Rok 1974 byl opravdu hodně pohnutý, padly diktatury v Portugalsku a Řecku, naopak byla zavedena vojenským pučem komunistická diktatura v Etiopii, už v září 1973 provedl v Chile vojenský převrat Augusto Pinochet, zemřel Juan Perón v Argentině, což vedlo k pozdějšímu vojenskému režimu i v této zemi. USA zastavily vojenskou pomoc jižnímu Vietnamu, což mělo za následek nejen obsazení jižní části země komunisty v roce 1975, ale i nástup červených Kmérů v Kambodži. Turci vpadli na Kypr a obsadili jeho podstatnou část, což vedlo k rozdělení ostrova nepřekonaného dodnes.
Historici vědí, že taková kumulace významných událostí musí mít nějakou společnou příčinu. V tomto případě to byly příčiny až dvě. Jednou byla ropná krize vyvolaná zeměmi OPEC redukcí těžby a tím zvýšením cen ropy 16. října 1973 a paralýza tehdejší nejvýznamnější světové velmoci USA aférou Watergate.
Vše vlastně začalo útokem arabských zemí na Izrael 6.října 1973 v den židovského svátku Jom Kippur. Díky americké podpoře se Izrael dokázal z prvotního šoku vzpamatovat a válku vyhrát – skončila 25.října. Aby pomohli útočícím arabským státům, rozhodly se státy OPEC (tedy země vyvážející ropu) 16. října 1973 vyhlásit sankce na země podporující Izrael tím, že jim přestávaly ropu dodávat. V důsledku toho stoupla cena ropy v průběhu jednoho roku z 3 dolarů za barel na dvanáct. Útok byl sice namířen na USA, jejichž prosperita byla založena na dovozu levných surovin (podobně jako Německo Angely Merkelové na dovozu levného ruského plynu), zasáhla ale mnohem víc chudé země Afriky, Latinské Ameriky a Asie. A také evropské diktatury, které se opíraly nejen o armádu, ale i o ekonomický růst a tím koupený souhlas většiny obyvatelstva se ztrátou demokracie a svobody. Jenže teď se růst nejen zastavil, ale vývoj těchto zranitelných ekonomik se propadal do negativních čísel. A vojáci nakonec hodili diktátory přes palubu.
Je třeba říct, že politická i ekonomická situace v Řecku byla od vzniku nezávislého Řecka v roce 1821 vždy nestabilní. Řekové chtěli od počátku republiku, ale je podporující velmoci jim vnutily monarchii. První kandidát na řeckého krále Leopold z rodiny Sachsen-Coburg a Gotha si to raději rozmyslel (a to bylo co říct, členové této rodiny jinak seděli skoro na všech tehdejších královských trůnech nebo se tam přiženili). Řekové nakonec udělali králem jiného Němce Ottu I. druhorozeného syna bavorského krále Ludvíka, aby ho v roce 1862 sesadili a ze země vyhnali. Snažil se v zemi zavést pořádek a na to byli Řekové vždy citliví. Zejména pak na vybíraní daní. Neplacení daní se tradičně v Řecku považovalo za hrdinství (protože se platily nenáviděným Turkům). Teď ovšem Řekové nějak přehlédli skutečnost, že ty peníze platí na fungování státu vlastního.
V roce 1864 se jim podařilo přesvědčit jiného Němce Georga I. z rodu Schleswig-Holstein-Sondenburg-Glückburg, aby se stal jejich panovníkem, ale ani nová dynastie neměla na růžích ustláno. V roce 1893 vyhlásilo Řecko první (a zdaleka ne poslední) státní bankrot.
První světová válka trvala v Řecku až do roku 1922. Protože byl král Konstantin I. Němec, chtěl, aby Řecko bojovalo na straně centrálních mocností (což by znamenalo společný postup s Tureckem a Bulharskem). Předseda vlády Vebizelos ale zastával ideu „Velkého Řecka“, tedy osvobození všech území obydlených řeckým obyvatelstvem, tedy i území na pobřeží Malé Asie.
V roce 1917 přinutil krále k abdikaci a emigraci (i s prvorozeným synem Georgem) a vstoupil do války na straně Spojenců. Králem se stal druhorozený princ Alexander.
Válečné dobrodružství skončilo katastrofou u Ankary v roce 1922, masívním přesidlováním obyvatelstva a následně zrušením monarchie v roce 1924. Vládu převzal generál Pangalos, který zrušil ústavu, ovšem už v srpnu 1926 byl odstraněn. V roce 1935 byla monarchie znovu obnovena a král Georg II povolán z exilu domů, ve stejném roce ale armáda přinutila premiéra Tsaldarise k abdikaci, předsedou vlády se stal Ioans Metaxas Ten krvavě potlačil protesty, opět jednou zrušil ústavu a zavedl diktaturu, která vydržela až do roku 1941. Metaxovi se podařilo v roce 1940 odrazit útok Mussoliniho Italů, ale tím jen vyvolal německé balkánské tažení. Stačil zemřít ještě před německým útokem. Řecká armáda rychle kapitulovala, předseda vlády Alexandros Koryzis spáchal sebevraždu a země byla rozdělena na okupační zóny mezi Němce, Italy a Bulhary.
Poté, co se Němci v říjnu 1944 z Řecka stáhli, začala občanská válka mezi občanskými stranami a ELAS, což byla ozbrojená část komunistické strany. Válka měla tři fáze, nejkrvavější byla poslední v letech 1946–1949. Protože se zde angažovaly USA v rámci Trumanovy politiky zadržování komunismu (v Jaltě bylo ostatně Řecko přiřčeno Stalinem Západu – sovětský vliv neměl přesáhnout 10 procent), byla ELAS poražena. Válka přinesla zemi 100 000 mrtvých a na 700 000 uprchlíků (20 000 lidí skončilo ve vězení a z nich bylo na 5000 popraveno) a naprostý kolaps infrastruktury země. Mnoho utečenců tehdy přišlo do zemí východního bloku, v Československu převážně do tehdy vylidněného pohraničí – například Krnovu se dlouho přezdívalo „Athény“.
V roce 1952 bylo Řecko spolu s Tureckem přijato do NATO – USA sledovaly své strategické cíle a potřebovaly „jižní křídlo aliance“. Slibovaly si od toho i že se věční rivalové Řekové a Turci přestanou mezi sebou rvát. Pod vlivem USA byl změněn i řecký volební systém z poměrného na většinový, což umožnilo pravicové straně Nea Demokracia získat sice jen 49% hlasů, ale 82% mandátů v řeckém parlamentu. Následovalo relativně stabilní období vlád Papagose (polního maršála, vítěze nad komunisty, který vládl od roku 1949 a pak až do své smrti v roce 1955) a poté Konstantina Karamanlise.
Řecké ekonomice pomohlo, že od roku 1954 byla řecká drachma po několikanásobném znehodnocení pevně vázána na americký dolar v poměru 30:1, což zabránilo další devalvaci a neřízené inflaci. Pravicové vlády to sice s občanskými právy nemyslely tak úplně vážně, jejich vládnutí provázely represe, ale Řecko se těšilo ekonomickému růstu. Jenže v roce 1963 volby vyhrála levicová strana EK Georgia Papandrea. Sice se tvářila jako centristická, ale podařilo se jí vstřebat i voliče komunistické strany. Georgios Papandreu nebyl v podstatě tím hlavním problémem této vlády. Tím byl jeho syn Andreas. Aby se mohl stát poslancem, vzdal se svého amerického občanství, otec ho udělal vicepremiérem a poté i ministrem hospodářství. Vedle nepotismu se začala rozmáhat korupce a ekonomicky se Řecko začalo propadat. Přesto byl Papandreu jasným favoritem voleb v roce 1967.
Aby jeho vítězství zabránili, provedli důstojníci řecké armády puč. Juntu, která převzala vládu, vedl Georgios Papadopoulos – později se ve volbách velmi podobných těm současným ruským nechal zvolit prezidentem.
Král Konstantin II. byl po nedařeném pokusu o „protipuč“ v prosinci 1967 vykázán ze země a za něho vykonávali monarchistické funkce „vicekrálové“. Referendem v roce 1973 byla monarchie zrušena a Řecko se stalo republikou. Oba Papandreové byli při puči v roce 1967 zatčeni, otec zemřel už 1 srpna 1968 ve věku osmdesáti let v domácím vězení, Andreas opustil zemi. Junta zavedla represivní režim, rozhodující úlohu hrála vojenská policie a její velitel Dimitrios Joannides. Až d roku 1973 se junta díky hospodářskému vzestupu držela u moci. A pak přišla ropná krize a s ní spojený cenový šok, inflace a náhlý propad životní úrovně.
Protesty začaly na univerzitách. Studenti jsou svou povahou radikální, v listopadu obsadili budovu polytechniky a žádali změnu politických poměrů. Studentské protesty byly 17.listopadu, tedy na mezinárodní den studentstva, krvavě potlačeny. Podle nezávislých zdrojů tehdy zahynulo 23 studentů, na 200 jich bylo zraněno a 700–1000 zatčeno. I když vláda udávala jen dvanáct zraněných a z toho jednoho těžce zraněného policistu, vyvolal zásah na univerzitě v obyvatelstvu vztek a protesty. Pod tímto dojmem slíbil Papadopoulos na únor 1974 svobodné volby. To nehodlal akceptovat jeho všemocný šéf vojenské policie Ioannides.
25. listopadu vyjely do centra Athén tanky. Papadopoulos byl izolován a sesazen, z rádia k lidu promluvil nový „prezident“ Phaidon Gizikis, premiérem se stal Adamantios Androutsopoulos. Režim se dál utužil, pronásledování opozice zintenzivnělo. Tehdy zcela selhaly USA, jako ochranná moc a vedoucí země NATO. Prezident Nixon byl paralyzován aférou Watergate a Henry Kissinger, který byl díky tomu nejmocnějším mužem USA a světa, zcela selhal. I když bylo zřejmé, že v řecké armádě, která byla součástí NATO, dochází k čistkám, kde jsou schopní velitelé nahrazováni loajálními „idioty“, rozhodl Bílý dům na zasedání 20.března 1974 o politice „nezasahování“, čímž v podstatě podpořil Joannidasův režim. A zadělal si na mnohem větší problémy.
Hospodářská situace se nelepšila, diktátoři v takové chvíli potřebují válku. Je to spolehlivá metoda, která dokáže udržet na trůně jakkoliv neschopného vládce, ovšem pod jednou podmínkou. Nesmí tu válku prohrát. Nemusí ji vyhrát, ale porážka znamená prakticky vždy pád celého režimu. Ioannides potřeboval válku a zaměřil se na Kypr. Ten se mu zdál být dostatečně slabý. Jestliže byl Papadopoulos ve věci Kypru realista, Ioannides povýšil ideologii nad zdravý rozum.
Ideologie ENOSIS, tedy sjednocení všech Řeků v jednom státě, byla v Řecku stále živá. Kypr získal nezávislost na Velké Británii až v roce 1960 (proto se tam jezdí vlevo) a prezidentem se stal arcibiskup Makarios. Ústava nového státu zaručovala rozsáhlá práva i turecké menšině, viceprezidentem s právem veta musel být vždy Turek. Mimo jiné zaručovala kyperská ústava volební právo žen, což v roce 1960 zdaleka nebyla samozřejmost.
Makarios sám byl poměrně problematickou osobou. V roce 1963 se pokusil o prosazení nové ústavy, která by práva Turků omezila, následovala občanská válka, kterou musely řešit jednotky UNO. Ioannides ho nenáviděl a označoval ho za „přítele komunistů“. Rozhodl se odstranit kyperského prezidenta ozbrojeným pučem a poté uspořádat na Kypru referendum o připojení k Řecku. (Krym 2014 nechává pozdravovat!)
Jenže puč, který měl Makaria připravit o život, byl proveden s typickou řeckou nedůsledností. Makarios se zachránil útěkem na britskou vojenskou základnu Akrotiri a poté přepraven britským vojenským speciálem nejprve na Maltu a pak do Londýna. Tím už vlastně puč selhal. Ioannides ale hodlal přes tento neúspěch pokračovat. Ostrov se dostal do moci milic pod vedením sadistického Nikose Simpsona. Ioannides byl tak přesvědčen o tom, že Turecko nezakročí, že považoval tureckou flotilu, blížící se ke Kypru za vojenské cvičení. Buď byl slepý nebo slepý být chtěl. Hlava v písku ale ještě nikomu nepomohla.
20. července se Turci vylodili na Kypru. Ioannides až teď pochopil, že si ukousl sousto, kterým by s mohl udávit. S konfliktem s Tureckem očividně nepočítal, zřejmě právě pro ono členství v NATO s spoléhal na to, že USA boje mezi členskými státy nedovolí. Přesto nechal mobilizovat 200 000 vojáků a nechal je nastoupit v Thrákii, oficiálně připraveny k útoku na Istanbul. Že ten plán není realizovatelný, věděl kdekdo, hlavně řečtí generálové. A v tureckém premiérovi Bülentovi Ecevitovi narazil Ioannides na stejně odhodlaného nacionalistu, který také vytušil svou šanci, o které by si jinak ani netroufal snít.
Henry Kissinger jako reprezentant USA opět nedělal nic. Přiznejme si, že toho měl v poslední době hodně. Válka Jom Kippur, Vietnam, navázání diplomatických vztahů s Čínou, oživování vztahů se Sovětským svazem, ropná krize a s tím spojená vyjednávání s arabským světem. Problém východního Středomoří – hrozící válku mezi dvěma členskými zeměmi NATO však naprosto podcenil. Hlavní americký vyjednávač J.Sisco ztroskotal na obou stranách. Turci obsadili 37 procent území ostrova včetně převážně řecké Famagusty, následoval exodus statisíců uprchlíků na jih ostrova.
Vrchní velitel řecké armády Bonamos odmítl bojovat. 22. července bylo prostřednictvím USA dojednáno přece jen jakési křehké příměří, Turci však obsazovali další území.
23.července se do čela vzbouřených důstojníků postavil velitel námořnictva Petros Arapakis. Izoloval Ioannidise a junta rozhodla povolat do země Kamanlise, který se nacházel ve francouzském exilu. Ten přiletěl speciálem francouzského prezidenta Valery Giscard d Estaigna 24.července ve dvě hodiny v noci a byl přivítán jako spasitel.
Kupodivu postupoval Karamanlis velmi opatrně. Zpočátku dokonce ponechal Ioannidise v jeho funkci i když pravomoci vojenské policie omezil jen na armádu. Teprve později byli vůdcové junty včetně Ioannidise zatčeni, odsouzeni k trestu smrti nebo doživotním u žaláři – ty tresty smrti byly všechny změněny na tresty vězení.
1.srpna byla obnoven platnost ústavy, otázka státního uspořádání byla ale ponechána otevřená. 8.prosince 1974 bylo opakováno referendum z roku 1973 a většina Řeků se rozhodla pro ukončení monarchie a a zavedení republiky. Král Konstantin uznal toto referendum až v roce 2013, poté se mohl vrátit z exilu domů a zemřel v Athénách v roce 2023.
Na 17. listopad, tedy na první výročí potlačení řeckých studentských protestů byly vypsány první svobodné parlamentní volby. Ty vyhrála Karamanlisova „Nea Demoratia“, nic ale nemohlo zabránit postupnému vzestupu levicově populistické strany PASOK Andrea Papandrea.
I on se vrátil z emigrace a shromáždil okolo sebe řeckou levici, od voleb 1977 byl už jejím nesporným vůdcem a 1981 se stal premiérem. Začal lavírovat mezi západem a východním blokem (na Maltě to fungovalo, v Řecku ne), státní deficit se prohluboval, inflace dosáhla 14 procent. Jen v roce 1985 mělo Řecko rozpočtový deficit 30 miliard dolarů! Když vyvolala úsporná opatření po jeho druhém zvolení v roce 1985 protesty, a dokonce generální stávku, ihned se podvolil a o prohlubující se deficit státních financí se dál nestaral. Neodvratná cesta do dalšího státního bankrotu začala.
Papandreu se v roce 1989 rozvedl se svou manželkou a oženil se se svou dlouholetou milenkou, letuškou Dimitrou Liani. Zapletl se do skandálu Krétské banky, přes kterou se jeho strana PASOK měla obohatit o 200 milionů dolarů. Přesto Řekové neodolali pokušení a v roce 1993 ho znovu zvolili premiérem. Následně byl ze svých obvinění osvobozen pro „nedostatek důkazů“. Zemřel v roce 1996 a dostalo se mu pompézního státního pohřbu.
Jeho syn a pokračovatel dynastie Giorgos Papandreu se stal řeckým premiérem v roce 2009, aby ho hned dostihla finanční krize, který uvrhla Řecko definitivně do ruin, které připravovali už jeho otec a dědeček.