Možná jste si toho všimli, že se od posledních voleb poté, co jsem nepochopil taktiku Petra Pellegriniho a tím i celé pozadí slovenské politiky jakýchkoliv komentářů ohledně Slovenska zdržuji. V tom hodlám pokračovat. Robert Fico se svými věrnými dělá po volbách přesně to, co sliboval a preference neklesají ani jemu ani Pellegrinimu, čili dělá skutečně to, co od něho jeho voliči očekávali. Jeho zranění z atentátu další postup zkomplikovalo, ale dá se čekat, že se po jeho uzdravení „normalizace“ slovenské společnosti spíš urychlí. Ficova popularita zůstává stejně vysoká a dá se čekat, že díky atentátu i stoupne. Čili definitivně musím konstatovat, že slovenským poměrům nerozumím, a proto se nemám právo k nim vyjadřovat. Čemu nerozumím, do toho nekecám.

               Navíc mě jedna kamarádka varovala, že můj nejlepší přítel na Slovensku má prý strach se se mnou bavit o politice, aby nevyvolával konflikty. Ani já je vyvolávat nehodlám.

               Přesto nemůžu odhodlat pokušení analyzovat příčiny současného trendu pravicového populismu, který zasahuje celou Evropu a hrozí jejím rozpadem. Blížící se evropské volby tento trend s určitostí potvrdí. Zda se bude po těchto volbách ještě EU dát zachránit nebo se Evropa rozpadne do shluku vzájemně si konkurujících a mezi sebou bojujících států, se ukáže. Ten proces určitě nenastane okamžitě, EU bude ještě nějakou dobu živořit. Lidem se bude vtloukat do hlavy, že se evropské země budou moci omezit jen na hospodářkou spolupráci a poté, co jednotlivé země ve vlastní režii změní způsoby dotací a standardů svých výrob, začnou se vzájemně bombardovat cly. Až potom řeknou, že to nešlo, obviní samozřejmě ty druhé a zavřou hranice, pokud to neudělají už předtím. Pan Vilimsky v Rakousku chce zavřít hranice hned po těchto volbách.

               Dovolím si tedy za tímto účelem přerušit moji sérii cestopisů z Portugalska, ty ale půjdou dál, ovšem příští týden zřejmě neodolám nevzdat hold Franzi Kafkovi, od jehož smrti uplyne 3.června 100 let. Takže ty, kteří se těší na další cestování po Portugalsku prosím o trošku trpělivosti.

               Proč tedy vlastně ten projekt EU krachuje? Co je na tom soužití špatného? Proč chtějí mnozí zase vykopávat kostlivce nacionalismu a nenávisti? A hlavně – proč s tím mají takový úspěch?

               Těch důvodů ke samozřejmě hned několik. Především je tu ale skutečnost, že celý projekt EU, daný Lisabonskou smlouvou, byl postaven naprosto špatně. Na základě této smlouvy mohla EU fungovat jen pokud by všechny země v Unii vyznávaly stejné ideály, tedy ideály liberální demokracie a svobodného obchodu. V době okolo roku 2000 to tak skutečně vypadalo. Fukujama psal svou knihu „Konec dějin“, podle níž se všichni lidé měli stát bratry, protože pochopí, že nic lepšího, než liberální demokracie není a nebudou se jí chtít nikdy vzdát. Jak strašně se mýlil! Jenže na základě těchto ideí se tvořila Lisabonská smlouva s právem veta, které vytvořilo se společenství místo akceschopné organizace diskusní klub. Je pravda, že bez práva veta by zřejmě některé země v EU nezůstaly a bylo by to jejich svaté právo, ovšem právě tyto země by teď evropskému společenství ani nijak zvlášť nechyběly.

               Ve snaze sladit zákony a normy evropských zemí vznikl obrovský byrokratický aparát, který sám nad sebou ztratil kontrolu. Dobře placení úředníci v Bruselu měli samozřejmě eminentní zájem si udržet svá křesla, a tak vyráběli nové a nové předpisy, aby dokázali svou potřebnost. Výsledkem byla nedůvěra prostých lidí, protože celá řada těchto norem byla zbytečná a některé i mylné. Nedůvěra v EU se prohlubovala, zejména, když do této nespokojenost dmýchali nacionalisté většiny evropských zemí ve snaze získat hlasy a dostat se taky ke kousku koláče. A pak ruské dezinformační kanály, protože Rusko má eminentní zájem na destabilizace a rozpadu EU a nevynechá jedinou příležitost rozeštvávat evropskou společnost.

               Liberalismus jako ideologie zašla příliš daleko. V demokratických institucích se mu nikdo netroufal postavit. A tak nás ovládlo genderování, bezbřehá propagace LSBT*Q. Toto hnutí se stalo jakýmsi symbolem liberalismu, jenže společnost na to vůbec není připravená, a navíc ta propagace místo tolerance působí zejména na mladé lidi zmatečně. A jejich rodiče a prarodiče dostávají logicky strach. Nic proti homosexuálům nebo transgender, několik jich znám a jsou mezi nimi i moji kamarádi.  Ale je nutné, aby se s tím člověk setkával skutečně na každém kroku? Kyvadlo pak udeří opačným směrem. Ostatně byl jsem šokován tím, kde se v těchto „liberálech“ bere jejich antisemitismus. Agresivní, zlý, kdy jeden z jejich symbolů – šílená Greta Thunberg – v Malmö vyzývá k zničení státu Izrael, jediné demokracie na předním východě, jedno, jak nedokonalé a s ne právě dobrým premiérem. Je těžké si přiznat, že ten antisemitismus tu byl vždycky, že si tito hlasatelé svobod netroufali řvát své emoce navenek a teď mají pocit, že přišla chvíle, kdy se můžou odvázat a svým nejtemnějším pudům nechat volnou cestu. Spolužití to neprospívá, protože spolužití je založeno na vzájemné toleranci.

               Ale to všechno jsou v podstatě jen doprovodné efekty. Rozhodující je, že EU byla vytvořena jako projekt do hezkého počasí. Že se všichni máme dobře a chceme se mít ještě líp. Vůbec se nepočítalo s tím, že životní úroveň nestoupá lineárně, že jsou zde i poklesy, krize a nebyly zde zabudovány žádné mechanismy pro případ těchto stresových momentů. Finanční krizi z roku 2008 EU ještě ustála, ale pak přišly tři tvrdé údery, ze kterých se už vzpamatovat nedokázala.

  1. Jako první přišla v roce 2015 utečenecká krize. Arabské jaro v roce 2011 nevyšlo, pokus instalovat demokracii do zemí, které s ní nemají žádnou zkušenost, dopadl katastrofálně. Občanské války přinesly vlnu lidí se zemí, které s demokracií a s liberálním způsobem života nemají ani nejmenší zkušenost. Do Evropy taky z velké části netáhli kvůli svobodě, ale kvůli ekonomickým výhodám. Bez reálné představy o tom, jak se na našem kontinentu žije, jak se zde musí pracovat. Po příchodu přišlo vystřízlivění a zejména mladá generace se odmítla z velké části přizpůsobit evropskému způsobu života. Velká část těchto přistěhovalců vyznává jako náboženství islám a ať mě teď liberálové kamenují, ale islám je náboženství, kterému je tolerance cizí. Zejména wahhábismus, který v něm už po desetiletí hlásají Saúdové a jeho šíření financují, se nikdy nebude snažit žít s křesťanskými hodnotami v mírové symbióze, ale bude se snažit vnucovat většinové populaci své vlastní principy.  Demokratické instituce se ukázaly jako slabé, integrace při velkém množství nových uprchlíků selhávala nebo spíš nebyla možná. Země jako Francie ostatně selhaly při integraci imigrantů už v minulých generacích a vytvořily sociální napětí, které teď už jen vzrostlo. Kriminalita se zvýšila, protože nově příchozím chybí vzdělání, které by jim zabezpečilo životní standard a imigranti druhé či třetí generace zase nedosáhli na srovnatelnou úroveň vzdělání. Ať už proto, že je v tom blokovaly rodinné nebo kulturní poměry nebo skutečná diskriminace. Vlny příchozích se staly skutečným problémem a pravicoví populisté se chopili své šance. I když je těch nepřizpůsobivých menšina, i kdyby jich bylo deset procent, je to dost velký problém, aby společnost hledala řešení. Které jí demokratické instituce a soudy bohužel stále nenabízejí.
  2. 2019 přišla kovidová pandemie. Společnost neměla s tragédií takového dosahu žádnou zkušenost. Politici reagovali většinou chybně. Ve snaze se zalíbit svým voličům se postavili nejprve do role ochranné moci, aby, když viděli, že nejsou schopni obyvatelstvo skutečně ochránit, změnili taktiku a začali ochranná opatření včetně očkování odmítat. Problémem byl samozřejmě zdravotní systém. Co by se stalo, kdyby nemocnice s intenzivními jednotkami nebyly? Covid by proběhl jako kdysi ve středověku morové epidemie, ovšem s mnohem menším počtem obětí. Bergamo bylo ukázkou, jak by pandemie proběhla, kdyby ji nebrzdily restriktivní opatření. V 100 000 městě zemřelo pět tisíc obyvatel, tedy pět procent. Díky restrikcím zemřelo v Česku tři promile obyvatelstva, v Rakousku 10 000 čili jedno promile. Samozřejmě, ona opatření zachránila statisíce životů, ale lidé zvyklí na blahobyt a svobodu je přijali s nedůvěrou a posléze i nepřátelsky. Komunikace byla mizerná a vše urychlil internet. Už v roce 2011 jsem v jednom z mých prvních článků varoval před jeho působením na obyvatelstvo, protože to na jeho používání vůbec není připraveno, hlavně není vycvičeno v rozeznávání pravdy od lži. Lež je vždycky více sexy, šíři se mnohem rychleji, dezinformátoři ovládli během pandemie poprvé sociální prostor. Obrana proti dezinformacím neexistovala a neexistuje v podstatě dodnes. Pandemie i díky proklínanému očkování vyšuměla, toto vítězství si ale dezinformátoři, toužící po trošce pozornost a slávy nenechali vzít. A na jejich vlnu najela celá řada politiků a jejich stran. Našli v tom cestu k úspěchu.
  3. A konečně v roce 2022 přišla válka. Ne ještě do EU, ale klepe na její dveře. Společnost, která není ochotna vzdát se svého blahobytu, ji není ochotna akceptovat. Pštrosí taktika je nejoblíbenější, strany, které „chtějí mír“ získávají hlasy a derou se k moci. Jak dosáhnout míru s agresorem, který se netají skutečností, že chce vytvořit „jednotný kulturní prostor od Vladivostoku po Lisabon“? Jedinou cestou k takovému míru je kapitulace. To by znamenalo vzdát se svých výdobytků a převzít morální hodnoty ruského agresora, včetně jeho politického systému. Hlava zabořená v písku takové nebezpečí nevidí, protože ho vidět nechce, a proto ho nevnímá. Určití politici naopak neváhají situaci využít k uchopení moci. Je třeba si uvědomit, že běloruský model by mnohým politikům v EU vyhovoval. Vláda na doživotí, stát nad zákony, bezostyšně se moci obohacovat bez nebezpečí soudního stíhání, to vše jako odměna za bezbřehou loajalitu vládci v Kremlu. Proč ne? Lidem to ovšem podávají jinak. A ti jim chtějí věřit. Současný informační systém plný lží a dezinformací neumožňuje smysluplnou debatu o politických programech, o spolehlivosti nebo prolhanosti určitých politiků. Při obrovském přetlaku informací, kdy prostý volič není schopen odlišit lež od pravdy, se stává volba věcí VÍRY. A s vírou se nedá nic dělat. Ta se nedá vyvrátit žádnými argumenty. Jestliže volič vidí svého spasitele v Babišovi nebo v Orbánovi, můžou se tito lidé dopouštět jakýchkoliv nezákonností, ale jejich preference to nepoškodí. Spasiteli je dovoleno vše. Podvody, krádeže, únos vlastního syna, nevěra, rozvod s manželkou, lži a popírání sama sebe. Věřící člověk toto nevnímá. Populismus pochází ze slova „populus“, čili lid. Ve starém Římě se tato strana nazývala „populárové“ a její vůdcové Marius a poté Caesar dokázali římskou demokracii natolik poškodit, že už stačil jen jeden geniální manipulátor Augustus, aby skončila definitivně. Obracet se na lid jako na nositele moci, přesněji řečeno na zmanipulovaný lid, je nejjistější cestou k získání absolutní moci. Bylo to možné v každé době, tak vládli římští císaři i Medicejští ve středověké Florencii, tak vládne i Viktor Orbán v Maďarsku, Erdogan v Turecku a chtěl by tak vládnout i Kickl v Rakousku a Babiš v Česku. Vysvětlovat toto nebezpečí jejich příznivcům je nemožné. Je tedy třeba, aby ti, kdo ještě oné víře ve spasitele nepodlehli sevřeli řady. Není důležité, zda jsou se všemi kroky současné vlády spokojeni, je třeba aby si uvědomovali svou občanskou zodpovědnost za své konání.

Nemusíme si nic nalhávat, situace není dobrá. Zavedení diktatur ruského či běloruského typu aktuálně v Evropě nehrozí, systémy autoritativní tady ale už reálně jsou.  A nejednotnost politického systému vede logicky k nejednotnosti v politice obrany. A nejednotná Evropa je snadným soustem pro jakéhokoliv dobyvatele. Pokud se stáhne ochranná moc USA, což je po podzimních volbách možné, ba dokonce pravděpodobné, mohla by se Evropa bránit jen pokud tu bude všeobecná ochota hodnoty, na kterých stojí, bránit.

Přičemž většina lidí si neuvědomuje, že ta válka, zatím nekrvavá, už probíhá, a to v informačním prostoru. Rusové mají eminentní zájem na tom, aby demokratické systémy vlády v jednotlivých zemích padly a dělají pro to všechno. Jejich podpora stranám, které nabízejí systém „vlády pevné ruky“ jako je SPD nebo německá AFD či rakouská FPÖ je nepopiratelná, a přesto to většina lidí nechce vnímat. Rusové kromě toho zesilují svůj vliv v severní Africe, díky žoldnéřským jednotkám, které tam drží u moci diktátorské režimy. Proč právě tam? Protože se pak odtud valí proud uprchlíků do Evropy a žádá o azyl, což je pak vzhledem na poměry v oněch zemích těžké odmítnout. A Rusové vědí, že právě ty proudy neintegrovatelných imigrantů jsou jejich nejsilnější zbraní v boji za rozvrácení Evropského společenství.

Občané EU, ukolébáni blahobytem a osmdesát let trvajícím mírem ve vlastních zemích nechtějí věřit, že nějaké nebezpečí existuje. Je to tak pohodlnější. Hodně se modlím za to, aby je nečekalo hodně drastické probuzení z tohoto snu. Protože to by totiž postihlo i mně a mou rodinu. Ale to se netýká jen mne.

Lidé, kteří neznají dějiny, jsou náchylní chyby, které se v minulosti staly, opakovat. Lidé, kteří dějiny znají, jsou odsouzeni k tomu, pozorovat, jak ti ostatní ony chyby opakují.

1 Comment on Populismus a rozklad Evropy

  1. Vážení a pane doktore,
    jedna z definic optimismu zní: Optimismus je pouhý nedostatek informací.
    Podle této definice jsem mírně upravil starý vtip.
    Skupina pesimistů č. 1 se učí čínsky. Skupina pesimistů č.2 se učí arabsky a abstinovat. Realisté se učí střílet.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.