Cesta do Valencie

Přesto, že stojíme před důležitými volbami, nebudu se jim v mém článku věnovat. Nebudu doporučovat, nebudu psát, koho budu volit, koho bych volil a koho bych v žádném případě nevolil a proč. Stejně je dáno, že vyhrají Orbán, Fico Kickl a jim podobní, takže proč se stresovat už teď. Vlastně bych měl volit extrémně vpravo, protože to, co hodlám dnes psát, je zase naprostá konspirační teorie a víme, že těm podléhají právě radikálové.

               Ale já věřím, že covid byl skutečně virus, že očkování proti chorobám chrání, nevěřím, že Trump vyhrál volby, a nevěřím, že je země placatá, zato věřím, že se otepluje. Takže jediná konspirace je ono spiknutí digitální techniky proti mému životu. To na volbu pravicových extrémistů nestačí.

               Předesílám, že si tyhle příběhy opravdu nevymýšlím. Moji čtenáři už vědí, že se jedná o ono celosvětové digitální spiknutí, které mě má zlikvidovat ať už srdečním infarktem nebo sebevraždou. Zatím odolávám.

               Uznávám, že první chybu jsem udělal já sám. Když jsme hledali letenku z Vídně do Valencie, nabídl se Ryanair jako nejvýhodnější opce. A tak jsem objednal let tam i zpátky. Teprve, když jsem zaplatil kreditní kartou, přišlo mi upozornění, že musím ještě mou objednávku ratifikovat u Ryanairu. Trošku v šoku jsem zjistil, že první nabídka na internetu  – ta úplně nahoře – nebyla od Ryanairu, ale od nějaké společnosti eSky, její maličké logo vpravo nahoře jsem při objednávce přehlédl. Zjistil jsem, že je to cestovní kancelář, nahlášená v Katowicích. To mě nijak neuklidnilo, zejména, když ona ratifikace nebyla vůbec snadná, pro analogového člověka, tedy mně, nemožná. Naštěstí mám digitálního syna. Ten mi sice nejprve vynadal, proč jsem neobjednal lístky přímo u Ryanairu, pak ale dokázal onu ratifikaci provést. Přišlo mi potvrzení od letecké společnosti s výtkou, proč jsem lístky neobjednal přímo u nich. Výtka byla na místě, ale už se s tím nedalo nic dělat. To jsem ještě netušil, jakou lavinu problémů jsem spustil.

               Esky píše, že provádí sama „check in“ do letadla, v případě, že tuto funkci chci dělat sám na letišti, je za to příplatek 66 eur. Jenže let se blížil, už zbývalo jen nějakých šestnáct hodin a „check-in“ nepřicházel. Naštěstí má eSky Hotline. Zavolal jsem tam a mladá dáma mi vysvětlila, že lístky nedostanu, protože nejsem ratifikován u Ryanairu. Poněkud vzrušeně jsem jí sdělil, že ratifikován jsem a že o této skutečnosti mám dokonce písemné potvrzení. Prošli jsme celý proces ratifikace, několikrát jsem jí musel nadiktovat mail, z kterého jsem ono potvrzení provedl a pak ho skutečně našla. Podivila se, že jim to uniklo, nicméně letenky jsem několik hodin před odletem dostal. Sice jsme se ženou seděli na zbytkových místech vzdáleni od sebe čtyři řady, ale to mě nijak zvlášť nerušilo. Holt, stalo se.

               Přespali jsme v hotelu Heinhotel v Manswörthu, objednali si taxíka na čtyři hodiny ráno, ten pro nás skutečně přijel, dovezl nás na letiště a poté jsme bez problémů přistáli ve Valencii a nechali se taxíkem odvézt k hotelu, který jsme taky objednali internetem. Slečna na recepci jménem Carmen byla milá, potvrdila, že skutečně pokoj máme, ale není ještě hotov (bylo 10 hodin dopoledne čili její informace byla naprosto logická). Že si máme pro klíče od pokoje přijít po čtrnácté hodině. Zavazadla jsme na recepci nechali.

               Přišli jsme až v šest, protože jsme si pochodili Valencii a stálo to opravdu zato, o tom budu psát několik dalších týdnů. Metro jsme hledali marně, ochotný Španěl nám poradil, abychom jeli raději autobusem číslo devatenáct. Na ten jsme nasedli, ale bohužel jsme vzali opačný směr, a tak jsme se místo do městského centra dostali nedopatřením až k nejhezčím valencijským plážím v Malva Rosa. Tak jsme zjistili, že máme přímé spojení od hotelu k těmto plážím, což hlavně z pohledu mé manželky výrazně ovlivnilo další pobyt ve Valencii.

               Zpět k hotelu jsem chtěl přece jen metrem, hlavně abych našel onu zastávku v blízkosti hotelu. Že se ovšem koridor z centrální stanice Xativa k lince číslo deset teprve staví, jsem z mapy na internetu nepochopil – moje chyba, ten podchod tam byl zobrazen čárkovaně. Takže jsme museli třikrát přesedat, ale nakonec jsme to dali.

Když jsme se vrátili do hotelu, byla na recepci dívka jménem Ksenia. Ta nám oznámila, že pokoj v hotelu nemáme. Namítl jsem, že jsme ho v deset hodin měli a teď už ne, což mi připadá nelogické a nehodlám to akceptovat. Řekla, že nám rezervovali pokoj v jiném hotelu na druhém konci města, takže se musíme přesunout tam. Protože jsme byli nevyspalí a unavení chozením po rozpáleném městě, neměl jsem na to ani nejmenší náladu a striktně jsem to odmítl. Milá Ksenia sáhla po telefonu a začala mluvit rusky. Že Rakušáci dělají problémy a nechtějí se přesunout do toho druhého hotelu. To už jsem se vzrušil dost a řekl jsem jí taky rusky, že rusky rozumím a hovořím a že se mi vůbec nelíbilo, co právě do telefonu říkala. Ksenja byla očividně tímto obratem nemile překvapena a řekla nám, že tedy můžeme zůstat jednu noc v tomto hotelu, ale nazítří se musíme přesunout do toho jiného. Myslím, že jsem byl hlučný. Poté dorazil jistý pán, který nám vysvětlil, že se jednalo o nedorozumění a že samozřejmě v hotelu zůstat můžeme. Problém se vysvětlil o den později. V hotelu byla ubytována velká skupina rusky hovořících hostů – zřejmě především z někdejších středoasijských republik Sovětského svazu – očividně se přepočítali a chyběl jim jeden pokoj. A tak se jejich manažer po dohodě s Ksenjou rozhodli vyhodit z pokoje hosty, kteří k žádné skupině nepatřili – potřebovali přece jen ten jeden. Byli jsme lehká kořist, nepatřili jsme k žádné skupině a klíč od pokoje jsme si ještě nevyzvedli. Nemohli tušit, že ti zatracení Rakušáci rozumí rusky.

               Šli jsme uklidněni spát, aby nás ve čtyři ráno probudil telefon. Taxikář nám oznamoval, že na nás čeká před hotelem Hainhotel a chce nás odvézt k letišti.  Vysvětlení, že už jsme ve Valencii a že to byla objednávka na den předtím, nepřijal příliš přátelsky, naštěstí nemluvil německy, a tak jsem mu nerozuměl. Jestli nám volali jen tu jednu noc anebo noci všechny nevím, pro jistotu jsem už telefon na noc vypínal. Neměl jsem chuť na turecké či arabské klení.

               Další dva dny proběhly až nápadně bezproblémově. Tedy ne úplně. Koupil jsem lístek na městskou dopravu na 72 hodin, a ačkoliv podle výpočtu měl lístek fungovat až do soboty do večera, byl v autobuse odmítnut už ráno. Myslel jsem si tedy, že se u těchto lístků jedná o tři kalendářní dny. Nebylo tomu tak, ženě fungoval lístek skutečně celých 72 hodin, jen ten můj šel do stávky. Ale to byla maličkost.

Teprve v sobotu večer při návratu z restaurace začalo být zle. Moje žena zjistila, že nemá mobil. Ačkoliv autobusy díky systému jednosměrek nejezdí po stejné cestě tam a zpátky, podařilo se rychle vystoupit a rychle najít zastávku devatenáctky v opačném směru. Mobil v restauraci našli, spadl pod stůl na zem, proto jsme ho při opouštění restaurace neviděli. Krize byla zažehnána, jak už jsem psal, ztráta mobilního telefonu v zahraničí je Super Gau, bez něho se domů prostě nedostanete.

               V neděli byla ve Valencii největší oslava roku, Boží tělo, pročež autobus do centra nejezdil. Rozhodli jsme se tedy použít metro. Kupovat lístek na 24 hodin u au by měla být věc hodně jednoduchá. Nebyla. Automat místo lístků vyplivl účet s potvrzením, že jsme zaplatili, ale lístky nevydal. Místo toho na mně křičel španělsky něco, čemu jsem nemohl rozumět. Pokusil jsem se funkci ukončit a zkusit to znova, ale nedalo se. Čekal jsem, že ho ten křik přestane bavit a po nějakých třech opakováních se vypne sám. Chyba lávky, opakoval své upozornění neustále, možná to dělá ještě teď. Účet pro případ kontroly jsme měli, a tak jsme nastoupili do metra. Až v něm se manželka zeptala, jak se dostaneme z metra ven – u východu se totiž branka otvírá taky jen po oskenování jízdenky. To už jsem se zpotil. Naštěstí byla u východu mladá dáma, hovořící dobře anglicky. Nebyla naší prosbou, zda by nás vypustila ven překvapena, očividně se to stává častěji. Z metra jsme se sice dostali, denní lístek jsme ale neměli – i když jsme ho zaplatili.

               Spíš mě znervózňovala skutečnost, že stále nemáme check-in od společnosti. eSky pro zpáteční let, i když čas k odletu byl už opět pod 24 hodin. Počítač mi na webové stránce eSky oznamoval, že tentokrát registrovaní jsme a že společnost čeká, až Ryanair dá letenky k dispozici. eSky to tvrdil tvrdohlavě stále, i když byl check-in aktivní už víc než 24 hodin.  Zavolal jsem tedy na hotline a dozvěděl jsem, že tato „horká linka“ u této společnosti pracuje jen pondělí až pátek od devíti do čtyř odpoledne – a že tedy zas až tak horká není. Byla neděle. Oznámili mi, že volám mimo pracovní hodiny společnosti, což mi na klidu nepřidalo. Syn ve Vídni mi nicméně sdělil, že sám check in po internetu udělat nemůžu, protože společnost nedodala všechny potřebné informace.  Ale že je check in  – snad – možný i na letišti dvě hodiny před odletem. To mě neuklidnilo, ale bylo jasné, že se s tím musím smířit. Nicméně letenky dorazily mailem odpoledne. Sice jsme měli lístky tentokrát 14 řad od sebe, ale třeba si v eSky mysleli, že mám manželky po pěti dnech ve Valencii dost a chci si odpočinout. Spíš si ale dali s check inem načas, a tak už dostali zase jenom zbytková místo. Přesto mi spadl kámen ze srdce. Jak jsem měl zjistit, předčasně.

               V pondělí jsme taxíkem dorazili na letiště – a letenky nefungovaly. Čtečka je tvrdohlavě odmítala, nechtěla nás pustit k bezpečnostní kontrole. Zaměstnankyně letiště to zkusila taky a pak nám řekla, že máme letenky ve špatném formátu a máme si je přeprogramovat do formátu správného. Jinak že se k letadlu nedostaneme, Ne, že bych měl tušení, jak se to dělá. Nedokázal to ale ani syn ve Vídni, kterému jsem moje letenky na přeprogramování poslal. Vrátili jsme se k okénku Ryanairu – milá slečna se nad zoufalými staříky smilovala a vytiskla nám letenky na papír. S těmi jsme se už přes bezpečnostní kontrolu dostali, abychom se dozvěděli, že náš let je o hodinu opožděn. Maličkost. Boardingu jsme se přece jen dočkali. Tentokrát mnohem méně milá slečna u vstupu do koridoru mi oznámila, že musím nechat tašku s nákupem, který žena udělala na letišti pro děti i vnučky, na zemi, protože je povoleno jen jedno zavazadlo na osobu. Pokusil jsem to šarmem a ukázal jí, co je v tašce a pro koho to je. Fotky vnuček jsem ukazovat nemusel, pustila mě s drsně vysloveným “sorry”. Že při boardingu tentokrát nefungoval ani onen vytištěný lístek a čtečka ho odmítla, bylo sice zajímavé, ale stejně pro mě jako i pro dámu z Ryanairu, která to kontrolovala. Sice něco vzrušeně španělsky štěbetala a malovala po mé letence prstem, ale pustila mě do letadla, i když čtečka svítila červeně.

               Že jsme měli za letu jedny z nejsilnějších turbulencí, které jsem za mého života zažil, mě ani tak nepřekvapilo, spíš mě překvapilo, že jsme v pořádku ve Vídni přistáli. Že dorazily i kufry se pak podobalo přímo zázraku. Prostě konec dobrý všechno dobré, na Valencii budeme určitě vzpomínat v dobrém.

               Domů jsme se dostali. Jaké jsem si vzal poučení?

1. Nikdy více eSky!!! Budu si dávat při objednávce letenek zatracený pozor, jaké logo je vpravo nahoře na obrazovce, ale pro jistotu i co je na obrazovce vlevo či dole. Nebo to raději přenechám synovi – přece jen je digital native.
2. Ryanair je sice levný, ale let s ním přináší řadu možných nepříjemností
3. To, že máte potvrzené u bytování v hotelu, ještě zdaleka neznamená, že budete bydlet, pokud přijede rusky hovořící skupina hostů. Tu se očividně osvědčila má naběhlá žíla na spánku, podle mých kamarádů to prý opravdu nahání strach.
4. Anebo vůbec raději budeme sedět na prdeli doma. To digitální spiknutí proti mé osobě zdaleka neskončilo.

               Pozitivní na celé věci je skutečnost, že moje žena míní, že se se mnou na cestách nenudí. Protože babička říkala, že nuda je počátkem všeho zla, můžeme konstatovat, že na tom všem je přece jen něco dobrého. Třeba zase někam poletíme.