a nechal ji slavnostně v kostele svatého Hieronyma pochovat – pro pořádek v sarkofágu neseném dvěma slony, aby tím zdůraznil příslušnost mrtvoly k rodu Avis, který jím vymřel. Jakou mrtvolu sehnali a kdo tedy v onom hrobě leží, neví nikdo, ale Sebastian to téměř určitě není.

               V klášteře samotném je jednak úžasná křížová chodba od Joaa da Castilha (který trénoval svůj styl, jak už víme, v Tomaru), Refektorium je vyzdobeno azulejos z 18 století. A v neomanuelském křídle z roku 1850 je archeologické muzeum. A samozřejmě nemůže chybět muzeum námořnictví „Museu de Marinha“. Před klášterem se nachází krásný velký park, ne nadarmo nese jméno „Praca do Império“.  Obrovská moderní budova, která park uzavírá ze západu, postavená v maurském stylu a připomínající velkou arabskou pevnost je „Centro Cultural de Belém“, otevřené v roce 1993. Na východě je tropická botanická zahrada „Jardim Botánico tropical“ a hned vedle „Palácio de Belém“. Tady se zachránila rodina krále Joseho I. Protože měl ale král po onom zemětřesení panický strach spát v zděných budovách, dal zřídit na nádvoří paláce a v jeho zahradách stanové město, odkud vládl dalších dvacet let. Palác sám sloužil jako nemocnice a dnes je sídlem portugalského prezidenta.

               Kousek dál po pobřeží směrem na západ se tyčí „Torre de Belém“.

Původně stála tato pevnost uprostřed řeky, aby odstrašila případné útočníky. Díky zemětřesení se zde země zdvihla do výšky a věž dnes stojí na říčním břehu. Opět jednou symbol manuelské gotiky a nejčastější obraz pohlednic z Lisabonu. Je pravda, že pevnost je opravdu klenotem této ozdobné architektury. Oč hezčí zvenku, o to temnější vevnitř, pevnost sloužila jako skladiště zbraní a vězení, přesto se na návštěvu věže čeká ve frontě i hodiny.

               Hned vedle je vojenské muzeum, které taky stojí za návštěvu, takže zvládnout Belém za jeden den, je opravdová fuška a díky dlouhým frontám se to vůbec nemusí podařit. Zejména když k povinnému programu patří ochutnávka „Pastéis de Belém“. Tyto sladké koláčky jsou určitou modifikací „pastéis de nata“, které dostanete všude v Portugalsku, ovšem ty belémské koláčky jsou natolik slavné, že člověk nesmí odolat.

               Lisabon je vlastně jen na severním břehu řeky Tejo. Na jižní břeh se po celá staletí jen převáželo, most přes řeku dal postavit až diktátor Salazar, otevřen pro provoz byl v roce 1966. Proto se tento most jmenoval Salazarův most, nicméně ihned po revoluci byl přejmenován na „Most 25.dubna“. 

Zůstal jediný, druhý most Vasco da Gamy, dlouhý 17 kilometrů a překlenující lagunu řeky Tejo na východě, slouží spíš jen k odvedení dálničního provozu. Spojení mezi Lisabonem a stále rostoucími sídlišti na jižním břehu obstarává stále jen tento jediný most, který se na fotografiích dá lehce zaměnit s „Golden Gate“ v San Franciscu. Není to náhoda, most stavěla stejná firma.  Protože už na jižním břehu žije skoro čtvrt milionu lidí – jsou zde přece jen o něco levnější byty a nájmy – znamená to, že bezmála všichni se snaží dorazit každé ráno do práce do Lisabonu a odpoledne se zase vrátit domů. Následkem toho stráví údajně denně až tři hodiny v autě.

               Jenže ani zvědaví turisté se cestě po tomto mostě nevyhnou. Na jižním břehu se totiž tyčí socha „Krista krále“, další symbol Lisabonu a povinný program. V roce 1934 navštívil emeritní kardinál a lisabonský patriarcha Manuel. G. Cerejeira Rio de Janeiro a byl uchvácen pohledem na sochu Krista krále. Po návratu do vlasti začal propagovat myšlenku podobné sochy v Lisabonu. V roce 1937 se ke stavbě pozitivně vyjádřila biskupská konference a v roce 1940 bylo ve Fátimě rozhodnuto, že stavba bude symbolizovat vděk, že bylo Portugalsko uchráněno druhé světové války. Stavba začala v roce 1949 a slavnostně byla inaugurována o deset let později. Slavnostního otevření se zúčastnilo 300 000 lidí, všichni významní preláti, přiletěl dokonce i arcibiskup z Rio de Janeira a papež Jan XXIII. se zúčastnil aspoň na dálku zdravicí, pronesenou v rádiu. Sochu koncipoval Francisco Franco (jmenovec španělského diktátora) a sochu panny Marie v kapli stvořil nám už dobře známý Leopoldo de Almeida. V roce 1984 byl vytvořen plán okolí sochy, v roce 2002 pak byla socha po rekonstrukčních pracích znovu otevřena veřejnosti.

               Poněkud nás emočně vytočil a na vstupenky, který nebyl zcela lehce ovladatelný a odmítal platby mobilním telefonem, ale nakonec jsme nahoru na sochu vyjeli. Je odtud nádherný výhled na Lisabon a jsou zde poselství míru v mnoha jazycích, dokonce i v polštině.

               Socha Krista krále stojí tváří k městu a s rozpaženýma rukama město chrání i mu žehná.

Protože všechna letadla, která chtějí přistát na letišti Humberta Delgada v Lisabonu nalétávají od západu, tedy od moře a přes sochu Krista, zdá se, jako by žehnal i jim, protože letiště se nachází jen pět kilometrů od městského centra, a tedy ještě v městské zástavbě a přistání na něm tedy není právě lehké.

               Docela mě pobavila představa, jak kopilot sleduje Krista pod sebou a pilot se ptá „Už nám požehnal?“ „Ještě ne,“ hlásí kopilot. „Tak tedy ještě jednu rundu nad městem. Musíme počkat, než nám požehná.“

               Kupodivu se ta představa zdála vtipná jen mně, mojí ženě se nelíbila ani trošku.

               Přesto doufám, že se mi ji podaří přesvědčit, aby se do Lisabonu ještě jednou podívala. Ovšem moje představa, že si na letišti půjčím auto, vzala velmi rychle za své. Zatímco u mě klesla připravenost jezdit po Lisabonu autem v průběhu těch několika dní z padesáti procent na jedno, u manželky byla ochota sednout si do auta, které budu v lisabonských ulicích řídit já, už první den nulová. Cesty jsou zde ucpané prakticky nepřetržitě ve dne i v noci, místo jízdy se jen popojíždí a je zde hodně těsno. Ale taxíky jsou velmi levné a systém metra dobrý. Takže člověk v Lisabonu auto určitě nepotřebuje.

               Ale ještě jedna věc, která mě trochu zarazila.

               Něco je na Portugalcích nápadné. Sotva uvidíte smějícího se Portugalce, mají stále vážné obličeje. Chybí jim veselá činorodost Italů nebo nadrzlá aktivita Francouzů. Portugalci o sobě sami tvrdí, že je jim vlastní „saldade“. Slovo, které je těžké přeložit, protože čeština identický výraz prostě nemá. Nejblíž k tomu má slovo melancholie, ale ani to není přesné. Výrazem Saldade je Fado, tedy ona teskná portugalská hudba.

               K Portugalsku se dost dobře hodí. Ale je to krásná země.

Lisabon

               Tragédie se ohlásila 1.listopadu 1755 v 9:50 hodin místního času. Napřed přišlo velmi silné zemětřesení, v důsledku kterého padaly budovy a v zemi trhalo metrové trhliny. Protože byl svátek Všech svatých, hořely samozřejmě jak v kostelech, tak i v domácnostech svíčky. Ty se tak staly příčinou početných požárů, které velmi rychle zachvátily celé město, tehdy s 250 000 obyvateli čtvrté největší město v Evropě. Lidem, kteří se zachránili útěkem z padajících budov se naskytl pohled, s kterým určitě nepočítali. Lisabon leží na řece Tejo, která právě před městem tvoří velkou lagunu, využívanou jako přístav. Teď byla voda pryč, odsátá do oceánu, nechápajícím obyvatelům se naskytl pohled na suché dno laguny, kde se povalovaly trosky lodí, které se zde potopily, někdy i před desítkami let. Než si lidé tento úkaz dokázali vysvětlit, přihnala se dvacet metrů vysoká vlna tsunami. Řeka poté, co opustí lagunu před městem, zúží znovu svůj tok mezi kopci a tímto korytem pak teče její voda do Atlantského oceánu. Ničivá vlna, která se přihnala od moře, v úzkém hrdle řeky nabrala nejen na výšce, ale i na rychlosti. Když vtrhla do města, uhasila sice většinu požárů, ale zato s sebou brala budovy, které ještě stály, trosky těch, které už spadly, a hlavně lidské životy. Podle odhadů zemřelo tehdy 30 000 – 100 000 obyvatel města, největší přírodní katastrofa v dějinách Evropy spláchla nejen staré město Lisabon, ale i královský palác, který stál na břehu řeky na dnešním „Praca de Comercio“ s úžasnou knihovnou o 70 000 svazcích a královskou sbírku uměleckých děl jako obrazy od Tiziana, Rubense či Corregia. Zmizely i kresby Vasca da Gamy z jeho objevných cest. Ten palác dal kdysi stavět král Manuel I., díky objevení cesty do Indie a obchodu s kořením nejbohatší z portugalských králů, jemuž byla pevnost San Jorge nad městem málo pohodlná. Luxus jeho sídla známe ovšem jen z popisů, po onom 1.listopadu 1755 z něho nezbylo zhola nic.

               Ve stejný den přišly ve vzdálené Vídni porodní bolesti na císařovnu Marii Terezii a následujícího dne porodila svou nejmladší dceru Marii Antoinettu. Skutečnost, že děvče přišlo na svět v den tak hrozné katastrofy se považovalo za zlé znamení pro jeho život, což se nakonec potvrdilo. Skončila pod gilotinou 16.října 1793.

               Portugalská královská rodina krále Josefa I. přežila jako zázrakem zničení svého paláce. Jedna z králových dcer chtěla totiž sváteční den prožit na výletě, a protože otcové dcerám neumí nic odepřít, vyrazil si král s celou rodinou do Santa Maria de Belem asi šest kilometrů od centra města. Tuto část pevniny zemětřesení vyzdvihlo do výšky a poskytlo jí tak ochranu a navíc se tsunami zvedla až za Belémem, v hrdle řeky. Přesto zanechal tento zážitek v králi trvalé psychické trauma. Do konce svého života, tedy dvacet dva let, odmítal bydlet ve zděných budovách a nechal si postavit stanové město za Lisabonem, odkud pak řídil svůj stát.

               Zničení se vyhnula jen čtvrť bordelů Alfama a horní část města okolo pevnosti San Jorge. Alfama je tedy jediná část Lisabonu, kde může člověk ještě vidět křivolaké středověké uličky, může si ji projet legendární tramvajovou linkou číslo dvanáct nebo dvacet osm – ta patří k povinnému programu při návštěvě portugalského hlavního města.

Zde ostatně vzniklo i Fado, typická lisabonská melancholická hudba, hraná na kytaře, kterou by měl návštěvník Lisabonu rozhodně zažít, pokud si chce návštěvu města započítat. V barech, kde se po večerech hraje, se ovšem platí vstupné.

               Zbytek Lisabonu má tedy svůj rodný list vystavený v listopadu 1755. Obnovy města se ujal velmi energicky tehdejší předseda vlády Sebastiao de Mello, pozdější Markýz de Pombal, reprezentant osvícenství. Od první minuty se ujal záchranných prací pod heslem: „Pochovat mrtvé a nakrmit přeživší.“ Mrtvoly odváželi na lodích na moře a tam je házeli do vody, protože bylo nemyslitelné vykopat včas dostatečné množství hrobů. Markýz se dočkal nenávistné kritiky od jezuitů, jimž byly jeho osvícenské reformy tak jako tak trnem v oku a zemětřesení vyhlašovali za boží trest za odklon od boha. (Protiargument mohl být, že ačkoliv katedrála „Sé“ i kostel svatého Antonína v její blízkosti – obě ve staré městské čtvrti Alfama, pamatující ještě maurskou minulost města –   padly zemětřesení za oběť, domy v uličkách okolo, kde se tísnily bordely, přečkaly katastrofu bez větších škod – děvčata v bordelech na vše svaté očividně nezapalovala svíčky. Tento souboj s jezuity vyhrál markýz v roce 1759, kdy byl jezuitský řád zakázán a rozpuštěn. Během pouhého roku se podařilo odstranit všechny trosky a strhnout budovy s narušenou statikou. Obnovou města byli pověřeni architekti Eugénio dos Santos a Carlos Mardel. Pombal využil skutečnosti, že nové město mohlo být založeno takzvaně na „zelené louce“ a nechal postavit moderní město se šachovnicově se křížícími ulicemi a bulváry. Když se ho ptali, k čemu jsou dobré tak široké ulice, odpověděl prý, že „jednou budou lidem připadat úzké.“

               Zatím ovšem stačí. Když po bulváru „Avenida da Libertade“ prochází na svátek svatého Antonína 13.června průvod samby, je ulice pořád ještě dost široká, aby se daly vybudovat tribuny na obou jejich stranách, na kterých sedí zvědaví turisté (kteří tam obsazují místa už od rána), aby mohli skupiny jednotlivých lisabonských čtvrtí v jejich krojích při tanci samby fotografovat.  Samba tedy nemá původ v Brazílii, ale v Portugalsku, je sice stejně energická a rytmická, ovšem podstatně oblečenější.

               Na místě někdejšího královského paláce vzniklo nejkrásnější lisabonské náměstí „Praca do Comercio“.

Jako vzpomínka na klaustrofobického krále Joseho I., díky jehož psychické poruše zde ono náměstí místo královského paláce mohlo vzniknout, tyčí se uprostřed náměstí jeho jezdecká socha. V roce 1908 zde zastřelili atentátníci krále Karla i s jeho nejstarším synem infantem Ludvíkem Filipem, což vedlo o dva roky později k zániku monarchie a vzniku portugalské republiky. Náměstí má tvar písmene U otevřeného směrem k řece – z někdejšího královského paláce zůstaly jen schody vedoucí k vodní hladině. Do města se otvírá monumentální branou „Arco de rua Augusta“, která je ovšem podstatně mladší a pochází až z devatenáctého století a lemují ho především restaurace, číhající na hladové a žíznivé turisty.

               Pombal si za své zásluhy vysloužil majestátní sochu na náměstí nesoucí jeho jméno, i když si na ni musel počkat až do dvacátého století – autor Leopoldo de Almeida vytvořil i pomník objevitelů v Belému, ke kterému se ještě dostaneme.

A dolnímu městu se říká „Baixta pombelina“, takže se na zásluhy markýze nezapomnělo. I když ho po smrti krále Joseho I. králova dcera a následnice na trůnu Marie I., která byla vychována kněžími a osvícenské reformy Pombala z celé duše nenáviděla stejně jako jejich autora, v roce 1777 okamžitě zbavila funkce a poslala ho do domácího vězení na jeho statky v městě Pombal. Ale přiznejme si, ve věku 78 let měl už pracovitý markýz nárok na zasloužený důchod. 

               Pokud tedy chceme vidět starý Lisabon – což jsem já jako historik samozřejmě chtěl, musíme do čtvrti Alfama. Jestliže ještě při mé první návštěvě koncem devadesátých let minulého století byla velká část domů v žalostném stavu a neobyvatelná, dnes je už celá čtvrť zrenovovaná, při pohledu shora září nové červené střechy, fasády domů jsou zdobeny početnými Azulejos v různých barvách a s nejrůznějšími motivy. Nejhezčí pohled na čtvrť i s řekou Tejo je z „Miradouro de Santa Luzia“. Na azulejos na této vyhlídce je znázorněno dobytí Lisabonu na Maurech v roce 1147. Obzor dominuje obrovská kopule kostela Santa Engrácia. Tento barokní kostel se prý stavěl 284 let a stal se příslovečným. Mluví-li Portugalec o „práci jako na Santa Engrácia“, znamená to, že ty práce nikdy nebudou hotové. Nahoru k pevnosti „Castel de Sao Jorge“, čili k pevnosti svatého Jiří, která sloužila dlouho jako sídlo portugalských králů, než přesídlili do nového luxusního paláce na břehu řeky, se dá vyběhnout okolo katedrály Sé nebo vyjet tramvají číslo 12 nebo 28. Tyto prastaré tramvaje mají své kouzlo a vždy znovu budí otázku, zda to stoupání zvládnou nebo ne. Zvládnou! Pro pěší je to ale pořádně do kopce. Lisabon je prý – jako ostatně nespočet jiných měst – postaven stejně jako Řím na sedmi pahorcích. Podle mého skromného názoru je těch pahorků v Lisabonu mnohem víc, ale nechci se hádat.

               Pevnost Sao Jorge dobyl na Maurech Afonso Herique v roce 1147. Jedna z bran pevnosti nese jméno rytíře Martima Monize, který ji dokázal prorazit a držet až do příchodu hlavních královských sil. Pevnost samotnou králové opustili, když Manuel první postavil palác dole ve městě. V roce 1755 byla zemětřesením poškozena a teprve Antonio Salazar ji nechal v roce 1938 zrekonstruovat. Nabízí úžasné pohledy na město pod sebou, vstupné 15 eur mi ale za tento zážitek připadalo poněkud přehnané.

Protože moc víc toho tady není. Uprostřed nádvoří předělaného na park je socha dobyvatele Afonsa Herniquese a hlavní atrakcí jsou hradby s věžemi, které se dají obejít a odkud se dá fotografovat město Lisabon shora. Jedna z věží má jméno po Odysseovi, protože Lisabonští si nenechají vzít legendu, podle které Lisabon založil Odysseus během svého desetiletého bloudění při cestě z Tróje domů.

               Po cestě k pevnosti prochází člověk okolo katedrály Sé. Je to – jako v Portugalsku všude – románská stavba podobná pevnosti.

Vevnitř je to směs stylů, protože katedrála velmi utrpěla při zemětřesení v roce 1755. Už v katedrále člověk dostane znamení, jak důležitý je portugalský nejslavnější svatý, totiž svatý Antonín z Padovy. V Padově sice působil a zemřel, ale narodil se v Lisabonu, údajně kousek pod katedrálou. Na místě jeho rodného domku, který se zřítil při zemětřesení, stojí dnes kostel mu zasvěcený.

V katedrále je vlevo od vchodu františkánská kaple s křtitelnicí, kde byl údajně v roce 1195 pokřtěn. Azulejos zde ukazují jeho kázání rybám. Katedrála je zasvěcena svatému Vincentovi, jehož tělesné ostatky byly do Lisabonu převezeny v roce 1173 z Cabo de Sao. Loď, na které jeho ostatky do Lisabonu přepravovali, byly hlídány dvěma krkavci, loď se dvěma krkavci se tak stala symbolem Lisabonu. Mimochodem je to stejný svatý Vincent, který je patronem Valencie, kde ostatně působil a kde byl i v roce 304 umučen. Už tehdy prý jeho mrtvolu hlídali krkavci před supy, aby ji tito neroztrhali a mohla být důstojně pohřbena. Protože si na světce dělají nároky jak Lisabon, tak Valencie, je jedna jeho ruka uchovávána v kapli vzkříšení v katedrále Seu ve Valencii.

               Nejslavnější z portugalských svatých, tedy svatý Antonín, je uctíván hned vedle katedrály ve vlastním kostele. Ten byl postaven v roce 1757 tedy po zemětřesení v čistě barokním stylu. Rodný dům svatého Antonína, nebo tedy jeho nepatrné zbytky, je možné navštívit v kryptě. Samozřejmě, že zde byl Jan Pavel II. (protože, jak víme, on byl všude), obraz jeho návštěvy v azulejos je na chodbě vedoucí do krypty.

               Svatý Antonín má v Lisabonu, ale i v celém Portugalsku výsadní postavení. V roce 1934 ho papež Pius XI. vyhlásil za patrona Portugalska, má tedy podobnou pozici, jako náš svatý Václav. Den svatého Antonína 13.června je každoročně největší lisabonská slavnost, je to slavnost sardinek, které právě v červnu dosahují dostatečné velikosti a obsahu tuku, aby se daly grilovat a konzumovat, pečou se v ten den na každém rohu a fascinovalo mě, že je Portugalci jedli i s vnitřnostmi, bez ohledu na jejich velikost. Když jsme požádali o příbor, dostalo se nám překvapeného pohledu, ale ten nožík a vidličku nám nakonec přinesli. Večer pak je slavnost samby, kdy jednotlivé městské čtvrti prezentují své kroje a tanec. I když jsou mladé dámy podstatně víc oblečené než jejich protějšky v Brazílii, přesněji velmi cudně zahalené, na temperamentu jim to neubírá. Byl jsem svědkem toho, když jedna skupina nastoupila po absolvování procesí na Avenida da Liberdade do připraveného autobusu. Tance ale očividně ještě neměli dost, protože celý autobus se rozkýval zleva doprava a zpět, že jsem měl strach, že se převrhne.

               Svatý Antonín se narodil v Lisabonu v roce 1195 a rozhodl se šířit víru. Nejdřív to chtěl zkoušet mečem, ovšem jeho zdravotní stav mu choutky na válečná dobrodružství v severní Africe rychle zmařil. Rozhodl se proto pro hájení víry slovem a bylo to správné rozhodnutí, protože byl nesmírně nadaný řečník. Proto jsou i v kostele v Padově vystaveny ve skleněné vitríně jako svatá relikvie jeho hlasivky. Antonín vstoupil v roce 1220 do tehdy nového františkánského řádu a působil při pomoci chudých ale i při obracení kacířů, jeho špatný zdravotní stav ho ale dostihl a zemřel už v roce 1231, tedy ve věku 36 let. Svatým byl vyhlášen na nátlak prostého lidu táhnoucích za tímto účelem na Řím už 30. května 1232 papežem Řehořem IX. Byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách církve a způsobil značnou nevoli u konkurenčního řádu Dominikánů, protože tím předběhl zakladatele jejich řádu Dominika, který byl vyhlášen svatým až v roce 1234 a Františkáni vedli i potom na svaté 2:1. V roce 1946 byl Antonín povýšen Piem XII. na učitele církve.

To o Antonínovi stačí, o Lisabonu ale zdaleka ne. Příští týden budeme pokračovat.