Category: Zážitky z cest

Schladming a jeho “night race”

               Schladming je městečko v horním Štýrsku na řece Ennsu, přesněji na soutoku této řeky s horskou říčkou Talbachem. Dnes ho známe jako lyžařské středisko. Je poměrně známé i v Česku a jezdí sem mnoho turistů. Ale k onomu lyžařskému projektu se dostaneme. Schladming má mnohem starší historii.

Město vzniklo už v jedenáctém století jako hornická osada, která pak v roce 1322 obdržela městská práva. V pohoří Dachsteinu, které se vypíná nad městem, se těžilo stříbro, měď, olovo a později i kobalt a nikl, což stejně jako cla z obchodní cesty v povodí horního Ennsu městu přineslo určitý blahobyt. Jenže město se zapletlo do selské války v letech 1524–1526 a to na nesprávné straně 3.července 1525 zde vojska sedláků porazila stavovskou armádu a město obsadila. Následně vojska krále Ferdinanda I. město v roce 1525 dobyla a zničila. Král následně osadě odebral městská práva, která Schladming získal až po dlouhých čtyřech stech letech v roce 1925. Osada, která zbyla, dostala v roce 1629 pod tlakem třicetileté války od císaře Ferdinanda II povolení k obnově opevnění. Městské hradby nebo přesněji jejich zbytky se tak dochovaly dodnes a jsou při procházce městem nepřehlédnutelným artefaktem.

Městské hradby ze 17 století

               I když se zde těžilo dál a z těžby například zbohatl rod Hofmannů ze Strechau a Glünbüchlu – majitelé hradů Strechau a Trautenfels, kde Ferdinand Hofmann  (1540 – 1607) v roce 1563 slavil okázalou svatbu s Margaretou z Harrachu. S jeho druhou ženou Eliškou se moji čtenáři mohli setkat v románu Mefistův rukopis a s jeho dcerou Annou, majitelkou starojického panství pak v „Pátém přikázání“.  Rodina Hofmannů se totiž odmítla vzdát svého evangelického vyznání víry a musela v roce 1600 Štýrsko opustit.

               I když bylo Štýrsko násilně katolizováno, právě oblast Ramsau a Schladmingu se úporně držela evangelické víry. Umožňovala to skutečnost, že v drsné horské oblasti nikdo moc žít nechtěl. Zejména když těžba drahých kovů pomalu zanikala a oblast chudla. Proto zde byli evangelíci víceméně trpěni, i když nijak nepodporováni. Ani politicky ani ekonomicky. Život zde byl tvrdý. Ještě dnes ale tvoří katolíci ve Schladmingu jen 55 procent obyvatelstva (mají svůj farní kostel svatého Achace ve stylu pozdní gotiky s barokním oltářem)

Katolický kostel svatého Achace s městskou bránou

a evangelíci v Štýrsku jinak nevídaných 34 procent (mají svůj farní kostel svatých Petra a Pavla,) postavený v letech 1852 – 1862. I když farní úřad postavili hned po vydání tolerančního patentu císaře Josefa už v roce 1781.

Evangelický kostel s farním úřadem vlevo

S historií reformace a protireformace jakož i těžby drahých kovů pod Dachsteinem je možné se seznámit v Muzeu hornictví v centru města – návštěva muzea je se Sommercard bezplatná.

Městské muzeum

               Příliš nepomohlo ani založení městského pivovaru v roce 1909 jako „Prvního alpského lidového pivovaru“.

Pivovar ve Schladmingu

V roce 1884 si zde dal vybudoval lovecký zámek August princ ze Sachsen-Gotha. U téhle osoby se na chvilku zastavíme. Rod Coburg Gotha patřil sice k německým pidistátečkům v Durynsku, byl ale sešvagřen snad se všemi  královskými rody v Evropě a nejen tam. Princ Albert von Sachsen Coburg-Gotha byl manželem anglické královny Viktorie, matkou našeho Augusta byla Clementine dˇOrleans, dcera francouzského krále Ludvíka Filipa. August odjel do Brazílie a oženil se tam s dcerou brazilského císaře Pedra II Leopoldinou. Ta mu porodila dva syny, zemřela ale na tyfus ve věku 23 let. August ponechal děti v péči brazilských prarodičů a začal si užívat života. Jeho přítel Gustav de Vernouillet (po kterém se v Schladmingu taky jmenuje jedna ulice) ho pozval na lov do Schladmingu. Očarován krásou místní přírody nechal si zde princ August v roce 1884 postavit lovecký zámeček.

Radnice

V roce 1889 byl v Brazílii císař Pedro svržen vojenským pučem.  Augustův syn August Leopold právě obeplouval zeměkouli, dal se tedy do rakouských služeb, když mu babička Clementine zprostředkovala svatbu s Karolínou von Habsburg-Toscana. Svatební cesta vedla do Schladmingu, proto má dnes na sobě Karolíniny svatební šaty Madona v katolickém kostele svatého Achace u boční stěny vlevo.

Madona ve svatebních šatech princezny Karolíny von Habsburg-Toscana

V roce 1917 přesunul August Leopold rodové sídlo právě do Schladmingu. Jeho zámek odkoupilo město v roce 1940 a udělalo z něho svou dnešní radnici. Že se nacisté nezastavili ani před nejurozenějěími šlechtickými rody. O to, svědčí skutečnost, že Augustova druhorozená dcera Marie, která byla tělesně i duševně postižená vyla v rámci programu eutanázie zplynována na zámku Hartheim u Lince. Od roku 2022 je na radnici pamětní deska, která tuto „brazilskou“ historii připomíná.

               Kde panuje nouze, je třeba mít nápad, jak ji porazit. A místní se hned po druhé světové válce správně rozhodli pro podporu turistiky. Už v roce 1908 zde vznikl „Wintersportverein“ tedy Spolek zimních sportů a v roce 1953 tu postavili první lyžařský vlek na Planai, tyčící se nad městem až do výšky 2000 metrů nad mořem. V roce 1973 se zde poprvé jely závody světového poháru (vyhrál slavný Franz Klammer  roce 1981 pak ještě slavnější Ingemar Stenmark)) a v roce 1982 dokázal Schladming spolu s nedalekou obcí Haus im Ennstal zorganizovat mistrovství světa v lyžování.

               Jenže jak měla malá osada v rakouském Štýrsku konkurovat slavným centrům jako Kitzbühl v Tyrolsku, Sankt Moric nebo Wenden ve Švýcarsku, případně Val d´ Isere v savojských Alpách? Ani infrastrukturou, ani náročností sjezdovek ani dary sponzorů, zejména pak země Štýrsko.

               Jenže když chce člověk odvrátit ekonomickou katastrofu a zůstat v povědomí široké veřejnosti, musí mít nápad. A nabídnout něco zvláštního, něco, co nikde jinde nemají a tím přitáhnout davy. A ten nápad místní měli, tedy hlavně obman WSV Schladming Hans Grogl. Navrhl projekt něčeho, co ve světovém poháru ještě nebylo – noční závody, tedy závody za umělého osvětlení. Víkendy byly obsazené protekčními lokalitami, protože dopolední závody v sobotu nebo v neděli zajišťovaly diváky. Grogl tedy navrhl, že by se mohlo jezdit v úterý. Jistě, ale v úterý dopoledne nikdo nepřijde, lidi jsou přece v práci. Ale kdyby to bylo večer spojené s patřičnou párty? Věc do té doby nevídaná, ale nápad se líbil, zejména pak dlouholetému prezidentovi rakouského lyžařského svazu Petrovi Schröcknadelovi. Tento nestor rakouského lyžování byl prezidentem rakouského lyžařského svazu neuvěřitelných 31 let od roku 1990 do roku 2021 a odstoupil z funkce (dost nerad) až těsně před svými osmdesátými narozeninami. V letech 2009–2012 byl dokonce prezidentem světové lyžařské asociace. Jakkoliv se mu předhazovalo intrikánství a korupce, zajímavým nápadům, které by mohly zvýšit atraktivitu lyžování pro diváky a televizní přenosy a tím zvýšit finanční zisk.

               26 ledna 1995 podepsali Hans Grogl a Peter Schröcknadel smlouvu o spolupráci a 30.ledna 1997 se jely za jásotu nadšených 27 000 diváků první noční závody ve slalomu. Volba trati na prudkém svahu přímo nad městečkem byla geniálním tahem, stejně jako volba slalomu jako jediné disciplíny (sjezd by byl příliš dlouhý a diváci by málo viděli, navíc osvětlit dostatečně celou trasu z Planai by bylo velmi náročné).

Night race

               V prvních závodech zvítězil tehdy prakticky neporazitelný Alberto Tomba, domácí Rakušáci se museli spokojit s druhým místem Thomase Stangassingera. O rok později si Tomba vítězství zopakoval, opět před Rakušákem současným komentátorem rakouské televize místním matadorem ze Schladmingu Thomasem Sykorou. V roce 1999 se Rakušáci konečně dočkali domácího vítěze, stal se jím legendární Benjamin Reich, který si vítězství o dva toky později zopakoval, v roce 2000 vyhrál jeho krajan Mario Matt, takže domácí publikum zůstávalo na euforické vlně. O titul nejčastějšího vítěze se se čtyřmi tituly dělí Benjamin Reich s Norem Henrikem Kristoffersenem.

               Schladming se stal opět poutním místem fanoušků lyžařského sportu a v roce 2008 rozhodla světová lyžařská federace (Schröcknadel byl zvolen jejím prezidentem až o rok později) že Schladming může opět zorganizovat mistrovství světa v alpském lyžování. V tom roce tedy závody mistrovství světa noční slalom nahradily, v slalomu, jakožto schladminské královské disciplíně zvítězil domácí Marcel Hirscher a mezi ženami tehdy osmnáctiletá Mikaela Schiffrin – byla to první ze jejích mnoha zlatých medailí z mistrovství světa a olympijských her.

               A protože spektáklu není nikdy dost, v roce 2023 přibyly ke slalomu ještě závody v obřím slalomu a párty se tak natáhla na dva dny.

               No a k mým loňským narozeninám mi můj milovaný syn se snachou darovali vstupenky na letošní „night race“. Přátelé mě varovali. Je tam prý jen zima a mokro (z piva, které tam okolo sebe opilí diváci rozlévají. Co tam budu dělat, když nepiju pivo? I když to schladminské pivo není úplně špatné, ale stejně mě po něm pálí žáha. Ale darovanému koni i ze zadku voní, jak říkal staříček Pagáč. Nicméně jsem si vymohl, že mi společnost bude dělat právě můj syn, aby věděl, co spáchal

               Samozřejmě s plánem vyplnit ony dny lyžovačkou. Oblast Planai je skutečně velkolepá, nejen pro panorámu Dachsteinu. Spojuje totiž čtyři lyžařská střediska Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen a Reiteralm. Reiteralm je hlavním tréninkovým kopcem rakouské lyžařské reprezentace, ovšem mne z oněch čtyřech kopců oslovil nejméně – možná i proto, že dostat se z něj zpět, když jsou teploty nad nulou není úplně snadné, mokrý sníh tvoří v dolní části sjezdovky téměř nezdolatelné hromady mezi ledovými vydřenými stopami, je to pravý lámač nohou.  Schladming se totiž nachází v nadmořské výšce pouhých 745 metrů nad mořem, což dělá vzhledem k stále stoupajícím teplotám ovzduší stále větší problémy s udržováním sjezdovek v jejich dolní části. Často zde sníh při vysokých teplotách taje a když nahoře na Planai sněží, dole prší, což kvalitě sněhu taky neprospívá. Ovšem právě ten výškový rozdíl 1300 metrů z vrcholu do doliny, se závěrem onoho závodního strmého svahu je lákavý. V Schladmingu není problém najezdit za den 10 000 výškových metrů – i když já jsem zde dosáhl jen 9997 metrů a na těch deset tisíc jsem si musel počkat do Saalbachu-Hintergelmmu. Abych se přiznal, z těch čtyřech kopců mám nejraději Kaibling nad Hausem, ovšem v žádném případě se nespouštějte v dopoledních hodinách sjezdovkou číslo jedna do Hausu. Jednou jsem to udělal a ztvrdli jsme tam na víc než půl hodiny. Do Hausu , protože je nejblíž Vídni či Grazu totiž jezdí jednodenní návštěvníci, aby odtud odstartovali svůj denní program. Přijedete-li před devátou, jde to, okolo desáté skončíte v obrovském a agresivním davu, čekajícím na výjezd na kopec.

               Ovšem pak je tu samozřejmě legendární horská chata „Schafalm“ pod vrcholem Planai s „Apre ski“ party. Je to zvláštní privilegium, že se zde může slavit (a to hodně intenzivně se spoustou alkoholu) až do sedmé večer: potom účastníci party sjíždějí dolů po sjezdovce do Schladmingu, tedy oněch 1300 výškových metrů, aby pak zaparkovali buď v okrouhlém baru na úpatí kopce pod sjezdovkou nebo přímo v Tenne a diskotékou. Tam mi někdo očividně v podnapilém stavu ukradl mé lyže, uložené před budovou. No, ukradl, zřejmě v opilosti neviděl jejich kvalitu, takže spíše je pomohl zlikvidovat a přiměl mě, abych si konečně koupil nové lyže, jak jsem to měl už roky v úmyslu. 

Trať v tomto čase od páté odpoledne už není vedena jako sjezdovka, ale jako „route“. Je to pro silné nervy. Zůstal jsem na Schafalmu jednou, a to abych si vychutnal západ slunce. Ten byl úžasný, ale potom jsem se hned vydal na cestu do údolí. Chtěl jsem využít faktu, že i po západu slunce je ještě nějakou dobu vidět. Ano, na horní části vidět je, ale dole v údolí? Tma jako v pytli, i když zde je umělé osvětlení. A sjezdovka je po celodenním lyžování už taky nepříliš sjízdná. No prostě, nebyl jsem pánem mých lyží, což mě ovšem znepokojovalo o hodně méně než skutečnost, že podobně se vedlo i všem ostatním, kteří se mnou so údolí sjížděli. Každý z nich byl životu nebezpečný – tedy mému životu. Ale přežil jsem. Znepokojuje mě, že letos organizuje moje nemocnice opět jednou lyžařský výlet do Schladmingu a na sobotu 27. ledna objednala naše šéfka odborů na Schafalmu pro „apre ski“ stůl. Takže pokud bych se od příštího týdne přestal ozývat, víte, kde jsem skončil a kde je mě třeba hledat. V lepším případě v místní nemocnici provozované církevní diakonií, v horším…

               Hory okolo Schladmingu ostatně lákají i v létě k horským túrám, ale o tom jsem už psal v mém článku o Ramsau (tuším, že jsem dokonce napsal dva). Lanovky jezdí od Hausu i ze Schladmingu na Planai. Zejména pak výstup od Kaiblingu nad Hausem na Höchststein je skutečným horáckým zážitkem – túra podle bratrů Andrášiovců víceméně jen „ľahká“ tedy „s pomocou rúk“, nicméně na ni nezapomenu, protože jsem si na sestupu přetrhal vazy na prostředníčku pravé ruky, což mi od té doby značně stěžuje psaní na počítači. Ale stálo to za to.

Důležité je při volbě letního ubytování zjistit, zda mí ubytovatel takzvanou „Sommercard“, která umožňuje bezplatné používání lanovek – jedna lanovka na den, ale to úplně stačí.

               Ale ještě k „night race“. Město se v ony dny mění v jednu velkou párty se spoustou obchodíků se suvenýry s stánky s rychlým občerstvením a velkou diskotékou na náměstí před radnicí.

Radniční náměstí

S přibývajícím časem ustupuje lyžování tak nějak do pozadí, myslím, že většina účastníků neměla tušení, kdo vlastně letos vyhrál. To ovšem není to nejpodstatnější, ani pro účastníky ani pro pořadatele. I když neunavitelný komentátor dokázal dělat atmosféru celým šest hodin. Ale jde hlavně o to, vytáhnout z lidí peníze, proto stojí i autobus odvážející diváky do jejich hotelů a apartmánů dvakrát víc než ve dne (6 Euro místo tří).

               Ano v době, kdy tento článek publikuji, mám už letošní noční slalom za sebou. Vyhráli Marco Odermatt a  Linus Strasser, Švýcar a Němec, Rakušáci přišli zkrátka a já jsem přežil. Sice  v studeném dešti napůl zmrzlý a v důsledku lyžování s vykloubeným ramenem, ale za to night race opravdu nemůže. Za to může můj věk a jemu nepřiměřená ctižádost.

 Mimochodem, ten sobotní stůl na Schafalmu je díky tomu mému levému rameni pasé. Takže se o mně nemusíte bát.

Mauritius II

Mahé de Labournais se postaral i o další velkou atrakci ostrova. Neměl totiž zájem trávit svůj život v páchnoucích ulicích přístavu Port Louis a tak si nechal postavit v roce 1736 v městečku Pamplemousses zámeček se slibným jménem „Mon Plaisier“, čili „Moje příjemnost, či Rozkoš“ .

Mon Plaisier

Ten tam sice stojí stále, sám o sobě by ale návštěvníky nelákal. Ovšem milý pan guvernér dal na pozemku o 209 jitrech s pomocí otroků dovezených z Madagaskaru vytvořit zahradu. On tam sice měl hlavně ovocné stromy a nechal tam pěstovat zeleninu pro svou kuchyni, ovšem v roce 1767 to vzal do ruky skutečný biolog Pierre Poivre a ze zeleninové zahrádky nechal vytvořit botanickou zahradu, která se stala jednou z nejdůležitějších atrakcí ostrova. Do roku 1785 zde dal zasadit 600 druhů různých rostlin Poivre si za to zasloužil svou bustu, která se nachází v centru zahrady.  Můžete zde obdivovat růžové i bílé lotusy, vodní hyacinty, gigantické vodní lilie z Amazonky, všechny možné druhy palem, dokonce i takovou, která kvete jen jednou za třicet let (jmenuje se Talipot a já jsem měl štěstí, že zrovna kvetla). Ale jsou tu i stromy skořice, hřebíčku, muškátového oříšku, vanilky (Ta na stromech jen parazituje), chlebovníku, manga a dalších a dalších plodů. Stromy mahagonu, ebenu, ale i takzvaný „Krvácející strom“ s červenou pryskyřicí, která se prý používá na léčbu ekzémů a nechybí ani baobab. Rozhodně se vyplatí k vstupence připlatit i průvodce, jsou to většinou šoumeni, kteří za 50 korun návštěvníky skutečně pobaví. Mluví všemi jazyky, i když ten rozdíl se dost těžko identifikuje. Nicméně, když nás odeslal k zámečku s instrukcí „Mak pikčr and kom bak.“, dalo se tomu víceméně rozumět.  Francouzština jde místním z huby přece jen líp.

Bílý lotus

               Ostatně v sázení stromů se pokračuje, zřejmě každý státník, který navštíví Mauritius, musí do Pamplemousses a musí vzít lopatu do ruky. Tak už v roce 1956 tady zasadila strom princezna Margaret, v roce 1998 následovala tetina příkladu i princezna Anna. Kromě toho zde sázeli Indira Gándhiová, Nelson Mandela, Francois Mitterand, ale i gangsterský prezident Zimbabwe Mugabe. A jistěže, nemůže chybět ani otec národa Seewoosagur Ramgoolam, který zde sázel 12. března 1973. Po něm se ostatně celá zahrada jmenuje, tedy SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam botanic garden)

               V Pamplemousses stojí za vidění už jen místní kostel svatého Františka a na přilehlém hřbitově je pochovaný zpovědník císaře Napoleona Abbé Buonavita, který Napoleona doprovázel na Svatou Helenu a po císařově smrti přesídlil na Mauricius, kde i zemřel. A pozor, v Pamplemousses se nachází i kavárna „Wiener Walzer,“ tedy „Vídeňský Valčík.“ Ovšem vedle Sacherova dortu tu nabízejí i kuře na kari.

               Na rozdíl od hojně obydleného severu a centra ostrova je jih obydlen jen sporadicky. Možná je to proto, že tady mnohem víc prší. I když luxusní hotely a golfová hřiště najdete samozřejmě i tady.

               Na Jihozápadě je okres „Black River“. Řeka toho jména ústí do moře v Tamarinu, její voda ale černá není. Jméno je dáno historicky – právě v téměř neobydlené oblasti okolo této řeky hledali útočiště uprchlí otroci z plantáží cukrové třtiny. A otroci původem z Madagaskaru byli – pokud se to ještě dnes dá napsat – černí. Dnes je Black River největší přírodní rezervací na Mauriciu.

               A je tu co vidět. Největší atrakcí je hinduistické posvátné jezero Grand Bassin. V roce 1897 měl totiž hinduistický kněz Shri Jhummon Giri Gosagne (doufám, že jsem to jméno napsal správně, s těmi indickými jmény mám nemalé problémy), vizi, že voda v kráterovém jezírku v centru ostrova má stejnou posvátnou hodnotu jako voda z řeky Gangy, kam se hinduisté pravidelně scházejí k očistné koupeli. Zřejmě se ostrovním hinduistům nechtělo jezdit lodí do Indie – ostatně si takovou cestu mohl dovolit jen málokdo. Dnes už by do Kalkaty zaletět mohli mnohem snáze, dávají ale přednost každoroční pouti ke Grand Bassin. Údajně se zde v posvátném týdnu na jaře při slavnosti Maha-Shivaratree sejde až 600 000 lidí. Na začátku areálu stojí obrovské sochy boha Šivy a bohyně Durgy.

Bohyně Durga

Mají 34 a 37 metrů, přičemž Durga zobrazovaná se lvem, protože je bojovnice proti všemu zlému, je větší (a mladší). Posvátné jezero je kousek dál, přístup k němu mají všichni, na rozdíl od muslimů nebrání hinduisté i nevěřícím turistům ve vstupu do chrámu, kde dokonce můžou dostat požehnání od samotného kněze. Chce vědět pouze odkud člověk je, jeho vztah k hinduismu ho nezajímá a pak namaluje člověku na čelo posvátná znamení. Jenom boty je třeba – stejně jako v mešitě – odložit před vchodem. V jezeře jsou pak sochy dalších bohů i svatá trojice Trimurti zobrazující stvořitele Brahmu, ničitele Šivu i ochránce Višnu. V jezeře je prý hodně ryb, ale nesmí se lovit, jsou stejně posvátné jako voda, ve které plavou. I ryba se musí umět narodit.

Hinduistická Trinitas, Brahma, Višna a Šiva

               Další cesta vede na Plaine Champagne – náhorní planinu, z níž se zdvihají nejvyšší hory ostrova. Dosahují ale jen výšky něco nad 800 metrů nad mořem. Z vyhlídkové terasy je vidět až k moři jakož i vodopád Black River. Potom se sjíždí serpentinami do obce Chamarel. Okolo cesty je skutečná mauricijská flóra, která byla jinde na ostrově už dávno vyměněna rostlinami dovezenými. Proto zde dominuje jediná palma, která na ostrově byla před příchodem lidí – plochá palma. Všechny ostatní včetně té kokosové, která je na ostrově nejčastější, jsou dovoz. Daří se jim v místním klimatu ale skvěle, Kokosových ořechů je tolik, že před nimi varují nápisy – „beware of falling coconuts.“

               Vesnice Chamarel má hned několik atrakcí. Jednak je to vesnice, po které byl pojmenován nejznámější mauricijský rum. Už to by na slávu obce stačilo, ale nejen rumem je živ člověk. Je to i jediné místo, kde se pěstuje kávovník. Na plantáži z Chamarelu se produkuje 100procentní arabica – dá se koupit jako suvenýr, ale je pořádně drahá. Z restaurací v Chamarelu je nádherný výhled na západní pobřeží, a proto se tu turistické výpravy zastavují rády na oběd. Potom totiž čeká hlavní atrakce, a to je sedmibarevná půda. Tady si totiž sopka skutečně zahrála. Půda, která je dostatečně tvrdá, aby ji nesmyly ani občasné cyklóny, má vysoký obsah železa a hliníku. A tyto dva kovy nebo přesněji řečeno jejich sloučeniny, se smíchaly v různých poměrech, takže na malém prostoru vytvářejí nejrůznější barevné odstíny, od červené přes hnědou, fialovou zelenou, purpurovou, modrou a žlutou. Prý je jich tedy sedm a já tomu chci věřit, já tam viděl ale i šedou a bílou. Ty se možná nepočítají, jsou příliš obyčejné.

Pohled je to skutečně úžasný. Aby to trošku oživili, udělali tam místní výběh (pokud se to tak dá nazývat, protože o běhu nemůže být u těchto zvířat řeč) želv obrovských. Ty nejsou původní, protože kolonizátoři původní populaci těchto želv na Mauriciu vyhubili a snědli. Pak ale přišel pan Darwin, rozhodl se experimentovat a dovezl nové obrovské želvy ze Seychell. Chtěl vědět, zda se zvířata přizpůsobí novým životním podmínkám. Přizpůsobila se, a jak! Dosahují až jeden metr délky a žijí 150 let. Ty první, které pamatují Darwina a přijely na Mauritius okolo roku 1880, tedy už dožívají a na pana Charlese se už nepamatují.

               Na samém jihozápadě ostrova se nachází skutečná atrakce – hora Le Morne Brabant  – na poloostrově vyčnívajícím do moře, což jí dodává neopakovatelný šarm.

Le Monre Brabant – leze se na něj zprava

Zde došlo k oné tragédii, totiž hromadné sebevraždě otroků v roce 1834, když jim Angličané přišli zvěstovat svobodu svým nesrozumitelným jazykem. Tuto událost zde připomíná památník z roku 2009. Dnes se na poloostrově staví nové a nové hotely, protože jsou zde i pěkné pláže a jedno z golfových hřišť. Atrakcí je ale samotná hora, která se tyčí jako nezdolatelná skála nad poloostrovem. Zdolat se ale dá a na vrchol vede cesta. Oficiální informace zněla, že je dovoleno vyšlapat jen trail k vyhlídce ve výšce asi dvě stě metrů nad mořem a na vrchol se má chodit s průvodcem. I video na internetu vypadalo dost nebezpečně a nahnalo mojí ženě strach. Upozornila mě na skutečnost, že se nám má brzy ve Vídni narodit třetí vnouče a „bude potrebovať dedu .“ Proto jsem pro klid v rodině vyhledal pomoc a našel jistého Tomáše Naňáka, žijícího na Mauriciu a nabízejícího takové služby – moje žena si totiž odmítala představit, že bych na vrchol lezl sám. Zkontaktovali jsme onu cestovku likexpats, dostali jsme ale odpověď, že minimální počet účastníků jsou dva a cena je i v případě jednoho účastníka 9000 korun. A tak jsem se tam vydal sám bez průvodce. Na rozdíl od fám, které mi byly předkládány, není tam žádný zákaz vystoupit na vrchol bez průvodce. Pouze se doporučuje, aby se jednalo o zkušeného horského turistu, aby nebyl dítě, měl patřičnou obuv a dostatek vody. Usoudil jsem, že splňuji všechny požadované předpoklady (moje pohorky jsem transportoval v letadle deset hodin, zabraly mi polovinu kufru a bylo by tedy škoda je nevyužít) a tak jsem na ten vrchol vylezl. Byla to túra podle bratrů Andrášiovců „ľahká až trocha ťažká“ – každopádně byla „pomoc rúk nutnosťou na ďalší postup“.

Odměnou byl ale úžasný panoramatický pohled z hory přes pevninu na moře a korálový útes ostrov obklopující – prostě něco jako sen, ze kterého se nechcete probudit. Nechtělo se mi odtud odejít, byl to jeden z nejkrásnějších horských výstupů v mém životě – pokud ne ten úplně nejkrásnější. Ale moje lahev s 1,5 litrů vody byla hraničně malá. V teplotách do třiceti stupňů a vlhkosti vzduchu přes devadesát procent ubývají síly rychleji než v Alpách, člověk se hodně potí a potřeba vody je velká. A to se ještě nad mou hlavou rozprostřel milosrdně velký mrak, který tlumil sluneční žár. Ale pokud někdy pojedete na Mauricius, nezapomeňte si vzít pohorky s sebou. Ten výstup, jakkoliv namáhavý, se rozhodně vyplatí.

               A – abych nezapomněl, slíbil jsem ještě romantickou historii o mauricijském Romeovi a Julii, tedy v místním provedení o Paulovi a Virginii. Slib samozřejmě dodržím. Ten příběh vypráví o nenaplněné lásce chudého chlapce Paula a dívky z bohaté rodiny Virginie. Znali se od dětství a jejich dětské kamarádství přerostlo ve vášnivou lásku. Rodiče Virginie se ovšem polekali, protože pro dceru měli vyhlédnutého jiného ženicha než chudého Paula. Poslali tedy dceru na studia do Anglie a doufali, že to mládež přejde. Nepřešlo. Virginie to v Anglii bez Paula nemohla vydržet (možná hrálo svou roli i počasí, které se se slunečným Mauriciem srovnávat opravdu nedá) nalodila se tajně na loď Saint Géran a vydala se na ní domů za Paulem. Jenže několik kilometrů od pobřeží loď ztroskotala, když najela na korálový útes, rozlomila se na dvě půlky a posádka i pasažéři se utopili. Přežilo jen devět lidí, Viktorie mezi nimi nebyla. Paul našel jen její mrtvolu a krátce nato zemřel sám – na zlomené srdce.

               Tuhle historii si už Mauricius přisvojil a je součástí jeho kultury. Sousoší Paula a Virginie najdete v Curepipe i v Port Louis. Byli i v botanické zahradě v Pamplemousses, tam po nich zůstal jen podstavec, sochy jsou teď v kostele. Jejich jména nesou hotely a restaurace, v městečku Tamarin se po nich jmenuje dokonce základní škola.

               Celý příběh má jen jeden háček, totiž že se nikdy nestal. Na lodi Saint Géran s výtlakem 600 tun, která se u severního pobřeží ostrova 24.března 1744 skutečně potopila, zahynuly sice tři dívky, ale žádná z nich se nejmenovala Virginie. Seznamy pasažérů se totiž zachovaly. Zemřely devatenáctiletá Marie Anne Mallet, šestnáctiletá Louise Augustine Callou a dvanáctiletá Jeanne Heléne Neiznein.

               Jenže v roce 1768 dorazil na Mauricius spisovatel Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre a když se o tragédii lodi dozvěděl, kopla ho múza. Sepsal tedy román o mladistvé tragédii dvou zamilovaných a kniha vydaná v roce 1788 se stala bestsellerem a následně nedílnou součástí mauricijské kultury. Koho už zajímá, zda Paul a Virginie skutečně žili?               

Věří snad někdo vážně, že se Julie Capuletová skutečně zamilovala do Rómea Monteka?

Tímto se pro letošní rok loučím s mými čtenáři, přeji všem krásné vánoce, hodně zdraví a optimismu, jedno jak neodůvodněného do nového roku a těším se s nimi na setkání v lednu.

Mauritius I. část

Mauricius

               Ostrov je pro zimní dovolenku jako stvořený – na Mauriciu je totiž v době naší zimy léto. Nesnažte se, prosím, jako moje žena, kupovat pro vnučky v listopadu na Mauriciu teplé věci na zimu. Její snaha byla odměněna jen nevěřícným kroucením hlavy, a to i když jsme v Port Louis viděli dítě asi dvouleté s teplou čepicí na hlavě. Ideální je začátek léta tedy listopad (tamější květen), protože k možným cyklónům dochází až když se Indický oceán nahřeje na teploty nad 26 stupňů, a to bývá až někdy koncem prosince. Ale ani cyklón vás na pláži nepřekvapí, na Mauriciu je vybudovaný velmi dobrý systém včasného varování. Ovšem strávit několik dní v hotelu, když venku řádí vichřice taky není dovolená podle běžných představ. Čili nejlépe v listopadu nebo začátkem prosince.

               Mauricius je obehnán dokola korálovým útesem, což má hned několik výhod. Jednak se přes útes nedostanou žraloci, což koupajícím dodává pocit jistoty. Ke břehu ovšem nedorazí ani žádné vlny, protože útes působí jako spolehlivý vlnolam. To je zase ideální pro moji manželku, která se ráda „člupká“. A konečně ideální pro turisty, kteří se rádi potápějí. V každém hotelu je „diving school“ a čluny rozvážejí nadšené potápěče k onomu korálovému útesu, aby se nabažili. Ostatně voda mezi břehem a útesem je zejména odpoledne při odlivu tak plytká, že se dá k tomu útesu skoro dojít po dně. Jen se doporučují boty na koupání, protože na dně jsou mořští ježci a ani korály nejsou na došlap zrovna příjemné. Je taky dost zbytečné hledat na pláži mušle, protože tam žádné nejsou, maximálně tak úlomky korálů. Ovšem ani mušle ani korály se z Mauricia vyvážet nesmí a to ani, když jste je koupili v obchodě a můžete to při celní prohlídce potvrdit účtem. I tak vám mušli či korál zabaví, a ještě dostanete mastnou pokutu.

               Trošku hůř než plavci jsou na tom surfaři, ale i ti najdou destinace, kde se vln dočkají. Je to u městečka Tomatin na západním pobřeží, Ústí zde do moře Black River, což má zřejmě za následek, že je zde útes přerušen a tím se zde vytvářejí vlny, které surfařům údajně stačí. Je zde i camping, samotná pláž ovšem ke koupání moc neláká. Tedy aspoň mne nelákala.

               Co mají ale na Mauriciu dělat návštěvníci, kteří mají i jiné zájmy než se koupat v teplé vodě Indického oceánu? Čili lidé jako já! Kupodivu i oni najdou dostatek aktivit, ani nemusí hrát golf na jednom ze sedmi golfových hřišť, které se na ostrově nacházejí. Golfistů jsem nicméně viděl dostatek, problémových, kteří si přivezli všechny hole s sebou a pak se dožadovali zvláštního zacházení, i bezproblémových, kteří si to vybavení prostě pronajmou na místě. Myslím, že druhá varianta je jednodušší, aspoň mi to tvrdila kolegyně z Korutan, která v letadle seděla vedle mne.

               Ostrov má v podstatě dvě hlavní města. To oficiální je Port Louis, ovšem je to hlavní město jen pro pracující lid. Samotný přístav má 150 000 obyvatel, dalších 200 000 sem dojíždí za prací. Což má za následek každé dopoledne neskutečné zácpy na příjezdových cestách, (a odpoledne na výjezdových). Mauricijci sice zacházejí s časem v podstatě velmi benevolentně, ale to je často moc i na jejich odolné nervy. Bohatí lidé tedy bydlí raději v Curepipe. Město je od pobřeží vzdáleno, nachází se na kopci okolo vyhaslého sopečného kráteru. Tam jsou luxusní vily, rezidence i většina velvyslanectví, samozřejmě především francouzské a britské, abychom vyjmenovali ty dvě nejvýznamnější. Aby nemuseli tito privilegovaní jezdit do Port Louis autem, bylo mezi těmito městy v posledních třech letech vybudováno spojení rychlovlakem. Místní mu říkají hrdě „Metro“ ovšem nikde pod zemí nejezdí. V Port Louis má zastávky u přístavu na takzvané „Watterfront“, což je nejmodernější část města spojená dvěma podchody s „Harbourfront“, kde se ve výškových budovách nacházejí banky a nejdůležitější firmy a úřady.

Port Luis Watterfront

Čili o pohodlí pro majetné je postaráno, prostý lid bojuje na přecpaných dálnicích u vjezdu do města.

               Místní tvrdí, že tento rychlovlak by měl v budoucnosti propojit celý ostrov, ale v Curpipe se to budování nějak zaseklo. Možná chybí peníze nebo motivace. Nebo obojí. I když ostrov není velký, transporty vyžadují určitý čas a s ním spojenou trpělivost. Průměrná rychlost přesunu se pohybuje okolo 30 kilometrů za hodinu, takže při jízdě z letiště do Port Luis, což je asi 45 kilometrů musíte počítat s hodinou a půl. I taxikáři dodržují předepsanou rychlost, protože pokuty za její překročení jsou na místní poměry dost drakonické, Začínají na 2000 rupiích tedy na tisíci korunách, což je při průměrném platu 18 000 rupií dost. A neexistuje žádná tolerance čili platí se i při překročení rychlosti o jeden jediný kilometr.

               V Curepipe se turistům ukazuje onen kráter vyhaslého vulkánu.

Kráter sopky v Curepipe

Ten je na kopci pod meteorologickou stanicí, k povinnému programu patří i návštěva výrobny lodních modelů. Modely tu vyrábějí ručně a zavedou vás i do výrobny, aby vás navnadili některý z modelů si koupit. Vedle Titaniku či Victory je zde i Black Bird z Pirátů z Karibiku. Kromě toho se zřejmě nevyhnete ani návštěvě výrobny vína z liči Takamaka. Na Mauriciu se totiž nedá pěstovat vinná réva, víno se zde vyrábí z hroznů dovezených z Jižní Afriky – a je přiměřeně této skutečnosti i drahé.  Proto hledal podnikatel Alexander ovoce, ze kterého by víno mohl vyrábět a padl na liči. Vína tu zrají tři až šest měsíců, pro zmlsaného Rakušáka, tedy mně, milujícího vína suchá, to ovšem nebylo nic, co bych si byl ochoten koupit, na to mě příliš pálí žáha. Němci, kteří nasládlá vína milují, nakupovali ve velkém.

Takamaka

               Do Port Louis se můžete dostat i autobusem. Autobusové spojení je dobré a levné. Za dvě osoby z Flick en Flack do Port Louis jsme zaplatili 88 rupií čili 44 korun. I v tom autobuse vidíte to, co je pro Mauricius typické – přezaměstnanost. Vedle řidiče je zde i průvodčí, který vám prodá lístky,), ale poté přistoupí i kontrolorka, která vám ty lístky procvikne. Co jsem ovšem bohužel nepochopil, byl systém autobusových nádraží v Port Louis. Jsou dvě, severní a jižní. Protože jsme přijížděli z jihu, předpokládal jsem logicky, že nás autobus vyloží na jižním nádraží. Ale chyba lávky, dovezl nás na severní. Najít pak spojení zpět do místa bydliště není pro cizince právě snadné. Radši jsem to vzdal a odjel zpět taxíkem.

               Nicméně nedaleko severního autobusového nádraží je centrální tržiště, které rozhodně stojí za návštěvu. Ovoce a zelenina nejrůznějších druhů, ryby a v jiné části pak ošacení a všechno, po čem vás ani nenapadne zatoužit.  Zjistil jsem, že určitou kultovní hodnotu mezi plody ostrova má liči.

Liči

Samozřejmě, je dobré a sladké, jakož i marmeláda, kterou tu z něho dělají, Prodává se v celých trsech, ale pro domorodce je dost drahé. Stromy liči jsou snadno poznatelné, jsou totiž pokryty sítěmi proti hmyzu a ptactvu. Sladké ovoce je totiž láká a rozklovali by ho. Tak se k němu nedostanou. Protože mauricijský taxikář vyslovoval „Bird“ jako „Bat“ měl jsem trošku problém pochopit, proti komu lidé ty plody chrání. V normální angličtině se tak přece nazývá netopýr.

               Nedaleko tržiště je i čínská čtvrť, Čínané tvoří asi 3 procenta obyvatelstva. Kupodivu právě v čínské čtvrti se nachází největší mešita ve městě Jummah. Proč právě tam, nevím. Ve městě je ještě k vidění přírodovědecké muzeum, kde je kostra legendárního Doda, kostel svatého Ludvíka se sochou tohoto vášnivého sběratele relikvií v parku před kostelem a Fort Adelaide.

Fort Adelaide

Tuto pevnost postavili Angličané poté, co Mauritius dobyli a chtěli ho zabezpečit pro případ, kdyby jim Francouzi nebo někdo jiný, chtěli ten ostrov zase vzít. Pevnost se dostala jméno po manželce krále Viliama IV. 8to byl ten panovník, který v roce 1834 zrušil ve svých koloniích otroctví a způsobil tak místním francouzským farmářům těžkou depresi), všeobecně je ale nazývána „Citadela“. Protože už později nikdy nikoho nenapadlo, aby Mauritius dobýval, nebyla ta pevnost k ničemu. Je odtud ale krásný výhled na město, takže se výstup k ní vyplatí. Odtud je vidět i obrovská dostihová dráha „Martovo pole:, kde se od března do listopadu pořádají dostihy.

               Hlavní atrakce jsou ale ve Waterfront. Jednak je zde od roku 2021 akvárium Odysseo, Mauritius drží krok s vývojem. Ve dvou milionech litrů vody v 45 akváriích na ploše 5500 m2 může návštěvník vidět 200 druhů obyvatel Indického oceánu. Jsou v něm i oni žraloci, kteří se jinak k Mauritiu díky korálovému útesu nedokážou přiblížit.

Odysseo

Jako vzpomínka na problematická období ostrovních dějin jsou zde jak Muzeum otroctví ve starém vojenském špitále a hned vedle Aapravasi Ghat, což bylo přijímací středisko pro dělníky z Indie. Tady se museli registrovat a zde jim byly vystaveny příslušné doklady. Budova sloužila i jako místo karantény, které se museli na 48 hodin podrobit, než je rozvezli na jejich pracovní místa k plantážníkům. Kapacita zařízení byla 600 osob, ale často se jich zde nacházelo i přes tisíc. Britové přivezli na ostrov z Indie celkem 420 000 lidí. Mezi moderními budovami Waterfront se nachází jak poštovní muzeum v budově hlavní pošty z roku 1868, ale i muzeum Modrého Mauritia. Ten dostal privilegium, že mu bylo věnováno vlastní muzeum. Ostatně díky této poštovní známce vstoupil Mauricius do vědomí obyvatel planety. V tom muzeu ale milovník historie vedle historie poštovního styku odlehlého ostrova s okolním světem a historie vzniku oné slavné známky najde i velmi zajímavý popis dějin ostrova i se jmény nejvýznamnějších činitelů. Samotný Mauritius, modrý i červený, jsou zde samozřejmě taky, osvětleny jsou ale jen deset minut každou hodinu – prý aby působením světla nevybledly.

               V budově Muzea se nachází i stálá výstava, věnovaná nejromantičtějšímu ostrovnímu příběhu o Paulovi a Virginii. Tímto příběhem bych ale návštěvu ostrova rád ukončil, a tak prosím čtenáře o trochu trpělivosti.

               Středem města vede ulice Quen Elisabeth na jedné a Bisoondyalova ulice na druhé straně malého parku, kde jsou sochy významných osobností Mauritia. Hned u přístavu je socha onoho nejdůležitějšího guvernéra Mahé de Labourbonais, ulice je ukončena někdejším sídlem britského guvernéra, kde dnes sídlí ostrovní vláda.

Mahé de Labournnais

Před budovou je ale stále socha královny Viktorie a přímo proti ní socha Williama Newtona, významného místního politika z britských koloniálních dob. Kromě nich jsou od přístavu až k oné vládní budově roztroušeny sochy významných mauricijských politiků. Všichni vypadají ve svých oblecích tak nějak stejně, většinou drží před sebou ruce vstřícně ke svému lidu, pokud nemají nad hlavou knihu ústavy.

Královna Viktorie

Myslím, že pro dnešek stačilo, ten zbytek naší návštěvy ostrova včetně onoho romantického příběhu si nechám na poslední čtvrtek před vánoci – Paul a Virginie letos nahradí obvyklý vánoční příběh.

Dodo to nepřežil – stručné dějiny ostrova Mauritius

Mark Twain napsal, že Bůh napřed stvořil tento ostrov a pak podle tohoto vzoru vytvořil ráj. Mark Twain mohl myslet ostrov jedině před tím, než se tady usídlil člověk, stejně jako v ráji, kde byl klid a mít, než se Adam s Evou začali nacpávat jablky. Mark Twain byl ovšem spisovatel a měl tedy bujnou fantazii, dokázal si tedy ostrov představit, jak vypadal v době, kdy o něm lidé ještě nevěděli.

               Když ho totiž v roce 1507 objevil Portugalec Diogo Fernandes Pereira, nežil zde ani jeden člověk. Ostrov byl pokryt pralesem a žil zde neškodný pták Dodo, který se díky chybění přirozených nepřátel ani nenaučil létat a podle něho zřejmě nazvali Portugalci ostrov „Ilha do Cisne“, čili „Labutí ostrov. Dodo totiž mohl být s trochou fantazie považován za přerostlou labuť.

l              Ovšem Portugalci měli větší úkoly než se zabývat neobydleným kouskem země uprostřed Indického oceánu mezi Afrikou a Indií. V roce 1598 přistál u ostrova holandský admirál Van Waywyck a dal ostrovu jméno po princi Móricovi z Nassau, tehdejšímu vůdci nizozemského povstání proti španělské nadvládě, protože Španělům se po několika neúspěšných pokusech konečně podařilo zavraždit jeho otce Viléma Oranžského. Na ostrov dorazil holandský „Marco Polo“ Jan Huygen van Linschotten, který svou přezdívku dostal, protože dokázal o nových objevených zemích poutavě psát.

               Jenže Holanďané přijeli na Mauricův ostrov ve službách Východoindické společnosti, což byla akciová společnost (jedna z prvních na světě, protože Holanďané poznali sílu roztříštěného kapitálu). Neměli tedy zájem země, které navštívili, kolonizovat. Ostatně nebyli tehdy ani státem, ale až do roku 1648 povstaleckými provinciemi španělského království a vztyčovat někde španělskou vlajku opravdu neměli chuť. Jenže Východoindická společnost byla společnost obchodní, jejíž úspěch spočíval v obchodu s domorodci. Jak ovšem chcete obchodovat s domorodci na neobydleném ostrově, kde není ani jeden jedinec toho druhu? Holanďané tedy vysekali z pralesa cenné ebenové dřevo, snědli chudáka Doda, který se před nimi neuměl schovat, a zase odpluli.

               Mezi roky 1715–1723 ostrov obsadili Francouzi, kteří naopak kolonizovali rádi. Ostrov pojmenovali trošku málo nápaditě „L´ile de France“, čili „Francouzský ostrov“. Nedaleký sesterský ostrov vzdálený 170 kilometrů pojmenovali “L´ile de Bourbon“, čili ostrov bourbonský.

L´ile de Bourbon vlevo a L´ile de France vpravo

Tomu udělali přítrž hned v roce 1793, kdy Bourbonovi Ludvíku XVI. usekli hlavu. Za daných okolností jméno ostrova nevyhovovalo, a tak ho hned v březnu 1793 přejmenovali na „La Reunion“, které nosí dodnes. Nacionalismu tedy Francouzi neměli tehdy stejně jako dnes žádný nedostatek. Jediný pořádný přístav na ostrově L´ile de France“ v hluboké zátoce dostal jméno Port Luis po tehdejším králi Ludvíku XV., ovšem Francouzi sami ho nazývali Port Nord Ouest, tedy severozápadní přístav. Zřejmě nechtěli krále těmi několika chatrčemi, které měly nést jeho jméno, urazit. Francouzi ovšem usoudili, že ostrov se hodí na pěstování cukrové třtiny a rukama otroků přivezených z nedalekého Madagaskaru se dali do práce. Dělali to s pravým francouzským šarmem a smyslem pro chaos.

Ĺ´ile de France

               4.června 1735 přistál na ostrově nový guvernér Bernard Francois Mahé de La Bourdonnais. Našel ostrov nacházející se ve stavu chaosu a anarchie a rozhodl se s tím něco udělat. Vládl zde železnou rukou, udělal pořádek, postavil přístavní doky a sklady, začal budovat síť silnic a další infrastrukturu a přesvědčil dokonce i francouzské plantážníky, že pořádek je dobrá a prospěšná věc. Za odměnu stojí jeho socha hned u přístavu na hlavní ulici.

Mahé de Bourbounnais

V roce 1742 poslal první osadníky na v té době neobydlené Seychely, proto po něm dostal jméno hlavní seychelský ostrov Mahé.

               Prosperita ostrova začala ale dráždit Angličany. Považovali za nespravedlivé, že Francouzi vlastní na polovině cesty z Afriky do Indie hned dva ostrovy a oni ani jeden. Po dlouhých natahovačkách využili dobu napoleonských válek k rozhodujícímu útoku. Tyto války se nevedly jen na pevnině ale i na moři a tam na rozdíl od pevniny tahal Napoleon zejména po bitvě u Trafalgaru v roce 1805, kdy přišel skoro o celé své loďstvo, za kratší konec. V listopadu 1810 se před Port Luis objevila britská flotila a začala město dobývat. Obě strany měly trochu problém s motivací, aby si vysvětlily, proč se vlastně mají na opačném konci světa poprat. Dochovala se podrážděná konverzace dvou lodních kapitánů, kdy ten anglický vyčítal Francouzi: „Vy Francouzi bojujete jen pro peníze, my Britové bojujeme pro čest.“ Nato mu Francouz odpověděl: „Správně, oba bojujeme o to, co nám nejvíc chybí.“

               Nakonec se motivace Britů ukázal přece jen větší a 3.prosince 1810 francouzská posádka kapitulovala. V mírové smlouvě zaručoval anglický admirál místnímu obyvatelstvu, že si může ponechat svůj jazyk, své zvyky i náboženství, jakož i zákony a majetek, slíbil, že žádný Francouz nebude uvězněn a vojáci mohou odejít domů. Místní obyvatelstvo to s díky přijalo a mluví francouzsky dodnes. A vedle hinduistických chrámů a mešit zde stojí i katolické kostely, jako například kostel svatého Ludvíka v Port Luis. V roce 1814 po Napoleonově porážce pak byl Versaillským mírem ostrov definitivně předán Spojenému království. Britové ovšem nemohli akceptovat, aby se ostrov nadále jmenoval „Francouský“ a tak si vzpomněli na dávno zapomenuté holandské jméno ostrova a ten dostal své dnešní jméno Mauritius. I místní kreolové a Francouzi se časem naučili svůj ostrov nazývat L´ile Maurice.

               Místí obyvatelstvo se s novými pány smířilo, hlavně, že do ničeho nezasahovali. Britům šlo skutečně hlavně o ten přístav a ten i patřičně rozbudovali. Ostrované tedy mluví dodnes mezi sebou francouzsky (nebo kreolsky, což je francouzský dialekt, ale to jen mezi známými, jinak je komunikační řečí francouzština) jen oficiální nápisy na úřadech či dopravní značky jsou psány v angličtině. A místní jsou ochotni v tomto jazyku komunikovat i s turisty. Kšeft je kšeft, a kromě toho jde o úřední řeč a děti se ji učí ve škole. Ostatně mimořádně nadané děti mají možnost studovat na univerzitách v Británii, přičemž náklady za studium přebírá mauricijský stát.

               Britové byli spokojeni, že je ostrov jejich a že jejich lodi můžou bezpečně přistát v přístavu, kde můžou načerpat nové zásoby a nakoupit cukr a ovoce, což ostrovu přinášelo nebývalou prosperitu. Britové psali své vyhlášky a zákony v angličtině, které nikdo nerozuměl nebo rozumět nechtěl, a proto místní obyvatelé tyto zákony ignorovali, a tak byli všichni spokojeni a žili v blažené symbióze.

               Jediný, kdo na to doplatil, byli bývali otroci. Těm se v neklidných dobách podařilo z plantáží, kde byli podrobováni nelidské dřině, utéct a ukrývali se v oblasti hory Le Morne Brabant na jihu ostrova.

Le Monre Brabant

Když Britové zrušili otroctví (V roce 1807 zakázali na území impéria obchod z otroky a v roce 1833 pak i vlastnění otroků v koloniích), nenapadlo je nic lepšího, než poslat vojáky, aby tuto radostnou zvěst uprchlý otrokům sdělili. Jenže otroci, když uviděli ozbrojené vojáky, kteří na ně něco volali v řeči, které nikdo nerozuměl, došli k názoru, že byli odhaleni a že budou odvlečeni zpět na plantáže. V panice spáchali hromadnou sebevraždu skokem ze svahů hory. Dnes je tam památník, který tuto událost připomíná.

               Ovšem zrušení otroctví přineslo místním plantážníkům nemalé problémy, neměl kdo sklízet cukrovou třtinu. Žádali tedy po svých britských pánech, aby se tím něco udělali. Ti se rozhodli najít nové pracovní síly v Indii, kterou už tehdy ovládali. Indové mohli podepsat pracovní smlouvu na pět až deset let. Poté byli převezeni na Mauritius. Dva dny museli strávit v přijímacím táboře v přístavu – dnes je z této budovy muzeum Appravasi Ghat – kapacita byla sice 600 lidí, často jich tam ale bývalo i přes tisíc.

Tam jim vyřídili papíry a mohli být odvezeni na práci na plantáže. Byl to experiment, který britská vláda spustila v roce 1834v celém impériu, testovacím balónkem mě být právě Mauritius. Experiment se vydařil, Britové pak takový nábor pracovních sil prováděli prakticky v celé říši. Plantážníci ovšem nebyli zvyklí platit svým dělníkům plat, a tak to dělali jen neradi a se zpožděním, pokud vůbec. Proto Britové už v roce 1842 zavedli úřad zplnomocněnce pro věci přistěhovalců „Protector of Immigrants“. Nebyla to zrovna lehká práce, jen v letech 1860–1885 musel tento úřad řešit 110 940 stížností, z nichž okolo 80 000 uznal jako oprávněné. Z největší části se jednalo o nevyplacenou mzdu. Mezi roky 1834 a 1920 se tak na ostrov přistěhovalo 450 000 Indů, dnes tedy tvoří lidé indického původu 62 procent z 1,3 milionové populace ostrova. Část z nich jsou muslimové, ale jak mi vysvětlil taxikář, jsou to muslimové z Pakistánu. Ti nemají problém vypít si s hinduistickými sousedy rum, i když to prorok kdysi dávno zakázal, a proto nemají hříšné myšlenky na nějaký teror. Rum je totiž na ostrově národním nápojem a bez něho se neobejde žádná slavnost. Místní ovšem pijí rum bílý s různými příměsemi, rum se zlatou barvou je určen pro turisty a na vývoz. Chutná skvěle. Muslimové z arabských zemí, kteří by rumem samozřejmě museli opovrhnout, tvoří na ostrově  jen zanedbatelnou menšinu.

               Blahobyt ostrova skončil náhle v roce 1869. Ostrované za to nemohli, ale v tom roce byl zprovozněn Suezský kanál, Cesta do Indie se pro britské lodi rozhodujícím způsobem zkrátila a z důležitého opěrného bodu v Indickém oceánu se stal nezajímavý ostrov na konci světa na hranici vnímatelnosti.

            Jediné štěstí, že 21. září 1847 vydal místní poštmistr James Stuart Brownrigg příkaz k vyhotovení dvou známek. Jednopencovou červenou pro poštovní styk v Port Luis a okolí a dvoupencovou modrou pro celý ostrov. Známky vyryl Joseph Osmond Barnard, který byl bohužel (a pro filatelisty bohudík) zapomětlivý a nedoslýchavý, a proto vyryl místo obvyklého „post paid“ na známky text „post office“.  Protože manželka guvernéra lady Gomm musela rozeslat pozvánky na ples, který se měl konat 30 září, nebyl čas chybu opravit, a tak byly pozvánky rozeslány s tímto nejslavnější světovým chybotiskem. A protože bylo škoda známky vyhodit, bylo oněch 500 známek z obou sérií i spotřebováno. Tak mohl vzniknout i legendární „Dopis do Bordeaux“, na kterém jsou obě známky vedle sebe a stát se tak jednou z největších filatelistických kuriozit všech dob. Díky těmto dvěma známkám (červený Mauritius byl tohoto roku nabízen v dražbě v Brně u filatelie Klim!) zná zapomenutý ostrov v Indickém oceánu celý svět.

               Po druhé světové válce rostlo v celém britském impériu hnutí za samostatnost jednotlivých kolonií. Mauritius nebyl v tomto hnutí příliš aktivní. Po pravdě řečeno si místní politici nedokázali samostatnou existenci bez politické a ekonomické podpory Londýna představit. V čele Labor Party, nejsilnější politické strany, na Mauritiu stál lékař indického původu, vystudovaný v Anglii, Seewoosagur Ramgoolam.

Říká se mu i – trochu omylem – mauricijský Gándhí. Na rozdíl od svého vzoru se totiž on i jeho straničtí přátelé angažovali pro setrvání ostrova v Britském impériu a nic na tom nezměnilo ani povýšení milého Seewoosagura Královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu v roce 1965. Jenže Britové už měli ztrátových kolonií plné zuby, a tak se v roce 1968 rozhodli všech s výjimkou strategicky nezbytných kolonií jako byl například Hong Kong, vzdát. A tak se Sir Seewoosagur Ramgoolam stal  – ať už chtěl nebo nechtěl – národním hrdinou a otcem národa. A zůstal jím i po své smrti v roce 1985. Jmenuje se po něm na ostrově leccos, například mezinárodní letiště na jihovýchodě ostrova, nemocnice na severozápadě nebo i botanická zahrada v Pampelnousse. Všude, kde je v názvu zkratka SSR, hledej ze tím Sira Seewoosagura Ramgoolama.

               Britové odešli a mnoho tu po nich nezůstalo. Dokonce ani rugby, jinak národní sport pravých chlapů ve všech zemích commonwealthu se tady neujalo. I naprostá většina turistů jsou Francouzi, Britové tu tvoří zanedbatelnou menšinu – to je tady víc snad i Čechů. Možná pití čaje se dá nazvat anglickou tradicí (káva se zde pije málo a pěstuje se jen na jednom místě na jihu ostrova na plantáži u obce Chamarel, která je ale stejně populární především značkou svého rumu.) Nejmarkantnějším pozůstatkem britské nadvlády je ježdění vlevo – no jistě, auta se objevila právě v době, kdy tady vládli Britové.

               Krátce po vyhlášení samostatnosti začal kvést turistický ruch a Britové na své někdejší poddané nezanevřeli – v našem hotelu La Pirogue je královský apartmán (Royal Suits), který v roce 1994, tedy dva roky poté, co obyvatelé ostrova vyhlásili republiku, slavnostně otvíral manžel sesazené královny princ Filip se svým synem Eduardem.

               Poté, co Evropská Unie přestala dotovat třtinový cukr (pro mnoho naších cukrovarů příliš pozdě) zkrachovala na ostrově většina cukrovarů ze třiceti jsou v provozu ještě čtyři. Ovšem cukrová třtina je nadále hlavním zemědělským produktem, Mauricijští se přeorientovali na výrobu rumu, který je tu hlavním nápojem. Pravý rum totiž musí být vyráběn z třtinového cukru, a proto musel být ten náš český tuzemský rum vyráběný z cukrové řepy přejmenován na tuzemák, což všechny české konzumenty hodně bolelo a nechalo narůst jejich nedůvěru ke světové globalizaci.

               Tolik tedy stručně k dějinám ostrova Mauritius. Příští týden se pokusím popsat, co se tady všechno dá vidět. Dodo se tu vyskytuje jen jako suvenýr, zato je všude. Ten skutečný zničení svého ráje nepřežil.

               Ovšem…

               Joanne Kathleen Rowling, autorka Harryho Pottera píše ve své knize „Fantastická zvířata“, že Dodo, kterého ovšem ona nazývá Didicawl, vyvinul čarovné schopnosti mizet a objevovat se na jiném místě, čímž se mu podařilo přežít. Ovšem muglům, tedy nám nečarodějům, tuto skutečnost Mezinárodní společenství čarodějů neoznámilo, aby nás drželo v domněnce, že Dodo vymřel a abychom se tedy k dalším ohroženým druhům chovali ohleduplněji než k tomu sympatickému neohrabanému ptákovi, který zůstal vedle rumu a dvoupencové modré známky symbolem ostrova Mauritius.

               Takže kdo ví…?

Dodo

Východní Tyrolsko II

               Po návratu do apartmánu jsme byli ještě stále nedůvěřiví a nechtěli jsme se na fungující lanovku těšit příliš brzy, a tak jsem si to hned ověřoval na internetu. Jenže ten tvrdil totéž. Paní Eva nám to nechtěla věřit, a dokonce tam zavolala, ale potvrdili jí, že budou v provozu. Protože celá výprava včetně mimozemšťana Vladimíra navrhovala odpočinkový den, přišla ta lanovka jako na zavolanou. Jen Vladimírův syn Juraj je vášnivý lezec ferrat, a tak jsem se do internetu podíval, kde je v okolí nejlepší ferrata. A pochopil jsem, že osud se zcela obrátil v náš prospěch – byla na Blaues Spitz právě nad horskou stanicí Kalser Bergbahn. Čekala nás tedy nádherný výstup z vrcholové stanice od restaurace Adler Lounge na horu Rothenkogel s moderním vrcholovým křížem, který na své místo kdysi dopravil manžel paní Evy Martin. Výstup poměrně snadný, převýšení tři sta metrů, krátký lezecký úsek jištěný lany a pak úžasné pohledy na masív Grossglockneru.

Großglockner od západu

Poprvé jsem si ho mohl prohlédnout, zatím vždy, když jsem se na něho mohl dívat, ať už to bylo z Franz Josef Höhe (dvakrát) nebo z Kitzsteinhornu, vždycky se skrýval v mracích. Tentokrát byl na dosah a nezmohl se ani na jediný mráček. Je impozantní, je v Rakousku nejvyšší a tím pádem nejprestižnější, ale mezi námi – Grossvenediger je mnohem hezčí. Když se pak vrátil Juraj ze své ferraty a vyprávěl, že to nebylo céčko (kolmice) ani déčko (převis), ale éčko, čili nejtěžší varianta – ani nechci vědět, jak vypadá – zavládlo ve skupině velké nadšení, protože Vlado i jeho druhý syn se upřímně těšili z toho, že se k tomuto výstupu na ferratu nedali svést a šli spořádaně se mnou na kopec pro normální turisty.

Výstup na Rothenkogel, podle bratrů Andrášiovců veľmi ľahký

               Plán na poslední den měl dvě alternativy. Jedna z nich byla mýtná cesta z Kalsu k Lucknerhausu ve výšce 1918 metrů a odtud pak přes Lucknerhütte k Stüdlhütte – to bychom byli ve výšce 2802 metrů. A odtud pak vede cesta na třítisícovku „Schere“, čili „nůžky“ do výšky 3037 metrů už skutečně v masívu Grossglockneru. Mimochodem Stüdlhütte se jmenuje po pražském obchodníkovi Johannu Stüdlovi. Poté, co v roce 1867 zdolal Grossglockner, dal na své náklady na tomto místě postavit chatu. Jako východisko pro další následníky. Ostatně se z této strany slézá Grossglockner po Stüdlgratu, tedy po Stüdlově hřebeni – dnes se ale na Grossglockner vystupuje téměř výhradně z východní strany z Franz Josef Höhe.

               Tento plán narazil na jen poměrně skromné nadšení, účastníci zájezdu viděli problém zejména ve výškovém rozdílu 1100 metrů – to prý už jednou zažili a po opakování netoužili. A Grossglockner jsme si ostatně mohli už prohlédnout z Rothenkogelu. Plán B byl cesta do jiného údolí, kde jsme ještě nebyli. Autem Defeggertalem na Staller Sattel na italskou hranici do výšky 2052 metrů a odtud by byly pak dvě možnosti. Hned dvě hory se nabízely k zdolání, a to Hinterbergkofel s výškou 2727 metrů na rakouské straně průsmyku nebo Rote Wand na straně italské. Kde by prý bylo třeba vzít v potaz mizerné značení cesty – holt už italské. Cesta na tento kopec by nás zavedla na vrchol ve výšce 2818 metrů a ten by nám poskytl výhledy na jihotyrolské Dolomity.

               Při zkoumání cesty k tomuto cíli, který vzbudil přece jen o něco větší nadšení, jsem se pokusil ověřit Vladovu hypotézu, že tam někde musí být lyžařské středisko. A kde jsou lyžařská střediska, tam by měly být i lanovky. S úžasem jsem zjistil, že má pravdu. Středisko se nachází v obci Sankt Jakob a lanovka jezdila – do 17.září – bylo dvanáctého. Tím pádem plán B musel ustoupit plánu C, a tak jsme opět použili lanovku, abychom se dostali až do výšky 2373 metrů a odtud to bylo na vrchol Grosser Leppleskofelu ve výšce 2811 metrů jen něco přes čtyři sta metrů. A to navíc dlouho po opravdové turistické dálnici. Protože na svazích hory vytvořili dvě nové sjezdovky a ty potřebovaly novou lanovku, byla až khorní stanici oné lanovky postavena cesta sjízdná pro terénní auta. Jen posledních sto padesát výškových metrů bylo po skále a kratičký úsek se musel i lézt s „pomocou rúk“, jak by napsali bratři Andrášiovci. Přesto to byla „túra bez ťažkostí“. A odměnou byly překrásné výhledy z vrcholu tohoto kopce.

Jak jsem se dočetl až později, jedná se skutečně o jeden z nejkrásnějších vyhlídkových vrcholů. Protože jsme toho neměli dost, přidali jsme poté i Malý Leplesskofel, ke kterému bylo možno od horské stanice lanovky a restaurace Moosalm vystoupat za dvacet minut. U Moosalmu je nejen velké jezero určené k zasněžování, ale i velké hřiště pro děti a vyhlídka v podobě archy a popisem všech třítisícovek, kterou jsou odtud vidět. Je jich hodně. Z vrcholu Velkého Leplesskofelu byl vidět nejen Grossglocker a Grossvenediger, ale i další tyrolské hory v pozadí s druhým nejvyšším rakouským vrcholem – a nejvyšší horou Tyrolska – Wildspitze.

               Sešli jsme k Moosalmu a protože tam číšník opravdu měl rád svou práci a byla s ním legrace, tak jsme tam poobědvali a dostali chuť na víc. Vyjeli jsme tedy na onen Staller Sattel a strnuli jsme v úžasu. Překrásné „Obersee“ velké 35 hektarů a hluboké 25 metrů s úžasně čistou vodou.

Chlapci neodolali a okoupali se, i když měla voda teplotu jeden centimetr. (Páni vědí, o čem mluvím) Procházka okolo jezera, káva v Oberseehütte a pak jsme neodolali, abychom si nezajeli do průsmyku na italsko – rakouskou hranici. S pohledem do obou údolí Defeggertal na rakouské a Altholzertal na italské straně. I tam je krásné jezero, jen dostat se tam autem není jednoduché. Protože je cesta na italské straně jednosměrná, pouští se auta směrem do Itálie každou hodinu patnáct minut – od nuly do patnácté minuty každou hodinu. Z italské strany je to očividně zase mezi třicátou a čtyřicátou pátou minutou. Ale protože z italské strany přijelo jako první auto s pražskou poznávací značkou, pochopil jsem, že je všechno v pořádku.

               Ten dojem se nedal nafilmovat, nedal se zachytit ani na fotografii. Bylo třeba ho vnímat všemi smysly a prostě se té kráse poddat. Byla to třešnička na dortu, výlet, který na začátku hrozil být katastrofou, se proměnil v úžasný zážitek.

               Takže si tam zajeďte. A pospěšte si. Co nám totiž vyrazilo dech, je kůrovcová kalamita v Defeggerertalu. I když se místní snaží a porážejí napadnuté stromy, na strmých svazích je to prakticky nemožné a celé velké plochy lesa hnědnou zničeny tímto broučkem. Ten boj se zdá být marným a bojím se, že brzy ty krásné lesy v údolí zahynou úplně. S výjimkou lesa okolo Obersee, kde dominují limby, které kůrovci smrkovému, jak už to napovídá jeho jméno, nechutnají.

               Ostatně kdo nemá chuť běhat po horách, může navštívit románský kostel svatého Mikuláše v Matrei, nebo svatého Jiřího v Kalsu, či kostel svatého Ondřeje v obci Prägraten, slavné těžbou nerostu serpentinu, či kostel „Unserer lieben Frau“ ve Virgenu, kde je další z památníků obětem povstání let 1809–1810. V každé obci je samozřejmě dominantou místní kostel – jsme v Tyrolsku. Ale je možné vyjet autem i k Jagdhausalmu, nazývanému „Malý Tibet“. Jedná se o architektonickou památku, nejstarší almovou osadu, skládající se ze šestnácti kamenných domů, popsanou už v roce 1212. Nachází se ve výšce 2009 metrů nad mořem a stále se zde ještě pasou krávy. Jako v Rakousku prakticky všude. A kde ne krávy, tam ovce a kozy. Ale obhospodařované jsou rakouské louky až vysoko nad dvoutisícovou hranici.

               Matrei samotné toho moc nenabízí Tedy kromě hotelů, apartmánů a restaurací. Samozřejmě onen velký klasicistický kostel svatého Albána, lávku přes horský potok tekoucí středem městečka s neuvěřitelně promyšlenými protipovodňovými stěnami s otvíracími vodotěsnými branami. A hrad „Schloss Weißenstein“ na kopci nad městečkem. Pochází z dvanáctého století ale jeho současný vzhled je důsledek historizujících přestaveb ve století devatenáctém.  Je v soukromém vlastnictví, patří akciové společnosti Felberntauernstraßen AG, která ho získala v roce 2020 od šlechtické rodiny von Thieme.  Přístup k hradu jsme hledali marně, i když jsme ho skoro celý obešli. Tyčí se na vysoké bílé skále (odtud jeho jméno), ale příjezdovou cestu jsme při nejlepší vůli nenašli. Zřejmě někde odbočuje z Felbernstrasse, ale označená není a zřejmě je i dobře zamaskovaná. Co se tedy na hradě děje, zůstalo záhadou. Možná semináře nebo tajná zasedání předsednictva akciové společnosti.

               A ještě jednu poznámku na okraj. Protože jsou restaurace v Matrei otevřené celý víkend, tedy v sobotu i v neděli, udělali si hospodští víkend v pondělí a úterý. Najít v tyto dny restauraci, kde by vám dali slušnou večeři za přijatelnou cenu je opravdový výzva. Ale to je jen malý deficit jinak krásného kraje.

Východní Tyrolsko I

               Byly časy, kdy jsem horské výstupy s výškovým převýšením pod tisíc metrů nepovažoval za pořádné túry. O mém příteli Vladimírovi ani nemluvě, jeho tělesné schopnosti jsem popisoval v článku Na horách s Vladimírem, kdy jsem ho podezříval, že se jedná o mimozemšťana. Aby totiž někdo po celodenní túře s výškovým převýšením 1800 metrů šel hrát hokej a pak dlouho do noci flámoval, aby potom ráno vstal a šel do práce, to přesahovalo naprosto mé chápání.

               Jenže jsme mezitím zestárli (nebo vyzráli a zmoudřeli, to je úhel pohledu) a najednou jsou nám výstupy nad kilometr trošku moc a přijímáme oba s radostí, když nám podstatnou část horského výstupu převezme lanovka.

               O to větší byl můj šok, když jsem krátce před odjezdem na výlet do východního Tyrolska na internetu zjistil, že lanovky v okolí Matrei nefungují, jedna celou sezónu (pod záminkou přestavby sjezdovek je prý zavřená už druhou sezónu) a druhá byla odstavena předčasně 3. září. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem horečně tvořil nový program, ve kterém bychom se bez technické pomoci nějak obešli. Východní Tyrolsko bylo totiž v našem dlouhodobém plánu a nehodlal jsem se ho vzdát. Tenhle malý kousek Tyrol, oddělený od mateřské země s hlavním městem Innsbruckem od roku 1918, kdy byla z Tyrolska vytržena jeho jižní část a připojena k Itálii, za návštěvu totiž stojí. V podstatě se skládá ze dvou částí, z jižní okolo své „metropole“ Lienzu (kouzelné městečko s 12 000 obyvateli), odkud se chodí do východotyrolských Dolomit a severní okolo městečka Matrei s necelými pěti tisíci obyvateli, odkud se chodí do Vysokých Taur, čili nejvyššího rakouského pohoří s celkem 266 vrcholy nad tři tisíce metrů. My jsme bydleli v Matrei.

Matrei shora

Je to centrální bod, kde se sbíhá několik údolí, přesněji Tauerntal ze severu s Virgentalem ze západu, aby vytvořily společně Iseltal, pojmenovaný podle nejdůležitější řeky v této oblasti – ledovcové Isely. Kousek níž po jejím proudu se pak odděluje ještě Kalser Tal směrem na východ ve směru k úpatí nejvyšší rakouské hory Großglockneru a na západ pak odtud míří Defereggental k průsmyku do Jižního Tyrolska na Staller Sattelu. Tato čtyři údolí tvoří tedy onu severní část Východního Tyrolska a všechna čtyři stojí za návštěvu. Měli jsme k dispozici tři dny.

               Když nás přivítala milá paní Eva, nájemkyně apartmánového domu Rainer, zeptal jsem se ještě jednou pro jistotu, zda přece jen nějaká lanovka nejezdí a ona mi potvrdila, že všechny jsou zavřené. Tím mě uvrhla do deprese a přivedla k odhodlání napsat o Východním Tyrolsku článek, který by odpudil všechny turisty od návštěvy této oblasti, zejména pak muže v předdůchodovém a důchodovém věku se slábnoucí kondicí ale stále ještě velkou ctižádostí dívat se na svět shora. Nakonec bylo všechno jinak a o tom bude tento článek.

               První den jsme se vydali na sever do Tauerntalu. Vede tudy centrální silnice Felberstrasse, vybudovaná v sedmdesátých letech dvacátého století. Během její stavby zahynulo patnáct dělníků, ale prokopáním Felbertauerntunelu o délce 5304 metrů se konečně podařilo vytvořit spojení východního Tyrolska se severním (i když přes salcburské Pinzgau). Než byla tato cesta vybudována, přenášelo se zboží na sever přes vysokohorský průsmyk a poslední stanicí před tímto namáhavým přechodem byl Matreier Tauernhaus. Dnes je to východisko k túrám do vysokohorského údolí Gschlösstal (pokud to nedokážete vyslovit, nic si z toho nedělejte, já taky ne – tyrolština je už jednou taková).

               K almovým usedlostem v Aussengschlössu a potom dál k Innergschlössu vás zaveze buď taxík nebo Panoramazug, což je traktor táhnoucí vagón s turisty.

Panoramazug

Cena je 6 eur za dospělého a tři za dítě, jedno zda v taxíku nebo za oním traktorem. Vyplatí se to, pěšky je to dvě hodiny a taxi vás zaveze až k Venedigerhausu ve výšce 1691 metrů. I tak toho budete mít při dalším výstupu plné kecky. V Außengschlössu je kuriozita, totiž kaplička vytesaná do skály – „Felsenkapelle“. Kousek odtud je pramen Frauenbrünnl, který údajně léči oční a gynekologické choroby. Podle legendy zde prý prala panna Maria Ježíšovy plínky. Nesnažte se Tyrolákům tuto legendu vyvracet, argumenty, že panna Maria neopustila Palestinu, by nepadly na úrodnou půdu. Na snahu vytlouct Tyrolákům jejich bigotní katolicismus z hlavy doplatili i Napoleonovi Francouzi. Po bratislavském míru 1809 bylo Tyrolsko odtrženo od Rakouska a přičleněno k Napoleonovu spojenci, Bavorsku. Že měli Tyroláci platit daně do Mnichova místo do Vídně, to ještě nějak zkousli. Že museli narukovat do francouzské armády je bolelo už víc, ale smířili se s tím. Že jim zrušili jejich tyrolskou ústavu zajišťující jim určitá privilegia a svobody, přivedlo jejich krev do varu, ale ještě ne k výbuchu. Ale v okamžiku, kdy jim Francouzi, nakažení osvícenstvím, začali zakazovat chodit do kostela, přetekl pohár trpělivosti. Tyroláci se pod vedením Andrease Hofera chopili zbraní a bylo z toho hodně krvavé povstání. Trvalo bezmála rok, než se spojeným francouzským a bavorským armádám podařilo povstání, které Vídeň nechala na holičkách, potlačit. Francouzi utrpěli několik krvavých porážek, na které opravdu nebyli zvyklí, než v třetí bitvě na hoře Bergisel u Innsbrucku (Dnes je tam skokanský můstek, na kterém se soutěží v rámci turné čtyř můstků na přelomu starého a nového roku.) Tyroláky konečně porazili, Andreas Hofer byl zajat a v Mantově popraven. Tyroláci jsou ale na toto své povstání, které je v jejich dějinách glorifikováno, neskutečně hrdí, i na průsmyku Staller Sattel je památník tyrolské vzájemnosti – východní Tyrolák z Defeggertalu drží společně s jižním Tyrolákem z Antholzertalu prapor a táhnou společně na zlé Francouze.

Hned vedle nesmí chybět Boží muka. Jsou věci, o kterých se v Tyrolsku nežertuje. Také bych nedoporučoval nazývat Antholzertal jeho dnešním jménem „Valle di Anterselva“, jedno, že se to lépe vyslovuje.

               Ostatně i v Matrei, před obrovským klasicistickým kostelem svatého Albána z let 1776–1784 je vedle obvyklých památníků obětem dvou světových válek dvacátého století i vzpomínka na oběti tohoto povstání. Z Matrei pocházeli dva vůdcové povstání Anton Wallner, který vedl boj v salzburských okresech Pongau a Pinzgau a Johann Panzl, který bojoval u Saalfeldenu. Oba se pak stáhli do Východního Tyrolska a organizovali odpor v údolí Isely. Pop porážce povstání byli oba odsouzeni v nepřítomnosti k smrti. Wallnerovi se podařilo uprchnout, a i Panzla se podařilo z jeho úkrytu propašovat do bezpečí. Místo nich byla popravena rukojmí, která obec Matrei vítězným Francouzům vydala, místní řezník Johann Weber a Franz Obersammer. Dnes jsou na pomníku vzpomenuti všichni čtyři, oni dva vojevůdci tam mají své plastiky, poopravená rukojmí jsou připomenuta jen jejich jmény.

               Ale zpět k našemu výletu. Innergschlöss je nádherné zelené vysokohorské údolí plné pasoucích se krav, jehož středem teče ledovcový potok Gschlösserbach. Tady začíná „Ledovcová naučná stezka“.  Vede hodně nahoru, prvních pět set metrů je strmých, ale člověk je ještě na začátku cesty motivovaný a koncentrovaný, takže cesta nad vysoký vodopád až k prvnímu jezeru ve výšce 2240 metrů se dá zvládnout. Hned kousek dál je největší atrakce údolí, jezírko zvané „Auge Gottes“, tedy Boží oko.

Boží oko

A to trojúhelníkové jezírko s kruhovým ostrovem skutečně tak vypadá. Odtud se pak dělí cesta. Jeden směr vede dál po naučné stezce s možnou odbočkou na „Alte Pragerhütte“, která je ovšem mimo provoz a proměněná v muzeum. Tato „Stará pražská chata“ byla nejstarší v údolí a postavili ji někdy okolo roku 1870, když ještě při výstupu na horu Großvenediger šlo o život. Právě tato – podle mého soudu nejkrásnější rakouská hora – dominuje celému údolí. Váhali jsme, zda se vydat tímto směrem a nakonec k „Neue Pragerhütte“ nebo zdolat vrchol Innerer Knorrkogel. Výška to byla zhruba stejná, rozhodla touha po občerstvení, které jsme si od chaty slibovali a dohadovali jsme se, zda budou mít na „Nové pražské chatě“ Staropramen nebo přece jen komerčnější Plzeň. To jsme ještě netušili, jaké překvapení nás čeká. To jsme se dozvěděli, když jsme dorazili ke Staré pražské chatě, obklopené velkým stádem ovcí, které se k nám radostně vrhly a začaly nás olizovat, protože toužily po soli, kterou jsme byli díky potu danému výstupem na 2489 metrů pokryti.

Alte Pragerhütte

Tam na nás totiž čekala Jobova zvěst – totiž, že je „Neue Pragerhütte“ z důvodu nedostatku pitné vody zavřena. Protože jsem toho měl už skoro dost navrhl jsem, abychom to sbalili, ale návrh neprošel. Pokračovali jsme dalších tři sta výškových metrů k „Neue Pragerhütte“, protože byla na dohled a ostatní účastníci výpravy, tedy Vladimír a jeho dva synové, mě přesvědčovali, že jak se na tu chatu dívají, nemůže to být v žádném případě dalších tři sta výškových metrů. Bylo!!!

Neue Pragerhütte

               Ovšem dojem z výhledu odtud byl úžasný. Byli jsme skutečně těsně pod ledovcem., který ještě stále pokrývá svahy Großvenedigeru, vysoko nad jeho ledovcovým splazem a ledovcovým jezírkem.

Ledovcový splaz

Tato krásná hora se zdála být na dosah a normálně i bývá. Právě na „Nové pražské chatě“, postavené v roce 1904, nocují turisté, kteří mají vrchol Großvenedigeru s výškou 3657 m.n.m za svůj cíl. Dostali jsme dokonce od „chatára“, který hlídal opuštěnou chatu po pivu v plechovce (nevadilo, že to nebyl ani Staropramen, ani Plzeň a že to pivo bylo už tři roky po expiraci). Dokonce nám nabídl přenocování. Ovšem výstup na Großvenediger přes ledovec je možný jen s horským průvodcem, který tam logicky nebyl. My jsme neměli příslušnou výstroj a představa dalších 900 výškových metrů dalšího dne nahoru a potom 2000 výškových metrů dolů přesahovala můj pud sebezáchovy. To by se totiž za ten jeden den muselo stihnout. A ona je ta hora nádherná i zespodu a z té chaty je doslova opticky na dosah.

Großvenediger

               Až když jsme se vrátili do údolí, zjistili jsme, že ta cedule s informací o tom, že je chata předčasně zavřená, tam byla, jenže na jiném břehu Gschölbachu, než jsme ráno šli. Chtěli jsme se totiž vyhnout davu turistů, které vychrlil onen Panoramazug. Kdybychom to byli věděli, šli bychom zřejmě na Innerer Knorrkogel – a to by byla velká chyba. Člověk prostě musí mít štěstí.

               Sjeli jsme taxíkem (poslední jízda, jak nám řekl řidič) zpět k Matreies Tauernhausu a přišel na nás hlad. Hospoda nabízela hodně omezenou nabídku jídel, takže jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pro čtyřikrát vídeňský řízek, protože ten jde vždy. A při odchodu z chaty jsem na recepci viděl prospekt – knížku, která se otevřela sama od sebe na stránce, kde propagovali lanovku „Kalser Bergbahn“. A psali, že je v provozu do 24.září.

               Nevěřícně jsem na tu informaci zíral a nějak jsem si netroufal pochopit, že nás má pánbůh přece jen rád. Trvalo mi to několik minut mým čtenářům ale na to nechám celý týden. Potom vám povím, co jsme s tím udělali.

Saalbach-Hinterglemm a Kitzsteinhorn

Saalbach-Hinterglemm byl dlouho lyžařským centrem, které mi unikalo. Byl jsem všude okolo, na Wilder Kaiser, v Kitzbühlu, na Hochkönigu, ale vychvalovaný Saalbach mi stále unikal. Až do letošní zimy, konečně jsme tam se synem zajeli a bylo to opravu úžasné, i když jsme za tři dny lyžování z 650 kilometrů tamějších sjezdovek zvládli jen 150. I tak jsme toho měli plné kecky. Jenže když jsme na závěr našeho pobytu seděli na terase hospody na západním vrcholu Schattbergu a užívali si sluníčka (syn mezitím objednal přes QR kód nápoje, zaplatil je mobilem a ony skutečně dorazily, z čehož mám těžké duševní trauma), viděl jsem cestičku na nejbližší další vrchol (jednalo se o Stemmerkogel) a ten vrchol byl tak blízko, že jsem dostal silné nutkání přivézt sem v létě manželku a na ten svůdně blízký vrchol ji dovést.

               Víte o tom, že bílá barva přibližuje? Tušil jsem to, ale ne, že až tak moc. Když jsme tedy v létě na západní vrchol Schattbergu dorazili (pěšky z východního vrcholu, kam jsme se dovezli lanovkou), nevypadal ten vrchol už vůbec tak blízko. Nicméně jsme ho statečně zdolali – skutečně to nebylo náročné.

Stemmerkogel

               Turistů je v Saalbachu i v létě hodně, hlavně jsou to cyklisti. Horská kola a zejména sjezdy po připravených cestičkách z vrcholu (kam je vyveze lanovka) dolů jsou tady hlavní hit. My pěšáci jsme byli jen tak spíš na okraji, ale stálo to za to. Hřeben Saalbachu s Hinterglemmem je zelený a oblý (proto se tady taky v zimě lyžuje), ovšem na obě strany jsou úžasné výhledy. Na sever je to Hochkönig, pak Steinberge (nach Berchtesgadenem, Saalfeldenem a Löflerem, po kterých městečkách dostala jednotlivá pohoří svá jména). Tedy dostala je, protože jsou to skutečné skalnaté kopce s výškou něco nad 2000 metrů nad mořem, ale tvoří několik skupin pojmenovaných podle oněch obcí. A zcela na západě vykukuje rozeklané pohoří „Wilder Kaiser“, čili Divoký Císař, pod kterým leží osada Elmau, slavná díky seriálu o „Doktorovi z hor“.

               Na jihu se pak tyčí třítisícovky Vysokých Taurů s dominantou Kitzsteinhornu a Grossvenedigu (Grossglockner, tedy nejvyšší hora Rakouska, je trochu v pozadí a vlastně vůbec není tak dominantní.) Je to úžasné panoráma, stojí to za to.

               Výhodou je, že se na několik vrcholů dostanete lanovkami. A co je na tom nejlepší, pokud se ubytujete v apartmánu nebo hotelu, který je partnerem takzvané „Jockercard“, máte všechny tyto lanovky v ceně ubytování a jezdíte tedy zadarmo. Je tedy rozhodně zjistit, zda ubytování, které jste si objednali, partnerem Jockercard opravdu je. Pokud ne, pobyt se prodraží – tedy pokud nejste nadšení turisté zdolávající vrcholy z údolí jako kdysi arcivévoda Johann. My jsme měli apartmán, který partnerem byl, a to se hodně vyplatilo (vedle lanovek a dalších drobností, můžete například v lázních v Kaprunu zůstat o hodinu déle). Jockercard zajišťuje i bezplatné parkování u lanovek, jen je třeba nechat si na pokladně potvrdit lístek. Platí do 18 hodin, potom se už za parkování platí, to aby rafinovaní turisté nevyužívali parkovišť při posezení na večeři.

               Přímo ze Saalbachu vedou dvě lanovky na vrcholy Schattbergu – „Schattberg X-Press“ na východní vrchol a „Westgipfelbahn“ na vrchol západní. Existuje ještě vrchol střední „Mittelgipfel“, který je dokonce z těch tří vrcholů Schattbergu nejvyšší, ale na ten už musíte pěšky.

Schattberg

Na západní vrchol je v provozu i krátká lanovka „Schattberg Sprinter“, ten ale slouží k dopravě kol a cyklistů, kteří se pak spouštějí po zimních sjezdovkách a plní pak chirurgické ambulance v Zell am See nebo v Mittersilu.  Pro ty cyklisty je to tam pravý ráj, a proto je jich tam i tolik. Sjezdy jsou rozdílně náročné a jsou označené barvami jako sjezdovky v zimě, tedy modré, červené a černé. Ty černé jsou samozřejmě jen pro sebevrahy, ty modré sjíždějí i děti. Na těch černých jsou skoky až pět metrů, na modrých prý maximálně metr. Nezkoušel jsem to, moje dvakrát operované koleno by mi zřejmě dalo pár facek hned po tom prvním – třeba i jen metrovém – skoku. Problémem jsou především ty červené. Na ty si troufají i méně zkušení a blokují pak cestu těm rychlejším, zejména v zatáčkách, což může být nebezpečné. Na rozdíl od sjezdovek, kde se takovému moulovi můžete vyhnout, je zde jen jedna stopa, takže předjet ho prakticky není možné.

Pro úplné začátečníky je zkušební areál přímo v Saalbachu. Není třeba vozit kola a výstroj s sebou, prakticky všude jsou půjčovny, kde dostane odvážlivec všechno, od kola přes přilbu a všechno ostatní brnění, aby ty úrazové ambulance přece jen až tak nezatěžoval. Cyklisti mají v Jockercard zadarmo dvě jízdy za den (předpokládá se logicky, že se dolů, na rozdíl od pěšáků, dostanou po vlastní ose). Chtějí-li jezdit lanovkami celý den, musí si koupit celodenní lístek, Jockercard pak poskytuje určitou slevu.

               Na východním vrcholu Schattbergu startuje nejatraktivnější (a nejnamáhavější) túra v tomto regionu „7-Summit“. Při této túře zdoláte za jeden den sedm vrcholů, celkové převýšení je 1450 metrů a celá túra měří okolo 24 kilometrů. Ono je to sice po hřebenu a startujete z onoho východního vrcholu Schattbergu z výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, ale ten hřeben je zatraceně nahoru a pak zase dolů a nemá to konce. Čili nic pro staříky nad šedesát let, pokud neběhají po horách denně. Přičemž nižší vrcholy jako Saalbachkogel se mezi těch sedm vrcholů vůbec nepočítají, ale vylézt na ně musíte stejně.  Z východního vrcholu Schattbergu musíte napřed na vrchol západní. Pak na Stemmerkogel (tam jsme s manželkou došli), pak pokračuje cesta na Hochkogel (ten mě ještě sváděl, ale manželku ne, takže se mi taky časem přestal líbit), až pak to začne být opravdu zajímavé a někdy i napínavé, to po cestě na Hochsaalbachkogel – výstup je zde jištěný lany. Pak cesta pokračuje přes Bärensteigkogel a Manlitzkogel k Mittagskogelu. I kdybyste vyrazili první lanovkou, do oběda to na ten „polední vrchol“ nestihnete, zřejmě byl ten vrchol přímo na východ, tedy „na poledni“ a odtud pochází jeho jméno. Pak vede cesta na nejvyšší, a chválabohu poslední – vrchol celé túry Geißstein s 2363 metry nad mořem. Ovšem pokud si myslíte, že jste zdoláním tohoto vrcholu vyhráli, není to ještě tak úplně pravda. Sestup přes Birgel do údolí je dlouhý a namáhavý. Ovšem samozřejmě, jako v Rakousku všude, je cesta lemována horskými chatami, kde se můžete najíst, napít a vyčerpaní turisté zde můžou i přespat.

               Ne, nejsme až tak ctižádostiví. Místo toho jsme vyjeli lanovkou „12er Kogelbahn“ na „12er Kogel“.  

Údolní stanice je tentokrát v Hinterglemmu a i zde je dostatek bezplatných parkovacích míst. Co všechno Rakušákům napadlo, aby sem přilákali turisty a zejména rodiny s dětmi, je skutečně obdivuhodné. Hřiště pro děti, lehátka, samozřejmě restaurace, vyhlídky a naprosto neuvěřitelný minigolf s originálními dřevěnými hůlkami.

My jsme ale směřovali na „Hohe Penhab“, což je kopec přesahující 12-er Kogel asi o dvě stě metrů. Nic mimořádně náročného. Odtud pak vede přímo úžasný „Panoramaweg“ po hřebeni s nádhernými výhledy na Kitzsteinhorn či na Grossvenediger. Je to něco přes půl hodiny trvající procházka, na kterou se nezapomíná.

Großvenediger z Panoramaweg

Za sedlem je ještě výstup na kopec jménem Schönhoferwand. Poté má turista několik možností.  Dá se pak pokračovat dál po hřebeni, vrátit se po „Heimat Rundweg“ zpět na vrchol Zwölferkogelu nebo sestoupit k Elmaualmu a tam se najíst. Volili jsme tu poslední variantu, po odpočinku na Elmaualmu se pak dá přejít (k nevůli mé manželky trošku do kopce) ke střední stanici lanovky, kterou se člověk vrátí do Hinterglemmu. Právě tahle túra je nezapomenutelná a kdo už jednou v Saalbachu je, měl by ji rozhodně absolvovat. Zvládly ji i čtyřleté děti, ale zážitek je to veliký.

               Další lanovky, které jsou ještě v Jockercard obsaženy, jsou Kohlmaisbahn, která startuje z centra Saalbachu. Parkovací místa jsou prý k dispozici, ale nenašli jsme je. Přinejmenším ne u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od námi použitých lanovek jede tato na sever, tedy blíže k Steinberge a do poněkud nižší výšky 1794 m.n.m.

               Reiterkogelbahn z Hinterglemmu vás pak vyveze jen do výšky 1480 metrů. Je to lanovka, kterou hojně používají lyžaří v zimě a cyklisti v létě. K vrcholům hor je odtud ještě dost daleko (nebo vysoko, pokud chcete).

               K poslední z lanovek, které jsou v nabídce, Asitzbahn/Steinbergbahn. musíte kousek autem do Leogangu, to je o údolí dál. V zimě je na této straně pohodlné lyžování s modrými sjezdovkami (nebo červenými, které jsou ale ve skutečnosti taky modré). V létě máte možnost vidět Steinberge skutečně vis a vis přímo před sebou a kdo si chce prověřit pevnost svých nervů, může absolvovat Flying Fox XXL, na což mu Jockercard garantuje 10procentní slevu. Ve Fieberbrunnu o kousek dál ve stejném údolí je slavný Jakobskreuz. Obrovská dřevěná stavba na vrcholu kopce je s třiceti metry výšky největší vrcholový kříž na světě, na který se dá vystoupat. Má pět vyhlídkových platforem a hrála už v nespočetných rakouských filmech. (V kriminálkách se z toho kříže občas padá nebo skáče – vždy se smrtelným koncem). Vyjet se sem dá i lanovkou s Pillersee, ale tato lanovka není v Jockercard. Pokud tedy chcete ušetřit eura, do výšky 1456 metrů se dá vyšlapat i pěšky.

Jakobskreuz

               My jsme se ale rozhodli pro návštěvu Kitzsteinhornu. Zell am See se svým jezerem a nad ním se trčícími velikány se zasněženými vrcholky prý odpovídá popisu muslimského ráje. Což tuto lokalitu učinilo nejoblíbenějším dovolenkovým cílem Saúdských Arabů. Jsou doslova všude. V lanovkách, na kopcích, v ulicích města, na cestách (ve vypůjčených autech a svým stylem jízdy velmi nebezpeční) ne ale v restauracích. Tam jsme neviděli ani jednoho. Zřejmě mají z rakouské stravy strach, co kdyby nebyla „Halal“? Pak by se mohl vstup do opravdového ráje ztížit a tam jsou navíc ještě ony čtyři řeky se studenou vodou, mlékem, medem a vínem, které v Zell am See – zatím – nejsou k dispozici. Zřejmě se tedy tito návštěvníci stravují v hotelech, kde jim halal strava může být zajištěna. Pohybují se ve větších skupinách, většinou jeden muž, tři až čtyři ženy a několik dětí. Hierarchii v jejich rodinách jsem úplně nepochopil. Jedna z manželek bývala zcela zahalena a ta fotografovala manžela, děti i ostatní manželky, které měly jen hidžáb.

               Tady si svého času střelila rakouská modročerná vláda (lidovci se svobodnými, kteří představují trošku civilizovanější verzi českého SPD Tomia Okamury – nebo spíš představovali tehdy, od té doby se pod novým vedením zradikalizovali a už si s Okamurou moc nezadají) do vlastního kolena. Zakázala totiž zahalování tváře všem osobám zdržujících se na území Rakouska. Mezi saúdskými turisty to vzbudilo naprosté zděšení a problém se řešil až na nejvyšší diplomatické úrovni. Hoteliéři v Zell am See se obávali bankrotu, když jim přestanou lukrativní arabští turisté jezdit. Tuto vyhlášku přijala rakouská vláda na podzim roku 2019. Na jaře 2020 přišel zakukleným osobám na pomoc covid a vláda naopak přikázala všem občanům nošení roušek a ochranných masek. A bylo vymalováno. Zahalovali jsme se všichni.

               Ke Kitzsteinhornu se člověk musí přesunout do Kaprunu. Tam je lanovka, která ale nevede přímo na Kitzsteinhorn ale na Maiskogel. Ono se sice dá přejet údajně nejmodernější kabinkovou lanovkou z Maiskogelu na prostřední stanici Kitzsteinhornu, ovšem cena takového požitku je 63 euro na osobu. Pokud projedete Kaprunem a po šesti kilometrech zaparkujete pod „Gipfeljetbahn“, přijde výjezd na samotný vrchol „Top of Salzburg“ na „pouhých“ 54,50 euro. Tyhle lanovky v Jockercard obsaženy nejsou. Není to tedy právě levný špás, ale stojí to za to. Ostatně za lanovku na „Aquilla di Midi“ u Mont Blancu v Chamonix jsme platili 55 eur na osobu už před deseti lety. Nechci ani vědět, kolik to stojí při současné inflaci teď. Z tohohle úhlu pohledu je tedy kaprunský „Gletscherjet“ vlastně levný.

               Byl jsem na Kitzsteinhornu v roce 1997. Tehdy se tam jezdilo ještě lanovkou, projíždějící tunelem v hoře. Bylo to impozantní, člověk vjel po sto metrech do tunelu a vyjel až na prostřední stanici. Bohužel zde došlo 11.listopadu 2000 k požáru, při kterém zemřelo 155 lidí. Poté se už nesnažili tuto lanovku opravit, ale nahradili ji gondolami. Musí se sice celkem třikrát přestupovat, ale cesta nad údolím je o to hezčí. Ovšem ledovec, na kterém jsem tehdy před mnoha lety lyžoval, je dnes už pryč. Na místě, kde jsem nedojel do cíle našeho závodu (protože byl mokrý sníh a u jedné branky byla po mých předchůdcích – měl jsem vysoké startovní číslo – vydraná hluboká díra), je dnes zelená louka. Ledovec se stáhl zcela nahoru, představuje jen malou bílou plochu, na které se dnes turisté kloužou na plastikových lopatách. Svět se za poslední desetiletí opravdu hodně změnil.

               Pokud má člověk představu, že prostě vyjede lanovkou nahoru, dá si tam kafe a sjede zase dolů, a to všechno je program na hodinu, pak se dost mýlí. Pokud by chtěl, může strávit na Kitzsteinhornu celý den. Atrakcí je tam nabudovaných víc než dost. Po příjezdu na horní stanici lanovky se může rozhodnout, zda se vyveze výtahem přímo k restauraci nebo se chce raději projít po ubohých zbytcích ledovce pěšky. Pěšky dojde do „Ice areny“ k takzvané sněhové pláži.

Je zde pojízdný koberec, který vyveze turisty a především děti, které se chtějí klouzat na plastikových lopatách, do výšky 3000 metrů. My jsme se neklouzali. Odtud vede cesta k vyhlídce „National gallery platform“. Je odtud výhled na rakouské třítisícovky Vysokých Taurů, v pozadí s Grossglocknerem, který se samozřejmě zase schovával v mracích. Je tady i Skywalk, aby se na něm mohli turisté vyfotit právě s oním Grossglocknerem za zády, ačkoliv on sám z těch mraků stejně nikdy nevyleze.

               Z vyhlídky pak vede tunel k restauraci. Má hodně zastávek s naučnou tématikou, zřejmě aby se děti nenudily. Ten tunel má celkem 360 metrů a vykopali ho už někdy v šedesátých letech minulého století. Teď je zde „Nationalpark Gallery“, tedy ona naučná cesta, vyprávějící o vzniku Vysokých Taurů před 400 miliony let, o fauně a floře hor, o horolezcích, polodrahokamech, ukrytých ve skalách a podobně. Tak dorazíte až k restauraci „Gipfel Restaurant“. Je to obyčejná samoobsluha s otráveným cizojazyčným personálem, ale chcete-li strávit v nadmořské výšce 3000 metrů celý den, je alternativou jedině svačina, kterou jste si přinesli v batohu. Ve stejné budově o poschodí níž je „Cinema 3000“, kde se na osmimetrovém plátně prezentuje příroda Vysokých Taurů ve filmu „Kitzsteinhorn – THE NATURE“.

               Nejvíc lidí se ovšem tlačí na vyhlídkové platformě „Top of Salzburg 3029 m“. Což je nadmořská výška, na které se nacházíte. Na fotky tam stojí fronty, ovšem fotografie s logem tohoto místa holt patří k dokumentaci návštěvy Kitzsteinhornu.

               Z této platformy vede cesta na samotný vrchol hory do výšky 3203 metrů. Není to tedy ani dvě stě výškových metrů, ovšem cesta je hodně příkrá a většinou i kluzká díky tajícímu sněhu. V průvodci se sice píše, že výstup je možný jen s průvodcem, není to ale pravda. V dobré obuvi se dá na vrchol kopce vyšplhat, bohužel většina těchto horských turistů zdolává vrchol v teniskách, a to není úplně dobrý nápad. Jak jsem už napsal, hodně to klouže. Většina cesty je sice zajištěna lany a řetězy, ale i tak je dobrá obuv podmínkou a samozřejmě by člověk neměl trpět závratí. Pak je za dobrou půlhodinku na vrcholu.

               Zpátky ke střední stanici je možné odjet zase Gletscherjetem, ale od restaurace jezdí každých patnáct minut i velká gondola, ve které si člověk ušetří jedno přesedání. A má možnost vidět Kitzsteinhorn zase z trochu jiného úhlu.

               Završením dne je pak návštěva terme v Kaprunu.

Jsou hned na začátku obce. Voda sice není až tak teplá, ovšem na letní návštěvu naprosto správná a člověk může z vody sledovat celé panoráma hor přímo proti sobě. Navíc se obsluhuje přímo ve vodě. Objednávky přijímá číšník na břehu, přinese vám nápoj až k bazénu a zaplatíte jen hodinkami na ruce, které jste dostali u pokladny. Kdo nechce nemusí z vody ani vylézat. A s Jockercard můžete zůstat o hodinu déle, tedy pokud si koupíte tříhodinový lístek za 24 euro, můžete se koupat čtyři hodiny.

               Takže si tu najde své skoro každý. Horští cyklisti, pěší turisté i lidé, kteří si přišli jen užívat. Ať už zahalení nebo nezahalení. Večeřeli jsme v Zell am See u onoho jezera, připomínající muslimský ráj v restauraci Zum Hirschen, tedy „U jelena“. Může jen doporučit Jak jídlo, tak obsluha byly prvotřídní a ceny naprosto přijatelné. Prostě ráj a nejen muslimský. Možná se sem ještě vrátíme.

Věřte nebo ne, tohle jsou garnely v restauraci “Zum Hirschen” v Zella m See. Byly skvělé.

Lago di Garda II

Na jihozápadě jezera jsou pak dvě městečka – Desenzano s obrazem od Tiepola v místní katedrále (jako důkaz, že zde v době baroka vládli Benátčané) a římskými vykopávkami a Saló, někdejší rezidence benátských místodržících. Z tohoto města „vládl“ Mussolini od roku 1943, když Itálie přešla na stranu spojenců a Němci vytvořili na jejím severu jakýsi protektorát, kterému formálně vládl někdejší „Duce“. Proto se tento stát nazývá „Republika ze Saló“. Minimálně si Velký Benito uměl najít pěknou rezidenci – když už do ničeho nesměl mluvit. Ta rezidence je ovšem něco na sever od Saló v Palazzo Feltrinelli in Gargnanu.  Mezi Salo a Mussoliniho rezidencí se nachází další kuriozita, která má opět dost co do činění s italským fašismem – Jezero Garda je očividně neodolatelně přitahovalo. Na „Riviera Gardone“ se nachází vila „Il Vittoriale degli italiani“ dobrodruha a básníka Gabriella d´Annunzia. Tahle postava italských dějin je natolik skurilní, že neodolám, abych se u ní na chvíli nezastavil. Gabrielle d´Annunzio byl básník. Psal nejen básně, ale i romány, divadelní kusy a libreta k operám. V době, kdy musel kvůli vysokým dluhům utéct před věřiteli do Francie, psal i ve francouzštině. Politicky sice byl poslancem v italském parlamentu za konzervativce, při volbách ale dal svůj hlas radikální levici. Nebral to tedy se svou politickou orientací až tak vážně. V roce 1915 velmi horoval za vstup Itálie do první světové války, které se i aktivně jako voják zúčastnil. Nejkurioznější byla jeho akce, když se rozhodl s deseti letadly přeletět nad hlavním městem nepřítele, tedy Vídní. Akce se uskutečnila osmého srpna 1918. Z deseti letadel dosáhlo cíl sice jen šest.  Ostatní musela pro poruchu předčasně přistát, jedno z nich v Rakousku, kde byl pilot okamžitě zatčen – byla to přece jen letadla italská. Nad Vídní d´Annunzio vyhodil desítky tisíc letáků. Byly to dva texty, jeden byl dvojjazyčný v italštině a němčině, ten druhý text vytvořil d´Annunzio sám a byl pouze v italštině. Ovšem Vídeňáci si mohli přečíst aspoň, jak je v závěru vyzval: „Wiener, Viva l´Italia!“

               Nejslavnější byla ale d´Annunziova akce s obsazením dnešní Rijeky, tehdejší „Fiume“.  Protože hrozilo, že Itálie, která si na toto město dělala nárok, ho rozhodnutím pařížské konference nedostane, (mělo být přiřčeno Jugoslávii) rozhodl se konat. Se skupinou ozbrojených dobrodruhů město v září 1919 obsadil, vyhlásil nezávislost takto vzniklé „Republiky Fiume“ a zavedl tam režim, který byl jakousi laboratoří budoucího fašistického státu, kde „vůdcem“ byl samozřejmě sám d´Annunzio. Nenechte se mýlit tím, že ho i velký Vladimír Iljič nazval s obdivem revolucionářem – fašisté a komunisté si měli vždycky hodně blízko, proto se nakonec tak znenáviděli. D´Annunzio se dokonce nechal zvěčnit i na poštovních známkách svého „státu“.

V prosinci 1920 ho z Fiume vyhnala italská vojenská flotila – jeden granát zasáhl dokonce jeho pracovnu. D´Annunzio sice, hlásal, že raději zemře, než by ustoupil, ale pak změnil názor a oznámil „že za TUTO Itálii se nevyplatí zemřít“.

               Odešel na Gardasee, kde koupil vilu na pobřeží. Snažil se odtud dosáhnout od krále jmenování ministerským předsedou, aby zavedl v Itálii „pořádek“ fašistického typu, ale předběhl ho Benito Mussolini. Poté se d´Annuzio stáhl z politického života, což „duce“ dokázal ocenit a na jeho návrh povýšil král Vittore Emanuele Gabriela do šlechtického stavu s titulem „Principe de Montenevoso“ a italský stát vydal jeho sebrané spisy. D´Annunzio si poté nechal od Mussoliniho vlády financovat svůj nákladný životní styl, takže do Francie už podruhé utíkat nemusel. Zemřel ve své vile na Lago di Garda 1.března 1938. Jeho vila byla už před jeho smrtí vyhlášena za národní památník a věřte nebo nevěřte – mně se nechtělo – jmenuje se po něm letiště v Brescii. Italové očividně taky, stejně jako Rakušané či Maďaři, se svou fašistickou minulostí úplně hotoví nejsou – jinak by zřejmě nevolili Giorgiu Meloni, která se k Mussoliniho odkazu otevřeně hlásí.

               A abych nezapomněl – samozřejmě nesmí na jezeře chybět ani botanická zahrada. Bez té by to na italském alpském jezeru prostě nešlo. „Giardino botanico Hruska“ je nedaleko d´Annunziovy rezidence, je v privátním vlastnictví a patří od osmdesátých let rakouskému spisovatel André Hellerovi. Heller je sice také poněkud skurilní postava, ale minimálně se dá jeho politická angažovanost na rozdíl od ostatních slavných obyvatel pobřeží jezera umístit nalevo od středu. Mimochodem vlastní ještě jednu zahradu „Anima“, kterou sám vyprojektoval, a kde se v současnosti zdržuje víc než na Gardě nebo ve Vídni, k té byste ale museli cestovat až k Marrákéši do Maroka.

               Na severozápadě jezera Garda  leží město Limone, které je, jak už jeho jméno napovídá, obklopeno velkými citrónovými plantážemi.

               Kdo nechce jezdit ani autem ani lodí, může to zkusit na kole. Je to okolo jezera velmi populární, cyklistů jsou zde stovky a kola se dají vypůjčit prakticky v každé obci. Ovšem nejsou zde žádné cyklistické stezky, musíte se tedy o cestu podělit s řidiči aut, kteří vás budou samozřejmě patřičně nenávidět. Italové si jsou tohoto problému očividně vědomi. V plánu je vybudování cyklostezky v délce 166 kilometrů, která má celé jezero objíždět. Náklady by se měly vyšplhat na 345 milionů eur, jen devatenáct kilometrů v provincii Trento, kde skály padají přímo do jezera – a kde byla kdysi ona rakousko-benátská hranice – by mělo přijít na 100 milionů. Celý projekt by měl být dokončen v roce 2026, takže pokud máte neodbytné nutkání si jezero objet na kole, mohli byste možná ty tři roky počkat.

               Klasickou pastí na turisty je ovšem Sirmione. Leží na dlouhatánské poloostrově, který jde prakticky středem jezera a je na některých místech široký slabých sto metrů – přesto jsou samozřejmě na obou stranách hotely, apartmány, restaurace a parkoviště.

Pozor! Na všech parkovištích se platí, a to i na těch, kde to není napsáno a kde musíte automaty na parkovací lístky velmi namáhavě hledat mezi stromy na okraji cesty. To jsem bolestně poznal, když jsem na předním sklem mého auta našel lístek s pokutou. Problémem není suma 29 euro, ale fakt, že se tato suma prakticky nedá z ciziny zaplatit – a pokud přijde pak inkasem, je podstatně vyšší (administrativní námaha se zajišťovnám majitele auta a jeho adresy je drahá). Pokud tedy najdete lístek s pokutou, zajeďte hned k nejbližší policejní stanici a pokuste se pokutu uhradit na místě. Jak říkám, nacházíte se v klasické turistické pasti a Italové se z vás budou snažit dostat každý možný cent.

               Sirmione je ze všech stran obklopeno vodou, most, po kterém se do něho dostanete, je poměrně nový, v minulosti se vstupovalo přes vodní hrad – opět jednou Scaligerský – po padacím mostě.

Hrad samotný je zajímavý především výhledy, které nabízí ze svých hradeb a věží, expozice tam není žádná. V městečku jsou terme čili horké prameny. Dají se navštívit, ti majetnější se můžou ubytovat v hotelech s přímým přístupem do termálních lázní.

               A kde byly teplé prameny, tam nebyla daleko římská sídla. Na nejzazším výběžku poloostrova dal císař Augustus vybudovat obrovskou vilu s terasami nad mořem, s gigantickou cisternou na zachytávání dešťové vody – a samozřejmě s termálními lázněmi. Vila dostala jméno „Grotte die Catullo“, čili má své jméno po veronském básníkovi Catullovi, s kterým ovšem nemá nic společného. Catullus zemřel v roce 54 před naším letopočtem, tehdy bylo Augustovi devět let. Návštěva rozsáhlých vykopávek s nádhernými výhledy na jezero je zážitkem, který by člověk měl absolvovat.

Villa Catullo

Muzeum s relikty z vily je hned u vchodu vpravo. Nedočkaví turisté jako já, ho můžou minout a pokud se pak do něho chtějí přes vstup do areálu vrátit, můžou mít problémy vysvětlit, že jejich vstupenka je ještě platná. Dá se koupit kombinovaná vstupenka na vodní skaligerský hrad a na Catullovu vilu, stojí 14 euro – jednotlivé lístky přijdou dohromady právě na těch 14 euro. V kombinovaném lístku je ale i návštěva římských vykopávek v Desenzanu – čili ta je pak tak nějak gratis.

               A samozřejmě – pokud k jezeru dorazíte s dětmi, pak je tu Gardaland, jeden z největších zábavních parků v Evropě. Moje vnučky ho milují. Moje žena ne. S ní jsem do Gardalandu nešel, protože na kolotočích ráda – tedy vlastně nerada – blinká. Kinetóza je svině.

Sirmione vodní hrad – někdejší přístav

Lago di Garda I

               Už roky si lámu hlavu, proč mají Rakušáci a Němci takovou neuvěřitelnou afinitu ke Gardasee, čili k Jezeru Garda, italsky Lago di Garda. Jezdí tam všichni, někteří i každý rok a vyprávějí o tom jako o neuvěřitelném zážitku. Protože jsem příčinu jejich chování dlouhodobě nechápal, vypravil jsem se, abych tu záhadu odhalil.

               A přišel jsem na to. Za všechno může Goethe! Johan Wolfgang vyrazil v roce 1786 z Karlových varů (odkud taky jinak, ve Varech byl pečený vařený) na svou italskou cestu. Během ní se měl konečně dočkat naplnění svých erotických představ, znovu se definovat a začít novou část své spisovatelské kariéry. Měl za sebou zatím kariéru úspěšného úředníka ve Weimaru, sedm let platonického vztahu k dvorní dámě, u níž neměl na skutečnou praktickou lásku šanci (román Utrpení mladého Werthera, inspirovaný tímto vztahem, ho ovšem učinil spisovatelskou hvězdou své generace).

               Z mně nepochopitelných důvodů odbočil z obvyklé cesty z Tridentu do Verony západním směrem a v září roku 1786 dorazil do Rivy na severním pobřeží Jezera Garda. Byl krásou místní přírody tak uchvácen, že si zapsal do svého deníku, jak moc lituje, že tento neuvěřitelný zážitek s ním nemohou sdílet i jeho němečtí přátelé. Z Rivy se přesunul do Torbole. A 13.září chtěl na lodi pokračovat do Verony, nicméně nepříznivý vítr ho zanesl do Malcesine, kde byl sice napřed jako možný špion rakouského císaře Josefa II. (region tehdy patřil benátské republice, která měla před sebou ještě celých deset let existence) zadržen, ale díky své výřečnosti podezření rychle rozptýlil a dokázal se spřátelit dokonce i s místním starostou (který měl za sebou studijní pobyt ve Frankfurtu nad Mohanem). V Torbole je ostatně i pamětní deska připomínající návštěvu císařovny Marie Teresie a jejího syna Josefa. Severní cíp jezera totiž patřil k provincii Trident, a tedy k Jižnímu Tyrolsku, jižní část pak k Benátkám. Ta hranice se dá i dnes dobře vysledovat, je to ten nejdelší tunel na východním pobřeží. Cestu okolo jezera dal totiž budovat až Mussolini, do třicátých let existovalo spojení mezi severem a jihem jezera jen po vodě.

Goetheho busta v Malcesine

               Goethe své zážitky z regionu Gardasee popsal ve svém deníku a později po návratu do Německa v roce 1788 je i publikoval a bylo vymalováno. Od té doby proudí davy Němců a potažmo i Rakušáků k té kouzelné přírodní scenérii, kterou kdysi dávno tak sugestivně popsal kníže všech německých básníků. A Italové rychle pochopili ekonomickou výnosnost tohoto germánského šílenství. Ostatně Johannovi Wolfgangovi jeho zásluhy nezapomněli. V Riva di Garda je mu věnována fontána na náměstí před hradem, v Torbole má pamětní desku na domě, kde bydlel a v Malcesine je mu v místním hradu věnován celý sál dokumentující jeho italskou cestu.

               V jednom ale dejme „poeta mirabilis“ zapravdu. Lago di Garda nebo Benaco, jak se jezero jmenovalo v Goethově době, je krásné. Je to největší jezero v Itálii s objemem 49 miliard kubických metrů vody (celá Itálie spotřebuje ročně osm miliard). Je samozřejmě pozůstatkem doby ledové, kdy ledovec tekoucí z Alp vytvořil morénu a za ní jezero – je to tedy takové italské Štrbské pleso.

               Pro srovnání ovšem: vzdálenost od jižního cípu jezera v Sirmione k severnímu v Rivě je asi šedesát kilometr a, cesta trvá hodinu a půl. Nebo i déle, když si uděláte zastávku, podnětů k tomu budete mít víc než dost.

               Začneme-li na severu, pak je zde už vzpomenutá Riva di Garda. Kouzelné městečko s pevností Roca, kterou kdysi dali postavit vládcové z Verony z rodu Della Scala, proto se jmenuje Rocca Scaligera.

Údajně ho dali veronští vládci stavět už v roce 1124 ale ještě v roce 1393 je tato pevnost označována jako „castrum novum“, takže možná si dali se stavbou na čas. Později tu byla letní rezidence biskupů z Trientu, kteří dali pevnost renesančně přestavět, největší rozkvět zažila pevnůstka i městečko za biskupa knížete Cristofora Mandruzza, který musel před svými rozzlobenými poddanými utéct z Trientu a udělal Rivu  v roce 1568 svým sídelním městem, kam pozýval politiky i učence a městečko mohlo tak mít aspoň na krátkou dobu pocit, že je pupkem světa. Později zde byla kasárna rakouské armády, Riva byla totiž nejjižnějším vojenským postem rakouského impéria – na tuto skutečnost upozorňuje jméno Františka Josefa na průčelí pevnosti s datem 1852. V pevnosti, klasickém vodním hradě, je muzeum s archeologickými vykopávkami, historií města v první světové válce, kdy bylo na frontové linii i v druhé. Město se podařilo koncem dubna 1944 osvobodit od Němců místním partyzánům, takže 10 horská americká divize už přišla „k hotovému“. Ne tak v blízké Torbole, kde došlo k intenzivnímu střetu s ustupujícími německými tanky. Městečko má dochovanou bránu „Svatého Michaela“ a velký jednolodní barokní kostel „Inviolata“ z roku 1603. Dá se nad něj vyjet výtahem k „Bastione“.

K pevnůstce, kterou zničili v roce 1703 Francouzi v době války o španělské dědictví – tedy války, která se místních vůbec, ale vůbec netýkala. Odtud je nádherný pohled na městečko z ptačí perspektivy, takže těch pár euro za „funikulare“ se vyplatí.

Ostatně pro spořivé je zde i chodník, kterým se dá vystoupat pěšky. Riva je krásná doslova zabudovaná do vysokých skal, při pohledu z úzkých uliček nahoru se člověku tají dech při představě, že by se tam nějaký kus skály utrhl. Což není při současných změnách klimatu nic neobvyklého. Nezdá se ovšem, že by to Italy nějakým způsobem zneklidňovalo, oni se ostatně zas až tak lehce zneklidnit nedají. A tradice je nade vše, už ve středověku soudili místní starostové občany města pod podloubím budovy, kde je i dnes městská radnice.

               Mimochodem obrovská budova na břehu jezera blízko přístaviště a výtahu k Bastione je místní elektrárna. Voda je k jejím turbínám přiváděna potrubím z vysokých skal, které se tyčí přímo nad ní, je to tedy čistě zelená elektřina, je třeba jen doufat, že si to nějaká z těch skal nerozmyslí a neudělá pro Rivu „black out“

               Fontána uprostřed města upomíná na Goethovu návštěvu, stejně jako expozice v Roce. Tam jsou ovšem vyjmenováni všichni slavní, kteří městečko někdy navštívili, pokud možno i s citáty, pokud Rivu chválili A nic jiného, než chvála, se nedochovalo.

               Jestliže Riva spoléhá na historický šarm, blízké Torbole, oddělené od Rivy jednou skálou, je typické plážové městečko s plážemi s valounků a s velkou školou surfu.

Horské větry jsou pro surfování příznivé a Torbole to využilo. Rakouská posádka byla i tady a sice v domě Beuz, kde je dnes velmi dobrá italská restaurace.

               Směrem na jih po východním pobřeží dorazíte do Malcesine. Hlavní atrakci je „Funiculare“ tedy lanovka, která turisty vyveze na Monte Baldo. Monte Baldo je nejen vyhlídková hora, ale je zde i velmi bohatá příroda. Protože tento kopec nebyl nikdy zcela zaledněn, kombinuje se zde středoevropská vegetace se středomořskou. Lanovka vás vyveze do výšky 1790 metrů a odtud je pak možná celá řada túr všemi směry. Nejatraktivnější je zřejmě procházka po hřebeni ve směru na jih k Monte Telegrapho s výškou 2215 metrů nad mořem. Prý je odtud nádherný výhled na celé jezero. Pokud ovšem v polovině května nesněží a hory se neutápějí v hustých mracích, jako se to stalo nám. Hlavní důvod našeho pobytu v tomto malebném městečku jsme tedy mohli odepsat. Zdálo se mi ovšem, že to manželku nějak zvlášť nemrzelo. Ještě ovšem není všem dnům konec, neměla by se těšit předčasně.

               Malcesine má také hrad který postavili Della Scala, tedy hrad Scaligerský.

Kromě Goetheho sálu, který popisuje jeho italskou cestu, je zde přírodní muzeum s ukázkami fauny a flóry gradského jezera a je zde popsána jedna neuvěřitelná vojenská operace ze středověké Itálie. V první polovině patnáctého stoletá bojovali o hegemonii v severní Itálii Benátky s Milánem. Benátské vojsko vedl slavný condottiere Gattamelata (jeho sochu můžete obdivovat před kostelem svatého Antonína v Padově), milánskou armádu vedl neméně slavný vojevůdce Piccinino. Milánským se podařilo v roce 1438 dobýt Brescii a tím získali i kontrolu nad Gardským jezerem. Gattamelata měl nápad, o kterém dokázal přesvědčit i benátskou městskou radu. Chtěl Milánské, kteří měli svou flotilu lodí v Desenzanu na jihu jezera, překvapit odvážným trikem. Přesunout benátskou flotilu proti proudu řeky Adiže a pak lodě přes horský průsmyk Mori dotáhnout po souši až do Rivy. Byla to poměrně velká flotila 2 velkých fregat, 6 galér a 25 menších lodí.  Do dějin se celá akce zapsala pod jménem „Galeas per montes“. Akce trvala půl roku do května 1439 (sultán Mehmed tedy nebyl s podobným trikem, kterým přepravil svou flotilu do zálivu Zlatý Roh při obléhání Konstantinopole v roce 1452 první). Gattamelata sice dokázal benátskou flotilu k jezeru dopravit, milánští se ale nedali překvapit a lodě zničili už při vyplouvání na jezero.

               Malcesine, to jsou úzké uličky na břehu jezera, sestoupit se dá až pod hrad k zátoce, kde kdysi ženy z hradu chodily prát prádlo a která sloužil místnímu správci jako přístav pro možnost útěku, kdyby bylo nejhůř. Nebylo. Obrovský palác benátského správce, kde kdysi vyslýchali Goetheho, je přímo na břehu jezera se zahradou a vlastním přístavištěm.

O jeho minulosti svědčí velká freska s benátským lvem na stropu chodby spojující ulici s onou zahradou a s jezerem. Kousek dál je pak současné přístaviště zdobené moderními plastikami.

               Mezi osadami na pobřeží se dá totiž přesouvat i lodí (přístaviště je v každé větší obci), ovšem časy přepravy jsou poměrně dlouhé – z Malcesine do Sirmione by cesta lodí trvala tři hodiny, takže jsme raději volili auto.

               Na jih od Malcesine je Garda, po které jezero dostalo své jméno s velkými víkendovými trhy (stánky jsou otevřeny v sobotu i v neděli) a dál pak Lazise s velkým, ale veřejnosti nepřístupným hradem a zachovalými středověkými hradbami.

A všude okolo víno, prodejny, vinohrady a vinárny. Poseďme, na západní břeh jezera se podíváme za týden.

Laggo Maggiore – Boromejské ostrovy

Přiznám se, že s některými svatými mám prostě problém. Jejich svatořečení zavání příliš politikou a jestliže svatořečení prosadí dokonce bratranec svatého, pak se otvírá nemálo otázek, zda si ten dotyčný svou slávu skutečně zasloužil. To je pro mě případ Karla Boromejského, svatořečeného v roce 1610 papežem Pavlem V., na nátlak milánského arcibiskupa a Karlova bratrance Federica Boromejského. Jestliže pak třísetleté výročí jeho svatořečení oslavil papež Pius X. slovy, ve kterých reformaci označil za rebelii a perverzi víry, dostává celá historka v dnešním světě snažícím se o ekumenii poněkud hořkou příchuť.

               Karel Boromejský žil v letech 1538–1584, svou kariéru začal jako administrátor Tridentského koncilu v letech 1562–1563, kdy tento koncil přijal dogmata, která definitivně zpečetila rozštěpení církve. Od roku 1560 byl arcibiskupem milánským a staral se pilně o to, aby bylo jakékoliv semínko protestantismu z jeho diecéze vymýceno. Neváhal přispěchat ani na pomoc, když se italští protestanti uchýlili do údolí Misox ve Švýcarsku. Karel vymyslel, jak na kacíře – obvinili je prostě z čarodějnictví, Výsledky se dostavily. Jedenáct z nich bylo upáleno, ostatní se po surovém mučení vrátili do lůna katolické církve.

               Karel sice podporoval studia, v Pavii zřídil internát pro chudé studenty a staral se o nemocné morem, takže sám už ve věku 46 let zemřel, přesto mám vážné pochybnosti, zda si svými činy své svatořečení zasloužil.

               Ale dobrá, svatý je, a pokud ho chcete navštívit, vydejte se k jezeru Lago Maggiore. Tam mu v obci Aroně, kde se narodil Margaretě Medici, manželce jeho otce Gilberta a sestře papeže Pia IV. už v roce 1618 postavili obrovskou (28 metrů vysokou – s podstavcem pak celých 35 metrů) sochu z mědi, ve které se dá vnitřkem vystoupat až k světcově hlavě. Udělal jsem to, i když to bylo poměrně namáhavé, ale byl jsem zvědavý, co v hlavě svatého je. Dopadlo to, jak jsem očekával, nebylo tam nic.

Přesto nelituji, byl to docela zajímavý zážitek. Hned vedle sochy je i poutní kostel s napodobeninou jeho rodné místnosti (sice se tam tvrdí, že se narodil právě na tom místě, ovšem co by vznešená Medicejka dělala na tom kopci těsně před porodem, určitě rodila na hradě ve městě, který nechal v roce 1800 srovnat se zemí Napoleon. Celý vršek nad městem Aronou se jmenuje Sacro Monte a je odtud nádherný výhled na jižní část jezera jakož i na hrad Angera, který je od roku 1449 taky v majetku rodiny Boromejských.

               Tato rodina hrála totiž v dějinách této oblasti významnou roli, v letech 1445 až 1797 tu měla jakýsi vlastní stát, který nepodléhal ničí jurisdikci, a i když byli Boromejští „jen hrabata“, opakovaně byli jmenováni markýzi, či zastávali funkce vícekrálů a hlavně – byli strašně bohatí.

               Jejich kariéra začala neslavně. Ze San Miniata v Toskánsku museli okolo roku 1370 uprchnout do Milána, když byl jeden z nich Filippo Boromei dokonce popraven. Jeho synové Giovanni, Borromeo a Giovanni uprchli do Milána a založili banku. Filippo Boromei měl pak velmi šťastnou ruku při volbě své životní partnerky. Oženil se s Taldou di Tenda, sestrou manželky samotného vévody Filippa Maria Viscontiho a se švagrem se dokázal i díky svým penězům velmi spřátelit. Jeho syn Filippo se přiženil dokonce přímo do Viscontiho rodiny, když si v roce 1438 vzal za ženu Francescinu Visconti. Raketovému vzestupu významu rodiny tedy nestálo nic v cestě, zejména, když po vymření Viscontiovců vsadili na správnou kartu. Financovali totiž nástupce Viscontiovců Francesca Sforzu, když obléhal nepoddajný Milán snící o obnovení republiky. Boromejští získali další velké statky v okolí Lago Maggiore a udělali se tam pro sebe. Sforzovci jim to trpěli a po nich i další milánští vládci. Ať už Francouzi nebo Habsburkové jejich nezávislost akceptovali. Boromejští se totiž mezitím dokázali sešvagřit skoro se všemi nejvýznamnějšími rodinami Evropy tak nikdo neriskoval jít s nimi do konfliktu. Lago Maggiore a země okolo tohoto jezera patřila prostě jim a nikdo to nezpochybňoval.

               A právě tam vzniklo něco úžasného, pro co se vyplatí cestovat tak daleko na západ Itálie.

               V roce 1501 koupili Boromejští první z ostrovů v jezeře, Isola Madre a po něm i další dva ostrůvky, které se dnes jmenují Isola Superiore dei Pescatori a Isola Bella čili Krásný ostrov. Tehdy ovšem ještě krásný nebyl a jmenoval se Isola Inferiore, krásným se ale měl stát. Tak krásným, že se člověku tají dech. Se stavbou paláce a neuvěřitelné zahrady začal Carlo III. Boromeo. Podařilo se mu odtud přesídlit dva malé kláštery na nedaleký ostrov Isola Superiore dei Pescatori a ostrov Inferiore přejmenoval po své manželce na Isabela. A odtud už byl jen kousek k dnešnímu jménu, které mnohem lépe odpovídá kráse ostrova (i když prý i ona Isabela se vyznačovala nebývalou krásou). Z Isabely se stala Isola bella. To, co z kusu skály vyčnívající z jezera vzniklo, bere dech.

               Stavba paláce a zahrady trvala až do roku 1959, čili skoro tři sta let, ale Boromejští byli vytrvalí. I když jim stále znova docházely peníze, od projektu neupustili. Byli sice jen hrabata, ovšem stýkali se s nejvyšší společností papežů, kardinálů, vévodů a králů a chtěli své hosty z této společnosti oslnit, takže na náklady se nehledělo. Jen přízemí, které si nechali postavit v podobě jeskyně (nebo vlastně šesti jeskyní) se stavělo devadesát let a stálo neskutečné sumy peněz. Celý ostrov má podobu lodi, přičemž palác představuje kapitánský můstek a park pak špici lodi. Palác působí zvenku sice poměrně střídmě v manýristickém stylu, o to velkolepější je vnitřní výzdoba. Mimochodem, rodina Boromeo v paláci přes léto stále ještě přebývá, obývá ale přitom jen horní druhé patro paláce a zbytek ponechává otevřený pro turisty. Výnosy z turistického ruchu zřejmě hrají podstatnou úlohu při finančně náročném udržování krás ostrova.

               Už vstupní schodiště paláce je monumentální a pak to jde z pokoje do pokoje, všechno oslepující. Ať už je to galerie obrazů v pozlacených rámech v Galerii nazvané podle francouzského generála Barthiera, trůnní sál s trůnem hodným nejen hraběte ale i krále, ložnice s nebesy, hudební salón s pozlaceným cembalem.

Tato „Sala della Musica“ je taky historicky důležitým místem. Ve dnech 11. až 14. dubna 1935 se zde sešli zástupci „Vítězných mocností“, aby řešili problém, že Hitler zavedením vojenské služby v Německu porušil dohody Versailského míru po první světové válce. Hostitelem byl Mussolini, protože zaprvé se považoval taky za zástupce „vítězné mocnosti“, vždyť taky stavěl monumenty vítězství, zadruhé tehdy ještě „Duce“ nebyl s Adolfem takový kamarád. Tím se stal až po Mnichovu, a hlavně po roce 1939, kdy s Hitlerem udělal „deal“ ohledně Jižního Tyrolska.  V roce 1935 hostil zástupce Velké Británie a Francie. Dokument, který byl odsouhlasen, visí na stěně hudebního salónu. Jak to dopadlo, víme. Bezzubé memorandum Hitlera nijak nevystrašilo o rok později vstoupil do demilitarizovaného Porýní a pak už vše směřovalo k světovému konfliktu. Největším sálem v paláci  je „Salone“, čili hlavní sál dokončený teprve v roce 1959, který jde přes všechna tři poschodí paláce nebo velký sál medailí, kde stolovaly větší společnosti a samozřejmě nemůže chybět ani velký plesový sál.  Vyložený mramorem a zrcadly.

               Jeden ze sálů nese jméno francouzského císaře Napoleona. Upomíná na návštěvu tohoto prominentního hosta na ostrově v roce 1797. Bylo to během jeho prvního italského tažení, kdy z Itálie vyhnal Rakušany, zrušil Benátskou republiku a svůj triumf ukončil mírem v Campoformiu v paláci posledního benátského dóžete Verniera. Napoleon přijel na ostrov i se svou manželkou Josefínou. Té vděčil za mnohé, zejména pak právě za velení francouzské armády v Itálii. Předseda vlády Barras tak vyjádřil svou vděčnost za to, že ho Napoleon zbavil obtížné milenky. Napoleon s Josefínou přespali v sále, který teď nese Napoleonovo jméno na posteli s nebesy, která je tam ještě stále. Ovšem vzpomínky na návštěvu malého Korsičana nebyly právě nejlepší. Správce zámku se dal slyšet, že ještě nezažil tak hroznou společnost, která se skoro pobila jako o jídlo tak o místa u stolu (Napoleon dorazil se šedesáti muži doprovodu, ale ve velké jídelně (Medailovém sále) bylo místo jen pro třicet. A sám Bonaparte zanechal místnost, ve které strávil noc, plnou odpadků, nepořádku a špíny, takže se správce radoval, že se problematický host zdržel pouze dva dny, protože jinak by palác proměnil v kasárna. Vzpomínky na návštěvu byly zřejmě hodně frustrující, protože když Napoleon v roce 1805, krátce po své korunovaci císařem, ohlásil opět svou návštěvu, napsal hrabě Gibero Boromeo, že se doslechl, že císař i císařovna mají obavy z nezdravého vlhkého podnebí ostrova. Ve svých instrukcích pak dodal: „I když se tato informace nezakládá na pravdě, je třeba ji podporovat a císařský pár ponechat v jejich víře v nezdravé podnebí ostrova.“

               Ovšem ani tato promyšlení taktika nepomohla, Napoleon s Josefínou se objevili na ostrově v červnu 1805 a o rok později dorazil dokonce i syn Josefíny Eugenio Bernharnais s manželkou, Po této návštěvě zmizelo několik stříbrných svícnů a flanderských gobelínů, takže tyto návštěvy francouzské císařské rodiny dělaly hostitelům spíše starosti než radost. Ostatně to byl celoživotní Napoleonův problém. Protože pocházel z velmi skromných poměrů, nikdy se nenaučil slušně chovat a skuteční aristokraté, jako například car Alexandr nebo i Napoleonův ministr zahraničí Taleyrand, jím jako povýšencem hluboce opovrhovali. To je problém, na který trpí v současnosti například ruští oligarchové.

               Přesto, že několik cenných gobelínů odešlo z paláce s Eugeniem Bernharnaisem, zůstalo jich ještě dost a jsou vystaveny v posledním sále paláce. Jejich rozměry jsou šestkrát čtyři metry a znázorňují různé motivy ze života zvířat, hlavně lvů.

               Z tohoto sálu se jde do zahrady.

Ta je od paláce oddělena stěnou vysokých stromů, takže palác vlastně ze zahrady nevidíte a nic neruší, aby si člověk krásu této zahrady skutečně užil. Zdvihá se v pěti terasách až k vyhlídkové plošině na vrcholu. Terasy jsou pokryty voňavými růžemi, dole pak kvetou azalky a rododendrony, ale i citroníky, pomerančovníky, lekníny a další voňavé květy. Vše doplňují antické motivy, jako atrium bohyně Diany, či Herkula. To všechno ostříháno do podoby francouzské barokní zahrady čili krása sice umělá, ale přece jen krása. Člověk musí vnímat všemi smysly, a tak darmo, zda fotíte, filmujete nebo se jinak snažíte zachytit ty dojmy na věčnost – prostě je taková snaha odsouzena k neúspěchu. Nejlepší je najít si nějaký klidný kout (což může být zejména v hlavní turistické sezóně problém) a prostě si ty barvy a vůně jen užívat. (Mimochodem, když zahradu v sedmnáctém století otvírali, pěstovala se zde především zelenina pro potřeby hraběcí tabule).

               Pokud ovšem chce zažít skutečně neuvěřitelnou botanickou zahradu, musí se přepravit na ostrov Isola Madre.

I ten patří Boromejským a patří jim dokonce déle než Isola Bella. Už v roce 1502 rozhodl Lancilotto Boromeo založit zde botanickou zahradu s palácem, který měl sloužit jako jakýsi zahradní domek. Dlužno říci, že projekt se podařil, takový zahradní domek bych si klidně nechal líbit.

Je to palác o dvou poschodích, a i když se s výstavností paláce na Isola Bella dá jen těžko srovnávat, většině hraběcích evropských rodů by na reprezentaci úplně stačil. Na tom projektu se pracovalo opět několik století, v roce 1704 byl ostrov, který se jmenoval Isola Maggiore překřtěn na Isola Madre, v roce 1826 k paláci a zahradě přibyl skleník a v roce 1858 i rodinná kaple. Přiznám se, že jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že rodinná kaple rodiny, ze které vzešel svatý Karel, dnes slouží jako kavárna a obchod se suvenýry.

               Ovšem Isola Madre je úžasná. Nejrůznější orientální stromy jako eukalypty, cypřiše, palmy, tvořící pod palácem celou kolonádu, kamélie, citroníky ale i banány (očividně zde i přes blízkost Alp v zimě nemrzne, jinak by to banány nezvládly). Největší kuriozitou je celý záhon různých květin z rodu Proteí, nejslavnější z nich je nádherná Protea cynaroides, vyhlášená v roce 1967 za národní květ Jihoafrické republiky.

Kromě toho zde chovají spousty pro mě neznámých ale nesmírně barevných a tím pádem i krásných ptáků. Nejimpozantnější rostlinou je zřejmě obrovitý cypřiš z Kašmíru, kterého v roce 2006 vytrhla s i kořeny vichřice. Strom se podařilo znovu zasadit na původní místo a zachránit. Dnes tam roste dál, připoután pro jistotu ocelovými lany, ale očividně se mu nedaří špatně.

Palác opět demonstruje blízkost Boromejských k nejmocnějším rodům Evropy, jsou zde podobizny a erby rodů, s nimiž byli spřízněni sňatky a tak je zde znázorněn papež Pius IV. Medicejský (strýc svatého Karla), papež Inocenc XI. z rodu Odescalci nebo Karel II. král španělský. A samozřejmě vás zde pozdraví busta nejslavnějšího člena rodu Boromejských, svatého Karla. Aby člověk nebyl o významu rodiny na pochybách, portréty papežů, se kterými byli Boromejští spřízněni (Klemense VII, Medici, Pavla III. Farnese, Pia IV. Medici a Inocence XI. Ocescalchi najdeme ještě v konferenčním sále, nazývaném pro svou výzdobu i sál papežů. Sály a ložnice jsou vyzdobeny barokním nábytkem, benátský okrouhlý sál je už rokokový a vyzdobený mimo jiné svícnem z muránského skla. Jako kuriozita je zde sbírka panenek Roberta a Gisely Pesché, kteří tuto svou sbírku Boromejským darovali a pak hned několik loutkových divadel i se zásobními loutkami v několika dalších sálech. To loutkové divadlo se ovšem hrávalo v nádherné scenérii zahrady na Isola Madre a první představení je dokumentováno v roce 1657.

               Ovšem jestliže jste na Isolu Bellu jeli obdivovat boromejský palác, na Isola Madre se jezdí za přírodou. Gustave Flaubert ostrov označil za „nejsmyslnější místo na světě,“ a něco na tom je.

               Na ostrovy se dá jezdit z několika míst. Leží totiž ve výběžku jezera směřujícího na západ. Ze severu je to Verbania, tedy přesněji její místní část Palanza, z jihu je to buď Bevano, ale hlavně Stresa. Luxusní lázeňské středisko s obrovskými hotely s výhledem přímo na boromejské ostrovy a nádhernou promenádou okolo jezera i s plážemi – částečně soukromými, částečně veřejnými.  Tady bydleli i účastníci oné Mussoliniho konference na Isola Bella, proto se ona smlouva jmenovala „Fronta ze Stresy“.

Kdo má hodně peněz, měl by bydlet tady, my jsme bydleli na levnějším severním břehu ve Verbánii.

               Ovšem Verbánia má taky něco do sebe. Nejen, že je to s 35 000 obyvateli největší město na břehu jezera, ale na jejím okraji je další kouzelná botanická zahrada – Villa Taranto. Lodě, převážející turisty po jezeře přistávají i tam, pěšky je to od přístaviště v Palanze přes půl hodiny. Nejkrásněji je tam v dubnu, když kvetou tulipány, ale pokud nemáte botanických zahrad po návštěvě ostrovů ještě dost, rozhodně tam zajděte. Oči i nos si přijdou zase jednou na své.