Nedávno mě překvapila jedna moje kamarádka, vzdělaná paní, které si vážím a jsem rád, že jsme přátelé, když mínila, že pravda v líčení války na Ukrajině není na ruské ani na ukrajinské straně, ale někde uprostřed. Trochu mi to vyrazilo dech, protože se mi hned zjevila otázka – kde je v tomto případě uprostřed?

               Argumentovala vyprávěním Ukrajinců, kteří ze země emigrovali už v minulých letech a vyprávěli o korupci a kriminalitě, mafiích, ovládajících ekonomický život země. Zmohl jsem se jen na větu, že ani taková skutečnost nemůže opravňovat vraždění lidí.

               Není si třeba ekonomický život na Ukrajině idealizovat. Jako ve všech postkomunistických zemích došlo k masivnímu rozkrádání státního majetku a korupce kvetla všude. Ne nadarmo kdysi řekla Julia Timošenková, že každý, kdo byl jen jednu hodinu činný v ukrajinské ekonomice, může být kdykoliv zavřen pro hospodářskou kriminalitu. Od našich „devadesátek“, kdy byl stát pod shovívavým pohledem pánů Klause a Zemana rozkrádán stejně nestoudným způsobem a novodobí mafiáni se převáželi po městech nesmyslně drahých autech, se ale ukrajinská situace lišila jen kvantitativně. Souhlasili bychom, kdyby k nám v devadesátých letech přijely ruské tanky, aby udělaly „pořádek“? Boj s kriminalitou je úkolem každého jednotlivého státu, na to pomoc ze zahraničí nepotřebuje.

               Ovšem hodně našich lidí, frustrovaných svým neúspěchem v novém společenském uspořádání, hledá alternativní model. Ten jim po celá desetiletí nerušeně nabízely ruské dezinformační weby jako Sputnik a Aeronet nebo štvavý plátek v ruských službách Parlamentní listy. Ruský Putinův pořádek tam byl líčen jako země zaslíbená. Mnoho lidí tento obrázek převzalo, uvěřilo mu, ta víra se stala součástí jejich osobnosti a jejich pocitu sebehodnoty. Je pro ně velmi těžké až nemožné se této víry vzdát – co by bez ní byli? Proto odmítají věřit tomu co vidí a slyší a hledají alternativní „pravdy“, aby si udrželi sebeúctu. Ruská propaganda to ví a hraje na tuto strunu. Ke každém zločinu, který Rusové spáchají, nabízí okamžitě alternativní vysvětlení pro své „věrné“. V Rusku je takových věrných, kteří na takové vysvětlení čekají, přes osmdesát procent, na Slovensku dvacet osm a i v Česku je to ne nepodstatná část populace.

               Pokud zabloudíte na slovenské sociální sítě, ztratíte dech, nebo se vám bude chtít zvracet. Nenávistné komentáře ke každé kritice Putina a Ruska jsou sice zčásti skutečně dílo placených trolů, ale z velké části jsou autentické. Agresivitou se tito lidé brání ztrátě víry v moskevského spasitele. Pokud se někdo cítí být ohrožen, že ztratí víru, nebude ochoten diskutovat a argumentovat. Bude agresivní, bude vyhrožovat, bude sarkastický k „nevědomému stádu“. Pod obrázky zabitých lidí z Buče psali lidé komentáře, jako: „Ať vstanú, lebo si ešte nachladia obličky.“  „Zlí herci, nepochopili, jako majú ležať. To je asi tým, že Američania nevedia po ukrajinsky.“ „Hlupáci, tomuto chcete veriť?“ „Hlúpe ovce!“ atd atd.

               Jak by si tito lidé omluvili tyto sarkasmy, kdyby skutečně prozřeli, nevím. Asi by museli spáchat sebevraždu, kdyby si uvědomili, jakým sprostým způsobem komentovali nezměrné utrpení nevinných lidí v ukrajinských vesnicích a městech. Tito lidé jsou pro hledání pravdy nenávratně ztraceni. I kdyby stříleli Rusové své oběti před jejich očima, nebudou tomu věřit.

               Ruské lži jsou neuvěřitelně hloupé. Tak, že každý, kdo jen trochu přemýšlí, musí pochopit, že to lži jsou. Ovšem Rusové lžou hlavně dovnitř, do vlastní země, kde nemají lidé (těžko je nazývat občany, ruská společnost se nikdy k občanské společnosti nepropracovala) možnost dozvědět se alternativu. Když Rusko samo žádá svolání Rady bezpečnosti ke genocidě v Buči, je to jednoznačně poselství jen dovnitř – a samozřejmě ke svým věrným v někdejších satelitních státech. Objektivně to nemůže nikdo brát vážně. Pro ostatní je ono „hloupé“ ruské lhaní projevem nezměrné arogance. Poselství je následující: „My jsme tak mocní, že si můžeme dovolit lhát i takto hloupě a vy jste POVINNI tomu věřit.“

               Takové hloupé arogantní lhaní zvyšuje velikost ega. Nejen konkrétní osoby, která tu lež pronáší, ale celého národa.

               Hledání pravdy je v současnosti hodně těžké. Když jsem se tímto tématem zabýval v jednom z mých úplně prvních článků v roce 2011 (“Pozdní doba“) tušil jsem sice, jakých rozměrů informační přetlak dosáhne a jak bude moci být zneužit, přesto mě realita nakonec překvapila. Jestliže dříve musel člověk informace namáhavě hledat návštěvou v knihovnách a archívech, dnes jsou na něho chrleny z internetu. Jsou ale pravdivé? – a co je to vlastně pravda? Pravda je v podstatě konsens daný úhlem pohledu – může být tedy rozdílně interpretována. Sám prezident Trump zavedl pro očividné lži termín „alternativní pravda.“ Zní to sice na první pohled perverzně, ale v době digitální skoro reálně. Kolik takových alternativních pravd koluje a šíří se? Ne, neplatí, že na každém šprochu je pravdy trochu. Na většině šprochů není pravdy ani stopa. Hledání kompromisu je ztráta času a je dokonce nebezpečné. Je třeba se rozhodnout. Ne, pravda nemusí být černá nebo bílá. Je mnoho odstínů šedi, ale není třeba hledat vždy uprostřed.

               Joseph Goebbels svého času vedl svou nacistickou propagandu pod heslem „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou:“

               Vladimír Putin jde na věc mnohem sofistikovaněji, samozřejmě mu to umožňují nové možnosti komunikace. Jeho heslo je „Sto lží k jedné věci udělají lež i z pravdy.“

Pravda je vždycky jen jedna, je osamělá a lži mají vždycky početní převahu.

               Vychrlením sto alternativ k určité události se vytvoří tlak na to, aby člověk nevěřil ani jednoznačným věcem. Vznikne pochybnost, zejména u obyvatelstva někdejších postkomunistických zemí, které jsou a priori nedůvěřivé vůči oficiálním sdělovacím prostředkům. Lidé jsou zvyklí hledat alternativu a hledat „pravdu někde uprostřed.“ Učí se nevěřit ničemu – a právě v tom okamžiku ruská propaganda vítězí. Je těžké dosáhnout, aby většinová populace uvěřila ruským lžím, na to jsou příliš arogantní a hloupé, je ale možné zasít nedůvěru k opačnému pohledu, a to i kdyby byl hned pravdivý. Je možné dosáhnout toho, že lidé nebudou věřit ničemu. Přesně to mi tehdy řekla má kamarádka. Že už v tom návalu informací nevěří ničemu. To by znamenalo vítězství ruských trolů, které nemůžeme připustit.

Netvrdím, že všechno, co Ukrajina hlásí je pravda. I z její strany běží válečná propaganda, je to součást vojenské strategie. Nemyslím si například, že vyhlášení Bandery národním hrdinou byl od Ukrajiny moudrý čin. A takových vlasů v polévce by se určitě dala najít celá řada. Ale o to dnes nejde. Jde o zabíjení a o lžích o něm.

               Možná by se mohli lidé zamyslet nad tím, zda skutečně říkají pravdu ti, kteří zakazují jakoukoliv nezávislou televizi či noviny, kteří vraždí nepohodlné novináře, a dokonce facebook a Instagram prohlašují za teroristické a nacistické platformy.

               Logika myšlení ruské propagandy je opravdu šokující. Protože byl Hitler zvolen v demokratických volbách, je demokracie podhoubím nacismu a musí být nekompromisně všude zničena. A paní Viktorie Nikiforová, novinářka a scénáristka, hlásá na oficiálních stránkách ruské propagandy, že v Rusku je svoboda slova, jaká je na Západě nemyslitelná. Že Rusko šíří pouze lásku mezi lidmi a má jednou slabinu – že neumí lhát.

               Tomu snad nemůžou uvěřit ani ti nejzaslepenější proruští příznivci – ti si ale raději slova paní Nikiforové nebo Sergejceva či Dugina nepřečtou.

               Ne, pravda nebyla uprostřed mezi Hitlerem a Židem a neexistuje kompromis mezi zabíjením a nezabíjením.

               Aspoň na tom by se měli lidé, kteří se chtějí počítat k civilizované společnosti, shodnout. Rusko tam bohužel nepatří a zřejmě ani patřit nebude.

Tuhle otázku jsem si odpověděl mi jasným „ano“ už před čtyřmi lety, takže tentokrát už tuto odpověď jen zopakuji a spíš se pokusím analyzovat proč tomu tak je. Proč se maďarský národ ve své většině nadšeně vzdaluje demokracii, svobodě a evropskému kulturnímu prostoru a směřuje bezstarostně k autokracii a stále pevnějšímu spojení s diktaturami východu, ať už je to Putinovo Rusko nebo Čína.

               Je symptomatické, že nadšenou gratulaci poslal Viktorovi Orbánovi k jeho volebnímu vítězství Vladimír Putin. Kromě Miloše Zemana byl Putin jedinou hlavou státu, kterou drtivé Orbánovo volební vítězství nadchlo. Ale ani tato skutečnost Maďary z jejich mozkové hibernace neprobudí.    

               Je to na první pohled zvláštní. Maďaři jako by zapomněli nejen na porážku u Világoše v roce 1849, kdy v ruské palbě zahynul i jejich národní básník Sándor Petöfi, ale i na potlačení pokusu osvobodit se z komunistického jařma v roce 1956, kdy je rozdrtily ruské tanky. Najednou jim blízké přátelství s diktátorem následnického státu Sovětského svazu nevadí, a to v době, kdy tento hlasitě nárokuje obnovu svého vlivu ve všech postkomunistických zemích, tedy i v Maďarsku samotném. Zatímco Marie le Pen spěšně stahuje volební plakáty, na nichž si třese rukou s Putinem, Orbán své přátelství s válečným zločincem z Kremlu vystavuje na odiv, a jeho voličům to nejen nevadí, ale dokonce to hodnotí pozitivně. Samozřejmě jsou podrobeni dennímu vymývání mozků v sdělovacích prostředcích, které buď přímo podléhají Orbánově vládě nebo jsou koupeny jeho kamarády a spojenci. V nich se jako v jediné zemi EU hovoří o válce na Ukrajině v dikci kremelského diktátora jako o „speciální operaci“ a o solidaritě s Ukrajinou nemůže být ani řeč. Ale přesto, odkud se bere ta důvěra ve vůdce, jak to že lidé nevidí nastupující diktaturu a jak to že se jí nebrání? To jim na demokracii skutečně tak málo záleží?

               Při pohledu na maďarské dějiny s úžasem zjistíme, že si Maďaři demokracie moc neužili a o demokratické tradici tedy hovořit nemůžeme. V dobách Rakouska Uherska probíhaly skutečně svobodné volby a od roku 1905 existovalo dokonce všeobecné volební právo (pro muže), jenže v Uhersku vyhrávaly nacionalistické strany. Ty hlásaly hlavně odpor vůči Vídni a potlačování slovanských národů, které v rámci Uherského království existovaly. Stejně jako František Ferdinand d´Este (který Maďary až chorobně nenáviděl), tak i císař Karel poznali, že nejsilnějším živlem v mocnářství je živel slovanský. Ale zatímco Rakušáci hledali cestu dohody, Maďaři se snažili tento živel oslabit, případně eliminovat.

               Trianonská dohoda, která od Maďarska amputovala rozsáhlá území obydlená převážně maďarskými národnostními menšinami, se stala trvalým traumatem a zůstává v podvědomí obyvatelstva natrvalo jako vděčná živná půda pro nacionalisty, kteří, jak víme, demokracii příliš nemusí. Snaha o znovuzískání ztracených území zůstává natrvalo součástí politického myšlení. Určité množství nacionalismu bylo nezbytné, je obdivuhodné, že si Maďaři jako jediní z asijských přistěhovalých národů dokázali udržet svůj jazyk a kulturu v obklíčení slovanského a germánského živlu. Mají být tedy na co hrdí. Ale jejich politici hrají na tuto strunu příliš hlasitě.

               Po válce existovala jen krátkodobě demokratická vláda hraběte Károlyho, následoval rudý teror bolševických band Bély Kuna a po porážce bolševiků ještě hroznější bílý teror admirála Horthyho. Ten byl zvolen v roce 1920 za správce uherského království, které ale existovalo bez krále. Horthy odmítl snahy císaře Karla o restauraci na uherský trůn a zůstal v zemi autoritativním vládcem. Demokracii země v době jeho vlády na rozdíl od tehdejšího Československa nezažila a Horthy se stal věrným spojencem Adolfa Hitlera. Maďaři tedy už tehdy neměli žádný skutečný problém s přátelstvím s nacistickým režimem. Tehdy stejně jako dnes. Ani dnes jim kremelský nacista nevadí. Maďarská armáda se zúčastnila v roce 1941 útoku na Jugoslávii i na Sovětský svaz. Horthyho protižidovský politika byla ale opatrná, pronásledování nebylo až tak brutální jako například v Německu nebo na Slovensku.  Horty sice nechal odtransportovat Židy z nově získaných území do Generálního Gouvermentu, „své“ maďarské Židy ale chránil až do 15.května 1944, kdy přece jen pod tlakem Němců začaly transporty, které ale Horty 9.čerence 1944 zastavil. Za svou věrnost Třetí říši obdržel území obydlená maďarskými menšinami, v roce 1938 ve Vídeňské arbitráži jižní Slovensko, při druhé vídeňské arbitráži 30. srpna 1940 od Rumunska severní Sedmihradsko a po porážce Jugoslávie v roce 1941 pak i části Vojvodiny. Maďaři zato následovali Němce až ke Stalingradu – ne náhodou vedli Rusové svou protiofenzívu u Stalingradu přes jednotky rumunských a maďarských spojenců, kde čekali menší odpor než u samotného wehrmachtu.

               Když dorazily jednotky Rudé armády na území Maďarska, pokoušel se Horthy uzavřít separátní mír, což vedlo k jeho svržení SS komandem. Byl pak internován v Bavorsku, kde ho 1.května 1945 osvobodila americká armáda. K moci se po Horthyho svržení dostali fanatici Šípových křížů Férence Szalasiho, který uspořádal na břehu Dunaje pravý masakr maďarských Židů, kteří ještě v Maďarsku zůstávali (z původních 800 000 Židů přežilo holocaust 200 000, kdo se chce o osudech maďarského židovského obyvatelstva dozvědět něco víc, doporučuji knihu maďarského nositele Nobelovy ceny Imreho Kertésze „Člověk bez osudu“.)

               Po skončení druhé světové války připadlo Maďarsko do sféry ruského vlivu a Sověti zde ustanovili komunistickou diktaturu pod taktovkou stalinisty Matyase Rakosiho. Po potlačení povstání v roce 1956 převzal moc János Kádár. Ten sice komunismus poněkud změkčil a povolil dokonce i soukromé podnikání, demokracie ale do Maďarska přišla až v roce 1989. A vydržela do roku 2010, čili pouhých 21 let. V roce 2011 byla přijata parlamentem, ve kterém měl ústavní většinu strana FIDESZ vedená Viktorem Orbánem nová ústava, která předznamenala postupné odbourávání demokratických principů. Podobně jako v Jelcinově Rusku i Maďaři usoudili, že se demokratický chaos neosvědčil a zatoužili po vládě silné ruky. Tu mají a už jim i zůstane. Zajímavým signálem bylo už to, že v nové ústavě byl změněn název státu z Maďarská republika (Magyar Köztársaság) na Maďarsko  nebo Maďarská země (Magyarország).

            Orbán šel nekompromisně za svou osobní mocí a s pomocí EU a především Německa a jeho kancléřky Angely Merkelové ji dokázal upevnit. Ovládnutí mediálního prostoru bylo prioritou, už v roce 2011 přišlo masové propouštění špičkových žurnalistů a jejich nahrazení novináři loajálními. Orbán dokázal šikovně ovládnout i soudní systém (šikovněji a nenápadněji než Poláci) a to mu umožnilo upevnit svou moc ve skupině kamarádů a spolužáků, kteří se rychle stali nejbohatšími Maďary a vytvořili vládnoucí bohatou vrstvu. EU svými dotacemi korupci podporovala, jakož i zánik svobodných médií (pokud nějaká firma inzerovala v opozičním tisku, bylo jasné, že se už nikdy nedostane k státní zakázce ani k dotacím z EU a tak nezávislé noviny postupně zahynuly na úbytě). Co se týká svobody médií, propadlo se Maďarsko za dvanáct let Orbánovy vlády o 70 míst a je momentálně na 92.místě.  O jedno místo před Srbskem, ale například za Gambií nebo Lesothem. Proto se ani lidé v Maďarsku nedozvědí, že Maďaři měli nejvyšší počet mrtvých v kovidové pandemii na světě, přepočítáno na počet obyvatel. Nezvládnutí pandemie Orbánem, který si k tomu dal od parlamentu propůjčit zvláštní pravomoci, tedy ve společnosti nijak nerezonuje a pro volební vítězství bylo irelevantní. Po celé roky toto odbourávání demokracie tolerovaly strany frakce Křesťanských demokratů, kde se Orbánovi dostávalo krytí od Angely Merklové i například od rakouského kancléře Kurze. Velmi šikovně využil migrační krize, v době, kdy ho za to všichni kritizovali začal stavět plot na hranicích, aby mu později všichni dali za pravdu. To mu propůjčilo nimbus „ochránce“ národa“, ze kterého těží dodnes. Teprve v roce 2020 vystoupila Orbánova strana z Křesťanskodemokratické frakce, aby předešla svému vyloučení a spolupracuje s pravicově radikálními stranami jako s rakouskou FPÖ, německou AFD, italskou Liga Nord nebo Rassemblement national Marie le Pen. Všechny tyto strany mají blízko ke Kremlu, buď s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ úzce spolupracují nebo jsou z Ruska dokonce placeny.

               Kdysi mi jeden český velvyslanec vyprávěl o tom, jak Višegrádská čtyřka koordinuje svůj postup v rámci Evropské Unie. Bylo to v roce 2018 a už tehdy jsem se divil, jak můžeme postupovat koordinovaně s protievropským Viktorem Orbánem. Jeho přístup k současné krizi a válce na Ukrajině mi dává za pravdu. Tento umělý útvar V4 je třeba buď rozpustit nebo v něm členství Maďarska pozastavit. I to je úkol české demokratické pětikoalice. Tedy kromě odstavení prezidenta Zemana od jeho mocenských výstřelků a otevření Hradčan pro turisty. Ale obávám se, že ani na to nebude mít Fialova vláda „koule“.

               Symptomatické je, že admirál Horthy, který platil dlouho za kontroverzní či dokonce odmítanou postavu maďarských dějin, je v době Viktora Orbána oslavován. Orbán ho osobně označil v roce 2017 za „Výjimečného státníka“.  Horthyho tělesné pozůstatky byly ostatně do Maďarska z Estorilu, kde v roce 1957 zemřel, přeneseny do jeho rodné obce Kenderes už v roce 1993.

               Pavel Lendvay, maďarský politolog, žijící v Rakousku, dává Maďarsku stejně malé šance jako já. Má to řadu důvodů.

1. Nacionalismus a volání po revizi hranic je něco, co v Evropě hlásá už jen jediný stát, a to je Putinovo Rusko. (A ještě snad Srbsko) Už proto si tyto režimy dobře rozumí. Nenarušitelnost současných hranic cítí Maďaři pořád jako okov zachovávání nespravedlivého míru z Trianonu
2. Jejich politika byla vždy negativní, tedy odpor proti někomu, nikoliv konstruktivní zaměřená na budování vlastní státnosti. Ať už to bylo proti Vídni, později proti Moskvě a teď proti Bruselu. Na tuto písničku Maďaři dobře slyší a dá se kdykoliv úspěšně použít
3. Už celá jedna generace je infikována nacionalismem na školách. Orbán si dal práci s přepsáním školních učebnic a existuje úřad, který dohlíží na to, aby děti byly v nacionalistickém duchu vychovávány.
4. Demokratická tradice je v obyvatelstvu poměrně slabá – důvody jsem uvedl výše.
5. Stoupající blahobyt je výsledkem tancování Viktora Orbána mezi dvěma židlemi. Na jedné straně přivedl zemi do úplné závislosti na Rusku. Vedle plné energetické závislosti v plynu a ropě nechává Rusy budovat jadernou elektrárnu v Paksu. Na druhé straně pobírá z EU dotace ve výšce 4-5 procent HDP – bez nich by Maďarsko upadlo do ekonomické recese. Díky těmto penězům mohla vláda před volbami zavést 13.důchod, osvobodit lidi pod 25 let od placení daní, zvýšit platy a zmrazit ceny potravin. Všechno drahé předvolební dárky, které by si maďarská ekonomika bez evropských dotací nemohla dovolit. Jenže EU nenachází mechanismy, jak tyto peníze svému zlobivému dítěti vzít či aspoň zredukovat. I když porušuje všechna pravidla, na kterých EU stojí a působí jako trojský kůň jejího úhlavního nepřítele Vladimíra Putina.
6. Sdělovací prostředky jsou a zůstanou pod kontrolou vlády a ta svou propagandou dokáže působit zejména na prosté voliče na venkově. Že ze země utíkají vzdělaní lidé – obyvatelstvo Maďarska se za posledních deset let zmenšilo o půl milionu Orbána nijak zvlášť nemrzí, jsou to většinou kritici jeho politiky. Měl jsem možnost pracovat s řadou maďarských kolegů a spolupracovníků. Prakticky všichni byli odborně i lidsky skvělí, Rakousko z jejich přítomnosti profituje. Maďarsku chybí, Viktorovi Orbánovi ne. Znám řadu vzdělaných Maďarů žijících v Čechách nebo na Slovensku, jsou to skvělí lidé. V V současném Maďarsku by ale museli mlčet. Symbolické je, že ředitel Petöfiho literárního Muzea v Budapešti říká otevřeně, že ho literatura nezajímá, zřejmě i proto, že téměř všichni dobří maďarští spisovatelé jsou k současné vládě kritičtí. Toto muzeum má být místem pro výchovu „zodpovědných žurnalistů“. Je k tomu třeba komentář?     
7. Na změnu směrování je už příliš pozdě. Kdyby se něco udělalo v roce 2011, možná by Maďarsko zůstalo na linii zemí společných hodnot s evropskými státy. Takto se Viktor Orbán pomalu propracovává na pozici maďarského Lukašenka, zatím se ale pohodlně drží v sedle bez podpory svého přítele Vladimíra.

               Pan Zahradil psal, že je Orbán nejúspěšnějším východoevropským politikem, kterému se podařilo už popáté za sebou vyhrát volby a že ho musíme začít prostě akceptovat. Dovolím si ho opravit, nejúspěšnějším východoevropským politikem je Vladimír Putin, ten je u moci už 22 let. Viktorovi chybí výcvik v KGB, ale ten může při svých častých přátelských návštěvách v Moskvě dohnat.

               Orbán se po nedělních volbách chlubil tím, že jeho volební úspěch je slyšet až na měsíci a určitě v Bruselu. V to chci doufat. Ale nestačí jen slyšet, je třeba reagovat. Vyhrálo Antievropanství, proč ho tedy z Evropy dál financovat? A doufám, že slyšeli politici v Praze, Bratislavě a Varšavě. Višegrád je sice v Maďarsku a po něm dostala spolupráce středoevropských zemí své jméno. Ale spolupracovat je možné i bez Budapešti.

Přiznám se, že jsem si myslel, že termín pátá kolona vznikl v Německu. Touto kolonou byli nazýváni čeští Němci, tři miliony občanů německé národnosti, ale československého občanství, kteří všichni při mobilizaci v září 1938 poslušně narukovali do československé armády, ve které tvořili třetinu. O jejich loajalitě se dalo pochybovat, o odhodlání bojovat ne. Jestliže tedy Hitler chtěl napadnout Československo ze čtyř směrů, měli mu oni pomoci zevnitř.
Ve skutečnosti je tento termín o pár let starší. Poprvé ho použil frankistický generál Emilio Mola ve španělské občanské válce v roce 1936 když stál před úkolem dobýt Madrid. Jeho vojsko bylo zformováno do čtyř vojenských skupin (kolon). On ale čekal pomoc ze strany loajálních občanů žijících v Madridu, kteří měli vítězství rozhodujícím způsobem pomoci. Oni tvořili onu takzvanou pátou kolonu.
Dnes je tento termín používán tak často, až je skoro zprofanován. Ale oni spojenci nepřátele útočícího na naše země jsou tady. Vždycky byli. Částečně jsou za to placeni, částečně očekávají od vítězství nepřítele změnu poměrů ve vlastní zemi, která by je mohla přivést k moci, částečně hrají jen roli užitečných idiotů, protože uvěřili cizí nepřátelské ideologii. 
Rusové si tyto služebníky systematicky pěstovali posledních dvacet let. Platili určité politické strany jako SPD nebo rakouskou FPÖ, německou AfD, či francouzskou Front national. Nechali v „nepřátelských“ protože demokratických zemích působit své dezinformační platformy, jako Sputnik, Aeronet, Russia today ale prostřednictvím placených novinářů působili i v médiích místních, jako jsou například Parlamentní listy. A nechávali volit své lidi do významných funkcí, aby podporovali jejich zájmy. Viz volba Miloše Zemana, o které rozhodlo KGB na Rhodu. Nešetřili. Místo budování dálnic a silnic k ruským vesnicím tekly miliardy do dezinformací. Využívali nespokojenost neúspěšných lidí v zemích jejich zájmu, kteří nezvládli přechod k otevřené společnosti. Využívali jejich frustrace a poukazovali na nešvary v novém společenském zřízení. Znali myšlení lidí v posttotalitní společnosti, mohli se vžít do duší těchto lidiček a využít je pro své účely. S rozdílným úspěchem. V Polsku má sice demokracie nemalé problémy, Rusko zde ale žádné úspěchy nezaznamenalo. Maďarsko se prostřednictvím diktátora Viktora Orbána podařilo získat. Orbán se nemůže věčně spoléhat na volby, demokracii nemusí, je otravná, podpora z Moskvy je mu tedy vítaná. A většina Maďarů pod vlivem státní propagandy zapomněla na ruský teror roku 1956 nebo na Világoš, kde jim Rusové v roce 1849 mezi jinými zabili i národního básníka Šándora Petöfiho. Velký úspěch měli ruští trolové na Slovensku. Nejen Ján Čarnogurský a slovenští komunisté, ale i pravicoví extrémisté Kotleba a Harabín, a nakonec i zhrzený Fico se přidali na ruskou stranu. Na Slovensku je myšlenka panslavismu živá už od doby Svetozára Hurbana Vajanského – možná až příliš živá. I Ľudovíta Štúra varoval srbský princ před panslavismem, před láskou k Rusku, protože odtud už tehdy mohla přijít jen diktatura samoděržaví, mnohem horší než tehdejší maďarský národní útlak.
Pamatuji si, když jsem kdysi asi před deseti lety byl v Košicích, abych tam předčítal z mé knihy. V publiku byli samozřejmě vzdělaní lidé, kdo jiný by už šel na předčítání z českého historického románu? Nakonec byla diskuse, zůstalo třináct skalních příznivců – a zapředli jsme do politiky. Utrpěl jsem šok, když jsem zjistil, že jsem byl jediný, kdo nebyl Putinovi nakloněn a viděl v něm nebezpečí pro Evropu. Všech ostatních třináct byli jeho příznivci. Nevím, nakolik se situace pod vlivem posledních událostí změnila, ale napsat na Slovensku na sociální sítě článek kritizující Putina znamená sklidit vzápětí obrovský „shit storm“. Spousty nadávek, osočování. A nezdá se, že byl to byly „hash mails“, tedy příspěvky organizované protistranou. Mnoho těchto nenávistných projevů působí spontánně, zejména ty, které hýří pravopisnými chybami svědčícími o nepříliš zdatném vzdělání pisatelů. I na Slovensku mnoho lidí, zejména starší generace, zapomnělo na rok 1968 a z té mladé mnoho lidí vyznává politiku násilí. Zdá se jim snadnější se k moci prostřílet než provolit.
Nemusíme si nic namlouvat, ani v Česku není situace růžová, i když tady Putinovi stoupenci zatím zaraženě mlčí. Ale jsou tady. Preference strany SPD stouply za poslední týdny o dvě procenta. Psát kritické články o Putinově invazi není zatím tak nebezpečné jako na Slovensku nebo v Maďarsku. Ovšem pohádku o dobrém Rusku a zlé Americe známe všichni z našeho dětství, kdy jsme tím byli krmeni ve škole. A mnoho starých lidí na dobu komunismu nevzpomíná ve zlém – protože byli tehdy mladí. Jako by si mysleli, že znovunainstalováním totalitního systému získají zpět své mládí. Nezískají ho, jen ztratí svou svobodu. A i svobodu svých dětí a vnoučat. Moje maminka se vrací se setkání důchodců často zoufalá, kolik jejich vrstevníků straní Putinovi a nadávají na Američany. Ne že by byli Američané ideální, ale jsou oporou demokracie (tedy dokud tam znovu nevyhraje Donald Trump). I oni vedli nesmyslné války, jako tu v Iráku. Ale volba mezi Rusy s nimi není volba mezi morem a cholerou, ale mezi morem a chřipečkou s ucpaným nosem.
Co mám poradit zoufalé mamince? Radím jí, aby těm babkám, které toho krásného chlapa Putina obdivují a nadávají na Američany, říkala: „Já vím, ty ses to tak učila ve škole.“ Co se k tomu dá říct jiného? 
Diktátoři termín pátá kolona často zneužívají k diskreditaci politické opozice. V Rusku je každý kritický člověk ihned označen za zahraničního agenta. Ačkoliv Rusko nikdo napadnout nehodlá. Ale Putin pocit ohrožení v populaci pěstuje, potřebuje ho nutně pro vlastní politické přežití.
Znervózňuje mě naivní představa, že na Ukrajině se jedná o válku jednoho muže, a že pokud by se podařilo Putina odstranit, zavládne mír a pohoda.   

Neustále se utápíme v naději, že se Rusové Putina zbaví vlastními silami. Je to naprosto naivní představa. Za Putinem stojí osmdesát procent Rusů, kteří chtějí válku, a to nejen s Ukrajinou, ale s celou Evropou a případně i s celým světem. Pokud by i Putin zemřel nebo byl odstaven od moci, může přijít jen člověk se stejnými nebo podobnými názory. Mírovou holubici by Rusové roztrhali.
Musíme si zvyknout na to, že temné ohrožení z východu nezmizí, ale zůstane jako trvalá válečná hrozba. Proto se Evropa prostě MUSÍ odstřihnout od ruského zemního plynu a ropy. A to NATRVALO! Od ropy to zřejmě nebude tak velký problém, Rusko produkuje 6,5 procenta světové těžby. Plyn bude tvrdší oříšek. Nejde o domácnosti, ale celý průmysl na Slovensku, Rakousku a Česku jede na ruský plyn. A tím se stáváme všichni nesmírně zranitelní. To předvedl Gazprom naprosto konkrétně, když si minulého roku pronajal evropské zásobníky na plyn a pak je „zapomněl“ naplnit. V době, kdy už ruský prezident plánoval válečné akce. Zemní plyn se může stát důležitou zbraní v rukou východních agresorů. A samozřejmě bude Putin či jeho nástupce pokračovat v budování své páté kolony, v šíření dezinformací a štěpení společnosti, aby neměla sílu ani odhodlání se ohrožení z východu postavit. Lidi je snadné ovlivnit. Ať už prostřednictvím Parlamentních listů nebo filmy v České televizi, které oslavovaly Stalina a jeho „moudrost“. A to prosím v nedávné minulosti.
Diktátoři nepřicházejí jen proto, že přijít chtějí. Musí mít pro svůj nástup vhodné podmínky. Hitler využil frustrace Německa po první světové válce. Německo, které bylo před válkou nejsilnějším státem v Evropě, bylo zbaveno svých kolonií, svéprávnosti, možnosti se bránit a díky nesmyslnému míru z Versailles s nesplatitelnými válečnými reparacemi přišla hyperinflace a bída. A v důsledku toho politická nestabilita Výmarské republiky. Hitler využil této frustrace, našel viníka v Židech a obrátil nenávist celého národa proti nim. Kdyby to nebyli Židé, musel by to být někdo jiný, někdo, kdo je vinen našim neúspěchem, protože vlastní selhání si nikdo nechce připustit. Hitler zdvihl frustrovaným Němcům jejich sebevědomí, proto ho následovali jako krysaře. Vrátil jim jejich hrdost.
Pro Rusy byl stejnou tragédií rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Jejich impérium se rozpadlo, jejich krajané, žijící v Kazachstánu, na Ukrajině, v pobaltských republikách se stali najednou národnostními menšinami, se kterými se ne vždy zacházelo v rukavičkách. Hodně to připomíná pozici sudetských Němců v roce 1918. Rusové nic jiného, než pocit imperiální nadřazenosti nad svými koloniemi a středoevropskými satelity, neměli. Žádný blahobyt, žádnou ekonomickou sílu, žádnou kulturní nadřazenost. A poté přišlo Jelcinovo desetiletí chaosu a bídy. Stejně jako v Německu v letech dvacátých. Putin ani nepotřeboval vymýšlet nového nepřítele. Stačilo oprášit starou bajku o nepřátelském Západu, který osnuje celosvětové protiruské spiknutí. Rusové zbystřili, tuhle písničku dobře znali a vždycky se jim líbila. Začali ji tedy opět poslouchat, se stále větším zalíbením. Dnes jsou z nich v naprosté většině fašisté, přesvědčeni o povinnosti dobýt (oni tomu říkají osvobodit) svět, stejně jako o této své povinnosti byli přesvědčeni Němci v roce 1939. Propaganda jela celé roky na plné obrátky a přinesla plody. Národ věří Vůdci. A jde za ním. Protože mu zdvihl pošramocené sebevědomí.
Prostí Rusové mají dvě možnosti, jak interpretovat svou situaci. Tu první jim nabízíme my, tu druhou jejich vůdce.
Ta první zní: Rusové jsou chudí, protože příliš pijí, nejsou dost kreativní a bojí se vlastní iniciativy, nechali rozkvést bezmeznou korupci a kulturně vždycky od počátku novověku za západní Evropou pokulhávali.
Ta druhá: Rusové jsou chudí, protože jsou tak silní, že se proti nim spikl celý svět, aby jim nedovolil vyrůst, protože jinak by celý svět strčili pohodlně do kapsy.
Upřímně – kdybyste byli prostým Rusem, kterou z těch dvou variant byste si vybrali?
Právě!
Ovšem pokusy obnovovat ztracená impéria končí většinou tragicky. Už proto, že jak věděl Herakleitos z Efesu už v šestém století před Kristem, „nikdy nevstoupíš do stejné řeky“. Britům například stačila jedna facka v suezské krizi v roce 1956, aby tuto pravdu pochopili. Jenže Velká Británie má po staletí zažité principy demokracie a s tím spojenou kontrolu moci. Tedy něco, co naprosto chybělo Německu v roce 1939 a stejně tak chybí Rusku v roce 2022.
Obdivuji statečnost Rusů, kteří mají odvahu postavit se té zvrácené ideologii. Je jich málo, ale jsou. Jdou do ulic, demonstrují proti válce. Nejen, že je hned posbírá policie, že je zbijí, rozmlátí jim jejich telefony, že mohou přijít o práci. Ale vlastní lidé se od nich odvracejí jako od zrádců, od kolaborantů se zkaženým Západem a samozřejmě je živeno podezření, že jsou za tyto své postoje dobře placeni a mají se tedy lépe než ruská masa, stíhaná sankcemi a s nimi spojeným nedostatkem základních potravin. Závist posiluje nenávist a jsem přesvědčen, že pokud by byl takový oponent režimu zabit „spravedlivě rozhořčeným davem nebo loajálním ruským občanem“ policie takový případ nebude ani vyšetřovat. I v Německu třicátých let takoví byli. Skončili v koncentračních táborech. Na svobodě zůstali jen loajální občané. Ti, kteří Goebelsovu propagandu převzali jako svůj vlastní světonázor, který se stal neoddělitelnou součástí jejich osobnosti. A ten neopustili až do hořkého konce.
Diktátora může zničit jedině porážka ve válce, kterou rozpoutá. Protože každý diktátor válku potřebuje k svému přežití, nemusí ji vyhrát, nesmí ji ale prohrát. Putina tedy může zastavit jen porážka na Ukrajině. Proto Ukrajina potřebuje naši všemožnou pomoc. Němci věřili svému vůdci až do konce. I když už stáli Rusové před Berlínem, stále věřili, že je vůdcova genialita zachrání. V naší obci běhala „Frau Anny“ Dorazilová a ještě v dubnu 1945 byla přesvědčena, že „vůdce něco má.“
Strašné je, že vůdce v Kremlu opravdu něco má.

Im Jahr 1240 griffen mongolische Horden Kiew an. Sie zerstörten die Stadt und zogen weiter nach Westen. Sie vernichteten das polnische Heer bei Legnica und das ungarische Heer bei Mohi. Der polnische Herzog Heinrich konnte sich vor dem Tod auf dem Schlachtfeld nicht retten, der ungarische König Bela IV. hat es dank seiner unglaublichen Tapferkeit geschafft. Das mongolische Heer verbreitete Angst und Schrecken, mordete Zivilisten, ganze Landstriche blieben entvölkert. Durch diese Taktik wollten sie den Widerstandwillen der Gegner brechen und diese Taktik ging meistens auf.

Um knappe acht hundert Jahre später sind diese Horden wieder gekommen. Sie stehen wieder von Kiew, wie ein ewiges Memento mori. Sie verwenden die gleiche Taktik der Einschüchterung und der Gewalt. Das Leben ist in ihrem Denken nichts wert. Die Mongolen haben zwar inzwischen ihre Kultur und Sprache verloren, die Gene sind aber immer noch da, die sie in die slawische Bevölkerung des europäischen Ostens eingepflanzt haben. Das Denken ist gleichgeblieben – sich mit Gewalt zu nehmen, was ich selbst nicht erzeugen kann. Die modernen Mongolen sprechen heute russisch.

Ich bete für die Ukraine. Ich bete dafür, dass sie diese Horden aufhalten kann und sie nicht in Europa rein lässt, wie es in dem Jahr 1240 passiert ist.

Wir alle beobachten die heldenhafte Abwehr der Ukrainer gegen die schreckliche Übermacht der russischen Truppen, die ohne Grund in ihr Land eingedrungen sind. Männer melden sich freiwillig, um auf die Russen schießen zu dürfen, obwohl sie wissen, dass sie in der absoluten Mehrheit sterben werden, ohne einen Feind töten zu können.

Es ist faszinierend und es treibt eine Angst an. Ich gestehe, dass ich seit einer Woche sehr schlecht schlafe, weil mich die Gedanken wecken, was gerade in Kiew passiert. Ich bewundere ukrainische Männer, die bereit sind, für ihr Land zu sterben. Gleichzeitig frage ich mich, wie es möglich ist? Warum kam nicht das afghanische Szenario in Gang, mit dem Vladimir Putin und seine Nächsten offensichtlich gerechnet haben? Nämlich, dass die ukrainische Armee widerstandlos die Waffen niederstrecken würde, beziehungsweise die russisch sprechenden ukrainischen Einheiten auf die russische Seite überlaufen würden. Diese Erwartungen erfüllten sich nicht. Die Apelle Putins an die ukrainische Armee, den demokratisch gewählten Präsidenten zu stürzen und die Macht zu übernehmen, wurden von der ukrainischen militärischen Führung ignoriert. Die Ukrainer kämpfen und sterben und verursachen der Führung in Kreml Kopfweh und Wutanfälle. Die in Russland präsentierte Darstellung des armen ukrainischen Volkes, das von den neonazistischen Gruppierungen in Namen Banderas terrorisiert wird und auf die russischen Befreier wartet, kann man immer schwerer sogar vor dem eigenen manipulierten Volk verteidigen.

Woher kommt aber dieser Widerstandwille der Ukrainer? Mit dem historisch bedingten Hass zwischen diesen zwei Nationen zu argumentieren ist zu kurzsichtig. Natürlich, die Ukrainer haben den Terror Stalins nicht vergessen, die derzeitigen Ukrainer haben es aber nicht erlebt. Der Hass macht aus dem Volk keine Nation, dafür braucht man eine nationale Idee. Im Jahr 2014 war die Ukraine noch auf der Suche nach der eigenen Identität. Jetzt fand sie sie. Wie war es in so einer kurzen Zeit nur möglich?

Im Jahr 2014, also vor nur acht Jahren, gab es eine solche Identität noch nicht. Die Ukraine war ein gespaltetes Land zwischen europäischem Westen und asiatischem Osten ohne gemeinsame Geschichte oder Zusammengehörigkeitsgefühl.

Die Entstehung einer ukrainischen Nation ist nämlich das Werk des Vladimir Vladimirovic Putins. Zwar handelt sich um ein unerwünschtes Produkt seiner Politik, aber es ist so. Hinter dieser Tatsache gibt es gleich mehrere Faktoren:

1. Noch im Jahr 2014 war der Lebensstandard in Russland höher als in der Ukraine. Menschen aus Charkiw fuhren über die Grenze nach Russland und verdienten sie dort mehr als zu Hause. Das war natürlich eine Motivation, um auf den großen Bruder mit Respekt zu schauen. Ähnlich war es auch in Österreich in den Dreißigern Jahren des vorigen Jahrhunderts, als Menschen nach Deutschland zur Arbeit fuhren und mit dem Geld aber auch mit der nazistischen Ideologie zurückkamen. In den letzten acht Jahren drehte sich aber die Situation um. Die Ukraine fing an sich langsam, aber doch aufwärts in der Sache des Lebensstandards zu bewegen, in Russland nahm die Entwicklung – auch in Folge der Sanktionen – die verkehrte Richtung. Russland als Arbeitsplatz verlor seine Attraktivität und es bietet nichts, was diesen Verlust kompensieren könnte.
2.  Die Bevölkerung der separatischen Republiken Luhansk und Doneck erwartete von der Abspaltung von Ukraine Verbesserung ihres Lebens. Das erfüllte sich nicht. Anstatt dessen übernahmen die Macht in diesen Republiken Warlords des tschetschenischen Typus, Abenteuer mit Maschinengewehren um den Hals und von einer Demokratie gibt es dort nicht einmal einen Anschein. Die Bevölkerung dieser „Republiken“ verbesserte also ihr Leben in keiner Weise. Also es ist nicht gelungen, ein folgewürdiges Modell zu erzeugen, dem der Rest der Ukraine folgen möchte.
3. Die russische Verherrlichung der imperialen Vergangenheit, vor allem aber die Wiederbelebung des Kultes Stalins konnte möglicherweise das Selbstwertgefühl der Russen, die mit immer schlechter werdender Lebensqualität zu kämpfen haben, erhöhen. In der Ukraine wirkte aber die Verherrlichung Stalins kontraproduktiv. Nur jetzt konnte man die Erinnerung an die Ermordung von Millionen Ukrainer oder an die aus Moskau gesteuerte Hungernot 1932/1933 und das russische social Engineering mit der Aussiedlung der Tataren von Krim in die Region von Kazan und mit der Besiedlung der Schwarzmeerküste mit Russen wieder lebendig machen. Je mehr die Russen Stalin verherrlichten, desto mehr wandten sich Ukrainer von ihnen ab
4. Putin brachte die Unterdrückung der politischen Opposition zur Perfektion. Nicht nur durch das Verbot der unabhängigen Medien und Vertreibung der ausländischen gemeinnützlichen Organisationen. Der Mordversuch an Alexej Navalnyj und seine nachträgliche Verurteilung (eigentlich zu lebenslanger Haft) überschritt jede rote Linie. Die Russen demonstrierten der ganzen Welt die Unterwürfigkeit ihrer Justiz der politischen Führung gegenüber. Ihr Regime wurde aber dadurch nicht populärer, im Gegenteil, jetzt begann es den Schrecken zu verbreiten. Natürlich sollte die russische Justiz den Schrecken vor allem bei eigener Bevölkerung wecken, diese Wirkung überschreitet aber logisch auch die politischen Grenzen. Diese Entwicklung der brutalen Unterdrückung der politischen Opposition begann bereits im Jahr 2012, im Jahr 2014 war sie aber noch nicht so offensichtlich. Heute kann es nur ein Blinder nicht sehen oder jemand, der für seine Loyalität von Moskau bezahlt wird – ich denke, ob sich die FPÖ Führung gerade nicht angesprochen fühlt.
5. Niemand mag, wenn jemand über ihn unverschämt lügt. Die Ukrainer konnten mit Erstaunen die immer aggressiver gelogene Argumentation der russischen Propaganda beobachten. Dass sie Nazisten sind, Antisemiten, die eine Genozid der ethnischen Russen betreiben. Mit diesen Lügen fütterte die russische Propaganda ihre Bevölkerung und die Ukrainer konnten sich gegen diese Lügen nicht wehren. Die Machtlosigkeit hat Hass zu Folge. Sie konnten sich ärgern, sie konnten einen Juden zu ihrem Präsidenten wählen – und sie taten es. Normale Russen hatten aber keine Möglichkeit, es zu erfahren.
6. Der letzte Tropfen war dann Weißrussland. Als die Weißrussen gegen ihren Diktator aufgestanden sind, als sogar das weißrussische Staatsfernsehen sich weigerte, dem sadistischen Gangster Lukasenko zu dienen, als es schien, dass sein Ende die Frage von Stunden oder höchstens Tagen wäre, eilten die Russen zu Hilfe. Sie verstärkten den repressiven Apparat, sie lieferten loyale Redaktoren für das Fernsehen. Putin mag nämlich eine Idee der Satellitenstaaten, die von den vom Volk verhassten Diktatoren beherrscht werden. Die sich nur aus seiner Gnade an der Macht halten, weil sie sonst mit einem Strick um den Hals auf der ersten Laterne enden würden. Die Ukrainer konnten also aus der nächsten Nähe ihre eigene mögliche Zukunft beobachten. Also, was auf sie warten würde, wenn sie wirklich zu einem von Russland abhängigem Staat werden. Das Model Weißrussland ist für Lukasenko oder für Putin attraktiv, vielleicht auf für ihre OMON Leute, nicht aber für einen normalen Menschen. Der weißrussische Diktator mordete sogar auf dem ukrainischen Staatsgebiet – das Beispiel war Vital Schyschov. Es war eine klare Botschaft, was auf die Ukrainer warten würde, wenn sie von Russen beherrscht oder wenn sie vor ihnen in die Knie gehen würden. Putin hat sicher bereits einen solchen Diktator für die Ukraine gewählt. Ob es Viktor Janukowitsch oder der Oligarch Viktor Medvedschuk wäre. Ein Russe, geboren in Sibirien in der Krasnojarsk Region, er wurde in der Ukraine reich und stellt hier die russische fünfte Kolonne dar. Er sitzt derzeit im Hausarrest, er würde aber nicht zögern unter dem Schutz vom Kreml die Macht zu übernehmen und ein Lukaschenko ähnliches Regime zu führen. Nur diese Vorstellung reicht den Ukrainern, um zu Waffen zu greifen.

Ich bete täglich für die Ukrainer, dass sie ausharren können. Ich bete für die Kämpfenden, ich bete für die Leidenden, ich bete für die Kinder, die ihr zu Hause verlassen mussten, ohne zu wissen, warum.  Ich bete für die Einigkeit der Europäer, um den mongolischen Horden Stirn zu bieten. Der ukrainische Botschafter gab zu, dass er weinte, als er deutsche Minister um Hilfe bat und eine Antwort bekam „Ihr habt ein paar Stunden Existenz vor euch, es zahlt sich nicht aus, euch zu helfen.“ Inzwischen ist die Lage anders. Denkt auch Angela Merkel darüber nach, warum sie für den russischen Diktator lange Jahre eine unerklärbare Schwäche hatte? Ich bete darum, dass Putin, der im Falle einer Niederlage wirklich um sein Leben rennen würde, nicht zu den Massenvernichtungswaffen greift. Sein Status des Kriegsverbrechers ist schon fix, er hat also nichts zu verlieren, egal ob er Zehntausende oder Millionen ermorden würde. In Russland erfährt das ohnehin niemand.

Bei Kiew wird auch für Prag, Wien oder sogar Berlin oder Paris gekämpft. Der Ideologe Putins Alexander Dragutin spricht von einer neuen euroasiatischen Kultur, die die westliche ablösen und von Lissabon nach Wladiwostok reichen würde. Die Russen sind vorbestimmt, Europa zu retten und es von seiner Verdorbenheit und der Dekadenz zu befreien. Die Russen sind in seiner Vorstellung die letzten Erben der griechisch-römischen Kultur, die in Europa wiederhergestellt werden müsste.

Die österreichische politische Repräsentation hat die russische Aggression fast einheitlich verurteilt – mit Ausnahme FPÖ, aber das wundert wahrscheinlich niemanden. Herbert Kickl bewahrt dadurch die Chance, der österreichische Lukasenko zu werden.

Die Tapferkeit des ukrainischen Volkes muss man bewundern. Dimitrij Medvedev erklärte, dass Russland keine diplomatischen Beziehungen mit demokratischen Ländern braucht, wir können doch durch die Gewähre auf uns schauen. Diese Botschaft verstehen nur mehr die absoluten Dummköpfe nicht.

Die mongolischen Horden stehen vor Kiew. Wenn diese Stadt fällt, wer würde sie noch aufhalten?

       Übrigens, die mongolische Invasion im dreizehnten Jahrhundert beendete der Tod des Chans. Aber bis dahin hat der Kontinent furchtbar gelitten. Und die heutige Medizin ist viel besser als sie vor sieben hundert Jahren war. Die Lebenserwartung hat sich beträchtlich erhöht.