Category: Blog


Feb
2022

Pistoia

categories: Blog, Zážitky z cest

Uvědomil jsem si, že mým českým čtenářům ještě dlužím články z minuloroční letní cesty do Itálie, které jsem v němčině dokonce už publikoval. A tak zkusím dohnat tento deficit.

               Až vás budou přesvědčovat, že slovo pistole pochází ze jména pistoia, protože zde prý kováři v šestnáctém století poprvé ukovali tuto krátkou palnou zbraň, která umožnila používání střelných zbraní i jízdě, nevěřte jim. Když jsem si tuto teorii ověřoval, narazil jsem na tolik protichůdných tvrzení, (prý to bylo původně označení pro typ dýky, který byl v Pistoi používán, a dokonce se snad jméno města má odvozovat od slova pistole.) Prostě je to všechno za vlasy přitažené, spokojme se s tím, že slovo pistole má český základ v husitském označení palných zbraní „píšťala“. Myslím, že s tím můžeme dobře žít.

               Pistoia si možná touto legendou snažila zlepšit pověst, protože toto město ležící mezi Florencií a Luccou trpí očividně komplexem méněcennosti, protože na rozdíl od slavnějších sousedů o ní sotva někdo něco ví. I já jsem se do Pistoie vydal „jen pro pořádek“. Chyběla mi ve sbírce navštívených italských měst a ležela svůdně na cestě mezi Florencií a Luccou, po které jsem cestoval.

               Tak úplně marné to město není – pokud by bylo ochotno dát otvíracím dobám svých památek nějaké křesťanské dimenze. To ovšem nedělá, kdeco je zavřené, takže si z města odnesete jeden hlavní dojem – je to obrovský trh.

Skutečně, nejen na Piazza del Duomo a blízkém Piazza del Spirito, ale i ve všech uličkách stály stánky se zbožím, s potravinami (prvními hřiby, které jsem letos viděl) oblečením, botami, prostě se vším. Přes les stánků bylo staré město sotva vidět.

               Hradby, které město stále ještě obklopují, dal postavit Cosimo I. velkovévoda Toskánský, protože Pistoia byla logicky součástí toskánského vévodství.

Ale její historie, ne tak slavná jako jejích sousedů, je o to starší. Jednalo se už o etruskou osadu, později o římské město. V roce 1115, když zemřela poslední markraběnka toskánská Matilda, vyhlásila Pistoia stejně jako ostatní toskánské komuny svou nezávislost a přijala vlastní ústavu. Jenže taková samostatnost není jen pozitivním samoúčelem, logicky se dostala Pistoia do konfliktů se svými sousedy as ti se ukázali být mocnějšími než Pistoia sama. Samozřejmě i v Pistoi řádil boj mezi ghibelliny a guelfy. Ostatně Niccolo Machiavelli ve svých „Dějinách města Florencie“ píše, že název těchto politických stran, tedy guelfů, jako příznivců papežské moci (podle jména severoněmeckého rodu Welfů, jejichž potomky jsou nejen Ernst August von Hannover, skandály proslavený manžel Karolíny z Monaka, ale i královna Alžběta Anglická) a ghibellinů, příznivců císařského rodu Štaufů, nazývajících se podle štaufského sídelního hradu Waiblingen) vznikl během tažení císaře Friedricha II. proti papeži Řehoři IX. právě v Pistoi. Když pak po smrti císaře Friedricha II. guelfové nabyli převahy, rozštěpili se hned na guelfy bílé, požadující autonomii komun na papežské moci a guelfy černé, požadující naprostou poslušnost papeži.  Podle Niccoló Machiavelliho došlo k tomuto dělení na černé a bílé Guelfy opět právě v Pistoi okolo roku 1300 a to na základě sporu v rodině Cancelieri. Velké politické tragédie mají někdy malicherné příčiny. Dva členové této rodiny Guglielmo a Bertaccio se dostali do sporu, protože se jejich synové pobili při hře a jeden byl přitom lehce zraněn. Následkem neadekvátní reakce otce zraněného došlo k pouličním bojům a jedna ze stran dostala podle manželky pána Guglielma Biancy jméno bílí, takže příznivcům pana Bertaccia nezbylo než se začít nazývat černí. A rodinný spor se stal brzy sporem politickým až pistojští obě strany vyhnali z města, aby měli klid. Tito ale odešli do Florencie, kde si právě ve vlasech ležely rodiny Donati a Cercchi. Protože byl pan Corso Donati spřízněn s Bertacciem, přijal černé guelfy do své rodiny, což mělo za následek, že pan Cercchi přijal do svého domu guelfy bílé. A boje šly dál, až papež Bonifác VIII. pozval do Itálie na zjednání pořádku armádu pod vedením francouzského prince Karla z Valois (otce první manželky našeho otce vlasti Blanky), tomu se podařilo nastolit ve Florencii ustanovit vládu černých guelfů, což znamenalo doživotní vyhnanství pro Danteho Allighieriho, v Pistoi naproti tomu ovládli město guelfové bílí, což mělo za následek jedenáctiměsíční obléhání vojsky Moroella Malaspiny, markraběte z Lunigiany a následnou kapitulaci. Z této války se město už nikdy zcela nevzpamatovalo a bylo už jen vlečeno historickými událostmi, v roce 1401 se definitivně poddalo Florencii a ukončilo svou samostatnou existenci.

               I co se týká slavných osobností, je na tom Pistoia dost slabě. Vedle Danteho přítele Ciny da Pistoia je to hlavně papež Klement IX.  Papežem byl jen krátce v letech 1667–1669, nápadné na něm bylo ale to, že se jednalo o slušného člověka, což bylo v té době naprosté kuriosum.

Stecher: Clouwet, Albertus Verleger: Rossi, Giovanni Giacomo de Zeichner: Gaulli, Giovanni Battista Maler: Gaulli, Giovanni Battista

Giulio Rospigliosi, jak se papež jmenoval svým civilním jménem, pocházel z urozené pistojské rodiny a na rozdíl od svých předchůdců a následníků ctil zákony a nezneužíval svého úřadu k nepotismu, tedy k obdarování svých příbuzných, což byla věc nevídaná a způsobila velkou nevůli především v jeho vlastní rodině. Jeho heslem bylo „Milosrdný k druhým a nikoli k sobě“, přičemž svou rodinu odmítal řadit k těm „druhým“: Snížil daně, u jeho stolu denně zasedalo třináct chudých z ulice, kterým osobně servíroval polévku. Navštěvoval pravidelně špitál v Lateránu a denně chodil ke zpovědi. Římané, kteří byli zvyklí na jiné papeže, byli jeho osobou šokovaní a uctívali ho jako světce. (Samozřejmě na rozdíl od řady různých dobrodruhů a násilníků na papežském trůně svatým vyhlášen nebyl). Klement měl štěstí, že v jeho době působil geniální Bernini, který byl na vrcholu své tvorby (sochy na sloupořadí na náměstí svatého Petra nebo most k Andělskému hradu.

Slušný papež byl v té době doslova šokující skutečností. Král slunce Ludvík XIV. tím byl šokován natolik, že se sám začal chovat – skoro – slušně. Dokonce svolil, aby se papež ujal mírových jednání se Španělskem ve válce o španělské Nizozemí. Vztah kurie ke králi slunce zlepšil natolik, že se Ludvík XIV. uvolil podpořit Benátky v boji proti Turkům o Krétu. Francouzi to udělali jen tajně, protože Turci byli jejich tradiční spojenci. Lodě musel dodat papež osobně a Francouzi na ně nalodili své vojáky vydávající se za Benátčany. Nesměli mít žádné francouzské znaky a Ludvík doufal, že Turek Francouze od Itala stejně nerozezná. Pokud vám to poněkud připomíná nedávné události z jistého poloostrova v Černém moři, je to jen důkazem, že dějiny se rády opakují. Jenže v roce 1669 to tak úplně neplatilo. Ani neoznačené vojenské jednotky nepomohly, Kréta v roce 1669 padla do tureckých rukou a dobrý papež Klement se nad ztrátou další křesťanské země usoužil k smrti. Kupodivu jsem nikde v Pistoji neobjevil pomník tohoto nejslavnějšího rodáka – slušní lidé mají prostě smůlu, lidé na ně rychle zapomenou. Mimochodem je tento papež možná dokonce známější pod svým civilním jménem jako libretista římské „Opery bufy“.

               Když se k Pistoii blížíte po dálnici, zaujme vás už z dálky kupole, velmi podobná té z florentského dómu. Není to podoba čistě náhodná, autor kopule, slavný architekt a spisovatel Giorgio Vasari se nechal inspirovat Bruneleschiho dílem z Florencie. Ta pistojská kupole je sice menší než florentská, stále se ale jedná o třetí největší kopuli v Itálii. K mému překvapení to ale není kopule městské katedrály, zasvěcené veronskému světci svatého Zenovi (v Toskánsku vedle svaté Reparáty velmi oblíbenému svatému), ale kostela „Madonna dell´Umilta“ (Madony pokorné). V tomto kostele hraje centrální roli freska Madony na hlavním oltáři. Podle legendy se totiž v roce 1490 začala Madona na obraze potit. Z jejího čela se ronily kapky potu a padaly na hlavu Ježíška v jejím náručí. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila a do Pistoie proudily davy poutníků, událost byla provázena celou řadou dalších zázraků, než pocení 17.července 1490 ustalo. Na počest toho zázraku dostala tato freska od roku 1495 nový chrám, ke kterému pak Vasari přistavil v roce 1561 onu slavnou kupoli.

               Pistoia leží na poutní cestě svatého Jakuba do Compostelly a proto se s Jakubovou mušlí setkáme na mnoha místech, v den naší návštěvy vlála vlajka se zlatou mušlí na modrém poli dokonce na městské kampanile. Ta kampanila je podivný mix, spodní část je pozůstatek pevnostní věže, pak přijdou tři poschodí v pisánském románském stylu z 13.století a zvonice na vrcholu pochází až z roku 1576.

Nejslavnějším artefaktem připomínající svatého Jakuba je stříbrný oltář svatého Jakuba, který je v boční kapli katedrály. Sice je vidět přes mříž i z hlavní lodi, pokud ho ale chce obdivovat z blízka, musíte si koupit vstupenku, což není úplně snadné. I když otvírací hodiny před kostelem avizují nepřetržitý provoz do 17:30, není to pravda. Mezi 12:30 a 14:30 je kostel zavřený – siestu musí dodržovat i svatí. Ten oltář byl tvořen bezmála dvě stě let, začali s tím pistojští kovotepci v roce 1287 a dokončil ho Bruneleschi v roce 1457. Není divu, že to trvalo tak dlouho, na oltáři je celkem 628 postav ze stříbra, zobrazujících scény ze starého i nového zákona jakož samozřejmě i ze života svatého Jakuba staršího. Chrám samotný je poplatný pisánskému stylu, který byl v třináctém století populární v celém Toskánsku ale i na Sardinii – jde o typické prokládání pásů z bílého a zeleného mramoru.

Podobně je to i s obrovskou křtitelnicí ze čtrnáctého století i když ta už v důsledku svého pozdějšího vzniku kombinuje románské a gotické prvky. Vevnitř je překvapivě chudá, nejsou zde žádné fresky nebo jiná výzdoba, jen křtitelnice s bazénkem v jejím středu, stěny jsou zevnitř tvořeny jen prostými cihlami.

               Náměstí před katedrálou – „Piazza dell Duomo“, je obklopena několika dalšími majestátními budovami, připomínajícími, že Pistoia ve svých ranných dějinách nebyla ani malá ani chudá. Je to biskupský palác, ve kterém je kapitulní muzeum, a pak „Palazzo del Podestá“, jehož arkádový dvůr je vyzdoben erby městských fojtů, dosazených z Florencie. Městské muzeum se nachází v krásné budově „Palazzo Commune“, postavené v letech 1294–1385, tedy ještě předtím, než město obsadila Florencie. Přesto je na fasádě budovy medicejský erb s papežskými klíči upomínající na papeže Lva X., vlastním jménem Giovanniho Mediciho, syna slavného Lorenza Magnifica (Nádherného) – papežem byl v letech 1513–1521. Tento papež byl symbolem smíru mezi papežským stolcem a medicejskou rodinou – v roce 1478 se totiž papež Sixtus IV. pokusil dát Medicejské vyvraždit a následně zkonfiskoval jejich veškerý majetek na území papežského státu. To samozřejmě nedělalo dobrou krev. Poté, co se Lorenzo, který na rozdíl od svého bratra Giula atentát přežil, dohodl s papežovým spojencem Fernandem v Neapoli, nezbylo papeži než se snažit si Medicejské usmířit. Giovanni se tak stal se tak už v sedmi letech apoštolským protonotářem a ve třinácti byl vyjmenován kardinálem. Papežem se stal ve věku 38 let, ale pokud si někdo od jeho věku sliboval dlouhý pontifikát, pletl se, papež zemřel po pouhých osmi letech vlády.

               Dalším krásným kostelem ve stylu pisánské romantiky je kostel San Giovanni Fuorcivitas. (Ty kostely v Pistoji jsou s výjimkou ony Madony Pokorné tak trochu jako vejce vejci). Název kostela by neměl klamat, ono Fuorcivitas znamená před městem, ovšem to platilo v době langobardské nadvlády, kdy byla Pistoia mnohem, mnohem menší, dnes je tento kostel v městském centru. Než jsme stihli vypít kávu, zavřeli nám v 12:30 i tento kostel, takže jsem se jen dočetl, že bych tam mohl obdivovat díla od Giovanniho Pisana či Lucy de la Robii. Nestalo se.

               Zlatým hřebem našeho zklamání byl pak pokus o návštěvu „Ospedale del Ceppo“. Je nedaleko od „Piazza del Duomo“ na „Náměstí Jana XXIII“ a jedná se o středověký špitál, založený už v roce 1277. Významnou roli hrál v době černé smrti, která postihla Pistoiu v roce 1348.  Poté, co Pistoiu obsadili Florenťané, udělali z církevního špitálu městskou nemocnici. Otvírací hodiny muzea, které má prezentovat středověkou medicínu, jsou hodně obskurní. V zimě je to od deseti dopoledne do dvou odpoledne. V létě je to od tří odpoledne do šesti večer. Bylo léto a jedna odpoledne. Ale budova je zajímavá i zvenku. V roce 1502 dostala renesanční lodžii a v roce 1525 byla vyzdobena keramickými vlysy s obrazy sedmi činů milosrdenství od Giovanniho della Robia a jeho žáků. Mimochodem v části budovy se stále ještě provozuje medicína – vešli jsme totiž do špatných dveří a stáli jsme před vchodem do transfuzní stanice.

               Kdo ještě stále nemá kostelů v pisánském stylu dost, může navštívit kostel svatého Ondřeje z 12 století, hlavní portál je z roku 1166 a kazatelna pochází od Giovanniho Pisana, přičemž se zde mladý mistr teprve cvičil pro své mistrovské dílo, kterým je jeho slavná kazatelna v dómu v Pise.

               Celé staré město je obehnáno hradbami. Nejzachovalejší částí městského opevnění je „Fortezza Santa Barbara“ v jihovýchodním cípu starého města. Je součástí městského parku, kde by si člověk mohl odpočinout.

               Neměli jsme čas. Zklamáni otvíracími hodinami pistojských pamětihodností jsme pokračovali v naší cestě do Luccy.

               Takže se otvírá přímo Hamletovská otázka, Navštívit Pistoiu nebo nenavštívit? V podstatě ano, navštívit, ale v zimě dopoledne, v létě odpoledne a v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne v poledních hodinách!


Feb
2022

Piercing

categories: Blog, Lékařské příhody

               Je to prostě moderní, je to cool. Stejně jako tetování to patří k mladé generaci jako svého času „mládí k socialismu“. Může se nám to nelíbit, můžeme zu módu zpochybňovat, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Ostatně hráč fotbalového týmu bez tetování zřejmě vůbec nebude připuštěn na hřiště, aby svému týmu nedělal ostudu. A přiznejme si, že diskrétní tetování na správném místě může sex appeal tetované osoby zvýšit. Přiznám to i já, i když jsem v posuzování sex appealu žen a dívek v mém okolí už léta odsouzen do pozice pasívního pozorovatele.

               Tetování může být diskrétní, dráždivé, nápadné či úplně šílené. Jako jedna mladá – hodně kyprá dáma, která měla na celých svých rozlehlých zádech vytetovaný maďarský státní znak nebo jistá dívka v mé ambulanci, která si nechala vytetovat slunečnici – doprostřed čela.

               Ale zpět k onomu druhému druhu zkrášlování – piercingu. Proč si nechávají mladé dámy a stále více i mladí pánové prostrkávat kusy kovu nosem, ušima, tváří, bradavkami ale i ještě intimnějšími místy, je pro mě stále záhadou. Kdo viděl film Pulp fiction, ví, že i John Travolta měl podobný problém, kdy nevěděl, proč má jistá mladá dáma ten “bordel na ksichtě“ a hlavně, proč má cvoček v jazyku. Bylo mu vysvětleno, že „orál je lepší.“ Možná je. Zda si ze stejného důvodu nechávají jisté dámy implantovat pearcing i na klitoris, nedokážu odhadnout. Jsem tak strašně starý a nezkušený!

               Problém s piercingem ovšem vzniká, když se takový pacient má podrobit endoskopickému vyšetření. Zde se nekompromisně trvá na tom, že všechno cizí a hlavně kovové musí z těla zmizet. Je to hlavně pro případ, že by se muselo něco odstraňovat elektrickou kličkou. Polypy se při této proceduře zachytí kličkou a pak odpálí proudem. Kovové předměty v blízkosti takového procesu se přitom můžou rozpálit a způsobit pacientovi zranění. Čili pearcing musí, ať už se to pacientovi líbí nebo ne, na dobu vyšetření pryč.

               Na endoskopii k nám dorazila mladá dáma s vahou hodně převyšující hmotnost, kterou bych jí doporučil, prostě na svých dobrých osmdesát kilo zůstala se sto šedesáti centimetry příliš malá. Protože měla zažívací problémy, konkrétně průjmy, měla se u ní vykonat koloskopie. Pro toto vyšetření se musí pacienti připravit doma vypitím osmotického projímadla, aby bylo střevo vyčištěné, jinak samozřejmě vyšetřující lékař nic nevidí. Tedy vidí, stolici, ale o tu mu až tak nejde. A po koupeli ve stolici svého pacienta taky žádný doktor právě netouží – i když se mu občas takové pozornosti dostane. Ono vyčištění není právě příjemné. Osmotické projímadlo vyvolá masívní průjem, který člověk musí kompenzovat pitím velkého množství tekutin – až čtyři litry, což je pro mnohé starší pacienty prostě nesplnitelné. Veselá je hlavně následná přeprava autem k vyšetření, pokud čištění střeva ještě neskončilo. Ale pojišťovny nám udělaly ráznou čáru přes rozpočet. V nemocnici se na vyšetření nikdo připravovat nesmí, okolo cest jsou přece příkopy, kde může pacient v procesu čištění střeva pokračovat, pokud ho ještě neukončil doma na toaletě.

               Pacientka už ležela na lehátku, když se jí sestřička zeptala, zda nemá někde pearcing. Slečna se zarděním přiznala, že má. Na otázku kde, se zarděla ještě o něco víc a pravila, že na klitorisu. Představa, že by se pearcing mohl rozpálit působením elektrického proudu právě v této lokalizaci, byla dost děsivá i pro mě. Sestřička tedy pacientku rezolutně vyzvala, aby si pearcing odstranila. Tato odpověděla, že to nejde. Je to kroužek, který je připevněný nastálo, nedá se tedy rozšroubovat. Následovala delší vzrušená diskuse, které jsem se raději neúčastnil – necítil jsem se být dostatečně kompetentní. Nicméně pacientka se sestřičkou se nakonec shodly na tom, že pearcing bude odstraněn. Ovšem jak?

               Naštěstí máme ošetřovatele z operačního sálu Williho a ten si ví vždycky rady. Naše sestry to vědí a obracejí se na něho, když jsou ve věci technických záležitostí v koncích. Zavolaly ho a po chvíli se objevil Willi s kleštěmi, které mi nahnaly hrůzu. Pacientce taky.

               Nicméně Willi je odborník a odstranil pearcing tak, že klitoris zůstal nepoškozen. Byl taky na svůj výkon patřičně hrdý.

               Poté, co odešel, podala sestřička pacientce narkotikum, aby vyšetření prospala, a já jsem mohl začít s vyšetřením. Udělal jsem to a skoro mě trefil šlak.

               Pacientka nebyla vyčištěná. Prostě projímadlo nevzala – bála se průjmu. Ostatně kvůli průjmu přece přišla a možná tedy nechtěla zfalšovat výsledek.

               Odešla tedy domů bez vyšetření, svůj pearcing si odnesla v sáčku. Zda si ho nechala znovu naimplantovat, nevím, na vyšetření se už víckrát nedostavila.


Feb
2022

Die Schwäche der Demokratie und der Angriff des industriellen Faschismus

categories: Artikel auf Deutsch, Blog

„Ich halte Freiheit und Demokratie für nicht länger miteinander vereinbar.“ Diesen Satz habe ich nicht erfunden, es ist ein Zitat Peter Thiels, eines der erfolgreichsten amerikanischen Unternehmer in Silicon Valley – und eines Beraters von Donald Trump. Das macht ihn zwar nicht zum reichsten, aber immer noch zum einflussreichsten Unternehmer Amerikas. Übrigens, neuerdings ist er auch der Arbeitsgeber des ehemaligen österreichischen Kanzlers Sebastian Kurz.
Thiel predigt in seinen Büchern eine Idee, die nicht ganz abstrakt ist, weil vor kurzer Zeit vom tschechischen Premierminister Babiš versucht worden ist, sie in der Praxis umzusetzen: „Firmen funktionieren besser als Regierungen, weil sie nur einen Chef haben – wie eine Diktatur.“
In Tschechien hat dieses Modell zu keinem Erfolg geführt, vielleicht deshalb, weil Staaten weit komplexeren Gebilde als Firmen sind, die Großteils auf die Produktion eines einzigen Produkts spezialisiert sind. Wir kennen viele Staaten, die von einem Menschen geführt werden, der keine andere als seine eigene Meinung duldet und mit einer einzigen Ausnahme – China – geht es ihnen ökonomisch nicht gut. Egal, ob es Russland, Weißrussland, die Türkei oder Venezuela ist. Trotzdem werden diese Ideen von den Massen toleriert und großteils positiv aufgenommen und stellen eine tödliche Gefahr für die Demokratie in der Welt dar.
In die Politik trat in den letzten Jahrzehnten ein neuer Menschentyp – Menschen aus dem Unternehmersektor, die nach Ruhm und Macht streben. Ihre Bewegungsgründe sind unterschiedlich. Es kann nur die Bestrebung eines Egomannes wie zum Beispiel Donald Trump sein, berühmt und mächtig zu werden (obwohl er natürlich nicht vergisst, die Steuergesetze so anzupassen, dass sein Unternehmen davon profitiert.) Es kann – wie in Tschechien – eine Absicht dahinten sein, aus dem Staat eine Servicefirma für das Privatbusiness des Staatschefs zu machen, um damit leichter an die Subventionen zu kommen und die Quartalbilanzen zu verbessern.
Die ideale Vorstellung ist – ein genialer Manager, der sich mit fähigen Beratern umgibt und sich von ihren Analysen leiten lässt. Also so etwas, wie ein aufgeklärter Herrscher. In der Realität schaut es ein bisschen anders aus. Die erfolgreichen Unternehmer sind meistens nicht die gerade die intelligentesten – sie haben gerade deshalb die Energie sich durchzusetzen, weil sie von keinen entbehrlichen Überlegungen und Zweifeln gebremst werden. Sie dulden aber in ihrer Umgebung keine Menschen, die gescheiter sind als sie selbst. Ein Dummkopf umgibt sich dann mit noch größeren Dummköpfen – die letzte tschechische Regierung war ein Paradebeispiel eines solchen Vorgangs.
Der zweite Grund, warum die Thiels Hypothese in der Praxis nicht funktioniert, ist die unkontrollierte Korruption, die zu einer Diktatur untrennbar gehört. Die regierende Schicht beseitigt nämlich jede Kontrolle und eine unkontrollierbare Macht verleitet einfach unwiderständlich zur Korruption. Die Macht korrumpiert und die absolute macht korrumpiert absolut.
Ich staune nur, wieviel Menschen sich mit diesen Ideen anfreunden können. In der Gedankenwelt des Industriellen Thiel erleben Menschen ihre Freiheit lediglich in einer Diktatur, die wie eine Firma organisiert ist. Sie sind also befreit vom Dilemma des Denkens und von Protesten und diversen Meinungen, die ihren Sinn belasten würden. Alles ist klar gegeben, es reicht, sich damit zu identifizieren und man hat kein Problem. Ein Mensch ist in diesem Industriellen Faschismus (ich entschuldige mich für diesen Begriff, den ich selbst erfunden habe, aber es fällt mir kein besserer ein) einer Maschine ähnlich. Er ist gut, funktioniert verlässlich nach seiner Programmierung und wenn er nicht richtig funktioniert, wird er repariert oder entsorgt. In einer Diktatur ist der Mensch nur frei, wenn er auf seine Identität und auf sein Denken verzichtet. Es ist einfach und verführerisch, aber es ist fatal für die Gesellschaft. Die Demokratie bietet für komplexe Probleme keine einfachen Lösungen, die Demagogen schon.
Demokratische Länder stellen auf der Weltkarte nur eine überschaubare Minderheit dar. Ernst werden sie nur dank ihrer ökonomischen und militärischen Kraft genommen. Ohne die USA und ihre militärische Kraft wären diese Regime nicht im Stande, sich gegen die immer stärker und aggressiver werdenden Diktaturen zu behaupten. Die ganze demokratische Welt ist also vom guten Willen der USA abhängig und diese beginnt ihre demokratischen Prinzipien zu verlassen.
Es ist sicherlich kein Zufall, dass die republikanische Partei von der rechtsradikalen Tea Party der Brüder Charles und David Koch umgestaltet wurde. Die Koch-Brüder waren Besitzer der Koch Industrie (David Koch ist im Jahr 2019 gestorben), eines des größten unternehmerischen Subjektes in den USA. Die republikanische Partei musste auf die demographische Entwicklung in ihrem Land mit ständig gewachsenem Anteil der Afroamerikaner und Hispanos reagieren. Wenn sie also vor einigen Jahrzehnten die aggressiven faschistischen Gruppierungen mit Verachtung als ein Randphänomen des politischen Spektrums beobachteten – heute sind gerade Mitglieder dieser Gruppen ihre Stammwähler. Und sie sind bereit, bei Bedarf zur Gewalt zu greifen oder sogar einen Bürgerkrieg anzufangen. Der undisziplinierte Bund der Demokraten hat gegen diese Phalanx nichts anzubieten, das beweisen sie bereits ein Jahr nach der Wahl von Joe Biden zum amerikanischen Präsidenten. Der Augenblick der Wiederwahl von Donald Trump nähert sich unaufhaltsam. Und mit ihm dann auch der Eintritt des „Industriellen Faschismus“ der Koch-Brüder und Peter Thiels in den USA. Man wird einwenden, dass es in der republikanischen Partei auch einen demokratischen Flügel gibt. Ja, den gibt es tatsächlich, ihre „Stärke“ konnte man bei der Verurteilung des Angriffs des Pöbels auf das Symbol der amerikanischen Demokratie, den Kapitol, sehen – dieser Flügel zählt gerade noch sieben von 50 republikanischen Senatoren! Neuerlich hat die Republikanische partei das Vorgehen von Trump nach der Wahl, also seine Weigerung die Wahlergebnisse anzuerkennen und den Sturm auf das Kapitol für legitim erklärt.
Europa arbeitete sich zu Demokratie achthundert Jahre lang durch (eigentlich 1800, wenn man das Ende der antiken Demokratie mit der Einführung des Prinzipats im alten Rom im Jahr 27 vor Christus gleichsetzen würde). Derzeit unterliegt Europa einem selbstzerstörerischen Prozess. Europa begann sich für die Sünden der Vergangenheit zu peitschen, obwohl es dazu keinen Grund gibt. Es ist etwas, was Octavio Paz „moralisierender Masochismus“ nannte. Wir schämen uns dafür, dass unsere Kultur hochentwickelt und damit nicht für jeden verständlich ist. Deshalb wollen die Linksradikalen die Kultur so weit vereinfachen, dass sie jeder begreifen könnte. Im Jahr 1987 schrieb französische Schriftsteller Alain Finkerkraut ein Buch „Die Niederlage des Denkens“. Er hat den kulturellen Relativismus kritisiert und die Hochkultur verteidigt. Die Linken haben ihn elitären Denkens beschuldigt. Die Massenkultur muss nach ihrer Ansicht in Namen der Gleichheit verteidigt werden. Es beginnt mit der Vereinfachung der Sprache, es setzt sich in Unterhaltungsprogrammen und Fernseherserien fort. Man ging den Massen entgegen. Laut Finkerkraut wollte Hitler die Europäische Kultur vernichten und sie macht ihm jetzt ein Geschenk mit einem gewaltigen Autodafe.
Demokratie fehlt der Wille sich zu verteidigen. Weder gegen die Angriffe von den sie umkreisenden Diktaturen, noch gegen die destruktiven Einflüsse in ihrem Inneren (die häufig von den Diktaturen ideologisch und finanziell unterstützt werden). Wohlstand lässt aisch die Kampflust sinken. Wohlstandgesellschaften haben eine Neigung zur Selbstzerstörung. Aus Mangel an existentiellen Problemen suchen sie unbedeutende Probleme und machen aus ihnen existentielle. Dann haben sie plötzlich zu viel davon und wissen damit nicht umzugehen. Wie zum Beispiel Transgender-Thema. Joanne Rowling als das Opfer dieses hochgespielten im Prinzip nicht existentiellen Problems lässt grüßen.
Soll Europa auf seine Kultur im Namen der Toleranz verzichten? Europa erkämpfte sich die Demokratie durch den Einfluss der Aufklärung, also nur nach seiner Befreiung von der Herrschaft der Kirche. Soll sie jetzt im Namen der Toleranz einer anderen diktatorischen Ideologie – dem Islam – weichen? Islam machte keine Aufklärung durch und er konnte es auch nicht. Er kann nichts dafür, aber es ist einmal so. Er blieb intolerant und diktatorisch orientiert – wie die katholische Kirche vor der Aufklärung. Auf der anderen – rechtsradikalen – Seite formieren sich andere radikale Gruppierungen. Demokratie bedeutet in ihrem Grundsinn eine Diskussion. Derzeitige Polarisierung der Gesellschaft macht diese unmöglich. Anstatt Diskussion wird attackiert und gedroht und die Exekutive schaut im Namen der falschen Toleranz untätig zu.
Milan Kundera schrieb, dass „Modern zu sein bedeutet auf dem geerbten Wege zu neuen Entdeckungen zu gelangen.“ Warum sollten wir diesen Weg im Namen des Multikulturalismus verlassen?
Obwohl wir eine hundertjährige Erfahrung mit Demokratie noch aus der Zeit von Österreich-Ungarn haben, verstehen viele Leute ihre Prinzipien nicht. Totalität ist nicht, wenn alle Menschen bestimmte Regel einhalten müssen. Totalität ist, wenn manche auserwählten Personen über den Regeln stehen und die Regeln nicht einhalten müssen. Was spielt sich in den Köpfen der Menschen ab, die die Impfpflicht totalitär nur deshalb nennen, weil sie Angst vor der Nadel haben?
Vaclav Havel sagte: „Das Problem der Demokratie liegt darin, dass sie die, die sie ernst nehmen, überaus einschränkt, während sie denen, die sie ignorieren, beinahe alles erlaubt.“
Unsere Demokratien gehen aber so weit, dass sie sich bei den Diktaturen in dem Namen der „Toleranz“ einschleimen wollen, um sie nicht zu beleidigen. Ein furchtbares Beispiel solcher falschen Toleranz ist, wenn die Australier den Grandslambesuchern im Melbourne, die T-Shirts mit Slogans zur Unterstützung der chinesischen Tennisspielerin Peng Shuai trugen, den Eintritt verweigerten. Sie begründeten es mit lächerlichen Argumenten, dass Politik keinen Platz im Sport hätte. Was macht China aus den Olympischen Spielen anderes als eine politische Kraftdemonstration? Taten die Sowiets im Jahr 1980, die Russen in Sotschi im Jahr 2014 oder die Nazis im Jahr 1936 etwas anderes? Diktaturen nutzen jede Gelegenheit, um die Überlegenheit ihres Systems zu präsentieren. Auf dem Rücken des großen „Sportereignisses“ versichern sich Vladimir Putin und Xi Jinping gegenseitiger Unterstützung im Krieg gegen die Ukraine oder um Taiwan. Der Westen schaut tatenlos zu und klatscht.
Diktatoren sind nicht gewohnt zu verhandeln und jede Bereitschaft ihnen entgegenzukommen interpretieren sie als Schwäche und einen Ansporn zur Steigerung ihrer Forderungen. Das bleibt immer gleich. Von Hitler, über Putin bis zu Xi Jinping. Diktatoren brauchen einen Konflikt, am besten einen Krieg, um ihre Bevölkerung unter Kontrolle zu halten. Besonders, wenn sie ökonomisch keine Erfolge zu verzeichnen haben. In dieser Zeit sagt dann der bayerische Regierungschef Söder, sicher kein Leichtgewicht in der deutschen Politik, dass Russland kein Feind sei und signalisiert die Bereitschaft, Zugeständnisse zu machen. Söder ist kein Diener des Kremls wie Viktor Orban in Ungarn oder Milos Zeman in Tschechien. Dass der deutsche Exkanzler Gerhard Schröder auf der russischen Seite steht, überrascht natürlich niemanden. Er wird ohnehin seit langer Zeit von Russland bezahlt. Und er ist unter den europäischen Politikern bei weitem nicht allein. Wie soll dann Putin die Europäische Union ernst nehmen? Dann kommen seine Ideologen mit der Idee der Befreiung Europas vom fremden Einfluss (verstehe amerikanischen) und Bildung eines gemeinsamen Kulturraumes von Lissabon bis nach Wladiwostok. Natürlich mit der Hauptstadt Moskau und mit russischem politischem System. Ein Beweis der europäischen Bedeutungslosigkeit, in die es sich Europa selbst manövriert hat, ist die Tatsache, dass Russland über die Ukraine mit den USA und nicht mit der EU verhandelt und die Europäer sind nicht einmal zu den Gesprächen eingeladen.
Die Demokratie stützt sich grundsätzlich auf drei Pfeiler.
1) Das System der repräsentativen Demokratie
2) Unabhängigkeit der Justiz
3) Freie Journalistik
Dass das Funktionieren dieses Systems nicht unantastbar ist, sehen wir bei unseren Nachbaren. In Ungarn ist es praktisch gelungen, die unabhängige Journalistik zu liquidieren, in Polen ist das Angriffsziel die Unabhängigkeit der Justiz. Der Angriff auf das unabhängige private Fernseher blieb vorläufig ohne Erfolg – die Amerikaner schrien zu laut, als dass es Jaroslaw Kaczynski ignorieren könnte – die USA sind letztendlich die letzten polnischen Verbündeten.
Es ist eine neue Methode entstanden, dass die Unternehmer, die nach der Macht streben, sich Medien einfach kaufen. Es begann damit Silvio Berlusconi und „Il cavalliere“ war tatsächlich dank der Unterstützung seiner Medien trotz aller Skandale der erste italienische Premierminister nach dem zweiten Weltkrieg, der die ganze Wahlperiode durchgestanden hat. In Tschechien machte das gleiche der Oligarch Andrej Babiš – und solange er seine Mediendivision namens „Mafra“ hat, ist er nicht abgeschrieben. Er kann jederzeit zurückkehren und gewinnen. Besonders wenn die unabhängige Journalistik sich jetzt auf die neue Regierung, die Babiš abgelöst hat, eingeschossen hat. Die Journalisten wollen damit wahrscheinlich beweisen, dass sie nicht gegen Babiš voreingenommen waren, der schwere Beschuss der neuen Regierung verstehen aber die Wähler so, dass sich nichts zum Positivem geändert hat. Und die neue demokratische Regierung hat leider keine Möglichkeit sich zu wehren – im Gegensatz zu ihrem Vorgänger hat sie keine „ihre“, also von ihr bezahlte Journalisten. Dadurch gerät sie in schiefe Optik und das droht mit einem unguten Ende.
Die echte Gefahr für die Demokratie kommt aber nicht aus Ungarn, Polen oder Tschechien, nicht einmal aus Moskau, sondern aus Washington. Wenn die Demokratie in den USA fällt, dann wird sie überall auf der ganzen Welt untergehen. Und Trump mit Thiel arbeiten mit ihrer Partei und ihren fanatischen Anhängern fleißig daran. Die Demokratie dann wiederherzustellen, wird extrem schwer, wenn nicht unmöglich sein. Freie und faire Wahl wird dann unmöglich und Demonstrationen auf den Straßen haben noch keine Diktatur, die entschlossen ist, sich zu verteidigen, gestürzt. Weder in Weißrussland, Russland, Honkong, noch im Iran. Es gibt Märtyrer, aber keinen Erfolg.
Als Caesar und Augustus es schafften, die Demokratie im alten Rom zu beseitigen, dauerte es lange 1800 Jahre, bis sie die Menschen wieder gewonnen haben. Und es ist anzumerken, dass alle Diktaturen in der Zwischenzeit keine Beobachtungskameras, Gesichtsscans, Internet, Satelliten, die jede Bewegung der Mobiltelefone und ihrer Besitzer beobachtet besaßen. Es reicht, sich dem Regime unbeliebt zu machen und man kriegt die Bewertung „DDD“ wie in China und dann kauft man sich nicht einmal ein Ticket für eine Busfahrt, oder man verschwindet im Gulag mit Bezeichnung „Terrorist“ wie in Russland. Es gibt aber auch diffizile Möglichkeiten. Zum Beispiel das System Pegasus, das sich ins Handy der verdächtigen Person einschleicht. Nicht nur, dass jedes Gespräch und jede SMS beobachtet werden, sondern es ist auch möglich, in das Handy Aktivitäten zu implantieren, die der Besitzer gar nicht getätigt hat. Er könnte dann geheime Konten haben und verdächtige Transaktionen durchführen, von deren er selbst nicht weiß. Es ist heutzutage kein Problem, jeden Menschen zu kriminalisieren, wenn man ihn wegen Betrug, Steuerentziehung oder ähnliche Kriminalität verurteilen möchte. Egal, ob er etwas Gesetzwidriges getan hat oder nicht.
Die moderne Diktatur weiß jeden Menschen zu vernichten – und das Volk wird dabei sogar jubeln, weil es die Wahrheit nie erfährt.
Passen wir also auf die Demokratie auf. Es ist ein unbezahlbares Gut und ginge sie einmal verloren, wird es für die Ewigkeit sein.


Feb
2022

Co s omikronem – je třeba změnit taktiku?

categories: Blog, Korona

Přiznám se, že jsem s napsáním tohoto článku dost dlouho váhal. Tenhle zatracený virus mě už tolikrát překvapil, že jsem se stal hodně opatrným při jeho hodnocení. Nikdy se nedokázal chovat jako slušný člen přírodního světa, možná proto, že v něm byl cizí. A napáchal neskutečně mnoho zlého.

               Dokázal zabít víc než jeden a půl milionu lidí – to jsem skutečně nečekal, přece jenom jsme medicínsky někde jinde než v čase španělské chřipky. Ale jen v Česku to bylo víc než 37 000 a v Rakousku přes 13 000 lidí, kteří zemřeli s kovidem v těle a ať popírači tvrdí, co chtějí, jen menšina z nich zemřela s kovidem, naprostá většina na kovid. V tom můžu mluvit z vlastní zkušenosti. Já jsem jejich plíce viděl!

               Dokázal napáchat neskutečné ekonomické škody a nahnat do konkursu řadu podnikatelů a hoteliérů a současně zvýšit neuvěřitelně míru zadlužení států, takže se z těch dluhů budou těžce vyhrabávat.

               Dokázal nás nepřímo připravit o úspory. Ony státy totiž nemají jinou možnost, jak se dluhů zbavit než rozpoutat inflaci, díky které se dluhy v poměru k Hrubému hospodářskému produktu sníží. Proto Centrální evropská banka stále trvá na nulovém úroku z peněz, které tiskne a zvyšuje tak uměle objem oběživa a tím snižuje cenu peněz. Přesto nemá Eurozóna zdaleka na Česko, které žene inflaci až někam k deseti procentům – to je na úrovni Turecka. Mstí se zbytečné vyhazování peněz před volbami. Tím, že teď ztrácejí cenu, jsou ony peněžní předvolební dary stejně bezcenné. Centrální banka se sice brání, ale moc šancí nemá. Lidi o své peníze přijdou.

               Dokázal rozdělit společnost na vaxery a antivaxery, kteří už mezi sebou nemají prakticky žádný prostor pro komunikaci a zůstala jen nenávist a vztek. A před parlamentem se tyčí šibenice duševních lajdáků, kteří nemají tušení, co dělají. Co si myslí, že jsou hrdinové, když budou politikům vyhrožovat oběšením. Ale první by utekli a plakali a prosili, kdyby se tyto šibenice staly jejich popravištěm. V tom se ale můžou spoléhat na to, že trest smrti není, a tedy se jim vlastně nemůže nic stát.

               Dokázal toho ještě mnoho, ale nejstrašnější oběť bylo hned první úmrtí, které pandemie způsobila – smrt zdravého rozumu. Od března 2020 už slyšíme jen „experty“ kteří buď straší armagedonem nebo si myslí, že smrt 3 promile přemnoženého primáta je vlastně pozitivní zprávou. obě skupiny mají za sebou své vyznavače podobající se náboženské sektě. Ochotných za svou pravdu i umřít. Politici se pak snaží využít nouzi a strach lidí k získávání hlasů a slibují nemožné nebo bojují proti opatřením, které lidi mají chránit. Slovo „svoboda“ je hájena lidmi, kteří se otevřeně hlásí k diktaturám ruského, běloruského nebo čínského typu nebo dokonce s láskou vzpomínají na Třetí říši velkého Adolfa a slibují plynovat další miliony lidí podle rasistického klíče.

               Jenže virus dokázal i něco jiného. Dokázal mutovat a měnit se. A zdá se, že poslední změna přináší určitou šanci. Virus v podstatě mutuje proto, aby přežil. Jeho hostitel, ať už je to člověk nebo zvíře, si po nákaze vybuduje obranyschopnost a virus má tak s pokračováním epidemie stále méně potenciálních hostitelů. Což by pro něho bylo fatální. Proto se mění, aby onu imunitní obranu obelstil a obešel. Chřipka to dělá každý rok, koronavirus je dokonce o něco rychlejší a stíhá to v řádu měsíců.

               Nové mutace jsou tedy v podstatě vždy nakažlivější než mutace předešlé. Viru jde o přežití, nové mutace tedy musí vytlačit ty staré ze životního prostoru a tento ovládnout. K tomu potřebují hostitele, tedy člověka. Jenže smrt hostitele je vlastně nežádoucím vedlejším efektem. Pokud nositel viru umře, umře s ním i celá viroví kolonie, která ho kolonizovala. Smrt hostitele je tedy nežádoucí a pokud se tak stane, tak virus vlastně něco zvrtal. A určitě z toho nemá radost.

               Ideální virus je tedy vysoce infekční, ale málo smrtící jedinec. Takový má nejlepší šance ovládnout životní prostor. Vysoce smrtelné viry jako SARS nebo MERS s úmrtností 20 nebo dokonce 35 procent nakažených vyvolaly jen lokální epidemie a rychle zase zanikly. Zdá se, že varianta Omikron udělala krok k onomu ideálnímu viru. Stále sice přicházejí statistická čísla, například z USA, která tvrdí, že na Omikron umírá stejný počet lidí jako na Deltu, protože i když je méně smrtelný, postihuje nepoměrně víc lidí. Jenže otázka je, zda v tomto případě lidé skutečně umírají na onen virus nebo jen s ním.

               Samozřejmě můžu hovořit jen z vlastní zkušenosti a jedná se tedy o malá čísla pacientů. V posledních týdnech skutečně zase začaly stoupat počty lidí nakažených koronavirem, variantou Omikron, které jsme museli přijmout do lůžkové péče. Ale – minimálně v našem souboru – ani jeden neměl onen obávaný a často smrtelný zápal plic. Lidé, které jsme přijali buď měli problémy s bolestmi hlavy nebo s horečkami, které nedokázali sami zvládnout. Někteří přišli s průjmy a bolestmi břicha. A ani jeden neskončil se zápalem plic na umělé ventilaci. Něco se tedy dramaticky změnilo.

               Zdá se, že Omikron skutečně napadá jen horní dýchací cesty a nesestupuje do plic. Zda je to sníženou afinitou k ACE 2 receptorům se zřejmě ještě neví. Každopádně je onen vazebný „spike“ protein na jeho povrchu hodně změněný, což předurčuje onen virus i k tomu, aby se v těle choval jinak než jeho předchůdci. V podstatě se dostal svým smrtícím efektem na úroveň chřipky (která ovšem jako choroba úplně zmizela, takže se nedá s koronavirem porovnávat). Otázkou tedy je, zda musíme i nadále postupovat tak tvrdě a celoplošně ve snaze jeho šíření zpomalit. V Dánsku, kde mají nejvyšší proočkovanost v Evropě, žádná omezení nemají. Lidí s rýmou jim nevadí, ať si ji klidně předávají dál.

               Paradoxně v našem špitále zrušili před dvěma týdny povinnost se jednou týdně testovat antigenním testem, kterou jsme měli víc než rok. A to právě v době, kdy infekční čísla stoupají geometrickou řadou. Je jasné proč. Aby se nepřišlo na to, když budou někteří zaměstnanci nakažení. Protože by neměl brzy kdo pracovat. Opět populistický čin. Faleš, kterou lidé samozřejmě chápou. Tak hloupí nejsou!

               Těch politických populistických kroků bylo tolik, až je mi z toho špatně. K očkování se politici snažili lidi přimět restrikcemi – bez reálného úspěchu. Povinnost testování jen pro neočkované jakož i rakouský lock down pro neočkované měl motivovat k vyšší očkovací morálce. Přičemž se argumentovalo naprosto špatně. Politici tvrdili, že očkovaní jedinci se nenakazí a nemoc dál nepřenášejí, a proto si mohou užívat svobody. K tomu jim dodal munici i farmakologický průmysl – v přiloženém letáku očkovací látky firmy Pfizer/Biontech Comirnaty se píše, že chrání „protect against infection and disease.“ U jakéhokoliv léku mě vždycky zajímá patofyziologie, tedy jak v těle působí. Proti infekci sliznice chrání protilátky IgA, které se musí na oné sliznici po kontaktu s virem vytvořit. Jak by se ale mohly vytvořit, když podáváme očkovací látku do svalu – tedy přímo do krve? Tam se mohou tvořit protilátky IgM a IgG, které tělo jinak tvoří až poté, co virus prolomil první ochrannou bariéru sliznic a jsou rozhodující pro obranu proti vzniku choroby, ale IgA na sliznicích tím člověk získat nemůže – a proto ani nebude chráněn před nákazou – jen před chorobou. Přesto ještě nikdo tuto informaci o očkovací látce nezměnil.

               Správná argumentace, proč byli neočkovaní „diskriminováni“ by byla v tom, aby svými zápaly plic neobsazovali jednotky intenzivní léče, díky čemuž nebyla na JIPkách místa pro srdeční infarkty, selhání ledvin či záněty žlučníku a žlučových cest. Že se kvůli nim neoperovalo. Že kvůli nim tito lidé zbytečně umírali bez pomoci, kterou potřebovali. To ale nikdo jasně neřekl. Očkování mělo být „odměněno“ a neočkováni „potrestáni.“ Aspoň tak tomu společnost rozuměla to vedlo k agresivitě a v konečném důsledku k šibenicím před parlamentem. Opět tedy jednou fatální chyba.

               Jenže s Omikronem JIPky obsazené nejsou. Naopak, je teď problematické léčit lidi, kteří přijdou do nemocnice s jinou chorobou a náhodou jsou i pozitivní na koronavirus (protože jsou očkovaní, nemají příznaky a nevědí, že onen virus v sobě mají). Právě dnes přišel do nemocnice osmdesátiletý muž s krvácením z tenkého střeva. Gastroskopicky se krvácení nedalo zastavit, bylo příliš daleko od žaludku, gastroskop nebyl dost dlouhý, abych se k onomu prameni krvácení dostal. Léky se to podařilo, ale takový pacient potřebuje nutně intenzivní péči. Lůžko bychom pro něho měli – kdyby nebyl náhodou pozitivní na koronavirus. Naše intenzivka už mezitím totiž jede na plné obrátky i pro chirurgický program a je tedy plná – pacienty bez koronaviru. Po nekonečných vyjednáváních se pacienta podařilo umístit na POSLEDNÍ kovidové lůžko na klinice. Zdůrazňuji, že se jedná o pacientka, jehož onemocnění nemá s onou koronavirovou infekcí nic společného. Ve statistice se samozřejmě objeví jako koronavirový pacient, který vyžaduje intenzivní péči. A kdyby nedejbože na své krvácení zemřel…. objeví se v další statistice.

               Nejednou se tedy opravdu začíná dít to, o čem lhali celou dobu antivaxeři, totiž že lidi umírají na autonehody a pokud mají v těle virus, jsou započítáni mezi kovidové mrtvé. A co brzy uslyšíme – „My jsme to vždycky říkali.“

               Ano, tvrdili to v době, kdy to byla lež, jenže teď je situace jiná a svou argumentaci nezměnili oni ale ani zodpovědní experti a politici.

               Moji čtenáři vědí, že jsem byl vždycky obhájcem očkování a podporoval jsem očkovací povinnost. V Rakousku ji zavedli, ovšem onen zákon je tak špatný, že není ani realizovatelný. V mé představě měla skutečně přijít očkovací povinnost, poté bylo třeba zrušit všechny kontroly a pokud by někdo na koronavirus onemocněl a nebyl očkovaný, mohla by jeho pojišťovna odmítnout převzít náklady na jeho léčbu. Bylo by to jednoduché, přehledné a s minimální byrokracií.

               Tak to ovšem není. Každý neočkovaný má čtvrtročně platit 600 euro pokuty. Jak ovšem získat spolehlivou databázi? Zdravotní dokumentační systém ELGA, který v Rakousku střádá zdravotní data už oznámil, že do dubna nebude schopen očkované registrovat (navíc je registrace v tomto systému dobrovolná a nikdo neví, co s lidmi, kteří budou naočkovaní, ale nebudou v tomto registru). Dá se tedy čekat naprostý chaos, neskutečnou byrokracii. Lidé budou odmítat pokutu platit, budou se soudit, stát musí počítat s hromadnými žalobami, právníci budou vydělávat miliony až to nakonec stát vzdá a všechny amnestuje. Ze zákona nebude nic než potenciální hrozbička – zvednutý prst, který nikdo nemusí brát vážně.

               Čili zapomeňme. Očkovací povinnost pro určité skupiny zaměstnanců jako pracovníků v zdravotnictví nebo policistů může vést pouze k odlivu lidí z těchto i tak už hodně personálně poddimenzovaných povolání. Čili ještě větší nesmysl.

               Očkovací látka proti Omikronu se prý vyrábí, vzhledem na průběh infekční vlny přijde ale s křížkem po funuse – než budou hotovy připouštěcí studie, bude už po této vlně. A co přijde potom?

               Experti varují před tím, že virus bude mutovat dál a může se stát znovu vražedným. Pravděpodobnost je ale malá. Takovou mutací by byl virus sám proti sobě – argumenty jsem uvedl výše. A takový virus by nedokázal vytlačit ze životního prostoru viry infekční a málo smrtící – protože by byl v porovnání s nimi ve velké nevýhodě.

               Nechci tvrdit, že to tak bude, na to jsem už příliš opatrný, ale pravděpodobnost tohoto vývoje je velká. Je dost možné, že se onen čínský zatracený mutant zcivilizuje a bude se stále více podobat přírodním koronavirům, které tu s námi žijí už tisíce let – a způsobují dětem ve školkách a školách nudli u nosu a zvýšenou teplotu – čili ony klasické respiratorní sezónní infekty. A na ty se není třeba testovat!

               Ten zákon o očkovací povinnosti měl být přijat před rokem nebo nejpozději v létě 2021. Pak bychom si ušetřili tisíce mrtvých. Jenže tehdy se politici opájeli představou konce pandemie a vydávali optimistické až euforické prognózy. Teď je už beznadějně pozdě. Protože díky menší smrtelnosti nové varianty se výrazně snižuje poměr: prospěch v zabránění onemocnění proti potenciálnímu ohrožení z vedlejších účinků.

               Země, které zdravý rozum úplně nezabily a kde se místní vlády těší důvěře svých spoluobčanů, jako je Dánsko, ukazují cestu, kudy se je možné vydat. Samozřejmě – v zemích, kde zdravý rozum už před dlouhou dobou zahynul a vládnou jen emoce, to bude velmi těžké. Ale co se o to aspoň pokusit?


Jan
2022

Nástup industriálního fašismu

categories: Blog

„Demokracie není slučitelná se svobodou člověka“. Tuto zdánlivě paradoxní větu jsem si nevymyslel, je to motto Petra Thiela, jednoho z nejúspěšnějších amerických podnikatelů ze Silicon Valley – a poradce Donalda Trumpa. (Mimochodem nejnověji i zaměstnavatele bývalého rakouského kancléře Sebastiána Kurze)

Thiel ve svých knihách a přednáškách hlásá ideu, která nám nezní tak cize, protože ji před nedávnem prohlašoval i jistý český premiér: „Firmy existují lépe, než vlády, protože mají jen jednoho šéfa – tedy fungují jako diktatura.“

Jak to dopadlo v Česku, víme všichni – možná proto, že státy jsou mnohem komplexnější záležitostí než firma specializovaná na výrobu jednoho produktu. Podobných států vedených jedním člověkem, který nestrpí jiný názor, než svůj známe několik a s výjimkou jediného – Číny, se jim dobře nevede. Ať už je to Rusko, Bělorusko, Turecko nebo Venezuela. Jenže tyhle myšlenky jsou přesto masově přijímané – a představují pro světovou demokracii smrtelné nebezpečí.

Do politiky vstoupil v posledním desetiletí nový typ lidí – lidé z podnikatelského sektoru, kteří zatoužili po slávě a moci. Jejich pohnutky jsou rozdílné. Může to být jen snaha egomana, jako je například Donald Trump, stát se slavným a mocným (i když samozřejmě nezapomene upravit zákony o vybírání daní tak, aby z nich profitoval). Ale může to být jako v Česku, totiž snaha udělat si ze státu servisní firmu pro svůj soukromý byznys a dostat se snadněji k dotacím vylepšujícím kvartálovou bilanci vlastního podnikání.

Samozřejmě ideální představa je – geniální manažer, který se obklopuje schopnými poradci a řídí s jejich analýzami. Ve skutečnosti je to trochu jinak. Úspěšní podnikatelé nepatří většinou k nejinteligentnějším lidem – proto mají onu energii se prosadit. Nezdržují je totiž žádné zbytečné úvahy a pochyby. Jenže nesnesou kolem sebe lidi, kteří jsou chytřejší než oni sami. A tak se hlupák obklopuje ještě většími hlupáky – myslím, že jsme na poslední vládu ještě nezapomněli, ta byla přímo učebnicovým příkladem takového postupu.

Druhým důvodem, proč Thielova hypotéza nefunguje, je nekontrovatelná korupce, která k diktaturám neodmyslitelně patří. Vládnoucí vrstva totiž odstraní jakoukoliv kontrolu a nekontrolovaná moc prostě ke korupci neodolatelně svádí.

Nedokážu se ubránit údivu, když vidím, kolik lidí tyto myšlenky přijímá za své. V myšlenkovém světě podnikatele Thiela zažívají lidé svobodu jedině v diktatuře společnosti uspořádané jako firma. Jsou oproštěni od dilemat myšlení ale i od protestů a diverzních názorů, které zatěžují jejich mysl. Vše je jasně dáno, stačí se s tím ztotožnit a člověk nemá žádný problém. Člověk je v tomto industriálním fašismu roven stroji. Je dobrý, funguje spolehlivě podle naprogramování a pokud nefunguje podle potřeb firmy, buď je opraven nebo odstraněn. V diktatuře je člověk svobodný jen když se vzdá myšlení a své identity. Je to pohodlné a svůdné, ale fatální pro společnost. Pohodlnost je tedy fatální – nabízí prostor demagogům a populistům. Demokracie nenabízí na komplexní problémy jednoduchá řešení, demagogové ano.

Demokratické státy představují na mapě světa zanedbatelnou menšinu. Nezanedbatelné jsou jen díky své ekonomické a vojenské síle. A bez USA a jejich vojenské síly by se tyto režimy nebyly schopny bránit stále silnějším diktaturám. Celý demokratický svět tedy visí na dobré vůli Ameriky a ta se svým demokratickým principům začala nebezpečně vzdalovat.

Není určitě náhodou, že republikánskou stranu přebudovali k pravicově radikální „Tea party“ právě bratři Charles a David Kochovi, majitelé „Koch Industrie“, jednoho z největších podnikatelských subjektů ve Spojených státech. Republikánská strana musela reagovat na demografickou změnu amerického obyvatelstva se stále narůstajícím podílem černochů a hispánců. Jestliže tedy před několika desetiletím byly pro republikány agresivní fašistické skupinky jen okrajovým fenoménem, který sledovali s opovržením, dnes jsou to pro ně kmenoví voliči – ochotní případně sáhnout i k násilí či dokonce vyvolat občanskou válku. Nedisciplinovaný spolek demokratů nemá proti této falanze co nabídnout, to dokazuje už celý rok od zvolení Joa Bidena americkým prezidentem. Okamžik Trumpova znovuzvolení se nezadržitelně blíží. A s ním nebezpečí nástupu onoho industriálního fašismu bratrů Kochů a Petra Thiela ve Spojených státech. A pak sbohem!

Evropa se k demokracii propracovávala osm set let. A i tak není demokratický systém v tom podivném evropském spolku samozřejmostí. A navíc Evropa podléhá jakémusi sebezničujícímu procesu. Začala se bičovat za svou minulost, ačkoliv k tomu nemá žádný důvod. Je to něco, co Octavio Paz nazval „moralizující masochismus“. Stydíme se za ti, že je naše kultura vyspělá, a proto ne každému srozumitelná. Proto je v představách levicových radikálů kulturu třeba natolik zjednodušit, aby ji chápal každý. V roce 1987 napsal francouzský spisovatel Alain Finkelkraut knihu „Porážka myšlení“. Kritizoval v ní kulturní relativismus a chránil vysokou kulturu. Levičáci ho ihned obvinili z „elitářského myšlení“. Masová kultura musí být podle nich bráněna ve jménu rovnosti. Začíná to zjednodušováním jazyka, pokračuje pořady bavičů v televizi či seriály typu Most. Masám se vyšlo vstříc!

Hitler chtěl evropskou kulturu zničit, ta to teď dělá sama, jako by plánovala gigantické autodafé.

Demokracii jako by chyběla vůle se bránit. Jak útokům zvenku od ji obklopujících diktatur, tak i proti rozvratným vlivům ve svém nitru (těmito diktaturami nezřídka podporovanými).  Blahobyt snižuje aicky chuť bojovat. Blahobytné společnosti mají tendenci k samodestrukci. Z nedostatku existenčních problémů hledají problémy nepodstatné a dělají z nich existenční. A těch je pak příliš.

Má se Evropa vzdát své kultury ve jménu tolerance? Evropa se k demokracii probojovala až vlivem osvícenství, až po osvobození z nadvlády katolické církve. Má teď snad ustupovat ve jménu tolerance jiné diktátorské ideologii islámu? Islám osvícenství neprodělal a ani nemohl. Nemůže za to, ale je to tak. Zůstal nesnášenlivý a diktátorsky orientovaný. Jenže na druhé straně spektra společnosti se formují jiné radikální skupiny. Demokracie znamená ve své podstatě diskusi.  Současná polarizace ji prakticky znemožňuje. Místo diskuse se vyhrožuje šibenicemi a exekutiva ve jménu falešně chápané tolerance nečinně přihlíží.

Milan Kundera napsal, že „Být moderní znamená dospívat na zděděné cestě k novým objevům.“ Proč tuto cestu opouštět ve jménu multikulturní společnosti?

Přesto, že máme s demokracií staletou zkušenost ještě z doby Rakouska Uherska, spousta lidí její principy nechápe. A není to jen zničujícím působením komunismu. Totalita není, když musí všichni dodržovat určitá pravidla. Totalita je, když je určití vyvolení jedinci dodržovat nemusí. Co se odehrává v hlavách lidí, kteří nazývají totalitou očkovací program jen proto, že se bojí injekční jehly? J tam kromě strachu a sním spojené nenávisti ještě něco jiného?

Václav Havel řekl, že: „Problém demokracie je v tom, že toho, kdo ji bere vážně, nesmírně omezuje, zatímco tomu, do ji ignoruje, dovoluje skoro vše.“

Jenže naše demokracie jdou tak daleko, že pochlebují diktaturám ve jménu „tolerance“ – aby je neurazily. Zoufalým příkladem takové falešné tolerance je, když Australané zakážou návštěvníkům tenisového Grand Slamu v Melbourne nosit trička na podporu čínské tenistky. A ohánějí se směšnými argumenty, že politika do sportu nepatří. Co dělá Čína z olympiády jiného, než politickou demonstraci síly? A dělali Sověti v roce 1980, Rusové v Soči v roce 2014 nebo Němci v roce 1936 něco jiného?

Diktátoři nejsou zvyklí vyjednávat a každou ochotu jim vyjít vstříc považují za slabost a za pobídku ke stupňování požadavků. To bude vždycky stejné. Od Hitlera, přes Putina až k Si ťi-pchingovi. A diktátoři potřebují konflikt, nejlépe válečný, aby udrželi své obyvatelstvo pod kontrolou. Zejména, když se jim ekonomicky nedaří. A v takové době prohlásí bavorský předseda vlády Söder, v německé politice určitě žádná lehká váha – že Rusko není nepřítel a je třeba mu vyjít v jeho požadavcích vstříc. A to není kremelský sluha, jako Viktor Orbán nebo Miloš Zeman! Ale jde přece o Nord Stream II a tedy o kšeft. Demokracie se ráda prodává ve jménu ekonomické prosperity. Jak má pak Putin brát evropskou unii vážně? Pak přicházejí jeho ideologové s myšlenkou osvobození Evropy z cizího (rozuměj amerického) vlivu a její sjednocení do jednotného prostoru od Lisabonu až po Vladivostok. Samozřejmě s hlavním městem v Moskvě a s ruským politickým systémem. Důkazem evropské bezvýznamnosti, do které se EU sama vmanipulovala, je skutečnost, že Rusko jedná o Ukrajině s USA a Evropané nejsou k hovorům ani přizváni.

Demokracie se opírá v podstatě o tři pilíře:

  1. Systém zastupitelské parlamentní demokracie se svobodnými volbami
  2. Nezávislost justice
  3. Svobodnou žurnalistiku

Že fungování takového systému není vytesáno do kamene vidíme u našich sousedů. V Maďarsku se prakticky podařilo zlikvidovat nezávislou žurnalistiku, v Polsku zase nezávislost justice (útok na nezávislou televizi zatím nevyšel – přece jen Američané zařvali příliš hlasitě, než aby to mohl Jaroslaw Kaczynski ignorovat).

               Jenže novou módou je, že si podnikatelé toužící po moci, sdělovací prostředky kupují. Začal s tím Silvio Berlusconi a skutečně byl díky svému mediálnímu impériu prvním italským premiérem, který přečkal v úřadě navzdory všem svým skandálům celé volební období. V Česku udělal totéž Andrej Babiš – a dokud svou Mafru má, není odepsán, ale může se kdykoliv vrátit jako vítěz. Zejména když si „nezávislá žurnalistika“ teď vzala jako terč novou vládu. Zřejmě aby dokázala, že nebyla proti Babišovi zaujatá, ovšem její plnou palbu do nové vlády chápou voliči tak, že se nic nezměnilo. A bohužel se nová mocenská struktura nemá kde bránit – na rozdíl od svého předchůdce „svoje“ placené novináře nemá.  Takže se vše dostává do šikmé optiky a hrozí nedobrým koncem.

               Ovšem největší nebezpečí nevychází z Agrofertu a Mafry, dokonce ani ne z Moskvy, ale z Washingtonu. Pokud padne demokracie tam, padne všude. A znovu si ji vybojovat bude těžké, ne-li nemožné. Když se Césarovi a Augustovi podařilo odstranit demokracii ve starém Římě, trvalo to dlouhých 1800 let, než si ji lidé znovu vybojovali. A to všechny diktatury v té době neměly k dispozici sledovací kamery, scany obličejů, internet a družice sledující každý pohyb mobilních telefonů – a nejen nich. Stačí přece se jen trochu znelíbit režimu a člověk dostane hodnocení DDD jako v Číně a nekoupí si ani jízdenku na autobus, nebo zmizí v gulagu jako v Rusku či se mu do mobilu nabourá systém Pegasus, jako polským soudcům a píše jejich jménem věci, na které by oni sami ani nepomysleli. Kriminalizovat nepohodlnou osobu? Pro diktaturu používající moderní technické vymoženosti je to naprostá hračka. Moderní diktatura dokáže zlikvidovat každého – a lid bude jásat. Jako kdysi, když komunisté popravovali Miladu Horákovou.


Jan
2022

Litauen II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

In dem ehemaligen Bischofspalast in Vilnjus residiert der litauische Präsident, seit dem Jahr 2019 ist es Gitanas Nauséda. Im Jahr 2013, als wir die Stadt besucht haben, war Dalia Grybauskaite im Amt und sie genoss bei der Bevölkerung große Beliebtheit und das Vertrauen. Die Methode, das zu erreichen, war ziemlich einfach. Sie hat sich nicht bereichert, sie hat nicht getrunken (Litauen hat den größten Alkoholkonsum europaweit und schlägt dabei auch solche Favoriten, wie Tschechien oder Österreich) und sie sagte immer die Wahrheit. Also ein einzigartiges Phänomen in der Politik, vielleicht deshalb durfte sie nicht mehr eine Kommissarin in Brüssel sein. Übrigens Litauen hat für seine 3,4 Millionen Einwohner 161!!! Abgeordnete. Dagegen konnte nicht einmal die populäre Präsidentin etwas tun.

               Der litauische heilige Kazimir war eigentlich ein polnischer Prinz, ein Sohn des Königs Kazimir IV. und seiner Gattin Elisabeth, der Enkelin des Kaisers Sigismund, älterer Schwester des ungarischen und tschechischen Königs und österreichischen Herzogs Ladislaus Postumus. In die litauische Geschichte trat sie unter dem Namen Elisabeth von Habsburg ein, da sie eine Tochter des deutschen Königs Albrecht II. war. Sie gebar ihrem Mann insgesamt zehn Kinder. Kazimir war der jüngere Bruder des tschechischen und ungarischen Königs Vladislav I. Jagiello und nachdem sein älterer Bruder die Königskrone von Tschechien und Ungarn angenommen hatte, hatte Kazimir eigentlich den Anspruch auf die polnische Krone. In seiner Jugend entsandte ihn sein Vater nach Ungarn, um dort Mathias Corvinus zu pazifizieren. Er bezog von den Ungaren furchtbare Prügel und verlor jedes Interesse an Regierungsgeschäften. Im Jahr 1483 im Alter von 25 Jahren übernahm er zwar auf Anweisung seines Vaters die Verwaltung von Litauen und übersiedelte nach Vilnjus, ein Jahr später starb er aber hier in Folge seines asketischen Lebens an Tuberkulose. Weil er keine Machtgelüste hatte und sich durch die Fürsorge für die Armen und durch Taten der Barmherzigkeit berühmt machte, wurde er im Jahr 1602 heiliggesprochen. Es wird erzählt, dass als bei der Gelegenheit seiner Heiligsprechung sein Sarg eröffnet wurde, sein Leichnam unversehrt gefunden wurde (das machen angeblich die Mykobakterien, also die Verursacher der Tuberkulose sehr gerne – sie verteidigen ihren Lebensraum, also den Leichnam ihres Opfers, sehr konsequent und die üblichen Fäulnisbakterien können sich in den Leichnam einfach nicht durchkämpfen).

               Natürlich gibt es in Vilnjus auch die Kathedrale des Heiligen Kazimirs (obwohl er selbst in der Kathedrale des heiligen Stanislaus bestattet ist). Es ist eine monumentale Barockkirche mit einer fürstlichen Krone auf der Turmspitze (weil Kazimir ein litauischer Fürst war). In der Kirche wurde von den Sowjets – absolut pervers – ein Museum des Atheismus errichtet. Also in der Kirche, die dem örtlichen Heiligen gewidmet wurde, mussten die Lehrer in den Pflichtstunden der Atheismuslehre erklären, dass es keinen Gott gibt. Es half nicht einmal das. Die Litauer blieben trotz allen sowjetischen Bemühungen katholisch und sie sind es bis heute. Die Sowjets fühlten sich angesichts ihrer einzigen Republik der Sowjetunion, die so hartnäckig auf ihrer Religion beharrte, ziemlich machtlos. Letztendlich erlaubten sie in Kaunas das einzige katholische Seminar für die Ausbildung katholischer Priester in dem gesamten Imperium zu gründen und die Litauer durften auf dem Hauptplatz von Kaunas sogar die Statue ihres nationaler Weckers Maironis errichten. Das Problem gab es in der Tatsache, dass Maironis (mit eigenem Namen Jonas Mačiulis) ein katholischer Priester war und demzufolge zu seiner Kleidung aisch ein Kreuz um den Hals gehörte. Nach langen Verhandlungen wurde ein Kompromiss beschlossen (in Litauen mussten sogar die Kommunisten Kompromisse beschließen). Maironis durfte in einem Priestergewand dargestellt werden (er trug ohnehin niemals etwas anderes), er hält aber seine Hand nachdenklich unter dem Kinn und so ist sein Kreuz verdeckt.

               Nicht einmal die Schwarze Madonna aus dem 16.Jahrhundert, die sich über dem „Tor der Morgendämmerung“ in Vilnjus befindet, trauten sich die Kommunisten zu vernichten oder sie zumindest wegzubringen – es handelt sich doch um die Stadtbeschützerin und man konnte nicht wissen, was nach der Entfernung der Staue mit dem passieren hätte können, der den Befehl zu Vernichtung der Statue gegeben hatte. Obwohl nicht einmal die Madonna der Stadt Vilnjus wirklich half. Im Jahr 1795 bemächtigten sich die Russen der Stadt, im Jahr 1915 die Deutschen, im Jahr 1920 die Polen und wenn Vilnjus im Jahr 1939 endlich litauisch wurde, ging ganz Litauen im Jahr 1940 – absolut unfreiwillig – in den Bund der brüderlichen sowjetischen Republiken. Trotzdem strömen zur Madonna tausende Pilgern, um hier zu beten. Der berühmteste von ihnen war – ihr könnt nur einmal raten – natürlich Johann Paulus II. Seine Gedenktafel gibt es an vielen Stellen. Karol Wojtyla waren die Litauer bereit sogar die Tatsache, dass er ein Pole war, zu verzeihen. Hauptsache, er hat geholfen sie von den Kommunisten zu befreien.

               Kaunas rühmt sich mit einer Brücke, die 12 Jahre lang die längste Brücke der Welt war. Es dauerte nämlich beinahe zwei Wochen, um sie zu überqueren. Die Erklärung ist einfach. Der Fluss Nemen bildete nach der dritten Teilung Polens im Jahr 1796 die Grenze zwischen Russland, wo der julianische Kalender galt, und Preußen mit dem gregorianischen Kalender. Nach dem Wiener Kongress rückten die Russen weiter nach Westen und die Brücke verkürzte sich auf die normale Länge.

In Kaunas erinnert man sich auch an ein historisches Ereignis, das entscheidend die Weltgeschichte ändern sollte. Im Jahr 1812 überschritt gerade hier Napoleon mit seiner „Grand armee“ die russische Grenze. In diesem Moment, als er den Boden des Russischen Imperiums betrat, lief aus dem Busch ein Hase heraus. Das Pferd des Kaisers scheute und Napoleon stürzte zum Boden. Dies wurde allgemein für ein schlechtes Zeichen gehalten, wie dann der Napoleon Feldzug nach Russland ausgegangen ist, wissen wir alle. Die Bürger von Kaunas entschieden sich dieses historische Ereignis mit einem Denkmal zu verewigen. Sie errichteten aber keine Statue von Napoleon, der sie in ihren Hoffnungen, sie von den Russen zu befreien und auch durch französische Bemühungen, ihnen den katholischen Glauben aus den Köpfen zu schlagen, enttäuschte, sondern eine Statue des Hasen.

            Die Altstadt von Vilnjus ist verhältnismäßig klein und kann sich keinesfalls mit Riga messen- ihrer Größe entsprechen aber auch die Preise, also man kann hier für vernünftige Preise essen und trinken und das abendliche Vilnjus hat auch sein Zauber. Das litauische Bier heißt Švyturis und ist ziemlich trinkbar. Litauen war bei unserer Reise preismäßig von allen baltischen Staaten am annehmbarsten. Zur Eurozone trat Litauen im Jahr 2015, also zwei Jahre nach unserem Besuch. Ob sich dann in den Preisen etwas geändert hat, weiß ich nicht.

            Wie ich schon schrieb, Litauen ist nicht nur Vilnjus. Es gibt auch Klajpeda. Im Vergleich zu großzügig renoviertem Vilnjus ist die Stadt ein bisschen vernachlässigt und dadurch frustriert, so ist es aber einfach überall in der Welt. Das Geld strömt in die Hauptstadt und zögert dann, sie zu verlassen. Trotzdem sollte Klajpeda die reichste Stadt Litauens sein, es ist ein großer Handelshafen an der Mündung des Flusses Nemen, des größten litauischen Flusses. Auch Klajpeda (auf Deutsch Memel, nach dem Fluss, der auf Deutsch auch Memel heißt) hat eine bewegte Geschichte hinter sich. Bis zum Jahr 1920 war Memel der nördlichste Hafen Deutschlands. Danach wurde es von Deutschland getrennt und von Franzosen verwaltet und später von Litauern besetzt. Gleich nach der Besetzung Tschechiens im März 1939 verlangte Hitler die Rückgabe der Stadt an Deutschland, was Litauen im April 1939 auch tat. Hitler zog in Memel ein und sprach zur versammelten begeisterten Bevölkerung vom Balkon des Theaters. (Beinahe 100% der Bevölkerung waren damals Deutsche).  Alle standen mit dem Gesicht zu Hitler gewendet und jubelten, nur eine Person stand mit dem Rücken zu ihm und jubelte nicht. Es war die Statue von Ännchen von Tharau, des Mädchens, über das einmal der preußische Dichter Simon Dach Liebesgedichten schrieb.

            Er schrieb sie eigentlich im Auftrag von einem gewissen Johann von Klinsporn, aber auch auf diese Weise hatte der verliebte Johann bei dem Mädchen keinen Erfolg. Aber obwohl ihm das Gedicht „Ännchen von Tharau“ keinen ersehnten Erfolg in der Liebe brachte, das Gedicht wurde vertont und ist bis heute das berühmteste Volkslied in der Region von Preußen und Nordlitauen. Aus diesem Grund verdiente sich Ännchen ihre Statue vor dem Theater von Klajpeda und brachte das Blut des großen Adolf vor Zorn zum Glühen. Hitler bestand danach auf der Entfernung der Statue, diese musste verschwinden und nach ihr auch ganz Memel. Nach der Einnahme der Stadt von der Roten Armee, wurden die Deutschen vertrieben (an dieses Ereignis erinnert ein rührendes Denkmal vor dem Bahnhof von Klajpeda) und danach wurde die Stadt zu einer geschlossenen sowjetischen Militärzone. Mit dieser Erbschaft kämpft sie bis heute. Zwischen neuen modernen Häusern sieht man immer noch furchtbare Betonwohnhäuser aus den kommunistischen Zeiten. Der Hafen wurde zwar modern ausgebaut, in seiner Nähe stand aber eine große zerfallende Kaserne. Klajpeda ist die jüngste Stadt Litauens – was die Zusammensetzung der Bevölkerung betrifft. Es zieht junge Leute an, die auf eine Karriere hoffen und trauen sich hier das Geld zu verdienen. Wie weit sie erfolgreich sind, das weiß ich nicht, aber mindestens die schönsten Mädchen in der gesamten Region Baltikum waren nicht in Lettland, wie ich es erwartete, sondern in Litauen, konkret in Klajpeda. Die Stadt selbst ist also nicht schön, aber neben der sehr hübschen Bedienung in den Bars und Restaurants gibt es hier auch schöne Natur – nämlich das Kurische Haff, das die große Süßwasserbucht der Mündung von Nemen von dem Baltischen Meer trennt. Der Zauber der Sanddunen, der malerischen Fischdörfer und Städtchen lockte einmal auch Thomas Mann, der hier im Jahr 1930 für 99 Jahre ein Haus gemietet hat. Er verbrachte hier aber lediglich drei Jahre, danach hatte er von den ständigen nazistischen Provokationen genug und emigrierte nach Amerika.

            Das Kurische Haff teilten sich die Litauer mit den Russen (beinahe) halb halb. Zu meinem Erstaunen bekamen die Litauer vier Kilometer mehr, weil sonst die Grenze direkt durch die Hauptplatz des größten Städtchens in dem Naturreservat namens Nida laufen würde. Es ist eine schöne Kleinstadt, mit einem guten Kaffee und litauischen Liquoren (ich sah hier sogar das estnische Vanna Tallinn), zum Baden ist aber das Meer nicht wirklich einladend – höchsten in einem Neoprenanzug. Die Liquoren sind nämlich eine Abwehr gegen die Kälte und es ist hier kalt – deshalb wahrscheinlich auch der bereits erwähnte höchste Alkoholkonsum pro Kopf in Europa.  In der Nähe von Nida gibt es eine riesige Sonnenuhr (sicherlich eine interessante Idee, eine Sonnenuhr in einem Land zu errichten, in dem es kaum Sonnenschein gibt) die ein Symbol der heidnischen Vergangenheit Litauens, auf die Litauer stolz sind, ist . In der Ferne im Wald kann man die russische Grenze mit Grenztürmen und Maschinengewehren sehen. Es ist eine dunkle Bedrohung, die Litauen nie loswerden konnte.

            Litauen hat also nicht gerade wenig Probleme mit seiner eigenen Identität. Es ist stolz auf sein Heidentum, aber bigott katholisch. Hunderte Jahre in gemeinsamen Staat mit Polen, jetzt aber den großen Bruder eher hassend und mit Versuchen, die gemeinsame Geschichte zu vergessen oder zumindest zu bagatellisieren. Hassend die Russen für die lange Unterdrückung aber an Russland wirtschaftlich festgebunden und von ihm abhängig. Stolz zeigend seine ehemalige Größe, die einmal von Moskau bis zum Schwarzen Meer reichte aber bewusst des derzeitigen bescheidenen Ausmaßes seines Landes.

            Vielleicht deshalb entstand in Vilnjus die „Unabhängige Republik Užupio“, gegründet von einem Haufen der litauischen Intellektuellen in einer Kneipe namens „Užupio Kaviné“ am Ufer des Flüsschens Vilnia. Als wir dort waren, war dort absolut nichts los. Es half nicht einmal, dass der Patron der Republik Franz Zappa ist und ihre Botschafter zahlreiche bedeutsame Persönlichkeiten, wie zum Beispiel der Dalajlama. Mit Christiania in Kopenhagen kann Užupio nicht verglichen werden und sie strebt auch nicht danach. Die Verfassung der Republik ist aber interessant durchzulesen, es hat mich besonders der Paragraf drei angesprochen.

            Dieser heißt: „Jeder Mensch hat das Recht zu sterben, ist aber nicht verpflichtet es zu tun.“


Jan
2022

Takové malé rozdíly (tentokrát v myšlení)

categories: Blog

               Celý svět se teď zabýval kauzou Novaka Djokoviče. Zase jednou je možné postavit se na jednu nebo na druhou stranu, v Srbsku je životu nebezpečné postavit se proti němu, antivaxeři jásají, protože mají svého hrdinu a mučedníka, karikaturisté mají hody. Doktor Šmucler, který z pro mne nepochopitelných důvodů stále ještě zastává funkci prezidenta stomatologické komory, přirovnal Novaka k Václavu Havlovi, jiní dokonce ke Kristu.

               Nehodlám tu kauzu rozebírat, ostatně v čase, kdy ji zveřejním, už je po všem a Novak dorazil triumfálně s korunou mučedníka domů. Teď se bude diskutovat o tom, zda to bylo správně, zda měla australská vláda právo na takový krok či ne. Zda měl Novak Djokovič právo porušovat pravidla země, do které přijel či ne. V Česku má neuvěřitelně hodně podporovatelů, kteří chtějí dokonce Australanům odebrat právo pořádat Grand Slam. Zaujalo mě, že tyto problémy s akceptací určitých pravidel mají očividně mnohem víc lidé ze zemí postkomunistického tábora. Akceptace zákonů, směrnic, prostě jakékoliv činnosti úřadů je zde okamžitě zpochybňována. Samozřejmě i mezi takzvanými „západními“ zeměmi jsou velké rozdíly. Zatímco v Rakousku je skoro ostudou dodržovat přikázanou rychlost na dálnici (jen o něco méně než v Česku), ve Skandinávii nikoho ani nenapadne tuto rychlost překročit. Jednak jsou pokuty drakonické (počítají se z platu viníka podle zásady, že trest musí bolet) jednak si ale tamější lidé na život ohraničený směrnicemi zvykli a důvěřují svým vládám, že to s nimi myslí dobře. Možná je to i proto, že v těchto skandinávských zemích prakticky neexistuje korupce a vládě, která nekrade lidé důvěřují tak nějak přirozeně víc než té, která se obohacuje.

               Jenže proč vlastně lidé v postkomunistických zemích „tikají“ jinak? Je to zajímavá myšlenka, zejména proto, že od pádu komunismu uplynulo už víc než třicet let, tedy se vlastně už vyměnily generace. Generace ano, myšlení ne.

               Měl jsem možnost žít v zemích obou těchto typů, proto si dovolím nabídnout následující hypotézu:

               Na tzv. západě lidé v životě usilovali především o společenské uznání. Samozřejmě že nejjednodušší cesta k tomu vedla před zbohatnutí, v kapitalistické společnosti hrají a vždycky hrály peníze klíčovou roli. Ale po dlouhá desetiletí to nebylo jediné kritérium. Člověk mohl dosáhnout společenského uznání i jako sportovec (dříve sportovci nebohatli) umělec (ti už vůbec ne) nebo státník – v době do začátku osmdesátých let politici taky nijak zvlášť ze svých úřadů nebohatli, hlavní odměnou jim byly udělované řády a pohled na vykonanou práci. Jedním z hlavních a nutných atributů člověka, který toto všeobecné uznání dosáhl, byla ale i morální bezúhonnost. Samozřejmě, že se při bohatnutí i při politických bojích používaly i tehdy nekalé způsoby, není si třeba nic idealizovat, jenže se tyto musely dobře tajit (což bylo v čase bez internetu a všudepřítomných sledovacích kamer či telefonních odposlechů jednodušší než dnes). Navenek vystupovala společnost jako čistá a případné odhalení nekalých politických metod vedlo ke společenskému zavržení – jako se to stalo např. dlouholetému německému kancléři Kohlovi. Pravidlo, které bylo hlásáno (i když ne právě dodržováno) byla rovnost všech občanů bez rozdílu jejich společenského postavení před zákonem. Důsledkem tohoto pravidla bylo například i vyšetřování protikorupční policie v Rakousku přímo v úřadě spolkového kancléře Kurze, což nakonec vedlo k jeho politickému pádu. Když jsem vysvětloval v Česku důvody jeho pádu, tedy hlavně to, že aby nedovolil nárůst popularity svého stranického šéfa, kterého chtěl svrhnout, podařilo se mu zablokovat miliardu eur určených pro děti a jejich odpolední zabezpečení ve školách a školkách, dostalo se mi lakonické odpovědi: „To je přece politika“. Češi nechápali, jak mohla taková „prkotina“ vést k politickému pádu všeobecně oblíbeného premiéra. V Rakousku zveřejnění této kauzy vedlo k pádu preferencí jeho strany z 35 na 20 procent. V Česku by se zřejmě „ani lísteček nepohnul“. Na okraj poznamenávám, že Rakousko v žebříčku korupce a jejího vnímání zdaleka nepatří ve světě k špičkových zemím. Patří mu až patnácté místo, daleko za všemi Skandinávci, a dokonce i zřetelně za Německem (9). Mimochodem Česko se nachází aktuálně na 49 místě, těsně za Polskem ale zřetelně před Slovenskem a Maďarskem. Samozřejmě se naskýtá otázka, proč tomu tak je. Lidé, kteří vzpomínají nostalgicky „na staré zlaté časy“ komunistického režimu mají hned připravenou odpověď – protože se v devadesátých letech nechala země rozkrást. Jenže otázka zní jinak: Jak to bylo možné, že byla země rozkradena? Kdo to připustil? No přece voliči, kteří volili osoby typu Klause či Zemana a toto rozkradení dovolili.

               Na rozdíl od kapitalistického západu lidé v zemích komunistického bloku usilovali především o získání privilegií. Privilegia je postavila na vyšší stupeň společenské hierarchie, postavila je nad zákon, který platil pro „obyčejné“ lidi. Privilegia se dosahovala především službou režimu a tedy loajalitou. To byla motivace a režim tuto kartu velmi šikovně využíval. Když jistý mladý inženýr Andrej Babiš vstoupil do komunistické strany a poté se dokonce dobrovolně přihlásil k spolupráci se Státní bezpečností, otevřely se mu všechny dveře ke kariéře. Údajně do roku 2019 ani nevěděl, že ti „obyčejní“ museli žádat při výjezdu ze země o výjezdní doložku a měnili peníze s 250procentní turistickou přirážkou. Samozřejmě, agent Bureš je extrém, stejně jako jeho impozantní kariéra. Ale podobně jako on přemýšlelo hodně lidí. Víc, než nám je příjemné. Morální pravidla a zásady tedy nebyla vůbec vyžadována, naopak, byla přítěží. Obyvatelstvo toto pravidlo mlčky tolerovalo, každému byla dána jen volba, zda se této morální korupce chce účastnit, či chce zůstat stát stranou. V Rusku, nebo chcete-li v Sovětském Svazu byla tato privilegia dohnána do extrému. Auto či daču nemohl nikdo vlastnit, dostával je jen propůjčené od státu, dokud zastával svou funkci. Jestliže svá privilegia ztratil, znamenalo to pád do bezvýznamnosti včetně ztráty dopravního prostředku i víkendového domku. Tím si režim vynucoval od svých „privilegovaných“ naprostou poslušnost.

               Zdá se, že toto myšlení stále ještě přetrvává. Stále se najde dost lidí, kteří se snaží stát se „lepšími lidmi“, na které se nevztahuje zákon. A masa obyvatelstva tuto hru přijímá. Sice s nevůlí, opovržlivými úšklebky a krčením ramen, ale pasivně a odevzdaně – přece to tak vždycky bylo.

               Abych se na konec mé úvahy vrátil k Novakovi. Nemyslím si, že by se bál očkování, ať už vpichu jehly či nějakých potenciálním vedlejších účinků.  Samozřejmě už dnes víme, že především aktivní sportovci by si bezprostředně po očkování měli dát tréninkovou pauzu, aby snížili možné riziko zánětu srdečního svalu a týdenní pauza v tréninku by teoreticky mohla narušit přípravu na velké turnaje. Jenže problém je jinde. Novak je ve své zemi národním hrdinou a to právem. Srbsko ještě sportovce jeho formátu nikdy nemělo. Nestal se privilegovaným službou režimu či udáváním kamarádů a kolegů, ale svým talentem a tréninkovou dřinou. Postavení, které má, ho stálo hodně potu. V Srbsku je navíc zbožňování osobností výraznější než u nás. Žil jsem tam svého času dva měsíce v roce 1982 mezi Srby a zažil jsem, jakou úctu požíval pouhý plukovník, který přijel do rodné vesnice na dovolenou. A plukovník komunistického režimu je v hierarchii nekonečný počet poschodí pod národním hrdinou Djokovičem. Ale v okamžiku, kdy se Novak privilegovanou osobou stal, začal si o sobě myslet, že je nadčlověk. Kterému nemůže ublížit nějaký pitomý čínský virus, ale který stojí i nad zákony a vyhláškami nějakých úředníků či členů vlády, kteří mu přece nesahají ani po kotníky. Už v květnu 2020 organizoval v Bělehradě turnaj jako otevřenou provokaci a výsměch protiepidemickým opatřením. Svou aroganci ukázal zřetelně na olympijských hrách v Tokiu. Poté, co prohrál semifinále v singlu proti Alexandrovi Zverevovi a zápas o třetí místo proti Pablovi Carreno-Bustovi a poté i semifinále smíšené čtyřhry, nenastoupil v této disciplíně k zápasu o bronzovou medaili a nechal svou partnerku Ninu Stojanovic ve štychu. Prostě bronzová medaile v „podřadné disciplíně“ jako je smíšená čtyřhra, ho nezajímala. A jeho partnerka už vůbec ne. Ta byla pro něho jen bezcenným přívěskem v jeho cestě za úspěchem. Který se nedostavil.

               Do Austrálie cestoval s představou svého božství a ani ho nenapadlo, že by se k němu australské úřady mohly chovat jako ke každému „normálnímu“ člověku. Že by se ho vůbec na něco ptaly, nedejbože jeho vyjádření zpochybnily.  On přece patří mezi privilegované a ti stojí nad zákonem! Překvapení na celnici bylo obrovské. Následně vymýšlené výmluvy a lži, očividně naprosto nepřipravené a spontánní, jen odhalily ubohost jeho myšlení. Až ho australský televizní komentátor nazval (neoficiálně, když myslel, že jsou mikrofony vypnuté) „zákeřným kreténem.“ Jistěže, Djokovič má víc síly v pažích než v hlavě, tento fenomén není u špičkových sportovců až tak výjimečný (i když samozřejmě není pravidlem), stačí si vzpomenout například na Diega Maradonu nebo sledovat kariéru současné hvězdy Neymara. Problém ale nevidím v nedostatečné inteligenci nebo mozkové lenosti (můj kamarád Karel nazýval podobné lidi „duševními lajdáky“) ale ve způsobu jeho myšlení. Odhlédnouc od skutečnosti, že Novak má velmi blízko k extrémním srbským nacionalistům a nacionalismus na Balkáně má zcela jiný – totiž krvavý – význam než u nás. Ale jde o něco jiného. Novak se považuje za privilegovaného. (A doma taky je) Privilegovaní jsou nedotknutelní. Jeho rodina si to myslí samozřejmě taky, stačila jedna novinářská otázka na tiskové konferenci, která se rodině nelíbila a konference byla arogantně ukončena. Jak si může nějaký novinář dovolit klást takové otázky, když přece hovoří o NOVAKOVI! Bylo možné i vnímat, jak lehce přeskakuje postkomunistické myšlení k nacionalismu, když byl Djokovičův otec schopen obvinit Australany z toho, že nechtějí Novaka vpustit do země, protože je Srb.

               Připomíná vám to něco? Nereagoval úplně stejně jako Djokovičova rodina premiér Babiš nebo prezident Zeman, když jim byly položeny otázky, které se jim nelíbily? Oni přece byli privilegovaní, oni stáli nad zákonem a vysoko nad oněmi „normály“ tedy novináři a svými voliči! Se kterými se byli (a Babiš i bude) ochotni fotografovat v rámci předvolební kampaně, ne ale mimo ni. Protože jimi z hloubi duše opovrhují. To samo o sobě by nebylo tak strašné. Strašné je, že to polovině národa nevadí. A že to velká část národa dokonce považuje za naprosto normální. Srbský prezident Vukič nezapomněl vystoupit v televizi a nazvat vykázání neočkovaného sportovce ze země, kde je očkování povinností, honem na čarodějnice. Protože potřebuje hlasy svých voličů a ví, že většina srbského národa myslí přesně tak. Ruce pryč od našeho boha! Chovat se k němu jako k obyčejnému smrtelníkovi je opovážlivost volající po potrestání. Zřejmě dojde i k výměně diplomatických nót a ochlazení diplomatických vztahů mezi Austrálií a Srbskem, což může být Australanům víceméně srdečně jedno. Vukič šel tak daleko, že obvinil Australany, že Novaka mučili. Samozřejmě, že božstvo může považovat za mučení, když mu nějaký „normalo“ klade nepříjemné otázky, a dokonce trvá na jejich zodpovězení, pro člověka vyrostlého v demokracii nebo tuto demokracii akceptujícího vykonával onen celník jen prostě svou práci. A dělal ji dobře.

Zatímco je tedy Novak Djokovič pro australské občany podvodník, který se prostřednictvím hloupých lží snažil oklamat zákony, stanovené demokraticky zvolenou vládou, pro Srby ale i pro mnohé Čechy je bojovníkem za svobodu proti diktatuře vládních předpisů.

               Dokud se v postkomunistických zemích nezmění toto myšlení, nebude cesta k „normální“ demokratické společnosti možná. Protože základem demokracie je rovnost občanů před zákonem. Která je samozřejmě relativizovaná prostředky, které mají určití lidé na zaplacení svých advokátů. Ale to je jiná kapitola. Důležité je, aby podvodník, i když díky svým obhájcům nebude odsouzen, nepožíval společenského uznání. Aby byl tím, čím je – soukromou osobou hodnou odsouzení a opovržení. Aby se podvody nepovažovaly za legální prostředky ekonomické či politické soutěže.

Až pokud se dokážeme dopracovat sem, bude naše země zachráněna.

Djokovič versus Korona

Jan
2022

Jižní Tyrolsko – lyžování v čase Kovidu

categories: Blog, Zážitky z cest

               Vlastně jsme si pobyt v oblasti Alta Badia, konkrétně v krásné prdelce světa jménem Longirau  (nebo Lungiarü) objednali už v roce 2019. Tehdy na březen 2020. A pak najednou přišel ten pitomý virus, ovšem příliš pozdě, abychom mohli pobyt stornovat a příliš brzo, než abychom ho mohli konzumovat. Jižní Tyrolsko totiž zavřelo své sjezdovky až o víkendu, kdy jsme ho měli opouštět. Naštěstí se nám podařilo v apartmánu vyřídit poukaz, tedy zaplacená záloha nám nepropadla a přerezervovali jsme pobyt na leden 2021. To jsme si moc nepomohli. Přišel další lock down, naštěstí se majitel pensionu ukázal opět velmi kooperativní a mohli jsme objednávku zrušit. Samozřejmě těsně předtím, než jsme měli nastoupit náš třetí pokus, přišel Omikron. Ale ten už nás nedokázal zadržet. Naočkovaní třemi dávkami včetně boostru jsme vyrazili.

Ubytování v Dolomites mountain lodge s úžasnými majiteli Alexem a Franciskou

               Nejdůležitějším předmětem při lyžování v době kovidu je mobilní telefon. Ne že byste si mohli přivolat pomoc, když vás Omikron napadne, ale bez potvrzení o zeleném pasu s čtvercovým kódem (oficiálně QR-Code, ale neptejte se mě, co ty dvě písmenka znamenají) se ani nevyčuráte. Tedy vyčuráte, ale v lese. U vchodu do každé chaty v lyžařském centru Alta Badia, jakož i na Kronplatzu, a proto předpokládám, že všude v Itálii, stojí totiž jeden člověk z personálu a skenuje váš mobil. Marně mávala Němka u prodeje lístků očkovacím pasem. Lístek nedostala. Když vás neoskenují, nemůžou prostě lístek prodat – počítač nepustí. Samozřejmě je možné mít kód vytisknutý na papíře, ale zkuste vybírat takový certifikát u každé chaty z kapsy. Dlouho nevydrží. V Muzeu ladinské kultury nestačil ani onen sken. Museli jsme předložit i nějaký průkaz s fotkou. Tolik tedy pro našince, kteří remcají nad epidemiologickými opatřeními doma. Ale v Italech sedí šok té první vlny ještě stále hluboko, bergamská tragédie je mementem, na které se nezapomíná.

               Hlavním problémem pro mě ale nebylo skenování mého mobilu, nýbrž povinné respirátory, které člověk musí nosit na lanovkách, v gondolách a v chatách, dokud si nesedne k jídlu ke stolu. V okamžiku nasazení respirátoru se mé brýle zamlží a já se stávám slepým. Což znamená po každém vystoupení z lanovky: rukavice dolů, přilbu dolů, roušku dolů. brýle dolů, brýle osušit, nasadit, nasadit přilbu, nasadit rukavice. Při nastupování na lanovku proces v podobném pořadí – s výjimkou osušování a snímání brýlí – a samozřejmě místo sejmutí roušky a její nasazení. Můžu vás ujistit, že to leze na nervy, nakonec jsem se naučil jezdit bez brýlí, sice si pořádně nevidím pod nohy, zejména při přechodu ze slunce do stínu, ale člověk si zvykne. Horší to bylo při objednávání jídla v chatách. Jediná šance byly stoly venku před chatou, obdařené jídelním lístkem. Těch bylo pomálu. A já jsem v okamžiku, kdy jsem musel jít koupit jídlo do chaty byl naprosto ztracen. Bez brýlí si nabídku jídel nepřečtu, v okamžiku, kdy jsem si brýle nasadil a ony se okamžitě zamlžily, oslepl jsem docela. Před smrtí hladem mě zachránil můj syn. Ofotil jídelníček na mobil a přinesl mi ho ke stolu před chatou. Jak už jsem říkal, mobilní telefon je nejdůležitějším předmětem, který při lyžování potřebujete.

Lyžař v době kovidové. Nic nevidí, ale je šťastný. Za lyžařem ukryta Marmolata.

               Bydleli jsme v oblasti, kde žije národ Ladinů. S nimi to je zajímavá historie. Tenhle zapomenutý národ (spíš nárůdek) žije v pěti horských údolích v Jižním Tyrolsku a ve Friaulu, jedinou osadou, u které se dá mluvit o městě, kde žijí, je Cortina d´Ampezzo. Je jich dohromady 30 000, ale mají svůj jazyk (v podstatě několik desítek jazyků, protože každé údolíčko a bezmála každá vesnice mluví jiným dialektem), svou kulturu a vlastní identitu. Dokonce se jejich jazyk, který patří do rétorománské skupiny, vyučuje na školách. Náš ubytovávatel přeskakoval plynule z ladinštiny do italštiny a němčiny, od dětství komunikuje ve všech třech jazycích. Jídlo Ladinců je jednoduché, v jejich muzeu jsme si poslechli, jak ještě v devatenáctém století záviděli sedlákům v Pustertalu okolo Brunecku, že tam jedí dokonce maso. Navíc nikdy nebylo úplně jasné, komu ladinští sedláci a jimi obydlená údolí patří. O jejich desátek bojovali mezi sebou brixenský biskup s abatyší kláštera v Sonnenbergu a proti vybíraní daní neměl nic ani tyrolský hrabě jako zeměpán. V roce 1458 spor kulminoval, daně chtěli všichni, sedláci se ale nedali a v „bitvě u Egennbergu“ zahynulo 55 tyrolských vojáků pod kamennou lavinou, kterou na ně sedláci pustili. Potom tyrolský hrabě Zikmund usoudil, že se vybírání daní v této oblasti nevyplatí. Ostatně sám měl peněz dost, ne nadarmo ho nazývali „der Münzreiche“, tedy „bohatý na mince“. Ovšem svým způsobem života (zplodil prý nejméně čtyřicet nemanželských dětí) Tyroly bohaté na stříbrné doly i tak zruinoval, a nakonec ho zbavili vlády, a protože legitimní dítě nezplodil, vymřela jeho osobou tyrolská větev Habsburků.

Ale zpět k Ladinům.

Muzeum ladinské kultury v Sankt Martin in Thurn

K nejbližšímu doktorovi do Sant Lorenzen to bylo pět hodin cesty – nemocný tam tedy určitě nedošel. Jenže pak přišla turistika. Dnes stojí v každé vesnici penziony, penziony a zase pensiony, všechny domy jsou natažené aspoň na tři poschodí, aby bylo kde ubytovat tisíce návštěvníků, kteří zde touží v zimě lyžovat a v létě vandrovat. Kulisa Dolomit je totiž pro obojí úžasná a neopakovatelná. Jak jsem pochopil, typickým tradičním jídlem je zde kroupová polévka, polenta a knedlíky, jakož i pirohy plněné nejrůznějšími náplněmi. Teď už ovšem turisté dostanou i špek, šunku, vajíčka a o maso už v ladinských údolích očividně není nouze. Kuchyně se příliš od té severotyrolské neliší, trošku je šmrncnutá italskými vlivy, ale to jí jen prospívá. Ohromně se mi líbí ladinská vlajka. Odspoda zelená bílá a modrá, tedy lesy, ledovce a modré nebe. Vlajka symbolizující mír a krásu země, ve které tito lidé žijí.

               Mimochodem nazývat Jižní Tyrolsko v Itálii Jižním Tyrolskem se nesluší. Jako by měli Italové špatné svědomí, jak se k té zemi v roce 1918 dostali, úplně čisté to nebylo. V podstatě už do války šli s příslibem, že tuto atraktivní zemi v případě vítězství dostanou. Proto zradili své spojence Němce a Rakušany a v roce 1914 se k nim nepřipojili. A o rok později dokonce věrolomně Rakousko napadli – a trpce za to pykali. Po porážce u Caporetta se museli stáhnout hluboko do svého vnitrozemí na řeku Piávu a tam se bránili až do konce války. Poté, co se rakouská armáda koncem října 1918 rozpadla, uzavřeli Italové s Rakouskem příměří, ovšem s platností až za 48 hodin. Správně předpokládali, že rakouští vojáci, z nichž každý už nechtěl nic jiného než rychle domů, nebudou bojovat. A tak Italové během dvou dní obsadili jižní část Tyrolska až po Brennerský průsmyk. Musolini se pak snažil Němce z této země vysídlit, a dokonce uzavřel v této věci smlouvu s Hitlerem – a skutečně se podařilo velkou část zde žijícího německy hovořícího obyvatelstva vyhnat. Ale ti, co zůstali, usilovali po válce tak dlouho o autonomii až ji v sedmdesátých letech dostali. Ovšem ne pod jménem Jižní Tyrolsko, ale Trentino/Horní Adiže. Nijak jim to nevadí, mají stejně jako další italské autonomní země Sardínie, Sicílie a Friaul vlastní vládu a vlastní rozpočet a daří se jím víc než dobře. Je to vedle Piemontu nejbohatší italská provincie, nesmírně úrodná, takže údolí pod Bozenem (italsky Bolzánem) je do posledního metru obděláno vinicemi a ovocnými sady. Pěstuje se zde dobré víno, z vícero místních značek bych vyzdvihl bílý Tramín, pojmenovaný po stejnojmenné vesnici na jih od Bozenu a červený Lagrein. Byli jsme zde v zimě, pili jsme tedy Lagrein a byl skvělý.

               Alta Badia je lyžařským centrem proslaveným závody světového poháru v obřím slalomu mužů (sjezd a super G se jednou v nedaleké Val Gardena, pokud si koupíte lístek Dolomiti superski za 67 Eur na den, můžete lyžovat v obou centrech – a ještě několika dalších). Ale popravdě řečeno, Alta Badia může jednomu docela stačit.

Většina sjezdovek je přívětivě modrých, červené jsou super a existuje i několik černých, jako je Gran Risa, ne které se jezdí onen obří slalom mužů nebo sjezdovka číslo 1 do obce Corvary, která začíná ve výšce 2550 metrů a kde je i Fotopoint, aby se zde mohli turisté vyfotit s nejvyšší horou Dolomit Marmolatou (3343 m.n.m.) v pozadí.

Vypadá monumentálně, protože jako jediná hora v Jižním Tyrolsku má svůj ledovec. Ovšem z onoho Fotopointu jí sekundují zdatně Civetta (3220 m.n.m) a v pozadí hrozivá skála Monte Pelmo (3168 m.n.m). Ovšem tyto hory nejsou samy, které vyrážejí dech. Celou dobu se budete točit okolo pohoří Gruppo del Sella se strmými vápencovými skalami s nejvyšším vrcholem Piz Boé s výškou 3152 metrů. Vypadá úchvatně.

               Už samotná náhorní planina Alta Badie se zdá být nekonečná a nabízí i nekonečné množství sjezdovek, komu je to ale málo, může se vydat k Passo di Gardena, kterému se německy říká Grödner Joch. V Jimmiho chatě ve výšce 2220 máte celý svět u nohou, zejména, když svítí sluníčko a můžete sedět na slunné terase před chatou. Pak je to prostě úžasný zážitek.

Na cestě k Passo di Gardena projedete vesničkou Calfosco. Ta je stísněná v údolí mezi dvěma masívy – z jedné strany impozantní Gruppo del Sella a z druhé Gruppo Puez s hrozivou skálou jménem Sassonger 2665 m.n.m. – v létě se dá zdolat, ta ferrata pod vrcholem vůbec není strašná, jen tak zdálky vypadá. Každopádně tato poloha mezi dvěma skalními strmými masivy dodává Calfoscu nemalou atraktivitu. Pokud má někdo malé děti a ty se chtějí vyřádit na sjezdovkách modrých ale ne nudných, je tady naprosto správně. A dospělí, kterým by to bylo málo, prostě sednou do gondoly a přejedou do Corvary, jednoho z hlavních nástupišť na Altu Badii. Dalšími jsou La Villa, San Cassiano a propojení je i k Abtei Badia, kde ovšem z někdejšího opatství, podle kterého má obec jméno, zůstal jen kostel, postavený nově koncem osmnáctého století v barokním stylu. To opatství bylo údajně zrušeno, protože patřilo templářům – samozřejmě – jako všude – zde rytíři podle legendy ukryli poklad, který dodnes nikdo nenašel. V Abtei Badia se narodil s roce 1852 jediný svatý, kterým se může Jižní Tyrolsko pyšnit. Jmenoval se Josef Freinademetz, byl misionářem v Číně, kde v roce 1908 zemřel na tyfus. Svatým ho vyjmenoval v roce 2003 – kdo jiný než Jan Pavel II. V Abtei Badia existuje jeho rodný dům.

               Ovšem pozor. Zatímco všude v Jižním Tyrolsku, nebo přinejmenším v jeho severovýchodní části okolo Brixenu a Brunecku se německy domluvíte, v Alta Badii je to už o něco komplikovanější. Většina hostů pochází z Itálie a personál v chatách není nutně místní, takže se najde nemálo číšníků, kteří němčinu neovládají. Aspoň základní italská slovní zásoba je tedy výhodná. Jídelní lístky jsou ale všude dvojjazyčné. Převládají těstoviny a lasagne, ale vídeňský řízek je taky všude. Šokem byly pro mě ceny polévek. Je pravda, že porce jsou obrovské a polévky jsou tak husté, že připomínají spíše kaši a člověk se jimi pořádně zasytí. Ale 11 euro za kroupovou polévku mi připadalo přece jen příliš. Je to zajímavé. Němců, kteří se všude po světě netají svou solventností a na ceny nekoukají, je tu pomálu. Většina hostů jsou Italové a ti mívají přece jen hlouběji do kapsy. Můj syn byl se svýma modrýma očima za exota, jinou modrookou osobu jsem tam za celou dobu nezaznamenal. Zřejmě ale ti Italové, kteří jezdí na lyže, finanční problém nemají. Ceny hotelů na přímo sjezdovkách jsou tedy poněkud astronomické. Ovšem mezi obcemi jezdí Skibus, čili lyžařský autobus, který vás spolehlivě ke sjezdovce dopraví, pokud nemáte chuť zajet si tam autem. Pendluje dokonce i mezi Altou Badií a dalším lyžařským centrem Kronplatzem, který se tyčí nad Bruneckem a pyšní se až dvaceti nástupy na své sjezdovky.

               Kronplatz je se svými dlouhými sjezdovkami sportovnější, Alta Badia se svou horskou panoramou krásnější. Obě střediska stojí za návštěvu. Kronplatz má údajně až dvacet nástupišť, nejdelší je ze San Vigilio di Marebbe v Egennberském údolí (tam, co ladinští sedláci zasypávali kamením tyrolské vojáky, chtějící vybírat daně.) Nedejte se zlákat reklamou, že sem vede „Migliore pista nera“ čili „nejlepší černá sjezdovka“. Pokud se po ní vracíte odpoledne, je kličkování mezi vysokými muldami dost o nohy.

               Nicméně, Jižní Tyrolsko je země, kterou by člověk měl zažít. Ať už v zimě nebo v létě. Nebo obojí.


Jan
2022

Litauen I

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Litauen

Im neuen Jahr lade ich euch wieder zum Reisen ein. Wir kehren bei dem ersten heurigen Stopp nach Baltikum zurück.

Estland ist grundsätzlich gleich Tallinn. Ja, es gibt hier auch andere Städte, wie die Universitätsstadt Tartu oder das an der russischen Grenze liegende Narva. Aber von 1,3 Millionen Einwohnern leben 450 000 in der Hauptstadt, also jeder dritte. Noch mehr gilt es für Lettland, hier ist Riga mehr oder weniger das ganze Lettland. 770 000 von 1,9 Million Einwohner Lettlands leben hier. Einige an der Küste liegenden Städtchen können die Dominanz der Hauptstadt nicht brechen.

               Litauen ist nicht Vilnjus und Vilnjus ist nicht Litauen. Nicht durch seine Größe (540 000 von 3,4 Million Einwohner) und auch nicht durch seine Geschichte. Obwohl diese Stadt der litauische Großfürst Geminidas im Jahr 1316 gegründet hat. Er soll zu dieser Tat laut einer Legende durch einen Traum bewegt worden sein, als er nach einer Jagd auf einem Hügel über dem Zusammenfluss der Flüsse Neris und Vilnia ausruhen wollte. Die Hauptstadt von Litauen lag in dieser Zeit unweit von hier bei der Burg Trakai.

Ob infolge dieses Traumes oder auch nicht, er wählte richtig. In sonst sehr flachem Land ist ein Hügel von der Höhe einiger dutzende Meter direkt an dem Zusammenfluss zweier Flüsse eine für den Aufbau einer Burg eine willkommene Gelegenheit. Die alte Burg von Vilnjus steht bis heute.

               Sie ist heutzutage eine Ruine, gebaut – wie es schon in Litauen, einem Land mit einem absoluten Steinmangel Brauch war – aus Backsteinen. Es gibt von hier einen wunderschönen Ausblick über die ganze Stadt und diejenigen, die zu faul oder unfähig sind, zu Fuß diesen Hügel zu erklimmen, können einen Aufzug verwenden – ein österreichischer Gruß nach weitentfernten Litauen.

               Litauen war einmal ein sehr großes Reich, sein Gebiet reichte bis nach Moskau und ans Schwarzes Meer. Das war noch in den Zeiten, als die Litauer heidnisch waren und das waren sie sehr lange – bis zum Ende des vierzehnten Jahrhunderts. Dann wurde der litauische Großfürst Wladyslaw Jagiello zum polnischen König (um die Erbin des polnischen Königtums Hedwig im Jahr 1386 heiraten zu dürfen, musste er sich taufen lassen.)  Die Litauer halten ihn eher für einen Verräter und verehren seinen Cousin Vytautas (auf Deutsch eher unter dem Namen Witold bekannt). Seine Statue findet man im Park der Wasserburg Trakai, woher er über sein Reich herrschte. Seine Sternstunde schlug am 15. Juli 1410, als die litauischen Truppen unter seiner Führung die Schlacht bei Tannenberg zugunsten des polnisch- litauischen Bündnisses über den Deutschen Ritterorden entschieden. Die Litauer zeigen stolz das berühmte Bild von Jan Matejko, wo Vytautas direkt in der Mitte des Bildes und Jagiello nur am Rande dargestellt wird. In der Burg Trakai erzählte uns die Reiseführerin über einen Versuch von Jagiello, seinen ruhmreichen Cousin zu vergiften, die Geschichte habe ich aber eher als Zeichen der Abneigung der Litauer gegen Polen abgetan. Die Zeit der Herrschaft des Wladyslaw Jagiellos läutete die Bildung eines gemeinsamen Staates mit Polen ein.  Der Großfürst Vytautas zeugte nämlich nur eine Tochter und sein Cousin, der polnische König, der ihn um vier Jahre überlebte (Vladislav Jagiello wurde 82 Jahre alt, was für seine Zeit ein unglaublich hohes Alter war, übrigens er heiratete mit 71 Jahren das vierte Mal eine 17-jährige polnische Adelige und zeugte mit ihr noch zwei Söhne) wurde nach seinem Tod zum Herrscher von Litauen. Mit Vytautas starb im Jahr 1430 also die Selbständigkeit des litauischen Staates, die nur im Jahr 1918 wiederhergestellt wurde.

               Die neue Burg in Vilnjus, also eigentlich ein Schloss, das unter dem Hügel liegt, hat eine bewegte Geschichte hinter sich. Das einmalige Renaissanceschloss der Großfürsten von Litauen (die zweite Gattin des polnischen Königs und litauischen Großfürsten Sigismund war italienische Prinzessin Bona Sforza, die nach Vilnjus die italienische Renaissance brachte) wurde bei dem russischen Einfall im Jahr 1655 vernichtet. Obwohl die Stadt nach einigen Jahren zurückerobert werden konnte, gab es kein Interesse, die fürstliche Residenz wieder aufzubauen. Seit der Union von Lublin aus dem Jahr 1569 war Litauen ein fester Bestandteil des polnischen Staates und der polnische König residierte in Warschau. Im Jahr 1801, nachdem Vilnjus ein Teil des russischen Imperiums geworden war, haben die Russen die Reste des Palastes endgültig entfernt. Erst im Jahr 1997 wurden bei Ausgrabungen die Grundmauer des Gebäudes entdeckt und es wurde entschieden, es zu erneuern. Der Bau wurde im Jahr 2012 vollendet und im Gebäude befinden sich ein Museum und Konzertsäle.

               Vilnjus rühmt sich mit seiner insgesamt 56 Kirchen, überwiegend katholischen, es gibt hier aber auch orthodoxe Kirchen. (Vilnjus soll angeblich die Stadt mit der größten Dichte an Kirchen pro Quadratkilometer weltweit sein, es könnte die Reaktion darauf sein, dass die Litauer sehr lange heidnisch waren und nach ihrer Christianisierung einen Bedarf hatten, der Welt ihre Rechtgläubigkeit unter Beweis zu stellen). Die orthodoxen Kirchen sind älter als die katholischen. Schon in den Zeiten, als sich die Litauer noch zum Heidentum bekannten, gab es hier ein Viertel der russischen Kaufleute, die schon damals Christen waren. Drei von diesen Kaufleuten, die hier im heidnischen Vilnjus im vierzehnten Jahrhundert tot aufgefunden wurden, werden als heilige Märtyrer in der Kathedrale der göttlichen Dreieinigkeit geehrt. Diese Kirche ist besuchswert, sie hat eine einzigartige Ikonostase.  So eine habe ich eigentlich noch nirgends gesehen. Es dauert, bis man darauf kommt, dass es in dieser Kirche eine Ikonostase, einen nicht wegzudenkenden Teil der orthodoxen Kirchen, überhaupt gibt. Die größte Kirche in Vilnjus ist die Kirche der Heiligen Peter und Paulus, ein Bauwerk des Hochbarocks, gebaut nach Anweisung des litauischen Heerführers Michael Kazimir Pac, der sich unter der Schwelle im Eingang der Kathedrale bestatten ließ.

               Diese Kirche sollte ein Symbol der Dankbarkeit für die Befreiung der Stadt von der russischen Macht sein. Die Russen kamen aber im Jahr 1795 wieder und sie blieben. Die Kirche diente in der Zeit der russischen Okkupation als Lager, da ein Umbau zu einer orthodoxen Kirche viel zu teuer gewesen wäre. Paradox ist die Tatsache, dass gerade diese Kirche in der Zeit der sowjetischen Okkupation nach der Schließung der Kathedrale von Vilnjus für Gottesdienste geöffnet wurde, hier wurde vorübergehend auch der Sarkophag mit den leiblichen Überresten des örtlichen Heiligen – des heiligen Kazimir – bestattet. Er befindet sich heute schon wieder in einer selbständigen Kapelle in der Kathedrale, die aber nicht ihm sondern dem heiligen Stanislaus, dem Bischof von Krakau, geweiht ist. Wie man sieht, tun sich die Litauer mit ihrer Identität schwer, besonders dann in ihrer Hauptstadt. Polnisch heißt die Stadt Wilno und aus ihrer Umgebung stammte der polnische Präsident in der Zeit zwischen den zwei Weltkriegen Józef Pilsudski. Er ist im Wawel in Krakau begraben, er selbst aber bestimmte, dass sein Herz in Vilnjus bestattet werden sollte. Als ich aber unsere Reiseführerin gefragt habe, wo das Herz von Pilsudski begraben ist, antwortete sie lakonisch und gereizt: „Irgendwo auf dem Friedhof“ und sie mochte mich ab diesem Zeitpunkt nicht mehr. Ich musste selbständig erfahren, dass es auf dem Friedhof im Stadtviertel Rasos ist, unweit vom Stadtzentrum. Die Litauer haben also an diesen ihren berühmten Bürger keine positiven Erinnerungen, und nicht nur weil er ein Pole war (wie nach dem ersten Weltkrieg auch ein Großteil der Bevölkerung von Vilnjus). Obwohl Vilnjus im Jahr 1920 Litauen zugesprochen wurde, ließ Pilsudski die Stadt besetzen und stellte die Weltmächte vor vollendete Tatsache. Weil er gerade durch den Sieg über die Rote Armee bei Warschau berühmt geworden war, übergingen die Weltmächte diese Verletzung des internationalen Rechtes mit Schweigen und Wilno blieb bis 1939 polnisch. Die Hauptstadt des neuen litauischen Staates wurde für diese Zeit Kaunas, das sich demzufolge immer noch für die litauischste Stadt und eigentlich für „eine geheime Hauptstadt der Litauischen Republik“ hält. Übrigens Kaunas wird im Jahr 2022 gemeinsam mit dem luxemburgischen Esch an der Alzette zur Kulturhauptstadt Europas.

               In Kaunas wurde auch die erste Universität in Litauen gegründet, die in Vilnjus folgte im Jahr 1569 als eine Schule der Jesuiten. Jesuiten wurden nach Vilnjus von dem örtlichen Bischof eingeladen, um zu verhindern, dass es seinen Untertanen einfallen könnte, zum Protestantismus zu konvertieren. Zur Sicherheit gründete er die Universität gleich neben seiner Residenz, um die Kontrolle über die Jesuiten zu behalten. Seine Taten zeigten Wirkung, die Gedanken von Luther hatten in Litauen keine Chance und Litauen blieb katholische bis geht nicht mehr. Der Beweis dafür ist ein einzigartiges Relikt, so genannter „Berg der Kreuze“ nah der lettischen Grenze. Eigentlich ist das kein Berg, nur so ein Hügelchen von einer Höhe von 5-6 Meter. Aber der „Berg“ selbst und seine Umgebung ist mit tausenden Kreuzen bedeckt, jeder Tourist darf dort ein Kreuz kaufen und es dann dort platzieren. Wir kauften und platzierten keines. Es regnete ohne Ende, ich rutschte auf dem nassen Fußweg zwischen den Kreuzen aus und zerriss dabei meinen Mantel. Vielleicht wäre es nicht passiert, hätte ich ein Kreuz hingebracht. Im Jahr 1993 war hier Papst Johannes Paulus II. (wen überrascht es, er war doch überall). Er gab Anlass dazu, dass auf diesem denkwürdigen Ort ein Kloster gebaut wird.


Dec
2021

Svatý Josef

categories: Blog, Historie

Vánoční téma na konec roku

               Josef je v církevním učení poněkud opomíjená, i když samozřejmě důležitá a nikdy nezapomenutá postava. Ale jako by měli církevní učitelé s touto osobou trošku problém. Josef nemohl být otcem Ježíše Krista, ale současně od něho Spasitel odvozoval svůj původ od krále Davida. Genetický Davidův původ pouze po matce Marii byl pro Židy nedostatečný, proto byl i Josefův rodokmen odvozen od židovského kmene Benjamin a konkrétně v dvacáté osmé generaci od krále Davida (a proto taky musel Josef na sčítání lidu naordinované císařem Augustem do Betléma, hlavního sídla kmene Benjamin).

               Jako by církevní učitelé v raném středověku nevěděli, co si s ubohým Josefem počít. Většinou je znázorňován jako stařec vykonávající domácí práce. Teprve Rafael prolomil tuto tradici a zobrazil na svém obraze „Mariin sňatek“ Josefa jako mladého silného muže. Jako ženich patnáctileté Marie mohl být i třicetiletý muž považován za „starého“. To už ovšem měl svatý Josef za sebou podporu spisů Jana Gersona a svaté Terezy z Avily a pastorační činnost v jeho prospěch, kterou provozoval řádu Karmelitánů. To jeho popularitu podstatně zvýšilo.

               Asi málo známé bude, že 19. březen jako církevní svátek na počest svatého Josefa vyhlásil papež Řehoř XV. (tehdy právě čerstvě zvolený) na žádost císaře Ferdinanda II. v roce 1621 a to na počest vítězství katolických vojsk na Bílé Hoře. Proč právě 19. březen, to neví dodnes nikdo. Svatý Josef byl patronem habsburských držav a ve Štýrsku – odkud Ferdinand pocházel, protože se zde v Grazu narodil, je jím dodnes a 19. březen je v této rakouské spolkové zemi dnem pracovního volna. Protože to udělal „západní“ papež, východní církev tento svátek samozřejmě nepřijala. Zde je Josef oslavován spolu s Marií jako Ježíšovi rodiče 26.prosince.

               Od těchto domnělých zásluh habsburského ochránce k titulu „Zachovatel míru“ nebylo daleko, zejména, když mu bylo přičteno za zásluhu i vítězství spojeneckých vojsk nad Turky u Vídně v roce 1683. Už v roce 1675 vyhlásil císař Leopold I. svatého Josefa za patrona habsburských dědičných zemí, a dokonce pojmenoval svého prvorozeného syna jménem Josef – což bylo poprvé v habsburské rodině a tento syn pak vládl jako císař Josef I. v letech 1705–1711. Marie Terezie pak dosáhla, že byl svatý Josef vyhlášen za zemského patrona „Předního Rakouska“ (kam patří i už vzpomínané Štýrsko).

               Svatý Josef udělal pak v hierarchii svatých strmou kariéru, když byl 8. prosince 1870 vyhlášen papežem Piem IX. za universálního patrona světové církve. A protože se tím dostalo do popředí i jeho povolání tesaře a svět si stále více začal ctít práci rukou, vyhlásil papež Pius XII. v roce 1955 svatého Josefa za patrona dělníků. Že se tak stalo právě na prvního května nebyla určitě náhoda, i když jinak církev se „socany“ příliš nesouladila.

               Jak se svatý Josef dostal i k titulu patrona umírajících, se mi nepodařilo zjistit, mělo to ale za následek vzniku různých „Josefovských bratrstev“, která svým členům pořádají důstojné církevní pohřby.

               Na vlastnictví svatých relikvií Mariina muže si dělají nároky města Řím, Loreto, Frascati a Orvieto.

Tradiční zobrazení svatého Josefa jako starce

               Ale co píše o svatém Josefovi Písmo svaté? Asi není překvapením, že ne příliš mnoho. Marek ho nezmiňuje vůbec – buď tedy Ježíš o svém otci před svatým Petrem vůbec nemluvil nebo to tento nepovažoval za hodné zaznamenání. Ostatně Markovo evangelium začíná samotnou Kristovou misí a jeho dětstvím se nezabývá.

               Janovo evangelium Josefa zcela zamlčelo. Matka Ježíšova (nejmenovaná) se objevuje v epizodě z Káně galilejské. Tam přiměla Ježíše vykonat jeho první zázrak s přeměnou vody na víno, i když ho tím dost pobouřila – nechtěl ještě konat zázraky, protože „Ještě nepřišla jeho hodina“. Nicméně na svatbu přišel Ježíš s matkou, učedníky, ale bez otce. Podruhé se Ježíšova matka (opět bezejmenná) zjevuje až pod křížem, spolu se svou sestrou, jejíž jméno známe jako Marii Kleofášovu,  a Marií z Magdaly, otec zde ale opět není. Vzhledem k tomu, že v době Kristova narození byl už zralý muž a Kristus se dožil 36 let, dá se očekávat, že už nežil. Poslední zmínka o Josefovi v Bibli je u příležitosti pouti do Jeruzaléma, (svatý Lukáš) kdy bylo Ježíšovi 12 let. Zda poté zemřel, nevíme. Proto svěřil umírající Ježíš svou matku do péče svého nejoblíbenějšího služebníka. Pokud tedy Ježíš měl nějaké sourozence (o tom budu psát dále) na místo jeho popravy ho nedoprovázeli.

               Matouš řeší onu háklivou situaci, ve které se Josef ocitl, když se vrátil z dlouhé šestiměsíční služební cesty a zjistil, že jeho žena, se kterou ještě nespal, je těhotná. Podle židovských zákonů byl Josef povinen svou ženu udat pro cizoložství, za které byl trest smrti ukamenováním (Islám převzal do práva Šaría tyto zákony právě ze židovského zákonodárství a provádí je například v Iránu dodnes). Nicméně Josef měl svou mladou ženu očividně upřímně rád a chtěl jí tento strašný osud ušetřit. Matouš píše: „Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě, proto se rozhodl propustit ji potají.“ Pak se mu ve snu objevil anděl, který mu problém vysvětlil a Josef tedy Marii jako manželku podržel. „Ale nežili spolu, dokud neporodila syna a dal mu jméno Ježíš.“ Tato věta bývá překládána i takto: „Vzal svou nevěstu k sobě, ale nepoznal ji, dokud neporodila syna, kterého pojmenoval Ježíš.“ Jednoznačně můžeme za slovy „Nežili spolu“ nebo „nepoznal ji“ hledat sexuální život manželského páru. Matoušovi tedy vůbec nenapadlo, že by Josef žil v tzv. „josefovském manželství“ i po Ježíšově narození. Církevní učitelé doby, kdy křesťanství v úporném boji s tradičním římským náboženstvím přebíralo světovládu, to viděli jinak. Příběhy bible musely být méně civilní a více mystické. Z vyprávění evangelií se stávala ideologie.

               Dilema, zda spolu Josef a Maria žili po narození Krista jako muž a žena, nedokázala církev nikdy srozumitelně vysvětlit, o to víc vsadila na dogmatiku. Svatí otcové v třetím či čtvrtém století si pohlavní styk mezi Marií a Josefem nedokázali vůbec představit. Origenes myšlenky na to, že by se Josef své ženy někdy později jen dotkl považoval za „šílenství“, svatý Ambrož za „svatokrádež“. Do stejného rohu dují i svatý Lev I, Cyril Alexandrijský či svatý Augustin. Dokázali tím, že se nikdo ani neodvážil o doživotním panenství panny Marie pochybovat. Jenže tím vznikla celá řada dalších problémů.

               V Markové evangeliu se píše: „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup, řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě. Odpověděl jim: Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl: „Hle moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra, i matka.“

               Stejně tak píše i Lukáš: „Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. Lidé mu oznámili: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“ On jim odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“

               A do třetice i Matouš: „Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl. „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“

               Ponechme stranou otázku, zda toto trojité potvrzení stejného příběhu zvyšuje jeho autenticitu, či zda Lukáš prostě znal text Markova evangelia – což by bylo dost dobře možné, ti dva muži se zřejmě osobně znali. Minimálně po příjezdu svatého Pavla do Říma v roce 60 se museli setkat. Že od Marka opisoval Matouš, nezpochybňuje pak žádný seriózní badatel. Jen dávní církevní otcové ztotožnili evangelistu Matouše s celníkem a apoštolem, a proto ho zařadili na první místo mezi evangelisty.

               Problém s tímto textem mají kritičtí vykladatelé písma – o Markově evangeliu musíme totiž skutečně uvažovat jako o autentickém. Poněvadž se zřejmě skutečně jedná o vzpomínky svatého Petra, musíme tedy předpokládat, že k takové události došlo. Jak přišel Ježíš ke svým bratrům, jestliže Josef s Marií po jeho narození neměli pohlavní styk? Vykladači písma se zde pouštějí do komplikované konstrukce, že se v hebrejštině používá slovo bratr pro každého příbuzného. Odvolávají se na Starý Zákon, kde skutečně například Lot a Abrahám jsou označováni za bratry, i když se jednalo o strýce a synovce. Pomiňme nelogičnost toho, že by s Marií přišla za Ježíšem celá horda vzdálených příbuzných a podejme argument, který váží víc – evangelia nového zákona byla totiž – na rozdíl od zákona starého – psána v řečtině. A v Řecku takový jazykový problém nemají. Apokryfy (tedy neuznaná evangelia, kterých bylo spousty a o kterých jsem už psal) řeší ten problém tím, že Josef byl už starý vdovec, který do manželství přivedl několik synů ze svého prvního manželství. K tomu se ještě vrátím.

               K zjednodušení situace nepřispívá svatý Lukáš ani na jiném místě. Tam totiž píše: „Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se její dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

               Jestliže hovoříme o „prvorozeném synovi“, předpokládáme tak nějak samozřejmě, že ona matka měla těch dětí později víc. Opět tvrdý oříšek, vykladači písma museli zase přistoupit k poněkud násilným vysvětlením, že „prvorozenství“:

  1. Ukazuje všeobecně na první dítě i tehdy, když není známo, bude-li následovat další (Lukáš ovšem sbíral materiály pro svůj spis v letech 57–60, kdy už muselo být známo, zda Maria měla po Ježíši další děti či ne – tedy pokud bylo o té věci vůbec něco známo. Od Ježíšova narození uplynulo tehdy 64–67 let! A zas takovou pamětihodnou událostí narození tesařova dítka někde ve stodole v díře zvané Betlém, nebylo.
  2. Je názvem označujícím prvenství v důstojnosti, například v textu starého zákona „Za to mu dám prvorozenství, učiním ho prvním mezi vladaři.“
  3. Prvorozený je prvním v důstojnosti v početnější rodině
  4. Prvorozený je nejstarší z více dětí

Církevní otcové zřejmě hodně litovali, že mezi apokryfy bylo zařazeno i Protoevangelium Jakubovo. Tam totiž je vysvětlení, které by určitě rádi přivítali a které se do církevního učení i přimísilo, i když pochází z oficiálně „nelegálního“ zdroje. Tam se totiž píše, jak byl Josef vyvolen Bohem pro manželství s Marií, kdy z hole, kterou měl v ruce, vyletěl holub a usadil se na jeho hlavě. Tehdy promluvil kněz k Josefovi: „Byl jsi vyvolen k tomu, přivést do svého domu boží pannu a pečovat o její panenství.“ Josef oponoval a řekl: „Mám už syny a jsem starý muž, ona je ale mladé děvče. Nechci být dětem Izraele k posměchu.“  Tu řekl kněz Josefovi: „Boj se Pána tvého Boha. Mysli na to, co Bůh učinil Dathanovi a Abiramovi a Korahovi, jak se země rozestoupila a pohltila je kvůli jejich protiřečení. Teď se musíš obávat, Josefe, že se totéž stane i tvému domu.“ Josef dostal strach a odvedl ji domů, aby o ni pečoval. A Josef řekl Marii: „Hleď, já jsem tě přijal z chrámu Páně a nyní tě nechám v mém domě a půjdu pryč věnovat se mým stavbám a pak přijdu k tobě. Bůh tě bude mezitím ochraňovat.“

V tomto protoevangeliu je vše jasné. Josef je stařec a bojí se, že když bude podle příkazu kněží zachovávat Mariino panenství, budou se mu sousedé vysmívat, že je impotent. Jak lidské a pochopitelné! Kdyby byli církevní otcové v pátém století, kdy selektovali z desítek evangelií ony čtyři, které známe dnes, mysleli na tyto detaily a ponechali i evangelium Jakubovo, měli bychom dnes mnohem snadnější úlohu vysvětlit, jak to vlastně s těmi Ježíšovými sourozenci bylo.

Zůstala by snad jen malá protimluva. Nač by totiž pak Josef potřeboval ten u Matouše popsaný sen s andělským poslem, když se dozvěděl o Mariině mateřství, pokud by už předtím věděl o jejím předurčení?

Ale ať tak či onak. Není třeba se v té historii šťourat. Jsou Vánoce a svatá rodina je pod každým stromečkem. Je jedno, zda byl Josef stařec nad hrobem či muž v plné síle. Zda měl od kněží zákaz se svou ženou spát či ne. Jisté je jedno. Byl to na svou (a i dnešní) dobu neuvěřitelně tolerantní člověk, který měl svou ženu upřímně rád.  A byl ochoten starat se o dítě, které nebylo jeho a vychovat ho. A zřejmě ho nevychoval špatně. Zda byl Ježíš dobrý tesař, nevíme. Ale jeho morální poselství zní plnou silou i dnes. Jen je bohužel příliš zřídka a málo následováno.

Nesnášenlivost, sobectví, touha po penězích a slávě ho stále více zatlačují z našeho povědomí. Je na každém z nás, aby se to změnilo. Stačí naslouchat, či lépe řečeno nenaslouchat „falešným prorokům“. Kterými se to dnes jen hemží – a mají k dispozici moderní technologii zvanou internet. Přesto bych si přál, aby mluvili k hluchým uším.

Možná to bychom měli vzít s sebou k oslavě těchto Vánoc.

Mimochodem, za tu Bílou horu Josef opravdu nemůže.

Přeji všem mým čtenářům krásné prožití vánoc a do nového roku hodně zdraví, pevné nervy a konečně konec té zatracené pandemie.

Letošní rakouská poštovní známka s motivem svatého Josefa s dítětem.