Lisabon I

Lisabon

               Tragédie se ohlásila 1.listopadu 1755 v 9:50 hodin místního času. Napřed přišlo velmi silné zemětřesení, v důsledku kterého padaly budovy a v zemi trhalo metrové trhliny. Protože byl svátek Všech svatých, hořely samozřejmě jak v kostelech, tak i v domácnostech svíčky. Ty se tak staly příčinou početných požárů, které velmi rychle zachvátily celé město, tehdy s 250 000 obyvateli čtvrté největší město v Evropě. Lidem, kteří se zachránili útěkem z padajících budov se naskytl pohled, s kterým určitě nepočítali. Lisabon leží na řece Tejo, která právě před městem tvoří velkou lagunu, využívanou jako přístav. Teď byla voda pryč, odsátá do oceánu, nechápajícím obyvatelům se naskytl pohled na suché dno laguny, kde se povalovaly trosky lodí, které se zde potopily, někdy i před desítkami let. Než si lidé tento úkaz dokázali vysvětlit, přihnala se dvacet metrů vysoká vlna tsunami. Řeka poté, co opustí lagunu před městem, zúží znovu svůj tok mezi kopci a tímto korytem pak teče její voda do Atlantského oceánu. Ničivá vlna, která se přihnala od moře, v úzkém hrdle řeky nabrala nejen na výšce, ale i na rychlosti. Když vtrhla do města, uhasila sice většinu požárů, ale zato s sebou brala budovy, které ještě stály, trosky těch, které už spadly, a hlavně lidské životy. Podle odhadů zemřelo tehdy 30 000 – 100 000 obyvatel města, největší přírodní katastrofa v dějinách Evropy spláchla nejen staré město Lisabon, ale i královský palác, který stál na břehu řeky na dnešním „Praca de Comercio“ s úžasnou knihovnou o 70 000 svazcích a královskou sbírku uměleckých děl jako obrazy od Tiziana, Rubense či Corregia. Zmizely i kresby Vasca da Gamy z jeho objevných cest. Ten palác dal kdysi stavět král Manuel I., díky objevení cesty do Indie a obchodu s kořením nejbohatší z portugalských králů, jemuž byla pevnost San Jorge nad městem málo pohodlná. Luxus jeho sídla známe ovšem jen z popisů, po onom 1.listopadu 1755 z něho nezbylo zhola nic.

               Ve stejný den přišly ve vzdálené Vídni porodní bolesti na císařovnu Marii Terezii a následujícího dne porodila svou nejmladší dceru Marii Antoinettu. Skutečnost, že děvče přišlo na svět v den tak hrozné katastrofy se považovalo za zlé znamení pro jeho život, což se nakonec potvrdilo. Skončila pod gilotinou 16.října 1793.

               Portugalská královská rodina krále Josefa I. přežila jako zázrakem zničení svého paláce. Jedna z králových dcer chtěla totiž sváteční den prožit na výletě, a protože otcové dcerám neumí nic odepřít, vyrazil si král s celou rodinou do Santa Maria de Belem asi šest kilometrů od centra města. Tuto část pevniny zemětřesení vyzdvihlo do výšky a poskytlo jí tak ochranu a navíc se tsunami zvedla až za Belémem, v hrdle řeky. Přesto zanechal tento zážitek v králi trvalé psychické trauma. Do konce svého života, tedy dvacet dva let, odmítal bydlet ve zděných budovách a nechal si postavit stanové město za Lisabonem, odkud pak řídil svůj stát.

               Zničení se vyhnula jen čtvrť bordelů Alfama a horní část města okolo pevnosti San Jorge. Alfama je tedy jediná část Lisabonu, kde může člověk ještě vidět křivolaké středověké uličky, může si ji projet legendární tramvajovou linkou číslo dvanáct nebo dvacet osm – ta patří k povinnému programu při návštěvě portugalského hlavního města.

Zde ostatně vzniklo i Fado, typická lisabonská melancholická hudba, hraná na kytaře, kterou by měl návštěvník Lisabonu rozhodně zažít, pokud si chce návštěvu města započítat. V barech, kde se po večerech hraje, se ovšem platí vstupné.

               Zbytek Lisabonu má tedy svůj rodný list vystavený v listopadu 1755. Obnovy města se ujal velmi energicky tehdejší předseda vlády Sebastiao de Mello, pozdější Markýz de Pombal, reprezentant osvícenství. Od první minuty se ujal záchranných prací pod heslem: „Pochovat mrtvé a nakrmit přeživší.“ Mrtvoly odváželi na lodích na moře a tam je házeli do vody, protože bylo nemyslitelné vykopat včas dostatečné množství hrobů. Markýz se dočkal nenávistné kritiky od jezuitů, jimž byly jeho osvícenské reformy tak jako tak trnem v oku a zemětřesení vyhlašovali za boží trest za odklon od boha. (Protiargument mohl být, že ačkoliv katedrála „Sé“ i kostel svatého Antonína v její blízkosti – obě ve staré městské čtvrti Alfama, pamatující ještě maurskou minulost města –   padly zemětřesení za oběť, domy v uličkách okolo, kde se tísnily bordely, přečkaly katastrofu bez větších škod – děvčata v bordelech na vše svaté očividně nezapalovala svíčky. Tento souboj s jezuity vyhrál markýz v roce 1759, kdy byl jezuitský řád zakázán a rozpuštěn. Během pouhého roku se podařilo odstranit všechny trosky a strhnout budovy s narušenou statikou. Obnovou města byli pověřeni architekti Eugénio dos Santos a Carlos Mardel. Pombal využil skutečnosti, že nové město mohlo být založeno takzvaně na „zelené louce“ a nechal postavit moderní město se šachovnicově se křížícími ulicemi a bulváry. Když se ho ptali, k čemu jsou dobré tak široké ulice, odpověděl prý, že „jednou budou lidem připadat úzké.“

               Zatím ovšem stačí. Když po bulváru „Avenida da Libertade“ prochází na svátek svatého Antonína 13.června průvod samby, je ulice pořád ještě dost široká, aby se daly vybudovat tribuny na obou jejich stranách, na kterých sedí zvědaví turisté (kteří tam obsazují místa už od rána), aby mohli skupiny jednotlivých lisabonských čtvrtí v jejich krojích při tanci samby fotografovat.  Samba tedy nemá původ v Brazílii, ale v Portugalsku, je sice stejně energická a rytmická, ovšem podstatně oblečenější.

               Na místě někdejšího královského paláce vzniklo nejkrásnější lisabonské náměstí „Praca do Comercio“.

Jako vzpomínka na klaustrofobického krále Joseho I., díky jehož psychické poruše zde ono náměstí místo královského paláce mohlo vzniknout, tyčí se uprostřed náměstí jeho jezdecká socha. V roce 1908 zde zastřelili atentátníci krále Karla i s jeho nejstarším synem infantem Ludvíkem Filipem, což vedlo o dva roky později k zániku monarchie a vzniku portugalské republiky. Náměstí má tvar písmene U otevřeného směrem k řece – z někdejšího královského paláce zůstaly jen schody vedoucí k vodní hladině. Do města se otvírá monumentální branou „Arco de rua Augusta“, která je ovšem podstatně mladší a pochází až z devatenáctého století a lemují ho především restaurace, číhající na hladové a žíznivé turisty.

               Pombal si za své zásluhy vysloužil majestátní sochu na náměstí nesoucí jeho jméno, i když si na ni musel počkat až do dvacátého století – autor Leopoldo de Almeida vytvořil i pomník objevitelů v Belému, ke kterému se ještě dostaneme.

A dolnímu městu se říká „Baixta pombelina“, takže se na zásluhy markýze nezapomnělo. I když ho po smrti krále Joseho I. králova dcera a následnice na trůnu Marie I., která byla vychována kněžími a osvícenské reformy Pombala z celé duše nenáviděla stejně jako jejich autora, v roce 1777 okamžitě zbavila funkce a poslala ho do domácího vězení na jeho statky v městě Pombal. Ale přiznejme si, ve věku 78 let měl už pracovitý markýz nárok na zasloužený důchod. 

               Pokud tedy chceme vidět starý Lisabon – což jsem já jako historik samozřejmě chtěl, musíme do čtvrti Alfama. Jestliže ještě při mé první návštěvě koncem devadesátých let minulého století byla velká část domů v žalostném stavu a neobyvatelná, dnes je už celá čtvrť zrenovovaná, při pohledu shora září nové červené střechy, fasády domů jsou zdobeny početnými Azulejos v různých barvách a s nejrůznějšími motivy. Nejhezčí pohled na čtvrť i s řekou Tejo je z „Miradouro de Santa Luzia“. Na azulejos na této vyhlídce je znázorněno dobytí Lisabonu na Maurech v roce 1147. Obzor dominuje obrovská kopule kostela Santa Engrácia. Tento barokní kostel se prý stavěl 284 let a stal se příslovečným. Mluví-li Portugalec o „práci jako na Santa Engrácia“, znamená to, že ty práce nikdy nebudou hotové. Nahoru k pevnosti „Castel de Sao Jorge“, čili k pevnosti svatého Jiří, která sloužila dlouho jako sídlo portugalských králů, než přesídlili do nového luxusního paláce na břehu řeky, se dá vyběhnout okolo katedrály Sé nebo vyjet tramvají číslo 12 nebo 28. Tyto prastaré tramvaje mají své kouzlo a vždy znovu budí otázku, zda to stoupání zvládnou nebo ne. Zvládnou! Pro pěší je to ale pořádně do kopce. Lisabon je prý – jako ostatně nespočet jiných měst – postaven stejně jako Řím na sedmi pahorcích. Podle mého skromného názoru je těch pahorků v Lisabonu mnohem víc, ale nechci se hádat.

               Pevnost Sao Jorge dobyl na Maurech Afonso Herique v roce 1147. Jedna z bran pevnosti nese jméno rytíře Martima Monize, který ji dokázal prorazit a držet až do příchodu hlavních královských sil. Pevnost samotnou králové opustili, když Manuel první postavil palác dole ve městě. V roce 1755 byla zemětřesením poškozena a teprve Antonio Salazar ji nechal v roce 1938 zrekonstruovat. Nabízí úžasné pohledy na město pod sebou, vstupné 15 eur mi ale za tento zážitek připadalo poněkud přehnané.

Protože moc víc toho tady není. Uprostřed nádvoří předělaného na park je socha dobyvatele Afonsa Herniquese a hlavní atrakcí jsou hradby s věžemi, které se dají obejít a odkud se dá fotografovat město Lisabon shora. Jedna z věží má jméno po Odysseovi, protože Lisabonští si nenechají vzít legendu, podle které Lisabon založil Odysseus během svého desetiletého bloudění při cestě z Tróje domů.

               Po cestě k pevnosti prochází člověk okolo katedrály Sé. Je to – jako v Portugalsku všude – románská stavba podobná pevnosti.

Vevnitř je to směs stylů, protože katedrála velmi utrpěla při zemětřesení v roce 1755. Už v katedrále člověk dostane znamení, jak důležitý je portugalský nejslavnější svatý, totiž svatý Antonín z Padovy. V Padově sice působil a zemřel, ale narodil se v Lisabonu, údajně kousek pod katedrálou. Na místě jeho rodného domku, který se zřítil při zemětřesení, stojí dnes kostel mu zasvěcený.

V katedrále je vlevo od vchodu františkánská kaple s křtitelnicí, kde byl údajně v roce 1195 pokřtěn. Azulejos zde ukazují jeho kázání rybám. Katedrála je zasvěcena svatému Vincentovi, jehož tělesné ostatky byly do Lisabonu převezeny v roce 1173 z Cabo de Sao. Loď, na které jeho ostatky do Lisabonu přepravovali, byly hlídány dvěma krkavci, loď se dvěma krkavci se tak stala symbolem Lisabonu. Mimochodem je to stejný svatý Vincent, který je patronem Valencie, kde ostatně působil a kde byl i v roce 304 umučen. Už tehdy prý jeho mrtvolu hlídali krkavci před supy, aby ji tito neroztrhali a mohla být důstojně pohřbena. Protože si na světce dělají nároky jak Lisabon, tak Valencie, je jedna jeho ruka uchovávána v kapli vzkříšení v katedrále Seu ve Valencii.

               Nejslavnější z portugalských svatých, tedy svatý Antonín, je uctíván hned vedle katedrály ve vlastním kostele. Ten byl postaven v roce 1757 tedy po zemětřesení v čistě barokním stylu. Rodný dům svatého Antonína, nebo tedy jeho nepatrné zbytky, je možné navštívit v kryptě. Samozřejmě, že zde byl Jan Pavel II. (protože, jak víme, on byl všude), obraz jeho návštěvy v azulejos je na chodbě vedoucí do krypty.

               Svatý Antonín má v Lisabonu, ale i v celém Portugalsku výsadní postavení. V roce 1934 ho papež Pius XI. vyhlásil za patrona Portugalska, má tedy podobnou pozici, jako náš svatý Václav. Den svatého Antonína 13.června je každoročně největší lisabonská slavnost, je to slavnost sardinek, které právě v červnu dosahují dostatečné velikosti a obsahu tuku, aby se daly grilovat a konzumovat, pečou se v ten den na každém rohu a fascinovalo mě, že je Portugalci jedli i s vnitřnostmi, bez ohledu na jejich velikost. Když jsme požádali o příbor, dostalo se nám překvapeného pohledu, ale ten nožík a vidličku nám nakonec přinesli. Večer pak je slavnost samby, kdy jednotlivé městské čtvrti prezentují své kroje a tanec. I když jsou mladé dámy podstatně víc oblečené než jejich protějšky v Brazílii, přesněji velmi cudně zahalené, na temperamentu jim to neubírá. Byl jsem svědkem toho, když jedna skupina nastoupila po absolvování procesí na Avenida da Liberdade do připraveného autobusu. Tance ale očividně ještě neměli dost, protože celý autobus se rozkýval zleva doprava a zpět, že jsem měl strach, že se převrhne.

               Svatý Antonín se narodil v Lisabonu v roce 1195 a rozhodl se šířit víru. Nejdřív to chtěl zkoušet mečem, ovšem jeho zdravotní stav mu choutky na válečná dobrodružství v severní Africe rychle zmařil. Rozhodl se proto pro hájení víry slovem a bylo to správné rozhodnutí, protože byl nesmírně nadaný řečník. Proto jsou i v kostele v Padově vystaveny ve skleněné vitríně jako svatá relikvie jeho hlasivky. Antonín vstoupil v roce 1220 do tehdy nového františkánského řádu a působil při pomoci chudých ale i při obracení kacířů, jeho špatný zdravotní stav ho ale dostihl a zemřel už v roce 1231, tedy ve věku 36 let. Svatým byl vyhlášen na nátlak prostého lidu táhnoucích za tímto účelem na Řím už 30. května 1232 papežem Řehořem IX. Byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách církve a způsobil značnou nevoli u konkurenčního řádu Dominikánů, protože tím předběhl zakladatele jejich řádu Dominika, který byl vyhlášen svatým až v roce 1234 a Františkáni vedli i potom na svaté 2:1. V roce 1946 byl Antonín povýšen Piem XII. na učitele církve.

To o Antonínovi stačí, o Lisabonu ale zdaleka ne. Příští týden budeme pokračovat.