V Coimbře se tedy studuje. Už dlouho, přesněji od roku 1308. Pachatelem byl osvícený král s poněkud na Portugalsko netypickým jménem Diniz (Dionýz), který univerzitu sice založil v roce 1290 v Lisabonu, ale o osmnáct let později ji přesunul do klidnější Coimbry. V roce 1338 ji sice jeden z mnoha Alfonzů na portugalském trůnu, zlobivý Alfonzo IV., o kterém si ještě budeme povídat, přeložil zpět do Lisabonu, ale v roce 1537 udělal král Joao čili Jan III. (Jany, Alfonzy a Pedry se to v genealogii portugalských králů přímo hemží, jiná jména jsou spíš výjimkou) tomu stěhování konec a přesunul vysoké učení definitivně zpět do Coimbry. A v roce 1544 daroval univerzitě k užívání královský palác na vrcholu kopce, na němž je Coimbra postavená – zato stojí na nádvoří univerzity jeho velká socha jako znamení díků.
Ta univerzita je stále velká a studují zde desetitisíce studentů, v rámci programu Erasmus zde studoval i syn mého přítele Jindřich Sobotky Martin – k mé hanbě musím přiznat, že právě od něj jsem o městě Coimbra slyšel poprvé v životě.
Coimbra má 141 000 obyvatel a leží na řece Mondego – opět na jednom pořádném veletoku, na rozdíl od vyschlých španělských řek je v těch portugalských totiž vody spousta. Coimbra existovala sice už v římských časech, ale město nepřežilo invazi Suebů v roce 409 a muselo být založeno znova. V roce 1131 udeřila jeho hvězdná hodina. Hrabě Afonzo Henriques pod dojmem vítězství v bitvě u Ourique nad spojenou armádou pěti maurských knížat (které se ovšem na bojišti víc hádaly mezi sebou než s útočící poměrně malou křesťanskou armádou) přesunul hlavní město své země z Guimaraese právě do Coimbry. A ve stejném roce dal pokyn k budování kláštera Svatého kříže, ačkoliv se ve městě už od roku 1064 stavěla městská katedrála. Ta byla ovšem dokončena až v roce smrti Afonza Henriquese 1185, takže zde byl korunován jeho syn Sancho I. Oba – otec i syn – jsou ovšem pochováni v kostele onoho kláštera Svatého kříže. V roce 1139 narostl Afonsovi Heriquesovi hřebínek natolik, že se prohlásil králem a nechal se korunovat. Tím sice hodně naštval leonského krále Alfonza, ale nakonec se s touto skutečností Španělé museli smířit. A slavnostní korunovace prvního portugalského krále proběhla tedy v Coimbře.
Coimbra zůstala hlavním městem až do roku 1246, kdy musela ustoupit výhodněji položenému Lisabonu. Onen osvícený král Diniz, který byl mimo jiné zodpovědný i za první smlouvu o přátelství a obchodní výměně s Anglií z roku 1294, jež měla v dějinách Portugalska dalekosáhlé důsledky, citelné dodnes, se pokusil frustraci někdejší královské metropole zmírnit aspoň tím, že zde umístil v roce 1308 ono vysoké učení. Králova socha stojí před komplexem univerzity, která ovšem prodělala hlavní stavební vývoj v době Salazarovy fašistické diktatury a její budovy tedy odpovídají stylu socialistického (či fašistického) realismu i s tomu odpovídajícími sochařskými „díly“. Ostatně sám Antonio Salazar na univerzitě v Coimbře studoval ekonomii a chtěl jí zřejmě tímto poněkud kontraproduktivním způsobem prokázat svou vděčnost a úctu. To náměstíčko se sochu Dinize je vedle impozantního akvaduktu svatého Sebastiána, který město zásoboval pitnou vodou.
Historické jádro univerzity ovšem stojí za to. Nádvoří má tvar otevřeného U s výhledem na okolní krajina nud řekou Mondego a interiéry jsou samozřejmě královské. V místnosti, kde byli králové korunováni „Sala Grande dos Actos“ dnes mají studenti promoce.
Význam toho sálu připomínají portréty portugalských králů, které zdobí stěny sálu. Vypadá tedy velmi velkolepě. Prohlídka budovy univerzity je samozřejmě hezkým zážitkem ovšem naprostým vrcholem je návštěva knihovny „Bibioteca Joanina“.
Tu nechal vybudovat v roce 1717 král Jan V. (panoval v letech 1706–1750). Bylo to právě v době, kdy byla v portugalské kolonii Brazílii objevena velká ložiska zlaté rudy a knihovna vypadá podle toho. Je v ní přísně zakázáno fotografovat a naše průvodkyně Christina nás prosila o dodržení toho zákazu tak úpěnlivě, že jsem odolal pokušení. Kolik se v knihovně nachází knih je stále nejisté, většinou se udává číslo 300 000. Samozřejmě největší atrakcí nejsou ony knihy, ale sama knihovna s dřevěnými vyřezávanými a zlatem pokrytými stěnami a samozřejmě nesmí chybět ani portrét krále Jana V. Nechal se zde zvěčnit v roce 1730.
Hned vedle knihovny je kaple archanděla Michaela, vzhledem na válečnou historii Portugalska velmi ctěného. Kaple je zdobena klasicky modrobílými kachličkami Azulejos a má oltář, který je zajímavý, než člověk zjistí, že podobné oltáře jsou v severním Portugalsku všude – ve tvaru stupňovité pyramidy.
Univerzita sama je směsí architektonických stylů, od gotického portálu kaple svatého Michaela (ve stylu manuelské gotiky, o které si ještě budeme mnohokrát vyprávět a s oltářem zdobeným typickými portugalskými kachličkami Azulejos) přes renesanční dvory a sály až po Via Latina z 18 století. Symbolem univerzity ale i města je ale zvonice (vyčnívá skutečně nejvýš nad městem a je vidět odevšad), která má tři zvony. Nejznámější z nich je Cabra, což znamená „koza“. Prý podle zvuku, který vydává a který připomíná kozí mečení. Neměli jsme bohužel možnost to posoudit, v době naší návštěvy nezvonila. Do areálu staré univerzity se vstupuje „Železnou branou“ „Porta Férrea“ zdobená sochami znázorňující kanonické i civilní právo, jakož i medicínu a literaturu – to byly obory, které se zde studovaly do roku 1770, než slavný reformátor markýz de Pombal (kterým se budeme zabývat v Lisabonu) podstatně rozšířil studijní osnovy.
Ale Coimbra není jen univerzita. Díky tomu, že město stojí na strmém kopci, je ovšem pohyb pěšky skoro rychlejší než autem nebo autobusem. Kde musí autobus v městských ulicích, připomínajících horské serpentiny, zdolat kilometr, je to pěšky padesát metrů, ovšem do kopce.
Hlavní nákupní ulice je „Rua da Fonte Nova“, která začíná na „Praca da Republica“ s velkou sochou reformátora zodpovědného za zákaz církevních řád v roce 1834, jehož jméno jsem ale bohužel zapomněl (přivítám, pokud mi někdo tuto informaci dodá), kterýž byl také absolventem místní univerzity a končí na náměstí osmého května před katedrálou Svatého kříže.
Stavba je sice opět jednou románská (bez krypty a s klenutým stropem) výzdoba je ale z doby krále Manuela, jakož i „Claustro o Silencio“ čili křížová chodba nebo oltářní prostor, kde jsou pochování první dva portugalští králové Afonso Henriques a Sancho. Impozantní je chór s pozlacenými křesly pro prominentní návštěvníky, sedadla jsou zdobena erby ale i nepostradatelným navigačním přístrojem – sférami, díky kterým Portugalci objevovali světové oceány a mají v Portugalsku přímo posvátný význam. Z křížové chodby se dá vystoupat k „Sanctuariu“, kde je uloženo velké množství relikvií svatých. Na jedné straně vedle kostela je radnice, na druhé ovšem mnohem zajímavější kavárna s gotickým stropem, která už proto stojí za návštěvu. Před ní jsme si dali kávu a poslouchali Fado, typickou portugalskou zádumčivou hudbu. Portugalci se smějí jen zřídka (pokud vůbec, smějícího Portugalce jsem za celou dobu neviděl) a jejich typickým emocionálním nastavením je „Saldade“, což je něco mezi melancholií a depresí. Hudba to byla pěkná, ale pozor, v Coimbře se uznání hudebníkovi neprojevuje potleskem, ale tichým kašlem. Protože neumím portugalsky, nedokázal jsem rozdíly mezi lisabonským fadem a fadem z Coimbry rozpoznat, ty písně z Coimbry jsou díky univerzitní tradici údajně mnohem intelektuálnější.
Zatímco se moje žena vydala na „Rua da Fonte Nova“ nakupovat, mě zlákala brána „Torre de Almedina“ a vydal jsem se do starého města. Nelitoval jasem ani chvilku, hned za branou mě doslova chytila za srdce socha, znázorňující ženský akt ve tvaru Citery.
Na místě jsem se zamiloval a bylo těžko se rozloučit a pokračovat dál k „Sé velha“, tedy ke staré katedrále. Je to pro Portugalsko typická, pevnost připomínající románská stavba.
Poněkud temný interiér oživuje oltář z roku 1502, znázorňující narození Krista jeho nanebevstoupení i nanebevstoupení panny Marie. Ten i oltář v příčné lodi jsou opět výtvory manuelského období, kdy se v Portugalsku penězi ani zlatem nešetřilo. Křížová chodba je naproti tomu dost strohá. Nejkrásnější jsou ale nádoby na svěcenou vodu – jsou to obrovské mušle, dovezené z některé z portugalských kolonií.
Coimbra má katedrály dvě. Ta nová je vysoko na kopci vedle univerzity byly původně jezuitským kostelem a po zákazu jezuitského řádu v roce 1759 se stala v roce 1777 sídlem biskupa.
Biskupský palác se nachází u „Sé velha“, tedy vedle staré katedrály, pan biskup se tedy musel ke své nové katedrále od druhé poloviny osmnáctého století pořádně projít do kopce, možná to bylo dobré pro kondičku. Je zde „Museu Nacional Machado de Castro“ s výstavou soch, obrazů a taky kryptoporticus římského města Aeminia s římským podzemním labyrintem a artefakty z doby římské a vizigótské.
Botanická zahrada se nachází pod univerzitou a je na ni výhled právě díky tomu, že má nádvoří univerzity tvar písmene U. Zahradu založil v roce 1772 – kdo jiný než markýz Pombal, což pochopíme, až budeme hovořit o Lisabonu – má dvacet hektarů a nachází se zde 1200 vzácných a exotických rostlin, návštěvu si může člověk dovolit jen, pokud se rozhodl pobývat v Coimbře déle než jeden den.
Na druhém břehu řeky Mondego se nachází dva kláštery svaté Kláry, tedy řádu františkánek. Ten starší z nich je níž u řeky, a protože byl pravidelně zaplavován, daly si jeptišky v letech 1649–1677 postavit klášter nový výš na kopci a starý opustily. Ten starý klášter nechala v roce 1314 postavit královna vdova Izabela aragonská. Byla manželkou onoho osvíceného krále Dinize a společně vytvářeli skutečně pozitivní obraz královského páru. Isabela byla vnučkou krále Manfreda Sicilského, a tedy pravnučkou římského krále Fridricha II. kterého znají moji čtenáři z knihy „Ať zemře král“. Její matka Konstance se jako batole jediná z Manfredovy rodiny zachránila útěkem do Aragonu (jeho synové strávili celý zbytek svého života ve vězení Castel del Monte.) Aragonský král Petr III. si ji vzal za manželku i proto, aby tak zdůvodnil své nároky na Sicílii – a té se v roce 1282 po takzvaných Sicilských nešporách skutečně i zmocnil. Isabela sama byla velmi aktivní v dobročinnosti, a to až do své smrti v roce 1336. V roce 1625 byla svatořečena papežem, Urbanem VIII. Přisuzuje se jí stejný zázrak jako její pratetě Alžbětě durynské (narozené v Bratislavě). Když totiž nesla chudým v lednovém mrazu chléb, překvapil ji její manžel Diniz a chtěl vědět, co to z hradu vynáší. Protože měla z jeho reakce na svou dobročinnost strach, (ani osvícený Diniz to s dobročinností nebyl ochoten přehánět) řekla, že jsou to růže. Růže v lednu nebyla zrovna věrohodná výmluva a Diniz chtěl tedy obsah koše vidět. A skutečně, když Isabela sňala ubrus koš zahalující, byly v koši růže. Kdo nevěří, ať tam běží, prostě to ty Alžběty měly v rodině. Původně byla světice pohřbena v starém klášteře klarisek, v roce 1677 byly ale její tělesné pozůstatky přeneseny do výše položeného horního kláštera a tam je pochována dodnes. Dnes je i starý klášter klarisek, který byl už jen ruinou, restaurován, kupodivu uchovaly náplavy a písek klášterní zdi v překvapivě dobrém stavu.
Ve starém klášteře klarisek našla na dvacet let svůj hrob i jiná dáma, jejíž osud se váže ke Coimbře – Inés de Castro. Ta byla poněkud méně svatá. Byla totiž milenkou korunního prince Pedra. Pedro byl svým otcem – synem Dinize a Isabel – Alfonzem IV. (ano, to je ten, který přeložil univerzitu dočasně z Coimbry do Lisabonu) oženěn v roce 1340 s kastilskou princeznou Constanzou Manuel. Zplodil s ní sice syna Ferdinanda, ale vzplanul láskou k její dvorní dámě Isabel de Castro. Když Constanza zemřela, začal žít s Inés veřejně, a dokonce se s ní snad i tajně oženil. Měl s ní několik dětí, z toho dva syny. To se nelíbilo ani v nejmenším jeho otci, který měl se synem jiné plány. Alfonz využil skutečnosti, že byl Pedro na lovu, nechal Inés zatknout, obvinit z velezrady a narychlo popravit. (Už jsem psal, že to byl zlobivý král.) Když se Pedro vrátil z lovu, chování otce se ho patřičně dotklo a byla z toho občanská válka. Tu ukončila až smrt krále Alfonza v roce 1357. První věc, kterou Pedro I. po svém nástupu na trůn udělal, byla, že si nechal od kastilského krále vydat vykonavatele rozsudku nad svou milenku, kteří ze strachu z trestu do Kastilie utekli. Kastilský král chtěl mít s novým portugalským panovníkem dobré vztahy a vrahy mu vydal. Pedro je dal mučit, poté jim zaživa vyříznout srdce a údajně ona srdce pak snědl – což mu vyneslo příjmení „Strašný“. Jinak je veden v portugalské královské genealogii pod příjmením „Spravedlivý“, pak se v tom vyznejte!
Svou mrtvou milenku dal exhumovat, korunovat královskou korunou a portugalští šlechtici museli líbat mrtvole ruku a přísahat věrnost. Z jejího hrobu v klášteře Klarisek ji nechal o dvacet let později přenést do nádherného mramorového sarkofágu v klášteře Santa Maria da Alcabaca, ale k tomu se vrátím v jiném článku.
Pedro se už znovu neoženil, nicméně přece jen zplodil syna Jana s další svou milenkou Terezou Lourenco. Tenhle Jan měl v portugalských dějinách sehrát velmi významnou roli. Protože Pedrův legitimní syn Ferdinand, zvaný Sličný, zemřel bez potomků, vymřela jím burgundská královská dynastie. O právo na portugalský trůn se přihlásil kastilský král Juan. Portugalci ale neměli na španělskou nadvládu nikdy moc chuti. Poté, co zbavili moci vdovu po Ferdinandovi Leonor Teles, provolali králem právě Jana – Joaa, který založil novou dynastii Avis. Kupodivu přitom přišli synové Pedra, které měl s Inés, Joao a Diniz, ačkoliv byli starší, zkrátka. Možná si portugalští šlechtici nebyli jejich přízní zcela jisti. I když už od smrti Inés uplynulo 28 let, ten skandál nebyl zapomenut a není zapomenut dodnes.
Bydleli jsme v hotelu „Dona Inés“. Jistěže to nebyla shoda jmen, socha popravené milenky krále Pedra stála ve vestibulu – s useknutýma rukama, ale to prý byla jen umělcova invence. Nikdo z nás nespal dobře, zejména po půlnoci, možná Inés ještě pořád nenašla definitivně svůj klid.
