Franz Kafka

               Ve škole jsme se o něm neučili. A přitom jsme měli velmi dobrou učitelku češtiny. Že jsme se o pražském rodákovi Kafkovi neučili v rámci české literatury, mě až tak nepřekvapuje. Ale neučili jsme se o něm ani, když šlo o literaturu světovou. A to už je na pováženou. Protože Kafka je jednoznačně autor světového formátu.

               3.června uplyne od jeho smrti sto let.

               V české wikipedii jsem se dočetl, že Kafka byl německý spisovatel. Je to správně nebo ne? Ano, psal německy, ale žil v Praze a byl Žid. Kombinace, která očividně stála ze jeho pocitem odcizení, nezařaditelnosti vlastní osoby, natož pak své tvorby. Komunisté si s ním nevěděli rady. V podstatě se daly jeho knihy použít jako obraz ztráty osobnosti v neregulované kapitalistické společnosti začátku dvacátého století, jenže v knihách jako „Proces“ nebo „Zámek“ by si čtenář mohl velmi rychle uvědomit, že právě v komunistické společnosti v absurditě popisované v Kafkově díle žije. V procesu přece je Josef K. odsouzen za zločin, který nevykonal. Ale po nekonečných tahanicích a marných snahách dokázat svou nevinnu přijímá popravu spíš jako vykoupení než jako vyvrcholení na něm páchané nespravedlnosti. Stejně to vnímaly oběti procesů padesátých let. Aspoň to tak někteří z přeživších popisují. Čili Kafka je až nepříjemně nadčasový.

               Kafkovy knihy sice vycházely, ale v na tu dobu relativně malých nákladech, a hlavně v době, kdy se atmosféra v komunistické společnosti poněkud uvolňovala – v polovině šedesátých let nebo v letech osmdesátých. Knihy, které mám v mé knihovně – Zámek vyšel v roce 1964, Proces (v slovenském překladu) rovněž v roce 1964, Povídky vydalo nakladatelství Odeon v roce 1983 ke stému výročí Kafkova narození. „Brief an den Vater“ je z roku 1999.

               Přiznejme si hned na začátku, číst Kafku je těžká práce a chce to hodně odhodlání. Jeho texty nejsou nikdy lehké, ty krátké (hodně z nich má jen dvě nebo tři stránky) jsou samozřejmě stravitelnější než jeho nedokončené romány.

               Franz Kafka se stal symbolem rozervané osobnosti, podivína, který se neumí zorientovat ve společnosti, ve které žije. Sám Kafka ovšem takový ani zdaleka nebyl. Samozřejmě byl tu podivný vztah z autoritativním dominantním otcem, byly zde podivné vztahy erotické, ale jinak to byl člověk s dobrým vzděláním, s „teplým“ úřednickým místem v dělnické sociální pojišťovně, s dobrým příjmem a člověk, který se nestranil života ani přátel. „Měl hodně přátel, i když jen několika málo z nich dovoloval, aby byli jeho přáteli,“ napsal jeho důvěrný přítel Rudolf Fuchs.

               V práci byl úspěšný a dělal kariéru. Zůstával zaměstnán u jednoho zaměstnavatele postupoval po kariérním žebříčku, v roce 1910 byl koncipistou, 1913 zástupce sekretáře, 1920 sekretář a 1922 nadsekretář. Sociálně se měl dobře, práce ho nenamáhala, sám se podivoval, za co dostává tolik peněz, když nemusí vydávat žádné větší vypětí. Přesto se nezdá, že by byl se svým životem spokojen. Ostatně v roce 1917 – tedy ve věku třiceti čtyř let – udeřila smrtelná choroba, která ho měla provázet posledních sedm let jeho života. Tuberkulóza.

               Kafka zosobňuje tolik paradoxů, že se v něm člověk nemůže vyznat. A to i když on sám o sobě podal obsáhlé svědectví. Jednak ve svém „Dopisu otci“, jedna ve svých denících. Ty nejen že nezničil, ale dokonce část z nich daroval své velké lásce Mileně Jesenské. Měli bychom tedy vědět poměrně přesně, co se mu honilo v hlavě. Nevíme to.

               Kafka žil ve světě rozporů. Jako příslušník „menšiny v menšině, uprostřed národa, trpícího pod cizí nadvládou“ jak to popsal F.C. Weiskopf.

               Kafka si po celý život uvědomoval svou odlišnost a snažil se ji definovat, uchopit, několikrát si stěžoval, že mu chybí pevná půda pod nohama. To byl osud mnoha německých pražských intelektuálů, zejména pak po roce 1918, kdy se stali národnostní menšinou, která byla trpěna, ale ne vítána. Skoro všichni Prahu opustili, Kafka zůstal.

               Měl k Praze jakýsi vášnivý vztah. „Praha tě nepustí,“ psal a jinde: „tahle matička má drápy.“

               Pokusím se načrtnout aspoň několik rozporů v jeho existenci, neznám Kafku natolik, abych si mohl dovolit soudit jeho dílo – to udělali lidé mnohem povolanější, už v roce 1927, tedy krátce po Kafkově smrti ho vysoce hodnotili tehdejší hvězdy německé literatury Thomas Mann, který jeho texty označil za „nejcennější čtení, jaké kdy vytvořila světová literatura“  nebo Hermann Hesse či Rainer Maria Rilke, též pražský rodák, který ale na rozdíl od Kafky rodné město opustil  a mínil, že v Kafkově díle nečetl ani jediný řádek, který by nepociťoval osobně. Čili Kafka, nakolik sám neuměl svou pozici ve společnosti definovat, uměl ji podat tak, že se lidé s podobným osudem cítili jeho texty plně osloveni.

1. Kafka jako Žid neměl na růžích ustláno. Teprve když císař František Josef v roce 1867 nechal napsat do ústavy svobodu vyznání, stali se Židé rovnocennými občany jeho říše a až od tohoto časového bodu se mohli volně stěhovat a podnikat. Franzův otec Hermann tuto příležitost využil. Ve třiceti letech se dobře oženil s bohatou nevěstou rovněž židovského původu Julií Löwy, přestěhoval se do Prahy a díky věnu své ženy otevřel na Starém městě obchod s galanterií. Protože byl usilovný, domohl se dobré životní úrovně. České prostředí se ale k Židům vždy stavělo nedůvěřivě a oni to opláceli tím, že se hlásili spíše k německé národnostní menšině a jejich komunikační řečí byla němčina. Národně socialistické Hitlerovo protižidovské tažení je zasáhlo o to citlivěji. Všechny tři Franzovy sestry Gabriele, Ottilie a Valerie zemřely v koncentračních táborech, stejný osud čekal i na jeho milenku Milenu Jesenskou. Toho se Kafka bohudík nedožil, je těžké si představit, jak by se on s rasovou nenávistí národa, jehož jazykem mluvil a psal, vyrovnal. Kafka nebyl praktikujícím Židem, náboženství pro něho neznamenalo existenční jistotu, kupodivu se ale hlásil k ideji Sionismu. Rozpor dokonce i jeho samotném židovství, možná ale jen zdánlivý, vždyť stát Izrael nakonec vznikl jako sekularizovaný státní útvar.

• Němčina byla samozřejmě dalším problematickým faktorem. Kafka uměl česky mluvit, ne ale psát. V němčině dokázal vytvořit svou vlastní, naprosto čistou a úspornou formu, kterou ostatní velikáni německé literatury obdivovali. Jeho přátelé, se kterými se setkával, byli povětšinou německy hovořící, z velké části rovněž pražští Židé. Po roce 1918 se jeho situace dále zkomplikovala, v té době už byl navíc těžce nemocný a svou chorobu si i uvědomoval. Kafka psal těžce. Jeho rukopisy jsou plné oprav a korektur, k románům vždy bývá vydáván i celý rozsáhlý soubor nevydaných kapitol, fragmentů a oprav. Hledal stále perfektní formu a nikdy nebyl spokojen. V noci z 22 na 23 září 1912 napsal během osmi hodin svou povídku „Rozsudek“ Psal ji jedním dechem, bez spánku a bez jídla. To bylo to, co miloval a s čím byl spokojen. Jeden nepřerušovaný myšlenkový proud, který dokázal usměrnit do vět a slov. U románu je takový postup nemožný. Myšlenkový proud je přerušován spánkem, prací, jinými povinnostmi. Navázat na přerušenou myšlenku znamená vždy velké vypětí a výsledek nemůže být nikdy dokonalý. Přetržený provázek nenavážeš bez uzlíku. Kafka si toho byl zřejmě bolestně vědom, ani jeden ze svých románů nedokončil, zůstaly fragmenty a kdyby byl Kafkův přítel Max Brod vyplnil Kafkovo poslední přání a vše nevydané spálil, ani bychom o nich nevěděli. Kafka za svého života vydal jen šest útlých knížek prózy, všechno povídky a krátké texty, přesto byl už za svého života obdivován jako vůdčí osobnost německé literatury.
• Sociální rozpor spočíval v tom, že on, jako dobře zajištěný úředník se setkával s těmi nejubožejšími. Dělníci, kteří si při práci přivodili zranění a žili z invalidního důchodu byli skutečně permanentně na hranici chudoby a mnohdy pod ní. Kafka trpěl s nimi, i když to nemohl dát najevo. Před přáteli si ale postěžoval? „Ti chudáci chodí prosit, místo aby tu pojišťovnu vzali útokem…“ Sociálně dobře zajištěný Kafka sympatizoval se socialismem, jako student nosil v knoflíkové dírce karafiát, symbol sociální demokracie. Ačkoliv, na rozdíl od sociálních demokratů, měl rád pěkné drahé oblečení a mondénní kavárny.
• Byl intelektuálem v rodině, kde se to nenosilo. Jeho otec byl naprosto praktický muž, orientovaný na úspěch v podnikání a očekával od syna, kterému zaplatil vysokoškolské vzdělání, že se zapojí do provozu podniku, případně pomůže i s švagrovými azbestovými závody, které se nějak nemohly pohnout z místa. Matka Julie byla podstatně vzdělanější než její manžel – ostatně její bratr Siegfried Löwy byl lékař – námět na Kafkovu povídku „Der Landarzt“. Nicméně čtení a psaní nepatřilo k aktivitám, které byl Hermann Kafka vítal a oceňoval. Intelektuál byl pro něho vždy suspektní osobou, která se vyhýbá „poctivé práci.“
• A pak přišla choroba a s ní další rozpor a sociální odloučenost. I když byl Kafka na začátku války uznán za schopného vojenské služby a jeho zaměstnavatel ho vyreklamoval jen jako „nepostradatelnou odbornou pracovní sílu“ v roce 1917 přišlo první chrlení krve. Je vlastně s podivem, že žil ještě dalších sedm let. Ovšem léčebné pobyty v Želízech, v Tatranských Matliarech, v Meráně, Riva di Garda a v Graal-Müritzu nepomáhaly. V roce 1922 se nechal penzionovat a ukončil tak svou úřednickou kariéru. Za pobytu v Berlíně v zimě 1923–1924 zasáhla tuberkulóza podobně jako u Jiřího Wolkera i hrtan. Kafka měl problém mluvit a polykat, vše bylo spojeno s permanentními bolestmi a velkým utrpením. Jeho poslední pobyt byl v Sanatoriu Hofmann v Kierlingu u Klosterneuburgu, kde 3. června 1924 zemřel. Byl jsem se tam podívat ještě koncem minulého tisíciletí, nebylo tam prakticky nic, co by jeho pobyt připomínalo, jen jeden malý pomníček. Snad se od té doby něco změnilo.
• Největší záhadou jsou Kafkovy vztahy se ženami. Tím zmátl své životopisce tak, že mu diagnostikovali impotenci či homosexualitu. Ve skutečnosti se ženy Kafkovi líbily a on se líbil jim. Sexuálních zkušeností měl dost, a nejen s placeným sexem. Ale trpěl naprostou neschopností se vázat. Vztah vždy začal explozivně, Kafka dokázal psát až tři milostné dopisy denně, několikrát se i zasnoubil, ale pak přišlo skoro okamžitě ochlazení a ukončení vztahu. Se svou první vážnou známostí Felice Bauer to zkoušel dokonce dvakrát. V roce 1914 se s ní po šesti krátkých setkáních a třech stech milostných dopisech!!! zasnoubil a po šesti týdnech zasnoubení zase zrušil. V roce 1916 se během pobytu v Mariánských lázních znovu zasnoubili a pokusili se o trvalý vztah, v létě 1917 po vypuknutí Kafkovy choroby ale i tento druhý pokus ztroskotal. V roce 1919 poznal Kafka během svého léčebného pobytu v Želízích Julii Wohryzek, zasnoubil se s ní, termín svatby byl už určen na léto 1919, ale krátce předtím Kafka vztah znovu ukončil. V té době byl už zřejmě zamilován do Mileny Jesenské, jeho „femme fatale“, překladatelky jeho textů do češtiny.

• Milena byla sice vdaná, nicméně emancipovaná žena, údajně ne zcela odmítající požívání drog. Zejména během svého pobytu v Meráně (po Kafkovi tam nese jméno jedna ze středních škol) jí psal téměř nepřetržitě milostné dopisy, aby pak koncem roku 1920 přišel náhlý konec. Přesto zřejmě zůstali přáteli, Kafka jí dokonce daroval část svých deníků. Milena vstoupila v roce 1931 do komunistické strany, aby z ní zase v roce 1936 na protest proti stalinistickým čistkám vystoupila, účastnila se odboje proti nacistické okupaci, v roce 1939 byla zatčena, sice ji soud osvobodil, ale přesto skončila v koncentračním táboře, kde v roce 1942 zemřela na následky operace ledviny.

Poslední Kafkovou ženou byla Dora Diamant, kterou poznal během svého léčebného pobytu v Graal-Müritzu. Ke svatbě nedošlo, protože ji odmítal Dořin otec a koneckonců to nedovolil ani Kafkův zdravotní stav. Dora Franze nakonec doprovázela koncem jeho života, byla s ním i v Kierlingu při jeho umírání a smrti.

Kafka tedy jako mimořádně sensibilní člověk, který po celý svůj krátký život hledal, ale nenacházel. Stále měl pocit, že nevidí dobře realitu života a bál se proto o ní psát. A přece psal.

Roger Garaudy popisuje rozhovor Kafky s Gustavem Janouchem při příležitosti kubistické výstavy v Praze. Janouch prohlásil o Picassovi: „Je to úmyslný deformátor.“ „To si nemyslím,“ odpověděl Kafka. „Picasso jen zaznamenává deformaci, které ještě nepronikly do našeho vědomí. Umění je zrcadlo, které předbíhá, které jde dopředu jako hodinky.“

Kafka chtěl objevovat nové prostory. Jako svého času Michelangelo nebo nově například Joseph Heller. Že do těch nových prostorů neprorazil, může být způsobeno jeho strukturou osobnosti nebo krátkým časem, který mu život vyměřil. Dokázal jen popsat realitu měnícího se světa, ve kterém žil. Ale to udělal způsobem, jakým to nikdo jiný nedokázal.