Jestliže se v Braze modlilo, v Portu se pracuje. Na první pohled to tak ovšem nevypadá, to může být dáno tím, že jsme přijeli na nábřeží řeky Douro (což v překladu znamená „Zlatá řeka“) ke čtvrti Ribeira, plné restaurací a barů, kde se mísí místní s turisty, popíjejí a jedí – i pracující lid se musí někde zabavit.

Ribeira

               Podle římského názvu města Portus Cale dostala země jméno Portucale a odtud už byl jen kousek k Portugalsku. V římských časech ale osada velký význam neměla, teprve Visigótové z ní udělali v roce 540 významné město a sídlo biskupství.

Postavit město na kopci a k tomu ještě na strmém je vůči turistům velmi neohleduplné. Ovšem to je asi tak všechno, co se dá městu Portu vyčítat. Ovšem na druhé straně biskupský palác u katedrály trůnící vysoko nad břehy Doura je prostě impozantní – jinak se to nedá nazvat – a dodává Portu právě ten šarm, za kterým tam lidé jezdí. A – mezi námi – není třeba šlapat pěšky, Porto má systém metra, které vás nahoru na kopec vyveze – ovšem procházka, i když namáhavá, má něco do sebe. Kromě toho se obyvatelé Porta pojistili už předtím, než metro postavili, a do horního města vede několik výtahů. Není jich tolik, jako v Lisabonu, ale ke katedrále vás Funicular dos Guindais vyveze. Anebo je možné nechat se povozit starými romantickými tramvajemi, kterým dodávají neodolatelný retro-šarm jejich dřevěné dveře.

Porto stojí na břehu řeky Douro. Na jejím severním břehu. Město, které je na jižním břehu je samostatná komuna Villa Nova di Gaia. Řeku překlenuje na rozdíl od Lisabonu, kde jediný most přes řeku Tejo způsobuje každý den dopravní kolaps, až šest mostů – a sedmý se plánuje. Nejimpozantnější je samozřejmě most krále Luise prvního s impozantním rozpětím 172 metry.

Postavil ho partner Gustava Eifela Théophile Seyring, proto zachovává Eifelovu kovovou konstrukci. Přecházet se po něm dá na dvou úrovních. Na stavbu dohlížel i Eifel osobně, jeho kancelář s výhledem na řeku je v budově městské burzy. Až do roku 1886, kdy byl tento most slavnostně otevřen, se přes řeku převáželo. V roce 1806 byl zřízen pontonový most Ponte das Barcas, který se ale v roce 1809 prolomil, když po něm prchali lidé před bajonety francouzských vojáků. Tehdy utonulo v Douru až 4000 lidí. Nejnovější je most „Ponte de Arabida“ od architekta Custozzy. Když ho v roce 1964 slavnostně otvírali, přišlo na tuto událost nebývale mnoho politiků a novinářů. Všichni se totiž těšili, že most spadne. Nespadl a stojí dodnes.

Na vyhlídku ke klášteru „Mosteiro da Serrs do Pilar“ je možné se dostat i kabinkovou lanovkou. Je odtud impozantní výhled na Porto. Odtud údajně plánoval vévoda Wellington v roce 1809 svůj útok na francouzské pozice, aby 12.května 1809 porazil Francouze pod velením maršála Soulta. To bylo za války s Napoleonem, která Portugalsko zpustošila v letech 1807–1811. Portugalsko se totiž díky svým nadstandartním vztahům s Británií nepřipojilo ke kontinentální blokádě, a proto muselo čelit francouzské invazi. Královská rodina utekla do Brazílie a Portugalcům přišli na pomoc Angličané pod velením                                                                                                                                                                            vévody Wellingtona. Ten si natrénoval boje s francouzskými generály, které z Portugalska vyhnal, než se v roce 1815 postavil u Waterloo samotnému velkému mistrovi. Pomník „Monumento aos Herois da Guerra Peninsular“, upomínající na tuto válku, je v moderní městské čtvrti Boavista západně od městského centra, uprostřed parku.

Na vrcholu vysokého sloupu obklopeného výjevy z bojů drtí anglický lev francouzského orla. Hned vedle je moderní koncertní síň v budově ve tvaru broušeného diamantu „Casa da Música“ z roku 2005. Je to prý nejlepší koncertní síň ve městě.

Diamant

Ale zpět k Villa Nova di Gaia. Tady se nachází hned za klášterem i zahrada „Jardim do Morro“, založená v roce 1927 a sklepy určené k zrání portského vína. Čili portské víno má se samotným Portem málo společného, Snad jen to jméno.

Portské víno je samozřejmě místní slavná specialita. Údajně vzniklo nešťastnou náhodou, když jedna zásilka vína pro Indii nebyla místním britským vícekrálem převzata a putovala tak na lodi dvakrát přes rovník a víno v tom horku dozrálo a získalo svou specifickou chuť. Ať už je ta legenda pravdivá nebo ne, Britové portskému propadli a vzhledem na skvělé obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se Portské víno stalo jedním ze nejdůležitějších vývozních produktů. Samozřejmě to není nic pro člověka s pálením žáhy jako jsem já. Navíc se doporučuje k sladkostem, což si můj žaludek vůbec nedokáže představit a pálí ještě, než jsem pozřel první sousto – zřejmě preventivně. Ale na ochutnávku portského po patřičné přípravě pantoprazolem jsem se přece jen vydal. Portské je bílé nebo červené, a to červené se dělí za Ruby a Tawni, přičemž to první si červenou barvu podrží, to druhé pak oxiduje do světle hnědé. Vedle běžného spotřebního vína s cenou za lahev okolo 7,50 euro existují i vína deseti-,dvaceti- nebo třicetiletá, což ovšem znamená, že jsou to směsky namíchané z různých ročníků, které v PRUMĚRU dají ony roky označené na obalu. Výroba portského je samozřejmě celá věda, kterou nám ve výrobně Burmester dlouho vysvětlovali, ale i s překladem to bylo na mně příliš náročné, abych si to v detailu zapamatoval. Nicméně jestliže nás neoslovilo portské víno, udělal to místní koňak vyráběný z vinných hroznů jménem Macieria. Lahodný, s 36 procenty alkoholu, a žáha po něm nepálí.

               Co se týká jídla, hlavní specialitou jsou dršťky na portský způsob „Tripas a modo do Porto“.  To jídlo je natolik slavné, že se obyvatelům Porta přezdívá „Tripeiros“, tedy „dršťkaři“ – i když oni sami se raději nazývají podle stadionu fotbalového klubu Boavista Porto „Dragao“ „draci“. (Ten stadion se nachází na severovýchodě města a je na konečné stanici metra linky B. Mimochodem být fanouškem tohoto klubu, při tvorbě jehož jména prokázali obyvatelé Porta mnohem více kreativity, než při názvu vlastního města, které znamená prostě jen „Přístav“, je jednou ze základních občanských povinností občana města.) K vzniku této místní speciality  tedy dršťek z hovězích vnitřností, existují až tři legendy. Ta nejznámější hovoří o tom, že když se v roce 1415 připravovala portugalská armáda pod vedením prince Jindřicha Mořeplavce právě v Portu k vyplutí za účelem dobytí města Ceuta (což se následně i podařilo), byla armáda zabezpečena proviantem, když byl poražen veškerý hovězí dobytek v okolí a místním zůstaly jen vnitřnosti, se kterými si ale s kreativitou jim vlastní poradili. Jiná legenda praví, že portští poslali veškeré své zásoby v roce 1384 Kastilci obléhanému Lisabonu, případně že v občanské válce 1832–1834 bylo zabezpečení města jídlem tak mizerné, že místní rádi sáhli i k vnitřnostem. Ať už tak nebo onak, v onom jídle nejsou jen dršťky, ale i sádlo a klobása a hlavně – pokrm se musí vařit s fazolemi a nezodpovědní hospodští často přidávají fazole až k hotovému jídlu. Proto je důležité najít správnou restauraci – i když bude o něco dražší.

               Jiným typickým jídlem v Portu je Francesinha – senvič s masem, šunkou a klobásou, zapečený se sýrem v pikantní rajské omáčce. Bylo to jídlo chudých, teď bylo povýšeno na turistickou atrakci – když už ty dršťky jsou tak těžko k dostání.

Francesinha

               Na nábřeží řeky Douro stojí Františkánský kostel. Ten patří k povinnému programu. Tolik zlata, které je tam všude po stěnách a plastikách je sotva někde k vidění. Fotografovat se tam nesmí, zřejmě mají strach o čočku aparátu, zda by tolik zlata zvládla a nepraskla. Prý je ho až 200 kilogramů. Na bosonohé Františkány, kteří se zaslíbili chudobě skoro až moc. Tolik zlata se dá očividně ušetřit, když se nekupují boty. Co vy na to, milé dámy?

V rámci prohlídky kostela se dají navštívit i katakomby, kde jsou – za příslušný peníz – pochovaní bohatí obyvatelé Porta. Klášter sám vzal za své během občanské války v letech 1832–1834 a protože v tom roce byly všechny řády v Portugalsku zakázány, nebyl důvod ho obnovovat.

               Místo po zničeném klášteru totiž bylo využito mnohem praktičtěji. Byl zde postaven v roce 1842 burzovní palác. Zde se dělaly obchody až do roku 1990, kdy byla portská burza sloučena s lisabonskou a přesunuta do hlavního města. Dnes je turistickou atrakcí. Hlavně „Pátio das Nacoes“ s erby všech zemí, se kterými Portugalci obchodovali a nejkrásnější místností je Arabský sál se zlato-modrými arabeskami, které jsou inspirovány královským palácem Alhambra v Granadě. Zde jsou v Portu vítány státní návštěvy. Ovšem dlažba podlahy nemíří přímo ke středu vstupních dveří – to je podle arabského zvyku, protože „dokonalý je jen Allah“.

               Přímo před burzou je náměstí se sochou Jindřicha mořeplavce ukazujícího k západu  velká tržnice s červenou střechou. 

               Městu Portu dal jeho vzhled italský architekt Niccolo Nassoni. Barokní věže – i ta nejvyšší „Torre dos Clerigos“ se svými 75 metry výšky, tyčící se nad městem, jakož i bílé stěny paláců, jsou jeho dílo a daly Portu jeho typický vzhled. „Torre dos Clerigos“ je skutečnou dominantou města a je vidět prakticky odevšad. Na vyhlídkovou platformu vede 240 schodů a je odtud údajně nejkrásnější výhled na město. Ale ten sportovní výkon není nezbytně nutný, takže lidé chabraví na nohy nemusí smutnit. Porto je totiž krásné i zdola. V roce 1772 byl Nassoni pověřen i stavbou biskupského paláce, bohužel musel biskup svůj palác v roce 1832 opustit. V občanské válce ho totiž jednotky Pedra IV. využívaly jako pevnost a tím palác samozřejmě utrpěl. Přesto se člověk může v rámci půlhodinové prohlídky seznámit s luxusním životním stylem portského biskupa. Město určitě nebylo chudé. I díky Nassonimu, který dal městu jakýsi kompaktní vzhled, bylo Porto hned několikrát vyhodnoceno jako nejatraktivnější evropská destinace.

Kousek od paláce je katedrála Sé. Jak je v Portugalsku zvykem, je to románská stavba připomínající pevnost – a bez krypty čili postavená jen na jednom poschodí. Vevnitř je ovšem barokizovaná, jen gotická rozeta připomíná původní stavbu. Velký oltář ze stříbra zachránili místní před Francouzi tím, že onu vedlejší kapli, ve které se nachází, prostě zazdili. Francouzští vojáci totiž ve svém revolučním zápalu ničili všechno, co jim v kostelech přišlo pod ruku – skoro jako dnes Rusové.

Katedrála Sé

               Vedle katedrály stojí jezdecká socha Vimary Perese, který v roce 868 město dobyl na Maurech – ještě ne nastálo, ale rekonquista, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova na Arabech, už začalo. Vimara Peres založil něco jako hrabství Portucale a malý hrad Vimaranis, ze kterého se později stalo první hlavní město portugalského hrabství Guimaraes.

Vimara Peres

Křesťané tehdy ale ještě Porto neudrželi, v roce 997 ho znovu dobyli Maurové. Definitivně křesťanským se stalo až v roce 1050. Kolem sochy Vimary Perese se člověk dostane k „Estacao de Sao Bento“, tedy k hlavním portskému nádraží.  Postavil ho architekt Jorge Colaco ve stylu Bele Epoche, ale dal mu něco typicky portugalského – totiž Azulejos. Portugalsko je země kachliček. Tuto techniku převzali od Arabů a rozvinuli ji do svého vlastního stylu. Jestliže u Arabů byly na kachličkách – modrobílých – jen ornamenty a květinové vzory, Portugalci dokážou na kachličkách zobrazovat důležité bitvy a jiné události ze svých dějin, na nádraží Svatého Benta je mimo jiné zobrazeno nejen dobytí Ceuty Jindřichem Mořeplavcem, ale i prosté výjevy z rolnického i městského života.

Azulejos na nádraží Svatého Benta

               Pak se dá sejít na hlavní náměstí „Avenida dos Alliados“ s městkou radnicí „Pacos do Conselho“ na jeho horním konci. Pokud máte na tomto místě pocit, že jste tohle náměstí už někde viděli, poradím, že to bylo Václavské náměstí v Praze. Stejná velikost, stejný sklon i ty budovy, které ho lemují, jsou skoro identické s těmi pražskými. Jen místo Národního muzea je náměstí na své vrcholu korunováno městsku radnicí. Hodně domů je ale neobydlených a nevyužívaných. Důvodem jsou údajně nevyrovnané vlastnické vztahy i velké náklady na potřebné renovace. Takže Václavák je na tom přece jen o něco líp.

Avenida dos Alliados

               Pokud tedy člověka už nohy po Portu z kopce do kopce odmítají nosit, je možné nastoupit na loď a nechat se povozit po řece pod všemi oněmi šesti přístavních mosty. Plavba vede i kolem někdejších skladů, ze kterých je dnes kongresové centrum a kolem Křišťálového paláce s parkem. Hlavní městský park „Parque da Cidade“ je ale až u moře a vede k němu dlouhá promenáda okolo městských pláží. Je to skoro neuvěřitelné, ale Portugalci jsou ochotni do vln Atlantiku vlézt i v květnu, kdy má voda slabých šestnáct stupňů Celsia. Jsou prostě zvyklí, mě jen z pohledu na to naskakovala husí kůže. V tom městském parku přímo u oceánu je i samozřejmě nepostradatelné Oceanário, tedy akvárium, zatím první v Portugalsku, otevřeno bylo v roce 2009.

               Ale večer se dá nejlépe nechat vyšumět na nábřeží ve čtvrti Ribeira u skleničky portského vína (pokud to váš žaludek snese) nebo u koňaku Maceiros. Anebo u skvělé kávy s italskou kvalitou a cenou od 80 centů za šálek.

1 Comment on Porto

  1. Nejenže jsem dostala při čtení chuť na sklenku portského vína, ještě jsem si užila pohled na zajímavou architekturu , části města zastavěné do neobvyklého slepence, který mi cosi povědomého připomíná. Jistě bych strávila v Františkánském kostele delší dobu, než bych prohlédla všechny sošky na oltáři (?) Opět oceňuji smysl pro detail a zasvěcenost ve vyprávění. Tvůj pohled na Portugalsko mě baví.
    E.P.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.