Přesto, že stojíme před důležitými volbami, nebudu se jim v mém článku věnovat. Nebudu doporučovat, nebudu psát, koho budu volit, koho bych volil a koho bych v žádném případě nevolil a proč. Stejně je dáno, že vyhrají Orbán, Fico Kickl a jim podobní, takže proč se stresovat už teď. Vlastně bych měl volit extrémně vpravo, protože to, co hodlám dnes psát, je zase naprostá konspirační teorie a víme, že těm podléhají právě radikálové.

               Ale já věřím, že covid byl skutečně virus, že očkování proti chorobám chrání, nevěřím, že Trump vyhrál volby, a nevěřím, že je země placatá, zato věřím, že se otepluje. Takže jediná konspirace je ono spiknutí digitální techniky proti mému životu. To na volbu pravicových extrémistů nestačí.

               Předesílám, že si tyhle příběhy opravdu nevymýšlím. Moji čtenáři už vědí, že se jedná o ono celosvětové digitální spiknutí, které mě má zlikvidovat ať už srdečním infarktem nebo sebevraždou. Zatím odolávám.

               Uznávám, že první chybu jsem udělal já sám. Když jsme hledali letenku z Vídně do Valencie, nabídl se Ryanair jako nejvýhodnější opce. A tak jsem objednal let tam i zpátky. Teprve, když jsem zaplatil kreditní kartou, přišlo mi upozornění, že musím ještě mou objednávku ratifikovat u Ryanairu. Trošku v šoku jsem zjistil, že první nabídka na internetu  – ta úplně nahoře – nebyla od Ryanairu, ale od nějaké společnosti eSky, její maličké logo vpravo nahoře jsem při objednávce přehlédl. Zjistil jsem, že je to cestovní kancelář, nahlášená v Katowicích. To mě nijak neuklidnilo, zejména, když ona ratifikace nebyla vůbec snadná, pro analogového člověka, tedy mně, nemožná. Naštěstí mám digitálního syna. Ten mi sice nejprve vynadal, proč jsem neobjednal lístky přímo u Ryanairu, pak ale dokázal onu ratifikaci provést. Přišlo mi potvrzení od letecké společnosti s výtkou, proč jsem lístky neobjednal přímo u nich. Výtka byla na místě, ale už se s tím nedalo nic dělat. To jsem ještě netušil, jakou lavinu problémů jsem spustil.

               Esky píše, že provádí sama „check in“ do letadla, v případě, že tuto funkci chci dělat sám na letišti, je za to příplatek 66 eur. Jenže let se blížil, už zbývalo jen nějakých šestnáct hodin a „check-in“ nepřicházel. Naštěstí má eSky Hotline. Zavolal jsem tam a mladá dáma mi vysvětlila, že lístky nedostanu, protože nejsem ratifikován u Ryanairu. Poněkud vzrušeně jsem jí sdělil, že ratifikován jsem a že o této skutečnosti mám dokonce písemné potvrzení. Prošli jsme celý proces ratifikace, několikrát jsem jí musel nadiktovat mail, z kterého jsem ono potvrzení provedl a pak ho skutečně našla. Podivila se, že jim to uniklo, nicméně letenky jsem několik hodin před odletem dostal. Sice jsme se ženou seděli na zbytkových místech vzdáleni od sebe čtyři řady, ale to mě nijak zvlášť nerušilo. Holt, stalo se.

               Přespali jsme v hotelu Heinhotel v Manswörthu, objednali si taxíka na čtyři hodiny ráno, ten pro nás skutečně přijel, dovezl nás na letiště a poté jsme bez problémů přistáli ve Valencii a nechali se taxíkem odvézt k hotelu, který jsme taky objednali internetem. Slečna na recepci jménem Carmen byla milá, potvrdila, že skutečně pokoj máme, ale není ještě hotov (bylo 10 hodin dopoledne čili její informace byla naprosto logická). Že si máme pro klíče od pokoje přijít po čtrnácté hodině. Zavazadla jsme na recepci nechali.

               Přišli jsme až v šest, protože jsme si pochodili Valencii a stálo to opravdu zato, o tom budu psát několik dalších týdnů. Metro jsme hledali marně, ochotný Španěl nám poradil, abychom jeli raději autobusem číslo devatenáct. Na ten jsme nasedli, ale bohužel jsme vzali opačný směr, a tak jsme se místo do městského centra dostali nedopatřením až k nejhezčím valencijským plážím v Malva Rosa. Tak jsme zjistili, že máme přímé spojení od hotelu k těmto plážím, což hlavně z pohledu mé manželky výrazně ovlivnilo další pobyt ve Valencii.

               Zpět k hotelu jsem chtěl přece jen metrem, hlavně abych našel onu zastávku v blízkosti hotelu. Že se ovšem koridor z centrální stanice Xativa k lince číslo deset teprve staví, jsem z mapy na internetu nepochopil – moje chyba, ten podchod tam byl zobrazen čárkovaně. Takže jsme museli třikrát přesedat, ale nakonec jsme to dali.

Když jsme se vrátili do hotelu, byla na recepci dívka jménem Ksenia. Ta nám oznámila, že pokoj v hotelu nemáme. Namítl jsem, že jsme ho v deset hodin měli a teď už ne, což mi připadá nelogické a nehodlám to akceptovat. Řekla, že nám rezervovali pokoj v jiném hotelu na druhém konci města, takže se musíme přesunout tam. Protože jsme byli nevyspalí a unavení chozením po rozpáleném městě, neměl jsem na to ani nejmenší náladu a striktně jsem to odmítl. Milá Ksenia sáhla po telefonu a začala mluvit rusky. Že Rakušáci dělají problémy a nechtějí se přesunout do toho druhého hotelu. To už jsem se vzrušil dost a řekl jsem jí taky rusky, že rusky rozumím a hovořím a že se mi vůbec nelíbilo, co právě do telefonu říkala. Ksenja byla očividně tímto obratem nemile překvapena a řekla nám, že tedy můžeme zůstat jednu noc v tomto hotelu, ale nazítří se musíme přesunout do toho jiného. Myslím, že jsem byl hlučný. Poté dorazil jistý pán, který nám vysvětlil, že se jednalo o nedorozumění a že samozřejmě v hotelu zůstat můžeme. Problém se vysvětlil o den později. V hotelu byla ubytována velká skupina rusky hovořících hostů – zřejmě především z někdejších středoasijských republik Sovětského svazu – očividně se přepočítali a chyběl jim jeden pokoj. A tak se jejich manažer po dohodě s Ksenjou rozhodli vyhodit z pokoje hosty, kteří k žádné skupině nepatřili – potřebovali přece jen ten jeden. Byli jsme lehká kořist, nepatřili jsme k žádné skupině a klíč od pokoje jsme si ještě nevyzvedli. Nemohli tušit, že ti zatracení Rakušáci rozumí rusky.

               Šli jsme uklidněni spát, aby nás ve čtyři ráno probudil telefon. Taxikář nám oznamoval, že na nás čeká před hotelem Hainhotel a chce nás odvézt k letišti.  Vysvětlení, že už jsme ve Valencii a že to byla objednávka na den předtím, nepřijal příliš přátelsky, naštěstí nemluvil německy, a tak jsem mu nerozuměl. Jestli nám volali jen tu jednu noc anebo noci všechny nevím, pro jistotu jsem už telefon na noc vypínal. Neměl jsem chuť na turecké či arabské klení.

               Další dva dny proběhly až nápadně bezproblémově. Tedy ne úplně. Koupil jsem lístek na městskou dopravu na 72 hodin, a ačkoliv podle výpočtu měl lístek fungovat až do soboty do večera, byl v autobuse odmítnut už ráno. Myslel jsem si tedy, že se u těchto lístků jedná o tři kalendářní dny. Nebylo tomu tak, ženě fungoval lístek skutečně celých 72 hodin, jen ten můj šel do stávky. Ale to byla maličkost.

Teprve v sobotu večer při návratu z restaurace začalo být zle. Moje žena zjistila, že nemá mobil. Ačkoliv autobusy díky systému jednosměrek nejezdí po stejné cestě tam a zpátky, podařilo se rychle vystoupit a rychle najít zastávku devatenáctky v opačném směru. Mobil v restauraci našli, spadl pod stůl na zem, proto jsme ho při opouštění restaurace neviděli. Krize byla zažehnána, jak už jsem psal, ztráta mobilního telefonu v zahraničí je Super Gau, bez něho se domů prostě nedostanete.

               V neděli byla ve Valencii největší oslava roku, Boží tělo, pročež autobus do centra nejezdil. Rozhodli jsme se tedy použít metro. Kupovat lístek na 24 hodin u au by měla být věc hodně jednoduchá. Nebyla. Automat místo lístků vyplivl účet s potvrzením, že jsme zaplatili, ale lístky nevydal. Místo toho na mně křičel španělsky něco, čemu jsem nemohl rozumět. Pokusil jsem se funkci ukončit a zkusit to znova, ale nedalo se. Čekal jsem, že ho ten křik přestane bavit a po nějakých třech opakováních se vypne sám. Chyba lávky, opakoval své upozornění neustále, možná to dělá ještě teď. Účet pro případ kontroly jsme měli, a tak jsme nastoupili do metra. Až v něm se manželka zeptala, jak se dostaneme z metra ven – u východu se totiž branka otvírá taky jen po oskenování jízdenky. To už jsem se zpotil. Naštěstí byla u východu mladá dáma, hovořící dobře anglicky. Nebyla naší prosbou, zda by nás vypustila ven překvapena, očividně se to stává častěji. Z metra jsme se sice dostali, denní lístek jsme ale neměli – i když jsme ho zaplatili.

               Spíš mě znervózňovala skutečnost, že stále nemáme check-in od společnosti. eSky pro zpáteční let, i když čas k odletu byl už opět pod 24 hodin. Počítač mi na webové stránce eSky oznamoval, že tentokrát registrovaní jsme a že společnost čeká, až Ryanair dá letenky k dispozici. eSky to tvrdil tvrdohlavě stále, i když byl check-in aktivní už víc než 24 hodin.  Zavolal jsem tedy na hotline a dozvěděl jsem, že tato „horká linka“ u této společnosti pracuje jen pondělí až pátek od devíti do čtyř odpoledne – a že tedy zas až tak horká není. Byla neděle. Oznámili mi, že volám mimo pracovní hodiny společnosti, což mi na klidu nepřidalo. Syn ve Vídni mi nicméně sdělil, že sám check in po internetu udělat nemůžu, protože společnost nedodala všechny potřebné informace.  Ale že je check in  – snad – možný i na letišti dvě hodiny před odletem. To mě neuklidnilo, ale bylo jasné, že se s tím musím smířit. Nicméně letenky dorazily mailem odpoledne. Sice jsme měli lístky tentokrát 14 řad od sebe, ale třeba si v eSky mysleli, že mám manželky po pěti dnech ve Valencii dost a chci si odpočinout. Spíš si ale dali s check inem načas, a tak už dostali zase jenom zbytková místo. Přesto mi spadl kámen ze srdce. Jak jsem měl zjistit, předčasně.

               V pondělí jsme taxíkem dorazili na letiště – a letenky nefungovaly. Čtečka je tvrdohlavě odmítala, nechtěla nás pustit k bezpečnostní kontrole. Zaměstnankyně letiště to zkusila taky a pak nám řekla, že máme letenky ve špatném formátu a máme si je přeprogramovat do formátu správného. Jinak že se k letadlu nedostaneme, Ne, že bych měl tušení, jak se to dělá. Nedokázal to ale ani syn ve Vídni, kterému jsem moje letenky na přeprogramování poslal. Vrátili jsme se k okénku Ryanairu – milá slečna se nad zoufalými staříky smilovala a vytiskla nám letenky na papír. S těmi jsme se už přes bezpečnostní kontrolu dostali, abychom se dozvěděli, že náš let je o hodinu opožděn. Maličkost. Boardingu jsme se přece jen dočkali. Tentokrát mnohem méně milá slečna u vstupu do koridoru mi oznámila, že musím nechat tašku s nákupem, který žena udělala na letišti pro děti i vnučky, na zemi, protože je povoleno jen jedno zavazadlo na osobu. Pokusil jsem to šarmem a ukázal jí, co je v tašce a pro koho to je. Fotky vnuček jsem ukazovat nemusel, pustila mě s drsně vysloveným “sorry”. Že při boardingu tentokrát nefungoval ani onen vytištěný lístek a čtečka ho odmítla, bylo sice zajímavé, ale stejně pro mě jako i pro dámu z Ryanairu, která to kontrolovala. Sice něco vzrušeně španělsky štěbetala a malovala po mé letence prstem, ale pustila mě do letadla, i když čtečka svítila červeně.

               Že jsme měli za letu jedny z nejsilnějších turbulencí, které jsem za mého života zažil, mě ani tak nepřekvapilo, spíš mě překvapilo, že jsme v pořádku ve Vídni přistáli. Že dorazily i kufry se pak podobalo přímo zázraku. Prostě konec dobrý všechno dobré, na Valencii budeme určitě vzpomínat v dobrém.

               Domů jsme se dostali. Jaké jsem si vzal poučení?

1. Nikdy více eSky!!! Budu si dávat při objednávce letenek zatracený pozor, jaké logo je vpravo nahoře na obrazovce, ale pro jistotu i co je na obrazovce vlevo či dole. Nebo to raději přenechám synovi – přece jen je digital native.
2. Ryanair je sice levný, ale let s ním přináší řadu možných nepříjemností
3. To, že máte potvrzené u bytování v hotelu, ještě zdaleka neznamená, že budete bydlet, pokud přijede rusky hovořící skupina hostů. Tu se očividně osvědčila má naběhlá žíla na spánku, podle mých kamarádů to prý opravdu nahání strach.
4. Anebo vůbec raději budeme sedět na prdeli doma. To digitální spiknutí proti mé osobě zdaleka neskončilo.

               Pozitivní na celé věci je skutečnost, že moje žena míní, že se se mnou na cestách nenudí. Protože babička říkala, že nuda je počátkem všeho zla, můžeme konstatovat, že na tom všem je přece jen něco dobrého. Třeba zase někam poletíme.

               V Coimbře se tedy studuje. Už dlouho, přesněji od roku 1308. Pachatelem byl osvícený král s poněkud na Portugalsko netypickým jménem Diniz (Dionýz), který univerzitu sice založil v roce 1290 v Lisabonu, ale o osmnáct let později ji přesunul do klidnější Coimbry. V roce 1338 ji sice jeden z mnoha Alfonzů na portugalském trůnu, zlobivý Alfonzo IV., o kterém si ještě budeme povídat, přeložil zpět do Lisabonu, ale v roce 1537 udělal král Joao čili Jan III. (Jany, Alfonzy a Pedry se to v genealogii portugalských králů přímo hemží, jiná jména jsou spíš výjimkou) tomu stěhování konec a přesunul vysoké učení definitivně zpět do Coimbry. A v roce 1544 daroval univerzitě k užívání královský palác na vrcholu kopce, na němž je Coimbra postavená – zato stojí na nádvoří univerzity jeho velká socha jako znamení díků.

               Ta univerzita je stále velká a studují zde desetitisíce studentů, v rámci programu Erasmus zde studoval i syn mého přítele Jindřich Sobotky Martin – k mé hanbě musím přiznat, že právě od něj jsem o městě Coimbra slyšel poprvé v životě.

               Coimbra má 141 000 obyvatel a leží na řece Mondego – opět na jednom pořádném veletoku, na rozdíl od vyschlých španělských řek je v těch portugalských totiž vody spousta. Coimbra existovala sice už v římských časech, ale město nepřežilo invazi Suebů v roce 409 a muselo být založeno znova. V roce 1131 udeřila jeho hvězdná hodina. Hrabě Afonzo Henriques pod dojmem vítězství v bitvě u Ourique nad spojenou armádou pěti maurských knížat (které se ovšem na bojišti víc hádaly mezi sebou než s útočící poměrně malou křesťanskou armádou) přesunul hlavní město své země z Guimaraese právě do Coimbry. A ve stejném roce dal pokyn k budování kláštera Svatého kříže, ačkoliv se ve městě už od roku 1064 stavěla městská katedrála. Ta byla ovšem dokončena až v roce smrti Afonza Henriquese 1185, takže zde byl korunován jeho syn Sancho I. Oba – otec i syn – jsou ovšem pochováni v kostele onoho kláštera Svatého kříže. V roce 1139 narostl Afonsovi Heriquesovi hřebínek natolik, že se prohlásil králem a nechal se korunovat. Tím sice hodně naštval leonského krále Alfonza, ale nakonec se s touto skutečností Španělé museli smířit. A slavnostní korunovace prvního portugalského krále proběhla tedy v Coimbře.

               Coimbra zůstala hlavním městem až do roku 1246, kdy musela ustoupit výhodněji položenému Lisabonu. Onen osvícený král Diniz, který byl mimo jiné zodpovědný i za první smlouvu o přátelství a obchodní výměně s Anglií z roku 1294, jež měla v dějinách Portugalska dalekosáhlé důsledky, citelné dodnes, se pokusil frustraci někdejší královské metropole zmírnit aspoň tím, že zde umístil v roce 1308 ono vysoké učení. Králova socha stojí před komplexem univerzity, která ovšem prodělala hlavní stavební vývoj v době Salazarovy fašistické diktatury a její budovy tedy odpovídají stylu socialistického (či fašistického) realismu i s tomu odpovídajícími sochařskými „díly“. Ostatně sám Antonio Salazar na univerzitě v Coimbře studoval ekonomii a chtěl jí zřejmě tímto poněkud kontraproduktivním způsobem prokázat svou vděčnost a úctu. To náměstíčko se sochu Dinize je vedle impozantního akvaduktu svatého Sebastiána, který město zásoboval pitnou vodou.

               Historické jádro univerzity ovšem stojí za to. Nádvoří má tvar otevřeného U s výhledem na okolní krajina nud řekou Mondego a interiéry jsou samozřejmě královské. V místnosti, kde byli králové korunováni „Sala Grande dos Actos“ dnes mají studenti promoce.

Význam toho sálu připomínají portréty portugalských králů, které zdobí stěny sálu. Vypadá tedy velmi velkolepě. Prohlídka budovy univerzity je samozřejmě hezkým zážitkem ovšem naprostým vrcholem je návštěva knihovny „Bibioteca Joanina“.

Tu nechal vybudovat v roce 1717 král Jan V. (panoval v letech 1706–1750). Bylo to právě v době, kdy byla v portugalské kolonii Brazílii objevena velká ložiska zlaté rudy a knihovna vypadá podle toho. Je v ní přísně zakázáno fotografovat a naše průvodkyně Christina nás prosila o dodržení toho zákazu tak úpěnlivě, že jsem odolal pokušení. Kolik se v knihovně nachází knih je stále nejisté, většinou se udává číslo 300 000. Samozřejmě největší atrakcí nejsou ony knihy, ale sama knihovna s dřevěnými vyřezávanými a zlatem pokrytými stěnami a samozřejmě nesmí chybět ani portrét krále Jana V. Nechal se zde zvěčnit v roce 1730.

               Hned vedle knihovny je kaple archanděla Michaela, vzhledem na válečnou historii Portugalska velmi ctěného. Kaple je zdobena klasicky modrobílými kachličkami Azulejos a má oltář, který je zajímavý, než člověk zjistí, že podobné oltáře jsou v severním Portugalsku všude – ve tvaru stupňovité pyramidy.

               Univerzita sama je směsí architektonických stylů, od gotického portálu kaple svatého Michaela (ve stylu manuelské gotiky, o které si ještě budeme mnohokrát vyprávět a s oltářem zdobeným typickými portugalskými kachličkami Azulejos) přes renesanční dvory a sály až po Via Latina z 18 století. Symbolem univerzity ale i města je ale zvonice (vyčnívá skutečně nejvýš nad městem a je vidět odevšad), která má tři zvony. Nejznámější z nich je Cabra, což znamená „koza“. Prý podle zvuku, který vydává a který připomíná kozí mečení. Neměli jsme bohužel možnost to posoudit, v době naší návštěvy nezvonila. Do areálu staré univerzity se vstupuje „Železnou branou“ „Porta Férrea“ zdobená sochami znázorňující kanonické i civilní právo, jakož i medicínu a literaturu – to byly obory, které se zde studovaly do roku 1770, než slavný reformátor markýz de Pombal (kterým se budeme zabývat v Lisabonu) podstatně rozšířil studijní osnovy.

               Ale Coimbra není jen univerzita. Díky tomu, že město stojí na strmém kopci, je ovšem pohyb pěšky skoro rychlejší než autem nebo autobusem. Kde musí autobus v městských ulicích, připomínajících horské serpentiny, zdolat kilometr, je to pěšky padesát metrů, ovšem do kopce.

               Hlavní nákupní ulice je „Rua da Fonte Nova“, která začíná na „Praca da Republica“ s velkou sochou reformátora zodpovědného za zákaz církevních řád v roce 1834, jehož jméno jsem ale bohužel zapomněl (přivítám, pokud mi někdo tuto informaci dodá), kterýž byl také absolventem místní univerzity a končí na náměstí osmého května před katedrálou Svatého kříže.

Stavba je sice opět jednou románská (bez krypty a s klenutým stropem) výzdoba je ale z doby krále Manuela, jakož i „Claustro o Silencio“ čili křížová chodba nebo oltářní prostor, kde jsou pochování první dva portugalští králové Afonso Henriques a Sancho. Impozantní je chór s pozlacenými křesly pro prominentní návštěvníky, sedadla jsou zdobena erby ale i nepostradatelným navigačním přístrojem – sférami, díky kterým Portugalci objevovali světové oceány a mají v Portugalsku přímo posvátný význam. Z křížové chodby se dá vystoupat k „Sanctuariu“, kde je uloženo velké množství relikvií svatých. Na jedné straně vedle kostela je radnice, na druhé ovšem mnohem zajímavější kavárna s gotickým stropem, která už proto stojí za návštěvu. Před ní jsme si dali kávu a poslouchali Fado, typickou portugalskou zádumčivou hudbu. Portugalci se smějí jen zřídka (pokud vůbec, smějícího Portugalce jsem za celou dobu neviděl) a jejich typickým emocionálním nastavením je „Saldade“, což je něco mezi melancholií a depresí. Hudba to byla pěkná, ale pozor, v Coimbře se uznání hudebníkovi neprojevuje potleskem, ale tichým kašlem. Protože neumím portugalsky, nedokázal jsem rozdíly mezi lisabonským fadem a fadem z Coimbry rozpoznat, ty písně z Coimbry jsou díky univerzitní tradici údajně mnohem intelektuálnější.

               Zatímco se moje žena vydala na „Rua da Fonte Nova“ nakupovat, mě zlákala brána „Torre de Almedina“ a vydal jsem se do starého města. Nelitoval jasem ani chvilku, hned za branou mě doslova chytila za srdce socha, znázorňující ženský akt ve tvaru Citery.

Na místě jsem se zamiloval a bylo těžko se rozloučit a pokračovat dál k „Sé velha“, tedy ke staré katedrále. Je to pro Portugalsko typická, pevnost připomínající románská stavba.

Poněkud temný interiér oživuje oltář z roku 1502, znázorňující narození Krista jeho nanebevstoupení i nanebevstoupení panny Marie. Ten i oltář v příčné lodi jsou opět výtvory manuelského období, kdy se v Portugalsku penězi ani zlatem nešetřilo. Křížová chodba je naproti tomu dost strohá. Nejkrásnější jsou ale nádoby na svěcenou vodu – jsou to obrovské mušle, dovezené z některé z portugalských kolonií.

               Coimbra má katedrály dvě. Ta nová je vysoko na kopci vedle univerzity byly původně jezuitským kostelem a po zákazu jezuitského řádu v roce 1759 se stala v roce 1777 sídlem biskupa.

               Biskupský palác se nachází u „Sé velha“, tedy vedle staré katedrály, pan biskup se tedy musel ke své nové katedrále od druhé poloviny osmnáctého století pořádně projít do kopce, možná to bylo dobré pro kondičku. Je zde „Museu Nacional Machado de Castro“ s výstavou soch, obrazů a taky kryptoporticus římského města Aeminia s římským podzemním labyrintem a artefakty z doby římské a vizigótské.

               Botanická zahrada se nachází pod univerzitou a je na ni výhled právě díky tomu, že má nádvoří univerzity tvar písmene U. Zahradu založil v roce 1772 – kdo jiný než markýz Pombal, což pochopíme, až budeme hovořit o Lisabonu – má dvacet hektarů a nachází se zde 1200 vzácných a exotických rostlin, návštěvu si může člověk dovolit jen, pokud se rozhodl pobývat v Coimbře déle než jeden den.

               Na druhém břehu řeky Mondego se nachází dva kláštery svaté Kláry, tedy řádu františkánek. Ten starší z nich je níž u řeky, a protože byl pravidelně zaplavován, daly si jeptišky v letech 1649–1677 postavit klášter nový výš na kopci a starý opustily. Ten starý klášter nechala v roce 1314 postavit královna vdova Izabela aragonská. Byla manželkou onoho osvíceného krále Dinize a společně vytvářeli skutečně pozitivní obraz královského páru. Isabela byla vnučkou krále Manfreda Sicilského, a tedy pravnučkou římského krále Fridricha II. kterého znají moji čtenáři z knihy „Ať zemře král“. Její matka Konstance se jako batole jediná z Manfredovy rodiny zachránila útěkem do Aragonu (jeho synové strávili celý zbytek svého života ve vězení Castel del Monte.) Aragonský král Petr III. si ji vzal za manželku i proto, aby tak zdůvodnil své nároky na Sicílii – a té se v roce 1282 po takzvaných Sicilských nešporách skutečně i zmocnil. Isabela sama byla velmi aktivní v dobročinnosti, a to až do své smrti v roce 1336. V roce 1625 byla svatořečena papežem, Urbanem VIII. Přisuzuje se jí stejný zázrak jako její pratetě Alžbětě durynské (narozené v Bratislavě). Když totiž nesla chudým v lednovém mrazu chléb, překvapil ji její manžel Diniz a chtěl vědět, co to z hradu vynáší. Protože měla z jeho reakce na svou dobročinnost strach, (ani osvícený Diniz to s dobročinností nebyl ochoten přehánět) řekla, že jsou to růže. Růže v lednu nebyla zrovna věrohodná výmluva a Diniz chtěl tedy obsah koše vidět. A skutečně, když Isabela sňala ubrus koš zahalující, byly v koši růže. Kdo nevěří, ať tam běží, prostě to ty Alžběty měly v rodině. Původně byla světice pohřbena v starém klášteře klarisek, v roce 1677 byly ale její tělesné pozůstatky přeneseny do výše položeného horního kláštera a tam je pochována dodnes. Dnes je i starý klášter klarisek, který byl už jen ruinou, restaurován, kupodivu uchovaly náplavy a písek klášterní zdi v překvapivě dobrém stavu.

               Ve starém klášteře klarisek našla na dvacet let svůj hrob i jiná dáma, jejíž osud se váže ke Coimbře – Inés de Castro. Ta byla poněkud méně svatá. Byla totiž milenkou korunního prince Pedra. Pedro byl svým otcem – synem Dinize a Isabel – Alfonzem IV. (ano, to je ten, který přeložil univerzitu dočasně z Coimbry do Lisabonu) oženěn v roce 1340 s kastilskou princeznou Constanzou Manuel. Zplodil s ní sice syna Ferdinanda, ale vzplanul láskou k její dvorní dámě Isabel de Castro. Když Constanza zemřela, začal žít s Inés veřejně, a dokonce se s ní snad i tajně oženil. Měl s ní několik dětí, z toho dva syny. To se nelíbilo ani v nejmenším jeho otci, který měl se synem jiné plány. Alfonz využil skutečnosti, že byl Pedro na lovu, nechal Inés zatknout, obvinit z velezrady a narychlo popravit. (Už jsem psal, že to byl zlobivý král.) Když se Pedro vrátil z lovu, chování otce se ho patřičně dotklo a byla z toho občanská válka. Tu ukončila až smrt krále Alfonza v roce 1357. První věc, kterou Pedro I. po svém nástupu na trůn udělal, byla, že si nechal od kastilského krále vydat vykonavatele rozsudku nad svou milenku, kteří ze strachu z trestu do Kastilie utekli. Kastilský král chtěl mít s novým portugalským panovníkem dobré vztahy a vrahy mu vydal. Pedro je dal mučit, poté jim zaživa vyříznout srdce a údajně ona srdce pak snědl – což mu vyneslo příjmení „Strašný“. Jinak je veden v portugalské královské genealogii pod příjmením „Spravedlivý“, pak se v tom vyznejte!

               Svou mrtvou milenku dal exhumovat, korunovat královskou korunou a portugalští šlechtici museli líbat mrtvole ruku a přísahat věrnost. Z jejího hrobu v klášteře Klarisek ji nechal o dvacet let později přenést do nádherného mramorového sarkofágu v klášteře Santa Maria da Alcabaca, ale k tomu se vrátím v jiném článku.

               Pedro se už znovu neoženil, nicméně přece jen zplodil syna Jana s další svou milenkou Terezou Lourenco. Tenhle Jan měl v portugalských dějinách sehrát velmi významnou roli. Protože Pedrův legitimní syn Ferdinand, zvaný Sličný, zemřel bez potomků, vymřela jím burgundská královská dynastie. O právo na portugalský trůn se přihlásil kastilský král Juan. Portugalci ale neměli na španělskou nadvládu nikdy moc chuti. Poté, co zbavili moci vdovu po Ferdinandovi Leonor Teles, provolali králem právě Jana – Joaa, který založil novou dynastii Avis. Kupodivu přitom přišli synové Pedra, které měl s Inés, Joao a Diniz, ačkoliv byli starší, zkrátka.  Možná si portugalští šlechtici nebyli jejich přízní zcela jisti. I když už od smrti Inés uplynulo 28 let, ten skandál nebyl zapomenut a není zapomenut dodnes.

               Bydleli jsme v hotelu „Dona Inés“. Jistěže to nebyla shoda jmen, socha popravené milenky krále Pedra stála ve vestibulu – s useknutýma rukama, ale to prý byla jen umělcova invence. Nikdo z nás nespal dobře, zejména po půlnoci, možná Inés ještě pořád nenašla definitivně svůj klid.

               Jestliže se v Braze modlilo, v Portu se pracuje. Na první pohled to tak ovšem nevypadá, to může být dáno tím, že jsme přijeli na nábřeží řeky Douro (což v překladu znamená „Zlatá řeka“) ke čtvrti Ribeira, plné restaurací a barů, kde se mísí místní s turisty, popíjejí a jedí – i pracující lid se musí někde zabavit.

               Podle římského názvu města Portus Cale dostala země jméno Portucale a odtud už byl jen kousek k Portugalsku. V římských časech ale osada velký význam neměla, teprve Visigótové z ní udělali v roce 540 významné město a sídlo biskupství.

Postavit město na kopci a k tomu ještě na strmém je vůči turistům velmi neohleduplné. Ovšem to je asi tak všechno, co se dá městu Portu vyčítat. Ovšem na druhé straně biskupský palác u katedrály trůnící vysoko nad břehy Doura je prostě impozantní – jinak se to nedá nazvat – a dodává Portu právě ten šarm, za kterým tam lidé jezdí. A – mezi námi – není třeba šlapat pěšky, Porto má systém metra, které vás nahoru na kopec vyveze – ovšem procházka, i když namáhavá, má něco do sebe. Kromě toho se obyvatelé Porta pojistili už předtím, než metro postavili, a do horního města vede několik výtahů. Není jich tolik, jako v Lisabonu, ale ke katedrále vás Funicular dos Guindais vyveze. Anebo je možné nechat se povozit starými romantickými tramvajemi, kterým dodávají neodolatelný retro-šarm jejich dřevěné dveře.

Porto stojí na břehu řeky Douro. Na jejím severním břehu. Město, které je na jižním břehu je samostatná komuna Villa Nova di Gaia. Řeku překlenuje na rozdíl od Lisabonu, kde jediný most přes řeku Tejo způsobuje každý den dopravní kolaps, až šest mostů – a sedmý se plánuje. Nejimpozantnější je samozřejmě most krále Luise prvního s impozantním rozpětím 172 metry.

Postavil ho partner Gustava Eifela Théophile Seyring, proto zachovává Eifelovu kovovou konstrukci. Přecházet se po něm dá na dvou úrovních. Na stavbu dohlížel i Eifel osobně, jeho kancelář s výhledem na řeku je v budově městské burzy. Až do roku 1886, kdy byl tento most slavnostně otevřen, se přes řeku převáželo. V roce 1806 byl zřízen pontonový most Ponte das Barcas, který se ale v roce 1809 prolomil, když po něm prchali lidé před bajonety francouzských vojáků. Tehdy utonulo v Douru až 4000 lidí. Nejnovější je most „Ponte de Arabida“ od architekta Custozzy. Když ho v roce 1964 slavnostně otvírali, přišlo na tuto událost nebývale mnoho politiků a novinářů. Všichni se totiž těšili, že most spadne. Nespadl a stojí dodnes.

Na vyhlídku ke klášteru „Mosteiro da Serrs do Pilar“ je možné se dostat i kabinkovou lanovkou. Je odtud impozantní výhled na Porto. Odtud údajně plánoval vévoda Wellington v roce 1809 svůj útok na francouzské pozice, aby 12.května 1809 porazil Francouze pod velením maršála Soulta. To bylo za války s Napoleonem, která Portugalsko zpustošila v letech 1807–1811. Portugalsko se totiž díky svým nadstandartním vztahům s Británií nepřipojilo ke kontinentální blokádě, a proto muselo čelit francouzské invazi. Královská rodina utekla do Brazílie a Portugalcům přišli na pomoc Angličané pod velením                                                                                                                                                                            vévody Wellingtona. Ten si natrénoval boje s francouzskými generály, které z Portugalska vyhnal, než se v roce 1815 postavil u Waterloo samotnému velkému mistrovi. Pomník „Monumento aos Herois da Guerra Peninsular“, upomínající na tuto válku, je v moderní městské čtvrti Boavista západně od městského centra, uprostřed parku.

Na vrcholu vysokého sloupu obklopeného výjevy z bojů drtí anglický lev francouzského orla. Hned vedle je moderní koncertní síň v budově ve tvaru broušeného diamantu „Casa da Música“ z roku 2005. Je to prý nejlepší koncertní síň ve městě.

Ale zpět k Villa Nova di Gaia. Tady se nachází hned za klášterem i zahrada „Jardim do Morro“, založená v roce 1927 a sklepy určené k zrání portského vína. Čili portské víno má se samotným Portem málo společného, Snad jen to jméno.

Portské víno je samozřejmě místní slavná specialita. Údajně vzniklo nešťastnou náhodou, když jedna zásilka vína pro Indii nebyla místním britským vícekrálem převzata a putovala tak na lodi dvakrát přes rovník a víno v tom horku dozrálo a získalo svou specifickou chuť. Ať už je ta legenda pravdivá nebo ne, Britové portskému propadli a vzhledem na skvělé obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se Portské víno stalo jedním ze nejdůležitějších vývozních produktů. Samozřejmě to není nic pro člověka s pálením žáhy jako jsem já. Navíc se doporučuje k sladkostem, což si můj žaludek vůbec nedokáže představit a pálí ještě, než jsem pozřel první sousto – zřejmě preventivně. Ale na ochutnávku portského po patřičné přípravě pantoprazolem jsem se přece jen vydal. Portské je bílé nebo červené, a to červené se dělí za Ruby a Tawni, přičemž to první si červenou barvu podrží, to druhé pak oxiduje do světle hnědé. Vedle běžného spotřebního vína s cenou za lahev okolo 7,50 euro existují i vína deseti-,dvaceti- nebo třicetiletá, což ovšem znamená, že jsou to směsky namíchané z různých ročníků, které v PRUMĚRU dají ony roky označené na obalu. Výroba portského je samozřejmě celá věda, kterou nám ve výrobně Burmester dlouho vysvětlovali, ale i s překladem to bylo na mně příliš náročné, abych si to v detailu zapamatoval. Nicméně jestliže nás neoslovilo portské víno, udělal to místní koňak vyráběný z vinných hroznů jménem Macieria. Lahodný, s 36 procenty alkoholu, a žáha po něm nepálí.

               Co se týká jídla, hlavní specialitou jsou dršťky na portský způsob „Tripas a modo do Porto“.  To jídlo je natolik slavné, že se obyvatelům Porta přezdívá „Tripeiros“, tedy „dršťkaři“ – i když oni sami se raději nazývají podle stadionu fotbalového klubu Boavista Porto „Dragao“ „draci“. (Ten stadion se nachází na severovýchodě města a je na konečné stanici metra linky B. Mimochodem být fanouškem tohoto klubu, při tvorbě jehož jména prokázali obyvatelé Porta mnohem více kreativity, než při názvu vlastního města, které znamená prostě jen „Přístav“, je jednou ze základních občanských povinností občana města.) K vzniku této místní speciality  tedy dršťek z hovězích vnitřností, existují až tři legendy. Ta nejznámější hovoří o tom, že když se v roce 1415 připravovala portugalská armáda pod vedením prince Jindřicha Mořeplavce právě v Portu k vyplutí za účelem dobytí města Ceuta (což se následně i podařilo), byla armáda zabezpečena proviantem, když byl poražen veškerý hovězí dobytek v okolí a místním zůstaly jen vnitřnosti, se kterými si ale s kreativitou jim vlastní poradili. Jiná legenda praví, že portští poslali veškeré své zásoby v roce 1384 Kastilci obléhanému Lisabonu, případně že v občanské válce 1832–1834 bylo zabezpečení města jídlem tak mizerné, že místní rádi sáhli i k vnitřnostem. Ať už tak nebo onak, v onom jídle nejsou jen dršťky, ale i sádlo a klobása a hlavně – pokrm se musí vařit s fazolemi a nezodpovědní hospodští často přidávají fazole až k hotovému jídlu. Proto je důležité najít správnou restauraci – i když bude o něco dražší.

               Jiným typickým jídlem v Portu je Francesinha – senvič s masem, šunkou a klobásou, zapečený se sýrem v pikantní rajské omáčce. Bylo to jídlo chudých, teď bylo povýšeno na turistickou atrakci – když už ty dršťky jsou tak těžko k dostání.

               Na nábřeží řeky Douro stojí Františkánský kostel. Ten patří k povinnému programu. Tolik zlata, které je tam všude po stěnách a plastikách je sotva někde k vidění. Fotografovat se tam nesmí, zřejmě mají strach o čočku aparátu, zda by tolik zlata zvládla a nepraskla. Prý je ho až 200 kilogramů. Na bosonohé Františkány, kteří se zaslíbili chudobě skoro až moc. Tolik zlata se dá očividně ušetřit, když se nekupují boty. Co vy na to, milé dámy?

V rámci prohlídky kostela se dají navštívit i katakomby, kde jsou – za příslušný peníz – pochovaní bohatí obyvatelé Porta. Klášter sám vzal za své během občanské války v letech 1832–1834 a protože v tom roce byly všechny řády v Portugalsku zakázány, nebyl důvod ho obnovovat.

               Místo po zničeném klášteru totiž bylo využito mnohem praktičtěji. Byl zde postaven v roce 1842 burzovní palác. Zde se dělaly obchody až do roku 1990, kdy byla portská burza sloučena s lisabonskou a přesunuta do hlavního města. Dnes je turistickou atrakcí. Hlavně „Pátio das Nacoes“ s erby všech zemí, se kterými Portugalci obchodovali a nejkrásnější místností je Arabský sál se zlato-modrými arabeskami, které jsou inspirovány královským palácem Alhambra v Granadě. Zde jsou v Portu vítány státní návštěvy. Ovšem dlažba podlahy nemíří přímo ke středu vstupních dveří – to je podle arabského zvyku, protože „dokonalý je jen Allah“.

               Přímo před burzou je náměstí se sochou Jindřicha mořeplavce ukazujícího k západu  velká tržnice s červenou střechou. 

               Městu Portu dal jeho vzhled italský architekt Niccolo Nassoni. Barokní věže – i ta nejvyšší „Torre dos Clerigos“ z roku 1763 se svými 76 metry výšky, tyčící se nad městem, jakož i bílé stěny paláců, jsou jeho dílo a daly Portu jeho typický vzhled. „Torre dos Clerigos“ je skutečnou dominantou města a je vidět prakticky odevšad a dostala se dokonce na portugalskou dvoueurovou minci z roku 2013. Na vyhlídkovou platformu vede 240 schodů a je odtud údajně nejkrásnější výhled na město. Ale ten sportovní výkon není nezbytně nutný, takže lidé chabraví na nohy nemusí smutnit. Porto je totiž krásné i zdola. V roce 1772 byl Nassoni pověřen i stavbou biskupského paláce, bohužel musel biskup svůj palác v roce 1832 opustit. V občanské válce ho totiž jednotky Pedra IV. využívaly jako pevnost a tím palác samozřejmě utrpěl. Přesto se člověk může v rámci půlhodinové prohlídky seznámit s luxusním životním stylem portského biskupa. Město určitě nebylo chudé. I díky Nassonimu, který dal městu jakýsi kompaktní vzhled, bylo Porto hned několikrát vyhodnoceno jako nejatraktivnější evropská destinace.

Kousek od paláce je katedrála Sé. Jak je v Portugalsku zvykem, je to románská stavba připomínající pevnost – a bez krypty čili postavená jen na jednom poschodí. Vevnitř je ovšem barokizovaná, jen gotická rozeta připomíná původní stavbu. Velký oltář ze stříbra zachránili místní před Francouzi tím, že onu vedlejší kapli, ve které se nachází, prostě zazdili. Francouzští vojáci totiž ve svém revolučním zápalu ničili všechno, co jim v kostelech přišlo pod ruku – skoro jako dnes Rusové.

               Vedle katedrály stojí jezdecká socha Vimary Perese, který v roce 868 město dobyl na Maurech – ještě ne nastálo, ale rekonquista, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova na Arabech, už začalo. Vimara Peres založil něco jako hrabství Portucale a malý hrad Vimaranis, ze kterého se později stalo první hlavní město portugalského hrabství Guimaraes.

Křesťané tehdy ale ještě Porto neudrželi, v roce 997 ho znovu dobyli Maurové. Definitivně křesťanským se stalo až v roce 1050. Kolem sochy Vimary Perese se člověk dostane k „Estacao de Sao Bento“, tedy k hlavním portskému nádraží.  Postavil ho architekt Jorge Colaco ve stylu Bele Epoche, ale dal mu něco typicky portugalského – totiž Azulejos. Portugalsko je země kachliček. Tuto techniku převzali od Arabů a rozvinuli ji do svého vlastního stylu. Jestliže u Arabů byly na kachličkách – modrobílých – jen ornamenty a květinové vzory, Portugalci dokážou na kachličkách zobrazovat důležité bitvy a jiné události ze svých dějin, na nádraží Svatého Benta je mimo jiné zobrazeno nejen dobytí Ceuty Jindřichem Mořeplavcem, ale i prosté výjevy z rolnického i městského života.

               Pak se dá sejít na hlavní náměstí „Avenida dos Alliados“ s městkou radnicí „Pacos do Conselho“ na jeho horním konci. Pokud máte na tomto místě pocit, že jste tohle náměstí už někde viděli, poradím, že to bylo Václavské náměstí v Praze. Stejná velikost, stejný sklon i ty budovy, které ho lemují, jsou skoro identické s těmi pražskými. Jen místo Národního muzea je náměstí na své vrcholu korunováno městsku radnicí. Hodně domů je ale neobydlených a nevyužívaných. Důvodem jsou údajně nevyrovnané vlastnické vztahy i velké náklady na potřebné renovace. Takže Václavák je na tom přece jen o něco líp.

               Pokud tedy člověka už nohy po Portu z kopce do kopce odmítají nosit, je možné nastoupit na loď a nechat se povozit po řece pod všemi oněmi šesti přístavních mosty. Plavba vede i kolem někdejších skladů, ze kterých je dnes kongresové centrum a kolem Křišťálového paláce s parkem. Hlavní městský park „Parque da Cidade“ je ale až u moře a vede k němu dlouhá promenáda okolo městských pláží. Je to skoro neuvěřitelné, ale Portugalci jsou ochotni do vln Atlantiku vlézt i v květnu, kdy má voda slabých šestnáct stupňů Celsia. Jsou prostě zvyklí, mě jen z pohledu na to naskakovala husí kůže. V tom městském parku přímo u oceánu je i samozřejmě nepostradatelné Oceanário, tedy akvárium, zatím první v Portugalsku, otevřeno bylo v roce 2009.

               Ale večer se dá nejlépe nechat vyšumět na nábřeží ve čtvrti Ribeira u skleničky portského vína (pokud to váš žaludek snese) nebo u koňaku Maceiros. Anebo u skvělé kávy s italskou kvalitou a cenou od 80 centů za šálek.

Několik dalších týdnů strávíme v Portugalsku a začneme na severu, ve městě Braga.

               Ve městě Braga se zastavil čas. Stalo se to ve tři hodiny, aspoň tento čas ukazují už řadu let hodiny v městské katedrále. Jedinou nevyřešenou otázkou zůstává, zda se tak stalo ve tři hodiny v noci nebo odpoledne.

Možná na to historici jednou přijdou, ale není to úplně podstatné. Protože přesto nebo právě proto, že se zde čas zastavil, je Braga přitažlivým turistickým cílem.

               V Portugalsku se říká, že Lisabon se baví, Coimbra se učí, Porto pracuje a Braga se modlí. Braga je symbolem portugalského katolicismu, o čemž svědčí i 35 kostelů, které se zde nacházejí. Odtud začal generál Gomez de Costa v roce 1926 vojenský puč, který svrhl mladou chaotickou republiku a zavedl v zemi na bezmála padesát let fašistoidní diktaturu. A 25. dubna 1974, když mladí důstojníci svrhli fašistickou diktaturu a lidé v Lisabonu zaplnili ulice, aby demonstrovali za svobodu a útočili na centrálu nenáviděné tajné policie PIDE, v městě Braga vyzval místní arcibiskup Francisco Maria da Silva k odporu proti „pučistům“ a boji za zachování stávajícího režimu opírajícího se i o podporu katolické církve. Nepomohlo to. Čas zůstal stát jen na hodinách v katedrále, tok dějin se zastavit nedá. V někdejším biskupském sídle je dnes budova univerzity a při naší návštěvě zde byla výstava fotografií slavného portugalského fotografa Alfreda Cunhy, dokumentujících právě události onoho 25.dubna – možná svaté církvi natruc.

               Katedrála v městě Braga je nejstarší v Portugalsku, začala se stavět už v jedenáctém století poté, co se leónskému králi podařilo Maurům odebrat oblast Minho, nejsevernější část dnešního Portugalska. Svěřil to území Jindřichovi Burgundskému, kterého tam vyjmenoval hrabětem. A ten dal na místě někdejší mešity budovat katedrálu v raně románském stylu. Románský sloh v Portugalsku má svá specifika, se kterými se člověk setkává všude, všechny kostely bez výjimky mají místo plochého dřevěného stropu kamennou klenbu (no dobrá, v katedrále v Portu byla dřevěná, ale klenutá) a nemají kryptu, která patří jinak k románskému stylu přímo neodmyslitelně. V Portugalsku si stavbu dolních částí kostelů, tedy krypt – odmyslili. Samozřejmě, že je vnitřek kostela barokizovaný, jsme přece na Pyrenejském poloostrově, kde tento styl, symbolizující vítězství pravé církve a demonstrující moc a bohatství církve dobývající a christianizující rozsáhlá území v Americe a v Asii, prostě nemůže chybět.

I chór s oněmi stojícími hodinami je v barokním stylu. V chrámu je krásně vyzdobený hrob prince Alfonsa, prvorozeného syna krále Joaa I. zakladatele druhé portugalské královské dynastie rodu Avis. (vládl v letech 1385 – 1433.) Chlapec zemřel jako desetiletý, a proto po svém otci Joaovi nastoupil na trůn druhorozený Eduard (portugalsky Duarte). Toto atypické jméno (jinak se to v portugalská královské genealogii hemží Alfonsy, Jany – Joao- a Petry – Pedro) prosadila očividně jeho maminka Fillipa Lancasterská, pocházející z Anglie. Toto manželství mezi králem Joaem a Fillipou bylo základem věčného přátelství mezi Portugalskem a Británií, které trvá dodnes. Britové tvoří pořád nejpočetnější skupinu turistů, kteří zemi navštěvují. Ale o příčinách tohoto svazku později.

               Ve vedlejší kapli Capela der Reis katedrály, které Portugalci říkají Sé (jako všem ostatním katedrálám, je to zkratka „Sedo episkopalis“ čili sídla místního biskupa), která ovšem není veřejnosti přístupná, se nacházejí hroby zakladatelů Portugalska Jindřicha Burgundského a jeho manželky Terezy z Leónu, jakož i arcibiskupa Lourenca Vicenta (svatého nebo blahořečeného, to se mi nepodařilo zjistit), Legenda praví, že se zúčastnil po boku krále Joaa I. bitvy u Aljubarotty v roce 1385 proti Španělům, tam hrdinně zahynul a jeho neporušené tělo  bylo prý nalezeno dvě stě let po oné bitvě, která na několik staletí zajistila portugalskou nezávislost na velkém sousedovi. Ve skutečnosti zemřel pan arcibiskup v roce 1397, ale to vím jenom proto, že jsem hnidopich a našel jsem si to na Wikipedii.

               Kromě toho se v katedrále nachází k pohřebiště arcibiskupů z Bragy. Místní tvrdí, že jejich biskupství je vůbec nejstarší na světě, protože ho založil jistý Pedro de Rates už v roce 45. (Tehdy byla Braga poměrně významným římským městem se jménem Brackara Augusta). Připomínám, že Kristus byl ukřižován v roce 29 a v roce 45 svatý Pavel teprve začínal svou misijní činnost a informace k napsání svého evangelia začal svatý Lukáš sbírat někdy okolo roku 60. Ale myslím, že se nevyplatí obyvatelům Bragy toto jejich přesvědčení vyvracet, pokud je člověk na něco hrdý, jedno, zda to má své opodstatnění, není třeba mu to brát. Nesporný je naproti tomu skvostný mramorový sarkofág arcibiskupa Dom Diega de Sousa z doby vlády krále Manuela I, tedy z doby v Portugalsku nejslavnější, který se zasloužil, aby část onoho tehdejšího blahobytu dorazila i do Bragy a zobrazila se tam v architektonických prvcích tehdejšího manuelistického stavebního stylu – o tom budu psát ještě mnohokrát. Nejkrásnějším úkazem tohoto umění ve městě je právě arcibiskupův sarkofág.

               Braga ovšem navzdory svému konzervativismu není vůbec město temna. Naopak je to město květin. Je to dáno určitě i tím, že právě tato severní část Portugalska má nejvíc dešťových srážek a tím pádem je i nejvíc zemědělská. Ale květiny zdobí jak Ulici svobody (Avenida da liberdada) tak i náměstí republiky (Praca da rebublica). A na toto náměstí s velkou radnicí navazuje hned dlouhý park zelený trávníkem se spoustou květin a několika pomníky. Jeden z nich – dost avantgardní – připomíná návštěvu papeže Jana Pavla II. I za universitou, někdejším arcibiskupským sídlem je krásná zahrada ve francouzském stylu Jardim de Santa Barbara.

Ty květiny na ulicích a v parcích jsou prokládány sochami moderního stylu, které kupodivu do celkového charakteru dobře zapadají a vůbec nepůsobí v striktně katolickém městě rušivě – i když zobrazují například draky.

               Archeologické muzeum s artefakty z římské doby se nachází ve vile poněkud vzdálené od centra města jménem Palacio dos Biskanhos, postavené v 16 století a vyzdobeném pro Portugalsko tolik typickými kachličkami Azulejos, zobrazujícími lovecké scény.

               Kromě toho jako v žádném portugalském městě nemůže chybět fotbalový klub, v tomto případě je to Sporting Braga, jehož jsou místní muži (ale i ženy) fanatickými příznivci. Stadion je specifický tím, že se nachází ve starém kamenolomu, má kapacitu 30 286 míst (což je na město se 192 000 obyvateli víc než slušné) a hrály se zde i dva zápasy mistrovství Evropy v roce 2004.

               Ale nazpět k věcem církevním, protože ty jsou zde navzdory sekularizaci, která v celé zemi zrušila v roce 1834 všechny církevní řády, na severu Portugalska pořád do značné míry určující. K pravému klenotu církevní architektury se musíme vypravit asi 5 kilometrů za město do blízkých kopců, kde se nachází Bom Jesus de Monte (tedy Dobrý Ježíš na kopci). Poutní místo dal vystavět v roce 1722 v horách za Bragou arcibiskup Rodrigo de Mauro Teles, stavba byla dokončena ale až v roce 1811.

               Je to křížová cesta postavená v barokním stylu, výstup po schodech až ke kostelu zasvěcenému (jako v Portugalsku naprostá většina kostelů) Panně Marii) je dost namáhavý, ale kdo je slabý na nohy nebo na plíce, může využít lanovku, která ho vyveze až nahoru, výhled na krásnou stavbu mu ale tato jízda neumožní. Ale dolů se jde přece jen snadněji než nahoru – ten kopec, na kterém sídlí „dobrý Ježíš“ je pořádný a dá při výstupu zabrat. Na platformách schodiště s kašnami je spousta symboliky. Kašny představují například 3 božské ctnosti, víru naději a lásku (ve smyslu „charitas“, ne „eros“) pět ran Kristových nebo jednotlivé lidské smysly (při „sluchu“ vytéká voda z uší, „zrak“ z očí a „čich“ z nosu, hmat jsem nějak neobjevil) dále jsou kapličky představující zastávky křížové cesty.

               Z Bragy se dají podniknout výlety směrem na jihovýchod k nedalekému městu Guimaraes, prvnímu hlavnímu městu Portugalska, poté, co se syn Jindřicha Burgundského a Teresy z Leónu Alfonso Henriques prohlásil králem a získal tím nezávislost na království Leon (na potvrzení své suverenity papežem si musel ještě pár let počkat). Hrad města Guimaraesu zdobí portugalský státní znak – je na něm dokonce sedmkrát.

               Na západ od Bragy se nachází městečko Barcelos. Zde se zrodila legenda o portugalském kohoutovi, kterého budete v Portugalsku potkávat všude – na výšivkách, na ubrouscích, ubrusech nebo kabelkách.

Barcelo leží na jižní svatojakubské cestě do Santiago de Compostella. Kdysi se tudy ubíral poutník a zrovna, když byl ve městě, došlo zde k vraždě. Místní si byli hned jisti, že pachatelem nemohl být nikdo z místních – vždyť se přece dobře znali – a tak ukázali na cizince. Ten byli ihned zatčen a v krátkém procesu odsouzen k smrti, ačkoliv přísahal, že je nevinen. Když byl rozsudek vynesen, řekl, že o jeho nevině budou kokrhat i kohouti, a to v poledne, kdy to běžně nedělají. Protože se místní starosta, který byl i soudcem, chtěl na popravu zřejmě podívat s plným žaludkem, nechal si v poledne naservírovat oběd – pečeného kohouta. A ten kohout na jeho talíři začal ve dvanáct hodin kokrhat. Soudce, zděšen, že odsoudil nevinného, spěchal na náměstí a v poslední chvíli exekuci zabránil.

               Braga nikdy nebyla portugalským hlavním městem. První „metropolí“ byl Guimaraes, poté převzala štafetu Coimbra, aby ji pak odevzdala v roce 1256 Lisabonu. Ale Braga je přesto město historické a pozoruhodné a má pro Portugalce velký historický význam. Možná proto jsem zahájil mou literární výpravu do Portugalska právě tady. Do programu návštěvy země bych Bragu ale zařadil spíš na uklidnění a odpočinek po rušných městech jako je Porto nebo Lisabon. Ve městě, kde se zastavil čas, a přesto je plné květin, se dobře odpočívá. Modlit se nutně přitom nemusíte.

               Mimochodem skvěle se k tomu hodí místní víno, takzvané „vinho verde“, čili v překladu víno zelené. Není samozřejmě zelené, je bílé a lehké. Trošku kyselkavé a s nádechem bublinek jako u prosecca (ale o mnoho méně). Má jen asi 10 procent alkoholu a vychlazené se pije skvěle. Pokud do Bragy přijedete, nezapomeňte si skleničku (anebo láhev) dát. K tomu městu květin se výborně hodí.