Lisabon II

Centrem dolního města jsou dvě na sebe navazující náměstí „Praca de Figueira“ s velkou jezdeckou sochou krále Joaa I., které nechal markýz de Pombal postavit jako centrální tržnici a  „Praca Pedro IV.“ se sochou tohoto reformám nakloněného krále, ovšem tomuto náměstí nikdo neřekne jinak než „Rossio“, podle jména centrálního lisabonského nádraží, které je hned vedle.

Proto toto jméno prosím používat i když si objednáte taxíka do centra města, s Pedrem IV. by mohl mít taxikář problémy.  Stanice metra před nádražím se ovšem nejmenuje, nýbrž „Restauradores“ stejně jako náměstí před ním, jméno má to náměstí po bojovnících za obnovení nezávislosti Portugalska po šedesátileté španělské nadvládě. Po vymření dynastie Avis v roce 1580 se stal portugalským králem Filip II. z rodu Habsburků. Habsburkové ale přes všechny své sliby stále více degradovali Portugalsko do pozice jedné ze svých provincií, což vedlo nakonec v roce 1640 k povstání, do jehož čela se postavil vévoda Jan z rodu Braganza (v osmé generaci potomek Alfonsa, nemanželského syna Jana (Joaa) I. z rodu Avis – ještě si vzpomínáte?) Stál za tím neuvěřitelně schopný intrikán kardinál Richelieu, kterému bylo vzhledem na trvalý konflikt s Habsburky a Španělskem každé oslabení nepřítele vhod. (Probíhala ještě třicetiletá válka, ve které Francouzi k úžasu celého světa bojovali na straně protestantů). Jan IV. se obratně spojil s Angličany, tradičním spojencem Portugalců, kteří ovšem za svou pomoc požadovali Tanger a Bombaj. Jan IV. dokázal uzavřít spojeneckou smlouvu s Karlem I., po jeho porážce v občanské válce pak s Oliverem Cromwellem a nakonec i s Karlem II., který si vzal v roce 1662 za ženu Janovu dceru Kateřinu Henriettu. V roce 1668 to Španělé konečně vzdali a uznali portugalskou nezávislost a Janova syna Alfonsa IV. portugalským králem.

               Náměstí Rossio je dominováno sochou Pedra IV. a v jeho horní části je městské divadlo nesoucí jméno Pedrovy dcery Marie II. Hned vedle něho je zajímavý kostel dominikánů, založený Sanchem II. v roce 1241 a kterým byl nejen místem královských svateb, ale i sídlem inkvizice, která zde odsuzovala kacíře s smrti upálením a exekuce se prováděly hned před kostelem na Rossiu.

Před tímto kostelem je památník upomínající na židovský pogrom z 19 dubna 1506. Město Lisabon ho zřídilo k pětisetletému výročí pogromu v roce 2006. Historie portugalských Židů je hodně zajímavá. Když se král Manuel I. v roce 1497 ucházel o ruku dcery španělských katolických králů Isabely, bylo podmínkou Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské, že pokud Manuelovi svou dceru dají, musí on, stejně jako oni ve Španělsku, vyhnat ze země všechny Židy. Španělská koruna byla příliš lákavá, aby Manuel odolal, zejména, když jediný syn Isabely a Ferdinanda a následník trůnu Infant Juan v roce 1497 zemřel. Manuel nicméně nebyl tak hloupý, aby si zemi zruinoval po španělském vzoru. Svolal si představené židovské obce a udělal s nimi dohodu. Část Židů se měla dát naoko pokřtít, přičemž Manuel slíbil přivřít oko, pokud budou dále žít tradičním životem a provozovat nadále s tím spojené rituály. Aby nemuseli chodit jednotlivě ke křtu do kostelů, udělal z nich Manuel křesťany královským dekretem a v roce 1499 jim zakázal opustit zemi. Ti, kteří se pokřtít odmítli, odjeli do Antverp, kde pro ně byly vytvořeny patřičné podmínky, aby převzali celý portugalský obchod s drahokamy – diamantová židovská čtvrť je v tomto městě dodnes. Obchod běžel jako na drátkách, bohatli jako Židé, tak i král Manuel, který neměl nadarmo příjmení „Šťastný.“ Jen s tím spojením se španělským trůnem mu štěstí nepřálo. Jeho manželka Isabela zemřela při porodu prvního syna Miguela už v roce 1498 a chlapec rok po ní. Manuel se pokusil ještě zachránit své nároky na španělskou korunu svatbou s mladší sestrou Isabely Marií, ale španělskou korunu nakonec zdědila starší Mariina sestra Johana (zvaná šílená) a Španělsko tak připadlo Habsburkům. Mimochodem nejmladším dítětem katolických králů byla Kateřina, nešťastná první z osmi manželek anglického krále Jindřicha VIII. Dcer tedy měli Ferdinand s Isabelou dostatek, jen synů bylo kriticky málo.

               Jenže navzdory Manuelově náboženské toleranci se 19. dubna 1506 stalo v Lisabonu něco strašného. V dominikánském kostele se lidé modlili za konec sucha a moru, které sužovaly zemi. Někdo z modlících viděl zázračné světlo vycházející z kříže v jedné z kaplí a jeden z nově pokřtěných Židů se tomu zázraku vysmál. Následky byly strašné. Městská spodina se vrhla na novokřtěnce, kterým stejně nedůvěřovala a záviděla jim jejich dobrý ekonomický stav. Přímo na Rossiu byly postaveny hranice, kam házeli lynčované novokřtěnce, mrtvé či ještě živé. Nesmírně brutálním způsobem bylo zavražděno za tři dny na 2000 lidí, mužů, žen i dětí. Mniši Dominikáni povzbuzovali plebs k jejich násilnickým činům a vyzývali k „vyvraždění zlé rasy“.

Král, který byl kvůli moru mimo města, poručil guvernérovi potlačit povstání násilím. Pět set pachatelů bylo popraveno, dva dominikánští mniši, kteří byli identifikováni jako hlavní štváči, byli uškrceni a jejich mrtvoly spáleny. Činnost dominikánského řádu byla na několik let v Lisabonu pozastavena.

Samotný kostel postihl boží trest. Po poškození zemětřesením v roce 1531 padl v roce 1755 za oběť tsunami a byl zcela zničen. Poté byl v barokním stylu znovu postaven, ale v roce 1959 ho postihl velký požár. Po něm už byla postavena znovu jen klenba, další restaurátorské práce se neuskutečnily a v kostele, který je od roku 1994 znovu v provozu, jsou všude vidět stopy po požáru, vedrem popraskané kameny, ohořené zdi, výzdoba v kostele chybí. Pokud člověk ví, co se v tomto kostele odehrávalo a chápe poškození jako projev božího hněvu, běhá mu mráz po zádech.

Od Rossia vedou k „Praca do Comercio“ rovné ulice pojmenované po řemeslech, které se zde v době markýze de Pombal provozovaly, hlavní je ale „Rua Augusta“. Tady je jedna restaurace vedle druhé, mezi nimi bary se stoly uprostřed ulice pozývající k občerstvení. Ne nadarmo je právě zde obchod se suvenýry obou lisabonských fotbalových klubů. Kupodivu mají obchod společný. Obchod je červenozelený, tedy v portugalských národních barvách. Benfica Lisabon má totiž barvu červenou a Sporting Lisabon zelenou. Vchodu kraluje samozřejmě socha nejslavnějšího současného Portugalce Christiana Ronalda, ale nějakou tu slabost musí člověk hostitelské zemi odpustit.

Protože je Lisabon na vysokých kopcích, pomohli si obyvatelé města nejen oněmi tramvajemi, které dokážou stoupat do strmých kopců, ale i výtahy a lanovkami. Jeden z nich „Elevador da Glória“ vás vyveze na vyhlídku „Miradouro de Sao Pedro da Alcantára“, nejznámější je ale „Elevador Santa Justa“. Kovová konstrukce připomíná ne náhodou práce Gustava Eifela (výtah postavil jeho žák Raoul Mesnier du Ponsard). Výtah vyváží do výšky 32 metrů k „Largo do Carmo“, od výtahu vede pak kovový most pro chodce do horního města, je odtud úžasný výhled na střed Lisabonu.

Když jsem zde byl v roce 1999, byla nahoře ve výtahu kavárna, kde jsme si spolu s pohledem na město shora dali skvělou a levnou portugalskou kávu. Dnes už tam není nic, příchod na horní platformu, kde kavárna byla, je zavřený. Přesto se vyplatí nahoru vyjet, nebo si tam zajít pěšky z Rossia. Nahoře je „Igreja do Carmo“, gotický kostel, který se zhroutil při zemětřesení v roce 1755 během mše, pochoval pod svými troskami desítky věřících a nebyl obnoven. Zůstal jako němá výčitka a upomínka na události roku 1755.

Kostel je památkou na onoho slavného svatého vojevůdce Nuna Alvárese de Pereiru, vítěze od Adjabarruty v roce 1385. Když vstoupil do řádu Karmelitánů, nechal tento kostel postavit. Toho času to byl největší kostel v Lisabonu. Dnes je v jeho troskách archeologické muzeum se sbírkou sarkofágů, soch a archeologických nálezů z římských dob i z doby Vizigótů.

               Pokud se vydáte nahoru pěšky, pak pozor na lisabonské chodníky. Jsou z malých kamenných krychlí, dobře uhlazené, lesknoucí se a vytvářející zajímavé obrazce, které dodávají chodníku vzhled, jako by byl nerovný. On sice rovný je, ale chodit se po něm stejně moc nedá. Aspoň ne v botách s hladkou podrážkou, zatraceně to klouže. Navíc je to pořád z kopce do kopce. Mladý muž, kterého jsem objal, abych se zachránil před pádem, se sice asi trochu divil, ale možná situaci pochopil, když jsem mu poděkoval portugalským „Obrigado“.

               Náměstí a ulice Lisabonu jsou osázeny stromy Jacaranda. Je to strom, který má nádherné fialové květy. Když rozkvete, je celé město nádherně fialové. Normálně kvete v červnu, kdy je tedy Lisabon nejkrásnější, my jsme měli štěstí, že byla vegetace v tomto roce hodně posunutá, a tak stromy – i když ještě ne zcela naplno – kvetly už v dubnu.

               V roce 1998 hostil Lisabon světovou výstavu Expo. K této příležitosti tu postavili výstavní prostor, který se stal následně díky zajímavé architektuře svých pavilónů turistickou atrakcí. Nachází se poněkud mimo centrum města na sever proti proudu Teja. Dá se tam dostat kabinkovou lanovkou a je zde, jak se na přístavní město patří – „Oceanário“, tedy obrovské akvárium, rozdělené na životní prostor Atlantiku, Pacifiku, ale i Indického oceánu a Jižního polárního moře.

               Co ovšem člověk navštívit musí, to je Belém. Tato část městě ve směru k ústí řeky Tejo je neodmyslitelnou součástí návštěvy portugalského hlavního města. Symbolizuje totiž nejslavnější období portugalských dějin, období zámořských plaveb, které přineslo do této země na konci Evropy, dnes nazývané s trochou despektu „Balkón Evropy“ neuvěřitelné bohatství.

               Vše začalo aktivitami prince Jindřicha Mořeplavce (1394–1460), syna Jana I. zakladatele dynastie Avis. Princ se stal v roce 1418 velmistrem Kristova řádu, když už v roce 1415 v čele rytířů tohoto řádu dobyl pro Portugalsko město Ceutu. Poté, co ztroskotaly jeho pokusy sebrat Španělům Kanárské ostrovy, vrhl se plně na podporu zkoumání afrického pobřeží. Financoval a podporoval objevné výpravy. Nechal stavět nový typ lodí, karavely, které se pro dlouhé cesty hodily. V roce 1434 obeplul kapitán Gil Eanes mys Bojador, což byl naprosto revoluční čin. Až do té doby se věřilo, že za tímto mysem končí svět, moře se propadá do nekonečných hloubek, kde na zvědavce čeká přímá cesta do pekla. Poté byl tento strach pryč a Portugalci pronikali stále dál podél afrického pobřeží na jih až konečně v roce 1498, tedy 38 let po smrti Jindřicha Mořeplavce Vasco da Gama obeplul Afriku a dosáhl břehů Indie.

               Jindřich mořeplavec stojí, s modelem karavely v ruce, v čele 33 soch, které zdobí památník objevitelů v Belému.

Stavba je to ve stylu „socialistického realismu“, příliš nápadně mi připomínala Stalinův pomník na Letné, onu legendární „Frontu na maso“, než abych se nezačal zajímat o možné souvislosti. Stalina v Praze začali bourat v roce 1962, pomník v Lisabonu postavil Leopoldo de Almeida v roce 1960. Takže podezření trvá. Zda byl Almeida v Praze a nechal se tam inspirovat, se mi nepodařilo zjistit. Nicméně pomník v Belému je přece jen o hodně vkusnější. Má podobu přídě karavely, na jeho zadní straně je kříž přecházející v meč, aby bylo zřejmé, jakými prostředky Portugalci kolonizovali nová území a získávali je pro křesťanskou víru. Sympatické je, že modlící se král Manuel je zobrazen až zcela na konci oné fronty vytvořené z objevitelů, mořeplavců a misionářů.

               Do Belému se ale jezdí hlavně kvůli klášteru svatého Jeronýma. Ten dal také založit onen Manuel, zvaný Šťastný, stavba byla dokončen za jeho nástupce Jana III. Je to gigantická stavba v jednotném stylu manuelské dekorativní gotiky.

Na vstup do kláštera se čeká hodiny, pokud jste už navštívili Tomar a ostatní kláštery v Estramaduře, čekání se nevyplatí. Kdo chce navštívit jen Lisabon, musí si ovšem frontu odestát. Už portál kostela, kterému trůní socha Jindřicha Mořeplavce, je příkladem této dekorativní architektury. Uvnitř pak ohromí vysoká klenba se štíhlými sloupy ve tvaru palem. Do kostela je možné se dostat podstatně snadněji než do kláštera. I on je příkladem manuelské gotiky, s výjimkou apsidy, která je ve stylu manýrismu. Ale k tomu až trošku později. U vchodu do chrámu jsou dva sarkofágy mužů, kteří objevné plavby symbolizují, na levé straně je nádherný mramorový sarkofág Vasca da Gamy.

Na pravé straně je pak neméně krásný sarkofág Luize Vaz de Camoese (jeho jméno se vyslovuje jako snadno zapamatovatelný „kámoš“). Je to portugalský národní spisovatel, žil v letech 1524 až 1580. V roce 1572 vydal knihu „Os Lusíadas“, národní epos o portugalských zámořských hrdinstvích. On sám prožil hodně pohnutý život. Jako rebel byl vyhnán od královského dvora, jako voják přišel v bojích v Severní Africe o oko, při plavbě do Indie byla jeho loď jediná z celé flotily, která přečkala bouři, která Portugalce v Indickém oceánu zastihla. Den jeho smrti, 16.červen, je největším portugalským národním svátkem, slaví se, trošku podezřele, jako „Den portugalské rasy.“ Můžeme si o tom myslet co, chceme, každopádně se zdá, že není až tak důležité objevovat nebo dobývat, nejdůležitější je o tom napsal. To se Camoesovi očividně podařilo.

               Oltářní prostor kostela je podstatně mladší a byl zřízen v roce 1572 v manýristickém stylu královnou Kateřinou habsburskou, manželkou Jana III. Jsou zde královské hroby Manuela I. a jeho ženy Marie Aragonské, jakož i jeho syna Jana III. a jeho manželky Kateřiny. Hrobky jsou neseny slony. I když ani Manuel ani Jan slona nikdy přímo neviděli, tato obrovská zvířata, o nichž se vyprávěly legendy, se stala symbolem královské vznešenosti. Kuriozitou je ovšem další hrob, poněkud stranou v příčné lodi. Je to hrob krále Sebastiána I.

               Tento mladu král podlehl v roce 1578 pocitu důležitosti a neporazitelnosti a vyrazil na křížovou výpravu do Afriky. Jeho megalomanským cílem bylo dobýt celé pobřeží Afriky, dostat se do Egypta a pak do Palestiny, vyhnat odtud Turky a dobýt Jeruzalém pro křesťanství. Na jeho omluvu je třeba říct, že mu bylo devatenáct let a trpěl zřejmě na fimózu, což by vysvětlovalo jeho nezájem o ženy a ženitbu. Navíc se narodil po smrti svého otce, tedy jako pohrobek a jeho matka Johanna ho opustila, když byly nemluvněti tři měsíce, aby převzala ve Španělsku regentství za svého bratra krále Filipa II. Děcko tedy vyrůstalo bez rodičů, vychovávala ho energická a fanaticky katolická babička Kateřina (ta která dala zřídit ono pohřebiště ve svatém Jeronýmovi a v roce 1567 zavedla v Portugalsku inkvizici). Sebastián byl vychováván jezuity a králem se stal už ve věku tří let. Mladý muž jednak neznal, co je to sebekritika a zřejmě si potřeboval něco kompenzovat, zvolil ale dost nešťastný způsob. V bitvě u Ksal-el-Kebir v Maroku byla jeho armáda zcela zničena (z 18 000 vojáků prý přežilo jen šedesát) a Sebastián sám zahynul. Protože ale jeho mrtvola nebyla nikdy nalezena, žili Portugalci poté, co ztratili svou samostatnost a museli se podřídit španělské habsburské vládě, v naději, že Sebastián žije a přijde je z cizího jha osvobodit. Tedy měl být něco jako portugalský blanický rytíř.

               Novému králi Filipovi II. (jako portugalský král je veden jako Filip I.) lezla tato pověra strašně na nervy. Dal tedy mrtvolu Sebastiána hledat. Poté vyhlásil, že byla nalezena a nechal ji slavnostně v kostele svatého Hieronyma pochovat – pro pořádek v sarkofágu neseném dvěma slony, aby tím zdůraznil příslušnost mrtvoly k rodu Avis, který jím vymřel. Jakou mrtvolu sehnali a kdo tedy v onom hrobě leží, neví nikdo, ale Sebastian to téměř určitě není.

               V klášteře samotném je jednak úžasná křížová chodba od Joaa da Castilha (který trénoval svůj styl, jak už víme, v Tomaru), Refektorium je vyzdobeno azulejos z 18 století. A v neomanuelském křídle z roku 1850 je archeologické muzeum. A samozřejmě nemůže chybět muzeum námořnictví „Museu de Marinha“. Před klášterem se nachází krásný velký park, ne nadarmo nese jméno „Praca do Império“.  Obrovská moderní budova, která park uzavírá ze západu, postavená v maurském stylu a připomínající velkou arabskou pevnost je „Centro Cultural de Belém“, otevřené v roce 1993. Na východě je tropická botanická zahrada „Jardim Botánico tropical“ a hned vedle „Palácio de Belém“. Tady se zachránila rodina krále Joseho I. Protože měl ale král po onom zemětřesení panický strach spát v zděných budovách, dal zřídit na nádvoří paláce a v jeho zahradách stanové město, odkud vládl dalších dvacet let. Palác sám sloužil jako nemocnice a dnes je sídlem portugalského prezidenta.

               Kousek dál po pobřeží směrem na západ se tyčí „Torre de Belém“.

Původně stála tato pevnost uprostřed řeky, aby odstrašila případné útočníky. Díky zemětřesení se zde země zdvihla do výšky a věž dnes stojí na říčním břehu. Opět jednou symbol manuelské gotiky a nejčastější obraz pohlednic z Lisabonu. Je pravda, že pevnost je opravdu klenotem této ozdobné architektury. Oč hezčí zvenku, o to temnější vevnitř, pevnost sloužila jako skladiště zbraní a vězení, přesto se na návštěvu věže čeká ve frontě i hodiny.

               Hned vedle je vojenské muzeum, které taky stojí za návštěvu, takže zvládnout Belém za jeden den, je opravdová fuška a díky dlouhým frontám se to vůbec nemusí podařit. Zejména když k povinnému programu patří ochutnávka „Pastéis de Belém“. Tyto sladké koláčky jsou určitou modifikací „pastéis de nata“, které dostanete všude v Portugalsku, ovšem ty belémské koláčky jsou natolik slavné, že člověk nesmí odolat.

               Lisabon je vlastně jen na severním břehu řeky Tejo. Na jižní břeh se po celá staletí jen převáželo, most přes řeku dal postavit až diktátor Salazar, otevřen pro provoz byl v roce 1966. Proto se tento most jmenoval Salazarův most, nicméně ihned po revoluci byl přejmenován na „Most 25.dubna“. 

Zůstal jediný, druhý most Vasco da Gamy, dlouhý 17 kilometrů a překlenující lagunu řeky Tejo na východě, slouží spíš jen k odvedení dálničního provozu. Spojení mezi Lisabonem a stále rostoucími sídlišti na jižním břehu obstarává stále jen tento jediný most, který se na fotografiích dá lehce zaměnit s „Golden Gate“ v San Franciscu. Není to náhoda, most stavěla stejná firma.  Protože už na jižním břehu žije skoro čtvrt milionu lidí – jsou zde přece jen o něco levnější byty a nájmy – znamená to, že bezmála všichni se snaží dorazit každé ráno do práce do Lisabonu a odpoledne se zase vrátit domů. Následkem toho stráví údajně denně až tři hodiny v autě.

               Jenže ani zvědaví turisté se cestě po tomto mostě nevyhnou. Na jižním břehu se totiž tyčí socha „Krista krále“, další symbol Lisabonu a povinný program. V roce 1934 navštívil emeritní kardinál a lisabonský patriarcha Manuel. G. Cerejeira Rio de Janeiro a byl uchvácen pohledem na sochu Krista krále. Po návratu do vlasti začal propagovat myšlenku podobné sochy v Lisabonu. V roce 1937 se ke stavbě pozitivně vyjádřila biskupská konference a v roce 1940 bylo ve Fátimě rozhodnuto, že stavba bude symbolizovat vděk, že bylo Portugalsko uchráněno druhé světové války. Stavba začala v roce 1949 a slavnostně byla inaugurována o deset let později. Slavnostního otevření se zúčastnilo 300 000 lidí, všichni významní preláti, přiletěl dokonce i arcibiskup z Rio de Janeira a papež Jan XXIII. se zúčastnil aspoň na dálku zdravicí, pronesenou v rádiu. Sochu koncipoval Francisco Franco (jmenovec španělského diktátora) a sochu panny Marie v kapli stvořil nám už dobře známý Leopoldo de Almeida. V roce 1984 byl vytvořen plán okolí sochy, v roce 2002 pak byla socha po rekonstrukčních pracích znovu otevřena veřejnosti.

               Poněkud nás emočně vytočil a na vstupenky, který nebyl zcela lehce ovladatelný a odmítal platby mobilním telefonem, ale nakonec jsme nahoru na sochu vyjeli. Je odtud nádherný výhled na Lisabon a jsou zde poselství míru v mnoha jazycích, dokonce i v polštině.

               Socha Krista krále stojí tváří k městu a s rozpaženýma rukama město chrání i mu žehná.

Protože všechna letadla, která chtějí přistát na letišti Humberta Delgada v Lisabonu nalétávají od západu, tedy od moře a přes sochu Krista, zdá se, jako by žehnal i jim, protože letiště se nachází jen pět kilometrů od městského centra, a tedy ještě v městské zástavbě a přistání na něm tedy není právě lehké.

               Docela mě pobavila představa, jak kopilot sleduje Krista pod sebou a pilot se ptá „Už nám požehnal?“ „Ještě ne,“ hlásí kopilot. „Tak tedy ještě jednu rundu nad městem. Musíme počkat, než nám požehná.“

               Kupodivu se ta představa zdála vtipná jen mně, mojí ženě se nelíbila ani trošku.

               Přesto doufám, že se mi ji podaří přesvědčit, aby se do Lisabonu ještě jednou podívala. Ovšem moje představa, že si na letišti půjčím auto, vzala velmi rychle za své. Zatímco u mě klesla připravenost jezdit po Lisabonu autem v průběhu těch několika dní z padesáti procent na jedno, u manželky byla ochota sednout si do auta, které budu v lisabonských ulicích řídit já, už první den nulová. Cesty jsou zde ucpané prakticky nepřetržitě ve dne i v noci, místo jízdy se jen popojíždí a je zde hodně těsno. Ale taxíky jsou velmi levné a systém metra dobrý. Takže člověk v Lisabonu auto určitě nepotřebuje.

               Ale ještě jedna věc, která mě trochu zarazila.

               Něco je na Portugalcích nápadné. Sotva uvidíte smějícího se Portugalce, mají stále vážné obličeje. Chybí jim veselá činorodost Italů nebo nadrzlá aktivita Francouzů. Portugalci o sobě sami tvrdí, že je jim vlastní „saldade“. Slovo, které je těžké přeložit, protože čeština identický výraz prostě nemá. Nejblíž k tomu má slovo melancholie, ale ani to není přesné. Výrazem Saldade je Fado, tedy ona teskná portugalská hudba.

               K Portugalsku se dost dobře hodí. Ale je to krásná země.