Babišovi noví kamarádi

               Patrioti pro Evropu zní sice dobře, ve skutečnosti jsou to ruští kolaboranti proti Evropě. Ale to nehodlám rozebírat. Nebudu se zde šířit ani o Orbánově straně FIDESZ nebo „Rassemblement national“ Marie Le Pen. Necítím se být v tom dost kvalifikovaný a ostatně si každý může udělat obrázek sám. Ale co se týká rakouské strany Svobodných (FPÖ – Freiheitliche Partei Österreich), cítím se být dost seznámený se skutečnostmi, abych se pokusil historii a cíle této strany přiblížit. Aby si mohl český volič udělat představu, koho volí, když volí ANO Andreje Babiše a v jaké společnosti se tím nachází.

               Rakousko se nikdy zcela nevyrovnalo se svou nacistickou minulostí. Na rozdíl od Německa, které se muselo veřejně kát až se z něho stala přehnaně pacifistická země, Rakousko se rychle postavilo do pozice první oběti. Že Rakušáci tvořili v jednotkách SS téměř 5O procent (při podílu rakouského obyvatelstva v Říši okolo 10 procent) se taktně pomlčelo, jakož o Hitlera nadšeně vítajících Vídeňácích nebo o už před Anschlussem místními nacisty obsazených radnicích v Grazu nebo v Klagenfurtu s vlajícími hákovými kříži.

               Přesto byla část obyvatelstva – jednalo se o aktivní členy NSDAP a důstojníky SS – vyloučena z prvních svobodných voleb v roce 1945. Z těchto vyloučených se pak vytvořil takzvaný Svaz nezávislých (Verband der Unaubängigen (VdU).  V roce 1955, kdy Rakousko opustily vítězné mocnosti a Rakousko se státní smlouvou stalo nezávislým, vytvořili členové tohoto svazu v Korutanech „Freiheitspartei Kärnten“. K nim se pak přidali členové takzvaného Landbundu a Velkoněmecké lidové strany, žádající opětné připojení Rakouska k Německu. Zřejmě pod vlivem této strany si nově vznikající strana zvolila za svou barvu modrou, jako barvu chrpy, oblíbené květiny německého kancléře Bismarcka. Po válce si ještě stále většina Rakušáků nedokázala představit samostatnou existenci a většinově se považovali za Němce. To se změnilo až v sedmdesátých letech díky úspěšné ekonomické politice Bruna Kreiskyho a i díky sportovním úspěchům, jako bylo vítězství Franze Klammera na olympijských hrách nebo vítězství fotbalového rakouského týmu nad Německem v argentinské Cordobě na mistrovství světa v kopané v roce 1978.

3.listopadu 1955 se konala ustanovující schůze celorakouské strany FPÖ a v roce 1956 následoval ustanovující sněm. Symbolické bylo, že prvním předsedou strany se stal Anton Reinthaller – bývalý SS-Brigadenführer, který byl pro svou nacistickou minulost v letech 1950–1953 uvězněn. Byl ministrem zemědělství ve vládě Seyß-Inquarta, která vznikla při Anschlussu 12.března 1938 jako přechodná vláda pověřená začleněním Rakouska do německé Třetí říše. Předseda této vlády Seyß-Inquart, mimochodem rodák z Jihlavy, byl 16.října 1946 popraven v Norimberku jako nacistický zločinec. Jeho ministr teď vedl jednu z politických stran v Rakousku.

               Strana se neustále potýkala s nejednotností ideologie, bylo zde křídlo liberální, které skutečně chtělo naplňovat otázky osobní svobody a křídlo poplatné nacistické ideologii, kde byla osobní svoboda definována především naprostou loajalitou. Toto napětí vedlo několikrát ke štěpení strany, přesto byla strana v roce 1979 pod vedením svého předsedy – grazského starosty Alexandra Götze – přijata do liberální internacionály.

               Strana se dlouhodobě orientovala na národně orientované intelektuály – ostatně Buršenšafty, ke kterým měla vždy těsné vztahy, byly původně studentské kluby. Ve volebních výsledcích se pohybovala okolo 6 %, mohla být ale jazýčkem na vahách při politickém zápase lidovců (ÖVP) a socialistů (SPÖ). Kupodivu mnohem méně obav z kontaktu s bývalými nacisty měli socialisté – i v jejich řadách byla totiž také celá řada lidí s temnou, tedy hnědou minulostí.

               V roce 1970 vznikla pod vedením Bruna Kreiskyho menšinová vláda SPÖ, která vládla s podporou FPÖ pod vedením Friedricha Petera, někdejšího SS-Obersurmführera. Kreisky byl bezohledný pragmatik, ač sám Žid, který přežil druhou světovou válku v exilu ve Švédsku, byl ochoten s Peterem vyjednávat a když tento šel na nádraží slavnostně vítat válečného zločince, propuštěného z francouzského vězení, Kreisky se zahalil do naprostého mlčení a událost nekomentoval. Bruno Kreisky dokázal být v případě potřeby až brutálně pragmatický. Ostatně i on sám měl ve vládě 4 bývalé členy NSDAP a ve všech svých vládách Otta Rösche, nejprve do roku 1977 jako ministra vnitra a poté jako ministra obrany. Tento byl přesvědčený člen NSDAP a vedl nacistickou vzdělávací akademii.

               Ovšem Friedrich Peter byl jiný kalibr. Jako důstojník desátého pěšího regimentu první SS pěší brigády se účastnil zavraždění 17 000 Židů a 25 000 sovětských zajatců. Teď vedl politickou stranu, která se nepřímo podílela na vládě v Rakousku.

               Když Peterovu minulost v roce 1975 odhalil Simon Wiesenthal, postavil se Kreisky překvapivě (nebo možná zas až tolik ne překvapivě) na stranu Petera a obvinil Wiesenthala s ilegálních praktik při jeho pátráních po nacistických zločincích.

               Kreisky dosáhl v dalších volbách na absolutní většinu a FPÖ už dále nepotřeboval, v roce 1978 vystřídal Petera v čele strany už vzpomenutý Götz, pod jehož vedením se strana orientovala přece jen víc liberálně a po Kreiskyho odstoupení v roce 1983 se stala poprvé v historii členem vládní koalice – sociálnímu demokratovi Sinowatzovi dělal vicepremiéra Norbert Steger z FPÖ. A to, ačkoliv strana získala historicky nejslabší výsledek 5 procent.

               Jenže část členstva FPÖ nebyla spokojená se svými preferencemi. V roce 1986 došlo na stranickém sjezdu k „puči mladých a divokých“, kde byl do čela strany zvolen třicetišestiletý Jörg Haider. Sinowatz nato koalici vypověděl.

               Haider zcela přeorientoval stranu. Voliče přestal hledat mezi akademiky, ale mezi dělníky a nezaměstnanými, tedy lidmi s nejnižším vzděláním. A začal opatrně ale stále otevřeněji koketovat s nacistickou rakouskou minulostí. A zjistil, že to nejen neškodí, ale dokonce straně prospívá. Liberálové nakonec ze strany v roce 1993 pod vedením Heidi Schmidt odešli, založili vlastní stranu Liberální Fórum, která po několika letech zanikla. FPÖ se začalo plně profilovat jako protisystémová strana spoléhající na hlasy protestujícího voličstva. A taktika přinesla úspěch. V roce 1999 se strana poprvé ve volbách dostala s 26,9 % hlasů, skončila ve volbách druhá za sociálními demokraty a poté se stala členem vládní koalice s lidovci. Následovalo moře skandálů, protože se někteří členové strany chtěli rychle obohatit (jako například ministr financí Karl-Heinz Grasser.)

               V roce 2002 iniciovali jako vládní strana Volksbekehren, což je v Rakousku podpisová akce, která při určitém počtu podpisů (100 000) dává povinnost parlamentu se problémem zabývat, proti Temelínu a Dukovanům, tedy proti atomové energetické české politice a hrozili vetem při přijímání Česka do EU. (Získali 247 000 podpisů).

               Strana taky dlouhodobě požaduje zrušení Benešových dekretů a odškodnění v roce 1945 vyhnaných Němců.(Ačkoliv od roku 1974 existuje smlouva o tomto odškodnění).

               Ve volbách 2002 dostala strana jen 10 procent hlasů a ve volbách do EU v roce 2004 už jen 6,3 % hlasů a jen jeden jediný mandát. To vedlo v roce 2005 v Knittelfeldu k rozštěpení strany, když z ní vystoupil její předseda Haider a založil stranu novou BZÖ (Bündniss Zukunft Österreich). Chvíli se zdálo, že pro FPÖ zazvonil umíráček, protože absolutní většina poslanců přešla za vůdcem do nově založené strany. Ale nakonec přece jen přežila. Vedení převzal Hans Christian Strache, stranu spolu se svým ideologem a tvůrcem jeho řečí Herbertem Kicklem zachránil. Haider zahynul v roce 2018 při autonehodě, jeho nově založená strana po jeho smrti nebyl životaschopná a časem zcela zmizela z politické rakouské scény.

               Pod Strachem se ovšem FPÖ dále radikalizovala. Jestliže Haider svou koketerii s nacistickou ideologií bral jen jako dobrý kšeft, který mu přinášel hlasy a blahobyt, Strache to myslel vážně. Ostatně jeho dědeček se prý jmenoval ještě Strach a pocházel z Reichenbergu, tedy z Liberce. Kumulace slovanských jmen ve FPÖ je ostatně dost nápadná, v EU ji zastupuje Harald Wilimsky, ve Štýrsku je předsedou strany Mario Kunasek atd. Moje babička by řekla, že poturčenec horší Turka, tito lidé se slovanskými předky se očividně snaží dokazovat, jak se pogermánštili. Ve straně převzali vedení radikálové. V Dolním Rakousku je šéfem strany Udo Landbauer, kterému neublížila dlouhodobě ani aféra, když u něho byl nalezen zpěvník, ve kterém se zpívalo „vpřed staří Germáni, zplynujme ještě šestý milion“. Ten je v současnosti zástupcem hejtmanky země Johanny Mikl-Leitner a nechává v zemi organizovat za peníze daňových poplatníků přednášky například o tom, že v očkovacích látkách byly čipy a že očkovaní lidé už nejsou sami sebou, ale jsou to kyborgové a je třeba se jim vyhýbat.

               Ostatně když kandidát německé AfD do EU voleb Maximilian Krah začal ospravedlňovat SS zločiny, a proto se od této německo – ruské strany odvrátila dokonce i Marie Le Pen, jediná strana, která Kraha neodsoudila, bylo FPÖ. Nemohli přece odsoudit své otce a dědy!

               Hans Christian Strache ztroskotal v roce 2019 na aféře Ibiza. Kdo na něho onu past nastražil, se neví dodnes, nicméně před herečkou, která se vydávala za dceru ruského oligarchy, odhalil své plány na ovládnutí sdělovacích prostředků a sliboval rozprodej poloviny Rakouska ruským zájemcům. Jeho pravá ruka Herbert Kickl, toho času ministr vnitra, odmítl vyšetřovat Stracheho, ale hodlal jen vyšetřovat, kdo tu léčku nastražil. Vláda skončila, v nových volbách vyhráli lidovci Sebastiana Kurze a modří byli zase jednou mimo hru.

               Ale jen, aby povstali pod svým novým vůdcem Herbertem Kicklem. Kickl byl vždy mužem v pozadí. Se svým malým vzrůstem nebyl dost impozantní osobou (Haider ale taky nebyl velký). Psal ale projevy jak Haiderovi, tak poté Strachemu, byl vždy ideologem strany. Jako ministr vnitra se neblaze proslavil, když poslal speciální policejní komando do centrály rakouské kontrarozvědky, kde byly zkonfiskovány materiály, které se poté, co ho ústavní soud přinutil, dokumenty vrátit, záhadně „ztratily“. Protože k tomuto zátahu došlo brzy poté, co ruský agent Egisto Ott předal Rusům citlivé zprávy z ministerstva vnitra, je dost možné, že k tomuto zátahu došlo na ruský podnět a že se ony ztracené materiály dnes nacházejí v Moskvě. Od té doby odmítají kontrarozvědky ostatních evropských zemí spolupráci s rakouskou organizací, což má za následek, že Rusko přesunulo centrum svých diverzních aktivit proti EU do Vídně – dnes se zde nachází okolo 500 ruských „diplomatů“.

               Mimochodem uzavřela FPÖ v roce 2016 (tedy 2 roky po ruské anexi Krymu) v Moskvě smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“, ve které je mimochodem zakotvena i „výměna zkušeností v zákonodárné činnosti“, platnou na pět let. Rakouskou delegaci tvořili Hans-Christian Strache, pozdější kandidát na rakouského prezidenta Norbert Hofer a poslanec EU parlamentu Harald Wilimsky. Co tehdy tito pánové 19.prosince 2016 v Moskvě podepsali se nedozvíme, pokud si to nebude přát sama Moskva – text smlouvy se totiž na sekretariátě FPÖ záhadně ztratil. V Moskvě se ale takové důležité dokumenty neztrácejí.

               Kickl vsadil plně na protisystémovou činnost. V čase Covidové pandemie se projevil jako klasický konspirátor, bojující proti očkování a propagující Ivermectin. Členka předsednictva strany Dagmar Belakowitsch (povoláním lékařka) křičela na demonstracích, že v nemocnicích není ani jeden člověk nemocný covidem, ale nemocnice jsou plné lidí s vedlejšími účinky po očkování. Následkem toho byly útoky davu na nemocnice a obvodní lékařka Lisa Kelermayer, která očkování propagovala, byla dohnána až k sebevraždě, poté, co jí okresní policejní velitel (člen FPÖ) odmítl poskytnou ochranu.

               Ruská agrese proti Ukrajině byla dalším vítaným bodem. FPÖ se od začátku postavilo proti protiruským sankcím a omezení spotřeby ruského plynu (na kterém je Rakousko stejně jako před agresí závislé z 80 procent), bojuje proti vojenské podpoře Ukrajiny a chytilo se lákavého tématu „Neutralita“. Rakousko je totiž od roku 1955 neutrálním státem, jeho neutralitu zabezpečily tehdy všechny čtyři vítězné mocnosti při podpisu státní smlouvy. Proto není členem NATO. Ovšem Kickl se postavil i proti účasti Rakouska na obranném protiraketovém štítu, který by měl pokrývat země EU. Ruské rakety jsou podle něho očividně přátelské rakety a bylo by neslušné se proti nim bránit.

               Bohužel má Kicklova propaganda u rakouského obyvatelstva úspěch. Zejména u méně vzdělaných vrstev, které jsou nespokojeny s vládou současné nehomogenní vládní koalice lidovců se zelenými. Především pak u lidí bojících se očkování a lidí, kteří nemají problém s fašismem či už Hitlerova nebo Putinova stylu, boduje. Příští volby FPÖ zřejmě vyhraje, otázka je, zda prezident Van den Bellen, který Herberta Kickla stejně jako premiér Nehammer označili za bezpečnostní hrozbu pro Rakousko, pověří sestavením vlády. V současnosti v Rakousku není strana, která by byla ochotna s Kicklem spolupracovat – i když u lidovců člověk nikdy neví. Ti byli ve všech vládách od začátku devadesátých let a ztratit posty s mocí spojené by je bolelo možná víc než spolupráce s antisystémovými radikály.

               Kickl se netají tím, že chce politický rakouský prostor přebudovat podle maďarského stylu. Tedy ovládnout sdělovací prostředky a upravit volební systém tak, aby ho už od moci nikdy nikdo nemohl odstavit. Orbán je pro Kickla stejným vzorem, jako Putin pro Orbána. A běloruský model doživotní vlády po ochranou všemocného cara, který vyžaduje pouze loajalitu, není pro Herberta určitě žádným strašákem, ale spíše lákavou variantou.

               S touto stranou se tedy teď spojil Andrej Babiš a jeho hnutí ANO. Že to nemůže být v zájmu České republiky nemusím zřejmě zdůrazňovat, může to prospět jen Andrejovi samotnému, pokud jeho voliči zůstanou spolehlivě hluší a slepí. Což zatím jsou.

               I když – v rámci objektivity – myslím si, že Andrej nemá ani nejmenší tušení, s kým se to vlastně spojil. Tak daleko jeho vzdělání nesahá.