Mahé je největší z ostrovů takzvaných „Vnitřních Seychell“, což jsou až na dvě výjimky granitová horstva stará 650 milionů let, kdy je tu zapomněl prakontinent Godwana. Jedinou výjimkou je ostrov Silhouette, který vyvřel z mořského dna před 65 miliony let, je to tedy v porovnání s ostatními ostrovy mladík.

               Vnější Seychelly jsou korálovými atoly vzdálenými od vnitřních Seychell přes 1000 kilometrů a navštěvují se separátně a lodí. Přesun z Mahé tam trvá dva dny.

               Nejkrásnější pláží na Mahé je Beau Vallon, čili Krásné údolí. 

Je dlouhá přes jeden a půl kilometru s restauracemi a infrastrukturou včetně nedávno vybudovaného trhu. Našli jsme si restauraci La Plage a v něm se postupně skamarádili s číšnicí Yule. Nápadná byla tím, že byla mezi personálem jediná běloška, tak jsem se jí odvážil zeptat, odkud pochází. Odpověď překvapila jen částečně. Yule byla rodilá Jihoafričanka. Voda je na pláži Beau Vallon klidná, žádné velké vlny, teda pokud zrovna nefouká monzun. Nefoukal. U horního konce pláže je katolický kostel svatého Rocha, považovaný za jeden z nejkrásnějších na Seychellách. Kritéria jsou zde poměrně skromná.

               Pokud vám to nestačí a chcete poznat Mahé trošku víc, je třeba se vydat po serpentinách po cestě San Souci Road. Je to pro pevné nervy nejen proto, že se zde jako v každé řádné bývalé britské kolonii jezdí vlevo, ale cesta z mnoha serpentinami nemá svodidla a není zrovna z nejširších. Ale dá se. A z této cesty jsou až tři možnosti turistiky na místní horské vrcholy. Prosím, nepodceňujte poměrně malý výškový rozdíl. Jde se přes džungli a bezmála stoprocentní vlhkost vzduchu dá člověku zabrat.

               Naštěstí jsme si vybrali cestu na vrch Copolia, což znamenalo celkových 450 metrů převýšení. Oba ostatní vrcholy jsou namáhavější. „Le trois Fréres“, čili „Tři bratři“ jsou o dvě stě metrů vyšší a nejvyšší hora „Morne Seychellois“ má dokonce 905 metrů nad mořem. Na všechny stezky se platí vstupné, na Morne Seychellois je potřebné mít místního průvodce, protože se tam před dvěma roky ztratila celá výprava a museli ji v džungli hledat vrtulníky. Ostatně na výstup na Morne Seychellois je třeba plánovat šest až osm hodin a je to tedy celodenní výlet.

               Copolia úplně stačila. Ze skalnatého vrcholku je nádherný výlet na hlavní město Viktorii, přímo pod nohama má člověk onu luxusní na uměle nasypaném ostrově postavenou čtvrť Eden, kousek dál letiště a vpravo zase stadion. To vše na nasypané rovině, kterou Britové odebrali moři. Stadion otvírala princezna Margarete, letiště dokonce sama královna Alžběta II. A když to všechno Britové vybudovali, usoudili místní obyvatelé (domorodci není správně, protože na Seychellách nežil před příchodem Francouzů ani jeden člověk), že Brity už nepotřebují a  vyhlásili samostatnost.

               Na vrcholu Copolie jsou celé porosty masožravých rostlin.

Lákají hmyz sladkou šťávičkou ve svém nitru a mají na sobě deklík, ne aby se za neopatrným komárem zavřely, ale aby se chránily před deštěm, který by mohl ono lákadlo v jejich nitru naředit. Výhoda je, že vás na vrcholu Copolie nebudou otravovat žádní komáři nebo jiný otravný hmyz. Ten je právě tráven v nitru oněch masožravek.

               Co se týká historických památek, z „Domu 1776“, kde trávil kdysi svůj nedobrovolný azyl kyperský arcibiskup Makarios, uvidíte jen zavřenou vránu. Čili nic moc.

               Kousek za průsmykem ve výšce 500 metrů je památka na staré koloniální časy, je to „Heritage site“ tedy památková oblast a zahrnuje zbytky školy, kterou zde kdysi postavili Britové pro děti někdejších otroků jako jakýsi pokus o napravení starých křivd. Škola neuspěla, zda proto, že byla na tak odlehlém místě nebo že se zde děly nepravosti typické pro internátní školy není známo. Nicméně v roce 1972 se zde zastavila sama královna Alžběta II. a vypila zde šálek čaje – při té příležitosti zde postavili vyhlídkový pavilón.

               Ten čaj se pěstuje o kousek dál směrem k západnímu pobřeží. V šedesátých letech zde založil čajovou plantáž Skot Bill Henderson. Nakoupil tady v roce 1961 pozemky a z Keni nakoupil semena. Celkem měla čajová plantáž v čase svého největšího rozkvětu 120 hektarů a v té době dokázala pokrýt místní spotřebu. Dnes á už jen 45 hektarů a je to milý artefakt lákající turisty na šálek čaje a do muzea za symbolické vstupné 25 rupií (s anglicky hovořícím průvodcem 50 rupií – asi 70 korun). Moc tam toho vidět není, ale zato můžete obdivovat i svatební fotku Billa Hendersona i skutečnost, že se taková událost dostala až do seychellského tisku. Byl očividně místní celebritou, dnes vlastní čajovou plantáž „Seychelles trading Company“ a jak už to je u všech státních firem, umírá na úbytě.

               „San Souci Road“ končí v Port Launay. O kousek dál začíná „Morne Seychellos Nationalpark“ a další pláže na severu ostrova „Port Launay Marine National Park“, „Baie Ternay Marine Nationalpark“ jako i pláž „Anse Major“ je možné navštívit jen pěšky. Ten poslední je pak lépe navštívit ze směru od „Bel Ombre“. Vystoupit na konečné autobusu a pak pěšky nad mořem až k oné krásné zátoce. Na opačné straně od „Beau Vallon“, tedy na východ, je obec Glacis. To bylo první místo, kde se začali usazovat britští prominenti a kupovali si tam nemovitosti, tam ostatně dostal Ian Flemming nápad na svého Jamese Bonda a začal psát svou první bondovku „Mister No.“

               Seychellská pohoda končí v okamžiku, kdy se rozhodnete přejet lodí na některý z dalších ostrovů vnitřních Seychell, tedy buď na ostrov Praslin nebo na La Digue. V okamžiku, kdy dorazíte do přístavu, zarazí se vám dech. Stovky, možná tisíce turistů tu vytváří se svými zavazadly neskutečný chaos, trošku mi to připomínalo atmosféru na potápějícím se Titaniku. Poměrně rychle jsem se rozloučil s představou, že se na přistavený trajekt dostaneme, bez ohledu na to, že jsme měli zakoupené lístky, a především, že se ještě někdy v našem životě shledáme s našimi kufry. Zaměstnanec v přístavu projevil pravý seychellský klid, když nám řekl, ať tam ty kufry prostě jednoduše necháme před budovou, kde se vybavovaly jízdenky a jdeme. Nechápal jsem, poslal jsem mému novému kufru poslední pohled na rozloučenou a odebral se do fronty na trajekt. Nebudete věřit, ale ty kufry na Praslin skutečně dorazily, a to dokonce naší lodí. Oni ti domorodci to mají pod kontrolu, i když to tak na první pohled vůbec nevypadá.

               Cestovat s mojí ženou má jeden dodatečný aspekt, totiž, že se nikdy nenudíte, protože dokáže vyvolat chaos kdekoliv. V tomto případě šlo o to, že nechtěla letět s Etiopean Airlines přes Addis Abebu, protože jsem neprozřetelně řekl, že to bylo letadlo právě této společnosti, které kdysi spadlo s oním nepodařeným novým Boeingem – přitom tenkrát zahynuli tři naši rakouští kolegové. Což o to, tak jsme to vzali místo přes Addis Abebu přes Dubaj. Jenže to znamenalo i přeobjednat zpáteční lístek na loď, protože zpáteční let máme už ráno, zatímco zbytek skupiny večer. Dáma v prodejně lístků na Mahé se problémem nehodlala zabývat (vyřizoval to vedoucí naší supiny Martin, protože já bych to vzdal už po prvních větách). Na Mahé Martinovi řekli, aby se o to staral na La Digue – bylo to takticky zákeřné, protože na La Digue žádná kancelář prodávající lístky není a můj průvodce velmi varuje před tím, nevybavit si zpáteční lístek už na Mahé nebo na Praslinu. Šli jsme tedy k přepážce na Praslinu. Místní dáma nám oznámila, že ji to nezajímá, protože jsme si to měli vybavit na Mahé. Když jí Martin sdělil, že ho na Mahé vyhodili, následoval delší vzrušený telefonát v kreolštině. Martin argumentoval tím, že cestovka z Bratislavy na tento problém upozorňovala předem, a že jí bylo slíbeno řešení. Ona dáma ovšem neměla o podobné komunikaci ani tušení a očividně ho ani nehodlala získat. Maily se na Seychellách nikdo nezabývá. Martin si nechal přeposlat celou onu komunikaci na mobilní telefon a předložil jí ji. Ten moderní svět mobilních telefonů jde opravdu už přes moji schopnost adaptace na nové poměry. Nicméně dáma za přepážkou poprvé projevila o naši věc zájem a po dalších dvaceti minutách práce na počítači a několika dalších telefonátech jsme skutečně dostali dva vytištěné zpáteční lístky z La Digue na Mahé. Pochopil jsem definitivně, že do podobných destinací můžu jezdit jen s cestovní kanceláří. Já osobně bych se zřejmě domů už nikdy nedostal a musel bych si nechat posílat důchod na La Digue. A na Seychellách není levně!

               A tak jsme tedy dorazili na ostrov Praslin a ubytovali se v krásném hotelu Oasis. Ale o tom až příště.

               Deset minut nemusí nutně všude na světě znamenat deset minut. Když vám taxikář v hlavním městě Seychellské republiky Victorii řekne, že bude na domluveném místě za deset minut, znamená to jen, že přijal váš hovor a pokusí se na domluvené místo v co možno nejkratší době dostat. Zdaleka to ale neznamená, že by hodlal nějakým způsobem zrychlit nebo se dokonce nechat stresovat. Poprvé vás to možná vzruší, ale ten klid a pohoda domorodců je tak nakažlivá, že už podruhé si budete čas čekání užívat. Na sluníčku, nebo pod mraky případně v tropickém deštíku, který ale stejně rychle odejde, jak přišel. Ten je jediný, který zde má očividně naspěch.

               Viktoria na ostrově Mahé se chlubí tím, že je nejmenším hlavním městem na světě. Se svými 24 000 obyvateli je to skutečně městečko, které se dá přejít pěšky z jednoho konce na druhý za půl hodiny. Ovšem Vaduz v Lichtenštejnsku je se svými 8000 obyvateli určitě menší. Jenže Vaduz zase není vlastně ani město, má jen statut „trhu“ tedy střediskové vesnice. Nevím, jak je to s Andorrou la Vellou a nehodlám to zkoumat, shodněme se na tom, že Viktoria je jedním z nejmenších hlavních měst na světě.

               Že jsme na její prozkoumání potřebovali až dva pokusy mělo jen jeden důvod. V pondělí 27.října nás překvapilo státní volno u příležitosti inaugurace nového prezidenta, z kterého důvodu byly všechny obchody a muzea zavřená – Seychellané slavili a oni slaví rádi. I když náš taxikář Rony neslavil. Jednak musel pracovat (ve Viktorii působí údajně až 400 taxikářů, a tak se musí ohánět) ale navíc byl zvolen socialistický prezident a Rony ukazoval, že by mu nejraději podřezal krk. Očividně nebyl jeho voličem.

               Victoria dostala své jméno z romantického důvodu a sice u příležitosti svatby princezny Viktorie s Albertem z rodu Coburg Gotha. Byla to svatba z opravdové lásky, ostatně princové z tohoto rodu museli být opravdu krásní chlapi, ženili se s princeznami po celém světě, od Brazílie a Portugalska, přes Bulharsko a Řecko až právě do Anglie. Stalo se tak v roce 1841.

               Děiiny souostroví, které má jen 355 kilometrů čtverečních pevné půdy, zato ale 350 000 čtverečních kilometrů moře a žije na něm 98 000 obyvatel, nejsou o mnoho delší. Ostrovy sice už znali Arabi (a v muzeu je vystaven i starořecký kratér, čili obrovská keramická nádoba na transport zboží), ale nikoho nenapadlo tyto ostrovy osídlit. Ani Portugalce, i když je Vasco da Gama na své cestě do Indie zanesl do námořních map.

               Po několik století sloužily jen jako pirátská základna, zejména proslul pirát Olivier de Vasseur, zvaný „La Buse“, čili „Káně“. Jeho poklad, který prý zakopal na ostrově Mahé v osadě Bel Ombre a který má mít dnešní hodnotu 4,5 miliardy Euro je stále motivací pro hledače pokladů, obec Bel Ombre je na několika místech z tohoto důvodu rozkopaná, ale poklad ještě stále nikdo nenašel. Zlodějna očividně vynášela – tehdy jako i dnes.

               Dokud piráti přepadávali portugalské loděk vracející se s cennými náklady zboží z Indie, bylo to Francouzům na ostrovech Maurice a Bourbon (dnešní Mauritius a Reunion) celkem jedno. Ale když přepady postihly i francouzské lodě, rozhodl se tehdejší guvernér ostrova Mauritius Bernard Francois Mahé de Bourdonnais osídlit Seychelly francouzskými osadníky a tím pirátské aktivity podvázat. Jeho kapitán Lazare Picault přistál v roce 1742 na největším z ostrovů, pojmenoval ho „Ostrov přebytku“ ale tím jeho aktivity i skončily. Na osídlení si muselo souostroví ještě pár let počkat.

               První pokus v roce 1770, který vedl ambiciózní poručík Brayer du Barre, ještě neuspěl. Prvních 28 osadníků, vysazených na ostrově Saint Anne to nevydrželo a vrátili se příštího roku domů. Nicméně po nich zůstal na ostrově kámen „Stone of Possesion“ se třemi francouzskými liliemi, který symbolizoval, že souostroví patří od té chvíle Francii. Ten kámen v poměrně zuboženém stavu je možno vidět v historickém muzeu v centru města.

O dva roky později se osadníci na ostrově už udrželi a v roce 1790 čítala populace ostrova 572 lidí, z toho ovšem jen 65 Francouzů, zbytek byli černí otroci, pochytaní na Madagaskaru, v dnešním Mosambiku ale i v Indii. Otroci pracovali jen za stravu a bydleli v chýších stranou od osady bílých.

               Ostrov se ukázal jako neobyčejně úrodný (i když se jedná v podstatě o vrchol granitové podmořské hory) a tak se zde pěstovala bavlna. Kokosové ořechy, guáno, skořice, kaučuk a něco jménem Patchouli, což nedokážu při nejlepší vůli identifikovat. A určitě cukrová třtina, protože rum Takamaka, pojmenovaný podle strom roubící místní pláže, je místní výroby a chutná moc dobře. K změně mocenských poměrů došlo v rámci napoleonských válek, které se nevedly jen na evropském kontinentě, kde Francouzi dlouho vyhrávali, ale i na moři, kde měli navrch od bitvy u Trafalgaru v roce 1805 naopak Britové. A tak se u ostrova Mahé, pojmenovaného na počest mauricijského guvernéra tři roky po jeho smrti v roce 1756, objevila krátce po kapitulaci Mauritia britská flotila. Na ostrovech byl velmi rozumný francouzský guvernér Jean Baptist Queau Quincy. Ten nehodlal hrát hrdinu. Poprvé kapituloval už v roce 1794, ale protože Angličané po přijetí kapitulace hned zase odjeli, zůstalo všechno při starém. Až v roce 1811 přituhlo, když sem připlul 21. dubna kapitán Bartolomey Sulllivan. Quincy kapituloval opět a byl za to ponechán v úřadu guvernéra až do své smrti v roce 1827. Ono shánět guvernéra na takový konec světa nebylo nic jednoduchého, a tak se Angličané spokojili i s loajálním Francouzem. Jen na ostrově zakázali obchod s otroky, zákaz otroctví samotného přišel ale až v roce 1835. Na Vídeňském kongrese bylo pak souostroví 9.června 1815 přiřčeno definitivně Británii.

Britové investovali do ostrova nemalé prostředky, spojili ho podmořskými telegrafickými kabely s Afrikou, vybudovali tu stadion (otvírala ho princezna Margaret) a konečně v roce 1972 i mezinárodní letiště na zasypaném zálivu – ten zase křtila sama královna Alžběta II. To otevřelo dveře pro turismus, z něho ostrov žije dodnes. Pracuje v něm 28 procent obyvatelstva a vytvářejí 60 procent hrubého národního produktu. A když to všechno tedy ostrované už měli, rozhodli se pro samostatnost. 29.června 1976vyhlásilo souostroví nezávislost jako Seychellská republiky.

Prezidentem se stal předseda konzervativní strany James R. Mancham, předsedou vlády socialista France-Albert René. Ten provedl o rok později nekrvavý puč, odstranil Manchama z funkce, zakázal jeho stranu, vytvořil systém jedné strany a začal koketovat se spoluprací s komunistickým blokem. Když se tento začátkem devadesátých let rozpadl, dali Seychellané hlavy dohromady, René se sešel s Manchamem, dohodli se opět na demokracii dvou stran a v prvních i druhých svobodných volbách k všeobecnému překvapení vyhrál René. Teprve později byl konzervativní prezident Alex Michel u moci až tři volební období.

Je zajímavé, že i když Francouzi zde vládli jen 40 a Angličané 160 let, zachovaly si Seychelly spíš francouzský, tedy kreolský charakter a 80 procent obyvatel je i dnes katolického vyznání. (Od sedmdesátých let mají katolíci na ostrově  i svého biskupa, zatímco anglikáni mají toho svého na Mauritiu). Britové očividně ani později nijak zvlášť netlačili na pilu, i když dali vybudovat v centru hlavního města Katedrálu Sankt Paul.

Stejně nemůže konkurovat městské katedrále Neposkvrněného početí na vyvýšenině nad městem i s věží s hodinami a vedle katedrály se nachází i impozantní „Dům kněží“, který tu dali postavit švýcarští poutníci v roce 1934.

               Victoria zůstala dodnes milým městečkem vesnického charakteru – dobrá hospoda se zde neshání až tak snadno. Centrálním bodem jsou hodiny uprostřed křižovatky – Clock Tower z roku 1903.

Není to kopie Big Benu, jak by se nabízelo. A hlavně, žluté šrafování okolo těchto hodin neznamená ani zdaleka, že po něm nejezdí auta. Chodec, zejména takový, který chce vyfotografovat muzeum historie s mnohobarevným nápisem Seychelly, se nachází v podstatě v nebezpečí života. Přesto to mnozí zkoušejí. Ony ty barvy jsou na ostrově všude, místní je prostě milují a když si člověk uvědomí mnohobarevnost místní flóry, naprosto je chápe.

A u muzea vyhrává každý den kapela, protože vedle je kavárna a hosté přece k požitku z kávy a zákusků hudbu potřebují. Kreolská atmosféra v nejčistší formě – káva se servíruje mimochodem výtečná.

               Na jednu stranu od oněch hodin se nachází dost otřesný prezidentský palác „State House“.

Z původní elegance budovy v koloniálním stylu z let 1909–1913 se po modernizačních přestavbách mnoho nedochovalo. Hned u hodin na druhé straně od muzea je „Liberty House“ z roku 1953 – byl otevřen u příležitosti korunovace královny Alžběty. Je v něm centrální pošta a ministerstvo financí.

               Cestou od hodin doprava se člověk dostane k trhu „Sir Selwyn Selwan-Clarke Market“, pojmenovaném po guvernérovi, který mínil, že není dobré, když se ovoce a ryby prodávají pod holým nebem a zastřešil místní obchodníky střechou. Trh se letos bohužel právě letos rekonstruuje, zelenina se prodává nedalekém v Camion Building, pojmenovaném tak protože zde bylo centrum místní dopravy. Původně odtud od roku 1900 rozvážely po ostrově turisty rikše, v roce 1943 stála jedna jízda 40 centů. Poté se přešlo na zastřešené náklaďáky (Camiony) které v sedmdesátých letech vystřídaly autobusy, které zabezpečují místní dopravu dnes. Ještě pořád ty stejné. Jezdit jimi je ovšem věc pro „digital natives“. Veškerou veřejnou dopravu obhospodařuje státní společnost „Seychelles Public Transport Corporation“ – SPTC. Cestovat se dá jen s Appkou v mobilním telefonu. Stáhnout si ji je snadné, ovšem pak je ji třeba nabít penězi a tady je svízel. Nikdo mi nebyl schopen říct, kolik stojí jedna jízda, abych věděl, kolik peněz si mám do appky stáhnout. Protože nazpět na konto už ty přebytečné peníze nedostanu. A tak jsme jezdili taxíkem s mistrem Ronym.

               Od katedrály Neposkvrněného početí „Cathedral of the Immaculate Conception“ se po Quincy Street člověk dostane k hinduistickému chrámu „Arul Mihu Navasakthi Vinayagar Temple“ z roku 1992. Ve Victorii žije dnes asi 5000 Indů, podle soudu taxikáře Ronyho „to much“, zajímavé je, že ovládají očividně všechny obchody s potravinami na ostrově.

               Poslední náboženskou skupinou jsou muslimové. Není jich mnoho, ženy poznáte samozřejmě podle zahalených hlav a jejich mešitu podle žluté kopule na ulici Poudriére Lane. Všechny kultury prý zde žijí v naprostém souladu. Skoro bych tomu věřil, konflikty jsou namáhavou záležitostí a neodpovídají tedy místní mentalitě.

               Odtud je jen pár kroků (ono je ve Victorii všechno jen pár kroků) k National Library – monumentální moderní budově v klasicistickém stylu. Za ní je kavárna, ve které dělají ale opravdu skvělou kávu a pomerančovou šťávu tlačí z čerstvých pomerančů.

               Posilnění jsme se odtud vydali k botanické zahradě. Je to možná dvě stě metrů a stojí to za to. Tropická květena, zejména pak legendární kokosové palmy „Coco de Mer“, „královny palem“  vytvářející velmi eroticky působící plody (a které si můžete s certifikátem koupit na 500 euro!!!)

První tuto palmu vysadil v zahradě princ Filip, tedy „Duke of Edinburg“ po kterém se jmenuje celá hlavní alej. Doma jsou tyto palmy na ostrovech Praslin a Curieuse, na Mahé se původně nevyskytovaly. Teď je tam sadí každá zahraniční návštěva.

Ale jsou tu i další krásné květiny a stromy, například „Strom dělových koulí“, jehož plody tyto dělové koule opravdu připomínají, při naší návštěvě ale teprve nádherně kvetl,

lekníny, úžasné květy Heliconia ros-trata a další květy všech barev, včetně 150 druhů orchidejí. Ovšem hlavní atrakcí je výběh želv obrovských.  Tyto přátelské giganty je možné hladit i krmit, neopovrhnou jakýmkoliv listím. Toho palmového listí, které dostávají jinak jako pokrm mnoho nestráví – aspoň podle jejich trusu, který tam všude leží.

               A když už jsme u toho jídla. Seychellané vypěstují sice mnoho ovoce a zeleniny. Kokos, mangold, mango, chlebovník, jablka atd atd, ale mléčné a masové výrobky dovážejí. Neviděl jsem ani jednu krávu či ovci, očividně jim džungle nesvědčí a ostrov je v podstatě jedna velká žulová skála s tropickou vegetací. A tak jsou dovážené potraviny odevšad. Sýry z Holanska, šunka z Itálie, jogurty z Anglie, a pak jsme narazili na Uherák z Kosteleckých uzenin. To byl pro mě skutečný kulturní šok. Takže Andrej je už i tady. Pochopil jsem, že místní nejsou nijak nároční a sežerou všechno. Nechal jsem ten uherák ochutnat mé manželce, pocházející z Horních Uher. Posoudila, že to jako Uherák vůbec nechutná (což mě nepřekvapilo), ale jinak to s ní nic neudělalo (což mě překvapilo). Stejně jako u neznámých hub nechávám podezřelé potraviny jíst napřed ji a vyčkávám 24 hodin. Zdá se, že je ten salám, i když žádný uherák, neškodný. Žaludeční problémy má žena prý z návštěvy indické restaurace. Možná tentokrát počkám 48 hodin. Ale můžete tedy i ve Victorii na seychellském ostrově Mahé zažít kus domova (dnes jsme objevili i paštiky firmy Hamé).

               Victorie je tedy městečko malé a milé, na jeho předměstí Sans Souci drželi Britové v parádním vězení kyperského arcibiskupa Makariose – trvalo to rok od března 1956 do dubna 1957. Potom ho ale bohužel pustili a ten člověk dokázal poté napáchat mnoho zlého, mimo jiné vyvolal i kyperskou válku z ŕoku 1974. Mahé vyhledávali jako luxusní azyl mnozí vládci ať už nedobrovolně jako Makarios nebo egyptský rebel Zaghloul Paša v roce 1922, jiní dobrovolně po státních převratech ve svých zemích jako sultán Perak Raja Abdulla Khan, král Kabarega, král Nana Agyiman Prempeh I., sultán Mahmood Ali Ina Širreh nebo prezident Sjednocené republiky Suvadive (neptejte se mě, kde to je nebo bylo) Abdullah Afif.

               Dnes zde pro miliardáře nasypali umělý ostrov jménem Eden naproti letišti (klid tam tedy nemají). Je bez přímého přístupu z pevniny, každý apartmán tam má své přístaviště na jachtu a parkovací místo na auto. Prý to má být konkurence Arabům z Dubaje.

               Asi tady těm emigrantům a vyhnancům nebylo až tak špatně, ale on ten Karel Havlíček Borovský si taky na Brixen stěžoval.

Toto korutanské údolí bylo dlouho mimo moji pozornost a byla to velká chyba. Řeka Möll pramení v horách Hohe Tauern u obce Heiligenblut a vlévá se do Drávy u městečka Möllbrücke, kde si kdysi dávno Římané vybudovali město Argentum a dnes je tu muzeum. Ostatně nedaleko u Spittalu an der Drau bylo kdysi hlavní město provincie Noricum Teurnia. Ostatně Spittal se zámkem Pocia, římskými vykopávkami jakož i nedalekým Gmündem s Museem Porsche jsou dobrou alternativou pro špatné počasí.

               Ale římská minulost je prostě minulost a je třeba se podívat do současnosti, protože ta je samozřejmě utvářena především turistikou, ze které tento region žije. Turistikou zimní s početnými lyžařskými středisky, ale i letní, protože většina lanovek je v provozu až do října. A vrcholy Vysokých Taurů stojí opravdu zato.

               Pokud budete hledat ubytování a využít služby regionu, je nutně třeba zjistit, zda ono ubytování nabízí korutanskou kartu čili „Kärnten Card“. Ta totiž nabízí víc než sto různých atrakcí zdarma a mimo jiné i všechny lanovky – které jinak stojí až 44 euro za jízdu. Pokud ji naplno využijete, můžete tak bydlet prakticky zadarmo. I když při rezervaci jsou tato ubytování samozřejmě poněkud dražší, protože ubytovávatelé musí na tuto kartu přispívat. Ale bohatě se to vyplatí.

               V horním údolí řeky Möll jsou tři opěrné body, z nichž se můžete vydat k alpským velikánům, aniž byste se příliš zapotili. Je to Malnitz, Flattach a Heiligenblut.

               Z obce Flattachu vede cesta ke „Gletscherwelt“, čili „Světu ledovců“. Tedy možná tam kdysi opravdu byly. Napřed se jede tunelem Gletscherexpresem (Stohlenbahn) k Mittelstation a poté gondolou k horní stanici pod horou Schareckem. V červenci a srpnu a samozřejmě i v zimě pak jezdí ještě sedačka až na vrchol Scharecku ve výšce 3105 metrů – tedy kousek pod vrchol, těch pár metrů od vrcholové stanice se pak dá ujít hodně snadno.

Ta sedačka jezdí samozřejmě i v zimě, protože na zbytcích ledovce pod Schareckem se lyžuje. Od začátku září nastává problém, že se na vrchol musí šlapat pěšky a cesta není značená. Zřejmě to souvisí s tím, že ta trasa na vrchol je v zimě pokryta sněhem a jsou na ní sjezdovky, ovšem pokud je hustá mlha, jako se to stalo nám, je výstup bez značení hodně riskantní. Každopádně vede ta cesta napravo od zbytků ledovce a musí se přitom i trošku šplhat. Z vrcholu se dá pokračovat po hřebeni na Herzog Ernst Spitze, kde je i kolmý asi osmimetrový úsek, jištěný lany a železnými stupy zatlučenými do skály. A pak následuje dlouhý sestup k přehradám, která si Rakušáci vybudovali na výrobu elektrického proudu i tady, Hochwurtenspeicher a Weißsee. Tady jsou i chaty a hotely jako Hotel Rest Weißseehaus, který je ale otevřený jen v sezóně.

               Ve Flattachu jsou i dvě soutěsky, známější z nich je Raggaschlucht, kterou vytvořil ve skalách Raggabach. Dvakrát v posledních letech (2003 a 2018) byla soutěska prakticky zničena bouřemi, ale vždy ihned znovu opravena a uvedena do provozu – můj obdiv. Výškový rozdíl je dvě stě metrů, celá soutěska měří necelý kilometr a je to jednosměrka – návrat je po cestě lesem s krásnými výhledy na údolí. Zejména pro den, kdy je nebe pokryté mraky a nenabízí výhledy z horských vrcholů, je soutěska velmi dobrá alternativa. Celá cesta trvá zhruba hodinu a půl.

               Druhým centrem je Mallnitz, městečko na konci světa, které vás překvapí obrovským nádražím. Je to proto, že sem vede tunelem trať pro autovlaky z údolí Bad Gasteinu. 3,5 kilometru od Mallnitzu se nachází dolní stanice lanovky Ankogelbahn. Jmenuje se podle vrcholu, který krajině v této oblasti dominuje – Ankogelu s výškou 3252 metrů nad mořem.

               Ankogel vždycky lákal. Je to impozantní vrchol, takže se po něm jmenuje celé pohoří jako Ankogelgruppe a to přesto, že není zde nejvyšším vrcholem tohoto pohoří (tím je Hochalmspitze s 3360 metry). Ankogel má ale přitažlivou sílu, a proto se stal kolébkou alpinismu. Už v roce 1762 byl zdolán jako první třítisícovka – tehdy ještě pokrytá ledovcem. I arcivévoda Johann, o kterém jsem na mém webu už mnohokrát psal, tento vrchol zdolal, a to dokonce dvakrát v letech 1822 a 1826. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě neexistovaly v oblasti žádné horské chaty a horolezci museli vystoupat až z Mallnitzu z výšky 1250 metrů a zřejmě i na cestě bivakovat, klobouk dolů před sportovním výkonem syna císaře Leopolda II. Ostatně hora byla tehdy ještě o 16 metrů vyšší, 7.ledna 1932 totiž došlo k odlomení obrovského skalního masivu o 4000 kubických metrech a do údolí se zřítilo víc než milion tun kamene.

               Dnes je východiskem k vrcholu Ankogelu, který je svou ostrou špicí stále výzvou, horní stanice lanovky v blízkosti horského hotelu Hannoverhausu.

Ten hotel dala postavit a provozuje ho hannoverská sekce Alpského spolku. Založena byla v roce 1885 a po první menší chatě byl konečně v roce 1912 uveden do provozu dnešní (samozřejmě od té doby vícekrát přestavovaný) hotel. S terasou s nádhernou vyhlídkou a dobrým pivem.

               Odtud dělá převýšení k vrcholu Ankogelu jen zhruba 700 metrů a výstup trvá tři hodiny. Ovšem úplně snadné to není. Zejména pod prvních vrcholem Kleiner Ankogel  (3090m) je stezka hodně strmá a částečně zničená dešti, potom se musí přejít po úzkém hřebeni s hlubokými téměř kolmými stržemi po obou stranách a poté následuje poměrně náročný závěr k vrcholu, kde se musí trošku i šplhat a který by si zasloužil i řetězy, které tu ale nejsou. Abych citoval z rakouského horského průvodce „Hier beginnen die alpinistischen Schwierigkeiten“ Podle bratrů Andrášiovců se jedná o túru „trocha ťažkú“, na kterou se podle Zdeňka Šmída vydávají jen sebevrazi, šílenci a Němci. – konec citátu,

V dešti nebo po sněhu se výstup velmi nedoporučuje. Měli jsme štěstí, sice jsme toho moc neviděli, protože jsme celou dobu šli v mlze, ale sníh přišel až v noci po našem výstupu čili o den později bychom se tam už nedostali. Pro důchodce ale byla ta trasa skutečně hraniční. Nejen pro strmost závěrečného výstupu ale i pro celkovou náročnost – jak se říká – šel jsem na krev a důsledkem bylo naprosté vyčerpání, které vyřešil až jeden rádler v Hannoverhausu. Ale Ankogel stojí určitě zato. Kdo rád leze po horách a má rád trochu adrenalinu a příslušnou kondici, měl by se tam rozhodně vydat.

               Třetím centrem je Heiligenblut. Po vystoupení z auta vás udeří do nosu zápach pálených brzdových destiček – ta pochází z aut, která sjíždějí z Hochalpenstrasse od průsmyku Hochtor spojující právě Heiligenblut se Salzburskem – Fuschlem a Zell am See. Ta cesta je mýtná čili platí se na ní, ale s korutanskou kartou vás tam pustí zadarmo, stejně jako na lanovku na vyhlídkový kopec Schareck s výškou 2606 m (jde tedy o jiný Schareck než o ten u Flattachu. Na rozdíl od ostatních lanovek zde nepouští turniket samotnou korutanskou kartu, ale je třeba opatřit si u pokladny po předložení karty a osobního dokladu bezplatný lístek. Z tohoto kopce – stejně jako ze samotného Heiligenblutu, jsou výhledy na nejvyšší horu Rakouska Großglockner. Ze Scharecku vede značená nepříliš náročná cesta na Hochtor – trvá zhruba jeden a půl hodiny. Kdo by se ke Großglockneru chtěl dostat ještě blíž, musí po oné Hochalpenstrasse k „Franz Josef Höhe“ přímo pod Grossglocknerem. Ovšem ta původní atrakce pod výšinou Františka Josefa, totiž ledovec Pasterze, se už v posledních desetiletích roztopil. V roce 1998 jsem na něho mohl sestoupit ještě přímo k výšiny (výtahem padesát metrů do hloubky a poté ještě dalších padesát výškových metrů k ledovci. V roce 2004 jsme už s dětmi museli šlapat několik set metrů po kameni, než jsme k okraji ledovce dorazili. Mezitím se stáhl zcela na úbočí hor a pro turisty je tedy nedostupný.

                Heiligenblut je zajímavá a pěkně upravená osada (s příšerným podzemním parkovištěm, odkud vyjet je výzva pro dobré řidiče, protože úhly, které je třeba vybírat, jsou tak pro Fiat 500, ale ne pro větší vozidla. Dojem zlepšilo jen částečně, že se zde dalo parkovat zadarmo).

               Když Římané hledali průsmyky, po kterých by mohli překonat Alpy, vybudovali jednu z cest i právě z Heiligenblutu do Zell am See přes Hochtor.  Městečko bylo poměrně významné a i bohaté, což dosvědčuje i krásný velký gotický kostel. Původně byl románský, o čemž svědčí zachovaná krypta, v období největšího rozkvětu koncem patnáctého století byl pak přestavěn v gotickém stylu. Tehdy byl vytvořen i nádherný gotický oltář od slavného mistra Michaela Pachera, který ho dokončil v roce 1520. Ze stejné doby pochází k klenot kostela „Oltář svaté Veroniky“, pokrytý v okolí Heiligenblutu vytěženým zlatem. Jinak se zde míchají styly od rané gotiky, přes baroko až po neogotiku.

               V kryptě pod oltářem se nachází hrob svatého Briccia. Ten hrob pochází z konce sedmnáctého století a je to „fake“. O Bricciovi jsem před mou návštěvou Heiligenblutu neměl tušení a není divu. Není totiž jisté, zda vůbec existoval, a proto se katolická církev už po staletí zuby nehty brání jeho oficiálnímu svatořečení. Místním to ale nevadí, pro ně je patron města Briccius svatý a dost. Podle legendy by se mělo jednat o Vikinga dánského původu, který se se svým otcem dal do služeb byzantského císaře pro boj proti Saracénům. To bylo tehdy obvyklé, v byzantské armádě bojovalo mnoho Dánů. Bricciův otec zemřel brzy po příchodu do Konstantinopole, Bricius sám vstoupil do císařské osobní gardy a v jejím veliteli Andronikovi Dukasovi našel náhradního otce. Sloužil pod dvěma císaři Basielem a Lvem a zachránil i císařskou dceru Eudokii. Během služby se stal přesvědčeným křesťanem a rozhodl se pro návrat domů do Dánska, aby tam mezi ještě pohanskými krajany šířil víru. Když si mohl požádat o dárek na rozloučenou, požádal o kapku „svaté krve“. K té přišli byzantští císaři za poněkud podivných okolností. V chrámu Svaté Sofie totiž jistý Žid (antisemitismus nechává pozdravovat) vrazil do sochy ukřižovaného Krista nůž, aby ji znesvětil a z rány začala prýštit krev. Ta byla uchovávána jako svatá relikvie.

               Císař neměl příliš mnoho chuti poslat tuto vzácnost do Dánska, ale Eudokie ho přesvědčila a Briccius mohl vyrazit na cestu domů. Císař si to následně rozmyslel a dal ho pronásledovat. Briccius si skleničku s krví ukryl na opravdu hodně zvláštním místě. Jako pravý Viking nebojící se bolesti si rozřezal lýtko a ukryl relikvii v ráně. Tak dorazil až do Heiligenblut v Korutanech, ale při pokusu o přechod průsmykem ho zastihla sněhová bouře (či zasypala lavina, tady se legendy liší). Osobně se nedivím, jak už chtěl s rozřezaným lýtkem přejít přes Hochtor ve výšce 2550 metrů – já bych to nedal ani s lýtky zdravými.

               Obyvatelé našli jeho mrtvolu, protože na jaře vyrazily ze sněhu tři klasy. Vyhrabali mrtvolu a pochovali ji, ale na druhý den trčela z hrobu noha mrtvého. Zahrabali ji znova ale ona ráno trčela znova. Když to udělala potřetí, zamysleli se, prohledali onu nohu a objevili v lýtku zázračnou relikvii Kristovy svaté krve. A tak ona obec přišla ke svému jménu, stalo se to léta páně 914. Tolik legenda, které se nechtělo věřit ani svatým otcům v Římě. Což ovšem obyvatelům obce Heiligenblut nevadí, svého svatého mají a patřičně ho uctívají.

               Oblast žila z takzvaného Saumhandlu, čili obchodu, kdy bylo zboží převáženo přes horské průsmyky na oslech nebo mulách. Nebezpečný, ale výnosný podnik, svůj vrchol měl mezi lety 1200–1800. Kromě toho se v okolí Heiligenblutu těžilo zlato. Bylo zde až 361 dolů, ve kterých pracovalo na 1500 horníků. Tato obživa ale upadala a definitivně skončila v roce 1874. Jednak bylo zlato z Ameriky levnější, k tomu se v tzv Malé době ledové mezi lety 1500–1700 zvětšily ledovce a pokryly oblast dolů a do třetice se většina horníků nechtěla vzdát svého protestantského vyznání a byla tedy přinucena odejít.

               Dnes žije oblast z turistiky. A z chovu krav a ovcí. V září se pořádá v Heiligenblutu týden jehněčích specialit – za nekřesťanskou cenu 25 euro si můžete dát talířek s nakrájeným jehněčím s bramborem. Dobrou chuť.

               A teď něco pro milovníky hor, kteří mají skutečně rádi výzvy, jsou mladí, ctižádostiví mají zdravá kolena a velkou kondici a nebojí se adrenalinu. Pak se jim nabízí skutečně královská horská túra, kterou já už v tomto životě nedám. Z Heiligenblutu se vydají autem do údolí „Kleiner Fleißtal“ a dojedou až k Alpengasthofu „Alter Pocher“. Odtud se vydají okolo nádherného jezera Zirmsee k skutečně impozantnímu vrcholu Hocharn (pro mě je to nejúžasnější z rakouských vrcholů). Když tam dojdou, vydají se po hřebeni na druhý z nádherných vrcholů na „Hohen Sonnblick“. Protože za jeden den se taková túra udělat nedá, je tu možnost přespat pod vrcholem této hory v Zittelhausu a vrátit se do údolí na druhý den. Mačky jsou pro výstup nutné, jde se částečně po ledovci.

               Ukončím tedy můj článek rakouským zvoláním „Berg heil!“ Přeji hodně zážitků a návrat ve zdraví.

               Tento poloostrov na jihu Toskánska v Tyrrhenském moři byl kdysi ostrovem. Až když řeka Albegna nanesla dost písku a bláta a vytvořila tři úzké pásy země, které ostrov spojily s pevninou, vznikl z původního ostrova tento hornatý poloostrov, na němž nejvyšší hora Monte Telegrafo dosahuje výšky 635 metrů nad mořem.

               Dva s těchto pásů vytvářejí jižní a severní spojení s pevninou (Tombolo di Feniglia a Tombolo di Gianella), ten prostřední, na kterém stojí městečko Orbetello, až k ostrovu nedosáhl, a tak lidé chybějící část doplnili mostem, po kterém se Monte Argentario dosáhnout dá.

               Dnes se jedná o atraktivní dovolenkovou destinaci, kdysi měl ostrov strategickou úlohu a byl o něj z toho důvodu velký zájem. Proto i měnil často majitele, až konečně připadl stejně jako blízké Grosseto republice Siena. Siena ovšem ležela stále v konfliktu s mocnější Florencií a hledala spojence, kteří by ji proti severnímu sousedovi ubránili. Po paktu s Viscontiovci z Milána a po krátké epizodě diktatury Pandolfa Petrucciho se město v roce 1512 rozhodlo uchýlit se pod ochranu císaře Karla V. a přijmout tak španělskou nadvládu. Zda to byla správná volba, o tom se dá pochybovat, protože už brzy panovala mezi místními Italy nespokojenost se španělským způsobem vlády, a to využil Cosimo Medici, první velkovévoda toskánský.

               V roce 1555. kdy byl císař Karel, trápený dnou a depresemi neschopný přijít na pomoc, (ve stejném roce se vzdal vlády a přenesl císařskou hodnost na svého bratra Ferdinanda a španělskou královskou korunu na svého syna Filipa) se Siena rozhodla spojit se s Francouzi, což bylo fatální rozhodnutí. Velkovévodovi Cosimovi se ve jménu císaře podařilo po dlouhém obléhání Sienu dobýt a připojit ke svému velkovévodství. Jenže podle smlouvy o rozdělení habsburských zemí připadla všechna italská území Karlovu synovi Filipovi.

               Aby zabránil dlouhé a vyčerpávající válce s mocným španělským králem rozhodl se Cosimo postoupit Španělům určitá území, o která měli eminentní zájem, jednalo se logicky o pozemky na pobřeží. Tak se přístavní město Piombino, části ostrova Elby a právě Monte Argentario staly v roce 1557 španělskými a měly takovými dlouho zůstat. Vzniklo „Stato dei Presidii“, čili „Stát pevností“. To zůstalo španělským až do roku 1708, kdy ho v rámci války o dědictví španělské dobylo Rakousko, v roce 1735 ho ale znovu postoupilo Španělsku a poté přešlo do majetku Neapolského království. Napoleon v roce 1797 poloostrov obsadil a připojil k nové vytvořenému „Království Erturia“. V roce 1807 zrušil Napoleon i toto království a celé území se stalo součástí Francouzského císařství. Až vídeňský kongres udělal konečně v roce 1815 pořádek a začlenil všechny ony pevnosti do velkovévodství toskánského.

               Španělskou přítomnost na ostrově připomíná řada pevností v obou městečcích, která na poloostrově jsou – Porto San Stéfano a Porto Ercole. V Porto San Stefano je to pevnost jedna, a protože je uprostřed městské zástavby, je i lehce pěšky dosažitelná. V Porto Ercole jsou to pevnosti dvě, podstatně větší a vybudované na kopcích na obou stranách přístavu, výstup k nim se rovná horské túře.

               Porto Ercole je maličké ale milé. Je to malý přístav pro soukromé lodi, na nábřeží pak řada obchůdků a restaurací. Nad městečkem se tyčí dvě obrovské španělské pevnosti, které kdysi vjezd do přístavu kontrolovaly. V Porto Ercole zemřel v roce 1610 malíř Caravaggio. Tenhle geniální raubíř žil skutečně intenzivně, dostával se do konfliktu prakticky všude, kudy chodil. V roce 1606 zabil jistého muže v Římě a musel utéct. Uchýlil se na Maltu (kde namaloval obraz svatého Jeronýma), ale i odtud musel po konfliktech s řádovými bratřími (strávil zde i určitou dobu ve vězení) opět prchat. Dostal se do Porto Ercole, kde čekal na milost z Říma. Jenže, jak už jsem psal v článku o Grossetu, oblast jižního toskánského pobřeží byla zamořena komáry a malárií. Caravaggio se nakazil malárií a ve svých 36 letech zemřel. Jeho hrob je v místním kostele Sant´ Erasmo.

Druhý přístav, Porto San Stefano je turistickým centrem. Odtud vyplouvají lodě k ostrovům toskánského souostroví, zejména pak k největšímu z nich Giglio. Ten je vzdálen osmnáct kilometrů a u něho došlo 13 ledna 2012 k tragické nehodě výletní lodi Costa Concordia, který stál 32 lidé život. K souostroví patří i ostrov Montechristo, který proslavil svým románem Alexandr Dumas.

               Přístav v Porto San Stefano je mnohem větší než Porto Ercole a je krásný.

Domy jsou udržované, je zde celá řada restaurací s nádherným výhledem na moře a obrovské parkoviště, které návštěvu těchto restaurací umožňuje. Jsou zde až dvě zátoky, na mysu mezi nimi stojí kostel věnovaný logicky svatému Štěpánovi, prvnímu mučedníkovi „Chiesa arcipretale di Santo Stefano Protomartire“. Kostel postavili ještě ve španělské době v roce 1750, za druhé světové války byl ale Němci zcela zničen a po válce obnoven. Znovu vysvěcen byl 26.prosince 1950, tedy na svátek svatého Štěpána.

               Nad městečkem se tyčí hrdá španělská pevnost „Fortezza Spagnola“.

Je to obrovský kamenný blok o dvou poschodích s terasami nad městem, odkud jsou nádherné výhledy na celé město a moře, v pevnosti je pak muzeum s etruskými vykopávkami a z moře vylovenými artefakty, protože celá tato oblast byla osídlena Etrusky, než ji převzali do své správy Římané, zejména pak rodina Ahenobarbi. Tito zbohatli půjčováním peněz a odtud pochází i název celého poloostrova – Argenti byly v římských časech kredity.

               Že si Porto Santo Stefano a celé Monte Argentario zachovalo svůj šarm, za to vděčí Susaně Agnelli, vnučce zakladatele firmy Fiat, která zde byla starostkou a postarala se o to, aby zde nevyrostly výškové hotely. Zabránila tak vniknutí masové turistiky a zachránila „genius loci“ romantického místa. Celá oblast si tak zachovala jakýsi rodinný charakter. Díky jí za to.

               Na severním spojení poloostrova s pevninou jsou sice apartmány a hotely, koupat se zde ale nedá, na to je kvalita vody příliš špatná. Vede tudy cesta na jih, do Grosseta nebo Saturnie.

               Na prostředním „prstu“, který musel být zkompletizován mostem, je městečko Orbetello. Je zde katedrála, která si zachoval gotickou fasádu ze čtrnáctého století, i když byla přestavěna v šestnáctém století ve španělském stylu.

Pozůstatkem po španělské posádce je i rezidence místokrále na „Piazza Eroe dei Due Mondi“, čili „Náměstí hrdinů dvou světů“, pevnost a městské hradby.

               Jižní prst není průjezdný, od Porto Ercole se ale dá přijet k jediné skutečně pěkné místní pláži Feniglia. Dlouhé, písčité a s příslušnou infrastrukturou.

               Mimochodem v blízkosti jižního spojení pevniny s poloostrovem v městečku Ansedonia, hledal úlevu pro svou plicní chorobu Giacomo Puccini. Torre Puccini se tyčí nad mořem, dostat se k ní je ale těžké, nám se to nepodařilo. Ostatně nachází se prý v privátním majetku a je tedy veřejnosti nepřístupná.

               A pokud by se někdo nudil a chtěl si užít adrenalinu, okolo Monte Argentario vede okružní cesta, jen částečně asfaltovaná, patřičně úzká, ale nabízející nejen napětí ale i krásné výhledy.

               Jako dovolenková destinace se tedy tento nenápadný kousek Itálie nabízí. Jako místo na koupání, na turistiku i jako východisko k návštěvě okolí na pevnině. Grosseto, Saturnia nebo Tarquinia. Vše je odtud snadno dosažitelné.

               Tarquinia je milé městečko o 15 000 duších nedaleko Tyrhénského moře s dlouhou a pohnutou historií. Právě to ji dělá zajímavou a archeologické nálezy z jejího okolí ji povýšily na jednu z nejzajímavějších historických destinací v Itálii.

               Založena byla někdy ve dvanáctém století před Kristem a vrchol své moci zažila v šestém století před naším letopočtem, kdy se jmenovala Tarchuna a pocházeli z ní poslední králové, vládnoucí Římu. Poslední z nich Lucius Tarquinius Superbus byl z Říma vyhnán v roce 509 před naším letopočtem, čímž se Řím stal republikou. Vyhnán je možná ne zcela přesné. Král se právě nacházel na válečném tažení a Římané mu prostě jen při jeho návratu zavřeli brány a do města ho nepustili.

               Tarchuna byla jedním z dvanácti měst etruské městské konfederace, dřív nebo později se tedy musela dostat do konfliktu s blízkým Římem. Když se tak stalo, v roce 358, Římany porazila, ale opomněla je zničit. Následovalo několik porážek a v roce 351 pak mírové smlouva na čtyřicet let, která byla v roce 308 prodloužena o dalších čtyřicet let. Římané ale neměli dost trpělivosti a začlenili město do svého území už v roce 281 před naším letopočtem. Město dostalo nové jméno Tarquinii a jeho význam upadl. Blízkost moře se ukázala jako požehnání ale i prokletí. Na jedné straně přinášel městský přístav v Gravisce v době, kdy bylo cestování po vodě mnohem rychlejší a bezpečnější než po zemi, tučné zisky a bohatství, na druhé straně to vedlo v osmém století k úplnému zničení města Saracény, kteří se vylodili v přístavu a město srovnali se zemí.

               Obyvatelé se ani nesnažili zříceniny znovu postavit, přesunuli se raději na vedlejší kopeček a založili tam město nové jménem Corneto. V roce 1872 se ale rozhodli vrátit se ke svým kořenům a město bylo přejmenováno opět na Tarquinii a od roku 1922 pak název města Corneto zcela zanikl – Benitovi Mussolinimu, hrdému na starou historii jeho země, to tak bylo milejší.

               Takže Tarquinia vlastně není Tarquinia, ale přesto se ji vyplatí navštívit. Je to na první pohled takové malé San Gimignano s mnoha věžemi městských paláců a z velké části zachovalými hradbami ze středověku.

               Parkování není problém, je zde velké parkoviště přímo u turistické kanceláře, a navíc je to v parku, takže člověk může auto odstavit do stínu pod stromy. Ta turistická kancelář je v obrovské budově někdejšího kláštera a milá slečna tam sedící mluvila velmi dobře anglicky.

               Nejdůležitější budovou ve městě je samozřejmě archeologické muzeum, které se nachází hned za městskou branou v „Palazzo Vitelleschi“.

Tento nádherný renesanční palác má svou vlastní historii a stál by zřejmě za návštěvu i bez oněch mnoha exponátů, nalezených v nekropoli někdejší etruské Tarchuny.

               Palác si nechal postavit místní rodák kardinál Giovanni Vitelleschi, jedna ze skurilních postav doby nastupující renesance. Vitelleschi byl mnohem spíše voják a condottiere než duchovní osoba. Což nebylo překážkou k církevní kariéře, zejména, když se v pohnutých časech dobře zorientoval a postavil se na správnou stranu. V roce 1431 byl v Římě zvolen papežem Evžen IV. Proti němu povstali příslušníci rodiny Colonna, ze které pocházel jeho předchůdce Martin V., zvolený na koncilu v Kostnici, poněvadž od svého příbuzného dostali v Římě a v jeho okolí velké majetky včetně Andělského hradu a měli – v podstatě správný – pocit, že jim je nový papež nehodlá ponechat. V roce 1434 vyvolali v Římě povstání proti papeži a ten se musel 4. června toho roku v převlečení zachraňovat útěkem na dně loďky, přikryt štíty, zatímco dav na něho ze břehu házel kameny a střílel šípy. Evženovi se podařilo utéct a našel azyl ve Florencii, Říma se ale nehodlal vzdát.

               Giovanni Vitelleschi mu zůstal loajální a nabízel se jako optimální velitel papežských sil. Sázka papeži vyšla, už v říjnu si Vitelleschi brutálním násilím podrobil Řím, který si zkoušel hrát na republiku. Zrušil občanům všechna práva a přinutil městský senát, aby ho vyjmenovali „tertius pater patriae post Romulum“ tedy třetí otec města po Romulovi. Vládl v Římě tvrdou rukou a papež se mu za jeho věrnost odměnil i tím, že ho vyjmenoval jednak arcibiskupem ve Florencii a latinským patriarchou v Alexandrii. V roce 1437 pak papež Vitelleschiho povýšil na kardinála. Z aktivit svého rodáka profitovalo i jeho rodné město, které se tehdy ještě jmenovalo Corneto. Papež Evžen tomu hnízdu v roce 1435 propůjčil městská práva a udělal ho sídlem biskupství.

               Právě v té době, na vrcholu své moci, si nechal novopečený kardinál stavět palác v rodné Tarquinii – stavba proběhla v letech 1436–1439. A podle toho palác i vypadá. Mělo to být reprezentativní sídlo člověka, který v podstatě vládl katolické církvi a byl si toho vědom. Zejména horní poschodí paláce s privátními místnostmi bylo krásně vyzdobeno freskami a madonu do kardinálovy kaple nenamaloval v roce 1437 nikdo menší než Filippo Lippi. Tato madona zvaná „Madona Tarquinia“ patří ke klenotům italské renesanční malby.

               Kardinál Giovanni si ale svého nového luxusu neužil. Hlavně proto, že neznal míru. V roce 1440 začal být papež nedůvěřivý, protože viděl, jak na sebe  Vitelleschi strhává veškerou moc. Podařilo se zachytit dopisy, které si kardinál vyměňoval s jedním ze nejznámějších condottierů té doby, Niccolem Picciniem, který právě řádil v Toskánsku. Papež se – možná právem – obával, že by ho tito dva pánové mohli svrhnout a Vitelleschi pomýšlí možná sám na papežskou tiáru. Nechal ho tedy zákeřně zajmout svým kastelánem z Andělského hradu Antoniem Ridem. Vitelleschi zřejmě kladl při zatýkání odpor, protože oficiálně zemřel krátce nato na následky svých zranění.

               Dnes je tedy v jeho paláci archeologické muzeum s nejbohatšími etruskými nálezy v celé Itálii. Jsou zde spousty náhrobků – ženských i mužských, kamenných i keramických a hodně nálezů z těchto hrobů. Etruskové byli poměrně konzervativní, ve výrobě keramiky dlouho odmítali novou metodu červených figur a zůstávali u staré metody figur černých a jejich specialitou byly nádoby vypalované bez přístupu kyslíku v kysličníku uhelnatém, které tím získaly intenzivní černou barvu. Co se týká témat ovšem až tak konzervativní nebyli, na talířích i nádobách je i spousta erotických scén.

Zajímavé pro mně bylo, že zde nejsou jen zobrazení klasické tehdejší soulože zezadu, ale i styk v misionářské poloze. Myslel jsem, že tu zavedli až křesťané, ale očividně jsem se mýlil. V muzeu je vedle Lippiho Madony i několik rekonstruovaných etruských hrobek s malbami na stěnách a velká numismatická sbírka. Hlavní atrakcí je sbírka zlatých mincí (napočítal jsem jich 174) z doby římských císařů Valentiniana I, Valentiniana II, Theodosia, Arkadia a Honoria.

Ty byly objeveny při vykopávkách v Gradisce. Pravděpodobně si nějaký nesmírný boháč zakopal tento poklad, aby ho ukryl před Alarichovými Vizigóty, kteří zpustošili Itálii v roce 410. Očividně vizigótský nájezd nepřežil a zlato už nevykopal. Nejslavnějším archeologickým nálezem v regionu je fragment sochy okřídlených koní, která se stala symbolem Tarquinie. Je vystavena ve vlastním sále na nejvyšším poschodí budovy.

               Osou města je „Corso Vittorio Emanuelle“, který člověk vystoupá až k hlavnímu náměstí „Piazza G.Matteoti“ s rozkošným „Palazzo communale“.

Ovšem POZOR! V žádném případě si v baru na tomto náměstí neobjednávejte bílé víno! Dostali jsme strašný kyselý patok, zřejmě jablečného vína a číšnice nechtěla rozumět, že pod vínem rozumíme něco zcela jiného. Je možné, že se jedná o místní specialitu, ale té se člověk může skutečně s dobrým svědomím vzdát. Městečko samotné je milé svými kamennými stavbami s mnoha věžemi a kostely, samotný „Duomo“ je trošku zvláštní, protože byl sice přestavěn v klasicistickém stylu, ale apsidě byl ponechán její gotický vzhled a renesanční výzdoba. Tu i boční kaple zdobí fresky Antonia da Viterbo z rolu 1509. Chrám působí tedy poněkud zvláštně nehomogenně, ale ty fresky stojí zato.

               Hlavní atrakce Tarquinie se ale nachází mimo město na „Necropoli Etrusca“, nebo taky Monterozzi. Vstupenka se dá koupit spolu s návštěvou muzea, velké parkoviště je přímo před vchodem. Problém ovšem může být ho najít. Když jsme se spolehli na GPS a na značení na cestách, skončili jsme někde v zemi nikoho. Teprve když jsme zadali adresu Via de Ripagretta, dorazili jsme na místo.

               Toto etruské pohřebiště připomíná hodně údolí králů v Egyptě. Je zde zpřístupněna celá řada hrobek. Sestupuje se po schodech to pohřebních komor, které jsou nádherně vyzdobené, vymalované přírodními motivy, ale hlavně obrazy oslav a hostin. To dalo britskému spisovateli D.H. Lawrencovi, který se zde byl podívat na vykopávky v dubnu 1927, podnět k tomu, aby si myslel, že se Etruskové na svou smrt těšili a viděli v ní osvobození z pozemských trampot. Možná to bylo i tím, že Lawrence trpěl na tuberkulózu a cítil blížící se vlastní smrt. Zemřel v březnu 1930 ve věku 44 let a jeho dílo „Etruscan place“ vyšlo až po jeho smrti v roce 1932.

               Sestoupili jsme do několika hrobek, jsou teď odděleny od návštěvníků skleněnými stěnami, aby se zabránilo vlhkosti dostat se k freskám a poškodit je. Nejkrásnější je podle mého soudu „Tomba dei Leopardi“ s nádherně zachovanou malbou hostiny, kdy zemřelému zleva nosí služebníci jídlo a pití a zprava mu hraje hudba. Nad hlavou má pak malbu dvou leopardů, podle kterých dostala hrobka své jméno.

               Mimochodem, pouhých 5 kilometrů od města jsou vzdáleny krásné pláže, velmi vhodné ke koupání. Takže se zde dá spojit poznávací výlet s požitkem mořské koupele.

               Grosseto bylo posledním z toskánských měst, které jsem navštívil a udělal jsem to tak nějak jen pro pořádek, protože Grosseto toho, co se týká památek ze slavné toskánské minulosti, až tolik nenabízí. Přesto je zajímavé.

               Na rozdíl od jiných italských měst leží Grosseto na rovině, nedaleko od moře. Co by se mohlo zdát výhodou, bylo naopak prokletím města. Leželo na náplavách řeky Ombrone na močálovité půdě, což mělo za následek spousty komárů a stále se opakující epidemie malárie, které město skoro vylidnily. O vysušení močálů se pokoušeli bez většího úspěchu už Etruskové a Římané, poté to s přechodným úspěchem dělali Medicejští poté, co se město v roce 1559 stalo součástí velkovévodství toskánského. Podařilo se to až Habsburkům v devatenáctém století. Poté, co se za velkovévody Leopolda II. konečně podařilo komáry z okolí vypudit, město začalo ekonomicky vzkvétat.

               Historicky získalo na významu, když papež Inocenc II. přeložil sídlo biskupa z od Saracénů zničeného města Rusellae do Grosseta, což byl do té doby jen malý hrad na Via Aurelia. První biskup Rollando začal ihned se stavbou kostela zasvěcenému svatému Laurentiovi. Katedrála, která je hlavním monumentem města, se začala stavět v roce 1190, ovšem stavba musela být mnohokrát přerušena, protože Grosseto se nacházelo v permanentní válce s blízkou Sienou, a to stálo peníze. Grosseto bylo samostatnou republikou pod vládou rodiny Aldobrandeschi a přiklonilo se na stranu guelfů v boji proti stoupencům císaře Friedricha II. ghibellinů, jejichž baštou byla právě Siena. Císař sám svěřil vládu nad městem toskánskému falckraběti Ildobrandovi a sám město v roce 1224 navštívil. Nicméně katedrála byla ve své hrubé stavbě a zastřešená kolaudována v roce 1249, tedy ještě před císařovou smrtí. Boje se Sienou se táhly až do roku 1336, kdy Grosseto kapitulovalo a stalo se součástí Sienské republiky.

               Ta katedrála je krásná a zvláštní.

Jako v ostatních městech v okolí je stavěna z bloků různobarevného mramoru, ale jestliže v Pise, Sieně či v Orvietu jde o kombinaci mramoru bílého a zeleného, zde je to bílý a červený – sytě červený až bordový, což budově dává její vlastní charakter a šarm. Stavba začala v románském stylu a katedrála si i románský charakter z větší části podržela. Vzhledem na to, že město díky epidemiím malárie strádalo, trvala výzdoba fasády a vchodů do kostela dlouho, v šestnáctém století dokonce kostel zchátral natolik, že se v roce 1535 jeho část zřítila.  Proto pochází jižní portál už ze začátku čtrnáctého století, ale tympanon se svými sochami je až z roku 1897. Gotická růžice na fasádě patří k nejkrásnějším v Toskánsku a pod ní jsou atributy všech čtyř evangelistů – lev, býk, orel a člověk.

               Vevnitř katedrály je klenotem obraz „Madonna delle Grazie“ od Mattea di Giovanni z roku 1470, která působí jako jakýsi přechod mezi gotickou a renesanční malbou, bohatě zdobený zlatem. Údajně se jedná jen o fragment většího obrazu, který byl zničen při požáru. Krásná nádoba na svěcenou vodu je dílo Girolama Ventagioliho z roku 1506. Tři delfíni nesou na svých hřbetech tři krocany, kteří nesou vanu a ta je zdobená na zevní straně ptáky, girlandami, květy a ovocem, na vnitřní pak s raky, žábami a rybami. Podoba s křtitelnicí v Sieně není náhodná, Girolamo pracoval v sienské dílně mistra Federigiho.

               I křtitelnice od Antonia di Ser Ghina z roku 1470 je bohatě zdobená, mimo jiné i erby města Grosseta, Sieny a zadavatele práce.

               Grosseto je možná zajímavější z leteckého pohledu, než když se v něm člověk prochází.

To je dáno zachovaným prstencem hradeb, který dali postavit Medicejští. Cosimo I. začal se stavbou v roce 1564 a Ferdinand I. v roce 1593 stavbu ukončil. Je to impozantní opevnění renesančního stylu z pálených cihel s baštami a do stavby byla začleněna i sienská věž ze čtrnáctého století. Je zachována i ona Glacis čili pás kolem hradeb, na němž se nesmělo stavět, takže Grossetu se někdy říká „Lucca z Maremmy“ – Maremma je pobřežní oblast s plážemi u tyrhénského moře, kde Grosseto leží.

               Doporučuje se návštěva archeologického muzea „Museo archeolgico e d´Arte de Maremma“, které má ale hodně podivné otvírací dobu, odpoledne otvírá v určitých dnech až v pět odpoledne, a tak dlouho jsme čekat nehodlali. Ty nálezy pocházejí z doby Etrusků a Římanů především z města Rusellae, které se nachází asi 10 kilometrů od Grosseta. Bylo to jedno z dvanácti měst etruské konfederace a svůj význam ztratilo až v roce 1138, kdy ho po opakovaných nájezdech Saracénů papež definitivně vzdal a přesunul sídlo biskupství do Grosseta. I zde se zachovaly zbytky mohutných hradeb – podstatně starších než těch grossetských a zbytky římského amfiteátru.

               Co mě ale fascinovalo, bylo parkování. Grosseto totiž na rozdíl od ostatních italských měst nemá s parkováním žádný problém. Obrovské podzemní parkoviště je na „Glacis“, kam člověk vjede, aniž by si někde mohl vytáhnout lístek. Což mě velmi znejistilo. U vjezdu bylo ale psáno, že platit je třeba před odjezdem. Když jsme město opouštěli, šel jsem tedy k pokladně v očekávání, co se stane. Bylo třeba jen zadat poznávací značku auta a automat mi vyměřil parkovné 40 centů za dvě hodiny. Očividně vše funguje na principu kamer, které vás zaznamenají při vjezdu do garáže. Čili žádný problém a parkování bezmála zadarmo.             

   Pokud máte chuť, můžete se jít okoupat do termálních lázní v Saturnii v kopcích za Grossetem. V sintrových bazénech pod širým nebem se můžete ve vodě o 37 stupních okoupat zadarmo, ovšem je tam hlava na hlavě a v okamžiku, kdy tam Italové přivedli své psy a začali je tam koupat, vystartovala má drahá manželka a už ji do vody nikdo nedostal.

               Řím nebyl vždycky pupkem světa a sídlem hlavy katolické církve. Byla období, kdy papežové sídlili mimo Řím, někdy byla tato období i dost dlouhá. Město Viterbo žije z této slavné epizody svých dějin v druhé polovině třináctého století dodnes.

               Ovšem ne, že by byli obyvatelé Viterba tak skromní, aby se spokojili jen s faktem, že ve zdech jejich „Sala de Conclave“ bylo zvoleno pět papežů. Oni tvrdí, že jejich město založil sám praotec Noe čili by pak měli nárok se nazývat nejstarším městem v Itálii, ne-li na světě. Ovšem když jim při výzdobě radničního sálu „Palazzo dei Priori“ malíř Baltassare Croce namaloval místo Noaha Herkula, taky se s tím spokojili. Mezi slavné osoby, mající svůj původ ve Viterbu má patřit i byzantský císař Michal Palailogos, dobyvatel Konstantinopole v roce 1261. Tady místním nevadí ani to, že řecký císař tehdy z Konstantinopole vypudil latinského císaře čili ortodoxní a tím heretický panovník porazil a vyhnal pravověrného. Na papežské město je to důkaz nemalé tolerance. Obraz Michaila Palailoga zdobí čelní stěnu radničního sálu „Sala Regia“.

Všechny tyhle legendy – nebo pohádky – jak chcete – se opírají o spisy Annia z Viterba, humanisty z patnáctého století, který chtěl své rodné město proslavit a nešetřil přitom fantazií. Zasloužil si tak i svůj obraz v jedné z fresek v „Sala Regia“.

Jiný sál radnice, „Sala Concilii“ je vyzdobena freskami Teodora Siciliana, tyto jsou jednobarevné, a tedy méně nápadné, v tomto sále ale dodnes zasedá městský parlament, takže zasedání viterbských radních se odehrávají ve skutečně krásném a důstojném prostředí.

               Všechno je to moc pěkné, „Palazzo dei Priori“ na „Plazza de Plebiscito“ určitě stojí už kvůli výzdobě svých sálů za návštěvu. Toto pěkné náměstí v centru starého města, obehnaného ještě historickými hradbami zdobí i „Palazzo del Podestá“ a budova Prefektury. Jedno z nejkrásnějších míst ve Viterbu, které byste si v žádném případě neměli nechat ujít, je terasa s fontánou na nádvoří „Palazzo dei Priori“ s úžasným výhledem na město.

Ale skutečné historické centrum města je o kousek dál na „Piazza de San Lorenzo“, kde se vedle katedrály nachází i papežský palác „Palazzo dei Papi“.

               Je třeba vystoupat po schodech na terasu opět s nádherným výhledem na město a pak člověk vstoupí do místnosti, kde se psaly dějiny. Hned nad vchodem jsou portréty pěti papežů, kteří v tom sále byli zvoleni. Nebylo to vždycky jednoduché, zejména v roce 1271. V roce 1268 zemřel právě ve Viterbu papež Klement IV. a osmnáct kardinálů, kteří měli zvolit jeho nástupce nedokázalo tři roky najít společnou řeč. Část kardinálů preferovala kandidáta, doporučovaného Karlem z Anjou, králem Neapolským, druhá část chtěla počkat na volbu římského krále (říše se nacházela právě ve stavu takzvaného „Interregna“). Městu Viterbu šlo rokování kardinálů na nervy, protože i do peněz. Nakonec se skupina měšťanů vedená generálem františkánského řádu Bonaventurou rozhodla v lednu 1270 zazdít všechny východy. Kardinálové se ale „zatli“ a odmítali za takových podmínek vůbec volit. Proto přistoupil Karel z Anjou v květnu k dalšímu opatření a odstranil nad sálem střechu. Ta byla přitom úplně nová, palác byl dostavěn teprve v roce 1267. Do sálu tedy pršelo a pálilo do něj slunce. Kardinálové se snažili chránit tím, že v sálu postavili stany – díry v kamenné podlaze, kde byly stany upevněny, jsou vidět ještě dnes. K jídlu dostávali kardinálové jen chleba a vodu, a to den po dni méně. Dochoval se list s pečetěmi všech zúčastněných kardinálů z 8. června 1270, kde protestují proti svému uvěznění a žádají podestu města Alberta di Montebuona a „Capitano del Popolo“ Raniera Gattiho, aby je pustil ven. Ta listina je v „Papazzo dei Papi“ vystavena.

Bylo to marné. Během konkláve jeden z kardinálů, maďarský kardinál István Bácza, kardinál z Palestriny, 9.července 1270 zemřel.  (V sále je dnes připomenut svým erbem) Vzhledem na dané podmínky je skoro zázrak, že zůstalo jen u jednoho úmrtí. Konečně tedy 1.září 1271 zvolili kardinálové papeže, pro jistotu Teobalda Viscontiho, který se právě nacházel jako doprovod křížové výpravy v Akkonu. Tak mohli konečně opustit konkláve a čekat na nového papeže, který přijel až za čtyři měsíce a přijal jméno Řehoř X.

               V roce 1276, který je znám jako „rok čtyř papežů“ to bylo ještě horší. Vlastně bylo těch papežů zvoleno v ten rok až pět, ale jeden z nich umřel už na druhý den po své volbě, pročež nemohl být ani vysvěcen, a tak se nepočítá.

               Obrazy oněch pěti papežů zvolených ve Viterbu, Urbana IV. (1261) Řehoře X. (1271) Jana XXI. (1276) Mikuláše III. 1277, a Martina IV. (1281) jsou i s jejich erby nad vchodem do sálu.

Zajímavé je, že Dante ve své božské komedii umístil z těchto papežů dva do očistce a dva rovnou do pekla, jen Jan XXI. (při volbě svého jména se nějak přepočítal, protože těch Janů bylo před ním jen devatenáct, takže Jan dvacátý vůbec neexistuje) to zvládl dostat se do nebe. Byl to učený muž, pocházející z Portugalska, zabýval se alchymií a je velmi pravděpodobné, že rok po svém zvolení zahynul při alchymistickém pokusu. Čest jeho památce, byl to jediný vědec na papežském trůně.

               Pokud si půjčíte audioguide (bezplatně) dozvíte se o těch volbách všechno naprosto podrobně.

               Z boční strany uzavírá náměstí katedrála San Lorenzo, původně románská katedrála s pozdějšímu gotickými přestavbami. Někde v katedrále je pochován papež Alexandr IV., který ve Viterbu v roce 1261 zemřel. Tato neschopná hlava katolické církve zasvětila svůj život boji proti vládě Štaufů, kterou v té době reprezentoval sicilský král Manfred, syn císaře Fridricha II. Ovšem ve všech bojích s Manfredem prohrál, nejdrtivější porážku utrpěli guelfové, tedy příznivci papeže, v bitvě u Montaperti v Toskánsku. Papež musel utéct z Říma a když zemřel, báli se kanovníci, že nepřítel dobude i Viterbo a znesvětí papežovu mrtvolu, a tak ji pro jistotu ukryli tak dobře, že ji dodnes nikdo nenašel.  

Navštívit se dá sakristie, která je podstatně novější. pochází z roku 1793 a nechal ji postavit biskup Giovanni Carlo Bandi. Je postavena v klasicistickém stylu, stěny jsou vykládány dřevem a zdobí ji samozřejmě biskupův erb. Odtud se dá jít do archeologického muzea „Museo civico“. Vedle obvyklých artefaktů z etruské minulosti města jsou zde vystavena i díla třech umělců, kteří se ve Viterbu narodili a na které je město patřičně hrdé. Jsou to Domenico Corvi, Ludovico Mazzanti a Bartolomeo Cavarozzi. Zejména evangelista Jan od Mazzantiho je skutečně působivý.

Když opustíte „Piazza San Lorenzo“, projdete okolo honosného Palazzo Farnese na „Piazza della Morte“, čili „Náměstí smrti“.  Odkud má své jméno, na to existuje vícero teorií. Teorie, že se zde popravovalo, není doložená, spíše je to důsledek působení „Confraternitá della Misericordia“, čili Milosrdného bratrstva (nezaměňovat s Milosrdnými bratřími, jejichž řád založil podstatně později Johann von Gott.) Ti se starali o nemocné. a protože často neuspěli, bylo jejich úkolem postarat se i o pochování zemřelých. Hřbitov se ostatně nacházel v blízkosti tohoto náměstí.

Část města tvoří středověká čtvrť „San Peregrino“, někdejší čtvrť řemeslníků, která si uchovala svůj historický charakter. Nejstarším kostelem ve Viterbu je románský „Santa Maria Nuova“.  Na rohu budovy stojí kazatelna, netypicky ne vevnitř kostela, ale na ulici.

Z ní kázal slavný Tomáš Aquinský, když ho do Viterba pozval papež Kliment IV., aby potíral kacířství. Právě aby mohl hovořit k co největšímu množství lidí, byla kazatelna postavena vně kostela. Tomáš zde působil v letech 1267–1268. Po smrti Klimenta IV. následovala ona slavná tříletá sedisvakance, kdy jeho pobyt neměl kdo financovat, a tak Viterbo opustil. Tomáš zřejmě v té době ještě netrpěl svou legendární tloušťkou, protože jinak by se do poměrně malé kazatelny nevešel.

Hodná návštěvy je „Piazza Fontana Grande“ s „Fontana Grande“ studna, která se stavěla od roku 1206 do roku 1424.

Další památky najdete v severní části města u „Porta Fiorentina“ (kde se dá pod hradbami v blízkosti velkého parku bez problémů zaparkovat). Centrum této části města tvoří „Piazza Verdi“ – logicky s městským divadlem. Hned v bezprostřední blízkosti se ale nachází poutní kostel „Santuario di Santa Rosa“, kde jsou tělesné ostatky městské patronky a světice svaté Rózy. Žila v letech 1233–1252.  Za svého krátkého života se měla proslavit řadou zázraků, hlavně ale svou politickou angažovaností, když jako sedmnáctileté děvče plamennými projevy přesvědčovala v boji papeže Inocence IV. proti císaři Friedrichovi II. obyvatelstvo Viterba, aby vytrvalo na papežově straně. Úplně se jí to nepodařilo, dokonce musela z města i s rodiči uprchnout a vrátila se až po císařově smrti. Po několika marných pokusech vstoupit do řádu Klarisek, což jí bylo odmítnuto pro neschopnost sehnat patřičné věno, zemřela v osmnácti letech na tím způsobenou depresi. Dnes je její mrtvola přechovávána v „Sanctuario de Santa Rosa“, což je klášter Klarisek, které ji tehdy odmítly přijmout do svých řad. V blízkosti kláštera ukazují její rodný dům, jmenuje se po ní dokonce i jedna z městských bran a 3.září nosí 90 mužů na její počest několik tun těžkou věž ze San Sisto do Viterba.

Než opustíte Viterbo, vyplatí se ještě navštívit gigantický kostel San Francisko blízko brány Porta Fiorentina. Jsou zde dva obrovské náhrobky papežů, kteří ve Viterbu zemřeli – a jejich mrtvola se na rozdíl od Alexandra IV. nemusela ukrývat. Možná proto, že se mezitím podařilo Štaufy porazit, vyhubit a Itálii dostat pod papežskou kontrolu. (Tedy ta kontrola byla dost relativní, papežové se sice tvářili, že vládnou a Karel z Anjou jim slouží, ale bylo to vlastně naopak. Nicméně se už nemuseli bát zhanobení své mrtvoly). Jsou to náhrobky už vzpomenutého Klimenta IV, ale hlavně Hadriána V. která se pyšní krásnými pestrobarevnými mramorovými a skleněnými mozaikami, zasazenými do kamene z bílého mramoru.

Na zemi jsou pak kruhové kameny, upomínající na dva papeže, kteří tento kostel navštívili, Pia XII, který zde byl 9.prosince 1949 a Jana Pavla II., který zde byl 27.května 1984 – ale ten byl stejně všude.

Mimochodem důvodem, proč papežové tak rádi bydleli ve Viterbu, byly samozřejmě zdejší lázně. „Terme dei Papi“ čili „Papežské lázně“ jsou vzdáleny asi 3 kilometry od městského centra a jejich sírové vodě se přičítají léčivé účinky, jsou zde i bahenní lázně jako v Piešťanech. V provozu jsou ještě stále.

               Střední Itálii zdobí tři velká krásná jezera, Lago di Trasimeno, Lago di Bracciano a Lago di Bolsena. V blízkosti toho posledního se nacházejí dvě turisticky velmi atraktivní destinace, které nemůžu ponechat nepovšimnuté.

               Asi 20 kilometrů od Orvieta se nachází městečko Bagnoregio. Děkuji facebooku, že mi někdo poslal letecký záběr tohoto malého klenotu, a proto jsem ho zapsal do plánu našeho výletu. Rozhodně jsme nelitovali. Ovšem mělo to háček.

               Zaparkovali jsme pohodlně na velkém parkovišti pod městem před městskou branou Porta Albana, kde stojí i památník Sacrario Garibaldino, protože zde, pod městem, se v roce 1867 postavili Garibaldiho dobrovolníci papežské armádě při svém pochodu na Řím – a prohráli. Vydali jsme se po hlavní ulici směrem, kam ukazovala směrovka k „civitas vecchia“, čili ke starému městu. Ovšem netušil jsem, jak je to daleko. Když jsme ušli asi dva kilometry a spotřebovali tak bezmála polovinu parkovací doby, kterou jsem na parkovišti zaplatil, zjistili jsme, že další parkoviště je přímo u onoho starého města. Jen o málo dražší a poměrně snadno dostupné. Takže rychlou chůzí zpět ony dva kilometry na parkoviště a pak přeparkovat. Ale aspoň jsme tak prošli okolo městské radnice nového města, Papazzo Papini Petrangeli, pocházející z patnáctého století a kolem kostela věnovaného místnímu slavnému rodákovi, se kterým jsme se měli setkat ještě několikrát, svatému Bonaventurovi. Ten kostel je hned u brány Porta Albani. Ovšem i městská katedrála na Piazza Cavour je věnována svatému Mikuláši, svatému Donátovi, ale i tomuto slavnému rodákovi, který je v Bagnoreggiu prostě všudypřítomný. Bagnoregio  bylo už v šestém století povýšeno papežem Řehořem Velkým na biskupské sídlo, až do roku 1699 sídlil biskup ve starém městě, než se přesunul do města nového, snadněji dostupného a nabízejícího více pohodlí.

               Svatý Bonaventura, slavný filosof a spisovatel z řádu Františkánů, žil ve třináctém století a proslavil se zejména svými apokalyptickými vizemi, kdy předpovídal konec světa a příchod Antikrista. Přičemž byl přesvědčen, že se Antikrist už narodil a chystá se na svůj závěrečný útok na křesťanstvo – ztotožňoval ho s císařem Fridrichem II, narozeným v roce 1195. Bonaventura se mimochodem proslavil i tím, že v roce 1270 přesvědčil obyvatele Viterba, aby zazdili dveře do sálu, ve kterém se kardinálové na konkláve už tři roky nedokázali shodnout na volbě nového papeže. Nepomohlo to. Tehdejší – neoficiální – vládce ve střední Itálii, Karel z Anjou, musel kardinálům odmontovat i střechu a omezit jim přísun potravy, než konečně zvolili Teobalda Viscontiho, který přijal jméno Řehoř X. Traduje se dokonce, že Bonaventura měl být vážným kandidátem na papeže, ale zde se jedná zřejmě o legendu – nedovedu si představit, že by naštvaní kardinálové, zazdění ve svém sálu o chlebu a vodě, volili svého věznitele. Řehoř X. Bonaventuru nicméně vyjmenoval za kardinála a pověřil ho přípravou církevního koncilu v Lyonu. Během těchto příprav na koncil Bonaventura v Lyonu v roce 1274 zemřel.

               Jeho pomník se nachází v novém městě na náměstí před kostelem Chieza Santa Annunziata. Na pomníku jsou zobrazeny tři příběhy z jeho života, jeho zázračné uzdravení svatým Františkem, jeho setkání se svatým Tomášem Aquinským a jeho působení na koncilu v Lyonu.

               Rodný dům svatého Bonaventury je v Civitas vecchia ovšem je bez průvodce těžko k nalezení – my jsme to nedokázali. Zato existuje jeskyně, kde údajně žil – ta ovšem není ve starém městě ale pod vyhlídkou na něho – takzvanou „Belvedere“ v Parku Falcone a Borsalina.

Bonaventura jako dítě, to se ještě jmenoval Giovanni Fidanza, těžce onemocněl a svatý František ho svým požehnáním vyléčil. Podle legendy navštívila vděčná matka s chlapcem svatého Františka, když umíral (což trvalo dlouho) a František měl při pohledu na chlapce zvolat „Buona ventura“, což znamená něco jako „dobrá budoucnost“.  Pokud to není pravda, je to dobře vymyšleno, Giovanni přijal později při vstupu do františkánského řádu právě ono jméno. Vystudoval na Sorboně v Paříži a v roce 1257 ho zvolili generálem řádu Františkánů – ona legenda přitom mohla hrát podstatnou roli. Díky své činnosti v řádu je někdy nazýván „druhý zakladatel řádu“. Svatořečil ho v roce 1482 poněkud problematický papež Sixtus IV. – stavitel sixtinské kaple, který měl dát v roce 1478 podnět k vraždě medicejských bratrů Lorenza a Giuliana (zabít se podařilo jen Giuliana).

Bagnoregio by se ale vyplatilo navštívit i bez svého slavného rodáka. Město totiž stojí na tufové skále uprostřed širokého zeleného údolí, což nemůže být nic jiného než obrovská sopečná kaldera a ta skála, na které stojí, je vlastně sopouch čili vyvřelina uprostřed kráteru. Sopka ovšem aktivní není, to město postavili už kdysi Etruskové a zatím ho žádný výbuch nezničil. Zemětřesení ho ovšem postihlo, právě poškození starého města v roce 1695 velkým zemětřesením byl důvod, proč biskup přesídlil do města nového. Přijít se k starému městu dá jen po mostě „Ponte Fellini Sordi“, který má taky pohnutou minulost. Postaven byl jako kamenný most v roce 1923, Němci ho ale v roce 1944 poškodili natolik, že musel být v roce 1963 definitivně demolován a v roce 1965 postaven ve své současné podobě.

Město působí z dálky jako zřícenina. Když člověk ale vejde branou „Porta Santa Maria“ do města, je překvapivě živé.

Je zde románský kostel „Chieza di San Donato“, v němž jsou přechovávány ostatky svatého Hildebranda, který byl v tomto městě biskupem v letech 856 – 873 (Itálie nikdy netrpěla nedostatkem světců).

Je zde řada restaurací, hotelů, apartmánů, geologické muzeum, vysvětlující vznik skály, na níž město stojí a ukazují i etruské podzemní jeskyně, které zde vyhloubili obyvatelé před dva a půl tisícem let. Romantické uličky mezi kamennými domy se spoustou zeleně, nádherné výhledy stěny údolí, obklopujícího město ze všech čtyř stran. Je to prostě město pohody, dokud sem ovšem nedorazí davy turistů. Proto se vyplatí město navštívit už ráno, kolem jedenácté se totiž změní v Babylon skupin turistů, průvodci mávají vlaječkami a táhnout skupiny městečkem za sebou. To je pak správný čas, to úžasné prostředí opustit, aby si člověk nepokazil dojem.

V novém městě je totiž ještě jedno muzeum, které se vyplatí navštívit – Museo Piero Taruffi. Taruffi (1906–1988) byl automobilový závodník ve třicátých až padesátých letech dvacátého století. Jezdil a vítězil v tehdejších závodem mistrovství světa nejprve za Fiat, Alfa Romeo, Ferrari a nakonec za Lanciu. Mistrem světa se nikdy nestal, jeho nejlepší umístění bylo třetí místo v roce 1952 – kde ostatně ve Švýcarsku získal své jediné vítězství ve Formuli 1. Muzeum ukazuje poháry, ale i historická auta či motorky. Čili kdo se o začátky formule 1 zajímá, je tam určitě správně. Parkovat se ovšem u muzea nedá.

Proč se to muzeum nachází právě v Bagnoregiu, je trošku záhada. Taruffi se zde ani nenarodil, ani neumřel, neměl vlastně s tímto městem vůbec nic společného. Ale jeho rodina se rozhodla pro tuto destinaci prý aby oživila atraktivitu místa pro turistiku. Spíš volila místo, kde není velká konkurence památek (což je v Itálii dost těžké) a současně využila atraktivitu starého města, takže tím určitou návštěvnost muzea mohla předpokládat.

Jen šest kilometrů od Bagnoregia se nachází městečko Bolsena. Jde o někdejší římské město Volsinii Novi, kam Římané přesídlili etruské obyvatelstvo z dobytých Volsínií, což bylo dnešní Orvieto. Z antického města se zde dochovaly velmi skromné zbytky. Ale Bolsena na břehu stejnojmenného jezera je krásná a slavná.

Napřed k té kráse. Město má svou horní a dolní část. Té horní kraluje velká pevnost „Rocca Monaldeschi della Cervara“, postavená nad městem rodinou Monaldeschi, která město ve jménu blízkého Orvieta spravovala.

Orvieto totiž o Bolsenu bojovalo s papežem až do roku 1448, kdy se i Orvieto stalo definitivně součástí papežského státu a spory tím skončily. V pevnosti je dnes muzeum, v jeho bezprostřední blízkosti je kostel „Chieza San Salvatore“. Nedaleko stojí i „Palazzo del Drago“ – renezanční palác vyzdobený freskami a „Palazzo Conte“, kde je místní muzeum. A v kamenných úzkých uličkách je řada enoték a barů, které nabízejí místní slavné víno „Est! Est! Est!“.

Ovšem to nejslavnější z Bolseny je v městě dolním v blízkosti břehu jezera, a to je kadedrála „Chiesa de Santa Christina“.

Svatá Christina je patronkou města a je v kryptě kostela i pochována. Její sarkofág je možné vidět přes mříž, když člověk zaplatí 50 centů na osvětlení. Její podoba je i v boční kapli románské katedrály. Ostatky této mučednice, která zemřela v roce 295 našeho letopočtu při posledním velkém pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem, by mohly být dokonce i pravé – v roce 1880 totiž archeologové, když zkoumali fundamenty ranné křesťanské basiliky u Bolseny, objevili mramorovou urnu s nápisem I.R.Q.E.S.C.P.B.T.X.M, což bylo vyloženo jako „Hic requiescit corpus Beatae Xristinae Martyris“, čili zde odpočívá tělo mučenice blahoslavené Christiny. Analýza potvrdila, že v urně se nacházely tělesné pozůstatky mladého děvčete skutečně ze třetího století po Kristu. Christina je tak patronkou města a protože Bolsena leží na poutní cestě do Říma Via Francigena (vedoucí do Říma až z anglického Cantebury) je místo jejího posledního odpočinku hojně navštěvováno poutníky.

Není tedy div, že právě v této katedrále z desátého století, která byla svaté Christině zasvěcena a kam byly její kosti po onom roku 1880 slavnostně přeneseny, se udál zázrak, který jsem popisoval v mém článku o Orvietu. Pokud chcete ale vidět kamenný oltář, u kterého došlo k zázraku, není to ten v hlavní lodi, ale ve vedlejší kapli ve směru k hrobce svaté Christiny.

Ten oltář dala vytvořit legendární hraběnka Matylda z Canossy, toskánská markraběnka, ještě v jedenáctém století. Ta paní vládla nad Toskánskem a Emiliou Romagnou, v boji o investituru se postavila na stranu papeže proti císaři Jindřichovi IV. a o její dědictví se papež s císařem hádali až do třináctého století. Fasáda kostela je mladší, dal ji vytvořit v letech 1493–1495 kardinál Giovanni di Medici (syn Lorenza Magnifica), který se v roce 1513 stal papežem Lvem X. Architektem této fasády nebyl nikdo menší než tehdy dvacetiletý Michelangelo Buonarotti.

Obraz s krvácející hostií, jako „Zázrak z Bolseny“ je nejen v boční kapli katedrály, ale namaloval ho mezi jinými i velikán Rafaelo Santi. Jeho freska „La Messa di Bolsena“ z roku 1512 zdobí „Sala de Eliodoro“ ve Vatikánu.

A samozřejmě pak je tu jezero se svými plážemi, možnostmi výletů na lodi a okolních hor.

Tedy ideální východisko k poznávání okolí. Bolsena je na to připravena.

Kdysi dávno, v roce 2001, jsem jel s rodinou do Říma vlakem. Brzy ráno vlak zastavil na jedné stanici a nade mnou se na úžasných vysokých skalách tyčilo krásné město. Zjistil jsem si, že se jednalo o Orvieto a už tehdy se rozhodl, že ho musím jednou navštívit. To jsem netušil, že si na ten zážitek budu muset počkat dalších 24 let a že to město bude ještě krásnější, než jsem si představoval.

               Italové mají takový nepříjemný zvyk, že svá města staví na kopcích. Což je náročná záležitost, zejména, pokud máte poraněné koleno. A to byl právě můj případ. Ovšem Orvieto stojí celé na tufové skále, takže spíš je problém se do něho autem dostat, (jediný příjezd je ze západní strany města, což v praxi znamená, že po výjezdu z dálnice musíte celou tu impozantní skálu objet), a hlavně pak je bezmála nemožné najít ve městě parkovací místo. Objednal jsem proto apartmán, který sliboval „Parcheggio privato“, ovšem až při příjezdu jsem zjistil, že jsem tím ještě zdaleka nevyhrál. Bylo třeba se k ubytování prokličkovat spletí uliček, přičemž Via Albani, přesto že zelená značka ukazovala, že se jedná o přivaděč na dálnici A1, byla tak úzká, že jsem uvažoval o sklopení bočních zrcátek. Naštěstí jsem v tom čase už měl na telefonu naši hostitelku Francescu, která mě povzbuzovala hlasitým „Avanti, Avanti!, Když jsme ji ale pak u kostelíka „Chiesa SS Apostoli“ našli, rád jsem í odevzdal klíče, aby do onoho „Parcheggia“ zajela osobně. Jak to dokázala, nevím a nechápu, já jsem měl o dva dny později nemalý problém vůbec z té garáže vyjet. Francesca sama mínila, že Fiat 500 by byl pro návštěvu italských měst vhodnější než mé BMW X1. Což může být skutečně pravda. Nicméně se nezapomněla pochlubit, že ve své garáži dokázala zaparkovat i velké Audi.

               Orvieto nicméně problém pro denní návštěvníky vyřešilo elegantně. Hned vedle železničního nádraží, a tedy blízko výjezdu z dálnice, je velké parkoviště, odkud vás do města vyveze „funiculare“, tedy výtah. Cena jízdenky je obsažena v takzvané „Carta unica“, což je vstupenka do všech muzeí a orvietských atrakcí – platná je jeden rok, pokud byste to všechno za jeden den nestihli. Prodává se přímo na parkovišti, ale i na více místech ve městě. V tom byl náš problém. Když jsem na turistickém informačním centru chtěl koupit „Cartu unicu“ změřil si mě mladý Ital poněkud kriticky a zeptal se, jak dlouho se ve městě hodláme zdržet. Když jsem řekl, že jen jeden den, sdělil mi sice perfektní ale tak rychlou a tichou angličtinou, že jsem mu sotva něco rozuměl, že se nám to nevyplatí, protože staříci jako my stejně ty atrakce za jeden den navštívit nedokážou – a kromě toho je etruská nekropole zavřená. Když jsem se ho zeptal, jaké lístky si tedy máme kupovat a kde, odpověděl, že to máme udělat mobilem online, že jsou tam nabídky a tím jsme pro něho přestali existovat. Ne, cestování v současném digitálním světě není pro lidi našeho věku a analogového typu příznivé a ona digitální mládež to nechápe a ani chápat nechce. Zašel jsem tedy do muzea „Musei archeologici Civico e Faina“ a koupil jsem si „Cartu unicu – zlevněnou pro seniory na 25 euro – tam). Stihli jsme skoro všechno, ta mládež nás sice může podceňovat, co se týká digitální registrace, ale tělesně ještě stíháme víc, než si mládežníci myslí.

               Klenotem Orvieta je jeho katedrála. Zřejmě nikdo se nedokáže psychicky připravit na tu nádheru, která ho očekává. Je to prostě šok a člověk by dokázal zírat na ten zázrak románsko-gotického stavitelství celé hodiny. Ne nadarmo je označována názvem „zlatá lilie“. Stavba je podobně jako katedrála v Sieně nebo v Pise postavena z kombinace bílého a zelného mramoru, ale hlavním zázrakem je její fasáda. Harmonická směs mozaik, hýřících pestrými barvami a zlatem, sochařských děl a přímo filigránské výzdoby sloupů až po samý vrchol fasády působí jako nějaký venkovní oltář. Nebo jako sen.

               Otázka je, proč taková nádherná katedrála, kde se při její stavbě skutečně na peníze nehledělo, stojí právě ve městě, jako je Orvieto. To má svůj důvod. V roce 1263 cestoval německý duchovní (někdy se tvrdí, že český – holt kněz z Římské říše národa německého) po zdejším okolí s sloužil mši v nedalekém Bolsenu, v kostele svaté Christiny. On sám byl kněz skeptický (což by dávalo za pravdu teorii, že se mohlo jednat o Čecha) a měl pochybnosti o skutečné transsubstanciaci, tedy o přeměně chleba v Kristovo tělo během mše. Když hostii během mše rozlomil, začala z ní na oltářní přikrývku kapat krev. Hostii i přikrývku přinesli ukázat papeži Urbanovi IV. který se právě nacházel v Orvietu (protože z Říma ho obyvatelé díky jeho protištaufským aktivitám vyhnali) a ten událost ihned uznal za zázrak a přikázal vybudovat pro onu hostii důstojný svatostánek právě v Orvietu. Což se stalo. Se stavbou se začalo v roce 1290 v románském stylu, ale protože dobré věci potřebují určitý čas, přišla ještě před dokončením stavby doba gotiky, a tak jsou oba styly kombinovány. Třicet let trvalo jen vytvoření plánů na stavbu, stavba se pak protáhla na 300 let.  Jako první na ní pracoval Fra Bevignate, po něm následovali Lorenzo Mitani (který stavěl i dóm ve Florencii) a další velikáni jako Andrea Pisano nebo jeho syn Nikolo Pisano, Andrea Orcagna nebo Michele Sanicheli. Překvapivě moderní jsou velké bronzové dveře do katedrály, které vytvořil až v šedesátých letech dvacátého století místní umělec Emilio Greco. (Ten má hned vedle katedrály muzeum věnující se jeho tvorbě). V roce 1311 na koncilu ve Vienne byla pak událost z Bolseny vyhlášena za jeden z největších církevních svátků „Svátek božího těla“. Ten se slaví pravidelně na druhý čtvrtek po letnicích, (zvaných i turíce nebo německy Pfingsten), kolem kostelů se nosí v slavnostním procesí v monstranci hostie a my máme v Rakousku radost, protože ten den je státní svátek a nemusíme do práce.

               Uvnitř katedrály je třeba rozhodně navštívit kaple v křížové lodi. Vpravo je kaple s freskami Lucy Signorelliho „poslední soud“. Trošku mě zarazilo, že v pekle se nacházeli prakticky výhradně jen muži, zatímco v ráji bylo i mnoho žen. To Signorelli nevěděl, že podle církevního učení byla žena zdrojem všeho hříchu? Ty fresky jsou ovšem úžasné, i proto, že byly poměrně nedávno restaurovány.

               Na druhé straně, tedy vlevo, je kaple „Corpus Domini“, tedy kaple, kde je v relikviáři uchovávána ona zázračná hostie a oltářní přikrývka s krvavými skvrnami.  Do této kaple je povolen vstup jen k modlitbě. I když je krásně zdobená, nesmí se zde ani fotit ani filmovat.

               Na „Piazza del Duomo“ jsou vedle onoho už vzpomenutého muzea o díle Emilia Greca ještě dvě další muzea. V paláci, kde se během svého pobytu v Orvietu zdržovali papežové (Orvieto patřilo už od roku 1290 k církevnímu státu, kterého vládcem byl papež osobně) je „Museo archelogico nazionale“ s artefakty z katedrály, obrazy Andrey, Nina a Giovanniho Pisana a něco málo etruských vykopávek.

Celý region totiž žije z toho, že zde kdysi byla říše Etrusků – tedy spíš než říše volná konfederace dvanácti etruských měst, která se nedokázala nikdy účinně spojit proti římské expanzi a na to i zanikla. Mnohem víc těchto archeologických vykopávek je v muzeu „Museo Claudio Faina e Civico“ naproti katedrále.  Hrabě Mauro Faina začal v roce 1864 sbírat artefakty pro svou sbírku a po jeho smrti v tom pokračoval jeho synovec Eugénio. Ten přestal nakupovat umělecká díla z jiných částí Itálie (řadu objektů ve sbírce koupil Mauro od Marie Bonaparte, dcery Napoleonova bratra Luciena, protože s touto rodinou byla rodina Faina spřízněna) a specializoval se na nálezy z Orvieta a okolí. Místní etruská nekropole nabídla víc než dost materiálu, aby mohli Fainové vybudovat své muzeum, které skutečně za návštěvu stojí.

Eugeniův syn Claudio junior nechal sbírky v roce 1957 zpřístupnit veřejnosti. Pro sběratele mincí je určitě hodně zajímavá numismatická sbírka, obsahující na 3000 antických mincí

               Osu města tvoří „Corso Cavour“, začínající na „Piazza della Repubblica“ – což je někdejší římské fórum města – s kostelem „Chiesa di Sant´Andrea“ a s řadou restaurací v bezprostřední blízkosti. Na nejvyšším místě města se tyčí do nebe „Torre del Moro“. V noci působí fascinujícím dojmem, protože osvětlené hodiny svítí do tmy jako měsíční úplněk s hodinovými ručičkami.

Nahoru je to 280 schodů (nebo 170, když použijete pro část výstupu výtah) a shora pak krásný výhled na celé město.

Tak jsme objevili i třetí náměstí Orvieta, trošku stranou ležící „Piazza del Popolo“ se stejnojmenným palácem. Před ním si Orvieto uctilo bustou svého rodáka Adolfa Cozzu.

Tento umělec, vynálezce a hlavně archeolog, jemuž Orvieto vděčí za většinu archeologických nálezů, jimiž se teď chlubí, se v osmnácti letech připojil ke Garribaldim „Červeným košilím“ a bojoval pod vedením legendárního Giuseppeho za sjednocení Itálie, aby pak dostal rozum a zapsal se do dějin svou intelektuální činností.

Pokud člověk projde celé „Corso Cavour“ až na jeho dolní konec, je zde „Fortezza Albornoz“ s impozantní branou „Porta Rocca“.

Odtud jsou nejkrásnější výhledy na skály, na nichž město stojí i na ono parkoviště na úpatí skal. Pevnost je dnes už parkem, který pak pokračuje dál k velmi skromným pozůstatkům etruské nekropole s pozůstatky antického chrámu. Mnohem zajímavější je ale nedaleká studna „Pozzo di San Patrizio“.

Orvieto mělo vždycky problém se zásobováním s vodou. Leží na tufové skále, která je porózní a propouští dešťovou vodu, který se pak zastaví až na jílové vrstvě v hloubce 54 metrů pod dlažbou města. Proto bylo kopání studní v Orvietu vždycky velmi náročnou věcí. Když do Orvieta dorazil v roce 1527 papež Klemens VII., hledající zde útočiště před císařskými vojáky, kteří právě v Sacco di Roma vyplenili svaté město, rozhodl se nechat vybudovat studnu, která by pro město v případě obléhání zajistila dostatečné množství vody. Studnu hloubil architekt Antonio da Sangallo a práce trvaly deset let. Výsledek je impozantní. Studna má hloubku 54 metrů a průměr 13 metrů. K hladině vody se dá sestoupit po 248 schodech. Ty schody jsou velmi nízké, protože po nich vynášeli vodu celý den osli. A aby sestupující zvířata s prázdnými vaky nezavazela těm vystupujícím s vaky naplněnými, je schodiště vybudováno jako dvojité, přičemž se nikde nekřižuje. Princip jsem nepochopil, ale je geniální. Po celou dobu vidíte zvědavé turisty sestupovat i vystupovat a to současně, protože osvětlení je zabezpečeno 72 velkými okny, ale nikde se nepotkají. Mimochodem cena vstupenky je v ceně „Carta unica“, ale vstupenku samotnou je třeba vyzvednout u informačního centra. „Carta Unica“ sama o sobě vás přes závory u vstupu nepustí.

Orvieto je krásné na povrchu, ale má i zajímavé podzemí a tuto návštěvu by si člověk neměl nechat ujít. I ta je obsažena v „Carta Unica“, je ale třeba rezervovat si místo v informačním centru – nejlépe přes poledne, kdy jsou ostatní atrakce zavřené. Průvodkyně Christina, mluvící krásnou angličtinou, ovšem v italském tempu řeči, nás zavedla do chodeb pod městem. V tufové skále se hloubily chodby poměrně snadno a nabízely stabilní teplotu okolo 15 stupňů, jak v horkém létě, tak ve studené zimě. Kromě toho sloužily tyto chodby jako protiletecké kryty za druhé světové války. Mnoho z nich je dnes privátních a nacházejí se v nich sklepy na víno, na jídlo prostě na vše, co chcete uchránit před horkem. Jsou zde i lisy na olivový olej či mlýny. Ale nejzajímavější částí jsou prostory s vyhloubenými malými výklenky, což byly obrovské holubníky.

Chování holubů bylo ve své době velmi lukrativní, protože s sebou neneslo žádné finanční náklady. Holoubě „Palombo“ je stále součástí orvietského jídelníčku jako místní specialita a můžete si ho v restauraci poručit. Viděl jsem anglickou turistku, která to udělala. Potom se dojídala nudlemi, protože ono to holoubě, i když zřejmě dobré, na sobě moc masa nemá.

Ony chodby s holubníky ovšem sloužily i k pašování zboží do města, protože obchodníci se chtěli vyhnout papežským clům. Když papež zjistil, že finanční ztráty tímto pašováním způsobené převyšují zisk z chování holubů, ten chov v podzemí města jednoduše zarazil a okna zamřížoval, aby se holubi ke svým hnízdům nedostali. Tak je tomu i dnes.

Orvieto se samo nazývá „městem vína“ a doporučuji ho ochutnat, zejména místní bílé. Jen jednou jsem se nechal svést k tomu abych si dal pivo – protože žízeň byla veliká. Udělal jsem to ale neprozřetelně na náměstí „Piazza del Duomo“ na dohled od oné úžasné fasády. Cena byla osm euro za čtyři deci, což je birra grande – očividně byl ten pohled na fasádu zaúčtován v ceně. Trošku mi to připomnělo kroupovou polévku ve Švýcarsku s výhledem na severní stěnu Eigeru.

Takže až tam pojedete, dejte si raději víno, a ne nutně na náměstí před katedrálou. V jiných lokálech byla ceny velmi přiměřené.

Arezzo je více méně nenápadné město v toskánských horách vzdálené 80 kilometrů od Florencie. Proto trvalo poměrně dlouho, než jsem se odhodlal ho navštívit. Ale o to větší bylo pak mé překvapení, když jsem toto krásné město uviděl.

               Arezzo je rodištěm hned několika slavných mužů. Někteří z nich jsou celosvětového formátu, takže ti, jejichž sláva se omezila na Itálii, jako například humanista Leonardo Bruni, který byl státním sekretářem ve Florencii v době Cosima Medicejského nebo Andrea Cisalpino, lékař a botanik z poloviny šestnáctého století, zůstávají ve stínů oněch velikánů. Přesto se Arezzo o své rodáky stará, při procházce po městě narazíte každou chvíli na bustu nějakého slavného muže s příslušným textem. Například Guido Monaco, mnich řádu Benediktýnů, žijící v letech 992 – 1050, který právě během svého života v Arezzu vynalezl metodu zapisování hudby – čili objevil noty, jak je známe dnes, má ve městě aspoň velkou sochu uprostřed velkého kruhového náměstí, které po něm dostalo své jméno.

               Ale ti opravdoví tři velikáni, kteří se v Arezzu narodili, jsou Gaius Cilcius Maecenas, Francesco Petrarca a hlavně Giorgio Vasari.

               Nejmíň času v rodném městě strávil jeden ze zakladatelů moderní lyriky a gigant renesanční literatury Francesco Petrarca.  (Jehož už vzpomenutý Leonardo Bruni nazval ve své knize „ignorantem“, protože místo „krásné“ latiny psal své verše italsky). Narodil se v roce 1304 a už v roce 1311 musel jeho otec město opustit, protože v zuřivých bojích mezi guelfy a ghibelliny patřil k poraženým. Rodina se přestěhovala do Avignonu a Petrarca pak studoval na několika nejslavnějších univerzitách, s rodným městem už ale mnoho společného neměl. V Arezzu přesto ukazují jeho rodný dům, ovšem ta stavba je velmi sporná. Místo snad může souhlasit, ovšem ten dům byl několikrát přestavován, za druhé světové války stejně jako velká část města při spojeneckém bombardování zničen a znovu postaven, jeho historická hodnota je tedy minimální. Přesto v tomto domě nedaleko arezzského dómu sídlí i dnes „Společnost Francesca Petrarky“.

               Gaius Cilcius Maecenas žil mnohem dříve, ještě když se Arezzo jmenovalo Arretium a bylo římskou kolonií. Maecenas byl blízkým přítelem prvního římského císaře Augusta – a spolu s Oktaviánem Augustem a Markem Agrippou tvořili jakýsi triumvirát, snad dokonce jako mladí muži společně studovali v albánské Apollónii.  Maecenas byl Augustovi velmi užitečný, aniž by měl sám politické ambice. Sloužil v diplomatických službách, a hlavně se staral o podporu kultury augustovského Říma. Jeho jméno tedy přešlo do zlidovělého slova „mecenáš“ pro člověka a podporujícího finančně kulturní projekty.  Zejména se zasloužil o vzestup latinských spisovatelů Horácia a Vergilia. Původně zkoušel psát verše sám, ale po zdrcující kritice, kterou jeho literární pokusy ohodnotil Seneca, s tím raději přestal a podporoval finančně ty, kteří to uměli lépe. Samozřejmě byl tím Augustovi prospěšný, protože oni spisovatelé psali za jeho peníze samozřejmě jen chválu na poměry principátu a dělali ho pro Římany stravitelnějším. Po Maecenasovi se jmenuje archeologické muzeum v Arezzu, které je přímo na pozemku trosek římského amfiteátru v budově někdejšího benediktýnského kláštera, který využil pro svou stavební substanci část hlediště.

               Největší vliv na vzhled města má ovšem třetí z velkých rodáků – Giorgio Vasari. Tento univerzální umělec – sochař, malíř, architekt a spisovatel z první poloviny šestnáctého století se nejen v Arezzu narodil, ale zde i žil a tvořil. Tedy samozřejmě nejen v Arrezu, jeho díla jsou rozeseta po celé Itálii – jeho dílem je například „Palazzo Ufizzi“ ve Florencii, stejně jako „Sala de Cinquecento“ v „Palazzo Vecchio“, či gigantická kopule chrámu Madonna dell´Umilta, která dominuje město Pistoiu. Ale jeho díla jsou v Miláně, Neapoli v Římě či v Neapoli. Stejně tak i jeho obrazy a fresky či sochy. Samozřejmě nejvíc jeho děl je v Toskánsku, koneckonců byl Vasari dvorním umělcem a architektem prvního velkovévody toskánského Cosima I. a sdílel i pohnuté osudy medicejské rodiny. Ale nejvíce se zapsal do kulturních dějin lidstva svým dílem „Le vitae de piú eccellenti pittori, scultori e architettori“, kdy sepsal životopisy všech slavných umělců až do své doby. Je to v třech knihách celkem 161 životopisů, mnoho detailů ze života například Michelangela či Leonarda da Vinciho známe jen díky němu. Od něho ostatně pochází i rozdělení kulturních etap vývoje na gotiku, renesanci či manýrismus (baroko přišlo až po něm). Kniha vyšla poprvé v roce 1550 a začala životopisem Cimabueho (1240–1306) a poslední přišel na řadu Michelangelo Buonarotti (který jako jediný v době vydání knihy ještě žil – zemřel v roce 1564).

               S Vasarim se v Arezzu setkáme na mnoha místech. Na hlavním náměstí „Piazza Grande“  byla podle jeho projektu postavena loggia, pod kterou se dnes nacházejí známé restaurace jako „La Lancia d´Oro“ nebo „Ristorante Logge Vasari“ a na níž je – zřejmě místo podpisu – i reliéf s jeho podobou.

V kostele „Badia di Santa Flora e Lucilla“ je nejen jeho obraz nanebevstoupení panny Maria, ale vymaloval tam i celý nádherný oltář. Jeho obrazy najdete i v „Museo Statale d´Arte Mediavale e Moderna“. Ale hlavně, v roce 1541 koupil tehdy už zámožný Giorgio Vasari v Arezzu za 700 zlatých dům na ulici XX Settembre, sám si ho zařídil, vymaloval a upravil včetně přilehlé zahrady. Tady se i oženil v roce 1549 – bylo mu tedy 38 let a jeho nevěsta Nicolosa Bacci  měla těch let čtrnáct – ovšem to v té době nebylo nic výjimečného. Svou mladičkou nevěstu si dokonce sám zobrazil ve fresce v pokoji „Camera di Apollo e delle Musae“. Tak zůstala natrvalo mladá. Vasariho dům se rozhodně vyplatí navštívit, zejména jeho „Sala del Camino“ je opravdovým skvostem manýristického umění.

Arezzo bylo sice dlouho samostatnou komunou a angažovalo se v bojích mezi ghibelliny a guelfy proti Florencii na ghibellinské straně, v roce 1384 ale mocnějšímu sousedovi podlehlo a muselo se sklonit – stalo se tak součástí florentské republiky a následně velkovévodství. Na tuto historii upomíná i vnitřek “Duomo”, čili městské katedrály.

Ještě v roce 1289 vedl aretince do bitvy u Campaldina proti Florenťanům jejich bojovný biskup a „Signore“ Guglielmo Ubertini – na opačné straně fronty tehdy bojoval i mladý Dante Alighieri. Florenťané zvítězili a biskup se na útěku utopil v řece. Jeho mrtvola je pochována v arezzkém dómu – zasloužil si to, protože k tomuto kostelu položil v roce 1277 po svolení papeže Řehoře X. základní kámen. Jeho poměrně skromnou hrobku zastiňuje megalomský několikaposchoďový hrob biskupa Guida Tarlatiho, ale hned na tímto monumentem je na stěně něco mnohem krásnějšího – totiž nádherná freska Marie Magdaleny od Pietra da Francesca.

Právě díla tohoto mistra ranné renesance jsou největším klenotem města – a sice především freskový cyklus legendy „O svatém kříži“. Ten je v kapli rodiny Bacci (Jedné z nejbohatších rodin ve městě a o významu Giorgia Vasariho svědčí, že se přiženil právě do této rodiny) v kostele svatého Františka. Ta kaple je za oltářem, a i když jsou některé fresky poškozeny časem, stojí to rozhodně zato – na prohlídku je třeba se přihlásit předem nejlépe online, čas je omezen na 30 minut a kdo neumí zacházet s QR kódem jako já, musí si půjčit za čtyři eura audioprůvodce. Tak se člověk podrobně seznámí s historii vzniku kostela, vytvoření onoho cyklu i celou legendu o Kristově kříži, sahající až k Adamovi. Umírající Adam poslal svého syna Setha do ráje za archandělem Michaelem pro hojivý olej, místo toho ale dostal sazenici stromu, který Seth zasadil na Adamův hrob a z tohoto stromu byl pak udělán kříž, na němž zemřel Kristus. Legenda pěkná, ovšem ony fresky jsou ještě hezčí. Vyprávějí pak legendu o císaři Konstantinovi velkému, kterému se kříž zjevil ve snu v noci před bitvou na Milvickém mostě proti svému oponentovi Maxentiovi a jak poté jeho matka Helena Kristův kříž objevila v Jeruzalémě. Napřed mě zmátlo, že na freskách jsou až dvě bitvy, ale ta druhá je bitva císaře Heraklia proti perskému králi Chosruovi, kdy se Řekům podařilo onen kříž vyrvat z perských rukou a stal se tak definitivně majetkem křesťanů. Zvláštní na těch freskách je, že přesto že se jedná o bitevní scény, chybí na nich hektika boje a působí spíše klidným statickým dojmem.

Arezzo má ovšem impozantních a krásných staveb mnohem víc. Například gigantický románský kostel „Pieve di Santa Maria“, její obrovská apsida tvoří část náměstí „Piazza Grande“. Toto náměstí, které se poměrně prudce svažuje (ono v Arezzu aby člověk kousek rovné půdy pohledal) tvoří na horním konci právě Vasariho Loggia a náměstí uzavírá „Palazzo della Fraternitá dei Laici“ s nádhernou fasádou (dokončenou  – kým jiným než Giorgiem Vasarim?) a s astronomickými hodinami – k tomu tématu je v budově i muzeum. Kousek dál – opět do kopce – je pak impozantní „Palazzo Pretorio“.

Vedle dómu se nachází zase velkolepý „Palazzo dei Priori“ a odtud se vyplatí si kousek zajít k poměrně nenápadnému kostelu svatého Dominika „Chiesa San Domenico“ se zvláštní asymetrickou fasádou, protože v něm můžete obdivovat krucifix vymalovaný Cimabuem, právě oním renezančním umělcem, kterým Vasari svou knihu životopisů začal. Cimabue, žijící v letech 1240–1302 sice ještě není typickým renesančním autorem, je ovlivněn zejména byzantskou tradicí, ale kdo stál Vasarimu za to, aby o něm psal, ten musel něco umět.

Kostelů, většinou impozantně velikých, je ve městě celá řada, vedle už jmenovaných je to například „Chiesa di Sant´Agostino“ na krásném moderním náměstíčku v dolní části města, nebo „Chieza SS. Anunciata“ a „Chieza de Santa Maria di Gradi“ na jeho konci horním. A přímo na městské tepně „Corso Italia“ se nachází sympatický kostelík „San Michele“.

Staré město je z velké části obehnané hradbami a má i několik zachovaných bran. Protože je to ale někdy opravdu hodně do kopce či z kopce, slitovalo se město nad návštěvníky a například k bráně Porta Stufi se člověk dostane pomocí pohyblivých schodů. Jen ve spodní části, kde se město otvírá k nádraží a městu novému, byly hradby strženy a zůstaly z nich jen dvě bašty „Bastione di Santo Spirito“. Nad městem je velký zelený park s památníkem Francesca Petrarky s motivem jeho korunovace za knížete básníků (8.dubna 1341 na Kapitolu v Římě, jeho titul zněl „Poeta laureatus“) a nad parkem je pak „Fortezza Medicea“, tedy medicejská pevnost.

Medicejští se po mizerných zkušenostech se svými poddanými, kteří je několikrát vyhnali z města i z Toskánska (poslední taková republikánská fáze trvala v letech 1527 – 1530 a šestnáctiletý Vasari tehdy musel v panice opustit se svým otcem Florencii – otec pak ve stejném roce zemřel.) se poučili a stavěli ve všech svých městech (I ve Florencii hned za dnešním vlakovým nádražím) pevnosti, přičemž nikdy nezapomněli namířit děla nejen ven z města, ale i do města pro případ, že by obyvatelé zase dostali roupy a začali snít o nějaké svobodě. Ta pevnost v Arezzu je impozantní a dá se navštívit, z hradeb jsou krásné výhledy nejen na město ale i na okolní krajinu.

Město ze tří stran obklopují zelené vrcholky pohoří Apenin.

Hlavními osami města jsou křižující se ulice Via Roma a Corso Italia. Na Via Roma jsou Portici, čili podloubí pod vysokými renesančními oblouky, Corso Italia pak stoupá městem až k parku „Parco di Prato“ a je poseto malými obchůdky a hospůdkami.

V Arezzu je tedy hodně co vidět – nudit se tam nebudete a hladem a žízní taky neumřete. I když v disponovanou dobu okolo jedné hodiny je v restauracích takový nával, že je těžké najít volné místo. Mimochodem nejlépe a za nejpřijatelnější cenu jsme se najedli v „Osteria antica l Agania“ v ulici „Via Mazzini“. Ovšem už to zřejmě dávno není tajný tip, před hospůdkou krátce po otevření stojí vždy fronta, je tedy potřebné tam přijít včas.

Největší atrakcí města jsou lanýže, které v okolí města v lesích Apenin rostou. Nabízejí je v mnoha obchůdcích ve všech možných podobách jako jedlé suvenýry. Neodolal jsem a nudle s lanýži jsem si dal. Manžela si nedala rozmluvit, že následné střevní problémy y tím souvisely. Ale nedejte si lanýže, když k tomu máte příležitost!

Takže dobrou chuť a pěkný pobyt.