Category: Blog


Feb
2024

Bedřich Smetana 200 let od narození zakladatele moderní české hudby

categories: Blog

Bedřich Smetana – dvě stě let od narození zakladatele moderní české hudby.

               Co potřebuje člověk, aby měl úspěch a něčeho v životě dosáhl? Talent, vůli a štěstí. Bedřich Smetana měl naštěstí pro českou kulturu všechno potřebné. Jako by nad ním Bůh bděl a když bylo nejhůř, vždy zasáhl nějakým zázrakem, aby géniovi umožnil přežít – a tvořit. Stvořitel zřejmě nehodlal nechat schopnosti, které do sládkova syna Bedřicha vložil, nechat ležet ladem.

               Ovšem pokud platí, že géniové tvoří nejlépe, když jim život dává zabrat a osobní štěstí se zdá být nedosažitelné, pak obdržel Smetana dostatek negativních podnětů, aby se mohl ve své hudbě realizovat. Stvořitel mu poskytl dvě manželství, první tragické, druhé nešťastné a smrtelnou chorobu, která ho jako hudebního génia postihla na nejcitlivějším místě, když mu vzala sluch. A navíc: Aby génius dosáhl věhlasu už za svého života, nesměl by se narodit v české kotlině. Češi bytostně nesnášejí každého, kdo nad ně vyčnívá.

               Jan Neruda, který s tímto „čecháčkovstvím“ celý život – přiznejme si, že marně – bojoval, to shrnul právě u příležitosti štvavé kampaně proti Smetanovi do následujícího textu: „Nás, Čechy, nepochopíš. Máme-li v literatuře něco výborného, málokdo to zná. Máme-li v umění někoho vynikajícího, buď si ho nevšimnem nebo ho zničíme, nebo mu alespoň, můžeme-li, vezmeme všechnu možnost, aby se velkým stal. Máme-li v politice muže poctivého, hned ho pošpiníme, máme-li nějaký ústav ve svých rukou, zajisté ho zanedbáme. Věru, kdybychom měli národní a politickou svou existenci zcela ve svých rukou, snad bychom šli a oběsili se.“

Bedřich Smetana

               Přímo prorocká slova, platná bohužel i dnes. Ale zpět k našemu Friedrichovi. Vlastně mě vždycky iritovalo, když ho Rakušáci s naprostou samozřejmostí nazývali Friedrich Smetana. Ovšem Bedřich skutečně Friedrich byl. I když byl od mládí přesvědčeným Čechem, vzdělání dostal v německých školách (s velmi nevalným prospěchem), doma mu říkali Fricku, a jeho druhá žena Betty ho na veřejnosti neoslovovala jinak než „Fritz“. Často na veřejnosti, a ne právě slušným způsobem. Její výkřiky: „Mlč Fritz a hrej! Řeči si nech napotom,“ vstoupily do dějin hudebního světa. Smetana sice vždy uměl dobře česky mluvit, s pravopisem měl ale obrovské problémy, jeho dopisy psané česky se hemží přímo neuvěřitelným množstvích chyb. Byl si toho vědom a čitatelům těchto dopisů se předem omlouval.

               Přesto je Smetana zakladatelem moderní české hudby a jeho věhlas překročil i české hranice. Ovšem zatímco Dvořák či Janáček jsou opravdu považování za klasiky světové hudby, Smetana zůstal přes všechno autorem především českým. Určitě v tom hraje svou úlohu i volba témat jeho oper, v zahraničí se hraje „Prodaná nevěsta“ či „Hubička“, ovšem s Libuší, Daliborem či Branibory v Čechách by mělo zahraniční publikum skutečně nemalé problémy. I když právě Braniboři v Čechách byli tím velkolepým startem „velké“ česká hudby. Co je ovšem Smetanova v zahraničí naprosto nejslavnější skladba, považovaná za jednu z nejvelkolepějších hudebních kompozicí vůbec, která se hraje všude na světě a hudebníci si považují za čest, když ji mohou hrát, je „Má vlast“. Jedno, že vznikla jako vyznání lásky české domovině, její hudba si podmaňuje posluchače na celém světě dodnes.  Jen na okraj dodávám, že právě tuto geniální skladbu skládal Smetana v letech 1874–1879, kdy byl již zcela hluchý.

               Nehodlám se v tomto článku zabývat podrobně jeho životem, na to mám příliš málo prostoru. Snad jen tolik, že se narodil v zámožné rodině sládka Františka Smetany, jako jeho první syn. (František Smetana zplodil ve třech manželstvích celkem 18 dětí!). Už jako dítě prokázal – podobně jako Mozart – geniální hudební nadání a v šesti letech už ho vozili jako cvičenou opičku, aby hrál společnosti hudební skladby na klavíru. Hraběnka Valdštejnová ze zámku v Litomyšli mu prý líbala zázračné prstíky. Poté, co se protrápil gymnázii v Jindřichově Hradci, Jihlavě, Praze a v Plzni, opustil v necelých dvaceti letech domov a s dvaceti zlatými v kapse odešel za nejistou budoucností hudebníka do Prahy. Jeho vzory byli moderní autoři Liszt a Berlioz, ale obdivoval i Wágnera (později mu především závislost na Wágnerovi vyčítali a nazývali ho skoro zrádcem národa). Lisztovi si dovolil dokonce napsat dopis (ve kterém ho mimo jiné prosil o půjčku 400 zlatých, kterou mu Liszt neposlal) a jednou se i setkali.

               Když mu reálně hrozila smrt hladem, zachránil ho zázrak, když se stal učitelem hudby dcer hraběte Leopolda Thuna. Tak přežil první tři roky v Praze, než si otevřel vlastní hudební školu. Jezdil na Hradčany hrát excísaři Ferdinandovi (ten mu platil 4 zlaté za hodinu, ale hlavně mu udělal v Praze reklamu, takže se o Smetanovu školu začala zajímat i „lepší“ společnost – ochotná platit.)

               Smetana, teď už sociálně zabezpečený, se v srpnu 1849 oženil, bylo mu dvacet pět let, nevěstě Kateřině Kolářové dvacet dva a znali se od dětství, už celých sedmnáct let. Což neznamená že se jejich vztah dá nazvat láskou z pískoviště. Smetana byl sice v citových záležitostech velmi aktivní (jsme o jeho avantýrách podrobně informováni, protože si vedl – občas poněkud naivně šifrovaný – deník). Tělesnou krásou ho ovšem Bůh neobdařil. Měřil pouhých 156 centimetrů (podle antropologického výzkumu z roku 1988 údajně 164 cm) a byl silně krátkozraký – jeho brýle měly 7 dioptrií. Měl díky úrazu z dětství deformovanou čelist (zřejmě i proto nosil po celý život plnovous). Přesto mohlo být jeho první manželství šťastné, kdyby nezasáhl osud. Napřed zemřely tři z jeho čtyř dcer, z toho i hudebně mimořádně nadaná prvorozená Bedřiška a poté i manželka Kateřina. V roce 1859 po dlouhém trápení na tehdy smrtelnou tuberkulózu.

               To už byl Bedřich ve Švédsku – dostal nabídku řídit orchestr ve švédském Göttenborgu. Jeho bezchybná němčina se hodně hodila, přes ni skutečně není těžké zvládnout i švédštinu. Strávil tam pět let 1856 – 1861. Ekonomicky byl zabezpečen velmi dobře, časem ale přišel na to, že  působí v „luxusním zapadákově“, a zatoužil po návratu domů. I ve Švédsku měl svou velkou lásku. Jmenovala se Fröjda Beneck a přáteli zůstali do konce Smetanova života – v době jeho choroby pořádala ve Švédsku sbírku, aby si mohl dovolit léčbu u nejlepších specialistů – marně, na neurosyfilis tehdy žádná léčba neexistovala.

               Jak ke své chorobě přišel? Krátce po smrti své první ženy se opět zamiloval a v roce 1860 se oženil s krásnou rudovláskou Bettynou Ferdinandiovou.

Manželka byla o šestnáct let mladší. I když byla poměrně vzdělaná, hudbě neholdovala a génia svého muže tedy nectila. Porodila mu dvě dcery a poté ho definitivně vyhnala ze své ložnice. (Milence ovšem měla, právě když Smetana v roce 1871 onemocněl, přiznala se k mileneckému poměru s jistým důstojníkem). Smetana měl třicet devět let, své sexuální potřeby tedy ukojoval tehdy obvyklým způsobem. Kromě toho jeho génius oslnil i přes nevábný zevnějšek nejednu dámu z hudebního světa. Jak to glosoval František Pivoda „Pan Smetana nedokáže zapřít vůči slabému pohlaví převelikou galantnost.“

               Právě v roce 1863 dopsal Smetana svou první operu „Braniboři v Čechách.“. Bylo mu 39 let, premiéru měla opera o tři roky později v lednu 1866. Pro srovnání W.A Mozart zemřel ve věku 35 let. Smetana tedy začal tvořit poměrně pozdě.  Podnětem k napsání Braniborů byla soutěž vypsaná hrabětem Harrachem u příležitosti otevření samostatné české scény v Prozatímním divadle – to se konalo 18. listopadu 1862. Smetana se zde chtěl stát kapelníkem, ovšem neuspěl. To by nesměl říct nejvlivnějšímu českému politikovi Františku Ladislavovi Rieglovi (zeti Františka Palackého), když mu tento radil, jak má skládat „lidovou operu opírající se o českou lidovou píseň“, „Radil bych vám pane doktore, nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte.“ Vysloužil si touto jedinou větou doživotní Rieglovu nenávist – holt jsme v Česku.

               Ale premiéra „Braniborů v Čechách“ v lednu 1866 byla průlomem. Smetana sklidil nejen obrovský aplaus, ale dostal i onu Harrachovu cenu a ono místo kapelníka (dirigenta), které ho finančně zabezpečilo.

               Tu lidovou operu skutečně v květnu 1866 uvedl. Pod vlivem obrovského úspěchu Braniborů očekával něco podobného. Úspěch se nedostavil. Byla to Prodaná nevěsta a měla smůlu. Jedna byla premiéra v čase začátku války proti Prusku, a navíc ji Smetana skutečně napsal jako hru se zpěvy, se spoustou mluveného textu. Čtyři roky je přepracovával, než se dostala do podoby, jak ji známe dnes. Premiéru v nové podobě měla v roce 1870, když už byl Smetana obětí mediální štvanice. Možná to dílu dokonce prospělo, vystihuje českou povahu skutečně natolik, že se po právu stala českou lidovou operou. 

Přes původní neúspěch Prodané nevěsty se Smetanovi dostalo cti, aby složil operu k příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Jmenovala se Dalibor a premiéru měla 16.května 1868.

               Darmo ji Smetana považoval za svou nejlepší operu. Lidé ji nepochopili, kritika a Smetanovi nepřátelé ucítili šanci. Strhlo se pravé peklo, Smetana byl obviněn, že kopíruje Wágnera, že je napodobitel německé kultury. V xenofobii byli Češi vždycky mistři světa a německý vliv se rovnal vlastizradě.  Množily se žádosti, aby byl zbaven funkce dirigenta, orchestr se ale za něho v roce 1872 postavil. Libuši, kterou právě v roce 1872 dopsal, se neodvážil uvést, už samotná ouvertura vyvolala další vlnu nenávisti, že je jeho hudba načichlá němectvím. (Ostatně, je známo, že původní libreto k Libuši, opeře doslova reprezentující českou národnost vycházející z Rukopisu zelenohorského, napsal jeho autor Josef Wenzig německy a do češtiny ho překládal E.Špindler? Vlastně je to skvělý výsledek mezinárodní spolupráce bez ohledu na národní animozity, ale vyprávějte to někomu!) Libuše si na svou premiéru musela počkat devět let.

               Na jaře 1871 uprostřed křížového tažení proti němu, začaly Smetanovy zdravotní problémy. Po vyrážkách v oblasti pohlavních orgánů přišel chrapot, křeče, záněty v krku. A pak hluchota, způsobená odumřením sluchového nervu čili neléčitelná. A s prognózou, že si choroba najde cestu dále do mozku. Což i udělala. Ještě v březnu 1874 dokázal oddirigovat premiéru Dvou vdov, ale v říjnu 1874 ohluchl úplně. Byl konec. Smetana se musel vzdát místa kapelníka Prozatímního divadla a smířit se s penzí 100 zlatých ročně.

               Ale pro jeho tvorbu jako by byla hluchota požehnáním. Ve svém tichu se mohl věnovat jen jí. Neuvěřitelnou vlastností jeho génia bylo, že tu hudbu slyšel (stejně jako Beethoven). Až teď naplno rozvinul svou tvorbu. Měl k ní konečně klid, byl jen sám se sebou s svým tichem a hudbou, kterou slyšel ve svém nitru. Zázemí našel u své dcery z prvního manželství Žofie v Jabkenicích, kde se její manžel stal nadlesním.

               Jediné, co ho limitovalo, byl postup jeho nemoci. Trpěl pocitem hluku v hlavě, závratěmi, ztrátou paměti a zvyšující se dezorientací. Poslední tři týdny života prožil v ústavu pro choromyslné v Praze.

               Až svou smrtí se stal národním mýtem. Pohřeb se konal 15.května 1884. Rakev se stovkami věnců byla vynesena z Týnského chrámu, pak zamířila k Národnímu Divadlu a poté na Vyšehrad na Slavín. Když projížděla branou Vyšehradu rozezněly se tóny Libuše, tato opera se pak hrála večer v Národním divadle. Smetana se stal českým symbolem a zůstal jím dodnes.

               S očekávaným důsledkem. Copak mohl symbol národa zemřít na „chorobu gentlemanů“ jedno nakolik byla v té době v „lepší společnosti“ rozšířena. I když obdukce, kterou provedl Profesor Hlavata určila jako příčinu smrti jednoznačně progresivní paralýzu, část národa (tedy ta, které to nebylo jedno) se nedokázala s diagnózou smířit. Smetanovy ostatky byly exhumovány a v roce 1988 zkoumány docentem Jiřím Rambou. Ten přišel s poněkud vykonstruovanou hypotézou opakovaných osteomyelitid (bakteriálních zánětů) tvářových kostí s postupem do vnitřního ucha (oboustranně?) a poté s postižením čelní kosti a mozkových plen. Což podle docenta Ramby naprosto objasňuje umělcovo onemocnění. Při nejlepší vůli nemůžu tuto interpretaci posuzovat jinak, než jako poněkud křečovitý pokus o rehabilitaci Bedřicha Smetany (zejména v časech komunismu byly pohlavní choroby považovány za něco degradujícího, implikující nemravný život mrtvého, což bylo pro národní symbol nepřijatelné – o syfilisu V.I. Lenina se samozřejmě mlčelo a jeho připomenutí se rovnalo velezradě).

               Ve výzkumech publikovaných Emanuelem Vlčkem, z mého pohledu největší kapacity antropologie v Československu 20 století byly všechny serologické testy na přítomnost treponemy palidum, čili původce syfilidy, u Bedřicha Smetany pozitivní.

               I géniové jsou jen lidé. Tato skutečnost jejich genialitu nijak nesnižuje.


Feb
2024

Ideologische Quellen des russischen Faschismus

categories: Artikel auf Deutsch, Blog

Meine Leser wissen, dass ich mich bereits mit dem Thema befasst habe, woher der aktuelle Faschismus in Russland kommt (der Imperialismus war hier immer, danach musste ich nicht suchen). In meinem letzten Artikel habe ich Alexander Isayevich Solzhenitsyn als den Vater des russischen Faschismus bezeichnet. Aber ich selbst habe gespürt, dass etwas nicht vollständig war. Ja, Solzhenitsyn tritt in seinen späten Werken als Faschist und Antisemit auf, der nach Diktatur und Revanchismus ruft. Aber Solzhenitsyn war “nur” ein Schriftsteller, und er traf sich mit Wladimir Putin nachweislich nur zweimal. Also habe ich meine Suche nicht beendet.

Entscheidend hat mir das Buch des Professors der Yale University, Timothy Snyder, “Der Weg in die Unfreiheit” (The Road to Unfreedom), geholfen, aus dem ich mir erlauben werde, mehrmals zu zitieren, auch wenn es größtenteils Zitate von russischen Ideologen sind, die er zitiert, also handelt sich um Zitate aus zweiter Hand.

Dank ihm habe ich also den ideologischen Vater des russischen Faschismus, Iwan Iljin, kennengelernt. Iljin wurde ähnlich wie Lenin in einer aristokratischen Familie geboren, allerdings direkt in Moskau, also nicht im damaligen politischen, sondern spirituellen Zentrum Russlands, voller Klöster, Mönche und Propheten, was ihn offensichtlich für sein ganzes Leben geprägt hat. Für die Moskauer war Sankt Petersburg immer eine von westlicher Kultur verdorbene Stadt, der russische kulturelle Geist residierte in Moskau. Iljin war von der Idee der Besonderheit der russischen Nation begeistert, stand zur Zeit der bolschewistischen Revolution logischerweise auf der Seite der “Weißen”. Im Jahr 1922 wurde er nach seiner Verhaftung durch die Tscheka zusammen mit 160 weiteren Intellektuellen auf dem sogenannten “Philosophenschiff” ins Exil geschickt. Das waren Menschen, die Lenin ins Exil schickte, damit er sie nicht erschießen musste. Unter Stalin hätten sie dieses Glück nicht mehr gehabt. Iljin lebte von 1922 bis 1938 in Berlin, weil seine Mutter eine Deutsche war (wieder eine Ähnlichkeit mit Wladimir Iljitsch Lenin), er sprach und schrieb sehr gut Deutsch und setzte auch im Exil seine Publikationsarbeit fort. Er feierte den Aufstieg Hitlers zur Macht und nannte ihn „Retter Europas“, wurde jedoch 1934 verhaftet und mit einem Publikationsverbot belegt. Es ist möglich, dass dies auf Druck aus Russland geschah; Deutschland und Russland waren bis 1941 Verbündete und die Länder kamen diplomatisch sehr gut miteinander aus. Im Jahr 1938 emigrierte Iljin nach Genf, wo er im Schweizer Exil in Vergessenheit geriet und im Jahr 1954 starb. Nach der Niederlage des deutschen Nationalsozialismus konzentrierte er sich auf die Bewunderung faschistischer Regime von Franco in Spanien und Salazar in Portugal.

Die Hauptaxiome seiner Werke sind:

  1. Die Verherrlichung von Willen und Gewalt anstelle von Vernunft und Recht
  2. Die Förderung der Rolle des Führers, der durch das Mysterium mit “seinem Volk” verbunden ist
  3. Die Hypothese, dass die Globalisierung (die erste Globalisierung der Weltwirtschaft fand in den Jahren 1880–1914 statt, also in Ilyins Jugend) ist eine jüdische Verschwörung zur Unterdrückung der nationalen Identität – Hitlers Verfolgung der Juden hat er in seinen Schriften begrüßt. Nach Iljin war das Universum unter der göttlichen Totalität großartig, die vor der Erschaffung der Welt existierte. Gerade durch die Schöpfung leugnete allerdings Gott die absolute Wahrheit, also sich selbst, und räumte seine dominante Position aus, und deshalb muss ein Erlöser kommen, der diese perfekte Totalität wiederherstellen wird. Dazu ist das russische Volk vorherbestimmt, das auf wundersame Weise der von Fakten und Leidenschaften bestimmten historischen Entwicklung entkommen ist und in der Ewigkeit unberührt geblieben ist. Iljin hielt Fakten und Leidenschaften für sinnlos und unmoralisch; seiner Meinung nach sollten Fakten dem historischen Kontext untergeordnet werden.”


            Die verkommene Welt muss durch Gewalt geheilt werden, und zwar durch Russland unter der Führung eines starken Führers, der die Demokratie in ein bloßes Ritual der Zustimmung verwandeln wird. Dem Volk freie Wahl zu erlauben, war für Iljin, als würde man einem Embryo erlauben zu entscheiden, welche Tierart es werden möchte. Die Welt ist nicht sie selbst, wenn sie nicht von russischen Werten gelenkt wird. Die Menschen in dieser Welt müssen aufhören, als Individuen zu existieren, denn Individualität ist die Quelle der Fehlerhaftigkeit der Welt. Insbesondere die Mittelklasse hasste Iljin am meisten, weil die Hoffnung auf den sozialen Aufstieg des Einzelnen seiner Meinung nach die Menschen zu der schlechtesten Sorte macht. Nach seiner Auffassung war die Nation ein lebender Organismus. Eine einzelne Zelle im Körper kann weder ihren Platz noch ihre Aufgaben wählen. Unter “Gesetz” verstand Iljin die Beziehung zwischen den Launen des Erlösers und bedingungslosem Gehorsam der anderen. Die Pflicht der russischen Massen besteht darin, jeden Gedanken des Erlösers als gesetzliche Pflicht zu betrachten. Die Russen haben jedoch eine einzigartige geistige Eigenschaft, die es ihnen ermöglicht, ihren eigenen Verstand zu unterdrücken und dem “Gesetz des Herzens” zu folgen.

Nun fragen Sie sich wahrscheinlich, warum ich Sie mit diesem Geschwätz mehr als eine ganze Seite Text ermüde. Jeder vernünftige Mensch muss doch verstehen, dass dies unrealisierbare Unsinnigkeiten sind. Fehler! Putin hat Iljins Ideale übernommen und versucht sie seit über zehn Jahren erfolgreich umzusetzen. Beweise? Nun gut, hier sind sie:

Im Jahr 2005 ließ Putin die sterblichen Überreste von Iljin von der Schweiz zum Donskoy-Kloster in Moskau überführen und dort feierlich beisetzen. (Zusammen mit den sterblichen Überresten von General Denikin) An der Beerdigung nahm nicht nur er teil, sondern auch der Patriarch der gesamten Russischen Kirche Alexius II. und zum Beispiel auch Regisseur Mikhail Mikhalkov, der Sohn des Komponisten, der die Melodie der sowjetischen (und damit auch der heutigen russischen) Hymne schuf. Dieser war offenbar der Initiator der gesamten Aktion.

Im Jahr 2009 legte Putin Blumen auf Iljins Grab, begleitet von seinem Beichtvater Tikhon Shevkunov, der rechten Hand von Patriarch Alexius und dem Mann, der Putin für die Inkarnation von Fürst Wladimir I. erklärt hat, der von 978 bis 1015 die Kiewer Rus regierte und nach russischem Verständnis durch seinen Übertritt zum Christentum die russische Geschichte eingeleitet hat (die Taufe fand auf der damals byzantinischen Krim statt – daher hat die Halbinsel für Putin eine so zentrale Bedeutung).

Im Jahr 2012 zitierte Putin Iljins Texte im Radio, im Jahr 2013 bei einem Treffen des Valdai-Clubs und im Jahr 2014 erhielten alle Gouverneure, wichtigen Beamten und Funktionäre der Partei “Einiges Russland” Iljins Werk “Unsere Aufgaben” als Anleitung zum Verständnis der Geschichte und der russischen Rolle darin.

Der Vorsitzende der Partei „Vereinigtes Russland“ Dmitri Medwedew empfahl die Schriften von Iljin der russischen Jugend als Pflichtlektüre und Iljin wurde sogar von dem Vorsitzenden des russischen Verfassungsgerichtes zitiert, obwohl er selbst den Rechtstaat dezidiert abgelehnt hatte.

In diesem Kontext scheinen Iljins Geschwätz überhaupt nicht irrelevant zu sein, denn seine Ideen sind offensichtlich die bestimmende ideologische Vision der gegenwärtigen russischen Politik. Also lassen Sie uns fortfahren:

Das Wort “Ukrainer” schrieb Iljin immer nur in Anführungszeichen, weil er an die Existenz der Ukrainer nicht glaubte. Das Wort “Ukrainer” kann seiner Meinung nach nur ein tödlicher Feind Russlands verwenden, weil er damit einen Teil des russischen Körpers herausreißen will. Die russische Expansion nach Sibirien und in Mitteleuropa war nur “Selbstverteidigung”. Russland ist das ewige Opfer einer “kontinentalen Blockade”. Dank seiner jungfräulichen Unschuld kann Russland nichts Unrechtes tun; Unrecht kann nur an ihm begangen werden. Fakten spielen dabei keine Rolle, und historische Verantwortung existiert nicht. Die russische Rechtswidrigkeit ist daher eine patriotische Tugend.

Russland benötigt nach Iljin also einen Retter, der durch das ‘ritterliche Tugend’ des Vergießens von Blut der Anderen eine Erlösung bringt und die Macht gewinnt. Ein faschistischer Putsch ist ein Akt der Erlösung, der erste Schritt zur Rückkehr zur universellen perfekten Totalität. Russland ist die einzige Quelle der göttlichen Totalität. Gott bedeutet den ewigen Kampf gegen die Feinde der göttlichen Ordnung auf Erden. Der Retter wird Fakten beseitigen, Leidenschaften manipulieren und Mythen schaffen, wenn er den Angriff auf den von ihm erkannten Feind befiehlt. Ein echter Faschist verachtet Politik, die sich um die Gesellschaft kümmert, um ihre Interessen, Bedürfnisse, Vorlieben und Vorstellungen von der Zukunft.

Alles in allem ergibt sich daraus, dass Krieg gerechtfertigt ist, wenn die spirituellen Errungenschaften der Nation bedroht sind, was immer der Fall ist, solange der Individualismus nicht vollständig ausgelöscht ist.

Das reicht meiner Meinung nach als Beispiel aus. Kriegen Sie auch schon Gänsehaut, wie ich? Halten Sie durch, es wird schlimmer, eigentlich viel schlimmer.

Aus der Ablehnung des Individualismus, den die Russen unter dem Einfluss von Iljins Lehren als eine tödliche Bedrohung sehen und der das Prinzip der Demokratie ist, entsteht der Hass gegen den Westen. Der Westen wird vom politischen System Russlands nicht gehasst, weil er etwas gegen Russland unternehmen würde, sondern einfach, weil er existiert. Natürlich wird dieser Hass bei einfachen Russen, also Empfängern der Propaganda, durch Neid auf den Lebensstandard jenseits der russischen Grenze gewürzt. Aber dies allein würde nicht als ideologische Rechtfertigung für Aggression ausreichen.

Der zweite Pfeiler der gegenwärtigen russischen Ideologie ist der Eurasismus. Dieser entstand zwar bereits in den Zwanziger- oder Dreißigerjahren des zwanzigsten Jahrhunderts, aber sein hauptsächlicher zeitgenössischer Verfechter ist Alexander Dugin. Laut Dugin kann Russland nichts Unrechtes tun, weil es kein Rechtsstaat ist. Der Versuch, hier Demokratie einzuführen, wäre ein Angriff auf seine Souveränität.

Gemäß den Idealen des Eurasismus (Eurasien ist der Raum vom Pazifik bis zum Atlantik oder, wie es Dmitrij Medwedew benutzt, von Wladiwostok bis Lissabon) ist Russland berechtigt, seinen Nachbarn seine eigene Variante von Frieden zu bringen. Nationen existieren nicht, sie sind eine Erfindung des Westens. Nur die russische Zivilisation ist die Quelle der Brüderlichkeit. In dieser Zivilisation gibt es keine Nationen, keine nationalen Minderheiten, nur das Prinzip der Identifikation von Freund und Feind, das sich nur aus der gemeinsamen Kultur ableitet.

Die Stabilität des Staates in einer normalen Gesellschaft wird durch Recht und das Nachfolgeprinzip gewährleistet. Russland vermisst beide diese Merkmale, der brüchige Staat funktioniert nur auf dem Prinzip der Korruption. Nach Dugin wird der gesellschaftliche Erfolg nicht am Wohlstand und an der Freiheit gemessen, sondern an der Einstellung zur Sexualität und Kultur.

Bereits im Jahr 2010 äußerte Putin (damals Premierminister) die Idee, dass Russland nicht in der Lage sei, europäische Werte für seine Integration ins Europa anzunehmen, Europa sei also verpflichtet, im Interesse der Integration russische Werte anzunehmen. Im Jahr 2011, als er sich wieder um das Präsidentenamt bewarb und erstmals Gewalt gegen Demonstrationen gegen gefälschte Wahlen einsetzte, äußerte er erstmals das Konzept der Eurasischen Union.

Nach diesem Projekt wird Russland Staaten vereinen, deren Mitgliedschaft in der EU sich als unpraktikabel erweist, und alle Staaten willkommen heißen, die aus der Union austreten. Die Eurasische Union wird neue Mitglieder ohne lästige Bedingungen integrieren, die mit der EU-Mitgliedschaft verbunden sind, also ohne die Verpflichtung zur Rechtsstaatlichkeit oder freien Wahlen. Wer nicht in Eurasien eintritt, unterstützt den Separatismus. Im Jahr 2012 verschärfte Putin dies, indem er erklärte, dass das Projekt der Eurasischen Union eine Methode sei, die EU aufzulösen, und Russland in dieser Union die Führungsrolle übernehmen und zum Gravitationszentrum werden wird. Nach einer der Gründerideen von Eurasien, Carl Schmitt, kann Eurasien von jedem beherrscht werden, der es erobern kann.

Hier kommt die Theorie des dritten russischen Denkers Lew Gumiljow (1912–1992) ins Spiel, der den Russen mongolische Wurzeln zuschrieb, die sie vor dem westlichen Verfall schützen und gleichzeitig die Legitimation für Aggression im Namen der Rettung der Welt darstellen.”

Diese Gedanken von Iljin, Dugin und Gumiljow verbindet neben Putin selbst auch sein Propagandist Prochorow, der ein ständiger Gast in russischen Staatsmedien war. Da die Russen praktisch täglich diese Gedanken hören, verändert sich ihre Denkweise logischerweise vollständig. Bedenken Sie, dass 90 Prozent der Russen ihre Informationen nur aus staatlichen Fernsehsendern beziehen. Das Internet spielt hier (auch aufgrund gezielter ‘Trolling’-Aktivitäten) bisher eine untergeordnete Rolle.

Europa wird in ihren Augen zu einem Abscheu, das gelernt hat, abscheuliche Dinge mit schönen Namen zu bezeichnen. Russland wurde absichtlich mit der AIDS-Krankheit infiziert, weil es sich in seiner Unschuld niemals damit hätte anstecken können. Die Welt wird von einer jüdischen Verschwörung kontrolliert, die vor allem die sogenannten ‘Meeresvölker’, also die USA und Großbritannien, beherrscht hat. Russland ist verpflichtet, zumindest die kontinentalen Völker vor dieser Verschwörung zu retten. Damit verbunden ist die Verschwörung der Homosexuellen, die die Geburtenrate einschränken und die Völker zum Untergang führen wollen. Durch die Ablehnung von Fakten gemäß Iljins Lehren hat die russische Ideologie einen unendlich großen Raum für Lügen geöffnet. Jede Aussage wird daher nicht nach ihrer Wahrheit, sondern nach ihrer Nützlichkeit beurteilt.

Es ist interessant, dass die gesamte gegenwärtige russische Politik extrem antisemitisch ist (z.B. die Dämonisierung von Trotzki oder gute Kontakte zur Hamas), obwohl ein großer Teil der gegenwärtigen russischen Oligarchen jüdischer Herkunft ist (einschließlich Putins gutem Freund und angeblichem ‘Besitzer’ von Putins Palast am Schwarzen Meer, Arkadij Rotenberg). Es liegt also im Ermessen des ‘Retters’, ‘böse Juden’ von den ‘guten’ zu unterscheiden. Es ist offensichtlich, dass selbst die ‘Guten’ dann seinem Willen auf Gedeih und Verderb ausgeliefert sind.

Wie ein anderer zeitgenössischer russischer Ideologe Surkov schrieb: ‘Die Säulen der russischen Staatsmacht sind Zentralisierung, Personalisierung und Idealisierung.’ In Wirklichkeit basiert das Funktionieren der russischen Gesellschaft auf Korruption; ohne sie würde der fragile Staat in sehr kurzer Zeit zusammenbrechen.

Die Russen, die sich unterbewusst der Schwächen ihres Landes bewusst sind, haben jedoch ihren Retter gefunden. Putin wird einerseits als Held aus seiner KGB-Vergangenheit dargestellt (obwohl er dort nichts Heldenhaftes getan hat, aber sein Bild wird oft mit dem legendären russischen Spion Stierlitz aus der beliebten Serie ‘Siebzehn Augenblicke des Frühlings’ in Verbindung gebracht, Putin hat dem Schauspieler, der Sterlitz dargestellt hat, persönlich einen Orden verliehen). Der Mönch Tichon kam dann mit der Theorie der Reinkarnation des Kiewer Fürsten Wladimir. Es spielt keine Rolle, dass Wladimir tatsächlich Waldermar hieß (in der altrussischen Tradition dann Wolodymyr) und kein Slawe, sondern ein skandinavischer Wikinger war.

Glauben Sie mir jetzt endlich, dass Wladimir Wladimirowitsch tatsächlich beabsichtigte, bei der Feier seines siebzigsten Geburtstags Blumen zur Statue des großen Wladimir in Kiew niederzulegen, von dem er seine Wiedergeburt sei? Und dass dies der Grund für das Timing der russischen Intervention in die Ukraine war? Putin enthüllte eine Statue von Wladimir dem Großen am 4. November 2016 auch in Moskau, aber das ist irgendwie nicht dasselbe. An dem Ort, an dem der ehemalige Wikingerfürst tätig war, in Kiew, steht seine Statue bereits seit 1853.

Russische Ideologie ist voller Widersprüche, aber solange die Menschen nicht darüber nachdenken (und das ist ihnen verboten worden), macht das nichts. So bekennen sich die Russen zum Pan-Slawismus, aber aufgrund der Verdorbenheit des Westens schützt sie ihr mongolischer Ursprung als Schutzschild, und sie betrachten einen schwedischen Wikinger als Gründer ihres Staates. (Übrigens hat Waldermar es mit dem Christentum auch nicht so ernst gemeint; ursprünglich versuchte er es mit dem Islam, aber als der byzantinische Kaiser die Bedingung für die Heirat von Waldermar/Volodymyr mit seiner Tochter Anna die Taufe stellte, ließ er sich taufen.)

Die Russen haben einen überzeugten Faschisten und Bewunderer Hitlers, Iljin, zum Hauptideologen gemacht, erklären sich jedoch selbst zu Kämpfern gegen den Faschismus. Wenn sie jemanden als Faschisten bezeichnen würde, würden sie dies als Rechtschreibfehler betrachten, ohne zu bemerken, dass man es ernst meinen könnte.

Von dem Vorsitzenden des russischen Höchstgerichtes wird ein Autor zitiert, der den Rechtstaat abgelehnt hatte.

Iljin, der von den Tschekisten aus Russland verbannt wurde, wird mit viel Pomp von einem KGB-Offizier begraben, also einer Nachfolgeorganisation der Tscheka, und von einem KGB Agenten, und niemand wundert sich darüber. Immerhin ist die Tscheka, die für Millionen Tote in ganz Russland verantwortlich ist, bereits vollständig rehabilitiert, und ihrem Gründer Dserschinski werden in Russland Denkmäler errichtet.

Die Russen sind besessen von der Idee „des dritten Roms“ nach Rom und Konstantinopel soll Moskau das dritte Zentrum der europäischen Kultur werden – die Ähnlichkeit mit dem „Dritten Reich“ ist nicht zufällig.

Aber worin besteht die größte Gefahr des russischen Modells und des Exports seiner Ideologie? Während in den 1990er und 2000er Jahren der Einfluss auf die Gesellschaft unter dem Einfluss des hohen Lebensstandards im Westen von Westen nach Osten gerichtet war, hat sich der Kurs seit Anfang der 2010er Jahre unter dem Einfluss gezielter russischer Propaganda geändert. Der Osten beeinflusst heute den Westen viel stärker als umgekehrt – das beste Beispiel war die Wahl von Donald Trump zum US-Präsidenten im Jahr 2016. Aber die größte Gefahr besteht darin, dass amerikanische Oligarchen das russische oligarchische Kleptokratiesystem mögen. Über dem Gesetz zu stehen, unantastbar zu sein und nur von der Gnade des Führers abhängig zu sein, ist besser, als vor Gerichten und Finanzbehörden Angst zu haben.    Die Oligarchen in Russland haben eine Position ähnlich den ehemaligen russischen Fürsten, amerikanische Milliardäre würden gerne eine ähnliche Position in den USA haben. Daher gründeten die Koch-Brüder (Oligarchen) die Tea Party und verwandelten allmählich die Republikanische Partei in eine Partei mit autoritärem Prinzip, die immer mehr faschistische Züge annimmt. Die Leugnung von Fakten wurde übrigens aktiv von Donald Trump betrieben. Seine ‘alternativen Fakten’ als Synonym für Lügen wurden akzeptiert und die amerikanischen Massen lehnten sie deshalb nicht ab. Die Lüge wurde zu einem legitimen und akzeptablen politischen Mittel. Wenn dieses Führungsmodell in Amerika durchgesetzt würde, wäre dies für Russland ein riesiger Sieg. Dann stünde nichts mehr im Wege, die Welt aufzuteilen, und das Projekt Eurasien würde in greifbare Nähe rücken.

Allerdings, wenn Russland, erschöpft von seinen phantastischen Vorstellungen, sein eigentlicher geopolitischer Gegner nicht verschlingt, und das ist China. Dieser schaut bisher nur zu und profitiert (hat derzeit genug eigene Probleme).

Leider spielt das Europa in dieser Kräftemessung eine absolut untergeordnete Rolle eines machtlosen Beifahrers.


Feb
2024

Být důchodcem v cizině

categories: Blog

               Být důchodcem je samozřejmě určitý zlom v životní kvalitě. Více volného času, méně peněz a u mnoha lidí pád do bezvýznamnosti. Tedy hodně životních změn, které musí čerstvý důchodce zvládnout. Pokud jste ovšem část svého života pracovali v jiné zemi, dostáváte z této země i určitou část důchodu, odpovídající tam odpracovaným rokům. Že není úplně snadné se toho důchodu domoci, jsem zažil, když jsem na Slovensku požádal o jeho vyplacení v říjnu 2022 (nárok jsem měl od června 2022 – po mnoha peripetiích (musel jsem dokazovat mé roky studia na gymnáziu a na univerzitě, protože jsem studoval v „zahraničí“, tedy v Česku v době tehdejšího Československa) mi důchod přišel v červenci 2023. Protože všechny splátky přišly najednou, mohl jsem se chvíli považovat za bohatého muže. Samozřejmě, pro mě, který dále v Rakousku pracuje, nebyly ty chybějící měsíční platby nijak existenčně ohrožující, nedovedu si představit, co by dělali lidé, kteří by byli na tento  příjem existenčně odkázaní.

               Ovšem představa, že bych tím měl vyhráno, byla mylná. V lednu mi přišel dopis od Sociálnej slovenskej poisťovne – pracoval jsem přece na Slovensku. V něm stálo – tedy kromě potěšitelné zprávy, že můj důchod byl valorizován, „Dôchodky sa v súlade s § 116 ods. 2 zákona č 461/2003 Z.z. o sociálnom poistení vyplácajú do štátov Európskeho hospodárskeho priestoru a do Švajčiarskej konfederácie vopred v pravidelných mesačných lehotách. Aby sme mohli zabezpečiť plynulú výplatu Vášho dôchodku, žiadame Vás o preukázanie Vášho žitia.“

               Aha. Tak tedy musím dokázat, že žiju, což je v podstatě oprávněný požadavek, ovšem proč nemají státy Evropské unie vzájemně přístup k registru obyvatel, kde by se o smrti dané osoby okamžitě dozvěděly, tak úplně nechápu. Ale tak daleko digitalizace očividně nepokročila.  Dobrá tedy. Jak tedy dokázat moje „žitie“?

               Přišel i formulář s návodem: „Potvrdenie o žití vyplňte, podpíšte a pravosť vášho podpisu dajte úradne overiť notárom alebo zamestnancom inštitúcie sociálneho poistenia príslušnej podľa miesta Vášho bydliska.“

               O.k. Situace jasná a srozumitelná. Zašel jsem k notáři, před jeho sekretářkou jsem formulář podepsal, přiložil k tomu můj cestovní pas a po čtvrt hodině jsem dostal formulář zpět s pečetí a notářským potvrzením. Zaplatil jsem 50,30 euro, na poštovném k tomu dalších 5,05 a věc byla vyřízena. Stejnou proceduru budu muset opakovat každý rok.

               To jsem ještě nevěděl, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na Slovensku, a ne v Česku. Moji známí tolik štěstí neměli. I oni dostávají patřičný formulář, ovšem české úřady (zřejmě z nedostatku práce) požadují toto potvrzení KAŽDÝ MĚSÍC!

               Na druhé straně nepožaduje česká strana notáře, ale: „Vlastnoruční podpis důchodce ověřuje cizozemský orgán, úřad, instituce apod, který je podle vnitrostátních předpisů státu, bydliště důchodce nebo jeho opatrovníka oprávněn úředně ověřovat podpisy občanů (např. místní, obecní, městský úřad, radnice, matrika, příp. místní pobočka instituce odpovědná za důchodové pojištění apod.“) Vlastnoruční podpis může být ověřen i českým zastupitelským úřadem (velvyslanectvím, konzulátem) v cizině.“

               Až do konce minulého roku to bylo jednoduché. Čech v Rakousku zašel na obecní úřad, předložil průkaz totožnosti s fotkou (pas, občanský nebo řidičský průkaz) a nechal si podpis bezplatně ověřit. Poté ho poslal do Česka a čekal na důchod. Na rozdíl od Slovenska nechodil důchod pravidelně, protože příslušný český úřad byl množstvím agendy přetížen (což mě nepřekvapuje a někdy trvalo vyřízení onoho formuláře i 2 nebo 3 měsíce). Ale přinejmenším to kromě poštovného nic nestálo.

               Ovšem od ledna vstoupil do hry rakouský stát. Podle nového zákona místní ani městský úřad taková potvrzení podpisu nemůžou už vydávat. Je to doménou tzv. „Standesamtu“. Úřadu, který má přístup k centrálnímu registru stavu osob. (Das zentrale Personenstandregister).

Das Zentrale Personenstandsregister (ZPR) ist ein bundesweit eingesetztes Register bei allen Personenstandsbehörden, in dem die Daten über Personenstandsfälle (Geburt, Ehe, Eingetragene Partnerschaft, Tod) und damit in Zusammenhang stehende Sachverhalte (z. B. Namen) erfasst werden.

               Pro čtenáře, kteří nejsou mocni němčiny tedy krátké vysvětlení: na Standesamtu  se konají civilní svatby ( a to i v případě, že byl člověk už oddán v kostele, protože Rakousko, na rozdíl od Česka církevní svatby neuznává jako občanský akt), zde se hlásí pohřby a narození. No dobrá, řekl bych si, tak místo do Gössendorfu, který nemá statut Standesamtu musím do nedalekého Fernitzu a bude vymalováno.

               Chyba lávky. Osobní přítomnost s osobním dokladem s fotografií totiž není důkazem vaší existence. Přítomný úřadník musí požádat o zprávu z onoho Centrálního registru stavu osob, aby si nechal poslat důkaz, že osoba, stojící před ním, opravdu žije. A skutečně, mé známé Evě přišlo k jejímu ulehčení potvrzení, že:

               „Úřadem pro stav osob se potvrzuje, že SMRT DANÉ OSOBY JEŠTĚ NEBYLA ZANESENA“.

               Přičemž ji zvlášť to slovo „Ještě“ přimělo k zamyšlení. Potěšilo ji přinejmenším, že u toho nestálo „bohužel.“

               Samozřejmě, že tak složitá služba už není zadarmo, ale je zatížena správním poplatkem pět euro. Při této platbě každý měsíc přijde tedy moje známá na stejný peníz jako já s jednorázovou návštěvou notáře, na poštovném každý měsíc se jí to trošku prodraží. Dá se očekávat, že výše poplatku bude stoupat, inflace je svině.

               Otázka je, co by stalo, kdyby člověk (nezapomeňme, software je omylný) mezi mrtvé už zanesen byl. Dokázala by jeho reálná přítomnost na úřadě toto rozhodnutí úřadů zvrátit? Obávám se, že ne. Jednou úředně mrtvý, vždycky úředně mrtvý, jedno, nakolik se nad tím faktem daná osoba rozčiluje.

               Představuji si to asi tak: „Bohužel nemůžu vás podpis ověřit, protože podle centrálního registru stavu osob tam byla zanesena vaše smrt.“

               „Ale já jsem přece tady. To znamená že žiju.“

               „To není vůbec žádný důkaz. Fakt, že žijete, musí být potvrzen v centrálním registru stavu osob. Dokud tomu tak není, jste úředně mrtvý a nemůžete tedy konzumovat žádné služby rakouských úřadů.

               „Ale já potřebuji můj důchod.“

               „To není předmětem našeho dnešního jednání. To je záležitostí sociální pojišťovny v zemi, kde jste předtím pracoval.“

               „Ale oni mi bez vašeho potvrzení žádný důchod nevyplatí.“

               „Pokud to je tak ošetřeno v sbírce zákonů daného státu, mají na to samozřejmě plné právo.“

               „Ale já ty peníze potřebuji!“

               „Nebuďte směšný. Mrtví žádný důchod nepotřebují. Proto jim taky není vyplácen.“

               „Ale já jsem na živu.“

               „Jak to chcete dokázat?“

               „Protože jsem tady. S platným občanským průkazem.“

               „To nehraje žádnou roli. Podle zákona Z3 PStG 2013, paragraf 58, odstavec 1 můžeme vydávat příslušná potvrzení jen osobám, jejichž smrt ještě není v registru zanesena.“

               „Mám tedy požádat o změnu tohoto stavu?“

               „To byste teoreticky mohl. Ale pochybuji, že se někdo bude žádostí úředně mrtvé osoby zabývat. Zřejmě bude odložena jako nevyřešitelná.“

               „A co mám tedy dělat?“

               „Podívejte se. Ani vy ani já nechceme přece mít žádné potíže, ne? Je tady očividně rozpor mezi vaším úředním a tělesným stavem. Změnit vás stav úřední bude těžká, možná neřešitelná úloha, to jsme si už objasnili. Je tedy na vás, abyste se přizpůsobil a uvedl ty dva stavy do souladu. Jak to uděláte, to už nechám na vás, my nejsme oprávněni poskytovat poradenství úředně mrtvým osobám. Ale nevyplácení důchodu by v tom mohlo pomoci, ne?“

               Škoda, že se toho Franz Kafka nedožil! Ale co když to Rakušáci udělali na počest stoletého výročí jeho úmrtí? Aby obdivovanému autorovi udělali posmrtně radost!


Feb
2024

550 let od narození tvůrce heliocentrického systému

categories: Blog, Historie

Někdy dokáže hobby člověka proslavit mnohem víc než jeho povolání. (Já sám jsem takovým malým příkladem. Ovšem kdyby se Niklas Koppernigk držel svého kopyta jako ekonom, ministr financí, lékař a kanovník (měl, jak vidno těch kopyt celou hromadu), znali by jeho jméno jen vědci, zabývající se dějinami Ermlandu v severním Polsku.

               Že vám to jméno i tak nic neříká? Své stěžejní dílo „De revolutionibus orbium coelestium“ podepsal latinskou formou svého jména Nicolaus Copernicus, už proto, že to dílo věnoval papeži Pavlovi III. a tak se slušelo k latinskému textu mít i latinsky znějící jméno. Už svítá?

               No a nakonec, když si tohoto slavného muže přivlastnili Poláci, se z něho stal Mikuláš Koperník. I když nebyl Polák a polsky zřejmě ani moc neuměl. Jeho rodnou řečí byla němčina. Ale tak už to na světě chodí. V knize “Osobnosti Evropy od starověku do současnosti“ z roku 1993 je uveden jako polský matematik a astronom. Slavné lidi si chce přivlastnit každý, s neřády nikdo nechce nic mít. Rakušáci jsou v této disciplíně ostatně mistři světa. Tak si přisvojili Beethovena, ale Hitlera rádi přenechali Němcům. Laureát Nobelovy ceny za rok 2023 Ferenc Krausz se sice narodil v Maďarsku a Nobelovu cenu dostal za výzkum, který provozuje v Německu. Ale nějakou dobu působil i na vídeňské univerzitě, a tak ho Rakušáci ihned vyhlásili za rakouského nositele Nobelovy ceny. Vždyť přece s bratrským maďarským národem žili čtyři sta let v jednom soustátí! Pomalu stačí, aby si nějaký slavný muž dal jednou vídeňský řízek, nebo snědl u Plachuty ve Vídni jeho Tafelspitz a už se stane Rakušákem. A Rakušáci nacvičují být na něho hrdí a tato disciplína jim opravdu jde.

               Ale zpět k našemu Niklasovi, nebo Mikuláši, jak chcete, od jehož narození uplyne 19. února 550 let. Jeho teorie heliocentrického systému totiž rozhodujícím způsobem změnila náhled na náš svět – i když bylo třeba ještě dalších 70 let, než Koperníkovu teorii svými neuvěřitelně geniálními výpočty potvrdil Johannes Kepler.

               Koperník se narodil v bohaté rodině v severopolském městě Toruni.

Tehdy ovšem Toruň polská nebyla, založena byla řádem Německých rytířů v roce 1231, patřila k Hanse a v době, kdy zde malý Niklas přišel na svět, patřila k biskupství Ermland, které mělo v čele biskupa s hodností říšského knížete a tím pádem oficiálně podléhalo jako nezávislé knížectví přímo římskému císaři. Což samozřejmě nebylo snadné. O toto území soupeřil Řád německých rytířů s polským královstvím a v roce 1466 bylo toto území mírem podepsaným právě v Toruni, který ukončil třináctiletou válku mezi Řádem a spolkem pruských měst odděleno od území Řádu a vstoupilo jako formálně nezávislé knížectví pod ochranu polské královské koruny.

Knížectví Ermland na mapě tehdejšího polského království

               Mikuláš se narodil svému stejnojmennému otci a matce Barbaře Watzenrode, ovšem pokud navštívíte Toruň, nenechejte se zmást. Dům v ulici svaté Anny číslo 15-17, známý jako Koperníkův dům, sice rodině patřil, ale malý Mikuláš se narodil zřejmě v jiném domě na Ringstrasse blízko radnice (Dnes Rynek Staromiejski č.36) . Otec byl totiž vedle svého povolání obchodníka s mědí i městským radním. Otec zemřel už v roce 1483, když bylo Mikuláši deset let, ovšem jeho výchovy se ujal matčin bratr Lucas Watzerode, který se stal v roce 1489 ermlandským knížetem-biskupem. Ten zajistil jak Mikuláši, tak jeho staršímu bratrovi Andreasovi skvělé vzdělání. Andreas ovšem onemocněl v roce 1508 malomocenstvím a o deset let později na tuto chorobu zemřel.

               Mikuláš mohl zahájit své vysokoškolské studium na univerzitě v Krakově (1491–1494), kde studoval sedm svobodných umění, diplomu magistra ale nedosáhl. V roce 1495 se stal kanovníkem katedrální školy ve Fromborku a o rok později ho strýc Lucas poslal na studia do Itálie, která zahájil na univerzitě v Bologni. Tam zůstal do roku 1500 a dosáhl titulu magister svobodných umění. Poté, co strávil svatý rok 1500 v Římě, požádal o povolení k prodloužení studia na právnické a lékařské fakultě a po studiu na univerzitě v Padově obdržel v roce 1503 titul magistra církevního práva na univerzitě ve Ferraře. Perličkou je, že doktorského titulu v medicíně sice nedosáhl, přesto se stal později žádaným lékařem ve své rodné vlasti, kam se po roce 1503 vrátil. Jak rád to učinil je těžko odhadnout, každopádně svou zemi nazýval „in hoc remotissimo angula terrae“, čili „v nejzapadlejším koutě světa“. Strýc ale potřeboval schopného sekretáře a taky osobního lékaře a Mikuláš působil v obou těchto funkcích. Duo strýc – synovec odvádělo zřejmě dobrou práci. V složitých poměrech se jim podařilo uhájit nezávislost jejich knížectví, Koperník byl ostatně opakovaně zvolen kancléřem v letech 1510, 1519, 1525 a 1528. Reformoval státní finance (odhalil ve svém spise tehdy ještě nepochopenou inflaci, tedy skutečnost, že ceny zboží rostou s rostoucím objemem oběživa) staral se o rozdělování během válek opuštěných selských dvorů a poté, co vojska Řádu německých rytířů zničila v roce 1520 Frombork, přesunul své sídlo do Olsztyna a organizoval obranu tohoto města. V roce 1521 vedl delegaci k velmistrovi řádu, aby dosáhl navrácení obsazených měst. V roce 1537 kandidoval dokonce na biskupa (Ermland měl privilegium, že si biskupa mohli církevní hodnostáři volit sami – kandidáty musel ale schválit polský král – a papež jejich volbu pak jen potvrzoval. Koperník ale ve volbě podlehl Johannesovi Dantistovi von Höfen a na nejvyšší církevní funkci tedy nedosáhl.

               Jako velmi zaměstnaný muž ale potřeboval nějaké hobby. A tím se stala astronomie. Ve věži ve Fromborku, kde žil až do své smrti si pořídil observatoř, kde vykonával svá pozorování.

Věž ve Fromborku, kde Koperník žil a provozoval svá pozorování

Astrologie a s ní spojená astronomie ho zajímala už během jeho studia v Itálii. Vedle studia medicíny a práva navštěvoval i přednášky z astronomie. Na universitě v Bologni působil od roku 1483 Domenico Maria da Novara. Tento učitel a skvělý pozorovatel vycházel z děl vídeňského profesora Regiomontana a Georga von Peuerbach, kteří zpochybnili do té doby neochvějně platný obraz světa Claudia Ptolemaia, zveřejněný v jeho díle Almagest. Da Novara byl Koperníkovým učitelem, Koperník vzpomíná ve své knize na společná pozorování. První semínko nedůvěry ke geocentrickému systému světa bylo tedy zaseto do Mikulášovy duše očividně už v Bologni. Novara ho zasvětil i do ideí neoplatonismu, ve kterých hrálo slunce jako hmotný obraz boha stěžejní roli. Odtud byl už jen kousek k myšlence, že je-li slunce Bůh, mohou se země i ostatní planety otáčet kolem něho.

               Po zbytek života se pak Koperník zabýval sledováním hvězd a jejich pohybů. Že je země kulatá bylo už v této době definitivně dokázáno Magellanovou plavbou okolo světa v letech 1517–1521. Známá byla i nesrovnalost v lodním deníku jeho vlajkové lodi Victoria, který po admirálově smrti vedl kapitán Elcano, kdy chyběl jeden den, což přinášelo myšlenku, že se země otáčí okolo své osy.

               Koperníkovy prostředky, kterými prováděl svá pozorování (známo je 63 pozorování) byly i na jeho dobu velmi primitivní a neporovnatelné například s přístroji, které používal o půl století později Tycho de Brahe. Koperník byl velmi dobrý matematik, a proto mu neuniklo, že jeho teorie, podle které se planety pohybují v kruhových drahách na společné úrovni okolo slunce, nesedí. Přisuzoval to ale nedokonalosti svých měřících přístrojů. Přesto byl velmi nejistý, zda má svou teorii zveřejnit.

               Kupodivu to byli právě církevní hodnostáři z jeho okolí, ermlandský biskup Johannes Danciscus von Höfen, biskup z Chelmna Tiedemann Giese a Nicolaus kardinál Schönberg, kteří ho povzbuzovali k tomu, aby svou teorii vydal tiskem a kardinál Schönberg byl dokonce ochoten převzít náklady za tisk. Teorie heliocentrického systému nebyla považována za kacířství, ale spíš za výstřední bláznovství, nicméně Koperníkovi přátelé (o Koperníkově společenské povaze svědčí i to, že biskup Danciscus von Höfen, který ho porazil ve volbě v roce 1537, zůstal až do konce jeho života jeho dobrým přítelem.)

               Koperník ale dlouho váhal se zveřejněním své teorie. Na jedné straně se bál výsměchu, protože si byl vědom, že planety se zřejmě nepohybují v kruzích, přičemž podle Aristotela právě kružnice je nejdokonalejší formou (a po jako jiné, než dokonalé dráze by se měly pohybovat planety okolo slunce, které je zosobněním Boha?). Na druhé straně se bál zveřejnění svých objevů tiskem a zpřístupnění svých myšlenek veřejnosti. Podle neoplatonismu, jehož byl Koperník zastáncem, totiž měly být podobné myšlenky zůstat doménou matematicky vzdělaných lidí.

               Nakonec se nechal přesvědčit svým žákem Georgem Joachimem Rhettikem. Tento zveřejnil v roce 1540 svůj spisek „Narratio prima“, tedy „První zpráva“, ve které popsal Koperníkovu teorii. Sám se pak ujal dozoru nad tiskem Koperníkovy knihy, která byla vydána v Norimberku u tiskaře Johanna Petreia. Podle legendy dostal Koperník první exempláře své knihy, když už ležel na smrtelné posteli.

               Stal se tak otcem myšlenky heliocentrického slunečního systému. Nebyl první, kdo v ni věřil ani první, kdo se jí zabýval, Byl ale první, kdo se ji odvážil zveřejnit. A proto mu tento primát právem náleží.

               Knihu věnoval Koperník papeži Pavlovi III. Sliboval si od toho určitou ochranu hlavy církve, pokud by se proti jeho dílu zdvihla hysterie a stala se objektem pronásledování. Nebyl to špatný tah. Ani špatná volba. Papež Pavel III. vlastním jménem Alessandro Farnese byl pravým dítětem renesance a otevřený novým myšlenkám. Kardinálem se stal díky tomu, že jeho krásná sestra Giulie byla milenkou papeže Alexandra VI. Borgii. Sám se oddával ve svém mladosti nevázanému životu a zplodil spoustu dětí, z nichž tři uznal za legitimní a vytvořil pro ně nové vévodství „Parma a Piacenza“ a oddělil tato dvě města od církevního státu. Podařilo se mu oženit svého vnuka Ottavia s Markétou Rakouskou, nemanželskou dcerou císaře Karla V. Svolal v roce 1547 i Tridentský koncil ve snaze urovnat spory mezi katolíky a luterány a dosáhnout tak sjednocení církve (že se později tento koncil zvrtl v protiprotestantskou demonstraci moci a k rozštěpení církve, za to už nemohl, to se stalo po jeho smrti).

               Žádný velký poprask okolo Koperníkovy knihy ale nenastal. Jeho práce byla víceméně ignorována, a to jak od katolické, tak i od evangelické strany. Není známo, zda papež nějak na jemu věnovanou knihu reagoval. Protestantský ideolog Melanchthon se o Koperníkově knize zmínil v roce 1549, ovšem označil ji jen za opakování antické teorie Aristarcha von Samos, která byla vyvrácena Ptolemaiem i Aristotelem. Astronomové s matematickým vzděláním správě poukázali na nesouhlas mezi pohyby planet a Koperníkovou teorií, o kterém ovšem věděl už sám autor. Martin Luther knihu zřejmě vůbec nezaznamenal, slova odsouzení mu vložili historici do úst až v devatenáctém století. Dokonce ještě Tycho Brahe Koperníkovu teorii odmítal a věřil na geocentrické uspořádání světa.

               Teprve Johann Kepler v roce 1609 definitivně dokázal, že měl Koperník pravdu. Tedy ne úplně, ale jeho teorie otevřela nový směr zkoumání. Heliocentrický systém se prosazoval i po Keplerových výpočtech těžce, než se stal nezpochybnitelným. Planety se ovšem nechovají podle Aristotela a nepohybují se po dokonalých kružnicích, ale po elipsách, a to dokonce ani ne stejnou rychlostí, ale zrychlují či zpomalují svůj pohyb podle vzdálenosti od Slunce. Jak toto dokázal Kepler vypočítat, zůstává pro mne nevysvětlitelnou záhadou. Podnětem k jeho zkoumání byla ale teorie, kterou zveřejnil těsně před svou smrtí hobbyastronom Koperník, který měl tak nesmrtelně vstoupit do historie lidstva.


Feb
2024

Mauritius II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Mahé de Labournais erschuf auch eine weitere große Attraktion der Insel. Er hatte nämlich kein Interesse daran, sein Leben in den stinkenden Straßen des Hafens von Port Louis zu verbringen, und ließ sich daher im Jahr 1736 in der Stadt Pamplemousses ein Schloss mit dem vielversprechenden Namen “Mon Plaisier” also “Mein Vergnügen“ oder „Mein Genuss” bauen.

Das Schloss steht dort zwar immer noch (obwohl von den Engländern umgebaut), würde aber die Besucher allein nicht anlocken. Aber der freundliche Gouverneur ließ auf dem 209-Morgengroßen-Grundstück mithilfe von Sklaven aus Madagaskar einen Garten anlegen. Zwar hatte er hier hauptsächlich Obstbäume und ließ Gemüse für seine Küche anbauen, aber 1767 übernahm der wirkliche Biologe Pierre Poivre die Verwaltung und ließ aus dem Gemüsegarten einen botanischen Garten entstehen, der zu einer der wichtigsten Attraktionen der Insel wurde. Bis 1785 ließ Poivre hier 600 verschiedene Pflanzenarten pflanzen. Poivre verdiente sich dafür seine Büste, die sich im Zentrum des Gartens befindet. Hier kann man rosa und weiße Lotusblumen bewundern, Wasserhyazinthen, riesige Wasserlilien aus dem Amazonas, alle Arten von Palmen, sogar eine, die nur alle dreißig Jahre blüht (sie heißt Talipot, und ich hatte Glück, dass sie gerade blühte). Aber es gibt auch Zimtbäume, Nelken, Muskatnuss, Vanille (die nur als Parasit an Bäumen wächst), Brotfrucht, Mango und viele andere Früchte. Mahagoni- und Ebenholzbäume sind ebenfalls vorhanden, sowie der sogenannte “Blutende Baum” mit rotem Harz, das angeblich zur Behandlung von Ekzemen verwendet wird, und natürlich der Baobab. Es lohnt sich auf jeden Fall, neben dem Eintrittsgeld auch für ein kleines Honorar  einen Führer zu nehmen. Sie sind meistens Showmänner, die die Besucher wirklich für ein Euro unterhalten. Sie sprechen alle Sprachen, auch wenn der Unterschied schwer zu identifizieren ist. Trotzdem, als er uns zum Schloss mit der Anweisung “Mak foto and kom bak,” schickte, konnte ich seiner Anweisung mehr oder weniger folgen. Französisch kommt den Einheimischen eben doch besser von den Lippen.

Der weiße Lotus

Übrigens wird das Pflanzen von Bäumen fortgesetzt. Offensichtlich muss jeder Staatsmann, der Mauritius besucht, nach Pamplemousses gehen und eine Schaufel in die Hand nehmen. Schon 1956 pflanzte Prinzessin Margaret hier einen Baum, 1998 folgte dem Beispiel auch Prinzessin Anne. Außerdem pflanzten hier Indira Gandhi, Nelson Mandela, Francois Mitterand, aber auch der gangsterhafte Präsident von Simbabwe, Mugabe. Und natürlich darf auch der Vater der Nation, Seewoosagur Ramgoolam, nicht fehlen, der hier am 12. März 1973 einen Baum gepflanzt hat. Nach ihm ist der ganze Garten übrigens benannt, also SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam Botanischer Garten).

In Pamplemousses ist auch die örtliche Kirche St. Franziskus sehenswert, und auf dem angrenzenden Friedhof liegt der Beichtvater von Kaiser Napoleon, Abbé Buonavita, der Napoleon nach St. Helena begleitete und nach dem Tod des Kaisers nach Mauritius umzog, wo er auch starb. Und Vorsicht, in Pamplemousses gibt es auch das Café “Wiener Walzer”. Neben dem Sacherkuchen wird hier aber auch Curryhühnchen angeboten.

Im Gegensatz zum stark bewohnten Norden und Zentrum der Insel ist der Süden nur sporadisch besiedelt. Vielleicht liegt das daran, dass es hier viel mehr regnet. Luxushotels und Golfplätze finden Sie hier natürlich auch (Der österreichische Film „O Palmenbaum“ wurde im Süden unter dem Berg Le Morne Brabant gedreht.) Im Südwesten befindet sich der Bezirk “Black River”. Der Fluss dieses Namens mündet in Tamarin ins Meer, sein Wasser ist jedoch nicht schwarz. Der Name geht auf eine historische Tatsache zurück. Gerade in der fast unbewohnten Gegend um diesen Fluss suchten entflohene Sklaven von den Zuckerrohrplantagen Zuflucht. Und die Sklaven aus Madagaskar waren – wenn man das heute noch schreiben kann – schwarz. Heute ist der Black River das größte Naturschutzgebiet auf Mauritius.

Und es gibt hier viel zu sehen. Die größte Attraktion ist der hinduistische heilige See Grand Bassin. Im Jahr 1897 hatte der hinduistische Priester Shri Jhummon Giri Gosagne (ich hoffe, ich habe den Namen richtig geschrieben, mit diesen indischen Namen habe ich einige Probleme) die Vision, dass das Wasser im Kratersee im Zentrum der Insel den gleichen heiligen Wert hat wie das Wasser des Ganges, wohin sich Hindus regelmäßig zur rituellen Reinigung begeben. Offenbar hatten die hinduistischen Einwohner der Insel keine Lust, mit dem Schiff nach Indien zum rituellen Bad zu fahren – schließlich konnten sich das nur die Wenigsten leisten. Heutzutage könnten sie viel einfacher nach Kalkutta fliegen, aber sie bevorzugen immer noch die jährliche Pilgerreise zum Grand Bassin. Angeblich versammeln sich hier während des heiligen Frühlingsfestes Maha-Shivaratree binnen einer Woche bis zu 600.000 Menschen. Am Anfang des Geländes stehen riesige Statuen der Götter Shiva und Durga.

Die Göttin Durga

Sie sind 34 und 37 Meter hoch, wobei die Durga, die immer mit einem Löwen abgebildet wird, da sie eine Kämpferin gegen alles Böse ist, größer (und jünger) ist. Der heilige See ist ein Stück weiter entfernt, alle Menschen haben einen freien Zugang zu seinem Ufer. Im Gegensatz zu Muslimen hindern Hindus auch ungläubige Touristen nicht am Betreten des Tempels, wo sie sogar den Segen des Priesters erhalten können. Der Priester möchte nur wissen, woher die Person kommt, sein Verhältnis zum Hinduismus interessiert ihn nicht, und dann zeichnet er heilige Zeichen auf die Stirn der Person. Nur Schuhe müssen – genauso wie in einer Moschee vor dem Eingang abgelegt werden. Im See befinden sich Statuen weiterer Götter, auch die Heilige Dreifaltigkeit Trimurti, die den Schöpfer Brahma, den Zerstörer Shiva und den Beschützer Vishnu darstellen. Es gibt angeblich viele Fische im See, aber sie dürfen nicht gefangen werden, sie sind genauso heilig wie das Wasser, in dem sie schwimmen. Auch ein Fisch muss bei seiner Geburt den richtigen Ort wählen können um in Sicherheit zu leben.

Die hinduistische Trinitas, Brahma, Vishna und Schiva

Eine weitere Route führt nach „Plaine Champagne“ – eine Hochebene, von der aus die höchsten Berge der Insel aufragen. Sie erreichen jedoch nur eine Höhe von etwas über 800 Metern über dem Meeresspiegel, in Gegenteil zu Reunion gibt es auf Mauritius keine höheren Berge. Aber es reicht. Von der Aussichtsterrasse aus kann man bis zum Meer und zum Wasserfall des Flusses Black River schauen. Dann geht es serpentinenartig in das Dorf Chamarel. Entlang der Straße befindet sich die echte mauritische Flora, die anderswo auf der Insel längst durch importierte Pflanzen ersetzt wurde. Hier dominiert daher noch immer die einzige Palme, die auf der Insel vor der Ankunft der Menschen wuchs – die Flachpalme. Alle anderen, einschließlich der Kokospalme, die auf der Insel am häufigsten vorkommt, sind Importe. Sie gedeihen jedoch hervorragend im lokalen Klima, es gibt so viele Kokosnüsse, dass überall Schilder vor ihnen warnen – “Beware of falling Coconuts”.

Das Dorf Chamarel hat mehrere Attraktionen. Erstens ist es das Dorf, nach dem der bekannteste mauritische Rum benannt wurde. Das allein würde dem Ruf des Dorfes genügen, aber der Mensch lebt nicht nur von Rum. Chamarel ist auch der einzige Ort, an dem Kaffee angebaut wird. Auf der Plantage nahe des Dorfes wird 100% Arabica produziert – das als Souvenir gekauft werden kann, ist aber ziemlich teuer. Die Restaurants in Chamarel bieten einen wunderschönen Blick auf die Westküste, und deshalb machen Touristengruppen hier gerne halt für das Mittagessen. Dann erwartet sie die Hauptattraktion, der „Seven Colored Earths“. Hier hat der Vulkan wirklich schön und kreativ gespielt. Der Boden, der hart genug ist, um auch den Zyklonen zu widerstehen, hat einen hohen Gehalt an Eisen und Aluminium. Diese beiden Metalle, oder genauer gesagt ihre Verbindungen, vermischen sich in verschiedenen Verhältnissen, so dass auf kleinem Raum die unterschiedlichsten Farbtöne entstehen, von Rot über Braun, Violett, Grün, Purpur, Blau und Gelb. Es sollen sieben sein und ich möchte es glauben, aber ich habe auch Grau und Weiß gesehen. Diese zählen vielleicht nicht, sie sind zu gewöhnlich.

Der Anblick ist wirklich erstaunlich. Um es ein wenig aufzulockern, haben die Einheimischen einen Auslauf für riesige Schildkröten eingerichtet (wenn man bei diesen Tieren ihre Bewegung überhaupt als Laufen bezeichnen kann), die nicht einheimisch sind, da die Kolonialherren die ursprüngliche Population dieser Schildkröten auf Mauritius ausgerottet und verspeist haben. Dann kam jedoch Charles Darwin, entschloss sich zu experimentieren und brachte neue riesige Schildkröten von den Seychellen mit. Er wollte wissen, ob sich die Tiere an die neuen Lebensbedingungen anpassen würden. Sie haben sich angepasst, und wie! Sie erreichen bis zu einem Meter Länge und leben 150 Jahre lang. Die ersten, die sich noch an Darwin erinnern könnten und um 1880 nach Mauritius kamen, haben gerade jetzt ihr Alter erreicht und bald erinnert sich niemand mehr an Herrn Charles persönlich.

Im äußersten Südwesten der Insel befindet sich eine große Attraktion – der Berg Le Morne Brabant. Dieser Berg befindet sich auf einer Landzunge, die ins Meer ragt, was ihm einen unverwechselbaren Charme verleiht.

Hier ereignete sich die Tragödie, nämlich der Massenselbstmord der Sklaven im Jahr 1834, als die Engländer ihnen die Freiheit in ihrer unverständlichen Sprache verkündeten. Dieses Ereignis wird hier durch ein Denkmal aus dem Jahr 2009 erinnert. Heutzutage werden auf der Halbinsel ständig neue Hotels gebaut, denn hier gibt es schöne Strände und einen Golfplatz. Die eigentliche Attraktion ist jedoch der Berg, der wie ein unüberwindlicher Felsen über der Halbinsel aufragt. Er kann erklommen werden, ein Weg führt zum Gipfel. Die offizielle Information lautete, dass es erlaubt ist, nur den Weg bis zu einem Aussichtspunkt etwa zweihundert Meter über dem Meer zu besteigen, und zum Gipfel sollte man mit einem Führer gehen. Sogar das Video im Internet sah ziemlich gefährlich aus und verursachte meiner Frau Angst. Sie wies mich darauf hin, dass unser drittes Enkelkind bald in Wien geboren wird und “Opa wird gebraucht.” Also suchte ich nach Hilfe für Familienfrieden und fand einen gewissen Tomáš Naňák, der auf Mauritius lebt und solche Dienstleistungen anbietet – meine Frau konnte sich nämlich nicht vorstellen, dass ich alleine auf den Gipfel klettern würde. Wir kontaktierten das Reisebüro Likexpats, erhielten jedoch die Antwort, dass die Mindestteilnehmerzahl zwei Personen und der Preis auch bei einem Teilnehmer 400 Euro beträgt. Also machte ich mich alleine ohne Führer auf den Weg. Im Gegensatz zu den Gerüchten, die mir im Hotel erzählt wurden, gab es dort kein Verbot, den Gipfel ohne Führer zu besteigen. Es wird nur empfohlen, dass es sich um einen erfahrenen Bergsteiger und kein Kind handelt, der ein angemessenes Schuhwerk und genug Wasser hat. Ich kam zu dem Schluss, dass ich alle erforderlichen Voraussetzungen erfüllte (meine Wanderstiefel habe ich zehn Stunden im Flugzeug transportiert. Sie nahmen die Hälfte meines Koffers ein, und es wäre also schade, sie nicht zu benutzen), und so erklomm ich den Gipfel. Es war eine Wanderung “leicht bis etwas schwer” – auf jeden Fall war “Hilfe der Hände notwendig für den weiteren Fortschritt”.

Aber ich habe in meinem Leben bereits schlimmere Berge bestiegen. Die Belohnung war eine erstaunliche Panoramaaussicht vom Berg über das Land bis zum Meer und zu dem den Insel umgebenden Korallenriff – einfach wie ein Traum, aus dem man nicht aufwachen möchte. Ich wollte von dort nicht weggehen, es war einer der schönsten Bergaufstiege in meinem Leben – vielleicht sogar der allerschönste. Aber meine Flasche mit 1,5 Litern Wasser war knapp bemessen. Bei Temperaturen bis zu dreißig Grad und einer Luftfeuchtigkeit von über neunzig Prozent schwinden die Kräfte schneller als in den Alpen, man schwitzt viel und der Wasserbedarf ist groß. Gott sei Dank breitete sich über meinem Kopf gnädig eine riesige Wolke aus, die die Sonnenhitze dämpfte. Also wenn man nach Mauritius reist, sollte man die Wanderschuhe nicht vergessen. Der Aufstieg, so anstrengend er auch sein mag, lohnt sich auf jeden Fall.

Und – bevor ich es vergesse, ich habe versprochen, noch die romantische Geschichte über das mauritische „Romeo und Julia Paar“ zu erzählen, nämlich in der örtlichen Ausführung über Paul und Virginie. Dieses Versprechen werde ich natürlich einhalten. Die Geschichte erzählt von einer unerfüllten Liebe des armen Jungen Paul und Virginie, des Mädchens aus einer reichen Familie. Sie kannten sich seit ihrer Kindheit, und ihre Kindheitsfreundschaft entwickelte sich zu einer leidenschaftlichen Liebe. Virginies Eltern erschraken jedoch, weil sie für ihre Tochter einen anderen Bräutigam im Sinn hatten als den armen Paul. Sie schickten also ihre Tochter zum Studium nach England und hofften, dass die Jugend darüber hinwegkommen würde. Aber das geschah nicht. Virginie konnte es in England ohne Paul nicht aushalten (vielleicht spielte auch das Wetter eine Rolle, das man wirklich nicht mit dem sonnigen Mauritius vergleichen kann), sie schiffte sich heimlich auf das Schiff namens „Saint Géran“ ein und begab sich damit auf den Weg zu Paul nach Hause. Aber einige Kilometer von der Küste entfernt zerschellte das Schiff, als es auf das Korallenriff fuhr, brach in zwei Hälften und die Besatzung sowie die Passagiere ertranken. Nur neun Menschen überlebten, darunter war nicht Victoria. Paul fand nur ihren Leichnam, und kurz darauf starb er selbst – an einem gebrochenen Herzen.

Paul und Virginia

Diese Geschichte hat sich Mauritius bereits angeeignet und ist Teil seiner Kultur. Das Denkmal von Paul und Virginie findet man in Curepipe und in Port Louis. Die zwei liebenden waren auch im botanischen Garten in Pamplemousses, dort blieb nur der Sockel von ihnen übrig, die Statuen sind jetzt in der Kirche. Hotels und Restaurants tragen ihre Namen, und in der Stadt Tamarin ist sogar die Grundschule nach ihnen benannt.

Die ganze Geschichte hat nur einen Haken: Sie ist nie passiert. Auf dem Schiff Saint Géran mit einem Verdrängungsgewicht von 600 Tonnen, das am 24. März 1744 tatsächlich vor der Nordküste der Insel versank, kamen zwar drei Mädchen ums Leben, aber keines von ihnen hieß Virginie. Die Passagierlisten sind erhalten geblieben. Die neunzehnjährige Marie Anne Mallet, die sechzehnjährige Louise Augustine Callou und die zwölfjährige Jeanne Heléne Neiznein sind gestorben. Aber im Jahr 1768 kam der Schriftsteller Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre auf Mauritius an, und als er von der Schiffstragödie erfuhr, küsste ihn die Muse. Er verfasste also einen Roman über die Tragödie zweier jugendlicher Verliebter, und das im Jahr 1788 veröffentlichte Buch wurde zum Bestseller und anschließend ein integraler Bestandteil der mauritischen Kultur. Wenn interessiert schon, ob Paul und Virginie wirklich gelebt haben?

Glaubt vielleicht jemand wirklich, dass Julia Capulet sich tatsächlich in Romeo Montague verliebt hat?


Feb
2024

Ideologické zdroje ruského fašismu

categories: Blog

               Moji čtenáři vědí, že jsem se tématikou, odkud se v Rusech vzal současný fašismus (imperialismus v nich byl vždy, po tom jsem nemusel pátrat) už zabýval. Za otce ruského fašismu jsem v mém nedávném článku označil Alexandra Isajeviče Solženicyna. Ovšem sám jsem cítil, že něco není úplné. Ano, Solženicyn ve svých pozdních dílech vystupuje jako fašista a antisemita, volající po diktatuře a revanšismu. Ale Solženicyn byl „jen“ spisovatel a s Vladimírem Putinem se setkal prokazatelně jen dvakrát. Neustal jsem tedy v hledání.

               Rozhodujícím způsobem mi pomohla kniha profesora Yale University Timothyho Snydera „Cesta do nesvobody“ (The Road to Unfreedom“), z níž si dovolím víckrát citovat. Ačkoliv jsou to povětšinou citáty ruských ideologů, které cituje on, čili citáty z druhé ruky.

               Díky němu jsem se tedy seznámil s ideologickým otcem ruského fašismu Ivanem Iljinem. Iljin se podobně jako Lenin narodil v aristokratické rodině, ovšem přímo v Moskvě, tedy ne v tehdejším mocenském ale spirituálním centru Ruska, plném klášterů, mnichů a proroků, což ho zřejmě poznamenalo na celý život. Pro Moskvany byl Sankt Petersburg vždy západní kulturou zkaženým městem, ruský kulturní duch sídlil v Moskvě. Iljin se nadchl pro ideu výjimečnosti ruského národa, v době bolševické revoluce stál logicky na straně „bílých“. V roce 1922 byl po zatčení Čekou poslán do vyhnanství spolu s dalšími 160 intelektuály na takzvané „lodi filozofů“. To byli lidé, které Lenin poslal do vyhnanství, aby je nemusel dát zastřelit.  Za Stalina by takové štěstí neměli. Iljin se usadil v letech 1922–1938 v Berlíně, protože jeho matka byla Němka (opět podobnost s Vladimírem Iljičem) mluvil i psal bezchybně německy a pokračoval i ve vyhnanství v publikování. Oslavil nástup Hitlera k moci jako zachránce Evropy, přesto byl v roce 1934 zatčen a dostal zákaz publikování. Je možné, že to bylo na nátlak z Ruska. Německo a Rusko byli až do roku 1941 spojenci a země spolu diplomaticky velmi dobře vycházely. V roce 1938 emigroval iljin do Ženevy, ve švýcarském exilu pak v zapomnění zemřel. Po porážce německého nacismu se soustředil na obdiv fašistických režimů Franka ve Španělsku a Salazara v Portugalsku.

Hlavní axiomy jeho děl jsou:

  1. Propagace vůle a násilí místo rozumu a práva
  2.  Propagace úlohy vůdce, který je prostřednictvím mystéria spojen se „svým lidem“
  3. Globalizace (první globalizace světové ekonomiky proběhla v letech 1880–1914, tedy v době Iljinova mládí) je židovské spiknutí na potlačení národní identity – Hitlerovo pronásledování Židů ve svých spisech přivítal.

Podle Iljina bylo universum skvělé pod božskou totalitou, která existovala před stvořením světa. Právě aktem stvoření Bůh popřel absolutní pravdu, tedy sebe sama a vyklidil svou dominantní pozici, a proto musí přijít spasitel, který tuto dokonalou totalitu obnoví. A k tomu je předurčen ruský národ, který se zázračným způsobem vyhnul dějinnému vývoji určovanému fakty a vášněmi a zůstal nezkažený ve věčnosti. Iljin považoval fakta a vášně za nesmyslné a nemorální, podle něho je třeba fakta podřizovat historickému kontextu.

Upadající svět musí být vyléčen násilím, a to Ruskem po vedením silného vůdce, který demokracii promění v pouhý rituál souhlasu. Dovolit lidem svobodné volby bylo pro Iljina jako dovolit embryu rozhodnout o tom, kterým živočišným druhem se chce stát. Svět není sebou samým, pokud se neřídí ruskými hodnotami. Lidé v tomto světě musí přestat existovat jako individua, protože individualita je zdrojem chybnosti světa. Zejména střední třídu nenáviděl Iljin nejvíc, protože naděje na společenský vzestup individua dělá podle něj z lidí tu nejhorší sortu. Podle něj byl národ živoucí organismus. Jednotlivá buňka si v těle nemůže vybírat ani své místo ani své úkoly. Pod „zákonem“ rozuměl Iljin vztah mezi rozmary spasitele a bezpodmínečnou poslušností ostatních. Povinností ruských mas je vnímat každý nápad spasitele jako zákonnou povinnost. Rusové ovšem mají jedinečnou duševní vlastnost, který jim umožňuje potlačit vlastní rozum a akceptovat „zákon srdce“

Teď se zřejmě ptáte, proč vás těmito bláboly už skoro celou stránku textu unavuji. Každý rozumný člověk přece musí chápat, že to jsou nerealizovatelné nesmysly. Chyba lávky! Iljinovy ideály totiž převzal nový ruský gosudar Vladimír Putin a už víc než deset let se je snaží uvést do praxe. A to s úspěchem!  Důkazy? Dobrá, tady jsou:

V roce 2005 nechal Putin přenést tělesné ostatky Iljina ze Švýcarska do Donského kláštera v Moskvě a tam je slavnostně pochovat. (Spolu s tělesnými ostatky generála bílých Denikina) Pohřbu se účastnil nejen on, ale i patriarcha celé Rusi Alexis II. a například i režisér Michail Michalkov, syn komponisty, který vytvořil melodii sovětské (a tedy i současné ruské) hymny. Ten byl zřejmě iniciátorem celé akce.

V roce 2009 byl Putin položit na Iljinův hrob květy, doprovázel ho při tom jeho zpovědník Tichon Ševkunov, pravá ruka patriarchy Alexise a člověk, který Putina prohlásil za inkarnaci knížete Vladimíra I. který vládl Kyjevské Rusi v letech 978–1015 a podle ruského chápání zahájil svým přestupem na křesťanskou víru ruské dějiny (křest proběhl na tehdy byzantském Krymu – proto má tento poloostrov pro Putina tak centrální důležitost). 

V roce 2012 citoval Putin Iljinovy texty v rádiu, v roce 2013 pak na setkání valdajského klubu a v roce 2014 dostali všichni guvernéři, důležití úředníci a funkcionáři strany „Jednotné Rusko“ iljinův spis „Naše úkoly“ jako návod na chápání dějin a ruské úlohy v nich.

V tomto kontextu už Iljinovy bláboly nevypadají vůbec irelevantní, protože jsou očividně určující ideologickou vizí současné ruské politiky. Takže pokračujme:

Slovo „Ukrajinec“ psal Iljin vždy v uvozovkách, protože v existenci Ukrajinců nevěřil. Slovo Ukrajinec může podle něho použít pouze smrtelný nepřítel Ruska, protože tím chce vyrvat část ruského těla. Ruská expanze na Sibiř a do střední Evropy byla jen „sebeobranou“. Rusko je věčnou obětí „kontinentální blokády“. Díky své panenské nevinnosti nemůže Rusko vykonat nic bezprávného, bezpráví může být spácháno pouze na něm. Fakta přitom nehrají žádnou roli a historická zodpovědnost neexistuje. Ruská nezákonnost je totiž patriotická ctnost.

Rusko tedy potřebuje podle Iljina spasitele, který přinese „rytířskou ctnost“ prolitím krve jiných a získá moc. Fašistický puč je aktem spásy, prvním krokem v návratu k vesmírné dokonalé totalitě. Rusko je jediným pramenem božské totality. Bůh znamená věčný boj proti nepřátelům božského pořádku na zemi. Spasitel odstraní fakta, manipuluje vášně a vytvoří mýty, když zavelí k útoku na nepřítele, kterého rozpoznal. Pravý fašista opovrhuje politikou, která se stará o společnost, o její zájmy, potřeby, záliby a představy o budoucnosti.

Z toho všeho pramení, že válka je oprávněná, když jsou ohroženy spirituální úspěchy národa, což je vždy, dokud nebude zcela vymýcen individualismus.

Tak to, myslím, už jako ukázka, stačí. Běhá vám už po zádech mráz jako mně? Vydržte, bude hůř, vlastně mnohem hůř.

Z odmítání individualismu, v němž Rusové pod vlivem Iljinova učení vidí smrtelné ohrožení a který je principem demokracie, pramení nenávist vůči Západu. Západ není ruským politickým systémem nenáviděn proto, že by proti Rusku něco dělal, ale jednoduše proto, že existuje. Samozřejmě je ta nenávist u prostých Rusů, a tedy příjemců propagandy okořeněna závistí nad životní úrovní za ruskou hranicí. Ale ta sama by na ideologické zdůvodnění agrese nestačila.

Druhým pilířem současné ruské ideologie je Eurasismus. Ten sice vznikl už někdy v dvacátých či třicátých letech dvacátého století, ale jeho hlavním současným hlasatelem je Alexandr Dugin. Podle Dugina Rusko nemůže dělat nic bezprávného, a to z jednoduchého důvodu, není přece není právním státem! Pokus zavést zde demokracii by byl útokem na jeho suverenitu.

Ovšem podle ideálů Eurasismu (Eurasii máme rozumět jako prostor od Pacifiku k Atlantiku nebo, jak to používá Dmitrij Medvěděv, od Vladivostoku po Lisabon) je Rusko oprávněno svým sousedům přinést svou vlastní mírovou variantu. Národnosti neexistují, národy jsou výmysl Západu. Jen ruská civilizace je pramenem bratrství. V této civilizaci nejsou žádné národy, žádné národnostní menšiny, pouze princip identifikace přítel/nepřítel a ten se odvozuje jen ze společné kultury.

Stabilitu státu v normální společnosti zabezpečuje právo a následnictví moci. Tyto atributy ruský stát postrádá. Potřebuje tedy jiné zdůvodnění své existence. Podle Dugina se společenský úspěch neměří blahobytem a svobodou, ale postojem k sexualitě a kultuře.

Už v roce 2010 vyslovil Putin (tehdy předseda vlády) myšlenku, že Rusko není schopno v rámci integrace do Evropy přijmout evropské hodnoty, Evropa je tedy povinna v zájmu integrace přijmout hodnoty ruské. V roce 2011 v době, kdy se opět ucházel o funkci prezidenta a poprvé použil násilí proti demonstracím proti zfalšovaným volbám vyslovil poprvé projekt Euroasijské unie.

Podle tohoto projektu Rusko sjednotí státy, jejichž členství v EU se ukáže nepraktické a rádo přijme všechny státy, které z Unie vystoupí. Eurasijská Unie bude nové členy integrovat bez podmínek spojených s členstvím v EU čili povinnost právního státu či svobodných voleb. Kdo do Eurasie nevstoupí, podporuje separatismus. V roce 2012 Putin přitvrdil, když vyhlásil, že projekt Eurasijské Unie je metodou na rozpuštění EU a Rusko převezme v této Unii vůdčí roli a stane se gravitačním centrem. Podle jednoho ze zakladatelů myšlenky Eurasie Carla Schmitta může totiž Eurasii ovládnout kdokoliv, kdo ji bude schopný dobýt.

Tady přichází teorie třetího ruského myslitele Lva Gumiljova (1912–1992), který Rusům určil mongolský původ, který je pro ně ochranným štítem před západní dekadencí. A tím současně i legitimací k agresi ve jménu spásy světa.

Tyto myšlenky Iljina, Dugina i Gumiljova spojuje vedle samotného Putina i jeho propagandista Prochorov, který byl stálým hostem v ruské státní televizi. Jestliže Rusové slyší prakticky denně myšlenky, které jsem zde citoval, zcela logicky se jejich myšlení mění. Uvědomme si, že 90 procent Rusů čerpá své informace jen ze státní televize. Internet zde hraje (i díky svému cílenému „zatrolování“) zatím naprosto podružnou roli.

Evropa se v jejich očích stává odpadem, který se naučil odporné věci nazývat krásnými jmény. Rusko bylo úmyslně nakaženo chorobou AIDS, protože samo ve své nevinnosti by ji nikdy dostat nemohlo. Svět je ovládán židovským spiknutím, které ovládlo především takzvané „mořské národy“, tedy USA a Británii, kontinentální národy je Rusko povinno před tímto spiknutím zachránit. S tím je spojeno spiknutí homosexuálů, které má v úmyslu omezit porodnost a vést národy k záhubě. Tím, že v souladu s Iljinovým učením ruská ideologie odmítá fakta, otevřela si nekonečně velký prostor pro lež. Každý výrok tak není posuzován podle své pravdivosti, ale podle užitečnosti.

Je zajímavé, že celá současná ruská politika je extrémně antisemitská (démonizování Trockého nebo dobré kontakty na Hamás), přesto je velká část současných ruských oligarchů židovského původu (i Putinův dobrý přítel a údajný „majitel“ Putinova paláce na pobřeží Černého moře Arkadij Rotenberg). Je totiž na vůli „Spasitele“, aby odlišil „zlé Židy“ od těch „dobrých“. Je zřejmé, že i ti dobří jsou pak vydáni na milost a nemilost jeho libovůli.

Jak napsal jiný současný ruský ideolog Surkov: „sloupy ruské státnosti jsou centralizace, personifikace a idealizace.“ Ve skutečnosti je principem fungování ruské společnosti korupce, bez ní by se křehký stát zhroutil ve velmi krátkém časovém horizontu.

Rusové, kteří si podvědomě slabiny své země uvědomují, ovšem našli svého spasitele. Putina jednak vyobrazují jako hrdinu z časů jeho minulosti v KGB (i když tam nic hrdinného nevykonal, ale jeho obraz bývá spojován s legendárním ruským špionem Stierlitzem z populárního seriálu „Sedmnáct zastavení jara“. Herci, který Stierlitze hrál, propůjčil Vladimír Vladimirovič dokonce státní řád). Mnich Tichon pak přišel s teorií reinkarnace kyjevského knížete Vladimíra. Co na tom, že Vladimír se jmenoval Waldemar (v staroruské tradici pak Volodymyr) a že nebyl Slovan ale skandinávský Viking!

Už mi konečně věříte, že chtěl Vladimír Vladimirovič skutečně při oslavě svých sedmdesátých narozenin položit v Kyjevě květy k soše velkého Volodymyra, jenž se v jeho osobě údajně znovu zrodil? A že to bylo důvodem načasování ruské intervence? Sochu Vladimíra Velikého odhalil Putin 4.listopadu 2016 i v Moskvě, ale tam to tak nějak není ono. Na místě, kde někdejší vikingský kníže působil, tedy v Kyjevě, stojí jeho socha už od roku 1853.

Ruské teorie jsou plné protimluv, ale pokud nad nimi lid nepřemýšlí (a to má zakázáno) nevadí to. Tak se Rusové hlásí k panslavismu, ale od zkaženosti západu je jako ochranný štít chrání jejich mongolský původ a za zakladatele svého státu považují švédského Vikinga. (Mimochodem to Waldemar s tím křesťanstvím taky nemyslel až tak vážně, původně to zkoušel s islámem, ale když si byzantský císař dal za podmínku svatby Waldemara/Volodymyra s jeho dcerou Annou křest, nechal se tedy pokřtít).

Hlavním ideologem si Rusové udělali přesvědčeného fašistu a Hitlerova obdivovatele Iljina, ale sami se vyhlašují za bojovníky proti fašismu. Pokud by je někdo označil za fašisty, budou to považovat za pravopisnou chybu, ani je nenapadne, že byste to mohli myslet vážně.

Iljina, vyhnaného z Ruska čekisty, pochovávají s velkou pompou důstojník KGB, tedy následnické organizace Čeky a její agent a nikdo se tou nediví. Ostatně Čeka, zodpovědná za miliony mrtvých po celém Rusku, je už plně rehabilitována a jejímu zakladateli Džeržinskému se v Rusku staví pomníky.

Rusové jsou posedlí ideou “Třetího Říma”, podle které se po Římu a Konstantinopoli právě Moskva má stát centrem evropské kultury. Podobnost s “Třetí říší” není zcela náhodná.

Jenže v čem je největší nebezpečí ruského modelu a jeho vývozu ideologie? Jestliže v devadesátých a nultých letech byl směr ovlivňování společnosti pod vlivem vysoké životní úrovně na západě ze západu na východ, od začátku desátých let se pod vlivem cílené ruské propagandy směr obrátil. Východ dnes ovlivňuje západ mnohem více než naopak – nejlepším příkladem bylo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Ale největší nebezpečí je v tom, že americkým oligarchům se ruský oligarchický kleptokratický systém zalíbil. Být nad zákonem, být nedotknutelný a záviset jen na dobré vůli vůdce je lepší, než se bát soudů a finančních úřadů. Oligarchové v Rusku mají postavení někdejších ruských knížat, američtí miliardáři by chtěli mít podobné postavení v USA. Proto založili bratři Kochové (oligarchové) Tea party a postupně přeměnili republikánskou stranu na stranu vůdcovského principu, která má stále více fašistických rysů. Popření faktů už ostatně Donald Trump aktivně prováděl. Jeho „alternativ facts“ jako synonymum pro lež se ujalo a americké masy ho proto neodmítly. Lež se stala legitimním a akceptovatelným politickým prostředkem. Pokud by se tento systém vůdce v Americe prosadil, bylo by to pro Rusy obrovské vítězství. Pak by nic nebránilo, rozdělit si svět a projekt Eurasie by se přiblížil na dosah.

Pokud ovšem Rusko vyčerpané svými fantasmagorickými představami nespolkne její skutečný geopolitický protivník a tím je Čína. Ta zatím jen přihlíží a profituje (má v současnosti svých starostí dost). Je smutnou pravdou, že Evropa v tomto měření sil hraje naprosto podružnou roli pasažéra.


Feb
2024

Woodrow Wilson

categories: Blog, Historie

               Jen týden po světovém vůdci proletariátu 3.2.1924 zemřel i jeho kontrahent z druhé části zeměkoule. Jakýsi Leninův protipól, i když se vzájemně ovlivňovali, vlastně se právě tehdy objevil náznak pozdějšího bipolárního světa.

               Zatímco Lenin založil brutální komunistickou diktaturu na východě, která v průběhu budoucích desetiletí měla ovládnout polovinu Evropy, Wilson využil skutečnosti, že Evropa spáchala sebevraždu rozpoutáním první světové války a povýšil Spojené státy na světovou velmoc, dominující západní polokouli.

               Vláda Woodrowa Wilsona znamenala předěl v amerických dějinách. Jestliže se až do jeho doby Amerika soustředila na řešení vlastních problémů, on ji poprvé, i když ne zcela dobrovolně, zapojil do řešení problémů globálních. Bohužel zde působil ne vždy šťastně. Předznamenal to, co Američany provází dodnes – snaží se řešit problémy, kterým vůbec nerozumí.

               Narodil se v roce 1856 ve Virginii, občanskou válku severu proti jihu tedy prožil v jižanském otrokářském státě, jako devítiletý zažil kapitulaci a zrušení otroctví. Teprve v tomto věku se naučil číst. Zda byl dyslektik nebo prostě v době války nefungovala škola, není zcela jasné. Logicky tedy jako přesvědčený Jižan pro černochy v době své vlády neudělal vůbec nic, spíš jejich osud zhoršil. Od vlivu své výchovy z dětství se totiž nikdy neodpoutal, a to i přes své rozsáhlé vzdělání. Pocházel ze skotsko-irské kalvínské rodiny a hluboká víra ho poznamenala na celý život. V roce 1915 prý řekl: „Můj život by neměl smysl, kdyby ho neposvěcovala víra.“ Dostal dokonce posměšnou přezdívku „Papež-laik.“

               Stal se vysokoškolským učitelem, tvrdí se o něm, že on v podstatě vymyslel politologii jako studijní obor. Kromě přednášek byl neuvěřitelně pilný i v psaní. Po své prvotině „Kongresová vláda“ z roku 1885, napsal pětidílné „Dějiny amerického lidu“, „Stát: Základy historické a praktické politiky nebo „Ústavní vláda ve Spojených státech.“

               Dospěl k názoru, že americký vládní systém je nejlepší na světě, i když je ho možné dále zdokonalovat. I v tom byl prvním Američanem s tímto názorem. V roce 1890 se stal profesorem na univerzitě v Princetonu a v roce 1902 jejím rektorem. Protože se mu nepodařilo univerzitu zreformovat podle vlastních představ – narážel na odpor místních elit, v roce 1910 na funkci rektora rezignoval, přestal o politice psát a začal ji prakticky dělat. Hned na první pokus se stal guvernérem ve státě New Jersey a vzápětí ho demokratická strana delegovala do prezidentských voleb v roce 1912.

               Do funkce guvernéra ho vyzdvihli místní zkorumpovaní straničtí bossové. Počítali s tím, že univerzitní profesor bez sítě vztahů ve straně se stane jen ctihodnou loutkou, se kterou si budou moci dělat, co budou chtít. Jenže nepodplatitelný nový guvernér je předčil v intrikách a brzy se stal jejich neomezeným vládcem. Mohli jen přihlížet a zuřivě skřípat zuby.

Woodrow Wilson

               V podstatě neměli mít demokrati ve volbách 1912 žádnou šanci. Je třeba si uvědomit, že volební potenciál amerických stran byl přesně opačný než dnes. Republikány tehdy volila vzdělanější vrstva, města a velcí majitelé pozemků, demokrati lovili své voliče mezi plebsem, dělníky a nevzdělanci. Dnes je to přesně naopak. A republikáni byli u moci posledních několik desetiletí, na přelomu století udělali z USA díky válce proti Španělsku nejmocnější zemí západní polokoule za Atlantikem, obsadili Hawai a získali kontrolu nad Filipínami, Mikronésií, Portorikem nebo Kubou. Dominantní osobou v republikánské straně byl Theodore Rooswelt, prezident v letech 1901–1909. Jenže po dvou prezidentských obdobích přenechal úřad svému nevýraznému nástupci Wiliamovi Howardovi Taftovi. Taft dokázal Rooswelta natolik rozčílit, že se tento rozhodl v roce 1912 znovu kandidovat. Republikáni tak měli dva prezidentské kandidáty a hlasy se rozdělily (Taft získal jen 3 485 082 hlasů a 8 volitelů, Rooswelt 4 119 582 hlasů a 88 volitelů. Jenže zase jednou se ukázalo, že kde se dva perou, třetí se směje. I když Woodrow Wilson získal jen 6 293 120 hlasů čili 41 procent, stačilo mu to bohatě k získání 435 volitelských hlasů a k triumfálnímu vstupu do Bílého domu. Dominance republikánů tak skončila a USA se měly navždy změnit.

               Nástup demokratů znamenal konec „divokého kapitalismu“ a začátek „dobrotivé vlády.“ Stát začal zasahovat do oblastí, kde to bylo až donedávna tabu.

               Wilson byl na svůj úřad díky svému vzdělání skvěle připraven a hořel ambicemi své plány uskutečnit. Ješitnost mu nechyběla, to se ostatně dalo vysledovat z vývoje jeho jména. Původní Thomas Wilson, zvaný Tommy, ho brzy přestal bavit a stal se Thomasem W. Wilsonem a se vstupem do politiky pak Woodrowem Wilsonem. To znělo lépe.

               Hned na začátku své vlády zrušil zákon o ochranářských clech, které bránily dovozu zahraničního zboží, což se projevilo poklesem jeho cen. Do chaotického finančního systému vnesl řád založením FED (Federálního rezervního systému) o kterém si dnes sice můžeme myslet své, ale tehdy to byl revoluční čin. V roce 1914 byla založena Federální komise pro obchod, která měla právo žádat od korporací výroční zprávy a kontrolovat tak jejich obchodní aktivity. Zákon o federálních půjčkách z roku 1916 zajistil farmářům levné úvěry a zákonem byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Zavedl progresivní daň z příjmu, což zejména makléře z Wall street přivedlo k šílenství, ale obyvatelstvo to přivítalo. Navíc byla tato daň zavedena těsně před vypuknutím první světové války a poskytla tak možnost financování americké účasti na světovém konfliktu. Ta daň nebyla z dnešního pohledu nijak vysoká, při ročním příjmu do 3000 dolarů ročně neplatil občan nic, nad 3000 dolarů jedno procento, při příjmu nad půl milionu ročně se daň vyšplhala na svou nejvyšší úroveň sedm procent.

               Když v roce 1914 vypukla první světová válka, vyhlásil Wilson neutralitu. Ovšem nastaly problémy s obchodem. Obchod s Německem poklesl na méně než jedno procento předválečného objemu, naproti tomu obchod s Británií se ztrojnásobil. Němci odpověděli ponorkovou válkou. Ale i poté, co v květnu 1915 německá ponorka potopila britský zaoceánský parník Lusitanii, kdy utonulo 1200 pasažérů a z toho 128 Američanů (Němci to zdůvodnili podobnou rétorikou, jako to dnes dělají Rusové při útocích na civilní cíle, podle jejich zpráv měl parník převážet náklad zbraní) se Wilson neodhodlal k žádným krokům. V roce 1916 ho totiž čekaly další prezidentské volby a byl si vědom nedostatečného voličského potenciálů demokratické strany (i když ho svými zákony výrazně vylepšil). Proto svou kampaň vedl z pozice pacifisty a varoval před republikánským kandidátem Hughesem, o kterém tvrdil, že „zavleče Ameriku do války“ – připomíná vám to něco?

               I díky této kampani Wilson svůj mandát obhájil, i když těsně. Získal 9 129 606 hlasů proti 8 538 221 hlasů Hugnesovým a i ve sboru volitelům to bylo jen těsné 277:254. Ovšem v lednu 1918 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku vůči všem lodím, tedy i neutrálním, což vedlo k masakrům civilních pasažérů na transatlantických linkách. A v dubnu 1918 se Britům podařilo dešifrovat depeši německého ministra zahraničí Zimmermana mexické vládě s návrhem mexicko-německé aliance, která měla Mexičanům přinést zpět Texas a další oblasti  na jihu USA. Wilson poté požádal 2.dubna 1917 Kongres o vyhlášení války.

Průběh bojů první světové války

               Němci USA podceňovali, protože na začátku roku 1917 měly armádu čítající 23 000 vojáků. Ovšem Amerika ukázala svůj neuvěřitelný potenciál. Do konce války dokázala zmobilizovat, vystrojit a vycvičit 2 800 000 vojáků a 75 procent z nich zasáhlo do bojů na západní frontě (a 112 432 jich tam padlo). Wilson se zachoval ovšem velmi racionálně. Protože USA neproklamoval jako jednu z válčících stran, ale jako „přidruženou mocnost“, zachoval si tak možnou úlohu rozhodčího při mírových jednáních. Tato taktika mu plně vyšla, při mírových jednáních ve Versailles v letech 1918 – 1919 hrály USA – a tedy Wilson sám – rozhodující roli. Z dnešního pohledu můžeme říct – bohužel.

               8. ledna 1918 definoval Wilson své válečné cíle ve slavných 14 bodech.

  1. Odstranění kabinetní diplomacie. Změna stylu chování států, tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem udržovat mír.
  2. Svobodná mořeplavba. V mezinárodních vodách měla platit absolutní svobodná plavba a také právo rovného přístupu ke svobodným zdrojům surovin.
  3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu. Cílem bylo vytvoření svobodného, liberálního obchodního systému ve světě, prostřednictvím odstraňování obchodních překážek.
  4. Omezení zbrojení. Všechny státy a národy se měly podílet na procesu odzbrojování.
  5. Vyřešení koloniální otázky. Koloniální otázky a problémy se měly řešit nestranně s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
  6. Evakuace cizích vojsk z ruského území. Německá vojska měla být stažena z okupovaných území v Rusku.
  7. Obnova suverenity Belgie. Mělo dojít k znovuobnovení nezávislé Belgie
  8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.  Francie měla být obnovena v předválečných hranicích a navíc měla opět získat Alsasko-Lotrinsko
  9. Italské hranice podle národnostního principu. Co nejpřesnější vytvoření italských státních hranic na základě etnických hranic. Zde se jednalo hlavně o JIžní Tyrolsko.
  10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící vRakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.
  11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
  12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše.  Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bospor a Dardanely.
  13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři. Polsko mělo mít přístup k Baltskému moři.
  14. Založení Společnosti národů. Tato organizace měla za úkol garantovat dodržování mezinárodního práva, územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého z členských států. Byl zde uplatněn princip rovnosti všech členů, bez rozdílu mezi malými a velkými státy.

V podstatě se těm bodům nedá moc vyčítat, až na to, že měly za důsledek roztříštění střední Evropy a tím usnadnily vznik druhé světové války. Wilson si zřejmě vůbec neuvědomoval, jak těžké může být prosazení práva na sebeurčení národů, obsažené v bodě deset, v národnostně roztříštěné střední Evropě, kde se národnostní hranice nekryly s hranicemi historickými, a navíc do hry vstupovaly i ekonomické zájmy velkých podnikatelů.

Někde se rozhodovalo na základě lidového hlasování, někde i bez něho. Protože uhlobaroni v ostravské oblasti měli eminentní zájem zůstat v Československu, kde měli menší konkurenci než v Polsku, a navíc potřebovali nutně bohumínskou železnici, jako jediné spojení se Slovenskem, byla hranice jednoduše tažena po levém břehu řeky Olše, přičemž bylo hlavní město Těšínského vévodství rozděleno na dvě části. V Československu zůstalo právě ono životně důležité nádraží. Myšlenky na sebeurčení národů se ihned chopili i bolševici v Rusku, aby si zajistili loajalitu podrobených národů Ruského impéria. Tuto myšlenku samozřejmě neměli nikdy v úmyslu skutečně realizovat a uplatnili ji ve velmi okleštěné formě v Svazu sovětských socialistických republik. Tento projekt, který jsme museli ve škole ještě povinně obdivovat, prosadil na konci svého života Lenin proti Stalinovi, který se s tím párat nehodlal a chtěl všechny bolševiky dobytá území jednoduše připojit i Rusku.

Výsledkem Wilsonova plánu byl vznik malých mnohonárodnostních států, kde bylo etnické pnutí předprogramováno.

Poslední bod, tedy založení Společnosti národů Wilson nakonec sám bojkotoval, když zabránil vstupu USA do této organizace. To už byl ale jen troskou, která si v mnohém nezadala s jeho protivníkem v sovětském Rusku.

Wilson zřejmě trpěl na vysoký tlak a postupující ateroskleróza z něj udělala popudlivého staříka. To nebylo dobře v době, kdy se měl řešit osud světa po velkém válečném konfliktu, tedy proces srovnatelný s Vídeňským kongresem 1815. Jenže ve Vídni tehdy kraloval kancléř Metternich, muž na vrcholu sil, skvělý znalec světových poměrů, diplomat, intrikán a skvělý milenec. V roce 1919 to byl Wilson, americký izolacionista, popudlivý stařík neschopný ovládat své emoce. Jen s těmi ženami měl něco málo s Metternichem společného. Na ty opravdu trpěl. O tom svědčí jeho dochované milostné dopisy. Jeho první manželka Ellen mu trpěla jeho milostné úlety, zemřela ale mladá. Poté si našel další velkou lásku vdovu Edith Bolling Galtovou. Byla to sice emancipovaná žena, které vedla módní salón a klenotnictví a jako první žena v USA řídila automobil, ovšem vychodila pouze dvě třídy základní školy a měla tedy velké vzdělanostní deficity. Poté, co Wilsona vyřadily opakované mozkové příhody z aktivního života, vedla americkou administrativu tato žena.

      Wilson začal Němce bytostně nenávidět, což je vysoce emocionální stav s jednáním politika neslučitelný. A mělo to mít fatální následky. Jednak ho popudily vysoké americké ztráty při ofenzívě roku 1918. Týden poté, co Němci požádali o příměří potopila německá ponorka irský parník Leinster, přičemž zemřelo 450 lidí včetně hodně žena a dětí. Pak stačilo, když Němci přečetli svou nótu vstoje a ne poníženě, jak si Wilson představoval a on se rozhodl je pokořit, jak to jen půjde. Podmínky, které byly Němcům nabídnuty a na základě kterých kapitulovali byly náhle irelevantní. Na jednání nebyli vůbec přizváni a byli pak konfrontováni jen s hotovým dokumentem, kdy jim už nezbylo nic jiného, než tento „kartaginský mír“ podepsat. Odtud pak vznikla ona teorie generála Ludendorffa o „dýce vražené do zad“, kterou jeho spojenec Hitler obratně využil k teorii židovského spiknutí (kterému mnoho dezinformátorů věří dodnes). Bylo zaděláno na další velkou tragédii.

      Wilson utrpěl už v dubnu 1919 první mozkovou mrtvici. Tu se ještě podařilo utajit. Po návratu do USA ale přišla další 25. září a poté 10. října. Ta byla už velmi těžká, ochrnul na polovinu těla. Podobně jako později Eduard Beneš ale odmítl navzdory svému zlému stavu rezignovat. Jeho osobní lékař sice konstatoval, že „prezident postupně chřadne tělesně i duševně a nemá naději na uzdravení,“ neprohlásil ho ale za neschopného vykonávat úřad. A stejně se zachoval bohužel i víceprezident Thomas Marschall. Svět tedy v tomto citlivém období řídil ochrnutý a duševně těžce postižený muž. Lidé si vyprávěli (opět jedna podobnost s Leninem), že Wilson se nachází v terminálním stavu syfilidy. Vládla paní Wilsonová. Ta vyhodila ministra zahraničí Lansinga, zkušeného diplomata, jednoduše proto, že ho nemohla vystát. Podrážděný Wilson dokázal přimět senátory, kteří ho ještě stále uznávali za hlavu demokratické strany k tomu, aby nehlasovali pro vstup USA do Společnosti národů. Hlasování i proto dvakrát v letech 1919 a 1920 ztroskotalo. Společnost národů bez účasti USA bylo bezzubou organizací, která v žádném případě nedokázala zabránit novému válečnému konfliktu – což měla být její hlavní úloha.

      Paradoxně obdržel Woodrow Wilson právě v roce 1919 Nobelovu cenu míru „za zásluhy o ukončení první světové války a za inciativu k založení Společnosti národů.“ Ze zdravotních důvodů si ji převzal až o rok později. V té době bylo už zřejmé, že v politice skončil a ze zdravotních důvodů odchází do důchodu.

      Zní to neuvěřitelně, ale Wilson chtěl v roce 1920 znovu kandidovat na prezidenta. V tom mu sice jeho strana zabránila a kandidovala guvernéra z Ohia Coxe, ale kandidát republikánů Harding vyhrál volby s heslem „vraťme se k normálním poměrům“ – tedy k poměrům před vládou Woodrowa Wilsona.

Samozřejmě byly změny ve společnosti nezvratné, ale lidem se to dobře poslouchalo. A tak vláda demokratů v roce 1920 skončila.

Woodrow Wilson se utáhl do soukromí a na veřejnosti se objevil jen jednou, na pohřbu svého nástupce v Bílém domě Hardinga, který v roce 1923 nečekaně zemřel. Wilson zemřel 3.února 1924 a stal se tak prezidentem, který ze všech vládců Bílého domu nejkratší dobu pobíral prezidentský důchod. Byly to jen tři roky.

Svět změnil rozhodujícím způsobem. Po Wilsonovi se už nikdy nemohly vrátit poměry před Wilsonem. Svět dostal novou dynamiku, otevřel nové problémy. A USA najednou byly povinny tyto problémy pomáhat řešit. Jedno, že se členem Společnosti národů nestaly. Této povinnosti se nezbavily dodnes. Je to nevděčná úloha policajta. Všichni vědí, že ho potřebují (kromě zločinců), ale nikdo ho nemá rád. Pod Woodrowem Wilsonem vstoupily USA na tuto cestu. Zda Trumpova vláda po sto letech tuto éru ukončí, na to si musíme počkat do letošního listopadu.


Jan
2024

Schladming und sein “night race”

categories: Artikel auf Deutsch, Blog

Schladming ist eine Stadt in der Obersteiermark am Fluss Enns, genauer gesagt an dem Zusammenfluss dieses Flusses mit dem Bergbach Talbach. Heutzutage ist es als Skigebiet bekannt und populär. Aber Schladming hat eine viel ältere Geschichte.

Die Stadt entstand bereits im elften Jahrhundert als Bergbausiedlung, die im Jahr 1322 Stadtrechte erhielt. Im Dachsteingebirge oberhalb der Stadt wurde Silber, Kupfer, Blei und später auch Kobalt und Nickel abgebaut, was der Stadt, ebenso wie die Zölle auf dem Handelsweg im Einzugsgebiet der oberen Enns, einen gewissen Wohlstand brachte. Aber die Stadt wurde in die Bauernkriege von 1524–1526 verwickelt und am 3. Juli 1525 besiegten genau hier die Bauerntruppen das Heer der Stände und sie besetzten die Stadt. Anschließend eroberten und zerstörten die Truppen von König Ferdinand I. noch im gleichen Jahr die Stadt. Der König entzog der Siedlung daraufhin die Stadtrechte, die Schladming erst nach langen vierhundert Jahren im Jahr 1925 zurückerhielt. Die verbliebene Siedlung erhielt 1629 unter dem Druck des Dreißigjährigen Krieges die Erlaubnis von Kaiser Ferdinand II. zur Wiederherstellung der Befestigungsanlagen. Die Stadtmauern oder genauer gesagt ihre Überreste haben sich bis heute erhalten und sind bei einem Spaziergang durch die Stadt ein unübersehbares Artefakt.

Stadtmauer aus dem 17.Jahrhundert

Auch wenn die Steiermark gewaltsam katholisiert wurde, hielt gerade die Region Ramsau und Schladming hartnäckig am evangelischen Glauben fest. Dies wurde durch die Tatsache ermöglicht, dass in der rauen Bergregion niemand wirklich leben wollte, besonders als der Bergbau nach kostbaren Metallen langsam nachließ und die Gegend verarmte. Deshalb wurden die Protestanten hier mehr oder weniger geduldet, auch wenn sie politisch oder wirtschaftlich nicht unterstützt wurden. Das Leben hier war hart. Heute machen die Katholiken in Schladming nur 55 Prozent der Bevölkerung aus (sie haben ihre Pfarrkirche St. Achaz (Achatius oder Agatus) im Stil der Spätgotik mit einem barocken Altar),

Die katholische Kirche st.Agatius mit dem Stadttor

und die Evangelischen stellen mit ungewöhnlichen 34 Prozent in der Steiermark eine bedeutende Minderheit dar (sie haben ihre Pfarrkirche St. Peter und Paul, gebaut in den Jahren 1852 – 1862 – ein evangelisches Pfarramt wurde hier gleich nach dem Tolleranzpatent des Kaisers Josef II. im Jahr 1781 errichtet).

Die Evangelische Kirche mir dem Pfarramt

Die Geschichte der Reformation und Gegenreformation sowie des Bergbaus unter dem Dachstein kann im Bergbaumuseum in der Innenstadt erkundet werden – der Museumsbesuch ist mit der Sommercard kostenlos.

Das Stadtmuseum

Auch die Gründung der städtischen Brauerei im Jahr 1909 als “Erste Alpen-Volksbrauerei” half nur wenig, um den Wohlstand wiederherzustellen.

Im Jahr 1884 ließ sich hier August, Prinz von Sachsen-Gotha, ein Jagdschloss errichten. Lassen Sie uns kurz bei dieser Person verweilen. Das Haus Coburg-Gotha gehörte zu den deutschen Adelsfamilien, die zwar nur in Zwergstaaten in Thüringen herrschte, war aber mit fast allen königlichen Familien in Europa und darüber hinaus verschwägert. Prinz Albert von Sachsen-Coburg-Gotha war der Ehemann der britischen Königin Victoria, Augusts Mutter Clementine d’Orléans war die Tochter des französischen Königs Ludwig Philipp. August reiste nach Brasilien und heiratete dort Leopoldine, die Tochter des brasilianischen Kaisers Pedro II. Sie gebar ihm zwei Söhne, starb aber bereits im Alter von 23 Jahren an Typhus. August ließ die Kinder in der Obhut der brasilianischen Großeltern und begann zu reisen und das Leben zu genießen. Sein Freund Gustav de Vernouillet (nach dem in Schladming auch eine Straße benannt ist) lud ihn zur Jagd nach Schladming ein. Von der Schönheit der örtlichen Natur verzaubert, ließ Prinz August hier im Jahr 1884 ein Jagdschloss errichten.

Das Rathaus

Er starb im Karlsbad im Jahr 1907. Im Jahr 1889 wurde Kaiser Pedro in Brasilien durch einen Militärputsch gestürzt. Augusts Sohn August Leopold segelte gerade um die Welt und trat daher in österreichische Dienste, als ihm seine Großmutter Clementine eine Hochzeit mit Karoline von Habsburg-Toskana vermittelte. Die Hochzeitsreise führte nach Schladming, daher trägt heute die Madonna in der katholischen Kirche St. Achaz auf der linken Seite an der Seitenwand Carolines Hochzeitskleid.

Die Madona mit dem Hochzeitkleid der Prinzessin Karoline

Im Jahr 1917 verlegte August Leopold den Familiensitz nach Schladming. Die Stadt kaufte das Schloss 1940 und machte es zu ihrem heutigen Rathaus. Die Nazis machten auch vor den vornehmsten Adelsfamilien nicht halt. Augusts zweitgeborene Tochter Marie, die körperlich und geistig behindert war, wurde im Jahr 1941 im Rahmen des Euthanasieprogramms auf Schloss Hartheim bei Linz vergast. Seit 2022 erinnert eine Gedenktafel vor dem Rathaus an diese “brasilianische” Geschichte.


            Dort, wo Not herrscht, muss man eine Idee haben, wie man sie besiegen kann. Die Einheimischen entschieden sich nach dem Zweiten Weltkrieg richtig für die Förderung des Tourismus. Bereits im Jahr 1908 wurde hier der “Wintersportverein” gegründet, und im Jahr 1953 wurde der erste Skilift auf der Planai errichtet, die sich über der Stadt bis auf eine Höhe von 2000 Metern über dem Meeresspiegel erstreckt. Im Jahr 1973 fanden hier erstmals Weltcuprennen statt (der berühmte Franz Klammer gewann und im Jahr 1981 der noch berühmtere – die Österreicher mögen mir zu verzeihen – Ingemar Stenmark). Im Jahr 1982 gelang es Schladming zusammen mit der nahe gelegenen Gemeinde Haus im Ennstal die Skiweltmeisterschaft zu organisieren.

Aber wie sollte ein kleines Dorf in der österreichischen Steiermark mit berühmten Zentren wie Kitzbühel in Tirol, St. Moritz oder Wengen in der Schweiz oder Val d’Isère in den Savoyer Alpen mithalten? Weder durch Infrastruktur, Schwierigkeitsgrad der Pisten noch durch Sponsorenbeiträge, insbesondere von der Region Steiermark.

Aber wenn man eine wirtschaftliche Katastrophe abwenden und im Bewusstsein der breiten Öffentlichkeit bleiben möchte, muss man eine Idee haben. Etwas Besonderes anbieten, etwas, das es anderswo nicht gibt, und so die Massen anziehen. Die Einheimischen hatten diese Idee, besonders Hans Grogl, der Vorsitzende des WSV Schladming. Er schlug ein Projekt vor, etwas, was es im Weltcup noch nicht gab – das nächtliche Rennen, also Rennen bei künstlicher Beleuchtung. Die Wochenenden waren bereits durch protektionistische Standorte besetzt, da die Vormittagsrennen an Samstagen oder Sonntagen Zuschauer garantierten. Grogl schlug also vor, dass man am Dienstag Rennen fahren könnte. Sicher, aber am Dienstagvormittag wird niemand kommen, die Leute sind schließlich bei der Arbeit. Aber wenn es abends mit einer entsprechenden Party verbunden wäre? Etwas bis dahin Ungehörtes, aber die Idee gefiel, besonders dem langjährigen Präsidenten des österreichischen Skiverbandes, Peter Schröcknadel. Dieser Nestor des österreichischen Skisports war erstaunliche 31 Jahre lang von 1990 bis 2021 Präsident des österreichischen Skiverbandes und trat (nicht gerne) nur kurz vor seinem achtzigsten Geburtstag zurück. In den Jahren 2009-2012 war er sogar Präsident des Welt-Skiverbandes. Obwohl ihm immer wieder Intrigen und Korruption vorgeworfen wurden, war er interessiert an originellen Ideen, die die Attraktivität des Skifahrens für Zuschauer und Fernsehübertragungen steigern und damit den finanziellen Gewinn erhöhen könnten.

Am 26. Januar 1995 unterzeichneten Hans Grogl und Peter Schröcknadel einen Kooperationsvertrag, und am 30. Januar 1997 fand unter dem Jubel von begeisterten 27.000 Zuschauern das erste nächtliche Slalomrennen statt. Die Wahl der Strecke an einem steilen Hang direkt über der Stadt war ein genialer Schachzug, ebenso wie die Wahl des Slaloms als der einzigen Disziplin (die Abfahrt wäre zu lang gewesen und die Zuschauer hätten wenig gesehen, außerdem wäre es sehr schwierig gewesen, die gesamte Piste von der Planai aus ausreichend zu beleuchten).

In dem ersten Rennen siegte der damals praktisch unbesiegbare Alberto Tomba, die einheimischen Österreicher mussten sich mit dem zweiten Platz von Thomas Stangassinger zufriedengeben. Im nächsten Jahr wiederholte Tomba den Sieg, wieder vor dem Österreicher und dem heutigen Kommentator des österreichischen Fernsehens, dem lokalen Helden aus Schladming, Thomas Sykora. Im Jahr 1999 durften sich die Österreicher schließlich über einen heimischen Sieger freuen, es gewann der legendäre Benjamin Raich nach einem wahnsinnigen Ritt in der zweiten Runde, da er nach der ersten auf dem Platz 23 war. Er wiederholte den Sieg zwei Jahre später. Im Jahr 2000 gewann sein Landsmann Mario Matt, und das heimische Publikum blieb auf einer euphorischen Welle. Die meisten Titel, nämlich vier, holte neben dem bereits erwähnten Benjamin Reich auch noch der Norweger Henrik Kristoffersen.

Schladming ist zu einem Pilgerort für Skisportfans geworden, und im Jahr 2008 entschied die Internationale Skiföderation (Schröcknadel wurde erst ein Jahr später zu ihrem Präsidenten gewählt), dass Schladming erneut die Weltmeisterschaft im alpinen Skisport ausrichten könne. In diesem Jahr ersetzten also die Weltmeisterschaftsrennen im Slalom das Nachtrennen, und im Slalom, als der königlichen Disziplin von Schladming, siegte der Einheimische Marcel Hirscher und bei den Frauen die damals 18-jährige Mikaela Shiffrin – es war ihre erste von vielen Goldmedaillen bei Weltmeisterschaften und Olympischen Spielen. Und weil es nie genug Spektakel geben kann, wurden im Jahr 2023 zum Slalom noch das Rennen im Riesentorlauf hinzugefügt, und so erstreckte sich die Party über zwei Tage.

Nun, zu meinem letzten Geburtstag schenkten mir mein geliebter Sohn und seine Frau Tickets für das diesjährige “Night Race”. Freunde warnten mich. Es soll dort angeblich nur kalt und nass sein (vom Bier, das betrunkene Zuschauer um sich herum verschütten). Was soll ich dort machen, wenn ich kein Bier trinke? Obwohl das Schladminger Bier nicht schlecht ist, verursacht es bei mir trotzdem das Sodbrennen. Aber einem geschenkten Gaul schaut man nicht ins Maul. Trotzdem habe ich durchgesetzt, dass mich gerade mein Sohn begleiten wird, damit er weiß, was er angerichtet hat.

Natürlich mit dem Plan, diese Tage mit Skifahren zu füllen. Das Gebiet Planai ist wirklich großartig, nicht nur wegen des Panoramas des Dachsteins. Es verbindet vier Skigebiete: Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen und Reiteralm. Die Reiteralm ist der Haupttrainingshang des österreichischen nationalen Schiteams, aber von diesen vier Hängen hat mich dieser am wenigsten angesprochen. Vielleicht auch deshalb, weil es nicht ganz einfach ist, von dort nachmittags wieder zurückzukommen, wenn die Temperaturen über null Grad liegen. Der nasse Schnee bildet in dem unteren Teil der Piste fast unüberwindliche Haufen zwischen den ausgefahrenen eisigen Spuren und wird zu einem wahren Beinbrecher.  Schladming liegt nämlich nur 745 Meter über dem Meeresspiegel, was angesichts der stetig steigenden Lufttemperaturen zunehmende Probleme mit der Erhaltung der Pisten in ihrem unteren Teil mit sich bringt. Oft schmilzt hier bei hohen Temperaturen der Schnee, und wenn es oben auf der Planai schneit, regnet es unten, was der Schneequalität auch nicht zuträglich ist. Aber gerade der Höhenunterschied von 1300 Metern vom Gipfel bis ins Tal, mit dem steilen Hang am Schluss ist verlockend. In Schladming ist es kein Problem, an einem Tag 10.000 Höhenmeter zu fahren – obwohl ich hier nur 9997 Meter erreicht habe und auf die zehntausend warten musste, bis ich nach Saalbach-Hinterglemm kam. Um ehrlich zu sein, von diesen vier Hängen mag ich den Hauser Kaibling am meisten, aber auf keinen Fall sollte man morgens mit Piste Nummer eins nach Haus ins Tal abfahren. Einmal habe ich das gemacht und wir sind dort beinahe eine Stunde stecken geblieben. Haus liegt nämlich am nächsten zu Graz und Wien und von dort starten demzufolge die meisten Tagesbesucher ihren Schitag. Wenn man vor neun Uhr ankommt, ist es in Ordnung, gegen zehn Uhr landet man in einer riesigen und aggressiven Menschenmenge, die darauf wartet, den Berg mit Gondel hinaufzufahren.

Aber dann gibt es natürlich die legendäre Berghütte “Schafalm” unter dem Gipfel der Planai mit einer “Apre Ski” Party. Es gab hier jahrelang ein besonderes Privileg, dass hier bis sieben Uhr abends gefeiert werden konnte (und das sehr intensiv mit viel Alkohol): Dann fuhren die Partygänger die Piste nach Schladming hinunter, also diese 1300 Höhenmeter, um dann entweder in der runden Bar am Fuße des Hanges unter der Piste oder direkt in der Tenne bei der Diskothek zu landen. Dort hat mir offensichtlich jemand im betrunkenen Zustand meine vor dem Gebäude abgestellten Skier gestohlen. Na ja, gestohlen, sagen wir eher entwendet. Er hat ihre Qualität wahrscheinlich im Rausch nicht gesehen, also hat er sie eher entsorgt und mich dazu gezwungen, endlich neue Skier zu kaufen, wie ich es schon seit Jahren vorhatte.

Die Strecke wurde zu dieser Zeit ab 17 Uhr nicht mehr als Abfahrtspiste, sondern als “Route” gekennzeichnet. Das erforderte starke Nerven. Ich blieb einmal auf der Schafalm, um den Sonnenuntergang zu genießen. Der war tatsächlich erstaunlich schön, aber dann machte ich mich sofort auf den Weg ins Tal. Ich wollte die Gelegenheit nutzen, dass man auch nach Sonnenuntergang noch eine Weile sehen kann.  Na ja, oben konnte man noch etwas sehen, aber unten im Tal? Es war stockdunkel, obwohl es hier künstliche Beleuchtung gab. Und die Piste war nach einem ganzen Tag auch nicht mehr besonders gut befahrbar. Kurz gesagt, ich hatte keine Kontrolle über meine Schi mehr, was mich jedoch viel weniger beunruhigte als die Tatsache, dass es allen anderen, die mit mir ins Tal fuhren, genauso ging. Jeder von ihnen war lebensgefährlich – zumindest für mein Leben. Aber ich habe überlebt.

Nach den neuesten Informationen ist dieses Wahnsinn bereits beendet worden und Schaffalm schließt bereits um 16 Uhr.

Die Berge um Schladming laden übrigens auch im Sommer zu Bergtouren ein, aber darüber habe ich bereits in meinem Artikel über Ramsau geschrieben (ich glaube, ich habe sogar zwei solche Texte publiziert). Die Seilbahnen fahren von Haus und Schladming auf die Planai. Insbesondere der Aufstieg vom Hauser Kaibling zum Höchststein ist ein echtes Bergerlebnis Ich werde ihn nicht vergessen, denn auf dem Abstieg habe ich mir die Bänder am Ringfinger meiner rechten Hand gerissen, was mir seitdem das Schreiben am Computer erheblich erschwert. Aber es hat sich gelohnt.

Es ist wichtig, bei der Wahl der Sommerunterkunft herauszufinden, ob der Vermieter die sogenannte “Sommercard” anbietet, die die kostenlose Nutzung der Seilbahnen ermöglicht – eine Seilbahn pro Tag, aber das reicht völlig aus.

Aber zurück zum “Night Race”. Die Stadt verwandelt sich in diesen Tagen in eine große Party mit vielen Souvenirläden, Imbissständen und einer großen Diskothek auf dem vor dem Rathausplatz.

Mit der Zeit rückt das Skifahren irgendwie in den Hintergrund. Ich glaube, die meisten Teilnehmer hatten keine Ahnung, wer dieses Jahr eigentlich gewonnen hat. Das ist jedoch nicht das Wichtigste, weder für die Teilnehmer noch für die Organisatoren. Obwohl der unermüdliche Kommentator sechs Stunden lang die Stimmung machen konnte. Es geht vor allem darum, den Menschen Geld abzuzocken, deshalb kostet der nächtliche Bus, der die Zuschauer zu ihren Hotels und Apartments bringt, doppelt so viel als tagsüber (6 Euro statt 3). Und ein Klimaticket ist nicht valid.

Ja, zu der Zeit, als ich diesen Artikel veröffentliche, habe ich das diesjährige Nachtslalom bereits hinter mir. Marco Odermatt und Linus Strasser haben gewonnen, und ich habe überlebt. Zwar im eiskalten Regen verkühlt und mit einer ausgekugelten Schulter, aber dafür kann das Night Race wirklich nichts, dafür ist mein Alter und mein übermäßiger Ehrgeiz verantwortlich. Aber ich bin weder erfroren noch wurde ich mit Bier übergossen. Es hat sich also gelohnt.

Formularbeginn


Jan
2024

Schladming a jeho “night race”

categories: Blog, Zážitky z cest

               Schladming je městečko v horním Štýrsku na řece Ennsu, přesněji na soutoku této řeky s horskou říčkou Talbachem. Dnes ho známe jako lyžařské středisko. Je poměrně známé i v Česku a jezdí sem mnoho turistů. Ale k onomu lyžařskému projektu se dostaneme. Schladming má mnohem starší historii.

Město vzniklo už v jedenáctém století jako hornická osada, která pak v roce 1322 obdržela městská práva. V pohoří Dachsteinu, které se vypíná nad městem, se těžilo stříbro, měď, olovo a později i kobalt a nikl, což stejně jako cla z obchodní cesty v povodí horního Ennsu městu přineslo určitý blahobyt. Jenže město se zapletlo do selské války v letech 1524–1526 a to na nesprávné straně 3.července 1525 zde vojska sedláků porazila stavovskou armádu a město obsadila. Následně vojska krále Ferdinanda I. město v roce 1525 dobyla a zničila. Král následně osadě odebral městská práva, která Schladming získal až po dlouhých čtyřech stech letech v roce 1925. Osada, která zbyla, dostala v roce 1629 pod tlakem třicetileté války od císaře Ferdinanda II povolení k obnově opevnění. Městské hradby nebo přesněji jejich zbytky se tak dochovaly dodnes a jsou při procházce městem nepřehlédnutelným artefaktem.

Městské hradby ze 17 století

               I když se zde těžilo dál a z těžby například zbohatl rod Hofmannů ze Strechau a Glünbüchlu – majitelé hradů Strechau a Trautenfels, kde Ferdinand Hofmann  (1540 – 1607) v roce 1563 slavil okázalou svatbu s Margaretou z Harrachu. S jeho druhou ženou Eliškou se moji čtenáři mohli setkat v románu Mefistův rukopis a s jeho dcerou Annou, majitelkou starojického panství pak v „Pátém přikázání“.  Rodina Hofmannů se totiž odmítla vzdát svého evangelického vyznání víry a musela v roce 1600 Štýrsko opustit.

               I když bylo Štýrsko násilně katolizováno, právě oblast Ramsau a Schladmingu se úporně držela evangelické víry. Umožňovala to skutečnost, že v drsné horské oblasti nikdo moc žít nechtěl. Zejména když těžba drahých kovů pomalu zanikala a oblast chudla. Proto zde byli evangelíci víceméně trpěni, i když nijak nepodporováni. Ani politicky ani ekonomicky. Život zde byl tvrdý. Ještě dnes ale tvoří katolíci ve Schladmingu jen 55 procent obyvatelstva (mají svůj farní kostel svatého Achace ve stylu pozdní gotiky s barokním oltářem)

Katolický kostel svatého Achace s městskou bránou

a evangelíci v Štýrsku jinak nevídaných 34 procent (mají svůj farní kostel svatých Petra a Pavla,) postavený v letech 1852 – 1862. I když farní úřad postavili hned po vydání tolerančního patentu císaře Josefa už v roce 1781.

Evangelický kostel s farním úřadem vlevo

S historií reformace a protireformace jakož i těžby drahých kovů pod Dachsteinem je možné se seznámit v Muzeu hornictví v centru města – návštěva muzea je se Sommercard bezplatná.

Městské muzeum

               Příliš nepomohlo ani založení městského pivovaru v roce 1909 jako „Prvního alpského lidového pivovaru“.

Pivovar ve Schladmingu

V roce 1884 si zde dal vybudoval lovecký zámek August princ ze Sachsen-Gotha. U téhle osoby se na chvilku zastavíme. Rod Coburg Gotha patřil sice k německým pidistátečkům v Durynsku, byl ale sešvagřen snad se všemi  královskými rody v Evropě a nejen tam. Princ Albert von Sachsen Coburg-Gotha byl manželem anglické královny Viktorie, matkou našeho Augusta byla Clementine dˇOrleans, dcera francouzského krále Ludvíka Filipa. August odjel do Brazílie a oženil se tam s dcerou brazilského císaře Pedra II Leopoldinou. Ta mu porodila dva syny, zemřela ale na tyfus ve věku 23 let. August ponechal děti v péči brazilských prarodičů a začal si užívat života. Jeho přítel Gustav de Vernouillet (po kterém se v Schladmingu taky jmenuje jedna ulice) ho pozval na lov do Schladmingu. Očarován krásou místní přírody nechal si zde princ August v roce 1884 postavit lovecký zámeček.

Radnice

V roce 1889 byl v Brazílii císař Pedro svržen vojenským pučem.  Augustův syn August Leopold právě obeplouval zeměkouli, dal se tedy do rakouských služeb, když mu babička Clementine zprostředkovala svatbu s Karolínou von Habsburg-Toscana. Svatební cesta vedla do Schladmingu, proto má dnes na sobě Karolíniny svatební šaty Madona v katolickém kostele svatého Achace u boční stěny vlevo.

Madona ve svatebních šatech princezny Karolíny von Habsburg-Toscana

V roce 1917 přesunul August Leopold rodové sídlo právě do Schladmingu. Jeho zámek odkoupilo město v roce 1940 a udělalo z něho svou dnešní radnici. Že se nacisté nezastavili ani před nejurozenějěími šlechtickými rody. O to, svědčí skutečnost, že Augustova druhorozená dcera Marie, která byla tělesně i duševně postižená vyla v rámci programu eutanázie zplynována na zámku Hartheim u Lince. Od roku 2022 je na radnici pamětní deska, která tuto „brazilskou“ historii připomíná.

               Kde panuje nouze, je třeba mít nápad, jak ji porazit. A místní se hned po druhé světové válce správně rozhodli pro podporu turistiky. Už v roce 1908 zde vznikl „Wintersportverein“ tedy Spolek zimních sportů a v roce 1953 tu postavili první lyžařský vlek na Planai, tyčící se nad městem až do výšky 2000 metrů nad mořem. V roce 1973 se zde poprvé jely závody světového poháru (vyhrál slavný Franz Klammer  roce 1981 pak ještě slavnější Ingemar Stenmark)) a v roce 1982 dokázal Schladming spolu s nedalekou obcí Haus im Ennstal zorganizovat mistrovství světa v lyžování.

               Jenže jak měla malá osada v rakouském Štýrsku konkurovat slavným centrům jako Kitzbühl v Tyrolsku, Sankt Moric nebo Wenden ve Švýcarsku, případně Val d´ Isere v savojských Alpách? Ani infrastrukturou, ani náročností sjezdovek ani dary sponzorů, zejména pak země Štýrsko.

               Jenže když chce člověk odvrátit ekonomickou katastrofu a zůstat v povědomí široké veřejnosti, musí mít nápad. A nabídnout něco zvláštního, něco, co nikde jinde nemají a tím přitáhnout davy. A ten nápad místní měli, tedy hlavně obman WSV Schladming Hans Grogl. Navrhl projekt něčeho, co ve světovém poháru ještě nebylo – noční závody, tedy závody za umělého osvětlení. Víkendy byly obsazené protekčními lokalitami, protože dopolední závody v sobotu nebo v neděli zajišťovaly diváky. Grogl tedy navrhl, že by se mohlo jezdit v úterý. Jistě, ale v úterý dopoledne nikdo nepřijde, lidi jsou přece v práci. Ale kdyby to bylo večer spojené s patřičnou párty? Věc do té doby nevídaná, ale nápad se líbil, zejména pak dlouholetému prezidentovi rakouského lyžařského svazu Petrovi Schröcknadelovi. Tento nestor rakouského lyžování byl prezidentem rakouského lyžařského svazu neuvěřitelných 31 let od roku 1990 do roku 2021 a odstoupil z funkce (dost nerad) až těsně před svými osmdesátými narozeninami. V letech 2009–2012 byl dokonce prezidentem světové lyžařské asociace. Jakkoliv se mu předhazovalo intrikánství a korupce, zajímavým nápadům, které by mohly zvýšit atraktivitu lyžování pro diváky a televizní přenosy a tím zvýšit finanční zisk.

               26 ledna 1995 podepsali Hans Grogl a Peter Schröcknadel smlouvu o spolupráci a 30.ledna 1997 se jely za jásotu nadšených 27 000 diváků první noční závody ve slalomu. Volba trati na prudkém svahu přímo nad městečkem byla geniálním tahem, stejně jako volba slalomu jako jediné disciplíny (sjezd by byl příliš dlouhý a diváci by málo viděli, navíc osvětlit dostatečně celou trasu z Planai by bylo velmi náročné).

Night race

               V prvních závodech zvítězil tehdy prakticky neporazitelný Alberto Tomba, domácí Rakušáci se museli spokojit s druhým místem Thomase Stangassingera. O rok později si Tomba vítězství zopakoval, opět před Rakušákem současným komentátorem rakouské televize místním matadorem ze Schladmingu Thomasem Sykorou. V roce 1999 se Rakušáci konečně dočkali domácího vítěze, stal se jím legendární Benjamin Reich, který si vítězství o dva toky později zopakoval, v roce 2000 vyhrál jeho krajan Mario Matt, takže domácí publikum zůstávalo na euforické vlně. O titul nejčastějšího vítěze se se čtyřmi tituly dělí Benjamin Reich s Norem Henrikem Kristoffersenem.

               Schladming se stal opět poutním místem fanoušků lyžařského sportu a v roce 2008 rozhodla světová lyžařská federace (Schröcknadel byl zvolen jejím prezidentem až o rok později) že Schladming může opět zorganizovat mistrovství světa v alpském lyžování. V tom roce tedy závody mistrovství světa noční slalom nahradily, v slalomu, jakožto schladminské královské disciplíně zvítězil domácí Marcel Hirscher a mezi ženami tehdy osmnáctiletá Mikaela Schiffrin – byla to první ze jejích mnoha zlatých medailí z mistrovství světa a olympijských her.

               A protože spektáklu není nikdy dost, v roce 2023 přibyly ke slalomu ještě závody v obřím slalomu a párty se tak natáhla na dva dny.

               No a k mým loňským narozeninám mi můj milovaný syn se snachou darovali vstupenky na letošní „night race“. Přátelé mě varovali. Je tam prý jen zima a mokro (z piva, které tam okolo sebe opilí diváci rozlévají. Co tam budu dělat, když nepiju pivo? I když to schladminské pivo není úplně špatné, ale stejně mě po něm pálí žáha. Ale darovanému koni i ze zadku voní, jak říkal staříček Pagáč. Nicméně jsem si vymohl, že mi společnost bude dělat právě můj syn, aby věděl, co spáchal

               Samozřejmě s plánem vyplnit ony dny lyžovačkou. Oblast Planai je skutečně velkolepá, nejen pro panorámu Dachsteinu. Spojuje totiž čtyři lyžařská střediska Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen a Reiteralm. Reiteralm je hlavním tréninkovým kopcem rakouské lyžařské reprezentace, ovšem mne z oněch čtyřech kopců oslovil nejméně – možná i proto, že dostat se z něj zpět, když jsou teploty nad nulou není úplně snadné, mokrý sníh tvoří v dolní části sjezdovky téměř nezdolatelné hromady mezi ledovými vydřenými stopami, je to pravý lámač nohou.  Schladming se totiž nachází v nadmořské výšce pouhých 745 metrů nad mořem, což dělá vzhledem k stále stoupajícím teplotám ovzduší stále větší problémy s udržováním sjezdovek v jejich dolní části. Často zde sníh při vysokých teplotách taje a když nahoře na Planai sněží, dole prší, což kvalitě sněhu taky neprospívá. Ovšem právě ten výškový rozdíl 1300 metrů z vrcholu do doliny, se závěrem onoho závodního strmého svahu je lákavý. V Schladmingu není problém najezdit za den 10 000 výškových metrů – i když já jsem zde dosáhl jen 9997 metrů a na těch deset tisíc jsem si musel počkat do Saalbachu-Hintergelmmu. Abych se přiznal, z těch čtyřech kopců mám nejraději Kaibling nad Hausem, ovšem v žádném případě se nespouštějte v dopoledních hodinách sjezdovkou číslo jedna do Hausu. Jednou jsem to udělal a ztvrdli jsme tam na víc než půl hodiny. Do Hausu , protože je nejblíž Vídni či Grazu totiž jezdí jednodenní návštěvníci, aby odtud odstartovali svůj denní program. Přijedete-li před devátou, jde to, okolo desáté skončíte v obrovském a agresivním davu, čekajícím na výjezd na kopec.

               Ovšem pak je tu samozřejmě legendární horská chata „Schafalm“ pod vrcholem Planai s „Apre ski“ party. Je to zvláštní privilegium, že se zde může slavit (a to hodně intenzivně se spoustou alkoholu) až do sedmé večer: potom účastníci party sjíždějí dolů po sjezdovce do Schladmingu, tedy oněch 1300 výškových metrů, aby pak zaparkovali buď v okrouhlém baru na úpatí kopce pod sjezdovkou nebo přímo v Tenne a diskotékou. Tam mi někdo očividně v podnapilém stavu ukradl mé lyže, uložené před budovou. No, ukradl, zřejmě v opilosti neviděl jejich kvalitu, takže spíše je pomohl zlikvidovat a přiměl mě, abych si konečně koupil nové lyže, jak jsem to měl už roky v úmyslu. 

Trať v tomto čase od páté odpoledne už není vedena jako sjezdovka, ale jako „route“. Je to pro silné nervy. Zůstal jsem na Schafalmu jednou, a to abych si vychutnal západ slunce. Ten byl úžasný, ale potom jsem se hned vydal na cestu do údolí. Chtěl jsem využít faktu, že i po západu slunce je ještě nějakou dobu vidět. Ano, na horní části vidět je, ale dole v údolí? Tma jako v pytli, i když zde je umělé osvětlení. A sjezdovka je po celodenním lyžování už taky nepříliš sjízdná. No prostě, nebyl jsem pánem mých lyží, což mě ovšem znepokojovalo o hodně méně než skutečnost, že podobně se vedlo i všem ostatním, kteří se mnou so údolí sjížděli. Každý z nich byl životu nebezpečný – tedy mému životu. Ale přežil jsem. Znepokojuje mě, že letos organizuje moje nemocnice opět jednou lyžařský výlet do Schladmingu a na sobotu 27. ledna objednala naše šéfka odborů na Schafalmu pro „apre ski“ stůl. Takže pokud bych se od příštího týdne přestal ozývat, víte, kde jsem skončil a kde je mě třeba hledat. V lepším případě v místní nemocnici provozované církevní diakonií, v horším…

               Hory okolo Schladmingu ostatně lákají i v létě k horským túrám, ale o tom jsem už psal v mém článku o Ramsau (tuším, že jsem dokonce napsal dva). Lanovky jezdí od Hausu i ze Schladmingu na Planai. Zejména pak výstup od Kaiblingu nad Hausem na Höchststein je skutečným horáckým zážitkem – túra podle bratrů Andrášiovců víceméně jen „ľahká“ tedy „s pomocou rúk“, nicméně na ni nezapomenu, protože jsem si na sestupu přetrhal vazy na prostředníčku pravé ruky, což mi od té doby značně stěžuje psaní na počítači. Ale stálo to za to.

Důležité je při volbě letního ubytování zjistit, zda mí ubytovatel takzvanou „Sommercard“, která umožňuje bezplatné používání lanovek – jedna lanovka na den, ale to úplně stačí.

               Ale ještě k „night race“. Město se v ony dny mění v jednu velkou párty se spoustou obchodíků se suvenýry s stánky s rychlým občerstvením a velkou diskotékou na náměstí před radnicí.

Radniční náměstí

S přibývajícím časem ustupuje lyžování tak nějak do pozadí, myslím, že většina účastníků neměla tušení, kdo vlastně letos vyhrál. To ovšem není to nejpodstatnější, ani pro účastníky ani pro pořadatele. I když neunavitelný komentátor dokázal dělat atmosféru celým šest hodin. Ale jde hlavně o to, vytáhnout z lidí peníze, proto stojí i autobus odvážející diváky do jejich hotelů a apartmánů dvakrát víc než ve dne (6 Euro místo tří).

               Ano v době, kdy tento článek publikuji, mám už letošní noční slalom za sebou. Vyhráli Marco Odermatt a  Linus Strasser, Švýcar a Němec, Rakušáci přišli zkrátka a já jsem přežil. Sice  v studeném dešti napůl zmrzlý a v důsledku lyžování s vykloubeným ramenem, ale za to night race opravdu nemůže. Za to může můj věk a jemu nepřiměřená ctižádost.

 Mimochodem, ten sobotní stůl na Schafalmu je díky tomu mému levému rameni pasé. Takže se o mně nemusíte bát.


Jan
2024

Mauritius I

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Die Insel ist für den Winterurlaub wie geschaffen – auf Mauritius ist nämlich während unserer Winterzeit Sommer. Bitte versuchen Sie nicht, wie meine Frau, im November auf Mauritius warme Winterkleider für die Enkelinnen zu kaufen. Ihre Bemühungen wurden nur mit ungläubigem Kopfschütteln belohnt, auch wenn wir in Port Louis ein etwa zweijähriges Kind mit einer warmen Mütze gesehen haben. Der ideale Beginn des Sommers ist also im November (dortiger Mai), denn mögliche Zyklone treten erst auf, wenn der Indische Ozean Temperaturen über 26 Grad erreicht, was normalerweise erst gegen Ende Dezember der Fall ist. Aber selbst von einem Zyklon wird man nicht am Strand überrascht, denn auf Mauritius gibt es ein sehr gutes Frühwarnsystem. Allerdings ist es auch nicht der ideale Urlaub, wenn draußen ein Sturm wütet und man einige Tage im Hotel verbringen müsste. Also am besten im November oder Anfang Dezember hinfliegen.

Mauritius ist von einem Korallenriff umgeben, was gleich mehrere Vorteile hat. Erstens gelangen Haie nicht durch das Riff, was den Badegästen ein Sicherheitsgefühl gibt. Es erreichen auch keine Wellen das Ufer, weil das Riff wie ein zuverlässiger Wellenbrecher wirkt. Das ist wiederum ideal für meine Frau, die gerne badet. Sie nennt das „člupkanie“, was schwer ins Deutsch zu übersetzen ist. Man könnte das als Genießen des Aufenthaltes im warmen Wasser beschreiben, vom Schwimmen ist diese Tätigkeit allerdings sehr weit entfernt. Und schließlich ist es eine ideale Situation für Touristen, die gerne tauchen. In jedem Hotel gibt es eine Tauchschule, und Boote bringen begeisterte Taucher zum besagten Korallenriff, damit sie sich erfreuen können. Übrigens ist das Wasser zwischen dem Ufer und dem Riff am Nachmittag bei Ebbe so flach, dass man fast bis zum Riff auf dem Meeresboden gehen kann. Es wird jedoch empfohlen, Badeschuhe zu tragen, da es am Boden Seeigel gibt und auch die harten Korallen sind nicht gerade angenehm zu betreten. Es ist auch ziemlich sinnlos, Muscheln am Strand zu suchen, denn dort gibt es keine, höchstens Bruchstücke von Korallen. Die Muscheln oder Korallen dürfen übrigens nicht von Mauritius ausgeführt werden, auch wenn man sie im Laden gekauft hat und dies beim Zoll nachweisen kann. Selbst dann werden die Muscheln oder Korallen beschlagnahmt, und man erhält auch noch eine saftige Strafe.

Etwas schlechter als Schwimmer haben es Surfer, aber auch sie finden Destinationen, wo sie auf Wellen stoßen. Das ist in der Nähe der Stadt Tomatin an der Westküste der Fall, wo der Black River ins Meer mündet. Das hat anscheinend zur Folge, dass das Riff hier unterbrochen ist und somit Wellen entstehen, die angeblich für den Spaß der Surfer ausreichen. Es gibt auch einen Campingplatz, aber der Strand selbst lädt nicht gerade zum Baden ein. Zumindest mich hat er nicht gelockt.

Der Strand von Tamarin

Was sollen aber Besucher auf Mauritius tun, die auch andere Interessen als das Baden im warmen Wasser des Indischen Ozeans haben? Also Menschen wie mich! Überraschenderweise finden auch sie genügend Aktivitäten, sie müssen nicht einmal auf einem der sieben Golfplätze spielen, die auf der Insel ganzjährig im Beitrieb sind. Ich habe jedoch genug Golfer gesehen. Die Problematischen, die alle Schläger mitgebracht haben und dann auf eine besondere Behandlung bestanden, sowie auch die Problemlosen, die sich einfach die Ausrüstung vor Ort ausleihen. Ich denke, die zweite Variante ist einfacher, zumindest hat mir das eine Kollegin aus Kärnten gesagt, die neben mir im Flugzeug saß.

Die Insel hat grundsätzlich zwei Hauptstädte. Die offizielle Hauptstadt ist Port Louis, aber das ist nur die Metropole für die arbeitende Klasse. Die Stadt selbst hat 150.000 Einwohner, weitere 200.000 pendeln hierher täglich zur Arbeit. Dies führt jeden Morgen zu unglaublichem Verkehrsstau auf den Zufahrtsstraßen (und nachmittags auf den Ausfahrtsstraßen). Die Mauritier gehen zwar mit der Zeit ziemlich nachsichtig um, aber das alltägliches Verkehrschaos ist oft sogar für ihre belastbaren Nerven zu viel. Reiche Leute wohnen daher lieber in Curepipe. Die Stadt liegt etwas abseits von der Küste, auf einem Hügel um einen erloschenen Vulkan. Dort befinden sich Luxusvillen, Residenzen und die meisten Botschaften, vor allem die französische und die britische, um nur die beiden wichtigsten zu nennen. Damit diese Privilegierten nicht mit dem Auto nach Port Louis fahren müssen, wurde in den letzten drei Jahren eine Verbindung mit einem Schnellzug zwischen diesen Städten geschaffen. Die Einheimischen nennen es stolz “Metro”, obwohl es nirgendwo unterirdisch fährt. In Port Louis hat es Haltestellen am Hafen an der sogenannten “Watterfront”, dem modernsten Teil der Stadt, der durch zwei Unterführungen mit der “Harbourfront” verbunden ist, wo sich Banken und die wichtigsten Unternehmen und Behörden in Hochhäusern befinden.

Port Luis Watterfront

Damit ist also für den Komfort der Wohlhabenden gesorgt, die einfache Bevölkerung kämpft täglich auf den überfüllten Autobahnen am Stadteingang.

Die Einheimischen behaupten, dass dieser Schnellzug in Zukunft die ganze Insel verbinden soll, aber in Curepipe scheint der Bau irgendwie ins Stocken geraten zu sein. Vielleicht fehlt das Geld oder die Motivation. Oder beides. Obwohl die Insel nicht groß ist, erfordern Transporte eine gewisse Zeit und die damit verbundene Geduld. Die durchschnittliche Reisegeschwindigkeit beträgt etwa 30 Kilometer pro Stunde, sodass man bei der Fahrt vom Flughafen nach Port Louis, das etwa 45 Kilometer entfernt ist, mit anderthalb Stunden rechnen muss. Auch Taxifahrer halten sich an die vorgeschriebene Geschwindigkeit, da Strafen für Geschwindigkeitsüberschreitungen vor Ort ziemlich drakonisch sind. Sie beginnen bei 2000 Rupien, das ist 40 Euro, was bei einem durchschnittlichen Gehalt von 18.000 Rupien ziemlich viel ist. Und es gibt keine Toleranz, es muss also auch für eine Überschreitung der Geschwindigkeit um nur einen einzigen Kilometer gezahlt werden.

In Curepipe wird Touristen der erloschene Vulkankrater gezeigt, der sich auf einem Hügel unterhalb der Wetterstation befindet.

Es ist ein frequentierter Treffpunkt aller von Reisebüros organisierten Ausflügen. Zum Pflichtprogramm gehört auch der Besuch der Manufaktur für Erzeugung der Schiffsmodelle. Die Modelle werden hier von Hand hergestellt, und man wird durch die Werkstatt geführt, um dazu verleitet zu werden, zumindest eines der Modelle zu kaufen. Neben Titanic oder Victory gibt es auch Black Bird aus den „Pirates of the Caribbean“. Außerdem wird man wahrscheinlich nicht um den Besuch des Betriebes für Weinerzeugung „Takamaka“ herumkommen. Auf Mauritius kann nämlich keine Weinrebe angebaut werden, der heimische Wein wird also aus Trauben aus Südafrika hergestellt – und ist entsprechend teuer. Daher suchte der Unternehmer Alexander nach Früchten, aus denen er Wein machen könnte, und stieß auf Litschi. Der Wein reift hier drei bis sechs Monate, für einen verwöhnten Österreicher wie mich, der trockenen Wein liebt, war das jedoch nichts, was ich bereit war zu kaufen, es war für mich zu süß und ich fühlte mich von Sodbrennen gefährdet. Allerdings die mit uns reisenden Deutschen, die liebliche Weine mögen, kauften den Wein in großen Mengen ein.

Nach Port Louis können Sie auch mit dem Bus gelangen. Die Busverbindung ist gut und günstig. Für zwei Personen von Flic en Flac nach Port Louis zahlten wir 88 Rupien, also ein Euro und vierzig Cent. Für beide Personen zusammen wohlbemerkt! Im Bus sieht man auch das, was für Mauritius typisch ist – eine Überbeschäftigung. Neben dem Fahrer gab es auch einen Schaffner, der Ihnen Tickets verkaufte, aber dann stieg auch eine Kontrolleurin ein, die unsere Tickets überprüfte und durchbohrte. Was ich jedoch leider nicht verstanden habe, war das Busbahnhofsystem in Port Louis. Es gibt zwei Busbahnhöfe, den nördlichen und den südlichen. Da wir aus dem Süden kamen, nahm ich natürlich an, dass der Bus uns am südlichen Bahnhof absetzen würde. Aber weit verfehlt, er brachte uns zum nördlichen. Dann war allerdings die Sucherei nach einer passenden Rückfahrtverbindung zu unserem Wohnort für einen Fremden wie mich nicht gerade einfach. Ich habe lieber aufgegeben und bin zurück mit dem Taxi gefahren.

Dennoch gibt es in der Nähe des nördlichen Busbahnhofs den zentralen Markt, der definitiv einen Besuch wert ist. Obst und Gemüse aller Art, Fisch und in einem anderen Teil dann Kleidung und alles, woran man gar nicht denken würde. Ich habe herausgefunden, dass Litschi einen gewissen Kultwert unter den Früchten der Insel hat.

Natürlich ist es gut und süß, ebenso wie die Marmelade, die daraus hergestellt wird. Das Obst wird in ganzen Büscheln verkauft, ist aber für die Einheimischen ziemlich teuer. Litschibäume sind leicht zu erkennen, sie sind nämlich mit Netzen gegen Insekten und Vögel bedeckt. Das süße Obst lockt sie nämlich an, und sie würden es auffressen. So kommen sie nicht heran. Weil der mauritische Taxifahrer “Bird” wie “Bat” aussprach, hatte ich ein kleines Problem zu verstehen, gegen wen die Menschen diese Früchte schützen. In normalem Englisch wird so schließlich eine Fledermaus genannt.

Nicht weit vom Markt entfernt liegt das chinesische Viertel, die Chinesen machen etwa 3 Prozent der Bevölkerung aus. Erstaunlicherweise befindet sich ausgerechnet im chinesischen Viertel die größte Moschee der Stadt, Jummah. Warum gerade dort, weiß ich nicht. In der Stadt gibt es auch ein Naturkundemuseum, in dem das Skelett des legendären Dodos zu sehen ist, die Kirche St. Louis mit der Statue des heiligen König Ludwig IX. von Frankreich – eines leidenschaftlichen Sammlers von Reliquien, die in Paris in der Saint Chapel aufbewahrt werden – im Park vor der Kirche und Fort Adelaide. Diese Festung wurde von den Engländern erbaut, nachdem sie Mauritius erobert hatten, um es gegen eine erneute Übernahme durch die Franzosen oder andere Angreifer zu sichern.

Fort Adelaide

Die Festung erhielt den Namen der Frau von König William IV. (dieser Monarch schaffte 1834 die Sklaverei in seinen Kolonien ab und verursachte somit gewaltige Probleme den örtlichen französischen Bauern), wird jedoch im Allgemeinen als “Citadelle” bezeichnet. Da jedoch später niemand mehr daran dachte, Mauritius zu erobern, blieb die Festung nutzlos. Na ja, nicht ganz. Von dort aus bietet sich nämlich ein schöner Blick auf die Stadt, sodass sich der Aufstieg lohnt. Eine Aussichtsplattform hätte allerdings gereicht. Von dort aus ist auch die riesige Rennstrecke “Marsfeld” sichtbar, auf der von März bis November Pferderennen stattfinden.

Die Hauptattraktionen der Stadt befinden sich jedoch in der Waterfront. Zum einen gibt es seit 2021 das „Odysseo-Aquarium“. Jede große Hafenstadt der Welt muss doch ein Aquarium haben und Mauritius hält Schritt mit dem Trend. In zwei Millionen Litern Wasser in 45 Aquarien auf einer Fläche von 5500 m2 kann der Besucher 200 Arten des Indischen Ozeans sehen. Es gibt hier auch Haie, die sich aufgrund des Korallenriffs sonst Mauritius nicht nähern können.

Odysseo

Als Erinnerung an problematische Zeiten in der Geschichte der Insel gibt es in diesem Stadtteil das Sklaverei-Museum im alten Militärkrankenhaus und gleich daneben „Aapravasi Ghat“, das ein Aufnahmezentrum für Arbeiter aus Indien war. Hier mussten sie sich registrieren lassen, und hier wurden ihnen die entsprechenden Dokumente ausgestellt. Das Gebäude diente auch als Quarantänestation, die alle Ankommenden für 48 Stunden durchlaufen mussten, bevor sie zu ihren Arbeitsplätzen auf den Plantagen gebracht wurden. Die Kapazität der Einrichtung betrug 600 Personen, oft waren dort aber mehr als tausend Menschen untergebracht. Die Briten brachten insgesamt 420.000 Menschen von Indien auf die Insel, deshalb bilden heutzutage die Hindus und Muslime aus dem heutigen Pakistan und Bangladesch die Mehrheit der Bevölkerung. Zwischen den modernen Gebäuden der Waterfront befindet sich im Hauptpostgebäude von 1868 das Postmuseum sowie das „Museum der Blauen Mauritius“. Letzteres erhielt das Privileg, ein eigenes Museum zu bekommen. Dank dieser Briefmarke trat Mauritius ins Bewusstsein der Bewohner unseres Planeten. In diesem Museum findet der Geschichtsliebhaber neben der Geschichte der postalischen Beziehungen der abgelegenen Insel zur umgebenden Welt und der Geschichte der Entstehung dieser berühmten Marke auch eine sehr interessante Beschreibung der Geschichte der Insel sowie die Namen der wichtigsten Persönlichkeiten, die mit der Geschichte der Insel verbunden sind. Mauritius, die Blaue und die Rote, sind natürlich auch hier, aber sie werden nur zehn Minuten pro Stunde beleuchtet – angeblich, damit sie nicht durch die Wirkung des Lichtes verblassen.

Im Gebäude des Museums befindet sich auch eine Dauerausstellung, die der romantischsten Inselgeschichte von Paul und Virginie gewidmet ist. Mit dieser Geschichte möchte ich jedoch den Besuch der Insel beenden und bitte daher den Leser um etwas Geduld.

Die Straße „Queen Elizabeth“ führt durch das Zentrum der Stadt auf der einen Seite und die Bisoondyal-Straße auf der anderen Seite des kleinen Parks, wo Statuen bedeutender Persönlichkeiten von Mauritius stehen. Gleich am Hafen gibt es die Statue des wichtigsten Gouverneurs der Insel Mahé de Labourbonais.

Mahé de Labournais

Die Straße endet am ehemaligen Sitz des britischen Gouverneurs, wo heute die Inselregierung ihren Sitz hat. Vor dem Gebäude steht jedoch immer noch die Statue von Königin Victoria und direkt gegenüber dann die Statue von William Newton, einem bedeutenden lokalen Politiker aus der britischen Kolonialzeit. Neben ihnen gibt es vom Hafen bis zu diesem Regierungsgebäude zahlreiche weitere Statuen bedeutender mauritischer Politiker. Alle sehen in ihren Anzügen irgendwie gleich aus, halten meist freundlich ihre Hände vor sich zu ihrem Volk ausgestreckt, es sei denn, sie halten über dem Kopf ein Verfassungsbuch.

Königin Victoria

Ich glaube, es reicht für heute, in zwei Wochen kehren wir auf die Insel noch einmal zurück.