Category: Blog

Aachen I

            Aachen verdankt seinen Ruhm einer Schwäche eines starken Mannes. Kaiser Karl der Große hatte nämlich für das frühe Mittelalter eine seltsame Vorliebe – er hat nämlich sehr gern gebadet.

            Als er dann einen Ort suchte, von dem er sein ausgedehntes Reich regieren könnte, suchte er ihn natürlich in seiner geographischen Mitte (deshalb ist auch heute die Hauptstadt Europas Brüssel, das von Aachen nicht weit entfernt ist), entscheidend für seine Wahl waren aber warme Quellen, die hier aus dem Boden sprudelten und die bereits in den römischen Zeiten berühmt waren.  Sie wurde laut einer Legende vom römischen Legionär namens Granus Severus entdeckt (der historisch nicht belegt ist), deshalb hieß die Stadt in den römischen Zeiten Aquae Grani.

Die Quellen haben übrigens eine heilende Wirkung, lässt euch nicht durch eine Aufschrift verirren, auf der steht, dass es sich nicht um Trinkwasser handelt. Ich war wirklich erschrocken, als ich diese Aufschrift entdeckte, da ich bereits das Wasser in größeren Mengen gekostet hatte (erstens war ich durstig, zweitens neugierig). Ich stellte mir sofort vor, welche Folgen dieser Genuss für mich haben könnte, wenn das Wasser durch irgendwelche todbringenden Bakterien verscheucht wäre. Meine Sorgen waren umsonst. Die Angabe, dass es sich nicht um Trinkwasser handelt, ist nicht deshalb hier, weil das Wasser verschmutzt oder infiziert wäre, sondern weil es als Medikament registriert ist. Also kein Trinkwasser, dafür ein therapeutisches Produkt. Man kann es also ohne Sorge trinken. Es hat einen intensiven Geschmack, es ist relativ salzig und stinkt nach Schwefel. Es sprudelt auf der Kolonnade im Elisenbrunnen und erhält Natrium, Kalium Phosphat und Schwefel. Seine Temperatur an der Quelle ist 53 Grad Celsius, also man musste das Wasser für den kaiserlichen Bad abkühlen. Was einfacher war, als wenn man es aufwärmen hätte müssen.

            Karl ließ hier Ende des achten Jahrhunderts eine kaiserliche Pfalz bauen und dank seiner rheumatischen Probleme verbrachte er hier die letzten sieben Jahre seines Lebens. Die Pfalz macht noch heute einen imposanten Eindruck, sie wird durch den geräumigen Katchhof gebildet, gerahmt auf dem oberen Rand von dem monumentalen Gebäude des Rathauses und auf dem unteren von dem noch größeren Dom. Beide Gebäuden sind imposant und ergänzen sich hervorragend. Beim Eintritt in den Katchhof stockt dem Besucher der Atem. Zum 1200 Jahre Jubiläum des Todes Karls des Großen (er starb im Jahr 814) wurde ein historisches Zentrum Carlemagne eingerichtet, wo ein Besucher seine Reise durch die Geschichte von Aachen beginnen sollte. Ich begann sie nicht, das Personal war gerade auf einem Betriebsausflug (man schrieb das Jahr 2016 und es war noch vor Corona, das mit solchen, für Touristen unakzeptablen Veranstaltungen einen Schluss machte). Ich musste es also akzeptieren, es blieb mir mehr Zeit, um die Schönheit der Stadt zu bewundern. Es gab nämlich mehr als genug zu sehen auch ohne das Museum des großen Karls.

            Das Rathaus ist auf jeden Fall besuchswert. Es ist ein riesiges gotisches Gebäude, es wurde im Jahr 1349 vollendet und steht an der Stelle des ehemaligen Palastes Karls.

Hier, im ersten Stockwerk, tafelten römische (eigentlich deutsche) Könige nach ihrer feierlichen Krönung. Der Palast verkam aber mit der Zeit, der König, der als der letzte in den alten Räumlichkeiten aß, war Rudolf von Habsburg. Er schaffte es, das ganze feierliche Festmahl in einer Stunde zu verzehren, wobei er die ganze Zeit mit Sorge die Decke beobachtete, die mit einem Einsturz drohte und mit dem Staub aus den lockeren Backsteinen dem König seine Suppe verfeinerte. Die Bürger der Stadt entschieden also das verfallene Gebäude im Jahr 1330 abzureißen (keine weiteren Herrscher nach Rudolf trauten sich dort zu essen) und bauten an seiner Stelle ein neues Rathaus. Den Saal für die feierlichen Gastmähler der frischgekrönten Könige bauten sie aber wieder, es war für die Stadt lebenswichtig, dass diese Tradition wiederbelebt wurde – der Saal befindet sich im ersten Stock und er ist atemberaubend, Mit seiner Größe 45 x 18,5 Meter und mit 100 gotischen Bögen gehörte er zu den größten Europas. An den Wänden gibt es 5 Fresken aus dem Leben Karls des Großen, drei weitere wurden im zweiten Weltkrieg vernichtet. Als erster schmauste in dem neuen Sal der Namensvetter Karls des Großen, Kaiser Karl IV. nach seiner Krönung im Jahr 1349 – diesem Herrscher begegnen wir in Aachen noch mehrmals.

Königssaal im Rathaus

            Aachen war die einzige deutsche Stadt, die von den Alliierten noch im Jahr 1944 eingenommen wurde. Nach schweren sechs Wochen dauernden Kämpfen ist es gelungen, die Stadt am 21. Oktober 1944 einzunehmen. Die Front stabilisierte sich dann hier für eine lange Zeit, das nicht weit entfernte Köln wurde erst Ende März 1945 erobert. Mit der Besetzung von Aachen ist eine Geschichte verbunden, die für mich fast unglaubwürdig klang. Die Amerikaner suchten nach der Einnahme der Stadt eine Person, die sie als den Bürgermeister einsetzen könnten. Sie fanden sie in Franz Oppenhof, einem katholischen Nazigegner. Er nahm die Sache eher diktatorisch als demokratisch in die Hand, er feierte aber mit seinem Zugang unübersehbare Erfolge. Im Winter 1944/1945 ist es ihm gelungen das Krankenhaus wieder in Betrieb zu nehmen, die Wasserversorgung wurde wiederhergestellt und es begann der Verkehr und die Infrastruktur zu funktionieren. Damit hat er sein Todesurteil besiegelt. Wenn ihn die Nazis hinter der Front im Herbst 1944 nur bedrohten und warteten, dass er sich selbst und die neue Besatzungsmacht durch Misserfolge diskreditierten und „das erbitterte Volk“ ihn mitsamt seinen amerikanischen Beschützern vertreiben würde, seine Erfolge hatten eine Entscheidung zu Folge, den „Verräter und Kollaborateur“ physisch zu liquidieren. Am 25. März 1945, also nur sechs Wochen vor dem Kriegsende, wurde Oppenhof von einem Fallschirmjägerkommando SS ermordet, die Himmler mit dieser Aufgabe hinter die Front entsandte.

Im unteren Teil der Pfalz steht der Dom, den Karl der Große erbauen ließ.

Es wird eine Legende erzählt, wonach es die Bürger der Stadt mit dem Bau nicht eilig hatten und die Mittel, die der Kaiser für den Bau zu Verfügung gestellt hatte, zu anderen Zwecken verwendeten. Dann hat der Kaiser unerwartet seinen Besuch der Stadt angekündigt und in der Stadt brach Panik aus. Karl war bekanntlich nicht zimperlich, wenn es um die Bestrafung des Ungehorsams ging. Wenn er böse war, konnte er sehr grausam sein und jetzt mussten die Bürger mit seinem Zorn rechnen. In diesem Moment der Verzweiflung erschien in der Stadt ein Bettler, der die Vollendung der Kirche in einem einzigen Tag versprach. Allerdings mit der Bedingung, dass die erste Seele, die die neue Kirche betritt, ihm gehören würde. Er war der Teufel persönlich. In der Angst vor dem zornigen Kaiser sahen die Bürger keine andere Wahl als diesem Angebot zuzustimmen. Am nächsten Tag war der Dom fertig. Die Bürger von Aachen fanden aber eine Lösung aus dem Schlamassel herauszukommen. Wenn der Teufel damit gerechnet hatte, dass als erster die Kirche der Kaiser persönlich oder zumindest der Erzbischof betreten würde, haben die Bürger eine Wölfin in die Kirche getrieben. Der Teufel warf sich auf sie und als er erkannte, dass er überlistet wurde, lief er mit einem furchtbaren Schrei aus der Kirche heraus. Er schlug die Tür hinter sich so stark zu, dass auf dem Klopfer sein Daumen blieb und die Tür bis heute einen Riss rechts unten hat. Die Wölfin aus Bronze steht dann direkt in der Eintrittshalle der Kirche. Ihre Anwesenheit auf dieser Stelle ist bereits im Jahr 1320 belegt.

Hledání pravdy

Nedávno mě překvapila jedna moje kamarádka, vzdělaná paní, které si vážím a jsem rád, že jsme přátelé, když mínila, že pravda v líčení války na Ukrajině není na ruské ani na ukrajinské straně, ale někde uprostřed. Trochu mi to vyrazilo dech, protože se mi hned zjevila otázka – kde je v tomto případě uprostřed?

               Argumentovala vyprávěním Ukrajinců, kteří ze země emigrovali už v minulých letech a vyprávěli o korupci a kriminalitě, mafiích, ovládajících ekonomický život země. Zmohl jsem se jen na větu, že ani taková skutečnost nemůže opravňovat vraždění lidí.

               Není si třeba ekonomický život na Ukrajině idealizovat. Jako ve všech postkomunistických zemích došlo k masivnímu rozkrádání státního majetku a korupce kvetla všude. Ne nadarmo kdysi řekla Julia Timošenková, že každý, kdo byl jen jednu hodinu činný v ukrajinské ekonomice, může být kdykoliv zavřen pro hospodářskou kriminalitu. Od našich „devadesátek“, kdy byl stát pod shovívavým pohledem pánů Klause a Zemana rozkrádán stejně nestoudným způsobem a novodobí mafiáni se převáželi po městech nesmyslně drahých autech, se ale ukrajinská situace lišila jen kvantitativně. Souhlasili bychom, kdyby k nám v devadesátých letech přijely ruské tanky, aby udělaly „pořádek“? Boj s kriminalitou je úkolem každého jednotlivého státu, na to pomoc ze zahraničí nepotřebuje.

               Ovšem hodně našich lidí, frustrovaných svým neúspěchem v novém společenském uspořádání, hledá alternativní model. Ten jim po celá desetiletí nerušeně nabízely ruské dezinformační weby jako Sputnik a Aeronet nebo štvavý plátek v ruských službách Parlamentní listy. Ruský Putinův pořádek tam byl líčen jako země zaslíbená. Mnoho lidí tento obrázek převzalo, uvěřilo mu, ta víra se stala součástí jejich osobnosti a jejich pocitu sebehodnoty. Je pro ně velmi těžké až nemožné se této víry vzdát – co by bez ní byli? Proto odmítají věřit tomu co vidí a slyší a hledají alternativní „pravdy“, aby si udrželi sebeúctu. Ruská propaganda to ví a hraje na tuto strunu. Ke každém zločinu, který Rusové spáchají, nabízí okamžitě alternativní vysvětlení pro své „věrné“. V Rusku je takových věrných, kteří na takové vysvětlení čekají, přes osmdesát procent, na Slovensku dvacet osm a i v Česku je to ne nepodstatná část populace.

               Pokud zabloudíte na slovenské sociální sítě, ztratíte dech, nebo se vám bude chtít zvracet. Nenávistné komentáře ke každé kritice Putina a Ruska jsou sice zčásti skutečně dílo placených trolů, ale z velké části jsou autentické. Agresivitou se tito lidé brání ztrátě víry v moskevského spasitele. Pokud se někdo cítí být ohrožen, že ztratí víru, nebude ochoten diskutovat a argumentovat. Bude agresivní, bude vyhrožovat, bude sarkastický k „nevědomému stádu“. Pod obrázky zabitých lidí z Buče psali lidé komentáře, jako: „Ať vstanú, lebo si ešte nachladia obličky.“  „Zlí herci, nepochopili, jako majú ležať. To je asi tým, že Američania nevedia po ukrajinsky.“ „Hlupáci, tomuto chcete veriť?“ „Hlúpe ovce!“ atd atd.

               Jak by si tito lidé omluvili tyto sarkasmy, kdyby skutečně prozřeli, nevím. Asi by museli spáchat sebevraždu, kdyby si uvědomili, jakým sprostým způsobem komentovali nezměrné utrpení nevinných lidí v ukrajinských vesnicích a městech. Tito lidé jsou pro hledání pravdy nenávratně ztraceni. I kdyby stříleli Rusové své oběti před jejich očima, nebudou tomu věřit.

               Ruské lži jsou neuvěřitelně hloupé. Tak, že každý, kdo jen trochu přemýšlí, musí pochopit, že to lži jsou. Ovšem Rusové lžou hlavně dovnitř, do vlastní země, kde nemají lidé (těžko je nazývat občany, ruská společnost se nikdy k občanské společnosti nepropracovala) možnost dozvědět se alternativu. Když Rusko samo žádá svolání Rady bezpečnosti ke genocidě v Buči, je to jednoznačně poselství jen dovnitř – a samozřejmě ke svým věrným v někdejších satelitních státech. Objektivně to nemůže nikdo brát vážně. Pro ostatní je ono „hloupé“ ruské lhaní projevem nezměrné arogance. Poselství je následující: „My jsme tak mocní, že si můžeme dovolit lhát i takto hloupě a vy jste POVINNI tomu věřit.“

               Takové hloupé arogantní lhaní zvyšuje velikost ega. Nejen konkrétní osoby, která tu lež pronáší, ale celého národa.

               Hledání pravdy je v současnosti hodně těžké. Když jsem se tímto tématem zabýval v jednom z mých úplně prvních článků v roce 2011 (“Pozdní doba“) tušil jsem sice, jakých rozměrů informační přetlak dosáhne a jak bude moci být zneužit, přesto mě realita nakonec překvapila. Jestliže dříve musel člověk informace namáhavě hledat návštěvou v knihovnách a archívech, dnes jsou na něho chrleny z internetu. Jsou ale pravdivé? – a co je to vlastně pravda? Pravda je v podstatě konsens daný úhlem pohledu – může být tedy rozdílně interpretována. Sám prezident Trump zavedl pro očividné lži termín „alternativní pravda.“ Zní to sice na první pohled perverzně, ale v době digitální skoro reálně. Kolik takových alternativních pravd koluje a šíří se? Ne, neplatí, že na každém šprochu je pravdy trochu. Na většině šprochů není pravdy ani stopa. Hledání kompromisu je ztráta času a je dokonce nebezpečné. Je třeba se rozhodnout. Ne, pravda nemusí být černá nebo bílá. Je mnoho odstínů šedi, ale není třeba hledat vždy uprostřed.

               Joseph Goebbels svého času vedl svou nacistickou propagandu pod heslem „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou:“

               Vladimír Putin jde na věc mnohem sofistikovaněji, samozřejmě mu to umožňují nové možnosti komunikace. Jeho heslo je „Sto lží k jedné věci udělají lež i z pravdy.“

Pravda je vždycky jen jedna, je osamělá a lži mají vždycky početní převahu.

               Vychrlením sto alternativ k určité události se vytvoří tlak na to, aby člověk nevěřil ani jednoznačným věcem. Vznikne pochybnost, zejména u obyvatelstva někdejších postkomunistických zemí, které jsou a priori nedůvěřivé vůči oficiálním sdělovacím prostředkům. Lidé jsou zvyklí hledat alternativu a hledat „pravdu někde uprostřed.“ Učí se nevěřit ničemu – a právě v tom okamžiku ruská propaganda vítězí. Je těžké dosáhnout, aby většinová populace uvěřila ruským lžím, na to jsou příliš arogantní a hloupé, je ale možné zasít nedůvěru k opačnému pohledu, a to i kdyby byl hned pravdivý. Je možné dosáhnout toho, že lidé nebudou věřit ničemu. Přesně to mi tehdy řekla má kamarádka. Že už v tom návalu informací nevěří ničemu. To by znamenalo vítězství ruských trolů, které nemůžeme připustit.

Netvrdím, že všechno, co Ukrajina hlásí je pravda. I z její strany běží válečná propaganda, je to součást vojenské strategie. Nemyslím si například, že vyhlášení Bandery národním hrdinou byl od Ukrajiny moudrý čin. A takových vlasů v polévce by se určitě dala najít celá řada. Ale o to dnes nejde. Jde o zabíjení a o lžích o něm.

               Možná by se mohli lidé zamyslet nad tím, zda skutečně říkají pravdu ti, kteří zakazují jakoukoliv nezávislou televizi či noviny, kteří vraždí nepohodlné novináře, a dokonce facebook a Instagram prohlašují za teroristické a nacistické platformy.

               Logika myšlení ruské propagandy je opravdu šokující. Protože byl Hitler zvolen v demokratických volbách, je demokracie podhoubím nacismu a musí být nekompromisně všude zničena. A paní Viktorie Nikiforová, novinářka a scénáristka, hlásá na oficiálních stránkách ruské propagandy, že v Rusku je svoboda slova, jaká je na Západě nemyslitelná. Že Rusko šíří pouze lásku mezi lidmi a má jednou slabinu – že neumí lhát.

               Tomu snad nemůžou uvěřit ani ti nejzaslepenější proruští příznivci – ti si ale raději slova paní Nikiforové nebo Sergejceva či Dugina nepřečtou.

               Ne, pravda nebyla uprostřed mezi Hitlerem a Židem a neexistuje kompromis mezi zabíjením a nezabíjením.

               Aspoň na tom by se měli lidé, kteří se chtějí počítat k civilizované společnosti, shodnout. Rusko tam bohužel nepatří a zřejmě ani patřit nebude.

Je Maďarsko pro demokracii ztracené?

Tuhle otázku jsem si odpověděl mi jasným „ano“ už před čtyřmi lety, takže tentokrát už tuto odpověď jen zopakuji a spíš se pokusím analyzovat proč tomu tak je. Proč se maďarský národ ve své většině nadšeně vzdaluje demokracii, svobodě a evropskému kulturnímu prostoru a směřuje bezstarostně k autokracii a stále pevnějšímu spojení s diktaturami východu, ať už je to Putinovo Rusko nebo Čína.

               Je symptomatické, že nadšenou gratulaci poslal Viktorovi Orbánovi k jeho volebnímu vítězství Vladimír Putin. Kromě Miloše Zemana byl Putin jedinou hlavou státu, kterou drtivé Orbánovo volební vítězství nadchlo. Ale ani tato skutečnost Maďary z jejich mozkové hibernace neprobudí.    

               Je to na první pohled zvláštní. Maďaři jako by zapomněli nejen na porážku u Világoše v roce 1849, kdy v ruské palbě zahynul i jejich národní básník Sándor Petöfi, ale i na potlačení pokusu osvobodit se z komunistického jařma v roce 1956, kdy je rozdrtily ruské tanky. Najednou jim blízké přátelství s diktátorem následnického státu Sovětského svazu nevadí, a to v době, kdy tento hlasitě nárokuje obnovu svého vlivu ve všech postkomunistických zemích, tedy i v Maďarsku samotném. Zatímco Marie le Pen spěšně stahuje volební plakáty, na nichž si třese rukou s Putinem, Orbán své přátelství s válečným zločincem z Kremlu vystavuje na odiv, a jeho voličům to nejen nevadí, ale dokonce to hodnotí pozitivně. Samozřejmě jsou podrobeni dennímu vymývání mozků v sdělovacích prostředcích, které buď přímo podléhají Orbánově vládě nebo jsou koupeny jeho kamarády a spojenci. V nich se jako v jediné zemi EU hovoří o válce na Ukrajině v dikci kremelského diktátora jako o „speciální operaci“ a o solidaritě s Ukrajinou nemůže být ani řeč. Ale přesto, odkud se bere ta důvěra ve vůdce, jak to že lidé nevidí nastupující diktaturu a jak to že se jí nebrání? To jim na demokracii skutečně tak málo záleží?

               Při pohledu na maďarské dějiny s úžasem zjistíme, že si Maďaři demokracie moc neužili a o demokratické tradici tedy hovořit nemůžeme. V dobách Rakouska Uherska probíhaly skutečně svobodné volby a od roku 1905 existovalo dokonce všeobecné volební právo (pro muže), jenže v Uhersku vyhrávaly nacionalistické strany. Ty hlásaly hlavně odpor vůči Vídni a potlačování slovanských národů, které v rámci Uherského království existovaly. Stejně jako František Ferdinand d´Este (který Maďary až chorobně nenáviděl), tak i císař Karel poznali, že nejsilnějším živlem v mocnářství je živel slovanský. Ale zatímco Rakušáci hledali cestu dohody, Maďaři se snažili tento živel oslabit, případně eliminovat.

               Trianonská dohoda, která od Maďarska amputovala rozsáhlá území obydlená převážně maďarskými národnostními menšinami, se stala trvalým traumatem a zůstává v podvědomí obyvatelstva natrvalo jako vděčná živná půda pro nacionalisty, kteří, jak víme, demokracii příliš nemusí. Snaha o znovuzískání ztracených území zůstává natrvalo součástí politického myšlení. Určité množství nacionalismu bylo nezbytné, je obdivuhodné, že si Maďaři jako jediní z asijských přistěhovalých národů dokázali udržet svůj jazyk a kulturu v obklíčení slovanského a germánského živlu. Mají být tedy na co hrdí. Ale jejich politici hrají na tuto strunu příliš hlasitě.

               Po válce existovala jen krátkodobě demokratická vláda hraběte Károlyho, následoval rudý teror bolševických band Bély Kuna a po porážce bolševiků ještě hroznější bílý teror admirála Horthyho. Ten byl zvolen v roce 1920 za správce uherského království, které ale existovalo bez krále. Horthy odmítl snahy císaře Karla o restauraci na uherský trůn a zůstal v zemi autoritativním vládcem. Demokracii země v době jeho vlády na rozdíl od tehdejšího Československa nezažila a Horthy se stal věrným spojencem Adolfa Hitlera. Maďaři tedy už tehdy neměli žádný skutečný problém s přátelstvím s nacistickým režimem. Tehdy stejně jako dnes. Ani dnes jim kremelský nacista nevadí. Maďarská armáda se zúčastnila v roce 1941 útoku na Jugoslávii i na Sovětský svaz. Horthyho protižidovský politika byla ale opatrná, pronásledování nebylo až tak brutální jako například v Německu nebo na Slovensku.  Horty sice nechal odtransportovat Židy z nově získaných území do Generálního Gouvermentu, „své“ maďarské Židy ale chránil až do 15.května 1944, kdy přece jen pod tlakem Němců začaly transporty, které ale Horty 9.čerence 1944 zastavil. Za svou věrnost Třetí říši obdržel území obydlená maďarskými menšinami, v roce 1938 ve Vídeňské arbitráži jižní Slovensko, při druhé vídeňské arbitráži 30. srpna 1940 od Rumunska severní Sedmihradsko a po porážce Jugoslávie v roce 1941 pak i části Vojvodiny. Maďaři zato následovali Němce až ke Stalingradu – ne náhodou vedli Rusové svou protiofenzívu u Stalingradu přes jednotky rumunských a maďarských spojenců, kde čekali menší odpor než u samotného wehrmachtu.

               Když dorazily jednotky Rudé armády na území Maďarska, pokoušel se Horthy uzavřít separátní mír, což vedlo k jeho svržení SS komandem. Byl pak internován v Bavorsku, kde ho 1.května 1945 osvobodila americká armáda. K moci se po Horthyho svržení dostali fanatici Šípových křížů Férence Szalasiho, který uspořádal na břehu Dunaje pravý masakr maďarských Židů, kteří ještě v Maďarsku zůstávali (z původních 800 000 Židů přežilo holocaust 200 000, kdo se chce o osudech maďarského židovského obyvatelstva dozvědět něco víc, doporučuji knihu maďarského nositele Nobelovy ceny Imreho Kertésze „Člověk bez osudu“.)

               Po skončení druhé světové války připadlo Maďarsko do sféry ruského vlivu a Sověti zde ustanovili komunistickou diktaturu pod taktovkou stalinisty Matyase Rakosiho. Po potlačení povstání v roce 1956 převzal moc János Kádár. Ten sice komunismus poněkud změkčil a povolil dokonce i soukromé podnikání, demokracie ale do Maďarska přišla až v roce 1989. A vydržela do roku 2010, čili pouhých 21 let. V roce 2011 byla přijata parlamentem, ve kterém měl ústavní většinu strana FIDESZ vedená Viktorem Orbánem nová ústava, která předznamenala postupné odbourávání demokratických principů. Podobně jako v Jelcinově Rusku i Maďaři usoudili, že se demokratický chaos neosvědčil a zatoužili po vládě silné ruky. Tu mají a už jim i zůstane. Zajímavým signálem bylo už to, že v nové ústavě byl změněn název státu z Maďarská republika (Magyar Köztársaság) na Maďarsko  nebo Maďarská země (Magyarország).

            Orbán šel nekompromisně za svou osobní mocí a s pomocí EU a především Německa a jeho kancléřky Angely Merkelové ji dokázal upevnit. Ovládnutí mediálního prostoru bylo prioritou, už v roce 2011 přišlo masové propouštění špičkových žurnalistů a jejich nahrazení novináři loajálními. Orbán dokázal šikovně ovládnout i soudní systém (šikovněji a nenápadněji než Poláci) a to mu umožnilo upevnit svou moc ve skupině kamarádů a spolužáků, kteří se rychle stali nejbohatšími Maďary a vytvořili vládnoucí bohatou vrstvu. EU svými dotacemi korupci podporovala, jakož i zánik svobodných médií (pokud nějaká firma inzerovala v opozičním tisku, bylo jasné, že se už nikdy nedostane k státní zakázce ani k dotacím z EU a tak nezávislé noviny postupně zahynuly na úbytě). Co se týká svobody médií, propadlo se Maďarsko za dvanáct let Orbánovy vlády o 70 míst a je momentálně na 92.místě.  O jedno místo před Srbskem, ale například za Gambií nebo Lesothem. Proto se ani lidé v Maďarsku nedozvědí, že Maďaři měli nejvyšší počet mrtvých v kovidové pandemii na světě, přepočítáno na počet obyvatel. Nezvládnutí pandemie Orbánem, který si k tomu dal od parlamentu propůjčit zvláštní pravomoci, tedy ve společnosti nijak nerezonuje a pro volební vítězství bylo irelevantní. Po celé roky toto odbourávání demokracie tolerovaly strany frakce Křesťanských demokratů, kde se Orbánovi dostávalo krytí od Angely Merklové i například od rakouského kancléře Kurze. Velmi šikovně využil migrační krize, v době, kdy ho za to všichni kritizovali začal stavět plot na hranicích, aby mu později všichni dali za pravdu. To mu propůjčilo nimbus „ochránce“ národa“, ze kterého těží dodnes. Teprve v roce 2020 vystoupila Orbánova strana z Křesťanskodemokratické frakce, aby předešla svému vyloučení a spolupracuje s pravicově radikálními stranami jako s rakouskou FPÖ, německou AFD, italskou Liga Nord nebo Rassemblement national Marie le Pen. Všechny tyto strany mají blízko ke Kremlu, buď s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ úzce spolupracují nebo jsou z Ruska dokonce placeny.

               Kdysi mi jeden český velvyslanec vyprávěl o tom, jak Višegrádská čtyřka koordinuje svůj postup v rámci Evropské Unie. Bylo to v roce 2018 a už tehdy jsem se divil, jak můžeme postupovat koordinovaně s protievropským Viktorem Orbánem. Jeho přístup k současné krizi a válce na Ukrajině mi dává za pravdu. Tento umělý útvar V4 je třeba buď rozpustit nebo v něm členství Maďarska pozastavit. I to je úkol české demokratické pětikoalice. Tedy kromě odstavení prezidenta Zemana od jeho mocenských výstřelků a otevření Hradčan pro turisty. Ale obávám se, že ani na to nebude mít Fialova vláda „koule“.

               Symptomatické je, že admirál Horthy, který platil dlouho za kontroverzní či dokonce odmítanou postavu maďarských dějin, je v době Viktora Orbána oslavován. Orbán ho osobně označil v roce 2017 za „Výjimečného státníka“.  Horthyho tělesné pozůstatky byly ostatně do Maďarska z Estorilu, kde v roce 1957 zemřel, přeneseny do jeho rodné obce Kenderes už v roce 1993.

               Pavel Lendvay, maďarský politolog, žijící v Rakousku, dává Maďarsku stejně malé šance jako já. Má to řadu důvodů.

  1. Nacionalismus a volání po revizi hranic je něco, co v Evropě hlásá už jen jediný stát, a to je Putinovo Rusko. (A ještě snad Srbsko) Už proto si tyto režimy dobře rozumí. Nenarušitelnost současných hranic cítí Maďaři pořád jako okov zachovávání nespravedlivého míru z Trianonu
  2. Jejich politika byla vždy negativní, tedy odpor proti někomu, nikoliv konstruktivní zaměřená na budování vlastní státnosti. Ať už to bylo proti Vídni, později proti Moskvě a teď proti Bruselu. Na tuto písničku Maďaři dobře slyší a dá se kdykoliv úspěšně použít
  3. Už celá jedna generace je infikována nacionalismem na školách. Orbán si dal práci s přepsáním školních učebnic a existuje úřad, který dohlíží na to, aby děti byly v nacionalistickém duchu vychovávány.
  4. Demokratická tradice je v obyvatelstvu poměrně slabá – důvody jsem uvedl výše.
  5. Stoupající blahobyt je výsledkem tancování Viktora Orbána mezi dvěma židlemi. Na jedné straně přivedl zemi do úplné závislosti na Rusku. Vedle plné energetické závislosti v plynu a ropě nechává Rusy budovat jadernou elektrárnu v Paksu. Na druhé straně pobírá z EU dotace ve výšce 4-5 procent HDP – bez nich by Maďarsko upadlo do ekonomické recese. Díky těmto penězům mohla vláda před volbami zavést 13.důchod, osvobodit lidi pod 25 let od placení daní, zvýšit platy a zmrazit ceny potravin. Všechno drahé předvolební dárky, které by si maďarská ekonomika bez evropských dotací nemohla dovolit. Jenže EU nenachází mechanismy, jak tyto peníze svému zlobivému dítěti vzít či aspoň zredukovat. I když porušuje všechna pravidla, na kterých EU stojí a působí jako trojský kůň jejího úhlavního nepřítele Vladimíra Putina.
  6. Sdělovací prostředky jsou a zůstanou pod kontrolou vlády a ta svou propagandou dokáže působit zejména na prosté voliče na venkově. Že ze země utíkají vzdělaní lidé – obyvatelstvo Maďarska se za posledních deset let zmenšilo o půl milionu Orbána nijak zvlášť nemrzí, jsou to většinou kritici jeho politiky. Měl jsem možnost pracovat s řadou maďarských kolegů a spolupracovníků. Prakticky všichni byli odborně i lidsky skvělí, Rakousko z jejich přítomnosti profituje. Maďarsku chybí, Viktorovi Orbánovi ne. Znám řadu vzdělaných Maďarů žijících v Čechách nebo na Slovensku, jsou to skvělí lidé. V V současném Maďarsku by ale museli mlčet. Symbolické je, že ředitel Petöfiho literárního Muzea v Budapešti říká otevřeně, že ho literatura nezajímá, zřejmě i proto, že téměř všichni dobří maďarští spisovatelé jsou k současné vládě kritičtí. Toto muzeum má být místem pro výchovu „zodpovědných žurnalistů“. Je k tomu třeba komentář?     
  7. Na změnu směrování je už příliš pozdě. Kdyby se něco udělalo v roce 2011, možná by Maďarsko zůstalo na linii zemí společných hodnot s evropskými státy. Takto se Viktor Orbán pomalu propracovává na pozici maďarského Lukašenka, zatím se ale pohodlně drží v sedle bez podpory svého přítele Vladimíra.

               Pan Zahradil psal, že je Orbán nejúspěšnějším východoevropským politikem, kterému se podařilo už popáté za sebou vyhrát volby a že ho musíme začít prostě akceptovat. Dovolím si ho opravit, nejúspěšnějším východoevropským politikem je Vladimír Putin, ten je u moci už 22 let. Viktorovi chybí výcvik v KGB, ale ten může při svých častých přátelských návštěvách v Moskvě dohnat.

               Orbán se po nedělních volbách chlubil tím, že jeho volební úspěch je slyšet až na měsíci a určitě v Bruselu. V to chci doufat. Ale nestačí jen slyšet, je třeba reagovat. Vyhrálo Antievropanství, proč ho tedy z Evropy dál financovat? A doufám, že slyšeli politici v Praze, Bratislavě a Varšavě. Višegrád je sice v Maďarsku a po něm dostala spolupráce středoevropských zemí své jméno. Ale spolupracovat je možné i bez Budapešti.

Köln II – die Neuzeit

Die Universität in Köln wurde im Jahr 1388 gegründet, interessant daran ist, dass es sich um die erste Universität handelte, die aus der Initiative der Bürger und nicht des Herrschers entstand und die Stadt finanzierte sogar ihren Betrieb. Das reiche Bürgertum wurde nämlich überheblich und war nicht bereit, die Herrschaft ihres Landherren, des kölner Erzbischofs, ohne weiteres hinzunehmen. Der erste Konflikt im Jahr 1258 konnte noch der bereits erwähnte Albertus Magnus schlichten, im Jahr 1262 entflammte aber dieser Konflikt mit voller Intensität erneut. Dazu wird folgende Legende erzählt. Zwei Prälaten, angestiftet von Erzbischofs Engelbert II. von Falkenburg, luden den Bürgermeister Hermann Grin zum Frühstück. Sie teilten ihm aber nicht, dass er selbst die Hauptspeise sein sollte. Als er den Saal betrat, ließen sie einen ausgehungerten Löwen auf ihn los. Der tapfere Bürgermeister verlor nicht die Schlagfertigkeit. Er wickelte seinen Mantel um die Hand, steckte ihn dem Raubtier in die Kehle und stach es dann mit seinem Schwert nieder. Die Prälaten wurden gehängt, der Erzbischof aus der Stadt getrieben. Ein Bürgermeister namens Hermann Grin existierte zwar nachweislich nicht, die Szene seines Kampfes mit dem Löwen ist aber ein dankbares Motiv und ein Relief mit ihrer Darstellung findet man im Rathaus im sogenannten „Löwenhof“ sowie auch im Stadtmuseum.

Das Faktum ist aber, dass die Erzbischöfe auf die Macht in ihrer Stadt nach der Schlacht bei Woringen im Jahr 1288 verzichten mussten. Im Besitz der kölner Erzbischöfe blieb nur der Stadtteil Deutz auf dem rechten Rheinufer.

Weil die Universität in Köln dank ihres fundamentalen Katholizismus zu einer Bastion des Konservatismus wurde, wurde sie im Jahr 1794 nach Einnahme der Stadt durch die französische Revolutionsarmee aufgelöst und musste auf ihre Neugründung bis 1919 warten. In der Stadt wurden trotzdem zahlreiche berühmten Männer geboren oder sie wirkten hier. An der Jesuitenschule unterrichtete Georg Simon Ohm. Es wurde hier der Komponist Jacques Offenbach geboren, der zwar nur später während seines Aufenthaltes in Paris berühmt wurde, ein Denkmal in Köln hat er aber trotzdem. Nikolaus August Ott erfand hier den Viertaktmotor, ein Prototyp des Motors, der heute in jedem PKW seinen Platz hat, solange er nicht mit Strom angetrieben ist. Im Jahr 1848/1849 wirkte hier, und wollte die Revolution führen, ein bestimmter Karl Marx, hier wurde auch der Nobelpreisträger Heinrich Böll geboren. Böll war ein der wenigen Autoren aus dem Westen, der seiner kritischen Einstellung zum Kapitalismus wegen seine Bücher sogar in den kommunistischen Ländern vor dem Jahr 1989 publizieren durfte.   

Natürlich darf man nicht das Kölnische Wasser vergessen. Wer würde es nicht kennen? Für meine Großmutter war jedes männliche Parfum einfach „kolinska“. Im Jahr 1709 begann Johann Maria Farina sein Riechwasser unter dem Namen „Aqua mirabilis“ also „Das Wunderwasser“ zu verkaufen.

Er selbst behauptete, dass er einen Duft „frisch wie ein italienischer Morgen“ erfunden hätte (Es wurde zwar von seinem Landsmann Giovanni Paolo de Feminis erfunden, der aber offensichtlich vergessen hat, sich seine Erfindung patentieren zu lassen.) und seine Kunden waren bereit ihm es zu glauben. „Aqua mirabilis“ wurde nicht nur als Parfum verkauft, sondern auch als Heilwasser, es wurde auch bei Krankheiten der Haustiere verwendet und sollte sogar gegen Pest geholfen haben. Seinen heutigen Namen bekam das Wasser von französischen Offizieren im Siebenjährigen Krieg, die sich gegen den unerträglichen Gestank in der von ihnen eingenommenen Stadt mit den im Parfum eingetauchten Taschentüchern schützten und die Erfindung Farinas „Eau de Cologne“ benannten. Diese schützende Wirkung des Kölner Wassers für die Nase war in allen damaligen Städten willkommen und aus dem Wasser wurde ein sehr profitabler Exportartikel. Das Patent für seine Produktion erhielt letztendlich der kölner Geschäftsmann Wilhelm Mühlens. Seit dem Jahr 1810, als Napoleon verboten hatte, das „Eau de Cologne“ als Heilwasser zu verkaufen, funktioniert es nur mehr als Parfum – aber funktioniert noch immer.

Der bekannteste Bürger von Köln in der Neuzeit war wahrscheinlich Konrad Adenauer, der Gründer des modernen Deutschlands und ein der Hauptkonstrukteure des vereinten Europas. Aus diesem Grund ist er auch ein Preisträger des Karlspreises, der in dem nicht weit entfernten Aachen jedes Jahr verliehen wird. Adenauer erhielt ihn im Jahr 1954. Adenauer war der Bürgermeister von Köln in den Jahren 1919 – 1933, bis er aus dem Amt von Nationalsozialisten vertrieben wurde. Danach zog er sich zurück und blieb eine Privatperson. Nach der Einnahme von Köln durch die Amerikaner wurde er wieder in sein Amt eingesetzt und  in den Jahren 1949 – 1963 war er der erste Kanzler des Nachkriegsdeutschlands.

Es ist nur logisch, dass der Pazifist Adenauer gerade aus Köln stammte. Die Ausrufung der Deutschen Republik im Jahr 1918 begrüßte er mit den Worten, dass dieser Akt das Ende des preußischen Militarismus bedeutete. Köln hatte es nie eilig, sich in irgendwelche militärischen Angelegenheiten einzumischen. Im Dreißigjährigen Krieg hielt es eine strenge Neutralität, daher erlitt es kaum Schaden – im Gegensatz zu Deutz, das von den Schweden erobert und vernichtet wurde, weil der Erzbischof sich logischerweise auf der katholischen Seite geschlagen hat. Die Kölner konnten auch bedeutend besser mit der französischen als mit der preußischen Verwaltung umgehen, die nach dem Jahr 1815 in Folge des Wiener Kongresses der französischen (1794 – 1814) folgte. Sie kämpften übrigens in der Völkerschlacht bei Leipzig in der Armee Napoleons, weil Frankreich damals den Rhein als seine Ostgrenze erreichte (wovon schon Ludwig XIV. träumte und viel Böses in dieser Region anrichtete.) Der „Misjö Amman“ (Monsieur Amtmann) war den Bürger von Köln viel sympathischer als der „Herr Schnurbartkowski“ – diesen Spitznamen bekamen die Preußen wegen ihrer Vorliebe einen Schnurbart zu tragen. Erst nach den siegreichen Kriegen gegen Österreich im Jahr 1866 und anschließend gegen Frankreich 1871 konnten sich die Kölner mit dem deutschen Staat identifizieren. Ein bisschen französisch sind sie aber trotzdem geblieben.  In Köln gibt es 4000 Bars und Restaurants, was die höchste Dichte der Gasthäuser auf die Bevölkerungszahl in Europa ergibt.

Möglicherweise aus diesem Grund war Konrad Adenauer, von der Natur her ein Pazifist, bereit, de Gaulle, einem Soldaten mit Körper und Seele, die Hand zu reichen, damit sich das Schrecken eines vernichtenden Krieges in Europa nie mehr wiederholen konnte. Der EGKS Vertrag (Europäische Gemeinschaft für Kohle und Stahl), den sechs damaligen europäischen Staaten unterschrieben – neben Deutschland und Frankreich auch Belgien, Niederlande, Luxembourg und Italien – aus dem Jahr 1957, war der Grundstein der heutigen Europäische Union. Adenauer hat sich sein Denkmal, das in Köln neben der Kirche der Heiligen Apostel steht, sicher verdient.

Köln ist seit langer Zeit keine katholische Bastion mehr. Die Preußen brachten Protestantismus in die Stadt, die Katholiken bilden in der Stadt eine 44% Minderheit. 12 Prozent der Bevölkerung bekennt sich zum Islam – und das sind Angaben aus dem Jahr 2013, also noch vor der Flüchtlingskrise aus dem Jahr 2015!  Wenn aber die absolute Mehrheit der türkischen Frauen, die hierher in den siebziger Jahren, als Deutschland billige Arbeitskräfte für seine Fabriken suchte, eingewandert sind, keine Kopftücher trugen (Kopftuch zu tragen wurde in der Türkei vom Präsidenten Atatürk sogar verboten) rennen heutige moslemische Frauen durch die kölner Straßen mit den Kopftüchern auf dem Haupt und in den traditionellen Mänteln, die bis zum Boden reichen. Die Zeiten haben sich geändert und ich bin mir nicht sicher, ob zu Besserem.

Die Kölner passen aber vor allem auf ihre Lebensqualität auf, sie bekennen sich aber auch zu alten Traditionen. Wenn man sich in Köln ein Bier bestellt, erlebt man eine Überraschung. Das Bier „Kölsch“ ist durchaus trinkbar, wird aber in zwei Deziliter großen (eigentlich kleinen) Gläsern – Stangen – serviert. Es ist deshalb so, weil das „Kölsch“ nach einem Rezept aus dem Jahr 1516 gebraut wird nach der Anordnung des Kaisers Maximilian I. (der Köln sehr mochte und mehrmals besuchte) nur in diesen Gläser angeboten werden darf.

Angeblich deshalb, weil, wenn es länger steht und lüftet, nicht mehr trinkbar ist. Man kann das glauben, muss man aber nicht, ich war nicht bereit, das Bier so lange stehen zu lassen, um sich darin Klarheit zu verschaffen. Wenn man Bier in einem anderen Gasthaus bestellt, bekommt auch ein übliches Krügel. Vom Preis her kommt das auf das gleiche Geld, nur die Kellner in den Kölner Brauhäusergaststätten müssen viel schneller laufen. Entscheidend ist der Strich auf dem Bierdeckel – wie viele Striche, soviel zahlt man. Wenn der Kellner im Stress vergessen hat, einen Strich zu machen, hat er Pech. Wenn man von dem Bier bereits genug hat, legt man den Deckel auf das Glas. Das ist ein Zeichen, dass man kein weiteres Bier will. Sonst kriegt man das nächste gleich, wenn man das vorige ausgetrunken hat – es ist doch klar, dass man mit einer „Stange“ den Durst nicht stillen kann. Aber aufpassen! Wenn man mit den Gläsern mit Kölsch anstoßen will, dann tut man das mit dem Glasboden, nie – wie sonst üblich ist – mit dem oberen Glasrand. Es gibt zwar keine Gefahr, dass die „Stange“ dadurch zerbrechen könnte, aber so ein Anstoßen gilt in Köln als unanständig.

Das Lebensmotto der Kölner Bürger nämlich lautet: „Wenn wir schon einmal leben müssen, dann zumindest gut.“

Sympathisch, oder?

Übrigens, die „Kölner card“ zu kaufen, zahlt sich nicht wirklich aus, wenn man vorhat, sich im Stadtzentrum zu bewegen. Die Ermäßigungen in den Museen waren nur marginal, der einzige Vorteil war die Benutzung der U-Bahn und der öffentlichen Verkehrsmittel. Was man aber für den Besuch des historischen Stadtzentrums nicht unbedingt braucht.

Karel I. poslední rakouský císař

1.dubna uplyne 100 let od smrti posledního rakouského císaře Karla. Jeho konec byl neslavný. V studené, z důvodu nedostatku finančních prostředků nevytápěné vile Quinto do Monte na ostrově Madeiře, dostal zápal plic, který byl tehdy ještě před dobou antibiotik neléčitelný – tehdy už bývalý císař a uherský král zemřel ve věku pouhých 34 let. Žalostný konec posledního rakouského monarchy jako by jen podtrhl i neslavný konec soustátí, jemuž stál v posledních letech jeho existence v čele.

               Karel byl svou podstatou dobrý a přátelský člověk. I zprávy o jeho slabé inteligenci, která měla odpovídat duševnímu vývoji 12letého chlapce jsou jen pomluvy jeho politických nepřátel. Měl prostě smůlu, že přebíral úlohu, na niž neměl rozhodnost ani tvrdost, kterou doba vyžadovala. Mimochodem úlohu, kterou mnozí tehdejší politici (i Eduard Beneš) považovali a priori za neřešitelnou. Karlovi nechyběla dobrá vůle, ale to bylo ve složité době první světové války zoufale málo. Odměnou mu bylo posmrtně alespoň blahořečení papežem Janem Pavlem II. 3.října 2004. Papež tehdy při beatifikační mši zdůvodnil blahořečení posledního rakouského politika slovy:
Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I., přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.

               Přiznejme si, že tento čin blahořečení není ani v Rakousku přijímán jednoznačně pozitivně. Ale koneckonců i car Mikuláš I. byl ruskou ortodoxní církví vyhlášen za světce.

               Karel se narodil na zámku Persenbeug u Ybbsu na Dunaji v Horním Rakousku 17.srpna 1887 manželskému páru rakouskému arcivévodovi Ottovi a jeho manželce Marii Josefě Saské. Narodil se tedy ve znamení lva, což je obecně považováno za dobré znamení pro velkou kariéru, ovšem v době jeho narození tomu ještě nic nenasvědčovalo.

               Vládnoucí císař František Josef měl syna a následníka trůnu Rudolfa, císařův mladší bratr Karel Ludvík, měl pak tři syny, Karlův otec Otto byl druhorozeným a v nástupnictví na trůn před ním stál jeho starší bratr František Ferdinand. Karel byl tedy v době svého narození následnictví na trůn v nejlepším případě na pátém místě. Jeho dětství nebylo poznamenáno úvahami o budoucí možné vládě, což mu zabezpečilo šťastné dětství. To, jak víme, není právě dobrým předpokladem k úspěšné vládě.

               Jeho otec Otto měl na syna minimální vliv. „Krásný Otto“ jak byl přezdíván, žil jen pro párty a ženy. Tradovalo se, že čekal v manželské posteli, až jeho manželka usne, a pak se vykradl za pijatykou a lehkými ženami. Nakolik to byla vina jeho přísně nábožensky vychované manželky se už nedozvíme, každopádně převzala Marie Josefa výchovu svých dětí a vychovávala je rovněž v přísně katolickém duchu. To byl i osud malého Karla. Otto se při svých avantýrách nakazil syfilidou a zemřel v roce 1906 ve věku 41 let, když se mu ke konci života provalila gumata (syfilitické nádory) na krku, což otevřelo jeho dýchací cesty navenek a arcivévoda víceméně hnil za živa opatrován pouze jednou z prostitutek, ke kterým chodíval, když byl ještě zdravý.

               Možná byl i osud otce pro Karla mementem. On sám žil přísně monogamisticky. Měl štěstí, že si bral za ženu dívku, kterou znal od svých dětských let a vždy se měli rádi a dobře si rozuměli. Zatímco manželství jeho otce bylo – jak bývalo zvykem – politickým aktem, Karel se ženil z lásky. Princeznu Zitu z Bourbon Parma znal ze Schwarzau, kde prožili oba dětství. Zitin otec vévoda Robert z Parmy zde našel útočiště poté, co ho piemontští vojáci vyhnali z jeho vévodství. Robert měl ze dvou manželství 21 dětí, takže Zita měla jedenáct vlastních a devět nevlastních sourozenců! V manželství byla ona tou silnější, vedle spíše dobráckého Karla to byla ona, kdo musel ukazovat tvrdost.  Karel s ní zplodil osm dětí (poslední se narodilo dva měsíce po jeho smrti). Manželství bylo uzavřeno v roce 1911 a prvorozený syn dostal v roce 1912 jméno svého dědečka Otto.

               Karlova výchova byla na habsburské poměry překvapivě demokratická – možná i proto, že se s ním jako budoucím císařem až tak nepočítalo a konzervativní císař se tedy do výchovy prasynovce nepletl. V sedmi letech byla jeho výchova předána rytmistrovi hraběti Wallisovi, navštěvoval ale i elitní skotské gymnázium ve Vídni, což nebylo u členů císařské rodiny vůbec obvyklé. Postavou byl spíš malý, ale měl hezký okrouhlý obličej a na něm skoro stále milý úsměv, vysloužil si od spolužáků a učitelů přezdívku „Erzkarl“. Později přerušil svou vojenskou kariéru, aby studoval na Karlově univerzitě v Praze – sice nenavštěvoval přednášky jako normální student, profesoři ho chodili vyučovat na pražský hrad, učil se ale v obou jazycích, česky a německy – češtinu ovládal plynně, už předtím pobýval jako důstojník u posádek v severních Čechách v Chudeřicích a v Brandýse nad Labem. Všude byl pro svou milou nekomplikovanou povahu oblíbený.

               Politicky měl na něho největší vliv jeho strýc František Ferdinand d´Este. Ten byl od sebevraždy korunního prince Rudolfa v roce 1889 a smrti svého otce Karla Ludvíka 1896 následníkem trůnu. Ovšem protože byl od roku 1900 ženat v morganistickém manželství se Žofií Chotkovou a jeho děti neměly nárok na trůn, dostal se Karel po svém otci už na třetí místo v následnictví. Karel, stejně jako František Ferdinand považoval za největší problém říše v roce 1867 uzavřený Dualismus (konfederaci), který umožňoval Maďarům v jejich části říše bezohlednou maďarizaci slovanských národů Slováků a Chorvatů. František Ferdinand, který Maďary až patologicky nesnášel, hodlal po svém nástupu na trůn řešit tento problém federalizací říše, přičemž chtěl vytvořit 17 autonomních územních celků s jedním hlavním městem monarchie – Vídní.

Bylo mu jasné, že to povede k maďarskému povstání, které nebyli Rakušané schopni vlastními silami potlačit (a po rozpadu Svaté aliance v roce 1854 nemohli počítat s pomocí Ruska), proto se Rakousko stále více orientovalo na spojenectví s Německem a František Ferdinand se snažil navázat co nejbližší přátelské vztahy s německým císařem Vilémem II. Jeho plány ukončil atentát v Sarajevu a s tím spojené vypuknutí první světové války. Karel se náhle stal následníkem trůnu.

               Zajímavé je, že jestliže František Josef svého synovce Františka Ferdinanda bytostně nesnášel, Karla miloval (pokud byl tento přestárlý monarcha trpící alexythymií vůbec nějaké lásky schopen) a to, i když měl Karel s Františkem Ferdinandem prakticky totožné politické názory. Karel psal už před válkou, že „Naše budoucnost leží v slovanství“, poznal, že Slované budou po demokratizaci monarchie nejsilnějším národnostním prvkem. Koncept slovanského Rakouska ovšem neodpovídal představám Francie a Anglie, které chtěly mít Rakousko „trošku německé“, aby vyvažovalo vliv Německa a „trošku slovanské“, aby nabízelo alternativu ruskému panslovanství.

               21.listopadu 1916 zemřel císař František Josef a Karel převzal vládu. Situace byla svízelná. Válka byla v plném proudu a rakouský spojenec – Německo, věřilo (až do léta 1918) na konečné vítězství. Karel měl tedy velmi těžkou situaci ve snaze dát směrování monarchie nové impulsy. Dal po svém nástupu na trůn milost politickým odsouzencům (to zachránilo život například Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi) a svolal v květnu 1917 poprvé od začátku války parlament. Ovšem při své korunovaci uherským králem (jako Karel IV.) 30. prosince 1916 složil přísahu na platné zákony v hranicích Maďarska, což prakticky do budoucnosti znemožňovalo jeho plány na emancipaci slovanských národů.

               Všechno své úsilí směřoval k ukončení války. Přes bratry své manželky Sixta a Xavera Bourbon-Parma se pokusil vyjednávat o separátním míru s Francouzi. Přitom se dopustil fatální chyby, když nechal francouzskému prezidentovi Poincarému doručit prostřednictvím hraběte Erdödyho osobní dopis, v němž nabídl Francouzům souhlas s předáním Alsaska a Lotrinska Francii, znovuvytvoření Belgie, začlenění Albánie do znovuvytvořeného Srbska a odstoupení Konstantinopole Rusku. Bohužel tento dopis sliboval pouze ústupky na účet rakouských spojenců Německa a Turecka, tedy věci, které Karla samotného nebolely. Požadavky Itálie na Terst a Trient ani nevzpomněl, a právě na odporu Itálie jednání ztroskotala.

               3.dubna 1917 sondoval Karel možnosti míru u svého spojence císaře Viléma. Narazil ale na naprosté nepochopení. Vilém věřil na konečné vítězství zejména díky otevření ponorkové války. Navíc bylo Rusko právě před kolapsem, císař Mikuláš 15.března abdikoval a Kerenského vláda nebyla schopna přes veškeré snahy pokračovat ve válce – což vedlo nakonec k převzetí moci bolševiky. Mír z Brestu litevského z 3.března 1918, vytvoření nezávislé Ukrajiny jako německého protektorátu a kapitulace Rumunska 7.května 1918 umožnily přesuny německých vojsk na západ a zahájení letní ofenzívy, od níž si Vilém sliboval dobytí Paříže a vítězné ukončení války.

               Jenže 6.dubna 1917 vyhlásily válku Německu a 7.prosince 1917 Rakousku USA. Němci nebrali tento fakt příliš vážně, protože USA disponovaly v roce 1917 pouze třicetitisícovou armádou a nikdo nepočítal s tím, že dokážou tak rychle mobilizovat a do války účinně zasáhnout.

               8.ledna 1918 proklamoval americký prezident Wilson svých 14 bodů, kde v bodě deset stanovil: Svobodnou možnost autonomního vývoje národů Rakouska-Uherska.

               Karlovi nebyly Wilsonovy body proti mysli. Už v únoru je uznal jako předpoklad trvalého míru v Evropě. Stále si ovšem představoval autonomní vývoj národních celků v rámci monarchie se společným vládcem, ačkoliv pánové Masaryk, Beneš a Štefánik ze svého exilu požadovali už vytvoření samostatného československého státu.

               Jenže v dubnu 1918 se dostavila katastrofa. Ministr zahraničí Černín při svém proslovu před vídeňskými zastupiteli vyhlásil, že Francie nemá nárok na Alsasko Lotrinsko. V reakci nato zveřejnil francouzský ministerský předseda Clemenceau onen Karlův dopis z března 1917. A Karel v panice udělal to nejhorší, co udělat mohl – označil tento dopis za falzifikát a popřel své autorství. Tím ztratil jednou ranou důvěru na obou stranách fronty. V květnu 1918 musel do své Canossy – totiž do Spa na setkání s císařem Vilémem a tam byl nucen podepsat smlouvu o bezpodmínečné podpoře Německa, při níž bude „síla lidu pro konečné vítězství beze zbytku využita.“ Karel se stal bezvýznamnou figurkou bez politického vlivu.

               Karel snil ještě koncem října 1918 o zachování císařství nad samostatnými následnickými státy, 16. října vydal deklaraci, v níž oznámil přetvoření Rakouska v spolkový stát národních států. Zřejmě i díky takové intepretaci takzvané Andrásiho nóty, tedy rakouské kapitulace, nedošlo v Praze při vyhlášení samostatného Československa ke krveprolití. 31. října vyhlásilo Maďarsko rozhodnutím vlády hraběte Károlyiho samostatnost, v Rakousku rezignoval poslední císařský ministerský předseda Heinrich Lammasch (ve funkci byl od 27.října) 10. listopadu a předal vládu republikánské vládě Karla Rennera.

               Karlovi byl 10. listopadu večer v zámku Schönbrunn předložen k podpisu dokument, kterým se vzdával vlády. Karel nakonec přes odpor své manželky listinu podepsal, interpretoval ji ovšem tak, že se sice vzdal aktivního podílu na vládě, ne ale císařského titulu. Ještě téhož dne Karel opustil Schönbrunn a přemístil se do zámku Eckartsau na Moravském poli.  11.listopadu vyhlásilo rakouské Národní shromáždění dva body:

  1. Deutsch- Österreich je demokratickou republikou
  2. Deutsch- Österreich je součástí Německé republiky

Bývalému císaři byly dány možnosti nechat se internovat v Rakousku nebo odejít do exilu do Švýcarska. Karel znovu odmítl abdikovat na císařský titul (se zdůvodněním, že ho má z „boží milosti“, což opravdu při jeho přísné katolické víře mohl být pravý důvod) a odešel do Švýcarska. Bydlel ve Vile Prangins na Ženevském jezeře v kantonu Waadt. Před odchodem ze země vydal ještě ve Feldkirchu manifest, který očividně připravil ještě v Eckartsau. V něm stojí:

„Vše, co rakouská vláda, provizorní a ústavní národní shromáždění od 11. listopadu 1918 rozhodlo, uskutečnilo a ještě zamýšlí, je pro mne a mou rodinu neplatné.“

Následkem tohoto dokumentu byl zákon z 3.dubna 1919, který rozhodl o Karlově vyhnanství a zákazu vstupu na území Rakouska a o konfiskaci veškerého majetku habsburského rodu.

Karel se přesto nevzdával. I když ho v Rakousku zbavili císařského titulu (z jeho pohledu protiprávně), stále byl ještě maďarským králem Karlem IV. 26.března 1921 odcestoval inkognito do Budapešti, kde vyjednával o svém znovuuvedení na trůn s admirálem Horthym, správcem Maďarska. Horthy to ale odmítl a argumentoval negativním postojem mocností (sám byl na podporu spojenců po krvavém potlačení bolševické revoluce Bély Kuhna odkázán). Poté odepřel kanton Waadt Karlovi povolení k pobytu a on musel přesídlit do zámku Hertenstein na Vierwaldstättersee.

Co nešlo po dobrém, zkusil Karel v říjnu 1921 po zlém. Detaily jeho tažení na Budapešť jsem popisoval ve svém článku 100 let Burgenlandu. 20 října 1921 přistál i se Zitou v Šoproni, tažení na Budapešť ale ztroskotalo a z prolévání krve, když narazil na odpor, měl Karel strach. To nikdy nebyla jeho věc. Královský manželský pár byl internován v klášteře Tihany na Balatonu a 3.listopadu 1921 vyhlásil maďarský parlament práva Karla IV. na uherskou koronu za zrušená. Maďarsko zůstalo sice monarchií ale s možností svobodné volby nového krále, která ale byla odložena na neurčito (a nikdy k ní nedošlo)

Vítězné mocnosti stály před rozhodnutím, kam s neposedným Habsburkem, který očividně nechtěl dát pokoj. Rozhodli se odsunout ho na ostrov Madeiru, Karel se Zitou dorazili do Funchalu 19.listopadu 1921. Jejich sedm dětí přijelo na Madeiru 2.února 1922. Otevřenou otázkou zůstávalo, kdo bude pobyt císařského páru financovat poté, co jim byl zkonfiskován všechen majetek. Zatímco se v té věci přely Portugalsko, Rakousko a Velká Británie, došly Karlovi a Zitě peníze. Nejprve bydleli v hotelu Victoria ve Funchalu, ale poté, co jim byly ukradeny rodinné šperky jako jejich poslední zdroj peněz, přesídlili do vily Quinta do Monte, kterou jim bezplatně poskytla bankéřská rodina Rocha Machado.

Ovšem i tak zbyly potřeby na jídlo a topení. V chladné, vlhké vile, zahalené v zimní mlze si Karel přivodil 9.března 1922 nachlazení, lékař, který byl k němu přivolán 21.března stanovil diagnózu zápalu plic.

Jeho poslední slova, která pronesl ke své těhotné manželce, byla: Proč nás nenechají jít domů? Chtěl bych jít s tebou domů. Jsem tak unavený.“

1.dubna 1922 zemřel. Byl pohřben na Madeiře a je tam pochován dodnes. Přenesení ostatků do Kapucínské kaple ve Vídni, kde odpočívají jeho předkové, dlouho bránily rakouské vlády a když v osmdesátých letech Bruno Kreisky konečně rozhodl o přenesení Karlových ostatků, aby mohly spočinout po boku jeho manželky (pochované zde 1.dubna 1989) vzepřel se tomu Karlův syn Otto, který to chápal jako urážku obyvatelů Madeiry.

               Karel je určitě rozporuplná postava dějin. Nebyl určitě zlý člověk, možná byl dokonce dobrý. Ale v politice můžou být i dobří lidé neštěstím.

Možná nejlépe definoval pozici císaře Karla francouzský spisovatel Anatole France:

„Císař Karel byl jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem.“

Jedná se zřejmě o obecný osud mírotvorců v čase války.

Pátá kolona

Přiznám se, že jsem si myslel, že termín pátá kolona vznikl v Německu. Touto kolonou byli nazýváni čeští Němci, tři miliony občanů německé národnosti, ale československého občanství, kteří všichni při mobilizaci v září 1938 poslušně narukovali do československé armády, ve které tvořili třetinu. O jejich loajalitě se dalo pochybovat, o odhodlání bojovat ne. Jestliže tedy Hitler chtěl napadnout Československo ze čtyř směrů, měli mu oni pomoci zevnitř.
Ve skutečnosti je tento termín o pár let starší. Poprvé ho použil frankistický generál Emilio Mola ve španělské občanské válce v roce 1936 když stál před úkolem dobýt Madrid. Jeho vojsko bylo zformováno do čtyř vojenských skupin (kolon). On ale čekal pomoc ze strany loajálních občanů žijících v Madridu, kteří měli vítězství rozhodujícím způsobem pomoci. Oni tvořili onu takzvanou pátou kolonu.
Dnes je tento termín používán tak často, až je skoro zprofanován. Ale oni spojenci nepřátele útočícího na naše země jsou tady. Vždycky byli. Částečně jsou za to placeni, částečně očekávají od vítězství nepřítele změnu poměrů ve vlastní zemi, která by je mohla přivést k moci, částečně hrají jen roli užitečných idiotů, protože uvěřili cizí nepřátelské ideologii. 
Rusové si tyto služebníky systematicky pěstovali posledních dvacet let. Platili určité politické strany jako SPD nebo rakouskou FPÖ, německou AfD, či francouzskou Front national. Nechali v „nepřátelských“ protože demokratických zemích působit své dezinformační platformy, jako Sputnik, Aeronet, Russia today ale prostřednictvím placených novinářů působili i v médiích místních, jako jsou například Parlamentní listy. A nechávali volit své lidi do významných funkcí, aby podporovali jejich zájmy. Viz volba Miloše Zemana, o které rozhodlo KGB na Rhodu. Nešetřili. Místo budování dálnic a silnic k ruským vesnicím tekly miliardy do dezinformací. Využívali nespokojenost neúspěšných lidí v zemích jejich zájmu, kteří nezvládli přechod k otevřené společnosti. Využívali jejich frustrace a poukazovali na nešvary v novém společenském zřízení. Znali myšlení lidí v posttotalitní společnosti, mohli se vžít do duší těchto lidiček a využít je pro své účely. S rozdílným úspěchem. V Polsku má sice demokracie nemalé problémy, Rusko zde ale žádné úspěchy nezaznamenalo. Maďarsko se prostřednictvím diktátora Viktora Orbána podařilo získat. Orbán se nemůže věčně spoléhat na volby, demokracii nemusí, je otravná, podpora z Moskvy je mu tedy vítaná. A většina Maďarů pod vlivem státní propagandy zapomněla na ruský teror roku 1956 nebo na Világoš, kde jim Rusové v roce 1849 mezi jinými zabili i národního básníka Šándora Petöfiho. Velký úspěch měli ruští trolové na Slovensku. Nejen Ján Čarnogurský a slovenští komunisté, ale i pravicoví extrémisté Kotleba a Harabín, a nakonec i zhrzený Fico se přidali na ruskou stranu. Na Slovensku je myšlenka panslavismu živá už od doby Svetozára Hurbana Vajanského – možná až příliš živá. I Ľudovíta Štúra varoval srbský princ před panslavismem, před láskou k Rusku, protože odtud už tehdy mohla přijít jen diktatura samoděržaví, mnohem horší než tehdejší maďarský národní útlak.
Pamatuji si, když jsem kdysi asi před deseti lety byl v Košicích, abych tam předčítal z mé knihy. V publiku byli samozřejmě vzdělaní lidé, kdo jiný by už šel na předčítání z českého historického románu? Nakonec byla diskuse, zůstalo třináct skalních příznivců – a zapředli jsme do politiky. Utrpěl jsem šok, když jsem zjistil, že jsem byl jediný, kdo nebyl Putinovi nakloněn a viděl v něm nebezpečí pro Evropu. Všech ostatních třináct byli jeho příznivci. Nevím, nakolik se situace pod vlivem posledních událostí změnila, ale napsat na Slovensku na sociální sítě článek kritizující Putina znamená sklidit vzápětí obrovský „shit storm“. Spousty nadávek, osočování. A nezdá se, že byl to byly „hash mails“, tedy příspěvky organizované protistranou. Mnoho těchto nenávistných projevů působí spontánně, zejména ty, které hýří pravopisnými chybami svědčícími o nepříliš zdatném vzdělání pisatelů. I na Slovensku mnoho lidí, zejména starší generace, zapomnělo na rok 1968 a z té mladé mnoho lidí vyznává politiku násilí. Zdá se jim snadnější se k moci prostřílet než provolit.
Nemusíme si nic namlouvat, ani v Česku není situace růžová, i když tady Putinovi stoupenci zatím zaraženě mlčí. Ale jsou tady. Preference strany SPD stouply za poslední týdny o dvě procenta. Psát kritické články o Putinově invazi není zatím tak nebezpečné jako na Slovensku nebo v Maďarsku. Ovšem pohádku o dobrém Rusku a zlé Americe známe všichni z našeho dětství, kdy jsme tím byli krmeni ve škole. A mnoho starých lidí na dobu komunismu nevzpomíná ve zlém – protože byli tehdy mladí. Jako by si mysleli, že znovunainstalováním totalitního systému získají zpět své mládí. Nezískají ho, jen ztratí svou svobodu. A i svobodu svých dětí a vnoučat. Moje maminka se vrací se setkání důchodců často zoufalá, kolik jejich vrstevníků straní Putinovi a nadávají na Američany. Ne že by byli Američané ideální, ale jsou oporou demokracie (tedy dokud tam znovu nevyhraje Donald Trump). I oni vedli nesmyslné války, jako tu v Iráku. Ale volba mezi Rusy s nimi není volba mezi morem a cholerou, ale mezi morem a chřipečkou s ucpaným nosem.
Co mám poradit zoufalé mamince? Radím jí, aby těm babkám, které toho krásného chlapa Putina obdivují a nadávají na Američany, říkala: „Já vím, ty ses to tak učila ve škole.“ Co se k tomu dá říct jiného? 
Diktátoři termín pátá kolona často zneužívají k diskreditaci politické opozice. V Rusku je každý kritický člověk ihned označen za zahraničního agenta. Ačkoliv Rusko nikdo napadnout nehodlá. Ale Putin pocit ohrožení v populaci pěstuje, potřebuje ho nutně pro vlastní politické přežití.
Znervózňuje mě naivní představa, že na Ukrajině se jedná o válku jednoho muže, a že pokud by se podařilo Putina odstranit, zavládne mír a pohoda.   

Neustále se utápíme v naději, že se Rusové Putina zbaví vlastními silami. Je to naprosto naivní představa. Za Putinem stojí osmdesát procent Rusů, kteří chtějí válku, a to nejen s Ukrajinou, ale s celou Evropou a případně i s celým světem. Pokud by i Putin zemřel nebo byl odstaven od moci, může přijít jen člověk se stejnými nebo podobnými názory. Mírovou holubici by Rusové roztrhali.
Musíme si zvyknout na to, že temné ohrožení z východu nezmizí, ale zůstane jako trvalá válečná hrozba. Proto se Evropa prostě MUSÍ odstřihnout od ruského zemního plynu a ropy. A to NATRVALO! Od ropy to zřejmě nebude tak velký problém, Rusko produkuje 6,5 procenta světové těžby. Plyn bude tvrdší oříšek. Nejde o domácnosti, ale celý průmysl na Slovensku, Rakousku a Česku jede na ruský plyn. A tím se stáváme všichni nesmírně zranitelní. To předvedl Gazprom naprosto konkrétně, když si minulého roku pronajal evropské zásobníky na plyn a pak je „zapomněl“ naplnit. V době, kdy už ruský prezident plánoval válečné akce. Zemní plyn se může stát důležitou zbraní v rukou východních agresorů. A samozřejmě bude Putin či jeho nástupce pokračovat v budování své páté kolony, v šíření dezinformací a štěpení společnosti, aby neměla sílu ani odhodlání se ohrožení z východu postavit. Lidi je snadné ovlivnit. Ať už prostřednictvím Parlamentních listů nebo filmy v České televizi, které oslavovaly Stalina a jeho „moudrost“. A to prosím v nedávné minulosti.
Diktátoři nepřicházejí jen proto, že přijít chtějí. Musí mít pro svůj nástup vhodné podmínky. Hitler využil frustrace Německa po první světové válce. Německo, které bylo před válkou nejsilnějším státem v Evropě, bylo zbaveno svých kolonií, svéprávnosti, možnosti se bránit a díky nesmyslnému míru z Versailles s nesplatitelnými válečnými reparacemi přišla hyperinflace a bída. A v důsledku toho politická nestabilita Výmarské republiky. Hitler využil této frustrace, našel viníka v Židech a obrátil nenávist celého národa proti nim. Kdyby to nebyli Židé, musel by to být někdo jiný, někdo, kdo je vinen našim neúspěchem, protože vlastní selhání si nikdo nechce připustit. Hitler zdvihl frustrovaným Němcům jejich sebevědomí, proto ho následovali jako krysaře. Vrátil jim jejich hrdost.
Pro Rusy byl stejnou tragédií rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Jejich impérium se rozpadlo, jejich krajané, žijící v Kazachstánu, na Ukrajině, v pobaltských republikách se stali najednou národnostními menšinami, se kterými se ne vždy zacházelo v rukavičkách. Hodně to připomíná pozici sudetských Němců v roce 1918. Rusové nic jiného, než pocit imperiální nadřazenosti nad svými koloniemi a středoevropskými satelity, neměli. Žádný blahobyt, žádnou ekonomickou sílu, žádnou kulturní nadřazenost. A poté přišlo Jelcinovo desetiletí chaosu a bídy. Stejně jako v Německu v letech dvacátých. Putin ani nepotřeboval vymýšlet nového nepřítele. Stačilo oprášit starou bajku o nepřátelském Západu, který osnuje celosvětové protiruské spiknutí. Rusové zbystřili, tuhle písničku dobře znali a vždycky se jim líbila. Začali ji tedy opět poslouchat, se stále větším zalíbením. Dnes jsou z nich v naprosté většině fašisté, přesvědčeni o povinnosti dobýt (oni tomu říkají osvobodit) svět, stejně jako o této své povinnosti byli přesvědčeni Němci v roce 1939. Propaganda jela celé roky na plné obrátky a přinesla plody. Národ věří Vůdci. A jde za ním. Protože mu zdvihl pošramocené sebevědomí.
Prostí Rusové mají dvě možnosti, jak interpretovat svou situaci. Tu první jim nabízíme my, tu druhou jejich vůdce.
Ta první zní: Rusové jsou chudí, protože příliš pijí, nejsou dost kreativní a bojí se vlastní iniciativy, nechali rozkvést bezmeznou korupci a kulturně vždycky od počátku novověku za západní Evropou pokulhávali.
Ta druhá: Rusové jsou chudí, protože jsou tak silní, že se proti nim spikl celý svět, aby jim nedovolil vyrůst, protože jinak by celý svět strčili pohodlně do kapsy.
Upřímně – kdybyste byli prostým Rusem, kterou z těch dvou variant byste si vybrali?
Právě!
Ovšem pokusy obnovovat ztracená impéria končí většinou tragicky. Už proto, že jak věděl Herakleitos z Efesu už v šestém století před Kristem, „nikdy nevstoupíš do stejné řeky“. Britům například stačila jedna facka v suezské krizi v roce 1956, aby tuto pravdu pochopili. Jenže Velká Británie má po staletí zažité principy demokracie a s tím spojenou kontrolu moci. Tedy něco, co naprosto chybělo Německu v roce 1939 a stejně tak chybí Rusku v roce 2022.
Obdivuji statečnost Rusů, kteří mají odvahu postavit se té zvrácené ideologii. Je jich málo, ale jsou. Jdou do ulic, demonstrují proti válce. Nejen, že je hned posbírá policie, že je zbijí, rozmlátí jim jejich telefony, že mohou přijít o práci. Ale vlastní lidé se od nich odvracejí jako od zrádců, od kolaborantů se zkaženým Západem a samozřejmě je živeno podezření, že jsou za tyto své postoje dobře placeni a mají se tedy lépe než ruská masa, stíhaná sankcemi a s nimi spojeným nedostatkem základních potravin. Závist posiluje nenávist a jsem přesvědčen, že pokud by byl takový oponent režimu zabit „spravedlivě rozhořčeným davem nebo loajálním ruským občanem“ policie takový případ nebude ani vyšetřovat. I v Německu třicátých let takoví byli. Skončili v koncentračních táborech. Na svobodě zůstali jen loajální občané. Ti, kteří Goebelsovu propagandu převzali jako svůj vlastní světonázor, který se stal neoddělitelnou součástí jejich osobnosti. A ten neopustili až do hořkého konce.
Diktátora může zničit jedině porážka ve válce, kterou rozpoutá. Protože každý diktátor válku potřebuje k svému přežití, nemusí ji vyhrát, nesmí ji ale prohrát. Putina tedy může zastavit jen porážka na Ukrajině. Proto Ukrajina potřebuje naši všemožnou pomoc. Němci věřili svému vůdci až do konce. I když už stáli Rusové před Berlínem, stále věřili, že je vůdcova genialita zachrání. V naší obci běhala „Frau Anny“ Dorazilová a ještě v dubnu 1945 byla přesvědčena, že „vůdce něco má.“
Strašné je, že vůdce v Kremlu opravdu něco má.

Köln von CCAA bis zum Mittelalter

            Man muss einfach eine Idee haben. Und natürlich, weder Gewissen noch Skrupel. Erzbischof Rainald von Dassel hatte das erste, das weitere fehlte ihm vollständig. Im Jahr 1164 entschied er als Vikar für Italien im Dienste Kaisers Friedrich Barbarossas, die heiligen Reliquien der drei Könige, die einmal dem Christkind in Betlehem gehuldigt hatten, von Mailand nach Köln zu überführen. Ob die Mailänder zum Widerstand gegen diesen Diebstahl oder zumindest zu irgendwelchen Protesten im Stande waren, ist nicht bekannt. Nach der Eroberung ihrer Stadt von Kaiser Friedrich im Jahr 1158 mussten sie gezwungenermaßen brav und still sein. In der Politik geht es immer um den Anstand und die Ehrlichkeit. Wenn man es schafft, sie loszuwerden, kann man sehr viel erreichen.

            Erzbischof Rainald übertrug also die Reliquien nach Köln und machte daher aus der Stadt, in der er sein Amt ausübte, einen Pilgerort – das zweite Jerusalem. Die Knochen aus Mailand gibt es in Köln bis heute, wem sie tatsächlich gehörten, kann man nur raten, aber offiziell handelt sich um die drei biblischen Könige und ihre Königskronen schmücken das Wappen der Stadt Köln. Im Jahr 1246 entschied ein anderer Erzbischof, Konrad von Hochstaden, dass die alte romanische Kathedrale so einer wertvollen Reliquie nicht würdig sei und ließ die Kirche niederreißen. Zwei Jahre später legte er den Grundstein für den Bau einer neuen Kathedrale, die heute die wichtigste Dominante der Stadt ist. Ohne seine Kathedrale können wir uns Köln gar nicht vorstellen und sie erschien sogar auf der deutschen Zweieuromünze aus dem Jahr 2011. Der Bau der Kathedrale dauerte allerdings mehr als sechs hundert Jahre, fertiggestellt wurde sie nämlich erst im Jahr 1880. Im Jahr 1530 ist nämlich das Geld ausgegangen und im Jahr 1560 wurde der Bau gänzlich stillgelegt, der Kran auf dem Torso des Nordturmes sollte bis zum Jahr 1842 das Wahrzeichen der Stadt bleiben. In diesem Jahr entschied der preußische König Friedrich Wilhelm, um sich die Gunst seinen neuen Untertanen am Rhein zu erkaufen (seit 1815 waren hier die Preußen infolge des Wiener Kongresses die Hausherren), die Kirche fertigbauen zu lassen.

            Köln ist aber eine viel ältere Stadt und wenn man bis zu ihrer Gründung zurückblicken möchte, muss man in die Zeit des Römischen Reiches eintauchen. Hier wurde nämlich, damals noch in einer bedeutungslosen Siedlung namens Oppium Ubiorum, die zukünftige Kaiserin Agrippina die Jüngere geboren – ihr Vater Germanicus war gerade dabei, mit den ungehorsamen Germanen auf dem gegenüberliegenden Rheinufer die offenen Rechnungen zu begleichen. Als Agrippina dann ihren Onkel (Germanicus Bruder), Kaiser Claudius heiratete, setzte sie durch, dass der Ort ihrer Geburt zur römischen Kolonie mit dem Namen „Colonia Claudia Ara Agrippinnensium“ (CCAA) wurde und aus diesem Namen entstand der derzeitige Name der Stadt – Köln.

            In CCAA wurde im Jahr 69 durch seine Legionen General Vitelius zum Kaiser ausgerufen (es handelte sich um das so genannte Jahr der vier Kaiser nach dem Tod des Kaisers Nero), sein Feldzug nach Italien nahm aber kein gutes Ende, Er verlor seinen Kampf gegen Vespasianus und wurde hingerichtet. In Köln findet man sehr viele antike Sehenswürdigkeiten. Man kann das Prätorium besuchen, also das Verwaltungsgebäude des Gouverneurs, das bis in das fünfte Jahrhundert funktionierte, bis es die Franken als Königliche Residenz übernommen haben. Unter Köln gibt es in der Tiefe von 9,5 Meter einen römischen Entwässerungskanal (der nach seiner Entdeckung im neunzehnten Jahrhundert lange als Bierlager genutzt wurde), es blieben auch Reste der römischen Tore und der Stadtmauer. Ein Großteil der Ausgrabungen kann man im „Römisch-germanischen Museum“ in der Nähe des Kölner Doms sehen. Dieses Museum ist großartig. Es steht an der Stelle einer ehemaligen römischen Villa, deshalb ist hier auch ein originelles Mosaik des Hausbodens zu sehen, das so genannte „Dionysosmosaik“.

            Die Römer schätzten Trinkwasser von hoher Qualität. Deshalb schöpften sie das Wasser nicht aus dem Rhein, sondern leiteten sie es vom Fluss Eifel in den Hügeln südlich der Stadt mit einem Aquädukt mit einer Länge von 95,7 Kilometern! Teile dieses Aquäduktes blieben bis heute erhalten. In den Jahren 310 – 315 sind mehrere Aufenthalte des Kaisers Konstantin des Großen in der Stadt dokumentiert.  Der Kaiser ließ den Rhein überbrücken und errichtete auf seinem rechten Ufer eine Festung namens Divitia (heute der Stadtteil Deutz).

            Köln profitierte nicht nur von den heiligen Reliquien, sondern vor allem von seiner Lage am Rhein. Wenn man die Karte Deutschlands im frühen Mittelalter betrachtet, ist das grundsätzlich eine Reihe Städte am Rhein (logischerweise fast alle auf dem linken Ufer, da der Fluss die Grenze des Römischen Reiches bildete und die Städte sind fast ausnahmslos römische Gründungen). Der Rhein war der Hauptader des Landes, die Donau und die Elbe spielten in dieser Zeit noch so gut wie keine Rolle. Der Großteil des heutigen Deutschlands war mit Urwald bedeckt, um die östlichen Provinzen führten die Germanen erbitterte Kämpfe mit den Elbslawen und Hamburg war ein Missionsbistum, das immer wieder von Normanen niedergebrannt wurde. Köln liegt dann gerade an einer Stelle, wo Rhein zu einem Fluss wird, der für Schiffe mit größerem Tiefgang nicht mehr schiffbar ist.  Die Ware musste hier auf Schiffe mit flachem Kiel umgeladen werden, um zu Kunden stromaufwärts gelangen zu können. Das war die Quelle des Reichtums der Stadt, die von dem Erzbischof im Jahr 1259 ein „Stapelrecht“ erzwungen hat, das heißt ein Vorkaufrecht auf alle Ware, die hierher befördert wurde – dieses Recht galt bis zum Jahr 1831!

            Aber schon viel früher entschied der fränkische König Karl, genannt der Große, das nicht weit entfernte Aachen zur Hauptstadt seines Reiches zu machen. Karl war ein weiser Mann. Seinen Seelsorger wollte er nicht direkt in Aachen haben, damit er ihm nicht ständig über die verdorbene Moral des königlichen Hofes in die Ohren meckert, zu weit durfte er aber auch nicht sein. Köln war von Aachen gerade richtig entfernt. Es schlug die Sternstunde der Stadt. Die Stadt wurde zum bedeutendsten Seelsorgezentrum des Römischen (Deutschen) Reiches. Schon das ist ein guter Grund, warum ein Geschichteliebhaber wie ich die Stadt unbedingt besuchen sollte. Köln wurde allerdings im zweiten Weltkrieg zu 90% zerstört und es war nicht in menschlichen Kräften, alles, was vernichtet wurde, zu rekonstruieren. Zwischen den Gebäuden aus dem frühen Mittelalter stehen also moderne Gebäude. Die Suche nach den Sehenswürdigkeiten ähnelt also einer Rosinensuche in einem Kuchen, es zahlt sich aber trotzdem aus. Die Kölner zeigten beim Wideraufbau ihrer Stadt einen guten Geschmack. Nicht einmal moderne Fenster in den Kirchen aus dem elften Jahrhundert wirken störend, obwohl sie von der Bausubstanz, die sie ergänzen, ein Zeitfenster von tausend Jahren trennt. Und es gibt hier Unmenge solchen Kirchen! Der erste Erzbischof Bruno, der Bruder des Kaisers Otto I, entschied sich, Köln zum zweiten Jerusalem zu verwandeln. Deshalb hatte die Stadt zwölf Tore und deshalb mussten in der Stadt zwölf Kirchen sein. Bruno schaffte es, sein Vorhaben zu realisieren, zur Belohnung ruht er jetzt in einer dieser Kirchen, in der Kirche des heiligen Pantaleon (des Schutzherren der Ärzte).

            Die Stadt ist mit heiligen Reliquien voll. Die Pilger strömten von überall hierher, die drei Könige waren doch die ersten Pilger in der Bibel und damit das Vorbild schlechthin für alle, die ihnen in der Verehrung der christlichen Symbole folgen wollten.

            Heute können wir darüber lächeln, aber im Mittelalter waren die Reliquien (egal ob echt oder gefälscht) über alles geehrt. Sie waren wertvoller als Gold und Köln als ein Pilgerort ließ sich niemals zum Protestantismus verleiten. Trotz seiner Nähe zu den Niederlanden ließen die Einheimischen die reliquienzerstörerische Lehre von Calvin niemals in die Stadt. Wahrscheinlich auch deshalb kann man in Köln sehr gut essen. Den rheinischen „Sauerbraten“ mit Mandeln und Rosinensauce kann ich herzlichst empfehlen. In Köln lebte der heilige Severin, ein Bischof aus dem vierten Jahrhundert, der aus der Stadt seinen heidnischen Vorgänger vertrieb – die nach ihm benannte Kirche mit seinem Leichnam befindet sich im südlichen Teil der Stadt. Weiter gibt es hier den heiligen Gereon, den Befehlshaber der Kohorte aus Theben, die sich in der Zeit des Kaisers Diocletianus weigerte, an der Christenverfolgung teilzunehmen und deshalb vor den Mauern CCAA dezimiert und der Anführer hingerichtet wurde. Seine Kirche ist ein wunderschönes Gebäude mit einer imposanten Kuppel. Es handelt sich angeblich um eine der größten Kuppeln in Europa, größer sollte nur Hagia Sophia und die Kathedrale in Aachen sein. (Die Italiener würden sofort Einspruch erheben und mit dem Heiligen Petrus in Rom und mit Dom von Florenz argumentieren, ich fühle mich aber nicht befugt, in diesem Streit zu schlichten). Die Kuppel ist rot gefärbt als Symbol des Leidens der Legionäre der thebischen Kohorte.

            Und dann gibt es noch die heilige Ursula. Diese britische, in CCAA lebende Prinzessin hatte es angeblich versucht, mit ihren elf Begleiterinnen vor den Mauern der Stadt Attilas Hunnen aufzuhalten. Diese verstanden ihre Absichten nicht ganz und ermordeten sie alle. (Elf Flammen im Stadtwappen von Köln stellen dieses elf Märtyrerinnen dar). Gott sandte den Hunnen als Vergeltung für diese üble Tat einen Sturm und in weiterer Folge auch die Pest und vertrieb sie dadurch von der Stadt. Von den heiligen Reliquien der heiligen Ursula und den ermordeten elf Jungfrauen gibt es mehr als genug. An der Stelle, wo heute die Kirche der heiligen Ursula steht, entdeckten die Kölner nämlich einen antiken Friedhof und die dort aufgefundenen menschlichen Überreste erklärten sie für die Knochen der heiligen Märtyrinnen und mit ihrem gut entwickelten Sinn für Geschäft begannen sie sie auf dem Markt mit heiligen Reliquien anzubieten. Es war ein Bombengeschäft, es war schade damit aufzuhören, als die verkauften Knochen die Knochenzahl von elf Leichen bereits bei weitem überstiegen. Deshalb korrigierten die kölner Geschäftsleute die Zahl der ermordeten Jungfrauen auf 111 und letztendlich auf 11000. Wenn einige Abnehmer protestieren, dass manche der Knochen eindeutig männlich seien, wurden sie belehrt, dass in der Begleitung der heiligen Ursula sich natürlich auch Priester und Bischöfen befanden. Geschäft ist Geschäft!

            Aber abgesehen von diesen skurrilen Angelegenheiten ist es doch faszinierend an dem Grab berühmten Menschen zu stehen, die irgendwann vor tausend Jahren starben. Ob es der Sarkophag des Bischofs Bruno in der Kirche des heiligen Pantaleons ist, wo auch die Kaiserin Theophano begraben wurde, die Gattin des Kaisers Otto II und Mutter Ottos III, eine bedeutsame Frau, die lange Jahre die Hebel der Weltpolitik in den Händen hielt. In der Kirche des heiligen Andreas gibt es dann den Sarkophag Alberts des Großen, eines berühmten Kirchenlehrers des dreizehnten Jahrhunderts (er starb in Köln im Jahr 1280).

Lungau

Tahle malá část Rakouska je v Česku dobře známá. Čeští lyžaři sem jezdí už řadu let a mezi zahraničními turisty zde dokonce tvoří většinu. Důvodů je hned několik. Jednak je tento region z Česka, zejména z Moravy poměrně snadno dosažitelný autem, dále jsou zde na rakouské poměry přijatelné ceny ubytování a za třetí jsou zde skutečně skvělá lyžařská střediska – celkem čtyři, vedle menšího Fanningsbergu jsou to podstatně větší Katschberg/Aineck, Großeck/Speiereck a samozřejmě největší z nich – Obertauern. Všechna stačí uspokojit i náročného lyžaře a v posledních letech bylo do nich – zejména pak do Katschbergu při budování infrastruktury hodně investováno. Sjezdovky v Sankt Margarethen, zejména 6 kilometrů dlouhá modrá A1, či strmá Diretissima ve směru na průsmyk Katschberg, nekonečný sjezd z vrcholu Speierecku do Sankt Michaelu a samozřejmě Obertauernrunde shodně černou sjezdovkou Gamsleiten II jsou víc než lákavými lyžařskými cíli.

Gamsleiten II Obertauern


Lungau je jeden z pěti správních okresů spolkové země Salcbursko. Tyto okresy si totiž ve svých názvech ponechaly starogermánský název pro správní okres „gau.“ Vedle Lungau jsou to ještě Pongau na západě a směrem na sever Pinzgau, Tennengau a Flachgau. Lungau je jihovýchodním cípem Salcburska zabíhajícím hluboko mezi další spolkové země Štýrsko a Korutany. Jedná se v podstatě o jednu náhorní plošinu obklopenou horskými masivy, na západě Jsou to Vysoké Taury, na severu a východě Nízké Taury a na jihu pohoří Nockberge.
Celý okres má 1000 čtverečních kilometrů a žije tady něco málo přes dvacet tisíc obyvatel, hustota 20 obyvatel na čtvereční kilometr není tedy vysoká. Důvod člověk pochopí, když stojí na sjezdovce na kopci Ainecku – odtud totiž vidí v podstatě celou náhorní plošinu, zbytek území jsou jen hory, hory a zase hory.

Lungau z Ainecku

Lungau je drsný kraj a nejstudenější rakouský okres. V okresním městě Tamswegu (mimochodem s 1022 metrů nad mořem nejvýše položeném okresním městě Rakouska) žije 5700 obyvatel, tedy víc než čtvrtina celkové populace – a pořád se jedná o sice roztomilé, ale malé městečko – i když má svou vlastní nemocnici, kterou dlouho provozovalo na vlastní náklady, nyní je už součástí salcburského holdingu. Nejhezčí pohled na Tamsweg je od poutního kostela svatého Leonarda, který se tyčí nad městečkem hned u hlavní cesty, která město objíždí.

Tamsweg


Jeden pohled na Lungau z už vzpomínané sjezdovky na hoře Ainecku stačí, aby člověk pochopil, že se tady ze zemědělství vyžít nedalo. Přesto salcburští biskupové, kteří zde byli v letech 1328–1803 jako nezávislá říšská knížata zemskými pány, drželi tuto zemičku zuby nehty. Mělo to hned několik důvodů.
Jedním z nich byla těžba drahých kovů. Těžilo se zde zlato, stříbro, nikl, kobalt, talek a arzén, poslední stříbrný důl v obci Ramingsteinu zastavil svůj provoz až v roce 1780 – dnes slouží jako muzeum tzv „Schaubergwerk“.
Druhým důvodem byla strategická poloha Lungau. Hlavní cesta ze Salcburku a z jeho německého okolí na jih do Itálie vedla tudy. Kdo si nechtěl zacházet až do Tyrolska a tam platit v Innsbrucku a v Brennerském průsmyku vysoká cla, šel přes horské průsmyky Obertauern a Katschberg. A mezi nimi čekal na cestující hrad s celní stanicí se za vše hovořícím jménem Mauterndorf (Maut znamená německy clo). Téhle vesnici s pevným hradem se prostě nedalo vyhnout. Navíc se zde už od římských časů napojovala obchodní cesta z východu od štýrského Murau. Clo se vybíralo velmi rafinovaně. Cestující musel zaplatit nocleh a stravu – za od městečka nadiktovanou pevnou cenu. Konzumovat ani spát zde nemusel, platit ale ano. To byl naprosto jistý zdroj příjmů. Ten hrad v Mauterndorfu stojí dodnes a je možné ho navštívit, konají se tam i různé atrakce. Při nich se člověk může o provozu této celní stanice leccos dozvědět.


Oba průsmyky, které musel cestující překonat mají poněkud pohnutou historii. Ze severu sem vede horská cesta z Radstadtu přes Obertauern – přes dnešní skutečně výstavní velké lyžařské středisko. Dlouho byla tato cesta schůdná jen pro muly a mezky naložené pytli zboží. Teprve salcburský biskup Leonhard von Keutschach (narozený v roce 1442, arcibiskupem byl v letech 1495–1519) nechal cestu rozbudovat tak, že byla sjízdná i pro naložené vozy. Obrat z vybírání cel se znásobil, jednalo se totiž o hlavní transportní cestu v Salcbursku těžené soli do severní Itálie – arcibiskup Leonhard dal za stržené peníze postavit hrad Hohensalzburg, kde i sídlil a jeho erb – bílou řepu v černém poli – člověk najde nejenom v onom sídelním hradě salcburských arcibiskupů, ale samozřejmě i v Mauterndorfu či v korutanském Friesachu, který mu patřil taky a kde dal vystavět pevný hrad Petersberg , kde se v létě hrají divadelní představení – Burghofspiele.


Druhý průsmyk směrem od Mauternsdorfu na jih – Katschberg, byl ještě tvrdším oříškem. Římané zde kdysi postavili cestu, kterou ale sami v pátém století zničili, aby ji Germáni nemohli používat při svém tažení do Itálie. O genialitě římských stavitelů cest svědčí skutečnost, že až do devatenáctého století nebyl nikdo schopen přes tento průsmyk vybudovat cestu sjízdnou pro naložené vozy. Dnes je na Katschberghöhe, tedy v průsmyku, druhé největší lungauské lyžařské středisko.
Lidé v Lungau byli poddaní arcibiskupa, přesto zde rychle zapustily kořeny myšlenky Martina Luthera. Od roku 1534 se zde protestantství stále více prosazovalo, až sem dorazil v roce 1578 arcibiskup Johann Jakub Kuen von Belasy osobně v čele vojska, nechal pozatýkat a popravit vůdce lungauských protestantů. Pán Bůh neodpustil takový bezbožný čin ani panu arcibiskupovi, už rok nato ho postihla mozková příhoda, která mu znemožnila vykonávání úřadu a musel praktickou vládu předat svému administrátorovi a pozdějšímu nástupci Georgovi z Kuenbergu. V jeho svatém běsnění ho ale ani choroba nezastavila. Věznění a popravy v letech 1581 a 1582 pokračovaly.
V roce 1633 povolal arcibiskup Paris hrabě z Lodronu k rekatolizaci vzpurných poddaných řád kapucínů a ten se opravdu snažil. Dnes čítá protestantská obec v Lungau společně se sousedním štýrským okresem Murau 400 duší (pro srovnání – muslimů zde žije 800).
V roce 1781 zrušil působení řádu osvícený arcibiskup Colloredo. Byl to vzdělaný a velmi tolerantní pán – mimo jiné mluvil plynně česky – a rozhodl se zkostnatělé správní struktury arcibiskupství zmodernizovat. V roce 1781 „půjčil“ svého nejgeniálnějšího a od něho osobně podporovaného poddaného, hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, tehdy pětadvacetiletého, císaři Josefovi II. do Vídně. Rakušáci mají nemalé problémy se skutečností, že Mozart nebyl Rakušák. Umřel totiž jako občan salcburského knížectví v roce 1791 a Salcburk se stal součástí rakouského státu až v roce 1803. Tlaku mocného souseda – Rakouska, nemohlo Salcbursko trvale vzdorovat, a to ani s moudrým a osvíceným vládcem v čele. V roce 1803 ztratilo svou samostatnost, arcibiskup mohl sice dále vykonávat své duchovní pastýřské úkoly (Colloredo to dělal do roku 1812), ztratil ale titul suverénního říšského knížete. Salcbursko bylo začleněno do Rakouska, s výjimkou opatství Berchtesgaden, které připadlo Bavorsku a kde našel později své horské sídlo Adolf Hitler.
V Lungau jsou k vidění celkem tři hrady – už vzpomenutý Mauterndorf, Moosham u Sankt Margarethen a Finstergrün nad obcí Ramingstein.

Poslední z nich byl už naprostou zříceninou, než byl soukromou nadací znovu vybudován. Slouží jako centrum pro setkání mládeže a prázdninové tábory, turistům je nepřístupný.
V malebné obci Mariapfarr blízko Tamswegu se nachází jedno z několika rakouských muzeí „Tiché noci“. Tato vánoční píseň, zpívaná po celém světě, je v Rakousku kultem a všude, kde působil její autor, kněz Joseph Moor, se nachází muzeum tomuto tématu věnované. A ten býval pro svou rebelantskou povahu často překládán. Proto jsou dnes v Rakousku nejméně čtyři muzea Tiché noci, která si všechna dělají nároky, že text této kultovní písně vznikl právě tam. Vedle Oberndorfu, kde se poprvé v roce 1818 na vánoce hrála, jsou to Wagrain, Hallein a právě Mariapfarr. Tady Moor působil mezi říjnem 1815 a srpnem 1817. Protože byl odtud přeložen přímo do Oberndorfu, je skutečně možné – a v Mariapfarru jsou o tom skálopevně přesvědčeni – že text písně vznikl právě tady. Muzeum je možné navštívit po předchozím telefonickém nahlášení, pravidelné otvírací hodiny – na rozdíl od Oberndorfu nebo Wagrainu – nemá.
Lungau je samozřejmě především zimní dovolenková oblasti. Ale i v létě se zde dá vandrovat po horách. Osu okresu tvoří řeka Mur, která zde pod horou Mureck (2475 m.n.m) pramení. Cesta k pramenu řeky – Murursprung, vede od Sticklerhütte ve výšce 1750 m.n.m. U chaty začíná i Murradweg pro milovníky jízdy na kole. Celá cyklistická stezka má 359 kilometrů v Rakousku, kde končí v lázeňském městečku Bad Radkesburg (založeném českým králem Přemyslem Otakarem II.) a dalších 94 kilometrů ve Slovinsku a Chorvatsku, než Mur vteče do Drávy. Pro výstup na nejvyšší horu Nízkých Taurů Hochgolling s výškou 2862 metrů je výchozím bodem obec Hintergöriach. Je to sice dlouhý a namáhavý výstup (zejména strmý závěr túry), z vrcholu člověku ale leží celý svět u nohou. Lungaučané lezou ale raději na Preber – to je pro ně kultovní vrch jako pro Slovince Triglav. Je se svými 2740 metry nad mořem o něco nižší, patří ale k nejoblíbenějším cílům lyžařských túr, a i v létě tu stoupá nemálo turistů. Člověk ale musí mít pevné nervy. Po poměrně krátkém a strmém výstupu ke Grazer Hütte následuje cesta po hřebeni, která je doslova nekonečná – trvá dvě hodiny. Na chatě jste totiž teprve ve výšce 1897 metrů a před sebou máte ještě skoro kilometr převýšení. Když už toho má člověk právě dost, vztyčí se před ním strmé stoupání. Zažil jsem skupinu turistů, kteří to právě tady vzdali. Fatální chyba. Stačí totiž vystoupat nějakých dvacet výškových metrů a objeví se vrcholový kříž. Paní Riesenecker, Češka z Českých Budějovic, kterou jsem v Murau poznal, mě úpěnlivě před Preberem varovala „Nechoďte tam, pane doktore, to je takový blbý kopec.“
Šel jsem. Jak jinak. Prostě se tam musí, pokud se člověk chce považovat za domácího. Obyvatelé Lungau jsou typičtí horalé. Přímí a sebevědomí. Každému cizímu člověku aicky ihned tykají. Zda to opravňuje i osloveného tykat zpět, záleží pak na aktuální náladě Lungaučana. Většinou jsou naladění dobře. Tvrdý život v jejich horách je naučil být tolerantními.
Tak je zajeďte navštívit.

Obertauern

Hluboká koronavirová stopa

Když se v březnu 2020 měnil náhle náš život, všichni jsme zřejmě věřili, že je to všechno jen nakrátko a „až to přejde“ vrátíme se zase k normálnímu životu, jaký byl před pandemií. Pohodlnému, poživačnému a s neustálou nespokojeností s blahobytem, ve kterém jsme žili. Prostě remcat vždycky patřilo ke kultuře národů střední Evropy, které jen neochotně přijímaly skutečnost, že je jim vlastně dobře.

               Uplynuly dva roky a už víme, že nic nebude takové jako dřív. Dějiny se budou neodvolatelně dělit na dobu předkovidovou a postkovidovou. Jizvy, které pandemie ve společnosti zanechá, budou viditelné už zřejmě navždy a kdo se nepřizpůsobí novým poměrům, bude strádat.

               Změnilo se naše pracovní prostředí. Kdo mohl, přešel do home office, a práce z domu se ukázala jako řešitelný problém, mnohdy dokonce pro obě strany, zaměstnavatele i zaměstnance výhodná. Osobní přítomnost v kanceláři se stala vlastně anachronismem, samozřejmě zaplatili jsme za to cenu ztráty osobních kontaktů, lidé pracující spolu ve firmách se teď mnohdy osobně ani neznají – a zvykli si na to. Problém je to pouze pro trh s nemovitostmi, protože kancelářské prostory se výrazně zmenšily a tím i zisk z jejich pronájmů. Majitelům nemovitostí se snížily zisky. Obchodníci s nemovitostmi se ovšem bohatě zahojili jinde.

               Jestliže jsme před kovidovou pandemií bojovali stále úporně s nezaměstnaností, najednou máme velký problém sehnat kvalifikované pracovníky. Tento fenomén jsem stále ještě tak úplně nepochopil, ale lidé chybí skoro všude. Zejména pak v gastronomii a v hoteliérství, tedy ve službách, které v době pandemie masivně omezily svůj provoz – a teď kvůli nedostatku pracovních sil nedokážou znovu nastartovat. Jestliže pražský pětihvězdičkový hotel Luxury Family Hotel Royal Palace není schopen svým hostům nabídnout ani snídani, pak něco není v pořádku. O něčem podobném jsem ještě v životě neslyšel. Před pandemií se zaměstnanci ucházeli o práci, teď se zaměstnavatelé ucházejí o pracovníky. Cena pracovní síly stoupla.

               Dramaticky bylo zasaženo především zdravotnictví. Po počátečním potlesku byli zdravotníci ponecháni svému neradostnému osudu a později dokonce vystaveni agresi ze strany frustrovaného obyvatelstva. Práce v extrémně ztížených podmínkách, ve stálém nebezpečí smrtící nákazy, v prodloužených službách. Kdo by už o takovou práci stál? Zejména v oblasti středního a pomocného zdravotního personálu došlo k masívnímu zlomu. Neznám detailně situaci v Česku, v Rakousku odešlo ale mnoho sester a ošetřovatelek. Do důchodu, na mateřskou, do domovů důchodců nebo do jiného povolání. Náhle se nedaly obsadit služby. Vedení nemocnic zůstala jen jedna možnost, redukovat počet lůžek či zavírat celá oddělení. Ovšem nemocných lidí tím neubylo. Jen se výrazně snížila dostupnost léčby. Nedostupnost lůžek nutí lékaře léčit pacienty, kteří by si zasloužili lůžkovou péči, ambulantně – jsou tím vystaveni mnohem většímu riziku žalob a stížností. Stres na odděleních se tím zvýšil a ochota lidé pracovat v oboru se dále snížila. Spirála se točí směrem dolů, dostat se na lůžko do nemocnice je stále obtížnější. A do lékařského slovníku se začíná stále intenzivněji vnucovat slovo „triáž“. Hrozné slovo, protože znamená rozhodování o životě a smrti. Zdravotnictví je ohroženo kolapsem, lidé nechápou, co se děje a jejich agresivita vůči zdravotníkům stoupá. Je jasné, že tak se situace nezlepší. Zda se zdravotnictví ze současné situace vzpamatuje, to je otázka, bude to ale rozhodně trvat dlouho.

               Lidé si zvykli na zásilkové služby. Nejen v obchodě, ale i ve stravování. Samozřejmě že největší zisky z pandemie vytěžili obři jako Amazon, ale nikdy předtím jsem neviděl ve městě tolik cyklistů rozvážejících do rodin jídlo. Místo cesty do restaurace si lidé nechají jídlo dodat domů, otázka je, zda ženy vaří víc nebo míň než před pandemií. Nedokážu to odhadnout, ale to množství cyklistů s batohy s jídlem na zádech mě vede spíše ke kacířské myšlence, že s tím vařením přestaly.

               Kultura utrpěla také velké šrámy. Divadla nemohla dlouho fungovat, ale ta se zřejmě vzpamatují, ten bezprostřední zážitek účasti na představení se nedá nahradit. Ale kina přešla do trvalé recese. Návštěvu kina nahradily streamy, Netflix, Disney, Prime video, Sky X a další nabízejí filmy na svých sítích – za minimální poplatek. Mnohdy se filmy do kin ani nedostávají a jsou určeny jen pro domácí sledování. Víc se investuje do sérií a minisérií – ty jsou samozřejmě v streamu realizovatelné, v kině by to byla neřešitelná situace. Tím můžou témata zpracovávat komplexněji, než by dovolil 90minutový nebo i třeba tříhodinový film. Lidé už zřejmě budou mnohem víc zůstávat doma a sledovat novou filmovou produkci z pohodlí své pohovky. Čipsy nebo popkorny si udělají doma nebo si je koupí hotové. A časopisy místo programu kin inzerují novinky na streamech.

               Ale hlavně, změnili se lidé. Ať už v důsledku lock downů nebo strachu z nákazy si zvykli být doma, někteří, zejména ti, kteří měli strach jak z nákazy, tak i z očkování, se někdy úplně uzavřeli do své bubliny ve svém bytě nebo domě. Znám rodinu, kde rodiče měli takový panický strach z očkování ale i z kovidu, že nevycházeli vůbec z domu a když přijel syn s rodinou na návštěvu, musel spát v karavanu na dvoře a rodiče s ním komunikovali jen přes zavřené okno. To je samozřejmě extrém. Ale sociální kontakty se omezily prakticky každému. Lidé se odnaučili se setkávat. Jestliže bylo před koronavirovou krizí normální zajít na kafe k sousedovi nebo ke kamarádovi, teď jsme se naučili s nimi komunikovat přes what´s app. Chatování jen letí, mimo jiné dokážou přivést řadu politiků k jejich pádu – na rozdíl od důvěrného rozhovoru se totiž taková komunikace dá vždycky dohledat.

               Naprosto nová situace je ve finančním světě. Státy se snažily zabránit hospodářskému kolapsu, a proto napumpovaly do ekonomiky spousty nekrytých peněz. Prostě si je půjčily, Česká republika byla sice v tomto směru extrémem (daným jednak nekompetentností Babišovy vlády jakož i bojem o voliče), ale stejnou cestou se vydaly prakticky všechny státy. A mnohé z nich, jako Řecko nebo Itálie byly už před pandemií extrémně zadlužené. Splácení jejich dluhu je prakticky nemožné, velkým hospodářským problémem by bylo ale i jen splácení úroků z dluhů. Proto drží Evropská centrální banka úrokovou míru stále na nule nebo blízko ní, i když by už dávno musela zareagovat a úroky zvýšit. Výsledkem je inflace, jakou západní Evropa nezažila od osmdesátých let. Státy se tímto způsobem částečně zbaví svých dluhů, v podstatě se ale tato politika rovná vyvlastnění prostých občanů – jejich úspory se dramaticky snižují a mít peníze na „spořícím“ účtu je stejně nesmyslné, jako je schovávat ve slamníku. Jenže co s nimi?

               Samozřejmě, zainvestovat, vrazit je do nemovitostí. Ceny nemovitostí vyletěly přímo raketovou rychlostí a ani nejsou k mání. V okolí Vídně se už prý nedá koupit ani psí bouda, někteří obchodníci s nemovitostmi pro nedostatek nabídek ukončili nebo přerušili svou činnost. Peníze ztrácejí svou hodnotu mnohem vyšším tempem, než by bylo bankéřům milé, ale nemůžou proti tomu v podstatě nic dělat. O to víc se radují obchodníci s akciemi, lidé vrážejí peníze aspoň tam, aby z nich měli zisk pokrývající inflační ztráty. Samozřejmě je to jen bublina, která jednou praskne, otázka je jen, kdy. A pak bude následovat velká hospodářská krize.

               Nejhroznějším důsledkem pandemie je ale polarizace společnosti. Dokud jsme byli všichni proti chorobě bezmocní a stejně ohrožení, nedělo se ještě nic. Vše se změnilo, když se objevilo řešení, totiž vakcíny. Je zřejmé, že určité síly si normalizaci poměrů nepřály. Nahrálo tomu, že se v posledních letech rozmohla aktivakcinační móda. „Osvícené“ matky chtěly ponechat své děti v „přírodním stavu“. Očkování bylo prohlašováno za škodlivé pro vývoj přirozené imunity. Byl to problém komfortní společnosti. Díky proočkovanosti většiny populace k žádným masivním epidemiím nebezpečných chorob nedocházelo (snad s výjimkou ojedinělých ohnisek spalniček, protože ty jsou skutečně extrémně nakažlivé). Jenže proti této módní vlně nikdo skutečně vážně nevystupoval podle hesla „nechte je blbnout, oni se sami spálí.“ Jenže v okamžiku, kdy se očkování stalo rozhodující zbraní k potlačení pandemie, se tento laxní přístup posledních let vymstil. Odpírači očkování vyšli na barikády – a určité síly, které rozštěpení společnosti potřebovaly, poznaly svou šanci. Je to náhoda, že prakticky všichni hlasití odpírači očkování jsou teď podporovatelé ruské agrese na Ukrajině? Nebo byli placeni ze stejného zdroje? Kdo měl zájem na tom, aby se demokratické společnosti utápěly v naprosto zbytečných vnitřních sporech? Z hnutí proti očkování se stalo náboženství, jeho příslušníci se stali členy „sekty osvícených“, kteří vědí mnohem víc a vidí mnohem dál než okolní „nevědoucí stádo.“  Přesvědčení o škodlivosti očkování – ale i o jeho prospěšnosti – se stalo součástí ega osoby a to znemožnilo jakoukoliv diskusi mezi oběma tábory. Možná byla už jen konfrontace. Srážky obou skupin se začaly podobat náboženským válkám ze šestnáctého století a společnost tím trpěla.

               A pak někdo chtěl využít této slabosti, kterou celé roky rozséval a začal válku. Nejhorší, co se lidstvu vůbec může stát, je válka. V té ztrácí lidský život jakoukoliv cenu. Najednou neumírají lidé na infekci, ale v ohni střel. A válka je drahá věc. Pro toho, kdo ji vede, ale i pro ty, kdo jsou závislí na zboží z válečné oblasti. Cítíme to všichni. Kdo topí plynem, je na tom hodně špatně, kdo elektrikou, jen o něco líp. Kdo jezdí autem, potřebuje pomalu po každém tankování psychologa. Inflace a tím i ztráta po dlouhá desetiletí budovaného blahobytu se dále zrychluje. Nikdo nedokáže odhadnout, kam to povede a kde to skončí.

               Jednou to všechno skončí – doufejme že ne odpálením atomových hlavic, které by znamenaly opravdový konec civilizace. Pak by už nebyla žádná doba postkovidová. Ale ani předkovidová, protože by nebylo nikoho, kdo by o ní psal nebo četl. Albert Einstein byl jednou tázán, zda ví, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka. Odpověděl, že neví, ale ta čtvrtá že určitě kameny a klacky. Možná ale ani těmi. Odpálení atomových zbraní v masovém měřítku by mohlo skutečně znamenat zánik života na zemi.

               Pokud ale lidstvo nezanikne a historici se budou i nadále vyskytovat, bude rok 2020 a pandemie koronaviru zaznamenán v historii lidstva jako významný předěl. Předěl, kde není cesty zpátky.

               Lidstvo stojí na hraně propasti. A přitom si ještě v únoru 2020 myslelo, že je neohrozitelné a jeho blahobyt nenapadnutelný. Hospodářský růst byl uctíván jako zlaté tele a všelék. Tak rychle změnil vnímání života jeden mrňavý čínský virus. Nevěřím, že byl z laboratoře z Wuchanu vypuštěn úmyslně, ale možná přece jen měli dívat čínští soudruzi víc pozor.

               Stopa, kterou ten prcek ve společnosti zanechal, je neodstranitelná. Lidstvo stojí před výzvami, na které před dvěma roky ani nepomyslelo.

Ein Gebet für die Ukraine

Im Jahr 1240 griffen mongolische Horden Kiew an. Sie zerstörten die Stadt und zogen weiter nach Westen. Sie vernichteten das polnische Heer bei Legnica und das ungarische Heer bei Mohi. Der polnische Herzog Heinrich konnte sich vor dem Tod auf dem Schlachtfeld nicht retten, der ungarische König Bela IV. hat es dank seiner unglaublichen Tapferkeit geschafft. Das mongolische Heer verbreitete Angst und Schrecken, mordete Zivilisten, ganze Landstriche blieben entvölkert. Durch diese Taktik wollten sie den Widerstandwillen der Gegner brechen und diese Taktik ging meistens auf.

Um knappe acht hundert Jahre später sind diese Horden wieder gekommen. Sie stehen wieder von Kiew, wie ein ewiges Memento mori. Sie verwenden die gleiche Taktik der Einschüchterung und der Gewalt. Das Leben ist in ihrem Denken nichts wert. Die Mongolen haben zwar inzwischen ihre Kultur und Sprache verloren, die Gene sind aber immer noch da, die sie in die slawische Bevölkerung des europäischen Ostens eingepflanzt haben. Das Denken ist gleichgeblieben – sich mit Gewalt zu nehmen, was ich selbst nicht erzeugen kann. Die modernen Mongolen sprechen heute russisch.

Ich bete für die Ukraine. Ich bete dafür, dass sie diese Horden aufhalten kann und sie nicht in Europa rein lässt, wie es in dem Jahr 1240 passiert ist.

Wir alle beobachten die heldenhafte Abwehr der Ukrainer gegen die schreckliche Übermacht der russischen Truppen, die ohne Grund in ihr Land eingedrungen sind. Männer melden sich freiwillig, um auf die Russen schießen zu dürfen, obwohl sie wissen, dass sie in der absoluten Mehrheit sterben werden, ohne einen Feind töten zu können.

Es ist faszinierend und es treibt eine Angst an. Ich gestehe, dass ich seit einer Woche sehr schlecht schlafe, weil mich die Gedanken wecken, was gerade in Kiew passiert. Ich bewundere ukrainische Männer, die bereit sind, für ihr Land zu sterben. Gleichzeitig frage ich mich, wie es möglich ist? Warum kam nicht das afghanische Szenario in Gang, mit dem Vladimir Putin und seine Nächsten offensichtlich gerechnet haben? Nämlich, dass die ukrainische Armee widerstandlos die Waffen niederstrecken würde, beziehungsweise die russisch sprechenden ukrainischen Einheiten auf die russische Seite überlaufen würden. Diese Erwartungen erfüllten sich nicht. Die Apelle Putins an die ukrainische Armee, den demokratisch gewählten Präsidenten zu stürzen und die Macht zu übernehmen, wurden von der ukrainischen militärischen Führung ignoriert. Die Ukrainer kämpfen und sterben und verursachen der Führung in Kreml Kopfweh und Wutanfälle. Die in Russland präsentierte Darstellung des armen ukrainischen Volkes, das von den neonazistischen Gruppierungen in Namen Banderas terrorisiert wird und auf die russischen Befreier wartet, kann man immer schwerer sogar vor dem eigenen manipulierten Volk verteidigen.

Woher kommt aber dieser Widerstandwille der Ukrainer? Mit dem historisch bedingten Hass zwischen diesen zwei Nationen zu argumentieren ist zu kurzsichtig. Natürlich, die Ukrainer haben den Terror Stalins nicht vergessen, die derzeitigen Ukrainer haben es aber nicht erlebt. Der Hass macht aus dem Volk keine Nation, dafür braucht man eine nationale Idee. Im Jahr 2014 war die Ukraine noch auf der Suche nach der eigenen Identität. Jetzt fand sie sie. Wie war es in so einer kurzen Zeit nur möglich?

Im Jahr 2014, also vor nur acht Jahren, gab es eine solche Identität noch nicht. Die Ukraine war ein gespaltetes Land zwischen europäischem Westen und asiatischem Osten ohne gemeinsame Geschichte oder Zusammengehörigkeitsgefühl.

Die Entstehung einer ukrainischen Nation ist nämlich das Werk des Vladimir Vladimirovic Putins. Zwar handelt sich um ein unerwünschtes Produkt seiner Politik, aber es ist so. Hinter dieser Tatsache gibt es gleich mehrere Faktoren:

  1. Noch im Jahr 2014 war der Lebensstandard in Russland höher als in der Ukraine. Menschen aus Charkiw fuhren über die Grenze nach Russland und verdienten sie dort mehr als zu Hause. Das war natürlich eine Motivation, um auf den großen Bruder mit Respekt zu schauen. Ähnlich war es auch in Österreich in den Dreißigern Jahren des vorigen Jahrhunderts, als Menschen nach Deutschland zur Arbeit fuhren und mit dem Geld aber auch mit der nazistischen Ideologie zurückkamen. In den letzten acht Jahren drehte sich aber die Situation um. Die Ukraine fing an sich langsam, aber doch aufwärts in der Sache des Lebensstandards zu bewegen, in Russland nahm die Entwicklung – auch in Folge der Sanktionen – die verkehrte Richtung. Russland als Arbeitsplatz verlor seine Attraktivität und es bietet nichts, was diesen Verlust kompensieren könnte.
  2.  Die Bevölkerung der separatischen Republiken Luhansk und Doneck erwartete von der Abspaltung von Ukraine Verbesserung ihres Lebens. Das erfüllte sich nicht. Anstatt dessen übernahmen die Macht in diesen Republiken Warlords des tschetschenischen Typus, Abenteuer mit Maschinengewehren um den Hals und von einer Demokratie gibt es dort nicht einmal einen Anschein. Die Bevölkerung dieser „Republiken“ verbesserte also ihr Leben in keiner Weise. Also es ist nicht gelungen, ein folgewürdiges Modell zu erzeugen, dem der Rest der Ukraine folgen möchte.
  3. Die russische Verherrlichung der imperialen Vergangenheit, vor allem aber die Wiederbelebung des Kultes Stalins konnte möglicherweise das Selbstwertgefühl der Russen, die mit immer schlechter werdender Lebensqualität zu kämpfen haben, erhöhen. In der Ukraine wirkte aber die Verherrlichung Stalins kontraproduktiv. Nur jetzt konnte man die Erinnerung an die Ermordung von Millionen Ukrainer oder an die aus Moskau gesteuerte Hungernot 1932/1933 und das russische social Engineering mit der Aussiedlung der Tataren von Krim in die Region von Kazan und mit der Besiedlung der Schwarzmeerküste mit Russen wieder lebendig machen. Je mehr die Russen Stalin verherrlichten, desto mehr wandten sich Ukrainer von ihnen ab
  4. Putin brachte die Unterdrückung der politischen Opposition zur Perfektion. Nicht nur durch das Verbot der unabhängigen Medien und Vertreibung der ausländischen gemeinnützlichen Organisationen. Der Mordversuch an Alexej Navalnyj und seine nachträgliche Verurteilung (eigentlich zu lebenslanger Haft) überschritt jede rote Linie. Die Russen demonstrierten der ganzen Welt die Unterwürfigkeit ihrer Justiz der politischen Führung gegenüber. Ihr Regime wurde aber dadurch nicht populärer, im Gegenteil, jetzt begann es den Schrecken zu verbreiten. Natürlich sollte die russische Justiz den Schrecken vor allem bei eigener Bevölkerung wecken, diese Wirkung überschreitet aber logisch auch die politischen Grenzen. Diese Entwicklung der brutalen Unterdrückung der politischen Opposition begann bereits im Jahr 2012, im Jahr 2014 war sie aber noch nicht so offensichtlich. Heute kann es nur ein Blinder nicht sehen oder jemand, der für seine Loyalität von Moskau bezahlt wird – ich denke, ob sich die FPÖ Führung gerade nicht angesprochen fühlt.
  5. Niemand mag, wenn jemand über ihn unverschämt lügt. Die Ukrainer konnten mit Erstaunen die immer aggressiver gelogene Argumentation der russischen Propaganda beobachten. Dass sie Nazisten sind, Antisemiten, die eine Genozid der ethnischen Russen betreiben. Mit diesen Lügen fütterte die russische Propaganda ihre Bevölkerung und die Ukrainer konnten sich gegen diese Lügen nicht wehren. Die Machtlosigkeit hat Hass zu Folge. Sie konnten sich ärgern, sie konnten einen Juden zu ihrem Präsidenten wählen – und sie taten es. Normale Russen hatten aber keine Möglichkeit, es zu erfahren.
  6. Der letzte Tropfen war dann Weißrussland. Als die Weißrussen gegen ihren Diktator aufgestanden sind, als sogar das weißrussische Staatsfernsehen sich weigerte, dem sadistischen Gangster Lukasenko zu dienen, als es schien, dass sein Ende die Frage von Stunden oder höchstens Tagen wäre, eilten die Russen zu Hilfe. Sie verstärkten den repressiven Apparat, sie lieferten loyale Redaktoren für das Fernsehen. Putin mag nämlich eine Idee der Satellitenstaaten, die von den vom Volk verhassten Diktatoren beherrscht werden. Die sich nur aus seiner Gnade an der Macht halten, weil sie sonst mit einem Strick um den Hals auf der ersten Laterne enden würden. Die Ukrainer konnten also aus der nächsten Nähe ihre eigene mögliche Zukunft beobachten. Also, was auf sie warten würde, wenn sie wirklich zu einem von Russland abhängigem Staat werden. Das Model Weißrussland ist für Lukasenko oder für Putin attraktiv, vielleicht auf für ihre OMON Leute, nicht aber für einen normalen Menschen. Der weißrussische Diktator mordete sogar auf dem ukrainischen Staatsgebiet – das Beispiel war Vital Schyschov. Es war eine klare Botschaft, was auf die Ukrainer warten würde, wenn sie von Russen beherrscht oder wenn sie vor ihnen in die Knie gehen würden. Putin hat sicher bereits einen solchen Diktator für die Ukraine gewählt. Ob es Viktor Janukowitsch oder der Oligarch Viktor Medvedschuk wäre. Ein Russe, geboren in Sibirien in der Krasnojarsk Region, er wurde in der Ukraine reich und stellt hier die russische fünfte Kolonne dar. Er sitzt derzeit im Hausarrest, er würde aber nicht zögern unter dem Schutz vom Kreml die Macht zu übernehmen und ein Lukaschenko ähnliches Regime zu führen. Nur diese Vorstellung reicht den Ukrainern, um zu Waffen zu greifen.

Ich bete täglich für die Ukrainer, dass sie ausharren können. Ich bete für die Kämpfenden, ich bete für die Leidenden, ich bete für die Kinder, die ihr zu Hause verlassen mussten, ohne zu wissen, warum.  Ich bete für die Einigkeit der Europäer, um den mongolischen Horden Stirn zu bieten. Der ukrainische Botschafter gab zu, dass er weinte, als er deutsche Minister um Hilfe bat und eine Antwort bekam „Ihr habt ein paar Stunden Existenz vor euch, es zahlt sich nicht aus, euch zu helfen.“ Inzwischen ist die Lage anders. Denkt auch Angela Merkel darüber nach, warum sie für den russischen Diktator lange Jahre eine unerklärbare Schwäche hatte? Ich bete darum, dass Putin, der im Falle einer Niederlage wirklich um sein Leben rennen würde, nicht zu den Massenvernichtungswaffen greift. Sein Status des Kriegsverbrechers ist schon fix, er hat also nichts zu verlieren, egal ob er Zehntausende oder Millionen ermorden würde. In Russland erfährt das ohnehin niemand.

Bei Kiew wird auch für Prag, Wien oder sogar Berlin oder Paris gekämpft. Der Ideologe Putins Alexander Dragutin spricht von einer neuen euroasiatischen Kultur, die die westliche ablösen und von Lissabon nach Wladiwostok reichen würde. Die Russen sind vorbestimmt, Europa zu retten und es von seiner Verdorbenheit und der Dekadenz zu befreien. Die Russen sind in seiner Vorstellung die letzten Erben der griechisch-römischen Kultur, die in Europa wiederhergestellt werden müsste.

Die österreichische politische Repräsentation hat die russische Aggression fast einheitlich verurteilt – mit Ausnahme FPÖ, aber das wundert wahrscheinlich niemanden. Herbert Kickl bewahrt dadurch die Chance, der österreichische Lukasenko zu werden.

Die Tapferkeit des ukrainischen Volkes muss man bewundern. Dimitrij Medvedev erklärte, dass Russland keine diplomatischen Beziehungen mit demokratischen Ländern braucht, wir können doch durch die Gewähre auf uns schauen. Diese Botschaft verstehen nur mehr die absoluten Dummköpfe nicht.

Die mongolischen Horden stehen vor Kiew. Wenn diese Stadt fällt, wer würde sie noch aufhalten?

       Übrigens, die mongolische Invasion im dreizehnten Jahrhundert beendete der Tod des Chans. Aber bis dahin hat der Kontinent furchtbar gelitten. Und die heutige Medizin ist viel besser als sie vor sieben hundert Jahren war. Die Lebenserwartung hat sich beträchtlich erhöht.