Centrem dolního města jsou dvě na sebe navazující náměstí „Praca de Figueira“ s velkou jezdeckou sochou krále Joaa I., které nechal markýz de Pombal postavit jako centrální tržnici a  „Praca Pedro IV.“ se sochou tohoto reformám nakloněného krále, ovšem tomuto náměstí nikdo neřekne jinak než „Rossio“, podle jména centrálního lisabonského nádraží, které je hned vedle.

Proto toto jméno prosím používat i když si objednáte taxíka do centra města, s Pedrem IV. by mohl mít taxikář problémy.  Stanice metra před nádražím se ovšem nejmenuje, nýbrž „Restauradores“ stejně jako náměstí před ním, jméno má to náměstí po bojovnících za obnovení nezávislosti Portugalska po šedesátileté španělské nadvládě. Po vymření dynastie Avis v roce 1580 se stal portugalským králem Filip II. z rodu Habsburků. Habsburkové ale přes všechny své sliby stále více degradovali Portugalsko do pozice jedné ze svých provincií, což vedlo nakonec v roce 1640 k povstání, do jehož čela se postavil vévoda Jan z rodu Braganza (v osmé generaci potomek Alfonsa, nemanželského syna Jana (Joaa) I. z rodu Avis – ještě si vzpomínáte?) Stál za tím neuvěřitelně schopný intrikán kardinál Richelieu, kterému bylo vzhledem na trvalý konflikt s Habsburky a Španělskem každé oslabení nepřítele vhod. (Probíhala ještě třicetiletá válka, ve které Francouzi k úžasu celého světa bojovali na straně protestantů). Jan IV. se obratně spojil s Angličany, tradičním spojencem Portugalců, kteří ovšem za svou pomoc požadovali Tanger a Bombaj. Jan IV. dokázal uzavřít spojeneckou smlouvu s Karlem I., po jeho porážce v občanské válce pak s Oliverem Cromwellem a nakonec i s Karlem II., který si vzal v roce 1662 za ženu Janovu dceru Kateřinu Henriettu. V roce 1668 to Španělé konečně vzdali a uznali portugalskou nezávislost a Janova syna Alfonsa IV. portugalským králem.

               Náměstí Rossio je dominováno sochou Pedra IV. a v jeho horní části je městské divadlo nesoucí jméno Pedrovy dcery Marie II. Hned vedle něho je zajímavý kostel dominikánů, založený Sanchem II. v roce 1241 a kterým byl nejen místem královských svateb, ale i sídlem inkvizice, která zde odsuzovala kacíře s smrti upálením a exekuce se prováděly hned před kostelem na Rossiu.

Před tímto kostelem je památník upomínající na židovský pogrom z 19 dubna 1506. Město Lisabon ho zřídilo k pětisetletému výročí pogromu v roce 2006. Historie portugalských Židů je hodně zajímavá. Když se král Manuel I. v roce 1497 ucházel o ruku dcery španělských katolických králů Isabely, bylo podmínkou Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské, že pokud Manuelovi svou dceru dají, musí on, stejně jako oni ve Španělsku, vyhnat ze země všechny Židy. Španělská koruna byla příliš lákavá, aby Manuel odolal, zejména, když jediný syn Isabely a Ferdinanda a následník trůnu Infant Juan v roce 1497 zemřel. Manuel nicméně nebyl tak hloupý, aby si zemi zruinoval po španělském vzoru. Svolal si představené židovské obce a udělal s nimi dohodu. Část Židů se měla dát naoko pokřtít, přičemž Manuel slíbil přivřít oko, pokud budou dále žít tradičním životem a provozovat nadále s tím spojené rituály. Aby nemuseli chodit jednotlivě ke křtu do kostelů, udělal z nich Manuel křesťany královským dekretem a v roce 1499 jim zakázal opustit zemi. Ti, kteří se pokřtít odmítli, odjeli do Antverp, kde pro ně byly vytvořeny patřičné podmínky, aby převzali celý portugalský obchod s drahokamy – diamantová židovská čtvrť je v tomto městě dodnes. Obchod běžel jako na drátkách, bohatli jako Židé, tak i král Manuel, který neměl nadarmo příjmení „Šťastný.“ Jen s tím spojením se španělským trůnem mu štěstí nepřálo. Jeho manželka Isabela zemřela při porodu prvního syna Miguela už v roce 1498 a chlapec rok po ní. Manuel se pokusil ještě zachránit své nároky na španělskou korunu svatbou s mladší sestrou Isabely Marií, ale španělskou korunu nakonec zdědila starší Mariina sestra Johana (zvaná šílená) a Španělsko tak připadlo Habsburkům. Mimochodem nejmladším dítětem katolických králů byla Kateřina, nešťastná první z osmi manželek anglického krále Jindřicha VIII. Dcer tedy měli Ferdinand s Isabelou dostatek, jen synů bylo kriticky málo.

               Jenže navzdory Manuelově náboženské toleranci se 19. dubna 1506 stalo v Lisabonu něco strašného. V dominikánském kostele se lidé modlili za konec sucha a moru, které sužovaly zemi. Někdo z modlících viděl zázračné světlo vycházející z kříže v jedné z kaplí a jeden z nově pokřtěných Židů se tomu zázraku vysmál. Následky byly strašné. Městská spodina se vrhla na novokřtěnce, kterým stejně nedůvěřovala a záviděla jim jejich dobrý ekonomický stav. Přímo na Rossiu byly postaveny hranice, kam házeli lynčované novokřtěnce, mrtvé či ještě živé. Nesmírně brutálním způsobem bylo zavražděno za tři dny na 2000 lidí, mužů, žen i dětí. Mniši Dominikáni povzbuzovali plebs k jejich násilnickým činům a vyzývali k „vyvraždění zlé rasy“.

Král, který byl kvůli moru mimo města, poručil guvernérovi potlačit povstání násilím. Pět set pachatelů bylo popraveno, dva dominikánští mniši, kteří byli identifikováni jako hlavní štváči, byli uškrceni a jejich mrtvoly spáleny. Činnost dominikánského řádu byla na několik let v Lisabonu pozastavena.

Samotný kostel postihl boží trest. Po poškození zemětřesením v roce 1531 padl v roce 1755 za oběť tsunami a byl zcela zničen. Poté byl v barokním stylu znovu postaven, ale v roce 1959 ho postihl velký požár. Po něm už byla postavena znovu jen klenba, další restaurátorské práce se neuskutečnily a v kostele, který je od roku 1994 znovu v provozu, jsou všude vidět stopy po požáru, vedrem popraskané kameny, ohořené zdi, výzdoba v kostele chybí. Pokud člověk ví, co se v tomto kostele odehrávalo a chápe poškození jako projev božího hněvu, běhá mu mráz po zádech.

Od Rossia vedou k „Praca do Comercio“ rovné ulice pojmenované po řemeslech, které se zde v době markýze de Pombal provozovaly, hlavní je ale „Rua Augusta“. Tady je jedna restaurace vedle druhé, mezi nimi bary se stoly uprostřed ulice pozývající k občerstvení. Ne nadarmo je právě zde obchod se suvenýry obou lisabonských fotbalových klubů. Kupodivu mají obchod společný. Obchod je červenozelený, tedy v portugalských národních barvách. Benfica Lisabon má totiž barvu červenou a Sporting Lisabon zelenou. Vchodu kraluje samozřejmě socha nejslavnějšího současného Portugalce Christiana Ronalda, ale nějakou tu slabost musí člověk hostitelské zemi odpustit.

Protože je Lisabon na vysokých kopcích, pomohli si obyvatelé města nejen oněmi tramvajemi, které dokážou stoupat do strmých kopců, ale i výtahy a lanovkami. Jeden z nich „Elevador da Glória“ vás vyveze na vyhlídku „Miradouro de Sao Pedro da Alcantára“, nejznámější je ale „Elevador Santa Justa“. Kovová konstrukce připomíná ne náhodou práce Gustava Eifela (výtah postavil jeho žák Raoul Mesnier du Ponsard). Výtah vyváží do výšky 32 metrů k „Largo do Carmo“, od výtahu vede pak kovový most pro chodce do horního města, je odtud úžasný výhled na střed Lisabonu.

Když jsem zde byl v roce 1999, byla nahoře ve výtahu kavárna, kde jsme si spolu s pohledem na město shora dali skvělou a levnou portugalskou kávu. Dnes už tam není nic, příchod na horní platformu, kde kavárna byla, je zavřený. Přesto se vyplatí nahoru vyjet, nebo si tam zajít pěšky z Rossia. Nahoře je „Igreja do Carmo“, gotický kostel, který se zhroutil při zemětřesení v roce 1755 během mše, pochoval pod svými troskami desítky věřících a nebyl obnoven. Zůstal jako němá výčitka a upomínka na události roku 1755.

Kostel je památkou na onoho slavného svatého vojevůdce Nuna Alvárese de Pereiru, vítěze od Adjabarruty v roce 1385. Když vstoupil do řádu Karmelitánů, nechal tento kostel postavit. Toho času to byl největší kostel v Lisabonu. Dnes je v jeho troskách archeologické muzeum se sbírkou sarkofágů, soch a archeologických nálezů z římských dob i z doby Vizigótů.

               Pokud se vydáte nahoru pěšky, pak pozor na lisabonské chodníky. Jsou z malých kamenných krychlí, dobře uhlazené, lesknoucí se a vytvářející zajímavé obrazce, které dodávají chodníku vzhled, jako by byl nerovný. On sice rovný je, ale chodit se po něm stejně moc nedá. Aspoň ne v botách s hladkou podrážkou, zatraceně to klouže. Navíc je to pořád z kopce do kopce. Mladý muž, kterého jsem objal, abych se zachránil před pádem, se sice asi trochu divil, ale možná situaci pochopil, když jsem mu poděkoval portugalským „Obrigado“.

               Náměstí a ulice Lisabonu jsou osázeny stromy Jacaranda. Je to strom, který má nádherné fialové květy. Když rozkvete, je celé město nádherně fialové. Normálně kvete v červnu, kdy je tedy Lisabon nejkrásnější, my jsme měli štěstí, že byla vegetace v tomto roce hodně posunutá, a tak stromy – i když ještě ne zcela naplno – kvetly už v dubnu.

               V roce 1998 hostil Lisabon světovou výstavu Expo. K této příležitosti tu postavili výstavní prostor, který se stal následně díky zajímavé architektuře svých pavilónů turistickou atrakcí. Nachází se poněkud mimo centrum města na sever proti proudu Teja. Dá se tam dostat kabinkovou lanovkou a je zde, jak se na přístavní město patří – „Oceanário“, tedy obrovské akvárium, rozdělené na životní prostor Atlantiku, Pacifiku, ale i Indického oceánu a Jižního polárního moře.

               Co ovšem člověk navštívit musí, to je Belém. Tato část městě ve směru k ústí řeky Tejo je neodmyslitelnou součástí návštěvy portugalského hlavního města. Symbolizuje totiž nejslavnější období portugalských dějin, období zámořských plaveb, které přineslo do této země na konci Evropy, dnes nazývané s trochou despektu „Balkón Evropy“ neuvěřitelné bohatství.

               Vše začalo aktivitami prince Jindřicha Mořeplavce (1394–1460), syna Jana I. zakladatele dynastie Avis. Princ se stal v roce 1418 velmistrem Kristova řádu, když už v roce 1415 v čele rytířů tohoto řádu dobyl pro Portugalsko město Ceutu. Poté, co ztroskotaly jeho pokusy sebrat Španělům Kanárské ostrovy, vrhl se plně na podporu zkoumání afrického pobřeží. Financoval a podporoval objevné výpravy. Nechal stavět nový typ lodí, karavely, které se pro dlouhé cesty hodily. V roce 1434 obeplul kapitán Gil Eanes mys Bojador, což byl naprosto revoluční čin. Až do té doby se věřilo, že za tímto mysem končí svět, moře se propadá do nekonečných hloubek, kde na zvědavce čeká přímá cesta do pekla. Poté byl tento strach pryč a Portugalci pronikali stále dál podél afrického pobřeží na jih až konečně v roce 1498, tedy 38 let po smrti Jindřicha Mořeplavce Vasco da Gama obeplul Afriku a dosáhl břehů Indie.

               Jindřich mořeplavec stojí, s modelem karavely v ruce, v čele 33 soch, které zdobí památník objevitelů v Belému.

Stavba je to ve stylu „socialistického realismu“, příliš nápadně mi připomínala Stalinův pomník na Letné, onu legendární „Frontu na maso“, než abych se nezačal zajímat o možné souvislosti. Stalina v Praze začali bourat v roce 1962, pomník v Lisabonu postavil Leopoldo de Almeida v roce 1960. Takže podezření trvá. Zda byl Almeida v Praze a nechal se tam inspirovat, se mi nepodařilo zjistit. Nicméně pomník v Belému je přece jen o hodně vkusnější. Má podobu přídě karavely, na jeho zadní straně je kříž přecházející v meč, aby bylo zřejmé, jakými prostředky Portugalci kolonizovali nová území a získávali je pro křesťanskou víru. Sympatické je, že modlící se král Manuel je zobrazen až zcela na konci oné fronty vytvořené z objevitelů, mořeplavců a misionářů.

               Do Belému se ale jezdí hlavně kvůli klášteru svatého Jeronýma. Ten dal také založit onen Manuel, zvaný Šťastný, stavba byla dokončen za jeho nástupce Jana III. Je to gigantická stavba v jednotném stylu manuelské dekorativní gotiky.

Na vstup do kláštera se čeká hodiny, pokud jste už navštívili Tomar a ostatní kláštery v Estramaduře, čekání se nevyplatí. Kdo chce navštívit jen Lisabon, musí si ovšem frontu odestát. Už portál kostela, kterému trůní socha Jindřicha Mořeplavce, je příkladem této dekorativní architektury. Uvnitř pak ohromí vysoká klenba se štíhlými sloupy ve tvaru palem. Do kostela je možné se dostat podstatně snadněji než do kláštera. I on je příkladem manuelské gotiky, s výjimkou apsidy, která je ve stylu manýrismu. Ale k tomu až trošku později. U vchodu do chrámu jsou dva sarkofágy mužů, kteří objevné plavby symbolizují, na levé straně je nádherný mramorový sarkofág Vasca da Gamy.

Na pravé straně je pak neméně krásný sarkofág Luize Vaz de Camoese (jeho jméno se vyslovuje jako snadno zapamatovatelný „kámoš“). Je to portugalský národní spisovatel, žil v letech 1524 až 1580. V roce 1572 vydal knihu „Os Lusíadas“, národní epos o portugalských zámořských hrdinstvích. On sám prožil hodně pohnutý život. Jako rebel byl vyhnán od královského dvora, jako voják přišel v bojích v Severní Africe o oko, při plavbě do Indie byla jeho loď jediná z celé flotily, která přečkala bouři, která Portugalce v Indickém oceánu zastihla. Den jeho smrti, 16.červen, je největším portugalským národním svátkem, slaví se, trošku podezřele, jako „Den portugalské rasy.“ Můžeme si o tom myslet co, chceme, každopádně se zdá, že není až tak důležité objevovat nebo dobývat, nejdůležitější je o tom napsal. To se Camoesovi očividně podařilo.

               Oltářní prostor kostela je podstatně mladší a byl zřízen v roce 1572 v manýristickém stylu královnou Kateřinou habsburskou, manželkou Jana III. Jsou zde královské hroby Manuela I. a jeho ženy Marie Aragonské, jakož i jeho syna Jana III. a jeho manželky Kateřiny. Hrobky jsou neseny slony. I když ani Manuel ani Jan slona nikdy přímo neviděli, tato obrovská zvířata, o nichž se vyprávěly legendy, se stala symbolem královské vznešenosti. Kuriozitou je ovšem další hrob, poněkud stranou v příčné lodi. Je to hrob krále Sebastiána I.

               Tento mladu král podlehl v roce 1578 pocitu důležitosti a neporazitelnosti a vyrazil na křížovou výpravu do Afriky. Jeho megalomanským cílem bylo dobýt celé pobřeží Afriky, dostat se do Egypta a pak do Palestiny, vyhnat odtud Turky a dobýt Jeruzalém pro křesťanství. Na jeho omluvu je třeba říct, že mu bylo devatenáct let a trpěl zřejmě na fimózu, což by vysvětlovalo jeho nezájem o ženy a ženitbu. Navíc se narodil po smrti svého otce, tedy jako pohrobek a jeho matka Johanna ho opustila, když byly nemluvněti tři měsíce, aby převzala ve Španělsku regentství za svého bratra krále Filipa II. Děcko tedy vyrůstalo bez rodičů, vychovávala ho energická a fanaticky katolická babička Kateřina (ta která dala zřídit ono pohřebiště ve svatém Jeronýmovi a v roce 1567 zavedla v Portugalsku inkvizici). Sebastián byl vychováván jezuity a králem se stal už ve věku tří let. Mladý muž jednak neznal, co je to sebekritika a zřejmě si potřeboval něco kompenzovat, zvolil ale dost nešťastný způsob. V bitvě u Ksal-el-Kebir v Maroku byla jeho armáda zcela zničena (z 18 000 vojáků prý přežilo jen šedesát) a Sebastián sám zahynul. Protože ale jeho mrtvola nebyla nikdy nalezena, žili Portugalci poté, co ztratili svou samostatnost a museli se podřídit španělské habsburské vládě, v naději, že Sebastián žije a přijde je z cizího jha osvobodit. Tedy měl být něco jako portugalský blanický rytíř.

               Novému králi Filipovi II. (jako portugalský král je veden jako Filip I.) lezla tato pověra strašně na nervy. Dal tedy mrtvolu Sebastiána hledat. Poté vyhlásil, že byla nalezena a nechal ji slavnostně v kostele svatého Hieronyma pochovat – pro pořádek v sarkofágu neseném dvěma slony, aby tím zdůraznil příslušnost mrtvoly k rodu Avis, který jím vymřel. Jakou mrtvolu sehnali a kdo tedy v onom hrobě leží, neví nikdo, ale Sebastian to téměř určitě není.

               V klášteře samotném je jednak úžasná křížová chodba od Joaa da Castilha (který trénoval svůj styl, jak už víme, v Tomaru), Refektorium je vyzdobeno azulejos z 18 století. A v neomanuelském křídle z roku 1850 je archeologické muzeum. A samozřejmě nemůže chybět muzeum námořnictví „Museu de Marinha“. Před klášterem se nachází krásný velký park, ne nadarmo nese jméno „Praca do Império“.  Obrovská moderní budova, která park uzavírá ze západu, postavená v maurském stylu a připomínající velkou arabskou pevnost je „Centro Cultural de Belém“, otevřené v roce 1993. Na východě je tropická botanická zahrada „Jardim Botánico tropical“ a hned vedle „Palácio de Belém“. Tady se zachránila rodina krále Joseho I. Protože měl ale král po onom zemětřesení panický strach spát v zděných budovách, dal zřídit na nádvoří paláce a v jeho zahradách stanové město, odkud vládl dalších dvacet let. Palác sám sloužil jako nemocnice a dnes je sídlem portugalského prezidenta.

               Kousek dál po pobřeží směrem na západ se tyčí „Torre de Belém“.

Původně stála tato pevnost uprostřed řeky, aby odstrašila případné útočníky. Díky zemětřesení se zde země zdvihla do výšky a věž dnes stojí na říčním břehu. Opět jednou symbol manuelské gotiky a nejčastější obraz pohlednic z Lisabonu. Je pravda, že pevnost je opravdu klenotem této ozdobné architektury. Oč hezčí zvenku, o to temnější vevnitř, pevnost sloužila jako skladiště zbraní a vězení, přesto se na návštěvu věže čeká ve frontě i hodiny.

               Hned vedle je vojenské muzeum, které taky stojí za návštěvu, takže zvládnout Belém za jeden den, je opravdová fuška a díky dlouhým frontám se to vůbec nemusí podařit. Zejména když k povinnému programu patří ochutnávka „Pastéis de Belém“. Tyto sladké koláčky jsou určitou modifikací „pastéis de nata“, které dostanete všude v Portugalsku, ovšem ty belémské koláčky jsou natolik slavné, že člověk nesmí odolat.

               Lisabon je vlastně jen na severním břehu řeky Tejo. Na jižní břeh se po celá staletí jen převáželo, most přes řeku dal postavit až diktátor Salazar, otevřen pro provoz byl v roce 1966. Proto se tento most jmenoval Salazarův most, nicméně ihned po revoluci byl přejmenován na „Most 25.dubna“. 

Zůstal jediný, druhý most Vasco da Gamy, dlouhý 17 kilometrů a překlenující lagunu řeky Tejo na východě, slouží spíš jen k odvedení dálničního provozu. Spojení mezi Lisabonem a stále rostoucími sídlišti na jižním břehu obstarává stále jen tento jediný most, který se na fotografiích dá lehce zaměnit s „Golden Gate“ v San Franciscu. Není to náhoda, most stavěla stejná firma.  Protože už na jižním břehu žije skoro čtvrt milionu lidí – jsou zde přece jen o něco levnější byty a nájmy – znamená to, že bezmála všichni se snaží dorazit každé ráno do práce do Lisabonu a odpoledne se zase vrátit domů. Následkem toho stráví údajně denně až tři hodiny v autě.

               Jenže ani zvědaví turisté se cestě po tomto mostě nevyhnou. Na jižním břehu se totiž tyčí socha „Krista krále“, další symbol Lisabonu a povinný program. V roce 1934 navštívil emeritní kardinál a lisabonský patriarcha Manuel. G. Cerejeira Rio de Janeiro a byl uchvácen pohledem na sochu Krista krále. Po návratu do vlasti začal propagovat myšlenku podobné sochy v Lisabonu. V roce 1937 se ke stavbě pozitivně vyjádřila biskupská konference a v roce 1940 bylo ve Fátimě rozhodnuto, že stavba bude symbolizovat vděk, že bylo Portugalsko uchráněno druhé světové války. Stavba začala v roce 1949 a slavnostně byla inaugurována o deset let později. Slavnostního otevření se zúčastnilo 300 000 lidí, všichni významní preláti, přiletěl dokonce i arcibiskup z Rio de Janeira a papež Jan XXIII. se zúčastnil aspoň na dálku zdravicí, pronesenou v rádiu. Sochu koncipoval Francisco Franco (jmenovec španělského diktátora) a sochu panny Marie v kapli stvořil nám už dobře známý Leopoldo de Almeida. V roce 1984 byl vytvořen plán okolí sochy, v roce 2002 pak byla socha po rekonstrukčních pracích znovu otevřena veřejnosti.

               Poněkud nás emočně vytočil a na vstupenky, který nebyl zcela lehce ovladatelný a odmítal platby mobilním telefonem, ale nakonec jsme nahoru na sochu vyjeli. Je odtud nádherný výhled na Lisabon a jsou zde poselství míru v mnoha jazycích, dokonce i v polštině.

               Socha Krista krále stojí tváří k městu a s rozpaženýma rukama město chrání i mu žehná.

Protože všechna letadla, která chtějí přistát na letišti Humberta Delgada v Lisabonu nalétávají od západu, tedy od moře a přes sochu Krista, zdá se, jako by žehnal i jim, protože letiště se nachází jen pět kilometrů od městského centra, a tedy ještě v městské zástavbě a přistání na něm tedy není právě lehké.

               Docela mě pobavila představa, jak kopilot sleduje Krista pod sebou a pilot se ptá „Už nám požehnal?“ „Ještě ne,“ hlásí kopilot. „Tak tedy ještě jednu rundu nad městem. Musíme počkat, než nám požehná.“

               Kupodivu se ta představa zdála vtipná jen mně, mojí ženě se nelíbila ani trošku.

               Přesto doufám, že se mi ji podaří přesvědčit, aby se do Lisabonu ještě jednou podívala. Ovšem moje představa, že si na letišti půjčím auto, vzala velmi rychle za své. Zatímco u mě klesla připravenost jezdit po Lisabonu autem v průběhu těch několika dní z padesáti procent na jedno, u manželky byla ochota sednout si do auta, které budu v lisabonských ulicích řídit já, už první den nulová. Cesty jsou zde ucpané prakticky nepřetržitě ve dne i v noci, místo jízdy se jen popojíždí a je zde hodně těsno. Ale taxíky jsou velmi levné a systém metra dobrý. Takže člověk v Lisabonu auto určitě nepotřebuje.

               Ale ještě jedna věc, která mě trochu zarazila.

               Něco je na Portugalcích nápadné. Sotva uvidíte smějícího se Portugalce, mají stále vážné obličeje. Chybí jim veselá činorodost Italů nebo nadrzlá aktivita Francouzů. Portugalci o sobě sami tvrdí, že je jim vlastní „saldade“. Slovo, které je těžké přeložit, protože čeština identický výraz prostě nemá. Nejblíž k tomu má slovo melancholie, ale ani to není přesné. Výrazem Saldade je Fado, tedy ona teskná portugalská hudba.

               K Portugalsku se dost dobře hodí. Ale je to krásná země.

Lisabon

               Tragédie se ohlásila 1.listopadu 1755 v 9:50 hodin místního času. Napřed přišlo velmi silné zemětřesení, v důsledku kterého padaly budovy a v zemi trhalo metrové trhliny. Protože byl svátek Všech svatých, hořely samozřejmě jak v kostelech, tak i v domácnostech svíčky. Ty se tak staly příčinou početných požárů, které velmi rychle zachvátily celé město, tehdy s 250 000 obyvateli čtvrté největší město v Evropě. Lidem, kteří se zachránili útěkem z padajících budov se naskytl pohled, s kterým určitě nepočítali. Lisabon leží na řece Tejo, která právě před městem tvoří velkou lagunu, využívanou jako přístav. Teď byla voda pryč, odsátá do oceánu, nechápajícím obyvatelům se naskytl pohled na suché dno laguny, kde se povalovaly trosky lodí, které se zde potopily, někdy i před desítkami let. Než si lidé tento úkaz dokázali vysvětlit, přihnala se dvacet metrů vysoká vlna tsunami. Řeka poté, co opustí lagunu před městem, zúží znovu svůj tok mezi kopci a tímto korytem pak teče její voda do Atlantského oceánu. Ničivá vlna, která se přihnala od moře, v úzkém hrdle řeky nabrala nejen na výšce, ale i na rychlosti. Když vtrhla do města, uhasila sice většinu požárů, ale zato s sebou brala budovy, které ještě stály, trosky těch, které už spadly, a hlavně lidské životy. Podle odhadů zemřelo tehdy 30 000 – 100 000 obyvatel města, největší přírodní katastrofa v dějinách Evropy spláchla nejen staré město Lisabon, ale i královský palác, který stál na břehu řeky na dnešním „Praca de Comercio“ s úžasnou knihovnou o 70 000 svazcích a královskou sbírku uměleckých děl jako obrazy od Tiziana, Rubense či Corregia. Zmizely i kresby Vasca da Gamy z jeho objevných cest. Ten palác dal kdysi stavět král Manuel I., díky objevení cesty do Indie a obchodu s kořením nejbohatší z portugalských králů, jemuž byla pevnost San Jorge nad městem málo pohodlná. Luxus jeho sídla známe ovšem jen z popisů, po onom 1.listopadu 1755 z něho nezbylo zhola nic.

               Ve stejný den přišly ve vzdálené Vídni porodní bolesti na císařovnu Marii Terezii a následujícího dne porodila svou nejmladší dceru Marii Antoinettu. Skutečnost, že děvče přišlo na svět v den tak hrozné katastrofy se považovalo za zlé znamení pro jeho život, což se nakonec potvrdilo. Skončila pod gilotinou 16.října 1793.

               Portugalská královská rodina krále Josefa I. přežila jako zázrakem zničení svého paláce. Jedna z králových dcer chtěla totiž sváteční den prožit na výletě, a protože otcové dcerám neumí nic odepřít, vyrazil si král s celou rodinou do Santa Maria de Belem asi šest kilometrů od centra města. Tuto část pevniny zemětřesení vyzdvihlo do výšky a poskytlo jí tak ochranu a navíc se tsunami zvedla až za Belémem, v hrdle řeky. Přesto zanechal tento zážitek v králi trvalé psychické trauma. Do konce svého života, tedy dvacet dva let, odmítal bydlet ve zděných budovách a nechal si postavit stanové město za Lisabonem, odkud pak řídil svůj stát.

               Zničení se vyhnula jen čtvrť bordelů Alfama a horní část města okolo pevnosti San Jorge. Alfama je tedy jediná část Lisabonu, kde může člověk ještě vidět křivolaké středověké uličky, může si ji projet legendární tramvajovou linkou číslo dvanáct nebo dvacet osm – ta patří k povinnému programu při návštěvě portugalského hlavního města.

Zde ostatně vzniklo i Fado, typická lisabonská melancholická hudba, hraná na kytaře, kterou by měl návštěvník Lisabonu rozhodně zažít, pokud si chce návštěvu města započítat. V barech, kde se po večerech hraje, se ovšem platí vstupné.

               Zbytek Lisabonu má tedy svůj rodný list vystavený v listopadu 1755. Obnovy města se ujal velmi energicky tehdejší předseda vlády Sebastiao de Mello, pozdější Markýz de Pombal, reprezentant osvícenství. Od první minuty se ujal záchranných prací pod heslem: „Pochovat mrtvé a nakrmit přeživší.“ Mrtvoly odváželi na lodích na moře a tam je házeli do vody, protože bylo nemyslitelné vykopat včas dostatečné množství hrobů. Markýz se dočkal nenávistné kritiky od jezuitů, jimž byly jeho osvícenské reformy tak jako tak trnem v oku a zemětřesení vyhlašovali za boží trest za odklon od boha. (Protiargument mohl být, že ačkoliv katedrála „Sé“ i kostel svatého Antonína v její blízkosti – obě ve staré městské čtvrti Alfama, pamatující ještě maurskou minulost města –   padly zemětřesení za oběť, domy v uličkách okolo, kde se tísnily bordely, přečkaly katastrofu bez větších škod – děvčata v bordelech na vše svaté očividně nezapalovala svíčky. Tento souboj s jezuity vyhrál markýz v roce 1759, kdy byl jezuitský řád zakázán a rozpuštěn. Během pouhého roku se podařilo odstranit všechny trosky a strhnout budovy s narušenou statikou. Obnovou města byli pověřeni architekti Eugénio dos Santos a Carlos Mardel. Pombal využil skutečnosti, že nové město mohlo být založeno takzvaně na „zelené louce“ a nechal postavit moderní město se šachovnicově se křížícími ulicemi a bulváry. Když se ho ptali, k čemu jsou dobré tak široké ulice, odpověděl prý, že „jednou budou lidem připadat úzké.“

               Zatím ovšem stačí. Když po bulváru „Avenida da Libertade“ prochází na svátek svatého Antonína 13.června průvod samby, je ulice pořád ještě dost široká, aby se daly vybudovat tribuny na obou jejich stranách, na kterých sedí zvědaví turisté (kteří tam obsazují místa už od rána), aby mohli skupiny jednotlivých lisabonských čtvrtí v jejich krojích při tanci samby fotografovat.  Samba tedy nemá původ v Brazílii, ale v Portugalsku, je sice stejně energická a rytmická, ovšem podstatně oblečenější.

               Na místě někdejšího královského paláce vzniklo nejkrásnější lisabonské náměstí „Praca do Comercio“.

Jako vzpomínka na klaustrofobického krále Joseho I., díky jehož psychické poruše zde ono náměstí místo královského paláce mohlo vzniknout, tyčí se uprostřed náměstí jeho jezdecká socha. V roce 1908 zde zastřelili atentátníci krále Karla i s jeho nejstarším synem infantem Ludvíkem Filipem, což vedlo o dva roky později k zániku monarchie a vzniku portugalské republiky. Náměstí má tvar písmene U otevřeného směrem k řece – z někdejšího královského paláce zůstaly jen schody vedoucí k vodní hladině. Do města se otvírá monumentální branou „Arco de rua Augusta“, která je ovšem podstatně mladší a pochází až z devatenáctého století a lemují ho především restaurace, číhající na hladové a žíznivé turisty.

               Pombal si za své zásluhy vysloužil majestátní sochu na náměstí nesoucí jeho jméno, i když si na ni musel počkat až do dvacátého století – autor Leopoldo de Almeida vytvořil i pomník objevitelů v Belému, ke kterému se ještě dostaneme.

A dolnímu městu se říká „Baixta pombelina“, takže se na zásluhy markýze nezapomnělo. I když ho po smrti krále Joseho I. králova dcera a následnice na trůnu Marie I., která byla vychována kněžími a osvícenské reformy Pombala z celé duše nenáviděla stejně jako jejich autora, v roce 1777 okamžitě zbavila funkce a poslala ho do domácího vězení na jeho statky v městě Pombal. Ale přiznejme si, ve věku 78 let měl už pracovitý markýz nárok na zasloužený důchod. 

               Pokud tedy chceme vidět starý Lisabon – což jsem já jako historik samozřejmě chtěl, musíme do čtvrti Alfama. Jestliže ještě při mé první návštěvě koncem devadesátých let minulého století byla velká část domů v žalostném stavu a neobyvatelná, dnes je už celá čtvrť zrenovovaná, při pohledu shora září nové červené střechy, fasády domů jsou zdobeny početnými Azulejos v různých barvách a s nejrůznějšími motivy. Nejhezčí pohled na čtvrť i s řekou Tejo je z „Miradouro de Santa Luzia“. Na azulejos na této vyhlídce je znázorněno dobytí Lisabonu na Maurech v roce 1147. Obzor dominuje obrovská kopule kostela Santa Engrácia. Tento barokní kostel se prý stavěl 284 let a stal se příslovečným. Mluví-li Portugalec o „práci jako na Santa Engrácia“, znamená to, že ty práce nikdy nebudou hotové. Nahoru k pevnosti „Castel de Sao Jorge“, čili k pevnosti svatého Jiří, která sloužila dlouho jako sídlo portugalských králů, než přesídlili do nového luxusního paláce na břehu řeky, se dá vyběhnout okolo katedrály Sé nebo vyjet tramvají číslo 12 nebo 28. Tyto prastaré tramvaje mají své kouzlo a vždy znovu budí otázku, zda to stoupání zvládnou nebo ne. Zvládnou! Pro pěší je to ale pořádně do kopce. Lisabon je prý – jako ostatně nespočet jiných měst – postaven stejně jako Řím na sedmi pahorcích. Podle mého skromného názoru je těch pahorků v Lisabonu mnohem víc, ale nechci se hádat.

               Pevnost Sao Jorge dobyl na Maurech Afonso Herique v roce 1147. Jedna z bran pevnosti nese jméno rytíře Martima Monize, který ji dokázal prorazit a držet až do příchodu hlavních královských sil. Pevnost samotnou králové opustili, když Manuel první postavil palác dole ve městě. V roce 1755 byla zemětřesením poškozena a teprve Antonio Salazar ji nechal v roce 1938 zrekonstruovat. Nabízí úžasné pohledy na město pod sebou, vstupné 15 eur mi ale za tento zážitek připadalo poněkud přehnané.

Protože moc víc toho tady není. Uprostřed nádvoří předělaného na park je socha dobyvatele Afonsa Herniquese a hlavní atrakcí jsou hradby s věžemi, které se dají obejít a odkud se dá fotografovat město Lisabon shora. Jedna z věží má jméno po Odysseovi, protože Lisabonští si nenechají vzít legendu, podle které Lisabon založil Odysseus během svého desetiletého bloudění při cestě z Tróje domů.

               Po cestě k pevnosti prochází člověk okolo katedrály Sé. Je to – jako v Portugalsku všude – románská stavba podobná pevnosti.

Vevnitř je to směs stylů, protože katedrála velmi utrpěla při zemětřesení v roce 1755. Už v katedrále člověk dostane znamení, jak důležitý je portugalský nejslavnější svatý, totiž svatý Antonín z Padovy. V Padově sice působil a zemřel, ale narodil se v Lisabonu, údajně kousek pod katedrálou. Na místě jeho rodného domku, který se zřítil při zemětřesení, stojí dnes kostel mu zasvěcený.

V katedrále je vlevo od vchodu františkánská kaple s křtitelnicí, kde byl údajně v roce 1195 pokřtěn. Azulejos zde ukazují jeho kázání rybám. Katedrála je zasvěcena svatému Vincentovi, jehož tělesné ostatky byly do Lisabonu převezeny v roce 1173 z Cabo de Sao. Loď, na které jeho ostatky do Lisabonu přepravovali, byly hlídány dvěma krkavci, loď se dvěma krkavci se tak stala symbolem Lisabonu. Mimochodem je to stejný svatý Vincent, který je patronem Valencie, kde ostatně působil a kde byl i v roce 304 umučen. Už tehdy prý jeho mrtvolu hlídali krkavci před supy, aby ji tito neroztrhali a mohla být důstojně pohřbena. Protože si na světce dělají nároky jak Lisabon, tak Valencie, je jedna jeho ruka uchovávána v kapli vzkříšení v katedrále Seu ve Valencii.

               Nejslavnější z portugalských svatých, tedy svatý Antonín, je uctíván hned vedle katedrály ve vlastním kostele. Ten byl postaven v roce 1757 tedy po zemětřesení v čistě barokním stylu. Rodný dům svatého Antonína, nebo tedy jeho nepatrné zbytky, je možné navštívit v kryptě. Samozřejmě, že zde byl Jan Pavel II. (protože, jak víme, on byl všude), obraz jeho návštěvy v azulejos je na chodbě vedoucí do krypty.

               Svatý Antonín má v Lisabonu, ale i v celém Portugalsku výsadní postavení. V roce 1934 ho papež Pius XI. vyhlásil za patrona Portugalska, má tedy podobnou pozici, jako náš svatý Václav. Den svatého Antonína 13.června je každoročně největší lisabonská slavnost, je to slavnost sardinek, které právě v červnu dosahují dostatečné velikosti a obsahu tuku, aby se daly grilovat a konzumovat, pečou se v ten den na každém rohu a fascinovalo mě, že je Portugalci jedli i s vnitřnostmi, bez ohledu na jejich velikost. Když jsme požádali o příbor, dostalo se nám překvapeného pohledu, ale ten nožík a vidličku nám nakonec přinesli. Večer pak je slavnost samby, kdy jednotlivé městské čtvrti prezentují své kroje a tanec. I když jsou mladé dámy podstatně víc oblečené než jejich protějšky v Brazílii, přesněji velmi cudně zahalené, na temperamentu jim to neubírá. Byl jsem svědkem toho, když jedna skupina nastoupila po absolvování procesí na Avenida da Liberdade do připraveného autobusu. Tance ale očividně ještě neměli dost, protože celý autobus se rozkýval zleva doprava a zpět, že jsem měl strach, že se převrhne.

               Svatý Antonín se narodil v Lisabonu v roce 1195 a rozhodl se šířit víru. Nejdřív to chtěl zkoušet mečem, ovšem jeho zdravotní stav mu choutky na válečná dobrodružství v severní Africe rychle zmařil. Rozhodl se proto pro hájení víry slovem a bylo to správné rozhodnutí, protože byl nesmírně nadaný řečník. Proto jsou i v kostele v Padově vystaveny ve skleněné vitríně jako svatá relikvie jeho hlasivky. Antonín vstoupil v roce 1220 do tehdy nového františkánského řádu a působil při pomoci chudých ale i při obracení kacířů, jeho špatný zdravotní stav ho ale dostihl a zemřel už v roce 1231, tedy ve věku 36 let. Svatým byl vyhlášen na nátlak prostého lidu táhnoucích za tímto účelem na Řím už 30. května 1232 papežem Řehořem IX. Byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách církve a způsobil značnou nevoli u konkurenčního řádu Dominikánů, protože tím předběhl zakladatele jejich řádu Dominika, který byl vyhlášen svatým až v roce 1234 a Františkáni vedli i potom na svaté 2:1. V roce 1946 byl Antonín povýšen Piem XII. na učitele církve.

To o Antonínovi stačí, o Lisabonu ale zdaleka ne. Příští týden budeme pokračovat.

Portugalští králové měli schopnost racionálního uvažování. Zřejmě poloha země na samém konci světa i pověst bojovníků proti islámu jim umožňovala vlastní interpretaci určitých situací a umožnila, aby rozum zvítězil na ideologií.

            13.října 1307 zaútočil francouzský král Filip IV Sličný na řád Templářů. Rytíři ve Francii byli pozatýkáni, mučeni a popravováni a jejich centrála – Tempel – v Paříži i s pokladem, který ukrývala, se stala královou kořistí. 22. března 1312 papež Klement V. (který žil v Lyonu jako Filipovo rukojmí) řád na koncilu ve Vienne zrušil. Obvinění proti členům řádu sahala od sodomie, tedy homosexuálního styku až po kacířství a uctívání ďábla. Dva roky později 18. března 1314 byl v Paříži upálen velmistr řádu Jacques de Molay spolu s Geoffroyem de Charnay.  Po celé Evropě byli příslušníci řádu pronásledováni, jejich hrady byly zabírány místními vládci.

            V Portugalsku seděl právě na královském trůně osvícený panovník Dionýz (Diniz), o kterém už víme, že založil univerzitu v Coimbře. Zkonfiskováním majetku bohatého řádu by určitě přišel k penězům, ale co dál? Diniz se rozhodl řešit situaci zcela jinak. Templářský řád přejmenoval na Řád Kristův a sám se vyjmenoval prvním velmistrem nového řádu. Jestliže v čele řádu stál křesťanský panovník (jehož manželka Isabel, jak už víme, se dokonce domohla svatořečení) tlak papeže na zničení kacířských rytířů ustal. Obvinit řád za těchto okolností z kacířství bylo i pro papeže příliš velké sousto, a tak se z kacířů opět stali bojovníci Kristovi, dokonce nesli teď i Kristovo jméno. Ani papež ani Filip IV. neměli zájem ale ani politickou sílu, aby Dinize přinutili Templáře exemplárně zničit. Diniz tak převedl majetek řádu bez prolévání krve pod vlastní správu, a navíc si ponechal elitní vojenskou jednotku, kterou mohl kdykoliv v budoucnosti použít – což se později i stalo, Kristův řád se výrazně podílel na dobývání měst na severním africkém pobřeží, jako například Ceuty.

            Monumentální portugalské sídlo řádu Templářů a později tedy Kristova řádu se nacházelo v městečku Tomar v provincii Estremadura na říčce Nabao.  Roce 1357 se stal Tomar oficiálně hlavním sídlem nového řádu.  Klášter „Convento de Cristo“ se tyčí na kopci nad městem a svědčí ještě dnes o moci a bohatství řádu. Klášter byl založen v roce 1160 velmistrem řádu templářů. Templáři tvořili v portugalské armádě, dobývající kus po kusu Pyrenejský poloostrov na Maurech velmi důležitou část a za své zásluhy byli odměněni pozemky, hrady a privilegii. Jak ovšem vypadal původní hrad se můžeme jen domýšlet, zbytky původní stavby se dochovaly jen při vstupu na nádvoří a z templářských časů pochází i Charola, tedy hradní kaple. Dnešní impozantní stavba je výsledkem pozdějších stavebních úprav. V roce 1418 se velmistrem řádu stal princ Jindřich Mořeplavec a nechal přistavět několik křížových chodeb. Největších stavebních úprav v manuelském stylu se pak klášter dočkal za vlády krále Jana III. (To je ten, který daroval univerzitě v Coimbře tamější královský palác a zato obdržel svou obrovskou sochu na univerzitním nádvoří).

            Pokud člověk vstoupí na nádvoří kláštera, ohromí ho obrovská stavba Charoly, tedy hradní kaple.

Je zde i zdobený portál v manuelském dekorativním stylu, někdejší hlavní vchod do kláštera (dnes jsou turisté vpouštěni vchodem vedlejším na opačném konci kláštera). Klenot tohoto stylu, slavné „manuelské okno“ je možné obdivovat z velké křížové chodby, údajně ho dostal architekt Joao de Castilho jako „domácí úlohu“, podle výsledku chtěl král Jan rozhodnout, zda architekta pověří stavbou kláštera svatého Jeronýma v Belému.

Král byl s výsledkem očividně spokojen a Joao de Castilho dostal smlouvu na portál kláštera svatého Jeronýma. To okno plné symboliky a filigránské kamenické práce je opravdovým architektonickým klenotem a bez fotky tohoto okna Portugalsko neopouštějte – to by bylo něco podobného jako neochutnat Portské víno. Jsou zde všechny symboly portugalského bohatství, od oněch sfér, používaných námořníky na objevných cestách, přes kříž až po erb portugalských králů, kteří byli, jak už jsem psal, velmistry řádu – pokud tuto funkci nedelegovali na některého ze svých synů, jako to udělal král Jan ve prospěch svého syna Jindřicha Mořeplavce. Klášter má až pět křížových chodeb, jednu větší a krásnější než druhou. Pod klenbou té první a nejstarší jsou pochováni rytíři řádu Templářů, tato chodba naléhá přímo na klášterní kapli, která se nad ní monumentálně tyčí do výšky.

Samotná Charola pochází z dvanáctého století, její výzdoba je ale opět ze století šestnáctého a je úžasná. Je to vysoká kruhovitá stavba s bohatou výzdobou. Ve středu je vnitřní stavba s freskami, architektonickými ozdobnými prvky a samozřejmě symboly – všude jsou sféry vedle templářských křížů a na portugalský erb se samozřejmě taky nezapomnělo – v tomto řádu splývala světská a církevní moc portugalského krále. Styly křížových chodeb se mění od časně gotické až po renesanční, je vidět, že se klášter stavěl po několik století a hlavně – že se při jeho stavbě nešetřilo.

Samotné městečko Tomar je milé s velkým parkem na břehu říčky Nabao, s kostelem Jana Křtitele na hlavním náměstí a renesanční bazilikou „Nossa Senhora da Conceicao“ na kopci pod klášterem „Convento de Cristo“. Mezi klášterem a městem je zahrada kláštera „Mata nacional dos Sete Montes“, tedy „Národní les sedmi pahorků“, kdo se chce v Tomaru zdržet déle, může se tam jít projít. Potom může navštívit i kuriózní „Muzeum zápalek“ s 43 000 různými krabičkami od zápalek s nejrůznějšími motivy od Dinosaurů až po nacistickou propagandu a židovské muzeum v někdejší synagoze, která sloužila jako židovská modlitebna do roku 1497, kdy byli Židé přinuceni Portugalsko opustit. Později stavba sloužila jako vězení.

Zajímavá – zejména v souvislosti s působením templářů v této obci – je slavnost „Festa dos Tabuleiros“, která se koná každé čtyři roky. Je oslavou plodnosti země a má zřejmě pohanský původ. Bíle oblečená děvčata nosí při této slavnosti na hlavách vysoké výtvory z chleba a květin – tento symbol zdobí i jeden z kruhových objezdů v městečku – zřejmě, aby návštěvník dostal představu, oč jde.

Než opustíme Estremaduru, musíme samozřejmě do Fátimy. Je to nejslavnější poutní místo v Portugalsku, srovnatelné s Lourdes ve Francii nebo s Čenstochovou v Polsku. V roce 2023 navštívilo toto místo 6,8 milionu poutníků – není mi jasné, jak je počítali, my jsme se nikde neregistrovali, obávám se, že denní návštěvníci se ani ve statistikách neobjevují. 13. května a 13.října tu bývá údajně najednou až milion lidí. Místo, kde dávaly lišky dobrou noc, se stalo slavným v roce 1917. 13.května 1917 se zde třem pasáčkům, desetileté Lucii dos Santos a jejímu bratranci Franciscovi Martovi a jeho sestře Jacintě zjevila v dubovém stromu zářící postava, která slíbila, že se bude příštích šest měsíců vždy třináctého zjevovat. 13.října 1917, kdy se toto zjevení mělo konat naposledy, se dostavilo 70 000 věřících. Stali se svědky slunečního zázraku, kdy se mohli dívat přímo do slunce a viděli ho jako stříbrnou mísu, které se otáčela jako ohnivé kolo a Lucia obdržela od onoho zjevení tři tajemství. Dvě tato tajemství sepsala Lucia v roce 1941(Francesco a Jacinta zemřeli v roce 1919 na španělskou chřipku) a tato tajemství byla i zveřejněna. To třetí sepsala Lucia, která se stala jeptiškou, v roce 1944 a bylo odevzdáno zapečetěno papeži s tím, že nemá být zveřejněno před rokem 1960. Jan XXIII. ale zájem na jeho zveřejnění neměl, a tak si muselo počkat až do roku 2000. O přesnou interpretaci oněch tajemství se přou teologové dodnes. Víceméně se shodli na tom, že první vize je vizí pekla, druhá předzvěstí války.

Nicméně Jan Pavel II. – sám velký příznivec mariánského kultu- interpretoval ono třetí – zapečetěné – tajemství jako odkaz na atentát, který na něm spáchal Mehmed Ali Agca v roce 1981. Protože k atentátu došlo 13.května, tedy na svátek Panny Marie fátimské, nepochyboval papež o tom, že ono zjevení v roce 1917 skutečně hovořilo o atentátu na něho, jakož i že ho panna Maria tehdy zachránila před smrtí. Oficiálně tuto interpretaci zveřejnil v červnu 2000 kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Už o měsíc dřív ale Jan Pavel II. vyhlásil při své návštěvě Fátimy Jacintu a Francesca za blahoslavené. (Lúcia měla smůlu, že ještě žila, zemřela až v roce 2005 v požehnaném věku 98 let, takže se ani blahořečení, ani svatořečení nedočkala.)

Papež Jan Pavel II. navštívil totiž v roce 1983 svého atentátníka ve vězení a ten se ho měl vícekrát ptát, jakáže to byla královna, která způsobila neúspěch jeho atentátu a zabránila papežově smrti. Pro Jana Pavla to byl další důkaz, že Panna Maria hovořila v roce 1917 o něm. Do Fátimy přijel poprvé přesně rok po atentátu 13.května 1982 a kulka, která ho tehdy zasáhla, je uložena v korunce sochy Panny Marie, nacházející se v Kapli zjevení, odkud je ale přenášena k slavnostním mším do velké „Růžencové baziliky“, nacházející se na dolním konci obrovského náměstí.

To je větší než náměstí svatého Petra v Římě – ve Fátimě bylo prostě místa dost. Protože bazilika svou kapacitou nestačila (ostatně i mše, které jsme se zúčastnili, se konala díky krásnému počasí na náměstí před bazilikou) byla na horním konci postavena a v roce 2007 zasvěcena moderní nová bazilika „Nejsvětější trojice“ kruhového tvaru s kapacitou 9000 věřících.

Poněkud avantgardní je kříž nad oltářem – Kristus jako by právě sestupoval z kříže, aby spasil svět.

Okolo Kostela Nejsvětější trojice jsou sochy papežů, kteří měli zvláštní vztah k Fátimě. Kromě Jana Pavla II., který samozřejmě chybět nemůže (byl ve Fátimě celkem třikrát, podruhé v roce 1991 při desátém výročí atentátu na něho),

jsou zde i Pavel VI. a Pius XII. A také biskup z Leirie José II. Alves Correia da Silva, který prověřoval hodnověrnost onoho zjevení a uznal ho v roce 1930 za pravé.

Tři pasáčkové, kteří viděli onen zázrak, jsou pochovaní v Růžencové bazilice, zázrak zjevení je zobrazen na skleněných oknech baziliky.

Kaplička zjevení, kde je uchovávána i socha panny Marie, se nachází na levé straně náměstí.

Vede k ní z horního konce náměstí cesta, kterou můžou věřící absolvovat celou na kolenou. Je to několik sto metrů, než se dostanou ke kapli a mohou ji na kolenou obejít.

Ostatní věřící jsou drženi na distanc za zábradlím. Hned vedle se pálí svíčky, ovšem způsobem, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Věřící s koupenými obětními svícemi stojí v nekonečné řadě, aby pak mohli tyto svíčky hodit do vysoko plápolajícího ohně.

Samozřejmě Fátimu už zcela ovládla komerce. Obchody se suvenýry, restaurace a hotely proměnily někdejší opuštěnou vesnici v těžiště turistiky.

Ceny v hotelech jsou na portugalské poměry vysoké a v roce 2017, kdy měl Fátimu u příležitosti stého jubilea fátimského zázraku navštívit papež František, vyšplhaly ceny za noc až k tisíci eur. Když se o těchto vyděračských praktikách dozvěděl papež, rozčílil se natolik, že pohrozil jednak tím, že nepřijede, jednak tím, že to poutní místo vyškrtne ze svazu míst Mariiných zjevení (patří sem ještě Altötting v Německu, Einsiedeln ve Švýcarsku, Loreto v Itálii, Lourdes ve Francii, Mariazell v Rakousku a Čenstochová v Polsku).

Ceny prý poté klesly na normální úroveň, papež František přijel a vyhlásil Jacintu a Franciska za svaté.

Nicméně Vatikán vydal k stému výročí zázraku ve Fátimě pamětní dvoueurovou minci a ta se v současnosti prodává za 310 eur. Takže komerce je komerce a nezabrání jí ani zbožný papež František.

Návštěva Fátimy byla určitě zážitkem. Nejsem příliš velký příznivec představy, že Panna Mária jezdí po světě jako na turné a zjevuje se lidem, aby jim něco oznámila nebo řešila jejich osobní problémy, jako v Šaštíně na Slovensku. Otázka je, zda ten určitý zvláštní flair místa vytvářejí ty davy poutníků věřících na zázraky nebo ten zázrak samotný a místo, kde se údajně stal.

Toto posouzení už přenechám mým čtenářům.

               K evropským volbám se nehodlám vyjadřovat. Co Češi poslali do Bruselu, aby je reprezentovalo, sice nahání hrůzu a smrdí děsnou ostudou a je mi líto těch, kteří ten stud skutečně pociťují, ale bohužel, je jich menšina.

               Poslanci Konečná, Turek, Dostálová, Nagyová či Jermanová mají plné právo v Bruselu reprezentovat, že oni jsou pravou tváří Česka. Tak krutá umí být demokracie, když není pochopena. Že se elity vzdálily lidu, a proto lidé volí takto, je pohodlná demagogie. Lid je populisty cíleně proti „elitám“, tedy vzdělaným lidem s vyšším životním standardem, štván. A tak to bylo vždycky a vždycky to přinášelo u méně vzdělaných lidí úspěch. A vždy to byla cesta k diktatuře a ničení kultury i svobody. Ať už v třicátých letech minulého století v Německu nebo ve čtyřicátých letech u nás. Protože vzdělanci stojí diktátorům a rádobydiktátorům v cestě.  

Lidé jsou trochu jako zhýčkané trucovité děti, které ve vzteku kopou do nábytku a do hraček a myslí si, že proto jim střecha na hlavu nespadne. Než se dostanou k sirkám.

               Ale pojďme raději cestovat. Snad tak přijdeme na jiné myšlenky.

               Estremadura není město, ale území. Je to oblast na jih od řeky Douro a odtud dostala i své jméno. Nenachází se zde žádné velké město, ale o to víc pamětihodností a skutečných klenotů portugalské architektury. A je tu krásně. Vůbec, v severní části Portugalska abyste pohledali kousek rovné země, všechno je kopečkovité a zelené a mezi těmi kopečky se skrývají městečka a kláštery.

               Začali jsme v městečku Obidos. Poté, co toto městečko dobyl Afonso Henriques, dal ho obehnat hradbami – s mnoha maurskými prvky, které se mu zdály být praktické, jako například cimbuří. A ty hradby se v celém rozsahu, včetně hradu, který sem dal první portugalský král postavit, se dochovaly dodnes – i když ten hrad jen proto, že je v něm Pousada, čili hospoda.

Městečko si zachovalo svůj středověký charakter a dokáže ze své zvláštnosti těžit, jak se jen dá. Zejména zde člověk musí ochutnat Grinju, jinak návštěva neplatí. Je to třešňový likér čili po našemu griotka, která se servíruje v pohárcích z čokolády, kterou potom člověk musí sníst.

Městečko má kostel Santa Maria, kde se v roce 1441 oženil pozdější portugalský král Alfonzo V, tehdy desetiletý se svou osmiletou sestřenicí – opět jednou pro změnu Isabel.

               Před kostelem je pranýř, na němž je motiv rybářské sítě. Ten pranýř darovala městu královna Leonor, manželka krále Jana II., když jí rybáři přinesli v síti jejího utopeného syna, kterého se marně snažilo zachránit. Obidos totiž v té době ležela na břehu mořské zátoky, kterou mezitím moře zcela zaneslo, dnes je městečko ve vnitrozemí. Darovat městu z vděčnosti pranýř je z mého hlediska dárek poněkud pochybný, ale místní jsou na něj hrdí.

               K moři jsme se přece jen podívali, a to v městečku Nazaré. Město má dvě části. Ta stará je na 110 metrů vysokém útesu vysoko nad Atlantským oceánem, a proto jsou odtud úžasné výhledy.

Na útesu je „Ermida da Memória“. Tady údajně v roce 1182 panna Maria zázračně zachránila místního šlechtice Fuase Roupinha, když se v mlze hnal za jelenem, který se zřítil z útesu. Ten zázrak je zobrazen v kostele „Nossa Senhora da Nazaré“. Zde se nachází i místní talisman, socha Marie Panny, kterou údajně přinesl nějaký mnich ve čtvrtém století z Nazaretu ve Svaté zemi a odtud má městečko i své jméno. Jako všude dokážou místní lidé příval turistů patřičně komerčně využít. Na útesu stojí desítky stánků se sušeným ovocem a různými oříšky a jádry, které prodávají místní dámy v minisukních. Ne, pánové, nejde o sexappeal, sukně mají sedm vrstev, ty dámy jsou už hodně v letech a nosí podkolenky, o to ale prožívají svůj den radostněji. Tancovaly, zpívaly – podezřívám je ale, že to dělaly, jen aby prodaly víc svého zboží.

               Dole ve městě je dlouhá a široká pláž, kde se pořádají závody surfařů – Atlantik dokáže vytvořit obrovské vlny, které můžou být pro normální turisty chtějící se jen koupat i nebezpečné. A podél pláže je promenáda se spoustou restaurací. Dali jsme si rybu v restauraci se slibným jménem „El Pescador“ a nebyli jsme zklamáni. Ať už zlatá pražma (dorada) nebo treska byly skvělé. Treska je ostatně v Portugalsku národní jídlo. Smál jsem se, že „treska stokrát jinak, pokaždé chutná a málo kalorická“ než mě uzemnili tím, že treska se v Portugalsku připravuje ne na sto způsobů, ale na 365 – tedy na každý den v roce jiným způsobem. No dobrá, všechno člověk vyzkoušet nemusí.

               Hlavní atrakcí oblasti Estremadura jsou ovšem místa náboženská – byla to přece jen oblast odebraná Maurům v krvavých bojích, která musela být znovu osídlena ve jménu Pána.

               Blízko u sebe stojí dva kláštery, oba nádherné, oba zasvěcené Panně Marii, a přece každý zcela jiný. To souvisí s tím, že jejich vznik dělí dvě stě let. Ten první je tedy logicky postaven ve stylu románském ten druhý je obrazem vrcholné gotiky.

               První z nich, „Santa Maria de Alcobaca“, založil v roce 1153 král Afonso Henriques po svém vítězství nad Maury u Santarému.

Přivolal do země Cisterciáky, což byl tehdy v celé Evropě rozšířený zvyk. Cisterciáci měli díky své skvělé organizaci s každoročním setkáním všech opatů v centrum v Cluny nejlepší informace o politickém dění na kontinentu, ovládali diplomacii a sloužili většinou jako poradci a nejbližší spolupracovníci panovníků. Ovšem zvykem bylo, že tyto kláštery byly stavěny v bezprostřední blízkosti sídelních měst. U Prahy to byla Zbraslav, u Grazu klášter Rein u Vídně Heiligenkreuz. Z toho pohledu je poloha kláštera v Alcobaca jedinečná, široko daleko se totiž žádné královské sídlo nenacházelo, i do Coimbry to bylo na tehdejší poměry dost daleko. Mniši se tedy mohli věnovat christianizaci obyvatelstva, aniž by se museli rozptylovat podáváním dobrých rad panovníkovi. Zřejmě neměl Afonso Henriques, zvaný Dobyvatel, potřebu si ve svém svatém bojovém zápalu nechat radit. Trvalo 70 let do roku 1223, než se mniši mohli do kláštera nastěhovat. V nejlepších letech kláštera zde žilo údajně 999 mnichů, což si sotva dokážu představit. Tomuto počtu odpovídá ale jak obrovská kuchyně, tak i ještě mnohem větší spižírna. Vtipně byl vyřešen přívod vody do kuchyně. Protože vodu přiváděli přímo z řeky protékající pozemkem, připlouvaly do vodního bazénku určeného na umývání špinavého nádobí i ryby. Tedy vítané obohacení jídelníčku, zejména v době půstu. Stavba je obrovská, město okolo vzniklo až po klášteru jako „zásobovací jednotka“ řádu. Osvícený král Diniz, o kterém jsme si už hodně povídali, nechal postavit v klášteře křížovou chodbu. Největší atrakcí kláštera   jsou sarkofágy Pedra I. s jeho milé Ines de Castro, jejichž milostný příběh jsem vyprávěl v článku o Coimbře. Jsou z bílého mramoru (Portugalsko je po Itálii největším producentem tohoto vzácného kamene v Evropě, v okolí města Estremoz se ročně vytěží na 500 000 tun tohoto vzácného kamene v bílé, růžové i zelené barvě) a přečkaly jen s mírným poškozením i řádění francouzských vojáků na začátku devatenáctého století.

Sarkofágy s bohatou sochařskou výzdobou jsou orientovány proti sobě a oba milenci tak leží nohama k sobě. To proto, aby první, co Pedro uvidí, až vstane při posledním soudu, byla tvář jeho milenky. Láska skutečně až za hrob. Pomůžou mu přitom andílci, jak jeho, tak i Ines drží po šesti malých andílcích, kteří mají mrtvé v den posledního soudu z jejich hrobů vyzvednout.

               Druhým klášterem, tentokrát dominikánským, je „Santa Maria da Victória“ a nachází se na místě jménem „Batalha“, což v portugalštině znamená bojiště.

Není tomu tak náhodou. V roce 1383 zemřel Ferdinand I. zvaný sličný – syn našeho dobře známého Pedra I. – a jím vymřela burgundská královská dynastie. Krátkou dobu vládla jeho vdova Leonora Teles de Menezes se svým milencem, ale už po šesti týdnech ji portugalští šlechtici svrhli a provolali králem nevlastního Ferdinandova bratra Jana z Avis. To nehodlal akceptovat kastilský král Juan, který byl ženatý s Ferdinandovou dcerou Beatrix. V roce 1384 marně obléhal Lisabon, o rok později vtáhl do země s velkou armádou 30 000 vojáků, přičemž ji posílil francouzskou kavalerií, protože francouzská jízda byla tehdy považována za nejlepší na světě.

               Joao z Avisu měl k dispozici jen 7000 vojáků, ovšem vedených geniálním generálem Nunem Alvaresem de Pereira. Johann prosil v modlitbách o pomoc pannu Marii, ale očividně se nehodlal spolehnout jen na ni. Proto si pronajal 1000 anglických lukostřelců – Anglie byla už od roku 1290 díky králi Dinizovi blízkým portugalským spojencem. Vojska se střetla u Aljubarotty a Nuno Alvares se rozhodl použít osvědčenou defenzivní anglickou taktiku, se kterou Angličané zvítězili v bitvách u Kresčaku v roce 1346 i u Poitiers v roce 1356. Portugalští rytíři sesedli z koní a postavili se mezi lukostřelce, aby jim poskytli ochranu před francouzskými rytíři.  Útočící francouzští jezdci se ocitli v dešti anglických šípů a zřejmě si vzpomněli, co jim o tom vyprávěli jejich otcové, kteří to zažili taky. Představuji si paniku v jejich řadách, když si uvědomili, že „ti angličtí ďábli jsou tady zase.“ Obrátili se na panický útěk, rozšlapali kastilské jednotky stojící za nimi a vystavili je tak bezbranné a demoralizované útoku portugalského vojska. Bitva trvala půl hodiny, na jejím konci bylo 8000 mrtvých a 5000 zajatých Španělů a konec pokusů krále Juana kastilského svrhnout svého portugalského jmenovce. Ten si pak u papeže koupil manželský původ (papež nějak odhalil, že Pedro vlastně s Janovou matkou Terezou přece jen ženatý byl nebo je možná oddal posmrtně) – a Joao, tedy Jan I. mohl založit novou královskou dynastii. Na oslavu svého vítězství založil velkolepý klášter v blízkosti bojiště. Je to úžasná stavba ve stylu vrcholné gotiky, zcela jiná než klášter v Alcobace. Nový klášter se stal i pohřebištěm nové královské dynastie, je zde pochován nejen sám Joao I., ale i jeho potomci, král Duarte nebo jeho další syn Jindřich zvaný Mořeplavec.

Jen prvorozený Alfonso, který zemřel v deseti letech věku, je pochován v katedrále v městě Braga.

               Před klášterem je velká jezdecká socha onoho geniálního vojevůdce Nuňa Alvarese de Pereiry, k mému velkému překvapení portugalského světce. Na světě není zřejmě hodně svatých generálů, zejména takových, kteří mají na svědomí osm tisíc mrtvých, ale Nuňo je výjimka, Údajně nikdy nechtěl generálem být, chtěl se stát mnichem, ale pocit povinnosti k vlasti ho vyhnal na bojové pole. Po smrti své ženy ale konečně mohl do řádu karmelitánů vstoupit a působil v něm v Lisabonu. Za svatého ho vyhlásil papež Benedikt XVI. v roce 2009.

               Klášter je krásným příkladem pozdní gotiky s mnoha věžičkami a ozdobnými prvky, Pokud máte pocit, že jste v Anglii, není to zcela neodůvodněné, architekti pocházeli stejně jako oni lukostřelci i manželka krále Joaa I. z Anglie. Stavělo se po celu dobu života Joaa I. a ještě i za života jeho syna krále Duarteho I. Ten se pokusil postavit vedle kláštera královský pantheon, ale jeho smrtí práce na oné kapli skončily. Král Manuel I. dal práce definitivně zastavit ve prospěch kláštera svatého Jeronýma v Belému a tak tato kaple zůstala nedokončená.

Jméno krále Duarteho je taky poněkud netypické a pochopil jsem ho až když jsem zjistil, že to je portugalská forma jména Eduard a že jeho matku byla, jak už jsem psal, Angličanka. Joao I. se totiž jako výraz vděku za anglickou pomoc oženil s Filippou Lancasterskou – oba jsou pochováni v kapli zakladatelů kláštera a sice společně v mramorovém sarkofágu, který ovšem s kamenickou výzdobou Pedra a Ines de Castro nemůže soupeřit. Sarkofágy ostatních zde pochovaných členů královské rodiny, jako například Joaova syna, slavného Jindřicha Mořeplavce, jsou sice výstavnější, ale tito se museli spokojit s místy ve výklencích podél stěny kaple, Joao s Filippou mají svůj hrob uprostřed a sarkofág zdobí Joaovo motto „por bem“, čili „za dobro“.

               Klášter zosobňuje skutečně význam bojového střetnutí na vývoj nezávislého Portugalska. Pokud jsem se snažil najít v českých dějinách bitvu se srovnatelným významem, tak snad se bitvě u Aljubarotty přibližuje jen bitva na Vítkově. Ovšem husité kláštery spíš bourali než stavěli, proto je na hoře Vítkově socha Žižky a vojenské muzeum. V klášteře „Santa Maria da Vitória“ je v někdejší kapitulní síni hrob neznámého vojáka. Portugalci se sice zúčastnili první světové války jen expedičním sborem a druhé vůbec, kdy stejně jako sousední Španělsko zachovali neutralitu. Ale v koloniálních válkách v Angole a Mosambiku, vedených s neskutečnou krutostí, padlo nemálo portugalských vojáků, takže jsou uctěni na tomto posvátném místě portugalské vojenské historie.

               Filipa Lancasterská byla plodná a dala Joaovi osm dětí. To ale čipernému králi nebránilo, aby měl i několik dětí nemanželských – s ohledem na budoucnost Portugalska chválabohu, protože jeden z jeho nemanželských synů Alfons, první vévoda z Braganzy, měl být praotcem pozdější portugalské královské dynastie, i když až v osmé generaci. Joao byl prý jednou přistižen v paláci v Sintře, jak líbá jednu z dvorních dam. Protože se to stalo samozřejmě hlavním tématem palácových drbů, nechal na strop oné místnosti vymalovat 165 strak, protože tolik se v paláci nacházelo dvorních dam.

Ale jak dokazují ony nemanželské děti, které měl s Ines Pires není kouře bez ohně a na každém šprochu je přece jen pravdy trochu.

               Příští týden v regionu Estremadura ještě zůstaneme.

Přesto, že stojíme před důležitými volbami, nebudu se jim v mém článku věnovat. Nebudu doporučovat, nebudu psát, koho budu volit, koho bych volil a koho bych v žádném případě nevolil a proč. Stejně je dáno, že vyhrají Orbán, Fico Kickl a jim podobní, takže proč se stresovat už teď. Vlastně bych měl volit extrémně vpravo, protože to, co hodlám dnes psát, je zase naprostá konspirační teorie a víme, že těm podléhají právě radikálové.

               Ale já věřím, že covid byl skutečně virus, že očkování proti chorobám chrání, nevěřím, že Trump vyhrál volby, a nevěřím, že je země placatá, zato věřím, že se otepluje. Takže jediná konspirace je ono spiknutí digitální techniky proti mému životu. To na volbu pravicových extrémistů nestačí.

               Předesílám, že si tyhle příběhy opravdu nevymýšlím. Moji čtenáři už vědí, že se jedná o ono celosvětové digitální spiknutí, které mě má zlikvidovat ať už srdečním infarktem nebo sebevraždou. Zatím odolávám.

               Uznávám, že první chybu jsem udělal já sám. Když jsme hledali letenku z Vídně do Valencie, nabídl se Ryanair jako nejvýhodnější opce. A tak jsem objednal let tam i zpátky. Teprve, když jsem zaplatil kreditní kartou, přišlo mi upozornění, že musím ještě mou objednávku ratifikovat u Ryanairu. Trošku v šoku jsem zjistil, že první nabídka na internetu  – ta úplně nahoře – nebyla od Ryanairu, ale od nějaké společnosti eSky, její maličké logo vpravo nahoře jsem při objednávce přehlédl. Zjistil jsem, že je to cestovní kancelář, nahlášená v Katowicích. To mě nijak neuklidnilo, zejména, když ona ratifikace nebyla vůbec snadná, pro analogového člověka, tedy mně, nemožná. Naštěstí mám digitálního syna. Ten mi sice nejprve vynadal, proč jsem neobjednal lístky přímo u Ryanairu, pak ale dokázal onu ratifikaci provést. Přišlo mi potvrzení od letecké společnosti s výtkou, proč jsem lístky neobjednal přímo u nich. Výtka byla na místě, ale už se s tím nedalo nic dělat. To jsem ještě netušil, jakou lavinu problémů jsem spustil.

               Esky píše, že provádí sama „check in“ do letadla, v případě, že tuto funkci chci dělat sám na letišti, je za to příplatek 66 eur. Jenže let se blížil, už zbývalo jen nějakých šestnáct hodin a „check-in“ nepřicházel. Naštěstí má eSky Hotline. Zavolal jsem tam a mladá dáma mi vysvětlila, že lístky nedostanu, protože nejsem ratifikován u Ryanairu. Poněkud vzrušeně jsem jí sdělil, že ratifikován jsem a že o této skutečnosti mám dokonce písemné potvrzení. Prošli jsme celý proces ratifikace, několikrát jsem jí musel nadiktovat mail, z kterého jsem ono potvrzení provedl a pak ho skutečně našla. Podivila se, že jim to uniklo, nicméně letenky jsem několik hodin před odletem dostal. Sice jsme se ženou seděli na zbytkových místech vzdáleni od sebe čtyři řady, ale to mě nijak zvlášť nerušilo. Holt, stalo se.

               Přespali jsme v hotelu Heinhotel v Manswörthu, objednali si taxíka na čtyři hodiny ráno, ten pro nás skutečně přijel, dovezl nás na letiště a poté jsme bez problémů přistáli ve Valencii a nechali se taxíkem odvézt k hotelu, který jsme taky objednali internetem. Slečna na recepci jménem Carmen byla milá, potvrdila, že skutečně pokoj máme, ale není ještě hotov (bylo 10 hodin dopoledne čili její informace byla naprosto logická). Že si máme pro klíče od pokoje přijít po čtrnácté hodině. Zavazadla jsme na recepci nechali.

               Přišli jsme až v šest, protože jsme si pochodili Valencii a stálo to opravdu zato, o tom budu psát několik dalších týdnů. Metro jsme hledali marně, ochotný Španěl nám poradil, abychom jeli raději autobusem číslo devatenáct. Na ten jsme nasedli, ale bohužel jsme vzali opačný směr, a tak jsme se místo do městského centra dostali nedopatřením až k nejhezčím valencijským plážím v Malva Rosa. Tak jsme zjistili, že máme přímé spojení od hotelu k těmto plážím, což hlavně z pohledu mé manželky výrazně ovlivnilo další pobyt ve Valencii.

               Zpět k hotelu jsem chtěl přece jen metrem, hlavně abych našel onu zastávku v blízkosti hotelu. Že se ovšem koridor z centrální stanice Xativa k lince číslo deset teprve staví, jsem z mapy na internetu nepochopil – moje chyba, ten podchod tam byl zobrazen čárkovaně. Takže jsme museli třikrát přesedat, ale nakonec jsme to dali.

Když jsme se vrátili do hotelu, byla na recepci dívka jménem Ksenia. Ta nám oznámila, že pokoj v hotelu nemáme. Namítl jsem, že jsme ho v deset hodin měli a teď už ne, což mi připadá nelogické a nehodlám to akceptovat. Řekla, že nám rezervovali pokoj v jiném hotelu na druhém konci města, takže se musíme přesunout tam. Protože jsme byli nevyspalí a unavení chozením po rozpáleném městě, neměl jsem na to ani nejmenší náladu a striktně jsem to odmítl. Milá Ksenia sáhla po telefonu a začala mluvit rusky. Že Rakušáci dělají problémy a nechtějí se přesunout do toho druhého hotelu. To už jsem se vzrušil dost a řekl jsem jí taky rusky, že rusky rozumím a hovořím a že se mi vůbec nelíbilo, co právě do telefonu říkala. Ksenja byla očividně tímto obratem nemile překvapena a řekla nám, že tedy můžeme zůstat jednu noc v tomto hotelu, ale nazítří se musíme přesunout do toho jiného. Myslím, že jsem byl hlučný. Poté dorazil jistý pán, který nám vysvětlil, že se jednalo o nedorozumění a že samozřejmě v hotelu zůstat můžeme. Problém se vysvětlil o den později. V hotelu byla ubytována velká skupina rusky hovořících hostů – zřejmě především z někdejších středoasijských republik Sovětského svazu – očividně se přepočítali a chyběl jim jeden pokoj. A tak se jejich manažer po dohodě s Ksenjou rozhodli vyhodit z pokoje hosty, kteří k žádné skupině nepatřili – potřebovali přece jen ten jeden. Byli jsme lehká kořist, nepatřili jsme k žádné skupině a klíč od pokoje jsme si ještě nevyzvedli. Nemohli tušit, že ti zatracení Rakušáci rozumí rusky.

               Šli jsme uklidněni spát, aby nás ve čtyři ráno probudil telefon. Taxikář nám oznamoval, že na nás čeká před hotelem Hainhotel a chce nás odvézt k letišti.  Vysvětlení, že už jsme ve Valencii a že to byla objednávka na den předtím, nepřijal příliš přátelsky, naštěstí nemluvil německy, a tak jsem mu nerozuměl. Jestli nám volali jen tu jednu noc anebo noci všechny nevím, pro jistotu jsem už telefon na noc vypínal. Neměl jsem chuť na turecké či arabské klení.

               Další dva dny proběhly až nápadně bezproblémově. Tedy ne úplně. Koupil jsem lístek na městskou dopravu na 72 hodin, a ačkoliv podle výpočtu měl lístek fungovat až do soboty do večera, byl v autobuse odmítnut už ráno. Myslel jsem si tedy, že se u těchto lístků jedná o tři kalendářní dny. Nebylo tomu tak, ženě fungoval lístek skutečně celých 72 hodin, jen ten můj šel do stávky. Ale to byla maličkost.

Teprve v sobotu večer při návratu z restaurace začalo být zle. Moje žena zjistila, že nemá mobil. Ačkoliv autobusy díky systému jednosměrek nejezdí po stejné cestě tam a zpátky, podařilo se rychle vystoupit a rychle najít zastávku devatenáctky v opačném směru. Mobil v restauraci našli, spadl pod stůl na zem, proto jsme ho při opouštění restaurace neviděli. Krize byla zažehnána, jak už jsem psal, ztráta mobilního telefonu v zahraničí je Super Gau, bez něho se domů prostě nedostanete.

               V neděli byla ve Valencii největší oslava roku, Boží tělo, pročež autobus do centra nejezdil. Rozhodli jsme se tedy použít metro. Kupovat lístek na 24 hodin u au by měla být věc hodně jednoduchá. Nebyla. Automat místo lístků vyplivl účet s potvrzením, že jsme zaplatili, ale lístky nevydal. Místo toho na mně křičel španělsky něco, čemu jsem nemohl rozumět. Pokusil jsem se funkci ukončit a zkusit to znova, ale nedalo se. Čekal jsem, že ho ten křik přestane bavit a po nějakých třech opakováních se vypne sám. Chyba lávky, opakoval své upozornění neustále, možná to dělá ještě teď. Účet pro případ kontroly jsme měli, a tak jsme nastoupili do metra. Až v něm se manželka zeptala, jak se dostaneme z metra ven – u východu se totiž branka otvírá taky jen po oskenování jízdenky. To už jsem se zpotil. Naštěstí byla u východu mladá dáma, hovořící dobře anglicky. Nebyla naší prosbou, zda by nás vypustila ven překvapena, očividně se to stává častěji. Z metra jsme se sice dostali, denní lístek jsme ale neměli – i když jsme ho zaplatili.

               Spíš mě znervózňovala skutečnost, že stále nemáme check-in od společnosti. eSky pro zpáteční let, i když čas k odletu byl už opět pod 24 hodin. Počítač mi na webové stránce eSky oznamoval, že tentokrát registrovaní jsme a že společnost čeká, až Ryanair dá letenky k dispozici. eSky to tvrdil tvrdohlavě stále, i když byl check-in aktivní už víc než 24 hodin.  Zavolal jsem tedy na hotline a dozvěděl jsem, že tato „horká linka“ u této společnosti pracuje jen pondělí až pátek od devíti do čtyř odpoledne – a že tedy zas až tak horká není. Byla neděle. Oznámili mi, že volám mimo pracovní hodiny společnosti, což mi na klidu nepřidalo. Syn ve Vídni mi nicméně sdělil, že sám check in po internetu udělat nemůžu, protože společnost nedodala všechny potřebné informace.  Ale že je check in  – snad – možný i na letišti dvě hodiny před odletem. To mě neuklidnilo, ale bylo jasné, že se s tím musím smířit. Nicméně letenky dorazily mailem odpoledne. Sice jsme měli lístky tentokrát 14 řad od sebe, ale třeba si v eSky mysleli, že mám manželky po pěti dnech ve Valencii dost a chci si odpočinout. Spíš si ale dali s check inem načas, a tak už dostali zase jenom zbytková místo. Přesto mi spadl kámen ze srdce. Jak jsem měl zjistit, předčasně.

               V pondělí jsme taxíkem dorazili na letiště – a letenky nefungovaly. Čtečka je tvrdohlavě odmítala, nechtěla nás pustit k bezpečnostní kontrole. Zaměstnankyně letiště to zkusila taky a pak nám řekla, že máme letenky ve špatném formátu a máme si je přeprogramovat do formátu správného. Jinak že se k letadlu nedostaneme, Ne, že bych měl tušení, jak se to dělá. Nedokázal to ale ani syn ve Vídni, kterému jsem moje letenky na přeprogramování poslal. Vrátili jsme se k okénku Ryanairu – milá slečna se nad zoufalými staříky smilovala a vytiskla nám letenky na papír. S těmi jsme se už přes bezpečnostní kontrolu dostali, abychom se dozvěděli, že náš let je o hodinu opožděn. Maličkost. Boardingu jsme se přece jen dočkali. Tentokrát mnohem méně milá slečna u vstupu do koridoru mi oznámila, že musím nechat tašku s nákupem, který žena udělala na letišti pro děti i vnučky, na zemi, protože je povoleno jen jedno zavazadlo na osobu. Pokusil jsem to šarmem a ukázal jí, co je v tašce a pro koho to je. Fotky vnuček jsem ukazovat nemusel, pustila mě s drsně vysloveným “sorry”. Že při boardingu tentokrát nefungoval ani onen vytištěný lístek a čtečka ho odmítla, bylo sice zajímavé, ale stejně pro mě jako i pro dámu z Ryanairu, která to kontrolovala. Sice něco vzrušeně španělsky štěbetala a malovala po mé letence prstem, ale pustila mě do letadla, i když čtečka svítila červeně.

               Že jsme měli za letu jedny z nejsilnějších turbulencí, které jsem za mého života zažil, mě ani tak nepřekvapilo, spíš mě překvapilo, že jsme v pořádku ve Vídni přistáli. Že dorazily i kufry se pak podobalo přímo zázraku. Prostě konec dobrý všechno dobré, na Valencii budeme určitě vzpomínat v dobrém.

               Domů jsme se dostali. Jaké jsem si vzal poučení?

1. Nikdy více eSky!!! Budu si dávat při objednávce letenek zatracený pozor, jaké logo je vpravo nahoře na obrazovce, ale pro jistotu i co je na obrazovce vlevo či dole. Nebo to raději přenechám synovi – přece jen je digital native.
2. Ryanair je sice levný, ale let s ním přináší řadu možných nepříjemností
3. To, že máte potvrzené u bytování v hotelu, ještě zdaleka neznamená, že budete bydlet, pokud přijede rusky hovořící skupina hostů. Tu se očividně osvědčila má naběhlá žíla na spánku, podle mých kamarádů to prý opravdu nahání strach.
4. Anebo vůbec raději budeme sedět na prdeli doma. To digitální spiknutí proti mé osobě zdaleka neskončilo.

               Pozitivní na celé věci je skutečnost, že moje žena míní, že se se mnou na cestách nenudí. Protože babička říkala, že nuda je počátkem všeho zla, můžeme konstatovat, že na tom všem je přece jen něco dobrého. Třeba zase někam poletíme.

               V Coimbře se tedy studuje. Už dlouho, přesněji od roku 1308. Pachatelem byl osvícený král s poněkud na Portugalsko netypickým jménem Diniz (Dionýz), který univerzitu sice založil v roce 1290 v Lisabonu, ale o osmnáct let později ji přesunul do klidnější Coimbry. V roce 1338 ji sice jeden z mnoha Alfonzů na portugalském trůnu, zlobivý Alfonzo IV., o kterém si ještě budeme povídat, přeložil zpět do Lisabonu, ale v roce 1537 udělal král Joao čili Jan III. (Jany, Alfonzy a Pedry se to v genealogii portugalských králů přímo hemží, jiná jména jsou spíš výjimkou) tomu stěhování konec a přesunul vysoké učení definitivně zpět do Coimbry. A v roce 1544 daroval univerzitě k užívání královský palác na vrcholu kopce, na němž je Coimbra postavená – zato stojí na nádvoří univerzity jeho velká socha jako znamení díků.

               Ta univerzita je stále velká a studují zde desetitisíce studentů, v rámci programu Erasmus zde studoval i syn mého přítele Jindřich Sobotky Martin – k mé hanbě musím přiznat, že právě od něj jsem o městě Coimbra slyšel poprvé v životě.

               Coimbra má 141 000 obyvatel a leží na řece Mondego – opět na jednom pořádném veletoku, na rozdíl od vyschlých španělských řek je v těch portugalských totiž vody spousta. Coimbra existovala sice už v římských časech, ale město nepřežilo invazi Suebů v roce 409 a muselo být založeno znova. V roce 1131 udeřila jeho hvězdná hodina. Hrabě Afonzo Henriques pod dojmem vítězství v bitvě u Ourique nad spojenou armádou pěti maurských knížat (které se ovšem na bojišti víc hádaly mezi sebou než s útočící poměrně malou křesťanskou armádou) přesunul hlavní město své země z Guimaraese právě do Coimbry. A ve stejném roce dal pokyn k budování kláštera Svatého kříže, ačkoliv se ve městě už od roku 1064 stavěla městská katedrála. Ta byla ovšem dokončena až v roce smrti Afonza Henriquese 1185, takže zde byl korunován jeho syn Sancho I. Oba – otec i syn – jsou ovšem pochováni v kostele onoho kláštera Svatého kříže. V roce 1139 narostl Afonsovi Heriquesovi hřebínek natolik, že se prohlásil králem a nechal se korunovat. Tím sice hodně naštval leonského krále Alfonza, ale nakonec se s touto skutečností Španělé museli smířit. A slavnostní korunovace prvního portugalského krále proběhla tedy v Coimbře.

               Coimbra zůstala hlavním městem až do roku 1246, kdy musela ustoupit výhodněji položenému Lisabonu. Onen osvícený král Diniz, který byl mimo jiné zodpovědný i za první smlouvu o přátelství a obchodní výměně s Anglií z roku 1294, jež měla v dějinách Portugalska dalekosáhlé důsledky, citelné dodnes, se pokusil frustraci někdejší královské metropole zmírnit aspoň tím, že zde umístil v roce 1308 ono vysoké učení. Králova socha stojí před komplexem univerzity, která ovšem prodělala hlavní stavební vývoj v době Salazarovy fašistické diktatury a její budovy tedy odpovídají stylu socialistického (či fašistického) realismu i s tomu odpovídajícími sochařskými „díly“. Ostatně sám Antonio Salazar na univerzitě v Coimbře studoval ekonomii a chtěl jí zřejmě tímto poněkud kontraproduktivním způsobem prokázat svou vděčnost a úctu. To náměstíčko se sochu Dinize je vedle impozantního akvaduktu svatého Sebastiána, který město zásoboval pitnou vodou.

               Historické jádro univerzity ovšem stojí za to. Nádvoří má tvar otevřeného U s výhledem na okolní krajina nud řekou Mondego a interiéry jsou samozřejmě královské. V místnosti, kde byli králové korunováni „Sala Grande dos Actos“ dnes mají studenti promoce.

Význam toho sálu připomínají portréty portugalských králů, které zdobí stěny sálu. Vypadá tedy velmi velkolepě. Prohlídka budovy univerzity je samozřejmě hezkým zážitkem ovšem naprostým vrcholem je návštěva knihovny „Bibioteca Joanina“.

Tu nechal vybudovat v roce 1717 král Jan V. (panoval v letech 1706–1750). Bylo to právě v době, kdy byla v portugalské kolonii Brazílii objevena velká ložiska zlaté rudy a knihovna vypadá podle toho. Je v ní přísně zakázáno fotografovat a naše průvodkyně Christina nás prosila o dodržení toho zákazu tak úpěnlivě, že jsem odolal pokušení. Kolik se v knihovně nachází knih je stále nejisté, většinou se udává číslo 300 000. Samozřejmě největší atrakcí nejsou ony knihy, ale sama knihovna s dřevěnými vyřezávanými a zlatem pokrytými stěnami a samozřejmě nesmí chybět ani portrét krále Jana V. Nechal se zde zvěčnit v roce 1730.

               Hned vedle knihovny je kaple archanděla Michaela, vzhledem na válečnou historii Portugalska velmi ctěného. Kaple je zdobena klasicky modrobílými kachličkami Azulejos a má oltář, který je zajímavý, než člověk zjistí, že podobné oltáře jsou v severním Portugalsku všude – ve tvaru stupňovité pyramidy.

               Univerzita sama je směsí architektonických stylů, od gotického portálu kaple svatého Michaela (ve stylu manuelské gotiky, o které si ještě budeme mnohokrát vyprávět a s oltářem zdobeným typickými portugalskými kachličkami Azulejos) přes renesanční dvory a sály až po Via Latina z 18 století. Symbolem univerzity ale i města je ale zvonice (vyčnívá skutečně nejvýš nad městem a je vidět odevšad), která má tři zvony. Nejznámější z nich je Cabra, což znamená „koza“. Prý podle zvuku, který vydává a který připomíná kozí mečení. Neměli jsme bohužel možnost to posoudit, v době naší návštěvy nezvonila. Do areálu staré univerzity se vstupuje „Železnou branou“ „Porta Férrea“ zdobená sochami znázorňující kanonické i civilní právo, jakož i medicínu a literaturu – to byly obory, které se zde studovaly do roku 1770, než slavný reformátor markýz de Pombal (kterým se budeme zabývat v Lisabonu) podstatně rozšířil studijní osnovy.

               Ale Coimbra není jen univerzita. Díky tomu, že město stojí na strmém kopci, je ovšem pohyb pěšky skoro rychlejší než autem nebo autobusem. Kde musí autobus v městských ulicích, připomínajících horské serpentiny, zdolat kilometr, je to pěšky padesát metrů, ovšem do kopce.

               Hlavní nákupní ulice je „Rua da Fonte Nova“, která začíná na „Praca da Republica“ s velkou sochou reformátora zodpovědného za zákaz církevních řád v roce 1834, jehož jméno jsem ale bohužel zapomněl (přivítám, pokud mi někdo tuto informaci dodá), kterýž byl také absolventem místní univerzity a končí na náměstí osmého května před katedrálou Svatého kříže.

Stavba je sice opět jednou románská (bez krypty a s klenutým stropem) výzdoba je ale z doby krále Manuela, jakož i „Claustro o Silencio“ čili křížová chodba nebo oltářní prostor, kde jsou pochování první dva portugalští králové Afonso Henriques a Sancho. Impozantní je chór s pozlacenými křesly pro prominentní návštěvníky, sedadla jsou zdobena erby ale i nepostradatelným navigačním přístrojem – sférami, díky kterým Portugalci objevovali světové oceány a mají v Portugalsku přímo posvátný význam. Z křížové chodby se dá vystoupat k „Sanctuariu“, kde je uloženo velké množství relikvií svatých. Na jedné straně vedle kostela je radnice, na druhé ovšem mnohem zajímavější kavárna s gotickým stropem, která už proto stojí za návštěvu. Před ní jsme si dali kávu a poslouchali Fado, typickou portugalskou zádumčivou hudbu. Portugalci se smějí jen zřídka (pokud vůbec, smějícího Portugalce jsem za celou dobu neviděl) a jejich typickým emocionálním nastavením je „Saldade“, což je něco mezi melancholií a depresí. Hudba to byla pěkná, ale pozor, v Coimbře se uznání hudebníkovi neprojevuje potleskem, ale tichým kašlem. Protože neumím portugalsky, nedokázal jsem rozdíly mezi lisabonským fadem a fadem z Coimbry rozpoznat, ty písně z Coimbry jsou díky univerzitní tradici údajně mnohem intelektuálnější.

               Zatímco se moje žena vydala na „Rua da Fonte Nova“ nakupovat, mě zlákala brána „Torre de Almedina“ a vydal jsem se do starého města. Nelitoval jasem ani chvilku, hned za branou mě doslova chytila za srdce socha, znázorňující ženský akt ve tvaru Citery.

Na místě jsem se zamiloval a bylo těžko se rozloučit a pokračovat dál k „Sé velha“, tedy ke staré katedrále. Je to pro Portugalsko typická, pevnost připomínající románská stavba.

Poněkud temný interiér oživuje oltář z roku 1502, znázorňující narození Krista jeho nanebevstoupení i nanebevstoupení panny Marie. Ten i oltář v příčné lodi jsou opět výtvory manuelského období, kdy se v Portugalsku penězi ani zlatem nešetřilo. Křížová chodba je naproti tomu dost strohá. Nejkrásnější jsou ale nádoby na svěcenou vodu – jsou to obrovské mušle, dovezené z některé z portugalských kolonií.

               Coimbra má katedrály dvě. Ta nová je vysoko na kopci vedle univerzity byly původně jezuitským kostelem a po zákazu jezuitského řádu v roce 1759 se stala v roce 1777 sídlem biskupa.

               Biskupský palác se nachází u „Sé velha“, tedy vedle staré katedrály, pan biskup se tedy musel ke své nové katedrále od druhé poloviny osmnáctého století pořádně projít do kopce, možná to bylo dobré pro kondičku. Je zde „Museu Nacional Machado de Castro“ s výstavou soch, obrazů a taky kryptoporticus římského města Aeminia s římským podzemním labyrintem a artefakty z doby římské a vizigótské.

               Botanická zahrada se nachází pod univerzitou a je na ni výhled právě díky tomu, že má nádvoří univerzity tvar písmene U. Zahradu založil v roce 1772 – kdo jiný než markýz Pombal, což pochopíme, až budeme hovořit o Lisabonu – má dvacet hektarů a nachází se zde 1200 vzácných a exotických rostlin, návštěvu si může člověk dovolit jen, pokud se rozhodl pobývat v Coimbře déle než jeden den.

               Na druhém břehu řeky Mondego se nachází dva kláštery svaté Kláry, tedy řádu františkánek. Ten starší z nich je níž u řeky, a protože byl pravidelně zaplavován, daly si jeptišky v letech 1649–1677 postavit klášter nový výš na kopci a starý opustily. Ten starý klášter nechala v roce 1314 postavit královna vdova Izabela aragonská. Byla manželkou onoho osvíceného krále Dinize a společně vytvářeli skutečně pozitivní obraz královského páru. Isabela byla vnučkou krále Manfreda Sicilského, a tedy pravnučkou římského krále Fridricha II. kterého znají moji čtenáři z knihy „Ať zemře král“. Její matka Konstance se jako batole jediná z Manfredovy rodiny zachránila útěkem do Aragonu (jeho synové strávili celý zbytek svého života ve vězení Castel del Monte.) Aragonský král Petr III. si ji vzal za manželku i proto, aby tak zdůvodnil své nároky na Sicílii – a té se v roce 1282 po takzvaných Sicilských nešporách skutečně i zmocnil. Isabela sama byla velmi aktivní v dobročinnosti, a to až do své smrti v roce 1336. V roce 1625 byla svatořečena papežem, Urbanem VIII. Přisuzuje se jí stejný zázrak jako její pratetě Alžbětě durynské (narozené v Bratislavě). Když totiž nesla chudým v lednovém mrazu chléb, překvapil ji její manžel Diniz a chtěl vědět, co to z hradu vynáší. Protože měla z jeho reakce na svou dobročinnost strach, (ani osvícený Diniz to s dobročinností nebyl ochoten přehánět) řekla, že jsou to růže. Růže v lednu nebyla zrovna věrohodná výmluva a Diniz chtěl tedy obsah koše vidět. A skutečně, když Isabela sňala ubrus koš zahalující, byly v koši růže. Kdo nevěří, ať tam běží, prostě to ty Alžběty měly v rodině. Původně byla světice pohřbena v starém klášteře klarisek, v roce 1677 byly ale její tělesné pozůstatky přeneseny do výše položeného horního kláštera a tam je pochována dodnes. Dnes je i starý klášter klarisek, který byl už jen ruinou, restaurován, kupodivu uchovaly náplavy a písek klášterní zdi v překvapivě dobrém stavu.

               Ve starém klášteře klarisek našla na dvacet let svůj hrob i jiná dáma, jejíž osud se váže ke Coimbře – Inés de Castro. Ta byla poněkud méně svatá. Byla totiž milenkou korunního prince Pedra. Pedro byl svým otcem – synem Dinize a Isabel – Alfonzem IV. (ano, to je ten, který přeložil univerzitu dočasně z Coimbry do Lisabonu) oženěn v roce 1340 s kastilskou princeznou Constanzou Manuel. Zplodil s ní sice syna Ferdinanda, ale vzplanul láskou k její dvorní dámě Isabel de Castro. Když Constanza zemřela, začal žít s Inés veřejně, a dokonce se s ní snad i tajně oženil. Měl s ní několik dětí, z toho dva syny. To se nelíbilo ani v nejmenším jeho otci, který měl se synem jiné plány. Alfonz využil skutečnosti, že byl Pedro na lovu, nechal Inés zatknout, obvinit z velezrady a narychlo popravit. (Už jsem psal, že to byl zlobivý král.) Když se Pedro vrátil z lovu, chování otce se ho patřičně dotklo a byla z toho občanská válka. Tu ukončila až smrt krále Alfonza v roce 1357. První věc, kterou Pedro I. po svém nástupu na trůn udělal, byla, že si nechal od kastilského krále vydat vykonavatele rozsudku nad svou milenku, kteří ze strachu z trestu do Kastilie utekli. Kastilský král chtěl mít s novým portugalským panovníkem dobré vztahy a vrahy mu vydal. Pedro je dal mučit, poté jim zaživa vyříznout srdce a údajně ona srdce pak snědl – což mu vyneslo příjmení „Strašný“. Jinak je veden v portugalské královské genealogii pod příjmením „Spravedlivý“, pak se v tom vyznejte!

               Svou mrtvou milenku dal exhumovat, korunovat královskou korunou a portugalští šlechtici museli líbat mrtvole ruku a přísahat věrnost. Z jejího hrobu v klášteře Klarisek ji nechal o dvacet let později přenést do nádherného mramorového sarkofágu v klášteře Santa Maria da Alcabaca, ale k tomu se vrátím v jiném článku.

               Pedro se už znovu neoženil, nicméně přece jen zplodil syna Jana s další svou milenkou Terezou Lourenco. Tenhle Jan měl v portugalských dějinách sehrát velmi významnou roli. Protože Pedrův legitimní syn Ferdinand, zvaný Sličný, zemřel bez potomků, vymřela jím burgundská královská dynastie. O právo na portugalský trůn se přihlásil kastilský král Juan. Portugalci ale neměli na španělskou nadvládu nikdy moc chuti. Poté, co zbavili moci vdovu po Ferdinandovi Leonor Teles, provolali králem právě Jana – Joaa, který založil novou dynastii Avis. Kupodivu přitom přišli synové Pedra, které měl s Inés, Joao a Diniz, ačkoliv byli starší, zkrátka.  Možná si portugalští šlechtici nebyli jejich přízní zcela jisti. I když už od smrti Inés uplynulo 28 let, ten skandál nebyl zapomenut a není zapomenut dodnes.

               Bydleli jsme v hotelu „Dona Inés“. Jistěže to nebyla shoda jmen, socha popravené milenky krále Pedra stála ve vestibulu – s useknutýma rukama, ale to prý byla jen umělcova invence. Nikdo z nás nespal dobře, zejména po půlnoci, možná Inés ještě pořád nenašla definitivně svůj klid.

               Jestliže se v Braze modlilo, v Portu se pracuje. Na první pohled to tak ovšem nevypadá, to může být dáno tím, že jsme přijeli na nábřeží řeky Douro (což v překladu znamená „Zlatá řeka“) ke čtvrti Ribeira, plné restaurací a barů, kde se mísí místní s turisty, popíjejí a jedí – i pracující lid se musí někde zabavit.

               Podle římského názvu města Portus Cale dostala země jméno Portucale a odtud už byl jen kousek k Portugalsku. V římských časech ale osada velký význam neměla, teprve Visigótové z ní udělali v roce 540 významné město a sídlo biskupství.

Postavit město na kopci a k tomu ještě na strmém je vůči turistům velmi neohleduplné. Ovšem to je asi tak všechno, co se dá městu Portu vyčítat. Ovšem na druhé straně biskupský palác u katedrály trůnící vysoko nad břehy Doura je prostě impozantní – jinak se to nedá nazvat – a dodává Portu právě ten šarm, za kterým tam lidé jezdí. A – mezi námi – není třeba šlapat pěšky, Porto má systém metra, které vás nahoru na kopec vyveze – ovšem procházka, i když namáhavá, má něco do sebe. Kromě toho se obyvatelé Porta pojistili už předtím, než metro postavili, a do horního města vede několik výtahů. Není jich tolik, jako v Lisabonu, ale ke katedrále vás Funicular dos Guindais vyveze. Anebo je možné nechat se povozit starými romantickými tramvajemi, kterým dodávají neodolatelný retro-šarm jejich dřevěné dveře.

Porto stojí na břehu řeky Douro. Na jejím severním břehu. Město, které je na jižním břehu je samostatná komuna Villa Nova di Gaia. Řeku překlenuje na rozdíl od Lisabonu, kde jediný most přes řeku Tejo způsobuje každý den dopravní kolaps, až šest mostů – a sedmý se plánuje. Nejimpozantnější je samozřejmě most krále Luise prvního s impozantním rozpětím 172 metry.

Postavil ho partner Gustava Eifela Théophile Seyring, proto zachovává Eifelovu kovovou konstrukci. Přecházet se po něm dá na dvou úrovních. Na stavbu dohlížel i Eifel osobně, jeho kancelář s výhledem na řeku je v budově městské burzy. Až do roku 1886, kdy byl tento most slavnostně otevřen, se přes řeku převáželo. V roce 1806 byl zřízen pontonový most Ponte das Barcas, který se ale v roce 1809 prolomil, když po něm prchali lidé před bajonety francouzských vojáků. Tehdy utonulo v Douru až 4000 lidí. Nejnovější je most „Ponte de Arabida“ od architekta Custozzy. Když ho v roce 1964 slavnostně otvírali, přišlo na tuto událost nebývale mnoho politiků a novinářů. Všichni se totiž těšili, že most spadne. Nespadl a stojí dodnes.

Na vyhlídku ke klášteru „Mosteiro da Serrs do Pilar“ je možné se dostat i kabinkovou lanovkou. Je odtud impozantní výhled na Porto. Odtud údajně plánoval vévoda Wellington v roce 1809 svůj útok na francouzské pozice, aby 12.května 1809 porazil Francouze pod velením maršála Soulta. To bylo za války s Napoleonem, která Portugalsko zpustošila v letech 1807–1811. Portugalsko se totiž díky svým nadstandartním vztahům s Británií nepřipojilo ke kontinentální blokádě, a proto muselo čelit francouzské invazi. Královská rodina utekla do Brazílie a Portugalcům přišli na pomoc Angličané pod velením                                                                                                                                                                            vévody Wellingtona. Ten si natrénoval boje s francouzskými generály, které z Portugalska vyhnal, než se v roce 1815 postavil u Waterloo samotnému velkému mistrovi. Pomník „Monumento aos Herois da Guerra Peninsular“, upomínající na tuto válku, je v moderní městské čtvrti Boavista západně od městského centra, uprostřed parku.

Na vrcholu vysokého sloupu obklopeného výjevy z bojů drtí anglický lev francouzského orla. Hned vedle je moderní koncertní síň v budově ve tvaru broušeného diamantu „Casa da Música“ z roku 2005. Je to prý nejlepší koncertní síň ve městě.

Ale zpět k Villa Nova di Gaia. Tady se nachází hned za klášterem i zahrada „Jardim do Morro“, založená v roce 1927 a sklepy určené k zrání portského vína. Čili portské víno má se samotným Portem málo společného, Snad jen to jméno.

Portské víno je samozřejmě místní slavná specialita. Údajně vzniklo nešťastnou náhodou, když jedna zásilka vína pro Indii nebyla místním britským vícekrálem převzata a putovala tak na lodi dvakrát přes rovník a víno v tom horku dozrálo a získalo svou specifickou chuť. Ať už je ta legenda pravdivá nebo ne, Britové portskému propadli a vzhledem na skvělé obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se Portské víno stalo jedním ze nejdůležitějších vývozních produktů. Samozřejmě to není nic pro člověka s pálením žáhy jako jsem já. Navíc se doporučuje k sladkostem, což si můj žaludek vůbec nedokáže představit a pálí ještě, než jsem pozřel první sousto – zřejmě preventivně. Ale na ochutnávku portského po patřičné přípravě pantoprazolem jsem se přece jen vydal. Portské je bílé nebo červené, a to červené se dělí za Ruby a Tawni, přičemž to první si červenou barvu podrží, to druhé pak oxiduje do světle hnědé. Vedle běžného spotřebního vína s cenou za lahev okolo 7,50 euro existují i vína deseti-,dvaceti- nebo třicetiletá, což ovšem znamená, že jsou to směsky namíchané z různých ročníků, které v PRUMĚRU dají ony roky označené na obalu. Výroba portského je samozřejmě celá věda, kterou nám ve výrobně Burmester dlouho vysvětlovali, ale i s překladem to bylo na mně příliš náročné, abych si to v detailu zapamatoval. Nicméně jestliže nás neoslovilo portské víno, udělal to místní koňak vyráběný z vinných hroznů jménem Macieria. Lahodný, s 36 procenty alkoholu, a žáha po něm nepálí.

               Co se týká jídla, hlavní specialitou jsou dršťky na portský způsob „Tripas a modo do Porto“.  To jídlo je natolik slavné, že se obyvatelům Porta přezdívá „Tripeiros“, tedy „dršťkaři“ – i když oni sami se raději nazývají podle stadionu fotbalového klubu Boavista Porto „Dragao“ „draci“. (Ten stadion se nachází na severovýchodě města a je na konečné stanici metra linky B. Mimochodem být fanouškem tohoto klubu, při tvorbě jehož jména prokázali obyvatelé Porta mnohem více kreativity, než při názvu vlastního města, které znamená prostě jen „Přístav“, je jednou ze základních občanských povinností občana města.) K vzniku této místní speciality  tedy dršťek z hovězích vnitřností, existují až tři legendy. Ta nejznámější hovoří o tom, že když se v roce 1415 připravovala portugalská armáda pod vedením prince Jindřicha Mořeplavce právě v Portu k vyplutí za účelem dobytí města Ceuta (což se následně i podařilo), byla armáda zabezpečena proviantem, když byl poražen veškerý hovězí dobytek v okolí a místním zůstaly jen vnitřnosti, se kterými si ale s kreativitou jim vlastní poradili. Jiná legenda praví, že portští poslali veškeré své zásoby v roce 1384 Kastilci obléhanému Lisabonu, případně že v občanské válce 1832–1834 bylo zabezpečení města jídlem tak mizerné, že místní rádi sáhli i k vnitřnostem. Ať už tak nebo onak, v onom jídle nejsou jen dršťky, ale i sádlo a klobása a hlavně – pokrm se musí vařit s fazolemi a nezodpovědní hospodští často přidávají fazole až k hotovému jídlu. Proto je důležité najít správnou restauraci – i když bude o něco dražší.

               Jiným typickým jídlem v Portu je Francesinha – senvič s masem, šunkou a klobásou, zapečený se sýrem v pikantní rajské omáčce. Bylo to jídlo chudých, teď bylo povýšeno na turistickou atrakci – když už ty dršťky jsou tak těžko k dostání.

               Na nábřeží řeky Douro stojí Františkánský kostel. Ten patří k povinnému programu. Tolik zlata, které je tam všude po stěnách a plastikách je sotva někde k vidění. Fotografovat se tam nesmí, zřejmě mají strach o čočku aparátu, zda by tolik zlata zvládla a nepraskla. Prý je ho až 200 kilogramů. Na bosonohé Františkány, kteří se zaslíbili chudobě skoro až moc. Tolik zlata se dá očividně ušetřit, když se nekupují boty. Co vy na to, milé dámy?

V rámci prohlídky kostela se dají navštívit i katakomby, kde jsou – za příslušný peníz – pochovaní bohatí obyvatelé Porta. Klášter sám vzal za své během občanské války v letech 1832–1834 a protože v tom roce byly všechny řády v Portugalsku zakázány, nebyl důvod ho obnovovat.

               Místo po zničeném klášteru totiž bylo využito mnohem praktičtěji. Byl zde postaven v roce 1842 burzovní palác. Zde se dělaly obchody až do roku 1990, kdy byla portská burza sloučena s lisabonskou a přesunuta do hlavního města. Dnes je turistickou atrakcí. Hlavně „Pátio das Nacoes“ s erby všech zemí, se kterými Portugalci obchodovali a nejkrásnější místností je Arabský sál se zlato-modrými arabeskami, které jsou inspirovány královským palácem Alhambra v Granadě. Zde jsou v Portu vítány státní návštěvy. Ovšem dlažba podlahy nemíří přímo ke středu vstupních dveří – to je podle arabského zvyku, protože „dokonalý je jen Allah“.

               Přímo před burzou je náměstí se sochou Jindřicha mořeplavce ukazujícího k západu  velká tržnice s červenou střechou. 

               Městu Portu dal jeho vzhled italský architekt Niccolo Nassoni. Barokní věže – i ta nejvyšší „Torre dos Clerigos“ z roku 1763 se svými 76 metry výšky, tyčící se nad městem, jakož i bílé stěny paláců, jsou jeho dílo a daly Portu jeho typický vzhled. „Torre dos Clerigos“ je skutečnou dominantou města a je vidět prakticky odevšad a dostala se dokonce na portugalskou dvoueurovou minci z roku 2013. Na vyhlídkovou platformu vede 240 schodů a je odtud údajně nejkrásnější výhled na město. Ale ten sportovní výkon není nezbytně nutný, takže lidé chabraví na nohy nemusí smutnit. Porto je totiž krásné i zdola. V roce 1772 byl Nassoni pověřen i stavbou biskupského paláce, bohužel musel biskup svůj palác v roce 1832 opustit. V občanské válce ho totiž jednotky Pedra IV. využívaly jako pevnost a tím palác samozřejmě utrpěl. Přesto se člověk může v rámci půlhodinové prohlídky seznámit s luxusním životním stylem portského biskupa. Město určitě nebylo chudé. I díky Nassonimu, který dal městu jakýsi kompaktní vzhled, bylo Porto hned několikrát vyhodnoceno jako nejatraktivnější evropská destinace.

Kousek od paláce je katedrála Sé. Jak je v Portugalsku zvykem, je to románská stavba připomínající pevnost – a bez krypty čili postavená jen na jednom poschodí. Vevnitř je ovšem barokizovaná, jen gotická rozeta připomíná původní stavbu. Velký oltář ze stříbra zachránili místní před Francouzi tím, že onu vedlejší kapli, ve které se nachází, prostě zazdili. Francouzští vojáci totiž ve svém revolučním zápalu ničili všechno, co jim v kostelech přišlo pod ruku – skoro jako dnes Rusové.

               Vedle katedrály stojí jezdecká socha Vimary Perese, který v roce 868 město dobyl na Maurech – ještě ne nastálo, ale rekonquista, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova na Arabech, už začalo. Vimara Peres založil něco jako hrabství Portucale a malý hrad Vimaranis, ze kterého se později stalo první hlavní město portugalského hrabství Guimaraes.

Křesťané tehdy ale ještě Porto neudrželi, v roce 997 ho znovu dobyli Maurové. Definitivně křesťanským se stalo až v roce 1050. Kolem sochy Vimary Perese se člověk dostane k „Estacao de Sao Bento“, tedy k hlavním portskému nádraží.  Postavil ho architekt Jorge Colaco ve stylu Bele Epoche, ale dal mu něco typicky portugalského – totiž Azulejos. Portugalsko je země kachliček. Tuto techniku převzali od Arabů a rozvinuli ji do svého vlastního stylu. Jestliže u Arabů byly na kachličkách – modrobílých – jen ornamenty a květinové vzory, Portugalci dokážou na kachličkách zobrazovat důležité bitvy a jiné události ze svých dějin, na nádraží Svatého Benta je mimo jiné zobrazeno nejen dobytí Ceuty Jindřichem Mořeplavcem, ale i prosté výjevy z rolnického i městského života.

               Pak se dá sejít na hlavní náměstí „Avenida dos Alliados“ s městkou radnicí „Pacos do Conselho“ na jeho horním konci. Pokud máte na tomto místě pocit, že jste tohle náměstí už někde viděli, poradím, že to bylo Václavské náměstí v Praze. Stejná velikost, stejný sklon i ty budovy, které ho lemují, jsou skoro identické s těmi pražskými. Jen místo Národního muzea je náměstí na své vrcholu korunováno městsku radnicí. Hodně domů je ale neobydlených a nevyužívaných. Důvodem jsou údajně nevyrovnané vlastnické vztahy i velké náklady na potřebné renovace. Takže Václavák je na tom přece jen o něco líp.

               Pokud tedy člověka už nohy po Portu z kopce do kopce odmítají nosit, je možné nastoupit na loď a nechat se povozit po řece pod všemi oněmi šesti přístavních mosty. Plavba vede i kolem někdejších skladů, ze kterých je dnes kongresové centrum a kolem Křišťálového paláce s parkem. Hlavní městský park „Parque da Cidade“ je ale až u moře a vede k němu dlouhá promenáda okolo městských pláží. Je to skoro neuvěřitelné, ale Portugalci jsou ochotni do vln Atlantiku vlézt i v květnu, kdy má voda slabých šestnáct stupňů Celsia. Jsou prostě zvyklí, mě jen z pohledu na to naskakovala husí kůže. V tom městském parku přímo u oceánu je i samozřejmě nepostradatelné Oceanário, tedy akvárium, zatím první v Portugalsku, otevřeno bylo v roce 2009.

               Ale večer se dá nejlépe nechat vyšumět na nábřeží ve čtvrti Ribeira u skleničky portského vína (pokud to váš žaludek snese) nebo u koňaku Maceiros. Anebo u skvělé kávy s italskou kvalitou a cenou od 80 centů za šálek.

Několik dalších týdnů strávíme v Portugalsku a začneme na severu, ve městě Braga.

               Ve městě Braga se zastavil čas. Stalo se to ve tři hodiny, aspoň tento čas ukazují už řadu let hodiny v městské katedrále. Jedinou nevyřešenou otázkou zůstává, zda se tak stalo ve tři hodiny v noci nebo odpoledne.

Možná na to historici jednou přijdou, ale není to úplně podstatné. Protože přesto nebo právě proto, že se zde čas zastavil, je Braga přitažlivým turistickým cílem.

               V Portugalsku se říká, že Lisabon se baví, Coimbra se učí, Porto pracuje a Braga se modlí. Braga je symbolem portugalského katolicismu, o čemž svědčí i 35 kostelů, které se zde nacházejí. Odtud začal generál Gomez de Costa v roce 1926 vojenský puč, který svrhl mladou chaotickou republiku a zavedl v zemi na bezmála padesát let fašistoidní diktaturu. A 25. dubna 1974, když mladí důstojníci svrhli fašistickou diktaturu a lidé v Lisabonu zaplnili ulice, aby demonstrovali za svobodu a útočili na centrálu nenáviděné tajné policie PIDE, v městě Braga vyzval místní arcibiskup Francisco Maria da Silva k odporu proti „pučistům“ a boji za zachování stávajícího režimu opírajícího se i o podporu katolické církve. Nepomohlo to. Čas zůstal stát jen na hodinách v katedrále, tok dějin se zastavit nedá. V někdejším biskupském sídle je dnes budova univerzity a při naší návštěvě zde byla výstava fotografií slavného portugalského fotografa Alfreda Cunhy, dokumentujících právě události onoho 25.dubna – možná svaté církvi natruc.

               Katedrála v městě Braga je nejstarší v Portugalsku, začala se stavět už v jedenáctém století poté, co se leónskému králi podařilo Maurům odebrat oblast Minho, nejsevernější část dnešního Portugalska. Svěřil to území Jindřichovi Burgundskému, kterého tam vyjmenoval hrabětem. A ten dal na místě někdejší mešity budovat katedrálu v raně románském stylu. Románský sloh v Portugalsku má svá specifika, se kterými se člověk setkává všude, všechny kostely bez výjimky mají místo plochého dřevěného stropu kamennou klenbu (no dobrá, v katedrále v Portu byla dřevěná, ale klenutá) a nemají kryptu, která patří jinak k románskému stylu přímo neodmyslitelně. V Portugalsku si stavbu dolních částí kostelů, tedy krypt – odmyslili. Samozřejmě, že je vnitřek kostela barokizovaný, jsme přece na Pyrenejském poloostrově, kde tento styl, symbolizující vítězství pravé církve a demonstrující moc a bohatství církve dobývající a christianizující rozsáhlá území v Americe a v Asii, prostě nemůže chybět.

I chór s oněmi stojícími hodinami je v barokním stylu. V chrámu je krásně vyzdobený hrob prince Alfonsa, prvorozeného syna krále Joaa I. zakladatele druhé portugalské královské dynastie rodu Avis. (vládl v letech 1385 – 1433.) Chlapec zemřel jako desetiletý, a proto po svém otci Joaovi nastoupil na trůn druhorozený Eduard (portugalsky Duarte). Toto atypické jméno (jinak se to v portugalská královské genealogii hemží Alfonsy, Jany – Joao- a Petry – Pedro) prosadila očividně jeho maminka Fillipa Lancasterská, pocházející z Anglie. Toto manželství mezi králem Joaem a Fillipou bylo základem věčného přátelství mezi Portugalskem a Británií, které trvá dodnes. Britové tvoří pořád nejpočetnější skupinu turistů, kteří zemi navštěvují. Ale o příčinách tohoto svazku později.

               Ve vedlejší kapli Capela der Reis katedrály, které Portugalci říkají Sé (jako všem ostatním katedrálám, je to zkratka „Sedo episkopalis“ čili sídla místního biskupa), která ovšem není veřejnosti přístupná, se nacházejí hroby zakladatelů Portugalska Jindřicha Burgundského a jeho manželky Terezy z Leónu, jakož i arcibiskupa Lourenca Vicenta (svatého nebo blahořečeného, to se mi nepodařilo zjistit), Legenda praví, že se zúčastnil po boku krále Joaa I. bitvy u Aljubarotty v roce 1385 proti Španělům, tam hrdinně zahynul a jeho neporušené tělo  bylo prý nalezeno dvě stě let po oné bitvě, která na několik staletí zajistila portugalskou nezávislost na velkém sousedovi. Ve skutečnosti zemřel pan arcibiskup v roce 1397, ale to vím jenom proto, že jsem hnidopich a našel jsem si to na Wikipedii.

               Kromě toho se v katedrále nachází k pohřebiště arcibiskupů z Bragy. Místní tvrdí, že jejich biskupství je vůbec nejstarší na světě, protože ho založil jistý Pedro de Rates už v roce 45. (Tehdy byla Braga poměrně významným římským městem se jménem Brackara Augusta). Připomínám, že Kristus byl ukřižován v roce 29 a v roce 45 svatý Pavel teprve začínal svou misijní činnost a informace k napsání svého evangelia začal svatý Lukáš sbírat někdy okolo roku 60. Ale myslím, že se nevyplatí obyvatelům Bragy toto jejich přesvědčení vyvracet, pokud je člověk na něco hrdý, jedno, zda to má své opodstatnění, není třeba mu to brát. Nesporný je naproti tomu skvostný mramorový sarkofág arcibiskupa Dom Diega de Sousa z doby vlády krále Manuela I, tedy z doby v Portugalsku nejslavnější, který se zasloužil, aby část onoho tehdejšího blahobytu dorazila i do Bragy a zobrazila se tam v architektonických prvcích tehdejšího manuelistického stavebního stylu – o tom budu psát ještě mnohokrát. Nejkrásnějším úkazem tohoto umění ve městě je právě arcibiskupův sarkofág.

               Braga ovšem navzdory svému konzervativismu není vůbec město temna. Naopak je to město květin. Je to dáno určitě i tím, že právě tato severní část Portugalska má nejvíc dešťových srážek a tím pádem je i nejvíc zemědělská. Ale květiny zdobí jak Ulici svobody (Avenida da liberdada) tak i náměstí republiky (Praca da rebublica). A na toto náměstí s velkou radnicí navazuje hned dlouhý park zelený trávníkem se spoustou květin a několika pomníky. Jeden z nich – dost avantgardní – připomíná návštěvu papeže Jana Pavla II. I za universitou, někdejším arcibiskupským sídlem je krásná zahrada ve francouzském stylu Jardim de Santa Barbara.

Ty květiny na ulicích a v parcích jsou prokládány sochami moderního stylu, které kupodivu do celkového charakteru dobře zapadají a vůbec nepůsobí v striktně katolickém městě rušivě – i když zobrazují například draky.

               Archeologické muzeum s artefakty z římské doby se nachází ve vile poněkud vzdálené od centra města jménem Palacio dos Biskanhos, postavené v 16 století a vyzdobeném pro Portugalsko tolik typickými kachličkami Azulejos, zobrazujícími lovecké scény.

               Kromě toho jako v žádném portugalském městě nemůže chybět fotbalový klub, v tomto případě je to Sporting Braga, jehož jsou místní muži (ale i ženy) fanatickými příznivci. Stadion je specifický tím, že se nachází ve starém kamenolomu, má kapacitu 30 286 míst (což je na město se 192 000 obyvateli víc než slušné) a hrály se zde i dva zápasy mistrovství Evropy v roce 2004.

               Ale nazpět k věcem církevním, protože ty jsou zde navzdory sekularizaci, která v celé zemi zrušila v roce 1834 všechny církevní řády, na severu Portugalska pořád do značné míry určující. K pravému klenotu církevní architektury se musíme vypravit asi 5 kilometrů za město do blízkých kopců, kde se nachází Bom Jesus de Monte (tedy Dobrý Ježíš na kopci). Poutní místo dal vystavět v roce 1722 v horách za Bragou arcibiskup Rodrigo de Mauro Teles, stavba byla dokončena ale až v roce 1811.

               Je to křížová cesta postavená v barokním stylu, výstup po schodech až ke kostelu zasvěcenému (jako v Portugalsku naprostá většina kostelů) Panně Marii) je dost namáhavý, ale kdo je slabý na nohy nebo na plíce, může využít lanovku, která ho vyveze až nahoru, výhled na krásnou stavbu mu ale tato jízda neumožní. Ale dolů se jde přece jen snadněji než nahoru – ten kopec, na kterém sídlí „dobrý Ježíš“ je pořádný a dá při výstupu zabrat. Na platformách schodiště s kašnami je spousta symboliky. Kašny představují například 3 božské ctnosti, víru naději a lásku (ve smyslu „charitas“, ne „eros“) pět ran Kristových nebo jednotlivé lidské smysly (při „sluchu“ vytéká voda z uší, „zrak“ z očí a „čich“ z nosu, hmat jsem nějak neobjevil) dále jsou kapličky představující zastávky křížové cesty.

               Z Bragy se dají podniknout výlety směrem na jihovýchod k nedalekému městu Guimaraes, prvnímu hlavnímu městu Portugalska, poté, co se syn Jindřicha Burgundského a Teresy z Leónu Alfonso Henriques prohlásil králem a získal tím nezávislost na království Leon (na potvrzení své suverenity papežem si musel ještě pár let počkat). Hrad města Guimaraesu zdobí portugalský státní znak – je na něm dokonce sedmkrát.

               Na západ od Bragy se nachází městečko Barcelos. Zde se zrodila legenda o portugalském kohoutovi, kterého budete v Portugalsku potkávat všude – na výšivkách, na ubrouscích, ubrusech nebo kabelkách.

Barcelo leží na jižní svatojakubské cestě do Santiago de Compostella. Kdysi se tudy ubíral poutník a zrovna, když byl ve městě, došlo zde k vraždě. Místní si byli hned jisti, že pachatelem nemohl být nikdo z místních – vždyť se přece dobře znali – a tak ukázali na cizince. Ten byli ihned zatčen a v krátkém procesu odsouzen k smrti, ačkoliv přísahal, že je nevinen. Když byl rozsudek vynesen, řekl, že o jeho nevině budou kokrhat i kohouti, a to v poledne, kdy to běžně nedělají. Protože se místní starosta, který byl i soudcem, chtěl na popravu zřejmě podívat s plným žaludkem, nechal si v poledne naservírovat oběd – pečeného kohouta. A ten kohout na jeho talíři začal ve dvanáct hodin kokrhat. Soudce, zděšen, že odsoudil nevinného, spěchal na náměstí a v poslední chvíli exekuci zabránil.

               Braga nikdy nebyla portugalským hlavním městem. První „metropolí“ byl Guimaraes, poté převzala štafetu Coimbra, aby ji pak odevzdala v roce 1256 Lisabonu. Ale Braga je přesto město historické a pozoruhodné a má pro Portugalce velký historický význam. Možná proto jsem zahájil mou literární výpravu do Portugalska právě tady. Do programu návštěvy země bych Bragu ale zařadil spíš na uklidnění a odpočinek po rušných městech jako je Porto nebo Lisabon. Ve městě, kde se zastavil čas, a přesto je plné květin, se dobře odpočívá. Modlit se nutně přitom nemusíte.

               Mimochodem skvěle se k tomu hodí místní víno, takzvané „vinho verde“, čili v překladu víno zelené. Není samozřejmě zelené, je bílé a lehké. Trošku kyselkavé a s nádechem bublinek jako u prosecca (ale o mnoho méně). Má jen asi 10 procent alkoholu a vychlazené se pije skvěle. Pokud do Bragy přijedete, nezapomeňte si skleničku (anebo láhev) dát. K tomu městu květin se výborně hodí.

               Schladming je městečko v horním Štýrsku na řece Ennsu, přesněji na soutoku této řeky s horskou říčkou Talbachem. Dnes ho známe jako lyžařské středisko. Je poměrně známé i v Česku a jezdí sem mnoho turistů. Ale k onomu lyžařskému projektu se dostaneme. Schladming má mnohem starší historii.

Město vzniklo už v jedenáctém století jako hornická osada, která pak v roce 1322 obdržela městská práva. V pohoří Dachsteinu, které se vypíná nad městem, se těžilo stříbro, měď, olovo a později i kobalt a nikl, což stejně jako cla z obchodní cesty v povodí horního Ennsu městu přineslo určitý blahobyt. Jenže město se zapletlo do selské války v letech 1524–1526 a to na nesprávné straně 3.července 1525 zde vojska sedláků porazila stavovskou armádu a město obsadila. Následně vojska krále Ferdinanda I. město v roce 1525 dobyla a zničila. Král následně osadě odebral městská práva, která Schladming získal až po dlouhých čtyřech stech letech v roce 1925. Osada, která zbyla, dostala v roce 1629 pod tlakem třicetileté války od císaře Ferdinanda II povolení k obnově opevnění. Městské hradby nebo přesněji jejich zbytky se tak dochovaly dodnes a jsou při procházce městem nepřehlédnutelným artefaktem.

               I když se zde těžilo dál a z těžby například zbohatl rod Hofmannů ze Strechau a Glünbüchlu – majitelé hradů Strechau a Trautenfels, kde Ferdinand Hofmann  (1540 – 1607) v roce 1563 slavil okázalou svatbu s Margaretou z Harrachu. S jeho druhou ženou Eliškou se moji čtenáři mohli setkat v románu Mefistův rukopis a s jeho dcerou Annou, majitelkou starojického panství pak v „Pátém přikázání“.  Rodina Hofmannů se totiž odmítla vzdát svého evangelického vyznání víry a musela v roce 1600 Štýrsko opustit.

               I když bylo Štýrsko násilně katolizováno, právě oblast Ramsau a Schladmingu se úporně držela evangelické víry. Umožňovala to skutečnost, že v drsné horské oblasti nikdo moc žít nechtěl. Zejména když těžba drahých kovů pomalu zanikala a oblast chudla. Proto zde byli evangelíci víceméně trpěni, i když nijak nepodporováni. Ani politicky ani ekonomicky. Život zde byl tvrdý. Ještě dnes ale tvoří katolíci ve Schladmingu jen 55 procent obyvatelstva (mají svůj farní kostel svatého Achace ve stylu pozdní gotiky s barokním oltářem)

a evangelíci v Štýrsku jinak nevídaných 34 procent (mají svůj farní kostel svatých Petra a Pavla,) postavený v letech 1852 – 1862. I když farní úřad postavili hned po vydání tolerančního patentu císaře Josefa už v roce 1781.

S historií reformace a protireformace jakož i těžby drahých kovů pod Dachsteinem je možné se seznámit v Muzeu hornictví v centru města – návštěva muzea je se Sommercard bezplatná.

               Příliš nepomohlo ani založení městského pivovaru v roce 1909 jako „Prvního alpského lidového pivovaru“.

V roce 1884 si zde dal vybudoval lovecký zámek August princ ze Sachsen-Gotha. U téhle osoby se na chvilku zastavíme. Rod Coburg Gotha patřil sice k německým pidistátečkům v Durynsku, byl ale sešvagřen snad se všemi  královskými rody v Evropě a nejen tam. Princ Albert von Sachsen Coburg-Gotha byl manželem anglické královny Viktorie, matkou našeho Augusta byla Clementine dˇOrleans, dcera francouzského krále Ludvíka Filipa. August odjel do Brazílie a oženil se tam s dcerou brazilského císaře Pedra II Leopoldinou. Ta mu porodila dva syny, zemřela ale na tyfus ve věku 23 let. August ponechal děti v péči brazilských prarodičů a začal si užívat života. Jeho přítel Gustav de Vernouillet (po kterém se v Schladmingu taky jmenuje jedna ulice) ho pozval na lov do Schladmingu. Očarován krásou místní přírody nechal si zde princ August v roce 1884 postavit lovecký zámeček.

V roce 1889 byl v Brazílii císař Pedro svržen vojenským pučem.  Augustův syn August Leopold právě obeplouval zeměkouli, dal se tedy do rakouských služeb, když mu babička Clementine zprostředkovala svatbu s Karolínou von Habsburg-Toscana. Svatební cesta vedla do Schladmingu, proto má dnes na sobě Karolíniny svatební šaty Madona v katolickém kostele svatého Achace u boční stěny vlevo.

V roce 1917 přesunul August Leopold rodové sídlo právě do Schladmingu. Jeho zámek odkoupilo město v roce 1940 a udělalo z něho svou dnešní radnici. Že se nacisté nezastavili ani před nejurozenějěími šlechtickými rody. O to, svědčí skutečnost, že Augustova druhorozená dcera Marie, která byla tělesně i duševně postižená vyla v rámci programu eutanázie zplynována na zámku Hartheim u Lince. Od roku 2022 je na radnici pamětní deska, která tuto „brazilskou“ historii připomíná.

               Kde panuje nouze, je třeba mít nápad, jak ji porazit. A místní se hned po druhé světové válce správně rozhodli pro podporu turistiky. Už v roce 1908 zde vznikl „Wintersportverein“ tedy Spolek zimních sportů a v roce 1953 tu postavili první lyžařský vlek na Planai, tyčící se nad městem až do výšky 2000 metrů nad mořem. V roce 1973 se zde poprvé jely závody světového poháru (vyhrál slavný Franz Klammer  roce 1981 pak ještě slavnější Ingemar Stenmark)) a v roce 1982 dokázal Schladming spolu s nedalekou obcí Haus im Ennstal zorganizovat mistrovství světa v lyžování.

               Jenže jak měla malá osada v rakouském Štýrsku konkurovat slavným centrům jako Kitzbühl v Tyrolsku, Sankt Moric nebo Wenden ve Švýcarsku, případně Val d´ Isere v savojských Alpách? Ani infrastrukturou, ani náročností sjezdovek ani dary sponzorů, zejména pak země Štýrsko.

               Jenže když chce člověk odvrátit ekonomickou katastrofu a zůstat v povědomí široké veřejnosti, musí mít nápad. A nabídnout něco zvláštního, něco, co nikde jinde nemají a tím přitáhnout davy. A ten nápad místní měli, tedy hlavně obman WSV Schladming Hans Grogl. Navrhl projekt něčeho, co ve světovém poháru ještě nebylo – noční závody, tedy závody za umělého osvětlení. Víkendy byly obsazené protekčními lokalitami, protože dopolední závody v sobotu nebo v neděli zajišťovaly diváky. Grogl tedy navrhl, že by se mohlo jezdit v úterý. Jistě, ale v úterý dopoledne nikdo nepřijde, lidi jsou přece v práci. Ale kdyby to bylo večer spojené s patřičnou párty? Věc do té doby nevídaná, ale nápad se líbil, zejména pak dlouholetému prezidentovi rakouského lyžařského svazu Petrovi Schröcknadelovi. Tento nestor rakouského lyžování byl prezidentem rakouského lyžařského svazu neuvěřitelných 31 let od roku 1990 do roku 2021 a odstoupil z funkce (dost nerad) až těsně před svými osmdesátými narozeninami. V letech 2009–2012 byl dokonce prezidentem světové lyžařské asociace. Jakkoliv se mu předhazovalo intrikánství a korupce, zajímavým nápadům, které by mohly zvýšit atraktivitu lyžování pro diváky a televizní přenosy a tím zvýšit finanční zisk.

               26 ledna 1995 podepsali Hans Grogl a Peter Schröcknadel smlouvu o spolupráci a 30.ledna 1997 se jely za jásotu nadšených 27 000 diváků první noční závody ve slalomu. Volba trati na prudkém svahu přímo nad městečkem byla geniálním tahem, stejně jako volba slalomu jako jediné disciplíny (sjezd by byl příliš dlouhý a diváci by málo viděli, navíc osvětlit dostatečně celou trasu z Planai by bylo velmi náročné).

               V prvních závodech zvítězil tehdy prakticky neporazitelný Alberto Tomba, domácí Rakušáci se museli spokojit s druhým místem Thomase Stangassingera. O rok později si Tomba vítězství zopakoval, opět před Rakušákem současným komentátorem rakouské televize místním matadorem ze Schladmingu Thomasem Sykorou. V roce 1999 se Rakušáci konečně dočkali domácího vítěze, stal se jím legendární Benjamin Reich, který si vítězství o dva toky později zopakoval, v roce 2000 vyhrál jeho krajan Mario Matt, takže domácí publikum zůstávalo na euforické vlně. O titul nejčastějšího vítěze se se čtyřmi tituly dělí Benjamin Reich s Norem Henrikem Kristoffersenem.

               Schladming se stal opět poutním místem fanoušků lyžařského sportu a v roce 2008 rozhodla světová lyžařská federace (Schröcknadel byl zvolen jejím prezidentem až o rok později) že Schladming může opět zorganizovat mistrovství světa v alpském lyžování. V tom roce tedy závody mistrovství světa noční slalom nahradily, v slalomu, jakožto schladminské královské disciplíně zvítězil domácí Marcel Hirscher a mezi ženami tehdy osmnáctiletá Mikaela Schiffrin – byla to první ze jejích mnoha zlatých medailí z mistrovství světa a olympijských her.

               A protože spektáklu není nikdy dost, v roce 2023 přibyly ke slalomu ještě závody v obřím slalomu a párty se tak natáhla na dva dny.

               No a k mým loňským narozeninám mi můj milovaný syn se snachou darovali vstupenky na letošní „night race“. Přátelé mě varovali. Je tam prý jen zima a mokro (z piva, které tam okolo sebe opilí diváci rozlévají. Co tam budu dělat, když nepiju pivo? I když to schladminské pivo není úplně špatné, ale stejně mě po něm pálí žáha. Ale darovanému koni i ze zadku voní, jak říkal staříček Pagáč. Nicméně jsem si vymohl, že mi společnost bude dělat právě můj syn, aby věděl, co spáchal

               Samozřejmě s plánem vyplnit ony dny lyžovačkou. Oblast Planai je skutečně velkolepá, nejen pro panorámu Dachsteinu. Spojuje totiž čtyři lyžařská střediska Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen a Reiteralm. Reiteralm je hlavním tréninkovým kopcem rakouské lyžařské reprezentace, ovšem mne z oněch čtyřech kopců oslovil nejméně – možná i proto, že dostat se z něj zpět, když jsou teploty nad nulou není úplně snadné, mokrý sníh tvoří v dolní části sjezdovky téměř nezdolatelné hromady mezi ledovými vydřenými stopami, je to pravý lámač nohou.  Schladming se totiž nachází v nadmořské výšce pouhých 745 metrů nad mořem, což dělá vzhledem k stále stoupajícím teplotám ovzduší stále větší problémy s udržováním sjezdovek v jejich dolní části. Často zde sníh při vysokých teplotách taje a když nahoře na Planai sněží, dole prší, což kvalitě sněhu taky neprospívá. Ovšem právě ten výškový rozdíl 1300 metrů z vrcholu do doliny, se závěrem onoho závodního strmého svahu je lákavý. V Schladmingu není problém najezdit za den 10 000 výškových metrů – i když já jsem zde dosáhl jen 9997 metrů a na těch deset tisíc jsem si musel počkat do Saalbachu-Hintergelmmu. Abych se přiznal, z těch čtyřech kopců mám nejraději Kaibling nad Hausem, ovšem v žádném případě se nespouštějte v dopoledních hodinách sjezdovkou číslo jedna do Hausu. Jednou jsem to udělal a ztvrdli jsme tam na víc než půl hodiny. Do Hausu , protože je nejblíž Vídni či Grazu totiž jezdí jednodenní návštěvníci, aby odtud odstartovali svůj denní program. Přijedete-li před devátou, jde to, okolo desáté skončíte v obrovském a agresivním davu, čekajícím na výjezd na kopec.

               Ovšem pak je tu samozřejmě legendární horská chata „Schafalm“ pod vrcholem Planai s „Apre ski“ party. Je to zvláštní privilegium, že se zde může slavit (a to hodně intenzivně se spoustou alkoholu) až do sedmé večer: potom účastníci party sjíždějí dolů po sjezdovce do Schladmingu, tedy oněch 1300 výškových metrů, aby pak zaparkovali buď v okrouhlém baru na úpatí kopce pod sjezdovkou nebo přímo v Tenne a diskotékou. Tam mi někdo očividně v podnapilém stavu ukradl mé lyže, uložené před budovou. No, ukradl, zřejmě v opilosti neviděl jejich kvalitu, takže spíše je pomohl zlikvidovat a přiměl mě, abych si konečně koupil nové lyže, jak jsem to měl už roky v úmyslu. 

Trať v tomto čase od páté odpoledne už není vedena jako sjezdovka, ale jako „route“. Je to pro silné nervy. Zůstal jsem na Schafalmu jednou, a to abych si vychutnal západ slunce. Ten byl úžasný, ale potom jsem se hned vydal na cestu do údolí. Chtěl jsem využít faktu, že i po západu slunce je ještě nějakou dobu vidět. Ano, na horní části vidět je, ale dole v údolí? Tma jako v pytli, i když zde je umělé osvětlení. A sjezdovka je po celodenním lyžování už taky nepříliš sjízdná. No prostě, nebyl jsem pánem mých lyží, což mě ovšem znepokojovalo o hodně méně než skutečnost, že podobně se vedlo i všem ostatním, kteří se mnou so údolí sjížděli. Každý z nich byl životu nebezpečný – tedy mému životu. Ale přežil jsem. Znepokojuje mě, že letos organizuje moje nemocnice opět jednou lyžařský výlet do Schladmingu a na sobotu 27. ledna objednala naše šéfka odborů na Schafalmu pro „apre ski“ stůl. Takže pokud bych se od příštího týdne přestal ozývat, víte, kde jsem skončil a kde je mě třeba hledat. V lepším případě v místní nemocnici provozované církevní diakonií, v horším…

               Hory okolo Schladmingu ostatně lákají i v létě k horským túrám, ale o tom jsem už psal v mém článku o Ramsau (tuším, že jsem dokonce napsal dva). Lanovky jezdí od Hausu i ze Schladmingu na Planai. Zejména pak výstup od Kaiblingu nad Hausem na Höchststein je skutečným horáckým zážitkem – túra podle bratrů Andrášiovců víceméně jen „ľahká“ tedy „s pomocou rúk“, nicméně na ni nezapomenu, protože jsem si na sestupu přetrhal vazy na prostředníčku pravé ruky, což mi od té doby značně stěžuje psaní na počítači. Ale stálo to za to.

Důležité je při volbě letního ubytování zjistit, zda mí ubytovatel takzvanou „Sommercard“, která umožňuje bezplatné používání lanovek – jedna lanovka na den, ale to úplně stačí.

               Ale ještě k „night race“. Město se v ony dny mění v jednu velkou párty se spoustou obchodíků se suvenýry s stánky s rychlým občerstvením a velkou diskotékou na náměstí před radnicí.

S přibývajícím časem ustupuje lyžování tak nějak do pozadí, myslím, že většina účastníků neměla tušení, kdo vlastně letos vyhrál. To ovšem není to nejpodstatnější, ani pro účastníky ani pro pořadatele. I když neunavitelný komentátor dokázal dělat atmosféru celým šest hodin. Ale jde hlavně o to, vytáhnout z lidí peníze, proto stojí i autobus odvážející diváky do jejich hotelů a apartmánů dvakrát víc než ve dne (6 Euro místo tří).

               Ano v době, kdy tento článek publikuji, mám už letošní noční slalom za sebou. Vyhráli Marco Odermatt a  Linus Strasser, Švýcar a Němec, Rakušáci přišli zkrátka a já jsem přežil. Sice  v studeném dešti napůl zmrzlý a v důsledku lyžování s vykloubeným ramenem, ale za to night race opravdu nemůže. Za to může můj věk a jemu nepřiměřená ctižádost.

 Mimochodem, ten sobotní stůl na Schafalmu je díky tomu mému levému rameni pasé. Takže se o mně nemusíte bát.

Mahé de Labournais se postaral i o další velkou atrakci ostrova. Neměl totiž zájem trávit svůj život v páchnoucích ulicích přístavu Port Louis a tak si nechal postavit v roce 1736 v městečku Pamplemousses zámeček se slibným jménem „Mon Plaisier“, čili „Moje příjemnost, či Rozkoš“ .

Ten tam sice stojí stále, sám o sobě by ale návštěvníky nelákal. Ovšem milý pan guvernér dal na pozemku o 209 jitrech s pomocí otroků dovezených z Madagaskaru vytvořit zahradu. On tam sice měl hlavně ovocné stromy a nechal tam pěstovat zeleninu pro svou kuchyni, ovšem v roce 1767 to vzal do ruky skutečný biolog Pierre Poivre a ze zeleninové zahrádky nechal vytvořit botanickou zahradu, která se stala jednou z nejdůležitějších atrakcí ostrova. Do roku 1785 zde dal zasadit 600 druhů různých rostlin Poivre si za to zasloužil svou bustu, která se nachází v centru zahrady.  Můžete zde obdivovat růžové i bílé lotusy, vodní hyacinty, gigantické vodní lilie z Amazonky, všechny možné druhy palem, dokonce i takovou, která kvete jen jednou za třicet let (jmenuje se Talipot a já jsem měl štěstí, že zrovna kvetla). Ale jsou tu i stromy skořice, hřebíčku, muškátového oříšku, vanilky (Ta na stromech jen parazituje), chlebovníku, manga a dalších a dalších plodů. Stromy mahagonu, ebenu, ale i takzvaný „Krvácející strom“ s červenou pryskyřicí, která se prý používá na léčbu ekzémů a nechybí ani baobab. Rozhodně se vyplatí k vstupence připlatit i průvodce, jsou to většinou šoumeni, kteří za 50 korun návštěvníky skutečně pobaví. Mluví všemi jazyky, i když ten rozdíl se dost těžko identifikuje. Nicméně, když nás odeslal k zámečku s instrukcí „Mak pikčr and kom bak.“, dalo se tomu víceméně rozumět.  Francouzština jde místním z huby přece jen líp.

               Ostatně v sázení stromů se pokračuje, zřejmě každý státník, který navštíví Mauritius, musí do Pamplemousses a musí vzít lopatu do ruky. Tak už v roce 1956 tady zasadila strom princezna Margaret, v roce 1998 následovala tetina příkladu i princezna Anna. Kromě toho zde sázeli Indira Gándhiová, Nelson Mandela, Francois Mitterand, ale i gangsterský prezident Zimbabwe Mugabe. A jistěže, nemůže chybět ani otec národa Seewoosagur Ramgoolam, který zde sázel 12. března 1973. Po něm se ostatně celá zahrada jmenuje, tedy SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam botanic garden)

               V Pamplemousses stojí za vidění už jen místní kostel svatého Františka a na přilehlém hřbitově je pochovaný zpovědník císaře Napoleona Abbé Buonavita, který Napoleona doprovázel na Svatou Helenu a po císařově smrti přesídlil na Mauricius, kde i zemřel. A pozor, v Pamplemousses se nachází i kavárna „Wiener Walzer,“ tedy „Vídeňský Valčík.“ Ovšem vedle Sacherova dortu tu nabízejí i kuře na kari.

               Na rozdíl od hojně obydleného severu a centra ostrova je jih obydlen jen sporadicky. Možná je to proto, že tady mnohem víc prší. I když luxusní hotely a golfová hřiště najdete samozřejmě i tady.

               Na Jihozápadě je okres „Black River“. Řeka toho jména ústí do moře v Tamarinu, její voda ale černá není. Jméno je dáno historicky – právě v téměř neobydlené oblasti okolo této řeky hledali útočiště uprchlí otroci z plantáží cukrové třtiny. A otroci původem z Madagaskaru byli – pokud se to ještě dnes dá napsat – černí. Dnes je Black River největší přírodní rezervací na Mauriciu.

               A je tu co vidět. Největší atrakcí je hinduistické posvátné jezero Grand Bassin. V roce 1897 měl totiž hinduistický kněz Shri Jhummon Giri Gosagne (doufám, že jsem to jméno napsal správně, s těmi indickými jmény mám nemalé problémy), vizi, že voda v kráterovém jezírku v centru ostrova má stejnou posvátnou hodnotu jako voda z řeky Gangy, kam se hinduisté pravidelně scházejí k očistné koupeli. Zřejmě se ostrovním hinduistům nechtělo jezdit lodí do Indie – ostatně si takovou cestu mohl dovolit jen málokdo. Dnes už by do Kalkaty zaletět mohli mnohem snáze, dávají ale přednost každoroční pouti ke Grand Bassin. Údajně se zde v posvátném týdnu na jaře při slavnosti Maha-Shivaratree sejde až 600 000 lidí. Na začátku areálu stojí obrovské sochy boha Šivy a bohyně Durgy.

Mají 34 a 37 metrů, přičemž Durga zobrazovaná se lvem, protože je bojovnice proti všemu zlému, je větší (a mladší). Posvátné jezero je kousek dál, přístup k němu mají všichni, na rozdíl od muslimů nebrání hinduisté i nevěřícím turistům ve vstupu do chrámu, kde dokonce můžou dostat požehnání od samotného kněze. Chce vědět pouze odkud člověk je, jeho vztah k hinduismu ho nezajímá a pak namaluje člověku na čelo posvátná znamení. Jenom boty je třeba – stejně jako v mešitě – odložit před vchodem. V jezeře jsou pak sochy dalších bohů i svatá trojice Trimurti zobrazující stvořitele Brahmu, ničitele Šivu i ochránce Višnu. V jezeře je prý hodně ryb, ale nesmí se lovit, jsou stejně posvátné jako voda, ve které plavou. I ryba se musí umět narodit.

               Další cesta vede na Plaine Champagne – náhorní planinu, z níž se zdvihají nejvyšší hory ostrova. Dosahují ale jen výšky něco nad 800 metrů nad mořem. Z vyhlídkové terasy je vidět až k moři jakož i vodopád Black River. Potom se sjíždí serpentinami do obce Chamarel. Okolo cesty je skutečná mauricijská flóra, která byla jinde na ostrově už dávno vyměněna rostlinami dovezenými. Proto zde dominuje jediná palma, která na ostrově byla před příchodem lidí – plochá palma. Všechny ostatní včetně té kokosové, která je na ostrově nejčastější, jsou dovoz. Daří se jim v místním klimatu ale skvěle, Kokosových ořechů je tolik, že před nimi varují nápisy – „beware of falling coconuts.“

               Vesnice Chamarel má hned několik atrakcí. Jednak je to vesnice, po které byl pojmenován nejznámější mauricijský rum. Už to by na slávu obce stačilo, ale nejen rumem je živ člověk. Je to i jediné místo, kde se pěstuje kávovník. Na plantáži z Chamarelu se produkuje 100procentní arabica – dá se koupit jako suvenýr, ale je pořádně drahá. Z restaurací v Chamarelu je nádherný výhled na západní pobřeží, a proto se tu turistické výpravy zastavují rády na oběd. Potom totiž čeká hlavní atrakce, a to je sedmibarevná půda. Tady si totiž sopka skutečně zahrála. Půda, která je dostatečně tvrdá, aby ji nesmyly ani občasné cyklóny, má vysoký obsah železa a hliníku. A tyto dva kovy nebo přesněji řečeno jejich sloučeniny, se smíchaly v různých poměrech, takže na malém prostoru vytvářejí nejrůznější barevné odstíny, od červené přes hnědou, fialovou zelenou, purpurovou, modrou a žlutou. Prý je jich tedy sedm a já tomu chci věřit, já tam viděl ale i šedou a bílou. Ty se možná nepočítají, jsou příliš obyčejné.

Pohled je to skutečně úžasný. Aby to trošku oživili, udělali tam místní výběh (pokud se to tak dá nazývat, protože o běhu nemůže být u těchto zvířat řeč) želv obrovských. Ty nejsou původní, protože kolonizátoři původní populaci těchto želv na Mauriciu vyhubili a snědli. Pak ale přišel pan Darwin, rozhodl se experimentovat a dovezl nové obrovské želvy ze Seychell. Chtěl vědět, zda se zvířata přizpůsobí novým životním podmínkám. Přizpůsobila se, a jak! Dosahují až jeden metr délky a žijí 150 let. Ty první, které pamatují Darwina a přijely na Mauritius okolo roku 1880, tedy už dožívají a na pana Charlese se už nepamatují.

               Na samém jihozápadě ostrova se nachází skutečná atrakce – hora Le Morne Brabant  – na poloostrově vyčnívajícím do moře, což jí dodává neopakovatelný šarm.

Zde došlo k oné tragédii, totiž hromadné sebevraždě otroků v roce 1834, když jim Angličané přišli zvěstovat svobodu svým nesrozumitelným jazykem. Tuto událost zde připomíná památník z roku 2009. Dnes se na poloostrově staví nové a nové hotely, protože jsou zde i pěkné pláže a jedno z golfových hřišť. Atrakcí je ale samotná hora, která se tyčí jako nezdolatelná skála nad poloostrovem. Zdolat se ale dá a na vrchol vede cesta. Oficiální informace zněla, že je dovoleno vyšlapat jen trail k vyhlídce ve výšce asi dvě stě metrů nad mořem a na vrchol se má chodit s průvodcem. I video na internetu vypadalo dost nebezpečně a nahnalo mojí ženě strach. Upozornila mě na skutečnost, že se nám má brzy ve Vídni narodit třetí vnouče a „bude potrebovať dedu .“ Proto jsem pro klid v rodině vyhledal pomoc a našel jistého Tomáše Naňáka, žijícího na Mauriciu a nabízejícího takové služby – moje žena si totiž odmítala představit, že bych na vrchol lezl sám. Zkontaktovali jsme onu cestovku likexpats, dostali jsme ale odpověď, že minimální počet účastníků jsou dva a cena je i v případě jednoho účastníka 9000 korun. A tak jsem se tam vydal sám bez průvodce. Na rozdíl od fám, které mi byly předkládány, není tam žádný zákaz vystoupit na vrchol bez průvodce. Pouze se doporučuje, aby se jednalo o zkušeného horského turistu, aby nebyl dítě, měl patřičnou obuv a dostatek vody. Usoudil jsem, že splňuji všechny požadované předpoklady (moje pohorky jsem transportoval v letadle deset hodin, zabraly mi polovinu kufru a bylo by tedy škoda je nevyužít) a tak jsem na ten vrchol vylezl. Byla to túra podle bratrů Andrášiovců „ľahká až trocha ťažká“ – každopádně byla „pomoc rúk nutnosťou na ďalší postup“.

Odměnou byl ale úžasný panoramatický pohled z hory přes pevninu na moře a korálový útes ostrov obklopující – prostě něco jako sen, ze kterého se nechcete probudit. Nechtělo se mi odtud odejít, byl to jeden z nejkrásnějších horských výstupů v mém životě – pokud ne ten úplně nejkrásnější. Ale moje lahev s 1,5 litrů vody byla hraničně malá. V teplotách do třiceti stupňů a vlhkosti vzduchu přes devadesát procent ubývají síly rychleji než v Alpách, člověk se hodně potí a potřeba vody je velká. A to se ještě nad mou hlavou rozprostřel milosrdně velký mrak, který tlumil sluneční žár. Ale pokud někdy pojedete na Mauricius, nezapomeňte si vzít pohorky s sebou. Ten výstup, jakkoliv namáhavý, se rozhodně vyplatí.

               A – abych nezapomněl, slíbil jsem ještě romantickou historii o mauricijském Romeovi a Julii, tedy v místním provedení o Paulovi a Virginii. Slib samozřejmě dodržím. Ten příběh vypráví o nenaplněné lásce chudého chlapce Paula a dívky z bohaté rodiny Virginie. Znali se od dětství a jejich dětské kamarádství přerostlo ve vášnivou lásku. Rodiče Virginie se ovšem polekali, protože pro dceru měli vyhlédnutého jiného ženicha než chudého Paula. Poslali tedy dceru na studia do Anglie a doufali, že to mládež přejde. Nepřešlo. Virginie to v Anglii bez Paula nemohla vydržet (možná hrálo svou roli i počasí, které se se slunečným Mauriciem srovnávat opravdu nedá) nalodila se tajně na loď Saint Géran a vydala se na ní domů za Paulem. Jenže několik kilometrů od pobřeží loď ztroskotala, když najela na korálový útes, rozlomila se na dvě půlky a posádka i pasažéři se utopili. Přežilo jen devět lidí, Viktorie mezi nimi nebyla. Paul našel jen její mrtvolu a krátce nato zemřel sám – na zlomené srdce.

               Tuhle historii si už Mauricius přisvojil a je součástí jeho kultury. Sousoší Paula a Virginie najdete v Curepipe i v Port Louis. Byli i v botanické zahradě v Pamplemousses, tam po nich zůstal jen podstavec, sochy jsou teď v kostele. Jejich jména nesou hotely a restaurace, v městečku Tamarin se po nich jmenuje dokonce základní škola.

               Celý příběh má jen jeden háček, totiž že se nikdy nestal. Na lodi Saint Géran s výtlakem 600 tun, která se u severního pobřeží ostrova 24.března 1744 skutečně potopila, zahynuly sice tři dívky, ale žádná z nich se nejmenovala Virginie. Seznamy pasažérů se totiž zachovaly. Zemřely devatenáctiletá Marie Anne Mallet, šestnáctiletá Louise Augustine Callou a dvanáctiletá Jeanne Heléne Neiznein.

               Jenže v roce 1768 dorazil na Mauricius spisovatel Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre a když se o tragédii lodi dozvěděl, kopla ho múza. Sepsal tedy román o mladistvé tragédii dvou zamilovaných a kniha vydaná v roce 1788 se stala bestsellerem a následně nedílnou součástí mauricijské kultury. Koho už zajímá, zda Paul a Virginie skutečně žili?               

Věří snad někdo vážně, že se Julie Capuletová skutečně zamilovala do Rómea Monteka?

Tímto se pro letošní rok loučím s mými čtenáři, přeji všem krásné vánoce, hodně zdraví a optimismu, jedno jak neodůvodněného do nového roku a těším se s nimi na setkání v lednu.